obsah: editorial - Apoštolský exarchát

OBSAH:
EDITORIAL ................................................................................................................ 3
SLOVO OTCE BISKUPA: VÁNOCE – NAROZENÍ PÁNĚ ................................................. 4
INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5
VELKÝ PROSTOR PRO KREATIVITU ............................................................................ 6
СИМВОЛІКА ПАПСЬКОГО ГЕРБА ............................................................................... 7
EXARCHÁTNÍ POUŤ DO FATIMY .............................................................................. 10
HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: KOSTEL SV. BARBORY V CHOMUTOVĚ ....................... 12
BŮH SI POVOLAL VĚRNÉHO JOSEFA......................................................................... 14
NORBERTINUM – MÍSTO SETKÁVÁNÍ ....................................................................... 16
HISTORICKY PRVNÍ LIDOVÉ MISIE PRO PRAŽSKÉ ŘECKOKATOLÍKY ......................... 18
LITURGICKÉ POJMY: ORAR, DALMATIKA, PÁS, STICHAR .......................................... 20
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. BARBORA (4. PROSINCE) ................................................ 21
NOVÁ KNIHA O MUČEDNÍKU VASILU HOPKOVI ....................................................... 22
EDITORIAL
Vážení a milí čtenáři,
držíte v ruce vánoční číslo časopisu Exarchát. Tentokrát Vám přinášíme
dva rozhovory - jeden se zajímavým
pohledem na téma rodina, o který se s
námi podělila manželka administrátora
farnosti v Plzni. Druhý rozhovor je
aktualitou z měsíce listopad, kdy pražskou farnost navštívili otcové redemptoristi ze slovenského Stropkova.
Celých devět dnů se snažili o co nejúčinnější duchovní obnovu věřících v
rámci lidových misií.
V tomto čísle přinášíme informaci
o chrámu svaté Barbory v Chomutově,
ale také životopis této svaté ženy, jejíž
svátek slavíme 4. prosince.
O těchto Vánocích si také připomínáme jeden rok od vydání prvního
čísla našeho časopisu. V prosinci 2005
jsme k vám prostřednictvím našich
stránek "promluvili" poprvé. Z tehdej-
ších 16 stran jsme rozsah jednoho čísla časem rozšířili na 24 stran. Za uplynulých dvanáct měsíců jsme přinesli
informace z různých farností našeho
exarchátu, přiblížili jsme životní cesty
nejvýraznějších postav novodobé historie řeckokatolické církve v bývalém
Československu. Snažili jsme se také
zdůraznit význam historie chrámů, ve
kterých se dnes naše bohoslužby slaví.
Ohlas u čtenářů vyvolaly také kapitoly, ve kterých jsme vysvětlovali význam některých liturgických pojmů,
proto v těchto článcích budeme pokračovat i v příštím roce.
Věříme, že další rok ve vaší společnosti bude opět tak příjemný jako
ten právě uplynulý. Přejeme vám klidnou dobu předvánoční, požehnané a
milostiplné vánoční svátky a v novém
roce se opět těšíme na shledanou!
Redakce
3
SLOVO OTCE BISKUPA: VÁNOCE – NAROZENÍ PÁNĚ
Církevní svátky
jsou vždy vytrhnutím z rytmu
všedního života
a jakýmsi zakoušením předchuti
věčnosti. A s věčností u čistých
duší se vždy pojí
i radost. Proto
není dobré, když je svátků příliš mnoho, ale ani příliš málo. Lidský život
má svůj rytmus, který je třeba respektovat. Není to však vždy, žel, pro
mnohé lidi v dnešní společnosti snadno uskutečnitelné v důsledku jejich
různých zaměstnání, stojí za to přesto
usilovat.
Pro některé oblasti lidského života,
například obchod, začínají Vánoce už
v listopadu. To ale nejsou ty pravé
Vánoce. Vánoce, neznamenají obchod, dárečky a sváteční jídlo. Vánoce, Boží narození, to je příprava na
jeden večer, jeden den, prožitý hluboce a intenzivně. Málo ale intenzivně
má větší účinek, než dlouhodobé a
málo intenzivní.
Proto například mnozí učitelé duchovního života doporučují nemodlit
se často najednou příliš obsáhlé modlitby, a pak si udělat dlouhou přestávku, jakoby odpočinek od modlitby, ale
raději se modlit stále, celý den, i když
jenom krátké modlitby, které jsou projevem našeho vědomí stálé přítomnosti Boha v našem životě a o touze být
s Ním v kontaktu.
My máme někdy tendenci rozdělovat náš život na náboženský a světský.
4
Někdy se modlíme a jindy se nemodlíme a konáme to, co se nám líbí. A
zdá se nám, že tak je to správně. Ježíš
říká, že je třeba stále se modlit a neochabovat (srov. Lk 1,18). To znamená,
že naše nitro musí být vždycky v tom
postoji, v jakém bylo (nebo by mělo
být) při modlitbě. Nezáleží na tom,
zda navenek to není vidět, že se modlíme. Jenom taková modlitba je projevem pravé víry.
Samozřejmě, že na Vánoce musíme a máme respektovat i místní zvyky
a obyčeje, které vytvářejí rodinnou
atmosféru svátku. Společná večeře a
rozdávání dárků, kterými chceme udělat radost svým blízkým, se proto nemají stát jenom jakousi rutinní záležitostí, ale mají být výrazem naší lásky
k druhým a vyjádřením toho, že je
blaženější dávat než dostávat (srov. Sk
20,35).
Po svátku Narození Páně brzy také
končí občanský rok a my se snažíme
rekapitulovat minulý rok a dělat si jakousi revizi toho, co bylo dobré a co
méně, co bychom měli v příštím roce
změnit a čeho se držet, případně co
zlepšit a rozvinout.
Ke všem těmto dobrým předsevzetím prosím Pána na přímluvu jeho
Přesvaté Matky, aby dal v novém roce
všem čtenářům našeho časopisu tělesnou i duchovní sílu a pokoj, aby je
mohli uskutečňovat.
Přeji vše nejlepší a žehnám
+ Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY
• Dne 25. září 2006 skončilo v Bělehradě 9. plenární zasedání Smíšené
mezinárodní komise pro teologický
dialog mezi Katolickou a Pravoslavnou církví. Komise, která se skládá ze
68 členů (34 z každé církve), se setkala ve dnech 18. - 25. září 2006 v novém obsazení po šesti letech. Ukrajinskou řeckokatolickou církev zastupoval předseda Institutu ekumenických
studií ve Lvově Mons. ThDr. Ivan
Dacko, jednání se poprvé účastnili zástupci východní katolické církve rumunské, albánské a maronitské.
• Na svátek Povýšení sv. Kříže (podle
juliánského kalendáře) slavil apoštolský exarcha Mons. Ladislav Hučko
dne 24. září 2006 svatou liturgii v
chrámě Svatého kříže v Liberci, spolu
s ním koncelebroval místní duchovní
prot. Ivan Semotjuk. Před bohoslužbou přijal jeden dospělý věřící svátost
křtu a myropomazání a v průběhu bohoslužby přistoupil také ke svatému
přijímání.
• Ve dnech 26. září - 6. října 2006 se
uskutečnila pouť řeckokatolických věřících do Fatimy v Portugalsku. Farníci z Prahy a Liberce spolu s biskupy
Mons. Ladislavem Hučkem a Mons.
Jánem Eugenem Kočišem prosili na
tomto místě za celou církev a za obrácení hříšníků a nevěřících.
• Svatý Otec Benedikt XVI. přijal dne
7. října 2006 odstoupení z aktivní
služby z důvodu věku pomocného biskupa Mons. Jána Eugena Kočiše. Tuto
zprávu zveřejnil oficiální orgán Svatého stolce Osservatore Romano.
• Pastorační návštěvu ve farnosti Hradec Králové vykonal dne 9. října 2006
apoštolský exarcha L. Hučko. Slavnostní liturgii spolu s ním sloužil
místní řeckokatolický duchovní o. Adrián Kostilník a místní římskokatolický farář o. Petr Boháč.
- Řeckokatoličtí věřící z Moravy vykonali dne 22. října 2006 pouť v Blansku ke svaté Paraskevě. Pouti se
účastnili především věřící z Brna, Olomouce, Přerova a Prostějova.
• Česká televize vysílala dne 28. října
2006 řeckokatolickou liturgii slouženou na moravském Velehradě. Sloužili
ji apoštolský exarcha L. Hučko, o. Jozef Blaščák z Brna a o. Rostislav
Stroyvus z Olomouce. V promluvě o.
biskup zdůraznil aktuálnost odkazu sv.
Cyrila a Metoděje pro současnost.
• Apoštolský exarcha L. Hučko vykonal dne 12. listopadu 2006 biskupskou
vizitaci v řeckokatolické farnosti v
Karlových Varech. Biskup zde požehnal kříž, jehož výroba byla hrazena z
darů věřících a který bude instalován
na věžičku chrámu sv. Ondřeje v Karlových Varech.
• Dne 13. listopadu 2006 navštívil
apoštolský exarcha L. Hučko místní
římskokatolickou farnost ve Zlíně. Po
mši svaté pro mládež přednesl přednášku na téma Situace křesťanství v
současné Evropě a politicko-společenský kontext.
• Dne 22. listopadu v předvečer římskokatolického svátku sv. Klimenta
koncelebroval Mons. Ladislav Hučko
s královéhradeckými biskupy a s kněžími obou ritů východní sv. liturgii
v kapli sv. Klimenta v Hradci Králové.
vf
5
VELKÝ PROSTOR PRO KREATIVITU
O Vánocích si více než kdy jindy uvědomujeme
hodnotu a vzácnost rodiny. O tom, jak funguje o
svátcích (a nejen o nich) rodina řeckokatolického
kněze, jsme si povídali s Katarínou Bibkovou,
manželkou správce farnosti v Plzni o. Igora Bibka.
Jak probíhají Vánoce, případně jiné svátky ve
vaší rodině, nemají pro vás poněkud pracovní
charakter, když váš manžel "musí do práce"?
Vánoce jsou jedny z nejhezčích svátků v roce a mají
pro naši rodinu velký význam. Proto co se týče
pracovní stránky, je to náročné spíš pro mě, abych stihla všechno připravit. Ten
duchovní charakter to ale nenarušuje. Zapadá to do chodu naší rodiny úplně normálně, je to pro nás samozřejmá věc a jsme na to zvyklí.
Východní tradice, podle které si může budoucí kněz založit rodinu, není v českých zemích obecně známá. Překvapilo vaše okolí, že máte za manžela kněze?
Ani ne, protože v mém okolí chápou lidi kněze jako člověka s vysokoškolským
vzděláním. Spíše se ptají, jakou že to máme víru, jakého jsme vyznání, a tak vysvětluji a informuji. Pokud tedy překvapilo, tak v pozitivním smyslu. To beru jako
pozitivní věc.
V oblastech, kde je východní tradice hodně rozšířená, se může rodina kněze
spolehnout na výraznou pomoc farníků. V Čechách je jiná situace - klade to
na vás vyšší nároky?
Je to každopádně rozdíl, jiná je pastorace a jiný je život rodiny v Čechách a na
Slovensku. Místní farníci na Slovensku přebírají za vás hodně starostí kolem chrámu, farnosti, je tam v tomto směru už zaběhnutý systém. Ale ten rodinný život
jsem se snažila zvládnout vždy sama. V konečném důsledku je podle mě trošku
lepší být sama sebou.
Na Slovensku a na Ukrajině není běžné, že manželka řeckokatolického kněze
je zaměstnaná. Vy chodíte do práce, není tak rodina "nucena" lépe plánovat
čas a zapojit rovnoměrně do jejího chodu všechny členy domácnosti?
Musí se zapojit všichni, je to pravda. Myslím si však, že žijeme jako mnoho jiných
rodin, kde do práce chodí i manželka. Záleží jen na tom, jak si všechno zorganizujete.
6
O které aktivity související s fungováním vaší farnosti se staráte Vy?
Založili jsme takový malý sbor a naučili lidi lépe zpívat. Postupně přebírám povinnosti kantora. Snažím se také, aby byl chrám důstojně upravený a připravený na
bohoslužby. Organizuji i malé akce, agapé nebo výlety.
Můžete srovnat postavení manželky kněze na Slovensku a v Čechách?
Na Slovensku je ve farnosti farní rada, v každém chrámu je kantor, kostelník,
všechno je už zavedené a funguje. Tady, kde dosud nebyl stálý kněz, máte pocit, že
s něčím poměrně důležitým začínáte. Ten prostor pro kreativitu je skutečně velký,
z toho důvodu je to velice pěkná práce. Poznáváte nové lidi, někteří přicházejí, jiní
odcházejí, poznáváte jejich osudy, životy, můžete jim pomáhat. A pro mě, jako
manželku kněze, je to současně obohacením v životě, který v této farnosti žijeme.
Viera Folkmanová
СИМВОЛІКА ПАПСЬКОГО ГЕРБА
Уже в середньовіччі герби використовували не лише лицарі й
шляхтичі, але також і духовні особи. Приблизно вісім століть Римські
Папи, крім символіки, властивої Апостольській Столиці, також і мали
особисті герби.
З епохи Відродження папські герби поміщали на найважливіших
творах та ділах, виконаних Папою - на архітектурних пам'ятках, публікаціях і документах. Часто майбутні Римські Архієреї прикрашали
свої родинні герби важливими особистими ділами до свого вибору на
Папу, а після вибору - навіть деякими папськими символами.
Кардинал Йосиф Ратцінґер, ставши Папою Венедиктом XVI, прийняв багатий на символи герб. Завдяки цьому ми можемо краще
зрозуміти його особистість і напрямки його понтифікату.
Герб Папи Венедикта XVI має форму євхаристійної чаші. Він складається як з папських елементів, так і з елементів герба, який він використовував, як Архієпископ Мюнхена і Фрайзинґу, а пізніше як Префект Конгрегації віровчення. "Венедикт XVI вибрав собі герб, повний
змісту і символізму" - сказав ватиканський експерт з геральдики і
укладач герба нового Папи архієпископ Андреа Кордеро Ланца.
Мітра
Тіара (т. зв. потрійна корона), відома з попередніх папських гербів,
була замінена на мітру. Папа Іван XXIII продав тіару вашингтонсь7
кому музею і гроші роздав бідним. Однак його наступники Пав-ло VI,
Іван Павло І та Іван Павло П зберегли її зображення на своїх гербах.
Папа Венедикт XVI замінив тіару мітрою, на якій зображені три
золоті смуги, що означають потрійну владу Понтифіка -"освячувати,
розсуджувати і навчати". Це символи, рівнозначні трьом горизонтальним рівням тіари. Смуги на мітрі з'єднані вертикальною золотою
стрічкою, що означає єдність цих трьох видів влади в особі Папи Римського.
Палій
У перших століттях єпископ носив на
плечах шкіру ягнятка, а потім білу
вовняну стрічку, як нагадування того,
що він є пастирем стада ("Паси Мої
вівці... паси Мої ягнята" - Євангеліє від
Йоана).
Білий палій з червоними хрестами,
який знаходиться під гербовим щитом, є
нововведенням у папському гербі. Він
означає єпископську владу, особливий
вид юрисдикції, закріплений за архієпископами-митрополитами стосовно їхніх
єпархій і за Папою стосовно всієї Церкви
("повнота служіння Понтифіка").
На інавгураційній Божественній Літургії Папа Венедикт XVI
використав палій давнього стилю - широкий з червоними хрестами,
кінець якого опускається з лівого плеча, а не посередині. Такий палій
більш характерний для першого тисячоліття і подібний на омофор,
котрий означає владу єпископа у Східній Церкві.
Схрещені ключі
Два схрещені ключі символізують владу Ісуса Христа, дану
апостолу Петру і його наступникам. "Я дам тобі ключі Небесного
Царства, і що ти на землі зв'яжеш, те буде зв'язане на небі; і те, що ти
на землі розв'яжеш, те буде розв'язане й на небі" (Мт 16, 19). Золотий
ключ означає владу зв'язувати на небі, а срібний ключ - духовний
авторитет на землі. Два ключі, з'єднані шнурком, вказують на їхню
суттєву єдність у Петрі та його наступниках.
8
Представлений на гербі щит поділений на три частини:
1.Голова ефіопа
У верхній лівій частині гербового щита зображений т. зв.
"фрайзинґський мавр", якого поміщала на своїх гербах фрайзінська
знать. Цю голову ефіопа, повернену вліво і, як правило, увінчану короною, з 1802-1803 рр. Архієпископи Мюнхена і Фрайзинґу також
помістили на своєму єпископському гербі.
2.Ведмідь Корбініана
У верхній правій частині щита на гербі Папи зображений ведмідь
із ношею, т. зв. "ведмідь св. Корбініана". Перший святий єпископ
Фрайзинґу Корбініан (жив у 680-730 рр.). проповідував християнську
віру в Баварії. Його вшановують як духовного отця і покровителя Мюнхенсько-Фрайзинґської архієпархії.
В одній легенді розповідається, що коли св. Корбініан подорожував
до Риму, на нього напав ведмідь і вбив його коня. Святий покарав
ведмедя, примусивши дику тварину супроводжувати його протягом
решти шляху і нести ношу замість його коня. Прийшовши до Риму,
св. Корбініан відпустив ведмедя і той повернувся до Баварії. Благодать
Божа може як зробити свійською дику тварину, так і навернути
непокірних людей на шлях служіння Богові.
Ця історія має таке значення: "Християнство приборкало і приручило дикість поганства, заклавши таким чином фундамент для великої цивілізації у Баварії". Ведмідь Корбініана, як в'ючна тварина святого, символізує також ярмо служіння.
3.Мушля
У нижньому полі гербового щита розміщена мушля. Символізм
мушлі дуже багатозначний. Святий Августин, єпископ і учитель Церкви (жив у 354-430 рр.) одного дня на морському побережжі роздумував над незбагненною таємницею Пресвятої Тройці. Він зустрів хлопчика, який маленькою мушлею переносив воду з моря до маленької
ямки в піску. Коли св. Августин запитав хлопчика, що він робить, той
відповів: "Хочу перелити море в цю ямку". Тоді святий зрозумів, що
людина ніколи не зможе збагнути глибину Божої тайни. Отець Йосиф
Ратцінґер (Папа Венедикт XVI) у 1953 р. написав докторську
дисертацію на тему: "Народ і дім Божий у вченні Августина про
Церкву". Таким чином, він мав особистий зв'язок із думкою цього
великого Вчителя Церкви.
9
Мушля асоціюється також з "палицею св. Якова" (це палиця прочан,
на якій є мушля). У церковному мистецтві мушля є символом св.
апостола Якова Великого і посвяченої йому святині в Сантьяго-деКомпостелла в Іспанії, де знаходяться мощі святого апостола. Це,
напевно, головне місце паломництва в Європі в середні віки.
Цей символ, тобто мушля, нагадує про "подорожуючий народ Божий", тобто про Церкву, яку Йосиф Ратцінґер відстоював на Другому
Ватиканському Соборі, як богословський консультант кардинала
Фринґса з Кельну. Ставши архієпископом, Й. Ратцінґер до свого герба
додав і мушлю. Слід сказати, що мушля знаходиться також і в гербі
одного монастиря у Реґенсбурзі, де знаходиться єпархіальна семінарія, у якій Ратцінґер був професором богослов'я.
Гаслом єпископа Й. Ратцінґера були слова: "Співробітники правди"
- "Collaboratores veritatis" (пор. з Ів 8). Цих слів немає на папському
гербі, однак, це не означає, що Папа Венедикт XVI не має програми
свого понтифікату, але говорить про те, що він відкритий до всього
досконалого, що випливає з таких Божих чеснот, як віра, надія і любов.
"Календар місіонаря" 2006
EXARCHÁTNÍ POUŤ DO FATIMY
Dvěma autobusy se vydali ve dnech 26. září až 6. října 2006 farníci
z Prahy a Liberce spolu se svými kněžími o. Vasylem Slyvotským a o. Ivanem Semotjukem a ve spolupráci s Fatimským apoštolátem v Koclířově na
pouť do Fatimy (Portugalsko). Setkali se tam i se svými biskupy Mons. Ladislavem Hučkem a Mons. Jánem Eugenem Kočišem a prožili tam spolu s
nimi čtyři dny v modlitbě a seznamování se s místy a okolnostmi zjevení
Nejsvětější Matky Boží třem dětem v roce 1917 a s poselstvím, jehož aktuálnost má nadčasový charakter. Prosili za celou církev a za obrácení hříšníků a nevěřících. Východní liturgii měli možnost slavit v poutním domě
Domus Pacis, kde je zřízena i východní kaple a působí tam ukrajinský řeckokatolický kněz. Hluboký dojem zanechaly na všechny účastníky společné růžence na náměstí Fatimy, které byly zakončované světelným procesím
po náměstí a nesením sochy Panny Marie. Socha je vždycky nesena vybranými muži, kteří se na tento úkol přihlásí. Přihlásilo se i několik členů naší
výpravy, kteří tak měli možnost a čest nést v určitém úseku tuto milostnou
sochu.
10
V rámci programu měli účastníci možnost setkat se s postulátorem blahořečení dvou dětí, Francesca a Hyacinty, páterem L. Kondorem, SVD, který obeznámil přítomné s některými okolnostmi fatimských zjevení a realizaci zasvěcení Ruska a světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, které se
uskutečnilo roku 1982 při příležitosti cesty papeže Jana Pavla II. do Fatimy.
Účastníci exarchátní pouti do Fatimy s Mons. Otčenáškem a Mons. Hučkem
V neděli 1. října po mši svaté na náměstí ve Fatimě byli naši biskupové
pozváni na společný oběd s místním biskupem Mons. Antoniem Martem,
se kterým tak měli možnost mluvit a obeznámit se i s dalšími podrobnostmi a současným stavem poutního místa. Dověděli se, že 13. října roku 2007
se připravuje posvěcení nové baziliky, která bude mít 9000 míst k sezení.
Očekává se při této příležitosti i přítomnost Svatého otce Benedikta XVI.
Kromě Fatimy navštívili naši poutníci i jiná památná poutní místa jako
Lurdy nebo Monserat ve Španělsku. Pouť byla vhodnou příležitostí k duchovní obnově a vytvoření hlubších vztahů mezi jednotlivými účastníky. Je
třeba vyslovit poděkování organizátorům zájezdu a především cestovní
agentuře VOMA z Třebíče a jejímu majiteli panu Ing. Vondráčkovi, který
poutníky doprovázel a zajišťoval fundovaný a duchovně podložený komentář ke všem místům, kterými se procházelo.
LH
11
HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: KOSTEL SV. BARBORY
V CHOMUTOVĚ
Jedná se původně o pozdně gotický hornický kostel z počátku 16.
století, který byl postaven na místě
staršího kostela, zřejmě mistrem H.
Güntherem, jenž byl známý ze
sjezdu kameníků v Anna-bergu
z roku 1518. Dnešní kostel je vlastně presbytářem nedostavěné stavby. Je dostatečně vysoký, takže má
hned dva kůry nad sebou. Původní kostel vyhořel v roce 1584; v roce 1593 byla Jiřím Popelem
z Lobkowicz připravována dostavba kostela a zřízení kláštera při
něm, k čemuž však nedošlo. Po řadě stavebních úprav a přechodnému zrušení v roce 1831 byl kostel v roce 1835 znovu zřízený a
roku 1865 opravený.
Chrám svaté Barbory je pískovcovou kvádrovou stavbou s presbytářem orientovaným obdélně,
uzavřeným pěti stranami osmiúhelníku, s hrotově zazděným ví12
tězným obloukem, na severozápadě s velkou hranolovou věží a
čtvercovou sakristií v podvěží.
Presbytář měl být sklenut žebrovou klenbou na připravované
konzoly;
dnes
je
presbytář
v kostele plochostropý s dřevěným tabulkovým stropem. Na severní straně je nástěnná malba Poslední večeře, podepsaný „Hennlich 1938“.
Hlavní oltář kostela je raně barokní z počátku druhé poloviny
17. století, opravený v roce 1919 a
v roce 1938 (pozdně gotická kamenná menza), je velký sloupový
se dvěma dvojicemi kanel. sloupů,
se sochami sv. Jana Evangelisty a
sv. Petra z doby kolem roku 1520 a
obrazem sv. Barbory, podepsaný
„Hans Gamlinck, fec. 1755“, v nástavci se nachází obraz tří světců
jezuitského řádu, řezby jsou boltcové. Boční oltář sv. Anny je barokní a pochází z třetí čtvrtiny 17.
století, jeho architektura je jednoduchá sloupová s obrazem sv. Anny podepsaným „F. Köhler, pinx
1856“ a sochou sv. Leonarda. Barokní socha sv. Michaela archanděla je asi z roku 1680. Obraz piety a
Sv. rodiny pochází z poloviny 18.
století.
Od konce listopadu 1994 se
v kostele sv. Barbory konají vždy
v neděli v 9 hodin řeckokatolické
bohoslužby. Příchod řeckokatolických věřících do Chomutova a oblasti severních Čech souvisel s osidlováním pohraničí po druhé světové válce, když tam začali přicházet obyvatelé z východní části Československé republiky. Už například v říjnu 1948
navštívil Chomutov a zdejší řeckokatolíky pomocný
prešovský biskup
Vasil Hopko, který
tak učinil na přání
prešovského sídelního biskupa Pavla Petra Gojdiče.
Samostatná řeckokatolická farnost byla v Chomutově zřízena
prešovským biskupem Jánem Hirkou k 1. únoru 1993, a to dekretem
s jednacím číslem 168/93, který byl
datovaný 19. ledna 1993. Farnost
zahrnovala věřící z celých severozápadních Čech. Dekretem z Biskupského vikariátu v Praze ze dne
29. listopadu 1995 byly k farnosti
Chomutov připojeny filiální obce
Klášterec nad Ohří, Kadaň, Žatec,
obec Žiželice, Louny, Litvínov a
Most. Prvním správcem farnosti,
kterého jmenoval pražský biskupský vikář o. Ivan Ljavinec, byl o.
Štefan Suchý a přiděleným pomocným knězem tajemník Biskupského vikariátu o. Ludvík Šťastný.
Až do 27. listopadu 1994 se konaly
řeckokatolické bohoslužby v dě-
kanském kostele Nanebevzetí Panny Marie, poté začaly být slouženy
v chrámu sv. Barbory, který vyhovuje potřebám řeckokatolicků
hned z několika důvodů. Jednak
svou velikostí, neboť z celkového
počtu 225 duší žijících při posledním sčítání z roku 2001 ve farnosti
se života ve společenství a pravidelných bohoslužeb každou neděli
a o svátcích účastní 15 až 40 věřících.
vf
13
BŮH SI POVOLAL VĚRNÉHO JOSEFA
Po těžké nemoci dotlouklo dne 11. záři 2006
srdce obětavého, pracovitého, odvážného a věrného věřícího řeckokatolické církve pana Josefa
Serafína. Poslední rozloučení se zesnulým se konalo 15. září v chrámu sv. Jana Nepomuckého
v Praze 5 – Velké Chuchli. Zádušní sv. liturgii celebroval a rozlučkovou homilii pronesl o. Dr.
Juraj Bujňák, kancléř řeckokatolického apoštolského exarchátu v Praze.
Smutečního obřadu se kromě rodiny, nejužších příbuzných a přátel zúčastnil také místní
římskokatolický duchovní, zástupci armády ČR,
členové Československé obce legionářské, vojenský atašé velvyslanectví Francie v Praze, starosta
městské části Velká Chuchle, příbuzní z rodné obce Kamenná Poruba na východním Slovensku a mnozí chuchelští občané, přátelé a známí. Tělesné ostatky zesnulého byly uloženy do rodinné hrobky na místním hřbitově v Chuchelském háji.
Pan Josef Serafín se narodil 3. února 1922 v Kamennej Porube , okr. Vranov
nad Topľou na východním Slovensku. Pocházel z rolnické rodiny. Jeho rodiče žili
skromně, šťastně a vedli vzorný křesťanský a náboženský život. Josef byl nejstarší
ze čtyř sourozenců.V té době nebyla téměř žádná možnost studovat. Moc rád by
byl studoval, velice si to přál, ale musel pomáhat zabezpečovat početnou rodinu.
Prácoval na gruntě, v lese, na poli. Obzvlášť rád měl pasení krav, protože si tam
mohl číst, učit se i modlit.
V roce 1942 narukoval na vojnu do Prešova a po několika měsících byl převelen na frontu do Běloruska, odkud byla jeho jednotka přemístěna do Itálie. Tam se
mu za pomoci partyzánů podařilo přeběhnout k Američanům. Poté byl spolu
s několika ostatními kamarády poslán konvojem přes Alžír, Gibraltar a kanál La
Manche do Velké Británie. Zde se stal příslušníkem anglické armády a byl zařazen
do 1. československé samostatné tankové obrněné brigády. S tou se také zúčastnil
osvobozovacích bojů nejen ve Velké Británii, ale hlavně ve Francii v Normandii,
kde se podílel na osvobozování strategicky velmi důležitého obléhaného města
Dunkerque. Během války zažil mnoho útrap, bolesti a dramatických chvil. Zkrátka
celou kalvárii! Nebezpečí na něho číhalo z každé strany. Ale sám často říkával:
„Pán Bůh a modlitby mně chránili.“
Později při příležitosti 60. výročí vylodění spojeneckých vojsk v Normandií
v roce 2004, obdržel od prezidenta Francie J. Chiraca a to prostřednictvím velvyslanectví v Praze nejvyšší francouzské státní vyznamenání spojené s udělením titulu Rytíř čestné legie – Chevalier de la Légion d¨honeur. Osobně se zúčastnil velkolepých oslav v Normandii, kde jemu i ostatním válečným veteránům z celého světa
14
vzdalo hold 17 hlav států v čele s J. Chirakem, G. Bushem ml., Alžbětou II., Tony
Blairem i českým prezidentem V. Klausem.
V roce 1946 se oženil s římskokatoličkou Martou, rozenou Márovou z Čech,
jež mu byla po celý život velkou oporou. Narodilo se jim pět dětí. Celý produktivní
život, celých dlouhých 40 let byl Josef zaměstnaný společně s manželkou u n.p.
ČSAD Litvínov – Most. Od profese řidiče a později dispečera se dopracoval do
funkce vedoucího osobní dopravy. Mohl tak postupně do rozpisu kontrol zapracovávat potají i výjezdy, kterými pomáhal hlavně slovenským kněžím internovaným
za totalitního režimu v Čechách. Také mému otci Dr. Jurajovi Bujňákovi, který byl
jako kněz s celou rodinou v roce 1950 „přemístěn“ z východního Slovenska do severočeského Děčína. Můj otec měl obrovskou radost, když se nečekaně v Čechách
setkal se svým krajanem, přítelem a především kvalitním řeckokatolickým věřícím
Josefem Serafínem, který byl v mnohém naší rodině nápomocen. První vánoce
v Čechách slavili mí rodiče v kruhu Josefovy rodiny. Těšili se vždy na pozvání a
necítili takovou osamělost, když jim bylo zakázáno vrátit se na Slovensko. Po
dlouhých 10 letech, když se mí rodiče „na černo“ stěhovali domů na východní Slovensko, byl to právě Josef, který jim vyšel vstříc. Potají zařídil nákladní auto a důvěryhodného řidiče. Nakonec chvála Pánu Bohu vše dobře a šťastně dopadlo.
Josef Serafín takto za totality pomáhal mnohým kněžím. Když byl blahoslavený mučedník biskup Dr. Vasiľ Hopko internován do Oseka u Duchcova, také Josef
se s ním mnohokrát setkával. Z Litvínova do Oseku to bylo pouze 8 km. Navštěvovali se také i když bylo třeba zajít k lékaři a Josef ho obětavě svým autem odvezl.
Vše se ovšem konalo tajně.
Jožkovým duchovním otcem byl po celá léta i za totality můj otec, který působíl v Davidově na východním Slovensku, kam patřila i filiální obec Kamenná Poruba, rodiště Jožky. Sem se vracel často a rád, hlavně když ještě žila jeho maminka. Jestli byla zima, fujavice nebo zase příliš horko, putoval i pěšky 5 km
z Kamenné Poruby do Davidova, aby byl přítomen na sv. liturgii. Tento člověk byl
pro celé okolí vzorem zbožnosti, tichosti, skromnosti a obětavosti.
Pořád byl aktivním věřícím, zapojoval se do náboženského dění jak v Praze –
Velké Chuchli, tak i v řeckokatolické farnosti v Praze na Starém Městě či v Chomutově nebo Litvínově kam, když mu to zdraví dovolilo, stále přicházel kantorovat
na sv. liturgii.
Josef Serafín zůstane stále pro svou rodinu, blízké i pro nás všechny symbolem
mimořádné odvahy, houževnatosti a pracovitosti. Tyto vlastnosti ho charakterizovaly po celý život. Často i s nasazením vlastních sil, nejdřív jako voják a později
jako obětavý člověk, neváhal riskovat svůj život.
S hlubokou vděčností k Pánu Bohu a s velkou úctou myslíme na mjr. Josefa Serafína. Modlíme se za něho a přejeme mu věčné odpočinutí v objetí Isusa Christa.
Vičnaja mu pamjať!
o. Dr. Juraj Bujňák
15
NORBERTINUM – MÍSTO SETKÁVÁNÍ
Pelhřimovský region patří z pohledu četnosti věřících mezi kraje se silnější religiozitou, návštěvnost bohoslužeb zde přesahuje celorepublikový
průměr. Bylo tomu pravděpodobně tak i v minulosti, protože v tehdy poměrně malém městě byly postaveny, kromě nedalekého známého poutního
místa na Křemešníku, ještě čtyři další svatyně.
V současnosti slouží pro potřeby věřících jen kostel sv. Bartoloměje.
Kostel sv. Víta byl postoupen na dobu určitou k užívání městskému úřadu,
který jej využívá jako výstavní a koncertní síň. Kostel Na Kalvárii slouží
jako lapidárium a čtvrtý kostel Sedmibolestné P. Marie začal před devíti
roky sloužit církvi i světu zcela ojedinělým způsobem. I když jeho sakrální
část je před nákladným dokončením interiéru, v jeho „technické části“, ve
věžích, bylo zřízeno Centrum pastorální medicíny a forenzní psychiatrie –
Norbertinum.
Nic není v životě náhodné a hledáme-li Boha, nacházíme spolu s ním i
další dobra, která nám posílá do cesty. To jsem si uvědomil právě před devíti roky, když jsem hledal místo pro svoji lékařsko - psychiatrickou ordinaci. Kostel P. Marie, který byl udržován z vnějšku, v době totality, jen velkou snahou a pečlivostí zdejšího pana vikáře Josefa Hanžla CssR, měl velmi zanedbaný interiér. Také z jeho aktivity se podařilo už skoro 90 procent
obnovy interiéru a zbytek bude, s pomocí P. Marie, dokončen jistě v dohledné době.
Věžní prostory bylo možné s pomocí přátel a za podpory mých spolubratří premonstrátů upravit během několika měsíců do podoby funkční
lékařské ordinace. Nic už nebránilo tomu, abych zde otevřel Centrum pastorální medicíny a forenzní psychiatrie, které dostalo název Norbertinum
po zakladateli našeho řádu sv. Norbertovi z Xantenu.
Možná jsou, pro některé čtenáře, málo srozumitelné pojmy „pastorální
medicína a forenzní psychiatrie“, a tak jejich obsah přiblížím. Pastorální
medicína je interdisciplinární obor, kde teologie poskytuje služby lékařství
a medicína poskytuje naopak služby teologii. Jde o to, že v oblasti náboženské se objevují otázky, které je nutné řešit pomocí lékaře. Jde o případy
práce s postiženými lidmi vlivem náboženských sekt, rozlišovaní zdravé a
patologické spirituality, řešení problémů, kde je obtížně rozhodnout, zda
události patří do oblasti duchovní nebo duševní. Naše zařízení slouží také
jako místo k vypracování znaleckých posudků pro církevní soudy. Kromě
uvedených aktivit je zde také poskytovaná lékařská pomoc v oboru psychiatrie dospělých a psychiatrie dětí, včetně psychoterapie a poradenské služby v oblasti mezilidských vztahů.
16
Norbertinum
Řada klientů našeho zařízení, kteří nepatří do církve, ani netuší, že jejich ošetřujícím lékařem je katolický diakon. Není totiž úkolem ani účelem
Norbertina vyčleňovat se jako církevní zařízení, ale v duchu koncilního
dokumentu o církvi v dnešním světě „Gaudium et spes“ - sloužit potřebným bez rozdílu rasy, pohlaví, barvy pleti, názoru a náboženského přesvědčení. Krom toho naplňuje Norbertinum i heslo premonstrátského řádu
„ Ad omne opus bonum parati“- být ke každému dobrému dílu připraven.
Poslední dobou se potkávám v Pelhřimově i v jeho okolí s řadou věřících z východního Slovenska a Ukrajiny, kteří přichází do našeho regionu
za prací. Jsou z části řeckokatolického vyznání a tak trochu jako ovce bez
pastýře. Vzhledem k tomu, že mám vřelý vztah nejen k byzantské církvi,
ale i řadě řeckokatolických duchovních, se kterými mne váže osobní přátelství, otevřel jsem v Norbertinu také Kontaktní místo pro řeckokatolické věřící. Můžete se obracet do našeho Centra s otázkami duchovními a zdravotními, v oblasti poradenské, sociální nebo právní. Pokud by byl mezi věřícími zájem o vytvoření duchovního společenství, může nám posloužit i
náš malý kostel P. Marie.
Věřím, že Bůh dá, a poskytneme v budoucnu i více.
Max. Kašparů, diakon
17
HISTORICKY PRVNÍ LIDOVÉ MISIE PRO PRAŽSKÉ ŘECKOKATOLÍKY
Začátkem listopadu proběhly v pražské
farnosti sv. Klimenta lidové misie. O jejich významu a charakteru jsme si
povídali s o. Mikulášem Tressou, CSsR,
který spolu s o. Ondrejem Pacákem,
CSsR, přijeli do Prahy z východoslovenského Stropkova.
Jak jste se na misie do Prahy dostali?
Jednou měl u nás v klášteře poutní
bohoslužbu otec biskup Ladislav
Hučko a jeho tehdy napadlo, že by
bylo dobré udělat lidové neboli svaté
misie i v Praze. Proto jsme spolu
domluvili termín a začali misie
připravovat. Přijeli jsme také na
pozvání otce Vasyla Slyvotského,
faráře u sv. Klimenta. V tomto chrámu
se misie konaly vůbec poprvé, nikdy předtím zde lidové misie neprobíhaly.
Slovo misie je známo především jako šíření Božího slova do vzdálených
zemí. Tzv. lidové misie ale probíhají i v našich zeměpisných šířkách. Jaký je vlastně jejich význam a cíl?
Cílem je duchovní obnovení celé farnosti, obnova všech stavů, mužů, žen,
dětí, mládeže. Mají jiný charakter než dnešní různé evangelizační proudy,
které se věnují výhradně třeba jen dětem nebo jen mládeži.
Jak konkrétně tedy misie probíhají, co všechno je jejich součástí?
Ty naše trvají devět dnů, na každý den připadá jedno hlavní kázání. My
jsme v Praze mluvili O milostivém čase, O Bohu jako lásce, O hříchu, O obrácení
srdce neboli smíření s Bohem, O Ježíši - Pánu mého života, O přesvaté Bohorodičce, O Eucharistii, O smrti, O setrvávaní v dobrém.
Po svaté liturgii je setkání s jedním ze stavů, jeden den se ženami, druhý
den s muži, atd. Další součástí jsou pobožnosti. Úplně nejdůležitější součástí svatých misií je ale svatá misijní zpověď. Často je zpovědí generální.
Zpovídají jen otcové redemptoristi. Na začátku misií odevzdá místní farář
epitrachil misionářům jako symbol moci a odpovědnosti nad farností.
18
Co přinášejí misie vám?
Úžasnou
obnovu.
My
evangelizujeme a necháme se
evangelizovat. Já zvěstuji Boží
slovo a současně se učím od
lidí tím, že poznávám jejich
životní zkušenosti.
Vykonávají i jiná řeholní
společenství takové misie?
Misie jsou velkou prioritou
otců redem-ptoristů. Ale když
mají misie větší rozsah, když se třeba evange-lizuje celé město, vypomáhají i jiné řehole, protože není samozřej-mě v našich silách zvládnout
všechny chrámy v celém městě.
Jak stará je tradice misií?
Ta tradice vznikla v roce 1732. Tehdy svatý Alfons Liguori se svými společníky založil kongregaci redemptoristů. V severní Itálii začal chodit mezi
pastýře, kteří byli mimo své domovy. Když se pak ukázalo, jaký je dopad
těchto misií, jak pastýři začínají měnit své životy, rozhodli se otcové biskupové volat redemptoristy do svých farností, aby obnovovali i místní věřící.
Jak často misie probíhají?
Optimálně každých deset let. Ale ve městech se snažíme přijít po pěti letech, aby se misie více obnovovaly.
Existuje rozdíl v přístupu věřících k lidovým misiím v Čechách a na Slovensku?
Je to obrovský rozdíl. Tady je jiná mentalita. Lidé si více vybírají témata
podle svých zájmů, účast není hromadná. Ale těch 40 – 60 lidí, kteří začali
chodit v pondělí, chodilo skutečně každý den a misie dokončilo, za to je
třeba poděkovat. Co však chci zdůraznit, jsou zpovědi. Jsou velice hluboké
a je vidět, že si ti lidé chtějí dát život skutečně do pořádku. Zvláštností těchto misií byl také fakt, že probíhaly ve čtyřech jazycích: česky, slovensky, rusínsky a ukrajinsky.
Viera Folkmanová
19
LITURGICKÉ POJMY: ORAR, DALMATIKA, PÁS, STICHAR
Orar je bohoslužebné roucho diakona a znakem jeho hodnosti. Pochází
z řeckého "horae" (čas) nebo ze slova "araios" (tenký, úzký). Je to dlouhý pás, který se pokládá na levé rameno diakona a prochází pod pravou rukou zpátky na levé
rameno tak, aby pravá ruka byla volná. Diakon dává pozvednutím tří prstů a také
slovem povel knězi a věřícím, že přišel čas nějakého úkonu, který mají vykonat.
Orar symbolizuje křídla andělů a čistotu srdce. Může být na něm vyšitý řecký nebo
také jinojazyčný výraz "hagios" (svatý) nebo jsou na něm křížky. Bývá vyhotoven
v liturgických barvách. Po motlitbě "Otče náš" diakon skládá orar do tvaru kříže,
aby nepřekážel při podávání svatého přijímání. Tímto způsobem smějí nosit orar
po celou dobu liturgie i poddiákoni.
Dalmatika je dalším bohoslužebním rouchem diakona. Spočátku byla totožna
se světským oděvem. Stopy dalmatiky nacházíme už ve 2. století v Římě, kde se
nazývala podle místa svého původu (z Dalmácie). Ve 4. století byla přivilegovaným oděvem římských diakonů a užíval ji také papež.
Pás (pojas) se užívá z praktických důvodů - ve výšce pásu na uvázání sticharu a
epitrachilu. Košile nebyly vždy stejně dlouhé a přiměřeně široké. Pás se užíval na
jejich podvázání a u kněží zároveň i na připevnění epitrachilu. Pás připomíná zástěru, kterou byl opásán Ježíš Kristus u Poslední večeře. Znamená ochotu ve službě
Bohu a znamená ostražitost před hříchem.
Stichar pochází z řeckého "stichos" (přímá, rovná linie) a je charakteristickým
oblečením diakona. Jde o dlouhé bílé roucho, které zakrývá celého člověka. Znamená oděv spásy a symbolizuje čistotu srdce a radost ze služby Pánovi. Východ
pod pojmem stichar chápe dnešní diakonskou dalmatiku. Je výrazem oděvu Ježíše
Krista, který mu utkala Panna Maria.
zpracováno podle: Vojtech Boháč, Liturgika II.
20
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. BARBORA (4. PROSINCE)
Barbora se narodila v maloasijské Nikomédii v dnešním Izmiru
v Turecku v rodině bohatého pohanského kupce. Byla jeho jedinou
dcerou. Matka jí brzy zemřela.
Otec o dceru pečoval, ale pohanským způsobem. Byl úhlavním
nepřítelem křesťanů. Když dívka
začala dospívat, chtěl dceru
uchránit od světských radovánek.
Nechal u svého domu postavit
přepychově zařízenou věž, kam
svou dceru zavřel. Proto je taky
svatá Barbora do dnešních dnů
nejčastěji zobrazována s věží.
Do věže měli přístup jen domácí služebníci a učitelé. Bylo to buď
proto, aby se dívka vyvarovala
zpustlých mladíků, anebo měl
strach, aby se neseznámila s křesťanským náboženstvím. Jeden ze
sluhů, který byl tajným křesťanem,
obrátil Barboru na víru. Barbora
brzy pochopila, že pohanské učení
neodpovídá pravdě.
K jejímu otci Dioskurovi začali
přicházet bohatí ženichové, kteří
obdivovali její mimořádnou krásu,
učenost a bystrý rozum. Otec naléhal, aby se dívka vdala. Barbora
však návrh odmítla. Proto jí dovolil, aby mohla vycházet z domu,
neboť se domníval, že si tak najde
ženicha.
Když byl Dioskuros na cestách,
Barbora se seznámila s místními
křesťany a dala se pokřtít. Po návratu se to Dioskuros dozvěděl a
začal soptit hněvem. Uchopil meč
a vrhl se na dívku, aby ji zabil.
Barboře se podařilo uprchnout z
domu a ukrýt se v horách mezi
skalami, které jí poskytly ochranu.
Na paměť této události bývá uctívána jako patronka horníků.
Otec dívku hledal a jeden pastýř mu ukázal její úkryt. Dioskuros
vtrhl do skrýše, dívku spoutanou
přivezl domů, kde ji dal opět zavřít. Myslil si, že ji donutí hladem
k povolnosti, ale zmýlil se. Proto
odvedl svázanou dívku k představenému oblasti. Ten se ji snažil
přemluvit, ale Barbora zůstala neoblomná. Soudce ji pak dal do krve zbičovat a zavřít do vězení.
V noci se dívce zjevil Kristus a
uzdravil ji. Když to druhý den
uviděla pohanka jménem Juliána,
veřejně odvrhla svou víru a projevila přání trpět pro Krista. Obě že21
ny vodili nahé po městě a pak je
pověsili na strom. Bili je, pálili pochodněmi a tloukli je kladívkem
po hlavě. Ženy však vytrvaly, a
proto byly odsouzeny k setnutí
hlavy. Barboru popravil vlastní
otec kolem roku 306. Byl za to potrestán, neboť brzy nato byl zabit
bleskem.
Jméno Barbora je v našich zemích velice oblíbené, její svátek se
uctívá zvlášť v hornických oblastech. Svatá Barbora patří mezi čtr-
náct svatých pomocníků, jejichž
společná památka se slaví 4. prosince. Zobrazována bývá svatá
Barbora jako mladistvá panna s
korunkou na hlavě, s kalichem nad
kterým je hostie v ruce jedné, s palmou nebo mečem v ruce druhé,
majíc vedle sebe věž. Kalich s Eucharistií je znakem její mocné
přímluvy u Boha proti nenadálé
smrti bez zaopatření svátostmi.
Viera Folkmanová
NOVÁ KNIHA O MUČEDNÍKU VASILU HOPKOVI
Karmelitánské nakladatelství vydalo český překlad
publikace od Milana Hromníka "Mučedník Vasil
Hopko" Tento životopis vyšel na Slovensku jako
příležitostná publikace k blahořečení vladyky
Vasila, který patří k velkým osobnostem řeckokatolické církve. Kniha přináší povzbuzení v době,
v níž jsou relativizovány základní životní hodnoty,
ale staví nás také před svědectví věrnosti. Jako celá
řeckokatolická církev prošel v padesátých letech
Vasil Hopko jakožto její čelný představitel tvrdou
zkouškou útlaku a pronásledování. Naši věřící si
mohou brožuru koupit buď v prodejní síti nebo
prostřednictvím svých farářů. Knížka má 70 stran
formátu A6, je opatřena černobílými fotografiemi a
obrázky a stojí 79,- Kč.
__________________________________________________________________
Foto na str. 1: dřevořezba jesliček z Betléma, str. 2: mjr. Josef Serafín s prezidentem
Václavem Klausem, str. 23: ikonostas, str. 24: zimní krajina s Betlémskou hvězdou
__________________________________________________________________
EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4,
110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro
vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ distribuováno za dobrovolný dar (náklady na
jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová,
Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22