Stáhnout ve formátu PDF

Transkript

V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Pravěký ráček, Hlavní téma: Dvanáctá planeta,
Reportáž: LabyrintCon 2009, Recenze: Červený trpaslík; Svět hobitů; Merlin; Area 51,
Fantastika: Odkaz dračích jezdců, Povídky: Čas x Prostor : Hmota; Přepadení, Magic: the
Gathering: Kamarádi z časové spirály, Deskové hry: Představení hry: Um Krone und
Kragen, Záhady: Vraždící přízrak z lomů Amerika; Atlantida – báje, nebo skutečnost?;
Exmoorská šelma; Na rozhraní – Část první, Historie: Doba husitská – Část první,
Mytologie: Posmrtný život v pojetí Egypťanů; Slovanští bohové – Část první, Okno do
Středozemě: Historické a mytologické prameny, Rozhovor: Martin Peška
Úvodník................................................................................2
Zajímavost – Pravěký ráček..................................................3
Hlavní téma – Dvanáctá planeta...........................................4
Novinky – 3/2009.................................................................6
Reportáž – LabyrintCon 2009...............................................7
Literatura – Červený trpaslík, Svět hobitů............................8
Nové knihy............................................................................8
Fantastika – Odkaz dračích jezdců.......................................9
Film – Merlin......................................................................10
Hra – Area 51......................................................................11
Povídková část:
Čas x Prostor : Hmota (Methodius Pittner)........................12
Přepadení (Jakub Cepník)...................................................12
Milí čtenáři!
Když jsem procházel starší čísla Camelotu,
všiml jsem si, že je v nich poměrně málo
článků o fantastice, že tento okruh jaksi
zanedbáváme. Umínil jsem si, že to musíme
napravit. Takže se, počínaje tímto číslem,
budete v Camelotu setkávat s dvěma novými
rubrikami, a to Fantastika (ve které budeme
rozebírat knižní ságy spadající do tohoto žánru)
a Rozhovor (každý měsíc se pokusíme
vyzpovídat nějakou známou osobnost).
Co se dubnového čísla týče, rád bych vás
také upozornil na další zajímavé články, které
ysi v něm můžete přečíst. Jako hlavní téma jsme
stanovili článek Dvanáctá planeta. Napsal ho
můj táta Stanislav Cepník ml. podle
stejnojmenné knihy. Článek o Atlantidě, který
měl být původně hlavním tématem, najdete na
straně 17.
Husí kůže vám možná naskočí při čtení
první části článku Na rozhraní, v němž autor
popisuje podivné události, jichž byl svědkem.
A malé překvapení nakonec – můj kamarád
(a zřejmě i nový redaktor Camelotu) píšící pod
uměleckým jménem Methodius Pittner si pro
nás připravil krátkou povídku se zajímavou
pointou – jmenuje se Čas x Prostor : Hmota.
Příjemné čtení vám přeje
Kuba „Gandalf“ Cepník
Magic: the Gathering – Kamarádi z časové spirály............13
Deskové hry – Představení hry: Um Krone und Kragen....14
Záhada – Vraždící přízrak z lomů Amerika........................15
Záhada – Atlantida – báje, nebo skutečnost?......................16
Záhada – Exmoorská šelma................................................17
Záhada – Na rozhraní – Část první.....................................18
Historie – Doba husitská – Část první................................20
Mytologie – Posmrtný život v pojetí Egypťanů.................21
Mytologie – Slovanští bohové – Část první........................22
Okno do Středozemě – Histor. a mytol. prameny...............23
Rozhovor – Martin Peška...................................................24
Náš šéfredaktor strávil minulý rok týden v Anglii a navštívil tam
taková místa, jako například megalitickou svatyni Stonehenge či
bájný hrad Tintagel. O své zážitky se s vámi podělí v článku
Deník z Anglie.
Pohádky byly původně určeny pouze dospělým a byly to příšerné
krváky. Některé takové vám v Camelotu představíme.
Stanislav Cepník st., náš redaktor, zase zavzpomíná na některé
významné historické události v naší zemi, které na vlastní kůži
zažil.
Redakci se náhodou povedlo objevit u jizerské vesnice Bedřichov
kameny, které nápadně připomínají menhiry. Příště se o nich
dozvíte víc.
V rubrice Rozhovor se zeptáme na několik otázek fantastické
spisovatelky fantastiky Františky Vrbenské.
A to zdaleka není všechno!
Příští číslo vychází ve středu 29. dubna 2009.
Kostel v šumavské vesnici Frantoly
Pravěký ráček
Anna C.
V knize Aleše Česala Záhady a tajemství staré Prahy se v kapitole O vltavské medúze a jiné zvířeně dočteme o pravěkém
ráčkovi. Dovídáme se o výzkumu pražských studní, jehož účastníkem byl i mladý český přírodovědec František Vejdovský
(zemřel v roce 1939). Byl profesorem Karlovy univerzity a zakladatelem moderní české zoologie. Největším objevem, ke kterému
dospěl zkoumáním vody malostranské studny v Karmelické ulici č. p. 528, byli velice malí živočichové, mikroskopicky zjištění
stěží milimetroví ráčci, jež vědec nedokázal zařadit k žádnému známému živočišnému druhu. Podařilo se mu konzervovat jeden
exemplář a v roce 1882 o něm vydal zprávu s názvem Zvířena pražských studní. Spisek určil české i mezinárodní veřejnosti.
Ráčka v něm nazval Bathynella natans (hlubinou zrozený) a označuje ho za živočicha, který přežil z pravěku v podzemí zemské
kůry. Zpráva vyvolala údiv u vědců v cizině, ale ne u nás, jak už tomu bývá u nových objevů. Proti Vejdovskému byla vedena
kampaň, ozývalo se i mnoho ironie, protože hledání dalších ráčků bylo léta neúspěšné. Vejdovský čekal třicet let! Až roku 1913
objevil švýcarský badatel Chappuis v opuštěných důlních jamách v okolí Basileje tisíce ráčků tohoto druhu. Badatel po příjezdu do
Prahy hodnověrně potvrdil existenci pravěkého ráčka. Tím byl Vejdovský rehabilitován.
Ráčka však už od té doby nikdo nespatřil. Objev přesto dokazuje, že v podzemí naší planety existuje život, možná tajemnější a
pestřejší, než vůbec tušíme.
Zdroj: Záhady a tajemství staré Prahy, Regia 2002, autor: Aleš Česal
Dvanáctá planeta
Stanislav Cepník ml.
Kniha Dvanáctá planeta od autora Zecharia
Sitchina pojednává o vzniku našeho světa,
o vzniku života, o původu člověka
dnešního typu. Přináší naprosto originální
hypotézy, které by mnoho čtenářů určitě
zařadilo do žánru Fantasy či Science
fiction – neuvěřitelný ráz informací by
tomu zajisté napovídal, ale vtip je v tom,
že autor, sám významný dějepisec
starověkých národů, vychází z reálných
zdrojů informací a ty skládá dohromady a
rozvádí je tak přesvědčivým způsobem, že
se zdá, že jen dosazuje kamínky do
fantastické mozaiky. Vychází z nejstarších
známých psaných záznamů, jako jsou např.
Starý zákon, starověké texty pocházející
z Mezopotámie a ze Sumeru (Stvořitelský
epos, Epos o Gilgamešovi), navazuje také
na studie mnohých vědců – ve svých
výkladech zasahuje i do oblasti astronomie
a fyziky – což mnozí odpůrci považují za
nekompetentní, jelikož to nespadá přímo
do Sitchinova oboru.
Sitchin přímo říká, že události popsané ve
Starém zákoně jsou velmi podobné tomu,
co popisují nejstarší známé texty
pocházející ze Sumeru, ať už se jedná o
popis stvoření světa, nebo třeba o potopu
světa.
Výklad to není zrovna jednoduchý, místy
je i nezáživný, protože obsahuje kvanta
odborných detailů z oblasti archeologie,
lingvistiky apod. (které si mimochodem
laik bude dost těžko ověřovat). Dále se
tedy pokusím stručně popsat obsah knihy
tak, jak jsem mu porozuměl já po jednom,
byť důkladném, přečtení, a omlouvám se
za nepřesnosti, neúplnosti a hlavně za
případné zkreslení knihy (eventuální
faktografické chyby mám nejspíš na
svědomí já, nikoli Sitchin) – ostatně
nejlepší bude, když si ji každý pro jistotu
přečte sám a opraví tak obraz o knize,
který tady předkládám.
Projděme Sitchinovy teorie podle časové
osy.
Obsáhlý výklad se zabývá vznikem naší
planety:
V naší sluneční soustavě kdysi dávno
existovala planeta Tiámata. Z vesmíru
přiletěla planeta Marduk, která byla
zachycena gravitací velkých planet. Ty z ní
vytrhly několik měsíců (možná už dřív
nějaké měla) – jeden z jejích měsíců se
jmenoval Kingu. Marduk pak proletěl
kolem planety Tiámata a jeho měsíce se
s ní srazily (před tím se z Tiámaty též
vytrhly nějaké měsíce) – Marduk pak
z místa kolize (takzvaného Nibiru)
pokračoval po nové dráze – tentokrát už po
oběžné dráze kolem Slunce. Při druhém
průletu se srazil s Tiámatou znovu – jednu
její polovinu rozdrtil (vznikl pás planetek
oddělující vnější a vnitřní planety sluneční
soustavy), z druhé se stala planeta Země.
Tehdy asi taky vzniklo Pluto – jako
důsledek popsané vesmírné události.
Vznikly i komety, které také krouží kolem
Slunce, mají však mimořádně dlouhou
dráhu obletu. Marduk se tak tedy stal další
planetou naší sluneční soustavy – jeho
dráha je však dlouhá, v blízkosti Země se
objevuje jen 1x za 3600 let. Marduk je
právě tzv. 12. planetou – viz název knihy
(do 12 planet se totiž počítá i Slunce,
Měsíc a Marduk ). Mimochodem dnešní
Měsíc má jiné složení než Země –
pravděpodobně je to původní měsíc Kingu
planety Marduk.
Do popsané vesmírné události asi na
Tiámatě neexistoval život a jeho
jednoduché formy se na ní – resp. na její
následovnici – dostaly právě z Marduku.
Na Marduku se v dalších epochách mohly
vyvinout vyspělé formy života (dokonce
civilizace – inteligentní bytosti) o něco
dříve, než by tomu bylo na Zemi (ve
vesmírném měřítku to byl jen nepatrný
časový rozdíl). Inteligentními bytostmi
Marduku jsou podle Sitchina tzv. nefilové.
Před zhruba 450 000 let už dokázali
cestovat vesmírem a právě v této době si
vyhlíželi novou planetu, která by pro ně
mohla být užitečná – nejspíš potřebovali
získat nějaké nerosty, jichž byl na jejich
planetě nedostatek. Tehdy přistáli na
Zemi, aby ji mohli prozkoumat a najít
suroviny (především zlato a jemu příbuzné
kovy, možná i některé radioaktivní prvky
či horniny), které potřebovali kvůli
ochraně svého životního prostředí nebo
kvůli výrobním technologiím. V té době na
Zemi žili neandrtálci a končila druhá doba
ledová. Nefilové si vybrali oblast
Středního
východu
(mírný
pás,
nezaledněná oblast), kde se usídlili a
odkud řídili svoji práci. Zbudovali zde
trvalou misi. Jejich biologický čas však
plyne mnohem pomaleji než náš (což
souvisí s dobou obletu Marduku kolem
Slunce) a jejich vyslanci (jednotlivé
konkrétní osobnosti) zde pobývali mnoho
tisíc let (střídali se při nových přiblíženích
domovské planety Marduku k Zemi na své
oběžné dráze).
Jedna z misí se odehrávala v Africe,
protože tam byla naleziště žádaných
nerostů. Mezi nefily platila určitá
hierarchie (dle starověkých textů to byli
vyšší a nižší bohové), někteří z nich (tzv.
anunaci) byli určeni k dolování vzácných
kovů, a tedy k velké dřině. Přibližně před
300 000 let došlo ke vzpouře anunaků –
bránili se tak tvrdé práci a těžkým
podmínkám, ve kterých ji vykonávali.
Nefilové svolali velkou radu a usoudili, že
fyzickou tvrdou práci by nemuseli
vykonávat sami, a pokusili se vyšlechtit
vhodnou bytost. Po řadě genetických
pokusů a snad i křížením nefilů
s původními obyvateli Země se podařilo
vytvořit člověka dnešního typu ►
(biblické stvoření člověka). Ostatně
současní odborníci údajně mají problém
vysvětlit náhlé objevení se člověka
dnešního typu v historii vývoje lidstva –
podle evoluční teorie by to mělo trvat
podstatně déle (oproti neandrtálci mu
náleží takové charakteristiky jako řeč,
výroba nástrojů, náboženské představy,
jeskynní malby, oblékání se atd.).
Podobně je těžko vysvětlitelné i pozdější
objevení se vyspělých zemědělských
plodin, jako jsou proso, žito, pšenice, len,
jablka, hrušky, olivy, fíky, mandle atd. –
všechny prý pocházejí z Předního
východu a mají je prý na svědomí též
nefilové.
Nefilové představovali pro „lidi“ božstvo,
které bylo na vyšší úrovni než lidé a lidé
je ctili (v tomto duchu Sitchin navrhuje
vysvětlení
starožidovského
boha
Hospodina ne jako nějaký duchovní
princip, ale jako reálnou hmatatelnou
bytost resp. více bytostí – dokonce i podle
některých zmínek a formulací v knize
Genesis a hlavně podle sumerských textů
totiž nešlo jen o jednoho boha, ale dokonce
o více bohů, jež lidé uctívali a
respektovali. Hlavně pro ně však pracovali.
Bohové byly bytosti přicházející z nebe
(od té doby člověk při pomýšlení na boha
vzhlíží vzhůru).
Sami nefilové ovšem nebyli dokonalí a i
mezi nimi samotnými existovaly sváry.
Existuje
mnoho
vyobrazení
z dob
starověkých
národů
(především
Mezopotámci, Sumerové), na kterých
figurují různé rakety, bytosti jednoznačně
připomínající kosmonauty, dále symboly a
informace týkající se naší sluneční
soustavy, jež lidstvo nemohlo bez
technického a vědeckého zázemí získat.
Starověké národy třeba věděly o vnějších
planetách (za Saturnem) – jak se o nich
mohly dozvědět ?
V dalších dobách lidstvo vykazovalo
střídavě regresi a opět nepochopitelné
vzestupy. Kupříkladu v etapách 11000,
7400 a 3800 let před Kristem údajně došlo
k přeměně primitivního kočovného lovce a
sběrače potravy v zemědělce a hrnčíře.
Dokonce po obdobích úpadku náhle
vznikaly vyspělé civilizace s hlubokými
znalostmi a dovednostmi – třeba
v Mezopotámii a v Sumeru lidé dobře znali
a používali zpracování ropy. To jsem ale
poněkud předběhl. Vraťme se zpátky.
Po vyšlechtění dnešního člověka žili
nefilové a lidé vedle sebe, resp. nefilové
lidem vládli a učili je. Někteří nefilové se
dokonce s lidmi křížili. V dalších epochách
začali mít nefilové s lidmi starosti a byli
s nimi nespokojeni. Docházelo dokonce
k degeneraci lidí – např. v další době
ledové. Nespokojenost nefilů došla tak
daleko, že se rozhodli lidí se zbavit, resp.
ponechat je napospas nevyhnutelné
přírodní katastrofě, o které oni sami, na
rozdíl od lidí, věděli – bylo to asi před 13
000 lety. Jednalo se o „potopu světa“, která
byla způsobena kombinací dvou hlavních
faktorů – končila doba ledová a velké
ledovce spočívaly na měkkém tajícím
podloží, přičemž se zase jednou blížila na
své oběžné dráze planeta Marduk. Její
gravitace vždy na Zemi způsobovala velké
přírodní projevy – tentokrát se mnohé
ledovce uvolnily a sklouzly do moře –
vznikla obrovská vlna, která oběhla celý
svět. Jeden z vládnoucích nefilů však tajně
přece jen včas varoval jednoho z lidí –
Noema – a instruoval jej
tak, aby si vyrobil
rozměrné plavidlo – něco
jako ponorku, ve které by
mohl s některými dalšími
lidmi potopu přečkat.
Nefilové
sami
před
katastrofou utekli na
oběžnou dráhu Země a
tam vyčkali, než vody
opadly.
Po
potopě
nefilové
zjistili, že lidé nevymřeli
zcela (Noemova loď
přežila), a byli nakonec
rádi. Lidé se rychle množili. Nastala
obnova původních center. Nefilové se
rozhodli, že mezi sebou a lidmi potřebují
prostředníka – lidského panovníka, který
„bude zajišťovat lidské služby bohům a
předávat lidem boží učení a zákony“.
Vznikala království. Nefilové si podrželi
nadvládu nad všemi zeměmi, ale poručili
lidstvu, aby znovu vystavěli předpotopní
města. Časem vznikly tři oblasti, v nichž
začaly vzkvétat civilizace. Byl to Sumer,
oblast kolem Nilu a údolí Indu. Je prý
dokázáno, že starověké jazyky používané
v těchto oblastech mají společný základ.
Nefilové časem dostali strach z toho, že by
se lidstvo mohlo sjednotit a že by mohlo
ohrozit jejich nadvládu, že by se mohli
pokusit postavit si své vlastní rakety...
Nefilové záměrně rozdělili jazyk lidí (což
odpovídá biblickému příběhu o babylonské
věži) a začali nejspíš podporovat politiku
dle hesla „rozděluj a panuj“ – vznikaly
boje o vládu a o území, na „příkaz“ bohů
dokonce vznikaly války. Nefilové vedli lidi
k tomu, aby uctívali své bohy a naopak
odmítali jiné bohy z jiných kultovních míst
(z jiných území). Nastal věk pohanství.
Sami nefilové si vytvořili svoji vlastní
oblast, kam lidé neměli přístup a kde si
nefilové znovu vybudovali svou vesmírnou
základnu. Je otázkou, kde se jejich země
rozprostírala. Dále se můžeme ptát, kdy se
člověk setkal s nefily naposledy a co se
stane, když se s nimi opět setká.
Kniha Dvanáctá planeta je uzavřena velmi
podstatnou větou pro duchovně nebo
dokonce nábožensky založené lidi: „A
jestliže byli nefilové oněmi ‚bohy’, kteří
stvořili člověka na Zemi, ‘stvořil’ nefily na
dvanácté planetě pouhý vývoj ?“ ■
Obrázky:
www.illuminati-news.com,
www.sitchin.com,
www.lisis.files.wordpress.com
Novinky – 3/2009
Jakub Cepník
Jsou na ní patrné zlomení žeber a také
rakovinové poranění.
Novinky ve fantastice:
Předávání cen akademie SFFH se bude
konat 16. května 2009 od 15:00 do 16: 20
na pražském výstavišti.
Pokud vás zajímá, kdo všechno byl
nominován, můžete si to přečíst na
stránkách
webzinu
Sarden
(neviditelnypes.lidovky.cz/p_scifi.asp).
ZDROJ: www.neviditelnypes.cz
Českému spisovateli fantastiky Jiřímu
Walkerovi Procházkovi se podařilo prodat
svoji povídku „Když jsem ve službě,
nevraždím.“ do francouzského magazínu
Galaxies. Francie se tak stala již čtvrtou
zemí, do které se dostala česká fantastika
z poslední doby.
Dobrá zpráva pro čtenáře dobrodružství
agenta JFK – v pátek 29. 5. 2009 se
v smíchovské pobočce Městské knihovny
od 15 do 19 hodin odehraje JFK con. Více
informací se objeví na www.agent-jfk.cz.
Novinky v historii a mytologii:
Pensylvánský archeolog David Romano
tvrdí, že objevil na řecké hoře Lykaion
sídlo boha Dia. Prý tam našel například
stříbrné mince zobrazující Dia či ruku
z bronzu svírající jakýsi předmět ve tvaru
blesku.
U indické řeky Himachal Pradesh byly
nalezeny rozvaliny starého chrámu
vytesaného do pískovcové skály. Z větší
části jsou zavaleny bahnem.
V čínské provincii Henan archeologové
odkryli hrobku spadající pravděpodobné
do dynastie Zhou (1027 – 256 př. n. l.).
Nalézaly se v ní pozůstatky dvou koní a
dvou vozů, což z nálezu činí opravdový
unikát.
Při
výzkumu
pyramid
v Gize
archeologové objevili sochu sedícího
muže, která může být stará až 4500 let!
Je možné, že v oblasti Bujang Valley na
Malajsii
existovala
ve
starověku
civilizace. Svědčí o tom nedávný objev
slévárny a dvou historických stavení.
V Londýně, na místě, kde se budou
v budoucnu konat olympijské hry, bylo
objeveno několik zajímavých nálezů.
Zaprvé je to 4000 let stará sekera, dále pak
dvě helmy z první světové války a loď
z 19. století.
V Guatemalském
El
Miradoru
archeologové našli mayský obrazec, jehož
stáří odhadují na 2200 let.
Odborník na problematiku megalitů
Jaroslav Helšus oznámil, že u obce
Železná v okresu Louny byl vytažen
z pole 3 metry vysoký balvan. Možná se
jedná o menhir.
Průzkum ukázal, že nedaleko odtud se
nacházejí další kameny různých velikostí.
ZDROJ: www.kpufo.cz
Novinky v záhadách:
Na skotském hradě Tantallon nedaleko
Edinburghu se jednomu výletníkovi
podařilo vyfotit ducha.
Někteří lidé tvrdí, že by se mohlo jednat
buď o turistu nebo o nějakou loutku.
ZDROJ: www.novinky.cz
V Luxoru
bylo
nalezeno
v hrobce
pokladníka žijícího asi před 3500 lety pět
zlatých náušnic a dva zlaté prsteny, kromě
toho také komora s nástěnnými malbami.
V blátě u Bodamského jezera v Německu
nalezl jistý archeolog asi 5000 let starý
sandál, který by mohl být pro archeology
velmi významný.
V Gladysvalské jeskyni v Africe byly
objeveny dosud nejstarší vlasy člověka.
Nalézaly se v trusu hyeny, jehož stáří
archeologové odhadují na 195 až 257 tisíc
let.
V aztécké pyramidě v Mexico City byl
nalezen masový hrob přibližně padesáti
indiánů, kteří se do pyramidy nejspíš
uchýlili roku 1521, po dobytí aztéckého
hlavního města Španěly.
V Los Angeles byla odkryta
mamuta ve velmi dobrém stavu.
kostra
Zdroj archeologických novinek
obrázek): www.lovecpokladu.cz
(a
Lidé se ve středověku báli upírů a pokud
se udála nějaká tragická událost (například
morová epidemie), vina byla přisuzována
právě jim. Aby upíři nemohli škodit, byly
prováděny různé protivampírské zásahy.
Mezi ně patřilo umístění nějakého
předmětu do úst nebožtíka.
Jeden takto zneškodněný upír byl nedávno
nalezen v italských Benátkách. Jedná se o
ženu, která měla v ústech cihlu, což je
světový unikát.
ZDROJ (a obrázek): www.kpufo.cz
Britská vláda odtajnila 1200 záznamů o
pozorování UFO.
Některé jsou pozoruhodné, ale jiné
člověka donutí spíše k pousmání.
Pokud vás to zajímá, některé z nich
najdete
například
na
serveru
www.novinky.cz. ■
LabyrintCon 2009
Jakub Cepník
LabyrintCon 2009 byl další z řady malých conů pořádaných Městskou knihovnou, tentokrát ve
spolupráci s Pavlem Renčínem. Conal se v magické datum – pátek 13. 3. a byl zaměřen
především na městské mýty.
Prostředí smíchovské knihovny, ve které
se con odehrával, je velmi příjemné.
Můžete si v ní půjčit knížky, nebo si jen
sednout k nějakému stolu a nikým
nevyrušováni si číst.
Na LabyrintConu se tam sešlo přes padesát
lidí, mezi nimi i já a můj redakční kolega
(a spolužák) Honza Holan.
Prvním přednášejícím byl spisovatel a
záhadolog Otomar Dvořák, který povídal o
démonických vládcích české krajiny
(podle své nové knihy Vládci démonů),
například o Krakonošovi – Rýbrcoulovi
nebo o skřetu Radoušovi, který údajně
založil město Plzeň. Pan Dvořák došel při
svém pátrání k pozoruhodným závěrům,
jeho přednáška mě velmi zaujala a
nakonec mi bylo líto, že byla tak krátká.
Znáte Černou sanitku? Pokud ne, tak to je
chyba! Jedná se o třídílnou sbírku
novodobých pověstí, která se dočkala
dokonce rozhlasového a televizního
zpracování. Její autor se jmenuje Petr
Janeček a měl také svou přednášku na
LabyrintConu. Nejdříve pohovořil obecně
o městských mýtech a krátce i o městské
fantasy, druhou část přednášky pojal spíše
jako besedu a diskutoval s posluchači.
Dozvěděl jsem se mnoho nových
informací a přednáška se mi líbila.
Po Petru Janečkovi přišel na řadu duchovní
otec Labyrintu a Městských válek – Pavel
Renčín.
Na
jeho
stránkách
(www.pavelrencin.cz) už přibližně čtvrt
roku funguje projekt Rada měst. V něm
čtenáři vymýšlejí podoby živých měst
(města jsou totiž v trilogii Městské války
živá). Většinu přednášky strávil Renčín
právě předčítáním textů, které čtenáři
stvořili (a musím říct, že všechny byly
výborné). Také nám prozradil, že v květnu
by měl vyjít sborník jeho povídek (dvě
z nich budou dokonce zcela nové).
Přednáška Františky Vrbenské opět
pojednávala o městských mýtech. Paní
Vrbenská mluví jako kniha a každá její
přednáška je fantastickým zážitkem.
Tentokrát jsme si poslechli velké množství
zajímavých městských pověstí. Zaujalo
mě, jak paní Vrbenská vyprávěla, že se
často stejný mýtus objeví úplně v jiné době
a v jiné části světa.
Nakonec byli vylosováni tři vítězové
soutěže, která se během LabyrintConu
konala (kdo vyplnil krátkou anketu o
Městské knihovně a vhodil ji do k tomu
určené schránky, účastnil se slosování).
Celkově tedy musím říct, že LabyrintCon
byla opravdu zdařilá akce, a nezbývá mi
než doufat, že další knihovnické cony
budou stejně dobré... ■
Foto: Jakub Cepník a Jan Holan
Literatura
Červený trpaslík – Nekonečno
vítá ohleduplné řidiče
Rob Grant a Doug Naylor
Kdo by neznal Červeného trpaslíka? Jeho
větší část byla dokonce zfilmována BBC a
vysílána i Českou televizí! Pro ty, kteří
přece jen neměli zatím možnost se s tímto
fenoménem blíže seznámit, načrtnu
základní
dějovou
linii
příběhu.
Příběh
se
odehrává
v době,
kdy
lidstvo
kolonizovalo
celou sluneční
soustavu. Dave
Lister je docela
obyčejný člověk
(ale jen docela),
po
jedné
proflámované
noci se objeví
na měsíci Mimasu a co nejusilovněji se
snaží dostat se zpátky na Zemi. Proto
nastoupí do práce na těžařskou loď
Červený trpaslík. Za přechovávání
kocoura na palubě lodi dostane trest a je
uložen do stáze. Ze stáze vyjde až za tři
miliony let, zjistí, že posádka zahynula v
důsledku radiace a že jsou tři miliony
světelných let vzdáleni od Země. Na lodi je
pouze ve společnosti tvora, který se vyvinul
z jeho kočky, lodního počítače Hollyho s
IQ 6000 a s hologramem mrtvého člena
posádky Arnolda J. Rimmera. Později se k
nim přidá i Kryton, mechanoid posedlý
uklízením. Tato skupina putuje vesmírem a
zažívá bláznivá dobrodružství při snaze
dostat se zpátky na Zemi.
Kniha je plná humoru a užijí si ji i ti, kteří
neznají seriál. Fanoušci seriálu se jistě
nenechají uniknout příležitost nahlídnout
do předlohy svého oblíbeného pořadu.
Knihu můžu bez rozpaků doporučit i
odpůrcům sci-fi, protože s největší
pravděpodobností pobaví každého a určitě
si pak rádi koupíte i další díly.
Hodnocení: 90 % (výjimečné dílo)
Stručné info: Autoři: Rod Grant a Doug
Naylor, Překlad: Ladislav Šenkyřík,
Obálka: Matouš Příkryl, Nakladatelství:
Argo, Rok vydání: 2009
Jan Holan
Svět hobitů
David Day
Svět hobitů je kniha od kanadského
dřevorubce, ekologa a znalce Tolkienova
díla v jedné osobě Davida Daye.
Jak už její název napovídá, zabývá se
především národem hobitů a úžasnými
slovními hříčkami, které Tolkien ve svém
Název:
Autor:
díle ukryl.
Autor se také snaží hledat kořeny
Tolkienova díla v mytologii a folkloru.
Kniha je luxusně zpracovaná, v pevných
deskách, na dobrém papíře a je plná
úžasných ilustrací Lidii Postmy (poměr
textu a ilusrací je zhruba 1 : 1).
Najdete zde také obrovské množství
různých
obrazců ze
slov.
Pokud jste
Tolkienovi
fanoušci a
zajímáte se o
zákulisí jeho
geniálního
díla, je Svět
hobitů tou
pravou
volbou.
V opačném
případě by však bylo zcela zbytečné si tuto
knihu kupovat.
Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr)
Stručné info: Autor: David Day, Překlad:
Stanislava Pošustová, Obálka a ilustrace:
Lidia Postma, Nakladatelství: Volvox
Globator, Rok vydání: 2003
Jakub Cepník ■
www.daemon.cz,
Obrázky:
www.legie.info
Nakladatelství:
Cena:
Vyšlo:
Trilogie - Vampire files
Trilogie - Poutníkův návrat
Poutníkův návrat 3 - Muž z
hvězd
Ve stínu Saganamiho
Jestřáb & Rybářka 2 - Vítěz
bere vše
Noc nožů
Red Meat 1
Příběhy Darrena Shana 10 Jezero duší
Vrána - grafická novela
Duna
Epic
Epic
Renegát
Elrod P. N.
Douglass Sara
FANTOM Print
FANTOM Print
567,- Kč
837,- Kč
20. 2.
20. 2.
Douglass Sara
Weber David
FANTOM Print
Polaris
279,- Kč
329,- Kč
17. 2.
17. 2.
Green Simon R.
Esslemont Ian C.
Cannon Max
Polaris
Talpress
Albatros
189,- Kč
229,- Kč
99,- Kč
17. 2.
16. 2.
16. 2.
Shan Darren
O´Barr James
Herbert Frank
Kostick Conor
Kostick Conor
Kozak Magdalena
Albatros
Comics Centrum
Baronet
Albatros
16. 2.
16. 2.
16. 2.
16. 2.
16. 2.
13. 2.
Krakatit
Poselství jednorožců 3 Záchrana Lilandgarie
Smrt & potěšení
Čapek Karel
Triton
Millennium
publishing
219,- Kč
299,- Kč
329,- Kč
249,- Kč
249,- Kč
328,- Kč
279,- Kč
13. 2.
Burdová Michaela
Kudělka Albert
Fragment
Epocha
349,- Kč
119,- Kč
13. 2.
10. 2.
Tato tabulka byla vytvořena podle seznamu knih na www.fantasyplanet.cz
Odkaz dračích jezdců
Jakub Cepník
Alagaësii kdysi obývali vznešení dračí
jezdci, kteří zajišťovali klid a mír v celé
zemi. Jezdci a draci byli nesmrtelní a
vázalo je zvláštní pouto, takže spolu mohli
sdílet své myšlenky a pocity. Když se však
jezdec Galbatorix vydal na lehkovážnou
výpravu za hranice Alagaësie, jeho drak
byl zabit a Galbatorix zešílel. Získal si na
svoji stranu některé jezdce – takzvané
Křivospřežníky – a společně s nimi ve
strašlivé bitvě všechny jezdce i draky
zahubil. Pak v zemi nastolil krutovládu a
vypadalo to, že to tak zůstane na věky.
Ovšem jednoho dne najde farmářský
chlapec jménem Eragon v horách modrý
kámen a brzy zjistí, že je to dračí vejce.
Vylíhne se z něj modrý drak, kterého
Eragon pojmenuje Safira, a tak se z
chudého chlapce stane dračí jezdec.
Pak ale přijdou do Eragonova rodného
údolí podivní cizinci, kteří zabijí Gera,
Eragonova strýce a pěstouna. Eragon se
rozhodne, že Gerovu smrt pomstí a
společně s venkovským vypravěčem
Bromem se vydává záhadné cizince zabít.
Ovšem ani Brom není tím, kým se zdá být. Odkazu dračích jezdců hodně kritiků
vytýká, že není originální. To je pravda.
Mladý spisovatel
Odkaz dračích jezdců skutečně není
Christopher Paolini, autor Odkazu dračích originální a nemůže to nikdo popřít.
jezdců, který se proslavil především tím, že Používá klasické kulisy fantasy příběhů a
knihu Eragon začal psát už v patnácti dokonce i zápletka se podobá té ve
letech, se narodil v listopadu 1983 v Hvězdných válkách. To ale neznamená, že
americké Montaně.
by byl špatný, ba naopak!
Již od útlého věku hodně četl, oblíbil si Jedná se o velmi čtivé dílo. Děj se řítí
fantasy a sci-fi literaturu. Divoká příroda v přímo zběsile a vy se zatajeným dechem
okolí jeho domova v údolí Paradise Valley čekáte, co se bude dít. Najdou se zde i
na břehu řeky Yellowstone ho inspirovala různé filozofické úvahy, někdy možná
k vytvoření světa Alagaësie.
trochu naivní, ale rozhodně zajímavé a
Začal tvořit vlastní povídky a básně. V kupodivu ani příliš nebrzdí děj.
patnácti letech se pustil do psaní knihy, Samozřejmě, je tam i mnoho nedostatků,
které se protáhlo na několik dalších let.
ale žádný z nich mi nepřipadá příliš
Christopher knihu pojmenoval Eragon, a podstatný.
když byla hotová, ukázal ji svým rodičům.
Ti byli nadšeni a vydali Eragona v Ach, ten film!
rodinném nakladatelství.
Eragon se stal bestsellerem a po celém
Následující rok Christopher strávil světě sklidil obrovský úspěch. Christopher
propagací své knihy – předčítal z Eragona začal psát další díl, který se jmenuje Eldest
ve školách, knihovnách a knihkupectvích v a vyšel v roce 2005.
USA.
Tou dobou bylo také zahájeno v Maďarsku
Christophera si všiml spisovatel Carl a na Slovensku natáčení filmu Eragon a ten
Hiassen a doporučil ho svému vydavateli se koncem roku 2006 dostal do kin.
Alfredu Knopfovi. Ten na Eragona získal Bohužel, většině fanoušků se nelíbil (o
práva a v roce 2002 ho vydal.
nefanoušcích nemluvě) a nakonec se
poměrně výrazně změnili děj, čímž
naštvali fanoušky knihy. A ani herecké
výkony nebyly ve většině případů nic moc
(snad až na Jeremyho Ironse v roli Broma).
Známý herec John Malkovich ztvárnil
Galbatorixe, ale objevil se jen v několika
scénách a poměrně mě rozesmálo, když
jsem zjistil, že na natáčení strávil pouhé
dva dny.
Eragon byl zkrátka podprůměrný film...
A jak to bude s pokračováním filmu? Bude
natočen Eldest a další díly? To se zatím
neví. Vypadá to sice, že ne, ale na
fanouškovských
stránkách
www.alagaesie.net se nedávno objevila
informace, že pokud se Eldest bude
natáčet, tak natáčení začne v létě tohoto
roku.
Poslední díl
Odkaz dračích jezdců měl být původně
trilogií, ale nakonec se rozšířil na
tetralogii. Na konci minulého roku vyšel
třetí díl Brisingr (recenzi na něj, kterou
vám už dlouho slibujeme, snad najdete v
příštím čísle) a Christopher slíbil, že čtvrtý
díl bude už poslední. Ovšem stále se neví,
jak se čtvrtý díl bude jmenovat, a nemáme
málem ani nezaplatil. Byl krátký, efekty o něm ani žádné další informace. ■
Pozitivní i negativní recenze
nic moc, ale hlavní problém byl ve scénáři.
Objevily se pozitivní i negativní recenze na Scénáristé například na některých místech Obrázek: www.shurtugal.com
Paoliniho knihy.
Merlin
Jan Cepník
Tentokrát jsem si pro vás připravil recenzi dalšího televizního filmu, který se v nedávné době
objevil na pultech novinových stánků. Merlin je dvoudílný film natočený v roce 1998 v
koprodukci USA a Velké Británie.
Snímek popisuje život bájného mága
Merlina, ale také osudy dalších
legendárních postav, které jsou s jeho
životem spjaty – zejména královny Mab,
krále Artuše, či rytíře Lancelota.
Vypravěčem celého filmu je Merlin.
Podobně jako u svých ostatních recenzí
musím přiznat, že Merlinův příběh znám
pouze z tohoto filmu a nedokážu proto
posoudit, jak moc tvůrci popustili uzdu
své fantazii. Podle filmu to tedy bylo
takto: Merlin žil někdy v 6. století n.l. V
této době sílil vliv křesťanství a tradiční
pohanská náboženství, reprezentovaná
královnou Mab, naopak upadala v
zapomnění. Královna se proto rozhodla
stvořit Merlina, který měl tyto změny
zastavit a navrátit jí její moc. Královna
Mab však není Merlinovou matkou, ale
spíše otcem :-). Matkou Merlina je prostá
žena, která však neotěhotní běžným
způsobem. Merlin vyrůstá ve světě lidí.
Pozná zde křesťanství a také lásku. Když
dospěje, vezme ho Mab k sobě. Merlinovi
se dostane magického vzdělání a stane se
opravdu výjimečným čarodějem. Své
schopnosti však nevyužije tak, jak by si
královna Mab představovala. Když totiž
pozná královninu krutost, přísahá, že svou
magickou moc použije pouze právě proti
Mab. Merlin se tedy snaží královnu zničit,
ale jelikož je napůl člověkem, dopustí se
při tom poměrně mnoha chyb a vznikne
tak spletitý příběh, který i při rychlém
tempu vyprávění vydá na 182 minut. Na
scéně se objevuje již zmíněný král Artuš a
rytíř Lancellot. I ti, ač jsou vesměs
kladnými postavami, se dopouští chyb a
cesta ke zničení Mab se stále prodlužuje.
Poměrně podivné mi přijde celkové
vyznění filmu – postavy vykreslované jako
kladné se často chovají hůř než ty záporné.
Netvrdím, že kladní hrdinové nemohou
dělat chyby, ale podal bych to jinak. V
tomto ohledu jsou mi bližší klasické české
televizní pohádky. Ty podle mě navíc z
hlediska hereckých výkonů či kostýmů a
kulis nijak nezaostávají. Jediné, čím
Merlin tyto pohádky předčí, jsou hezké
scenérie a počítačové triky, i když úroveň
těchto triků není nijak vysoká.
Co se týče hodnocení zpracování filmu,
mám jisté výhrady. Některé postavy jsou
na jednu stranu zobrazovány spíše
komicky (co se týče kostýmu, hlasu i
chování), takže se film blíží spíše pohádce.
Na druhou stranu se zde objevují i některé
zbytečně kruté scény, které by pro děti
rozhodně nebyly vhodné (snímek je také Mám možnost Merlina srovnat také s
označen jako „do 15 let nepřístupný“). jiným zpracováním legendy o králi
Artušovi s názvem První rytíř (USA,
1995). Některé zápletky mi přišly
věrohodnější v jednom snímku z této
dvojice, některé zase v tom druhém.
(Recenzi filmu První rytíř můžete očekávat
v dalším čísle Camelotu.)
Předností filmu Merlin je to, že ukazuje
vzájemné propojení příběhů o Merlinovi,
králi Artušovi, meči Excaliburu a rytíři
Lancelotovi. Celkově musím říct, že jsem z
tohoto snímku příliš nadšený nebyl, ale
podíval bych se na něj radši než na většinu
pořadů nabízených televizí.
Hodnocení: 40 % (mírný podprůměr) ■
Obrázky:
www.csfd.cz
(Photos
copyringht © NBC Entertainment)
Area 51
Vladislav Záveský
A v USA zase něco zkonili a zase je to na vás, abyste to za vládní úředníky z Bílého domu
vyřešili.
Hned na začátku bych pojem Area 51
částečně představil neznalým: V roce
1947 mělo poblíž města Roswell v Novém
Mexiku havarovat UFO. Americká
armáda oblast okamžitě uzavřela a údajně
měla loď i mrtvé mimozemšťany převézt
do vojenské základny Area 51.
Ve hře je tomu podobně, jednoho
přeživšího mimozemšťana převezme
k pozorování Dr. Winston Cray. Navíc se
do celé věci vloží záhadná organizace,
která chce s pomocí mimozemské
technologie ovládnout svět.
Dr. Cray, který mezitím spolupracoval
s mimozemšťanem, to však zjistí, a aby
k základně přitáhl pozornost, způsobí
havárii, při které uniknou výsledky
experimentů s mimozemskou tkání a
způsobí tím šíření viru v celém podzemí,
ve kterém pracují stovky zaměstnanců. Zde
začínáte vy jako člen týmu Hazmat, který
má objekt zajistit.
Zpočátku si všimnete vcelku průměrné
grafiky a trochu otupělých spolubojovníků,
ale jinak se to dá slušně hrát.
V první misi se ocitnete v hangárech nad
komplexem, kde proběhne výcvik, první
střelba a manipulace s osobním počítačem,
který nejvíce připomíná pip-boy z Fallout
3. Po tomto začátku, kdy mimo jiné
zastřelíte záhadného sabotéra, který po
výbuchu barelu vypadá jako světélkující
modrý puding, se přesouváte do výtahu, ve
kterém končí první mise.
Dost mě překvapilo, že autoři hned na
začátku vytasili jak nepřátelské mutanty
(nejvíce mi připomínali mutanty z filmu Já
legenda), tak lidi přeměněné na mutanty.
Když to porovnám s hrou Dead space, kde
trvalo nejméně hodinu, než jste jenom
uviděli, jak se z mrtvého těla stane odporná
věc/zrůda, tak je to velmi znatelný rozdíl.
Dál budete procházet s týmem, ale v třetí
misi bude tým (kromě vás) vyvražděn a
dále pokračujete sami.
Mise samotné bývají většinou takové:
dostaň se z bodu A do bodu B, všechno, co
se hýbe, postřílej, zmáčkni tlačítko, vrať se
do bodu A, jdi k bodu C, zase všechno
vystřílej a nakonec zjisti, že máš dojít pro
nějaký předmět (karta, výbušnina, hlava,
dokumenty atd.) do bodu B. Občas narazíte
i na vojáky zrádné organizace, chytnete
virus (poté se můžete měnit na mutanta),
budete skenovat dokumenty (které si
můžete přečíst v menu), postřílíte dva
supermutanty a nakonec si zastřílíte i na
mimozemšťany.
Vcelku bych pochválil ony dokumenty
v menu, jejichž obsáhlost je více než
úctyhodná (bohužel je hra v angličtině).
Prostředí základny je vcelku rozmanité –
projdete kanceláře, zbrojnice, generátory,
všemožná
schodiště,
otestujete
i
mimozemské
dělo,
vejdete
do
mimozemské lodi a nejvíce ze všech se mi
líbila podzemní jeskyně, ve které byla láva.
Docela dobré mi přišly narážky na pověsti
o mimozemšťanech, například najdete
důkazy o fingovaném přistání na Měsíci
(spíše celé studio).
Dále jsou tu zbraně ála klasika, neboli
jedna velkorážní pistole, útočná puška,
brokovnice, granáty (několik typů) a dvě
mimozemské. Pak jsou tu zajímaví
nepřátelé, z nichž mi jako nejpodivnější
přišly vražedné bubliny, které si nic
nezadají
se
svými
kamarádkami
z bublifuku. Ne, že bych to tvůrcům hry
vyčítal, ale tyto bubliny mě jenom
pobavily a pak stačilo pár výstřelů
z brokovnice a byly ty tam. Celkově je
tato hra vynikající na to, že je na stáhnutí
zdarma
(například
na
stránkách
www.freehry.doupe.cz). Mohu vám ji
vřele doporučit.
Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr) ■
Obrázky: www.freehry.doupe.cz
Čas x Prostor : Hmota
Methodius Pittner
„Desátníku Braiene, jste připraven
k letu?“ zeptal se generál Auckland.
„Ano, pane!“ odpověděl s železnou
přesností desátník Braien a naskočil do
kokpitu svého nového letadla. Měl takový
divný pocit stísněnosti, ne takový, jaký
máte před prvním letem ve svém letadle,
ale takový, že tohle už jste někde viděl.
„Zahajte start,“ řekl kovovým hlasem
reproduktor, narvaný do už tak přeplněné
palubní desky. Tak jdem na to, pomyslel
si Braien. Dva roky trénování, dva roky!
Je to nějaký nový projekt na překonání
nadzvukové rychlosti, snad i víc, a do té
technologie vrazilo letectvo spoustu
peněz. Tak rychle, jdem na to. Motory
nastartovaly a letadlo vzlétlo. Braien si
oddechl. „Žádné komplikace, můžu přejít
na nadzvukovou rychlost,“ prohlásil do
mikrofonu na své helmě. Chvíle ticha a
pak reproduktor přisvědčil: „Leťte, zapište
nás do dějin, Braiene!“
Braien se nadechl a pak zmáčkl
tlačítko Start.
Když se smrt blíží, lidská mysl se
začne zoufale upínat na nějakou věc, aby
se vyhnula šoku. V tomto případě to byly
potící se ruce, když mačkaly tlačítko.
Oproti tomu, co se stalo potom, vypadala
představa smrti ještě nádherně.
Ozvala se strašná rána. Letadlo se
zastavilo, ale dál zrychlovalo. Hodinky dál
tikaly, ale běžely pozpátku. Braienovi se
udělalo špatně, ale zároveň měl dojem
radosti. Nic nechápal, tohle se stát nemělo.
Podíval se na tachoměr. Šílené! Víc než
rychlost světla!
Kdyby tam s ním byl nějaký vědec, asi
by pochopil, co se stalo. Po překonání
rychlosti světla se čas jakoby rozvázal,
přestal být těmi pevnými základy, které
všechno držely pohromadě. A když nejsou
pevné základy, spadne celý dům. Nejdřív
padla hmota a po ní i prostor.
Braien propadl hysterii. Nevěděl, co
má dělat, všechno bylo špatně.
Zběsile šátral rukama po ovládacím
panelu. Našel to! Zavřel oči a zmáčkl
tlačítko...
„Desátníku Braiene, jste připraven
k letu?“ zeptal se generál Auckland. „Ano,
pane!“ řekl s železnou přesností desátník
Braien do kokpitu.
Bylo mu to všechno nějak povědomé a
měl takový divný pocit, že už to někde
zažil. A pak zmáčkl tlačítko Start. ■
Obrázek: Jan Cepník
Přepadení
Druhá část povídky Wotanovo bratrstvo
Jakub Cepník
Venku už byla tma. Sledoval jsem
z okénka autobusu tmavé obrysy kopců,
které se vynořovaly a zase mizely v mlze.
„Typický
dušičkovský
počasí,“
zabručel Jakub. Neobtěžoval jsem se
s odpovědí.
Stále jsem se nemohl zbavit pocitu, že
je něco špatně. Kdokoliv jiný by se na
mém místě radoval z našeho objevu, ale
mě znepokojovaly některé podivné
okolnosti. Zaprvé jsem nemohl přijít na to,
jak se mohl létající talíř dostat do jeskyně,
když v ní nebyl žádný větší otvor. Že by to
byla jen iluze? přemítal jsem.
Také jsem si nedokázal vysvětlit, proč
Petr odjel. Zkoušeli jsme mu několikrát
volat, ale vždy jsme se dovolali jen do
hlasové schránky. Jakuba napadlo, že chce
Petr nahlásit náš objev dříve než my, tak
jsme
raději
zatelefonovali
na
archeologický ústav a slíbili, že tam ještě
dnes přijedeme.
Cesta rychle ubíhala. Když autobus
přijel do Prahy, bylo krátce před sedmou
hodinou večerní. Díval jsem se na tisíce
barevných světélek, které zářily na všech
stranách. Nikdy jsem neměl hlavní město
moc v lásce, ale pohled na noční Prahu byl
opravdu nádherný.
„Praha – Na Knížecí,“ ozvalo se
z reproduktoru nad mojí hlavou. Jakub
dopil kolu, dal pet láhev do batohu a zvedl
se ze sedadla. Vystoupili jsme z autobusu.
Venku bylo chladno, musel jsem si
navléknout tlustý svetr. Přešli jsme
poloprázdné autobusové nádraží a vydali
se k tramvajové zastávce.
„Ruce vzhůru,“ ozval se náhle ►
tichý hlas. Hrklo ve mně, ale snažil jsem se
zachovat si chladnou hlavu. Odložil jsem
tedy kufr na zem a zvedl ruce nad hlavu.
Jakub učinil taktéž. Ze tmy se vynořilo asi
deset postav s kuklami na hlavách a
pistolemi v rukou. „Ani se nehněte,“
rozkázala nám jedna z postav hlubokým
mužským hlasem. „Dozvěděli jsme se, že
jste objevili něco moc zajímavého a jsme
si jisti s tím, že nám to ukážete.“ „To vám
prozradil Petr, co?“ procedil Jakub mezi
zuby, „tak abyste věděli, my vám ukážeme
hovno! Radši chcípnem, než abysme
ukázali náš objev nějakejm mafiánům!“
„My nejsme žádní mafiáni, ale na tom
nesejde. Každopádně teď pojedete s náma
a ukážete nám, kde ta vaše svatyně je.“
Několik postav chytilo mě, několik Jakuba,
a vleklo nás k silnici, kde už stála jakási
černá dodávka
V tu chvíli se ozval spásný zvuk –
policejní houkačka! „Rychle!“ křikl někdo.
Teď, nebo nikdy! Problesklo mi hlavou.
Vykroutil jsem se ze sevření únosců a dal
se na útěk. Zahlédl jsem ještě, jak přijíždí
policejní auto a vyskakuje z něj několik
policistů. Pak jsem uslyšel výstřel, zatočila
se mi hlava a před očima se mi zatmělo.
ucítil tupou bolest v pravém rameni. „Co
se stalo?“ vyhrkl jsem. „Ti parchanti zdrhli
i s vaším společníkem,“ odpověděl mi
jeden policista. „Cože?“ vykříkl jsem
zděšeně, „oni unesli Jakuba?“ „Bohužel,“
přisvědčil policista, „ale třeba se ho ještě
povede zachránit. Vyslali jsme za nima
několik aut.“ „Postřelili mě?“ zeptal jsem
se. „Ano, ale není to nic vážnýho,“ uklidnil
mě policista, „teď vás jen musí odvézt na
pár dní do špitálu.“
Za chvíli přijela sanitka. Nastoupil
jsem do ní. „Tak copak se vám stalo?“
Když jsem se probral, stále jsem ještě zeptal se doktor sedící uvnitř. „Postřelili
ležel na autobusovém nádraží. Nade mnou mě,“ oznámil jsem mu. „Podíváme se na
se sklánělo několik policistů. Vstal jsem a to,“ usmál se. ■
Kamarádi z časové spirály
Adam Cepník
Jistě jste se již někdy seznámili se slivery.
Pokud ne, stačí vám vědět to, že jsou to
velice šikovné potvůrky a spolu jsou téměř
nepřekonatelní. Vtip je v tom, že každý
sliver až asi na dvě výjimky přídává všem
ostatním sliverům určitou schopnost.
Takže stačí mít čtyři vyložené Bonesplitter
slivery a všichni vaši slivři mají +12/+0.
Anebo třeba tři Might sliveři a máte pro
všechny slivry bonus +6/+6. Nevýhoda je
ale taková, že pokud hraje váš oponent za
slivry též, dostane i on pro své slivry vaše
schopnosti a naopak. Takže když má
soupeř třeba Battering slivera, všichni vaši
i soupeřovi slivři mají schopnost Trample.
Nyní vám představím ty slivery, kteří se do
balíku doopravdy hodí...
Sliveří mistři
Pokud si chcete složit sliverový balík, být
vámi zvolím tři barvy: zelená, červená a
bílá. A poté do balíku přidejte ty nejlepší
slivery a nějaká kouzla. A některé ty
„nejlepší slivery“ uvidíte zde:
1. Bonesplitter Sliver
Základem sliveřího balíku je samozřejmě
Bonesplitter sliver. Přidá všem sliverům
+2/+0 a sám má sílu 2/2. Stojí 4 many.
2. Might Sliver
Další dobrý sliver. Je to 2/2 za 5 man a
přidá všem sliverům +2/+2.
3. Gemhide Sliver
Tento sliver vám zaručí, že nebudete mít
nouzi o manu. Je to 1/1 a stojí 2 many.
4. Harmonic Sliver
Harmonic Sliver přidá všem sliverům
schopnost: jakmile ten sliver přijde do hry,
zničí artefakt nebo enhantment.
5. Sidewinder Sliver
Tato karta stojí jen jednu bílou manu a dá
všem sliverům flanking.
6. Two-Headed Sliver
Tento Sliver má tu schopnost, že sliveři
jdou bránit jen jednou bytostí najednou.
7. Spinneret Sliver
2/2 za dvě many a všem sliverům dá
schopnost bránit létající bytosti.
8. Venser’s Sliver
Tento sliver sice nemá schopnost, ale není
úplně špatný...
9. Quilled Sliver
Tento bílý sliver 1/1 za dvě many přidá
všem sliverům schopnost, že můžou dát
z tapnutí jeden damage do cílové útočící
nebo blokující bytosti.
10. Pulmonic Sliver
Všichni sliveři dostanou schopnost flying,
a jakmile nějaký sliver umírá, nejde na
hřbitov, ale na vrch knohovny.
Hodnocení
Já osobně jsem si složil sliverový balík
před několika lety a z původních 40ti karet
se asi za rok vyšvihl na pozoruhodných
130 karet. A proto vás upozorňuji: lepší
možná
bude,
když
si
koupíte
předkonstruovaný balík za 110 korun a až
na několik změn ho necháte být, abyste
nedopadli
jako
já
se
svým
„jednokarťákem“, pro který se mi nejeden
hráč v Černém rytíři smál... ■
Obrázek: www.homepage.mac.com
Představení hry: Um Krone und Kragen
Jakub Dobal
(Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením
autora)
Počet hráčů: 2-5
Doporučený věk: od 10 let
Délka hry: 45 minut
Autor: Tom Lehmann
Rok vydání: 2006
Výrobce: Amigo Spiele
Jiné názvy: O korunu a límec, To Court
the King
Ocenění: International Gamers Awards
2006 (nominace)
Obvyklá cena: cca 500 Kč
Herní systém: sbírání karet, házení
kostkou
Čeština: kromě názvů karet hra
neobsahuje text, česká pravidla jsou k
dispozici ke stažení
O korunu a límec je hra, která pěkným
způsobem využívá kostek. Základní
princip vám připomene některé tradiční
hry s kostkami, ve kterých se snažíte
naházet určité číselné sestavy. Svým
provedením,
krásnými
kartami
a
provázaností s tématem však utváří
pozoruhodnou hru. Líbit se bude každému,
kdo má rád kostky. Náhoda nemá ve hře
zas takový podíl, jak by se mohlo na první
pohled zdát. Záleží na šikovnosti hráčů, jak
se jim podaří náhodu oslabit.
Hráči přicházejí na královský dvůr, aby
požádali krále o rozhodnutí ve své
záležitosti nebo se vetřeli do jeho přízně (a
získali společenské postavení). To už je na
nich. Dostat se ke králi ale není jen tak.
Aby si vás všiml a aby vás vyslechl,
musíte získat podporu členů jeho dvora.
Čím budou na žebříčku moci výš, tím
budou vlivnější. Každý má své specifické
možnosti, jak vám může pomoci, pokud ho
přesvědčíte. K přesvědčování v této hře
slouží právě kostky. Král vyhoví žádosti
jen toho hráče, jenž bude v posledním kole
nejpřesvědčivější. Vítězem bude hráč,
který nahází v závěrečném kole hry co
nejvíce stejných kostek, při rovnosti počtu
kostek rozhoduje jejich hodnota. Osm
jedniček je tedy více než sedm šestek.
Na začátku máte k dispozici pouze tři
kostky, v průběhu hry vám však přibývají,
a tak zvyšujete svou šanci na výhru. Pokud
na kostkách ve svém tahu naházíte
požadovanou sestavu, můžete si vzít kartu
jedné osoby. Každý člen dvora, kterého
jste získali na svou stranu, vám jednou ve
vašem tahu pomůže. Někdo vám přidá Hra je výborně zpracovaná. Obsahuje
kostku navíc, jiný umožní změnit výsledek luxusní karty. Jsou silné a mají nádherné
ilustrace
dokreslující
atmosféru
aktuálního hodu.
královského dvora. Pod obrázkem je na
Kupec vám například umožní hodit znovu každé kartě pomocí ikon a obrázků
libovolným počtem právě hozených popsána jednak "cena" za její získání,
kostek. Filosof zas dokáže od jedné kostky jednak "přízeň" osoby. Krabička je
odečíst libovolné číslo a jiné kostce ho poměrně malá, je o něco větší, než má
přičíst. Z hodu 5-3-1 uděláte 3-3-3, což Citadela, takže se hodí i na cesty.
vám umožní získat přízeň strážného, který
vyžaduje tři stejné kostky. Čaroděj pak O korunu a límec je kostková hra, takže
otočí jednu kostku na libovolné číslo. jistě očekáváte vysoký podíl náhody. Ano i
Tímto způsobem "upravujete" své hody, ne. Svou chytrou hrou podíl náhody
abyste získali potřebnou číselnou sestavu.
omezujete. Snažíte se získat ty osoby a v
takové kombinaci, abyste své hody
Každý člen dvora může pomáhat jen ovlivnili a upravili podle svých představ.
omezenému počtu hráčů, čím výše je Ale můžete se spolehnout na štěstí, že vám
právě
ta
správná
čísla.
postaven, tím menšímu počtu hráčů padnou
pomůže. Vyjádřeno je to počtem karet ve Nezapomeňte ale, že k získání krále vám
hře (mění se podle toho, kolik lidí hraje). stačí hodit sedm stejných čísel.
Rozhoduje tedy i "rychlost" vaší
přesvědčivosti, protože na každého se Pravidla jsou krátká a jednoduchá.
nedostane.
Zpočátku vám může dělat trochu potíž
orientace v jednotlivých kartách osob.
Tím se dostáváme k tomu, jakým Pomůže vám jejich přehled (mějte ho po
způsobem probíhá tah hráče. Všemi svými ruce). Během první hry se ale s nimi dobře
kostkami najednou hodíte. Tyto kostky seznámíte. Výborně si zahrajete ve třech
jsou aktivní, z nich musíte alespoň jednu hráčích. Jedna partie může trvat okolo půl
odložit. Se zbývajícími kostkami můžete hodiny. Velmi dobře si ale hru užijete ve
házet znovu, a to hody opakovat, dokud dvou hráčích i ve větším počtu.
máte nějaké kostky. Osobnosti mohou
ovlivňovat jen aktivní kostky. Pak už si jen Hru O korunu a límec doporučuji všem
vezmete jednu kartu. Pokud se vám hod milovníkům kostek. Dají se s nimi dělat
nevydařil, můžete si vzít alespoň šaška. kouzla. ■
Vraždící přízrak z lomů Amerika
Stanislav Cepník st.
Malá Amerika a Velká Amerika. Dva
z nejznámějších,
nejtajuplnějších
a
nejpřitažlivějších
opuštěných
lomů
Českého krasu. Romantické, tajuplné,
opředené mnoha historkami, při nichž
často naskakuje husí kůže. Tím jsou
lákavější. Rádi se bojíme, pokud jsme
sami v bezpečí.
„Návštěva“ lomů a pobyt v nich mohou
být i životu nebezpečné, pokud nejsme
fyzicky zdatní a vybavení základními
horolezeckými dovednostmi. Tady je
šílenstvím riskovat, přeceňovat své síly.
Lomy mají své zvláštní kouzlo. Většina
návštěvníků je nadšena, mnozí se tam
stále vracejí.
Nejznámější postavou zdejšího labyrintu
místy už definitivně zavalených chodeb je
bezesporu Hagen, německý voják z druhé
světové války, který prý tu nalezl úkryt,
dlouho tu žil a podle pověstí pořád žije –
aspoň jako přízrak. Hagen má údajně,
podle až hororových příběhů, na svědomí
řadu obětí a záhadných zmizení.
Dno Malé Ameriky je zaplaveno jezírkem.
Kdo se přes něj přepraví, dostane se pod
strmé Andělské schody. Po nich vystoupá
do hlavního překopu západního těžebního
okruhu. Z toho vede odbočka k Hagenově
studánce. Nad ní visí kolejnice, vedle ní
železná tyč s očkem. Kdo do kolejnice
udeří, může definitvně skončit.
Jeden příběh z knihy O. Dvořáka: Dva
trampové šli do Hagenovy štoly ke
studánce pro vodu. Jeden z nich neodolal a
uhodil do zavěšené kolejnice. Po chvíli se
z nitra chodeb ozvaly kroky. Když se
blížily, jeden z trampů v hrůze utekl.
Druhý zůstal v domnění, že je chtějí však
vystrašit jejich kamarádi. Ti ale byli dole u
ohně. Všichni se okamžitě vydali do štoly
ke studánce, ale tam nikdo nebyl, jen
v blátě u studánky našli německý bajonet
z druhé světové války s jménem Hagen
vyrytým švabachem na čepeli. Voda ve
studánce byla zbarvena krví. Zmizelého
kamaráda už nikdy nikdo nespatřil.
Podobně skončila trampka Hanka, která se
svými kamarády chtěla přenocovat v ústí
opuštěné štoly. Před spaním si „odskočila“
do jedné poboční chodby končící vodou.
Když se nevracela, vydal se ji jeden
z kamarádů hledat. Po hmatu kráčel do
podzemí. Po nějaké době před sebou
zahlédl světýlko. Oddechl si. Byla to však
jen Hančina baterka. Sebral ji a šel dál.
Cesta končila u vody. Vlezl do ní a
pokračoval, dokud vystačil. Volal Hanku,
ale nikdo se mu neozval. Jen
z dálky jako by slyšel
zašplouchání vody. Hanka ale
neuměla plavat. Celý zoufalý
se
musel
vrátit.
Jeho
kamarádka zmizela beze stopy
navždy. Ve strži Jižní kříž je
pod
malou
kamennou
mohylou pohřbena její kytara.
dokonce do jiné dimenze, zaklepáme-li
třikrát na skálu označenou křížkem.
Skupina starých pravověrných trampů však
říká, že Hagen je duch lomů, který se
zrodil v roce 1970, aby ochraňoval trampy
a děsil „masňáky“.
Přesto ale panuje v opuštěných lomech a
jejich
chodbách
atmosféra
těžko
pochopitelných jevů, jako jsou akustické a
optické klamy, vyvolané delším pobytem
v podzemí, takzvaná „jeskynní nemoc“,
jak ji nazývají zkušení speleologové. Je to
pocit zvláštního omámení, opouštění těla,
světelných záblesků, zvuků různé podoby a
intenzity. Čím déle člověk v těchto
prostorách setrvá, tím má intenzivnější
pocit blízkosti něčeho živého.
Je tu ještě hodně neobjeveného, zejména
prostory se závaly, a těch je tu dost, proto i
hodně dohadů, které lákají k dalšímu
zkoumání v těchto místech. Protože je tu
velké riziko zranění, ale i smrti hledačů
tajemství, objevily se péčí správy lomů
Mořina a ochránců přírody v roce 2002 u
ústí štol mříže. ■
Setkáváme se i s domněnkou,
že slepou chodbou vedoucí od Obrázky:
Hagenovy
studánky
na www.jetix.cz
severozápad je možno projít
Knihy:
•
•
•
www.metroweb.cz,
Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J. Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman (kapitola Podzemní chrám
Radegasta od Ivana Mackerleho)
České záhady, Levné knihy / XYZ 2008, autor: O. Dvořák
Atlantida – báje, nebo skutečnost?
Existuje o ní už asi 30 000 knih. Byla-li,
kde vlastně byla? Ani na tom se její
„hledači“ neshodnou, neshodnou se ani na
tom, proč zanikla.
Jenom výčet míst a důvodů zániku by
vydal na mnoho stránek (píše se o ní od
starověku do současnosti). Všimněme si
aspoň některých z teorií.
Jezuita Athanasius Kircher (17. století)
pokládal Azorské ostrovy za vrcholky
zaniklého kontinentu a nakreslil poměrně
přesnou mapu Atlantidy.
Podle teorie z roku z roku 1998 působením
tekutého zemského magmatu odplavala ze
svého původního místa a stala se
světadílem Antarktidou. To svědčí o
pozoruhodné fantazii.
Atlantida zničena jaderným výbuchem.
Důkazem mají být naleziště uranové rudy
v okolí Gabunu, kde je obsah uranu menší,
musel prý být tudíž už někdy
„spotřebován“.
Vraťme se na chvíli do starověku. Papyrus
z hrobky faraona Ramesse III. (1200 –
1168 př. n. l.) datuje zánik Atlantidy do
roku 11500 př. n. l. Podle něj ležela
Atlantida na poloostrově poblíž ústí tří řek.
V nedalekých lomech se těžily červené,
černé a bílé kvádry, z nichž byl vybudován
královský palác. To vedlo archeologa
Jürgena Spanutha k domněnce, že zbytkem
Atlantidy by mohl být ostrůvek
Helgholand – leží asi 70 kilometrů od ústí
Labe, Temže a Vesery a jeho skály
odpovídají uvedeným barvám. I tato teorie
(stejně jako téměř všechny ostatní) má své
odpůrce.
Podle staré fríské kroniky (Oera Linda
Boek, 11. století) bylo celé léto slunce za
mraky, hory chrlily oheň a plameny,
některé se propadly do země, na jiných
vyrůstaly nové. Rozbouřené vlny všechno
smetly, Aldland zmizela. V zemi Finda i
v Germánii hořela země, lesy shořely a
řeky změnily svůj tok. – Tato kronika je
sice poutavá, ale vědci je většinou
považována za podvrh.
Proslulý americký „spící prorok“ Edgar
Cayce (1877 – 1945) soustředěním mysli
zjistil, že Atlantidu obývali inteligentní
obyvatelé.
Ti
postupně
vyvinuli
nejdokonalejší techniku, která je nakonec
Podle okultistů byla Atlantida zemí mágů, zahubila. Ti, kteří přežili, se usadili
kteří dokázali astrálně cestovat a údajně v Egyptě a založili tam egyptskou
podnikali i omezené výpravy v čase. civilizaci.
Protože chtěli ovládnout svět, rozpoutali
tak mocné síly, že byla nakonec zničena Psychotronik Aleš Rumler uvádí, že
sama Atlantida. Tomu už kněží nedokázali potomci Atlantiďanů žijí dnes v souhvězdí
zabránit, přestože o tom věděli už několik Labutě (jemu se prý podařilo navázat s
let dopředu. Proto aspoň založili na nimi telepaticky spojení). Cestovali
sousedních kontinentech, tj. v Egyptě a vesmírem, v druhohorách pro poruchu lodi
přistáli nouzově na Zemi. Později museli
v Americe, kolonie.
Bermudský trojúhelník, v němž dodnes kvůli vesmírné katastrofě změnit své
záhadně mizí lodi i letadla, je prý působiště (pozn. – trochu nejasné). Rumler
pozůstatkem
oněch
velmi
silných prý se také dověděl, že ve všech městech
ve Střední Americe jsou v hloubce 200 –
magických sil.
300 metrů zakopány dokumenty o
Polští badatelé Eva a Janusz Wilczewski, starodávné civilizaci.
kteří umisťují Atlantidu do oblasti střední Deník Metro z 23. 2. 2009 uvádí, že vědci
Sahary, vytvořili teorii, podle níž byla nedaleko Kanárských ostrovů odhalili pod
Web:
•
Knihy:
•
•
mořskou hladinou pravidelnou síť drah,
která by mohla být Atlantidou. Odborníci
na tuto tematiku myslí, že zmíněné dráhy
objevené díky poslední verzi programu
Google Earth představují ulice vytvořené
člověkem. Tato rozlehlá síť (zatím blíže
nezmapovaná)
se
údajně
nachází
v místech, kam Atlantidu umístil Platón.
Gogole ale nakonec prohlásil, že jde o
pouhý artefakt vytvořený sonarem při
sběru dat na mořském dně.
Vzpomínky a dávný ráj, kterým Atlantida
měla být, jsou prý zašifrovány v legendách
o zahradě Eden, zahradách Hesperidek aj.
(I. Donelly)
Kdo z nás může být potomkem
Atlantiďanů (pokud skutečně byli)?
Ten, kdo má druhý prst na noze delší než
palec (podle řeckého ideálu krásy prý
převzatého z Atlantidy), dále ten, kdo má
(podle našeho kalendáře) v datu narození
nějakou nulu (to uvádějí okultisté),
popřípadě i ti, kdo mají krevní skupinu B
(těch je nejvíc ve střední Asii, severní Indii
a v Egyptě, obyvatelé těchto míst mají
některé společné kulturní zvyklosti i
povahové vlastnosti, jaké měli podle
Platóna i Atlantiďané).
Platónův obraz Atlantidy je velice
důkladný, propracovaný, zajímavý i
přitažlivý. Je běžně dostupný, ale
zpochybňuje ho už Platónův žák
Aristoteles. ■
Obrázek: www.fc48.deviantart.com
www.magazin.cz
Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J. Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman
Zakázaná archeologie, Dialog 2008, autoři: K. Dona, R. Habeck
Exmoorská šelma
Jiří Šika
(Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora)
Na jaře roku 1983 zadávil neznámý dravec mnoho jehňat. Stalo se tak na farmě Erika Leye v
South Moltonu v Exmooru.
V téže době místní obyvatelé vypovídali,
že v kraji viděli velkou kočku podobnou
černému levhartovi. Šelmu se pak snažili
ulovit námořníci, ale bezúspěšně. Zvířeti
se samozřejmě připisovaly škody na
farmě.
Avšak přírodovědci, kteří měli možnost
vidět zakousnutá jehňata, soudili, že se
jedná spíš o napadení psem než kočkou, a
o toulavých psech potloukajících se
bažinami bylo dobře známo, že útočí na
ovce a další hospodářská zvířata.
Exmoorskou záhadu ještě znásobilo
zjištění, že i kdyby tajemný levhart neměl
zabitá zvířata na svědomí, nebyl jediný. V
okolí Exmooru lidé spatřili další kočku
podobnou panterovi, stejně tak i v
Dartmooru, o něco jižněji svědkové
zahlédli žlutohnědá zvířata podobná
pumám a rysům, s krátkým ocasem a
ušima se štětičkami dlouhé srsti.
V lednu 1986 se podařilo pořídit odlitky
stop nalezených v Muddifordu, kousek na
západ od Exmooru, které nepochybně
patřily velké
kočkovité
šelmě
pravděpodobně rysovi, jak bylo možné
vyvodit z průměrně 75 milimetrových
kruhových šlépějí.
Jak je uvedeno v knize Mystery Cats of the
World, zprávy o kočkovitých šelmách,
náležejících k široké paletě druhů, které v
Británii nežijí, se objevovaly po mnoha
desetiletí ve všech částech království.
Zřejmě uprchly ze zajetí, nejspíš ze
soukromých sbírek, nebo majitelům, kteří
doma chovali exotická zvířata. Je také
možné, že je jejich chovatelé pustili na
svobodu úmyslně, protože se už nechtěli
nebo nemohli o ně starat.
Roku 1988 obyvatelé Ludlowu ve
Shropsiru hlásili, že viděli velkou kočku
podobnou rysovi, jak se potuluje po polích
a obchází krajinou, ale nikdo jim příliš
nevěřil, jejich svědectví se podceňovala
jako špatná identifikace psů, domácích
koček nebo lišek. Ale 3. února 1989
objevil Norman Evans blízko své farmy v
Richard´s Castle v Ludlowu mrtvé tělo
neobvyklého živočicha, kterého zřejmě
přejelo auto. Ukázalo se, že jde o Felis
chaus, kočku žijící v asijských džunglích,
poměrně velký druh příbuzný rysovi, se
špičatýma ušima, žlutohnědou srstí a
pruhovanýma nohama. Nevyskytuje se ani
v Británii, ani v kontinentální Evropě. V
Ludlowu se potloukala velmi dlouho.
Její
vycpané
tělo
je
výtečným
taxidermickým důkazem a podává
nezvratné svědectví, že na britském
venkově skutečně žijí exotické druhy
divokých koček.
K dalším ověřeným případům patří pumy
ve Skotsku (chycena živá, říjen 1980),
levhartí mládě v Manchesteru (chyceno
živé, srpen 1975), mládě černého levharta
v Kentu (chyceno živé, leden 1975),
žíhaný levhart také v Kentu (zastřelen v
březnu 1976), lvice v Lancashiru (nalezena
mrtvá v jezeře, květen 1980), pět samic
asijského levharta (na ostrově Wight, v
Cheshiru, Dartmooru a dvě ve Skotsku) a
konečně ještě jedna šelma z džungle
(přejetá autem v Hayling Islandu v
Hampshiru, červenec 1988).
Exmoorskou šelmu (nebo šelmy) však
nikdo nepolapil – případů, kdy zde někdo
zpozoroval levharta, pumu či rysa, přibývá,
ale zvířata zatím unikla všem pokusům je
chytit nebo zabít.
Velké kočky podobné panterům byly
mnohde pozorované ve volné přírodě na
evropské pevnině, v Severní Americe a
Austrálii. Například v lednu 1990 několik
očitých svědků s překvapením sledovalo
černého pantera nedaleko Říma, dokonce
ho natočil televizní štáb, ale když se
policie pokusila zvíře chytit, uteklo.
Pokud jde o velké kočky v Británii, celá
jejich historie je jako římský panter uniká... uniká... a uniká!
Obrázek:
www.tajemstvi.mysteria.cz,
www.tv.nova.cz
Na rozhraní – Část první
Tomáš Lučenský
Je smrt naší konečnou stanicí, nebo je to
přechod do skutečného života, jehož
kvalitu si určujeme svým pozemským
životem?
Existují reinkarnace?
To jsou dvě zásadní otázky – a to, jak si je
zodpovíme, určuje naše jednání na tomto
světě. Někteří lidé tvrdí, že věda
posmrtnou existenci člověka nepřipouští,
protože ji nelze exaktně dokázat. Je tu však
velké množství vědců, jmenujme za
všechny alespoň Alberta Einsteina, kteří
byli a jsou hluboce věřící. A netýká se to
jen vědců.
Není pravda, že víra je strach před
konečností existence. Jsem-li ateista, mohu
(ale nemusím) žít – s prominutím – jako
prase, to jest jednat bezohledně jen
k svému prospěchu. Tím, že zavřu
definitivně oči, je všechno vyřešeno.
Jsem-li ale věřící, vím, že přechod z tohoto
světa do jiného, vyššího, je tvrdým
účtováním. To je zcela správné a
spravedlivé. Za všechno dobré i špatné
z pozemského života nesu odpovědnost.
Toto vědomí ovlivňuje mou pozemskou
cestu i posmrtnou existenci.
Já sám jsem katolík, ale myslím si, že to
není to nejpodstatnější. Rozhodující je
směřování k našemu Stvořiteli, pro
křesťany zejména prostřednictvím Ježíše
Krista, který za nás obětoval sám sebe.
Nemám stoprocentně jasno v otázce
reinkarnací. Vcelku jim věřím, ale na
rozdíl od části indického učení si
nemyslím, že všechno jednou skončí
„zhasnutím plamene“ (hodně nepřesně a
zjednodušeně řečeno).
Podle mého názoru mají jednotlivé životy
vést
k našemu
postupnému
sebezdokonalování a přibližování se ke
Stvořiteli. Snad je to jakýsi očistec.
Nevěřím v náhodu (už dávno ne).
Tolik stručně na úvod.
●●●
Seznámím vás s několika událostmi, které
jsme v naší rodině zažili většinou
v souvislosti s odchodem někoho z nás
z tohoto světa. Nic není vymyšleno, spíš
ubírám a krátím. Něco jsem si zapsal
bezprostředně po zážitku (svém nebo
svých nejbližších), něco až po delší době
(tam mohu být v detailech nepřesný).
Čerpám i ze vzpomínek své matky, jen
poslední příběh je z vyprávění našeho
známého. Protože několik „účastníků“
dosud žije, a doufám, že ještě dlouho bude
žít, používám pseudonymu.
●●●
Žili jsme s babičkou a dědou v rodinném
domku (každá rodina měla svůj samostaný
byt, řadu let jsme však hospodařili
společně).
Děda byl muzikant tělem i duší. Hrál na
trumpetu a lesní roh, a když hrál někdy na
taneční zábavě, vracel se domů většinou až
dlouho po půlnoci. Babička byla hluboce
věřící, říkala, že bez Boží vůle nikomu ani
vlas z hlavy nespadne.
Jednou v noci, děda hrál někde na plese,
nás celá vyděšená vzbudila: „Zažila jsem
něco hrozného. Vylezlo to z kouta u okna.
Nesmím říct, co to bylo, to bych umřela.
Ale sama už doma nikdy spát nebudu.“ Šel
jsem si tedy lehnout k ní do pokoje. Spal
jsem tam pak pokaždé, když děda nebyl
doma. Babička byla klidná, když nebyla
v pokoji sama, ničeho se nebála.
Jednou k večeru jsem se vracel ze sousední
vsi. Cesta vede kolem hřbitova. Je za vsí,
za ním začíná les. Už bylo velké šero, po
obloze se honily mraky, foukal silný vítr a
poprchávalo. Protože to bylo na Dušičky,
plápolaly na hrobech svíce, plamínky se
točily ze strany na stranu a v lese to pěkně
hučelo. Byla ve mně malá dušička.
Pospíchal jsem, co mi nohy stačily, a i
když bylo zima a sychravo, řádně jsem se
zapotil. Hřbitova jsem se jako kluk
vždycky trochu bál. Když jsme tam
později pochovali babičku, strach zcela
zmizel. „To vám babička oplácí, co jste
pro ni dělal,“ řekla mi léčitelka. „Teď
chrání ona vás.“
Babička odešla z tohoto světa první. Bylo
nám nepopsatelně smutno, všichni jsme ji
měli rádi. Po pohřbu jsme se sešli v jejím
bytě a vzpomínali jsme. „Kdyby nás tak
maminka viděla všechny pohromadě,“
povzdechl si děda.
Bylo k večeru, v místnosti se téměř
setmělo. Někdo otočil vypínačem. Žárovka
se rozsvítila, ale světlo bylo slabé, chvělo
se a záhy zhaslo. Pak ještě asi dvakrát
bliklo – a konec. Žárovka? Někoho
napadlo jít se podívat k hodinám
(elektroměru). Byly vypnuté. Vzpomněli
jsme si, že dopoledne před pohřbem tu byl
elektrikář a něco opravoval. Zřejmě je
zapomněl zapnout. Po otočení hlavním
vypínačem bylo všechno v pořádku, v nás
však zůstal zvláštní, trochu tísnivý pocit.
Maminka byla silně věřící, pravidelně
chodila do kostela a k přijímání. Přála si,
aby jí babička dala po smrti nějaké
znamení, aby se nějak ozvala.
Bylo to v létě, ve výroční den babiččiny
smrti. Maminka seděla v kuchyni a něco
šila. Malá sestřička si hrála v koutě.
Najednou se od stropu ozvala strašná rána,
bochník chleba, co ležel na stole, sletěl ►
na zem, jako když ho někdo vztekle shodí,
a kolébal se na všechny strany. Dveře
kredence se s vrzavým skřípotem otevřely.
Maminka popadla sestřičku a vyběhla na
dvůr. Myslela, že se děje něco s domem.
Na dvoře si něco vyprávěli děda se
sousedem. Nikdo z nich nic neslyšel.
Nebýt bochníku chleba na podlaze a
otevřených dvířek kredence, nebyla by
tomu, co se stalo, snad věřila ani maminka
– potom už ale babičku o znamení
nežádala.
Náš tatínek byl pohodový člověk. Bral
život tak, jak šel, rád pomáhal jiným lidem
a měl radost, když byla pomoc účinná.
V osmašedesáti letech ležel po těžkém
záchvatu mozkové mrtvice v nemocnici.
Lékaři říkali, že už sice nebude chodit, ale
že se jeho stav nadějně zlepšuje. Mluvit
ovšem nemohl.
Za několik dní se sestře v noci zdálo, že k
tátově posteli přišli dědeček s babičkou,
jeho zesnulí rodiče. Drželi se za ruce,
tvářili se vážně, ale vlídně a dívali se na
svého syna. Zřejmě si pro něj přišli.
Potom nastal nečekaný zvrat. Otcův stav se
rychle zhoršil a on zemřel. Bylo to v půl
třetí ráno (podle telegramu z nemocnice).
V tu dobu se v ložnici rodičů zastavily
hodiny.
Maminka se s jeho smrtí nikdy nesmířila
(přežila ho o čtrnáct let). Pořád ho
vyzývala, aby jí dal nějaké znamení.
Jednou při úklidu v ordinaci ve zdravotním
středisku v plzeňské Škodovce si říkala:
„Jestlipak mě táta vidí.“ V tom začaly
všechny skleněné nádobky, které byly ve
vitrínách, zvonit. Zvláštně, jakoby dutě, ale
nevzbuzovalo to strach. Okna byla
zavřená, nikde nebyl průvan, středisko už
bylo liduprázdné.
Táta si rád dělával legraci. Často
napodoboval kočičí prskání, to byla jeho
specialita, tím obvykle lidi polekal.
Jednou, opět při úklidu ve Škodovce, si
maminka zase pomyslela, zda je možné,
aby ji otec viděl. Jen vzala koš s papíry do
ruky, ozvalo se z něj kočičí prskání.
Maminka se tentokrát vyděsila, upustila
koš a řekla nahlas: „Tak tatínku, tohle ne.“
Od té doby se už nic podobného nestalo.
Teď budu citovat z maminčiných
vzpomínek (které napsala den nebo dva
před svou smrtí):
Nemohla jsem se smířit s tím, že už našeho
tátu nikdy neuvidím a hlavně že z něj je
jenom pár kostí pod zemí. A protože v
náboženstvích se mluví o nesmrtelnosti, tak
jsem mermomocí usilovala a prosila tátu,
aby mi dal najevo, že někde je, a prosila,
aby se zjevil. Nevyhověl mi hned, ale já
jsem umíněná. Když si něco usmyslím, tak
nedám pokoj, a tak
jsem trvala na svém.
Když jsem už ani
nedoufala, tak se mi
zdálo, že jsem šla přes
ňákej neznámej pokoj,
ale bylo to tam všechno
čistý a příjemný, a když
už jsem skoro přešla,
najednou tam byl táta,
šel proti mě, usmíval se
a řek: „Pojď sem, má
milá, ty jsi chtěla,
abych“ a chtěl mi
obejmout a já jsem v té
chvíli věděla, že je
mrtvej, uhnula jsem,
bála jsem se a řekla
jsem jenom, že jsem
ráda a že děkuju a
odešla jsem. Potom
jsem se vzbudila a dala
jsem chvíli pokoj.
Po čase mi to nestačilo
a vymejšlela jsem si
znova. Jednou v sobotu
dopoledne jsem seděla
v kuchyni, koukala na
Grubrojc zahradu a
najednou jsem viděla
hráz u velkýho rybníka
a všechno, jak to u toho
velkýho rybníka dřív
vypadalo
(v současnosti byl už
několik let zavezený – pozn. autora), ale to
všechno jsem viděla nad Grubrojc stromy.
A najednou šel táta rozzlobený v
pracovních čili starých šatech, mlátil
rukou do všeho, co bylo při cestě, a mračil
se a něco křičel. Já jsem se od toho radši
odpoutala, podívala jsem se jinam a řekla
si, že mi dal najevo, že bych už ho mohla
nechat na pokoji, že udělal všechno, co
jsem chtěla a tím to skončilo. Ani už bych
vlastně neměla co chtít.
Teď se mi o něm zdá málokdy, když ale
přece, je to předzvěsť, že u nás budu mít
malér. Jednou se mi zase o něm zdálo a já,
když bylo po osmé hodině večer, jsem si
řekla vítězoslavně, že to jednou nevyšlo,
ale začalo to za chvíli a stálo to za to.
Jinak se mi přihodily divné věci. Najednou
se mi objevilo pět set mezi prádlem, což
bylo milé a záhadné. Kdyby se ztratily,
bylo by to normální. Ale že by mi je tam
dal někdo z rodiny, je příjemná záhada. To
nestačilo a byly tam další tři stovky a
nakonec už jenom jedna, a to bylo k
naštvání, protože větší radost by byla z
těch pěti. Kdo není spokojený s málem,
nedostane nic, a tak hlavně v dnešní době
by se hodilo třeba pět tisíc a už by stačil i
jeden tisíc. Už ale ani nedoufám.
O svých prvních zážitcích z dětství
maminka píše:
Měla jsem hezké bílé šaty s krajkami, a
když jsem je měla prvně, uvědomila jsem
si, že jsou úplně jiné, než jsem nosívala,
kdy a kde je mi dodnes záhadou, ale
tenkrát jsem věděla, že jsem v jiném světě,
než jsem byla dřív, vím, že jsem i předtím
byla ženská, a dodnes si vzpomínám, jak
jsem byla nespokojená s prostředím, které
bylo nyní okolo mě, ale předtím jsem
nebyla nikde, snad jsem tenkrát ještě ani
neběhala.
V těch šatech jsem fotografovaná, ale ten
pocit jsem měla jenom tenkrát, když jsem je
měla na sobě prvně.
Kromě toho maminka uváděla, že vždy
když viděla nějaký film ze starého Ruska
nebo když slyšela starou ruskou píseň,
měla pocit, že je jí to prostředí důvěrně
známé, že tam kdysi určitě žila. Byla
pravděpodobně bohatá statkářka, ale na
svou čeleď že nebyla příliš hodná a teď že
si odpykává vinu. ■
Fotografie: autorův rodinný archiv
Doba husitská – Část první
Anna C.
Obměňme si poněkud verše ze známé
písně Jiřího Suchého a řekněme si: „Vždyť
trocha ,historie‘ nikoho nezabije!“ Není
přece možné, abychom se vzhledem
k husitskému příjmení našeho šéfredaktora
a jeho rodinných spolupracovníků nedotkli
husitského období. Možná, že i v něm, i
když ho tak notoricky známe z hodin
dějepisu, najdeme nějakou záhadu.
Jak to tedy bylo s těmi cepníky? Patřili
k pěchotě husitské armády. Máme to
ostatně uvedeno i v slavném husitském
chorálu Ktož jsú Boží bojovníci, který
uvádí hlavní zásady Žižkova vojenského
řádu. Čtvrtá sloka zní:
Protož střelci, kopiníci,
řádu rytířského,
sudličníci a cepníci
lidu rozličného,
pomnětež všichni
na Pána štědrého.
Příjimení Cepník se vyskytuje na Plzeňsku,
které bylo zpočátku hnízdem rebelů a
útočištěm husitů, později však baštou
katolíků.
Jsme v Evropě na přelomu 14. a 15. století.
Češi jsou označováni za kacíře, což v té
době znamenalo názory odporující
katolické církvi a jejímu učení. Ale Husův
přítel Jeroným Pražský ještě roku 1409
prohlašoval, že žádný Čech nikdy nebyl
kacířem.
Proti kacířské nepravosti byli ustanovováni
inkvizitoři a začal pracovat inkviziční
soud. Inkvici šlo o to, aby nebylo zničeno
tradiční uspořádání církve a společnosti.
Proto usilovala o vyhlazení všech projevů
kacířstí.
jsou stále více zatěžováni povinnostmi,
v církvi se rozmáhají neřesti. Toto všechno
vyvolává kritiku, zejména ze strany
chudých kněží. Z jejich řad pocházejí
nejsmělejší vůdci a kazatelé. Vzniká
reformní hnutí.
I ve společnosti se prohlubují rozpory –
zejména mezi vyšší a nižší šlechtou, mezi
měšťany a šlechtou a mezi šlechtou a
panovníkem. Nižší šlechta stále hůře
odolává hospodářskému tlaku vysokých
církevních a panských držav, zadlužuje se
a
dochází
k zanikání
drobných
zemanských dvorců. Zemané odcházejí do
služeb svých mocných sousedů, nechávají
se najímat do rytířských armád nebo do
služeb králi, případně se dávají na
zbojnictví, stávají se lapky. Typickým
příkladem je osud Jana Žižky.
Husinci nepochybují ani velké kapacity,
ale který Husinec to byl? S velkou
pravděpodobností ten u Prachatic v jižních
Čechách, ale objevují se i názory, že šlo o
Husinec u Prahy. Definitivní řešení tedy
není. I rodný domek, který se ukazuje
v jihočeském Husinci, je věcí tradice.
Přesnější životopisné údaje máme až
z roku 1402. Je známo, že studoval, vyvíjel
kazatelskou činnost v kapli Betlémské,
dosáhl akademických hodností, byl
vysvěcen na kněze. Jeho názory zrály
uprostřed sílících svárů, rozporů mezi
teorií a praxí v církvi.
Hus začíná kritizovat rozpor mezi
vznešenými
teoriemi
o
ctnostném
křesťanském životě a každodenním
nemorálním jednáním. Zůstal však
zbožným člověkem. Neútočil na základy
církve, ale chtěl ji napravit. Na prvním
místě u něho bylo hledání pravdy a za to
zaplatil nejvyšší daň. Z dějepisu si všichni
vzpomínáme na jeho cestu do Kostnice i
na jeho mučednickou smrt v plamenech
kostnické hranice 6. července 1415.
Upálením zmizel fyzicky, ale ne duchovně
– naopak se po jeho smrti rozhořelo
revoluční hnutí, které výrazně ovlivnilo
život v Čechách na dalších 15 let. ■
Prvním reformátorem u nás byl Mistr Jan
Hus. V Čechách se vytvořil jeho kult – viz.
díla Mikoláše Alše, Aloise Jiráska, sochaře
Středověký člověk byl úzce spjat Karla Lidického aj.
s náboženstvím. V té době však narůstá
těžká, osudová krize – společenské, Co se týče jeho života, jsme u záhady číslo
politické
i
náboženské
rozpory. 1:
Duchovenstvo se stále více odchyluje od Hus žil přibližně 45 let, ale o jeho dětství
počátečních zásad chudoby a čistoty. víme jen velmi málo. Datum jeho narození
Katolická církev v té době vlastní jednu je přibližné, zřejmě se jedná o rok 1371
třetinu až polovinu půdy. Kupčení (matriky tenkrát ještě neexistovaly) a ani Obrázek: www.prachatice.cz
s církevními hodnostmi a odpustky místo jeho narození není přesně známé. O
vyvolává všeobecné rozhořčení. Poddaní
V čem spočívaly příčiny husitství?
Knihy:
•
•
Toulky českou minulostí – 2. díl, Práce 1991, autor: P. Hora
Záhady českých dějin, Reader‘s Digest Výběr 2005, autoři: kolektiv autorů
0
Posmrtný život Egypťanů
Pro poznání této oblasti máme k dispozici množství odborné literatury čerpající z
archeologických vykopávek a pohřebních textů.
Egypťané věřili ve znovuzrození a byli
přesvědčeni o tom, že tělo musí zůstat pro
posmrtný život neporušené. Z pohřebních
textů víme, že zesnulí stoupali na onen
svět, který byl na nebesích, v říši slunce,
několika způsoby. Mohli letět na zádech
sokola, husy nebo jiného ptáka, mohli být
unášeni spolu s dýmem hořícího kadidla,
mohli stoupat po žebříku tvořeném
nataženýma rukama bohů, mohli cestovat
na rákosovém člunu nebo v bárce
poháněné plachtami, vesly nebo vlečené.
Cesta nebyla snadná. Měla mnoho
nebezpečných
nástrah
a
překážek.
V pohřebních textexh byly potřebné
informace, pokyny i zaříkadla a recitace
zajišťující správný přechod do nového
světa.
Představy o posmrtném životě kopírovaly
pozemský život z údolí Nilu, kde byl stálý
nadbytek všeho, ale výjevy na zdech
nekrálovských hrobek často ukazují
majitele hrobky i jeho ženu, jak pracují na
polích. To určitě nikdo z nich nečekal,
jinak by byli učinili opatření chránící je
před namáhavou prací.
Egyptský ráj se nazýval Pole Hetep; bylo
spojeno se západním obzorem a Egypťané
v něm viděli místo přepychu. S východním
obzorem bylo spojeno Pole Iaru, sídlo
očišťování a „znovuzrození“ slunce za
úsvitu.
V textech se dále objevují jména Duat
(souvisící s východním obzorem) a Imhep
(se západním). Lze je označit jako ,onen
svět‘, často jsou chápána jako ,podsvětí‘
nebo ,říše mrtvých‘. Ale to může zavádět,
protože mrtví do této říše stoupali.
Aker byl zosobněním posmrtného světa.
Byl to bůh země zobrazovaný (mimo jiné
podoby) jako dva lvi sedící zády k sobě.
Jeden měl hlavu otočenou na východ,
druhý na západ a oba střežili vchod do říše
mrtvých a východ z ní.
Setkáváme se i s principem ,spodní
oblohy‘ (Nenet) a podsvětí. Tam žili
démoni vzhůru nohama. Ústa měli tam,
kde měla být řiť, proto jedli svoje vlastní
výkaly. Toho se ale člověk mohl s pomocí
zaklínadel vyvarovat.
Smrtí a přechodem do posmrtného života
se jednotlivci přiblížili bohům. Egypťané
věřili, že mrtví mají nadpřirozené síly a
díky jim mohou zasahovat do života
živých. Mohou jim prospívat, ale i škodit.
Někdy byli bezprizorní mrtví obviňování
z vyvolávání různých těžkostí včetně
nemocí.
před Usirem, hlavním bohem mrtvých, a
před tribunálem čtyřiceti dvou bohů.
Mrtvý
musí
vyjmenovat
každého
z božských soudců a přísahat, že neprovedl
žádný z dlouhého seznamu hříchů – od
zvýšení hlasu až po krádež (tzv. negativní
vyznání). Pokud je shledán nevinným,
může pokračovat na onen svět.
Ve staroegyptských pohřebních textech se
vyskytují slova Ka, Ba, Ach (nemáme pro
ně jednoznačný výklad, proto je lepší
nepokoušet se o překlad).
K těmto zkouškám patří už uvedený rituál
vážení srdce zemřelého na obrovských
vahách. Na jedné misce vah spočívá
princip pravdy a spravedlnosti (maat),
představovaný perem, symbolem bohyně
pravdy, pořádku a spravedlnosti Maat.
Když miska se srdcem pod tíhou špatných
skutků klesne, pohltí ho strašná nestvůra,
která je u váhy připravena. Neznamená to
vstup do místa utrpení (jakéhosi pekla), ale
existence takového člověka končí. To byla
pro Egypťany děsivá představa.
Těm však, kteří si mohli do hrobky uložit
125. kapitolu z Knihy mrtvých, bylo téměř
zaručeno, že se úspěšně dostanou do
posmrtného života. Úspěšný přechod měli
zajištěný také zobrazením srdce na
miskách vah v rovnováze s perem Maat.
Celý obřad byl především symbolický.
Ka začíná existovat při narození. Je těsně
spjato s fyzickým tělem považovaným za
nádobu pro ,ka‘ po smrti. To vysvětluje
víru v přežití těla a vede k opatření
pro jeho zabezpečení. ,Ka‘ se často
překládá jako ,duch‘ nebo ,tvůrčí životní
síla‘,
která
umožňuje
pokračování
generací. Věřilo se, že potřebuje jídlo a
pití, proto mu byly dlouho po smrti
přinášeny oběti.
Ba je metafyzický prvek. Díky jemu je
lidská existence jedinečná. Zahrnuje v sobě
asi morální podstatu motivace a jednání
každého člověka. Je mnohem mobilnější
než ,ka‘ a umožňuje přemisťování Starověcí Egypťané považovali srdce za
zemřelého v posmrtném životě.
centrum myšlení, pravdy a emocí. Proto ho
spojovali s intelektem a osobností člověka,
Ach může být považováno za výsledek viděli v něm nejdůležitější orgán v těle.
opětovného spojení ,ba‘ a ,ka‘ při smrti. Bylo nezbytné pro znovuzrození do
Někdy je uváděno jako ,proměněný duch‘. posmrtného života, nebylo z těla, na rozdíl
Lidé, kterým se nepodařilo dosáhnout od jiných vnitřností, nikdy vyňato a
tohoto spojení, byli odsouzeni k věčné balzamováno odděleně.
smrti.
Po ,vážení‘ bylo srdce vráceno svému
majiteli a již nikdy nebylo z jeho těla
K lidské existenci v životě i po smrti patří odstraněno. To zaručovaly příslušné
ještě jméno a stín každého. Je životně kapitoly z Knihy mrtvých.
důležité zajistit, že tyto dva prvky nebudou
zapomenuty a budou po smrti chráněny. Egypťané věřili v magickou moc spisů a
Jen tak mohou mrtví přežít do posmrtného obrazů v pohřebních textech.
života.
(Zpracováno a prokráceno zejména z knihy
Před získáním posmrtného života budou Egypt.) ■
všichni zemřelí souzeni. Tento ceremoniál
se nazývá ,vážení srdce‘. Obřad probíhá
Literatura:
• Egypt, Rebo 2004, autor: Lucia Gahlin, překlad: K.Cingrošová a M. Jílková
• Magazín Živá Historie leden – únor 2009, autoři: kolektiv autorů (článek „Tajuplná země faraonů“ na straně 8)
Slovanští bohové – Část první
Jan Holan
Perun
Nejsilnějším
bohem
Slovanů
je
jednoznačně Perun. Je bohem války, který
zajišťuje nepřátelům smrt a Slovanům
ochranu v boji.
Avšak ne vždy byl bohem války, tím se
stal až v době expanze v 10. století. V
dobách míru je označován za boha deště a
bouře a společně s Velesem a Dažbogem
je označován za dárce úrody. Jméno Perun
vzniklo nejspíše ze slov per (bíti) a
přípony -un (zesilující přípona). V jiných
zemích je hodně podobných bohů – řecký
Zeus, severský Thor, keltský Taranis a
mnoho dalších.
Perunovi je zasvěcen dub – nejsilnější ze
stromů – a jeho posvátným zvířetem je
statný býk. Nejznámější dub zasvěcený
Perunovi se nachází na ostrově Chortice
na Dněpru. Do něj bojovníci stříleli z luku
a také u něj obětovávali chléb a maso.
Známá je také jeho ohnivá sekera, která je
při letu po obloze považována za blesk (je
zde také jistá podobnost s Mjollnirem,
Thorovým kladivem). Zasvěcen je mu
také den a to čtvrtek, který je v polabštině
nazýván perudan (v tento den se večer
nesmělo příst).
Perun se stal díky své síle v 10. století i
patronem
právního
řádu
Slovanů.
Ze
zpráv historika
Prokopia z 6.
století se dá
usuzovat, že v
této době byl ctěn
jako
nejvyšší
bůh, na konci
pohanské doby
byl
však
nahrazen
bohy
místními.
Bohužel,
na
začátku
šíření
křesťanství
se
jeho
funkce
přenesla na sv.
Eliáše
a
na
Peruna
se
postupně
zapomínalo.
--Veles (někdy nazýván také Volos)
Veles byl uctíván skoro všemi Slovany. Bývá
označován jako “skotij bog“ - bůh skotu. Je
bohem úrody a ochráncem stád. Spolu s
Perunem je také ručitelem smluv,
zejména mezi prostým lidem. Podle
některých je Veles také bohem
podsvětí,
a
to
hlavně
kvůli
staročeskému rčení „jdi za moře k
Velesu“.
Význam kultu Velesova se může
srovnávat s kultem uctívačů Peruna. I
když Perun a Veles tvoří známou
dvojici, mezi slovanskými bohy jsou
naprosto protikladní a odlišní.
Veles je spojován s magií a provinilce
prý trestal “zežloutnutím“.
Náleží mezi bohy, jimž v Kyjevě roku
980 kníže Vladimír postavil modly.
Zmiňují se o něm legendy v souvislosti
se sv. Vladimírem (který modly
postavil) a sv. Abrahamem Rostovským
(který modly zbořil). V českých
pramenech je asi naposledy uváděn v
15. až 16. století jako neurčitý démon. ■
Obrázky:
www.slovanstvo.wz.cz,
www.bialygrom.com
Web:
•
•
•
www.slovanstvo.wz.cz
www.slovane.ic.cz
www.wikipedia.cz
Historické a mytologické prameny
Jakub Cepník
Minule jsme si v rubrice Okno do Středozemě pověděli o původu slova hobit a o tom, jakým
způsobem tvořil J. R. R. Tolkien charaktery postav ve svých knihách. Dnes na toto téma
navážeme a budeme se věnovat historickým a mytologickým kořenům, ze kterých Tolkien čerpal
při vymýšlení nárůdku hobitů.
Severské ságy
Zřejmě nejdůležitějším pramenem byla
Edda, sbírka islandských epických písní, a
další severské ságy. Tolkien z nich přejal
mnoho jmen a i některé motivy a
zápletky.
Například v první části Eddy, která se
jmenuje Voluspá nebo také Vědmina
píseň, je dlouhý seznam skřítků a jsou
v něm Durin, Dvalin, Dain, Bifur, Böfur,
Bömbur, Nóri, Tráin, Torin, Trór, Fíli,
Kíli, Fundin, Glói, Dori, Nori a dokonce i
Gandálf.
Všechna tato jména použil Tolkien ve
svém díle. Ovšem je toho daleko, daleko
víc.
Tak třeba některé motivy použité
v Tolkienově díle pocházejí z eposu Píseň
o Nibelunzích (kupříkladu prsten, který
dává svému nositeli obrovskou sílu, ale
zároveň sebou nese prokletí).
Dalším zajímavým příkladem je původ
jména Ëarendil. To je v Tolkienově díle
půlelf, který se dostane do Amanu a
vyprosí tam od Valar pomoc pro elfy a lidi.
Nakonec se z něj stane hvězda Jitřenka.
Lin Carter v knize Zákulisí Pána prstenů
popisuje původ tohoto jména v severské
mytologii: Teutoni (germánský kmen)
říkali Jitřence Earendel nebo Orvandel.
V Eddě vystupuje Orvandel v příběhu o
jedné Thorově cestě do Jötunheimu.
Hobiti mají, čehož si zřejmě všimne i méně
pozorný čtenář, hodně společných rysů
s anglickými venkovany, pro které je
typické například popíjení čaje a
pokuřování z dýmky.
objevil, upravil a domyslel už existující
příběhy a mytologii, což je ale ještě
zajímavější, než kdyby byl celý svět Pána
prstenů pouze jeho smyšlenkou.
Skuteční hobiti?
Na závěr tohoto článku bych rád zmínil, že
před několika lety se podařilo archeologům
objevit v Austrálii kostry pralidí o vzrůstu
asi jeden metr, kteří byli nazváni Homo
floresiensis. Někdo sice tvrdí, že to byli
pouze postižení jedinci, ale vše nasvědčuje
tomu, že se jedná o zcela nový druh
(doporučuji si o něm přečíst něco na
internetu, stačí do Googlu zadat pojem
„Homo floresiensis“).
Kdo se více zajímá o Tolkienovo dílo, po Nebyli náhodou tito lidé, kteří zemi
Folklor a trocha historie
nějaké době zjistí, že Středozem je vlastně obývali zřejmě ještě před 12 tisíci lety,
Kromě severských mýtů byl pro Tolkiena
naprosto geniální svět promyšlený do hobiti? ■
významným pramenem i anglický folklor a
posledního detailu, ale Tolkien ho, když to
historie.
trochu zjednoduším, nevymyslel, ale spíše Obrázek: www.davidwenzel.com
A když jsem už zmínil tu historii, mohu
také uvést například toto: Území, na
kterém žijí hobiti, se jmenuje Shire (v
českém překladu Kraj). Shire bylo ale také
označení pro jednotlivé kraje v Anglii a
zachovalo se tam dodnes (např. Wiltshire
Chtěl bych však zdůraznit, že těchto
atd.)
několik příkladů, které jsem zde uvedl, je
Existuje i výrazná podobnost hobitů s
pouze zlomek toho, co Tolkien převzal ze
keltskými mužíčky a slovanskými Ludky.
severské mytologie.
Web:
•
•
www.21stoleti.cz
www.wikipedia.cz
Knihy:
• Zákulisí Pána prstenů, Argo 2002, autor: L. Carter
• Svět hobitů, Volvox Globator 2003, autor: D. Day
Martin Peška
Markéta Prošková
Jednadvacetiletý student žurnalistiky Martin Peška se svými kamarády pracuje na realizaci
nového internetového portálu Topzine.cz, který bude mimo jiné obsahovat magazínovou část.
V té podle Martina nesmí chybět rubrika o fantastice.
Proč ses rozhodl do magazínové části
svého projektu Topzine.cz zasadit
rubriku zabývající se fantastikou?
Nemá cenu si vymýšlet – jsem fanouškem
fantastiky. Navíc, lidé si neuvědomují, že
fantastika je provází dneska téměř všude,
možná ji až moc vnímají jako přirozenou
věc. Například mnoho on-line i jiných her
vychází z fantastických světů, ať už
vytvořených podle knižní, filmové nebo
jiné předlohy. Některé jsou vytvořeny čistě
na základě představ autorů dané hry, a z té
naopak vznikají nejrůznější příběhy.
Čím se tedy bude zabývat Fanzine.cz,
rubrika Topzine.cz věnovaná fantastice?
Především to budou již zmíněné on-line
hry, ale také informace o zajímavých
setkáních příznivců různých zákoutí
fantastiky. Uvidíme také, kolik lidí bude
mít zájem podílet se na obsahu Fanzine.cz.
Rozhodně už nyní chystáme speciál
k letošnímu Festivalu fantazie, protože
jeho program by určitě zaujal hodně lidí,
ale na stránkách samotného festivalu se
dozví jen obecné věci. Pak je hrozně těžké,
aby se mezi fandy fantastiky dostal
nováček.
Proč si myslíš, že Festival fantazie nemá
nováčkům co nabídnout?
Já si nemyslím, že by Festival fantazie
neměl co nabídnout. Naopak, v tom
několikadenním programu si vybere
opravdu snad každý. Ale jde o to, že
nováček nemusí mít odvahu zapojit se do
zaběhnutých kolejí, mezi „uzavřené“
skupinky. Na Fanzine.cz chceme přiblížit
konkrétní
akce
v rámci
festivalu
v Chotěboři, aby se náš čtenář nebál
zvednout od počítače, sbalit si batoh a
vyrazit na akci, kde se bez problémů do
nějaké skupinky zařadí.
povídka
ke
hře
Divoké
kmeny
(www.divokekmeny.
cz). To je jedna
z těch her, které se na
český
internet
dostaly ze zahraničí.
Zaujala spoustu lidí,
ale nemá svůj příběh.
Což mi přijde škoda.
V příběhu
podle
tebe mají české a
slovenské
on-line
hry, které hraje
méně lidí, výhodu?
Určitě. Ale problém
je v tom, že se jejich
tvůrci snaží dělat
změny, aby uspokojili hráče, kteří ve hře
působí několik let. Mnohdy se vystřídá
několik administrátorů a příběh zmizí,
nebo už na hru „nepasuje.“ Jako příklad si
nemůžu odpustit Red Dragon. Svět
Červeného draka před lety uchvátil
neuvěřitelné množství lidí. Ten, kdo si tou
dobou pořizoval internet, tu hru znal.
Červený drak měl výborný příběh, který
mě do hry zatáhl. Vůbec jsem nečetl
pravidla hry a nějaké návody. To mě
nezajímalo. Fascinoval mě ten svět
vylíčený příběhem čaroděje, hobitů a
dalších. Nové zahraniční hry zaujmou
většinou hodně lidí, ale ne dlouhodobě,
protože nenabízejí příběh.
Uvažoval jsi o nějaké literární soutěži?
Účastnil jsi se už nějaké?
Uvažoval a uvažuji každý rok. Ale není
čas. Koordinovat tak velký projekt, jako
má být Topzine.cz, není legrace.
V minulosti jsem se přihlásil jen do
soutěže O stříbřitělesklý halmochron, kde
jsem ale se svou povídkou Hodná kočka
A co až skončí Festival fantazie? Budete moc neuspěl.
mít o čem psát?
Já doufám, že ano. Co jde připravit Co si myslíš, že bylo příčinou
předem, to připravujeme. Například můžu neúspěchu?
prozradit, že v září vyjde na pokračování
Hodná kočka vycházela z Nočního klubu,
dvoudílného románu Jiřího Kulhánka. Za
prvé bylo hrozně těžké pracovat s již
vytvořenými hrdiny, k nim dát ty své
vlastní a se všemi pohybovat v prostředí,
které vymyslel někdo jiný. Bylo to moc
velké sousto na první povídku. Ale
chystám se ji oprášit a možná vyjde na
pokračování také na Fanzine.cz. Umístění
se v soutěžích pro mě není zásadní. Jsem
rád, když můžu zavěsit svou povídku na
internet, kde si ji někdo přečte a napíše pod
ni svůj názor. Pochvala potěší a kritika
upozorní na chyby, kterých se do
budoucna snažím vyvarovat.
Kdy má tedy tvůj projekt Topzine.cz
začít fungovat?
Já bych chtěl upřesnit, že projekt není jen
můj, ale celého týmu, který na něm
pracuje, to jest programátor, grafička,
členové redakce a další přispívající.
Zkušební verze, která bude obsahovat jen
magazínovou část, by měla začít fungovat
1. března. Betaverze, která už bude
zahrnovat i první funkce komunitní části,
začne možná už před koncem školního
roku a oficiální začátek je naplánován
stylově na 9. 9. 2009. ■
Camelot – Duben 2009 vychází 3. 4. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –
www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!

Stáhnout ve formátu PDF

Transkript

Podobné dokumenty

zeměplocha - předmluva