Možnosti využití geologického prostředí pro regulaci globálních

Ivan LANDA
GB 5
Czech University of Agroculture
Ethical possibilities of using geo-environment
for regulation of global climatic changes
Abstract
The author summarises basic concepts of possibilities how to establish a climatic regulation on a
global scale. He draws attention to basic ethical problems of all measures in their consequences
always resulting in a certain preferency of those countries belonging to climatic sectors where the
climate has to be (at least to some partial extent) regulated. It is significant that the decisive character
does not concern the only average temperature of the atmosphere but all the climatic factors with
their final influence on creating underground water reserves, surface outflow, changes in both extent
and localisation of deserts, forests extension, etc. It is emphasised that any change of climate (both
positive and negative) has a cyclic character what has been already verified in the course of the
mankind history.
The author discloses that any climate regulation will always result in an unavoidable establishment
of such economic and political structures which should take care of not monopolising some especially entrepreneurial - groups for economic and political profits. Because of global changes also
global measures are to be realised. Unfortunately the human society nowadays is not yet prepared for
such a realisation - simply because of reminiscences arising on regional scale attempts as e.g. plans
to change orientation of Siberian rivers, to build dams in Egypt (Assuan), USA (Hoover dam) or in
China (Great passes). The possibility to realise "global measures" as a response to "global
challenges" seems to be minimal. It is necessary to take into consideration the actual paradigm in the
world politics (with the continuing effort of the most democratic countries to rule over the world
energetical resources) as well as the fact that the USA (one of the largest producers of emmissions)
have not yet ratified the Kyoto protocol about the emmission control.
The complete text of the paper is published only in the Czech version with the following content:
Weather regulation, microclimate
Climate changes - principle of the "battle with the global warming"
Climate changes - principle of the sustainable development
Climate changes - economic regulation possibilities
Global warming - negative and positive facts
Global cooling
The cycles of climate changes - economic consequences
Global warming - politics
Conclusions
----------------------------------------------------------------------------------------------------The address of the author:
Ing. Dr. Ivan Landa, DrSc., Katedra životního prostředí, FLE ČZU Praha, Czech Republic;
tel: (++420) 602 36 35 41; e-mail: [email protected]
1
MOŽNOSTI VYUŽITÍ GEOLOGICKÉHO PROSTŘEDÍ
PRO REGULACI GLOBÁLNÍCH KLIMATICKÝCH ZMĚN
Abstrakt
V příspěvku jsou shrnuty základní koncepce možností cíleného řízení klimatu v globálním měřítku.
Zároveň je upozorněno na etické problémy všech opatření, která ve svém důsledku vždy vedou ke
zvýhodnění určité skupiny států nacházejících se v klimatických pásmech, kde lze třeba i jen částečně
klima regulovat. Významné je, že není rozhodující pouhá průměrná hodnota teploty ovzduší, ale
všechny klimatické faktory ovlivňující ve svém důsledku tvorbu zásob podzemních vod, povrchový
odtok, změnu rozlohy a lokalizace pouští, rozlohy lesů atp. Je upozorněno, že změna (kladná a i
záporná) klimatu je cyklická a projevovala se již v době lidské historie. Autor upozorňuje, že řízení
klimatu vždy povede k nezbytnosti vytvoření takových ekonomických a politických struktur, které by
měly dbát, aby z těchto požadovaných změn ekonomicky a politicky neprofitovaly jen určité skupiny
zvláště skupiny podnikatelské. Globální změny přitom vyžadují i globální opatření, které není lidská
společnost zatím připravena realizovat již jen proto, že vznikají reminiscence z dob, kdy již byl učiněn
pokus o řízení přírodních procesů v regionálním měřítku, např. plán na změnu toku sibiřských řek,
výstavba přehrad v Egyptě (Asuán), v USA (Hooverova přehrada), v Číně (Velké soutěsky). Autor
upozorňuje, že v době současného paradigma světové politiky, kdy přetrvává úsilí hlavně
nejdemokratičtějších států světa ovládnout světové zdroje energie, a kdy nebyl ani USA, které patří
mezi největší producenty emisí, doposud ratifikován Kiotský protokol o snížení emisí, je možnost
„globálních opatření“ na „globální výzvy“ minimální.
Regulace počasí. Mikroklima
Regulace (řízení) počasí, které určuje vývoj klima v určité oblasti, není novým odborným
tématem. V řadě zemí jsou zcela běžně cíleně vyvolávány technologie pro změnu počasí,
které mají odvrátit rizika (např. krupobití na sklizeň vína v Gruzii), zpomalit rychlost odtávání
některých ledovců (např. Čína) anebo vytvořit vhodné počasí v průběhu nejrůznějších
politických návštěv (např. při návštěvě F. Castra v Moskvě v 70-tých letech min. stol.) či
sportovních her, významných státních svátků aj..
Trvalá změna počasí na relativně plošně omezené oblasti a vznik mikroklimatu je
jednoznačně prokázaný a trvalý projev nejrůznějších antropogenních zásahů spojených
např. s:
a) výstavbou velkých vodních děl, např. Asuánské (Egypt), Hooverovy (USA), ale i
Slapské a dalších přehrad (ČR) tvořících kaskády na značné části vodních toků,
b) intenzivní urbanizací (mikroklima měst),
c) odlesňováním (povodí deštných pralesů či zalesňování (průmyslové pěstování dřevin
pro potřebu papírenského průmyslu v oblasti původních savan - např. v JAR),
d) provozem velkých energetických (elektrárny, teplárny, např. mikroklima v oblasti
JETE) či průmyslových systémů (v oblastech s intenzivní těžbou uhlí, např. v
Severočeské hnědouhelné pánvi).
Většina těchto zásahů vede ve svém důsledku - s výjimkou zalesňování - k výraznému a
prokazatelnému zvýšení průměrných ročních teplot, ke změně vodního režimu a intenzity
srážek a ke změně dalších parametrů definujících počasí (vlhkost vzduchu, směr a rychlost
převládajících větrů, povodňové projevy atp.) a následně i mikroklima. O těchto
mikroklimatických změnách se všeobecně ví, jsou dostatečně studovány, přitom základní
parametry určující počasí se mohou regionálně a v sub-regionálních oblastech měnit v
2
rozsahu, který i o několik řádů může přesahovat globální klimatické změny. Plocha těchto
oblastí je přitom značná.
Změna klimatu. Princip „boje s globálním oteplením“
„Boj“ 1 s globálním (celkovým) oteplením na většině částech Země se stává jedním ze stále
běžnějších politických argumentů, který díky mediálnímu zájmu postupně prostupuje nejen
do programů mnoha politických stran, ale začíná být i agendou vzájemných vztahů např. v
rámci EU, mezi USA, Čínou, Japonskem, Austrálií aj., kdy se diskutuje, do jaké míry má být
regulována produkce skleníkových plynů. Téma globálního oteplení je využíváno i při
prosazování nejrůznějších výzkumných úkolů, při zadávání grantů, při marketingu nových
výrobků, zavádění nových postupů administrativní ekologie, jako je např. EIA atp. Uzavírání
skládek komunálních odpadů v ČR v roce 1996 a omezování budování nových skládek byla
např. zdůvodňována omezením produkce skleníkových plynů, a to hlavně oxidu uhličitého.
Přitom ve stejné době nebyly k dispozici údaje o tom, jak se minimálně za posledních deset,
ale nejlépe dvacet let změnila koncentrace tohoto oxidu v ovzduší ČR tak, aby bylo možné
posoudit účinnost těchto opatření. Paradox spočíval v tom, že byly uzavírány skládky a
přitom bylo nařízeno snížit podíl BRKO a zvýšit podíl energetického využití komunálních
odpadů. To ve svém důsledku vedlo k vybudování minimálně tří velkých spaloven, které díky
vytřídění odpadů byly nuceny zvyšovat podíl využití plynu. Protože výkony těchto spaloven
překračují produkci KO i v širším regionu, usilují spalovny o dovoz „alternativního“ paliva a
nebo i odpadu k likvidaci z ostatních států EU. V každém případě - nejen při kompostování
BRKO, či při přirozeném rozkladu na skládkách anebo při spalování - se z organického
odpadu uvolní převážně to množství oxidu uhličitého, které rostliny v průběhu fotosyntézy
z ovzduší přijaly.
Změna klimatu. Princip trvale udržitelného rozvoje
Není bez zajímavosti, že se objevují názory, že pro další trvale udržitelný rozvoj (TUR) lidské
společnosti je nezbytné vyřešit otázku globálního oteplování. Při bližší analýze zjistíme, že již
sama představa o TUR je velmi problematická a rozporuplná, a to již jen díky tomu, že je
plně v rozporu s druhým termodynamickým zákonem, stejně jako perpetuum mobile. Podle
tohoto zákona není možné, aby jakýkoliv uzavřený termodynamický systém byl činný podle
principů TUR - tj. trvale, aniž by byla spotřebovávána energie a vznikal odpad. Platí, že má-li
být sociální a ekonomický systém vybraných států či skupin států (EU, USA) v pohybu, tj.
Má-li se trvale rozvíjet, pak musí neustále spotřebovávat energii nejprve s využitím vlastních
přírodních a lidských zdrojů. Jsou-li tyto zdroje spotřebovány, resp. pokud hrozí, že
spotřebovány budou, pak je nutno tuto energii zajistit a dodat ji do vybraného systému
zvenčí - tj. z jiných států.
V praxi to pak znamená, že jestliže kterémukoliv státu (organizované skupině lidí) dochází
surovinové (energetické) zdroje, pak neváhá nejprve v rámci obchodní výměny, a postupně
politicky a následně i vojensky si tyto zdroje zajistit mimo svůj vlastní systém. To vysvětluje
např. zábor půdy Indiánům a jejich genocidní vyhlazování 2 , výrazný podíl otrokářství na
průmyslovém rozvoji USA (pěstování bavlny a dalších průmyslových rostlin). Vysvětluje to i
i úsilí, proč se v minulosti hlavně Velká Británie, Francie, Holandsko, Německo, Portugalsko
a Španělsko (v současné době právě nejdemokratičtější státy světa) snažily zajistit kolonie
1
Pro politické elity jsou běžné kampaně, které jsou běžně vnímány občany pozitivně typu boje s terorismem,
s chudobou, s revanšismem, se socialismem či komunisty, s buržoazií, s kulaky, s PCB, s žido-bolševiky a
nyní i boj s globálním oteplením.
2 V obou Amerikách bylo před rokem 1492 přes 100 mil. původních obyvatel (Indiánů), v současnosti se tyto
počty odhadují na cca 10 mil. obyvatel s tím, že v USA je převážná část kmenů zahnána do rezervací.
3
s co nejvyššími lidskými a surovinovými zdroji. Oblíbené zdůvodnění kolonizace a
drancování surovinových zdrojů bylo a často do dnes je zdůvodňováno civilizačními přínosy.
Boj o surovinové zdroje a volný přístup k nim, s cílem zajištění trvale udržitelného rozvoje
(TUR), hlavně USA a EU byl podle politologů v roce 1999 příčinou napadení na Jugoslávii,
představující hlavní balkánský stát ležící na komunikaci s Blízkým Východem. Příčiny
vedoucí k I. světové válce tak zůstaly stejné. Dále lze vyjmenovat bezprecedentní napadení
na Irák a Afganistan v rámci „boje s terorismem“ s cílem zajištění přístupu k energeticky
významným surovinám jak v Iráku (jde údajně o čtvrtá největší ložiska ropy na světě), tak i
ve Střední Asii (značná ložiska zemního plynu). Často nejde ani tak o to zajistit si tyto zdroje,
ale vyloučit, aby je získal konkurující stát, v dané oblasti třeba Rusko nebo Čína a Indie.
Někteří politologové uvádějí, že nezanedbatelným ekonomickým přínosem těchto válek,
které se zpravidla opakují v cca pětiletých cyklech, je možnost zbavit se v rámci těchto válek
bezplatně již zastaralých a nevyhovujících zbraní, dát hospodářský impuls vojenskopolitickým skupinám v USA a částečně i v EU, a ověřit zbraně nové, např. vakuové bomby,
grafitové, kazetové, náboje z ochuzeného uranu, paralyzující chemické látky atp..
Rostoucí úsilí o zajištění „levných“ surovin a v nejbližší době i pitné vody „za každou cenu“
bez ohledu na etické principy 3 ilustruje neudržitelnost principu TUR. V projevech mnoha
politiků se vyskytuje správná myšlenka, že každý stát má etické právo na rozvoj. Iran chce
minimálně stejné právo na rozvoj své jaderné energetiky jaké má Izrael, Pákistán, Indie,
JAR, Kanada a další státy. Čína a Indie se domnívají, že mají přirozené právo se
hospodářsky rozvíjet jako průmyslově vyspělé země, které více než 200 let drancují všechny
zdroje na Zemi s cílem zajištění TUR. Obavy z tohoto nárůstu ekonomické síly hlavně těchto
zemí vyvolává fakt, že podle propočtů při dosažení poloviční spotřeby energie na jednoho
obyvatele, jaká je v současnosti v USA, by do roku 2035 byla plně vyčerpána ložiska ropy a
do roku 2055 pak všechna ložiska fosilních paliv. Rozvíjející se země třetího světa je těžké
přesvědčit, že toto právo nemají, a to bez ohledu na skutečnost, že při realizaci kritérií a
představ svých TUR dochází k razantní produkci skleníkových plynů a k ovlivnění nejen
mikroklimatu, ale i klimatu celé planety.
Změna klimatu. Možnosti ekonomické regulace
Na nepříznivé trendy ve vývoji klima Země má kromě jiného vliv:
a) zmenšování ploch deštných pralesů,
b) způsob zemědělské výroby,
c) požadavky na zajištění potravin,
d) požadavky na pěstování biomasy a výrobu biopaliv. Běžně se uvádí, že i
e) produkce oxidu uhličitého při spalování kaustobiolitů a
f)
vlastní oteplování, kdy se uvolňuje do atmosféry vodní pára, která patří též mezi
skleníkové plyny.
Není bez zajímavosti, že většina firem těžících deštné pralesy v Latinské Americe, v
rovníkové Africe či na Dálném Východu jsou často vlastněny nadnárodními firmami se
sídlem v průmyslově vyspělých zemích (PVZ), kde optimalizují své daňové závazky
s odkazem na smlouvy o zamezení dvojího zdanění a vývozu kapitálu. Získané prostředky
jsou využívány na nákup zboží vyráběného často jen ve firmách z PVZ.
3
V letech těsně před napadením Jugoslávie zavedl významný český myslitel a dramatik V. Havel termín
„etická válka“ jako zdůvodnění bombardování Bělehradu, Niš a dalších měst nejen v Srbsku a Černé Hoře.
V některých svých pozdějších vystoupeních se od autorství tohoto termínu distancoval s tím, že šlo o
nedorozumění.
4
Z uvedeného je zřejmé, že je a bude velmi obtížné až vyloučené prosadit etická kritéria nad
kritérii ekonomickými, a proto příčiny vedoucí ke změně klimatu - budou-li souviset v daném
případě se zmenšováním ploch deštných pralesů - bude možné jen obtížně eliminovat.
Zkušenosti s nakládáním a odstraňováním nebezpečných odpadů v EU ukazují, že právě
ekonomická a nikoli etická kritéria jsou využívána např. při:
•
spalování nebezpečných odpadů v plovoucích spalovnách, které jsou situovány
v mezinárodních vodách - tj. v oblastech, pro které nejsou stanoveny emisní a jiné
limity
•
vypouštění kalů z čistíren a výroby do moří a oceánů, které není předpisy EU
zakázáno
•
převádění nebezpečné a ekologicky škodlivé výroby do rozvojových zemí, např. do
Indie i Číny, kde se na „hospodářském zázraku“ převážnou měrou podílejí zahraniční
firmy, které tak ovlivňují vznik emisí jak do ovzduší, tak i do povrchových a případně i
podzemních vod, a to již jen proto, že dodržování přísných limitů v PVZ by vedlo
k výrazně vyšším nákladům a tím i k vyšší ceně. Z tohoto pohledu úsilí některých
států na snížení emisí Číny a Indie lze rozšifrovat vcelku oprávněně jako úsilí
lobbistických průmyslových skupin s výrobními programy v domovské zemi, proti
jiným skupinám, činným v Číně a Indii, ale i případně v nových zemích EU
•
vývozu velmi nebezpečných odpadů do Afriky, ale i do nových zemích EU (viz
skandály s nekontrolovaným dovozem KO do ČR v letech 2005 – 2007)
Obdobné platí i o způsobu využití zemědělské půdy. I zde platí, že jejich značné rozlohy
vlastní firmy, které se specializují na monokultury, např. pěstování banánů (známé je
úspěšné úsilí států EU o stanovení standardu velikosti banánů s cílem vyloučit konkurenční
firmy, které nejsou členy EU), cukrové třtiny (známý je případ likvidace cukrovarnického
průmyslu v ČR s cílem otevření trhů v EU pro levnější cukr z cukrové třtiny z bývalých
Britských, Holandských a Francouzských kolonií v Karibiku, kde země EU ovládají pěstování
této suroviny). Totéž platí i o dalších zemědělských komoditách, např. kávě, kakau, čaje,
ananasech, citrusech, ale i nábytkářského dřeva atp..
Příznačný je příklad pěstování rajských jablíček ve Španělsku, kdy díky zemědělským
dotacím z EU zde byly vybudovány velkoplošné skleníky produkující takového množství
rajčat a za takových cenových podmínek, že se této produkci postupně podařilo zlikvidovat
místní produkci rajčat v Somálsku, v Etiopii a v dalších afrických státech. V roce 2007 tudíž o
práce zbavení somálští zemědělci hledají práci – a to i ilegální - ve Španělsku na rajčatových
plantážích.
Již několikrát byly kritizovány mezinárodní organizace OSN za to, že svými prostředky
podporují vznik a prosazení rozvojových programů, které ve svém důsledku vedou v
rozvojových státech k prohlubování pěstování monokultur na rozsáhlých plochách, přičemž
počet zaměstnaných a finančními prostředky zabezpečených místních obyvatel klesá a
ekonomická krize se hlavně v zemích Sahelu, kde dochází k rozšiřování pouští, prohlubuje.
Navíc jsou získané prostředky využívány na nákup zbraní v PVZ a ke vzniku celé řady
válečných konfliktů, které inicializovali žoldnéři z PVZ, kteří jsou těmito státy často najímáni.
Existuje názor, že tragická situace vedoucí ke genocidě ve Rwandě, v Súdánu, Mali, Libérii
atp. je důsledkem této politiky.
Není bez zajímavosti, že při diskuzích v roce 2006 - 2007 o zrušení bariér na dovoz potravin
z těchto rozvojových států do PVZ - a to v daném případě do EU - se ukázalo, že je
zemědělská výroba většiny rozvojových států plně ovládána firmami z PVZ. Boj o zrušení
bariér tak probíhal mezi skupinami firem z PVZ.
Je bez diskuze, že požadavky na zajištění kvalitních potravin by měla být a v mnoha
případech částečně i je trvalou etickou prioritou TUR všech zemí světa. I zde platí, že jestliže
by všichni obyvatelé Země měli dosáhnout alespoň jakéhosi přijatelného minima, pak by ani
5
stávající produkce potravin nestačila. To ilustruje i případ ze srpna 2007, kdy Čína vyhlásila
program, že každé čínské dítě by mělo denně spotřebovat 0,5 l mléka. Snaha čínských
obchodníků zajistit potřebné množství v SRN (diskuze údajně proběhla při návštěvě politiků
ze SRN v Číně v VIII/2007) vedla až k 20% nárůstu ceny mléčných výrobků nejprve v
Bavorsku a postupně i v dalších zemích SRN. Protože jsou zpracovatelské firmy v ČR
vlastněny v řadě případů majiteli ze SRN, mělo to vliv i na cenu mléka v ČR, neboť mléko
bylo vyvezeno na pokrytí potřeb v SRN. Nutno zdůraznit, že v ČR připadá cca 200 litrů
přepočitatelných mléčných výrobků na jednoho obyvatele, zatímco v Číně jde o cca 10 litrů
za rok. Jestliže po roce 1989 byla v ČR stáda hovězího dobytka prudce redukována, s cílem
odstranění konkurence levných mléčných výrobků z ČR na trzích EU, pak lze očekávat, že
postupně dojde ke zvyšování počtu krav zvláště po té, co pastviny jsou skupovány firmami
ze starých zemí EU, a kdy je pěstování krav dotováno. Podle teoretiků zabývajících se
ekonomickým ovládnutím jde o velmi sofistikovanou formu kolonizace.
Na cenu potravin má vliv i výroba biopaliv (řepky olejné v ČR, cukrová třtina v Brazílii), kdy
jsou paliva vyráběna i z rostlin, které se využívají pro výrobu potravin (pšenice, kukuřice).
Zcela běžně se již tyto v potravinářství tradičně využívané rostliny používají jako palivo v
kotlích. Platí, že se zvětšováním ploch energeticky využitelných a využívaných rostlin, dojde
k většímu tlaku na kácení deštných pralesů, k prohlubování devastace krajiny a k rozsáhlým
ekologickým zásahům a ke změně bioty.
Propočty OCED důsledků a přínosů přidávání MEŘO do nafty ve výši 2 % (EU připravuje
směrnici stanovující povinnost 10% podílu) ukazují, že ve svém důsledku tato „ekologická
akce“ bude mít řadu zásadních negativních dopadů, neboť při propočtech ekologické
efektivnosti nebylo zohledněno, že:
a) agrotechnické postupy s nezbytným 3 až 4 pojezdy traktorů, přeprava a zpracování
vedou ke spotřebě neobnovitelných surovin, tj. PHM,
b) nutnost použití pesticidů na velkých plochách povede ke vzrůstu ekologických a
zdravotních rizik,
c) pěstování vyžaduje dodržení vodního režimu a tak hlavně zpracování vzrostou
požadavky na zdroje hlavně podzemních a případně i povrchových vod,
d) vzniklý rostlinný odpad v tak velkých množstvích bude možné jen obtížně dále
zpracovat či využít. To byl i důvod, proč OCED v srpnu 2007 požádalo EK EU, aby
výrazně pečlivěji zvážila vydání výše zmíněné směrnice.
Z uvedeného vyplývá, že fakticky neexistuje jednoduchý způsob regulace produkce
skleníkových plynů, a to nejen oxidu uhličitého, ale ani methanu vznikajícího při pěstování
rýže či při rozšiřování chovů dobytka. Hlavním problémem je, že na obou stranách jednacího
stolu spolu jednají fakticky stejné společnosti či zájmové skupiny z PVZ. Proto se
domnívám, že dlouhodobě je zřejmé, že se nepodaří alespoň snížit tempo mýcení deštných
pralesů, degradace půd, či rozšiřování pouští, neboť toto úsilí právě obyvatelé PVZ a s nimi i
jejich politici, jestliže povede ke zpomalení hospodářské dynamiky v souladu s principy TUR,
považují ze nepřijatelné.
Globální oteplení. Negativa a pozitiva
Většina sdělovacích prostředků zvažuje rizika globálního oteplování s hlediska TUR.
Upozorňuje se na takové negativní důsledky, jakými jsou např.:
•
degradace ledovců,
•
vzestup hladin moří a některých vodních nádrží (jezer),
•
rozšiřování pouští s demografickými důsledky.
6
Platí, a je prokázáno, že klimatické podmínky v jednotlivých oblastech Země přitom nikdy
nebyly stabilní, natož pak v posledních několika desítkách let. Ke klimatickým změnám
docházelo a bude docházet bez ohledu na lidskou činnost a člověk tj. státy by se měly na
tyto změny naučit operativně reagovat bez ohledu, zda-li jsou příčiny přírodní (např.
vulkanická a tektonická činnost) nebo antropogenní (hlavně při spalování kaustobiolitů,
představujícím „zakonzervovaný uhlík“ hlavně z permu a karbonu, ale též z terciéru a
kvartéru). Je zcela jedno, zda přitom dochází k oteplování či ochlazování a k nástupu dob
ledových, jak jsou označována období s nižšími průměrnými teplotami.
Historicky zdokumentované zvýšení teplot (globální oteplení) je např. patrné ze
zachovaných účtů Rudolfa II., kde se uvádí, že při úhradě potravin na hojné hostiny byly
uhrazeny i vozy melounů dodané z oblasti Kolína. Tyto klimatické změny jsou běžně známy
a v mnoha případech i tvoří historický základ řady legend, ság včetně biblických příběhů, ale
jsou i popisovány v kronikách.
Otázkou je, zda skutečně jsou tyto vlivy, zvláště globální oteplování, negativní. Vezmeme-li v
úvahu, že princip TUR je prosazován téměř jen v PVZ, které si bez ohledu na ostatní státy
zajišťují mimo vlastní území potřebné zdroje, pak globální oteplení je nutno právě z hlediska
TUR považovat za pozitivum:
•
protože PVZ se nacházejí převážně ve středním až chladném klimatickém pásmu,
pak zvýšení průměrných teplot vede k úspoře paliv a tím i k nižší spotřebě
neobnovitelných surovin a k nárokům na jejich přepravu a zajištění. Z globálního
oteplení tak fakticky profitují a budou profitovat převážně PVZ;
•
při dramatizaci diskuse o globálním oteplení a o jeho negativních důsledcích, které
jsou prokazatelné, ale mohou být „obvyklé“, vzrůstá ochota vytvářet takové
podnikatelské (legislativní, politické atp.) podmínky, které zvýší zájem o nové
technologie, které zpravidla budou dražší, např. mísení bionafty s motorovou naftou
zvýší cenu PHM;
•
realizace ochranných opatření (hrází atp.) povede k rozvoji trhu stavebních prací a
tím i HDP daného státu. Proto se diskuze o možném zatopení části Holandska nebo
Itálie a případně dalších zemí EU atp. mohou zdát pouze formální, neboť na vzestup
hladiny lze jednoduše a relativně účinně reagovat budováním ochranných staveb
nebo pouhou migrací obyvatel.
Zajímavé je, že z historie i současnosti průmyslového rozvoje PVZ je známo, že obavy o
možné negativní vlivy oteplování na obyvatele či ekonomiku rozvojových zemí anebo tzv.
zemí čtvrtého světa (tj. zemí totálně zadlužených a bankrotujících) jsou jen zástupné již jen
proto, že PVZ nikdy neprojevily zájem o účinné řešení jejich ekologických a ekonomických
problémů, které jsou známy již minimálně od 60-tých let 20. století, tj. od doby oficiálního
rozpadu koloniálního systému a nástupu systému neo-koloniálního.
Proto lze tvrdit, že důsledky případného oteplení jsou opět a jen politickým nástrojem pro
vytvoření takových podmínek, které zajišťují optimalizaci zisků a trvale udržitelného růstu
firem přímo či nepřímo souvisejících s PVZ a pohybujících se na trhu ekologických prací.
Zkušenosti jsou i z ČR, kde firmy ze starých zemí EU postupně vykupují rozvodné sítě vody,
plynu, a dále podniky zabývající se odstraňováním odpadů, a v posledních letech skupují i
firmy, které se specializují na odstranění starých ekologických zátěží, které jsou financovány
z prostředků získaných z privatizace. V případě jakýchkoliv ekologických opatření je jisté, že
Marxova nadhodnota z jejich činnosti bude využita mimo území ČR.
Z tohoto pohledu je zcela logický a podložený názor V. Klause (2007), že informace mající
vztah k ekologii mohou ve své podstatě vést i k cílené deformaci trhu tak, aby mohly být
zisky určitých firem specializujících se na „ekologii“ maximalizovány. Známý je i „případ Pitr“,
původně majitele dočasně v konkurzu a mírně krachující firmy SETUZA, která se
specializovala na zpracování řepky olejné. Po zavedení povinnosti přidávání MEŘO do
motorové nafty se touto činností zabývá SETUZA, ale již při jiné struktuře majitelů.
7
Globální ochlazení
V diskuzích o prognóze dalšího vývoje průměrných teplot Země se často uvádí, že právě
výrazné oteplení povede následně k ještě výraznějšímu ochlazení. V historii Země jsou
prokazatelně zjištěna a vyčleněna klimatická období, která se liší průměrnou teplotou nejen
globálně, ale i v jednotlivých oblastech. Za dostačující může posloužit zmínka o ruském
průzkumu Arktidy v roce 2007 s cílem vymezení hospodářské oblasti mezi severním pólem a
pobřežím Ruska, ve kterém se nacházejí ložiska ropy a plynu, která podle dosavadních
obecných teorií vznikají v klimatických podmínkách s relativně vyššími až tropickými
teplotami.
Zajímavé je, že se nebere v úvahu, že z hlediska TUR PVS představuje globální ochlazení
výrazně vyšší hospodářské a ekologické riziko než globální oteplení. Se zvětšováním ploch
ledovců se snad jen zlepší podmínky pro lyžování v horských oblastech, ale ve svém
důsledku se zvýší energetická náročnost celých hospodářských systémů a celků díky
nutnosti zajištění přijatelných teplot v objektech, kde lidé žijí a pracují. Ochlazení povede k
poklesu hladin moří a tím i ke zhoršení dostupnosti a využitelnosti stávajících přístavů,
překladišť atp.. Rozšířením kontinentálních ledovců se výrazně zhorší komunikační
podmínky v severských oblastech Kanady, Aljašky a Ruska, Norska a Finska, a to jak po
souši, tak i po moři. Vliv ochlazení na zemědělskou výrobu povede k tomu, že bude nutno
cíleně zainvestovat pěstování např. většiny obilovin, chmele, vína atp. v současných
rozvojových státech, které by tak mohly konečně zlepšit své ekonomické podmínky a tím
začít i profitovat ze své levné pracovní síly a hlavně, stát se rovnoprávnými obchodními
partnery (připustí-li to PRZ) s PRZ. V lepším případě by mohly tyto země začít konkurovat i
dotovaným potravinám produkovaným v PRZ.
Protože neplatí, že by se nejen počasí v rámci denních a ročních cyklů, stejně tak jako
mikroklima, a i globální klimat neměnilo, tj. bylo by stabilní, tak jak si to hlavně PRZ přejí,
ukazuje se, že za současného chápání mezinárodní sounáležitosti, kdy jsou rozhodné právě
hospodářské zájmy PRZ, je nejvýhodnější pro tyto státy velmi pomalé globální oteplování a
to i za cenu plné ztráty ledovců a zatopení části Holandska.
Cykly změny klimatu. Ekonomické důsledky
Protože změna klimatu je normální projev související s existencí atmosféry, biosféry a
litosféry a je i ovlivněn kosmickými vlivy, je předvídavé, aby každá ekonomika s jakýmikoliv
změnami počítala a v případě výraznějších negativních projevů na ně včas reagovala, např.
změnou umístění, konstrukcí a vybavením staveb.
Při argumentaci, že dochází k oteplování, se často uvádějí výsledky měření průměrných
teplot v dlouhodobě provozovaných monitorovacích stanicích. Při studiu změny klimatu se
používají i výsledky z dendrologických stanic, kdy existují ucelené řady od roku 1750.
Některé údaje jsou k dispozici i na webu. Zpracováno podle údajů na www.
giss.nasa.gov/data/gistemp .
8
Odhaduje se, že v současné době dochází ke zvýšení průměrné teploty o 1º C za cca 40
let. 4 Vznikající tím škody jsou zpravidla ohodnocovány na základě nákladů pojišťoven za
úhradu škod způsobených např. v USA povodněmi, hurikány, ale i zemětřeseními, sesuvy
atp. Tyto údaje se používají jako argument pro nezbytnost zahájení preventivních opatření
souvisejících se změnou klimatu. Ukazuje se, že jde spíše o parametr, který vyjadřuje nejen
stupeň pojištěnosti, ale i měnící se cenovou hladinu movitého a nemovitého majetku - v
daném případě v USA. Při orientačních přepočtech zohledňujících měnící se (v posledních
deseti letech klesající) kurz USD a jeho reálnou hodnotu (kupní sílu) je logické či v
absolutních hodnotách škody vzrůstají.
Z daného vyplývá, že zatím nelze využít jako srovnávací parametr náklady pojišťoven na
pokrytí škod souvisejících s projevy geneticky závislými na změně klimatu, tj. při současné
koncepci na oteplení.
V historii Země jsou běžné cykly glaciálních a interglaciálních anebo též pro jižní oblasti
fluviálních a interfluviálních období, které jsou označovány zvláště ve čtvrtohorách jako doby
ledové. Pro severní polokouli byl stanoven cyklus 40 000 a 100 000 let. Na základě
vyhodnocení údajů o záplavách na Nilu pak byl odhadnut i cyklus 210 000 let a řada kratších
cyklů, např. 7 let, 11 let atp. Tyto cykly jsou dány změnou rychlosti rotace a první dva cykly
jsou označovány jako Milankovičovy cykly.
Protože se změnou rotace se mění i tvar Země, kdy při vyšších rychlostech se více
zplošťuje, je logické, že se tím oživují tektonické pohyby minimálně po stávajících
lineamentech a tím dochází z jedné strany k vyšším emisím přírodního oxidu uhličitého a
dále pak ke zintenzivnění vulkanické činnosti, jejímž doprovodným projevem bývají výrazně
vyšší emise jak oxidu uhličitého tak i vodní páry a methanu a dalších plynů, kdy podle
některých hypotéz se zmrzlý methan akumuloval v dobách ledových v místech výrazné
emise na mořských hřbetech. Je prokázáno, že existují tepelná klimatická maxima v eocénu
(100 000 let), v křídě (65 – 100 mil let) i ve fanerozoiku (542 mil let). Podrobněji např.
www.wikipedia.org/wiki, kde jsou uvedeny i výsledky měření koncentrace izotopů a
posuzována přítomnost oxidu uhličitého a uvedeny výsledky ruské stanice Vostok na základě
hodnocení sedimentů za posledních 5 mil. let a dále pak i obdobné výsledky pro období
posledních 65 mil. let (viz následující obrázky).
4
je prokázáno, že v případě, že by byla výrazně omezena ochranná funkce atmosféry, došlo by k
poklesu teploty o cca 31 º C.
9
Za velmi zajímavé lze považovat výsledky stanovení dynamiky změn koncentrace oxidu
uhličitého
(http://maps.grida.no/go/graphic/historical-trends-in-carbon-dioxide-
concentrations-and-temperature-on-a-geological-and-recent-time-scale). Z obrázku
(viz dále) je patrno, že ve čtvrtohorách byly prokázány skokové nárůsty koncentrace
10
oxidu uhličitého v atmosféře, přičemž se změnou měřítka (viz holocén) již tyto cykly
nejsou tak kontrastní a jednoznačné).
Globální oteplení. Politika
Protože změny klimatu (v současnosti je považováno za nebezpečné oteplení) má
ekonomické, hlavně pozitivní důsledky, je předmětem i nejrůznějších spekulací, které se
projevují v tom, že se politici rozdělují podle toho, jaké mají představy o příčinách.
Příčinou oteplení jsou a) zvyšování emisí skleníkových plynů včetně vodních par a oxidu
uhličitého, b) změna intenzity kosmického záření a oslabení působením Slunce ochranné
funkce magnetického štítu Země bez ohledu na antropogenní vlivy. První z příčin je
medializována ekologickými sdruženími, druhá pak našla své zastánce hlavně v USA, kde je
největší odpor proti Kiotskému protokolu.
Není bez zajímavosti, že již v roce 2004 zformulován názor (např. J. Novák P040415), že
„díky víře v působení skleníkových plynů už našlo pracovní náplň nejen mnoho vědců, ale
ještě více politiků, aktivistů nejrůznějších hnutí. Nejzřetelnějším důkazem toho je tzv. Kiotský
protokol, podle kterého mají průmyslové země snižovat emise skleníkových plynů, zatímco
nerozvinuté Země mohou jejich produkci dál zvyšovat. V podstatě jde o jakési jednostranné
ekonomické odzbrojení. Omezení produkce skleníkových plynů znamená zvýšení nákladů na
výrobu, zastavení ekonomického růstu a v důsledku toho sociální otřesy. Nelze se příliš divit
11
USA, že v tom vidí pokračování války proti své zemi jinými prostředky (míněno války EU proti
USA – pozn IL)“.
Tento názor postupně politicky vyhranil V. Klaus (Modrá, nikoli zelená planeta Co je
ohroženo, klima nebo svoboda?, Nakladatelství Dokořán 2007, 160 str., ISBN: 978-80-7363152-9 ), který v úvodu napsal:
“Žijeme ve zvláštní době. Je to vidět i na tom, že jedna mimořádně teplá zima, která – bez ohledu na
dlouhodobé trendy, např. na to, že v celém 20. století bylo zaznamenáno zvýšení průměrné teploty ve
světě jen o 0,6º C – stačí k tomu, aby u některých lidí vznikla dalekosáhlá očekávání a na jejich
základě příhodné prostředí pro návrhy radikálních opatření, abychom s počasím něco, a to právě teď,
udělali. Jedna událost stíhá druhou. V průběhu posledních měsíců byl do kin uveden Al Goreův jen
zdánlivě dokumentární, příznačně však oskarový film, byla publikována tzv. Sternova zpráva,
připravená na objednávku britského kancléře Tonyho Blaira a bylo publikováno – spíše politické než
odborné – shrnutí 4. Zprávy Mezinárodního panelu OSN, věnovaného klimatickým změnám.
Překvapivě řadu měsíců před publikováním vlastní zprávy. Laťka politické korektnosti byla – zdá se –
již definitivně a to hodně vysoko nastavena a znovu je nám vnucována jedna jediná přípustná pravda.
Všechno ostatní je označováno za nepřijatelné. Britský ministr životního prostředí nedávno dokonce
řekl, že stejně jak nesmí v médiích vystupovat teroristé, neměli by mít právo vystupovat ani skeptici
vůči globálnímu oteplování. V lidské historii to bohužel není po prvé. Souhlasím s Michalem
Crichtonem, že „nejdůležitější věcí, které lidstvo čelí, je úkol rozlišit realitu od fantazie a pravdu od
propagandy. Zejména v naší informační éře (spíše ji vidím jako éru desinformační) je to mimořádně
naléhavé a mimořádné důležité“ (Crichton, 2003). Přispět k tomu se snaží i tato nevelká knížka.
Globální oteplování se v poslední době stalo symbolem a vlastně prototypem problému pravda vs.
propaganda. Byla nastolena jedna, politicky korektní pravda a oponovat jí není snadné, ač nemalý
počet lidí, mezi nimi špičkových vědců, problém klimatických změn a jejich příčin a důsledků vidí úplně
jinak. Hrozí se arogance obhájců hypotézy globálního oteplování a od ní odvozené hypotézy, dávající
do souvislosti globální oteplování s konkrétními činnostmi člověka. Bojí se důsledků, které to bude mít
pro všechny z nás. Obhájci a propagátoři těchto velmi sporných hypotéz jsou většinou vědci, kteří ze
zkoumání tohoto fenoménu – finančně i vědeckým uznáním – profitují, a spolu s nimi politikové (a na
ně napojení jejich fellow–travellers), kteří si na tom – při absenci jiných, pro ně politicky atraktivních
témat – budují svou politickou kariéru. Vidím to stejně silně jako známý dánský fyzik Hendrik
Tennekes, který proti těmto postojům ostře protestoval již v roce 1990 a který právě teď cítil potřebu
zvednout svůj hlas znovu. Vysvětluje to tím, že mezi rokem 1990 a 2007 nastal jeden zásadní rozdíl:
„Tehdy jsem byl znepokojen, teď se zlobím“. Dodává, že na své vědecké kolegy. Já dodávám, že
patrně i na některé politiky a další tvůrce veřejného mínění. Cituje S.H. Schneidera (tehdy děkana na
Harvardu), který již v roce 1976 vyslovil následující myšlenku: „Vědci si nemohou dovolit naivitu
ohledně politických důsledků veřejně publikovaných vědeckých názorů. Mají-li jejich vědecké názory
politickou potenci, mají povinnost deklarovat své politické a hodnotové předpoklady a musí být čestní
vůči sobě samým, vůči svým kolegům a vůči svým čtenářům ohledně toho, nakolik tyto jejich
předpoklady ovlivnily jejich vědeckou práci“. To je pro celou mou následující diskusi teze klíčová.
Vidím to podobně jako profesor MIT R. S. Lindsen, který nedávno napsal: „Budoucí generace se
budou trochu pobaveně divit, že na počátku 21. století vyspělý svět propadl panice kvůli globálnímu
zvýšení průměrné teploty o několik desetin stupně a na základě velkého zveličení velmi nejistých
počítačových modelových předpovědí uvažoval o tom, vrátit se před průmyslovou éru“ (citováno viz
Horner, 2007). Přesně o těchto věcech je tato má útlá knížka, která vznikla v období prvních tří
měsíců roku 2007 jako vedlejší produkt mého „prezidentování na plný úvazek“ a která proto spíše
cituje, než nabízí originální výzkum. Neaspiruje také na nic jiného než na laickou znalost přírodních
věd, ale nepovažuje to za handicap. Problematika globálního oteplování je totiž více o vědách
společenských než o vědách přírodních, více o člověku a jeho svobodě než o desetinách stupně
Celsia pohybu průměrných teplot. Téměř před dokončením práce na této knize, v polovině března
2007, jsem byl vyzván, abych pro americký Kongres, pro slyšení („hearings“) s bývalým
viceprezidentem Al Gorem, ve formě odpovědí na 5 otázek předložil opačnou pozici. Českou verzi
mých odpovědí uvádím jako přílohu č. 1 této knihy. Chtěl bych poděkovat mnoha kolegům a přátelům
za „obrušování“ mých názorů v této věci. V poslední době byly pro mne významné zejména rozhovory
s Jiřím Weiglem a Dušanem Třískou (a jejich připomínky k textu) a e-mailování s Dr. Lubošem Motlem
z Harvardu a prof. Fredem Singerem z University of Virginia. I já – jako svědek dnešní celosvětové
12
debaty – chci říci, že už se zlobím a že i já už nejsem jenom znepokojen. Proto následující text.“
Je zajímavé, jaké emoce vyvolává tato relativně útlá knížka, která vychází i ze znalosti tvorby
politických koncepcí a ovládání společnosti nejrůznějšími mocenskými agenturami,
politickými stranami atp., na kterých se i autor sám podílel. Dokonce se objevuje názor, že
(viz Jiří Tutter - diskuze na webu 070910) „den 3.května 2007 by si měl každý občan zapsat
do kalendáře. Možná se jednou stane státním svátkem. Dobrá, tedy alespoň památným
dnem. Toho dne došlo totiž k nečekané proměně Václava Klause, které se dosud zdráhám
uvěřit. Ještě ráno jsem četl ve všech médiích o jeho přednášce pro studenty Vysoké školy
ekonomické na téma „environmentální problémy je nutno nazírat jen a pouze přes optiku
ekonomie, tj. přes kategorie náklady v. výnosy“ (rozuměj: žádné rozhodnutí o našem bytí
nesmí být činěno na základě pouhého pozorování degradace základních životních
podmínek, či snad dokonce na základě principu předběžné opatrnosti). Odpoledne již čtu od
téhož autora větu „verdikt musí být lidský, nikoli ekonomický“, připouštějící, že chceme-li
olympiádu, řekněme ano, ale nepoužívejme na její obhajobu kategorii nákladů a výnosů.
Přitom nejde o rozdíl, v obou případech razí autor stejnou tezi. Jenom u těch životně
důležitých si nepřeje, abychom se rozhodovali pudově – tedy sebezáchovně (byť s
podloženými argumenty) nýbrž pouze striktně matematicky kalkulovali, zda se to „rentuje“,
zatímco u věci zbytné připouští opuštění striktní racionality – chceme-li to tak moc, tak si to
dopřejme, ať nás to stojí, co to stojí. Buďme přece trochu grandy! Je to už dostatečně
zvrácené k pochopení?“
Vezmeme-li v úvahu, že řešení řady otázek ochrany životního prostředí probíhá kampaňovitě
a vždy je vyvoláno médii bez ohledu na závažnost těchto problémů, nelze jinak, než dát
autorovi za pravdu.
Podzemní zásobníky oxidu uhličitého
Již z poloviny roku 2007 je známo, že se ČEZ připravuje účastnit se na projektu EU
zaměřeného na vybudování podzemních zásobníků oxidu uhličitého. V EU se připravují
(podle Atlantik FT) projekty na vybudování 12 zásobníků, které by měly být využívány již od
roku 2015. Předpokládá se, že by určitá část z cca 34,2 mil. tun oxidu uhličitého (jde o 40%
celkově povolené produkce), na něž má ČEZ povolenky bylo v těchto zásobnících uloženo.
Navíc by mohly být využity zásobníky i pro další emise. ČEZ na druhé alokační období
obdržel povolenky na celkem 34,2 mil. tun CO2, což je téměř 40 % celkové alokace pro
celou ČR.
Jde o podobný princip, který je v roce 2007 již využíván v Norsku, kdy na vytěženém
plynovém ložisku Sleipner u jz. pobřeží firma STATOIL ukládá cca 3 000 tun zkapalněného
oxidu za den. Tato organizace dokonce údajně dává záruku, že oxid uhličitý zůstane v dané
struktuře minimálně 5 000 let 5 . Jde o zásobník vrstevného typu, kdy je oxid vtláčen do
pískovců v hloubce 3 km, které jsou překryty jílovitými břidlicemi. Uvádí se (www 070625, A.
Junek), že denně se tak ušetří 3,5 mil. Kč, na poplatcích za vypouštění oxidu do ovzduší.
Pro lepší zhodnocení ekonomického přínosu však chybí údaje o nákladech spojených se
zkapalněním oxidu a s provozem tohoto podzemního úložiště a případně následným
monitorováním. Objevují se požadavky (podle Odd Rogera Enoksena, ministra průmyslu a
energetiky Norska), že vybudování tohoto zásobníku, mělo být výrazně levnější než ve
5
Neuvádí se, co se stane po tomto období.
13
skutečnosti bylo. Z toho lze usoudit, že lze očekávat, že zavádění technologie podzemních
zásobníků povede k výraznému zdražení PHM. Zkušenosti z ložiska doporučila Mezinárodní
agentura pro energetiku ostatním zemím EU. Podle agentury Reuters se do vytěžených
struktur nacházejících se hlavně v šelfových oblastech ukládá pouhých 0,05 % emisí
vypouštěných do atmosféry. Předpokládá se, že v roce 2050 budou podzemní zásobníky
představovat hlavní prostředek při snižování emise skleníkových plynů a že v roce 2050
budou využitelné pro uložení 6 mld tun oxidu, přitom stejné množství v současnosti vypustí
do ovzduší USA a Čína.
Pro zajímavost v ČR jsou k dispozici zásobníky pro uložení 890 000 tun ropy. V 8
zásobnících plynu lze ročně uložit cca 2,9 mld plynu (Neužil V. - Machálek P. - Pretel J.
2000: Příspěvek plynárenského průmyslu - k omezení emisí polutantů v České republice v
90. letech.-(Plyn 10/2000)
Závěr
Na závěr lze konstatovat, že:
a) jestliže skutečně oxid uhličitý a s ním i další přírodní plyny, jako vodní pára a methan
mají tak výrazný vliv na globální oteplení, pak by jejich akumulace v podzemních
zásobnících mohla být zpětně využita pro globální ochlazení;
b) jestliže připustíme možnost zpětného vypouštění s cílem regulovat klima, pak vzniká
otázka: kdo bude rozhodovat na jakou teplotu lze klima upravit, jak rychlé mohou být
tyto změny. Bude se o takové regulaci hlasovat v OSN? Jakým poměrem hlasů?
Budou zásobníky s oxidem uhličitým a dalšími skleníkovými plyny strategickými
zásobníky zvláště, v dobách, kdy se vede válka proti teroristům;
c) pro regulaci koncentrace oxidu lze využít i jiné metody, např. cílené zalesňování
s produkcí kyslíku. Budou pak tyto nové zdroje spotřeby kyslíku brány v úvahu při
bilancování oxidu uhličitého jednotlivých států? Bude podepsána analogická smlouva
jako Kiotský protokol, který ukládá státům ročně zvýšit produkci kyslíky do ovzduší
cíleným rozšiřováním zalesněných pozemků atp. a s těmito emisemi kyslíku se bude
obchodovat stejně jako s oxidem uhličitým?
d) zatím není seriózně analyzován ekonomický a ekologický vliv toho, že s klesajícími
zásobami kaustobiolitů, které jsou hlavním zdrojem fosilního oxidu uhličitého bude
docházet přirozeně i jeho emisím. V případě, že dojde k setrvalým emisním
hodnotám, půjde o produkci recentního oxidu uhličitého, což by nemělo mít vliv,
podle současných představ, na antropogenní vliv na globální klima.