Česká šlechta v době osvícenství

115
Česká šlechta
v době osvícenství
Ivo Cerman
Století osvícenství bývá často vnímáno jako období krize šlechty. V následujícím příspěvku se ovšem nebudeme věnovat otázce, zda šlechta upadala, či
nikoliv, místo toho se pokusíme ukázat, jaká česká šlechta byla.1
Začněme nejprve pohledem na stav bádání o šlechtě 18. století v českých zemích. Vyvolalo vůbec toto téma zájem starších generací historiků?
Do jisté míry je o tom možno pochybovat, neboť zmíněné období bylo pod
vlivem celkové koncepce národních dějin vždy vnímáno jako „přechodná“
doba, kterou je třeba zkoumat v souvislosti se situací předchozí či následující. Druhým důvodem zanedbání je negativní obraz šlechty „úpadkového
období“, ať už ho vnímáme v intencích kulturních („úpadek rokoka“) či hospodářských („úpadek pozdního feudalismu“ či „feudálního velkostatku“).
V nacionalistických koncepcích dějin před nástupem socialistického dějepisectví byla šlechta vnímána jako „odnárodněná“ část národa. První silnější
projevy tohoto odmítavého postoje se však objevily až během první světové
války a po vzniku Československa. V 19. století se výzkum šlechty našeho
období udržoval díky genealogickým studiím, které často financovaly šlechtické rodiny. Nejvýznamnějším počinem jsou dějiny Liechtensteinů od historika umění Jacoba Falka.2 Zájem o šlechtu se projevoval také v syntézách
1
Příspěvek se řídí konferenčním programem čtrnácti otázek, které měly vytvořit vhodný prostor pro komparaci, jejich pořadí však bylo změněno. Kvůli rozsahu tématu rezignuji na citace archivních pramenů, z nichž pochází většina zjištění. Výsledkem výzkumu šlechtické kultury tohoto období bude publikace s podrobnými doklady, která
by měla vyjít v roce 2011 v Nakladatelství Lidové noviny. Srov. Cerman, Ivo: Die Adelskultur im Böhmen des 18. Jahrhunderts. Vom Feudalismus zur Aufklärung. In: Adel im
Wandel (16.–20. Jahrhundert). Discussions 2, 2009 (online). Dostupné z: http://www.
perspectivia.net/content/publicationen/discussions/2-2009/cerman_adelskultur; vydáno 12. 10. 2009.
2
Pro šlechtu 18. století jsou důležité následující studie: Falke, Jacob: Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Bd. III. Wien 1882; Berger, Adolf Franz: Das Fürstenhaus
Schwarzenberg. Wien 1866; Folkmann, Josef Erwin: Die gefürstete Linie des Uralten und
Edlen Geschlechts Kinsky. Ein geschichtlicher Versuch. Prag 1861; Ledr, Josef: Hrabata
Chotkové z Chotkova a Vojnína. Studie rodopisná. Kutná Hora 1886.
116
Česká šlechta v době osvícenství
napsaných v duchu rakouské „Gesammt-Staats-Idee“, zde však hrála česká
šlechta spíše negativní úlohu. V díle Alfreda von Arnetha se připomínala
zrada české šlechty roku 1741 a údajný odpor českých stavů proti reformám
Marie Terezie a Josefa II.3 Zájem o kulturní dějiny šlechty se tehdy příliš
neprojevoval. Frankofonní kultura a její ohromné literární dědictví byly již
tehdy zapomenuty, ačkoli existovaly ještě v době předbřeznové. Jistou výjimkou je Adam Wolf, velmi pozoruhodný historik narozený v Chebu a působící na univerzitě ve Štýrském Hradci. Na rozdíl od Arnetha, Pribrama
a dalších vídeňských historiků se neomezoval jen na prameny z ústředních
archivů v hlavním městě, nýbrž hojně bádal také ve šlechtických archivech
v Čechách. Díky tomu vytvořil dodnes cenné práce o dějinách Lobkowiczů,
Chotků, Liechtensteinů a pozoruhodnou syntézu Historické obrazy z Rakouska.4 V ní objevil některé základní prameny k rakouským dějinám 18.
století, jako byl deník Khevenhüllera-Metsche a deník Karla von Zinzendorf.
Ve své době vyvolal velkou pozornost tím, že napsal samostatnou biografii ženy – Marie Eleonory z Liechtensteinu.5 Jacob Falke, jiný pozoruhodný
historik tehdejší doby, ji ocenil jako odvážný počin kulturních dějin.6 Wolf
se vyznačoval i zajímavými metodologickými postupy. V reakci na aktuální
otázky rodícího se odborného dějezpytu se zamýšlel nad odlišnostmi literatury a historiografie, zároveň však sám riskoval svou vědeckou pověst psaním čtivých a kulturněhistoricky orientovaných knih.
V českém dějepisectví se zájem o šlechtu našeho období projevil v díle Josefa Hanuše, jenž své výsledky shrnul ve dvacátých letech v knize Národní museum a naše obrození.7 Hanuš byl sice literárním historikem, nicméně jeho
dílo trpí po stránce epistemologické tím, že vychází jen z tištěných pramenů.
Výzkum šlechty a šlechtické kultury, který nebere v potaz nevydaná díla (korespondenci, deníky, pamětní spisy a další žánry „literárního mezisvěta“), nutně
vyústí ve značně redukovaný obraz, založený jen na několika vydaných fragmentech. Hanuš však vyvolal velkou pozornost svým pozitivním hodnocením šlechty z hlediska jejího přínosu pro národní obrození, které souznělo
3
Arneth, Alfred von: Geschichte Maria Theresia’s. Bd. I–X. Wien 1863–1879.
4
Wolf, Adam: Geschichtliche Bilder aus Österreich. Bd. I–II. Wien 1878–1880.
5
Wolf, Adam: Fürstin Eleonore Liechtenstein, 1745–1812. Nach Briefen und Memoiren
ihrer Zeit. Wien 1875.
6
Falke, Jacob: Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Bd. III. Wien 1882,
s. 266–274.
7
Hanuš, Josef: Národní museum a naše obrození. Sv. I. Kulturní a národní obrození šlechty české v XVIII. a prvé půli XIX. století a jeho význam pro založení musea. Praha 1921.
K šlechtické kultuře přinášejí relevantní informace také jeho monografie o Mikuláši
Adauktu Voigtovi a Františku Martinu Pelclovi. Viz rovněž Hanuš, Josef: Počátky kritického dějezpytu v Čechách. Český časopis historický (dále ČČH) 14, 1909, s. 277–302,
425–463.
Ivo Cerman
117
s názory Josefa Pekaře.8 Tento postoj však zároveň ukázal, že ani Hanuš nedokázal překročit meze národního dějepisectví a nalézt jiný úhel pohledu (či jiné
paradigma), než je nacionalistická koncepce českých dějin. Podobný epistemologický problém jako u Hanuše se objevuje v průkopnickém díle Františka
Kutnara, jehož základní syntéza k „obrozenskému vlastenectví“ vyšla až dlouho
po pádu komunistického režimu.9 V tomto díle, jež původně vzniklo v roce
1947, věnuje Kutnar pozornost rovněž šlechtě a jejímu patriotismu. Bez znalosti ohromného korpusu nepublikovaných rukopisů a ego-pramenů je však
jeho hodnocení šlechty 18. století zcela zavádějící.
Z hlediska plebejské koncepce národních dějin, kterou začal propagovat
již Karel Havlíček Borovský, tvořily národ nižší vrstvy, zatímco šlechta se národu odcizila. V 18. století se pofrancouzštila, v 19. století poněmčila. Navíc
byla šlechta podezřelá z toho, že spolupracovala s utlačovatelským Rakouskem,
a zároveň obviňována, že Rakousku bránila provádět pokrokovou centralizační
politiku. Plebejská koncepce národa usnadnila nástup marxistického dějepisectví po roce 1945, čímž vznikla tzv. marxisticko-leninská koncepce národních dějin. Ačkoli to mnozí marxisté na Západě i u nás popírají, byla jejich koncepce dějin velmi redukující.10 Především značně omezila tematickou pestrost
dějepisectví, což názorně ukazuje „průkopnická“ příručka Václava Husy Epochy českých dějin z roku 1947.11 Doba 17. až 18. století zde byla redukována
na témata, která známe ze socialistické školní výuky: povstání poddaného lidu,
třídní boj, protoindustrializace, rozvoj manufaktur a druhé nevolnictví. Doba
osvícenství se změnila v dobu „přechodu od feudalismu ke kapitalismu“.
Historická interpretace založená na marxistickém materialismu vycházela
z toho, že kauzalitu vývoje určuje situace v tzv. základně (Basis). Podle Marxe ji
spoluvytváří výrobní vztahy, s nimiž souvisela otázka vlastnictví výrobních prostředků. Teprve změny ve výrobních vztazích způsobují posun v oblasti myšlení
čili v tzv. nadstavbě (Überbau). Do oblasti nadstavby se řadí politika, kultura,
právo, náboženství i myšlení. Charakterickým projevem tohoto způsobu myšlení se stala expanze pojmu „ideologie“. V každé sociálně-ekonomické formaci
8
Pekař, Josef: J. Hanuš: Národní museum a naše obrození. Recenze. ČČH 28, 1923, s. 469–
477. Ze starších článků srov. Pekař, Josef: Naše šlechta a jazyk český v 18. století. ČČH 20,
1915, s. 80–82.
9
Kutnar, František: Obrozenské vlastenectví a nacionalismus. Příspěvek k národnímu
a společenskému obsahu češství doby obrozenské. Praha 2003.
10 Na základě mnohých obranných článků se zdá, jako by marxistická historiografie v socialistických zemích vůbec neexistovala, neboť žádný z historiků nebyl marxista. Srov.
Middell, Matthias: Marxistische Geschichtswissenschaft. In: Eibach, J. – Lottes, G. (edd.):
Kompass der Geschichtswissenschaft. Göttingen 2002, s. 69–82; Middell, Matthias: Révolution française et bourgeoisie. Quelques remarques à partir d’une tradition européenne de l’historiographie. In: Jessene, J.-P. – Leuwers, H. – Gayot, G. – Minard, P. (edd.): Vers
un ordre bourgeois? Révolution française et changement social. Rennes 2007, s. 47–62.
11 Husa, Václav: Epochy českých dějin. Praha 1947.
118
Česká šlechta v době osvícenství
v dějinách totiž vytvořila vládnoucí třída ideologii, která zdůvodňovala nespravedlivé uspořádání společnosti a vykořisťování jedné sociální vrstvy vrstvou jinou. Podle tohoto výkladu bylo křesťanství pouhou ideologií feudalismu, osvícenství mělo být ideologií nastupující buržoazie. Je pozoruhodné, že výrazy
„náboženská ideologie“ či „osvícenská ideologie“ či „ideologie vládnoucí třídy“
se v českém dějepisectví dodnes používají.
Také šlechtická identita se redukovala na hospodářské aspekty a místo
„šlechty“ se mnohem častěji psalo o „feudálech“, „feudální vrstvě“, „feudální
třídě“ či „pozemkové vrchnosti“ atp. Feudálové měli v tomto pojetí dějin především úlohu utlačovatelů a vykořisťovatelů poddaného lidu.12 Pozitivnějším
výsledkem hospodářské jednostrannosti byl zájem o podíl feudálů na manufakturním podnikání.13 Šlechtická kultura byla líčena jako sféra povrchních
zájmů, popř. se dávala přednost výrazům „rokoko“, „pozdní rokoko“ než osvícenství. Marxistická koncepce dějin prohloubila propast mezi šlechtou a osvícenstvím, neboť osvícenství mělo hrát úlohu ideologie nastupující buržoazie
a připravovat příchod kapitalismu. „Pokrokové“ osobnosti, jako byl František
Josef Kinský, byly představovány jako výjimky z pravidla, případně se jejich
šlechtictví netematizovalo.14 To je případ Ignáce von Born, či Kaspara Sternberga. Z důvodů, o nichž je možno spekulovat, se jisté pozornosti těšili šlechtici spojení s rozvojem umění, což umožnilo vznik kvalitních prací o Františku Antonínu Sporckovi15 a Janu Adamovi z Questenberka.16 Pozoruhodné
je, že pozitivní obraz šlechty 18. století nenajdeme ani u katolického historika Zdeňka Kalisty, jenž šlechtu „pozdního baroka na přechodu k rokoku“
obviňoval z toho, že nesrostla s českou zemí a oddávala se „žhavé smyslnosti“.17 O „aristokratickém osvícenství“ mluvil v českém dějepisectví teprve Jiří
12 Z početné literatury k poddanským vzpourám a velkostatku vyberme např.: Kočí, Josef:
Boje venkovského lidu v období temna. Praha 1953; Husa, Václav – Petráň, Josef (edd.):
Příspěvky k dějinám třídních bojů v XVIII. století. Sv. I. Praha 1955; Klíma, Arnošt: Čechy
v období temna. Praha 19612 (1. vyd. 1958), s. 10–56. Případové studie k „produktivitě
práce“ na panstvích sice vyvrátily některá dogmata o vykořisťování lidu, ale jejich výsledky nebyly pojaty do souhrnné interpretace. Jí se vymykala práce Svoboda, Jiří: Protifeudální a sociální hnutí v Čechách na konci doby temna (1750–1774). Praha 1967.
13 Klíma, Arnošt: Manufakturní období v Čechách. Praha 1955. Zájem o šlechtické manufaktury však projevila historiografie již dříve, srov. Šebánek, Jindřich: Textilní podniky moravských Kouniců. Časopis Matice moravské 55, 1931, s. 418–468; 56, 1932, s. 101–180.
14 Srov. Haubelt, Josef: František Josef Kinský. Věstník Československé akademie věd 78,
1969, s. 560–577; Haubelt, Josef: Šlechtický vulkanista. In: Haubelt, J.: České osvícenství.
Praha 1986, s. 313–331.
15 Preiss, Pavel: Boje s dvouhlavou saní. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Praha 1981.
16 Plichta, Alois (ed.): O životě a umění. Brno 1974.
17 Kalista, Zdeněk: Století andělů a ďáblů. Jihočeský barok. Jinočany 1994, s. 114–150, zvl.
s. 148.
Ivo Cerman
119
Kroupa v proslulé práci Alchymie štěstí, jež však vyšla až koncem osmdesátých
let.18 Značné naděje vzbudily také studie Jiřího Beránka o českém zednářství,
ovšem on sám později historické řemeslo opustil.19 Devadesátá léta přinesla
záslužné publikace jednotlivců, avšak žádné velké oživení. Pozornost „šlechtologie“ se soustředila na časnější fáze raného novověku.
Nové cesty zajisté ukázaly články několika jednotlivců, kteří se na počátku další dekády zaměřili na různé aspekty šlechtické kultury doby osvícenství. Martina Ondo-Grečenková světu představila šlechtického filozofa Josefa Niklase hraběte z Windischgrätzu.20 Claire Mádlová ve svých studiích
o knihovně Františka Antonína Hartiga pak ukázala nové možnosti využití tohoto kulturního fenoménu.21 Průkopnický význam mají práce Mileny Lenderové, která v řadě článků představila ženské deníky přelomu 18. a 19. století,
upozornila na úlohu šlechtičen ve výchově a pro odbornou veřejnost objevila
jejich svět.22 Její výzkumy vyvrcholily knihou o kněžně Pavlíně ze Schwarzenbergu.23 V neposlední řadě svým pedagogickým působením v Českých Budějovicích a Pardubicích vytvořila badatelskou školu a podnítila vznik řady inspirativních diplomových prací. Méně známá je práce Jany Bečkové o dějinách
18 Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770–1810. Brno
– Kroměříž 1987 (2. vyd. 2006).
19 Naposledy vydal popularizační knihu Beránek, Jiří: Tajemství lóží. Svobodné zednářství
bez legend a mýtů. Praha 1994.
20 Grečenková, Martina: Les formules générales de tous les contrats imaginables. Un débat
dans la république des lettres sur la réforme de la société. Studies on Voltaire and the
Eightheenth Century 2003, s. 271–289; Grečenková, Martina: Le reseau épistolaire scientifique européen de Joseph Nicholas von Windischgrätz. In: Beaurepaire, P.-Y. (ed.) : La
plume et la toile. Pouvoirs et réseaux de correspondance dans l’Europe des Lumières. Arras 2002, s. 289–305; Ondo-Grečenková, Martina: Windischgrätz et Condorcet. Une collaboration et une correspondance sur les projets des Lumières. In: Cerman, I. – Velek, L.
(edd.): Adelige Ausbildung. Die Herausforderung der Aufklärung und die Folgen. München 2006, s. 279–298; Ondo-Grečenková, Martina: Windischgrätz a Condorcet. Příběh
jednoho osvícenského projektu, ČČH 107, 2009, s. 569–598.
21 Srov. Mádlová, Claire: L’écrit, le livre et la publicité. Les engagements d’un aristocrate éclairé de Bohême: Franz Anton Hartig (1758–1797). Thèse de doctorat. Ecole pratique des
hautes études 2007; Mádlová, Claire: Úloha šlechty v kulturním a intelektuálním životě
Prahy. In: Svátková, H. (ed.): Praha Mozartova. Kulturní a společenský život v Praze 1780–
1800. Praha 2006, s. 42–51.
22 Srov. Lenderová, Milena: Instruction d’une fille noble. In: Cerman, I. – Velek, L. (edd.): Adelige Ausbildung. Die Herausforderung der Aufklärung und die Folgen. München 2006,
s. 59–70; Lenderová, Milena: La „mère nouvelle“ ou l’éducation de l’enfant noble dans les
Pays tchèques au début du XIXe siècle. Histoire, Economie, Société 25, 2007, s. 145–152;
Lenderová, Milena: Sociální a kulturní funkce francouzštiny ve společnosti českých zemí
v období „mezi časy“. In: Tinková, D. – Lorman, J. (edd.): Post tenebras spero lucem. Duchovní tvář českého a moravského osvícenství. Praha 2008, s. 236–251.
23 Lenderová, Milena: Tragický bál. Život a smrt Pavlíny ze Schwarzenbergu. Praha – Litomyšl 2004.
120
Česká šlechta v době osvícenství
rodu Waldsteinů.24 Polistopadová éra zaznamenala také obnovu vědeckého
výzkumu dějin svobodných zednářů, který samozřejmě souvisí se šlechtou
18. století. Výzkum vyvrcholil dvěma objevnými syntézami Jana Podškubky25
a Martina Javora.26 Ivo Cerman se pokusil v řadě článků tematizovat vztah
šlechty k osvícenství, nejprve z hlediska proměn šlechtické vzdělanosti,27
poté z hlediska politické činnosti české šlechty a nyní se zaměřil na spisovatelské aktivity šlechty v Čechách a na Moravě doby osvícenství.28 Jeho snaha rekonstruovat proměny šlechty v době reforem vedla k napsání „kulturně-hospodářského“ profilu rodu Chotků, kteří reprezentují „úřednickou šlechtu“, jež
stála v čele tereziánských reforem.29 Na druhou stranu se v současném českém
dějepisectví téměř přestalo psát o poddanských vzpourách a o hospodářské
činnosti šlechty. Jisté oživení přinesly teprve nedávno soustředěné výzkumy
Bohumíra Smutného30 a Aleše Valenty.31 Nepřekvapí, že syntézy vznikly opět
24 Bečková, Jana: Valdštejnové a Třebíč 1613–1945. Historie starobylého českého rodu
na třebíčském panství. Třebíč 2008.
25 Podškubka, Jan: České svobodné zednářství v průběhu XVIII. století. Praha 2004.
26 Javor, Martin: Slobodomurárske hnutie v českých krajinách a v Uhorsku v 18. storočí.
Prešov 2009.
27 Souhrnně Cerman, Ivo: Habsburgischer Adel und Aufklärung. Bildungsverhalten des
Wiener Hofadels im 18. Jahrhundert. Stuttgart 2010 (v tisku); Cerman, Ivo – Velek, Luboš (edd.): Adelige Ausbildung. Die Herausforderung der Aufklärung und die Folgen.
München 2006; Cerman, Ivo: L’intruction privée dans les familles nobles en Bohème au
XVIIIe siècle. In: Cadilhon, F. – Combet, M. – Figeac-Monthus, M. (edd.): Construire l’éducation de l’Ancien Régime à nos jours. Pessac 2009, s. 67–74; Cerman, Ivo: La noblesse
de Bohême et la „coterie holbachique“. Lettre clandestine 16, 2008, s. 283–292; Cerman,
Ivo: Vzdělání a socializace kancléře Rudolfa Chotka. ČČH 101, 2003, s. 818–853; Cerman,
Ivo:Zrození osvícenského kavalíra. Vzdělání a cestování Jana Karla z Dietrichsteina. Časopis Národního Muzea, řada historická 172, 2004, s. 157–190; Cerman, Ivo:Bildungsziele
– Reiseziele. Die Kavalierstour im 18. Jahrhundert. In: Scheutz, M. – Schmale, W. – Štefanová, D. (edd.): Orte des Wissens. Bochum 2004, s. 49–78.
28 Cerman, Ivo: La noblesse de Bohême dans l’Europe française. L’Enigme du français nobiliaire. In: Figeac, M. – Dumanowski, J. – Chaline, O. (edd.): Le rayonnement culturel de la
France en Europe Centrale du 17e siècle à nos jours. Bordeaux 2009, s. 365–385.
29 Cerman, Ivo: Chotkové. Příběh úřednické šlechty. Praha 2008.
30 Smutný, Bohumír: Potštejnská manufaktura na česko-kladském pomezí. Studie o východočeském plátenictví v letech 1754–1761. Hradec Králové 2002; Smutný, Bohumír: K otázkám počátků a změny produkce textilní manufaktury v Letovicích. In: Chocholáč, B.
– Malíř, J. (edd.): Janu Janákovi. Předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci. Brno 2000, s. 221–232; Smutný, Bohumír: Johann Ludwig Graf von Harbuval und Chamaré. Manufakturunternehmer und
Merkantilist der Theresianischen Ära in Böhmen. In: Cerman, I. – Velek, L. (edd.): Adel
und Wirtschaft. Lebensunterhalt der Adeligen in der Moderne. München 2009, s. 85–120.
31 Valenta, Aleš: Finanční poměry české šlechty ve druhé polovině 18. století. Chlumečtí
Kinští v letech 1740–1770. Hradec Králové 2006; Valenta, Aleš: Bankrot Karla Kajetána Buquoye. Geneze, průběh, důsledky. Jihočeský sborník historický (dále JSH) 76,
2007, s. 58–95; Valenta, Aleš: Zur finanziellen Situation der aristokratischen Grossgrun-
Ivo Cerman
121
jen v zahraničí. Christine Lebeau se ve své práci věnuje světu vyšší šlechty 18.
století z perspektivy Karla hraběte z Zinzendorfu.32 Americká historička Rita
Krueger nedávno překvapila inovativní prací o úloze šlechty v českém národním obrození, v níž hojně vychází z antagonismu mezi soukromou a veřejnou
sférou ve šlechtické kultuře.33
Snaha překonat negativní odmítání staršího dějepisectví však může vést
k jednostranně pozitivnímu obrazu šlechty. Otázku „Jaká byla česká šlechta?“ je
tedy třeba zodpovědět s ohledem na různé aspekty její existence a její činnosti.
Nelze sice nadále přehlížet pozitivní skutečnost, že v českých zemích v 18. století působila řada šlechtických spisovatelů a filozofů, ale zároveň je třeba brát
v úvahu, že tato šlechta svorně hájila vrchnostenská práva a že část šlechtických majitelů panství oponovala reformám státu. K uspokojivému (neřku-li „objektivnímu“) výsledku však nelze dojít nalezením jakéhosi aritmetického průměru, ale postupnou „rekonstrukcí“ šlechtické kultury založenou na výzkumu
dobových textů a obrazů, které umožní historicky poznat tehdejší myšlení. Přitom však je třeba odmítnout premisu české „šlechtologie“ devadesátých let, jež
interpretovala různé rysy šlechtické kultury jako projevy „prestiže“. To vedlo
k bezvýchodné tautologii: Šlechta se musí reprezentovat, protože je šlechtou,
a ve vzájemných zápasech musí hájit „prestiž“ (či „čest“, „symbolický kapitál“
atd.), a tím pádem lze vše, co šlechta činila, vysvětlit jako projev prestiže a snahy
„udržet se nahoře“. Samozřejmě by bylo možno tvrdit, že i osvícenský šlechtic
se věnoval filozofické tvorbě kvůli prestiži, ale tím bychom o jeho filozofii nic
nezjistili. S tímto předpokladem totiž šlechtický výzkum nemůže dojít k jinému
závěru a točí se v kruhu. V následujícím příspěvku můžeme jen načrtnout některé odpovědi, orientované na problémy boskovického kolokvia.
Na počátku může stát otázka po dobové definici šlechty. Společenské vědy
19. a 20. století nás naučily hledat hospodářsko-sociální vymezení šlechty, neboť
ji vnímáme jako sociální kategorii. V raněnovověkém myšlení však byla šlechta
stále ještě především morální a politickou kategorií. Bohuslav Balbín vskutku
nebyl jediný, kdo šlechtu považoval za „stálé projevování ctnosti“, vždyť ke klasikům žánru patřili Ital Bonus de Curtilis, Francouz Andreas Tiraquellus, Portugalec Hieronymus Ossorius, Němci Cyriac Spangenberg, Gerhard Hagemann,
Heinrich Michaelis a další.34 Pro české země má význam práce Václava Neudbesitzer in Böhmen 1740–1800. In: Cerman, I. – Velek, L. (edd.): Adel und Wirtschaft.
Lebensunterhalt der Adeligen in der Moderne. München 2009, s. 23–46.
32 Lebeau, Christine: Aristocrates et grands Commis à la Cour de Vienne (1748–1791). Le
Modèle français. Paris 1996.
33 Krueger, Rita: Czech, German and Noble. Status and National Identity in Habsburg Bohemia, Oxford – New York 2009.
34 K raněnovověkým teoriím šlechtictví srov. Bleeck, Klaus – Garber, Jörn: Nobilitas. Standes- und Privilegienlegitimation in deutschen Adelstheorien des 16. und 17. Jahrhunderts. In: Blühm, E. – Garber, J. – Garber, K. (edd.): Hof, Staat und Gesellschaft in der
122
Česká šlechta v době osvícenství
manna z Puchholce, jenž barokní debatu o „teorii šlechty“ v roce 1722 shrnul.
V raném novověku vedla specializace věd a emancipace jurisprudence od teologie k vytvoření disciplín, které upřesňovaly „vědecké“ chápání šlechtictví.
Hlavní metodou pro vytváření obrazu společnosti však byl i v právnických disciplínách tzv. antropocentrický řetězec, převzatý z Aristotelovy Politiky, takže
ctnostem stále zůstával vyhrazen centrální význam. Šlechtictví, čili nobilitas,
bylo tedy především osobní ctností, o níž se předpokládalo, že silou příkladu,
dědičností či závazky za zásluhy předků ovlivňuje také potomstvo. Rodové pojetí šlechtictví nebylo v rozporu s etickým šlechtictvím, znaky urozenosti jen
dokládaly ctnosti předků a zavazovaly potomky. Evropské šlechtictví bylo však
neodmyslitelně spojeno také s křesťanstvím, neboť systém šlechtických ctností
samozřejmě vycházel z tohoto náboženství. Doba osvícenství se tak musela vyrovnávat s dědictvím barokní zbožnosti, která u nás ovlivnila také pojetí šlechtictví a urozenosti.
Nejznámější je osvícenská kritika barokního výkladu urozenosti.35 V Balbínově koncepci sakrální Čechie byla šlechtickým rodům přisouzena úloha
obránců víry, což jim Balbín připomínal také ve svých genealogických pracích.
V nich byly české rody napojeny příbuzensky na svatou Ludmilu, což ukazovalo výjimečnost české šlechty, jež byla svazkem se světicí zavázána k obraně
křesťanství. Vedle toho Balbín připomínal také zásluhy blahoslaveného Hroznaty, v němž viděl předka Guttensteinů a Černínů, Jaroslava ze Sternberka,
jenž bojoval proti Mongolům, či šlechticů, kteří bránili zemi proti husitskému
moru. Spoutání šlechty se svatým bojem bylo pojištěno také tím, že Balbín spojoval šlechtická panství s různými poutními místy, jimž ve svých dílech věnoval velkou pozornost. Spíše vedlejším produktem tohoto přístupu bylo spojení
české šlechty s praotcem Čechem, což mělo zvyšovat starobylost české šlechty
a zároveň ukázat, že šlechta je skutečně spojena se světci z rodu Přemyslovců.
Balbínova metoda „sakrálních dějin“ a čechistický mýtus nalezly ohlas u barokních genealogů, kteří po roce 1665, kdy Balbín tuto metodu poprvé představil
Literatur des 17. Jahrhunderts. Amsterdam 1982, s. 49–114; Bleeck, Klaus – Garber, Jörn:
Deutsche Adelstheorien im Zeitalter des höfischen Absolutismus. In: Burg, A. et al. (edd.):
Europäische Hofkultur im 16. und 17. Jahrhundert. Teil II. Hamburg 1981, s. 223–227;
Bleeck, Klaus – Garber, Jörn: Adel und Revolution. Deutsche Adelstheorien im Zeichen
der französischen Revolution (1789–1815). Das Achtzehnte Jahrhundert 13, 1989, s. 79–
107. Jejich studie revidují zjednodušený výklad Christopha Meiera v Geschichtliche
Grundbegriffe, kde se věnuje nepřiměřeně mnoho pozornosti aristokracii ve starověkém Řecku a v pojetí stoiků, avšak vývoj šlechtického ideálu v raném novověku a za revoluce je nastíněn jen velmi krátce a nedostatečně. Srov. Meier, Christoph – Conze, Werner: Adel, Aristokratie. In: Brunner, O. – Conze, W. – Koselleck, R. (edd.): Geschichtliche
Grundbegriffe. Teil I. Stuttgart 1972, s. 1–48.
35 K následujícímu výkladu srov. Cerman, Ivo: Gelasius Dobner a česká šlechta. Proměny
šlechtické genealogie ve věku osvícenství. In: Bůžek, V. – Král, P. (edd.): Šlechta a paměť.
Praha 2007, s. 88–110.
Ivo Cerman
123
v dějinách Kollowratů, začali podle stejného vzoru psát i dějiny jiných šlechtických rodů. Největší píli projevil Michael Adam Franck z Franckensteinu,
jenž počátkem 18. století zapojil do potomstva praotce Čecha a svaté Ludmily
mnoho českých rodů, byť mnohé jeho práce zůstaly v rukopisu. Jiné rody však
ve svých legendách užívali jiné metody pro sakralizaci své minulosti. Některé
rozvinuly legendu, že jejich prapředek přišel do země s jakýmsi vojskem, které
vyslal císař Otto I., aby pomstil smrt svatého Václava, nebo že přišli, aby v pohanské zemi šířili křesťanství. „Sakrální dějiny“ však byly spojeny s mnohoznačnými symboly, nadpřirozenými zásahy v dějinách a doslovným chápáním biblického pojetí dějin, což vyvolalo racionalistickou reakci.
Po roce 1761 byla tato koncepce zásadně napadena piaristickým historikem Gelasiem a Sancta Catharina, jehož původní jméno znělo Job Felix Dobner. Největší zájem současníků vzbudila samozřejmě Dobnerova kritika praotce Čecha. Pro šlechtickou urozenost však měla větší význam skutečnost, že
Dobner uplatňoval kritickou metodu také při sepisování šlechtických genealogií. Popření existence praotce Čecha totiž neznamenalo odmítnutí šlechtické urozenosti ani boj proti feudálnímu řádu, což dokládá fakt, že se vůči
němu neobjevily žádné známky odporu ze strany české šlechty. Dobnerovými
protivníky byli spíše jiní doboví historikové, kteří hájili „čechistickou koncepci“ a české šlechty se dovolávali jako jakéhosi živoucího důkazu o pravdivosti této legendy.36 Poté, co byly české dějiny postaveny na kriticky přezkoumané základy, začala také nová epocha v psaní o dějinách české šlechty. Její
původ se již nehledal v dobách praotce Čecha, nýbrž v historické epoše. Namísto Dobnera, který se omezil jen na kritiku detailů, však první kritický výklad o původu české šlechty přinesl právník a statistik Josef Anton Riegger.37
Nové kriticky pojaté rodokmeny svého rodu si koncem století objednali Nostitzové, Černínové, své legendy přehodnotili také Buquoyové. Zajímavý byl vývoj u nejvýše postavených rodů – knížat ze Schwarzenbergu, z Dietrichsteina
a z Liechtensteina.
Osvícenská filozofie však přinesla také změnu ve vnímání šlechtických
ctností. Etická koncepce šlechtictví sice existovala i dříve, ale otřesení dogmaticky pojaté křesťanské etiky, jež mnohdy vycházela z Aristotela, se nutně
muselo odrazit také v koncepci šlechtictví. Zatímco ve Francii začali osvícenští filozofové hledat nové argumenty pro mravný život člověka, ve střední Evropě se využilo Wolffovy filozofie pro opravení staré budovy křesťanské etiky.
Z hlediska marxistické koncepce dějin, jež osvícenství považovala za antifeudální ideologii, může být překvapivé, že problém šlechty nestál v centru
36 Srov. Duchovský, Václav Prokop: Lucifer lucens non urens lustrans ac illustrans […] restituitur Czechius. Pragae 1765, s. 151.
37 Riegger, Josef Anton: Allgemeine Nachricht von dem Adel in Böhmen überhaupt. In: Riegger, J. A.: Materialien zur Statistik von Böhmen. Heft VIII. Prag 1788, s. 129–152.
124
Česká šlechta v době osvícenství
osvícenských filozofických diskuzí. Ve Francii věnoval této otázce více pozornosti Victor Riquetti markýz de Mirabeau a později zejména slavný ateista Paul
Henri Thirry baron d’Holbach. Charles Louis Secondat baron de Brede et de
Montesquieu sice v Duchu zákonů obhajuje šlechtu, ale ve svých vyzrálých
spisech se nevěnoval etice. Soudě dle výroků v jeho Cahiers dokonce dospěl
k závěru, že zabývat se etikou nemá smysl, neboť člověk je směsí protichůdných a proměnlivých motivů, která nemá žádný řád.38
V německy mluvící střední Evropě se osvícenskému šlechtictví věnoval
okrajový myslitel Johann Michael von Loen z Frankfurtu nad Mohanem, jehož
spisy však ve své době dosáhly značné popularity. V habsburské monarchii připomínali někteří učenci, kteří působili na Tereziánské akademii ve Vídni, jaké
ctnosti by měl správný šlechtic mít. Josef Sonnenfels, Johann Brand a další se
však omezili na krátká pojednání o výchově a ctnostech šlechty, která varovala
před zahálkou. V Čechách byl jistou obdobou těchto úvah Karl Heinrich Seibt,
jenž v almanachu svých studentů publikoval konvenční satiru, zesměšňující zahálčivý život mladých šlechticů.39 Jiným oblíbeným tématem byl vztah šlechty
k vědám. V Čechách se v řadě článků snažil historik Mikuláš Adaukt Voigt připomenout šlechtě příklad humanistických předků, kteří se věnovali vědám
a umění. Zdá se však, že se usiloval především o to, aby šlechtice přiměl k mecenášství. Jiný úhel pohledu uplatnili sami šlechtici. V roce 1772 publikoval
žák Tereziánské akademie Josef svobodný pán Montani úvahu o Povinnostech
šlechty vůči vědám,40 kde pobízel ostatní šlechtice, aby se věnovali studiu věd,
neboť jinak zjistí, že je předehnali lidé neurozeného původu. Tyto myšlenky
nebyly ojedinělé, ale za chvíli ukážeme, že šlechta 18. století byla zvyklá studovat. Řešila se spíše otázka, kde studovat a co.
Hrozba pro šlechtu vzešla spíše z dobových hospodářských teorií. Tam se
formoval funkcionalistický obraz společnosti, kde pro šlechtu nebylo místo.
Zatímco francouzští fyziokraté šlechtu hodlali zachovat, pokud se bude věnovat hospodaření na venkově, jiní ekonomové ze střední Evropy chovali radikálnější myšlenky. Johann Heinrich Gottlob von Justi již v knize Grundriss einer
guten Regierung z roku 1759 přišel s myšlenkou, že šlechta je přebytečný stav
a že ekonomika malého státu si nemůže dovolit velký počet šlechticů. Z Justiho
učebnic přednášel kamerální vědy zpočátku Sonnenfels na Vídeňské univerzitě a na Tereziánské akademii, ale Justiho díla stála již od roku 1756 na cenzurním indexu. Habsburská monarchie sice takovou protišlechtickou politiku
38 Souhrnně srov. Cerman, Ivo: Habsburgischer Adel und Aufklärung. Bildungsverhalten
des Wiener Hofadels im 18. Jahrhundert. Stuttgart 2010, Kapitel I.2–I.5 (v tisku).
39 Posselt, Franz: Der warnende Traum. Ein Gespräch zwischen dem Hofmeister und seinem Zögling. In: Seibt, K. H. (ed.): Akademische Blumenlese. Praha 1784, s. 31–39.
40 Montani, Josef von: Betrachtungen über die Pflichten des Adels gegen die Wissenschaften. In: Denis, M. (ed.): Jugendfrüchte des k. k. Theresianum. Bd. I. Wien 1772, s. 89–101.
Ivo Cerman
125
nepodporovala, ale moderní metody statistiky, bez nichž se stát neobešel,
vedly nakonec též k funkcionalistickému obrazu společnosti. První sčítání
obyvatelstva z roku 1754 ještě nesledovalo profesní složení obyvatelstva, ale
po reformě statistických metod roku 1763 byla společnost oficiálně rozdělena
na profesní skupiny.41 Šlechta zde nebyla diferencována na vyšší a nižší, na seznamu stály jednoduše „šlechtické osoby“ („adeliche Personnen“). Vedle nich
byla od roku 1782 vedena oficiálně kategorie „úředníci a honoratiores“, kam
se řadily nově nobilitované osoby. Toto členění názorně ukazuje, že šlechta se
i oficiálně oddělovala od nově nobilitovaných. Statistiky také přinášejí dobovou představu o početnosti šlechticů, z níž lze přibližně spočítat podíl šlechty
na celkovém obyvatelstvu. Bereme v úvahu, že tyto číselné údaje jsou poplatné
tehdejším metodám, avšak mají jistou vypovídací hodnotu právě v otázce vzájemného poměru jednotlivých složek společnosti. Ukazují také relativní početnost aspoň tak, jak ji vnímali tehdejší současníci.
Počet šlechticů v Čechách stoupal od zhruba 1400 ze 1,33 mil. obyvatel roku 1762 ke 1600 ze zhruba 2,5 mil. obyvatel koncem šedesátých let, až
ke konci století vzrostl na 1800 ze 3 mil. obyvatel. Na Moravě jich mělo být počátkem šedesátých let zhruba 600 z 900 000 obyvatel, ve Slezsku skoro 400 ze
180 000 obyvatel. Koncem století vzrostl počet šlechticů na Moravě na téměř
800 ze 1,6 mil. obyvatel. Údaje pro Moravu jsou však zkreslovány údaji ze Slezska. Ve Slezsku žilo roku 1782 272 šlechticů, z nichž asi čtvrtina neměla pozemkový majetek.42 Tyto číselné údaje však znamenají, že procentuální podíl
šlechtické populace na celkovém obyvatelstvu stále klesal, přičemž již na počátku se pohyboval kolem 0,1 %. Zajímavé také je, že i součet všeho šlechtického obyvatelstva v českých zemích byl stále nižší než tehdejší odhady počtu
šlechticů ve Vídni. Roku 1782 žilo ve Vídni dle nejnižšího údaje 2611 šlechticů,43 roku 1794 jich tam však bylo již 7875. Podle některých odhadů Johanna
Pezzla prý žilo ve Vídni až 11 000 šlechticů.44 I tam však přírůst obyvatelstva
do předměstí způsoboval, že se procentuální podíl šlechty na celkové populaci snižoval.
V době osvícenství již byla šlechtická populace u nás téměř stoprocentně
katolická. Dle Christine Lebeau sice emigroval poslední protestantský šlechtic
z Dolních Rakous až v šedesátých letech 18. století, ale jinak byla náboženská
41 Vydal Dvořáček, František: Soupisy obyvatelstva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v letech 1754–1921. I. Československý statistický věstník (dále ČSSV) 5, 1924, s. 247–302;
II. ČSSV 6, 1925, s. 1–40; III. ČSSV 6, 1925, s. 271–293; IV. ČSSV 6, 1925, s. 329–371;
V. ČSSV 7, 1926, s. 33–65; VI. ČSSV 7, 1926, s. 151–199; část VII. ČSSV 7, 1926, s. 283–302.
42 Žáček, Rudolf: Šlechtická společnost. In: Korbelářová, I. – Šmerda, M. – Žáček, R. (edd.):
Slezská společnost v období pozdního baroka a nástupu osvícenství. Opava 2002, s. 198.
43 Luca, Ignaz de: Topographie von Wien. Bd. I. Wien 1794, s. 304.
44 Pezzl, Johann: Beschreibung und Grundriss der Haupt- und Residenzstadt Wien sammt
ihrer kurzer Geschichte (3. Aufgabe). Wien 1809, s. 349.
126
Česká šlechta v době osvícenství
homogenita úplná.45 Výjimkou bylo Slezsko, kde altranstädtská konvence
z roku 1707 umožnila usídlení protestantských rodů a stavbu tzv. milostných kostelů pro evangelické obce. Na Těšínsku bylo zastoupení evangelické
šlechty ještě počátkem 18. století vysoké, tvořili polovinu evidované šlechtické
populace. Hrabata Henckelové von Donnersmarck vybudovala v Bohumíně
dokonce důležité pietistické centrum a legálně zprostředkovávala kontakt
také s ochranovskou obcí Mikuláše hraběte z Zinzendorfu.46 Zahraniční rody,
které se usadily v českých zemích, byly zpravidla katolické nebo záhy ke katolicismu konvertovaly. V 18. století patří k nejvýznamnějším nově příchozím knížecí rod Fürstenbergů, jenž se definitivně usadil v Čechách. Z přeshraniční
imigrace je významný příchod polských knížat Sulkowských, kteří roku 1752
kupují panství Bílsko v Rakouském Slezsku. Po porážce Karla VI. ve Španělsku a Neapolsku přichází do českých zemí řada habsburských stoupenců, kteří
museli emigrovat, např. italský rod Baratt-Dragonů. Další vlnu šlechtické imigrace přinesla Francouzská revoluce, jež do Čech přivedla knížecí rod Rohanů
z Bretaně. Své nové sídlo nalezli v severočeském Sychrově. Ti všichni však byli
katolíci. Od roku 1792 se na náchodském panství usazuje po vymřelém rodu
Piccolomini luteránský vévoda Petr Biron Kuronský, po němž panství zdědila
dcera Kateřina Vilemína vévodkyně Zaháňská. Vévoda i jeho dcera však v Náchodě nepobývali příliš často. Velkou novinkou bylo navázání kontaktů se světem ruské pravoslavné šlechty. První ruskou šlechtičnou, která k nám přišla,
byla hraběnka Alexandra Šuvalovová, od roku 1798 manželka hraběte (později
knížete) Františka Josefa z Dietrichsteinu. Brzy jej však opustila a žila ponejvíce v cizině. Koncem století je česko-rakouská šlechta ještě kosmopolitnější
než dříve. Protestanti ani konvertiti však nehrají v šlechtickém osvícenství žádnou prominentní úlohu. Kulturní význam hraběte Karla von Zinzendorf, známého konvertity ke katolicismu, je v současném výzkumu značně přeceňován.
V 18. století byly nobilitace a státní „správa šlechtictví“ již na vysoké úrovni.
Existovaly již podrobné evidence a doklady o tom, kdo je šlechticem. Rody
pradávného původu paradoxně nemívaly listinný doklad svého šlechtictví, listinně měly doložené zpravidla až povýšení na vyšší stupeň šlechtictví. Pobělohorské posunutí titulární hierarchie tak pro řadu rodů znamenalo nutnost formalizovat své šlechtictví získáním titulu svobodného pána, hraběte či říšského
knížete. Četné nobilitace udělované úředníkům, podnikatelům i obchodníkům však vytvořily početnou skupinu nositelů šlechtického titulu, kteří často
neměli deskový statek a nebyli přijati na zemský sněm jako reprezentanti panského či rytířského stavu. Podle nařízení z roku 1714 byli nobilitovaní měšťané
45 Lebeau, Christine: Aristocrates et grands Commis à la Cour de Vienne (1748–1791). Le
Modèle français. Paris 1996.
46 Žáček, Rudolf: Šlechtická společnost. In: Korbelářová, I. – Šmerda, M. – Žáček, R. (edd.):
Slezská společnost v období pozdního baroka a nástupu osvícenství. Opava 2002, s. 210.
Ivo Cerman
127
nadále počítáni k městskému stavu, dokud nezískali rytířský statek a nezanechali měšťanského povolání. Koncem 18. století však byla pobělohorská hierarchie již ustálená, takže Josef Antonín Riegger mohl stručně zhodnotit stav
na konci století. Šlechta se, dle Rieggera, dělí na vyšší a nižší.47 K vyšší šlechtě
počítal vévody, knížata, hrabata, svobodné pány, ale i rytíře. Tedy veškerou stavovskou šlechtu („standesmässige Adel“). V kategorii nižší šlechty pak zbyli
nově nobilitované osoby bez přístupu na zemský sněm. Tento trend provázela výrazně lepší evidence šlechticů. Od počátku 18. století vycházely v Rosenmüllerových svatovojtěšských kalendářích seznamy českých šlechtických
rodů, které velmi prakticky ukazovaly současníkům, kdo je šlechtic a kdo není.48 Podobný seznam byl publikován v jednom z nejstarších popisů Českého
království Notitia regni Bohemiae z roku 1760, které vydal jezuita Bernardinus
Erber, knihovník Tereziánské akademie. Přináší soupis českých šlechtických
rodů, podrobný popis jednotlivých krajů Čech a soupis šlechtických zámků
a tvrzí, společně se jmény jejich majitelů. Tento žánr politicko-topografických
popisů země měl jistý vzor ve Stránského latinském spisu Respublica Bojemorum, kde se také objevuje výčet panských a rytířských rodin české šlechty.49
Koncem století vydal exjezuita, zednář a historik Ignác Cornova německý překlad, který se vyznačoval tím, že na Stránského navázal a ke každé kapitole přidal vlastní výklad, který sledoval vývoj až do jeho doby. V této souvislosti můžeme uvést, že doplnil také Stránského seznam panských a rytířských rodů
Čech a objasnil vývoj české šlechty po Bílé hoře.50 Na přelomu 18. a 19. století se veřejnosti dostaly do rukou také populární topografické popisy Čech,
v nichž bylo možno nalézt veřejný seznam šlechtických majitelů různých panství a charakteristiku jejich majetku. I tyto popisy pomáhaly ujasnit příslušnost
ke šlechtě, zároveň podpořily vývoj myšlení, který začal místo šlechty vidět jen
„velkostatkáře“ (Grundeigenthümer, Gutsbesitzer). Diskuze o tomto zjednodušujícím pohledu však patří již do 19. století.51
Šlechtickou kulturu 18. století pochopíme teprve tehdy, když si uvědomíme, že osvícenství nebylo „buržoazní ideologií“ zaměřenou proti šlechtě.
Čeští feudálové nebyli omezováni cenzurou v nákupu zahraniční literatury
a díla filozofů a ekonomů z Francie, Anglie či protestantského Německa byla
ve šlechtických knihovnách běžně přístupná. Šlechtické knihovny měly samozřejmě jinou strukturu než knihovny klášterní, neboť sloužily praktickým
47 Riegger, Josef Anton: Allgemeine Nachricht von dem Adel in Böhmen überhaupt. In: Riegger, J. A.: Materialien zur Statistik von Böhmen. Heft VIII. Prag 1788, s. 136–139.
48 Poprvé roku 1710, každoročně pak od roku 1722.
49 Srov. Roubík, František: Přehled vývoje vlastivědného popisu Čech. Praha 1940.
50 Cornova, Ignaz: Paul Stranskys Staat von Böhmen. Bd. 1–7. Prag 1792–1801, zvl. Bd. 7.
51 Srov. polemiku Adolfa Bergera v úvodu ke spisu Berger, Adolf Franz: Das Fürstenhaus
Schwarzenberg. Wien 1866, s. 2–9.
128
Česká šlechta v době osvícenství
zájmům šlechtických státních funkcionářů, důstojníků a majitelů panství. Převažovaly v nich knihy z praktických oborů a z práv, neboť tyto znalosti šlechtičtí mužové potřebovali ke státní či vojenské službě. Hojně byla rozšířena také
literatura ekonomická a agronomická, z níž šlechtici čerpali znalosti nutné pro
správu svých panství. Nakolik četli filozofická díla je otázkou. Díla Christiana
Wolffa znaly pozdější generace šlechty z univerzitních studií, díla Johna Locka
či Jeana Jacquese Rousseaua byla aspoň v obecném povědomí, soudě dle narážek v denících a v korespondenci. Jejich rozšířenost dokládají i některé dobové inventáře knihoven a také účty. Z Voltairova díla byly známé především
divadelní hry. Jejich exempláře nalezneme i ve starších inventářích knihoven
a kníže Filip Josef z Liechtensteina sepsal dokonce kritickou úvahu o Voltairových tragédiích. Od sklonku sedmdesátých let, kdy ve Francii vítězí „kult osvícenců“, se s tímto kultem setkáváme i u nás. V díle Johannese Pezzla, ale i v básních hraběte František Antonín Hartiga a knížete Filipa z Liechtensteina jsou
Voltaire a Rousseau povýšeni na bohy, kteří přinesli lidstvu světlo. Kult dokládají také některé ikonografické prameny, třeba výzdoba staveb v lednicko-valtickém areálu. Díla fyziokratů, ekonomických myslitelů různých směrů, hospodářské slovníky a další díla reprezentující hospodářské myšlení byla všeobecně
rozšířena. Na přelomu 18. a 19. století znali čeští šlechtici „novou německou literaturu“, četli divadelní hry a básně Johanna Wolfganga Goetha, s nímž si někteří dopisovali a setkávali se s ním v lázních v Teplicích a Karlových Varech.
Z mladší generace dosáhl velké popularity Friedrich Schiller, jehož divadelní
hry byly očekávány, čteny a hrány ve šlechtické společnosti. Silný vliv zde měl
anglický a skotský romantismus. Již preromantické podvrhy Jamese Macphersona byly překládány knihovníkem Tereziánské akademie Michaelem Denisem
a později zasáhla Čechy oslnivá sláva Waltera Scotta.
Odmítána byla především díla tzv. radikálního osvícenství, tedy díla ateistická a volnomyšlenkářská, která zpochybňovala křesťanskou víru. V právnických kompendiích byl tradičně popírán Hobbes, ve filozofii Spinoza a jejich
údajní žáci – „monistae“, „spinozistae“, „sophistae“. Podobně jako v jiných evropských zemích se jako nejúčinnější obrana proti škodlivé filozofii ukázala
recepce tzv. hlavního proudu osvícenství a vědecké kultury, která jej provázela.52 Z toho důvodu byla na Karlově univerzitě již ve čtyřicátých letech 18.
století přijata wolffiánská racionální filozofie. V oblasti morální filozofie reprezentoval škodlivý myšlenkový směr zejména sensualismus Clauda Adriena
Helvétia, jehož vliv byl oživen působením tzv. ideologů.53 Ačkoli Casanova se
52 K myšlenkové mapě evropského osvícenství srov. Israel, Jonathan: Enlightenment Contested. New York 2006, s. 57; Sorkin, David: The Religious Enlightenment. Oxford 2008,
s. 19–21.
53 Srov. Cerman, Ivo: Habsburgischer Adel und Aufklärung. Bildungsverhalten des Wiener
Hofadels im 18. Jahrhundert. Stuttgart 2010, Kapitel I.2 (v tisku).
Ivo Cerman
129
k Helvétiově filozofii hlásil, česká šlechta ji odmítala.54 Filozof Josef Mikuláš
Windischgrätz se dokonce zaměřil na systematické vyvrácení Helvétiovy sensualistické morálky, ale kritizoval ji s použitím sensualistických metod. Rovněž
botanik František Adam z Waldsteina sepsal obsáhlé dílo vyvracující Helvétiovu filozofii, jež však nikdy nevyšlo tiskem. Všeobecně však je třeba charakterizovat intelektuální kulturu české šlechty jako tzv. hlavní proud osvícenství,
a nikoliv jako protiosvícenskou reakci (čili „kontraosvícenství“).
Mezi kulturními praktikami české šlechty měla centrální místo četba, hraní
na hudební nástroje, a dokonce i hraní divadla. Čeští šlechtici znali „tichou
četbu“ v soukromí, ale praktikovali také tzv. „lecture en commun“.55 Společně se
scházeli v salonech, kde naslouchali četbě knihy, kterou společně vybrali. Z podrobného popisu praktik na zámku Chotků v Nových Dvorech můžeme soudit, že pro společnou četbu byla dávána přednost naučným dílům, která prospívala obecnému dobru, zatímco zábavnou literaturu si musela Marie Sidonie
Chotková číst potají stranou. Mecenát česko-rakouské šlechty ve prospěch hudebních klasiků je známý, ačkoli se zároveň tvrdí, že šlechta nechápala Mozartova génia a odmítala jeho hudbu. Slavný sociolog Norbert Elias se tímto neúspěchem „buržoazního génia“ na vídeňském dvoře zabýval ve svém pozdním
díle.56 Odmítnutí Mozarta prý bylo vyjádřením hlubšího rozporu mezi buržoazní kulturou, kterou reprezentoval Mozart, a dvorskou kulturou, kterou ztělesňovala rakouská vyšší šlechta. Šlechtici úřednické i vyšší šlechty však patřili
k předplatitelům Mozartových koncertů, a nalezneme je dokonce ve sdružení,
které Mozartově vdově zaplatilo její penzi. Mozart byl za svého života častým
hostem v salonu hraběnky Thunové a Jan Rudolf hrabě Černín patřil k jeho žákům a pozdějším mecenášům.57 Rovněž Beethoven se stal oblíbencem české
šlechty. Jeho skladby zněly v rezidencích knížete Josefa Maxmiliána z Lobkowicz
v Jezeří a ve Vídni a později se kníže Lobkowicz a kníže Kinský spojili, aby vídeňského klasika zajistili společným mecenátem.58 Z deníku Lolo Clary-Aldringena víme, že v salonech české šlechty se často hrálo a šlechtici sami zpívali, byť
špatně. Občas nalezneme také drobné hudební skladby, jako je Die Brummensel (Bručoun), skladba pro kytaru a harfu od hraběte Františka Adama z Waldsteina z roku 1817. Méně známé jsou divadelní aktivity české šlechty. Poté, co
54 Srov. Tichý, Vítězslav: Casanova v Čechách. Praha 1958 (2. vyd. Duchcov 1995).
55 Cerman, Ivo: Chotkové. Příběh úřednické šlechty. Praha 2008, s. 204–209, 359–367.
56 Elias, Norbert: Mozart. Zur soziologie eines Genies. Ed. M. Schröter. Frankfurt am Main
1991.
57 Preihs, Cornelius: Mozarts Beziehungen zu den Familien von Thun-Hohenstein. MozartJahrbuch 3, 1943, s. 63–87.
58 Macek, Jaroslav: Franz Joseph Maximilian von Lobkowitz – Musikfreund und Kunstmäzen. In: Brandenburg, S. – Gutierrez-Denhoff, M. (edd.): Beethoven und Böhmen. Beiträge zur Biographie und Wirkungsgeschichte Beethovens. Bonn 1982, s. 147–202.
130
Česká šlechta v době osvícenství
Josef II. udělil šlechtě divadelní svobodu, začaly na zahradách městských paláců vyrůstat četné divadelní budovy, kde někdy účinkovali sami šlechtici. Přirozeně se podobná představení odehrávala během letní sezóny i na venkově,
kde existovala již dříve barokní divadla, jež sloužila rovněž hudebním představením. Všeobecně známé je divadlo v Českém Krumlově, které modernizoval Josef
Adam ze Schwarzenbergu, nebo v Litomyšli. Hrávala-li v představeních šlechta
pro šlechtu, nazývalo se takové představení „spectacle de société“. Odmítnutí
role v připravované hře bylo považováno za faux pas, takže příprava představení hrála ve společenském životě vyšší šlechty velkou úlohu. Šlechtici se scházeli často delší dobu, aby nacvičili hudbu a zpěv. Představení obvykle sestávalo
z úryvků více her, které byly pospojovány dohromady. Bylo však také možno
hrát jeden celý kus, někdy dokonce novinku. Soudě dle deníku Lolo Clary-Aldringena však byla úroveň takových představení velmi bídná. Herci často zapomínali text, publikum moc netleskalo, někdy lidé sledovali představení jen ze
zdvořilosti a herci jen ze zdvořilosti hráli. Naproti tomu návštěvy divadla patřily k běžným zvyklostem vyšší šlechty, takže bývalo zvykem předplácet si místo
na dlouho dopředu. Dochované deníky Jana Josefa Khevenhüllera-Metsche,
Karla Zinzendorfa, Lolo Clary-Aldringena i dalších shodně potvrzují, že česko-rakouský šlechtic byl na návštěvy v divadlech zvyklý a vyhledával je i v zahraničí.
V neustálém poměřování s Paříží obvykle rakouští šlechtici docházeli k závěru,
že francouzská opera je mnohem horší. Již tenkrát se v cestovních denících a dopisech odrážela hrdost na hudební kulturu střední Evropy, na níž měla šlechta
výraznou zásluhu.
Je nepříliš známo, že česká šlechta se aktivně podílela na filozofické tvorbě
filozofického století. Psaní hrálo tehdy ve šlechtické kultuře stejně důležitou úlohu jako četba. Psát dopisy bylo velmi rozšířenou módou a rozsáhlé korpusy osobní korespondence svědčí o tom, že běžný den šlechtičny oné doby
byl od rána do večera naplněn psaním. Muži činní v úřadě měli psaní v popisu
práce, ale ani vojáci této povinnosti neunikli. Mnozí šlechtici psali navíc pro zábavu, jen málokteří však své literární a filozofické výtvory publikovali. Vzhledem
k tomu, že šlechtičtí autoři většinou nepotřebovali získat prodejem knih obživu,
nelze jejich motivaci vysvětlit rozvojem autorských práv a rozmachem knižního
trhu. Vydávány byly především spisy, které sledovaly utilitární komunikační cíle
ve prospěch obecného dobra. Tato centrální kategorie osvícenského politického
myšlení ospravedlňovala marnivost šlechtického autora, jenž své dílo předložil
publiku. V případě zábavné literatury a úzce odborných textů platí toto tvrzení
také. Pouze František Antonín Hartig uvedl ve své publikaci, že jej ke zveřejnění
podnítilo osvobození knižního trhu za osvícené vlády Josefa II.59 Ostatní šlech59 Hartig, François de: Lettres sur la France, l’Angleterre et l’Italie. Geneve 1785, Avis de l´éditeur, nepaginováno. Výrok je však vysloven vydavatelem knihy, neboť Hartig své dopisy vydal jako edici.
Ivo Cerman
131
tici, kromě Lamberga, nikdy nevyjadřovali rozpaky nad tím, že svá díla předkládají veřejnosti. V našich zemích se našlo celkem šest odvážných šlechticů, kteří
svá díla publikovali, a vedle nich zde působila řada přírodovědců, kteří vydávali specializované práce pro odbornou veřejnost. Setkáváme se také s autory
drobných příspěvků do studentských almanachů Tereziánské akademie (tzv. Jugendfrüchte, 1772–1775) a do Abhandlungen České společnosti nauk. Přidámeli navíc autory disertací, drobných ohlášení a publikovaných slavnostních řečí,
zjistíme, že hranice mezi autorem a ne-autorem nebyla příliš ostrá.
Korpus šlechtické literatury si můžeme nejlépe představit jako ohromný
kužel, jehož mohutné základy tvoří dobová epistolární produkce s každodenně
psanými listy a špičku to, co publikovala hrstka statečných šlechtických filozofů
a přírodovědců. Kteří šlechtici publikovali své dílo? Již v polovině století vydal
mladý Leopold hrabě Clary-Aldringen latinskou práci Plutarch redivivus, v níž
předložil paralelní životopisy římského císaře Trajána a habsburského císaře Rudolfa I. Historická publikace se dočkala německého překladu a autorovi, jenž
se později stal vicekancléřem Česko-Rakouské dvorské kanceláře a prezidentem
Dvorského soudního úřadu, vysloužila doživotní spisovatelskou slávu.60 ClaryAldringenova tvorba však náleží spíše barokní „katolické vzdělanosti“, jež kladla
důraz na zastřené vyjadřování, symboliku a nejasnost.61 Clary-Aldringenovu barokní orientaci potvrzuje i jeho pojednání o mystériu katolické víry. Téměř současně s ním oslovil literární veřejnost Maxmilián Josef hrabě Lamberg, jenž tehdy
žil v zahraničí.62 Jeho nejstarší dochovaná publikace pochází z roku 1765,63 kdy
působil ve službách augsburského biskupa, ale publikovat začal zřejmě již kolem
roku 1750. Jeho dílo bylo zaměřeno na zábavu, tematicky se zabývalo parodiemi
dobových vědeckých diskuzí a vyprávěními s autobiografickými rysy. Lamberg
byl sice prvním českým šlechticem publikujícím ve francouzštině, ale šlechta
byla pofrancouzštělá již od počátku 18. století.64 Jeho nejznámějším dílem je
Mémorial d’un mondain z roku 1774, avšak vrchol jeho tvorby představují spíše
méně známé experimentální romány z osmdesátých let. Zcela jiný směr tvorby
reprezentuje František Josef Kinský, jenž oslovil veřejnost roku 1773 německy
60 Clary-Aldringen, Leopold: Plutarch Redivivus […]. Praha 1755 (něm. vydání 1765).
61 K tomuto pojmu srov. Evans, Robert J. W.: Vznik habsburské monarchie 1550–1700. Praha 2003, s. 361–400.
62 Srov. Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770–1810.
Brno 20062, s. 62, 65–79, 140–142; Cidlina, Tomáš: Maxmilián Lamberg a francouzská
osvícenská inspirace na Moravě. Brno 2007. (Diplomová práce na FF MU.)
63 Lamberg, Maximilien Joseph: Quelques mémoires intéressants de Litterature et de Philosophie par Mr. Le comte de Lamberg. Paris (= Augsburg) 1765.
64 Srov. Cerman, Ivo: La noblesse de Bohême dans l’Europe française. L’Enigme du français
nobiliaire. In: Figeac-Monthus, M. – Dumanowski, J. – Chaline, O. (edd.): Le rayonnement
culturel de la France en Europe Centrale du 17e siècle à nos jours. Bordeaux 2009.
132
Česká šlechta v době osvícenství
psanou knihou o vojensky zaměřené výchově šlechtické mládeže.65 Vzhledem
k tomu, že se později stal ředitelem Vojenské akademie ve Vídeňském Novém
Městě, dočkaly se jeho knihy poměrně velkého rozšíření. V pozdějších letech se
však Kinský soustředil jen na vypočítávání předpisů pro chovance Vojenské akademie a na obranu křesťanské morálky proti radikálnímu osvícenství. František
Antonín Hartig vydával postupně od roku 1774 drobné úvahy, básně a povídky,
ale v osmdesátých letech představil veřejnosti dva větší projekty. Roku 1785 vydal v Lutychu Listy z Francie, Anglie a Itálie, tj. výběr svých dopisů a esejů, které
psal ze svých zahraničních cest, které podnikl v 70. letech.66 Dopisy jsou filozoficky zaměřeny, podobně jako Voltairovy anglické listy se věnují i politické
ústavě navštívených zemí, lyricky popisují krajinu a zachycují Hartigovo setkání
s Voltairem. Roku 1786 navázal ambiciózní knihou Krátké úvahy o vzestupu
a pádu zemědělství u různých národů z roku 1786, v níž sledoval úlohu zemědělství v rámci snahy dosáhnout míru mezi národy. V roce 1788 předložil
publiku také svazek svých drobných prací ze starších let, které publikoval pod
mnohoznačným názvem Mélanges de vers et de prose.67 Josef Mikuláš z Windischgrätzu byl jediným šlechtickým autorem v českých zemích, který se systematicky a cíleně zabýval filozofickou tvorbou, orientovanou na nejzávažnější
filozofické otázky své doby. Veřejnost poprvé oslovil svým neúspěšným filozofickým programem z roku 1784. O čtyři roky později zkusil nový začátek, tentokrát
však cíleně vystoupit proti Helvétiově sensualistické morálce.68
Vedle těchto autorů zde však působilo několik přírodovědců, kteří svá
díla rovněž zveřejnili. Jan Nepomuk hrabě Mittrowsky, původně voják, oslovil veřejnost v roce 1783 přírodovědeckým článkem o Vesuvu, na nějž navázal
publikováním knihy věnované tomuto tématu.69 V roce 1799 začal František
Adam z Waldsteina, také bývalý voják, vydávat své latinsky psané opus magnum
o uherském rostlinstvu, které napsal společně s uherským botanikem Pálem Ki65 Kinský, Franz Joseph: Erinnerung über einen wichtigen Gegenstand von einem Böhme.
Prag 1773. Práce měla zřejmě alternativní název Gedanken über einen wichtigen Gegenstand, jak naznačuje přípis na rubu jednoho dopisu Chotkovi.
66 Hartig, Franz Anton von: Kurze historische Betrachtungen über die Aufnahme und den
Verfall der Feldwirtschaft bei verschiedenen Völkern. Prag 1786; Hartig, François de:
Lettres sur la France, l’Angleterre et l’Italie. Genève 1785.
67 Hartig, François de: Mélanges de vers et de prose. Paris 1788.
68 Srov. Cerman, Ivo: Habsburgischer Adel und Aufklärung. Bildungsverhalten des Wiener
Hofadels im 18. Jahrhundert. Stuttgart 2010, Kapitel IV.4.7.
69 [Mittrowsky von Nemischl, Johann Nepomuk]: Physikalische Briefe über den Vesuv und
die Gegend von Neapel. Leipzig 1785. Srov. Kroupa, Jiří: Moravská společnost a Velká
francouzská revoluce. ČMM 108, 1989, s. 243–256; d´Elvert, Christian: Die Grafen und
Freiherren Mittrowsky von Mittrowitz und Nemischl. Schriften der historisch-statistischen Sektion der k.k. schles.-mährischen Gesellschaft des Ackerbaues, der Natur- und
Landeskunde. Brno 1852, s. 3–40.
Ivo Cerman
133
taibelem.70 V neposlední řadě zde byli bratři Jan a Jáchym Sternbergové, také
vojáci, kteří od roku 1786 v Abhandlungen publikovali své drobné přírodovědecké studie.71 Stejně jako oni přispívali do časopisů České společnosti nauk
také František Arnošt hrabě Schafgotsch, František Josef Kinský, František Antonín Hartig a samozřejmě Ignác šlechtic von Born. Přírodovědná tvorba v Čechách však vyvrcholila dílem Kašpara hraběte ze Sternberga, původně kanovníka v Řezně, jenž jako první získal také uznání odborné veřejnosti v zahraničí.
Ostatní šlechtičtí přírodovědci sklidili jen kritiku. Všichni však jevili zájem
také o vlastenecké dějiny, morálku, alchymii a další témata, jejichž zpracování
zůstala v rukopisné pozůstalosti.
Vedle nich nalezneme v našich archivech také texty spisovatelů, kteří
za svého života nic nepublikovali, a přesto vytvořili skutečná díla. Patří sem
mystičtí zednáři Leopold Vojtěch hrabě Buquoy a František Josef Thun, kteří
ve své pozůstalosti zanechali temné básně a filozofické úvahy tematizující člověka a jeho místo ve vesmíru. Thun své vědění uložil do ohromné encyklopedie, která v 338 heslech na více než 2000 stranách shrnuje jeho mystické vidění světa.72 Podobný případ představují také autoři zábavné literatury a ženy.
Drobné práce napsala Karolína Ferdinandi, milenka Františka Adama z Waldsteina, a také Alexandra z Dietrichsteina, rozená Schuwalow, která po rozvodu
s knížetem Františkem Josefem z Dietrichsteina začala psát milostné povídky.
Nejrozsáhlejší dílo vytvořil Lolo Clary-Aldringen, známý jako vnuk Karla Josefa de Ligne a přítel Giacoma Casanovy. Ve svých povídkách a románech, ale
také na stovkách drobných kreseb, zachytil život rakouské šlechty doby napoleonských válek. Právem jej lze považovat za českou obdobu Jane Austenové.
Do stejné kategorie patří také neznámé dílo knížete Filipa Josefa z Liechtensteina, který koncem 18. století vytvořil velmi roztříštěný literární korpus obsahující básně, úvahy, povídky a hospodářské či vojenské studie.73 Jeho největším dílem jsou však politické úvahy o anglické konstituci, francouzské revo70 Waldstein-Wartenberg, Franz Adam von – Kitaibel, Pál: Plantae rariores Hungariae indigenae descriptae et iconibus illustratae. Bécs 1799; Waldstein-Wartenberg, Franz Adam
von – Kitaibel, Pál: Descriptiones et icones plantarum rariorum Hungariae. Tom. I–
XXVIII. Viennae 1802–1812.
71 Srov. Krueger, Rita: Czech, German and Noble. Status and National Identity in Habsburg
Bohemia. Oxford – New York 2009, passim; Majer, Jiří: Kašpar Šternberk. Praha 1997;
Majer, Jiří: Kašpar Šternberk (1761–1838). Praha 1994; Majer, Jiří: Kašpar hrabě Šternberk (1761–1838). Sonda do chování osvícenského učence. Studie k sociálním dějinám
19. století 7, 1997, s. 173–254.
72 K Thunově spisovatelské dráze neexistuje literatura, neboť jeho rukopisné knihy nebyly známy. Jako podivínský šarlatán je představen v publikaci Brabbee, Gustav: Sub rosa.
Vertrauliche Mitteilungen aus dem maurerischen Leben unserer Grossväter. Wien 1879,
s. 40–106.
73 Falke, Jacob: Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Bd. III. Wien 1882, s. 282–
285. Jeho písemná tvorba se dochovala v Hausarchiv Liechtenstein ve Vídni.
134
Česká šlechta v době osvícenství
luci, nutnosti míru s Francií a dále srovnání politického života Anglie a Francie. Paradoxní je, že tyto politické spisy založené na osobním pozorování v revoluční Francii a v Anglii nikdy nevydal.
Jak vypadalo hospodářské zázemí naší osvícené šlechty? Zajisté nelze
šlechtu ztotožňovat s pozemkovou vrchností. Pohled na berní rulu i tereziánský katastr ukazuje, že skupina „pozemkových vlastníků“ v českých zemích
byla velmi pestrá a objevují se v ní také města, kláštery, členové zahraničních
vládnoucích rodů a různé dobové instituce. Díky husitským válkám byl podíl
šlechty v této skupině v Čechách vyšší než jinde, přesto však obě kategorie nelze zaměňovat. V množině pozemkových vlastníků tehdy výrazně klesal podíl
členů rytířského stavu, čehož si všimli již současníci. Josef Antonín Riegger viděl tento vývoj jako nežádoucí a považoval jej za vážný sociální problém. Josefův zákaz přikupovat rytířské statky k majorátním vítal Riegger jako předzvěst dalšího rozkvětu „šlechtické třídy“ („die Klasse des Adels“).74 Zanikání
rytířských statků není dodnes uspokojivě objasněno, ale je známo, že pauperizace rytířského stavu a nižší šlechty skutečně probíhala. Výsledný pohled je
poněkud zkreslen tím, že řada majetků někdejších rytířů a vladyků se „ztratila“
ve vyšších vrstvách, neboť majitelé dosáhli titulárního povýšení. Statky nižší
šlechty zanikaly často kvůli tomu, že je zkupovali majitelé velkých dominií, což
často vedlo k soudním sporům, které pronikaly na veřejnost. Majitelé menších
tvrzí se totiž občas bránili vydáváním polemických brožur. Na seznam pozemkových vlastníků se nedostala řada šlechticů, kteří žádný pozemkový majetek
neměli. Nemuseli být úplně chudí, mohlo se jednat o urozené šlechtice, kteří
byli činní v armádě, jako Jan Jeník z Bratřic, nebo se mohli pokoušet o kariéru v civilní službě.75 Nefigurovali zde šlechtici v církevních službách, pokud
nestáli v čele církevní instituce, která vlastnila pozemky. Mezi pozemkovými
vlastníky mohli chybět také nedospělí či druhorození příslušníci bohatých
rodů, stejně jako ženy. Kromě toho existovali četní šlechtici, kteří trpěli skutečnou chudobou a žili v malých nájemních bytech či pokojích ve městě. Vhled
do této spodní vrstvy šlechtické populace nabízejí například seznamy obyvatel
Těšína či Jindřichova Hradce.76 Nelze pochybovat o tom, že chudé šlechtické
nájemníky bytů a pokojů nalezneme i v jiných městech. Platí tedy, že ne všichni
pozemkoví vlastníci byli šlechtici a ne všichni šlechtici byli majiteli pozemků.
Jen na okraj poznamenejme, že skupina pozemkových vlastníků rozhodně ne74 Riegger, Josef Anton: Allgemeine Nachricht von dem Adel in Böhmen überhaupt. In: Riegger, J. A.: Materialien zur Statistik von Böhmen. Heft VIII. Prag 1788, s. 152.
75 Polišenský, Josef – Illingová, Ella: Jan Jeník z Bratřic. Praha 1989.
76 Žáček, Rudolf: Šlechtická společnost. In: Korbelářová, I. – Šmerda, M. – Žáček, R. (edd.):
Slezská společnost v období pozdního baroka a nástupu osvícenství. Opava 2002, s. 196–
224; Teplý, František: Dějiny města Jindřichova Hradce. Díl II. Sv. 3. Jindřichův Hradec
1934.
Ivo Cerman
135
tvořila společnou „sociální kategorii“. Za jistých okolností je mohli spojit společné hospodářské zájmy, ale rozhodně nesdíleli společné kulturní hodnoty
a neudržovali vzájemné kontakty.
Vrátíme-li se ke šlechtickým majitelům pozemků, musíme upozornit
na fakt, že i v Čechách lze pozorovat jistou „kapitalizaci feudalismu“, která rovněž zpochybňuje ztotožnění šlechty s „pozemkovými vlastníky“. Tento jev popsal Alfred Cobban pro předrevoluční Francii, kde šlechta již dávno nebyla
totožná s „feudální třídou“.77 Znamená to, že příjmy z panství, testamentární
nadace, úroky, dluhopisy, cese a důchody se staly obchodovatelnými komoditami na finančním trhu, kde bylo možno je volně odkazovat, kupovat a prodávat. V neposlední řadě do finančního dění zasahoval stát, jenž testamentární nadace s oblibou zabavoval a využíval k financování nově zřizovaných akademií,
škol a jiných státních zařízení. V „koláči“ příjmů šlechtice představovaly příjmy
z pozemkového vlastnictví jen část, ne vždy tu největší. Šlechtici činní ve státní
službě byli často ve velké míře odkázáni na plat. Určit jeho procentuální podíl na celkových příjmech většinou nejde, ale máme k dispozici subjektivní
odhady současníků, které vycházely z jejich vlastní zkušenosti. Když Jan Rudolf Chotek měl možnost zdědit panství svého strýce, radil mu jeho otec, aby
se soustředil spíše na státní službu a panství pronajal za stálý plat, neboť štěstí
z hospodaření je vrtkavé, příjem nejistý, špatné počasí i živelná pohroma může
způsobit, že některý rok mohou být jeho příjmy menší, než očekával.78 Možná
že vladaři knížecích rodů, kteří zpravidla disponovali několika fideikomisy, by
se na plat tolik nespoléhali, ale „úřednická šlechta“ si tento zdroj příjmů nemohla dovolit odmítnout. Dalším rozšířeným zdrojem příjmů byly „kapitály“
čili úroky z půjček. Je známo, že šlechtici byli mnohdy dlužníky a zároveň věřiteli a v 18. století se začali ohlížet také po finančním podnikání. O založení skutečné banky, která by v napojení na stát podporovala průmysl, se u nás uvažovalo. Jediným výsledkem však byl vznik krátkodobé banky v Brně roku 1752,
na níž se také podílela šlechta, ale jen dokud to bylo výnosné. Roku 1787 pak
založil kníže Jan Nepomuk ze Schwarzenbergu s knížetem Gundakarem Colloredo-Mansfeldem, hrabětem Friedrichem Nostitzem a finančním odborníkem Bargumem vlastní banku ve Vídni.79 Podnik se sice setkal se zpronevěrou
a finančním neúspěchem, ale žil až do roku 1830. Na založení Credit-Anstalt
ve Vídni roku 1855 se také podíleli příslušníci nejvyšší rakouské šlechty.
77 Cobban, Alfred: The Social Interpretation of the French Revolution. Cambridge 1964,
s. 25–35.
78 Cerman, Ivo: Chotkové. Příběh úřednické šlechty. Praha 2008, s. 337–338.
79 Berger, Adolf Franz: Das Fürstenhaus Schwarzenberg. Wien 1866, s. 143–144; Štefanová,
Dana: Gutsherren und wirtschaftliche Aktivitäten. Eine Fallstudie zur „Schwarzenberg
Bank“ 1787–1830. In: Cerman, I. – Velek, L. (edd.): Adel und Wirtschaft. Lebensunterhalt
der Adeligen in der Moderne. München 2009, s. 63–84.
136
Česká šlechta v době osvícenství
Koncem 18. století sice již bohatí finančníci a „multipotentní“ podnikatelé80
pronikají do „svatého okrsku“ vysoké šlechty podél Herren- a Augustinergasse,
zakupují zámky na předměstí Vídně a objevují se stále častěji mezi majiteli panství a deskových statků, ale šlechta zajisté nevyklízí pozice.81 Politicko-topografické popisy Čech, které přicházejí do módy od poloviny 18. století, zahrnují
šlechtické vrchnosti a jejich panství do politické konstituce království a představují panství jako významné zemské instituce. Nejstarší přehledy ze šedesátých let 18. století řadí podrobné informace o zámcích, hradech a tvrzích vedle
zpráv o krajských městech a státních úřadech. Běžnou součástí vlasteneckých
popisů země byl také seznam šlechtických rodů panského a rytířského stavu.82
Tyto popisy potvrdily současníkům sílu a hospodářskou moc české šlechty. Notitia regni Bohemiae od Bernardina Erbera ukazuje Čechy jako zemi rozdělenou na kraje a šlechtická panství, informuje o jménech majitelů panství a udává
také polohu pustých tvrzí a hradů. Na rozdíl od Erbera je rukopisný popis Čech
od Aloise Christianiho z roku 1766 koncipován s ohledem na panství, u nichž
se sleduje jejich hospodářské využití. Podobný obraz skýtají popisy Čech a Moravy od hrabat Václava a Aloise Ungarů z roku 1772, jenž zachycuje situaci kolem roku 1768. Jejich popisy nikdy nevyšly tiskem a dochovaly se v řadě opisů
v různých českých a moravských archivech. Slavné tištěné topografie od Schallera, Schwoye nebo Sommera z přelomu 18. a 19. století také vnímají zemi optikou kraje a panství jakožto základních politických jednotek. Potvrdily, že i moderní obraz vlasti, založený na utilitaristickém hospodářském přístupu, počítal
s lokální mocí šlechtických vrchností. „Vlastenecko-hospodářské“ popisy Čech
však neukazovaly momentální finanční situaci šlechtických rodů.
Majetek tehdejších šlechticů se odhaduje těžko. Kvůli metodám tehdejšího účetnictví se sami šlechtici často během svého života ani nedozvěděli, jak
vypadá momentální stav jejich majetku.83 Jeho velikost bylo možno stanovit
několikerým způsobem. Jedním z nich bylo stanovit cenu panství, která daný
šlechtic či rodina vlastnili. Tuto metodu zvolil anonymní autor žebříčků nejbohatších šlechtických rodů kolem roku 1760, stejně jako většina dobových autorů.84 Cena majetku se zpravidla odvíjela od kupní ceny, ovšem ta nemusela
80 Podnikatelé, kteří se věnovali více oborům najednou. Srov. Mittenzwei, Ingrid: Zwischen
Gestern und Morgen. Wiens frühe Bourgeoisie an der Wende vom 18. zum 19. Jahrhundert. Wien – Köln – Weimar 1998.
81 Srov. Cerman, Ivo: Habsburgischer Adel und Aufklärung. Bildungsverhalten des Wiener
Hofadels im 18. Jahrhundert. Stuttgart 2010, Kapitel II.2.1.
82 Souhrnně Roubík, František: Přehled vývoje vlastivědného popisu Čech. Praha 1940,
s. 19–26.
83 Srov. Valenta, Aleš: Finanční poměry české šlechty ve druhé polovině 18. století.
Chlumečtí Kinští v letech 1740–1770. Hradec Králové 2006.
84 Srov. Beschreibung von den Einkommen der Herrschaften und Güter dann der Ansässigkeit im Königreich Böheim nach der rectificatorischen Werthsausmittlung (Zámecká
Ivo Cerman
137
odpovídat skutečným výnosům a nevypovídala nic o aktuálním zadlužení. Bylo
možno vzít v úvahu celkové výnosy panství či celkové příjmy daného šlechtice,
ale obojí se zjišťovalo těžko. Majitelé panství se o svém hospodářském stavu
dozvídali zprostředkovaně od svých inspektorů, správců či jinak pojmenovaných vrchnostenských úředníků. Výnosnost panství bývala zkreslována zisky
z jednorázových prodejů nebo většími koupěmi nových majetků. Celkový stav
příjmů i výnosnost zkreslovaly metody účtování, které mnohdy neumožňovaly uzavřít účty během života hlavy rodu. Často se teprve po jejím úmrtí ukázalo, že rod vlastně zkrachoval, ovšem ani pak ještě nemusel přijít o majetek.
Šlechtického dědice ale často čekalo nemilé překvapení, jako hraběte Karla
Josefa Morzina, jenž ve Vrchlabí nejprve uspořádal slavnostní vjezd na oslavu
svého nástupnictví, ale po zprávě o finanční situaci se zhroutil a krátce na to
zemřel.85 Morzinský majetek šel do konkurzu v roce 1748.
Majetek, jehož vlastník úředně nahlásil kridu (slovo španělského původu
„krida“ se ve španělštině nevyskytuje, zatímco v rakouské němčině označuje
konkurzní podvod), byl zanesen do kridového kvaternu desek zemských
a byla na něj uvalena nucená správa, která měla pomoci očistit jej od dluhů.
Kridový kvatern tedy podává jistý přehled o finančních krizích české šlechty.86 Údaje kridového kvaternu potvrzují, že pro česká panství byla pohromou vojenská střetnutí, neboť v době válek o dědictví rakouské dosáhl počet
bankrotů nejvyšší míry. V katastrofu se mělnily také nucené půjčky, zvyšované daně a pohledávky na dlužných daních, které mohly vyústit v sekvestraci
majetku. Nicméně tato finanční neštěstí neukazují progresivní zhoršování finančního stavu šlechtických panství. Nesledujeme zde žádné dramatické zanikání jednoho šlechtického majetku za druhým, které by dokládalo závěrečnou „krizi feudalismu“. Nutno však dodat, že ani tento zdroj není zcela
spolehlivý, neboť kridy nejbohatších rodů se do desek zemských nezanášely.
Vůbec zde nenajdeme záznam o kridě Černínů z roku 1733, největšího krachu století, ani o potížích rodu Schwarzenbergů, ačkoli se po tragické smrti
Adama Františka ze Schwarzenbergu roku 1732 ukázalo, že majetek si vyžaduje nucenou správu, likvidaci dvora, propuštění většiny poddaných a drastická úsporná opatření.
Majitelé panství byli také pány svých poddaných, ať už měl jejich majetek
statut alodu či fideikomisu. Nebudeme zde opakovat známá fakta o dějinách
knihovna Mimoň, sign. R 19), cit. Mádlová, Claire: L’écrit, le livre et la publicité. Les engagements d’un aristocrate éclairé de Bohême: Franz Anton Hartig (1758–1797). Thèse de
doctorat. Ecole pratique des hautes études 2007, s. 338. Zachycuje stav z roku 1757, přítomný opis z doby po roce 1773 se zachycenými změnami.
85 Valenta, Aleš: Finanční poměry české šlechty ve druhé polovině 18. století. Chlumečtí
Kinští v letech 1740–1770. Hradec Králové 2006, s. 150.
86 Srov. Urfus, Valentin: Vznik a počátky konkursního práva v Čechách. Praha 1960.
138
Česká šlechta v době osvícenství
a realitě poddanství, ale zastavme se u otázky, zda se osvícenská šlechta nějak zamýšlela nad oprávněností svých vrchnostenských práv vůči poddaným.
V době osvícenství se v naších zemích skutečně rozhořela diskuze o těchto
otázkách, jejíž počátky sahají minimálně do doby bavorsko-francouzské okupace Čech v letech 1741–1743.87 Tato debata záhy upozornila na problém nedostatečné definice poddanství a na otázku, zda „české poddanství“ (později
se říkalo „nevolnictví“) je ojedinělým jevem a zda je horší než poddanství v jiných zemích. Vedla se většinou za pomoci historických argumentů, které zdůvodňovaly původ a oprávněnost vrchnostenských práv. Dochované pamětní
spisy jsou však většinou anonymní, takže nevíme, zda jejich autoři byli šlechtici ve státních funkcích.
Šlechtici se k této otázce vyjadřovali hlavně jako úřední osoby. Z raných
dob však nenalézáme pojednání, která by k této otázce šlechtici napsali sami
z vlastní pohnutky. Poddanská práva a jiné příbuzné otázky sice často figurují
v rámci právnických disertací na Karlo-Ferdinandově univerzitě, ale většinou
to byla poslední příležitost, kdy se šlechtický defendant k této otázce vyjádřil. Disertace z rané doby také většinou jen vykládaly či popisovaly daný stav
a nepouštěly se do diskuzí o zrušení či oprávněnosti poddanství. Teprve český
hladomor z let 1771–1772 věci změnil. Veřejně se začalo diskutovat především o problému městské i venkovské chudiny. Kníže Karel Egon Fürstenberg,
jenž se tehdy stal nejvyšším purkrabím, sepsal tehdy několikeré pamětní spisy,
v nichž navrhoval zmírnění poddanského a berního zatížení venkova.88 Řada
dalších vrchností i pražští zednáři se tehdy začali zajímat aspoň o nové způsoby
jak naplnit ideál otcovské péče o poddané. Někteří šlechtici zkoušeli zakládat
sirotčince a chudinské ústavy. Nakonec se jako vzor pro celou monarchii prosadilo řešení českého šlechtice Jana Nepomuka Buquoye, jenž od roku 1779 začal na svých panstvích budovat systém chudinské péče, založený na evidenci
žebráků. Ti byli podporováni ze společných pokladen vesnic, v nichž z nařízení vrchnosti vznikl tzv. Spolek pro lásku k bližnímu.89 Počátky Buquoyova zájmu o tuto otázku však sahají opravdu do doby hladomoru. V roce 1783 byl povolán do Vídně jako prezident Komise pro nadace a Josef II. nařídil, aby podle
jeho vzoru vznikaly Spolky pro lásku k bližnímu po celé monarchii. Jednalo se
o jedinou josefinskou reformu, jež se zrodila „zdola“.90
87 Srov. Kašpar, Jaroslav: Tajná jednání o návrhu na zrušení nevolnictví a poddanství
v Čechách a na Moravě roku 1742. Zápisky Katedry československých dějin a archivního
studia 5, 1961, s. 61–68.
88 Prokeš, Jaroslav: Memoriály o hospodářském stavu Čech před selskou bouří roku 1775,
Agrární archiv. Časopis pro dějiny venkova 11, 1924, s. 37–53, 110–118; 12, 1925, s. ­49–57,
111–116, 158–167.
89 Petráňová, Alena: Venkovská chudina evidovaná v buquoyském „zaopatřovacím“ zařízení v druhé polovině 18. stol. JSH 30, 1961, s. 3–4, 114–134.
90 Beales, Derek: Joseph II. Vol. II. Against the World, 1780–1790. Cambridge 2009, s. 318.
Ivo Cerman
139
Vedle poddanské otázky se v sedmdesátých letech objevilo téma zachování
panství, neboť dle agronomických teorií, jež k nám přišly z Pruska, bylo výhodné panství rozdělit na menší državy a ty pronajmout či prodat sedlákům.
K diskuzi, která trvala až do sklonku 18. století, se připojila řada osobností,
jako byli Josef Sonnenfels, Franz Carl Zauschner, Johann Christian Schubart
von Kleefeld a Karl Gottlob Anton. Reformní monarchie se nakonec řídila návrhy rady Franze Antona Raaba, podle nichž se provedla slavná „raabizace“
na komorních panstvích. Parcelace gruntů však tehdy ještě neoslovila mnoho
vrchností, byť se ukazovalo, že tento postup skutečně může vést k vyšší efektivitě. Šlechtici se však nerozpakovali pronajmout někdy celé panství nebo jeho
výnosy nějaké firmě, jako to učinil kníže Rudolf Josef Colloredo s panstvím
Opočno. Podobně to bylo s reluicí roboty, i když zde byla největší brzdou inflace, spojená s válkou o bavorské dědictví v letech 1778–1779 a s válkami proti
Francouzské revoluci, které počaly rokem 1792. Inflace činila reluici nezajímavou a nakonec tento proces úplně zastavila.91
Ke změně poměrů však přispěli do velké míry sami poddaní, kteří se
proti zneužívání vrchnostenských práv několikráte vzbouřili. Během války
o dědictví rakouské se Francouzi snažili získat venkov na svou stranu a vyvolat vzpouru, ale tato snaha nevyšla.92 V šedesátých letech vypukly vzpoury
ve Slezsku, které provázela zajímavá petiční hnutí poddaných. Slezské
vzpoury vyvolaly podle všeho snahy vrchnostenských úředníků využívat
právních mezer v ochraně práv poddaných a zvyšovat vůči nim vrchnostenské požadavky.93 Vážnější nepokoje nastaly během tzv. českého hladomoru
v letech 1771–1772 a největší vzpoura vypukla v roce 1775, kdy venkov toužebně očekával vydání poddanského patentu.94 Měla dvě fáze. V březnu 1775
podnikli sedláci z východních Čech rychlý pochod na Prahu, který vojsko rozprášilo před Poříčskou branou, v létě pak nastaly robotní stávky a nepokoje
na většině území Čech, které skončily vojenským zásahem. Komisař Olivier
Remigius hrabě Wallis vzpouru symbolicky ukončil rituálem v Kostelci nad
Černými lesy, v němž shromážděným sedlákům shrnul podstatu robotního
patentu a připomněl jejich poddanské povinnosti.95 Vzpoura však přece
jen změnila vztah vrchností k poddaným. Sedláci poznali, jaké je to ponížit
91 Kollmann, Josef: Abolice a reluice roboty (1789–1798). Sborník archivních prací (dále
SAP) 58, 2008, s. 3–101.
92 MAUR, Eduard: Sociální aktivita českých poddaných za války o dědictví rakouské. In:
Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica 3, 1969, s. 35–70.
93 Šmerda, Milan: Těšínsko před povstáním roku 1766. Ostrava 1962; Šmerda, Milan – Kolberářová, Irena: Sociální hnutí na Těšínsku ve 2. polovině 18. století. Opava 1998.
94 Nejlépe k tomu Petráň, Josef: Nevolnické povstání 1775. Prolegomena k edici pramenů.
Praha 1972.
95 Petráň, Josef: Nevolnické povstání 1775. Prolegomena k edici pramenů. Praha 1972,
s. 223–225.
140
Česká šlechta v době osvícenství
šlechtu, napadnout zámky, jejich symboly lokální moci. Šlechtici zase pocítili nedůvěru k českým sedlákům, jíž se nikdy nezbavili. Je známo, že vzbouřenci chytili a ohrožovali hraběte Jana Karla Sporcka a na Malé Skále přinutili
mladou baronku Lamottovou, aby dala polibek jednomu ševci. Obavy šlechty
se zrcadlily také ve váhání, zda odjet na své české statky během letní sezóny
1775, či nikoli. Z pochopitelných důvodů jevil jisté obavy František Ferdinand hrabě Kinský, jehož panství Chlumec nad Cidlinou se stalo dějištěm
slavného střetnutí vojska s rebely. Také hraběnka Marie Sidonie Chotková zachycuje ve svých dopisech obavy, zda v létě 1775 navštívit zámek Nové Dvory.
Podobně silné hnutí se očekávalo během sporu o odvolání josefinské berní
a urbariální reformy v roce 1790. Tehdy na některých panstvích skutečně
propukly nepokoje, ale k větší vzpouře nedošlo a na jednání sněmovníků
v Praze to také nemělo žádný dopad. V březnu 1790 však podnikli rakouští
sedláci protestní pochod do Vídně, aby si po zrušení komise pro reformu připomněli památku Josefa II. K dalším nepokojům došlo během válek s revoluční Francií.96
Nelze však říci, že by česká šlechta odmítala jakékoli změny. Osvícenští
šlechtici Hartig, Windischgrätz, Thun a další, kteří se poddanské otázky dotkly ve svých spisech, se přimlouvali za mírnost vůči poddaným, ale obhajovali vrchnostenská práva. V tomto duchu vyzněla také diskuze na velkém
sněmu roku 1790. Postoj šlechty značí, že zrušení člověčenství čili „českého
poddanství“ roku 1781 ještě nevyvolalo velký odpor. Toleranční patent Josefa II. se dokonce setkal s podporou české šlechty. Rozhodné odmítnutí vyvolala až berní a urbariální reforma, kterou začal Josef II. připravovat v roce
1785.97 Ve svém důsledku měla vést k úplnému zrušení poddanství a zvýšení
daňového břemene, což šlechta chápala jako narušení svých majetkových
práv a porušení základních zákonů země. Panství bylo totiž také politickou
institucí. Hněv vyvolalo také Josefovo bezohledné zrušení zemského výboru
v roce 1783. Instituce byla sice zachována jako poradní orgán nejvyššího purkrabího Františka Antonína Nostitze, ale po jeho rezignaci roku 1787 zanikla
úplně. Také zemský sněm byl nakonec zbaven všech pravomocí, ačkoli zrušen nebyl. Josef II. popudil šlechtu také svým chováním. Projevy jeho despotismu jsou dobře známy. S oblibou ponižoval ve svém okolí příslušníky bohatých a mocných rodů, kteří si trpce uvědomovali, že ani jejich postavení je
nechrání před despotickým panovníkem. Terčem šikany se stal zejména kníže
Karel Borromäus z Liechtensteina, jehož žena Eleonora se stala Josefovou
96 Srov. Josef Kollmann, Abolice a reluice roboty (1789–1798), SAP 58, 2008, s. 3–101.
97 K formování stavovské opozice srov. Cerman, Ivo: Opposition, oder Kooperation? Der
Staat und die Stände in Böhmen 1749–1789. In: Ammerer, G. – Godsey, W. – Scheutz, M.
(edd.): Bündnispartner und Konkurrenten der Landesfürsten? Die Stände in der Habsburgermonarchie. Wien 2007, s. 374–393.
Ivo Cerman
141
neoficiální „manželkou“.98 Alespoň byla nucena v této roli vystupovat během
letní sezóny v Schönbrunnu. V jednání se šlechtici ve státních funkcích byl Josef II. také bezohledný. Kombinace těchto faktorů vedla k řadě spektakulárních rezignací, které se staly prvními projevy odporu vůči josefinské despocii. Již roku 1782 byl odvolán nejvyšší purkrabí Karel Egon z Fürstenbergu,
protože bránil zveřejnění tolerančního patentu.99 Roku 1787 podal rezignaci
jeho nástupce František Antonín Nostitz, jehož hlavním motivem bylo zrušení
zemského výboru, berní a urbariální reforma, ale také dlouhodobá šikana ze
strany panovníka. V únoru 1789 rezignoval kancléř Jan Rudolf Chotek, neboť
nechtěl podepsat hotový projekt berní a urbariální reformy. Svou rezignaci
na funkci prezidenta Komise pro berní a urbariální reformu nabízel několikrát i hrabě Karel von Zinzendorf.100
Uskutečnění berní a urbariální reformy, jež vstoupila v platnost v listopadu 1789, dalo podnět k velké šlechtické revoluci, která propukla naplno
po Josefově smrti v únoru 1790.101 Šlechtická revolta představuje svým způsobem vrcholný projev šlechtické kultury doby osvícenství. Jednalo se o výraz odporu vůči panovnickému despotismu, který byl v dějepisectví neprávem považován za pudovou obranu feudálních privilegií. Správné posouzení
tohoto činu bude možné teprve poté, co se znovu objeví podaří objevit pamětní spisy, protokoly a další prameny, které dokumentují průběh šlechtické
revoluce a ilustrují myšlení jejích hlavních aktérů. Od dob Justina Práška,
který na počátku 20. století napsal zatím nejúplnější dějiny šlechtické revoluce, se totiž většina pramenů ztratila, zatímco další mezitím nikdo nehledal.
Historiografie marxisticko-nacionalistická šlechtickou revoltu přehodnotila
jako feudální reakci na pokrokové reformy Josefa II., přičemž vytvořila falešný
obraz cílů a argumentace revolučních aktérů. Marxističtí historikové se jednostranně zaměřili jen na to, jak čeští stavové hájili svá majetková práva, a ne98 Beales, Derek: Joseph II. Vol. II. Against the World, 1780–1790. Cambridge 2009, s. 20–24,
569–574.
99 Beales, Derek: Joseph II. Vol. II. Against the World, 1780–1790. Cambridge 2009,
s. 188–189.
100 Srov. Lebeau, Christine: Aristocrates et grands Commis à la Cour de Vienne (1748–1791).
Le Modèle français. Paris 1996.
101 Základní literaturou zůstává Prášek, Justin: Panování císaře a krále Leopolda II. Praha
1904. Dále srov. Cerman, Ivo: Chotkové. Příběh úřednické šlechty. Praha 2008, s. 386–412;
Cerman, Ivo: Aufgeklärtes Ständetum? Die Verfassungsdiskussion in Böhmen 1790/1791.
In: Gehrke, R. (ed.): Aufbrüche in die Moderne. Frühparlamentarismus zwischen altständischer Ordnung und monarchischem Konstitutionalismus 1750–1850. Köln – Weimar – Wien 2005, s. 179–205; Kollmann, Josef:Politické probuzení českých stavů. (Sněm
1790–1792). SAP 56, 2006, s. 251–344; Beránek, Jiří: Absolutismus a konstitucionalismus
v Čechách doby Velké francouzské revoluce. Praha 1989; Kerner, Robert J.: Bohemia in
the Eighteenth Century. A Study in Political, Economic, and Social History with Special
Reference to Leopold II 1790–1792. New York 1932 (2. vyd. 1969).
142
Česká šlechta v době osvícenství
pravdivě tvrdili, že je ústavní a politické otázky vůbec nezajímaly.102 Ústavní
problém stál však od počátku v centru pozornosti. Vedle toho se však stavové
zaměřili také na berní a poddanskou otázku a v neposlední řadě také na Josefovy náboženské reformy. Přitom se zdá, že český zemský sněm se opravdu
vymykal svou činorodou aktivitou, zatímco moravský zemský sněm se zaměřil spíše na ochranu „privátních privilegií“. Výzkum revolty v kontextu habsburské monarchie však ukazuje, že hnutí zasáhlo všechny země, včetně Haliče a Milánska. Klíčovou úlohu přitom sehráli stavové Dolních Rakous.103
Stavové v Čechách rozhodně patřili k těm nejaktivnějším a svou živou činnost
zřejmě vyvíjeli až do konce devadesátých let 18. století. Jejich vůdčí osobností
se stal Jan Nepomuk Buquoy, během revolty hráli významnou úlohu také Leopold Clary-Aldringen a Jan Rudolf Chotek. Hnutí však zasáhlo všechny dospělé české šlechtice té doby, každý se chtěl projevit.
Poprvé nastala veřejná diskuze o politických otázkách. V květnu 1790,
kdy před Velkým sněmem, vyzval císař Leopold II. všechna města, korporace
a šlechtice, aby sepisovali sešity stížností, které měly zemskému výboru v Praze
sloužit jako podklad k sepsání Desiderií.104 Došlo k prvnímu mohutnému projevu veřejného mínění ve věcech politických. V politických jednáních stavové
prosazovali zhotovení psané ústavy pro České království a svolání Národního
shromáždění. Ústavní hnutí se přitom nezrodilo z ničeho nic. Již roku 1773,
po českém hladomoru, sestavil Jan Nepomuk Buquoy návrh nového uspořádání pro habsburské dědičné země, což však tehdy nemělo naději na úspěch.
V osmdesátých letech vypsala Česká společnost nauk soutěž na téma duch českých zákonů, která dala podnět k originálnímu dílu Mikuláše Adaukta Voigta.
Během sněmovního jednání vzniklo několik ústavních projektů od Jana Rudolfa Chotka, – jeden vytvořil údajně Josef Sonnenfels – a této otázky se konečně dotkla i stavovská desideria. Samostatnou úvahu k této otázce napsal Josef Mikuláš Windischgrätz. V Uhersku vznikly latinsky psané úvahy o ústavě
z pera hraběte Ludvíka Töröka.
Poddanská otázka byla s ústavou propojena. Panství bylo i politickou institucí, a zachování vrchnostenských práv bylo tedy věcí zemské ústavy. Během
sněmu vzniklo k této otázce několik publikací a písemných projevů, ale tím
nejvýznamnějším je dílo Josefa Františka Puteaniho Über das Eigenthumsrecht
102 Stejná argumentace zaznívá i z výše citovaných článků Josefa Kollmanna Srov. Kollmann,
Josef: Abolice a reluice roboty (1789–1798). SAP 58, 2008, s. 3–101; Týž : Politické probuzení českých stavů. (Sněm 1790–1792). SAP 56, 2006, s. 251–344.
103 K rozsahu stavovského hnutí v monarchii srov. Cerman, Ivo: Aufgeklärtes Ständetum? Die
Verfassungsdiskussion in Böhmen 1790/1791. In: Gehrke, R. (ed.): Aufbrüche in die Moderne. Frühparlamentarismus zwischen altständischer Ordnung und monarchischem
Konstitutionalismus 1750–1850. Köln – Weimar – Wien 2005, s. 197–201.
104 Kutnar, František:Předehra Velkého leopoldovského sněmu r. 1790. Československý časopis historický 16, 1968, s. 669–686.
Ivo Cerman
143
der böhmischen Obrigkeiten, jež vyšlo roku 1790. Puteani v něm hájí vrchnostenská práva prostřednictvím historických argumentů, odvolává se na rozhodnutí knížete Nezamysla z roku 752 rozdělit celou zemi mezi vladyky a zemany
a každému dát hrst mužů nutných k obdělávání polí. Kromě toho však řada
šlechticů zastávala názor, že poddaný lid potřebuje ochranu a civilizační péči
vrchností, že získává občanská práva až díky vrchnostem, které jej zastupují,
a že by se o pozemky v soukromém vlastnictví nedokázal postarat.
Revolta skončila neslavně. Leopold II. obnovil vrchnostenská práva, ale
ústavu zemi nedal a Národní shromáždění také nevzniklo. Války s revoluční
Francií vyvolaly ducha sebeobětování a rakouského patriotismu a touha
po změnách se stala podezřelou. Sami osvícení šlechtici většinou změnili názor a zaměřili se na urputný boj proti revoluci. Zbyla aspoň slavná korunovace
Leopolda II. českým králem v září 1791 a jeho přísaha, kterou mnozí považovali za jakousi náhradu ústavního slibu. Revolta české šlechty skončila a nastal čas dlouhé války s vnějším nepřítelem. Jen úmysl hraběte Františka Ferdinanda Kinského uspořádat na oslavu korunovace český rytířský turnaj podle
vzoru mužných předků názorně ukázal paradox šlechtické kultury 18. století.
Nápad Kinského a jeho přátel totiž vycházel z četby rytířských eposů Christopha Martina Wielanda, Johanna Baptista Alxingera, Ludwiga Heinricha Nicolaye, ale také z nových vydání Dona Quijota. Šlo tedy o moderní literaturu,
která však vyústila v paradoxní představu, že skutečná šlechta byla šlechta středověká, od níž se doba osvícenství odchýlila. Bylo třeba připomenout světu, že
česká šlechta není jako choulostiví synové svatého Ludvíka, kteří neuchránili
svého krále. Český šlechtic věděl, jak na to: Navrátit se k pravým hodnotám, nasednout na koně v plné zbroji a ukázat světu, že česká šlechta ještě nevymřela,
že tu dosud je, železná a mužná a nebojí se uchopit dřevec a bránit krále, vlast
a křesťanskou víru. Možná však jen napodobili marný boj dona Quijota, boj,
v němž nešlo zvítězit.105
105 Cerman, Ivo: Stavovský turnaj v Praze roku 1791. Epilog k nenapsaným dějinám. Kuděj
5, 2003, s. 25–32.