jeho osobní vývoj, postup reformace v Německu, další reformátoři

Transkript

jeho osobní vývoj, postup reformace v Německu, další reformátoři
X.DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY
Martin Luther -jeho osobní vývoj, postup reformace v Německu, další
reformátoři
Martin Luther, jeho osobní vývoj
Ačkoliv tento reformátor téměř nevyslovil myšlenku, která by nebyla myšlena a vyslovena uţ
před ním, přece všemu vtiskl tak osobitou pečeť, ţe to současníci pociťovali jako nové. Celé
hnutí rozpoutal neúmyslně - hodil jen jiskru do přeplněného sudu, do kterého byl shrnut
všechen náboţenský, duchovní, politický a sociální nepokoj doby.
Dokonce konstatujeme, ţe Luther byl vlastně jen jedním představitelem reformního snaţení,
které vzniklo uprostřed církve.Tragické je, ţe při svém mohutném vystoupení nezůstal
v církvi, ale stal se reformátorem proti ní.
Kdyţ se Luther postavil proti Tetzelovu obchodu s odpustky, cítil se obhájcem ryzího
církevního učení proti zneuţívání, jeţ se tehdy opravdu dělo.V jeho střetnutí s dominikánem
se však uţ zřetelně projevil protiklad názorů různých teologických škol. Z Lutherova
nominalisticko-ockhamistického hlediska se mnohé otázky jevily jinak, neţ z tomistického
pohledu. Řada teologických problémů církev ještě definitivně neobjasnila – to učinil aţ
Tridentský koncil. O mnohém se mohlo ještě svobodně diskutovat.. Tak se z hádky dvou
teologů stalo zásadní střetnutí, při kterém – jak dnes můţeme říci – by bylo tomistické
stanovisko bylo lepší, kdyby se mu učilo v čisté podobě. Mnohé útoky Lutherovy mohly být
zbytečné, kdyby byla předreformační teologie jasnější. Dá se to ukázat na otázce odpustků,
nauce o ospravedlnění, na pojetí mešní oběti a svátostí, na učení o církvi a speciálně o
papeţském primátu. /Viz nedávné oficiální konstatování mezi katolickou církví a luterskou,
ţe v nauce o ospravedlnění mezi námi panuje shoda/. Hlavní vinu na této nejasnosti měla však
nominalistická teologie. Luther v ní vyrůstal. Skutečnou tomistickou scholastiku téměř
nepoznal. Tak mnohdy poráţel katolicismus, který nebyl katolicismem , ale nominalismem.
Takto často zkresleným podáním katolické nauky /jak ji špatně chápal/, hodně přispěl ke
zvětšení nejasností.
Martin Luther se narodil r. 1483 v rodině drobného rolníka.Ţil své dětství v atmosféře
lidové středověké zboţnosti. Nemalou úlohu tu měla víra v čarodějnice, zvýrazněné působení
ďábla a různé hrubé pověry. Navštěvoval latinskou školu v Magdeburku, kde bydlel u
„Bratří společného ţivota“, od nich přijal Devotio moderna. Filozofii studoval v Erfurtu.
To mělo pro jeho teologické zaměření největší význam. Ockhamisticko-nominalistická „via
moderna“, která se tam vyučovala, uvedla jej jako mladého, otevřeného člověka do
náboţenského napětí mezi člověkem a Bohem. Proţíval absolutní velikost Boţí vůle, před níţ
se ubohý člověk ztrácí v nicotě. Učil se vše chápat z hlediska Boţí vůle, jeho úradku. Hřích a
milost, dobro a zlo nezávisí na člověku, ale na Bohu.Pohlédne-li Bůh na člověka milostivě, je
člověk dobrý. Shlédne-li milostivě na hříšníka, je ospravedlněn. Bůh uděluje svou milost
naprosto svodně, ba libovolně. Člověk přitom nemůţe vůbec nic, můţe jen doufat, ţe mu
bude Bůh milostivý. Nemohou mu pomoci ani svátosti, ani církev jako ústav spásy. Záleţí jen
na jeho subjektivním postoji.
Luther se měl stát původně právníkem. R. 1505 za velké bouře, kdy blesk uhodil vedle něho,
učinil slib, ţe vstoupí do kláštera. Přijal kněţské svěcení a dál studoval teologii, zase v
nominalistické podobě. Studiem nauky o milosti a předurčení sv. Augustina, vlastní
záţitek hříšnosti spolu s tím nominalistická nauka o Bohu jej přivedly na pokraj
duchovně-teologické katastrofy. Přepadala ho úzkost z předurčení. Domníval se, ţe jej Bůh
zavrhl. Upadal do hluboké duševní deprese. Nepomáhala mu ani svátostná pomoc církve. Ke
svátostem vlivem nominalismu beztak nikdy neměl správný poměr. Útěchu nalézal jen
v radách svého představeného, který jej vedl k tomu, aby tolik nepřemítal, zda je předurčen
nebo ne, ale prostě pohlíţel na rány Krista, který za nás zemřel na usmíření. Mezitím převzal
biblickou profesuru. V té době je důleţitý záţitek ve věţní komnatě wittenberského kláštera,
kdy mu vysvitl ze slov epištoly Římanům /1,17/ význam Boţí spravedlnosti. Vysvitlo mu, ţe
se zde nemíní přísná soudcovská spravedlnost , ale spravedlnost milosti, se kterou Bůh pro
utrpení svého milovaného Syna pohlédne na hříšného člověka a tím jej ospravedlní
/učiní spravedlivým/. Napohled v tomto poznání není nic reformátorského. Spíš jakoby Luther
v sobě překonal nominalistickou představu svévolného Boha. Jeho nová představa je
katolická. A přece je zde něco nového. V pozdní scholastice bylo do slova „věřit“ vkládáno
hodně rozumového= uznávat a přijímat rozumem zjevené pravdy. Ustoupilo do pozadí, ţe
věřit je také záleţitostí srdce. Luther to pro sebe nově objevil. Víra se stává věcí důvěry.
Znovu jí je! Objevil něco, co bylo jen pozapomenuto. Luther to však uchopil zplna,
zabsolutizoval to a ponechal jako jedinou podmínku spásy tuto víru –důvěru.Víru a milost
člověk přijímá výhradně z Písma sv. Tak je na světě protestanské trojí: Sola fides, slola
scriptura, sola gratia.
Tak počátek Lutherova reformátorství je v tomto novém poznatku. Vznikl ze subjektivního
záţitku. Luther se nestal reformátorem z rozhořčení nad církevními zlořády, ale proto, ţe
objevil nové náboţenské a teologické stanovisko, leţící mimo svátostnou církev a
nesmiřitelné se starou církví. Církev sama se stala problémem – musela být přeměněna
podle tohoto jeho nového východiska. Tím se liší od Erasma a jiných reformátorů. Nejde
uţ o reformu ve smyslu vnitřního očištění církve, ale o reformaci.
Spor o odpustky, rozchod s církví¨
Luther poslal 95 disputačních tezí které sepsal o podstatě a uţívání odpustků a poslal je
příslušným biskupům.Teze byly namířeny pouze proti zneuţívání a proti falešné, hrubě
zvěcnělé představě o nich. Nenapadaly odpustky samy o sobě. Vyhledával rozpravu, nikoliv
spor. Podle nových zjištění také nemůţe být také řeč o tom, ţe by tyto teze přibil jako
slavnostní teze na dveře zámeckého kostela, jak opakovala stará legenda. /Začal ji Filip
Melanchton r. 1546/. Luther je poslal navíc pouze několika přátelům. Jeden z nich je dal bez
Lutherova vědomí vytisknout a brzy kolovaly po celém Německu. Měly netušený účinek,
jehoţ se sám Luther zpočátku zhrozil. Arcibiskup Albrecht autora obţaloval v Římě, aniţ by
ho sám uznal za hodna odpovědi. Byl obchodně poškozen – neobdrţel předpokládanou
částku. V červnu 1518 byl v Římě proti Lutherovi zahájen proces pro kacířství, týkal se
bludných vět v jeho tezích.
Fridrich Moudrý dosáhl toho, ţe Luther nebyl vyslýchán v Římě, ale kardinálem
Kajetánem v Augsburgu na říšském sněmu. Luther tam odmítl odvolat, tajně uprchl a
odvolal se k papeţi a brzy nato k všeobecnému koncilu. Tím se dala lavina do pohybu.
Teolog Jan Eck patřil k několika lidem, kteří správně rozpoznali dosah tezí. Utkal se
s Lutherem na lipské disputaci/1519/. Nešlo jiţ o odpustky, ale o papeţskou moc, o
neomylnost koncilů a celý svátostný řád církve jako společenství spásy. Luther popíral
papeţský primát, tvrdil, ţe i koncily se mohou mýlit /jako prý kostnický v Husově případu/. S
tím odcestoval Eck do Říma, kde byl proces obnoven a skončil konstatováním Lutherova
bludařství. Bulou se Lutherovi hrozilo klatbou, pokud neodvolá 41 bludných článků.
Luther si uvědomil dodatečně po lipské disputaci, ţe jeho proţívání víry, uţ neponechává
místo pro nějakého prostředníka. Náhle se mu objevily svátosti a celý náboţensko-církevní
ţivot spíše jako překáţka na cestě k Bohu. Celá viditelná svátostná církev se mu začala
jevit jako dílo ďáblovo, papeţ je Antikrist. Postupně se u Luthera tyto představy zesilovaly
v komplex, který uţ nedokázal překonat. Papeţ pro něho zůstal zosobněným Antikristem. Ve
třech následujících základních reformátorských spisech napadá bezohledně papeţství a celou
existující církev se všemi nedostatky a chybami a vyzývá k boji proti ní, nikoliv uţ k reformě.
Místo teologických traktátů posílal teď Luther do světa výzvy k lidu, aby jím pohnul proti
Římu a proti církvi. Se strhující výmluvností si vybíral všecky bolavé stránky, které volaly
po reformě. V těchto měsících se stal národním hrdinou. Většina přívrţenců si však
neuvědomovala, ţe jde o novou teologii, neslučitelnou s učením církve od počátku
křesťanství. Reformy byly nutné, ale měly se dít uvnitř církve. Mnozí se spolu s Erasmem
Rotterdamským od reformace odvrátili, kdyţ poznali její pravou podstatu.
Luther dovršil svůj rozchod s církví, kdyţ r 1520 ve Wittembergu veřejně papeţskou bulu
spálil. 3.1. 1521 byla nad ním v Římě vyhlášena klatba.
Postup reformace v Německu
1520 byl císař Karel V. byl v Cáchách korunován na císaře. Zvítězil ve volebním zápase
proti francouzs.králi. /papeţ Lev X. agitoval proti němu, ve prospěch francouzského krále/.
Teď mnozí od císaře očekávali protipapeţskou politiku. Luther mu věnoval svůj nejbojovnější
leták, podněcující k nenávisti proti Římu.
Karel však, dědic říše, chápal svou úlohu zcela v duchu středověké tradice jako posvátný úřad
ochránce církve a západního křesťanstva. Šlo mu opravdově o katolickou víru a jednotu
církve. Karel byl zvyklý rozlišovat osobu a úřad, nedal se strhnout antipatiemi papeţe
k němu. Tím se zásadně lišil od Luthera,který viděl vţdy vše subjektivními brýlemi. Ti dva ve
Wormsu na říšském sněmu stanuli proti sobě. Karel nenechal nikoho na pochybách o svém
postoji k Lutherovi. Byl připraven vyhlásit nad Lutherem říšskou klatbu, jakmile bude
oficiálně exkomunikován. Jen na naléhání Fridricha Moudrého souhlasil, aby byl nejprve
vyslechnut na říšském sněmu. Luther na závěr dobře promyšlené řeči řekl: „...Nemohu a
nechci odvolat nic, protoţe není ani jasno ani radno udělat něco proti vlastnímu
svědomí. Bůh mi pomáhej. Amen.“
Lutherova řeč zapůsobila na přítomné hlubokým dojmem. Ale také císař si připravil
velkolepý proslov, své první samostatné veřejné vyznání. „...Víte, že pocházím
z nejkřesťanštějších císařů německého národa, z katolických králů španělských,
z rakouských arcivévodů, z vévodů burgundských. Ti všichni byli až do své smrti věrní
synové římské říše, obránci katolické víry, posvátných obyčejů, dekretů a zvyklostí při
bohoslužbách. To vše mi po své smrti zanechali jako odkaz. Až dosud jsem žil podle jejich
vzoru. I teď jsem pevně rozhodnut trvat na všem, co se stalo od dob Kostnického koncilu.
Vždyť je jisté, že jednotlivý bratr se mýlí, jestliže odporuje mínění celého křesťanstva,
neboť jinak by se mýlilo po tisíc či více let křesťanstvo.
Proto jsme odhodláni nasadit svá království a panství, své přátele, tělo a krev, život i duši.
Bylo by hanba pro vás i pro nás, údy ušlechtilého německého národa, kdyby v naší době
pronikl do lidských srdcí pro naši nedbalost byť jen stín hereze a křesťanské náboženství
utrpělo nějakou újmu.
Když jsme tu včera vyslechli Lutherovu řeč, řeknu vám, že lituji, že jsem tak dlouho váhal
proti němu zakročit. Nechci ho už nikdy slyšet. Ať má svůj glejt. Ale od této chvíle ho budu
pokládat za notorického kacíře a doufám, že i vy jako dobří křesťané učiníte podobně“.
Luther odcestoval z Wormsu, měl glejt na 21 dní. Cestou ho zdánlivě přepadli rytíři kurfiřta
Fridricha a dopravili na hrad Wartburg. Tam příští měsíce pracoval na překladu Nového
zákona. Nebyl to sice první německý překlad, ale představoval neobyčejný výkon jazykové
tvořivosti. Síla jeho jazyka a překladatelova proslulost způsobil,ţe se brzy rozšířil. Pak
začala dlouhá řada bojovných pamfletů, v nichţ hanobil, co dříve ctil, groteskně zkresloval a
tupil katolické učení. Tón těchto spisů hodně přispěl k otrávení celkového ovzduší. Nedávno
vynalezený knihtisk se staral o jejich hromadné šíření.
Zatím císař vyhlásil nad Lutherem říšskou klatbu. Ovšem pak musel na celých 9 let pro
zahraniční války opustit Německo. Po tuto dobu se mohlo Lutherovo učení bez překáţek šířit
a upevňovat.
Vývoj v Německu 1521-1530
Jiţ na jaře se někteří kněţí odváţili oţenit, i kdyţ se to příčilo říšskému zákonu. Čím dál víc
řeholníků opouštělo kláštery. Rozpadla se celá německá provincie augustiniánů.Vyskytly se i
nádherné příklady věrnosti, např.u klarisek v Norimberku, které statečně odolávaly všemu
nátlaku a pronásledování od městské rady.
Začíná vznikat také sektářské hnutí blouznivců, pod vedením revolucionáře Tomáše
Muntzera. S blouznivci , odmítající křest dětí a odvolávající se na přímou inspiraci Duchem
sv. měl Luther v budoucnu ještě mnoho co do činění.
Zatím zahájili také boj říšští rytíři. Přepadli trevírského arcibiskupa, pod záminkou, aby
otevřeli dveře Boţímu slovu. Ve skutečnosti, aby se s odvolání na nové učení obohatili
církevním majetkem. Plenili vesnice a města. Pak je vojenské oddíly arcibiskupa porazily.
Šířily se sociální nepokoje. R. 1524 povstali sedláci, podníceni a zmateni reformátorskými
spisy. Povstalo největší politicko-sociální masové hnutí v německé historii. Zpočátku se
zdálo, ţe vše bude probíhat pokojně.Zčásti Lutherovými vlastním slovy shrnuli vůdcové své
poţadavky a předloţili je Lutherovi. Luther odpověděl výzvou k míru a mluvil kníţatům do
svědomí, aby vyšli sedlákům vstříc. Kdyţ se však dověděl o ţhářství a vraţdách selských
houfů, napsal jeden ze svých nejbezohlednějších spisů. Naprosto bez výhrad se jím postavil
na stranu vrchnosti: „tady neplatí trpělivost nebo milosrdenství. Je tu doba meče a hněvu a
nikoliv doba milosti...Bodej, bij, rdousi kde můžeš. Zhyneš-li při tom, blaze ti...neboť umíráš
v poslušnosti Božím slovu a ve službě lásky, abys zachránil svého bližního před peklem...“
Povstání skončilo ničivou poráţkou sedláků. Reformace jako hnutí lidových vrstev se těţce
zkompromitovala a stávala se stále více záleţitostí vrchnostenskou. Lutherem zklamaní
sedláci se zhusta vraceli ke staré církvi, nebo unikali k sektám a novokřtěncům. Luther
ztratil mnoho ze své obliby u lidu.
Spojení se zemskými kníţaty vedlo k tzv.kníţecí reformaci a vybudování evangelických
zemských církví. Místo svobodného tvoření náboţenských obcí a osobního náboţenského
rozhodování nastoupilo ustanovení vrchnosti, která nařizovala reformaci. Církevní
pravomoc byla přenesena na zemská kníţata na místo biskupů. Tím byla také opuštěna
„duchovní církev“ o kterou Luther zápasil a zaměněna za uzavřenou instituční zemskou
církev. Církevní otázka se stala otázkou politickou, která se projednávala na říšských
sněmech.
Velmistr německého řádu Albrecht Braniborský r. 1525 provedl sekularizaci pruského
řádového státu a přeměnil jej pro sebe ve světské kníţectví. Sasko začalo systematicky v celé
zemi zavádět reformaci. Luther odloţil řeholní šat a oţenil se s bývalou řeholnicí Kateřinou
von Bora. Spolu s Melanchtonem dával podrobnější pokyny k provádění reformace.
Příkladu Saska následovalo Hesensko.
Na říšském sněmu ve Špýru r. 1529 bylo odhlasováno provádění wormského ediktu – proti
tomu poprvé veřejně protestovali stavové, hlásící se k nové víře. Od té doby se nazývali
„protestanté“. Uzavřeli tajný spolek. Pomýšleli uţ na velký politický svazek proti císaři a
navázali spojení se Švýcary, kde prováděl reformaci Zwingli. Náboţenské rozdíly mezi ním
a Lutherem měly být vyjasněny na náboţenské rozpravě v Marburgu /1529/. Reformátoři
se nedohodli v otázce Večeře Páně – Luther hájil reálnou přítomnost Krista, Zwingli ji chápal
symbolicky.
Augsburský říšský sněm r. 1530
Mezitím se vrátil císař do Německa a chtěl řešit otázku církve. Pro novověrce vypracoval
Melanchton vyznání víry, které nabylo pod jménem Confessio Augustana světového
významu pro protestantismus. R. 1530 bylo předloţeno říšskému sněmu. Melanchton,
humanista mezi reformátory, stále nakloněný k dohodě, vyloţil své učení tak, jakoby
prakticky neexistovaly rozdíly proti staré církevní nauce. Lidé ještě ţili v představě
společného základu. Tak mohl Melanchton na konci napsat: “Je to úhrnem katolické učení,
jak je vidět ,není v něm nic, co se odchyluje od Písma svatého nebo od katolické, popř.
římské církve...“ Spor se podle něho netýká víry, ale jen několika reformních poţadavků.
Papeţskému legátu napsal: “Až dosud ctíme papežství. Nemáme nauku víry odlišnou od
římské církve. Zůstaneme věrni Kristu a církvi až do posledního dechu, i kdyby nás církev
odsoudila, neboť jednotě překážejí pouze nedůležité rozdíly v obřadech...“
Tak smířlivý postoj se jevil jako dobrý základ pro opětovné sjednocení. Sám císař byl
přístupný humanista v Erasmově duchu. Nabyl naděje. Zřídil dva výbory z obou stran. Za
katolíky byl mluvčím Eck, za reformátory Melanchton. Všecky účastníky ovládal duch
Erasmův. Heslem bylo sjednocení za kaţdou cenu. Nakonec zůstalo sporných jen pět bodů:
kalich pro laiky, kněţské manţelství, řeholní sliby, navrácení církev,majetku, který šlechta
mezitím zabrala a obětní charakter mše /jak jej vyjadřuje mešní kánon/. Jen poslední se týkal
víry. Ostatní jen církevní disciplíny. Na katolické straně byla velká ochota k ústupkům.
V Augsburgu k dohodě nedošlo. Vládl tam duch Melanchtonův a Erasmův, nikoliv
Lutherův. Ten, protoţe byl v klatbě, se nemohl zúčastnit. Sledoval průběh jednání z hradu
Koburgu a neustále písemně Melanchtonovi vytýkal ústupnost. Zásadně odmítal jakýkoliv
dialog. Saskému Kurfiřtovi napsal: “Vůbec se mi nelíbí vyjednávání o jednotě nauky, neboť
je nemožná, nechce-li se papež vzdát svého papežství. Pro nás bylo dosti na tom, že jsme
vydali počet ze své víry a prosili jsme o mír. Což doufáme, že je obrátíme k pravdě...?“
Říšský sněm prohlásil vyjednávání za ukončená a poţadoval od protestantů, aby projevili
v dosud sporných bodech souhlas s katolickou naukou. Opětně se odkazovalo na koncil, který
se očekával v příštím roce.
Je otázka, zda dohoda byla vůbec moţná. Vţdyť Melanchton prostě vynechal velmi
důleţité rozporné body v nauce, jako byla svoboda vůle, transsubstanciace při mši sv.,
ospravedlnění, boţské odůvodnění primátu, úcta svatých, očistec, odpustky a mnohé
jiné. Confessio Augustana neodpovídalo ani názorům Lutherovým ani evangelických stavů, i
kdyţ ji podepsali. Bylo dílem Melanchtonovým. Jak to, ţe se stalo oficiálním, dodnes platným
dokumentem evangelické nauky, na to není snadné odpovědět. Dokument podporoval iluzi, ţe
můţe být základnou sjednocení, ţe rozdíly nejsou velké. Na tom stavěla zvláště katolická
strana, která aţ do 60 let usilovala v duchu Erasmově o sjednocení.
Vývoj do augsburgského náboţenského míru r. 1555
K provedení usnesení říšského sněmu opět neměl císař čas ani moc. Za nejnaléhavější úkol
univerzálního císařství povaţoval nyní zarazit postup Turků na Balkáně. Ti v září r. 1529
pronikli aţ k Vídni. Aby dosáhl pomoci protestantských kníţat, která se spojila ve
Šmalkadskou jednotu, smluvil s nimi příměří ve věcech víry aţ do koncilu. Koncil byl však
stále odkládán. Proto došlo k dohodě: ukončit roztrţku v Německu náboţenskými rozpravami
mezi teology a laiky. Jednání ztroskotalo na učení o svátostech a o církvi. Jednání opět
torpédovali Luther a poprvé i Kalvín. Karel V. byl bohatší o trpkou zkušenost. Od r. 1543 mu
bylo jasné, ţe nyní uţ mohou rozhodnout jen zbraně. Chtěl jednotu vynutit.
Protestantské Sasko a Hesensko přepadly r. 1542 brunšvického vévodu Jindřicha,
stoupence císaře a věrného katolíka a zaváděly v jeho zemi násilím reformaci. Kdyţ Jindřich
upadl do jejich rukou, zakročil císař jako stráţce pořádku. Císař porazil Šmalkadské r. 1547.
Císař se stal konečně pánem situace. Právě nyní navíc zemřeli hlavní Karlovi odpůrci:
Martin Luther, angl. král Jindřich VIII. a francouzs. král František I.
Jen s papeţem byl Karel teď v největších sporech. Papeţ Pavel III. přeloţil koncil z Tridentu
do Bologně, právě, kdyţ chtěl dát císař rozhodnout náboţenskou otázku na koncilu. Císař
věděl, ţe nepřiměje protestanty, aby přišli do Bologně.
Karel se tedy rozhodl uspořádat německý náboţenský problém sám na „obrněném sněmu“
v Augsburgu r. 1547. Kompromisní dokument,vypracovaný erasmovskými teology obou
stran měl platit prozatím aţ do konečné úpravy na koncilu.Dovoloval protestantům kalich pro
laiky a kněţské manţelství, co do nauky byl katolický. Pro katolíky byla schválena jiná,
zvláštní formule reforem, která ústupky neobsahovala. Nespokojení však byli protestanté i
katolíci.Vzrůstal odpor proti císaři. Došlo také k tzv. revoluci kníţat, v jejímţ čele stál
císařův důvěrník Mořic Saský, jemuţ císař důvěřoval. Císař musel uprchnout, koncil, který
se shromáţdil ke 2. zasedání v Tridentu se rozprchl.
Tato zrada a zhroucení všech plánů byly pro císaře velkou ranou. Nebyl sto se uţ vzchopit
v Německu k novým činům. Uspořádání německé otázky přenechal svému bratru
Ferdinandovi. Ten vedl také jednání na říšském sněmu v Augšpurgu /který svolal ještě
Karel/. Ten skončil „náboţenským mírem augsburským“ 25.9. 1555. Napříště podle něj
mají být katolíci a luteráni v Německu rovnoprávní. /Zwingliáni,kalvinisté a novokřtěnci
byli vyloučeni.Dostali rovnoprávnost teprve vestfálským mírem r. 1648/. Zeměpáni mohli
svobodně určovat vyznání ve svém teritoriu. /čí panství, toho náboţenství/. Poddaným
naopak nebylo přiznáno právo zvolit si náboţenství, směli se nanejvýš vystěhovat.
V konfesionálně smíšených říšských městech měla vládnout parita.
Tím bylo rozštěpení Německa utvrzeno. Ze sporného výkladu augsburského míru vznikaly
stálé diferenciace. Začalo období náboţenských válek. Vznikla strašlivá třicetiletá válka
/1618-1648/, která učinila střední Evropu rejdištěm cizích vojsk a nakonec pustinou.
Luterství se rychle rozšiřovalo. Okolo 1560 aţ 1570 byly protestantské asi dvě třetiny
Německa. Protestantství proniklo také do Polska, Uher, do Čech a rakouských zemí.
Neovládlo je ovšem / s výjimkou Čech/ ve větším rozsahu. Jen skandinávské země se
přiklonily k luterství beze zbytku.
Ulrich Zwingli a novokřtěnci
Zwingliho a novokřtěnce nelze házet do jednoho pytle a přece mají mnoho společného.
Vznik v Curychu a spiritualistický rys v nauce, který Luther zvlášť zdůrazňoval, kdyţ je
nazýval „blouznivci“.Zwingliho nenáviděl a odmítal.
Zwingli, Kalvín a novokřtěnci mají s Lutherem společné základní principy reformace. Ale
kaţdý z těchto směrů má své specifické zvláštnosti. Učení Zwingliho a hnutí novokřtěnců, z
něj vycházející, se rozšířilo ve Švýcarsku, v Nizozemí, zpočátku také v horním Německu.
Jan Kalvín a reformace v Ţenevě
Kalvín se stal reformátorem a vládcem Ţenevy. Na jeho naléhání městská rada nařídila, ţe
všichni obyvatelé musí sloţit přísahu na nové vyznání. Kdo se zdráhal, byl zbaven
měšťanského práva a musel se vystěhovat. Obyvatelé se vzbouřili a Kalvín musel pryč. Kdyţ
získali vládu opět jeho stoupenci, znovu se r. 1541 vrátil do Ţenevy. Tam vybudoval
„dokonalou církev“. Členové konzistoře měli volný přístup do všech domů a trestali kaţdé
přestoupení církevního a občanského řádu. Přísnost vlády ukazuje 56 rozsudků smrti a 78
vyhnanství za 5 let vlády. R. 1555 byl vytvořen přísně organizovaný „Boţí stát“. Tamní
teologická škola formovala kazatele, kteří šířili Kalvínovo učení po celé Evropě. Kalvín jako
prorok vyzýval kníţata, aby skoncovali se starou církví a přidali se k té pravé. Katolickým
kníţatům vyčítal nesnášenlivost k reformovaným a současně ţádal od protestantských
vrchností vyhubení katolicismu a jejich snášenlivost ke katolíkům pokládal za hřích.
Nabádal poddané k odporu proti bezboţné /katolické/ vrchnosti. To je nutno jasně vidět,
abychom pochopili tvrdost boje s Hugenoty i strach katolických kníţat z kalvinismu.
Nejvýraznějším rysem kalvinismu je tvrdá, pochmurná nauka o predestinaci.
Vlastní vyvolení lze prý dokonce poznat podle ovoce své práce, úspěchu v ţivotě. /Kořeny
myšlení kapitalismu/.
Prvním bojištěm s kalvinismem se stala Francie. Francouzští králové sice podporovali
německé protestanty, ale ve své zemi tvrdě pronásledovali novotáře. Přesto si Kalvínovi
stoupenci vytvořili náboţenské obce, které se přes všechen útisk udrţely a šířily. Kalvín je
podněcoval dopisy k velkému hrdinství. R.1559 mohli konat první synodu v Paříţi, kde si
vzali za základ Kalvínem navrţenou „Confessio Galicana. Krátce byli nazýváni Hugenoti
/eidgenossen=spříseţenci/. Přestup několika rodin vysoké šlechty je zapletl do politických
sporů. Nakonec se změnili na politickou stranu, jejich vůdcové se stali princové Ludvík a
Antonín Condé . R. 1562 vypukla náboţenská a občanská válka. Hugenotské války /15621598/ byly vedeny s neobyčejnou tvrdostí a brutalitou. Za Karla IX., za kterého vedla
poručnickou vládu Kateřina Medicejská, se připravovalo usmíření, které mělo být
zpečetěno svatbou protestantského vůdce Jindřicha Navarrského se sestrou Karla IX.
Tehdy Kateřina a Guissové vyuţili příleţitosti v bartolomějské noci z 23.na 24.srpna 1572
k strašnému vraţednému úderu na přítomné hugenoty. Ke krvavé svatbě se přidruţily
hromadné vraţdy hugenotů v provinciích. Počet obětí není znám ale bylo jich mnoho. To se
dá označit na jeden z nejohavnějších zločinů v dějinách, ale politické motivy tu převaţovaly
nad náboţenskými. Tvrzení, ţe Pius V. byl do věci zataţen, historicky neobstojí.
Po tomto masakru boj pokračoval. K vládě se dostali Bourboni. Dědicem trůnu byl právě
Jindřich Navarrský, vůdce hugenotů. Musel si nástupnictví vykoupit přestupem ke
katolictví.
Nantským ediktem z r. 1598 však byla hugenotům povolena omezená náboţenská svoboda.
Francie zůstala katolická, ale vliv hugenotů byl značný. Teprve absolutistický vládce Ludvík
XIV. /1643-1715/ Nantský edikt zrušil a od hugenotů se poţadoval návrat ke katolictví.
Tehdy více neţ 200 000 hugenotů uprchlo za hranice. Protestanti ve Francii dostali svobodu
teprve za osvícenství v pol. 18. stol.
V Nizozemí politický odpor ke Španělsku vedl k rozpoutání války za svobodu /1566-1609/,
která zároveň přivodila odvrat od katolické církve, reprezentované Španělskem. Do země
pronikl kalvinismus. Kalvínství se stalo státním náboţenstvím v severním Nizozemí, kdeţto
španělské jiţní provincie zůstaly katolické.
Také v Anglii měl kalvinismus velké úspěchy. Holandsko a Anglie, tehdy nejdůleţitější
námořní mocnosti jej přenesly do zámořských zemí a tak nabyl kalvinismus světového
významu.
Jindřich VIII. a anglický církevní rozkol.
Anglická reformace nebyla původně záleţitost náboţenská, ale církevně politická.Vnějším
podnětem byla nespoutaná touha krále vynutit na papeţi zrušení svého manţelství.V pozadí
bylo uţ silně rozvinuté anglické zemské církevnictví, které ulehčovalo rozchod s Římem. Tak
došlo za Jindřicha VIII. ke schizmatu. Z něj se později vyvinula anglická státní církev se
silně reformačními prvky. Stále si však zachovávala katolické rysy v hierarchické struktuře,
v liturgii a v projevech zboţnosti.
Jindřich VIII.ţil 18let ve šťastném manţelství s Kateřinou Aragonskou, která mu porodila 7
dětí, ale všechny, aţ na pozdější královnu Marii zemřely v dětském věku. Tu se s ní Jindřich
najednou chtěl dát rozvést, aby se mohl oţenit s její dvorní dámou Annou Boleynovou.
Motivem bylo jistě vzplanutí vášně, neboť Anna mu nechtěla náleţet, dokud se s ní neoţení.
Druhým motivem byla touha po muţském dědici. Prohlašoval, ţe se ho zmocnily těţké
pochybnosti o platnosti prvního manţelství. Papeţ jej dispensoval od překáţky švagrovství,
neboť Kateřina byla předtím, 4 měsíce vdaná za jeho staršího bratra, který zemřel na
tuberkulózu. Kateřina, teta císaře Karla V. se bránila. Papeţ si proces vyhradil. Klement
VII. zakázal parlamentu a všem jiným institucím pod hrozbou klatby královo manţelství
prohlásit za neplatné.
Tu se král rozhodl jednat sám. Kdyţ jeho kancléř Tomáš More odepřel účast, byl nahrazen
povolnějším. Arcibiskupem Canterburským se stal Tomáš Cranmer, kaplan rodiny
Boleynovy. Oddal Jindřicha s Annou a jeho první manţelství prohlásil za neplatné. Papeţ dal
krále, Annu i Cranmera do klatby. V Anglii byla šířena protipapeţská propaganda a parlament
připravil pěti zákony rozchod s Římem.1534 byl král prohlášen za jedinou nejvyšší
pozemskou hlavu anglické církve. 1534 porodila Anna Boleynová pozdější královnu
Alţbětu. Marie byla prohlášena za ilegitimní a všichni úředníci museli vykonat přísahu o
nástupnictví dětí Anniných. Kdo se zdráhal, byl stíhán jako velezrádce. Mezi obětmi byli
biskup John Fisher a Tomáš More /5.7.1535/. Jindřich se měnil stále víc v brutálního
despotu. Cesta, která násilím oddělila Anglii od církve byla poznamenána asi dvěma sty
poprav. Velká většina lidu a kléru se podrobila. Církevní jednota a papeţský primát uţ nebyly
v anglickém vědomí hluboce zakořeněny. Cesta ke státní církvi byla volná. Následovalo
rušení klášterů, a sekularizace veškerého církevního majetku.
V teologických a liturgických otázkách zůstával Jindřich neustále katolický. Uţ 1521 hájil
proti Lutherovi 7 svátostí. R. 1539 ustanovil trest smrti tomu, kdo popíral transsubstanciaci
při mši sv., přijímání pod jednou způsobou, zádušní mše, ušní zpověď, kněţský celibát a
řeholní sliby. Ve svém osobním ţivotě však Jindřich přikázání mnoho nedbal. Měl 6 ţen. Se
dvěma se dal rozvést, dvě dal popravit, jedna zemřela po porodu a jedna ho přeţila,
ačkoliv uţ byl vydán rozkaz k popravě.
Protestantizace začala teprve za Jindřichova nedospělého syna Eduarda VI./1547-1553/.
Kniha obecných modliteb a 42 článků víry byly jednoznačně protestantské. Marie Katolická
/1553-1558/ obnovila zase katolicismus. 273 poprav jí vyneslo jméno“Krvavá“. Stejně
krvavý byl návrat k protestanismu za Alţběty I./1558-1603/. Po stránce teologické a
liturgické se však Alţběta snaţila udrţovat střední cestu mezi katolictvím a puritánstvím.
Při obnově anglikánské hierarchie se kladl velký důraz na zachování apoštolské
posloupnosti. Nového canterburského arcibiskupa Parkera konsekrovali 4 biskupové, z nichţ
aspoň 2 pocházeli z doby Jindřicha VIII., aby byla zachována platnost svěcení.

Podobné dokumenty

Haló noviny, 1. 9. 2015

Haló noviny, 1. 9. 2015 vlastních a obecně lidských limitů, ale také o kompromisech a ceně, kterou mohou mimořádné osobní výkony stát. Radek Jaroš si jako první Čech a teprve patnáctý člověk na světě splnil horolezecký se...

Více

Almanach Tišnovin 1/2015

Almanach Tišnovin 1/2015 jen prostá znamení kříže, na první pohled vytvořená neumělou rukou. Těmto zvláštním a záhadným kamenům se říká smírčí kameny či kříže. Ale jsou všechny tyto kameny smírčí? Kameny s vytesaným kříž...

Více

FRANCOUZSKÝ KATOLICISMUS 4

FRANCOUZSKÝ KATOLICISMUS 4 jsme vzhledem k existenci železné opony nezažili. Nová hnutí a společenství nejsou jen raritou a okrasou v bohatém životě církve. O tom hovoří stať biskupa Alberta Roueta „Naděje v akci. Místní spo...

Více