Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Transkript

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví
Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XVI. (XXXVIII.) • č. 3 • 2012
Včelí svět v Hulicích – interaktivní expozice ze života včelstva
(foto: Petra Hajská; k článku na str. 6).
Představitelé hry Zapadlí vlastenci K. V. Raise zdokumentovaní roku 1956
(foto: archiv ochotnického divadla Jankov; k článku na str. 15).
OBSAH ČÍSLA
Nové botanické nálezy v přírodní rezervaci Podlesí (M. Klaudys, P. Pešout) ............................................ 2
Zprůchodnění jezů pro ryby na řece Blanici (L. Hanel, P. Hartvich) ......................................................... 4
Svět včel otevřen v Hulicích (P. Zapletal) ...................................................................................................... 6
250 let od úmrtí vlašimského piaristy P. Gottharda Seissera (V. Bartůšek) .............................................. 7
Haydnův „Primitivus“ a Caspar Waněk (J. Nusek) .................................................................................... 9
Vlašimský romantický příběh, Servác Heller (J. Moudrý) ....................................................................... 12
O oddanosti J. Scheinera M. Tyršovi a sokolské myšlence (E. Renner) ................................................... 14
Z historie ochotnického divadla v Jankově (S. Rýdlová) .......................................................................... 15
Příloha
Ze starších čísel
Podzimní jarmark v Benešově (A. Grunt) ..................................................................................................... I
Regionální literatura
Český Merán č. 16 (V. Kovařík) ............................................................................................................... III
Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic (T. Zouzal) ....................................................................... III
Ratměřice – sborník prací z historie obce (P. Pešout) ............................................................................ IV
100 let dolnokralovického Sokola (J. Nusek) ........................................................................................... V
Zprávy a sdělení
Kronikářské setkávání (J. Košťák) ........................................................................................................... V
Značka „KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt®“ (K. Červenková) ........................ VIII
Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (P. Vach, M. Musilová) ............................. X
Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli .......................................................................................................... XI
Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim ................................................................. XII
Vážení čtenáři,
Ročník XVI. (XXXVIII.), číslo 3, 2012
Vlastivědný čtvrtletník Benešovska,
Vlašimska, Voticka, Českého Meránu
a Dolního Posázaví.
První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce
1921. Po padesátileté odmlce bylo
roku 1997 jeho vydávání obnoveno.
Vydává Český svaz ochránců přírody
Vlašim a Muzeum Podblanicka
ve spolupráci s AOPK ČR, Správou
Chráněné krajinné oblasti Blaník.
Adresa redakce: Podblanické
ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264,
258 01 Vlašim
Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965
E-mail: [email protected]
Internet: www.csopvlasim.cz
Administrace: Dagmar Tlustošová
Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc.
Mgr. Václav Kovařík
PhDr. Jindřich Nusek
Ing. Pavel Pešout (předseda)
PhDr. Ivana Preislerová
Slávka Rýdlová
Milan Štědra
Mgr. Jan Urban
PhDr. Libuše Váňová
Ing. Jana Zmeškalová
Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice
Uzávěrka tohoto čísla: 3. 9. 2012
Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97
Evidenční číslo MK ČR E 10738
ISSN 1213-1040
Cena: 20 Kč vč. DPH,
pro členy ČSOP Vlašim zdarma
Předplatné časopisu a inzerci lze
objednat na adrese redakce.
Název a logo Pod Blaníkem je národní
ochranná známka zapsaná v rejstříku
Úřadu průmyslového vlastnictví.
Časopis Pod Blaníkem a další
regionální publikace lze zakoupit
na následujících prodejních místech:
Benešov: Knihkupectví Daniela,
Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé
nám.; Jankov: Smíšené zboží,
Věra Houdková; Kamberk: Smíšené
zboží; Kondrac: Potraviny Macešková;
Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum;
Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny
Hergeselová; Sázava: Infocentrum;
Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP
Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek
Vlašim; Knihkupectví Žížalová,
Komenského ul.; Podblanické
infocentrum, zámek Vlašim;
Votice: Infocentrum;
Zvěstov: Smíšené zboží Žák.
harmonická krajina pod Blaníkem – Kraj blanických rytířů
nabízí mnoho zajímavých příležitostí k pěším a cyklistickým
výletům, při nichž můžeme zdejší krajinu zažít, vstřebat. Podblanicko nabízí také mnoho zajímavých cílů cest. Vedle těch
nejznámějších (jako rozhledna a přírodní rezervace na Velkém
Blaníku, zámek a park na Konopišti, ve Vlašimi, Vrchotových
Janovicích a Jemništi, hrad Český Šternberk ad.) je zde k vidění řada dalších přírodních a kulturních památek, které často neprávem zůstávají stranou naší pozornosti. Snažíme se
na ně v rámci různých tiskovin a dalších aktivit Českého svazu
ochránců přírody upozorňovat. V tomto čísle Pod Blaníkem
najdeme zmínku o jedné z nejcennějších mokřadních lokalit –
přírodní rezervaci Podlesí u Býkovic pod Blaníkem.
Kraj blanických rytířů je ve spolupráci obcí, neziskových
organizací a podnikatelů budován jako svébytný turistický
region. Cílem jen nejen společná propagace, ale také zkvalitňování služeb a budování nových atraktivních turistických
cílů. Se zkvalitňováním služeb a propagací místních výrobků
souvisí podpora regionálních produktů z Kraje Blanických
rytířů. O nově zahájené certifikaci služeb v rámci regionálního
značení původu najdete článek od koordinátorky značky Kateřiny Červenkové ve vnitřní příloze tohoto čísla Pod Blaníkem.
Dále bych Vás rád v tomto čísle upozornil na článek Petra
Zapletala, věnovaný interaktivnímu muzeu Včelí svět v Hulicích. Včelí svět je příkladem nově vybudovaného atraktivního
turistického cíle péčí Obce Hulice.
Další podrobnosti o jednotlivých objektech našeho přírodního a kulturního dědictví, které je možno navštívit, lze najít
na webových stránkách www.blanictirytiri.cz nebo v různých
tiskovinách a publikacích, které se distribuují v infocentrech
a na dalších místech v regionu. Mezi tyto tiskoviny patří také
pravidelně v sezóně vydávané Rytířské noviny. Na vybraných
pěších výletech také Český svaz ochránců přírody ve spolupráci s Muzeem Podblanicka, Správou CHKO Blaník a dalšími
institucemi zajišťuje průvodce – místního znalce.
Budeme rádi, když nám o svém putování krajinou pod památnou horou Blaník napíšete. Nejzajímavější příběhy otiskneme
na stránkách Pod Blaníkem.
Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (4. číslo XVI.
ročníku) bude 20. listopadu 2012. Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře
i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky
a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního
Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě
na disketě nebo e-mailem. Příspěvky pokud možno doplňte
fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi.
Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení.
Pavel Pešout
Nové botanické nálezy v přírodní
rezervaci Podlesí
Přírodní rezervace Podlesí o rozloze 9,7 ha se nachází v Chráněné krajinné oblasti Blaník, nedaleko
Býkovic pod Blaníkem. Kromě velmi cenné prameništní rašelinné louky zahrnuje také Velký a Malý
Býkovický rybník. Na rybnících jsou velmi dobře
vyvinutá společenstva vodních makrofyt, litorální
vegetace a vegetace obnažených den. Z významných druhů zde rostoucích uveďme puchýřku útlou
(Coleanthus subtilis), rdest vláskovitý (Potamogeton trichoides), řezan pilolistý (Stratiotes aloides),
bahničku vejčitou (Eleocharis ovata), ostřici českou
(Carex bohemica), šáchor hnědý (Cyperus fuscus)
ad. Pro bohatý výskyt puchýřky útlé byla přírodní
rezervace Podlesí zařazena do evropské soustavy
chráněných území Natura 2000 jako evropsky významná lokalita.
Botanické nálezy z přírodní rezervace publikoval
Zelený (1976), později Pešout (např. Pešout 1996,
1997, Pešout, Hanel 1995). Nejnověji provedla
v letech 2006 – 2007 inventarizační průzkum celé
Kamyšník vrcholičnatý – detail květenství (foto:
Martin Klaudys).
2
lokality Havlíčková-Rešlová (Havlíčková 2008),
kdy byl potvrzen výskyt 24 druhů rostlin zvláště
chráněných nebo vzácných.
Vzhledem k nevelké rozloze a relativně dobré
prozkoumanosti by se daly očekávat těžko nějaké
významnější nálezy nových druhů. Přesto zde byly
v letošním roce nalezeny nově dva fytogeograficky
významné a vzácné druhy:
Kamyšník vrcholičnatý (Bolboschoenus yagara
(Ohwi) Y. C. Yang, M. Zhan)
Kamyšník je rostlina mokřadních biotopů – rybníků, sádek, zaplavovaných břehů řek s málo se pohybující vodou. Lodyha je trojhranná, vyrůstající z
oddenků, dosahuje výše až 1 i 1,5 m. Nekvetoucí
lodyhy jsou olistěné po celé délce, u kvetoucích rostlin je třetina až polovina lodyhy pod květenstvím
bez listů. Lodyha může být hladká nebo drsná, obvykle je ukončena třemi vztyčenými listy. Kamyšník
má bohatě rozvětvený systém oddenků vytvářející
hustou síť. Klásky jsou sestaveny do vrcholičnatých
květenství kružele nebo strboulu, plodem je nažka.
Jednotlivé druhy kamyšníků se od sebe rozeznávají dle tvaru nažek a postavení klásků v květenství.
Kamyšník vrcholičnatý tak má nažku v průřezu tvaru rovnostranného trojúhelníka a počet stopkatých
klásků je obvykle vyšší než přisedlých.
V přírodní rezervaci Podlesí rostl kamyšník vrcholičnatý na obnaženém dně Velkého Býkovického
rybníka v porostu o ploše cca 20 m2, přičemž zde
byly zastoupeny sterilní i plodné rostliny. Porost
kamyšníku byl poměrně dobře odlišitelný vyšší
výškou od dalších rostlin obnaženého dna – např.
ostřice české. Tento druh je zařazen v Červeném
seznamu rostlin ČR (Procházka 2001) do kategorie
silně ohrožených druhů.
Nejbližší nálezy pochází z Tábora, okolí Kutné
Hory a od Sedlčan. Jedná se tedy v rámci Podblanicka o první nález, který pravděpodobně nebude
poslední. I když je tento druh zařazen v Červeném
seznamu jako silně ohrožený, v posledních letech
se počet nálezů zvyšuje.
Úpor trojmužný (Elatine triandra Schkuhr)
Úpor trojmužný je jednoletá vodní bylina vyskytující se na okrajích rybníků a na obnažených rybničních dnech. Má plazivé, bohatě větvené lodyhy
do 10 cm dlouhé, které nesou vstřícné podlouhle
eliptické listy, v jejichž úžlabí vyrůstají přisedlé
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 3
Upuštěný Velký Býkovický rybník s vegetací dna letněných rybníků (foto: Martin Klaudys).
tříčetné květy se světle růžovými korunními lístky.
Plodem je 1,5 – 2 mm velká tobolka.
Druh se vyskytuje roztroušeně především v oblastech s větším množstvím rybníků, především v jihočeské pánvi (Chytrý a kol. 2012). Na Podblanicku je
znám ze Štěchovic a jedné lokality u Votic (Křísa
1990).
Na dně Velkého Býkovického rybníka při jeho
letošním částečném letnění vytvářel úpor trojmužný
bohaté koberce, tvořené drobnými (díky zasychání
narůžovělými) trsy velmi drobných rostlin. Spolu
s ním se zde vyskytovaly další jednoletky, kromě
již zmíněné puchýřky útlé a bahničky vejčité také
blatěnka vodní (Limosella aquatica) či úpor peprný
(Elatine hydropiper). Společně s dalšími druhy na
osluněném dně Velkého Býkovického rybníka pravidelně při každém letnění vytváří na několikahektarové ploše reprezentativní ukázku typické vegetace
obnažených den (Polygono-Eleocharitetum ovatae
Eggler 1933), ohrožované zejména opuštěním tradičních forem obhospodařování rybníků (Šumberová 2011).
Martin Klaudys, Pavel Pešout
Literatura:
Ducháček M., Hroudová Z., Marhold M. (2007): Rod Bolboschoenus v květeně České republiky II. BolboschoPod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 3
enus yagara, B. laticarpus. Zprávy České botanické
společnosti 42: 65 – 88.
Havlíčková A. (2008): Inventarizační průzkum vyšších
rostlin na území přírodní rezervace Podlesí v CHKO
Blaník v letech 2006 – 2007. Závěrečná zpráva. ms.
depon. in Správa CHKO Blaník.
Chytrý M. a kol. (2012): Rodinné stříbro české vegetace:
máme u nás něco, co jinde nemají? Živa 4/2012:175
– 180.
Křísa B. (1990): Elatinaceae Dumort. – úporovité. In:
Hejný S., Slavík B. (1990): Květena ČR 2:389 – 393
str. Academia Praha.
Pešout P., Hanel L. (1995): Chráněná území okresu Benešov. Část II. SVPP 35: 7 – 18.
Pešout P. (1996): Vodní a pobřežní vegetace Vlašimska.
Bohemia centralis 25:5 – 127, AOPK ČR Praha.
Pešout P. (1997): Je kosatec chráněným druhem? Pod
Blaníkem I (XXIII)/1:5 – 6.
Procházka F. (ed.) (2001): Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky (stav v roce 2000). AOPK
ČR – Příroda 18, Praha.
Šumberová K. (2011): Vegetace jednoletých vlhkomilných bylin. In. Chytrý M. ed. (2011): Vegetace České
republiky 3:309 – 338. – Academia Praha.
Zelený V. (1976): Chráněné a méně známé rostliny Podblanicka. Středočeské nakladatelství a knihkupectví,
Praha, 220p.
3
Zprůchodnění jezů pro ryby na řece
Blanici
Vodní toky jsou významným prostředím pro
mnoho vodních organismů, z nichž nejznámější
jsou ryby. Častým zásahem člověka do původních
koryt vodních toků bylo vybudování příčných staveb různého typu a účelu, jako jsou prahy, spádové
stupně, jezy či přehradní hráze. Mnohé z těchto objektů jsou překážkami, které zabraňují volné migraci
ryb a tudíž způsobují zánik původního propojeného
říčního prostředí. Migrační přesuny ryb mohou být
způsobeny různými důvody: např. reprodukčními
migracemi se dostávají do míst rozmnožování, potravními migracemi do míst s potravními zdroji,
sezónními migracemi vyhledávají vhodná stanoviště např. pro přezimování. Přítomnost příčných
překážek v tocích způsobuje oddělení a tak často
vzájemnou izolovanost jednotlivých dílčích populací rybích druhů, což má negativní dopady na celá
rybí společenstva. Od poloviny devadesátých let
minulého století bylo v České republice postaveno
mnoho tzv. rybích přechodů na příčných překážkách
toků, z nichž mnohé ale nebyly dostatečně funkční.
Teprve v poslední době se této problematice věnuje zvýšená pozornost především tím, že se sleduje
i výsledná funkčnost takovýchto staveb a že tudíž
byly finanční prostředky účelně využity. Vyplývá to
z řady publikovaných studií i v roce 2011 vydané
oborové technické normy Ministerstva zemědělství
„Zprůchodňování migračních bariér rybími přechody“ (TNV 75 2321).
Řeka Blanice (Vlašimská) je nejvýznamnějším
tokem v celém podblanickém regionu. V úseku
od Mladé Vožice do Vlašimi byla vládním nařízením
vymezena jako evropsky významná lokalita „Vlašimská Blanice“ z důvodu výskytu řady vzácných
a zvláště chráněných druhů organismů.
Podle studie z roku 2006 bylo na vlašimské Blanici v úseku od ústí do Sázavy až po kamberský rybník
vytipováno 16 příčných překážek (jezů a stupňů),
Část rybího přechodu ve vlašimském parku u kamenného mostu.
4
Vstup do rybího přechodu u Znosimské brány.
kde se počítá postupně s vybudováním rybích přechodů. Dva rybí přechody dokončené v roce 2012
mohou zájemci shlédnout na Blanici ve vlašimském
parku. Jedná se rybí přechod u kamenného mostu
a u Znosimské brány. V obou případech byl rybí
přechod řešen formou obtokového koryta (tzv. bypass) po levém břehu.
V rybím přechodu se nacházejí kamenné prahy
s tůňkami, břehy jsou opevněny rovnaninou z neupravených kamenů zabraňujících nežádoucí boční
erozi. Kamenné prahy vodu vzdouvají a současně
propouští mezerami mezi kameny, aby tudy mohly
migrovat ryby proti proudu. Rozdíl hladin mezi tůňkami je obvykle okolo 10 cm i méně, což ukazuje,
že rychlost proudění vody v mezerách mezi kameny
není ještě pro migraci ryb příliš vysoká. Důležité
jsou i větší hloubky v tůňkách (okolo 50 cm a více)
a úkryty pod kameny nebo v ponořených rostlinách
chránící ryby před vydrou a rybožravými ptáky.
Je žádoucí, aby obtoková koryta byla přírodě
blízká a co nejvíce napodobovala rozmanitost dna
i břehů nenarušeného vodního toku v přírodě. Potom
vedle migrací ryb plní i funkci „náhradního biotopu“, který ryby osidlují a v něm žijí. Proto se staví
s proměnlivou šířkou koryta a vybavují se různými
prvky z přírodních materiálů (kámen, dřevo) a mají
i přiměřený vegetační doprovod na březích (keře
a stromy). Otevřený vtokový objekt umožňuje, aby
v rybím přechodu probíhal podobný průtokový režim jako v korytě hlavního toku.
Nutno zdůraznit že u takovýchto staveb je potřebné postupovat vysoce odborně, projektanti musejí
úzce spolupracovat s ichtyology (vědci zabývajícími se rybami), a řešit konkrétní situaci v dané
lokalitě vždy s ohledem na druhy ryb, které se zde
nacházejí. Rybí přechod by neměl ryby odrazovat,
naopak by do dobře nasměrovaného vyústění měly
samy vplouvat. Měl by umožnit bezproblémovou
průchodnost tělesem rybího přechodu a také bezproblémový výstup z rybího přechodu do toku nad
ním. Proplutí přechodem by mělo pro ryby také být
co nejméně energeticky náročné. Množství vody
a rychlost proudu v rybím přechodu by měly umožnit pronikat rybám různých druhů a všech velikost5
ních skupin, umístění pomístních tůněk je potřebné
jako míst možného odpočinku ryb při jejich migraci.
Důležité je nejen pečlivé dodržení postupu prací
dle kvalitně zpracované projektové dokumentace,
ale i ověření, jak funkční rybí přechod skutečně je.
Při červnových kontrolách stavu dna a kamenného
obložení břehů v uvedených přechodech bylo potvrzeno, že ryby do přechodů vplouvají, a to téměř
všechny druhy zde v Blanici přítomné. Pozitivním
zjištěním je, že se zde objevují jedinci různých velikostí a tudíž i věkových skupin. V přechodech byly
potvrzeny následující rybí druhy: pstruh obecný,
plotice obecná, jelec tloušť, hrouzek obecný, lín
obecný, cejnek malý, ouklej obecná, úhoř říční,
mřenka mramorovaná, okoun říční a ježdík obecný.
Z hlediska početnosti zde zastoupených druhů pře-
važovaly ryby kaprovité, a to hrouzek, jelec tloušť
a plotice.
Je možné konstatovat, že oba zmíněné rybí přechody byly kvalitně vyprojektované i postavené,
takže lze oprávněně očekávat, že budou dobře plnit svou funkci. Jsou překlenuty dřevěnými mostky
a z nich mohou návštěvníci parku pozorovat život
v tůňkách a migrace ryb různých druhů. Je to další
rekreační aktivita, zajímavá pro širokou veřejnost
s předpokladem, že bude zvyšovat zájem o prohlídku zámeckého parku a oddechový pobyt v přírodě
u vody. V současné době se buduje další rybí přechod na Blanici ve Vlašimi, a to u místní prádelny.
Lubomír Hanel, Petr Hartvich
(foto: L. Hanel)
Svět včel otevřen v Hulicích
Doslova jako v úlu to bzučí v bývalé škole v obci
Hulice, vzdálené necelých 45 minut jízdy po dálnici D1 od Prahy. Po kompletní rekonstrukci zde ve
dvou patrech vznikla interaktivní expozice o životě
včel, která svým rozsahem a způsobem zpracování
nemá v České republice obdoby. Expozice je svým
pojetím zaměřena zejména na „nevčelařící“ laickou
veřejnost a na děti tak, aby srozumitelně a interak-
tivně představila tuto místní tradici. Návštěvníkům
nabízí průchod velkým včelím úlem s obřími plástvemi. Nevšední zážitky zajišťují také včelí plástve
vyrobené v měřítku jedna k jedné k velikosti dětské
postavy. Výstava záměrně vynechává typické muzejnické artefakty, o to víc se soustředí na současné
technologie. Na dotykových monitorech představí
anatomii včely, umožňuje zahrát si kvíz ze života
Bývalá škola v Hulicích poskytla důstojné podmínky pro návštěvnickou expozici Včelího světa
(foto: Petra Hajská).
6
Moderní interaktivní prvky přibližují návštěvníkům názorně život včel (foto: Petra Hajská).
včel, složit puzzle nebo si pustit zvuky úlu. V zážitkové dílně si mohou návštěvníci nakonec zpracovat
včelí produkty, které se budou obměňovat podle sezóny, sami si vyzkouší stáčení medu, výrobu svíček
či modelování z včelího vosku.
Projekt za 15 miliónů korun se podařilo uskutečnit
díky dotaci Evropské unie v rámci Regionálního
operačního programu střední Čechy. Obec Hulice
bude zajišťovat provoz celého muzea a zaměstnávat
také koordinátora, který bude mít na starosti kulturní
programy, zážitkové dílny, propagaci, správu webu
a údržbu stálé expozice Včelího světa.
Více informací o Včelím světě, především pak
otevírací dobu, naleznete na internetových stránkách
www.vcelisvet.cz.
Petr Zapletal
250 let od úmrtí vlašimského piaristy
P. Gottharda Seissera
V roce 2012 uplynulo 13. prosince 250 let od úmrtí jednoho z významných piaristů, jehož jméno je
spojeno s městy Vlašimí a Benešovem. Zemřel
v piaristické koleji v Mikulově a byl pochován asi
i v tamní kryptě. P. Gotthardus Seisser a S. Josepho
(* 25. 3. 1697 Vlašim, † 13. 12. 1762 Mikulov)
se občanským jménem jmenoval Josef Maxmilián.
Ve školních letech 1706 – 1710 studoval na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, kde byl v posledním
školním roce jeho učitelem P. Sebastiani z Častolovic. Do piaristického řádu vstoupil v Lipníku nad
Bečvou dne 6. října 1714. V letech 1724 až 1726
byl učitelem v piaristické koleji v Kosmonosech.
Ve školním roce 1727/1728 vyučoval v Příboře
a v následujících dvou letech (1728 – 1730) byl
profesorem na gymnáziu v Kroměříži. Pak odešel
ve školním roce 1730/1731 učit na filologická studia
do Příbora a odtud v roce 1731/1732 odešel jako pedagog do rakouského Hornu. V roce 1732/1733 byl
P. Gotthardus zapsán v piaristické koleji v Mikulově
jako externista a ve školním roce 1733/1734 byl
takto zapsán v piaristické koleji v Litomyšli. Ocitl
se také ve šlechtických službách, když setrval jako
vychovatel u hrabat Kinských a Kolovratů do roku
1739. Ve školním roce 1739/1740 byl prefektem
škol v piaristické koleji v Litomyšli a v letech 1740
7
Knihovní regály, vyrobené ve 40. letech 18. století pro benešovskou piaristickou kolej, jsou dnes
umístěny ve studovně Uměleckoprůmyslového musea v Praze (foto: UPM Praha).
– 1742 se stal vicerektorem a prefektem škol v piaristické koleji v Kosmonosech.
Potom odešel jako rektor do piaristické koleje
v Benešově. Věnoval také své druhé hlavní povinnosti, zapisování do análů piaristické koleje. Je to
patrné podle podpisu provinciální vizitace provinciála P. Silveria Seyera a S. Teresia z 28. května 1743.
Jednou z prvních zpráv byla informace o inauguraci nového rektora dne 12. listopadu 1742. Školních
událostí se v análech nepřímo týkají také zápisy
o nápravách válečných škod na konci roku 1742,
kdy se začala rýsovat i perspektiva, že školní učebny
využité pro válečné účely budou opět v co nejkratší
době vráceny k původnímu účelu. Naděje svitla 20.
ledna v noci, kdy opustili císařští vojáci pod vedením knížete Lobkovice benešovské piaristické školy. Nastala příprava na školní vyučování. Studenti
i žáci mohli nastoupit do tříd 18. března 1743 zhruba
na jedno pololetí školního roku 1742/1743.Výuka
byla zahájena 19. března slavnostním Te Deum,
které bylo provedeno i na počest skončení války.
Pisatel kroniky však ještě tehdy projevoval obavy
z politiky Francie i z francouzských vojáků, kteří
přišli do města 18. dubna 1743. Po měsíci vojsko
8
z koleje odešlo a zůstaly po něm poškozené učebny. Pobořen byl především systém vytápění. Zbytky
francouzských vojsk se pak potulovaly krajem ještě
v létě. Školní rok 1743/1744 byl zahájen v téměř normálním termínu 17. listopadu 1743. Ačkoliv se během roku občas objevili v koleji významní vojenští
činitelé, jako například Karel Lotrinský, kterého zde
uvítal rektor 26. února 1744, byl až do září od tažení
větších vojsk klid. Dne 4. září 1744 však přitáhlo do Benešova pruské vojsko a ubytovalo se také
v piaristické koleji. Výuka byla předčasně ukončena
7. září 1744. Rétoři (studenti poslední třídy gymnázia), kteří potřebovali vysvědčení s doklady o zkoušce, se mohli nechat individuálně vyzkoušet z probrané látky, studentům ostatních tříd byly přesunuty
zkoušky na začátek příštího školního roku. Během
října 1744 pruské vojsko benešovskou piaristickou
kolej opustilo. Po krátkém pobytu císařského vojska si rektor koleje podal žádost o válečné reparace
ve výši 727 zlatých 50 krejcarů. Poté bylo opraveno
topení a 14. listopadu 1744 byl zahájen školní rok.
Se školní výukou souvisel také další rozvoj dramatické činnosti vázané na školní výuku. Ta byla
ve válečných letech upozaděna, a proto o ní z let
1741 – 1746 nejsou v análech žádné zprávy. Je
pravděpodobné, že se až na drobné příležitostné
epizody při vyučování neprovozovala vůbec. Studenti choralisté i žáčci zpěváčci se však určitě podíleli na hudebním zajištění bohoslužeb, případně
i jiných církevních obřadů, zejména šlo o slavnostní
Te Deum, které se provozovalo v kolejním chrámu
sv. Anny v souvislosti s vítězstvími císařských vojsk
případně odchodem cizích, zejména pruských vojsk
z území Čech. Vyvrcholením aktivit v tomto směru, které podporovala i tehdejší konopišťská vrchnost hrabě František Václav z Vrtby, bylo založení
studentského latinského bratrstva pro žáky benešovského gymnázia – kongregace Sedmibolestné
Matky Boží. Podobné studentské sodality mívali
při školách jezuité. Došlo k němu po přípravách
nejspíše 14. února 1745. Aktivními spoluúčastníky
při zakládání bratrstva byli z okolního kléru zejména úřadující vikář choceradský děkan Augustin Jan
Soukup a velký příznivec piaristického řádu, farář
z Poříčí nad Sázavou Antonín Josef Kalasanský Kohout, který sice koncem roku 1744 zemřel, ovšem
zanechal závěť s odkazem pro piaristickou kolej
v Benešově a v roce 1745 obdrželo nové bratrstvo
na základě závěti kapitál 300 zlatých. Dne 24. února 1744 provedli členové konfraternita, kteří měli
být výhradně z řad studentů gymnázia v kolejním
chrámu sv. Anny slavnostní Te Deum.
Významnou událostí v benešovské piaristické koleji v poválečném období bylo dokončení výstavby
knihovních regálů, které přislíbil ještě v roce 1736
benešovskému rektorovi P. Eugeniovi Sebastianimu
z Častolovic a Matre Dei truhlář Josef Walter z Tyrol. Ten se po urgenci k zakázce vrátil a 21. dubna
1744 byla uzavřena nová smlouva s přesným uvedením peněžních částek na jednotlivé práce i materiál.
Práce na knihovních regálech začaly v květnu 1744
a trvaly do konce roku. Obnova interiéru se odrazila na povědomí širší veřejnosti o řádové knihovně
a z toho plynoucím mírným vzestupem počtu dárců
v následujících letech. Například již zmíněný poříčský farář Antonín Josef Kalasanský Kohout ve své
závěti několik knih ze své farní knihovny daroval
benešovským piaristům. I dnes knihovní regály, které jsou díky svým intarziím hodnotným uměleckým
dílem, slouží svému účelu, můžeme je vidět ve studovně Uměleckoprůmyslového musea v Praze.
Na počátku roku 1745 zaznamenal rektor
P. Gotthard do benešovské piaristické kroniky významnější kulturní události jako např. tradiční slavnost růžencového arcibratrstva na Nový rok, konání slavnosti Te Deum v kolejním chrámu sv. Anny
za zlepšení politické situace 24. ledna 1745. Počátkem února 1745 pozval majitel panství František
Václav z Vrtby budoucí členy studentské latinské
konfraternity na zámek Konopiště, aby s rektorem
P. Gotthardem a piaristickým dramatikem P. Heliodorem Knurem a S. Joanne Evangelista provedli blíže neurčenou hudební produkci. Studentské
bratrstvo uspořádalo v dubnu tohoto roku několik
slavnostních produkcí v Benešově. Zpívali nábožné
písně zejména Veni, Sancte spiritus. Poslední zápis rektora P. Gottharda v benešovských análech je
z května roku 1745.
Bývalý rektor P. Gotthardus Seisser a S. Josepho
odešel asi v září roku 1745 do Slaného jako vicerektor, kde setrval v téže funkci do roku 1747. Pro
školní rok 1747/1748 byl ustanoven prefektem škol
v piaristické koleji v Rychnově nad Kněžnou a odkud
nakonec odešel do piaristické koleje v Příboře, kde
působil v letech 1748 – 1757 jako rektor. V letech
1758 – 1760 zastával tuto funkci pro piaristickou kolej v Lipníku nad Bečvou. V letech 1760 – 1762 byl
vicerektorem piaristické koleje v Mikulově na Moravě, kde zastával zároveň funkci asistenta piaristické
provincie. Piaristickým provinciálem, který tehdy
rovněž sídlil v Mikulově, byl benešovský rodák
P. Jeremiáš Soudný a Matre Dolorosa. P. Gotthardus,
který patřil mezi významné piaristy a svou činností
se zařadil k významným osobnostem podblanického
regionu, zemřel v Mikulově 13. prosince 1762.
Václav Bartůšek
Literatura:
BARTŮŠEK, V.: Benešovské gymnázium v prvním období své existence. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, 43/2003, s. 37 – 116.
Haydnův „Primitivus“ a Caspar Waněk
Na probíhající výstavě „Monarchie. Kouzelné
hrací strojky“* v Českém muzeu hudby nechybí
vlašimský rodák Josef Němec. Koncem 18. století
* Výstava „Monarchie. Kouzelné hrací strojky“, Národní
muzeum Praha – České muzeum hudby, 29. června 2012
až 28. ledna 2013.
proslulý konstruktér hracích hodin, u nás stále málo
známý. Krátký medailon na výstavě vynechává
okolnosti Němcova narození i počátky dráhy. Zde
si ale větší zmínku zaslouží.
Vlašimská matrika potvrzuje, že se Josef Němec
narodil 9. února 1750 jako syn Jakuba Němce a jeho
9
Detail mechanismu Němcových flétnových hodin z roku 1792
(foto: archiv Nationaal Museum van Speelklok, Utrecht).
ženy Marie Magdalény. A to v domku č. p. 87, který držel Jakub zřejmě od roku 1745. Kmotrem byl
10. února primas Matouš Kalina a svědky Václav
Pekárek s ženou Kateřinou. Josef měl, jako nejmladší ze čtyř dětí, zřejmě určenu studijní dráhu.
Po vlašimské škole, vedené děkanem Radiměřským, pokračoval na filozofii. V osmnácti se rozhodl vstoupit do konventu pražských milosrdných
bratří. Jako vlašimský poddaný získal svolení Marie
Josefy z Auerspergu. V létě 1768 se stal novicem
a po roce složil 29. srpna 1769 v kostele sv. Šimona a Judy slib pod jménem „frater Primitivus“.
Na kněze byl svěcen 26. prosince 1776 v Hradci
Králové. Od té doby figuruje jako „Pater Primitivus
Niemecz“. Zřejmě již koncem 70. let se stal knihovníkem a kaplanem knížete Nicolause Esterházyho
na uherském zámku Esterháza. Kníže si vydržoval
početnou kapelu, řízenou slavným Josephem Haydnem. Němec se pod jeho vedením naučil hrát
na několik nástrojů. Zvláště na knížetem oblíbenou
violu di bardone. Občas hrával v Haydnově kapele
a učil se u něj komponovat. Stali se blízkými přáteli
10
a Němec sám složil řadu skladeb. Věhlas ale získal jako konstruktér automatofonických nástrojů.
Stavěl hrací kolovraty, židle a především flétnové
hodiny (Flötenuhren). Při konstrukci spolupracoval
s Haydnem, který pro hodiny komponoval. Vzniklo tak nejméně 32 Haydnových děl a pro Němce
skládal i W. A. Mozart. Dvě řady píšťal jednoho
z nástrojů rozezníval válec s díly obou autorů. Dodnes se dochovaly troje Němcovy hodiny. Válec nástroje z roku 1793 nese nápis „Primitivus Niemecz
Cmi. Principis Esterházy Bibliothecarius fecit in
Esterhás. Anno 1793“. Obsahuje 12 skladeb, které získal Němec od Haydna při rozpuštění kapely
roku 1790 – po smrti knížete Nicolause. Němcovy
hodiny věnoval pak Haydn „novému knížeti“ před
svým druhým odjezdem do Londýna. Roku 1795
se Haydn na Esterházu vrátil a složil mimo jiné
oratoria „Stvoření světa“ a „Roční doby“. Čas obou
přátel se ale naplňoval. „Vlašimský“ Primitivus Němec zemřel ve Vídni na plicní souchotiny 9. ledna
1806. Joseph Haydn ve svém vídeňském domě o tři
roky později.
V hudebních souvislostech zasluhuje pozornost
i Němcův současník, „Vlašimák“ Caspar Waněk.
Datum narození ve své době opěvovaného violoncellisty zůstávalo s otazníkem. G. J. Dlabacz uvádí
„kolem 1767“ a stejně tak C. von Wurzbach. Revize vlašimské matriky ale ukázala, že se Caspar
narodil 13. prosince 1764 jako druhý syn Kašpara Vaňka a jeho ženy Marie v č. p. 142. Činorodý
otec byl v letech 1761 – 1770 městským konšelem
a roku 1783 si pronajal od města právo, „aby kořalku ve vlastním domě i na cizí místa prodávati
mohl“. Nadání malý Caspar projevil jistě již na kůru
a během školních lekcí. Zřejmě na přímluvu děkana Horálka získal finanční podporu vlašimských
Auerspergů a mohl tak studovat hudbu. Stal se vynikajícím hráčem na violoncello ale i fagot a flétnu. Řadu let pak hrál v auerspergské kapele a se
svou vrchností navštívil dvakrát Francii a jednou
ruský Petrohrad.
Obrat v jeho životě nastal, když se roku 1799 dostal ze služeb Viléma Auersperga k arcivévodovi
Josefovi jako osobní komorník. Jeho o dvanáct let
mladší pán byl bratrem císaře Františka I. a uherským palatinem. U přijetí za komorníka sehrálo
nepochybně roli Casparovo hudební nadání. Josefa doprovázel na častých cestách. Dostal se opět
do Ruska, kde se arcivévoda ženil v Petrohradě 30.
října 1799 s velkokněžnou Alexandrou Pavlovnou,
dcerou cara Pavla I. Caspar byl novomanželům
nablízku a jistě přispěl i hudbou. S Josefem projel
Uhry, Čechy a rakouské země. Z blízka zažil napoleonské války, když byl Josef jmenován 6. srpna
1808 polním maršálem. Do Prahy spolu přijeli 19.
června 1812 a Caspar pobýval až do 2. července
ve strahovském klášteře. Jeho další osudy jsou otevřené. Stejně jako otázka, zda komponoval. Jestli
„vlašimský“ Caspar Waněk věnoval arcivévodovi
alespoň drobnou skladbu, ukáže další bádání.
Jindřich Nusek
Joseph Haydn, přítel vlašimského Josefa Němce
(malba T. Hardyho, zdroj: Wikimedia).
Z literatury:
A. Buchner, Hudební automaty. Praha 1959.
G. J. Dlabacz, Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theile auch für Mähren und
Schlesien. Prag 1815.
M. Poštolka, Josef Haydn a naše hudba 18. století. Praha
1961.
E. F. Schmid, J. Haydn und die Flötenuhr. Zeitschrift für
Musikwissenschaft 14 (1932).
C. von Wurzbach, Biographisches Lexikon des Kaiserthums Österreich, Bd. 49. Wien 1884.
Č. p. 142 na Žižkově náměstí ve Vlašimi,
kde stál rodný dům Caspara Waňka
(foto: Veronika Hanusová).
11
Vlašimský romantický příběh, Servác Heller
Náš příběh pochází z dob po revolučním roce
1848, z nelehké doby Bachova absolutizmu, kdy se
snahy o lepší postavení Čechů v rakouské monarchii
velice těžce prosazovaly. Romantický příběh nám
vypráví autor Dr. Servác Bonifác Heller, nejmladší
ze tří slavných synů vlašimského řídícího učitele
Antonína Hellera, narozeného v roce 1804 v Domašíně, a vyučujícího ještě v bývalé staré škole čp.
47, téměř naproti bývalému zájezdnímu hostinci čp.
20, kde hlavní představitelka tohoto příběhu bydlela.
Byl to Neubauerův hostinec U Karla IV. (U Šťastných), který byl později v poválečných letech upraven na obecní byty a posléze v 70. letech minulého
století zbourán, dnes je zde parkoviště.
Sluší se něco málo říci o autorovi Serváci Hellerovi. Narodil se 13. května 1845 ve Vlašimi. Svědčí
o tom zápis v matrice uložený ve Státním oblastním
archivu v Praze, jak vyplývá z uvedené fotokopie
matričního zápisu. Myslím, že je to důležité zjištění,
neboť dosud zveřejněná data narození S. B. Hellera
se značně liší. Jde také zřejmě i o omyl dne narození
(11. 1. 1845), uvedený na jeho náhrobku na pražských Olšanech (hřbitov V., odd. 10).
Byl vynikající český spisovatel, politik a žurnalista, vydavatel. V roce 1867 působí v Rusku jako
Dr. Servác Heller.
12
vychovatel a žurnalista. Zúčastňoval se vlasteneckých setkání a besed, včetně slavností na Blaníku
v roce 1868. V létech 1912 až 1916 byl zodpovědný
redaktor Národních listů, ostatně s tímto časopisem
spolupracoval již od roku 1870. Krátce také je vydavatelem časopisů Lumír a Květy. V 80. a 90. letech
19. stol. byl zvolen do říšské rady a českého sněmu.
Napsal množství románů. Pro nás je zřejmě nejzajímavější čtyřdílná práce, vydaná autorem v letech
1916 – 1923, s názvem: Z minulé doby, našeho života národního, kulturního a politického, v edici Český čtenář. Zde, zvláště v II. díle, vzpomíná autor na
konkrétní události ve Vlašimi z poloviny 19. století.
Servác Heller, po kterém je také pojmenovaná jedna
z vlašimských ulic (kde rostou moruše), zemřel před
90 lety, 2. září 1922.
Vraťme se však k romantickému příběhu, který se
odehrává ve Vlašimi. Jak sám autor píše, jde o „ kus
maloměstské romantiky“, v oné zvláštní, tiché, dusné a přece idylické době, jež u nás plní mezeru mezi
bouřemi z roku 1848 a pohromou na pláních u Solferina (zde 24. 6. 1856 zvítězila francouzsko-sardinská vojska proti Rakousku). Nuže z této doby
uvádí autor několik obrázků, upomínek, souvislých
příběhů. Jména jsou naschvál změněna, aby prý nevzniklo nikde pohoršení, avšak kdo by chtěl, dopátrá
se snadno pravých. Vlašim ve svém románu nazývá Vlachov, řeku Blanici Bystřicí, dýchá zde avšak
zcela zřetelně ovzduší jeho rodného města Vlašim,
vyznačující se mnoha téměř detailními popsanými
místy, důvěrně známými občanům města. Mnohý
čtenář již asi ví, o čem je řeč. Chtěl bych zavzpomínat na útlou sympatickou knížku – „kus maloměstské romantiky“, jak ji sám autor Servác Heller
uvádí s názvem: „Marie Šťastná“. Autor nám nabízí
nahlédnout do příběhu hlavní představitelky románu
mladičké a půvabné Marie Šťastné, dcery nájemce
zájezdního hostince U Karla IV. a příležitostného
artisty Ignáce Šťastného. Tento romantický příběh
je prostý, chvilkami však téměř napínavý, odehrává
se ve Vlašimi, provází nás důvěrnými částmi města,
v polovině 19. století, popisuje nám jej, a my můžeme nahlédnout do jeho koloritu.
Pojďme se podívat, jak na mnohých místech
město vypadalo před více jak 100 lety. Vlašimský
rodák a autor románového příběhu Servác Heller,
ho popisuje takto:
V polovině 19. století, tedy asi v letech 1840 –
1870, bylo město tichým místem s děkanstvím,
okresním a berním úřadem, obecní školou, zámkem
a velkým parkem. Od dřevěného mostu se vine do
vrchu nová erární silnice, nad kterou k zámeckým
valům je stráň porostlá smrčím až k velké čtyřvěžové bráně. Proti bráně, přes silnici byla zeď děkanské
zahrady. Nad bránou stála „zubatá“ parková zeď
a opět naproti stála do roku 1870 školní budova
se zahradou. Z děkanství a ze školy bylo vidět na
zámek. Ctihodní vlašimští občané byly až do roku
1848 pokornými robotníky knížecí vrchnosti a
patrimoniální úřad se staral, aby ve městě nebylo
žádných nepokojů. V tomto roce se však nejprve
v Praze rokovalo o jakési připravované „revoluci“.
Vlna nadšení přišla i do Vlašimi. Byla zřízena Národní garda. Na slavnosti pořádané ve Vlašimi, za
velké účasti vlašimských občanů, pořádané na tzv.
Dolním náměstí – Velkém, nyní Žižkově, promluvil
setník p. Toula (Koula) se slovy:
Bratři!
Právě byl vykonán obřad, jenž v dějinách tohoto
města zůstane událostí navždy památnou. Způsobem
vojenským, občanským a církevním zasvěcen prapor
městské setniny, prapor nové haluze slovanské lípy,
prapor nového sboru obecné české národní gardy…
Prapor s českým lvem národní gardy byl posvěcen. „Bohyně svobody“, zvolená měšťany, ověnčila
prapor na žerdi, jmenovala se Marie Šťastná, dcera
jednoho z nejzámožnějších vlašimských měšťanů.
Její otec byl artistou, snad umělcem z povolání,
avšak také výtečný hostinský. Byla to snad pěkná
doba, ale krátká.
Ten den večer byl uspořádán „Na Poště“ bál.
„Pošta“ (na dnešním Palackého nám.) byla tehdy,
jak píše autor, prvním hostincem ve Vlašimi, a na
ten také přišla spanilá dívka Marie Šťastná. Nejčastějším tanečníkem Marie, byl příjemný starší praktikant úřadu Alois Blažek, který si Marii velice zalíbil,
a ani on jí nebyl lhostejný. Během večera však Marie
spatřila jiného cizího muže, z kterého dostala strach.
Po půlnoci Marie odchází s Blažkem, a jejím otcem
Ignácem Šťastným, a s přáteli domů. Onen záhadný
a cizí muž pak mladý pár z valů nad silnicí pozoruje,
po té se strhne rvačka mezi ním a panem Šťastným.
Záhadný a cizí muž pak zmizí. Druhý den byl však
mladý Blažek, nápadník Marie Šťastné nalezen mrtev s hlubokou ranou u srdce v místech pod valy, kde
cesta vede k vlašimskému zámeckému pivovaru …
Tak začíná románový příběh z Vlašimi, pocházející z poloviny 19. století, pokračuje dalšími příhodami kolem vlašimského zámku a města, dále popisem
doby po letech 1848 – 49.
Josef Moudrý
Náhrobek Serváce Hellera z Olšanského
hřbitova v Praze (hřbitov V., odd. 10)
s následujícím textem: PhDr. Servác B. Heller,
spisovatel, šéfredaktor Národních listů, nar.
ve Vlašimi 11. května 1845, zemř. v Chyžici
2. září 1922, Marianna Hellerová,
dramatická umělkyně, zemř. 11. června 1937
(foto: J. Moudrý).
Fotokopie zápisu z matriky narozených
– Servác B. Heller, den narození 13. května 1845
(foto: Státní oblastní archiv Praha).
13
Literatura:
Slavík Fr. Aug., Dějiny města Vlašimi a jeho statku, 1889,
reprint Město Vlašim 1994.
Heller Servác, Marie Šťastná, Praha, tiskem a nákladem
J. Otty.
Šavrda Antonín, Kronika rodu Šavrdova z Vlašimi, vlastním nákladem, Baňov 1923.
Pouzar Jar., Podblanickou minulostí, Praha 1996, s. 84
– 87.
Moudrý Jos., Svoboda Jan, Vlašim nejen na starých pohlednicích, Vyšehrad 2003, s. 101 – 104.
Svoboda Jan, Moudrý Jos., Vlašim po stopách předků,
Vyšehrad 2006, s. 194.
Preislerová I., Pod Blaníkem, 1/2009, s. 21 – 23.
O oddanosti J. Scheinera M. Tyršovi
a sokolské myšlence
Vzhledem k letošnímu 150. výročí založení Sokola nebude od věci si připomenout benešovského
rodáka Josefa Scheinera, který patřil k stěžejním
mužům Sokola.
Narodil se 21. září 1861 manželům Josefovi a Juliáně Scheinerovým. Otec byl zemský advokát, ale
zemřel už roku 1867. Malý Josef nijak nevynikal,
na gymnáziu patřil mezi slabší studenty. Jeden
dětský zážitek však určil jeho další cestu životem.
Jednou oblíbenou činností tehdy mladé organizace
Sokol byly výlety. Roku 1869 šel také jeden výlet
pražských sokolů z Bystřice do Benešova. U Seewaldova lesíku na ně čekala parta natěšených
benešovských kluků a mezi nimi také malý Josef
Scheiner. Toho „četa sokolská“ v efektních stejnokrojích, s praporem a s hudbou v čele ohromila.
V noci nemohl usnout a stále se mu v mysli zjevoval
tento výjev. Toužil stát se sokolem a to se mu také
brzy vyplnilo. Sokolové se obrátili na rodiče v Benešově s výzvou, aby své děti přihlásili do sokolských
cvičení. Apel se setkal s živým ohlasem. Maminka
koupila Jozífkovi červené střevíce a ty mu pak záviděli ostatní chlapci, kteří cvičili jen v punčochách
nebo bosi. „Já to přivedl daleko, ač jsem od přírody
byl slabého ústrojí tělesného,“ ohodnotil se po letech už jako starosta Československé obce sokolské.
V Benešově však sokolské cvičení začalo brzy
skomírat, avšak v té době se už vdova Scheinerová se syny Josefem a Artušem přestěhovala (1972)
do Prahy. Zde přivedli spolužáci Josefa na galerii
Ústavu Tyršova a on byl zase očarován cvičením
sokolského žactva. Chudá matka však neměla 10
haléřů měsíčního poplatku. Naštěstí Josefův strýc
měl za manželku sestru paní Fügnerové a Josef měl
dát její doporučující dopis samotnému Tyršovi. Obrátil se na nejzdatnějšího muže v sále v domnění, že
to musí být Tyrš, ale nebyl. Když Tyrše našel, ten se
podíval pochybovačně na jeho slaboučkou postavu.
Na otázku, co už umí, odpověděl Josef popravdě:
„Nic.“ Tyrš ho přidělil do družstva Josefova strýce. Sám Tyrš byl malého vzrůstu, zvláštní chůze
14
a podléhal samomluvě. Malého Josefa nebral nijak
na vědomí. Ten v něm viděl ideál, jako muže v plné
síle, s krásnou hlavou, havraním vlasem a vousem,
orlím nosem a lahodným hlasem.
Od roku 1972 byl Scheiner příslušníkem sokolské
jednoty, i když to škola zakazovala. Přesto, že neoplýval fyzickými předpoklady, vedl si dobře. Nejprve byl čekatelem, povýšil na pomahatele a pak
na cvičitele. Jakmile dovršil osmnáctý rok, stal se
oficiálně členem Sokola (1882). Jeho vzorem byl
stále Tyrš. Chtěl následovat i jeho lásku k antice
a jako oktaván se vydal do Řecka. Ale tato anabáze
nedopadla dobře. Už v Soluni byl o vše okraden
a do Atén se jen dožebral. Tam byl zachráněn zásilkou peněz od matky, které mu umožnily neslavný
návrat. V Sokole se stal Tyršovou pravou rukou.
Organizoval cvičitelské kurzy, vydával brožury pro
cvičitele, sepsal dějiny Sokola, redigoval časopis
Sokol, zajišťoval organizační i ideovou páteř spolku. O jeho oddanosti svědčí, že donášel korektury
Tyršovi na jeho letní byt. Na jízdné neměl, tak šel
pěšky šest hodin tam a stejnou dobu zpátky. Tyrš
žil ve svém světě a podobné „maličkosti“ kolem
si neuvědomoval. Scheinerovi zase bránil ostych
na ně upozornit.
Rok 1884 byl pro Tyrše kritický. Vyčerpán mnohaletým úsilím získat profesuru na univerzitě, konečně
svého cíle dosáhl. Ale ocitnul se před „Sophiinou
volbou“. Císař podmínil jmenování profesorem jeho
rezignací na veškerou činnost v Sokole. Rozervaný
Tyrš se nakonec rozhodl pro profesuru. Potřeboval však nutně uklidnit svou narušenou psychiku
i uniknout předpokládaným výčitkám sokolů. Klid
měl najít v tyrolské obci Oetz. Dne 10. srpna 1884
poslala odsud jeho manželka Renata do Prahy telegram se zprávou, že Tyrš je nezvěstný. Žádala, aby
do Oetzu okamžitě přijel její bratranec Josef Scheiner. Dvaadvacetiletý kandidát práv sedl v úterý 12.
srpna na vlak a hned po příjezdu do Oetzu zahájil
pátrání po nezvěstném Tyršovi. Rozšířil jeho fotografii a vyhlásil odměnu 200 zl. tomu, kdo přispěje
k jeho nalezení. Desítky horalů prohledaly každý
kout, ale marně. Až 21. srpna objevil rybář v divoké
horské říčce proudem zmítané tělo. Trvalo šest hodin, než se je podařilo vyzdvihnout na břeh. Podle
vlasů a tvaru lebky poznal Scheiner, že jde opravdu
o zdevastované tělo jeho učitele.
Úřady nedovolily v srpnovém horku převoz
do Prahy, tělo bylo dočasně pohřbeno před místním kostelem. Scheiner dosáhl toho, že bylo vyňato Tyršovo srdce a posláno jako symbol do Prahy.
Definitivní manifestační pohřeb se konal v neděli 9.
listopadu v Praze. Josef Scheiner zůstal oddán svému mistru doslova až za hrob. Vyvinul velké úsilí,
aby za příčinu smrti byla vzata nešťastná náhoda,
rozhodně popíral, že by mohlo jít o sebevraždu duševně rozrušeného člověka. Tyršově památce velmi
prospěl vydáním jeho proslovů a životopisu a hlavně
dlouholetým vedením Sokola v Tyršově duchu.
Erich Renner
Z HISTORIE OCHOTNICKÉHO DIVADLA v jankově
Na našem putování po historii ochotnického divadla na Benešovsku jsme se tentokrát zastavili v malebné obci Jankov. V obci, kde historie ochotnické
práce sahá do daleké minulosti. Vždyť první zprávy
o ochotnickém divadle v obci Jankov jsou z roku
1896, kdy spolek ochotníků sehrál hru Sedlák zlatodvorský a v roce 1899 pak hru Na statku a v chaloupce. Další zprávy jsou z roku 1913 a 1919, kdy
záznamy pouze uvádějí, že zde byl činný Kroužek
ochotníků.
Podrobnější informace lze vystopovat přibližně
od dvacátých let minulého století, protože bylo
možné se opírat o vzpomínky a fotografie některých tehdejších ochotníků. S ochotnickým divadlem
v Jankově začali podle pamětníků hasiči. Byli velmi
aktivní. Hlavním organizátorem i aktérem byl pan
Čeněk Jelínek, v jehož hostinci na náměstí se hrálo.
A nehrálo se jen v sále, ale i v přilehlé zahradě –
např. hra Lešetínský kovář. Ochotníci – hasiči v Jankově měli na repertoáru jak činohru, tak v hojné
míře i operetu. V divadle účinkoval malý orchestr,
ve kterém hráli místní muzikanti pod vedením bratra
známého českého houslisty Josefa Vlacha panem
Václavem Vlachem z Ratměřic. Z jejich repertoáru
lze jmenovat operety Okolo rybníka a Růže z Argentiny, hru se zpěvy Jindra, již zmiňovanou činohru
Lešetínský kovář a řadu dalších.
Repertoár doplňovaly komponované pořady, které
vznikaly ke konkrétním příležitostem – tradici měly
např. silvestrovské večery, při kterých byl prý sál
vždy nabitý diváky. Hrály se aktovky, hry se zpěvy,
zpívaly kuplety. Skládali je především místní autoři z řad ochotníků (vynikal např. Eduard Dittrich,
hlavní iniciátor těchto večerů). Kuplety měly nejrůznější aktuální náměty, při jednom silvestru např.
zazněly k obveselení diváků písně složené na míru
jednotlivých známějších občanů obce (pekař, holič,
kovář, hostinský atd.).
Vedle hasičů později začali organizovat ochotnickou divadelní činnost i místní sokolové. Podle
pamětníků a přímých účastníků je doloženo, že se
ochotnické divadlo hasičů a sokolů prolínalo a nedá
se příliš oddělit – především hráli stejní lidé. Sokolská divadelní představení se hrála v obecním hostinci, později nazývaném U Neradů, také na náměstí,
naproti hostinci u Jelínků. V Jankově v té době prosperovaly na náměstí dva hostince, oba s kulturním
sálem a divadelním jevištěm.
Hlavními sokolskými organizátory byli Leo Felzmann z Jiter a J. Kohlmünzer. Repertoár sokolských
organizátorů byl podle pamětníků poněkud vážnější, hrály se především staré klasické hry, např.:
Otec, Maryša, Naši furianti, Zapadlí vlastenci, ale
i detektivní hra Vrah jsem já a jiné. V Jankově se
hrálo často, nejvíce ale o svátcích. O Velikonocích
se hrálo i třikrát. Návštěvnost byla veliká. Jankovští ochotníci jezdili hrát i do okolních obcí, např.
do Neustupova.
Režírovali a scénu vytvářeli především J. Kohlmünzer, Leo Felzmann, Čeněk Jelínek a Josef Otradovec. Hráli a zpívali Čeněk Jelínek, Josef Jelínek,
Josef Halaška, Jan Páv, Růžena Štychová, Josef
Kratochvíl, Růžena Halašková, Stanislav Střihavka,
František Střihavka, Emilie Kramperová, Božena
Hořejší, Josefina Střihavková, Jiří Suk, Zdeněk Krška, Čestmír Dittrich, Jan Svoboda, Eduard Dittrich,
Marie Klápová, Emanuel Šmejkal, Marie Slunečková, Anna Kulišová, Antonín Sláma, Václav Schutt,
Marie Kytýrová, Anna Šmejkalová, Josef Müller,
Jíří Šebrle a další. Napovídaly Anna Kulišová a Ludmila Schuttová. Orchestr vedl Václav Vlach, později
hrál i orchestr pana Hudery.
Za okupace v roce 1941 byl v Jankově zakázán
a rozpuštěn Sokol. Ale ochotníci hráli dále i během
války, kdy se kulturní život odehrával pod patronací
Národního souručenství. Zrušeni nebyli ani hasiči.
15
Lešetínský kovář Svatopluka Čecha v podání jankovských ochotníků.
Kromě divadel byly za války pořádány i večery věnované Smetanovi, Dvořákovi, Hašlerovi a Večer
národních písní. Na plese se v krojích tančila Česká
beseda. Učitelé vedeni učitelem Railichem hráli pro
děti ročně až 20 loutkových představení, některá
i pro dospělé.
Ochotnická činnost pokračovala v Jankově
i po válce. V padesátých letech ale aktivita občanů
slábla a počet představení se zmenšoval. Nepodařilo se zjistit, do kdy se hrálo, ale bylo to podle
vzpomínek pamětníků – tehdejších herců, přibližně
do začátku šedesátých let. Podle vzpomínek obyvatel okolních míst – např. z Votic, bylo jankovské
ochotnické divadlo velmi známé a navštěvované.
Divadlo dospělých ještě krátce ožilo v letech
1974, kdy se v režii Josefa Otradovce (hrál a režíroval už v původním aktivním souboru) uvedla tehdy
současná hra Jana Paulů Slovo má babička. Hráli
v ní Marie Slunečková, Vlasta Pánková, Ivana Halašková, Stanislav Střihavka a Václav Tetaur. Stejný
režizér uvedl ještě v roce 1976 hru Otec Kondelík.
Účinkovali v ní Pavel Pavlovský, Marie Slunečková, Václav Tetaur a Ivana Halašková. Obě hry se
hrály v sále místního hostince. Potom už ochotnická
divadelní činnost dospělých nebyla obnovena.
Učitel Základní školy Pavel Pavlovský připravil
ještě v roce 1977 s dětmi Základní školy hru Vodník
16
Mokřín a zvířátka, kterou sám napsal. Byla provedena pro děti i dospělé v sále místního hostince.
Pro úplnost je třeba uvést, že vedle již zmíněného Kroužku ochotníků, sokolů, hasičů a školy byla
v roce 1921 založena i Skupina katolické mládeže,
která se částečně ochotnickou činností také zabývala. Uvedla kupř. hru Vaškova veselka a několik
dalších scének. Hráli na vlastním jevišti v hostinci
pana Fraňka.
V první polovině minulého století se ochotnickému divadlu v Jankově opravdu dařilo. Díky zápisům
v kronikách a vzpomínek pamětníků bylo možné
historii ochotníků v Jankově zpracovat.
Eventuelní pokračovatelé v ochotnické práci mohou být na své předchůdce hrdi. Mají na co navazovat.
Slávka Rýdlová
(foto: archiv ochotnického divadla Jankov)
Prameny:
Databáze českého amatérského divadla.
Dr. Ivana Tetourová.
Thalie 1899.
J.Tywoniaková Ochotnické divadlo na Podblanickém
venkově.
Pavel Pavlovský, kronikář.
Kroniky obce Jankov.
Ze starších čísel
PODZIMNÍ JARMARK V BENEŠOVĚ
Z bílé říjnové mlhy probírá se docela pěkný
den a slunce ohřívá zkřehlé ruce, jež vedou
na provaze krávu s telátkem. Telátko neví, že
má jít rovnou na trh do Benešova. Hopká drkotavým krokem za mámou, ale každou chvíli se
zastaví, roztáhne uši a rozkročeno se vyjeveně
dívá na širý svět.
Na silnici je neobvykle živo. Celé skupiny
i jednotlivci, selské i řeznické bryčky, dobytek vážně kráčející, vše míří k Benešovu. Je
tam dnes výroční trh na dobytek a výkladní
jarmark, na němž bude výběr všeho zboží,
a nastávající zima vyžaduje tolik nákupů! Zá-
meckou ulicí od nádraží řinou se stále barevné
proudy venkovanů. U piaristické koleje už je
pohlcuje ruch a zmatek jarmarku.
Vlevo stojí nákladní auto a na něm stojící
muž hlučně doporučuje sladké, dobré, prima
víno »Almeria« v hroznech, kilo za šest korun,
dámy a pánové!
Na protějším chodníku klubko lidí obklopuje
stůl, za nímž zasedl podivný muž dlouhých
vlasů a vpadlých očí. Na stole řady hracích
karet pod napjatými provázky, rozevřený sešit
s tužkou, u stolu stojí venkovská žena v žlutém šátku. V očích zápasí důvěra s nedůvě-
Benešovský jarmark – původní dřevoryt V. Antůška.
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 3 – příloha
I
rou, když poslouchá věštbu: » – já vám pravím, že budete jistě dědit po jisté staré ženské
osobě; a mezi zděděnými papíry budou dva
losy, a já vám pravím, že na ně vyhrajete
na oba – «
Pod kostelními schody rozložily svoje pestré zboží vyšívačky ze Slovenska. Na zábradlí
schodů, starém a otřelém, zahořely jasné barvy pokrývek a vyšívaných vest. Pěkná žena
ve vrapované tmavé sukni rozkládá po pažích
barevnou nádheru jednotlivých kusů a hledí
upozorniti na sebe v závodění hlasů, které se
proplétají, překřikují a mísí v zmatený hluk,
do něhož tu a tam zafrkne auto, zaječí nafouknutý balonek.
»Hele – hele – tady je to – helejto to!« volá
pronikavě prodavač lžic, nožů a vidliček a cinká o sebe kovovými výrobky.
»Vybírat, dámy, vybírat! Za lacino koupíte,
za lacino – «
»Vybírat, dámy, vybírat! Za lacino koupíte,
za lacino – «
U chodníku za stolkem stojí přičinlivý muž
a výmluvnými ústy přesvědčuje hlouček lidí, že
se naprosto nelze obejíti bez jeho cínového
drátu s vložkou, která umožní snadné zaletování každého prastarého plechového hrnce.
»Ať je to železo, mosaz, nikl, co je kovové,
vše se letovat dá – « vykládá úžasně hbitým
jazykem a proráží do starého hrnce nový otvor.
Jeho další výklad je přerván zaječením, které
i jemu obrátí hlavu nazad.
»Halóhaló!!! Všecko sem, tady se to bourá!
Jak to leží, tak to běží. Nahodilá koupě, dámy
a pánové, všecko to dostanete zadarmo. Tady
se potírá lichva, tady se potírá nezaměstnanost,« vyvolává vřískavý mladý člověk a mává
oběma rukama, v nichž drží svazky punčoch.
»Po pěti korunách ty prima anglické punčochy,
jedny za pět, dvoje za deset – «
U chodníku před spořitelnou ztrácí se v ruchu
a křiku tenký hlas malého gramofonu. Usměvavý člověk tu mění desky a předvádí skrovnému
obecenstvu novější i starší písničky, které má
vyloženy na prodej (i s notami, dámy a pánové!). Písničky jsou slušné i neslušné. Dvě děvčata z venkova stojí u stolku, v očích trochu
nepokoje, ale poslouchají se zájmem.
»To je zboží, to je zboží, to se chválí samo!«
křičí prodavač rukavic do kufru, odkud sehnut
II
vybírá měkké výrobky a hází je na plachtu rozprostřenou zrovna na zemi.
Opodál stojí trpělivá Slovenka. Ruce má založeny do rukávů a mlčky se dívá na proudící
dav. Nevyvolává, nedoporučuje svého zboží.
Snad se domnívá, že koupěchtivost lidská
bude sama podnícena pohledem na řadu plátěných sáčků, z jejichž ohrnutých krajů hlásí
se o pozornost různé mleté koření. Zvláště
červená paprika, do níž je zabořená lžička, je
asi hlavním lákadlem malého obchodu. A vedle
druhá Slovenka. Ta však aspoň těm, kdo projevili zájem o její měchačky a kvedlačky, chválí
své zboží, že je to dobrá a pevná ruční práce.
»Za tři, za pět, za osm – dva kusy za pět
korun,« zaznívá sem od lékárny, před níž se
rozlilo modré jezero plechového nádobí.
Tři venkovanky zastavily se na chvilku. Sešly
se na jarmarku, dlouho se už neviděly.
»Copak pořád u vás děláte?«
»Ale to víte, teď bylo pořád práce s tou řepou, člověk je jako kůň do noci –«
»Copak maminka, už je zdráva?«
»Už je to lepší. Ale bojí se ještě někam vydat,
že by nedošla.«
»A co Mařka? Bude se prý vdávat – «
»I kdopak ví.« Zašly v davu.
»Aha, aha, už to táhnou, už je to tady,« rachotí chraplavě od rohu Malého náměstí, kde
se bělají po zemi mísy a hrnky.
»Jen vybírat, panstvo, vybírat, pojďte něco
koupit, mámo, pojďte si vybrat mísu, za deset
kaček tu krásnou mísu, ta je věčná, tu nerozbijete – « a prodavač se hrozně rozmáchne
a opatrně udeří mísou do prázdné bedničky.
»To je zboží, milostpaní, rozbít se to nesmí – «
Před hospodářskou záložnou v řadě stojí krámy cukrářů. Bílé, růžové, žluté, zelené
– všecky barvy mají ty lákavé drobnůstky,
na něž se upírají dětské oči v sladkém toužení. Turecký med, starý známý, který už před
desítkami let slepoval nám zuby, udržuje stále
svoji oblibu. – Co je tu dobroty! A drobné ručky
rozčileně přehrabávají v kapse malé bohatství
a mladý rozoumek úsilně rozvažuje, co by bylo
lepší: trubička s krémem, oříšková čokoláda,
klínek dortu? Aby se člověk neukvapil a potom
nelitoval.
Slunce stoupá a hřeje, mezi strakatinou zboží protékají živé proudy. Na chodníku u nárožPod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 3 – příloha
ního domu, uprostřed křiku a v převalujícím
se chumlu lidí stojí kočárek s dítětem. Každý
se opatrně vyhýbá červenému klučinovi, který
nejeví zájmu na neklidném okolí. Pevně drží
šedého gumového pejska a mačká jej malou
ručkou. V obličeji je patrno radostné uspokojení, když pejsek zakvikne a daleko vyplázne
tenký červený jazyk.
Antonín Grunt
Pod Blaníkem, ročník X., 1930 – 31, č. 4
regionální literatura
ČESKÝ MERÁN Č. 16
Tento sborník vydávaný městem Sedlec-Prčice přináší 11 příspěvků od sedmi autorů.
Za nejpozoruhodnější lze považovat článek
„Nález části sídelního areálu prvních Vítkovců
na Vítkově náměstí v Prčici“, který shrnuje výsledky archeologického výzkumu provedeného v letech 2010 a 2011 v souvislosti s rekonstrukcí Vítkova náměstí. Z velkého množství
nálezů jsou nejcennější mince, prsteny a klíče
z období od poloviny 12. století do poloviny
13. století. O významných osobnostech pojednávají tři příspěvky. V prvním vzpomíná
historička a spisovatelka Anna Bauerová
na svého otce Josefa Vokálka – malíře Českého Meránu, druhý je napsán k 200. výročí
narození významného regionálního badatele
Antonína Norberta Vlasáka a třetí k 50. výročí
sedleckého rodáka generála Antonína Pelicha, který trpěl 12 roků jako politický vězeň
v komunistických věznicích a rehabilitován byl
až po roce 1989. Zdejší přírody se týká článek
o bylinách listnatých lesů a příspěvek „Proměny na Jezerech“, který upozorňuje na potřebu
zvýšené péče o technické památky a udržení
krásy naší krajiny. Rozsáhlý příspěvek „Město
Sedlec-Prčice na stránkách čtrnáctideníku Vltavské proudy, rok 1939“ věnuje nejvíce místa diskusím o změně jména Prčice na Český
Merán nebo Vítkov, úsilí městské rady v Sedlci
za přemístění busty K. H. Máchy z Litoměřic
do Sedlce a soupeření Sedlčan s Prčicí o výstavbu nové nemocnice. K 300. výročí založení
Lidkovic je zpracována jejich historie, současný stav i přírodní podmínky. Další sdělení přinášejí informace o Spolku vojenských vysloužilců v Prčici, založeném v roce 1883, o kapli
na východním okraji Jetřichovic a úvahu o keltském původu některých místních jmen.
Václav Kovařík
DĚJINY ČESKÉHO VENKOVA V PŘÍBĚHU OUBĚNIC
Ptáme-li se, která z českých vesnic má nejlépe zmapované dějiny, která je nejznámější
mezi historiky, jsou to nepochybně Ouběnice,
vypínající se nad rybníkem proti trati z Benešova do Votic. Je to jméno známé i mezi těmi,
kteří v Ouběnicích nikdy nebyli. Do povědoIII
mí veřejnosti vstoupily zásluhou profesora
Josefa Petráně, který se zde r. 1930 narodil
a patří více než půl století k našim předním
historikům. Dle vlastních slov se díky „zakletí domovem“ věnoval od mládí také dějinám
Benešovska a jeho články lze nalézt mj.
v mnoha číslech Sborníku vlastivědných prací
z Poblanicka, a to již od 1. čísla, které vyšlo r.
1957. Mnoho z jeho studií se vztahuje k rodným Ouběnicím a okolí, přičemž dlouhodobá
práce na těchto regionálních dějinách dala již
vzniknout i třem knihám. Po Příběhu Ouběnic
a Dvacátém století v Ouběnicích přicházejí
jako nejnovější kniha profesora Petráně Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic. Se
svým úctyhodným rozsahem téměř tisíc stran
představují rozsáhlou monografii o dějinách
rodné obce, přičemž, jak už název napovídá,
na příkladu Ouběnic jsou představeny dějiny
českého venkova v mnoha souvislostech, a to
od středověku až do 20. století. Knihu vydalo
Nakladatelství Lidové noviny roku 2011.
Tomáš Zouzal
RATMĚŘICE – SBORNÍK PRACÍ Z HISTORIE OBCE
Velmi poutavý sborník příspěvků věnovaných malebné obci Ratměřice a jejímu okolí
IV
vydala v r. 2011 Obec Ratměřice. Vydavateli
se ve sborníku podařilo shromáždit příspěvky
věnované minulosti i současnosti obce v pestré škále. Základní přehled historického vývoje obce popisuje na více jak čtyřiceti stranách
Jaromír Coufalík. Stejný autor se pak v samostatném příspěvku věnuje historii Hrzína
a spolu s Viktorem Liškou zmiňují zajímavosti
z Pamětní knihy obce Ratměřice. Historii kostela sv. Havla v Ratměřicích popisuje Alice
Černá, zámecký park Monika Macháčková.
Bitvu u Jankova čtivě zpracoval Tomáš Feřtek. Vydavatel nezapomíná na spolky; Historii
až po současnost hasičských sborů v Ratměřicích, Hrzíně a Skrýšově poutavě popsal Viktor Liška. Příspěvek pod názvem „Od založení
TJ Svoboda Ratměřice k 50. výročí“ je z pera
Františka Matouška. Osobnosti zastupují místní rodák, muzikant Josef Vlach (autor Boris
Kobrle) a samozřejmě JUDr. Vladimír Kabeš
(autorem článku o této významné osobnosti je
Viktor Liška). Kniha je doplněna třemi pověstmi z Ratměřic a okolí, které sebrala Daniela
Boušková a dokonce i originálním komiksem
Daniela Vepřeka a Mikoláše Růžičky „Kterak
sedláci dopadli hůř než Gotz u Jankova“.
Byť knihu pan starosta Viktor Liška v úvodu
věnuje především místním obyvatelům, plně ji
lze doporučit všem, kteří se zajímají o historii
Podblanicka. Může také dobře posloužit jako
inspirace dalším podblanickým obcím, které
dosud svou historii podobným způsobem nezpracovaly či souhrnně nepublikovaly.
Pavel Pešout
100 LET DOLNOKRALOVICKÉHO SOKOLA
Práce Pavla Peška s názvem „100 let dolnokralovického Sokola“ se vymyká „jubilejním
publikacím“. Shrnuje totiž dějiny Sokola lokality, která fyzicky zanikla v 60. letech 20. století.
A pokračuje jako nový urbanistický a sociální
útvar. Publikace o 88 stranách vyšla v roce
2007 s podporou fondu hejtmana a Mikroregionu Želivka. V úvodu připomíná historii Dolních
Kralovic, včetně výstavby Kralovic „nových“.
Následují poměry ve městě na přelomu století a první léta jednoty, založené roku 1907.
Po krizi I. světové války a obnově činnosti zažil
Sokol „zlatou éru“. Tu líčí sedmá kapitola s důležitým rokem 1927 – otevřením sokolovny.
Počátkem protektorátu sehrál roli „biografický
odbor“ (kino), roku 1941 ale Sokol nuceně zanikl. Poválečný rozmach byl krátký a desátá
kapitola líčí vývoj od února 1948 do 60. let. Už
v září 1948 bylo z jednoty vyloučeno 32 členů. Sokol byl sloučen se Sportovním klubem,
klubem Želivan (kopaná) a KČT. Organizace
udržela název TJ Sokol Dolní Kralovice, ale
jako složka Národní fronty. Úspěšný byl fotbalový oddíl, vítěz okresní soutěže z roku 1960.
Poslední zápas hrál v Dolních Kralovicích 30.
června 1968. Dvanáctá kapitola připomíná
začátky tělovýchovy v „nových“ Kralovicích,
kam z původních 121 dospělých členů přišlo
21. Fotbalový oddíl byl ustaven až roku 1974.
Cvičební prostor získala TJ v novém společenském centru z roku 1978. Kralovice neunikly
ani spartakiádám a období od 80. let líčí kapi-
tola XIII. Činnost Sokola, jako zastřešující organizace tělovýchovy v Kralovicích, byla obnovena v roce 2004. Závěr práce tvoří přehledy
činovníků a zakládajících členů, které jsou díky
údajům o vstupu a profesi cenným zdrojem informací. Drobnější publikace s řadou černobílých fotografií si zaslouží pozornost.
Jindřich Nusek
zprávy a sdělení
KRONIKÁŘSKÉ SETKÁVÁNÍ
V některých okresních archivech (Praha-západ a Benešov) nebo ve spolupráci s muzei
(Jílové u Prahy) či regionálními organizacemi
(Posázaví, o.p.s.) nejen nezaniklo setkávání
kronikářů, ale jeho účastníci navrhují pokračování alespoň jednou v roce. S podobnými požadavky jsem se setkal i ve velkých městech jako
Karlovy Vary, Brno a Pardubice. Ale také v regiV
Výstavka v Lysé nad Labem ukázala současnou tvorbu kronikářů (foto: Marie Zdeňková).
onech – Žďársko, Mladá Boleslav či na akcích
celostátního významu jako na Výstavišti v Lysé
nad Labem. Někde je zájem tak veliký, že při
setkání více jak padesátky účastníků nezbyl
čas na vzájemnou výměnu názorů a podnětů,
jinde zase prostorové možnosti organizátora
odpovídaly jen dvaceti přítomným. Tahle skutečnost však umožnila volbu konání v několika
dnech, začátky posunout na odpoledne a končit
třeba až ve 20 hodin, neboť řada kronikářů tvoří
tento zdroj informací také pro budoucí generace při zaměstnání. Náplně seminářů jsou různé.
Rámcově odjinud
Jako předseda Sdružení kronikářů Čech,
Moravy a Slezska jsem měl možnost zúčastnit se seminářů a pokud jsem nepatřil mezi
přednášející, pak obvykle na vlastní náklady.
Jindy jsem čerpal podklady z článků od jiných
autorů. Poznatky jsou rozdílné. Většinou však
pro samotné kronikáře, mezi něž také patřím,
velmi podnětné. V Sokolově na Karlovarsku
před dvěma lety (a loni také) se tato kronikářVI
ská událost kumulovala do jednoho prosincového dne. Za účasti představitelů krajských institucí, v režii a prostorách okresního archivu
a přítomnosti sdělovacích médií. S výstavou
kronik, ročním vyhodnocením a odměněním
nejlepších ve dvou kategoriích (podle počtu
obyvatel), omezeným počtem referátů a slovem vyhodnocených. Většinou zásluhou dobře
volených témat přednášek náplň zaujala a zkušenosti z praxe zvedaly úroveň. Zpestřením se
stávaly výstavky kronik, audioorální doprovodný materiál přednášejících a podnětné zkušenosti z výběru fakt dokázaly zaujmout. Někdy
měly navíc časově omezenou podobu exkurze
do depozitářů archivů, případně na komentovanou výstavku zajímavých materiálů, jako
byly úřední záznamy z jednání, přiblížení dobových událostí, fotografií či trojrozměrných
artefaktů. Péče pořádajících archivů spočívala
rovněž v tom, že kronikáři neplatili účastnické
poplatky. Na druhé straně však přednášející
nemohli vždy počítat s honorářem a refundací
za dopravu, což mohlo omezit výběr lektorů
i ochotu ke spolupráci. V budoucnu by měla být
i tato okolnost ošetřena, neboť lidově řečeno
ani kuře zadarmo nehrabe.
Pár podrobností
Na Výstavišti v Lysé nad Labem se tradičně scházejí (letos po sedmé) kronikáři nejen
z nejbližšího regionu i dvakrát do roka. Letos
v únoru se stala doprovodnou událostí výstavka o současném kronikaření. Do tří prosklených vitrín jsem shodou okolností umístil kopie
současných kronik z MČ Prahy 15, ze Žďárska,
Mladoboleslavska, Moravy a Příbramska. Ty
doplňovaly novinové články autorů z řad kronikářů, zlomek korespondence devadesátiletého
kronikáře J. Vernera s ilustračními motivy z jeho
Záboří nad Labem, knížkami regionálního charakteru opět z tvorby kronikářů, připomínkami
na kronikářské zákony z let 1920 a 2006, příslušnými komentáři, řadou fotografií z kronikářského prostředí a informacemi o Sdružení
kronikářů Čech, Moravy a Slezska. S velkým
zájmem bylo přijato vystoupení spisovatele
(autora dvaceti knih), novináře a kronikáře
původně z Mělnicka M. Sígla. Ten ve svých
osmdesáti letech dokázal zaujmout sílou hlasu
i vytříbenými myšlenkami o kronikářské tvorbě.
Zazněly však také zajímavé podněty ve smyslu
ochrany utajovaných osobních údajů a zápisu
do kroniky, které však v budoucnu znesnadní dohledání informací třeba o narozených,
zemřelých či uzavřených sňatcích. Bohužel
předpisy jsou nekompromisní. Se zájmem byly
sledovány také vstupy lektorů se zaměřením
na kronikářskou praxi. Mezi účastníky se objevili starostové obcí, ředitelé okresních archivů
a pracovnice Středočeského KÚ, do jejíž pracovní náplně patří zájem o kronikáře.
Dobřichovice
V tomto okresním archivu si koncem května
dalo potřikrát dostaveníčko 57 kronikářů z Dolního Posázaví (od Jílového u Prahy po soutok
s Vltavou v Davli) a ostatních částí bývalého
okresu Praha-západ. Právě malé prostorové
možnosti byly příčinou trojího opakování. Při
posledním jsme se rozcházeli po 20. hodině
s úsměvem na tváři a s perspektivou příštího
konání v jílovském Regionálním muzeu těžby
a zpracování zlata a možností navštívit také
okolí středoevropského unikátu v podobě železničního viaduktu pro Posázavský Pacifik
a štolu sv. Josefa jako pozůstatek středověké těžby zlata ukončené v roce 1969. Lektoři,
sami také většinou kronikáři, připomněli řadu
praktických užitečností od zdánlivých samozřejmostí, jako čím a na jaký druh papíru psát,
aby přečkal desetiletí. Protože řada kronikářů
přechází na počítač a předkládá zápis v elektronické podobě včetně fotografií (vložených
do textu nebo v podobě přílohy), byla připomenuta spíše prosba než povinnost, aby kronikářský zápis byl pořízen také v „papírové“ podobě. S povděkem bylo nahlíženo do kopií kronik
současných kronikářů. Zaujal rovněž přehled
o odměňování kronikářů, které je rozdílné a závislé nejen na počtu obyvatel obce či města,
ale spíše na subjektivním vztahu. Chybí také
legislativní ošetření podobně jako vymahatelnost psaní kroniky. A tak se stává, že ne v každé působnosti OÚ nebo MěÚ se píše kronika.
A ještě dvě zajímavosti. Průhonický kronikář
tentokrát v roli lektora přiblížil své kronikářské
zkušenosti nasbírané v průběhu několika desítek let práce. Kronikářský zápis za minulý rok
měl podobu knihy v běžné knihařské vazbě.
Kroniku píše na počítači s digitálně vloženými
fotografiemi nikoliv na úkor obsahu a s vtipně
uloženými stovkami fotodokumentace na CD
na poslední vnitřní straně desek. Hostivický
městský dokumentarista, tedy nikoliv kronikář,
představil svého Uličníka, což je název pro
souhrn přiblížení jednotlivých popisných čísel
v dané ulici. Ústně, audioorálně, ale i v tištěné
podobě se zdánlivě pejorativním názvem.
Benešov
Ačkoliv se s organizátory, až na svazek
CHOPOS a benešovskou knihovnu, většinou
osobně znám, čerpal jsem poznatky ze Zpravodaje č. 2/2012 Místní akční skupiny Posázaví. Tady se na dubnovém setkání regionálních kronikářů sešlo 31 účastníků. Pozornost
vzbudili kolegové z Římovic a z Hvězdonic.
Pan Bedřich Švejda píše kroniku od roku 1999,
neměl na co navázat, musel si vytvořit vlastní systém zápisu, a to včetně denního zápisu
o počasí. Jistě pravidelného – ráno, v poledne
VII
Miroslav Sígl, kronikář, novinář, autor 20 knih na 7. setkání kronikářů v únoru 2012 na Výstavišti
v Lysé nad Labem (foto: Marie Zdeňková).
a večer či následných souhrnů. Kroniku píše
při zaměstnání. Protože je svobodný, může se
poslání věnovat. Paní Martu Zajíčkovou bych
uvítal jako elévku v kronikaření, neboť začala tvořit před dvěma lety. Navázala na předchůdce, který tvořil plných padesát let kroniku ve Hvězdonicích. Sama se nevěnuje příliš
zápisu politického charakteru, ale současným
událostem a životu v místě. Získává od občanů
cenné informace, ale také fotografie či vzpomínky na pozapomenuté zvyky. Pomocníkem
je diář umístěný pohotově v kuchyni. K jejím
adrenalinovým zážitkům patří vypátrání po-
tomka z okolních hradů a zámků, který tady
pobýval více jak před šesti stoletími.
Stručný závěr
Jak je vidno, náplň seminářů pro kronikáře
může být různá. Jedno však mají společné.
Zájem scházet se s roční pravidelností. A to
bychom měli podporovat, protože to je také
jedna z priorit programového prohlášení Sdružení kronikářů Čech, Moravy a Slezska, i když
zatím existuje mimo pozornost státu.
Jaromír Košťák
ZNAČKA „KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ
REGIONÁLNÍ PRODUKT®“
Dne 21. června 2012 udělila certifikační komise složená ze zástupců výrobců, poskytovatelů služeb, neziskových organizací a veřejné
správy značku KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ
regionální produkt® prvním dvěma službám.
VIII
Novou značku nyní ponesou Rodinná cukrárna
ve Vlašimi a Pension Konopiště ****.
Certifikační komise KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt® se sešla letos již podruhé, aby posoudila žádosti uchazečů o udělePod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 3 – příloha
ní této regionální značky. V prvním kole značení
v únoru 2012 byla značka udělena třinácti výrobkům. Nyní k nim přibyly ještě dvě služby.
Aby mohl žadatel značku získat, musí jeho
zařízení splňovat předepsaná kritéria. K nim
patří zejména jasná vazba na region a jeho tradici, dále kvalita poskytovaných služeb a ohled
na životní prostředí. Stravovací zařízení musí
navíc nabízet tradiční pokrmy české kuchyně
a využívat potravinářské suroviny z regionu.
„Obě zařízení si značku právem zaslouží,“
říká koordinátorka značky Kateřina Červenková z Českého svazu ochránců přírody Vlašim.
„Rodinná cukrárna ve Vlašimi svou budovou
významně dotváří atmosféru historického Žižkova náměstí a nabízí tradiční české zákusky
a deserty vlastní výroby. Pension Konopiště****
prezentuje návštěvníkům tradici rodiny ďEste,
historii Konopiště a ve vlastním muzeu také traZnačku KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ
regionální produkt® uděluje od začátku
roku 2012 Český svaz ochránců přírody
Vlašim, člen Asociace regionálních značek
ve spolupráci s Posázavím, o.p.s., Správou
CHKO Blaník a dalšími organizacemi.
Značku mohou získat výrobci nebo poskytovatelé služeb z území MAS Posázaví.
Další informace lze získat na internetové
adrese: www.regionalni-znacky.cz/kraj-blanickych-rytiru.
dici výroby motocyklů JAWA. V obou zařízeních
může návštěvník okusit něco specifického z Kraje blanických rytířů a o to nám jde především.“
Další zájemci o udělení značky KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt®, ať už
výrobci nebo poskytovatelé služeb, se mohou
hlásit do dalšího kola certifikace, které proběhne v březnu příštího roku.
Kateřina Červenková
Rodinná cukrárna ve Vlašimi sídlí
na Žižkově náměstí v domě č. p. 140
(foto: Pavel Jakubův).
Uprostřed nádherné přírody v podzámčí nejkrásnějšího z českých zámků se nachází Pension
Konopiště (foto: archiv Pensionu Konopiště).
IX
ZPRÁVY ZE ZÁCHRANNÉ STANICE
PRO ŽIVOČICHY ČSOP VLAŠIM
V tomto roce se podařilo uskutečnit velký kus
práce, ale spousta námahy a odhodlaného úsilí je ještě před námi. Pojďme se tedy společně ohlédnout zpět v čase a podívat se, co se
v poslední době u nás v Záchranné stanici pro
živočichy událo.
Během roku jsme několikrát vyjížděli, kromě
výjezdů pro zraněné pacienty a nesamostatná
mláďata také k různým záchranným transferům.
Jednalo se převážně o odchycení hadů v zahradách, přesun mladých labutí z měst a vesnic
na bezpečné lokality a záchranné transfery škeblí z vypouštěných vodních nádrží a rybníků.
Výjimečnou akcí pro nás bylo zabezpečení labutího hnízda na městském rybníce v Čáslavi,
kde si labutě postavili hnízdo z tlející vegetace
a odpadu přímo pod hrází na dně upuštěného
rybníku. Bohužel situace byla taková, že termín založení hnízda se kryl s výlovem daného
rybníka a jeho následným dopuštěním, kdy by
bylo hnízdo ohroženo zatopením. Po domluvě
s městským úřadem a místními rybáři jsme
vyrazili na místo. Labutě jsme odchytili, celé
hnízdo přenesli na vlastnoručně vytvořenou
plovoucí podložku, zkontrolovali vejce a celou
tuto umělou hnízdní podložku ukotvili ke konstrukci výpusti. Přibližně za měsíc jsme obdrželi informaci, že labutě na této umělé podložce úspěšně vyvedly mladé a že je pyšně vodí
po rybníce, což pro nás byla obrovská výhra.
V období časného podzimu, těsně před nástupem mrazivých zimních dní, jsme vypustili
zpět do volné přírody poslední odrostlá mláďata a úspěšně vyléčené pacienty. Jednalo se
především o mladé puštíky, poštolky a kalouse.
Díky skvělé práci MVDr. Martiny Vondráčkové,
která ordinuje v prostorách Záchranné stanice
pro živočichy Vlašim a pečuje tak i o naše zvířecí pacienty, se povedlo úspěšně vyléčit a zpět
do přírody navrátit například silně ohroženého
včelojeda lesního. Ten v důsledku střelného
zranění utrpěl vážnou zlomeninu křídla a musel tak podstoupit operaci, kdy mu byl do kosti
zasazen hřeb. Vypouštění jsme opět pojali výchovně a přizvali k němu veřejnost. Vypouštěná zvířata si prohlédli děti z pozdních dětských
táborů, mladí skauti anebo například začínající
X
školáci. Dozvěděli se tak, nejen jak které zvíře
vypadá, ale seznámili jsme je i s biologií daného druhu a především příčinami zraňování
zvířat v přírodě. V takovýchto akcích chceme
pokračovat i nadále a můžete se jich zúčastnit i vy. Stačí jen sledovat aktuality na našich
webových stránkách www.pomoczviratum.cz
anebo na facebooku ZO ČSOP Vlašim.
Na podzim se na nás jako každým rokem
obracela spousta nálezců mladých ježků s dotazy a prosbami na pomoc těmto živočichům.
Zpočátku se většinou jednalo o zbytečné obavy a tak jim postačilo poradit, aby na zahradě těmto zvířátkům poskytli vhodnou potravu
ve formě kočičích konzerv, či granulí, případně
vařeného kuřecího masa. V tomto období tak
byl v Záchranné stanici pro živočichy víceméně klid a prostor pro celkovou údržbu nového
léčebného areálu a přípravy na nápor příjmu
malých ježků v pozdním podzimu a na následnou péči o pacienty v zimním období.
Dalším úspěchem tohoto roku je bezproblémový chod expoziční části Záchranné stanice pro živočichy s názvem paraZOO, která je
veřejnosti otevřená od 2. června tohoto roku
a slouží převážně k ekovýchovné a vzdělávací
činnosti. ParaZOO je oblíbená zejména mezi
rodinami s malými dětmi a různými vzdělávacími institucemi podnikajícími zde exkurze.
Jen přes letní období do ní zavítalo přes 5000
návštěvníků. Pětitisícího návštěvníka, kterým
byla slečna Helena Nechybová, jsme patřičně
oslavili. Jako pozornost od nás dostala tričko
s motivem Záchranné stanice pro živočichy,
volnou vstupenku do paraZOO a možnost
účastnit se krmení naší vydry Bubliny. Věříme,
že se jí zážitek líbil. V průběhu října je paraZOO bohužel uzavřena z důvodu povrchové
úpravy stěn jezírka vydřího výběhu. Doufáme
však, že si vaši přízeň uchováme i do budoucna a těšíme se na návštěvníka desetitisícího.
Velký dík patří všem, kteří podporují naši
činnost a pomáhají tak přírodě vypořádat se
s nástrahami, které jí člověk neustále klade
do cesty. Děkujeme.
Pokud naleznete zraněného nebo jinak
postiženého volně žijícího živočicha, volejPod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 3 – příloha
Vypuštění uměle dokrmené poštolky obecné (foto: Petr Vach).
te, prosím, i nadále na pohotovostní telefon
naší Záchranné stanice pro živočichy tel.:
777 800 460. Pokud máte zájem o ošetření
vašeho zvířecího mazlíčka, kontaktujte přímo
slečnu MVDr. Martinu Vondráčkovou na tel.:
605 731 140 či e-mailu:vondrackova@csop.
cz. Více informací o nově otevřené veterinární
ordinaci naleznete na internetových stránkách
www.veterina-vlasim.cz.
Petr Vach, Michala Musilová
do tohoto čísla přispěli
PhDr. Václav Bartůšek, PhD., Národní archiv, Archivní 4/2257, 149 00 Praha 4 – Chodovec ([email protected])
Mgr. Kateřina Červenková, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod
Blaníkem ([email protected])
Doc. Ing. Petr Hartvich,CSc., Fr. Ondříčka 12, 370 11 České Budějovice ([email protected])
Ing. Mgr. Martin Klaudys, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem (martin.
[email protected])
Mgr. Jaromír Košťák, J. Morávka 423, 254 01 Jílové u Prahy ([email protected])
Mgr. Václav Kovařík, Bezručova 1254, 256 01 Benešov
Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected])
Bc. Michala Musilová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (michala.musilova@
csop.cz)
PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. Erich Renner, Bezručova 1257, 256 01 Benešov ([email protected])
Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov
Bc. Petr Vach, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
Petr Zapletal, Buchov 3, 257 01 Postupice ([email protected])
Tomáš Zouzal ([email protected]).
XI
přehled plánovaných akcí muzea podblanicka a ČSOP Vlašim
Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim
http://www.muzeumpodblanicka.cz
VÝSTAVY
Otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno).
4. 10. – 28. 10. 2012: Podblanický patchwork aneb velká krása z malých kousků látek. Prodejní
výstava textilních výrobků. Bude také vystaven 1. český patchworkový rekord – quilt o rozměru
617 x 204 cm. Byl vytvořen z 20 222 jednotlivých dílků látky a podílelo se na něm 178 patchworkářek z celé ČR.
1. 11. – 2. 12. 2012: Obrazy – Jan Dvořák. Výstava obrazů v zámku ve Vlašimi je jednou z oslav
životního jubilea malíře a pedagoga Mgr. Jana Dvořáka. Jeho díla jsou zastoupena v galeriích
a soukromých sbírkách v mnoha zemích.
PŘEDNÁŠKY
Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h.
Úterý 13. 11. 2012: PhDr. Ivana Preislerová: Dvacátá léta ve Vlašimi
KONCERTY
Zámek Vlašim.
Čtvrtek 15. 11. 2012: Jakub Junek – housle, Ivan Vokáč – violoncello. Začátek v 19.00 h.
VÝZNAMNÉ DNY
Sobota 28. 10. 2012: Den Středočeského kraje. Prohlídka muzea.
Otevřené expozice: Zámecké parky; Historie zámku Vlašim; Příroda Podblanicka; Zrcadlo
minulosti – dlouhodobá výstava; S přesnou muškou – tradice lovectví a zbrojařství, Tajemství
sklepení, Město pod věží aneb Vlašim na dlani.
Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, tel.: 739 203 301
Služby pro veřejnost: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno).
4. 10. – 17. 11. 2012: Stříbrné šperky V. Maška. Výstava.
30. 11. – 6. 1. 2013: Za betlémskou hvězdou – tvůrci a sběratelé betlémů. Výstava.
Otevřené expozice: Expozice města Benešova a okolí; Náš pluk
Pobočka Růžkovy Lhotice, Zámek 1, 257 65 Čechtice, tel.: 317 842 927
Prohlídky na objednání.
Otevřené expozice: Hudební tradice Podblanicka
Exteriér: Procházka krásnou zahradou
Český svaz ochránců přírody Vlašim
http://www.csopvlasim.cz
FARMÁŘSKÉ TRHY
Pátek 26. 10. 2012: Podblanické farmářské trhy ve Vlašimi. Na trhu budete moci nakoupit
zemědělské produkty a potraviny přímo od farmářů. K mání budou též řemeslné produkty se
značkou KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt®. Žižkovo náměstí, 10.00 – 16.00 h.
DALŠÍ AKCE
7. 11. 2012: Středočeská MRKVOVÁ konference. Seminář pro pedagogy základních škol,
který přináší inspiraci do každodenní výuky. Celodenní akce v Podblanickém ekocentru.
Změna programu vyhrazena.
Jménem redakce se omlouváme za neuvedení autorky kresby tyrkysáčka popelavého
z titulní strany 2. čísla XVI. ročníku. Autorkou je Gabriela Švejcarová.
XII
Ekoporadna – Poradenství a pomoc v otázkách životního prostředí.
Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264, Vlašim, vlevo za hlavním vchodem.
Osobně: pondělí a pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 15.00 h., úterý až čtvrtek
9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h.
Písemně e-mailem: [email protected], telefonicky: 317 845 169, 317 845 965.
Webové rozhraní: http://www.csopvlasim.cz/ekoporadna
Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska
environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.
Ekoobchůdek a E-shop
Ekoobchůdek – Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP,
Pláteníkova 264, Vlašim, vlevo za hlavním vchodem.
OTEVŘENO
pondělí 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 15.00 h.
úterý 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h.
středa 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h.
čtvrtek 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h.
pátek 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 15.00 h.
také o víkendech (květen – září) 10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.
NABÍZÍME
– vlastivědnou a přírodovědnou literaturu, plakáty
– biopotraviny z ekologického zemědělství (káva, čaj, čokoláda, sladkosti, třtinový
cukr, bylinné a dětské čaje Sluneční brána, biovíno z Moravy a další)
– potraviny z konopí (pochoutky, pivo, limonády, konopný olej lisovaný za studena),
konopnou kosmetiku Cannaderm a další textilní výrobky z konopí,
– ekologické čisticí prostředky
Qalt Excel (středočeský výrobce Qalt Rakovník, s. r. o.) a Ecover
– originální ručně malovaná trička z Ateliéru Ella Erba (J. Němečková, Chotýšany)
– keramiku: hrnečky, svícny, aromalampy (ruční práce, vyrábí I. Syslová, Chotýšany)
– šperky: originální ruční práce – náušnice, náramky, soupravy
– řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, domečky pro hmyz, krmivo pro ptáky
a další k přírodě i člověku šetrné výrobky.
E-SHOP: http://www.csopvlasim.cz/eshop/
Jsme největším firemním
dárcem v oblasti ochrany
přírody v České republice.
Pojďte s námi na výlet!
Navštivte přírodně cenné lokality
po celé České republice.
Vydejte se s námi pěšky, na kole či s kočárky
na naučné stezky.
Sledujte rostliny a živočichy z vyhlídek
a pozorovatelen.
Objevte s námi orchidejové louky,
pralesy a památné stromy.
Podívejte se do nitra obnovených rašelinišť
a mokřadních luk.
www.net4gas.cz
Vyberte si výlet na www.blizprirode.cz
a vyrazte s NET4GAS a ČSOP do přírody!

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Transkript

Podobné dokumenty

Středověká architektura

lazariánský reunion - Řád svatého Lazara Jeruzalémského

Abecednı seznam Atakjsemzu˚stalsám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3

přednáška VIII

Hlavní téma - Houmrovo GVN

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Sborník příspěvků 2011 - Voda a krajina

ostředecký zpravodaj

kost10_14c - Kostelec nad Černými Lesy

2003-3 - Klub Za historickou Polnou

Zprávy ČBS - Zprávy České botanické společnosti

Výroční zpráva Regionálního muzea a galerie v Jičíně za rok 2010

ROPJV newsletter 01/2013 - Regionální rada regionu

Saeculum coronatum (1724–2015) Ensemble Damian: Saeculum

Článek [Full article]

Blatenské listy č. 12

nové paradigma? od mechanismu k organismu, od části k celku

rytířské noviny - Kraj Blanických rytířů

Žil jsem zbytečně - Machart nakladatelství

Z obsahu - Horní Jelení

Stanovisko obce k nezávislému posudku ke stavbě

VÝROČNÍ ZPRÁVA 2011 NADAČNÍ FOND NOVÉ ČESKO