docŘeč lidského těla prozradí víc než tisíc slov
download 
Stížnost Transkript
Řeč lidského těla prozradí víc než tisíc slov
1 Erhard Thiel Řeč lidského těla prozradí víc než tisíc slov (upraveno) 2 Erhard Thiel Řeč lidského těla prozradí víc než tisíc slov PLASMA SERVICE BRATISLAVA [3] [chybí poslední revize dle originálu!!!!] Přeložené z německého originálu Erhard Thiel Die Körpersprache verrät mehr als tausend Worte vydaného ve vydavatelství ARISTON Verlag Genf v roce 1989 jako 5. vydání. @Copyright by Erhard Thiel @Translation Marie Rapantová ISBN 80-901412-1-8 3 OBSAH 1. Kapitola Řeč lidského těla – umí naše tělo mluvit? ....................................................................... Proč nedokáže tělo lépe lhát? ............................................................................................ Dokážeme řeč svého těla trochu zmanipulovat? ............................................................... 2. Kapitola Úřad: Kdo kde sedí, čím je a čím bude ........................................................................... Místa u stolu vyjadřují spojenectví ................................................................................... Malá válka za jednacím stolem ......................................................................................... O čtyřhranných a kulatých stolech .................................................................................... O magnetických silových polích a prostorové dynamice ................................................. Pohyby s kancelářskou židlí rozvazují jazyky .................................................................. 3. Kapitola Způsob, jak sedíte nebo stojíte, vyjadřuje váš postoj ................................................... 4. Kapitola Ruce hovoří ....................................................................................................................... Otevřená ruka – magnetická síla moci .............................................................................. Ruce jsou detektory ........................................................................................................... Vztyčený ukazováček symbolizuje bič ............................................................................. Podávání rukou: mírová smlouva i výzva do boje ............................................................ Hry prstů ............................................................................................................................ 5. Kapitola Bariéry z rukou a nohou .................................................................................................. 6. Kapitola Mocenské hry útočníků a oponentů ................................................................................ Tajemství symboliky nábytku ........................................................................................... 7. Kapitola O tajemství modrého dýmu – o hře s kávovými šálky – hře s brýlemi ....................... 8. Kapitola Těsná blízkost a přece odstup – hra s prostorem .......................................................... 9. Kapitola Lov začíná: Společenská posezení v zaměstnání ........................................................... 10. Kapitola O lvech salónů a plachých dívkách ................................................................................. Seznam použité literatury ...................................................................................................... x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x 4 1. KAPITOLA ŘEČ LIDSKÉHO TĚLA – UMÍ NAŠE TĚLO MLUVIT? Demonstrace propagačního záměru: Ve hře byly dva milióny. Reklamní agentura si od toho hodně slibovala. Její úlohou bylo představit nový farmaceutický výrobek, ale nějak se to nedařilo. Možná, že byl úvod velmi stručný, možná, že přítomní nebyli dostatečně soustředění. Když začal moderátor číst popis výrobku, měl pocit, jako by tápal ve dně. Pocit, kterého se bojí herci a hudebníci - žádná odezva, trapné mlčení. Moderátorovi vyschlo v ústech, jazyk se mu začal lepit na patro. Zdálo se mu, že má plná ústa vaty. I když pohledem sledoval text, vnímal němý nesouhlas posluchačů: zkřížené paže, pokleslé obličeje. Manažeři farmaceutického průmyslu se na židlích začali zaklánět dozadu. Moderátor cítil, že nemá smysl pokračovat dál v čtení. Nikdo z posluchačů nepochopil základní myšlenku, proto bylo zbytečné pokračovat v rozebírání detailů. Zastavil se tedy a řekl: „Myslím, že bychom se měli vrátit ještě ji na začátek.“ Potom začal opět rozvádět úvodní myšlenky. Když se za hodinu znovu dostal k základní myšlence, situace se úplně změnila. Posluchači všemu rozuměli, konečně cosi „vrátilo“, ba co víc, posluchači dávali najevo, že výklad pozitivně přijali. Souhlas vyjádřili rukama, nohama, gesty, mimikou a celkovým držením těla. Taková řeč, řeč těla, je daleko upřímnější než slova. Je to skutečně tak. To nejdůležitější „slyšíme“ očima. Jen sedm procent informací, které získáváme z rozhovoru, nám poskytují slova. Odhalil to antropolog Albert MEHRABIAN. 38 procent získáváme z tónu a barvy hlasu a 55 procent z řeči lidského těla. Nesmíme však zapomenout, že se na tomto procesu podílejí i jiné smyslové orgány. Například nos hledá pravdu velmi intenzívně, ale pozadu za ním nezůstává ani hmat. Rozhovorů se zúčastňoval jako němý posluchač profesor psychologie, který stláčel stopky. Američan BIRDWHISTELL takto zjistil, že v průběhu dne nemluvíme déle než deset, dvanáct minut, přičemž průměrná věta netrvá déle než 2,5 sekundy. Také pro Birdwhistella to jednoznačně znamená, že až 65 procent našich informací ze vzájemných rozhovorů nepochází ze slovního projevu. To, co přijímáme „verbálním kanálem“ jsou jen takzvaná holá fakta. „Neverbálním kanálem“ se k nám dostává to, co „zakresluje obraz do duše“: mezitóny, postoje, nálady, skutečné pocity. Znalci řeči lidského těla dokážou z tónu hlasu uhádnout, jaký pohyb řečník v té chvíli udělá. Naše ruce, paže, ramena a nohy nemluví o nic méně než náš jazyk. Podobně jako slova mohou mít i gesta více významů. Jednoznačný význam dostávají až ve spojení s jinými gesty, stejně tak jako slova vícevýznamová ve spojení s jednovýznamovými. Nejčastější chybou při rozboru řeči lidského těla je opírat se o izolovaná gesta. Řeč lidského těla má svou vlastní gramatiku a interpunkci. Každé gesto má hodnotu slova. A slovo, vytržené z kontextu, jak všichni dobře víme, může mít různé významy. Jen ucelený soubor gest odhaluje pravdu, která se skrývá za slovy: K úplné pravdě patří tedy i souborná choreografie gest. Pokud má celkový obraz „ladit“, musí být držení nohou v souladu s držením těla. Zdá se to být všechno velmi složité. Řeč lidského těla je přitom věcí instinktu. I když jsme v této oblasti cosi ztratili, - vnitřní ucho jakoby ohluchlo pro tuto řeč -, s trochou 5 tréninku to můžeme opět najít. Několik znaků této němé řeči máme vrozených, jiné se musíme znovu naučit. Pozorování dětí od narození slepých, které nikdy neviděly gesta, i pozorování dětí němých ukázala, že existují dvojí gesta: vrozená a naučená. Charles DARWIN (1809-1882), anglický přírodovědec, který ve svém díle posunul původ člověka do blízkosti opic, byl vlastně zakladatelem vědy o řeči lidského těla. V našem století se výzkum v této oblasti velmi rozšířil. Američtí vědci FRIESEN a SORENSON pozorovali prsty lidí pěti kultur na právě tolika kontinentech a dospěli k pozoruhodným výsledkům: aboriginesové v Austrálii, eskymáci v zemi věčného sněhu a ledu, indiáni v Jižní Americe, Afričané a Indové - všichni mají stejná základní gesta a stejnou základní mimiku. Řeč lidského těla vyjadřující takové pocity jako je radost, hněv, smutek, zájem a překvapení, strach a zlost, odpor, pohrdání a stud, je i za hranicemi světových moří stejná. Tyto znaky jsou společným dědictvím celého lidstva. Jiné znaky jsou získané, odpozorované. Když se je učíme, napodobujeme vzory. Gesta mají tedy společný světový jazyk. Ale mají i svá nářečí. A tato nářečí jsou často tak odlišná, jako je intonace jevištní řeči v komedii a tragedii. Komunikace bez slov se stala velmi populární v éře němého filmu. Ten byl nejen černobílý, ale i doslova němý. Dobro od zla bylo možno rozeznat jen podle gest. Od těch dob se věda o řeči lidského těla zdokonalila a objevila více než milión úmyslných a neúmyslných gest. Vědci přitom narazili i na některé záhady a zdánlivé nesmysly. Proč dáváme při křížení paží vždy stejnou paži navrch? Odpověď ještě neznáme. A proč si při oblékání saka vsunou muži do rukávu nejdřív pravou ruku, zatímco ženy dávají přednost levé? A proč muž v tlačenici prochází kolem ženy tak, že se k ní obrací přední částí těla, zatímco ona se od něho odtahuje? Pokouší se tak instinktivně chránit prsa? Je to vrozená reakce žen nebo žena jen podvědomě přebírá tato gesta od jiných a napodobuje je? Ani na původ jednotlivých gest nemají vědci stejný názor. Když jsme šťastní, smějeme se, když jsme smutní, podvědomě nasadíme přiléhavý výraz, přikývneme na souhlas. Ale proč Indové, jako jediná kultura na světě, dělají pravý opak? Proč právě u nich přikývnutí znamená „ne“ a potřesení hlavou „ano“? Naše řeč se v průběhu tisíciletí podstatně změnila. Jen gesta zůstala stejná. Jsou dědictvím pradávných časů lidstva - tak jako smích. Co dnes působí tak přátelsky, uctivě a spojenecky, nebylo původně nic jiného než zastrašování. Mezitím i věda už ví o smíchu něco víc: Čím bezprostředněji a spontánněji se dokážeme smát, tím jsme sebejistější. Například neurotici vůbec nerozumějí žertu. A úplně špatně je na tom ten, kdo se vůbec nechce smát. Ten má ohroženou duši i tělo. Analýza smíchu je právě tak složitá jako analýza voňavky, protože tak jako ve voňavce i ve smíchu se skrývají různé přísady, v tomto případě našich pocitů. Pro reflex smíchu je však cosi nevyhnutné: aspoň trochu agrese nebo strachu. V nejjemnější podobě se to nachází i v tom nejtišším smíchu - jako sůl v správně osolené polévce. Známý francouzský filozof Henri BERGSON (1859 - 1941) věřil, že smích dokáže probudit i „zemdlené srdce“, ale dokáže i pohrdavě odmítnout a neúmyslně ponížit. Prastarý reflex, při kterém nervový systém nutí horní ret k prudkému mimovolnému pohybu, pochází zcela určitě z uvědomování si převahy nad slabostí toho druhého. Musíme přiznat, že v stresu a pod nátlakem není lehké ukázat zuby. I široký rutinovaný úsměv amerického prezidenta Jimmy Cartera, na jaký jsme byli zvyklí na začátku jeho kariéry, se výrazně změnil za jeho čtyřleté neúspěšné působení ve funkci. Přísní pozorovatelé pohybů jeho úst viděli při vstupu do Bílého domu optimistický úsměv s deseti odhalenými zuby, který se při odchodu v lednu 1981 scvrknul na sedm zubů. Jenže právě v tom největším tlaku je třeba ukázat zuby. Vědci se domnívají, že nás smích má vlastně svůj původ ve výhrůžném cvakání zubů opičích předků. 6 PROČ NEDOKÁŽE TĚLO LÉPE LHÁT? Už jste si toho všimli? Čím výš stojí někdo na společenském žebříčku, tím úspornější jsou jeho gesta. A naopak: čím je na tomto žebříčku níž, tím bohatší je řeč ho těla. A ještě cosi: čím jsme starší, tím víc brzdíme řeč našeho těla. Moc a věk redukují gesta: Příklad: Když dítě lže, zakryje si rukou ústa. Toto podvědomé gesto se věkem neztrácí, jen se mění. Když lže dospělý, podvědomí mu káže zadržet slova. Dospělí však neplní příkaz podvědomí naslepo, ale stopnou gesta. Ruka sice směřuje k tváři, ale v posledním okamžiku zasahuje nouzová brzda. Ruka se odchýlí směrem k nosu, jako kdyby nás svrběl. Podobně je to i s jinými gesty. Proto u starších lidí je řeč těla hůř čitelná. I přesto tělo nedokáže lhát. Obrazně řečeno - častěji si kousne do jazyka, ale i tak je to výmluvné. Nejtěžší je lhát tehdy, když se k nám někdo příliš přiblíží. Potom je totiž možné vnímat všechny signály, - i ty nejmenší - mikrosignály, které už nedokážeme kontrolovat. Například zdvihnutí obočí, cukání v koutcích úst, zúžení očních zorniček. Jsou to signály, které usvědčují ze lži supersignál čestnosti - otevřené dlaně. Lež nejčastěji vytušíme instinktivně. Ale ne vždy jsme ochotni uvěřit šestému smyslu a uvědomit si, že slova a gesta nejsou synchronní, že spolu „neladí“. Ženy mají dobře vyvinutý cit pro gesta, která se nehodí k tónům, k zvukové podobě slov. Tento šestý smysl je nejlépe vyvinutý u žen, které mají děti. Vědci to zdůvodňují tím, že v prvních letech života se matky dorozumívají se svými dětmi jen řečí těla. I ti, kteří to soustavně nacvičují, například politici, dokážou řeč svého těla falšovat jen krátkou dobu. A přitom se musí pekelně soustředit a kontrolovat, aby jejich tělo nevysílalo mimovolné signály, které usvědčují slova ze lži. Herci, profesionální „lháři“, se musí této zručnosti naučit z uměleckých důvodů. Proto také tak trvají na tom, aby se mezi nimi a diváky zachovával určitý odstup. Je to odstup, který vyvolává iluze. Nová média vůbec neulehčila práci mimům. Na jevišti, tam musí být pohyby, gesta stylizovaná, přehnaná, afektovaná - duševní bolest vyjádřená jediným pohybem ruky tak, aby dojala i diváky v poslední řadě. Obrazovka a filmové plátno zdánlivě posunuly interprety blíž k divákovi. Na velké obrazovce se velká gesta zdají být nepravdivá, přehnaná a směšná. Herci se musí přizpůsobit a rozlišovat gesta podle toho, či stojí na jevišti anebo před kamerou. Mnohokrát se stalo, že herec, který byl „božský“ na jevišti, v detailním záběru vypadal nemožně. DOKÁŽEME ŘEČ SVÉHO TĚLA TROCHU ZMANIPULOVAT? Ano, snad trochu ano! Problém je v tom, že se naše podvědomí nedá tak lehce spoutat. Neustále nám uniká a koná automaticky. Proto jsou při lži nejčastěji přistiženi ti, kteří lžou jen občas, z nouze. Když lžou, vyzařuje jejich podvědomí velmi mnoho „nervózní energie“. Ta se promění v roztržité gesto, které zpochybní všechno, co bylo vyjádřeno slovy. Cynicky a přehnaně řečeno: Ten, kdo z profesionálních důvodů - například herci, politici, zástupci firem nebo prodavači - občas vybočí z přímé cesty pravdy, kultivoval řeč svého těla. Přitom není jednoduché zjistit, jestli mluví pravdu nebo ne. Ten, kdo neříká pravdu, ale zároveň chce působit přesvědčivě, musí prakticky potlačit všechna gesta. Podaří se mu to jen částečně, a to u velkých gest. Malá gesta, takzvané mikropohyby, se nedají tak lehce přesvědčit: Cukání v koutcích úst - pohyb diverzních lícních svalů, rozšíření a zúžení zorniček, kapky-potu na obočí, rudé tváře, mrkání a tisíc dalších gest dávají posluchačům, ale hlavně divákům najevo, že věc má nějaký háček. Ale jenom odborníci na odhalování lží, psychologové a kriminalisté, dokážou vědomě vnímat tyto mikropohyby, které se objevují jen na zlomek sekundy. 7 Nejlepší taktika, jak neodhalit lež, je vzdálit tělo z dohledu. Líp se lže například za psacím stolem. Ale nejúspěšněji se lže do telefonu. Proto se telefon tak často používá na výmluvy a rozchody. Pokud se chcete naučit porozumět řeči lidského těla, najděte si čas a studujte gesta jiných tam, kde jsou původní a nejpravdivější: například na nádraží nebo na letišti. To jsou místa, kde jsme pod tlakem času a kde se projevují elementární pocity - štěstí a radost, hněv a starosti nebo netrpělivost. Ale nedívejte se jen na ostatní, na ty, kteří strácejí nad sebou kontrolu, gestikulují, chodí sem-tam, stojí nebo sedí, podle toho, co cítí. Uvědomujte si i řeč vlastního těla! Pomůže vám to v budoucnosti při sebepoznávání. 8 2. KAPITOLA ÚŘAD: KDO KDE SEDÍ, ČÍM JE A ČÍM BUDE Sympatie se projevují už nabídnutým místem u stolu. Ten, kdo se sklání v kolenou, aby se dostal na místo za konferenčním stolem, odhalí už při prvním zasouvání židlí hluboce skryté motivy. Židle, místo u stolu, vyjadřuje i příslušné místo ve skupině. Ukazuje, kdo má sympatie, kde sedí soupeři. Každý se cítí podle toho, jak a kde sedí. Možná to znáte. Jistá instituce má uspořádat konferenci. Na její přípravě se podílí určitý počet stejných pracovníků, kteří se setkávají třikrát-čtyřikrát v týdnu. Sedí za stále stejným stolem. Pracovníci si sednou vždy na stejná místa, která si zvolili už na prvním setkání. Když však přijde někdo nový a posadí se náhodou na obsazené místo, vznikne neklid. Proč? Poruší se komplikovaná struktura subtilních, velmi jemných vztahů. Takzvaný náhodný zasedací pořádek vůbec není náhodný. Každé místo je vlastně přiznáním, říkají detektivové duševního života - psychologové. Výběrem místa vyjadřujeme základní principy, a to bez toho, abychom řekli jenom jedno jediné slovo. Zaužívaný zasedací pořádek je nejideálnější ukázka vztahů. Začněme od hlavní židle, od šéfa. Jeho místo u stolu je vyjádřením nejvyššího stupně žebříčku a to ještě z dob krále Artuše a jeho družiny - rytířů kulatého stolu. Legendární keltský král byl vynálezcem dialogu za kulatým stolem. Byl to nepochybně moudrý člověk. Věděl, že kulatý stůl vytváří střízlivou, nenásilnou atmosféru, každý má stejné místo, nikdo není na „horním“ nebo „dolním“ konci. Co však král Artuš nedomyslel byla skutečnost, že ne všichni muži za kulatým stolem patří do stejného společenského stavu. To znamenalo, že rytíři sedící vedle něho, měli největší moc v družině. Rytíř na pravé straně (jeho „pravá ruka“) měl větší moc než rytíř na levé straně (jeho „levá ruka“). A tato moc se úměrně zmenšovala tím, čím dále od něho rytíři seděli. Podle tohoto klíče byl potom Artušův protisedící už protivníkem, soupeřem. Není tedy divu, že i za kulatým stolem bylo mnoho nedorozumění. Ale Artušův zákon platí ještě i dnes. Zasedací pořádek za kulatým stolem můžeme klidně přirovnat k ciferníku z předdigitálních dob. Tedy: U šéfa bije dvanáctá. Sedí na nejvyšším místě. Vpravo a vlevo od něho na čísle jedenáct a jeden sedí jeho pomocníci. Spolu se šéfem představují nejsilnější trojúhelník moci. Vedle nich, na číslech deset a dva, sedí ti váhavější. Snaží se sice získat větší moc, ale úspěch si kazí vlastními názory. I když šéfovi stále nabízejí své služby, rychle změní názor, když zjistí, že jejich nabídka je zbytečná. Svojí ctižádostí jsou potencionálním nebezpečím pro šéfa - žárlí na pomocníky a mohou je kdykoliv nahradit. Na čísle tři a devět ciferníku moci sedí němí „přitakávači“, kteří reagují až na zakašlání. Chtějí být sice při všem, ale nechtěj být při tom viděni. Tam, kde sedí, je mrtvá zóna. Soustřeďují pozornost na obě strany - na stranu šéfa skupiny i na stranu šéfa opozice. Šéf i jeho protivník mají co dělat, aby je dostali do zorného pole. Znamená to, že jsou ovlivnitelní z obou stran. Nejblíž k přitakávačům sedí sólisté, a to na čísle štyři a osm. Velmi rádi by sice rozvíjeli svoje vlastní myšlenky, ale do ostré výměny názorů se pustí jen tehdy, když jsou k tomu přinuceni. Na otevřený protiúder se necítí dostatečně silní. Zůstává ještě jedna trojice. Je to otevřený protivník, soupeř, který má druhou největší moc ve skupině. Sedí na čísle šest, přímo proti šéfovi. Jeho pomocníci sedí na čísle pět a sedm. Na čísle pět vpravo sedí pobočník, který má, anebo měl by mít, větší moc než pomocník vlevo. 9 Úřad: Kde kdo sedí, čím je a čím bude.... „Rytíři kulatého stolu“ - konferenční stůl podle Artušova zákona. Důstojnost a důležitost funkcí podle zasedacího pořádku najdete podrobněji vysvětlené na str. 18-19. MÍSTA U STOLU VYJDAŘUJÍ SPOJENECTVÍ Máte před sebou důležité jednání u pravoúhlého stolu. Záleží na vás, jestli připravíte tu správnou atmosféru, tedy kam posadíte hosta a kam si sednete vy. Na tom závisí, jak se bude vyvíjet váš vzájemný vztah. Pokud ho posadíte například za roh stolu, a vy přitom budete sedět v čele, bude to pro vás výhodná poloha, důležitá pro rozhovor: můžete s hostem přátelsky diskutovat bez toho, že by měl pocit, že na něho naléháte. Tato pozice umožňuje dobrý zrakový kontakt, ale v případě potřeby i určité vyhýbání. Roh stolu zároveň vytváří mezi vámi a vaším hostem určitou bariéru. Ani jeden z vás se necítí být omezovaný nebo ohrožený. Přátelské diskuse „přes roh“ navozují uvolněnou atmosféru, atmosféru bez nátlaku a jsou dobrým startem pro důležitá jednání. Můžete si zvolit i jinou pozici - sednout si vedle hosta. Ani tato pozice není zlá, pokud máte s hostem stejné názory na některé body jednání. Ti, kteří zaujmou tuto pozici, mají první jednání už zpravidla za sebou, to znamená, že vyřešili základní problémy a diskutují jen o podrobnostech. Mimochodem, v této pozici byste měli dávat pozor na to, abyste si nesedli příliš blízko. Váš host by totiž mohl mít pocit, že se mu dostáváte „na tělo“ a v kritické chvíli zaujme ostražitý postoj. Tato pozice je výhodná i tehdy, když na jednání pozvete třetí osobu. 10 Třetí osobu můžeme představit třeba jako technického experta, který má podrobněji vysvětlit detaily. Posadíte ho proti hostu, zákazníkovi. Pozice proti sobě - vis-á-vis - může velmi snadno přinést do rozhovoru ostré tóny a kontroverzní stanoviska. Je tu i riziko, že dva lidé sedící proti sobě budou tvrdošíjně trvat na svých názorech a konferenční stůl se potom promění na bojiště. Tuto pozici zaujímají nejčastěji lidé, kteří spolu soupeří, navzájem si konkurují, anebo ti, kteří někoho volají k zodpovědnosti. Nakonec je tu ještě jedno místo, takzvané sedadlo závozníka. Na tom sedí ten, kdo se nechce zapojit do rozhovoru nebo jednání. Tak sedíme například u stolu s neznámými lidmi, v restauraci nebo v knihovně. Z tohoto místa můžete jen těžko navazovat kontakty nebo vztahy s jinými lidmi, je tu příliš velký odstup a všechno je neosobní. Vzniká dojem, že u stolu sedí lidé, kteří jsou si vzájemně nesympatičtí, anebo se jeden druhého bojí. MALÁ VÁLKA ZA JEDNACÍM STOLEM Každý z nás si už takovou hru zahrál a to úplně podvědomě. Podstata hry je v tom, že každý z protisedících si začne vyznačovat svoje teritorium různými předměty. Jeden posune popelník nebo krabičku cigaret do středu stolu, odloží ubrousek a ze zapalovače udělá pohraniční stráž. Pokud si to soused nevšimne a posune svou židli do ohraničeného prostoru, začíná to být vážné. Nastane válka se slánkami, cukřenkami a možná i s příbory. Zahrajte si někdy úmyslně i tuto hru na moc, například při nejbližším obědě. Úřad: Kde kdo sedí, čím je a čím bude Přátelský roh stolu: Nejvýhodnější pozice k jednání a vyjednávání. Atmosféra je uvolněná a přátelská, protože každý si může vybrat, kam se bude dívat. Máte možnost partnerův pohled vyhledávat nebo se mu vyhýbat. Nikdo nemá pocit přímého ohrožení. Vis-á-vis, tváří v tvář. Konkurenční situace. Kdo se takto posadí, dává najevo, že se nebojí sporu, že chce vyprovokovat boj o postavení. V rozhovoru sa může objevit i nepřátelský podtón. 11 Na jeho straně: Na stranu návštěvníka si sedne ten, kdo už vyhrál předzápas. Oba už vyřešili základní problémy, jednají jen o podrobnostech. Bez zájmu: Ten, kdo návštěvníkovi ukáže odstup, dává najevo, že s ním nechce mít nic společného. Takzvaná nezávislá pozice prozrazuje bud' nezájem nebo chybějící sebevědomí. Vezměte si jídelní lístek a posuňte ho k protisedícímu. Jestli doteď seděl předkloněný, přinutí ho to stáhnout se dozadu. Potom zapojte do hry popelník. Odklepne popel z cigarety, a jakoby náhodou posune popelník zpátky na vaše teritorium. Je to jako šachová partie. Teď vezměte cukřenku a posuňte ji dopředu. Zjistíte, že váš protisedící zneklidněl. Podobným způsobem si několikrát pohrajte i s pepřenkou a slánkou. Když uvidí, že k jeho teritoriu směřuje už i ubrousek, možná ho na židli už nic neudrží. Bude se snažit skončit hru na moc a předstírat, že jde na WC. Vy zatím prozkoumejte polohu předmětů ve hře. Když se protisedící vrátí, usmějte se, vstaňte a jděte také na WC. Za vaší nepřítomnosti se zaručeně něco změní: všechny předměty najdete posunuté zpět až ke středové čáře stolu. Když vám záleží na přátelském a přirozeném rozhovoru, hru na moc ukončíte. Poznali jste to nejdůležitější, a to mimovolné reakce, reflexy na porušování teritoria. Tento nepsaný zákon byste měli respektovat i v případě, kdy musíte přejít na opačnou stranu k protisedícímu, abyste mu něco demonstrovali. Nejdřív mu však dejte návnadu: položte doprostřed stolu spis nebo nějaký jiný předmět. Jsou tři možnosti, jak se váš host zachová: Přitáhne spis nebo předmět k sobě a nahne se dopředu. Znamená to, že za ním nemáte chodit. Potom argumentujte ze svého místa. Přitáhne spis nebo předmět k sobě a vrátí ho do původní polohy. To je pro vás znamení, abyste se k němu nepřibližovali. Přitáhne spis nebo předmět k sobě a nenahne se dopředu. To je pro vás znamení, že se chytil návnady. Požádejte ho, či můžete přejít na druhou stranu, abyste si vedle sebe; tedy v pozici partnera, projednali předmětnou věc. O ČTYČHRANNÝCH A KULATÝCH STOLECH Pokud má být rozhovor krátký, bez soukromých tónů, potom je nejvýhodnější čtyřhranný stůl. U takového stolu se setkávají partneři stejného postavení se záměrem rychle se dohodnout. V průběhu rozhovoru bývá nálada někdy z jedné strany kontroverzní (sporná) a 12 z druhé strany defenzivní (obranná). Opakem je kulatý stůl, kde je atmosféra uvolněnější a nálada klidnější. U šestihranného stolu má největší moc ten, kdo sedí v jeho čele. Protože šestihranný stůl má dvě čela, silnější je ten, kdo nemá za zády dveře. O MAGNETICKÝCH SILOVÝCH POLÍCH A PROSTOROVÉ DYNAMICE Když nastoupíte na nové pracoviště, vyberte si, pokud máte možnost, rohovou místnost. Každý pokus hrát si na šéfa z kanceláře umístěné uprostřed chodby ztroskotal. Proč? Na tuto otázku první odpověděl podnikový poradce a autor Michael KORDA v podobě zákona o prostoru. Podle něho totiž moc sídlí v rohu. Čím větší je vzdálenost od rohové místnosti, tím menší je vliv, teda moc. To je důvod, proč máte vybrat rohovou místnost, případně se při první příležitosti do ní nastěhovat. Výhodná je i místnost hned vedle šéfa - víc kontaktů, víc diskusí, větší naděje na kariéru. Způsob, jak sedíte v úřadě nebo na pracovišti, je důležitý pro vaši páteř. Místo, kde sedíte, je důležité pro vaši kariéru, pro váš úspěch. Velkoplošné kanceláře už nejsou v módě, ale ještě existují. Z důvodů takzvané kancelářské revoluce to nebyl žádný zázrak. Vedoucí oddělení se ve velkých prostorech úřadu museli zříct stavovských symbolů, sekretářky ochránkyně šéfovi místnosti se musely přeorientovat. Takový úřad měl i svoje výhody jednodušší chod práce, rychlé, nekomplikované kontakty, víc informací, víc týmové práce a míň hierarchie. Autoritativní způsob řízení nezůstal při tolika očích dlouho skrytý. Na druhé straně však neustálý zrakový kontakt se šéfem, pocit, že vás stále pozoruje, být soustavně ve střehu vyvolával a vyvolává stres. I v těchto podmínkách je možné vybudovat mocenská pole. Ze čtyř rohů velkoplošné kanceláře působí totiž magnetická pole jako hroty klínu směrem do středu, který je ve skutečnosti bezmocný. Proč? Střed místnosti je průchodním územím. Je tu vždy rušno a nikdo se tu nezastaví. Ve velkoplošné kanceláři se proto pokuste získat místo v rohu. Pokud se vám to podaří, optimálně ho využijte. Nejvýhodnější je, když si sednete zády k rohu. Osvojte si taktiku revolverového hrdiny - hodně vidět, ale neukazovat se bez ochrany. Když si někdo sedne tak, že se dívá do stěny, je to obvykle člověk bojácný a plachý, který má nejraději před očima nejen stěnu, ale ještě i vývěsní tabuli. Pokud nemáte šance získat místo v rohu, posilněte střed, společně s kolegy, kteří tam sedí. Vybudujte si bariéry a hrady z psacích skříní a květináčů. Takto „opevněný“ střed potom bude páté místo moci ve velkoplošné kanceláři. Důležité přitom je postarat se, aby se střed nestal průchodním územím a parkovištěm kancelářských pomlouvačů. Jestli vás stále vyrušují, dejte na volné židle spisy. Volné židle totiž zvou k posezení. Tímto způsobem si vytvoříte soukromou sféru skrytou před neznámými lidmi. I kancelář pro jednoho pracovníka - většinou vytoužená - má svá silová pole, která je třeba využít. I tehdy, když má místnost jen deset metrů čtverečních, cílevědomě naplánujte rozmístění nábytku. Ten, kdo se bezmyšlenkovitě posadí do kanceláře svého předchůdce, ztrácí jedno kolo. Když v místnosti nic nezmění, přebírá image, podobu svého předchůdce, co má negativní vliv na rozvoj vlastní osobnosti. Když si špatně rozmístí nábytek v místnosti, sedí v mocenském prostoru bez moci. Možná jste někdy přišli na bláznivý nápad postavit psací stůl v místnosti šikmo. Rychle ho postavte rovně, jestli nemáte právě kancelář jako tělocvičnu. Psací stůl postavený šikmo působí směšně, podle psychologů vyjadřuje tyto myšlenky: „Vím, že mám jen malý prostor, ale „Já“ jsem jeden z velkých, jenže si toho ještě nikdo nevšiml.“ Tedy postavte stůl rovně, pokud nechcete patřit do skupiny „rádobyvelkých“. 13 Pokud chcete nebo musíte v práci především reprezentovat, postavte stůl doprostřed. Pokud je místnost obdélníková, stůl bude tvořit bariéru a bude to mít takovýto účinek: návštěvník je oslepený dopadajícím světlem, přitom vy sedíte ve stínu a dopadající světlo kolem vás vytváří věnec. Dejte si však pozor, aby se to nevysvětlovalo jako svatozář! Mimochodem: kdo musí za takto postaveným stolem vážně a soustředěně pracovat, překáží sám sobě - vrhá na papíry vlastní stín! Jestli chcete udělat větší dojem, posuňte stůl co nejblíže ke dveřím. Omezíte prostor pro přijímání návštěv. Nedostatek prostoru vsugeruje návštěvníkovi, že je pro vás málo důležitý. Ve hře na moc se posunete na přední místo. Když vám (a vašemu šéfovi) jde především o tvrdou práci, postavte si psací stůl tak, aby vám z levé nebo z pravé strany dopadalo světlo a křeslo pro hosta posuňte ke stěně. Host bude mít pocit, že se s ním zachází jako s partnerem. Na reprezentaci a zaimponování se takové rozmístění nábytku nehodí. Když chcete s hostem mluvit, musíte se otáčet. Mnoho se už namluvilo o tom, že si šéfové zařizují kanceláře se všemi triky. Není to vůbec náhoda, když vedoucí pracovníci mají v kanceláři nízká křesla a sedačky určené pro hosty. Když si host sedne, má pocit, jako kdyby klesl na podlahu. Jednají však s ním z vyšší úrovně - shora dolů. Blízkost podlahy oslabuje sebevědomí a tím i pozici při jednání. Otevřeně řečeno: „Můj milý, ty pro mě zůstaneš vždy při zemi.“ Pro takové nefér jednání je typické, že se i popelník a kávové šálky umístí z dosahu hosta. Natahování se pro popelník nebo kávu je symbolickým projevem vlastní nemohoucnosti, neschopnosti. Místo, které vám nabídnou při návštěvě, například v kanceláři vedoucího pracovníka, prozradí hodně o jeho úmyslech. Pokud se ucházíte o místo a nabídnou vám na sezení sedačku místo psacího stolu, můžete si být jistí, že písemná odpověď na vaši žádost se opozdí, i když se pracovník snaží vést rozhovor energicky a se zájmem. Výsledek bude jako při nezávazném rozhovoru - teda nijaký. Když vám nabídne k sezení volnou židli u psacího stolu, signalizuje to vážný zájem i přes verbální odbočky. Místnost je i symbolem postavení člověka, který tu pracuje a jeho charakterových vlastností, proto je každý detail v místnosti velmi důležitý. Jako z mozaikových kamínků si můžete složit obraz. Koberce, záclony, sedačky, obrazy a psací stůl hodně prozrazují. První, čeho byste si měl všimnout je to, co visí na stěně za psacím stolem, co vidí hosté. Je to totiž určené pro ně. Visí tu často diplomy nebo dojemné fotografie z činnosti podniku. Potom si všimněte, co vidí majitel psacího stolu ze svého místa. Možná tu najdete fotografie známých automobilových závodníků - svědectví vášně pro silné motory, fotografie ušlechtilých koní nebo fotografie rodinných příslušníků. Když visí na stěně před ním vlastní fotografie, která zdůrazňuje lásku k technice, potom máte co dělat s velmi racionálním typem muže. Jestli tam visí vlastní umělecké dílo, potom má celý svět vědět, že autor má krásného ducha a není jen „počítačem“. Obrazy, které visí na bočních stěnách, neznamenají pro majitele psacího stolu nic. Jestli chcete vědět, kdo mu je daroval, můžete dopředu předpokládat, že to byl člověk, ke kterému nemá vůbec žádný vztah. POHYBY S KANCELÁŘSKOU ŽIDLÍ ROZVAZUJÍ JAZYKY Na kancelářských židlích s kolečky můžeme hrát neuvěřitelné hry na moc. Představte si například, že nadřízený potřebuje bezpodmínečně hovořit s pracovníkem. Jde o choulostivé věci a rozhovor by měl mít charakter výslechu. Šéf by měl postupovat tak, že pracovníkovi nejdříve ukáže přátelskou náklonnost, souhlas s mnohými problematickými otázkami. Atmosféra by proto měla být uvolněná a židle postavené do pravého úhlu. Šéf by měl mít židli na kolečkách, pracovník ne. Když už jde do tuhého a mluví se vážně, nadřízený začne manévrovat se židlí. Otočí se na židli k zaměstnanci, čím mu naznačí, že na své otázky očekává upřímnou odpověď. Šetří 14 přitom gesty. Pro „delikventa“ je to velmi silný nátlak - nemůže ustoupit, nemá židli na kolečkách. Když si začne mnout oči znamená to, že má problém říct pravdu. Tehdy si šéf přisune židli ještě blíž k němu, aby se na něho díval přímo, čím jako by řekl: „Jste si úplně jistý?“ Potom by se měl se židlí vrátit na původní místo, aby uvolnil nátlak, položit delikátní otázku a povzbudit k odpovědi. Zapamatujte si: když na někoho vyvíjíte nátlak, musíte vytvořit podmínky pro konfrontaci. Pokud je rozhovor volnější, je třeba udržet odstup! 15 3. KAPITOLA ZPŮSOB, JAK SEDÍTE NEBO STOJÍTE, VYJADŘUJE VÁŠ POSTOJ Znáte ten nepříjemný pocit při rozhovoru nebo jednání. Snažíte se někoho získat na svou stranu. Nemůžete se zbavit podezření, že jestli jen na okamžik uvolníte rozhovor, váš partner odejde. Pouta mu nasadit nemůžete. Sice se vám věnuje, ale myšlenkami je někde úplně jinde. Vypadá to, že je na odchodu. A nohy ukazují směr, kam jeho cesta povede. Nohy prozrazují únikové cesty. Ten, kdo chce rychle odejít z jednání, nasměruje nohy jako startovací bloky k nejbližšímu východu. Nohy neukazují jen směr, kudy bychom nejraději unikli, ale prozrazují i to, kdo a co nás zajímá. Například dívka ve skupině volně postávajících mužů instinktivně vnímá jejich náklonnost a bude se tam zdržovat do té doby, dokud jí budou registrovat. Pokud v této skupině najde sympatického muže, její nohy ukáží směr, kde tento muž stojí. I úhel; ve kterém se v nezávazném rozhovoru k sobě postaví dvě osoby, prozrazuje mnoho. Může další osoby do rozhovoru přijmout nebo je z něho vyloučit. Když stojí dvě osoby otočené k sobě v 90 stupňovém úhlu a při příchodu třetí osoby otočí horní část těla směrem k ní, znamená to pozvání k rozhovoru. Když se úhel změní na 0 stupňů a obě osoby se během rozhovoru otočí přímo proti sobě, vytvářejí uzavřenou společnost. Vylučují z rozhovoru třetí osobu, jednoznačně dávají najevo, že chtějí být samy. Rozhovor často začíná v postavení tvaru trojúhelníku. Když se během rozhovoru dvě osoby otočí k sobě, je to jasná výzva pro třetího, aby odešel. Symbolicky ho vyloučily z rozhovoru a jeho přítomnost neberou dál na vědomí. I při sezení, například na gauči, platí magie úhlu. Zřetelným znamením zájmu je otočení kolena k příslušné osobě. Když tato osoba opětuje náklonnost, dá ji najevo stejným kolenovým signálem. Dvě osoby tak vytvoří uzavřený kruh. Pokud tam sedí ještě někdo třetí, může se do tohoto uzavřeného kruhu jenom vnutit, a to tak, že vstane, vezme židli a posadí se naproti. Vytvoří tak z kruhu trojúhelník. I způsob sezení signalizuje únikové úmysly, podobně jako držení nohou. Ten, kdo se krčí na přední hraně židle, je na odchodu. Chtěl by vstát a zůstat na místě ho drží jen zbabělost nebo společenské konvence. Sebeobjetí: Držení těla prozrazuje cit, kterého je tato mladá žena v tomto okamžiku bezpochyby schopná. Pokouší se ukázat v co nejlepším světle. 16 Otevřené setkání: Žádné napětí, žádné nepřátelství, každý má své místo. Jasně to dává najevo uvolněné držení těl, která svým postojem nikomu nedávají přednost. Jeden je zbytečný - a to muž vlevo. Vytlačil ho muž stojící uprostřed. Spolu s dívkou tvoří dvojici, uzavřený kruh. Nežádoucímu třetímu zbývá jen ústup. Sklíčený: Odpojil se od společnosti, kde se cítil nedoceněný. Prozrazuje to nejen nedbalým způsobem sezení. Palcem a ukazovákem si podepírá hlavu, kterou krouží chmurné myšlenky. Druhá ruka volně visí. 17 Rezervovaný zájem: Naštěstí nezkřížila paže. To by znamenalo rozladění. Její způsob sezení vyjadřuje rezervovaný zájem. Elegantním způsobem si drží lidi „od těla“. Není jednoduché navázat s ní kontakt a ona sama se sotva ujme slova. 18 4. KAPITOLA RUCE HOVOŘÍ Ruce řeknou „ano“ nebo „ne“, ale vždy říkají pravdu. Ruce prozrazují přání, pocity, signalizují nálady. Je to pro vás dostatečný důvod, abyste se v budoucnosti dívali těm druhým na prsty. Ruce jsou mnohomluvné a nedokážou nic zamlčet dokonce ani když jsou hluboko ukryté v kapsách kalhot. Ze zdánlivě bezvýznamné a nervózní hry prstů můžete číst myšlenky. Když „ti druzí“ neumí při rozhovoru udržet prsty v klidu, pomáhají vám vlastně taktizovat a správně jednat. Ruce dávají odpověď na otázky, dělají nabídky i tehdy, když jsou vaši partneři v rozpacích. Možná patříte k těm lidem, kteří náladu partnera vycítí během rozhovoru. Vypadá to, že umíte číst myšlenky. Možná si to myslíte i vy a svoje nadání pokládáte za šestý smysl. Všechno je možné. Určitě však máte vyvinutý cit pro řeč rukou a umíte „číst“ gesta. Už z polohy prstů slyšíte - ne „vidíte“ - němou zprávu, která je za ní skrytá. Jestli tuto schopnost nemáte, potom byste se měli naučit rozumět řeči rukou. Není to těžké. Gramatika posunků, která připomíná choreografii, má své pevné zákony. Úplně překroucené ruce: Vyjadřují zmatek v citovém životě. Ten, kdo používá toto gesto, chová se nevyzpytatelně a i ve skutečnosti je velmi komplikovanou osobou. Schovává dlaně, tedy něco skrývá. Hledání opory: Dvě ruce, které hledají jistotu, vyjadřují bezmocnost. Kdo si takto hraje s prsty, je vyvedený z míry, ztratil oporu i slovní argumenty. Není hrubý: Jemné tření konečků prstů prozrazuje strach z hádky. Takový člověk neumí přiložit ruku k dílu. Je mu doslova trapné vzít věc do vlastních rukou. 19 Není dojatý, ale ani průhledný: Ruce má schované hluboko v kapsách kalhot, nejsou tedy v zorném poli. Jeho postoj neprozrazuje ani pozitivní, ani negativní reakce. Nedovolí, abyste se mu dívali do karet. Ruce v kapsách vytvářejí dobrou bariéru. Když slova neladí s gesty, nemůžete to přehlédnout. Cítíte, že tu něco nesouhlasí. Je to podobné jako v špatně synchronizovaném filmu. Naše ruce nejsou jen mnohomluvné, poznáváme a ohmatáváme nimi svět. Ruce zdraví, laskají, hladí, mile se přiznávají, vzrušují i uklidňují nebo se zatínají v pěstě. Když se nám zdá, že se svět boří, zkřížíme ruce nad hlavou. Pohyby rukou mají svou logiku. Pro filozofy – ARISTOTELA a KANTA byly jednou z filiálek mozku. Ruce nám pomohly v dalším vývoji. Pomocí rukou, které se změnily na precizní víceúčelové nástroje, udělal mozek mohutný vývojový skok. Život jsme „vzali do rukou“ a každodenně se ho pokoušíme uchopit. Když nás něco dojímá, nemůžeme udržet prsty v klidu. Držíme někomu palce, ukazovákem si klepeme na čelo, klademe ruku na srdce, přiložíme ruku k dí1u, jednu ruku udržujeme v činnosti a někdy bychom si velmi rádi položili ruce do klína. Umíme ocenit, když nám někdo „zobe z ruky“, máme velmi dobrý pocit, když složité problémy života vyřešíme levou rukou. Magii symboliky rukou můžeme sledovat od prvopočátku uměleckého projevu lidstva. Staří Indové znázorňovali bohy s tolika rukama, kolik to bylo možné. Například stvořitel světa BRAHMA a živitel světa VISHNU měli čtyři ruce a příslušný počet prstů, což z matematického hlediska zdvojnásobilo prostor pro jejich skutky. Na římských mincích byly zobrazeny dvě vzájemně podané ruce, to je symbol harmonie a porozumění mezi lidmi. Staří Římané znali dobře symboliku řeči lidského těla. Jejich potomci mezi Palermem a Pisou jsou i dnes mistry světa v znázorňování událostí pomocí gest rukou. Egypťané se zdravili zdviženýma rukama. Je to jeden z nejčestnějších signálů - otevřené dlaně. 20 Připravený udeřit: Když gesto ruky skončí zaťatou pěstí, může v rozhovoru dojít k nečekanému obratu: Zaťatá pěst symbolizuje skrytou zbraň. Je to člověk, kterého se něco hluboce dotklo a je připravený na slovní úder. Nikomu nedovolí, aby se k němu přiblížil. OTEVŘENÁ RUKA – MAGNETICKÁ SÍLA MOCI Úvodem několik příkladů: Přísaháme vždy otevřenou dlaní. Dlaň otevřená směrem vzhůru symbolizuje prosbu o laskavost. Je to ruka, která nic nenabízí, ale prosí. Zároveň je projevem spokojenosti s postavením, například v zaměstnání, hlavně při rozhovoru se šéfem, kdy symbolizuje i podřazenost. Nadřízení to mají rádi a laskavě s tím souhlasí. Pokud použije gesto „prosící ruky“ šéf, utrpí na autoritě. Když používá „nesprávnou ruku“ - ztrácí tvář. Otevřená ruka není jen znamením čestnosti, je i symbolem síly a moci. Například léčitelé přikládají ruce na nemocná místa. I JEŽÍŠ léčil a žehnal přikládáním rukou. Tato gesta se dodnes zachovala v kostelích. Jestli chceme důvěryhodněji zapůsobit na ostatní, naučme se používat při komunikaci gesta s otevřenou dlaní. Do jaké míry si zvykneme na tato gesta, do takové míry u nás ustoupí naše náchylnost k menším či větším lžím, teda pozitivně to ovlivňuje náš charakter. To nejsou jen plané řeči, dokázaly to vědecké výzkumy. Lhát s otevřenými dlaněmi je velmi nepřesvědčivé. Ostatní to prostě vycítí a nedokážou se zbavit pocitu, že tu něco nesouhlasí, že chybí koordinace mezi slovy a gesty. To, co tu chybí, je vlastně množství malých gest, které symbolizují čestnost. Komunikace s otevřenými dlaněmi pozitivně ovlivňuje mezilidské vztahy, vytváří dobrou atmosféru. Lidé, kteří používají gesta otevřené ruky, si snadno a rychleji získají důvěru ostatních. Sugestivní síla našich rukou se dá velmi účinně využít při příkazu nebo požadavku. V protikladu k „prosící ruce“ je „přikazovací ruka“ otočená dlaní směrem dolů. Příkazy nebo požadavky vyjádřené tímto způsobem nemusejí být vysloveny příslušným tónem. Pokud vás někdo ve společenském životě poprosí tímto gestem o laskavost považujte to za příkaz a neodmítněte, je to gesto nadřízeného. Pokud gesto nadřízeného - gesto vládce použije podřízený v přítomnosti svého šéfa, nebude mít moc štěstí. V nepsaném tvrdém zákoně o pracovním zařazení je toto gesto podřízeného projevem arogance a drzosti, nafoukanosti a útoku. Nikdo neumí vysvětlit proč, ale z toho člověka jednoduše vyzařuje arogance a vyzývavost. 21 Otevřená nabídka: Demonstrativní čestnost. „Dovolte mi hovořit úplně otevřeně ...", muž, který vykládá všechny karty na stůl nebo se tak aspoň tváří. Příliš jasně dává najevo, že nechce nic tajit. Zablokovaný a uzavřený: Nikoho k sobě blíž nepustí a nevidí důvod pro větší otevřenost. Dokazují to dovnitř obrácené dlaně. Upřímně řečeno: Ne se mnou! Je to otevřený rozhovor, i když s odstupem. Muž s vousy má vysunutou levou ruku s otevřenou dlaní, co signalizuje čestnost. Je to nabídka, na které muži v brýlích velmi nezáleží. V rozhovoru je poměrně otevřený, ale zdvižená levice dává znamení „stop“. 22 Obrázky prozrazují lež, a to velkou: Když lžou děti, přikrývají si rukou ústa. Dospělí při tomto podvědomě zabrzdí ruku, ale ne úplně. Jako náhradní detektor lži putuje k ústům jen jeden prst. RUCE JSOU DETEKTORY U dětí to bývá úplně spontánní. Když lžou, přikryjí si rukou ústa. Zdá se, jako by chtěly lež zadržet. Dospíváním se toto gesto mění, není už tak jednoznačné. Ale ani v dospělosti, když lžeme, nedokážeme toto gesto potlačit pohyb ruky směrem k ústům. Tato gesta se jen velmi těžko identifikují: ruka se posune ke tváři, palcem a ukazováčkem chytíme nos jako do kleští, a ruka přitom zakryje ústa. Možná si vzpomenete na Humphry BOGARTA v roli soukromého detektiva MARLOWA, který používal toto gesto, když jako agent-provokatér pronikl do sítě gangsterů a předstíral, že je gauner. Vždy se přitom otočil k publiku, kterému byla tato gesta určená. Nedá se získat: U muže jednoznačně dominuje negativní dojem z přednášky nebo vystoupení. Palec pod bradou naznačuje skutečné pocity: kritiku. Kromě toho je tento pán za stolem unuděný - podepírá si rukou hlavu. 23 Naškrobená: Ruce leží nepřirozeně v klíně. Nemá odvahu protestovat. Potřebuje určit směr, kterým má jít. Ve všech životních situacích hledá jistotu. Když mluvíte na poradě, všimněte si, jestli si někdo nezakrývá ústa. V tom případě to znamená, že nesouhlasí se vším, co právě říkáte. Nejlepší je ihned ho odzbrojit otázkou: Není to nezajímavé, ale ... Muž zvažuje určitou myšlenku, chce posoudit danou situaci. Vyjadřují to sklopená víčka. Nechce být nějakou dobu vyrušovaný, potřebuje být se svými myšlenkami sám. Hlava je uvolněná, bez opory. „Chce někdo doplnit můj výklad?“ anebo méně formálně: „Zůstaly ještě nějaké otázky...?“ Touto strategií si vynutíme vyslovit všechny skryté námitky. Specialista na řeč lidského těla Desmond MORRIS tvrdí že lež „lechtá“. Ano, úplně vážně: při lži se podráždí konce nervových buněk tváře a potřebujete je uvolnit. Začne vás například svrbět nos. Rukou ho automaticky poškrabete, nemůžete tomu zabránit. Jsou i jiná gesta. Mnete si například oko, jako kdybyste tam měli zrnko písku. V řeči lidského těla to znamená: „Vím, že je to nehorázná lež, ale když nejde o život ...“ Je zajímavé, že muži se při lži škrábou, třou si nos, mnou si oči, zatímco ženy používají méně nápadná gesta. 24 Když si mnete ucho, v řeči lidského těla to znamená: „Nejradši bych si zacpal obě uši.“ Je to obměna gesta malých dětí, které se chytí za obě uši, aby nemusely poslouchat výtky. Ten, kdo si položí ruku na ušní boltec signalizuje, že už toho slyšel skutečně dost. Pochybnosti a nejistota ovládají náš citový život, když se ukazováčkem škrábeme za uchem. Je zajímavé, že téměř vždy toto gesto opakujeme pětkrát. Když si ukazováčkem uvolňujeme límec, snažíme se uniknout nátlaku. Když chceme potlačit vztek nebo obrazně řečeno „pustit páru“, uvolňujeme si límec daleko razantnějším gestem. Prst na ústech nahrazuje nekuřákovi cigaretu: je to spokojený kojenec; který se noří do pocitu dětské jistoty. Bubnování prsty po stole se někdy mylně vysvětluje jako projev nudy. Ve skutečnosti je znakem netrpělivosti. Netrpělivého „bubeníka“ svrbí prsty a nedokáže je delší čas udržet v klidu. Bubeníci signalizují řečníkovi, že už by měl skončit. Jestli vás někdo během vašeho slovního projevu začne obtěžovat bubnovým sólem, změňte taktiku. Utruste například anekdotu, dovolte klást otázky nebo zapojte netrpělivé bubeníky do rozhovoru. Když si položíte prsty k hlavě, jde o ověřování výpovědi. Nesmíte si však hlavu podepřít. To by jednoznačně signalizovalo nudu a nezájem. Ruka, položená na tváři, je projevem skutečného zájmu. Když přitom ukazováček směřuje k spánkové kosti, k zájmu se přidružuje i kritický odstup. Ti, kdo si škrabou bradu, dávají jasně najevo, že si ověřují situaci. Toto gesto signalizuje rozhodování. Když je „škrabač brady“ s masáží hotový, můžete si být jisti, že se rozhodl. Jestli bude toto rozhodnutí pro vás pozitivní nebo negativní, to poznáte až podle další řeči lidského těla. Když partner zkříží paže a nohy a opře se dozadu, znamená to: „Ne, to teda ne.“ Nejlepší je nezeptat se ho na příčinu odmítavého postoje. Otázka by jen posílila jeho rozhodnutí. Popište situaci ještě jednou s příslušnými argumenty. Pokud se posluchač nahne dopředu, znamená to, že celou situaci vidí v lepším světle. Tření šíje signalizuje myšlenku, která „bolí“. Když si někdo klepe rukou na čelo, je to signál pro šedé buňky, které zase selhaly, a kterým se vyčítá zase nějaká zapomnětlivost: „Kdybych jen mohl ...“ V gestech a řeči rukou má největší úlohu palec. Postavením palce se projevuje síla osobnosti, charakter, rozvaha i sebejistota: Palec prozrazuje i to, co si myslíme sami o sobě. Komu začíná růst sebevědomí, „roste palec“. Když ho úplně natáhne, jeho sebevědomí hraničí už s povýšeností. A je úplně jedno, zda ten palec natáhne v kapse saka nebo v kapse kalhot. Lidem, kteří jsou příliš sebevědomí, roste nejen hřebínek, ale i palce. Natažený palec je znakem agresivity. Možná jste viděli Gary COOPERA ve filmu „V pravé poledne“: Osamělý šerif se připravuje na souboj s revolverovými hrdiny. Pravá volně visí, palec natažený nad revolverem. Je připravený okamžitě vystřelit. Pánev je vysunuta dopředu. Natažený palec, dlaň skrytá v kapse kalhot nebo palec zastrčený za pásek a dlaň v kapse kalhot, vysunutá pánev - to symbolizuje sexuální agresivitu. Když kalhoty začaly nosit ženy, mnohé z nich převzaly i tato gesta. Boj pohlaví se odráží i v řeči lidského těla. Když se někdo nahne dopředu, budí dojem, že nemá žádné problémy. Například advokáti tímto gestem signalizují klientům, že předmětnou záležitost mají pevně v rukou. Kdo chce samolibé gesto „vševěda“ změnit, musí mu něco vtisknout do ruky, například důležitý spis. I když si ho vševěd ihned neprolistuje, bude mnohem skromnější. Máte i jinou možnost: napodobíte jeho gesto. Budou potom proti sobě sedět dva „králové slunce“, což toho druhého velmi rozladí, protože do gesta vložil nevyřčenou výtku. Toto gesto velmi rád používá „velký šéf“, když mluví s podřízeným. Když ho podřízený napodobí, vznikne napětí jako před bouřkou. 25 VZTYČENÝ UKAZOVÁČEK SYMBOLIZUJE BIČ V podstatě je to jen ukazováček, který ukazuje dopředu. Když však míří na nějakou osobu, má sílu jako úder bičem. Je to bič, kterým řečník šlehá při rozhovoru svého partnera. Při jedné příležitosti v roce 1985 se během televizního vysílání v SRN (po volbách v Nordheim-Westfálsku) pustili do slovního souboje Helmut KOHL - spolkový kancléř a Willy BRANDT - předseda SPD. Willy Brandt nejen slovy odrážel útoky Helmuta Kohla, ale i neustále zdvíhal ukazováček pravé ruky a tlačil ho i neverbálně do defenzívy (šlo o výtku kvůli amerikanismu). Willy Brandt dal najevo i znechucení z celého sporu: složil i brýle, které ležely před ním na stole a rozzlobeně je strčil o kapsy saka, což v řeči lidského těla znamená: „Mně to už stačilo, konec diskuse.“ Verbální bodnutí dýkou: Útok, úder argumenty, ve kterých je skrytá velká agresivita. Vztyčený ukazovák je dýka, která má verbálně probodnout partnery. Dlaň je zavřená, to znamená, že tento muž v žádném případě nechce ukázat svou slabou stránku. Defenzivní postoj kancléře Kohla prozradily před televizní kamerou jeho ruce. Zůstaly zkřížené a signalizovaly sebeovládání a sebeobranu, vytvořily bariéru. Vztyčený ukazováček berou ostatní vždy jako projev agresivity a vyzývavosti. Notoričtí útočníci by proto měli častěji ukázat otevřené dlaně. Odpůrci by je přijali přátelštěji a možná, že by se dali i snadněji přesvědčit. PODÁVÁNÍ RUKOU: MÍROVÁ SMLOUVA I VÝZVA DO BOJE Už jeskynní lidé si na pozdrav podávali ruce a ani dnes to není jen typicky německé popřát si tímto způsobem den. Ruce se podávají na celém světě: dělají to i eskymáci s rukavicemi nebo bez nich. Třou si přitom i nosy, co je jen doplňkové gesto. Jeskynní lidé se stiskem ruky chtěli přesvědčit o mírových úmyslech hostí. Možná potom v rozhovoru kolem táborového ohně i zaťali ruce v pěst, ale byla to jen pomoc pro argumentování. Od prastarého zvyku stisku ruky jsme si dodnes neodvykli. Toto gesto se léty trochu změnilo a zjemnělo. Jediným stiskem ruky - nejčastěji bez toho, abychom o tom vůbec věděli - si vyměňujeme množství informací o společenském postavení, názorech a úmyslech. Stisk ruky vytvoří během jediné sekundy pořadí - hierarchii a dopředu vtiskne pečeť každému setkání. Stiskem ruky se rozdělily úlohy a stanovilo se, kdo má hlavní slovo. Podaná ruka signalizuje, či někoho kontrolujeme, či si ho chceme podržet v hrsti, či se podřizujeme nebo či někoho akceptujeme jako rovnocenného partnera. Při pozdravu podáním ruky velkou úlohu sehrávají dlaně. Když se dlaň podané ruky otočí kolem vaší, patří dominantní osobnosti. Když jí dovolíte, aby vám pootočila ruku, podřizuje se jí. Necháváte se odzbrojit a položit na lopatky, a to pouhým „pootočením ruky“. Rovnocenní partneři si při pozdravu stisknou ruce tak, že se jim dlaně dotýkají ve vertikální, svislé ose. První stisk ruky je pro další průběh rozhovoru rozhodující. Nenechte si 26 proto při podávání ruky otočit dlaň do ponižující polohy. Máte potom jen málo šancí získat v průběhu rozhovoru rovnocennou pozici s partnerem. Experti v taktice řeči lidského těla doporučují manažérům se slabým stiskem ruky celou řadu protihmatů, takzvaný sidestep jako v boxu: jeden krok dopředu a jeden doprava. Partner vám nemůže pootočit ruku, protože ruce se automaticky dostanou do vertikály. Další taktikou je, že si nevšimnete imperátorsky podávanou ruku a roztržitě si chytíte zápěstí. Imperátora to ponižuje. Na nafoukanost jste tak odpověděli arogantním gestem. Naznačili jste tím hranice a ukázali, že se nedáte tak snadno obalamutit. Ale i při tomto pohybu je třeba dát si pozor! Když si chytíte zápěstí konečky prstů, znamená to i výzvu k boji. Dalším trikem je takzvaná obouručnost. Podávanou ruku uchopíte do obou rukou. Zapůsobí to velmi srdečně, ale vůbec to tak ve skutečnosti nemusí být. Dokazují to politici před kamerou, kde má „srdečné setkání“ přesvědčit diváky o skutečné srdečnosti. Tento způsob pozdravu je ve skutečnosti velmi shovívavý pozdrav. Je to pozdrav shora dolů. Co je však důležitější - oboustranné sevření ruky dovoluje panovačně podávanou ruku bez větší námahy pootočit. Trochu snobský je pozdrav dotykem konečky prstů. Když se na někoho zlobíte a chcete mu to tímto způsobem „spočítat“, měli byste si uvědomit, že takový pozdrav je velmi tvrdý a bolí v duši. Velmi zajímavý je pozdrav, který doporučujeme atletům. Ti mají dobře vytrénované bicepsy a podávanou ruku bez problémů přitáhnou k sobě, do vlastní zóny. Výborně to funguje jako protitah pro panovačně podávanou ruku, ale i mnoho prozrazuje. Za tímto gestem se skrývá nejistota. Ten, kdo přitáhne podávanou ruku k sobě, patří do skupiny lidí, kteří jsou jistí a suverénní jen ve vlastní zóně. Podobný obouručnému pozdravuje pozdrav, při kterém partnerovi podáváme pravou ruku a levou ho chytíme za rameno. Působí to velmi srdečně, ale ve skutečnosti odkazuje partnera do určitých mezí, udržuje odstup. Je to pozdrav velmi delikátní, protože si ho může dovolit jen člověk „vyšší“ proti „nižšímu“ - je to pozdrav shora dolů. Když takto blahosklonně pozdravíte svého šéfa, můžete si být jisti, že se mu pořádně zvýší krevní tlak. Obouručný: Je to typ, který hned na všechno sahá oběma rukama. Má to sice vyjadřovat dvojnásobnou dávku srdečnosti, ale ve skutečnosti je to projev netaktní bezohlednosti. 27 Přitahující atlet: Muž vlevo při pozdravu přitahuje partnera k sobě. Takto zdraví bojácné povahy, které se cítí jisté jen ve vlastní zóně. Druhý muž odpovídá na pozdrav méně srdečně, nepřistupuje blíž. To vyjadřuje jeho postoj - odvrátit se. Atleta nepokládá za osobnost. Přátelsky blahosklonný: Poměrně nesympatický pozdrav. Předstírá sice srdečnost, ale zároveň udržuje odstup. Tím, že položíme partnerovi ruku na rameno, vytlačujeme ho z vlastní zóny. Ve skutečnosti je to pozdrav shora dolů: „Všechno je v pořádku, moje milá, budeme spolu dobře vycházet, ale jen za mých podmínek ...“. HRY PRSTŮ Určitě to znáte: někdo si mne dlaně a na tváři se mu objeví výraz spokojenosti. V překladu to znamená: „To bude hit“ - teda předčasná radost. Takto si mne v dlani hráč kostky, jako by je zaklínal a věří, že se mu to jednou musí podařit. Tak si mne dlaně ten, kdo věří ve velké vítězství. Všimněte si rychlosti, jakou se dlaně mnou. Ta vyjadřuje stupeň očekávání. Kdo si mne dlaně pomalu signalizuje: „Nechci toho moc, ale teď by se to mohlo podařit.“ Razantní mnutí znamená: „To bude úžasné, uvidíte!“ Když si někdo přitláčí dlaně k sobě, na první pohled se zdá, že je to projev velkého sebevědomí. Tito lidé se většinou i velmi důvěryhodně usmívají. Je to však jen navenek, uvnitř hlodá pochybnost. Když jim zbělejí prsty, znamená to: „Jsem pod velkým nátlakem“. Vší silou se pokoušejí potlačit zklamání a smutné myšlenky. Všimněte si, v jaké výši se při stláčení ruce drží. Poskytne vám to dodatečné informace. Čím níž leží „tlakový bod“, tím snadněji je možné tyto lidi potěšit a uklidnit. 28 Když ruce stavějí bariéry a mříže, máte do činění s lidmi, kteří si myslí, že vědí všechno líp než vy. Jsou to typická gesta profesorů nebo zkušených manažerů. Například „střecha“ z prstů. Protože střechy jsou velmi vysoko, přesně tam nahoře - na vrcholu - se vidí ti, kteří z prstů stavějí střechy. Když vrchol střechy z prstů partnera směřuje dolů, znamená to, že jste propadli, odmítli vás. Je to podobné gesto jako bylo zdrcující gesto císaře NERA - palec směřující k zemi, znamenalo ničit. Hrot z prstů je vždy projevem „špičaté arogance“. Umí to lépe: Když otevře ústa, zaručeně vám udělí několik dobrých rad. Je pevně přesvědčený, že jen jeho návrhy jsou dobré a všichni ostatní je musí akceptovat. Umělecký výtvor z prstů znamená v řeči lidského těla uvažování a je symbolem složitých myšlenkových pochodů. Když se někdo drží rukou vzadu za ramena, znamená to, že je velmi sebevědomý a nepotřebuje žádná obranná gesta, žádnou bariéru vytvořenou z rukou. I královské výsosti při přehlídce mas lidí vzdávajících hold často používají toto gesto. Například princ PHILIP dává tímto způsobem najevo svůj královský klid a umírněnost. I francouzský premiér Francois MITTERAND dává najevo svou vnitřní sílu řečí svého těla. Jasná špicka: Ukazováky tvoří šipku, která signalizuje sebejistotu až povýšenost. Kdo používá toto gesto, rád dává rady jiným. Advokáti, kteří vědí mnoho líp než ostatní, toto gesto velmi rádi používají. Toto gesto můžeme často pozorovat i u neozbrojených policajtů. Když mají za opaskem zbraň, toto gesto změní. Ruka spočívá vyzývavě na boku jako u revolverových hrdinů. 29 Domina: Ruce jsou v bok, to znamená výzvu na souboj. Je to postoj revolverových hrdinů a typicky mužské gesto. Ženy ho převzaly, když začaly nosit kalhoty. U žen signalizuje toto gesto i jinou výzvu, a to sexuální. Prozrazuje to vysunutá pánev. 30 5. KAPITOLA BARIÉRY Z RUKOU A NOHOU Líbí se vám v novém zaměstnání, baví vás práce? Mladý muž na asistentské židli se otočil, přehodil si nohu přes nohu, usmál se a sebejistě odpověděl: „Ano, velmi se mi líbí. Práce mě baví, je to jako výzva ...“. Samozřejmě, že to vůbec není pravda. Tomu, kdo aspoň trochu rozumí řeči lidského těla, je to jasné na první pohled: nohy přehozené jedna přes druhou vyjadřují obranný postoj, který signalizuje obavu, strach z něčeho: Znamená to, že práce v zaměstnání ho vůbec nebaví. Za ochrannými bariérami z rukou a nohou se cítíme jistější, neděláme přece nic zlého, jen přesně to, co malé děti. Když se bojí, schovávají se pod stůl, za židli, do skříně nebo za máminu sukni. Nacházejí tam jistotu. Tak jako fotbalisté na fotografii fotbalového mužstva křížíme paže tehdy, když hledáme ochranu. Je to vzdorovité, obranné gesto. V pubertě k tomuto gestu přidáme je i překřížené nohy. Uvedená gesta mají svůj původ v pravěku lidské civilizace. Bariéra z paží měla původně chránit srdce, bariéra z nohou ??????????????????????????????? genitálie. Při takzvaných nebezpečných situacích v současnosti naštěstí nejde o ochranu holého života. Když se člověk cítí ohrožený, utíká se k pradávným gestům, ke gestům z minulosti. Zkřížené paže a překřížené nohy znamenají v řeči lidského těla připravenost k sebeobraně. Tato gesta můžeme pozorovat ve výtahu, kde jsme nuceni snášet těsnou blízkost cizích lidí nebo v palbě nepřátelských slov, když jsme nuceni poslouchat výtky. 31 Když při rozhovoru s více lidmi zpozorujete zkřížené paže a překřížené nohy, buďte opatrní! Nesouhlasí s vámi. Radíme vám, abyste je požádali o vyslovení jejich názoru na danou problematiku. Napětí v rozhovoru bude trvat do té doby, dokud paže neklesnou k tělu. Když váš partner při rozhovoru zkřížil paže a překříží nohy, znamená to, že zaujal obranný postoj. Odzbrojíte ho, když mu do rukou vtisknete například spis a zeptáte se ho na názor. Bude přinucený vzít spis do rukou, změnit obranný postoj a vyjádřit se. Otevřenost a upřímnost potlačuje nepřátelské city. Máte však i jinou možnost: Nahnete se na židli dopředu, otevřete ruce na znamení čestnosti a upřímnosti a přesvědčivě řeknete: „Jak vidím, máte nějakou otázku.“ Když nechcete zapůsobit jako vševěd, potom řeknete: „No, co si o tom myslíte?“ Potom byst měli vrátit do původní polohy a upadnout do podmanivého mlčení. Zapůsobí to neuvěřitelně. Jen málo lidí totiž snese sugestivní ticho, většinu z nich to přinutí hovořit. Řešení problému se pohne trochu dopředu a vy si vytvoříte podmínky k otevřené hře, kterou můžete zvýraznit slovy: „Cením si vaši otevřenost, měli bychom skutečně vyložit všechny karty na stůl.“ Tímto způsobem z partnera vymámíte i tu poslední námitku nebo nesouhlas. Těžko si ho získáte: Muž na obrázku má zkřížené paže. Paže křížíme zpravidla tehdy, když pociťujeme chlad nebo nepohodu. Zahříváme vlastně sami sebe. „Sebezahřívání“ muže však vytváří z paží bariéru. Když v rozhovoru použije váš partner toto gesto, můžete si být jisti, že zaslechl něco, co ho rozladilo. Pokud u něho chcete něco dosáhnout, měli byste zjistit příčinu tohoto gesta a změnit taktiku. V opačném případě narazíte na bariéru a nedosáhnete nic. Zkušenosti ukazují, že šéfové velmi rychle zapomínají na gesto zkřížených paží (výjimkou jsou indiánští náčelníci). Proč? Určitě je vám to jasné. Nechtějí vyvolat dojem, že zaujali obranný postoj. Vždyť ten, kdo má moc, je vždy „útočníkem“. Jistě jste už zažili takovou nebo podobnou situaci: Šéf a mladý nadějný pracovník přijdou do místnosti. Podají si ruce a mladý ambiciózní pracovník zkříží paže, i když rozhovor má polosoukromý charakter. Možná má přitom i natažený palec, co je typickým gestem „mužů číslo dva“. V řeči lidského těla to znamená, že šéf má konkurenta, který je připravený zaútočit. Když má zaťatou i pěst, připomíná to dýku. Z toho plyne závěr, že šéfův konkurent, mladý ambiciózní pracovník, je odhodlán ke všemu, když se mu naskytne příležitost. Symbolicky i vrazit dýku do zad. 32 Bariéry z rukou jsou spontánní reakce. Prozrazují kromě jiného hodně i o našich nepřátelských citech. Ten, kdo jim rozumí, zná odpověď, kterou jsme právě chtěli zamlčet. Proto se snažíme ruce skrývat. Například: jednu paži necháme volně viset a druhou zkřížíme. Tím vytvoříme jen částečnou bariéru. Nebo sepneme ruce před sebou.. Na pohled to vypadá jako uvolnění, ale ve skutečnosti není. Uklidňujeme sami sebe - držíme se za ruce. Nenápadnou bariérou je i rozepínání a zapínání manžetových knoflíčků, náramků, hodinek nebo zastrčení rukou do kapes. Například: na recepci, kde většinou stojíme a navazujeme kontakty s cizími lidmi, držíme sklenku před sebou, protože se nám to zdá nejpohodlnější. Ve skutečnosti se však za sklenku schováváme. Zasažené sebevědomí: Muž na obrázku je středem pozornosti a jak se zdá, nedělá mu to žádnou radost. Takto stojí obžalovaný před soudem nebo muž, který má být vyznamenaný anebo povýšený. V každém případě potřebuje úkryt. Obal na spisy mu slouží jako bariéra. Sako má zapnuté, to signalizuje napětí. Trochu se drží i za ruce, potřebuje mít krásný pocit jistoty, kterou má dítě, když se drží matčiny ruky. Bariéry z nohou vyjadřují v určitých polohách nepřátelské postoje. Například: váš obchodní partner při jednání s vámi přehodí jednu nohu přes druhou, přitom špička nohy směřuje dopředu. V řeči lidského těla to znamená, že je připravený na všechno, i na úder. Vezměte mu vítr z plachet! Jako znalec řeči lidského těla máte před ním náskok. Stačí, když řeknete: „Mám takový pocit, že jste chtěl něco říci.“ Ten pocit má i on, ale že to víte i vy, to se mu zdá jako černá magie. Musí mluvit, musí se totiž uvolnit a tím uvolní i nepřátelské city. Můžete tak otupit ostří plánovanému útoku. Při postoji s překříženýma nohama jsou většinou zkříženy i paže. Ti, kteří takto stojí ve skupině, si udržují větší odstup od ostatních. Rozhovor je formální a znalec řeči lidského těla ví, že se diskutující navzájem blíž neznají. Pokud stojíte v takové skupince i vy, můžete pozorovat, že u těch, kteří mají zkřížené paže a nohy, se něco děje i s tváří. Většinou si hryžou spodní ret. Je to vlastně námaha, kterou vynakládají na obranu „fasády“, na skrývání skutečných pocitů. Zpravidla takto stojí 33 obžalovaný na soudním pojednávání a snaží se zakrýt svoje skutečné pocity nebo rozjitřený duševní život. Nesouhlas: Ještě mlčí, ale zasáhne do rozhovoru, a jak! Odmítne všechno, co se jen odmítnout dá. Důkazem toho je noha přeložená přes koleno, která znamená připravenost k útoku. Z obranného postoje, z defenzívy, hodlá napadnout to, o čem se mluví. Jakým způsobem je možné prolomit obranné postoje, tedy defenzívu? Odpověď odstraňte blokádu, vneste do rozhovoru víc pohybu, víc volnosti! Pohyb láme ledy, mrazivou bariéru. Nepřešlapujte na místě a udělejte několik kroků. Zapůsobíte dojmem duševní flexibility, pružné přizpůsobivosti. Možná se vám podaří vylákat z místa i vaše tvrdohlavé a zarputilé partnery. V tom případě budete mít úspěch, protože jste automaticky uvolnili zámek, bariéru vytvořenou z nohou, což má pozitivní účinky i na duševní stav. Zároveň doporučujeme: vždy, když váš partner při jednání zkříží nohy, pokuste se nějakým způsobem tuto bariéru prolomit. Pokud takový postoj zpozorujete u sebe, nacvičte si pozitivní gesta, tím si vypěstujete schopnost optimistického pohledu. Zkřížené nohy vždy signalizují sklon k negativním myšlenkám. Velmi zajímavá je pozice, při které se jedna noha jako had ovíjí kolem druhé a špička nohy směřuje dopředu. Najdeme ji téměř výlučně jen u žen. Možná to na pohled působí jako rozmar, ale ve skutečnosti vyjadřuje vnitřní život „plaché laně“: ta dáma je velmi jemná a citlivá. 34 Pootočené držení těla: Nohy jsou napjaté jako pružina. To vyjadřuje pocit ženy - je připravena ke skoku. Ve skupině lidí je určitě nová. Pootočené držení těla prozrazuje její protichůdné pocity: na jedné straně bariéra z nohou vyjadřuje obrannou pozici, na druhé straně připravenost ke skoku vyjadřuje radost z kontaktu. Nepřístupná: Tuto polohu při sezení používají výlučně ženy. Žena na obrázku se uzavřela a nejraději by se skryla. Základní dojem - bojácná a plachá žena. Ten, kdo ji chce vytáhnout z ulity, musí se o to pokusit velmi jemným způsobem. 35 6. KAPITOLA MOCENSKÉ HRY ÚTOČNÍKŮ A OPONENTŮ Na úvod jeden příklad: Hovoříte s někým a už po vyslovení několika myšlenek pociťujete báječnou atmosféru. Kdyby vás někdo tajně pozoroval, musel by konstatovat, že máte s partnerem stejnou gestikulaci. V řeči lidského těla to znamená shodu v slovech i gestech. Kéž by tomu tak vždy bylo! Stejná gesta vyvolávají souhru pocitů. Měli byste to využít! Když chcete vytvořit uvolněnou, přátelskou atmosféru, kopírujte gesta svého partnera. Musí to být samozřejmě nenápadné. V zaměstnání to funguje nejlépe v hierarchii zdola směrem nahoru, když „muž číslo dvě“ napodobuje gesta „muže číslo jedna“. Je to němé poselství a znamená: „Myslím, že mám stejný názor jako vy a jsem na vaší straně.“ Šéfa to ukolébá, bude mít dobrou náladu a pocit, že vy ho vždycky pochopíte. Při kopírování gest šéfů však existuje výjimka: nikdy nekopírujte agresivní a vladařská gesta svého šéfa. Mohl by vás pokládat za svého konkurenta. Na potápěčské základně: Muž ponořený do sebe kriticky přemýšlí nad stanoviskem. Ať ho nikdo nevyrušuje! Chce si v klidu připravit několik myšlenek. Prozrazují to „spuštěné rolety“ - víčka. Kopírovací technika je velmi osvědčená, vhodná na odzbrojení velkých řečníků a těch, kteří vědí všechno lépe a stále oponují. Například dobře to vědí advokáti. Proto kopírují gesta svých konkurentů, aby je vyvedli z rovnováhy. Výzkumy amerického psychologa Alberta E. SCHEFLFLENA ukázaly, že úplně cizí lidé zaujímají při setkání rozdílné postoje, dokonce se zříkají i stejné gestikulace. Později, když se při rozhovoru zjistí stejné zájmy, objeví se i stejná gesta. 36 Rychlý střelec: Muž má uvolněné držení těla, povrchní pohled. Ve skutečnosti je připravený ke střelbě. Signalizuje němou výzvu k souboji pro muže: „Jen to zkuste, s každým si to rozdám.“ Pro ženy: „Jsem nejlepší v střelbě“. V člověku se skrývá instinktivní respekt z výšky. Využívají to politici. Když řeční před davem lidí, stojí na tribuně. Ten, kdo stojí nad davem, budí dojem, že má v rukou moc. Možná i z tohoto důvodu se vznešené panstvo královského rodu nechalo a nechává oslovovat „Vaše výsost“ a „nižším vrstvách“ se ukazovalo, resp. ukazuje s korunou nebo aspoň kloboukem na hlavě. Možná, že ze stejného důvodu čeká manažery s větší výškou těla i větší kariéra. Když se nacházíme na místech, kde jsou přítomní i představitelé „vyššího stavu“, doporučuje se nejen sk1onit hlavu, ale i zmenšit výšku těla ... Uvedeme příklad: Zastaví vás na dálnici policajt. Důvod se vždy najde. Situace se dál vyvíjí tak, že vy zůstanete sedět v autě, stáhnete okno a počkáte, až k vám policajt přijde. To je zásadní chyba! Proč? Policajt musí opustit vlastní revír a přijít do vašeho teritoria. Tím, že jste zůstali v autě, vytvořili jste mezi sebou a policajtem bariéru. V takových situacích je lepší, vystoupíte z auta, opustíte svoje teritorium vy a dojdete k policajtovi. Ochránce zákona naladíte, aby k ván byl shovívavější. Druhou zásadou je, abyste se před ním trochu zmenšili a neukázali svou skutečnou výšku. Třetí zásadou je, abyste své zmenšení zvýraznili i slovy, například, jak vás přestupek mrzí, poděkujte mu, že vás na to upozornil ... Jsou však situace, kdy „zmenšování tělesné výšky“ je agresivním signálem. Například, když se pohodlně posadíte na cizí židli, v cizí kanceláři, teda v cizím prostředí, a ještě k tomu v pozici „jezdce na koni“. V řeči lidského těla to znamená, že na židli sedí agresivní, dominantní osoba, jejímž cílem je ovládnout ostatní. „Jezdce na kancelářské židli“ můžete velmi snadno vyhodit ze sedla. Stačí, když se k němu v rozhovoru nakloníte. Dostanete ho do rozpaků, ztratí jistotu. 37 Znáte „princip šéflekáře“? Chodí do dveří vždy první. Šéfové je rádi napodobují a myslí si, že to tak musí být. Můžete to pozorovat každý den, například v jídelně. Vždy se najde někdo, kdo jim otevře dveře, aby měli volnou cestu a hledá jim nejvýhodnější místo. Šéfové si obvykle vyberou místo v čele stolu, podle možností co nejdále od dveří. Poznáte je ještě podle toho, že si často zkříží ruce za hlavou, aby vynikli v davu. TAJENSTVÍ SYMBOLIKY NÁBYTKU Možná si ještě vzpomenete na trůn samozvaného vládce císařství ve střední Africe císaře BOKASSA - s mohutným zadním opěradlem. Zadní opěradla židlí nebo křesel symbolizují společenské postavení a moc. Ten, kdo má největší moc, sedí v křesle nebo na židli s nejvyšším zadním opěradlem. Boční opěradla symbolizují větší moc jen opticky. Vysoké židle šéfů úřadu znervózňují návštěvníky. Dávají jim totiž najevo, že jsou na nižší úrovni moci než šéfové. Když si chce šéf udržet od návštěvy odstup, naaranžuje to například takto: sedne si na svou židli a návštěvníka posadí do křesla, které je samozřejmě nižší. Popelník umístí tak, aby se návštěvník musel akrobaticky natahovat, když si chce odklepnout popel z cigarety. Výsledek - návštěvník ztrácí náladu, klesne mu sebevědomí. Je dobré vědět, co lidem vezme náladu a zbrzdí jejich aktivitu nebo co udělá hostitel, když si chce získat a udržet prestiž. Když si šéf takto pohrává s mocí, dává návštěvníkovi najevo, že ví o jeho slabinách a podle toho se k němu chová. 38 7. KAPITOLA O TAJEMSTVÍ MODRÉHO DÝMU – O HŘE S KÁVOVÝMI ŠÁLKY – HŘE S BRÝLEMI Doporučujeme vám, abyste se nenechali „zahalit dýmem“, teda obalamutit řečmi. Velmi snadno prohlédnete toho, kdo vytváří modrý dým. Podívejte se na délku jeho cigarety. To, co uvidíte za oblakem modrého dýmu, jsou skryté motivy. Kuřáci nedokážou nic utajit. Když mají zapálenou cigaretu a kolem nich stoupá dým, můžete snadno zjistit motivy jejich jednání už mezi dvěma „štuky“. Jsou to totiž požitkáři. Dým je vždy produktem ohně, či už skrytého nebo otevřeného. V našem případě je to oheň skrytý a dýmové signály vyjadřují vnitřní konflikt. Oheň je sice pod kontrolou, ale dým se přece jen sem-tam protlačí ven. Kuřáci se tímto způsobem snaží uvolnit vnitřní napětí - tah za tahem. V příjemné atmosféře ztrácejí opatrnost, kterou se snažili zahalit dýmovou clonou. Z psychologického hlediska jsou různé manipulace s cigaretami, doutníky a dýmkami vlastně snahou o přeskočení problémů. Rituálem kouření se vlastně kuřáci snaží osvobodit od těžkostí a problémů každodenního života, nechávají se unášet oblakem z tabákového dýmu jako v pohádce o létajícím koberci. Jejich oporou v životě je tabákový dým, kterého se pevně drží. I nekuřáci se snaží přeskakovat problémy každodenního života, jenže méně estetickým způsobem: hryžou si nehty, škrabou se v hlavě nebo si upravují něco na šatech. Můžeme to pozorovat například v čekárně u lékaře, kde se nesmí kouřit. Nejsložitější rituál si vymysleli kuřáci dýmek. Georg Stefan TROLLER, žurnalista a kuřák dýmky, přemýšlel o tom, proč vlastně muži kouří dýmku. Je to projev rozvážnosti? Pochybuje o tom. Podle jeho názoru kouří muži dýmku záměrně, aby budili zdání rozvahy a převahy. Horlivým tréninkem se to mnohým celkem úspěšně daří, budí dojem meditace, která je ve skutečnosti pseudomeditací. Dýmky však nutí člověka ke koncentraci protože se těžko zapalují a nedají se uhasit po několika tazích. Procedura kouření dýmky je složitá a musí se pečlivě dotáhnout až do konce. Kuřáci dýmek vyvolávají dojem klidných, rozjímavých požitkářů, aristokratů mezi milovníky modrého dýmu. Ve skutečnosti je však dýmka pro ně nástrojem k uvolnění napětí. Všimněte si, že kuřák dýmky ji začne pedantně čistit právě ve chvíli největšího napětí. Vzbuzuje dojem, že už s nikým nechce hovořit. Jestli mu chcete trochu ubrat z jeho sebevědomí, schovejte mu dýmku. Radost z úspěchu: Když dým z cigarety směřuje dopředu, rozhovor probíhá ve vyšších sférách, vyslovené myšlenky mají křídla. Ten, kdo tímto způsobem vyfukuje dým, vidí všechno v nejrůžovějších barvách a cítí se příjemně. Dým, který stoupá ke stropu, prozrazuje příjemnou atmosféru. 39 Několik poznámek o kouření doutníků: Kuřák doutníku dává světu najevo, že se mu podařila velká věc. Vztahuje se to i na intrikány, kteří mají požitek z toho, když se jim podařilo pořádně někomu zamíchat karty osudu. Možná si vzpomenete na fotografii Gerda M(UE)LLERA a Paula BREITNERA na stránkách tisku z roku 1974: oba páni stáli vedle sebe a kouřili obrovskou havanu. Podařila se jim tehdy skutečně velká věc - vyhráli mistrovství světa ve fotbale. Skrytý a zdrženlivý: V každém případě však má velmi intenzivní povahu. Je mlčenlivý, nerad zbytečně používá velká slova a nesnáší kolem sebe velký rozruch. Muž; který kouří jen doutníky, stojí obvykle vysoko i na společenském žebříčku nebo se k takové "příčce" velmi rychle blíží. Žena, která drží ve štíhlých prstech tenký doutník velikostí king-size, dává najevo, že se vyrovná mužům. Všimněte si ještě dýmu z doutníku. Vyfukuje se zásadně směrem vzhůru a prozrazuje náladu kuřáka. Když dým stoupá vzhůru, kuřák nebo kuřačka mají tu nejlepší náladu. Jestli jste se o to přičinili, můžete si gratulovat. Když dýmový oblak jako sloup začne klesat, co se u doutníků málokdy stává, klesá i nálada. Kuřákovi se nepodařilo dosáhnout vytčeného cíle. Když někdo vyfukuje dým koutkem úst, znamená to, že dosáhne svého cíle jakýmkoliv způsobem. Když dým vyfukujete nosem, musíte hlavu držet hodně vysoko. V přeneseném smyslu slova to platí i o majiteli doutníku: nosí hlavu velmi vysoko, je velmi sebevědomý a považuje se za neomylného. Scény s uvedenými příklady jste už jistě viděli ve filmech, i když jste si možná neuvědomili smysl gest s doutníky. Napřílklad: velký šéf gangu sedí pohodlně v křesle a vyfukuje dým z doutníku značky Monte Christo až ke stropu místnosti. Všichni přítomní pochopili smysl gesta, vůbec není potřebný zvuk - připravuje se velký zátah. Hráč karet, který kouří, by se neměl spoléhat na nacvičenou mimiku tváře, která o kartách nic neprozrazuje. Prozrazuje ho ale dým z cigarety. Když vyfukovaný dým stoupá nahoru, má hráč na ruce zaručeně dobrou kartu, i když se tváří rozmrzele. 40 Popíšeme několik typů kuřáků při jejich oblíbené činnosti. Abyste se trochu pobavili, vymysleli jsme jim jména: Skrývač - drží cigaretu směrem do dlaně jako by ji musel chránit. Tento způsob kouření prozrazuje hodně o kuřákovi. Je to člověk opatrný, málomluvný, nikdy neřekne, co si o problému skutečně myslí. Dokáže skrýt i vnitřní oheň a zrádné myšlenky: Odklepávač - je to nervózní „bafal“. Stále natahuje ukazováček a odklepává popel, i když nemusí. Snaží se takto „odklepávat“ vnitřní neklid a nervozitu. Odklepávači jsou netrpělivými posluchači ostatních. Chtějí mít vždy hlavní slovo a poslouchat jen sami sebe. Obyčejně je to kritika „klepání“ na slabé stránky jiných lidí. Nosič pochodně - drží cigaretu jako světlo poznání. Je to muž, který má sklony k dobrodružství a rytířské cti. Rád se zamotává do nejrůznějších dobrodružství, ale odvážně vydrží až do konce. Na neúspěchy reaguje pokrčením ramen. Obouručný - zapaluje si cigaretu oběma rukama. Je to požitkář uzavřený do sebe, ale zároveň i muž, který zvládne všechny komplikované úlohy velmi rychle, protože se dokáže maximálně soustředit na řešení jediné úlohy. Jako technik je velmi šikovný, má citlivé prsty. Je to kuřák, který vždy jedná, ale rád si hraje i s ohněm. Oblizovač - podélně oblizuje cigaretu v místě spojení papíru. Je to zbytečný rituál, protože cigaretový papír je lisovaný strojem a v místě spojení není žádný žlábek, který by bylo třeba vyplnit. Je to drsný chlapský zvyk. Tento typ kuřáka má rád velká slova, hlavně v hospodě, rád si vypije orosené pivo s vysokou pěnou. Ohryzovač - drží konce cigarety pevně v zubech jako hrot oštěpu. Působí jako muž, který si rád pohrává se svými bicepsy. I dámy mají nápadné a extravagantní kuřácké pózy: Strojená - drží cigaretu nepřirozeně, strojeně. Fyziognomik Reinhold GERLING ji charakterizuje jako úzkostlivou dámu, která sice podléhá různým náladám, ale umí se dokonale přizpůsobit. Úskočný hráč: Cigaretu drží neobvyklým způsobem - mezi prostředníkem a prsteníkem. Ten, kdo takto kouří, je připravený jít i neobvyklými, netradičními cestičkami. Pevně držet šance v rukách: Ten, kdo si tak soustředěně zapaluje cigaretu, dokáže dobře udržet i šance, které se mu nabízejí. Vyniká jako typ nejen při zapalování cigarety, ale i při jednání. Postupuje vždy rozvážně, přitom se dokáže soustředit. Stejně tak se dokáže soustředit i na požitky. 41 Flétnistka - má zajímavý hmat, na ženu dost drsný. Všechno má raději „okořeněné“. Typicky mužský je typ „udělám to levačkou“. Cigarety drží mezi prsteníčkem a prostředníčkem. Je to kouření téměř artistické. Takto kouří muž, který má vždy plné ruce práce. Je to simultánní hráč, který najednou řeší dvě- tři úlohy. K věci: Když je na to vhodný čas, přistoupí bez okolků k věci. Je to typ, který dokáže najednou řešit nejrůznější úlohy, umí improvizovat a dlouho neváhá. Je to „dříč“ ale umí kousat. Nejen při kouření, ale i při pití kávy prozrazují lidé své charakterové vlastnosti. Každý pije kávu jinak. Například, když někdo chytí šálek za okraj a přiloží ho k ústům, kryje se, šálek mu slouží jako štít. Takto zamaskovaný čeká na chyby partnera, aby je mohl ve vhodné chvíli využít. Chytač - chytí šálek přímo do ruky, nepotřebuje ouško. Je to typ razantního muže, který chce všechno mít v rukách, a to hned od začátku. Jemnocit není jeho silnou stránkou. Je vždy přímý a otevřený, jde bez okolků přímo za svým cílem. Pod nátlakem: Poklepává palcem na konec cigarety, co signalizuje, že se ochotně podřídí. Při poklepávání zvyšuje tempo. Je posednutý vlastní výkonností, fyzicky je zdatný a psychicky odolný, je schopný oponovat. Vždy chce něco Prosadit. 42 Nervózní prsty: Napětí a nervozitu je třeba uvolnit - a to pohybem. Prsty nemohou zůstat ani na chvíli v klidu, jako by odháněly nepříjemné myšlenky. Převládají pochybnosti a výhrady. Lehko ho můžete získat: Ten, kdo takto opatrně chytí cigaretu, se dá snadno ovlivnit a zneužít. Na druhé straně je velmi přizpůsobivým partnerem, navíc s dobrou pamětí. Klubko nervů: Tomu stejně vždy poletuje košile, neví, co má udělat dřív - napít se kávy, potáhnout z cigarety, podívat se do spisů nebo prohodit u stolu pár slov. Kdo se takto rozptyluje, nedokáže nic udělat pořádně. Lenochod - je to pomalý, pohodlný muž, kterému se nechce ani vyndat lžičku ze šálku. Zároveň je to klidný, trochu unuděný, téměř lajdácky typ, který s radostí užívá život, nezná předsudky. Klubko nervů - je to typ, který neví, kam má dřív skočit: má si vypít kávu, potáhnout z cigarety nebo se podívat do spisů. Je to člověk, kterého otravuje a ubíjí každodenní život. Je náchylný ke stresu. Páv - je to typ člověka, u kterého najdete pravdu skrytou v nataženém malíčku. Je elegantním vypravěčem, umí se přizpůsobit každé situaci. Má dojem, že je stále na jevišti a nechce se ztratit z dohledu. Lakomec - je typ, který naleje i pár kapek kávy z podnosu zpátky do šálku. Nic nechce ztratit, nic si nechce m ujít. Je velmi šetrný, přímo lakomý, a proto se rád nechává pozvat na kávu. Herec - je hamletovský typ. Šálek obrací konečky prstů tak obratně, jako Hamlet lebku. Je to herec, který vystupuje v truchlohře nebo v opeře. Ve skupině lidí vyhledává příležitosti k sólovým výstupům, protože sólo je jeho prvním i posledním životním cílem. Závaží - je to typ člověka, kterého klidně můžete přirovnat k lepidlu. Těžko se ho zbavíte, když si ho posadíte do kanceláře. Nemluví sice moc, ale zato vytrvale a dlouho rozvíjí jednu myšlenku a potřebuje k tomu společnost. Každý z nás si sem-tam rád zahraje s předměty, které mu přijdou pod ruku. Může to být šálek, popelník nebo brýle. Hra prstů s brýlemi je řečí beze slov. Představte si situaci, že 43 jednáte s partnerem. Je pro vás velmi důležité, abyste ho přesvědčili a získali. Poradíme vám, co znamenají hry prstů s brýlemi. Přehnaný srkač: Vychutnává kávu na způsob páva - s nataženým malíčkem. Stejně přehnaně vystavuje na odiv i své sebevědomí. V kávové pauze se předvádí jako herec - je zábavným vypravěčem, ale nezávazným partnerem. Jednání sice začalo, ale vy máte pocit, že se partner jaksi zdráhá hovořit. Místo slov mluví hrou prstů s brýlemi: sundal si brýle - viditelně je pod nátlakem. Nejistý: „Co jsem to právě řekl? Bylo to dobře?“ Vždy má strach, aby neudělal chybu. Proto chrání oběma rukama nejen šálek, ale i sebe. Šálek mu slouží jako bariéra. Na jednání se musí vždy pečlivě připravit, jinak nepromluví, jen mlčky srká. Konce držadel brýlí si dává do úst a začíná je hryzat - pokouší se tímto způsobem zavřít ústa, aby mu náhodou nevyklouzla nějaká poznámka. Odkládá rozhodnutí. Brýle chytí jednou rukou a druhou nechá volně viset přes opěradlo židle - myšlenková přestávka. Uděláte nejlíp, když tento bod jednání přeskočíte a přejdete na jiné téma, například ze soukromí. Znovu si nasadí brýle - začíná třídit fakta; přemýšlí, dívá se na záležitost z jiného pohledu. Posune si brýle ke špičce nosu - je to pro vás výtka. Nechte ho mluvit, nepřerušujte ho. Můžete to udělat až potom, když brýle zaujmou původní polohu. Oběma rukama si sundá brýle - chytil se na udičku, kterou jste mu šikovně hodili. Nechce sice návnadu hned spolknout. Když nepohne rukama, ještě se nerozhodl. Začne si demonstrativně čistit brýle - vaše argumenty ho nepřesvědčily. Dává vám najevo, že jste pro něho vzduch. Znovu si dává dolů brýle a skládá je - už se rozhodl. Celou záležitost posoudil a ukončil tento bod jednání. Nesmíte ho nutit pokračovat v jednání, pokud neuvedete nové argumenty, které ho přesvědčí: 44 Pohodlný a lhostejný: Je to pohodlný lenochod, lhostejný a nedbalý. Nedá tu námahu, aby si vyndal lžičku z šálku. Na druhé straně je to veselý partner bez skrupulí, který rád obchází předpisy a porušuje konvence. 45 8. KAPITOLA TĚSNÁ BLÍZKOST A PŘECE ODSTUP - HRA S PROSTOREM Jsou v životě situace, kdy se blízkostí cizích lidí nemůžeme vyhnout. Stále víc a víc se k sobě přibližujeme, až z toho máme nepříjemný pocit. Proč? Odpověď je jednoduchá porušila se naše intimní zóna, naše intimní pásmo. Intimní zónu můžeme porušit dvěma způsoby: buď je to láska, sex a velmi intimní city, anebo je to nenávist, nepřátelství, otevřený útok. V obou případech je to vzrušující událost. Srdce nám bije rychleji; adrenalin stoupá. Když nám někdo záměrně poruší intimní zónu, teda vtrhne do našeho revíru, naše instinkty jsou v střehu. Denně to zažíváme v autobusech, tramvajích a přeplněných výtazích. Je zajímavé pozorovat chování lidí ve výtahu. Nejčastěji se dívají na světlo nebo na tabulku označující poschodí. Zdá se, že zadržují dech. Ulehčeně si vydechnou až když výtah zastaví na některém poschodí a dveře se otevřou. Když jsou ve výtahu lidé, kteří se znají, vypadá to, jako by se s nimi vezla i stísněnost. Podle výzkumů psychologů se lidé ve výtahu chovají k sobě tak, jako kdyby ten druhý, resp. ti druzí, byli vzduch, nula. Až později začínají vysílat omluvné signály, odtahují se jeden od druhého. Zdá se, že se stísněnost prostoru, nečinnost a transport nedal snést jiným způsobem. Vzpomeňte si, co uděláte při nástupu do výtahu. Nejdříve na dvacet-třicet sekund strnete. Když se nechtěně dotknete souseda, stáhnou se v těchto místech svaly jako při reflexu. Je to jeden z němých signálů, kterým jako byste chtěli říci: „Nemyslel jsem to tak, nechci vás obtěžovat, hned se odtáhnu.“ V okamžicích těsné blízkosti s cizími lidmi se řečí lidského těla neustále omlouváme. Například, v autobuse se chceme protlačit na volné sedadlo. Sedneme si a sklopíme zrak. Je to omluva. Kdybychom v autobuse seděli úplně sami, rozhodně bychom zrak neklopili. Setkání lidí v autobuse nebo ve výtahu jsou vlastně velmi intimní setkání. Rozdíl je ale v tom, že si jsou navzájem cizí, nemají nic společného a ani nic společného mít nechtějí. Okolnostmi jsou přinuceni k tomu, aby se vzdali distančních pásem, které si v každodenním životě chrání a přísně dodržují. Vysvětlení k obrázku ze strany 105. Pásmo č. l: intimní odstup. Když stojí dva v tak těsné blízkostí, musí se mít velmi rádi, aby to spolu vydrželi. Je to zóna milenců, ve které se málo mluví a prostředkem komunikace jsou smysly - čich a hmat. Je vhodná i pro nejbližší přátele a rodinné příslušníky. Teď je vám už úplně jasné, proč v přeplněném výtahu strnete jako solný sloup. Zóny vzdáleností by se měly dodržovat. Neměli bychom se k jiným přibližovat „těsně na tělo“. Význam pásem je vysvětlený na str. 106. 46 Pásmo č. 2: osobní odstup. Začíná tam, kde končí intimní zóna a sahá do vzdálenosti cca 120 centimetrů. Je to odstup, který udržujeme od svých známých. V této zóně se pohybujeme na společenských posezeních u známých a přátel nebo při osobních a úředních rozhovorech. Pach těla náš nos vnímá už jen jako zesílenou vůni parfému i pach česneku: Na člověka, který stojí na vnější hranici tohoto pásma, už nemůžeme dosáhnout. Pásmo č. 3: společenský odstup. Pohybuje se ve vzdálenosti od 120 do 360 centimetrů. V tomto pásmu hovoří nadřízený s podřízenými bavíme se s kolegy, kterým vykáme, mluvíme s opravářem, který nám v koupelně opravuje pračku. Někdy i milenci mají rádi toto pásmo, hlavně když se chtějí uvolnit. Mohou spolu mluvit nebo se věnovat jiným záležitostem. Pásmo č. 4: veřejný odstup. Začíná cca ve 360 centimetrech a sahá do nekonečna. Je to odstup, který volí například politici, prezidenti nebo jiné prominentní osoby. Toto pásmo lze také nazvat únikovým pásmem, protože v něm je skutečně možné distancovat se od jiných osob a podle potřeby se důstojně pohybovat. Náš instinkt pro dodržování správného distančního pásma funguje velmi dobře. Jako příklad mohou posloužit volby Johna F. KENNEDYHO za prezidenta USA. Když už bylo úplně jisté, že byl zvolený za prezidenta, fanouškové a pomocníci při volbách, kteří stáli kolem něho, najednou ustoupili do pozadí, do pásma veřejného odstupu. Od toho okamžiku byl John F. Kennedy respektovanou osobou - prezidentem USA. Ohraničená pásma - distanční zóny nebo když chcete - teritoria jsou životní prostory naší duše. Každá osoba má své teritorium, ale v různých zemích jsou tato teritoria různě velká. Jiná jsou v Japonsku, jiná v Severní Americe nebo ve střední Evropě. Japonci se například museli naučit žit na malém prostranství, protože jejich země je hustě obydlená. Jiné kultury mají zase osobní teritoria v okruhu několika kilometrů. Když se setkají představitelé dvou národů s rozdílným vnímáním prostorové velikostí, může dojít k nedorozuměním. Středoevropané a Severoameričané dodržují při , formálních rozhovorech odstup v rozsahu 50–120 centimetrů. Tehdy se cítí dobře a jistě. Když se náhodou některý z partnerů přisune blíž, mají z toho nepříjemný pocit. Výzkumníci jednou zaznamenali na videokazetu obchodní jednání mezi Američanem a Japoncem. Rozhovor měl při zrychleném přehrávání velmi zajímavou choreografii, jako kdyby Japonec a. Američan spolu tančili tango. Japonec vytrvale přistupoval k Američanovi, zatím co Američan vytrvale ustupoval. Příčinou bylo rozdílné vnímání prostorové velikostí odstupu. Jednání nemělo pozitivní výsledek. Japonec charakterizoval Američana jako strohého, chladného a odmítavého partnera a Američan Japonce jako nepříjemně dotíravou osobu. Prostorové vnímání závisí od hustoty obyvatelstva. Znalci řeči lidského těla už při podávání ruky odhadnou, jestli člověk bydli v městě nebo na venkově. Lidé z venkova, hlavně z roviny, natáhnou ruku a oběma nohama stojí pevně na zemi. Obyvatelé měst obyčejně vykročí jednou nohou dopředu. Intimní zóna venkovanů je dvakrát tak velká než intimní zóna lidí z města. Jedna obchodní organizace v Anglii požádala psychology o radu, jak se mají chovat k zákazníkům, aby měli vy obrat. Psychologové jim poradili, aby si k zákazníkům z venkova zachovávali větší odstup, nevyvolávali v nich pocit stísněnosti. Byl to brilantní tah! Navázaly se vynikající kontakty a obrat byl mnohem větší než předtím. Další příklad znázorňuje využívání a „zneužívání“ prostorového vznímání. Obžalovaný přichází k výslechu. Vyšetřovatelé ho posadí na nepohodlnou židli. K1adou mu otázky, přibližují se k němu stále blíž a blíž. Instinkt registruje útok. Protiútok není možný. Teda únik! Ale ani ten není možný. Obžalovaný pociťuje velký nátlak. Vydrží jen ten, kdo má silné nervy. Je to skutečně válka nervů. Nátlak vyvolaný malým a těsným prostorem, záměrné porušení intimní zóny, osobního teritoria, má jediný cíl - zlomit odpor. 47 Největší odstup si zpravidla zachováváme od cizích lidí, či už je to v kině nebo za konferenčním stolem. Když někdo poruší tento nepsaný zákon a bezdůvodně se k nám velmi blízko přiblíží, vnímáme to jako obtěžování. Tímto způsobem můžeme i my zjistit, zda jsme v cizí intimní zóně vítaní nebo chladně odmítnutí. Typickým příkladem je chování takzvaných plážových frajerů, kteří se na koupališti, jako by mimochodem, posadí na cizí osušky. Velmi rychle se dozví, či jsou tam vítáni nebo ne. Podobný je i příklad, když nový pracovník nastoupí do zaměstnání, do skupiny starých zaměstnanců. Často má pocit, že se k němu chovají nepřátelsky. Není to však nic jiného než chování s odstupem, a to v pásmu společenského odstupu. Po určitém čase, když se staří zaměstnanci seznámí s novým, zmenšují se zóny tělesného odstupu, přibližují se k sobě tělesně i duševně. Polibek neprozradí mnoho o skutečných citech. Víc o tom prozradí vzdálenost polibků. Milenecké páry se líbají tak, že si k sobě přitláčejí boky. Čím méně je spojuje, tím je vzdálenost boků větší. O skutečném polibku můžeme mluvit tehdy, když vzdálenost boků je 15 centimetrů. Zvláštní distanční zónu mají řidiči v jedoucích autech. V porovnání s cestováním v hromadných dopravních prostředcích, kde jsou lidé nuceni porušovat intimní zóny, poskytuje cestování autem přímo komfortní odstup. A přece neustále roste nevraživost mezi šoféry. Proč? Narušuje se prostorové vnímání řidiče. Když ho někdo předjede, pociťuje to jako vniknutí do intimní zóny a brání se protiútokem. Švýcarský psycholog D. Siro SPÓ(oe)RLI vysvětluje příčiny agresivity na silnicích takto: Auta jsou revíry, pevnosti z plechu a chromu. Ten, kdo sedí v autě, cítí se jako jelen ve svém revíru. Jeho intimní zóna rychle vzrůstá úměrně se zvyšováním rychlosti, a to deset metrů dopředu a deset metrů dozadu. Těsnější přiblížení k této zóně je považováno za porušení výsostného území a vzniká agresivita. Další účastníci silničního provozu nedodrželi odstup podle prostorového vnímání řidiče auta. Vozidla na silnicích nejenže porušují intimní zóny, ale jsou i nezdvořilá, neudělají nějaké omluvné gesto jako lidé ve výtahu, ani se neumí zdvořile usmívat. Znají jen ponižující gesta, která vyjadřují nepřátelské úmysly a nemůžeme od nich čekat ani respektování lidské důstojnosti. Neovládají totiž řeč lidského těla, gesta, která varují nebo prozrazují úmysly. Kdyby se vozidla uměla uklonit a omluvit, určitě by se na našich silnicích jezdilo mírumilovněji. Či už jde o pohyb našich nohou nebo o jedoucí podvozek, bráníme vždy životní prostor, bojujeme o naše vlastnictví Různým způsobem, ale hlavně svou přítomností, označujeme vlastní revíry. Když vnikne do tohoto prostoru někdo cizí, vnímáme to jako útok a snahu nás odtud vytlačit. Když však respektuje náš prostor, odpovídáme stejným respektem. Je to vlastně tajemství války a míru. 48 9. KAPITOLA LOV ZAČÍNÁ: SPOLEČENSKÁ POSEZENÍ V ZAMĚSTNÁNÍ Tuto kapitolu věnujeme takzvaným salónním lvům a těm, kteří se nimi chtějí stát. Najdou tu rady a doporučení, které, samozřejmě, není třeba brát smrtelně vážně. Ostatní čtenáři se na nich určitě pobaví. Salónní lvi skutečně existují. Poznáte je podle toho, že už při vstupu do místnosti se tváří jako hollywoodské hvězdy, kterým právě pošeptali, že za několik minut dostanou Oscara. Jejich nejvyšším clem je pozorovat a zároveň na sebe poutat pozornost, proto si na každé oslavě vyberou strategicky nejdůležitější místo. Jsou to profíci, "bohové" společnosti a společenských posezení, kouzelníci flirtu, mistři vtipu, kteří dokážou změnit strohé a naškrobené skupinky na nevázané party. Nechceme samozřejmě vzbudit dojem, že každé společenské posezení v zaměstnání je záležitostí a příležitostí pro lvy salónů. Víte však sami z vlastní zkušenosti, že při takových příležitostech se vždy najdou muži, ve kterých se probudí instinkt lovce. Podívejme se blíž na průběh společenského posezení nebo oslavy. Poradíme vám, jak se můžete, pokud chcete, stát lvem salónů: Když se zábava rozproudí, vytvoří se malé skupinky. Doporučujeme vám, milí lovci, abyste si vybrali jednu skupinku a pozorovali chování kolegů nebo hostí. Stojí se zkříženými pažemi a působí jako uzavřená společnost? Anebo tvoří otevřený kruh a sem-tam se podívají do kouta? To je skupinka pro vás! Pozorně poslouchejte, občas utruste vhodnou poznámku: Platí zásada, že do skupinky máme vklouznout, ne vtrhnout! Naučte se poslouchat a slyšet to, co je důležité. Důležitější než poslouchání je pozorování a zachycení akceptačních signálů. Ženy jsou v tom mistryně; mají to vrozené. Muži jsou však v tomto případě velmi učenliví. Signálem naděje je například pohled, který trvá déle než dvě sekundy. Potom pozorujte oči. Hlubší pohled, t rozšířené zřítelnice jsou důkazem, že jste vzbudili pozornost a zájem. Dále se podívejte na ramena. Pokud jsou pohyby ramen shodné s vašimi je to důkaz., že "vysíláte". na jedné vlnové délce. Když má dáma vašeho zájmu uvolněná ramena v řeči lidského těla to znamená, že je pro vás dosažitelná. Zvýrazňuje to ještě hlava mírně nakloněná na stranu. Potom se podívejte ještě níž, na nohy. Jestli špička jedné nohy směřuje k vám, jste vybraným objektem této dámy právě vy. Když se situace vyvíjí ještě dál, potom se rozdělí úlohy a hraje se divadlo podle přesně stanoveného rituálu. Dál vám už nemůžeme pomoct. Spoléhejte se na svůj instinkt. Dáme vám však několik důležitých rad. Když chtějí muži na sebe upoutat pozornost, ruka jim směřuje ke krku, začnou si upravovat kravatu. Když ji nemají, hladí si límec košile. Rádi si kladou jednu ruku na bok jako toreadóři; aby ještě více vynikli v zorném poli dámy. Když sedí nebo se opírají o stěnu, obvykle rozkročí nohy. Prezentují tím genitální zónu. Radíme vám, abyste tato gesta nepřeháněli. Jsou projevem disponibility. Ženy a muži mají mnoho společných posunků, přibližně stejnou gestikulaci. Je to například hlazení šatů, vlasů, kontakty očí, gesta s palcem... Typicky ženským gestem je lehké pohození hlavou, co v řeči lidského těla znamená: „Podívej se na moje vlasy, na můj krk, na mé tělo ...“ I ženy s krátkými vlasy lehce pohozenou hlavou symbolizují poletování bohatých kučer. 49 Gesta na obrázku vyjadřují velmi komplikovanou situaci ve vzájemných vztazích. Žena má vysunutou nohu směrem k muži vlevo, který si upravuje kravatu. Není to náhoda, ale o tom až později. Žena má ruku položenou na boku, palec zasunutý za pásek. Gesta ze strany ženy signalizují nadějisexuální připravenost. Odhalila si i senzibilní zónu levé ruky v oblasti zápěstí. Dým z cigarety směřuje dopředu, to je důkaz, že se žena vznáší v oblacích, a to velmi vysoko. Všechny signály směřují k muži vlevo, který je přijímá. Důkazem toho je úprava kravaty, což je podle psychologie sexuální symbol. Muž uprostřed je ze hry vyloučený a nedokáže skrýt rozladění. Je to vidět na přivřené dlani a skrčeném úkazováku. Tělo odvrací od vetřelce, opírá se o stěnu. V překladu podle psychologie to znamená teritoriální agresivitu. Typicky ženským gestem je i odhalování zápěstí - velmi senzibilní zóny - v přítomnosti sympatického muže. Nenápadně, například s cigaretou v ruce. Potom následuje nenápadné uvolnění nohou. V přítomnosti muže, o kterého žena nemá zájem, drží nohy hermeticky spojené. Lehce pootevřená ústa a navlhčené rty nemohou muži přehlédnout. Podle Desmonda MORISSE znamenají tato gesta symbolické představení genitální zóny s významem: „Jsem žena. Podívej, co ti mohu nabídnout a poskytnout.“ Pootevřená ústa jsou symbolickým pozváním. Ještě něco o místnostech; které jsou vhodné pro pohyb salónních lvů: Koupelna je většinou útočištěm pro patologicky bojácné. Není vhodným místem k seznamování. Nakonec, jak často máte ve zvyku umývat si ruce ...? Knihovna je vhodnějším místem. Můžete se tu zapojit do ', rozhovoru a dozvědět se něco zajímavého o hostiteli. Vyhledávat přítomnost hostitele vám doporučujeme tehdy, když chcete, aby vás představil všem novým osobám. Salónní lev si musí vybrat i výhodnou polohu. Je jí malá skupinka lidí a stěna za zády. Nevyberte si místo u dveří, nabízí vám odchod domů. Vy však neodcházejte, ale vrhněte se se vším zápalem do salónní hry. Přitom nezapomínejte na taktiku. Kuchyně je výborným místem pro malý rozhovor. Stačí jít pro několik skleniček a hned s někým navážete rozhovor. Společenská posezení v zaměstnání nejsou vždy jen radovánky. Je třeba si uvědomit, že jsou to oficiální oslavy nebo posezení. Mnoho nástrah a nebezpečí na vás číhá tehdy, když se uvolníte. Ten, komu záleží na pracovním postupu, na kariéře, se chová nenápadně a tiše. Úplně nevhodné je vypít pět sklenek červeného vína (všechno se už zdá být červené) a vyzvonit svůj názor největší klepně v úřadě. Výhodnější je mlčet a sbírat informace. 50 Kdy je nejvyšší čas odejít? Když se vám poprvé chce zívnout. Kolem vás jsou už jen použité sklenky a největší novinku právě posloucháte už ve třetí verzi. Už o nic nepřijdete, už se nic zajímavého neděje. 51 10. KAPITOLA O LVECH SALÓNŮ A PLACHÝCH DÍVKÁCH Hlučné oslavy nejsou pro každého člověka radovánkami. V anketě odpovědělo 50 % lidí, že nemají rádi společenská posezení, ve společnosti jsou plaší a nesmělí. Podle psychologů to jsou introvertní osoby, uzavřené do sebe. Ve velké společnosti jsou „šedými myškami!“ Tuto kapitolu věnujeme hlavně těm ženám a dívkám, které při pozvání na společenskou oslavu hledají s nešťastným výrazem v obličeji vždy nějakou výmluvu. Kdyby věděly, že tím škodí jen samy sobě, nedělaly by to. Platí to stejně i pro podobné typy mužů. Je to hotové neštěstí, přímo tragedie, když manžel nebo partner šedé myšky je salónní lev. Říká se, že opačné typy se přitahují. Něco na tom bude. Ilona P., třicetiletá grafička, byla ve společnosti šedou myškou a manžel salónním lvem. Nedopadlo to dobře. Proč? "Pro něho jsem byla ze začátku velkou výzvou, ba až provokací. Možná bude něco pravdy na tom; že se dvě rozdílné povahy přitahují. Krátce - zamilovali jsme se do sebe. Proč to však nevyšlo? Pro rozdílný názor na společenská posezení a oslavy, pro rozdílné chování při těchto příležitostech: Já jsem si hned na začátku sedla na tiché místo na gauči a nevstala jsem, až když jsme šli domů. Místo toho aby si mě lidé, tak jako předtím nevšímali, každý se na mě díval soustrastně, litoval mě jako hromádku neštěstí, kterou mánžel opustil. A můj manžel? Ten se výborně bavil. Tančil s každou sukní, obdivoval každý výstřih, cítil se jak „ryba ve vodě“. Společenská posezení a zábavy končily u nich doma hádkou. „Proč mě stále ingoruješ? Já jsem pro tebe jen vzduch“ - křičela ona. „Ty celý večer jen někde tiše sedíš“ odpovídal on. „Tanči, flirtuj, bav se.“ Silvestr - to je hrůza pro každého salónního zajíce nebo šedou myšku. Silvestr byl i konec romance mezi Ilonou a jejím manželem. Nebudeme rozebírat podrobnosti. Ilona zjistila, že mezi lvem salónů a šedou myškou - nebo jestli chcete přirovnání z rostlinné říše netýkavkou - to prostě nemůže fungovat. Když se nad tímto případem hlouběji zamyslíme, zapochybujeme, či se tento vztah dal ještě nějakým způsobem zachránit. Ilona měla vždy problémy s větší skupinou dobře se bavících lidí. Její manžel byl přesný opak - choval se jako delfín v průzračném moři, hravě se potápěl a vynořoval, Řeč jeho těla signalizovala: „Cítím se tu dobře.“ Rozevláté vlasy poletující nad rameny. Motiv z reklamy na cigarety. Podle psychologů upozorňuje žena na své přednosti. Je to vysloveně reklamní pozice. Společenské večery nejsou jen posezení v úzkém kruhu maximálně osmi přátel. Jsou i dobrou příležitostí pro hledání přátel, či už mužů nebo žen. Jsou také vynikající příležitostí na uvolnění depresivní nálady nebo na vystupňování nálady dobré. Co znamenají společenská posezení a oslavy pro salónní zajíce a šedé myšky? Obávají se jich, mají strach, tuší - aspoň většina z nich, že ve společnosti selžou, ale neví proč. Cítí se 52 mizerně, bojí se, že je většina přítomných nepřijme do skupinek. Plaché lidi můžeme rozdělit do několika kategorií. Nazvali jsme je výstižnými jmény, například: Zakletá panna Je to dívka se špatnou zkušeností ze společenské oslavy, kterou se jí zatím nepodařilo překonat. Pochází asi z pubertálního období. Možná z ní jednou bude ve společnosti známá, oslavovaná, krásná a úspěšná podnikatelka, zatím však zůstává „zakletou pannou“. Poznačil ji zlý zážitek z minulosti. Matka Lizy Minelli, herečka Judy GARLAND, celý svůj život nenáviděla společenské oslavy. I na vrcholu slávy musela mít v cizím prostředí kolem sebe několik dobrých přátel. Podobně je to i s Dustinem, HOFFMANEM. Vůbec není jednoduché překonat první špatné zkušenosti ze společenských oslav. Zakleté panně je možné pomoci tehdy, když si sama uvědomí, že už dávno není tím plachým a nezkušeným děvčetem, které kdysi nikdo nevyzval k tanci. Takové děvče žije už jen v jejích představách. Když toto období překoná, nebude možná Catherine DENEVUE, ale bude mnohem přitažlivější a elegantnější než doteď. Dívka, která chodí vždy s přítelkyní Je to dívka, která nenávidí společenské oslavy, protože instinktivně cítí, že své kvality umí ukázat jen v úzkém kruhu přátel. Je expertkou na rozhovor ve dvojici. Když zavládne chaos, rozproudí se zábava a místnost se jen tak hemží lidmi, má pocit, že ztratila svou přitažlivost, že je z velké skupiny lidí vyloučena. Platí to i pro podobné typy mužů. Spisovatelka Anais NIN charakterizovala své pocity na společenských oslavách: chce se zúčastnit zábavy, chce patřit do jedné ze skupinek bavících se lidí, ale zároveň bolestně pociťuje, že ji ostatní do skupinky nepřijmou. Určitou útěchou pro takové typy dívek a žen bývá vnitřní hlas, který říká: „Pro mne, která má bohatý vnitřní život, je obyčejný život utrpením.“ Opakovat si stále: „Mám bohatý vnitřní život ...“, to je slabá útěcha. Můžeme to přirovnat k šampaňskému, které teče mimo skleničky. Dívka, která je jednoduše plachá Je to dívka, pro kterou je utrpením hovořit nebo se bavit s cizími lidmi. Myslí si, že plachost zmizí, až vyroste a dospěje. Plachost poznačila a zdeformovala její pohled na samu sebe. Mnohé z těchto typů porovnávají plachost s hloupostí nebo nudou. Můžeme jim pomoct speciální terapií. Dívka, která čeká na životní šanci Je to dívka; která se společenské oslavy bojí, ale zároveň od ní mnoho čeká. Čím víc od oslavy očekává, tím větší je její zklamání, když oslava končí. Nebyl to zážitek století, jen průměrná zábava. 53 Typická žena: V řeči lidského těla to znamená zkřížené nohy. Muži málokdy sedávají v této poloze, a když, tak velmi stísněně. U žen tato poloha signalizuje uvolnění a z posezení odstraňuje strojenou formálnost. „Houpací noha“ symbolizuje uvolnění se sexuálním podtextem. Někteří muži se při vyzouvání a nazouvání lodičky mění v nezkrotné divochy. Americký spisovatel Larry EISENBERG přirovnal pocity dívek, které od oslavy hodně očekávají, k jídlu: „Velké oslavy - party jsou jako ústřice. Výborně vonějí, krásně vypadají když se jich ale přejím, cítím se nemocný. Na oslavách očekávám velký zážitek a nenacházím ho. Cítím se ve společnosti izolovaný. Pozoruji krasavice a požitkáře, jak jsou krásní, bohatí a uvolnění a dostanu strach. I když to všechno už dávno vím, přece nedokážu odolat ani jedné oslavě.“ Ten, kdo čeká na noc nocí, která podstatně změní jeho život, velmi se mýlí. Určitě se stává, že občas na oslavy zavítá i nějaký princ nebo princezna, ale ve většině případů až 98 ze 100 se prochází kdesi v pohádkové zemi. Co je lékem proti falešným nadějím? V společenské oslavě nevidět nic víc jen trochu zábavy, humoru a dobré nálady ve společnosti jiných lidí. Nebuďte, prosím, zklamáni, když vám oslava nezmění život ani nepřinese velkou životní 1ásku! Děti společenských oslav a posezení - co je na nich zvláštní? To, že neodmítnou pozvání na žádnou oslavu a nechybí ani na jednom posezení. Ztratily sympatie jiných tak jako 54 obehraná deska čistotu zvuku. Na každé oslavě se cítí jako hvězdy na jevišti v hlavních rolích, ostatním jsou ochotni přenechat jen role vedlejší. Zůstaly tedy dětmi, které si stále hrají. Dost jsme toho už řekli o salónních lvech, ale existují i salónní lvice. Jsou to typy dívek nebo žen, které na oslavách zapomínají na všední dny a věnují se divadlu, hrají ho společně s ostatními přítomnými. Mají rády oslavy a nečekají od nich nic jiného než dobrou zábavu. Nevrhají se se sklenkou v ruce na druhý konec místnosti s jediném cílem - najít si partnera k důvěrnějšímu pohovoru nebo velkou životní lásku. Jsou možná exhibicionistky a využívají příležitost na flirtování s několika muži najednou, přitom do flirtu nezahrnují erotiku. Oslavy jsou pro salónní lvice legální příležitostí na velké vystoupení. Další sedavá poloha, která na muže působí povzbudivě. Žena na obrázku chce vědomě upoutat pozornost mužů. Nohy má přehozené přes sebe, lýtko přitlačené na spodní nohu. Tím se zvýrazní svalový tonus a noha je „kratší“. Ten, kdo překříží nohy směrem k partnerovi, signalizuje sympatie. Když dva, kteří spolu mluví, začínají rozumět, budou mít i stejná gesta, jako zrcadlový obraz. Vytvoří uzavřenou formaci, uzavřenou společnost, ze které jsou všichni ostatní vyloučeni - v tomto případě muž na kraji gauče. Pokud vidíte v salónních lvicích dívky z jiné planety, potom byste si v souvislosti s oslavami a posezeními měli položit několik otázek: Přicházíte na oslavy ve vhodném čase? Jestli se ostýcháte být první na parketu nebo neradi přicházíte na oslavy mezi posledními, potom si najděte partnera. Do místnosti se příjemněji vstupuje ve dvojici. Může to být i osoba, která bydlí ve vašem okolí a ráda se s vámi sveze autem nebo tankem. Její jméno vám hostitel určitě prozradí. Nasadíte si na oslavu masku? V jedné ze studií se utrpení plachých lidí vysvětluje takto: Tito lidé by nejraději celý svět seznámili se svými problémy, ale problém je v tom, že nemají odvahu: Místo toho, aby to udělali, stáhnou se do sebe, nasadí si na tvář masku a na tělo šaty 55 příslušných barev. Je to vynikající prostředek na odpuzení ostatních lidí. Na oslavu si vždy oblečte takové šaty, ve kterých se líbíte sami sobě! Vystupujete na oslavě jako obsluhující personál? Když budete stále vysypávat popelníky a běhat se skleničkami nikdo nebude mít příležitost navázat s vámi rozhovor. Když jste nervózní zaměstnejte se tím, že něco nabídnete sousedovi. Je to vynikající příležitost k navázání rozhovoru. Ale nic víc, prosím! Dáváte na oslavách přednost dobrému jídlu a pití před dobrou zábavou? Trénování žvýkacích svalů a sahání po skleničce je klasickým znakem nejistoty. Kromě toho plná ústa udělají z člověka němého. Když už váš nic nedokáže zastavit před nadváhou, tak si aspoň uvědomte, že neustálým žvýkáním a hltáním prozrazujete nejistotu. Dívka vpravo a muž vlevo kopírují svá gesta, tedy dohoda a shoda. Oba mají zájem o navázání bližšího kontaktu. Muži uprostřed nezůstává nic jiného než vynucený úsměv, aby zachoval formu. Mezi těmi dvěma se musí cítit zbytečný. Držení těla však prozrazuje jeho skutečné pocity. Hlavu naklání dopředu nesouhlas. Stažené obočí-hněv. Pohled, kterým obšťastňuje souseda není právě přátelský. Paže a nohy jsou zkřížené obranná pozice. Muž vlevo chce působit čestně a otevřeně, a možná, že takový i je: otevřené ruce, noha posunutá dopředu, paže a nohy rozevřené. Bohužel, partneři sedící proti to vůbec neakceptují. Žena sedí opřená o židli, nohy má zkřížené a z paží si vytvořila bariéru: ruku zadala v pěst (nepřátelství). Muž uprostřed se cítí být moudřejší, všechno ví líp. Poloha nohou signalizuje, že je připravený zaútočit. Sedí opřený dozadu a velmi se kontroluje. Uvolníte se, když posloucháte hudbu? Nejlepší způsob, jak se zbavit nejistoty a bojácnosti, je nějaká činnost. Jestli rádi tančíte, tak tančete. Rytmický pohyb uvolňuje jakékoliv napětí, zapomenete na plachost. Jste němý jako ryba? Výsledky výzkumů dokázaly, že jednou z příčin plachostí a bojácnosti je neustálé sebepozorování a sebekontrola. Bojácní lidé se stále vidí na jevišti, myslí si, že je každý tajně pozoruje a poslouchá i když prohodí úplně nenápadnou poznámku o počasí. Umění úspěšné konverzace spočívá vtom, když si namluvíte, že nikdo. kromě vás v této chvíli nic spontánnějšího a zajímavějšího nedokáže říct. Přijmete pozvání na oslavu a v poslední chvíli se omluvíte? Jsou takové typy lidí, kteří v poslední chvíli vypadávají ze seznamu hostů. S nadšením slíbí účast, ale v poslední chvíli dostanou buď návštěvu nebo chřipku. Jsou u hostitelů neoblíbení, hlavně při sestavování 56 rozpočtu. Takové typy dosáhnou velmi rychle toho, že je nikdo na další oslavu nepozve. Když tedy nemáte odvahu jít na oslavu, potom odřekněte včas. Pokud jste slíbili, že přijdete, tak potom bezpodmínečně choďte! Přilepíte se na partnera nebo společníka jako pijavice? Ve skupině vládne naškrobená zdrženlivost. Všichni tři mají zkřížené paže a ani nohy nejsou uvolněné. Těla jsou pootočena od tebe: opatrné taktizování před začátkem rozhovoru. Muž vpravo signalizuje zájem o ženu. Směr nohy prozrazuje, že by se s ní rád sblížil. A tu je vidět, jak se situace změnila. Nejdřív se uvolnily nohy - žena a muž vlevo změnili neutrální pozici. Samozřejmě, že s vývojem situace není spokojený muž vpravo. Zkřížené paže vyjadřují obrannou pozici. Ještě sice reaguje, ale nevyvíjí žádnou činnost. 57 Když vás někdo doprovází na oslavu nebo vám dělá společníka, to ještě neznamená, že se od něho nesmíte ani hnout. Dosáhnete jen to, že mu pokazíte náladu (a sobě také) a vezmete mu všechny šance na rozhovor s jinými. Když je muž po vašem boku váš manžel, dopřejte mu trochu volnosti! Když se naučíte rozumět řeči lidského těla, pomůže vám to zorientovat se v různých životních situacích, přesně budete rozumět například tomu, když někdo pohodí hlavou, přehodí si nohu přes nohu nebo vyfoukne dým z cigarety směrem ke stropu. Kostky jsou vrženy. Muž vpravo musí konstatovat, že v jeho neprospěch. Z tříčlenné skupiny zůstala už jen dvojice: žena uprostřed a muž vlevo. Co se tu nyní odehrává je jen reklama. Muž vlevo si zasunul palce za pásek- tímto gestem říká: „Tam je skrytá síla!“ Žena na vysílání reagujenezkřížila paže, tělo pootočila směrem k němu i nohu vysunula tím směrem: udělala první krok. Levou rukou si chytila vlasy, odhalila senzibilní zónu v oblasti zápěstí (přání pohladit). Nálada se stupňuje, jak to dokazuje dým stoupající z cigarety. 58 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Arghyle, Michael: The Psychology of Interpersonal Behaviour. Penguin Books, Hardmondsworth 1967 Berne, Eric: Spiele der Erwachsenen. Rowohlt Taschenbuch Verlag. Reinbek 1970 Birdwhistel: Kinesics and Context. Allen Lane, London 1971 Bonnafont, Claude: Die Botschaft der Korpersprache. Ariston Verlag, Genf 1979 Crutrhrie, Dale: Das Gewisse Etwas. Signale des menschlichen Korpers, Kindler Verlag, M(ui)nchen 1978 Kurth, Hanns: Menschenkenntnis auf den arsten Blick, Ariston Verlag, Genf 1974 L(uy)scher, Max: Signale der Personlichkeit. Rowohlt Taschenbuch Verlag, Reinbek 1976 Fast, Julius: Korpersprache. Rowohlt Taschenbuch Verlag, Re inbek 1971 Fast, Julius: Die Geschaftssprache des Korpers. Heyne Taschenbuch Verlag, Miinchen 1981 Eibl-Eibesfeldt, Iren(ae)us: Krig und Friden. Piper Verlag, M(ui)nchen 1975 Korda, Michael: Power: Randome House, New York 1975 Goffman, Irving: Interaction Ritual. Allen Lane, London 1972 Hall, E. T.: Silent Language. Doubleday, New York 1959 Lamb: Posture and Gesture. Duckworth, London 1965 Morris, Desmond: Der Mensch, mit dem wirleben. Droemer Knaur Verlag, M(ui)nchen 1978 Pease Allan: Body Language. Sheldon Press, London 1981 Szasz, Susanne: Korpersprache der Kinder. Gustav L(uý)bbe Verlag, Bergisch- Gladbach 1978 Scheflen, Albert: Body Language and Social Order. Prentice-Hall, Englewood Cliffs 1972
