10/2011 ROČNÍK 20 (14)
Transkript
10/2011 ROČNÍK 20 (14)
10/2011 ROČNÍK 20 (14) Do USA za ekonomikou společenství | 22 Být posly radosti | Světové dny mládeže | 4 Škola Nových rodin | 8 www.focolare.cz Dvacet let ekonomiky společenství | Rozhovor s prof. L. Brunim | 20 PRO INSPIRACI On je Pánem dějin Foto: M. a K. Broschovi B ylo to večer 16. října 1978, když jsme se s přáteli v Chebu z vatikánského rozhlasu dozvěděli ohromující zprávu, že papežem byl zvolen krakovský arcibiskup Karol Wojtyla. Ohromující i nadějné bylo, že pochází z komunistické země a že nám, utlačovaným českým křesťanům, bude dobře rozumět. Avšak komunisté v celém sovětském bloku byli blízko panice, protože těm nejbystřejším bylo ihned jasné, že nový papež Jan Pavel II. bude velmi nebezpečným a tvrdým protivníkem. A nemýlili se. Pro nás věřící to byla velká radost, protože jsme ihned rozpoznali jeho mimořádný šarm a umění hovořit s Bohem i s lidmi. Připomínám, že to bylo v době probíhající studené války, kdy se zdálo, že totalitní moc je neprůstřelná a že bude snad i věčná. Mnoho lidí u nás bylo normalizací duchovně i mravně zcela zlomeno. V tehdejším Československu panoval nejtužší režim v Evropě – hned po Albánii. Nemělo by se zapomenout, že v Praze, a nikde jinde, byl nad Vltavou postaven obrovský pomník Stalinovi, zatímco v Budapešti se tyčil nad Dunajem sv. Gelért, věrozvěst Maďarů. Ještě v srpnu roku 1989, když jsme s přáteli navštívili v Římě kardinála Jozefa Tomka, prefekta Papežské kongregace pro evangelizaci národů, nebyly všechny české a moravské diecéze obsazeny řádnými biskupy. Komunisté mnoho roků velmi houževnatě zabraňovali působení řádných diecézních biskupů, a pokud zemřeli, nedovolili jmenovat nové, pro církev přijatelné. A pan kardinál k tomu poznamenal, že i v těch nejprimitivnějších zemích se tyto záležitosti nakonec podaří vyřešit, jen v Československu to nejde. Avšak velmi brzy poté se celý sovětský blok, připomínající obrovskou babylonskou věž, zcela překvapivě zhroutil a církvi i občanské společnosti se otevřela nečekaná svoboda. Tyto události je vhodné si dobře pamatovat, protože žádná lidská moc, ale Bůh je Pánem dějin. A právě blahoslavený Jan Pavel II. to na základě své hluboké víry v Ježíše Krista slovem i činy neustále dosvědčoval. A i nyní nás z nebe povzbuzuje slovy, kterými zahájil svůj mimořádný pontifikát: „Nebojte se, a otevřete brány svého srdce Kristu Ježíši!“ Je třeba věřit, že on je Pánem dějin i v současné, převratné a těžké době. Někdy se zdá, že úpadek člověka, rozvrat rodiny i lidské společnosti za 20 let svobody velmi pokročily a v něčem je situace snad ještě těžší než za totality. Proto je třeba tím více věřit, že v Ježíši Kristu je Bůh Pánem dějin a že se nemáme bát, ale naplno žít podle Kristova evangelia ve společenství jeho církve. On od nás totiž také očekává, že s jeho pomocí pomůžeme do nebe i těm druhým, protože Kristus umřel na kříži za všechny. A svatými se stáváme společně. Miloslav Kněz OBSAH On je Pánem dějin 2/ Gen Rosso opět v České republice 3/ Být posly radosti 4/ Ovlivnit život společnosti 6/ I o prázdninách studujeme 8/ To zvládneme 10/ Citadela s pevnou oporou 12/ Škola Abba 13/ Slovo života 15/ Přesila ve škole 16/ Vlak, který nás veze k cíli 17/ 2 | Nové město | 10/2011 10/2011 Ať se všechno zhroutí, jednota však nikdy 18/ Dvacet let ekonomiky společenství 21/ Do USA za ekonomikou společenství 22/ Diamantová svatba 23/ Škola s povzbuzujícím sociálním klimatem 24/ Komiks 25/ V branách stáří 26/ Doplňovačka 27/ Střípky ze společného života v Hnutí fokoláre 28/ „Nadační fond časopisu Nové město“ vás zve ke spolupráci Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky. Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme. Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100 IČ: 28465059, Lublaňská 9/1002, Praha 2-Vinohrady, 120 00 [email protected], m: 00420 602 341 682 Správní rada: Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma, Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, Ing. Jiří Hájek, Ing. Jana Friedová POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ Foto: Veronika Filcíková Gen Rosso opět v České republice otázek elektronického dotazníku. Tím získá kredit 50 korun, které si nemůže vyzvednout v hotovosti, ale může vybrat, na kterou z nabízených dobročinných akcí kredit věnuje. Jana Friedová, ekonomka Děti a televize Mezinárodní hudební skupina Gen Rosso přijede na podzim 2011 do Jihlavy, Českých Budějovic, Plzně a Ústí nad Labem. P rojekt Silní bez násilí – Podpora pozitivního sociálního klimatu ve školách (www.silnibeznasili.cz) získal podporu MŠMT a Evropského sociálního fondu. Projekt je v období září 2010 – srpen 2013 postupně realizován občanským sdružením TRIALOG v devíti krajích České republiky. Klíčovou aktivitou je projektový týden, ve kterém se žáky školy pracují zahraniční lektoři hudební skupiny Gen Rosso (umělci z Brazílie, Argentiny, Filipín, Keni, Tanzanie, Itálie, Španělska, Švýcarska a Polska), a společně připraví muzikálové představení Streetlight. Na pódiu tak s umělci v každém městě vystoupí až 300 dětí najednou. Muzikálové představení Streetlight se uskuteční v Jihlavě na Horáckém zimním stadionu ve středu 28. září 2011 od 18.00 hodin a pro školy ve čtvrtek 29. září 2011 od 10.00 hodin. V Českých Budějovicích proběhne na Výstavišti v Pavilonu T 5. října 2011 od 19.00 hodin a ve čtvrtek 6. října 2011 od 10.00 hodin. V Plzni se muzikál představí v ČEZ Aréně ve středu 12. října 2011 od 19.00 hodin a ve čtvrtek 13. října 2011 od 10.00 hodin. V Ústí nad Labem pak bude možné shlédnout muzikál ve st ře du 7. prosince 2011 od 19.00 hodin a ve čtvrtek 8. prosince 2011 od 10.00 hodin. Marie Kotková, Trialog, manažer projektu Silní bez násilí Vystoupení hudební skupiny Gen Rosso. Čtení pomáhá Projekt, který pomáhá rozvíjet čtenářské dovednosti a zároveň dává možnost pomoci druhým. N edávno jsem se se svými vnuky (9 a 10 let) dostala do debaty o čtení knížek. Vědí, že by číst měli, že to prý „zvyšuje inteligenci“, nějak jim ale na to nezbývá čas a moc se jim do čtení nechce. Poté jsem objevila informaci o zajímavém projektu Čtení pomáhá (www.ctenipomaha. cz), o kterém si myslím, že by mohl dětem v přístupu ke čtení pomoci. Je založen na principu přitáhnout děti ke čtení knížek, což jim velmi pomáhá rozšiřovat slovní zásobu, získávat přehled, zlepšovat gramatické dovednosti, ale navíc jim dává možnost pomáhat druhým. Děti mají radost z toho, že mohou rozhodnout, koho obdarují odměnou získanou za přečtení určité knihy. Na stránkách projektu je zveřejněn seznam vybraných knih, rozdělených do tří věkových kategorií čtenářů (1.–5. třída, 6.–9. třída, střední škola). Pro každou kategorii je v nabídce nejméně 20 knih, které vybírá odborná porota. Čtenář, který se chce projektu účastnit, se přes internet přihlásí, některou z nabízených knih si doma přečte a následně zodpoví několik kontrolních Vaše dítě, vaše televize, vaše zodpovědnost – mediální kampaň Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. J ednou z povinností Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (www. rrtv.cz) je ochrana dětského diváka ve věcech, které mohou ve vysílání ohrozit jeho mravní, psychický nebo fyzický vývoj. Za poslední roky se podařilo nárůst těchto negativních jevů ve vysílání důsledným vymáháním zákona poněkud omezit. Rozhodnutí Rady potvrdil v důležitých případech jak Nejvyšší správní soud, tak i Ústavní soud. Podle Ústavního soudu má právo na ochranu dětí přednost před právem na svobodu projevu. Nyní se Rada dohodla s důležitými provozovateli televizního vysílání na odvysílání spotů, které mají rodiče upozornit na skutečnost, že jsou to rodiče a ne televize, kdo má děti vychovávat. (Spoty najdete i na webových stránkách Rady.) Je však smutnou skutečností, že naše společnost je tak zasažena a ovládána všudypřítomnou reklamou, že i náprava stavu a osvěta se děje pomocí reklamy. Stále platí, že vývoj mediální techniky je mnohem rychlejší než růst úrovně mediální gramotnosti. Rozumět médiím a zejména umět je aktivně využívat k dobrému, je žhavý úkol dnešních dnů. Jiří Šenkýř, člen RRTV Zažili jste nebo viděli něco zajímavého? Napište nám. 10/2011 | Nové město | 3 POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ Být posly radosti Ve dnech 10. – 21. srpna 2011 hostilo Španělsko mladé lidi z celého světa. Ti zaplavili ulice Madridu, aby se setkali se sebou navzájem, s papežem Benediktem XVI., ale hlavně s Kristem ve společenství církve. N ěkteří z českých poutníků začali svou cestu předprogramem v Tarragoně, krásném starobylém městě na břehu moře. Poznávali jsme jeho pamětihodnosti, ale i využívali možnosti pobýt na pláži. Každý den jsme se scházeli v českém centru na nádvoří školy. Společně jsme se modlili, účastnili jsme se rozmanitého kulturního programu, naslouchali osobním svědectvím o putování do Španělska. Vrcholem každého dne bylo slavení mše svaté s kněžími ze všech koutů České republiky, s biskupem Františkem Radkovským a jeden den dokonce s tarragonským arcibiskupem Jaume Pujol Balcellsem. V sobotu 13. srpna jsme se vydali do Barcelony, kde se na mši svaté sešla mládež z předprogramů z celého Katalánska. Bylo nás asi 40 000. Přes den jsme obdivovali krásy města, žasli nad katedrálou Sagrada Familia a večer si užívali koncert skupin Gen Rosso a Clones de U2. V neděli nám pak připravila program diecéze Tarragona – měli jsme možnost jít na ranní katechezi, představení v antickém amfiteátru nebo na koncerty kapel, které se věnují evangelizaci. Tečkou za předprogramem byla mše v Aréně a společný růženec. V pondělí už nás čekalo jen balení a loučení s místními farníky, kteří se o nás obětavě starali. Přes všechny obtíže a těžkosti, které s námi třeba měli, na nich byla vidět obrovská radost. První madridský večer se (alespoň pro mě) odehrál ve znamení velkého hledání českého centra, umístěného na hřišti dvojjazyčného gymnázia. Nakonec jsme z večerního vítacího programu nic moc neměli a spíš jsme se museli poohlédnout po něčem k jídlu. 4 | Nové město | 10/2011 Přípravný program v Tarragoně – čas i na poznávání pamětihodností. Fronty se zdály nekonečné a my nechtěli hned první večer dorazit pozdě na ubytování. Tu noc jsem si však sáhla na to, že se o nás Pán skutečně postará, ať už jsme kdekoli. Chvilku po návratu do ubytovny přišla do naší třídy slečna s kouskem pizzy a nabízela nám ji. Přijala jsem ji s velkým díkem a nadšením. Ráno jsme se pak vydali na společný program v Českém národním centru – velké sportovní hale. Česká centra byla totiž v Madridu hned dvě – jedno větší na dopolední setkávání pro všechny, druhé menší, kde byla základna týmu, mnozí zde bydleli a také se tam odehrával večerní alternativní program. Dopoledne jsme v Madridu trávili víceméně stejně. Přivítali nás milí moderátoři a prvním bodem programu byla společná modlitba. Každý den měla trochu jiný charakter – jednou to byl breviář, jindy chvály, nebo třeba modlitba za toho, kdo zrovna stojí vedle nás, aby tato pouť přinesla do jeho života plody. Pak nás čekalo povzbudivé slovo na den, jehož základem byla vždy část motta celého setkání: „V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry.“ (Kol 2,7) Byl samozřejmě i čas zábavy a humoru, který nám přinášeli dva klauni a také režijní skupinka s hádankami. Ztvárnili pro nás hlavní body ze života patronů jednotlivých dnů a my měli hádat, o koho se jedná. A uhodli jsme každý den: blahoslavený Jan Pavel II., svatá Anežka Česká, svatí Cyril a Metoděj a svatý Jan Nepomuk Neumann. Když už jsme se trochu naladili na Boží vlnu (a to třeba i přispěním olomoucké scholy Credenc, která doprovázela naše setkání), promlouvali k nám v katechezích naši biskupové. Setkání se zúčastnil arcibiskup Dominik Duka, arcibiskup Jan Graubner, biskupové Pavel Posád, František Radkovský a František Lobkowicz. Každý den nám svými slovy dodávali novou sílu a odvahu, abychom se nebáli a pevně zakořeněni v Kristu o něm svědčili našemu, mnohdy ateistickému okolí. Aby to všechno nebyly jen plané řeči, následovala po katechezích svědectví mladých lidí o tom, jak se snaží působit ve svém okolí. Sbírka zkušeností byla opravdu pestrá, a tak jsme mohli načerpat inspiraci jak žít. Dopoledne završila slavná mše svatá, kterou celebrovalo kolem 110 kněží. Na ten dlouhý průvod k oltáři byl úchvatný pohled. Myslím, že setkání mohlo povzbudit i samotné kněze, že nejdou za Kristem ve své službě sami. Zároveň nám mladým byli ochotně k dispozici – pro svátost smíření či duchovní rozhovor – jak v Českém národním centru na ochoze haly, tak v české škole během večerních programů. Po mši pak následovala jedna novinka, která na Světových dnech ještě nebyla. Mladí se rozdělili do menších skupin a o tom, co právě slyšeli v katechezi, nebo zkrátka o tom, co je oslovilo, diskutovali. Někdy velmi živě a dlouho. Pak už byl čas najít nějakou restauraci označenou logem setkání a dát si POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ Mše svatá v Barceloně. méně než Kristus.“ Pak s námi adoroval živého Ježíše v Nejsvětější svátosti a popřál nám dobrou noc. Maritka Diblíková popsala zážitek z adorace slovy: „Adorace pro mě byla z celého letiště nejsilnější. Krásné bylo, že když začínala, přestalo pršet, a při odnášení monstrance se déšť zase spustil.“ Závěrečná mše v neděli dopoledne byla velmi krásná. Svatý otec před ní projel mnohými uličkami v papamobilu, aby nás osobně pozdravil. Měla jsem velkou radost, že jsem na jednom takovém místě mohla zrovna stát a také Fota: Marie Mejstříková oběd. Po obědě jsme vyrazili na Festival mladých, který skýtal nepřeberné množství variant, z nichž si každý mohl vybrat to, co mu zrovna sedělo nejlépe. Od různých koncertů a představení, až po modlitební setkání nebo možnost zpovědi v parku Retiro. Hlavně jsme také mohli v ulicích, metru, nebo vlastně prakticky kdekoli potkávat mladé lidi z jiných národů, povídat si s nimi, vyměňovat si upomínkové předměty, adresy, e-maily a fotit se. Jak říká Michal Uhlíř: „Ten samotný Madrid byl taky supr, jídlo bylo dobře zajištěné. Oproti Tarragoně spousta lidí, ale taky to mělo něco do sebe. V metru člověk potkal několik národností a naučil se nějaké pozdravy v cizích jazycích.“ Ten, na koho jsme se opravdu těšili, byl papež Benedikt. Hned v úvodní promluvě bylo znát, že z nás má velikou radost a že mládeži rozumí: „Nesete si v srdci otázky a hledáte odpovědi. Vždycky je dobré hledat. Hledat především pravdu, která není idea, ideologie či slogan, nýbrž Osoba, Kristus, Bůh sám, který přišel mezi lidi. Právem chcete zakořenit svou víru v Kristu a stavět na něm svůj život. On vás odevždy miluje a zná vás lépe než kdokoli jiný.“ Závěrem našeho putování byl pobyt na letišti Cuatro Vientos – vigilie a nedělní mše svatá prožitá společně s papežem Benediktem XVI. Svatý otec nás velmi povzbuzoval již v promluvě při vigilii: „Drazí mladí, nepřizpůsobujte se ničemu menšímu, než Pravdě a Lásce, nepřizpůsobujte se nikomu, kdo je Klauni v Českém národním centru v Madridu. mu zamávat na pozdrav. Opravdu bylo vidět, jak nás má rád. Předal také štafetu Světových dní mládeže Brazílii, kde se uskuteční další světové setkání mládeže, se slovy: „Drazí přátelé, jako Petrův nástupce svěřuji všem přítomným velký úkol: Neste celému světu poznání Krista a lásku k němu. On chce, abyste v 21. století byli jeho apoštoly a posly jeho radosti. Nezklamte ho. Děkuji.“ Klára Lásková shrnula Světové dny mládeže v Madridu takto: „Myslím si, že to pro mě byla hodně dobrá zkušenost. Vyzkoušela jsem si, jak je náročné cestovat takovou dálku autobusem. Taky jsem tam poznala spoustu nových a zajímavých lidí, ale hlavně mi toto setkání pomohlo se více zakořenit ve víře. Byla jsem opravdu překvapená, kolik mladých na celém světě věří v Boha. Myslím si, že nejlepším zážitkem pro mě byla vigilie. Když začala ta šílená bouřka, už jsem si říkala, že to snad není možné. Jak bychom tam mohli spát v takovém dešti? Tak jsme se začali modlit a začali jsme zpívat. Najednou nás tam místo pěti bylo asi patnáct a dokonce se do našeho kruhu přidali i Italové, se kterými jsme se ještě před začátkem setkání hádali o místo na spaní. A výsledkem této naší modlitby bylo, že se nad námi objevila bílá holubice a pak přestalo pršet.“ Bohu díky za Světové dny mládeže v Madridu. Díky Janu Pavlu II., že se k těmto setkáním nechal inspirovat Duchem Svatým. Prostě… díky! Marie Mejstříková 10/2011 | Nové město | 5 ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ I ng. Vladimír Derner (*1956) se narodil v Hradci Králové, bydlí v Třebechovicích pod Orebem. Manželka Irena pracuje jako ředitelka domova důchodců, dcera Jana (*1984) vystudovala sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, syn Tomáš (*1986) studuje na Vysoké škole ekonomické a syn Ondřej (*1987) na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vladimír Derner absolvoval České vysoké učení technické, obor konstrukce a dopravní stavby. Předtím, než se začal významněji angažovat v politice, pracoval jako projektant – statik betonových konstrukcí. Do regionální politiky vkročil hned po revoluci v roce 1990. Říká o tom: „Situace byla taková, že ne každému se chtěla nést rizika této převratné doby, ale někdo to udělat musel a já chtěl mít vliv na utváření prostředí, ve kterém žijeme.“ Od roku 1990 byl deset let starostou města Třebechovice pod Orebem, v letech 2001–2004 působil jako náměstek hejtmana Královéhradeckého kraje. Od roku 1990 doposud je zastupitelem v Třebechovicích pod Orebem, od roku 2004 také zastupitelem Královéhradeckého kraje. V listopadu 2008 byl zvolen radním Královéhradeckého kraje a v lednu 2009 náměstkem hejtmana (do ledna 2011 gestor pro oblast majetkoprávní, poté pro oblast sociální). Je také iniciátorem a gestorem Projektu etického vzdělávání Královéhradeckého kraje. Koníčkem je pro něj horská turistika, cyklistika, lyžování, hokej a floorbal. Je motorkářem. Rád čte, z oblíbených autorů například G. Greena, F. M. Dostojevského nebo B. Kurase. Zají- 6 | Nové město | 10/2011 Ovlivnit život společnosti Demokracie je sice nedokonalý, ale v našich podmínkách zřejmě nejlepší způsob uspořádání lidské společnosti. Předpokládá však, že každý občan nejen využívá svých práv podílet se na správě veřejných věcí, ale že i každý jednotlivec a celá společnost akceptují určitá pravidla. V. Derner a V. Luxová při vyhlášení oceněných škol v soutěži etické výchovy, Hradec Králové, září 2009. mají ho filmová zpracování různých společenských témat například Jean od Florety, Manon od pramene a Výlet. Volné chvíle si zpestřuje hrou na pozoun v hudebním uskupení Třebechovičtí trubači. Jste věřící. Je podle vás křesťanská politika něčím specifická, definovatelná? „Celá naše civilizace stojí na křesťanských základech, křesťanský hodnotový systém ji utvářel a dobrá správa věcí veřejných tedy musí být v souladu s těmito principy. Troufám si tvrdit, že socialisté, liberálové i ateisté se v podstatě s křesťany shodnou na tom, co je dobré, co je špatné, co je základní lidská slušnost. Desatero a láska k bližnímu jsou hodnoty, které zatím nikdo nezpochybňuje a kterými se kaž- Se syny Tomášem a Ondřejem (první a druhý zprava). dý slušný člověk snaží řídit. Posláním křesťanské politiky a křesťanského politika je tedy akcentovat tyto hodnoty při řešení všech praktických problémů, které život přináší, a zřetelně se vymezovat proti snaze o relativizaci těchto hodnot. K tomu samozřejmě přistupuje i druhý rozměr křesťanství: Vedle tohoto civilizačního rozměru je to prvek duchovní. Jakkoliv se jedná o vrcholně osobní záležitost každého jednotlivého člověka, je jisté, že i konkrétní politické postoje jsou jakousi odezvou kvality duchovního života.“ Čerpáte ve své praxi z dokumentů sociální nauky církve? „Solidarita a sociální spravedlnost patří k velmi silným aspektům nejen křesťanství, ale už i Starého zákona. Společnost starého Izraele kladla mimořádný důraz na sociálně potřebné a ochranu slabších. V mnoha ohledech byla ochrana slabších v té době silnější, než jak ji zajišťuje například současná legislativa ve vztahu k lichvě a hazardu. Dokumenty církve týkající se sociálních záležitostí jsou nesmírně cenným zdrojem inspirace a poučení. Poctivě přiznávám, že k jejich systematickému studiu jsem se zatím nepropracoval. Částečné poznatky mám z konkrétních přednášek některých odborníků. Za velmi cenný přínos považuji především aktivity prof. Mlčocha. Myslím si, že této tematice by mnohem větší pozornost měla věnovat i samotná církev. A to nejen směrem k věřícím, ale i ke kněžím. Je pro mě totiž nepochopitelné, že někteří významní církevní představitelé podporují takové politické programy, které jsou dokonce v rozporu se sociálním učením církve. Obávám se, že i dnes je značné riziko, ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ Ve volném čase. tak i každý jedinec akceptují určitá pravidla. Stav demokracie v České republice tedy odpovídá tomu, jakým způsobem občané uplatňují svá práva a nakolik respektují pravidla. Je mimochodem příznačné, že politická mapa světa ukazuje, že demokracie je možná tam, kde dlouhodobě působilo křesťanství. Export demokracie do jiných kultur a jiných civilizací se prostě nedaří. Demokracie u nás se tedy bude vyvíjet tak, jak se bude vyvíjet S manželkou Janou. Fota: archiv Vladimíra Dernera že církev zopakuje některé chyby z minulých století, kdy za cenu účasti v mocenských strukturách zanedbala právě sociální aspekty existence společnosti.“ Jaké jsou vaše osobní politické priority? „Dlouhodobě prosazuji maximální otevřenost výkonu veřejné správy. Dokonce jsem šel i do soudního sporu s krajem, kdy se mi podařilo dosáhnout zveřejnění jedné velmi nevýhodné smlouvy. Poměrně značné úsilí věnuji také problematice lichvy, kterou vnímám jako společensky mimořádně nebezpečný jev, kdy dochází k nespravedlivému ožebračování mnoha lidí. V oblasti sociálních věcí, které mám v Královéhradeckém kraji současně v gesci, usiluji o rovné podmínky pro neziskový sektor a transparentní rozdělování dotací do sociální péče. Jsem také gestorem Projektu podpory etického vzdělávání Královéhradeckého kraje pro období 2009 – 2012 (Více na http://etika.kr-kralovehradecky.cz/), který se mi v rámci kraje podařilo prosadit ve spolupráci s Nadačním fondem Josefa Luxe a Univerzitou Hradec Králové. Snažím se podporovat aktivity, které vedou k etickému vzdělávání na školách. Rovněž se spolupracovníky pořádáme sérii motivačních přednášek, zaměřených právě na problematiku etiky ve společnosti.“ Co říkáte stavu demokracie v České republice. Je podle vás nějaká reálná naděje na jeho zlepšení? „Demokracie je sice nedokonalý, ale v našich podmínkách asi nejlepší způsob uspořádání lidské společnosti. Může fungovat pouze za předpokladu, že každý občan využívá svých práv podílet se na správě věcí veřejných a jak celá společnost, hodnotové zakotvení většiny našeho obyvatelstva. Proto se také angažuji v otázce etického vzdělávání.“ Dává současný systém křesťanské politice vůbec prostor? „Budou-li křesťanští politikové čekat na to, jaký prostor jim současný systém vytvoří, pak ho nebudou mít nikdy. Demokratický systém totiž dává všem stejné podmínky a záleží na každém, jak tyto podmínky dokáže využít. Naprostá pasivita vede vždycky k tomu, že prostor, který byl určen či vymezen nám, obsadí někdo jiný. Křesťanská politika bude mít tudíž takový vliv, nakolik se budou ti, kteří jsou jejími nositeli, schopni v tomto systému prosadit. Nelze se vymlouvat na systém, záleží jenom na nás.“ Co byste řekl svým dětem (mladým lidem), pokud by uvažovali o významnějším angažování v politice? „Myslím, že již Josef Lux říkal: „Co neuděláme my, udělá někdo jiný a nějak jinak.“ Jistá forma angažovanosti je dnes bezpodmínečně nutná pro každého z nás. Angažovanost spočívá už v tom umět si vůbec udělat samostatný kritický názor na to, co se kolem nás děje, a na základě tohoto názoru také jednat. To je minimum, které by měl činit určitě každý. Cítí-li někdo povolání být profesionálním politikem, pak si myslím, že je dobře, aby nejdříve zvládl nějakou profesi, a teprve pak se vrhl do profesionální politiky. Schopnost uživit se vlastní prací i mimo politiku je, myslím, velmi důležitá. Dává tak svobodu v rozhodování. Není totiž nic zbytečnějšího a nesvobodnějšího, než politik, který se bojí o svou funkci jednoduše proto, že by se jinak neuživil.“ Za rozhovor děkuje Irena Sargánková 10/2011 | Nové město | 7 RODINA V historické vsi Deštné, založené Karlem IV. už před rokem 1350, projedete kolem kiosku s novinami, skulíte se z kopce dolů, pak přes říčku Bělou ostře vpravo a hned vzhůru do kopce po směrovce Vesmír. Úzká asfaltka se klikatí stále výše a výše a začíná se rýsovat zalesněný hřeben Orlických hor s Velkou a Malou Deštnou. Nádhera! Stoupáme k polorozbořenému a znovuvzkříšenému kostelu sv. Matouše na kopci a jsme již v areálu Centra života mládeže Vesmír. Impozantní panoráma v lůně Boží přírody. Nikde ani živáčka! Všichni jsou totiž na setkání se Svatým otcem v Madridu. Prohlížíme si budovu, která bude za několik hodin hostit početnou skupinu rodin s dětmi z celých Čech a Moravy, které sem přijedou na letní školu „Nových rodin“, patřících k Hnutí fokoláre. Základem budovy je německá škola stará asi sto let, ve které se učilo do roku 1946. Na podzim roku 1992 celý objekt zakoupilo Královéhradecké biskupství. Za Vesmír tedy mladí vděčí arcibiskupovi Karlu Otčenáškovi. Velkoryse rozhodl a pověřil kněze Pavla Rouska, aby se ujal založení Centra pro mládež. Následovali jej jeho první spolupracovníci, takzvaní „týmáci“, a začala se psát vesmírná historie… Dnes, 10. srpna 2011, přijíždí asi osmdesát účastníků školy, kteří touží po prohloubení života v duchu spirituality fokoláre. Čeká je týden, v němž nebudou chybět duchovní zamyšlení ani vzájemné sdílení zkušeností. Probíraných témat není málo, protože vztah k Bo- 8 | Nové město | 10/2011 Jedni z nejmladších účastníků. I o prázdninách studujeme hu musí zahrnout všechny stránky života rodiny. Spiritualita Hnutí je má uspořádány do barev duhy. Týkají se vztahu k majetku, ekonomických záležitostí a práce, života modlitby a apoštolátu, vztahu k životu a péče o zdraví. Ale také harmonie domova a oděvu a touhy po moudrosti a vzdělávání a kultury komunikace. To vše ale ve službě lásky v je- jích mnohotvárných podobách, která má svůj cíl a vzor v lásce Nejsvětější Trojice. Také dvacet pět přítomných batolat a malých i větších děcek ihned dává svými zvučnými hlásky tomuto Božímu místu nový rozměr. Škola Nových rodin má již svůj osvědčený pevný denní řád. Letos proběh- Kromě přednášek, besed a výletů k programu patřily i společné bohoslužby. la přes velký počet batolat naprosto bez úrazů, infekcí, nemocí – ve velkém klidu, optimismu, harmonii i pozornosti rodičů. Dopolední přednášky byly doplňovány zkušenostmi lektorů, samotnými účastníky a odpoledními besedami či povídáním na lavičce nebo v přírodě při společném výletě. Byla připomenuta i zkušenost Anny Marie Zanzucchi, stojící spolu se svým manželem Danilem u zrodu Nových rodin, která dobře vystihuje povolání k manželství: „Svátost manželství nám pomáhá žít manželský a rodinný život v jednotě s Ježíšem. Manželství je naše cesta, po níž je třeba jít, tedy vyžaduje kroky. Poznala jsem, že takovým krokem je každá chvíle sjednocení s Bohem, vyvolaná láskou, sjednocením s bližními.“ K tomu, co je znakem lásky, pak řekla: „Nemít v sobě zlobu, neposuzovat, nemít rozdělené srdce. Vědět, že mé srdce plně patří Bohu i tím, že miluji svého muže, že miluji své děti.“ Mimořádně vřelý ohlas mezi rodiči sklidily večerní besedy ať už o výchově či o umělém oplodnění. Beseda s účastníky na závěr školy ukázala, jak umějí být rodiče pozorní, vnímaví a jaká nová rozhodnutí chtějí udělat. Děkovali za praktičnost duchovních témat a vyjadřovali touhu uspořádat nebo obnovit podle nich svůj rodinný život. Členové rodin, kteří již v mládí byli formováni společenstvím mládeže gen, patřícím pod Hnutí fokoláre, přicházeli se svými zkušenostmi a povzbuzovali ty, kteří o něčem z toho slyšeli poprvé. Rodiny si vzájemně pomáhaly nejen v pochopení témat, ale i v praktických každodenních starostech kolem dětí. Mnohé oslovil místní polo- rozbořený a zpustlý kostel sv. Matouše, který tím jako by víc podmiňoval vnímání Boží přítomnosti. Společná modlitba na dobrou noc a poděkování za charisma jednoty a společenství, za nové bratry a sestry, za bolesti všech přítomných i nepřítomných, za zdar setkání mládeže v Madridu a další završovaly naše společné večery. K prožité hloubce společných chvil přispěla i duchovní podpora manželů Jindry a Jarmily Synkových, kteří se kvůli vážným okolnostem nemohli na vedení školy osobně podílet. Byli jsme vpravdě jednou Boží rodinou… Příslibem pro církev i pro Hnutí fokoláre byl nejen početný batolící se potěr, ale snad i možnost založit tradici formační „Vesmírné“ školy Nových rodin. S. a P. Ettlerovi a K. a S. Hájkovi Fota: Stanislav Hájek RODINA Jeden ze společných výletů. NABÍDNOUT I BOLEST Celý tento rok jsme se těšili na druhý ročník školy Nových rodin na Vesmíru, společně jsme připravovali texty a rozjímali je. Zejména se nás dotklo téma spirituality o vztahu k životu a zdraví a o komunikaci. Nakonec jsme ale nemohli odjet Z OHLASŮ ÚČASTNÍKŮ „R ozhodl jsem se znovu začít. Počkám, až se ty věci, co jsme tu slyšeli, trochu usadí, abychom si doma o tom mohli v klidu popovídat.“ (J. P., Praha) „Cítím vděk. (…) Chtěla bych teď zase začít dávat z toho, co jsem dostala. Chci udělat svůj díl i pro hledání Boží vůle v naší rodině.“ (F. D., Choceň) „Cítím, že jednotlivé aspekty nelze od sebe oddělit. Je to pro mě staronový objev a pomůcka pro všední den.“ (P. Š., Český Brod) „Škola rodin předčila mé očekávání, chceme teď s Pavlem všechny aspekty duchovního života více začlenit do našeho života. Pochopili jsme také, že je musíme mezi sebou i sdílet, a to je pro nás nová inspirace pro náš rodinný život.“ (K. Š., Český Brod) vzhledem ke zdravotnímu stavu Jarmily. Společně jsme se s ostatními dohodli, že požádáme Standu a Katku Hájkovy, aby nás zastoupili, a že napíšeme rodinám na škole dopis. Porozuměli jsme, že Boží vůle pro nás není dát své slovo a svou přítomnost, ale dát svoji bolest. Obejmout Ježí- „Moc se mně líbilo, jak jsme si vycházeli s péčí o děti vstříc.“ (M. H., Brno) „V minulém roce jsem stále řešil problémy kolem svého zaměstnání. Nechtěl jsem tu nic o tom říkat, ale vztahy na škole mi umožnily se ,vyčistit‘. Pochopil jsem, že rodina, která je uzavřená, zahnívá. Tolik jsme tu dostali! Toužíme žít v pravdě a dělat svou část. Chceme podle jednotlivých aspektů spirituality uspořádat svůj život.“ (K. B., Praha) „Těšila jsem se na školu loni i letos. Nasávali jsme s manželem jako houby. Děkuji za všechno. Nevím, jestli se nám to všechno, co jsme slyšeli, podaří realizovat. Velmi nás oslovila ochota podělit se tu o ty nejniternější city. Získala jsem sílu plnit Boží vůli. Také děkuji za přítomnost kněží.“ (L. Š., Praha) „Chci zkusit žít v jednotě. Tato spiritualita je nejhezčí, ale i nejtěžší: po- še opuštěného a nabídnout všechno, co prožíváme, za světlo pro každého přítomného na této škole. Denně jsme byli s týmem školy ve spojení a jejich zprávy nás naplňovaly stálou radostí… Nakonec se naskytla možnost, že jsem alespoň já mohl za školáky na poslední večer zajet. Byla to pro mě veliká milost a radost zakusit tolik pozornosti a lásky. Cítil jsem, že jsme opravdu jedinou rodinou. Skutečnou Boží rodinou, kde žijeme jeden pro druhého. Myslím, že každého se dotkla Láska Boha přicházející skrze lásku k opuštěnému Ježíši. Máme s Jarmilou z toho velikou radost a jsme Bohu vděčni za tuto skutečnost – protože školu nevedl nikdo z nás, ale Ježíš, přítomný mezi námi, který zapaloval nejen srdce školáků, ale i opatrovníků dětí. Jindra a Jarmila Synkovi řád být ve střehu a nikdy nebýt hotový.“ (M. M., Choceň) „Cítím vděčnost Bohu. Dostalo se nám Boží milosti a je teď na nás, jak my otevřeme stavidla této řece milostí. Pocit nedokonalosti nás někdy brzdí. Naše přítomnost zde na škole se narodila na bolesti Synkových.“ (S. H., Praha) „Jsem ráda, že jsme našli odvahu převzít kus zodpovědnosti za tuto školu rodin. Místo spoléhání na sebe jsme spoléhali na Boží milost a ta nás nezklamala. Tím, že jsme byli zodpovědní za téma o komunikaci, věnovali jsme mu dost času, a tak jsme se my sami díky tomu v tomto aspektu spirituality prohloubili.“ (K. H., Praha) „Vaše škola byla krásná, rozhodla jsem se zde znovu začít. Na příští školu se znovu nabízím na hlídání.“ (B. N., Liberec) 10/2011 | Nové město | 9 Foto: archiv RODINA se na mne, nádherně se usmála a řekla: „Ale maminko, to přece není žádný problém. My to zvládneme. Zvládli jsme to přece s babičkou a budeme tě mít rádi pořád stejně.“ Bezprostřednost té odpovědi, její úsměv, všechno, co řekla, bylo pro mne pohlazením, které si pamatuju dodnes. Uvědomila jsem si, že tento dar, který jsem od dcery dostala – a zdál se mi obrovský – byl vlastně návratem toho, co jsme měli možnost udělat pro manželovu maminku. I když to byly maličké skutky, tak jsem je vlastně dostala v daru lásky zpět. M. N. Vyprávěj nám o sobě To zvládneme M áme dvě děti. Když se narodila holčička, zemřela moje maminka. Krátce nato si manželova maminka zlomila nohu v krčku. Noha už jí nikdy dobře nesrostla, a tak zůstala částečně nepohyblivá. Hlavní tíži péče nesla manželova sestra, ale já jsem se snažila s dětmi všechny prázdniny a volno, které jsem mohla, prožít s ní na chalupě, aby mohla strávit tyto chvíle na místě, které miluje – na krásné samotě. Babička bývala vždy velmi temperamentní, měla čtyři děti. Nebyla věřící, tak jsem se nemohla opřít o její víru nebo s ní hovořit o některých duchovních věcech, ale byla přirozeně dobrý člověk. Nicméně těžkosti nechyběly. Babička byla zvyklá si pro všechno doběhnout, všechno chtěla mít vždy hned, nebo si přála mléko jen od krávy apod. Toto všechno se mnou nesly děti. Když jsem po nich chtěla něco já, syn, kterému bylo tehdy něco přes čtyři roky, mi řekl: „Mami, teď ne, já teď nemám čas, teď si hraju.“ Zajímavé však bylo, že děti vyrůstaly v tom, že když něco chtěla 10 | Nové město | 10/2011 babička, a to vždy nejlépe hned, tak šly a udělaly to. Věděly totiž, že babička si nemůže pomoct. Tak jsem vlastně byla takovým tichým pozorovatelem a vždy mě naplňovalo úžasem, jak se děti od malička učily sloužit. Nebyla to babička, která vypráví pohádky, ale babička, která je učila praktické lásce. Časem byla na vozíčku a jednou ji dostal syn, který byl tehdy v pubertě, na chvíli na starost, když jsme s manželem něco vyřizovali. Dodnes si pamatuji, jak jezdil s vozíčkem po louce a babičce trpělivě vyprávěl. Když byla moje dcera asi ve čtvrté nebo páté třídě, jednoho dne jsem udělala krok, a pak už jsem se nepostavila na nohy. V nemocnici jsem dostala infuze, ale nebyla jsem schopná se o sebe postarat. Musela jsem malou dceru nechat doma, aby mi posloužila. Bylo to pro mě velmi těžké. Měla jsem velký strach. Říkala jsem si, co když bude můj úkol zůstat druhým na obtíž? Jednoho dne jsem to nevydržela a řekla jsem dceři: „Víš, co kdyby se stalo, že bych nemohla chodit nebo bych zůstala ležet a museli byste se o mě starat?“ Podívala S yn se vrátil z prázdnin, které strávil způsobem, s nímž jsme nesouhlasili. Cítili jsme povinnost s ním o tom mluvit a apelovat na jeho zodpovědnost. Byli jsme rozhodnuti ho postavit před volbu, že buď změní svůj způsob chování, nebo bude muset odejít z domu. Rozhovor jsme si naplánovali na večer po večeři. Celý den jsem myslela na to, jestli je tento náš tvrdý postoj opravdu pro jeho dobro. Mluvila jsem o tom se dvěma přítelkyněmi, které měly podobné zkušenosti, a začala jsem o našem rezolutním postoji pochybovat. Svěřila jsem se se svými pochybnostmi manželovi. Dohodli jsme se, že k synovi nepřistoupíme tak, abychom mu už předem dali pocítit svou neoblomnou tvrdost, ale aby i přes náš nesouhlas se svým chováním cítil naši lásku. Začali jsme tím, že jsme ho požádali, aby nám nejprve sám vyprávěl, co a jak bylo. Náš rozhovor trval asi dvě hodiny a i my jsme mu mohli říct všechno, co nám leželo na srdci. Naslouchal nám až do konce, s respektem k našim názorům, i když se vším nesouhlasil. Vyprávěl nám o svých těžkostech a dal nám nahlédnout, že i pro něj jsou některé hodnoty v životě důležité. Děkovali jsme Bohu, že jsme zrušili původní plán, který nás mohl rozdělit s těžko předvídatelnými důsledky. W. C. RODINA Foto: archiv Videohra C htěl jsem, stejně jako řada mých spolužáků, mít jednu známou počítačovou hru, a tak jsem si ji koupil. Když jsem přišel domů, hned jsem ji nainstaloval, abych si ji mohl zahrát. Ale když jsem ji začal hrát, nijak mě to nebavilo. Naopak jsem se začal cítit dost špatně, protože tam byla spousta sprostých a vulgárních věcí, které mně a mému svědomí vadily. Neměl jsem klid, dokud jsem se nerozhodl hru odinstalovat a vyhodit. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale od té chvíle jsem cítil, že ta tíha, která mi ležela na duši, zmizela. Zůstal však jeden problém. Můj bratr hru vyhodit nechtěl a rozzlobil se na mě, protože bychom podle něj „jen tak pro nic za nic vyhodili 19,99 eur“. Já jsem mu říkal, že jde o naše dobro a ne o peníze, ale zdálo se, že to nechápe. Druhý den se mi s bratrem podařilo najít společnou řeč. Nelituji toho, co jsem udělal, dokonce jsme já i můj bratr rádi, že jsme to tak provedli. Bylo ale ještě třeba všechno říct tatínkovi. Jak mu to vysvětlit? Maminka byla připravená, že mu to když tak řekne ona sama. Ale druhý den ráno, jakmile jsem se probudil, jsem šel za tatínkem, který byl ještě v posteli, a všechno jsem mu pověděl. K mé velké radosti mi poděkoval, že jsem našel odvahu mu to říct osobně a vysvětlit mu důvod. R. V. Tvrdé chvíle P rožívali jsme těžké chvíle. Zdálo se mi, že naše manželství je v koncích. Čekala jsem pochopení a lásku a místo toho jsem se cítila pořád osamocenější. Manžel se mnou prakticky nemluvil a choval se skoro, jako by byl někdo cizí. Naše dcery to těžké ovzduší vnímaly a začaly si nacházet čím dál víc důvodů, aby nemusely být doma. Prosila jsem Boha, aby mi dal sílu rodinu znovu obnovit. Cítila jsem, že bych se na manžela měla začít dívat jakoby „novýma očima“ a zdůrazňovat jeho přednosti. Naopak, když byl rozzlobený, vyhýbala jsem se diskusím, abych ho nedráždila. Doma se pomalu začalo dýchat lehčeji. To postupně změnilo i jeho a začal se mnou mluvit jiným způsobem. Když byl potom v nemocnici na operaci, byla jsem mu nablízku, abych mu dala najevo, jak je pro nás důležitý a jak ho máme rády. A on mi dokázal říct to, co mi ještě nikdy neřekl. Viděli jsme, že jsme sjednoceni více, než když jsme před lety byli zamilovaní a začínali společný život. T. A. Z. 10/2011 | Nové město | 11 CITADELA Na známém poutním místě v německé části Švýcarska, v Einsiedeln, měla Chiara Lubichová, zakladatelka Hnutí fokoláre, při pohledu z blízkého kopce na benediktinské opatství v létě roku 1962 intuici, že by v Hnutí měly vzniknout citadely, městečka s domy, pracovišti, školami, která by byla svědectvím žitého evangelia. J edna taková citadela vznikla nedaleko Curychu v Baar, asi půl hodiny cesty od Einsiedeln. O letošní dovolené jsem měla možnost v této citadele strávit několik dní. Kromě mnoha jiných jsem se tam seznámila s Januou z Curychu, fokolarínkou z reformované církve. Šla jsem s ní procházkou na nedaleký hřbitov, kam šla zalít hrob svých rodičů. Vyprávěla mi, jak tatínek, reformovaný pastor, a maminka poznali a žili spiritualitu Hnutí fokoláre, a jak se přestěhovali do Baar, a tak mohli být k dispozici všem návštěvníkům citadely, zejména těm z reformované církve. Tato maličká citadela má rozlohu asi jeden hektar. Dostala od Chiary Lubichové jméno Eckstein (Nárožní kámen), aby svědčila o tom, že základní oporou, sloupem citadely není nikdo jiný než Kristus. Dnes zde žije kolem sedmdesáti obyvatel. V roce 1976, díky velkorysosti členů a přátel Hnutí fokoláre, vzniklo nejprve Centrum Mariapoli. 1. července 1991 pak pro malou citadelu položila Chiara Lubichová duchovní základní kámen. Tou dobou již v okolí žilo několik lidí z Hnutí a naskytla se možnost koupit dva domy, nacházející se vedle Centra Mariapoli. Vznikly tu postupně čtyři malé podniky ekonomiky společenství: nejprve podnik na výrobu těstovin Pasta Baar, pak secondhand Od a Pro, později 12 | Nové město | 10/2011 Foto: archiv citadely Eckstein Citadela s pevnou oporou Citadela Eckstein (Švýcarsko) se rozprostírá na pozemku o velikosti 1 ha. středisko pro denní pobyt malých dětí Miraculix a sochařský ateliér Zmrtvýchvstalý. Podnik na výrobu těstovin se rozjel již před dvaceti lety – v říjnu roku 1991. V Baar tehdy žila tři děvčata angažovaná v Hnutí. Tatínek jedné z nich byl Ital a daroval jim malý stroj na výrobu těsta. A tak se zrodil podnik Pasta Baar, který se postupně rozrostl. Výrobky se prodávají jak v malém podnikovém obchodě, tak i do restaurací v okolí. Během těchto let se tu prostřídalo mnoho děvčat. Vědí, že je sice důležité vyrábět kvalitní výrobky, ale ještě důležitější je mít přitom mezi sebou tu jednotu, o kterou prosil Ježíš. Často se zde dotýkají zásahů Boží prozřetelnosti. V roce 2002 poprosily Chiaru Lubichovou o větu z evangelia a ona navrhla: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ A Bůh skutečně pomáhá, den za dnem. Když se v roce 2003 podnik stěhoval do dnešních prostor, byly v noci před stěhováním sklepy nové budovy vyplaveny. Přestože už tam byla uskladněna mouka, rezerva těstovin a ostatní materiál, nic se nezničilo. Miraculix je denní zařízení pro děti od tří měsíců do šesti let, které vzniklo před devíti lety. Celkem se tu prostřídá asi 50 dětí, některé na jeden až dva dny týdně, jiné na delší dobu. V sochařském ateliéru Zmrtvýchvstalý pracuje Victor Agudelo. Pochází z Kolumbie a před jedenácti lety se oženil s Patricií z italsky mluvící části Švýcarska. Studoval umění ve Florencii. Vyprávěl, že v Kolumbii žil „v jedné z chudinských čtvrtí, jako jsou ty, které Chiara viděla v Brazílii a které jí připomínaly ´trnovou korunu´“. O ní Chiara často hovořila v souvislosti se vznikem ekonomiky společenství. Projekt ekonomiky společenství našel u Victora velkou odezvu, a tak usiluje, aby i tento ateliér byl příspěvkem k jeho uskutečnění. Při návštěvě citadely nelze pominout návštěvu Od a Pro, místního obchodu z druhé ruky. Název „Od“ vyjadřuje jednak přání nelpět na svých věcech, na svém přebytku, a dát do společenství majetku to, co se tu pak prodává, a „Pro“ znamená žít tímto způsobem pro druhé. Výtěžek je určen pro potřebné jednak ve Švýcarsku, ale i v zahraničí, a umožňuje také podpořit mladé lidi, kteří chtějí zakusit život v citadele. Zprvu přinášeli věci jen lidé z Hnutí, postupně ale i další. Hned u vchodu na člověka dýchne jednoduchost a harmonie, s jakou je tu vše uspořádané. Ti, kdo zde pracují, dávají svůj čas k dispozici zdarma. I tak obyčejné místo, jako tento obchod, na mne zapůsobilo jako oáza klidu a odpočinku, místo k setkání, vzájemným rozhovorům a sdílení. K tomu jistě přispívá i stolek, u kterého lze na chvíli spočinout, vypít si kávu a popovídat. Pravidelným návštěvníkem je například místní imám. Ludmila Šturmová 10/2011 | Nové město | I V. 1. I detti di Rabi’a, Milano 1979, s. 33. 2. J.-H. Nikolas, Synthèse dogmatique, Paris 1985, s. 59. Bytí je jako záblesk věčného Světla v srdci stvořené bytosti, světla, které si samo razí cestu. Oko, oslepené tímto nesmírným jasem, však očekává, že pohlédne dovnitř, že spatří, mohu-li to tak vyjádřit, nikoli Světlo v jeho záři, které osvěcuje, ale Světlo samo v sobě. To, co Chiara nazývá Bílé Světlo. Právě to se děje v Ježíšovi. V něm, který o sobě řekl „já jsem“ (srov. Jan 8,24.28.58; 13,19), nadešel onen den, v němž můžeme spatřit Boží slávu. V něm je nám dáno poznat, „že Jahve, Bůh Izraele, Bůh veškerenstva, je jako osobní bytí, že je však i trojjediný, protože jeho osobní bytí zahrnuje trojí osobu“.2 Jediný Bůh se zjevuje ve své pravdě, když jsme přivedeni do jeho nitra. Do tohoto nitra nás uvádí Ježíš. Bytí se zjevilo jako jméno Jediného. V Katechismu katolické církve se píše: „Zjevení nevýslovného jména ´Jsem, který jsem´ obsahuje tedy pravdu, že pouze Bůh je. (…) Bůh je plnost bytí.“(KKC, 213) A toto Bytí, jak nám zjevuje Ježíš, je Láska. (Srov. KKC, 221) Chiara píše: „Nitro Jediného je Trojice.“ Jedině nyní můžeme začít zcela chápat, co je Láska – Láska je nitro Bytí. A můžeme začít chápat, co je Bytí – Bytí je akt Lásky! Reflexe církve se snažila proniknout do tohoto tajemství, vedena Duchem, který zná „hlubiny Boží“ (1 Kor 2,10). Ve světle charismatu jednoty nám Chiara říká, že Bůh je „zároveň Trojjediný a zároveň Jediný. Kdy – můžeme-li se tak vyjádřit – je Bůh Jediný? Když se tři božské Osoby spojují v Jedno. Když se takto stávají Jedním (jde ovšem o mimočasový okamžik, tedy o věčnost!), je Bůh Jediný. Poté (děje se tak však simultánně, ve věčnosti!) se stávají Trojicí (Otec plodí Syna…).“ (Pokračování) Giuseppe M. Zanghí miluje, zatím trvá očekávání plného spojení v jednotě, které by překonalo „já“ a „ty“, postavené do protikladu, který ještě není plnou jednotou. Mojžíšovi, který žádá o možnost vidět Boží slávu, tedy Boha v jeho hluboké identitě, Jahve odpovídá: „Spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo.“ (Ex 33,23) Zvěst o Bytí se týká něčeho, co bude až jednoho dne moci být dopovězeno. P I. očáteční objev, díky němuž se zrodilo Dílo Mariino, je, že Bůh je Láska: „Bůh mě, Bůh nás nesmírně miluje.“ A již v tomto spočívá celý charakteristický rys pravé lásky: nezačíná od sebe, ale je již od samého počátku celá proměněná v toho, koho miluje. Objev Chiary není „já miluji Boha“, ale „Bůh miluje mě“. Kdo miluje nadpřirozenou láskou, je již celý přenesen do toho, koho miluje. Je již jedno v Jediném. Tato Láska, Bůh, nemá nic společného s tím, co vidíme a co známe. Sv. Augustin říká: „Co však miluji, miluji-li tebe? Ne tělesnou krásu, ani pomíjející půvab, ani zář světla, tak milou očím, ani sladkou melodii různých zpěvů, ani libou vůni květin, mastí a voňavek, ani manu a med, ani svůdné tělesné objetí. Když miluji svého Boha, nemiluji nic z těchto věcí, a přece miluji jakési světlo, jakýsi hlas, jakousi vůni, jakýsi pokrm a jakési objetí, když miluji svého Boha, je to světlo, hlas, vůně, pokrm, objetí mého nitra, kde mé duši září, co žádný prostor nepojme, kde zaznívá hlas, který žádný čas neodnese, kde voní, co žádný vítr nerozpráší, kde chutná, co požíváním neubývá, kde je sloučení, neodmítané přesyceností. Právě to miluji, když miluji svého Boha.“ (Vyznání, X,6) Bůh nemůže být jiný než Jediný a Jedinečný, jako je jediná a jedinečná láska, která směřuje k Milovanému. Rozdělená láska není pravou ani krásnou láskou. Ještě dříve, než mysl pochopí, že Bůh, Absolutno, nemůže být jiný než Jediný – protože dvě Absolutna, dva Bohové by již nebyli Bohy – srdce silně cítí, že Bůh, který podnítil výlučnou a jedinečnou lásku, kterou ho miluje duše a který této lásce odpovídá, je jeden jediný a jedinečný. Tento Bůh je věčný, i proto, že láska, kterou zapálil v srdci, nemůže skončit: je to láska, která, je-li opravdová a upřímně prožívaná, je skutečně bez začátku a bez konce, protože „ne že my jsme POKRAČOVÁNÍ Tajemství jediného Boha Škola Abba TEOLOGIE JEDNOTY 13 TEOLOGIE PRO INSPIRACI JEDNOTY veň téměř odmítnutí jména; a právě tím toto označení vyjadřuje nejlépe Boha jako toho, který nekonečně převyšuje vše, co můžeme pochopit a vyslovit.“ (KKC, čl. 206) Tím, že si Bůh dává tajemně určité jméno – „Jsem“ – zjevuje se jako Osoba, jako „Ty“, jediné a jedinečné, k němuž se může duše, která miluje jedinou a jedinečnou láskou, obracet a k němuž se také fakticky obrací. Toto Bytí není abstraktním myšlenkovým bytím, ale je to Osoba, která vstupuje do vztahu s druhým. Vždyť láska ani nemůže milovat něco abstraktního! Veškerá víra Izraele je založena na tvrzení o jedinečnosti Boha, jedné Osoby. „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný.“ (Dt 6,4) A Ježíš toto vyznání víry zcela přijímá: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh.“ (Mk 10,18) Tento Bůh žije uprostřed svého lidu (srov. Ex 17,7) a miluje ho se vší otcovskou něhou, „…byl jsem k nim jako ti, kdo zdvihají dítě ke svým tvářím, skláněl jsem se k němu, abych mu dal najíst“ (Oz 11,4), i se sladkou věrností matky: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.“ (Iz 49,15) Tato láska dospívá až ke sjednocujícímu žáru manželského spojení: „Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě.“ (Oz 2,21) Tato láska patří všem tvorům: „A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“ (Jon 4,11) Tato láska se rozšíří od Izraele na všechny národy. „V onen den povede silnice z Egypta do Asýrie, takže Asyřané budou chodit do Egypta a Egypťané do Asýrie a Egypťané budou uctívat Hospodina spolu s Asyřany. V onen den vytvoří Izrael s Egyptem a Asýrií trojici; bude požehnáním uprostřed země. (…) Požehnán buď lid můj egyptský a dílo mých rukou Asýrie a mé dědictví Izrael.“ (Iz 19,23–25) Existuje nádherný text, v němž Chiara říká, že se naše srdce mají rozšířit na míru Božího srdce, když se toto Boží srdce zjevilo v celé své skutečnosti: „Ke všemu máme přistupovat s láskou, kterou má Otec k Synu. Jak široké srdce a jaký Boží úsměv na všechno skrze naše oči!“ Slovo „Jsem“, s celým bohatstvím odstínů, které jsme letmo zmínili, je tedy jméno, kterým Bůh nazval sám sebe. Toto je však dosud Bůh, který je pro mě málo přístupný, a tudíž pro toho, kdo milovali Boha, ale že on si zamiloval nás“ (1 Jan 4,10), a to „odvěkou láskou“ (Jr 31,3). Tento Bůh je všemohoucí i proto, že je neohraničený, a láska, kterou podněcuje v srdci, je nepřemožitelná. „Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést. (…) Hospodinovo slovo (…) se stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.“ (Jr 20,7–9) Je to láska, která nezná překážky: „silná jako smrt je láska (…). Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví.“ (Pís 8,6–7) Tento Bůh je vševědoucí: on zná do hloubky – navzdory veškeré bídě a všem omezením – vzmach lásky k němu, která hoří v duši. Petr, který třikrát zapřel Ježíše, mu na jeho otázku, zda ho miluje, odpověděl: „Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji!“ (Jan 21,17) Je logické, že tedy ten, kdo miluje, touží po jediné věci: vidět Milovaného, být s ním jedno. Takto to vyjádřila veliká muslimská mystička Rabi’a ve své písni: Avšak vidět jediného Boha znamená znát jeho jméno, abychom ho mohli nazvat tak, jak on nazývá sám sebe, tak, jaký je v sobě – protože pravé Boží jméno je jeho niternou skutečností. Velcí milovníci Boha všech náboženství se vždy zdráhali ptát se ho na jeho jméno, skoro jako by se domnívali, že sama láska je postačující. Je ale také pravda, že znát jeho jméno znamená završit lásku k němu, spatřit Boha „bez roušky“, jak říká svatý Pavel (srov. 2 Kor 3,12–18), takového, jaký je (srov. 1 Jan 3,2). Takového, jaký je, tedy spatřit Boží bytí. A právě Bytí je jméno, které Bůh dává sobě samému ve starozákonním zjevení. Na Mojžíšovu otázku Bůh odpověděl: „´Jsem, který jsem!‘ A pokračoval: ´Řekni Izraelcům toto: Jsem posílá mě k vám. (…) To je navěky mé jméno…´“ (Ex 3,14–15) Jak uvádí Katechismus katolické církve: „Toto božské jméno je tajemné, jako je tajemstvím sám Bůh. Je to zjevení jména a záro- III. | Nové město | 10/2011 10/2011 Miluji tě dvěma láskami: láskou touhy a láskou pramenící z toho, že jsi lásky hoden. Láska touhy spočívá v tom, že se při vzpomínce na tebe odvracím od toho, kdo je jiný než ty. Láska, které jsi hoden, spočívá v tom, že odnímáš závoj, abych tě viděla. Nepatří mi chvála ani za jednu, ani za druhou lásku, ale chvála za jednu i za druhou patří tobě.1 II. 14 SLOVO ŽIVOTA Kresba: Petr Ettler Slovo života na říjen 2011 „POJĎ ZA MNOU!“ (MT 9, 9)1 dyž Ježíš odcházel z Kafarnaa, uviděl výběrčího daní jménem Matouš, jak sedí v celnici. Matoušovo zaměstnání vzbuzovalo u lidí nenávist a řadilo ho mezi lichváře a ty, kdo se obohacovali na úkor ostatních. Zákoníci a farizeové ho kladli na stejnou rovinu s veřejnými hříšníky a Ježíše vinili z toho, že je „přítel celníků a hříšníků“ a že s nimi jí.2 Ježíš jde proti všem společenským zvyklostem a zve Matouše, aby ho následoval. Přijímá pozvání na hostinu do Matoušova domu, stejně jako později k Zacheovi, který byl nadřízeným celníků v Jerichu. Když po Ježíšovi žádali, aby své chování vysvětlil, řekl jim, že přišel, aby uzdravoval nemocné, nikoli zdravé, a nepovolával spravedlivé, ale hříšníky. I tentokrát vyzval jednoho z nich: K „POJĎ ZA MNOU!“ Stejnými slovy se obracel Ježíš na břehu jezera už na Ondřeje, Petra, Jakuba a Jana. Jinými slovy adresoval tutéž výzvu i Pavlovi na cestě do Damašku. Tím však Ježíš neskončil. Nadále v průběhu věků povolává muže a ženy z každého národa a pokolení. Pokračuje v tom i dnes – prochází naším životem, různými způsoby a na rozličných místech se s námi setkává a zve nás k následování. Volá nás, abychom byli s ním, protože s námi touží navázat osobní vztah. Zároveň nás vyzývá, abychom s ním spolupracovali na velkém záměru nového lidstva. Nevadí mu naše slabosti, hříchy a naše ubohost. Miluje nás a volí si nás takové, jací jsme. Tím, co nás promění, je jeho láska, která nám dá sílu, abychom mu odpověděli, a odvahu, abychom ho jako Matouš následovali. Každého miluje osobní láskou, povolává ho a má s ním jedinečný životní plán. Můžeme to ve svém srdci pocítit jako inspiraci Duchem Svatým, nebo nás mohou oslovit určité okolnosti či rada, kterou nás ten, kdo nás má rád, někam nasměruje… Ať už se to projeví jakkoli, je to ozvěna téhož slova: „POJĎ ZA MNOU!“ Vzpomínám si, jak jsem i já toto Boží volání zachytila. Tehdy bylo v Tridentu velmi chladné zimní ráno a maminka požádala mladší sestru, aby šla pro mléko na místo, které bylo od nás vzdálené asi dva kilometry. Venku byla ale příliš velká zima a sestra se na to necítila. I druhá sestra se zdráhala. Rozhodla jsem se a řekla jsem mamince: „Mami, půjdu já.“ Vzala jsem nádobu, vyšla jsem z domu a v půli cesty se stala zvláštní věc. Zdálo se mi, jako by se otevřelo nebe a Bůh mě volal, abych ho následovala. „Dej se mi celá,“ slyšela jsem ve svém srdci. Bylo to výslovné volání a já jsem na ně chtěla hned odpovědět. Promluvila jsem o tom se svým zpovědníkem a ten mi dovolil, abych se navždy darovala Bohu. Bylo to 7. prosince 1943. Nikdy se mi nepodaří popsat, co se ten den v mém srdci odehrálo. Zasnoubila jsem se s Bohem a mohla jsem od něj všechno očekávat. „POJĎ ZA MNOU!“ Tato slova se však netýkají pouze určitého okamžiku rozhodnutí v našem životě. Ježíš se na nás obrací denně. „Pojď za mnou!“ jako by nám říkal při našich obyčejných každodenních povinnostech. „Pojď za mnou!“ říká nám při zkoušce, které máme čelit, při pokušení, které máme překonat, nebo při službě, kterou máme vykonat… A jak mu konkrétně odpovědět? Konat to, co od nás v přítomném okamžiku Bůh chce a co vždy v sobě zahrnuje zvláštní milost. V tomto měsíci bude naším úkolem se s rozhodností odevzdat do Boží vůle, odevzdat se bratrovi či sestře, které máme milovat, práci, studiu, modlitbě, odpočinku – každé činnosti, kterou máme konat. Naučíme se v hloubi srdce naslouchat Božímu hlasu, který hovoří i hlasem svědomí. Řekne nám, co Bůh od nás v každém okamžiku chce, a my budeme připraveni obětovat všechno, abychom to uskutečnili. „Dej, Bože, abychom tě nejen každý den více milovali, protože nevíme, kolik času nám ještě zbývá, ale abychom tě skrze tvou vůli milovali v každém přítomném okamžiku z celého srdce, z celé duše a ze všech sil.“ To je ten nejlepší způsob, jak následovat Ježíše. Chiara Lubichová 1. Slovo života na červen 2005, otištěno v časopise Città Nuova č. 10/2005, s. 7 a v časopise Nové město č. 6/2005, s. 15. 2. Srov. Mt 11,19; 9,10–11. 10/2011 | Nové město | 15 ŽIVOT ZE SLOVA Přesila ve škole V pěti letech praxe. A tak jsem tedy vytrval, i když bych někdy nejraději utekl. Naše rodina se zatím rozrostla o druhou dceru a dva syny. Do té doby se mi víceméně dařilo překonávat všechny těžkosti i překážky vlastní silou, a vše bylo prakticky podle mých představ. Ne vždy jsem se ale dotazoval, jak ten můj kolotoč vlastně vidí Bůh. Plný síly, horlivosti a nadšení jsem nenápadně nabíral aktivity ve farnosti, přestože nároků ve škole a doma neubývalo. Naopak. Nedostatek odpočinku, únava a různé těžkosti mě nepřestávaly provázet. Boží milosrdenství však dovedlo mé kroky na Velehrad, kde jsem mimo jiné řešil s jedním knězem těžkosti ve škole. Jak vlastně zvládnout žáky, kteří jsou nezvladatelní a nezbláznit se z toho, nerezignovat, neutéct?! Jeho radu si pamatuji dodnes a často se jí řídím. Na mou připomínku, že já jsem ve třídě sám a dětí je přesila, mi řekl: „Není to tak, jsi tam ty, tvůj anděl strážný a strážní andělé žáků Foto: Giuseppe Distefano tomto školním roce jsem začal svůj třináctý rok jako učitel ve škole dříve označované jako „zvláštní“, přestože být učitelem, ve škole tohoto typu, nebyl vždycky můj sen. Jako začínající učitel a nadšený hořící konvertita jsem se rozhodl dát si do třídy na zeď kříž. Tak jsem také učinil, ale záhy mi bylo řečeno, že je to nevhodné a je třeba ho odstranit. Tehdy jsem poslechl s velkým rozhořčením. Dnes si uvědomuji, že křížů na zdi snad ani není tolik třeba, protože pokud se dívám kolem sebe na životní příběhy žáků, je kolem mne těch křížů až dost. Časem jsem si všiml, že z jedné třídy je krásný výhled na kopec, kde je vztyčený velký kříž. Dříve jsem ho nevnímal, ale teď už mi mnohokrát připomněl, že jsem milován, a že i když je ten kříž tak vzdálený, Bůh je mi blízký. Na pedagogické fakultě nám často připomínali, že učitelem se staneme až po 16 | Nové město | 10/2011 tobě svěřených a ti jsou na tvé straně!“ A bylo to. Moc mi tato představa a skutečnost pomohla. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? V té době, už po šesti letech praxe, jsem si začal uvědomovat, že i když je Bůh v mém životě, tak jako bych ho do práce, do školy nebral, i když jsem byl ze začátku tolik odhodlaný. Zůstal snad v mých ústech, ale ne v srdci, ve vztazích, ve třídě? Uběhlo ještě několik let a dnes vidím, jak citlivě, nenásilně a trpělivě dokáže Bůh člověka vést. S manželkou jsme se seznámili se spiritualitou jednoty a stále více mi dochází, že s Ježíšem uprostřed má vše zcela jinou kvalitu. Uvědomuji si, že jsem často Ježíše neviděl a nechal jsem ho stát před školou, a někdy možná i dál. V minulém školním roce nastaly další velké změny: manželka nastoupila po dvanácti letech do práce a rovnou na plný úvazek. Tři naše ratolesti byly již školou povinné a já bláhový ve svých farních aktivitách nepolevil. Navíc jsem byl ve škole shledán natolik „schopným“, že jsem jakožto třídní obdržel třídu složenou ze dvou ročníků. Kolektiv třídy tak měl obsahovat několik žáků s výraznými poruchami chování. Už o loňských prázdninách mě přepadaly obavy a nejistota z budoucnosti. Asi v pololetí jsem zakusil, co to znamená vyhořet a stát se prázdnou nádobou. Svým způsobem jsem se zhroutil. Bylo jasné, že to chce změnu. Nebylo to jednoduché, ale po šesti letech jsem omezil aktivity ve farnosti. Sotva jsem však nabral trochu síly, pustil jsem se do nich opět! Nevydrželo to však dlouho, protože prázdná nádoba je prázdná nádoba. Od své konverze v osmnácti letech jsem poprvé zažil, že horlivost pro všemožné aktivity se může vytratit. Tato prázdnota měla dopad na všech frontách mého života a stala se velmi živou zkušeností, jak to dopadne, když se spoléhám pouze na své síly a podceňuji odpočinek. Bůh je ale trpělivý a milosrdný učitel. Jsem vděčný, že mohu být jeho žákem a vlastně také kolegou. Stále se učím, jak to všechno, co vím, dostat do srdce a do života. Jedním z Božích přívlastků je i všudypřítomnost. Ježíš může být v lavici, u tabule i před katedrou, na chodbách… a samozřejmě i v rodině. A tak se těším na naši spolupráci nejen ve škole, ale i doma a doufám, že nezapomenu, že: Není důležité pracovat, ale spolupracovat! Kéž se nám to daří. M. H. Foto: archiv SPIRITUALITA JEDNOTY Vlak, který nás veze k cíli Poslední část tématu prezidentky Hnutí fokoláre Marie Voce „Boží vůle v myšlenkách a životě Chiary Lubichové“. J sme jako kamínky „nádherné mozaiky“ – to je úžasné Chiařino přirovnání, kterým představuje Dílo. Řekla: „Každý z nás je jako živý kamínek, který zná a chápe své vlastní místo, zná místo ostatních a je si vědom významu své části vzhledem k celku. Dokonce jasně vidí, že má smysl pouze v rámci celku. Současně je mu ale jasné, že pokud by chyběl, mozaika by byla neúplná.“33 Když budeme co nejlépe plnit to, co nám Bůh svěřil, jsme jako živé kamínky mozaiky našeho Díla, jsme navzájem všichni spojeni a každý má účast na všem. Díky těmto slovům chápeme celou krásu Díla v jeho různorodosti povolání a výrazů: fokoláre, jádra, unity gen34, komunity, hnutí se širokým záběrem a také všechny aspekty života, dialogy, které Dílu umožňují, aby proniklo do nejniternějších vlásečnic společnosti. Tak den za dnem přibývají stále nové barvy do Božího plánu, který má pro každého z nás a celé Hnutí. Je to náš „malý příběh, který se postupně, hodinu po hodině stává jakoby posvátným příběhem.“35 Když jsem shromažďovala a rozjímala tyto myšlenky o Boží vůli, bylo dost těžké vybrat něco z tak rozsáhlého materiálu, který nám Chiara na toto téma zanechala a který nás jistě bude živit následující rok, a nejenom ten, ale celý život. Položila jsem si přitom otázku, jaký by dnes měl být v Díle z toho plod pro nás. Zdálo se mi, že ho vidím ve dvou směrech. První je směřovat ke svatosti, kterou Bůh zdůraznil, zvláště když jsme letošní rok začali slavnostním vyhlášením svatosti, které dosáhla mladá dívka, dcera charismatu, Chiara Luce. Proto mi zní zvlášť silně výzva, kterou se už od roku 1946 Chiara obracela na své družky: „Ano, ano, ano, statečné, silné, úplné, aktivní ano Boží vůli (…) Řekněme s veškerou touhou svého srdce ano! (…). Ano. Ujišťuji vás, že řekneme-li to z celého srdce, z celé mysli, ze všech sil, Ježíš bude znovu v nás žít a my všechny budeme druhým Ježíšem, Ježíšem, který znovu bude procházet touto zemí a ´dělat dobro´. Není snad právě to náš sen?“36 V podstatě jde o to, co řekl nedávno papež Benedikt XVI. na audienci, na které jsem byla přijata 23. dubna 2010. Poté, co definoval „charisma fokolarínů“ jako to, co „buduje mosty a vytváří jednotu“, nás vybídl, abychom „takto pokračovali v životě našeho charismatu, v hlubokém a osobním láskyplném vztahu k Bohu, ze kterého pramení každá další láska ve stále živém směřování ke svatosti.“37 Druhý směr představuje realizaci Božího záměru s Dílem, totiž jednoty, realizované Ježíšovy závěti. Chiara řekla, že „pokud budeme všechny plnit Boží vůli, velmi brzy budeme dokonalou jednotou, kterou chce Ježíš na zemi jako v nebi.“38 „K tomu vás zvu všechny.“ „Nad každou totiž Bůh umístil nádhernou hvězdu, svou speciální vůli s každou z nás. Když půjdeme za touto hvězdou, dojdeme sjednocené do ráje a za svým světlem uvidíme kráčet spoustu hvězd.“ „Když (…) bude Boží vůle plněná na zemi jako v nebi, Ježíšova závěť se naplní.“39 Tyto dva směry se spojují v jeden. Úsilí o svatost se v našem případě nemůže realizovat jinak než skrze charisma, tedy skrze jednotu. Abychom se vrátili ke Chiařinu přirovnání: právě žitá jednota je vlakem, který nás veze až k cíli, kterým je svatost, osobní a kolektivní, svatost Díla. Jedině tehdy bude Dílo pro církev a pro lidstvo „Slovem“, které Bůh od věků pro Dílo vybral a které zní: jednota. Moje úvahy pokračovaly: jestliže nás Bůh v uplynulém roce, který jsme věnovali znovuobjevení jeho lásky, nesčíslněkrát překvapil a naplnil radostí svou nesmírností, a všichni můžeme dosvědčit, že jsme viděli, jak nás Bůh miluje, proč bychom nemohli doufat, že se letos můžeme stát i my příčinou jeho radosti, když chceme s jeho milostí odpovědět na jeho lásku plněním jeho vůle? Z této hluboké vzájemnosti mezi nebem a zemí se zajisté zrodí plody, které si teď ani nedokážeme představit, plody, které obohatí naše společenství v tomto roce. Maria Voce 33. C. Lubich, Santità di popolo, cit., s. 68. 34. Skupiny dětí a mládeže angažovaných v Hnutí fokoláre. 35. Srov. C. Lubich, Cercando le cose di lassù, cit., s. 147. 36. C. Lubich, „Sì virile, attivissimo, alla volontà di Dio“, in Lettere dei primi tempi, Řím 2010, s. 124. 37. Srov. Maria Voce (Emmaus), Dopis delegátům Hnutí v zónách, Rocca di Papa, 23. dubna 2010, in „Mariapoli“ 3–4, 2010, s. 4–5. 38. C. Lubich, „Sì virile, attivissimo, alla volontà di Dio“, in Lettere dei primi tempi, cit., s. 124. 39. Srov. C. Lubich, Una via nuova, cit., s. 36. 10/2011 | Nové město | 17 SPIRITUALITA JEDNOTY Dopis z 1. dubna 1948 je adresován P. Valerianovi Valerianimu OFM Conv. a jeho dalším spolubratřím z Assisi. P. Valeriano Valeriani, kterému je určeno post scriptum, byl pravou rukou P. Veutheyho v Kruciátě lásky. „Vnější jednotou“ je zde nazývána skupina osob, které usilovaly o jednotu, ale ještě se k tomu nijak definitivně nezavazovaly. P. Luigi, kterému je adresován pozdrav, je P. Luigi Marvulli OFM Conv. Chiara se věnuje tématům, která se již hluboce vtiskla do její duše – jednota a Ježíš opuštěný. Nachází mezi nimi stále nové souvislosti, přičemž všechno spojuje se svou prvotní intuicí, kterou je Bůh sám. Neexistuje žádný rozpor mezi Bohem mezi námi a Bohem v nás, protože jeden je „zárukou“ druhého. „Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení.“1 Trident, 1. dubna 1948 ejdražší bratři v Ježíši a spojenci v jednotě, až nyní vám mohu psát. Ujišťuji vás však, že moje duše a duše nás všech byly neustále s vašimi dušemi sjednocené. Tak jako jsme se modlili sami za sebe, modlili jsme se i za vás. Tak jako sami toužíme po větší Boží slávě díky jednotě všech duší v lásce a v pravdě, toužíme po tom i pro vás. Máme jediného Otce: toho, který je na nebesích. Máme jedinou Maminku: Pannu Marii, Matku Lásky. Máme N 18 | Nové město | 10/2011 Foto: archiv Ať se všechno zhroutí, jednota však nikdy Zleva don Foresi, Igino Giordani, Bernard Pawley s manželkou Margaret, Chiara Lubichová a Eli Folonari (duben 1962). jediného Bratra: blahoslaveného Ježíše, skrze něhož jsme si všichni bratry a sestrami a všichni máme jediného ducha! Bratři, ať se všechno zhroutí, ale jednota nikdy! Kde je jednota, tam je Ježíš! Spojte pevně svá tři mladá srdce a učiňte z nich jediné srdce: Ježíšovo srdce! Buďte v Assisi opravdovým fokoláre. Mějte mezi sebou vždy zapálený oheň. A nebojte se zemřít. Již jste zakusili, že jednota vyžaduje smrt všech, aby se zrodil Jeden! Skrze vaši smrt žije Život! Život, který, aniž byste o tom věděli, oživuje mnohé duše. Řekl to Ježíš: „Pro eis, sanctifico me ipsum“!2 Abyste do celého Assisi a světa přinesli jednotu, buďte mezi sebou sjednoceni. To je jediný způsob. Jednota, v níž žije Láska, vám dá sílu překonávat každou vnější nejednotu a zaplnit každou prázdnotu. Konejte to jako posvátnou povinnost, i když vám to bu- de přinášet nesmírnou radost! Ježíš slíbil plnost radosti každému, kdo žije pro jednotu! A ničeho se nebojte. Mějte obavu jedině z toho, abyste neulpěli na něčem, co není Ježíš mezi vámi. Toto je váš a náš Ideál. Ježíš mezi vámi (který vás přivádí mezi nás) je i zárukou Ježíše ve vás, ve vaší plné jednotě s ním! Vskutku, jestliže jsme pro něj zemřeli (pro něj, který žije v bratru), tehdy jsme ho zcela milovali. Těšte se ze své jednoty, avšak kvůli Bohu, nikoliv kvůli sobě. Svatá Kateřina nás vybízí, abychom milovali Boha kvůli Bohu, bližního kvůli Bohu, sebe kvůli Bohu. Nikdy kvůli sobě. I jednotu (která je naší svatostí) musíme milovat kvůli Bohu! Učiňme z jednoty mezi námi (která nám dává plnost radosti, pokoje, síly) odrazový můstek, abychom běželi, abychom dolétli všude tam, kde jednota není, a abychom ji tam přinesli! A dokonce, stejně jako Ježíš pro sebe dal přednost kříži a nikoli Táboru, tak i my pro sebe máme chtít být s tím, kdo je v nejednotě, abychom spolu s Ježíšem trpěli a byli si tak jistí, že naše láska je čistá! Teprve pak přinášejme vítězství – jednotu, kterou nám Pán v malém Ježíšově stádci umožnil. Právě proto, bratři, jsme si my, křižáci jednoty, zvolili jako jediný smysl našeho života, jako jediný cíl, jako všechno – opuštěného Ježíše, který volá: „Bože můj, Bože můj, proč i ty jsi mě opustil?“ To je Ježíš na vrcholu bolesti! Nekonečná nejednota… aby nám přinesl dokonalou jednotu, kterou částečně získáme zde na zemi a v plnosti pak v ráji. Tento tak nekonečně trpící Ježíš potřebuje naši útěchu. Co schází Ježíši v této úzkosti? Jaký lék může uzdravit jeho bolest? Bůh! Chybí mu Bůh! Jak mu ho můžeme dát my? Tím, že budeme sjednoceni, že ho budeme mít mezi sebou, a Ježíš, který se zrodí z naší jednoty, naši ukřižovanou Lásku utěší! SPIRITUALITA JEDNOTY Právě proto musí naše jednota růst co do množství lásky a duší! Chceme, aby Král byl mezi námi stále větší! A proto se vydejme hledat každou nejednotu, abychom ji napravili, a to tím spíš, že v každé nesjednocené duši slyšíme více či méně sténat našeho Ježíše, slyšíme jeho výkřik! Bratři, milujme Ježíše a buďme především anděly jeho opuštěnosti! Zakusila jsem, že každá duše, která se nachází v první linii úsilí o jednotu, dokáže stát na nohou jedině tehdy, opírá-li se o tak silnou bolest-lásku, jakou je bolest a láska ukřižovaného a opuštěného Ježíše! Nyní vás už zanechám! Nesmírné množství duší očekává slovo, pomoc, útěchu. Běžme ke všem. Pozdvihněme všechny. Milujme všechny. Mezi sebou jsme uzavřeli pakt! Ať ve vás hoří Boží láska! Sestra Chiara P.S.: Otče Valeriano, nevím, zda vaši spojenci vše pochopí. Vy, který jste byl s námi, jim to vysvětlujte. Pozdravujte pak ode mě Vnější jednotu v Assisi a všechny, které znám, zvláště otce Luigiho. Jednota jde vpřed. Všechno dokážeme, protože on je mezi námi. Sestra Chiara 1. Srov. Mt 26,41. 2. „Pro ně se posvěcuji.“ (Jan 17,19) Kdyby ho svět znal Dopis z 23. dubna 1948 je adresován P. Raffaelovi Massimeimu OFM Conv. Chiara dříve, než se roku 1949 definitivně usadila v Římě, vícekrát Řím navštívila. Adresátovi dopisu, který již znal Ideál jednoty, zcela otevřeně sděluje dojmy z jejich setkání. Jasně z toho vyplývá, jak je jednota náročná. V jednom textu z onoho období čteme: „Ctností, která spojuje duši s Bohem, je pokora, stávat se ničím. Sebemenší skvrna lidského, která se nenechá vtáhnout do božského, rozbíjí jednotu s vážnými následky.“ „Vigilate et orate ut non intretis in tentationem“1 Trident, 23. dubna 1948 tče Massimei, mezi mnou a vámi bylo „cosi“, „cosi“ snad nepostřehnutelného, ale bylo to tam. To „cosi“, co jsem vnímala, když jsme se posledně v Římě setkali, snad bylo a je „cosi, co schází“. Je to nemožnost, kterou cítím, když jsem s vámi, vám předat celé světlo, či spíš i jen jeho sebemenší část. Čím to asi je? Určitě nedostatkem lásky ve mně a možná i ve vás…, protože stačí, aby jedna jediná duše byla tím, čím má být, aby se i ostatní duše staly tím, čím mají být. Smím mluvit otevřeně? Smím rozbít ten tenký krunýř, kvůli němuž od vás často odcházím s pocitem nevyslovitelné vnitřní stísněnosti, která je jasným znakem toho, že to, co bylo ve mně, jsem vám nepředala, a jednota se tak nemohla naplnit? Otče, já vám vždy sděluji jen vnější věci, ale nedávám vám svou duši s Božím světlem. Říkám to, protože ve vás nenacházím dokonalou prázdnotu… a světlo jednoty, které je (jak říkají moji představení) Božím světlem, může existovat pouze v té nejdokonalejší prázdnotě. Je třeba ztratit všechno, abychom všechno nalezli v tom, který je Všechno! Ale ztratit všechno znamená opravdu „všechno“, bez výhrad a bez posuzování. Jedině tehdy, když jsme takto „šílení“, máme Boží moudrost! Ve vašem dopise a i v některých vašich výrazech vidím, že nemáte ducha jednoty, protože rozlišujete skupiny duší a… svůj úřad otce provinciála. Ne! Vy, otče, máte činit jen jedno jediné: být sjednocen s Bohem, a když to tak bude, budete sjednocen se všemi. Sjednocen s Bohem, který chce, abychom v každém okamžiku konali jeho vůli. Možná, že jde pouze o způsob vyjadřování, ale už ten vám nepřináší dokonalý pokoj, onen pokoj, který má duše v Boží vůli. Občas je Boží vůle bolest, opuštěnost, utrpení. Chtít ji jako jedinou „preferenci“ pro duši znamená budovat neotřesitelnou jednotu duše s Bohem a tudíž i s bližním. Jednota zde mezi námi postupuje nyní kupředu ve světle této myšlenky: Hledat O (což znamená nacházet a vlastnit) Boha v jeho vůli v přítomném okamžiku (vzhledem k nám) a neustále ho objímat. Ze všech těchto okamžiků upřednostňovat ty bolestivé (zvláště opuštěnost duší), protože tam je Ježíš ukřižovaný a opuštěný, který se „snoubí“ s duší. Tato preference, která je pokaždé nejdřív záležitostí vůle, se brzy stává věcí citu. Vrháme se do moře bolesti, abychom zjistili, že plaveme v moři lásky, plném radosti. Tak. Naše neustálá zkušenost nám říká, že každá duchovní (nikoli tělesná) bolest může pominout, a že se duše může vždy cítit naplněna Duchem Svatým, který je radost, pokoj, mír. To platí pro ty, kteří nás beze strachu a pochybností následují. Je to zvláštní, otče, ale čím více nalézám duše (téměř vždy zbožné), které o tom přemýšlejí a… nechápou, tím více mám světla na to, jak přemoci smrt duše (která je neláskou a tudíž je beze světla, radosti a pokoje) Životem, který je ukřižovaný a opuštěný Kristus! On je Všechno! Kdyby ho svět znal! Kdyby duše, které usilují o jednotu, ho přijaly jako jediný cíl, jako jediné Všechno! Už nikdy by nebyla jednota nepevná, nikdy by se nerozpadla. Zkuste ho, otče, obejmout. Kdybych ho v životních zkouškách neměla, jednota by tu nebyla, ledaže by ji Ježíš chtěl vyvolat někde jinde. On, opuštěný, ve mně vyhrál všechny bitvy, i ty nejstrašnější. Ale je třeba, abychom vůči němu byli šílení láskou, k němu, který je shrnutím všech bolestí těla i duše, který je proto lékem na každou duchovní bolest. Hledat pouze jeho a toužit pouze po něm. A když se přiblíží k duši, vroucně ho obejmout a nalézt v něm život! Dnes se zdravotně necítím dobře. Nové revmatické bolesti páteře zasahují celé tělo a upoutávají mě na lůžko. I to je Ježíš ukřižovaný. Ať žije! Na shledanou příště. Požehnejte mi Zdravím všechny 1. „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ (Mt 26,41). 10/2011 | Nové město | 19 Z HNUTÍ FOKOLÁRE V květnu tohoto roku uplynulo 20 let od založení ekonomiky společenství. Při této příležitosti se v Brazílii, místě jejího vzniku, konalo velké setkání k tomuto výročí. Rozhovor s prof. Luiginem Brunim. M ohl byste přiblížit, co je ekonomika společenství? „Chceme-li pochopit, co je ekonomika společenství, je třeba začít už od toho, jak vznikla, protože v jejím počátku už je obsažena její podstata i smysl. Na počátku byl dojem Chiary Lubichové z pohledu na světovou metropoli Sao Paulo, kterou navštívila v květnu roku 1991 a kde při přistávání uviděla tamní kontrasty: favelas, chatrče na periferiích a v centru mrakodrapy jako na Manhattanu. Hned měla první intuici. To, co tady není v pořádku, nejsou jen chatrče, protože v dějinách lidstva chatrče byly vždycky, vždycky byla chudoba. Problém je v tom, že ty chatrče stojí vedle mrakodrapů, tedy že bohatství, které dokáže postavit mrakodrapy, nedokáže nasytit dítě umírající hlady. A Chiara jako učitelka jednoty – protože Chiařino charisma je charisma jednoty, vztahů – pochopila, že se za tímto problémem chudoby ve světě skrývá problém narušených vztahů, že nejde jen o problém individuálního sociálního postavení. A tak řekla, že rozjedeme ne sociální akce, ne jen iniciativy na periferiích, které už v Hnutí fokoláre byly a i dnes jsou důležité. Ale abychom změnili to, co není v pořádku, tedy chatrče vedle mrakodrapů, pokusíme se založit jiný typ podniků. Toto je novinkou projektu: měnit sociální vztahy, zpochybňujíce přitom hlavní instituci kapitalismu – samotný podnik – který je vyzýván, aby dělal něco jiného, vytvářel bohatství, byl inovativní, vytvářel pracovní 20 | Nové město | 10/2011 Foto: archiv Dvacet let ekonomiky společenství Prof. Luigino Bruni místa, produkty, ale aby to dělal v prostředí společenství. Nadbytek, zisk, věnuje do společného majetku na účely projektu, které jsou dnes známé, ale které je vždy dobré připomínat, protože ne všichni musí projekt znát. Část zisku se investuje zpět do firmy, protože základní myšlenkou je, že firma nemůže dát vše, jinak by zkrachovala. Musí růst a být stále připravená dělit se o zisk, tedy je třeba, aby posilovala a byla konkurenceschopná. Část zisku je pak věnována na formování kultury dávání, tzn. na formaci „nových lidí“, protože v ekonomice hraje roli kultura lidí, vidění světa, jejich mentalita a tedy bez nové kultury se nedá vybudovat nová ekonomika. Třetí část zisku je pak věnována na rozvojové projekty pro chudé. Takže jedna třetina jde do firmy, druhá na utváření nové kultury a třetí podporuje chudé. Dnes se touto ekonomikou ve světě řídí asi osm set firem a sedm produkčních zón, které se snaží tímto způsobem o nové výrobní vztahy, směřující ke sjednocenějšímu světu. Důležitým prvkem ekonomiky společenství je, že otevírá diskuzi o vztazích souvisejících s produkcí, tedy nejen o použití zisku, ale i o tom, jak zisk vzniká a jak firma funguje. Takže je to ambiciózní projekt, nejedná se o nějakou filantropickou akci, ale o definování toho, co je to podnik. Nikoli místem, kde několik lidí vydělává díky práci ostatních, a část zisku se pak nějak dostane i k nejchudším, ale místem, které funguje jako bratrské společenství. Ekonomika společenství tedy představuje pro firmy výzvu, aby se od základu změnily. Z brazilského setkání, konaného v rámci oslav dvacátého výročí ekonomiky společenství, vzešlo přesvědčení, že by se dala vybudovat ekonomika, která bere princip bratrství vážně. Co to znamená a jaký příspěvek v tomto směru může ekonomika přinést světu? „Na tomto brazilském setkání, konaném při příležitosti dvacátého výročí ekonomiky společenství, zaznělo jedno z poselství mladých lidí světu: chceme brát vážně i bratrství, třetí, tak nějak zapomenutý princip. Někteří odborníci, Antonio Maria Baggio a další, říkají, že francouzská revoluce a moderní doba přinesla tři principy: rovnost, svobodu a bratrství, ale třetí princip byl zapomenut, zůstal stranou. To proto, že kdykoliv se za posledních tři sta let moderního věku pokoušela lidská společenství tyto tři principy spojit, nedokázala to. Zdá se, jako by ten, kdo se pokouší o bratrství, ztrácel rovnost a svobodu, nebo kdo se zaměří na svobodu, ztrácel bratrství a rovnost. Je tedy těžké je spojit. Myšlenkou našeho projektu je, že se je snažíme dát dohromady, zkoušíme, jak by vypadaly výrobní, ekonomické, obchodní vztahy – tedy lidské vztahy – mezi svobodnými a sobě rovnými lidmi. To je základ: aby nebyli sluhové a páni, aby se podnikatelé necítili víc než dělníci, aby se na chudého nehledělo jako na předmět, chudáčka, který potřebuje pomoc. Aby to byl vztah mezi sobě rovnými a svobodnými bratry. Důležité je, že bratrství je smysluplné, stává se zajímavým a důležitým až po rovnosti a svobodě, ne před nimi. Když lidé neokusí rovnost a svobodu, bratrství může skrývat mocenské, pokřivené vztahy. Bratrství je něco, co potřebuje lidi, kteří jsou si ve své důstojnosti rovni a jsou svobodní. Takže to jsou naše firmy, které vytvářejí společenství… Co ale společenstvím rozumíme? Je to bratrství v ekonomice, neboli když hovoříme v ekonomice o bratrství, míníme tím společenství. Jde však stále o totéž povolání lidstva, kterému se už od dob křesťanství říká bratrství. Je to ambiciózní výzva, protože, jak jsem již řekl, až doposud bylo těžké tyto tři principy spojit, jako by nešly spolu dohromady. Ale my se o to snažíme.“ Hovořilo se o ekonomice roku 2031… Jaké linie byly načrtnuty a ja- Z HNUTÍ FOKOLÁRE obraz Madony, Marie Bolestné, kterou mi dal Igino Giordani, Foco, a já jsem si předtím nikdy neuvědomila, že ten obraz Madony v mém pokoji je Maria Bolestná, která tiskne a objímá na své hrudi trnovou korunu.´ A hned jí bylo jasné spojení trnové koruny chudoby kolem města Sao Paulo a trnové koruny Marie, totiž to, že Dílo Mariino, což je církevní název Hnutí fokoláre, na sebe bere trnovou korunu lidstva. Bylo to pro nás hodně silné, pro mne rozhodně, ale určitě i pro mnoho z nás, protože je evidentní, že ekonomika společenství má povolání, řekněme velmi, velmi náročné. Není to jen trnová koruna chudoby uvnitř Hnutí fokoláre, jak by se též dalo chápat, tedy že si Hnutí pomáhá, že fokolaríni podnikatelé pomáhají chudým fokolarínům, to ne. V roce 1991 Chiara viděla, že my – samozřejmě s mnoha dalšími – na sebe bereme v ekonomice společenství trnovou korunu světa. Myšlenkou je, že mission, povolání ekonomiky společenství nebude nikdy naplněno, dokud budou na světě trnové koruny. Je za tím tedy veliký ideál, k jehož naplňování budeme přispívat s mnoha dalšími, se všemi, kteří budou chtít jednat tak, aby jednou už nestály mrakodrapy vedle dětí umírajících hlady. Proto všechny tento nový objev nadchnul, poněvadž takový projekt nebude nikdy hotový, pořád bude před námi, takže mladí jsou spokojení, protože mladí chtějí velké cíle. Mladého nepřitáhne a nenadchne nějaké ´uděláme si firmy sami pro sebe´, mladý člověk chce jiný svět a my ho chceme také. Takže toto znovuobjevení velkého poslání ekonomiky společenství bylo velikou radostí, protože stojíme skutečně na začátku. Je to univerzalistické povolání. Idea, kterou měla Chiara v Brazílii a kterou bych dnes chtěl všem předat, je idea ekonomiky společenství jako projektu pro všechny. Chceš jinou ekonomiku, chceš ekonomiku společenství, chceš svět, kde nebudou lidé, kteří nemají co jíst, a lidé, kteří žijí v nadbytku? Dobrá, přidej se k nám a buduj s námi jiný svět. Je tu ta velká perspektiva z roku 1991, která musí být stále jasná a silná i dnes.“ Za rozhovor děkuje Viledi Fabris (Pokračování) Foto: archiv citadely Eckstein kým hrozbám je třeba čelit (chudoba, nerovnosti, atd.)? „Na logu brazilského setkání byla tři data: 1991 vznik, 2011 dnešek, 2031. Myšlenka, která vznikla při přípravě tohoto shromáždění, tohoto důležitého setkání, byla: zajímá nás prvních dvacet let, ale ještě více dvacet let příštích, v tom smyslu, že ekonomika společenství je stále ještě v plenkách. Jsme o tom přesvědčeni, protože projekty, vznikající z duchovních zkušeností, mívají dlouhé dětství, potřebují mnoho let, aby byly pochopeny. My až teď, po dvaceti letech, chápeme některé rozměry, o nichž jsme si zpočátku mysleli, že tam vůbec nejsou. Například to, že se chudí stávají součástí projektu, nikoliv jen objektem pomoci, nebo jsme pochopili kulturní rozměr, který se velmi silně rozvíjí. Takže velmi jasná myšlenka z Brazílie zní: jestli dnes skutečně chceme milovat chudé, jestli chceme jinou ekonomiku, musíme se chovat tak, aby za dvacet let byla ekonomika společenství ještě více věrná svému povolání a poslání. A to, co všem účastníkům setkání z 37 zemí světa na konci května v Brazílii došlo, bylo to, že povolání, poslání ekonomiky společenství, mission, jak se dnes říká, je dlouhodobé. Protože to není pouhý pomáhající projekt, projekt pro stav nouze, projekt hledající řešení, který lepí díry kapitalismu, ale je to projekt, který míří k jiné ekonomice, k dlouhodobě jiným vztahům mezi lidmi a národy, k výrobním vztahům, takže vyžaduje dlouhodobou práci, která je vykonávána společně s ostatními. Takže to datum 2031 není jen reklamní slogan, taková efektní upoutávka, ale chtěli jsme tím říci toto – ekonomika společenství je ještě mladá a to zajímavější a krásnější má teprve přijít.“ Profesore Bruni, vy jste řekl, že setkání v Brazílii posloužilo lepšímu pochopení Chiařiny inspirace. Co je to za inspiraci a jak je dnes aplikována? „My jsme v Brazílii na tomto setkání znovu objevili jednu z počátečních dimenzí, Chiařin text, jeden zápisek z jejího deníku, který byl sice znám, ale ne všem a ne tak jasně. Když se Chiara vrátila z Brazílie, zapsala si začátkem června asi toto: ´Po návratu z Brazílie, kde vznikla ekonomika společenství, o které se začalo říkat, že je to bomba, která vybuchla, jsem ve svém pokoji uviděla „Pasta Baar“ – podnik ekonomiky společenství – specializovaný na výrobu těstovin. 10/2011 | Nové město | 21 Z HNUTÍ FOKOLÁRE Do USA za ekonomikou společenství Zleva John a Julie Mundellovi, vlastníci firmy, Jakub Jurásek a Fran, stážista z Argentiny. I ndianapolis, USA, Christin Park, 29. srpna 2011. Jako obvykle jsme se v pondělí večer po práci sešli, abychom hráli tenis. Tentokrát jsme tu čtyři. Fran, stážista z Argentiny, se kterým bydlím v jednom domečku. Potom Andy, který je nováček ve firmě. Dále Matt, přírodovědec a odborník na životní prostředí. A taky já. Hrajeme čtyřhru. Naše dvojice prohrává. Dnes nemám svůj den… Andy na mě volá: „Kubo, o víkendu jsem četl, že Češi jsou jednička na světě v konzumaci piva na osobu. Myslím, že jedno potřebuješ, a hned ti to půjde líp!“ S Andym se známe velmi dobře. Právě dostudoval vysokou školu se zaměřením na environmentální geologii. V době, kdy nastupoval do firmy, neměl zde ještě zařízené bydlení. S Johnem, naším šéfem, jsme mu nabídli, že by mohl bydlet týden u nás v domečku pro stážisty – kluky. První večer jsme ho s Franem přivítali českou večeří – pečeným vepřovým. Na oplátku vzal kytaru a zahrál nám pár písniček od Boba Dylena. Tak začalo naše přátelství. 22 | Nové město | 10/2011 Hodně si cením vztahů, které se podařilo vytvořit. Je to takové kulturní obohacení. Na stáži jsou se mnou kromě Frana taky Mariana z Brazílie a Marta z Bulharska. Jak Mariana, tak Marta jsou studentkami Univerzitního institutu Sophia1. Mám tedy možnost nahlédnout i do tohoto prostředí. Nicméně jednou z nejlepších kulturních událostí jsou společné večeře. Každé druhé úterý jeden z nás připraví národní jídlo. Spolu s Johnem a Julií – a někdy i dalšími hosty – probíráme kulturní zajímavosti. Další věc, které si vážím, jsou mladí z fokoláre, kteří jsou skvělými společníky na výletech za poznáním americké kultury. Důvodem mého pobytu v USA je stáž ve firmě, která se řídí principy ekonomiky společenství. Je to výjimečný V Indianapois. Fota: archiv Jakuba Juráska V globální síti podniků, řídících se principem ekonomiky společenství, se před pár lety zrodila možnost stáží. Od té doby se jich zúčastnily zhruba tři desítky mladých lidí. Objevovat, jak v praxi fungují její principy, a to ve firmě zabývající se enviromentálními projekty, nepostrádá prvky pozoruhodného dobrodružství. projekt, protože v globální síti podniků ekonomiky společenství tento typ stáže funguje pouze pár let. Já se mohu počítat mezi třetí desítku mladých, kteří měli možnost tuto stáž absolvovat. Trochu cítím, že jsem součástí něčeho nového, co se teprve vyvíjí. Což znamená, že na to můžu mít i vliv. Každopádně – objevovat, co je ekonomika společenství, je pro mě určitým dobrodružstvím. A právě to, že se této reality v Mundell & Associates Inc. – přes všechny silné a slabé stránky této firmy – můžu téměř dotknout, je důvod proč jsem tak daleko od svých přátel a blízkých. Do práce to máme pět minut pěšky, což je paráda. Většinu času strávím v kanceláři u počítače. Někdy pracujeme se stážisty na projektech, které firma dělá pro místní komunitu ve spolupráci s jinými organizacemi. Občas máme nějaká školení nebo schůzky. A taky samozřejmě vypomáháme zaměstnancům s environmentálními projekty. Hodně si cením debat s Johnem a jeho manželkou Julií, kteří vlastní tuto firmu. Jsou to lidé, díky nimž vznikly tyto stáže. Snaží se, abychom si odtud odnesli, co prakticky znamená ekonomika společenství. Předávají nám zkušenosti, jak se jako podnikatelé snaží rozšiřovat kulturu dávání, jak se vytvářejí vztahy se zaměstnanci, ale třeba i to, jak řídit finance firmy, která chce uskutečňovat myšlenky ekonomiky společenství. John je vyhledávaný pro svou kvalifikaci konzultanta projektů, týkajících se životního prostředí. Firma prakticky stojí na jeho know how a kontaktech. Kromě práce na projektech a řízení firmy měl také během tohoto roku projev na několika konferencích. Takže je to docela zaneprázdněný člověk. Přes všechny tyto pracovní povinnosti se mi zdá, že aktivita, která přiblíží firmu k ideálu ekonomiky společenství anebo šíření kultury dávání, je pro Johna velmi důležitá. A to je pro mě inspirující. Jakub Jurásek 1. Založený Chiarou Lubichovou, nabízí dvouleté vysokoškolské magisterské studium a doktorandské studium základů a perspektiv kultury jednoty. Více viz Nové město 2/2009, s. 17–20 nebo www. iu-sophia.org. Z HNUTÍ FOKOLÁRE Diamantová svatba 4. září 2011 v Centru Mariapoli v Praze-Vinoři slavil kardinál Miloslav Vlk mši svatou u příležitosti šedesátého výročí manželství Květy a Zbyňka Hyršlových. Foto: Markéta Jírů S lavnostní mše s obnovou manželského slibu za účasti možná stovky přátel, množství darů, gratulace, proslovy, velkolepý přípitek a potom hostina, agapé. A v tomto bohulibém rumraji září dvě okouzlené bytosti, ženich a nevěsta po šedesáti letech. Cožpak je možné takto ošálit čas a jeho pustošivé dílo? Květa a Zbyněk naštěstí vládnou slovem, a tak může přijít odpověď skrze jejich texty. Dopřejme si i my několik myšlenek z jejich knihy Díky Dílu…, knihy, o které sami píší, že je to kniha „díků za ona tři desetiletí, v nichž jsme se – zprvu zdráhavě, často s pochybnostmi, nakonec přece jen – chopili podávané ruky, která znamenala záchranu, nebo alespoň změnu vegetování na žití.“ (str. 5) „Dostala jsem do ruky trochu omšelý strojopis v zelených deskách (nebo byly všechny listy zelené?) a četla – trochu nedůvěřivě nejdřív, nevěřícně, jen zčásti chápajíc. Ale jedno jsem vytušila: tady jde pro mě (a pro Zbyňka, který procházel v mužském složení podobným procesem) o něco závažného – a nejspíš zavazujícího. Bude to asi chtít odložit dosavadní navyklé, zkoumavé a skeptické přístupy k lidem, věcem, světu. Bude to chtít skočit do toho rovnýma nohama.“ (str. 23) „Cítila jsem (v době komunismu – pozn. red.), a to mě bolelo, ten předěl mezi sebou a ostatními na pracovišti. Byla jsem jiná než oni a vnímali jsme to na obou stranách. A to mě trápilo. A pak jsem se díky Dílu dozvěděla, že to opravdu lze: žít ve světě, který má jiný názor než já, ale tvoří ho lidé jako já. Že to lze zůstat hlavou v nebi a stát přitom tam, kam Květa a Zbyněk Hyršlovi jsem byla postavena. Snažit se kolem sebe šířit pohodu, vycházet lidem vstříc, oddělit názory a funkce od vlastního člověka. Snažit se ho mít rád. (…) Teď je doba jiná – i když v mnohém pro nás asi ne o mnoho lehčí. Ani teď není na místě odlišovat se, distancovat, vyčleňovat (…) (právě naopak: jít vstříc, splynout – ale zachovat si svou identitu a své povolání, promlouvat skutky, prostě svým jednáním ´vyzařovat evangelium´).“ (str. 100–101) „Teď žijeme se Zbyňkem trochu víc v ústraní (zdraví, doléhající věk). Přesto cítíme, že zůstáváme ´uvnitř´, v nitru Díla, blízko Chiaře. Možná i intenzivnějším způsobem než v dobách činorodosti naplno… Snažíme se řídit podle Chiary. Ona o této situaci říká: ´Uvědomím si, kam jdu. Vzpomenu si, že mi bylo zvěstováno – a věřím tomu celým svým bytím -, že pokud dokáži plnit povinnosti, které mi Bůh ukládá, půjdu… Do ráje… ´“ (str. 93) Při gratulacích byl připomenut diamant, vzácný, obrušovaný kámen. I v živo- Ing. Zbyněk Hyršl Působil v protifašistickém odboji. Po válce byl obchodním zástupcem, spolupracovníkem při léčbě alkoholiků a příležitostným restaurátorem. Má zkušenosti z mezinárodního obchodu. Po roce ´89 zakládal a vedl firmu Unica a s velkým nasazením se dělil o zkušenosti se začínajícími podnikateli. PhDr. Květa Hyršlová, DrSc. Je germanistka, působila jako vysokoškolská učitelka a publikovala řadu odborných prací. V Akademii věd pracovala v oddělení světových literatur a literární teorie, stala se členkou Českého centra Mezinárodního PEN klubu. V roce 2009 obdržela státní vyznamenání Medaile Za zásluhy. tě manželů Hyršlových došlo k tvrdým obrusům, a onen „diamant“ září. Jedním z obrusů byla smrt syna Alana v jeho sedmnácti letech. Zaznívá z jejich úst svědectví o přijaté a proměněné bolesti: „Kdyby se Alan nebyl narodil, tak by nebyl umřel a my jsme nebyli tam, kde jsme.“ Nemělo by scházet svědectví přátel. „Po revoluci udělal Zbyněk nádherné setkání pro podnikatele. Dal nám velmi kvalitní základy křesťanského pohledu na podnikání. Žiju z toho dodneška.“ (Ladislav Marek) „Hyršlovi nesli život Hnutí fokoláre do určité intelektuální společnosti. Dále dokázali proměnit ´rány Boží vůle´, které dostali. A pak životní zkušenost na poli česko-německého usmíření. Dokázali to usmíření pojmenovat a dát mu logiku odbornosti, kterou Květa nesla, a Zbyněk zase tím, co prožil (odboj, koncentrák, rozsudek k trestu smrti…)“ (Petr Burgr) „Zbyněk vyrostl v rodině vysokého důstojníka, byl velitelský typ. Časem se změnil v člověka, který se dokáže vcítit, mlčet, naslouchat… V poslední době si všímám, že je stále otcovštější, laskavější a vnímavější, má mariánský postoj.“ (Rudolf Kubát) „Realisticky žité křesťanství, bez příkras. Dávají druhým pocítit duchovnost, ale i realističnost. Jsou oporou, matkou a otcem pro některé volontáry a volontárky, rodiny. Jejich soužití v manželství je hlubokým svědectvím jednoty v rozdílnosti. Jeden druhého navzájem doplňují a přijímají. Jsou příkladem, jak vztah v manželství prožívat i po letech.“ (Miroslava Zobačová) Petr Štěpán, Ludmila Šturmová 10/2011 | Nové město | 23 U ŠÁLKU ČAJE S ALEXANDREM POLÁKEM... 24 | Nové město | 10/2011 Škola s povzbuzujícím sociálním klimatem PaedDr. Alexandr Polák je ředitelem Základní školy v Křídlovické ulici v Brně, která se též účastnila ve spolupráci s mezinárodní hudební skupinou Gen Rosso a občanským sdružením Trialog projektu Silní bez násilí (Podpora pozitivního sociálního klimatu ve školách). PaedDr. Alexandr Polák Fota: Veronika Filcíková C o je typické pro vaši školu? „Jsme škola, která je charakteristická tím, že v ní je pestrý obraz dětské populace, od běžného žáka až po různé krajní výjimky. Děti se u nás mohou od 11 let profilovat v přírodovědných oborech, v rozšířené výuce matematiky, fyziky, chemie a informatiky. Chodí k nám děti, které výrazně potřebují pomoc a podporu – dneska se jim říká žáci se zvláštními vzdělávacími potřebami – i děti mimořádně dobře disponované. Jsou tu takové, které mají zájem o matematiku a informatiku, ale současně jsou dyslektiky či mají jiné poruchy. Stále početnější je skupina mimořádně nadaných žáků. Učí se zde děti různých etnik – kromě romských, kterých je nejvíce, i několik z asijských zemí, z různých migračních vln, naposledy z balkánských zemí. S dětmi, které přicházejí z jiných zemí a mají nejrůznější osudy, však nemáme vážnější problémy. Občas se mezi nimi najdou i mimořádně dobří, až excelentní žáci, zejména mezi vietnamskými dětmi. Etnické, národnostní, sociální, kulturní, vzdělanostní aspirace rodičů máme tedy ve velmi široké škále a naší největší aspirací je udržet toto všechno aspoň v jisté harmonii, v povzbuzujícím sociálním klimatu. Škola by dnes měla být i v maximální míře bezpečným prostředím.“ Zajímavá je i vaše práce s nadanými dětmi… „V první řadě se díváme na to, co prospěje jejich osobnosti, nechceme z nich vychovat žádné primadony. Nejde v prvé řadě o výkonnost, ale aby vztahová, postojová, osobnostní úroveň byla rozvíjena minimálně stejně tak dobře jako ta výkonová. Mimořádně nada- Práce s dětmi v ZŠ Křídlovická v Brně během projektu Silní bez násilí. ným dětem se stanovuje individuálně vzdělávací plán. Nejprve jde o obohacování, prohlubování a rozšiřování učiva a teprve až pak se mluví o akceleraci neboli přeskakování a urychlování vzdělávacího procesu. Máme jeden unikát, který je natolik jedinečný, že nám ho někdy závidí a začínají kopírovat. Vznikl, když se ve škole začaly kumulovat mimořádně nadané děti. Rodiče těchto žáků mají často vysoké aspirace a jsou velmi kritičtí, na což jsme dřív nebyli zvyklí, protože rodiče bývali spíš pasivní, čekali, až co škola udělá, jak napraví jinde spáchané škody… Postupem času vznikl Klub nadaných dětí a jejich rodičů. Protože slovo ´nadaných´ tam trošku tahalo za uši, nechali jsme jen Klub dětí a jejich rodičů. Dnes jde asi o 50 dětí, tomu odpovídající počet rodičů a pedagogů. Nejsou to jen učitelé, ale i lidé, kteří velmi dobře organizují volnočasové aktivity, nejen vzdělávací a výukové. Klub proráží odvěkou bariéru mezi rodiči a učiteli.“ Děti na vaší škole určitě nejsou pasivní… „Máme ve škole to, co je obvykle vedeno jako žákovský parlament, ale my tomu říkáme žákovská rada. Sama vyhledává různé oblasti, v nichž by se děti mohly angažovat, aktivity, které je baví a jsou pro ně zajímavé. Občas sami přijdou s nápadem v dobrovolnické oblasti – různé vánoční aktivity, návštěva seniorů, dětského domova, dárky dětem. Asi před sedmi lety přišli s tím, že by škola mohla někoho adoptovat, takže se stali ´rodiči´ Edwina z Keni, kterého podporují na střední škole.“ Jak si poradíte s dětmi se speciálními potřebami? „Před čtyřmi lety jsme do 6. třídy přijali žačku na vozíčku, která je dnes už studentkou prestižního brněnského gymnázia. Možná trošku i díky tomu, že se jí děti hodně věnovaly a po- máhaly s pohybem po škole. Do 1. třídy k nám teď nastoupil další takový žák s asistentem, přestože nejsme zcela bezbariéroví. Pro některé děti, které mají určitý problém, umožňujeme takzvaný ´hostovský pobyt´, ať už jednodenní nebo i delší, v němž nezávazně spolu s rodiči zkoušíme, zda je pro ně naše škola tou vhodnou.“ Jak se zpětně díváte na účast v projektu Silní bez násilí? „Atmosféra tohoto projektu, týdenního pobytu skupiny a všech těch aktivit, které s tím souvisely, byly pro mě asi jedním z největších pedagogických zážitků za celou kariéru. To, co zůstalo v dětech, co zůstalo v nás, co stále provází atmosféru školy, je v tuto chvíli více mezi řádky. Občas si něco připomeneme, nebo odvysíláme některou z písniček, i třeba v zátěžových situacích. Navíc děti, které projekt velmi zaujal, Trialog vyzval k návazným aktivitám. Během několika víkendů tak žáci prohlubují a rozvíjejí myšlenky projektu. Směřuje se k tomu, aby se v návazných činnostech sami aktivně angažovali ve prospěch druhých ve svém regionu. Teď se minimálně několik desítek dětí, včetně rodičů a učitelů chystá do Jihlavy předat pomyslnou štafetu další škole, která se tohoto projektu zúčastní.“ Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová 10/2011 | Nové město | 25 Kresba: Petr Štěpán V branách stáří P ravidelně se loučíme s létem malou slavností. Setkáváme se s kolegy z výtvarné skupiny Corpora S a jejich rodinami. Eva vytváří speciální sekanou a koláče, což je pevná a neodmyslitelná součást dne. Ve sklepě je doplněna zásoba vína, na zahradě se stříbřitě bělá sud piva. Držíme tuto tradici, neboť věříme ve smysl takovýchto událostí, ve význam jejich 26 | Nové město | 10/2011 opakování, cyklického trvání. Tento rok mě zarazilo, jak na pevném a neměnném pozadí této tradice vystupuje to, co se proměňuje. Následek působení času, jenž nás zevnitř i vně modeluje a tříbí. S kolegy jsme se letos sešli jen z části. Corpora se dává dohromady čím dál obtížněji. Jeden připravuje výstavu, druhý pořádá vlastní pozůstalost, třetí někde v lomu seká sochu, a i kdyby nesekal, takovéto rodinné sešlosti by se ostýchal. Naštěstí tu jsou manželky, děti a jejich děti. Prostor, který nastupující generace živelně zaplňuje, jim ochotně přenecháváme. Měníme se. Náš pánský kroužek v atelieru je nezvykle klidný. Dříve jsme zarputile diskutovali, přeli se o smysl umění, o Boha. Dnes už tolik nemluvíme, a když, tak spíše podstatná témata obkružujeme z uctivé dálky, s vědomím jejich neuchopitelnosti. V tom jsme si, myslím, stále blíže, v tom vědomí hranic, v tom zastavení za slovy. V poznání, že „krása zní jenom pod prstem nedotknutelnosti“, jak napsal V. Holan. Nejsou tak důležitá slova či aktivity. To podstatné se odráží v naší práci, neboť člověk maluje, kreslí a sochá jenom to, co je. Nedávno mě zaujala formulace devadesátileté české básnířky Bohumily Grögerové: „Ctižádost obrácená do sebe.“ Je pojmenováním mé situace, cesty, po níž nejistě jdu, nebo přesněji, jsem veden. Obrátit své ambice, obraznost, vynalézavost dovnitř. Pomáhají mi k tomu mnohé okolnosti. Jsem na rozcestí, jako ostatně stále, stojím v branách stáří. Jaké asi bude, smutné, nebo veselé? K obojímu jsou pádné důvody. Záleží asi na tom, co člověk nese ve svém nitru: kámen nebo oblak, tíži nebo lehkost. Musím myslet na maminku, která v závěru života tuto lehkost měla a rozlévala po svém okolí. Své zátěže před námi skryla, nebo spíše pro nás na ně zapomínala. Možná je to ještě jinak, možná je použila a přetavila v radost, která byla právě proto tak trvalá. S touto teorií by ale maminka příliš nesouzněla. Je to moje představa, vycházející pochopitelně z mého mužského pozorování a zkušenosti. Z poznání, že ve zralém věku stojí radost na zpracovaném smutku. Člověk už má dost zkušeností, aby chápal drama a tragičnost života, aby se nedal opít rohlíkem. Veselý stařec, to je buď blázen, slaboduchý prosťáček nebo mystik. Tak si to představuju a ani se mně nechce domýšlet variantu starce nerudného a zklamaného, jenž si navíc chmury a zloby omlouvá důležitostí svého, možná uměleckého poslání. Je zač se modlit. Petr Štěpán DOPLŇOVAČKA 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 P P P P P P P P P P Pomůcka: YZOP Naše doplňovačka Jiří Suchý je český divadelník, textař, básník, spisovatel, skladatel, hudebník, grafik, výtvarník, filmař i sběratel a jeho význam pro naši kulturu je naprosto zásadní. Například o mnohých jeho písničkách se dá říct, že zlidověly a patří k tomu nejlepšímu, co v této oblasti v českých krajích vůbec vzniklo. Navíc je spoluzakladatelem divadla Na zábradlí a zejména divadla Semafor, které existuje už přes padesát let (od roku 1959) a které stálo, mimo jiné, na počátku kariéry velkého množství současných umělců. Jiří Suchý, který stále píše, hraje, režíruje… se narodil 1. října 1931 a slaví tedy v těchto dnech 80. narozeniny. Připomeňme si ho proto drobným aforizmem: Taky jsem býval mladý, ale věděl jsem… (dokončení v TAJENCE doplňovačky). Objednávky časopisu Nové město zasílejte na adresu: Nové město Administrace Modletínská 2, 101 00 Praha 101 Tel./Fax: 00420 / 222 518 569 e-mail: [email protected] Časopis je v distribuci též v Knihkupectví Paulínky, Jungmannovo nám. 18, Praha 1. Roční příspěvek 440,- Kč Půlroční příspěvek 220,- Kč Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč Bankovní spojení: UniCredit Bank, Czech Republik, a. s. Praha č. ú. 6043141003, kód banky: 2700 IBAN: CZ71 2700 0000 0060 4314 1003 Swift: BACXCZPP Zodpovědný redaktor: Mgr. Marie Koukolová Výkonný redaktor: Mgr. Ludmila Šturmová Administrativa redakce: Veronika Němečková Redakční rada: Štěpán Filcík ThDr. Miloslav Kněz Dott. Martina O’Byrne RNDr. Irena Sargánková, CSc. Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. PhDr. Ilona Špaňhelová Překlady a redakční spolupráce: Mgr. Anna Černá Ing. Milena Honetschlägerová Marie Hrabětová Mgr. Veronika Matiášková PhDr. Jarmila Synková PhDr. Drahomíra Syrůčková Mgr. Zdeňka Růžičková Mgr. Tomáš Tatranský Vyplňujte vždy dva čtyřpísmenné výrazy – první v tajence končí a druhý začíná. 1 • zbraň, která zabila Goliáše / otázka na směr 2 • velký vlněný šátek nebo přehoz / hudební nástroj s kozí hlavou 3 • malý kůň / hluchavkovitá léčivá bylina (Hyssopus officinalis) 4 • známý hotel v Karlových Varech / veřejná zahrada (u zámku nebo ve městě) A 5 • pálivé koření / přírodní mohutný proud vody 6 • místo k pěstování obilí / mravokárce 7 • bál / noční pták 8 • mohutně hořet / syn mé babičky 9 • látka tvořená bublinami plynu v kapalině / útočiště 10 • čistit oděv / deset metrických centů Grafická úprava a zlom: Pavel Vodička Lucie Vodičková Tisk: OMIKRON PRAHA, spol. s r.o., U Elektry 650, 198 00 Praha 9 ISSN 1212 – 0782 TIPO Walter Kostner PIPO Časopis Hnutí fokoláre Říjen 2011, ročník 20 (14) Ty přece vždycky říkáš: „Není trnu bez růže.“ Tentokrát ses ale zmýlil! Reg. číslo: MK ČR E 7868 Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p., OZ Praha, č.j. NP 1362/1994 Ze dne 27. 6. 1994 Nové město ve světě vychází celkem ve 37 vydáních ve 23 jazycích (viz www.focolare.cz) Objednávky slovenského časopisu Nové mesto zasílejte na adresu: Nové mesto Bjornsonova 6 811 05 Bratislava, Slovensko e-mail: [email protected] Titulní strana: Světové dny mládeže v Madridu. Jen s tím pryč. Jejej! Není to sice růže…, ale kaštan! Foto: A. Barrientos/AP Foto: Tereza Rázková Fota: Lukáš Bajer Pracovně-odpočinkový víkend v Jilemnici. Foto: Lukáš Bajer Skupina mládeže na dovolené ve Slovinsku. Foto: Rozalia Mincu Na setkání devadesáti děvčat ze sedmi zemí v Rumunsku nechyběla ani skupina z České republiky. Z pestrého programu prázdninového setkání v Červeném Potoce u Králík. Fota: Markéta Nováková Foto: Markéta Nováková Foto: Dominika Demlová Foto: Dominika Demlová re lá o k fo tí u n H v ta o iv ž o h é n Střípky ze společ