syntaktické primitivy

Transkript

ACTA UNIVERSITATIS PALACKIANAE OLOMUCENSIS
FACULTAS PHILOSOPHICA
PHILOSOPHICA 73-2000
SYNTAKTICKÉ PRIMITIVY
LUDMILA VESELOVSKÁ
1.
Úvod
Od doby de Saussura je strukturalistický pohled na jazyk východiskem jeho studia,
přestože jednotlivé lingvistické školy vykládají a rozvíjejí strukturalismus svébytným
způsobem. Protože definování specifického směru se děje zákonitě na pozadí směrů
existujících, rozdíly v přístupech jsou často zdůrazňovány na úkor společného. Naprostou
většinu moderních lingvistických směrů však dnes spojuje pohled na jazyk chápaný jako
systém, tj. jako vnitřně organizovaný, hierarchicky uspořádaný soubor vzájemně spojených
částí/prvků, které tvoří určitou celistvost, jednotu.1
Analýza textu vychází primárně ze segmentace (rozkladu) jazykových dat, při níž je
třeba odlišit jednotlivé části textového řetězu a stanovit vztahy mezi jeho komponenty.
Prvním krokem segmentace textu je izolace a identifikace diskrétních prvků v textu (podle
pozorováním/obzervací stanovených kritérií) a jejich odlišení od jiných. Prvek je
identifikován ztotožněním s prvkem známým a jeho identita je rozpoznána substitucí.
Dalším krokem je pak zjištění rozdílů a shod prvků a určení (nalezení a identifikace)
vztahů mezi nimi, včetně distribuce. Nutným předpokladem (a cílem) každého abstraktního
vysvětlujícího modelu jazyka jako komplexní hierarchie prvků je tedy definování
základních jednotek (primitivů):2
(i) možného prvku v rámci systému a
(ii) základních vztahů uvnitř struktury.
Jednotlivé podsystémy (roviny, plány) jazykové hierarchie mohou být definovány s
ohledem na různá kritéria, přičemž v jazykovědě jde zpravidla o spojení kritérií formálních
a funkčních/významových. Jazykové roviny mají určitou míru autonomie, která umožňuje
jejich teoretické studium, a jsou základem různých jazykovědných disciplín.
Definice jednotky v systému se jeví jako určující pro metodiku analýzy systému již
od dob aristotelského racionalismu a autonomie jednotlivých jazykových plánů se
projevuje také v užití specifické terminologie. Přesná definice a klasifikace fonému na
základě binárních opozic byla základním předpokladem pro rozvoj Trubetzkého fonologie
(viz Trubeckoj, 1931, 1939), v níž autor vypracoval ucelený systém distinktivních funkcí a
(binárních a multilaterárních) opozic definovaných na základě logicko-sémiotických vztahů
prvků. V oblasti morfologie je jedním z tradičních témat studia klasifikace morfémů, které
strukturní morfologie považuje za diskrétní jednotky definovatelné na základě především
privativních opozic.3
1
2
3
Pojem systému jako celku, jehož význam přesahuje význam jednotlivých částí, rozvíjel už Aristoteles,
systémovost poznání zdůrazňovali také Kant a Hegel. Od 19. století se systémové metody výzkumu (s
cílem nalezení systému v problému, chaosu a jevící se neurčitosti) prosadily jako základ vědeckého
poznání. Jako strukturalistické směry v oblasti jazykovědy zde označuji ty, které chápou jazyk jako
znakový systém a usilují o vytvoření jeho deskriptivně adekvátního klasifikačního modelu.
Podrobný popis lingvistické metodologie viz studie Františka Čermáka (1999).
Rozdělení morfémů na kořeny, sufixy a koncovky, používali již staroindičtí lingvisté. Počátky strukturní
morfologie a sémantiky používající z fonologie převzatou teorii binárních opozic a koncept příznakovosti
najdeme u protagonistů Pražského lingvistického kroužku, např. u Romana Jakobsona (1932) a
Bohumila Trnky (1932).
1
V hierarchicky vnímaném systému jazyka je jazykovým plánem vyššího řádu
syntax, do níž vstupují jako jednotky komplexní elementy, které jsou často produktem
nižších stupňů formální hierarchie. Následující výčet (1) uvádí jednotky definované na
základě segmentace a substituce a používané při gramatickém rozboru.
(1)
syntax
Gramatika
morfologie
a. souvětí
b. věta
c. fráze
d. slovo
e. morfém
Cílem jazykovědné analýzy je rozbor systému, který vyžaduje, aby jednotky byly
chápány v rámci existujících vztahů uvnitř komplexní struktury. Jednotky uvedené ve
výčtu (1) nelze s výjimkou formální (často teoretické) komplexnosti definovat na základě
vzájemných vztahů. Proto gramatická analýza v rovině syntaxe pracuje navíc také s pojmy,
které jsou buď k vyjádření charakteristiky a vztahů vhodnější, anebo vztah přímo primárně
označují. V podstatě diskrétní jednotky uvedené ve výčtu (1) jsou proto doplněny dalšími
základními termíny jako je slovní druh a větný člen. Definování slovních druhů se týká
primárně položky (1d), ale zasahuje i do oblasti (1c) a (1e). Problematika větných členů
zasahuje celou oblast výčtu (1).
Jako příklad komplexnějšího členění na základě formy i funkce uvádím v (2)
jazykové roviny podle studie Petra Sgalla (1967). Autor definuje jazykové roviny/plány na
základě podmínky různosti kontextů na každé z nich rozlišuje jednotky elementární a
komplexní.4
(2) Petr Sgall, 1967
ROVINA
tektogramatická
větněčlenská5
morfologická
ELEMENTÁRNÍ JEDNOTKA
sémantém
(sémoglyfy, sufixy, funktory)
tagmém
(sémémy,sufixy, větné členy
séma
→ KOMPLEXNÍ JEDNOTKA
propozice
věta
morfém
(lexikální, deklinační, slovnědruhové)
formém
V následující podkapitole úvodu se stručně zmíním o tradičním pojetí
syntaktických jednotek zmíněných v (1), o slovních druzích a funkcích.6 V kapitole 2 se
4
5
Komplexní jednotka vzniká kombinací elementárních jednotek ze stejné roviny nebo z různých rovin.
Počet rovin považuje P. Sgall (1967) za otevřenou otázku. Protože existence rovin závisí na potřebě
analýzy, autor předpokládá, že jejich počet nemusí být pro všechny jazyky stejný. V tabulce (2) neuvádím
roviny fonetickou a morfonologickou, kde P. Sgall považuje za jednotky distinktivní rys/hlásku a
morfoném/morf. Nezmiňuji zde ani aktuální členění výpovědi, které v tomto díle autor pokládá za
výsledek procesu vzniku textu a do gramatické stavby jej nezařazuje.
V pozdější práci (např. P. Sgall, 1986) používá autor termín "rovina mluvnické stavby věty" (neboli
"rovina povrchové syntaxe").
2
budu podrobněji věnovat tomu, jak tyto pojmy používá Chomského generativní gramatika.
Cílem této studie není vytvořit ucelený systém jednotek jazykové struktury, ale zmínit se o
hlavních rozdílech v pojetí běžně užívaných syntaktických termínů.
1.1.
(3)
Slovo, fráze a věta
"Myšlenkový obsah se rozkládá výběrovým rozborem v prvky jazykově pojmenovatelné...
Pojmenovatelné prvky jsou v každém jazyce jiné... Základní formou jazykového
pojmenování je v jazycích nám běžných slovo."
V. Mathesius (1961, str.13 a 23)
Vilém Mathesius (1961) vychází z Jakobsonova (viz R. Jakobson, 1956) dělení na
procesy pojmenovávací a usouvztažňovací a konstatuje, že slovo je základním prvkem
procesu pojmenovávacího, zatímco věta je základním prvkem procesu usouvztažňovacího .
Pokud jde o definici slova, Mathesius (1961) stanoví kritéria minimálnosti, významu a
samostatnosti.
(4)
"Slovo je nejmenší významová, samostatně použitelná část promluvy, ke které docházíme
asociativní analýzou."
V. Mathesius (1961, str. 23)
Pět testů pro identifikaci slova vycházejících z L. Bloomfielda (1933) uvádí ve
všeobecné encyklopedii jazyka D. Crystal (1987). Jsou uvedeny ve sloupci (5a). Ve sloupci
(5b) je podobný soubor kritérií, jenž jako "relativně platné" uvádí pro definici slova
Příruční mluvnice češtiny (viz P. Karlík, 1995, str.66).7
(5) (a)
(i)
(ii)
(iii)
(iv)
(v)
možná pauza
(b)
nedělitelnost
minimální volná forma
fonetická ohraničitelnost
významová jednotka
(i) formálně-významová jednotka
(ii) fonetická a fonologická utvářenost
(iii) grafická podoba
(iv) významová stránka
(v)přemístitelnost a nahraditelnost
(vi) ustálenost
Na základě kritérií (5), zejména pokud se omezuje na jeden jazyk, dospívá
jazykovědná praxe v oblasti definice slova k určité shodě. Často se přitom opírá také o
grafickou podobu textu nebo k definicím motivovaným specifickou formou konkrétního
jazyka. Při srovnávacím studiu je autor odkázán na vlastní kompilaci a zobecnění jazykově
specifických termínů. Pojetí jednotlivých autorů se od sebe liší a ne vždy jsou schopna
obstát jako univerzální.
Viz předcházející strana
6
7
Budu přitom vycházet z autorů reprezentujících především českou lingvistiku v její tradiční i dnešní
podobě. Obecný kontext reprezentuje jazykovědná encyklopedie Davida Crystala (1987). Výběr autorů si
nečiní nárok na úplnost, většina citovaných prací uvádí bohatou bibliografii k danému tématu.
Podle P. Karlíka (1995, str. 67) "lze slovo definovat jako ustálenou jednotku jazyka, která je tvořena
řadou fonémů ve větě přemístitelnou a nese lexikální a-nebo gramatický (případně též pragmatický)
význam."
3
Problém rozpornosti kritérií řeší např. Petr Sgall (1967, 1986) v rámci pražské
funkční generativní gramatiky. Explicitním relativizováním pojmů slovo a slovní tvar
definuje tyto termíny s ohledem na rovinu, na níž jsou analyzovány. Strukturu slovního
tvaru popisuje autor jako spojení jeho zápisů morfematické a fonologické. Na rovině
morfologické je slovo komplexem lexikálních a gramatických formémů, na rovině
tektogramatické komplexem sémoglyfu a sufixů. Podle autora je tedy přirozené, že třídění
slov na různých rovinách může být různé.
Podle výčtu (1) je jednotkou větší než slovo syntaktická fráze. Podle D. Crystala
(1987) je fráze rozšířením (expansion) centrálního elementu (head). Fráze tedy zahrnuje
jeden prvek hierarchicky nadřazený spolu s jednotkami jím řízenými.
Pojem fráze se v tradiční gramatice objevuje zpravidla v souvislosti s analýzou
syntagmat (syntaktických funkcí). V. Mathesius (1961) termín fráze ve smyslu základní
formy usouvztažnění slovních jednotek sice nepoužívá, avšak při analýze syntagmat
obsahují jeho příklady jednotlivých syntaktických funkcí celé fráze.8
Explicitně se vztahu fráze a syntagmatu věnuje Mluvnice češtiny 3 (F. Daneš a kol.
1987, str.15-20). Autoři považují fráze za různě komplexní syntagmata, přičemž syntagma
je spojení elementárních syntaktických jednotek. Autoři dělí syntagmata (implicitně i fráze)
podle kategoriálního zařazení dominujícího členu (např. syntagmata substantivní,
adjektivní apod.), anebo podle toho, zda dominující člen pouze rozvíjejí nebo jsou
valenčním doplněním.
Vilém Mathesius považuje za základní prvek procesu usouvztažňovacího větu.
Mathesiova definice věty je komplexem významových stejně jako formálních kritérií.
(6)
"Věta je elementární promluva sdělná, kterou se mluvčí způsobem zanechávajícím po
stránce formální dojem obvyklosti a subjektivní úplnosti staví k nějaké skutečnosti nebo ke
skupině skutečností."
V. Mathesius (1961,
str.89-90)
Na evidentní komplexnost kritérií charakterizujících větu upozorňuje také David
Crystal (1987), který definuje větu jako celek, který lze charakterizovat z hlediska
obsahového jako slovní vyjádření myšlenky, z hlediska funkčního jako zaujetí stanoviska k
nějaké skutečnosti, z hlediska gramatického jako útvar uspořádaný podle určitých, pro
příslušný jazyk specifických pravidel a z hlediska fonetického jako úsek promluvy
vyznačující se úplnou, ukončenou intonační linií. Na základě explicitně gramatických
kritérií cituje L. Bloomfielda, který definuje větu jako
(7)
8
"an independent linguistic form, not included by virtue of any grammatical construction in
any larger linguistic form."
L.
Bloomfield
(1933,
str.170)
Podobně i L. Dušková (1988) frázi nedefinuje, ale při analýze větných členů uvádí jako příklady fráze.
Komplexní hierarchie vazeb je z jejich rozboru zřejmá, protože alespoň jedna ze složek syntagmatu
představuje syntagma sama o sobě.
4
Podobně i Mluvnice češtiny 3 (F. Daneš a kol. 1987, str.7-13) definuje větu jako
ustálenou formu, kterou lze charakterizovat syntakticky (formou větného grafu), nebo
sémanticky (kognitivně a komunikativně-pragmaticky). Věta je jednotkou na rovině
syntaxe, stejně jako na rovině vyšší, výpovědní. V rovině pragmatické lze větu / výpověď
považovat za součást většího celku, jak činí např. F. Daneš (1985).
Funkční generativní gramatika (viz Petr Sgall, 1967) uplatňuje pro definici věty
stejně relativizované pojetí jako pro definici slova. Považuje větu za komplexní jednotku
roviny větných členů (větné stavby/povrchové syntaxe). Věta je definována jako komplexní
jednotka (celek) skládající se z posloupnosti řetězů specifických jednotek na úrovni každé
konkrétní roviny. Na vyšší úrovni tektogramatické (na rovině významu vět) odpovídá
termínu věta pojem propozice. Struktura věty je potom součinem množin zápisů na
jednotlivých rovinách.
1.2.
Slovní kategorie
Rozdělení slov na skupiny, které mají společné vlastnosti, sdílejí všechny
lingvistické směry v průběhu jazykovědné historie.9 Jazyková pojmenování mají (jako
každý jiný znak) určitý význam a specifickou formu. Definování slovních druhů lze proto
provádět jak podle kritérií sémantických, tak podle kritérií formálních (morfologických a
syntaktických). V ideálním případě se obě kritéria prolínají a shodují, v praxi však může u
konkrétních slov dojít k rozporu. Rozdíly mezi různými lingvistickými směry můžeme
potom nalézt v tom, které vlastnosti slov jsou považovány za rozhodující pro jejich dělení.
10
David Crystal (1987, str. 92) soudí, že slovní druhy by měly vytvářet skupiny
jednotek se společnými (relevantními) vlastnostmi. Zmiňuje vágnost sémantické definice
slovního druhu a na několika příkladech demonstruje, že tradiční kategorizace často vytváří
nekoherentní skupiny. Nepopírá však,
že základní kategorie jsou smysluplné a
charakteristika vlastností centrálních jednotek s ohledem na jejich slovní druh má pro popis
struktury jazyka značný význam.
Nedostatkem sémantického definování slovního druhu je skutečnost, že oblast
významu slovních pojmenování pokrývá celou vnímanou realitu. Mimojazyková realita je
však izomorfní, lidská mysl je schopna různého pohledu na totožnou realitu a výčet
existujících významů je proto a priori nekonečný. Rozdělení nekonečného kontinua
významu do omezeného počtu exaktně definovatelných souborů nevyhnutelně ústí do
vysoké míry abstraktnosti jednotlivých definicí. Pokud abstrakce dosáhne takového stupně
obecnosti, že je skutečně schopna zahrnout všechny prvky reality, ztrácí praktickou
9
10
Rozdělení slov na jména, slovesa, předložky a částice používali již staroindičtí a starořečtí gramatikové.
Staří Římané přidali kategorie zájmen, příslovcí, citoslovcí a spojky, a kategorie adjektiv se stala
samostatným slovním druhem v období scholastické gramatiky. (Viz J. Černý, 1970, 1996).
Klasifikace prvků probíhá na základě výběru určité vlastnosti prvku, určitého hlediska. Proto je
málokterá jazyková klasifikace jednoznačně taxonomická a prostá překrývání. Kromě interně jazykových
faktorů zapříčiňuje rozdílnost také volba konkrétního cíle klasifikace. František Čermák (1993) rozděluje
typy klasifikace podle cíle/potřeby na formální, funkční, sémantickou, diachronní, typologickou a
frekvenční.
5
použitelnost. Pokud je uplatněno podrobnější konkrétní členění, seznam kategorií se
zvyšuje nad únosnou míru.
Na neurčitost jazykového významu upozorňuje např. František Čermák (1993),
který ho považuje za zpravidla neurčitý a kompoziční. Za hlavní problém sémantické
analýzy (lexikální, syntaktické a textové sémantiky) považuje také reprezentaci významu
vhodnými metajazykovými prostředky.11 Sémantické hledisko je proto ve všech
existujících jazykovědných školách (ať už otevřeně nebo skrytě) doplňováno hlediskem
formálním.
Formální hledisko pro definici slovních druhů je založeno na tom, že lidské jazyky
kombinují slova v omezeném počtu struktur s vymezitelnou funkcí. Některé jazyky navíc
pro určité kombinace používají omezený počet morfologicky definovatelných forem, které
explicitně odrážejí konkrétní funkci jednotky. Mluvčí i posluchač jsou při jazykové
komunikaci omezeni na existující formy konkrétního jazyka a pokud tyto formy nesou
také sémantický obsah vlastní dané kategorii, izomorfní obsah je specifikován s ohledem
na konkrétní formální kategorii.
Vilém Mathesius (1911, 1961 str. 40) vychází z toho, že kritéria mimojazykové
skutečnosti se prolínají s kritérii syntaktickými, a konstatuje, že mezi jazykovými jevy
nelze vést strohé hranice. Při konkrétním rozboru však používá kritéria formální:
morfologická pro češtinu a syntaktická (distribuci a funkci) pro angličtinu.12
Na Pražskou lingvistickou školu navazují současné funkční lingvistické směry,
které při definování slovních kategorií (i větných funkcí) nahrazují pojem příznakovosti a
potenciálnosti pojmem prototypu.13
Příklad funkčního dělení slovních druhů na základě prototypů představují údaje v
tabulce (8), kde jsou uvedeny prototypické významové a funkční korelace (sémantické,
pragmatické) a soubory formálních inflekčních možností pro hlavní kategorie.
(8)
Prototypické korelace syntaktických kategorií a jejich inflekčních možností
William Croft (1991, str. 55, 65, 79).
Semantic class
Valency
Stativity
Persistence
11
12
13
NOUN
object
0
state
persistent
ADJECTIVE
property
1
state
persistent
VERB
action
>1
process
transitory
Např. Aristoteles ve svém díle Kategorie (1958) považuje kategorie za univerzální třídy pojmů, které
teoreticky nemohou navzájem splývat. Pro dělení používá ontologický základ bez věcné (větné)
souvislosti. Definuje kategorie (podstaty, kvantity, kvality, vztahu, místa, času, polohy, vlastnictví,
činnosti a trpnosti) pomocí nadřazených rodů a druhových rozdílů, pomocí binární opozice kladu a
záporu.
Morfologickou charakteristiku slovních druhů používá ve své studii také Petr Sgall (1967) str. 74-77).
Tradiční slovní druhy (kategorie) zařazuje do svého systému sémat (elementárních jednotek roviny
morfologické), viz (2).
Viz např. George Lakoff (1987), str. 60: "markedness is a term used by linguists to describe a kind of
prototype effect." Na základě frekvence, syntagmytické a paradigmatické komplexnosti definovali jevy
příznakové už N. S. Trubetzkoj (1931) a R. Jakobson (1932).
6
Gradability
Pragmatic
nongradable
reference
gradable
modification
nongradable
predication
a. number (countabilty)
b. case
c. gender.
d. size (augmentative,
diminutive),
e. shape (classifiers),
f. definitness (determination)
g. alienability
a. comparative
b. superlative
c. equative
d. intensive (very)
e. approximative,
f. agreement with
head.
a. tense
b. aspect
c. mood
d. modality
e. agreement with
subject/object(s)
f. transitivity
function
Inflection
Podle teorie prototypů (Prototype Theory) pouze kategoriální prototypy splňují celý
komplex sémantických a pragmatických kritérií, vykazují všechny morfologické
pravidelnosti a vyznačují se syntagmatickou jednoduchostí. Konkrétní lexikální jednotky se
mohou od prototypu své kategorie do určité míry odlišovat a hranice mezi kategoriemi
není ostře vymezená. 14
1.3.
Větné členy
Ve většině jazykovědných škol se termínem větný člen (větná funkce) označuje
vztah jazykového znaku k ostatním částem výpovědi nebo k některému jinému znaku.
Relace mezi komponenty je zpravidla bilaterální a hierarchicky určená, tzn. založená na
principu koordinace nebo závislosti (determinace, dominance) komponentů. Analýza na
větné členy patří do oblasti základní analýzy vztahů v rámci jazykového systému a všechny
jednotky seřazené ve výčtu (1) se mohou těchto vztahů zúčastnit.
Ne zcela jednoznačně hierarchický ve smyslu dominance je základní vztah tvořící
větu, tzn. vztah predikace, v němž jsou zapojené jednotky označeny jako podmět (subjekt)
a přísudek (predikát). Ryze morfologické pojetí často charakterizuje vztah mezi
podmětem a přísudkem jako jednostrannou závislost přísudku na podmětu (vychází z
tradice studia jazyků, které morfologicky vyjadřují shodu podmětu s přísudkem). Vztah
mezi podmětem a přísudkem považuje za "spíše vzájemný" např. Vladimír Šmilauer
(1958, 1965).
V poslední době se však prosazuje pojetí Tesniérovo (viz L. Tesniére, 1959), které
předpokládá, že věta je založena na vlastnostech predikátu, zpravidla určitého slovesa.
Valence slovesa určuje počet a druh doplnění, přičemž podmět je jedním z těchto
doplnění.15
Další tradičně používané termíny jsou u bilaterálních hierarchických syntagmat
předmět (objekt), který vyjadřuje syntaktickou valenci slovesa, zpravidla neobligatorní
14
15
Alternativy funkčního pojetí viz L. Zadeh (1965) nebo M.A.K. Halliday (1976). Srovnání funkčních směrů
s pojetím generativním viz F. Newmeyer (1998, str. 165-224).
Toto pojetí přejímá i Petr Sgall (1967) a Mluvnice češtiny 3 (F. Daneš a kol. 1987). Zde je predikát
považován za větotvorný element, který tvoří spolu se svými valenčními složkami základní relační
strukturu věty.
7
příslovečné určení (adverbiále), které modifikuje sloveso nebo adjektivum/adverbium.
Přívlastek (atribut) je fakultativní prvek modifikující podstatné jméno.
Požadavek bilaterálnosti nelze uplatnit u doplňku, který vyjadřuje vztah dvojí
závislosti. Protože jde o metajazykové abstraktní termíny, závisí definice větných členů na
historicky proměnném jazykovědném přístupu a přirozeně se přizpůsobuje i konkrétním
potřebách jazykového plánu, v jehož rámci se používají.16
Jak je zřejmé z (2), Petr Sgall (1967) používá termín větný člen v rámci roviny
větných členů, kde je považuje za typ tagmému (základní elementární jednotky), který do
formule věty vstupuje jako funktor na rovině tektogramatické. Větným členům odpovídají
termíny jako např. agens, patiens nebo determinans.
Tradiční pojetí syntagmat je rozvíjeno v různých formách valenční teorie. Valenční
teorie definují větné funkce jako
konfiguraci hierarchických valenčních pozic
dominovaných primárně predikátem. Rozlišuje větné pozice obligatorní, potenciální a
fakultativní. Subjekt považuje za specifický levostranný participant predikátu, jehož pozice
je v hierarchii valenčních pozic nejvýše. Další participanty dělí zpravidla podle
obligatornosti, podle formy a podle významu. Valenční teorie používá také termínu
transformace, kterým označuje proces změny jedné struktury (případně i kategorie) ve
druhou. Protože syntagmata jsou definována s ohledem na typ dominujícího a
dominovaného elementu, při kategoriální transformaci sleduje valenční teorie změny
participantů jak z hlediska jejich obligatornosti, tak z hlediska jejich formy. 17
Stejně jako při definování slovních kategorií, tak i při charakteristice větných
funkcí, uvažují někteří autoři o možnosti vyjádření univerzálního prototypu větných
funkcí. Jako příklad lze uvést pojem podmětu. Na základě rozboru několika desítek jazyků
a Greenbergových univerzálií (viz J. H. Greenberg, 1961), uvádí B. Comrie (1981), že
prototypický podmět je definován na základě několika kritérií, přičemž žádné z těchto
kritérií nelze chápat jako jediné dostačující nebo nutné. Pragmatické kritérium
prototypického podmětu vyžaduje podmět jako východisko výpovědi, sémantické hledisko
jeho interpretaci jako agens predikátu. Jazykově specifická jsou pak kritéria formální, např.
morfologická realizace nominativu a shody s přísudkem a syntaktická kritéria daná
distribucí. Podobné prototypické konstrukty by podle B. Comrieho (1980) měly vystihovat
také komplexnost kritérií uplatňovaných při analýze ostatních druhů syntagmat.18
16
17
18
D. Crystal (1987, str. 95) věnuje větným členům jen velmi stručnou, obecnou pasáž. Zmiňuje se o nich jen
jako o functional labels, jejichž definice jsou různé podle jazykovědném modelu a jejichž forma je závislá
na konkrétním jazyce. Je však třeba si uvědomit, že určení relací a relačních prvků mezi úseky promluvy
(až na úroveň minimálních částí/komponentů) je nedílnou součástí segmentace, tzn. analýzy jazyka.
Pokud jsou tyto vztahy vyjadřovány terminologií větných členů, tvoří tyto základ komplexní analýzy.
Např. Mluvnice češtiny 3 (F. Daneš a kol. 1987, str. 28) dělí pravostranné valenční pozice v podstatě
podle významu a slovního druhu dominovaného elementu. Objektem (OBJ) označuje ty, které jsou
vyjádřeny substantivem nebo jeho předložkovým pádem. Zatímco význam by mohl být univerzální,
morfologická kritéria vycházejí z konkrétní české podoby a takové členění je tedy do značné míry
jazykově specifické. Konkrétní uplatnění valenční teorie u různých kategorií v češtině viz také F. Daneš
(1985) a J. Panevová (1974, 2000).
Příkladem konkrétní srovnávací analýzy založené na obecných principech je již Mathesiova studie (V.
Mathesius, 1961, str. 95-96). Autor definuje podmět jako kontinuum obsahově i formálně specifické pro
daný jazyk. Za historicky původní považuje shodu jádra výpovědi s gramatickým podmětem (a agensem).
Na rozdílu mezi angličtinou a češtinou pak ukazuje, že při synchronním pohledu korelace
Viz následující strana
8
2.
Syntaktické jednotky v rámci generativní syntaxe
Pro každý jazykovědný směr, který vychází z pojetí jazyka jako formálního systému
a hierarchické vztahy ve větné struktuře znázorňuje nějakou verzí větného grafu, je definice
jednotky problém zásadnějšího významu. Takové teorie potřebují definovat skupiny
diskrétních objektů, jejichž chování je v průběhu definovaných gramatických procesů
srovnatelné. Při sestavování větných grafů (stanovení charakteristiky řetězců) vyžadují uzly
grafu smysluplné označení jak s ohledem na charakteristiku elementu, tak s ohledem na
vztah této jednotky k ostatním částem struktury.19
Ještě vyhraněnější je potřeba definice jednotky v generativní gramatice
chomskyánského typu, která každou rovinu jazykového systému považuje za konečnou
množinu jednoduchých symbolů kombinovaných na základě konečné množiny operací.
Větný graf je derivovaná struktura a v jejím rámci probíhají transformace zobrazované jako
přesun (movement) elementů v řetězci terminálních i neterminálních uzlů grafu. Označení
jednotek, které figurují jako symboly ve frázových ukazatelích a ve větném grafu, je často
hlavním kritériem pro charakteristiku transformace.
Ve svém prvním díle iniciujícím vznik generativní gramatiky, tzn. v Syntaktických
strukturách (1957), akceptuje Noam Chomsky jako základ metody popisu větných struktur
strukturalistický rozbor na bezprostřední složky. Věta vzniká jako spojení frázových
ukazatelů (derivation) na základě existujícího přepisovacího pravidla (rewriting rule). Viz
např. zápis (9) převzatý z Chomského (1957, str.26)
(9)
(i)
(ii)
(iii)
(iv)
(v)
(vi)
Sentence → NP +VP
NP → T + N
VP → Verb + NP
T → the
Verb → hit, took, etc.
N → man, ball, etc.
V postupné analýze na bezprostřední složky Chomsky klasifikuje jednotky podle
komplexnosti se zásadním rozdělením na hlavy (heads), např. N, V, T v (9),20 které
představují minimální komponent syntaktického plánu. Hlavy se rozšiřují (project) na
19
20
psychologického a formálního podmětu vykazuje celou řadu systematických výjimek v závislosti na typu
jazyka. Čeština preferuje spojení formálního podmětu a agentu, zatímco angličtina se snaží sladit
gramatický subjekt s jádrem výpovědi.
Nástin moderních směrů v teoretické lingvistice včetně transformačních a funkčně generativních teorií
viz. Petr Sgall a kol. (1986). Teorie stratifikační lingvistiky a různé směry algebraické a závislostní
lingvistiky viz také Jiří Černý (1996). Pokud jde o možnou formu větného grafu v rámci valenční teorie,
viz např. Mluvnice češtiny (F. Daneš a kol. 1987). Podrobnou analýzu české deklinace v rámci funkční
generativní gramatiky podává také Petr Sgall (1967).
Termín hlava (head) pro hlavní člen fráze se ustálil v období 70. let. Do té doby byl pojem častěji
označován jako "lexikální jednotka". Jednotka T v (9) je ekvivalent pozdějšího Det (Determiner) a dnes
se zpravidla značí jako D.
9
fráze, např. NP, VP, v (9). Hlavy i fráze jsou označovány s ohledem na slovní druh a hlavy
i fráze vstupují jako jednotky do procesů transformací, na jejichž základě vznikají z
hloubkových jaderných frázové (a větné) deriváty. 21
Chomsky jednoznačně prosazuje schéma věty jako formálně definovatelné
gramatické struktury a obhajuje autonomii syntaxe, tzn. nezávislost jazykového systému
(syntaktických primitivů a kombinatorních principů) na jazykově externích faktorech.
2.1.
Vztah slova a terminálního symbolu
V přepisovacích pravidlech (9) jsou symboly frázové (NP, VP) a terminální (T,
Verb, N). Slovním druhům se budu podrobněji věnovat v podkapitole 2.4, zde se chci
nejprve zmínit o termínu lexikální jednotka ve smyslu slovo.
Pokud jde o vztah mezi lexikální jednotkou (slovem) a terminálním symbolem
grafu (head), N. Chomsky v Syntaktických strukturách (1957) vychází z existence několik
vrstev struktury a odděluje syntaktické transformace frázové od transformací morfofonémických, které do rámce syntaxe nezařazuje. V tomto pojetí je terminální uzel (hlava,
kategorie) totožný se lexikální jednotkou (slovem, volnou formou). Vnitřní struktura slov
nenáleží do oblasti syntaxe ale do modulu morfo-fonémického a interpretace je záležitostí
sémantiky.22
V následujícím díle Aspects of the Theory of Syntax (1965) Noam Chomsky uvádí
detailnější analýzu struktury jednotlivých kategorií (tzn.hlav ve větném grafu) a příklady
popisu konkrétních lexikálních výrazů (slov). Podle modelu přijatého ve fonologii
považuje Chomsky lexikální jednotky, slova (jako kategorie), za komplexní symboly
skládající se z konstitutivních syntaktických a kognitivních rysů (features). Rysy jsou
definovány binárně [±] a jejich komplex vstupuje do transformací jako kategoriální celek,
tzn. je zpravidla totožný s terminálním symbolem.
(10)
boy = N, [+Count], [+Common], [+Animate], [+Human]
Ve stejném díle se však objevuje jako terminální symbol Aux, který kanonicky
obsahuje anglická pomocná a modální slovesa. N. Chomsky analyzuje spojení základu
slovesa a jeho flexe jako syntaktický proces (afix movement), při němž verbální flexe
reprezentuje samostatný terminální symbol Aux. Z toho je zřejmé, že terminální uzel
21
22
Chomskyánská generativní gramatika vychází z programového zaměření na univerzální jazykový systém.
Transformace se snaží popsat pomocí algoritmu, tzn. jako komplex operací spočívající v řetězu substitucí
a kombinací v přesném sledu a za přesných podmínek. Formu původních frázových grafů přejímá
Chomsky od amerických strukturalistů a pojem transformace (jako spojení jaderných vět s jejich deriváty
na základě formálního pravidla) od Zelliga Harrise (1952).
Viz např. definici Henk van Riemsdijka a Edwina Williamse (1986, str. 188):
"Words are taken as unanalyzed semantic entities (that is, as entities with no internal structure) in LF, as
indeed they are in syntax. ... the "laws of meaning" that hold above and below word level are
significantly different from each other and should therefore be characterized in separate subtheories of
the general
theory of meaning."
10
větného grafu může obsahovat nejen slova, ale také jednotky realizované jako vázané
morfy.23
Faktickou realizaci terminálního symbolu Noam Chomsky adresuje opakovaně.
Např. v Remarks on Nominalization (1971) reaguje na snahu generativní sémantiky
rozepisovat větné grafy až na jednotky totožné se sémémy a prosazuje tzv. lexikalistickou
hypotézu. Analyzuje anglický vázaný morfém –ing a argumentuje, že z hlediska syntaxe je
kategoriálně určená hlava nejmenším syntakticky relevantním prvkem derivace.
Opakovaně tedy prosazuje analýzu, podle níž vnitřní struktura slov (konkrétně
deverbálních substantiv) neovlivňuje jejich chování v průběhu syntaktické derivace, a proto
nenáleží do oblasti kombinatorní syntaxe.
Původní Chomského (1965) analýza anglické verbální flexe jako affix movement se
však stala východiskem pro celou řadu prací, které za terminální symboly považují
morfémy a některá slova chápou jako syntaktické deriváty.24
Ztotožnění terminálního symbolu s morfémem se rozšířilo zejména v období
prolifiterace funkčních kategorií v 80. letech (viz následující podkapitola 2.4), kdy se
prosazuje pojetí, v němž terminální symbol označuje pouze jediný syntaktický rys.25 Na
základě definice rozšířené projekce (ve studii Jane Grimshaw, 1991) je vztah mezi
lexikální projekcí/hlavou a příslušnými projekcemi/hlavami gramatickými/funkčními (z
nichž každá představuje jeden nebo více syntaktických rysů) vyjádřen jako jejich logické
spojení na úrovni interpretace. Toto spojení probíhá formou transformace, která všechny
hlavy sjednocuje do jednoho komplexu.
Názorné příklady všech teoreticky možných postupů při analýze zjednodušené
verze komplexního slovesného tvaru (v němž každý diskrétní morfém nesoucí syntaktický
rys reprezentuje jeden terminální symbol v rámci rozšířené verbální projekce) znázorňuje
schéma (11).
Ve schématu (11) je konečná morfo-fonetická realizace terminálních symbolů
možná analyticky, tj. formou samostatných lexikálních a funkčních slovních jednotek
(jejichž významové propojení proběhne až na úrovni logické formy), stejně jako formou
komplexního slovesného tvaru.26
23
24
25
26
U závislostních větných grafů (např. ve funkčním generativním modelu) se neplnovýznamová slova
zpravidla nechápou jako samostatný terminální symbol, ale jako složku hodnoty slov plnovýznamových.
Chomského syntax však považuje lineární uspořádání za zásadní a syntakticky nedefinované spojení
neadjacentních terminálních symbolů proto není přijatelné.
Anglickou a románskou verbální flexi analyzovala celá řada autorů, např. J. Emonds (1978) nebo J.-Y.
Pollock (1989), kteří navrhují lokální transformace nahrazující Chomského affix movement. Přes rozdíl
přístupů a navrhovaných řešení, všechny tyto práce považují analytický i syntetický verbální komplex za
spojení několika různých terminálních symbolů.
Rozdíl mezi tímto pojetím a mezi praxí generativní sémantiky 70. let je v teoretickém rozdílu mezi
"sémantickým" rysem a mezi rysem, který je definován jako "syntakticky relevantní."
Sloučení terminálních symbolů probíhá jako syntaktický proces inkorporace ( tzn. pravostranná adjunkce
hlavy k hlavě bezprostředně ji dominující), který reprezentativně dokumentuje ve své studii M. Baker
(1988). Autor prosazuje tzv. zrcadlový princip (Mirror Principle), který stanoví, že pořadí vázaných morfů
odráží pořadí funkčních projekcí ve větném grafu. Zrcadlový princip je výsledkem existence
transformačního pravidla omezujícího přesun hlav (Head Movement Constraint), vycházejícího z práce
Lisy Travisové (1984). Protože slučující transformace rozšířené projekce se účastní lexikální a funkční
hlavy, je lokalita transformace omezena pouze na bezprostředně dominující projekci.
11
(11) komplexní slovesný tvar obsahující diskrétní elementy
a.
b.
c.
d.
[V]: lexikální (sémantický) verbální kmen
[Aspekt]: vid
[Tense]: čas
[AGRS]: shoda s podmětem
AGRSP
TP
AGRS
ASPP
T
VP
ASP
V
Pokud transformace slučující hlavy/terminální uzly v (11) proběhne již na úrovni
syntaxe (jak naznačuje přerušovaná křivka), je poloha slovesného komplexu na úrovni
horní projekce AGRS. Pokud transformace probíhá až na úrovni logické formy, nemusejí
být terminální symboly AGRS, T, ASP na úrovni fonetické realizovány jako samostatné
jednotky a pozice finitního slovesa zůstává na úrovni základní projekce V.27
Teoreticky přicházejí v úvahu i varianty, při nichž jen část transformace proběhne
na úrovni syntaxe, zatímco konečné kroky jsou přesunuty až na úroveň logické formy. I
takovou částečnou transformaci lze navíc kombinovat s analytickým vyjádřením
terminálních uzlů pomocí funkčních slov.
Schéma (11) tedy teoreticky předpokládá že lexikální projekce reprezentuje
přítomnost autosémantického slova. Přítomnost volných a vázaných gramatických morfů je
směrodatná pouze pro určení přítomnosti (funkčních) terminálních symbolů v grafu, pro
pořadí těchto symbolů a pro stanovení jejich strukturně definovatelné blízkosti. Poloha
komplexního slovesného tvaru je teoreticky možná ve všech terminálních uzlech v (11) a je
třeba ji prokázat bez ohledu na morfologickou stavbu slova..
Charakter jednotky reprezentující terminální symbol a její přesná definice mají
závažný význam i v minimalistickém období generativní gramatiky v 90. letech, protože
derivace struktur je motivována přítomností nebo absencí syntaktických jednotek v
počátečním souboru (numeration). Noam Chomsky (1995) nadále zachovává autonomní
postavení morfologie a syntaxe a rozděluje morfologické procesy na inflekční (které
zahrnují komputační procesy syntaktického charakteru) a derivační, které jsou vlastností
lexikonu, tzn. doménou morfologie.
27
Názor, že flexe finitního slovesa pouze signalizuje následnou transformaci na úrovni logické formy,
přijímá jako možnost např. N. Chomsky (1991, 1995).
12
Konkrétní jednotku vyjádřenou terminálním symbolem definuje s ohledem na každou
jednotlivou rovinu derivace. Slovo je potom jazykově specifická podoba komplexu
abstraktních sémantických a syntaktických rysů, která je vázána pravidly fonetické formy
realizující
daný komplex. Přesný vztah mezi těmito abstraktními rysy a jejich
morfonetickou realizací Chomsky (1995) nestanoví a odkazuje na tzv. distributivní
morfologii v pojetí Morrise Halle a Alexe Marantze (1993). Koncept distributivní
morfologie však v podstatě pouze shrnuje potenci struktury, jak je znázorněna ve schématu
(11), a kritéria volby, evidentní v případě typologicky odlišných jazyků, nezávisle
nemotivuje.28
2.2.
Fráze
V pojetí generativní syntaxe je fráze několikastupňovou, hierarchickou projekcí
základního prvku, hlavy. Diskuse alternativ při stanovení hierarchické komplexnosti fráze
a její binární charakteristiky lze najít např. v dílech Josepha Emondse (1976), Raye
Jackendoffa (1977), Timothy Stowella (1981, 1989) nebo Marka Baltina (1987). Autoři
opakovaně dokazují, že pouze jednotky označované jako hlavy a fráze se mohou účastnit
syntaktických procesů.
Na základě celé řady samostatných argumentů přijal Noam Chomsky ve studii
Barriers (1986) kanonickou binární endocentrickou frázovou projekci, společnou všem
kategoriím, jak je znázorněno zápisem v (12a) a graficky v (12b).29
(12)
(a)
X → XP (X = N, V, A, P, I, D, C, Q)
(b)
XP
ZP
X'
X0
YP
X0 ve schématu (12b) je hlava. XP (nebo X'') je projekcí, tzn. frází hlavy X0. X' je
označována jako střední projekce hlavy X0 (intermediate projection).30
ZP a YP v (12b) jsou pozice označované jako specifier (SPEC) a komplement
(complement/sister) příslušné hlavy X0. Co se týče obsahu terminálních symbolů, SPEC a
komplement jsou pozicemi frázovými, protože fráze je kanonicky endocentrická. Frázi XP
v (12b) a její střední projekci X', je možno rozšířit také pomocí adjunkce, při níž se k XP
28
29
30
Podrobný popis matrice morfologických a syntaktických rysů lze nalézt např. u Stevena Frankse (1995),
který ve své analýze slovanských pádů vychází z Jakobsonova pojetí binárních pozic. Jazykově specifická
kritéria přepisu těchto matric do konkrétních slov nejsou adresována.
Shrnutí standardních argumentů ve prospěch binární struktury (12) viz také Andrew Radford (1988)
nebo Liliane Haegeman (1991).
Množství a obsah středních projekcí byl dlouhá léta tématem diskuse, viz např. Ray Jackendoff (1977).
13
(nebo k X') připojují frázové elementy, aniž by se charakter projekce XP (nebo k X')
syntakticky změnil.31
Ve prospěch striktně binárního charakteru frázové projekce na základě jazykových
dat i logických premis argumentuje např. Richard Kayne (1994), který připojuje
univerzální požadavek linearity. Minimalismus, především v Chomského díle Bare Phrase
Structure (1994, 1995), přijímá binární povahu frázové projekce jako axiom. Pojmy hlava a
fráze zůstávají charakterizovány na základě svého kategoriálního určení, jejich rozdíl je
však definován odlišně.
Pro hlavy používá Chomsky (1994, 1995) termín minimální projekce, přičemž
hlavní charakteristikou minimální projekce je její schopnost další projekce. Namísto
termínu střední projekce a fráze používá pojem maximální projekce a označuje jím každou
projekci, která je rozšířením projekce minimální (tzn. hlavy). Snaží se tím zdůraznit
skutečnost, že charakteristika elementů v pojmech hlava a fráze není dána a priori, ale
vychází ze struktury. V řadě případů může být minimální projekce současně projekcí
maximální, neboť své potence další projekce v konkrétní struktuře nevyužívá. Její
charakteristika proto vyplývá teprve z typu zapojení do struktury, tzn. ze symbolu
označujícího element sám, jeho komplement a bezprostředně dominující uzel.
Ve striktním rámci Bare phrase structure se ztrácí také rozdíl mezi pozicí SPEC a
adjunktu (oba prvky jsou definovány jako Xmax dominované Ymax, přičemž Ymax je také
jejich komplementem). Protože celá řada analýz z předchozího období vycházela právě z
tohoto rozdílu, Chomsky namísto rozdílu mezi SPEC a adjunktem nabízí koncept domén
různého stupně těsnosti. Přesnější charakteristika těchto domén dosud není systematičtěji
zpracována na dostatečném množství konkrétních analýz.
2.3.
Věta
Ve svém prvním díle se Noam Chomsky (1957) omezil na velmi vágní obsahovou
definici věty a při této vágnosti setrvává.32 Za větu označuje frázovou strukturu složenou z
řetězce morfémů. Předpokládá, že jazyk se skládá z omezené množiny základních struktur,
které umožňují (na základě přiřazení proměnné k dané funkci) generovat všechny existující
výpovědi.
Následující schéma (13) ukazuje jednoduchý graf věty používaný v generativní
syntaxi v letech 60. a 70. Graf (13a) zobrazuje binární strukturu chápající větu (S) jako
spojení subjektu (NP) a nekategoriálního symbolu Predicate Phrase, jak je uvedena v
původních dílech N. Chomského (1957, 1965). Graf (13b) ukazuje pojetí trenární (převzaté
rovněž z Chomského, 1965), v němž je terminální symbol Aux (později I, nyní Tense)
povýšen na rovnocenný prvek při výstavbě věty.
(
31
32
Kromě standardních derivačních postupů založené na pravidlech dominance, a kromě koordinace, je
adjunkce dalším prostředkem umožňujícím rekurzívnost struktury. Viz také (19) v podkapitole 2.5.
S odvoláním na N. Goodmana (1951) a W. V. Quinea (1953) chápe N. Chomsky větu jako obvyklou
strukturu akceptovanou mluvčím daného jazyka a významovou stránkou se vědomě nezabývá. Na
interpretativní složku generativního systému se soustředí např. Ray Jackendoff (1972, 1990, 1994) nebo
Robert May (1985).
14
13)
(a) Chomsky (1957:108)
S
NP
(b) Chomsky (1957:86)
S
Predicate Phrase
Aux
NP
Aux
VP
VP
Ve schématech (13) je terminální uzel věty označen jako jednotka specifického typu
symbolem: S (sentence). Jedinečnost symbolu S byla dána i tím, že celá řada transformací
byla lokálně vymezena doménou věty a některé se uplatňovaly pouze v jejím rámci. 33
Zavedení terminálního uzlu Aux, který se objevuje již v grafu (13b), a pozdější
přesvědčivé argumenty ve prospěch existence terminálního uzlu COMP (complementizer)
jako iniciálních elementu větné struktury, vedly k užití nového symbolu věty. V Barriers
(1986) prosazuje Noam Chomsky podobu větné struktury v duchu kanonické binární
endocentrické projekce kategorií I (Aux, INFL) a C (COMP). 34
(14)
The clausal categories conventionally labeled S and S', might be I'' and C'',
respectively, where I=INFL and C=complementiser, as in (2):
(2) a. S=I''=[NP [I'[VPV...]]]
b. S'=C''=[...[C'C I'' ]]
N. Chomsky (1986:3)
Grafické znázornění (14) je (15).
(15) (a)
S=IP
XP35
34
35
36
XP36
I'
I
33
(b) S'=CP
VP
C'
C
IP
Viz rozsáhlou studii o specifických root transformations v díle Josepha Emondse (1976). Teoreticky je
však věta považována za určitou formu rozšířené projekce verba a např. Ray Jackendoff (1977) ji přímo
označuje jako V'''.
Možný obsah a druhy kategorie C (COMP) jsou tématem již studie Joan Bresnanové (1970). Vlastnosti I
(Aux) a C jsou podrobně analyzovány také v pracích např. Fassi Fehriho (1980) a Timothy Stowella
(1981).
XP ve SPEC(I) je povrchovou pozicí subjektu ve standardní finitní větě. Vztah mezi SPEC(I) a I je
považován za prototyp vztahu SPEC-head, v němž se předpokládá vznik syntakticky relevantní shody
(agreement).
XP ve SPEC(C) je pozicí frázovou pro např. Wh elementy při zjišťovacích otázkách. C je pozicí
komplementizeru a při anglické otázce také závěrečnou pozicí pro I (Aux). Viz např. N. Chomsky (1977)
nebo H. Lasnik a M. Saito (1984).
15
I a C v (15a-b) jsou standardními hlavami svých projekcí IP a CP podle modelu
(12). Obsah projekce I je ztotožněn s verbální finitností, tzn. modalitou, a projekce C s
pojmem "judgement" ve smyslu aserce. Obojí je považováno za podstatu predikačního
vztahu nutného k logickému obsahu věty.37
2.4.
Slovní kategorie v generativní syntaxi: kategorie lexikální a funkční
Jak jsem již zmínila v podkapitole 2.1, terminální symboly větného grafu (hlavy)
označuje generativní syntax kategoriálně. Na základě komplexních morfo-syntaktických
kritérií transformační gramatika do určité míry přejímá a adaptuje pro své potřeby tradiční
dělení na kategorie slovních druhů. Počet a přesné definice slovních druhů jsou však
opakovaným tématem mnoha studií, autoři znovu vymezují již fixované termíny a zavádějí
nové pojmy. Při klasifikaci kategorií zákonitě argumentují ve prospěch formálních morfosyntaktických kritérií, především kritérií distribučních.38
Noam Chomsky (1965, str. 90) definuje slovní kategorie jako soubory binárních
distinktivních rysů [±N] a [±V]. Typické vlastnosti jednotlivých kategorií zásadně spojuje
s existencí dalších kategoriálních rysů, které analogicky k přijímanému fonologickému
modelu definuje také binárně. Příklad takového vymezení rysů pro nominální kategorii viz
(10), pro verbum např. (16).
(16) V → [+ V, ± Progressive, ± Transitive, ± Abstrakt/Subject, ± Animate/Object]
V rozsáhlé monografii prosazuje Ray Jackendoff (1977) systematické dělení
kategorií na lexikální (Nouns, Adjective-Adverbs, Verbs, tzn. kategorie otevřené) a
zpravidla k lexikálním kategoriím vztažené kategorie funkční (Complementiser, Tense,
Determiner, Quantifier atp., tedy kategorie s uzavřeným počtem gramatických elementů).
Toto dělení slovních druhů přejímají i další autoři, kteří opakovaně poukazují na závislost
funkčních kategorií na odpovídajících kategoriích lexikálních, např. spojení mezi
determinerem a substantivem, mezi pomocným slovesem a slovesem.
Systematicky se vztahu mezi lexikálními a funkčními kategoriemi věnuje v období
Government and Binding (řízenosti a vázání) např. Steven Abney (1987).39 Abney k
37
38
39
Pojem predikace však není v generativní syntaxi omezen jen na existence struktur obsahujících kategorie
I a C. Objevuje se např. také v konceptu tzv. malých vět (small clauses), které prosazují přítomnost
predikační struktury také u modifikujícím atributů a v nebinárních syntagmatech jako je doplněk. Viz
např. práce autorů jako T. Stowell (1991), A. Radford (1992), M. Starke (1994). Pro alternativní pohled
na stejnou tematiku viz např. E. Williams (1983).
V období generativní sémantiky autoři uvažovali také o přechodnosti kategorií (viz John Ross, 1973) a
toto pojetí zastává např. také George Lakoff (viz Lakoff, 1972, 1987). Dnes převažující stanovisko
jednoznačné vymezitelnosti kategorií prosazují např. Paul Postal (1969) nebo Joseph Emonds (1985),
kteří se idiosynkratických vlastností některých elementů snaží vysvětlit pomocí principů nezávislých na
repertoáru kategorií. Chomskyánská gramatika tak v podstatě plní požadavek, aby klasifikace kategorií
byla vytvářena s ohledem na rovinu, v jejímž rámci jsou uplatňovány. Protože cíleně omezuje rozsah své
analýzy na syntax, definují autoři slovní druhy především na základě syntaktických (distribučních)
kritérií.
Ve své disertaci S. Abney (1987) přesvědčivě argumentuje ve prospěch existence funkční projekce D
(Determiner), která má vztah v lexikální projekci N (Noun) paralelní se vztahem I (dříve Aux, dnes T) k
16
binárním rysům [±N] a [±V] připojuje specifický rys [+F] a vytváří tak soubor lexikálních
kategorií a k nim odpovídající funkční ekvivalenty, jak je znázorněno v tabulce (17).
(17)
+N, -V
+N, +V
-N, +V
-N, -V
Klasifikace lexikálních a funkčních kategorií (S. Abney, 1987)
-F category (contentive)
N – Noun
A (Q) - Adj/Adv/some Q
V – Verb
P – Preposition
+F category (functional)
D – Determiner
Q - degree words
I - Auxiliary, etc.
C – Complementisers
Na základě zásady, že volný morfém (včetně morfému nulového) s určitou
kanonickou interpretací musí mít adekvátní reprezentaci ve větném grafu, objevila se na
přelomu 80. a 90. let celá řada funkčních kategorií, které označovaly např. negaci, vid,
počitatelnost apod. Protože také určité standardní pozice motivující vznik vztahů ve
větném grafu potřebovaly symbolický záznam, objevily se i funkční kategorie jako AGR0,
FOCUS apod. 40
Množství funkčních kategorií se zvyšovalo na úkor univerzální pravděpodobnosti a
příliš komplexní struktura nebyla schopna zachytit triviální propojenost určitých celků.
Přes všechny výhrady vztahující se k neúnosné komplexnosti takové struktury, má rámec
používající množství funkčních kategorií také některá pozitiva. Tím nejvýznamnějším je,
že nalézá argumenty svědčící o hierarchii jednotlivých syntaktických rysů. Tato hierarchie
nepochybně vyžaduje vysvětlení také v každém ekonomičtějším modelu. Dalším pozitivem
definování samostatných funkčních kategorií je to, že jejich existence umožnila
kategoriálně odlišit výrazy, které mají řadu charakteristik společných s některou kategorií
lexikální, ale které se od prototypu této lexikálně kategorie v řadě jiných vlastností odlišují
41
40
41
projekci V (Verb). Navazuje tak na práce Anny Szabolcsi (1981, 1987, 1989), které srovnávaly D a I-C.
Oba autoři (podobně jako N. Fukui a M. Speas, 1986) prosadili pojetí funkčních projekcí jako lokace
abstraktních kategoriálních rysů a formálně sloučili syntax funkčních kategorií C, I (=T) a D
s existujícími kategoriemi lexikálními.
Příklad multiúrovňové projekce verba viz (11). Celou řadu dalších funkčních kategorií v oblasti verba
prosazují ve svých dílech autoři jako J. Horvath (1986, 1993), J.-Y. Pollock (1989), I. Laka (1990), G.
Cinque (1990), J. Ouhalla (1990, 1991), N. Chomsky (1991), R. Kayne (1994) a I. Kenesei (1995). V
oblasti projekcí nominálních jsou to např. P. Crisma (1990), A. Giorgi a G. Longobardi (1991), G. Giusti
(1992) a E. Ritter (1993).
Kontinuem lexikálních a gramatických výrazů se zabývají také různé teorie gramatikalizace. Pojem
gramatikalizace podrobně charakterizoval již Antoine Meillet (1912/26,1931). Později se gramatikalizací
zabývají např. J. Kurylowicz (1965) nebo E. Traugott a B. Heine (1991). Gramatikalizaci chápou jako
jednostranný diachronický (evoluční) proces, při kterém lingvistické jednotky pozbývají pragmatickou
sílu, sémantickou komplexnost, syntaktickou volnost a fonetickou samostatnost. Škála možných jednotek
je zpravidla určována jako lexikální kategorie → funkční kategorie/zájmeno → klitika → derivační afix
17
K dalšímu rozvoji tématu přispěla již dříve zmíněná vlivná studie Jane Grimshaw
(1991). Autorka prosadila pojem "rozšířené projekce" (extended projection), který spojuje
lexikální kategorie a jejich kategorie funkční do jednoho syntaktického celku. Hierarchicky
nejvyšší funkční projekce slučuje formální a sémantické rysy všech hierarchicky nižších
(kategoriálně neodlišných) funkčních projekcí včetně projekce lexikální, umístěné na
nejnižší pozici. Skutečnost, že frázová projekce obsahuje rysy všech svých komponentů
(především rysy své lexikální head), bývá označována jako princip koindexace nebo
perkolace.42
Pojem rozšířené (extended) projekce akceptuje i minimalismus. Noam Chomsky
(1995) však omezuje počet existujících kategorií pouze na ty, které mají standardní obsah i
kanonickou formu, tzn. v podstatě výčet uvedený v (17).43 Toto omezení sice značně
zjednodušilo struktury větných grafů, avšak určité poznatky z oblasti srovnávací hierarchie
kategoriálních rysů bude třeba vysvětlit jinak.
2.5.
Větné funkce v generativní syntaxi
Zavedení pojmu transformace vedlo v generativní syntaxi k disociaci tradičních
pojmů logický a gramatický podmět. Chomsky (1965) na mnoha místech ukazuje, že
logický a gramatický podmět nemusejí být totožné. Jako argumenty ve prospěch autonomie
syntaktického subjektu uvádí příklady dané ve výčtu (18), kde výraz v pozici gramatického
subjektu má pokaždé jiný sémantický vztah ke slovesu.
(18)
a.
b.
c.
d.
e.
A boy opened the door.
The wind opened the door.
The key opened the door.
The door opened.
The door was opened.
Také Jeremy Katz (1972) považuje větné funkce za definovatelné trojím způsobem,
jako (i) gramatické, (ii) rétorické, (iii) sémantické, a požaduje, aby tyto funkce nebyly
směšovány. Pokus o sloučení logické a gramatické funkce podmětu však lze nalézt např. ve
42
43
→ inflekční afix. Generativní syntax se snaží tyto jevy zachytit s odkazem na proces reanalýzy, při němž
jednotka mění svou kategorii (např. z lexikální na funkční), nebo pomocí různého zařazení jednotek z
hlediska jejich syntaktické struktury (např. rozdíl mezi hlavou a frází), jako teorie tripartity zájmen
autorů Anny Cardinaletti a Michala Starke (1999). Dalším zdrojem variability v generativním rámci je
také Emondsova (2000) teorie trojí inserce gramatických elementů.
Rozsah perkolace je syntakticky definován různě, viz např. S. Franks (1995). Pokud jde o realizaci
elementů reprezentovaných lexikálními a funkčními hlavami, viz zde diskuse v souvislosti se schématem
(11).
Noam Chomsky (1995) uvádí kategorie základní (substantive): Noun, Verb, Adjective, Particle a funkční:
Tense (namísto I), Complementiser, atp. Zásadní je, že odmítá používání terminálních uzlů AGRS a
AGRO, tj. uzlů, jejichž jedinou funkcí bylo poskytovat pozici pro strukturní vztahy (např. subjektu a
objektu s predikátem).
18
vlivné práci Fillmorově (1968, 1977), který reaguje na Chomského (1965) a analyzuje věty
uvedené ve výčtu (18) spolu s dalšími příklady.
Charles Fillmore prosazuje existenci dvou nezávislých hierarchií: sémantické a
gramatické. Sémantická valence vyjadřuje univerzální seřazení konceptuálně
definovatelných prvků jako Agens, Patiens atp. Mluvčí ji může v závislosti na kontextu v
určitém rozsahu modifikovat a "potlačit" povrchovou realizaci některého jejího členu.
Gramatická hierarchie pak obsahuje vazby existující v konkrétním jazyce, které umožňují
realizaci sémantických elementů. Fillmore tvrdí, že mapování mezi oběma hierarchiemi je
zákonité (ačkoliv komplexní a občas idiosynkratické) a že tedy forma i obsah jsou obojí
nutné k analýze komplexní struktury. Fillmorovu koncepci dvou propojených hierarchií a
jeho užití logické presupozice využívají také různé typy závislostních a valenčních
gramatik.44
V 80. letech, po zatlačení generativní sémantiky mimo oblast chomskyánské
analýzy, převládly ryze gramatické (strukturní) definice větných členů. Terminologií
větných členů se označují elementy umístěné ve specifickém strukturním vztahu k jinému
prvku bez ohledu na jejich interpretaci. Na základě kanonické frázové struktury (12)
znázorněné v rozšířené podobě jako (19) a vyjádřené slovně jako (20), jsou funkce
subjektu, objektu a adjunktu/modifieru definovány podle svého vztahu k hlavě a podle
umístění s ohledem na maximální projekci.45
(19)
XP
ADJUNKT
MODIFIER
XP
specifier (SPEC)
SUBJEKT
X'
X0
komplement
OBJEKT
(20) Třístupňová frázová struktura jako východisko k definování větných funkcí
a. OBJEKT X jako komplement X0 (complement/sister) určité minimální lexikálnífunkční projekce X0,46
44
45
46
V rámci funkční transformační gramatiky zmiňují téma valence kategorií a interpretaci participantů např.
Petr Piťha (1981, 1982) a Eva Hajičová (1983).
Lineární uspořádání prvků v (19) je standardní pro tzv. 'head initial' jazyky, závisí tedy na typu
konkrétního jazyka. Někteří autoři (např. Richard Kayne, 1994) však argumentují ve prospěch
univerzálnosti struktury (19) a zrcadlový obraz téhož u 'head final' jazyků považují za výsledek derivace.
Vzhledem k unikátnosti pozice objektu (pro kterou se proto zavedl alternativní termín 'komplement')
představují verbální struktury se dvěma předměty často diskutovaný problém. Např. Richard Larson
(1988, 1990) argumentuje ve prospěch ryze strukturního řešení pomocí členité verbální fráze. Naproti
19
b. SUBJEKT X jako specifier (SPEC), tj. fráze bezprostředně dominovaná frázovým
uzlem určité lexikální/funkční projekce X,47
c. ADJUNKT/MODIFIER X jsou frázové elementy připojené adjunkcí na střední nebo
maximální úrovni projekce X.48
Pozice pro subjekt a objekt v (19) jsou strukturně unikátní, pozice adjunktu
(předpokládaná struktura pro modifikaci adverbiálem nebo atributem) je rekurzivní. V
tomto pojetí jsou termíny používané bez ohledu na kategorii X, tzn. že např. termín
OBJECT lze použít pro komplement (sister of) předložky, stejně jako substantiva nebo
kterékoliv lexikální či funkční hlavy.49
Strukturně definované a unikátní pozice ve schématu (19) jsou interpretovány na
základě často idiosynkratické sémantické selekce lexikálních hlav nebo bezpříznakové
syntaktické selekce hlav funkčních. Valenci hlav vyjadřují tematické role (Theta Roles),
které příslušná hlava uděluje elementům v rámci své domény. Naplnění subkategorizace
hlav a interpretovatelnost všech větných elementů jsou jedním z požadavků na
gramatičnost struktury.50
Snaha o propojení sémantických a strukturních kritérií především uvnitř rozšířené
projekce slovesa existuje však i v 80. letech, kdy je koncept jaderných vět zcela zrušen a
všechny promluvy se považují za deriváty abstraktního schématu. N. Fukui a M. Speas
(1986), R. Larson (1988, 1990), H. Koopman a D. Sportiche (1991) postupně prosazují
typ větného grafu, který je v hloubkové struktuře založený na implicitním (také
sémantickém) obsahu vlastních lexikálních jednotek. Hypotéza o pozici subjektu uvnitř
lexikální projekce VP (VP-Internal Subject Hypothesis) tvrdí, že logický subjekt i objekt
jsou v hloubkové struktuře vždy generovány jako součásti minimální projekce verba:
subjekt jako SPEC(V) a objekt jako komplement V. Finální forma a pozice subjektu a
objektu mimo doménu VP jsou výsledkem jiných faktorů, např. potřeby nominálního
komplexu získat abstraktní pád nebo výsledkem specifického charakteru verbální flexe.
47
48
49
50
tomu Ray Jackendoff (1990), prosazuje linearitu jako relevantní princip pro interpretaci a Joseph
Emonds (1993) transformační řešení problému.
Viz Timothy Stowell (1989) nebo Andrew Radford (1988). V minimalismu je SPEC v (19) označován jako
SPEC v rámci minimální domény hlavy, aby byl odlišen od adjunktu, který minimalismus označuje také
jako SPEC.
Adjunkt/modifier se liší od specifieru a komplementu tím, že jeho připojení nerozšiřuje projekci (nemění
její syntaktickou povahu).
Ryze strukturní pojetí pojmu subjekt/objekt viz např. standardní úvod do generativní syntaxe Andrewa
Radforda (1988).
Standardní pojetí subkategorizace v rámci Theta Theory (tzn. Government and Binding) představují např.
A. Radford (1988) a L. Haegeman (1991). Autoři se odvolávají na existenci projekčního principu
(projection principle), který omezuje možnosti derivace frázového ukazatele. Fráze musí odpovídat
univerzálním pravidlům syntaktické projekce (X bar format) a být intepretovatelná. Tato pravidla jsou
definována s ohledem na obsah syntaktických a sémantických rysů každé lexikální jednotky, tzn. její
subkategorizaci stanovenou v rámci lexikonu. Subkategorizace zahrnuje syntaktickou c-selection, tzn.
selekci komplementu, která vyjadřuje gramatickou kompatibilitu hlavy s kategorií jejího komplementu, a
s-selection, tzn. sémantickou selekci odkazující na interpretační kompatibilitu. Předpokládá se, že
sémantická selekce je konceptuálně primární, ale gramatická selekce představuje její obligatorní
gramatikalizovanou podobu.
20
Problémem takto striktně lokálního vymezení tematických rolí je omezená kapacita
minimální projekce a to, že adjunkce/modifikace (tzn. elementy mimo minimální doménu
hlavy) zůstávají v oblasti v podstatě strukturně nedefinovatelné.
Podrobnější rozbor sémanticky definovaných větných funkcí v generativním rámci
se objevuje ve studiích autorů jako Jane Grimshaw (1991) nebo Ray Jackendoff (1990).
Pod názvem konceptuální struktura (conceptual structure) prosazují existenci komplexních
souborů tematických rolí spojených s konkrétními slovními druhy a specifickými
lexikálními jednotkami. Stejně jako u většiny valenčních teorií, také zde je spojení mezi
abstraktní konceptuální a formální syntaktickou strukturou často idiosynkratické.
3.
Závěr
Vědecká jazyková analýza vychází z rozkladu jazykových dat. Chápeme-li jazyk
jako systém (vnitřně organizovaný útvar se vztahy mezi částmi), je východiskem jazykové
analýzy segmentace a klasifikace. Na základě klasifikace prvků jazykového systému hledá
jazyková analýza souvislosti mezi jednotlivými hierarchicky pojímanými rovinami a relace
mezi různě komplexními prvky (sub)systému. Jazykověda přitom používá řadu termínů,
které označují diskrétní jednotky na úrovni jednotlivých jazykových plánů a vztahy mezi
nimi.
V první kapitole této studie jsem nastínila tradiční pojetí základních syntaktických
jednotek získaných na základě segmentace textu (slovo, fráze, věta) a pojmů slovního
druhu (kategorie) a větného členu. Konstatovala jsem, že vzhledem ke komplexní povaze
jazykového systému je tyto termíny možno definovat na základě mnoha kritérií.
Základním požadavkem na prostředky metajazyka je, aby byly ekonomické, exaktní
a jednoznačné. Termíny označující klasifikované množiny by se neměly překrývat, vytvářet
hybridní, nekonzistentní a selektivní skupiny. Řada z běžně používaných jazykovědných
termínů tyto požadavky nesplňuje. Protože předpokladem vědecké klasifikace je dodržení
požadavku identity zvolené a klasifikované vlastnosti, zdá se, že problém nespočívá v
neexistenci možné klasifikace, ale ve směšování kritérií a v jejich vágní nebo nesprávné
volbě. Při respektování hierarchie systému lze dosáhnout přijatelné přesnosti definic s
odpovídající výpovědní hodnotou. V tom případě je však systém termínů bohatší, než
repertoár užívaný při triviálním jazykovém rozboru, a v každé etapě analýzy (konstrukce
teorie) je třeba nedostatečně fixované pojmy znovu přesně vymezit.
Ve druhé kapitole této studie jsem se zaměřila na pojetí základních jazykovědných
pojmů v chomskyánské generativní syntaxi, která se snaží definovat význam primitivů
důsledně s ohledem na syntaktickou rovinu. Fonetická, morfologická a sémantická kritéria
však generativní gramatika používá jako relevantní součást analýzy, zejména v oblastech,
kde předpokládá (nemůže se vyhnout faktu), že roviny v komplexní struktuře jazyka jsou
systémově propojené.
Stejně jako v tradiční lingvistice, nejméně exaktní je syntaktická definice slova.
Frázový graf sice poskytuje možnosti, jak vztah terminálních symbolů a existujících
lexikálních jednotek (morfémů a slov) zachytit, ale volba mezi potenciálně možnými
transformacemi v konkrétním jazyce zůstává zatím na rovině syntaxe nedefinovatelná.
Větný a frázový graf používá jako základní jednotky (terminální symboly) hlavy
označované jako kategorie (slovní druhy). Slovní druhy přejímá generativní syntax z
21
tradiční gramatiky a teprve postupně je vymezuje odlišným způsobem. V dnešní fázi
vývoje je repertoár hlav/kategorií založen na protikladu lexikálních a funkčních
hlav/kategorií a především v oblasti funkčních hlav vyžaduje jeho formální charakteristika
další studium.
Kategoriálně specifikovaná hlava je základem projekce kanonické fráze, která je
hypoteticky univerzální. Věta je potom standardní projekcí funkční kategorie C a obsah
funkční kategorie C má zachytit specifika základní větné struktury. U termínů hlava, fráze
(a věta) je syntaktické kritérium uplatněno dominantně. Konkrétní forma a obsah elementů
vázaných na hlavu je však určena subkategorizací konkrétní hlavy a otázka subkategorizace
kategorií si vyžaduje návaznost na rovinu sémantickou.
V oblasti větných členů (funkcí) používá generativní gramatika tradiční
terminologii, avšak opírá se především o strukturní definice základních větných funkcí tak,
jak jsou znázorněny ve větném grafu. Při podrobnější analýze typů komplexních elementů
vyskytujících se v pozicích větných členů však autoři nutně používají odkazy k jiným
rovinám jazykového systému, především sémantické a pragmatické.
Pokusem o propojení sémantické roviny v oblasti subkategorizace a větných funkcí,
je používání systému konceptuálních rysů, tzn. interpretovatelných syntaktických rysů
(definovaných pokud možno binárně), jejichž charakteristika je součástí obsahu
komplexních lexikálních jednotek. Repertoár těchto hypotetických rysů je však v dnešní
době teoreticky nepropracovaný a předkládané charakteristiky možností jsou často
systémově nekonsistentní.
červen 2000
Ludmila Veselovská
Katedra anglistiky a amerikanistiky
Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc
email: [email protected]
BIBLIOGRAFIE
Abney, Steven P. (1987) The English Noun Phrase in Its Sentential Aspect. Ph.D. dissertation, MIT,
Cambridge, Mass.
Aristoteles (-1958) Kategorie. Nakladatelství ČSAV, Praha.
Baker, Mark C. (1988) Incorporation. A Theory of Gammatical Function Changing. The University of
Chicago Press, Chicago/London.
Baltin, Mark (1987) 'Heads and Projections.' M. Baltin and A. Koch (eds.) Alternative Conceptions of
Phrase Structure. University of Chicago Press, Chicago.
Bloomfield, Leonard (1933) Language. New York: Holt, Reinehart and Winston.
Bresnan, Joan W. (1970) 'On Complementizers: Toward a Syntactic Theory of Complement Types'.
Foundations of Language 6:1970. (297-321)
Cardinaletti, Anna a Starke, Michal (1999) ‘The Typology of Structural Deficiency.” Henk van Riemsdijk
(ed) Clitics in Indo-European Languages: Eurotype Project Working Group 8. The Mouton de Gruyter,
Berlin.
Cinque, Guglielmo (1990) Types of A'-dependencies. The MIT Press, Cambridge, Mass.
Comrie, Bernard (1981): Language Universals and Linguistic Typology. Blackwell 1989.
Crisma, Paola (1990) Functional Categories inside the Noun Phrase: A Study on the Distribution of Nominal
Modifiers. Tesi di Laurea, University of Venice.
Croft, William (1991) Syntactic Categories and Grammatical Relations. Chicago: University of Chicago
Press.
Crystal, David (1987) The Cambridge Encyclopedia of Language. Cambridge University Press.
22
Čermák, František (1993) Základy lingvistické metodologie. Univerzita Karlova, Praha.
Černý, Jiří (1970) 'O vzniku a vývoji gramatických kategorií.' In: Slovo a slovesnost 1970 (207-222)
Černý, Jiří (1996) Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc.
Daneš, F., Grepl, M., Hlavsa, Z. (1987) Mluvnice češtiny 3. Academia, Praha.
Daneš, František (1985) Věta a text. Academia, Praha.
Dušková, Libuše (1988) Mluvnice současné angličtiny na pozadí češtiny. Nakladatelství Čs. akademie věd,
Praha.
Emonds, Joseph E. (1976) A Transformational Approach to English Syntax. Academic Press.
Emonds, Joseph E. (1978) 'The Verbal Complex V'-V in French.' Linguistic Inquiry 9:1978. (151-175)
Emonds, Joseph E. (1985) A Unified Theory of Syntactic Categories. Studies in Generative Grammar. Foris
Publications Publications, Dordrecht.
Emonds, Joseph E. (1993) 'Projecting Indirect Objects.' The Linguistic Review 10:1993. (211-263).
Emonds, Joseph E. (2000) Lexicon & Grammar: the English Syntacticon. The Mouton de Gruyter, Berlin.
(in print).
Fassi Fehri A. (1980) Some Complement Phenomena in Arabic, Lexical Grammar, the Complementizer
Phrase Hypothesis, and non-Accessibility Condition. Upublished Ms. University of Rabat, Rabat,
Marocco.
Fillmore, Charles (1968) 'Toward a Modern Theory of Case.' In: Reibel, D. and Schane, S. (eds.), Modern
Studies in English. Prentice-Hall, inc., Englewood Cliffs, New Jersey 1969. (361-375)
Fillmore, Charles (1977) 'The Case for Case Reopened.' In: P. Cole and J. Saddock (eds.) Syntax and
Semantics 8:1977. (59-82)
Franks, Steven (1995) Parameters of Slavic Morphosyntax. Oxford University Press, New York and
Oxford.
Fukui, Naoki a Speas, Margaret (1986) ‘Specifiers and Projection.’ In: MIT Working Papers in Linguistics
8. (128-172.)
Giorgi, Alessandra a Longobardi, Giuseppe (1991) The syntax of Noun Phrases: Configuration,
parameters and empty categories. Cambridge University Press, Cambridge.
Giusti, Guiliana (1992) La sintassi dei sintagmi nominali quantificati. Tesi di Laurea, University of Venice.
Goodman, N. (1951) The structure of appearance. Cambridge University Press.
Greenberg, Joseph H. (1961) 'Some Universals of Grammar with Particular Reference to the Order of
Meaningfull Elements.' In: J.H. Greenberg (ed.) Universals of language. The MIT Press, Cambridge,
Mass. (73-113).
Grimshaw, Jane (1991) Argument Structure. MIT Press, Cambridge, Mass.
Haegeman, Liliane (1991) Government & Binding Theory. Blackwell.
Halle, Morris a Marantz, Alex (1993) 'Distributed Morphology and the Pieces of Inflection.' In: Hale, K.
and Keyser, S.J. (eds.) The View from Building 20. The MIT Press, Cambridge, Mass. (111-176)
Halliday, M. A. K. (1976) Systems and Function in Language. London: Oxford University Press.
Hajičová, Eva (1983) Remarks on the Meaning of Cases. In: Prague Studies in Mathematical Linguistics
Vol. 8. Academia, Praha. (149-157)
Harris, Zellig S. (1952) 'Discourse Analysis.' Language 28-1952. (1-30)
Horvath, Julia (1986) FOCUS in the Theory of Grammar and the Syntax of Hungarian. Dordrecht: Foris.
Horvath, Julia (1993) 'Structural Focus, structural case, and the theory of feature assignment.' In: K. Kiss
(ed.) Discourse Configurational Languages. Oxford University Press.
Chomsky, Noam (1957) Syntactic Structures. The Hague: Mouton.
Chomsky, Noam (1965) Aspects of the Theory of Syntax. The MIT Press, Cambridge, Mass.
Chomsky, Noam (1971) 'Remarks on Nominalization.' In: Studies on Semantics in Generative Grammar.
Mouton Publishers, The Hague 1972. (11-61)
Chomsky, Noam (1977) 'On Wh-movement.' In: Culicover, Peter W. (ed.) Formal Syntax. Academic Press,
New York. (71-132).
Chomsky, Noam (1986). Barriers. Cambridge, MA: MIT Press.
Chomsky, Noam (1991) 'Some Notes on Economy of Derivation and Representation.' In: Freidin, R. (ed.)
Principles and Parameters in Comparative Grammar. (417-454)
Chomsky, Noam (1994) Bare Phrase Structure. MIT Ms.
Chomsky, Noam (1995) The Minimalist Program. The MIT Press, Cambridge, Ma.
23
Jackendoff, Ray (1972) Semantic Interpretation in Generative Grammar. The MIT Press, Cambridge,
Mass.
Jackendoff, Ray (1977) X-bar Syntax: A Study of Phrase Structure. The MIT Press, Cambridge, Mass.
Jackendoff, Ray (1990) Semantic Structures, MIT Press, Cambridge.
Jackendoff, Ray (1994) Lexical Insertion in a Post-Minimalist Theory of Grammar. Brandeis University.
Jakobson, Roman (1932) 'Zur Struktur des russischen Verbums.' In: Charisteria Guil. Mathesio, Praha
1932.
Jakobson, Roman (1956) 'Two Aspects of Language and Two Types of Aphastic Disturbances.' In:
Jakobson and Halle (eds.) Fundamentals of Language. Mouton Publishers, Haague.
Karlík, Petr a kol. (1995) Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, Brno.
Katz, Jeremy J. (1972) Semantic Theory. Harper and Row, New York.
Kayne, Richard S. (1994) The Antisymmetry of Syntax. Linguistic Inquiry Monograph 25. The MIT Press,
Cambridge, Mass.
Kenesei, István (1995) A Minimalist Program for the Syntax of Focus. University of Szeged.
Koopman, Hilda a Sportiche, Dominique (1991) 'The Position of Subjects.' In: Lingua 85:1991. (211-258)
Kurylowicz, Jerzy (1965) 'The evolution of grammatical categories.' In: Kurylowicz (1975) (ed) Esquisses
linguistiques II. Fink, Munich.
Laka, Itzar (1990) Negation in Syntax: on the Nature of Functional Categories and Projections. PhD
Dissertation, MIT.
Lakoff, George (1972) 'Hedges: A Study in Meaning Criteria and the Logic of Fuzzy Concepts.' Papers
from the eighth Regional Meeting Chicago Linguistic Society. April 14-16, 1972. (83-228)
Lakoff, George (1987) Women, fire, and dangerous things: what categories reveal about mind. University of
Chicago Press, Chicago.
Larson, Richard (1988) 'On the Double Object Construction.' Linguistic Inquiry 19:1988. (335-391)
Larson, Richard (1990) 'Double Objects Revisited (Reply to Jackendoff).' Linguistic Inquiry 21:1990. (589632)
Lasnik, Howard a Saito, Mamoru (1984) 'On the Nature of Proper Government.' Linguistic Inquiry
15:1984. (235-289)
Mathesius, Vilém (1911) 'O potenciálnosti jevů jazykových.' In: Vachek, J. (ed.) A Prague School Reader in
Linguistics. Bloomington: Indiana
Mathesius, Vilém (1961) Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém.
Nakladatelství Čs. akademie věd, Praha.
May, Robert (1985) Logical Form: Its Structure and Derivation. LI Monograph 12. The MIT Press,
Cambridge, Mass.
Meillet, Antoine (1912/26,1931) Linguistique historique et linguistique générale I, II. Librairie Ancienne
Honoré Champion. Paris.
Newmeyer, Frederick (1998) Language Form and Language Function.The MIT Press, Cambridge, Mass.
Ouhalla, Jamal (1990) 'Sentential Negation, Relativized Minimality and the Aspectual Status of Auxiliaries.'
The Linguistic Review 7:1990. (183-231)
Ouhalla, Jamal (1991) Functional Categories and Parametric Variation. Routledge,London.
Panevová, Jarmila (1974) 'On verbal frames in functional generative description (I).' The Prague Bulletin of
Mathematical Linguistics 22., (3-39).
Panevová, Jarmila (2000) 'Poznámky k valenci podstatných jmen.' In: Hladká, Zdeňka a Karlík, Petr (ed)
Čeština – univerzália a specifika 2. Brno.
Piťha, Petr (1981) 'On the case frames of nouns.' In: Prague Studies in Mathematical Linguistics Vol. 7.
Academia, Praha. (215-224)
Piťha, Petr (1982) 'K otázce valence u adjektiv.' In: Slovo a slovesnost 43. (113-118)
Pollock, Jean-Yves (1989) Verb Movement, Universal Grammar, and the Structure of IP. Linguistic Inquiry
20:1989. (365-424)
Postal, Paul (1969): 'On So-Called 'Pronouns' in English.' In: Reibel, D. and Schane, S. (eds.), Modern
Studies in English. Prentice-Hall, inc., New Jersey. (201-224).
Quine, Willard Van Orman (1953) From a logical point of view. Cambridge University Press.
Radford, Andrew (1988) Transformational Grammar. Cambridge University Press, Cambridge.
Radford, Andrew (1992) Small Children's Small Clauses. Bangor Research Papers in Linguistics. Ms.
24
Riemsdijk, Henk van a Williams, Edwin (1986) Introduction to the Theory of Grammar. The MIT Press,
Cambridge, Mass.
Ritter, Elisabeth (1993) ‘Where’s Gender?’ Linguistic Inquiry 47: 795-803.
Ross, John (1973) 'A Fake NP Squish.' In: Bailey a Shuy (eds.) New Ways of Analyzing Variation in English.
Washington D.C.: Georgetown University Press. (96-140)
Sgall, Petr a kol. (1986) Úvod do syntaxe a sémantiky. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha.
Sgall, Petr (1967) Generativní popis jazyka a česká deklinace. Nakladatelství Československé akademie
věd, Praha.
Starke, Michal (1994) 'On the Format for Small Clauses.' In: A. Cardinaletti a T. Guasti (eds.) Syntax and
Semantics 27: Small Clauses.
Stowell, Timothy (1981) Origins of Phrase Structure. Ph.D. Dissertation, MIT, Cambridge.
Stowell, Timothy (1989) 'Subjects, specifiers, and X-bar theory.' In: Mark Baltin and Anthony Kroch (eds.)
Alternative conceptions of phrase structure. Chicago: University of Chicago Press, 232–62.
Stowell, Timothy (1991) 'Small Clause Restructuring.' In: Freidin, R.(ed.) Principles and Parameters in
Comparative Grammar. The MIT Press, Cambridge, Mass. (182-218).
Szabolcsi, Anna (1981) 'The Possessive Construction in Hungarian: A Configurational Category in a NonConfigurational Language.' In: Acta Linguistica Academica Scientiarum Hungaricae 31. (21-289)
Szabolcsi, Anna (1987) ‘Functional Categories in the Noun Phrase.' In: I.Kenesei (ed.) Approaches to
Hungarian 2. Budapest: Jate Szeged.
Szabolcsi, Anna (1989) ‘Noun Phrases and Clauses: is DP analogous to IP or to CP?’ In: J. Payne (ed.) The
Structure of Noun-Phrases. Mouton, Amsterdam.
Šmilauer, Vladimír (1958) Učebnice větného rozboru.Praha 1958.
Šmilauer, Vladimír (1965) Novočeská skladba. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1966.
Tesnière, Lucien (1959) Éléments de syntaxe structurale. Paris.
Traugott, Elizabeth a Heine, Bernd (1991) (ed) Approaches to Grammaticalization. John Benjamin,
Amsterdam.
Travis, Lisa (1984) Parameters and Effects of Word Order Variation. PhD Dissertation, MIT.
Trnka, Bohumil (1932) 'Some Thoughts on Structural Morphology.' In: Charisteria Guil. Mathesio, Praha
1932.
Trubeckoj, Nikolaj Sergeevič (1931) 'Die phonologishen Systeme.' In: Travaux du Cercle linguistique de
Prague, 4. svazek, 1939. (96-116)
Trubeckoj, Nikolaj Sergeevič (1939) 'Grudzüge der Phonologie.' In: Travaux du Cercle linguistique de
Prague, 7. svazek, 1939.
Williams, Edwin S. (1983): 'Against Small Clauses.' Linguistic Inquiry 14:1983. (287-308).
Zadeh, Lofti A. (1965) ' Fuzzy sets.' Information and Control 8. (338-353)
25

syntaktické primitivy

Transkript

Podobné dokumenty

ZÁNIK POMPEJÍ Z BRITSKÉHO MUZEA

Rozklikněte si též článek o našem projektu v časopise Chatař

Tělesnost a kyberkultura

program koncertu