najdete zde.

Jako když někoho utěšuje matka,
tak vás budu těšit.
Izaiáš 66,13
2
Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. (Izaiáš 66,13)
Smutno, neveselo, těžko bylo těm, kteří se vrátili z babylonského zajetí zpět do Jeruzaléma, zpět do zaslíbené země. První nadšení je pryč, věci nejdou tak, jak si je mnozí vysnili a
plánovali. Je tu řada těžkostí a problémů. Z Jeruzaléma zůstaly jen trosky a obnova je složitá.
Nepřátelé kují pikle a spřádají úklady, škodí, kde mohou. Mnozí z vlastních lidí odpadli.
Těch, kdo zůstali věrní, je jen hlouček.
Sklíčenost a smutek, beznaděj a pochyby, zmatky a složitosti, rezignace a ztráta chuti do
života, letargie a veliká únava, bolest a zármutek, spousta otázek a nejasností.
Do této situace zazní ústy proroka Izaiáše Boží slovo. Slovo o Boží moci a síle, slovo
o Hospodinově lásce, slovo o světle Boží slávy. Slovo potěšení a povzbuzení.
„Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel“
(Izaiáš 59,1). „Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova
sláva“ (Izaiáš 60,1).
Uprostřed celé škály nádherných zaslíbení říká Bůh: „Jako když někoho utěšuje matka,
tak vás budu těšit.“
Je to biblické heslo pro právě započatý nový rok 2016. „Jako když někoho utěšuje matka,
tak vás budu těšit.“
Krásný a hluboký obraz. Bůh jedná s mateřskou láskou. Bůh je Král a Pán, Bůh je Otec.
Ale jeho láska má také mateřské rysy. A právě ve chvíli otřesů a nejistot, ve chvíli těžkostí a
bolesti, je tu jeho mateřská péče, mateřská láska.
Na malých dětech je to krásně vidět: maminka je prostě maminka. Dítě někde spadne a
natluče si, začne brečet. A běží k mámě. Ta ho vezme do náruče, pohladí ho po hlavě, dá mu
pusu, utře mu slzy, řekne: „Mám tě ráda. Neboj, to zas bude dobré.“
Její blízkost, její dotek, její slova způsobí zázrak: mizí slzy, smutek, bolest. Dítě se možná
ještě chvilku mazlí a pak se smíchem vyklouzne z její náruče a běží vstříc dalšímu dobrodružství života.
Otcové to neumí. Kdepak. A může se táta snažit, jak chce, může se stavět na hlavu, může
se přetrhnout, slyší jen: „Já chci svoji maminku, já chci svoji maminku. Kde je moje maminka?“
Někdy je veškerá otcovská snaha jen příčinou většího křiku a vehementnějšího dovolávání se mámy. Znám to i z vlastní zkušenosti se svými dětmi. Dítě chce a potřebuje mámu a
její útěchu, její potěšení, její objetí, její pohlazení, její dobré slovo.
A v dítěti jako by najednou procitl nový život. Probudí se v něm nová chuť žít, nová radost. Uleví se mu u srdce. Jako by to všechno těžké z něho spadlo, jako by se vše proměnilo.
Najednou vidí všechno novýma očima.
To je zvláštní dar, který má máma. Je tu, když je ouvej, když to bolí. Je tu pro své dítě.
Dává celou svou bytostí najevo: Jsem tu pro tebe. Chci ti pomoci. Bere dítě tak, jak je: s jeho
3
zraněním, s jeho pláčem, s jeho strachem a dalšími emocemi. Umí se vcítit. Utěšuje a povzbuzuje. Drží a podepírá. Obvazuje rány, utírá slzy.
Má dobré slovo: ne napomenutí nebo analýzu situace, výhrady nebo umravňování (tak to
často dělají otcové), ale láskyplné slovo, které dá dítěti pocítit, že ho má ráda, že za ním stojí,
že chce jeho dobro.
Máma má přehled, dívá se dopředu. Je tu pro své dítě. Vždycky; a stále znovu a znovu. I
když řekne: „Na to nesahej!“ – a dítě si sáhne a spálí se a rozpláče se – mámina náruč se
otevře. Nenechá své dítě bez pomoci a opory, bez útěchy, i když si za to může dítě samo.
Proto často není důsledná. Nechá se obměkčit, vyměkne. Ale právě v této měkkosti je její
velikánská síla. Nemůže se vzdát svého dítěte, nemůže ho nechat být, nemůže se neslitovat.
Takové rysy a znaky a projevy má Boží láska. Mateřské rysy. Bůh to tak říká, Bůh to tak
dělá: „Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit.“
Uprostřed smutku, nejistoty, bolesti, otázek, je tu Bůh se svojí mateřskou láskou.
Jako příklad si můžeme vzít Abrahama. Jeho příběh jsme nedávno probírali. Je mu skoro
sto let. Neživoří, má se celkem dobře. Ale: nepatří mu žádná země, kočuje z místa na místo.
A hlavně: nemá děti. Nemá pokračovatele a dědice. Nemít dítě bylo tenkrát navíc znakem
Boží nepřízně. Klidně si ho kvůli tomu mohli druzí dobírat.
Veliká tíže a bolest života: „Proč sis vybral mne, Bože, když to se mnou je takové bezútěšné. Když to vypadá, že to všechno, co u mne začalo, se mnou taky skončí?“
V té chvíli ho Bůh bere do náruče: „Abrahame, neboj se, já jsem tvůj štít, tvoje přehojná
odměna.“
„Ale co mi chceš dát, Bože?“ stýská si Abraham. „Nedal jsi mi syna.“
A Bůh, který má přehled a vidí dopředu, laskavě odpovídá: „Budeš mít dědice. Tolik potomků, že je nebude možné spočítat, jako nelze spočítat hvězdy na obloze.“
„Abraham Hospodinu uvěřil,“ říká Bible.
V té chvíli vnitřní nejistoty a pochybování, skleslosti a smutku, čekání, které se zdálo
marné, zjitřených emocí, Bůh ukázal, že se zajímá a stará, že mu na Abrahamovi záleží a že
ho miluje. Vzal Abrahama do náručí, aby ho utišil a uklidnil. Aby utřel jeho slzy a ovázal jeho
rány. Aby ho pohladil. Bůh jedná jako matka. Konejšivě, povzbudivě. Žádné výčitky: Nevěříš
dost. Nebo: Nebuď baba. Vzmuž se. Nedělej z komára velblouda.
Stejnou zkušenost s Bohem a jeho mateřky těšivou láskou prodělaly tisíce a milióny dalších lidí.
Apoštol Pavel napsal křesťanům v Korintu (2. Korintským 1,3-4): „Pochválen buď Bůh a
Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje
v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké
se nám samým dostává od Boha.“
Bůh od nás neodejme veškeré utrpení, těžkosti, když mu uvěříme. Dokonce kvůli Kristu
může přijít i víc utrpení, než bychom měli bez Krista. Ale právě v Kristu je zdroj útěchy,
potěšení, naděje. On dodává odvahu, sílu.
4
Bůh nás nevybaví imunitou vůči všemu nesnadnému a těžkému v životě, vůči bolesti a
trápení, vůči nemoci a smrti. I náš život je plný mnoha těžkých věcí. A může se nám někdy
zdát, že je to k neunesení.
Ne, toho nás Bůh neušetří. Ale je v tom všem s námi. I když si za to trápení a problémy
můžeme sami – je s námi. Otevírá svou láskyplnou mateřskou náruč. Hladí, utírá slzy, obvazuje rány. Povzbuzuje. Jeho láska nám otevírá novou perspektivu života.
V tom je obrovská radost a nesmírné potěšení: Bůh je se mnou, Bůh mne provází. A právě v mé slabosti se projevuje jeho síla a moc. Je připravený mne vzít do náruče a jakoukoli
mojí bolestí a trápením, se všemi mými otázkami a starostmi. V každém soužení potěšuje.
V tom je naprostá změna perspektivy: Jeho láskyplná náruč mne zachytí při každém pádu. Je tu pro mne nejen ne chvíli nemoci a bolesti, ale i ve chvíli smrti.
„Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit.“ Na tomto světě máme různá trápení a potřebujeme potěšení a povzbuzení, potřebujeme láskyplné objetí.
To všechno je v Bohu. Bůh bere vážně, když k němu volám a je mi na blízku. S naprostou
samozřejmostí se na něho mohu obrátit, když je mi zle. (Neměl bych samozřejmě zapomínat
s ním mluvit, i když je mi dobře.) Bůh se neodtáhne, když je mi zle. Není to tak, že když je mi
zle, je to znal jeho nepřízně.
Těší mne, otevírá mi svoji náruč jako matka dítěti. Tak jak jednal s Abrahamem, tak jednal s apoštolem Pavlem, tak jedná dodnes se svými dětmi. Tak chce jednat se mnou a s tebou.
Mnozí z vás by jistě mohli dosvědčit takovou zkušenost ze svého života. Jak jste ve chvílích těžkosti, nejistoty, bolesti, sevření, najednou pocítili Boží mateřské pohlazení, jak vás
Bůh vzal do náruče.
Jsou věci, kterým nebudeme na zemi rozumět, jejichž smysl poznáme až v nebi. Kdo se
ale nechá Bohem obejmout a potěšit, získává novou perspektivu víry: Bůh ví, co dělá, proč a
jak, ví, proč dopouští, co dopouští. A já jsem v jeho ruce, jsem jeho dítě.
Boží potěšení a objetí znamená, že i uprostřed utrpení mám víru. Ta mi sice nedá vždy
jednoznačnou a jednoduchou odpověď na otázku po jeho smyslu, neodstraní ho z mého
života, ale pomáhá utrpení nést. Pomáhá rozumět tajemství, že utrpení patří k životu a že
právě v utrpení je mi Bůh blíž, než kdy jindy.
Bůh nás potěšuje. Tím, že nám dává intenzivně prožít svoji blízkost, že je s námi, že nám
naslouchá. Potěšuje nás tím, že mírní náš zármutek a bolest, že dává novou šanci, že dává
slovo orientace. Potěšuje nás svým odpuštěním, jistotou spasení, nadějí vzkříšení a věčného
života, ujištěním, že zlo bude poraženo a potrestáno.
Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit. To je Boží zaslíbení, Boží ujištění.
Nejenom pro rok nejen pro rok 2016, pro který je tento verš biblickým heslem roku. Je to
Boží zaslíbení a ujištění pro celý náš život.
Přeji vám, abyste v Kristu našli a měli svého těšitele a své potěšení.
Váš Michal Šourek, farář