ke stažení - Neúspěšný atlet

Řekněte dámo...
Podrobná historie kapely Neúspěšný atlet
2001 - 2005
Předmluva
6. ledna 2006 hrál Neúspěšný atlet v Balbínově poetické hospůdce v Praze na
Vinohradech a ta hospoda praskala ve švech. Předvedli jsme některé nové písničky, které
sklidily úspěch, kapela hrála jako o život a lidé se podle všeho dobře bavili. Pozoroval jsem je
zpoza bicích a v duchu jsem vzpomínal na to, co všechno předcházelo tomu večeru. Jak
vlastně celé to dobrodružství začalo? Co bylo tím impulsem, který dal do pohybu lavinu
pozdějších událostí? Jak jsem tak vzpomínal, zděsil jsem se, že už si na spoustu věcí
nepamatuji a přišlo mi to líto. Proto jsem pak doma vyhrabal své staré diáře a s jejich pomocí
jsem se pokusil rekonstruovat podrobnou historii kapely Neúspěšný atlet, aby mohla být
zachována budoucím generacím. No, spíš jsem se chtěl trošku pobavit.
Petr Hugo Šlik
(Praha 19.1.2006)
1
Prolog
Jednoho dne, někdy kolem roku 1996 (bližšího časového určení bohužel nejsem
schopen), přišla moje mladší sestra Zuzana ze školy domů a řekla mi:
„Mám skvělej název pro kapelu.“
„Jo? A jakej?“ zeptal jsem se.
„Neúspěšný atlet.“
„Jak jsi na to přišla?“
„My jsme měli esvéčko1 a učili jsme se o Sokratovi. Říkali nám, že než začal
filosofovat, dělal spoustu různých věcí. Mimo jiný byl prej i neúspěšnej atlet. Hned jak nám
to učitelka řekla, bylo mi jasný, že to je skvělej název pro kapelu.“
„No, to jo. Takže konečně nějakou založíš?“
„Určitě. Ještě nevim kdy, ale hlavně, že už mám název.“
Ten název se mi opravdu líbil a dost jsme se těšil, až Zuzka (která se tou dobou učila
na saxofon) tu svojí kapelu konečně založí. Během let jsem se jí často ptal, jak to vypadá, ale
žádná kapela toho názvu stále nebyla na obzoru. Já jsem hrál v Prapodivce 2, která se slibně
rozjížděla a tak jsem neměl pro ten skvělý název využití, ale opravdu se mi líbil.
Co přesně se mi na něm líbí? Myslím, že má skutečně jakýsi filosofický rozměr. Líbí
se mi, že Sokrates, člověk o kterém se učí děti na školách tisíce let po jeho smrti, byl také
v něčem neúspěšný. Myslím, že to je docela sympatické poselství. Nedaří se vám v nějaké
činnosti? Jste neúspěšní při plnění nějakého úkolu? Hlavu vzhůru – nemusí to vůbec nic
znamenat. Můžete být úspěšní v něčem jiném! To je přece skvělé, ne?
Ten název zní zajímavě a nabízí spoustu dalších možností. Především můžete skvěle
mlžit o vzniku názvu kapely. Tak vznikla o mnoho let později fáma o tom, že jsme se dali
dohromady v TJ Lokomotiva Horní Měcholupy. Celý svět atletiky nabízí spoustu příležitosti
ke slovním hrátkám (Kapela, která skáče přes překážky...) a to ani nemluvím o celém
nekonečném světě neúspěšných mužů a žen, který se vám otvírá. Možnosti fabulace na tomto
hřišti jsou skutečně obrovské.
Postupem času mi bylo stále jasnější, že Zuzka tu svojí kapelu nikdy nezaloží, a já
jsem si na to jméno začal brousit zuby. Čekal jsem, až přijde ta pravá chvíle a já založím
kapelu plnou skvělých a zajímavých lidí, kapelu, která bude hrát veselé písničky pro
neúspěšné i úspěšné. Když konečně přišel její čas, prostě jsem Zuzce to jméno ukradl.
2
1
Štěpán
Věci se daly do pohybu v roce 2001. Někdy v tom roce jsem si řekl, že uzrál čas na
novou kapelu. Prapodivka sice hrála čím dál tím lépe, z kluků v kapele se vyklubali výborní
muzikanti, ale styl, který jsme hráli, mě už tolik nebavil a já cítil, že by to chtělo nějakou
změnu.
Pokud si dobře vzpomínám, byl prvním člověkem, kterého jsem v souvislosti s
novou kapelou oslovil, můj dávný spolužák ze základní školy Štěpán Valouch. To je kluk,
s kterým jsme si užili hodně legrace a který se na hudbu dívá zhruba stejně jako já. Dodnes
hraje na kytaru v příležitostné kapele Jackylovy slipy,
která na svatbách a narozeninách hraje převzaté písničky.
Sešel jsem se s ním v žižkovské hospodě U Vystřelenýho
oka a tam jsem mu předestřel svojí ideu nové kapely
s pestrým
nástrojovým
obsazením
hrající
vlastní
písničky. Definoval jsem mu to jako „...takovej barevnej
bigbít,“ což bylo myslím docela odvážné, protože jsem
tou dobou neměl ještě ani notu. Štěpán tenkrát řekl, že do
toho se mnou nepůjde, že chce už jen občas hrát se
slipama a jinak se hudbě nevěnovat. Dokončoval
studium architektury a chtěl se soustředit jenom na to.
Mohlo by se zdát, že tahle historka ani nestojí za
zaznamenání, ale pro mne měla velký význam. To, jak se Štěpán rozhodl, mi bylo
samozřejmě líto, ale zároveň jsem ho za to obdivoval. Líbilo se mi, že přesně ví, co chce
dělat, čemu chce věnovat svůj čas. Vystudoval práci, která ho bavila, a nechtěl ji šidit kvůli
něčemu jinému. Tenkrát jsem se pořádně zamyslel, co chci vlastně dělat já. Studoval jsem
geodézii a přesto, že jsem se již smířil s tím, že se jí budu také živit, rozhodně jsem té práci
nechtěl věnovat ani o minutu ze svého života víc, než bude nezbytně nutné. Uvědomil jsem si,
že to, co chci dělat já, je dát dohromady pořádnou kapelu a že tomu musím věnovat všechny
síly, které mám.
3
2
Helmut
Když se mi nepodařilo přemluvit Štěpána, dumal jsem, koho zkusím jako dalšího. O
své budoucí kapele jsem věděl především to, že chci, aby tam byly housle, a že potřebuji
někoho, kdo bude skládat písničky, protože toho já, přes veškerou snahu, nejsem schopen.
Měl jsem veliké štěstí, které jsem možná dodnes pořádně nedocenil, že jsem narazil na Pavla
Kholla. Budu se ovšem muset vrátit ještě trochu do minulosti.
31. března 2000 jsme v říčanském klubu Logo hráli s Prapodivkou společně s kapelou
Za deset deset. To byla parta tří pankrácký hrdlořezů, kteří o sobě prohlašovali, že hrají
pomegrunge. Popravdě řečeno, grunge v tom slyšeli asi jenom oni, podle mě to byl spíš
takový obyčejný bigbít, ale vždycky se mi to líbilo. Svižné krátké písničky, v jednoduchém
aranžmá basa-bicí-kytara a chytré texty. Nebylo to nic složitého, ale náramně dobře se to
poslouchalo. I tahle kapela víceméně existuje dodnes. Na bicí tam hrál právě Pavel, kterému
díky jeho příjmení a díky tomu, že vyrůstal na sklonku 80. let, nikdo od základní školy neřekl
jinak než Helmut 3. S ním se (i když to vlastně platí o všech členech té kapely) výborně pilo,
měl vždycky v zásobě spoustu neuvěřitelných historek
a navíc byl autorem skvělých textů Za deset deset.
Prapodivná společnost se „zadesetdesáčema“ hrála od
té doby poměrně často, a tak jsem mohl sledovat, jak
se ta kapela neustále zlepšuje, a jednoho dne jsem
dokonce vyrazil na jejich samostatný koncert. Bylo to
14. července 2001 Na Slamníku a já jsem se do
poslední chvíle rozmýšlel, jestli tam mám jít, nebo ne.
Kdybych se tenkrát rozhodl zůstat doma a dívat se
místo toho na televizi, možná že by žádný Neúspěšný
atlet nikdy nevznikl. To je varování především pro
mladé čtenáře těchto memoárů – nikdy nedávejte
přednost televizi před jakoukoliv akcí v reálném světě! Nakonec jsem vyrazil a skutečně jsem
nelitoval. V sále sice bylo jen pár lidí, ale kapela hrála, tak jak je to správné, s nasazením,
jako kdyby byl plný sál. Zpěvák Marek Černík alias Mařena si na písničku o vojácích nasadil
nefalšovanou vojenskou helmu s nápisem SEXY BOY, jakýsi bezdomovec, který tam
omylem zabloudil, tančil pod pódiem zamotaný do kubánské vlajky, kterou zřejmě ukradl ze
zahrady nedalekého velvyslanectví, a já jsem si s kapelou „zazpíval“ jednu písničku v rámci
4
soutěže pro diváky. Po koncertě jsme se s Helmutem nějak zakecali a když nás ze Slamníku
vyhodili, přesunuli jsme se do jakési hospody na Letnou. Nevím už, co to bylo za hospodu,
jen si pamatuji, že tam byla velká akvária plná rybiček. Prokecali jsme celou noc a domů jsem
jel až ranním autobusem. To podstatné z našeho celonočního rozhovoru bylo to, že jsem
Helmuta přemluvil, aby se mnou hrál v atletovi. Věděl jsem, že píše skvělé texty a že doma
skládá na kytaru spoustu písniček, které pak Za deset deset odmítají hrát pro jejich přílišnou
vyměklost, a v té hospodě se navíc ukázalo, že docela obstojně zpívá, takže už jsem
nepochyboval o tom, že je to můj člověk. Řekli jsme si, že to zkusíme, ale zatím jsme neměli
žádné další členy, repertoár ani zkušebnu, takže jsme o tom pár měsíců jen neustále mluvili,
jak to tak u nových kapel bývá.
Dnes již vím, jak to celé dopadlo, a musím říct, že to byla trefa do černého. Helmut je
autorem téměř všech písní Neúspěšného atleta a já je mám všechny rád. Z čeho jsem
především nadšený, to jsou jeho texty. Málokdo vám dneska napíše písničku o zavaleném
horníkovi, který si v šachtě zpívá do ticha: „Co po mně zbude, až mě země spolyká?“ nebo o
tramvajákovi, který poté, co odejde do důchodu, jezdí tramvajemi dál, i když už coby
bezdomovec a kterému se v pomatené hlavě pletou názvy konečných zastávek. Poslední
písnička, kterou Helmut zatím přinesl, je o dělníkovi, kterému zavřeli továrnu, a on zpívá:
„Včera mi zavřeli mojí milou, řetězem svázali, popsali bílou křídou...“ Chápu, že každému se
líbí něco jiného, ale nedokážu si představit, jak by se někomu mohly nelíbit Helmutovy texty.
Podle mě jsou skvělé. O tom všem jsem ale tehdy, v létě 2001, neměl ani ponětí.
Vedlejším produktem onoho posezení bylo to, že jsme se domluvili, že budu u
Helmuta bydlet. On tou dobou dostal od rodičů byt v Horních Měcholupech a nechtělo se mu
samotnému platit všechny ty složenky, takže sháněl podnájemníka a já jsem tehdy cítil, že ve
25ti letech mám nejvyšší čas vytáhnout paty z domu. Do Helmutova panelového doupěte jsem
se přistěhoval 1. prosince 2001 a tou dobou již měl Neúspěšný atlet za sebou jednu zkoušku.
To se ovšem musím vrátit ještě jednou do minulosti, tentokrát do prázdnin 2001 v Českém
Lese, a představit další důležitou osobu tohoto povídání.
3
Piňa
To, že Piňa se ve skutečnosti jmenuje Simona Sedlatá, jsem se dozvěděl až v době,
kdy jsem ji znal asi tři roky. To jméno není důležité, protože ona zkrátka vždycky byla a bude
5
Piňou, bez ohledu na to, že dodnes nevím, co to zvláštní slovo vlastně znamená. Vídával jsem
ji pravidelně o prázdninách v Českém Lese a potom během roku v různých hospodách a
koncertech po celé Praze. Tělem i duší je to Španělka, ovšem nějakým nedopatřením se
narodila a byla nucena vyrůstat v nudných Čechách, a tak se alespoň snaží užít si tu co nejvíc
legrace a při každé možné příležitosti utíká na Pyrenejský poloostrov. Připouštím, že tato
charakteristika je poněkud vágní, ovšem já toho o ní opravdu o mnoho víc nevím.
Pravdou je, že jsem ji měl vždycky rád, pro její ochotu neustále zkoušet něco nového a
pro její nezamindrákovaný pohled na svět. V kapele jsem chtěl mít právě takové lidi, bez
ohledu na to, jak dobří to budou muzikanti, takže když jsme se někdy v srpnu 2001 opět
potkali u Celního potoka, nabídl jsme jí místo zpěvačky v nové a skvělé kapele, kterou právě
zakládám a ona nebyla proti. Měl jsem tedy Helmuta coby kytaristu, zpěváka a skladatele a
Piňu - vokalistku. Na skutečnou kapelu to bylo pořád málo, ale aspoň něco.
Zásadním datem, které jsem vydoloval ze svých diářů, je 3. října 2001. Tehdy se
uskutečnila první „zkouška“ kapely, z které nakonec vykrystalizoval Neúspěšný atlet. Stalo se
to takto: Za deset deset tehdy zkoušeli v tělocvičně základní školy v Dolních Jirčanech, což je
vesnice na jih od Prahy. Helmut zařídil, že jsme si tu zkušebnu mohli půjčit a my s Piňou
jsme tam (s asi hodinovým zpožděním) dorazili. Pamatuji si, že ten den bylo děsné vedro a
my jsme byli po půlhodinové cestě autobusem totálně vysušení. Před zkouškou jsme se ještě
stavili v místním koloniálu, kde jsme si koupili několik lahvových piv a rohlíky se sýrem,
coby večeři. V tělocvičně pak Helmut postavil svoje bicí a komba a mikrofony Za deset deset
a přehrál nám několik svých písniček. Já jsem do toho něco hrál na bicí a Piňa si broukala, co
jí zrovna přišlo na jazyk. Chvíli jsme tak blbli a asi po hodině jsme to zabalili, zašli jsme ještě
na jedno točené a vrátili se zpátky do Prahy. Celé to bylo trochu rozpačité a nic moc se z toho
nedalo usuzovat, nicméně pravdou je, že jsme tenkrát „hráli“ i písničku, kterou Neúspěšný
atlet hraje dodnes – Mým milým sousedům.
Na žádnou další zkoušku už Piňa nedorazila. Ještě jsme se pokusili sejít 22. listopadu
2001 ve zkušebně na Pankráci, kde byl připravený i basista Za deset deset Ondřej Richter, ale
tam jsem nedorazil, protože jsem to nenašel, a tou dobou jsem ještě neměl ani mobil, abych se
mohl Helmuta přeptat na cestu (ano, tak dávné to jsou časy).
Piňa se mi pak trochu ztratila z očí. Projekt Neúspěšného atleta zase na chvíli usnul a
ona navíc někdy tou dobou odjela zase na půl roku do Barcelony. Pak jsem ji už bohužel
nevídal tak často jako dřív. Mimochodem, tehdy nám slíbila přeložit jednu atletí písničku do
španělštiny a dodnes nám ten překlad dluží. Uvidíme, jestli se ještě dočkáme.
6
4
Aleš
Neúspěšný atlet se probral ze zimního spánku na jaře 2002. Po státnicích jsem se jen
tak poflakoval, občas jsem zašel na nějakou brigádu, ale nijak jsem to nepřeháněl, čehož
přirozeným důsledkem bylo to, že jsem třel bídu s nouzí. Mým pravidelným obědem i večeří
byly rohlíky s máslem a nějakou kulturu jsem si nemohl dovolit už vůbec. S Helmutem jsme
si pořád říkali, že bychom měli atleta konečně rozjet, ale byli jsme jen dva a vůbec jsme
nevěděli, kde vzít hráče na baskytaru, takže to celé
vyznívalo do ztracena. Ze mne se stal obyčejný
nezaměstnaný povaleč, který doma otravuje vzduch, a
z Helmuta moje vlastní černé svědomí. Neustále mne
pobízel, ať si konečně seženu nějakou práci, nosil mi
domů všelijaké inzeráty a vůbec na mě působil velmi
výchovně. Mně se do práce vůbec nechtělo, ale nakonec
jsem uznal, že mi asi nic jiného nezbude, a tak jsem se po
známých sporadicky přeptával, jestli by o něčem
nevěděli. Jednou jsem se ve vinárně U Sudu sešel
s bývalými spolužáky z vysoké školy Alešem Kopřivou a
Davidem Košťálem, alias Dejvem a toto setkání mi přineslo štěstí. Aleše s Dejvem jsem si
pamatoval především z výuk v terénu, protože oni spolu vždycky bydleli na chatce, kde byl
strašný bordel, a neustále z ní zněla nějaká hudba (vybaví se mi hlavně I Feel Good od Jamese
Browna). Věděl jsem o nich, že poslouchají kvalitní muziku, občas jsme si vyměnili nějaké
cédéčko a občas jsme spolu zašli do hospody. Oba byli podstatně zdatnějšími studenty, takže
školu dokončili o půl roku dříve než já. V době, o které teď mluvím, (jaro 2002) se mi Aleš
neustále pokoušel dohodit nějakou dívku, protože měl dojem, že vedu smutný, opuštěný život.
Mám dojem, že jsem se s nějakou měl setkat i ten večer U Sudu, ale protože jsem dorazil asi o
hodinu později, už tam nebyla. Vůbec to nevadilo, protože se tam staly dvě daleko důležitější
věci. Jednak mi Dejv dohodil práci na katastru, ale hlavně jsem si vzpomněl, že Aleš hraje na
basu v nymburské punkové kapele Litinová vana,4 a nabídl jsem mu, jestli by nechtěl zkusit
novou kapelu, která bude lepší a úspěšnější než vana. Aleš kupodivu souhlasil a my jsme
konečně měli basáka.
Zkoušeli jsme na Pankráci v podivné zděné budce u tamních škvárových hřišť, což
byla zkušebna, kde tenkrát zkoušelo asi deset různých kapel a DJ´s, mimo jiné třeba i Post-it,
7
nebo Za deset deset. Pamatuji si, že jsme měli první zkoušku v tomto složení někdy na konci
března 2002, já jsem měl sraz s Alešem na Pankráci u metra, on si tam koupil hamburger a
zeptal se mě:
„Hele, a ten Helmut, co je to vlastně za člověka?“
Uvědomil jsem si, že vůbec nevím, co mu na to mám říct. Ve skutečnosti jsem měl
trochu strach, jak to celé dopadne. Vlastně jsem Aleše pořádně neznal a neměl jsem tušení,
jak nám to takto ve třech půjde, ale naštěstí už od začátku všechno klapalo. Aleš s Helmutem
si evidentně padli do oka a dařilo se nám nazkoušet zhruba jednu písničku za zkoušku. Tehdy
vznikly například skladby Zpověď slabocha, Za vodou nebo Anděl na neděli. Aleše s
Helmutem to podle všeho docela bavilo a mě taky, protože jsem se snažil hrát jinak než
v Prapodivce, což v praxi znamenalo, že jsem do všech písniček hrál rytmus DISCO 2
z učebnice Koordinace hry na bicí nástroje. Zkoušky byly víceméně pravidelně jednou za
týden a po nich jsme většinou zašli ještě na pivo do hospody U Kouřilů, kde ve čtvrtek bývala
obsluha nahoře bez. Chození na pivo před nebo po zkoušce považuji mimochodem za jeden
z rozhodujících ukazatelů funkčnosti kapely a jsem rád, že tento zvyk přetrvává u atletů
dodnes. Při jednom takovém posezení (mám dojem, že to bylo právě ve čtvrtek) nám Aleš
sdělil, že jeho přítelkyně docela hezky zpívá a jestli bychom nechtěli do kapely ještě
zpěvačku. Oba jsme s Helmutem souhlasili.
Ještě než se vrhnu na Terezu, zdržím se u Helmutova hudebně-divadelního projektu.
5
Helmutovy žemle
Protože Helmut je typickým renesančním člověkem, který se zajímá o umění všeho
druhu, tak kromě skládání písní a malování obrazů napsal také divadelní hru. Jmenovala se
Rozervanci (nebo tak nějak) a rozhodl se ji secvičit s několika svými kamarády. Mně v ní
připadla čestná role hloupého a naivního prosťáčka. V onom kuse (který si už po těch letech
netroufám jakkoliv hodnotit) bylo také několik písní. Tyto skladby secvičila příležitostná
kapela složená z kytaristy a z basáka Za deset deset Mařeny a Ondry Richtera a z kytaristy
Prapodivné společnosti Ondřeje Houšky, který v tomto bandu hrál na bicí. Zpívali tam herci
onoho představení (což prakticky znamenalo Helmut a já). Písničky jsme nazkoušeli celkem
snadno, ale samotná divadelní hra pro nás asi byla příliš velké sousto, tak jsme se nakonec
rozhodli, že veřejně předneseme alespoň ty písničky. Stalo se tak 24. května 2002 U Rafa.
8
Kapela si dala název Helmutovy žemle a vystoupila společně se Za deset deset. Z tohoto
koncertu existuje dokonce nahrávka, ovšem slyšel jsem ji jen asi jednou.
Některé písničky z tohoto nikdy nezrealizovaného představení pak hrál (s jinými
texty) o rok později Neúspěšný atlet při kočování s Velkým vozem, ale nepředbíhejme.
Vraťme se do jarních měsíců roku 2002. Na další zkoušku už dorazila Alešem slibovaná
zpěvačka. Její jméno bylo
6
Tereza
Já jsem ji sice předtím párkrát viděl, ale stejně jsem na to nebyl připravený a
Helmutovi, který ji viděl poprvé, doslova vyrazila dech. Teď nemluvím o tom, že je to pěkná
holka, ale o jejích nezvladatelných záchvatech smíchu. Tereza je člověk, který se opravdu rád
směje, tři čtvrtiny času první zkoušky prosmála. Směje se za jakýchkoliv okolností, všemu a
všem. Přitom to není škodolibý smích nebo nějaké pubertální chichotání, Tereze zkrátka
přijde skoro všechno legrační. Baví mě být v přítomnosti takového člověka, je to velmi
osvěžující.
Často jsem slyšel názor, že ženská do kapely
nepatří, případně že ženská v kapele je začátek konce, ale
s tím nemohu souhlasit. Shodou okolností jsem vždycky
hrál v kapelách, kde nějaká dívka byla, a vždy to byl
velice důležitý a v podstatě nenahraditelný element
kapely. Nechci se tu pouštět do příliš hlubokých úvah o
ženském a mužském vnímání světa, ale určité postřehy
bych zde přeci jen rád zaznamenal. Většinou jsou holky
tím nejskromnějším členem kapely. Když se řeší nějaký
problém, diskutuje se o aranžmá nějaké skladby, případně
o tom, jestli se má hrát někde zadarmo, nebo ne, zpěvačka
vám k tomu nic neřekne, ale podrobí se rozhodnutí většiny. To může často vést k mylnému
názoru, že jí na kapele nezáleží, ale tak to není. Záleží jí na ní víc, než byste si mysleli, pouze
to nedává tak okatě najevo. Ženská v kapele navíc spolehlivě zabrání tomu, abyste se brali
příliš vážně. Věřím tomu, že partička čtyř dlouhovlasých metalistů může po pár úspěšných
koncertech snadno podlehnout iluzi vlastní důležitosti. Snadno se jim může stát, že začnou
9
chodit s nosem nahoru a považovat se za něco lepšího, než jsou ostatní kluci v hospodě. Tohle
se vám ovšem nestane, pokud máte v kapele holku. Ve chvílích dočasného pominutí smyslů,
po vystoupení na nějakém větším festivalu, nebo poté, co vaši písničku poprvé uslyšíte v
rádiu, je ona tím nejstřízlivějším člověkem v kapele. Kdykoliv je připravená vrátit vás zpátky
na zem a připomenout vám, že je to všechno jenom hra a neměli byste to brát tak vážně. Teď
jsem mluvil obecně, ale je fakt, že o Tereze to platí beze zbytku.
S ní jsme rychle nacvičili další písničky. Například Sen nebo Tereza zvesela.
7
Konec Prapodivky a lano od Burešů
Někdy v květnu 2002 skončila Prapodivná společnost. Tuhle kapelu jsem dával
dohromady ještě na průmyslovce a spoustu věcí jsem se naučil díky ní. Začínali jsme
prakticky z ničeho, já sám jsem na první zkoušce Prapodivky držel poprvé v ruce bubenické
paličky a řekl bych, že na konci už to mělo docela slušnou úroveň. Důvodů konce té kapely je
určitě víc, ale myslím, že hlavní bylo to, že jsme si tak trochu nevěděli rady, co si počít dál,
kterým směrem se vydat. Ať už to bylo jakkoliv, kapela se zkrátka rozpadla a já jsem chvíli
hrál pouze s atlety. Ovšem opravdu jenom chvíli.
Začátkem června mi zavolal Fumas (zpěvák a kytarista kapely Původní Bureš), jestli
bych si s nimi nechtěl občas zabubnovat. Mluvil jsem s ním v práci a hned po tom telefonu
jsem všeho nechal a šel jsem si do hospody U Hoffmanů koupit panáka rumu. První zkoušku
jsme měli 6. června 2002 v Černošicích. Pamatuji si to, protože Původní Bureš je taková moje
celoživotní láska, ale to by bylo zase do jiného povídání. Každopádně, z příležitostné
výpomoci se stalo pravidelné hraní a já od té doby hraji zase ve dvou kapelách. Když jsem se
s tím, že budu hrát s Burešema, pochlubil Alešovi s Helmutem, jedinou jejich reakcí bylo:
„Hmmm.“
10
8
Dejv
Tou dobou už měl Neúspěšný atlet dalšího člena, byť zatím pouze virtuálního. Dejv
odjel 1. března 2002 domů, do Náchodu, splnit si své vojenské povinnosti v podobě civilní
služby, ale i tak jsme zůstali v poměrně čilém mailovém kontaktu. V jednom mailu mi Dejv
napsal:
„Prej jste s Alešem založili nějakou kapelu. Tak já s váma budu hrát na perkuse. Čau u
piv.“ A bylo to.
Dejv kdysi dávno bubnoval v kapele Chlupatý hlavy a
dlouhou chvíli si na civilce krátil bubnováním v doprovodné
kapele různých dětských muzikálů (Dívčí válka, Jánošík...).
Osobně jsem shlédl představení Dívčí války v Hronovském
divadle a musím říct, že pohled na třicet patnáctiletých dívek,
oblečených do nočních košil, které na pódiu zpívaly do tří
mikrofonů, byl opravdu úžasný. Muzikanti z té doprovodné
kapely hráli také v Udržujte čistotu band, ale ty jsem nikdy
neslyšel. Jisté je, že když Dejvovi skončila civilka a on se
vrátil zpátky do Prahy, skončila i tahle kapela. Teď, když to
píši, vypadá to možná, že cesta dějinami Neúspěšného atleta
je lemována hroby jiných kapel, ale v reálu to tak dramaticky
nevypadalo. Alespoň já jsem si toho nevšiml.
Už si nepamatuji, jestli jsme tenkrát Dejvovi posílali nějaké nahrávky ze zkoušek nebo
jakým způsobem se učil atletí písně, ale jisté je, že když pak s námi poprvé hrál na koncertě,
byl jsem příjemně překvapený, jak pěkně to zní.
Dejv je také autorem webových stránek Neúspěšného atleta (a Za deset deset, Litinové
vany a Prapodivné společnosti), které jsou, podle mého názoru, velice zdařilé.
9
Jirka
Již jsem psal, že od počátku jsem chtěl mít v kapele housle. Představoval jsem si
nějakou pěknou, šikovnou houslistku, která na sebe bude při koncertech strhávat veškerou
11
pozornost, a my ostatní si za ní budeme nenápadně brnkat ty svoje tři akordy. Sehnat takovou
bytost se však ukázalo být nadlidským výkonem. Kdekoliv jsem viděl kapelu s houslistkou,
počkal jsem si, až dohrají, a pak jsem se jí zeptal, jestli by nechtěla hrát ještě v jedné kapele.
Naneštěstí všechny houslistky zrovna maturovaly nebo dělaly zkoušky na nějakou školu.
V každém případě se jim nechtělo hrát ve dvou kapelách (ani opouštět tu stávající) a já jsem
pokaždé ostrouhal. Nakonec jsem byl ochotný smířit se i s houslistou. Kamarádka Míša
Žemlová mi dala kontakt na jednoho spolužáka, který prý obstojně hraje a navíc ještě skvěle
zpívá. S tímto člověkem (bohužel si už nepamatuji, jak se jmenoval) jsem se asi třikrát
domluvil, že dorazí na zkoušku, ovšem on ani jednou nepřišel, a tak jsem to nakonec vzdal.
Říkal jsem si, že se nebudu o nic snažit a vytoužená houslistka se třeba nakonec objeví sama.
25. července 2002 jsem měl v žižkovské hospodě U Houdků sraz se svojí bývalou
spolužačkou Sylvou Zuščákovou, dnes známou pod uměleckým jménem DJ Chica. To je
velice přemýšlivá bytost, která miluje elektronickou hudbu a vyznačuje se specifickým
slovníkem, který je zřejmě běžný v pražských
tanečních klubech, ale který jsem já, protože do těchto
podniků nechodím, znal pouze od Sylvy. Vždycky mě
například fascinovalo, že vážná přítelkyně se řekne
žena a vážný přítel zase boreček. Už nevím, proč jsme
se tenkrát sešli, nejspíš jen tak, na pár piv, ale důležité
je, že přišla se svým tehdejším přítelem Jirkou Skálou.
Už předtím mi o něm hodně vyprávěla, a tak jsem
věděl, že hraje na akordeon, ale v první chvíli jsem
tomu nevěnoval pozornost. U Houdků jsem viděl, že
to je veselý kluk, který má rád pivo a jiné požitky, a
asi za dalších čtrnáct dní jsem se plácl do čela a
uvědomil jsem si, že místo houslí můžeme mít docela
dobře akordeon. Zavolal jsem Sylvě, ať se Jirky zeptá, jestli by se mu nechtělo vytáhnout
akordeon ze skříně a začít hrát v pořádné kapele. Chtělo se mu.
Tou dobou jsme už nezkoušeli na Pankráci, ale v Horních Měcholupech, v bývalé
zkušebně Prapodivné společnosti. Z domečku na Pankráci se totiž člověk, který ho
pronajímal, rozhodl udělat rodinný dům. Shodou okolností jsme zjistili, že to byl Jirkův
kamarád a že „erární“ bicí, na které tam hrály všechny kapely, včetně nás, byly ve skutečnosti
Jirkovy. I on měl ještě jednu kapelu. Hrál na bicí v punkové kapele Frakce Rudé armády,
takže Neúspěšný atlet se dodnes může pyšnit tím, že v něm hrají vlastně čtyři bubeníci (já,
12
Helmut, Dejv a Jirka). Mě osobně to samozřejmě nutí hrát co nejlépe, a tak jsem záhy kromě
rytmu DISCO 2 začal hrát i jiné.
Jirkovi se atletí písničky evidentně líbily a nám se zase líbilo, že atletí sound získal
díky akordeonu na zajímavosti. Tou dobou jsme udělali písně Figurka, Vzpomínka na Afriku,
nebo Taťkovka.
10
Řekněte dámo...
Vždycky po zkoušce (a po hospodě) jsme s Helmutem doma dlouho do noci
poslouchali, co jsme ten den nahráli ve zkušebně. Nahrávali jsme na Helmutův malý
kazeťáček a zvuková úroveň těch nahrávek byla opravdu strašná, ale nám se to líbilo.
Konečně to začalo vypadat jako opravdová kapela. Mám dojem, že tyhle nahrávky jsou stále
někde u Helmuta doma.
Helmut byl navíc tou dobou velice plodným autorem a každý večer, když jsem přišel
domů, mě odchytil hned u dveří a řekl: „Hele, já ti zahraju, co jsem dneska složil, jo?“
Následovalo předvedení minimálně tří písniček, na kterých bylo zajímavé to, že byly
skoro vždycky dobré. Po pár měsících už jsem z toho byl ovšem trochu unavený a otevřeně
přiznávám, že ne vždy jsem poslouchal úplně soustředěně Pak se ale stala zajímavá věc.
Helmut si na mě zase jednou počíhal, když jsem se vracel z nějaké hospody a chtělo se mi
hrozně spát. Nic nedbal na mé námitky, posadil mě v obýváku na gauč, vzal kytaru a spustil
další novou skladbu. Okamžitě jsem se probral. Ta písnička byla skvělá! Od začátku do
konce. Měla výborný text, zajímavý rytmus a spoustu energie. Byla to úžasná pecka, i když ji
hrál samotný Helmut na kytaru, a já jsem se už třásl na to, jak bude znít, až ji bude hrát celá
kapela. V duchu jsem jásal, ale vydržel jsem být potichu až do konce a když Helmut konečně
dohrál, řekl jsem: „To je fakt skvělá písnička. Jak se jmenuje?“
„Řekněte dámo...,“ odpověděl.
13
11
První koncerty
Ze starých diářů jsem zjistil, že první dva koncerty jsme měli U Rafa na Hanspaulce
21. září a 12. prosince 2002, pokaždé společně se Za deset deset. Raf je dodnes náš
nejoblíbenější klub, kde hrajeme nejraději. Nechodí tam sice moc lidí, ale prostředí je tam
neobyčejně útulné a Raf s paní Rafovou jsou velice milí lidé. Dodnes proto považujeme tento
podnik za svůj domovský klub a hrajeme tam každý rok dvakrát nebo třikrát.
Co se těch prvních dvou koncertů týká, dnes mi není moc jasné, jak asi vypadaly, ale
obávám se, že to nebyla žádná
sláva. Řekl bych, že to bylo ještě
celkem syrové a nehotové, ovšem
to nic nemění na tom, že jsem
rád, že jsme je odehráli. Kdysi
jsem si někde přečetl větu, že
jeden koncert dá muzikantovi
tolik co deset zkoušek, a já s tím
naprosto souhlasím. Hraní před
lidmi vás naučí daleko víc, než když ve zkušebně dokolečka omíláte deset písniček. Z toho
prvního koncertu dokonce existuje video záznam, ovšem já jsem jej dodnes neviděl, takže
k němu nemohu nic říct. Třeba ho použijeme, až budeme někdy vydávat DVD...
Skutečně důležitým koncertem byl ovšem až ten třetí v pořadí, v jazz klubu Železná
15. prosince 2002. Ten byl dokonce tak zásadní, že si zaslouží samostatnou kapitolu.
12
Jazz klub Železná
Tento koncert pořádal portál Totem.cz, a vlastně to tak úplně koncert nebyl. Totem
jsou stránky, kam mladí lidé posílají své fotky, básničky, grafiky a povídky. Tyto jejich
výtvory jsou tam vystaveny a ostatní je můžou hodnotit. Spousta věcí, které se tam objevují,
jsou poměrně zdařilé. Redakce Totemu navíc pořádá zhruba jednou za měsíc setkání lidí, kteří
tam přispívají, na kterém se vystavují fotky, probíhá veřejné čtení a hraje nějaká mladá
nadějná kapela.
14
Já jsem tou dobou do Totemu posílal své povídky, ale vůbec jsem nevěděl, že se jedná
o jejich akci. Jiří Šizling, který se mnou pracoval na katastru, mi jednoho dne řekl, že nějací
jeho kamarádi pořádají jakýsi večírek a že se shánějí po nějaké kapele, která by tam asi tak
půl hodinky hrála. Hned jsem mu řekl, ať jim doporučí nás, a oni na to kupodivu kývli přesto
(nebo možná právě proto), že nás ani jednou neslyšeli. Ten koncert se pak ještě asi třikrát
odvolal a zase potvrdil, až jsme
nakonec v určené datum a čas
dorazili do Železné a rozestavili
aparát. Těšili jsme se, protože jsme
měli vlastně poprvé hrát před cizími
lidmi (Raf byl zatím pokaždé plný
našich známých). Proběhlo nějaké to
autorské čtení (z kterého jsem
neslyšel ani slovo, protože jsem
volný čas trávil na baru), a pak už
nastoupil zlatý hřeb večera – Neúspěšný atlet. Pan zvukař, zvyklý zvučit vynikající světové
jazzové muzikanty, kteří tam hráli, byl naštěstí poměrně trpělivý a nezaskočila ho ani naše
žádost, že bychom si ten koncert rádi nahráli. Pět minut před začátkem dorazil dokonce i
Dejv, který byl někde na horách, odložil běžky, vytáhl bubínek a posadil se na pódium. Začali
jsme hrát a zjistili jsme, že nám to až tak úplně neladí. Udělali jsme přestávku a kluci se
doladili. Pak jsme zahráli další písničku a Helmutovi praskla struna. Udělali jsme další
přestávku a Helmut zjistil, že nemá náhradní. To už měl zvukař hlavu v dlaních a vykřikoval
cosi o tom, že to není možné. Chvíli jsme přemýšleli, co budeme dělat, a nakonec jsme se
rozhodli odehrát to jen s pětistrunnou kytarou. Ta se samozřejmě během koncertu ještě
dvakrát rozladila, takže nakonec jsme častěji nehráli než hráli. Před každou písničkou se Dejv
ptal: „Která to je?“ a my jsme mu u těch novějších odpovídali: „Tu neznáš.“ Asi před
posledními třemi písničkami se Dejv zvedl, že mu jede vlak, oblékl si bundu a odešel. Celé to
působilo tak amatérsky a diletantsky, že jsem něco podobného nikdy v životě neviděl.
Zvláštní bylo, že lidem se to v podstatě líbilo. Chodili pak za námi a říkali, že to byla legrace.
Spokojeni byli i pořadatelé, zřejmě jsme přesně naplňovali jejich představu mladé a nadějné
kapely.
Všichni jsme byli rádi, že je to za námi, a všem nám bylo jasné, že nás čeká ještě
hodně práce. O pár týdnů později nám Dejv napsal, že ho někde v Tanvaldu na nádraží
15
oslovila cizí dívka, jestli náhodou nehraje v kapele Neúspěšný atlet, že nás viděla v Železné a
že se jí to moc líbilo.
Nejdůležitější na celém tom dobrodružství se nakonec ukázala skutečnost, že
v publiku seděl také Tomáš Jiřikovský.
13
Adolf
Opět jsme přišli o zkušebnu a pár měsíců jsme vůbec nehráli, až jsem nakonec přes
Annonci sehnal zkušebnu v KD Opatov. Za tu se sice
platilo docela dost peněz, ale aspoň nás to nutilo
opravdu poctivě zkoušet. Scházeli jsme se na
nájezdové rampě dole u parkoviště a jednoho dne
(někdy na jaře 2003) tam stál Tomáš Jiřikovský,
řečený Adolf, a v ruce držel svůj tenorsaxofon. Vůbec
si nevybavuji, kdo z nás ho tam pozval, vím jenom, že
jsem neustále uvažoval, jestli se nám saxofon hodí a
jestli mám Adolfa oslovit, nebo ne. Možná, že jsem se
stále ještě nevzdal svého snu o mladé krásné
houslistce, ale nakonec jsem rád, že to dopadlo takto.
Adolfa znám ještě z průmyslovky a už tenkrát
jsme spolu hráli v embryonálním stádiu Prapodivky.
Pak se naše hudební cesty rozdělily, on hrál bluegrass a snad i nějaký jazz, vystřídal několik
nástrojů (baskytara, kytara, klarinet...), až nakonec zůstal u saxofonu a ocitl se ve správné
chvíli na správném místě, což v tomto případě znamenalo 15. prosince 2002 v Železné, kde
zcela bez dechu sledoval naše eskamotérské kousky na pódiu. Vlastně nevím, jestli jsme si
vybrali my jeho, nebo on nás, ale každopádně svojí přítomností pozvedl kvality atleta zase o
trochu výš. Přeci jenom, je to dodnes nejzdatnější muzikant v kapele. První akcí, kterou
s námi absolvoval, byly koncerty v uprchlických táborech v Seči a v Kostelci nad Orlicí.
16
14
Einstein was a refugee
Tyto koncerty se odehrály 5. a 6. července 2003 a domluvila nám je Helmutova
přítelkyně Petra Nováková, která vykonává bohulibou činnost právního zastupování
přistěhovalců. Celou akci vlastně organizovala OPU – Organizace pro pomoc uprchlíkům, ale
bez Petry by se o nás asi těžko dozvěděli.
Co mám o těchto koncertech napsat? Z čistě muzikantského hlediska to bylo vlastně
takové normální. V Seči jsme hráli v jakési klubovně a v Kostelci na volné ploše mezi baráky,
zvučili jsme si to sami a odehráli jsme to nejlépe, jak jsme byli v té době schopni, což
znamená (myslím) docela obstojně. Ze všech jiných hledisek to ovšem byl vynikající víkend.
Pokusím se tady některé pozitivní
aspekty vyjmenovat.
Tak
především
to
bylo
vlastně poprvé, co jsme byli celá
kapela delší čas pohromadě, a
ukázalo se, že spolu můžeme docela
dobře existovat. Nikdo se s nikým
nepohádal, nikdo nebyl na nikoho
nevrlý, naopak jsme se celý víkend
výborně
bavili.
Bylo
o
nás
znamenitě postaráno, když nocleh
v Seči byl v útulném hotelu a celý
zájezd s námi absolvovaly dvě dívky
z OPU, které se staraly, aby všechno
dobře běželo. Protože jsme se těchto koncertů trochu báli, opravdu poctivě jsme před nimi
zkoušeli, a tak jsme byli zase o něco sehranější. V neposlední řadě musím říct, že jsem z toho
celého měl dobrý pocit, protože jsme měli výborné publikum. V Seči se na nás přišly podívat
hlavně děti, které celý koncert nepřetržitě pobíhaly po celé klubovně, včetně improvizovaného
pódia, a evidentně se jim to líbilo. V Kostelci to bylo trochu volnější, lidé posedávali na
lavičkách a poslouchali nás většinou z uctivé vzdálenosti, ale myslím, že i tam z nás měli
radost. Po koncertě jsme navíc dostali obrázek Neúspěšného atleta, který během koncertu
namalovaly místní děti.
17
15
Divadelní kočování
Divadlo zařídil Helmut. Díky tomu, že tou dobou již nějaký čas pracoval
v neziskovém sektoru, měl dobrý přehled o všech těch občanských sdruženích, neziskových
organizacích a nadacích. Divadelní kočování pořádá každý rok o.s. Velký vůz. Dají
dohromady pár lidí, ti secvičí během června nějakou divadelní hru a pak s ní jeden týden o
prázdninách kočují po českém venkově. Helmut se doslechl, že by se jim hodila doprovodná
kapela, a domluvil se s nimi, že nazkoušíme pár speciálních písniček k tomuto představení.
Nakonec jsme udělali šest skladeb, z nichž dvě hrajeme dodnes – Možná a Za větrem.
Divadelní kočování mělo pro atleta stejný význam jako hraní v uprchlických táborech,
jen ještě výraznější, protože jsme spolu byli intenzivně celý týden. Hrála se parodie na
gangsterky Z tajností žižkovského
podsvětí a kočovali jsme s ní od
20.
do
26.
července
2003
v Podkrkonoší. Myslím, že celá
hra byla celkem dobrá (byť
poněkud zmatená) a mně osobně
se velmi líbilo, že ochotníci nás
brali
jako
profesionální
muzikanty, jako ty, kteří jejich
představení značně vylepšují a na
jejichž výkonech do značné míry
stojí. To byla pro nás pro
všechny
nová
zkušenost
a
nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo.
Každý večer jsme hráli v jiném městě. Kromě těch šesti písniček jsme hráli i klasickou
scénickou hudbu (což většinou byly ty samé skladby, pouze bez zpěvu), takže jsme si zahráli
opravdu dost a bylo vidět, že kapela hraje den ode dne lépe. Celé to bylo veliké dobrodružství
a ještě dlouho potom, co jsem se odtamtud vrátil, nedokázal jsem o tom nikomu vyprávět,
protože jsem zkrátka nevěděl kde začít. Pokusím se zde zaznamenat jen ty zážitky, které mají
nějaký vliv k historii Neúspěšného atleta, a všechno ostatní vypustím.
Začínali jsme v Libštátě, kde byla veřejná generálka. V hospodě u koupaliště stálo
kafe pět korun, takže... ale to se vlastně Neúspěšného atleta netýká. Den předtím byla ještě
18
neveřejná zkouška, která vypadala dost strašně, takže před generálkou se všichni atleti pro
jistotu posilnili Jiříkovým viděním a na pódium jsme si donesli litr a půl čerta (rum
s griotkou, odnepaměti kapelní nápoj, který by měl mít v těchto pamětech čestnější místo než
to, které mu má děravá hlava přisoudila). Představení nedopadlo nejhůř, ale pro nás bylo
především důležité, že jsme zjistili, kde jsou hranice, za které nemůžeme jít.
V Lázních Bělohrad jsme hráli v zámeckém parku a druhý den dopoledne, když
divadelníci vyrazili na další štaci, rozestavili jsme
si nástroje a udělali veřejnou zkoušku. Ten den
bylo tropické vedro, pot z nás jen lil a já jsem si
krásně zahrál. Na tuhle zkoušku dodnes rád
vzpomínám, i když je škoda, že jsme vlastně
žádné posluchače nepřilákali.
V Jilemnici se představení v kulturním
domě trochu opozdilo, a tak zatímco diváci čekali
na začátek divadla, odehráli jsme několik písniček z klasického atletího repertoáru. Myslím,
že měly docela úspěch.
Nejlepší to bylo poslední den v Lomnici nad Popelkou, kde jsme nejprve odehráli
divadelní představení na nádvoří místního zámku a pak ještě klasický koncert v místním
rockovém klubu Aion.
16
Aion
Do Lomnice jsme přijeli hned po představení v Jilemnici a ještě ten večer jsme
vyrazili hledat hospodu. Nakonec nás cesta zavedla až do klubu Aion a Jirku hned napadlo, že
bychom si tam mohli druhý den zahrát. Tehdy se ukázalo, jak je dobře, že ho v kapele máme.
Všichni ostatní (včetně mě) to považovali za příliš bláznivý nápad. Zdálo se nám, že není
možné dohodnout koncert s odstupem necelých 24 hodin. Ne tak Jirkovi. Jednoduše se zeptal,
a protože majitel klubu tam o prázdninách měl poloprázdno a všechny kapely objížděly
festivaly, nic proti našemu koncertu nenamítal.
19
Druhý den
července
2003)
(26.
jsme
namalovali pár plakátů a
rozvěsili je po městě.
Večer do klubu dorazili
samozřejmě
především
herci, ale pár místních
tam
také
zabloudilo.
Podle mého názoru to byl
vůbec nejlepší koncert
Neúspěšného atleta do té doby. Po týdnu, kdy jsme hráli každý večer, jsme byli výborně
sehraní a zároveň jsme měli velikou chuť zahrát si zase normální atletí písničky, nejenom ty
divadelní. Koncert sklidil úspěch jak u herců, tak u místních, já jsem po něm spokojeně
popíjel pivo u baru a vůbec jsem netušil, že bude trvat téměř rok a půl, než budeme schopni
zahrát takto dobře podruhé.
17
Good bye Helmut!
V září 2003 odletěl Helmut do Anglie okusit, zač je toho ve světě loket, a nás čekala
téměř rok dlouhá pauza. Helmut jakožto zpěvák, kytarista a téměř výhradní autor hudby i
textů je zcela nenahraditelný a my jsme ani nechtěli pokračovat
v nějaké improvizované sestavě. Ještě než odjel, stihli jsme
odehrát tři další koncerty, přičemž ten ze 13. září 2003 U Rafa
jsme nahráli, a protože se nám ten záznam zdál být poměrně
slušný, dokonce jsme ho „vydali“ jako své první demo 2003.
Co jsme dělali ten rok? Nejprve jsme si zahráli na
derniéře Tajností. Ta se odehrála 8. listopadu 2003 v Praze,
konkrétně v tělocvičně ZŠ Jeseniova, stylově na Žižkově, a Helmuta zde zastoupil Lukáš
Zmátlík, Alešův dávný druh z dětství z vesničky Sloveč. Lukáš si s námi zahrál asi dvakrát na
zkoušce a pak absolvoval celé představení. Bravo a dík! Jiří Čech alias Krusty z Velkého
vozu se poté rozhodl nastudovat tuto hru se svým divadelním spolkem Promiňte a nabídl nám,
zda bychom jim tam nechtěli hrát v omezené akustické sestavě. Souhlasili jsme. Osobně jsem
20
v tom viděl šanci, aby kapela zůstala pohromadě, a vítanou příležitost udržet si hráčské
schopnosti na jakés takés úrovni. Já jsem se chopil akustické kytary, Helmutovy party
odzpívala Tereza a Adolf vyměnil saxofon za klarinet. Nakonec z toho bohužel bylo víc
trápení než užitku. Proběhlo pár zkoušek a asi dvě představení, na která skoro nikdo nepřišel,
a celé to v rozpacích skončilo.
Já jsem nadále hrál v Původním Burešovi, Jirka se věnoval Frakci Rudé armády, Aleš
začal hrát v crossoverové kapele Mixle v pixle a
Adolf se dal na jazz. Věděl jsem, že až se Helmut
vrátí, budeme zase pokračovat, ale štvalo mě, že
ztrácíme a zapomínáme všechno, co jsme za ty dva
roky pilně nazkoušeli.
Abychom si udrželi alespoň minimální
formu, udělali jsme 21. února 2004 zkoušku ve
zkušebně Frakce v Hostivaři. Pozval jsem na ni
svého kamaráda Tomáše Minaříka alias Nirvanu,
který nám už předtím vypomohl na jedné zkoušce
s divadlem (za což mu dodatečně děkuji) a který si
zrovna koupil svoji první elektrickou kytaru. Adolf
navíc dotáhl dva své kamarády dechaře, jejichž
jména si bohužel nepamatuji. Jeden měl barytonsaxofon a druhý myslím trumpetu. Nakonec
jsme většinu času prokecali a u písniček, které jsme si zkusili zahrát, jsme pouze zjistili, jak
moc je neumíme. Celkové vyznění této zkoušky bylo spíše rozpačité, ale kdo ví, jak by to celé
dopadlo, kdybychom ji neudělali.
Jisté je, že ty dva dechaře, kterým Adolf říkal Hodnej a Zlej, jsem pak už nikdy
neviděl.
18
Gongey
V plynulém toku vyprávění nastal čas na další zastávku, abych mohl představit ještě
jednoho důležitého člověka v historii Neúspěšného atleta. Tím je Petr Gondek alias Gongey.
Všiml jsem si, že všechny úspěšné kapely mají kolem sebe tým schopných lidí, kteří
jim dokáží poskytnout dokonalý servis, ať už se jedná o zařizování koncertů, fotografování,
21
točení klipů nebo návrhy obalů desek. Ideální je, když tyto služby pro kapelu dělají jejich
kamarádi, což je dobře vidět třeba u takových Tata bojs nebo na Vypsané fiXe (to jsou
mimochodem asi dvě nejoblíbenější kapely neúspěšných atletů). Já osobně na tyhle věci
poměrně dám. Jsem ochotný nějaké kapele prominout, když hraje falešně a nerytmicky, ale
z čeho se mi zvedá žaludek, to jsou odfláknuté obaly desek. Když vidím špatný, amatérsky
udělaný obal, automaticky získám odpor k obsahu.
Z toho všeho je patrné, že jsem se od začátku rozhlížel po někom, kdo by pro nás byl
ochotný dělat vizuální propagaci a byl dost dobrý. Jsem proto hrozně rád, že jsem narazil na
Petra. To je člověk, který hodně a dobře fotí, vymýšlí si různé grafické legrácky a kromě toho
má rád kvalitní hudbu.
Seznámil jsem se s ním díky katastrální intranetové síti a dlouhou dobu jsme si jen
dopisovali a vyměňovali doporučení na různé kapely.
Když jsme se rozhodli „vydat“ výše zmíněné demo 2003,
oslovil jsem ho, zda by nám na něj neudělal nějaký
jednoduchý černobílý obal. Petr nám poslal několik
zajímavých návrhů a ten s tančící figurkou jsme nakonec
použili. Stejný motiv jsme pak dali i na trička a já jsem
měl hned pocit, že Neúspěšný atlet je zase o něco lepší
skupina. Samozřejmě že vím, že tohle všechno jsou
jenom takové doplňky, které skutečnou kvalitu kapely ani
nezvýší, ani nesníží. Jsem si vědom toho, že skutečně
důležitá je jenom hudba samotná, ale proč nemít pěné
obaly desek, když to jde? Jsem rád, že spolupráce
s Petrem pokračuje dodnes. Udělal nám obal i pro další desku, navrhl logo kapely a regulérní
koncertní plakát. Už dlouho mám v plánu zorganizovat pořádné nafocení celé kapely, ovšem
to nám trochu komplikuje skutečnost, že Petr bydlí v Trutnově, takže se to ještě neodehrálo,
ale jednou to snad dopadne a já věřím, že ty fotky budou skvělé.
19
Jimramov
V městečku Jimramov ve Žďárských vrších se někdy od roku 1990 pořádá neobyčejně
příjemný hudební festival Otevřeno. Původní Bureš tam hraje pravidelně každé dva roky a
22
mně se tam hodně líbí. Řekl jsem si, že by stálo za pokus zahrát si tam také s Neúspěšným
atletem, a poslal jsem organizátorům demo 2003. Kupodivu si nás na základě této nahrávky
(ke které mám dnes, s odstupem dvou a půl let, spoustu výhrad) skutečně vybrali a pozvali
nás na sobotu 28. srpna 2004.
To byla skvělá zpráva, ovšem neměli jsme příliš času na zkoušení. Helmut dorazil asi
čtyři dny před Jimramovem a v podstatě hned, jak vystoupil z letadla, jsme ho odtáhli do
zkušebny a zkoušeli jsme tři dny téměř nepřetržitě, na čtvrtek a pátek jsme si dokonce vzali
dovolenou. Po roční pauze jsme se sice stihli sehrát pouze přibližně, ale nedalo se nic dělat –
čekal nás první atletí festival.
Já jsem tam hrál už v pátek večer s Původním Burešem a i většina ostatních atletů
dorazila už ten večer, protože si všichni chtěli patřičně užít výhodu volného vstupu a
poukázky na jídlo a pití. Neúspěšný atlet přišel na řadu v sobotu, zhruba od jedenácti hodin
dopoledne, což jistě není ten nejlepší čas, ale daleko horší bylo, že bezprostředně před námi
vystupovala Veselá zubatá. To je kapela, kterou mám hodně rád. Je to nadupané, chytré a
vtipné a jejich zpěvák a kytarista Rudolf Brančovský je vynikající showman. Navíc už hrají
nějaký ten rok a v Jimramově vystupují poměrně pravidelně, takže při svém setu vytáhli ze
stanů všechny spáče a pod pódiem se tančilo jako o život. Po nich jsme přišli na řadu my. Je
třeba si objektivně přiznat, že to nebylo úplně nejpodařenější. Vysloveně špatně jsme tenkrát
myslím nehráli, nikdo neudělal žádnou zásadní chybu, ale řekl bych, že ta roční pauza na nás
byla docela znát, zvlášť v porovnání se suverénním vystoupením Veselé zubaté. Nicméně, i
tak jsme sklidili jakýs takýs úspěch, pár lidí tančilo i na nás a dokonce jsme prodali asi dvě
cédéčka.
Řekl bych, že tohle je na hraní na festivalech to nejlepší. Máte vynikající možnost
konfrontovat svoji kapelu s ostatními a pokud vás to nezdeptá tak, že s veškerým hraním
definitivně skončíte, motivuje vás to k dalšímu pilnému zkoušení a skládání nových věcí.
Když jsme naše vystoupení dostatečně probrali u piva, podívali jsme se ještě na
Budoár staré dámy (což je další kapela, která je mezi atlety velmi oblíbená), a vůbec si užívali
skutečnost, že jsme to dotáhli až na opravdový festival. Druhý den o nás ve festivalových
novinách napsali, že jsme: „taková normální kapela,“ ale vysloveně negativně ta recenze
nevyzněla. Loni jsem tam byl zase coby divák a dával jsem organizátorům naši novou promo
nahrávku. Pamatovali si nás a říkali, že to tenkrát bylo příjemné, tak si nás třeba za rok
pozvou zase. Uvidíme.
23
20
Setkávání
Podzim 2004 byl ve znamení opětovného sehrávání kapely a secvičování nových
skladeb. To už jsme zkoušeli v další nové zkušebně, a sice v domečku v Libuši, kam se
přestěhovali Aleš s Terezou. Helmut se z Anglie
vrátil se zásobou nových písní a my jsme nazkoušeli
například Cizince, Horníka nebo Tetin valčík.
16. září 2004 jsme odehráli příjemný koncert
pro Diakonii ČCE přímo na Náměstí Míru, ale první
koncert, kde jsem měl pocit, že už je zase všechno
dobré, byl až 25. ledna 2005 v Motoráji na Krejcárku.
To byla akce, které jsem se trochu bál, protože to
bylo pro nás dost netypické místo, a já nevěděl, kolik
(a jakých) lidí na nás přijde. Nakonec to dopadlo více
než dobře. Hráli jsme s kapelami Frakce Rudé
armády a Mixle v pixle (s nimi už ovšem nehrál Aleš,
který se rozhodl netříštit své síly a věnovat se nadále pouze atletovi, za což mu dodatečně
děkuji) a lidí přišlo víc než dost. Navíc jsme se tam seznámili se zvukařem Jardou Švecem,
který zvučí i v naší oblíbené hospodě U Vystřelenýho oka, a protože jsme se mu líbili, pozval
nás, ať si tam zahrajeme.
Potvrdilo se nám, že je opravdu dobré nebát se hrát na jakémkoliv místě. Nikdy nevíte,
kdo se tam objeví. Možná, že zrovna v té hospodě, kam se vám ve skutečnosti vůbec nechtělo
jet, sedí u piva vyhledávač talentů pro EMI a v kapse ho pálí zatím nevyplněná smlouva pro
novou kapelu. Teď si dělám samozřejmě legraci, protože vyhledávači talentů v Čechách za
prvé nevysedávají po hospodách a za druhé neexistují, ale fakt je, že každá kapela by měla
hrát naplno, i kdyby v sále byli jen dva lidé.
To se nám potvrdilo vlastně i 7. prosince 2004, když jsme hráli v základní umělecké
škole v Braníku, kterou tehdy navštěvoval Aleš. Tam se rozhodli, že na konci roku uspořádají
koncert kapel, ve kterých hrají jejich žáci, a Aleš tam dohodil nás. To je sice koncert, který se
může na první pohled jevit jako trochu zbytečný, ale ukázalo se, že byl pro nás zatraceně
důležitý. Nehráli jsme ještě úplně dobře, ale ostatní kapely, které tam vystupovaly, byly
naštěstí tak hrozné, že jsme v kontrastu s nimi vypadali jako ti největší profíci. Učitelům z té
školy jsme se líbili a někoho z nich napadlo, že by nám mohli poskytnout slevu na školní
24
nahrávací studio, abychom si mohli zkusit nahrát pár písniček. Kdybychom tam tenkrát
nehráli, třeba bychom dodnes neměli žádnou desku.
21
Nahráváme desku!
Studio bylo v Modřanech a nahrávali jsme v něm o víkendu 29. a 30. ledna 2005.
V sobotu základy (bicí, basa a kytara) a
v neděli ostatní nástroje a zpěv. Za
zvukařským pultem se tam s námi trápil
Vlasta Bajer, který to celé pak ještě další
tři měsíce míchal, aby se to dalo
poslouchat. Nahráli jsme nakonec devět
písniček, Petr Gondek udělal pěkný obal,
a v květnu jsme tak mohli „vydat“ své
první CD s názvem Řekněte dámo...
Samozřejmě, je to stále spíše demo než regulérní deska, už jenom proto, že jsme si ji vydali
sami a že ji neseženete v žádném obchodě, ale myslím, že kapely našeho formátu nemají dnes
jinou možnost, jak mezi lidi šířit své nahrávky než právě tímto způsobem. A jde to docela
dobře. Sám jsem byl překvapený, kolik cédéček jsme prodali na koncertech nebo přes
internet. Myslím, že pokud nemáte nějaké megalomanské ambice, je tohle opravdu příjemný
způsob.
O kvalitě té desky jsme v kapele vedli stovky nekonečných debat a k ničemu
pořádnému jsme se nedobrali. Jistě není bezchybná, v pár
písničkách to trošku kulhá, ale za sebe můžu říct, že ji mám
docela rád. Myslím, že zachycuje Neúspěšného atleta přesně
tak, jak tenkrát hrál. Ani lépe, ani hůře.
Z této nahrávky jsme ještě vybrali čtyři nejpovedenější
písničky a udělali jsme takový „promo singl“, který rozesíláme
a rozdáváme na všechny strany (to je ta nahrávka, kterou jsem
nechal na loňském Jimramově). Asi o půl roku později recenzoval tento singl Petr Korál
v časopise Rock & Pop a vyjádřil se v tom smyslu, že jsme: „vůbec ne špatná kapela,“ což
jsme si všichni vyložili jako víceméně pochvalu.
25
Ještě se zde sluší poznamenat, že obal té desky nám za režijní náklady vytiskl náš
kamarád Milan Mžourek alias Miži a tímto se stává dalším člověkem, kterému na těchto
stránkách dodatečně děkuji.
22
Petr
Prakticky hned po nahrávání odjel do Anglie pro změnu Jirka. Naštěstí sám za sebe
našel náhradu, takže zhruba půl roku s námi hrál jeho mladší bratr Petr. Ten se poměrně
rychle naučil celý náš repertoár a společně jsme odehráli pár víceméně podařených koncertů.
Za dobu jeho působení v kapele jsme udělali vlastně jen jednu novou skladbu, zato bych řekl,
že docela povedenou – Podzim.
23
Zelená je tráva...
V Původním Bureši se mnou hraje také Jana Modráčková, jinak též nedostižná
trumpetistka kapely Traband, která je velkým fandou fotbalu, a protože i já mám tento sport
rád, dohodli jsme se, že zorganizujeme fotbalové utkání Neúspěšný atlet vs. Traband. Dlouho
jsme o tom jenom
mluvili
jsme
a
se
pořád
nemohli
dohodnout
termínu
na
ani
na
místě, kde by se
tento
mač
měl
odehrát, až se to
vlastně
vyřešilo
samo. 13. května 2005 jsme měli společně s Trabandy vystoupit v kobyliském klubu Vrtule a
protože v těsném sousedství tohoto klubu je několik kvalitních fotbalových hřišť, dohodli
jsme se, že si zakopeme před koncertem.
26
Zápas to byl opravdu vydařený. V naší sestavě zářil především Petr, který vzhledem
ke svému nízkému věku (16) měl suverénně nejlepší kondici ze všech, ale i ostatní neúspěšní
atleti se ukázali být poměrně zdatnými fotbalisty. O členech Trabandu už se to říci nedalo.
Jana hrála velmi dobře a stejně kvalitním hráčem se ukázal být ještě jejich tubista Robert, ale
ostatní trabandité viděli fotbal patrně pouze z rychlíku. Čím dál víc bylo zřejmé, na čí straně
je fotbalová kvalita, a v Trabandí brance končil jeden míč za druhým. Skóre jsme brzy přestali
počítat, ale mám pocit, že jsme je nakonec podrtili přibližně 28:7, nebo tak nějak, i když
výsledek pochopitelně nikoho nezajímal.
24
Křest
Večer nám to ostatně Traband vrátil i s úroky, protože sehranosti a muzikantským
výkonům jednotlivých členů té kapely jsme neměli šanci konkurovat. Přesto si myslím, že
v roli předkapely jsme
si ostudu neudělali, a
dočkali
dokonce
když
jsme
i
odměny,
nám
koncertu
skladatel
se
v půli
zpěvák
a
Trabandu
Jarda Svoboda (jinak
též
Helmutův
velký
vzor) oficiálně pokřtil CD Řekněte dámo... (čertem) a popřál mu hodně štěstí.
Tímto také děkuji Pavlovi Kaplanovi, který se stará o program Vrtule a který nám to
pomohl všechno zorganizovat.
A ještě jedna perlička na závěr. Ve zmatku po koncertě jsme zapomněli Jardovi to
naše slavné cédéčko dát a já jsem mu ho předal až o čtrnáct dní později na festivalu v Poličce,
kde hrál Traband i Původní Bureš. Odmítl si ho vzít zadarmo, trval na tom, že si ho chce
koupit. Prodal jsem mu ho, co jsem měl dělat?
27
25
Lukáš
Pomalu jsme se dostali až do současnosti. V létě se do Čech i do kapely vrátil Jirka a
Dejv se odstěhoval do Ústí nad Labem, takže jsme se vrátili ke starému modelu, kdy mu
posíláme nahrávky ze zkoušek a on dojíždí pouze na koncerty.
Odehráli jsme pár více i méně podařených koncertů,
přičemž k těm lepším podle mne patří koncerty na Klamovce a
v Riegrových sadech. Tam to byl benefiční koncert pro o.s.
Formika, kde kromě nás vystupovala ještě Pohřební kapela a opět
Traband. Na tomto koncertě hrál Neúspěšný atlet před nejvyšším
počtem lidí ve své historii. Jejich přesný počet neznám, ale
odhaduji, že se jich tam vměstnalo něco okolo tisícovky (byť
pochopitelně skoro všichni přišli na Traband).
Ještě než skončil rok 2005 přivítali jsme v kapele osmého
člena. Stal se jím trumpetista Lukáš Halfar, kterého přivedl
Helmut. Lukáš pochází od Ostravy a v mládí hrával na pohřbech
ve vesnickém funus bandu. Vlastně s námi hrál jako posila už ve
výše zmíněném fotbalovém mači, ale první koncert s námi absolvoval až 10. prosince 2005 U
Rafa. Rozšíření dechové sekce přineslo spoustu nových možností, ovšem zase to vyžaduje
větší trpělivost a sebekázeň při vymýšlení aranžmá. Nazkoušeli jsme také pár nových písniček
a já osobně z nich mám velikou radost. Ara bengo!, Stín, Fík i Úterý mi přijde jako to
nejlepší, co jsme zatím udělali.
26
Znám jednu řeku...
Pokusil jsem se zde zaznamenat historii vzniku i první roky existence kapely
Neúspěšný atlet tak podrobně, jak jsem byl schopen, ovšem je mi jasné, že jsem na spoustu
věcí zapomněl a spoustu událostí zaznamenal nepřesně. S tím se bohužel nedá nic dělat, jsem
rád, že jsem ze své děravé paměti vydoloval alespoň toto.
Co naši kapelu čeká dál? V roce 2006 bychom chtěli odehrát alespoň dva koncerty
měsíčně a v létě se představit novým lidem na několika festivalech. Pravděpodobně budeme
28
hodně mluvit o nahrávání druhé desky, ale jestli něco skutečně natočíme, je v této chvíli ve
hvězdách.
Od začátku jsem nepochyboval o tom, že tahle kapela má v sobě velký potenciál, a
čím déle spolu hrajeme, tím více se mi to potvrzuje, ovšem stále ještě potřebujeme hodně
zkoušet, sehrávat se a učit se nové věci. Prospěla by nám větší sebekázeň anebo pevná ruka
skutečného kapelníka, v čemž vidím trochu problém, protože takovou roli na sebe nikdo
nechce vzít, a kdykoliv se o to pokusím já, dopadne to značně rozpačitě. Ale co, až dosud to
šlo a já jsem se celou tu dobu náramně bavil, tak to snad bude i pokračovat. Uvidíme.
Konec
(prozatím...)
29
Poznámky:
1
esvéčko = SV, správně ZSV – Základy Společenských Věd. Předmět vyučovaný na
pražských gymnáziích v devadesátých letech jako náhrada za bývalou Občanskou výchovu. Jednalo se
o jakýsi všeobecný přehled o základech filosofie, sociologie, ekologie, atp...
2
Prapodivka – hardpopová kapela Prapodivná společnost, ve které autor působil v letech
1996 - 2002 a která s občasnými přestávkami existuje dodnes.
3
Helmut Kohl – „kancléř sjednotitel“. Západoněmecký kancléř z přelomu 80. a 90. V době
konce komunistického režimu hned po Reaganovi druhý nejznámější politik ze Západu.
4
Litinová vana – punková kapela z Nymburka. Punk ve smyslu, jak ho chápe a prezentuje
třeba takový Visací zámek, což znamená spíš zábava a parodie než nějaké vážně myšlené poselství.
24. 10. 2001 jsem je viděl na koncertě v klubu Batalion v Praze na Můstku, kde se po jejich
vystoupení přítomní diváci dohadovali, zda to bylo divadelní představení, anebo normální vystoupení
hudební skupiny. Nahráli demo Kulhavka a někdy v době, kdy se rozjížděl Neúspěšný atlet, to
zabalili.
Rejstřík v textu zmíněných osob:
Pozn.: Číslo v závorce za každým heslem udává číslo stránky, na které je příslušné heslo v textu poprvé
zmiňováno.
Adolf – (16) saxofonista Neúspěšného atleta (stálý host)
Aleš Kopřiva – (7) basák Neúspěšného atleta
David Košťál – viz Dejv
Dejv – (7) perkusionista Neúspěšného atleta
Dj Chica – viz Sylvie Zuščáková
Fumas – (10) Jaromír František Fumas Palme, Původní Bureš
Gongey – viz Petr Gondek
Helmut – (4) kytarista, zpěvák a téměř výhradní autor skladeb Neúspěšného atleta
Jana Modráčková – (26) nedostižná trumpetistka
30
Jarda Švec – (24) zvukař z Motoráje a od Vystřelenýho oka
Jarda Svoboda – (27) rocková hvězda
Jiří Čech – (20) Krusty, divadelník z o.s. Velký vůz a z divadelního souboru Promiňte
Jiří Skála – (12) akordeonista Neúspěšného atleta
Jiří Šizling – (15) autorův kolega z katastru
Krusty – viz Jiří Čech
Lukáš Halfar – (28) trumpetista Neúspěšného atleta
Lukáš Zmátlík – (20) derniérový kytarista Tajností
Marek Černík – viz Mařena
Mařena – (4) Marek Černík, zpěvák a kytarista kapely Za deset deset
Milan Mžourek – (26) Miži, kamarád z ProDTP
Míša Žemlová – (12) kamarádka, dohazovačka houslisty
Miži – Viz Milan Mžourek
Nirvana – (21) Tomáš Minařík, výpomocný kytarista v době Helmutova exilu
Ondřej Houška – (8) kytarista Prapodivné společnosti a bubeník Helmutových žemlí
Ondřej Richter – (6) basák Za deset deset
Pavel Kaplan – (27) Vrtule man
Pavel Kholl – viz Helmut
Petr Gondek – (21) Gongey, grafik Neúspěšného atleta
Petr Korál – (25) vůbec ne špatný hudební publicista
Petr Skála – (26) mladší bratr akordeonisty Jirky, v kapele od února do srpna 2005
Petra Nováková – (17) předhodila nás uprchlíkům
Piňa – (5) Simona Sedlatá, účastnice první zkoušky Neúspěšného atleta
Raf a paní Rafová – (14) provozovatelé nejlepšího klubu v Praze
Robert – (27) tuba player
Simona Sedlatá – viz Piňa
Sylvie Zuščáková – (12) DJ Chica, spolužačka z VŠ
Štěpán Valouch – (3) kytarista kapely Jackylovy slipy
Tereza – (9) Tereza Milcová, zpěvačka Neúspěšného atleta
Tomáš Jiřikovský – viz Adolf
Tomáš Minařík – viz Nirvana
Vlasta Bajer – (25) zvukař nahrávky Řekněte dámo...
Zuzana – (2) autorova mladší sestra, vynálezkyně jména Neúspěšný atlet
31
Rejstřík v textu zmíněných kapel:
Budoár staré dámy – (23) kapela na hraní z Brna
Frakce Rudé armády – (12) punk z Prahy
Chlupatý hlavy – (11) kapela z Náchodu
Jackylovy slipy – (3) příležitostná svatební a narozeninová kapela
Litinová vana – (7) antibeduín rock band z Nymburka
Mixle v pixle – (21) crossover z Nymburka
Pohřební kapela – (28) branky body vteřiny
Post-it – (7) HC z Vršovic
Prapodivka – viz Prapodivná společnost
Prapodivná společnost – (2) Prapodivka, hardpop z Prahy
Původní Bureš – (10) Psychedelicpunkfolkrock band z jiné galaxie
Tata bojs – (21) kapela z Hanspaulky
Traband – (26) dechno
Udržujte čistotu band – (11) kapela z Náchodu
Veselá zubatá – (23) hodná sestra Smrťáka Tvrďáka
Visací zámek – (30) Punk´s not dead, vy volové!
Vypsaná fiXa – (21) skutečně útočný rock ´n´ roll z Pardubic
Za deset deset – (4) pomegrunge z Pankráce
Rejstřík v textu zmíněných hospod, vináren a klubů:
Aion – (19) Lomnice nad Popelkou
Balbínova poetická hospůdka – (1) Balbínova 6, Praha 2 - Vinohrady
Motoráj Krejcárek – (24) Novovysočanská, Praha 3 - Žižkov
Na Slamníku – (4) Wolkerova 12, Praha 6 - Bubeneč
U Hoffmanů – (10) Nad Šutkou, Praha 8 - Kobylisy
U Houdků – (12) Bořivojova, Praha 3 - Žižkov
U Kouřilů – (8) Sdružení, Praha 4 - Pankrác
U Rafa – (8) Soborská 4, Praha 6 - Hanspaulka
U Sudu – (7) Vodičkova, Praha 2 - Nové Město
U Vystřelenýho oka – (3) U Božích bojovníků 3, Praha 3 - Žižkov
32
Obsah:
Předmluva
1
Prolog
2
1. Štěpán
3
2. Helmut
4
3. Piňa
5
4. Aleš
7
5. Helmutovy žemle
8
6. Tereza
9
7. Konec Prapodivky a lano od Burešů
10
8. Dejv
11
9. Jirka
11
10. Řekněte dámo...
13
11. První koncerty
14
12. Jazz klub Železná
14
13. Adolf
16
14. Einstein was a refugee
17
15. Divadelní kočování
18
16. Aion
19
17. Good bye Helmut!
20
18. Gongey
21
19. Jimramov
22
20. Setkávání
24
21. Nahráváme desku!
25
22. Petr
26
23. Zelená je tráva...
26
24. Křest
27
25. Lukáš
28
26. Znám jednu řeku...
28
Poznámky
30
Rejstřík v textu zmíněných osob
30
Rejstřík v textu zmíněných kapel
32
Rejstřík v textu zmíněných hospod, vináren a klubů
32
33