10/2011 ROČNÍK 20 (14)

10/2011 ROČNÍK 20 (14)
Do USA za ekonomikou
společenství | 22
Být posly radosti |
Světové dny mládeže | 4
Škola Nových rodin | 8
www.focolare.cz
Dvacet let ekonomiky společenství
| Rozhovor s prof. L. Brunim | 20
PRO INSPIRACI
On je Pánem dějin
Foto: M. a K. Broschovi
B
ylo to večer 16. října 1978,
když jsme se s přáteli v Chebu z vatikánského rozhlasu
dozvěděli ohromující zprávu, že papežem byl zvolen
krakovský arcibiskup Karol
Wojtyla.
Ohromující i nadějné bylo, že pochází z komunistické země a že nám,
utlačovaným českým křesťanům, bude
dobře rozumět.
Avšak komunisté v celém sovětském
bloku byli blízko panice, protože těm
nejbystřejším bylo ihned jasné, že nový
papež Jan Pavel II. bude velmi nebezpečným a tvrdým protivníkem. A nemýlili se.
Pro nás věřící to byla velká radost,
protože jsme ihned rozpoznali jeho
mimořádný šarm a umění hovořit
s Bohem i s lidmi. Připomínám, že to
bylo v době probíhající studené války,
kdy se zdálo, že totalitní moc je neprůstřelná a že bude snad i věčná. Mnoho
lidí u nás bylo normalizací duchovně
i mravně zcela zlomeno.
V tehdejším Československu panoval nejtužší režim v Evropě – hned po
Albánii. Nemělo by se zapomenout, že
v Praze, a nikde jinde, byl nad Vltavou
postaven obrovský pomník Stalinovi,
zatímco v Budapešti se tyčil nad Dunajem sv. Gelért, věrozvěst Maďarů.
Ještě v srpnu roku 1989, když jsme
s přáteli navštívili v Římě kardinála
Jozefa Tomka, prefekta Papežské kongregace pro evangelizaci národů, nebyly všechny české a moravské diecéze
obsazeny řádnými biskupy. Komunisté
mnoho roků velmi houževnatě zabraňovali působení řádných diecézních
biskupů, a pokud zemřeli, nedovolili
jmenovat nové, pro církev přijatelné.
A pan kardinál k tomu poznamenal, že
i v těch nejprimitivnějších zemích se
tyto záležitosti nakonec podaří vyřešit,
jen v Československu to nejde.
Avšak velmi brzy poté se celý sovětský blok, připomínající obrovskou
babylonskou věž, zcela překvapivě
zhroutil a církvi i občanské společnosti se otevřela nečekaná svoboda. Tyto
události je vhodné si dobře pamatovat,
protože žádná lidská moc, ale Bůh je
Pánem dějin. A právě blahoslavený Jan
Pavel II. to na základě své hluboké víry
v Ježíše Krista slovem i činy neustále
dosvědčoval. A i nyní nás z nebe povzbuzuje slovy, kterými zahájil svůj mimořádný pontifikát: „Nebojte se, a otevřete brány svého srdce Kristu Ježíši!“
Je třeba věřit, že on je Pánem dějin
i v současné, převratné a těžké době.
Někdy se zdá, že úpadek člověka, rozvrat rodiny i lidské společnosti za 20 let
svobody velmi pokročily a v něčem je
situace snad ještě těžší než za totality.
Proto je třeba tím více věřit, že v Ježíši Kristu je Bůh Pánem dějin a že se
nemáme bát, ale naplno žít podle Kristova evangelia ve společenství jeho
církve. On od nás totiž také očekává,
že s jeho pomocí pomůžeme do nebe
i těm druhým, protože Kristus umřel na
kříži za všechny. A svatými se stáváme
společně.
Miloslav Kněz
OBSAH
On je Pánem dějin 2/
Gen Rosso opět
v České republice 3/
Být posly radosti 4/
Ovlivnit život
společnosti 6/
I o prázdninách
studujeme 8/
To zvládneme 10/
Citadela s pevnou oporou 12/
Škola Abba 13/
Slovo života 15/
Přesila ve škole 16/
Vlak, který nás veze k cíli 17/
2
| Nové město | 10/2011
10/2011
Ať se všechno zhroutí,
jednota však nikdy 18/
Dvacet let ekonomiky
společenství 21/
Do USA za ekonomikou
společenství 22/
Diamantová svatba 23/
Škola s povzbuzujícím
sociálním klimatem 24/
Komiks 25/
V branách stáří 26/
Doplňovačka 27/
Střípky ze společného života
v Hnutí fokoláre 28/
„Nadační fond časopisu
Nové město“ vás zve ke spolupráci
Chtěli bychom oslovit vás, vážení přátelé, kterým není lhostejné
posilování a šíření pozitivních hodnot ve společnosti i prostřednictvím
časopisu Nové město, a požádat vás o finanční pomoc
pravidelnými nebo jednorázovými příspěvky.
Za projevenou důvěru a pomoc srdečně děkujeme.
Bankovní spojení: Komerční banka, č. účtu: 43-2646440207/0100
IČ: 28465059, Lublaňská 9/1002, Praha 2-Vinohrady, 120 00
[email protected], m: 00420 602 341 682
Správní rada:
Ing. Bedřich Votýpka, Helena Votýpková, PhDr. Jaroslav Šturma,
Ludmila Šturmová, P. Miroslav Cúth, Ing. Jiří Hájek, Ing. Jana Friedová
POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ
Foto: Veronika Filcíková
Gen Rosso
opět
v České
republice
otázek elektronického
dotazníku. Tím získá
kredit 50 korun, které
si nemůže vyzvednout
v hotovosti, ale může vybrat, na kterou
z nabízených dobročinných akcí kredit věnuje.
Jana Friedová, ekonomka
Děti
a televize
Mezinárodní hudební skupina Gen
Rosso přijede na podzim 2011 do
Jihlavy, Českých Budějovic, Plzně
a Ústí nad Labem.
P
rojekt Silní bez násilí – Podpora pozitivního sociálního
klimatu ve školách (www.silnibeznasili.cz) získal podporu MŠMT a Evropského sociálního fondu. Projekt je
v období září 2010 – srpen
2013 postupně realizován občanským sdružením TRIALOG v devíti krajích České republiky. Klíčovou
aktivitou je projektový týden, ve kterém se žáky školy pracují zahraniční
lektoři hudební skupiny Gen Rosso
(umělci z Brazílie, Argentiny, Filipín,
Keni, Tanzanie, Itálie, Španělska, Švýcarska a Polska), a společně připraví
muzikálové představení Streetlight.
Na pódiu tak s umělci v každém městě
vystoupí až 300 dětí najednou.
Muzikálové představení Streetlight se
uskuteční v Jihlavě na Horáckém zimním stadionu ve středu 28. září 2011
od 18.00 hodin a pro školy ve čtvrtek
29. září 2011 od 10.00 hodin. V Českých Budějovicích proběhne na Výstavišti v Pavilonu T 5. října 2011 od 19.00
hodin a ve čtvrtek 6. října 2011 od
10.00 hodin. V Plzni se muzikál představí v ČEZ Aréně ve středu 12. října
2011 od 19.00 hodin
a ve čtvrtek 13. října
2011 od 10.00 hodin.
V Ústí nad Labem pak
bude možné shlédnout
muzikál ve st ře du
7. prosince 2011 od
19.00 hodin a ve čtvrtek 8. prosince 2011 od
10.00 hodin.
Marie Kotková, Trialog, manažer
projektu Silní bez násilí
Vystoupení hudební skupiny Gen Rosso.
Čtení pomáhá
Projekt, který pomáhá rozvíjet čtenářské dovednosti a zároveň dává
možnost pomoci druhým.
N
edávno jsem se se svými vnuky
(9 a 10 let) dostala do debaty
o čtení knížek. Vědí, že by číst
měli, že to prý „zvyšuje inteligenci“, nějak jim ale na to nezbývá čas
a moc se jim do čtení nechce. Poté jsem
objevila informaci o zajímavém projektu Čtení pomáhá (www.ctenipomaha.
cz), o kterém si myslím, že by mohl dětem v přístupu ke čtení pomoci.
Je založen na principu přitáhnout
děti ke čtení knížek, což jim velmi pomáhá rozšiřovat slovní zásobu, získávat
přehled, zlepšovat gramatické dovednosti, ale navíc jim dává možnost pomáhat druhým. Děti mají radost z toho,
že mohou rozhodnout, koho obdarují
odměnou získanou za přečtení určité
knihy.
Na stránkách projektu je zveřejněn
seznam vybraných knih, rozdělených
do tří věkových kategorií čtenářů (1.–5.
třída, 6.–9. třída, střední škola). Pro
každou kategorii je v nabídce nejméně
20 knih, které vybírá odborná porota.
Čtenář, který se chce projektu účastnit, se přes internet přihlásí, některou
z nabízených knih si doma přečte a následně zodpoví několik kontrolních
Vaše dítě, vaše televize, vaše zodpovědnost – mediální kampaň Rady
pro rozhlasové a televizní vysílání.
J
ednou z povinností Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (www.
rrtv.cz) je ochrana dětského diváka
ve věcech, které mohou ve vysílání ohrozit jeho mravní, psychický nebo fyzický vývoj. Za poslední roky se
podařilo nárůst těchto negativních jevů ve vysílání důsledným vymáháním
zákona poněkud omezit. Rozhodnutí
Rady potvrdil v důležitých případech
jak Nejvyšší správní soud, tak i Ústavní
soud. Podle Ústavního soudu má právo
na ochranu dětí přednost před právem
na svobodu projevu.
Nyní se Rada dohodla s důležitými provozovateli televizního vysílání
na odvysílání spotů, které mají rodiče
upozornit na skutečnost, že jsou to rodiče a ne televize, kdo má děti vychovávat. (Spoty najdete i na webových
stránkách Rady.) Je však smutnou
skutečností, že naše společnost je tak
zasažena a ovládána všudypřítomnou
reklamou, že i náprava stavu a osvěta
se děje pomocí reklamy. Stále platí, že
vývoj mediální techniky je mnohem rychlejší než růst úrovně
mediální gramotnosti.
Rozumět médiím a zejména umět je aktivně
využívat k dobrému, je
žhavý úkol dnešních
dnů.
Jiří Šenkýř, člen RRTV
Zažili jste nebo viděli
něco zajímavého? Napište nám.
10/2011 | Nové město |
3
POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ
Být posly
radosti
Ve dnech 10. – 21. srpna 2011 hostilo
Španělsko mladé lidi z celého světa.
Ti zaplavili ulice Madridu, aby se setkali se sebou navzájem, s papežem
Benediktem XVI., ale hlavně s Kristem ve společenství církve.
N
ěkteří z českých poutníků
začali svou cestu předprogramem v Tarragoně, krásném starobylém městě na
břehu moře. Poznávali jsme
jeho pamětihodnosti, ale
i využívali možnosti pobýt
na pláži. Každý den jsme se scházeli
v českém centru na nádvoří školy. Společně jsme se modlili, účastnili jsme se
rozmanitého kulturního programu, naslouchali osobním svědectvím o putování do Španělska. Vrcholem každého
dne bylo slavení mše svaté s kněžími ze
všech koutů České republiky, s biskupem Františkem Radkovským a jeden
den dokonce s tarragonským arcibiskupem Jaume Pujol Balcellsem.
V sobotu 13. srpna jsme se vydali
do Barcelony, kde se na mši svaté sešla mládež z předprogramů z celého
Katalánska. Bylo nás asi 40 000. Přes
den jsme obdivovali krásy města, žasli
nad katedrálou Sagrada Familia a večer
si užívali koncert skupin Gen Rosso
a Clones de U2.
V neděli nám pak připravila program
diecéze Tarragona – měli jsme možnost
jít na ranní katechezi, představení v antickém amfiteátru nebo na koncerty kapel, které se věnují evangelizaci. Tečkou
za předprogramem byla mše v Aréně
a společný růženec.
V pondělí už nás čekalo jen balení
a loučení s místními farníky, kteří se
o nás obětavě starali. Přes všechny obtíže a těžkosti, které s námi třeba měli,
na nich byla vidět obrovská radost.
První madridský večer se (alespoň
pro mě) odehrál ve znamení velkého
hledání českého centra, umístěného
na hřišti dvojjazyčného gymnázia. Nakonec jsme z večerního vítacího programu nic moc neměli a spíš jsme se
museli poohlédnout po něčem k jídlu.
4
| Nové město | 10/2011
Přípravný program v Tarragoně – čas i na poznávání pamětihodností.
Fronty se zdály nekonečné a my nechtěli hned první večer dorazit pozdě
na ubytování. Tu noc jsem si však sáhla
na to, že se o nás Pán skutečně postará,
ať už jsme kdekoli. Chvilku po návratu
do ubytovny přišla do naší třídy slečna
s kouskem pizzy a nabízela nám ji. Přijala jsem ji s velkým díkem a nadšením.
Ráno jsme se pak vydali na společný
program v Českém národním centru –
velké sportovní hale. Česká centra byla
totiž v Madridu hned dvě – jedno větší
na dopolední setkávání pro všechny,
druhé menší, kde byla základna týmu,
mnozí zde bydleli a také se tam odehrával večerní alternativní program.
Dopoledne jsme v Madridu trávili
víceméně stejně. Přivítali nás milí moderátoři a prvním bodem programu
byla společná modlitba. Každý den
měla trochu jiný charakter – jednou
to byl breviář, jindy chvály, nebo třeba
modlitba za toho, kdo zrovna stojí vedle nás, aby tato pouť přinesla do jeho života plody. Pak nás čekalo povzbudivé
slovo na den, jehož základem byla vždy
část motta celého setkání: „V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy,
pevně se držte víry.“ (Kol 2,7)
Byl samozřejmě i čas zábavy a humoru, který nám přinášeli dva klauni
a také režijní skupinka s hádankami.
Ztvárnili pro nás hlavní body ze života patronů jednotlivých dnů a my měli
hádat, o koho se jedná. A uhodli jsme
každý den: blahoslavený Jan Pavel II.,
svatá Anežka Česká, svatí Cyril a Metoděj a svatý Jan Nepomuk Neumann.
Když už jsme se trochu naladili na
Boží vlnu (a to třeba i přispěním olomoucké scholy Credenc, která doprovázela naše setkání), promlouvali
k nám v katechezích naši biskupové.
Setkání se zúčastnil arcibiskup Dominik Duka, arcibiskup Jan Graubner,
biskupové Pavel Posád, František Radkovský a František Lobkowicz. Každý
den nám svými slovy dodávali novou
sílu a odvahu, abychom se nebáli a pevně zakořeněni v Kristu o něm svědčili
našemu, mnohdy ateistickému okolí.
Aby to všechno nebyly jen plané řeči,
následovala po katechezích svědectví
mladých lidí o tom, jak se snaží působit
ve svém okolí. Sbírka zkušeností byla
opravdu pestrá, a tak jsme mohli načerpat inspiraci jak žít.
Dopoledne završila slavná mše svatá,
kterou celebrovalo kolem 110 kněží. Na
ten dlouhý průvod k oltáři byl úchvatný pohled. Myslím, že setkání mohlo
povzbudit i samotné kněze, že nejdou
za Kristem ve své službě sami. Zároveň
nám mladým byli ochotně k dispozici
– pro svátost smíření či duchovní rozhovor – jak v Českém národním centru
na ochoze haly, tak v české škole během
večerních programů.
Po mši pak následovala jedna novinka, která na Světových dnech ještě nebyla. Mladí se rozdělili do menších skupin a o tom, co právě slyšeli v katechezi,
nebo zkrátka o tom, co je oslovilo, diskutovali. Někdy velmi živě a dlouho.
Pak už byl čas najít nějakou restauraci označenou logem setkání a dát si
POSTŘEHY A ZAMYŠLENÍ
Mše svatá v Barceloně.
méně než Kristus.“ Pak s námi adoroval živého Ježíše v Nejsvětější svátosti
a popřál nám dobrou noc. Maritka Diblíková popsala zážitek z adorace slovy:
„Adorace pro mě byla z celého letiště
nejsilnější. Krásné bylo, že když začínala, přestalo pršet, a při odnášení monstrance se déšť zase spustil.“
Závěrečná mše v neděli dopoledne
byla velmi krásná. Svatý otec před ní
projel mnohými uličkami v papamobilu, aby nás osobně pozdravil. Měla jsem
velkou radost, že jsem na jednom takovém místě mohla zrovna stát a také
Fota: Marie Mejstříková
oběd. Po obědě jsme vyrazili na Festival mladých, který skýtal nepřeberné
množství variant, z nichž si každý mohl
vybrat to, co mu zrovna sedělo nejlépe.
Od různých koncertů a představení, až
po modlitební setkání nebo možnost
zpovědi v parku Retiro. Hlavně jsme
také mohli v ulicích, metru, nebo vlastně prakticky kdekoli potkávat mladé
lidi z jiných národů, povídat si s nimi,
vyměňovat si upomínkové předměty,
adresy, e-maily a fotit se.
Jak říká Michal Uhlíř: „Ten samotný
Madrid byl taky supr, jídlo bylo dobře zajištěné. Oproti Tarragoně spousta lidí, ale
taky to mělo něco do sebe. V metru člověk potkal několik národností a naučil
se nějaké pozdravy v cizích jazycích.“
Ten, na koho jsme se opravdu těšili, byl papež Benedikt. Hned v úvodní
promluvě bylo znát, že z nás má velikou radost a že mládeži rozumí: „Nesete si v srdci otázky a hledáte odpovědi.
Vždycky je dobré hledat. Hledat především pravdu, která není idea, ideologie
či slogan, nýbrž Osoba, Kristus, Bůh
sám, který přišel mezi lidi. Právem chcete zakořenit svou víru v Kristu a stavět
na něm svůj život. On vás odevždy miluje a zná vás lépe než kdokoli jiný.“
Závěrem našeho putování byl pobyt
na letišti Cuatro Vientos – vigilie a nedělní mše svatá prožitá společně s papežem Benediktem XVI. Svatý otec nás
velmi povzbuzoval již v promluvě při
vigilii: „Drazí mladí, nepřizpůsobujte
se ničemu menšímu, než Pravdě a Lásce, nepřizpůsobujte se nikomu, kdo je
Klauni v Českém národním centru v Madridu.
mu zamávat na pozdrav. Opravdu bylo
vidět, jak nás má rád.
Předal také štafetu Světových dní
mládeže Brazílii, kde se uskuteční další
světové setkání mládeže, se slovy: „Drazí přátelé, jako Petrův nástupce svěřuji všem přítomným velký úkol: Neste
celému světu poznání Krista a lásku
k němu. On chce, abyste v 21. století
byli jeho apoštoly a posly jeho radosti.
Nezklamte ho. Děkuji.“
Klára Lásková shrnula Světové dny
mládeže v Madridu takto: „Myslím si,
že to pro mě byla hodně dobrá zkušenost. Vyzkoušela jsem si, jak je náročné cestovat takovou dálku autobusem.
Taky jsem tam poznala spoustu nových
a zajímavých lidí, ale hlavně mi toto setkání pomohlo se více zakořenit ve víře.
Byla jsem opravdu překvapená, kolik
mladých na celém světě věří v Boha.
Myslím si, že nejlepším zážitkem pro mě
byla vigilie. Když začala ta šílená bouřka,
už jsem si říkala, že to snad není možné.
Jak bychom tam mohli spát v takovém
dešti? Tak jsme se začali modlit a začali jsme zpívat. Najednou nás tam místo
pěti bylo asi patnáct a dokonce se do našeho kruhu přidali i Italové, se kterými
jsme se ještě před začátkem setkání hádali o místo na spaní. A výsledkem této
naší modlitby bylo, že se nad námi objevila bílá holubice a pak přestalo pršet.“
Bohu díky za Světové dny mládeže v Madridu. Díky Janu Pavlu II., že
se k těmto setkáním nechal inspirovat
Duchem Svatým. Prostě… díky!
Marie Mejstříková
10/2011 | Nové město |
5
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
I
ng. Vladimír Derner
(*1956) se narodil v Hradci Králové, bydlí v Třebechovicích pod Orebem.
Manželka Irena pracuje jako ředitelka domova
důchodců, dcera Jana
(*1984) vystudovala sociologii na Filozofické fakultě
Univerzity Karlovy v Praze,
syn Tomáš (*1986) studuje
na Vysoké škole ekonomické
a syn Ondřej (*1987) na 1. lékařské fakultě Univerzity
Karlovy v Praze.
Vladimír Derner absolvoval České vysoké učení
technické, obor konstrukce
a dopravní stavby. Předtím,
než se začal významněji angažovat v politice, pracoval
jako projektant – statik betonových konstrukcí.
Do regionální politiky
vkročil hned po revoluci
v roce 1990. Říká o tom: „Situace byla taková, že ne každému se chtěla nést rizika této převratné doby, ale někdo
to udělat musel a já chtěl mít
vliv na utváření prostředí, ve
kterém žijeme.“
Od roku 1990 byl deset let
starostou města Třebechovice pod Orebem, v letech
2001–2004 působil jako náměstek hejtmana Královéhradeckého kraje. Od roku
1990 doposud je zastupitelem v Třebechovicích pod
Orebem, od roku 2004 také
zastupitelem Královéhradeckého kraje. V listopadu 2008
byl zvolen radním Královéhradeckého kraje a v lednu
2009 náměstkem hejtmana
(do ledna 2011 gestor pro
oblast majetkoprávní, poté
pro oblast sociální). Je také
iniciátorem a gestorem Projektu etického vzdělávání
Královéhradeckého kraje.
Koníčkem je pro něj horská turistika, cyklistika, lyžování, hokej a floorbal. Je
motorkářem. Rád čte, z oblíbených autorů například
G. Greena, F. M. Dostojevského nebo B. Kurase. Zají-
6
| Nové město | 10/2011
Ovlivnit život
společnosti
Demokracie je sice nedokonalý, ale v našich podmínkách
zřejmě nejlepší způsob uspořádání lidské společnosti.
Předpokládá však, že každý občan nejen využívá svých
práv podílet se na správě veřejných věcí, ale že i každý
jednotlivec a celá společnost akceptují určitá pravidla.
V. Derner a V. Luxová při vyhlášení oceněných škol v soutěži etické
výchovy, Hradec Králové, září 2009.
mají ho filmová zpracování
různých společenských témat například Jean od Florety, Manon od pramene a Výlet. Volné chvíle si zpestřuje
hrou na pozoun v hudebním
uskupení Třebechovičtí trubači.
Jste věřící. Je podle vás
křesťanská politika něčím
specifická, definovatelná?
„Celá naše civilizace stojí
na křesťanských základech,
křesťanský hodnotový systém ji utvářel a dobrá správa
věcí veřejných tedy musí být
v souladu s těmito principy.
Troufám si tvrdit, že socialisté, liberálové i ateisté se
v podstatě s křesťany shodnou na tom, co je dobré, co
je špatné, co je základní lidská slušnost. Desatero a láska k bližnímu jsou hodnoty,
které zatím nikdo nezpochybňuje a kterými se kaž-
Se syny Tomášem a Ondřejem (první a druhý zprava).
dý slušný člověk snaží řídit.
Posláním křesťanské politiky
a křesťanského politika je tedy akcentovat tyto hodnoty
při řešení všech praktických
problémů, které život přináší, a zřetelně se vymezovat
proti snaze o relativizaci
těchto hodnot. K tomu samozřejmě přistupuje i druhý rozměr křesťanství: Vedle
tohoto civilizačního rozměru je to prvek duchovní.
Jakkoliv se jedná o vrcholně
osobní záležitost každého
jednotlivého člověka, je jisté,
že i konkrétní politické postoje jsou jakousi odezvou
kvality duchovního života.“
Čerpáte ve své praxi z dokumentů sociální nauky
církve?
„Solidarita a sociální spravedlnost patří k velmi silným
aspektům nejen křesťanství, ale už i Starého zákona.
Společnost starého Izraele
kladla mimořádný důraz na
sociálně potřebné a ochranu slabších. V mnoha ohledech byla ochrana slabších
v té době silnější, než jak ji
zajišťuje například současná
legislativa ve vztahu k lichvě a hazardu. Dokumenty
církve týkající se sociálních
záležitostí jsou nesmírně
cenným zdrojem inspirace
a poučení. Poctivě přiznávám, že k jejich systematickému studiu jsem se zatím
nepropracoval. Částečné poznatky mám z konkrétních
přednášek některých odborníků. Za velmi cenný přínos
považuji především aktivity
prof. Mlčocha. Myslím si, že
této tematice by mnohem
větší pozornost měla věnovat i samotná církev. A to
nejen směrem k věřícím, ale
i ke kněžím. Je pro mě totiž
nepochopitelné, že někteří
významní církevní představitelé podporují takové politické programy, které jsou
dokonce v rozporu se sociálním učením církve. Obávám
se, že i dnes je značné riziko,
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
Ve volném čase.
tak i každý jedinec akceptují
určitá pravidla. Stav demokracie v České republice tedy
odpovídá tomu, jakým způsobem občané uplatňují svá
práva a nakolik respektují
pravidla. Je mimochodem
příznačné, že politická mapa
světa ukazuje, že demokracie
je možná tam, kde dlouhodobě působilo křesťanství.
Export demokracie do jiných kultur a jiných civilizací se prostě nedaří. Demokracie u nás se tedy bude vyvíjet tak, jak se bude vyvíjet
S manželkou
Janou.
Fota: archiv Vladimíra Dernera
že církev zopakuje některé
chyby z minulých století,
kdy za cenu účasti v mocenských strukturách zanedbala
právě sociální aspekty existence společnosti.“
Jaké jsou vaše osobní politické priority?
„Dlouhodobě prosazuji
maximální otevřenost výkonu veřejné správy. Dokonce
jsem šel i do soudního sporu
s krajem, kdy se mi podařilo
dosáhnout zveřejnění jedné
velmi nevýhodné smlouvy.
Poměrně značné úsilí věnuji také problematice lichvy,
kterou vnímám jako společensky mimořádně nebezpečný jev, kdy dochází k nespravedlivému ožebračování
mnoha lidí. V oblasti sociálních věcí, které mám v Královéhradeckém kraji současně v gesci, usiluji o rovné
podmínky pro neziskový
sektor a transparentní rozdělování dotací do sociální
péče. Jsem také gestorem
Projektu podpory etického
vzdělávání Královéhradeckého kraje pro období 2009
– 2012 (Více na http://etika.kr-kralovehradecky.cz/),
který se mi v rámci kraje podařilo prosadit ve spolupráci
s Nadačním fondem Josefa
Luxe a Univerzitou Hradec
Králové. Snažím se podporovat aktivity, které vedou
k etickému vzdělávání na
školách. Rovněž se spolupracovníky pořádáme sérii
motivačních přednášek, zaměřených právě na problematiku etiky ve společnosti.“
Co říkáte stavu demokracie v České republice. Je podle vás nějaká reálná naděje
na jeho zlepšení?
„Demokracie je sice nedokonalý, ale v našich podmínkách asi nejlepší způsob
uspořádání lidské společnosti. Může fungovat pouze
za předpokladu, že každý
občan využívá svých práv
podílet se na správě věcí veřejných a jak celá společnost,
hodnotové zakotvení většiny
našeho obyvatelstva. Proto se také angažuji v otázce
etického vzdělávání.“
Dává současný systém
křesťanské politice vůbec
prostor?
„Budou-li křesťanští politikové čekat na to, jaký
prostor jim současný systém
vytvoří, pak ho nebudou mít
nikdy. Demokratický systém
totiž dává všem stejné podmínky a záleží na každém,
jak tyto podmínky dokáže
využít. Naprostá pasivita vede vždycky k tomu, že
prostor, který byl určen či
vymezen nám, obsadí někdo jiný. Křesťanská politika
bude mít tudíž takový vliv,
nakolik se budou ti, kteří
jsou jejími nositeli, schopni
v tomto systému prosadit.
Nelze se vymlouvat na systém, záleží jenom na nás.“
Co byste řekl svým dětem
(mladým lidem), pokud by
uvažovali o významnějším
angažování v politice?
„Myslím, že již Josef Lux
říkal: „Co neuděláme my,
udělá někdo jiný a nějak jinak.“ Jistá forma angažovanosti je dnes bezpodmínečně nutná pro každého z nás.
Angažovanost spočívá už
v tom umět si vůbec udělat
samostatný kritický názor na
to, co se kolem nás děje, a na
základě tohoto názoru také
jednat. To je minimum, které
by měl činit určitě každý. Cítí-li někdo povolání být profesionálním politikem, pak si
myslím, že je dobře, aby nejdříve zvládl nějakou profesi,
a teprve pak se vrhl do profesionální politiky. Schopnost
uživit se vlastní prací i mimo
politiku je, myslím, velmi
důležitá. Dává tak svobodu
v rozhodování. Není totiž nic
zbytečnějšího a nesvobodnějšího, než politik, který se
bojí o svou funkci jednoduše
proto, že by se jinak neuživil.“
Za rozhovor děkuje
Irena Sargánková
10/2011 | Nové město |
7
RODINA
V
historické vsi
Deštné, založené Karlem IV. už
před rokem 1350,
projedete kolem
kiosku s novinami, skulíte se
z kopce dolů, pak přes říčku
Bělou ostře vpravo a hned
vzhůru do kopce po směrovce Vesmír. Úzká asfaltka
se klikatí stále výše a výše
a začíná se rýsovat zalesněný hřeben Orlických hor
s Velkou a Malou Deštnou.
Nádhera! Stoupáme k polorozbořenému a znovuvzkříšenému kostelu sv. Matouše na kopci a jsme již
v areálu Centra života mládeže Vesmír. Impozantní
panoráma v lůně Boží přírody. Nikde ani živáčka!
Všichni jsou totiž na setkání
se Svatým otcem v Madridu.
Prohlížíme si budovu,
která bude za několik hodin hostit početnou skupinu
rodin s dětmi z celých Čech
a Moravy, které sem přijedou na letní školu „Nových
rodin“, patřících k Hnutí
fokoláre. Základem budovy
je německá škola stará asi
sto let, ve které se učilo do
roku 1946. Na podzim roku
1992 celý objekt zakoupilo
Královéhradecké biskupství. Za Vesmír tedy mladí
vděčí arcibiskupovi Karlu
Otčenáškovi. Velkoryse rozhodl a pověřil kněze Pavla
Rouska, aby se ujal založení
Centra pro mládež. Následovali jej jeho první spolupracovníci, takzvaní „týmáci“,
a začala se psát vesmírná
historie…
Dnes, 10. srpna 2011, přijíždí asi osmdesát účastníků školy, kteří touží po
prohloubení života v duchu
spirituality fokoláre. Čeká je
týden, v němž nebudou chybět duchovní zamyšlení ani
vzájemné sdílení zkušeností. Probíraných témat není
málo, protože vztah k Bo-
8
| Nové město | 10/2011
Jedni z nejmladších účastníků.
I o prázdninách
studujeme
hu musí zahrnout všechny
stránky života rodiny. Spiritualita Hnutí je má uspořádány do barev duhy. Týkají
se vztahu k majetku, ekonomických záležitostí a práce,
života modlitby a apoštolátu, vztahu k životu a péče
o zdraví. Ale také harmonie
domova a oděvu a touhy
po moudrosti a vzdělávání
a kultury komunikace. To
vše ale ve službě lásky v je-
jích mnohotvárných podobách, která má svůj cíl a vzor
v lásce Nejsvětější Trojice.
Také dvacet pět přítomných batolat a malých i větších děcek ihned dává svými zvučnými hlásky tomuto
Božímu místu nový rozměr.
Škola Nových rodin má
již svůj osvědčený pevný
denní řád. Letos proběh-
Kromě přednášek, besed a výletů k programu patřily i společné bohoslužby.
la přes velký počet batolat
naprosto bez úrazů, infekcí,
nemocí – ve velkém klidu,
optimismu, harmonii i pozornosti rodičů. Dopolední
přednášky byly doplňovány
zkušenostmi lektorů, samotnými účastníky a odpoledními besedami či povídáním
na lavičce nebo v přírodě
při společném výletě. Byla
připomenuta i zkušenost
Anny Marie Zanzucchi, stojící spolu se svým manželem
Danilem u zrodu Nových
rodin, která dobře vystihuje
povolání k manželství: „Svátost manželství nám pomáhá žít manželský a rodinný
život v jednotě s Ježíšem.
Manželství je naše cesta, po
níž je třeba jít, tedy vyžaduje kroky. Poznala jsem, že
takovým krokem je každá
chvíle sjednocení s Bohem,
vyvolaná láskou, sjednocením s bližními.“ K tomu, co
je znakem lásky, pak řekla:
„Nemít v sobě zlobu, neposuzovat, nemít rozdělené
srdce. Vědět, že mé srdce plně patří Bohu i tím, že miluji svého muže, že miluji své
děti.“
Mimořádně vřelý ohlas
mezi rodiči sklidily večerní
besedy ať už o výchově či
o umělém oplodnění. Beseda s účastníky na závěr školy
ukázala, jak umějí být rodiče pozorní, vnímaví a jaká
nová rozhodnutí chtějí udělat. Děkovali za praktičnost
duchovních témat a vyjadřovali touhu uspořádat
nebo obnovit podle nich
svůj rodinný život. Členové
rodin, kteří již v mládí byli
formováni společenstvím
mládeže gen, patřícím pod
Hnutí fokoláre, přicházeli
se svými zkušenostmi a povzbuzovali ty, kteří o něčem
z toho slyšeli poprvé. Rodiny
si vzájemně pomáhaly nejen v pochopení témat, ale
i v praktických každodenních starostech kolem dětí.
Mnohé oslovil místní polo-
rozbořený a zpustlý kostel
sv. Matouše, který tím jako
by víc podmiňoval vnímání
Boží přítomnosti. Společná modlitba na dobrou noc
a poděkování za charisma
jednoty a společenství, za
nové bratry a sestry, za bolesti všech přítomných i nepřítomných, za zdar setkání
mládeže v Madridu a další
završovaly naše společné večery. K prožité hloubce společných chvil přispěla i duchovní podpora manželů
Jindry a Jarmily Synkových,
kteří se kvůli vážným okolnostem nemohli na vedení
školy osobně podílet. Byli
jsme vpravdě jednou Boží
rodinou…
Příslibem pro církev i pro
Hnutí fokoláre byl nejen početný batolící se potěr, ale
snad i možnost založit tradici formační „Vesmírné“
školy Nových rodin.
S. a P. Ettlerovi
a K. a S. Hájkovi
Fota: Stanislav Hájek
RODINA
Jeden ze společných výletů.
NABÍDNOUT I BOLEST
Celý tento rok jsme se
těšili na druhý ročník školy
Nových rodin na Vesmíru,
společně jsme připravovali
texty a rozjímali je. Zejména
se nás dotklo téma spirituality o vztahu k životu a zdraví a o komunikaci. Nakonec jsme ale nemohli odjet
Z OHLASŮ ÚČASTNÍKŮ
„R
ozhodl jsem se znovu začít.
Počkám, až se ty věci, co jsme
tu slyšeli, trochu usadí, abychom si doma o tom mohli
v klidu popovídat.“
(J. P., Praha)
„Cítím vděk. (…) Chtěla bych teď zase
začít dávat z toho, co jsem dostala. Chci
udělat svůj díl i pro hledání Boží vůle
v naší rodině.“
(F. D., Choceň)
„Cítím, že jednotlivé aspekty nelze od
sebe oddělit. Je to pro mě staronový objev
a pomůcka pro všední den.“
(P. Š., Český Brod)
„Škola rodin předčila mé očekávání,
chceme teď s Pavlem všechny aspekty duchovního života více začlenit do našeho
života. Pochopili jsme také, že je musíme
mezi sebou i sdílet, a to je pro nás nová
inspirace pro náš rodinný život.“ (K. Š.,
Český Brod)
vzhledem ke zdravotnímu
stavu Jarmily. Společně jsme
se s ostatními dohodli, že
požádáme Standu a Katku
Hájkovy, aby nás zastoupili,
a že napíšeme rodinám na
škole dopis.
Porozuměli jsme, že Boží
vůle pro nás není dát své slovo a svou přítomnost, ale dát
svoji bolest. Obejmout Ježí-
„Moc se mně líbilo, jak jsme si vycházeli s péčí o děti vstříc.“
(M. H., Brno)
„V minulém roce jsem stále řešil problémy kolem svého zaměstnání. Nechtěl
jsem tu nic o tom říkat, ale vztahy na
škole mi umožnily se ,vyčistit‘. Pochopil
jsem, že rodina, která je uzavřená, zahnívá. Tolik jsme tu dostali! Toužíme žít
v pravdě a dělat svou část. Chceme podle
jednotlivých aspektů spirituality uspořádat svůj život.“
(K. B., Praha)
„Těšila jsem se na školu loni i letos.
Nasávali jsme s manželem jako houby.
Děkuji za všechno. Nevím, jestli se nám
to všechno, co jsme slyšeli, podaří realizovat. Velmi nás oslovila ochota podělit
se tu o ty nejniternější city. Získala jsem
sílu plnit Boží vůli. Také děkuji za přítomnost kněží.“
(L. Š., Praha)
„Chci zkusit žít v jednotě. Tato spiritualita je nejhezčí, ale i nejtěžší: po-
še opuštěného a nabídnout
všechno, co prožíváme, za
světlo pro každého přítomného na této škole. Denně
jsme byli s týmem školy ve
spojení a jejich zprávy nás
naplňovaly stálou radostí… Nakonec se naskytla
možnost, že jsem alespoň já
mohl za školáky na poslední
večer zajet. Byla to pro mě
veliká milost a radost zakusit tolik pozornosti a lásky.
Cítil jsem, že jsme opravdu
jedinou rodinou. Skutečnou
Boží rodinou, kde žijeme
jeden pro druhého. Myslím,
že každého se dotkla Láska
Boha přicházející skrze lásku
k opuštěnému Ježíši.
Máme s Jarmilou z toho
velikou radost a jsme Bohu
vděčni za tuto skutečnost –
protože školu nevedl nikdo
z nás, ale Ježíš, přítomný
mezi námi, který zapaloval nejen srdce školáků, ale
i opatrovníků dětí.
Jindra a Jarmila
Synkovi
řád být ve střehu a nikdy nebýt hotový.“
(M. M., Choceň)
„Cítím vděčnost Bohu. Dostalo se nám
Boží milosti a je teď na nás, jak my otevřeme stavidla této řece milostí. Pocit
nedokonalosti nás někdy brzdí. Naše
přítomnost zde na škole se narodila na
bolesti Synkových.“
(S. H., Praha)
„Jsem ráda, že jsme našli odvahu
převzít kus zodpovědnosti za tuto školu rodin. Místo spoléhání na sebe jsme
spoléhali na Boží milost a ta nás nezklamala. Tím, že jsme byli zodpovědní za
téma o komunikaci, věnovali jsme mu
dost času, a tak jsme se my sami díky
tomu v tomto aspektu spirituality prohloubili.“
(K. H., Praha)
„Vaše škola byla krásná, rozhodla
jsem se zde znovu začít. Na příští školu
se znovu nabízím na hlídání.“
(B. N., Liberec)
10/2011 | Nové město |
9
Foto: archiv
RODINA
se na mne, nádherně se usmála a řekla: „Ale maminko, to přece není žádný problém. My to zvládneme. Zvládli
jsme to přece s babičkou a budeme tě
mít rádi pořád stejně.“ Bezprostřednost té odpovědi, její úsměv, všechno,
co řekla, bylo pro mne pohlazením,
které si pamatuju dodnes. Uvědomila
jsem si, že tento dar, který jsem od dcery dostala – a zdál se mi obrovský – byl
vlastně návratem toho, co jsme měli
možnost udělat pro manželovu maminku. I když to byly maličké skutky,
tak jsem je vlastně dostala v daru lásky
zpět.
M. N.
Vyprávěj
nám o sobě
To zvládneme
M
áme dvě děti. Když se
narodila holčička, zemřela moje maminka.
Krátce nato si manželova maminka zlomila
nohu v krčku. Noha už
jí nikdy dobře nesrostla, a tak zůstala částečně nepohyblivá.
Hlavní tíži péče nesla manželova sestra, ale já jsem se snažila s dětmi všechny prázdniny a volno, které jsem mohla, prožít s ní na chalupě, aby mohla
strávit tyto chvíle na místě, které miluje – na krásné samotě. Babička bývala
vždy velmi temperamentní, měla čtyři
děti. Nebyla věřící, tak jsem se nemohla opřít o její víru nebo s ní hovořit
o některých duchovních věcech, ale
byla přirozeně dobrý člověk. Nicméně
těžkosti nechyběly. Babička byla zvyklá si pro všechno doběhnout, všechno
chtěla mít vždy hned, nebo si přála
mléko jen od krávy apod. Toto všechno se mnou nesly děti. Když jsem po
nich chtěla něco já, syn, kterému bylo tehdy něco přes čtyři roky, mi řekl:
„Mami, teď ne, já teď nemám čas, teď
si hraju.“ Zajímavé však bylo, že děti
vyrůstaly v tom, že když něco chtěla
10
| Nové město | 10/2011
babička, a to vždy nejlépe hned, tak šly
a udělaly to. Věděly totiž, že babička si
nemůže pomoct. Tak jsem vlastně byla
takovým tichým pozorovatelem a vždy
mě naplňovalo úžasem, jak se děti od
malička učily sloužit. Nebyla to babička, která vypráví pohádky, ale babička,
která je učila praktické lásce. Časem
byla na vozíčku a jednou ji dostal syn,
který byl tehdy v pubertě, na chvíli na
starost, když jsme s manželem něco
vyřizovali.
Dodnes si pamatuji, jak jezdil s vozíčkem po louce a babičce trpělivě vyprávěl.
Když byla moje dcera asi ve čtvrté
nebo páté třídě, jednoho dne jsem udělala krok, a pak už jsem se nepostavila
na nohy. V nemocnici jsem dostala infuze, ale nebyla jsem schopná se o sebe postarat. Musela jsem malou dceru
nechat doma, aby mi posloužila. Bylo
to pro mě velmi těžké. Měla jsem velký
strach. Říkala jsem si, co když bude můj
úkol zůstat druhým na obtíž? Jednoho
dne jsem to nevydržela a řekla jsem
dceři: „Víš, co kdyby se stalo, že bych
nemohla chodit nebo bych zůstala ležet
a museli byste se o mě starat?“ Podívala
S
yn se vrátil z prázdnin, které strávil způsobem, s nímž jsme nesouhlasili. Cítili jsme povinnost s ním
o tom mluvit a apelovat na jeho
zodpovědnost. Byli jsme rozhodnuti
ho postavit před volbu, že buď změní
svůj způsob chování, nebo bude muset
odejít z domu. Rozhovor jsme si naplánovali na večer po večeři.
Celý den jsem myslela na to, jestli
je tento náš tvrdý postoj opravdu pro
jeho dobro. Mluvila jsem o tom se dvěma přítelkyněmi, které měly podobné
zkušenosti, a začala jsem o našem rezolutním postoji pochybovat. Svěřila jsem
se se svými pochybnostmi manželovi.
Dohodli jsme se, že k synovi nepřistoupíme tak, abychom mu už předem dali
pocítit svou neoblomnou tvrdost, ale
aby i přes náš nesouhlas se svým chováním cítil naši lásku. Začali jsme tím,
že jsme ho požádali, aby nám nejprve
sám vyprávěl, co a jak bylo. Náš rozhovor trval asi dvě hodiny a i my jsme
mu mohli říct všechno, co nám leželo
na srdci. Naslouchal nám až do konce,
s respektem k našim názorům, i když
se vším nesouhlasil. Vyprávěl nám
o svých těžkostech a dal nám nahlédnout, že i pro něj jsou některé hodnoty
v životě důležité. Děkovali jsme Bohu,
že jsme zrušili původní plán, který nás
mohl rozdělit s těžko předvídatelnými
důsledky.
W. C.
RODINA
Foto: archiv
Videohra
C
htěl jsem, stejně jako řada mých
spolužáků, mít jednu známou počítačovou hru, a tak jsem si ji koupil. Když jsem přišel domů, hned
jsem ji nainstaloval, abych si ji mohl
zahrát. Ale když jsem ji začal hrát, nijak mě to nebavilo. Naopak jsem se
začal cítit dost špatně, protože tam
byla spousta sprostých a vulgárních
věcí, které mně a mému svědomí vadily.
Neměl jsem klid, dokud jsem se nerozhodl hru odinstalovat a vyhodit.
Nevím, co mě k tomu vedlo, ale od té
chvíle jsem cítil, že ta tíha, která mi ležela na duši, zmizela.
Zůstal však jeden problém. Můj bratr hru vyhodit nechtěl a rozzlobil se
na mě, protože bychom podle něj „jen
tak pro nic za nic vyhodili 19,99 eur“.
Já jsem mu říkal, že jde o naše dobro
a ne o peníze, ale zdálo se, že to nechápe.
Druhý den se mi s bratrem podařilo najít společnou řeč. Nelituji toho,
co jsem udělal, dokonce jsme já i můj
bratr rádi, že jsme to tak provedli. Bylo ale ještě třeba všechno říct tatínkovi. Jak mu to vysvětlit? Maminka byla
připravená, že mu to když tak řekne
ona sama. Ale druhý den ráno, jakmile jsem se probudil, jsem šel za tatínkem, který byl ještě v posteli, a všechno
jsem mu pověděl. K mé velké radosti
mi poděkoval, že jsem našel odvahu
mu to říct osobně a vysvětlit mu důvod.
R. V.
Tvrdé chvíle
P
rožívali jsme těžké chvíle. Zdálo se mi, že naše manželství je
v koncích. Čekala jsem pochopení
a lásku a místo toho jsem se cítila
pořád osamocenější. Manžel se mnou
prakticky nemluvil a choval se skoro,
jako by byl někdo cizí. Naše dcery to
těžké ovzduší vnímaly a začaly si nacházet čím dál víc důvodů, aby nemusely být doma.
Prosila jsem Boha, aby mi dal sílu
rodinu znovu obnovit. Cítila jsem, že
bych se na manžela měla začít dívat
jakoby „novýma očima“ a zdůrazňovat jeho přednosti. Naopak, když byl
rozzlobený, vyhýbala jsem se diskusím,
abych ho nedráždila. Doma se pomalu začalo dýchat lehčeji. To postupně
změnilo i jeho a začal se mnou mluvit
jiným způsobem.
Když byl potom v nemocnici na operaci, byla jsem mu nablízku, abych mu
dala najevo, jak je pro nás důležitý a jak
ho máme rády. A on mi dokázal říct to,
co mi ještě nikdy neřekl. Viděli jsme,
že jsme sjednoceni více, než když jsme
před lety byli zamilovaní a začínali společný život.
T. A. Z.
10/2011 | Nové město |
11
CITADELA
Na známém poutním místě v německé části Švýcarska, v Einsiedeln, měla Chiara Lubichová, zakladatelka
Hnutí fokoláre, při pohledu z blízkého kopce na benediktinské opatství
v létě roku 1962 intuici, že by v Hnutí měly vzniknout citadely, městečka s domy, pracovišti, školami, která
by byla svědectvím žitého evangelia.
J
edna taková citadela vznikla
nedaleko Curychu v Baar, asi
půl hodiny cesty od Einsiedeln.
O letošní dovolené jsem měla
možnost v této citadele strávit
několik dní. Kromě mnoha jiných jsem se tam seznámila s Januou
z Curychu, fokolarínkou z reformované církve. Šla jsem s ní procházkou
na nedaleký hřbitov, kam šla zalít hrob
svých rodičů. Vyprávěla mi, jak tatínek, reformovaný pastor, a maminka
poznali a žili spiritualitu Hnutí fokoláre, a jak se přestěhovali do Baar, a tak
mohli být k dispozici všem návštěvníkům citadely, zejména těm z reformované církve.
Tato maličká citadela má rozlohu asi
jeden hektar. Dostala od Chiary Lubichové jméno Eckstein (Nárožní kámen), aby svědčila o tom, že základní
oporou, sloupem citadely není nikdo
jiný než Kristus. Dnes zde žije kolem
sedmdesáti obyvatel.
V roce 1976, díky velkorysosti členů
a přátel Hnutí fokoláre, vzniklo nejprve
Centrum Mariapoli. 1. července 1991
pak pro malou citadelu položila Chiara
Lubichová duchovní základní kámen.
Tou dobou již v okolí žilo několik lidí
z Hnutí a naskytla se možnost koupit
dva domy, nacházející se vedle Centra
Mariapoli.
Vznikly tu postupně čtyři malé podniky ekonomiky společenství: nejprve podnik na výrobu těstovin Pasta
Baar, pak secondhand Od a Pro, později
12
| Nové město | 10/2011
Foto: archiv citadely Eckstein
Citadela
s pevnou
oporou
Citadela Eckstein (Švýcarsko) se rozprostírá na pozemku o velikosti 1 ha.
středisko pro denní pobyt malých dětí
Miraculix a sochařský ateliér Zmrtvýchvstalý.
Podnik na výrobu těstovin se rozjel
již před dvaceti lety – v říjnu roku 1991.
V Baar tehdy žila tři děvčata angažovaná v Hnutí. Tatínek jedné z nich byl
Ital a daroval jim malý stroj na výrobu
těsta. A tak se zrodil podnik Pasta Baar,
který se postupně rozrostl. Výrobky se
prodávají jak v malém podnikovém
obchodě, tak i do restaurací v okolí. Během těchto let se tu prostřídalo
mnoho děvčat. Vědí, že je sice důležité vyrábět kvalitní výrobky, ale ještě
důležitější je mít přitom mezi sebou
tu jednotu, o kterou prosil Ježíš. Často se zde dotýkají zásahů Boží prozřetelnosti. V roce 2002 poprosily Chiaru
Lubichovou o větu z evangelia a ona
navrhla: „Chléb náš vezdejší dej nám
dnes.“ A Bůh skutečně pomáhá, den
za dnem. Když se v roce 2003 podnik stěhoval do dnešních prostor, byly
v noci před stěhováním sklepy nové
budovy vyplaveny. Přestože už tam
byla uskladněna mouka, rezerva těstovin a ostatní materiál, nic se nezničilo.
Miraculix je denní zařízení pro děti
od tří měsíců do šesti let, které vzniklo
před devíti lety. Celkem se tu prostřídá
asi 50 dětí, některé na jeden až dva dny
týdně, jiné na delší dobu.
V sochařském ateliéru Zmrtvýchvstalý pracuje Victor Agudelo. Pochází z Kolumbie a před jedenácti lety se
oženil s Patricií z italsky mluvící části
Švýcarska. Studoval umění ve Florencii. Vyprávěl, že v Kolumbii žil „v jedné
z chudinských čtvrtí, jako jsou ty, které
Chiara viděla v Brazílii a které jí připomínaly ´trnovou korunu´“. O ní Chiara
často hovořila v souvislosti se vznikem
ekonomiky společenství. Projekt ekonomiky společenství našel u Victora
velkou odezvu, a tak usiluje, aby i tento
ateliér byl příspěvkem k jeho uskutečnění.
Při návštěvě citadely nelze pominout
návštěvu Od a Pro, místního obchodu
z druhé ruky. Název „Od“ vyjadřuje
jednak přání nelpět na svých věcech,
na svém přebytku, a dát do společenství majetku to, co se tu pak prodává,
a „Pro“ znamená žít tímto způsobem
pro druhé. Výtěžek je určen pro potřebné jednak ve Švýcarsku, ale i v zahraničí, a umožňuje také podpořit mladé
lidi, kteří chtějí zakusit život v citadele.
Zprvu přinášeli věci jen lidé z Hnutí,
postupně ale i další. Hned u vchodu na
člověka dýchne jednoduchost a harmonie, s jakou je tu vše uspořádané. Ti,
kdo zde pracují, dávají svůj čas k dispozici zdarma. I tak obyčejné místo,
jako tento obchod, na mne zapůsobilo jako oáza klidu a odpočinku, místo k setkání, vzájemným rozhovorům
a sdílení. K tomu jistě přispívá i stolek,
u kterého lze na chvíli spočinout, vypít si kávu a popovídat. Pravidelným
návštěvníkem je například místní
imám.
Ludmila Šturmová
10/2011 | Nové město |
I V.
1. I detti di Rabi’a, Milano 1979, s. 33.
2. J.-H. Nikolas, Synthèse dogmatique, Paris 1985, s. 59.
Bytí je jako záblesk věčného Světla v srdci stvořené bytosti,
světla, které si samo razí cestu. Oko, oslepené tímto nesmírným
jasem, však očekává, že pohlédne dovnitř, že spatří, mohu-li to tak
vyjádřit, nikoli Světlo v jeho záři, které osvěcuje, ale Světlo samo
v sobě. To, co Chiara nazývá Bílé Světlo.
Právě to se děje v Ježíšovi. V něm, který o sobě řekl „já jsem“
(srov. Jan 8,24.28.58; 13,19), nadešel onen den, v němž můžeme
spatřit Boží slávu. V něm je nám dáno poznat, „že Jahve, Bůh Izraele, Bůh veškerenstva, je jako osobní bytí, že je však i trojjediný, protože jeho osobní bytí zahrnuje trojí osobu“.2
Jediný Bůh se zjevuje ve své pravdě, když jsme přivedeni do
jeho nitra. Do tohoto nitra nás uvádí Ježíš.
Bytí se zjevilo jako jméno Jediného. V Katechismu katolické
církve se píše: „Zjevení nevýslovného jména ´Jsem, který jsem´
obsahuje tedy pravdu, že pouze Bůh je. (…) Bůh je plnost bytí.“(KKC, 213) A toto Bytí, jak nám zjevuje Ježíš, je Láska. (Srov.
KKC, 221)
Chiara píše: „Nitro Jediného je Trojice.“
Jedině nyní můžeme začít zcela chápat, co je Láska – Láska je
nitro Bytí. A můžeme začít chápat, co je Bytí – Bytí je akt Lásky!
Reflexe církve se snažila proniknout do tohoto tajemství, vedena Duchem, který zná „hlubiny Boží“ (1 Kor 2,10). Ve světle
charismatu jednoty nám Chiara říká, že Bůh je „zároveň Trojjediný a zároveň Jediný. Kdy – můžeme-li se tak vyjádřit – je Bůh
Jediný? Když se tři božské Osoby spojují v Jedno. Když se takto
stávají Jedním (jde ovšem o mimočasový okamžik, tedy o věčnost!), je Bůh Jediný. Poté (děje se tak však simultánně, ve věčnosti!) se stávají Trojicí (Otec plodí Syna…).“
(Pokračování)
Giuseppe M. Zanghí
miluje, zatím trvá očekávání plného spojení v jednotě, které by
překonalo „já“ a „ty“, postavené do protikladu, který ještě není
plnou jednotou. Mojžíšovi, který žádá o možnost vidět Boží slávu, tedy Boha v jeho hluboké identitě, Jahve odpovídá: „Spatříš
mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo.“ (Ex 33,23)
Zvěst o Bytí se týká něčeho, co bude až jednoho dne moci být
dopovězeno.
P
I.
očáteční objev, díky němuž se zrodilo Dílo Mariino, je,
že Bůh je Láska: „Bůh mě, Bůh nás nesmírně miluje.“
A již v tomto spočívá celý charakteristický rys pravé
lásky: nezačíná od sebe, ale je již od samého počátku
celá proměněná v toho, koho miluje. Objev Chiary není „já miluji Boha“, ale „Bůh miluje mě“. Kdo miluje
nadpřirozenou láskou, je již celý přenesen do toho, koho miluje. Je již jedno v Jediném.
Tato Láska, Bůh, nemá nic společného s tím, co vidíme a co
známe. Sv. Augustin říká: „Co však miluji, miluji-li tebe? Ne tělesnou krásu, ani pomíjející půvab, ani zář světla, tak milou očím,
ani sladkou melodii různých zpěvů, ani libou vůni květin, mastí
a voňavek, ani manu a med, ani svůdné tělesné objetí. Když miluji svého Boha, nemiluji nic z těchto věcí, a přece miluji jakési
světlo, jakýsi hlas, jakousi vůni, jakýsi pokrm a jakési objetí, když
miluji svého Boha, je to světlo, hlas, vůně, pokrm, objetí mého
nitra, kde mé duši září, co žádný prostor nepojme, kde zaznívá
hlas, který žádný čas neodnese, kde voní, co žádný vítr nerozpráší, kde chutná, co požíváním neubývá, kde je sloučení, neodmítané přesyceností. Právě to miluji, když miluji svého Boha.“
(Vyznání, X,6)
Bůh nemůže být jiný než Jediný a Jedinečný, jako je jediná a jedinečná láska, která směřuje k Milovanému. Rozdělená láska není
pravou ani krásnou láskou. Ještě dříve, než mysl pochopí, že Bůh,
Absolutno, nemůže být jiný než Jediný – protože dvě Absolutna,
dva Bohové by již nebyli Bohy – srdce silně cítí, že Bůh, který podnítil výlučnou a jedinečnou lásku, kterou ho miluje duše a který
této lásce odpovídá, je jeden jediný a jedinečný.
Tento Bůh je věčný, i proto, že láska, kterou zapálil v srdci, nemůže skončit: je to láska, která, je-li opravdová a upřímně prožívaná, je skutečně bez začátku a bez konce, protože „ne že my jsme
POKRAČOVÁNÍ
Tajemství jediného Boha
Škola Abba
TEOLOGIE JEDNOTY
13
TEOLOGIE
PRO INSPIRACI
JEDNOTY
veň téměř odmítnutí jména; a právě tím toto označení vyjadřuje
nejlépe Boha jako toho, který nekonečně převyšuje vše, co můžeme pochopit a vyslovit.“ (KKC, čl. 206)
Tím, že si Bůh dává tajemně určité jméno – „Jsem“ – zjevuje se
jako Osoba, jako „Ty“, jediné a jedinečné, k němuž se může duše, která miluje jedinou a jedinečnou láskou, obracet a k němuž
se také fakticky obrací. Toto Bytí není abstraktním myšlenkovým
bytím, ale je to Osoba, která vstupuje do vztahu s druhým. Vždyť
láska ani nemůže milovat něco abstraktního!
Veškerá víra Izraele je založena na tvrzení o jedinečnosti Boha, jedné Osoby. „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin
je jediný.“ (Dt 6,4) A Ježíš toto vyznání víry zcela přijímá: „Proč
mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh.“
(Mk 10,18)
Tento Bůh žije uprostřed svého lidu (srov. Ex 17,7) a miluje ho
se vší otcovskou něhou, „…byl jsem k nim jako ti, kdo zdvihají
dítě ke svým tvářím, skláněl jsem se k němu, abych mu dal najíst“
(Oz 11,4), i se sladkou věrností matky: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.“
(Iz 49,15) Tato láska dospívá až ke sjednocujícímu žáru manželského spojení: „Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě.“
(Oz 2,21)
Tato láska patří všem tvorům: „A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí,
kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“ (Jon 4,11)
Tato láska se rozšíří od Izraele na všechny národy. „V onen den
povede silnice z Egypta do Asýrie, takže Asyřané budou chodit do
Egypta a Egypťané do Asýrie a Egypťané budou uctívat Hospodina spolu s Asyřany. V onen den vytvoří Izrael s Egyptem a Asýrií trojici; bude požehnáním uprostřed země. (…) Požehnán buď
lid můj egyptský a dílo mých rukou Asýrie a mé dědictví Izrael.“
(Iz 19,23–25)
Existuje nádherný text, v němž Chiara říká, že se naše srdce
mají rozšířit na míru Božího srdce, když se toto Boží srdce zjevilo
v celé své skutečnosti: „Ke všemu máme přistupovat s láskou, kterou má Otec k Synu. Jak široké srdce a jaký Boží úsměv na všechno skrze naše oči!“
Slovo „Jsem“, s celým bohatstvím odstínů, které jsme letmo
zmínili, je tedy jméno, kterým Bůh nazval sám sebe. Toto je však
dosud Bůh, který je pro mě málo přístupný, a tudíž pro toho, kdo
milovali Boha, ale že on si zamiloval nás“ (1 Jan 4,10), a to „odvěkou láskou“ (Jr 31,3).
Tento Bůh je všemohoucí i proto, že je neohraničený, a láska,
kterou podněcuje v srdci, je nepřemožitelná. „Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést. (…) Hospodinovo slovo (…) se stalo
v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil
jsem se ho snést, ale nebylo to možné.“ (Jr 20,7–9) Je to láska,
která nezná překážky: „silná jako smrt je láska (…). Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví.“ (Pís 8,6–7)
Tento Bůh je vševědoucí: on zná do hloubky – navzdory veškeré bídě a všem omezením – vzmach lásky k němu, která hoří
v duši. Petr, který třikrát zapřel Ježíše, mu na jeho otázku, zda ho
miluje, odpověděl: „Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji!“
(Jan 21,17)
Je logické, že tedy ten, kdo miluje, touží po jediné věci: vidět
Milovaného, být s ním jedno. Takto to vyjádřila veliká muslimská mystička Rabi’a ve své písni:
Avšak vidět jediného Boha znamená znát jeho jméno, abychom ho mohli nazvat tak, jak on nazývá sám sebe, tak, jaký je
v sobě – protože pravé Boží jméno je jeho niternou skutečností.
Velcí milovníci Boha všech náboženství se vždy zdráhali ptát
se ho na jeho jméno, skoro jako by se domnívali, že sama láska je
postačující. Je ale také pravda, že znát jeho jméno znamená završit lásku k němu, spatřit Boha „bez roušky“, jak říká svatý Pavel
(srov. 2 Kor 3,12–18), takového, jaký je (srov. 1 Jan 3,2).
Takového, jaký je, tedy spatřit Boží bytí. A právě Bytí je jméno, které Bůh dává sobě samému ve starozákonním zjevení. Na
Mojžíšovu otázku Bůh odpověděl: „´Jsem, který jsem!‘ A pokračoval: ´Řekni Izraelcům toto: Jsem posílá mě k vám. (…) To je
navěky mé jméno…´“ (Ex 3,14–15)
Jak uvádí Katechismus katolické církve: „Toto božské jméno je
tajemné, jako je tajemstvím sám Bůh. Je to zjevení jména a záro-
III.
| Nové město | 10/2011
10/2011
Miluji tě dvěma láskami: láskou touhy
a láskou pramenící z toho, že jsi lásky hoden.
Láska touhy spočívá v tom, že se při vzpomínce na tebe
odvracím od toho, kdo je jiný než ty.
Láska, které jsi hoden,
spočívá v tom, že odnímáš závoj, abych tě viděla.
Nepatří mi chvála ani za jednu, ani za druhou lásku,
ale chvála za jednu i za druhou patří tobě.1
II.
14
SLOVO ŽIVOTA
Kresba: Petr Ettler
Slovo života na říjen 2011
„POJĎ ZA MNOU!“ (MT 9, 9)1
dyž Ježíš odcházel z Kafarnaa,
uviděl výběrčího daní jménem Matouš, jak sedí v celnici. Matoušovo zaměstnání
vzbuzovalo u lidí nenávist
a řadilo ho mezi lichváře a ty,
kdo se obohacovali na úkor
ostatních. Zákoníci a farizeové ho kladli na stejnou rovinu s veřejnými hříšníky a Ježíše vinili z toho, že je „přítel
celníků a hříšníků“ a že s nimi jí.2
Ježíš jde proti všem společenským
zvyklostem a zve Matouše, aby ho následoval. Přijímá pozvání na hostinu
do Matoušova domu, stejně jako později k Zacheovi, který byl nadřízeným
celníků v Jerichu. Když po Ježíšovi žádali, aby své chování vysvětlil, řekl jim,
že přišel, aby uzdravoval nemocné, nikoli zdravé, a nepovolával spravedlivé,
ale hříšníky. I tentokrát vyzval jednoho
z nich:
K
„POJĎ ZA MNOU!“
Stejnými slovy se obracel Ježíš na
břehu jezera už na Ondřeje, Petra, Jakuba a Jana. Jinými slovy adresoval tutéž
výzvu i Pavlovi na cestě do Damašku.
Tím však Ježíš neskončil. Nadále
v průběhu věků povolává muže a ženy
z každého národa a pokolení. Pokračuje
v tom i dnes – prochází naším životem,
různými způsoby a na rozličných místech se s námi setkává a zve nás k následování.
Volá nás, abychom byli s ním, protože s námi touží navázat osobní vztah.
Zároveň nás vyzývá, abychom s ním
spolupracovali na velkém záměru nového lidstva.
Nevadí mu naše slabosti, hříchy a naše ubohost. Miluje nás a volí si nás takové, jací jsme. Tím, co nás promění, je
jeho láska, která nám dá sílu, abychom
mu odpověděli, a odvahu, abychom ho
jako Matouš následovali.
Každého miluje osobní láskou, povolává ho a má s ním jedinečný životní
plán. Můžeme to ve svém srdci pocítit
jako inspiraci Duchem Svatým, nebo
nás mohou oslovit určité okolnosti či
rada, kterou nás ten, kdo nás má rád,
někam nasměruje… Ať už se to projeví
jakkoli, je to ozvěna téhož slova:
„POJĎ ZA MNOU!“
Vzpomínám si, jak jsem i já toto Boží
volání zachytila.
Tehdy bylo v Tridentu velmi chladné
zimní ráno a maminka požádala mladší
sestru, aby šla pro mléko na místo, které
bylo od nás vzdálené asi dva kilometry.
Venku byla ale příliš velká zima a sestra se na to necítila. I druhá sestra se
zdráhala. Rozhodla jsem se a řekla jsem
mamince: „Mami, půjdu já.“ Vzala jsem
nádobu, vyšla jsem z domu a v půli cesty se stala zvláštní věc. Zdálo se mi, jako by se otevřelo nebe a Bůh mě volal,
abych ho následovala. „Dej se mi celá,“
slyšela jsem ve svém srdci.
Bylo to výslovné volání a já jsem na
ně chtěla hned odpovědět. Promluvila
jsem o tom se svým zpovědníkem a ten
mi dovolil, abych se navždy darovala
Bohu. Bylo to 7. prosince 1943. Nikdy
se mi nepodaří popsat, co se ten den
v mém srdci odehrálo. Zasnoubila jsem
se s Bohem a mohla jsem od něj všechno očekávat.
„POJĎ ZA MNOU!“
Tato slova se však netýkají pouze určitého okamžiku rozhodnutí v našem
životě. Ježíš se na nás obrací denně.
„Pojď za mnou!“ jako by nám říkal při
našich obyčejných každodenních povinnostech. „Pojď za mnou!“ říká nám
při zkoušce, které máme čelit, při pokušení, které máme překonat, nebo při
službě, kterou máme vykonat…
A jak mu konkrétně odpovědět?
Konat to, co od nás v přítomném
okamžiku Bůh chce a co vždy v sobě
zahrnuje zvláštní milost.
V tomto měsíci bude naším úkolem
se s rozhodností odevzdat do Boží vůle, odevzdat se bratrovi či sestře, které
máme milovat, práci, studiu, modlitbě,
odpočinku – každé činnosti, kterou
máme konat.
Naučíme se v hloubi srdce naslouchat Božímu hlasu, který hovoří i hlasem svědomí. Řekne nám, co Bůh od
nás v každém okamžiku chce, a my
budeme připraveni obětovat všechno,
abychom to uskutečnili.
„Dej, Bože, abychom tě nejen každý
den více milovali, protože nevíme, kolik času nám ještě zbývá, ale abychom
tě skrze tvou vůli milovali v každém
přítomném okamžiku z celého srdce,
z celé duše a ze všech sil.“
To je ten nejlepší způsob, jak následovat Ježíše.
Chiara Lubichová
1. Slovo života na červen 2005, otištěno
v časopise Città Nuova č. 10/2005, s. 7
a v časopise Nové město č. 6/2005, s. 15.
2. Srov. Mt 11,19; 9,10–11.
10/2011 | Nové město |
15
ŽIVOT ZE SLOVA
Přesila ve škole
V
pěti letech praxe. A tak jsem tedy vytrval,
i když bych někdy nejraději utekl. Naše
rodina se zatím rozrostla o druhou dceru a dva syny. Do té doby se mi víceméně
dařilo překonávat všechny těžkosti i překážky vlastní silou, a vše bylo prakticky
podle mých představ. Ne vždy jsem se ale
dotazoval, jak ten můj kolotoč vlastně
vidí Bůh. Plný síly, horlivosti a nadšení
jsem nenápadně nabíral aktivity ve farnosti, přestože nároků ve škole a doma neubývalo. Naopak. Nedostatek odpočinku,
únava a různé těžkosti mě nepřestávaly
provázet.
Boží milosrdenství však dovedlo mé
kroky na Velehrad, kde jsem mimo jiné
řešil s jedním knězem těžkosti ve škole.
Jak vlastně zvládnout žáky, kteří jsou nezvladatelní a nezbláznit se z toho, nerezignovat, neutéct?! Jeho radu si pamatuji
dodnes a často se jí řídím. Na mou připomínku, že já jsem ve třídě sám a dětí je
přesila, mi řekl: „Není to tak, jsi tam ty,
tvůj anděl strážný a strážní andělé žáků
Foto: Giuseppe Distefano
tomto školním roce jsem začal svůj třináctý rok jako učitel ve škole dříve označované
jako „zvláštní“, přestože být
učitelem, ve škole tohoto typu, nebyl vždycky můj sen.
Jako začínající učitel a nadšený hořící konvertita jsem se rozhodl
dát si do třídy na zeď kříž. Tak jsem také učinil, ale záhy mi bylo řečeno, že je
to nevhodné a je třeba ho odstranit. Tehdy jsem poslechl s velkým rozhořčením.
Dnes si uvědomuji, že křížů na zdi snad
ani není tolik třeba, protože pokud se dívám kolem sebe na životní příběhy žáků,
je kolem mne těch křížů až dost. Časem
jsem si všiml, že z jedné třídy je krásný výhled na kopec, kde je vztyčený velký kříž.
Dříve jsem ho nevnímal, ale teď už mi
mnohokrát připomněl, že jsem milován,
a že i když je ten kříž tak vzdálený, Bůh
je mi blízký.
Na pedagogické fakultě nám často připomínali, že učitelem se staneme až po
16
| Nové město | 10/2011
tobě svěřených a ti jsou na tvé straně!“
A bylo to. Moc mi tato představa a skutečnost pomohla. Je-li Bůh s námi, kdo
proti nám?
V té době, už po šesti letech praxe, jsem
si začal uvědomovat, že i když je Bůh
v mém životě, tak jako bych ho do práce,
do školy nebral, i když jsem byl ze začátku
tolik odhodlaný. Zůstal snad v mých ústech, ale ne v srdci, ve vztazích, ve třídě?
Uběhlo ještě několik let a dnes vidím,
jak citlivě, nenásilně a trpělivě dokáže
Bůh člověka vést. S manželkou jsme se
seznámili se spiritualitou jednoty a stále
více mi dochází, že s Ježíšem uprostřed
má vše zcela jinou kvalitu. Uvědomuji si,
že jsem často Ježíše neviděl a nechal jsem
ho stát před školou, a někdy možná i dál.
V minulém školním roce nastaly další velké změny: manželka nastoupila po
dvanácti letech do práce a rovnou na
plný úvazek. Tři naše ratolesti byly již
školou povinné a já bláhový ve svých farních aktivitách nepolevil. Navíc jsem byl
ve škole shledán natolik „schopným“, že
jsem jakožto třídní obdržel třídu složenou ze dvou ročníků. Kolektiv třídy tak
měl obsahovat několik žáků s výraznými
poruchami chování. Už o loňských prázdninách mě přepadaly obavy a nejistota
z budoucnosti. Asi v pololetí jsem zakusil,
co to znamená vyhořet a stát se prázdnou
nádobou. Svým způsobem jsem se zhroutil. Bylo jasné, že to chce změnu. Nebylo to
jednoduché, ale po šesti letech jsem omezil aktivity ve farnosti. Sotva jsem však
nabral trochu síly, pustil jsem se do nich
opět! Nevydrželo to však dlouho, protože prázdná nádoba je prázdná nádoba.
Od své konverze v osmnácti letech jsem
poprvé zažil, že horlivost pro všemožné
aktivity se může vytratit. Tato prázdnota
měla dopad na všech frontách mého života a stala se velmi živou zkušeností, jak to
dopadne, když se spoléhám pouze na své
síly a podceňuji odpočinek.
Bůh je ale trpělivý a milosrdný učitel.
Jsem vděčný, že mohu být jeho žákem
a vlastně také kolegou. Stále se učím, jak
to všechno, co vím, dostat do srdce a do
života. Jedním z Božích přívlastků je
i všudypřítomnost. Ježíš může být v lavici,
u tabule i před katedrou, na chodbách…
a samozřejmě i v rodině. A tak se těším na
naši spolupráci nejen ve škole, ale i doma
a doufám, že nezapomenu, že: Není důležité pracovat, ale spolupracovat! Kéž se
nám to daří.
M. H.
Foto: archiv
SPIRITUALITA JEDNOTY
Vlak,
který nás
veze k cíli
Poslední část tématu prezidentky Hnutí fokoláre
Marie Voce „Boží vůle
v myšlenkách a životě
Chiary Lubichové“.
J
sme jako kamínky
„nádherné mozaiky“ – to je úžasné
Chiařino přirovnání,
kterým představuje
Dílo. Řekla: „Každý
z nás je jako živý kamínek, který zná a chápe své
vlastní místo, zná místo ostatních a je si vědom významu
své části vzhledem k celku.
Dokonce jasně vidí, že má
smysl pouze v rámci celku.
Současně je mu ale jasné, že
pokud by chyběl, mozaika by
byla neúplná.“33
Když budeme co nejlépe
plnit to, co nám Bůh svěřil,
jsme jako živé kamínky mozaiky našeho Díla, jsme navzájem všichni spojeni a každý má účast na všem.
Díky těmto slovům chápeme celou krásu Díla v jeho různorodosti povolání
a výrazů: fokoláre, jádra,
unity gen34, komunity, hnutí
se širokým záběrem a také
všechny aspekty života, dialogy, které Dílu umožňují,
aby proniklo do nejniternějších vlásečnic společnosti.
Tak den za dnem přibývají stále nové barvy do
Božího plánu, který má pro
každého z nás a celé Hnutí.
Je to náš „malý příběh, který
se postupně, hodinu po hodině stává jakoby posvátným
příběhem.“35
Když jsem shromažďovala a rozjímala tyto myšlenky
o Boží vůli, bylo dost těžké
vybrat něco z tak rozsáhlého
materiálu, který nám Chiara na toto téma zanechala
a který nás jistě bude živit
následující rok, a nejenom
ten, ale celý život. Položila
jsem si přitom otázku, jaký by dnes měl být v Díle
z toho plod pro nás. Zdálo
se mi, že ho vidím ve dvou
směrech.
První je směřovat ke svatosti, kterou Bůh zdůraznil,
zvláště když jsme letošní rok
začali slavnostním vyhlášením svatosti, které dosáhla
mladá dívka, dcera charismatu, Chiara Luce. Proto mi
zní zvlášť silně výzva, kterou
se už od roku 1946 Chiara obracela na své družky:
„Ano, ano, ano, statečné, silné, úplné, aktivní ano Boží
vůli (…) Řekněme s veškerou
touhou svého srdce ano! (…).
Ano. Ujišťuji vás, že řekneme-li to z celého srdce, z celé
mysli, ze všech sil, Ježíš bude
znovu v nás žít a my všechny budeme druhým Ježíšem,
Ježíšem, který znovu bude
procházet touto zemí a ´dělat
dobro´. Není snad právě to
náš sen?“36
V podstatě jde o to, co
řekl nedávno papež Benedikt XVI. na audienci, na které jsem byla přijata 23. dubna 2010. Poté, co definoval
„charisma fokolarínů“ jako
to, co „buduje mosty a vytváří jednotu“, nás vybídl,
abychom „takto pokračovali
v životě našeho charismatu,
v hlubokém a osobním láskyplném vztahu k Bohu, ze
kterého pramení každá další
láska ve stále živém směřování
ke svatosti.“37
Druhý směr představuje realizaci Božího záměru
s Dílem, totiž jednoty, realizované Ježíšovy závěti.
Chiara řekla, že „pokud
budeme všechny plnit Boží vůli, velmi brzy budeme
dokonalou jednotou, kterou
chce Ježíš na zemi jako v nebi.“38 „K tomu vás zvu všechny.“ „Nad každou totiž Bůh
umístil nádhernou hvězdu,
svou speciální vůli s každou
z nás. Když půjdeme za touto hvězdou, dojdeme sjednocené do ráje a za svým světlem uvidíme kráčet spoustu
hvězd.“ „Když (…) bude Boží vůle plněná na zemi jako
v nebi, Ježíšova závěť se naplní.“39
Tyto dva směry se spojují v jeden. Úsilí o svatost se
v našem případě nemůže realizovat jinak než skrze charisma, tedy skrze jednotu.
Abychom se vrátili ke Chiařinu přirovnání: právě žitá
jednota je vlakem, který nás
veze až k cíli, kterým je svatost, osobní a kolektivní, svatost Díla. Jedině tehdy bude
Dílo pro církev a pro lidstvo
„Slovem“, které Bůh od věků
pro Dílo vybral a které zní:
jednota.
Moje úvahy pokračovaly:
jestliže nás Bůh v uplynulém roce, který jsme věnovali znovuobjevení jeho lásky, nesčíslněkrát překvapil
a naplnil radostí svou nesmírností, a všichni můžeme dosvědčit, že jsme viděli, jak nás Bůh miluje, proč
bychom nemohli doufat, že
se letos můžeme stát i my
příčinou jeho radosti, když
chceme s jeho milostí odpovědět na jeho lásku plněním
jeho vůle?
Z této hluboké vzájemnosti mezi nebem a zemí se
zajisté zrodí plody, které si
teď ani nedokážeme představit, plody, které obohatí naše
společenství v tomto roce.
Maria Voce
33. C. Lubich, Santità di popolo,
cit., s. 68.
34. Skupiny dětí a mládeže angažovaných v Hnutí fokoláre.
35. Srov. C. Lubich, Cercando le
cose di lassù, cit., s. 147.
36. C. Lubich, „Sì virile, attivissimo, alla volontà di Dio“, in Lettere dei primi tempi, Řím 2010,
s. 124.
37. Srov. Maria Voce (Emmaus),
Dopis delegátům Hnutí v zónách, Rocca di Papa, 23. dubna
2010, in „Mariapoli“ 3–4, 2010,
s. 4–5.
38. C. Lubich, „Sì virile, attivissimo, alla volontà di Dio“, in Lettere dei primi tempi, cit., s. 124.
39. Srov. C. Lubich, Una via nuova, cit., s. 36.
10/2011 | Nové město |
17
SPIRITUALITA JEDNOTY
Dopis z 1. dubna 1948 je
adresován P. Valerianovi Valerianimu OFM Conv.
a jeho dalším spolubratřím z Assisi. P. Valeriano
Valeriani, kterému je určeno post scriptum, byl pravou rukou P. Veutheyho
v Kruciátě lásky.
„Vnější jednotou“ je zde
nazývána skupina osob,
které usilovaly o jednotu,
ale ještě se k tomu nijak
definitivně nezavazovaly.
P. Luigi, kterému je adresován pozdrav, je P. Luigi
Marvulli OFM Conv.
Chiara se věnuje tématům,
která se již hluboce vtiskla
do její duše – jednota a Ježíš opuštěný. Nachází mezi
nimi stále nové souvislosti, přičemž všechno spojuje se svou prvotní intuicí,
kterou je Bůh sám. Neexistuje žádný rozpor mezi Bohem mezi námi a Bohem
v nás, protože jeden je „zárukou“ druhého.
„Bděte a modlete se,
abyste nepřišli
do pokušení.“1
Trident, 1. dubna 1948
ejdražší bratři
v Ježíši
a spojenci v jednotě,
až nyní vám
mohu psát.
Ujišťuji vás však,
že moje duše a duše nás všech
byly neustále s vašimi dušemi
sjednocené.
Tak jako jsme se modlili sami za sebe, modlili jsme se i za
vás. Tak jako sami toužíme po
větší Boží slávě díky jednotě
všech duší v lásce a v pravdě,
toužíme po tom i pro vás.
Máme jediného Otce: toho,
který je na nebesích. Máme
jedinou Maminku: Pannu
Marii, Matku Lásky. Máme
N
18
| Nové město | 10/2011
Foto: archiv
Ať se všechno zhroutí, jednota však nikdy
Zleva don Foresi, Igino Giordani, Bernard Pawley s manželkou Margaret, Chiara Lubichová a Eli Folonari
(duben 1962).
jediného Bratra: blahoslaveného Ježíše, skrze něhož jsme
si všichni bratry a sestrami
a všichni máme jediného ducha!
Bratři, ať se všechno zhroutí, ale jednota nikdy!
Kde je jednota, tam je Ježíš!
Spojte pevně svá tři mladá
srdce a učiňte z nich jediné
srdce: Ježíšovo srdce!
Buďte v Assisi opravdovým
fokoláre.
Mějte mezi sebou vždy zapálený oheň.
A nebojte se zemřít. Již jste
zakusili, že jednota vyžaduje
smrt všech, aby se zrodil Jeden!
Skrze vaši smrt žije Život!
Život, který, aniž byste
o tom věděli, oživuje mnohé
duše.
Řekl to Ježíš: „Pro eis, sanctifico me ipsum“!2
Abyste do celého Assisi
a světa přinesli jednotu, buďte
mezi sebou sjednoceni.
To je jediný způsob.
Jednota, v níž žije Láska,
vám dá sílu překonávat každou vnější nejednotu a zaplnit
každou prázdnotu.
Konejte to jako posvátnou
povinnost, i když vám to bu-
de přinášet nesmírnou radost!
Ježíš slíbil plnost radosti
každému, kdo žije pro jednotu!
A ničeho se nebojte. Mějte
obavu jedině z toho, abyste
neulpěli na něčem, co není
Ježíš mezi vámi. Toto je váš
a náš Ideál. Ježíš mezi vámi
(který vás přivádí mezi nás) je
i zárukou Ježíše ve vás, ve vaší
plné jednotě s ním!
Vskutku, jestliže jsme pro
něj zemřeli (pro něj, který žije
v bratru), tehdy jsme ho zcela
milovali.
Těšte se ze své jednoty, avšak
kvůli Bohu, nikoliv kvůli sobě. Svatá Kateřina nás vybízí,
abychom milovali Boha kvůli
Bohu, bližního kvůli Bohu,
sebe kvůli Bohu. Nikdy kvůli
sobě. I jednotu (která je naší
svatostí) musíme milovat kvůli Bohu!
Učiňme z jednoty mezi námi (která nám dává plnost
radosti, pokoje, síly) odrazový
můstek, abychom běželi, abychom dolétli všude tam, kde
jednota není, a abychom ji
tam přinesli!
A dokonce, stejně jako Ježíš pro sebe dal přednost kříži
a nikoli Táboru, tak i my pro
sebe máme chtít být s tím, kdo
je v nejednotě, abychom spolu
s Ježíšem trpěli a byli si tak jistí, že naše láska je čistá! Teprve
pak přinášejme vítězství – jednotu, kterou nám Pán v malém Ježíšově stádci umožnil.
Právě proto, bratři, jsme si
my, křižáci jednoty, zvolili jako jediný smysl našeho života,
jako jediný cíl, jako všechno
– opuštěného Ježíše, který volá: „Bože můj, Bože můj, proč
i ty jsi mě opustil?“
To je Ježíš na vrcholu bolesti! Nekonečná nejednota…
aby nám přinesl dokonalou
jednotu, kterou částečně získáme zde na zemi a v plnosti
pak v ráji.
Tento tak nekonečně trpící
Ježíš potřebuje naši útěchu.
Co schází Ježíši v této úzkosti?
Jaký lék může uzdravit jeho
bolest?
Bůh!
Chybí mu Bůh!
Jak mu ho můžeme dát my?
Tím, že budeme sjednoceni,
že ho budeme mít mezi sebou,
a Ježíš, který se zrodí z naší jednoty, naši ukřižovanou
Lásku utěší!
SPIRITUALITA JEDNOTY
Právě proto musí naše jednota růst co
do množství lásky a duší! Chceme, aby
Král byl mezi námi stále větší! A proto se
vydejme hledat každou nejednotu, abychom ji napravili, a to tím spíš, že v každé nesjednocené duši slyšíme více či méně
sténat našeho Ježíše, slyšíme jeho výkřik!
Bratři, milujme Ježíše a buďme především anděly jeho opuštěnosti!
Zakusila jsem, že každá duše, která se
nachází v první linii úsilí o jednotu, dokáže stát na nohou jedině tehdy, opírá-li
se o tak silnou bolest-lásku, jakou je bolest
a láska ukřižovaného a opuštěného Ježíše!
Nyní vás už zanechám! Nesmírné
množství duší očekává slovo, pomoc, útěchu. Běžme ke všem. Pozdvihněme všechny. Milujme všechny.
Mezi sebou jsme uzavřeli pakt!
Ať ve vás hoří Boží láska!
Sestra Chiara
P.S.: Otče Valeriano, nevím, zda vaši
spojenci vše pochopí.
Vy, který jste byl s námi, jim to vysvětlujte.
Pozdravujte pak ode mě Vnější jednotu v Assisi a všechny, které znám, zvláště
otce Luigiho.
Jednota jde vpřed.
Všechno dokážeme, protože on je mezi
námi.
Sestra Chiara
1. Srov. Mt 26,41.
2. „Pro ně se posvěcuji.“ (Jan 17,19)
Kdyby
ho svět znal
Dopis z 23. dubna 1948 je adresován
P. Raffaelovi Massimeimu OFM Conv.
Chiara dříve, než se roku 1949 definitivně usadila v Římě, vícekrát Řím
navštívila. Adresátovi dopisu, který
již znal Ideál jednoty, zcela otevřeně
sděluje dojmy z jejich setkání.
Jasně z toho vyplývá, jak je jednota náročná. V jednom textu z onoho
období čteme: „Ctností, která spojuje duši s Bohem, je pokora, stávat se
ničím. Sebemenší skvrna lidského,
která se nenechá vtáhnout do božského, rozbíjí jednotu s vážnými následky.“
„Vigilate et orate ut non
intretis in tentationem“1
Trident, 23. dubna 1948
tče Massimei,
mezi mnou a vámi bylo „cosi“,
„cosi“ snad nepostřehnutelného, ale
bylo to tam.
To „cosi“, co jsem vnímala, když jsme
se posledně v Římě setkali, snad bylo a je
„cosi, co schází“. Je to nemožnost, kterou
cítím, když jsem s vámi, vám předat celé
světlo, či spíš i jen jeho sebemenší část.
Čím to asi je?
Určitě nedostatkem lásky ve mně
a možná i ve vás…, protože stačí, aby jedna jediná duše byla tím, čím má být, aby
se i ostatní duše staly tím, čím mají být.
Smím mluvit otevřeně?
Smím rozbít ten tenký krunýř, kvůli
němuž od vás často odcházím s pocitem
nevyslovitelné vnitřní stísněnosti, která
je jasným znakem toho, že to, co bylo ve
mně, jsem vám nepředala, a jednota se
tak nemohla naplnit?
Otče, já vám vždy sděluji jen vnější věci, ale nedávám vám svou duši s Božím
světlem.
Říkám to, protože ve vás nenacházím
dokonalou prázdnotu… a světlo jednoty,
které je (jak říkají moji představení) Božím světlem, může existovat pouze v té
nejdokonalejší prázdnotě.
Je třeba ztratit všechno, abychom všechno nalezli v tom, který je Všechno!
Ale ztratit všechno znamená opravdu
„všechno“, bez výhrad a bez posuzování.
Jedině tehdy, když jsme takto „šílení“, máme Boží moudrost!
Ve vašem dopise a i v některých vašich
výrazech vidím, že nemáte ducha jednoty,
protože rozlišujete skupiny duší a… svůj
úřad otce provinciála.
Ne! Vy, otče, máte činit jen jedno jediné: být sjednocen s Bohem, a když to tak
bude, budete sjednocen se všemi.
Sjednocen s Bohem, který chce, abychom v každém okamžiku konali jeho
vůli.
Možná, že jde pouze o způsob vyjadřování, ale už ten vám nepřináší dokonalý
pokoj, onen pokoj, který má duše v Boží
vůli.
Občas je Boží vůle bolest, opuštěnost,
utrpení. Chtít ji jako jedinou „preferenci“
pro duši znamená budovat neotřesitelnou
jednotu duše s Bohem a tudíž i s bližním.
Jednota zde mezi námi postupuje nyní
kupředu ve světle této myšlenky: Hledat
O
(což znamená nacházet a vlastnit) Boha
v jeho vůli v přítomném okamžiku (vzhledem k nám) a neustále ho objímat.
Ze všech těchto okamžiků upřednostňovat ty bolestivé (zvláště opuštěnost
duší), protože tam je Ježíš ukřižovaný
a opuštěný, který se „snoubí“ s duší.
Tato preference, která je pokaždé nejdřív záležitostí vůle, se brzy stává věcí citu. Vrháme se do moře bolesti, abychom
zjistili, že plaveme v moři lásky, plném
radosti.
Tak.
Naše neustálá zkušenost nám říká, že
každá duchovní (nikoli tělesná) bolest
může pominout, a že se duše může vždy
cítit naplněna Duchem Svatým, který je
radost, pokoj, mír.
To platí pro ty, kteří nás beze strachu
a pochybností následují.
Je to zvláštní, otče, ale čím více nalézám duše (téměř vždy zbožné), které
o tom přemýšlejí a… nechápou, tím více
mám světla na to, jak přemoci smrt duše
(která je neláskou a tudíž je beze světla,
radosti a pokoje) Životem, který je ukřižovaný a opuštěný Kristus!
On je Všechno!
Kdyby ho svět znal!
Kdyby duše, které usilují o jednotu, ho
přijaly jako jediný cíl, jako jediné Všechno! Už nikdy by nebyla jednota nepevná,
nikdy by se nerozpadla.
Zkuste ho, otče, obejmout.
Kdybych ho v životních zkouškách neměla, jednota by tu nebyla, ledaže by ji
Ježíš chtěl vyvolat někde jinde.
On, opuštěný, ve mně vyhrál všechny
bitvy, i ty nejstrašnější.
Ale je třeba, abychom vůči němu byli
šílení láskou, k němu, který je shrnutím
všech bolestí těla i duše, který je proto lékem na každou duchovní bolest.
Hledat pouze jeho a toužit pouze po
něm. A když se přiblíží k duši, vroucně ho
obejmout a nalézt v něm život!
Dnes se zdravotně necítím dobře. Nové
revmatické bolesti páteře zasahují celé tělo a upoutávají mě na lůžko.
I to je Ježíš ukřižovaný. Ať žije!
Na shledanou příště.
Požehnejte mi
Zdravím všechny
1. „Bděte a modlete se, abyste neupadli do
pokušení.“ (Mt 26,41).
10/2011 | Nové město |
19
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
V květnu tohoto roku uplynulo
20 let od založení ekonomiky společenství. Při této příležitosti se v Brazílii, místě jejího vzniku, konalo velké setkání k tomuto výročí. Rozhovor s prof. Luiginem Brunim.
M
ohl byste přiblížit, co je
ekonomika společenství?
„Chceme-li pochopit,
co je ekonomika společenství, je třeba začít
už od toho, jak vznikla,
protože v jejím počátku už je obsažena
její podstata i smysl. Na počátku byl
dojem Chiary Lubichové z pohledu na
světovou metropoli Sao Paulo, kterou
navštívila v květnu roku 1991 a kde
při přistávání uviděla tamní kontrasty:
favelas, chatrče na periferiích a v centru mrakodrapy jako na Manhattanu.
Hned měla první intuici. To, co tady není v pořádku, nejsou jen chatrče,
protože v dějinách lidstva chatrče byly
vždycky, vždycky byla chudoba. Problém je v tom, že ty chatrče stojí vedle
mrakodrapů, tedy že bohatství, které
dokáže postavit mrakodrapy, nedokáže
nasytit dítě umírající hlady. A Chiara jako učitelka jednoty – protože Chiařino
charisma je charisma jednoty, vztahů
– pochopila, že se za tímto problémem
chudoby ve světě skrývá problém narušených vztahů, že nejde jen o problém
individuálního sociálního postavení.
A tak řekla, že rozjedeme ne sociální
akce, ne jen iniciativy na periferiích,
které už v Hnutí fokoláre byly a i dnes
jsou důležité. Ale abychom změnili to,
co není v pořádku, tedy chatrče vedle
mrakodrapů, pokusíme se založit jiný
typ podniků. Toto je novinkou projektu: měnit sociální vztahy, zpochybňujíce přitom hlavní instituci kapitalismu
– samotný podnik – který je vyzýván,
aby dělal něco jiného, vytvářel bohatství, byl inovativní, vytvářel pracovní
20
| Nové město | 10/2011
Foto: archiv
Dvacet let
ekonomiky
společenství
Prof. Luigino Bruni
místa, produkty, ale aby to dělal v prostředí společenství.
Nadbytek, zisk, věnuje do společného
majetku na účely projektu, které jsou
dnes známé, ale které je vždy dobré připomínat, protože ne všichni musí projekt znát. Část zisku se investuje zpět
do firmy, protože základní myšlenkou
je, že firma nemůže dát vše, jinak by
zkrachovala. Musí růst a být stále připravená dělit se o zisk, tedy je třeba, aby
posilovala a byla konkurenceschopná.
Část zisku je pak věnována na formování kultury dávání, tzn. na formaci
„nových lidí“, protože v ekonomice hraje roli kultura lidí, vidění světa, jejich
mentalita a tedy bez nové kultury se
nedá vybudovat nová ekonomika. Třetí
část zisku je pak věnována na rozvojové
projekty pro chudé. Takže jedna třetina
jde do firmy, druhá na utváření nové
kultury a třetí podporuje chudé. Dnes
se touto ekonomikou ve světě řídí asi
osm set firem a sedm produkčních zón,
které se snaží tímto způsobem o nové
výrobní vztahy, směřující ke sjednocenějšímu světu.
Důležitým prvkem ekonomiky společenství je, že otevírá diskuzi o vztazích souvisejících s produkcí, tedy nejen o použití zisku, ale i o tom, jak zisk
vzniká a jak firma funguje. Takže je to
ambiciózní projekt, nejedná se o nějakou filantropickou akci, ale o definování toho, co je to podnik. Nikoli místem,
kde několik lidí vydělává díky práci
ostatních, a část zisku se pak nějak dostane i k nejchudším, ale místem, které funguje jako bratrské společenství.
Ekonomika společenství tedy představuje pro firmy výzvu, aby se od základu
změnily.
Z brazilského setkání, konaného
v rámci oslav dvacátého výročí ekonomiky společenství, vzešlo přesvědčení,
že by se dala vybudovat ekonomika,
která bere princip bratrství vážně. Co
to znamená a jaký příspěvek v tomto
směru může ekonomika přinést světu?
„Na tomto brazilském setkání, konaném při příležitosti dvacátého výročí
ekonomiky společenství, zaznělo jedno
z poselství mladých lidí světu: chceme
brát vážně i bratrství, třetí, tak nějak zapomenutý princip. Někteří odborníci,
Antonio Maria Baggio a další, říkají, že
francouzská revoluce a moderní doba
přinesla tři principy: rovnost, svobodu
a bratrství, ale třetí princip byl zapomenut, zůstal stranou. To proto, že kdykoliv se za posledních tři sta let moderního věku pokoušela lidská společenství
tyto tři principy spojit, nedokázala to.
Zdá se, jako by ten, kdo se pokouší
o bratrství, ztrácel rovnost a svobodu,
nebo kdo se zaměří na svobodu, ztrácel
bratrství a rovnost. Je tedy těžké je spojit. Myšlenkou našeho projektu je, že se
je snažíme dát dohromady, zkoušíme,
jak by vypadaly výrobní, ekonomické,
obchodní vztahy – tedy lidské vztahy
– mezi svobodnými a sobě rovnými
lidmi. To je základ: aby nebyli sluhové
a páni, aby se podnikatelé necítili víc
než dělníci, aby se na chudého nehledělo jako na předmět, chudáčka, který
potřebuje pomoc. Aby to byl vztah mezi sobě rovnými a svobodnými bratry.
Důležité je, že bratrství je smysluplné,
stává se zajímavým a důležitým až po
rovnosti a svobodě, ne před nimi. Když
lidé neokusí rovnost a svobodu, bratrství může skrývat mocenské, pokřivené
vztahy. Bratrství je něco, co potřebuje
lidi, kteří jsou si ve své důstojnosti rovni a jsou svobodní.
Takže to jsou naše firmy, které vytvářejí společenství… Co ale společenstvím rozumíme? Je to bratrství
v ekonomice, neboli když hovoříme
v ekonomice o bratrství, míníme tím
společenství. Jde však stále o totéž povolání lidstva, kterému se už od dob
křesťanství říká bratrství.
Je to ambiciózní výzva, protože, jak
jsem již řekl, až doposud bylo těžké
tyto tři principy spojit, jako by nešly
spolu dohromady. Ale my se o to snažíme.“
Hovořilo se o ekonomice roku
2031… Jaké linie byly načrtnuty a ja-
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
obraz Madony, Marie Bolestné, kterou
mi dal Igino Giordani, Foco, a já jsem si
předtím nikdy neuvědomila, že ten obraz
Madony v mém pokoji je Maria Bolestná, která tiskne a objímá na své hrudi
trnovou korunu.´ A hned jí bylo jasné
spojení trnové koruny chudoby kolem
města Sao Paulo a trnové koruny Marie, totiž to, že Dílo Mariino, což je církevní název Hnutí fokoláre, na sebe bere trnovou korunu lidstva. Bylo to pro
nás hodně silné, pro mne rozhodně, ale
určitě i pro mnoho z nás, protože je evidentní, že ekonomika společenství má
povolání, řekněme velmi, velmi náročné. Není to jen trnová koruna chudoby
uvnitř Hnutí fokoláre, jak by se též dalo
chápat, tedy že si Hnutí pomáhá, že fokolaríni podnikatelé pomáhají chudým
fokolarínům, to ne.
V roce 1991 Chiara viděla, že my –
samozřejmě s mnoha dalšími – na sebe bereme v ekonomice společenství
trnovou korunu světa. Myšlenkou je,
že mission, povolání ekonomiky společenství nebude nikdy naplněno, dokud
budou na světě trnové koruny. Je za tím
tedy veliký ideál, k jehož naplňování
budeme přispívat s mnoha dalšími, se
všemi, kteří budou chtít jednat tak, aby
jednou už nestály mrakodrapy vedle
dětí umírajících hlady. Proto všechny
tento nový objev nadchnul, poněvadž
takový projekt nebude nikdy hotový,
pořád bude před námi, takže mladí jsou
spokojení, protože mladí chtějí velké
cíle. Mladého nepřitáhne a nenadchne
nějaké ´uděláme si firmy sami pro sebe´, mladý člověk chce jiný svět a my
ho chceme také. Takže toto znovuobjevení velkého poslání ekonomiky společenství bylo velikou radostí, protože
stojíme skutečně na začátku. Je to univerzalistické povolání. Idea, kterou měla Chiara v Brazílii a kterou bych dnes
chtěl všem předat, je idea ekonomiky
společenství jako projektu pro všechny.
Chceš jinou ekonomiku, chceš ekonomiku společenství, chceš svět, kde nebudou lidé, kteří nemají co jíst, a lidé,
kteří žijí v nadbytku? Dobrá, přidej se
k nám a buduj s námi jiný svět. Je tu
ta velká perspektiva z roku 1991, která
musí být stále jasná a silná i dnes.“
Za rozhovor děkuje Viledi Fabris
(Pokračování)
Foto: archiv citadely Eckstein
kým hrozbám je třeba čelit (chudoba,
nerovnosti, atd.)?
„Na logu brazilského setkání byla tři
data: 1991 vznik, 2011 dnešek, 2031.
Myšlenka, která vznikla při přípravě
tohoto shromáždění, tohoto důležitého
setkání, byla: zajímá nás prvních dvacet let, ale ještě více dvacet let příštích,
v tom smyslu, že ekonomika společenství je stále ještě v plenkách. Jsme
o tom přesvědčeni, protože projekty,
vznikající z duchovních zkušeností,
mívají dlouhé dětství, potřebují mnoho
let, aby byly pochopeny. My až teď, po
dvaceti letech, chápeme některé rozměry, o nichž jsme si zpočátku mysleli,
že tam vůbec nejsou. Například to, že
se chudí stávají součástí projektu, nikoliv jen objektem pomoci, nebo jsme
pochopili kulturní rozměr, který se velmi silně rozvíjí. Takže velmi jasná myšlenka z Brazílie zní: jestli dnes skutečně
chceme milovat chudé, jestli chceme
jinou ekonomiku, musíme se chovat
tak, aby za dvacet let byla ekonomika společenství ještě více věrná svému povolání a poslání. A to, co všem
účastníkům setkání z 37 zemí světa na
konci května v Brazílii došlo, bylo to, že
povolání, poslání ekonomiky společenství, mission, jak se dnes říká, je dlouhodobé. Protože to není pouhý pomáhající projekt, projekt pro stav nouze,
projekt hledající řešení, který lepí díry
kapitalismu, ale je to projekt, který míří
k jiné ekonomice, k dlouhodobě jiným
vztahům mezi lidmi a národy, k výrobním vztahům, takže vyžaduje dlouhodobou práci, která je vykonávána
společně s ostatními. Takže to datum
2031 není jen reklamní slogan, taková
efektní upoutávka, ale chtěli jsme tím
říci toto – ekonomika společenství je
ještě mladá a to zajímavější a krásnější
má teprve přijít.“
Profesore Bruni, vy jste řekl, že setkání v Brazílii posloužilo lepšímu pochopení Chiařiny inspirace. Co je to za
inspiraci a jak je dnes aplikována?
„My jsme v Brazílii na tomto setkání znovu objevili jednu z počátečních
dimenzí, Chiařin text, jeden zápisek
z jejího deníku, který byl sice znám, ale
ne všem a ne tak jasně. Když se Chiara
vrátila z Brazílie, zapsala si začátkem
června asi toto: ´Po návratu z Brazílie, kde vznikla ekonomika společenství,
o které se začalo říkat, že je to bomba, která vybuchla, jsem ve svém pokoji uviděla
„Pasta Baar“ – podnik ekonomiky společenství – specializovaný na výrobu těstovin.
10/2011 | Nové město |
21
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Do USA za ekonomikou společenství
Zleva John a Julie Mundellovi, vlastníci firmy, Jakub Jurásek a Fran, stážista z Argentiny.
I
ndianapolis, USA, Christin Park,
29. srpna 2011. Jako obvykle jsme se
v pondělí večer po práci sešli, abychom hráli tenis. Tentokrát jsme tu
čtyři. Fran, stážista z Argentiny, se
kterým bydlím v jednom domečku.
Potom Andy, který je nováček ve
firmě. Dále Matt, přírodovědec a odborník na životní prostředí. A taky já.
Hrajeme čtyřhru. Naše dvojice prohrává. Dnes nemám svůj den… Andy na
mě volá: „Kubo, o víkendu jsem četl, že
Češi jsou jednička na světě v konzumaci piva na osobu. Myslím, že jedno potřebuješ, a hned ti to půjde líp!“
S Andym se známe velmi dobře.
Právě dostudoval vysokou školu se zaměřením na environmentální geologii.
V době, kdy nastupoval do firmy, neměl
zde ještě zařízené bydlení. S Johnem,
naším šéfem, jsme mu nabídli, že by
mohl bydlet týden u nás v domečku pro
stážisty – kluky. První večer jsme ho
s Franem přivítali českou večeří – pečeným vepřovým. Na oplátku vzal kytaru a zahrál nám pár písniček od Boba
Dylena. Tak začalo naše přátelství.
22
| Nové město | 10/2011
Hodně si cením vztahů, které se
podařilo vytvořit. Je to takové kulturní obohacení. Na stáži jsou se mnou
kromě Frana taky Mariana z Brazílie
a Marta z Bulharska. Jak Mariana, tak
Marta jsou studentkami Univerzitního
institutu Sophia1. Mám tedy možnost
nahlédnout i do tohoto prostředí. Nicméně jednou z nejlepších kulturních
událostí jsou společné večeře. Každé
druhé úterý jeden z nás připraví národní jídlo. Spolu s Johnem a Julií –
a někdy i dalšími hosty – probíráme
kulturní zajímavosti. Další věc, které si
vážím, jsou mladí z fokoláre, kteří jsou
skvělými společníky na výletech za poznáním americké kultury.
Důvodem mého pobytu v USA je
stáž ve firmě, která se řídí principy ekonomiky společenství. Je to výjimečný
V Indianapois.
Fota: archiv Jakuba Juráska
V globální síti podniků, řídících se
principem ekonomiky společenství,
se před pár lety zrodila možnost stáží. Od té doby se jich zúčastnily zhruba tři desítky mladých lidí. Objevovat, jak v praxi fungují její principy,
a to ve firmě zabývající se enviromentálními projekty, nepostrádá prvky pozoruhodného dobrodružství.
projekt, protože v globální síti podniků
ekonomiky společenství tento typ stáže
funguje pouze pár let. Já se mohu počítat mezi třetí desítku mladých, kteří měli možnost tuto stáž absolvovat. Trochu
cítím, že jsem součástí něčeho nového,
co se teprve vyvíjí. Což znamená, že na
to můžu mít i vliv. Každopádně – objevovat, co je ekonomika společenství,
je pro mě určitým dobrodružstvím.
A právě to, že se této reality v Mundell
& Associates Inc. – přes všechny silné
a slabé stránky této firmy – můžu téměř
dotknout, je důvod proč jsem tak daleko od svých přátel a blízkých.
Do práce to máme pět minut pěšky, což je paráda. Většinu času strávím
v kanceláři u počítače. Někdy pracujeme se stážisty na projektech, které firma dělá pro místní komunitu ve spolupráci s jinými organizacemi. Občas máme nějaká školení nebo schůzky. A taky
samozřejmě vypomáháme zaměstnancům s environmentálními projekty.
Hodně si cením debat s Johnem a jeho manželkou Julií, kteří vlastní tuto firmu. Jsou to lidé, díky nimž vznikly tyto
stáže. Snaží se, abychom si odtud odnesli, co prakticky znamená ekonomika
společenství. Předávají nám zkušenosti,
jak se jako podnikatelé snaží rozšiřovat
kulturu dávání, jak se vytvářejí vztahy
se zaměstnanci, ale třeba i to, jak řídit
finance firmy, která chce uskutečňovat
myšlenky ekonomiky společenství.
John je vyhledávaný pro svou kvalifikaci konzultanta projektů, týkajících
se životního prostředí. Firma prakticky
stojí na jeho know how a kontaktech.
Kromě práce na projektech a řízení firmy měl také během tohoto roku projev na několika konferencích. Takže je
to docela zaneprázdněný člověk. Přes
všechny tyto pracovní povinnosti se
mi zdá, že aktivita, která přiblíží firmu
k ideálu ekonomiky společenství anebo
šíření kultury dávání, je pro Johna velmi důležitá. A to je pro mě inspirující.
Jakub Jurásek
1. Založený Chiarou Lubichovou, nabízí
dvouleté vysokoškolské magisterské studium a doktorandské studium základů
a perspektiv kultury jednoty. Více viz
Nové město 2/2009, s. 17–20 nebo www.
iu-sophia.org.
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Diamantová svatba
4. září 2011 v Centru Mariapoli v Praze-Vinoři slavil kardinál Miloslav Vlk mši svatou u příležitosti šedesátého výročí manželství Květy a Zbyňka Hyršlových.
Foto: Markéta Jírů
S
lavnostní mše s obnovou manželského slibu za účasti
možná stovky přátel, množství darů, gratulace, proslovy, velkolepý
přípitek a potom hostina,
agapé. A v tomto bohulibém
rumraji září dvě okouzlené
bytosti, ženich a nevěsta po
šedesáti letech. Cožpak je
možné takto ošálit čas a jeho
pustošivé dílo? Květa a Zbyněk naštěstí vládnou slovem,
a tak může přijít odpověď
skrze jejich texty. Dopřejme
si i my několik myšlenek
z jejich knihy Díky Dílu…,
knihy, o které sami píší, že
je to kniha „díků za ona tři
desetiletí, v nichž jsme se –
zprvu zdráhavě, často s pochybnostmi, nakonec přece
jen – chopili podávané ruky,
která znamenala záchranu,
nebo alespoň změnu vegetování na žití.“ (str. 5)
„Dostala jsem do ruky trochu omšelý strojopis
v zelených deskách (nebo
byly všechny listy zelené?)
a četla – trochu nedůvěřivě
nejdřív, nevěřícně, jen zčásti chápajíc. Ale jedno jsem
vytušila: tady jde pro mě
(a pro Zbyňka, který procházel v mužském složení
podobným procesem) o něco závažného – a nejspíš zavazujícího. Bude to asi chtít
odložit dosavadní navyklé,
zkoumavé a skeptické přístupy k lidem, věcem, světu.
Bude to chtít skočit do toho
rovnýma nohama.“ (str. 23)
„Cítila jsem (v době komunismu – pozn. red.), a to
mě bolelo, ten předěl mezi
sebou a ostatními na pracovišti. Byla jsem jiná než oni
a vnímali jsme to na obou
stranách. A to mě trápilo.
A pak jsem se díky Dílu dozvěděla, že to opravdu lze: žít
ve světě, který má jiný názor
než já, ale tvoří ho lidé jako
já. Že to lze zůstat hlavou
v nebi a stát přitom tam, kam
Květa a Zbyněk Hyršlovi
jsem byla postavena. Snažit
se kolem sebe šířit pohodu,
vycházet lidem vstříc, oddělit
názory a funkce od vlastního
člověka. Snažit se ho mít rád.
(…) Teď je doba jiná – i když
v mnohém pro nás asi ne
o mnoho lehčí. Ani teď není
na místě odlišovat se, distancovat, vyčleňovat (…) (právě
naopak: jít vstříc, splynout –
ale zachovat si svou identitu
a své povolání, promlouvat
skutky, prostě svým jednáním ´vyzařovat evangelium´).“ (str. 100–101)
„Teď žijeme se Zbyňkem
trochu víc v ústraní (zdraví,
doléhající věk). Přesto cítíme,
že zůstáváme ´uvnitř´, v nitru Díla, blízko Chiaře. Možná
i intenzivnějším způsobem
než v dobách činorodosti naplno… Snažíme se řídit podle Chiary. Ona o této situaci říká: ´Uvědomím si, kam
jdu. Vzpomenu si, že mi bylo
zvěstováno – a věřím tomu
celým svým bytím -, že pokud dokáži plnit povinnosti,
které mi Bůh ukládá, půjdu… Do ráje… ´“ (str. 93)
Při gratulacích byl připomenut diamant, vzácný,
obrušovaný kámen. I v živo-
Ing. Zbyněk Hyršl
Působil v protifašistickém odboji. Po válce byl obchodním zástupcem, spolupracovníkem při léčbě alkoholiků a příležitostným restaurátorem. Má zkušenosti
z mezinárodního obchodu. Po roce ´89 zakládal a vedl
firmu Unica a s velkým nasazením se dělil o zkušenosti
se začínajícími podnikateli.
PhDr. Květa Hyršlová, DrSc.
Je germanistka, působila jako vysokoškolská učitelka
a publikovala řadu odborných prací. V Akademii věd
pracovala v oddělení světových literatur a literární teorie, stala se členkou Českého centra Mezinárodního PEN
klubu. V roce 2009 obdržela státní vyznamenání Medaile
Za zásluhy.
tě manželů Hyršlových došlo
k tvrdým obrusům, a onen
„diamant“ září.
Jedním z obrusů byla smrt
syna Alana v jeho sedmnácti
letech. Zaznívá z jejich úst
svědectví o přijaté a proměněné bolesti: „Kdyby se Alan
nebyl narodil, tak by nebyl
umřel a my jsme nebyli tam,
kde jsme.“
Nemělo by scházet svědectví přátel.
„Po revoluci udělal Zbyněk nádherné setkání pro
podnikatele. Dal nám velmi
kvalitní základy křesťanského pohledu na podnikání.
Žiju z toho dodneška.“ (Ladislav Marek)
„Hyršlovi nesli život Hnutí fokoláre do určité intelektuální společnosti. Dále dokázali proměnit ´rány Boží
vůle´, které dostali. A pak
životní zkušenost na poli
česko-německého usmíření.
Dokázali to usmíření pojmenovat a dát mu logiku
odbornosti, kterou Květa
nesla, a Zbyněk zase tím, co
prožil (odboj, koncentrák,
rozsudek k trestu smrti…)“
(Petr Burgr)
„Zbyněk vyrostl v rodině
vysokého důstojníka, byl velitelský typ. Časem se změnil
v člověka, který se dokáže vcítit, mlčet, naslouchat… V poslední době si všímám, že je
stále otcovštější, laskavější
a vnímavější, má mariánský
postoj.“ (Rudolf Kubát)
„Realisticky žité křesťanství, bez příkras. Dávají druhým pocítit duchovnost, ale
i realističnost. Jsou oporou,
matkou a otcem pro některé
volontáry a volontárky, rodiny. Jejich soužití v manželství je hlubokým svědectvím
jednoty v rozdílnosti. Jeden
druhého navzájem doplňují
a přijímají. Jsou příkladem,
jak vztah v manželství prožívat i po letech.“ (Miroslava
Zobačová)
Petr Štěpán,
Ludmila Šturmová
10/2011 | Nové město |
23
U ŠÁLKU ČAJE S ALEXANDREM POLÁKEM...
24
| Nové město | 10/2011
Škola s povzbuzujícím
sociálním klimatem
PaedDr. Alexandr Polák je ředitelem Základní školy v Křídlovické ulici v Brně, která se též účastnila ve spolupráci s mezinárodní hudební skupinou Gen Rosso a občanským sdružením Trialog projektu Silní bez násilí (Podpora pozitivního sociálního klimatu ve školách).
PaedDr. Alexandr Polák
Fota: Veronika Filcíková
C
o je typické pro vaši školu?
„Jsme škola, která je charakteristická tím, že v ní je
pestrý obraz dětské
populace, od běžného žáka až po různé krajní
výjimky. Děti se u nás mohou
od 11 let profilovat v přírodovědných oborech, v rozšířené
výuce matematiky, fyziky,
chemie a informatiky. Chodí k nám děti, které výrazně
potřebují pomoc a podporu
– dneska se jim říká žáci se
zvláštními vzdělávacími potřebami – i děti mimořádně
dobře disponované. Jsou
tu takové, které mají zájem
o matematiku a informatiku,
ale současně jsou dyslektiky
či mají jiné poruchy. Stále početnější je skupina mimořádně nadaných žáků. Učí se zde
děti různých etnik – kromě
romských, kterých je nejvíce, i několik z asijských zemí,
z různých migračních vln, naposledy z balkánských zemí.
S dětmi, které přicházejí z jiných zemí a mají nejrůznější
osudy, však nemáme vážnější
problémy. Občas se mezi nimi najdou i mimořádně dobří, až excelentní žáci, zejména
mezi vietnamskými dětmi.
Etnické, národnostní, sociální, kulturní, vzdělanostní aspirace rodičů máme tedy ve
velmi široké škále a naší největší aspirací je udržet toto
všechno aspoň v jisté harmonii, v povzbuzujícím sociálním klimatu. Škola by dnes
měla být i v maximální míře
bezpečným prostředím.“
Zajímavá je i vaše práce
s nadanými dětmi…
„V první řadě se díváme na to, co prospěje jejich
osobnosti, nechceme z nich
vychovat žádné primadony.
Nejde v prvé řadě o výkonnost, ale aby vztahová, postojová, osobnostní úroveň
byla rozvíjena minimálně
stejně tak dobře jako ta výkonová. Mimořádně nada-
Práce s dětmi v ZŠ Křídlovická v Brně během projektu Silní bez násilí.
ným dětem se stanovuje individuálně vzdělávací plán.
Nejprve jde o obohacování,
prohlubování a rozšiřování učiva a teprve až pak se
mluví o akceleraci neboli
přeskakování a urychlování
vzdělávacího procesu.
Máme jeden unikát, který
je natolik jedinečný, že nám
ho někdy závidí a začínají
kopírovat. Vznikl, když se ve
škole začaly kumulovat mimořádně nadané děti. Rodiče těchto žáků mají často
vysoké aspirace a jsou velmi
kritičtí, na což jsme dřív nebyli zvyklí, protože rodiče
bývali spíš pasivní, čekali, až
co škola udělá, jak napraví
jinde spáchané škody… Postupem času vznikl Klub nadaných dětí a jejich rodičů.
Protože slovo ´nadaných´
tam trošku tahalo za uši,
nechali jsme jen Klub dětí
a jejich rodičů. Dnes jde asi
o 50 dětí, tomu odpovídající počet rodičů a pedagogů.
Nejsou to jen učitelé, ale i lidé, kteří velmi dobře organizují volnočasové aktivity,
nejen vzdělávací a výukové.
Klub proráží odvěkou bariéru mezi rodiči a učiteli.“
Děti na vaší škole určitě
nejsou pasivní…
„Máme ve škole to, co je
obvykle vedeno jako žákovský parlament, ale my tomu
říkáme žákovská rada. Sama vyhledává různé oblasti, v nichž by se děti mohly
angažovat, aktivity, které je
baví a jsou pro ně zajímavé.
Občas sami přijdou s nápadem v dobrovolnické oblasti – různé vánoční aktivity,
návštěva seniorů, dětského
domova, dárky dětem. Asi
před sedmi lety přišli s tím,
že by škola mohla někoho
adoptovat, takže se stali ´rodiči´ Edwina z Keni, kterého
podporují na střední škole.“
Jak si poradíte s dětmi se
speciálními potřebami?
„Před čtyřmi lety jsme
do 6. třídy přijali žačku na
vozíčku, která je dnes už
studentkou prestižního brněnského gymnázia. Možná
trošku i díky tomu, že se jí
děti hodně věnovaly a po-
máhaly s pohybem po škole. Do 1. třídy k nám teď
nastoupil další takový žák
s asistentem, přestože nejsme zcela bezbariéroví.
Pro některé děti, které mají
určitý problém, umožňujeme
takzvaný ´hostovský pobyt´,
ať už jednodenní nebo i delší, v němž nezávazně spolu
s rodiči zkoušíme, zda je pro
ně naše škola tou vhodnou.“
Jak se zpětně díváte na
účast v projektu Silní bez
násilí?
„Atmosféra tohoto projektu, týdenního pobytu skupiny a všech těch aktivit, které
s tím souvisely, byly pro mě
asi jedním z největších pedagogických zážitků za celou kariéru. To, co zůstalo v dětech,
co zůstalo v nás, co stále provází atmosféru školy, je v tuto
chvíli více mezi řádky. Občas
si něco připomeneme, nebo
odvysíláme některou z písniček, i třeba v zátěžových
situacích. Navíc děti, které
projekt velmi zaujal, Trialog
vyzval k návazným aktivitám.
Během několika víkendů tak
žáci prohlubují a rozvíjejí
myšlenky projektu. Směřuje
se k tomu, aby se v návazných
činnostech sami aktivně angažovali ve prospěch druhých
ve svém regionu.
Teď se minimálně několik
desítek dětí, včetně rodičů
a učitelů chystá do Jihlavy
předat pomyslnou štafetu
další škole, která se tohoto
projektu zúčastní.“
Za rozhovor děkuje
Ludmila Šturmová
10/2011 | Nové město |
25
Kresba: Petr Štěpán
V branách stáří
P
ravidelně se loučíme s létem malou
slavností. Setkáváme se s kolegy
z výtvarné skupiny Corpora S a jejich rodinami.
Eva vytváří speciální sekanou a koláče, což je pevná
a neodmyslitelná součást
dne. Ve sklepě je doplněna
zásoba vína, na zahradě se
stříbřitě bělá sud piva. Držíme tuto tradici, neboť věříme ve smysl takovýchto
událostí, ve význam jejich
26
| Nové město | 10/2011
opakování, cyklického trvání.
Tento rok mě zarazilo, jak
na pevném a neměnném
pozadí této tradice vystupuje to, co se proměňuje. Následek působení času, jenž
nás zevnitř i vně modeluje
a tříbí.
S kolegy jsme se letos sešli
jen z části. Corpora se dává
dohromady čím dál obtížněji. Jeden připravuje výstavu,
druhý pořádá vlastní pozůstalost, třetí někde v lomu seká sochu, a i kdyby nesekal,
takovéto rodinné sešlosti by
se ostýchal. Naštěstí tu jsou
manželky, děti a jejich děti.
Prostor, který nastupující generace živelně zaplňuje, jim
ochotně přenecháváme. Měníme se. Náš pánský kroužek
v atelieru je nezvykle klidný.
Dříve jsme zarputile diskutovali, přeli se o smysl umění,
o Boha. Dnes už tolik nemluvíme, a když, tak spíše podstatná témata obkružujeme
z uctivé dálky, s vědomím jejich neuchopitelnosti. V tom
jsme si, myslím, stále blíže,
v tom vědomí hranic, v tom
zastavení za slovy. V poznání, že „krása zní jenom pod
prstem nedotknutelnosti“,
jak napsal V. Holan. Nejsou
tak důležitá slova či aktivity.
To podstatné se odráží v naší práci, neboť člověk maluje,
kreslí a sochá jenom to, co je.
Nedávno mě zaujala formulace devadesátileté české
básnířky Bohumily Grögerové: „Ctižádost obrácená
do sebe.“ Je pojmenováním
mé situace, cesty, po níž nejistě jdu, nebo přesněji, jsem
veden. Obrátit své ambice,
obraznost, vynalézavost dovnitř. Pomáhají mi k tomu
mnohé okolnosti. Jsem na
rozcestí, jako ostatně stále,
stojím v branách stáří. Jaké
asi bude, smutné, nebo veselé? K obojímu jsou pádné
důvody. Záleží asi na tom,
co člověk nese ve svém nitru: kámen nebo oblak, tíži
nebo lehkost. Musím myslet
na maminku, která v závěru života tuto lehkost měla
a rozlévala po svém okolí.
Své zátěže před námi skryla, nebo spíše pro nás na
ně zapomínala. Možná je to
ještě jinak, možná je použila a přetavila v radost, která
byla právě proto tak trvalá.
S touto teorií by ale maminka příliš nesouzněla. Je to
moje představa, vycházející
pochopitelně z mého mužského pozorování a zkušenosti. Z poznání, že ve
zralém věku stojí radost na
zpracovaném smutku. Člověk už má dost zkušeností,
aby chápal drama a tragičnost života, aby se nedal opít
rohlíkem. Veselý stařec, to je
buď blázen, slaboduchý prosťáček nebo mystik. Tak si to
představuju a ani se mně nechce domýšlet variantu starce nerudného a zklamaného,
jenž si navíc chmury a zloby
omlouvá důležitostí svého,
možná uměleckého poslání.
Je zač se modlit.
Petr Štěpán
DOPLŇOVAČKA
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
P
P
P
P
P
P
P
P
P
P
Pomůcka: YZOP
Naše doplňovačka
Jiří Suchý je český divadelník, textař, básník, spisovatel, skladatel, hudebník, grafik, výtvarník, filmař i sběratel a jeho význam pro naši kulturu je naprosto zásadní. Například o mnohých jeho písničkách se dá říct, že zlidověly a patří k tomu nejlepšímu, co v této oblasti v českých krajích vůbec
vzniklo. Navíc je spoluzakladatelem divadla Na zábradlí a zejména divadla Semafor, které existuje
už přes padesát let (od roku 1959) a které stálo, mimo jiné, na počátku kariéry velkého množství
současných umělců.
Jiří Suchý, který stále píše, hraje, režíruje… se narodil 1. října 1931 a slaví tedy v těchto dnech
80. narozeniny. Připomeňme si ho proto drobným aforizmem: Taky jsem býval mladý, ale věděl
jsem… (dokončení v TAJENCE doplňovačky).
Objednávky časopisu
Nové město zasílejte na adresu:
Nové město
Administrace
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
e-mail: [email protected]
Časopis je v distribuci
též v Knihkupectví Paulínky,
Jungmannovo nám. 18, Praha 1.
Roční příspěvek 440,- Kč
Půlroční příspěvek 220,- Kč
Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč
Bankovní spojení:
UniCredit Bank,
Czech Republik, a. s. Praha
č. ú. 6043141003, kód banky: 2700
IBAN:
CZ71 2700 0000 0060 4314 1003
Swift: BACXCZPP
Zodpovědný redaktor:
Mgr. Marie Koukolová
Výkonný redaktor:
Mgr. Ludmila Šturmová
Administrativa redakce:
Veronika Němečková
Redakční rada:
Štěpán Filcík
ThDr. Miloslav Kněz
Dott. Martina O’Byrne
RNDr. Irena Sargánková, CSc.
Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D.
PhDr. Ilona Špaňhelová
Překlady a redakční spolupráce:
Mgr. Anna Černá
Ing. Milena Honetschlägerová
Marie Hrabětová
Mgr. Veronika Matiášková
PhDr. Jarmila Synková
PhDr. Drahomíra Syrůčková
Mgr. Zdeňka Růžičková
Mgr. Tomáš Tatranský
Vyplňujte vždy dva čtyřpísmenné výrazy – první v tajence končí a druhý začíná.
1 • zbraň, která zabila Goliáše
/ otázka na směr
2 • velký vlněný šátek nebo přehoz /
hudební nástroj s kozí hlavou
3 • malý kůň / hluchavkovitá léčivá
bylina (Hyssopus officinalis)
4 • známý hotel v Karlových Varech / veřejná
zahrada (u zámku nebo ve městě)
A
5 • pálivé koření / přírodní
mohutný proud vody
6 • místo k pěstování obilí / mravokárce
7 • bál / noční pták
8 • mohutně hořet / syn mé babičky
9 • látka tvořená bublinami plynu
v kapalině / útočiště
10 • čistit oděv / deset metrických centů
Grafická úprava a zlom:
Pavel Vodička
Lucie Vodičková
Tisk: OMIKRON PRAHA,
spol. s r.o., U Elektry 650,
198 00 Praha 9
ISSN 1212 – 0782
TIPO
Walter Kostner
PIPO
Časopis Hnutí fokoláre
Říjen 2011, ročník 20 (14)
Ty přece
vždycky říkáš:
„Není trnu
bez růže.“
Tentokrát ses
ale zmýlil!
Reg. číslo: MK ČR E 7868
Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,
OZ Praha, č.j. NP 1362/1994
Ze dne 27. 6. 1994
Nové město ve světě vychází celkem
ve 37 vydáních ve 23 jazycích
(viz www.focolare.cz)
Objednávky slovenského časopisu
Nové mesto zasílejte na adresu:
Nové mesto
Bjornsonova 6
811 05 Bratislava, Slovensko
e-mail: [email protected]
Titulní strana: Světové dny
mládeže v Madridu.
Jen s tím pryč.
Jejej! Není to
sice růže…,
ale kaštan!
Foto: A. Barrientos/AP
Foto: Tereza Rázková
Fota: Lukáš Bajer
Pracovně-odpočinkový víkend v Jilemnici.
Foto: Lukáš Bajer
Skupina mládeže na dovolené ve Slovinsku.
Foto: Rozalia Mincu
Na setkání devadesáti děvčat ze sedmi zemí v Rumunsku nechyběla ani skupina z České republiky.
Z pestrého programu prázdninového setkání v Červeném Potoce u Králík.
Fota: Markéta Nováková
Foto: Markéta Nováková
Foto: Dominika Demlová
Foto: Dominika Demlová
re
lá
o
k
fo
tí
u
n
H
v
ta
o
iv
ž
o
h
é
n
Střípky ze společ