Čl. 1 K VÝROČÍ DEPORTACÍ PLZEŇSKÝCH ŽIDŮ

Čl. 1
K VÝROČÍ DEPORTACÍ PLZEŇSKÝCH ŽIDŮ
(psáno v lednu 2002, krácená verze vyšla v plzeňské příloze MF Dnes)
Před šedesáti lety došlo v Plzni k události, která nemá v dějinách města obdoby.
V rozmezí deseti dnů mezi 17. a 26. lednem 1942 byly ve třech velkých skupinách vyvezeny
z města více než dva tisíce plzeňských občanů všech sociálních vrstev a profesí od dělníků,
řemeslníků, živnostníků, učitelů až po lékaře, právníky, bankéře a úředníky. Vyvezeny byly
celé rodiny, staří lidé i velmi malé děti. Jediné, čím se na pohled odlišovali od ostatních
obyvatel města, byla žlutá šesticípá hvězda velikosti dlaně, přišitá na levé straně kabátu.
Tito lidé byli na základě genealogického původu a nacistických kritérií a bez ohledu
na jejich vlastní národnostní či konfesní cítění definováni jako židé. Podle tzv. norimberských
rasových zákonů platných od r. 1935 na území Velkoněmecké říše a po německé okupaci
zbylého území Československa i v Protektorátu Čechy a Morava byli jako osoby právně i
lidsky méněcenné postupně zbavováni všech občanských práv a svobod, postavení, majetku,
zaměstnání a vystaveni vzrůstajícímu administrativnímu, psychickému i fyzickému útlaku.
Nucený transfer byl jen další etapou v hrůzném procesu nazvaném nacistickými strůjci
eufemisticky „konečné řešení židovské otázky“.
Cílem tří zvláštních vlakových souprav vypravených z plzeňského hlavního nádraží
17., 22. a 26. ledna bylo pevnostní město Terezín, vybrané na podzim 1941 Reinhardem
Heydrichem k soustředění všech osob židovského původu z území protektorátu. Spolu
s plzeňskými odjelo dalších 540 židů – mužů, žen a dětí - z blízkého či vzdálenějšího okolí –
z Rokycanska, Kralovicka, Radnicka, Zbirožska, Blovicka, Manětínska, Hořovicka. V dlouhé
řadě vlaků směřujících do Terezína z území protektorátu a později z dalších měst Němci
obsazené Evropy od listopadu 1941 do poloviny dubna 1945 byly tři plzeňské transporty mezi
prvními.
Před samotnou deportací byli všichni její účastníci internováni několik dní v budově
Sokola Plzeň 1 v dnešních Štruncových sadech. Stovky lidí, mužů, žen a dětí trávily dny a
noci společně v hlavním sále i v přilehlých prostorách sokolovny. Spali na slamnících na
zemi, tísnili se, šlapali po sobě. V určené dny odjezdu je k vlakům po skupinách seřazených
do čtyřstupů odváděly ozbrojené strážní oddíly německé okupační armády už jako vězně.
Každý měl na krku cedulku se jménem, s písmenem označujícím transport, a osobním číslem
v transportu. Stejné označení měla i příruční zavazadla - kufry a batohy -, v kterých si
deportovaní vezli všechen svůj poslední majetek - teplé oblečení, pár osobních věcí a
potraviny na několik dní. Vše do váhy padesáti kilogramů na osobu.
Po mnoha hodinách jízdy dojel vlak na nádraží v Bohušovicích, vzdálených od
Terezína asi dva a půl kilometru. Odtud šli deportovaní se zavazadly pěšky do Terezína
doprovázeni českými četníky; vlečka do města tehdy ještě nestála. Někteří staří a nemocní
byli odvezeni nákladními auty. Po příchodu do Terezína byly rodiny rozděleny - město ještě
nebylo „otevřeným ghettem“ a k ubytování sloužily některé vyklizené kasárenské objekty.
Zvlášť byli ubytováni práceschopní muži, zvlášť ženy a děti do dvanácti let, zvlášť staří lidé a
nemocní. Ubikace ale nebyly ještě na nové obyvatele dostatečně připraveny; lidé spali často
na slámě na holé zemi, problémy byly s hygienou i se stravováním. Takto obydlená kasárna
se stala novým „nájemníkům“ vězením. Byla střežena četnictvem bez možnosti volného
pohybu. To se změnilo až 27. června 1942, kdy po dokončeném vystěhování civilního
obyvatelstva byly strážní četnické oddíly podléhající komandatuře SS staženy od
kasárenských objektů ke střežení obvodu města a vjezdových bran.
Plzeňské transporty byly označeny písmeny R, S a T. Přímo z Plzně v nich odjelo
2064 osob; z území současného okresu Rokycany 220 osob, z okresů Plzeň – jih 93, Plzeň –
sever 100, Beroun 84, Rakovník 35, Příbram 6 a Domažlice 2 osoby. Nejstarší byla
devadesátiletá Marie Ebenová z Litohlav zařazená do třetího transportu T. Zemřela čtvrtý den
po příjezdu do Terezína. Ještě do konce ledna zemřelo dalších 21 osob vysokého věku;
osmdesátiletá Luisa Schwarzová z Plzně zařazená do druhého transportu už 23. ledna.
Nejmladší deportovanou osobou byla osmiměsíční Eva Fischerová v třetím transportu T.
Přežila s matkou v Terezíně.
Už 11. a 18. března 1942 vypravil Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA), jemuž
terezínské ghetto podléhalo, z Terezína dva transporty označené Aa a Ab, každý s 1000
osobami, směřující do ghetta ve východopolském městečku Izbica. Do transportů bylo
zařazeno 620 mužů, žen a dětí z plzeňských transportů. Další Plzeňané byli z Terezína během
následujících osmi měsíců roku 1942 postupně deportováni do ghett, koncentračních a
vyhlazovacích táborů ve východním Polsku, Bělorusku, Estonsku a Lotyšsku. 26. října 1942
byl z Terezína vypraven první transport do Osvětimi; tábor KL Auschwitz II – Birkenau
(Osvětim II – Březinka), jak zněl oficiální název, se stal cílem všech pozdějších z Terezína
odjíždějících transportů.
Rok 1942 byl pro plzeňské židy tragický. Z osob zařazených do tří plzeňských
transportů jich během tohoto roku zemřelo přímo v Terezíně 208 (do osvobození v květnu r.
1945 dalších 71). Do konce roku 1942 za zvlášť otřesných okolností zahynuli – až na několik
jednotlivců – v ghettech a ve vyhlazovacích táborech všichni účastníci východních transportů.
V prosinci 1942, jedenáct měsíců od chvíle, kdy plzeňští odjížděli budovat „Židům Vůdcem
darované město“, byla z účastníků plzeňských transportů naživu již jen necelá třetina; více
než tisíc osm set mužů, žen a dětí bylo po smrti. Z těch zbylých se konce války dožily 204
osoby. Byli to ti, co zůstali v Terezíně, nebo ti, co byli po deportaci do Osvětimi odvezeni do
některých pobočných pracovních táborů. Ale i ti, kdo přežili, jsou oběti. Do konce života byli
odsouzeni žít se stigmatem prožitého utrpení a ztráty svých blízkých.
Holocaust je jedním z nejtemnějších reliktů uplynulého století. To, že se k němu stále
ještě vracíme a že po tolika letech vyvolává zájem i u mladých lidí, není způsobeno jen tím,
že byl komunistickým režimem zamlčován a tabuizován, ale i tím, že některé otázky dosud
nebyly zodpovězeny a že rány, které způsobil jsou hluboké a zůstávají otevřené a neléčené.
Tím, že uctíme památku obětí holocaustu a připomeneme si jejich jména, tváře a osudy,
můžeme převzít na sebe část bolesti pozůstalých a blízkých. Mrtvým pomoci nemůžeme. Ale
můžeme se alespoň morálně postavit na jejich stranu. Neboť, jak napsal několik let po válce
Jean Améry, bývalý osvětimský vězeň, svět který promíjí a zapomíná, odsoudil oběti, nikoli
ty, kteří vraždili nebo dávali vraždění volný prostor. V jeho poselství je zároveň obsažen
imperativ postoje k podobným událostem, které se ve světě pořád ještě dějí. Zločiny
neodpouštět, ale všemožně jim bránit. Neglorifikovat násilí a nebát se zastat slabších.
Cílem projektu Rok 2002 - rok vzpomínek, který bude formálně zahájen odhalením
pamětní desky na budově sokolovny ve Štruncových sadech v Plzni, je oživit vzpomínku
na plzeňské oběti holocaustu a uctít památku těch, jejichž popel je rozptýlen spolu s popelem
ostatních obětí na místech jako je Terezín, Belžec, Izbica, Zamošč, Varšava, Raasiku, Malý
Trostinec, Majdanek, Treblinka, Sobibor, Osvětim, Březinka. Pamatujme si ta jména.
Radovan Kodera
Plzeň, 20.1.2002
Čl. 2
Izbica - cíl březnových transportů z Terezína v r. 1942
(vyšlo v březnu 2002 v plzeňské příloze MF Dnes)
Čtyřicet pět dní od příjezdu třetího transportu plzeňských židů do Terezína pokračuje
další etapa hrůzné mašinérie „konečného řešení“. Čtyři sta šedesát osob ze tří
lednových plzeňských transportů je zařazeno do tisícičlenného transportu „Aa“ vypraveného
Hlavním úřadem říšské bezpečnosti 11. března 1942 z Terezína do městečka Izbica kdesi
ve východním Polsku. Mezi tisíci osobami v druhém transportu „Ab“ vypraveném z Terezína
do Izbice 18. března je 160 Plzeňanů. Ze 2604 židů deportovaných v lednu 1942 z Plzně
do Terezína jich do Izbice odjelo 620, tedy téměř každý čtvrtý…
Městečko Izbica leží v lublinské oblasti východního Polska, jež byla nacistickým
establišmentem nazývána Generální gouvernement. V r. 1940 bylo v Izbici zřízeno ghetto
pro místní i okolní polské židy. Další podobná ghetta byla zřízena v mnoha městech a
městečkách všude tam, kde byla početnější židovská komunita. Ghetta byla obvykle ohrazena
dřevěnou hradbou s ostnatým drátem a měla několik vstupních bran. Střežena byla
jednotkami SS a ukrajinských stráží. V ghettech internovaní židé byli využíváni na otrockou
práci v zemědělství i v okolních průmyslových závodech. Jejich už tak nelidské životní
podmínky se zhoršovaly s měnící se situací německé armády na východní frontě.
Do několika ghett a koncentračních táborů v lublinské oblasti bylo během první
poloviny roku 1942 vypraveno z Terezína celkem 14 transportů českých židů - 14 tisíc mužů,
žen a dětí, tedy těch, kteří byli do Terezína postupně soustřeďováni z území Protektorátu.
V těchto transportech odjelo z Terezína 1320 účastníků tří plzeňských transportů, tj. víc než
polovina. Další transporty do Generálního gouvernementu směřovaly z Německa a některých
jiných zemí nacisty obsazené Evropy.
Městečko Izbica leží 20 kilometrů severně od Zamošče, při silnici vedoucí do Lublinu.
Až do druhé světové války mělo většinovou židovskou populaci; bývalé židovské kupecké
patrové domky s obchůdky v přízemí lemují dosud hlavní Lubelskou ulici i jižní stranu
nevelkého náměstí. Židé už tady ale nežijí. Do jara 1943 zahynuli všichni dílem v plynových
komorách v Belžeci či v Sobiboru, dílem byli postříleni buď přímo v ghettu nebo
ve vlastnoručně vykopaných hromadných hrobech na židovském hřbitově. České židy, kteří
sem přijeli v předjaří r. 1942 z Terezína, čekal stejný osud.
V městečku dosud žijí pamětníci těchto tragických událostí. Paní Alina Rolnik
vypráví, že čeští židé přijeli v dobytčácích na půl kilometru vzdálenou stanici, odkud je
esesmani nahnali do ghetta. Přivezli si jen to, co měli na sobě a misky na jídlo. Pod návrším,
na němž je židovský hřbitov, si postavili kuchyni. Než přijely transporty z Čech a z Německa,
odváželi Němci polské židy hromadně do Belžece i jinam. Poláci, kteří žili na okrajích
městečka, mohli zůstat. Když Němci deportovali izbické židy, vzali i některé Poláky, kteří se
jim dostali do rukou.
Na židovském hřbitově na návrší na severním konci městečka jsou v mnoha
neoznačených jednotlivých i hromadných hrobech pohřbeny oběti usmrcené nebo zemřelé
v ghettu. Několik hromadných hrobů je označeno, včetně tří hrobů obětí masových exekucí
prováděných přímo na hřbitově.
Alina Rolnik vzpomíná i na mladého českého žida Rudolfa – příjmení si už ale
nepamatuje. Zamiloval se do dcery v rodině jejích příbuzných, rodina si ho oblíbila a on se
s dcerou oženil. Nebyl to ale oficiální sňatek. Žil u nich, učil je české písničky. Když
deportovali zbylé židy z Izbice, rodina Rudolfa schovala. V lese za městečkem měl v zemi
vykopaný úkryt, kam se v případě nebezpečí schovával. Jednou, když přišla hlídka, chtěl se
schovat, ale v rozrušení úkryt nenašel. Snažil se uprchnout přes pole, ale jeden esesák ho
zastřelil. Je pohřben v neoznačeném hrobě tam někde nad svahem, ukazuje paní Rolnik
k jižnímu okraji hřbitova.
Osudy všech jednotlivých osob deportovaných do Izbice už dnes nikdo nezjistí. Nikdo
nezjistí, kolik jich zemřelo cestou, kolik jich zahynulo přímo v ghettu, kolik bylo odvezeno
do nedalekých vyhlazovacích táborů v Belžeci a v Sobiboru. Posledními písemnými doklady
jsou jmenné listiny jednotlivých transportů a několik zachovaných dopisnic. Jedno je ale jisté.
Na izbickém židovském hřbitově je pohřbeno několik set českých židů. Mezi nimi mnoho
desítek mužů, žen a dětí deportovaných z Plzně a okolí třemi transporty v lednu 1942
do Terezína.
Radovan Kodera, březen 2002
Čl. 3
Likvidační transporty z Terezína v druhé polovině roku 1942
(vyšlo v srpnu 2002 v plzeňské příloze MF Dnes)
Před šedesáti lety, v druhé polovině roku 1942, pokračoval Hlavní úřad říšské
bezpečnosti (RSHA), pod jehož správu spadal koncentrační tábor – ghetto Terezín, v realizaci
plánů tzv. konečného řešení židovské otázky. Do terezínského ghetta kromě transportů židů
protektorátních začaly směřovat i transporty z Německa a dalších nacisty obsazených zemí.
Zároveň ale z Terezína nepřestávaly odjíždět hromadné transporty na východ.
Po čtrnácti transportech českých a moravských židů vypravených z Terezína v první
polovině roku 1942 do ghett a táborů v lublinské oblasti východního Polska, tzv. Generálního
gouvernementu, bylo od 14. července do 22. září téhož roku vypraveno z Terezína celkem 17
dalších transportů. Šest odjelo do tábora v Malém Trostinci nedaleko běloruského Minska,
dva transporty do ghetta v lotyšské Rize a devět transportů do tábora v Treblince. Kromě
mužů, žen a dětí z Protektorátu Čechy a Morava do nich byli zařazeni i židé z Německa,
Rakouska, Polska a východního Pruska s tím, že odjedou z Terezína do pracovních táborů
ve východním Polsku, na Ukrajině a v Pobaltí a že rodiny nebudou rozděleny. Měli si s sebou
vzít jídlo a vybavení na několikadenní cestu i dlouhodobý pobyt v táborech, osobní věci,
cennosti a pracovní nářadí. Ještě před výjezdem vlaků z bohušovického nádraží však byly
v cílových místech transportů konány přípravy pro jejich okamžitou likvidaci.
Malý Trostinec leží asi 15 km jihozápadně od dnešního běloruského hlavního města
Minska. Na území místního bývalého kolchozu byl v první polovině r. 1942 zřízen
vyhlazovací tábor především k likvidaci židů internovaných v minském ghettu. K nim přibylo
v létě r. 1942 osm a půl tisíce židů přivezených z Vídně, tisíc z Kolína nad Rýnem, 465 z
Königsbergu a 5000 z terezínského ghetta. Zvláštní osobní vlak označený Da převážel
deportované podle speciálního jízdního řádu z míst vypravení transportů až do stanice
Volkovysk za dnešní polsko-běloruskou hranicí. Zde museli všichni po několikadenní cestě
vystoupit, vlak vyčistit a pak byli nahnáni do krytých uzavřených nákladních vagónů,
dobytčáků, a v nich pokračovali dál směrem na Minsk. Osobní vlak, kterým přijeli do
Volkovysku, se vracel na západ pro další „náklad“. Deportovaní do Malého Trostince byli
od vlečky končící u tábora převáženi do blízkého borovicového lesa k předem vykopaným
jamám. Část z nich byla povražděna během převozu oxidem uhelnatým v pojízdných
plynových komorách, tzv. dušegubkách, což byly skříňové nákladní automobily s hermeticky
uzavřenými korbami, do kterých přímo od motoru ústil výfuk. Ostatní muži, ženy a děti
z těchto transportů byli do lesa odváženi na otevřených nákladních vozech. Tam je očekávaly
jednotky SS. Po příjezdu jim zabavily osobní věci a cennosti, museli se vysvléci donaha a
přímo u připravených hromadných hrobů byli všichni postupně postříleni.
Transport z Terezína označený AAy vypravený do Malého Trostince 28. července
1942 do cíle nedojel. Byl zastaven asi 150 km před Minskem ve stanici Baranoviči. V Malém
Trostinci v té době probíhalo hromadné vraždění židů z minského ghetta a velitel
bezpečnostní policie ve snaze ulehčit místní posádce nařídil změnit plán. Veliteli služebny
v Baranoviči vydal rozkaz, „…aby výše uvedený transport vyložil už v Baranoviči…“. Co
v nacistické eufemisticky kamuflované terminologii znamenalo „vyložení transportu“ je
v soudních protokolech ve zkratce popsáno takto: Zvláštní vlak označený Hlavním
železničním ředitelstvím Střed v Minsku Da 221 přijel na nádraží v Baranoviči 31. 7.
ve 13:31 hodin. Deportovaní byli vyzváni, aby si vzali jídelní náčiní a vystoupili z vlaku. Pak
byli postupně odváženi třemi uzavřenými nákladními automobily do několik kilometrů
vzdáleného lesa Haj „k obědu“. Nejprve byli vybráni a odvezeni muži, pak ženy a děti.
V lese, na připraveném a jednotkami SS zajištěném místě, se museli vysvléci donaha a
u předem vykopaných hromadných hrobů byli všichni postupně do večera postříleni.
Také ze dvou transportů vypravených do ghetta v Rize dojel jen jediný. Druhý
transport, který odjel z Terezína 1. září 1942, nebyl do ghetta v Rize přijat a pokračoval dál
na sever až 5. září dorazil do stanice Raasiku poblíž Talinu v Estonsku. Zde bylo vybráno asi
200 práceschopných mladých mužů a žen a odvezeno nákladními auty do pracovních táborů
u Talinu. Ostatních asi 800 osob bylo luxusními autobusy odváženo postupně do několik
kilometrů vzdáleného lesa, na písečnou planinu Kalevi Liiva, kde byli všichni - podle velmi
podobného scénáře jako v Baranoviči a v Malém Trostinci - přímo v předem vykopaných
jamách postříleni a pohřbeni. Jen popravčí jednotku netvořili němečtí, ale estonští esesáci.
Cílem dalších transportů byl vyhlazovací tábor Treblinka II. Byl budován od začátku
r. 1942 v sousedství pracovního tábora pro polské vězně Treblinka I. v málo obydlené a
zalesněné oblasti při řece Bugu asi 100 km severovýchodně od Varšavy. Tábor byl určen
především k likvidaci židů z varšavského ghetta. Mezi 19. zářím a 24. říjnem 1942 sem
přijelo z Terezína 9 transportů českých, slovenských, německých, rakouských a holandských
židů, celkem 16 034 mužů, žen a dětí. Z nich bylo do tábora vybráno 18 mladých mužů
z Čech a Moravy, 2 z Německa a 2 z Rakouska. Všichni ostatní zahynuli bezprostředně
po příjezdu v plynových komorách. V Treblince nacisté zabíjeli – podobně jako v Belžeci,
Sobiboru a Chelmnu – kysličníkem uhelnatým. Ten byl vháněn do plynové komory
ventilátory od stacionárních, k tomuto účelu speciálně upravených naftových agregátů
z ukořistěných sovětských tanků. V Treblince nebylo krematorium. Těla obětí byla házena
do hromadných hrobů nebo pálena na ocelových roštech. 2. srpna 1943 došlo v táboře
k organizované vzpouře. Vězni zničili jednu z plynových komor, zapálili sklad pohonných
hmot a pokusili se o útěk. Mezi účastníky vzpoury bylo i několik českých židů, z nichž dva –
Richard Glazar a Karel Unger – přežili. Po útěku se dostali až do Německa a s pomocí falešné
identity přežili do osvobození jako totálně nasazení protektorátní Češi v německé továrně.
Brzy po vzpouře byl tábor Treblinka II zrušen, budovy i plynové komory zbořeny a terén
zalesněn. Ale to již fungoval největší vyhlazovací komplex, tábor Osvětim II – Březinka,
Birkenau.
První transport z Terezína do Osvětimi byl vypraven 26. října 1942 a odjelo v něm
1866 mužů, žen a dětí. Transport přijel do Osvětimi 28. října a při selekci na rampě
nákladního nádraží v Osvětimi bylo na práci do tábora vybráno 215 mužů a 32 žen. Všichni
ostatní - 1619 mužů, žen a dětí - byli ještě ten samý den usmrceni v plynové komoře
v Březince.
Radovan Kodera
20. 9. 2002
Čl. 4
Osvětimské inferno (závěr cyklu k Roku vzpomínek)
(předáno do plzeňské redakce MF Dnes v říjnu 2002 jako čtvrté pokračování cyklu; redakce
už ale článek do tisku nezařadila)
Terezín jako přestupní stanice
Internace obyvatel židovského původu v terezínském ghettu, která započala
v listopadu 1941, byla jen dalším krokem směřujícím k jejich postupné likvidaci. Od ledna
do října r. 1942 odjelo z Terezína do ghett, koncentračních a vyhlazovacích táborů
ve východním Polsku, v Bělorusku, Lotyšsku a Estonsku 34 transportů. Naprostá většina
ze 41 035 mužů, žen a dětí, deportovaných těmito transporty údajně „k pracovnímu nasazení
do židovských táborů na Východě“ nebyla už na konci r. 1942 mezi živými. Přežili jen jedinci
vybraní v táborech ke speciální práci a několik uprchlíků.
Všechny transporty vypravené z Terezína od konce října 1942 měly už jen jediný cíl –
tzv. pracovní tábor Birkenau v Osvětimi.
Největší „továrna na smrt“
Osvětimský komplex tvořily tři hlavní tábory zřízené přímo v osvětimské příměstské
aglomeraci ležící u soutoku řeky Soly a Visly - tzv. kmenový tábor Auschwitz I., tábor
Auschwitz II.-Birkenau (Březinka) a pracovní tábor Auschwitz III.- Buna přímo v areálu
chemické továrny I. G. Farben na východním předměstí Monowice. Osvětimské táborové
administrativě podléhalo mnoho dalších pobočných pracovních táborů budovaných postupně
na území Polska, Německa i protektorátu Čechy a Morava.
První, tzv. „kmenový“ tábor Auschwitz I., byl zřízen na jaře 1940 v areálu bývalých
kasáren polské armády na západním osvětimském předměstí Zasole. Prvními vězni byli
němečtí kriminální trestanci přivezení do Osvětimi 20. května 1940 z koncentračního tábora
v Sachsenhausenu u Berlína. Stali se obávanými kápy s pravomocí a krutostí často
srovnatelnou s nejhoršími esesáky. Od 14. června 1940 začaly z vazebních věznic v Polsku
zvláštní hromadné transporty přivážet osoby zatčené na jaře 1940 v rámci akce AB - polské
politické i společenské činitele, představitele odboje, inteligence a církve a polské židy,
později osoby zadržené na dalších nacisty obsazených územích včetně Čech a Moravy.
Od léta 1941 začaly do Osvětimi přijíždět transporty se sovětskými válečnými zajatci.
V kmenovém táboře Auschwitz I. se v noci ze 3. na 4. září 1941 uskutečnil první
pokus hromadného usmrcení osob Cyklonem B, během něhož bylo ve sklepních kobkách
tzv. trestního bloku č. 11 zavražděno 600 sovětských válečných zajatců a 250 nemocných
vězňů. V únoru 1942 byla přebudována márnice táborového krematoria (později označeného
č. 1) na první plynovou komoru v Osvětimi. V ní byli usmrceni všichni účastníci prvního
židovského transportu, který přijel do Osvětimi 15. února 1942 z polského Bytomu u Katovic.
Za poetickým jménem krutá realita
Tábor Březinka, oficiálně KT Auschwitz II.-Birkenau, budovaný od podzimu 1941
původně jako pracovní tábor pro válečné zajatce s kapacitou 100 000 vězňů začal brzy plnit
úlohu vyhlazovací. Kromě likvidace osob fyzickým a psychickým strádáním, nedostatečnou
výživou, minimální lékařskou péčí a katastrofálními hygienickými podmínkami vybudovali
nacisté v Březince velmi výkonnou technologii průmyslového zabíjení a následného
zpopelnění lidských obětí po tisících. Tábor v Březince, pojmenovaný po vesnici, na jejímž
území byl po vystěhování civilních obyvatel a stržení domů vystavěn, byl rozdělen na tři
oddělené části a ty pak na další menší zvlášť ohrazené a střežené tábory – v jižní části tábory
B I.a a B I.b se zděnými ubikacemi,ve střední části B II. dílčí tábory B II.a, B II.b, B II.c…atd
s dřevěnými baráky. Nejsevernější tábor B III., tzv. „Mexiko“, nebyl dostavěn. V Březince
byly během r. 1942 budovány čtyři komplexy krematorií s plynovými komorami; do dvou
z nich, postavených na konci příjezdové rampy, bylo možno vtěsnat až 2000 osob najednou,
do dvou v severozápadní části po jednom tisíci osob..
První židovský transport směřující přímo do Březinky dorazil 26. března 1942 a
přijelo v něm 999 žen a dívek ze sběrného tábora ve slovenském Popradu. Ženy byly zařazeny
do tábora a zaevidovány pod čísly 1000 až 1998. 30. března 1942 přijel do Březinky první
židovský transport z Francie vypravený z Compiègne s 1112 osobami. I oni byli zaevidováni
a zařazeni do tábora. Od léta 1942 přivážely hromadné transporty denně do Březinky židy ze
Slovenska, z Francie, Nizozemí, Belgie, Německa a postupně i dalších zemí; od října 1942 i
z Terezína. Od 4. května 1942 začala táborová komandatura provádět selekce vězňů v táboře
a zejména u přijíždějících transportů přímo na rampě u poslední koleje nákladního nádraží
v Osvětimi. Od května 1944 pak na rampě železniční vlečky přivedené až do tábora v
Březince. Při selekcích byli vybíráni k zařazení do tábora někteří práceschopní muži a ženy;
ostatní osoby, muži, ženy a děti, byly odváženy nebo odváděny přímo k plynovým komorám.
Terezínské transporty do Osvětimi
28. října 1942 přijel do Březinky první transport českých židů vypravený Hlavním
úřadem říšské bezpečnosti (RSHA) o dva dny dříve z Terezína pod označením By. Z 1866
osob zařazených do transportu bylo na příjezdové rampě nákladního nádraží v Osvětimi
vybráno 215 práceschopných mužů a 32 žen. Muži byli zařazeni do tábora B II. pod čísly
71060 až 71274, ženy do tábora B I. s čísly 23275 až 23306. Ostatní osoby z transportu By,
1619 mužů, žen a dětí, byly bezprostředně po příjezdu usmrceny v plynových komorách
v Březince. V transportu By bylo 89 osob deportovaných do Terezína třemi plzeňskými
transporty v lednu 1942. Nikdo z nich nepřežil. Do konce října 1944 přijelo do Březinky
z Terezína dalších 24 transportů celkem s 44 117 osobami. Kromě židů z Čech a Moravy
v nich postupně přibývali muži, ženy a děti deportované do Terezína z Německa, Rakouska a
Nizozemí. Naprostá většina deportovaných zahynula.
Pět transportů vypravených z Terezína mezi 20. lednem a 1. únorem 1943 mělo
likvidační charakter. Ze sedmi tisíc osob bylo do tábora vybráno 890 mužů a 474 žen. 5 636
mužů, žen a dětí zahynulo po příjezdu v plynových komorách v Březince. Obdobně skončilo
jedenáct podzimních terezínských transportů ze září a října 1944. Z 18 403 osob přivezených
do Březinky v těchto transportech bylo víc než 13 a půl tisíce mužů, žen a dětí bezprostředně
po příjezdu usmrceno v plynových komorách.
Rodinný tábor v Březince
Zvláštností v osvětimské historii byl tzv. Terezínský rodinný tábor v Březince
vytvořený 8. září 1943 po příjezdu dvou transportů českých židů z Terezína. Všech 5006 osob
bylo bez obvyklé selekce zařazeno do tábora. Muži, ženy a starší děti byli sice ubytováni
odděleně, ale ve stejném dílčím táboře B II.b v Březince. Celkově měli mírnější režim, lepší
stravovací podmínky i lékařskou péči, rodiny měly možnost kontaktu. Další dva terezínské
transporty s pěti tisíci osobami byly do rodinného tábora zařazeny 16. a 20. prosince 1943 a
tři transporty se sedmi a půl tisíci osobami v polovině května 1944. Tábor byl pravděpodobně
připravován jako vzorový pro chystanou návštěvu mezinárodní komise Červeného kříže –
podobně jako tomu bylo v Terezíně. K inspekci v Osvětimi však nikdy nedošlo. Z plzeňských
židů prošlo terezínským rodinným táborem v Březince 297 mužů, žen a dětí. Z nich přežilo
v pobočných pracovních táborech, kam byli později přemístěni, 16 mužů a 21 žen.
Terezínský rodinný tábor v Březince byl zlikvidován během dvou akcí v březnu a
v červenci 1944. Čtyřem tisícům zbylých účastníků dvou zářijových transportů bylo začátkem
března 1944 oznámeno, že odjedou do pracovního tábora Heydebreck. Měli si připravit
všechny osobní věci a zásobit se na několikadenní cestu. Sedmého března byli přemístěni do
karanténního tábora B II.a v Březince – ženy s dětmi odděleně od mužů. Osmého března
večer byl tábor obklíčen zvláštními oddíly SS a ve 22 hodin začaly nákladní automobily
odvážet vězně údajně na osvětimské nádraží k připravenému vlaku. Místo ven z táborové
brány ale auta zamířila oklikou přímo ke krematoriím. Muži byli odváženi k plynové komoře
krematoria č. 3, ženy s dětmi k č. 2 v Březince. Odvážení trvalo asi do druhé hodiny
po půlnoci. Když časně nad ránem vstupovaly ženy do podzemní plynové komory krematoria
č. 2 v Březince, zpívaly židovskou píseň hatikvu, internacionálu a píseň Kde domov můj.
Událost, ke které došlo v noci z 8. na 9. března 1944 v Březince, je považována za největší
hromadnou vraždu čs. občanů během II. světové války. Bylo mezi nimi i 121 mužů, žen a dětí
z Plzeňska.
V polovině června 1944 bylo v terezínském rodinném táboře v Březince ještě asi
deset tisíc osob. Druhého července provedl Hauptsturmführer SS MUDr. Josef Mengele
v táboře selekci, při níž vybral 1000 mužů a 2000 žen k pracovnímu nasazení a 80 chlapců ve
věku od 14 do 16 let k „vědeckým“ účelům. Chlapci byli přemístěni do dílčího tábora B II.d,
vybraní muži odvezeni 7. 7. do Sachsenhausenu v Německu a odtud do pracovního tábora
v letecké továrně ve Schwarzheide. Zbylí vězni rodinného tábora byli během několika dní po
selekci povražděni v plynových komorách v Březince - 11. července 300 matek s malými
dětmi, 12. července asi šest tisíc zbývajících mužů a žen. Dva tisíce žen vybraných Mengelem
2. 7. při selekci bylo čtrnáctého července odvezeno do pracovních táborů ve Stutthofu a
v Hamburku.
Agónie před koncem
Poslední transport vypravený z Terezína měl označení Ev a dorazil do Osvětimi 30.
října 1944. Přijelo v něm 949 mužů a chlapců a 1089 žen a dívek. Po selekci na příjezdové
rampě bylo do tábora zařazeno 217 práceschopných mužů a 132 žen. Ostatních 1689 mužů,
žen a dětí bylo usmrceno v plynových komorách v Březince. Transport Ev byl poslední
„zplynovaný“ transport v Osvětimi. Druhého listopadu 1944 bylo vraždění Cyklonem B
v plynových komorách v Březince zastaveno.
Od konce listopadu probíhala likvidace stop hromadného vraždění v Březince.
Postupně byly dynamitem likvidovány všechny čtyři budovy krematorií s plynovými
komorami a od konce prosince začala likvidace samotného tábora. Před postupující sovětskou
armádou bylo po večerním apelu 17. ledna 1945 vypraveno z Osvětimi na pochod smrti
směrem na západ 60 tisíc vězňů - 30 tisíc z Březinky, dalších 30 tisíc z ostatních pobočných
pracovních táborů. Cílem byly dosud neosvobozené koncentrační tábory Ravensbrück,
Mauthausen, Buchenwald, Gross-Rosen, Sachsenhausen, Dachau, Terezín. Během cesty víc
než polovina vězňů zahynula. V Březince zůstali bez vody a potravin vězni neschopní
transportu - nemocní, staří, děti.
Koncem ledna 1945 postoupila sovětská armáda až k Osvětimi. V bojích při
osvobozování města a táborů zahynulo 231 sovětských vojáků. 27. ledna ve tři hodiny
odpoledne vstoupily první průzkumné oddíly 60. armády Prvního ukrajinského frontu
do kmenového tábora Auschwitz I. a do tábora v Březince. Vojáci zde nalezli 650 vězňů
zastřelených ustupujícími vojáky SS a 7000 živých, ovšem ve velmi zuboženém stavu.
Umírali ještě mnoho dní po osvobození.
Epilog
V transportech směřujících z Terezína do Osvětimi bylo i 779 osob z Plzeňska. Z nich se
konce války dožilo 102 mužů a žen. Většinou byli během r. 1944 deportováni z Osvětimi
do Německa, kde prošli různými pobočnými pracovními tábory, menší část přežila evakuační
pochody smrti. Ze sedmdesáti plzeňských dětí mladších patnácti let přežilo Osvětim jedno
děvče, osvobozené v dubnu 1945 v Bergen-Belsenu.
V dubnu r. 2002 byl v Plzni vytvořen památník plzeňským obětem holocaustu
Zahrada vzpomínek. Na oblázcích, rozmístěných po dlažbě bývalé Židovské školy
ve vnitrobloku mezi Smetanovými sady a Aesculapem, jsou napsána jejich jména. Jsou mezi
nimi i jména více než šesti set mužů, žen a dětí z Plzeňska umučených v táboře Březinka
v Osvětimi.
Radovan Kodera, říjen 2002
Čl. 5
60. výročí podzimních transportů z Terezína do Osvětimi
(text přednesen ve Velké synagoze v Plzni v říjnu 2004 před koncertem v rámci cyklu Hudba
v synagogách Plzeňského kraje)
V období od 28. září do 28. října 1944, tedy právě před 60 lety, bylo Hlavní správou
říšské bezpečnosti vypraveno z terezínského ghetta 11 transportů, v nichž odjelo do OsvětimiBřezinky 18.404 mužů, žen a dětí, tedy dvě třetiny z tehdejšího počtu v Terezíně
internovaných židů. Transporty byly poslední v dlouhé řadě vlaků odjíždějících z Terezína dál
na východ a měly likvidační charakter. Po příjezdu každého z vlaků do Březinky prováděli
příslušníci SS obvykle
za osobní a rozhodující účasti doktora mediciny Hauptsturmführera
SS Josefa Mengeleho selekci, při níž vybírali práceschopné mladé muže a ženy a ostatní
odváděli přímo k plynovým komorám krematorií č. 2 a 3 v Březince.
Jako mnohokrát před tím, i při přípravě těchto transportů sehráli nacisté cynické
divadlo. Koncem září komandatura terezínského tábora oznámila židovské radě starších, že je
třeba vybudovat v Sasku v Riese u Drážďan rodinný pracovní tábor pro potřeby říšského
zbrojního průmyslu a že tam bude práce pro několik tisíc židů, mužů i žen. Rodiny nebudou
rozděleny a budou tam moci „přesídlit“ i s dětmi. Nejprve ale musí odjet pět tisíc
práceschopných mužů tábor postavit a proto s nimi odjedou i někteří členové židovské
samosprávy, aby mohli budování tábora organizovat. Ve skutečnosti měl být takto eliminován
potencionální odpor, aby další deportace nemohla být v Terezíně narušena možnou vzpourou.
Na příkaz komandatury byli do prvních dvou transportů vybíráni muži ve věku od 16
do 55 let a přednostně řemeslníci, kuchaři, lékaři, inženýři, technici a další kvalifikované síly,
ale i bývalí vojáci a důstojníci. Z vedení židovské samosprávy odjeli vedoucí ústředního
sekretariátu stavební inženýr Otto Zucker a vedoucí hospodářského oddělení Karel Schliesser.
Tím bylo dodáno věrohodnosti informacím o stavbě nového tábora.
První transport označený Ek, v němž bylo 2500 mužů, odjel z Terezína 28. září. Brzy
po odjezdu byli německou stráží Zucker i Schliesser ve vlaku spoutáni a ještě před
Drážďanami museli napsat na pohlednice svým manželkám do Terezína, že dorazili v
pořádku na místo, že strava a ubytování je dobré a práce není příliš těžká a aby za nimi co
nejdříve přijeli. Pohlednice byly z nádraží v Drážďanech odeslány do Terezína.
Vlak projel Saskem a pokračoval dál přes Horní Slezsko, až druhý den po mnoha
hodinách vjel branou pod hlavní strážní věží do tábora Auschwitz II.-Birkenau – Březinka -
v Osvětimi a zastavil na příjezdové rampě. Zde bylo při selekci vybráno asi 500 mužů a
zařazeno do tzv. Průchozího tábora – Durchgangslager - v části BII.c v Březince, kde byl
z vybraných vězňů vytvářen jakýsi depozit k dalšímu použití. Ostatních 2000 mužů včetně
Otto Zuckera a Karla Schliessera bylo ten samý den usmrceno v plynové komoře. V tomto
transportu přijelo do Březinky i na padesát mužů z Plzeňska, např. lékaři Jiří Freund, Bedřich
Gutwillig, Arnold Kemény, Ota Pik, Osvald Pollak, Ing. Oskar Gutmann a také např. Zdeněk
Slánský z Nezvěstic, bratr Rudolfa Slánského.
V druhém transportu El odjelo z Terezína 29. září 1500 mužů a jejich osud byl
podobný. Vlak dorazil do Březinky 30. září a na rampě bylo asi 300 mužů vybráno a posláno
do zmíněného Průchozího tábora, ostatních 1000 mužů rovnou do plynové komory.
Do třetího transportu Em, který byl vypraven z Terezína 1. října bylo k tisícovce mužů
přiřazeno i 500 žen. Dobrovolně se mohly hlásit manželky mužů z předchozích dvou
transportů. Byla mezi nimi i manželka Otto Zuckera. Před odjezdem upozorňoval velitel
Terezína Karl Rahm velitele transportu: „Zde je paní Zuckerová. Ručíte mi za to, že ještě dnes
spočine v náručí svého manžela“. V té chvíli Rahm věděl, že Zucker byl po příjezdu do
Osvětimi před dvěma dny usmrcen a že stejný osud čeká v Březince i jeho ženu.
V dalších dvou transportech En a Eo vypravených z Terezína 4. a 6.října odjelo 3050
osob a byly to především matky s dětmi a odvezeni byli všichni terezínští sirotci. Jedním
z nich byl patnáctiletý Plzeňan Hanuš Treichlinger, který se v Terezíně proslavil hlavní rolí
v dětské opeře Brundibár. V transportu ze 4. října byla např. jedenáctiletá Margit Koretzová a
její o rok mladší bratr Hanuš ze Skrétovy ulice v Plzni. Obrázek motýlů, který Margit
namalovala ještě v Terezíně, je dnes jedním z nejznámějších a nejpublikovanějších obrázků ze
souboru kreseb terezínských dětí. V tomto transportu byla i většina dětí, které se narodily až
v Terezíně, včetně čtyř dětí, jejichž matky byly deportovány do Terezína plzeňskými
transporty v lednu 1942.
Následovaly další transporty: 9. října transport Ep - 1600 osob, 12. října transport Eq 1500 osob, 16. října transport Er - 1500 osob, 19. října transport Es - 1600 osob, 23. října
transport Et - 1715 osob, 28 října transport Ev - 2038 osob. Mezi deportovanými byli např.
divadelní režisér Gustav Schorsch, výtvarník Franta Zelenka, skladatelé Hans Krása a Gideon
Klein, dirigenti Rafael Schächter a Karel Ančerl a mnoho dalších umělců.
V této době hrůzná likvidační mašinérie vrcholila a do Osvětimi přijíždělo i několik
transportů denně z různých míst z Německa, Polska, Maďarska, Itálie, Slovenska a
komandatura vězně zařazené do tzv. průchozího tábora neevidovala. I proto, že kromě selekcí
konaných
u přijíždějících transportů přímo na rampě prováděli příslušníci SS další
selekce a následnou likvidaci vězňů i v Průchozím táboře. V motáku odeslaném z Osvětimi
polské podzemní organizaci PWOK (Pomoc vězňům koncentračních táborů) 6. října 1944
Józef Cyrankiewicz píše: „Suchá čísla posledních zplynovaných vězňů mají svou strašlivou
výmluvnost. Plynování nepřestává – 3000 vězňů z Terezína, 2500 z Auschwitz I., Auschwitz
II. i Aushwitz III.; 6000 žen – židovek z Maďarska; 500 židů z ghetta v Lodži, 400 vězňů
z Buchenwaldu. Připravuje se další výběr nemocných i zdravých židů do plynu“.
Evidence vězňů zařazených do tábora byla obnovena až s příjezdem transportu Es
z Terezína. Transport přijel do Březinky 20. října a na rampě bylo vybráno a zařazeno do
tábora 173 mužů - dostali čísla B 13307 až B 13479. Vybráno bylo i 169 žen. Ostatních 1158
mužů, žen a dětí bylo ještě ten den usmrceno v plynové komoře krematoria č. III v Březince.
Byl mezi nimi i spisovatel Karel Poláček.
Poslední transport Ev byl z Terezína vypraven 28. října a odjelo v něm 2038 osob.
V transportu byl z Plzně např. bývalý vedoucí židovského skautského oddílu Hanuš Adel
s manželkou a sedmiletou dcerou, Karel Růžička se ženou a dvěma dětmi, podnikatel a strýc
Zuzany Růžičkové, budoucí slavné cembalistky, která přijela do Osvětimi s maminkou o tři
čtvrtě roku dříve a v červenci byla deportována z Březinky do pracovního tábora v Hamburku.
Transport Ev do Březinky dorazil 30. října a při selekci bylo vybráno a zařazeno do tábora
217 práceschopných mužů a 132 žen. 1689 mužů, žen a dětí bylo usmrceno v plynových
komorách v Březince.
Transport Ev byl vůbec poslední zplynovaný transport v Březince. 2. listopadu byl
provoz v plynových komorách ukončen. Do osvobození Osvětimi 27. ledna 1945 zbývaly
necelé tři měsíce.
Od konce listopadu 1944 probíhala likvidace stop hromadného vraždění v Březince.
Postupně byly dynamitem zničeny všechny čtyři budovy krematorií s plynovými komorami a
od konce prosince začala likvidace samotného tábora. 17. ledna 1945 bylo vypraveno
z Osvětimi na pochod smrti směrem na západ 60 tisíc vězňů - 30 tisíc z Březinky, dalších 30
tisíc z ostatních pobočných pracovních táborů v této oblasti. Cílem byly dosud neosvobozené
koncentrační tábory Ravensbrück, Mauthausen, Buchenwald, Gross-Rosen, Sachsenhausen,
Flossenbürg, Dachau, Terezín a další. Během cesty víc než polovina vězňů zahynula.
V Březince zůstali bez vody a potravin vězni neschopní transportu - nemocní, staří, děti.
Z 18.404 mužů, žen a dětí deportovaných na podzim 1944 z Terezína do Osvětimi se
konce války dožilo 1574. Většinou byli z Osvětimi deportováni do pobočných pracovních
táborů v Německu, někteří přežili likvidační pochody smrti, malá část byla osvobozena
v Osvětimi. V podzimních transportech bylo i 345 osob deportovaných do Terezína v lednu
1942 z Plzeňska. Z nich se osvobození dožilo 25 mužů a 35 žen.
Radovan Kodera, září 2004