docVyškovský cedník 2008 - Knihovna Karla Dvořáčka ve Vyškově
download 
Stížnost Transkript
Vyškovský cedník 2008 - Knihovna Karla Dvořáčka ve Vyškově
Vyškovský cedník 2008 Sborník oceněných prací literární soutěže pro děti a mládež Vyškovska Tři brány komunitní nadace pro vědění, umění a civilizaci Knihovna Karla Dvořáčka 2 Základním posláním komunitní nadace pro vědění, umění a civilizaci Tři brány, se sídlem ve Vyškově, Komenského 5 je podporovat vytváření podmínek pro plnohodnotný život lidí regionu nezávisle na jejich věku, sociálním postavení či zdravotním stavu. Prioritou nadace je oblast vzdělávání. Za tímto účelem nadace shromažďuje projekty v oblasti vzdělávání, kultury a sociální oblasti ve městě Vyškově a v regionu Vyškovska, posuzuje jednotlivé projekty a uděluje granty na vzdělávací a kulturní aktivity. Přiděluje sociální příspěvky v oblasti vzdělávání. 3 Obsah Úvodní slovo ředitelky Nadace Tři brány ………………………………………................ 5 Vyhodnocení soutěže 6 ............................................................................................ Barbora Dluhošová – Město .........………………………………………………................. 7 Kateřina Foltánková – Téměř nevinné duše ..............……………………………….......... 12 Monika Hrubá – O porouchaném budíku .........…………………………………............. 18 Kamila Ivančová – Těžký život hlodavců .……………………………………….............. 22 Iveta Jelínková – Tati, kde jsi? .........……………………………………….............………... 23 Roman Kadlík – Dlouhý den …………………….…………………………...............……... 26 Veronika Kapounková – Prokletí pravdomluvnosti ……………………………….......... 38 Hana Krsková – Z deníku kočky ...........................…………………………………......... 41 Tomáš Loucký – Jsem spokojen, že ...………………………………………………............. 42 Jan Pospíšil – Čas pomáhá, čas ubližuje, čas neexistuje …………………………........... 46 Tereza Prokešová - Smíření 50 ……………………………………………………................... Tomáš Rozsypal – O dnešku a zítřku ……………………………………….......…….. 52 .........……………………………………..............….. 63 Vendula Zedková – Edward a Anna …………………………………………................…… 71 Lucie Lukačovičová – Pravda, již čas nechce prozradit ……………………………......… 77 Jarmila Novotná – Rady pro začínající autory ......................................................... 78 Eva Zachodilová – Strom poznání 4 Slovo na úvod Je hezké být při tom, když se rodí tradice. Na druhé straně není dobré jásat předčasně. Může být druhý ročník považován za počátek tradice? Je to „už“ druhý ročník, nebo „teprve“ druhý ročník? Takové otázky se mi honí hlavou, a raději na ně neodpovídám, protože jisté je jen jedno: ať „už“, nebo „teprve“, faktem zůstává, že více než stovka mladých lidí usedla k papíru, počítači či psacímu stroji a vytvořila literární dílo. Nezdá se Vám to skoro jako zázrak? V dnešním světě, který je bohužel hodně poplatný konzumu, ve světě, v němž panuje netolerance a násilí, kde drogy zatemňují myšlení a cítění lidí, uprostřed tohoto světa v malém městě a jeho okolí se najde stovka mladých, kterým stojí za to pohroužit se do svého nitra a své pocity, dojmy a názory vložit na papír a dovolit, aby je přečetli i jiní. Nevěřím, že to dělají kvůli jakési pomyslné ceně v literární soutěži. Musí v nich být potřeba tvořit, dělit se a sdílet. A vůbec nevadí, že mnozí to dělají dost neuměle, že se teprve prokopávají a prokousávají hlubokým lesem slov a slovíček, frází a obratů, vět dlouhých i kratičkých. Vůbec není lehké najít ten nejsprávnější a nejsrozumitelnější způsob sdělení. Ale každý z té stovky mladých, jejichž práce zachytil Vyškovský cedník, je teprve na prahu. Je jisté, že z většiny z nich nevyrostou spisovatelé, najdou uplatnění a smysl své existence v nejrůznějších oborech a oblastech. Ale připustíme-li, že nejcennější a nejkrásnější je tvoření v každém smyslu slova, pak už navždycky budou obohaceni o pocit tvůrce. A to je nepádnější důvod, aby už letos na podzim byl vyhlášen 3. ročník literární soutěže Vyškovský cedník 2009 bez ohledu na to, zda se soutěž stane, či nestane tradicí. Mgr. Libuše Procházková, ředitelka nadace 5 Vyhodnocení soutěže Soutěž proběhla ve dvou kategoriích, hodnocení provedla porota ve složení: Mgr. Libuše Procházková, předsedkyně poroty, zástupkyně vyhlašovatele Dagmar Marušincová, zástupkyně vyhlašovatele Jarmila Wolfová Tomáš Dorazil Petr Muzikář Soutěž byla obeslána celkem 43 pracemi od 43 autorů. V první kategorii soutěžilo 11 prací, ve druhé 31, jedna práce nebyla do soutěže zařazena. Motta obou kategorií byly citáty Karla Čapka. I. kategorie – Pravda zvítězí, ale dá to fušku. II. kategorie – Čas je strašně relativní pojem. Patronka soutěže spisovatelka Lucie Lukačovičová se rozhodla ocenit Kamilu Ivančovou za příspěvek Těžký život hlodavců a Kateřinu Foltánkovou za příspěvek Téměř nevinné duše. Vítězové soutěže: 1. kategorie, 11 – 14 let Vítězové bez určení pořadí (abecedně dle autorů): Iveta Jelínková – Tati, kde jsi? Veronika Kapounková – Prokletí pravdomluvnosti Hana Krsková – Z deníku kočky 2. kategorie, 15 – 19 let Vítězové bez určení pořadí (abecedně dle autorů): Kateřina Foltánková – Téměř nevinné duše Tereza Prokešová – Smíření Eva Zachodilová – Strom poznání Čestná uznání: Roman Kadlík – Dlouhý den Tomáš Rozsypal – O dnešku a zítřku Vendula Zedková – Edward a Anna 6 Barbora Dluhošová Narodila jsem se ve Vyškově, jsem studentka oktávy A, Gymnázium Vyškov. Mezi mé zájmy patří hudba(rock, folk), četba (Šolochov, Remarque, Šabach), zpěv. Po maturitě bych chtěla studovat ruský jazyk (překladatelství a tlumočnictví) a anglický jazyk na MU Brno. Město Na celé naší planetě najdeme místa, která v člověku vzbuzují neklid. Jsou to podivné hlubiny oceánů, neuvěřitelné závratné výšiny horských hřebenů, nebo písečné pouště a mrazivé ledové pláně. Obyčejný hluboký les, který důvěrně známe, jdeme-li na houby, či jen tak na procházku, se může jako mávnutím kouzelného proutku změnit v hrůzostrašné, neznámé a nepřátelské místo. Vždy záleží jen na úhlu pohledu a na situaci, ve které se právě na takových místech ocitneme. Někdy však jakoby záleželo i na jakémsi rozpoložení onoho místa, na jeho momentální náladě, na tom, zda místu vyhovujete nebo ne. O jednom takovém kousku země budu vyprávět následující příběh. Příběh, který se možná někdy odehrál a možná ne. Možná se podobné příběhy odehrávají každý den… Někde mezi hlubokými lesy, rozlehlými poli, obklopené kopci a horami, stojí na staletých základech staleté město. Založeno bylo jedním vojenským generálem, který se pár hodin před svou smrtí rozhodl vstoupit do dějin tím, že jistou bezejmennou osadu dřevorubců a uhlířů povýšil oficiální listinou s rozmáchlým podpisem do statutu města. Na důkaz tohoto povýšení pojmenoval střed osady jako náměstí a dal uvést ve všeobecnou známost, že náměstí ponese jeho jméno. Pak skonal. Osud tomu chtěl, že se zmíněný generál nikomu nepředstavil, a tak náměstí zůstalo prostě Náměstím. Byla to snad legrační náhoda, když se na povyšující listině neobjevil název, pod kterým by bylo nové město zaneseno do map, takže najednou zde bylo město Město s malebným náměstím Náměstím. Od svého založení až po současnost prošlo Město nějakým tím požárem, povodní a stalo se, že se sem občas zatoulala ta, či ona zbídačená armáda. Všechny události však Město tak nějak přešlo s mírným pozdvižením obočí. Dál si předlo svůj monotónní život a staralo se o životy svých obyvatel. V průběhu staletí se z neznámého Města stávalo Město čím dál známější. Náměstí dostalo dva mladší sourozence Horní náměstí a jeho dvojče Dolní náměstí. Byly vystavěny dva kostely, jedna radnice, kašna, banky, restaurace, továrny, obchody, obchodní domy, školy, knihovna, muzeum a mnohé další obvyklé městské stavby. Zvláštností Města byla jeho názvová jednoduchost. Ulice byly přehledné a široké, avšak adresy obyvatel a institucí se staly záhadnými a matoucími údaji. Představte si, že třeba oděvní prodejny se všechny jmenovaly Oděvy, rozlišené byly pouze číslem buďto před 7 nebo za názvem (což působilo zmatky ještě větší, protože existovaly 1. Oděvy i Oděvy č. 1), a tak to bylo i s ulicemi. Vaše objednávka nové košile tedy putovala třeba na adresu: 23. Oděvy, 23, 23, 3. To znamenalo v tomto pořadí 23. Oděvy, Ulice č. 23, číslo popisné domu (23) a Patro č. 3. Oni totiž byli obyvatelé města od přírody hašteřiví lidé. Měl-li nějaký dům původně dvě patra, nějaký architekt se urazil a přistavěl další dvě. Ne nad dvě původní, ale vedle nich, či za nimi. Dům měl tedy podle obecných měřítek stále dvě patra, avšak úředně měl patra čtyři. Tedy 1. Patro, 2. Patro, Patro č. 1 a Patro č. 2. Přízemí pak bylo jedno označeno jako Přízemí, druhé přízemí jako Přízemí toho druhého architekta. A to si představte ta rozlehlá sklepení a dvojitou kanalizaci… Jména obyvatel však byla pozoruhodně rozmanitá a rozhodně se lidé nerozlišovali pomocí čísel. Zřídka se sice stávalo, že rodiče dávali dětem křestní jména podle zákonů postupné posloupnosti (Pavel, Pavel Dva atd.), ale nedělo se to často a navíc byli tito rodiče pokládáni za podivíny. Hašteřivá povaha totiž nutila lidi dávat svým dětem jména originální a neopakovatelná (což se však často dalo charakterizovat i slovem nevyřknutelná, nebo jednodušeji dlouhá, kdo by se chtěl jmenovat Pětchlupůgorilenabraděvisícízžaludkupsa), zde se projevovala potlačovaná fantazie názvosloví. Rozumějte, oni by si snad mohli dovolit nazvat nějakou tu ulici Pekařská nebo obchod s oděvy Luxusní móda, ale chtělo by to odvahu, kterou nikdo neměl 500 let. A ve Městě, ve kterém je pětsetletá neodvaha, se odvaha hledá těžko. Nicméně místní už byli zvyklí. 354. Ulice byla semeništěm kriminálních živlů. Dalo by se říci, že kdyby obyvatelé 354. Ulice nepotřebovali život k životu, tak by ho zabili, znásilnili a okradli. Uprostřed této ulice žil, v Přízemí domu č. 28, Stařec. Tento muž byl živým důkazem prohlášení „výjimka potvrzuje pravidlo“. Byl to totiž spořádaný občan. Peníze na živobytí získával psaním a čtením Kroniky Města. Jediné knihy, která neměla svůj číselný protějšek. To bylo ve Městě skutečně pozoruhodné, vzhledem k tomu, že román 1115. Únos se stal bestsellerem, zatímco Únos č. 1115 u čtenářů totálně propadl. Stařec se jmenoval Psaljehoprapraprapíšetakyon Stařec Novotný, ale z pochopitelných důvodů měl na zvonku napsáno pouze Stařec Kronikář. Tento pan Novotný byl velmi uzavřený třiadvacetiletý muž. Nyní však v jeho životě nastala pozoruhodná změna. Asi před týdnem pročítal kroniku na stránkách, které popsal jeho prapraprapraděda. Nebylo to poprvé, kdy se zahloubal do starého textu, avšak nikdy nevěnoval větší pozornost Legendě. Až dosud. V Legendě bylo ukryto tajemství jeho nočních můr. Štvalo ho totiž, že když píše známému na druhém konci města, často se mu vrací neotevřené dopisy s přiloženým textem: Nepište na naši adresu. Naše adresa je 249. Ulice, 23., 3. Adresa vašeho přítele je nejspíše přesně ta druhá. Bylo to k nesnesení. Tohle číslování lezlo Starci na nervy. Ale byl tu klíč. Musel být. A tady je prostor pro Legendu. Ta praví, že najdek-lik sek hrdinak, kterýk překonák 8 nebezpečík ak porazkí neodvahuk nalezivšek jménok generálak zdek zesnuléhok ak totok jménok jest budek vloženok dok úst vládcek Městak jenž tímtok Náměstík jehok prokletík zbavík odejdouk číslovék kek věčnémuk spánkuk ak jen důležiték tuk zůstanek. Stařec nikdy neluštil tento starobylý K-text, protože když jej četl posledně, mlátila s ním puberta o každou stránku kroniky, jak dokazuje jeho vlastní tehdejší zápis. Oh Bože, Oh Město, stvořili jste nádheru, jejíž tvář se andělskou jeví a moje tělesná touha se veliká býti značí, však kdo mě vyslyší v mé tiché touze po té, jež byla tolik nahá v svém pokoji, když se mladý Stařec sám pisatel, tmou plížil a krásnou pannu špehoval. Tak mladý Stařec objevil stopu. Stopu, která jakmile byla objevena, otevřela cestu ke změně života všech obyvatel Města. Kronikář však nebyl jediný, kdo tušil nadcházející změny. Tím druhým byl sám starosta a tedy vládce Města Zabilabypovýšil Drtil. Pan Drtil byl rodově nejstarším občanem a jeho rodinná minulost sahala až do doby Před, tedy do doby předtím, než se jakýsi velmi opilý, polomrtvý generál rozhodl povýšit původní osadu na Město. Starosta měl velké starosti. Každý starosta musí mít vlastní starosti, ale starosti pana Drtila se týkaly všechny jen onoho K-textu v kronice. Dobře věděl, že městský řád a stabilita mohou být do budoucna vážně ohroženy, jen ještě nevěděl, kdy a jak by k tomu mohlo dojít. On by totiž chtěl zabránit všeobecnému pojmenovávání a přejmenovávání, ale bylo mu jasné, že chcete-li něčemu v něčem zabránit, musíte to něco nejdříve najít. S tím si právě lámal hlavu, když na dveře jeho pracovny zabouchaly klouby starého pobočníka. „Vstupte!“ vyzval příchozího starosta. „Dobré ráno ctihodnosti. Od městské brány dorazil posel se zvláštní zprávou.“ Uvedl se Sloužitbudedokudneumře Kecalík a podal starostovy do natažené ruky malý lístek. „Panebože!“ vykřikl vládce Města. „Stalo se něco, pane?“ „U Bezejmenného generála! Ne, ne, Kecalíku. Nechte mě o samotě“ Tou dobou si elegantní mladý muž razil cestu k Hotelu. Hotel stál na Náměstí přímo naproti Radnice a tyčil se nad ulicemi Města jako neúnavný strážný, který pozoruje vše, co se v městských zákoutích odehrává. Stavba sama vypadala jako 62 domů hrůzy nad sebou (Hotel měl totiž 31 a jedenatřicet pater). Říkalo se, že jeho základy jsou starší než Město samo a po chodbách hotelu prý se pohybují přízraky příšernější než samo peklo. Ono to s těmi přízraky bylo tak, že kdosi kdysi spatřil starou Hanbatouaždosvésmrti Rozčapnou v negližé a s čerstvou tvarůžkovou maskou na obličeji. Nicméně elegantní mladý muž na recepci zjistil, že před malou chvílí sám starosta zrušil jeho ubytování a na náklady Města si dovolil zařídit pánovi více vyhovující nocleh. Ať se prý host nezlobí a vloží plně svou důvěru v pohostinnost pana Zabilabypovýšila Drtila. A tak se měly zanedlouho protnout osudy Kronikáře, Města a Starosty s osudem mladého elegantního muže. 9 Nové ubytování bylo od centra vzdáleno zhruba, co bys kamenem zdaleka nedohodil. 354. ulice byla semeništěm atd. (viz výše uvedený text). Všude to podivně zapáchalo a mladý elegantní muž musel dát starostovi Města za pravdu. Tohle bylo opravdu lepší než Hotel!!! Na dveřích proti jeho pokoji byla připevněna cedulka Stařec Kronikář. Mladý elegantní muž se dlouho nerozmýšlel a zmáčknul velmi zaprášené tlačítko zvonku. Chvíli čekal. Pak čekal ještě chvíli, a když se už už chystal k odchodu, dveře se s hrobovým skřípotem pootevřely. V nich se objevil pohublý obličej mladého muže, který mohl být stejně starý jako mladý elegantní muž stojící na chodbě. „Hm-Hmm!“ odkašlal si mladý elegantní muž. „Prosím Vás můžete zavolat pana Starého Kronikáře?“ „C-Co mu chcete?“ otázal se přiškrceným hlasem Kronikář uvyklý fintám obyvatel 354. ulice. „To Vás nemusí zajímat. Podívejte, přijel jsem vyřídit důležitou věc. Tedy něco jsem zdědil…“ a odmlčel se. „No a?“ „Tady je lístek pro Starého Kronikáře, můžete mu jej prosím předat?“ Psaljehoprapraprapíšetakyon pohlédl s nedůvěrou na psaní. Hned poté se staly dvě věci. Z Kronikářova bytu vyletěla ruka rychleji než blesk a na místě, kde před okamžikem stál mladý elegantní muž, zůstal jenom rozvlněný vzduch. Starosta a vládce Města Zabilabypovýšil Drtil se připravoval na schůzku s novým návštěvníkem. Připravoval se pomalu, neboť věřil, že se mladému elegantnímu muži přihodilo něco ne příliš elegantního na 354. Ulici. Pro jistotu si pod plášť ukryl malou příruční zbraň. Limuzína zastavila u domu č. 28 v 1900. Z vozu vystoupili dva urostlí muži poněkud příliš podobní gorilím samcům té nejtěžší váhy. Jeden z nich zaťukal na dveře, za nimiž se nacházel pokoj mladého elegantního muže. Dveře vlivem „ťukání“ povolily v rámu a gorilí muži vpadli do místnosti. Tam, připraveni k odchodu, stáli jako přimražení mladý elegantní muž a mladý Stařec Kronikář. Schůzka se uskutečnila uprostřed Náměstí, přímo pod věží Radnice. Na malém pódiu se těsnal tělnatý starosta Drtil se svým pobočníkem Sloužitbudedokudneumřelem Kecalíkem. Mikrofony byly zapojeny a sotva se pohřebně černá limuzína objevila na dlažbě Náměstí, vládce Města spustil svůj připravený projev. „Občané města Města! Sešli jsme se zde, abychom přivítali váženého hosta. Přijel k nám bůhví odkud, aby si zde vyřídil své dědické právo. Doufám, že mu všichni obyvatelé (vrahy a zloděje nevyjímaje) dopřejí veškeré pohodlí“ a při těchto slovech významně pohlédl na majitele pohřebního ústavu pana Hoďjevšechnyčervůma Čtyřlístka „dále žádám každého, kdo by o nově příchozím něco věděl, aby tyto poznatky oznámil buď mně osobně, nebo mému pobočníkovi. Odměnou vám bude váš život.“ Limuzína zastavila u pódia a starosta s očekáváním sledoval otevřené dveře. Z nich se pomalu vysunula noha v elegantní botě následovaná mladým elegantním 10 mužem. Za tímto neznámým pánem se krčila zbabělá postavička Kronikáře, v rukou třímajícího těžkou Kroniku Města. Dav utichl. Tedy utichl by, kdyby si někdo bláhový dovolil rušit starostův projev, byť jen tichým odkašláním. Tak tedy. Dav by utichl, když mladý elegantní muž podal starostovi pravici a promluvil. „Jmenuji se Alexandr Ctimír Svoboda“ Dav byl zmatený. Co to bylo ksakru za podivné jméno? Kdo byl ten muž? Zkrátka, normální dav by za těchto okolností bručel, reptal, či se davově pochichtával. No ano. To by normální dav bezpochyby udělal. Ale ne dav Města. Starosta se podezřívavě rozhlížel kolem. Nevěděl, jak reagovat na muže, který se mu představuje tak legračním a nic neříkajícím jménem. Z pochybností jej vytrhl Kecalík, když svého pána neuctivě zatahal za rukáv saka. „Zabilabypovýšil Drtil, pane Ctimíre Svobodo.“ pravil starosta do všeobecného ticha. V tu chvíli se ozval Kronikář. „A je to, Vládce Města vyřkl generálovo jméno. Tak stojí v kronice psáno, že nesmyslné pojmenovávání ukončeno tímto jest.“ Starosta omdlel. Město propuklo v jásot. Už nikdy žádné trable s dopisy a potíže s hledáním restaurací a obchodů. Jen jedno nebylo Městu jasné. „Kde začít?“ ptali se lidé jeden přes druhého. „Kterému náměstí jaké jméno?“ptali se zas druhý přes jednoho. Alexandr Ctimír Svoboda je uklidnil pohybem ruky. Stál na pódiu čelem k davu a vyzařovala z něj autorita generálova dědice a jmenovce. „Inu,“ začal „Náměstí by mohlo být třeba… Náměstí Cti… Horní náměstí třeba… Náměstí Míru a Dolní náměstí snad… Náměstí Svobody!“ A lidé jásali, město se však příliš neradovalo, protože se jmenovalo stále Město. Mladý Stařec Kronikář, který se již stihl přejmenovat na Karla Hynka, však na město nezapomněl. Vystoupil na pódium a zvolal: „MĚSTO Budiž Od Dnešního Dne Zváno SAŠOVEM!!“ A bylo vykonáno, co mělo býti, a Vládce Sašova se Alexandr Ctimír Svoboda zove. Od Toho dne až po tu dobu, kdy Svobodův rod po meči vyhyne… 11 Kateřina Foltánková V květnu budu maturovat na vyškovském gymnáziu. Ještě nevím, na kterou vysokou školu mě vítr zavane, ale nejraději bych studovala na Masarykově univerzitě žurnalistiku. Nejvíc si odpočinu u zajímavé knížky, která mi dovolí zapomenout na všední realitu a umožní mi ponořit se do úplně jiného světa. Mým domácím mazlíčkem je kocourek Miuk, který je snad ještě víc flegmatický než já. Téměř nevinné duše Po přečtení první řádky dopisu jí úsměv ztuhl v nevěřícný úšklebek. „Zbývají Ti zhruba dva měsíce života. Datum Tvého úmrtí bude 31. prosince tohoto roku.“ Iva zůstala sedět jako opařená. „To má být nějaký kanadský žertík nebo co? Ten ňouma se ani nepodepsal a píše mi, že 31. prosince umřu?! Taková blbost!“ Zlostně udeřila do stolu, až poskočily drobky od snídaně. Nechtěla si to přiznat, ale dost ji to rozhodilo. Bylo jí jen 24 let, celý život měla ještě před sebou. Nebo si to vždycky myslela. A teď se jí někdo snaží namluvit, že se ani nedožije Nového roku. „Tak tohle opravdu ne! Přece nebudu věřit někomu, kdo ani nemá dost odvahy, aby se podepsal!“ Prudce se rozkašlala. Musela se cestou do školy venku nachladit. Měla ji skolit zákeřná nemoc? Honem slupla tabletku vitaminu C. „Půjdu k doktorovi, ve škole to pro dnešek budou muset přežít beze mě,“ řekla si. Rozhodně nehodlala vyjít vstříc neznámému a jakkoli napomáhat v uskutečnění jeho veštby. Její otec vyšel z obývacího pokoje a všiml si dopisu. „Kdo ti píše? Máma?“ zeptal se. „Né, to jenom kamarádka,“ rychle zalhala Iva a táta se víc nezajímal. Při pohledu na odtikávající hodiny se jí zmocnil pocit beznaděje. První den její lhůty právě začal. Doktor nechal Ivu doma a ona se léčila tak poctivě jako ještě nikdy. Uplynulo několik dalších dní a Iva byla zase jako rybička. Ale ta podivná úzkost, která se jí usídlila na srdci, jako by tam měla zůstat už navždy. Iva se snažila myslet racionálně. Není možné, aby někdo znal datum její smrti. Ale logické argumenty nepomáhaly, podvědomí jí našeptávalo, že existují jisté věci mezi nebem a zemí a někteří lidé je mohou vnímat. Zmítala se v nejistotě a nevěděla co dál. Chodila jako ve snách, střídavě prožívala záchvaty smrtelného strachu a sebelítosti. Táta si všiml, že s Ivou něco není v pořádku, ale ta se mu se svými starostmi nesvěřila. Když před starým domem ve vilové čtvrti zastavil taxík, byla už tma. Jemně sněžilo. Z auta vystoupila dáma ve středních letech a mladík, který jí nesl kufry. Taxi odjelo a oni zůstali sami na chodníku před domem. „Je to už tak dlouho, co jsem naposledy trávila Vánoce s rodinou,“ povzdechla si žena, když se rozhlédla okolo po osvětlených oknech a nazdobených stromcích v předzahrádkách. „Pojď, Hynku, půjdeme dovnitř,“ řekla svému společníkovi. Ten poslušně popadl kufry, a když přišli ke vchodu, zazvonil. Dveře se po chvíli otevřely a ven se linula vůně cukroví a teplo 12 domova. „Tetičko Valérie, vítám tě u nás. Už jsme na vás čekali!“ pozdravila Iva vzdálenou tetu, kterou nikdy v životě neviděla, a podala jí ruku na přivítanou. Vyděsila se, když zjistila, že její tetě chybí prst. Ale připadalo jí nevhodné se o tom zmiňovat. „Jsem tak ráda, že tě poznávám, Ivo. Toto je můj syn Hynek.“ „Ahoj Hynku, ráda tě vidím,“ pozdravila Iva bratrance z bůhví kolikátého kolena. „Nebudeme tady přece stát mezi dveřmi, pojďte dovnitř.“ V předsíni si odložili kabáty a přivítali se s Iviným tátou. „Valérie, ty jsi vůbec nezestárla! Jak to, prosím tě, děláš?“ zeptal se táta a v zrcadle si kriticky prohlížel své rostoucí bříško a prošedivělé vlasy. „Ty jeden lichotníku, tolik toho navykládáš! A kde máš vlastně manželku?“ „Nežije s námi, odstěhovala se,“ řekl a snažil se tvářit vyrovnaně. Zatímco otec naléval Valérii skleničku pro zahřátí, Iva byla pověřena, aby se věnovala Hynkovi. Moc netušila, co by měla dělat s bratrancem, kterého vidí poprvé v životě. Nakonec se rozhodla, že ho vezme na půdu, aby mu ukázala rodokmen, to jediné, o čem věděla, že mají společné. „Podařilo se mi dojít až do roku 1748!“ pyšnila se Iva nad svým výtvorem. „Poslední záznam jsem našla v Tereziánském katastru, předtím se údaje moc nevedly. Vypracovávala jsem to jako seminárku do školy, to jsem si teda dala!“ „Jsi vážně dobrá, to muselo dát opravdu hodně práce,“ uznale poznamenal Hynek. „Takže podle toho rodokmenu byl tvůj nejstarší předek Ambrož Kouba?“ „No, tvůj asi taky, když jsme jedna rodina, ne? Měl dvě dcery, Antonii a Valérii. Antonie je moje prapra…babička.“ „To je zajímavý, ta starší dcera se jmenuje stejně jako moje máma,“ řekl Hynek. „Třeba se jmenuje zrovna po ní. Nemáte takovou rodinnou tradici?“ napadlo Ivu. „Víš, já vlastně ani nevím,“ zamyslel se Hynek a trpce si uvědomil, že Iva a její táta jsou jediní příbuzní, které zná a poznal je teprve před hodinou. „A co se stalo s tou Valérií?“ zajímal se. „Nevím, nepodařilo se mi to zjistit. Antonie se později provdala za svého vzdáleného příbuzného, jmenoval se taky Kouba, takže si ani nemusela měnit příjmení. Ale po její starší sestře jakoby se slehla zem.“ * „Co jsi to udělala, ty poběhlice!“ ryčel rozzuřený Ambrož Kouba po přiznání své starší dcery. Valérie před ním klečela a zapřísahala ho: „Otče, slitujte se nade mnou, nebohou hříšníci, prosím vás z celého srdce.“ Ale její otec byl přímo nepříčetný: „Pošpinila jsi čest a dobré jméno naší rodiny! Jak jsi nám to mohla udělat?“ „Ale on si mě chtěl vzít!“ „A kde teda je? “ řval Kouba. „A kde teda je ten tvůj ženich?“ „Propadl se s ním led…“ vzlykala Valérie a před očima viděla jeho bílé promrzlé tělo, když ho vylovili z rybníku. Z krku mu sundala skromný zlatý řetízek s Pannou Marií a naposledy se dotkla ztuhlé ruky, která ji už nikdy nepovede k oltáři. „Táhni, ty děvko! Už nejsi moje dcera!“ vynesl otec hrůzný ortel. „Otče, nevyhánějte mě, smilujte se!“ a vrhla se mu kolem krku. „Vypadni a už se nevracej ty,ani ten tvůj parchant!“ prudce od sebe dceru odstrčil. Možná až moc prudce… Valérie klopýtla a spadla ze schodů. Ležela dole jako hadrová panenka, ale svému otci už nestála ani za jediný pohled. Antonie pozorovala celou tu děsivou scénu pootevřenými dveřmi z vedlejšího pokoje a tiše plakala, protože tomu nedokázala zabránit. 13 Když starý Kouba odešel, rychle běžela pomoci sestře, která bezvládně ležela v kaluži horké krve. „Né, né…“ sténala Valérie a držela se za břicho. „To bude zase dobrý, Valjo,“ konejšila ji mladší sestra. Ale zraněná žena se zmítala v silných křečích a Tonička nevěděla, co má dělat. „Vzal život tomu maličkému,“ hořekovala Valérie. „No tak, uklidni se, snad to nebude tak zlé,“ snažila se ji utěšit sestra. „Zabil ho, cítím to!“ Upadla do krátkého bezvědomí. Když se po chvíli probrala, Tonička ji ošetřila. „Stejně jako on zničil můj život, já zničím ten jeho! Přísahám, že se pomstím otcově krvi!“ řekla Valérie s takovou nenávistí v hlase, až se Antonie opravdu polekala. Padlá žena vrávoravě vstala a bez jediného ohlédnutí se vybelhala ven do zimní noci. To bylo naposledy, co Tonička viděla svou sestru. I přes všechny osvícenské reformy vídeňského dvora svět nebyl tak civilizovaným místem, jak by se mohlo zdát. Na venkově stále žily babky kořenářky, které znaly mnohem víc než jen léčivé bylinky. K jedné z nich se vydala i Valérie, byla to její poslední šance. Místní kořenářce nikdo neřekl jinak než čarodějnice, venkované dobře věděli proč. Jejímu obydlí vysoko v horách se raději vyhýbali, ale občas si k ní někdo z nich cestu přece jen našel. Obvykle brzy poté vesnici pod horami navštívila smrt, láska nebo bohatství, podle toho, kdo si co přál a kolik mohl zaplatit. Valérie opatrně zaklepala na dveře rozpadající se barabizny. Jedinou odpovědí jí bylo zasmušilé soví zahoukání z blízkého lesa. Zabušila. Z chatrče se stále nic neozývalo. „Třeba odletěla na čarodějnický sabbat,“ napadlo dívku. To jí dodalo odvahy a vstoupila bez pozvání dovnitř. Uvnitř hořel oheň, u kterého seděla na nízké stoličce shrbená stařena, a upřeně hleděla do plamenů. Valérie zůstala stát jako přikovaná. „Zavři! Táhne,“ okřikla ji čarodějnice chraplavým hlasem. „Můžeš se posadit k ohni,“ vyzvala ji stařena. Valérie si sedla a čekala, až ji čarodějnice osloví. Ta ale mlčela, jen se dívala do ohně. Seděly v naprostém tichu, které narušovalo pouze praskání v ohništi. Valériin pohled přitahovaly zářivé plameny, viděla v nich zvláštní obrazy, kde se minulost mísila s budoucností. Na prchavý okamžik měla pocit, že v nich viděla sebe samu. Ale opravdové poznání jí unikalo, protože nedokázala v plamenech číst stejně tak dobře jako stará čarodějnice. „Povídej,“ vyzvala ji ježibaba a Valérie jí řekla úplně všechno o smrti svého milého, o tom jak ji otec vyhnal a jak přišla o dítě. „V tvých očích je nenávist a touha po pomstě. Chceš zabít svého otce?“ zeptala se čarodějnice. „Ne, to ne,“ vyhrkla dívka. Nechtěla nikoho přímo zabít, tak velký hřích si nemohla vzít na svědomí. „Chci jeho životní sílu, tělo mě nezajímá.“ Stařena se na ni zkoumavě zadívala a řekla: „Jsi chytrá. Tělo bez ducha je jen prázdnou schránkou, samo stejně brzy umře. Každému, mně i tobě, sudičky vyměřily určitý čas na tomto světě. Ani já nevím, jak bude dlouhý. Není to jen tak zahrávat si s cizím časem! Nemůžeš si vzít jen trochu. Buď všechno nebo nic,“ varovala ji, ale Valérie se svého záměru nevzdala. „Co mi dáš za to, když tě naučím, jak si vzít cizí duši?“ Valérie mlčela, neměla nic na oplátku. Stařena si všimla jejího zlatého řetízku a ovládla ji chtivost. „Ten řetízek mi dej!“ „Ne, jen ten ne!“ Valérie se nechtěla vzdát jediné památky, kterou měla na svého 14 milého. „Chci řetízek!“ trvala na svém čarodějnice. „Prosím, přej si něco jiného,“ žádala ji Valérie. „Tak mi dej svůj prst,“ vymyslela si ježibaba. „Prst? Na co ti bude můj prst?“ „To tě vůbec nemusí zajímat,“ odsekla stařena a zlomyslně doufala, že se dívka raději vzdá řetízku. „A jak ti ho můžu dát, vždyť to přece nejde,“ nechápala Valérie. „Usekni si ho!“ zavrčela ježibaba a do ruky jí strčila ostrou sekeru. Ale dívka se nechtěla vzdát šperku ani prstu. „Jestli chceš druhým brát, musíš taky umět dát,“ řekla rázně čarodějnice. „Rozmysli se, jak chceš,“ poručila jí a otočila se k ní zády. Valérie věděla, že se musí rozhodnout hned teď, nebo se k tomu už neodhodlá. „Prstů budu mít ještě devět,“ pomyslela si. Když ježibaba uslyšela za svými zády ostré švihnutí sekery, podivila se. Nečekala to. Otráveně se zašklebila, protože věděla, že řetízek už nedostane a teď bude muset jít ovázat ruku své nové učednici. * „Prý jsem měl o hodně staršího sourozence, ale umřel, ještě než jsem se narodil. Takže jsem vlastně jedináček,“ řešil Hynek s Ivou rodinné poměry. Iva smutně pokývala hlavou, ale ve skutečnosti bratrance ani moc neposlouchala. Měla svých starostí dost, dny jeden za druhým ubíhaly a Iva z toho měla velmi, velmi špatný pocit. Byla přesvědčená, že čas ubíhá rychleji než kdy předtím a její dostaveníčko se zubatou se nepříjemně přiblížilo. Sklenky šampaňského o sebe elegantně cinkly a na nebi se rozzářil silvestrovský ohňostroj. „Šťastný Nový rok!“ vyřvával přiopile Ivin táta. „Věřím, že bude velmi dobrý,“ usmála se záhadně tetička Valérie. Iva konečně přestala zadržovat dech a mohla se volně nadechnout. Byla minuta po půlnoci a ona stále žila! Smrtelná lhůta se nevyplnila! Dala si další skleničku sektu na uklidnění nervů a řekla si: „Třeba to byl opravdu jen hloupej žertík.“ Cítila se báječně, její nový život právě začínal. Asi na ní byla vidět zřetelná úleva, protože se Hynek zeptal: „Ivi, vypadáš, jako by ti spadl kámen ze srdce. Řekneš mi už, co se stalo?“ Nebyl slepý a všiml si, že se Iva trápí, přestože se mu snažila vždy dělat příjemnou společnost. „Tak jo, já ti to povím. Šlo jen o takovou hloupost,“ zasmála se uvolněně. „Dostala jsem dopis, kde bylo napsané, že dneska umřu. Ale vidíš, je už Nový rok a já jsem živá a zdravá. Byl to jenom takovej blbej vtip,“ zašeptala mu do ucha. Potom se ještě napila a alkohol ji brzy příjemně ovínil. Iva toho vypila podstatně víc než její bratranec, a proto ji dříve sklátila únava a šla si raději lehnout. Hynek zůstal v obývacím pokoji sám s pánem domu. „Já už půjdu taky spát,“ prohlásil Ivin táta. „Nechceš se přece jenom podívat na ty fotky?“ nabídl mu a doufal, že ho Hynek neodmítne tak rázně jako jeho matka. „Tak proč ne,“ svolil Hynek, který stejně neměl nic lepšího na práci, a spát se mu ještě nechtělo. Táta mu vytáhl fotoalbum a ještě krabici fotek: „Tak tady to máš a dobrou noc.“ „Tobě taky, strejdo,“ popřál mladík a pohodlně se usadil na pohovce. Do oka mu nejdříve padlo staré fotoalbum. Namátkou listoval stránkami a prohlížel si neznámé tváře Iviných příbuzných, které se na něho smály z fotografií. Fotka, na níž chlapec sfoukával svíčky na narozeninovém dortu, mu vykouzlila úsměv na tváři. Dítě vypadalo tak šťastně a ženy, které stály za ním, se také tvářily spokojeně. O to větší šok utrpěl, když v jedné 15 z nich poznal svoji matku. Nechtěl věřit svým očím, ale byla to určitě ona. Vypadala úplně stejně jako teď! Pozorně se zadíval na ženiny ruce. Původně se domníval, že je to velmi podobná příbuzná, ale téhle chyběl prst stejně jako jeho matce. Musela to být ona! Rychle fotografii otočil a zjistil, že byla vyfocena těsně před druhou světovou válkou. Naškrábaný popisek uváděl: „Ottovy třetí narozeniny. Zleva: Marie, Anna, Valérie.“ Hynek nevěděl, co si o tom má myslet. Listoval dál fotoalbem a pozorně si prohlížel všechny obrázky, ale svou matku už nespatřil. Zato našel něco jiného, parte, které oznamovalo smrt malého Otty Kouby. Umřel krátce po svých narozeninách, 31. prosince, ale příčinu jeho úmrtí nedokázali lékaři stanovit, chlapec byl očividně zcela zdravý. Hynek si našel fotku, kde byl Otto vyfocen několik dní před svou nevysvětlitelnou smrtí. Nemohl si pomoci, měl dojem, že se dívá na úplně jiného kluka. Otto apaticky hleděl do objektivu a vypadal, jako by mu uletěly včely. Bylo mu ho líto, Otto si takový osud jistě nezasloužil. Když si prohlédl album, podíval se do krabice. Byla tam změť ještě starších fotografií, svatebních oznámení a dopisů. Při prohlížení fotek narazil na další, kde si byl jist, že poznává svou matku. Určitě to nebyl omyl, ženě zase chyběl prst. Obrázek byl pořízen za Rakouska – Uherska. Ale další podobné už nenašel. Prohlédl si několik dalších parte a zjistil, že v rodině Koubů lékaři podivně často nedokázali určit příčinu smrti. A více než podezřele často umírali poslední den nebo první den v roce. Usilovně přemýšlel, jak spolu souvisí tyto záhadné události, ale stále mu chyběl rozhodující dílek skládačky. Rychle prohraboval zbytek krabice, protože měl pocit, že by se mohl skrývat právě tam. Měl pravdu. Zažloutlý dopisní papír byl až u dna. „Zbývají Ti tři měsíce života. Zemřeš 31. prosince.“ Stejný dopis dostala Iva! Dílky skládačky do sebe konečně zapadly a člověk mohl spatřit celý obraz. Iva trošičku pootevřela oči a uviděla tetiččin lehce rozmazaný obličej. Valérii to vždy o Vánocích táhlo zpět mezi rodinu, mezi potomky její sestry Antonie. Přicházela se ohřát u rodinného krbu a poté vybrat daň, kterou zapříčinil svým činem Ambrož Kouba. Nechtěla ubližovat dětem své sestry, ale zároveň to byly nositelé otcovy krve. Přestože byli nevinní, museli platit za hřích svého prapra…děda, ale Valérie k nim nebyla tak krutá. Každé ze svých budoucích obětí poslala dopis, protože chtěla, aby věděly, kolik jim zbývá času a mohly s ním ještě svobodně naložit. Tohoto privilegia se její otec nedočkal. „Tetičko, co tady děláš? Já jsem už spala,“ řekla malátně. „Přišla jsem se na tebe naposled podívat,“ zašeptala tiše teta. „Ty už odcházíš?“ upřímně se podivila Iva, které alkohol značně otupil vnímání. Valérie se na ni smutně podívala a osušila si slzu v koutku oka. „Ne, to ty odcházíš.“ Naklonila se k ležící Ivě a mezi ňadry se jí pohupoval zlatý řetízek s Panenkou Marií. „Dobrou noc, Ivuško,“ řekla něžně a silně uhodila ležící dívku do hrudníku. Vyrazila Ivě dech a ten pomalu ucházel mezi jejími sladkými rty. Valérie ho dychtivě nasávala a s ním i Ivinu životní sílu. 16 Když Hynek vtrhl do pokoje, spatřil matku, jak se sklání nad Ivou. „Nech ji, ty bestie!“ vykřikl. Valérie se důstojně narovnala a upřeně na syna pohlédla. „Ty jsi ji zabila!“ obvinil syn matku. „Co na mě křičíš? Uklidni se!“ přikázala mu Valérie. „Nikoho jsem nezabila. Podívej se, žije.“ Dívka ležela bez hnutí a tupě zírala do stropu. „Ale dlouho už žít nebude, že? Ty jsi jí vzala životní sílu, ukradla jsi ji pro sebe. A tak jsi přežívala celá staletí! Jsi jenom prachsprostá zlodějka!“ vpálil matce do očí. „Nic o tom nevíš a nic nechápeš,“ bránila se Valérie. „Vysvětlím ti to, synku.“ „Nepotřebuju nic vědět!“ rozhodl se nerozumně Hynek. „Okamžitě Ivě vrať to, co jsi jí vzala!“ vyzval ji. „Hynku, nechtěj to po mně. Vůbec tomu nerozumíš. Víš, že tě mám ráda víc než sebe, ty jediný jsi mi zbyl.“ „Tak jestli je to pravda, udělej, o co tě žádám!“ Valérie pohlédla na syna s bolestí v očích, ale byla mu rozhodnuta dokázat svou lásku. Hluboce se nadechla a potom prudce vydechla Ivě přímo do obličeje. Podle pradávného zákona musela vrátit vše. Musela vydat i sebe sama. Iva cítila, že do šedivé prázdnoty její mysli pronikají obrazy lidí a míst, která nikdy nemohla vidět. Narozeninový dort se třemi svíčkami se jí zdál obzvlášť skutečný. Připadala si, jako by se probudila z dlouhého bezesného spánku, a teď se cítila plná života. Hynek se zděšením pozoroval, jak matčina tvář stárne. Vlasy jí zbělely a kolem očí měla spoustu vrásek. „Mami, co se to děje?“ zeptal se vyděšeně. Valérie se na jediného syna jen smutně usmála. Před Hynkem místo jeho matky stála odpudivá stařena utrmácená životem. „Mami!“ vykřikl zoufale a pokusil se ji chytit za ruku. Ale staleté tělo, které už nebylo oživované ukradenou energií, se pod jeho dotekem rozpadlo na prach. Valérie zemřela, aniž by synovi odhalila své tajemství. Hynkovi po ní zůstal jen zlatý řetízek v hromádce popela. Iva se pomalu posadila. Točila se jí hlava, vířilo v ní neskutečné množství pocitů, které nikdy nebyly její. Nechápala, co se stalo. Hynek k ní starostlivě přiskočil: „Ivi, jsi v pořádku?“ Nebyla schopná mu srozumitelně odpovědět. Nedožité životy jejích předků se v ní bouřily ke vzpouře. Chtěli napravit tu strašnou křivdu, která na nich byla spáchána, když jim bylo ukradeno to nejcennější, jejich čas zde na zemi. V Ivě se vzdouvala jejich poslední přání jako zoufalý výkřik do tmy: „Odplata!“ Dívka přestala být sama sebou, její touhy a přání zanikly v přílivu těch ostatních, které měla ve svém nitru. Stala se pouhým nástrojem. Valériina zášť vůči vlastní rodině byla překřičena ostatními, kteří se chtěli pomstít, třeba celému světu, za to, co se jim stalo. Iva vedle sebe ucítila teplo lidského těla. Otočila se k bratranci. Když ho povalila do peřin, Hynek jen nechápavě zíral. Sklonila se k němu, jemně ho políbila a on se tomu poddal. Neměl to dělat. Iva mu jedním hlubokým nádechem vysála život a duši. Cítila se osvobozená, štváčské hlasy v jejím nitru konečně utichly, uspokojeny obětí. Klid zbraní netrval dlouho. Za chvíli se v jejím nitru rozezvučel nový mladý hlas, který vyzýval k pomstě, a ostatní se k němu hned připojily. Slabý hlásek Valeriiny duše, který žádal o příměří, nemohla Iva slyšet. Nářek duší byl ještě silnější než předtím a Iva toužila po jediném. Chtěla zase být jen sama sebou. Doufala, že když duše nasytí, dají jí konečně pokoj. 17 Když vstala z postele, všimla si na zemi zlatého záblesku. Vytáhla z popelu řetízek a zapnula si ho. Krásně se jí na krku vyjímal. Uspokojivý pocit přerušila příšerná kakofonie zvuků z jejího nitra. Iva to už déle nemohla vydržet. Jako šílená vyběhla na ulici, aby ukojila hlasy uvnitř, které ji k smrti trýznily. Její napůl podlomený rozum ji nebyl schopen upozornit na začarovaný kruh, do něhož se řítí. Monika Hrubá Je mi 17 let, pocházím z malé vesničky Letonice okres Vyškov. Mezi mé záliby patří sport, četba, výroba velikonočních kraslic a zábava s přáteli. Studuji druhým rokem střední integrovanou školu ve Slavkově u Brna, která mě velmi baví. O porouchaném budíku Kdysi dávno v jedné malé vesničce jménem Budíčkovice žil pan hodinář. Jmenoval se Ondráček a měl velké a moc pěkné hodinářství, které zdědil po svém dědečkovi. Pan Ondráček byl ve vesničce velmi oblíbený, lidé k němu chodívali rádi. Měl velmi rád svoji práci, ale ze všeho nejvíce svůj budíček, kterému dal jméno František po svém dědečkovi. Nejzvláštnější na něm bylo, že se nikdy nezpozdil. Tento budíček dostal jako malý kluk od svého dědečka, protože se mu často stávalo, že do školy zaspával. Tak dědeček usoudil, že aby chlapec chodil včas, musí dostat ke svým 10. narozeninám budíček. Brzy poté dědeček umřel, chvilku hodinářství vedl tatínek, ale hned jak chlapec dospěl, stal se hodinářem a řídil celé hodinářství sám. Jednoho dne přišel do hodinářství neznámý, tajemný muž. Řekl, že se mu rozbil jeho budíček, kterému říká Pepík. Dozvěděl se o šikovném hodináři panu Ondráčkovi. Jeho přáním bylo, aby mu budík opravil. Pan Ondráček samozřejmě nelenil a pustil se do práce. Mohu vám říci, že to nebyla žádná pohádka, naopak, seděl nad porouchaným budíčkem Pepíkem celé hodiny a nemohl vůbec přijít na to, co se budíčku stalo. Už vyměnil všechna pérka, která v budíčku jsou, ale stále nic. Řekl si tedy, že budíček na chvilku odloží a bude se věnovat jiné práci, protože jí měl stále dost. Dal cizí budík jménem Pepík na poličku ke svému oblíbenému budíčku Františkovi a nějakou dobu si ho nevšímal. Jenže pak se v noci něco stalo. Nový budíček Pepík na poličce najednou ožil, měl ručičky, nožičky, očička, dokonce i pusinku. Zadrmolil nějaké kouzlo a oživil tím budíček pana Ondráčka Františka. Také jemu narostly ručičky, nožičky, vyklubala se mu očička a pusinka. Budíček pana Ondráčka František, byl sice zmatený, chvilku mu trvalo než se rozkoukal, ale rychle si zvykl na to, že se může pohybovat, ba dokonce i mluvit. A protože byl zvědavý, začal se ptát, co jeho proměnu způsobilo. Nový budíček Pepík mu odpověděl: ,,Jsem kouzelný budíček, a jsem rád, že jsem tě 18 konečně našel, můj kamaráde. A abych nezapomněl, jmenuji se Pepík.“ Budíček pana Ondráčka nechápal: „Já přece žádného kamaráda nemám, jsem tu už léta, nepamatuji si, že bych měl nějakého kamaráda!“ Pepík však na to opáčil: ,,Můžeš mi povědět, jak dlouho už tu jsi?“ ,,No samozřejmě, že můžu. Je to 45 let, co jsem tady. V tomto hodinářství jsem od prvopočátku,“ odpověděl. ,,Tak abys věděl, kamaráde, když tohle hodinářství začínalo, koupil si dědeček pana Ondráčka budíky dva, jenže jednoho dne přišel do krámku podivný muž a odnesl mě. Ty už si to nepamatuješ?“ zakroutil hlavičkou budíček Pepík.. ,,Nepamatuji,“ vykřikl budíček František, ,,nemůžu si pamatovat všechno. Už je to, pořádná řádka let!“ ,,Dobrá tedy, nevadí. Když si mě nepamatuješ, tak se můžeme skamarádit teď, ne?“ zeptal se nový budíček. ,,Ano, proč ne,“ pokýval hlavičkou budíček pana Ondráčka František, ,,buďme tedy kamarádi!“ Pak se začalo rozednívat, vesnička se začínala probouzet do nového dne, a tak se z živých budíčků staly zase normální budíčky podobné všem ostatním v Ondráčkovic krámku. Pan Ondráček měl toho dne brzy po práci, a tak zasedl k zvláštnímu budíčku, aby se ještě jednou koukl, co se mu přihodilo, že je porouchaný. Napřed ho zkusil celičký rozložit, všechny části vyčistil, profoukl a zase ho složil dohromady. Nezjistil vůbec nic, budíček se mu zdál úplně v pořádku. Uložil ho tedy zpět na poličku, a protože se prací unavil, šel si odpočinout. Sotva pan Ondráček usnul, probudili se oba budíčkové a jeden se ptal toho druhého: „Budíčku, poslouchej, můžeš mi prosím říct, copak se ti stalo? Celou dobu, co se s tebou pan Ondráček trápil, jsem ho pozoroval a zjistil jsem, že jsi v pořádku, tak mi pověz, co se s tebou děje?“ Nový budíček Pepík mu odpověděl: ,,Máš pravdu, nic mi není, můj pán si mě zapomněl jednou večer natáhnout a já nezazvonil a on zaspal. Usoudil tedy, že jsem porouchaný a přinesl mě sem. Jsem rád, že jsem tady, protože jsem tě aspoň konečně našel, můj příteli.“ ,,Jé Pepíku, koukej, kolik tu má pan Ondráček ještě práce. Co když mu malinko pomůžeme?“ zeptal se Ondráčkův budíček František. Druhý budíček mu odpověděl: ,,Skvělý nápad, podíváme se, co se tu dá opravit.“ Budíčkové opatrně slezli z poličky, plížili se jako myšičky do dílny a za chvilku se pustili do práce. Napřed vzali velké nástěnné hodiny, které ležely na stole. Vylezli na stůl a podívali se, co se hodinám vlastně stalo. Kouzelný budíček Pepík zase zadrmolil nějaké zaklínadlo a hodiny obživly a velice naříkaly, že je bolí obě ručičky. Kamarádi budíčkové tedy nelenili a vyměnili hodinám obě ručičky. Jenže hodiny naříkaly dál, prý se opožďují a mají bolavé pérko. Budíčkové ho hned vyměnili. Potom už hodiny byly nadmíru spokojeny a budíčkové byli rádi, že odvedli dobrou práci. 19 Pomaloučku se začínalo rozednívat, budíčkové se vrátili na svá místa a proměnili se zpět, aby nikdo nic nepoznal. Pan Ondráček se probouzel do nového dne svěží, ostatně jako vždy, přichystal si snídani a už u ní přemýšlel, jaký bude mít náročný den. Měl dnes spoustu práce. Věděl, že ho čeká náročná oprava starobylých hodin. Když přišel do dílny, usedl za svůj pracovní stůl a pustil se do díla. Na stole předním ležely nástěnné hodiny, byly velmi krásné, zdobily je vyřezávané ornamenty ze dřeva. Ale po chvilce zkoumání pan Ondráček zjistil, že hodiny už jsou opravené, že s nimi nebude mít žádnou práci. Ale ať si lámal hlavu sebevíc, nemohl si vzpomenout, kdo by je mohl opravit místo něho. Vždyť je tu odjakživa sám. Ženu nemá, děti taky ne. Kamaráda hodináře sice ano, jenže ten za ním často nechodí. Nu dobrá, řekl si pak pan Ondráček, asi jsem je včera už opravil a teď si to nepamatuji. Jsem to ale hlava děravá! Však tu mám mnoho další práce. A celý boží den opravoval další hodiny, budíky, náramkové hodinky, vyměňoval u nich ručičky, nové baterie a pérka. Blížil se opět večer, pan Ondráček byl už unavený a únavou se mu už zavíraly oči. Řekl si tedy, že si půjde lehnout. Omyl si obličej, převlékl do pyžama a vklouzl do postele. Když budíčkové uviděli, jak pan Ondráček, vyčerpaný prací, hned usnul, řekli si, že mu ještě jednou pomůžou, aby neměl tolik práce. Slezli z poličky a potichoučku cupitali do dílny. Uviděli na stole ležet oprýskaný budík. Přišli k němu, kouzelný budíček znovu zamumlal to své zaklínadlo a porouchaný budík hned obživl. Byl smutný a naříkal, jak je ten svět zlý, že lidé si neváží takových věcí, jako je právě starý budík. Naříkal, jak s ním děti házely po pokoji a on několikrát upadl. Napřed si rozbil sklo, poté mu nešla jedna ručička, protože byla zlomená a nakonec do něj neposedné děti strčily a on se celý rozsypal na podlahu. Teď ho prý všechno bolí. Kamarádi budíčkové na nic nečekali a pustili se do práce. V první chvíli opravili zlomenou ručičku, která byla nárazem přepůlená. Potom se jim podařilo v šuplíku najít nové sklíčko, vyndali to rozbité a vložili nové. Ještě ho vyčistili, aby se lépe lesklo. Poté je napadlo, že natřou kryt a hledali proto po celé dílně barvu. Tu najednou jeden budíček vykřikl:,, Mám ji!“ Jenže barva byla velmi těžká, sám ji neunesl. Zavolal tedy na svého kamaráda. ,, Budíčku, pojď mi pomoct, já ji sám neunesu!“ Donesli barvu až na stůl, opatrně ji otevřeli, vzali štětce a pustili se do práce. Oprýskaná místa zabarvili, a aby byl starý budík hezký, nabarvili ho znovu. Jenomže se sestavením budíku už si rady nevěděli. Pak museli barvu zase uklidit na její místo. Jenže co se nestalo! Jak ji kamarádi budíčkové tahali zpět, jeden z budíčků už tu tíhu neunesl, plechovku upustil a ta se převrhla na druhého budíčka. ,,Co jsi to udělal!“ naříkal postižený budíček a zároveň kuckal z pusinky barvu. ,,Promiň kamaráde, ale už jsem to nemohl unést,“ bránil se druhý. ,,Jak nemohl? Koukej, jak teď vypadám. Kuck, kuck!“ ,,Už bude ráno,“ bědovali oba. ,, Pan Ondráček nás tu uvidí, a všechno se prozradí.“ 20 Kouzelný budíček zaslechl kroky. Zašeptal: ,, Sim salá bim!“ a oba budíčkové se jako by vypařili. Ale to už pan Ondráček pospíchá do dílny. Zdál se mu totiž sen, že jeho starému budíčku Františkovi kdosi ublížil a on že mu musí hned pomoct. Celý zadýchaný a ještě v pyžamu doběhl do dílny. Rozhlédl se po dílně a uviděl spoušť na podlaze. Všude byla rozlitá barva, na pracovním stole byly samé kaňky a neumyté štětce od barvy se válely kolem. Kdo to mohl udělat? Nedokázal na nic přijít. Začal tedy uklízet rozlitou barvu i použité štětce, když tu najednou šlápl na jakousi bouli na podlaze. Ozval se výkřik: ,,Auuuuuu, co se to děje? Kdo mi to stojí na ručičce?“ Pan Ondráček leknutím uskočil. Najednou se pod ním objevily dva živé budíčky. Jeden patřil panu Ondráčkovi a druhý byl jeho podivného zákazníka. A oba se chovaly, jako by byly živé. A ten jeho byl celý od barvy a dokonce ji ještě vykuckával. Pan Ondráček na nic nečekal, vzal budíček do dlaně a utíkal s ním ke svému pracovnímu stolu. Napřed ho utřel od barvy. Potom ho opatrně rozdělal a snažil se všechna pérka pečlivě vyčistit. Jenže na některých místech už byla barva suchá a nešla tak lehce dolů. Musel tedy postupovat velmi opatrně, aby nepoškodil důležité součástky svého oblíbeného budíčku Františku. Mezitím se podařilo druhému budíčku Pepíkovi vylézt na stůl. Chtěl panu Ondráčkovi pomoct, nebo aspoň poradit. Pan Ondráček byl ale hodně rozzlobený. Nechtěl slyšet žádnou radu, ani přijmout nabízenou pomoc. Ale kouzelný budíček Pepík se tak rychle nevzdal, říkal, že zná zaklínadlo, které politému budíčku pomůže. ,,Ne a ne, jsem dobrý hodinář, na tvá kouzla já nevěřím!“ohradil se rázně pan Ondráček. Nevydržel se však zlobit dlouho. Jeho miláček totiž procitl a začal naříkat: ,,Auu, to bolí! Tady mě to píchá, tuhle svědí. Udělejte s tím něco přátelé!“ ,, Tak, kouzelný budíčku, pusť se do práce, když myslíš, že to zvládneš. Ať je můj budíček brzy fit a ať jde zase tak dobře jako předtím.“ A pak se děly věci! ,,Jdu na to,“ řekl budíček a začal drmolit krkolomné zaklínadlo. Z budíčku najednou začaly létat zbytky zaschlé barvy, smítky prachu a brzy byl jako nový. Pan Ondráček jásal, poskakoval po celé dílně, děkoval kouzelnému budíčku Pepíkovi a byl rád, že mu jeho nejmilejší budíček zase jde tak, jak má. Potom spolu ještě spravili ten budíček, co ležel rozložený na stole vedle, a vyčerpáním si šli všichni tři odpočinout. Na druhý den přišel do krámku onen podivný zákazník a žádal svůj opravený budíček zpět. Pan Ondráček by ho nejraději ani nevracel. Vděčil mu přece za to, že mu zachránil ten jeho. Jenomže tohle byl zákazníkův budíček Pepík a on mu ho musel přece vrátit. Stihl mu ještě pošeptat: ,,Moc ti děkuji, žes mi pomohl a zachránil můj budíček. Bude nám oběma po tobě stýskat.“ ,,Nebojte se, pane Ondráčku, možná nebude, protože se mi podařilo nějaká kouzla naučit i váš budíček. Kdybyste si náhodou nevěděl rady, poproste mého kamaráda. Rád vám pomůže, uvidíte sám!“ Teď sice musím zpátky ke svému pánovi, ale nebojte, 21 jak ho znám, zase si mě zapomene natáhnout, zaspí a já se tu objevím coby dup!“ Pan Ondráček přikývnul, vrátil muži jeho budíček a pro dnešek zavřel krámek o chvilku dřív. Kamila Ivančová Jsem studentka Nižšího Gymnázia ve Vyškově. Škola mi zabírá velkou část mého volného času, ale naštěstí mám i své oblíbené koníčky. Již osmým rokem navštěvuji ZUŠ Vyškov, kde pokračuji ve hře na kytaru. Dříve jsem hrála i na flétnu a dělala keramiku, ale jen na krátkou chvíli. Samozřejmě ráda čtu. Nemám ale příliš ráda dívčí románky se 200 stranami. Potrpím si spíše na ságy o několika knihách s prvky nadpřirozena, nejlépe ze starších časů. Kromě toho všeho si také ráda najdu čas na hraní dlouhohodinových počítačových her s rozvětveným a propracovaným dějem. Těžký život hlodavců „Ale já ti říkám, že to byl plesnivý sýr!“, naštvu se a rozkřiknu se z celých mých malých krysích plic. „Já si stejně pořád myslím, že jsem cítil tvrdý sýr“, říká si stále to svoje Rodny. „Tohle vede od devíti k pěti.“ - „Moje řeč“, souhlasí se mnou a zakousne se do z poloviny shnilého jablka, „stejně by mě zajímalo, mlask….mlask…., který ze sýrů se tam vlastně schovává. Nebylo by zajímavé zjistit to?“ Chvíli jsem jen tak zamyšleně přemýšlel se zrakem upřeným na pavučinu, kde se třepetaly zachycené mušky a jiný drobný hmyz, jejichž osud je již teď zpečetěn. Spřádač sítě jistě nebude daleko. „Micky …“, vytrhl mě ze zamyšlení až Rodnyho hlas. „Ano, jdeme to zjistit“. Dům, ve kterém Rodny a Micky žili se mohl zdát klidný a vyrovnaný. Ticho protrhávalo jen klapání malých krysích drápků o podlahu a hlasité chrápání spícího člověka. Když se ale podíváte blíž, zjistíte to, co se nedá zrakem žádného člověka. Tenhle dům oplýval životem. Pomalu jsem se s Rodnym blížil k pootevřeným dveřím kuchyně a opatrně vklouzl dovnitř. Ihned nás u nosu polechtala vábivá vůně koření a bylin zavěšených na stěně. Vybavení tvořil hlavně nábytek ze dřeva s drobnými vyrytými vzory. Ty dodávali tomuto místu ještě větší kouzlo. Co to říkám? Teď se nesmím a ani nechci kochat místem, ve kterém nejsem a asi nikdy nebudu vítán, stačí jen zjistit, na které straně je pravda a rychle utíkat pryč. Pomalu jsme vyšplhali po jedné straně linky a pokračovali dál po kluzkém povrchu. Kdybychom tenkrát alespoň tušili, co se stane jistě bychom se po ní ze zábavy neklouzali a neužívali si toto naskytnuté potěšení. Ale kdo z nás umí věštit budoucnost? „Au, au, au, au, auuu, pálííí“, ozvalo se. Otočil jsem se tam, kde se klouzal Rodny. Ten už tam ale nebyl. Poskakoval a držel se za tlapky u jednoho ze čtyř plochých kruhů na desce. K čemu ty kruhy sloužili, vám nepovím. Jen jsem jednou viděl jak na nich stál hrnec a divně v něm šplouchala voda. Lidé jsou opravdu zvláštní. Proč by 22 někdo chtěl aby voda tohle dělala? „Říkal jsem ti, ať se držíš blízko mě! Nezapomeň, že jsem starší.“ –„O minutu a deset vteřin a pořád mi to připomínáš“. Měl bych se urazit? Ne, i když si to nepřiznám, mám ho ze všech svých třiceti sourozenců nejraději. „Dobře, pojďme dál“. Zřetelně jsem slyšel, jak si něco mumlá pod své dlouhé vousky. Konečně jsme se ocitli, ani nevím jak, přímo před tou velkou průhlednou krabicí a v ní uloženém sýru. Sýr ale nevydával žádnou vůni, snad kvůli té krabici. Rodny kolem ní obcházel a pozorně čmuchal zdali alespoň něco neucítí. „Už to mám! Našel jsem skulinu!......... Ano měl jsi pravdu“, překvapeně se napřímím, „je to plesnivý sýr“. Trochu sklesle skloní hlavu. „Neboj se, jednou budeš mít stejný čich jako já“. Snažím se ho uchlácholit. To už ale nestihnu. Do kuchyně vstoupí starší rozespalá žena. Chvíli se na nás jen tak dívá. Když pochopí, co to chodí po jejím utřeném pultě popadne to nejbližší co má po ruce, konkrétně smeták, a prudce nás smete dolů na zem. Nečekal jsem to, a tak jsem se také nemohl nijak bránit. Dopad byl tvrdý, ale na tom mi nezáleželo. Vzal jsem bratra a rychle s ním utíkal zpátky do naší skrýše v parketách. Nemohl jsem se moc dlouho rozmýšlet. Popadl jsem ho a vší silou ho popostrčil k našemu úkrytu. Já k němu také běžel. Za mnou se ozývaly jen rychlé a dunivé kroky obyvatelky domu. Krátké ohlédnutí…. napřažené koště ….a potom…..jen nicota. Iveta Jelínková Posledním rokem studuji na Základní škole v Rousínově. Přestěhovala jsem se ze Šlapanic a změnila tak i školu, což mě obohatilo o spoustu zajímavých zkušeností s lidmi i se studijními možnostmi. Velmi ráda zpívám, hraji na kytaru, skládám písničky, čtu knihy, co mě zaujmou, a v neposlední řadě navštěvuji skaut, kde se momentálně stávám vedoucí. Ráda trávím volný čas s rodinou a přáteli. Tati, kde jsi? Probudila jsem se do krásného slunného dne - jaká to ironie… Bylo to to nejhorší ráno, co jsem zažila! Slunko mi svítilo do vočí, tak jsem si řekla, že nebudu vytahovat paty z domu. Vlastně to ani nebylo ráno, vzbudila jsem se asi ve tři hodiny odpoledne. Podotýkám, že se strašnou kocovinou a s dehtem v plicích, protože jsem měla takovou depku, že za střízliva bych se asi oběsila. Nejradši bych zůstala doma a celej den probrečela. Je mi dvacet a bydlím sama. Od našich jsem se odstěhovala v osmnácti. Už mě nebavilo, jak do mě kérovali ty svoje kecy. Furt: „V kolik přijdeš? S kým jdeš? Nejdeš zase za ním? Nekuř a nechlastej!“ Měla jsem toho dost! Bylo mi z toho špatně. V den 23 mých osmnáctých narozenin jsem se jednoduše sbalila a odešla pryč. Rozmazlenej fracek? To těžko! Život vás už naučí. Anebo zničí? Začala jsem hulit trávu. Je vám potom tak nějak líp. Nepřemýšlíte tolik. Je vám všechno tak nějak jedno… Závislák? Ne, pomáhá mi to udržet se při životě. Včera mi umřel otec. Umřel člověk, co si vždycky myslel, že napořád zůstanu svatá a hodňoučká. Že budu vždycky hodná a nikdy ho neopustím a bude to jedinej člověk v mým životě. Možná, že jo. Mám super vzpomínky na dobu, když jsem byla malá. Byla jsem tatínkova malá holčička. Včera umřel. Poslední, co jsem mu řekla, bylo: „Jdu a už se nikdy nevrátím!“ Ani nevím, na co umřel. A vlastně je mi to jedno. Tak proč jsem včera brečela a teď mě ze všeho bolí hlava a ani nevím, co melu? Brečela jsem proto, protože bych na tom měla vinu? Ne, nemám! Může si za to sám. Doktoři říkají, že je to prej kvůli velkýmu stresu a smutku. Asi měli s matkou problémy. Co já vím, neviděla jsem je dva roky. Jenom mi otec někdy volal. Vždycky jsem byla fakt nadšená, že zase votravuje a buzeruje mě. Taky jsem se podle toho chovala. Byla jsem na něho pěkně hnusná. Matka to vzdala. Dneska se chystám na pořádnou kalbičku. Jdeme s lidičkama ze školy. Prej mě budou utěšovat. Ne, díky, nechci. Už se těším. Pořádně se zhulíme a vlastně si můžu užít to, že už nikdy nebudou žádný kecy, kolik jsem toho vypila. A teď si jdu ještě zdřímnout. Je mi strašně zle a za chvíli se má pro mě stavit Zuzana. Prej upřímnou soustrast. Hnedka jsem jí to zarazila. Nebudu přece celej večer poslouchat nějaký kecy. Jestli mi to řekne i Honza a Michal, tak fakt končím. Chci si ten večer užít, a ne aby mě každej utěšoval. Šílím! Zase nějaká upřímná! Nebudu to poslouchat. Radši jsem si zapálila startku. Honza a Michal nám šli pro pití. Kopala jsem do sebe jednoho panáka za druhým. Bylo mi jedno, co se děje. Bavila jsem se a Michal se ke mně pořád tak lísal… Bylo mi fajn. Lil do mě furt koktejly a dával mi jointa. Nebránila jsem se ani jeho nádherným dotykům a přestala jsem brát ohledy na to, že Michal už nemá ruce jen kolem mého pasu. Najednou mi bylo strašně špatně. Byla jsem na toto zvyklá, ale jako kdyby mi něco v hlavě přikázalo, aby mi bylo dneska špatně víc. Byla jsem tak slabá, že jsem omdlela. Za chvíli jsem se vzbudila. Bylo mi strašně, tak jsem šla ven. Všude ticho, na nebi zářily hvězdy. Vzpomněla jsem si na bývalýho… Venku bylo tak krásně, že mi najednou bylo blbě jenom ze sebe samé. Jenom jsem se sklonila a zvracela. Nakonec jsem upadla do bezvědomí. Najednou jsem uviděla otce. Křičel na mě! Křičel: „Vzbuď se, vzbuď se moje malá holčičko!! Vstávej!!“ Poslechla jsem. Vzbudila jsem se a viděla jsem, jak nade mnou stojí Michal a vysvléká se. Zeptala jsem se ho, co to dělá, a on mi jenom zakryl ústa a strhnul mi tričko. Poručil mi, abych mlčela. Ale já jsem přece taky člověk! Vyprostila jsem se mu ze sevření a začala utíkat. Bylo mi jasné, že ve svém stavu to nezvládnu, ale něco mi pořád našeptávalo: „Běž! Rychleji!“, věděla jsem, že je to táta. 24 Najednou mi bylo líto všeho, co jsem udělala. A on, jedině on, to věděl. Běžela jsem a Michal mi nestačil. Když už jsem byla dostatečně daleko, svalila jsem se na zem a brečela jsem. Plakala jsem tak strašně moc. Táta si to zasloužil. Zasloužil si, abych pro něho ronila slzy! Věděla jsem, že za jeho smrt můžu já, ale uvědomila jsem si to až strašně pozdě. Je pozdě, táta je pryč a já jsem sama. Zmizel mi můj táta. TÁTA! Je pryč a já můžu být jenom smutná, co všechno jsem mu udělala. Vždycky mě strašně miloval a já mu to oplatila tak, že jsem byla zlá! Zlá a hnusná princezna. Umřel kvůli mně a poslední, co ode mě slyšel, byly hnusný slova, který si nezasloužil. „Tati! Tati, kde jsi?“ křičela jsem, co nejvíc jsem mohla. Věděla jsem, že jenom on mi pomohl, že jsem dneska neskončila daleko hůř. Věděla jsem, že se o mě bál. Že mě měl rád. On byl jediný člověk v mém životě, který mě měl rád, ať už jsem udělala cokoli. A mě strašně mrzí, že jsem ho tak zradila! Toto nebylo správné! A už nikdy tátovi neřeknu: „Tati, byla jsem zlá! Byla jsem nemožná! Mrzí mě to! Mrzí mě všechno, co jsem ti kdy řekla.“ Teď už to ale nevrátím. Už nemůžu. Umřel kvůli mně, já jediná mám na tom vinu. Umřel kvůli tomu, že jsem ho tak zranila. „Tati! Kde jsi?“ Je nejhorší, když už nikdy nenapravíte nic, za co můžete. Ale ještě horší je, když to prostě napravit nejde. Přesně jako toto. Už nikdy nemůžu napravit nic, co jsem udělala tátovi, už nikdy mu neřeknu, že mě to mrzí. Je zbytečný, co teď nějakým způsobem říkám. Hlavní je, že už to nikdy nebudu moct říct tátovi! Tátovi, na kterém mi tolik záleželo a kterého jsem měla tak strašně ráda! Já můžu za jeho smrt a vyčítat si to budu až do konce života, ale i tak jde život dál, nesmím se ho vzdát! Už asi vím, proč jsem brečela, když jsem se dozvěděla, že umřel. Bylo to proto, že jsem věděla, že je to moje chyba. Proč jsem si to nepřiznala? Nebo se mám zeptat spíš, proč jsem byla tak blbá? Proč jsem ho nechala stát ve dveřích před dvěma roky a slyšela, jak za mnou křičí: „Vyměnila jsi mě za to všechno! To jsi opravdu chtěla?“ Vím, že ještě zašeptal: „Já ne!“ Nebrala jsem na to ohledy. Zmizela jsem, a jak jsem mu řekla, už nikdy jsem se nevrátila. Teď jsem mu vděčná, že mě nenechal, když jsem ho potřebovala. Můžu už jenom vzpomínat, jak jsem ho tam nechala já. Jeho a mámu. Máma je silná žena. A táta byl silnej chlap, ale věděla jsem, že bude plakat. Teď vím, že plakal každý den… Vždycky při mně stál a čekal, až za ním přijdu. Ale já jsem nepřišla. Vždycky byl na mé straně a čekal, až já se dám na jeho, ale nedala jsem se. Nikdy jsem neuznala, že měl v jistých věcech pravdu. Jednou mi jeden člověk, kterého jsem měla opravdu ráda, řekl: „Člověk není dospělý, dokud neuzná, že jeho otec měl pravdu.“ Byl to on. Byl to táta. Řekl to a já mu nikdy nedokázala porozumět. Ale teď, teď už je pozdě a já mu už nikdy za pravdu nemohu dát. Nejde to, protože umřel. Umřel a já jen do smutných vzpomínek můžu 25 volat, že má pravdu. „Tati! Měl jsi pravdu!“ Nechtěla jsem, aby to takto skončilo. Teď bych ho nikdy nenechala ve dveřích. Jak ráda bych ho objala. Ale nemůžu. Nechtěla jsem ho vyměnit za svůj bídný život, ale udělala jsem to. Nejsem na sebe pyšná, ale už to nevrátím. Měl pravdu, ve všem měl vždycky pravdu… Dneska má táta pohřeb. Půjdu tam a řeknu pár slov. Půjdu tam. Pak se podívám do všech těch očí, co čekají, až jim řeknu nějakej další proslov. Já jim ale nebudu říkat nějaký kázání, jen řeknu, že ho mám ráda. Že mám ráda svého tátu, i když umřel. Že jsem ho vždycky měla ráda a že mám i teď, ale že už nic, co jsem mu udělala, nejde vzít zpět, že mě to mrzí. Že mě mrzí, že už nejsem jeho malá holčička. Že mě mrzí, že umřel!! Řeknu, co všechno pro mě táta znamenal. Pak půjdu za mámou. Půjdu za člověkem, který je další kus mého života. Požádám ji o odpuštění a budu čekat, až se na mě podívá svýma modrýma očima a podá mi ruku. Pak zůstanu u hrobu co nejdéle. Budu se dívat, jak svíčka na jeho hrobu dohořívá a lístky ze všech květin v pochmurném večeru opadávají. Opadávají z bílých, žlutých a červených růží. A až budou zavírat hřbitov, půjdu. Budu odcházet od táty a udělám jediné, co budu moct, řeknu tátovi: „Děkuju! Děkuju, že jsi byl a že jsi mě měl rád!“ Nakonec všechna pravda zvítěží, ale dá to fušku. U brány se zastavím a zašeptám do tmy: „Tati, už vím, jak blízko stále jsi…“ Roman Kadlík Jsem energický, společenský člověk. Ve volném čase rád sportuji, hraji florbal a fotbal. Také rád čtu. Miluji filmy s válečnou tematikou. Ty mne evokují k psaní povídek s válečnou problematikou. Jinak jsem obyčejný mladý člověk. Dlouhý den Byly čtyři hodiny ráno když konvoj o počtu tří vozidel humvee vyrazil na patrolu. Všude okolo panovala naprostá tma, tak jak je v Irácké poušti běžné, jen kdesi vysoko na obloze se třpytily hvězdy. Vozidla neměla zapnutá žádná světla, řidiči měli zapnuté NVG (přístroj pro noční vidění) aby na sebe kolona nepoutala pozornost. Všude byl naprostý klid, nikde žádný pohyb, ozývalo se jen drkotání podvozku. Fred, velitel celé kolony, se nakláněl ze sedadla spolujezdce a pohledem z okénka sledoval okolí. Viděl to samé jako ostatní, prázdnou krajinu beze známek života. Měl ale stále v živé paměti, co se stalo před dvěma dny na stejném místě. Konvoj podobný tomuto, se dostal pod těžkou palbu iráckých povstalců. Střet netrval ani půl hodiny, ale výsledkem bylo zničené humvee, jeden raněný spojenecký voják a deset mrtvých 26 útočníků. Členové konvoje špatně hlídali okolí a dovolili útočníkům dostat se na vzdálenost menší než padesát metrů, kdy mohli zcela bez problémů vypálit dvě střely RPG a zasáhnout zmiňované humvee. Než se členové patroly stačili vzpamatovat, útočníci se dali na ústup a zmizeli kdesi v zemi nikoho. Úkol Freda a jeho přidělenému konvoji bylo tedy prozkoumat všechna místa v dané oblasti, zda se zde neschyluje k dalším přepadům. Nebyl to jednoduchý úkol. Území bylo veliké a míst, kde se nepřátelé mohli schovávat bylo spousty. V případě nouze tedy měli možnost přivolat vzdušnou podporu a nebo další konvoje, patrolující poblíž. Fred naváděl svého řidiče na vedlejší cestu, směřující k políčkům s mákem, mezi nimiž se měla nalézat malá osada, první cíl dnešní mise. Úkol byl prostý. Z bezpečné vzdálenosti pozorovat pohyb okolo cílové osady a v případě spatření ozbrojenců zakročit. Při domovní prohlídce bylo úkolem zničit všechny zbraně či výbušniny a nahlásit úspěšnost mise. Vozidla zpomalila, všichni byli maximálně ostražití a připraveni k okamžitému boji. Joe, řidič prvního humvee si spokojeně pobrukoval a vedl konvoj poblíž osady na místo zastavení. „Hitman jedna. Tady Hitman dva dva, jsme na místě.“ Promluvil Fred do vysílačky. „Hitman jedna. Hitmane dva dva, zaujměte pozice“ Zachrčelo z vysílačky. „Hitman dva dva, rozumím konec.“ Hitman bylo kódové označení pro jednotlivé konvoje v terénu. Měly se tak minimalizovat případy, kdy iráčtí útočníci odposlouchávali rozhovory mezi spojeneckými vojáky a věděli tak přesně kde se vojáci nachází. Joe zastavil, brzdy jen slabě zaskřípěly. „Šéfe jsme na místě“ „Výborně,“ pochválil Fred „zhasni motor“ Joe uposlechl a rozhlížel se po okolí. Fred s ostatními muži vylezl ven a opatrně našlapoval k obrovskému stromu, poblíž kterého se nacházela zeď, patrně sloužící k oddělení pozemků. U Freda byl první Steven, společně se svou M 40 a novou optikou se zabudovaným nočním viděním. To z něj dělalo pro nepřítele stejně nebezpečnou osobu jako za bílého dne. Steven si okamžitě rozložil náčiní a začal pozorovat dvě stě metrů vzdálenou cílovou osadu. „Všichni spí, žádný pohyb“ Ohlásil po chvíli. „Uvidíme jak živo tady bude po rozednění“ zašeptal Fred. Většina mužů zůstala v autě a dospávala minulou noc. Jediní kdo nespali byla trojice mužů ve věžích humvee, obsluhujících těžké zbraně. Ti museli být ostražití a zabránit případnému útoku nepřítele. Jedním z trojice byl John. Zavalitý mladík s úsměvem od ucha k uchu. Součástí Fredova osazenstva v humvee se stal proto, že nikdo jiný nedokázal tak rychle zcela rozmontovat MK 19 (granátomet ve věži vozidla) jako právě John. 27 Těkal očima po okolí s chtíčem po dlouhé době si vystřelit na živý cíl. Fred mezi tím s hloučkem kamarádů pozoroval cíl. Nic se ale nedělo. Teprve až kolem šesté hodiny ranní, kdy slunce bylo celé nad obzorem, se začínaly ozývat slabé hlasy. Muži u zdi už byli z hlídky a nicnedělání celí rozpačití, ale teď zbystřili a čekali co se bude dít. U jednoto ze dvou hliněných domečků se otevřely dveře a ven vylezla žena v černém hábitu, jak je v tomto prostředí zvykem. Nesla sebou vědro a svižným tempem se blížila ke studni na dvorku. Steven na ni zaměřil svou optiku a pořádně ji prohlížel, usoudil ale že je zbytečné u ní hledat zbraň. Bylo jasné, že neví že ji někdo pozoruje. Chovala se přirozeně a při návratu zpět do domu začala cosi hulákat. Tým ale sebou neměl překladatele takže se mohli jen dohadovat, co to říkala. „Hitman dva dva. Hitmane jedna. Z cílové budovy vyšla jedna neozbrojená žena, v budově ale nebude sama.“ Zahlásil Fred svým ospalým hlasem. „Hitmane dva dva, dotaz: Vidíte někde v okolí něco co by nasvědčovalo nepřátelské aktivitě?“ Ozvalo se. „Hitman dva dva, negativní. Čekám na další instrukce.“ Pokračoval Fred. „Hitman jedna. Hitmane dva dva. Zůstaňte na pozici a hlaste případné změny.“ „Hitman dva dva, rozumím.“ Fred se zašklebil a dalekohledem dále pozoroval budovy. Žár slunce začal nabývat na intenzitě a muži pod stromem, který poskytoval obrovský stín, si tohle místo nemohli vynachválit. Ráno začínalo jako každé jiné. V okolních stromech a keřích se začalo k životu probouzet ptactvo a skřehotat. Na dvorku začaly pobíhat slepice. Občas zavál v tento čas ještě příjemný lehký vánek. Vzápětí se z domu vyřítilo několik malých dětí a s veselým křikem se rozběhly po dvorku. Z druhého domu vylezl muž a začal s dětmi rozmlouvat. Zřejmě šlo o to aby se trošku ztišily, protože děti se zklidnily a již tolik nevyváděly. „Hitman dva dva. Hitmane jedna, v zájmové oblasti začíná být živo. Pět dětí a jeden muž. Nikdo však nemá zbraň.“ Zahlásil Fred. „Hitmane dva dva. Prohledejte budovy a vyslechněte všechny osoby.“ „Hitman dva dva, rozumím, konec“ Fred schoval dalekohled a obrátil se k mužům. „Lidi z mého auta se mnou, zbytek zabezpečí okolí“ Muži přikývli a rozmístili se po celé délce zdi. Mezi tím přiběhla posádka Fredova vozidla. „Jsou to civilisti, žádné zbraně, pozor ať někoho nezastřelíte“ Pokračoval. Muži kývli že rozumí a vyrazili v rozestupu k budovám. Terén byl nerovný, neprostupné keře se mísily s bažinatou zemí, skrývající se ve vysoké trávě. Lidé v osadě si zatím návštěvníků nevšimli. Děti opět začaly skotačit a pobíhat okolo studny. Tým potichu našlapoval až k přírodnímu valu skrývajícímu se ve stínu 28 nízkých stromků. Vše šlo zatím velice hladce a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco pokazit. Muži poklekli za val a kontrolovali situaci. Od zbytku týmu je dělilo pole s mákem, které z důvodu prozrazení nemohli přejít. Od valu měli všichni krásný výhled na celou osadu. Muž se mezitím vrátil zpět do domu. „Joe se mnou do první budovy.“ Rozděloval Fred. „John, McFlight do druhé budovy. Cliff jako záloha. Hlavně dejte pozor ať neskopnete ty děcka Bože můj!“ Domluvil. „Rozumíme“ Shodli se všichni ve skupince a připravili se vyrazit. Fred vyšel jako první se zbraní dolů, doufal, že si ho děti hned nevšimnou. Zatím šlo vše podle plánu. Skupina se takticky přibližovala k první budově, děti si hrály zády k nim takže tým zatím nebyl zpozorován. „Asalamu Aleykum“ Promluvil na hlas Fred a opatrně se přibližoval k dětem. Děti zmlkly a nevěřícně pozorovaly skupinu neznámých lidí se zbraněmi v rukách. „Asalamu Aleykum“ Opakoval Fred a opatrně mával na děti, aby je nevystrašil. John a McFlight zatím pokračovali směrem k druhé budově, zabrzdili až těsně u dveří. Tiše se rozpočítali a John po té vší silou kopl do dveří. Dveře se s obrovským rachotem skácely k zemi, za nimi vběhl dovnitř domu McFlight a mířidly na své zbrani projížděl celou místnůstku, která sloužila jako kuchyně a obývací pokoj dohromady. Joe a Cliff, který si vyměnil s Fredem pozici, mezi tím už procházeli první budovu. Ze vnitř se ozýval ženský křik. Vystrašené děti se na sebe namačkaly a začaly brečet, slzy jako perly se jim klouzaly po obličeji a kapaly dolů na vyprahlou zem. Fred se je pokoušel uklidnit ale marně. Čtveřice okupantů jim z domovů vytáhla jejich celou rodinu. Tři ženy se rozběhly k ubrečeným dětem, zatímco dva muži a jeden starší chlapec klekli s rukama spoutanýma za zády na zem. Roztrhl se pytel nadávek. Pětice mužů měla štěstí že jim nerozuměla. „Prohledejte je“ Rozkázal Fred. Muži se dali do prohledávání, kromě peněženek a hodinek nic nenašli. „Hotovo, jsou čistí.“ Promluvil Cliff a čekal na další rozkazy. „Joe, Johne, prohledejte postupně domy, případné zbraně vynoste ven.“ Pokračoval Fred v rozkazech. „Hitman dva dva. Hitmane jedna, prozkoumáváme zájmovou oblast. Nalezeno jedenáct osob. Pět dětí, zbytek jsou dospělí.“ „Hitmane dva dva, dotaz: Kolik jste zajali bojeschopných osob ?“ „Hitman dva dva. Nalezeny tři osoby schopné boje, muži.“ „Hitman jedna. Hitmane dva dva, našli jste zbraně ?“ „Hitman dva dva, negativní. Provádíme prohlídku objektů.“ „Hitman jedna, rozumím. Posíláme k vám tlumočníka.“ „Hitman dva dva. Rozumím, konec“ Fred gesty naznačil zbytku patroly za zdí, ať zůstane na místě. Dvojce vojáků dotáhla z jedné z budov AK 47. Zbraň byla ihned rozebrána a její díly pohozeny po okolí. „Přijedou naši s tlumočníkem, pozor ať si je nespletete s nepřítelem.“ Napomenul Fred. Muži přikývli a sledovali ženy, jak utěšují své děti. 29 Fred naladil vysílačku na radiový kanál stejný jako ve vozech. „Po cestě přijíždí naši, nestřílejte.“ „Rozumím“ Ozvalo se ve vysílačce. Najednou se směrem od příjezdové cesty začalo střílet. Fred poskočil, aniž by zjišťoval odkud pochází palba, pomáhal dětem se schovat. Celá rodina zalezla do nejbližší budovy. Skupinka vojáků se přitiskla ke zdi domu a zaujala obrannou pozici. Patrola pod stromem přece jen něco zahlédla a palbu opětovala. Skupinka pěti mužů však přes husté keře nic neviděla a tak čekala, jak se bude situace dále vyvíjet. Rozezvučely se dva kulomety ráže 50. usazené na věžích humvee. „Kluci po kom to střílíte, co vidíte ?“ Řval Fred do vysílačky. „Skupina nepřátel, jedno vozidlo v pohybu směrem k vám“ Odvětil Steven. „Dejte jim co proto. Nahlásím přijíždějícím autům aby si dávali pozor“ „Zdá se mi že to právě oni začali střílet“ „Je to možné, spojím se s nimi a uvidím“ Skončil Fred. Ladění radia na příslušný kanál netrvalo dlouho. „Hitman dva dva. Hitmane jedna, co se to děje? Blízko nás se střílí, máte o této situaci nějaké informace?“ „Hitmane dva dva, potvrzuji. Hitman dva jedna narazil na nepřítele blížící se k vám, snaží se ho zastavit“ „Hitman dva dva, rozumím“ Fred naladil zpět na týmovou frekvenci. „Děti moje, Hitman dva jedna si hraje se skupinkou ozbrojenců poblíž našich pozic, pomozte jim, pokud něco vidíte.“ Pousmál se Fred. „Doufal jsem že to řekneš“ Ozval se okamžitě Steven. Směrem od humvee se opět rozezvučela mohutná palba. Mezi tím se Joe dostal na roh budovy a viděl na příjezdovou cestu, bojovalo se ale až v místech, kde byly keře a stromy tak husté, že nic neviděl. Jen tiše záviděl kamarádům v humveech. Fred se spojil s druhým konvojem bojujícím poblíž. „Hitman dva dva. Hitmane dva jedna, slyšíte ?“ „Hitmane dva dva slyšíme tě“ Zaprskalo ve vysílačce. „Hitmane dva jedna, to vy střílíte?“ „Hitman dva jedna. Ano“ „Hitmane dva jedna, část z nás se nachází v té malé osadě poblíž které jste. Zbytek konvoje je asi dvě stě metrů dál na východ a čistí příjezdovou cestu.“ „Hitmane dva dva, rozumím. Dotaz: Máte nějakého raněného ?“ „Hitman dva dva. Negativní.“ Palba stále neslábla. Občas se rachot palby od cesty zvyšoval a jindy se zase vytrácel. „Hitman dva jedna. Hitmane dva dva, posíláme k vám od západu pár našich chlapů, ti by to měli vyčistit. Nepostřílejte je“ „Hitman dva dva, rozumím“ Fred se otočil ke čtveřici kamarádů. 30 „Z druhé strany by sem měli přijít naši, nespleťte si je, nestřílejte tím směrem.“ Poučil je. Muži tiše přikývli a dále chránili prostor před sebou. Ozval se výbuch, možná granát možná bylo zničeno vozidlo. To ale nikdo zatím nemohl posoudit. Palba po té začínala ustávat, jedna strana prohrála. Od stromu vyšlo ještě pár symbolických dávek ale pak nastal klid. Fred se přetočil přes roh domu na druhé straně s volným výhledem na území porostlé zakrslými keříky a trávou. Tam někde za alejí stromů se měla nacházet druhá patrola. Odhad byl správný. Ze stejného směru se přibližovala skupinka amerických vojáků. „Hitman dva dva. Hitmane dva jedna, pokud chcete projet po cestě, vydržte moment, řeknu našim že tudy pojedete aby vás netrefili.“ „Hitman dva jedna, OK“ Fred naladil na týmový kanál. „Kluci, po cestě k nám jede ta druhá patrola, zbraně dolů“ „Rozkaz“ Ozvala se odpověď. Fred přepnul opět na kanál Hitmana dva jedna. „Hitmane dva jedna, máte zelenou“ „Hitman dva jedna, jedem a vezeme vám toho tlumočníka“ „Hitman dva dva. To je dobře, máme tady vystrašenou rodinu, potřebuje uklidnit.“ Na příjezdové cestě se objevilo humvee. „Dobrá práce Stevne“ Pochválil Fred svou jednotku. Humvee patřící patrole Hitman dva jedna mezi tím zastavilo na dvorku a vyskočili z něj čtyři muži. Obsluha kulometu ve věži zůstala na místě a v pohotovosti. Fred se zvedl a mířil k hloučku vojáků. Všechny je dobře znal, byli v přijímači ve stejném roce a působili i na stejné základně. „Zdravím Frede“ Ozval se velitel patroly Hitman dva jedna. „Rád tě zase vidím Flicku“ Zašklebil se Fred. „Jednička povídá že my máme provést výslech a vy mezi tím vyprášit kožich ozbrojencům.“ Fred přikývl. „Prchající civilisté říkali že se prý soustřeďuje něco velkého necelé dva kilometry odsud, je tam benzínová pumpa. Mají auta, těžké zbraně taky nelze vyloučit. Civilisté je označili „popravčí komanda“. Zabijí kohokoliv kdo se pokusí dostat k nám.“ Vysvětloval Flick. „Takže bezva mejdan. Proč tam něco nepošle letectvo ?“ Procedil Fred zlostně mezi zuby. „Zbombardovat benzínku jen na základě výpovědi civila, který vůbec není rád že jsme tady, je holý nesmysl. Někdo to musí zkontrolovat, a od toho jsme tu my.“ Vysvětlil Flick. „Dobrá tedy, vezmu moje děti a zajedeme se tam podívat“ Kývl Fred. 31 „Hodně štěstí, buďte opatrní“ Dovyprávěl Flick a mířil k budově s civilisty. Fred se vracel zpět ke zbytku svého konvoje. „Viděli jste jak jsme jim to natřeli?“ Rozchechtal se Steven. „Brzdi střelče, ještě není poledne a my už vyrážíme do další akce.“ Promluvil Fred. „Oč se jedná?“ „Taktika: Najdi a znič“ Pousmál se Fred. Steven začínal tušit že od prvotního úkolu se upustilo a zároveň ho potěšilo, že si opět vystřelí. „Že bychom začali konečně dělat něco co máme v názvu pluku?“ Zavtipkoval Cliff a zalezl do vozidla, schovat se před žárem slunce. Zavládl smích. „To se ještě uvidí, pokud si chceme vystřelit musíme pohnout.“ Pokračoval Fred ve vysvětlování. Muži přikývli. Joe mezi tím vytáhl mapu a hledal pozici dalšího cíle – benzínové pumpy. „Necelé čtyři kilometry od nynější pozice. Můžu to vzít po asfaltce a nebo opět mezi políčky. To bychom se ocitli tady na kopečku,“ ukazoval prstem na mapě „a určitě by to byl super pohled, až ta pumpa poletí do povětří.“ „Souhlasím s tebou. Je zde ale problém, ta skupinka útočníků co jsme před chvílí rozprášili se stáhla sem do okolí takže se napřed musíme vypořádat s tímto problémem. Potom vlítneme na pumpu.“ Ohlásil Fred. Muži zesmutněli. „Ale no ták, zastřílíme si tak jako tak“ Utěšoval Fred. „Ty jsi velitel“ Utěšil situaci John, který poslouchal rozhovor z věže humvee. „Nu dobrá, přebít, ujistit se že vše funguje tak jak má, vyrážíme na lov“ Ukončil Fred rozhovor a nasedl do auta. „Hitman dva dva. Hitmane jedna, žádám o povolení k pozorování horké oblasti“ „Hitman jedna. Hitmane dva dva, máte zelenou. Nalaďte na frekvenci Hitmanů, do akce nejedete sami. Možnost využití letectva.“ Promluvil hlas ve vysílačce. Joe, který odposlouchával rozhovor mrzutě nastartoval humvee. „Takže potlesk se nekoná“ „Jen se neboj Joe. Máme v této oblasti prchající cíl, o něm víme jen my, na něm se taky můžeme vyblbnout.“ Utěšoval Fred. Měl ale stejně špatnou náladu jako Joe. Možností, kdy samostatná patrola vypátrá a po té úspěšně zničí cíl je velice málo. Vozidla se rozjela. Míjela osadu a opatrně najížděla na vedlejší cestu, která vedla k pumpě. Chlapci ve věžích byli posíleni předešlou akcí a hledali proto jakýkoliv možný cíl. Fred mezi tím kontroloval pozici na mapě a přemýšlel o dalším postupu. Po krátké chvíli se patrola dostala ze spleti políček a hustě zarostlého území, nyní projížděla neznámou krajinou. Na levé straně nebylo nic, až kdesi kilometry daleko šlo rozpoznat zelené území. Muži se soustředili více na pravou stranu. Tu tvořil skalnatý masiv, porostlý malými stromky. Pod ním vyrůstala směs stromů, keřů a trávy, 32 do které by se snad schoval i tank. Bylo to velice nebezpečné místo. Útok mohl přijít odkudkoliv. Joe něco zpozoroval na levé straně. „Hele, koukněte vlevo, něco se tam zablýsklo“ Fred střelhbitě projížděl místo, kam Joe ukazoval. Záblesk zpozoroval taky, stejně jako zbytek osazenstva v autě. John ihned natočil MK 19 na ono místo a čekal na povolení střílet. Steven zaměřil dalekohledem. „Nepřítel na jedenácté hodině“ Zahlásil. „Jsi si jistý?“ Otázal se Fred. „Samozřejmě!“ ujišťoval Steven „Skupinka tří, pěti, sedmi nepřátel. Jeden další kousek od nich klečí a má určitě optiku.“ Pokračoval. „Hitman dva dva. Hitmane dva jedna zpozorován pohyb nepřátelské skupiny se zbraněmi. Žádám o povolení zasáhnout“ Kontaktoval Fred velitelství. „Hitman jedna. Hitmane dva dva, střílí po vás?“ „Negativní. Domníváme se ale že je to zbytek přepadové skupiny, kterou jsme před chvílí rozprášili.“ „Hitmane dva dva. Zakročte.“ „Hitman dva dva rozumí“ Promluvil šťastně Fred. Joe okamžitě zastavil humvee, zastavilo se i druhé a třetí vozidlo. John jako na povel nastavil mířidla a okamžitě vystřelil první salvu střel. Fred rychle ladil týmovou frekvenci. „Pánové, nalevo od nás pohyb nepřátelské skupiny. Můžete pálit.“ Na tato slova všichni čekali. Rozeřvala se obrovská palba směrem k nepříteli do pouště. „Nechtěl bych být v jejich kůži“ Pousmál se Joe a s radostí pozoroval oblaka prachu v ostřelované oblasti, zvedající se k nebi. Steven stále držel dalekohled a pozoroval dění. „Rozdělují se, lehají na zem. Konec, je po nich.“ Zašklebil se Steven. Vojáci přestali střílet, opět zavládl naprostý klid. „Dobrá pánové, jedeme dál“ Prolomil ticho Fred do vysílačky. Vozidla se opět rozjela. „Hitman dva dva. Všichni nepřátelé vyřazeni z boje.“ Zahlásil opět na velitelství. „Hitman jedna. Skvělá práce, pokračujte dále v plnění úkolu“ Kolona se za necelou půl hodinu dostala k cíli. Nyní se nacházela „krásných 600 metrů od ohňostroje“, jak benzínovou pumpu pojmenoval McFlight. Auta stála na místě, muži ve věžích u těžkých zbraní kontrolovali blízké okolí, další leželi na kopečku a pozorovali aktivitu nepřítele. „Padesát osm osob, 6 vozidel u cesty, těžké zbraně: protiletadlové kulomety, RPG a minomety. Vypadá to na pěknou základnu.“ Konstatoval Steven „Jediné co nechápu je proč si tohle staví na benzínce, která může kdykoliv vybouchnout.“ Pokračoval. „Asi se nám to snaží ulehčit“ Ozval se Joe. „Děkujeme, pánové v hábitech a s vousy až po kolena“ Rozchechtal se Shepard – další člen patroly, pocházející z třetího vozidla. 33 Rozhostil se smích. Ten ale opět zase rychle utichl. Po silnici vedoucí kolem benzínové pumpy se řítilo vozidlo. „Koho nám to čerti nesou?“ Optal se Fred. „Civilní vozidlo. Je moc daleko, zatím nedokážu říct kdo to je“ Ozval se Steven. „Hitman dva dva. Hitmane jedna, k cíli přijíždí vozidlo, zatím nezaregistrovány žádné zbraně“ Hlásil opět Fred, který měl jako velitel celé „unuděné tlupy“ povolení k přímé komunikaci s velitelstvím. „Hitman jedna. Rozumím, čekám na potvrzení, že přijíždějící vozidlo veze ozbrojené osoby. Fred čekal, co nového Steven řekne. Vozidlo mezitím začalo zpomalovat, až zcela zastavilo. Několik nepřátel se k němu rozeběhlo a mířilo na něj zbraněmi. Z vozidla vystoupily tři osoby. „Je to civil! Jedna žena a dva muži, beze zbraní.“ „Co to s nimi dělají Stevene?“ „Prohledávají auto, svazují ruce, na ženu řvou.“ Křik doléhal až k patrole na kopečku. „Co mám sakra dělat ?“ „Sleduj je.“ „Hitman dva dva. Hitmane jedna, v přijíždějícím vozidle se nacházeli tři civilisté. Ozbrojenci je vytáhli z auta, nevypadá to vůbec dobře.“ „Hitman jedna. Hitmane dva dva. Nijak nezasahujte do dění. Tohle není vaše starost.“ Hlouček ozbrojenců svázané civilisty natlačil k okraji vozovky a přinutil je kleknout. „Oni je chtějí popravit pane Bože! Co uděláme ?“ Vykřikl Steven. „Hitman dva dva. Hitmane jedna, ozbrojenci se je chystají popravit. Žádám o okamžitý zásah.“ „Hitman jedna. Hitmane dva dva, zamítá se. Udržujte pozici a držte se plánu.“ „Hitman dva dva. Hitmane jedna. Oni jim dali na hlavy pytle, svázali jim ruce, chystají se je zastřelit. To tomu máme jen tak nečinně přihlížet? “ „Hitman jedna. Hitmane dva dva, znovu opakuji, nijak nezasahovat!“ Fred zlostí udeřil pěstí do země. Steven nadále pozoroval dění. Ozbrojenci se postavili za skrčené civilisty. Následovaly tři po sobě jdoucí výstřely. Steven odvrátil pohled od místa popravy a se skučením zabořil hlavu do písku. „Jednou za tu dobu co tady jsem, chci udělat něco správného a ne přihlížet masakrování obyvatelstva.“ „S tím bohužel nic nezmůžeme, Steve.“ Steven si protřel oči a vrátil se zpět k optice. „Hitman jedna. Hitmane dva dva, jste na příjmu?“ „Hitman dva dva. Hitmane jedna slyšíme vás.“ „Všichni Hitmani míří k benzínové pumpě zaujmout postavení. Z dané oblasti se nesmí dostat ani jeden nepřítel živý.“ 34 „Hitman dva dva. Hitmane jedna, rozumím. Dotaz: Kdy přiletí letectvo, aby tady tu šarádu skončilo?“ „Hitman jedna. Hitmane dva dva, letadla již krouží ve vaší oblasti. Čekají na povolení k útoku.“ „Hitman dva dva. Rozumím.“ Kolem benzínové pumpy se v bezpečné vzdálenosti začaly objevovat spojenecké jednotky a zaujímaly útočné postavení. „Hele, stejnak si myslím že tohle je první řada, jsme asi nejblíže tady z těch jednotek“ Promluvil Cliffield. „Zajdu na benzínku koupit popcorn, chcete taky?“ Zavtipkoval Joe. „Nezapomeň jim říct že za chvilku budou u Alláha“ Zasmál se Fred. „Hitman jedna. Hitmane dva dva, ozvěte se“ „Hitman dva dva. Na příjmu.“ „Hitmane dva dva. Máte tu čest poslat jim tam dárek“ Fredovi se rozzářily oči. Joe to vypozoroval a okamžitě vytáhl mapu. „Hitman dva dva. Rozumím, zasílám souřadnice pro letecký útok: jedna, dva, sedm, šest, devět, nula, Alfa, nula. Opakuji: jedna, dva, sedm, šest, devět, nula, Alfa, nula. „Hitman jedna. Hitmane dva dva, rozumíme. Letecký útok právě začal. „Pánové, připravte se na ohňostroj, už to letí“ Vykřikl radostí. Chlapci zajásali a hledali polohu, vhodnou k pozorování útoku. Z pravé strany se začaly přibližovat dvě tečky, zatím beze zvuku. Letěly docela nízko nad zemí ale tak rychle, že se nemusely bát případného útoku ze země. Než se všichni nadáli, letadla již byla kousek od pumpy a začala se urychleně zvedat vzhůru do oblak. Chvíli se nic nedělo, jen obrovský hřmot nadzvukových motorů prorážel těžký, horký vzduch. V následující moment benzínová pumpa celá zmizela v ohromném sloupci zvedající se zeminy. Tlaková vlna dorazila společně s ohlušujícím rachotem i k patrole a šířila se dál do prostoru. Místo, kde dříve stála pumpa bylo zahaleno neprostupným mračnem prachu, které díky směru větru válo na opačnou stranu, než byl Fred se svou skupinou. Muži zajásali. Hledat někoho přeživšího v tomto obrovském smrtícím pekle nemělo smysl. „Panečku to byla šlupka!“ Vykřikl radostí John. „Učebnicový příklad toho, jak se za dvě vteřiny zbavit milionu dolarů.“ Poznamenal Cliffield. „No pánové, myslím že tady už pro nás nic není.“ Promluvil Fred s úsměvem na rtech. „Hitman dva dva. Hitmane jedna, hlásím přesný zásah cíle.“ „Hitman jedna. Skvělá práce Hitmane dva dva. Pokračujte dále ve vaší původní misi.“ „Hitman dva dva. Rozumím, konec.“ „No super pánové, naložte své zadky a jedem dál.“ Muži nasedli do džípů. 35 „Čéče to byly A 10!“ Vykřikl McFlight. „To jsou fantómové, když na tebe letí, nemáš šanci ho slyšet. My jsme ho sice slyšeli ale to jen proto že letěl okolo nás a bokem nás míjel. Ti lidi u pumpy ani nezjistili že jsou mrtví.“ Rozpovídal se. „Nekecej blbě a raději hlídej svůj sektor“ Napomenul Joe. McFlight se pousmál a koukal z okna ven. „Ale no tak, děcka moje, zklidněte se nebo vám taťka naplácá na zadek.“ Ozval se Fred. „Taťka by neměl zapomenout na fakt že jeho nejkrásnější a nejmilejší dítě řídí jeho auto a že ho může kdykoliv vyhodit.“ Rozchechtal se Joe. „Moje nejhodnější holčička, myslím tebe Joe, by neměla zapomenout na to, že člověk který rozděluje MRE*, je její milovaný tatínek.“ Muži se rozesmáli na plné kolo. Vtipkování ve chvílích nudy tvořilo kromě vyprávění zážitků z akce, z domova jedinou možnost, jak se zabavit. Vozidla najela na krásnou černou asfaltovou cestu. Drncání po kamenitých cestičkách prozatím skončilo. Fredovy hodinky ukazovaly třetí hodinu odpolední. Slunce pálilo jako čert a na vozovce se zrcadlily obrazy. Jedinou záchranu před spalujícím žárem byly útroby humvee. I přesto, jaké panovaly podmínky, platil zákaz sdělávání si jakékoliv výstroje. Iráčané totiž mohli kdykoliv zaútočit s bojovým plynem. Bojový plyn dráždí jak pokožku, tak vnitřní orgány při vdechnutí. Proto také každý musel mít po ruce připravenou plně funkční plynovou masku. Komu by se ale chtělo v tuhle dobu, kdy je největší teplo útočit? Možnosti byly dvě. Člověk musel být buď naprostý šílenec a nebo musel vědět že jeho nepřítel poleví v ostražitosti a stane se z něj snadný cíl. Jízda pouštní vyprahlou krajinou však probíhala bez komplikací. Vozidla právě projížděla okolo typického chudinského domečku poblíž silnice. Jediná osoba na kterou narazili byl muž v bílém hábitu. „Hej ty. Svlíkni se z toho pyžama, už je po obědě!“ Vykřikl na něj McFlight a neubránil se smíchu. Ostatním to také přišlo vtipné ale plýtvat v tomto počasí energii na smích bylo až smrtelné. Zejména pro Stevena. Byl to typický kanadský chlapík s knírem. Když mu bylo 16 let, přistěhoval do Philadelphie. Odmalička zvyklý na tuhé zimy se dostal až sem, kde ani v prosinci slunce moc nepoleví na intenzitě. A nyní, uprostřed léta se peče kdesi v holé poušti. John byl pravý opak. Zastával se názoru, že když se bude celé dny vystavovat ve věži humvee a pořádně se zapotí, na Vánoce, až se vrátí zpět domů, bude o pár kilo *MRE – standardní strava amerických vojáků. lehčí. „Pánové, už jsme v půli cesty, na další odbočce doleva, projedeme kolem vesničky a zase zpět na základnu.“ Promluvil po dlouhé odmlce Fred. V tom se ozvalo hlášení ve vysílačce. 36 „Hitman tři dva. Potřebujeme okamžitou pomoc na naší pozici. Dostali jsme se pod těžkou palbu ozbrojenců. Plyn negativní. Spatřeny RPG týmy. Naše pozice je: dva, sedm, devět, nula, nula, jedna, Bravo, pět. Dva ranění! Opakuji, dva ranění.“ Křičel vystrašený hlas. Kromě špatného signálu ve srozumění bránila i těžká palba všude okolo. Joe zamrkal pravým okem na Freda. Ten okamžitě pochopil, sáhl zároveň po radiostanici na palubní desce a po mapě. „Hitman dva dva. Hitmane tři dva. Známe vaši polohu, budeme u vás za méně jak patnáct minut. Potvrďte přijetí zprávy.“ „Hitman tři dva. Hitmane dva dva. Velitel byl zasažen, přebírám velení. Zpráva přijata. Ať už jste sakra tady!“ Ozval se nový hlas ve vysílačce. Osazenstvo pochopilo že tady půjde o přímý střet, kdy nepřítel má výhodu. „Hitman dva dva. Rozumíme Hitmane tři dva. Budeme u vás co nejrychleji to půjde.“ „Pánové. Teď žerty stranou. Pokud nemáte přebito, udělejte to teď. Nabít všechno co může střílet, připravit vše s čím se dá házet a co vybouchne.“ „Takže další drobná změna plánu?“ otázal se Steven. „Pojedeme podle plánu, rozdíl je v tom že pojedeme rychleji než normálně a budeme se snažit vyhnout střetům.“ Ihned bylo pocítit že Joe přidal plyn. Muži kontrolovali zbraně. John se rychle snažil namazat olejem všechny pohyblivé části na své MK 19. Ve vysílačce zatím prolétaly rozhovory mezi jednotlivými skupinami. „Brácho,“ Vykřikl Joe. „tak se mi zdá že si dneska moc nepospíme.“ „Buď rád, jindy kňučíte že celý den jezdíme jen sem a zase tam a ani jeden výstřel. Teď máte svůj den, tak si ho užijte.“ Odpověděl Fred. Joe s posměchem zasalutoval a dále se věnoval řízení. Vozidla se dostala ke sjezdu ze silnice a mířila do míst, která kypěla vegetací. „Pozor děcka, zbraně ven a hlídat řádně své sektory. Ukážeme že aspoň někdo z Hitmanů to umí.“ Pokračoval. Nad vozidly proletěly dvě helikoptéry a mířily směrem k uvězněné jednotce. Humvee projížděla dál otevřenou krajinou. Skupinka se za necelých patnáct minut dostala pod těžkou palbu. Čím více se přibližovala k uvězněným přátelům, tím více narůstal odpor. Hrdinný boj a velice účinné letecké nálety však brzo obrátily kartu ve prospěch spojenců. Masivní útok nepřátel se zanedlouho změnil ve zběsilý útěk. Nastalo ticho vhodné k prohledání terénu a okamžitému přesunu směrem k základně. Chlapci se rozvalili v autech a jen letmo pozorovali dění venku. Pomalu jim začínalo docházet, co dnes prožili a jak často byli blízko smrti. Na druhou stranu ale byli rádi, že po dlouhém nicnedělání přišlo konečně něco netradičního. Na základnu se vraceli v plném počtu a bez zranění. Ve vozidlech byl naprostý klid. Ozývalo se jen kvílení větru svištícího kolem. Podnebí se začínalo ochlazovat, slunce již bylo z půlky 37 za obzorem. Konvoj ještě čekala několika hodinová cesta zpět na předsunutou základnu. Veronika Kapounková Je mi 14 let a navštěvuji Víceleté Gymnázium ve Vyškově (TA). Závodně plavu za Klub plaveckých sportů Vyškov. Dřív jsem dělala moderní gymnastiku. Dále mě baví snad všechny míčové sporty jako basketbal, volejbal, házená apod. Ráda čtu, dívám se na filmy nebo něco dělám na PC. Moje nejoblíbenější knížka je asi Sherlock Holmes, ale je jich určitě více. Můj nejoblíbenější film není žádný, protože se mi jich líbí tolik, že by se sem nevešly. Prokletí pravdomluvnosti Jednoho deštivého večera, se v domě rodiny Downtonů chystali rodiče na podzimní ples. Dnes večer měl hlídat děti děda. Starý světák a všeznalec. Ale teď už buďme ticho, děda přichází… „Takže, ještě jednou dědo… Děti musejí jít spát maximálně v devět, už jedli, takže je ničím nekrmte, před spaním jím říkejte pohádku a pokud by se cokoliv stalo…,“ říká paní Downtonová, celá špatná z toho, že jen na chvíli opustí své děti, i když je jim už sedm. „Klid Mary, táta to zvládne. A teď už pojď nebo přijdeme pozdě,“ skočí jí do řeči a trochu ji klidní pan Downton. „Nebojte, všechno zvládnu. A užijte si to!“ křičel za nimi děda. Ještě chvíli se díval na odjíždějící auto a poté se vydal do pokoje dětí. „Ahoj“, řekl děda, když otevíral dveře. „Sáro, přestaň skákat po té posteli a ty Tore, vrať zpátky rybičku do akvária!“ „Ahoj dědo!“ zakřičely děti sborově. „Povíš nám nějakou pohádku? Nám už se chce spát nebo aspoň si to myslíme.“ „To víš, že vám nějakou povím.“ „Jupí!“ zakřičel Tor a jeho sestra se za chvíli přidala. „Tak zhasnout, jen lampičku nech rozsvícenou a já povídám…“ Vše to začalo narozením jedné výjimečné dívky, která na první pohled vypadala jako ostatní děti, ale v duši se jí skrývalo prokletí tak silné, že by ho nedokázal zrušit žádný z těch nejmocnějších čarodějů na celém světě. Tato dívka totiž, kdykoli se jí na něco někdo zeptal, musela odpovídat čirou pravdu, a tak se nedivte, že s tím měla spoustu problémů. Navíc rozpoznala, když někdo lže nebo mluví pravdu, ale nejhorší z toho bylo to, že jí nikdo nevěřil. Jmenovala se Erina a narodila se v zámožné rodině, tedy kupci Semovi a jeho ženě Réké. Jak tak rostla, čím více mluvila pravdu, tím více byla ošklivější. I když byla tak ošklivá, měla mnoho nápadníků, protože pocházela z bohaté rodiny. Jenže ona věděla, 38 že kdyby byla chudá, tak by o ní nikdo ani prstem nezavadil. Co jí ale velice trápilo, bylo to, že pořád mluví pravdu a ne a ne přestat. Čím to, říkala si. Nakonec se rozhodla, že se vydá do světa a bude pátrat po různých felčarech, čarodějích a kouzelníků, v čem spočívá to její prokletí. Vydala se tedy do světa… Dlouho putovala po celé Evropě a Africe, ale buďto jí kouzelník nevěřil nebo nevěděl, co s tím. Vydala se tedy do Asie. Opakovalo se to stejné a už v ní mnoho naděje nezbývalo, ale přece jenom našla ještě jednoho kouzelníka, až v daleké Číně. Tento mistr bojových umění a proslavený všeznalec snad najde odpověď na mé trápení, myslela si. „Dobrý den!“ řekla Erina lámavou čínštinou, když vstupovala do mistrova domu. Nic se neozývalo. Zakřičela tedy znovu. „Co se děje? Kdo mě ruší?!“ objevil se náhle mistr Chong v místnosti, až z toho Erině přejel mráz po zádech. Teprve až teď si mistr všiml, že tam stojí dívka. Trochu se otřásl, jak je ošklivá, ale hned na to se usmál a zeptal se: „Ty jsi Erina, že ano?“ dívka užasla, proto jen kývla na souhlas. Chvíli bylo ticho, ale po chvíli to Erině nedalo: „Jak to, že víte, jak se jmenuji?“ „Tajemství děvče, tajemství je to, co mě dělá neobyčejným.“ „To moc nechápu, ale proto tu nejsem. Chtěla jsem vědět, zdali nevíte něco o mém prokletí? Pořád mluvím pravdu a mě už to vážně nebaví. Jak se toho můžu zbavit? Čím jsem si to zasl…“ „Klid Erino, povím ti vše, co budeš chtít. Tvé prokletí dobře znám“, přerušil ji mistr. ,,Když byl tvůj otec ještě mladý, neživil se poctivě, jako dnes, ale byl to proslulý lupič. Jednou okradl mocného čaroděje Kazomila, a ten na něj uvalil to nejhorší prokletí, jaké může být: Narodí se ti dcera, která bude mluvit jenom pravdu a čím více bude pravdomluvná, tím více bude ošklivá, a ty?! Ty s tím nic nenaděláš, pouze se budeš dívat, jak se tvá žena utápí v žalu a tvé dítě jak se trápí… Tvůj otec už s tím nic nezmohl, nemohl změnit osud.“ „Takže za vše může můj otec? A jak se toho prokletí můžu zbavit?“ „Musíš se zachovat tak, jak praví tato báseň: Pravdu musíš mluviti Do té doby, nežli uvěří ti.“ „To se ale nikdy nestane! Mně nikdo nevěří!“ „Neboj, uvěří…,“ řekl mistr a zmizel, tak jako se objevil. „Dědo, dědo! Nespi! Povídej,“ volaly děti na svého dědu. „Co…co se děje? Já přece nespím (zívá). Kde jsem to skončil? A ano už vím.“ „Neboj, uvěří…“, řekl mistr Chong a zmizel, tak jako se objevil. Erina ještě chvíli stála a přemýšlela nad vším, co se dozvěděla. Poté odešla z mistrova domu a chystala se na zpáteční cestu domů. 39 Cestovala po různých zemích, všem říkala pravdu, ale nikdo jí nevěřil. Jako třeba v Indii, řekla jednomu obchodníkovi, že zaslechla v hostinci, že se ho chystají okrást, jenže on jí nevěřil. A ejhle, druhý den píší noviny, že byl okraden bohatý obchodník. No a v dalších zemích to vypadalo podobně. Do rodné země se dostala až po dlouhé době, přesně po dvou letech, a zrovna v době, kdy král vyhlásil soutěž. Koupil si totiž nový detektor lži a potřeboval ho nějak využít. Proto vymyslel soutěž, něco jako Nic než pravda, které se může zúčastnit každý, kdo má odvahu a pokud odpoví 30x pravdu získá část země, slávu a spoustu jiných věcí. „To je ono! Přihlásím se do té soutěže, vyhraji ji a lidi mi musí uvěřit, že mluvím pravdu! Zbavím se prokletí a navíc získám část země. Geniální.“, přemýšlela Erina a opravdu se do soutěže “Mluv pravdu a vyhraj“ přihlásila. Před ní to zkoušelo mnoho lidí, ale ani jeden neuspěl. A když se blížil večer, kdy měla soutěžit, vyšla si jen tak na procházku. Chodí si tak po městě a nechtěně vyslechne rozhovor mezi dvěma muži. „…jo tak dnes večer ho vyloupíme. Uvědom ostatní!“, řekl první. „Ok, takže v deset před obchodem toho hlupáka Tola.“ odpověděl druhý. Poté, co to vše vyslechla, se vydala za Tolem a řekla mu, co slyšela. „Děkuji ti, Erino. Zařídím se podle toho,“ řekl s díky Tolo. „Ty…ty jsi mi uvěřil,“ řekla s úžasem Erina a sotva to stačila doříct, její tvář se změnila k nepoznání. Byla krásná a mohla lhát. Její sen se splnil. Jenže pak si něco uvědomila. Jestliže neodpoví na všech třicet otázek pravdivě, tak bude o hlavu kratší a jelikož teď už může lhát, je dost možné, že tu hlavu mít nebude. Ale jakmile se jednou přihlásíš, už to nejde vzít zpátky a tak Erina vyrazila do královského paláce. „Dnes tu máme dalšího odvážlivce v soutěži “Mluv pravdu a vyhraj“. Jak se jmenuješ?“ zeptal se moderátor, tedy vlastně první rádce pana krále. „Erina“ „Krásné jméno, ale to je jedno. Pustíme se do hry!“ Prvních deset otázek proběhlo lehce a moderátor z ní byl na větvi, ale druhá desítka už byla horší. A což teprve třetí. Bylo zodpovězeno už 29otázek pravdivě a čekala ji poslední, třicátá. „Připadala jste si někdy ošklivá?“ zeptal se moderátor tónem celkem znuděným, po všech těch otázkách. „No…nevím. Ne,“ odpověděla po chvilce Erina, a ti co ji znali ještě, jako ošklivou se udiveně dívali. „To je opravdu zajímavé,“ začal moderátor, „Myslím, že tu máme vítěze! Gratuluji Erino!“ „Já vyhrála?“ „Ano. Zítra si přijďte vyzvednout cenu. A ty, ano ty vyvolávači jdi na hradby a zakřič do města, že máme vítěze.“ A tak se z ošklivé dívky stala krásná královna sice malé země, ale poctivé a pravdomluvné, jako je ona sama. A představte si, že ona si na tu pravdomluvnost tak zvykla, že už do konce svého života nikdy nezalhala… 40 „Tak to vidíte, děti, pravda zvítězila. Možná trochu jinak než normálně. A zbavila se prokletí, sice po urputném cestování a hledání, ale nakonec si jí božské mlýny našly. Takže pokud se vám někdy zdá, že boží mlýny nemelou, tak melou sice někdy pomalu, ale melou…“ Hana Krsková Je mi 14 let a navštěvuji tercii nižšího gymnázia na Purkyňově ulici ve Vyškově. Celých těchto 14 roků bydlím ve Vyškově v rodinném domku se zahradou se svými rodiči, prarodiči a několika kočkami. Proto od malička pobývám ve svém volném čase v zahradě plné květin a huňatých kamarádů nebo na kole se svojí kamarádkou. Od první třídy se učím hrát na klavír, takže jsem se naučila poslouchat a líbí se mi i jiná hudba, než kterou poslouchají mí vrstevníci. Už osmou sezonu jezdíme v rámci předplatného do brněnských divadel a na každé přestavení se vždy těším. Z deníku kočky Jmenuji se Míša. Jsem starší, klidná a inteligentní kočka. Obyvatelé mého domu se dělí na tři skupiny: Já, můj dvounohý servis ( nejpočetnější skupina ) a dvě nová, malá, hravá a hloupá koťata Honzík a Julča. U nás v domě jsem samozřejmě první a nejváženější kočkou a plně využívám privilegií tohoto postavení. Stravu mi zajišťuje dvounohý servis. Ta musí být kvalitní a značková. Jinou pohrdám a neberu ji za oběd či večeři. Nechám ji netknutou a čekám, až se dostaví hlavní chod. Po papání jdu nedobrovolně ven, i když bych raději spala. Dvounohý servis mě hlavními dveřmi pustí ven a než se stačí vrátit, už sedím na okně a čekám, až mi otevře. Po vpuštění si dám ještě pár granulí, a jelikož mám mokré a studené tlapky, jdu si je ohřát do pokoje na pohovku k topení. Večer bývá pohovka většinou obsazena mým dvounohým servisem, ale vždy po mém příchodu mi uvolní místo u topení – to mám nejraději. Začínám být konečně s jejich výchovou spokojena. Pokud mám náladu, dovolím jim, aby mě hladili po zádíčkách, pod krčkem a nebo škrabali na bříšku. V noci, většinou kolem třetí nebo čtvrté hodiny ranní se budím a dostávám chuť na něco dobrého. Jdu tedy vzbudit servis. To ale ještě přesně nevím, co chci. Trochu naštvaný a mžourající servis mi nasype do misky granule a jde si lehnout. Já mám ale žízeň. Jdu tedy udělat budíček znovu. Nechápu, proč po šestém probuzení můj servis zrudne, vynese mne ven a práskne za mnou dveřmi. Je vidět, že výchovu nemám ještě dotaženou ke kýžené dokonalosti. Jednoho dne ráno jsem se jako obyčejně po probuzení šla nasnídat. Ale co vidím, miska s mlíčkem je prázdná! Sedla jsem si a čekala na mlíčko. Místo omluvy za způsobenou újmu jsem se dočkala hubování, že už jsem dostala a nic víc nebude, 41 protože bych byla tlustá. To se mě hrubě dotklo. ,, To si přece nemohu nechat líbit. Tomu musím přijít na kloub !‘‘ řekla jsem si a šla si lehnout. Nedalo mi to spát. V pelíšku jsem dostala nápad. Co když mi to vypilo některé z koťat? Tato myšlenka mě donutila vstát. Protáhla jsem si tlapky a šla to prověřit. Miska Julčina byla pečlivě vylízána, zato v misce Honzíkově byla na dně troška mlíčka, které už nevypil. Byl to tedy Honza. ,, Jen se těš. Já si na tebe počkám!, ‘‘ řekla jsem si a šla si lehnout. Druhého dne jsem vstala dřív. Šla jsem k miskám a schovala se za roh. Mléko bylo nalito do misky. Nic se nedělo. V tom najednou přiťapal Honza a rovnou k mé misce a už pil. Drzoun jeden drzá. To mu neprojde. Tlapkou jsem shodila dvě krabice granulí, smeták a lopatku, aby to nadělalo co největší rámus. Dvounohý servis přiběhl a nachytal Honzu u misky. Pomsta se mi tedy povedla, protože jsem dostala dvojitou porci snídaně a dočkala jsem se i omluvy. Pravda tedy zvítězila, dobrá věc se podařila, ale musím dohnat spánek o který mne připravila. Tak ať se vám spí alespoň z poloviny tak dobře jako mně! Tomáš Loucký Jsem spokojen, že jsem se dožil tak dlouhého věku. Já jsem rád, že jsem svůj život prožil. „Druhá pětka!“ křičel trenér a měl co dělat, aby přeřval burácející tribuny. „Hoši, jdem. Už se vezou, máme celý dvě minuty. Pojďme,“ volal ke klukům. Podíval se nahoru na časomíru, zavěšenou pod střechou. Svítily na ní dvě minuty a tři vteřiny. Pak se obrátil na asistenta. „Řekni mi, jestli je to možný? Pět minut do nich bušíme, oni se nezmohli na nic a my jim nejsme schopni dát gól.“ Asistent se na něj chvíli zahleděl: „To přijde.“ Potom se otočil na kluky. „Jdem hoši, dáme ho, pořád jdem do nich.“ „Dobrý den. Mluví k vám kapitán. Vítám vás na palubě lodi Voyager 9, meziplanetárního letu Země – Mars, linky 11. Plánovaný odlet 14:00 bude dodržen. Let potrvá osmdesát dní. Během druhého dne budete všichni uloženi do umělého spánku. Po celou dobu letu budeme dbát o vaši bezpečnost. Připravte se na start. Další instrukce vám sdělí letuška. Váš kapitán.“ Reproduktory zachrčely a utichly. „Osmdesát dní, to nic není,“ obrátil se jeden cestující k druhému. „Když jsem letěl poprvé, tak to trvalo celých sto dvacet.“ Petr se pomalu sbíral z ledu na nohy. „To si snad dělá srandu,“ řval trenér. „To že nebyl faul, to že nebyl faul! Vždyť ho přirazil k manťáku jako prase. Tak jestli se tohle 42 nepíská, ať jde k čertu!“ Asistent mu rukou naznačil, ať se před rozhodčím mírní. „Feldo, vem si svůj útok. Honza Šperl, Kapi, jdete s trojkou. Dem, dem, dem! Sto vteřin, nenecháme je vydechnout.“ Hráči přeskočili mantinel a jeli k vhazování. „Hoši supr, Mates výborný,“ volal trenér na přijíždějící kluky. „Peťo, co, dobrý?“ Ptal se. „Sejmul mi žebra.“ „A můžeš?“ „Jinak bych tu nebyl.“ Mluví k vám kapitán. Start proběhl bez obtíží. Nacházíme se dva tisíce kilometrů od Země. Let jsem stočili po směru oběžných drah planet. Před chvíli jsme se přiblížili třetí kosmické rychlosti a vypnuli motory. Vpravo od Slunce můžete spatřit malou zářící tečku, to je Merkur. Když budete cokoliv potřebovat, požádejte letušku. Vaše dva dny ve vesmíru si plně užijte. Váš kapitán.“ Reproduktory zachrčely a zmlkly. „Zbrklá přihrávka, dopytle,“ nevěřícně kroutil hlavou trenér. „Nechceš tam dát Jardu s Loupou, minule tam udělali průvan,“ navrhl mu asistent. „Můžem,“ odvětil trenér. „Honzo, Felda na modré!“ zařval. Honza se rychle ohlédl a přihrál puk křižně od půlky k modré čáře přesně na Feldu. Ten postupoval útočnou třetinou, až na úroveň soupeřovy brány a pak zpětnou přihrávkou našel Kapiho. Celou arénu ovládlo burácení diváků. Kapi vyslal bez přípravy skrze protihráče tvrdou ránu. „Gól,“ proletělo arénou. Hráči na střídačce vyletěli s rukama nad hlavou. „Kde je puk? Vidíš ho?“ „Ne.“ Rozhodčí přerušil hru. Hráči i brankář se otáčeli a hledali puk. Brankář několikrát poskočil, jestli ho nemá ve výstroji. Potom zdvihl lapačku nad hlavu a vyndal z ní puk. „On to chytl,“ řekl znechuceně trenér a s asistentem vrtěl hlavou. Hráči si sedli zpět na místa a práskli naštvaně hokejkami o mantinel. „To není možný. Ani neví, jak to chytl.“ „Mluví k vám kapitán. Doufám, že jste se vesmírem dostatečně pokochali. Postupně vás budeme ukládat do umělého spánku, který potrvá asi sedmdesát šest dní. Kdo s tím nemá ještě žádné zkušenosti, nemusí se ničeho bát. Až se probudíte, bude vám to připadat, že jste spali jen minutu, jen budete trochu víc odpočatí. Všichni před vámi se v pořádku probudili a vy nebudete výjimkou. Letuška si vás bude jednotlivě odvádět. Naprosto dodržte její instrukce. Naschle chvíli před Marsem. Váš kapitán.“ „Hoši ke mně, ke mně.“ Všichni hráči se shlukli u střídačky kolem trenéra. „Hoši supr akce, Kapi, dobrá rána, ale my potřebujeme dát gól. Teď je pořádně rozjezdíme, máme na to celou minutu, už tahají jazyky po ledu.“ Rozhodčí pokynul hráčům ať jdou na vhazování. „Time, Time,“ zavolal a ukázal trenér. Mávl na brankaře, ať taky přijede. „Chlapi, když vyrovnáme, v prodloužení je úplně převálcujem, všechno už tlačí jen očima. Teď na ně pořádně vletíme, žádný fauly. Jeden faul a jsme víme kde. Přihrávky budou na jistotu. Natlačíme se do jejich třetiny. Chvílu u nich zakombinujeme a střelba. Všechno v rychlosti. Půjde tam první útok. Obrana Michal, Bodys. Miro, budeš ještě v bráně, čekej na signál. Hoši, jak to umíme, nevymýšlet blbosti. Marku, zakončovat, zakončovat, zakončovat. Vyhrajeme každej souboj a máme každej puk.“ 43 Rozhodčí ukončil oddechový čas. „Všichni diváci jsou s náma. Tak jim ukažte, že za to stojíte. Dem, hééééééj!“ „Jak to proběhlo?“ zeptal se kapitán prvního pilota. „Žádnej problém. Všichni už spí. Jeden cestující má slabší srdce a bere léky, tak mu je nesmíme zapomenout dát. A co ty? Taky všechno v pohodě?“ „Naprosto. Nic by nám nemělo křížit cestu. Až dvacátej druhej den proletí asi dva tisíce kilometrů od nás sedmička. Nepřinesl bys mně kafe, prosím tě, mám tu ještě dvě hoďky.“ „Jasan.“ „Já toho Miru z té brány neodvolám! My nejsme schopni se jim do té třetiny dostat. Co blbnou! Čtyřicet vteřin, ksakru. Co to dělá! K čemu takový nahození a jsme zas bez puku. Druhá pětka, připravte se, přesně vidíte, jak to nebudete hrát. Marku, dojeď to!“ Marek přirazil soupeře k mantinelu. „Bitka,“ prohodil asistent. Marek se s soupeřem do sebe zaklesli a začaly padat rány. Marek byl větší a měl více síly, soupeři stáhl dres přes hlavu. Stadion vybuchl řevem. Souboj skončil. „Co to je?“ volal trenér. „Dvě minuty oba,“ odpověděl Patrik. „Oba?“ zeptal se trenér znovu. „Jo, oba dvě minuty.“ „Vhazuje se u nich? Zeptej se rozhodčího, kde se vhazuje,“ řval dál trenér. „Jo, u nich se vhazuje.“ Trenér mávnul na brankaře, ať přijede. „Budem hrát pět na čtyři bez brankaře, power play, nastoupí druhá pětka.“ U soupeřovy střídačky se sjeli hráči. „Co se děje?“ volal trenér. „Soupeř má oddechovej čas.“ „Dobře, všichni ke mně,“ pokračoval trenér. „Máme dvacet pět vteřin. To co jsem teď předvedli, hodíme za hlavu. Jejich tým dokázala porazit jen dvě mužstva profesionálů a teď na ně máme my. Těchto dvacet pět vteřin rozhodne o vašem zbytku života. Když prohrajeme, vrátíte se zpátky do škol a do fabrik a takovouhle šanci už nikdy nedostanete a budete další z těch, co se jen pokusili. Když vyrovnáte, v prodloužení nebudou mít šanci. Když těch dvacet pět vteřin využijete, budete ve finále, porazíte tým, jehož se každý obává a touží ho porazit. Když vyrovnáte, budou vás chtít do týmů z nejlepších lig světa. Podívejte se na ty diváky, všichni jsou tu jen kvůli vám, jim nikdo nefandí. Celý svět stojí za vámi. Jeden gól a stanou se z vás hrdinové a profesionální hráči, to, co si každý z vás vždycky přál.“ Rozhodčí ukončil oddechový čas. „Hoši. Těchto pětadvacet vteřin rozhodne o zbytku vašeho života. Dejte do nich vše. Jeden gól. Jen jeden. Tak dem do nich?“ „Jóóóóóóóóóó! Jdem do nich!“ zařvali všichni. „Petře,“ zavolal na něj trenér. Petr se otočil. „Vyhraj buly.“ Petr kývl hlavou. „Jdu tě vystřídat,“ řekl první pilot kapitánovi. „Jsme přesně v půlce,“ odpověděl kapitán. „Čtyřicet dnů za náma a čtyřicet před náma. Dívej, jak teď Mars září.“ „Jo, pěkná podívaná,“ řekl první pilot. „Ještě že vše probíhá tak klidně,“ pokračoval. „Jo, to jo,“ odpověděl kapitán a zvedl se z křesla. „Tak přeju pěknou směnu, jdu si lehnout,“ a odešel. Petr vyhrál buly. Staňa převzal puk před modrou. Rozhlédl se. Naznačil nahození kolem mantinelu a pak poslal puk na druhou stranu křižně útočnou třetinou. 44 Mates přesnou přihrávku převzal. Udělal kličku kousek k brance a nahrál puk Petrovi mezi kruhy. Prásk. Arénou znovu otřáslo: „Góóóóóól.“ Brankař však udělal rychlý rozštěp a puk levým betonem vyrazil. Puk se dostal k prvnímu soupeři a ten jen vyhodil ze své třetiny, o metr minul prázdnou bránu. Staňa se pro puk sprintem rozjel do své třetiny. Sebral ho. Podíval se rychle nahoru. Čtrnáct vteřin. „Jak to vypadá?“ zeptal se kapitán. „Asi polovina je jich vzhůru,“ dostal odpověď. „Všichni v pořádku?“ zeptal se znova. „Jo, žádnej problém.“ Staňa našlápl, udělal několik rychlých kroků a nahrál na půli najíždějícímu Čápovi. Ten přihrál k modré k mantinelu Peťovi, který s pukem najel do útočné třetiny a chvíli počkal, až mu tam přijedou i ostatní. Poslal puk kolem mantinelu za bránu, kde čekal Jura. Jura v okamžiku pohlédl na čas. Sedmička se změnila na šestku. Zamíchal pukem. Udělal krok doleva, brankař šel s ním. Zasekl a šel doprava, opět naznačil doleva, prudce se odrazil a vyjel za bránou zprava. Mates se prodral mezi dvěma obránci a mezi kruhy dostal puk. Říz. „Góóóóóóoóól,“ zaburácel stadion. Trenér vyskočil a objal asistenta. „Jóóóóóó.“ Hoši na sebe naskákali. Soupeřův brankař padl maskou k ledu. Celá střídačka vyskočila. Trenér se přestal objímat, ještě jednou si zařval a jen zlehka se usmíval. Podíval se nahoru. Dvě vteřiny. „Mluví k vám kapitán. Vítáme vás mezi probuzenými. Vše proběhlo v naprostém pořádku. Chvíli vám nejspíše potrvá, než se zorientujete. Před sebou zajisté vidíte to, co vypadá jako malý měsíc. Za tři dny z toho bude Mars. Když se ohlédnete za sebe, mírně vlevo uvidíte malou Zemi. Tak si ještě pořádně užijte plavbu vesmírem, než přistaneme. S vším, co budete potřebovat, se obracejte na letušku. Váš kapitán.“ Reproduktory ztichly. „Prosím vás, pane,“ zeptal se jeden cestující druhého. „Ano?“ odvětil pán. „Nevíte náhodou, kolik je hodin?“ „Ano, moment. Je půl šesté.“ „Děkuji.“ Jan Pospíšil Je mi patnáct let. Chodím na Základní školu Nádražní 5 ve Vyškově. Moje zájmy jsou požární sport, četba knih o paranormálních jevech, divadlo a cyklistika. Hlásím se na Střední odbornou školu požární ochrany ve Frýdku-Místku. 45 Čas pomáhá, čas ubližuje, čas neexistuje Píše se rok 3013. Veškerou civilizaci tvoří skupina asi 51 000 lidí, kteří však žijí hluboko pod zemí v laboratořích a ve velikých bunkrech. Důvodem je to, že roku 2011 napadly USA Rusko kvůli tomu, že Americe začaly docházet zásoby ropy. Rusko na americké jednotky přicházející z východu vypálilo šest jaderných hlavic a tím započalo jadernou válku. Při této válce přišlo o život téměř veškeré lidstvo, byla zničena všechna příroda a zvířata uhynula. Ale jsem tu já, Alexej Petrovič Kodunov. Jsem ruský fyzik ve stanici Alfa a pracuji na projektu stroje času. Oba moji rodiče zahynuli při práci s nestálým reaktorem. Zrovna se chystáme na další pokus spuštění procesu... „Kate? Co tu děláš?“ vtrhl jsem do pokoje. „Ale nic, Alexi,“ odpovídá Kate. „Neříkej, viděl jsem tě, jak si čteš můj deník. A vůbec, jak ses dostala do mého pokoje?“ „Promiň, Alexi, nebude se to opakovat,“ omlouvá se Kate. „V pořádku. Bolí mě hlava. Na chodbě jsem uklouzl a uhodil se do ní,“ odvětím s úsměvem. Náhle do kajuty vtrhne generál Jack Winton. Se slovy: „Pojďte, major Hudsonová se chystá spustit modul pro cestování časem!“ Běžíme chodbou. Vše zde vypadá tak chladně. Oslepují mne světla na stropě chodby. Chvíli skoro nevidím. „Konečně jste tady,“ vítá nás major Hudsonová. „Alexi, spusťte to,“ říká generál. „Ano, pane,“ odvětím a hned nato stisknu hlavní vypínač celého stroje. Vzápětí vše začíná vibrovat. Vidím pásy jakési zelené energie. „Něco je špatně!!“ křičí Hudsonová. „Je příliš pozdě! Teď, nebo nikdy!“ volám a skáču doprostřed energetického pole. Na chvíli spatřím stádo obrovských stegosaurů. Nestačím se divit. Poté se nečekaně objevuji v jakési jeskyni. Chci vylézt ven, ale ještě předtím, než udělám první krok, se objevuji na střeše nějakého mrakodrapu. Chvíli ještě čekám, co se bude dít dál. Nic. „Že by se to povedlo?“ říkám si. „Asi ano! Ano! Konečně!“ raduji se. „Ještě že se mi vyplatilo studovat dávnou historii světa na začátku druhého tisíciletí. Musím najít Dr. Breena. To on přišel na základní princip časového pole,“ přemýšlím. Ještě nějakou chvíli zhluboka dýchám. Protože jako člověku žijícímu celý život v podzemních bunkrech, který dýchá jen umělý vzduch, přijde tohle jako zázrak. Nacházím dveře, sbíhám pár schodů a už jsem ve výtahu. A jedu dolů. Tolik nových tváří. To je úžasné! Celou cestu výtahem jsem v údivu. Tak a jsem venku. Konečně! Zastavím jednoho člověka, abych se ujistil, jaký je rok. „2010. Jakej asi jinej, vole,“ odpověděl mi přidrzle jeden mladík. Tak a teď rychle k Breenovi. Musím mu zavolat. „Jenomže jak? Když nemám ani vindru,“ zamýšlím se. Zkusím zastavárnu, třeba tam něco prodám. Beru si taxi, přiveze mě k nejbližší zastavárně. „A platit nebudeme, mladej?“ zavolá na mě řidič taxíku. „Počkejte tady, zaplatím, hned jak se vrátím.“ Řidič ještě něco říká, ale to už jsem za dveřmi zastavárny. „Dobrej den, chcete prodat, nebo koupit??“ ptá se mě prodavač. „Potřebuji peníze,“ odpovídám mu. „Mám zde nějaké věci,“ pokládám vědecké nářadíčko na stůl před prodavačem. „To je z titanu?“ táže se mě. „Ne, z nanovláken,“ odvětím. „Nebudu mu přeci vysvětlovat princip nanovláken. Stejně by to nepochopil,“ pomyslel jsem si. 46 „Ty věci vezmu jen s tím super oblečkem.“ „Dobře,“ říkám a začínám se vyslékat z mého obleku. Je to takový černo-oranžový pracovní oblek. V Alfě jsme mu říkali Lekron podle tvora, kterého se povedlo vypěstovat v sousední sekci. Až na pár detailů jsme vypadali skoro stejně. Pod ním se nosil ještě jeden ochranný oblek proti záření, kterého bylo všude plno… Shrábnu peníze, vyjdu ven a zaplatím taxikáři. Jdu k nejbližší telefonní budce a vytáčím číslo, které mám zapsané v kapesním zápisníku. Je zajímavé, že jsem si jako jediný ze sekce zapisoval poznámky do normálního notesu. I deník jsem psal rukou… Náhle někdo zvedá telefon. Ptám se: „Doktor Breen?“ „Ano, kdo jste a co potřebujete?“ odpovídá neznámý hlas. „Jmenuji se Alexej Petrovič Kodunov. Vím, že pracujete na časovém poli. Podle vaší teorie jsme v budoucnosti zkonstruovali stroj času. A tak jsem zde. Potřebuji s vámi mluvit osobně,“ odvětím. „…eh. Kde jste? Pošlu pro vás taxík,“ dotazuje se hlas. „Jsem u Empire State Building,“ odpovídám. „Už jedou, vydržte tam,“ ujišťuje mne. Poté zavěsí. Asi za deset minut přijíždí taxík. Vyleze z něj starší muž v dlouhém tmavě hnědém kabátu. Má krátké šedé vousy a krátké vlasy. Ptá se: „Pan Alexej Petrovič?“ „Ano,“ zní moje odpověď. „Nastupte si, prosím,“ zve mě muž. „Děkuji,“ řeknu a nasedám na zadní sedadlo žlutého taxíku. Na normální newyorské taxíky mi tenhle přišel až moc luxusní. Prohlížím si kožené sedačky. Vše je vyleštěné, krásné. Ale to už mi řidič oznámuje, že jsme na místě. Přijeli jsme na malé náměstí. Už zde čeká nějaký starší pán. Má černé vlasy, hnědé oči a výrazný nos… Vystupuji. Muž mě oslovuje: „Jste Alexej Petrovič?“ „Dobrý den, pane. Kde je doktor Breen?“ ptám se. „Já jsem doktor Breen. Asi jste si mě představoval jinak. Bohužel je mi už 63 let. Nejsem nejmladší, a právě proto musím předat své vědomosti někomu jako jste vy,“ vyhrkne na mne. „Omlouvám se, doktore. Vlastně jsem se nepřenesl kvůli tomu, abych se od vás něco naučil. Své vědomosti jste poslal na ruskou ambasádu těsně před prvním výbuchem v roce 2013,“ rychle odpovídám. „Pojďte, pojďte. Probereme to v teple,“ zve mne dovnitř. „Dáte si čaj, Alexeji? Tam venku je totiž hrozně sychravo,“ zeptá se mě Breen. „Děkuji, dal bych si,“ odvětil jsem. „Tak jak to vypadá tam, odkud jste přišel? Z jakéhoto roku jste? Musíte mi to všechno povyprávět!“ ptá se mě s nadšením. „No, ze začátku Americe docházely zásoby ropy a dalších surovin. Rusko mělo ropy dostatek. Začalo se těžit i na Sibiři. Poté nevím, co se stalo, protože nám chyběly veškeré materiály. Dále víme jen to, že 12. ledna roku 2011 bylo Rusko napadeno USA. Válka vyvrcholila totálním zamořením atmosféry jadernými a biologickými zbraněmi. Ti, kteří přežili, se schovali do podzemních bunkrů. Pocházím z největšího z bunkrů, které jsme dosud kontaktovali . Na začátku si lidé mysleli, že za několik let bude vše v pořádku. Ale až v roce 3008 vyrostl na povrchu první, námi zasazený strom,“ vypravuji příběh. „Fíííí,“ zapíská konvice. Doktor zalije čaj a pobídne mě, abych pokračoval. Vysvětluji mu, co se stalo a jak jsem se ocitl ve 21. století.“Tak mě napadá, co kdybychom zkusili té válce zabránit. Možná se díky kauzalitě nic nestane. Když zabijete toho, kdo může za tu válku, nemůžete v podstatě existovat, protože by nebyly 47 žádné bunkry. Tím pádem byste ho nemohl zabít. A tak dále a tak dále,“ vysvětluje Breen. „Za pokus to stojí,“ dodávám. „Ale teď mne omluvte, jsem příliš unavený. Dnešek byl velice náročný den. Kde se mohu uložit k spánku?“ ptám se. „George vás zavede do vašeho pokoje,“ s pochopením oznamuje doktor. Poděkuji a následuji George. Je to takový podivný malý chlapík, asi jen tak metr a půl vysoký se zamračeným výrazem v obličeji. „Georgi? Jakto, že doktor Breen vlastní takové velkolepé secesní sídlo?“ zvědavě se zeptám. George se zastaví a pomalu se otáčí. Pak se trochu pousměje a říká: „Doktor pochází z velmi vlivné a bohaté rodiny.“ Tímto náš rozhovor končí. Je mi jasné, že s Georgem si moc nepopovídám. Pak otevírá dveře a provádí mě pokojem. Říká, že pokud bych cokoliv potřeboval, na stole je telefon a na něm napsané číslo do recepce. Ten večer jsem ještě hodně přemýšlel, ale nakonec mě únava přemohla. Zavřel jsem oči a usnul. Ráno mne budí George: „Dobré ráno, pane, je čas vstávat. Ještě vás čeká mnoho práce..“. Převalím se v posteli a ospale jen něco zabručím. Najednou se ozve hluboký vyrovnaný hlas doktora Breena: „Alexi, víte, že vás čeká těžký úkol. Měli bychom začít s přípravami.“ Rychle vyskočím z postele se slovy:„Omlouvám se, doktore, ale byl jsem velmi unavený.“ Zívnu. „Nic se neděje, ale už pojďte. Právě přivezli zbraně.“ „Zbraně?“ pomyslím si překvapeně. „K čemu?“ ptám se. „Dnes v pět hodin se před budovou kongresu koná projev. Promluví i senátor Frank Button. Ten, jenž nese vinu za budoucí válku. Zastřelíte ho,“ říká tak chladně, až mi naběhla po celém těle husí kůže. Jsem si vědom, že to musím udělat. Připadá mi to však odporné. Ale buď zastřelím jednoho, nebo způsobím smrt miliard lidí po celém světě. „Alexi, následujte nás,“ důrazně mě upozorňuje Breen. Dlouhou chodbou procházíme až do Breenovy pracovny. Na jeho stole stojí dvě ostřelovačské pušky. „Tohle jsou nejosvědčenější ostřelovací pušky. Ta napravo je vylepšená verze ruské pušky SVD Dragunov. Nalevo je potom teroristická verze pušky L96A1. Jednu si vyberte. S druhou bude střílet George,“ říká Breen. „Nikdy jsem s ničím podobným nestřílel,“ dodávám s odmítavým výrazem. „I s tím jsem počítal. Mám svoji osobní střelnici. Půjdete si zbraně vyzkoušet tam. Poté se nasnídáte,“ oznamuje mi Breen. „S radostí,“ odpovídám. George mne vede bludištěm chodeb a schodišť až ke střelnici. Oznámuji mu, že jsem si vybral pušku Dragunov. „Studoval jsem tyto zbraně, teorii zvládám dokonale,“ oznamuji Georgovi. „Není to tak těžké. Zde zmáčknete pojistku, zamíříte a zmáčknete spoušť,“ shrnuje pokyny ke střelbě George. Kupodivu mi to jde lépe nežli dobře. Z deseti ran na 250 metrů trefím šest doprostřed terče. Cvičíme ještě chvíli. George leží vedle mne. Celou dobu nepromluvil. Působí na mě takovým zakřiknutým dojmem. Vím , že se ho nemusím bát. Ale dobrý pocit z něj zrovna nemám. Přichází dr. Breen. Ptá se, jak pokračujeme. „Už je čas. Je půl čtvrté, musíte se ještě najíst a poté se musí připravit dobré místo,“ oznamuje nám. A poté mne posílá zpět do pokoje, abych se oblékl a připravil na těžký den. Kupodivu na malém stolku již stojí snídaně. Podivím se: „Jak to všechno dělá? Jak může mít všechno tak promyšlené?“ Vrtá mi to neustále hlavou. 48 Když jsem se nasnídal, šel jsem k oknu a chvíli jsem se kochal pestrou zahradou. Poté jsem otevřel skříň. Viselo tam krásné černé sako, bílá košile, vázanka, černé kalhoty. Dole se leskly kožené boty a vedle nich ležely ponožky. Nic jiného. S podivem jsem se ještě jednou podíval, jestli tam není nějaký maskovací oblek nebo něco podobného. Nebylo. Oblékl jsem se tedy. Již jsem si uvazoval vázanku, když vtom do pokoje vtrhne George se slovy: „Pojďte, Breen již čeká.“ „Tak jdeme,“ pronesl jsem odevzdaně. George mne dovedl až k černé limuzíně doktora Breena. „Připraven?“ otázal se mě Breen. „Snad ano,“ odvětil jsem. Nasedli jsme do auta. Řidič zastavil před budovou kongresu, vystoupili jsme a ze zavazadlového prostoru jsme vytáhli dva kufry. Větší dostává George a ten menší já. „V jedenáctém patře v tomto domě je volný byt číslo 248,“ říká Breen a prstem ukazuje na dům naproti kongresu. „Z toho okna budete střílet, Alexi,“ dodává a dívá se na mě. Přikývnu. Breen nám přeje ještě hodně štěstí a říká, že ať se stane cokoliv, bude to pro dobro lidstva. Potom s Georgem popadáme těžké kufry a velkými dřevěnými dveřmi vcházíme do budovy, ze které se má střílet. Již stojím ve výtahu a jedeme nahoru. Otevírají se dveře a my vystupujeme. George vyndává klíče od bytu. Ještě jednou se dívám na číslo na dveřích. „248, to je číslo které nesla první jaderná hlavice vypálená Ruskem. Náhoda, nebo osud?“ pomyslím si. S ještě horším pocitem vcházím do bytu. Zavírám dveře. Jdu k oknu a sleduji dění kolem. „Pojďte si složit zbraň, Alexi,“ upozorňuje mne George. Otevírám kufr a připravuji zbraň. Hlavou mi stále probíhají myšlenky na možnou budoucnost, na Kate. Měl jsem jí říct, co k ní cítím. Teď toho lituji. Mrzí mě to. Kéž bych se tak mohl vrátit. „Už je čas,“ trhá můj řetěz myšlenek George. „Připrav se.Za chvíli přijde,“ upozorňuje mě. A opravdu. Senátor přichází. Srdce mi buší. Mám strach. Nával myšlenek je obrovský. Polévá mne studený pot. „Střílej!“ volá na mě George „Střílej!“ Zaměřuji. Tisknu spoušť. Každou sekundu prožívám jako rok. Zdá se to jako celá večnost. Ještě více zatlačím na spoušť. „Cvak,“ ozve se. Ještě stačím zahlédnout, jak bezvládné tělo padá k zemi. Ticho. Hrobové ticho. Zčistajasna vidím světlo. Malý zářící bod v dáli. „Alexi?“ ozývá se odněkud. „Alexi, jste v pořádku?“ Pomalu otevírám oči. To je Sarah Dewsonová, lékařka z Alfy. „Co se stalo? Kde jsem?“ ptám se. „Uklouzl jste a bouchl jste se do hlavy. Budete v pořádku.Teď můžete jít do své kajuty. Vstávám z lůžka. Kráčím chodbou. Pootevírám dveře do své kajuty. U mého stolu stojí Kate a čte si můj deník. „Kate? Co tu děláš?“ ptám se. „Ale nic,“ odpovídá Kate. Teprve teď si začínám uvědomovat. Vše byl jen přelud. Jen sen… Popadnu Kate za ruku a políbím ji. „Kate, miluji tě,“ upřímně jí říkám to, co jsem měl už dávno na srdci. Kate chvíli popadá dech, ale potom se usměje a políbí mě... Tereza Prokešová Pocházím z Českých Budějovic. Mám ráda lyžování, snowboarding. Lenošení, které provádím často aktivně. Ráda přemýšlím nad určitými věcmi, pomalu se z toho stává moje 49 hobby. Věřím, že každý může oblivnit svůj osud a život. Motto: Není tak hrozně,aby nemohlo být ještě hůř! Smíření Čas běžel, studenti seděli a soustředěně si dělali poznámky. Hodina se nachýlila ke svému konci. Profesor Princ zaklapl svůj notes s poznámkami a pak do tichého přednáškového sálu pronesl: „Avšak ještě bych vám chtěl něco říci. Ano vím, bude vám to znít ohraně, možná si budete myslet, že blábolím stářím.“ Rozhlédl se po svých studentech. „Ale zamyslete se nad otázkou, kterou si položil již Shakespeare ve svém Hamletovi. Být či nebýt? A co takhle ji změnit a zeptat se: být, ale jak? Přeji vám do budoucna, do vašeho života, abyste si na tuto otázku odpověděli co nejlépe a konali podle své odpovědi. Vím, některá rozhodnutí a cesty nejsou lehké, protože osud nám klade různé překážky, ale to je již náš úděl. Úděl našeho bytí či nebytí. Uvědomte si, že život se neměří na čas, čas je totiž velmi relativní. Náš život můžeme měřit pouze na své činy, skutky, zážitky. Jsem starý, ale život se mi pořád zdá jako krásná píseň… Tiše a jemně začíná, vrcholí refrénem, který je líbivý a někdy proto nechceme, aby skončil. Bohužel, refrén skončí vždy a píseň také. Nikdo z nás neví, jak dlouhou píseň pro nás osud složil. Proto žijte z plných plic a občas udělejte i to, čeho se bojíte, ale co si přesto strašně přejete. “ Zavládla chvilka ticha. Studenti se dívali upřeně na profesora, profesor si prohlížel své svěřence. „No tak, můžete jít domů,“ usmál se na ně profesor. „Sejdeme se spolu u zkoušek!“ Studenti se líně zvedali ze svých míst, třídou šuměly vzrušené hlasy. Když byla posluchárna prázdná, podíval se profesor Princ na prázdné lavice, poté se zvedl ze své židle, zašoupl ji ke stolu a odešel. Blížilo se zkouškové období. Profesor se na ně vždy těšil. Líbilo se mu, když poslouchal své studenty, kochal se jejich poznatky, názory. Velmi si vážil každé myšlenky, ať byla jakákoliv. Věřil, že každý člověk-tedy i mladý- má právo na svůj názor. Neměl v oblibě lidi, kteří papouškovali slova ostatních nebo jim jen přitakávali. Toho lednového dne již měl odzkoušené všechny studenty kromě jedné dívky. Věděl, kdo je Laura Kameníková, ale nevěděl, proč bezproblémová studentka nepřišla. Když byl ve své kanceláři už zcela sám, zaklepal někdo na dveře. Malá, drobná žena, která nosila univerzitní poštu, mu podala dopis. Profesor byl překvapen, že mu někdo posílá psaní. Jméno a adresa byla na obálce napsaná úhledným rukopisem. Nedočkavě otevřel dopis, ve kterém stálo: Vážený pane profesore Princi, 50 předem mého dopisu bych se chtěla omluvit, že jsem se nedostavila k Vaší zkoušce z dějin filosofie. Váš předmět byl mým nejoblíbenějším, ale po Vaší poslední přednášce jsem pochopila, že musím ve svém životě udělat to, co si přeji už od mala. Vždycky jsem si přála cestovat, poznávat nové lidi, psát o nich svoje příběhy… Proto jsem přerušila studium na naší univerzitě. Před Vánocemi jsem odjela do Anglie. Seznámila jsem se zde s mnoha báječnými lidmi, našla jsem nové přátele. Příští týden odjíždím do Irska, těším se na vyprávění starých irských legend… praskání dřeva v krbu… na přátelskou atmosféru. Chci procestovat celý svět, chvíli někde pobýt, poznat krásy i úskalí v různých částech světa. Nemusíte se o mě bát, půjdu za svým cílem a napíšu jednou knihu, i když vím, že to nebude jednoduché. Jsem tak nadšená, že jsem dokázala rozhoudnout! Slibuji, že Vám budu psát. Budete tak cestovat se mnou. S úctou Laura Kameníková Profesor dopis přečetl ještě třikrát za sebou. Polilo ho trochu horko, když si uvědomil, že ta drobná dívka s jemnými rysy a zasněným výrazem je sama v cizí zemi a pere se s nástrahami života. Něco uvnitř mu ale říkalo:„Nemusíš mít strach, zvládne to, vždyť ji znáš. “ A navíc, pomyslel si pro sebe, neztratí zbytečně spoustu času. Dokáže si ho užít. My, lidé, si totiž času, který tady na zemi máme, příliš nevážíme. V dubnu mu Laura opět napsala. Byla v Irsku, velmi se jí tam líbilo. Popisovala mu své přátele, dokonce mu poslala první povídku, kterou vytvořila. Princovi se velmi líbila. Odepsal jí ve velmi rozmarném duchu. Chválil její talent, psal jí, co je nového na univerzitě. Měl radost, že na něj nezapomněla. Chodil na dlouhé procházky stromovkou. Jaro rozpínalo plně svá křídla, bylo vidět už úplně všude. Cítil se slabší, ale užíval si krásných dní. Naděje a radost vycházející z lidí, kteří ho obklopovali, mu dodávala sílu. Posadil se na svoji oblíbenou lavičku naproti malému rybníčku. Pozoroval divoké kachny, jak ladně plují po hladině, zahlédl rašící pupence na stromech a drobné kvítky v trávě. Zvedl hlavu vzhůru k nebi. Cítil, jak ho paprsky jarního slunce něžně hladí po tváři. Užíval si svůj čas až do konce. Nemocný, ale ne nešťastný. Tomáš Rozsypal Jsem osmnáctiletý student 3. ročníku Gymnázia ve Vyškově. Jednou z mých velkých zálib je četba knih, která mě také nutí k vlastní tvorbě. Rád píšu básně, případně povídky. Mezi mé 51 oblíbené autory patří Saint-Exupéry, Trakl, Benn, Becher nebo Krchovský. Po střední škole bych rád studoval lékařství, případně chemii. Psaní a literaturu bych rád ponechal pouze mezi svými koníčky. O dnešku a zítřku Zvon na nedalekém kostele odbíjel šestou hodinu večerní. Vítr neproplouval tiše a tajemně, jako tomu bylo několik minulých dnů, nýbrž svištěl v prudkých nárazech jako ostrá sekera dřevorubce, jenž právě dodal svému sedřenému tělu sílu jídlem. Holé větve suchých stromů, jež v tomto kraji nikdy živější nebyly, sebou nechaly vláčet z jedné strany na druhou a jejich ponurý praskavý šelest zněl jako zvláštní řeč, jíž rozumí jen tamní rostlinstvo. Ve větvoví se křečovitě držela třesoucí se malá veverka, jež v tomto sychravém prosincovém období viděla podzim. Dole u kořenů obcházeli dva vyhublí vlci, indikátory, které znázorňovaly chudobu tamní oblasti. Na jedné větvi spolu se stromy truchlila sova, jež s nimi oplakávala jejich listí, vzpomínky, které neshrabané tlely, neboť byly zavrženy. Cítily se bez nich tak nahé a opuštěné, že by svou vnitřní prázdnotu nejraději vyplnily sebou samými – chtěly ztrouchnivět a propadnout se do sebe. Okolní ovzduší mělo mrtvolný vzhled, bílá mlha mu dala chladivou a mrtvou tvář. Vzduchem občas prolétla vosková vůně, která se nesla z blízkého hřbitova, jenž byl okraji lesa, na němž se nacházíme, blíže než vesnická obydlí. Tento hřbitov byl oním aroma nasycen snad odpradávna, lidé tam žili velmi nábožensky založení a na své předky vzpomínali denně. Obloha, ztrácejíc svůj denní blankyt, nabírala zelenou barvu, jako by se jí dělalo nanic z blížící se noční pochmurnosti. Slunce již tak dalo kraji sbohem a s radostí předalo stráž nad zkaženým světem vojákovi, jenž ho přišel vystřídat, a kvapně zmizelo za skalním převisem. Bdít tak zase musela luna, jejíž jedinou radostí bylo snad to, že její lucernu obdařili špatnější svíčkou, takže nemusí vidět vše. Měsíc měl krásný výhled na malou chaloupku, jež se se svou trouchnivějící dřevěnou konstrukcí krčila na okraji lesa. Domek nebyl nijak vysoký, okna byla temná jako noc, na niž se chystala. Skrz jedno okénko však ven prosvítal plamen svíčky, tak malý, že byste museli dlouho do okna zírat, abyste si jej všimli. U okna se také z vnitřní strany choulila menší postava. Tvář byla bledá jako sníh, jako by se snažila přivolat jej tam, kde by ho s radostí přivítali. Přimhouřené oči skrývaly modř, která do nich snad vstoupila, když opustila nebe. Tvary byly ještě dívčí, avšak skráně již ukazovaly šedost, která však nemusí nutně znamenat stáří. Klaply dveře. Tak tiše, jako by se přicházející bál, aby neprobudil spícího. Ženská postava u okna, která do této doby působila spíše jako přízrak nežli skutečný člověk, ožila a kulhavým krokem se šourala k dubovému stolu, aby zde zapálila další pár svíček. Do místnosti vstoupil vysoký muž. Jeho ošoupaný a špinavý oblek naznačoval, že pracuje jako dělník. Čepice, již sundal s hlavy a elegantním pohybem přehodil přes polovinu místnosti na věšák, odhalila jeho delší plavé vlasy. Obličej vypadal vcelku unaveně, ne však z pracovního nasazení, které onen den vynaložil, nýbrž z únavy 52 ze života. Bez pozdravu se muž usadil ke stolu, aniž by o ženu zavadil pohledem. „Zašel jsi za ním?“ zeptala se kulhavá bytost, jež si právě přisedla ke stolu, a hlavou kynula k zarámované fotografii, která stála nad vyhaslým krbem. Muž se na obrázek podíval utrápeným pohledem, který jako by byl plný bolesti a smutných vzpomínek. Na fotografii byly zachyceny v letním čase u rybníka dvě postavy. Nalevo byl s rozzářeným úsměvem na rtech náš u stolu sedící přítel. Ten napravo byl zřejmě jeho bratr, neboť si oba byli velmi podobní. Fotografie mohla být dvacet let stará, tváře měly ještě chlapecké rysy. Muž neodpověděl, pouze sklonil hlavu. „Vánoce jsou svátky míru a přátelství, měl bys s ním promluvit,“ šeptala žena větu, kterou již jistě několikrát vyslovila. „Vánoce byly před třemi dny,“ promluvil muž hlubokým komorním hlasem, jenž naznačoval, že není příliš často používán. Kulhající se zvedla a šla pro hrnec stojící opodál. Postavila před mlčícího muže talíř a už mu nandávala porci tmavého guláše. „Je to tvůj bratr, ublížil jsi mu, měl by ses mu jít omluvit,“ pokusila se vrátit k předchozímu tématu. „Zajdu za ním příští týden,“ odpověděl po delší rozvaze muž. Působil velmi flegmaticky a netečně. „Víš, že mi tohle říkáš už půl roku,“ snažila se večeřícího dohnat k činu tvrdohlavá žena, v jejímž tónu však bylo znát, že se drží o krok zpátky. Ozvala se řinčivá rána, až ona starostlivá manželka nadskočila na židli. Muž praštil s poloprázdným talířem o tvrdý stůl a zvedl se. Vrhl na ženu zlostný pohled a zamířil pro svou čepici. Nasadil si ji ledabyle na své kadeře a spěšným krokem mířil přes vrzající podlahu ke dveřím, kde se zastavil zíraje na kříž, jenž bděl nad kuchyní. S křečovitým smíchem přemohl svou chuť strhnout jej se zdi, překročil práh domu a v místnosti znovu zavládlo ticho a chlad. Kdyby venku v temném křoví na rozzlobeného muže čekal lstivý vrah, čekající na jeho příchod, neměl by mnoho práce. Dělník zřejmě tmu noci neměl příliš rád. Po cestě šel velmi rozvážným krokem, každou chvíli se zastavil a zaposlouchal se do šelestu stromů a křovin, jindy zase přidal do kroku jako by jej pronásledoval zabiják, jemuž jedině rychlejším krokem může uniknout. Na pánvi jeho čela spolu započaly závod dvě kapky potu, míříce kolem očního oblouku dolů, kde se kousek pod kořenem nosu spojily v jednu, jako dva bratři, kteří jdou do tvrdého boje ruku v ruce, poněvadž si jsou navzájem oporou a ví, že musí vydržet při sobě, aby se nerozpadli jako vyhaslé tělo bez života zakopané několik metrů pod zemí. Kdyby si spěchající muž ve své krušné chvíli všiml těchto dvou dětí, jejichž plodný otec strach již vysílá další jejich sourozence, jistě by zatoužil být jedním z nich, chtěl by najít pro svou cestu přítele, s nímž se k cíli dostane snáze. Jeho zuby konkurovaly tempem drkotání očím a jejich roztržitém mihotání z objektu na objekt. A nohy? Ty ubohé třesoucí se kosti pokryté 53 masem byly v tu chvíli zranitelnější než nejtenčí ztrouchnivělá větévka smutně sledující jeho noční počínání. Vtom muž zvolnil. Byl ve vesnici. Lampy rozvěšené v takovém rozmezí, aby žádná důležitá část silnice nepostrádala skromnou dávku světla, dodala tlukotu jeho srdce klid a začal se uklidňovat. Jeho kroky se zastavily. Ocitl se před hospodou. Zíral na její dveře a hluboce oddychoval. Levou dlaní si setřel pot s čela a upravil své vlasy. Otevřel vrzající dveře. Kolem nevelkých stolů sedělo dohromady asi dvacet mužů, mezi nimi i několik žen. Vstupujícího jako by nikdo neviděl. Tolik pozornosti se mu dostalo. U stolu, k němuž zamířil, seděli před půllitry dva mužové v podobném mundůru, jaký měl sedající si, jenž ještě před chvílí bojoval svůj vnitřní boj při spěchu do těchto míst. „Ale podívejme se!“ zaskřehotal první ze spolustolovníků, „tebe jsem tu vážně nečekal, cožpak nemáte se ženou o svátcích co na práci? He-he,“ pokračoval oplzlým tónem. Jeho sešklebená, nehezká tvář působila nevábně. Byl tím typem člověka, od nějž bychom nečekali debatu o lásce nebo dokonce hlubší myslitelské řeči. „Ještě jedno pivo tady pro hosta, nevidíš, že jsme na suchu?!“ zařval ošklivec na hospodského, který vzápětí mužovi donesl vychlazený zlatý nápoj, který ihned zmizel v jeho hrdle. „Ještě jedno,“ hbitě křikl piják a očima si prohlížel své dva spolusedící. Druhý, který ještě nepromluvil, mhouřil oči a vypadal, že spí. Vypadal sešle, jeho tvář jevila výrazné známky stáří. Jeho černé oči jako by do tohoto obličeje ani nepatřily. Působily mladě a jiskřivě, přestože byly přivřené. „Před dvěma dny tu byl tvůj bratr,“ snažil se prolomit ticho první. Náš přítel, který již žádal o další půllitr, jen pokýval hlavou. „Nemohl jsem to doma vydržet, práskl jsem s dveřmi a šel. Musel jsem vypadnout,“ řekl. „Byla dotěrná, viď? Já ji nikdy nemusel, měl bys ji nechat,“ snažil se o dobrácký tón první. „Mám ji rád, půjdu se jí omluvit. Asi zítra,“ odvětil mu muž, jenž v sobě cítil povinnost svou ženu mírně bránit. „Kdepak! Jak to tak vidím, dneska budeš spát u mě, co? Ona počká, můžeš za ní zajít pozítří, zítra mi pomůžeš na chalupě. I tak mi to slibuješ už měsíc!“ chechtal se ošklivý opilec. „No jo, máš pravdu,“ zněla odpověď. „Co sis udělal se svým bratrem?“ promluvil slabým stařeckým hlasem druhý, jenž se do hovoru zapojil až teď. Jeho půllitr se vyprazdňoval o poznání pomaleji než sklenice jeho přísedících. „Ty nic nevíš?“ skřehotal první. „Vždyť je to stará historie, ty snad vážně tímhle světem proplouváš a všímáš si jen sebe. He-he. V sousední vsi bylo před rokem zabito malé dítě. Nejdřív to vypadalo jako nešťastná náhoda, ale později se ukázalo, že šlo 54 vážně o vraždu. Vyslýchána byla spousta lidí a stopy se začaly ubírat jedním směrem. Rozuměj, vše nasvědčovalo tomu, že s vraždou má snad něco společného bratr tady našeho přítele! Potom předstoupil jako svědek i náš kamarád a víš, jak svědčil? Proti svému bratru, cha-cha. Sice s těžkým srdcem, ale zákon je zákon, to přeci musí každý pochopit, no ne? Další vyšetřování prokázalo jeho nevinu, ale jestli se nemýlím, tady naši sourozenci spolu již nepromluvili.“ „Promiň, přece jen se nevidíme každý den, o tomhle už jsem něco zaslechl“, přemýšlel druhý, jehož oči už žhnuly naplno. „A ty ses mu za to neomluvil? Nebo ses nesnažil, aby tě pochopil?“ Muž práskl s prázdným půllitrem na desku stolu a zadíval se lačně na hospodského. „Nějak se mi ta hromádka stále zvyšuje, co?“ zasmál se. „Snad nám to vzájemně prospěje, vždyť já to tak nechci natrvalo. Se ženou se usmířím pozítří, dá-li Bůh,“ zachechtal se, mrkaje přitom na prvního. „S bratrem to snad půjde někdy po Novém roce, chystám se na to.“ „Čím dříve tím lépe,“ pokýval hlavou druhý. „Času je spousta! Já nejsem žádný pán, který má pod sebou desítky podřízených, ale pánem svého času, to tedy jsem! Lidi jako my jsou na něj bohatí, není tomu tak? Člověk celkově je boháč! Až přijde ta správná chvíle, všechno bude. Času je spousta,“ dělil se muž s chechtavým smíchem o své názory. „Jo, času je spousta. A spousta času zbývá do rána, tak nám přines další rundu!“ skřehotal první, kolem něhož se vytvořila velká louže z převrhnutého piva, čehož si ani nevšiml. Nechal si přinést víno, a jakmile nebyla sklenice jednoho u stolu plná, ihned ji doléval. Druhý se mužovi hluboce zadíval do očí, jako by lovil slova, která mu chce sdělit. Vyhýbavým tónem rozvážně spustil: „Rád bych se tě na něco zeptal, jestli dovolíš. Jsi se svou ženou již dlouhá léta, avšak stále bydlíte v chalupě sami dva. Je v tom snad váš záměr, nebo jste se snad snažili a nevyšlo to? Omlouvám se za svou přímočarost, ale nerad chodím kolem horké kaše.“ Muž vyslechl starcova slova s nepřítomným pohledem, jímž stále lovil cosi za výčepem. „Abych pravdu řekl,“ spustil za okamžik, „ta ženská by hrozně ráda chtěla dítě, to ti povím!“ začal se smát. „Ale řekl jsem jí: ‚Má milá, podívej se na mě, kdo jsem, kolik mincí mi cinká v kapse. Slyšíš je? Musela bys pořádně nastražit uši, protože já také nic neslyším. Jsme chudí, z čeho bychom ho živili? Neboj se, jednou přijde pravý čas! Pak budeme mít spoustu malých dětí. Teď to ale nejde, nemám na takovéto věci čas.‘ “ Usmál se na své přísedící, uznale pokýval hlavou a obrátil do sebe skleničku vína. „Přece jen myslím, že vám není dvacet let...“ snažil se pokračovat druhý, ale byl zastaven rukou muže, jemuž tato slova směřoval. „Myslím, že moc přemýšlíš o tom, že soused místo pšenice seje ječmen. Raduj se ze svých dvou vnoučat, mně tyto radosti a strasti čekají holt trochu později,“ zastavil debatu muž, jemuž se motala hlava, přestože on sám se cítil zcela při smyslech a střízlivý. 55 „No jistě,“ zněla rezignovaná odpověď od druhého. „Budu se už muset rozloučit,“ zvedl se od stolu druhý. „Jsem rád, že jsem si s vámi mohl popovídat. Přeju vám oběma dobrou noc.“ Rozloučili se spolu a sedět tak zůstali jen dva. Muž byl již alkoholem silně zchvácen. V hlavě mu svištěl ostrý horský vítr, který byl tak prudký, že smýkal celým jeho tělem, když chtěl vstát. Pokusil se o to několikrát, vždy však se stejným výsledkem. Pokaždé spadl zpět na svou židli. První na tom ovšem nebyl o mnoho lépe. Jeho tělo bylo podzimním listím, které padá se stromu a přitom je pevná zem stále v nedohlednu. „Neměl byste tolik pít,“ ozval se v uších nervózního opilce hlas. Nevěděl, zda je to jen halucinace vyprodukovaná nadměrným pitím, proto se nedůvěřivě rozhlížel po zbylých hostech v hospodě. „Hledáte snad mne?“ ozval se temný bas znovu, tentokráte jej již muž zaměřil. Pocházel od stolu, jenž jako jediný nebyl „v rodině“ s ostatními. Stál v koutě, do něhož nedosáhly paprsky světla. Dal by se též nazvat stolem pro kata. „Co vy o tom víte? Známe se snad?“ vykřikl do temnoty muž, jemuž se pletl jazyk. Mhouřil do tmy oči, nemohl však člověka v ní zaměřit. „Ano i ne,“ znělo stále stejným tónem ze tmy. „Na to mám tak náladu, jdu pryč,“ mávl rukou muž. Když se však podíval na prvního, viděl, že již spokojeně spí. Začal s ním mírně třást, marně. Přemýšlel o muži ve stínu. „Nemusí tam taky nikdo být,“ breptal si tiše. „Asi jsem toho moc vypil. A co když je tam nějaká nestvůra, která na mě číhala už venku a teď mě došla rozsápat?“ Muž byl zcela bezradný a působil uboze. Tupě zíral do tmy, když se v ní něco pohnulo. Postava vystoupila na světlo. Byl to vysoký muž statné postavy v dlouhém kabátu. Jeho dekadentní vzhled umocňovaly dlouhé černé vlasy a temné tiché kroky. Došel k hospodskému vyrovnat účty. Zaplatil i za onoho muže, jenž právě zíral na jeho postavu jako na přízrak. „Snad abychom šli,“ promluvil, když přišel k mužovu stolu. „Odvedu vás domů, když váš “přítel“ (to slovo řekl zvláštně posměšným tónem) zjevně nemá čas.“ Jako nadlehčován tajemnou silou se muž zvedl a s pomocí temného společníka se vydal ven z hospody. Když vyšli z budovy, rozhostila se všude tma. Muž otevřel ztěžka své oči. Cítil, že není ve své kůži, což přikládal na bedra alkoholu, jehož včerejšího večera vypil více než je zdrávo. Hlava mu netřeštěla. To považoval za zvláštní, jelikož znal svá probuzení po noci, v níž do sebe nalil nejednu sklenici alkoholu. Přemýšlel, co se stalo. Vzpomněl si, že neznámý muž jej hodlal odvést pryč z hospody. Více si však nedokázal vybavit. Zaposlouchal se do okolí. Slyšel krákat havrany, kteří si se svou obrovskou velikostí hověli na ještě monumentálnějších větvích stromů. Náš probudivší se velmi podivil tomuto úkazu, nikdy tak velké ptactvo a rostliny neviděl. Ucítil také, že mu není příliš pohodlné místo, na němž jeho tělo zřejmě strávilo noc. Byl to obrovitý kámen, který muž zhodnotil jako skálu. Rozhodl 56 se zvednout své tělo. Pocítil však problém. Až mu z něj srdce sklouzlo nejspíše až do nohou. Které se, jak při uvržení svého zraku na své tělo zjistil, velice lišily od jejich včerejšího vzezření. Jeho tělo bylo totiž docela jiné, než předešlého dne. Byl nyní vlastníkem těla odporného hmyzu! Ruce, jimiž se chtěl zapřít pří zvednutí se z místa, na němž přenocoval, vůbec neměl. Místo nich mu z podlouhlého těla, které zcela postrádalo klíční kosti, lopatky či ramenní klouby, vyrůstala hrůzně žilnatá složená křídla. Nejprve hmyzí muž na své nové přední končetiny tupě zíral, jako by čekal, že každou chvíli strašný přelud zmizí a bude mít opět svá milovaná svalnatá ramena, jež nesly mozolovaté pěsti. Ty pěsti, s nimiž se již tolikrát napracoval. Žádný stín však z jeho mysli nezmizel. Dvě tenké žilnatiny mu zůstaly. Jeho oči se ubraly směrem dolů. Zde uviděl mezi zadními malými křídly dvě tenké větvičky, které snad vzdáleně připomínaly svalstvo jeho stehen a lýtek. Chtěl začít křičet a probudit se tak z tohoto hrůzného prostředí, hlas mu však selhal. Jeho tělo totiž postrádalo hlasivky a mluvit mu tak nebylo dopřáno. Rozhodl se v rozčilení podívat kolem sebe. Jeho skálu, na níž se právě nacházel, obepínaly hrůzně veliké zelené šlahouny. Rozeznával v nich stébla trávy, byla ovšem několikrát větší než listy obyčejné trávy, kterou denně brouzdal cestou domů. V tu chvíli si uvědomil, že skála, na níž jeho tělíčko leží, je obyčejný malý kámen, který by ještě včera dokázal odhodit do nedohledna! Šlahouny kolem nebyly nijak obrovské, byly to zcela obyčejné listy trávy. Jen on byl dnes příliš malým! Jeho tělo přijalo přeměnu v malého odporného hmyzího jedince! V jeho hlavě v tu chvíli hýřilo tisíce myšlenek. Odehrával se tam neskonalý souboj. Jako při živelné katastrofě, kde umírají stovky přítomných lidí a nikdo pořádně netuší, co se děje, neboť každý panikaří a není žádný, kdo by se ujal řeči a rozdal ostatním přítomným instrukce k nejbezpečnějšímu chování. Myšlenky se bouřily a válčily mezi sebou jako hladoví vlci, kteří, zoufalí, přijali možnost, že přežijí pouze v případě, že sežerou jednoho ze svého středu. Vtom uviděl, jak se před ním v trávě cosi hnulo. Zaměřil tím směrem svůj zrak a vyčkával. Přemýšlel o tom, že by se mohl objevit predátor, který jeho tělo za okamžik pohltí a nikdo již o něm nikdy neuslyší. Pohlédl bolestně na slunce, jemuž zčásti přisuzoval vinu na jeho prokletí. Nebýt jeho ošklivého světla, nebyl by se nic o svém nynějším vzhledu dověděl. Houští před hmyzím mužem se rozestoupilo. Objevil se před ním člověk. Byl však svou velikostí rovnocenný okřídlenému, ležícímu na kameni. Hmyzí muž v přicházejícím poznal známou tvář. V těle opět pocítil zvláštní chvění. Muž, jehož kroky zavedly až ke kameni probuzeného, byl oním podivným dobrodincem, jenž našeho přítele minulého dne odváděl z hospody. Ležící přemýšlel, jakými zoufalými otázkami přivítat příchozího, uvědomil si však, že již jednou se setkal s odporem svého nepříjemného těla, které zjevně lidskou řeč neovládá. Z roztržitého přemítání jej však vymanil temný bas: „Němí vypravěči nás jistě daleko více dokážou svou řečí upoutat než ti výřeční, jejichž krásný hlas dokáže posluchače pohladit. Nejlepší hudební skladatelé byli též hluší.“ Na zdůraznění svých slov zvláštní muž v dlouhém kabátu jemně přikývl dlouhovlasou hlavou a před ležícím hmyzím mužem se na témž kameni usadil. 57 „Slyší snad to, co si myslím?“ horečnatě přemýšlel hmyzí muž. „Co se to děje? Proč mne vězníte v tomto těle? Jste snad čaroděj? Provedl jsem vám něco zlého?“ říkal si dále v duchu a svůj zničený pohled upínal na sedícího před sebou. Probodávaly jej jeho oči, z nichž čišel zvláštní klid. „To je milé, začít touto otázkou,“ promluvil sedící svým vyrovnaným hlubokým hlasem. „Vyplývá z ní, že jste si vědom možnosti ublížení lidem, jež neznáte, není tomu tak? Neboť mě opravdu neznáte. Znáte mě snad?“ Jeho slova ve spojení s ledovým pohledem působila na hmyzího muže jako dva rezavé meče, jež se právě prořezávaly hluboko do jeho nitra a za sebou zanechávaly jen bolest a nesmazatelné stopy. „Pusťte mě!“ křičely oči ležícího. „Chci zpět do normálního světa!“ Sedící udiveně vzhlédl. „Před chvíli jste mne označil za svého věznitele. Nyní mi však líčíte vaše požadavky, říkáte, že chcete zpět do normálního světa. Když vás někdo vězní, není přece důležité, co chcete. Důležité je pouze to, co chce ten, kdo vás uvěznil. Má vás totiž v hrsti, je jen jeho svobodnou volbou, zda se dožijete západu slunce. To on rozhodne o tom, jestli vás nechá nyní nebo za malou chvíli zemřít. I vaše pohodlí je v jeho moci. Rozhodnete si snad sám, jestli dostanete pečené kuře, či černý starý chléb? Je jen v jeho rukou, co s vámi bude! On je vaším osudem!“ Kdyby muž nyní neměl podobu hmyzího jedince, rozbrečel by se. Tak na něj slova sedícího dolehla. Cítil těžkost slov a pohledů, nerozuměl však ničemu, co se dělo. „Ale proč?“ prosily oči, z nichž nemohly vytrysknout slzy. „Neznám přeci ani vaše jméno. Jak zní?“ Sedící potřásl hlavou. „Nesnažte se mě pojmenovat. Moje jméno nelze vyjádřit slovy. Mé jméno je nezachytitelné jako svěží vánek unikající prokletou roklinou stiženou zkázou, se snahou utéci jejím neživým spárům. Ptáte se špatně. Proč sedíte na uschlém stromu a čekáte, až vykvete plod? On už nikdy nevykvete! Nepřejte si znát mé jméno. Chtějte poznat, kdo jsem.“ Slova zněla kolem hmyzího muže jako závan smrti. Muž naproti němu sice pohyboval rty, řeč však byla tomuto tělu nadřazena. To ona naproti němu seděla a lidskou schránku na sebe navlékla, aby nepůsobila tak strašlivě. „Vy nejste člověk...“ mhouřily se oči ležícímu. „Co se to tedy se mnou stalo? Proč nyní vypadám takhle? Co jsem vlastně?“ „Jste jepicí,“ zněla hrůzná slova. Hroznější větu ve svém životě muž neslyšel. Jeho myšlení se snad pomátlo, tohle nemůže být pravda! Myslel, že se každou chvílí musí zbláznit. „Jepicí, jepicí, jepicí!“ To slovo pořád dokola točilo zběsilým kolotočem v mužově hlavě. „Z vašeho výrazu vidím, že o tomto druhu hmyzu víte, co potřebujete,“ zněly další bodné rány do vnitřních orgánů jepičího muže. Rezavá dýka, již slova sedícího pevně třímala ve svých rukou, bodala prudce a silně. 58 „Ale nebudu jí navždy! Vy mě zkoušíte! Jistě, splním úkol nebo mi jen povíte, co jsem provedl, a vrátíte mi mé tělo! Co jsem tak hrozného udělal, že se mám stát jepicí?! Jepicí! Žijí přece jeden den! Proč?! Jak dál, povězte mi, dobrý muži, jak?!“ zněly další horečnaté myšlenky, které sváděly urputné souboje v hlavě jepice. „Měl byste se uklidnit, příteli,“ stále týmž ledovým basem děl muž ve strnulé sedící poloze. „Povězte mi něco o sobě, o vašem životě.“ „Prosím!“ chvěly se oči utrápenému. „Povězte mi, jak se vrátit!“ „Musím vás trochu zklamat, příteli. Já nejsem důvodem vašeho nynějšího vzezření. Proto vás prosím o vaši vnitřní vyrovnanost. Důvěřujte mi, je to to nejlepší, co nyní můžete udělat,“ bez známky vlídnosti či soucitu suše oznámil sedící. Ležícího však tato slova neuklidnila. Jeho malé křehké tělo se třáslo, kdyby měl svou sílu, společníka by býval zardousil. „Čtete si v mojí hlavě jako v knize. Rozumíte mi, přestože mi byla odejmuta schopnost mluvit. Proč tedy neotočíte list a nedozvíte se, co chcete zjistit?!“ Sedící se poprvé pousmál a promluvil k trápícímu se: „Může se snad z bludiště dostat náhodný návštěvník, když jeho vlastní budovatel uprostřed umírá žízní, neboť nenašel cestu ven? Možná. Není to vyloučeno. Proč by tedy nemohl staviteli pomoci též se dostat ven?“ „Veďte tedy mé kroky,“ pomyslel si již jepičí muž umírněněji. V jeho těle se nyní usídloval zvláštní smířený klid, který překvapoval ho samotného. „Jste si jist, že se přátelíte s těmi pravými lidmi? Včera v hospodě mi bylo zřejmé, že muž, jenž utápí své problémy v alkoholu je váš člověk, kdežto střízlivý a rezervovaný vám tak moc k srdci nepřirostl,“ začal sedící. Vzal tak ruku ležícího a vedl jej z temných hlubin, v nichž on se utápěl. „Přítel? Člověk, jenž občas dělá společnost samotáři? Jenž se z něj snaží dostat novinky o něm, aby je druhý den mohl vyprávět dále? Člověk, k němuž si přisednu, neboť nikoho jiného neznám? Jehož přítomnost mi v podstatě není nijak příjemná? Jemuž občas pomohu, protože občas on pomůže mně? Člověk, kterého uvidím po dvaceti letech, a on se bude chovat, jako bychom se viděli včera? Člověk, jemuž nemohu odmítnout jen z důvodu, že nedovedu odmítnout? Ano, zřejmě se tomu říká přátelství,“ běželo v hlavě hmyzího muže. Rozhodl se tedy jít stejným směrem jako jeho společník. Muž naproti kývl hlavou. „Jste tedy samotář. Takoví lidé hodně přemýšlí. Občas se také něčeho bojí. Čeho se bojíte vy, příteli? Rád bych podotknul, že jsem zde od toho, aby mi byla sdělena pravda.“ „Bojím se... Zřejmě nejsem obdařen největší dávkou odvahy. Občas, když má žena spí a já smývám v koupelně nečistotu z mého těla, leknu se kapek padajících dolů. 59 Musím se pak zaposlouchat do jejich zvuků a ujistit se, že mi neublíží, že mimo jejich pleskání neslyším kroky venku přede dveřmi, nebo prsty klepající na okno. Nikdo o těchto mých stavech neví. Až to bude neúnosné, vyhledám pomoc, ale zatím jí snad není třeba. Každý má svá tajemství,“ pomalu přemítal ležící. „Člověk, jenž je rozhodnut k souboji, musí mít připravenou nabitou zbraň, kterou použije, až bude nutno. Co když však selže v poslední chvíli? Na každého ale působí spousta vlivů, které se mu snaží dostat pod kůži. Co pro vás znamená víra?“ pokračoval ve svém tažení sedící. Hmyzí muž přemýšlel. „Jsem věřící, k Bohu se často upínám se svými prosbami a motlitbami. Jindy však s opovržením spílám jeho nečinnosti. Oddávám se mu, myslím na něj, a jak se mi odvděčil? Má žena je tak flegmatická! Její netečnost mě dohání k šílenství! Věří stále stejnou měrou, přestože jí nikdy její snaha nepřinesla nic dobrého! Často se kvůli tomuto hádáme. Občas mám pocit, že jsme oba z jiného světa,“ smutně se oddával svým myšlenkám. „Se ženou tedy řešíte neochvějnost víry. Je to ale jediným problémem vašeho soužití?“ děl temný bas. „Jsem dost impulzivní člověk. Nepopírám, že občas řeknu něco, co tak nemyslím. Můj problém je v tom, že se nedokážu jen tak omluvit. Ta situace mi přijde neskutečně trapná, proto se snažím dělat, jako by nic. Žena mě však trýzní svými tužbami a dotazy! Stále chce vědět, zda jsem se již usmířil s mým bratrem,“ oddaně se svěřoval ležící. „S vaším bratrem?“ „Jednou jsem mu ublížil... Od jistě doby se mnou nepromluvil. Já jeho rozhodnutí respektuji,“ přemýšlel hmyzí jedinec. „Respektujete strom, jenž při bouři v lese spadl na vaši končetinu, a vy se nyní nemůžete hnout? Nezkusíte se vzepřít jeho tíze a svou silou jej shodit?“ otázal se temně vzhlížející sedící muž. „Co když ten strom nedokážu sundat? Co když jsem na něj příliš slabý? Dobrá, zkusit to můžu. Dokonce s tím počítám. Musím však nabrat síly, než se do toho pustím,“ ospravedlňoval se ležící. „Čili máte spoustu času, příteli. Včerejší večer jsem vyslechl i několik slov o vašich dětech,“ pokračoval sedící. „Kdybych měl k dispozici své ruce, ukázal bych vám je a otázal se, jestli vidíte mé mozoly. Co znamenají? Mnoho práce? Těžké práce? Ano! Ne však skvěle ohodnocené. Do takového světa mám přivést dítě? Z čeho bude žít? Z čeho my budeme žít? Jsem si jist, že jednou v této ponuré končině vysvitne slunce. Jednou budu moct zaopatřit své blízké a budu se radovat ze svých ratolestí,“ křičely hmyzí oči svou pravdu. „Miluji a ctít svou ženu. Ale musí přece chápat má slova. Nesmí být přeci tak sobecká! Myslí jen na sebe.“ 60 „Sobečtí lidé často myslí na ostatní a to hlavně ve chvílích, kdy rozdělují břímě viny,“ temně znovu zabodl dýku sedící. Jepičí muž nesouhlasil. „Myslím přece na to dítě! Má žena je stejná jako náboženství! Obě mne sužují, přestože je miluji!“ „Podstatnou roli tedy jistě sehrává čas,“ pokýval hlavou sedící. „Ovšem. Jak řekl Saint-Exupéry, je to žnec, který váže svůj snop. A jistě jednou přijde vlákno, které rozsoudí mé potíže, a budeme všichni spokojeni. Má rodina najde klid,“ přitakal ležící. Sedící se vzepjal a stál teď nad hmyzím mužem a mluvil k němu: „Třicetiletá válka trvala třicet let. Ani o rok méně. Někteří vojáci celých třicet let prožili. Vy jste se o ní dočetl ve školní učebnici? Jak dlouho jste se jí zabýval? Padesát minut? Sto? A co zbylá léta? Četl jste například Buddenbrookovy Thomase Manna? Víte, kolika životními etapami oné rodiny se zde autor zabývá? A vám stačil týden na její přečtení? Proč vám matka v mládí s radostí pekla celé odpoledne koláče? Abyste je vzápětí za pár okamžiků zhltnul?“ Jeho slova doléhala z výšky ještě ostřeji a prorážela si cestu až do nejhlubšího nitra ležícího. „Člověk mého postavení nemá čas se delší dobu zabývat takovými malichernostmi! Vycházím z domu za tmy a při stejné tmě se vracím zpět! Tvrdě pracuji, jen abych uživil ty nade mnou, teprve potom mohu mít hlad já!“ bránil se sveřepě muž v těle jepice. „Ovšem, vaše slova jsou pravdivá. Když se však podívám na druhou stranu, jsem znovu smutný. Nemáte čas na problémy, jež nazýváte malichernými a zahořklost, nerozhodnost spolu se zbabělstvím jsou vám denním chlebem?“ Hlas stojícího na ležícího doléhal jako kyselinový déšť, který pomalu rozežírá jeho podstatu až na kost. Jeho rozum byl zakalen, myšlenky znovu rozpoutaly tuhé boje a on nedokázal jedinou z nich pevně zachytit. Hluboký hlas pokračoval: „Karl Kraus jednou napsal: ‚Odneste hodiny! Čas sám mi v srdci bije.‘ Tak povězte, příteli, cítíte ho bít? Napínáte svůj sluch? Neboť hodiny jsou odneseny!“ Ležícího lidské oči vyzařovaly zděšení a úzkost. Myšlenky však stále proudily rychlostí, již nezachytil ani stojící. Pokračoval: „Když stojíme na rozcestí, nemůžeme se rozhodnout pro obě cesty. Je to zcela nemožné. Vaše kroky však, příteli, slyším kráčet po obou. Je to stejný nesmysl jako stát se přes noc jepicí.“ Hlas dozněl a jako mávnutím proutku stojící postava zmizela. Snad zde ani nikdo nebyl a jepičímu muži se návštěvník zdál v pomatené mysli. Byl si nyní jist, že sní. Chvěl se a tiše vyčkával, kdy se probudí. Přemýšlel o dnešním dnu. Vzpomínal na svůj život a na slova, jež ještě před chvílí zněla tak opravdově. Přemýšlel, kdo to s ním strávil tolik času na malém kameni. Byl snad onen muž ztělesněním svědomí? Byl to osud, ztrestání, či čas sám? Čas, ano, čas! Myslel na svou ženu, na bratra, na dítě. Prosil 61 Boha, jehož mnohokrát častoval rouhačskými větami, aby se ihned objevil ve své chaloupce. Plakal do sebe, cítil, jak je jeho duše celá zvlhlá! Těšil se, až budou na nedělním obědě spolu se ženou u bratrovy rodiny a oznámí jim, že brzy přibude nový přírůstek do rodiny. Prohlížel si své jepičí tělo a věděl, že jiná jepice nedokáže odsunout věci na později. Nedokáže, neboť se druhého dne již neprobudí! On však již pochopil, proč byl zaklet do této podoby. Srovnával její život se svým, co pro ni znamená čas a co čas znamenal pro něj! Viděl v ní svého přítele, prvního přítele ve svém životě! Přitom to bylo jen tělo, schránka, v níž trpěl tyto okamžiky. Věděl, proč je jepicí. Věděl, že měl pochopit smysl života, smysl času. Snad minulou noc zemřel a mrtví lidé prožívají jeden den jako jepice! Aby tak v krátkém čase pochopili své životní chyby a litovali věcí, jež odložili na později! Jistě, již dávno měl svého bratra obejmout! Dávno se ženou sedávat před domkem a sledovat jejich skotačící dítě! Zavřel své oči čekal. Usínal a byl si jist, že až znovu procitne, bude ležet vedle své ženy, k níž se přimkne a už se jí nikdy nepustí. Slunce zrovna sklánělo svou tvář za obzor. Jeho rudá zář osvětlovala korunu stromu, na němž seděl nehybný havran. U kořenů slabý vánek jemně hladil stébla trávy, která, obklopující malý kámen, tvořila součást hřbitovního kvítí. Eva Zachodilová Jsem studentka 2. ročníku ISŠ Slavkov u Brna, obor Hotelnictví a turismus. Pocházím z Hodonína. Mezi mé koníčky patří hlavně hudba, bez které se neobejdu ani jeden den. Ve svém volném čase se věnuji svým přátelům, venkovním aktivitám apod. V budoucnu bych se ráda věnovala zdokonalování a studiu cizích jazyků, a také cestování. Strom poznání Artur: Zde, v této krajině, kterou pokrývala věčná šedivá mračna, kde lidé dlouho nespatřili slunce, ptáci nezazpívali a rostliny nekvetly, zde jsem žil i já. Pocházím z dobré rodiny, kde vychování bylo vždy na prvním místě.Má matka ve mně pěstovala přesvědčení, že nikdy není tak zle, aby bylo úplně nejhůře.Dnes jí za toto mohu jen děkovat. Ani neví, jak mnoho mi svou filozofií dala. V čase, kdy jsem se snažil pochopit tento svět, v čase, kdy jsem se snažil nalézt alespoň trochu naděje a především v čase, kdy jsem se snažil najít sám sebe, v tomto stejném čase jsem ještě netušil, co mi osud předurčil. Probíhalo zrovna období bojů. Svět na pokraji 24. století upadl v naprostý chaos. Skoro nikdo si nevážil toho, co nám jako společnosti ještě zbylo.Doufal jsem, že se dá najít nějaké východisko, ale představa jakéhokoliv řešení mi přišla nemyslitelná.Zdálo se, že svět, jak jsme ho znali, je nenávratně pryč. Samuel: 62 V pahorkatém údolí právě svítalo slunce, zpěv ptáků rozezvučel celou krajinu. Slunce ozařovalo celé údolí a jakoby se svými paprsky chtělo dotknout všeho, na co narazí.Časná rána tu byla považována za nejkrásnější část dne. Probudil jsem se a první, co jsem spatřil, byla linoucí se záře po mém pokoji. S hlasitým povzdechem jsem se posadil na posteli a sledoval z okna, jak si venku hraje vítr s neposlušným listím.Hlavou mi v tu chvíli problesklo, jestli jsou všechna rána taková.Zda všude na Zemi každé ráno vysvitne slunce a hladí svými paprsky tváře spících lidí, aby je tak něžným způsobem vylákalo z postelí. Tady v údolí snad ještě nikdo nezažil jiné ráno než takové, jaké je i dnes. Artur: Ve starých základech ještě nedávno stojícího domu, jsem se snažil nalézt nějaké věci, kterých by se dalo využít. Spolu se skupinkou dalších lidí jsme pozorovali, jak černý oblak popela dosedá na zem plnou harampádí, které jediné z tohoto domu zbylo.Ano, i tady se projevily známky boje, nikdo se mu nevyhnul, nikdo!Kroužím kolem staré skříňky, která kupodivu zůstala netknuta. Zrovna, když se pro ni skláním, zaslechnu volání jednoho člena naší skupiny. Teprve později se dovídám, že našel nějakou knihu plnou fotografií. To, co jsme v ní spatřili, se nám vrylo do paměti. Alespoň těm, kteří svět, jaký se tu kdysi nacházel, nikdy nepoznali.Kniha obsahovala ilustrace. Spousty nádherných fotografií z dob, kdy ještě svět žil v míru a rovnováze. Hleděli jsme na obrázky snad celou věčnost.Něco tak krásného jsem bohužel nikdy neviděl, ale doufal jsem, že snad někdy v budoucnosti se mi poštěstí vidět svět, který se vrátí do normálu. Ale možná je to marné přání, protože já patřím k těm, kteří se narodili do světa spustošeného. O krásný svět jsme prý přišli svojí vlastní vinou. Tak mi to kdysi vyprávěla moje babička. Ta starý svět poznala a také v něm dlouhou dobu žila.Sedával jsem jí jako chlapec na klíně a vydržel jsem nehybně sedět a naslouchat jejímu vyprávění nekonečné hodiny.To už bylo v době, kdy svět upadl do naprosté temnoty, která ho vmžiku pohltila. I přesto jsem ale dokázal snít a živě jsem si představoval, jak zde mohlo vše vypadat. Z mých myšlenek mě náhle vytrhl Robertův hlas.Nastal čas odejít. Posbíral jsem, co se dalo a následoval jsem asi patnáctičlennou skupinku lidí přede mnou.I oni nedávno ztratili svůj domov, když zuřivé boje dolehly i na naše město. Samuel: Držím v jedné ruce svou oblíbenou knihu a v té druhé kousek mandlového dortu, který tolik miluji.Neměl bych se tolik cpát, ale život je příliš krátký na to, abychom si stále něco odpírali. Navíc si neumím představit svou odpolední pauzu bez chvilky strávené u krbu se svou oblíbenou knihou, s šálkem dobrého čaje a kouskem dortu, který si mimochodem peču sám.Nevím, zda se to dá považovat za štěstí, ale do práce to opravdu nemám daleko. Pracuji totiž doma, jsem spisovatel. Samozřejmě, že knihu, kterou čtu, jsem i sám napsal. Nač utrácet peníze, když si můžu přečíst něco, co mě přímo neskutečně baví? Poslední dobou mi však dochází nápady, možná ztrácím inspiraci, nevím.Je těžké hledat stále nové náměty ve světě, kde se vše zdá být stále 63 stejné.Stále stejně perfektní. Nahlížím na svět ustavičně stejným pohledem, jak pak mohu vymýšlet pořád něco nového?Musím s tím něco udělat!Mám pocit, že mé spisovatelské já se tu dusí.Možná bych mohl podniknout nějakou cestu. Cestu za nepoznaným.Ano, to je ono! Možná….! Možná bych měl také přestat vymýšlet hlouposti. Artur: Sedím na půlce kanape, nebo tedy na té půlce, která z něj zbyla. Čekám. Za chvíli se bude podávat večeře.Dnes to tedy bude slabé.Příliš jídla nám nezbylo.Snad zítra najdeme jeho nový zdroj.Snad.Někdy se bojím přemýšlet o zítřcích, ale pak si vzpomenu na svou matku a vím, že bych měl být za každý nový zítřek vděčný. Ať už bude jakýkoli. Samuel: Převaluji se v posteli a hlavou se mi honí myšlenky.Některé hned zaháním, některým se poddávám.V hlavě se mi však zasekla hlavně jedna.Ta z dnešního odpoledne. Neustále se mi vrací zpět a zpět.Pořád dokola.Nedokáži se jí zbavit. Je to, jako byste předhodili hladovému zvířeti kus masa.Trochu hloupé přirovnání, uznávám, leč trefné! V duchu si přemítám pro a proti.Jelikož má spisovatelská duše strádá a potřebuje stálé zásobování novými nápady a fantazií, byla by výprava skvělým řešením.Na druhou stranu však je dobré pustit se sám do světa?Já, člověk, jenž je zvyklý na svůj klid a pohodlí, jenž se nikdy nedostal jinam, než o čtyři ulice dál? Hlodá ve mně červíček pochybností. Nač chodit někam daleko, když vše, co potřebuji, mám na dosah?Začíná mě bolet hlava z toho věčného toku myšlenek, proudících mi hlavou. Musím se rozhodnout. A to teď! Je jasné, že už nemohu takhle dál pokračovat.I umělec se musí občas umět něčeho vzdát ve prospěch své ušlechtilé činnosti.Jestliže chci být i nadále dobrým spisovatelem, musím pro svou práci něco udělat.Hned zítra ráno se začnu balit. Artur: Není nic horšího než tahle rána.Budím se v místnosti plné chladu a prachu, jako obvykle.Jak dlouho ještě?Tuhle otázku si pokládá asi každý z nás, vidím jim to na očích.Mimo to v nich, ale vidím i jiné věci.Hrozné věci.Smutek a naprostou beznaděj.Může takhle člověk žít?Může, ale nemusí.Opět si vzpomenu na matku a na její konejšivá slova.Nikdy není tak zle, aby bylo nejhůře.Je obdivuhodné, že i ona žila v tomto světě a přesto si našla důvod k úsměvu. Její moudrá slova mě ve chvílích, kdy jsem upadal do hluboké deprese, držela nad vodou. Všichni mě volají ke snídani.Jestli se tomu tak dá ovšem říkat! Snídaně se sestává z hrnku čehosi, čemuž se jen těžko dá říkat čaj a z kousku pečiva, tvrdého jako kámen.Nebylo to vždy tak hrozné, ale největší zvrat nastal, když se boje ze severu dostaly až k nám na jih.Tehdy začala být naše situace opravdu nesnesitelná.Omezily se zásoby jídla a pak to šlo najednou už vše z kopce.Víc a víc. Snídáme ve společně vytvořeném kruhu a já přitom brouzdám očima všem po tvářích.Vypadají tak sešle a unaveně.Stejně jako já.Navenek se snažím vypadat klidně 64 a vyrovnaně, další utrápené výrazy a hlasité nářky by jen vyvolaly další zbytečné deprese.Tedy zbytečné! No, řekněme spíše oprávněné! Ale zkrátka by nikomu nepomohly.Spíš naopak.Zoufalství je tu pro každého dost a dost. I přesto, že se statečně přetvařuji, raději po chvíli odejdu. Neodcházím daleko, jen ven z té smutné místnosti.Mám chuť křičet.Přesto ze mě nevyjde ani hláska.Po chvíli ucítím na svém rameni něčí ruku.Je to Robert, stoupne si vedle mě.Nejdříve mlčí a pouze zírá tupě před sebe.Po chvíli však prolomí jeho slova utrápené ticho kolem nás. Dozvídám se o bouřlivé debatě, kterou prý mezi sebou ostatní po mém odchodu vedli.To, co mi Robert v oné krátké chvíli svěří, mne však zcela ochromí a teď už nejsem schopen slova vůbec. Samuel: Tak nějak začínám pochybovat, jestli se s tímhle těžkým báglem vůbec pohnu z místa.Tohle balení je vážně dost otravná záležitost, přesto seberu poslední síly a táhnu další kus svého vybavení a snažím se ho dostat k těm ostatním.Také tenhle poslední kousek dortíku, precizně zabalený ve stříbrném alobalu, tu přece nemůžu nechat jen tak ležet.Ještě se bude hodit.Snad jsem na nic nezapomněl, pomyslím si.Avšak, když svým pohledem kriticky přehlédnu svůj pokoj, jsem spokojen. Můj pokojík vypadá, jakoby se sem měl teprve někdo přistěhovat.Ještě se ujistím, zda je vše v pořádku a poté se konečně vydávám na cestu.Klíče od bytu svěřím svému milému sousedovi a náhle si připadám neskutečně volný.Takovou náladu jsem už pěkně dlouho nezažil. Musím přiznat, že vlastně nikdy.Je to naprosto nový pocit, se kterým je nadmíru lehké se smířit.Ještě naposledy se ohlédnu a až v této chvíli jsem si konečně naprosto jist svým rozhodnutím.Odcházím! Artur: Když jsme se vrátili s Robertem zpět do místnosti, ve které na nás už ostatní čekali, ani jsem netušil, jak vášnivá debata se tu po dobu mé nepřítomnosti rozvinula.A že jsem její hlavní příčinou já, to už teprve ne.De facto mne skupina postavila před hotovou věc. Dozvěděl jsem se totiž, že jeden z nás, tedy já, se musí vypravit na dlouhou pouť, aby se pokusil najít nějakou pomoc a hlavně nové zdroje jídla.Nechápal jsem, proč zrovna já, ale v tom ke mně přistoupila jedna malá holčička a svým nevinným dětským hláskem mi řekla, že ví, že to zvládnu a že ve mně pevně věří. Že to musím být právě já, kdo se na tuto cestu vydá.Chvíli jsem tam jen tak stál a díval se do jejích nevinných oček. Chvíli mi připadalo, že se v nich zračí tvář mé matky.A já pochopil, že budu muset jít.Udělám to.Půjdu.Jen nevím, kam a zda má cesta bude mít nějaký smysl. Samuel: Nikdy jsem netušil, jak je to naše údolí vlastně překrásné.Je dobře, že jsem se vydal na cestu.Procházím kolem šumějících potůčků, barevných stromů a všude cvrlikají ptáčci, jakoby mne na mé pouti doprovázeli.Voní tu dřevo a kvítí, kvetoucí na loukách, je všude kolem.U jednoho z potůčků se zastavím, abych si nabral vodu do dlaní.Je čistá, přímo křišťálová a skvěle osvěžující.Poté se vydám přes louku.Obletuje mne tu houf krásně zbarvených motýlů. Skoro jako kdyby si šeptali o mé cestě, pomyslím si. Ale je 65 to milé a já se co chvíli přistihnu s úsměvem na rtech.Není to zas tak hrozné, uvědomím si. A pak se vydám přes kopec k pahorkům hor na úbočí. Artur: Ihned poté, co mě mí přátelé doprovodili na konec prašné cesty, přepadl mě podivný pocit nejistoty.V duchu jsem se ptal sám sebe, jestli to opravdu mohu dokázat, zda je tahle strašná cesta skutečně v mých silách. A dost, pomyslel jsem si.Přece se, nebudu celou cestu trápit.Nesmím ztrácet naději. Jdu napříč vysokými křovinami, které se táhnou podél celé pláně.Cesta mi ubíhá pomalu.Uvažuji nad tím, co mě asi tam v dáli čeká.Z téhle vzdálenosti vidím jen tyčící se temné pahorky hor, které se pokoušejí skrýt v mlze, která je pomalu, ale jistě, obklopuje.Odtud to nevypadá zrovna moc lákavě.Sáhnu si do kapsy a vylovím kousek rudé stužky, kterou mi ještě před cestou stačila darovat malá holčička, aby mi dodala k mé dlouhé pouti odvahy. Lehce se pousměji, zhluboka se nadechnu a dlouhými kroky postupuji vpřed vstříc svému osudu. Samuel: Neskutečně mě bolí nohy.Mám pocit, že dál už nedojdu.Pomalu se mě zmocňuje touha zbavit se těžkého břemene, jež sebou táhnu na zádech.Vleču sebou tolik zbytečností, uvědomím si.Ale už je pozdě plakat nad rozlitým mlékem.Rozhodnu se pro menší přestávku.Odhodím bágl a usadím se co možná nejpohodlněji na skalnatém výběžku.Shora je pohled na malé údolíčko ještě krásnější.Zhluboka se nadechnu, abych dostal do plic ten krásně čistý a svěží vzduch.Hned se mi lépe dýchá.Je to moc příjemný pocit.Je čas na svačinku.Přitáhnu si bágl a vytáhnu z něj sáček s dvěma pořádnými krajíci chleba.Z alobalu, jenž se na slunci třpytí jako pravé stříbro, vybalím velký kus salámu.Pustím se do toho.Nakonec ještě zakončím tuhle svačinku sladkým dortíkem a zapiji trochou vody.Po chvíli cítím, jak mi těžknou víčka.Skoro bych usnul, ale to ne! Musím jít přeci dál! Vždyť jsem sotva vyrazil! Rychle sbalím své věci a opět se vydávám na cestu. Dychtím po dobrodružství. Artur: Drápu se na vysokou horu, plný odhodlání ještě dnes se dostat přes její vrcholky.Únavou mi těžknou nohy.Hladem se trochu potácím.Musím si na chvilku oddechnout.Dosednu na tvrdou zem a téměř okamžitě se o mne pokouší spánek. Avšak musím zůstat vzhůru.Ihned se zase postavím a pokračuji v cestě.Vrchol je však zatím skryt v mlze.Po chvilce se spustí prudký liják.To mi ještě chybělo. Zahalen do roztrhaného starého kabátu se přesto nenechám odradit ani špatným počasím a ráznými kroky se deru až k vrcholu.Ten je však, jak se zdá, v nedohlednu. Samuel: Kouknu na hodinky, ale s údivem zjistím, že se mi zastavily.Je pozdní večer.Slunce dávno zapadlo.Na tváři cítím vlahý letní vánek.Jakoby mne hladil po tváři a chtěl mi dát dobrou noc. Sestoupím ještě trochu níže, abych zde objevil malý otvor 66 ve skále.Zřejmě jeskyně.No výborně! Vypadá to, že otázku spaní mám vyřešenou. S lampou v ruce se vydám do útrob skály, abych opatrně prozkoumal, zda je již někým osídlená.Naštěstí je tu jen pár netopýrů.Rozprostřu zde své věci, vklouznu rychle pod deku, a než bys řekl švec, usínám.Spím klidně a nerušeně. Artur: Bloudím zpustošenou krajinou. Už ani nevím, kolik je to dní.Čas se pro mě stal jen bezvýznamným slovem.Stále nenacházím nic než bídu a naprosto zchátralou a zničenou zemi.Široko daleko se nenachází ani jeden zdravý strom či rostlinka.Připadám si jako v krajině duchů a zmáhá mě pocit strachu z toho, co uvidím příště. Samuel: Už nevím, jak dlouho má výprava trvá. Cestou sbírám nové poznatky a zkušenosti, avšak nic převratného se zatím neděje. Jakoby se na tomto světě nic zajímavého ani nikdy neudálo, vše se zdá být tak dokonalé.Není již divu, že jsem nenacházel novou inspiraci, veškerou svou dostupnou fantazii jsem totiž vyčerpal.A když se nic neděje, těžko se píše. Těžko! Samozřejmě by se nějaké téma našlo, leč obávám se, že bych později zjistil, že jsem jej již použil v předchozích dílech.Netuším, co bude dál. Jsem sám zvědav, kam až se dostanu a co tam vlastně najdu.I když sám ani nemám potuchy, co vlastně hledám. Nikdo neví, ani Artur, ani Samuel, jak daleká cesta je ještě čeká. Kde je konec a kde byl vlastně začátek.Bloumají krajinami, bez vidiny a cíle.Nikdo neví, co si pro ně osud přichystal. Čas plyne, ale nikdo už se o něj neopírá.Nikdo se o něj nestará.Každý z nich jen hledá, leč už sám ani neví, vlastně co. V místech, která by se mohla označit za kraj světa, kde se den pravidelně střetává s nocí, aby se vystřídaly ve své stráži nad světem, v místech, kam lidská noha nevkročila celou věčnost, tam, kde se už od nepaměti dějí nejrůznější zázraky, v těchto místech se brzy stane něco, co zcela změní životy těch dvou naprosto odlišných lidí z naprosto odlišných světů. Artur: Po putování, jenž mne naprosto zbavilo jakéhokoli pocitu naděje, jsem konečně našel místo, které se úplně liší od toho, odkud jsem přišel. Je to velmi zvláštní místo, snad ani nelze popsat, jak to tu vypadá.Kraj je to skutečně zajímavý.V dálce před sebou spatřím velký strom. Jeví se jako starý a omšelý, leč svou impozantností předčí všechny stromy, které jsem kdy měl možnost vidět.Vydám se k němu, tají se mi dech v očekávání. Tiše k němu přistoupím a náhle se mě zmocní nepopsatelný pocit.Hrdlo se mi sevře a já jen stojím a zírám před sebe.Jediné, co nyní slyším, je tlukot mého srdce.Něco se stane! Samuel: 67 Znenadání se ocitám na místě, které bych ani ve své nejlepší knize nedokázal popsat. Na chvíli ztuhnu, jelikož mi můj vnitřní hlas našeptává, abych se pozorně rozhlédl kolem sebe.Ano, vidím zřetelně.Mohu s jistotou říci, že uprostřed tohoto podivuhodného kraje se tyčí ohromný, košatý a nádherně rozkvetlý strom. Už z dáli jasně září jeho krásná zelená barva.Polije mne horko.Hledím v úžasu na tu krásu a již neváhám.Znovu přinutím své ztěžklé nohy k chůzi a kráčím tiše vpřed. Našlapuji tak měkce, jen abych neporušil to tolik posvátné ticho.Po chvilce se zastavím.Hlavou mi probleskne myšlenka, v níž se na okamžik vracím do svého rodného kraje. Ani zde se nenachází něco tak úchvatného.Tento strom, skoro jakoby ke mne promlouval, napadne mě. Uprostřed rozlehlé krajiny stojí strom, z něhož impozantnost přímo čiší. Na jedné straně je starý, seschlý a omšelý, přesto je však opravdovým skvostem přírody. Na straně druhé vypadá jako strom v rozkvětu, je zdravý, mladý a statný, radost pohledět. I sejdou se zde oba muži, přes široký kmen stromu k sobě nedohlédnou.Nachází se na stejném místě, avšak ani jeden z nich nemá ponětí o přítomnosti toho druhého.S upřenými pohledy na ten div se ani nepohnou. Stojí, jakoby zkameněli. Artur: Na okamžik, který mi připadá jako hromada let, sklopím zrak. V hlavě mám v tu chvíli prázdno.Opět se zadívám na ten úkaz přede mnou. V duchu vyslovím své nejniternější přání. Zčistajasna mě píchne u srdce. Přemýšlím, zda je krásný obraz přede mnou pouze náhoda.Či je to osud.Jediné, co v té chvíli vím, je to, že už nic nebude jako dřív. Samuel: Stále se nacházím na stejném místě.Nevím, jak dlouho zde stojím.Čas se pro mě nyní stal zbytečným pojmem. Začínají mě z té krásy bolet oči. Na chvíli je zavírám. Jediné, co v dané chvíli protne nekonečné ticho kolem mě, je má vlastní myšlenka. Tedy, abych byl přesnější, je to spíše přání.Už dlouho jsem si nic nepřál tolik, jako právě teď. Snad je to znamení, protože mě znenadání píchne těsně u srdce. Pootevřu oči.Nic se nestalo.Vše je stále tak krásné, jaké to bylo předtím.A přece není! Cítím, jak se mi na mysl vkrádají tisícovky myšlenek a nápadů.V mé hlavě zavládl naprostý chaos.Tolik myšlenek, tolik, až z toho přechází zrak.A já náhle vím, že jsem našel to, co jsem se celou tu dobu pokoušel najít.Naposledy pohlédnu na strom, který se mi v tu chvíli zdá jako můj dávný přítel, jenž mi pomohl v nouzi.Tiše mi přes ústa proklouznou slova díků a odcházím.Vracím se zpět domů. Mám totiž svoji inspiraci. Artur: Ještě chvíli jen tak nehybně stojím a přemýšlím o tom, co se stalo.Ano, zdánlivě se nic neudálo, avšak mým tělem nečekaně prostoupil úplně nový pocit.Může se to zdát bláznivé, ba přímo šílené.Ale i když jsem nenašel to, pro co jsem se vydal na tuto strastiplnou pouť, vím, že je na čase vrátit se zpět do mé země.S úctou se rozloučím s divem přírody, jenž mě obdaroval zvláštním a radostným pocitem 68 a odcházím.Neotočím se.Ženu se vpřed, plný nových sil.Nevím, kde se vzaly, ale jsem za ně rád.Pokračuji v cestě a na nic již nemyslím. Doba neslyšně plyne a oba cestovatelé putují napříč krajinami zpět domů. Kráčí po stezkách, jimiž se ještě nedávno ubírali, ale jdou opačnými směry. Vše vypadá stejně, leč přece jen se všechno kolem změnilo.Ještě netuší, že ona změna bude zásadní a obrovská. Artur: Něco se děje.Ztratil jsem se snad?Připadám si jako ve snu.Celý svůj život jsem si připadal jako ve snu, ale tohle je jiné.Zatímco jsem si vždy svůj život prožíval jako noční můru, teď se ocitám v tom nejkrásnějším snu, který lidé vůbec mohou snít.Počkat, tohle není sen!Je to skutečné, vše kolem mě je skutečné! Tak jako jsem skutečný já.Nemohu tomu uvěřit! Přede mnou se rozprostírá vyslovený ráj. Mé oči těkají sem a tam a nestačí se divit.V místech, kde se ještě před nějakou dobou nacházel můj hrůzný svět, tolik poničený a zpustlý po věčných bojích a jiných strastech, zde nyní leží přenádherný kraj plný zeleně, okrasných stromů, keřů a jiných dřevin. Nebe již není temné a plné kouře a popela, namísto toho je tu nebe bez mráčků a modré jako blankyt. A co je hlavní, svítí tu slunce, jeho zlatá záře dopadá na celou krajinu a vše tak působí ještě krásněji.Spatřím jezera, která odráží barvu nebe a jsou stejně tak krásná.Protékají tudy potoky, jejichž voda je průzračná jako to nejčistší sklo.V dáli se tyčí vysoké nové budovy, přede mnou se nachází kolonie malých, ale pěkných domků.Ale náhle mezi vší tou nádherou spatřím to nejkrásnější, co mi vžene do očí slzy štěstí.Jsou to úsměvy, úsměvy lidí, jejichž dobrá nálada je téměř nakažlivá.I já se musím usmívat.Mé srdce plesá při pohledu na tolik štěstí.Je to skutečný ráj. Samuel: Poprvé v životě se mračím.Jsem si jist, že kráčím stále po stejné cestě, když se vracím domů, avšak něco je jinak, než-li dřív.Brzy bych už měl být doma.Pomalu získávám dojem, že jsem snad sešel z cesty. Ale to není možné! Nic mi tu nepřipadá ani trochu známé.Přesto jdu dál a neohlížím se.Když však posléze zakopnu o obrovský kámen a skutálím se dolů po stráni, naskytne se mi strašlivý pohled.Poposednu, abych lépe viděl. Před očima se mi zjeví obraz naprosté zkázy. Na místě, které jsem nedávno opustil a nazýval jsem ho svým domovem, v tom nejkrásnějším údolí, které kdy na tomto světě existovalo, nebylo nic.Kdybych tu hrůzu neviděl, byl bych tomu nevěřil.Zezdola na mě hleděl obraz smrti. Vše bylo pryč, jen černo, tma, pusto a prach. Oblak popela se mi vznášel nad hlavou.V tomto momentě jsem, jestli to dobře chápu, nadobro ztratil svůj domov.Do očí se mi derou slzy a pootevřenými ústy mi pronikne neslyšně lehký sten.Co se to proboha jen stalo?Nechápu.Nevěřícně koukám dolů, stále ještě ochromen.Opět mě píchne někde u srdce.Ale tentokrát je můj pocit jiný. I mé srdce nad tou hrůzou pláče.Ale moment!Dole se něco nebo někdo hýbe. Vypadá to na skupinku lidí.Běžím k nim a už vyzvídám, co se vlastně stalo.Mezi lidmi je malý 69 chlapec. Ten ke mně přistoupí, vezme mne za ruce, a pane bože, ty se zdají být najednou tak staré! Zahledí se mi do očí, ale nepromluví.Z očí mu vyčtu beznaděj. To mě zlomí úplně.Posadím se, nějaká žena mi podá láhev vody, která je tak špinavá, že se na ni raději při pití ani nepodívám.Pak začne nějaký muž stojící vzadu vyprávět příběh o tom, co se všechno odehrálo v mém světě, po dobu mé cesty za inspirací.Naslouchám pozorně, ale nějak mi to celé nedává smysl. Pokud počítám správně, muselo by uplynout celých 45 let ode dne, kdy jsem se vydal na svou výpravu.To je ale nemyslitelné.Absurdní!Nemožné! Když spatří můj výraz v obličeji, obrátí se ke mně jedna žena, která zatím stála opodál a podává mi malé rozbité zrcátko.Váhavě jej vezmu do ruky, pomalu jej přibližuji směrem k obličeji. Jsem si jist, že musí jít o nějaký omyl.Avšak když se přiblížím zrcátkem až k obličeji, to, co uvidím, mi vyrazí dech.Cítím, jak mi po tvářích stékají horké slzy.V odrazu zrcátka spatřím tvář starého muže. Velmi starého, s bílými vlasy a flekatou kůží.Zírá tu na mě stařeček, který vypadá naprosto zmateně.Už vůbec nic nechápu.Po chvíli si však vzpomenu na své tehdejší přání, jež mi proběhlo hlavou u onoho zázračného stromu a vše je mi již jasné.Vše je tak, jak má být.Přišel čas zaplatit moji touhu po inspiraci. Artur: Po mém návratu do rodné a nyní uzdravené země, za mnou jako první přišla starší žena. Byla mi tolik povědomá, já si však nemohl vzpomenout, kde jsem ji už viděl. Až když si stoupla přede mě a já jí pohlédl do očí, poznal jsem ji! Podvědomě jsem si sáhl do kapsy u starého roztrhaného kabátu a vylovil malý kousek rudé stužky. Opět jsme se setkali.Malé děvčátko, které mi kdysi prorokovalo mou pouť a já. Stáli jsme naproti sobě a mlčky si hleděli do očí.A já jsem v nich uviděl svou starou, leč po takové době konečně šťastnou, ba nejšťastnější tvář.Cítil jsem, že přišly dobré časy.Takové, které nevraždí, nezraňují ani neděsí, takové, které léčí a uzdravují. Čas se naplnil, splnil jsem své poslání. Vendula Zedková Jsem žákyní 9. třídy na ZŠ Purkyňova. Mám ráda přírodu, zvířata a digitální zpracovávání fotografií, hraji na keyboard. Ráda píšu básničky a příběhy, ve kterých rozvíjím svou fantazii. Chtěla bych studovat veterinární lékařství. 70 Edward a Anna Kdysi dávno, když ještě neexistovaly mrakodrapy, když ještě nejezdila auta, když nebyly školy… tehdy žil mladý muž jménem Edward a dívka Anna. Oba byli stejně staří, žili ve stejné vesnici a byli to ohromní kamarádi, kteří by pro druhého dali ruku do ohně. Edward neměl ani tatínka, ani maminku. Většinu času trávil s dědečkem nebo s Aničkou. Hrozně rád chytal motýly a plaval v rybníčku kousek od vesnice. Anička zase milovala sbírání květin a povídání si s Edwardem. Avšak nejraději se mu schovávala v lese, protože ji Edward nemohl nikdy najít a pak škemral, ať se mu ukáže. Kapitola 1. „Ahoj, Aničko!“ zakřičel Edward, když zahlédl Aničku nedaleko malého jezírka s vodopádem. „Jak se dnes máš?“ „Dobré jitro, Edwarde. Je mi krásně na světě, protože je slunečný den a všechno kolem kvete.“ „Ty taky jenom kveteš, jsi jako růžové poupátko.“ Anička se začervenala: „Jenom, jestli to neříkáš jen tak, Edwarde.“ „Vždyť víš, Aničko, že tě miluji a budu milovat až na věky věků.“ „Ano, Edwarde, vím.“ Oba se na sebe usmáli, u vodopádu ruku v ruce natrhali nějaké kvítí a utíkali do své rodné vesničky Za modrým nebem. Anna šla za svou maminkou, nesla jí natrhané fialky, pivoňky i kopretiny a Edward radostně poskakoval za dědečkem zjistit, co nového vynalezl. „Jak se máte, dědečku?!“ křičí horlivě Edward, aby jej dědeček slyšel. Staří lidé jsou občas nedoslýchaví a nemají tak bystré oči, aby si všimli, že někdo přišel. „Copak jste nového vynalezl?!“ „Ó, Edwarde! Už jsem se tě nemohl dočkat!“ mává dědeček na Edwarda a přitom pokládá zvláštní předmět na ušmudlaný stůl. „Teď pracuji na něčem novém a velkém. Bude to pro všechny překvapení, byl bych rád, kdybys mi pomohl.“ „S radostí!“ A tak dědeček – kterému všichni ve vesnici říkali rádi Popleta – opět Edwarda na celý den zaměstnal pomáháním s jeho novým výrobkem, který měl zase ohromit celý svět. Už nejednou se tak stalo. Kdo myslíte, že vynalezl žárovku? No přeci dědeček Popleta! A kdo vyrobil kolo? Samozřejmě, že děda Popleta! Dokonce se pokusil i postavit jakýsi předmět, který by poháněl lodě kupředu, aby se nepoužívala jenom vesla. Říkal tomu motor. Bohužel, jeho snažení něco takového vyrobit zůstalo bez úspěchu. Druhý den ráno jde Anna zase k vodopádu, kde na ni už čeká Edward. „Krásné ráno, Aničko,“ zaskočí Edward Annu svým něžným hlasem a radostnýma očima. Vždy se rád usmíval. 71 „Jak ses vyspala?“ „Páni, Edwarde, ty den ode dne záříš víc a víc!“ Edward se pousmál a dodal: „To ne, Aničko, jenom jsem se na dnešek moc těšil. Máš přeci narozeniny!“ Anička s úžasem pohlédla na Edwardův líbezný úsměv a přistoupila k němu blíž, aby mu prohrábla kapsy. „Copak hledáš, Aničko?“ „No přeci dárek. Dárek pro mne, který mi už měsíc slibuješ, Edwarde.“ „Ale no tak, Aničko, myslíš, že dárek pro tebe by se měl vejít pouze do kapsy?“ Anička stále netrpělivě prohledává všechny kapsy mladíkova oblečení. „Přestaň, Aničko, nenajdeš ten dárek v kapse.“ „Nenapínej mě, Edwarde! Mám narozeniny a nesluší se, abys neposlechl oslavenkyni. Proto říkám: ,Dej mi ten dárek‘ !“ Sotva to Anička dopověděla, Edward ji rychle a jemně políbil na tvář. Anička se začala červenat jako jahoda. A když chtěla poděkovat Edwardovi a říct mu, že krásnější dárek nedostala, Edward se otočil a utíkal do vesnice. „Edwarde!“ křičí Anna. „Nezlob se, Aničko!“ volá s mimořádným úsměvem ve tváři Edward. Co bylo to, co jej hřálo u srdce? Ještě nikdy se necítil tak moc hezky. Přiběhl k dědečkovu domečku a klepe na dveře. „Dědo! Dědečku Popleto! Otevřete!“ „Ale copak, Edwarde, už se nemůžeš dočkat, až ten skvost uvidíš?“ „A jaký, dědo?“ „Jaký? No přeci můj nejnovější vynález! Ještě ale není hotov chlapče, musím sehnat nějaké součástky a hlavně kompas!“ „Kompas?“ „Správně, kompas! To je takový ten předmět, co lidé používají na to, aby určili světové strany. Kdybys zabloudil, Edwarde, kompas ti ukáže cestu domů.“ „Kde takový kompas najdeme, dědečku?“ „Na kopci, Edwarde, na tom nejvyšším kopci pokrytém kameny.“ „Dědečku, vy jste vážně Popleta! Na ten kopec se nikdy nedostaneme! Nemáme křídla jako ptáci. Neumíme šplhat jako opice!“ „Ale to já všechno vím, Edwarde, jenže bez toho kompasu ze mě nikdy nebude světoznámý vynálezce!“ Celou noc vrtalo Edwardovi v hlavě, jak se dostat na ten nejvyšší kopec. Když bylo ještě hodně brzo ráno a celá vesnice Za modrým nebem snila své sny, Edward klepal na okno Anny. „Aničko? Aničko, probuď se, prosím.“ Rozespalá Anička vylezla s postele a přihopsala k okýnku. „Edwarde? Jsi to ty?“ „Jasně, že jsem to já. Aničko, prosím, pojď se mnou. Moc tě prosím.“ „Kam?“ „Psst, někdo nás uslyší. Na nic se nevyptávej a pojď.“ Vyděšená Anička se rychle převlékla a tichounce jako myška vyklouzla ven 72 z domu. Edward ji popadl za ruku, podal jí její kolo a oba jeli k nejvyšší hoře. Cestou ještě Anička naléhala, ať jí Edward poví, kam jedou. Ten ale nic neřekl. „Tady je to! Nejvyšší hora!“ Anička si s vykulenýma očima prohlíží celý masiv skály. „Ty ses zbláznil, Edwarde! Snad tam nechceš vylézt!“ „Ano, musím, Aničko. Dědeček si celý život přeje být v něčem výjimečný a já se mu to snažím splnit. Jenom tě prosím, zůstaň tady a kdyby se mi náhodou něco stalo, tak dej dědečkovi tohle.“ Edward podal Anně dopis. „Edwarde, tam přece nikdy nemůžeš vylézt, to je nad lidské síly!“ „Já se tam ani nebudu snažit vylézt, Aničko. Udělal jsem si křídla. Dnes fouká silný vítr a ten mne bude nadnášet. Věř mi.“ Edward vytáhl z košíku přidělaného na kole papírová křídla, nasadil si je na záda a odrazil se od země. Závany větru ho vznesly až nad Aničku. Rychle mávnul křídly a ty jej zase vznesly o něco víš. Edward letěl. Připadal si jako pták. Jakoby neexistoval spěch a ladně si mohl letět, kam chce. „A jak se dostaneš dolů?!“ z plna hrdla křičí ustrašená Anička. „To zatím nevím!“ Ale bylo mu to jedno. Chlapec se ocitl v nekonečné blaženosti a radosti. „To kdyby dědeček viděl,“ řekl si pro sebe. Když už se blížil k vrcholku nejvyššího kopce, opatrně si svlékl křídla a skočil dolů. Na špičce skály se tyčila vysoká věž. Edward rychle přiběhl ke dveřím a s velkým úsilím je otevřel. Byly tam točité schody vedoucí až do špičky věže. Vylezl až nahoru a tam našel spoustu velkých krabic plných starých zaprášených kompasů. „Kdo je sem asi donesl?“ říkal si Edward. Jeden vzal do ruky a začal si ho prohlížet. Najednou našel nápis vyrytý na druhé straně kompasu. „Dědeček Popleta.“ Edward se div neskácel na zem. „To jsou kompasy dědy Poplety! On vážně nikdy neztrácel čas opravou domu nebo staráním se o dobytek. Vždycky chtěl něco vynaleznout!“ Kapitola 2. A tak předal Edward dědečkovi jeho kompasy a vyptával se ho, kdy a jak je zhotovil. „Víš, Edwarde, to bylo už moc dávno a já si teď už nevzpomínám, jak jsem je vyrobil. Naštěstí si jich ale přinesl víc, tak si můžu nějaký rozebrat a přijdu na to!“ „Jsem moc rád, že teď můžete dokončit svůj vynález.“ „Děkuji ti, Edwarde. Opravdu moc ti děkuji. A jak jsi se vlastně dostal až do té věže?“ „S křídly dědečku, letěl jsem. Dolů jsem pak slezl po úbočí hory, vedla tam stezka.“ Řekl Edward pyšně a pak dodal: „Věděl jste, že tam ta stezka je?“ „Samozřejmě, že jsem to věděl, sám jsem ji tam udělal. Jenomže jsem už starý a takové věci si nepamatuji.“ 73 Odpoledne pak přišla Anička zase k vodopádu za Edwardem. Obdivovala ho, jak mohl vymyslet křídla pro člověka, jak odvážně vyletěl až nahoru a jak chce dědečkovi pomoci. Přála si být taky tak odvážná, jako on. „To všechno díky tvojí lásce, Aničko. Miluji tě a vždy budu. A až bude ten pravý čas, tak si tě vezmu za ženu, Aničko.“ „Ach, Edwarde, nevíš co se do té doby stane.“ „Nevím, Aničko, ale vím to, že má láska nikdy nevyhasne.“ „Ani má ne, Edwarde.“ Když šel Edward po pár dnech dědečka znovu navštívit, doprovázela ho i Anička. Už u přivítání jásal Popleta radostí, že vynález je konečně hotov. „Konečně Edwarde! Všechno je tak, jak jsem to vymyslel!“ „Páni, dědo! No vidíte, tak přece budete slavný! A jak se ten zázrak jmenuje? A kde vlastně je?“ Dědeček je vezme do dílny a pod hedvábným pláštěm je schovaný tolik očekávaný vynález. Opatrně popadne plášť a v rychlosti jej strhne ze stroje. „Říkám mu… stroj času.“ Kapitola 3. „Viď, že ho vyzkoušíš jako první Edwarde, prosím.“ „Dědečku, ale já vůbec nevím jak se s takovým strojem pracuje, nevím, co umí a ani na co je!“ „Proč myslíš, že se jmenuje stroj času?“ namítne děda. „Posune někoho v čase?“ přidá se do rozhovoru Anička vyděšená čarodějnickým přístrojem, který děda Popleta vyrobil. Lidé ve vesnici by si o něm mohli myslet, že je čaroděj, kdyby ta věc skutečně fungovala. „Správně! Já tady nastavím, že se posuneš o třicet minut kupředu, my tu na tebe třicet minut počkáme. Tobě ta chvíle uteče jako tři vteřiny. Ničeho se neboj, Edwarde. Stroj nás dokáže posunout jedině kupředu, nikdy ne zpátky v čase.“ „Do něčeho takového se nemůžu vrhnout jen tak dědečku, víte jistě, že jste to postavil správně? Nechcete tam pro jistotu zkusit dát třeba nějaký předmět?“ „Skvělý nápad Edwarde! Dám tam třeba… třeba tuhle skříňku.“ Vzal dřevěnou krabičku a položil ji dovnitř stroje. „Naťukej na těch číslech 1O Edwarde. Pak přitáhni tu černou páku.“ Počkáme deset minut a stroj se i se skříňkou vrátí zpátky. Po deseti minutách se skutečně záhadný stroj objevil a všichni tři jenom žasli. „Jsem skutečně génius! Skříňka se mi vrátila i se strojem!“ „K čemu taková věc bude, Popleto?“ Tázala se nezkušená Anička. „Na to se časem přijde, Anno, ale teď rychle, musíme tam dát Edwarda a nastavit čas. Chci vědět, jestli to plně funguje.“ Dědeček beze slova popadl Edwarda a s neuvěřitelně radostným výrazem za ním zavřel dvířka od stroje. Naťukal číslo 3O a pomalu táhl za páku, aby se stroj rozjel. 74 „Miluji Tě, Anno!“ stačil ještě Edward vykřiknout. Dědeček Popleta se od této chvíle opravdu stal pořádným popletou. Úsměv na tváři mu pohasl a s úděsem v očích pohlédl na Aničku. „Já hlava děravá jsem tam zadal roky! Ne minuty! 3O let!“ Kapitola 4. Edward se přibližně za tři vteřiny ocitl zpátky na stejném místě, odkud byl posunut v čase. Začal nemotorně otevírat dvířka, aby dědečkovi řekl, že jeho zázračný stroj funguje. „Jsem zpátky!“ vyklopil dvířka a vyklouzl ze stroje ven. Nikde nikdo, prázdná místnost, celá zaprášená a plná pavučin. „To je podivné.“ myslil si Edward. „Neschovávejte se!“ Edward prošel celý dům, ale nikdo v něm nebyl. Věci nebyly na svém místě a nábytek chyběl úplně. Když už měl dost těch vtípků, vyšel z domu ven. Edwardovy oči – toho stále mladého chlapce, který měl svůj svět ve vesnici Za modrým nebem po boku dívky Anny a dědečka Poplety – v tu chvíli zíraly na cihlové domečky se zahrádkou, místy zelenou travičkou a tajícím sněhem. Zíraly i na žlutá, modrá a červená auta. Na takové stroje by si netroufnul ani dědeček. Jeho pohled se zastavil u domečku přesně naproti tomu dědečkovu. Vysoký bílý dům jako ten tající sníh s ebenově černou střechou. Tohle byl dům, ve kterém žila se svou maminkou Anička. Se stále neuvěřitelným pocitem v srdci Edward kráčí přes betonovou silnici směrem k Aniččinu domu. Kde, jak myslí, na něj Anna čeká. Když konečně dojde až k prahu jejich dveří, statečně zaklepe na dveře. Po chvíli mu otevře elegantní paní s milým úsměvem ve tváři. Edward ji okamžitě poznal. Byla to jeho Anna. Ve vlasech už měla stříbrné nitky, kolem očí vějířky vrásek, ale byla to ona, jeho milovaná Anička. „Aničko?“ táže se chlapec té starší paní. Z očí se mu rozlévá potůček slz. Co se stalo? Říká si Edward a pořád ničemu nerozumí, jakoby to byl zlý sen. „Ano?“ odpoví Anna podezíravým tónem. Takhle ji dlouhou dobu nikdo neoslovil. Vždy jen teto Anno nebo… „Copak chlapče?“ „Já jsem Edward, nepoznáváš mě?“ spolkne Edward jednu slzu. Aničce poskočí srdíčko. Chvíli váhá, ale nakonec se rychle přiblíží k Edwardovi, aby ho dlouze objala. „Edwarde! Jsi to ty! Konečně! Tak dlouho jsme všichni čekali, Edwarde!“ Křičí Anna stále svírajíc Edwarda ve svém náručí. „Co se stalo, Aničko, řekni, co se to stalo?“ Edward stále nic nechápal, byl jen rád, že je zase s Aničkou. „Všechno ti povím, Edwarde, pojď dál.“ Když už byl Edward obeznámen s dědečkovou nešikovností a s jeho snahou 75 vytvořit nový stroj, který čas vrátí, s Aniččinou samotou, s novým věkem modernějšího světa, pak Edwarda zajímala pouze jedna věc. „Vdala ses Aničko?“ Anička chvíli váhala než chlapci odpověděla. „Ne, Edwarde, já jsem stále čekala, protože jsme si slíbili, že se vezmeme my dva.“ Edwardovi se náhle ulevilo, usmál se svým něžným chlapeckým úsměvem, vzal Annu za ruku a pravil jí: „I kdyby mne to vrátilo o celou věčnost kupředu, stejně Tě budu stále milovat Aničko. Je mi jedno, že jsi o třicet let starší, pro mne si pořád ta milá Anička, co se mnou u vodopádu chytala motýlky.“ „Ach Edwarde, kéž by se nic z toho nestalo.“ Poté se navzájem políbili. Stalo se ale něco, co neočekávali. Kolem Edwarda se náhle objevil zlatavý prach a pozvedl jej ke stropu. Chvíli přes tu ohromnou zář nebylo nic vidět. Ale pak zlatý prach postavil Edwarda zpátky na zem. Jenže to už nebyl ten mladý Edward. Byl to urostlý dospělý muž v nejlepších letech s očima mladého muže. „Edwarde!“ zajásala Anička. „Anno! Podívej, co se to se mnou stalo! Jsem jako ty! Jsem starší!“ Byl to skutečný zázrak. Tomu nepomohl ani děda Popleta a jeho čarodějnictví, žádný stroj času, ani Edwardova křídla. K tomu pomohl snad jen kompas, který měl Edward i Anna odmalička ukrytý v srdci. Protože, jak pravil děda Popleta, kompas nám ukáže cestu domů. A domov a lásku měl Edward u Aničky a Anička u Edwarda. Lucie Lukačovičová Pravda, již čas nechce prozradit Čím měří pozdní host 76 dobu a vzdálenost, když paměť i tuš i papír selže? Měří se tyčinkou santalu ve chvíli, kdy pohasne. Měří se rozkvetlou broskvoní – kdo nad ní užasne? Měří se vzkazem od divokých hus, co napíšou do mraků. Měří se zmáčeným rukávem, když déšť padá z oblaků. Skrývá se v poháru švestkového vína, pozná jej na zemi uvadlá kopretina. Na rubu obrazů světců a démonů zanechal kdosi sotva už čitelné verše. -- pocta básnířce Li Čching-čao Lucie Lukačovičová (*1980) – patronka Vyškovského cedníku 2008 Narodila se v Praze, vystudovala antropologii a knihovnictví na FF UK. Je patronkou soutěže O loutnu barda Marigolda a editorkou sborníků, sestavovaných každoročně z hodnocených prací. Rovněž už několik let vede kurzy tvůrčího psaní v rámci Dětské mensy a DDM Praha 8. Její povídky vycházejí v časopisech Pevnost, Dech draka a Fantázia, stejně tak v jednotlivých sbornících (Klášter slasti, Kostky jsou vrženy, Tváře budoucnosti, Písně temných věků etc.) Stala se vítězkou Ceny Karla Čapka 2001 a 2007, mnohokrát se umístila mezi publikovanými díly v soutěži O rukavici lorda Trollslayera (sborníky Drakobijci). Často tvoří se spoluautory, zejména se svou sestrou Petrou. Mezi její zájmy patří kromě psaní také cestování, tanec, cizí jazyky, kresba a kaligrafie, ať už evropská nebo asijská. Zdroj: http://ikarie.cz/clanek/lucie-lukacovicova 77 Trocha praktických rad pro začínající autory od spisovatelky Jarmily Novotné: 1. Neusedejte k papíru či k počítači, pokud nemáte nápad; byli byste otrávení hned na začátku, že vám psaní nejde. 2. Připravte se tužku, papír či poznámkový blok, abyste si kdykoli mohli zapsat své nápady. 3. Najděte si myšlenku, kterou budete rozvíjet a v duchu hledejte vhodná slova, vytvářejte věty a slovní obraty. Z Básníků víme, že každé podstatné jméno je nejkrásnější s vhodným přívlastkem. 4. Až myšlenka uzraje, usedněte do svého oblíbeného místa, vezměte poznámky, tužku a papír, či počítač a pusťte se do toho. Uvidíte, že se vám nakonec dílo podaří a vy budete překvapení tím, jak je to jednoduché. 78 Významné komunitní centrum Vyškova Zajišťujeme a poskytujeme: • půjčování kvalitních knih z oblasti beletrie a společensko-vědní literatury pro dospělé i dětské čtenáře CD nosičů – hudebních i audioknih denního tisku, odborných časopisů a společenských magazínů regionální literatury meziknihovní výpůjční službu • • • • • • • • • • • • Akademie 3. věku – vzdělávání pro seniory besedy s autory nad knihou, vzdělávací pořady hudební akce s velkoplošnou projekcí kurzy základního ovládání PC a internetu aktivizační programy – trénink paměti práce s dětmi a mládeží – besedy, hry, soutěže internet pro veřejnost služby pro handicapované spoluobčany knihovnicko-bibliografické lekce vypracování rešerší, bibliografické a faktografické informace reprografické služby pro veřejnost regionální centrum – poradenská a konzultační činnost, nákup a distribuce výměnných souborů • pořádání výstav, vernisáží 79 Tento Sborník vydaly společně Knihovna Karla Dvořáčka ve Vyškově a Tři brány, komunitní nadace pro vědění, umění a civilizaci Vyškov v dubnu 2009. K vydání připravila Zdeňka Adlerová. Obrazové přílohy - není-li uvedeno jinak - pocházejí z archivu Knihovny Karla Dvořáčka. Vychází za podpory Tři brány, komunitní nadace pro vědění, umění a civilizaci. ISBN 80 – 85063 – 06 – 9 80
Podobné dokumenty
Zde - Europe Direct
smlouvy
parkhluku
měl býtjakhotový
nejřešení,
která
sníží by
šíření
z útulku,
později
října.
Pokud
ale počasístavby
bude
tak i ze na konci
střelnice do
útulku.
O realizaci
přát, mohl by se termín z...
almanach *50 - Collegium musicum
smyčcové kvarteto. V první etapě komorní orchestr stmeloval Zdeněk Mikulecký,
občanským povoláním lékař (primář kožního oddělení). Jeho nástupcem pro období
kvartetní se stal Vlastimil Bureš (techn...