100 kBFrank Gambale

Frank Gambale
Muzikus 05/2009
Narodil se v roce 1959 v australské Canbeře. Ve dvaceti třech letech začal studovat na
Guitar Institute of Technology (GIT) v Hollywoodu, kde také po ukončení studia čtyři roky
učil. Vytvořil nový styl hraní na kytaru, tak zvaný sweep-picking, který je dnes mezi
kytaristy široce rozšířen. V roce 1986 začal spolupracovat s Chickem Coreou, šest let
působil v jeho kapelách a natočil s ním pět alb. Dnes vydává sólová (i akustická) alba,
působí v projektech, jako je trio Gambale-Donati-Fierabracci apod. Je autorem několika
knih a výukových DVD.
Která z vašich hudebních činností vás dnes živí především, je to živé
hraní, prodej nahrávek nebo něco jiného?
Především je to živé hraní, což pochopitelně přináší spoustu cestování. Taky
rychle přibývá stažených nahrávek z mých webových stránek, z toho mám velkou
radost. Ačkoli si je lidé často předávají mezi sebou, spousta z nich má svědomí a
vlastně i vůli podporovat umělce, a za stažení skladby platí.
Působíte i dnes jako studiový hráč?
Ano, momentálně mám doma spoustu nahrávání. Na hlavní stránce mého webu je
sekce s textem: „... proč nemít na svém příštím projektu Franka Gambaleho?“
Jsou tam rovněž kontaktní údaje včetně informací o mých časových možnostech.
Audio soubor dostanu e-mailem, svůj part nahraji pomocí Pro Tools, pošlu zpět, a je
to hotové. To je fantastická věc. Nahrávám pro lidi z celého světa, a přitom to
můžu dělat doma! To je neuvěřitelná výhoda technologií, které máme v
současnosti k dispozici... zvlášť když si vzpomenu na první ,prehistorický‘
čtyřstopý kazetový magnetofon. Ušli jsme nepochybně hodně dlouhou cestu od té
doby!
Co vám dává účast na seminářích a workshopech? Nebojíte se, že spousta lidí
„zadarmo“ odkouká vaše umění a bude vás napodobovat?
Haha... Děláte si legraci, že jo? Za prvé, nikdy tu nebude další Frank Gambale. To
je stejné, jako kdybych řekl, že dneska budu hrát přesně jako John McLaughlin.
Jakkoli se budu snažit, bohužel nikdy nemůžu být přesně jako on, nemůžu
přemýšlet jako on, nemůžu žít jeho život, nemůžu mu nic „ukrást“. To nejlepší, čeho
bych pravděpodobně mohl dosáhnout, je znít jako jeho mizerná imitace.
Podle mě jde právě o tohle. Kdo by chtěl znít jako něčí napodobenina? Je velmi
důležité učit se od nejlepších muzikantů a být pozorný student. Od určité
chvíle je ale nutné být sám sebou. Musíte jít po své vlastní cestě a přemýšlet o
svých vlastních nápadech. Ty samozřejmě mohou být významně ovlivněny
oblíbeným hráčem, ale to je v pořádku, nikdo nežije ve vzduchoprázdnu. Je
to zákon kontinuity, my všichni po generace přebíráme a dál předáváme
tenhle „štafetový kolík“. Workshopy nabízejí studentům úžasnou možnost ptát
se přímo svých oblíbených hráčů. Pravda je, že řada muzikantů workshopy vůbec
nedělá. Já, když jich nemám příliš mnoho, si je užívám. Rád učím, i když moje
skutečná vášeň je skládání, nahrávání a živé vystupování.
Prý jste na začátku své kariéry po sedmi letech hraní na kytaru zjistil, že
většina kytaristů používá v různém kontextu stále dokola stejné tři bluesové licky, a kytara vás začala nudit, Jak jste se dostal z tohohle začarovaného kruhu? Jaký je na to recept?
Vždycky se směji, když mi někdo říká: „Už jsi slyšel ten poslední hit?“ Každý si myslí, že
to je to nejlepší, co kdy kdo nahrál nebo nazpíval. Ale mně to obvykle zní jako ty
stále stejné tři pentatonické licky, které jsem poslouchal celý život. Řekl bych, že
se lidé cítí bezpečně, když poslouchají stejné věci pořád dokola, jen v jiném balení či
zbarvení. Když slyším některé slavné rockové hráče, určitě obdivuji jejich
velký kytarový tón. Jenže s nadsázkou řečeno, z hudebního hlediska jsou
jako děti. Sice roztomilé a okouzlující, ale není tam cítit žádná velká
hloubka hudebních znalostí, žádný nový přístup. Je to staré téma... Jasně,
pocit je to, o co jde, duše samozřejmě, emoce pochopitelně, ale co intelekt,
inovace, harmonie? N e d á se ř í ct , že to j e d ob ř e neb o špatně. Je ale někdy
frustrující, když si uvědomím, že o mnoha úžasných muzikantech, jimž se spousta
„zavedených“ rockových nebo bluesových hráčů nemůže rovnat, se nikdo nikdy
nedozví. Blues a rock vychází z lidské podstaty a většina lidí na této
planetě podle toho žije své životy, to je prostě fakt. Týká se to nás všech,
všichni jsme součástí přírody, ale já jsem se už dávno rozhodl, společně s mnoha
jazzovými současníky, že to, co chci, je hrát na kytaru tak, abych se co nejméně
musel zabývat komerčními záležitostmi. Můžu hrát pentatoniky a blues s těmi
nejlepšími, ale existuje spousta dalších stupnic a bohaté harmonie, které
lákají.
Abych odpověděl na otázku. Neučte se nic jiného, pokud chcete být populární a
uznávaní masami. Když se vás někdo zeptá, jaká je to stupnice, ať vaše odpověď
zní: „... nevím, prostě hraju. Nevím, co dělám!“ Nedávno jsem četl rozhovory
s Carlosem Santanou a Davidem Gilmourem, kteří říkali: „Bůh pomáhá nám
muzikantům, kteří chceme hrát více než jednu stupnici, kteří si přejeme jít
dopředu a doufáme, že inspirujeme příští generaci, aby se dostala zase dál, za
tyhle naše pentatoniky.“
Prozradil jste, že jste během studií cvičil dvanáct hodin denně a vždy to bylo něco
konkrétního. Můžete nám to přiblížit? Řekl jste si například, že budete cvičit improvizaci v Eb dur, takže jste si nahrál nějakou harmonii v příslušné stupnici,
připojil bicí nebo metronom a cvičil? Jak jste se vyvaroval toho, abyste
neopakoval zmiňované tři licky v různých obměnách?
Strávil jsem spoustu času kopírováním sól a učením se skladbám. Taky
poslouchám dechové party, zpěvové a basové linky, doprovodné vokály,
prostě všechno. Hodně jsem se zajímal o stavbu skladby, jak jen nejlépe jsem
to dokázal rozeznat. Nahrávám si akordové postupy a cvičím s nimi. Vyhýbám
se neustálému opakování něčeho specifického.
Například kdybych cvičil postup II, V, I, což je velmi obvyklé v klasickém jazzu,
použil bych, řekněme, Hm 7 5b , E 7 9b , Am 7 a cvičil použití tercií. Potom kvart, kvint,
sext...
Následně bych cvičil překrývání různých pentatonik, řekněme Dmollová
pentatonika s přidanou sextou (d, f, g, a, c + bb ) nad Hm 7 5b , dál spojení Gmollové
pentatoniky nad E 7 9b (g, bb , c, d, f) k Emollové pentatonice nad Am7 (e, g, a, b, d).
Pak bych zkoušel improvizovat s použitím jenom durových kvintakordů, řekněme
A durový kvintakord nad Hm 7 5b , dál B b a C durový kvintakord nad E 7 9b , pak G
durový kvintakord nad Am 7 . A tak dále, a tak dále.
Moje oblíbené rčení zní: jediné, co tě omezuje, je tvoje představivost!
Když se kytarista pohybuje v harmoniích, kde nejsou žádné mimotonální
„odbočky“, dá se improvizovat relativně snadno (což samozřejmě automaticky
neznamená dobře). Jenže improvizovat v jazzu, to už je přece potřeba víc
trénovat. Jak jste na to šel? Učil jste se třeba rozkládat akordy, abyste uměl
používat obsažené tóny, anebo jste se spoléhal na svůj sluch a cit pro hudbu?
Ať složité nebo jednoduché akordové postupy, všechny jsou platné. Ty složité
ovšem vyžadují velké hudební znalosti a schopnosti. Domnívám se, že nejlepší
cesta, jak se naučit pohyb v akordech, je porozumět jim individuálně. Existuje
omezené množství akordových typů, například Xm 7 , X maj7 , X 7 , alterovaný
dominantní, Xm 7 5b a zmenšený. To je vše. Když se naučíte jeden Xm 7 5b
akord, všechny ostatní jsou stejné. Samozřejmě je nutné pracovat s různými
stupnicemi, ale intervalová struktura je stejná. Proto si myslím, že je užitečné
naučit se příbuzné akordy a pak brzo zjistíte, že teorie není tak obtížná.
V každém případě platí, že dělat skvělou muziku a být schopen improvizovat
na vysoké úrovni může znamenat práci na celý život.
Začínající hráči často stahují skladby mistrů, učí se z instruktážních videí a
psaných kytarových škol. Je to dobrá cesta? A jak zajistit, aby se z nich nestali
pouze plagiátoři jejich kytarových hrdinů a dokázali vytvořit vlastní styl? Je vůbec
možné tenhle proces vědomě ovlivňovat?
Je důležité kopírovat a učit se, jak jen to jde, od velkých hráčů, kteří
inspirují. Váš zvuk může být podobný někomu jinému, ale vy nikdy
nebudete nikým jiným, všichni jsme individuality.
A jak se vyhnout přílišné podobnosti oblíbeným hráčům? Podle mě je dobré
poslouchat široké spektrum výborných instrumentalistů, ovšem hrajících na
různé nástroje, ne jenom na jeden. Kytaristi většinou poslouchají pouze hráče na
kytaru, což je fajn, ale hodně se naučit je možné například taky od klavíristů či
saxofonistů.
Může se v dnešní době stát kytarista světovou extratřídou, aniž by perfektně znal
hudební teorii, pravidla harmonie...?
Odpověď na tuhle otázku je zcela jasná. Jde jen o to, co považujete za podstatné.
Rozhodnutí žít bez toho, abych se naučil číst anglicky, bych považoval za chybu
a velkou nevýhodu. Jenže, jak se zdá, stejná logika se v umění nepředpokládá.
Osobně bych se cítil omezený, kdybych nevěděl jak číst, rozumět a zkoumat
hudební možnosti z teoretického hlediska. Stejně tak to potřebuji dělat
srdcem, duší a ušima. Ale takhle to cítím já. Je spousta slavných kytaristů, kteří
ví, že znají velmi málo, a zdají se být na to hrdí. Já bych to nesnesl. Inovace jsou motorem jakéhokoli průmyslu, jenže průmysl kytarového hraní se zdá být zaklesnutý v
tradicích a „bezpečnostní zóně“.
Máte nějaký návod, jak před vystoupením bojovat s trémou, která svazuje prsty
a způsobuje nejistotu?
Je třeba mít neustále na paměti, že hudba je zábava. Taky je důležité být
dobře připraven před tím, než muzikant vstoupí na scénu, cvičit doma, ne na
pódiu. Jistota se dostaví po letech sbírání zkušeností.
Důležité je pamatovat na to, že jsme lidé, děláme to nejlepší, co můžeme.
Není to soutěž, je to umění. Některá vystoupení budou lepší než jiná, je
třeba se učit ze svých chyb a vypilovat interpretaci. Postupně se to bude
zlepšovat.
Jak skládáte? Vyplyne nějaký zajímavý riff či postup, který pak dál rozpracujete,
ze cvičení? Nebo si sedáte k nástroji s jasným cílem něco napsat? Tedy, spoléháte
na inspiraci, nebo musíte skladbu „vysedět“?
Pokud jde o hudbu, v současnosti mě nejvíc baví právě skládání. Je to sice dřina,
ale zároveň je to srdeční záležitost. Inspirace je jen malá část, většinou je to
tvrdá práce. Většina mých skladeb je výsledkem zkoumání a improvizace na
nástroj. Skládám na kytaře a na klavíru, respektive na synťáku. Rád pracuji v určitých
sekvencích, baví mě tvořit strukturu, harmonii, melodii a aranžmá. Když dokončím
novou skladbu, cítím se šťastný i smutný zároveň. Šťastný, protože jsem napsal nové
hudební dílo, něco hodnotného, a smutný proto, že musím tvořit další!
Pracujete při skládání s nějakými nástroji, jako je magnetofon, počítač a podobně?
Doma používám Pro Tools, hodně mi vyhovují. A taky Sibelius, to je fantastický
program. Tyhle nástroje jsou jen nástroji. Samy o sobě nejsou ničím, ale
v tvořivých rukou dovedou úžasně pomáhat.
Lze vůbec v dnešní době přijít v hudbě s něčím originálním, novým? Ať už
mluvíme o skládání či způsobu hraní na nástroj. Co a kdo je podle vás originální, a
proč?
To je ale pesimistická otázka! Pokud bychom všichni věřili, že všechno už bylo
uděláno a vymyšleno, lidské pokolení by nikdy nepokročilo z doby kamenné.
Lidé byli zvyklí věřit, že svět je placatý. Mysleli si, že se nikdy nedostaneme na
Měsíc. Co jsme dělali před mobilními telefony, počítači? Skutečně všechno závisí
na tom, jak dobře známe hudbu a jaké nuance jsme schopni rozlišit, jak
citlivě dokážeme vnímat.
Podstata inovace je ve velmi malém přírůstku. Pokaždé, když píšu novou skladbu,
najdu akordový postup, jaký jsem ještě nikdy před tím nepoužil, snažím se nikdy
se neopakovat. Nacházím potěšení v postupech, které nejsou notoricky známé, ale
obsahují báječné nové obraty a otočky. Tohle je pro mě nové, tvořivé. Nemluvím
ale o průmyslu pop music, jejíž aktéři, zdá se, udělají cokoli, aby se odlišili.
Například všichni nosí na hlavě stejný květináč a jednotvárně zpívají. Nepotřebuji
dělat něco stylisticky odlišného, stačí mi přijít s opravdu „cool“ a zajímavým
akordovým postupem nebo novou frází v sóle. Myslím, že moje kompozice jsou
jedinečné, a vím, že totéž můžu říct o svém přístupu k hraní na kytaru, v dobrém
i ve špatném, a z téhle míry oněch jemných rozdílů, o nichž jsem mluvil, jsem
šťastný.
Kdysi jste řekl, že jste si díky Chicku Coreovi uvědomil, že nemusíte dělat
kompromisy, a přesto můžete být úspěšný. Jak konkrétně vám Chick pomohl tohle
pochopit?
Chick je nejen jeden z největších muzikantů všech dob. Je rovněž mimořádně
úspěšný, finančně i z hlediska popularity, a to bez kompromisů, ať jde o jeho integritu, znalosti, muzikálnost či schopnosti. Pro mě je jeho příběh maximálním
úspěchem. Nehraje pop music, přesto je úspěšnější než většina pop
hudebníků, které znám. Pracuji s ním od roku 1986. Naučil jsem se od něj, že
můžu a musím být upřímný k hudbě a že není nutné hrát pop music, abych
mohl žít pohodlně po zbytek svého života. Chick mi ukázal, že to jde.