docpdf verze část první
download 
Stížnost Transkript
pdf verze část první
ročník 2014, číslo první téma čísla extra ecclesiam nulla sallus (?) obsažník Kolik je nebí? (pokus o úvodník) Malá antologie náboženského podvodu Mýtus (?) traktátu O třech podvodnících Heretici, schizmatici, heterodoxní živlové, rozvratníci … Hieornymus Bosch – heterodoxní mystik s geniální imaginací nebo upjatý holandský měšťák? Anthony de Mello, SJ – pozoruhodný jezuita 20. století Bohuslav Reynek – génius prostého života Setkávadlo … znovu na scéně Nezávislý občasník pro čtivé duše, číslo první, vyšlo v listopadu 2014 Redakční adresa: [email protected] 3 4 9 16 26 29 30 Kolik je nebí? (pokus o úvodník) Císař Fridrich II. z rodu Hohenštaufů byl znám svými heterodoxními názory a postoji, za něž si postupně vysloužil nevraživost papeže, klatbu, exkomunikaci a sesazení z trůnu. Na to, že se jeho životní pouť odehrávala ve 13. století, si totiž dovolil opravdu hodně. Ostatně, jeho osobnosti se budeme podrobněji věnovat v hlavní části tohoto čísla, neboť k tématu „není spásy mimo církev (?)“ má opravdu hodně co říci. Jednou z jeho zálib byly rozhovory s učenci, přičemž – jak asi tušíte – se nikterak nebál klást jim dotazy až „nebezpečně“ zvídavé. Jeden z nich mě neobyčejně zaujal: „kolik je nebí?“ Tento Fridrichův „hlavolam“ pro učence měl samozřejmě zcela konkrétní, až materializovaný význam. Ovšem pokud ho vymaníme z kontextu, snadno se z něj stane doslova provokující filosofická hádanka, otevírající obrovský meditativní obzor. V něm si můžeme doslova sáhnout na otázku po smyslu lidské existence, která nám však stejně vyklouzne z ruky. Kolik je nebí … Nekonečně, chtělo by se říci. Ale je to pravda? Není? Kdo to ví. A co je vlastně nebe? Chceme ho chápat v astronomickém smyslu … nebo duchovním? Ale lze v duchovním smyslu vůbec o nebi mluvit? A pokud ano, jak si ho máme představit? V tomto čísle se chceme věnovat polemice, zda člověk může bez nutnosti akceptovat církev (a v širším smyslu náboženství jako takové) dosáhnout něčeho, co na startu pracovně nazveme „spásou“. Jako člověk, který dvacet let dlel v církvi, mám bohaté zkušenosti s tím, co znamená být součástí takového společenství. Díky tom, že jsem se zdaleka neuzavíral do svého „domovského“ sboru, nýbrž jsem čile šmejdil, kde se dalo (napříč různými církvemi), mám myslím celkem použitelný obrázek. Na jeho základě jsem dospěl k přesvědčení, že každé náboženství (a tím i každá církev) je z principu špatná – nebo lépe řečeno špatně. A nemá smysl se zabývat otázkou, jestli některé náboženství je méně špatné, než jiné. Anebo jestli Svědkové Jehovovi jsou horší nebo lepší církví, než třeba Českobratrská církev evangelická. Takové poměřování je směšné. Důvodem, proč je dle mého názoru každé náboženství špatně, je skutečnost, že náboženství vytváří hranice, kterými se vymezuje - vůči ostatním náboženstvím, vůči ateismu, vůči heterodoxním, teistickým, deistickým, gnostickým nebo kdovíjakým myšlenkovým a duchovním proudům apod. Jinými slovy, staví nezávislému hledání a uvažování do cesty hranice – kam až se smí myslet a hledat, a kam už ne. A to je to, co je špatně. Protože kde člověk bere jistotu, že správně odhalil, co může považovat za „in“ a co už musí odmítnout jako „out“? Podle mého nejhlubšího přesvědčení je jakákoli hranice, stavící se do cesty svobodnému rozumu, útokem na nejzákladnější právo člověka – na právo svobodně myslet. V církvi se člověk dobrovolně části své svobody vzdává … dobře, ale jak velké části? Je to jen nezbytný „kousek“ nebo už tím odkládá klíč ke své nezávislosti? V Bibli se píše „poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“. Já říkám: „vstoupíte do církve, a ta vám tu svobodu ukradne.“ Pokud se s podobnými myšlenkami svěřím svým přátelům z církve, zpravidla se na mě oboří: „kdo a jak tě zbavuje svobody?“. Jistě, existuje spousta způsobů, jak být v církvi, a přitom se cítit svobodně. Pro mě jsou však nepřijatelné. Sice už dávno nejsem mladý a opustilo mě nadšení pro až revolučně laděnou radikálnost, ovšem ani po letech se nic nemění na mém postoji k otázce náboženství versus svoboda. Na tomto místě si dovolím krátký citát z knihy Martina Hemelíka o jednom z nejúžasnějších filosofických hlasatelů lidské svobody, Baruchu Spinozovi: „… to, oč se Spinozovi jedná v prvé řadě, co mu především tane na mysli a vystupuje se vší naléhavostí, je lidská cesta ke svobodě, štěstí a blaženosti. Je to totiž to jediné, co stojí za námahu a úsilí.“ Takže sečteno podtrženo: náboženství a s tím logicky i církve jsou dle mého přesvědčení principiálně špatně. Lidem církevním a obecně náboženským to jistě zní nepěkně. A co teprve, až se na dalších stránkách dočtou, že náboženství je podle (nejen) mého názoru podvod … Kolik je nebí? Co je vlastně spása? A co je lidská svoboda? Pojďme se nad tím zamyslet … Zvu vás 3 Malá antologie náboženského podvodu Potřebuje člověk církev (a potažmo tedy náboženství jako takové) ke své spáse? A co je to vlastně spása? Kdy a jak se v lidském rozumu objevila myšlenka na život mimo dimenze fyzické existence – a s ní idea záchrany před nebytím? A kdy a jak se objevila davová manipulace, jež praví, že tuto záchranu si člověk musí něčím „zasloužit“? (Ať už čímkoli …) Právě poslední otázka je klíčová. Protože dotyčná manipulace je nezbytným předpokladem pro výstavbu a fungování náboženství – čili církve. Dvě velká monoteistická náboženství (judaismus a křesťanství) se zakládají na podvodu jejich zakladatelů. To tvrdí kritici již od starověku. Od počátku 4. stol. se křesťanství vydalo na cestu k získání náboženského monopolu v Evropě – a následně získalo dominanci ve většině civilizovaného světa. V kulturních oblastech, jež ovládlo, se stalo tak mocnou veličinou, že hravě rozmáčklo každého, kdo by chtěl podrývat jeho postavení. A přesto - od vrcholného středověku, tedy od konce epochy scholastického křesťanství, vzrušoval Evropu fenomén traktátu o třech podvodnících, který téma geneze náboženství pojednal způsobem pro církev absolutně nepřijatelným. Budeme se mu věnovat v následujícím článku, plynule a logicky navazujícím na tuto stať. (Jen podotýkám, že věnovat se budeme pouze křesťanství a judaismu; třetímu velkému monoteistickému náboženství – islámu - a jeho zakladateli Mohamedovi se v této stati nevěnuji záměrně, nejde o opomenutí). Jak to tedy bylo se vznikem judaismu a křesťanství? Ve druhém případě je zakladatel (nebo spíše duchovní zdroj) v podstatě jasný – Ježíš Kristus. V případě „staré“ židovské víry je to složitější. Podle Starého zákona byl prvním, kdo „poslouchal“ hospodina, patriarcha Abrahám. Ovšem v jeho případě šlo o osobní, skrývaný postoj – Abrahám tedy žádný náboženský systém nezaložil. Za tvůrce „víry v pravého boha“, kterou přijal židovský lid, je tradičně považován Mojžíš. Takže Ježíš a Mojžíš. Jak to s nimi bylo? Byl Mojžíš skutečně jako děcko vyloven z Nilu a jako dospělý se setkával s bohem (např. v podobě hořícího keře), vyvedl izraelský lid z Egypta (i suchou nohou přes moře), přijal desky s desaterem atd. – nebo to byl podvodník, kněz z Heliopole, zasvěcený do egyptské magie, který oklamal naivní Izraelity? Byl Ježíš Kristus božím synem, zrozeným z neposkvrněné panny, spasitelem lidstva, který po ukřižování vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa – nebo to byl syn římského vojáka jménem Panter a betlémské prostitutky Miriam, jehož tělo ukradli z hrobu jeho následovníci, aby ho mohli ukrýt, a namluvit naivnímu davu, že Ježíš byl vzkříšen? Pojďme se tedy na tuto problematiku podívat pozorněji. Odhoďme všechny předsudky a vypravme se na fascinující plavbu do neznáma … Kde se vzalo, tu se vzalo … náboženství Jak vlastně došlo k tomu, že lidi napadlo stvořit náboženství? Vezměme tuto nesmírně širokou otázku brutální zkratkou, „vyříznutou“ čistě pro potřeby tohoto článku. E. B. Tylor (a po něm řada dalších badatelů) se domnívá, že vývojovým předstupněm náboženství byl animismus (primitivní víra v existenci duchovních bytostí a nesmrtelné, samostatné duše). Z něj se pak postupně, ruku v ruce se zrodem civilizace, vyvinulo náboženství. Zpočátku byly jeho principy pochopitelně hodně podobné principům animismu – jednalo se o velmi pestrý svět duchů (nebo chcete-li bohů a bohyň), ne nepodobný tomu, co známe např. z helénského či románského světa. Nebo ze světa egyptského. Náboženství tedy bylo původně vysloveně polyteistické. Za první krůček k monoteismu bývá často považován atonismus, ale také judaismus. Níže se pokusím naznačit, že mezi oběma těmito náboženstvími je zjevná spojitost, aniž by však bylo jasno, které z nich je starší. Zrození monoteismu se stalo epochálním zlomem ve vývoji lidstva - otevřelo totiž cestu ke zrodu náboženského podvodu většího formátu, posléze dokonce formátu globálního. Víra v jednoho boha má totiž pro šikovné manipulátory úžasnou vlastnost: poskytuje mnohem lepší možnost svést hloupý a nevzdělaný dav, než nabízí roztomilý svět bohů, bůžků, nymf, duchů, skřítků a kdovíčeho dalšího. Pokud dostane vykutálený a dostatečně charismatický podvodník příležitost, nemusí být pro něj zas tak složité přesvědčit pověrčivé spoluobčany o svém „božství“. Nevěříte? Údajní průkopníci podvodu Ovšem průkopníci náboženského podvodu si dokázali poradit i v prostředí ryze polyteistickém. Jejich kejkle však nepřežily je samé – tedy pokud opravdu existovali, což není jisté. Ale pojďme do detailu, zmíním se o dvou z nich, kteří byli legendami náležitě „proslaveni“. Za průkopníka náboženského původu bývá poněkud mylně považován legendární římský král Numa Pompilius, údajný nástupce zakladatele Říma Romula. Podle tradice žil v letech 750 – 672 př. n. l. 4 Nejstarší zprávy o něm pocházejí z 3. stol. př. n. l. a vydatnější až z poměrně pozdních pramenů klasické doby, tj. 1. a 2. stol. n. l. Autoři těchto informací (Livius, Plútarchos) sice nepochybně čerpali ze starších zdrojů, jejich zprávy však mají legendární povahu. Podvod Numy Pompilia spočíval v tom, že předstíral „schůzky“ s bohyní Egerií a podle jejích pokynů údajně prováděl posvátné úkony. Uvádí se, že Mojžíš od něj „opisoval“. Jinými slovy, že se od něj naučil umění náboženského podvodu – tato myšlenka se nabízí, neboť Mojžíš předstíral schůzky s bohem obdobně, jako Numa Pompilius předstíral dostaveníčka s Egerií. Ovšem chronologicky je to nesmysl. I kdyby Numa Pompilius skutečně žil, pro což neexistují žádné nezvratné důkazy, byl by to naopak on, kdo se mohl učit od Mojžíše – neb Mojžíš žil mnohem dříve (tedy pokud opravdu žil, pro což rovněž neexistují důkazy). Většina badatelů totiž Mojžíše klade kamsi do 13. stol. př. n. l. – tedy minimálně o půl tisíciletí dříve, než měl žít Numa Pompilius. Ale pojďme dál. Za průkopníka náboženského podvodu v helénském světě je považován Zalmoxis. Ani on, stejně jako Numa Pompilius a Mojžíš (a ostatně i Ježíš), není bezpečně doloženou historickou osobou. Dočítáme se o něm u Herodota, což je zdroj nechvalně proslulý svou nespolehlivostí (podobně jako evangelia). Zalmoxis byl údajně thrácký otrok, sloužil prý u Pýthagora, kde pochytil ledacos o filosofii a náboženství. Dal si dvě a dvě dohromady a po propuštění na svobodu a návratu do domoviny obalamutil své thrácké krajany. Štědře přijímal zemské předáky, kterým tvrdil, že ani on, ani nikdo z jeho hostů nezemře. Prý se odeberou na místo, kde budou navždy žít ve štěstí a slastech. Nechal si vyhloubit podzemní místnost, a v ní na tři roky zmizel, zatímco ho jeho učedníci oplakávali jako mrtvého. Poté se vrátil („vstal z mrtvých“) a tím přesvědčil Thráky o pravdivosti svého učení. Pro naše další vyprávění je Zalmoxis zajímavý zejména prvkem předstíraného zmrtvýchvstání ve spojení s magickou číslovkou 3 (Zalmoxis z mrtvých vstal po třech letech, Ježíš po třech dnech) a též ideou posmrtného života v blaženosti. Ježíš měl zřejmě dobré povědomí o helénském světě, mohl Zalmoxův příběh znát a nechat se jím inspirovat. Zalmoxis se totiž prezentoval jako bůh nápadně podobným způsobem, jako Ježíš (ten svým posluchačům rovněž sliboval, že nezemřou, nýbrž budou žít navěky). Tolik velmi stručně o dvou zajímavých čtverácích z temného starověku. Následně se budeme věnovat dvěma „velkým podvodníkům“, zakladatelům dvou velkých monoteistických náboženství: Mojžíšovi a Ježíšovi. Pro další text předpokládejme, že skutečně žili, a že jejich role v genezi judaismu a křesťanství odpovídá tradici těchto náboženství. Mojžíš: plaváček nebo zvrhlý kněz? Legendárním zakladatelem judaismu, nejstaršího významného (a dosud živého) monoteistického náboženství, je Mojžíš. Co o něm víme ze Starého zákona? Hebrejská verze jeho jména zní Moše, což se vykládá jako „z moře vytažený“. Podle biblického vyprávění žil cca 120 let (tedy docela dlouho a už to působí divným dojmem). Narodil se židovským rodičům v Egyptě, kde tehdy sídlil celý národ. Kvůli nařízení faraona zabít všechny malé židovské chlapce jej rodiče vložili do třtinové ošatky a pustili po vodě Nilu (kouzelná pohádka o plaváčkovi, která se v různých obměnách vine dějinami jako červená niť). Novorozence z řeky vylovila faraonova dcera a přijala jej za svého. Jako kojná byla pro něj vybrána jeho skutečná matka (aniž by se to o ní vědělo). Krásné melodrama. Ale dál. Mojžíš se oženil s dcerou midjánského kněze Jetra. V té době se mu v hořícím keři zjevil bůh a poslal jej zpět do Egypta vysvobodit izraelský lid z egyptského otroctví a přivést ho do zaslíbené země. Při té příležitosti mu bylo zjeveno boží jméno JHVH. Mojžíš se tedy vrátil do Egypta a pokusil se vyjednávat s faraonem. Neúspěšně, za což bůh potrestal Egypt pověstnými deseti ranami. Faraon poté Izraelce propustil, ale pak si to rozmyslel, a pronásledoval je. Bůh však nechal uprchlíky pod vedením Mojžíše přejít napříč Rákosovým mořem, v němž se Egypťané vzápětí utopili. Poté Mojžíš provedl izraelský lid pouští a po čtyřicetiletém putování se s ním usadil v Moabu. Tam poté Mojžíš zemřel. Splnila se tak boží předpověď, že neuzří zaslíbenou zemi, protože pochyboval o slibech, které mu dal JHVH. Mojžíš podle Bible obdržel od boha desky s desaterem, a je mu rovněž připisováno autorství Tóry, tj. pěti knih starého zákona, jež jsou označovány jako „knihy Mojžíšovy“ (začíná jimi i kánon křesťanské Bible). Takto o Mojžíšovi smýšlejí judaisté i křesťané. A koneckonců i muslimové. Kritici to však vidí jinak. Podle nich byl Mojžíš všechno možné, jen ne to, co z něj udělala židovská tradice. Ve 2. století prezentoval řecký filosof Celsus Mojžíše jako šarlatána, který zfanatizoval dav a přinutil ho uvěřit v báchorky, které známe z Geneze. Romantický příběh o plaváčkovi v Nilu si vymyslel, stejně jako další okolnosti, včetně rozhovorů s bohem. 5 Ještě o něco dříve, v 1. stol. n. l., zmiňuje židovský historik Josephus Flavius (samozřejmě kriticky a odmítavě) helénistické texty, podle nichž byl Mojžíš ve skutečnosti knězem v Heliopoli. Původně se jmenoval Osarsiph a žil za časů faraona Amenhotepa III. (vládl přibližně 1405 - 1367 př. n. l.). Postavil se do čela vzbouřených Izraelitů, a s pomocí magie jim „vsugeroval“ náboženství se strašlivým a pomstychtivým bohem (a nutno říci, že starozákonní hospodin takový skutečně je, krvežíznivější stvůra se v historii lidstva nevyskytuje). Pokud by to byla pravda, pak Mojžíš vůbec nebyl Žid, nýbrž Egypťan. To nás přivádí blíže k otázce časového usazení údajné Mojžíšovy existence, která je dosti podstatná, jak se ukáže níže. Nejznámější a také nejrozšířenější přesvědčení je v rozporu s výše zmíněny informacemi ze starořeckého prostředí, neb předpokládá, že Mojžíš žil nejspíše zhruba v době vlády egyptského faraona Ramesse II. (19. dynastie, vládl v letech 1279 – 1213 př. n. l.). Tedy cca o století později, než kam ho datují staří Řekové. Proč je to tak podstatné? Výše jsem se zmínil o atonismu a judaismu jako o dvou náboženstvích, jež jsou považována za úsvit monoteismu. Obě se zrodila ve stejném prostředí (Egyptě) zhruba ve stejnou dobu. Každé však naprosto jiným způsobem, ovšem souvislost mezi nimi je očividná. Nejprve k atonismu. Ten nebyl výsledkem nějakého vývoje „zdola“, nýbrž zásahem „shora“, čili prostého mocenského rozhodnutí faraona Amenhotepa IV. (či Achnatona, jak je spíše znám), který Egyptu vládl ve 14. stol. př. n. l. (1367 – 1350 př. n. l.). Tento faraon provedl reformu egyptského náboženství, jehož podstatou bylo „zrušení“ barvitého panteónu a „instalace“ jediného pravého boha Atona, jemuž poskytl ideologickou a propagandistickou podporu, za kterou by se nemusel stydět ani Joseph Goebbels. Amenhotep se na Atonovu „počest“ přejmenoval na Achnatona (což v překladu znamená „slunci prospěšný“) a založil nové hlavní město říše Achetaton (Atonův obzor). Pro nás je tato vcelku nevýznamná epizoda staroegyptských dějin důležitá právě jen z důvodu naznačené souvislosti s judaismem. Jak uvedeno výše, Mojžíš buď vyvedl lid z otroctví (jak tvrdí židovská tradice), anebo lid svedl (jak tvrdí tradice helénská). Tak či tak, ať Mojžíš žil nebo ne, a ať byl vzorný anebo odporný, je nutno povšimnout si zajímavých analogií monoteistického judaismu s Achnatonovou monoteizující reformou egyptského náboženství. Hypotézu o vzájemné provazbě atonismus-judaismus posiluje i fakt, že Achnatonův Hymnus na Slunce se nápadně podobá 104. žalmu. Čili je možné, že buď Achnaton „opisoval“ od žalmisty nebo vice versa (což je pravděpodobnější, žalmy jsou zřejmě mladší). Buď jak buď, vzájemná souvislost mezi judaismem a atonismem je nesporně zajímavá, stejně jako chronologie všech zmíněných událostí, která umožňuje několik různých výkladů vzájemného vlivu obou náboženství. Pokud totiž tuto hypotézu přijmeme, pak jsou tu v podstatě tři možnosti: • judaismus navazuje na atonismus (Mojžíš musel dobře znát atonismus, a tudíž musel žít v době, kdy principy tohoto náboženského experimentu byly ještě dostatečně a podrobně známy, tj. možná i v době Achnatonovy vlády) • atonismus navazuje na judaismus (Achnaton žil později, ovšem měl povědomí o tom, co mezi Izraelity Mojžíš způsobil) • anebo je tu ještě možnost přibližně současného vzniku obou náboženství. Z výše uvedených informací vyplývá, že pokud mají pravdu staří Řekové, kteří předpokládají Mojžíšovu „kariéru“ v době Amenhotepa III., pak byl Mojžíš se svým náboženským podvodem první a Achnaton se nechal inspirovat. Mají-li však pravdu badatelé, kteří Mojžíše kladou do éry Ramesse II., pak to bylo naopak a Mojžíš se „učil“ od Achnatonova systému. Třetí možnost je, že žili oba zhruba ve stejné době a jejich monoteistické experimenty se při svém zrodu ovlivňovaly navzájem. Mojžíš s deskami Zákona a rekonstrukce Ježíšovy podoby podle Turínského plátna Ježíš: mesiáš nebo potulný divotvorce? Někdy na přelomu letopočtu, čili blízko roku 0 (nejpravděpodobněji někdy v letech 6 až 3 př. n. l.) se měl v Betlémě narodit Ježíš Nazaretský, známý jako Kristus. Zhruba o 33 let později měl poblíž Jeruzaléma zemřít na kříži. Co se o tom dovídáme z Nového zákona? Vánoční příběh je myslím dostatečně známý, včetně jeho pokračování až do příběhu Velikonočního. Cesta z Nazareta do Betléma kvůli sčítání lidu, pře6 plněné hospody v Betlémě, chlév s oslem a volem kometa na nebi, andělé, pastýři, králové z Východu … a hlavně neposkvrněná matka Maria. A pak útěk do Egypta před Herodovým vyvražďováním neviňátek (analogie s podobnou akcí, známou z příběhu o Mojžíšovi). Dvanáctiletý Ježíš školí v Chrámu teology. Pak cca 18 let díra a najednou je na scéně přibližně třicetiletý kráčející kazatel a mág, toulající se Palestinou s postupně narůstající tlupou kumpánů, jejichž počet se nakonec ustálí na magickém čísle 12. Uzdravování, kázání, podobenství, provozování zázraků. A nakonec příjezd do Jeruzaléma na oslátku, poslední večeře s nácvikem eucharistie, modlitba v Getsemane v krvavém potu tváře, zatčení, mučení, odsouzení, ukřižování … a zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Takhle to vidí Nový zákon. A částečně se k této verzi příběhu kloní i muslimové. Judaisté považují Ježíše za lžimesiáše, jenž byl po zásluze potrestán. Kritici to však vidí jinak. A znovu se tu setkáváme s Celsem, který se do Ježíše opřel jako první. Jeho svědectví je velmi podstatné, neb žil nedlouho po Ježíšově éře. Podle Celsa byl Ježíš pouze kouzelník, který ohromoval svými triky, hlásal prachbídné lži a vystupoval velmi rozporuplně. Nevědomé, prosté krajany podvedl tím, že je nutil nepřemýšlet, nýbrž pouze věřit, což je něco, co Celsus jako filosof a obávaný diskutér z principu odsuzoval (k Celsově kritice Mojžíše a Ježíše se vrátím v dalším článku). Tak či tak, pokud Ježíš skutečně žil a projevoval se v souladu s tím, co zaznamenali evangelisté, byl nesporně pozoruhodným náboženským vůdcem, ideologicky navazujícím nejen na starozákonní proroctví, ale též na kontext mandejců a esejců. A také na povstání Judy Makabejského. Vezměme to popořadě a zkusme najít kontinuitu. Kdo byli (a jsou) mandejci? Je to dosti tajemná skupina, existující do dnešních dní. Jejich původ není znám a pouze lidová legenda uvádí jejich pobyt v Egyptě. Odsud prý uprchli před Mojžíšem (sic!). Potom mizí na celé tisíciletí z historie. Znovu se na scéně objevují zhruba ve stejné době jako esejci, tedy v době relativně blízce předcházející Ježíšovu narození. Josephus Flavius uvádí, že v jeho době (1. stol. n. l.) jich mohlo být až 10 tisíc. On sám byl po určitou dobu jedním z nich. Esejci je označení pro asketické apokalyptické mesianistické hnutí antického judaismu. Uvádí se, že vzniklo v polovině 2. stol. př. n. l. a zaniklo roku 68 n. l. zničením jejich sídliště v Kumránu. Samotní esejci popisují v Damašském dokumentu své počátky takto: 390 let poté, co Babyloňané dobyli Jeruzalém, tedy roku 196 př. n. l. se vyskytli lidé, kteří se chtěli řídit zákonem Božím, avšak ve své touze tápali. Po dvaceti letech se však objevil „Učitel spravedlnosti“, který dal hnutí pevný směr. Toto hnutí lze zřejmě ztotožnit s hnutím tzv. chasidim (dosl. „zbožní“), které stálo v čele makabejského povstání (167–161 př. n. l.) proti Seleukovcům. To samé nám však o mandejcích říkají jejich legendy, v nichž lze nalézt i další dokonalé shody, které naznačují, že by mohlo jít o dvě jména stejného společenství (po určitou dobu). Což je ovšem dosti diskutabilní vzhledem k poměrně zásadním rozdílům mezi oběma skupina v přístupu k ortodoxii. Je zde možná hypotéza určitého prolínání. Esejské hnutí bylo totiž mnohem více ortodoxní a asketické, než hnutí mandejské, ale především bylo apokalyptické – očekávalo zásadní zvrat, boží zásah. Esejci předpokládali, že při něm zanikne Chrám, znečištěný bohoslužbou saduceů, a následně sestoupí z nebe Chrám nový (vzpomeňme: Ježíš slíbil, že vystaví „chrám svého těla“ ve třech dnech). Ježíš měl s esejci jistě mnohé styčné body (zejména očekávání Božího království). Co však bylo typicky esejské, to odmítal, tj. především askezi a odloučenost od světa. Vystupoval veřejně, setkával se s celníky a hříšníky. Nenávist esejců vůči všem, kteří nepatří do stejné názorové skupiny, Ježíš výslovně zavrhoval a přikazoval lásku ke všem lidem, i k nepřátelům. Očekávání blízkého příchodu Božího království mělo pro Ježíše také jiné vyústění – zatímco esejci příkazy Tóry radikálně vyostřili, Ježíš tyto příkazy relativizoval. Tím se tedy spíše klonil k přístupu mandejskému než esejskému. Pro nás je v této souvislosti zajímavá otázka vztahu Ježíše k Janu Křtiteli a tím ke společenství esejců, neboť Jan Křtitel je badateli považován za esejce. Podle evangelia se Ježíšova matka dobře znala s rodiči Jana Křtitele (dokonce byla příbuzná Janovy matky Alžběty), což nabízí hypotézu, že Ježíš byl rovněž vychován v esejském prostředí (nebo v prostředí esejcům názorově hodně blízkém). To by vysvětlovalo jeho perfektní znalost židovské ortodoxie. Svým počínáním se však proti ní de facto vzbouřil. Byť tvrdil, že nepřišel Zákon zrušit, nýbrž naplnit, pro ortodoxní judaisty byla jeho koncepce absolutně nepřijatelná. Z toho by se dalo vyvozovat, že ač ovlivněn esejci, měl Ježíš blíže k poněkud liberálněji smýšlejícím mandejcům, kteří byly v židovském prostředí silnou skupinou, z níž se také mohli rekrutovat Ježíšovi učedníci. Ovšem narážíme zde na problém: mandejci totiž považovali (a považují) Ježíše za falešného proroka. Takže těžko říci, jak to skutečně mohlo být s napojením Ježíše a jeho učedníků na tuto skupinu židovského národa. 7 A ještě jen velmi okrajově naťuknu problematiku kompatibility ježíšského příběhu s mesiášskými proroctvími ze Starého zákona. Ať se na mě pravověrní křesťané nezlobí, ale autoři evangelií si dali velikou práci s tím, aby pohádku o Ježíši Kristu násilně naroubovali na tato proroctví. Přesto sem jim to příliš nepovedlo. Ne proto, že by odvedli špatnou práci – právě naopak. Důvodem selhání je skutečnost, že mesiášská proroctví jsou v komparaci velmi zmatená a navzájem si protiřečící - a tudíž je prostě nemožné vytvořit osobnost mesiáše, která by byla jejich odpovídajícím naplněním. Židé očekávají mesiáše, který přijde ve slávě, sedne si na Davidův trůn, bude vládnout silou a zdrtí nepřátelé, ovšem zároveň se těší na tichého, mírného beránka božího, který se obětuje tak, jako jehně při pesachu. Ježíš byl od každého trochu; navíc – podle proroctví se měl jmenovat Immanuel, a ne Ježíš, což bylo závažné opomenutí. Židy prostě až na řídké výjimky nepřesvědčil. Díky neskutečné agilitě sekty jeho následovníků se však podařilo křesťanství rychle rozšířit v oblasti Středozemního moře a v Británii. A následně na začátku 4. století se toto náboženství stalo oficiální ideologií římské říše a bylo vymalováno. Evropa se stala na dlouhá staletí křesťanským světadílem. V souvislosti s Ježíšem zmiňme ještě jednu pozoruhodnou postavu, a sice Josefa z Arimatie (podle badatelů to byl člen velerady nebo městské rady Jeruzaléma). Píše se o něm i v Novém zákoně, konkrétně v Matoušově evangeliu, jako o tajném Ježíšově následovníkovi (příteli Ježíše a Piláta), který poskytl pro uložení Ježíšova těla nově vytesanou skalní hrobku, s níž zřejmě počítal pro sebe. Tím, že nenechal Ježíše viset na kříži přes noc, demonstroval nesouhlas s rozsudkem. Josef z Arimatie se údajně stal jedním z prvních křesťanů. Podle apokryfního Nikodemova evangelia byl po Ježíšově pohřbu uvězněn, ale zmrtvýchvstalý Kristus ho osvobodil. Nakonec byl Josef vyslán v čele dvanácti misionářů do Británie (v legendách ze 13. století se uvádí, že ho tam vyslal apoštol Filip). Ale místní (anglické) legendy jdou ještě dál. Podle nich byl Josef také spojován s pověstmi o svatém grálu a králi Artušovi. Svatý grál prý byla nádoba nebo snad kalich, z níž pil Ježíš při poslední večeři, a Josef pak zachytil do této nádoby krev ukřižovaného Krista. Josef ji pak odvezl s sebou do Anglie a uložil v křesťanském chrámu v Glastonbury, který nechal vystavět (nebo sám vystavěl) z proutí. Podle další z legend prý byl Ježíš synovcem Josefa z Arimatie a ten ho jako malého chlapce přivedl do druidské školy v Avalonu. Tam se měl Ježíš naučit magii, kterou pak oslňoval své krajany. Jiné spekulace naznačují možnost, že Ježíš na kříži nezemřel, jeho smrt byla pouze předstíraná, a Josef z Arimatie ho do hrobky jen „uklidil“ a následně v tichosti odvezl do Británie, kde pak Ježíš působil coby mág a implantoval křesťanství do keltského prostředí. No prostě různých verzí je nepočítaně, račte si vybrat. Tolik tedy stručně k osobnostem Mojžíše a Ježíše. Pokud skutečně žili a pokud geneze judaismu a křesťanství odpovídá posvátným textům těchto náboženství, kladu si otázku: čím to, že zrovna tito dva z celého zástupu náboženských podvodníků dokázali založit celosvětově silné organizace, jež přetrvávají již bezmála tři a půl, resp. dvě tisíciletí? Co bylo na jejich koncepci tak neodolatelného, že Ježíš a Mojžíš neupadli do zapomnění podobně, jako Achnaton, Numa Pompilius, Zalmoxis a další? Výše jsem naznačil několik kritických hlasů na adresu Mojžíše a Ježíše, pocházející z doby blízké Ježíšově éře. A v následujícím článku se budeme věnovat tomu, jaký obrázek si o Mojžíšovi a Ježíšovi udělali myslitelé v průběhu věků. 8 Mýtus (?) traktátu O třech podvodnících V předchozím článku o hypotetickém náboženském podvodu Mojžíše a Ježíše jsem lehce naťukl otázku existence Traktátu o třech podvodnících. Jako celá řada heterodoxních spisů, o nichž se ve středověku mluvilo, ale které nikdy nikdo nespatřil, mohl i tento spis být mýtem. Ale nemusel. A o co vlastně šlo? Od vrcholného středověku se šuškalo o existenci textu, jehož autor tvrdí, že tři zakladatelé velkých monoteistických náboženství, tedy Mojžíš, Ježíš a Mohammed, spáchali podvod na důvěřivém davu a svedli své bližní k závislosti na lživé doktríně. Spis měl mít formu traktátu s názvem De tribus impostoribus (O třech podvodnících). Co o něm dnes víme? Fridrichu, Fridrichu, zlobíš … První oficiální zmínka o tomto traktátu, a rovnou i s označením autora, přišla z nejvyšších míst. Teď nemám na mysli nebesa, nýbrž velmi pozemskou pozici hlavy církve – papeže. Roku 1239 vydal Řehoř IX. encykliku, v níž za autora hanebného spisu De tribus impostoribus označil císaře Svaté říše římské Fridricha II. Nazval jej králem odpornosti a škorpiónem šířícím jed trnem svého ocasu. Papeže dále pobouřilo, že podle Fridricha člověk nemá věřit ničemu, co nelze prokázat silou přirozeného rozumu. Fridrich na oplátku Řehořovo nařčení popřel a nazval jej kacířem. Nevraživost mezi papežem a císařem dokonale zapadá do kontextu sporu o investituru, což byl boj mezi duchovní a světskou mocí o dominantní vliv ve vrcholně středověké společnosti. První výstřel této války vypálil Řehoř VII. (1020 – 1085) svým nabubřelým a nediplomatickým vyhlášením, v něm se označil za nejvyššího vládce všeho křesťanstva – a císaře tak „učinil“ svým podřízeným. Vydal Dictatus papae, kterým sledoval odstranění laické investitury. Císař Jindřich IV. (1050 – 1106) na to zareagoval sesazením papeže, což byl značně neuvážený krok vzhledem k Jindřichově vratké pozici v říši. Papež na něj uvrhl klatbu a říšští velmoži donutili císaře, aby s papežem našel smírné řešení. Následovala známá pouť do Canossy, kde papež nechal Jindřicha tři dny čekat naboso ve sněhu, než jej vpustil k jednacímu stolu. Vrcholem sporu pak byl konflikt mezi Fridrichem I. Barbarossou (1122 – 1190) a Inocencem III. (1160 – 1216). Opět střídavě docházelo k sesazení papeže a exkomunikaci císaře. A napětí pokračovalo i ve 13. století. Řehoř IX. (papežem 1227 – 1241), mimochodem synovec Inocence III., se rovněž snažil prosazovat vizi univerzální nadvlády Svatého stolce. V cestě této myšlence stála jedna z nejsilnějších a nejoriginálnějších osobností středověku, císař Fridrich II. (1194 – 1250). Ihned po nástupu Řehoře IX. na Svatý stolec začaly mezi oběma vládci ostré spory. První impulsem bylo, že Fridrich roku 1227 zahájil od roku 1215 slibovanou kruciátu, ale následně ji brzy přerušil. Důvodem byla epidemie, která kosila vojsko. Papež za tento krok uvrhl císaře do klatby a svůj postoj nezměnil ani poté, co Fridrich dorazil roku 1228 do Palestiny a v únoru následujícího roku vyjednal se sultánem AlKhamilem odstoupení Jeruzaléma, Betléma, Nazaretu, Saidy a Jaffy. Během návštěvy Jeruzaléma si prohlédl muslimské památky a Skalní dóm – od té doby se datuje jeho vřelý vztah k islámskému světu, který mu katolická církev nikdy neodpustila. Smlouva se sultánem učinila z Jeruzaléma město otevřené pro křesťany, židy i muslimy, tento pakt však církev považovala za zradu (a Fridricha exkomunikovala), neboť Jeruzalém měl být osvobozen krví prolitou křižáky, a ne dohodou s příslušníky znepřáteleného náboženství. Ibn Wásil tehdy napsal, že císař zůstal upřímným a srdečným přítelem al-Malika al-Khamila a udržoval s ním hojnou korespondenci až do al-Khamilovy smrti. Roku 1229 pak Fridrich sám sebe za asistence templářů korunoval jeruzalémskou korunou, přestože byl v té době exkomunikován. Následujícího roku byl v Anagni uzavřen chatrný mír mezi papežem a císařem, jehož součástí bylo odvolání exkomunikace. Ovšem o devět let později došlo k otevřenému vojenskému konfliktu mezi oběma „kohouty“ a Fridrich dokonce vojensky vytáhl proti Římu. A v tomto kontextu jej Řehoř IX. jako nejhoršího myslitelného heretika a rouhače označil za autora traktátu De tribus impostoribus. Toto podezření vypadalo na první pohled dosti věrohodně. Fridrich měl pověst dosti heterodoxní osobnosti, obklopené krajně podezřelými existencemi, např. tajemným dvorním filosofem mistrem Theodorem, který pro císaře sepsal výtah ze spisu Secretum secretorum (Tajemství všech tajemství), připisovaného Aristotelovi. Dále zde byl skotský astrolog, věštec a matematik Michel Scot, ale hlavně Pierre des Vignes, šedá eminence a pravá ruka císařova. Tento Ital s francouzským jménem byl představeným justice a zapisovatelem zákonů, ale také byl logothetou, tedy „tím, který klade slova“. Právě on vytvořil ideu, která Fridricha prezentovala jako emanaci božství, srovnatelnou s Kristem. Není pochyb, že vliv Pierra des Vignes na císaře vedl k tomu, že Fridrich předložil Michelu Scotovi soupis otázek typu „kolik je nebí?“, „ve kterém nebi se zdr9 žuje bůh?“, „jak by bylo možné rozmnožování lidstva v souladu s boží vůlí, nebýt prvotního hříchu?“ apod. Fridrich se prostě nespokojil s oficiální scholastickou teologií, na to byl příliš intelektuálně zvídavý a racionalistický. Což jsou dva atributy osobnosti, které církev obecně nerada vidí. Inspirace napříč náboženstvími Abychom pochopili celý spektákl související s traktátem, je potřeba osvětlit si alespoň trochu ducha doby, která tento mýtus stvořila. Evropa vrcholného středověku rozhodně nebyla čistě křesťanská. Značný kus Pyrenejského poloostrova ovládali Arabové, stejně jako některé oblasti Středomoří. V celé řadě evropských zemí se etablovala židovská diaspora (v některých zemích však čelila pronásledování, pogromům a vyhánění). Mísení těchto tří kultur mělo veliký význam pro civilizační vývoj našeho světadílu. Odskočme si nejprve na chvíli k arabským „sousedům“. Jak již naznačeno v předešlém odstavci, v době, o níž je řeč, ovládala muslimská (nebo raději arabská) civilizace velmi zajímavý kus Evropy, konkrétně značnou část Pyrenejského poloostrova. Je pravdou, že ve 13. století, tedy v časech císaře Fridricha II., už pomalu slavné časy Arabů v Hispánii končily, ovšem k našemu tématu náboženských podvodníků i odtud zazněly pozoruhodné podněty. Ostatně – zazněly odtud ještě dříve, než z prostředí křesťanského. Dokonce se dá říci, že myšlenka podvodu trojice Mojžíš, Ježíš a Mohammed se zrodila právě v arabském světě. Nepředstavujme si „Arábii“ jako monolit muslimského vyznání a zarytého nepřátelství vůči „nevěřícím“. Vztahy mezi Araby a křesťany (a Židy) nebyly na území dnešního Španělska vždy až tak napjaté, jak by se mohlo zdát. Příslušníci všech tří etnik povětšině žili vedle sebe v ovzduší redukované tolerance a navzájem si (možná neuvědoměle) poskytovali zajímavé podněty. Arabská filosofie byla původně (ještě před nástupem Mohammeda) ovlivněna neoplatonismem a metafyzikou světla. Zjednodušeně řečeno, filosofující Arab považoval boha za přítomného ve všech věcech (moudrý to člověk). Nebylo tedy zapotřebí žádných charismatických duchovních playboyů, kteří by museli lidstvu ukazovat „světlo poznání“. Islám tento světonázor rozmetal a není divu, že ortodoxní muslim se filosofů štítil stejně, jako vyznavačů „nepřátelských“ vyznání. První skutečně silnou proti-islámskou herezí bylo v 10. století hnutí karmatů, v jehož čele stál Abu Tahír al-Džannabí. Karmati byli esoterickou větví síísmu, sektou odpadlou od ismaelitů. Kromě neoplatonis- mu je inspirovala mj. gnóze a esoterismus. Abu Tahír se snažil vyvrátit učení Mojžíše, Ježíše a Mohammeda pomocí protichůdnosti jejich výroků. Dokonce prý prohlásil, že „lidstvo zkazili tři jedinci: pastýř (Mojžíš), lékař (Ježíš) a velbloudář (Mohammed)“. Určitě nejznámější postavou středověké islámské hereze je Muhammad ibn Rušd, v západním světě známý jako Averroes (1126 – 1198), filosof z Cordóby, překladatel a žák Aristotelův. Žil cca o půl století dříve, než císař Fridrich II., v době, kdy se nad Al-Andalusem začala stahovat temná mračna reconquisty. Svět je podle něj nepomíjivý, nikoli však jednotlivá lidská duše, která má pouze účast na jediném rozumu (monopsychismus). Tímto pojetím se dostal do příkrého rozporu se scholastikou. Pro naše téma je podstatná zejm. tato jeho formulace: „náboženství židovské, křesťanské a islámské neobsahují žádnou pravdu, která není prokazatelná filosofickým myšlením, ale pouze symboly nejvyšších pravd“. Takové uvažování bylo nepřijatelné pro středověkou doktrínu striktního oddělení rozumu od víry. Tento Averroův postoj vedl k tomu, že z něj fundamentalističtí křesťanští teologové 13. století učinili původce všeho zla. Jako nevěřící pes z lůna islámu byl právě Averroes označen za stvořitele myšlenky tří podvodníků. Když už jsme na jihu dnešního Španělska ve 12. století, zmiňme se ještě krátce též o židovské inspiraci. V prostředí rabínské ortodoxie se tehdy „vymkl normálu“ Moše ben Majmon, (neboli Maimonides, žil v letech 1135 – 1204), nejvýznamnější židovský učenec evropského středověku (v novověku najde svého nástupce v osobě Barucha Spinozy, ale nepředbíhejme). Ve Španělsku strávil pouze dětství a rané mládí (byl současníkem a cordobským „sousedem“ Araba Averroa), pak musel utéci před náboženskou nesnášenlivostí na Blízký východ. Pozornost tradicionalistických rabínů a jejich rostoucí nedůvěru si získal přesvědčením, že mezi vírou a rozumem nemůže být zásadní rozpor, neb obojí pochází od Boha (jednoduché, ale geniální zdůvodnění). Pokud svaté texty brání v racionálním poznání, je nutno chápat je alegoricky. Takový postoj pochopitelně fundamentalistických judaistům nevoněl ani trochu, a Maimonides, ač upřímně věřící hebrejec, se díky němu řadí mezi heterodoxní učence, kteří (v jeho případě zcela neúmyslně) pomohli vybudovat podhoubí odporu proti oficiální teologii masových náboženství. V křesťanském prostředí té doby se myšlenka tří podvodníků rodila postupně. Prvním krůčkem k ní bylo celkem logicky zpochybnění Mohammeda, jenž 10 jenž byl za podvodníka označen jako první. Za všechny rané kritiky zmiňme Guiberta de Nogent, který se roku 1109 ve svých Dei gesta oar Francos do Mohammeda pořádně opřel. Ovšem z textu jeho útoku je cítit neznalost islámu i osoby Mohammeda. Mnohem fundovanější kritika islámu se pochopitelně rodila na Pyrenejském poloostrově, kde měli křesťané dost příležitostí ke kontaktů s muslimským světem. Možná prvním, kdo se v křesťanském prostředí odvážil učeně diskutovat o tezi, že Ježíš, Mojžíš a Mohammed jsou podvodníci, byl pařížský profesor Simon de Tournai, vyhlášený rétor, proslavený dialektickou virtuozitou. Došlo k tomu někdy ve druhé polovině 12. stol. (v Paříži přednášel od r. 1165). Kronikář Matthew Paris ve 13. stol. napsal, že Tournai prohlásil: „… tři muži si podmanili svět svými sektami a učeními: totiž Mojžíš, Ježíš Kristus a Mohammed.“ Jedná se o první zmínku o myšlence tří podvodníků v křesťanském prostředí. Mýtus živený fanatismem Ale zpět k Fridrichu II. a jeho duchovnímu vůdci Pierrovi des Vignes. Jak uvedeno výše, byl to právě Fridrich, kdo byl jako první veřejně z úst vysoce (dokonce nejvýše) postaveného hodnostáře katolické církve označen za autora traktátu O třech podvodnících. Otázkou je, zda v nějaké podobě tento traktát skutečně existoval. Nikde totiž není možno vypátrat žádný hodnověrný důkaz, že dotyčný spisek opravdu někdo vlastnil nebo alespoň četl. Vytvořil se tak mýtus, který se postupně nafoukl jako balón. Obecně se považovalo za fakt, že traktát existuje, a sem tam se objevily zmínky, že ho někdo viděl nebo dokonce četl. A jak šel čas, a na scéně se objevovali noví a noví heterodoxní živlové a vyslovení heretici, byla z autorství traktátu nařčena celá řada pozoruhodných osobností. Řadu z nich spolykaly plameny podobně, jako našeho Jana Husa (ten ovšem s De tribus impostoribus určitě neměl nic společného, upálen byl za jiné „zločiny“), protože církev v té době zrovna neoplývala tolerancí. A to jak ta „pravověrná“, tak ta reformovaná. A kdo neskončil na hranici, užil si v lepším případě opovržení, pronásledování a ústrky, v horším případě vyhnanství a/nebo internaci. Z dlouhé řady podezřelých, kteří byli nařčeni z autorství traktátu, jmenujme Giovanni Boccaccia (autor slavného Dekameronu), spisovatele a básníka Pietra Aretina, filosofa Bernardina Ochina, matematika, fyzika, astrologa, lékaře a hermetika Gerolama Cardana, dále politika, diplomata a filozofa Niccolo Machiavelliho, astrologa, filosofa a hermetika Giordana Bruna … V 16. století byla v těžkém podezření univerzita v Padově, známá jako „semeniště“ heterodoxie. V témže století se Kalvín v Ženevě domníval, že autora traktátu odhalil v Jacquesu Gruetovi, a poslal ho roku 1547 na hranici. O šest let později stejně naložil s Michelem Servetem, španělským filosofem a lékařem, rovněž podezřelým ze sepsání „tří podvodníků“. Tato politicko-náboženská vražda je asi nejslavnějším Kalvínovým zločinem. Jedním z těch, kdo Serveta z autorství traktátu vinili, byl myslitel, orientalista, spisovatel a kabalista Guillaume Postel – ovšem jak už to tak chodí, byl následně sám obviněn, že „tři podvodníky“ sepsal, a církev mu ustavičně šlapala na paty a nakonec jej prostřednictvím inkvizice poslala do vězení. Dalším, kdo si o putovní obvinění řekl hodně nahlas, byl právník Jean Bodin, který se ve svém slavném sedminásobném dialogu pokusil dokázat, že náboženští vůdci jsou podvodníci. Za možného pisatele traktátu byl označen i anglický dramatik Christopher Marlowe, známý svým rušným a nespoutaným životním příběhem. Další a ještě romantičtější hrdina, Marloweův přítel a ochránce sir Walter Raleigh, byl dalším, o němž se vedla řeč v souvislosti s podezřením ze sepsání „tří podvodníků“. Stejně tak byl nařčen jejich krajan a současník, výjimečný a nedoceněný oxfordský filosof Robert Burton. Ovšem asi nejblíže k podezření byl další učený Angličan té doby (o něco mladší, než výše jmenovaní), věhlasný filosof Thomas Hobbes. Ve Francii padlo podezření mj. na advokáta a teologa Pierra Charrona, a hlavně na Giulia Cesare Vaniniho, který byl za své otevřeně ateistické přesvědčení v roce 1619 popraven v pouhých 34 letech. Tento filosof a spisovatel byl typickým představitelem matoucí prezentace heterodoxního myšlení formou dialogů, paradoxů a protimluvů. Církevním autoritám však nakonec neuniklo, kam míří, a zamířily s ním na popraviště. A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho, výčet více či méně význačných podezřelých je opravdu hodně dlouhý. Zajímavou epizodu ze seriálu hledání traktátu přineslo období třicetileté války, resp. období krátce po ní. Na scéně se objevila jedna z nejoriginálnějších osobností celého století, švédská královna Kristina. Svými postoji byla podobna Fridrichu II. Obklopila se bezvěrci a vyhlásila naprostou nezávislost na náboženství. Chválil ji i slavný René Descartes (který se mimochodem rovněž objevil mezi adepty autorství traktátu), stejně jako Blaise Pascal. Roku 1654 ve svých osmadvaceti letech Kristina abdikovala a vydala se putovat Evropou při hledání uměleckých děl a rukopisů, čemuž se věnovala již dříve. Samozřejmě prahla po získání traktátu O třech podvodnících. V pátrání jí napomáhal diplo11 mat a osobní rádce Johann Adler Salvius (zemřel roku 1652 a Kristininy abdikace se tedy nedožil). Ten se dost nevybíravým způsobem několikrát pokusil traktát vypátrat, zřejmě bezvýsledně. Ovšem nakonec je možné, že se mu jej přece jen podařilo nalézt; podle svědectví jeho osobního lékaře totiž prý měl jeden výtisk ve své knihovně a v předvečer smrti jej spálil. Opatřit mu ho měl židovský lékař, mystik a kabalista Baruch de Castro. Podobná romantická pohádka provázela i několik dalších osobností, ovšem hodnověrný důkaz existence spisu stále scházel. Ale to už se na scéně tiše a nenápadně objevil portugalský Žid žijící v Nizozemí, Baruch (Benedikt) Spinoza. Jeden z nejzvláštnějších a nejskvělejších filosofů všech dob byl za autora De tribus impostoribus označen zcela absurdně, neboť absolutně nic nenasvědčuje tomu, že by s dotyčným spisem měl sám vědomě cokoli společného. Paradoxně právě s ním je však úzce spojen první historicky prokázaný výskyt traktátu. Vazba na Spinozu je v něm tak rafinovaná, že na jednu stranu jeho autorství přímo nepotvrzuje, ovšem Spinozův filosofický systém je zde doslova katalyzátorem ducha spisu. Kdo byl vlastně tento pozoruhodný myslitel druhé poloviny 17. století? Spinoza: Descartův pokračovatel a odpadlík od náboženství Baruch Spinoza (či Benedikt Spinoza, lat. Benedictus, 1632 - 1677) byl nizozemský židovský filozof - racionalista, a jeden z prvních kritických čtenářů bible. Svými současníky byl většinou považován za ateistu, proklatce a příliš radikálního, nekonformního a extravagantního myslitele. Do nesmiřitelného rozporu s teologií „velkých náboženství“ jej přivedlo překonání karteziánského dualismu těla a ducha. Z jeho literárního díla jmenujme „Traktátu o pokroku rozumu“ a „Pojednání o Bohu, člověku a jeho štěstí“, „Teologicko-politický traktát“, a hlavně stěžejní spis, kterým je „Etika“. Narodil se v zámožné sefardské obchodnické rodině, která pocházela z Portugalska, odkud musela před protižidovskými pogromy prchnout do Nizozemí. Sefardská kultura měla blízko ke kabalistické tradici, proto lze předpokládat, že i Spinoza byl s různými formami kabaly dostatečně obeznámen, což se projevilo zejm. na jeho koncepci absolutního božího bytí. Od praktické kabaly (astrologie, chiromantie, gematrie apod.) se však striktně distancoval a považoval ji za dětinskou činnost vzbuzující smích. Svým původem Spinoza náležel k velké skupině sefardů, k tzv. „marranos“. Tak byli označování Židé, kteří vynuceně přijali křesťanskou víru, ovšem potají setrvávali v judaismu. Byli vystaveni v podstatě nepřetržitému pronásledování, proto prchali do Nizozemí, kde se mohli opětovně otevřeně přihlásit k víře svých otců. Tyto konsekvence měly jistě podíl na Spinozově principiálně ostražitému přístupu ke křesťanství, zejm. katolickému. Jako mladík navštěvoval Spinoza nižší talmudskou školu, ale očekávanou cestu k rabínství nenastoupil. Někdy po roce 1650 se setkal s protestantskými menonity a navštěvoval latinskou školu bývalého jezuity Van den Endena, kde se setkal s Druhou scholastikou a s dílem René Descarta, které na něho udělalo velmi hluboký dojem; Maimonidovo dílo znal patrně už dříve. Po smrti svého otce roku 1654 převzal jeho zadluženou firmu, kterou však později předal svému mladšímu bratru. Roku 1656 se dostal do těžkého názorového konfliktu s amsterodamskou židovskou obcí, která ho 27. června slavnostně vyloučila a zakázala svým členům, aby se s ním stýkali. Spinoza na protest přestal užívat židovskou verzi svého jména (Baruch) a nadále se psal jen latinskou formou Benedikt (portugalsky Bento). Spinoza žil po celý život osaměle, v příkladné skromnosti a poctivosti, která korespondovala s jeho filosofickým přesvědčením o hledání skutečného dobra a štěstí, a několikrát osvědčil velkou občanskou statečnost. Navzdory tomu, že byl většinou považován za ateistu, jeho filosofie je bez boha nemyslitelná, a třebaže zůstal po zbytek života bez jakékoli konfese, svou židovskou identitu nepopíral. Baruch Spinoza 12 Po rozchodu s židovskou náboženskou obcí žil Spinoza v Amsterodamu a v blízkém Rijnsburgu, živil se broušením skleněných čoček a snad i výrobou mikroskopů a dalekohledů. Přitom si stihl dopisovat s významnými nizozemskými, anglickými i německými učenci (Hobbes, De Witt, Oldenburg, Leibniz, von Tschirnhaus) a začít formulovat vlastní velmi svéráznou filosofii, založenou na racionalismu. Přes mnohé shodné rysy s racionalismem vykazuje Spinozův filosofický systém řadu originálních prvků, které z něj činí výjimečné učení, nezapadající do klasifikačních schémat. Jeho metoda byla přísně systematická a neochvějně logická; postupoval axiomaticko-deduktivní cestou, odpovídající výraznému vědeckému fenoménu své doby – matematizující přírodovědě. Vycházel z Descarta, z jeho nauky o substancích, dovedl však jeho systém (první velké racionalistické učení novověku) do důsledků. Za výchozí axiom si určil absolutní nekonečnost boha, vedle něhož nemůže už nic samostatného existovat. Na rozdíl od Descarta, pro něhož bůh jako stvořitel stojí nad světem, chtěl ho Spinoza zahrnout do jediného celku, mimo nějž nemůže být vůbec nic. Substance, čili „to, co ke své existenci nic jiného nepotřebuje, co na ničem jiném nezávisí“, může být tedy pouze jedna, nekonečná, věčná a božská („mimo boha nemůže žádná substance ani být, ani být myšlena“ — Etika I., věta 14). Jsoucna neboli věci jsou jen mody jediné substance, která je neměnná, nedělitelná, nekonečná. Spinoza volí označení Deus - Bůh. Bůh je tedy předpokladem a základem všeho, co jest, aniž by sám byl v čemkoliv obsažen. Substance neznamená žádnou látku ani poznatelnou skutečnost, nýbrž především myšlenkovou kategorii. Nekonečná substance má i nekonečně mnoho atributů. Všechny poznatelné věci a celý Vesmír, jsou pouze „v bohu“, jehož Spinoza někdy nazývá také „natura“ (z lat. nasci, rodit), což nelze přeložit moderním slovem „příroda“ a znamená spíše něco jako „povaha“ či „podstata“. Ačkoli je tedy všechno zahrnuto v jediném nekonečném, věčném a naprosto nutném celku, mezi bohem jako stvořitelem a stvořeným světem je přesto zásadní rozdíl. Tím se Spinozův metafyzický systém liší od panteismu a někteří pro něj užívají název panenteismus (z řec. pan-en-theó, vše v bohu). „Pokud se někteří domnívají, že chci dokázat jednotu boha a přírody (kterou chápou jako jistou hmotu nebo tělesnou látku), úplně se mýlí.“ — dopis Oldenburgovi 21/73, listopad 1675. Pokud Spinoza výslovně upíral bohu osobní a lidské rysy nebo činnosti (vidění, chtění, city atd.), bylo to – jak vysvětluje v dopisech – jen proto, že se chtěl bránit naivním a vulgárně religiozním představám, které si boha personifikují a „udělují“ mu lidské vlastnosti. Tato jeho koncepce určitým způsobem koresponduje s „negativní“ definicí boha, která je typická pro některé mystické koncepce středověkých myslitelů (zejm. Mistra Eckharta, jehož myšlenky inspirovaly nizozemský mysticismus). Výše uvedený popis je velmi zjednodušující, ale plně nám postačuje pro konstatování, že takto myslící filosof byl zcela nepřijatelný pro ortodoxní náboženské struktury. Jaký div, že se stal podezřelým ze sepsání „podvodnického traktátu“. Klima v jeho době bylo zcela jiné, než třeba za císaře Fridricha ve 13. stol. nebo za Vaniniho cca půl století před Spinozou. Za rohem již číhalo 18. století se svým osvícenstvím, tolerančními tendencemi a revolučními událostmi. Všechny tyto fenomény měly jako společného jmenovatele výrazný podíl na sekularizaci evropské civilizace. Zatímco zatuhlá církev se prostřednictvím inkvizice snažila udržet neudržitelné pozice, společenské ovzduší se zásadně posunulo. A tak je logické, že označení Spinozy za autora traktátu bylo cosi jako vyznamenání, ocenění jeho nezávislého myšlení, které se staví vůči náboženství zásadně kriticky. Svobodně uvažující myslitelé mu tleskali (byť kritizovali jeho filosofické závěry), ovšem pro náboženské činitele byl nestravitelný. Nic na tom nemění skutečnost, že jej nelze označit za ateistu (vždyť bůh pro něj byl základem úplně všeho). Podstata Spinozova filosofie je v příkrém rozporu se základními principy křesťanství, judaismu i islámu. Martin Hemelík ve své monografii Spinozy charakterizuje jeho filosofii jako „zvláštní pokus o nové filosofické porozumění situaci evropského člověka na prahu počínajícího nového věku. Tento pokus se opírá o ideu jsoucna nejvýše dokonalého a absolutně nekonečného, tj. Boha, a usiluje na základě filosofických principů a postupů o racionální explikaci světa a člověka v něm. Celý pokus se přitom zakládá na přesvědčení a nezlomitelné moci a ryzí pravdivosti očištěného rozumového poznání.“ Ještě srozumitelněji Hemelík charakterizuje Spinozovo přesvědčení o několik odstavců dále: „to, oč se holandskému filosofovi jedná v prvé řadě … je lidská cesta ke svobodě, štěstí a blaženosti.“ A zde jsme u jádra přediva, které spojuje Spinozu s traktátem O třech podvodnících: nejvyšším stupněm lidského poznání je pro Spinozu racionální intuice, tj. lidské myšlení se musí osvobodit od náboženských dogmat a nabýt schopnosti analyzovat všechny skutečnosti kritickým rozumem, bez zaujatosti a uměle vytvořených bariér; a musí zcela jasně a přesně od sebe oddělit dva neslučitel13 né fenomény: boha (substanci) a náboženství (instituci). Tato myšlenka, dovedena do důsledku by se dala popsat tak, že náboženství je největší překážkou skutečného poznání boha (jež je pro Spinozu nejvyšším dobrem pro lidskou mysl). Náboženská dogmata a rituály nám akorát hází klacky pod nohy, směrují nás do slepých uliček a točí nás v kruhu. Toto poselství je vepsané zejm. mezi řádky „Etiky“ a právě díky němu se holandský filosof židovského původu stal „favoritem“ mezi mysliteli podezřelými ze sepsání De tribus impostoribus. Několik desítek let po Spinozově smrti náhle spatřil mýty opředený traktát světlo světa. Sice pod jiným názvem, ale byl tady. V žádném případě se však nemohlo jednat o spis, z jehož autorství byl kdysi obviněn Fridrich II. a po něm mnoho dalších heterodoxních živlů. Naopak se Spinozou bylo toto dílko spojeno doslova pupeční šňůrou. O co tedy vlastně šlo? Traktát je na světě … vlastně hned dva … ale … Takže traktát se nakonec skutečně objevil. Jak k tomu došlo? První stopa pochází zhruba z doby Spinozova úmrtí, tj. ze 70. let 17. století. Zřejmě roku 1678, tedy pouhý rok po Spinozově skonu, sepisuje J. M. Lucas nejstarší životopis velkého filosofa – tato skutečnost je pro naše téma podstatná, jak vyplyne níže. M. A. Oudinet, advokát z Remeše, ve svém pojednání z té doby hovoří o traktátu O třech podvodnících, který prý spatřil a četl, a podává z něj shrnutí, které přibližně odpovídá obsahu 3. kapitoly výše zmíněného nejstaršího doloženého vydání. Nacházíme zde Filónovu argumentaci proti Mojžíšovi i Celsovu proti Ježíši. Text, který Oudinet takto komentuje, byl zřejmě společným základem obou nejstarších známých verzí traktátu – více o tom níže. Na přelomu století se rozhořela polemika o existenci traktátu, který v této době již zjevně mezi učenci v různých koutech Evropy nějakou dobu koloval v mnoha verzích. Šlo tedy spíše o jeho autentičnost. Čili o spor, zda se jedná o podvrhy a zda skutečně existuje nějaké pravé vydání spisu. Roku 1716 vyšel anonymní text, který je odpovědí B. La Monnoieovi, jenž hájil tvrzení o neexistenci traktátu. Autor anonymu kategoricky prohlašuje, že traktát viděl i četl … Následuje velmi nepřehledná spletice sporů a dohadů mezi jednotlivými skupinami myslitelů, až se roku 1719 traktát náhle objevil veřejně. Takže skutečně existuje - a to dokonce ve dvou autonomních verzích, které měly zcela samostatný vývoj. Jedna z nich byla francouzská a druhá latinská. Jak to tedy s nimi bylo? Nejprve vezměme tu mladší z nich, ovšem dříve vydanou – tedy verzi francouzskou. Roku 1719, čili 42 let po Spinozově smrti, vyšel v Haagu spis „Spinozův život a myšlení“. Je to nejstarší vydání traktátu O třech podvodnících, z něhož se dochovaly nějaké exempláře (celkem 4), tedy nejstarší skutečně doložitelné vydání. Jak se toto dílo zrodilo a proč je označováno za zmíněný traktát, přestože nese zcela jiný název? A kdo je vůbec jeho autorem? Pátrejme. Toto dílo vzniklo patrně mezi léty 1700 -1711. O půl století později označuje Marchand ve své analýze za jeho autora Jana Vroesena, právníka, který působil na počátku 18. století jako diplomat ve Francii (možná proto byl originál spisu psán francouzsky). Vroesenovo autorství potvrzuje též anonymní poznámka ve vydání z roku 1737. Ovšem anonymní dopis z roku 1714 zmiňuje existenci traktátu a za jeho autora označuje J. M. Lucase (jenž nejstarší Spinozův životopis skutečně sepsal, jak uvedeno výše). Pokud byl autorem Vroesen a nikoli Lucas, určitě z Lucasova životopisu čerpal, a to zcela zásadně. Za autory byli též (v obou případech mylně) označování Henri de Boulainvilliers a John Toland, dva radikální volnomyšlenkáři, ovlivnění Spinozovým filosofickým systémem. Buď jak buď, spis opsal roku 1711 vydavatel Charles Levier, velký ctitel Spinozy. Se svým společníkem Thomasem Johnsonem provedl gramatické úpravy jeho textu a připojil k němu odstavce z děl Charrona a Naudého, stejně jako výpůjčky z Vaniniho – vesměs byly citace vytrženy z kontextu a použity vysloveně účelově. Takto doplněný spis byl tedy roku 1719 vydán v Haagu pod názvem „Spinozův život a myšlení“. O dva roky později spatřilo světlo světa další vydání, bez předmluvy, již pod názvem „Traktát o třech podvodnících“. Za jeho vznikem zřejmě stojí dvojice vykutálených vykuků jménem Ferber a Böhm (druhý jmenovaný byl knihkupcem; na prodeji spisu s šokujícím názvem si chtěl namastit kapsu). V dalších desetiletích se pak traktát dočkal řady dalších vydání, první skutečně respektované vyšlo roku 1735 u Kunratha v Hamburku. Takže to bychom měli francouzskou verzi traktátu … a jak to tedy bylo s tou druhou, tedy latinskou, starší, ovšem později vydanou? Vyšla péčí nakladatele Strauba ve Vídni roku 1753 pod latinským názvem „De Tribus impostoribus“, s fiktivní datací 1598. Těžila především z Celsových argumentů proti Ježíšovi a Mojžíšovi (zde je paralela s výše zmíněným Oudinetovým shrnutím – možná fiktivního - traktátu). 14 Na rozdíl od francouzské verze, založené na precizní argumentaci, je verze latinská stručná, odbytá, a zmatená. Jak to bylo s jejím zrodem? První stopa, zato však pořádná, pochází z roku 1688, kdy se v německém Kielu J. F. Mayer seznamuje s rukopisem J. J. Müllera, jenž již nesl název „De tribus impostoribus“. Zmíněný rukopis byl kompilátem staršího zdroje neznámé provenience a Müllerových doplňků. Mayer následně pořídil několik opisů tohoto dílka. Roku 1716 se s ním u barona Hohendorfa seznámil Leibiniz, asi nejvýznamnější racionalistický myslitel té doby. Následně baron Hohendorf rukopis zakoupil pro knihovnu prince Evžena Savojského. A v roce 1753 již bylo dílko ve Vídni vydáno oficiálně, jak uvedeno výše. Jeho rukopis nakonec skončil v národní knihovně ve Vídni. Co je vlastně obsahem „Spinozova života a myšlení“ Zaměřme se nejprve na starší, latinskou verzi, tedy „De tribus impostoribus“. Toto útlé a poněkud zmatené dílko začíná myšlenkou, že všechna náboženství hovoří o bohu, aniž by vůbec chápala jeho podstatu. Jejich představitelé nejsou o nic lepší, než pohané, kteří si vymysleli spoustu zprostředkovatelských božstev. Přívrženci velkých náboženství se umějí pouze navzájem obviňovat z modlářství. Bohu přisuzují horší zvrácenosti, než jakých se kdy dokázali dopustit lidé. Křesťané přišli s šílenou myšlenkou, že aby bůh vykoupil lidi z hříšnosti, nenapadlo ho nic lepšího, než strašlivě mučit vlastního syna. Proč bychom měli takového boha uctívat? Pokud nějaký bůh existuje, pak podle traktátu pravděpodobně pouze uvedl do pohybu jsoucno a dál do osudů vesmíru nezasahuje. Ovšem sama otázka existence boží je podle traktátu nezodpověditelná. Autor se v této souvislosti obšírně věnuje bibli, zvláště Genesis, kterou označuje za snůšku báchorek. Mladší, francouzská verze traktátu, tedy Spinozův život a myšlení (později vydané jako Traktát o třech podvodnících), je dílem podstatně propracovanějším a plánovitě koncipovaným. Argumentace je „vykradena“ z děl významných autorů, kteří byli ostatně ve své době označování za možné autory traktátu: Vaniniho, La Mothea, Le Vayera, Naudého, Charrona, Hobbese, a pochopitelně hlavně Spinozy. Originální a úderná syntéza těchto citací stojí na skutečnosti, že „výpůjčky“ jsou vytrženy z kontextu a tudíž jejich myšlenkový náboj působí zvlášť průbojně. Podle traktátu mají lidé o bohu zcela falešné představy, plné protimluvů – důvodem je, že při úvahách o něm nepoužívají racionální rozum, a spokojí se s pasivním přijímáním dogmat. Aby vysvětlili fyzické a morální zlo, představili si, že je projevem božího hněvu a nevyzpytatelných soudů. Traktát proti zcestným představám o bohu staví vlastní definici: jedná se o jednoduchou bytost nekonečných rozměrů, která je hmotné podstaty, a vůči jsoucnu se projevuje neutrálně, tj. ani netrestá, ani neodměňuje. Zakladatelé náboženství byli podle traktátu obratní mágové a manipulátoři, jinými slovy obchodníci s absurdními sny. Náboženství je podle traktátu plodem strachu a naděje. Je založeno na obratném užívání klamu; v podstatě se jedná o gigantický a velmi sofistikovaně realizovaný podvod. Používá k tomu předstírání zázraků, vymýšlení snů a vizí, falešných fám, proroctví a zjevení. Každé náboženství se považuje za lepší, než jsou ta ostatní. Duši ve smyslu náboženského chápání autor traktátu považuje za přelud (ostatně stejně jako démony); podle jeho názoru duše při smrti člověka zaniká. Jednou ze stěžejních tezí traktátu je důraz politický rozměr náboženství (tato argumentace je mimochodem naprosto správná). 15 Heretici, schizmatici, heterodoxní živlové, rozvratníci … Pokud je pravdivý slogan „Extra ecclesiam nulla salus“, pak je církev cestou (nebo spíše prostředkem) ke spáse, a to jedinou možnou. Ale hned se člověku dere na jazyk otázka: která církev? Je jich moc. A každá větší církev se štěpí na názorové a věroučné frakce, mezi nimiž často zeje hluboká propast teologických odlišností. Pokud se omezíme jen na křesťanství a odhlédneme od ostatních náboženství, vidíme dvě tisíciletí plných násilí a schizmat. Jak vybrat, která z církví (a názorových skupin uvnitř nich) je ta pravá? Na tuto hloupou otázku netřeba hledat odpověď, neb tato odpověď je dobře známa: žádná. V následujícím článku se budeme věnovat jen několika z mnoha zajímavých alternativních skupin a organizací uvnitř křesťanství, a pozoruhodných osobností, z nichž o některých byla řeč ve stati o traktátu De tribus impostoribus. Přitom se logicky nemůžeme vyhnout reformaci; svůj focus na ni omezíme především na Kalvínovu Ženevu. Koptská církev Křesťanství se v Egyptě, ovlivňovaném helénskou kulturou, uchytilo již brzy po ukřižování Krista, v době misie v řeckém civilizačním prostoru. Vznik koptské církve v Egyptě v 50. a 60. letech 1. stol. n. l. je spojen s osobou alexandrijského biskupa Marka, který roku 68 zemřel mučednickou smrtí. V prvním století patřila Alexandrie (spolu s Antiochií, Jeruzalémem a Římem) k nejvýznamnějším centrům křesťanství. Velké ztráty koptská církev utrpěla koncem 3. stol. za vlády římského císaře Diokleciána, který rozpoutal velké pronásledování egyptských křesťanů. Následně se mezi Egypťany šířily staré pohanské kulty a alternativní křesťanské směry, zejm. ariánství, které vzniklo „odštěpením“ nebo lépe řečeno odklonem od koptského křesťanství (viz níže). Později vedly terminologické a jazykové rozdíly a separatistické tendence k věroučné roztržce Alexandrie s Konstantinopolí a obecně s vyznavači závěrů chalkedonského koncilu (451). Vzájemné nevraživosti mezi oběma patriarcháty vedly k mnoha násilnostem. V této souvislosti nutno zmínit, že koptská církev je spojena se smutně proslulým zničením Alexandrijské knihovny, největší a nejslavnější bibliotéky starověku, součásti věhlasného múseia v Alexandrii. Byla považována za hlavní centrum vzdělanosti od 3. století př. n. l. až do roku 48 př. n. l., kdy za války mezi Caesarem a Pompeiem zčásti vyhořela. Roku 220 byla po útoku Aureliana poničena znovu. K jejímu úplnému zániku a zboření došlo roku 389 za náboženských bouří, a to z podnětu alexandrijského patriarchy Theofila, hlavy koptské církve. Na jeho pokyn knihovnu zničilo vojsko římského císaře Theodosia I. Později byla znovu vybudována a ve své vědecké činnosti pokračovala až do roku 643, kdy byla Alexandrie dobyta Araby, jejichž vládce Omar nechal knihovnu definitivně zničit. 7. století bylo pro koptskou církev ve znamení násilné arabizace, kdy Arabové Egypt zcela ovládli a nastolili zde islám. Za jejich působení se z koptštiny stal převážně jen liturgický jazyk, který je velice podobný jazyku starých Egypťanů. Za patriarchů Cyrila V. a Cyrila VI. začalo koptské křesťanství opět vzkvétat. Koptské církev přežila do dnešních dní, působí ovšem v komplikovaných podmínkách téměř výhradně muslimského prostředí. Zajímavým fenoménem, spojeným s koptskou církví, jsou pouštní otcové (nebo otcové pouště, chcete-li). Jedná se o společenství mnichů, žijících v pouštních oblastech Egypta, Sýrie a Palestiny, jejichž život byl považován za velice příkladný. Bydleli v pouštních kaplích, ze kterých postupně vznikaly kláštery, na něž se napojovala i další obydlí. Typické pro tyto stavby jsou vysoké hradby, neboť stále čelili nejrůznějším útokům. Spiritualitu pouště hlásal jako první sv. Antonín Egyptský (251-356) a sv. Pachomius a pak jejich následovníci. Otcové pouště jsou známí především svým přísně asketickým a duchovním životem. Otcové jsou, až na občasná setkání s koptskými rolníky, naprosto uzavřeni vůči světu kolem, a ve svých klášterech se věnují pěstování vína, oliv a duchovnímu rozjímání. Arianismus Učení o rovnocenné Svaté trojici, čili o trojjedinosti boží, je jedním z ústředních dogmat křesťanství. Mnoho však nechybělo k tomu, aby tato „věroučná hádanka“ skončila jako bezvýznamná hereze. Po jistou dobu totiž v rané církvi vedly konkurenční boj dvě silné skupiny: trinitáři (čili vyznavači učení o trojjedinosti) a stoupenci arianismu, který zjednodušeně řečeno popírá jak rovnocennou trojici, tak božství Ježíše Krista. Ale vezměme to popořádku. Ariánství či arianismus je křesťanský teologický a christologický směr, vycházející z učení alexandrijského kněze koptské církve Areia (latinsky Arius, cca 260–336). Podle jeho teologie je „Ježíš Kristus stvořenou bytostí, spolu s Duchem svatým podřízenou Bohu Otci“. 16 Areios se někdy kolem roku 318 dostal do teologického sporu s alexandrijským biskupem Alexandrem o povaze vztahu Syna k Otci. Alexandros z Alexandrie Areiovo učení označil za herezi, Areia a jeho stoupence vyloučil z alexandrijské církve a ve dvou dopisech ("Dopis všem biskupům" a "Dopis Alexandrovi ze Soluně") zveřejnil nejdůležitější teze jejich „kacířské“ nauky: „Bůh nebyl vždy Otcem, ale bylo, kdy Bůh Otcem nebyl. Boží Slovo nebylo vždy, ale vzniklo z ničeho. Jsoucí Bůh učinil z nejsoucího toho, který nebyl. Proto také bylo, kdy Syn nebyl. Byl totiž stvořen a učiněn.“ „Slovo není Otci co do své podstaty podobno, není skutečným Slovem a skutečnou Moudrostí, neboť nesdílí tutéž přirozenost s Otcem; náleží ke stvořeným věcem a jen v přeneseném smyslu se nazývá ‚slovem‘ a ‚moudrostí‘, protože i ono vzniklo ve vlastním Božím Slově a v Boží Moudrosti, v níž Bůh učinil veškerenstvo i jeho.“ „Takové Slovo může podstoupit změnu, tak jako vše, co je nadáno Slovem. Je cizí, odlišné a oddělené od Boží podstaty a Otec je pro Syna neviditelný. Slovo Otce dokonale a přesně nepoznává ani jej dokonale nemůže vidět. Syn totiž nezná ani svou podstatu, jaká je. Byl totiž učiněn kvůli nám, aby nás Bůh stvořil skrze něho jako svým nástrojem; nevznikl by, kdyby nás Bůh nechtěl učinit.“ Arianismus byl následně odsouzen Prvním ekumenickým sněm v Níkaji roku 325 jako hereze, tedy odchylné učení, jež popírá božství Ježíše Krista. Schválil tzv. Nicejské vyznání víry, které vztah Syna k Otci vyjádřilo obraty "Syn je soupodstatný s Otcem" a "Syn je z podstaty Otce" a ariánskou herezi odsoudilo v anathematech: "Všeobecná církev vylučuje ty, kteří tvrdí, že ´bylo, kdy Syn nebyl´, ´nebyl, dříve než byl zrozen´ a ´vznikl z nejsoucího´, nebo když říkají, že Boží Syn je z jiné hypostaze nebo podstaty, nebo že byl stvořen, nebo že se může změnit. Kdyby tehdy na sněmu zvítězili ariáni, mohly se výše uvedené kacířské teze stát základem křesťanské věrouky. Ale Prvním ekumenickým koncilem spor zdaleka neskončil, ariánství se šířilo i nadále. Podpořili je někteří významní biskupové v Palestině, Sýrii a Malé Asii (zvláště Eusebios z Kaisareie a Eusebios z Níkomédeie), kteří sice ve všech bodech nesouhlasili s Areiem, ovšem zastávali podřízený (subordinační) model Trojice. Sám císař Konstantin, který Nikajský sněm svolal, nezastával vůči ariánství důsledné stanovisko, v roce 335 Areia rehabilitoval a na konci života se nechal pokřtít ariánským knězem. K ariánství se přiklonil i jeho syn Constantius II. a později císař Valens. V Konstantinopoli převažovalo ariánské vyznání až do nástupu císaře Theodosia, který dva dny po svém příjezdu propustil ariánského biskupa Konstantinopole a nahradil ho vůdcem zdejší menšinové katolické obce. V roce 380 vydal dekret, v němž postavil arianismus mimo zákon, a následně, samozřejmě pod jeho vlivem, zvítězila na Druhém ekumenickém koncilu, tedy Prvním konstantinopolském koncilu (381), představa tří rovných hypostazí či osob v Trojici. Ariánské křesťanství se šířilo i jako nové náboženství kmenů, které přicházely na území Římské říše, a byly víceméně nucené přijmout křesťanství. Byli to např. Gótove, kteří roku 375 vstoupili přes Dunaj do Římské říše, nebo Vandalové vedení králem Geiserichem, kteří přijali ariánství při svém pobytu v Hispánii od gótských misionářů. Po svém příchodu do Libye roku 429 a jejím ovládnutí zde založili Vandalské křesťanské ariánské království. Rivalita ariánství a trinitářství pokračovala. Ariánské učení, že Ježíš Kristus je stvořená bytost, spolu s Duchem svatým podřízená Bohu Otci, totiž bylo z politického hlediska atraktivní pro světské panovníky. Mocenské uspořádání společnosti se v raném středověku odvozovalo z teologických představ a panovník se chápal a byl přijímán jako pozemský otec. Nauka o podřízenosti Syna a Ducha svatého jednomu Otci pak přirozeně znamenala, že církev i vzdělanost je jednoznačně podřízena panovnické moci, že biskupové jsou dvořany nebo vazaly místních vládců a musí jim sloužit. V této podobě arianismus jako politickou teorii své moci přijali germánští vladaři raného středověku a velmi neradi ho opouštěli. Frankové přestoupili ke katolictví teprve po roce 498 (496 byl pokřtěn Chlodvík I.), Vizigóti na Pyrenejském poloostrově opustili ariánství až křtem krále Rekkareda v roce 587. U germánských kmenů přežíval arianismus dokonce až do 7. století. Politický aspekt unitářské teologie se znovu vrátil do hry v boji o investituru ve vrcholném středověku. Později, v novověku, oživl odpor ke katolické trojiční nauce během reformace působením antitrinitářů nejprve v Polsku (Faustus Socinus +1604, jeho stoupenci jsou označováni jako sociniáni) a pak i v Německu. Argumentovali často biblí, kde se slovo Trojice vůbec nevyskytuje a Písmo naopak zřetelně podporuje jedinečnost v jediné osobě, tedy monoteistické kořeny křesťanství. Odpůrci trojičního pohledu byli jako kacíři ostře pronásledováni protestanty i katolíky. V dnešní době přežívá antitrinitářské dědictví arianismu v řadě církví, sekt a náboženských společností, jako jsou např. unitáři, kristadelfiáni, Svědkové Jehovovi, řada denominací z letničního hnutí apod. 17 Z hlediska světonázoru a vztahu k jiným vírám, se křesťanstvo naukou o trojjediném bohu výrazně odchýlilo od nauk společně sdílených s oběma velkými abrahámovskými náboženstvími, tj. judaismem a islámem, pro které je myšlenka trojí a přitom jediné podstaty boha nepřijatelná. Keltská církev Zvláštním a obecně ve veřejnosti velmi populárním vývojovým článkem evropské civilizace jsou Keltové. Do Evropy přišli podobně jako Slované od východu, ale mnohem dříve, někdy na konci 2. tis. př. n. l. Usadili se nejdříve oblasti jižního Německa a v Rakousku kolem Solnohradu. U toho však nezůstalo, pohybovali dále na západ do Francie (Galie), Španělska, Británie a Irska a později do Malé Asie (Galacie) a Itálie. Keltský jazyk se uchovával ústní tradicí spolu s jejich učením, které předávali dál učitelé náboženství (druidové). Poté, co se keltské etnikum dostalo pod vliv Říma v Galii i v Británii, přežívaly kulturní a náboženské tradice nejsilněji v místech, která zůstala většinou nedotčena římským vlivem, včetně Irska a severu a západu Britských ostrovů. Z hlediska keltské církve a misie je pro nás právě irský prostor klíčový. První Keltové tam přišli pravděpodobně ze Španělska už v 6. stol. př. n. l., ale mnohem více jich přišlo z Galie a Británie. Přechod Keltů v Irsku ke křesťanství se odehrál rychle díky misionářské práci sv. Patrika (přelom 4. a 5. stol.) a jeho následovníků. Sbory církve založené Patrikem byly zřejmě zřizovány podle římského vzoru a měly diecézní strukturu, což se však v daných podmínkách neosvědčilo. Během „zlatého věku" keltského křesťanství (5. - 9. stol.) přijala místo toho keltská církev klášterní systém, který sledoval vzor pouštních monastýrů v Egyptě, jak je známe dokonce i dnes. Lze tak říci, že rané irské křesťanství bylo silně ovlivněno východní klášterní spiritualitou. Není divu; v té době existovala rušná námořní doprava mezi oblastí Středozemního moře a Irskem, která měla za následek koptské a východní vlivy na keltskou církev. Víra misionářů a šiřitelů víry, kteří přinesli křesťanství z Galie do Británie a Irska v 5. a 6. stol., byla hluboce zakořeněna v učení a příkladu egyptských (koptských) otců pouště. Model klášterního života a společenství, jaký se vyvinul v Egyptě, byl mnohem působivější v kmenovém uspořádání Irska, kde nebyla velká města a kde byla vžitá tradice místního představeného s autonomní autoritou (podobnou opatům). Irsko bylo v té době v západní Evropě jedinečné tím, že mělo nezávislá pravidla církevní struktury, vytvořená představenými klášterních společenství podle příkladu východní církve. Tím se irská církev vymykala vlivu Říma, vlivu papeže … Raný systém klášterů v Irsku zcela pohltil veškerou kulturu země. Kláštery a společnost tvořily celek do té míry, že kláštery poskytovaly základní záruky pro obyvatelstvo. Poskytovaly bydlení a stravu, výcvik a zaměstnání, záštitu umění, udílely almužny a útulek potřebným. Klášter byl střediskem vzdělanosti, rozvoje obce, ekonomické a obchodní činnosti stejně jako evangelizace, duchovní obrody a očisty. Keltské křesťanství se vyznačovalo spirituální vitalitou a dynamikou, jež byla tvůrčí i dobrodružná, zakořeněná v kontemplaci, modlitbě a duchovní kázni, ale vždy otevřená bezpodmínečné výzvě Boží. Duchovní horlivost, jaká se vyvinula zvláště v Irsku, přiměla mnohé věřící opustit rodnou zemi a vydat se na poušť, což bylo hledáním naprosté závislosti na Bohu. Ostatní Evropa těžila pak z tohoto keltského exodu. Velká putování a odchody z Irska do Evropy začal sv. Kolumbán (zemřel r. 615), keltský putující mnich a evangelizátor, který se vydal do Evropy z Bangoru v Severním Irsku a založil slavné kláštery v Luxeil ve Francii, v Bregnanz ve Švýcarsku a v Bobbio v Itálii. Na počátku 8. stol se v důsledku misijního náporu keltského křesťanství dostaly stovky evropských klášterů pod přímý vliv keltských křesťanských tradic. Velká duchovní moudrost a horlivost keltské církve vedla ke zřetelné expanzi keltského křesťanství v Evropě. Tato expanze se nevyhnula ani území současných Čech a Moravy. O tom, že irští misionáři působili úspěšně i zde, svědčí architektonické památky. Kostel v Modré u Velehradu byl založen počátkem osmého století, podobně jako kostel v nedalekých Kopčanech (dnes území Slovenska). Čili ještě před příchodem slovanských věrozvěstů i před řezenským křtem v r. 845. Obě svatyně tedy zřejmě vznikly jako následek irské (nebo chcete-li iroskotské) misie. Keltští mniši sehráli svoji roli i v Clunyjské reformě, která byl na počátku 10. stol. reakcí na určité zesvětštění společnosti. S keltským křesťanstvím je nepřímo spojen příběh svatého grálu. Nádoba s Kristovou krví, který podle některých legend měl do Británie přivézt Josef z Arimatie (viz článek o původu náboženského podvodu), se stala ústředním bodem příběhu o rytířích krále Artuše. Zde se však pohybujeme na půdě pohádek a mýtů, u nichž je nemožno určit, nakolik mají reálný základ. Templáři Řád „rytířů templu“ vznikl jako důsledek křížových výprav do Svaté země někdy kolem roku 1120, nejpravděpodobněji 1118 nebo 1119. Celý název 18 zněl Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (chudí tedy rozhodně nebyli, k tomu se záhy dostaneme). Založilo jej osm rytířů z družiny Godfroye z Bouillonu. Nejstarší písemná zmínka o řádu pochází z prosince roku 1120, kdy byl první velmistr řádu Hugo z Payns svědkem potvrzení výsad johanitů jeruzalémským králem Balduinem II. A právě Balduin poskytl templářům jejich první „kasárna“, čili komendu. Stala se jí jeruzalémská mešita Kubbat as-Sachrá, tedy pověstný Skalní dóm. Před mnoha staletími tam stál templ, totiž chrám, který na hoře Moriah vybudoval libanonský stavitel Hiram z Týru pro krále Šalomouna (odtud název Šalomounův chrám). A právě označení templ dalo řádu jeho zažité jméno. Následně se k templářům přidávali především synové urozených (a často velmi bohatých) rodů. Řeholní pravidla jim roku 1128 sestavil Bernard z Clairvaux. Původním smyslem této organizace byla ochrana poutníků, přicházejících do míst, kde žil a umíral Kristus. Ale to zřejmě nebylo jediné a posléze ani nejhlavnější poslání řádu. Skutečnost, že templáři obsadili Skalní dóm (tedy mešitu na místě Šalomounova chrámu) a následně i sousední mešitu al-Aksá, vybízí k úvahám, že v útrobách těchto objektů objevili cosi velmi závažného a nesmírně cenného, co napomohlo k rychlému zbohatnutí řádu. Tento poklad, jehož skutečná povaha vybízí k fantazírování, mohl podle některých názorů zahrnovat i svatý grál (více k tomu níže). Louis Charpentier (a s ním někteří další badatelé) se domnívá, že součástí pokladu z jeruzalémského chrámu mohly být projekční informace ke stavbě starověkých chrámů, které pak templáři dopravili do Evropy. Prakticky okamžitě poté začaly ve Francii jako houby po dešti růst monumentální gotické sakrální stavby (typicky katedrála v Chartres). Nový stavební sloh se objevil náhle jako blesk z čistého nebe a bez jakéhokoli tápání nahradil sloh románský, který svým těžkým, k zemi tlačícím ponurým charakterem souzněl s duchem scholastiky. Gotika byla zcela jiná, otevírala prostor k nebi, fascinujícím způsobem pracovala se světlem a celou svou koncepcí otevřenosti a vzdušnosti obracela pohled i mysl návštěvníka vzhůru. A právě ta náhlost jejího zrodu bez jakékoli přechodové fáze působí nápadně. Řád přesunul své hlavní sídlo do Paříže, komendy vznikaly na západě Evropy jedna za druhou. Z templářů se postupně stali zdatní obchodníci a finančníci. Netrvalo dlouho a stali se nejsilnější ekonomickou organizací civilizovaného světa. Finanční operace prováděli způsobem, jehož efektivita a promyšlenost je na svou dobu až neskutečná. Dávno před vznikem moderních bank tak položili základ flexibilnímu platebnímu styku. Není divu, že jejich služeb rádi využili mocní vládcové včetně králů. To se nakonec stalo templářům osudným - král Filip IV. Sličný, mocný vládce Francie, nakonec své věřitele rozdrtil a získal (veškerý?) jejich majetek. I když to zřejmě není tak docela pravda, protože 13. října 1307, v předvečer zatýkání templářů po celé zemi (o němž patrně řád získal předem informaci), se údajně podařilo značnou část cenností řádu propašovat do Skotska. Další osud tohoto pokladu je neznámý, a tudíž je otázkou, jak to vlastně bylo a co se vůbec podařilo z Francie vyvézt. A jestli to třeba celé není jen dezinformace. Propagandistická kampaň, kterou k účelu likvidace řádu vedl Filipův kancléř Vilém de Nogaret, si svou sofistikovaností a logistickou dokonalostí nikterak nezadala s kvalitou brilantního finančního systému templářů, a nemusel by se na ni stydět ani věhlasný Joseph Goebbels. Pozatýkaní templáři na mučidlech přiznávali strašlivé zločiny, jako modlářství, sodomii apod. Jejich velkou smůlou bylo, že velmistr Jacques de Molay v kritických okamžicích jako hlava řádu selhal, a nedokázal najít způsob, jak řád ochránit. Pod tlakem kancléřových vyšetřovatelů si počínal zmateně a tím celou situaci jen zhoršil. Nakonec se vzepjal k odvážnému činu a společně s normanským preceptorem Geoffroyem de Charnay 18. března 1314 odvolal své přiznání jako vynucené na mučidlech. To už bylo ale pozdě, o osudu řádu bylo rozhodnuto, stejně jako o osudu Molaye i Charnaye. Oba byli okamžitě popraveni. Jacques de Molay 19 Rytíři Templu se brzy po svém vzniku vzdálili svému údajnému poslání. Křesťanský (potažmo přísně katolický) charakter této organizace byl velmi diskutabilní. Řád nesl všechny atributy tajných, uzavřených společenství – mysteriozní rituály (přijímací i jiné), přísné utajení všech podstatných informacích o fungování řádu, nemožnost řád opustit jinak, než nohama napřed … To vše vyvolávalo u lidí zvenku podezření, a fámy o podivných praktikách templářů se nafukovaly jako pouťové balónky. Je nepochybné, že zakladatelé řádu si díky kontaktu s orientálním světem ve Svaté zemi přivezli plno duchovních podnětů, které se pak v ideologii řádu mísily s křesťanstvím. Např. významným bodem výslechů zatčených templářů bylo přiznání, že při svých shromážděních zapírali Krista a uctívali tzv. „Bafometa“. Měla to být vousatá hlava se třemi tvářemi, modlářský předmět buď získaný v Orientu, nebo vzniklý na základě inspirací z Východu. Templáři byli, jak řečeno výše, tajemným společenstvím, takže není divu, že bývají spojováni s tajemnými fenomény křesťanských dějin. Jedním z nich je i svatý grál, jak naznačeno výše (templáři se jej měli zmocnit při pátrání v jeruzalémském chrámu nebo při plenění Cařihradu roku 1204). První, kdo spekuloval o tom, že se tato relikvie nachází v rukou řádu, byl Wolfgang von Eschenbach. V povídce Parsifal, která vznikla někdy v letech 1210-1215, naznačil, že grál je střežen v pevnosti Munsalvaesche, která bývá někdy ztotožňována se španělským klášterem Montserrat. Pseudohistorikové v souvislosti s grálem zmiňují tzv. rosslynskou kapli, tajemnou stavbu vybudovanou v polovině 15. stol. ve Skotsku. Postavil ji William Sinclair z rodiny hrabat z Orknejí. Tato rodina patřila v minulosti k významným templářům, a William Sinclair pak údajně založil skotské zednářství a propojil tak templáře s jejich následovníky (k templářskému odkazu se hlásí řada zednářských skupin). Rosslynská kaple je podle některých názorů templářským kryptogramem a jedná se v podstatě o schránku pro ukrytí svatého grálu. Zde se však už pohybujeme na velmi tenké půdě nevědeckých spekulací. Střípek na závěr: jakkoli se poslední velmistr Molay v kritických chvílích pronásledování neosvědčil, pozoruhodná je jedna věc. Krátce před svou smrtí proklel krále Filipa IV. Sličného, jeho kancléře Nogareta i papeže Klimenta V., který pod Filipovým nátlakem řád zrušil. Nogaret i papež zemřeli krátce po Molayově popravě, a nedlouho poté skonal i sám král Filip. Pouhých osm měsíců po velmistrově smrti se tak jeho kletba beze zbytku naplnila. Kataři Jsou označování též jako „albigenští“. Jedná se o první velké středověké heretické hnutí evropského Západu. Mělo nadregionální charakter, nebylo vázáno na jméno určitého kazatele, a v různých zemích mělo různá jména. Název albigenští získali podle města Albi v Languedocu (dnes součást jižní Francie), kde se toto náboženské hnutí značně rozšířilo. Název kataři pochází z řeckého καθαρός (katharos), což znamená čistý. Tento název je převzatý z pozdně antických polemik proti novaciánům a poprvé využitý o soudobých kacířích v 60. letech 12. století Ekbertem ze Schönau. Sami kataři toto označení neužívali. Původně tak byli označováni pouze jejich učitelé, ale „nálepka“ se v literatuře rozšířila jako pojmenování pro všechny přívržence hnutí. Z tohoto slova je prostřednictvím německého ketzer odvozen i český výraz kacíř. Katarské hnutí zapustilo kořeny v hospodářsky prosperujících krajích Flander, Porýní, zejména však Lombardie a Okcitánie. K prvnímu zaznamenanému propuknutí hereze, které lze jednoznačněji spojit s katarstvím, došlo v Porýní kolem roku 1140. Klíčovým pramenem o této události je dopis premonstrátského probošta Ebervina ze Steinfeldu Bernardovi z Clairvaux. Tato listina je datována do období 1143 – 1147. Podle ní se přívrženci hereze dělili na tři stupně: posluchače, věřící a vyvolené. Přestup z nejnižšího stupně k věřícím a od věřících k vyvoleným zajišťoval obřad vkládání rukou na hlavu. Heretici, o nichž Ebervin píše, odmítali pít mléko, a také požívat cokoli, co bylo následkem sexuálního spojení. Odmítali manželství. Při každém denním jídle své potraviny a nápoje „posvěcovali“ Otčenášem (tato tradice v určitě obměně běžně přežívá v protestantských kruzích – místo Otčenáše se většinou pronášejí jiné říkánky). Podle Ebervina uváděli, že stoupenci jejich víry přetrvali od dob apoštolů v Řecku (tzn. v Byzanci) a v některých dalších zemích. To může nasvědčovat tomu, že kataři byli částečně inspirováni bogomilstvím, herezí z Balkánu a Byzance, avšak stejně dobře může jít také o zakladatelskou legendu ve snaze doložit vlastní apoštolský původ. Současní křesťanští historici předpokládají spíš jen volné ovlivnění katarů bogomilstvím. Přesto si stručně toto bezesporu zajímavé hnutí představme. Bogomil, od něhož se bogomilství odvozuje, byl venkovským knězem v Bulharsku v 10. století. Jeho jméno, které znamená „milující Boha“, bylo pravděpodobně pseudonym. Původní bogomilové odmítali Starý zákon a řídili se pouze Novým záko- 20 nem. Pozdější byzantští bogomilové učinili výjimku u starozákonních Žalmů a Knih proroků. Písmo nepřijímali doslovně. Základem jejich učení bylo přesvědčení, že to, co je viditelné, je zlé. Samo lidské tělo je výtvorem padlého anděla Satana, jenž propadl zlu. Bůh stvořil pouze věci neviditelné, duchovní. Bogomilové považovali Satana za prvorozeného syna božího, a Ježíše Krista za jeho mladšího bratra. Satan byl sice božím protivníkem, ale byl na bohu závislý. Pýcha způsobila Satanův pád, a když byl spolu s buřičskými anděly svržen z nebes, vytvořil nové nebe, zemi a také tělesnou schránku člověka. Život však do těla vdechl bůh výměnou za slib, že lidské duše po smrti poputují do skutečného nebe. Satan souhlasil, ale žárlil na božský potenciál člověka, a tak svedl Evu. Později namluvil židovskému národu, že on je tím nejvyšším bohem, a nazval se Jahvem. Mojžíš se stal nevědomky jeho nástrojem. Druhorozený Ježíš vstoupil do světa, aby porazil bratrovo pozemské království. Satan sice způsobil Ježíšovu fyzickou smrt, ale po jeho zmrtvýchvstání přiznal porážku. Ztratil svou božskou sílu a Ježíš poté převzal jeho místo na nebesích. Ale zpět ke katarům čili albigenským. Okcitánské katarství lze v pramenech sledovat od 60. let 12. století. Vyplývá to ze záznamu o diskusi v Lombers roku 1163 a z tzv. Niquintovy listiny. Podle ní se v hradišti Saint-Félix v kraji Lauragais roku 1167 sešly katarské delegace z Okcitánie, Itálie, severní Francie a z Východu. Jejich zástupce zde Niquinta vysvětil na biskupy. Niquintova listina se nicméně dochovala jen v opise ze 17. století a někteří badatelé (Monique Zerner, Jean-Louis Biget, Jacques Chiffoleau) zpochybňují její pravost. V poslední třetině 12. století se katarské hnutí rozšířilo v hrabství Toulouse a v okolí měst Albi a Carcassonne. Jeho rozšíření souviselo s odporem venkovské šlechty vůči hospodářským nárokům církve. A také s příkladným prostým životem katarských duchovních, který kontrastoval s bohatstvím církevních hodnostářů. Jak vlastně albigenští žili? Přísně asketicky. Pokud se věřící chtěl stát „dokonalým“, tedy dosáhnout nejvyššího stupně v hierarchii tohoto společenství, musel prokázat své schopnosti k vedení života „dokonalého“ během obvykle roční zkušební doby. Musel zachovávat posty každé pondělí, středu a pátek, a kromě toho se postit během tří čtyřicetidenních období. Po celý čas se musel zdržet produktů pohlavního styku: masa, mléka, vajec a sýra. Jedinou výjimku z tohoto přísného pravidla představovala konzumace ryb, o nichž kataři věřili, že nejsou plodem pohlavního styku, nýbrž se rodí z vody. Veškerý sexuální kontakt byl samozřejmě zakázán. Pokud žil kandidát na „dokonalého“ v manželství, musel svého partnera opustit. Poté, co kandidát dosáhl statusu „dokonalého“, vedl nový život, v němž přísně dodržoval všechna předepsaná pravidla a jenž byl mnohem tvrdší, než obdobný život většiny katolických asketických řádů, poněvadž nekompromisní katarská teologie nepřipouštěla nápravu chyb žádnými prostředky, jakými byly katolická zpověď, lítost a pokání. Navíc všechny přestupky byly hodnoceny stejně, proto např. požití vajíčka bylo stejně závažné jako dopuštění se krádeže nebo spáchání vraždy. Jakékoliv porušení kodexu zbavovalo hříšníka statusu „dokonalého“ a vydávalo ho znovu Satanovu světu. Po vykonání pokání však bylo možné opětovně přijmout katarský křest, zvaný consolamentum, a znovu se tak stát „dokonalým“. Jak vnímala katary oficiální církev? V rychlém šíření tohoto hnutí spatřovala hrozbu společenskému řádu (odmítání manželství, trestání zločinců apod.). A proto se rozhodla proti katarům zakročit. Třetí lateránský koncil roku 1179 vydal usnesení: „I když se církev na radu svatého Lva spokojuje kněžským soudem a nesahá ke krvavým popravám, musí se přece utéci o pomoc ke světským zákonům a dožadovat se zastání knížat, aby strach před časným trestem dohnal lidi k užívání duchovních léků. Protože se tedy valem rozmohli v Gaskoňsku, v okolí Albi, Toulouse a jinde kacíři, které jedni nazývají katary, druzí patariny a třetí paulikiány, a protože tam všude veřejně hlásají bludy a hledí získat na svou stranu prosté posluchače, prohlašujeme je za vyobcované z církve a i s jejich ochránci a přechovavači. Všem nařizujeme, aby se s nimi přestali stýkat. Zemřou-li ve svém hříchu, nechť za ně není sloužena mše a křesťanský pohřeb buď jim odepřen.“ Nezůstalo jen u toho. Papež Inocenc III. pověřil cisterciácké mnichy, aby v této oblasti kázali pravou víru. V roce 1206 se k nim připojil Domingo de Guzmán, pozdější svatý Dominik, zakladatel dominikánského řádu, ale přesvědčování nepřineslo požadované výsledky. Proto roku 1208 papežem vyhlásil křížovou výpravu proti albigenským na jihu Francie (trvala do roku 1229). První papežovy výzvy, slibující dva roky odpustků, neměly velký ohlas. Když však bylo svatým bojovníkům umožněno přivlastnit si půdu, kterou dobyli, bylo papežovo volání úspěšné. Tažení bylo zahájeno pod vedením Arnalda Amalrica, opata kláštera v Citeaux, a hraběte Šimona z Montfortu. Křižáci občas pustošili celá města, upalovali katarské „dokonalé“ na hranicích, a zabíjeli obyvatele. Např. v městě Béziers bylo údajně vybito veškeré obyvatelstvo – dvacet tisíc lidí bez ohledu na vyzná21 ní, neboť byli vybíjeni katolíci stejně jako kataři nebo příslušníci jakékoliv jiné víry. Jak líčí pozdější pramen o této události, Dialogus miraculorum z pera Caesaria z Heisterbachu, při dobytí města Béziers uslyšeli křižáci křik obyvatel. „Když podle výkřiků poznali, že tam jsou spolu s kacíři i pravověrní (katolíci), řekli opatovi (Arnaldu Amalricovi, opatu ze Cîteaux): ‚Co si máme počít, otče? Nedovedeme rozlišovat dobré od zlých.‘ A opat (stejně jako jiní) v obavě, aby se kacíři ze strachu před smrtí nevydávali za pravověrné, řekl, jak se povídá: ‚Bijte je, vždyť Bůh zná ty, kdo jsou jeho.‘ (‚Caedite eos! Novit enim Dominus qui sunt eius‘) A pobito bylo ohromné množství.“ Nutno ovšem podotknout, že autentičnost tohoto líčení i dvacetitisícového počtu mrtvých je zpochybňována. Válka probíhala během vlády tří francouzských panovníků Filipa II. Augusta (1180–1223), Ludvíka VIII. (1223–1226) a Ludvíka IX. (1226–1270). Roku 1244 padlo poslední útočiště albigenských, vesnice Minerve. Poslední katarské hrady, Montségur a Quéribus, byly dobyty roku 1255. Výsledkem bylo připojení velké části jihu k francouzské koruně a postupné přemožení katarství na tomto území působením násilností křížové výpravy a zejména inkvizičního vyšetřování. Tak skončil příběh prvních „předskokanů“ reformace, která již čekala za rohem. Wycliffe a „jeho“ lollardi John Wycliffe (též Wyclif, Wycliff nebo Wickliffe), v češtině znám jako Jan Viklef, (asi 1320 – 31. prosince 1384) byl anglický teolog na Oxfordské univerzitě a propagátor reforem římskokatolické církve. Z jeho popudu vznikl první anglický překlad bible, není ovšem jisté, zda se sám do jejího překládání zapojil. Je považován za předchůdce protestantské reformace. Jeho spisy přiváželi do Čech pražští univerzitáni, mezi nimiž vynikal Jeroným Pražský. Roku 1367 byl Wycliffe zbaven řízení koleje v Canterbury. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal k papeži Urbanovi V., který však rozhodl v jeho neprospěch. Roku 1377 byl obviněn, že učí bludy. Podle jeho učení (spis „Protestatio“) nesmí mít církev pozemské statky, jediným pramenem víry je Písmo svaté, papež je Antikrist a církev ho nepotřebuje. V křížových výpravách viděl jen podniky loupení a plenění. Církev by se měla řídit vzorem z dob apoštolských časů. Londýnská synoda (1382) odsoudila 24 Wycliffových vět a arcibiskup vydal příkaz k jeho vyhnání z Oxfordu. Jeho spisy byly spáleny. Poslední roky svého života dožil Wycliffe na své faře v Lutterworthu, kde se věnoval sepisování knih a kázání. Wycliffovy názory nalezly odezvu v českém prostředí, kam jeho spisy přinášeli, jak uvedeno výše, studenti vracející se z anglických univerzit. To byl jeden z výsledků česko-anglických kontaktů, které zesílily po sňatku Anny Lucemburské s Richardem II. (Anna, dcera Karla IV., byla v Anglii velmi oblíbená, také se roku 1380 zastala povstalců a prosila o shovívavost při jejich potrestání). Wycliffovy názory zásadně ovlivnily Jana Husa. V Praze však byly jeho knihy jako kacířské nakonec zkonfiskovány a spáleny na hranici. Wycliffovi učedníci a pokračovatelé se nazývali lollardi. Stali se středověkým anglickým náboženským hnutím, které chtělo reformovat katolickou církev. Ta je však prohlásila za kacíře a pronásledovala. Lollardi odolávali perzekuci více než sto let, vytvořili svou vlastní literaturu, učení svého mistra zjednodušili, a zprostředkovávali je širší veřejnosti. Lidové hnutí anglických lollardů se podobalo valdenskému hnutí, ale nebylo jím nijak ovlivněno. Hnutí se rozvíjelo z univerzitních kruhů k méně vzdělaným vrstvám. Přibližně od roku 1380 podnikali někteří kněží, mezi nimi i členové oxfordské univerzity, kazatelské cesty po celé zemi. Ostentativně zachovávali chudobu a pravděpodobně již užívali překladů Písma svatého, do kterého se na Wycliffovu žádost pustili dva jeho žáci: Mikuláš Hereford a Jan Purvey. Univerzitní lollardství postupně vymizelo, protože v řadách profesorů už nemělo své zastánce. Kázat začali kaplani a laici a lollardství se postupně radikalizovalo. To už byli kazatelé stíháni ze strany katolické církve, docházelo k jejich věznění nebo dokonce upalování. Aby se zaplnily mezery vzniklé jejich pronásledováním, docházelo až do počátku 15. století k tajným svěcením. Jako lollardi byli velmi brzy označováni věřící, které pro své přesvědčení získali Wyclifovi žáci. Ve Flandrech a v Anglii se jednalo o pejorativní označení, které naráželo na jejich puritánskou přísnost a svědomitou zbožnost. Lollardi nakonec přisuzovali nejdůležitější místo morálce. Nekladli důraz na teologickou stavbu Wycliffova učení, ale starali se pouze o praktické požadavky. Vyžadovali především zjednodušení obřadů, odstranění klerikální společnosti a sekularizaci majetku duchovních. Nejvýznamnějším světským vůdcem hnutí byl John Oldcastle (patřil např. mezi lollardy, kteří si dopisovali s Janem Husem). Byl zatčen pro své názory, ale podařilo se mu s pomocí lollardů uprchnout. V roce 1414 připravoval povstání a chtěl 22 také zajmout královskou rodinu. Povstání však bylo prozrazeno a skončilo neúspěchem. Povstalci byli pobiti, 69 zajatců bylo popraveno. Oldcastle uprchl na venkov. Král mu několikrát nabízel milost, pokud odvolá své názory. Oldcastle odmítl a roku 1417 byl zatčen a popraven. Dva roky poté, co stejný osud potkal Jana Husa. Jiné povstání připravoval v roce 1431 Vilém Perkins, který hlásal konfiskaci všeho bohatství, ať už byli jeho držiteli laici nebo kněží. Také neměl úspěch. Tím se jenom prohlubovala nenávist vrchnosti vůči stoupencům Wycliffova učení. Represe byla ještě tvrdší. Přes pronásledování se udrželi až do v 16. století a společně s vlivy německé reformace se stali podhoubím pro rychlý rozmach reformace anglické. Lollardské hnutí našlo odezvu Čechách, kde mělo prokazatelný vliv na husitství. Na začátku husitské revoluce přijel do Prahy významný příznivec lollardů Petr Payne (zvaný Engliš), který se zakrátko stal jedním z nejvýznamnějších představitelů české reformace. Kalvínova ženevská inkvizice … a Michel Servet, její „nejslavnější“ oběť Možná nejkřiklavějším příkladem toho, že protestanti se z obětí velmi čile proměnili v agresory, jakmile uchvátili moc, je Kalvínova Ženeva. Náboženská nesnášenlivost vyeskalovaná do fanatismu byla vždy katalyzátorem krutosti, páchané na obou stranách barikády. A je jedno, zda bylo vyvražděno lidí tisíc nebo jen deset. Neexistuje velká krutost a malá krutost. Je jen jedna jediná krutost, a ta buď je, nebo není. Počet obětí na tom nic nemění. Jan Kalvín (francouzsky psán Jean Calvin, vlastním jménem Jean Cauvin) se narodil 10. července 1509 v Noyon v Pikardii a zemřel 27. května 1564 v Ženevě. Švýcarský teolog francouzského původu a významný představitel křesťanské reformace 16. století byl zakladatelem kalvinismu – protestantského učení, na jehož teologické platformě je založena celá řada současných reformačních církví, a to i v České republice. Kontroverzní postavou je hlavně kvůli svému teokratickému řízení Ženevy po roce 1541. Kalvín pocházel z rodiny notáře Gérarda Cauvina jakol druhý syn z celkem šesti sourozenců. Studoval práva v Orleans a v Bourges, pak teologii v Paříži. Bylo to asi právnické vzdělání, jež ovlivnilo některá specifika jeho reformační činnosti. K reformaci se Kalvín přiklonil začátkem 30. let 16. stol., vlastně teprve na počátku svých pařížských teologických studií. Pro své přesvědčení musel toto město opustit. Přesídlil do Štrasburku, kde ve velmi krátkém čase sepsal své zásadní dílo Istitutio christianae religionis (1536, český překlad F. M. Dobiáše vyšel roku 1951 v Praze péčí Komenského evangelické fakulty bohoslovecké pod názvem Instituce učení křesťanského náboženství). Tato kniha byla koncipována jako katechismus pro vzdělané a stala se základní učebnicí reformované teologie. Současně však byla napadána Kalvínovými odpůrci; jeho pojetí predestinace bylo vykládáno, jako by podle Kalvína měl bůh být zdrojem všeho hříchu. Již roku 1536, kdy vydal své zásadní dílo, se Kalvín objevuje na pozvání reformátora Viléma Farela v Ženevě, ale městská rada oba radikály roku 1538 vyhnala. Roku 1541 ženevští radní požádali Kalvína, aby odpověděl jejich arcibiskupovi, který je chtěl přimět k návratu ke katolictví. Kalvínova odpověď městskou radu přesvědčila natolik, že ho pozvali zpět, a slíbili podřídit se jeho obecnímu zřízení. Asi netušili, jak strašlivé chyby se dopouštějí. Město bylo v oné době pouze volně spojené se švýcarským Spříseženectvem, teprve nedávno se vymanilo z vlivu savojských biskupů a současně se stávalo útočištěm hugenotů z celé Francie. Historik Will Durant napsal, že Kalvínovo „diktátorství nebylo založeno na zákonu nebo síle, ale na [Kalvínově] vůli a charakteru“ a že „Kalvín byl v zavrhování svobody náboženského názoru stejně důkladný jako kterýkoli papež“. Kalvín spolu se svým vikářem Farelem vydal Ženevský katechismus. I když nevykonával přímo vládu, měl na ni rozhodující vliv. Svou autoritou prosadil mj. zákaz zábav, které sváděly k nemravnostem a nezřízenosti (např. tanec). Cílem bylo přinutit lid, aby se koncentroval na Boha, na poctivou práci a šetrnost. Zákaz zlatých šperků přinutil ženevské zlatníky, aby si hledali jiné zaměstnání, a položil tak základ švýcarského hodinářství. Strašlivá je bilance Kalvínovy inkvizice. Za čarodějnictví byly upáleny desítky lidí. Jednou forma převládajících herezí, které se snažil Kalvín potřít svými přísnými pravidly, bylo unitářství. Navazovalo v mnohém ohledu na arianismus, ale tehdy bylo nazýváno socinianismem na základě spojení s Leliem (1525-62) a Faustem Socinim (1539-1604), strýcem a synovcem, rodáky z italské Sieny. Faustus žil dlouho v Polsku, od doby, kdy tam, stejně jakoi v Sedmihradsku, bylo unitářské učení povoleno a velmi rozšířeno. Spojil rozdělené unitářské církve v Polsku; jejich členové byli nazýváni „polští bratří“ a jejich názory byly vyjádřeny „rakovianským katechismem“. Socinianismus se od nich rozšířil jako z nějakého ústředí. Brzy zachvátil některé členy protestantských církví a později získal rozhodující vliv zejména v protestantském duchovenstvu. Zalo23 žen byl z veliké míry na kritice současné teologie a obracel se spíše k intelektu než k srdci. Pronásledování unitářů vyvrcholilo nejslavnějším Kalvínovým zločinem: upálením španělského učence Michela Serveta roku 1553. (Mimochodem, tuto událost dodnes připomíná název ženevského fotbalového klubu Servette Genéve). Lékař Miguel Servetus (v Ženevě znám jako Michel nebo Michael Servet či Servette), se kromě medicíny věnoval filosofii a teologii. Narodil se roku 1511 ve vesnici Villanueva de Sijena na území Španělska. Již od malička se rád učil. Jeden životopisec o něm napsal, že „když mu bylo čtrnáct let, uměl už řecky, latinsky a hebrejsky a měl velké znalosti z filozofie, matematiky a teologie“. V té době již byl Servetus pážetem Juana de Quintany, osobního zpovědníka španělského císaře Karla V. Při úředních cestách, na nichž svého pána doprovázel, mohl Servetus pozorovat hluboké náboženské rozpory tehdejšího Španělska. Židé a muslimové byli vyháněni ze země nebo nuceni k přijetí katolické víry (španělská vláda vyhnala 120 000 Židů, kteří odmítli přestoupit na katolickou víru, a několik tisíc Maurů bylo upáleno na hranici). Když mu bylo šestnáct let, odešel studovat práva na univerzitu v Toulouse ve Francii. Tam poprvé uviděl celou bibli a také ji celou přečetl, i když to bylo přísně zakázáno (!). Studium Písma a také mravní úpadek duchovních, jehož byl Servetus ve Španělsku svědkem, otřásly jeho vírou v katolickou církev. Jeho pochybnosti se prohloubily během korunovace Karla V. Papež Klement VII. nastolil tohoto španělského panovníka za císaře Svaté říše římské. Papež seděl na svém přenosném trůnu a král mu při audienci políbil nohy. Servetus později napsal: „Na vlastní oči jsem viděl, jak byl papež s veškerou pompou nesen na ramenou knížat a jak mu lidé na ulicích vzdávali božskou poctu.“ Mladý teolog pochopil, že taková pompéznost a přepych jsou v rozporu s prostotou evangelia. Studium dějin a bible jej dovedlo k závěru, že během prvních tří století existence se křesťanství zkazilo. Pochopil, že Konstantin a jeho nástupci podporovali falešné nauky, které nakonec způsobily, že se Trojice stala oficiálním učením církve. Když bylo Servetovi dvacet let, vydal spis De Trinitatis Erroribus (O bludech Trojice), díky němuž se stal terčem inkvizice. Věci chápal jasně. Ve svém díle Declarationis Jesu Christi (Prohlášení o Ježíši Kristu) označil nauku o Trojici za matoucí, a napsal: „v bibli není žádná zmínka o Trojici ... Boha poznáváme nikoli prostřednictvím našich pyšných filozofických představ, ale prostřednictvím Krista.“ Dospěl také k závěru, že svatý duch není osoba, nýbrž boží činná síla. Servet si přece jen vysloužil příznivou reakci. Protestantský reformátor Sebastian Franck napsal: „Španěl Servet tvrdí ve svém traktátu, že v Bohu je jen jedna osoba. Římská církev prohlašuje, že jsou to tři osoby v jedné bytosti. Spíše se kloním ke Španělovi.“ Nicméně ani římskokatolická církev, ani protestantské církve nikdy Servetovi neodpustily, že napadl jejich ústřední nauku. Studium Písma vedlo Serveta k tomu, že odmítl i další církevní učení. Není divu, že byl nucen utéci před svými mocnými pronásledovateli. Změnil si jméno na Villanovanus a usadil se v Paříži. Tam vystudoval umění a medicínu. Zájem o vědu jej vedl k tomu, že začal provádět pitvy, aby pochopil, jak pracuje lidské tělo. Výsledkem bylo, že jako první Evropan popsal plicní oběh krve. Své závěry zahrnul do díla Christianismi Restitutio (Obnova křesťanství). S těmito poznatky přišel o 75 let dříve, než William Harvey popsal celý krevní oběh. Servet a Kalvín se pravděpodobně setkali již během Servetova působení v Paříži. Už při tomto prvním kontaktu vznikla mezi oběma mladými teology silná antipatie, a Kalvín začal na Serveta pohlížet jako na nesmiřitelného nepřítele. I když byl Kalvín vůdcem reformace, nakonec Serveta udal katolické inkvizici. Servetovi se jen tak tak podařilo utéci z Francie, kde nakonec vzteklí katolíci upálili alespoň jeho podobiznu. Servetův útěk skončil v Ženevě, hraničním městě, kde Kalvínovo slovo bylo zákonem. Servet byl odhalen a uvězněn. Kalvín se postaral o to, aby s ním ve vězení zacházeli obzvláště krutě. Během soudního procesu souhlasil Servet při debatě s Kalvínem s tím, že své názory upraví, ale pouze tehdy, pokud mu jeho protivník předloží biblické argumenty, které by ho přesvědčily. To Kalvín pochopitelně nedokázal, neboť jeho učení a ideologie byly založeny na obratné aplikaci náboženské demagogie. Kalvín a Servet 24 Servet byl odsouzen k trestu smrti upálením na hranici. Podle některých historiků to byl jediný náboženský disident, kterého katolíci upálili symbolicky a protestanti doslova. Dne 27. října 1553 se v Ženevě konala jeho poprava. Kalvínův vikáře Farel varoval přihlížející: „[Servet] je moudrý člověk, který si bezpochyby myslel, že učí pravdu, ale padl do rukou Ďáblových … Dejte si pozor, aby se totéž nestalo vám.“ Kalvín se sice zbavil osobního protivníka, ale ztratil morální autoritu. Servetova nespravedlivá poprava rozhořčila přemýšlivé lidi v celé Evropě a poskytla mocný argument zastáncům lidských svobod, kteří trvali na tom, že žádný člověk by neměl být zabit kvůli svému náboženskému přesvědčení. Nyní byli odhodlanější než kdy dříve, aby pokračovali v boji za náboženskou svobodu. Italský básník Camillo Renato protestoval: „Ani bůh, ani jeho duch nenařídili takový čin. Kristus takto nikdy nejednal s těmi, kdo s ním nesouhlasili.“ A francouzský humanista Sébastien Chateillon napsal: „Když zabijete člověka, neochráníte tím nějakou nauku, ale zkrátka zabijete člověka.“ Sám Servet prohlásil: „Považuji za vážnou věc zabít člověka kvůli tomu, že se mýlí v nějaké otázce výkladu Písma. Vždyť víme, že i vyvolení mohou být zavedeni na cestu omylu.“ Servetova smrt znamenala obrat v ideologii a mentalitě, které panovaly od čtvrtého století. Z historického hlediska Servet zemřel proto, aby se svoboda svědomí mohla stát občanským právem jednotlivce v moderní společnosti. Ve francouzském městě Annemasse, asi pět kilometrů od místa, kde Servet zemřel, byl v roce 1908 na jeho památku odhalen pomník. Nápis na něm říká: „Michel Servet ... zeměpisec, lékař, fyziolog, přispěl k blahu lidstva svými vědeckými objevy, svou oddaností nemocným a chudým a neochvějnou nezávislostí své mysli a svého svědomí ... Jeho přesvědčení bylo nezlomné. Svůj život obětoval pravdě.“ Osud Michela Serveta nápadně připomíná osud Jana Husa. Serveta, odpadlého katolíka, popravili protestanti. Husa, oddaného katolíka, byť revoltujícího, popravili katolíci. Barva dresů není důležitá, zlo zůstane zlem, ať se oblékne jakkoli. Pikantní skutečností zůstává, že kdyby ve 4. století zvítězilo v církvi ariánství nad trojičním učením, Servet by nebyl kacířem, ba naopak, stál by na pozicích oficiální teologie. A propagátorem zcestného učení by byl Kalvín, a možná by to byl on, kdo by skončil na hranici. Buď jak buď, Kalvín se projevil jako bezcitný náboženský fanatik, a navíc jako bezohledný intrikán. Když se mu nepodařilo Serveta zničit tím, že ho udal „konkurenci“, nechal ho popravit sám. Ženeva, do které proudilo mnoho exulantů z celé Evropy, se pak stala jedním z hlavních protestantských center na starém kontinentě. Po Kalvínově smrti jeho církev v zásadě splynula se zwingliány (založil Ulrich Zwingli), a dala tak základ švýcarské národní církvi (vznikla v roce 1566), načež velmi ovlivnila Jednotu bratrskou a utrakvisty v Česku. Později na kalvinismus navázala mimo jiné i Českobratrská církev evangelická. Hugenoti Francouzští protestanti v 16. a 17. století, kteří svůj název získali (alespoň podle jedné z nejčastěji užívaných verzí) podle jména Huguese Besana, vůdce povstání v Ženevě, byli příznivci kalvinismu. V průběhu většiny 16. století byli ve Francii tvrdě pronásledováni. Ačkoliv v roce 1561 persekuci formálně ukončil královský Edikt orleánský, následně potvrzený Ediktem ze Saint Germaine, netrvalo dlouho, a vypukly dlouholeté náboženské války. Začaly 1. března 1562 masakrem hugenotů ve Wassy. V roce 1572 byly tisíce hugenotů pobity za Bartolomějské noci. Války se táhly až do roku 1598, kdy král Jindřich IV. vydal Edikt nantský, jenž zaručoval hugenotům plnou toleranci. Navzdory tomuto dokumentu však bylo za Ludvíka XIII. v letech 1627–1628 obléháno a dobyto hugenotské město La Rochelle. Ludvík XIV. roku 1685 zrušil Edikt nantský a hugenotské náboženství prohlásil za ilegální, což způsobilo Francii masovou vlnu emigrace z Francie do protestantských zemí Evropy a také do Ameriky. A jak to bylo s onou tak proslavenou Bartolomějskou nocí? V roce 1572 měla Francie za sebou celé desetiletí náboženských válek, v nichž se ve vlnách střetávali mezi sebou katolíci a hugenoti. Symbolickým aktem smíření se měla stát svatba předního hugenota, navarrského následníka trůnu Jindřicha Bourbonského, se sestrou krále Karla IX., princeznou Markétou z Valois, v rodině nazývanou Margot. Jindřichova matka, navarrská královna Jeanne d’Albret, byla velkou odpůrkyní tohoto sňatku, který jinak měl řadu příznivců. Jeanne však 9. června 1572 zemřela a svatbě už nic nestálo v cestě. Sňatek se konal 18. srpna 1572 a k této události se do Paříže sjelo mnoho hugenotských šlechticů, včetně uznávaného vůdce admirála Colignyho. Ženich, který jako hugenot neuznával katolickou mši, prostál většinu obřadu před kostelem. Když potom stanul před oltářem, ženich s nevěstou se na sebe ani nepodívali. Nevěsta neodpověděla ani na otázku celebrujícího, zda si Jindřicha bere dobrovolně za manžela. V té chvíli král Karel IX. po25 ložil ruku na sestřinu hlavu a přinutil ji přikývnout. V příštích dnech, kdy byl královský sňatek v Paříži oslavován, přesvědčovala Kateřina Medicejská syna Karla, aby proti hugenotům zasáhl mocí, což se jí nakonec podařilo, ačkoliv král choval přátelský vztah k admirálovi Colignymu. K prvnímu pokusu o vraždu tohoto předáka došlo 22. srpna, kdy se ho pokusil na ulici zastřelit jeden z Kateřininých mužů jménem Maurevel, ale pouze admirála zranil. Tento čin hugenoty velmi pobouřil. Dva dny nato, na den sv. Bartoloměje (odtud název Bartolomějská noc), byl admirál spolu s dalšími hugenotskými vůdci zavražděn v hostinci v Ponthieu, kde během svého pařížského pobytu bydlel. To bylo signálem k masovému vraždění po celé Paříži i mimo ni, jež trvalo až do října 1572. Největší masakry probíhaly v Toulouse, Bordeaux, Lyonu, Bourges, Rouenu a Orléansu. Zdroje uvádějí různý počet obětí od dvou až po desítky tisíc. Soudobé prameny tvrdí, že v následujících týdnech plavalo ve francouzských řekách tolik mrtvol, že nebylo možno jíst ryby. Hieornymus Bosch – heterodoxní mystik s geniální imaginací nebo upjatý holandský měšťák? Nizozemský malíř Hieronymus Bosch (původním jménem Jeroen van Aken, žil v letech cca 1450 – 1516) je nesporně jednou z nejpozoruhodnějších osobností historie světového výtvarného umění. Snad žádný umělec jeho oboru nevzbuzuje svým dílem tolik antagonistických reakcí a nešokuje neuvěřitelnou šíří a originalitou své fantazie. Surrealisté 20. století se k jeho odkazu programově přihlásili jako k ideovému zdroji svého snažení. Přes propast půl tisíciletí tak ze studnice Boschovy neotřelé výrazové výbušnosti vytvořili umělecký směr, který nezadržitelně ovlivnil další vývoj výtvarného umění. Ovšem – není toto všechno alespoň zčásti falešný mýtus? Byl mistr Hieronymus opravdu nadán tak úžasnou fantazií nebo pouze vizualizoval představy, jež jej obklopovaly a vytvářely atmosféru jeho doby? Byl Bosch fenoménem originálního až heterodoxního mysticismu, jak se možná při povrchním pohledu na jeho obrazy můžeme domnívat, nebo byl konformním katolickým (malo)měšťákem? Nebo je pravda jako obvykle někde uprostřed? Zkusme se na tyto otázky podívat analyticky. Kdo byl mistr Jeroným Bartolomějská noc Zajímavá byla reakce papeže Řehoře XIII.: Všechny zvony se rozezvučely pro díkůvzdání a děla Andělského hradu vypálila oslavnou salvu. Byla vydána upomínková medaile a Řehoř pověřil Giorgia Vasariho, aby vytvořil nástěnnou malbu masakru, která je dosud ve Vatikánu. Podle některých autorů je ovšem tento popis papežovy reakce přehnaný, a zčásti jde dokonce o historický mýtus. Tak co, jak se vám ve světle těchto několika střípků z historie církve jeví tvrzení, že mimo církev není spásy? Možná to spíš podle všeho vypadá, že není větší překážky pro spásu, než je církev. Ale to by bylo strašně zjednodušující. Teologická pestrost totiž rozhodně není na škodu a souvisí s přirozenou lidskou potřebou hledat si vlastní cestu, vlastní odpovědi na zásadní otázky, tj. nepřebírat slepě a bezmyšlenkovitě omílaná dogmata. Jen kdyby kolem toho nebylo tolik násilí …. Hieronymus (nebo přesněji Jeroen) van Aken se narodil ve městě Hertogenbosch, v nepříliš zámožné malířské rodině (otec i děd byli malíři). Rok Jeroenova narození není znám. Badatelé se rozcházejí do té míry, že se pohybujeme v rozmezí let 1450-1462. Pravděpodobně v roce 1478 se náš malíř oženil s bohatou patricijskou dcerkou jménem Aleyt. Díky tomuto sňatku se Boschovi otevřela cesta k majetku a respektovanému společenskému postavení – oboje úspěšně rozvíjel až do konce svého života. Ale to už předbíhám, neboť tato skutečnost souvisí s tématem dalšího vyprávění … V očekávání apokalypsy Abychom opravdu pochopili, proč Bosch maloval to, co maloval, tak, jak to maloval, je potřeba zmapovat si vlivy, které utvářely jeho obrazotvornost. A hned se nám záhada bezbřehé imaginace mistra Hieronyma začne jevit jiných barvách. Povrchní pohled na jeho obrazy, zejména na pověstné detaily Pekla, nutně vedou k dojmu, že 26 Bosch byl posedlý satanismem. Ovšem hrůzná monstra, která ztvárnil ve svém díle, nejsou démoni, nýbrž zpodobnění lidské hříšnosti a zkaženosti. Hlavy bez trupů se pohybují na lidských nohách, ryby dostaly ptačí křídla, opice zase křídla motýlí, lidské nebo zvířecí postavy či jejich části jsou nabodnuté na roštu, ptakopysk je provlečen tětivou luku, hříšník je provléknut do strun harfy, bobule je propíchnutá prutem, vejce šípem, žáby a ryby polykají nestvůry … Atakdále atakdále. Kdo byl onen mistr fantazie, jenž toto vše a mnoho další obtiskl na plátno? V první řadě je nutno konstatovat, že Boschova tvorba plně zapadá do kontextu konce středověku, pro nějž je charakteristické očekávání konce světa. Tato skutečnost zcela zásadně determinovala Bosche jako malíře. S tímto tvrzením plně souzní opojné apokalyptické vize, jež jsou asi vůbec nejznámější částí jeho tvorby. Na konci 60. let 15. století nastala v Nizozemí vlna veřejných mučení „ďáblových spojenců“. Tyto sadistické exekuce byly spojeny s dobovým tažením proti kacířství a čarodějnictví, jež Evropě vydrželo ještě několik století. Nelze vyloučit, že muka „hříšníků spojeným se satanem“ sledoval i mladý Jeroen, budoucí mistr Hieronymus Bosch. A do jeho ještě skoro dětské mysli se tyto obrazy mohly vrýt nesmazatelnou stopou, která pak zásadně ovlivnila malířovy výrazové prostředky. Roku 1475 umírá ve Zwolle dominikán Alain de la Roche, jehož kázání byla proslulá barvitým líčením ztělesněných hříchů. Fantaskní obrazy, které vykreslil ve svých proslovech jako živé, nápadně připomínají pozdější motivy Boschových obrazů. Není pochyb, že právě vliv soudobé vlny vypjatého katolického fanatismu, jehož byl de la Roche symbolem, se pro mladého malíře stal zdrojem inspirace. 1482 vyšla v Antwerpách holandská verze básně Visio Tungdali, díla irského anonyma z 12. století. O dva roky později ji vydal v Hertogensboschi (mladému Jeroenovi přímo „pod nosem“) vydavatel Laempt. Je zcela zřejmé, že díky tomu se s tímto výtvorem Bosch seznámil. Visio Tungdali je snad nejpochmurnější nábožensky exaltovanou středověkou vizí. Vystupují zde zrůdy, hadi, hříšníci odsouzení k rafinovanýcm trestům apod. – vše jak „vystřiženo“ z Boschových obrazů. Visio Tungdali je dnes považováno za jeden z hlavních zdrojů démonické ikonografie, ve druhé polovině patnáctého století však úzce souznělo s dobovými náboženskými náladami v Nizozemí. Někdy v letech 1486-1487 se Bosch stává členem Bratrstva Panny Marie při katedrále sv. Jana v Hertogenboschi. Zůstal jím až do smrti, bratrstvo hojně finančně podporoval, a v jeho řadách se stal váženým měšťanem svého rodného města. Členství v této bytostně ortodoxní katolické organizaci mělo na mladého umělce velký vliv. Bratrstvo Panny Marie vzniklo roku 1318 a v prvním století své existence bylo jen typickým projevem mariánského kultu. V dalším období však pod vlivem Bratří společného života, Boschova ideologického podhoubí, obrátilo svou pozornost k dobročinnosti a šíření vzdělanosti. Boschova rodina byla zřejmě s Bratřími společného života úzce spjata. Čím vlastně bylo charakteristické společenství, jež mělo tak zásadní vliv na Boschovu rodinu i na něj samotného? Základy této nizozemské katolické sekty položil roku 1343 Jan van Ruysbroek (ani se nesnažte jeho jméno vyslovit, lese nedaleko Bruselu. Tam se obklopil žactvem, kterému diktoval poučné texty. Jeden z jeho žáků, Gaert Groote (tak to už vůbec nejde vyslovit, neumítesdružení Bratři společného života (od roku 1587 existuje pod názvem Windesheimská kongregace). Pro zajímavost, po určitou dobu byl členem této sekty také Erasmus Rotterdamský. Ale kdo to vlastně byli, Bratři společného života? „Viseli“ tak trochu mezi tradicí a herezí; na jednu stranu ostře kritizovali kacířské sekty, na stranu druhou se však účastnili polemiky proti zkaženému a „vystydlému“ kléru. Sečteno, podtrženo, ve své době byli podobným fenoménem, jako v naší době různá letniční a charismatická hnutí. Člověk, který se k nim hlásil, v žádném případě nebyl heterodoxním odpadlíkem; ba právě naopak. Příslušnost k Bratřím byla projevem katolické horlivosti až fanatismu. Není divu, že si toho společenství vysloužilo od tradicionalistického kléru nařčení z kacířství; roku 1418 však bylo na Kostnickém koncilu od všech obvinění očištěno (na témže koncilu se o tři léta dříve totéž nepovedlo Janu Husovi). Hieronymus Bosch 27 Když jsme u Boshovy náchylnosti k fanatickým katolickým sektám, zmiňme ještě hypotézu, že byl též ve spojení s Homines Intelligentiae. Toto společenství náleželo do okruhu Bratří a sester Volného Ducha, což byla organizace na počátku 15. století velmi rozšířená v Německu i Nizozemí. Jejich učením prý byla víra, že veškeré lidstvo je určeno ke spáse, peklo neexistuje, věčný život si nelze zasloužit; rovněž pěstovali kult Adama (odtud název Adamité) apod. Tyto ideje jsou ovšem v příkrém rozporu s duchem Boschových obrazů, které se peklem, satanskými stvůrami, utrpením hříšníků a zaslouženými tresty jenom hemží. Proto se domnívám, že Bosch se pravděpodobně s idejemi Volného ducha příliš neidentifikoval. Přidržme se tedy toho, co víme, a sice že Bosch byl částečně pod vlivem Bratří společného života a že byl členem Bratrstva Panny Marie. Symbolem tohoto hnutí byla bílá labuť; tento motiv se na některých Boschových obrazech objevuje. Boschovo dílo nemůžeme z hlediska duchovního náboje analyzovat izolovaně od duchovního náboje jeho doby a jeho prostoru v oné době. Druhá polovina 15. století a začátek století následujícího představuje v Nizozemí epochu vypjatého katolicismu. Pravověrní si libovali v naturalistickém líčení stvůr a muk. Proto se domnívám, že to, co vidíme na Boschových obrazech, není tak úplně jeho původní fantazie. Podle mého názoru se nechal inspirovat. Ovlivnila jej barvitá fantaskní kázání kněží, jako byl de la Roche, pochmurná literární díla, jako Visio Tungdali, výjevy mučení satanovým pomahačů, k nimž v Boschově době celkem běžně docházelo, a hlavně apokalyptické nálady jeho doby. Co vlastně víme? Boschův malířský odkaz byl zkoumán z hlediska teologie, alchymie, kabaly, astrologie … Domnívám se, že těžiště pravdy (protože úplná pravda vždy leží někde na pomezí) je v oblasti teologie, lépe řečeno vypjatého katolického mysticismu. Ale co já vím … co my víme? O životě mistra Hieronyma toho mnoho nevíme. Na jedné straně máme jeho dílo, doslova nabité až démonickou obrazotvorností, jež nemá obdoby, na druhé straně máme obrázek konformního až vypjatého katolíka, který se těšil úctě svého okolí, a rozhodně nebyl žádným heterodoxním živlem nebo dokonce rebelským kacířem. Jeho obrazy nebyly určeny k tomu, aby provokovaly oficiální církevní kruhy; právě naopak, svým myšlenkovým nábojem s dobovými náboženskými náladami vysloveně korespondovaly. 28 Anthony de Mello, SJ – pozoruhodný jezuita 20. století V předchozích článcích jsme si vyprávěli o celé řadě pozoruhodných osobností, spojených s křesťanstvím (a náboženstvím obecně) v době více či méně vzdáleně minulé. Dost možná nám z toho vyplynulo, že – jak praví Lenin – všechno souvisí se vším. Následující řádky na to plynule navážou a budou stručně věnovány mimořádnému katolickému činiteli doby velmi nedávné, jenž s naším tématem souvisí pozoruhodným způsobem. Navzdory tomu, že byl příslušníkem kněžského řádu, který v minulosti nechvalně proslul inkviziční „péčí“ o čistotu víry, věnoval se hledání toho, co různá náboženství spojuje, a nikoli rozděluje. Jeho inspirace ve výsledku vedou k úvaze, zda církev a náboženství nejsou zbytečné výmysly, když vlastně nelze určit, které náboženství a která církev je ta správná a spasitelná. Nebo lépe řečeno: vedou k úvaze, jak správně na církev a své místo v ní nahlížet. Anthony de Mello, SJ (1931 –1987) byl jezuitský kněz, psychoterapeut a spisovatel. Narodil se v Bombaji, a tento původ jakoby předurčil jeho celoživotní zájem o moudrost staletí, jež leží daleko za hranicemi křesťanských dogmat. Až neuvěřitelná schopnost přirozené, nenásilné syntézy myšlenek různých náboženství jej z pohledu oficiální církve neustále stavěla do podezřelého světla. A nakonec ho katolíci „ocenili“ dokonce posmrtně: roku 1998 vydala Kongregace pro nauku víry stanovisko, ve kterém konstatuje, že části jeho díla (zejména pozdního) se vzdalují od křesťanské víry a jsou neslučitelné s katolickou naukou. Práce s lidmi byla de Mellovým celoživotním posláním. V duchovních cvičeních, určených pro laiky i jezuitské kněží, oživoval smysl i význam duchovnosti, modlitby. Celosvětově je však znám svým dílem literárním. Proslavil se knihami jako Modlitba žáby, Ptačí zpěv, Cesta k lásce, Minutová moudrost aj. Formou krátkých a často pichlavě humorných příběhů a meditací se v nich dotýká spirituality a smyslu lidského života. Níže připojuji dva takové stručné příběhy, pocházejí z knížky Ptačí zpěv. „Mohl by sis víc vydělat,“ zněla odpověď. „A pak by sis třeba k loďce mohl pořídit motor, lovit v hlubších vodách, a nalovit víc. Tak by sis vydělal víc a mohl by sis pořídit sítě. S nimi bys nachytal ještě víc a vydělal ještě víc peněz. Brzy bys měl dost, aby sis mohl koupit dvě rybářské lodě … a možná i celou flotilu rybářských lodí. Pak bys byl bohatý jako já.“ „A co by bylo potom?“ „Pak by sis mohl opravdu užívat života.“ „A co si myslíte, že právě dělám?“ My jsme tři, Ty jsi tři Biskupova loď si udělala celodenní zastávku u vzdáleného ostrova, a biskup se rozhodl, že ten čas využije co možná nejúčelněji. Procházel se po břehu a přišel až ke třem rybářům., kteří si opravovali sítě. Lámanou angličtinou mu vysvětlili, že před staletími díky misionářům přijali křesťanskou víru. „My křesťané!“ říkali a hrdě ukazovali jeden na druhého. To udělalo na biskupa hluboký dojem. A znali modlitbu Páně? Nikdy o ní neslyšeli. Biskup byl v šoku. „Co tedy říkáte, když se modlíte?“ „My obrátit oči k nebi a říkat: my jsme tři, Ty jsi tři, smiluj se nad námi.“ Biskupa ten primitivní a vysloveně kacířský způsob modlitby přímo zděsil. A tak celý den strávil tím, že je učil, jak se správně pomodlit. Rybářům to moc nešlo, ale snažili se ze všech sil, a než biskup druhého dne odplul, slyšel je ke své spokojenosti odříkat celé znění modlitby bez chyby. O měsíce později se stalo, že se biskup zase plavil v blízkosti těch ostrovů, a jak tak chodil po palubě a odříkával večerní modlitbu, vzpomněl si potěšeně na ty tři muže na ostrově tam v dálce, kteří se teď díky jeho trpělivosti umějí modlit. A při tom jen tak mimoděk vzhlédl a všiml si na východě nějakého světlého bodu. To světlo se přibližovalo k lodi a ke Spokojený rybář Bohatý továrník ze Severu se pohoršil, když uviděl rybáře z Jihu, jak líně polehává vedle své loďky, a pokuřuje z dýmky. „Proč nerybaříš?“ ptal se továrník. „Protože jsem už dnes chytil dost,“ povídá rybář. „A proč si nenalovíš víc?“ „A proč bych to dělal?“ Anthony de Mello 29 svému velikému úžasu uviděl biskup tři postavy, jak kráčejí po vodě. Kapitán zastavil loď a každý se nakláněl přes zábradlí, aby se na ten úkaz podíval. Když byli na doslech, biskup v nich rozeznal své tři přátele rybáře. „Pane biskupe,“ volali, „my slyšet, že vaše loď blízko, tak za vámi rychle jít!“ „A co chcete?“ zeptal se biskup strnulý úžasem. „Pane biskupe,“ pokračovali, „nám to moc moc líto. My zapomenout krásná modlitba. My říkat: Otče na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé … a dál už nevědět. My moc prosit, aby vy nám říct znovu.“ Biskup se cítil zahanben. „Vraťte se domů, přátelé,“ zavolal, „a při modlitbách zase říkejte: my jsme tři, Ty jsi tři, smiluj se nad námi!“ Příští číslo setkávadla … znovu na scéně bude věnováno tématu Kde se vzala, tu se vzala … civilizace Cílem bude zcela nevědecky se zamyslet nad tím, zda je možné alespoň hypoteticky zkusit svázat některé volné konce provazu, který se vine z šerého dávnověku. Uzávěrka příspěvků je 28. února 2015. Bohuslav Reynek – génius prostého života Na jaře letošního roku (2014) proběhla v pražské Valdštejnské jízdárně rozsáhlá výstava prací Bohuslava Reynka. Byla doprovázena reklamní kampaní pod klíčovým sloganem „Bohuslav Reynek – génius, na kterého jste měli zapomenout“. Celý ten humbuk kolem výstavy by byl samotnému Reynkovi určitě hodně proti srsti. Z mého pohledu, jak vnímám jeho tvorbu, bych jej totiž spíš nazval géniem prostého života. Svůj pocit z celé té, nebojím se říct šaškárny, krásně vyjádřil na serveru lidovky.cz Martin C. Putna. Musím říct, že mi doslova mluví z duše: „Křížem krážem po českých cestách se rozkřičely transparenty: Revolta! Reflexe! Restart! Reinkarnace! Poté dokřikly: Reynek! Génius, na kterého jsme měli zapomenout. Pozvánky pak násobí křik: Výpravný průvod křížové cesty s kardinálem Dominikem Dukou ve stopách Ježíše Krista. Prožijete slavnost v Čechách dosud nevídanou. Z pestrého programu slavnosti: Výjevy z pašijových her. Scénický tanec na téma posledních slov Krista. Velikonoční průvod do Valdštejnské jízdárny. Kdo to je, ten Reynek? To bude nějaká super mega bomba celebrita. Někdo tak slavný a kontroverzní jako Jan Dům nesmí mít stěny Kaplický, Bořek Havel byl můj kámoš Šípek nebo Jan Holářiť Oprejskaná omítka Saudek. Jinak by přece neměl takovou reklamu. Na takové vernisáži se prostě nesmí chybět. Budou tam všichni! Možná přijde i strahovský opat. Tak tohoto Reynka neznám. Znám někoho úplně jiného. Znám básníka a grafika Bohuslava Reynka, který se staral o tvorbu samu, ale pramálo o její ohlas. Unikal pozornosti velkých scén nejen za komunismu, ale už za první republiky.“ Tolik Martin C. Putna. Dodám k tomu už jen tolik, že Reynkovo „malé, tiché a komorní“ umění určitě není pro každého. Vsadím se, že drtivá většina návštěvníků výstavy vůbec nepochopila ducha a duši toho, na co se dívali. On je totiž velký rozdíl mezi „dívat se“ a „vidět“. Katolický básník a grafik Bohuslav Reynek se narodil posledního květnového dne roku 1892 v Petrkově u Havlíčkova Brodu. A ve stejném domě, kde spatřil světlo světa, také o 79 let a 4 měsíce později zemřel, a to 28. září 1971. S Petrkovem byl Reynek celoživotně spjatý, byl tam prostě doma, i když to 30 zdaleka neznamená, že by byl zalezlý za pecí jako pohádkový Hloupý Honza. Právě naopak. Důkazem jsou jeho cesty do Francie, odkud si i přivezl svou životní družku, básnířku Suzanne Renaudovou. Tvorba slovesná a grafická jsou u něj propojeny doslova pupeční šňůrou. To, co vyjadřuje obrazem, adekvátním způsobem zapisuje i slovem. Velmi často existuje báseň a k ní paralelně grafika stejnojmenná nebo s obdobným námětem. Ve slově i v obraze má shodný vyjadřovací jazyk: stručné, kratičké věty, často jednoslovné, jako údery kladívkem. Nastřelené symboly, jejichž sled vytváří vyprávění. Stejný minimalismus vidíme na jeho grafikách. Úspornost ve vyjadřovacích prostředcích jen umocňuje sílu poselství, jež je do Reynkova díla vloženo. Okno v noci Dřevo, sklo, šeď koster sirá, lotrů přelámané hnáty. Oblaku cár, ve skle díra, zoufalství květ z luny svátý zavírá se, otevírá. Kulisy Reynkova života byly monumentální. Zažil obě světové války, stejně jako válku studenou, zlá léta padesátá, nesmyslný projekt Pražského jara a následnou okupaci spřátelenými armádami. Zemřel 4 měsíce po konání 14. sjezdu bolševické partaje, který odstartoval mrazivou normalizaci. Přesto jeho umění je všechno, jenom ne monumentální, a politický akcent, tak patrný z tvorby mnohých jeho současníků (počítaje v to i katolickou modernu), z jeho prací prvoplánově vůbec nezaznívá (jedinou výjimkou je přítomnost ministerského předsedy Chamberlainea, stojícího vedle Jidáše na grafice z r. 1938). Tíseň doby je tak citelná spíše z atmosféry obrázků a veršů, ovšem rozhodně není žádným Reynkovým záměrem přímo odkazovat náladou svých děl k nějaké politické metafoře. Čili, jak by řekli moderní manažeři s titulem MBA, politika není driverem Reynkova uměleckého projevu. Vítr, pláč, dech z vlhkých slují. Sotva slzy ze skla setru, hned zas křivé ruce větru hrabou hrob pod samot tújí, kostrou zalomcují. Zátiší Telátko v podmraku jeslí. Stín je vzal okolo šíje, stíny mu zlato snesly a lampa odhání je... Stín se mu dotýká čela, sláma mu šeptá do uší, v loktuši zlaté jako plášť andělaco, nikdo netuší. Reynkova symbolika je dalším projevem jeho prosté geniality. Obrázky promlouvají tiše, jemně, intimně, nevnucují se divákovi bombastickými výrazovými prostředky. Většina jeho výtvarných děl je doslova 31 maloformátových, což dobře ladí k niternosti jejich výpovědi. Stejně tak i básně – málokdy se setkáme s nějakou rozsáhlejší skladbou. Trnité větve, někdy holé, někdy s rudými květy (symbolika krvavých ran) odkazují na Kristovu trnovou korunu. Linie ptačích stop ve sněhu evokuje obraz Kristových zad, ošlehaných bičem. Prolnutí obou těchto symbolů je syntézou pašijového příběhu. Významným symbolickým prvkem je pro Reynka motiv žebříku – vidí v něm obraz kříže, vlastně mnoha křížů, nekonečné řetězení křížů … proto často vidíme na obrázcích s tématikou Kristova utrpení žebřík. Reynek zde cítí i zvláštní mystickou provázanost se starozákonním žebříkem Jákobovým – a jsme zase u toho, že všechno souvisí se vším, jak pravil Lenin. Tento symbolistní systém se odráží i v Reynkových básních. Trny, žebře, ptačí stopy, větve, žebroví a síťoví stromů … to jsou právě ty kratičké věty, ty jednotlivé, nastřelené symboly, jež nás vedou k meditaci nad poselstvím básníkova projevu. Prostota jeho umění souvisí i s faktem, že velká a silná biblická témata s železnou pravidelností umísťuje do svého rodného prostředí, a to jak v básních, tak v obrazech. Svatá rodina se nachází v chlévě petrkovském, nikoli betlémském, a do Egypta prchá přes pláně Vysočiny, nikoli Svaté země. Kristus je ukřižován na petrkovském dvoře, nikoli na Golgotě, jeho matka pláče nad mrtvým tělem tamtéž nebo na mezi někde poblíž. Není to samoúčelné. Reynek tím nenásilnou formou odkazuje na skutečnost, že biblické příběhy jsou součástí našeho života, že to není jen nějaká stará pohádka, cosi jako historická literatura. Že to je živý a trvalý příběh, který se stále opakuje v našich životech a prosakuje do nich. Vítr v mracích Balvany mračen vítr ohněm omet, zápraží domů opuštěných svítí, ve změti vraků, kol a komet lodičku luny láme vlnobití. Noc nahou paží odhrnula z čela zemřelým vlasy, do loží a hloží rubáše světla rozestřela, vztaženou prosí o království Boží, noc žebrá o království Boží. Při pohledu na Reynkovy obrázky a při čtení jeho veršů se neubrání dojmu určité pochmurnosti, která z nich na první „olíznutí“ čiší. A přesto – když se 32 trochu „zakousneme“, zjistíme, že Reynek je básníkem naděje. A právě naděje je oním „driverem“ celé jeho tvorby. křesťanství „po římském způsobu“ i s jeho dogmatikou, ale byl zcela prost omezenosti a fanatismu, který často provází vypjaté skalní církevnictví. Soumrak Stmívá se na zemi bez naděje. Labuť než oněmí, nezapěje. Jde Josef úpěti do cisterny. Veden jest k oběti kozel černý Šat v krvi zčervená. Zrada zalká. Otcův žal. Ozvěna. Mrak a dálka. Reynkovo dílo jsem vždycky vnímal jako dialog. Svými obrázky a básněmi jakoby hovořil se mnou, jakoby jeho řeč byla určitě mně a jenom mně, nikomu jinému. Tento zvláštní pocit zcela intimního niterného dialogu je na hony vzdálen výše zmíněné dravé marketingové kampani, která provázela jeho výstavu. S oním „soukromým prostorem pro dialog“ úzce souvisí a podporuje ho právě Reynkův minimalismus ve výrazových prostředcích a formátu. Svět je velké jeviště pro malé příběhy, jejichž velikost nacházíme právě v oné niternosti. Možná si teď kladete otázku, proč jsem vlastně tento malý medailonek Bohuslava Reynka připojil na závěr hlavní části tohoto čísla. Jaký vztah má tento bezesporu pozoruhodný umělec k našemu tématu, tedy otázce, zda opravdu mimo církev není spásy? Odpověď je jednoduchá. Reynkův umělecký odkaz prodchnutý prostotou a nadějí je pro mě čistou esencí toho, co si představuji pod pojmy náboženství a církev. Náboženství, jak ho vnímám já, je vždy velmi soukromý rozhovor mezi tím, co nazýváme bůh, a jedním jednotlivým jednotlivcem. A církev je neviditelné, vlastně jaksi virtuální propojení těchto jedinců, které proniká napříč různými církvemi a náboženstvími. Prolamuje hráze dogmatických rozdílností, a spojuje, místo aby rozdělovalo. V takové církvi není místo pro nevraživost, vznikající z názorových rozdílů. Jsem člověk omylný a v pokoře musím uznat, že se mohu mýlit a mé názory a pohledy na věc mohou být nesprávné. Zaujmu-li tento postoj, pak jakákoli dogmatika zcela ztrácí smysl. A právě takové poselství cítím z Reynkovy tvorby. Ano, on byl katolík, jasně a zřetelně vyznával A jsme na konci hlavní části tohoto čísla. Klíčovou otázku se určitě nepodařilo zodpovědět, protože to ani nebylo cílem. Nicméně věřím, že se nashromáždil dostatek podnětů k meditaci. A o to šlo. Nemá smysl pokoušet se předkládat hotové odpovědi, ať si každý udělá vlastní názor a pokusí se formulovat vlastní odpovědi. -jr- 33
Podobné dokumenty
Proč se vraždí v Izraeli?
napsány v různých dobách. Nejstarší je Elohimova. Jejím charakteristickým znakem je, že
Boha označuje slovem Elohim, což je v hebrejském jazyce množné číslo boha Ela. Druhá je
Jehovova a třetí círk...
Ke stažení - Immanuel-zs
DĚJINY ŘÍMSKÉ ŘÍŠE V NOVOZÁKONNÍ DOBĚ
V době vzniku Nového zákona byl téměř celý civilizovaný svět pod nadvládou Říma. Toto
obrovské impérium se rozkládalo od Atlantského oceánu aţ k Eufratu a Rud...
článek v Hostu
zcela zkreslila jejich představu
o osobnosti a díle tohoto básníka
a umělce. Ale littera scripta manet,
nelze vůbec vyloučit možnost, že
se kniha, třeba i ve více méněvzdálené budoucnosti, vskutku ...
okolí valletty - Albatros Media a.s.
skutečnost, že britská koloniální
správa dala při udílení zakázky přednost nějakému Angličanovi před
maltským architektem Giuseppem
Bonaviou. Opravdu existují originální plány Bonavii z roku 1858,
...
Označení, typologie a genealogie středověkých - david
se vyvodit obecnûj‰í závûry, mohou sice obohatit diskusi o jednotliv˘ch
problémech, ale postrádají potfiebnou argumentaãní dÛslednost, zaostávají
za sv˘mi vlastními moÏnostmi a nikterak nenapomáhají...
