Příběh jednoho koloniálu

Příběh jednoho koloniálu
Práce do soutěže Eustory – „Příběh fotografie“
Ondřej Kolínský
Gymnázium Budějovická, Praha 4
Poděkování
Hned na prvním místě bych rád poděkoval svojí babičce, Jaromíře Preclíkové, za její čas a
ochotnou spolupráci na této práci. Bez ní by sotva kdy mohla vzniknout.
Též bych chtěl poděkovat panu Martinu Gultovi, který poskytl fotografický materiál, jenž byl
zčásti shodný s fotkami babičky, zčásti šlo o nové fotky, kvalitně převedený do elektronické
podoby. Také mi zprostředkoval práci Mgr. Mráze o Velkém Dřevíči.
2
Obsah:
Úvod
3
První republika:
4
Popis obchodu a sortimentu
Zásobování
Život Marie Cejnarové
Kniha dlužníků
4
5
6
6
Období druhé světové války:
6
Separace od Sudet
Lístkový systém
Válka na vesnici
6
7
7
Poválečné období:
Přetrvávající lístkový systém
Dopad revoluce
Likvidace obchodu
8
9
9
Epilog
10
Seznam použité literatury
11
Přílohy
12
Úvod
Moje babička, Jaromíra Preclíková (za svobodna Baudyšová), se narodila roku 1930 jako
třetí ze čtyř dětí Marii a Oldřichovi Baudyšovým. Rodina žila ve východočeské vesnici Velký
Dřevíč převážně z koloniálu, který provozovala, a z malého hospodářství. Babička zde prožila
dětství a mládí a ani potom, co se v roce 1961 vdala a natrvalo odstěhovala, nezpřetrhala
vazby na rodnou vesnici a často tam jezdila navštěvovat rodinu, příbuzné a přátele. I dnes, po
sedmdesáti letech, na tehdejší život často vzpomíná a vypráví o něm.
Rozhodl jsem se věnovat tuto práci rodinnému koloniálu a událostem a příběhům kolem něj.
Mohl jsem tak hlouběji nahlédnout do babiččiných vzpomínek, pochopit tehdejší život a
zároveň tyto výpovědi zkonfrontovat se svými znalostmi dějin pramenícími naopak převážně
z knih a učebnic. Zároveň se však chci o tyto vzpomínky podělit s ostatními, kteří takovou
babičku nemají, a zakonzervovat je v této práci, takže už nebudou vázány jen na mojí nebo
babiččinu paměť. Snažil jsem se též využít velkého množství fotografického materiálu, který
se dochoval.
Na prvním místě vycházím pochopitelně z babiččiných výpovědí, ať už převyprávěných
nebo doslovně citovaných, zejména obecnější záležitosti jsem se však snažil ověřovat a
doplňovat pomocí dalších zdrojů.
3
Práce je rozdělena chronologicky do tří větších celků a v rámci těch pak do jednotlivých
kapitol. Tyto kapitoly místy přesahují daná období.
První republika
Život Marie Cejnarové
Marie Cejnarová se narodila ve Velkém Dřevíči v roce 1898 jako poslední z pěti dětí
v rodině obchodníka Josefa Cejnara. O šest let později její otec nečekaně zemřel a matka
pronajala jeho obchod do doby, než dospěl Mariin nejstarší bratr Jindřich a mohl ho převzít.
Ačkoliv to tehdy nebylo samozřejmostí, nastoupila Marie Cejnarová pro svoje dobré výsledky
a poněkud lepší finanční zajištění rodiny po absolvování dřevíčské Obecné školy do
Měšťanské školy v nedalekém Hronově.
Období první světové války bylo pro venkovské obyvatelstvo velmi zlé. Muži bojovali a ženy
se staraly o rodinná hospodářství a děti. Do toho přišel nedostatek potravin, pekl se
kukuřičný chléb a lidé byli většinou odkázáni na to, co si sami vypěstovali1. Ani malé vesnici
se ztráty nevyhnuly a mnozí muži se z války nevrátili. Tomu všemu lze přičítat poválečnou
prvorepublikovou euforii, která přinesla vlnu zakládání spolků a organizací (Sokol, Orel,
Dělnická tělocvičná jednota) a samozřejmě i nových živností a podniků.
Marie Cejnarová se u bratra vyučila na příručí a v roce 1922 se provdala za Oldřicha
Baudyše a zařídila si vlastní obchod v domě na druhém konci vesnice, kam se přistěhovala.
S pomocí manžela a tchyně2 vychovala čtyři děti3, jimž se všem dostalo odborného vzdělání,
nejmladší syn mohl dokonce vystudovat vysokou školu. Když byla v roce 1950 donucena
zavřít obchod, odešla pracovat do místního JZD, kde zůstala až do důchodu. Snad právě díky
aktivnímu životu se dožila požehnaného věku 90 let.
Na svojí dobu šlo o velmi emancipovanou ženu, jak může nasvědčovat i fakt, že výuční list,
který získala byl původně předepsán pouze s mužskými koncovkami, které musely být perem
přepsány (viz příloha).
Popis obchodu a sortimentu
Celá místnost měla asi 30m2. Naproti dveřím se nacházel pult ve tvaru L po délce jedné a
půl stěny. Před ním stály sudy s nakládanými okurkami a zelím (prodávalo se do vlastních
nádob). U zdi stála na pultu automatická váha4, vedle ní plechovky s nakládanými rybami,
sýry a Olomoucké syrečky pod skleněným poklopem, nádoba s hořčicí a kostky droždí,
másla, tuků, sádla a tvarohu5. Pult pokračoval pokladnou, která při otevření cinkala. Dále zde
stály skleněné nádoby s cukrovinkami a nad nimi visely uzeniny – na vesnici to zahrnovalo
pouze točený salám a buřty – na malých háčcích. Na konci byl nezbytný mlýnek na mák a
1
Jaromíra Preclíková, záznam rozhovoru ze dne 10. 1. 2009
Šlo o Florentinu Baudyšovou. Byla to válečná vdova, manžel Celestýn padl roku 1916 na srbské frontě.
V domě s Baudyšovými žila až do roku 1948, kdy zemřela.
3
To byli Lubomír 1924, Irma 1926, Jaromíra 1930 a Oldřich 1933.
4
Ta v meziválečném období platila za velmi moderní zařízení.
5
Mléčné výrobky vyjma Olomouckých syrečků dodával později strýc Jaromír Baudyš, bratr Oldřich Baudyše,
který si ve vesnici kolem roku 1940 vybudoval malou mlékárnu. Vykupoval mléko od místních zemědělců a
zpracovával ho na máslo, sýry, tvaroh.
2
4
ještě stará jazýčková váha1. Na kratší konec pultu navazovala prosklená skříňka s drobnou
galanterií (to zahrnovalo špendlíky, nitě, hedvábíčka (jemnější nitě) a několik málo kusů
oblečení pro malé děti).
Za pultem, na stěně proti dveřím bylo velké množství malých šuplátek s kořením a regály
se speciálními červenými plechovkami na kávu2. Napravo, za kratší stranou pultu byly na
stěně regály s bochníky chleba od místního pekaře. Na zemi pak koš na rohlíky, které denně
též dodával dřevíčský pekař, pytle s moukou, cukrem, kroupami, čočkou, hrachem a rýží.
Vedle stály bedýnky s lahvovanými limonádami, sodovkami, lahvemi likérů a vín3 a plechové
kbelíky s marmeládou. Pytle byly jutové nebo papírové4. Žádné potraviny snad kromě
kostkového cukru se tehdy neprodávaly balené. Po zvážení se buď zabalily do papíru, nebo se
nasypaly do předem ubaleného papírového kornoutu (ještě kávová zrna měla zvláštní červené
sáčky). Na stěně za pultem byly také dveře do kuchyně (prababička měla kromě obsluhy
zákazníků na starost také celou domácnost, do obchodu chodila, jen když zvonek nad
vchodovými dveřmi ohlásil vstoupivšího zákazníka, jinak se pohybovala převážně v kuchyni)
a nad nimi visely kulaté hodiny, dárek od některého z dodavatelů.
Před pultem byla deska, kde se nabízely různé cukrovinky, čokolády a prášky do pečení,
žito na kávu a cikorka. Spolu s vchodovými dveřmi zabírala skoro celou jednu stěnu skleněná
výloha, která se dekorovala podle aktuálních svátků nebo oslav. Pod ní byla mýdla a prací
prostředky a dále nářadí a domácí potřeby – biče, hrábě, kartáče, košťata a smetáky.
V chodbě ve stěně byl nálevní pult. Nalévala se převážně žitná kořalka, rum a sladké
likéry5. Sudy s petrolejem a stavebniny se skladovaly na dvoře domu. Tam také babiččin otec
roku 1937 vytvořil malou kruhárnu zelí jednak pro vlastní potřebu, jednak pro obchod, kde se
pak zelí prodávalo. Sestávala z krouhacího stroje v patře stodoly (kam se musely ručně
vyházet hlávky zelí) a z kádí v přízemí, kam nakrouhané zelí padalo, a kde se posléze
prosolilo, ochutilo a šlapalo. Kádě byly původně dřevěné, po válce vybudoval Oldřich Baudyš
betonové.
V koloniálu obsluhovala Marie Baudyšová, občas jí vypomohly děti. Prodávalo se denně,
prakticky od rána do večera. Nebylo vyjímkou, že někdo v osm hodin večer přišel s tím, že
něco zapomněl koupit. Mnozí zákazníci, zejména starší ženy, si chodili spíše popovídat než
nakoupit. Nicméně zákazníků nebylo nazbyt, a tak s nimi musela Marie Cejnarová poklábosit,
i když potřebovala zrovna dělat jinou práci. Většinu dne strávila v obchodě. Totéž platilo
samozřejmě pro děti – k zákazníkům se musely chovat vždy slušně.
Zásobování
Drobné zboží (čokoládu, kávu, cikorku, mýdla, žárovky, porcelán nebo galanterii) dodávali
výrobci sami. Co se běžných potravin nebo třeba stavebnin týkalo, navštěvoval sice prodejny
zaměstnanec náchodského velkoobchodu – objížděl je na kole a zapisoval si objednávky – ale
1
Ta sloužila k vážení menších objemů – 1 – 5 kg. Ručičková (automatická) váha měla rozsah od 0 – 2000 g.
Obchod disponoval ještě třetí váhou, tzv. decimálkou, která byla na dvoře na vážení stavebního materiálu, viz
níže.
2
Vesnická káva obsahovala skutečně kávy minimum. Vařila se z mletého žita a cikorky, což byla pražená
čekanka. Pokud si chtěl někdo udělat skutečně dobrou kávu, přihodil do mlýnku k žitu několik kávových zrn.
3
Nešlo o pravá vína, nýbrž o tzv. maltosová vína, výrobky babiččina strýce Oldřicha Žida. Pravděpodobně se
vyráběla mícháním alkoholu a ovocných trestí. Měla prý milou přezdívku „motykou do hlavy“, protože alkohol
v nich, třebaže ho nebylo moc, rychle působil.
4
Jutové sloužily k uchovávání těžších věcí. Postupem času se přecházelo na papírové, zčásti i kvůli nedostatku
jutových v průběhu války.
5
Rozlévané stály nápoje přibližně stejně jako v lahvích. Většinou si je zde dávali muži, kteří nechtěli pít doma
před rodinou nebo chodit do hostince. Nejednou se prý stalo, že si dali nalít na dluh, a když přišlo na splácení,
vše zapřeli jak před manželkou tak i před Baudyšovými a nechtěli zaplatit.
5
doprava už zajištěna nebyla. Tu zajišťoval částečně Oldřich Baudyš na motocyklu BSA 1924,
částečně rodinný kočí1 s koňským povozem (v případě sudů nebo stavebnin, které se nevešly
na motocykl.
Každý pátek přijížděl na kole cukrářský učeň s dorty v krosně na zádech. K dostání pak
byly věnečky, šátečky, ašanty (indiáni), trubičky nebo řezy – většina z nich po dvou druzích.
Kusy, které nepřežily transport, dostaly děti (babička se sourozenci). Nazmar nepřišel ani
drobek2.
Popis vesnice
Velký Dřevíč leží asi 10 kilometrů na sever od Náchoda, a asi patnáct kilometrů od hranic
s Polskem. Obec měla před válkou asi 800 obyvatel. Ve vesnici se uživilo pět koloniálů
(konzum lidové strany, konzum socialistické strany a dva další „kvelby“ s omezeným
sortimentem), dva pekaři, tři hostince. Lidé pracovali jako drobní řemeslníci (truhláři, kováři,
tesaři, zedníci, švadleny, krejčí a čalouníci), zemědělci, kovozemědělci3, soukromí tkalci
(několik rodin mělo doma tkalcovský stav) a zaměstnanci místních podniků. To byly jednak
textilní továrny (v okolí fungovaly dvě větší a dvě menší zaměstnávající po 100 resp. 30
lidech), jednak nedaleká slévárna. Většina rodin měla i kousek pole a malé hospodářství
obnášející obvykle několik slepic, kozu nebo krávu, prase.
V čele vesnice stál velmi pokrokový starosta, pan Josef Žid, majitel jedné z menších
textilek. Ten se postaral o technický i kulturní rozvoj vesnice. Fungovaly Sokol, Orel,
Dělnická tělovýchovná jednota, hasičský sbor, poměrně početná (asi pětičlenná) četnická
stanice, poštovní úřad, ochotnické divadlo i knihovna. Nejpozději od roku 1930 byl v celé
vesnici vodovod a elektrické vedení. V roce 1936 byla regulována řeka Olšavka
(vybetonované koryto jí zabránilo v rozlévání při vyšších stavech vody), vybudovalo se i
koupaliště s dřevěnými kabinami a plavčíkem a vydláždily se silnice. V roce 1945 bylo
postaveno i kino. V novinách se tehdy o Velkém Dřevíči psalo jako o jedné z nejkrásnějších
obcí v kraji.
Kniha dlužníků
Vzhledem k popsaným poměrům panovala ve Velkém Dřevíči dost velká konkurence. Proto
se dávalo i na dluh. Záznamy o dluzích se vedly v tzv. knize dlužníků. Někteří zákazníci
chodili nakupovat se svými vlastními sešity, kam si zapisovali, kolik dluží, a potom, když
dostali výplatu, přišli dluh srovnat a pokračovali stejným způsobem v novém měsíci. Platební
morálka byla všelijaká, byli notoričtí dlužníci, ale i slušní lidé, kteří své závazky vyrovnávali4.
Když se prodejna v roce 1950 likvidovala, kniha zaznamenávající dosud všechny nesplacené
položky byla spálena ve prospěch dobrých sousedských vztahů.
Válka
Separace od Sudet
1
Rodina dále zaměstnávala čeledína (několikrát to byli mladí chlapci ze Slovenska) a děvečku. Ta pomáhala
Marii Baudyšové s domácností. Obvykle šlo o dívku z vesnice, která se chtěla naučit vařit a zároveň si vydělat
něco málo ke stravě a ubytování, kterých se jí u Baudyšů dostalo. Babička vzpomíná, na večery trávené v tomto
velkém rodinném kruhu (u večeře sedělo okolo 10 osob) a říká, že se zaměstnanci měli vždy velmi dobré vztahy.
2
Jaromíra Preclíková, záznam rozhovoru ze dne 10. 1. 2009
3
Tak se prý označovali zaměstnanci slévárny, kteří po práci ještě hospodařili na svých polích, aby se uživili.
4
Jaromíra Preclíková, záznam rozhovoru ze dne 10. 1. 2009
6
Roku 1940 byla silnice za vesnicí vedoucí směrem na severovýchod rozdělena závorou, u
které hlídali čeští četníci. Velký Dřevíč se octl na hranicích Sudet. Vedlejší Horní Dřevíč byl
už na druhé straně dělící čáry.
Poušteni byli jen lidé s propustkou, kterou jim vydala jejich domovská obec (v Sudetech).
To se však týkalo téměř výhradně Němců a i těch jen ve výjímečných případech, takže
překračování hranice nebylo prakticky možné ani z jedné strany.
Babičky kmotr, který měl mlýn těsně za hranicí, pomáhal za války svým známým z Velkého
Dřevíče tak, že jim prodával mouku, které byl nedostatek. Chodilo se k němu cestou podle
lesa, která nebyla hlídaná. Někdo ze zaměstnanců mlýna ho však udal a on strávil pět let
zbývajících do konce války v německém lágru. Díky mírnějším podmínkám, než ve známých
koncentračních táborech bez úhony přežil a po válce se vrátil do svého mlýna.
Lístkový systém
Roku 1939 byl v protektorátu zaveden přídělový systém na potraviny, šatstvo a obuv1.
Důvodem byl nedostatek způsobený potřebami války a potížemi se zásobováním. Lístky
vydával Obecní úřad na základě počtu přihlášených osob. Lístky se pak spolu s penězi
odevzdávaly při nákupu. Majitel obchodu byl povinen příslušný počet lístků (odpovídající
množství zboží odebraného z velkoobchodu) vylepit na archy papíru a odevzdat opět na
Obecní úřad. Lístky byl omezen i nákup šatstva respektive látek, ze kterých si na vesnici
většina lidí oblečení šila. Potravinové lístky byly natištěny na tenkých papírech, ze kterých se
odstřihoval odpovídající počet, šatenky byly v podobě modrých knížeček ze silnějšího
kartonu, odkud se opět odstřihávaly.
Sortiment potravin byl značně omezen. Některé potraviny z dovozu se za války vůbec
neprodávaly (například káva, koření, čokoláda), a jiných byl nedostatek (máslo, luštěniny,
rýže, cukr), takže byly nahrazovány méně kvalitními náhražkami. Máslo margarínem nebo
medovým máslem (jakýsi sladký umělý tuk), čokoláda fondantem (průmyslově zpracovaný
aromatizovaný cukr), káva tzv. kávovinovou směsí (žito a cikorka), a třeba ořechy ve
vánočním cukroví praženými ovesnými vločkami. I zboží, kterého byl dostatek, utrpělo na
kvalitě. Pečivo se peklo z méně kvalitní mouky, mýdla byla k dostání jen horší (tzv. jádrová
mýdla zejména „mýdlo s jelenem“ – nevonělo a za normálních podmínek se používalo na
praní prádla2), mléko se prodávalo extrémně odstředěné, takže v něm zbylo minimum tuku.
Rodina babičky si na počátku války prozřetelně uschovala krabici kvalitních hořkých
čokolád, asi půl kila kávy, několik kilo rýže a cukru a krabici toaletních mýdel, ke kterým si
děti chodily v průběhu války přivonět. I přes střídmou spotřebu vydržely tyto zásoby jen
přibližně první dva roky.
Válka na vesnici
Za války byla zakázána veškerá spolková a kulturní činnost (zbylo jen Kuratorium3, kde se
dalo cvičit1). Taneční zábavy se pořádaly jen tajně v rodinách. Kulturní život se přesunul do
1
Pro upřesnění potravinové lístky byly zavedeny od října 1939, poukázky na šatstvo a obuv až v prosinci 1939.
(www.totalita.cz)
2
Prý se o nich říkalo, že se dělají z trestanců popravených Němci.
3
Celým názvem Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Organizaci založil ministr školství a
lidové osvěty E. Moravec, a ačkoliv se zde rozvíjely sportovní aktivity a branná zdatnost mladých, ve
skutečnosti měla sloužit k jejich ideologické převýchově. Používaly se zde nacistické symboly, podobné
uniformy jako měli příslušníci SS a hajlovalo se. Tolik www.wikipedie.org, babička, která zde cvičila, říká, že se
nehajlovalo, používaly se běžné cvičební úbory a cvičilo se stejně jako před válkou v Sokole. Nevzpomíná si, na
žádné ideologické pozadí cvičení.
7
rodin a mezi přátele. Kina sice fungovala, ale běžely zde jen německé a české „nezávadné“
filmy.
Němečtí četníci chodili po hospodářstvích a kontrolovali, jestli jsou splněny povinné
dodávky obilí a masa. Třeba prase se zabít smělo, ale muselo se odevzdat sádlo a krutón
(kůže). Zabíjely se tedy dvě najednou a všechno se zpracovalo během noci. Jinak byl styk
s Němci minimální.
Podobně se lidé nijak nesetkali s vlastním bojem. V domech bylo sice v noci povinné
zatemnění, vesnice však nikdy bombardování nezažila.
Do koncentračního tábora byla z vesnice odvlečena pouze židovská rodina Sommenitzů (šlo
o majitele jedné z větších textilních továren) a jeden komunista. Nikdo z nich se nevrátil (za
války továrnu řídil německý správce, po válce až do převratu byli dosazeni národní správci).
Soukromá auta se za války vůbec nepoužívala, dala se tzv. „na špalky“. Nebyl benzín a
musely se odevzdat i pneumatiky. Několik málo nákladních aut jezdilo na dřevoplyn.
V roce 1944 byly zavřeny střední školy. Babička se právě tehdy dostala na obchodní školu
do Náchoda. Po válce naopak hned v květnu začal školní rok bez letních prázdnin.
Studenti zavřených středních škol museli pracovat ve válečném průmyslu. Babička byla
vyjmuta, protože pracovala „v zemědělství“ čili doma na hospodářství. Méně štěstí měl její
nejstarší bratr Lubomír, který se narodil v roce 1924. Tento ročník byl totálně nasazen
v Náchodě, kde za války fungovala pobočka firmy Lufthansa. Ke konci války byla pobočka
zřízena i v sousedním Starkově2, kam potom Lubomír na propustku dojížděl.
Ve vesnici probíhala odbojová činnost, týkala se však jen několika málo lidí a byla přísně
utajená3.
Poválečné období
Přetrvávající lístkový systém
Bezprostředně po skončení války se na venkově objevily potraviny se značkou UNRRA
(United Nations Relief abd Rehabilitation Administration4) zaslané Spojenými Státy jako
výpomoc Československu. Byly to plechovky s čokoládou nebo čokoládovými bonbóny,
burskou pomazánkou (burákovým máslem), masem a fazolemi popř. s nápoji. Plechovky byly
na příděl, ale zadarmo. Šlo o jednorázovou výpomoc a plechovky brzy zmizely.
Přídělový systém zůstal prakticky v nezměněné podobě (včetně velikosti přídělů!)5, protože
potravin se stále nedostávalo, ale přibyla možnost koupit si některé zboží na černém trhu za
vyšší ceny. To platilo zejména o textilu ale i o nedostatkových potravinách nebo drogerijním
zboží. To nebyla záležitost kamenných obchodů, jako našeho, jednalo se spíše o jedince, tzv.
šmelináře, o kterých se v okolí vědělo, že je u nich něco k dostání.
1
Jaromíra Preclíková, záznam rozhovoru ze dne 11. 1. 2009
Nedaleká vesnice už za hranicí Sudet
3
V důsledku tohoto utajení si ani obyčejní obyvatelé nebyli jisti, zda odboj v oblasti skutečně fungoval. Babička
se o odboji najisto dozvěděla až nedávno z práce Mgr. Mráze zaměřené přímo na Velký Dřevíč. Šlo o pana Jana
Nývlta, který krátce před koncem války znenadání zemřel. Zřejmě v důsledku stresu vyvolaného velkým
nebezpečím. Zaplatil tak za odbojovou činnost nepřímo životem.
4
UNRRA byla mezinárodní organizace zřízená Kongresem Spojených Států, která distribuovala humanitární
pomoc na území osvobozená zpod nadvlády Osy. Působila od roku 1943 do 1947 v Evropě a 1949 v Asii, potom
byly její funkce částečně převedeny na OSN. Jednalo se o potraviny, hygienické, lékařské a zdravotnické
potřeby, šatstvo, textil, obuv, průmyslové, dopravní, hospodářské a zemědělské stroje a zařízení, suroviny i
palivo. Celkem bylo do Československa dopraveno 1 629 227 tun zboží a strojů. (www.valka.cz )
Babička si zřejmě pamatuje jen potraviny, protože nepříliš postižená vesnice jinou pomoc nepotřebovala.
5
Ve skutečnosti se v rámci tzv. třídního přístupu příděly zvýšily pro těžce pracujícím dělníkům, funkcionářům
KSČ, důstojníkům Bezpečnosti, armády atd. To ale Baudyšovi sotva mohli pocítit. (www.totalita.cz)
Lístkový systém pak trval až do června 1953, kdy skončil měnovou reformou.
2
8
Další zdroj nedostatkového zboží byl v Sudetech, odkud byli odsunuti Němci, po kterých
zůstaly zařízené domy, plné obchody nebo sklady. Rodina Baudyšů jezdila například do
Teplic nad Metují ke známým ze Dřevíče, kteří převzali obchod po německé rodině. Kupovali
od nich nádobí, příbory a porcelán.
Národnostní rošády
Ačkoliv ve Velkém Dřevíči žilo několik smíšených česko-německých rodin1, což bylo
v pohraničí zcela obvyklé, nebyla zde žádná čistě německá rodina. Poválečný odsun se tedy
vesnice vůbec nedotkl, nepočítáme-li to, že někteří lidé se odtud odstěhovali jinam do
uvolněných domů odsunutých Němců. Zajímavější byla situace s obyvateli Kladska. To bylo
území, které bylo v rámci poválečného uspořádání odtrženo od Německa a vedl se o něj spor
mezi Polskem a Československem. Když území získali Poláci, tamější Češi2 se odstěhovali do
Československa. I do Velkého Dřevíče přišlo několik takových rodin. Nicméně po únoru
1948 začali tito Kladští Češi proudit do Německa spolu s Němci, kteří zde ještě zůstali.
Dopad revoluce
Rodina Baudyšů nikdy neinklinovala ke KSČ, před válkou volila Živnostenskou stranu, po
válce pak Národní socialisty. O komunismu ani o Sovětském svazu nepanovaly žádné iluze.
V domě Baudyšů těsně po válce bydlela rodina Ivana Sypčenkova, který utekl z politických
důvdů z Ruska. Pracoval u strýce Jaromíra3 jako odborník přes mlékárenství4.
Vesnice byla hodně katolická resp. lidovecká, s komunisty nikdy moc nesympatizovala. Po
převratu se na vesnici objevilo několik sympatizantů, kteří začali udávat a způsobovat
problémy místním nepohodlným rodinám. Baudyšovi se jako živnostníci octli na indexu.
Likvidace obchodu
Bezprostředně po únoru 1948 byly znárodněny podniky nad 50 zaměstnanců5, menší
živnosti zůstaly zprvu v soukromých rukách. V roce 1950 byla založena prodejna LSD
(lidového spotřebního družstva) Jednota, kterou provozovalo spotřební družstvo. Měla větší
sortiment a nižší ceny než ostatní obchody. Měla také věrnostní bonusy ve formě prémií pro
časté zákazníky.
Baudyšovi téhož roku zavřeli svůj obchod, protože nebyli schopni Jednotě konkurovat.
Krátce potom přišla Jednota s nabídkou pronájmu kruhárny zelí. Zpočátku pracoval Oldřich
Baudyš pro Jednotu externě (tzv. ve mzdě) – za určitou částku zpracovával pro Jednotu zelí,
už o rok později se stal zaměstnancem Jednoty spolu s dcerou Irmou. V roce 1952 se Marie
Baudyšová stala členkou Jednotného zemědělského družstva Turov, kterému musela rodina
odevzdat „živý i mrtvý inventář“, což zahrnovalo krávy, býčka, obilí, vozy a své 2,5 ha pole.
V JZD pracovala až do roku 1960, kdy odešla do důchodu. Prvorozený Lubomír pracoval
v mlékárně Náchod, druhá nejstarší dcera Irma, vyučená prodavačka zůstala pracovat s otcem
v kruhárně, třetí nejstarší Jaromíra, moje babička, odešla pracovat do administrativy Jednoty
do Velkého Poříčí, nejmladší Oldřich teprve studoval na gymnáziu v Náchodě.
1
Němečtí muži z těchto rodin museli za války narukovat.
Zřejmě šlo o Čechy do stejné míry jako u sudetských Němců o Němce. Ti se však cítili být více Čechy než
Poláky.
3
Šlo o strýce Jaromíra Baudyše z poznámky č. 5 na straně 4.
4
Kolem roku 1950 odešel do Police nad Metují, protože strýc mlékárnu zavřel.
5
Viz § 3 zákona č. 120/1948 Sb.
2
9
Epilog
Při rozhovorech s babičkou jsme si každou chvíli uvědomovali, jak moc nám chybí
svědectví dvou jejích starších sourozenců, Lubomíra a Irmy, kteří oba před nedávnem
zemřeli. Jejich vzpomínky by jistě sahaly o několik let dále do minulosti a mnoho informací
by věděli přesněji. Jejich matka, Marie Baudyšová, která zemřela krátce před mým
narozením, by si pamatovala ještě více, asi skoro vše. Jenže s nimi už nikdo rozhovor neudělá.
Lidská paměť nefunguje dokonale, postupně se z ní vytrácejí fakta a mezery jsou místy
přemostěny domyšlenými skutečnostmi, místy zaplněny jen dojmy. Krom toho je ale
uzavřena v našem těle, se kterým mizí ze světa. Osobní vzpomínky se stávají jen
vypravováním a to postupně přechází do pověstí o nějaké nejasné, vzdálené minulosti.
Proto existuje dějepis. Aby nasál naše vzpomínky a zvěčnil je v co možná nejpřesnější
podobě a zprostředkoval tak naše zkušenosti i těm, kteří nikdy nebudou mít možnost se
s námi setkat.
Jsem rád, že jsem si tuto roli mohl na chvíli vyzkoušet a zároveň přidat do věčné paměti
když ne dějepisu, tak aspoň naší rodiny, příběh jednoho koloniálu, který jí kdysi patřil a
kterým žila. Pro moje pravnuky narozené po mé smrti to třeba jednou bude zajímavé čtení.
10
Seznam použité literatury
Gebhart, J. Kuklík, J.: Velké dějiny zemí Koruny české XV., Praha 2006
Kaplan, K.: Pět kapitol o únoru, Brno 1997
Kaplan, K.: Československo v letech 1945–1948, Praha 1991
Kárník, Z.: České země v éře první republiky (1918 - 1938) I. - Vznik, budování a zlatá léta
republiky (1918 - 1929), Praha 2000
Petráň, J.: Příběh Ouběnic, Ouběnice 2000
Stopami dějin Náchodska č.4, Náchod 1998
Stopami dějin Náchodska č.5, Náchod 1999
11
Přílohy
Slogany
Kromě fotek přikládám i několik reklamních sloganů z prodávaného zboží, které se babičce
vybavily:
Lesk jako blesk dá Obé.
-reklama na sidol (leštič na mosazné kliky a kličky)
Pamatujte, že má Jína za patrona Antonína
-Oplatky Lomnické suchary (slogan odkazuje na majitele firmy, Antonína Jínu)
Rožmberská bílá paní
šla na špacír místo spaní,
na cimbuří rýmu chytla,
pro Hašlerky honem lítla.
-Hašlerky
12
Fotografie
1. Fotografie z roku 1931. Zleva příbuzná z Hronova, dvě místní dívky, Marie
Baudyšová s dcerou Jaromírou v náručí, ve dveřích příručí Karel, Oldřich Baudyš,
s kočárkem Irma Baudyšová, dřevíčský listonoš s dopisem v ruce, Lubomír Baudyš se
psem a místní děti. Zdroj: archiv Martina Gulta
13
2. Rok 1930. Zleva Marie Baudyšová s dcerou Irmou, Lubomír Baudyš s kamarády, ve
světlých kalhotech místní zedníci, a náhodní chodci, kteří si nenechali ujít příležitost nechat se
zvěčnit. Zdroj: archiv Martina Gulta
14
3. Koloniál Jindřicha Cejnara na fotografii přibližně z roku 1920. Zdroj: rodinný archiv
15
4. Kočí Josef Bitnar s Irmou Baudyšovou na kozlíku. Na voze jsou sudy s petrolejem a pytle
pravděpodobně s vápnem. Zdroj: archiv Martina Gulta
5. Nejmladší syn Baudyšů, Oldřich, se svým oblíbeným koněm. Později skutečně vystudoval
veterinu, jak už od útlého věku prohlašoval. Zdroj: archiv Martina Gulta
16
6. Smaltovaná tabulka, která musela být povinně přidělána na voze jako poznávací značka.
Zdroj: archiv Martina Gulta
7. Fotografie Oldřicha Baudyše asi z roku 1940. Zdroj: rodinný archiv
17
8. Pohlednice z roku 1919, nahoře pohled na vesnici z nedalekého návrší. Komín uprostřed
patří jedné z textilek. Dole hostinec u Vavřenů, a vzadu hostinec u Erbrů. Ve velkém sále
Erbrova hostince se odehrávaly všechny vesnické kulturní akce. Cvičili tam Sokolové, hrálo
se zde divadlo, konaly se zde plesy a později posloužil jako kinosál. Zdroj: rodinný archiv
18
9. Portrét Marie Baudyšové přibližně z roku 1940. Zdroj: archiv Martina Gulta
19
10. Vysvědčení Marie Cejnarové z roku 1912. Zdroj: archiv Martina Gulta
20
11. Tovaryšský list Marie Cejnarové. Zdroj: rodinný archiv
21
12. Zleva Lubomír, Jaromíra a Irma s babičkou Florentinou Baudyšovou na zahradě za
domem roku 1931. Zdroj: rodinný archiv
22