Zde můžete stáhnout SCOOL! v PDF

Transkript

Obsah
říjen 2011 / www.scool-mag.info
03 Mixer
04 Neznamý známý Rajmund Habřina
06 Projekt Habřina
07 Reportáž: Odhalení pamětní desky
08 Drahý táto!
10 Země na slunečné straně Alp
12 Rozhovor: Smiljana Knez
14 Praha - Mater Urbium
16 Cesta do hlubin profesorovy duše
18 Dobrodošli v Sloveniji, Mighty Shake
20 Sportovní den
22 Italie
23 Adaptační kurz
24 Reportáž: Konference
25 Voda
26 Fed Cup
27 Kino Rosice
28 Taneční
30 Hornický den a Den Zastávky
31 Zábava
Editorial
Milí čtenáři,
právě jste otevřeli 25. číslo SCOOL!u. Toto číslo je v několika ohledech
zvláštní. Ukazuje se, že náš časopis neslouží jen jako prostor pro studentské slohové práce či reportáže ze školních akcí (i když ty se tradičně
těší velkému zájmu čtenářů), ale také začíná stále silněji propojovat
naše gymnázium nejen s blízkým okolím (jak dokazují články o Rajmundu Habřinovi), ale i se vzdálenějšími krajinami. S lehkou nadsázkou
můžeme konstatovat, že tímto číslem SCOOL! expanduje na mezinárodní půdu, a to díky rozhovoru s velvyslankyní Slovinské republiky, paní
Smiljanou Knez. Že to není jediný spojovací článek se Slovinskem, vás
přesvědčí i některé další texty.
Další novinkou je také to, že toto číslo vytvářela redakce, která prošla
(z pochopitelných důvodů) mírnou "generační" obměnou. Tímto bych
chtěla poděkovat dlouholetým spolutvůrcům SCOOL!u - Michalu Kedovi a Matouši Kolaříkovi a zároveň popřát redakci v novém složení
hodně spokojených čtenářů.
A vám všem přeji příjemné počtení
Eva Kokešová
SCOOL! - MAGAZÍN
GYMNÁZIA
/ č. 25,veselé
říjen 2011
Redakce
siViZASTÁVCE
vám přeje
Vánoce a šťastný Nový i nový rok!
Šéfredaktor Kateřina Bochničková Kultura Natálie Plešáková Sport Martina
Zoblivá Grafika Jáchym Důjka Korektury Katečina Bochničková
Redakce Pavlína Žazová Webmaster Dominik Butschek
email: [email protected], tel: 732 659 640
2
cover design: Michael Bátrla tisk: Pamiro Rosice
MIXER
Středoškolská odborná činnost
je zde opět pro všechny zájemce o vyzkoušení si něčeho nového!
Jak název napovídá, úkolem tohoto článku je vás, studenty našeho gymnázia, nalákat, abyste si rozšířili obzory
vašeho poznání.
O co se vlastně jedná? Středoškolská odborná činnost je něco jako bakalářská práce, vylepšená seminární
práce. :-) Základem této práce je objevení něčeho nového, zkoumat něco, co je opomenuté nebo co ještě nikdo
předtím nezpracoval. Práce se skládá z teoretické části a z praktické, na které potom budete stavět vaše obhajoby. Prakticky si můžete vybrat jakékoliv téma, jaké vy sami chcete, a pokud vám někdo bude říkat, že je
to zbytečné, nedejte se odradit a stůjte si za svým názorem. ;-) Pokud vás žádné téma nenapadne nebo máte
zájem o podporované práce, můžete si vybrat z nabídky témat od JMK. Témata naleznete jak na internetových
stránkách, tak na nástěnce u kabinetu chemie.
K čemu vám tato práce bude? Tato otázka mi přišla vždy zbytečná, neboť zpracování vašeho tématu vám dá
opravdu hodně. Naučíte se psát odbornou práci, vystupovat před porotou a publikem a obhajovat svou práci,
zjistíte, jak jednat s lidmi, abyste dostali to, co chcete (samozřejmě legální a slušnou cestou ;-) ) a hlavně se vám
SOČka bude hodit na vysoké škole, kde za ni dostanete body u přijímacích zkoušek.
Jak to celé probíhá a co vás čeká? Nejdříve si stanovíte, co chcete zkoumat, jak to provedete, jestli budete mít
konzultanta nebo ne a co je vaším cílem. Začnete s praktickou částí, během toho si napíšete teorii, kterou byste
měli stihnout do konce prosince (vzhledem k tomu, že v lednu se na vás vrhnou všichni učitelé a budou po vás
chtít pololetní písemky a excelentní výsledky, je to opravdu dobrá rada). Na konci vás už jen čeká typografická
úprava práce, vyplnění přihlášky a příprava obhajoby vaší práce. Školní kolo je taková malá předpremiéra,
vyzkoušíte si to, zjistíte, co jste měli říct a neřekli a co jste řekli a neměli. V okresním kole rozhodne porota o
tom, co byste měli říct a co ne, no a v krajském kole podáte perfektní výkon a nejlepší z vás postoupí do celostátního kola. ;-)
Takže pokud ještě váháte, jestli do toho jít nebo ne, ráda bych vám poradila, že byste to měli zkusit. Může vám
to hodně dát, ale nevezme vám to nic (když zanedbáme čas ;-) ). Doufám, že jsem vám v rozhodování aspoň
trochu pomohla, a pokud máte nějaké dotazy, ptejte se pana učitele Dojivy, který vám rád poskytne bližší informace. ;-)
Pavlína Žažová, C3. A
Zážitek z Masarykovy univerzity
Je opravdu těžké něco napsat, protože jsme zažili tolik skvělých pokusů
a všeho možného, že nevím u čeho začít…. Asi začnu tím, jak to tam
vypadalo: Měli moc krásnou, moderní, hodně vybavenou chemickou
laboratoř. Jenom co jsme vešli, říkam paní Justové: „Podívejte, jak to mají
vybavené, tolik digestoří (cca 25, ne jako u nás jedna a napůl funkční),
tak krásné nádoby – krásně čisté, ne jako u nás při laboratorních pracích,
vyndám třecí misku, která je celá od modré skalice, ne, tam krásně čisto“.
„Honzi, nezvykej si,” říká paní učitelka :-). Měli připravené všelijaké
pokusy – odbarvovali jsme kofolu, zapalovali sáček s plynem, zkusili jsme
si udělat amoniakovou fontánku a všelijaké hezké pokusy jsme viděli. Také
nám dali na ruku speciální vatu – maličký kousíček a zapálili ho. Vůbec to
nepálilo, i když nám hořelo na ruce. Asi nejlepší byl tekutý dusík – napustili jsme umyvadlo teplou vodou a nalili asi litr tekutého dusíku, krásná mlha
:-). Na zemi byl trošku nepořádek, a tak pan profesor z té univerzity řekl,
že se jde uklízet, vzal tekutý dusík a rozlil ho po podlaze se slovy: „Takhle
se u nás uklízí.“ Musel jsem se smát, když jsem přijel domů a otevřel chat
na Sekundě!!!, kde jsem se zeptal, jak se účastníkům exkurze líbila. Všem
se líbila moc, i když před exkurzí polovina holek nechtěla jet, ale nakonec
jely, aby se „ulily“ ze školy :-)… Exkurze se mi moc líbila a doufám, že se
na MU do chemické laboratoře ještě někdy podívám.
Jan Hruškovič (tercie)
Koncert
18. listopadu při příležitosti
Dne studentstva a imatrikulace nových prváků a primánů
proběhne tradiční koncert,
tentokrát ale s netradičním
hostem - bude jím Petr Váša,
fyzický básník. Pokud chcete
dopředu vědět, co to znamená,
mrkněte na petrvasa.cz nebo na
wikipedii. Co se tam nedočtete,
ale mohlo by vás zajímat - Petr
Váša je vnukem spisovatele
Rajmunda Habřiny, jemuž je
věnována část tohoto čísla.
Redakční rada přeje všem inspirativní zážitek.
3
Téma
Neznámý známý Rajmund Habřina
(PhDr. Jan Ondroušek)
(18 .9. 1907 - 2. 4. 1960)
Jak uvádí Ladislav Soldán v článku Jeden
ze zapomínaných (100 let od narození
Rajmunda Habřiny), patří Habřina mezi
spisovatele, jejichž literární dílo se začalo
vytrácet z veřejného povědomí už po roce
1948 ještě za autorova života. Smutným
dokladem tohoto faktu je skutečnost, že
po roce 1947 už nic nevydal. Po jeho smrti
v r. 1960 se za celé období do 90. let 20.
století objevila v tisku pouze jediná zmínka, a to článek Pavla Švyhnose In margine
Rajmunda Habřiny, otištěný v dubnu 1970
v Rovnosti u příležitosti desátého výročí
Habřinovy smrti.
Habřina pocházel z chudé havířské
rodiny, ale jeho rodinné zázemí bylo velice
kulturní. Jeho otec (rovněž Rajmund) podporoval ve studiích všechny své čtyři děti,
i když mu to jeho sociální postavení nemálo
znesnadňovalo. Rajmund Habřina mladší
projevoval od dětství všestranné umělecké
nadání, mimo jiné výtvarné a hudební. Nakonec se však věnoval především literatuře.
Úspěšně absolvoval klasické gymnázium
(i s obávanou řečtinou) a stejně tak i studia
na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde byl žákem proslulého
literárního historika Arne Nováka. Jeho
studijními obory byly český jazyk a filozofie, ke kterým si pak připojil i němčinu. Po
zakončení vysoké školy a úspěšných rigorózních zkouškách dosáhl titul doktora filozofie prací Březina a Nietzsche, která posléze
vyšla na základě doporučení
rigorózní komise i knižně.
4
Od počátků své tvorby byl Habřina inspirován svým rodným krajem v okolí
Příbrami na Moravě. Právě těmito místy
protéká potůček Habřina, který se společně
se jménem autorova oblíbeného básníka
Otokara Březiny stal podnětem ke změně
jeho jména z Chatrný na Habřina.
Po ukončení studií začal Habřina pracovat
jako středoškolský učitel v Brně a zapojil se
i do rozsáhlé kulturní a osvětové činnosti,
působil mimo jiné jako redaktor a tajemník
Moravského kola spisovatelů, jako dramaturg ve starém divadle na Veveří. Spolupracoval s rozhlasem i jako autor původních
rozhlasových her, například Hrdinské bolesti nebo Valašská stráž.
Prosadil se i jako překladatel, zejména ze
slovinské literatury, známý je například jeho
překlad románu V. Levstika Čin (1936).
Nebyla to jen překladatelská činnost, kterou
se uvedl do česko-slovinských
literárních vztahů, ale vůbec jeho podíl na
rozvoji všestranných kulturních vztahů se
slovinskými tvůrci, zejména s Božidarem
Borkem. To vše stálo i za jeho jmenováním
československým velvyslancem v Jugoslávii. Této funkce se však po Mnichovu
už nemohl ujmout.
Nelze opomenout ani Habřinovu
esejistickou tvorbu, například soubor esejů
Světla nad Kralicemi (1931). Projevil v
nich hluboce založený vztah k rodné zemi
a kraji s vcítivým porozuměním pro krajinu prozářenou duchovním světlem dějinné
tradice, zvláště českobratrské.
Ve třicátých letech 20. století se v jeho
umělecké tvorbě podle mého uvážení projevuje osudově lyrické založení. V prvních
básnických knihách se po svém vyrovnává
s poezií Otokara Březiny, a to především
ve sbírce Marný smích k věčnosti (1930)
a částečně i v básnické knize Legendy
vzpoury (1934). Za jednu z Habřinových
nejkrásnějších knih vůbec pokládám
sbírku Sasanky (1938), kterou věnoval své
ženě. Na první pohled jde spíše o křehkou
a něžnou poezii, která však postupně stále
více připomíná jemně broušený krystal,
zdánlivě prostý, který však uvnitř žhne
silou nejprotrpěnější a nejopravdovější
životní zkušenosti. Dominantou knížky se
zdá být láska, ne však jako lehký opar milostného blouznění, ale jako osvobozující
a povznášející úděl člověka, jako to, co
otvírá dveře mezi životem a smrtí i smrtí
a životem:
Requiem
„Až smrtí zkolébán
spočinu jednou v zem,
ať spím tak tiše.
jak bych spal v klíně tvém,
jak bych spal ve tvém klíně
za noci májové,
kdy žízní, ani hladem
se srdce neozve,
již neozve se srdce
po karnevalu žití,
již nechci, nechci pít
již chci jen dlouze sníti,
již chci jen dlouze sníti
o bílých loktech tvých,
o vroucích objetích,
o dálkách modravých,
o dálkách modravých,
kde sídlí bůh a den,
kde naplnění dojde
sen země, nedosněn.
Až smrti zkolébán
spočinu jednou v zem,
ať květy májové
mi prší requiem.“
Habřinovo lyrické založení se projevuje
i v jeho próze. Je to příznačné hned v jeho
prvním románu Ohnivá země (1938), který
patří k autorovým nejvýznamnějším dílům.
V románu je podán příběh lásky dvou
mladých lidí, Pavla a Elišky. Pavel je
syn nejbohatšího sedláka, Eliška pochází
z chudé havířské rodiny. Jejich příběh se
prolíná s dobovými společenskými poměry
na poválečné vesnici v době rostoucího
sociálního napětí, které vyústí do stávky
a násilných střetů v rosicko-oslavanském
uhelném revíru v prosinci 1920.
V Habřinově podání je pozornost upřena
i na konflikt havířů a sedláků. Jeho
dramatické vyústění se v závěru propojí s
tragédií lásky obou hlavních postav.
Silná lyrická složka, která se v románu objevuje, není nahodilá ani samoúčelná, ale
je výrazným kompozičním prvkem, který
odpovídá epické linii příběhu, zmnožuje ji
a prohlubuje.
Knize býval vytýkán nadměrný, neadekvátní lyrizmus. Podle mého soudu je to právě
intenzivní existenciální lyrizmus, který dává
téma
Ohnivé zemi takovou působivost, a to jak
z hlediska psychologické charakteristiky
hlavních postav, tak i z hlediska motivace
jejich chování.
Nelze v této souvislosti neuvést postřeh
Ladislava Soldána, že první Habřinův
román, jímž se přihlásil k ruralistickému
hnutí, by si zasloužil důkladnou interpretaci.
Doslova za malý literární klenot lze
v Habřinově díle považovat knihu
historických balad Věnec z klokočí (1941).
Kniha je souborem tří próz: Jan Sokol z
Lamberka (1407), Opuštěný (1625) o Karlu
starším ze Žerotína a Zvoník u svatého Petra
(1645) z doby neúspěšného obléhání Brna
Švédy.
Kniha je prozaická, ale jde o prózu
svrchovaně a podmanivě básnickou.
Habřinovo tvárné úsilí zde dosahuje architektonicky modelované, koncentrované
a vyvážené účinnosti. Žádné slovo nepřichází
nazmar, není významově prázdné a
organicky zapadá do jednoho celku pevné
formy a plného významu. Vyprávěcí jazyk v
sobě ztělesňuje charakter starodávné řezby
či rytiny. Baladičnost próz se samozřejmě
netýká pouze jejich tragického, pochmurného a dramatického vyznění. Snová
obraznost metafor, rytmizované vyznění
vět, návratnost motivů, intenzita expresivních a knižních pojmenování vytvářejí
jeden vzrušený, vznešený, emocionálně
výrazný reliéfní styl, který připomíná mnohotvarou, ale přitom mistrovsky zkomponovanou hudební skladbu, která vytváří jeden
dokonalý celek:
„Zastavila se s tlukoucím srdcem teprve
nahoře nad údolím.
Měsíc plul bílými mraky a lehounký příboj
jeho bledého světla stříbřil zasněžené
stráně, spící skály i neuchopitelnou vidinu
Lamberka, rostoucího tam dole ze skal
jako neskutečný přelud. Sněžný mír ležel
na zemi a mával bílými křídly ve světelných
výších nad údolím, chladil rozpálené tváře,
konejšil rychlý tepot srdce, zhasínal v očích
horečné světlo. Ticho se zdálo být bez konců
a bez hranic. Jen chvílemi přilétl z hloubky
tichý, mámivý útržek hlasu Oslavy, tak daleký, jako by zavanul z druhého břehu života.
A Janě se najednou zdá, že se otevřela země
a že z jejích prsou vyšel dlouhý, dlouhý
vzdech osvobození. V jejích očích zasvítil
krátký, blaživý úsměv, odpověď na všechny
její otázky.“
Věnec z Klokočí vyšel za nacistické okupace
v roce 1941 ve zkrácené, censurou okleštěné
podobě.
Doba nesvobody za německého protektorátu přinesla Habřinovi a jeho rodině
velká traumata. Jako čestný, zásadový a
humánní člověk se zapojil do činnosti il-
egální odbojové organizace Obrana národa.
Po vyzrazení byl zatčen, vězněn v Kaunicových kolejích v Brně a poté deportován
do koncentračního tábora Mauthausen s
pokynem „návrat nežádoucí“. Jeho osobní
situace byla o to horší, že doma zůstala jeho
mladá žena s malou dcerkou Helenkou.
Internace v koncentračním táboře byla
každodenním bojem o přežití a uhájení holé
existence. Hrubé násilí a krutost věznitelů
musely otřást každým člověkem; je stěží
představitelné, že člověk takřka ubitý k smrti, pohybující se na hraně života, dokázal nejen přežít, ale i posilovat ostatní
spoluvězně a pomáhat jim, aby nepodlehli
vysílení, otupění a bezmoci a aby si uchovali vůli žít.
Bylo to vědomí hluboké a přesvědčené
lásky k domovu, jeho blízkým a bližním,
které Rajmundu Habřinovi umožnilo udržet
se při životě, a právě tehdy se stalo něco
neuvěřitelného, v Rajmundu Habřinovi se
opět probouzí básník. Verše, které tvoří,
uchovává jen ve své paměti, přednáší je
svým vězněným druhům a posiluje v nich
touhu přežít. Tyto verše, které byly uchovávány v jeho mysli, byly vydány až po
válce s názvem Vězeň za dráty (1945).
Básně této sbírky jsou velmi sugestivní,
což je umocněno intenzivní metaforikou
démonických projevů zla, které zahlcují
život. Za obrazy zkázy a smrti však cítíme
pohled věčnosti, který se někdy vyjevuje i přímo v prozářených motivech domova a který tvoří kontrast naděje zlému
obrazu lidské apokalypsy. Klasický verš,
pravidelný rým a rytmus i patetická dikce
jsou adekvátním vyjádřením jednoho
z nejmonumentálnějších bojů za uchování
humanity lidskému rodu:
Chandra
„A opět jeden západ hasne,
a obvazy mlh se vzdává tmám,
ač do tisíců tělem vklíněn,
v tisících jsem dnes sám a sám.
Tam kdesi za zdmi hoří život,
tam kdesi v dálkách s topoly,
zlé, otevřené rány v hrudi
snad ani již dnes nebolí…
Tam kdesi za zdmi hoří život,
tam volnost nepokrývá rez.
A u mých nohou ještě leží
má touha, němý, němý pes.
Rajmund Habřina se po válce vrátil domů ve
zbědovaném stavu, těžké zdravotní postižení
si nesl po celý zbytek života, jeho víra, láska
a naděje mu však daly znovu možnost žít a
zaujatě se věnovat práci ve škole i
literární tvorbě. V Brně, kde žil, založil i nakladatelství Mír, které vydávalo publikace
zaznamenávající pro budoucí generace
hrůzy války a fašismu. Sám této
problematice věnoval knihu úvah Nadčlověk
a nadnárod (1946), kde se zabýval Nietzscheho myšlením a jeho zneužitím v ideologii německého fašismu.
V průběhu poválečného období se však vedle svého učitelského povolání věnoval více
veřejné a osvětové práci, což se projevilo
zejména po nástupu komunistů k moci
v roce 1948. Jako spisovatel se proto posléze
odmlčel, protože člověk jako on se stěží
mohl poddat dobové socialistické kulturní
politice a psát na zakázku podle požadavků
společenské objednávky, která neodpovídala jeho uměleckému a myšlenkovému
založení.
Počátkem 50. let se stal ředitelem gymnázia
na Křenové ulici v Brně, kde setrval až do
své smrti v roce 1960.
V tíživém období 50. let zde v kolektivu
učitelů a žáků vytvářel přátelské ovzduší
spolupráce a porozumění. Jak ukazují
vzpomínky jeho bývalých kolegů, dokázal je vždy morálně podpořit a pomoci jim
v těžkých životních situacích. K učitelům
a žákům měl přátelský vztah. Byl náročný
a odpovědný, ale nikdy nikoho neponížil
a nezesměšnil.
Pověstná byla jeho pracovitost, když ještě
večer přicházel domů s aktovkou naditou
spisy; dokázal prý pracovat až dvacet hodin
denně. Měl mimořádně dobrou paměť a udivující znalosti literatury, filozofie i mnoha
dalších oborů. Vynikal též strhujícím mluveným projevem, který byl charakteristický
bohatým myšlenkovým obsahem a vysokou
kulturou slova. Traduje se, že po jeho vystoupeních málokteré oko zůstalo suché.
Jako člověk byl na jedné straně aktivní a činorodý, na druhé straně vážný
a uzavřený, citlivý, vnímavý a duchovně
založený.
Dnes nám může připadat, jakoby jeho dílo
odešlo společně s ním. Za jeho tvůrčího spisovatelského života bylo poměrně známé,
ale pak se povědomí o něm začalo vytrácet.
Důvody mohou být různé, například ztracenost autorovy generace daná nepříznivými
společenskými podmínkami, nedocenění
moravské, resp. brněnské literatury, autorova skromnost nebo jeho krátký život, který
mu nedopřál satisfakci. Těžko říci.
Rajmund Habřina nesl svůj osud statečně
a dokázal jej přijmout, obraceje se
k věčnosti jako neustále zpřítomňovanému
2
průvodci a nestrannému soudci, který
dává zapravdu všem spravedlivým. Jeho
odkaz a pozůstalost, 25 kartonů v Památníku národního písemnictví včetně esejů či
románu Ďábelská komedie, teprve čekají na
svůj závěrečný verdikt.
5
Téma
Projekt Habřina
Minulý rok jsem nastoupila do To se nedalo říci o tamějších studentech, brněnský dům a ulici, která nosí jeho
1. ročníku na tuhle školu. Mnoho věcí kteří o bývalém řediteli neslyšeli téměř jméno.
tu pro mě bylo nových a mimo jiné i nic. Naše další cesta promrzlým Brnem V červnu minulého školního roku jsem
Projektový den.
směrovala na místní hřbitov. Tam jsme měla poslední úkol – nahrát báseň
Ptala jsem se kamarádů, co takový den také kromě Habřinovy hrobky poznali Sasanka a názorně ji vyobrazit před
obnáší, a oni mi vysvětlili, že se každý jeho dceru. Po hezkém přivítání jsem kamerou. Role herečky jsem se chopila
student zapíše na jeden projekt vedený paní Vášové položila několik osobních statně,výsledek se mi zdá sice pěkný,
nějakým profesorem a onen den se otázek týkajících se jejího otce a ona ale někdy až trapný. Však jste někteří
skupina studentů
pokouší o zpracování určitého tématu.
Moje představa
nebyla příliš
přesná, a tak jsem
se namátkou zapsala k panu profesoru
Ondrouškovi.
Možná že to
nebyla pouze
náhoda
a v podvědomí
jsem cítila kladný
vztah k literatuře,
rozhodně jsem ale
netušila, co se na
mě chystá a že se
zapojím do takové míry.Na první
schůzi v kabinetě
obkládaném
knihami jsme byli
obeznámeni se
základním plánem Zleva: PhDr. Jan Ondroušek, A. Vlk, A. Jarolím, A. Liška, L. Soukopová, A. Palko a
celé akce. Nečekala P. Strážnický
nás jen školní práce
sami viděli a věřím, že jste to vzali s hus internetem a knihami, ale také práce nám vypovídala svůj životní příběh.
morem stejně jako já.
Domů jsme jeli s dobrým pocitem
v terénu.
a další týdny jsme pokračovali ve sběru Moji spolužáci, kteří se na tom také tolik
V daný projektový den jsme vyjeli na
materiálu na naše umělecké „veledílo“. podíleli a trochu se vyznají ve výpočetní
naši novinářskou misi do Brna.
V Brně jsme navštívili Filozofickou Fotografie, videozáznamy krajiny okolí technice, vše zpracovali do nového dokumentárního filmu. Všichni tři
fakultu MU, Gymnázium Křenová a Příbrami, mluvený scénář a další
hrob Rajmunda Habřiny na ústředním rozhovory – to vše bylo potřeba zařídit, Adamové (Jarolím, Liška, Palko)
hřbitově. Na fakultě jsme udělali aby kluci mohli začít stříhat samotný odvedli za výběrové asistence Artura Vlka nelehkou práci. Můžeme být
několik záběrů a prohlédli si bystu film.
také hrdi i na to, že celá naše práce
Habřinova profesora Arne Nováka. Na Sotva jsme si na chvíli oddychli,
byla podnětem slavnostního odhalení
OJprojekt
se
vrhl
do
práce
podruhé.
Křenové nás čekala zajímavější práce,
pamětní desky Rajmunda Habřiny v jeho
měla jsem vyzpovídat zástupce ředitele. Naše další cesta do Brna už byla
PhDr. Trávníček nám ochotně poskytl v hojnějším počtu a všichni, kdo se rodném domě v Příbrami na Moravě.
obsáhlý rozhovor a naším zájmem byl účastnili projektu, mohli vidět Habřinův
Lucie Soukopová, C2. A
potěšen.
6
téma
Odhalení pamětní desky
Rajmunda Habřiny
Rajmund Habřina, básník, prozaik,
překladatel, příbramský rodák byl
středobodem akce, která se uskutečnila
28. září v Příbrami na Moravě. Na
Svatého Václava, v den narozenin
Rajmunda Habřiny, byla tomuto
moravskému spisovateli odhalena
pamětní deska na jeho rodném domě.
Jasné ráno. Přímo azur, když jsem byl
na cestě do Příbrami, byl jsem v takové vznešené náladě. Vyvrcholení
mnohaměsíční práce spousty lidí, kteří
se podíleli na znovuzrození legendy
jménem Rajmund Habřina. Stál jsem
před kaplí sv. Floriána a s lehkým
překvapením jsem pozoroval, že skupina, kterou jsem nepovažoval za příliš
početnou, tedy skupina „fanoušků“
díla Rajmunda Habřiny, je poměrně
velká. Nebyli to pouze okolní obyvatelé
s nadšením pro nepříliš masové kulturní akce, také studentů zastáveckého
gymnázia se zúčastnilo více, než se
dalo čekat v tom nejtajnějším snu, třeba
prima přišla téměř v plném počtu. Davy
se srocovaly před kaplí.
Celá slavnost začala průvodem všech
účastníků k rodnému domu Rajmunda
Habřiny, který se nachází cca půl
kilometru od kaple. Program odehrávající se před rodným domem
Rajmunda Habřiny zahájil ředitel naší
školy PhDr. Petr Kroutil. Zasvěcený
výklad o díle a celkovém přínosu díla
Rajmunda Habřiny české literatuře
přednesl Doc. PhDr. Ladislav Soldán.
Ostré slunce a všudypřítomné vedro
mu neumožnily projev dokončit,
podlehl kratší indispozici, následován
ohromeným výdechem davu. Všechno
však dobře dopadlo.Po ukázkách
z Habřinova díla, které procítěně
předenesla herečka Marie Durnová,
se ke slovu dále dostala slovinská
velvyslankyně Mag. Smilijana Knez,
která položila důraz na přátelství
mezi Čechy a Slovinci. Senátor prof.
MUDr. Jan Žaloudík, CSc vzal své
vyprávění zdánlivě zeširoka, došlo i
na Církev moravských bratří v USA,
Jan Žaloudik odhaluje pamětní desku
v jejichž modlitebně ho zaujal nápis
„Myslet globálně, jednat regionálně“. Slavnost překonala moje očekávání a
Pro tento okamžik nemohlo být nic
myslím si, že i očekávání organizátorů.
příznačnějšího. Zbývalo jen přistoupit Myslím si také, že mimořádnost tohoto
k samotnému aktu odhalení desky.
aktu řádně podtrhla i velmi vysoká
Jen krátká chvíle a už na všechny
návštěvnost (doufejme, že to nebylo
svítila – pamětní deska Rajmunda
jen kvůli slibovanému volnu).
Habřiny.
Zdálo se, že Rajmund Habřina ožívá
ve všech zúčastněných a že jeho odkaz
zůstává uchován.
Adam Jarolím, C2. A
Foto: Miroslav Herman
P. S. Velký dík patří organizátorům
celé akce jak z řad studentů a
profesorů naší školy, tak představitelů
Obce Příbram, zejména panu starostovi Rostislavu Trtilkovi.
Za finanční podporu je třeba
poděkovat také Mikroregionu Kahan a
Skupině ČEZ.
Slavnostnímu odhalení přihlížejí všichni přítomni. V popředí (zprava) velvyslankyně
Slovinska S. Knez, ředitel našeho gymnázia P. Kroutil, herečka M. Durnová a
moderátorka L. Solánská
7
Téma
Drahý táto!
Osobní vzpomínky dcery Rajmunda Habřiny
Opustil jsi nás, když mi bylo jedenadvacet, a i přes to půlstoletí, kdy
Tě nemohu vidět a slyšet, bývám často
s Tebou. Kdybych i chtěla zapomenout,
bytostně cítím, že jsi mou částí, mluvím
někdy Tvým jazykem, vnímám vztahy, a dokonce i lidi Tvým pohledem
a v neposlední řadě zažívám vděčnost
za to být s Tebou neoddělitelně spjata.
Odešel jsi z domova, vlastně „byls odejit“, když mi byly dva roky, a zpomínám
na Tvůj návrat, když jsem byla šestiletá.
Nepoznala jsem Tě tehdy, měls totiž
musulmanskou váhu, přišel jsi pěšky
přes kus Evropy, holohlavý, divně
oblečený a nevěřila jsem, že patříme
k sobě. Dítě asi saje prostředí, které
Tě tehdy nadšeně přijímalo s láskou,
radostí a s velkým očekáváním. Měls
velké plány, přál sis pracovat, budovat
a hlavně psát, vydával jsi knížky, které
jsi léta v koncentráku nosil v hlavě.
O tom, že jsi po návratu po skončení
války dostal několik vyznamenání,
jsem se dozvěděla, až když jsi nežil;
byls skromný, tichý, slova jsi vážil,
a přestože si nevzpomínám, že bys mě
někdy pohladil, dojímala mě Tvá starost o mne, když jsem byla nachlazená.
Věděla jsem, že miluješ přírodu, svou
Příbram, dokonce mám dvě Tvé perokresby rodné obce, obrazy borovic
nad poli směrem k Zbraslavi, snad
Na Chuděrce. Tam jsme po válce jezdili
z Brna na ohníčky, pekli jsme brambory,
výlet do Příbramě byl pro mne svátkem.
Ještě ohýnky na Chvojnici, blízko
Ketkovic, Ti byly milé. Nosil jsi pumpky, dokonce hůl, a někdy jsme cestou
zpívali, texty si ještě pamatuji, vztahovaly se k Tvé knížce Jan Adam
z Víckova. Oslava a potok Habřina jsou
součástí rodinné tradice. Tvá sbírka
básní Sasanky měla možná kořeny zde.
Také vzpomínám na Tvé přátele, výtvarníka Emila Hlavicu, autora sochy v
Pohádce máje, kterou jsi před
válkou zdramatizoval, na malíře Mužíka,
sochaře Fabiána, malíře Františka
Bílkovského, ten ilustroval Tvé knihy.
8
Rajmund Habřina s dcerou Helenkou (1941)
Když jsi založil nakladatelství Mír,
chodívala jsem za Tebou na náměstí
Svobody, tam bývali literáti, někteří
chodili k nám domů do Masarykovy
čtvrti. Učil jsi češtinu, filozofii, ale já se
Tě bála ptát, každé slovo mi bylo málo.
Mám dvě vzpomínky, kdy jsi mi byl blízko, cítila jsem, že Tě ty chvíle naplňují
stejně jako mě, malou školačku: když
jsi seděl za klavírním křídlem v našem
„čtvrtém pokoji“, (byl jaksi navíc
a neměl své jméno) a hrál jsi na klavír
dlouho, dvouručně, já stála opřená
a s obdivem poslouchala; mé dětské
hodiny klavíru byly dobré jen na hraní
z not, a to ještě s dlouhým cvičením.
Až teď vím, žes improvizoval, vlastně
ani nevím, jestli jsi znal noty.
Druhou vzpomínkou byly chvíle
s básněmi. Četl jsi mi verše Bezručovy,
Erbenovy, bylo to vždycky v Tvé
pracovně a od té doby jsem vyhledávala jen knížky psané ve verších. Také
vzpomínám s úsměvem na chvíle při
hraní „ovčince“, sám jsi dělal z vosku
ovečky (byly to nakrájené svíčky bez
knotu) a nakreslil jsi na lepenku celou hru. Když u nás byla babička
s tetou Fánkou a Tys býval nemocný,
hráli jsme karty a já byla pyšná, že už
devítiletá umím mariáš. Býval jsi doma
zřídka, chodívals ze školy až večer
a vždy s naditou aktovkou spisů. Těšila
jsem se, až zase onemocníš a budeš
upoután na lůžko, to nastaly pro mne,
jedináčka, zábavné časy.
téma
Ještě Vánoce se nesly v rodinném
duchu, to jsi vyměnil domácí oblečení
za smoking s motýlkem a většinou jsme
je slavili na Starém Brně s babičkou
a maminčinou brněnskou rodinou.
Někdy, hlavně na Silvestra, jsi přednášel
komické říkánky, asi z dob studií; Ty,
vždycky důstojný a vážný, jsi stejným tónem, aniž jsi hnul brvou, říkal
vtipné a rozverné rýmovánky. Jednou
jsi mi složil romanci o spolužačkách,
potřebovals jen jména a charakteristiky.
Smysl pro humor mám jistě po Tobě, jen
není tak vznešený.
Byls aristokratem ducha, tolik si toho
teď vážím. Dosud mám v deníku Tvá
slova, která mě provázejí po celý život,
znám je zpaměti:
Dnes je již starou pravdou šaldovské
poznání, že umění je důkazem nestárnoucího života. Umění stále zobrazuje
úžas a oslnění, zápas bolesti a naděje,
věčné drama lásky a smrti, a přece neunavuje, přece je stále nové, přece vždy
znovu strhne a okouzlí.
Helena Vášová (druhá zleva) podepisuje knihu R. Habřiny
při příležitosti odhalení pamětní desky (28. 9. 2011)
A ještě vzpomínám na Beskydy, vracel
ses tam rád; společné rodinné dovolené
byly vždycky v horách. Tehdy jsem
od Tebe dostala „ultimátum“: naučit
se latinsky otčenáš. Byla to padesátá
léta… Po válce jsi byl nemocen, snad
jediný zdravý orgán v Tvém těle bylo
srdce, a to vypovědělo službu. Když
jsme Tě pohřbívali, přišla se s Tebou na
brněnskou centrálku rozloučit snad celá
škola, gymnázium Křenová 36, ještě
znám telefonní číslo na Tvůj ředitelský
stůl. Až za delší čas mi jedna paní profesorka řekla, že rodičovská sdružení
probíhala na Tvé škole v noblesní
atmosféře, a pokud jsi mluvil, nejedno
oko prý nezůstávalo suché.
Jsi se mnou, táto, jsi s námi, protože,
jak jsi psal: mrtvi jsou jenom Ti, na něž
již všichni zapomněli…
A žiješ v nás,
Tvá dcera,
říkávals mi „holči“.
V Brně, květen 2011
Helena Vášová (vpravo) s Marií Durnovou,
členkou Mahenovy činohry Brno (28. 9. 2011)
Text: Ing. Helena Vášová,
rozená Habřinová
Foto: z archivu autorky, Miroslav Herman
9
Téma
Země na slunečné straně Alp
Slovinsko se představuje
Schválně: co si vybavíte, když se řekne Slovinsko? Pokud jezdíte s rodiči k Jaderskému moři, pravděpodobně otcovo
láteření, že ti „vydřiduši“ si za prťavý kousek dálnice účtují patnáct euro. Pokud zrovna v zeměpise berete Evropu, asi se
poškrábete za uchem a po chvíli váhání mezi Lublaní a Mariborem z vás vypadne: „Lublaň.“ A pak je tu ještě možnost, že
si nevybavíte vůbec nic. Ať už patříte do libovolné z těchto skupin, doufám, že po přečtení tohoto článku se vaše povědomí
o této zemi poněkud rozšíří. (Samozřejmě, existují i lidé, kteří toho o Slovinsku vědí mnohem víc, než je možné nacpat na
tuto stránku, ale asi chápete, proč se o nich nezmiňuji.)
Nejprve si Slovinsko zasadíme do
geografického kontextu. Sousedí s
Rakouskem, Maďarskem, Chorvatskem
a Itálií. Právě kvůli Středoevropanům
mířícím k moři do posledních dvou
jmenovaných zemí se v letních
měsících stává maličkou brankou,
kterou všichni rekreanti musí projít, než se rozvalí na pláži. Je to ale
zbytečné, vždyť Slovinsko má k
Lipici, kde chovají – hádejte co –
lipicány, obdivovatel regionálního
umění a tradic zase uvítá spoustu
muzeí s expozicemi lidových dovedností – např. vinařství, včelařství,
paličkování, kovářství, sklářství
či alpského mlékárenství. Obyvatel Rosicka jistě ocení muzea
hornictví. Návštěvou Slovinska by
neměl pohrdnout ani historik. Ať už
Maribor
hora Triglav
Jadranu přístup taky, celková délka
pobřeží je 47 kilometrů. Neholdujeteli bezcílnému lelkování u vody, ale
musíte-li trávit dovolenou ve stejné
zemi jako zbytek vaší rodiny, právě
Slovinsko může být ideálním řešením.
Povaleče necháte svému osudu a vy
si užijete i trochu adrenalinu – ať už
zvolíte rafting na řekách Soča, Sáva,
Krka nebo Kolpa, horolezectví v
Alpách, jeskyňářství v přibližně 6 700
objevených jeskyních (některé chrání
UNESCO) či „obyčejnou“ turistiku
(projít všech cca 7 000 kilometrů turistických tras vám snad chvíli zabere),
rozhodně neprohloupíte. Vždyť řeky
tečou malebnou přírodou, mnohdy jsou
na nich i vodopády; můžete vyšplhat
na nejvyšší horu Slovinska, Triglav
s 2 864 metry nadmořské výšky,
10
a shlížet na celou zemi shůry; při troše
štěstí narazíte v Postojenské jeskyni
na macaráta jeskynního; když trochu
zabloudíte (což při systému značek
červené kolečko s bílým středem není
zase tak obtížné), snadno se vám stane,
že si dovolenou protáhnete na 150 dní
a díky systému propojených turistických tras se podíváte až do Francie, Lichtenštejnska, Německa nebo
Švýcarska.
Ale Slovinsko není jen zemí přírodních
krás, byť je jich tam více než dost na
stát téměř čtyřikrát menší než Česká
republika. Milovník koní zaplesá v
Trojmostí
město Piran
bude pátrat ve vesnici Hrastovlje po
stopách výbojných Turků (ale je zde
také kostelík s nástěnnými malbami),
procházet se po místě nálezu nejstarší
flétny na světě v Divje Babe, znovu
se jako loupežný rytíř Erasmus bránit
na Predjamském hradě před císařem
Fridrichem III. a znovu být zrazen
svým sluhou, prohlížet historická jádra
slovinských měst Lublaně, Mariboru a
Celje či v Šempeteru zkoumat římské
pohřebiště, jistě se domů nevrátí zklamán.
Slovinsko nemusíte prožít jen „na
vlastní kůži“, ale také „na vlastní
žaludek“. Určitě nezapomeňte navštívit
nějakou místní hospůdku, kde vám
uvaří typické slovinské jídlo. Chtít
můžete třeba žlikrofi (knedlíky plněné
směsí brambor, škvarků, cibule a ma-
téma
předem ze slaniny, česneku a petržele,
které nakrájíme na drobné kousky a
smícháme.) Vaříme tak dlouho, až jsou
fazole a maso měkké. Vyndáme maso z
hrnce, nakrájíme ho na drobné kousky
a vrátíme zpět. Přidáme na kostky nakrájené brambory a několik na plátky
nakrájených rajčat. Vaříme tak dlouho,
až jsou brambory úplně měkké. Dober
tek! (Dobrou chuť!)
Pro někoho je to možná s podivem, ale
Slovinci a Češi se v historii mnohokrát
ovlivňovali. Vzájemný vliv můžeme
vysledovat už z dob Sámovy říše, to
se spojili proti Avarům. Dále Přemysl
Otakar II. dočasně ovládal část Slovinska, slovinští šlechtici se s českými
spojovali sňatky, rod Schwarzenbergů
ze Slovinska dokonce pochází (oblast Kraňsko). Během náboženských
rozepří v českých zemích utíkali mniši
hrad Predjama na chorvatské hranici
také do slovinských klášterů, zde dva
Češi spolupracovali na významné
polévka, podává se jako hlavní jídlo).
joránky), jotu (kříženec guláše
slovinské literární památce, Stičském
Ingredience:
fazole,
brambory,
rajčata,
a polévky, který se skládá z kybobkový list, cibuli, uzené maso, pepř rukopisu. Na Slovinsku působil a je
saného zelí, fazolí, slaniny a brama sůl. Příprava: krátce povaříme fazole, zde dokonce pochován vynálezce lodbor, zahušťuje se kroupami a koření
ního šroubu,
vyndáme je z vody a opláchneme.
česnekem a bobkovým listem) nebo
Takto předvařené fazole dáme do hrnce Josef Ressel. V Praze zase působil
poticu (závin z kynutého těsta,
známý lublaňský rodák, architekt Josip
s vařící vodou, přidáme uzené maso,
obvykle s ořechovou náplní, slavný
Plečnik, který se podílel na přestavbě
nadrobno nasekanou cibuli a bobi za hranicemi). Pokud se do SlovinPražského hradu do dnešní podoby a na
kový
list.
Vše
osolíme,
okořeníme
ska hned tak nedostanete, zkuste
pepřem a přidáme pešt. (Připravíme ho pražském náměstí Jiřího z Poděbrad
tento recept na maneštru (hustá
stojí kostel Nejsvětějšího srdce Páně
podle jeho návrhu. Nemůžeme zapomenout ani na tuláka Karla Hynka
Máchu, ten se na svých cestách setkal
s Francem Prešerenem (část jeho básně
se stala hymnou Republiky Slovinsko),
což vyústilo v pozdější přátelské dopisování. Jejich literární styl je údajně
velmi blízký. O to, aby se slovinská
literatura dostala do Čech, se později
zasloužila řada kvalitních českých
spisovatelů-překladatelů, za všechny
jmenujme alespoň Josefa Horu, Josefa
Hiršala, Františka Benharta, Rajmunda
Habřinu.
Tak co, ještě pořád si myslíte, že je
Slovinsko nezajímavá země?
K. Bochníčková
septima
Julské Alpy
11
Rozhovor
říjen2011 / www.scool-mag.info
Sbližování kultur
Rozhovor se slovinskou velvyslankyní Smiljanou Knez
Rozhovor s Její Excelencí velvyslankyní Republiky Slovinsko, Mag. Smiljanou Knez, by se nejspíš nikdy neuskutečnil,
kdyby nebyla odhalena Rajmundu Habřinovi v Příbrami pamětní deska. Tento spisovatel totiž mimo jiné překládal i ze
slovinštiny, a tak jsme nelenili, chopili se příležitosti a oslovili zástupkyní slovinského státu při příležitosti její návštěvy
na zmíněné akci. Rozhovor sice nakonec proběhl elektronickou cestou, ale při osobním setkání na nás paní velvyslankyně
zapůsobila velmi sympaticky.
Jak jste se dostala k práci
velvyslankyně? Potřebujete k vaší
práci nějaké speciální schopnosti
nebo vzdělání?
Musíte být diplomatem a k tomu být
schopen řídit a organizovat práci, navazovat kontakty a komunikovat. Co se
týče vzdělání, nejčastěji se k diplomacii
dostanou lidé, kteří vystudují
mezinárodní politiku či mezinárodní
právo.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Můj běžný pracovní den je rozdělen
mezi práci na ambasádě a různé
aktivity mimo ni; jako např. odhalení
pamětní desky spisovateli a překladateli
Habřinovi. Anebo jednám o tom, jak
spolupráci v různých oblastech ještě
posílit. Těmito aktivitami podporuji
slovinsko-české přátelství. Když jsem
na ambasádě, čtu nejrozličnější
materiály, připravuji si podklady pro
různá setkání a podobně.
Je Česká republika vaše první vyslanecká země? Pokud ne, kde všude
jste byla a kde se vám líbilo nejvíc?
Má první vyslanecká země byla Česká
republika, ale již v roce 1996. Do roku
2000 jsem působila jako zástupkyně
velvyslance Republiky Slovinsko v
České republice, od roku 2002 do roku
2006 jsem ve stejné funkci působila
v Londýně. Musím se přiznat, že se mi
v České republice velice libí.
Kolika jazyky se domluvíte?
Třemi až čtyřmi.
Čím jste chtěla být jako malé dítě?
Nejdříve učitelka, později jsem chtěla
cestovat a zkoumat cizí země a kultury.
Překvapilo vás v České republice
něco? (Jak pozitivně, tak negativně)
Překvapilo mě především to, jak se
Praha, ale i ostatní města stala ještě
krásnějšími.
Cestujete po České republice? Pokud
ano, jaké je vaše oblíbené místo?
Cestuji po České republice – především
služebně, ale také soukromě. Zaujalo
mě prakticky všechno; moc se mi líbí
jak města, tak i příroda.
Chutnají vám česká jídla?
Ano. Pokud je to možné, nakupuji
pouze místní – české potraviny. Chutná
mi spousta jídel, obzvlášt moučníky.
Sledujete české filmy, čtete české
knihy, posloucháte českou hudbu?
Ano, moc ráda. Přečetla jsem již
několik knih českých autorů (např.
Balabán – Zeptej se táty, Novotný –
Sidra Noach, Tučková – Vyhnání Gerty
Schnirch …). Poslední filmy byly
Taková normální rodinka a
Jaká jste byla studentka?
V prvních ročnících průměrná, později Karamazovi.
České filmy jsem od mládí sledovala již
nadprůměrná.
ve Slovinsku. Co se týče hudby, velice
se mi líbí Iva Bittová a samozřejmě
Jaký byl váš nejoblíbenější (a
nejneoblíbenější) předmět ve škole? vaši velcí klasici Smetana a Dvořák.
.... jaká kniha vám právě leží na
U mě nějak vždycky záleželo na
učitelce/učiteli; matematika tak mohla nočním stolku?
Právě čtu Zvuk slunečních hodin paní
být mým nejoblíbenějším, ale také
nejneoblíbenějším předmětem ve škole. Hany Adronikové.
Stýská se vám po Slovinsku? Co vám
nejvíce chybí? Nebo je pro vás Česká
republika druhým domovem?
Samozřejmě; nejvíce mi chybí rodina
(která zůstala částečně ve Slovinsku,
Co děláte ve volném čase?
částečně ve Velké Británii) a fenka
Čtu, navštěvuji galerie a muzea, chodím
Zala. Ale svým způsobem se Česká re- na procházky (třeba na Petřín).
publika stává mým druhým domovem.
12
Bez jaké věci se neobejdete a co
naopak považujete za zbytečné?
Neobejdu se bez ovoce. Za zbytečný
považuji mobilní telefon.
Kdybychom přišli k vám domů a
pustili televizi, začal by hrát český,
nebo slovinský program?
Český.
téma
Nalákejte naše čtenáře k návštěvě
Slovinska.
Myslím, že si stačí přečíst článek „Slovinsko se představuje“ ve vašem časopise –
tam naleznete vše potřebné.
Přibližte nám svoji vlast – kdybyste
měla použít jednu větu k její charakteristice, jaká by to byla?
Malá a krásná.
Vzkázala byste něco našim studentům?
Buďte vždy zvědaví, klaďte si otázky a
hledejte na ně odpovědi.
Cestujte, poznávejte nové lidi a obklopujte se přáteli.
Děkujeme za rozhovor!
Ptala se: K. Bochníčková, septima
Foto: Miroslav Herman
Paní Smiljana Knez v rozhovoru s šéfredaktorkou SCOOL!u
K. Bochničkovou a E. Kokešovou
Slavnostní odhalení pamětní desky R. Habřinovi v Příbrami 28. 9. 2011.
Zleva: moderátorka L. Solanská, slovinská velvyslankyně S. Knez, členka Mahenovy činohry v Brně
M. Durnová, senátor PČR J. Žaloudík, ředitel Gymnázia v Zastávce P. Kroutil
13
Reportáž
PRAHA - Mater Urbium*
... v obležení Gymnázia Zastávka
7. 9. 2011 5:10, Doma
Ležím v posteli, spím. Najednou
uslyším někde v dáli ten známý a protivný zvuk, který každé ráno ohlašuje,
že je čas vstát. S velkou nechutí pár
minut po zazvonění budíku vylézám
z postele. Po vykonání základní hygieny se přesouvám do kuchyně, kde již
na mě čeká připravená snídaně. Během
několika málo minut jsem byl připraven
na cestu. Jelikož bydlím v nedalekém
městě, požádal jsem tatínka o odvoz
k zastávecké pekárně. Poblíž našeho
domu se k nám připojil jeden spolužák,
kterého jsme vzali s sebou. Okolo 5:45
jsme byli na místě odjezdu a v 6:00 jsme
vyjeli směr Praha.
7. 9. 2011 6:00, Zastávka, Hornický
dům
Kromě pár spolužáků už všichni sedíme
v autobuse plni očekávání a myšlenek
na věci, které jsme si určitě zapomněli
sbalit. Všichni zíváme a oči držíme
otevřené jen silou vůle. Konečně se
rozjíždíme směr Praha a pomalu se chystáme dohnat nevyspání, pan Novák
nám však oznámí, že nás spát nenechá
a začíná první z nespočtu výkladů.
7. 9. 2011 10:05, Kostel sv. Cyrila a
Metoděje
Stojím v kryptě parašutistů, tentokrát
jsem pana Nováka vůbec nevnímala,
dívala jsem se na fotky mrtvých hrdinů,
na díru, kterou v zoufalství vyryli. Bylo
mi hrozně úzko, chtěla jsem utéct.
Když jsem četla jejich přísahu, říkám
si: „Nesmíš se rozbrečet, sakra, nesmíš
se tady rozbrečet!“
7. 9. 2011 14:00, Staroměstské nám.
Měli jsme za sebou půldenní pochod po
Praze, když jsme došli kolem čtrnácté
hodiny na Staroměstské námestí. Plni
radosti a smíchu jsme si prohlíželi
okolí. Poté jsme dostali malou chvíli na
jídlo a další potřeby. S pár lidmi jsem
se odebrala na WC, kde nám paní vybírající pětikorunový poplatek oznámila tu hroznou katastrofu. Naši tři hokejisté zemřeli při letu do Ruska. Radost
a úsměv na tváři se ve chvíli proměnily
ve výraz zděšení.
7. 9. 2011 16:00, Židovské město
Ve středu kolem patnácté hodiny jsme
došli společně ke starému židovskému
městu. Židovský hřbitov se svými
vrstvenými hroby, synagoga se jmény
zavražděných židů za druhé světové
války. To vše mělo na mě silně depresivní dojem. Pak jsme přešli do Staronové synagogy, kde jsem přímo cítila
kolektivní utrpění, kterým celý jejich
národ prošel. Při dotyku se zdí se mi
tahle muka měnila v čistou energii,
která proudila po celém těle.
8. 9. 2011 11:00, Hradčanské náměstí
Pan učitel Novák zaplatil pouličním
14
* Mater Urbium - matka měst (lat.)
téma
muzikantům a ti pro nás začali hrát
veselou lidovou píseň. Pobídl naši třídu
k tanci. V momentě se třída sexta roztancovala a přidávali se i kolemjdoucí
páry. Nadšení japonští turisté začali
zuřivě pořizovat fotografie tancujícího
davu. Tento jev doplňovala příjemná
atmosféra tamního prostředí.
8. 9. 2011 16:00, Petřín
Na rozhlednu nejdu. Moc schodů.
Stejně je hnusně a nebude nic vidět.
Pod Petřínem je výstava Járy Cimrmana, ta naštěstí nezklamala. Exponáty
jako šaty z Cimrmanových dětských let
a lžička hladomorka s dírou uprostřed.
Prostě Cimrman (viz těž poslední
strana). Naštěstí jsem nešel do zrcadlového bludiště, prý stálo (hádejte za
co) a bylo to vyhozených 50 KČ.
padá úplně stejně jako všechny ostatní,
které jsme navštívili. Ale tenhle si budu
pamatovat. Náš průvodce je cizinec,
tak mluví zajímavě. Sice mu není moc
rozumět, ale hezky se to poslouchá.
čekalo uvnitř. Nádherná lóže s vypolstrovanými sedačkami se usmívala
a já měla pocit, že se ocitám ve vyšší
společnosti. Herci byli výborní, zejména pánové Donutil a Rašilov. Cestou
zpět byla teplá noc a nádherná osvětlená
9. 9. 2011 14:18 Budova ministerstva Praha.
školství
Úplně si vybavuji jeden záběr. Pan 10. 9. 2011 02:00, koleje
Malý a pan Novák kráčí ruku v ruce „Možná bychom měli jít spát,“ nesměle
a u toho salutují a za nimi pochodují navrhuji. „Spát můžeme doma.“
taktéž ruku v ruce vysmátí studenti. Uznávám, že je to pravda a ještě chvíli
A proč? Byli jsme se podívat v jednom kecáme a pomlouváme.
kostele a před námi chodila skupinka
prvňáčků v krátkém dvojstupu, a tak se 10. 9. 2011 11:00, Novoměstská radpan Novák nechal inspirovat, příhodně nice
přímo u budovy Ministerstva školství, Poslední zážitek Prahy byla Neviřekl na tento dům „fuj“ (no ano, chtěli ditelná výstava, kde jsme se v naprosté
nás zavřít), poskládal si nás do dvojic, tmě dostali na hodinu do života slepce.
poručil „Za ruce“ a pochodovali jsme Většinu výstavy jsem prošel v
doprovodu spolužačky druhého ročníku
Barči. Výstava byla velice zajímavá
a zároveň poučná. Jiný „pohled“.
10. 9. 2011 13:20, Vyšehrad
Byla sobota – poslední den naší exkurze,
který byl zároveň tím nejkrásnějším.
Bylo to díky slunečnému počasí a
díky výletu na Vyšehrad. Vzpomínám
si, jak sedím na zídce na vyhlídce u
Vyšehradu. Vedle mě sedí Nikča, Ondra Valeš a Anička. Díváme se ze zídky dolů na znečištěnou Vltavu, fouká
na nás vítr a připadáme si, jako bychom byli u moře. Slunce nám svítí do
obličejů a my si užíváme půlhodinový
rozchod. Zrovna, když máme jet domů,
je tak krásně.
jako ti nejvzornější studenti okolo již
zmíněné budovy, aby viděli, jaká jsme
dobrá škola.
9. 9. 16:30, Praha – ubytování, Stavovské divadlo
Začínáme se chystat do Stavovského
divadla na hru Revizor. Všem to moc
sluší, jen nám páni profesoři na to dali
málo času. Konečně po dobré večeři
jsme se mohli vydat do autobusu, který
9. 9. 2011 13:00 Kostel sv. Tomáše
Sedím v lavici v kostele. Je to o něco nás odvezl před Hlavní nádraží v Praze
příjemnější než stání. Bojuji s touhou a my se vydali „pěškobusem“ směrem
dát si nohy na klekátko. Kostel vy- k divadlu. Největší překvapení na mě
9. 9. 2011 10:06, Pražský hrad
Největším zážitkem byla pro mě
návštěva Pražského hradu včetně Chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Zde se
k nám přidala paní průvodkyně, jejíž
výklad byl velice poutavý a historicky
přesný. Chrám je nádherně vyzdoben,
byla to čest si ho prohlédnout.
10. 9. 2011 18:30, Zastávka
„Když vystoupíte z autobusu, naše
exkurze definitivně končí,“ říká nám
pan Novák a ještě připomíná, že se
máme v neděli učit. Najednou je mi
líto, že je konec. Ano, bylo to únavné,
dlouhé a dozvěděli jsme se spoustu
zapomenutelných informací, ale i tak
většina z nás nezapomene na návštěvy
Starbucks, nákupy na Václavském
náměstí a v neposlední řadě na večery
na koleji.
Text: kolektiv sexty
Foto: Tereza Zahradníkova(sexta)
15
Rozhovory
Cesta do hlubin profesorovy duše
Jelikož už jsme vyčerpali všechny učitele na „normální“ rozhovor a opakovat jsme se nechtěli, rozhodli jsme se změnit
koncept zpovídání a dali pedagogům seznam slov od A do Ž, ke kterým měli připsat, co v nich to které slovo evokuje,
jakou představu v nich vyvolá, na co začnou myslet. Každý z dvojice Jan Ondroušek, Radek Malý toto zadání pochopil po
svém, což o nich také jistě něco vypovídá (co, to necháme na vás). Od tohoto čísla nadále vám tedy budeme přinášet něco
jako snahu o nahlédnutí do duše učitelů, připustíte-li, že učitel může mít duši.
Každého jsme také požádali o několik fotografií, které zachycují cokoliv jejich oblíbeného – například zvíře nebo místo.
Radek Malý
Nebudu tady vykládat nějaké
pohádky, ale když slyším slovo
automobilismus, tak se mi hned
vybaví zoufalství jedné ženy, která
chtěla skončit své utrpení a překročit
řád. Ano, teď už ví, že to byla chyba,
překonat svou lenost, zapnout si internet a hledat nejbližší koleje. Nebyl
to risk, jen ego jednoho Čecha, který
místo oázy rychlé smrti našel význam
slova homofobie.
Naznala, že by to mohl být trest za
její minulost a napsala dopis, který
měl dostat Ježíš. Zarovnala ho na
střed…. Jenže stalo se faux - pas a
dopis obdržel Ďábel. Uvědomila si, že
tohle je zatraceně jiné náboženství,
proto raději zaplatila veškerý dluh.
Dnes nemá ani boty, ale zůstal jí starý
oprýskaný Golf. Zvýšila mu výkon,
aby si mohla lépe vychutnat ten …
cirkus.
oblíbená píseň
oblíbené místo
oblíbené zvíře
16
téma
Jan Ondroušek
Automobilismus – Spěch od ničeho k ničemu.
Oáza – Oktoberfest.
Šťastnou cestu!
Pohádky – Neznám původnější literatury.
Boty – Boty, boty, do roboty. 999, 9̅0.
Risk – Risk je zisk, prokousnutý pysk.
Cirkus – Být na tom jak gladiátor s Beróskem
Řád – Jezuita, nic pro mě – řád neřád, vždyť člověk je otevřená
together.
soustava.
Čech – Co Čech, to muzikant, a kdo neskáče,
Střed – Praha, my, já, ale kde je místo pro boha?
nehraje.
Trest – Vykoupení.
Dluh – Bída člověka, exekutor, prosektor, život na Utrpení – Ut sēmentem fecēris, ita metēs. Transcendentální teraúvěr.
pie.
Ďábel – 666 na Kriminálce Anděl.
Výkon – Ten se někdy podat musí.
Ego – Mihi, tibi, nōbīscum, vōbīscum, dōmine! Zoufalství – Trvalý stav psýché? Nebo katarze?
Faux-pas – Tanec černé labutě.
Žena – Není co říci, arkán 17. Slovo tak veliké, že neprojde
Golf – René, já a Rudolf, a móňala jako já?
mými ústy.
Homofobie – Huna na řepu a Atilu taky.
Chyba – Můj celoživotní program.
Internet – V tom mám jasno. Je to na háku být v
síti.
Ježíš – Chudák, to si nezasloužil. Mám ho moc
rád.
Koleje – Koleje, koleje, bába tě poleje v tramvaji
do stanice Touha.
Lenost – Kdo nic nedělá, nic nepokazí. A je to.
Minulost – Přítomnost, budoucnost … Kdo ví? …
Jak vpředu, tak i vzadu.
Náboženství – A co já?
pes pana Ondrouška (již zesnulý)
bratranec pana Ondrouška
Tak takhle to dopadlo. Snad jste se něco nového o našich profesorech
dozvěděli, nebo alespoň vás jejich výpovědi pobavily.
Dvoustranu připravily
K. Bochníčková a
N. Plešáková(septima)
17
Reportáž
Dobrodošli v Sloveniji, Mighty Shake
Mistrovství světa ve Street dance show
Opět jsme jednou jeli na výlet někam
do zahraničí. Po loňské soutěži v
Amsterdamu nás letos osud zavedl do
hlavního města Slovinska, Ljubljany.
Připravovali jsme se na to velmi
dlouho, v podstatě od začátku letošního
roku. Jak že to myslím? Pro každého
tanečníka, který se účastní IDO soutěží
v kategorii velkých formací, začíná
sezóna na začátku roku. My jsme
letos začínali zhruba na přelomu ledna
a února. Dostali jsme se poté přes
regionální, zemské i celorepublikové
kolo až na Mistrovství světa ve Street
dance show.
Konečně jsme se dočkali. Krátce po
půl jedné ráno, v sobotu 1. října, jsme
vyrazili na cestu. V autobuse nás jelo
37, takže bylo celkem dost místa, navíc
za ty roky již víme, jak se „poskládat“, abychom se cestou aspoň trochu
vyspali.
Okolo osmé ráno jsme dorazili na ubytovnu, nechali tam tašky s oblečením,
převlékli se do letního oblečení,
protože ve Slovinsku je zatím pořád
30°C, vzali kostýmy na Voodoo a vyra-
18
zili na halu. Chvíli jsme čekali (asi 5
hodin) a pak to konečně přišlo. Všichni
jsme byli lehce nervózní, už když
jsme vyjížděli. Většina lidí to tak má,
večer před soutěží cítíte, jak vás šimrá
po břiše, ale zároveň se už nemůžete
dočkat, až to přijde. Pak přijedete na
místo, a když vidíte ostatní týmy, těch
lidí, ty šíleně nablýskaný kulisy a
kostýmy tanečníků DISCO DANCE,
slyšíte hudbu, jak duní po
celé hale, zvedne vám to tlak ještě
dvakrát tolik a je jedno, jestli jste
strávili noc v autobuse, nebo jestli
jste šest hodin nespali. Chtěli jsme do
toho dát prostě všechno, celý ten rok,
kdy jsme vymýšleli
sestavu a celé prázdniny makali, abychom předvedli, jak nejlíp můžeme.
Všechno by mělo sedět dohromady.
Fyzička, to, jak do hloubky dokážete
předvést jednotlivé pohyby, vaše
rozsahy, jak umíte respektovat těch
dalších 23 lidí, co je s vámi zároveň
na „place“, držet tvary, které se postupem času mění čím dál víc a rychleji,
jak daný pohyb dokážete sladit s hudbou, jak rozlišujete tvrdé a tlumené
beaty, nebo i chvíle ticha a jak moc
a věrohodně dokážete hrát svou roli.
Takže jsme si všichni otevřeli RedBull a šli jsme se nachystat :-).
Letos jsme toho na ženském kostýmu
měly opravdu dost. Umělé čočky,
řasy, pět umělých hadů omotaných
okolo ruky, make up, účes s jakýmsi
síťovaným přehozem přes hlavu, v
drdolech dvě voodoo jehlice, které se
během choreografie musí dát vytáhnout, ale zase nesmí padat. Voodoo
umělého panáčka a jako závěr jsme
měli po celou dobu u sebe pilku a
„škrkadlo“ (nevím, jak se to jmenuje,
ale prostě to „háže“ jiskry, když
téma
po tom tou pilkou přejedete :-)), ale
každopádně je docela složité tancovat
na sto procent a přitom hlídat, aby vám
všechny tyto věci zůstaly, kde mají,
nemluvím o zajímavě vystřiženém
tvaru kostýmu, tam je taky těžký
všechno si pohlídat :-). Takže jsme se
chystali tak dvě hodiny, zatímco kluci
natáhli rifle a šli jsme se rozehřát. Pak
už jenom čekáte, kdy vás ohlásí
moderátor.
Většinou ještě před tím, než vystoupíte, vidíte svoji konkurenci a to
vás znervózní ještě víc. Letos nás
bylo v kategorii 17 týmů. Zpětně si
vybavuju taneční školy např. z Ruska,
Slovinska, Polska, Rakouska, Finska,
Srbska, Slovenska, Itálie, Běloruska,
Bulharska … My jsme šli ze všech
na řadu jako druzí. To není zrovna
nejlepší, protože porota po vás uvidí
ještě dalších x formací, ale když chcete
být úspěšní, nesmí vás ovlivnit ani
pořadí, ve kterém se vystupuje, ani
kvalita či barva tanečního parketu, ani
vzdálenost diváků od parketu či jejich
hudbu, tančíte, díváte se lidem do očí a
snažíte se je svou rolí vtáhnout do děje
příběhu. Máte svým výrazem obrovskou moc diváka zaujmout. Vlastně se to
snažíte celé podat tak, až vy samotní
z toho máte husí kůži. Pak to skončí,
je chvíle ticha a tahle chvíle je vlastně
tisíckrát hezčí, než minuty potlesku.
Podle ní poznáte, že lidem samotným
chvíli trvalo, než jim došlo, že už je
konec a jsou zpět v realitě. „ Thank
you Mighty Shake.“
A bylo to za námi. Vlastně ještě ne.
Po semifinálovém kole, ještě čekáte,
které ze sedmnácti formací postoupí
do šestičlenného finále. My jsme štěstí
měli. Odtancovali jsme si Voodoo
dvakrát a pak čekali na rozsudek. Měli
jsme už šílený pocity. A navíc taky
přicházela po celé té cestě a náročném
dni únava. Pak byly všechny street
dance show formace dospělé věkové
kategorie pozvány na parket. Sedli
jsme si, moderátor pořád mluvil o tom,
povzbuzování, ani hlasitost vaší hudby, jak jsme prožili skvělý den a jak se
zkrátka je hodně faktorů, které vám po máme všichni rádi a nevím co už, ale
nervózní jsem byla strašně. Porotců
roce přípravy mohou všechno zkazit a
bývá devět a pro každou choreografii
kterými se nesmíte nechat rozhodit.
může zvednout známku od 1 do 6.
„ Second choreography is from the
Nesmí opakovat. Dokud ukazují známCzech Republic. Please welcome
Mighty Shake with formation Voodoo.“ ky soupeřům, sledujete, kolik postupně
ubývá možných jedniček, dvojek,
„Děcka, já vám řeknu, že je to na vás,
trojek a jak to s vámi vlastně bude. A
tak to zahrejte.“ Fatr vždycky mívá
pak se začaly ukazovat konečně naše
před vystoupením dlouhý proslovy.
známky. Jedna. Jedna. Šest. Jedna.
A najednou tam stojíte, slyšíte vaši
Jedna. Jedna. Jedna. Čtyři. Jedna.
Je to tam! Jsme mistři! Sedm krát
zdvižená jednička nám to jasně dala
najevo. Začali jsme po sobě skákat.
A je jedno, jestli vám je 16 nebo 25,
skákali jsme tam všichni a někteří i
plakali. Je to úžasný pocit. Všichni po
tom roce ukázali ty nejkrásnější emoce
a kluci, ti zas byli jak utržení ze řetězu
:-)
Na zbytek dne už byla naplánovaná
jen tzv. „Price giving Ceremony“. Stáli
jsme na bedně, slyšeli národní hymnu,
no, a spousta Čechů zpívala s námi.
Bylo pěkný vidět, že v rámci
mezinárodních soutěží se podporujeme, i když „doma“ bychom tohle
neviděli.
Večer jsme šli všichni do města, projít
se, najíst se a strávit příjemný večer
v Ljubljani, trochu oslavit a připravit
se na druhý den, kdy jsme už jen
fandily našim klukům. Ti nakonec
skončili třetí na Světovém poháru v
Hip Hop formacích, což je taky krásný
umístění. Každopádně – byl to opravdu
povedený výlet, i když soutěž měla
z hlediska organizace svoje mouchy.
Zkrátka taneční soutěže s největší
úrovní bývají u nás v brněnském Boby
centru, a na to můžeme být taky hrdí.
Ale jsem za tu zkušenost ráda, ten
pocit je neopakovatelný, ať už jedete
kamkoliv.
A. Šmídová, oktáva
19
Téma
Sportovní den
27. září, den před státním svátkem, proběhl na naší škole sportovní den. Den, kdy si žádný váš sval v
těle neodpočne, a den, kdy se ctí reprezentujete svoji třídu a snažíte se dosáhnout nejlepších výkonů.
Já se vám v tomto článku pokusím přiblížit výsledky vašich sportovních kolegů.
Jako už tradičně se v září konal sportovní den. Sportovní nadšenci i povinní
účastníci se ze všech sil snažili získat
nejlepší výsledky a neudělat si ostudu.
Mezi mladšími dívkami nejlépe
Z děvčat doběhla nejlépe Dita
skočila Vendula Manová, když
Jeřábková (33,55 s) a z kluků Patrik
překonala výšku 125 cm. Nejlepší
Machálek z kvinty (1:06,3). Další
výkon mladších chlapců předvedl
distancí je 600 m u dívek a 1000m
Radim Cizler výkonem 135 cm. Mezi u chlapců. To se však týká jen
staršími chlapci získal pomyslnou
mladších ročníků. 600 m vyhrála
zlatou medaili Erik Elia z 2. ročníku,
Adéla Fišerová z tercie a 1 km Darek
když na 155 cm neshodil laťku.
Háněl také z tercie. Starší dívky
V této disciplíně zvítězila i Andrea
běhají 800 m, kde nejlépe skončila
Buršíková z 2. ročníku. A posledKlára Jelínková ze sexty výkonem
ním technickým závodem byl skok
2:59,4. Chlapci mají za úkol 1500m.
daleký. Tam předvedl skvělý výkon
Toho se nejlépe zhostil Lukáš Babčan
Roman Stromecký z 3. ročníku, když
ze 4. ročníku, když doběhl v čase
skočil výborných 503 cm. Na druhém 5:30,8. Druhý Patrik Škoda zaostal
místě skončil Milan Petřivalský z 1.
o 10,3 s.
ročníku, když za vítězem
A to nejlepší nakonec.
zaostal o pouhé 3 cm. Mezi dívkami
Jako vždy se všichni studenti těšili
dosáhla nejlepšího výkonu Anna
na štafetu, kde proti sobě bojoKvanďúchová ze sexty (404 cm).
vali studenti a učitelé. O to byli
A teď jsou na řadě všemi
více překvapeni. Letos se totiž
oblíbené běhy. Začneme tím
mělo běžet ženy proti ženám. Ale
nejkratším. Mezi mladšími ročníky
vše není tak, jak se na první pohled
zabodovali
studenti
kvarty,
a
to
zdá. Samozřejmě všechny účastnice
Člen(ka) dívčí štafety ze 4. ročníku
přesněji Jan Kadaňka a Anežka
učitelského sboru byly naprosto
Začneme technickými
Rousová. Z vyšších tříd předvedli
okouzlující a jejich štafetový kolík
atletickými disciplínami. Ve vrhu
nejlepší výkony Martin Horák ze
byl opravdu originální.
koulí předvedl mezi mladšími chlapci septimy (7,64 s) a Alžběta Chytková
Tak doufám, že příští
nejdelší pokus Martin Pátek z kvarty
(9,94 s). Na druhém místě skončil
sportovní akce na naší škole bude
(8,90 m). Mezi mladšími dívkami
Artur Vlk, který se také dostal pod 8
minimálně zase tak úspěšná jako ta
zabodovala Zuzana Holešovská též
sekund (7,93). Následují vzdálenosti
letošní.
z kvarty (7,33 m). Této disciplíny
200 m pro dívky a 400 m pro chlapce.
Martina Zoblivá (sexta)
se samozřejmě zúčastnili i studenti
vyšších ročníků. Mezi dívkami vrhla
kouli nejdál Veronika Palánová ze
4. ročníku, když její koule padla na
značku 8,90 m. Mezi chlapci předvedl
nejlepší výkon Martin Franěk
z 3. ročníku (11,79 m). Další disciplína,
která by se dala počítat mezi technické,
je hod kriketovým míčkem. Té se
účastní jen studenti primy a sekundy,
tak není překvapením, že mezi dívkami
se na prvním místě umístila Tereza
Vitulová ze sekundy. Mezi chlapci však
zvítězil nováček, tedy Petr Ondroušek
z primy. Dále je na řadě skok vysoký.
Důležité je nepodcenit soupeře ani přípravu.
20
téma
Ahoj Terko! Víš, jak jsem
o sportovním dnu držela
těch tisíc tašek? Tak mě
teď hrozně bolí záda!
Sakra už! Co teď děláš?
Angie =)
Ahoj Katy, vcera jsme meli
sportovni den. Skoda, zes
mela skolu. Gajda nam
poustela hitovky z 80. let.
=D byla to sranda. Mela
sem bezet 60ku, ale nic z
toho nebylo.
Učitelská štafeta startuje.
Cau, na sportovnim dni
jsem mel dobry vykon
– byl jsem posledni =) s
pozdravem Standa
Sportovni den byl nuda.
Sedela jsem tam jak blbec
a koukala na ostatni. Pac
a pusu, s pozdravem Tva
Mana
Studentská štafeta v plném proudu.
Nazdar kejmo.V utery byl
sport. d., celkem jsme si to
užili. =D Stafetu jsme si
davali akorat smula byla ze
naka borka hodila hubu a
pak naše hodila hubu a pak
to jelo.
Sportovni den byla zase klasika. Prvne pul dne stojis, koukas a cekas, nez na tvou kategorii prijde rada, pak se trosku domlatis a jinak fajn =D No, zatim se mej =)
Nazdar Angie! To je škoda, že jsi nebyla na sportovním dnu. Učitelská štafeta byla nejlepší :D
Všichni vypadali jako z E55. Mělas vidět Ráďu… ty punčocháče! Pak Gajda diskvalifikovala
Valču, která měla být druhá na kouli… Pak pokecáme :D pa :*
SMS: kvinta
21
Téma
Studenti oktávy objevují krásy slunné Itálie
aneb Itálie třes se! (nebo těš se?)
Tak co, jak bylo v Itálii? Povídej,
přeháněj.
Přehánět vůbec nemusím, bylo to tam
skvělé. Slunečné a teplé počasí, krásná
pláž, azurově modrá voda. Nádhera.
Opravdu? Tak to je skvělé. A kde
všude jste byli?
Ano,bylo to prostě úžasné. Byli jsme
v Marchelli, kde jsme byli ubytovaní.
Navštívili jsme Řím a všechny jeho
památky a taky...
Nebyla by si tam raději s rodinou?
Samozřejmě, že rodinu bych tam měla
ráda taky, ale výlet se třídou jsem si
velmi užila. Perfektně jsme se bavili.
Večer si hudebně zdatní vzali do rukou
kytaru a doprovázeli nás hudebně
méně zdatné ve zpěvu. Sedli jsme si
vždy pohromadě a povídali si nebo
hráli Activity. S jedním i druhým se
pojila vždy spousta legrace
Takže se ti tam s nimi líbilo?
Strašně moc, hned bych se tam
Všechny památky? To jste za jeden
s nimi vrátila. Cestou zpět jsem si při
den nemohli stihnout.
pohledu na mé spolucestující povšimla
My jsme to stihli za sedm hodin a
jisté nostalgie, která všechny postihla,
padesátdva minut podle pana Leitnera
při opouštění míst, která nám
(zasmáli jsme se) Tak, kde jste byli
posledních deset dní nabízela určitý
dále? Byli jsme také v Anconě a v San azyl před všemožným zkoušením
Marinu. A tam bylo krásně. Kromě kde- a písemkami. Bylo mi jasné, že
jakého obchůdku s parádním zbožím,
nikomu z nich se domů nechce a je
jsme se účastnili nádherného západu
jim líto, že náš poslední společný výlet
slunce. Nebe se najednou zbarvilo od
právě skončil.
zlaté až do nachově červené barvy,
mírně do modra nad mořem a lehce do A co ty? Taky tě postihla nostalgie?
červena nad horami. Nádhernější obraz Nemyslím si o sobě, že jsem nějak
by žádný z malířů nenamaloval.
zvlášť citlivý člověk, ale při pohledu
z okna na pláž, na které jsme si užili
Takže San Marino se ti opravdu
tolik srandy, jsem si taky posteskla.
líbilo. A co Řím? Ten jsme trochu
zamluvili.
Řím je krásný. Nejkrásnější podívaná
pro mě byla Koloseum. Viděla jsem ho
již několikrát na fotkách a obrázcích,
ale monumentálnost tohoto objektu mě
ohromila tisíckrát víc, než kterýkoli
obrázek. Byly tu spousty krásných
a velmi starých míst, ale Koloseum pro
mě mělo velmi specifický význam.
A co moře? Zdá se, že jste neustále
chodili po památkách, koupali jste se
vůbec?
Samozřejmě. Většinu týdne jsme se
váleli ve vlnách azurově modré mořské
vody, leželi jsme na pláži a opalovali
se. Nebo jsme jen tak večer vyrazili
projít do města. Dali jsme si tu výbornou italskou zmrzlinu nebo pravou
italskou pizzu. Obojí stálo za to.
A nevadilo ti být na výletě s třídou?
22
S těmi místy jsme si spojili každý
strašně moc vzpomínek a jsem si jistá,
že každý by si je tu chtěl ještě někdy
připomenout ( teda kromě té,
kdy si po celém dni v Římě začala
polovina autobusu sundávat tenisky).
Snad si každý z nás hodil do Fontany
di Trevi minci pravou rukou přes
rameno a jednou se tu třeba všichni
sejdeme.
Málokomu se tahle líbí na třídním
výletu, to ti opravdu závidím.
To bys měla. Závidím sama sobě, že
jsem osm let s tak skvělými lidmi
v denním kontaktu a teď jsme spolu
byli dokonce dvacetčtyři hodin v kuse.
Moc se mi to líbilo a hrozně bych si
přála, abychom zase stáli na nádraží
Zastávky, nakládali kufry do autobusu
a mávali příbuzným s vědomím, že od
nich budeme dalších deset dní vzdálení
snad tisíc kilometrů. Tyhle krásné
chvilky budou v mojí paměti ještě
hodně dlouho.
Alena Šauerová
oktáva
téma
Adaptační kurz
Úkol č. 1: Spřátelit se - splněno!
Ve dnech 5. - 7. září 2011 proběhl
adaptační kurz prváků z našeho gymnázia. Hlavním cílem tohoto kurzu
bylo, co nejlépe se seznámit a já osobně
si myslím, že jsme se dostali až daleko
za cíl.
V pondělí ráno jsme měli sraz v 8 hodin na vlakovém nádraží v Zastávce.
Všichni dorazili, a tak jsme mohli
v klidu nastoupit do vlaku. Jízda se
obešla bez komplikací a všichni zvládli
dokonce i přestup. Vystoupili jsme
ve Velkém Meziříčí a odtud už jsme
museli po svých. Do cíle nám zbývalo
necelých 6 km. I tuto etapu cesty
všichni přežili. Nebo alespoň většina :-)
Když jsme dorazili do rekreačního
střediska v Nesměři, bylo na řadě
ubytování. Ubytování bylo v pokojích
po čtyřech a jeden pokoj po pěti lidech.
Zde též nastaly menší komplikace typu
„Já nevím, s kým mám být v pokoji!‘‘
nebo „Který pokoj si mám vybrat??‘‘.
Ovšem když se přišlo na to, že všechny
pokoje jsou stejné a všichni ze třídy
jsou fajn, šlo to už poměrně rychle.
Po chvíli následoval oběd a takové
ty organizační věci. Mimo jiné nám
bylo oznámeno, že zítra se nás ujmou
speciálně vyškolení psychologové,
kteří, jak jsme se dozvěděli, jsou
bývalými studenty našeho gymnázia.
Prý budou mít za úkol nás co
nejlépe seznámit. My jsme ovšem na
nějaké psychology nečekali a vzali
jsme to do vlastních rukou. Slezli
jsme se na jednom pokoji a začali
si společně vykládat a dělat spoustu
dalších věcí. Samozřejmě v mezích
zákona a školního řádu. Následovala
večeře a volná zábava. Někomu se po
dlouhé cestě chtělo spát, někdo si na
pokojích vykládal a jeden nejmenovaný člověk, kterého zákeřně štípla
vosa, žongloval s míčky a u toho
poslouchal tu samou písničku pořád
dokola celou noc!
Nastalo ráno a většina pokojů
byla probuzena hlasitými slovy,
jež vycházela z Robertových úst.
,,BUDÍČEK, ZAČALA VÁLKA!!!”
slyšeli téměř všichni při probouzení.
Poté jsme se nějakým způsobem
odbelhali ke snídani a kolem půl
desáté se nás ujali tolik očekávaní
psychologové. Ze začátku jsme
hráli různé seznamovací hry, ale
to byla brnkačka, poněvadž už se
všichni poznali včera večer. Potom
si nás rozdělili do třech týmů, ve
kterých jsme měli plnit různé úkoly,
jež vyzkoušely naši týmovou spolupráci. Popřípadě ji zdokonalili.
Např. přibližně metr nad zemí byla
umístěna pavučina z provazů a nám
nezbývalo nic jiného než se skrz ni
dostat. Ale každý mohl použít pouze
jeden otvor. Dále jsme si vylosovali
svého „tajného přítele‘‘, kterému jsme
měli nějakým způsobem zpříjemnit
den. Těmito a mnoha dalšími
zábavnými aktivitami jsme měli celý
den až do večera úplně nacpaný. Program vyvrcholil předvedením reklam
na Gymnázium Zastávka, jež jsme
si sami vymysleli. Večer a noc byly
velice srovnatelné s předchozím. Až
na to, že večer byl obohacen zpíváním
a hraním her u ohně. Všem se den
moc líbil a nenašel se nikdo, kdo by
k němu měl výhrady.
No a nastal ten nejméně očekávaný
den. Den, kdy jsme se měli s „adaptováním‘‘ rozloučit a nachystat se na
cestu domů a na školu a učení, které
na nás už další den netrpělivě čekalo.
Co se dalo dělat. Všichni se nasnídali,
sbalili se a už se jen čekalo, kdy pan
profesor zavelí odchod. Cesta byla
tentokrát lepší, protože už nebylo takové horko jako v pondělí. Ve Velkém
Meziříčí jsme se ještě vydali na
prohlídku města. To šli ale jen někteří.
Zbytek hlídal batohy. Potom zase na
vlak a hurá domů.
Na závěr by se dalo říct, že naše
spřátelení dopadlo nad míru očekávání
a všichni spolu souhlasíme, že určitě
budeme výborný kolektiv.
Text: Jakub Švarc
Foto: L.Hejda, J. Malý
23
Vzpomínka na vodu 06/11
Jak jsme se (ne)prali s vodou
Ahóóóóój!
„Neperte se s tou vodou, zbytečně se nadřete.“
Tato slova jsme slýchali dennodenně od pana
Leitnera, který se nám tímto snažil pomoct.
A nebyl jediný... Společně s vedoucím kurzu
panem Malým za pomoci pana Dojivy jsme
měli týden na to, aby se z nás stali vodáci.
Cesta to byla velmi tvrdá, ale zábavná. Řekla
bych, že nejzajímavější a nejděsuplnější bylo
sjíždění jezů. Jelikož jsem byla háček pana
Leitnera, byla jsem vždy v klidu, ale když se
jednou šel podívat na následující jez a vrátil
se se slovy „Hm, to bude zajímavý.“, dostala
jsem i já strach. Avšak všichni jsme to zvládli
na jedničku, nikdo se neutopil a my se mohli v
pořádku vrátit do svých chatek.
A nastal poslední večer, pasování na vodáky.
Připravili nám „mňamku“, u které jsem si
100% jistá, že si ji už nikdo v životě nebude
chtít dát znovu. Paní Krejčíková nás touhle
pochoutkou nakrmila, paní Mášová nám dala
štamprle piva (samozřejmě nealkoholické, jak
jinak) a my se mohli dál vydat na loďku a s
naprostou přesností se trefit špicí lodi do dlaní
pana Leitnera. A pak nás už konečně pan Malý
plácl po zadku a stali se z nás vodáci. :-)
A jelikož jsme velice kreativní třída, vymysleli jsme originální poděkování všem našim
instruktorům a samozřejmě nechybělo ani
poděkování řidiči Jirkovi. ;-)
Děkovná básnička
Děkujeme Pepíčku, skládáme vám básničku.
Vždycky máte úsměv milý, i v té nejhroznější chvíli.
Jste profesor nejhodnější, voda byla nejskvělejší.
Vaše vtípky veselé, zahřály nás na těle.
Pan Dojiva, to je kus, za kajak má velké plus.
Ráno vozí snídani, co nás denně pohání.
Za pomoci helmičky vede naše lodičky.
Kdo nám vaří čajíček? Párek pěkných kočiček!
Leničky se jmenují, petanque stále sledují.
ZSV a matika se nás tady netýká.
Tady jsou z nás vodáci, co učením čas neztrácí!
Zbyňa Leitner velký pán, dobrou radu vždycky dá a na
jezech nás ohlídá.
Na pádle má srdíčko, občas křičí maličko, přesto je to
sluníčko.
Je tu také řidič Jiří, vždy na správné místo míří.
S ním domů se všichni dostanou a krásné vzpomínky nám
zůstanou.
Děkujem vám za práci, teď už jsou z nás vodáci!
Kdo měl někdy v ruce pádlo, ví, jaké jsou jezy žrádlo.
Byla tady velká sranda, protože jsme dobrá banda!
Pan Malý a jeho vrtící se háček
Pavlína Žažová, III. ročník
24
Reportáž
Reportáž ze čtení reportáže
aneb Konference v rosickém kině
Ve středu 14. září se ti z nás, kteří se
aktivně podíleli na projektu Učíme
(se) média, zúčastnili konference ke
slavnostnímu zakončení celého programu. Z naší třídy se zapojili všichni
(nutno dodat, že ne zcela dobrovolně)
prostřednictvím literární části soutěže
nesoucí název „Noviny a my“, a tak na
nás čekala odměna v podobě příjemně
stráveného dne.
Autobus má přijet až po druhé vyučovací
hodině a my jsme tak vzrušení, že
výuku vnímáme ještě méně než obvykle
a snažíme se přesvědčit učitele o jejím
co nejbližším zakončení. Neúspěšně.
Když se konečně dočkáme spásného
zazvonění, naskáčeme do autobusu a už
frčíme do rosického kina. Po příjezdu
se podepíšeme do prezenční listiny
a dostáváme lísteček s pořadovým
číslem na jedné polovině a nápisem
„Občerstvení“ na té druhé. Začíná to
vypadat velmi slibně. Poté obsadíme
místa v poslední řadě, se zděšením se
dozvídám, že budu na podiu číst svou
poněkud excentrickou práci,
za nedlouho ale paní Kokešová vystoupí
k mikrofonu a mou pozornost převádí
na svůj krátký úvod. Následuje tradiční
shrnutí pana ředitele a další informace
od paní Brestičové. Dále vidíme díla
z výtvarné části výše zmíněné soutěže,
která si bez výjimky zaslouží můj obdiv, jelikož jsem absolutní antitalent
na kreslení i malování (a tyto techniky
stále považuji za ekvivalentní). No a co
jiného by lépe navázalo na pestrobarevné
výtvory našich žáků než literární dílka?
Tak se po dvou starších spolužácích
s propracovanými seriózními texty
dostávám na řadu já se svou reportáží
z HardTechno Provincie. Kdybych
tušila, že ji budu číst před tolika lidmi
(a hlavně několika učiteli včetně pana
profesora Nováka), rozhodně bych napsala něco publikovatelnějšího, bohužel
na vymyšlení jiné práce už není čas, a
tak musím začít. Celým sálem párkrát
projede vlna smíchu, dokonce tam, kde
ji autor očekával, což beru jako osobní
úspěch a s odchodem z ohniska pozor-
nosti ze mě okamžitě spadává veškerá
tréma. Následně si poslechneme dva
rozhovory, ze kterých jeden vytvořila
má spolužačka a pojednává o účinném
a velmi praktickém využití ledu v péči
o svou pleť, po jehož vyslechnutí jsem
„naprosto nadchnuta“ touto metodou.
Druhý rozhovor od staršího studenta je
nám představen formou krátkého skeče
a vtipně nám předkládá možnost, jak
by mohl vypadat rozhovor tří významných mužů světových dějin o aktuálních problémech. Po krátké pauze
zhlédneme práce dvou bývalých
obědová pauza, kdy všichni vyvíjí
maximální možnou aktivitu ve snaze
dostat se ke chlebíčkům mezi prvními,
což se mi vcelku podaří a odcházím
zpět s úlovkem. O půl jedné program
navazuje našimi více amatérskými
filmy, které vznikly v hodinách informatiky, v rámci projektových
dnů, nebo třeba výuky němčiny. Paní
Brestičová naše reakce následně vystihla asi tak, že bylo zajímavé sledovat, jak se každému líbí nejvíc videa,
ve kterých sám hraje. Nakonec celá
akce vyvrcholila vyhlášením cen, kde
čtení z prací studentů - Nikola Valsová
studentů našeho gymnázia, a to Jana
Kokolii a Jakuba Macy, který se
dostavil osobně a vykládá nám spoustu zajímavých informací o tom, jak to
chodí, když navrhuje design nových
výrobků, loga nebo fonty. Od prvního
jmenovaného jsou nám puštěna dvě videa, které tvořil různými animačními
technikami. Konečně je vyhlášena
jsem (celá překvapená) vyhrála třetí
místo. Na závěr dostal každý tabulku
čokolády a vydali jsme se deštivým
počasím směrem k domovu. Mrzí mě,
že projekt už skončil, protože jsme
díky němu spoustu věcí poznali a zažili
to, co by jinak vůbec nebylo možné.
Alespoň jsme ho řádně zakončili.
Nikola Valešová, sexta
25
25
Sport
Fed Cup – čest, odhodlání a něžné pohlaví
Tento turnaj, jehož počátky sahají už do roku 1963, je největší týmová mezinárodní soutěž v ženském
světovém sportu. Každý rok zde nejlepší světové hráčky představují své skvělé tenisové umění a snaží
se pro svoji zemi získat cenný pohár. Letos v listopadu se ve finále potkají ruské a české reprezentantky,
tak doufejme, že vše vyjde podle našich představ. Ale teď se pojďme podívat trochu do historie této
skvělé soutěže.
Seznam hráček, které se
turnaje v historii zúčastnily, působí
přinejmenším úctyhodně. Mnoho
nejlepších hráček všech dob a mnoho
talentovaných tenistek se zapsalo do
historie tohoto skvělého turnaje. Ať to
už byla Billie Jean Kingová, Virginia
Wadeová, Martina Navrátilová, Steffi
Grafová, Conchita Martinezová, Martina Hingisová nebo současné hvězdy
jako Venus a Serena Williamsovy, Kim
Clijstersová, Světlana Kuzněcovová
a Francesca Schiavoneová, všechny
si užily část své skvělé kariéry ve
společnosti Fed Cupu.
Ve Fed Cupu zanechaly
významnou stopu i československé
hráčky. I když se nemůžeme měřit se
Spojenými státy co do počtu získaných
titulů (USA má 17 titulů), tak i pět
československých je výborné číslo.
První titul jsme získali v roce 1975
díky Martině Navrátilové a Renátě Tomanové a další v úspěšných 80. letech,
kdy se o ně nejvíce zasloužily Helena
Suková a Hana Mandlíková.
Současnými vítězkami jsou
Italky, ale to se už v listopadu změní.
My budeme doufat, že je na tenisovém
trůnu vystřídají skvělé české hráčky
obrovský úspěch a prvními vítězkami účastí, systém hraní doma-venku fun- a 5. a 6. listopadu jim budeme držet
se staly hráčky USA v čele s tenisovou goval, tak proč by to nešlo i Fed Cupu. palce.
legendou Billie Jean Kingovou, když
A tak konečně si i tenistky mohly vyporazily hráčky Austrálie. Prvního tur- chutnat atmosféru domácího prostředí.
naje se zúčastnilo 16 reprezentačních
Tento formát byl od roku 1995 však
týmů, a to i přesto, že turnaj nebyl
několikrát upraven a nejnovější ponikým sponzorován a týmy musely
doba je z roku 2005. Osm národů patří
vynaložit své vlastní náklady. Ale od
do Světové skupiny, dalších osm do
doby, kdy se sponzorem stala Colgate Světové skupiny 2 a další země jsou
NEC Group a později banka BNP Pari- rozděleny do tří regionálních skupin v
bas, která sponzoruje Fed Cup dodnes, závislosti na jejich umístění v žebříčku.
se číslo zúčastněných týmů dramaticky Země ze světových skupin hrají tři
zvýšilo.
víkendy v roce doma a venku a dva
Díky nárůstu zájemců o boje
nejlepší týmy postoupí turnajovým
ve Fed Cupu musely být vytvořeny
pavoukem až do vysněného finále.
Martina Zoblivá (septima)
Nápad upořádat tento turnaj se zrodil
v hlavě Hazel Hotchkiss Wightmanové
už v roce 1919, avšak nebyl ITF (Mezinárodní tenisová federace) přijat. Za
dlouhých 40 let si však ITF všimla,
že podpora takové nové události je
ohromující, a proto se rozhodla tuto
myšlenku podpořit. A tak v roce 1963,
kdy ITF slavila 50 let od svého vzniku,
začala historie tenisového turnaje, kde
týmy světových hráček každý rok bojují o titul. První ročník Poháru federace,
jak se turnaj v té době jmenoval, měl
26 SCOOL!
kvalifikační regionální soutěže. Toto
nové opatření se stalo součástí turnaje v
roce 1992. A v roce 1995 došlo k další
zásadní změně. Místo názvu Pohár
federace se začal používat nový kratší
název a to Fed Cup, který se používá
dodnes. V roce 1995 došlo také ke
změně formátu, co se týče místa, kde
budou hráčky hrát. Do této doby to
fungovalo tak, že místo bylo vybráno
dopředu tak, aby hráčky hrály na
neutrální půdě. Ale když v Davis Cupu,
což je obdoba Fed Cupu, ale s mužskou
téma
Cooltura
Kino Rosice
Kino Rosice Co nás letos čeká? To vám poví Jan Veškrna.
Co pro nás chystá rosické kino
v tomto školním roce a co byste
doporučil našim studentům?
Chystáme pravidelné projekce,
poté jsme s Evou Kokešovou a
vedením školy domluvení na hromadné promítání pro školu, zatím
nejsou známy termíny. Určitě
také budou pokračovat festivaly,
nejbližší bude teď v listopadu
V plánu je také filmový klub s
měsíční periodicitou. Zatím není
nic konkrétního.
Zmínil jste se o filmovém
klubu. Mohl byste říct našim
studentům podstatu tohoto
klubu a jeho výhody pro členy?
Tohle všechno je ještě nejasné.
Počítá se s tím, že podstatou toho
klubu bude naučit lidi koukat
na filmy nejen jako na zábavu,
což sice jsou, ale u některých se
dá dost naučit, je to přece druh
umění, takže by se film představil
z téhle stránky, plus vývoj kinematografie i s lektorským úvodem,
kterého bych se zhostil já. Když
to bude klub, tak by samozřejmě
měl členskou základnu, doufejme,
pokud se někdo přihlásí. Tam by
pak členové měli výhodnější vstupné, symbolické. Všechno se ale
ještě bude dolaďovat.
Budou se v tomto roce konat
neoficiální páteční a oficiální
sobotní festivaly?
Je to do médií, mám to říkat?
(smích) Ne, určitě budou. S
Lukášem Novákem jsme o tom už
mluvili, ačkoliv odešel z gymnázia, určitě bude rád pokračovat.
A pokud by neměl čas, budu
jedině rád, když se někdo na
gymnáziu najde a vezme to za něj.
Pokud by se nikdo nenašel, nechci
to opouštět, pořádal bych něco
podobného sám. K seriálům nemám
takový přístup, ale je možné dávat
trilogie jako Pán prstenů, Hvězdné
války, těch možností je několik.
Jak byste hodnotil minulý školní
rok?
Dobrý (smích). Spolupráce s gymnáziem je dobrá věc. Ty tváře, které
chodily na páteční festivaly, jsem
později vídal v kině i na běžné projekci, takže hodnotím skvěle.
Problémy byly, ale všechno se
přátelsky vyřešilo.
Jaký byl váš největší kulturní
zážitek a na který z filmů byste
sám šel?
Největší zážitek byl ten první
festival, asi z toho důvodu, že to
bylo první. Náramně jsem si užil
Pána prstenů, možná protože to
bylo víc na mně než na gymnáziu.
Vždycky jsem ho chtěl vidět v téhle
12hodinové nesestříhané verzi za
sebou. Z těch večerních projekcí ani
nevím, tam jich je tolik, že si asi
nedokážu vybrat.
N. Plešáková, K. Bochníčková
(septima)
SCOOL! 27
N
Reportáž
Jak jsme přežili naše první taneční!
Tak jako každý rok i letos začaly prvnímu ročníku a kvintě taneční. Ani tentokrát jsme neodolali zeptat se účastníků na
první dojmy. Přinášíme vám výběr reakcí studentů kvinty po první lekci tanečních. Od té doby se jistě už mnohé změnilo,
dámy a pánové jsou ve svých tanečních krocích daleko jistější. Ostatně můžete posoudit sami – 16. listopadu na jejich
první prodloužené.
1. Jak vypadaly mé přípravy na první lekci tanečních?
2. S jakými pocity jsem vstupoval/a do sálu a s jakými jsem odcházel/a?
3. S kým bych si chtěl/a někdy zatančit a proč?
K. Jandáková
2. Do sálu jsem vstupovala s
potlačenou nervozitou, která ale záhy
vymizela, když jsem uviděla své
spolužáky a začala se s nimi bavit. Ze
sálu jsem odcházela s úsměvem na líci
a s pocitem příjemné únavy a toho, že
umím dva nové tance!
A. Benáček
2. Vstup do sálu doprovázela mírná
nervozita, abych někomu při své
zručnosti neublížil. Při odchodu to bylo
o něco lepší.
Anonym
1. No byl jsem zrovna v časovém
presu, takže mé přípravy byly rapidně
rychle hotové a sotva jsem stihl
začátek.
Taneční mistři Věra Holá a
Ludvík Vaverka
K. Čapková
1. Jak vypadaly přípravy? Moje
přípravy na taneční nebyly nijak valné.
V den T jsem přijela ze školy, vzala
koně na procházku, doma nahodila šaty
a učesala se. Držím se hesla: „V jednoduchosti je krása.“
Anonym
1. Přípravy do tanečních jsem moc
neprožíval. Věděl jsem totiž, že před
tanečními by mě ochránila jedině
zlomenina a ta byla trochu nereálná.
2. Před Dělňákem jsem si připadala, že
můj úsměv je tak velký, že mi vydrží
do konce života. Těšila jsem se moc
a po lekci jsem byla šťastná, protože
jsem byla celá a žádný můj taneční
partner nebyl zraněn. Úsměv mi zůstal
doteď a nadšeně tančím dál.
2. Do sálu jsem vstupoval velmi
nervózní, protože tanec není zrovna
má silná stránka. Když jsem odcházel
byl jsem šťastný, že to mám za sebou,
že jsem se neztrapnil a že jsem nebyl
nejhorší.
3. Chtěla bych si zatančit s někým, kdo
umí létat. Alespoň umět tančit s mým
partnerem jako v oblacích nebo alespoň
chodit po vodě, zatančit si na hladině
oceánu by byl úžasný zážitek a nyní
nepředstavitelný.
28
3. Chtěla bych si zatančit s nějakou
celebritou, která si prošla soutěží Star
Dance, protože bych tím spojila jejich
skoro profesionalitu a také možnost
zajímavé konverzace.
téma
R. Zezula
2. Do sálu jsem po hektickém odpoledni vstupoval plný očekávání, ale také
trochu nervózní. Po prvním tanci už
bylo všechno v pohodě a taneční sál
jsem opouštěl nadšený a natěšený na
další lekce.
A. Babajanová
Hodiny odbíjí patnáctou hodinu,
je pátek 30.9., první taneční se
nezastavitelně blíží. Při pomyšlení na
pobíhání v podpatcích mezi spolužáky
má nálada klesla na
bod mrazu, zároveň jsem se ale těšila,
až uvidím všechny kluky z naší třídy
I. Puškarová
A. Veleba
2. Na cestu do tanečních jsem se vydala v obleku. Tiše jsem se usmála a
3. Rád bych si zatancoval hlavně dobře, se svým tanečním partnerem. Vtipné
přesunula se do koupelny. Tam jsem
jelikož jsem dřevo. Musím daleko více bylo, když jsme procházeli kolem
strávila 45 min s vlasy a make-upem.
úsilí vynaložit na to, aby mi to vůbec
partičky ušmudlaných stavbařů a ti se Stačí se už jen obléci a pomalu vyrazit
šlo. Je mi jedno s kým budu tancovat, při pohledu na nás hlasitě rozesmáli.
na nádraží. 16:21 nasedám do vlaku.
jestli to bude nějaká slavná osoba nebo Fajn. Postupně jsme si na zvýšenou po- Stojím u Dělnického domu a můj
moje kamarádka, hlavně se musím cítit zornost kolemjdoucích zvykli, nervoz- pohled je zamířený ve vchodu do sálu.
dobře.
itu z příchodu do sálu to ale nesetřáslo. Chvíli se odhodlávám, je to teď nebo
Uklidnit se mi podařilo až ve chvíli,
nikdy. Najednou mé nohy překročily
kdy jsme vpluli do skupinky našich
práh dveří a já se ocitla v sálu, který se
přátel a všechna pozornost upřená na
po chvíli začal zaplňovat tanečníky, ale
nás zmizela.
i kamarády, kteří se nám přišli smát.
Dívky se usadily vpravo, chlapci vlevo.
Byla jsem strašně nervózní, začaly se
mi potit ruce, ale jak jsem si všimla,
nebyla jsem sama. Pohled na spolužáky
mě pobavil, vypadali tak jinak,
srandovně - nezvykle. Po skončení posledního waltzu, plná nadšená, radosti
a bolesti, která mi ničila nohy, jsem se
vydala k nádraží. Bohužel už domů.
S kým bych si chtěla zatančit? To je
těžké. Nejspíš se všemi. Na další lekci
se těším.
V. Hrušková
3. Chtěla bych si zatančit se všemi.
Je dobré vystřídat si taneční partnery,
protože jedině tak poznám, s kým se mi
bude na prodloužený tančit nejlépe. A
to je pro mě důležitý.
Š. Hvězdová
2. Při vstupu mých spolužáků do sálu
jsem cítila nadšení a obdiv. Jak můžou
vypadat tak úžasně?! Byl to fantastický
pocit a nemohla jsem se dočkat na
jejich výkony.
Anonym
3. Chtěl bych si zatancovat se všemi
najednou, protože to ještě nikdy nikdo
nedal. Ale bohužel to není možné, tak
musím s každým zvlášť.
text:studenti kvinty
foto: Kateřina Kokešová
29
Reportáž
Hornický den a Den Zastávky
Dne 24.9.2011 se mohli vlakoví nadšenci svézt ze stanice Brno Hlavní nádraží do Zastávky u Brna parním vlakem. Ale to nebyla jediná atrakce tohoto dne. Dále
si mohli poslechnout nejmenší dechovku na světě – Kabrňáci, ochutnat zabijačkové speciality, nahlédnout do muzea historie obce Zastávka, pro děti zde byla
připravena řada soutěží a atrakcí, lidé si zde mohli změřit tlak, tep, tuk a také se poradit ve výživě (pro všechny věkové kategorie). Pokud vás ani toto
nenadchlo, mohli jste zdarma navštívit muzeum průmyslových železnic ve Zbýšově nebo Zámek Rosice. Souběžně s touto akcí proběhly Česnekové slavnosti
v Rosicích a Gulášové hody v Babicích.
9:30 – Vlak už tu měl být, ale stále nic. Děti už začínají být nedočkavé
9:40 – Napětí bylo vystupňováno vlakem S4 směr Brno
9:41 – Pára stoupá
9:42 – Vlak již vjíždí do stanice a návštěvníky zdraví hlasitým houkáním
9:43 – Podle počtu cestujících si téměř nikdo nenechal historickou vyjížďku ujít
14:55 – Parní vlak odjíždí zpět do Brna
Zeptal jsem se průvodčích na pár otázek:
1. Pracujete jako průvodčí i v běžném životě nebo je to pouze vaše hobby?
2. Jak jste se k tomu dostal?
3. Myslíte si, že takové akce jsou prospěšné?
Mirek, 26
1. Pouze jako koníček.
2. Přes kamarády.
3. Řekl bych, že je to prospěšné a lidem
se to líbí.
Bohdan, 36
1. Je to moje hobby
2. Mám velice v oblibě vlaky
3. O prospěšnosti by se dalo spekulovat, ale určitě můžeme říct, že jde o
zábavu.
František, 22
1. Pouze jako koníček.
2. (smích) Omylem, přes rodiče.
3. Důchodci si zavzpomínají a na
druhou stranu dětem to odhalí kouzlo
železnic.
Parní vlak vjíždí do Zastávky
A jak se akce líbí návštěvníkům?
Hynek, 2 – Jo, ale radši jezdím autem
Jaroslav, 75 – Líbí, vzpomínám si, jak mi bylo 14 a já jel poprvé vlakem
Paní Trojanová – Líbí, i vláček bych tahala, kdybych za to dostala takovýhle
kleštičky
Tuto akci pořádal Mikroregion Kahan, který pořádá akce v průběhu celého roku.
Jen tak namátkou v průběhu příštího měsíce můžete navštívit akce jako: Vepřové hody v
Babicích (5. 11.) nebo Halloweenská oldies párty ve Zbýšově (5. 11.)
a spustu dalších.
30
Text:Jáchym Důjka
Foto: Martin Suchomel
(kvinta)
téma
Zábava
Cimrman - český génius
Jára da Cimrman (JdC) je především zakladatelem Necyklopedie. Rovněž je největším géniem, vynálezcem, spisovatelem,
dramatikem, cestovatelem, lyžařem, skladatelem, učitelem… všech dob. Necyklopedie se skromně zmiňuje jen o malém
zlomku jeho díla. Střípky z jeho života můžete nalézt v následujícím textu a dále také na: portálu necyklopedie.wikia.com
Co se týče kabinetních pomůcek a
modelů, jde mi vždy o to, aby si i
ti nejnevšímavější žáci pomůcky
všimli. Proto např. při výkladu o
veverce používám zásadně vycpaniny
klokanice, ovšem se zašitou kapsou.
Veškeré červy demonstruji na hadech.
Mikroskop nepotřebuji.
Jaký je rozdíl mezi nepřesností a
omylem? Nezlobte se, milý Einsteine,
ale toto zase já považuji za pouhou
hru se slovy, na níž, jak je Vám jistě
známo, vybudoval hrabě Karel Marx
celou svou teorii poznání.
Píšťalka do níž spadl hrášek
Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím,
že mě pánbůh potrestá.
Když Alexander Graham Bell
zprovoznil svůj telefon, měl na něm už
Každé zbytečné slovo je zbytečné.
tři nepřijaté hovory od Járy Cimrmana.
Do hospody s umytýma nohama!
Lepší pivo v žaludku, nežli voda na
plicích.
Chuck Norris kope do zloducha. Jde
okolo Jára Cimrman, chvíli se na to
dívá a pak zvolá: "Chucku, nebylo by
to lepší s otočkou?”
Teplé pivo je horší než studená
Němka.
"Chlast – slast“ - napsáno po osmém
pivu, kdy mistrova mysl již lehce
ochabovala
Lžička hladomorka
Včera odpoledne jsem nabyl jistoty,
že si přestávám rozumět. To přesně
odpovídá mým výpočtům, podle nichž
jsem se předběhl o takových 17 až 18
let. Nezbývá, než abych si zachoval
chladnou hlavu a počkal, až mne doba
zase dožene.
Život je nejlepší školou života.
Budoucnost patří aluminiu!
Co v Tanvaldu zavrhováno, bude v
Praze aplaudováno.
Jára Cimrman - tehdy byla mlha
poprsí Járy Cimrmana
31
Soutěžní práce z výtvarné kategorie soutěže Noviny a my - součást projektu Učíme (se) média

Zde můžete stáhnout SCOOL! v PDF

Transkript

Podobné dokumenty

Adaptační kurz primy A

„ Ale je tady krásně!“ „To jo, tady jo“

Foto: Martin Novák

E-mail: cvtibidar@yahoo

Dvanáct případů Sherlocka Holmese