cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce

Transkript

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
cena: 40 Kč / polovina pro prodejce
307
v prodeji od 16. června 2008
jan kraus
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: ŘEMESLO | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | UNICEF
Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily
EDITORIAL
Vážené čtenářky a vážení čtenáři,
na obálce sice máme Jana Krause, ale toto číslo
není přímo o něm ani o celebritách. I když o nich
možná ano. Jan Kraus, jehož rozhovor najdete
uvnitř, je nejen celebritou, ale také mužem mnoha řemesel. Právě řemeslu a řemeslníkům jsme
věnovali aktuální téma. Řemeslníci jsou totiž
rovněž celebritami svého druhu. Mám na ně dvě
vzpomínky, které to dokazují. Ta první pochází
z půlky 80. let, kdy moji prarodiče měnili střechu.
Dva pokrývači přicházeli průměrně o hodinu později a odcházeli o hodinu dříve, než měli. Babička
starostlivě doplňovala zásoby lahvového piva,
aby jim při práci nevyschlo v hrdlech, vyvařovala
a nejrůznější laskominy jim nosila pomalu až na
střechu. Práci odvedli mizerně a draze, prarodiče
se přesto radovali, že vůbec nějaké pokrývače
našli. O více než 20 let později si moji rodiče chtěli
nechat zrekonstruovat koupelnu. Než našli firmu,
která by měla na tak malou zakázku čas, uběhl
měsíc. Máma, dobře pamětlivá nejapných výkonů někdejších melouchářů, se ujala stavebního
dohledu – stála ve dveřích a dívala se. „Jestli
tady na mě chcete takhle koukat, tak já tady taky
nemusím být,“ kontroval mladý řemeslník. A dosáhl svého. Najít novou firmu by totiž trvalo třeba
další měsíc. Ze starých ekonomických teorií dobře
víme, že poptávka stimuluje nabídku. U řemeslníků to ale neplatí – člověk aby je pohledal.
Důvody porušení tržních teorií najdete v textech
našich autorů.
Pak pro vás máme dvě zprávy, smutnou a veselou. Tou první je, že Jan Jirák po několika letech
pravidelného psaní fejetonu dospěl do fáze, kdy
se tato aktivita stává vysloveně nadlidskou.
Samozřejmě musíme pochopit, že s ohledem na
jeho přežití nemůže být nekonečná. Je nám to
líto, i my v redakci se na jeho texty vždy těšili.
Přejeme mu mnoho štěstí a úspěchů a doufáme, že se časem zase vrátí. Veselejší zprávou
budiž, že nám do redakce přibyl nový kolega,
Bohdan Bláhovec, čímž ho srdečně vítáme. Už
jsme společně naplánovali další témata a vězte,
že se máte na co těšit.
OBSAH
fejeton:
rododendron,
tuzemsko a
loučení
téma:
ŘEMESLO
zlaté ručičky už
nechtějí pracovat
téma:
ŘEMESLO
dno a zlaté dno
řemesla
/Jirák/
/Coufalík/
/Jandourek/
pošli to dál:
téma:
ŘEMESLO
řemesla bez dna
/Poláček/
řemeslníci ve
„společnosti
vzdělání”
/Bojar/
4 – 5
rok po roce:
1955
6 – 7 reportáž:
jiná dimenze
fotbalu
/Šustrová/
/Ujfaluši/
8 – 9
UNICEF:
dokud se
barmě nesmělo
pomáhat
10 – 11
rozhovor:
jan kraus
/Bystřičan, Bláhovec/
/Šimberská/
12 – 13
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
14 – 15
16 – 17
18 – 20
kultura:
LITERATURA
kultura:
hudba
kultura:
divadlo
/Marečková/
/Veselý/
/Šourek/
/Ptáček/
21
kultura:
film
22
profil:
whitefruits...
tichá dohoda
/Prejdová/
/Staňek/
25
23
komiks:
Samorost
24
uličníci:
/Bořutová/
/Bažant, Novák/
křížovka:
26
27
28 – 29
S přáním podnětného čtení,
Ivo Bystřičan
Foto na obálce: Štěpán Mamula
spojení
vábnička na příště
Redakce Nový Prostor
Nádražní 56/740
Praha 5 – Smíchov, 150 00
tel.: 220 199 301 (302)
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Satelitní městečka jsou povětšinou vnímána jako nešvar naší doby, jako nevkusné
a nepraktické enklávy takzvaných zbohatlíků, kteří se chtějí oddělit od ostatních.
Přímočaré odsudky však naruší příští číslo. V něm naleznete zasvěcený
vhled do každodenního života jejich obyvatel i hlubší pohled na
urbanistickou problematiku tohoto populárního typu
bydlení. A samozřejmě nejen to.
Autor: Jan Jirák
Rododendron, tuzemsko a loučení
Moje matka dostala jako projev díků rododendron. Poměrně velký keř s f ialovými květy.
„To je nezvyklá barva, všichni vám ji budou
závidět,“ poučil nás dárce a odporoučel se.
Nevím, co je to za divný zvyk dávat jako dar
keř, ale už byl jednou náš, tak nezbylo, než
se o něj postarat.
Nemám rád keře. V rodině zastávám roli sekáče
a každý nový keř znamená nové obíhání překážky. Jako by nebylo dost starých. Ideálem
sekáče je fotbalový stadion. Kdo kdy vlál za
sekačkou, ví, o čem mluvím.
I sešla se celá rodina kolem rododendronu
a prohlížela si ho se smíšenými pocity.
„Někdo bude muset vykopat díru,“ řekla matka.
Starší neteř si vzpomněla, že musí jít navštívit
kamarádku k sousedům. Odešla brumlajíc, že
jiné rodiny jezdí na víkend do Paříže a „my
pořád na tu podělanou chalupu, to je život,
jéééé“. Připustil jsem, že jámu vykopu.
„Někdo bude muset dojít pro trochu hnoje,“
pokračovala matka. Mladší neteř vyděšeně
vykřikla, jako by si právě vzpomněla: „Jéžííš,
já mám učení! To snad ani všechno nezvládnu.“
A byla tatam. Nepřipustil jsem nic, protože pro
hnůj se mi nechtělo. Matka vyhodnotila situaci
a prohlásila, že bez hnoje to taky půjde.
„A někdo bude muset dojet do zahradnictví pro
rašelinu,“ pokračovala. Bratr, otec obou neteří, zabručel, že si přivezl moc práce, a taktně
se vzdálil. Inu, strom zpravidla neroste daleko
od jablek, která z něj odpadla. Zůstali jsme
tam s matkou sami.
Vzal jsem krumpáč, rýč a lopatu a jal se hloubit
otvor do země v místě, kde by keř co nejméně
překážel při sekání. „Tady to nemůže být,“
ozvala se matka. „Na internetu jsem četla, že
rododendron má být v polostínu.“ To je tak,
když si člověk řekne, že i starší lidé mají zkoušet nové věci, a pořídí na chaloupku připojení
k internetu! Devět z deseti žen v generaci mé
matky se k internetu otočí zády, a já mám tu
smůlu, že stařenka bezostyšně surfuje kyberprostorem a hledá si tam kdeco, včetně toho,
jak se sází rododendron!
„Co to je polostín?“ zahájil jsem drobný pokus
o řízený ústup.
„To je třeba tady,“ prohlásila a ukázala doprostřed posledního kusu netknuté trávy.
Nakonec jsem to usmlouval na okraj toho kusu
a jal se opět hloubit.
Když jsem byl po pás v zemi („bal na rododendronu má mít průměr metr, našla jsem si
to na internetu“), dostavila se starší neteř.
Stoupla si na okraj jámy a zeptala se: „Nechceš
pomoc?“
Znám tyhle otázky. Dostavují se ve chvíli, kdy
to vypadá, že žádná práce nehrozí a že tazatel
vlastně celou dobu chtěl pomoci, ale nikdo mu
neuměl říct, co má dělat.
„Mohla bys odnést sklo do tříděnýho odpadu,“
zaskočil jsem ji nachystaným úkolem. To je
strašný úkol. Jeho ohavnost spočívá v tom,
že nutí mladou dámu, aby prošla vesnicí,
vystavila se pohledům vilných puberťáků
(to by nebylo tak hrozné, to dělá s gustem)
a nesla přitom tašku plnou prázdných láhví
(což kazí umělecký dojem z vrtivé chůze) a ty
pak házela do kontejneru (a to je ponížení
k nesnesení).
„Jasně, já to pak odnesu,“ utrousila. V naší
rodině jsou věty s „pak“ známé tím, že
neznamenají to, co říkají. Kupříkladu „já to
PAK dojím“ znamená „nechutná mi to, odnesu
to do kuchyně a tam to nechám stát na lince
a už se k tomu nikdy nepřiblížím“. „Já to PAK
odnesu“ se dá přeložit „trhni si nohou, ani mě
nenapadne se ti s tím někam tahat“.
Jista si tím, že vím, co takové „pak“ znamená,
se k otázce pomoci už nevrátila a změnila téma
hovoru. „Můžu se tě na něco zeptat?“ Tahle
otázka je v jejím případě stejně zbytečná, jako
by se člen popravčí čety ptal odsouzeného
„Můžu na vás zamířit?“
„Koukaly jsme u Léňi na telku a tam říkali,
že hodně českých rodin tráví dovolenou
v tuzemsku.“
„Asi je to levnější…“ zkusil jsem trefit směr
blížící se otázky. Minul jsem.
„Hele, a kde je Tuzemsko? My ho nemohly
v atlasu najít…“
Nejdřív jsem se lekl, pak rozesmál a nakonec
zkusil celou věc objasnit. „Jo táák,“ protáhla,
když jsem skončil. A odploužila se unaveným
dospívajícím krokem, brblajíc, že je „děsný bejt v rodině, kde je každej intelektuál
a všechno ví“. ¨
Mezitím dorazila matka s rašelinou, zasadili
jsme keř a rozhodli se, že nebude špatné dát
si trochu piva a rozpálit gril. Kde se vzali tu se
vzali, najednou kolem nás byli všichni členové
rodiny a halasně chválili, jak je ten keř hezky
zasazený…
To byla drobná rodinná patálie s rododendronem a tuzemskem, milí příznivci Nového
Prostoru.
Zbývá ještě zmínit se o třetím slovu v titulku
– o loučení. Po dlouhém (obávám se, že až
příliš dlouhém!) váhání jsem se rozhodl, že
nechám psaní sloupků a že se s vámi rozloučím.
Začal jsem v dubnu 2002 a dnešní sloupek má
číslo 227. Už to (spolu s některými staršími
texty) vydalo na dvě knížky. Ušli jsme spolu
hezký kus cesty a já mám nejvyšší čas odejít
na odpočinek.
Mějte se moc hezky, děkuji vám za přízeň,
kterou věnujete Prostoru, a za trpělivost,
kterou jste měli s mými povídánky – a možná
zase někdy na shledanou.
Jan Jirák
Takzvané veřejné mínění vzešlé z prostoduchých
anket se stává hybatelem politických změn čím
dál více. Když se výsledkům pestrobarevných
grafů začal důsledně přizpůsobovat Jiří Paroubek, novinářům to přineslo téma na dlouhá
vtipkování o korouhvičce ve větru bez ucelené
vize. Že by odstrašující příklad? Ale kdež, ČSSD
nakonec v preferencích notně předstihla ODS.
Bodejť by se pražský magistrát nenechal inspirovat, když to vede k úspěchu. Jako první vymetl
s divadly, na které nechodí zábavychtivé masy,
nyní se chystá na bezdomovce. Samozřejmě
v souladu s veřejným míněním v podobě čísel. Ta
čísla praví, že drogově závislí lidé a bezdomovci
si zaslouží nejmenší podporu z veřejných zdrojů.
Bezdomovce jako problém vnímají čtyři pětiny
dotázaných a řešit problematiku bezdomovců
by podle veřejného mínění měli hlavně sami
bezdomovci. Nový „Akční plán řešení problematiky bezdomovců pro rok 2008 a následující
období“ z magistrátního pera vyjde veřejnému
mínění vstříc účinným a oblíbeným nástrojem
– represí. Za prvé, vytvoří se jednotná evidence
sociálně slabých osob s detailními osobními
údaji. Za druhé se bezdomovci rozdělí na ty,
co aktivně spolupracují, a na ty bez zájmu
o pomoc. Ti druzí skončí v rukou nově vytvořeného specializovaného týmu městské policie.
Co speciálního s nespolupracujícími bezdomovci
ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA
Bezdomovci, hejbejte se!
specializovaný tým udělá, materiál nerozvádí.
Spolupracující bezdomovci projdou sítem institucí a detailním monitoringem, spočívajícím
v pravidelném vyhodnocování jejich situace,
kdy se bude dbát na jejich pokrok v takzvané
„resocializaci“. Zároveň se proškrtají dotace
na charitativní pečující činnost, zejména na
lůžka v ubytovnách. Magistrát má totiž za to,
že bezdomovci pomoc jen pasivně přijímají,
místo aby se snažili. Podle materiálu bezdo-
movci na veřejných prostranstvích nezřízeně
konzumují alkohol, kakají a čůrají, obtěžují
žebráním, zápachem, zevnějškem a ničí městskou infrastrukturu přespáváním v kanalizaci
či kolektorech. Je vcelku nepochopitelné, že
po tomto důkladném rozboru magistrát nezařadil do dotazníku přímočarou otázku: „Co by
se s bezdomovci v Praze mělo dělat?“ Dozajista
by vyhrála varianta „Bít a vyhánět“. A magistrát
by se nemusel zdržovat komplikovanými texty,
v nichž se namáhavě snaží skrýt, že s těmi, komu
se v životě nevede, se tady nikdo párat nebude.
Být úspěšný a bohatý je dnes povinnost, v Praze
zvláště.
ib
„Slušnej chlap od rodiny“
Obec Čejetice na Strakonicku zažila v polovině
května noc, o které se tu nejspíš bude mluvit
ještě dlouho. Začátek byl docela nevinný: dvaadvacetiletý Jakub seděl uprostřed noci s přáteli
na místním veřejném prostranství a popíjel
pivo. Dlouho se nic nedělo a čas pokojně plynul.
Někdy po druhé hodině ranní se však zjevili
dva podobně staří skinheadi. „Vykřikovali Židi
do plynu a další hesla a hajlovali. Slyšel jsem to
naprosto zřetelně. (…)Řekl jsem jim, ať si jdou
pořvávat takové nesmysly jinam a jestli vůbec
ví, co to křičí a co byly koncentrační tábory.
Pak jsme se začali strkat, padlo několik ran a já
upadl. Najednou mi zabodl jeden z nich nůž do
krku. Vůbec jsem to nečekal, nevěděl jsem, že
nůž má. Bodl mě, až když už jsme se neprali,“
vylíčil průběh celého incidentu pro server
idnes.cz sám postižený. Ten je nyní částečně
ochrnutý, a kdyby mu nepomohl jeho kamarád
Stanislav, mohl skončit ještě podstatně hůř.
„Nebýt Standy, už by tu vůbec Jakub nemusel být,
protože podle lékařské zprávy bylo bodnutí cílené
a jednoznačně promyšlené,“ řekla serveru idnes.
cz matka poraněného, která nyní doufá v jeho
uzdravení. To oba útočníci, které se již podařilo
identifikovat, nyní mohou doufat maximálně
tak v příslovečnou shovívavost české justice.
My v redakci zase věříme, že se s těmito dvěma
výtečníky nikdo mazlit nebude. Jeden z nich,
přezdívaný Vrána, má údajně v oblibě repliku
dýky Hitlerjugend. Rád s ní prý máchal již ve
svých domovských Piešťanech, odkud před
časem přesídlil na jih Čech. Nyní to vypadá,
že snad již konečně domáchal.
Zato Jakub i Stanislav mají náš velký obdiv
– osvědčili opravdovou statečnost, udělali
přesně to, co se má dělat, a zůstali přitom
pokorní. „Nejsme žádní aktivisti, ale jen vesničtí
kluci, kterým vadilo, co vykřikují. Nebyli jsme
opilí, měli jsme každý čtyři piva a věděli jsme, co
děláme,“ vysvětlil Stanislav, proč neponechali
řádění neonacistů bez povšimnutí. Ne každý
byl ale z jejich počínání nadšen. Například starosta obce Pavel Zach se zcela neuvěřitelným
způsobem rozpovídal pro týdeník Respekt.
V narážce na to, že Jakub je již ve svých dvaa-
dvaceti letech otcem, vyslovil mj. tuto větu:
„Slušnej chlap od rodiny nemá být ve dvě ráno
venku.“ A aby toho nebylo málo, oživil rovněž
duchovní odkaz hospodského Palivce a přidal
jednu nemístnou analogii: „Vůbec tam neměl
co dělat, natož se do něčeho míchat. Povídat si
v noci se skiny je stejně chytré jako vyřvávat ve
slovenské hospodě, že Jánošík je Maďar.“ Na to
se dá říci jediné: máme-li „slušným chlapem od
rodiny“ rozumět normalizačního šosáka, který
se nikdy nechce do ničeho namočit a vždy dělá
jen to, co je zrovna výhodné, potom nás Bůh
chraň. Že dezorientovaní a frustrovaní mladí
skinheadi mlátí a zraňují lidi, je bezpochyby
vážné a politováníhodné, ale nic nového ani
šokujícího na tom není. Že však volený reprezentant občanů může ze svých úst vypustit
takto ubohá a drzá slova, to je už skutečně
na pováženou. Držet se vždy při zdi a potom
ještě svou zbabělost povyšovat na „chytrost“
– děkujeme pěkně, pane Zachu, takovéto rady
si skutečně nechte. Takhle „slušnej chlap od
rodiny“ rozhodně nemluví. tb
Autor: Jaromír Coufalík
Zlaté ručičky už nechtějí pracovat
„Zlaté české ručičky“, říkalo se vždycky v souvislosti s přednostmi Čechů. V době ekonomického vzestupu se však najednou ukazuje, že chybějí ti, kdo by je chtěli používat
k vyloženě manuální práci. Kam se poděli a proč?
Snad pro každého je obvyklé, že se ráno umyje
v tekoucí vodě, obleče a obuje, sní ke snídani
pečivo či jogurt a pak během dne třeba jede
autem, povozí malé dítě v kočárku, zajde do
obchodu pro nákup, večer se podívá na televizi
a tak dále. Při všech těchto činnostech používá
řadu věcí, které musel někdo vyrobit, a služeb,
které někdo poskytuje. Vždyť už jen sám dům
nebo byt a jeho vybavení je výsledkem práce
lidí mnoha profesí. Než ho někdo mohl začít
obývat, zpravidla tam pracovali například zedníci, tesaři, pokrývači, instalatéři, topenáři,
elektrikáři, podlaháři, malíři pokojů, podíleli
se na tom truhláři, sklenáři, zámečníci a další
řemeslníci. A teď si zkuste představit ty potíže,
když zjistíte, že opravář vám může přijít opravit
chladničku až za měsíc, švadlena nebo krejčí
vám opraví, upraví nebo ušije kalhoty až v dalším čtvrtletí a zedníka seženete až v příštím
roce.
Odmítání zakázek není
projevem šílenství
V ještě horší situaci ovšem mohou být šéfové
stavebních nebo strojírenských firem nebo třeba pekáren, kterým by jiné podniky rády zadaly
velmi výhodné zakázky, ale oni je musí odmítat,
protože vědí, že by je v požadované kvalitě,
množství a termínech nemohli splnit. Zdají se
vám takové představy jen smyšlené? Bohužel
se stále více ukazuje, že příliš přehnané nejsou.
Jeden generální ředitel strojírenského podniku
mi řekl, že v současné době není problém získat
pro podnik výhodné zakázky, ale na druhé straně je velký problém sehnat vyučené pracovníky,
kteří by byli schopní zakázky splnit. Jak je to
možné?
Ve všech podnicích se postupem času pracovníci
kvůli stárnutí obměňují. Starší odcházejí do
důchodu a na jejich místa nastupují obvykle
absolventi odborných škol. Počty mladých
absolventů učilišť, kteří mají nahradit odcházející kvalifikované dělníky a řemeslníky, však
u nás stále klesají, takže nestačí nahrazovat ty
odcházející starší. Kromě toho ovšem dochází
i k zakládání zcela nových a velkých podniků
takříkajíc na zelené louce jako třeba TPCA
v Kolíně nebo Hyundai v Nošovicích a takové
podniky potřebují přijmout v poměrně krátké
době značné počty nových pracovníků. O příz-
2x foto: souplzen.cz
Raději dělat dealera polévek
nivém vlivu takových případů na zaměstnanost
se obvykle nepochybuje, ale o tom, zda vůbec
bude možné nové pracovníky získat, se příliš
nemluví. Stále se prohlubující nedostatek kvalifikovaných dělníků a řemeslníků má několik
příčin.
V porodnicích plno,
ve školách prázdno
První z nich je, že absolventi středních škol,
mezi které patří i absolventi učilišť, patří v současné době ke slabým populačním ročníkům.
V dobách, kdy se narodili, se u nás rodilo méně
dětí. Proto dnes přichází do středních škol
méně absolventů základní školy a proto jich
také ze středních škol méně vychází. Ostatně
zprávy o tom, že se někde některé střední školy
sloučily kvůli menším počtům žáků, lze slýchat
docela často. I když se v poslední době počty
narozených dětí opět začaly zvyšovat, důsledky
tohoto dobrého vývoje se zatím projevují spíše
v porodnicích, zatímco ve středních školách se
projeví teprve asi až za patnáct let.
Počty žáků vstupujících do středních škol však
neklesají u všech těchto škol stejně. V ČR máme
tři druhy středních škol: gymnázia, střední
odborné školy (to jsou například průmyslovky
nebo obchodní akademie) a střední odborná
učiliště. Na prvních dvou druzích škol vzdělání končí maturitou, na učilištích se skládá
závěrečná učňovská zkouška. Žáci, kteří končí
základní školu, a především pak jejich rodiče
většinou chtějí, aby jejich děti získaly maturitu.
Zájem o vzdělání na středních školách se tak
soustřeďuje na gymnázia a střední odborné
školy, kam se dnes hlásí nejvyšší podíl absolventů základní školy a kde se úbytek počtu
dětí nijak výrazně neprojevuje. Naopak zájem
o vyučení již řadu let klesá. Na učilištích tak
počty žáků ubývají nejen kvůli menšímu počtu
absolventů základní školy, ale i kvůli klesajícímu zájmu o vyučení. Proč však vlastně zájem
o vyučení klesá?
To má své širší důvody. V souvislosti s vývojem hospodářství a velkými změnami, k nimž
v hospodářství došlo, se výrazně zvýšila prestiž
některých do té doby podceňovaných oborů
a profesí. Za příklad mohou posloužit manažeři,
pracovníci bank, právníci, obchodníci, účetní
nebo pracovníci výpočetní techniky. Nejenže se
zvýšila jejich prestiž ve společnosti, ale také se
výrazně zvýšily jejich platy. Proto se zvedl zájem
mladých lidí pracovat v bance, v obchodním
podniku nebo být třeba účetním, takže se více
hlásili a hlásí na školy, které pro tyto činnosti
připravují. Je to vidět třeba na velkém zájmu
o obchodní akademie.
Druhou stránkou takového vývoje byl ovšem
pokles prestiže řemeslných profesí či vůbec
profesí kde se „pracuje rukama“ nebo profesí,
kde se „nepracuje v kanceláři“ a s tím související
i pomalejší zvyšování mezd u těchto profesí. To
se pak odrazilo v malém zájmu o vyučení u mladých lidí a jejich rodičů. Kromě toho docházelo
a i nadále dochází k tomu, že vyučený obráběč
kovů nebo absolvent strojírenské průmyslovky
po ukončení školy raději začne pracovat jako
dealer polévek v prášku než jako kvalifikovaný
technik.
Protože absolventů učilišť je zejména v případě
řemeslných oborů stále méně, na trhu práce jich
chybí stále víc. Na úřady práce se obrací stále
víc podniků se žádostí o takové pracovníky,
ale ony nemohou jejich poptávku uspokojit,
protože mladí řemeslníci jsou stále vzácnější.
Řada podniků už začala na místech dělníků
a řemeslníků zaměstnávat cizince, jejichž počty
se rychle zvyšují. Zaměstnávání cizinců zajisté
může v řadě případů podnikům pomoci, avšak
má i své negativní stránky, například vyšší
fluktuaci, problémy vyplývající z neznalosti
češtiny a někdy i odlišných kulturních návyků.
Z dlouhodobějšího hlediska nelze náhradu českých pracovníků cizinci považovat za vhodné
řešení.
absolventi tak totiž mají možnost poznat své
povolání lépe. Třeba pokrývači lépe poznají
své řemeslo přímo na stavbě než na jedné
cvičné střeše v učilišti, pokud ji vůbec škola
má. Další důležitou předností je, že podniky,
v nichž mladí lidé absolvují praktickou výuku,
je poznávají a mohou si mezi nimi předem vybírat své budoucí zaměstnance. Učňové si zase
dovedou představit, do jakého zaměstnání by
nastoupili.
U nás učiliště s podniky svého oboru sice
spolupracují, avšak zaměstnavatelé nejsou za
vzdělávání v učilištích spoluodpovědni, jako je
tomu v řadě zemí. Proto se zaměstnavatelé ani
výrazněji nesnaží ovlivnit rozhodování absolventů základních škol a jejich rodičů, aby se do
učilišť hlásilo víc uchazečů. Dokonce kritizují
učiliště, že nemají víc žáků, jako by za to učiliště
mohla. V lepší situaci jsou podniky, které mají
vlastní učiliště, jako třeba Škoda Auto v Mladé
Boleslavi. Vynakládají sice na vzdělávání ve
svém učilišti vlastní finanční prostředky, ale
za to nemají problémy, na které naráží jiné
podniky. Mít vlastní učiliště sice nemůže
každý podnik, zejména ne malý, ale pokud by
zaměstnavatelé byli za vzdělávání v učilištích
spoluodpovědní, vzdělávalo by se v učilištích
zřejmě víc mladých lidí, než je tomu dosud.
V příštích letech lze očekávat další prohlubování
zmíněných problémů, protože počty vzdělávaných mladých lidí v učilištích se stále snižují
a kromě diskusí není zatím na obzoru zásadnější
řešení. Nepřipravuje se ani ve školství, ani na
straně zaměstnavatelů. Pomohou k tomu zákonitosti trhu (čeho je málo, to je drahé) tím, že
řemeslníci budou v budoucnosti lépe placení než
třeba úředníci? Těžko říci. V každém případě se
raději připravme na to, že v blízké budoucnosti
budou čeští řemeslníci stále vzácnější.
Autor je konzultantem
Národního vzdělávacího fondu.
Cvičná střecha nestačí
Za důležitou příčinu malého zájmu mladých lidí
o vyučení považuji i slabé sepětí učilišť s podniky. Když se mladí lidé vzdělávají na učilišti,
mají oproti jiným druhům středních škol mnohem více praktické výuky. To je pochopitelné,
protože oni se musí naučit základy svého oboru
nejen teoreticky, ale na rozdíl od jiných středních škol i prakticky. O vyzdění rovné příčky
nebo o připojení radiátoru nestačí jen umět
mluvit, ale je potřeba to i udělat. Proto zhruba
třetinu celkového vyučovacího času zaujímá na
učilištích odborný výcvik.
Praktická výuka budoucích kvalifikovaných
dělníků nebo řemeslníků probíhá na našich
učilištích většinou v odborných učebnách
školy nebo ve školních dílnách, zatímco jen
v menší míře v podnicích. V zahraničí je tomu
většinou obráceně, což má řadu výhod. Budoucí
Dno a zlaté dno řemesla
Jedna historka říká, že když Tomáš Baťa přišel se svou masovou výrobou obuvi, nechal
jeden švec zabalit celou svou dílnu do beden, poslal ji Baťovi a pak spáchal sebevraždu. Už nebyl schopen konkurovat strojové výrobě. Celá jeho živnost, možná děděná
z generace na generaci, se najednou propadla do nicoty.
Budoucnost patřila strojům a odosobněným
postupům, nikoli řemeslníkům, kteří zkoumají
každou nohu zvlášť, aby zákazník dostal to
nejlepší zboží. S trochou ironie bychom mohli
říci, že řemeslo už náhle nemělo zlaté dno, ale
přivedlo člověka na dno.
Jenomže na druhou stranu dnes slyšíme, že
řemeslníků se nedostává. V době obrovských
továren a kosmických technologií se v Evropě
vede spor o „polského instalatéra“. Jsou to snad
nadnárodní korporace, koho se děsí odbory ve
starých zemích Unie? Ale kdepak. Bojí se až
iracionálně řemeslníka. Ať už je příběh o Baťovi
a ševci pravdivý nebo ne, ukazuje obrovský
zlom, který se dotkl světa lidské práce.
KDYŽ TO NIKDO JINÝ NEUMÍ
Jako řemeslníka si představujeme člověka pracujícího rukama, který zvládne celý pracovní
proces od začátku do konce. Ten, kdo stojí
u výrobního pásu, není řemeslník. Jenomže od
chvíle, kdy si miliony lidí řeknou, že chtějí boty,
není jiná možnost, jak jim obuv poskytnout.
Je třeba opustit verpánky a postavit továrny.
Poskytnete službu jedněm a zničíte živnost
druhých. Ano, boty a dokonce i automobily
můžete vyrábět kusově, ale bude to luxusní
zboží, na které většina z nás nikdy nedosáhne.
Přes tragické osudy některých řemeslníků se
však zdá, že řemeslo stále žije a žít ještě dlouho
bude. Prostě proto, že některé práce nikdo jiný
udělat neumí.
Slovo řemeslo v češtině nic nepřipomíná. Podle
jedné teorie je odvozené od sanskrtského slova
rem. Rem je opakem toho, co je válečné, znamená tedy něco jako mírový. Jako by předkové
věděli, že válčení je jedna věc a normální život
a práce věc druhá. (Nechme stranou, že i boj
se stal svého druhu řemeslem. Žoldnéř byl
řemeslníkem války. Taky to byla těžká práce,
která vyžadovala nějakou kvalifikaci. Jen při ní
nevznikaly žádné hmatatelné hodnoty.)
Jaký byl rozdíl mezi řemeslníkem a třeba zemědělcem? Zemědělec také pracoval vlastníma
rukama a byl u všeho od začátku až do konce.
I nástroje si musel mnohdy vyrábět a opravovat
sám. Jenomže jemu přece jen rostla produkce
„pod rukama“. Jeho úkol byl nepřekážet přírodě. To není samozřejmě jednoduché a lidé se to
učili tisíce let. Řemeslník však musí všechno
vytvořit sám.
VIDĚT VÝSLEDEK SVÉ PRÁCE
Charakteristické je i to, že počet kusů, které
řemeslník vyrobil, byl z dnešního hlediska
malý. Když se podíváme na svět zaplavený třeba
čínským zbožím, je nám jasné, že něco podob-
Autor: Jan Jandourek
ného by ani mravenčí práce mnoha jednotlivců
nezvládla. Miliardy lidí chtějí konzumovat. To,
na čem se dříve pracovalo několik dní, dnes
vznikne jedním úderem lisu. Že je to na výsledku
znát? Ano. Jenomže když si máte vybrat mezi
tím, jestli budete mít průměrné boty nebo
žádné, vyberete si průměrné.
Filozofové, především marxističtí, s ohledem
na tyto skutečnosti přišli s pojmem odcizené
práce. Co to znamená, nejlépe vidíme, když
sledujeme dělníka u pásu, třeba jak ho známe
z Chaplinovy Moderní doby. Když to hodně
zjednodušíme, odcizená práce je taková, ke
které už nikdo nemá konkrétní vztah, protože
nevidí jasný výsledek svého úsilí. Můj tehdy
pětiletý syn pozoroval pána, který na ulici leže
na dece pod podvozkem cosi montoval na dost
obstarožním autě. „Ten pán chce ze starého
auta udělat nové,“ pravil syn. Muž vylezl ven
a řekl: „Konečně někdo, kdo pochopil, o co mi
jde.“ Pro onoho muže bylo důležité, že sleduje
proces obnovy auta od začátku do konce. Kdyby
stál u montážní linky a osm a půl hodiny denně
a jen přidělával jeden kus k jinému kusu, tento
zážitek by neměl.
Systém cechů byl z našeho hlediska velmi
nepružný a nemohl přežít. Bránil technologickým změnám, stanovoval počet tovaryšů,
byl překážkou konkurence. Přesto se ještě
několikrát objevily snahy o jakési jeho obnovení. Někteří intelektuálové snili o tom, že je
možný návrat k „hřejivějším“ formám vlastnictví a podnikání. A tak čteme různé romantické
texty o prvorepublikových kampeličkách,
malých rodinných podnicích, zaměstnaneckých
akciích a podobně. Objevovaly se ideje korporativního státu, které slavily úspěch především
ve fašistických zemích. Citově je ta touha po
pospolitosti pochopitelná. Sotva však můžeme
očekávat, že by další vývoj lidstva šel převážně
tímto směrem.
BEZ MISTRA TO NEJDE
K řemeslu také patří „zasvěcení“. Kdo zná knihu
Adolfa Branalda Vandrovali vandrovníci, ví, oč
jde. Vandr, to byla cesta, kdy se tovaryš vydával
na zkušenou. Odchod, cesta a návrat, to byly
nutné stupně, kterými musel učedník projít.
Učedník má mistra. Jaký je rozdíl mezi mistrem
a „školením“ není nutné zdůrazňovat. Mistr
je osobnost, není to jen chlap, který předává
informace a dává technologické návody, působí
i tónem hlasu, tím, jak vypadá, jak žije. V umění
to tak funguje dodnes.
Je zajímavé, jak se proměňovalo chápání řemesla v historii. Tak například pro nás je sochař
umělec. Ve starověku to však byl řemeslník.
Herec je dnes poměrně ceněná profese, ale na
počátku našeho letopočtu to byla podezřelá
existence, na kterou se lidé dívali skrz prsty.
Ne samozřejmě v divadle, tam jeho služby všichni rádi využili. Pojetí umělce jako vyhraněné
a svobodné osobnosti je pozdní, objevuje se
až s příchodem novověku.
CECHY PATŘÍ MINULOSTI
Je jasné, že řemesla nebyla jen individuální
záležitostí. Pracovníci různých oborů se shromažďovali do cechů nebo gild. Slovem gilda se
označovalo především seskupení obchodníků.
Cechy poskytovaly od středověku lidem možnost, aby mohli společně hájit své zájmy a hlídat
úroveň nabízené práce. V 18. a 19. století pak
zanikají, protože charakter výroby se změnil
a cechy by bránily vzniku konkurence. Dodnes
však některé živnosti mají „cechovní“ charakter,
především ty, které vyžadují zvláštní kvalifikaci
a kde se určitá skupina lidí brání tomu, aby do
jejich řad pronikli nezvaní vetřelci.
INSTALATÉR JAKO V BAVLNCE
Přes všechny otřesy však řemesla nezaniknou. V oblasti umění nebo služeb by mohl
řemeslníka sotva někdo zastoupit. Některé
práce je prostě třeba udělat „od začátku do
konce“ a na míru zákazníka. I v době, kdy – jak
říkal Miloš Jakeš – „jsme to s tou socializací
trochu přehnali“ a všechno bylo proorganizované a zestátněné, byl řemeslník pánem.
Každá společnost je totiž tržní, jenom si tak
třeba neříká. Vždy platí, že je něco za něco
a některé věci a činnosti mají větší hodnotu
než jiné. Několik desetiletí tak u nás trval stav,
že pracovníci určitých profesí měli na růžích
ustláno. Pokud jde o řemeslníky, byli to třeba
instalatéři, zedníci, automechanici, elektrikáři. Důvod byl prostý. Ti všichni byli třeba
k zajištění každodenního života a centrálně
regulovaná ekonomika nebyla schopná služby
poskytnout dostatečně rychle a v dostatečné
kvalitě. Částečným řešením bylo, že se lidé
sami přeškolili na řemeslníky. Učitelka mateřské školy tak obsluhovala míchačku, zatímco
její manžel elektroinženýr zdil na stavbě
rodinného domku. Míra českého kutilství byla
zřejmě nadprůměrná a mnozí Češi dokázali
cokoliv. Ti, co to nemohli zvládnout, však byli
odkázáni na milost expertům.
Koncem 60. let vycházel v týdeníku Ahoj na
sobotu kreslený seriál o životě rodiny Kosovy. Jednou měli Kosovi problém s kapajícím
kohoutkem. Pozvali si tedy protekčního
instalatéra, uvařili mu luxusní oběd, paní
Kosová si vzala průhlednou blůzku. Pak došlo
na opravu, která spočívala ve výměně jakéhosi
těsnění v ceně několika desítek haléřů. Kosovi
jsou typický příklad lidí vydaných napospas
expertovi.
ZAŽÍT VZNIK HODNOTY
Dnes žijeme v situaci, že naprostá většina
služeb funguje na základě nabídky a poptávky. Když něco potřebujete, najdete si člověka,
který vám to za peníze poskytne. Mnoho našich
potřeb je velmi osobních a není možné vytvořit
nějakého robota, který je může uspokojit. Vývoj
posledních let spíše ukazuje, že pokud chce
někdo vsadit na jistotu, není volba perspektivního řemesla vůbec špatná. Těžko očekávat, že
by se ještě někdy oživilo vorařství nebo že by
se masově rozšířili lampáři, kteří zažíhali po
ulicích plynové lampy, ale pokud jde o truhláře, kováře nebo krejčí, tam bych hůl nelámal.
Kromě toho nesmíme zapomínat na další věc,
o které se málo mluví, totiž řemeslo jako hobby.
Jsou lidé, kteří se živí něčím jiným, ale povedlo
se jim dosáhnout značných dovedností v různých činnostech. Máme tak třeba lidi, kteří
dovedou ve svém volném čase rekonstruovat
desítky let staré letadlo nebo vytvářet náročné
intarzie či vypalovat keramiku. Můj strýc se takto věnoval třeba čalounění a sadařství. Pokud
tomu věnujeme energii, můžeme si dělat, co
chceme. Vyrábět stoly, šperky, letadla a chovat
včely. Nikde není řečeno, že se tím uživíme,
ale naší odměnou bude to základní, co provází
řemeslo od jeho vzniku – vidíme, jak vzniká
nějaká hodnota od začátku do konce.
Autor je sociolog a publicista.
Autor: Vít Poláček
Řemesla bez dna
Řemeslo má zlaté dno, praví známé české pořekadlo. I když dnes již druhý odkaz po zadání hesla „řemeslo“ do internetového vyhledávače vyhodí odkaz na stránku s nadpisem
„Nejstarší řemeslo“, která se věnuje prostituci v Tel Avivu, stále jako by platilo: umět
řemeslo a držet jej v rodině se vyplatí. Jak ale k tomu přijdou dědicové řemesel dávno
foto: prazdroj.cz
zaniklých? Těch, která označujeme za zaniklá nebo dávno zapomenutá…
cechu. Často si k výrobě a opravě kol a vytváření
dřevěných součástí vozů přibírali i konstrukci
povozů a kočárů samotných. Z kolářské dílny
založené v roce 1895 Josefem Sodomkou ve
Vysokém Mýtě se vyvinula dokonce továrna na
autobusy značky Karosa…
KOLOMAZNÍCI A SMOLAŘI
A JÁ POŘÁD, KDO TO TLUČE
A já pořád, kdo to tluče a on to bednář na obruče,
zpívá česká píseň a pokračuje nepříliš pochvalně: A já pořád, kdo to je, kdo mi nedá pokoje.
Navzdory této lidové tvořivosti bylo bednářství
váženým řemeslem. Můj praprapradědeček byl za
svůj život vyznamenán dvakrát. Poprvé za účast
v bitvě u Solferina v roce 1859, podruhé o desítky
let později za dlouholetou práci bednářskou.
České bednářství má dlouhou tradici. Výroba
beden, necek nebo sudů byla potřeba v každém
městě. Například takový Tábor měl v roce 1432
čtrnáct takových řemeslníků. A v Litoměřicích
dokonce bečváři (bednářští specialisté na sudy
a bečky), vědomi si patrně své důležitosti, vstoupili v roce 1514 do stávky a oznámili, že „nebudou
sousedům nic pracovat“. Stávka byla odvolána až
potom, co bylo vyplaceno sto kop českých, což
nebyla nijak nízká částka.
Ručně pracující bednář byl zodpovědný za přípravu sudu do posledního detailu: připravoval
si dřevo, ze kterého odstranil nejprve dužninu.
K práci používal řadu speciálních nástrojů, už
proto, že stavba nebyla jednoduchá. Po důkladné
přípravě nastalo ohýbání dužin, které se dělo za
horka a neustálého kropení dýh. Když byly dýhy
ohnuty do patřičného tvaru, nasazovala se obruč,
nejdřív dřevěná, později ze železa. Větší nádoby
měly čep na vypouštění (například piva). Na závěr
byly stěny sudu ještě upraveny škrabáním.
10
Dnes už se pivo dává do sudů kovových, přesto
se s posledními bednáři setkáme v pivovaře. Ve
skanzenu Plzeňského Prazdroje stále působí
bednáři, i kvůli porovnání chuti piva ze sudu
dřevěného a kovového.
OD KOLEČEK KE KAROSE
I když by se to mohlo zdát logické, nezmizelo ještě
definitivně kolářství, i když je „řemeslo zabývající
se hotovením dřevěných součástí pro vozy, kočáry
a hospodářské nářadí, jako pluhy, brány, válce,
trakaře, kolečka, radvance atd.“, jak jej definuje Ottův slovník naučný, zcela jistě na ústupu
a počty kolářů nedosahují těch minulých. A že jich
bývalo všude dost. V roce 1432 tak bylo v Táboře
pět kolářů, což je sice nižší číslo než v případě
bednářů, ale i tak je to velký počet. Čtyři koláři
byli dokonce v 16. století mezi konšeli na Malé
Straně, dva na novoměstské radnici. Řemeslo
se – stejně jako jinde – předávalo z otce na syna.
Tak máme doklady o rodu Janderů zabývajících
se kolářstvím v České Třebové či o rodu Koblížků,
kteří ještě v roce 1922 drželi živnost v Klášterci
nad Ohří.
Koláři mívali své dílny u cest, a byli tak vlastně
jakýmsi servisem cestovatelů. I oni ohýbali dřevo
pomocí napařování, i oni dbali na kvalitu dřeva,
které nesmělo mít vadu. I oni vyztužovali kola
železnými obručemi. K okování si často zvali
kováře, s nimiž bývali nezřídka uváděni v jednom
S kolářstvím trochu související bylo i další dnes už
naprosto neznámé řemeslo: kolomaznictví a smolařství. Kolomazník a smolař se (jak už jeho název
napovídá) zabýval výrobou kolomazi a sběrem
a tavením smůly, což byly často vedlejší produkty
výroby dřevěného uhlí. Smůlou se vylévaly sudy
a dřevěné nádobí, kolomaz sloužila k mazání
mechanismů, jak její název napovídá nejčastěji
u kol, ale používala se také jako impregnace
v koželužnictví. Kolomaz se vyráběla v pecích,
které se nejčastěji stavěly v lese (snad i proto
bývá kolomaznictví řazeno mezi lesní řemesla).
Pec se naplnila dřevem, všechny otvory až na
jeden, kterým utíkal kouř, se utěsnily a začalo se
topit. Teplem vznikly dřevěný ocet a dehet (ano,
to je ta kolomaz), které se jímaly korytem ven.
Kolomaz se musela operovávat i poté, neboť na
vzduchu rychle tuhla, takže jí prodávající kolomazník musel ředit olejem. Kvalita kolomazi
odpovídala použité kvalitě dřeva. Kolomazníci
fungovali ještě v 19. století, pak se výroba maziv
industrializovala a ke slovu se dostala i chemie,
ale největším faktorem, který vedl ke konci tohoto
řemesla, byla stoupající cena dřeva a fakt, že vozy
dostaly železné nápravy.
Zmizeli i sekerníci zabývající se stavbou mlýnů
a mlýnských kol, zmizeli i tkalci, kteří sedíce za
svými stavy, tkali látky, zmizeli dráteníci spravující staré nádobí pomocí drátu. Některé nahradila
zmechanizovaná výroba, některé naopak zničila
klesající poptávka po jejich službách a obecně
levnější zboží z továren. Asi je to logické… Jen
by mě zajímalo, která profese dnešních dní zmizí
jako první a kdo se nad jejím zmizením bude pozastavovat. Bude to P. R. manažer nebo account
asistent?
Autor studuje kulturní historii a scenáristiku.
Autor: Tomáš Bojar
Řemeslníci ve „společnosti vzdělání“
V tzv. „společnosti vzdělání“ se občas dějí zajímavé věci. Ve Španělsku se například před
pár lety dostalo do módy studium sociologie a univerzity záhy začaly chrlit jednoho
sociologa za druhým. Ukázalo se však, že zdaleka ne všichni mohou zůstat v oboru, neboť
pro ně jednoduše není místo. Řada z nich se proto nakonec přeškolila na instalatéry,
zahradníky či opraváře ledniček.
Je to zajímavá představa: pozvete si do
bytu instalatéra, aby vám opravil vodovod,
a nad kapajícím kohoutkem se z rázu rozjede
disputace o rozdílu mezi společností a společenstvím. Ale i kdyby se nerozjela – přeci jen
jde stále především o kohoutek – stále by to
bylo příjemné. Jednat s kultivovaným člověkem, který umí naslouchat a srozumitelně se
vyjadřovat, je mnohem snazší než nadbíhat
nějakému oprsklému, neotesanému hulvátovi,
který na vás jen huláká a přemýšlí, jak by vás
přechytračil. Potíž je, že samo univerzitní
vzdělání žádnou automatickou zárukou kultivovanosti není (například autor těchto řádků
již kolem sebe viděl celou řadu univerzitně
vzdělaných barbarů), pouze o něco zvyšuje její
pravděpodobnost. Mnoho lidí v této zemi si
například nechalo opravit střechu nebo posekat trávu ukrajinským doktorem filosofie. Ve
velké většině případů byli mile překvapeni, jak
dobře se své práce zhostil a jak inteligentně,
slušně a pokorně přitom vystupoval.
KARIÉRA TRUHLÁŘE? KDEPAK!
Ne všichni se ale chovají jako španělští
sociologové. Ve Francii, která poslední roky
ekonomicky stagnuje, je rovněž poměrně
značný nadbytek vzdělaných. Narozdíl od
Španělů ovšem Francouzi nechtějí slevovat
ze svých nároků a o „podřadnější“ práci
se nehlásí. Když museli tak dlouho a tvrdě
studovat (francouzské školy patří v Evropě
mezi ty nejpřísnější a nejkvalitnější), přeci
nyní nebudou pracovat v servisu vysavačů…
To raději dále pokračují ve studiu a získávají
stále vyšší diplomy. Jestliže nemohou nalézt
uplatnění ani pak, svou zem houfně opouštějí. K žádné zásadnější renesanci tradičních,
osvědčených řemesel tu však nedochází,
jelikož řemesla jsou stále vnímána jako něco
nižšího a méně žádoucího. Země už se dávno
nebojí polských instalatérů – naopak je cíleně
láká, neboť těch francouzských není dostatek
– ale zástupy mladých, vzdělaných Francouzů
zůstávají bez práce. „Udělat kariéru“ dnes pro
většinu mladých lidí znamená získat místo
ve velké bance, prestižní advokátní kanceláři nebo Evropském parlamentu. Vybudovat
fungující truhlářskou dílnu, stát se krejčím
nebo založit zahradnictví, to je možná hezké,
ale říkat tomu „kariéra“ – kdeže! Co na tom,
že kolikrát jde o práci mnohem zajímavější
a skutečnější…
VZDĚLANEC ŘEMESLNÍKEM
I ze vzdělaných lidí se totiž v dnešním systému
stávají vlastně jen sofistikovanější řemeslníci.
Zvláště patrné je to u technických oborů, ale
pozadu nezůstává ani právo nebo ekonomie.
Průměrný právník dnes například nemá daleko k soustružníkovi: podle určitého mustru
soustruží smlouvu ke spokojenosti klienta,
podle jiného mustru zase připravuje vklad do
katastru nemovitostí.
Univerzity jsou dnes chápány především jako
přípravné tábory pro další kariéru, kde získáte
potřebné praktické dovednosti. Firmy, které
s vysokými školami spolupracují stále těsněji,
pak už provedou jen drobné korekce… V této
souvislosti si je půvabné připomenout původní
význam starořeckého slova schólé. Není to
zaměstnání, to ani v nejmenším, ale jsou to
naopak prázdniny – prázdniny od starostí
každodenní obživy a příklon ke zcela „neužitečným“ úvahám o spravedlnosti, ctnosti
nebo kráse. Duch platónské akademie, kde
se na lehátcích učí mladí lidé rozlišovat,
získávat jemný smysl pro věci a otevírat se
Božskému hlasu, má k duchu většiny dnešních
poslucháren dosti daleko.
Mnohem spíše jsme dnes dědici mužných,
praktických Římanů, kterým „řecké žvatlání“
lezlo pořádně na nervy. Římští aristokraté
sice často svěřovali své syny do rukou řeckých
pedagogů, ale tato módní praxe byla opakovaně kritizována – třeba i samotným Katonem.
Ten vycházel z přesvědčení, že čtením Homéra
se Řím nájezdníkům neubrání, ale mečem možná ano. Svého syna proto vedl k „poctivému“
vojenskému řemeslu a dbal na to, aby si osvojil
i základy zemědělství a obchodu. Když dnes
rodiče směrují své děti ke studiu ekonomie, je
to velmi podobné. Čím byl pro Katona zemědělec, tím je pro většinu dnešních rodičů „senior
manager“.
Zdaleka každý se ale nehodí k tomu, aby se
z něj stal „senior manager“ či expert přes „lidské zdroje“, jak zní jeden z nejodpudivějších
termínů soudobého newspeaku. Někoho by
bavilo opravovat auta nebo motorky, ale pro
jeho rodinu je to jednoduše málo. A tak se moří
s diferenciálními rovnicemi a pomalu spěje
k žádoucí kariéře. Přitom ani není jasné, zda
byli jeho rodiče zvláště prozíraví. Za deset
patnáct let už nemusí být zdaleka tolik „senior
managerů“ potřeba, ale auta nebo záchody
se budou spravovat dál. I v opěvované informační společnosti totiž platí slova jednoho
jadrného instalatéra: „Kdepak, mobilem ten
hajzl neopravíš!“
11
Autorka: Petruška Šustrová
1955 Utváří se třetí svět
„Sestry a bratři! Naše doba je úžasně dynamická! Národy a státy se probudily ze staletého
spánku,“ prohlásil indonéský prezident Achmed Sukarno na konferenci v Bandungu,
která se konala od 18. do 24. dubna 1955. A pokračoval: „My, národy Asie a Afriky, jež
počtem daleko převyšujeme polovinu světového obyvatelstva, zorganizujeme takzvané
mravní násilí národů ve prospěch míru.“
Bandungská konference
Konference v Bandungu se zúčastnilo třiadvacet
nezávislých států z Asie a čtyři z Afriky a také
Zlaté pobřeží a Súdán, které měly záhy nezávislost získat. Ke dvěma částem rozděleného
světa, kapitalistickému Západu a totalitárnímu
sovětskému bloku tedy přibyl „třetí svět“. Na
konferenci byla založena organizace takzvaných
nezúčastněných států, i když o skutečné nezávislosti či neutralitě těchto zemí vůči „prvnímu“
a „druhému“ světu lze pochybovat, uvážíme-li,
že jedním ze tří hlavních protagonistů konference byl premiér komunistické Číny Čou En-laj.
Jeho hlavními partnery byli indický ministerský předseda Džavaharlál Nehrú a egyptský
prezident Gamál Abdul Násir. K této skupině
nezúčastněných se počítala také Jugoslávie
Josipa Broze Tita. Tito sice sám na konferenci
nebyl, ale Nehrú a Násir navštívili Jugoslávii,
aby to s ním projednali.
Mezinárodní politické uspořádání se v těch letech
jevilo jako bipolární, neboť se veškerá moc jako
železné piliny přitahované magnetem sbíhala ve
Washingtonu a v Moskvě. Ve skutečnosti ale obě
supervelmoci zjišťovaly, že je stále obtížnější
ovládat menší mocnosti, ať už šlo o spojence nebo
o neutrály ve studené válce, slabí objevili možnost
postavit se silným. Povaha moci se změnila, protože tradiční strach z moci se zmenšoval.
Nezúčastněnost poskytovala vůdcům třetího světa
možnost přiklonit se, a přitom se neskácet. Cílem
bylo neangažovat se ani na jedné straně fronty
studené války, ale nechat si takovou možnost
otevřenou. Tak se mohla menší země, pokud na ni
jedna supervelmoc vyvíjela příliš velký tlak, bránit
pohrůžkou, že přeběhne na druhou stranu.
Statut supervelmoci studené války tedy nezaručoval Moskvě ani Washingtonu, že za všech okolností
prosadí svou. Možnosti sekýrování menších států
měly své hranice, protože ty mohly vždycky přeběhnout k nepříteli nebo tím aspoň pohrozit. Právě
křečovité úsilí, s jakým se Spojené státy a Sovětský
svaz snažily přitáhnout tyto státy do svých gravitačních polí, jim poskytoval prostor k úniku. A tak
12
Indický ministerský předseda Džavaharlál Nehrú a jugoslávský prezident Josip Broz Tito,
zástupci dvou důležitých států „třetího světa“.
se i za zdánlivě nepříznivých okolností stávala
autonomie dosažitelným cílem.
John Lewis Gaddis, Studená válka
Německo
Pětadvacátého ledna Nejvyšší sovět Sovětského
svazu oficiálně ukončil válečný stav s Německem.
Zdá se to poněkud pozdě, deset let po válce,
nicméně zejména pro tisíce německých zajatců
v sovětských táborech to byla určitě dobrá zpráva – mohli se vrátit domů. Po Sovětském svazu
ukončily válečný stav i jeho satelity ve východní
Evropě, konkrétně Československo to učinilo 3.
února 1955. V Západním Německu byl 27. února
po ostré parlamentní debatě přijat zákon, kterým
Německo přijímalo takzvané pařížské smlouvy.
Proti byli zejména levicoví poslanci SPD, kteří
však byli přehlasováni. Pařížské smlouvy jednak
umožňovaly vstup Západního Německa do NATO,
a jednak stanovily konec okupačního režimu na
území Západního Německa – okupační jednotky
měly napříště nahradit jednotky spojenecké.
Při desátém výročí konce 2. světové války byl
5. května oficiálně ukončen okupační režim
a z dosavadních komisařů západních velmocí
se stali řádní velvyslanci. O čtyři dny později, 9.
května 1955, byla Spolková republika Německo
přijata do NATO.
Tím ovšem jednání na nejvyšší úrovni nekončila. 23. července proběhla v Ženevě schůzka
nejvyšších představitelů čtyř velmocí: USA,
Velké Británie, Francie a SSSR. Jednalo se na
ní znovu o Německu, o evropském bezpečnostním systému a o odzbrojení. Představitel SSSR
Nikolaj Bulganin prohlásil, že největší překážkou sjednocení Německa je remilitarizace
pracovištích stojí mladí z vratimovského tábora
svým nadšením v čele. Uplatnili se při vysoké
peci jako na blokovně, uplatňují se na ocelárně
jako na konticáglovně.
O jejich pracovních úspěších i tady, kde výkony nad
100 % jsou jakousi čestnou samozřejmostí, je nutno
hovořit s opravdovým uznáním. Přišli sem svazáci
s nejrůznějším povoláním – a zde student, dělník,
rolník, všichni vytvořili pracovní kolektiv, který
se musel prokousávat nezvyklostí práce v prvních
dnech a který dnes pracuje údernicky. V každé četě
a ve většině brigád jsou ustaveny politické kroužky.
Velký úspěch mají také kroužky čtenářské, které se
připravují na splnění Fučíkova odznaku.
A právě práce v těchto kroužcích je velmi záslužná,
vždyť mnoha mladým soudruhům se teprve tady
otevřely oči, teprve na Stavbě pochopili plytkost
všelijakých těch detektivek, kovbojek a jiných
škvárů, které dříve četli, teprve tady pochopili
pravé hrdinství a pravou hodnotu v literatuře.
1. května 1955 byl v Praze odhalen Stalinův pomník, největší mimo Sovětský svaz.
Spolkové republiky, čímž narážel především na
přijetí Spolkové republiky do NATO. Zároveň
požadoval stažení všech amerických jednotek
z Evropy. Americký prezident Eisenhower měl
jinou představu jak docílit lepšího mezinárodního soužití a jak odstranit nebezpečí, že se
studená válka promění v horkou: navrhoval
vzájemnou nerušenou kontrolu vzdušného
prostoru, takzvané „otevřené nebe“, open
sky. Trochu škodolibě se dá podotknout, že
Eisenhower částečně otevřené nebe měl, jeho
špionážní letouny přelétaly nad okraji Sovětského svazu a časem zalétaly i hluboko nad
sovětské území, což bylo nebezpečné a také se
to nakonec Američanům nevyplatilo. Konference v Ženevě však skončila neslaně-nemastně,
velmoci se v podstatě na ničem nedohodly
a ani dohodnout nemohly – požadavky každé
strany byly jiné.
V květnu došlo ke zvratu v jugoslávsko-sovětských vztazích: do Bělehradu přiletěl sovětský
první tajemník Nikita Chruščov. Tato návštěva
a novinové snímky – na nich komunisté sovětského bloku viděli, jak se Chruščov a Tito objímají –
byla pro ně přímo bomba. Úžas vyvolávala i slova,
kterými Chruščov Tita na letišti pozdravil: „Drahý
soudruhu Tito“. Už tedy žádný „krvavý pes“, žádný
„přisluhovač imperialismu“. Z mezinárodně politického hlediska byla Chruščovova cesta cestou
do Canossy, jistou omluvou či pokáním. Tito však
na žoviálnost reagoval poněkud rezervovaně,
samozřejmě nezapomněl na nadávky, jimiž ho
sovětský tisk ještě před nedávnem častoval.
Důvodem návštěvy a smíření byla snaha Sovětů
přetáhnout Jugoslávii v konfliktu se Západem
na svou stranu. Podle názoru Sovětského svazu – a ostatně i podle názoru Spojených států
– neměli být žádní „nezúčastnění“.
Uvolňování a Varšavská
smlouva
Československé stavby mládeže
Sovětský svaz dával najevo, že usiluje
o „uvolňování“ vztahů se Západem a zároveň
se snažil posílit své dosavadní zisky a dát jim
právní rámec. Tento rámec se připravoval od
konce roku 1954 průběžnými konzultacemi SSSR,
Polska, Československa, Maďarska, Rumunska,
Bulharska a Albánie. Od 11. do 14. května se ve
Varšavě konala konference těchto států, která
byla zakončena podpisem smlouvy o přátelství,
spolupráci a vzájemné pomoci, jež byla později
nazvána Varšavskou smlouvou. Smlouva v 5.
článku předpokládala vytvoření jednotného
velitelství a v 6. článku vznik poradního politického výboru. Předpokládaly se konzultace
ohledně „všech důležitějších mezinárodních
záležitostí“ a okamžitá pomoc „v případě, že
by v Evropě došlo k ozbrojenému útoku na jeden
nebo několik smluvních států“.
Ani československá propaganda nezahálela: 2.
dubna končila kampaň Vídeňské výzvy Světové
rady míru proti přípravě atomové války. Ze třináctimilionového Československa podepsalo tuto
výzvu devět a půl milionu občanů – údajně dobrovolně a z vlastní iniciativy. 1. května 1955 byl
v Praze odhalen největší Stalinův pomník mimo
Sovětský svaz. Místopředseda vlády Václav Kopecký při té příležitosti mimo jiné prohlásil: „Pro věky
je určen tento památník československo-sovětského
přátelství, který se zdvihá nad Prahou.“ A 23. června 1955 začala první celostátní spartakiáda, která
nahradila někdejší sokolské slety a také se jimi
téměř dokonale inspirovala.
Cyklus Rok po roce je zpracován podle rozhlasového pořadu, který pod stejným názvem pro ČRo
6 připravili Petruška Šustrová a Petr Koura.
Mládežnické budovatelské hnutí vzniká v Československu po druhé světové válce: mládež
se zapojila do budování pohraničí a později do
„dvouletky“, podílela se například na budování
nových Lidic nebo na takzvaném „koldomě“
v Litvínově. Po roce 1948 mládež stavěla Trať
mládeže nebo Trať družby do Sovětského svazu,
přehrady a průmyslové kombináty jako na Ostravsku. A ze stavby mládeže u Vratimova poblíž
Ostravy pochází ukázka vybraná z časopisu
určeného účastníkům staveb mládeže:
Na jednom z dřevěných domečků svazáckého města ve Vratimově uvidíte heslo: My stavíme stavbu,
stavba staví nás! Z hlavní brány tábora vycházejí
časně ráno, odpoledne i v noci na ranní, odpolední a noční směny průvody chlapců a děvčat se
svazáckou vlajkou v čele a s písničkou na rtech.
Dvacet minut chůze dělí tábor od staveniště. Na
Indonéský prezident Achmed Sukarno
13
Autor: Robin Ujfaluši
Jiná dimenze fotbalu
V roce 2006 se v Berlíně v rámci fotbalového mistrovství světa uskutečnil historicky
první „světový šampionát“ fotbalově-sociálních projektů. Letos – krátce před fotbalovým EUREM – na to navázalo obdobně zaměřené „mistrovství“ v celoevropském měřítku.
Dvanáct týmů z bývalé Jugoslávie a k tomu dvanáct fotbalově-rozvojových projektů
ze zbytku Evropy. Že se z vítězství nakonec radovalo mužstvo Černé Hory, zdaleka není
to nejdůležitější.
Když naše letadlo začalo klesat směrem k sarajevskému letišti a proniklo vrstvou mraků, otevřel se nám panoramatický pohled na Bosnu
a Hercegovinu. Byl to zážitek a překvapení
v jednom. Kam až oko dohlédne horizonty
kopců, hor a údolí, jimiž se vinou řeky a silnice,
spojující jednotlivé vesničky a města. Země
nekonečné zeleně, kterou přeruší čas od času
jen hrozen lidských obydlí laděný do hněda či
oranžova, to podle zabarvení střech. Podobný
pohled se mi v životě naskytl snad jen jednou,
ve zcela jiných zeměpisných šířkách. Rwanda,
země stejného krajinného rázu, si shodou okolností zhruba ve stejné době, tedy asi před 15
lety, prošla podobně děsivým obdobím. Válka
14
v takovém terénu je především bojem o palebné
posty na vrcholcích kopců. A v hustě osídleném
prostoru se tato logika musí měnit v noční
můru pro civilní obyvatelstvo. Po přistání do
Sarajeva si to uvědomíte zcela jasně, ač jste tu
třeba nikdy během 90. let nebyli.
Česká výprava, zastupující projekt Fotbal pro
rozvoj, byla jednou ze čtyřiadvaceti, které se
do Bosny a Hercegoviny sjely z celé Evropy. Měly
tu reprezentovat své země a projekty, v nichž
se fotbal využívá jako hlavní nástroj k jiným,
obecně prospěšným cílům – ať už jde o integraci
znepřátelených etnik po válce (bývalá Jugoslávie) či sociálně vyloučených ghett na městských předměstích (Sport dans la ville, Lyon),
drogovou prevenci (Streetleague, Londýn)
nebo vzdělávací aktivity pro školy a veřejnost
(Strassenfussbal fur Toleranz, Berlín).
FOTBAL JE POTŘEBA –
NA BALKÁNĚ I V IRSKU
Bývalá Jugoslávie coby místo konání nebyla
vybrána náhodou. Křehká stabilita po válce
a výjimečná popularita fotbalu dělá z tohoto
sportu účinný nástroj integrace a usmiřování,
zejména skrze projekty orientované na mládež.
Je přitom pozoruhodné, že se této činnosti zdaleka nevěnují jen sociální pracovníci a pedagogové, ale často i bývalí špičkoví fotbalisté a lidé
z nejvyšších pater balkánského fotbalu. Jeden
příklad za všechny: Metin Dalip, zakladatel projektu Pouliční fotbal za toleranci v makedonském
Skopje, je bývalý národní reprezentant a později
špičkový fotbalový trenér. Svými aktivitami se
dle vlastních slov pokouší „redefinovat pouliční život ve městech od netolerance, nenávisti
a národnostních střetů k vzájemnému respektu,
dialogu a možnostem mírového soužití“.
Fotbal jako nástroj společenské proměny má
ale své místo i v mnohem lépe prosperujících
částech Evropy. Dobrým příkladem je Irsko.
S ekonomickým boomem v 90. letech se tato
země stávala vysněnou destinací pro stále
více imigrantů a žadatelů o azyl. A jak rostla
(svým původem) neirská populace, rostl i počet
rasistických incidentů. Frank Buckley, vedoucí
irského projektu Sportem proti rasismu, vzpomíná na prvotní impuls: „V roce 1993 mě z televize
zastihla zpráva o bombovém útoku ve Warringtonu, při němž zemřeli dva nevinní kluci ve věku
9 a 12 let. Šokovalo mě to a rozhodl jsem se, že
udělám něco na jejich památku.“ Frank tehdy
pracoval jako producent hudebních skupin.
Využil svých rozsáhlých kontaktů a o šest týdnů
později uspořádal v Dublinu velký vzpomínkový
koncert Expressions of Sympathy.
O 15 později je Frank se svým hnutím mnohem
dál. V roce 1995 rozjel první lokální komunitní
projekt s mládeží, o dva roky později založil
SARI (Sport against Racism Ireland). Každoročně pořádá sportovně-společenský festival
Soccerfest, jehož se účastní 48 týmů reprezentujících kolem 50 zemí – jsou zastoupeny všechny
irské minority. Kromě toho SARI systematicky
spolupracuje s irskou vládou, sportovními svazy a školami, organizuje vzdělávací semináře,
připravuje kampaně a propagační materiály.
Před 2 lety byl Frank Buckley v Irsku oceněn jako
Sociální podnikatel roku.
„SARI, to jsem já. Mám kolem sebe nějakých 120
schopných a vzdělaných lidí, kteří mi dobrovolnicky
pomáhají. Z oficiálních míst nemáme jisté ani euro,
žijeme z pouličního prodeje losů. Když už to finančně nejde dál, obvolám pár kamarádů, jestli by mi
nedali pár babek. Takto fungujeme 11 let. Sport
je pro mě prostředek, který mi pomohl pochopit,
kdo jsem, a tím být svobodný. Sám jsem v mládí
takovou příležitost neměl a chci, aby na tom
dnešní mládež byla líp,“ dodává Buckley. I přes
řadu úspěchů a ocenění si ale zdaleka nemyslí,
že by jeho projekt byl u konce: „Zajděte si v Irsku
na fotbalu – na jedné tribuně sedí bílí, na druhé
zbytek. Zeptáte se fotbalových bossů a oni jen
pokrčí rameny. Je to systémově akceptovaná
segregace a diskriminace. My v tom žijeme, je to
všude kolem nás.“
KDYBY STEJNĚ FUNGOVALY
KULIČKY…
Berlínská centrála Streetfootballworld zaštiťuje
po celém světě více než 80 podobných projektů
na pěti kontinentech. Každá z těchto aktivit
působí ve velmi odlišném prostředí a s vel-
mi odlišnými cíli, jedno je jim ale společné
– využívají společenského potenciálu, který
v sobě fotbal má. V nairobských slumech je
využíván k tomu, aby poskytl mladým lidem
v prostředí na hranici absolutní chudoby
alespoň elementární příležitost, jak na sobě
pracovat. V Izraeli propojuje Mírová nadace
Šimona Pereze palestinské a izraelské školy a na
společných setkáních a fotbalových turnajích
posiluje interakci mezi znesvářenými stranami.
Londýnská Streetleague zase systematicky pracuje s drogově závislými mladými lidmi a skrze
pravidelné tréninky a zápasy se snaží vnést
do jejich každodennosti rytmus a motivaci
k návratu do většinové společnosti.
Celé hnutí je tedy založeno na paradoxu: stojí
na fenoménu jménem fotbal a zároveň veškerým
svým úsilím směřuje k tomu, že jsou na světě
důležitější věci než jen kopaná. Za všechny
to v Bosně vyjádřil Henrique Pinto, vedoucí
portugalského týmu CAIS a vydavatel místního
pouličního homeless magazínu: „Mě ani tolik
nezajímá samotný fotbal, zajímají mě možnosti,
které skýtá. Kdybych zjistil, že podobně fungují
šipky nebo třeba cvrnkání kuliček, vrhnu se na to.
Faktem ale je, že fotbalu se v tomto ohledu nic
nevyrovná – v Portugalsku ani celosvětově.“
ně zkušeností. Už třeba proto, že tu jako při
každém klasickém streetfotbalovém zápase
chyběl rozhodčí.
Základní obecná pravidla byla daná, na prvním
místě pravidlo fair-play, každý hráč hlásí svůj
faul. Ale jednotlivé úpravy si týmy domlouvaly
před zápasem samy podle svých potřeb. „Nejbouřlivější diskuse se vždy rozvinula ohledně
děvčat. Asi polovina našich soupeřů, narozdíl
od nás, holky v týmu neměla. Většinou se nám
podařilo dohodnout mírné zvýhodnění, že dívčí
góly platily za dva, některé týmy však byly neústupné a na žádný kompromis nepřistoupily. O to
větší byla naše motivace je porazit,“ hodnotil
předzápasové vyjednávací rituály gólman
a kapitán českého týmu Lukáš Klíma.
Už v základní skupině čekala českou výpravu,
reprezentující projekt Fotbal pro rozvoj pestrá
směsice soupeřů – z Anglie, Polska, Německa,
Černé Hory, Makedonie a Bosny a Hercegoviny.
Český výběr postoupil s přehledem ze třetího
místa, leč v další fázi narazil na o poznání kvalitnější soupeře čistě pánského složení (z Lotyšska,
Srbska a Bosny) a do závěrečných vyřazovací
bojů se neprosadil. Přesto – tým nezklamal a patřil mezi nejlepší smíšené týmy. Závěrečnou fázi
turnaje pak ovládla mužstva z bývalé Jugoslávie
– tři její zástupci se probojovali do semifinále
a finále už bylo čistě balkánskou záležitostí.
Černohorský Nikšič zdolal po taktickém výkonu
bosenskou Zenicu 1:0.
KDYŽ FOTBAL NENÍ JEN FOTBAL
FOČA 08
A stejné je to i v Bosně. Asi třicetitisícové
regionální centrum Foča, kde se streetfotbalový šampionát odehrával, hostilo dlouhá léta
mládežnický turnaj nejtalentovanějších balkánských celků, než tuto tradici začátkem 90.
let přervala občanská válka. Cestou na hřiště
míjely jednotlivé týmy i vypálené a polorozpadlé domy tehdejších pohlavárů – pro polovinu
účastníků to byla připomínka nedávno minulé
každodennosti v dnes už stabilním regionu, pro
druhou polovinu svědectví „z jiného světa“.
Hrálo se na malých hřištích se čtyřmi hráči
a brankářem na každé straně, kluci a holky ve
věku od 14 do 18 let smíšeně. Desetiminutové
zápasy, hokejové střídání, rychlá hra a hodně
gólů garantovaly atraktivitu hry. Samotný
turnaj v sobě obsahoval obdobný paradox,
který je příznačný pro celé hnutí. Na jedné
straně se hrálo neoficiální streetfotbalové
mistrovství Evropy a průběh pětidenního
setkání určovaly tabulky, rozlosování,
výsledky, vítězství a porážky. Na druhé straně
vítězství nemělo být tím nejdůležitějším, šlo
především o příležitost k setkání a k výmě-
Streetfotbaloví šampióni tak byli korunováni,
ale vlastní smysl spočíval v něčem jiném. V těch
5 dnech a za účasti 14 zemí se krásně ukázalo,
jak pestrá umí být Evropa a jak pestrý umí být
fotbal. Nešlo jen o obligátní fotbalové styly –
i když ty se též během turnaje jasně odlišovaly,
ať už to byl zarputilý britský, hravý portugalský
či kombinačně nápaditý jugoslávský. Mnohem
víc šlo o to dát mladým lidem z nejrůznějších
sociálních sfér a koutů Evropy příležitost se
potkat, podělit se o zkušenosti – a oslavit jinou
dimenzi fotbalu.
Autor je koordinátorem česko-keňského
projektu Fotbal pro rozvoj.
Fotbal pro rozvoj je rozvojově-vzdělávací
projekt realizovaný o. s. INEX-SDA a hrazený
Ministerstvem zahraničních věcí. V jeho rámci
přijíždí každý rok v červnu do České republiky
na tři týdny smíšený mládežnický fotbalový
tým z nairobských slumů a absolvuje různorodý
program v různých regionech ČR – fotbalové a kulturní akce pro veřejnost, vzdělávací
semináře na středních školách, promítání filmů
s diskusemi, bydlení v místních rodinách atp.
Letos projekt zavítá do Prahy, Olomouce, Mostu a na Bruntálsko. Více informací na www.
fotbalprorozvoj.org.
15
foto: © UNICEF/ HQ08-0334/Brian Jensen
Autorka: Rosa Šimberská
Dánsko: Pracovník centrálního skladu UNICEF v Kodani při nakládání
zásilky humanitární pomoci pro lidi postižené ničivým cyklonem v Barmě.
Dokud se Barmě nesmělo pomáhat
Cyklon Nargis, který v sobotu 3. května zasáhl pobřežní oblasti Barmy za sebou zanechal desetitisíce mrtvých a stovky tisíc lidí bez domova. Oficiální statistiky hovoří
o 80 000 obětí na životech a dalších desítkách tisíc nezvěstných – čtyřicet procent
z nich tvoří děti. Katastrofou je postiženo na 2,4 milionu obyvatel, z toho je téměř
1 milion dětí.
Když jsi tady, maminko
„Když jsi tady, maminko, už se mi nemůže nic
stát?“ To byla první slova čtyřleté The Su Wai,
když po úderu Nargis znovu uviděla svoji matku.
Vysoká vlna, která se s velkou silou převalila vesnicí, v níž její rodina žila, smetla všechno, co jí
stálo v cestě – chatrče, stromy, osázená pole,
domácí zvířata, lidi. Malou The Su Wai zachránil
hodně silný strom, na kterém se zachytila. Jak je
u dětí, které přežily podobnou katastrofu časté,
i ona se teď bojí vody a deště. „Kdykoliv začne
pršet, moje malá sestra se začne třást a vzlykat
a honem se běží schovat k matce do náručí, ať
je kdekoliv,“ říká její starší sestra Ei Ei Nyein.
Rodina The Su Wai i sousedé, kteří přežili, přišli
o všechno. Přesto ale v troskách vesnice zůstávají
– chtějí si vystavět novou chatrč a žít jako dřív.
16
Jak pomoci
Příspěvkem na sbírkový účet UNICEF ČR:
11771177/0300, v.s. 800, nebo odesláním
dárcovské SMS ve tvaru: DMS UNICEF na číslo
87777 (Cena DMS je 30 Kč, UNICEF od Vás na
pomoc dětem obdrží 27 Kč).
Hodiny, co rozhodují
o životech
UNICEF v Barmě působí trvale od roku 1950.
V době úderu cyklonu Nargis měl v zemi 131
pracovníků a v záložních skladech pohotovostní zásoby léků, terapeutické výživy, tablet na
čištění vody, moskytiér na ochranu proti malárii, nepromokavých plachet, přikrývek, nádob
na vodu a nádobí, potřeb na vaření a hygie-
nických potřeb. Díky své trvalé působnosti
v Barmě byl UNICEF jednou z mála organizací,
které mohly začít s distribucí humanitární
pomoci okamžitě po katastrofě.
UNICEF v Barmě zajišťuje distribuci životně
důležité humanitární pomoci dětem a jejich
rodinám ve všech postižených oblastech od
Yangonu a až po deltu Irrawaddy. I v době,
kdy humanitární pomoc zvenčí nebyla of iciálně povolena, uskutečňoval své dodávky
pomoci – první let UNICEF s nákladem 3 milionů tablet na čištění vody přistál v Barmě
v pátek 9. května v 8.45 ráno tamějšího času.
Celý náklad byl převezen do humanitárního
skladu, odkud byl v průběhu následujících
dvou dnů ve spolupráci místních pracovníků
a barmského Červeného kříže distribuován
Autor: Ivo Bystřičan
přímo do postižených oblastí. V sobotu
10. května byl z centrálního skladu UNICEF
v Kodani vypraven další let s léky a prostředky první pomoci pro 300 tisíc lidí. Hned 11.
května se uskutečnil charterový let z Paříže
s terapeutickou výživou a sušeným mlékem,
v úterý 13. května přistálo v Yangonu letadlo
s nákladem rodinných souprav na čištění vody,
20 velkými stany a základními léky. Další lety
následovaly.
Cyklon rozbil rodiny
Jednou z priorit UNICEF na místě je také
identifikace opuštěných a osiřelých dětí, aby
co nejdříve mohlo začít vyhledávání jejich
původních rodin, případně náhradních opatrovníků. V nejvíce postižené oblasti delty
Irrawaddy UNICEF doposud registroval 558
dětí, které byly po úderu cyklonu odděleny od
svých rodin, a dalších 24 dětí, u nichž zatím
není znám osud jejich rodičů. Rodiny dětí
UNICEF vyhledává pomocí kampaně v rozhlase a vyvěšováním fotografií ztracených dětí
v dočasných táborech pro lidi bez domova.
UNICEF také intenzivně pracuje na zajištění mobilních školních stanů a vyučovacích
souprav „škola v krabici“ tak, aby co nejvíce
dětí mohlo pokračovat ve školní docházce
od 1. června, kdy v Barmě začíná nový školní
rok. Podle odhadu UNICEF bylo v postižených
oblastech zničeno nebo vážně poškozeno 90
procent škol.
V zasažených oblastech tvoří děti 40 procent
populace – ty, které řádění cyklonu Nargis
přežily, ztratily většinou domovy, mnohé
z nich i rodiče. Pokud můžete, pomozte dětem
v těžce zkoušené Barmě vrátit se do normálního života a znovu prožívat dětství.
Kolik stojí pomoc
100 Kč – 500 tablet na čištění vody v humanitárních krizích (1 tableta stačí na vyčištění
4-5 litrů vody)
150 Kč – teplá přikrývka pro 1 dítě
450 Kč – iontová směs, která může zachránit život až deseti dětem při průjmovém
onemocnění
600 Kč – proočkování jednoho dítěte
proti šesti hlavním infekčním onemocněním,
včetně injekčních stříkaček
1000 Kč – směs UNIMIX pro 20 dětí na týden
(UNIMIX je speciální směs kukuřice, cukru
a oleje pro děti postižené těžkou podvýživou)
2500 Kč – ORT (orální rehydratační terapie)
pro záchranu života 625 dětí postižených
těžkým průjmem a dehydratací
4080 Kč – základní rodinná souprava pro
krizové situace (obsahuje kanystry na vodu,
kbelíky, nádobí, mýdlo a tablety na čištění
vody pro 20 rodin)
Život je jediná priorita
Rozhovor s Pavlou Gomba, ředitelkou UNICEF ČR
Kolik peněz lidé přispěli na pomoc
v Barmě prostřednictvím UNICEF?
Během čtyř týdnů po katastrofě na náš sbírkový
účet a prostřednictvím DMS přibylo na pomoc
v Barmě 430 534,60 Kč. Tato částka je velmi nízká
ve srovnání s tím, co lidé v případě humanitárních
katastrof na programy UNICEF obvykle přispějí.
Za loňský rok jsme poslali na pomoc v rozvojových
zemích 50,6 milionů Kč. V případě Barmy jsme
se však mohli spolehnout pouze na podporu
lidí, se kterými můžeme komunikovat přímo,
protože naše výzva, zprávy o situaci na místě ani
fotografie z terénu se nikde v médiích neobjevily. Je škoda, že veřejnost nevěděla o možnosti
přispět organizaci, která byla ihned po úderu
cyklonu v místě katastrofy a humanitární pomoc
distribuovala bez zbytečných zdržení.
Znamená to, že spolupracujete s barmským režimem?
V žádném případě ne. UNICEF je zcela nepolitická
organizace – jenom díky tomu můžeme pracovat
v tak obtížných podmínkách, jako jsou právě
v Barmě nebo v Severní Koreji, Somálsku nebo
Iráku. V Barmě UNICEF pracuje trvale od roku
1950 – to znamená, že bez dodatečných nákladů
jsme mohli začít s pomocí postiženým okamžitě
během několika hodin po úderu cyklonu. Humanitární pomoc v žádném případě nepředáváme
vojenskému režimu.
Jak distribuce humanitární pomoci
vypadá na místě? Jaké jsou problémy?
Spolupracujeme hlavně s barmským Červeným
křížem, máme přímý kontakt také s místními
zdravotnickými centry, kam UNICEF i před
katastrofou dodával vakcíny, soupravy pro
bezpečný porod a základní léky. Do dnešního
dne UNICEF do postižených míst vyslal celkem
118 mobilních týmů humanitárních pracovníků.
Kromě obvyklých potíží, jako jsou nánosy bahna,
spadané stromy a zničené cesty, jsme doposud
nezaznamenali žádný zásadní problém – a snad
to tak i zůstane, protože na naší pomoci závisí
životy desetitisíců dětí a jejich rodin.
Říkáte, že jste na pomoc v Barmě vybrali
málo. Nemůže to ale být tím, že Češi
UNICEFu, který je součástí OSN, nedůvěřují a raději podporují nevládní organizace?
UNICEF sice je součástí OSN, ale není z rozpočtu
OSN financován. Všechno, co děláme, závisí pouze na dobrovolných příspěvcích. Podle průzkumu
Factum Invenio 76 % Čechů UNICEFu důvěřuje.
Myslím, že lidé by měli mít možnost zvážit, kdo
zajistí, že se jejich pomoc dostane k potřebným
bez zbytečných zdržení – a podle toho rozhodnout, komu svoje prostředky svěří.
Neměly by humanitární organizace spíše
spolupracovat, než mezi sebou soupeřit,
kdo vybere více peněz?
Mluvíme tady o situaci, kdy statisíce lidí bez
střechy nad hlavou, bez jídla, léků a pitné
vody čekají na pomoc, která jim zachrání život.
Například bez vody člověk umírá za tři až pět dnů.
Tady není místo pro nějakou konkurenci nebo
národní zájmy. Tady jde opravdu o život. A ten
může zachránit spíše někdo, kdo má v terénu
záložní sklady s humanitární pomocí a více než
100 pracovníků – místních lidí, kteří se na místě
dokonale vyznají a mluví místním jazykem. Spíše
než jeden jediný Čech, který ani neví, jestli a kdy
se do Barmy dostane. Při katastrofě takového
rozsahu, jako byla v Barmě, existuje pouze jedna
jediná priorita: zachránit co nejvíce lidských
životů. To ale neznamená, že by všichni měli
dělat všechno.
Jaké jsou tedy právě teď vaše priority
v postižených místech?
I když se teď do země dostává humanitární
pomoci více, stále ještě není vyhráno. V deltě
Irrawaddy existují místa, která jsou doposud
nepřístupná. Bez přístřeší zůstává více než
300 tisíc lidí, v táborech je reálné riziko šíření
infekčních nemocí. UNICEF se kromě distribuce
léků, tablet na čištění vody, terapeutické výživy
a podobně stará také o děti, které se během
katastrofy ztratily nebo dokonce osiřely. Ve
městě Labutta jsme zřídili centrum, kam se
mohou obrátit rodiče, jejichž děti se ztratily.
Pátráme také po osudu 56 dětí, které se v této
oblasti pohřešují. A kromě toho se snažíme, aby
co nejvíce dětí mohlo opět usednout do školních
lavic – byť v tomto případě to jsou spíše podložky na podlaze školních stanů, které UNICEF
v podobných situacích používá.
17
Autorství: Ivo Bystřičan, Bohdan Bláhovec
Byli jsme tuze zvědaví, zda je břitkost Jana Krause jen způsobem vystupování nacvičeným pro populární televizní pořad „Uvolněte se, prosím“. Před natáčením jeho dalšího
dílu jsme se s Janem Krausem sešli v kavárně divadla Ponec, abychom si porozprávěli
o pořadu i veřejnoprávní televizi. A musíme se přiznat, že se nám rozhovor ani nechtělo
končit.
TALK SHOW V ČECHÁCH JE FUŠKA
Váš pořad „Uvolněte se, prosím“
patří mezi dlouhodobě nejpopulárnější
pořady veřejnoprávní televize...
Sám se tomu divím.
Čím si diváckou úspěšnost vysvětlujete?
Takzvaných talk shows je přece řada.
To teda není. U nás, v Čechách, je to spíš pořád
samá talk a žádná show. Zvykli jsme si vyloženě
na to, že se nějak pokládají otázky a nějak se
na ně odpovídá, že je v podstatě jedno, jaký je
moderátor. Že by se toho účastnil, vkládal do
toho něco, dělal tu „show“? To teda moc ne.
Kdyby tam místo něho seděl hadrový panák
a otázky jely z nějakého displeje, bylo by to
skoro jedno. Tady byla několik desetiletí ta
tradice, že se v televizi povídaly historky,
nejlépe veselé, když už byly nějaké otázky,
tak musely být uctivé a dobromyslné. To
první už nejde, historky se vyčerpaly a nové
už nějak nejsou. Důležitý je ale ten formát.
Součástí talk show musí být zábava, ta show
v tom prostě musí být. Když tam není, jsou to
jenom ty kecy. Vzniklo to za komunismu, kdy
se v televizi nesměly objevit žádné narážky.
A pro ty funkcionáře bylo narážkou všechno, co
nepochopili. Takže když se dneska něco takového objeví v televizi, je z toho haló, protože
na to lidi nejsou vůbec zvyklí. Taky začalo být
„Uvolněte se“ populární až později, nebylo to
hned ze začátku. Museli si na tu změnu chvíli
zvykat.
Oproti americkým late shows je to ale
pořád mírné, vcelku taková selanka.
Však říkám, tam ta tradice trvá přes padesát
let. Souvisí to taky s otevřeným vyjadřováním.
Tady lidi mlčí jako zařezaní a spíš to z nich
musíte dolovat. Nikdo se nějak zvlášť nerozpovídá, takže oproti Američanovi máte daleko víc práce a musíte furt kecat vy, protože
jinak by bylo ticho. Takže když tady děláte
show, ve srovnání s takovou Amerikou je to
fakt pořádná fuška, člověk si ani na chvilku
neodpočine, protože uplyne chvilička a host
zase mlčí. Další věc je, že sama ta televize má
nějaký problém s tím, když je to nedostatečně
uctivé, když humor není takzvaně laskavý.
Jeden čas snad vymýšleli kritéria pro to,
jaké formy humoru jsou vhodné pro jejich
pořady, aby ta legranda nikomu neškodila.
18
Takže se v těchhle podmínkách snažit vyrovnat
americkým show je trochu těžké, protože ty
podmínky jsou dost jiné. U nás jsou například
dost zaprděné. To vůbec nehrozí, aby se tu do
něčeho šilo. A být to třeba před patnácti lety,
tak se všichni pominou.
Kdysi jste ale dělal pořad „22“, který byl
docela ostrý, velmi satirický a politicky
zaměřený. Co se s ním stalo?
No co by se stalo. Zakázali ho. Pan Puchalský,
teprv třicet let, ale už cenzor, ho prostě zrušil.
Bylo to něco, co tu předtím nebylo, koneckonců pak už taky vlastně ne. Prostě to ukončili.
Dneska už by něco takového asi možné nebylo,
aspoň si to moc nedovedu představit. Ten bugr
v televizi totiž nedělají ani tak politici, jak si
asi většina lidí myslí, ale hlavně ti pánové
zevnitř, kteří se ještě ke všemu berou a tváří
jako nějací obroditelé. A hraje se na tu nesmyslnou vyváženost, což je naprostá debilita ve
smyslu minutu nacisty a pak minutu Žida,
nebo minutu policajta a minutu zloděje a je
z toho objektivita. Z toho se stalo zaklínadlo
a všechno, co je jakože nevyvážené, je problém,
protože je to kontroverzní a někdo by se mohl
urazit. Hlavně, aby to bylo korektní.
Vy sám ale inklinujete ke komentování
politické sféry, ke kritice jejího fungování, napsal jste hodně úderných článků,
zároveň děláte talk show. Nemrzí vás, že
podobnou kritiku nemůžete v plné míře
realizovat i ve vašem pořadu „Uvolněte
se, prosím“?
Tak to se pletete. Já se realizuju tím, co dělám,
a docela mi to stačí. Třeba filmem Městečko
jsem dostatečně vyjádřil svůj postoj k přechodu
od komunismu do kapitalismu. Já nemusím
být v televizi za každou cenu, to není žádná
nutnost. Já tady nejsem od toho, abych dělal
všechno, co ta televize nedělá, a měla by dělat.
Třeba „Uvolněte se, prosím“ není pořad, který
by měl chytit všechny zajíce. Je to určitý formát
a to je potřeba pochopit. Není to tak, že by se do
toho dalo vetknout všechno, co jinak v televizi
chybí. Jestli vás zajímá, proč v televizi chybí
kritika a vůbec nějaké věci, co jdou k jádru, tak
si zajeďte na Prahu 4, na Kavčí Hory, nechejte si
zavolat pána, co se jmenuje Janeček, a zeptejte
se ho a těchhle hochů, ať vám to řeknou. Já to
nevím, a taky by mě to zajímalo.
Na začátku toho pořadu ale vždy
krátkými glosami komentujete události
uplynulé periody na základě novinových
titulků. To taky není velká hloubka
a spíš to působí jako svérázné švejkování, které zrovna nepomáhá proniknout
do problému.
To je ale součástí formátu toho pořadu, což je
potřeba pochopit. Odvíjí se to od toho amerického modelu, je to tam běžné a podezírat
ze švejkování třeba Američany asi zrovna
moc nejde. Ten pořad má za cíl zábavu, nemá
suplovat jiné pořady, které by se politickými
událostmi zabývaly prvotně. A ještě ke všemu, vodit si tam politiky, no tak ti lidi jdou
od televize. Nezajímá je to a to já teda moc
dobře chápu.
ZÁBAVA BY MĚLA BÝT NA
POSLEDNÍM MÍSTĚ
Vy jste předsedou FITES (Filmový
a televizní svaz), kterého se hodně týká
to, jak dneska veřejnoprávní televize
funguje. Jak by podle vás měla vypadat?
Úplně klíčové je, aby byla nezávislá, to je
první věc. Za druhé, měla by mít těžiště ve
zpravodajství, to by mělo být to hlavní, co
nabízí. Pořádné zpravodajství, které jde do
hloubky. Vždycky se zmiňuje BBC a to si myslím,
že je dobrý model. Pak se o tom dá mluvit jako
o veřejné službě. Komerční televize ať si dělají,
co chtějí, to je jejich věc. Veřejnoprávní médium
by ale mělo plnit tu roli nositele kvalitního
zpravodajství. Taky je jediné, kdo si to může
dovolit. Komerční televize a noviny nebudou
vysílat a psát o tom, že ČEZ má nějaký průšvih,
bodejť, když u nich ten ČEZ za těžké prachy
inzeruje. No a zábava, ta by ve veřejnoprávní
televizi měla být na posledním místě, jako ta
nejmíň důležitá součást. Veřejnoprávní televize by měla být nekomerční a alternativní,
přinášet kvalitní informace a ne dělat akorát
tak zábavu.
Čím si vysvětluje to, že zábava, která by
ve veřejnoprávní televizi měla být na
posledním místě, je dneska na prvním?
Ona není na prvním, to tak třeba vypadá jen
pro vás.
Mluvíme o dramaturgickém
schématu ČT.
foto: štěpán mamula
Samá talk,
žádná show
19
To je ovšem potřeba. Ta televize má dva kanály. Vezměte si, že 100 % koncesionářů platí
poplatky a vy nemůžete říci těm 100 % lidí:
„Vy budete financovat zábavu tady těm 3 %.“
Takže první kanál se snaží bavit většinu koncesionářů a ten druhý zase jiné skupiny – ať už
elitní nebo nějaké specializované. Ten první je
určitá obhajoba pro koncese, které musí platit
všichni. Ten druhý je výdobytek, na který platí
taky všichni, ale i když nemají ty specifické
zájmy, uspokojí je první kanál. Ovšem ČT má
řadu problémů ve vnitřní struktuře, protože
se tam za velké peníze rozhoduje o dramaturgických koncepcích a rozhoduje to málo lidí.
Vede to k úzkému spektru vkusu. Výsledkem je,
že nejsou žádné alternativní zábavy, nejsou
žádné věci provokativního charakteru, nic.
Veřejná televize má také testovat publikum
tím, že převezme pořad z jiné televize. Já jako
příklad dávám „Komparz“ na HBO. Vezměte
„Komparz“ a pusťte to. Polovina lidí omdlí.
Neprošel by, skončil by zastavením s argumenty, že to narušuje výchovu dítěte, porušuje
ústavní práva, uráží nemocné, je to rasistické,
protože oni ironii chápou neironicky, čili jako
urážku.
Často se ale používá argument, že není
legitimní, aby veřejnoprávní kanál nebyl
pro masy, když si ho masy platí z koncesionářských poplatků.
To je hloupost. Například dobré zpravodajství
je zásadní věc. Investice 120,- korun do pořádného a kvalitního zpravodajství vůbec není
moc, to je úplný pakatel a vyplatí se to mít.
Vždyť telefon, který mlčí, stojí měsíčně 300,-.
To by zrovna nikoho nemuselo moc mrzet, kdyby
to tak bylo, je to dobrý kšeft. Ono se operuje
s čímkoli. Vždycky, když se vyrábí a vysílá
nějaká blbost, tak se řekne, že je to pro mladší
diváckou skupinu, že mladí to tak chtějí a je
to na ně zaměřené. Ale o jakých mladých se to
tady mluví? Jestli jsou mladí blbí, tak se jim
v tom má veřejnoprávní televize přizpůsobit?
Mě blbí mladí teda vůbec nezajímají, mně je
osobně daleko milejší například starší primář.
Tady se ale ani nehledají noví lidi, nové talenty,
nové způsoby, prostor pro alternativu, místo
pro provokaci.
Myslíte, že ke změně přispěje nástup
digitálních televizí?
Myslím si, že se to zlepší, protože vznikne
konkurence. Abyste měli představu, tady si ti
tři ředitelé brnknou: „Hele, Jarda mě naštval,
tak ho neber taky“, a je to. Jsou tři! Takže kdyby
jezdily tři autobusy, jednomu řidiči řeknete „Ty
jsi kretén“ a oni vám ti dva do smrti nezastaví.
Když jezdí tři autobusy ve městě, jste vyřízení.
Proto si myslím, že se to trochu zlepší. Vznikne
alespoň určitá iluze trhu. Nebude to žádný velký
trh, ale nějací lidé se budou přetahovat a také
budou přicházet noví.
20
Jan Kraus se narodil v roce 1953 v Praze.
Vystudoval gymnázium. Působí jako herec,
moderátor, publicista, dramatik a režisér.
Během devadesátých let soukromě podnikal.
Od dětství hrál ve více než šedesáti filmech.
Debutoval v roce 1966 ve filmu Dva tygři.
V poslední době je znám jako moderátor populárního pořadu Uvolněte se, prosím v České
televizi. Jako pohotový a výrazný moderátor si
získal publikum v televizních talkshow Sauna,
Další, prosím!, O.K. - Občan Kraus a Přesčas.
Spolu s Jiřím Ornestem byl autorem a protagonistou provokativního pořadu Dvaadvacítka.
Vystupuje rovněž v rádiích a publikuje v tisku.
V březnu 2002 se stal předsedou Filmového
a televizního svazu (FITES). Jan Kraus má
čtyři děti.
Nebije se trochu vaše předsednictví ve
FITES a práce pro Českou televizi?
Bije nebije. Když v rámci FITES jdeme s něčím
proti České televizi a podobně, novináři píšou, že
„Kraus podává trestní oznámení na Lamberta“.
Což je úplně mimo, protože to zahrnuje celý svaz
a nejenom mě, jenže to jim je úplně jedno. Znají
třeba akorát mě a FITES ne. U České televize je to
ale ohledně mého pořadu úplně jedno.
RODINA JAKO REPUBLIKA
V audiovizuální sféře působíte od
dětství. Od socialismu jste však neměl
stabilní zaměstnání či angažmá. Proč?
Protože to bylo důležité. Jednak jsem měl velké podezření, že v těch závodních jídelnách
něco sypali lidem do jídla. Já nechtěl, aby mi
to také sypali do hlavy. Taky jsem nechtěl mít
žádné šéfy v tom rudoarmejském světě, protože
u většiny šéfů byla velká pravděpodobnost, že
to bude idiot. Pak jsem se od roku 1990 až do
půlky 90. let věnoval podnikání, žádné audiovizi a ničemu takovému jsem se nevěnoval. Dělal
jsem stavební veletrhy a to docela dobře.
Proč jste toho tedy nechal?
Protože mě to už nudilo, ty faktury. Protože to
jsou jenom faktury. Najednou zjistíte, že celý
váš život je jenom vydělávání prachů, a já zase
tak na prachy nejsem. Pořád jenom vydělávat je
trošku málo. Buď se vám to hromadí, nebo vám
to ubývá, jinak se tam celkem nic neděje.
Vedete k podobné nezávislosti i své
děti?
Já nevím, to oni vedou rodinu. Když já byl dítětem, bylo nás doma pět a dva rodiče a myslím
si, že my jsme byli výtečná republika.
Republika?
Rodina sama je vlastně takový stát. Proto se
jí říká základ státu. Kvalitní monarcha je lepší
než zpackaná demokracie.
A vy jste byli republika?
My jsme určitě nebyli monarchie, protože tam
byli ti dva rodiče a byli poměrně vyvážení.
Vedli nás k tomu, že život by člověk, pokud
možno, v rámci možností měl žít svobodně.
Nezapomeňte, že můj otec tím, že žil v lágru,
považoval socialismus za relativně svobodný režim. Všecko porovnával s Osvětimí. On
bral socialismus jako velmi kvalitní tábor.
Ale jinak ty principy u nás doma vycházely
vždycky z lidské přirozenosti, jejíž součástí
je právo silnějšího – a tím vždycky byl rodič.
On je silnější tím, že vám zajišťuje existenci
a tak dále, ale to je oblast jiná než názorová.
Názorově jsme vždycky vyrůstali v ohromně
širokém rozpětí, někdy to byly velké hádanice.
A názor měl tedy každý a má dodnes každý jiný.
Nás bylo hodně, takže těch názorů bylo taky
hodně. Přesto to vždy končilo tím názorem,
který určovali rodiče.
Vaši sourozenci emigrovali, vy jste
naopak zůstal v Čechách a to přes silnou
kritičnost vůči tuzemským poměrům.
Proč?
Za prvé tu někdo musel zůstat s rodiči, kdo
by se tady o ně staral. A druhá věc je, že když
jsem chtěl, tak mě nepustili. Tak jsem tu zůstal,
ale já byl vlastně rád. Já bych tam byl úplně
vyřízený.
Proč myslíte?
Já jsem nějak hodně na Česko fixovaný, na řeč
i na krajinu, více než asi byli mí sourozenci.
Já jsem chtěl být doma, já chtěl být na Letné
v parku. Jsem jezevcovitý typ, žádný světoběžník. Pro mě by to v emigraci bylo moc těžké.
Říkal jsem si, jaký by to mělo smysl pro moje
děti. Taky by tam mohli skončit, že jeden bude
v autoopravně, druhý číšník a to si pak člověk
říká: „Tos mohl být klidně také doma.“ Člověk
nemá být takhle blbý, což já nebyl, shodou
náhod. Dětem takhle často nic nepřidáte.
Ovšem moje matka všecky poslala ven, aby se
mohli uplatit, a jim se to povedlo.
Jste na volné noze a nezávislý, ale máte
zároveň nějakou hranici, kde byste
nevystupoval a neúčinkoval?
Tak to je velmi jednoduché – čím odpornější,
tím dražší. To je nejlepší recept. Čím více vám
je něco odporné, tím větší cenu si říct. Když
vám to pak dají, přestane to být tak hnusné. Oni
vám to ovšem většinou nedají a je pokoj. Ale za
hnus se platí, to je docela dobrá reciprocita. Ale
jsou věci, které bych nedělal, hlavně některé
reklamy na nějaké druhy výrobků. Musí to být
také spojené s tím, jaký je to výrobek, z jakého
oboru. Třeba na prezervativy bych reklamu
nedělal, na prací prášek také ne. Toto si ale
každý určuje sám a já bych si nikdy nedovolil
říci: „Já to dělám správně, ty to děláš blbě.“
Tohle ať si každý dělá, jak chce.
Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily
Autor: Jiří Ptáček
Řídký (původně hustý) provoz
Za „Hustý provoz“ prohlásila Galerie hlavního města Prahy, v čele s dramaturgyní Olgou
Malou, záměr věnovat svůj prostor na Staroměstské radnici výstavám mladých umělců.
Jenže stačila jedna chyba a „provoz“ začal řídnout. Kvůli předčasnému uzavření výstavy
Groupe Guma Guar odřekla účast významná část umělců i hostujících kurátorů.
Výstava aktivisticko-umělecké Groupe Guma
Guar (GGG) Meze tolerance byla teprve třetí
v řadě výstav plánovaných na letošní a příští
rok. Jejím základem ovšem nebyla „autorská
tvorba“, nýbrž transparenty, letáky a další materiály zapůjčené od zakázaného Komunistického
svazu mládeže. GGG tím chtěla upozornit na
omezování svobody projevu a galerii využít
jako místo, kde lze předložit důkaz, jak jsou
v demokracii umlčovány ideologie neakceptované většinou.
Od tradičně antikomunisticky naladěné české
společnosti si GGG vysloužila odsudek. Odhlédneme-li od internetových diskuzí, jejichž vulgarita je nedílnou součástí komunikace na síti,
byly některé reakce k zamyšlení. Například Jiří
Přibáň skupině vytkl, že „tady nikdo politiku
nevyužíval k řešení uměleckých problémů, ale
pouze se podbízel politice tím, že její jazyk a symboliku bez dalšího nechal volně působit v rámci
konkrétní kulturní instituce“. Seriózní analýzy
a dokonce i sprosťárny na internetu každopádně
patří k častým formám společenské diskuse.
Naproti tomu neobvyklou reakcí byla akce skupiny mladíků, která 1. května vrhla do galerie
a výstavu poničila. V ten okamžik bylo třeba
výstavu uzavřít. Nemusely ale následovat další
kroky, které instituce galerie podnikla.
Kurátor výstavy Karel Srp nepovažoval za
nutné autory o útoku informovat a ti se o něm
dozvěděli s několikadenním zpožděním. Ani
poté s nimi kurátor nekomunikoval. Ředitelka
galerie Petra Hoftichová je zase dlouho odmítala
vpustit a nevyhověla ani jejich žádosti výstavu
znovu otevřít. Na webu se objevilo pouze stručné
sdělení, že prostor byl uzavřen z technických
důvodů. Vše nahrávalo domněnce, že nastalý
problém slouží jako záminka jak se zbavit nepohodlné akce odehrávající se přímo v centrálním
mozku politické moci hlavního města.
Neočekávaná vzpoura
Lidé z galerie každopádně neodhadli, co jejich
jednání vyvolá. Nejdříve se výstavního termínu
vzdaly Sláva Sobotovičová a Patricie Fexová.
Následovali je skupina Ládví, Filip a Matěj Smetanovi, Dušan Záhoranský a Pavla Sceránková
a také hostující kurátoři Vjera Borozan, Michal
Pěchouček a Václav Magid. Důvody spontánní
solidarity snad nejlépe shrnuli bratři Smetanové ve svém písemném prohlášení: „Výstava
byla zastavena, aniž by její kurátor nebo jiná
kompetentní osoba včas podala smysluplné
vysvětlení autorům a veřejnosti. Domníváme se,
že jde o selhání vedení projektu Hustý provoz (…).
Neztotožňujeme se s konceptem výstavy skupiny
Guma Guar, chceme vyvolat diskusi ohledně koncepce celého projektu. Vedení výstavního cyklu je
zodpovědné za jednání pana Karla Srpa, který v roli
kurátora kontroverzní výstavy (…) není ochotný
nést následky a adekvátně řešit situaci.“ Ač jde
o rozsahem malý bojkot, jeho význam může být
velký. Naznačuje totiž, že mladí umělci odmítají
trpnou úlohu „vystavovaných“ a chtějí aktivně
modelovat své vztahy k institucím. Zatímco léta
pouze upozorňovali, že jsou velkými galeriemi
přezíráni, teď dodávají, že podmínkou spolupráce
je plnění partnerské role. Chtějí být vystavováni,
jenže také chápáni, podporováni i bráněni.
Po uzávěrce tohoto čísla NP se ještě uskuteční schůzka Olgy Malé s odstoupivšími umělci
a kurátory. Ta se je pravděpodobně pokusí
přesvědčit, aby změnili stanovisko. Rebelanti
se ovšem shodují, že jim vznesený nárok na
spoluzodpovědnost a partnerství připadá
důležitější než příležitost ukázat se veřejnosti.
V Galerii hlavního města Prahy se tak budou
muset zamyslet nad tím, proč s mladými neumějí
vyjít a jaká pravidla musejí dodržovat, aby si
napravili reputaci.
Je na čase !
DIE GEHILFEN
Je podivuhodné, co všechno zmůže jediný člověk na správném místě.
V Galerii Klatovy/Klenová se šťastně rozhodli, když zaměstnali kurátorku Edith Jeřábkovou, protože právě ona se ukázala být takovým člověkem.
Umí si vybrat schopné vystavující a její výstavy mají vysokou úroveň. O klatovské galerii se díky ní opět mluví s respektem. Novou výstavu Die
Gehilfen Jeřábková přichystala spolu s umělcem Michalem Pěchoučkem a pozvali na ni autory, kteří se z různých stran přibližují ke geometrii
a minimalismu. Pochopitelně nejde o historickou výstavu, ale o mapování možností, jak je zavedený jazyk geometrie obohacován o prvky designu,
retra nebo příběhu.
Die Gehilfen. Galerie U Bílého jednorožce (Galerie Klatovy/Klenová, www.gkk.cz), náměstí Míru 149/I, Klatovy. Výstava potrvá do 27. července.
21
Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily
Autorka: Tereza Marečková
Perpetum mobile houpacího křesla
Bez mužů to jde taky. Možná, že pro někoho to jinak než bez mužů prostě nejde. Námořníci
se bez přístavu neobejdou. A co přístav bez námořníků? Neokázale průzračná próza mladé ženy popisující hledání muže a pokoušení se o dohlédnutí na dno jeho i své vlastní
OSVÍCENÍ VŠEDNOSTÍ
Kulisy přímořského maloměstečka v Dánsku,
kde v panelákovém bytě odkapává život sester
Jany a Tiny, působí velmi neutěšeně. Paneláky
ošlehané prudkým větrem, chladný přístav
s obřími plechovými trajekty, jediná věčně
zavřená restaurace – kraj světa. A k dokonale bezpodnětnému prostředí se ještě přidá
rutina práce na trajektech houpajících se na
moři mezi Německem a Dánskem. Tina sehnala
práci Janě ve stejné „lodní“ parfumerii, kde
pracovala před mateřskou dovolenou. Muži sem
chodí kupovat rtěnky, voňavky a sprchové gely
špičkové kvality, aby jimi voněly ženy, které na
ně čekají. Mezi všemi těmi prefabrikovanými
atributy ženství se Jana seznamuje s mnoha
cestujícími opačného pohlaví, především ale
sama se sebou.
V podstatě už od titulní stránky, na níž je napsaný tak prostince jednoduchý název knihy,
čtenáře zaráží zdánlivě věcný a pevný styl, který by bylo možno s trochou stereotypu označit
za „neženský“. Nepopisuje žádné bouře citů
a pocitů ženského světa trpícího bez opory
rodového protipólu. Jazyk autorky totiž svým
ukázněným a přesným popisem skutečnosti
tyto city raději vyvolává. Jazyk Helle Helle
je pobídkou k dialogu a „dovypravování si“.
Nevyhýbavě, slovo vedle slova, tapetuje konkrétnost panelákového pokoje, jeho strohost
i útulnost. Zároveň už se nesnaží předžvýkávat,
co by takové prostředí mohlo předznamenávat.
Věcně staví do světla svých vět prostor, v němž
se odehrává všední život jejích hrdinek. Právě
všednost se díky tomu povyšuje na téma. Mistrně a ukázněně se banalita proměňuje v zážitek.
Kouzlo autorčina stylu také vyvěrá z chytré
vnímavosti pro detail, který rázem pointuje
celou situaci. Nenápadně se tak do na první
pohled střídmé a dokumentární plochy textu
rozsvěcí zadní plán obrazivých souvislostí.
ZA MAMINKU A ZA MAMINKU
Jako by se v Ženách bez mužů odehrával proces
protikladný romantickým tendencím odvržení
kruté skutečnosti na pomyslném konci světa.
Naopak, zkoumá se jev nevídaný a vzácný.
Přijetí vlastní i všeobecné všednosti jako
daru, chápání sebe sama v horizontálních
i vertikálních souřadnicích. Janina sestra má
malou holčičku. Je úplně přirozené, že je na
výchovu sama. Nikdo se nad tím nepozastavuje.
Malá trápení přicházejí občas pozdě v noci,
ale nemůžou ochromit koloběh práce, péče
a pečení. Dokonce ještě znásobují vděčnost
za pomačkaný zákusek z lodní kantýny nebo
jen slovo navíc, prohozené na rozloučenou po
práci.
Tak jako matka matky a možná ještě kdosi
hlouběji v čase, chová Tina svou Ditu nejspíš
pro stejný úděl. Babiččini muži nebyli dost zajímaví, aby se s nimi dalo žít déle než půl roku,
matčini muži, otcové sester, vpodstatě odešli
po jedné podstatné noci. Kniha ale zdaleka není
žádnou lamentací. Nehraje se hra na dobré
a zlé, jen na muže a ženy.
Za sestrami do bytu už dlouhá léta dochází
nepatřičně křehký a málomluvný mladík Bo.
V průběhu celého děje se tragikomicky pokouší
opravit staré polámané houpací křeslo, v němž
se sestry mimoděk a z nouze meditativně prohoupávaly k praženské podstatě svého bytí.
Jeho opravářská práce je ovšem spíš záminkou
k tomu, aby mohl být v jejich blízkosti. Další
Helle Helle
– místy zakalené hlubiny, kam by snad jednou měla být spuštěna kotva.
Ženy bez mužů
PA S E K A
z řady mužů, který stále znovu selhává, který
potřebuje opatrovat a utěšit a kterému samosebou není co vyčítat. Po zklamáních z opačného
pohlaví i z velkého světa na druhém břehu moře
přichází jako deus ex machina setkání se smrtí,
nepatetické a věcné, ukotvující opět vše do
pravidelnosti a poklidu. Nevyhlížet stále na
břehu, sklapnout dalekohled a jen se radovat z každodenních spolehlivých a blízkých
maličkostí, může být s trochou dobrovolné
skromnosti i osvobozující.
Helle Helle – Ženy bez mužů
přeložila Helena Březinová
vydala Paseka, 2005
Novinky na knihkupeckých pultech:
22
Růže pro Miladu
Básník Ticho,
vydala Concordia 2008.
Hranice
Cormac McCarthy, přeložil Tomáš Hrách,
vydalo Argo 2008.
Squaterský román pro ty, kteří se již někdy
s touto tajemnou a svůdnou setkali. Ti, co tu
čest neměli, se tímto prostřednictvím mohou
dotknout lemu její bývalé slávy.
Hranice je součást McCarthyho volné trilogie, kterou kromě tohoto
románu tvoří ještě prózy Tahle země není pro starý a Krásní koně. Je
situována na jih Ameriky, kam patří tvrdí hoši a jejich ještě tvrdší
pravidla.
Autor: Karel Veselý
Písničkář nachází spásu
Americký písničkář Bonnie „Prince“ Billy je příliš nevypočitatelný na to, aby se mohl
stát zbožňovaným folkovým bardem. Jak ale ukazuje na aktuální kolekci Lie Down in
the Light, umí natočit i desku pro tradicionalisty.
Mezi konzervativními americkými folkaři je Will
Oldham zvláštním úkazem. Místo čistoty stylu
si hýčká své postmoderní výstřelky a chlubí se
ortodoxně punkovým přístupem k natáčení
desek bez sebemenšího zkoušení. Se svým
volnomyšlenkářským přístupem k žánrům tak
mohl natočit desku s postrockovými Tortoise,
spolupracoval s Björk či Sun Kill Moon, hraje
v klipech rappera Kanye Westa a na posledním
EP Ask Forgiveness si dokonce dovolil vystřihnout suverénní coververzi r‘n‘b hitu R Kellyho.
Ve svých sedmatřiceti letech je přesto za
oceánem uctíván jako jeden z vůdců nezávislé
folkové scény, společně například se Sufjanem
Stevensem. Jeho desky z konce 90. let slouží
jako důkaz živoucí síly současné podoby dřevní
americké hudby v časech digitální revoluce.
Jeho nejnovější studiové album Lie Down in the
Light, podepsané uměleckým jménem Bonnie
„Prince“ Billy, nabízí kolekci smířlivých písní. Ty patří mezi nejoptimističtější, jež ve své
kariéře napsal.
NEJVĚTŠÍ PUNKER MEZI FOLKAŘI
Na začátku své kariéry vydával Oldham každou
desku pod jiným jménem. Prý se tak snažil
nespadnout do pasti předvídatelnosti. Byla
to zbytečná starost. Už jedenáct let hraje skoro
výhradně pod jménem Bonnie „Prince“ Billy
a žádná ze sedmnácti jeho desek rozhodně
tuctová není. Apokalypticky temné album I See
a Darkness z roku 1999 je dodnes považováno za
milník obrody amerického indie folku a slouží
jako vzor pro jeho následovníky jako jsou Iron
& Wine či Bon Iver. K temným obrazům blížící
se zkázy se Oldham vrátil na zatím poslední
dlouhohrající desce Letting Go z roku 2006.
Aktuální kolekce však vysílá výrazně pozitivnější signály.
Na albech Bonnie „Prince“ Billyho ještě nikdy
nebylo tolik vlivů country. Snad za to může producent Mark Nevers, který dříve spolupracoval
s kapelami Lambchop či Calexico, které se ke
svým country kořenům hrdě hlásí. Doprovodnou
kapelu navíc z většiny tvoří zkušení muzikanti
z Nashvillu. Jejich tradiční instrumenty, jako
housle, flétna či banjo, dodávají Oldhamově
písničkářství rurální nádech. Na stejnou notu
hraje i vřelý projev zpěvačky Ashley Webber. Ta
zastává v polovině písní druhý hlas. V „You Want
That Picture“ sehrála roli protějšku v partnerské hádce, ale i ta nakonec vyznívá jen jako
hra. Album pak uzavírá „I‘ll Be Glad“. Tato
coververze starší písně Shannon Stephens se
místo meditace o smrti proměňuje v chvalozpěv
s prostou, ale silnou melodií.
JE TO TAK SNADNÉ
Tradiční folk a country jako kdyby svým lpěním
na konzervativních hodnotách ani nepatřili
do naší ironické éry. Bonnie „Prince“ Billy
se dosud úspěšně vyhýbal žánrovým klišé,
a když k „starým americkým hodnotám“ na
Lie Down in the Light nakonec došel, nejsou
to barvotiskové kopie konzervativních hesel.
Přirozeně vyrůstají z pochyb a vnitřních bojů,
jež sváděl na předchozích deskách. Pevné
body našel ve víře, v rodině, přátelích a své
práci. Tucet intimních písní nové desky nabízí
jakousi regulovanou radost ze života. Spíše
než rozjuchané veselí se jimi však vine pocit
vyrovnanosti. Ten doprovází vědomí křehkosti
tohoto duševního stavu a kdo chce, uslyší v nich
i podprahovou melancholii.
„Spása přijde k těm, kteří ji nehledají,“ zpívá Bonnie „Prince“ Billy na albu. Po všemožných úletech
našel na Lie Down In the Light svoji spásu v čistém
písničkářství. Svým posluchačům vzkazuje, že
recept ke štěstí je vlastně jednoduchý: milujte
svoji rodinu, buďte hodní na ostatní a věřte ve
věčnost. Jde to tak snadno, jak se zpívá v úvodní
skladbě „Easy Does It“, až je to někdy podezřelé
i autorovi.
Bonnie „Prince“ Billy : Lie Down In the
Light, Drag City / Domino, 2008.
P.S: Bonnie „Prince“ Billy vystoupí 23. června
v pražském Lucerna Music Baru.
MATMOS SE CHYSTAJÍ STIMULOVAT ARCHU !
Sampler je něco jako stroj na zázraky. Nakrmí se originálními zvuky a najednou máte v ruce ten nejsvobodnější hudební nástroj ze všech. Málokdo si ale této
svobody dokáže užít tak jako americká dvojice Matmos. Svoji navýsost pozoruhodnou hudbu vytváří ze zvuků, které nachytali na operačním sále, v muzeu
občanské války nebo mezi podmořskými živočichy. Nepohrdnou ale ani historickými syntezátory, jež plně využili na aktuální desce Supreme Baloon. Nečekejte
ale seriózní a škrobené akademiky. Svoji laboratorně mikroskopickou práci se zvuky dovedou proměnit v zábavnou zvukovou klauniádu. Příležitostní spolupracovníci Björk dorazí do Prahy poprvé a na koncertě, jež proběhne v rámci průběžného festivalu Stimul, s nimi zahraje také ukrajinská experimentátorka
Zavoloka.
Stimul: Matmos (USA) + Zavoloka (Ukr.), 18. června v 20:00 - Divadlo Archa, Praha
23
Autor: Petr Šourek
éú éú éú éú ropa ropa pá pa pa
Nové představení Jiřího Adámka Evropané je jako vtip bez humoru. Kam se poděl esprit
prvních pokusů nadaného režiséra? Že by i nejmladší generace tvůrců chtěla mít ještě
jednou divadlo jako vzdělávací instituci?
Na samém sklonku uplynulého století HansThies Lehmann ve své knize Postdramatické
divadlo kanonizoval divadelní experimenty
70. let 20. století. Tato kniha zakrátko získala
status učebnice nového divadla. Postdramatické
divadlo stejně jako i jiná post se u nás ovšem
objevilo mnohem později. Je tedy přirozené, že
příslušníci poslední generace českých divadelních tvůrců touží tento handicap vyrovnat a najít vlastní postdramatický výraz. Jedním z nich
je i režisér Jiří Adámek, který si za své zvolil
hudební divadlo čili tzv. théâtre musical.
Bravurním kouskem zvoleného žánru bylo jeho
Tiká, tiká politika, které vytvořil se čtveřicí
herců v roce 2006 v divadle Alfred ve dvoře.
Starší generace kritiků, zvyklá vše odvozovat
z domácích tradic, v Adámkově důmyslné hře
se slovy spatřila voiceband E. F. Buriana. Sám
autor ale poukazoval na své zahraniční vzory: řeckofrancouzského skladatele Jorgose
Asperghise či na scénické koncerty Heinera
Goebbelse. Adámek však nepracuje s hudebním
aparátem nové opery jako oba jmenovaní. Jeho
partitury mají blíže k poezii slovních hříček
a dvojsmyslů, jak ji pěstoval rakouský básník
Ernst Jandl (1925-2000).
Sám sobě laťkou
Tiká, tiká politika si zaslouží všechnu chválu. Je
to představení krátké, rychlé, svěží, překvapivé
a zábavné. Nový kus Evropané je dlouhý, pomalý,
tuhý, dokonale předvídatelný a nudný. Nejlepší
pasáž, věnovaná rokování Evropského parlamentu, nápadně připomíná právě Tiká, tiká,
tentokrát však vsazenou na pole mezinárodní
politiky. Těsnou návaznost na úspěšný kus a trochu opakování bych režisérovi rozhodně neměl
za zlé. Naopak. Takto se tříbí rukopis. Evropané
úspěšně parodují komické stránky bruselské
glossolalie. V této scéně vidíme mluvící hlavy
vybavené tlumočnickými headsety a vůbec nám
nevadí statičnost scény. Herecky zde vynikají
Anna Synková a Pavol Smolárik. Každý ovšem
trochu jinak. Synková vystupuje ze stylizace
mluvící hlavy a strhává emocemi. Smolárik
naopak přísně dodržuje styl mluvící hlavy. Tato
nejednotnost však přispívá k tomu, že jednotlivé
epizody nakonec vyznívají jako série etud, školních cvičení a nácviků prstokladu. Mezi umně
vygradovanými sóly, duety a duely diváka čeká
nekonečné obřadné nastavování výšky mikrofonu. Potencionální pětačtyřicetiminutovka se
natahuje na hodinu a půl mikrofonního obřadu.
Inspirovali se autoři parlamentními zasedáními
nebo rituály koncertů vážné hudby?
Vypadá to, že silnější byla inspirace kulturním
provozem. Daří se vyvolat silný dojem, že sle-
dujeme umění či snad koncert. Máme kulturní
zážitek. Cítíme, že jsme vzděláváni a vychováváni kulturou v koňských dávkách. S politikou
a sjednocenou Evropou tato kulturní seance
však nemá nic společného.
Výhodou briskního kolotoče zvuků v Tiká, tiká
politika bylo, že se zabývalo pouze zvukovou
stránkou politiky. Vycházelo z jednoduchého
pozorování, že politici často hloupě žvaní
a sem tam se podřeknou. V třikrát delších
Evropanech se s impulzivním odporem selského
rozumu vůči politickému žvanění dalo jen stěží
vystačit. Odkazy na terorismus a Spojené státy
působí naivně a pouze reprodukují každodenní
dávku infotainmentu. Tvůrci vypadají, jako by
mohli radit americkému prezidentovi i Evropské komisi, jen si své cenné rady nechávají
pro sebe.
Svou vlastní ženou a Divadlo Letí
Pavol Smolárik exceluje v sólo hře amerického dramatika a scénáristy Douga Wrighta Svou vlastní ženou (I Am My Own
Wife, 2003). Tu uvádí na malé scéně Divadla pod Palmovkou Divadlo Letí. Tato one (wo)man show líčí dramatický životní
příběh proslaveného německého transvestity Lothara Berfelda alias Charlotty von Mahlsdorf. Zavraždil svého otce a na
vysokých podpatcích prošel ve Východním Berlíně dvěma nejrepresivnějšími režimy, jaké kdy dějiny poznaly –nacismem
i komunismem.
17. a 19. června v Divadle pod Palmovkou
24
Autorka: Dominika Prejdová
KULIČKY BEZ TVARU
Olga Dabrowská dlouho spolupracovala s Petrem Zelenkou, mimo jiné na Knoflíkářích
a Samotářích. Kromě toho je i autorkou několika scénářů psaných pro televizi. Její
debutový povídkový film Kuličky vypráví o tom, jakými způsoby ženy všech věkových
skupin manipulují s muži. Říká se, že povídky jsou autorsky nejtěžší. Je nutné rychle
a přitom dostatečně jasně charakterizovat postavy, vyklenout příběh, vytvořit a udržet
pevnou formu i styl. U Kuliček se to bohužel potvrzuje.
Ve filmu Dabrowská vychází ze svého pozorovacího talentu. Každá ze čtyř etud obsahuje
několik přesně vystižených scén každodennosti. Režisérka navíc objevuje nové a neokoukané herecké tváře, které přispívají k jistému
dojmu autentičnosti. Dramaturgicky je film
členěn podle věku.
Úvodní povídka zachycuje formou prologu
dětskou hru, během níž holčička sekýruje
svého novopečeného manžílka. Další dvě jsou
už prostorově i námětově rozsáhlejší variace
na téma, co všechno je žena schopna pro své
účely udělat. Film pak končí krátkým epilogem, jenž pár načrtnutými tahy vykresluje
dusivou péči manželky v dlouholetém vztahu.
Jinak jsou jednotlivé povídky rozdílné stylově
i přístupem k vyprávění.
Úvodní nazvaná Svatba působí jako rodinné
video. Maminčin andílek se nese v pseudodokumentární poloze a zaměřuje se na vykreslení
životního stylu současné mládeže v kulisách
technoparty. Třetí povídka Mravní imperativ je
napůl parodickou protináboženskou agitkou,
jež zobrazuje uzavřené společenství křesťanské komunity. Poslední Pomalu, ale stárnu
je intimní studií stereotypů dlouholetého
manželství.
Koulení po povrchu
Různorodost povídek a jejich prakticky nulová
návaznost vlastně nevadí. Spíše je problémem
jejich obsahová slabost a také to, že žádná
z povídek hlouběji nepropojuje styl s tématem.
Ten tak ztrácí své opodstatnění a postupně
dráždí. V Maminčině andílku funguje odcizené
prostředí technopárty, jehož zobrazením se
film vysloveně kochá, spíše na efekt. V rozvinutí příběhu totiž nehraje žádnou roli. Není
souvislost mezi jím a jednáním hrdinek, protože tak, jak je vyprávěn, by se mohl odehrát
prakticky kdekoli. Neopodstatněně působí
i drsná mluva hlavních hrdinek. Autorka se dál
nezabývá tím, proč jsou mladí takoví, jak je
zobrazuje. Její ambice něco osvětlit tak nepřesáhnou pozorovací komentář. Z toho hlediska
je vlastně nejvydařenější úvodní dětský skeč,
který ve svém přiznaném rámci funguje dobře. V povídce o křesťanské komunitě autorka
podivně kolísá mezi vážností a parodií. Divák
si tak není jistý, jak příběh vlastně vnímat. Na
jedné straně se celkem vážně pojímají hlavní
postavy faráře a jeho svůdkyně ve svých potřebách a zmatcích. Naproti tomu v zobrazení
prostředí křesťanské komunity je zesílen
parodický tón. Ten koresponduje i s vykonstruovanou zápletkou. Podobný kontrast je
i u postav. Zatímco ty hlavní jsou naprosto
bezbarvé, vedlejší křesťanské figurky působí jako panoptikum nesvéprávných jedinců.
Člověk se občas zasměje, ale spíš náhodně
a s rozpaky. Parodie komunity není vykreslená
tak, aby k něčemu opravdu odkazovala, ale
spíše zneužívána pro laciný efekt. Stylová
nevyhraněnost není problémem u závěrečné povídky. Zde se žádný přístup výrazně
neprosazuje. Povídka však, více než ostatní,
dojíždí na slabý děj. Je sympaticky založená
na drobných, psychologicky přesných pozorováních vztahového boje. Na silnou etudu
to však nevystačí. Stejně jako ostatní nesahá
nad rámec odpozorované reality a dává jí jen
lehce ironický komentář.
Mimo důlek
Svébytný svět f ilm nevytváří, stejně jako
neformuluje vlastní názor. U jeho sledování
tak postupně narůstá pocit lhostejnosti.
Kuličky jsou tedy z těch filmů, u nichž si pořád
uvědomujete, že sedíte sami za sebe v kině.
Občas se vás z plátna něco letmo dotkne, ale
nikdy dostatečně na to, aby byl film opravdu
zážitkem.
Novinky na DVD
V červnu vycházejí v distribuci HCE dva mimořádné filmy na DVD.
Prvním z nich je Lady Chatterley (2006), zřejmě nejlepší adaptace slavného románu D. H. Lawrence. Francouzská režisérka Pascale Ferran za něj obdržela
několik filmových cen včetně ceny César za nejlepší francouzský film roku. Film vychází z původní, ne příliš známé verze knihy. Popisuje sexuální vztah jako
proměnu vnímání sebe sama i lidského života. Adaptace vyniká citlivostí a něhou, s níž vznik vášně zobrazuje.
Druhým snímkem je film francouzského režiséra Arnauda Desplechina Králové a královna (2004). Desplechin je u nás znám svými předešlými sníky
Učená pře aneb můj pohlavní život nebo Esther Kahn. Králové a královna pojednávají o složitostech mezilidských vztahů i o rodičovství jakožto
rozhodnutí.
25
Autor: František Staněk
WHITEFRUITS… tichá dohoda
Dvojice mladých českých designérů, kteří uvedli vlastní značku výstavou v Českém
centru ve Stockholmu v roce 2006, vstoupila na scénu domácího designu potichu. Žádné halasné proklamace, více tajemna než sebechvály. Ač mají Gabriel Vach a Antonín
Tomášek velmi odlišné výrazové prostředky, tvoří v naprosté symbióze.
Vach je tvůrce, jehož nápady mohou na někoho
působit jako jednoduché až prvoplánové, ale
vzhledem k tomu jak pracuje s detaily, je evidentní, že přemýšlí mnohem hlouběji, než se
na první pohled zdá. Vše, co navrhne a vytvoří,
povýší dokonalým zpracováním a vlastně vás
neustále drží v napětí, kde koncept jeho výrobku začíná a jestli vůbec někde končí. Někdy lze
nabýt pocitu jakési vypjaté konstrukce za každou
cenu, ovšem funkčnost a především jemný vtip
řešení přesvědčuje o opaku. Ani jeden z tvůrců
nevyniká rozmáchlou a sebestřednou razancí
projevu, nešvarem některých současných designérů z titulních stran křídových magazínů. O to
upřímnější je jejich výtvarný projev.
Nepřímočará zkratka
Anonín Tomášek je designér, jehož výtvarný
projev je ještě subtilnější než principy jeho
kolegy. Obrysy jeho produktů často splývají
s prostorem a jakoby vystupující z mlhy provokují pozorovatele či konzumenta ke zkoumání.
26
To mají oba autoři společné. U obou se vyplatí
hledat a tím pádem i nalézat to, co je jinde na
první pohled zřejmé a snadno okoukatelné. Tím
se dostávám k hlavní přednosti designérské
dvojice. Whitefruits se nikdy nepodbízí, nikdy
nevolí povrchní zkratku za účelem „bezproblémové komunikace“. Pokud dojde, a většinou
tomu tak je, výchozí koncept při realizaci
určitého zjednodušení, často vynuceného
možnostmi materiálu či konstrukčním řešením,
nikdy se nejedná o zkratku vykalkulovanou.
Pokud Whitefruits zvolí zdánlivou zkratku,
koncentrovanou esenci ideje, můžete si být
jisti, že půjde o „nábližku hlubokým lesem“.
Nejen, že vám nic neusnadní, ale naopak vás
donutí pátrat po smyslu a původním záměru,
znovu hledat cestu, zcela jistě se něco dozvíte
o sobě a možná i o autorech.
Zcela nové měřítko
Tvůrčí proces Whitefruits není snadné definovat a popsat, a od designérů samých nelze
čekat žádnou nápovědu. Ovšem netřeba se bát,
protože výsledky jejich práce jsou předměty
denní potřeby veskrze praktické, splňující
kritéria běžného užívání. Nebo jsou naopak
tak krásné, že mohou být použity jako dekorace, zcela nové měřítko, kterému je třeba
se přizpůsobit. Umí tedy působit stejným
dojmem jako práce jejich povrchnějších vrstevníků. Navíc je v každém produktu, který
Whitefruits pustí „do oběhu“, zatavena stopa
i emoce dlouhého tvůrčího procesu. Vnitřní
světlo jinak „mrtvých mteriálů“ září jemně,
ale téměř neomezeně.
Text jsem uvedl slovy „tichá dohoda“ a lze
jej uzavřít konstatováním, že výstižnější by
asi bylo pojmenování „velmi tichá dohoda“,
ale to už nechám na vás. Neslibuji, že si
budete jisti jakou dohodu a s kým přesně jste
uzavřeli. Ovšem pokud ji stvrdíte tím, že si
koupíte nějaký „kousek“ z dílny Whitefruits,
určitě ji budete vnímat jako dohodu pro sebe
výhodnou. Výjimečné kvalitě totiž zatím
neodpovídají velice příznivé ceny, za které
lze vázy a vázičky, hrnky, misky, talíře i dekorativní předměty získat. Vzhledem k tomu, že
Whitefruits v nedávné době zahájili provoz
ve své nové dílně v pražských Nuslích a ta se
postupně stává i místem setkávání mladých
umělců a tvůrců, máme naději, že bude vznikat více nových kolekcí. I když možná právě
množství a široká škála kolekcí a produktů
není to, po čem tvůrci touží.
WHITEFRUITS – Gabriel Vach se narodil ve
Vimperku a Antonín Tomášek v Ostrově nad
Ohří. Společnou značku založili roku 2006
a od té doby se účastní akcí jako je Designblok (2006, 2007) nebo Supermarket (2007).
V současnosti jsou jejich díla součástí
výstavy Křehký by Czech Republic uvedené
na loňském Designbloku, která putuje po
Evropě i v zámoří Účastnili se také nedávného designérského projektu studia Tai2
(Školní) židle 1+6. Jejich výrobky lze koupit
v obchodech Futurista www.futurista.cz,
HardDecor www.harddecor.cz nebo přímo
na www.whitefruits.cz
„Když se ti někdy zdá, že je život příliš těžký, zkus trochu napodobit klauna, kterému sice srdce pláče, ale který přece se smíchem...“ (dokončení
v tajence)
Vyluštění tajenky z čísla 306: Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo. (Ruth Rendellová)
Tajenku posílejte na e-mail [email protected] a uveďte svou poštovní adresu. Vylosujeme tři výherce. Ceny do soutěže
– 3x 4CD Grahama Greena – Lidský faktor – špionážní román v hl. rolích s Jiřím Adamírou a Hanou Maciuchovou – poskytl
Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz,
tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna
Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
27
Autorka: Eva Bořutová
Průřez prodejcem
Ivan, Budějovická
Jmenuji se Ivan a Nový Prostor prodávám na Budějovické. Prodával jsem dřív na
I. P. Pavlova, ale na Budějovické měla moje přítelkyně stánek s párky v rohlíku
a já ji chtěl podpořit, tak jsem se přesunul k ní. Teď mě to trochu mrzí, protože na
Budějovické prodám méně časopisů. Nový Prostor prodávám úplně od začátku,
to se ještě jmenoval Patron. Je to už 8 let. Není moc prodejců, kteří tak jako já
pamatují, jak to všechno začalo. Před tím, než jsem začal prodávat Nový Prostor,
jsem pracoval v dolech. Pak jsem si našel jinou práci, kopal jsem pro jednu telekomunikační firmu. Kopání ale bylo sezónní, v zimě nebylo moc co dělat. Nakonec
jsem skončil bez domova na nádraží v Pardubicích. Přestěhoval jsem se do Prahy,
tam jsem potkal svojí novou přítelkyni a taky jsem zjistil, že existují různé
charity. Jenže mně charita nestačila, hledal jsem opravdovou práci. Snažil jsem
se pracovat na různých brigádách, vykládal jsem třeba kamiony. Nakonec jsem
potkal zakladatele dnešního Nového Prostoru a ti mi nabídli, že bych mohl jít
prodávat časopis, tak jsem na to kývnul. Nový Prostor prodávám rád, protože
lidé mě znají a já s nimi rád komunikuji. Někdy to ale není úplně jednoduché.
Mám něco s levou nohou, ani nevím přesně co, snad se to objevilo po těch
letech, jak celé dny a hodiny stojím. Není to na první pohled vidět, protože se
snažím být vždy čistý, ale pro mě je to problém. Kvůli tomu ani nemůžu vzít
nějakou jinou práci, těžko bych mohl pracovat někde na stavbě. Takže lidé
si myslí, krásný zdravý chlap, může dělat všechno, ale tak to není.
Jindy se mi zase posmívali školáci, že křičím „Nový Prostor“. Tak jsem šel za
nimi a povídám: „Kluci, tady máte padesát korun, vy budete hodinu křičet
‚Nový Prostor’ a já budu držet časopisy.“ Takové věci už beru s klidem,
sportovně. S přítelkyní jsme se nakonec rozešli (i když se stále vídáme)
a já teď bydlím u kamaráda na Kačerově. Výhoda je, že mám svůj pokoj.
Horší je, že tam není voda ani elektřina. Koupat se chodím pravidelně
každý třetí den do Holešovic, od Nového Prostoru dostáváme poukázky,
za které tam můžu jít. Teď jak budou vedra, tak se budu chodit koupat
každý druhý den. Ve vedlejším pokoji bydlí můj kamarád lešenář. Dřív
bydlel ve stanu, tak jsem ho pozval do kamarádova bytu. Je to dobrý
chlap, ale občas moc pije alkohol. To se mi nelíbí, ale chápu ho, má
složitou rodinnou situaci. O svojí vlastní rodině toho moc nevím,
už dlouho jsem je neviděl. Na Opatově bydlí moje sestra, už je 25
let vdaná, a můj bratr se přestěhoval do Holandska. Otec už nežije.
Když mám volno, chodím rád na ryby. Teď už to ale nejde, Vltava
je špinavá a navíc nemám rybářský lístek a na černo bych chytat
nechtěl. Kdybych si mohl vybrat jakoukoliv práci, chtěl bych dělat
detektiva. Zjišťoval jsem si kdysi, jestli by to nešlo, ale tenkrát to
znamenalo vstoupit do strany a jít na školu, takže tahle práce pro
mě zůstává jen snem.
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
28
Uličníci tvoří
Úvaha o ženách
Když mě napadlo, že napíšu úvahu
o ženách, nedošlo mi, jak složité je to téma.
Vycházejme tedy z toho, že jako heterosexuál mám ženy prostě rád. Byl jsem dvakrát
ženatý a mezi tím měl nějaké ty přítelkyně.
Se ženami je to však složité. Ženy totiž
myslí jinak. Čím je muž inteligentnější, tím
menší má možnost pochopit ženu. Vězte
ale milé dámy, že vás tím nehodlám urazit.
Zajímavé je, jak to vymyslela příroda. Dříve,
vzhledem k vývoji člověka, jako konečně
jakéhokoliv jiného živočišného druhu,
byla vždy samička předurčena k tomu,
aby zajišťovala přirozenou reprodukci.
Sameček byl zase předurčen k tomu, aby
lovil a postaral se o potravu pro potomstvo,
nebyl-li to náhodou sameček kudlanky
nábožné, případně pavouka „černé vdovy“.
K čemu je ale takové rozdělení dnes?
Mnohé ženy mají vyšší postavení než jejich
partneři. Mnozí muži pracují v domácnosti
a pečují o potomstvo. Možná, že v dnešní
době to nikoho ani nepřekvapuje, ale
takhle to příroda nevymyslela. Může za
to zase jen člověk. Nejsem členem žádné
politické strany ani žádné sekty. Nevěřím
v boha, protože by církev byla nezničitelnou institucí, ale věřím, že celý vesmír
něco řídí. Proto já bohu říkám prostě něco.
Ani to něco není dokonalé, tak jak bychom
dokonalost mohli chtít sami od sebe? Ženy
mám přesto rád. A proč žádnou nemám?
Asi proto, že momentálně prodávám Nový
Prostor (kterého si mimo jiné velmi vážím).
Nejsem proto lukrativní jako samec lovec,
živitel a na charakter a srdce se dnes žádná
nedívá. Že by to bylo zase o penězích?
prodejce Milan, Vltavská
Stalo se, že…
kojnou matku této rubriky Evu Bořutovou
kouslo klíště. To by samo o sobě nebylo nic
tak hrozného. V těchto jarních dnech, které
se svou kadencí spíše podobají létu, je těchto
parazitů všude kolem mnoho.Evino klíště však
bylo jedno z těch záludnějších. Takové, kterému
nestačí vás pouze připravit o pár mililitrů krve,
ale ještě vám navíc vpraví do těla zákeřnou
infekci.
A tak nebohá Eva leží v těžkých horečkách doma
a my všichni doufáme, že se brzy uzdraví.
Možná je nasnadě říci, kdo že jsem já a co že
tu vlastně dělám.
Jsem někdo, kdo se v těchto dnech čerstvě
přisál na tělo Nového Prostoru a vstoupil tak
do jeho redakce. Ptáte-li se je-li mým cílem
infikovat organismus časopisu, dočkáte se
kladné odpovědi. Stejně tak však není mým
záměrem časopis paralyzovat ani mu odsávat
potřebnou krev a doufám, že krev nebudu pít
ani vám.
Obávám se, že v rámci aktuálního zastupování
paní Evy, nebudu schopen její „bridgitjonesovské“ deníkové spontánnosti a tak vlastně
ohledávám, z které strany se zakousnout.
Co se tedy všechno vlastně stalo ?
Stalo se, že český ústavní soud
neshledal poplatky u lékaře
v rozporu s ústavou. Stalo se, že česká
vláda se dohodla na neplacení poplatků
u lékaře pro děti a důchodce v ústavech. Stalo se,
že český premiér s místopředsedkyní Poslanecké
sněmovny a ministrem dopravy strávili týdenní
dovolenou ve vile italského premiéra. Stalo se,
že francouzský prezident maďarského původu
navštívil Polsko. Stalo se, že míroví aktivisté
vyhlásili vlastní stát jménem Peaceland, který se
rozléhá na místě plánované výstavby amerického
radaru. Stalo se, že člen týmu „naši hoši“, olympijský vítěz a hokejista, zabruslil v oranžovém
dresu na led předvolební kampaně. Stalo se, že
romská kapela složila píseň o vicepremiérovi
ČR. Stalo se, že architekt blobu byl vybrán jako
sociálnědemokratický poradce pro kulturu. Stalo
se, že bulvár informoval o ukončení vztahu mezi
pražským radním pro kulturu a Miss World. Stalo
se, že manželka českého slavíka porodila dceru.
Stalo se, že divadelníci s transparenty a hudebními nástroji vnikli na zasedání zastupitelstva
hlavního města. Stalo se, že primátor hlavního
Anketa
Z JAKÉ VĚCI, KTEROU JSTE KDY VYROBILI,
JSTE MĚLI NEJLEPŠÍ POCIT?
Když jsem koncem osmdesátých let pracoval jako montér, postavili jsem v Teplicích
vodojem.
František, Jiřích z Poděbrad
Tak to už si nepamatuju. Od roku devadesát
s prominutím lezu po držce a jestli jsem někdy
něco vyrobil, tak už je to dneska pasé. Pro mě
už to neexistuje a je mi to jedno.
Zdeněk, Lužiny - Metro
Když jsem ležela jako pacient v psychiatrické
léčebně v Bohnicích, tak jsem tam ušila polštář z chemlonu. Z toho jsem měla ohromnou
radost.
Majka, Masarykovo nádraží
Byl to ručně vázaný koberec TAPIKO. Dělal jsem
ho ještě na škole, někdy začátkem osmdesátých
let. Dneska ho má sestra ve svém bytě.
Standa, Muzeum
Já mám dobrý pocit vždycky, když dobře
uvařím, vyperu a tak. Zkrátka z takových
těch malých věcí. Hrdá jsem na sebe byla ve
chvíli, když jsem dokázala sama opravit synovo
kolo.
Angelika, Barrandov
města opustil zasedání, aby se záhy vrátil
s půllitrem piva. Stalo se, že čtyřicetiletý
řidič kamionu z Horňácka byl národem prohlášen za popovou hvězdu budoucnosti a obdržel
šek na jeden milion korun. Stalo se, že Slovensko
získalo jednoznačnou podporu k přijetí jednotné
evropské měny. Stalo se, že němečtí farmáři zalévali mlékem stromy. Stalo se, že prezidentovi
České republiky byl implantován umělý kyčelní
kloub. Stalo se, že protestující hladovkáři se
rozhodli svou hladovku na jeden den přerušit.
Stalo se, že několik osobností českého kulturního
a politického života se rozhodlo držet jednodenní hladovku. Stalo se, že bratr nejhledanějšího
teroristy světa naplánoval výstavbu třicetikilometrového mostu, který má spoji Džibuti s Jemenem. Stalo se, že demokratickým kandidátem na
prezidenta Spojených států nebude nejspíš žena,
ale černoch. Stalo se, že sonda na čtvrté planetě
sluneční soustavy pořídila obrázky ledu. Stalo
se, že mistrovství Evropy v populární míčové hře
bylo zahájeno.
Přeji Evě Bořutové brzké uzdravení.
Bohdan Bláhovec
29
SMS a emaily
Maily
Vážení přátelé v redakci Nový Prostor,
byla jsem celkem věrnou zákaznicí některých vašich prodejců a tedy čtenářkou Nového
Prostoru.
Lituji, ale váš časopis si již nebudu nadále
kupovat, protože jste v čísle 303 přistoupili
k intoleranci a nedemokratičnosti a dali jste
příležitost v článku »Dekomunizace« jednostranné a hloupé propagandě hnutí, které provozuje aktivity na hraně slušnosti a zákona.
Váš časopis se profiloval zejm. jako časopis
o nekomerčních tématech, často lidskoprávních,
environmentálních, sociálních, zabýval se menšinovými žánry, ochranou minorit, vyloučenými
společností apod. Bohužel, do tohoto profilu
hrubě nezapadl text napsaný autorem Františkem
Staňkem. Projekt Dekomunizace, navazuje-li na
projekt Trikem proti komunismu (jak je uvedeno
v záhlaví článku), se opravdu nemá čím chlubit.
Na návrzích triček, která se od roku 2005 prodávala (či vystavovaly se návrhy), byla vysloveně
xenofobní, takřka rasistická hesla, resp. obrázky
vyzývající k otevřenému násilí na lidech, kteří
se hlásí ke komunistické straně. Výzvy typu
INZERCE
NOVÉ ČÍSLO
K dostání v knihkupectvích, s výraznou slevou v redakci RR
nebo jako předplatné: 148 Kč zašlete složenkou na adresu
Revolver Revue, Jindřišská 5, Praha 1, 110 00 (III. schodiště),
nebo na č. ú. 171178049/0300. Ve „zprávě pro příjemce“
uveďte „RR 71“. Další informace www.revolverrevue.cz,
telefon 222 245 801, e-mail [email protected].
Pokud chcete být informováni o novinkách z Revolver Revue,
zašlete svůj email na adresu [email protected]
30
„Zabij si svého komunistu!“ apod. nepatří do
demokratické společnosti, za kterou se tato
pokládá. Mnoho hesel a obrázků bylo vysloveně
za hranicí zákona otevřenými výzvami k fyzické
likvidaci jedné skupiny obyvatel. Nemluvě již
o sprostotě a vulgaritě řady návrhů, resp. hotových triček. (...) Proto mě hluboce zklamalo, že
redakce Nového Prostoru sáhla k takovémuto
vysloveně xenofóbnímu tématu a dala prostor
šíření nenávisti mezi lidmi – nikoli zásahem do
minulosti, ale v současnosti. (...) Konstatuji, že
tímto článkem jste ztratili pro mě velmi přitažlivý
tolerantní, sociální a lidskoprávní charakter a,
k lítosti vašich prodejců, si časopis již nadále
nebudu kupovat. Asi jste zapomněli, kdo si mimo
jiné vaši tiskovinu kupuje – jsou to lidé veskrze
sociálního cítění, schopnosti empatie, odpůrci
komercionality, samozřejmě i lidé levicového
zaměření... Nebo si snad myslíte, že lidé pravicového přesvědčení, kterým jejich mluvčí neustále opakují, že si každý musí ze své šlamastyky
pomoci sám a že individualismus je ta správná
ideologie, jsou většinovými čtenáři časopisu
distrubuovaného lidmi bez domova?
S pozdravem,
Monika Hoření, Praha 4 (tisková mluvčí KSČM,
pozn. red., redakčně kráceno)
Vážená paní Hoření,
náš časopis se způsobem, který popisujete,
profiluje i nadále. Z toho důvodu prvoplánově
nestraní žádným ze stávajících politických ideologií a naopak se je snaží demaskovat, rozkrývat
jejich podstatu. Můžete si všimnout, že proto
poměrně často kritizujeme jednání mnoha tuzemských politických stran a jejich představitelů
a nevycházíme přitom z marketingových úvah
o voličském složení našich čtenářů. Ty považujeme za inteligentní a předpokládáme, že si po
přečtení článků udělají názor na věc i autora
sami, byť by třeba byl nesouhlasný. I to totiž
může být pro mnohé hodnotné. S výzvami typu
„Zabij si svého komunistu!“ se pochopitelně
neztotožňujeme, naopak: připadají nám velmi
hloupé a nemístné. Jsou produktem naivního
radikalismu, který neumí a nechce rozlišovat.
Jsme však trochu na rozpacích z toho, že
o „jednostranné a hloupé propagandě“ musíme
slyšet právě od vás, tiskové mluvčí strany agenta
Falmera, bachaře Vondrušky či stalinisty Exnera.
Tento rok se KSČM přihlásila k výročí Vítězného
února, váš pan předseda dokonce mluvil o ústavně
čistém předání moci. To se zdá „na hraně slušnosti“ zase nám. Ani váš nedávný sjezd, na kterém
si mladí radikálové z rozpuštěného KSM podávali ruku se starými stalinistickými harcovníky,
v nás mnoho důvěry nevzbudil. Tím spíše, že na
něm opakovaně zaznívalo cosi v tom smyslu, že
„omlouvání se za minulost“ už bylo dost. Dokud
budou vaši soudruzi opěvovat třídní boj a bagatelizovat komunistické zločiny jako drobné excesy,
varování před „šířením nenávisti mezi lidmi“
nebude z vašich úst znít zrovna přesvědčivě. Až si
v těchto věcech uděláte ve straně pořádek, budou
vaše slova o poznání důvěryhodnější.
S pozdravem,
redakce NP
Vážená redakce,
Chtěla bych reagovat na článek pana Sikory
„Brno spletité a nehybné“. Dalo by se říci, že
s panem Sikorou souhlasím, i když o mém rodném městě místy nepíše velice lichotivě. Jednu
věc však musím opravit, a to autorův odstavec
o tzv. Brněnském pochodu smrti, o kterém
píše, že se v Brně neslaví. Pan Sikora je asi též
„nehybný“, když si ještě nestačil všimnout, že
např. Forum pro česko rakouský dialog ve spolupráci se studenty Ústavu germanistiky při FF MU
pořádá Měsíc německé kultury v Brně-Deutscher
Mai, kde se mohou jak germanisté, tak i veřejnost dát mimo jiné Cestou vyhnaných z Brna
do Pohořelic nebo navštívit vernisáž či přednášku. Podrobnosti na www.a-cz-dialog.net.
Jinak bych chtěla celé redakci NP a všem prodejcům poděkovat za velice kvalitní čtení a popřát
mnoho úspěchů.
S pozdravem,
K.Ostrčilíková
SMS
Dobry den, jsem nadsena z noveho pojeti NP.
Zajimave cteni od zacatku az do konce. NP si
kupuji od prijemneho, slušného prodejce Honzy
od Billa Holešovice. Zizkova
Zdravim, pani Borutove se opet povedl vyborny
clanek (o sestrenici). Jisteze je nadneseny, ale
hezky se cte. Stylem pripomina povidky Simka
a Grossmana, ale to je v poradku-jen tak dal.
Láčis z Blanska
Hezky den, chtela bych podekovat panovi, kt.
Prodava NP na Zlicine. Je vzdycky moc hodny
a mily. Uz jen usmev od nej a prani dobreho dne
mne presvedci, ze si NP proste musim koupit
i priste:)
sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected]
Surikata je malá a čiperná
šelma. Srst má barvu od
pískově zlaté až po svítivě
oranžovou.*
* Přesvědčte se, kdo je opravdová šelma mezi kulturními
časopisy. Každou středu čerstvá literatura, poezie,
výtvarné umění, hudba, ﬁlm, divadlo a společnost.
Srst má také svítivě oranžovou.
Jistota předplatného na www.send.cz
A2
www.tydenikA2.cz
Tiráž
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Nádražní 56/740, Praha 5 – Smíchov, 150 00,
tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, email: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Ivo Bystřičan, redakce: Tomáš Bojar,
Bohdan Bláhovec, korektury: Zuzana Josková, art director: Štěpán Bartošek,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město,
tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]),
Alena Vosáhlová ([email protected]), Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová,
tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům
Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]),
Ostrava - Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava - Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16,
301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc - Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.:
+420728188184, ([email protected]), Pardubice - SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
kulturní týdeník
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu
financujeme například nákup léků pro
prodejce, provoz kuponového obchodu,
ubytování a ošacení některých prodejců
či tréninky fotbalového týmu.
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500
Spálená guma,
brzdová kapalina,
exkrementy a krev.
Pokud vám to nevoní,
netelefonujte za volantem
bez handsfree.
CRASH
The new fragrance for men
Kampaň vám přináší T-Mobile a Autoklub ČR.

cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce

Transkript

Podobné dokumenty

Desková hra - Age of Empires III - Chrudimka.cz

ceník ke stažení

PROGRAM KINA AERO NA MĚSÍC červen 2008

pravé boží pomazání

Velký akademický senát zasedne v lednu v novém složení

jaro / podzim 2016

Bakalářský a magisterský studijní program 1999-2000

PROVAZ, Lukáš: Historie Městského národního výboru Kutná Hora v