vakuum jako základ všeho hmotného

1
VAKUUM JAKO ZÁKLAD VŠEHO HMOTNÉHO
Václav Dostál
Část první: Prázdný prostor nejen, že prázdný není,
ale dokonce je základní formou hmoty
Úvod
Můj otec RNDr. et MUDr. Václav Dostál a můj strýc, středoškolský profesor Jan Dostál
několikrát přepracovali svou základní myšlenku, charakterizovanou v jediné uveřejněné stati
[1]. Práce tehdy – v oněch sedmdesátých letech (a později) nemohla být zveřejněna pro příliš
velkou neobvyklost jejich myšlenek, pro značně odlišný pohled na problematiku gravitace,
sjednocení, struktury a vzniku vesmíru. Jejich snaha po komplexnosti mohla být – podle rad
„fandícího“ recenzenta RNDr. Vladimíra Malíška, tehdejšího asistenta na UP – chápána jako
příliš odvážná a tudíž nepřijatelná. To dosvědčovalo právě nepřijetí celé řady drobnějších
prací. Svou interpretací obrazu fyzikálního světa jsem se pokusil podat „stravitelnější sousto“.
Jeví se totiž, že jejich námět, zde nyní rozpracovaný, velmi dobře souhlasí s nejnovějšími
objevy v této oblasti. Část původního textu jsem tedy přejal a uvádím ji nyní spolu se svou
obsažnější částí pod novým názvem, který se mi jeví výstižnější.
Předkládaný text je určen pro laiky. Určitě napoprvé, pravděpodobně i napodruhé a možná
napotřetí se mnohým nepodaří přijmout tak radikální změnu ve smýšlení, jakou následující
stránky vyžadují. U některých kritičtějších laiků a ovšem i u některých odborníků může
vzniknout podezření, že autor nebo vlastně všichni tři autoři trpí (trpěli) lehkou či střední
schizofrenií. Možná se vyskytne i takový posuzovatel, který si bude myslet, že jde o duševní
poruchu značně velkou.
Výše uvedené podezření alespoň zmírním poukazem na literaturu, kterou jsem prostudoval
a z níž uvádím knihy a články, vhodné pro laiky. Čtenářům je velmi vřele doporučuji nejen
k pročtení, ale ke studiu.
Děkuji za cenné připomínky RNDr. Rudolfu Bláhovi, svému dlouholetému kolegovi. Ale
také svým oponentům Vítu Strádalovi a Maxymu Melnykovi. Největší díky ovšem patří mé
manželce Stanislavě Dostálové za velkou toleranci a za přímé podporování mého úsilí. Bez
toho by předkládaná práce nemohla vzniknout.
Reálnost reality
Nadpis na první pohled vypadá jako výsměch čtenáři. Kdybychom jej přeložili do češtiny,
bude znít ještě absurdněji: Skutečnost skutečnosti. Na tomto místě požádám čtenáře, aby byl
trpělivý a touto knížkou hned nepráskal o zem, ale aby jej četl dál.
Hned na začátek se pokusme vyjasnit si základní pojmy. Ze všech možných realit se
omezme jen na tzv. fyzikální realitu, tj. na hmotu a energii. Jinak bychom si pod pojem
„realita“ mohli dosadit cokoliv. Někdo by si pod tímto pojmem mohl myslet např.
nepříjemnou hádku s jiným člověkem, což se mu určitě nezdálo, byla to realita. Uvedl jsem,
že realitou rozumím hmotu a energii. Mám na mysli všechno, co můžeme přímo nebo
nepřímo pozorovat: židli, na níž sedáme, pokoj, ve kterém bydlíme, dopravní prostředky,
kterými cestujeme, Slunce a hvězdy, na které se můžeme dívat, ale také třeba magnetické
pole, které působí na železné předměty v naší ruce. A ovšem také např. tepelnou energii,
sálající na nás z radiátoru v místnosti, když je venku zima. To všechno považujeme za
fyzikální realitu.
Že jsou různá tělesa, tedy židle, autobus, hvězdy, apod., reálná, to nám připadá naprosto
přirozené. Avšak že i pole (např. to magnetické) je také reálné, to už tak samozřejmé není.
2
Také s přímým ověřením, že je reálná energie, budeme mít přinejmenším velké potíže. Na
energii a na pole si nejen nemůžeme sáhnout, ale ani je nevidíme. O reálnosti pole a také
o reálnosti energie můžeme docela dobře pochybovat. Když už se nějak nepřímo přesvědčíme
o skutečné existenci těchto zvláštních realit, velmi snadno a hodně často na ně zapomeneme.
A to nejen při chůzi na autobusovou zastávku a při podobných všedních příležitostech, ale
i při úvahách a měřeních ve fyzice.
Snad se mi podařilo ukázat, že reálnost reality nemusí být vždycky samozřejmá
a jednoznačná. Teď už se, snad, nebude čtenáři nadpis této kapitolky jevit hloupý nebo
výsměšný.
Hmota a prostor
Z předchozích odstavců vyplývá, že se hodlám, stejně jako všichni ostatní fyzici, zabývat
hmotou. Vzpomeňme si, co jsme se učili v první hodině Fyziky, totiž to, že hmota existuje ve
dvou formách, ve formě láky a ve formě pole. Zdá se, že opakuji to, co už jaksi bylo obsaženo
v předchozích odstavcích. Nu, není to zdání. K takovému opakování mám důvod.
Po dlouhých studiích různých fyzikálních knížek a článků jsem získal přesvědčení, že jen
okrajově nebo naprosto nedostatečně zahrnují pole jako formu hmoty. Jakoby i pro
renomované fyziky existoval stejný problém, jaký mají s polem laici, kteří o předmětu neboli
o „chlebu“ těchto vědců nebo učitelů mají jenom velmi zkreslené představy.
Pojem pole je totiž dvojznačný. Jednou jím myslíme fyzikální realitu, která se projevuje
svými účinky, a jindy tímto pojmem rozumíme matematickou fikci. Uvedu příklady takových
fiktivních polí: skalární pole, vektorové pole, maticové pole. Nahlédnutím do tlusté knihy [24]
zjistíme, že „Pojem pole je také v zobecnělém smyslu jako funkční závislost nějaké veličiny
na souřadnicích a na čase. Podle toho jsou taková pole nazývána teplotní, tlakové, rychlostní,
apod.“
V tomto okamžiku nemusíme vědět, co jsou vektory nebo obecně veličiny. Z prostého
výběrového výčtu, který uvádím, je zřejmé, že jde o abstraktní pojmy. Takováto pole
nemohou mít žádné fyzikální vlivy, nemohou přímo působit na fyzikální objekty (např.
tělesa). Na rozdíl od toho magnetické nebo elektrické pole je reálné, nějak na fyzikální
objekty působí.
Podobné problémy nastávají s pojmem prostor. Nejen, že existuje skutečný prostor,
v němž žijeme a jehož jsme součástí, ale také existuje fiktivní, matematický prostor.
Význačným příkladem myšleného „prostoru“ ve fyzice je prostoročas (časoprostor). Tento
pojem, který začal používat geniální fyzik A. Einstein, slouží k (matematickému) popisu
složitějších fyzikálních zákonitostí. M. Macháček ve své „Encyklopedii fyziky“ [23] o něm
uvádí: „Soustava čtyř souřadnic popisuje událost: něco velice malého a krátce trvajícího. Tak
jako jsme každému prostorovému bodu přiřadili tři souřadnice (x, y, z), tak každé události
přiřadíme čtyři souřadnice (x, y, z, t) – tři prostorové a jednu časovou. Množinu (soubor)
takových událostí nazýváme časoprostor (prostoročas), který je čtyřrozměrný.“ Čas, či
přesněji časový interval, přitom znázorňujeme jako délku. Z toho plyne, že časoprostor je
pojem fiktivní, sloužící jen pro popis (matematické vyjádření).
Obě uvedené reality, hmota a prostor, spolu úzce souvisí. Totiž takto: každá hmota
zaujímá, zabírá, ba tvoří prostor. Samotný prostor (mám na mysli reálný prostor, nikoli
matematickou fikci) nemůže existovat bez nějaké formy hmoty. U látek, které jsou ve formě
těles (pevných, kapalných a plynných), se nám to jeví samozřejmé. Avšak jestliže uvažujeme
jako vztažné objekty jenom tělesa, byť třeba zjednodušená na bezrozměrné hmotné body, pak
se nám prostor vně těchto těles jeví jako prázdný.
Představme si podle pana Einsteina skříň v dětském pokoji, v níž máme pro jednoduchost
naskládány dětské hrací kostky, které jsou naprosto stejné. Kostky nechť dokonale vyplňují
3
prostor skříně. Nyní si děti kostky ze skříně vyjmou, aby si mohly hrát. Co zbude uvnitř
skříně? „Selský“ rozum nám řekne: Nic, prázdný prostor!“ Poučenější laik ovšem řekne:
„Vzduch; ten sice nevidíme, ale svou hmotnost má.“ No, dobrá. Představme si nyní tuto skříň
v meziplanetárním prostoru a děti oblečené do kosmických skafandrů ať opět vyjmou hrací
kostky, aby si i ve volném prostoru mohly hrát. Co teď zbude ve skříni? Odpověď „selského
rozumu“, že nic, bude stejně špatná, jako před chvílí. K tomu se však dostaneme později.
Myšlenka, že by pole nebo prostor měl (o) hmotnost, podobně jako ji mají tělesa, připadá
laikům jako scestná a některým fyzikům jako zvláštní. Všimněme si však nejprve pojmu
hmotnost a vzápětí pojmu energie.
Energie a hmotnost
Hmotnost je základní vlastnost všech hmotných objektů, tj. všech (fyzikálních) těles nebo
částic, a také ovšem vlastnost fyzikálního pole. Jestliže prohlásíme, že hmota má hmotnost,
mluvíme sice pravdu, ale naše tvrzení je jaksi úchylné. Říkáme totiž totéž, jako kdybychom
tvrdili, že hmota je hmotná. Copak existuje nějaká nehmotná hmota neboli hmota nemající
hmotnost? Avšak, nesuďme předčasně; věta, že elektromagnetické pole má svou hmotnost už
tak úchylná není. Pod pojmem „hmota“ totiž musíme rozumět nejen částice nebo tělesa, ale
i pole.
V části fyziky zvané teorie relativity se uvádí vztah, lidově vzoreček, pro závislost
hmotnosti na rychlosti m m0 . , v němž se vyskytuje tzv. klidová hmotnost m 0 a druhé
písmeno (řecké gama) označuje činitele, který závisí na rychlosti. Látkové částice podle
tohoto vztahu nikdy nemohou dosáhnout rychlosti světla c, protože by jejich hmotnost
vzrostla nade všechny meze, lidově řečeno, stala by se nekonečně velkou. U fotonů jakožto
částic elektromagnetického pole se však předpokládá, že jejich klidová hmotnost je rovna
nule. Tvrzení, zdánlivě z předchozího plynoucí, že fotony jsou nehmotné částice – míní se
v klidu – správné není. Takové tvrzení pak svádí k domněnce, že prostor je nehmotný, nebo
že pole je nehmotné, že může existovat prázdný prostor.
Jestliže jaksi zapomeneme na pole, pak hmotnost definujeme jako vlastnost těles nebo
hmotných bodů, jimiž tělesa nahrazujeme. Můžeme opakovat pokus pana Galileiho a drcnout
do těžké koule, ležící na velmi hladké desce. Výsledek svého pozorování vyslovíme např.
takto: „Kdyby nebylo valivého tření koule o podložku a kdyby nebylo odporu vzduchu, koule
by se pohybovala setrvačností dále, po nekonečně dlouhou dobu. Ve vesmíru,
v meziplanetárním prostoru se tedy tělesa, např. Země, Měsíc, atd., budou pohybovat
setrvačností věčně.“ Takto, shodně s uvedeným fyzikem, přisoudíme všem tělesům jistou
schopnost setrvávat v pohybu, přesněji v rovnoměrném přímočarém pohybu, čili jim
přisoudíme setrvačnost.
Podle dalšího chytrého pána, I. Newtona, budeme hmotnost těles nazývat setrvačná
hmotnost, když z jeho pohybového zákona vyvodíme, že setrvačná hmotnost je měřítkem
odlišnosti těles (při rozjezdu nebo brždění), na něž působíme vždy stejnou silou (tažnou nebo
brzdící).
Teď si vzpomeneme na definici energie: Energie je schopnost konat práci. To si můžeme
ukázat vyzdvižením těžké koule ze země do nějaké výšky, čímž kouli udělíme polohovou
energii. Jakmile tento předmět pustíme, spadne z oné výšky volným pádem a vykoná práci,
konkrétně rozbije starý litinový stojan, takže jej pak můžeme snadno vložit do tavící pece
a vyrobit nový odlitek.
Jak si za této situace máme představit, že energie má hmotnost (že je hmotná)? Avšak
podle proslulého Einsteinova vztahu energie a hmotnost spolu úzce souvisí. Každá hmota,
např. každé těleso, uvnitř „ukrývá“ energii a každá energie má hmotnost. Zmíněný vztah,
který se vyjadřuje rovnicí E = m.c2, se dnes prakticky využívá v každé jaderné neboli
4
atomové elektrárně. Einsteinův vztah vyjadřuje, že energie je rovna součinu hmotnosti
a druhé mocniny rychlosti světla ve vakuu. Jak víme, byl nejprve využit v atomové pumě. Zde
byla hmotnost pumy přeměněna na obrovskou energii, ale bohužel velmi ničivou. Energii
ukrytou např. v 1 kg látky si můžeme snadno vypočítat z uvedené rovnice, když si
vzpomeneme, že c se přibližně rovná 3.108 m/s (300 000 km/s čili 300 000 000 m/s): E = 1.
(3.108)2 = 9.1016 J což je 90 000 000 000 000 000 čili 90 tisíc biliónů joulů.
Pochopitelně, že slavná Einsteinova rovnice, stejně jako každá jiná rovnice, platí i naopak,
zprava doleva. Jinak, že platí: m = E/c2, tedy že energie, přenášená např. elektromagnetickým
polem, má hmotnost. Tato hmotnost je rovna oné energii dělené konstantou c2 neboli rychlostí
světla, povýšené na druhou. Výpočet z předchozího odstavce můžeme také číst zprava doleva
a tvrdit, že 90 tisíc biliónů joulů má hmotnost jednoho kg. Odborný název pro rovnici
(zejména pro tuto) je ekvivalence. Pak řekneme, že hmotnost a energie jsou ekvivalentní.
Ekvivalence energie a hmotnosti není jenom formální, matematická. Předkládáme základní
ideu, kterou už vyslovil pan Einstein, že hmotnost a energie mají tutéž podstatu. Ve své stati
„O obecné teorii gravitace“ tento génius napsal: „Částice může vystupovat pouze jako
ohraničená oblast prostoru, ve které je napětí pole nebo hustota energie zvlášť veliká.“ To
znamená, že mezi energií a hmotností není podstatný rozdíl, že jde pouze o rozdíl v množství
(kvantitě). Kvalita či podstata je pořád tatáž. Lidově řečeno, oblast prostoru, kde je energie
„silně namačkána“ se nám jeví jako částice či těleso, kdežto jiná část prostoru, kde je energie
rozložena, kde je „řídká“, se nám jeví jako pole.
Skladba hmoty
Zopakujme si nyní jinou hodinu Fyziky, v níž jsme se učili, jak
„vypadá“ hmota „uvnitř“, z čeho se skládá, odborně řečeno, jakou
má strukturu. Hmota ve formě látky se skládá z částic: z molekul
a ty se skládají z atomů. Atomy pak obsahují jádro s protony
a neutrony, kolem něhož se rychle otáčejí elektrony. Tak si to
představujeme, to je nejjednodušší model atomu – Bohrův.
Nesmíme však takovýto popis brát doslova, jakoby atomy takto
Obr. 1. Model atomu H vypadaly skutečně. Ukažme si to na nejjednodušším atomu, na
atomu vodíku (H), podle obr. 1. Model atomu vodíku má v jádře
jen jeden proton a v obalu jen jeden elektron, kroužící hodně rychle kolem jádra. Jestliže
bychom tento model vzali doslova, že takto skutečně atom vodíku vypadá, dojdeme
k absurdnímu tvrzení. Kdybychom totiž zvětšili jádro atomu na velikost špendlíkové hlavičky,
tak ten elektron, asi dva tisíckrát „lehčí“, bude obíhat ve vzdálenosti tří set metrů! Mezi
jádrem a elektronem se podle našeho modelu nachází prázdný prostor, vakuum neboli Nic.
Takže, atom vodíku se skládá ze hmoty velikosti špendlíkové hlavičky, ze hmoty ještě
několikanásobně menší, ale hlavně z obrovského prostoru, v němž není nic. Špendlíkovou
hlavičku, představující jádro atomu, a ještě menší kuličku, představující elektron, můžeme
s velkým klidem vzhledem ke třem stům metrům Ničeho zanedbat. Chybu, kterou takovým
zanedbáním uděláme, ani nedokážeme nějakým velmi přesným přístrojem nebo velmi
přesnou měřící metodou zaznamenat. Z těchto úvah uděláme závěr: Hmota se skládá hlavně
z ničeho a taky tak trochu, ovšem naprosto zanedbatelně, z hmoty. To je přece zjevný
nesmysl, velká absurdita. Tak tomu určitě nemůže být.
Než si ukážeme jiný model atomu, přejděme jinam. Mezi hmotnými částicemi nebo tělesy
přece působí nějaké pole. Nejnázornější je magnetické pole, jímž si vysvětlujeme působení na
železné piliny, hřebíky, klíče, atd. Podle poznatků z novější doby magnetické a elektrické pole
nelze od sebe oddělit, existuje vždy jenom jako pole elektromagnetické.
O elektromagnetickém poli víme, že se skládá z polních částic, které dostaly název fotony.
5
Struktura látky je částicová, odborně kvantová. Mezi jednotlivými látkovými částicemi
(např. mezi protony a elektrony) jsou mezery. Co je v těch
mezerách? Podle tzv. zdravého rozumu usoudíme, že nic.
Avšak mezi látkovými částicemi je pole. Např. mezi částicemi
jádra atomu je jaderné pole. Mezi dvěma nebeskými tělesy je
gravitační pole. Mezi dvěma magnetickými póly je magnetické
pole. „Situace“ se jeví být zachráněná. Jenomže, každé pole se
také skládá z částic (u elektromagnetického pole to jsou Obr. 2. Pravděpodobnost
výskytu elektronu
fotony). A co je v mezerách mezi těmi polními částicemi,
v atomu H
jestliže jsou podobně jako látkové mezery, mnohokrát větší
než samotné částice? Vakuum čili Nic! Tak bude znít odpověď „zdravého, selského rozumu“.
Dostali to jsme se tam, kde jsme byli: hmota, ať už ve formě látky, ať už ve formě pole, se
skládá hlavně z ničeho a velice nepatrně, naprosto zanedbatelně, z hmoty.
Nejprve musíme uvést výše naznačený jiný model atomu. V tomto, už přesnějším modelu,
uvažujeme pravděpodobnost výskytu elektronu v atomu. Zajímáme se o to, s jak velkou
pravděpodobností je elektron (považovaný stále za hmotný bod) na určitém místě v atomu.
I v předchozím modelu bychom elektron, zjednodušený na malinkou kuličku, vlastně nemohli
vidět. Poněvadž se zde elektron otáčí kolem jádra velikou rychlostí, mohli bychom „vidět“ jen
„šmouhu“ ve tvaru kružnice. Něco podobného si můžeme ukázat na rychle se točící kovové
kuličce, uvázané na pevné niti. Onen přesnější model atomu, opět pro jednoduchost atomu
vodíku, pak vidíme na obr. 2. Na tomto obr. je znázorněna redukovaná, přibližně 95 procentní
pravděpodobnost výskytu elektronu. Je zde zanedbána menší pravděpodobnost. Ve
skutečnosti se může elektron vyskytovat uvnitř atomu kdekoli, avšak s různou
pravděpodobností. Nás teď zajímá právě ta největší pravděpodobnost. Model na obr. 2. se tak
velmi blíží předchozímu, znázorněnému na obr. 1.
Pro přesnost uvedu, že oba obrázky musíme chápat prostorově, místo kružnic si myslet
koule. Poněvadž nákres by v takovém případě dopadl špatně, byl by málo názorný, musíme se
spokojit s plošným zobrazením.
Laikovi je úplně jedno (a odborníkovi do značné míry také), kde se vyskytuje elektron
nejpravděpodobněji, s pravděpodobností 95%, nebo kde se podle dřívějšího modelu vyskytuje
zcela určitě. Co je to platné, že elektron občas (velmi zřídka) bude někde „mezi“
nejpravděpodobnějšími polohami a velmi často bude na podobné „dráze“ jako v prvním
případě, když „zbývající“ místa, tedy prostor, v němž elektron právě není, bude zase
prázdný? Rozdíl mezi oběma modely je pro laiky a také v mnoha případech praktického
využití i pro odborníky tak nepatrný, že většinou uvažujeme jen ten první model. Podle
„zdravého rozumu“ v každém případě, v prostoru, kde právě elektron není, zase bude
vakuum, tj. Nic.
Tak se nám vynoří nápad: leda, že by vakuum žádné Nic nebylo! Teď si však všimněme
vesmírných prostor s miliardami galaxií a v každé z nich s miliardami hvězd.
Skladba vesmíru
Ve fyzice se můžeme zabývat makroobjekty, tj. tělesy, jako jsou planety, hvězd, míče,
vlaky, vozy, koule, pružiny, atd. Můžeme se také zajímat o mikrobjekty, např. o látkové
částice, jak jsme je naznačili v minulém odstavci. Mohou nás také silně vzrušovat
megaobjekty, tedy galaxie, kupy galaxií, shluky kup galaxií, ba celý vesmír.
6
Obr. 3. Velkoměřítková struktura vesmíru. Převzato z: www.astro.pef.zcu.cz/objekty/obr/
Od poměrně nedávné doby je na oběžné dráze kolem Země – jako jedna z umělých družic
Země – umístěn Hubbleův kosmický dalekohled. Ten má tu výhodu, že paprskům,
přicházejícím ze vzdálených vesmírných objektů, nebrání zemská atmosféra, která obsahuje
nepříjemná zrnka prachu a která se chvěje, čímž v zemském dalekohledu vzniká neostrý obraz
a k tomu jen jasnějších objektů. Část záření zemská atmosféra pohlcuje. To sice umožňuje na
Zemi život (tedy i ten náš), ale některé vesmírné objekty pozemními přístroji vůbec nevidíme.
Použitím moderních technických prostředků dnes vidíme do velmi velkých vzdáleností.
Můžeme pozorovat, jak vypadá náš vesmír ve vzdálenosti třebas 10 miliard světelných let.
Světelný rok je vzdálenost, kterou světlo urazí za rok. Za vteřinu uletí světlo asi 300 000 km.
Světelný rok (1 ly) je roven 9,46.1015 m nebo 9,46.1012 km, tj. asi devět a půl biliónu
kilometrů.
Zmíněnými pomůckami můžeme ve velmi vzdáleném vesmíru vidět jakési pavučiny. Viz
obr. 3. Když se ovšem na tyto objekty pozorněji zahledíme, vidíme, že jsou to ohromné
skupiny galaxií, které se táhnou jako vlákna do dálek přes celý vesmír. Celek vypadá jako
velmi hrubá síť. Mezi oněmi vlákny jsou ještě větší oka, proluky, velmi obrovské prostory,
kde usoudíme, že nic není. Zase řekneme, že mezi skupinami galaxií je vakuum neboli Nic.
7
Nemusíme však „chodit“ tak daleko. Můžeme se podívat do některé populární
astronomické knížky na obrázek naší Sluneční soustavy. Zjistíme, že mezi jednotlivými
planetami, které obíhají kolem své mateřské hvězdy, jsou mnohonásobně větší „mezery“.
V těchto meziplanetárních prostorách se v 1 krychlovém metru nachází sotva šest atomů či
nějakých částic. To je úžasná prázdnota, že? Tak se nám to aspoň jeví.
Zjišťujeme, že supermegaobjekt, jakým vesmír beze sporu je, se převážně skládá z Ničeho
a taky tak trochu, avšak zanedbatelně, z hmoty. To je hrůzyplné zjištění. Zejména, když si
uvědomíme, že i naše tělo je složeno z podobné „látky“ jako kterákoliv část vesmíru.
I odborníci na kosmos, tj. astronomové a kosmologové, budou tvrdit, že vesmír je
stejnorodý čili homogenní a že ve všech směrech má stejné vlastnosti, čili že je izotropní.
Uvědomují si totiž, že nepatrné „zčeření“ ve formě galaxií a jiných tělesových objektů
nemůže pro celkový pohled, tedy v globálu, pro vesmír znamenat nějakou významnou „věc“
nebo „položku“, se kterou bychom při určování celkové hustoty vesmíru měli nějak
podstatněji počítat.
To všechno ovšem znamená, že vakuum není prázdnota, že je to naopak podstatná část
vesmíru.
Co je vakuum
Vakuum doslova přeloženo je nic, prázdnota. Obvykle se za „Nic“ považuje. Označuje se
také jako prázdný prostor. V tomto případě se zaměňuje matematický (geometrický) prostor
s reálným prostorem.
Jeden z našich významných fyziků, Vladimír Wagner z Ústavu jaderné fyziky AVČR
v Řeži, v článku „Vakuum ve skutečnosti prázdnota není“ [19] píše: „Vakuum: Tímto
pojmem je označován prázdný prostor bez hmotných částic. … Byl by vyplněn fotony…
neutriny… gravitony a ještě záhadnějšími a dosud neznámými částicemi, které pozorujeme
jako temnou hmotu ve vesmíru. A i kdyby se nám podařilo odstranit i tyto částice, o kterých
hovoříme jako o „reálných“, nebude pořád vakuum tou úplnou prázdnotou, fádní pustinou,
kde nic není a nic se neděje. … (Skládá se i z) částic, které zatím existují jen v hypotézách
teoretických fyziků, anebo o nich zatím nevíme vůbec a projevují se například jako temná
energie. Skutečné vakuum má zkrátka do skutečné prázdnoty velice daleko.“
A nejen to, nejnovější poznatky vedou ke tvrzení, že vakuum je základní skutečnost, která
všechno ostatní (např. hvězdy) tvoří. Vakuum donedávna bylo zaplňováno různými formami
„hmoty“: částicemi, tělísky, tělesy, galaxiemi a ještě tak zářením. Ukazuje se však, že vakuum
je základní formou hmoty. Hmota může být ve formě těles či látky, ale může být také ve
formě pole. Vakuum podle naší teorie je základní pole.
S nepatrným pozměněním V. Wagner ve výše citovaném článku dále uvádí, že vakuum
„by mohlo být i dynamicky se měnící pole. Takové pole do kosmologie v roce 1988 zavedl
C. Wetterich a je známo pod názvem kvintesence. Bylo by prostorově i časově proměnné
a měnila by se tak i hustota energie vakua. Mohlo by řešit tzv. problém koincidence, který
vzniká na základě chování hustoty energie spojené s látkou a hustotou energie vakua. … Je
velice podivné, že hustota energie vakua je s hustotou energie obsažené v látce v dnešní
době srovnatelná. … V případě, že by polem zodpovědným za temnou energii byla
kvintesence, … důsledkem by mohly … být změny některých fundamentálních konstant
(např. konstanty jemné struktury).“ Pochopitelně i toto pole by bylo spojeno s částicí, kterou
C. Wetterich nazývá „kosmon“.
Pro tento okamžik uveďme, že pan profesor Wetterich působí na univerzitě v Heidelbergu.
Dále, že používá pojmu kosmon jako základního kvanta zatím záhadné temné energie, o níž
ovšem soudí, že by mohla být podstatou vakua. Jak uvidíme níže, jsou to myšlenky velmi
podobné našim.
8
Poněvadž vakuum má „nějakou“ energii, může ji předat základním částicím. Může tedy
částice čili uzavřené koncentrace energie vytvořit. Samozřejmě vytváří i otevřenou
koncentraci energie, tj. záření.
Základní pole čili vakuum čili kvintesence je příčinou všech fyzikálních dějů (událostí)
včetně vzniku (a zániku) částic. Poněvadž „řidší“ modulované základní pole (např. průvodní
pole) zaujímá nesrovnatelně větší prostor než „hustší“ těleso či částice (rovněž modulované
základní pole, jenže do hustého „klubka“) je hustota energie / hmotnosti všude stejná. Vesmír
je homogenní. To se ovšem týká „průměrné“ hustoty.
Základní pole je dynamické. Proto vytváří další formy hmoty/energie dynamicky a jako
dynamické. Poněvadž je základní pole kmitavé, budou i hvězdy a galaxie kmitat. Nejen, že se
pohybují jako celek po nějaké křivce, ale přitom také budou vibrovat samy o sobě a jedna
vzhledem ke druhé.
Potvrzením zde uvedené myšlenky je nedávno objevený fakt, že „Mléčná dráha vibruje“.
M. Hromadová uveřejnila na webových stránkách České astronomické společnosti článek
tohoto názvu [21]. Uvádí v něm „Naše Galaxie (Mléčná dráha) je zvlněná a vibruje, jako když
se tluče na buben. Vyplývá to z detailního studia nové radiové mapy galaktického neutrálního
vodíku. … Vlnění je nejlépe pozorovatelné na tenkém vodíkovém disku, který prochází
Galaxií a jeho průměr je okolo 200 000 světelných roků (průměr Galaxie je 100 000 sv. roků).
Slunce se Zemí se nachází blízko jednoho "záhybu".“
Co je vakuocentrismus
Výchozí tvrzení vakuocentrismu: Podstatou hmotného světa je základní pole, z něhož
všechny se ostatní formy hmoty „vynořují“ (a zpět se na ně mění). Toto pole je složeno
z kvantového elektromagnetického vlnění jediného kmitočtu, které se šíří rychlostí c
přímočaře a chaoticky tak, že do každého místa prostoru přitéká a z něj odtéká ve všech
směrech.
Dosud bývají označována jako zdroj okolního pole tělesa nebo částice. Náš pohled je
opačný, tzn. prvotní je pole, přesněji řečeno základní pole a tělesa nebo částice z tohoto pole
mohou (ale nemusejí) vznikat. Někdy jsou dokonce tělesa (např. nebeská tělesa) chápána jako
jediná forma hmoty. Kolem nich je pak prázdnota neboli vakuum. Čím dál hlasitěji se však
hlásá názor, že vakuum žádná prázdnota není. My tvrdíme, že vakuum je vlastně ono základní
pole. Název „vakuum“ je tedy velmi nevhodný. Přesto jej musíme používat, aby nám všichni
rozuměli, o čem píšeme.
Pokusme se vystihnout naši základní myšlenku jinak: Ve vakuu se všecko děje. Všechno
z něj vzniká a všechno do něj zaniká. Je prahmotou, hmotnorodem. Tělesa či lépe
koncentrace, vzniklá z vakua, jsou podle dnešních chápání člověka kvalitativně od vakua
odlišná. To však nebrání názoru, že kvalitativní odlišnost koncentrací od vakua je nepatrná.
Při řešení jakéhokoliv jevu ve vesmíru (v přírodě) je nutno opustit stanovisko lidské
(antropocentrické) a postavit se na stanovisko vakua (vakuocentrické). Není to násilné: lidský
organismus je ze 60% voda – z kolika procent je vakuum? Mnohem blíž ke stovce. Většina
jevů, které byly dosud přičítány hmotným tělesům, vlastně koncentracím, je vlastností vakua a
ne těchto koncentrací. Koncentracím dalo vakuum vznik a drží je pohromadě. Toto obrácené
hledisko musí být správnější než dosavadní, protože je, doufejme dokonale, obecné a jen z
něho je možno poznat všechno.
Většina jevů, které byly dosud přičítány hmotným tělesům, vlastně koncentracím, je
vlastností vakua. Vakuocentrismus tedy za střed (centrum) všeho chápe vakuum.
9
Je gravitace přitažlivost? Ne! Tlak základního pole
Zatímco se tradičně tvrdí, že tíha tělesa je vyvolána gravitací = přitažlivostí Země, naše
teorie tvrdí: Těleso – v blízkosti Země – je k Zemi okolním základním polem přitlačováno.
Země je ovšem přitlačována k tělesu stejně velkou silou (a opačného směru). Země se však
touto silou vychýlí, přiblíží k tělesu, zcela nepatrně, naprosto zanedbatelně. Proto můžeme
mluvit pouze o přitlačování tělesa vůči Zemi. Zde jsme zaměnili příčinu: místo přitažlivé síly
mluvíme o síle přítlačné. Výsledek je však tentýž: volné těleso spadne na Zemi.
Newton vyslovil gravitační zákon, v němž definoval tzv. přitažlivou sílu, a to takto:
„Gravitační síla (přesněji: velikost gravitační síly) mezi dvěma hmotnými tělesy je rovna…“
a nikoli takto, jak se to bohužel někdy uvádí: „Dvě tělesa se navzájem přitahují silou, která
…“. Nešlo tedy o tvrzení, že tělesa se přitahují, ale o sílu mezi nimi, kterou pro odlišení od
jiných sil označil za gravitační – přitažlivou. Přitom však věděl, že tělesa se na dálku, tzn.
okamžitě – nekonečně velkou rychlostí, nepřitahují. Vypadá to jako hnidopišství, ale jde
o princip: Tělesa se nepřitahují, ale vzniká síla mezi nimi – jejíž příčinu Newton nezkoumal,
rozhodně ji však neuvažoval jako vlastnost oněch těles!
I. Newton to vyjádřil takto: „Je nepochopitelné, že by bezduchá hrubá materie jen tak bez
prostřednictví něčeho nehmotného mohla bez přímého fyzického kontaktu působit na jinou
materii. Tak by tomu mohlo být jen podle starého Epikura, podle něhož gravitace tkvěla
v samém základu a podstatě hmoty. A to je jeden z důvodů, proč jsem si nepřál, aby se mi
také přičítala představa, že gravitace, tíže, je něco vrozeného hmotě samé o sobě. Že by
gravitace přirozeně tkvěla v základu hmoty
tak, že jedno těleso by mohlo na dálku napříč
prázdnotou působit na těleso druhé ..., je pro
mne absurdní představa a nevěřím, že by
kdokoli schopný znale uvažovat o věcech
„stín“
filozofie, mohl takové představě přikládat
váhu.“
V dnešní době nikdo netvrdí, že gravitace
působí okamžitě. Předpokládá se, že se šíří
rychlostí světla. Proto se dnes předpokládají
gravitony (jako základní částice gravitace) a
Obr. 4. Částice jsou základním polem
že jde o částice hodně podobné fotonům.
k sobě přitlačovány! Také: Vznik hvězd
Jestliže ovšem existuje tlak záření (tlak
podle dr. Grygara
světla, tlak fotonů) – což bylo prokázáno –
pak je podivné, že částice gravitace – gravitony – jak narážejí do tělesa – tak je „sají“! Když
ovšem budeme předpokládat, že tyto gravitony do těles „drcají“ (podobně jako to dělají
fotony), pak je musejí k sobě přitlačovat! Použil jsem termínu „gravitony“, což není
správné, avšak udělal jsem to kvůli porozumění. Nyní
jakoby ztotožňuji hypotetické gravitony se svými, rovněž
hypotetickými, kosmony = „částicemi“ základního pole!
Velmi pravděpodobně totožné nejsou!
Vznik těles a vznik prostoru
Obr. 5. Prostor vytvořený
třemi na sebe kolmými
svazky rovnoběžných
iradů
Jak se vytvářejí tělesa? Obvyklé vysvětlení, které
podává J. Grygar (ve své knize Vesmír), spočívá
v náhodném nahromadění protonů – a dalších částic –,
které byly vyvrženy supernovou. (obr. 4.). Na shluk částic
působí tlak záření, který rovněž vzniká při tom výbuchu.
10
Jestliže se poblíž uvažovaného shluku nachází osamocená částice, pak je tlakem záření
k tomu shluku přitlačena! Tak se v nějakém místě hromadí částice, až z toho vznikne hvězda.
(Zde se potom však jaksi vsouvá gravitace už vzniklého = většího tělesa). Jestliže je
uznáváno, že částice jsou k sobě tlakem záření přitlačovány, proč bychom nemohli
předpokládat, že hypotetické kosmony, které mají daleko větší energii – než částice záření =
fotony – a tudíž mohou na shluk částic působit mnohem větším tlakem?
Naše teorie předpokládá, že existuje základní pole, jehož základními „stavebními
kameny“ jsou kosmony. Předpokládáme, že pohyb všech existujících kosmonů je chaotický.
Tento chaos nahradíme třemi rovnoběžnými svazky vzájemně kolmými proudy kosmonů
(obr. 5.). Tím do chaosu
zavedeme (umělý) řád,
b)
a)
v němž se vyznáme.
a
Nahrazením
chaosu
třemi svazky ovšem
1 cm
neprovedeme
principiální „poškození“
1 cm
a.q
původních účinků, tj.
1 cm
ony tři svazky mají
Obr. 6. Struktura základního pole
účinky naprosto stejné,
ekvivalentní,
jako
původní chaos.
Jeden proud kosmonů – námi nazývaný „irad“ – si můžeme představit jako úzkou
kruhovou trubičku, v níž letí za sebou jakési „špuntíky“ (které teď představují kosmony).
Takových vzájemně rovnoběžných proudů kosmonů si můžeme představit určitý svazek. Tři
na sebe kolmé svazky – jeden ve směru osy x, druhý ve směru osy y a třetí ve směru osy z –
pak podle nás vytvářejí fyzikální prostor. Tento prostor tedy není cosi jenom geometrického,
ale je zaplněn, ba tvořen, chaosem kosmonů, který si zjednodušujeme na ony tři svazky.
Následující obr. 6 doplňuje ten předchozí.
Přímý důkaz těchto tvrzení nemůže existovat: jde o hypotetické „částice“, jejichž základní
vlastností je jejich implicitnost = skrytost = neměřitelnost. Předpoklad existence základního
pole lze potvrdit jenom z důsledků této hypotézy! Prozatím se dokazování našich
předpokladů, např. existence kosmonů, zdržím.
Pokusil jsem se o výběr pozorovaných jevů, které
lze dost snadno pomocí existence základního pole
vysvětlit, zatímco jiné vysvětlení – ražené
nějakými vědci – prostě neexistuje. Něco z toho
uvedu níže.
Obr. 7. Vložením dvou „překážek“
Poznamenejme, že tvorbou či vytvářením nebo
(protonů) do trubičky (iradu) se irad
vznikem nemíním nějaký samovolný proces, ale
rozdělí na tři části. Levá a pravá
děj podle složitých zákonitostí. Jistou analogií je
část zůstává beze změny, ale ve
věta: „Tři úsečky – za určitých podmínek –
střední části vznikne „stín“. Protony
vytvářejí trojúhelník“, nebo: „Skládáním dvou (či
jsou vnějšími kosmony tlačeny
více) sil vznikne síla výsledná“.
k sobě.
Kompulze
Teď v iradu předpokládejme dva protony (stejně „velké“ jako kosmony). Viz obr. 7.
Můžeme si to představit jako vodorovnou trubičku, v níž narazí zprava kosmony na pravý
„pevný špuntík“ a na levý „pevný špuntík“ narazí kosmony zleva. Mezi oběma pevnými
11
špuntíky (ve skutečnosti protony) vznikne „stín“, protože letící špuntíky se od pevných
špuntíků „odrazí“ a v prostoru mezi protony je jich méně (zjednodušeně žádný).
Pomocí kompulze (přitlačování těles k sobě základním polem) můžeme získat zákon, který
se – ovšem čistě formálně – podobá Newtonovu gravitačnímu zákonu. Místo předpokladu
tajemné přitažlivosti těles zavádíme přitlačování základním polem, které má tak velkou
energii (danou pohybem kosmonů), že vyvolá tento tlak. Vysvětlení je tedy analogické vzniku
tlaku páry: čím více je pára zahřátá, tím větší mají její molekuly pohybovou energii a tím větší
tlak (např. na píst) pára vyvolává.
Zákon kompulze zní: Tělesa jsou základním polem přitlačována k sobě silami přímo
úměrnými součinu setrvačností průvodních polí těles a nepřímo úměrnými čtverci jejich
vzdálenosti.
Setrvačnost podle nás není
vlastností těles, ale okolního
m1
m2
základního pole, které je ale
modulováno (ovlivněno) tělesem,
r1
P
P´
jež doprovází. To je první
r2

odlišnost
od
klasického
S2
F1
S1
F2

Newtonova zákona. Druhá, také
hodně závažná okolnost je, že
místo konstanty úměrnosti, zvané
d
gravitační konstanta, zavádíme
tzv. index kompulze, který je
Obr. 8. Kompulze
proměnný. Tento index kompulze
vyjadřuje
pravděpodobnost
„odstínění“ těles: Koncentrace m1 ubírá (odstiňuje) průvodnímu poli koncentrace m2 irady,
obsažené v tečném kuželu k m1 ze středu S2 a vrcholovým úhlem 2 . (Viz obr. 8 a obr. 4.).
Vzájemným „stíněním“ těles nastává změna struktury základního pole. Projevuje se to
silami, kterými pudí tělesa k sobě. Kosmony na odvrácené strany těles narážejí ve větším
počtu než na jejich přivrácené strany a přitom periodicky, tepavě. Základní pole pulzuje. Jde
ovšem o ovlivňování vzájemné, vliv základního pole na tělesa a opačně. Proto hovoříme
o kompulzi.
Kompulze dvou těles je vždy souměrná, má charakter akce a reakce.
Výsledek tlaku základního pole na tělesa je tentýž jako kdyby se tělesa přitahovala.
Velikost síly je stejná. Jen jaksi „posuneme“ „působiště“ této síly: Místo, aby byla na okraji
jednoho tělesa, které je blíže ke druhému, je posunuta tak, že na okraj vzdálenější od druhého
tělesa tlačí. Jistá analogie je známá: Je úplně jedno, zda silou – téže velikosti a směru – vozík
táhneme nebo do něj tlačíme! Výsledek je tentýž: vozík jede – toutéž rychlostí čili rychlost je
v obou případech stejná.
„Vznik“ částic a „vznik“ galaxií
Pokusme se popsat možnost „vzniku“ částice ze základního pole. V oblastech silných
modulací, tam kde dojde ke značným změnám základní energie, se mohou vytvářet dílčí
struktury, může dokonce dojít ke vzniku protonu nebo jiné částice a to způsobem
analogickým úkazům na hladině vody, nalité do obráceného zvonu. Za malých kmitů zvonu
se na hladině tvoří struktura kmitových polí a uzlových čar – mřížka. Při zvýšené energii
kmitů vyskakují z hladiny kapky vody s různou energií či hmotností. Hladina se „zbavuje“
přebytků energie v místech maximálních kmitů. V tíhovém poli Země ovšem kapky padají
zpět a tím ruší „čistotu“ děje.
12
Hladinu vody lze přirovnat k základnímu poli za klidu. Při silných modulacích vyletují
z prostoru í částice různých energií neboli hmotností, které odnášejí přebytky energie
z modulační oblasti. Částice se mohou už v blízkém okolí vracet do procesu,
z pozorovatelného prostoru „mizet“, vlastně vracet se do základního pole (které je skryté =
nepozorovatelné), a rušit čistotu průběhu reakce.
Trochu z jiného konce: Uvažujme, že „vesmír“ kmitá. (Tento předpoklad lze potvrdit
pozorováním, o němž píše článek „Mléčná dráha vibruje“ [21]). Jinak: Jednotlivé oblasti
vesmírného prostoru kmitají. Vzájemným působením „sousedních“ vesmírných oblastí mohou
vzniknout rázy. V některém okamžiku dosáhnou rázy takové velikosti, že v některém místě
„vystříknou“ protony
(a
jiné
částice).
Výtrysk bude podle
zákona akce a reakce
ve dvou opačných
směrech. Tím se
energie
„vakua“
(lépe:
základního
Obr. 9. „Vznik“ spirální galaxie (červeně) a její rotace (modře)
pole) prudce sníží a
nastane
období
„klidu“. Za určitý čas nastane další výtrysk, jenže ve směrech poněkud natočených vzhledem
k původním směrům. Původní směry se takto „zkroutí“ a vzniknou zárodky spirál. Výtrysky
se periodicky opakují, začnou vznikat spirální ramena budoucí galaxie, přičemž blízko
galaktického středu se nahromaděné částice shluknou a vzniknou hvězdy. Vzniklé hvězdy se
při dalších výtryscích „posouvají“ k okrajům spirál. Tím jakoby „vytékají“ ze spirál
a vznikající galaxie se vlivem reakční síly začne otáčet podobně jako Segnerovo kolo.
Výsledek pak pozorujeme u kterékoliv spirální galaxie, vizte následující fotky. Toto
vysvětlení je jedinečné.
Další důkaz kmitání „prostoru“ je velkostrukturová stavba vesmíru: kupy galaxií se
hromadí v uzlech chvění, kdežto „uprostřed“ „prázdného prostoru“ mezi nimi jsou kmitny
stojatého kmitání (chvění). Galaxie vytvářejí „šňůry“ jakési sítě, kdežto v „okách“ té sítě je
„prázdnota“. Vzniká podobný obrázek jako při kmitání blány bubnu, na němž jsou nasypána
drobná zrníčka. Viz znovu obr. 3.
Obr. 10. M66 (NGC 3627) –
spirální galaxie s příčkou
Obr.11. M100 (NGC 4321) –
spirální galaxie
Několik důkazů: z webu České astronomické společnosti: Viz obr. 12. až 15.
13
K tomu uvedu několik výňatků z originálních textů – psaných našimi astronomy, které
vždy doprovázejí „Astronomický snímek dne“ ve webu ČAS. Tyto výňatky potvrzují předešlé
úvahy:
Jasná galaxie NGC 2903 (6. červenec 2007): „NGC 2903 projevuje opravdu výjimečnou
míru vznikání hvězd poblíž svého centra a je také jasná v rádiovém, infračerveném,
ultrafialovém a rentgenovém pásmu.
Ramena NGC 4258 (11. duben 2007): „Analýza rentgenových a rádiových údajů ukazuje,
že se anomální ramena skládají z materiálu zahřátého rázovými vlnami. Rázy v disku NGC
4228 nejspíše vyvolávají mocné výtrysky detekované na rádiových vlnových délkách, které
vycházejí z galaktického jádra.“
NGC 2442: Galaxie v Létající rybě (15. březen 2007): „Tento výrazný barevný snímek
také ukazuje zakrývající prachové pásy, mladé kupy modrých hvězd a červené hvězdotvorné
oblasti kolem jádra žlutavého světla ze starší populace hvězd.“
Hvězdy z galaktického centra (10. únor 2007): „Střed naší Galaxie Mléčné dráhy:
Červeně zářící prachová mračna jsou spojena s mladými, horkými hvězdami ve hvězdných
porodnicích.“
Z těchto textů jasně vyplývá, že hvězdy vznikají poblíž středu galaxií. Současné teorie
tento fakt vysvětlit neumějí. Naše teorie ano. Může vzniknout námitka: Lepší než špatné
vysvětlení je žádné vysvětlení. Je však vysvětlení plynoucí z naší teorie špatné? Čím? Proč?
Můžeme tedy směle věřit, že je správné!
Obr. 12. Pár NGC 5194 a NGC 5195
(Astronomický snímek dne: 51.2008)
Obr. 13. Jasná galaxie NGC 2903
(6. červenec 2007)
Vakuum – zdroj prvků
Jeden z textů výslovně mluví o rázech. To je další potvrzení mých úvah. Snad ještě
přesvědčivěji – a ovšem hodně překvapivě – bude působit níže uvedený Astronomický
snímek dne s originálním popisem:
Střílící pilíře v Orionu (26. 3. 2007)
„Střely velikosti naší sluneční soustavy vylétají z dutého pilíře, který září světlem zahřátého
vodíku, ale jak střely brázdí vnitřkem mlhoviny Orion, tak malé množství železného plynu
způsobuje, že špička každé střely září modře.“
Můj komentář: Že z vakua mohou vytryskávat proudy protonů (jader vodíku) není pro naši
teorii překvapivé. Že však mohou vytryskávat proudy železa, to je velmi překvapivé. Železo
tedy nemusí vznikat jadernou syntézou při výbuších nov nebo supernov, ale přímo z vakua!!!
To se mi jeví jako úžasné. Proti tomu lze uvést, že to železo v onom prostoru už bylo, tedy že
tam zůstalo po velmi dávném výbuchu nějaké novy a že výtrysky („střely“) vodíku jej pouze
14
strhávají. Ale – odkud se
bere ten vodík (protony)?
Dále: Kdo dokáže, že ono
železo v daném prostoru
už existovalo několik
miliónů let? Proč by
Obr. 14. nemohlo vznikat právě
Střílící
„teď“?
pilíře
Jestliže
vodík
–
v Orionu a dokonce i železo –
a jestliže
hvězdy
v galaxiích vznikají právě
„dnes“, což astronomové
pozorují, pak má pravdu
naše teorie a nikoli teorie
Velkého třesku, která
mluví o vzniku hvězd a galaxií jen málo set tisíc roků po něm, přičemž „věk“ vesmíru
odhaduje na 13,8 miliardy let
Standardní a vakuocentrický model vesmíru
Teď ještě zbývá moje posouzení staršího „důkazu“ tzv. rozpínání vesmíru pomocí
Dopplerova jevu. Dopplerův jev (jak známo) mluví o změně kmitočtu záření pohybujícího se
zdroje. Jestliže se zdroj od pozorovatele vzdaluje, vzniká tzv. rudý posuv. Tzn., že spektrální
čáry světla prvků jsou při vzdalování blíže červenému konci než u týchž – pozorovaných na
Zemi. Přesněji: frekvence záření se snižuje (vlnová délka se zvyšuje). Až sem je všechno
v pořádku. Frekvence vzdálenějších galaxií (a jiných zdrojů) s jejich vzdáleností se podle
pozorování zmenšuje.
Jenže: Musí však být tento posun způsoben vzdalováním těch zdrojů? Mezi vzdálenými
zdroji a námi (jako pozorovateli) leží obrovský prostor. Je tento prostor prázdný a proto
nemá žádný vliv na jím procházející záření z onoho zdroje?? Ukazuje se, že obrovské
vesmírné prostory mezi galaxiemi a ještě mnohem větší mezi kupami galaxií prázdné nejsou!
Dnešní „zdůvodnění“ rozpínání vesmíru říká, že jde o změnu frekvence záření z „utíkajících“
galaxií vlivem „rozpínání prostoru“. Toto vysvětlení už mezigalaktickému vakuu přisuzuje
něco velmi podobného tomu, co tvrdí naše teorie. Předpokládá se totiž, že v těch prostorách je
tzv. temná čili skrytá energie. Jestliže místo slova „skrytá“ použijeme rovnocenné cizí slovo
„implicitní“, jsme přímo „uprostřed“ naší teorie. My totiž tvrdíme, že veškeré fyzikální realita
může být ve čtyřech formách: a) základní pole, které je implicitní – a jež můžeme alespoň
přibližně ztotožnit se skrytou (temnou) energií, b) otevřená koncentrace energie neboli záření,
c) uzavřené koncentrace neboli tělesa, tělíska a částice, d) průvodní pole, které je v blízkosti
uzavřených koncentrací a které vzniká interakcí oněch koncentrací se základním polem –
a které přibližně odpovídá současnému pojmu gravitační pole.
Všechno toto je teorie, souhrn hypotéz. Avšak, jak jsem uvedl, v současnosti pozorováním
potvrzujících její důsledky! Můžu se tedy obdivovat svým předchůdcům (otci a strýci), že
něco takového objevili v době, kdy podobné důkazy neexistovaly! Pávě ona potvrzení
(z nichž jsem uvedl jen některá!) mě při mém studiu silně fascinovala. Moji předchůdci měli
pravdu! I já mám pravdu. Teorie Velkého třesku je strašný omyl.
15
V čem onen omyl spočívá: Jestliže si „obrátíme chod dějin“ vesmíru a ze současného
„rozpínání“ vyvodíme, že kdysi musely být hvězdy na sebe obrovsky namačkané – dokonce
do singularity (tj. do velmi maličkého bodu), tak tvrdíme totéž, co tvrdily minulé generace
fyziků, které o temné energii neměly ani tušení. Fyzici tehdy předpokládali, že při myšleném
„běhu do minulosti“ vesmíru nic namačkání hvězd nebrání! Nyní však můžeme tvrdit: Ale
brání! Je to temná hmota a temná energie, které tvoří 95% veškeré vesmírné reality!
Při setrvávání na myšlence namačkání hvězd – v minulosti – do singularity zanedbáváme
95% fyzikální reality a uvažujeme pouhé jeho jediné procento (jako tzv. zářivou hmotu)!!
(Zbývající 4 % jsou rozptýlené protony, neutrony a jim podobné částice). Je to vědecké, když
zanedbáme 95 % vesmírné reality??? Tož, tvrzení, že to vědecké je, (podle mne) je „velice
silné kafé“!!
R
4
3
Obr. 15. Závislost
rozměru vesmíru na
času dle standardního
modelu: 1 – cyklický, 2
– hraniční, 3 – stálého
rozpínání, 4 – podobný
křivce,
znázorňující
tangens
2
1
t
Porovnejme standardní a náš model vesmíru. Ve standardním modelu se uvažují tři
možnosti: cyklické rozpínání a smršťování, hraniční případ pozvolného rozpínání a nikdy
nekončící rozpínání. Ve všech třech případech se údajně nacházíme v éře zpomalování
expanze vesmíru. Avšak pozorování ukazuje, že to rozpínání se v současnosti naopak
zrychluje. Tento fakt vede k předpokladu vývoje podle křivky, připomínající křivku tání
amorfní látky nebo tangentoidu. Standardní teorií je to nevysvětlitelné! Nebo snad tlak tzv.
temné čili skryté energie začal působit až po několika miliardách let? Vizte obr. 15.
11
Zde; nyní
0
0
18,25
36,5
54,75
Galaktický rovník
73
Jinde; jindy
-11
Obr. 16. Vesmír osciluje. A) Příklad periody jedné oblasti vesmíru. Čas v mil. roků;
uvedena možnost! Obě měřítka (R, t) by byla srovnatelná. B) Naše oblast vesmíru se
právě zvětšuje ve směru galaktických pólů a zmenšuje ve směru galaktického
rovníku. V jiné oblasti nebo v naší oblasti za kosmologickou chvíli je to naopak.
16
Náš model: V některých místech se část vesmíru „rozpíná“, v jiných se „smršťuje“. Jde
o periodickou závislost. Vesmír (jako celek) se nerozpíná. Rozpínání i smršťování je lokální
záležitost. Prvotní je „naše“ základní energie, která je ovšem skrytá neboli implicitní. Tato
energie soustavně kmitá, v různých oblastech vesmíru různě. Viz obr. 16. Vodorovná osa
neprochází nulou, ale řekněme 12 miliardami sv. roků
.
Závěr
Naše teorie je hodně troufalá; nabízí vysvětlení jevů i tam, kde jiné = dosavadní teorie
žádné vysvětlení nemají; nabízí jednoduchou matematiku; uvažuje běžný třírozměrný prostor
(resp. čtyřrozměrný prostoročas) a neuvažuje více rozměrů – kterýžto předpoklad beztak
nemá skoro žádné výsledky pro pochopení příčin jevů ve vesmíru; slučuje oblasti fyziky,
které až dosud byly hodně vzdálené; řeší problém kvantování prostoru; místo gravitace jako
vlastnosti těles uvádí „tlak“ základního pole a hlavně: místo nesprávného názvu „vakuum“
a chápání obrovského vesmírného prostoru jako prázdnoty (i uvnitř atomů) razí působení
„základního pole“. Teorie je tedy velmi nezvyklá a rušící „zažrané“ představy, které ovšem
nejsou správné ani z hlediska některých stávajících myšlenek a současných pozorování. Je
však rozvíjena třemi „diletanty“ a současně „disidenty“ (z nichž dva už zemřeli).
*
Literatura
[1]
[2]
[3]
[4]
[5]
[6]
[7]
[8]
[9]
[10]
[11]
[12]
[13]
[14]
[15]
[16]
[17]
Dostál J., Dostál V., Pojem fyzikálního vakua a jeho význam v novém fyzikálním
obrazu světa, Matematika a fyzika ve škole, roč. 17., 1986/87
Podolnyj, R. G., Něčto po imeni ničto, Znanije, Moskva 1983
Levinová J., Jak vesmír přišel ke svým skvrnám, Argo / Dokořán, Praha 2003
Gamow, G., Pan Tompkins v říši divů, Mladá fronta 1986
Grygar J., Horský Z., Mayer P., Vesmír, Mladá fronta 1979, část Kapitoly z kosmických
dějin
Hrbek, J., Radiační teorie gravitace a stavba hmoty. Gravitace jako nevyčerpatelný zdroj
energie, SPN Praha 1979
Bodanis, D., E = mc2, Dokořán, Praha 2002
Rees, M.., Náš neobyčejný vesmír, Dokořán, Praha 2002
Greene, B., Elegantní vesmír, Superstruny, skryté rozměry a hledání finální teorie, MF
Praha 2001
LaViolette, P., A., Velký třesk překonán, Starověké mýty o stvoření a věda
kontinuálního stvoření, Volvox globator, Praha 1998
Weinzettl, V., Kosmologie, dogmata a mýty, nákladem autora v nakladatelství
a vydavatelství H.  H. 1993
Grygar, J., Žeň objevů 2001, nakladatelství Aldebaran, Valašské Meziříčí 2003
Časopis 21. století extra „Tajemství vesmíru“, vydává RF Hobby, s.r.o., Praha, vyšlo 6.
5. 2004
Grygar, J., Vesmír jaký je, Současná kosmologie (téměř) pro každého, Mladá fronta,
1997
Barrow, J., D., Teorie všeho, Mladá fronta, 1966
Barrow, J., D., Teorie ničeho, Mladá fronta, 2005
Penrose, R., Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl, Mladá fronta Praha 1999
17
[18] www.aldebaran.cz/, webové stránky Katedry fyziky Fakulty elektrotechnické ČVUT,
stránky Fyzika/Kosmologie
[19] www.hp.ujf.cas.cz/wagner/popclan/vakuum/vakuum, Wagner, V., Vakuum ve
skutečnosti prázdnota není aneb kouzla kvantové fyziky
[20] Astropis, speciál 2004 – Šmída, R., Reliktní záření; Prouza, M., Temná hmota; 4/2004 –
Kulhánek, P., Temná energie – realita nebo fikce?
[21] www.astro.cz/clanek/2282 – Hromadová, M., Mléčná dráha vibruje
[22] Kirshner, R., P., Výstřední vesmír, Paseka (Edice Fénix), 2005
[23] Macháček, M., Encyklopedie fyziky, Mladá fronta a Fond AV ČR pro vydávání
vědecké literatury, 1995
[24] Výkladový slovník fyziky pro základní vysokoškolský kurz, Prometheus, 1999
[25] Hey, T., Walters, P., Kvantový vesmír, Argo / Dokořán, 2005
[26] Weinberg, S., Tváří v tvář, Aurora Praha, 2004
[27] Hybášek, j., Geofyzika, VUT Brno, 1988; Pospíšil, L., Šutora, A., Praktická geofyzika,
CERM Brno, 2003 – části o seismice
[28] Greene, B., Struktura vesmíru, Čas, prostor a povaha reality, Paseka, 2006
[29] Polkinghorne, J., Kvantový svět, Aurora Praha, 2000; Věda a teologie, Centrum pro
studium demokracie a kultury, 2002; Kvantová teorie, Průvodce pro každého, Dokořán
2007
[30] Heisenberg, W, Fyzika a filosofie, Aurora Praha, 2000
[31] http://hp.ujf.cas.cz/wagner/prednasky/temna, Wagner, V., Těžké neviditelno aneb jaké
částice tvoří temnou hmotu
[32] Laszlo, E., Věda a ákášické pole, Integrální teorie všeho, Pragma Hodkovičky, 2005
[33] Einstein A., Infeld, L.: Fyzika jako dobrodružství poznání, Aurora Praha 2000
[34] Hoyle, F., Burbidge, G., Narlikar, J., V., A Different Approach to Cosmology,
Cambridge, University Press, 2000
[35] Wheeler, J., A., A Journey into Gravity and Spacetime, Scientic American Library, New
York, 1999
[37] Astropis 1/2007 – Prouza, M., Nobelova cena za snímek pozadí; 3 a 4/2007 – Grygar, J.,
Prouza, M., Letošní pohled na vesmír vloni; 1/2008 – Prouza, M., Kde selhává teorie
relativity?
[38] www.mwm.cz/index1.php/mwm/mwm/image0index1.php?make=rubrika&idr=48&pjmeno=&kredit=&p1, Paul Davies, Tekoucí vesmír
[40] Langer, J., Pohled na okraj nedohledna, Nobelova cena za fyziku 2006 Vesmír 85,
listopad 2006
[41] Jersák, J., Rozpínání vesmíru podle soudobých poznatků, Vesmír 87, 2008/1;
[42] Vesmír 87 (2008), Horák, J., Objev prstence temné hmoty v kupě galaxií (leden);
Turner., M., Skrytá látka a skrytá energie ve vesmíru (červenec); Šmída, R., Prouza, M.,
Svět nejvyšších energií (srpen)
[43] Barrow, J., ., D., Nové teorie všeho, Hledání nejhlubšího vysvětlení, Argo/Dokořán
2008
***
Příloha: Vyznání
Tvořivost
Ve výše uvedené práci tvrdím, že vakuum, popř. prostor, který označuji jako základní pole,
je tvůrčí. Zde ovšem jde o fyzikální princip, nikoli o duchovní. Netvrdím tedy, že základní
18
pole je tvůrčí ve stejném smyslu jako tvůrčí činnost Tvůrce (Stvořitele). Zaměnit tyto smysly
by bylo zcela scestné.
Jestliže si uvědomíme, že vakuum čili základní pole je tvořeno chaosem kosmonů,
nemůžeme už z fyzikálního hlediska říkat, že samotný chaos má „vrozenou“ schopnost sám
sebe uspořádat do hvězdných útvarů a do záření. K uspořádání, ke vzniku velmi složitých
útvarů, na jejichž vrcholu stojí člověk, je zapotřebí energie. Energie však nemůže vznikat
z ničeho, musí být odněkud dodávána. Je potvrzeno, že samovolný vývoj hmoty spěje od řádu
k chaosu. Každá přeměna hmoty spotřebovává energii. Tato energie se konec konců bere
z oné hmoty, takže celkové množství energie, tvořící tuto hmotu se zmenšuje. Hmota (či lépe
řečeno látka) se rozpadá a zbytek je pak ve formě pole, chaotické změti fotonů. Tato tendence
je všeobecná. Opak, totiž samovolné uspořádávání rozptýlené energie do nám známých útvarů
(např. hvězd) není možný. Tak zní fyzikální zákon.
Nyní se na „věc“ podívejme z jiné strany. První verš Bible říká, že na počátku všeho stojí
Bůh, který svým Slovem tvoří z prázdnoty nebe (svět pro sebe) a zemi (vesmír, svět pro nás).
Jeho Duch je nad prázdnotou, označenou básnicky jako propastná tůň, povznesen, je jejím
Pánem. Z chaosu vytváří řád. Tvoří záření, tvoří Zemi, tvoří Slunce a jiné hvězdy, tvoří
rostliny, zvířata a nakonec člověka. Bůh je tvůrcem všeho viditelného, ale je také tvůrcem
mnohých neviditelných hodnot. Mezi nejvzácnější neviditelné hodnoty patří víra, naděje
a láska. Veškerá jeho tvorba je rovněž uspořádaná. Děje se podle určitých principů
a zákonitostí, jež můžeme ve vědě odhalovat. Avšak žádná věda nám neodpoví na otázku,
proč platí zrovna ty zákonitosti, které odhalujeme a proč neplatí jiné. Podle vědy by teoreticky
mohly události a děje probíhat velmi odlišně od poznávaných dějů, podle zákonů, které by
mohly platit, místo těch, které platí. Množství principů, jimiž by se vesmír mohl řídit, je velmi
veliké. Avšak vesmír se řídí podle určitého, omezeného výběru těchto principů.
Některým lidem, kteří se distancují od kterékoli církve, jaksi vadí tradiční vyznání víry.
Pro takové lidi se pokusím je vyjádřit jinými slovy.
Věřím, že existuje Bůh Tvůrce, který kdysi vytvořil vesmír a který jej pořád tvoří. Stejně
jako kdysi dávno mu i dnes k tomu stačí jeho Slovo či Zákon nebo Informace. Svým Slovem
přeměňuje zmatek, chaos a beztvarost v řád, uspořádanost a krásu. A to jak v oblasti neživé
přírody, jako třeba u nových hvězdných útvarů, tak v oblasti vnitřního čili duchovního života
lidí. Tvůrce totiž vytvořil a tvoří mnohé jevy a útvary, které jeho příkazů neboli zákonů
poslouchat musejí. Např. vytvořil hvězdy, které musejí svítit. Tvoří však také člověka, tj.
bytost, která se může svobodně rozhodnout. Člověk jako jediný Boží výtvor mezi miliardami
miliard jiných výtvorů je tvor svobodný. Zákonů, které mu Bůh dává, poslechnout může, ale
nemusí. Hvězdy zářit musejí. Dokonce i donedávna neznámé mikrovlnné záření kosmického
pozadí, zvané také reliktní záření, které k nám přichází odevšad, tzn. z kteréhokoliv bodu
vesmíru, zářit musí. Jenom člověk zářit nemusí, může si zvolit absolutní prázdnotu, prázdnější
než vakuum, absolutní černočernou černotu, která neexistuje ani v obrovských
mezihvězdných prostorách.
Člověk je však Boží tvor, bez Boha – svého Tvůrce – nemůže žít. Tvůrce vesmíru a Tvůrce
každého tvora i neživého útvaru je naštěstí také Zachráncem, který může tápajícího
a chybujícího tvora, zvaného Člověk, zachránit před onou hrůzyplnou prázdnotou, do níž by
bez Něho zcela určitě spadl. Nemoudrý člověk by vinu nebo omyl jiného krutě potrestal.
Bůh učinil něco zcela jiného. Ztotožnil se a pořád se ztotožňuje s ohroženým člověkem.
Všechny prohřešky a viny, které kdy nějaký člověk spáchal, vzal na sebe a odsoudil se místo
něho. Stal se Zachráncem, který jako opravdový člověk prošel místo kteréhokoli jiného
člověka celou hrůznou cestu včetně odloučení od Boha a zážitku strašlivé prázdnoty. Ochotně
položil i svůj život. Zde však neskončil, ale znovu přešel tam, odkud přišel. Stal se Tvůrcem,
který ze Smrti – odvěké nepřítelkyně člověka – vyvolal nový Život. Tentokrát život v plné
kráse a velkém jasu.
19
Tento pokus nemůže nahradit tradované vyznání, a to ze dvou podstatných důvodů. Zaprvé
je méně dokonalý a zadruhé tradiční vyznání dává zapravdu mnoha generacím dávno žijících
křesťanů. Současní křesťané je hlasitě pronášejí také proto, že se tím s generacemi svých
předchůdců ztotožňují.
Mezi tvorbou neživé přírody podle přírodních zákonů a sděleními, předávanými jako
vnuknutí, inspirace, určenými jenom pro lidi, nemůže být žádný rozpor. Věda i víra pochází
od téhož Tvůrce a proto nesoulad mezi těmito oblastmi je nesmysl.
***
Část druhá: Některé důsledky vakuocentrismu
Úvod
Následující text volně navazuje na předchozí „Vakuum jako základ všeho.“ „Některé
důsledky vakuocentrismu“ obsahují i několik matematických vztahů, tj. vzorců. Podle mého
přesvědčení je nebylo možné neuvést.
Předmluva: Role vakua
Hrálo vakuum, tj. prázdnota, velkou roli jenom dávno – na začátku inflace tj. prudkého
rozpínání původně maličkého vesmíru „těsně“ po Velkém třesku – kdy vlastně ani nemohlo
existovat? Začalo vakuum hrát velkou roli po dlouhém období, kdy se rozpínání vesmíru
zvolnilo a pak začalo tlačit na hvězdy a galaxie tak, že se rychlost rozpínání začala zvyšovat
a nyní – v dnešní etapě vývoje vesmíru – se zvyšuje čím dál více? Naznačené „kritické“ údobí
mělo nastat, když přitažlivost zvaná gravitace díky zvětšující se vzdálenosti hvězd klesla
natolik, že se začal uplatňovat tlak vakua?? Je gravitace „vrozenou“ vlastností těles?
Nebo vakuum, tj. základní pole hrálo vždycky a hraje dosud velmi významnou roli, tj.
tvořilo vždycky aspoň 70% celkové reality (hmotnosti/energie) vesmíru? Těch 70% se
přisuzuje skryté (temné) energii, která způsobuje současné zrychlování rozpínání.
Máme rudý posuv spektra hvězdných objektů vysvětlit jejich vzdalováním, tj. podle
Dopplerova principu? To se dnes už neuvažuje a razí se tvrzení, že se rozpíná samotný
prostor. Pak ovšem tento prostor nemůže být pasivní. Navíc, vzdalují se i ty galaxie
a skupiny galaxií, které „nevidíme“, ve směrech, které jsou pro záření z nich přicházející, pro
množství hvězd a hvězdného prachu naší Galaxie neprostupné? Jestliže však existuje polní
posuv, pak bude záležitost o dost složitější. Rychlost vzdalování některých hvězdných
objektů nebude vzrůstat přímo úměrně – podle Hubbleova zákona.
Jinak řečeno, je vakuum netečné Nic, které si „nevšímá“ pohybu hvězd a galaxií? Nebo
naopak hraje rozhodující roli při tomto pohybu? Těžko můžeme předpokládat, že vakuum,
chápané jako skrytá čili implicitní energie je někdy netečné, jindy určující. Jestliže vakuum je
tvořeno skrytou energií, musíme „uvěřit“ tomu, že má svou hmotnost. Byť bychom, alespoň
prozatím, neměli možnost nějakým měřením energii vakua určit, nemůžeme tvrdit, že tato
energie hmotnost nemá.
20
Absorpce a rezonance
K pohlcení světla atomem dojde pouze tehdy, když fotony světla mají energii přesně
rovnu rozdílu dvou energetických hladin atomu a současně musí být příslušný elektron na
„správné“ energetické hladině, aby mohl pohltit foton o této energii. Elektron je pak excitován
na jinou možnou energetickou hladinu. Při emisi záření, tj. při vyslání fotonu atomem je
postup opačný.
Můžeme však říkat: Jestliže je elektron a foton v rezonanci, dojde k absorpci dopadajícího
fotonu atomem. Tím se energie zvýší na excitovanou hodnotu. Atom se bude „snažit“ mít
energii co nejnižší, tj. základní, a tak dojde k emisi fotonu, ovšem pouze rezonančního
kmitočtu.
Takovéto vyjádření bude sjednocovat látkovou částici (elektron) s polní částicí
(s fotonem). Mezi těmito, tak dosud diametrálně odlišnými realitami, tj. mezi „hmotnou“
a „nehmotnou“ částicí, či mezi kvantem vln látkových a kvantem vln polních, nebude
podstatného rozdílu.
Pauliho vylučovací princip
Pauliho princip říká, že na stejné
energetické hladině se nemohou vyskytovat
n=3
dva stejné elektrony, že tyto elektrony se
3
musí lišit spinem. Všechny kvantové
částice, které se řídí tímto vylučovacím
principem, se nazývají „fermiony“. Existují
ovšem jiné částice – např. fotony –, jež se
n=2
Pauliho principem neřídí. Takovéto částice
jsou známé jako „bosony“.
Předpokládáme-li, že fermiony i bosony
jsou současně částicemi i vlnami, je dost
podivné, že jedny se Pauliho vylučovacímu
n=1
principu podřizují, kdežto druhé nikoli.
Mají-li obojí reality stejnou podstatu, jak
b)
a)
tvrdíme, pak bude obtížné tohle vysvětlit.
Současná kvantová fyzika však také tento
Obr. 17. Výskyt elektronů na
paradox nevysvětluje, pouze jej konstatuje.
energetických hladinách atomu: a) jeden
Naše pojetí nestaví příkrou hráz mezi
elektron má spin nahoru, druhý musí mít
„hmotě podobnými“ a „záření podobnými“
spin dolů, b) třetí elektron musí být na
částicemi (částicemi/vlnami). Je-li záření
další energetické hladině
hmotné, pak rozdíl mezi částicemi (tělesy)
a elektromagnetickými vlnami v tomto
směru neexistuje. Či hmotnost fermionů je něco jiného než hmotnost bosonů? Není-li rozdíl
mezi těmito hmotnostmi, pak nemůže být rozdíl mezi jejich energiemi – nejsou různé. Čím by
se lišila energie fermionů od energie bosonů? Podstatou ne, toliko množstvím (kvantitou).
Kvantum energie jednoho fermionu bude značně vyšší než kvantum energie jednoho bosonu.
Bosony, každý s malou energií, se tedy mohou hromadit na jedné „energetické hladině“,
kterou můžeme pro jednoduchost (ovšem jenom někdy) považovat za nulovou či lépe
vztažnou. Bosony se ovšem budou na této hladině hromadit jenom do určitého, dosti
značného, množství (kvanta). Fermiony, naproti tomu, se kvůli velké vlastní energii hromadit
21
nebudou, jeden od druhého se musí lišit spinem. Spin je podle vakuocentrismu rotace energie
či lépe hybnosti.
Jaký je důvod „chování“ částic?
Všechny „hmotě podobné částice“, jako jsou elektrony, protony a neutrony, patří mezi
fermiony. Experiment nám říká, že prvky se sudým počtem fermionů se chovají jako bosony,
tj. „záření podobné částice“. Na druhou stranu se zjistilo, že prvky s lichým počtem fermionů
se řídí Pauliho vylučovacím principem a chovají se jako fermiony.
Chování částic – jednou jako fermionů, podruhé jako bosonů, je pozorováno, dáno
experimentem. Avšak: proč se tytéž částice jednou chovají tak, jindy onak? Jak částice
poznají, že je jich sudý nebo lichý počet? To nám kvantová fyzika nevysvětluje.
Vysvětlení párovitosti by mohlo spočívat ve vzájemné vazbě, dané vzájemnou interakcí
pouze stejně modulovaných, tj. harmonických, částic – vlnových klubek. Různě modulované,
disharmonické částice – vlnová klubka by se nemohla kmitočtově čili energeticky ovlivňovat.
U (elmg.) záření existuje (téměř) nekonečně mnoho jeho částic – fotonů, takže je vysoká
pravděpodobnost, že je jich sudý počet a proto se chovají jako fermiony. Lichý foton
(nadbytečný v páru) bude interagovat s nějakým protonem či jinou „hmotě podobnou“ částicí
a pak vznikne nějaká nová částice, např. neutron. Tento nový neutron bude vytvářet pár
s jiným, kterýžto nadbýval někde „jinde“.
Interpretace vlnové funkce
Vlnová funkce, vyskytující se ve známé Schrődingerově rovnici, nějakým způsobem
charakterizuje částici. Toto vlnění je nějak s částicí spojeno. Nejprve citujme z publikace M.
Macháčka „Encyklopedie fyziky“: „První pokus dát vlnové funkci nějaký fyzikální význam
učinil sám Schrödinger. Jeho interpretace byla velmi radikální: Předpokládal, že „částice“
vlastně vyplňuje celý prostor, v němž je vlnová funkce nenulová. Pozorujeme-li částice jako
prostorově omezené „kousky“, je to jen proto, že funkce je nenulová jen v malých oblastech,
tvoří vlnová klubka, jakási „zčeření“ pole  z jeho nulové hodnoty. Setká-li se vlnové
klubko s měřicím přístrojem, zaregistrujeme částici. Částice je tedy podle Schrödingera totéž
co vlnové klubko. Tato interpretace však dlouho nevydržela. Schrödingerova rovnice pro
volnou částici popisuje vlnění s disperzí, vlnové klubko se tedy velmi rychle rozplyne
podobně jako klubko vln na vodní hladině. Pole  odpovídající volnému elektronu by
zakrátko bylo nenulové (a velmi malé) na obrovské oblasti prostoru a měřicí přístroj by z něj
mohl zachytit jen malou část. To však je v rozporu se zkušeností: elektron zachytíme vždy
celý, s celým nábojem –e, nikdy po částech. Na fotografické desce zanechá vždy omezenou
stopu velkou jako jedno zrno emulze, ne nějaký rozplizlý obláček.“ Proto Max Born navrhl
pravděpodobnostní interpretaci. Vlnová funkce pak vyjadřuje hustotu pravděpodobnosti
nalezení částice v nějakém prostoru. Mluvíme např. o hustotě pravděpodobnosti výskytu
elektronu v určitých bodech atomu. V rámci vakuocentrismu se však jistým způsobem
můžeme vrátit k původní Schrődingerově interpretaci, aniž bychom anulovali interpretaci
pravděpodobnostní.
O problematice měření čili o použití „běžného měřicího přístroje“ v kvantové mechanice
pojednáme jinde, zde vyslovme jen podstatu. Některé částice nemůžeme zachytit žádnými
přístroji. Každý přístroj se totiž sám z částic skládá. O dalším aspektu se v současné
22
interpretaci pravděpodobně nedozvíme nic. Totiž o tom, že nezachytíme částice s frekvencí
značně odlišnou – disharmonickou od frekvence částic, z nichž se přístroj skládá. Je dost
pravděpodobné, že zachytíme vlnová klubka, která s částicí /vlnovým klubkem interferuje ve
formě rázů. Nezachytíme ani „vyšší harmonické“, jimiž je měřená „částice“ modulována.
Vtip (háček) bude v tomto. Schrödingerovu rovnici můžeme vyřešit pro volný elektron,
obecně pro volnou částici. Jenomže v atomu elektron volný (částice volná) není, je vázaný
(až na vnější elektron, který může být volný). Ani volný elektron však nemůže zůstat na
místě, kde by jej zvídavý fyzik pro svůj přístroj chtěl trvale mít! Samozřejmě, že jej
přístrojem zachytíme celý, jenomže za chvilku by na tom místě už nebyl! Mohl by tam být
jiný elektron.
Nám teď jde o model atomu –
s částicemi vzájemně vázanými. Tam, kde
momentálně zaregistrujeme elektron –
vlnové klubko za malinkou chvíli už tento
útvar není! Vlnové klubko prezentující
elektron v atomu kmitá, přemísťuje se
v celém (velkém) prostoru atomu – a to
velmi rychle! Proto pro hrubé přiblížení
můžeme toto kmitání nahradit rotací
elektronu kolem jádra. Podobně v jádru
kmitá vlnové klubko prezentující neutron
a vlnové klubko prezentující proton. Prostor
k tomu má podstatně menší, a proto je toto
Obr. 18. Vlnové klubko prezentující
kmitání mohutnější a tudíž energie neboli
částici. Obrázek je nutno si myšleně
hmotnost těchto částic podstatně větší (E =
upravit na prostorový útvar, s mnohem
mc2).
kratšími (tedy i hustšími) vlnami. Útvar
Einstein byl génius i v tomto smyslu,
pak lze nahradit dutou koulí s tloušťkou
když napsal: „Částice může vystupovat
stěny rovnou základní vlnové délce, tedy
pouze jako ohraničená oblast prostoru, ve
naší náhradní koncentrací.
které je napětí pole nebo hustota energie
zvlášť veliká.“ Vakuocentrický pohled je
velmi jasný: V prostoru, kde je energie nahuštěna je z našeho pohledu částice, v prostoru, kde
je energie řídká, kde jsou amplitudy vln energie/hmotnosti malinké, je pole. Látka a pole mají
tutéž podstatu. Mohutnou koncentrací modulované základní energie vznikne částice. Tělesa
jsou uzavřené koncentrace energie a záření je otevřená koncentrace energie. Ani pole, ani
(látkové) částice netrčí na místě. Kmitají. Kmitat musejí. Navíc mohou letět – některé
rychlostí c. Jde jenom o dvě formy reality (hmoty).
Pokud se mluví o pravděpodobnosti nalezení elektronu, jde vlastně o stopu na
luminoforu. Jak nalezneme foton? Zase může jít o nějakou stopu, např. na fotografické desce.
Samozřejmě, že vlnové klubko – jakožto reálná „částice“ – zanechá vždycky na nějakém
stínítku stopu s určitou pravděpodobností. Vždyť ona „částice“ při svém letu příčně kmitá!
Pravděpodobnost nalezení nějaké stopy po vlnovém klubku/částici musí být podle stejné
funkce, jako jak její momentální „místo“, jako momentální amplituda celého klubka
v nějakém prostoru. U volných částic ten prostor bude podstatně větší než u částic atomu.
Funkce, podle níž volné klubko v prostoru kmitá, bude mít značně menší frekvenci než je
frekvence „uvnitř“ klubka.
23
Problematika měření
V kvantové mechanice narážíme na problém měření polohy nebo energie částic, které
nelze určit přesně. Řešením je přesun na pravděpodobnost výskytu částice. Ta je ovšem také
nepřesná. Jak měřit cosi rozmazaného, vlnové „klubko“, pomocí běžného čili klasického
přístroje? I takzvaný „klasický“ měřicí přístroj se vlastně skládá z atomů a elektronů a ty
podléhají kvantové mechanice. Proto významný fyzik Bell, samozřejmě jen v soukromých
rozhovorech, radikálně tvrdil, že kvantová teorie je ve své podstatě „prohnilá“.
Prohnilá není kvantová teorie, ale přimíchání „hmotných bodů“ do ní! To jsou naprosto
nesourodé pojmy. V kvantové fyzice není možné operovat „klasickým měřicím přístrojem“,
neboť i ten se skládá z atomů, jež jsou, stejně jako měřený objekt, podle klasické teorie
naprosto převážně tvořeny vakuem, tj. „Ničím“ a také tak trochu, avšak zanedbatelně
„hmotou“. Považujeme-li elektrony či protony a neutrony za klasické částice, zjednodušené
na hmotné body, pak nám pochopitelně vycházejí „nesmysly“: není možné „změřit“ kvantové
stavy částic – vlnových klubek pomocí klasických těles, předpokládat, že měřicí přístroj se
skládá z kompaktní „hmoty“ „bez mezer“ a nikoli z částic – a tudíž z vakua. Nezbývá nic
jiného, než v tomto oboru opustit nesmyslný předpoklad hmotných bodů. Pojem „hmotný
bod“ vznikl zjednodušením makroskopického tělesa zanedbáním jeho rozměrů a tvaru.
Takovéto zjednodušení pro kvantové částice je oprávněné pouze pro výpočty, pro
matematický popis. V žádném případě je nelze použít pro vysvětlování podstaty kvantových
jevů. Při vysvětlování matematického popisu čili rovnic je nutno výslovně říci, že jde
o vysvětlení matematické fikce srozumitelnější formou, že místo matematických symbolů
užíváme vysvětlujících slov, že však stále jde o abstrakci, o rovnici, a nikoli o reálnou
fyzikální podstatu!
U makroskopických objektů nehraje pozorovatel ani měřicí přístroj žádnou roli. Alespoň
se jejich vliv snažíme vyloučit. Avšak to se nám nemůže dokonale podařit. Jestliže při
makroskopických měřeních narážíme na jejich aspoň částečnou nespolehlivost, čím více tak
tomu bude u kvantových či mikroskopických systémů! Vlnově částicový charakter
(i podstata!) měřícího zařízení a také pozorovatele bude při zkoumání vlnově částicových
soustav nebo dokonce samostatných objektů, např. jediného, „izolovaného“, elektronu, hrát
podstatnou roli. Zde prostě vliv přístroje a také pozorovatele zanedbat nelze ani teoreticky!
Přístroj (a pozorovatel) nemůže být mimo systém – to by neměřil to, co měřit chceme, ale
úplně něco jiného, co nás vůbec nezajímá! Přístroj (a pozorovatel) „uvnitř“ systému však
systém podstatně změní! Vliv přístroje a také pozorovatele je bohužel tak složitý, že vlastně
nevíme jak měření změní, jaká bude přesná poloha částice!
Schrődingerova kočka
Z předchozího odstavce vyplývá palčivá otázka, proč bychom měli svět rozdělovat na
kvantové systémy a klasický měřicí přístroj? Pod pojem „klasický“ si nemusíme dosazovat
nějaký nám známý fyzikální přístroj, třebas ručkový. Tímto pojmem se míní, že pro přístroj
kvantovou strukturu neuplatňujeme. Při „klasickém“ měření nás vůbec nezajímá, že měřený
objekt a sám přístroj se skládá z nějakých částic. Jakmile ovšem musíme dbát vnitřní struktury
částic, nemůžeme použít klasickou, tj. nekvantovou fyziku. Nemůžeme ji použít ani pro
zkoumaný objekt (např. elektron), ale ani pro přístroj.
Vyslovené tvrzení musí ovšem platit i pro Schrődingerův myšlenkový pokus s kočkou.
Zde rozpad radioaktivního jádra způsobí rozbití baňky s kyselinou kyanovodíkovou, jejíž páry
usmrtí kočku. Kvantový jev, jakým je „vylétnutí“ částice při radioaktivním rozpadu, je při
tomto pokusu registrován klasickým mechanickým zařízením, tj. pákami s kladívkem a dále
24
dokonce živým tvorem, tj. kočkou. Při „opakování“ pokusu může kočka sama lahvičku
s kyselinou tlapkami rozbít dřív, než dojde k emisi částice. Při úvaze se dále zapomíná, že
mechanismus a kočka se mohou rovněž stát radioaktivními a tak se rozpadat podobně jako
kousek radioaktivní látky.
„Antigravitační“ pohyb
Podle klasické koncepce nelze vysvětlit přenos hmoty z červeného obra do blízkého
bílého trpaslíka. Bílý trpaslík tak od svého společníka získává vodík, což může vést
k prudkému jadernému výbuchu. Místo aby hmotnější těleso přitahovalo látku z blízkého
trpaslíka, je tomu přesně naopak. Jde o jasný příklad nesmyslnosti předpokladu přiřazovat
„hmotě“ tj. tělesům, schopnost něco přitahovat, či moderněji svou přitažlivostí zakřivovat
časoprostor. Hmotnější těleso přece musí časoprostor zakřivovat více než méně hmotné!
Vakuocentrismus tvrdí: Tělesa jsou základním polem puzena k sobě
Tato kompulze těles je dána změnou struktury základní energie, která je způsobena
vzájemným stíněním těles. Zákon kompulze není prostě převrácený Newtonův zákon
gravitace, nýbrž udává příčinu jevu, je statistickým vyjádřením pravděpodobnosti
mikrokompulzí částic tělesa, připouští negravitační pohyby, řeší jev přímo a veličina
nazvaná index kompulze a nahrazující gravitační konstantu, vyjadřuje, zda je využito všech
možností kompulze částic.
Pravděpodobnost kompulze se může výrazněji projevit ve výše uvedeném případě
soustavy složené z centrální velké, řídké hvězdy s plynovým obalem a menšího, velmi
hustého trpaslíka. Pravděpodobnost usměrněného zastínění částic v obalu hvězdy trpaslíkem
může být, pokud má hvězda menší jádro než trpaslík, větší, než zastínění hvězdou a částice
přetékají k trpaslíkovi. Částice získávají „antigravitační“ pohyb.
Případ binárního systému HDE 226868 – Cygnus X-1
V knize „Nový kvantový vesmír“ je v popisce obrázku (zde 19) uvedeno: „Schéma
černoděrového
modelu
rentgenového
HDE 226868
Rtg.
zdroje Cygnus X–1. … Hmotnost
záření
neviditelného černoděrového zdroje je
vyšší než hmotnost neutronové hvězdy.
Byl navržen model, podle něhož
rentgenové záření vzniká, když materiál
proudící z druhé složky dvojhvězdy
dopadá na „akční disk“ hmoty, která obíhá
okolo černé díry, aby nakonec spadl do
oblasti, odkud není návratu.“ Viz obr. 19.
Černá díra Cygnus X-1
(převzatý).
Působivější celostránkový obrázek
Obr. 19. Dvojhvězda, u níž se
téhož objektu nabízí J. Grygar v knize
předpokládá směr toku „hmoty“ z méně
„Vesmír“. Směr toku „hmoty“ je zde
hmotné neutronové hvězdy do hmotnější
tentýž, z méně hmotné neutronové hvězdy
černé díry
do hmotnější černé díry.
Mohlo by snad jít o další zajímavý
příklad antigravitačního pohybu? Tedy, co když směr toku „hmoty“ není z neutronové hvězdy
do černé díry, ale naopak? Pak by ovšem šlo o jakýsi „bílý zdroj“, mohutný zdroj látkových
částic. Tyto částice by spirálovitě vytékaly (spíše „vystřikovaly“) z centra takového zdroje,
25
přičemž by „kolmo“ ke spirále vznikalo rentgenové záření. Vzápětí by částice vytvářely
hustou hvězdu, spirála by se měnila na kružnici a pak na kouli.
Ověřením myšlenky by bylo zjištění směru rotace neutronové hvězdy. Uvažujeme-li
uspořádání dvojhvězdy, jak je nakresleno na obr. 19, tj. vlevo neutronová hvězda a vpravo od
ní černá díra, pak by podle stávajícího výkladu měla být rotace neutronové hvězdy levotočivá.
Jestliže platí náš předpoklad, pak je rotace neutronové hvězdy pravotočivá (rotační moment
by byl orientován „dolů“). Osy obou objektů zůstávají rovnoběžné a souhlasně orientované.
V „Novém kvantovém vesmíru“ se o něco níže píše, že si nejsme jisti, zda (vůbec) „černé
díry“ mohou existovat! Ono totiž vysvětlit kam hmota (energie) nenávratně mizí, jaksi nelze.
Zákon zachování hmotnosti/energie (v oblasti černé díry) neplatí? Hawkingovo „vypařování“
černých děr (tj. vznik rentgenového záření) je pro zachování zákona nedostatečné.
Naproti tomu předpoklad variace „bílého zdroje“ je zde pochopitelnější: svou energii bere
z vakua. V centru zdroje se energie vakua prudce snižuje, ale „hned vedle“ se energie tak
nahustí, že je z ní neutronová hvězda! „Zanedlouho“ pak oblast vybuchne jako supernova.
Nulové kmity a fluktuace vakua
Nulovými kmity nemíníme kmity mající nulovou amplitudu nebo nulovou energii, ale
vztažné čili základní kmity. „Klasický“ výraz autorů původní práce – už v r. 1960! –
„základní vlnění“ vyjadřuje přesně totéž. Naproti tomu termín „fluktuace“ vakua se ve
vakuocentrismu nevyskytuje. Ne, že bychom tohle zavrhli, ale zdá se nám to být málo: jenom
fluktuace vakua? Předpokládáme polarizaci a modulaci základního vlnění („prázdného
prostoru“) – dokonce jako příčinu vzniku explicitních (měřitelných) forem hmoty.
Znovu citujme z „Nového kvantového vesmíru“: „Když použijeme kvantovou mechaniku
na vibrace atomů v krystalu, ukáže se, že vibrační vlny, vznikající v krystalu mají částicové
vlastnosti právě tak jako fotony. Tyto kvantové vibrace mřížky se nazývají fonony. Jestliže
krystalickou mřížku ochladíme, takže nebudou žádné vibrační fonony, musí atomy přesto
vykazovat jisté nulové kmity, aby byla splněna Heisenbergova relace neurčitosti. … Jaký
význam této krystalické mřížky pro naši diskuzi o skutečném fyzikálním vakuu? Nuže stejně
jako fonony jsou kvantovými objekty odpovídajícím poloh v krystalu, tak i fotony můžeme
chápat tak, že odpovídající vibracím elektromagnetického pole. Pozoruhodné je, že tyto
vakuové fluktuace elektromagnetického pole mají jisté experimentálně ověřitelně důsledky.“
Uvedený citát upravme. Vibrace nejen že mají vlastnosti částic, ale dokonce současně
jsou částicemi! Tyto fonony vibrují v závislosti na dodávané energii (tepelné). Energie se tak
„před očima“ mění na částice! Více vibrující fonony jsou pak energetičtějšími, tj.
hmotnějšími částicemi (než méně vibrující při nižší teplotě). Při 0 K pak neexistují žádné
fonony, avšak přesto atomy kmitají!
Fotony nejen, že odpovídají vibracím elektromagnetického pole, ale současně jimi jsou!
Že by však základní fotony čili kosmony byl pouhými fluktuacemi? Ne! Jsou to právě
základní vibrace, jež jsou příčinou vzniku a změny všeho ostatního hmotného!
Výraz „vakuové fluktuace elektromagnetického pole“ pak sám o sobě, ovšem jaksi
mimoděk, říká, že podstatou vakua je nějaké elektromagnetické pole. Jestliže toto pole
budeme považovat za základní, pak nás jím „vynucené“ „nulové“ kmity atomů vůbec
nepřekvapí. Naopak, bylo by zdrcující, kdyby atomy (a tělesa, a galaxie) nekmitaly.
26
Casimirův jev
Casimirův jev bývá považován jako jeden z projevů fluktuace vakua či jako projev
existence virtuálních částic ve vakuu. Výsledkem je pak údajná nepatrná přitažlivá síla
působící mezi deskami.
Značně přijatelný výklad podává V. Wagner
v článku „Vakuum ve skutečnosti prázdnota
není“: „Nastává v případě, že máme velmi blízko
sebe dvě vodivé nenabité desky. Jak v okolním
prostředí, tak mezi těmito deskami vznikají

fluktuace pole (virtuální částice). Ovšem ty,
které vznikají mezi deskami, musí mít takovou
vlnovou délku (   h/ p ), aby vzdálenost mezi
Obr. 20. Casimirův
deskami byla celočíselným násobkem této
jev. Vakuové síly
vlnové délky. To znamená, že virtuálních částic
přitlačují desky k sobě
(fluktuací vakua) vzniká v prostoru mezi
deskami méně než mimo ně. To se projeví silou, která tlačí na desky z vnějšku dovnitř,
a tuto sílu opravdu pozorujeme a měříme.“
Vakuocentrický výklad je tento: Děje se to při určité vzdálenosti desek, a to rovné
základní vlnové délce nebo jejímu celému násobku, kdy se vejde do mezery dvě maxima či
minima vlny nebo jejich celistvý počet. Menší „vzdálenost“ než základní nemůže existovat,
a tak nemůžeme uvažovat lichý počet půlvln, který existuje u jiných stojatých vlnění.
Mezi dvěma kovovými deskami, umístěnými ve vakuu ve vzdálenostech, přiměřených
jejich rozměrům, mohou existovat vibrace (vlny) jenom některých frekvencí. Vně těchto
desek však existují kmity (modulovaného základního elektromagnetického pole) všech
frekvencí. Jinak řečeno: Mezi deskami vznikne chvění (stojaté vlnění), které bude „tlačit“
rovnoběžně s deskami. Z vnějšku působí na desky větší tlak, působí zde více vln, než zevnitř.
Proto jsou desky k sobě přitlačovány. Čím? Vakuem čili základním elektromagnetickým
polem! Nejde o nějakou náhle vzniklou přitažlivost desek, nýbrž o tlak (o energii) vakua!
Kde by se – „na chvíli“, tj. pro jisté vzdálenosti při daných rozměrech desek – vzala nějaká
přitažlivost desek, která by při jejich „nepříznivé“ vzdálenosti jaksi zmizela? Nejde o tlak
virtuálních částic, tj. pozitron – elektronových párů, ale o tlak implicitních „částic“ –
kosmonů. Základní pole uvnitř desek je jinak modulováno než vně desek.
Za této situace je pak pochopitelná věta v „Novém kvantovém vesmíru“: „Existence
Casimirovy vakuové síly byla experimentálně ověřena v roce 1958.“ Věta je v rozporu
s předpokladem existence přitažlivosti desek a sama přisuzuje vakuu přítlačnou sílu.
Slapy
Příliv a odliv moří je vysvětlován přitažlivostí Měsíce, přesněji přitažlivým působením
gravitačního pole Měsíce (obr. 21.). Vody oceánů, které jsou k Měsíci nejblíže, mají být
přitahovány nejsilněji, přitažlivá síla zde má převyšovat odstředivou sílu vyvolanou rotací
systému Země – Měsíc. To způsobí, že hladina se vyklene směrem k Měsíci. Na opačné
straně, která je od Měsíce dál, je odstředivá síla, působící na vodu, větší než gravitační síla
a hladina se má proto vyklenout směrem od Měsíce. Během jedné otáčky Země dochází ke
dvěma přílivům. Má tedy jít o důsledek gravitační přitažlivosti Měsíce, která působí na
Zemi.
27
Uvedené klasické vysvětlení
slapů
je jaksi falešné. Je rozdíl
Země
Měsíc
mezi gravitační přitažlivou silou
Měsíce na přivrácenou stranu
Země od gravitační přitažlivé
síly Měsíce na odvrácenou stranu
Země tak velký? Vždyť půjde
Obr.21.Zjednodušené schéma vzniku zemských slapů o diference nejen neměřitelné,
ale i teoreticky naprosto
zanedbatelné!
Nikdo nepochybuje o existenci slapových sil, a to nejen u oceánů, ale také u atmosféry
a u kontinentních „ker“. Slapové síly však nejsou vyvolány gravitační přitažlivostí nějakého
tělesa, neboť žádná gravitační přitažlivost těles popř. částic neexistuje! Jestliže však
předpokládáme – místo gravitační přitažlivosti – kompulzi, vyvolanou tlakem vakua, pak
půjde o adekvátní sílu síle odstředivé. Mezi tělesy, např. mezi Zemí a Měsícem, bude vznikat
jistý „nedostatek“ některých vakuových vln čili „fluktuací vakua“ určitých frekvencí, kdežto
vně těchto těles budou existovat „fluktuace“ vakua všech frekvencí! Tělesa, např. Země
a Měsíc, budou k sobě přitlačována. Jde jenom o obdobu Casimirova jevu, ovšem mnohem
mohutnější. Tak jako v Casimirově jevu nemůže někdy existovat tajemná přitažlivost desek
a jindy ne, tak i v případě Země a Měsíce (či jiné soustavy nebeských těles) nebude vznikat
velký rozdíl mezi přitažlivostí přivrácené a odvrácené strany.
My tvrdíme, že při pohybu těles vznikají v tělese deformační síly jako důsledek
dynamických změn jejich průvodního pole. O těchto silách se v dosavadních teoriích,
nahrazující tělesa hmotnými body, neuvažovalo. Je to přirozené, jestliže se v nich neuznává
aktivní účast „prázdného prostoru“ na dění ve vesmíru. V tom spočívá zásadní rozdíl mezi
korporocentrismem, přisuzující prvotnost tělesům, a vakuocentrismem, který považuje
vakuum za základní pole.
2
Zde nejprve definujme motuál (  ) jako napětí, které je schopno na průřezu H   a
iradu a délce c motivovat, vytvořit energii  h „natlačit“ do iradu o délce c všechny
kosmony, které tam „patří“. Zde  je frekvence impulsů kosmonů v iradu.
Koná-li těleso pohyb, při němž se jeho rychlost periodicky mění, např. pohyb po elipse,
vykazuje motuálovou pulsaci v tom smyslu, že se jeho objem střídavě zvětšuje a zmenšuje.
Vlivem motuálových pulsů, jež vyvolávají slapy, se na tuhnoucích tělesech pevná kůra
trhá na kry. Slapy stále vyvolávají vzájemné srážení, vrásnění i ponořování ker do tekutého
magmatu.
Maximální amplitudy pulsů Země se tvoří v období průchodu perihéliem, tj. v naší éře a na
severní polokouli v zimě, minimální v období průchodu aféliem, tedy v létě. V týchž
obdobích se dostavují i maximální a minimální motuálové denní slapy. Denní amplitudy se
během roku mění od zimního maxima do letního minima. V období srážení ker, tj. od zimy do
léta (na severní polokouli) je pravděpodobné zvýšení vulkanické činnosti. Z postavení
rovin zemského rovníku a ekliptiky vyplývá, že v naší éře běží maxima slapů po jižní
polokouli za současného maxima pulsace. Na jižní polokouli jsou trvale deformační síly větší
než na polokouli severní. Proto se kry zemské posunují z oblastí větších kmitů na místa
klidnější, stěhují se na sever. Tato tendence je závislá na precesi zemské osy. Motuálové
modulace mohou být i příčinou mořských proudů.
Takovéto vysvětlení slapových pohybů oceánů a zemských ker (odborně litosférických
desek) je přijatelnější než vysvětlení pomocí přitažlivosti Měsíce. Vysvětlit denní a roční
slapy jakož pohyb ker k severnímu pólu pomocí gravitační přitažlivosti Měsíce se asi
nepodaří. A jak touto „klasickou“ koncepcí vysvětlit protáhlý tvar odvrácené poloviny tohoto
28
našeho souputníka? První astronauty, hodlající na Měsíci přistát, včetně všech pozemských
navigátorů, tato skutečnost řádně překvapila a astronauty málem stála život!
Rezonance
Počátkem 60. let (uplynulého století) se předpokládalo, že všechny částice jsou stejně
elementární, že platí „jaderná demokracie“. Dnes, podle návrhu Gell-Manna a Zweiga, se
však všeobecně uznává, že jak baryony, tak mezony obsahují kvarky – přestože volný,
izolovaný kvark nikdo nikdy neviděl. Pokusy objevily vznik přechodných excitovaných stavů
částic – protonu, neutronu a pionu, tzv. „rezonancí“. Tuto rezonanci je možné chápat jako
vzbuzené stavy soustav kvarků.
V této dosavadní teorii nevhodný název „rezonance“ dostává vakuocentrismem nový
význam, který je velmi přiléhavý. Přechodné rezonance budou ovšem doplněny stálejšími
nebo velmi stálými. Základní pole rozruší všechny částice, které s ním v rezonanci nejsou
a naopak jiné částice, které v rezonanci jsou, bude zachovávat, či lépe řečeno reprodukovat.
Půjde ovšem o klasickou kmitočtovou rezonanci základních fotonů čili kosmonů a jejich
„produktů“, tj. protonů, neutronů, elektronů a fotonů záření. Kromě jejich existence tj. kromě
jejich energie/hmotnosti, bude základní pole reprodukovat i jejich rychlost, tzn., že hybnost se
bude zachovávat (naprosto univerzálně). Ani jedna částice, ať už látková, ať už polní, ať také
implicitní, v celém vesmíru nebude v klidu. Celý vesmír bude soustavně oscilovat. Nějaký
prázdný prostor v něm nebude možný.
Jak dopadá snaha po izolaci kvarku? Dodáme-li „počátečnímu“ baryonu (neutronu či
protonu), který má tři kvarky, dostatek energie, získáme nový baryon a k tomu mezon,
obsahující kvark a antikvark. Místo, abychom nějaký kvark izolovali, získali jsme další
částici. Jestliže si „odpustíme“ uvedené kvarky, pak i zde, se nám „přímo před očima“ mění
energie na částici. Spíše než jako důkaz existence kvarků dostaneme důkaz vakuocentrické
koncepce stejné podstaty energie a „hmoty“.
O pohledu na částice
Na „částice“ se můžeme dívat „zblízka“, kdy uvidíme rychle oscilující chumel, klubko,
„měňavku“, nebo se můžeme dívat „zdaleka“ a uvidíme maličkou a rozmazanou kuličku nebo
ještě „z větší dálky“, kdy uvidíme bod. Jestliže použijeme z těchto možností nejhrubší
zjednodušení na bod, pak se nedivme, že se nám točí hlava z toho, že ten bod je všude a ne na
jednom přesném místě. Vždyť o žádný bod nejde. Dokonce nejde ani o rozmazanou kuličku.
Podstata je jediná: koncentrovaná oscilační energie. Mezi jednotlivými „částicemi“, např.
fotony letícími z laseru, není prázdný prostor, jak by se nám zdálo, nýbrž „souvislé“ pole,
energie. Sice oscilující daleko méně a také neregistrovatelně, ale oscilující! A že pole (vlnění)
prochází všemi místy (hlavně těmi, která uvažujeme jako prostor, v němž se pokus odehrává),
to není nikomu divné!
Uvažujme také takto: Foton je malé kvantum oscilační energie neboli hmotnosti. Zde
narážíme na klasickou představu, že hmotnost je cosi konstantního. Tuto představu změňme:
Každá energie má svou hmotnost. Může-li energie oscilovat, může tedy oscilovat
i hmotnost! Nejde přitom jen o velikost energie či hmotnosti, ale o podstatu! To můžeme
chápat i tak, že část energie se mění na jinou formu a tato změna se opakuje. Pohyb částic je
možno – podle naši (nové) představy – interpretovat jako postupný zánik v jednom místě
a vznik na místě jiném, jako reprodukci. Základní pole, jež je podstatou a příčinou všeho,
věrně reprodukuje jakoukoli svou modulaci, tedy i formu, kterou nazýváme „částice“.
29
Jednotlivé formy reality ovšem spolu interagují a tím vzniká nepřehledná „situace“. Tuto
„situaci“ si zjednodušujeme, problém (či pokus) idealizujeme. Některé vlivy zanedbáme nebo
nějak eliminujeme a necháváme jich jenom tolik, abychom se v tom vyznali. Nic nového pod
Sluncem. Nový (a převratný) je způsob chápání všech forem hmoty jako modifikací nebo
modulací základní formy. Všichni jaksi mluvíme o nutnosti změny našeho tradičního chápání
reality, ale bohužel se nám do toho pořád pletou některé staré, „zažrané“ myšlenky.
K problému kvantového měření (2.)
Existují čtyři výklady, čtyři možná řešení paradoxu kolapsu vlnové funkce při měření.
První, počínající od Heiseberga, spočívá v tom, že vlnová funkce jen matematicky popisuje
stav částice a nemá co do činění s praktickým měřením. Druhý přístup, Everettův, říká, že se
uskuteční všechny výsledky, které předvídá vlnová funkce, avšak v různých, paralelních
vesmírech. Podle Everetta k žádnému kolapsu nedochází. Třetí, Bohmův přístup říká, že
vlnová funkce částice je oddělená součást reality, která existuje mimo samotné částice. Nejde
o částici nebo vlnu, podle Bohma je to částice a současně vlna. Bohm předpokládal, že
vlnová funkce interaguje se samotnou částicí tak, že určuje její pohyb, „popohání“ ji sem
a tam. Podle G. Ghirardiho, A. Riminiho a T. Webera, což je čtvrtý výklad, každá vlnová
funkce samovolně zkolabuje. Ke kolapsu vlnové funkce dochází u každé částice náhodně
v průměru asi každých několik miliard let. Při popisu částic nastanou jen nepatrné změny.
Jenže u experimentátorů a jejich přístrojů, skládajících se ze závratného počtu částic,
ve zlomku sekundy jejich předpokládaný spontánní kolaps změní polohu a rychlost měřené
částice a tím způsobí kolaps její vlnové funkce.
Bohmova ústřední součást teorie obsahuje nelokální interakce, jež nastávají mezi
částicemi a vlnovými funkcemi. Tyto interakce jsou (zatím) skryté. Jestliže je něco skryto,
ještě neznamená, že je to méně přítomno. Jakmile se podaří objevit způsob registrace
interakcí, nelokálnost by nemusela být vůbec skryta. Ve standardní kvantové mechanice se
naproti tomu nelokálnost prezentuje pouze nelokálními korelacemi mezi velmi vzdálenými
měřeními.
Nám nejbližší je právě Bohmovo pojetí. Jestliže základní pole (jež je skryté čili implicitní)
reprodukuje své modulace, tedy částice, pak se dá říct, že na ně působí, že s nimi interaguje,
že určuje jejich pohyb. Určuje vnitřní oscilace i vnější „let“ sledované částice. Přístroje
i sami experimentátoři jako soustavy o nesčíslných počtech částic, pochopitelně nějak
„odstiňují“ působení základního pole a tím ovlivňují výsledky měření, narušují koherenci
jejich vlnových funkcí.
Náš pohled tedy slučuje Bohmův přístup s Ghirardiho – Riminiho – Weberovým. Problém
identifikace bude pouze technický. Jde o zkonstruování detektoru, který by zachycoval stopy
po částicích mnohem přesněji než stávající detektory. Avšak základní změna v chápání
reality nebo důsledné dokončení kvantového pohledu na svět bude obtížná, pokud stále
budeme setrvávat na „nepřekročitelném“ rozdílu mezi látkovou a polní formou reality. Bez
této změny je však pokrok nemožný.
Rozdíl mezi částicí a „vlnou“ začíná hluboko v historii. Makroskopická tělesa se dařilo
dělit na molekuly, na atomy a na částice. Vznikla představa, že látka je dělitelná na stále
menší kousíčky. Avšak u fundamentálnějších částic, u kvarků, tato představa zcela selhává.
Dále tělesa a tělíska jsme si zvykli zaměňovat hmotnými body. Jenže u částic (elektronů,
fotonů, atd.) tato záměna není vůbec jednoznačná. Museli jsme přijmout pravděpodobnostní
interpretaci vlnové funkce. Způsobili jsme si tím problém kvantového měření. Svým
tradičním soustředěním na tělesa (či částice) jako příčiny, jako určující prvky reality, jsme
stále nepřímo považovali prostor mezi nimi za prázdný.
30
Historicky zakořeněný rozpor, že částice je lokalizována až do bodu, kdežto pole (vlnění)
je široce rozprostraněné, je nutno překonat.
Jeden důkaz existence základního pole
Zamyslel se už někdo nad tím, proč se „vzruch“ pohybu elektronů ve vodiči šíří rychlostí
světla, kdežto samotné elektrony se pohybují rychlostí několik metrů za sekundu? Jestliže je
elektrický proud definován jako uspořádaný pohyb (tok) elektronů, jak to, že se během jedné
sekundy pohnou všechny elektrony na vzdálenosti 300 000 kilometrů? To jsou úplně jiné
elektrony, než ty, které na jednom pólu zdroje přebývají a na druhém chybí! Jestliže elektrony
jsou nějakými modulacemi základního pole, které moduluje i elektromagnetické pole mezi
nimi, šířící se ve vodiči (v drátu) právě rychlostí světla, nebude nám to vůbec divné. Naopak,
bylo by absurdní, kdyby se všechny elektrony v délce drátu 300 000 km do pohybu za
sekundu nedaly! Představte si tu „kalamitu“, kdyby se elektrický proud přenášel rychlostí
toku elektronů ve vodiči, v případě, kdy použijeme střídavé napětí!
Samotné elektrony, jako uzavřené koncentrace energie, budou vázány na jiné uzavřené
koncentrace (na protony, neutrony a jiné elektrony), takže se v prostoru (v prostředí), kde se
spolu s nimi nacházejí, nemohou pohybovat rychlostí světla, nýbrž jenom rychlostí, jíž ony
ostatní koncentrace elektronům „dovolí“. Naproti tomu elektromagnetické pole, které je zcela
nezávislé na tom, zda v něm elektrony (a jiné koncentrace) jsou nebo nejsou, se rychlostí
světla pohybovat bude.
*
Literatura
Náročné texty zde neuvádím. Uvádím knihy a články, vhodné pro laiky. Čtenářům je velmi
vřele doporučuji.
[1] Dostál J., Dostál V., Pojem fyzikálního vakua a jeho význam v novém fyzikálním
obrazu světa, Matematika a fyzika ve škole, roč. 17., 1986/87
[2] Podolnyj, R. G., Něčto po imeni ničto, Znanije, Moskva 1983
[3] Levinová J., Jak vesmír přišel ke svým skvrnám, Argo / Dokořán, Praha 2003
[4] Gamow, G., Pan Tompkins v říši divů, Mladá fronta 1986
[5] Grygar J., Horský Z., Mayer P., Vesmír, Mladá fronta 1979, část Kapitoly z kosmických
dějin
[6] Hrbek, J., Radiační teorie gravitace a stavba hmoty. Gravitace jako nevyčerpatelný zdroj
energie, SPN Praha 1979
[7] Bodanis, D., E = mc2, Dokořán, Praha 2002
[8] Rees, M.., Náš neobyčejný vesmír, Dokořán, Praha 2002
[9] Greene, B., Elegantní vesmír, Superstruny, skryté rozměry a hledání finální teorie, MF
Praha 2001
[10] LaViolette, P., A., Velký třesk překonán, Starověké mýty o stvoření a věda
kontinuálního stvoření, Volvox globator, Praha 1998
[11] Weinzettl, V., Kosmologie, dogmata a mýty, nákladem autora v nakladatelství
a vydavatelství H.  H. 1993
[12] Grygar, J., Žeň objevů 2001, nakladatelství Aldebaran, Valašské Meziříčí 2003
31
[13] Časopis 21. století extra „Tajemství vesmíru“, vydává RF Hobby, s.r.o., Praha, vyšlo 6.
5. 2004
[14] Grygar, J., Vesmír jaký je, Současná kosmologie (téměř) pro každého, Mladá fronta,
1997
[15] Barrow, J., D., Teorie všeho, Mladá fronta, 1966
[16] Barrow, J., D., Teorie ničeho, Mladá fronta, 2005
[17] Penrose, R., Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl, Mladá fronta Praha 1999
[18] www.aldebaran.cz/ , webové stránky Katedry fyziky Fakulty elektrotechnické ČVUT,
stránky Fyzika/Kosmologie
[19] www.hp.ujf.cas.cz/, Wagner. V., Vakuum ve skutečnosti prázdnota není aneb kouzla
kvantové fyziky
[20] Astropis, speciál 2004 – Šmída, R., Reliktní záření; Prouza, M., Temná hmota; 4/2004
– Kulhánek, P., Temná energie – realita nebo fikce?
[21] www.astro.cz/clanek/2282 – Hromadová, M., Mléčná dráha vibruje
[22] Kirshner, R., P., Výstřední vesmír, Paseka (Edice Fénix), 2005
[23] Macháček, M., Encyklopedie fyziky, Mladá fronta a Fond AV ČR pro vydávání
vědecké literatury, 1995
[24] Hey, T., Walters, P., Kvantový vesmír, Argo / Dokořán, 2005
[25] Weinberg, S., Tváří v tvář, Aurora Praha 2004
[26] http://hp.ujf.cas.cz/, Wagner, V., Těžké neviditelno aneb jaké částice tvoří temnou
hmotu
[27] Laszlo, E., Věda a akášické pole, Integrální teorie všeho, Pragma Hodkovičky, 2005;
kniha naší teorii výjimečně hodně podporující, avšak od „čistého“ filozofa
[28] Greene, B., Struktura vesmíru, Čas, prostor a povaha reality, Paseka, Praha – Litomyšl
2006
[29] Einstein A., Infeld, L.: Fyzika jako dobrodružství poznání, Aurora Praha 2000
[30] Hoyle, F., Burbidge, G., Narlikar, J., V., A Different Approach to Cosmology,
Cambridge, University Press, 2000
[31] Wheeler, J., A., A Journey into Gravity and Spacetime, Scientic American Library, New
York, 1999
[32] Barrow, J., D., Nové teorie všeho, Hledání nejhlubšího vysvětlení, Argo/Dokořán 2008
[33] Astropis 3/2008 – Prouza, M., Narozeniny velkého třesku; s/2008 – Růžička, A.,
Problém chybějících galaxií
[34] Jersák, J., Rozpínání vesmíru podle soudobých poznatků, Vesmír 87, 2008/1
[35] Vesmír 87 (2008), Horák, J., Objev prstence temné hmoty v kupě galaxií (leden);
Turner., M., Skrytá látka a skrytá energie ve vesmíru (červenec); Šmída, R., Prouza, M.,
Svět nejvyšších energií (srpen)
[36] Barrow, J., D., Nové teorie všeho, Hledání nejhlubšího vysvětlení, Argo/Dokořán 2008
[37] http://www.kolej.mff.cuni.cz/, Svět strun, S Johnem Schwarzem o superstrunách,
s Johnom Schwarzom o superstrunách (pokračovanie); Schwarz, J., H., Druhá
superstrunová revoluce
[38] http://www.rozhlas.cz/leonardo/vesmir/_zprava/312105, Klokánek, O., Trojrozměrná
mapa skryté hmoty
***
32
Část třetí: Další důsledky vakuocentrismu
1. Nový model atomu
Úvod
Než začneme rozvíjet nový model atomu, připomeňme si nejznámější, tj. Bohrův model
atomu vodíku. Kolem jádra, považovaného za hmotný bod, krouží elektron, další hmotný bod.
Tato představa je sice už značně zastaralá, ale vyskytuje se i v kvantové fyzice. Dostává se
tam např. jako „efektivní poloměr“ atomu vodíku o hodnotě
(1.1)
Pro výpočet této hodnoty hraje (mj.) roli  0 – permitivita vakua. Jakého vakua? No přece
toho, které je uvnitř i toho, které je vně atomu.
Pravděpodobnostní interpretace vlnové funkce, říká, že se elektron – jako hmotný bod –
bude nacházet v objemovém elementu dV. Poněvadž tato pravděpodobnost závisí pouze na
vzdálenosti od středu atomu, tj. na poloměru r, má smysl za element dV zvolit objem mezi
dvěma soustřednými kulovými plochami, jejichž poloměry jsou r a r + dr.
Zde se nabízí paralela s naším modelem náhradní koncentrace jako duté koule s vnitřním
poloměrem r, s tloušťkou stěny rovnou základní vlnové délce. Proto od tohoto modelu
vyjdeme.
Pojem náhradní koncentrace je níže (viz obr. 22). Zde je nejdůležitější východisko,
vyslovené v následující větě. Podstatou světa či veškeré fyzikální reality je kvantové
elektromagnetické vlnění jediného kmitočtu – základní vlnění. Jinak řečeno, za základní
formu hmoty považujeme základní pole. Tomuto poli odpovídá stávající označení „prázdný
prostor“. Základní element tohoto pole, označme jako základní foton. Základní pole je podle
naší koncepce dynamické a dokonce tvůrčí. Modifikací základního pole, z něho odvozenými
formami fyzikální reality, je jednak záření, kterému dáváme název otevřená koncentrace
energie, jednak částice a tělesa, jež nazýváme uzavřené koncentrace energie a jednak
průvodní pole, které doprovází každou uzavřenou koncentraci v její blízkosti.
Náhradní uzavřená koncentrace energie
Fotony základního pole, pohybující se přímočaře
a chaoticky, se „odrážejí“ jen na základních látkových
částicích a tak vytvářejí síly, které vysvětlujeme
přibližně a stručně následovně. Mezi dvěma
libovolnými látkovými útvary, tj. mezi dvěma
uzavřenými koncentracemi energie, vzniká úzká
a dlouhá oblast ochuzená o základní fotony, kterou
můžeme nazvat „stín“. Částice (tělesa) jsou základním
polem k sobě vzájemně přitlačovány.
Všimněme si však působení základního pole na
osamělou látkovou částici. Místo skutečné částice
zaveďme náhradní uzavřenou koncentraci. Uvažujeme
ji jako kulovou slupku o tloušťce , tj. vlnové délce
33
r

Obr. 22. Náhradní koncentrace
základního fotonu. Uvažujme tedy útvar mezi soustřednými kulovými plochami, jestliže
poloměr vnitřní koule je r a poloměr vnější koule r +  (viz obr. 22).
Slupka nechť obsahuje všechnu hmotnost částice. Na její vnější povrch dopadají a na něm
se odrážejí základní fotony. Předpokládejme, že vnitřek slupky je vyplněn polem, které má
tytéž vlastnosti jako pole vnější a spolu s ním udržuje za klidu slupku v kulovém tvaru.
Okolnost, že se mohou vyskytnout případy, kdy se v témž proudu základních fotonů umístí
současně tři nebo více částic, můžeme vystihnout procentuální úpravou poloměru zavedené
náhradní koncentrace a dále pak tento poloměr považovat za konstantní. Avšak poloha jiných
náhradních koncentrací (nahrazujících částice) se vzhledem k uvažované náhradní koncentraci
dynamicky mění. Účinky vnitřního pole lze považovat za vnitřní síly. Poruchy ve vnějším
základním poli vyvolávají deformace slupky, vnitřní pole vynucuje při deformacích tvary
souměrné (slapy). Proudy základních fotonů působí i ve směrech tečných ke slupce a pak jí
můžeme přisoudit soudržnost.
Nový model elektronu popř. jiné částice
Náhradní koncentrace nechť nyní zobrazuje skutečný elektron. Střed této koncentrace
považujme za počátek zvolené souřadné soustavy s osami x, y, z. Porucha, konkrétně zvýšení
napětí vnějšího základního pole ať se děje ve směru osy x, s orientací do středu
koncentrace. Kolem této osy teď v náhradní koncentraci vznikne výduť. Tím se ovšem
změní napětí vnitřního základního pole, takže ve směru osy y vzniknou „boule“ a na opačné
straně vzhledem k původnímu zvětšení napětí ve směru osy x vznikne druhá výduť, souměrná
s první (obr. 23).
Jestliže předpokládáme, že slupka má soudržnost, musíme jí také přisoudit pružnost.
Pokud vnější porucha ustane, napětí vnitřního pole výdutě vyrovná a vytvoří zde boule. Tím
ovšem vzniknou výdutě někde jinde. Náhradní koncentrace jako celek nyní začne kmitat.
Bude připomínat měňavku – velmi jednoduchý živý organismus, který se právě tímto
způsobem přemísťuje. Ve skutečnosti ovšem živá měňavka dělá přesně totéž, co dělají její
jednotlivé částice a atomy, jen se značně menší frekvencí.
Podobně bychom mohli modelovat proton nebo neutron,
popřípadě kteroukoli další částici. U nestabilních částic, tj.
u částic s krátkou dobou „života“, ovšem půjde o značné
zjednodušení, neboť jejich náhradní koncentrace budou mít
mnohem složitější a navíc nepravidelný tvar.
Uvnitř protonu nebo v neutronu budou existovat tři
synchronně oscilující oblasti. Toho si však zatím nevšímejme
a uvažujme elektrony a nukleony vzájemně vázané, jak je tomu
v atomu.
Volná částice by se kromě výše naznačených vnitřních
Obr. 23. Deformovaná
oscilací pohybovala rovnoměrně přímočaře. Ve skutečnosti
náhradní koncentrace
ovšem žádná volná částice neexistuje. Počet částic i v poměrně
malém objemu látky je vždy větší než jedna. I tento fakt nás
vede k úvaze o atomu. Pro jednoduchost si všimněme atomu vodíku. Postupujeme tedy zcela
obvykle.
Nový model atomu
Pravděpodobnostní interpretace říká, že ve vodíkovém atomu se elektron, uvažovaný
ovšem jako hmotný bod, někde v prostoru kolem jádra nacházet musí (obr. 24). Tento
prostor je přibližně ohraničen čtyřnásobkem efektivního poloměru, tj.
34
. Atom
vodíku v základním stavu lze pak pokládat za rozmazanou kouli bez ostře definované hranice
a bez náznaku orbit. Proton se přitom mlčky se předpokládá, že tvoří nehybný střed atomu.
Pravděpodobnostní interpretace k pohledu na elektron jako na malinkatou kuličku,
přesněji hmotný bod, svádí
-3
-1
i odborníky. Už to není bod, který
P(r) (10 pm )
má
přesně
definovanou
10
trajektorii, u něhož lze, podobně
jako u planety, určit v zadaném
5
čase přesnou polohu. Řekne se:
elektron se může v tom či onom
0
5
100
150
200
250
místě
nacházet
s nějakou
0
r (pm)
pravděpodobností. Míní se tím
ovšem: elektron jako hmotný bod
Obr. 24. Závislost hustoty pravděpodobnosti P
se může v určitém místě nacházet
(r) základního stavu atomu vodíku na vzdálenosti
s nějakou
pravděpodobností.
r.
Radiální hustotu pravděpodobnosti vyjadřuje graf na obr. 24. (převzatém).
Elektron můžeme považovat za dutou kouli (což je náhradní koncentrace), která ovšem
mění tvar – podobně jako měňavka. Celý tento útvar – nikoli hmotný bod – pak také osciluje
v prostoru celého atomu. Kmitání elektronu je synchronizováno s kmitáním protonu – jiné
„měňavky“. Proton však kmitá v daleko menším prostoru, který tvoří jádro. Atom jako celek
také kmitá – je to větší „měňavka“.
Změny tvaru „měňavky“, znázorňující elektron, bychom mohli předvádět na plátně, kde
obraz vzniká promítáním záznamu z počítače. Pak by se přidalo kmitání celé „měňavky“
v prostoru „atomu“, což by ovšem znamenalo postupné zanedbání změn tvaru. Vysvětlení
spočívá v nesrovnatelně větších rozměrech atomu vzhledem k elektronu. Před „zánikem“
„měňavky“, znázorňující elektron, by se „přidal“ obraz dynamicky se měnícího protonu,
druhé měňavky (obr. 25).
V následující „scéně“ dvojrozměrný statický nerovnoměrný toroid,
elektron
vytvářející val se řezem dle obr. 24, by se změnil na dynamický model,
ve kterém by kmital barevný bod – nahrazující elektron – v prostoru
proton
atomu. Tento pohyb, nejprve jako značně zpomalený, by se pak
zobecnil do prostoru tak, že by se celý val s rychle se měnící polohou
elektronu uvnitř valu, začal otáčet kolem vodorovné osy. Pak by se
pohyb zrychloval, až by se znázorňovala celá měňavka, tentokrát Obr. 25. Model
znázorňující atom vodíku. Mohlo by být vloženo srovnávání se atomu H zastavený
záznamem pohybu skutečné, živé měňavky. I tato oscilace by se v okamžiku, kdy
postupně zrychlovala, až bychom viděli jakousi konstantní rozmazanou se přidává proton
kouli. To by byl velmi dobrý model atomu.
Tento model by se mohl promítat i žákům základní školy a vůbec by tam nebyla nějaká
podrobnost o kvantech energie či dokonce zmínka o Schődingerově rovnici. I začátečníkům
by pak bylo zřejmé, že pravděpodobnostní interpretace je pouhým modelem, který se ovšem
blíží realitě daleko více než klasický „kuličkový“ model.
Navržený model by odpovídal jak pravděpodobnostní interpretaci, tak základní ideji, že
částice (nebo atom, molekula, těleso) je vlastně koncentrace energie. Energie zde pak že
kmitá – jak uvnitř dotyčné koncentrace, tak i vzhledem k jiným s ní vázaným koncentracím.
Vyšší útvary
Izolovaný atom znázorněný měňavkou bude kmitat souměrně – středově. Dvouatomovou
molekulu pak můžeme přirovnat ke dvěma dotýkajícím se měňavkám. Ve vazbě dvou atomů
35
bude jejich kmitání harmonizované. Každá „měňavka“ představující atom bude „vypadat“
jinak, teprve celek bude souměrný – tentokrát jenom osově. Jedna „měňavka“ je v místě
dotyku promáčklá dovnitř a ta druhá vypouklá ven a to tak, že vypouklina té druhé přesně
souhlasí s výdutí té první. Obě „měňavky“ ovšem také kmitají jako celek, což bychom
znázornili rotací kolem společné osy, která se však mění, tj. vykonává precesi.
Obdobně to platí pro tříatomovou, čtyřatomovou, …molekulu zobrazenou jako větší
měňavka. Společné osy budou konat precesi, ovšem u každé molekuly jinak, obecně vzato, tj.
pro všechny molekuly v látce přítomné, chaoticky. Teprve vnější magnetické (nebo
elektrické) pole „natočí“ všechny osy stejně, všechny precese budou vzájemně shodné (nebo
aspoň většina).
U makroskopického tělesa je ovšem oscilace jednotlivých molekul nebo atomů vzhledem
k rozměrům tělesa zanedbatelná. A už vůbec neuvažujeme oscilace částic (nukleonů
a elektronů). Dokonce mnohdy celé těleso zaměníme za hmotný bod.
Jádro atomu
Vraťme se k protonům a neutronům, jež se někdy označují jako základní částice.
Soudržnost těchto částic v jádře atomu se vysvětluje pomocí silné interakce, zjednodušené na
přitažlivou jadernou sílu. Jaderná síla je přitom krátkého dosahu, protože nepůsobí příliš
daleko za hranice „povrchu“ jádra.
Jaderná „silná síla“ v určité vzdálenosti rychle klesá na nulu. Nejedná se tedy o klasickou
přitažlivou sílu, která klesá se čtvercem vzdálenosti. Velikost jaderné vazby („síly“) probíhá
přibližně podle křivky se dvěma vrcholy: Jakmile chceme nukleony vzájemně přiblížit nebo
vzdálit, „odpor“ proti tomu narůstá. To všechno jsou skutečnosti, které současné představy
o silné jaderné síle zpochybňují.
Lepší představa: Vnější, vnucená, deformace „měňavek“ – nukleonů v případě jejich
„stlačení“ i „natažení“, které působí proti přirozeným oscilacím, bude způsobovat
disharmonii v přirozeně synchronizovaném kmitání. Jádro bude pokud možno setrvávat
v harmonickém stavu, disharmonii se bude „bránit“. Teprve, jestliže překročíme určitou mez
při oddalování nukleonů, tj. teprve když působíme značnou energií, nukleony se skutečně od
sebe oddálí, jádro se „rozbije“. Oscilační vazebná energie se uvolní. Ta je pak
několikanásobně větší než ta potřebná vnucující (první).
Přidáním „nadbytečného“ nukleonu, jehož vlastní oscilace vnášejí do systému oscilací
disharmonii, můžeme zjednodušit buďto jako vnější deformaci zbývajících „měňavek“ nebo
jenom jako nespecifikovanou nestabilitu. Vysvětlení pomocí disharmonie, modelované jako
nepřirozená deformace měňavek, znázorňujících nukleony, je aspoň nějaké vysvětlení na
rozdíl od pouhého konstatování nestability jádra.
Radioaktivní rozpad
Radioaktivní nuklid samovolně emituje nějakou částici a přeměňuje se na jiný nuklid.
Rozeznáváme tři druhy emise, kdy se emitují částice  nebo částice  anebo částice  .
V prvých dvou případech jde o látkové částice, tj. o uzavřené koncentrace, ve třetím případě
pak jde o polní částice, tj. otevřenou koncentraci energie.
Všimněme si rozpadu , který bývá popisován následovně. Uvnitř jádra se neutron změní
na proton podle vztahu

n
pe- 
nebo proton na neutron podle vztahu
36
(1.2)
.
(1.3)
V průběhu emise vznikají elektrony e–, pozitrony e+ , neutrina , popř.
antineutrina Přitom oba typy  rozpadu podávají důkaz toho, že protony a neutrony nejsou
samy o sobě skutečné fundamentální částice.
Nám však záleží na tom, co znamená pojem „částice“. Jestliže je „částice“ chápána jako
uzavřená koncentrace energie, nijak nás nepřekvapí, když se jeden druh energie mění na jiný.
Z jedné uzavřené koncentrace energie vznikají jiné uzavřené koncentrace a navíc ještě
otevřená koncentrace, tedy záření neutrin čili neutrinové záření, jednou jako přebytek
„záporné“ energie (antineutrino), podruhé jako přebytek „kladné“ energie (neutrino).
U neutrina se udává, že buďto nemá žádnou hmotnost, nebo že jeho hmotnost je nepatrná.
Toto tvrzení podporuje výše uvedený předpoklad, že jde otevřenou koncentraci, o jistý druh
záření. Naše představa spočívá v tom, že neutrina vznikají modulací základního pole, ovšem
jednodušší, než je modulace vytvářející neutron nebo proton. Mohou vznikat v procesech
přeměny nukleonů, jak je popsáno výše uvedenými vztahy. Mohou však vznikat i jinak,
přímou modulací jednotlivých základních fotonů. Jen tak lze vysvětlit jejich obrovská
množství a nepolapitelnost.
Kvarkový model stávající a nový
Jako fundamentální částice se považují kromě elektronů také kvarky. Baryony obsahují tři
kvarky (např. neutron je složen z kvarků udd) a mezony jsou složeny z kvarků a antikvarků,
tedy ze dvou kvarků. Elektron (obecně lepton) by pak odpovídal jedinému kvarku. Dosud
však nebyl jednotlivý kvark izolován.
Na výše uvedený rozpad  se nově díváme tak, že přeměna neutronu (udd) na proton
(uud) je vlastně přeměnou d-kvarku na u-kvark. Za základní reakci  -rozpadu považujeme
tedy nyní
,
(1.4)
kde e je elektronové antineutrino. Kvarky a leptony se tak považují za skutečně
fundamentální částice, které již nemají žádnou strukturu.
Přeměna jednoho kvarku na jiný je tedy nejen možná, ale, zdá se, dokonce nutná. To je
něco, co bychom pro látkovou částici nečekali. Při jednodušším a starším popisu rozpadu
(viz předchozí kapitolu) z neutronu vznikne proton (nebo naopak), ale přitom vzniknou další
dvě částice. Nejde tedy skutečnou o přeměnu jednoho baryonu na druhý, nýbrž o složitější
proces. Kvark se přeměnit může.
Dodáváme-li baryonu velkou energii, abychom z něj
získali osamocené kvarky, zjistíme, že získáme nový
baryon a navíc mezon. Vůbec nic jsme „nerozbili“,
naopak, místo jedné stavební částice získáme dvě.
Představa dělitelnosti látky na co nejmenší samostatné
Obr. 26. Běžně používaný
částice zde zcela selhává.
model baryonu a mezonu
Odbočme nyní ke vzniku stojatých vln na struně
hudebního nástroje. Zde mohou vzniknout jedna, dvě, tři,
… kmitny (a uzly – vždy o jeden více). Jestliže budou pevné (krajní) uzly velmi blízko sebe,
a amplitudy veliké, budou se půlvlny (jedna, dvě, …) podobat koulím. Vytvořit z jedné
kmitny dvě (tři,…) je jednoduché – stačí krátký dotek uprostřed (ve třetině, …) struny.
Opačně už to nejde, musíme kmitání struny zastavit (nebo počkat, až se kmity utlumí)
a rozkmitat ji znovu.
37
Nyní uveďme nový pohled, dost odvážný: Baryony jsou útvary, složené ze tří stojatých
„půlvln“, tří „klubek“. Také je můžeme modelovat jako trojitou měňavku. Při rozpadu  se
mění vnitřní struktura neutronu: jedna oscilace ze dvou dosud převažujících (d) se změní na
jinou, jež v „částici“ už probíhá – jako sólová (u). Mezony mají dvojitou měňavku (dvě
„půlvlny“), leptony jedinou.
O jednotlivých fundamentálních útvarech, za něž se kvarky považují, tvrdit, že nemají
žádnou strukturu, nemůžeme. Raději říkejme, že mají oscilační strukturu: Jsou to oscilující
útvary, z nichž nejjednodušší mají jednu kmitnu a dva uzly. Rovina oscilací se obecně mění,
avšak u různých baryonů budou jednotlivé kmitny (kvarky) synchronizovány tak, že vznikne
různá polarizace (ddu, uud, …).
Poněvadž nemůže existovat menší „vzdálenost“ než je vlnová délka základního fotonu,
nemohou se útvary složené z lichého počtu půlvln, jak je tomu u baryonů, osamostatnit.
U mezonů se oscilace kvarku a antikvarku vzájemně doplňují, jedna bez druhé nemůže
existovat. Elektron pak s kvarkem ztotožnit nemůžeme, pouze mu může odpovídat.
Elektromagnetická rezonance
Pokud budeme proton chápat jako uzavřenou koncentraci energie, pak má svou
charakteristickou oscilaci (chceme-li: vnitřní). Vnější elektromagnetické pole ať působí na
kapku vody. Pole jako otevřená koncentrace energie, působící na protony vodíku, rovněž
osciluje. Oscilace mohou spolu rezonovat. Podmínkou rezonance je stejné „naladění“, tj.
stejná frekvence kmitů protonu – „měňavky“ a vnějšího pole. Mohla by ovšem nastat
rezonance i při násobcích či dílech „základní“ frekvence. Např. frekvence fotonů pole by
mohla být dvojnásobkem frekvence protonů. Analogie se souzvukem v hudbě (např. dvou
hudebních nástrojů, nebo např. houslové struny a rezonanční skříně houslí) by byla dokonalá.
Výsledkem jaderné rezonance ovšem nebude rozkmitání protonů vnějším polem, ale natočení
jejich kmitů. To se dosud vyjadřuje změnou spinu protonů. Není důvod rušit tuto představu.
Frekvence  elektromagnetického pole, potřebná k překlopení spinu je určena vztahem
(1.5)
kde z je průmět spinu do osy z, kterou ztotožníme se směrem magnetické indukce B.
Uvedený vztah je podmínkou vzniku jaderné magnetické rezonance.
Emise a absorpce fotonu
Podle běžné představy elektron v atomu „pociťuje“ přítomnost druhého elektronu tak, že
si s ním vyměňuje fotony. Tyto fotony jsou emitovány jedním elektronem a po velmi krátké
době absorbovány druhým elektronem a proto je nemůžeme zachytit. Z tohoto důvodu je
nazýváme virtuální fotony. Považujeme je za zprostředkující částice při takto stručně
popsané elektromagnetické interakci.
Reálné fotony vznikají při změně potenciální energie atomu, při „přeskoku“ elektronu
z vyšší energetické hladiny na nižší. Přebytek energie elektronu se projeví ve formě fotonu.
Toto je zjednodušená forma současného chápání emise.
Jestliže jsou na téže energetické hladině dva elektrony (s opačnými spiny), mají oba dva
tutéž potenciální energii, žádný přebytek zde není. Emisí fotonu se energie jednoho elektronu
sníží, zatímco absorpcí tohoto fotonu druhým elektronem se jeho energie zvýší. Potom ovšem
uvažované elektrony nejsou na stejné hladině energie, nýbrž oscilují kolem ní. Jestliže
nebudeme elektrony chápat jako body, ale jako kmitající uzavřené koncentrace energie,
dojdeme opět k výše uvedenému měňavkovitému modelu. Vyboulení „měňavky“ můžeme
38
chápat jako směrovou emisi virtuálního fotonu, její výduť v jiném směru jako absorpci. Tyto
změny „tvaru“ jsou vlastně modulace.
Při absorpci fotonu – jako otevřené koncentrace energie – se oscilační energie elektronu
(jakožto uzavřené koncentrace energie) zvýší. Poněvadž je elektron vázaný, což znamená, že
jeho vnitřní oscilace je harmonizována s oscilacemi jaderných částic (u vodíku jen
s oscilacemi jednoho protonu), pak zvýšení energie způsobí disharmonii, nastane nestabilita.
Přebytečná energie se vyzáří ve formě nového fotonu, nové otevřené koncentrace energie.
Energie u obou forem reality, tj. u elektronu i u fotonu, je kvantována. Zvýšení energie jedné
formy reality se musí přesně rovnat snížení energie druhé formy. Při absorpci se jedna forma
energie změní na nulu, foton byl přeměněn na část energie elektronu. Poněvadž ovšem
vznikne disharmonie, nestabilní stav, nastane opačný proces.
Princip neurčitosti bývá také zapisován jako
(1.6)
Tento vztah je často vysvětlován jako možnost „přečerpání“ nebo „výpůjčky“ malého
množství energie E. Připustí se narušení zákona zachování energie, ovšem za předpokladu,
že „vypůjčenou“ energii „vrátíme“ během doby t, dané jako
. Zde se uvažuje dvojice
elektronů, které na sebe vzájemně působí. Když jeden elektron emituje virtuální foton,
„nekrytá“ energie je rychle dodána pohlcením virtuálního fotonu emitovaného druhým
elektronem. Přechodné narušení zákona zachování energie pro uvažovanou dvojici elektronů
pak nemůžeme pozorovat vlivem principu neurčitosti.
Problémy nastanou u všech prvků s výjimkou He: které dva elektrony tvoří uvažovanou
dvojici? A dále: co s prvkem, který má lichý počet elektronů? Nejožehavější to bude u vodíku
H1: osamocený elektron nemá „partnera“ pro výměnu virtuálních fotonů a není tudíž schopen
elektromagnetické interakce. To je zjevný rozpor.
Jsou-li však oscilace všech částic atomu nějak synchronizovány, jsou také na sebe vázány
a prvek je stabilní. Energie se pouze „přelévá“, ovšem v rámci celého atomu (někdy
i „holého“ jádra), nikoli mezi „pevnými“ páry částic. O nějakých „výpůjčkách“ a „vraceních“
není třeba mluvit.
Místo představy virtuálních částic zavádíme pojem základních fotonů, jež také nemůžeme
detekovat nějakým fyzikálním přístrojem. Jejich modulace, fotony elektromagnetického
záření a látkové částice či tělesa však pozorovat můžeme.
Závěr
I v moderní vysokoškolské učebnici fyziky, z níž jsme vyšli v minulých kapitolách, se
píše, že „v atomu převládá převážně prázdný prostor, přesto můžeme stát na podlaze –
tvořené atomy – aniž bychom jí propadli.“
Když si uvědomíme, jak se atomy naší nohy dotýkají atomů podlahy a obojí že se skládají
převážně z prázdnoty, vzniká otázka, jak se prázdnota atomu šlapky nohy odliší či oddělí od
prázdnoty atomu podlahy? To je záhada. Kdybychom chtěli tvrdit, že jeden prázdný prostor se
liší od druhého, dostali bychom se na pole mystiky.
Už z této jednoduché úvahy vyplývá, že „vnitřek“ atomu tvořen prázdným prostorem
vůbec není, ale že zde musí být energie (nebo hmotnost) rozprostraněna sice nerovnoměrně,
ale v žádném místě nemůže být nulová.
Když si dále uvědomíme, že tato energie nemůže být v klidu, tak je jen krůček
k přesvědčení, že musí kmitat z oblasti, kde byla nahuštěna, do oblasti kde byla její hustota
malá a naopak. Prostor, v němž je energie koncentrována se bude jevit jako uzavřený celek,
jako částice, avšak přísná bodová lokalizace částice nebude možná.
Oscilace částic v atomu a tím více v jádře nepřipouštějí představu nějakého prázdného
místa. Celý tento prostor je vyplněn, ba tvořen fyzikální realitou, a to dynamicky se měnící
39
realitou. Představa koncentrace veškeré reality, tvořící částici, do slupky, jejíž tvar rychle
osciluje, je podle našeho přesvědčení mnohem bližší skutečnosti než představa rychle se
měnící polohy bodu. Přitom pro matematický popis jako pravděpodobnosti lokalizace tohoto
bodu jde o vyjádření ekvivalentní.
2. Geofyzikální jevy
Nové pojmy (některé opakujeme)
Základní formu hmoty budeme označovat jako základní pole. Dosud se označuje jako
vakuum nebo dokonce jako prázdný prostor (což je doslovný výklad slova „vakuum“).
Vakuum je tedy vytvořeno rozprostraněností základní formy hmoty. Tato forma je ovšem pro
detekci pomocí přístrojů nepřístupná (aspoň prozatím), je to forma skrytá. V současném
chápání tvoří tzv. skrytá (temná) energie asi 70% veškeré hmotné reality vesmíru. Podle
našeho pojetí je prapodstatou dalších forem reality, které detekovat už umíme.
Schopnost vytvořit prostor přisoudíme i elementu základního pole, tj. jeho fotonu
o energii
. Tento základní foton nazveme shodně s prof. Wetterichem kosmon.
Prostor je ve skutečnosti tvořen neuspořádanými přímočarými pohyby kosmonů. Do
tohoto chaosu kosmonů vneseme řád, a to užitím geometrického prvku přímky, po níž letí
množina kosmonů týmž směrem. Chceme-li zachytit i rozprostraněnost kosmonů, obalíme
tuto přímku trubicí o průřezu
. Tato trubice je vyšším prvkem prostoru. Můžeme
také mluvit o toku či proudu kosmonů. Počet kosmonů, které protékají průřezem trubice za
sekundu, definujme jako frekvenci impulsů . Je to také počet kosmonů (rozestřených) na
délce trubice, číselně rovné rychlosti c.
Motuál () definujme jako napětí, které je schopno na průřezu trubice H a délce c
motivovat, vytvořit energii
.
Deformační síly při pohybech těles
Vlivem motuálu, který je při pohybu dynamický, vznikají v tělese síly, jejichž účinek lze
znázornit deformací tělesa, pro jednoduchost pružnou. Přitom aspoň připustíme oprávněnost
užití analogií z jevů, získaných studiem hydromechaniky nebo aerodynamiky.
Při působení na těleso, letící rychlostí v, se vyskytují maximální dynamický motuál
a minimální
jako celek působí střední dynamický motuál
. V prvém přiblížení lze soudit, že na těleso
,
(2.1)
kde  je motuál za klidu. Protože při pohybu platí v  0, platí v  .Střední dynamický
motuál je vždy menší než za klidu. Za pohybu se nemění jen tvar, ale i objem tělesa. Objem
se s rostoucí rychlostí zvětšuje, při zmenšení rychlosti zmenšuje. Se změnami rychlosti
vznikají v tělese síly, které ho rozpínají nebo smršťují.
Jedním z důsledků tohoto tvrzení je závěr:
Koná-li těleso pohyb, při němž se jeho rychlost periodicky mění, např. pohyb po
elipse, vykazuje motuálovou pulsaci v tom smyslu, že se jeho objem střídavě zvětšuje
a zmenšuje.
40
Amplituda motuálových pulsů je u trajektorií tvaru kuželoseček přímo závislá na jejich
excentricitě. Potvrzením může prozatím být prokázaný jev, kdy se řada komet, jejichž dráhy
mají velkou excentricitu, v okolí svých perihelií dokonce rozpadla.
Vlivem motuálových pulsů a tím i slapů se na tuhnoucích tělesech pevná kůra trhá na
kry. Slapy stále vyvolávají vzájemné srážení, vrásnění i ponořování ker do tekutého
magmatu. Právě takové jevy nastaly v průběhu geologické historie Země.
Pokud se týká deformace Země, lze říci, že motuálová pulsace má periodu rovnou roku.
Maximální amplitudy pulsů se tvoří v období průchodu perihéliem, tj. v naší éře a na severní
polokouli v zimě, minimální v období průchodu aféliem, tedy v létě. Mimo to se dostavují
i motuálové denní slapy. Jejich periodou je přibližně střední den. Denní amplitudy se během
roku mění od zimního maxima do letního minima. V období srážení ker, tj. od zimy do
léta (na severní polokouli) je pravděpodobné zvýšení vulkanické činnosti. Z postavení
rovin zemského rovníku a ekliptiky vyplývá, že v naší éře běží maxima slapů po jižní
polokouli za současného maxima pulsace. Na jižní polokouli jsou trvale deformační síly větší
než na polokouli severní. Proto se zemské desky posunují z oblastí větších kmitů na místa
klidnější, stěhují se na sever. Tato tendence je závislá na precesi zemské osy.
Takovéto vysvětlení slapových pohybů oceánů a zemských desek je přijatelnější než
vysvětlení pomocí přitažlivosti, gravitace, Měsíce.
Trocha seismologie
Zdrojová oblast zemětřesení, jež zaujímá i několik set km3, se z důvodů seismických
měření nahrazuje jediným bodem, odkud myšleně vychází, tzv. ohniskem neboli
hypocentrem. Jeho kolmý průmět na zemský povrch se nazývá epicentrum.
V odborné seismice se rozeznává několik druhů zemětřesení. 87% všech zemětřesení, tzn.
nejčetnější z nich, jsou zemětřesení tektonická. Ta jsou zároveň nejrozsáhlejší a nejničivější.
Souvisejí s pohyby desek zemské kůry, tj. s jejich posuny, přesmyky a poklesy. Ohniska jsou
častá také v oblastech aktivních zlomů, které se vyskytují „uprostřed“ zemských ker
a v příkopech či vrcholech mezi krami, v nichž se vytváří nová, případně zaniká stará, zemská
kůra.
Dalším typem jsou zemětřesení vulkanická, která mají svá ohniska v blízkosti sopečných
jícnů a jsou přímo dána vulkanickou činností. Tvoří asi 7% všech zemětřesení. Naprostá
většina činnost sopek, ne-li činnost všech, je způsobena jim předcházejícím nasouváním
jedněch zemských ker (desek) na jiné nebo jím vyvolaným náhlým zlomem „v centru“
zemské desky směrem do/ze středu Země.
Zdá se, že pružná napětí, vyvolávající tektonické poruchy při zemském povrchu,
zachvacují i plastický obal Země pod její kůrou a ovlivní i kvalitativní (např. krystalické)
změny hlubokého zemského prostředí. Tak vznikají zemětřesení plutonická – s hlubokými
ohnisky 600 až 1000 km pod zemským povrchem – která tvoří 3% všech.
Zbývající 3% zemětřesení jsou zemětřesení řítivá neboli propadlinová, která jsou
způsobena mechanickou a chemickou činnosti vody, mělce pod zemským povrchem, která
zapříčiní zřícení stropů podzemních dutin. Jsou nejméně rozsáhlá a proto nejméně škodlivá.
Závěr seismologického poučení, načerpaného z odborné literatury, tudíž je: 97 %
veškerých zemětřesení je vlastně způsobeno pohybem zemských desek (ker).
Velikosti a směry rychlostí posunů zemských desek nejsou totožné. Je však velmi
zajímavé, že hlavní dělící „čára“ mezi směry těchto posunů je „uprostřed“ Atlantiku. Zemské
desky od této hranice geograficky položené na západ se pohybují hlavně na západ a desky
položené východním směrem se pohybují hlavně na východ. Také je pozoruhodné, že
41
velikosti rychlosti ker bližších této hranici jsou větší než velikosti rychlostí ker vzdálenějších.
Nejpozoruhodnější však je, že u všech desek je jejich směr také na sever.
Jinak řečeno: Epicentra zemětřesení jsou přesně tam, kde jsou hranice desek nebo zlomy
desek (obr. 27.) V Atlantiku je hranice mezi severoamerickou + jihoamerickou deskou
a euroasijskou + africkou deskou „uprostřed“ („kopírující“ pobřeží obou kontinentů) a desky
Obr. 27. Litosférické desky. Obrázek převzatý z www.windows.ucar.edu, upravenýn
podle obr. 72 z „Praktické geofyziky“ od RNDr. L. Pospíšila a Ing. A. Šuory
se vzájemně od sebe vzdalují. Americké na západozápado-sever, euroasijská a africká na
východovýchodo-sever. Pacifická deska (+ filipínská) se pohybuje na východovýchodo-sever,
kdežto s ní hraničící australská deska na západosever. Desky „plující“ zhruba stejným
směrem i různými směry se přitom nepohybují stejnou rychlostí. Antarktická deska jen kmitá
kolem pólu. Severoamerická deska se v oblasti Aljašky pohybuje jihozápadně (kdežto
u východního pobřeží Severní Ameriky severozápadně). Americké desky se nasouvají na
pacifickou (nazeckou + pacifickou): Podél západního pobřeží celé Ameriky, kde je hranice
desek, je velká zemětřesná i horotvorná oblast. Mohutná zemětřesení jsou v hranicích mezi
pacifickou (+ filipínskou) a euroasijskou deskou, které „plují“ (šikmo) proti sobě
a v hranicích mezi pacifickou a australskou deskou, jejichž směry rychlostí spolu svírají malý
úhel.
Vlastní kmity Země
Zemské těleso může kmitat. Seismikové zjistili, že příčinou oscilací s periodou do jedné
hodiny může být silné zemětřesení. Jestliže zemětřesení vznikají převážně posuvem zemských
desek, pak můžeme předpokládat i opak. Totiž to, že oscilace Země (vyvolané změnou
motuálu při jejím otáčení kolem Slunce a kolem vlastní osy) mohou způsobit pohyby
zemských desek a tak i zemětřesení.
V seismice se rozeznávají dva druhy kmitů. Při toroidních kmitech dochází ke stáčení
roviny amplitudy kmitů. Přitom vzniká protisměrný torsní pohyb kmiten. Jednotlivé
elementární částečky Země kmitají příčně. U sféroidních kmitů dochází ke kompresím
42
a dilatacím, částečky kmitají radiálně a jde tedy o podélné kmity. Sféroidní oscilace Země se
vyznačuje střídavým zploštěním a vyboulením tělesa a střídavou změnou hruškovitého tvaru
Země. (Obr. 28.)
Oběhem Země kolem Slunce, který probíhá po
elipse, vzniká, jak jsme uvedli, střídavé zvětšování
a zmenšování objemu Země. Tyto radiální
oscilace, obdoba sféroidních oscilací, tentokrát
nejsou vyvolané zemětřesením, ale pohybem Země
ve Sluneční soustavě. Oscilace s roční periodou se
transformuje do posuvů zemských desek.
Obr. 28. Druhy kmitů Země dle
Nestejnost velikostí a tím i hmotností těchto desek
seismologie:
toroidní a sféroidní
způsobuje, že velikosti jejich rychlostí posunu
nejsou stejné. Radiální podélné oscilace budou
způsobovat i torsní příčné kmity – při předpokladu určité pružnosti většiny látky Země.
Oscilace,
popsané
v předchozím
odstavci, budou navíc doprovázeny dalšími
oscilacemi, které budou vyvolány rotací
Země kolem vlastní osy. Poněvadž zemská
Oceán
Pevninská deska osa koná precesní a nutační pohyby, vyvolá
to v zemském tělese kmity, které budou
Oceánská deska
k oscilacím, způsobených oběhem Země
kolem Slunce, směrově posunuty. Denní
kmity nemají stejnou periodu jako roční,
takže i když jejich amplitudy budou menší,
interferencí mohou vyvolat krátkodobé rázy.
Obr. 29. Nasouvání pevninské kry na
Posuvy zemských ker tudíž nebudou
oceánskou
periodicky souměrné, jejich posun bude při
roční periodicitě začínat náhle. V obdobích rovnodenností bude prudký, kdežto v meziobdobí
bude pomalejší.
V seizmice se tvrdí, že oceánská (tichomořská) zemská kra se podsouvá pod pevninskou
(jihoamerickou a severoamerickou). Můžeme však tvrdit, že je tomu naopak (obr. 29).
Pevninská kra, pohybující se rychleji, se nasouvá na mořskou, která „pluje“ pomaleji.
Výsledek je pochopitelně týž, jako kdyby se oceánská deska podsouvala pod pevninskou. Jen
vznik zlomu „uprostřed“ tichomořských desek bude pochopitelnější, „potápěním“ kry
u amerického pobřeží bude se muset někde jinde „vynořovat“. Nastane přesně stejný efekt
jako u ledové kry. Poněvadž jde o rozsáhlou a nepružnou kru, tak pak musí někde „uprostřed“
prasknout. Navíc, euroasijská pevninská kra spolu s filipínskou se také nasouvá na pacifickou,
takže tato oceánská kra je „ponořována“ i na opačné straně oceánu.
Trocha spekulace
Proč je v Atlantiku puklina, od níž se desky vzdalují – americké na západ
(západozápadosever) a euroasijsko africká na východ (východovýchodosever)? Z toho pak
vyplývá „srážení“ desek (ker) na východním pobřeží Asie. To může být způsobeno oním
stáčením rovin radiálních = toroidních oscilací. Nebo tím, že desky budou oscilovat
i sféroidně a současně tangenciálně, přičemž oscilace na západní polokouli se skládají opačně
vzhledem ke skládání oscilací na východní polokouli. Hranice mezi polokoulemi
neprochází poledníkem proloženým Greenwichem, ale nepravidelným hřbetem „uprostřed“
Atlantiku. Že by vzdalování atlantických desek od sebe bylo způsobeno pádem velkého
meteoru nebo dokonce uměle? To už by byla hodně odvážná myšlenka.
43
3. Kriticky ke stávajícímu pohledu na vesmír
Symetrie a fyzikální zákony
Kriteriem správnosti teorie je potvrzení výsledků experimenty. Experimenty potvrzují
výpočty, nikoliv přímo předpoklady. To znamená, že výklady, interpretace mohou být jiné,
přičemž matematika zůstává v platnosti. Jestliže nová interpretace je širší a logičtější než
stará, pak tu starou opustíme a začneme používat novou. Do doby, než někdo objeví novou
interpretaci, nám nezbývá nic jiného, než té stávající věřit, důvěřovat, že je správná. A to
i v případě, že někde, v určitém směru nebo v určité oblasti způsobuje nesrovnalosti, záhady,
ba rozpory. Uvedená víra se ovšem může zvrhnout v bohapustý dogmatismus, který brání
novým, obvykle zcela odlišným myšlenkám. Navíc „nutí“ své vyznavače vymýšlet další
a další „záplaty“, které hraničí s absurditou a dokonce v ni přecházejí.
Fyzikální zákony jsou formulovány matematicky, řečí rovnic. Rovnice platí oběma směry,
zleva doprava i zprava doleva. Jsou tedy symetrické. Tyto zákony platí obecně, tzn., že i při
změně vztažných systémů dávají tytéž výsledky. Jestliže např. budeme studovat jeden námi
vybraný pohyb, předpověď budoucího místa, v němž se bude námi uvažované těleso
nacházet, bude zcela nezávislá (invariantní) na volbě našeho místa, v němž se nacházíme my
jako pozorovatelé. Symetrie či invariance je důležitá pro fyzikální zákony. Zdá se, že je
rozhodující i pro chápání světa, pro základní principy reality. A tu se vynoří asymetrie té
nejzákladnější fyzikální veličiny, totiž času.
To má svůj závažný důsledek pro chápání časoprostoru. Zatímco tři prostorové souřadnice
mají zcela symetrické oba směry (smysly), u času tomu tak není. Pro pohyb časem
jednoznačně rozeznáme kladný směr, protože záporným směrem se reálně pohybovat
nemůžeme. Zatímco v reálném prostoru se můžeme přemísťovat dopředu nebo dozadu, vlevo
nebo vpravo, nahoru nebo dolů, časem můžeme reálně procházet jenom dopředu. Ve fyzice
však (podle pana Einsteina) časoprostor pojímáme jako homogenní kontinuum, kdy platí
symetrie (invariance) ve všech čtyřech souřadnicích, jak ve třech prostorových, tak ve čtvrté
časové. Einsteinův časoprostor je pojem matematický, fiktivní, sloužící pouze k popisu,
k vyjádření matematických (tedy abstraktních) závislostí. I takto docházíme k potvrzení, že
Einsteinův časoprostor nemůžeme ztotožňovat s reálným prostoro–časem, v němž žijeme,
nebo tyto pojmy zaměňovat.
Rozpínání vesmíru
Záření, které k nám přichází z kosmických objektů, vykazuje posuv spektrálních čar.
Tento posuv se obvykle vysvětluje následovně. Poněvadž se jeví frekvence známých
spektrálních čar záření z těchto objektů menší – neboli jejich vlnová délka větší –, než
u stejného záření z objektů nám blízkých (pozemských), vyvodí se z toho, že dotyčné
vesmírné objekty, např. galaxie, se spolu s prostorem od nás vzdalují.
Poznatek, že se galaxie vzájemně vzdalují, že dokonce rychlost vzdalování je přímo
úměrná jejich vzdálenosti, ovšem vyplývá z Dopplerova principu. Tento princip nám říká, že
objekt, který se vzdaluje prostorem, vysílá světlo, které jeví červený spektrální posuv.
Jestliže se však vzdaluje sám prostor, pak výsledek pozorování onoho posuvu není způsoben
jenom pohybem galaxií, nýbrž i pohybem (rozpínáním) prostoru mezi nimi.
Jestliže se rozpíná samotný prostor, potom je aktivní, není prázdný, nýbrž je tvořen čímsi,
co dosud nazýváme vakuum (tj. Nic), ale ve skutečnosti jde o pole. Tento prostor je docela
44
něco jiného než matematický prostor, který sám o sobě nemá žádný reálný vliv na nic. Pole,
které nazveme základní, způsobuje červený spektrální posuv např. světla samotného, aniž by
se objekt, vysílající světlo, sám musel vzdalovat. Může se dokonce „mírně“ přibližovat.
Původní fialový posun (daný přibližováním objektu a také jeho „gravitací“) se dlouhým letem
zcela obrátí. Ne ovšem nějakou „únavou“ fotonů, ale vlivem hmotného „prostředí“, vlivem
základního pole.
Základní rozpor se nám osvětlí, jestliže ocitujeme B. Greene-ovu „Strukturu vesmíru“:
Einstein ukázal, že prostorem se nic nemůže pohybovat rychleji než světlo. Jenomže galaxie se
z velké míry prostorem vůbec nepohybují. Skoro veškerý jejich pohyb je důsledkem rozpínání
samotného prostoru. A Einsteinova teorie nijak nezakazuje prostoru, aby se rozpínal tak, že
dva body – dvě galaxie – od sebe tahá nadsvětelnou rychlostí. … U typických galaxií … je
vlastní pohyb minimální a plně vyhovuje speciální relativitě, třebaže jejich vzájemný pohyb
pramenící z rozpínání samotného prostoru může převyšovat rychlost světla.
(Poznamenejme, že výběr knihy byl učiněn podle její velmi dobré formulace dosavadních
představ.)
Jenže tomu pohybu je jedno, co jej způsobilo! Konečně i „vlastní“ pohyb galaxií přece má
svou příčinu ve Velkém třesku! Navíc: rychlost pohybu naší Galaxie vzhledem k Hydře je
téhož řádu jako její rychlost, daná rozpínáním. Že by se jiné galaxie vzhledem rozpínajícímu
vesmíru skoro vůbec nepohybovaly, tedy že by se (téměř) nepohybovaly prostorem, ale jenom
společně s prostorem?
Na vzdalování galaxií usuzujeme na základě pohybu netečného prostoru. Netečný prostor
se ovšem nemůže rozpínat. Jinak: prázdný prostor nemůže být ještě prázdnější. To jeden úhel
pohledu. Můžeme však uvažovat také takto: Jestliže se rozpíná samotný prostor, pak nemůže
být netečný. Musí tedy působit na světlo (či obecně na záření) tak, že je bude „natahovat“,
prodlužovat vlnovou délku. Velmi vzdálené objekty se tedy nemusejí vzdalovat, ale naopak se
mohou přibližovat!
Základní rozpory ve stávajícím pohledu uvádíme opakovaně. Děláme to proto, abychom
dokázali se „zažraných“ myšlenek či pohledů zbavit. Vůbec to není snadné, naopak, jde
o značně závažný problém.
Ještě o rozpínání
Je-li prostor mezi galaxiemi netečný, nemůže ovlivňovat ani čas. Hodiny, které jsou
vzhledem k rozpínajícímu prostoru v klidu, by měly „tikat“ všude stejně. Jestliže se
vzdálenější části vesmírného prostoru vzdalují velkými rychlostmi, srovnatelnými
s rychlostmi světla, pak hodiny spojené s touto částí běží mnohem pomaleji. Je-li rychlost
vzdalování rovna rychlosti světla, čas neběží vůbec. Jestliže se rozpíná časoprostor, rozpíná se
jak prostor, tak se „rozpíná“ i čas. Vzájemné vzdalování galaxií znamená také zpomalování
jejich vzájemného chodu času. Vesmírné objekty, které se vůči nám pohybují – spolu
s prostorem – už jen rychlostí světla, nemůžeme vůbec vidět, protože světlo z nich k nám
nikdy nedorazí. Nadto objekty, které se vzdalují nadsvětelnou rychlostí! V nich – vzhledem
k nám – běží čas obráceně, od budoucnosti do minulosti. Jak to, že obojí objekty vidíme?
Ergo: vesmír se nerozpíná!
Mikrovlnné záření kosmického záření – CMB (Cosmic Microwave Background
Radiation) – je považováno za pozůstatek čili relikt Velkého třesku a proto bývá také
označováno jako reliktní záření. Homogenita CMB nemusí znamenat, že vesmír se rozpíná
rovnoměrně, že všude uplynul stejný čas od Velkého třesku. Může také znamenat, že
vesmírný prostor, který sám vydává toto záření, zůstává „konstantní“. Maličké rozdíly ve
frekvencích tohoto záření nemusejí znamenat jakési fluktuace, které v dávné minulosti
45
vyvolaly na jiných místech galaxie a jiné zářivé objekty. Mohou to být projevy oscilací částí
prostoru, známka toho, že některé oblasti vesmíru se vzdalují a jiné přibližují.
Pohybem naší Galaxie směrem k souhvězdí Hydry vzniká posun frekvencí CMB. Tento
posun se „odečítá“ od posunu ve směru opačném – podle Dopplerova principu – a tak se
získává přesná homogenita záření. Všimněme si, že uvedený pohyb na frekvenci CMB vliv
má. Tzn., že tento „vlastní“ pohyb Galaxie a pohyb CMBR a tím i prostoru vlivem rozpínání
musíme „dávat dohromady“. Rychlosti obou pohybů jsou přitom srovnatelné, dokonce ta
první je větší než druhá.
Kromě CMB může existovat celá škála dalších druhů záření. Jestliže mohou být tato
záření detekována, vzniká pro teorii Velkého třesku a rozpínání kosmu drtivá rána. Je-li CMB
jenom jedním z různých záření, které vydává prostor, jak vzniklo? Je-li jistou modulací
základního pole, pak mohou existovat i jiné modulace s vyšší frekvencí. Tato záření by také
jevila relativně větší „fluktuace“, rozdíly ve frekvencích.
Existuje jedno hodně „zamotané“ „vysvětlení“. Greene je formuluje takto: Obyčejně si
představujeme, že vesmír povstal z bodu, kolem něhož neexistoval žádný prostor ani čas.
V důsledku určitého druhu exploze z něj vyklíčil prostor i čas a vesmír se započal rozpínat.
Jenomže pokud je vesmír prostorově nekonečný, musel být nekonečný už v samotném počátku
při velkém třesku. V tomto počátečním okamžiku prudce stoupla hustota energie a teplota
nesnesitelně vzrostla; takové podmínky panovaly všude, nejen v jediném bodě. … Po třesku se
vesmír rozepnul, ale celkově se nezvětšil ani o chlup, neboť co je nekonečné, se už dál zvětšit
nemůže. Narůstaly pouze vzdálenosti mezi galaxiemi. Co však znamená, že vzdálenosti mezi
galaxiemi se zvětšovaly? Navíc, když se jinde tvrdí, že galaxie se rozpínají společně
s prostorem? Jaký má význam tvrzení, že vesmír v okamžiku Velkého třesku byl menší než
dnešní atom? Citované věty mohou také znamenat jakýsi „důkaz“, že vesmír je konečný.
Avšak ani v tomto případě nelze mluvit o vzdalování galaxií a současně o jakési konstantní
velikosti. Jiný problém: „hustota energie“ znamená její množství v objemové jednotce. Jak se
mohla hustota „rozpínáním“ s časem zmenšovat? Rozpínáním čeho?
Kritická hustota
Kosmologické modely uvádějí tři základní možnosti „tvaru“ vesmíru. Jestliže hustota
energie a hmoty přesahuje tzv. kritickou hodnotu, činící přibližně 10–23 g/m3, prostor má
kladné zakřivení a jeho rozpínání by navždy rostlo. Když by byla hustota menší, než kritická,
prostor by měl zápornou křivost a po dosažení maximální velikosti by se vesmír zmenšoval.
Jestliže by hustota odpovídala té kritické, prostor by nebyl celkově zakřiven vůbec.
Pro výpočet kritické hustoty byly vzaty v úvahu všechny galaxie a jiné vesmírné objekty.
Jako jakýsi „přílepek“ se uvažuje ještě záření, které tyto objekty vydávají. Za „hmotu“ se
nejprve považovaly nějak zářící objekty, potom i rozptýlené baryony nebo aspoň
prachoplynná směs a k tomu nakonec se uvážilo i záření, vysílané z oněch „hmot“. Proto se
mluví o hustotě hmoty a energie. Vzniká otázka kolik hmoty a energie kosmos obsahuje,
jaká je hustota hmoty a energie.
Jestliže uvedeme, že v kosmologii (např. pro rozpínání vesmíru) hraje roli hmota
a energie, pak se dostaneme do mnohem lepší „situace“, než když počítáme pouze
s hvězdami a jinými „hmotami“. Zde se objevuje principiální problém: co je hmota?, co je
energie? V těchto otázkách, jak se zdá, nemáme vůbec jasno. Jenže ono jde o základní
pojmy, na nichž je postavena celá fyzika! Převážně, skoro vždycky, je za hmotu považována
látka. Jsme stále soustředěni na tělesa (nebo částice), které jaksi mimochodem produkují
jakési spoje mezi sebou, které nazýváme pole. Energii chápeme jako utajenou práci, kterou
může (v budoucnu) vykonat nějaké těleso. Zase je těleso prvotní a energie je jeho produktem!
46
Ono je všechno naopak! Pole může (a nemusí) vytvořit částici. Energie může (a nemusí)
vyprodukovat hmotu! Látka, těleso, částice však energii (pole) „vytvořit“ musí! Energie či
pole je prvotní, může být ve formě látkové – s velkou hustotou, nebo ve formě polní –
s malou hustotou. Základní pole vyplňuje, ba tvoří, celý vesmír. Tu a tam energie jeví
značnou koncentraci, kterou vnímáme jako částici či těleso, ale hlavně je všude
rozprostraněna s malou koncentrací, které říkáme pole.
Pátraní po mimozemské civilizaci
Pravděpodobnost, že se „domluvíme“ s nějakou civilizací na nějaké planetě, která je
aspoň na stejné vědecké a technické úrovni jako ta naše, s rostoucí vzdáleností některé
galaxie, jejíž součástí by planeta mohla být, je naprosto zanedbatelná. Podle stávající teorie
platí, že čím je galaxie vzdálenější, tím je eventuální život v ní na nižším stupni, pokud tam
vůbec začal. Předpokládejme však, že než náš signál do vzdálené galaxie dojde, budou tam
bytosti, které se nám aspoň vyrovnají, a tedy budou schopné nám odpovědět. Jenomže jejich
odpověď přijde hodně pozdě. Když bychom uvažovali některou galaxii ve Vlasech Bereniky,
tak bychom se odpověď dověděli až za 600 milionů let (300 milionů let by putoval dotaz, 300
milionů let odpověď). To už tady určitě nebudeme a možná ani naši potomci.
Přesto, že jsou uvedené skutečnosti lidem známy, vynakládají se obrovské peníze na
nějakou „debatu“ mezi námi a nějakou jinou civilizací v některé galaxii. Možná (s malou
pravděpodobností), že tam nějaké inteligentní bytosti jsou, to ano. Ale zde na Zemi, jsou
takové bytosti zcela určitě a navíc to máme k nim nesrovnatelně blíže, takže debata s nimi
může probíhat docela rychle. Na tuto debatu však nedáváme ani zlomek toho, co na
beznadějný projekt!
Můžeme vzít v úvahu, že se nám podaří vyrobit umělou červí díru. Červí díra je podle
některých představ ohromnou „zkratkou“. Podobně je tomu s tzv. teleportačním mostem.
Místo abychom letěli miliardy let, „vezmeme“ to touto zkratkou a budeme tam „hned“. Pro
vznik této mimořádnosti bychom museli použít drastických metod. Tu vzniká závažná otázka,
jestli bychom tím nezpůsobili minimálně celosvětovou katastrofu. Výsledek bychom se potom
pochopitelně nedověděli. Navíc, ani energie, při níž bychom pravděpodobně zlikvidovali
celou Sluneční soustavu, by nebyla dostatečná!
Gravitace
Tělesům nebo částicím se připisuje přitažlivost, schopnost přitahovat jiné „hmoty“.
Popřípadě se tvrdí, že těleso kolem sebe zakřivuje prostor a to směrem „dovnitř“. Za základní
„částice“ gravitačního pole jsou považovány gravitony. Zatímco fotony vytvářejí tlak (tlak
světla, tlak záření), gravitony vytvářejí „sání“?! Je pochopitelné, když částice zvané fotony
do něčeho (do atomů, molekul, zrníček) „drcají“. Avšak co dělají gravitony? Jak letí od
jednoho tělesa k druhému, tak je „tahají“! To je nepochopitelné! Kdybychom však uvažovali
ty gravitony, které se pohybují ze všech možných stran kromě spojnice mezi tělesy, což je
příšerná většina, tak budou do těles zase „drcat“ a budou je k sobě přitlačovat. Poněvadž
gravitony lítají rychlostí světla a jejich působení se projevuje ve stejných vzdálenostech
a stejných směrech (že tlačí) jako u fotonů, můžeme docela odpovědně tvrdit, že jsou
elektromagnetické podstaty. Tzn., že gravitony jsou speciálním druhem základních fotonů,
stejně jako světelné fotony.
47
Pole a hmota
Co máme na mysli pod pojmem pole? Může to být reálné – elektromagnetické – pole, ale
může to být i pole, jehož prvky jsou látkové částice (toto pole už vlněním obvykle
nenazýváme) – např. elektronové pole nebo (dokonce) up–kvarkové pole, může to být číselné
pole, jehož prvky jsou čísla. Tato pole však nemůžeme vzájemně zaměňovat.
Ztotožnit elektronové pole s pravděpodobnostním polem je už právě ona záměna. Jak se
k tomu dojde? Vlnová funkce vyjadřuje pravděpodobnost výskytu elektronu (ovšem jako
bodu!). Protože mohou dva toky elektronů vytvořit reálný interferenční obrazec, který je jaksi
dán skládáním vln, vyjadřujícím pravděpodobnost, pravděpodobnostních vln, jsou elektrony
spjaty s těmi pravděpodobnostními vlnami a ke ztotožnění elektronového
a pravděpodobnostního pole zbývá udělat zcela nepatrný krůček. Jenže pravděpodobnost je
čistě fiktivní pojem. Jestliže z velikostí pravděpodobnosti uděláme pole, jde o pole
matematické, fiktivní. Toto pole je nesouměřitelné s reálným (elektromagnetickým) polem –
tedy co se týká účinků. Jakým tlakem působí pravděpodobnostní pole na nějaké částečky?
Dost často se ztotožňují pojmy „hmota“ a „látka“. Obzvlášť kuriózní je věta: „Do rámce
polí spadá i hmota“. Tímto tvrzením popíráme poučení školákům, nacházející se na začátku
učebnice Fyziky, že hmota má dvě formy – látku a pole. Místo toho vlastně tvrdíme, že hmota
může být ve formě hmoty a pole! Může jít, alespoň někdy, o problém překladu. Anglické
slovíčko „matter“ může znamenat „hmotu“, ale také „látku“. Tady tedy v anglické fyzice
vznikají problémy s hmotou, způsobené jazykem. Naproti tomu s polem je tomu jinak:
existuje „field“ a také „array“, reálné pole a abstraktní pole. Podaří se nám odstranit zmatek,
způsobený jazyky? Šlo by to docela snadno, kdybychom používali více jazyků současně!
Jestliže bychom správný překlad „Do rámce polí spadá i látka“ vzali vážně, pak jsme
tam, kde bychom být měli: Látka je koncentrované pole (elektromagnetické pole), znovu
u Einsteina, znovu u vakuocentrismu!
Citujme B. Greene-a: Mnoho fyziků skálopevně věří, že existuje ještě pole Higgsovo,
pojmenované po skotském fyziku Peteru Higgsovi. Celý prostor je prostoupen oceánem
Higgsova pole, chladným pozůstatkem po velkém třesku.
Budeme-li Higgsovo pole považovat za pozůstatek velkého třesku, pak už máme dva
relikty: CMB – mikrovlnné záření kosmického pozadí a Higgsovo pole. Navíc intenzita
Higgsova pole je komplexní číslo.
Podle naší koncepce základní pole (nesprávně: „prázdný prostor“) nejen, že prostupuje
celý vesmír, základní pole vytváří všechny ostatní formy reality. Základní pole je skryté
(implicitní), nepřístupné detektorům. Avšak jeho modulace, tj. uzavřená koncentrace energie,
otevřená koncentrace energie a průvodní pole (odpovídající přibližně dřívějšímu gravitačnímu
poli), jsou měřitelné (explicitní). Základní pole ovšem není nějakým pozůstatkem po ničem,
naopak je základem, příčinou všeho!
Potřetí k rozpínání
Inflační fáze vývoje vesmíru znamená velmi rychlé rozpínání. Prudkým rozpínáním
lákových částic (elektronů, kvarků a dalších) se téměř náhle objevily mezi nimi „díry“.
Částice v okamžiku „nula“ byly na sebe strašně namačkány. Pak vlivem Velkého třesku se
rozletěly prudce od sebe. Tím však vyvolaly vznik prázdnoty, vakua, přeneseně: Higgsova
pole. V době inflace šlo o tzv. falešné vakuum. Tohle falešné vakuum ještě obsahovalo dosti
značný počet částic, mělo ještě dost vysokou hustotu (látky). Pak přišel další „zlom“. Prudké
rozpínání přestalo a začalo mírné rozpínání. V okamžiku této fázové změny, dávající druhý
„zlom“ potenciálu, už vakuum bylo dosti prázdné. Jeho hustota (vlastně hustota látky v něm)
48
se pak postupně zmenšovala. Až se vesmír rozepne na maximum, bude mezi hvězdami
(a snad také mezi částicemi) naprosto dokonalé vakuum, úplná nicota.
Až už byly jednotlivé „hmoty“ daleko od sebe, nad „přitažlivou gravitací“ začala
převažovat skrytá energie, roztlačující tělesa od sebe, čili začala převažovat „odpudivá
gravitace“ nebo vzhledem ke gravitaci opačně směřující kosmologická konstanta.
Tak tohle je přibližně dnešní představa. Aspoň částečně. Do původního prudkého
a následujícího rovnoměrného rozpínání začíná „mluvit“ temná hmota a skrytá energie. A to
hlasitě!
Od budoucích urychlovačů se očekává odhalení Higgsových částic. To se má uskutečnit
např. na velkém urychlovači hadronů (LHC). Myslím si, že na LHC „objevíme“ nějaké jiné
částice, které budou narušovat dosavadní pracně vybudovanou složitou supersymetrii. To
však neznamená, že čtyři základní interakce nelze sjednotit. Ani to neznamená popření
myšlenky, že vakuum není žádná prázdnota. Musíme prostě opustit „zarytou“ myšlenku, že
částice (tělesa) jsou prvotní a pole druhotné. Musíme přijmout myšlenku, že prapodstatou
vesmíru je právě vakuum. Dosavadní Nic je příčinou Všeho.
Tedy: naše současná „intuitivní představa o prázdném prostoru – coby konečného
výsledku snahy odsát z prostoru veškerou hmotu a záření tak, aby jeho energie a teplota byla
co možná nejmenší – byla po dlouhá léta naivní“ (Greene).
Část čtvrtá: Důsledky vakuocentrismu jinak
Úvod
Uvádíme vlastně poměrně stejná tvrzení jako v jiných pracích. Jsou však jinak
formulována a v odlišných souvislostech. Naše teorie je tak zvláštní, že jisté opakování
nemusí být „ke škodě věci“, naopak může být přínosné.
1. Prostor kmitá
Vysvětlení může zatemňovat
V mnoha
publikacích
bývá
znázorňován
prostoročas jako pružná blána. Není-li v něm přítomno
žádné těleso, pak je – jakožto „prázdný prostor“ –
znázorněn jako rovina. Nějaké těleso svou gravitací
neboli přitažlivostí potom tuto pružnou blánu prohne.
To je model zakřivení prostoročasu „hmotou“ (obr.
30.). Jestliže je těleso velmi hmotné, pak prohlubeň
v bláně, jím způsobená, je velmi hluboká. Může tedy
Obr. 30. Běžný model
nastat případ, že prohlubeň je nekonečně hluboká, což
zakřivení prostoročasu
je model černé díry. Už se ovšem neuvede, že
i velikost hmotnosti tělesa by musela být nade všechny meze.
V uvedeném popisu se zaměňuje prostoročas s prostorem. Výraz „prostoročas“ je
zestručnění dvou slov – „prostoročasové kontinuum“. Tento fiktivní útvar vznikl jako
zobecnění geometrické (tj. matematické) pomůcky, popisu umístění tělesa, zjednodušeného
na hmotný bod, někde v prostoru myšlené místnosti. Přitom samotný bod a ještě k tomu
„hmotný“ je fikce. Přímka – další myšlený útvar – je jednorozměrné kontinuum, rovina – opět
fiktivní útvar – je dvojrozměrné kontinuum, prostor (nutně omezený, např. místnost) je
49
trojrozměrné kontinuum. Vyšší – nepředstavitelný –
útvar je čtyřrozměrné prostoročasové kontinuum.
Všechny uvedené geometrické „objekty“ mají své
rozměry rozděleny nějakým měřítkem. Jsou tak
Hmotný
popisovány jako soustava souřadnic. Např.
bod
trojrozměrný prostor má tři souřadnice, navzájem
k sobě kolmé. Poloha bodu je pak – vzhledem k tzv.
0
z
počátku, tj. bodu, odkud souřadnice vycházejí –
jednoznačně určena třemi čísly. Tato čísla udávají
y
x
vzdálenost od počátku, nejčastěji v pořadí vpravo,
dopředu a nahoru (obr. 31.).
Tato fakta jsou všeobecně známá. Avšak už
Obr. 31. Jednoznačné určení
málokdo si v průběhu popisu a jeho užití uvědomuje,
polohy bodu pomocí tří
že jde o popis zidealizovaný. Prostor, o který se zde
souřadnic
jedná, ve skutečnosti neexistuje! Je to pouze
geometrická pomůcka. Naproti tomu prostor, jehož jsme my všichni součástí, fyzikální
prostor, je principiálně docela něco jiného. Geometrický prostor je fiktivní, fyzikální prostor
je reálný. Tyto dva pojmy nelze zaměnit vždycky. Je to možné v případě popisu polohy
a jejich změn. Ovšem pozor! Polohy tělesa, jehož rozměry neuvažujeme, tedy
zjednodušeného na hmotný bod.
Ve skutečnosti žádné těleso, tím méně částice, není přesně ohraničeno svým povrchem.
Základní částice, např. elektron, není maličká kulička s přesným kulovým povrchem! Záměna
takového „tělesa“ za hmotný bod bývá matoucí. Může nám pomoci v matematickém popisu,
ale může nás poplést, jakoby šlo o skutečnost. Ani v případě hvězdy nemůžeme kategoricky
stanovit, kde končí její „hmota“ a kde začíná její pole. Taková hvězda, jako např. Slunce,
vykazuje mohutné výbuchy vnitřní látky do okolního prostoru, a to velmi velkých
vzdáleností. U planety, např. u Země, se zdá být oddělení látky a pole ostré. Avšak její
atmosféra, jež je její součástí, plynule přechází z látkové formy do formy polní. Pouze malá
vesmírná tělesa, jako jsou asteroidy, lze považovat za ostře ohraničená. Tato „tělíska“ jsou
velmi nepravidelná a v úvahách o vesmíru se jim právem vyhýbáme.
Vyjádřením, že tělesa, „hmota“, zakřivuje prostoročas, což modelujeme průhybem pružné
blány, jaksi mimoděk onomu prostoročasu také přiřkneme hmotnost. Přece něco konkrétního
nemůže prohýbat abstraktní pojem. Těžká koule nemůže prohýbat rovinu, myšlený útvar.
Obrázek, v němž použijeme příměru průhybu pružné blány hmotnou koulí, názorně vysvětluje
pouze matematickou rovnici! V našem případě jde o tzv. Einsteinovu gravitační rovnici.
Místo málo srozumitelných matematických „hieroglyfů“ použijeme nákres. Avšak pozor!
Pořád jde o fikci! Takové znázornění může pomáhat laikům porozumět složitým vztahům,
vyjádřených matematickou formou. Jenže může také zavádět. To také bohužel mnohdy dělá!
Laici – a také někdy renomovaní odborníci – ztotožní matematický popis, třebas
vyjádřený geometrickým nákresem, za realitu. Popis je zaměněn za podstatu.
V předchozích odstavcích šlo o záměnu hmoty s látkou a hlavně o záměnu
prostoročasového kontinua, tedy čistě fiktivního pojmu, za skutečný prostor, v němž žijeme
a jehož jsme součástí. Dalším „zádrhelem“, výše jen skrytým, je tradovaná myšlenka, že
tělesa či částice jsou prvotní a jejich pole je druhotné. Těleso či částice, zjednodušené na
hmotný bod, kolem sebe vytváří své pole. Toto je hluboce zakořeněná představa, jenže
nepravdivá. V obrovském prostoru nemusí být žádné těleso, ale pole tam přesto je! Prostor,
v němž není ani pole, tj. prázdný prostor, neexistuje. Zde ovšem mluvíme o reálném prostoru,
nikoli o geometrickém, fiktivním prostoru, Ten je dán soustavou souřadnic, tedy přímek
neboli jiných fiktivních útvarů.
50
Reálný prostor je svou podstatou od geometrického odlišný. Zatímco geometrický či
matematický prostor je kontinuum, skutečný prostor je přetržitý, diskontinuální. Lze si
představit libovolně malou část geometrického prostoru, přechod od jednoho bodu tohoto
prostoru k jinému je plynulý. Jinak řečeno vzdálenost mezi dvěma místy tohoto prostoru
může být zcela libovolná. V případě reálného prostoru tomu tak není!
Pokus o odstranění matoucích nejasností
Zkusme se „postavit“ na nezvyklé stanovisko. Místo toho, abychom předpokládali, že
tělesa vyvářejí pole, předpokládejme pravý opak. Budeme tedy tvrdit, že skutečný, fyzikální,
prostor je vytvářen polem. Takové pole, jež prostor tvoří, nazveme základní pole.
Veškerá fyzikální realita, nebo jinak řečeno veškerá energie-hmota, může být v různých
formách. Rozeznávejme čtyři formy: základní pole, což by odpovídalo dosavadnímu
prázdnému prostoru, uzavřené koncentrace energie neboli tělesa, tělíska, částečky a částice,
otevřenou koncentraci energie čili záření a průvodní pole, které doprovází každou
uzavřenou koncentraci. Všechny uvedené formy energie-hmoty se mohou proměňovat jedna
ve druhou. Přitom se nemůže nějaká energie-hmota ztratit (kam??) ani nemůže nějak tajemně
vzniknout, vytvořit se z ničeho.
Základní pole vytváří prostor, přesněji časoprostor. Základní pole, obdobně jako každé
jiné pole, je vlnění a současně soubor jistých částic, kvant. Tato kvanta, jež se pohybují zcela
chaoticky, nazvěme kosmony. (Název „kosmon“ používá také prof. Wetterich z Heidelbergu,
jde o šťastnou shodu volby názvu). Podle uvedené představy je kosmický prostor kvantován.
Vzdálenosti nemohou být libovolné, mohou mít jenom určité, „vybrané“, velikosti.
Geometrický prostor naproti tomu je nepřetržité kontinuum. Nejde o tutéž entitu. Skutečný
prostor je kvantován, geometrický prostor je plynulý. To se týká také skutečného
časoprostoru.
Je velmi obtížné si představit, jak je časoprostor kvantován. Ještě jakž takž pochopíme
kvantování trojrozměrného prostoru.
Časovou a prostorovou proměnlivost si můžeme představit úplně jinak. Jestliže použijeme
modelu blány jako modelu prostoročasu, pak postupujme následovně. Pružná blána ať kmitá.
Jde o určitou obdobu blány bubnu nebo obdobu činelu. Na kmitající bláně bubnu (nebo
činelu) vznikají kmitny a uzly, které vyvářejí známé interferenční obrazce. Nasypeme-li malá
zrníčka (např. mák) na kmitající blánu bubnu, hned ony obrazce můžeme pozorovat. Zrníčka
se soustředí do míst, kde jsou uzly, tedy místa, která nekmitají.
Náš model ovšem ukazuje, že částečky látky nemohou být v prostoru kdekoli. Musíme
ovšem předpokládat, že tento prostor kmitá. Zatímco v kmitnách může existovat jenom pole,
hmota ve formě látky může existovat pouze tam, kde jsou uzly. Zatímco pole můžeme
považovat jakoby za nepřetržité, látka může existovat jen v určitých místech.
Jak si však představit kmitání času? Můžeme předpokládat, že půjde o periodickou změnu
kmitočtu. V určitých místech našeho prostoročasu budou pomyslné kosmické hodiny „tikat“
rychleji, v jiných místech pomaleji. Někde budou svoje „tikání“ měnit, tedy zrychlovat
a zpomalovat maximálně – to budou časové kmitny, jinde nebude změna „tikání“ žádná – to
budou uzly.
Náš prostoročas tedy kmitá, neboli osciluje. Jednak se periodicky mění prostorové
amplitudy, jednak časové. Současně ovšem celý tento prostoročas – pro jednoduchost – kamsi
přímočaře letí. Jinak řečeno, tak kde byly kmitny, jsou za chvíli uzly a naopak. Tento popis
platí přesně jen pro základní pole, jež neobsahuje další formy fyzikální reality.
Náš popis změn časoprostoru znázornit nějakým obrázkem bude přinejmenším náročné.
51
Skutečný prostor je o hodně složitější. Je chaotický. Musíme si jej zjednodušit, jinak
bychom jej vůbec nemohli pochopit. Nejprve uvažujeme „čisté“ základní pole, teprve pak do
něj vkládáme další formy – otevřené koncentrace energie neboli pozorovatelná pole, uzavřené
koncentrace neboli částice či tělesa a pozměněnou formu základního pole v blízkosti těles,
kterou označujeme jako průvodní pole.
Nechť tedy „na počátku“ existuje jenom
základní pole. Stačí, když do něj „my“
umístíme jen jedinou základní částici, např.
proton. Na proton dopadající základní pole
bude interferovat, v blízkosti částice vznikne
„stín“
chvění (stojaté vlnění). V uzlech takto
pozměněného pole se mohou umísťovat další
částice. Jestliže některé částice vytvoří
náhodný shluk, základní pole bude blízkou
Obr. 32. Částice jsou základním polem
osamělou částici k tomuto shluku přitlačovat.
k sobě přitlačovány
Přítlačná síla vznikne díky zmenšenému tlaku
základního pole mezi shlukem a osamělou částicí, tedy vznikem „stínu“. Tak se vytvoří
řekněme molekula, potom tělísko a nakonec i velké těleso. (Vznik hvězd podobně líčí i J.
Grygar). V blízkosti tělesa bude průvodní pole, tj. pozměněné, přesněji řečeno modulované
základní pole.
Částice jsou ovšem rovněž modulacemi základního pole. Můžeme říkat, že jde o tzv.
vlnová klubka, která mají současně vlnové i kvantové vlastnosti. Energie „uvnitř“ takového
„klubka“ bude nahuštěna, zatímco „vně“ bude o mnoho řidší. Přitom „uvnitř“ a „vně“ nebude
od sebe ostře ohraničeno. Pro to, abychom mohli proložit nějakou hranici – ve tvaru koule –
musíme od útvaru „odstoupit“, pozorovat jej ze vzdálenosti mnohonásobně větší, než je ona
koule. Z ještě větší vzdálenosti můžeme útvar zaměnit za hmotný bod. Musíme si ovšem
uvědomit, že ani takto zjednodušený útvar nebude v klidu. Naopak bude kmitat a někam
poletí, přičemž obě rychlosti budou hodně veliké. Navíc i čas v blízkosti tohoto útvaru bude
kmitat. Naše popisy i naše pozorování samotné bude oproti tomu značně statické. Než se nám
podaří něco svými smysly zachytit a pak ještě to pochopit, tak daný útvar může být „na druhé
straně“ vesmíru! Ovšem, poněvadž to víme, tak jej nebudeme hledat tam, kde jsme jej před
chvílí pozorovali. Buďto budeme umět něco vypočítat a tedy předpovědět, anebo se
spolehneme na svou intuici. Ta první možnost bude samozřejmě mnohem lepší. Ta druhá
bude aspoň trochu zavánět šarlatánstvím. Budeme se jí tedy vyhýbat, leč v některých
případech to bude možnost jediná. Však si ji potom ověříme!
Shrnutí
Podstatou všehomíru je základní pole, které je skryté čili implicitní. Modulacemi
základního pole mohou vzniknout další formy fyzikální reality, např. záření nebo tělesa, jež
jsou měřitelná čili explicitní. Mezi dvěma formami hmoty, mezi látkou a polem není rozdíl
v podstatě.
Zatímco tělesa či částice jsou velkými a navíc uzavřenými koncentracemi energie, pole je
otevřená a mnohem řidší koncentrace energie. Pro popis vztahů můžeme použít
matematických nebo geometrických pojmů, avšak takový popis nemůžeme považovat za
vysvětlení principu. Tatáž slova, tj. prostor nebo prostoročas a pole, mohou mít různé
významy, které nelze zaměňovat. Existuje geometrický prostor a reálný prostor, což jsou
odlišné entity co do podstaty. Podobně to platí pro pole a pro prostoročas. Také bychom
neměli klást rovnítko mezi hmotu a látku či těleso. Při ekvivalenci nám pak mimoděk
vyplyne, že prostor mimo tělesa (částice) je prázdný, nehmotný, netečný.
52
Prostor, nejen, že je hmotný, ale je dynamický. Přesně řečeno, prostor kmitá. Je tvořen
základním polem či základní energií. Tato realita hraje rozhodující, ba tvůrčí roli. Název
„vakuum“ je tedy velmi nevhodný.
2. Změna paradigmatu
Porovnejme stávající modely vesmíru s naším – a to podle často uváděných kritérií
(seřazených podle S. Singha v knize Velký třesk).
1. Rudý posuv spektrálních čar
Model velkého třesku tvrdí, že je způsoben vzájemným vzdalováním galaxií spolu
s prostorem. Avšak vliv onoho prostoru neuvádí.
Model stacionárního vesmíru také říká, že vesmír se rozpíná, ale ve zvětšujících se prolukách
mezi stávajícími galaxiemi vzniká nová látka.
Model kvazistacionárního modelu předpokládá, že ve vesmíru se pravidelně střídají fáze
smršťování s dlouhými obdobími expanze.
Z našeho modelu vyplývá, že oblast vesmíru, jejíž jsme součástí, se právě ve směru našich
galaktických pólů „rozpíná“, kdežto v rovině Galaxie se „smršťuje“. Jiné oblasti (které
nepozorujeme) mohou oscilovat jinými směry a odlišnou frekvencí. O celém vesmíru
(„multivesmíru“) – zda je věčný nebo zda se trvale rozpíná – nehodláme spekulovat.
2. Zastoupení prvků (veliká převaha vodíku a hélia)
Model velkého třesku uvádí, že je dobře předpovězen Gamowem, že H a He vznikly
v okamžiku velkého třesku, kdežto těžší prvky vznikají výbuchy hvězd.
Model stacionárního vesmíru a kvazistacionárního vesmíru nedovede převahu lehkých prvků
vysvětlit.
Náš model může vysvětlit pozorované zastoupení H a He jejich jednoduchostí: ze základního
pole – jakožto příčiny veškerých explicitních forem hmoty-energie – budou nejsnáze vznikat
právě nejjednodušší atomy, kdežto těžké prvky vzniknou pravděpodobněji fúzí jednodušších,
než přímo nějakou modulací základního pole.
3. Vznik galaxií
Prudké rozpínání v inflační fázi by rozmetalo rodící se látku tak, že by byla homogenně
a jemně rozptýlena po vesmíru. Vznik existujících galaxií teorie velkého třesku přičítá
fluktuacím, tj. maličkým proměnným změnám původní „látky“, jež existovala těsně po jeho
výbuchu.
Je-li „věk“ velmi veliký a velikost vesmíru mnohem větší než 12 mld. sv. let, pak galaxie
mohou vznikat velmi pomalu – i z „právě“ rozpadlých. Tak tomu je podle stacionárního
a kvazistacionárního modelu.
Jestliže jednotlivé oblasti vesmíru podle naší teorie kmitají, pak mezi nimi vznikají „uzly“,
kde se budou vznikající částice hromadit. Mohou vznikat i rázy, přičemž jeden z nich může
být mohutný – ve formě výstřiku protonů. Vůbec nevadí, že tyto uzly se mohou všelijak
přesouvat. Naopak, bude to látkotvorné.
4. Rozložení galaxií
Mladé galaxie – kvazary pozorujeme jen ve velikých vzdálenostech, protože vznikly pouze
brzo po velkém třesku.
53
Takovéto galaxie by měly být rozestřeny po vesmíru rovnoměrně. Jenže nejsou.
Polní posuv velmi vzdálených galaxií je obrovský a tak se nám jejich záření jeví jako
dlouhovlnné.
5. CMB (mikrovlnné záření kosmického pozadí)
Jde o pozůstatek – relikt velkého třesku, který předpověděl Gamow, Alpher a Herman. Avšak
předpovězená teplota se od naměřené dost liší.
Stacionární a kvazistacionární model nemá vysvětlení.
Jde o jednu z forem otevřené koncentrace energie. Ze základního pole mohou vznikat různé
formy hmoty-energie. Jinak: Oscilující prostor („pozadí“) nějaké záření vydávat musí. Drobné
rozdíly ve frekvenci záření jsou způsobeny různými frekvencemi oscilací prostoru. Kromě
CMB mohou existovat i jiná záření prostoru – na odlišných frekvencích. (Toto jsem
považoval 22.10.2007 za předpověď, ale 11.12.2007 jsem se z knihy „Odlišný přístup ke
kosmologii“ dověděl: „Stejně jako populace galaxií … existují difusní pole radiací, která
mohou být detekována na všech energiích a vlnových délkách. Měření těchto radiací pozadí
se děje na rozhlasových (metrových, centimetrových) vlnových délkách, v mikrovlnném
pásmu, do velké míry mikrovlnného pozadí (CMB), na infračervených vlnových délkách a na
rentgenových a  energiích.“ Nešlo tedy o předpověď, ale o skutečnost, která je zastánci
velkého třesku skrývána).
6. Stáří vesmíru
Zdá se, že zatím pozorované objekty jsou mladší než vesmír sám. Avšak některá měření
Hubbleovy konstanty ukazovala, že existují galaxie mnohem starší. To je pro model velkého
třesku zjevný rozpor.
Stacionární a kvazistacionární model předpokládá věčný vesmír, ale přitom tvrdí, že
neexistují vesmírné objekty starší než 20 mld. let.
Naše teorie nezkoumá stáří vesmíru. Jestliže předpokládáme, že vesmír (multivesmír) je
mnohem větší, než „naše“ oblast (standardní teorií stanovený „vesmír“), pak o jeho stáří,
vzniku či věčnosti vesmíru nemůžeme říct vůbec nic – byla by to pustá spekulace.
Rozpory ve stávajícím modelu a harmonie nového
Pozorovaná globální odchylka v CMBR z jedné poloviny oblohy, která se k nám relativně
blíží a CMBR z opačné poloviny oblohy je vysvětlována Dopplerovým jevem způsobeným
tzv. vlastním pohybem naší Galaxie. Při tomto vlastním pohybu Galaxie se vliv „prázdného“
prostoru (mezi „zdrojem“ záření a námi) započítává, kdežto při pohybu galaxií způsobeného
rozpínáním se neuvažuje! Přitom při rozpínání jde (údajně) o pohyb galaxií spolu s prostorem,
kdežto při vlastním pohybu jde o pohyb prostorem (skrze něj)! Nemělo by to tedy být opačně?
Při vlastním pohybu vliv prostoru nezapočítávat, při rozpínavém pohybu započítávat??
Nedává to smysl tak ani tak!
Původní model velkého třesku i upravený – s inflací – vznikl na základě tzv. rozpínání
vesmíru. Jestliže půjdeme do minulosti („pustíme kosmické hodiny pozpátku“), pak se vesmír
zmenšuje, až se stane tzv. singularitou (což je superhmotné Nic). Při těchto úvahách se ovšem
braly v úvahu pouze zářící hvězdy a galaxie. Prostor mezi nimi byl uvažován jako prázdný
a netečný, dovolující takové obrovské namačkání látky.
V době prvé formulace velkého třesku a o „něco“ později nebyly známy „nové“ formy
hmoty-energie, tedy tzv. temná hmota a skrytá energie. Dnes víme, že tyto formy tvoří 95%
celkové hmoty-energie vesmíru a že zářivá látka tvoří pouhé 1%. (Chybějící 4% tvoří
rozptýlené baryony).
Původní i pozdější model velkého třesku tedy vytváří závěry z pouhého jednoho procenta,
kdežto „zbytek“ zanedbává! Jestliže si uvědomíme, že existuje neprůhledná (tzv. zakázaná)
54
zóna kolem roviny Galaxie – a to neprůhledná na všech vlnových délkách – pak to pro teorii
velkého třesku znamená přímo katastrofu. Jak si něco dovolujeme tvrdit na základě
pozorování jen části „oblohy“ a z toho pak ještě vzít jediné procento!?
Nejnovější verze teorie velkého třesku musí nějak započítat uvedené „moderní“ formy
hmoty-energie. Např.. „Gravitační působení temné hmoty mohlo kupříkladu sehrát zásadní
roli v raném vesmíru při shlukování obyčejné hmoty, a tudíž při vzniku galaxií.“ (Singh).
Připuštění, že i v raném vesmíru existovala temná hmota, mění původní model velkého
třesku radikálně. Původní idea se tím silně nabourává. Jestliže od současnosti půjdeme v čase
pozpátku, pak vzniká otázka, zda temná hmota nezabraňuje stlačování obyčejné hmoty (až
do singularity). A co pak bude dělat skrytá (temná) energie? Nebude koncentraci obyčejné
hmoty zabraňovat ještě silněji? Zejména, když:
„Jak astronomové zkoumali stále více supernov typu I a, jejich měření překvapivě
ukazovala, že se vesmír ve skutečnosti rozpíná čím dál rychleji.“ (Tamtéž).
Při myšleném „výletu“ do minulosti bychom mohli dojít na základě zpomalování
rozpínání k závěru, že smršťování vesmíru se v nějakém okamžiku musí zastavit a tudíž ke
kýžené singularitě nikdy nedojdeme.
Existence temné hmoty a skryté energie v současnosti znamená její existenci i v minulosti.
To zpochybňuje model velkého třesku takovou měrou, že tento model už je neudržitelný.
Kvazistacionární model proti tomu má určité přednosti. Místo rozpínání uvažuje oscilaci.
Avšak už neuvažuje vliv prostoru, základního pole, skryté energie. Čím jsou dány oscilace
jednotlivých těles galaxií, když ne oscilacemi samotného prostoru galaxií a ty pak globálními
oscilacemi různých oblastí vesmíru?
Určujícím či prvotním je tedy základní pole, dříve považované za prázdný prostor!
Základní pole, jež je ovšem skryté čili implicitní, je zdrojem dalších forem fyzikální reality,
které jsou pozorovatelné a měřitelné čili explicitní.
Základní pole udržuje – lépe řečeno reprodukuje – takové formy, které jsou s ním
v rezonanci, kdežto formy, které jsou v disonanci, rychle likviduje. Fyzikální realita (hmotaenergie) se může všelijak přeměňovat z jedné formy do jiné, avšak nemůže vznikat z ničeho
nebo se do ničeho „ztrácet“. Základní pole je obrovskou zásobárnou energie a tudíž i napětí či
tlaku. Tělesa jsou základním polem k sobě přitlačována. Gravitace jakožto přitažlivost těles
neexistuje. Místo gravitační konstanty existuje index kompulze, který bude v různých
oblastech vesmíru odlišný.
Základní pole má tedy svou setrvačnost, jejíž drobné části může – ale někdy nemusí –
předávat tělesům. Malé rozdíly v hustotě modulovaného základního pole, provázejícího
uzavřené koncentrace (tělesa) způsobují změny jejich tvaru a objemu a tedy jejich slapy.
Základním prvkem je kosmon, jehož modelem je malinkatý rotující válec. Vyšším tvarem je
toroid, který je modelem jakékoli částice. Rotující energie se uchovává, samozřejmě v případě
harmonie se základní energií. Některé částice (např. protony) budou tudíž velmi stabilní, jiné
(např. samostatné neutrony) budou brzo základním polem „rozbíjeny“. Rotace se nejlépe bude
dít podle tzv. přirozené osy. Tělesa rotující kolem jiné než přirozené osy budou základním
polem nucena tuto svou osu měnit – takže budou vykonávat precesi a nutaci.
Základní pole má „svůj“ motus (obecný pohyb), který bude zásadně ovlivňovat jeho
modulace (např. částice) mechanicky – takže budou mít mechanomotivitu, elektricky –
s jejich elektromotivitou, atd.
Dříve opomíjené vakuum, uvažované jako prázdný prostor, který nemá vliv na nic, se
nyní jeví jako základní pole, které ostatní formy fyzikální reality vytváří. Mohli bychom
použít názvu kreační pole či akášické pole, avšak je nutno zahrnout i přeměnu opačnou –
z modulované, explicitní formy zpět do základní. Název „základní pole“ je tedy nejvhodnější.
55
3. Nad knihou „Fyzika jako dobrodružství poznání“ A. Einsteina a L. Infelda
Úvodem
Čtyřicet let (1967 – 2007) práce na nové teorii určují jeden z podkladů k zamyšlení
i kritice tzv. standardního kosmologického modelu. Práce spočívala nejprve v tvorbě
a úpravách mého strýce a mého otce, po jejich smrti pak šlo o mé přepracovávání a vznik
mých vlastních pokračování, v obou případech včetně studia celé řady knih a článků
renomovaných i méně známých autorů.
Ve své popularizující knize „Fyzika jako dobrodružství poznání“ (v originále „Evoluce
fyziky“) A. Einstein a L. Infeld píší: „Ve vědě nejsou žádné věčné teorie. … Každá teorie
prožívá pomalý rozvoj a triumf, ale může se dočkat i rychlého pádu.“ Příčinou tohoto pádu je
vznik čím dál většího počtu rozporů, jež se v dosavadní teorii objevují. V jejím rámci už není
možné „přišívat další záplaty“, protože zoufale přežívající teorie je značně zastaralá. Teorie,
„zuby nehty“ bráněná mnoha vědci, je už hodně „těsná“, její tvar je už velmi „potrhaný“. Je to
často způsobeno mnoha logickými rozpory mezi staršími a novějšími tvrzeními,
vyplývajícími z pozorování a pokusů, byť třeba nepřímo.
Své studium originálních prací otce a strýce a mnoha dalších autorů jsem mohl důsledně
započít až ve svém důchodu. Šlo tedy o jakousi „Univerzitu třetího věku“. Obor i zaměření
tohoto studia jsem si volil sám, jakož i volbu studované literatury. Součástí tohoto studia byly
a jsou jakési „seminární práce“, jejichž témata jsem si zadával sám. Není nad svobodnou
volbu, v níž mi žádná instituce, žádný profesor nebo asistent neurčuje, co a jak mám
studovat! Další nespornou výhodou svého postupu vidím v tom, že se zabývám velmi kvalitní
činností, jež proti rozšířenému konzumu zcela bezcenných bulvárních informací je jako „nebe
a dudy“. Studium je (na rozdíl od onoho konzumu) činnost člověka důstojná.
Dlouholetá teoretická a experimentální práce mých nejbližších příbuzných mne však vede
dál, od soukromého studia ke zveřejnění. Jejich marné snahy cokoli ze své práce publikovat je
také pobídkou, abych to nyní zkusil já. Jsa od nich poučen v neochotě oficiálních redakcí
a recenzentů připustit nějakou vážnější změnu v dosavadním myšlení tím, že by mohl „zaznít
hlas“ nějakých „diletantů“, byť velmi zasvěcených svým studiem a svou prací, jsem jaksi
nucen postupovat aspoň z části nestandardně.
V této své studii se pokouším uvést spíše několik obecnějších, tj. filosofických závěrů
coby podnětů k případné debatě. Skutečná věda, jež vede k závažnému pokroku, a to nejen
odbornému, ale i obecně lidskému, může vznikat jen na základě zásadní, ale tolerantní
diskuse. I v oblasti fyziky (a obecně vědy) platí Masarykovo „demokracie je diskuse“.
Jakékoliv potlačování názorů, jež se s názory obecně přijímanými kryjí jen minimálně,
názorů, jež bývají označovány za kontroverzní, je koneckonců skutečnému pokroku škodlivé.
Myšlenky, jež se níže snažím propagovat, se mohou jevit někde až příliš diletantské,
nepatřičné. Avšak už postoj „na každém šprochu je pravdy trochu“ bude v tomto případě
přínosný. Pravděpodobně povede k posunu v chápání světa, a to poměrně značnému.
Korporocentrismus a vakuocentrismus
Současný, standardní pohled na fyzikální realitu je korporocentrický. To znamená, že za
základní stavební prvek všehomíru jsou považovány částice, z nichž pak sestávají tělíska
a tělesa. Pole je pak částicemi či tělesy vytvářeno, tělesa jsou prvotní, pole je druhotné. Přitom
převládá snaha dělit látku na co nejmenší samostatné kousíčky. Už u základních částic, tj.
elektronů, protonů, atd., je tento směr jaksi nepatřičný. U opravdu fundamentálních „částic“,
tj. u kvarků, pak snaha po jejich osamostatnění zcela selhává. Částice bývají považovány za
56
malinká tělíska, tedy za jeden z příkladů tzv. hmotných bodů. Tato představa se jeví vzhledem
k mnoha nejmodernějším pozorováním jako falešná. Např. vede ke scestné otázce „Je
elektron (foton,…) částice nebo vlna?“, přičemž se „objekt“ jeví jako obojí současně. Je tedy
čas zde nahradit spojku „or“ spojkou „and“ a to i pro podstatu těchto stavebních „kamenů“.
Přežívající zdánlivý rozpor mezi částicí a vlnou se zdá být neudržitelný. Naopak přijetí
novějšího pohledu na pole, na prostor, se jeví jako přínosný. Je-li elektron vlnou i částicí
a foton částicí i vlnou současně, pak i prostor je hmotný, ba i tvůrčí, neboť je vyplněný
elektromagnetickým polem.
Podobný problém, dnes už překonaný, zněl „Je světlo substance nebo vlna?“ Dnešní
odpověď zní: „Je to obojí současně, světlo je elektromagnetické vlnění a současně jsou to
částice, zvané fotony.“ Od pojetí, že světlo (a obecně elektromagnetické pole) se někdy
projevuje jako vlna a jindy se chová jako proud částic k pojetí, že fotony (a elektrony, atd.)
jsou současně částice i vlny, už není daleko. Pak ovšem nějaký prostor bez vln nebo bez
částic nemůže existovat.
Mezigalaktický prostor, a konečně prostor uvnitř atomů, nelze dnes považovat za
doslovné vakuum, tj. za prázdný. Vakuum, které je přítomno, je nejen vyplněno polem, nýbrž
je jím tvořeno. Je to krůček k uznání vakua jako základního pole, jako tvůrčí podstaty
veškeré nám známé i dosud neznámé hmoty–energie. Tato myšlenka je základem názoru,
který nazýváme vakuocentrismus.
Einstein a Infeld píší: „Látka je tam, kde koncentrace energie je velká, pole je pak tam,
kde koncentrace energie je malá. … Nemá smysl považovat látku a pole za dvě naprosto
různé entity.“ Vzápětí pak: „Nemůžeme si představit žádnou určitou plochu, která ostře
odděluje pole od tělesa či částice.“ V těchto citátech jsem si dovolil úpravy, napsané
kurzívou. V prvé větě jsem nahradil slovo „hmota“ slovem „látka“, což není tak zlé. Slovo
„matter“ má oba dva významy. Ve třetí větě je však závažnější změna, „hmotu“ jsem změnil
na „těleso či částici“. Věřím však, že jsem se neprovinil proti duchu vět, z nichž je citát
vybrán, ba ani proti duchu celé knihy. Naopak, takto pozměněná věta daleko důrazněji
vyjadřuje smysl i cíl nadějí autorů. To jasně vyjadřuje o něco níže uvedené „V naší nové
fyzice by nebylo místa pro oba pojmy, pole a hmotu, jedinou realitou by bylo pole. …
Naším konečným problémem by bylo pozměnit naše zákony pole takovým způsobem, aby
neselhávaly ani v oblastech nesmírně velké koncentrace energie.“ Druhá věta dle ruského
překladu zní: „Nemůžeme málo modifikovat naše rovnice tak, aby platily všude, dokonce
v oblastech, kde je energie kolosálně zkoncentrovaná?“ Obojí překlad, druhý snad lépe, říká,
že částice či těleso je veliká koncentrace energie. Pole je pak je pak totéž, co malá
koncentrace energie. Prostor (přesněji: skutečný čili fyzikální prostor) nevytvářený energií
nebo hmotou (což je totéž), prázdný prostor, je nesmysl. Totéž platí o podstatném či
kvalitativním rozdílu mezi látkou (tělesem, částicí) a polem. I tato tvrzení jsou zcela
vakuocentrická.
Jestliže předchozí věty nejsou „nic nového pod Sluncem“, pak další krok, který zbývá
udělat, bude už závratný. Totiž to, že máme uznat, že vakuum je základní pole, které všechny
ostatní formy hmoty – energie tvoří. Toto uznání je sice logické, avšak převratné. Pro svou
převratnost je těžko přijatelné.
Hmota, látka, pole, energie
Zatím hmota bývá zaměňována látkou, což pak vede k dojmu, že skutečnou formou hmoty
jsou tělesa (která pak produkují pole jako druhou formu, avšak jaksi zanedbatelnou). Jak nově
budou znít citáty, v nichž provedeme opačnou, správnější záměnu hmoty látkou (tělesem)!
57
Nejdříve cituji z kapitoly „Éter a mechanistický názor“, v níž Einstein a Infeld rekapitulují
starý mechanistický názor na světlo: „Neruší-li éter látku tj. těleso v jejím pohybu, pak
nemůže existovat vzájemné působení mezi částicemi éteru a částicemi látky. Viděli jsme
právě, že u volně se pohybujících těles (nezměněno) je nutno předpokládat, že taková
vzájemné působení neexistuje. Jinými slovy, existuje vzájemné působení mezi éterem
a látkou v optických jevech, neexistuje však v jevech mechanických! To je jistě velmi
paradoxní závěr!“
Další citát je z kapitoly „Pole a hmota“: „Máme dvě reality: látku a pole. Není pochyby,
že si dnes nemůžeme představit celou fyziku jako vědu vybudovanou pouze na pojmu hmoty
– látky, jak to předpokládali fyzikové 19. století. Přijímáme dnes oba pojmy. Můžeme
představit látku a pole jako dvě určité a různé reality? Velmi naivním způsobem si můžeme
představit, že malá částice látky má určitý povrch, kde přestává existovat a kde začíná její
gravitační pole. V této naší představě je oblast, v níž platí zákony pole, ostře oddělena od
oblasti, v níž je přítomna látka – těleso. Podle jakých fyzikálních měřítek lze však pole
a těleso rozlišit? Pokud jsme nevěděli nic o teorii relativity, mohli jsme se pokusit odpovědět
takto: hmota je hmotná, pole nikoli. Pole představuje energii, hmota – těleso má hmotnost.
Avšak už víme, že taková odpověď ve světle nových poznatků je nedostatečná. Z teorie
relativity víme, že hmota (látka, těleso) je nesmírnou zásobárnou energie a že energie
odpovídá hmotnosti. Proto nemůžeme kvalitativně rozlišovat mezi látkou nebo tělesem
a polem, poněvadž rozdíl mezi hmotností a energií není kvalitativní. Daleko větší část energie
je soustředěna v tělesu (částici), avšak pole, které obklopuje částici, představuje energii,
třebas v neporovnatelně menší míře. Mohli bychom tedy říct: že těleso (částice) je tam, kde
koncentrace energie je velká, pole je pak tam, kde koncentrace energie je malá.“ Poslední
větu jsem už citoval, ale tam jsem nahradil slovo „hmota“ slovem „látka“. Zde zacházím dál,
ke zcela vakuocentrickém pohledu.
Tak by mohlo dojít k realizaci touhy, která je vyjádřena o něco níže (se vsunutými malými
změnami): „Fyziku nemůžeme vybudovat jen na pojmu hmoty (tedy na tělesech, fyziku
korporocentrickou). Avšak rozdělení na látku a pole, když už je známa ekvivalence
hmotnosti a energie je něco umělého a ne zcela jasně definovaného. Nemohli bychom pojem
hmoty (v jejím smyslu záměny za pojem látky) zamítnout a vybudovat ryzí fyziku pole? Co
působí na naše smysly jako hmota (látka), je ve skutečnosti velká koncentrace energie na
poměrně nepatrném prostoru. Mohli bychom pohlížet na tělesa jako na oblasti v prostoru,
v nichž je pole mimořádně silné. Takto by bylo mohlo být vytvořeno nové filozofické
pozadí. Konečným cílem by bylo vysvětlení všech jevů v přírodě v podobě zákonů struktury
platných vždy a všude. Z tohoto hlediska by byl vržený kámen (autorský příklad tělesa)
měnícím se polem a oblasti větších intenzit pole by se šířily prostorem rychlostí kamene.
V naší nové fyzice by nebylo místa pro oba pojmy, pole a hmotu, jedinou realitou by bylo
pole (které je hmotné).“
Jestliže čteme Einsteinovy a Infeldovy věty takto, pak už jenom tím vlastně dostáváme
odpověď. Ano, je možné vybudovat fyziku, v níž jedinou realitou je pole. Fyziku, kde
důsledně tělesa (nebo částice) chápeme jako koncentraci energie a konečně i nám známá pole
jako jinou koncentraci energie. Ta první koncentrace je veliká, ta druhá je malá. Neexistuje
žádný prázdný prostor. To, co nazýváme vakuem, je ve skutečnosti základní pole, obrovská
zásobárna energie, z níž se formují další formy hmoty – energie. Základní pole je ovšem
skryté čili implicitní, kdežto částice, tělesa, elektromagnetické pole jsou měřitelné nebo
explicitní formy téže fyzikální reality. Těleso – a tím méně částice – nemá žádné ostré
hranice, kde by končilo, nýbrž povlovně (tu rychleji, tu pomaleji) přechází na pole. Nazvěme
tedy tělesa – nebo částice – uzavřenými koncentracemi a pole (záření) otevřenou
koncentrací energie. Energie v tělesech je prostorově omezena (i když poněkud
58
„rozmazaně“), kdežto záření či pole zaujímá neomezenou oblast prostoru (i když vlastně jen
teoreticky).
Zde dochází k obrácení starého a ovšem přetrvávajícího názoru, že těleso či částice je
prvotní a že pole je touto entitou vytvářeno. Teď se dostáváme k názoru, že pole, přesněji
základní pole, je prvotní, které tvoří nám známé formy fyzikální reality jako druhotné formy.
Napětí základního pole místo gravitace
Až dosud jsem dokazoval, jaký byl Einstein génius. Dokonce jsem se nepřímo pokusil
tvrdit, že se tento vědec nemýlil ani ve svém stanovisku, že kvantová teorie, ovšem pojímaná
jako statistika látkových částic, chápaných jako hmotné body či malinká tělíska, je neúplná.
Jeho odpor v tomto směru je všeobecně známý. J. Podolský to v závěrečných Poznámkách
píše takto: „Einstein nebyl horlivým stoupencem kvantové teorie (přestože vysvětlením
fotoelektrického jevu stál vlastně u jejího zrodu). Uznával sice její ohromnou prediktivní
schopnost, nevěřil ovšem v to, že je „úplnou“, definitivní teorií mikrosvěta. … Einsteinova
diskuse s Nielsem Bohrem na toto téma patří k té nejhlubší, jaká kdy byla ve fyzice vedena.“
Pozměněnými větami z kapitoly „Pole a hmota“ jsem tedy nepřímo tvrdil, že Einstein byl
vlastně prvním vakuocentristou. Svou vizi sjednocení fyziky na základě pole totiž vyslovil
mnohokrát, v jiných svých pracích, nejen zde v populární knize, napsané společně s Infeldem.
Následujícími odstavci se dopustím pravého opaku, dovolím si Einsteina (společně
s Infeldem) kritizovat a tvrdit, že použil velmi nevhodných vysvětlujících slov v oblasti
gravitace. Tímto nevhodným užitím jaksi nastartoval
nesprávné nebo aspoň „posunuté“ chápání gravitace nejen
laiky, ale dokonce renomovanými fyziky.
Při popisu, jak byla gravitace chápána v devatenáctém
století autoři „Evoluce fyziky“ v kapitole „Pole jako
znázornění“ píší – s doprovodem obrázku (který přebírám):
„Víme, že dva hmotné body se vzájemně přitahují a že
přitažlivé síly ubývají se čtvercem vzdálenosti. Tento fakt
můžeme vyjádřit novým způsobem, a také to učiníme, ačkoli
zprvu budeme vidět sotva nějakou výhodu. Kroužek na našem
Obr. 33. Gravitační pole obrázku představuje přitahující těleso, třeba Slunce. Ve
Slunce
skutečnosti bychom si měli náš diagram představit jako model
v prostoru, nikoli jako rovinný obrazec. Náš kroužek znamená
pak kouli v prostoru, například Slunce. Těleso, takzvané pokusné těleso, přivedené někam
do blízkosti Slunce, bude přitahováno, ve směru přímé linie, spojující středy obou těles.
Přímky na našem obrázku ukazují tedy směr přitažlivé síly Slunce. Šipka na každé přímé linii
značí, že síla směřuje ke Slunci; to znamená, že síla je přitažlivá. Jsou to silokřivky
gravitačního pole.“
Popisované chápání se do oblasti gravitace dostalo z popisu magnetického nebo
elektrického pole, jež se dalo znázornit železnými pilinami – u magnetického pole, nebo
lehoučkými proužky papíru – u elektrického pole. Chápání gravitace jako přitažlivosti
nějakého tělesa však správné není. Tělesa, částice, „hmota“, žádnou tajemnou schopnost
přitahovat nemají. Hluboce zakořeněné přesvědčení, že ji mají, kritizoval už sám objevitel
gravitačního zákona, I. Newton.
A. Einstein a L. Infeld popisovali stav chápání jevů, který vládl na počátku 19. století.
Neznamená to tedy, že názor sami zastávali! Avšak slovy, jež použili, mohli spoluzavinit, že
názor nebyl příkře a výslovně odmítnut. Tím mohlo být zaviněno, že byl – přes výslovný
Newtonův odpor – stále zastáván. Zdá se, že bohužel je zastáván dodnes. Bývá trochu
modifikován tvrzením, že hmota (tj. tělesa) – svou přitažlivostí – zakřivuje prostoročas.
59
Zakřivený prostoročas že je pak příčinou ohybu světla nebo obecně elektromagnetického
záření. Tato tvrzení vycházejí z vlastních Einsteinových vět, avšak pozor! Einstein mluví
o prostoročasu jako o kontinuu, pomocně popisujícímu relativistické vztahy. Pojem
prostoročasového kontinua je ovšem čistě matematický, tedy fiktivní. V žádném případě se
tedy nemůže jednat o vysvětlení principu! Ve „Fyzice jako dobrodružství“ se o prostoročasu
píše, ale ne o jeho zakřivování. Zdá se, že běžné interpretaci gravitace, dnes používané, se
Einstein vyhýbal. Dobře dělal!
Jestliže budeme považovat základní pole za prvotní, z něhož jiné formy hmoty – energie
mohou (ale nemusejí!) vznikat, pak tomuto základnímu poli musíme „přisoudit“ nejen energii,
ale také napětí. Toto napětí se pak při působení na tělesa projeví jistým tlakem, bude na
částice tělesa tlačit.
O tomto druhu tlaku jsme jednali v jiných pracích. V základním poli jsme uvažovali dvě
tělesa. Základní pole mezi nimi je zeslabeno, odstiňováno. Původní stejnorodá struktura
základní energie je změněna.
Podobný jev nastává mezi částicemi či částečkami při tvorbě hvězd. Popis je uveden
v knize „Vesmír“ J. Grygara, Z. Horského a P. Mayera. Jestliže záření, tam uváděné, může
vytvářet z částic tělíska a nakonec a tělesa, čím více to může dělat základní pole, jehož
energie, a tedy i napětí, je mnohonásobně větší!
My jev popisujeme v první části této práce („Prostor kmitá!“) obrázkem 1. 3. a textem
blízko něj.
Prázdný prostor
Původní předpoklad šíření světla prostředím, analogický u mechanického vlnění, byl
experimentálně (mnohokrát) vyvrácen. V meziplanetárním a mezigalaktickém prostoru se
žádný éter nenachází. Z toho se dalo vyvodit a také se vyvodilo, že „Elektromagnetická vlna
se šíří prázdným prostorem.“ (kapitola „Realita pole“). Takovéto vyjádření velice posilnilo
názor, že meziplanetární, mezihvězdný a mezigalaktický prostor je prázdný, že je to doslovné
vakuum.
Je nutno uvážit, že elektromagnetické pole má svou svébytnou existenci. I když budeme
za zdroj tohoto pole považovat kmitající elektrický náboj, dojdeme k závěru (vyjádřenému
v téže kapitole): „Přestane-li se kmitající náboj náhle pohybovat, stane se pak pole čistě
elektrostatickým. Avšak vzdálené řady vln vzbuzené kmitáním se šíří dále. Vlny existují
nezávisle.“ Je-li tomu tak (o čemž dnes nepochybuje nikdo), pak elektromagnetické pole
nepotřebuje žádný zdroj. Můžeme tedy tvrdit, že základní pole je nezdrojové. Přesněji pak,
že je všezdrojové, protože kterýkoliv bod vesmírného prostoru můžeme považovat za zdroj.
Můžeme také tvrdit, že základní pole je prvotní, na ničem nezávislé. To ovšem také znamená,
že nemůže nějaký prázdný prostor existovat.
V kapitole „Pole a hmota“ se ve Shrnutí píše: „Ve fyzice se objevil nový pojem,
nejdůležitější objev od časů Newtona: pole. Bylo zapotřebí velké vědecké obrazivosti, než se
došlo k poznání, že pro popis fyzikálních jevů nejsou podstatné ani náboje, ani částice,
nýbrž pole v prostoru mezi náboji a částicemi.“ Přitom zdůrazněme, že uvedené „zdroje“
vůbec nemusejí existovat.
Správnější tvrzení o šíření elektromagnetického pole by mohlo znít tak, že toto pole je
samo oním „prostředím“. Toto pole pak prostor nejen vyplňuje, ale přímo jej tvoří.
Základním „stavebním kamenem“ prostoru je „částice“ základního pole, foton základního
pole. Poněvadž jde o „částici“, která se vyskytuje kdekoli v kosmu, napadl nás název
„kosmon“. Tento název napadl i prof. Wettericha z Heidelberské univerzity. Přitom nejde
o plagiát, který jsme (původní tvůrcové vakuocentrismu i já) bezostyšně přejali, ale o šťastnou
nezávislou shodu. První verze vakuocentrické práce včetně onoho názvu vznikla v r. 1960,
60
pan profesor přišel se svou teorií a tím i s „kosmonem“ v r. 1973. O naší práci ovšem nevěděl;
dodnes je „v šuplíku“.
Vakuocentrismus rozeznává čtyři základní formy hmoty–energie: základní pole,
odpovídající pojmu „prázdný prostor“, uzavřené koncentrace energie, tj. částice, částečky a
tělesa, otevřenou koncentraci energie neboli záření a průvodní pole, jež doprovází nějakou
uzavřenou koncentraci. Přitom základní pole je formou skrytou čili implicitní a ostatní jsou
smictelé neboli explicitní. Jednou z „moderních“ forem hmoty – energie je mikrovlnné záření
kosmického záření (CMBR – Cosmic Microwave Background Radiation), které
vakuocentrismus považuje za zvláštní případ otevřené koncentrace energie a nikoli za
pozůstatek čili relikt po velkém třesku. Další, velmi důležitou formou hmoty – energie, která
byla docela nedávno odhalena, je temná či skrytá energie. Tuto formu, která podle onoho
odhalení tvoří 70% veškeré hmoty–energie vesmíru můžeme – aspoň přibližně – ztotožnit
s naším základním polem.
V minulých dvou odstavcích jsem se od „Fyziky jako dobrodružství poznání“ odchýlil,
odstavce z knihy nevyplývají. Nemohl jsem je však neuvést, můj text by byl neúplný.
Závěr
V závěrečných poznámkách od J. Podolského je:
„Na jednom místě textu Albert Einstein s Leopoldem Infeldem píší: „Při tvoření fyzikální
teorie hrají základní myšlenky nejdůležitější úlohu. Knihy o fyzice jsou plné velmi složitých
matematických vzorců. Avšak začátek každé fyzikální teorie netvoří vzorce, nýbrž myšlenky
a představy. Později však musí tyto myšlenky přijmout matematickou formu kvantitativní
teorie, aby je bylo možné srovnat s pokusem.“ V těchto prostých, pregnantně formulovaných
větách je skryto krédo, styl i poselství knihy.“
Tento cíl jsem sledoval také. Doufám, že se mi to aspoň částečně podařilo.
*
Část pátá: Je vakuum éter nebo je to základní fyzikální realita?
Až do poloviny února 2010 jsem neměl tušení, že existují elektrické stroje, které nějak
„čerpají“ energii z vakua a že také existují teorie, prosazující éter.
Aspoň některá praktická zařízení vykazují navenek účinnost vyšší než 100%, což lze
vysvětlit vnikem energie vakua do daného zařízení, takže měřitelný výstupní výkon je větší
než vstupní výkon. Konstruktéři, soustředění na praktické využití, si tento fakt nedovedou
vysvětlit a hovoří o „nad-jednotkových“ („overunity“) zařízeních či strojích. Vědí, že musí
použít permanentní magnety. O nich soudí, že svými vnitřními souhlasně orientovanými
vířivými proudy nějak harmonizují s vakuem, které nějak chybějící energii dodá. Někteří
ovšem prohlašují, že u těchto zařízení dochází k porušení zákona zachování energie.
Naměřené hodnoty vstupních a výstupních veličin, z nichž lze jednoduchým způsobem
vypočítat účinnost, jim poskytují dostatečný důvod pro takováto prohlášení. Skutečně, jestliže
budeme považovat vakuum za prázdnotu s nulovou vnitřní energií, odkud se bere vyšší
výstupní výkon než vstupní? Zejména, když i oni započtou ztráty v železe popř. třením? Jsouli zjištěné velikosti fyzikálních veličin správné, pak musíme buď předpokládat, že „chybějící“
energie je dodávána odnikud, neboli že zákon zachování energie neplatí, nebo musíme
předpokládat, že je dodávána z vakua. Tento druhý předpoklad je mnohem přijatelnější,
61
zejména když si uvědomíme strukturu jednotlivých atomů – daného zařízení. Víme totiž, že
každý atom se skládá z nepatrného procenta látky či „hmoty“ (protonů, neutronů a elektronů)
a také, a to hlavně, z vakua. Zbývá doplnit, že ono vakuum není žádná prázdnota, že má jistou
energii. Má-li energii, má také hmotnost. Energie „vnitřního“ vakua atomu bude sice
v objemové jednotce několikanásobně menší než energie částice v téže objemové jednotce,
ale zato bude převažovat svou celkovou velikostí! To vyplývá už jenom z faktu, že vakuum
v atomu zaujímá mnohonásobně větší část celkového objemu atomu než jednotlivé částice.
Takovéto vysvětlení je zcela originální, zatím není, pokud je mi známo, nikde uváděno. Je
ovšem nutné dodat, že bychom měli ono „vnitřní“ vakuum chápat jako jednu z forem
fyzikální reality, nebo, chceme-li, energie – hmotnosti. Atom by pak byl tvořen v celém svém
objemu jedinou fyzikální podstatou v různých formách: ve formě částic, ve formě jaderného
a atomového pole a ve formě základní fyzikální reality, základní energie. Zatímco prvé dvě
formy jsou měřitelné neboli explicitní, ta poslední je skrytá, neměřitelná neboli implicitní.
Vakuum takto pojaté je tedy vlastně základní energií, těsně svázanou s jinými formami
hmoty. Jinak řečeno: v přírodě existují různé formy energie/hmotnosti, některé jsou explicitní,
a ta základní je implicitní. Energie se může přeměňovat z jedné formy do druhé, např.
z „neviditelné“ do měřitelné, ale nemůže se vynořit odnikud nebo naopak do ničeho mizet.
Ještě jinak, zákon zachování energie/hmotnosti platí dokonale, byť se část energie měnila na
formu námi neměřitelnou nebo naopak. Toto tvrzení je plně fyzikální – na rozdíl od tvrzení,
že zákon zachování energie je v případech „nad-jednotkových“ strojů porušen.
Prokázaný úspěch jednoho studenta, předvádějícího na soutěži „České hlavičky“ jedno
„nad-jednotkové“ zařízení a uváděné jiné konkrétní principy jiných strojů či zařízení ze
stejného „soudku“ aspoň částečně smazávají podezření ze šarlatánství.
Nad vysvětlením jak, jakým způsobem, se energie „prázdnoty“ „přelévá“ do výstupní
energie nějakého stroje, musíme ovšem pokrčit rameny nebo dokonce o něm hlasitě prohlásit,
že to nevíme. To není žádná hanba, to jenom konstatujeme, že množství dosud neobjevených
jevů a zákonů je mnohem větší než to, které už umíme aspoň nějak vysvětlit.
Teď si povšimněme existujících vysvětlení. V tom panuje značný zmatek. Někdo píše o tzv.
volné energii, jiný o energii z vakua, další o éteru či fyzice éteru nebo jiný zase propaguje tzv.
éterometrii. Možná nejsnáze viděným zmatkem bude pohled do webových stránek pana
Ladislava Kopeckého neboli http://free-energy.webpark.cz. Zde najdeme opravdu pestrou
všehochuť. Nachází se tu jeden kreacionistický článek, několik záhadolologických, nějaké
životopisy, bombasticky novinářské články o tajných ruských zbraních, pomlouvačné texty
o Einsteinovi jakožto podvodníkovi, popisy nad-jednotkových strojů a zařízení a kupodivu
odborný rozbor Bohrových nepřesností.
Pokud jsem dobře pochopil, Fyzika éteru nebo Éterometrie či podobné teorie uvažují, že
existuje éter jakožto prostředí, přenášející světlo. Uvádí, že nemůže existovat nehybný nebo
dokonale strhávaný éter, avšak že existuje částečně strhávaný éter. Éter je považován za
nehmotnou substanci, nemající žádnou setrvačnost. Přitom je gravitačním polem Země
částečně strháván – nejvíce u jejího povrchu. Zde je rozpor: jak může být něco nehmotného
gravitačně přitahováno hmotnou Zemí? Autoři nijak nezpochybňují gravitaci jako vzájemnou
přitažlivost „hmot“, právě naopak, uvažují, že tato „síla“ působí na částice éteru (u každého
jinak nazvané) a že je tedy částečně strhává. To však jaksi zapomínají na své úvodní definice
éteru. Nedává to smysl!
Starší názor, že světlo je vlnění éteru, je jeho moderními zastánci znovu hlásán, protože si –
stejně jako jejich předchůdci – nedovedou představit, že by se světlo mohlo šířit prázdným
prostorem, že tedy musí existovat hmotné prostředí, které kmitá a jímž se kmitavý pohyb
přenáší. Plně tedy akceptují Hyugensův princip i v tomto éteru, který mluví o představě bodů
prostředí, jež se stávají novými zdroji vlnění. Novodobí hlasatelé také popírají částicovou
povahu světla, tj. jaksi ignorují fotoelektrický jev. Mají pravdu v tom, že existence prázdnoty
62
– zbavené veškeré hmotnosti – je nesmysl, ale nemají pravdu v tom, že k přenosu světla je
nutný nějaký éter – prostředí bez jakékoli hmotnosti.
Moderní zastánci éteru vytýkají Einsteinovi postulát nezávislosti rychlosti světla na zdroji.
Tvrdí, že tato rychlost konstantní není a že tedy také neplatí všude stejné fyzikální zákonitosti.
Ovšem už nepíší o tom, na čem rychlost světla závisí a už vůbec ne jak. Ani se nezmiňují, jak
by se měly fyzikální zákony místo od místa měnit, nebo co vlastně místo nich platí. V tom se
podobají profesoru M. Simhonymu. Na rozdíl od něj neuvádějí konkrétní strukturu vakua, jen
jaksi uznávají existenci prostorové mřížky. Jestliže ovšem tato mřížka existuje, potom je
struktura „prázdného prostoru“ kvantovaná. Odpor vůči kvantové teorii jim však toto
nedovoluje tvrdit.
Kdybychom uznali proměnlivost rychlosti světla ve vakuu, stal by se z jednoduché nepřímé
úměrnosti mezi vlnovou délkou a kmitočtem zcela záhadný vztah a nedokázali bychom říct,
co se vlastně při spektrálním posunu světla děje. Někdy zjednodušující vysvětlení říká, že při
průchodu světla opticky hustým prostředím se rychlost světla snižuje. Přitom se zdůrazňuje,
že optická hustota prostředí je zcela něco jiného než hustota látky. Nikdo už ovšem nedovede
vysvětlit, co to optická hustota prostředí ve své podstatě vlastně je! Je to paradoxní, že
prostředí o větší hustotě látky může být opticky řidší a naopak. Tento fakt také nikdo
nevysvětluje. Uvedenými skutečnostmi chci ozřejmit, že tradované „vysvětlení“ průchodu
světla nějakým prostředím není vůbec žádným vysvětlením. Jedná se o jakýsi popis
pozorovaného jevu, ale o popis spíše zatemňující než vysvětlující. Mnohem lepší by bylo
vysvětlení, že dané prostředí vlnovou délku procházejícího světla „natahuje“, protože tomu
průchodu světla klade jakýsi odpor.
Takovéto vysvětlení se poskytuje spektrálnímu posunu světla, přicházejícího k nám
z velkých vzdáleností: Světlo (obecněji záření) z nějaké velmi vzdálené galaxie má své
spektrum posunuté k „červenému“ konci, jakoby daleký zdroj vysílal na delších vlnách než
stejný zdroj v blízkosti Země. Poněvadž tohle není podle zákonů kvantové fyziky možné,
musí být příčina jinde. Dříve se soudilo, že jde o tzv. Dopplerův princip. Ten nám říká, že
když se zdroj vlnění od nás vzdaluje, jeho vlnová délka se zvětšuje. Dokonce z rozdílu
vlnových délek vzdalujícího se a stojícího zdroje lze vypočítat rychlost vzdalování. Dnes se
ovšem už neuvažuje, že se galaxie od nás vzdalují netečným prostorem, ale že se „rozpíná“
samotný prostor. Lidově řečeno: vlnová délka světla ze vzdáleného hvězdného objektu se
průchodem „vakuem“ „natahuje“ právě proto, že dotyčné „vakuum“ se rozpíná. To zní velmi
podivně.
Mezi nadkupami galaxií („super-hrozny“, „superclusters“), které tvoří obrovskou síť
složenou právě z galaxií, pozorujeme obrovské prostory mezi vlákny sítě galaxií, v nichž
jakoby nebylo vůbec nic, a proto se nazývají „prázdnotami (voids)“. Jak se může prázdnota
rozpínat, čili jak se může „prázdný prostor“ stávat ještě prázdnější, to je ovšem velká záhada.
A to proto, že i laik pozná, že jde o nesmysl. Odborně řečeno: „prostředí“ nemůže mít hustotu
(látky) menší než nulovou. Co by znamenalo označení „záporná hustota látky“? Vzpomeňme
si, že hustota látky je dána podílem hmotnosti a objemové jednotky. Záporná hustota tedy
znamená, že je buďto hmotnost záporná nebo je záporný objem. Kdybychom uvažovali čistě
matematicky, mohli bychom tvrdit, že v případě záporných hodnot obou dvou veličin,
hmotnosti i objemu, vyjde kladná hustota. To je sice pravda, ale co to je „záporná hmotnost“
nebo co to je „záporný objem“? Naprostý nesmysl.
Naše teorie také říká, že nemůže existovat prázdný prostor, tj. prostor zbavený veškeré
hmotnosti (nebo energie). Prázdný prostor je pojem čistě geometrický, jenom pomocný.
Jestliže např. uvažujeme o výše zmíněné hustotě látky, tak můžeme říkat, že sečteme všechny
hmotnosti všech částic v daném prostoru a dělíme je právě tím prostorem – samozřejmě
prázdným – ovšem myšleně, fiktivně prázdným! Jde tedy o matematickou pomůcku, která
nám pomáhá něco vypočítat. Ale ne vysvětlit fyzikální podstatu! To je docela něco jiného.
63
Tvrdíme, že světlo je elektromagnetické záření neboli elektromagnetické pole. To by nebylo
nic nového. My však uvažujeme základní pole, jež je také elektromagnetické povahy.
Základní vlnění potom může být různě modulováno a polarizováno. Může se takto ze své
neměřitelné podstaty měnit na měřitelnou. Ze základní energie mohou vznikat jiné formy,
konkrétně měřitelné elektromagnetické záření čili otevřená koncentrace energie, nebo částice
či tělesa čili uzavřené koncentrace energie. V blízkosti částic či těles vznikne opět jiná
modulace základního pole, jíž nazýváme průvodní pole a jež se zhruba rovná současnému
gravitačnímu poli. Všechny tyto formy kmitají, každá svým charakteristickým způsobem.
Pokud jsou odvozené formy hmoty/energie v rezonanci nebo v harmonii se základní formou,
jsou stabilní, jsou onou základní formou zachovávány, nebo lépe řečeno, reprodukovány.
Jestliže vznikne nějaká forma, která v harmonii či rezonanci se základní formou není, velmi
brzy zanikne či lépe, reprodukována není. Reprodukci můžeme modelovat např. takto:
O nějaké částici či tělese si můžeme myslet, že
v určitém místě zanikne a současně v místě „kousek
vedle“ znovu vznikne. Ve skutečnosti dochází
k výměnám či předáváním oscilací. Samozřejmě, že
různé formy energie/hmoty kromě kmitání mohou
také někam „letět“, buď po otevřené, nebo po
uzavřené křivce.
Jinak řečeno, světlo je svým způsobem
modulované základní vlnění. Částice (např. proton)
ovšem také. Obě formy spolu „komunikují“. Jednou
z možností otevřené koncentrace je podle nás také
mikrovlnné záření kosmického pozadí (CMB).
Vesmírný prostor je – mimo jiné – tvořen
NGC 406 Porodnice hvězd
oscilujícími
„částicemi“,
což
právě
takto
identifikujeme. Kromě toho by ovšem měl kmitat i na jiných kmitočtech. Také, že tomu tak
je.
Elektromagnetické záření, jak známo, je nezávislé na jakémkoli zdroji. Nejen jeho rychlost,
ale i jeho existence. To znamená, že nemusí existovat žádný zdroj záření a záření tu přece je.
Je-li pouhou modulací základního vlnění, pak toto vlnění je samo sobě nosičem. Žádného
éteru není zapotřebí. Můžeme však dost odpovědně předpokládat existenci základního
„záření“, které může být někdy modulováno a navíc i polarizováno. Takto modifikovanou
formu potom nějak pozorujeme – buď jako „částice“ nebo jako „pole“. Obě odvozené formy
potom musejí mít současně jak vlastnosti částic, tak vlnové vlastnosti. Mezi částicí (či
tělesem) a blízkým polem nemůže existovat ostrá hranice, protože jde pořád o tutéž podstatu.
Skutečně, někdy se nám elektromagnetické vlny jeví jako částice (nazývané fotony) a naopak
někdy se nám částice (např. elektron) jeví jako vlna. Polohu látkové částice – uměle
zjednodušené jako hmotný bod – nelze přesně lokalizovat. Čím přesněji to chceme udělat, tím
méně přesná se jeví její hybnost (nebo energie). Samozřejmě – částice přece žádný bod není!
Závěr našeho rozboru je jednoznačný. Žádný „prázdný prostor“ ve fyzikálním smyslu
neexistuje. Název „vakuum“ je silně nevhodný, jde ve skutečnosti o základní fyzikální realitu,
jejímiž variantami jsou námi pozorované formy této reality. Jednou z nich je světlo, jinou je
elektron nebo jiná částice. Základní pole reprodukuje věrně své modulace, ovšem jenom ty,
které jsou s ním v rezonanci. Světlo ke své reprodukci, tj. svému pohybu, nepotřebuje žádné
prostředí, žádný éter. Přesně z téhož důvodu ke své existenci protony nepotřebují nějaký éter.
Ani průvodní pole v blízkosti tělesa, tj. přibližně tzv. gravitační pole. Jednotlivé formy téže
fyzikální reality spolu vzájemně interagují, zjednodušeně řečeno interferují. Samozřejmě –
vždyť jde pořád o tutéž podstatu.
64
Takováto interpretace pozorované skutečnosti může vysvětlit mnohé zdánlivě nesouvisející
jevy, např. Casimirův jev a vznik zemských (tzv. litosférických) desek nebo přirozenou osu
setrvačníků a příčinu interakce nebeských těles, zvanou „gravitační síla“. Také umožňuje
vysvětlení rudého spektrálního posunu záření ze vzdálených kosmických objektů, vysvětlení
bez rozporu mezi netečností mezigalaktického „prostoru“ a jeho „rozpínáním“. Řečeno hodně
drasticky, „prázdný prostor“ nejen, že prázdný není, ale je dokonce tvůrčí.
Literatura
[1]
[2]
[3]
[4]
[5]
[6]
[7]
[8]
[9]
[10]
[11]
[12]
[13].
[14]
[15]
[16]
[17]
[18]
[19]
[20]
[21]
[22]
[23]
Dostál J., Dostál V., Pojem fyzikálního vakua a jeho význam v novém fyzikálním
obrazu světa, Matematika a fyzika ve škole, roč. 17. 1986/87, č. 5
Zeldovič, J. B., Těorija vakuuma, byť možet, rěšajet zagadku kosmologii, Uspěchi
fizičeskich nauk, Vyp. 3., Tom 133, 1981
Le Sage, M., Lucréce Newtonien, Nouveaux Mémories de l´Académie Royal, Berlin
1782
Achiezer, A. I., Rekalo, M. P., Biografija elementarnych častic, Kijev, Naukova
Dumka, 1983
Podolnyj, R. G., Něčto po imeni ničto, Znanije, Moskva 1983
Levinová J., Jak vesmír přišel ke svým skvrnám, Argo a Dokořán, Praha 2003
Gamow, G., Pan Tompkins v říši divů, Mladá fronta 1986
Grygar J., Horský Z., Mayer P., Vesmír, Mladá fronta 1979, část Kapitoly
z kosmických dějin
Hrbek, J., Radiační teorie gravitace a stavba hmoty. Gravitace jako nevyčerpatelný
zdroj energie, SPN Praha 1979; autor je v některých partiích jaksi „mimo“
Bodanis, D., E = mc2, Dokořán, Praha 2002
Rees, M.., Náš neobyčejný vesmír, Dokořán, Praha 2002
Greene, B., Elegantní vesmír, Superstruny, skryté rozměry a hledání finální teorie,
MF Praha 2001
LaViolette, P., A., Velký třesk překonán, Starověké mýty o stvoření a věda
kontinuálního stvoření, Volvox globator, Praha 1998; autor (dle nás) místy přehání
Grygar, J., Žeň objevů 2001, nakladatelství Aldebaran, Valašské Meziříčí 2003
Časopis 21. století extra „Tajemství vesmíru“, vydává RF Hobby, s.r.o., Praha, vyšlo
6. 5. 2004
Weinzettl, V., Kosmologie, dogmata a mýty, nákladem autora v nakladatelství
a vydavatelství H.  H. 1993: Cenný je Slovníček
Horský, J., Novotný, J., Štefaník, M., Úvod do fyzikální kosmologie, Academia
Praha, 2004
Časopis Vesmír: 78 (1999), č. 1 – Bousso, R., Zamotaný příběh kosmologické
konstanty; 82 (2003); č. 12 – Webb, J., Mění se zákony přírody?; 83 (2004), č. 1 –
Jersák, J., Mohou být fyzikální konstanty proměnlivé?
Grygar, J., Vesmír jaký je, Současná kosmologie (téměř) pro každého, Mladá fronta,
1997
Barrow, J., D., Teorie všeho, Mladá fronta, 1966
Barrow, J., D., Teorie ničeho, Mladá fronta, 2005
Čs. čas. fyz. 54 (2004), č. 5 – Durmanová, J., Zrození vývojové kosmologie; 55
(2005), č. 2 – Bičák, J., Einstein a jeho druhý život; Podolský, J., Teorie gravitačního
záření
Hawking, S., Penrose, R., Povaha prostoru a času, Academia Praha 2000
65
[24]
[25]
[26]
[27]
[28]
[29]
[30]
[31]
[32]
[33]
[34]
[35]
[36]
[37]
[38]
[39]
[40]
[41]
[42]
[43]
[44]
[45]
[46]
Penrose, R., Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl, Mladá fronta Praha 1999
Einstein, A., Theorie relativity speciální i obecná, F. Borový v Praze, 1923
Einstein, A., Sobranije naučnych trudov v četyrjech tomach, I. Raboty po těorii
otnositělnosti 1905 – 1920, II. Raboty po těorii otnositělnosti 1921 – 1955, III. Raboty
po kinětičeskoj těorii, těorii izlučenija i osnovam kvantovoj mechaniky, IV. Stati,
recenzii, pisma, evolucija fiziki, Nauka Moskva 1965 – 1967
www.aldebaran.cz/ , webové stránky Katedry fyziky Fakulty elektrotechnické ČVUT,
části stránky Fyzika/Kosmologie: Gravitace, Interakce, Kosmologie
http://hp.ujf.cas.cz/, Wagner.V., Vakuum ve skutečnosti prázdnota není aneb kouzla
kvantové fyziky
www.thphys.uni-heidelberg.de/, Wetterich, C., Dukle Energie – ein kosmisches
Rätsel, Quintessence from time evolution of fundamental mass scale, Quintessence –
a dynamical Dark Energy
Wetterich, C., Cosmology and the fate dilatation symmetry, Nuclear physics B 302
(1988), 668 – 696; s nahlédnutím na předchozí: Cosmologies with variable Newton´s
„constant“, Nucl. Phys.. B 302, 645 – 667
Astropis, speciál 2004 – Šmída, R., Reliktní záření; Prouza, M., Temná hmota; 4/2004
– Kulhánek, Temná energie – realita nebo fikce?
www.astro.cz/clanek/2282 – Hromadová, M., Mléčná dráha vibruje
Kirshner, R., P., Výstřední vesmír, Paseka (Edice Fénix), 2005
Macháček, M., Encyklopedie fyziky, Mladá fronta a Fond AV ČR pro vydávání
vědecké literatury, 1995
Výkladový slovník fyziky pro základní vysokoškolský kurz, Prometheus, 1999
Hey, T., Walters, P., Nový kvantový vesmír, Argo/Dokořán, 2005
Halliday, D., Resnick, R., Walker, J., Fyzika,Vysokoškolská učebnice obecné fyziky,
Vutium a Prometheus Praha 2000, Část 5 – Moderní fyzika
Hybášek, j., Geofyzika, VUT Brno, 1988; Pospíšil, L., Šutora, A., Praktická
geofyzika, CERM Brno, 2003 – části o seismice
Greene, B., Struktura vesmíru, Čas prostor a povaha reality, Paseka, 2006
Polkinghorne, J., Kvantový svět, Aurora Praha, 2000; Věda a teologie, Centrum pro
studium demokracie a kultury, 2002; Kvantová teorie, Průvodce pro každého,
Dokořán 2007
Heisenberg, W, Fyzika a filosofie, Aurora Praha, 2000
http://hp.ujf.cas.cz/ Wagner, V., Těžké neviditelno aneb jaké částice tvoří temnou
hmotu
Gribbin, J., Vesmír, Euromedia Group k.s., Praha 2003
Laszlo, E., Věda a akášické pole, Integrální teorie všeho, Pragma Hodkovičky,
2005; „akášické“ = „základní“; autor však (podle nás) zachází daleko, zejména
v úvahách o vlivu tohoto pole na lidské vědomí a v „paměti vesmíru“.
Hoyle, F., Burbidge, G., Narlikar, J., V., A Different Approach to Cosmology,
Cambridge, University Press, 2000
http://uk.arxiv.org/abs/astro-ph/ Das, R., Kephart, T. W., Sherrer, R. J., Tracking
quintessence and k-essence in a general cosmological background; Krauss, L.
M., Sherrer, R. J., The Return of a Static Universe and the End of Cosmology;
Sherrer, R. J., Phantom Dark Energy, Cosmic Doomsday, and the Coincidence
Problem; Sherrer, R. J., Dark Energy Models in the w − w´ Plane; W. Chen, S.
Hanestad, Sherer, R. J., Cosmic microwave background and large scale structure
limits on the interaction between dark matter and baryons; Bo Feng, Mingzhe Li, YunSong Piao, Xinmin Zhang, Osilating Quintom and the Reccurent Universe
66
[47]
Dodelson, S., Kaplinghat, M., Stewart, E., Solving the Coincidence Problem:
Tracking Oscilating Energy, Physical Review Letters 85, 25, 2000; Griest, K., Toward
a possible solution to the cosmic coincidence problem, Physical Review D 66, 123501,
23002, 2002;
[48]
htttp://astronuklfyzika.cz/Gravitace Dodatek B – Ullmann, V., Unitární teorie
pole; www.aldebaran.cz/bulletin – Kulhánek, P., Ohlédnutí za černými děrami
[49]
Čs. čas. fyz. 56 (2006), č.6 – Křížek, F., Pozoruhodná jádra s halem; 57 (2007), č. 5 –
Šamaj, L., Elektromagnetický Casimirov jav
[50]
Astropis 1/2007 – Prouza, M., Nobelova cena za snímek pozadí; 3 a 4/2007 – Grygar,
J., Prouza, M., Letošní pohled na vesmír vloni; 1/2008 – Prouza, M., Kde selhává
teorie relativity?
[51]
Einstein A., Infeld, L.: Fyzika jako dobrodružství poznání, Aurora Praha 2000
[52]
Hoyle, F., Burbidge, G., Narlikar, J., V., A Different Approach to Cosmology,
Cambridge, University Press, 2000
[53]
Wheeler, J., A., A Journey into Gravity and Spacetime, Scientic American Library,
New York, 1999
[54]
Barrow, J., D., Nové teorie všeho, Hledání nejhlubšího vysvětlení, Argo/Dokořán
2008
[55]
http://www.astrovm.cz/eso, 2009, Objeveny rušné továrny na hvězdy; APEX
detekoval výtrysky z černé díry; Silný vítr okolo lodního kýlu
[56]
http://arxiv.org/, Branderberger, R., H., Alternatives to the Inflationary paradigm of
the Structure Formation; Frampton, P., H., Past Eras In Cyclic Cosmological Models;
Novello M., Bouncing universes; Kraemer, S. a kol., Active Galactic nuclei and their
role in Galaxy Formation and Evolution; Hhwang, J. a kol., Roles of dark energy
pertubations in the dynamical dark energy models. Can we ingnore them?; Roseboom,
I. a kol., The History of Star Forming Galaxies and their enviroment as seen by
Spitzer: A Review; Ferrer, F. a kol, Secular evolution of galaxies and galaxy clusters
in decaying dark matter cosmology
[57]
http://arxiv.org/, Hahn, O. a kol., The tidal Origin of the Enviroment Dependence of
Halo Assemly, Park, D., Lee, J., The Bridge Effect of Void Filaments; Gay, C. A kol.,
On the filamentary enviroment og galaxies
Tyto texty vznikaly od r. 2005
Obsah
Prázdný prostor je základní formou hmoty
Některé důsledky vakuocentrismu
Další důsledky vakuocentrismu
Důsledky vakoucentrismu jinak
Je vakuum éter?
2
20
34
49
61
67