1) John Maynard Keynes

1) John Maynard Keynes
– Životopis:
Jonh Maynard Keynes byl se svými téměř dvěma metry na svou dobu obrem a stejně tak byl
za velikána považován i v ekonomické teorii, kterou na značnou dobu ovlivnil. Přestože je
keynesiánské myšlení řadou významných ekonomů považováno za přežité, zapsalo se
nesmazatelně do politického vývoje mnoha států ve dvacátém století. Stejně tak nelze
Keynesovi upřít, že postavil základy oblasti ekonomie, jež se v současné době nazývá
„makroekonomií“.
John Maynard Keynes se narodil 5. června 1883 v Cambridgi do rodiny vysokoškolského
učitele na tamní univerzitě, kde později také vystudoval.Po ukončení studií odešel Keynes
do státních služeb, v roce 1908 však byl zpět na King’s College v Cambridgi v roli učitele.
Jeho renomé rychle stoupalo, stal se šéfredaktorem prestižního ekonomického časopisu
Economic Journal a v průběhu první světové války stoupal po žebříčku státní správy.
Poté, co mocnosti Dohody v konfliktu zvítězily, účastnil se Keynes také Versailleské
konference, na které upozorňoval na rizika snahy vítězných států srazit poražené Německo
na kolena válečnými reparacemi. V roce 1919 tak vydal publikaci „Ekonomické důsledky
míru“, ve které předpovídal, že tyto reparace Německo hospodářsky zničí. Jeho
předpoklady se potvrdily o nedlouho později, kdy špatné ekonomické podmínky vedly k
jedné z největších hyperinflací v dějinách, při které si Němci platily i za obyčejný chléb
miliony marek.
V roce 1923 Keynes vydal „Traktát o peněžní reformě“, ve kterém varoval před návratem
ke zlatému standardu a nebezpečím deflace. Winston Churchill, tehdejší ministr financí, jeho
varování nebral v potaz a výsledkem byla deprese britského hospodářství.
Keynese v jeho argumentech podpořila i světová krize nečekaného rozsahu, která se začala
šířit v roce 1929. V roce 1930 sepsal „Pojednání o penězích“, k definitivnímu útoku na
klasickou a neoklasickou ekonomii ale zatroubil až v roce 1936 se svým životním dílem,
„Obecnou teorií zaměstnanosti, úroku a peněz“.
Obecné teorií Keynes založil celý nový směr ekonomického myšlení – keynesiánství. Kniha
do značné míry stála na kritice Keynesových předchůdců, především Francouze JeanBaptista Saye a jeho tvrzení, že jakkoli velká agregátní nabídka si v dlouhodobé perspektivě
najde stejně velkou agregátní poptávku. Keynes pracoval s konceptem zaměstnanosti a
tvrdil, že Sayův zákon je platný právě pouze při plné zaměstnanosti, zatímco jeho teorie je
skutečně obecná. Podobnost názvu s obecnou teorií relativity Alberta Ensteina vedla k tomu,
že se jeho kritici ptali, zda chtěl být ekonomickým Ensteinem.
Keynes se však ve své práci snažil vysvětlit také příčiny dlouhodobé nezaměstnanosti, jež ve
světě panovala ve třicátých letech. Pomohl si k tomu vysvětlením funkce úspor v
ekonomickém systému a také definicí zákona o klesající spotřebě, který byl ovšem mylný,
jelikož se ve zkrácené formě snažil tvrdit, že čím mají lidé větší příjem, tím je větší jejich
tendence šetřit. Jedním z nejdůležitějších tvrzení pak bylo, že neviditelná ruka trhu Adama
Smithe nemůže tuto nezaměstnanost řešit a proto je záhodno, aby v dané situaci intervenoval
stát, a to formou přílivu peněz do hospodářství, například veřejnými projekty.
Keynesovu teorii převedla po druhé světové válce do praxe řada států a zpočátku se zdálo,
že funguje. Nicméně na konci šedesátých let vedlo její dlouhodobé uplatňování k vysoké
inflaci a zároveň nízkému růstu a muselo od ní být ustoupeno. Státy navíc vytvářely čím dál
více deficitní rozpočty. Teorie sama neodolala tlaku Miltona Friedmana a jiných neoliberálů,
Keynes sám byl ostatně krátce před smrtí poměrně skeptický k její praktické
aplikovatelnosti.
Po obecné teorii Keynes publikoval již pouze „Jak zaplatit válku“ v roce 1940, kdy
upozorňoval, že stát by měl válku financovat spíše větším zdaněním nežli rozpočtovými
deficity. V roce 1942 byl Keynesovi udělen titul barona a k němu příslušející právo zasedat
v britské Sněmovně lordů.
Na konci války se Keynes podílel v americkém Bretton-Woodu na budováním nového
světového ekonomického pořádku jako zástupce Velké Británie. Keynesova představba byla
dosti radikální, volal po fungujícím systému řízení měn a vytvoření celosvětové banky, jež
by byla zodpovědná za světovou měnovou jednotku. Nakonec však zvítězila podoba
systému prezentovaná Spojenými státy.
Díky svým excelentním investorským schopnostem dokázal vydělat za svůj život obrovské
jmění. Zemřel 21. dubna 1946 na infarkt ve svém venkovském domku v Tiltonu, problémů
při převodu své teorie do praxe se tak nedožil.
– Portrét:
2) Keynesiánství
– Charakteristika:
Keynesova ekonomie je ekonomický směr, jemuž položil základy britský ekonom John
Maynard Keynes.
–
Příčiny vzniku:
Nejvýznamnější knihou keynesiánců je kniha Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a
peněz vydaná v roce 1936. Kniha byla reakcí na velkou hospodářskou krizi z přelomu
dvacátých a třicátých let 20. století. Ekonomie do té doby obecně věřila, že pokud není
volný trh deformován státními zásahy, při jakékoliv změně v prostředí se tržní podmínky
automaticky přizpůsobí dlouhodobě nejefektivnějšímu trendu. Krize však zasadila
ránu neoklasické ekonomii (která byla tehdy uznávaná jako ekonomie hlavního proudu).
Toto selhání si ekonomové té doby nedokázali vysvětlit (s alternativním vysvětlením přišel o
40 let později ekonom Milton Friedman, člen chicagské ekonomické školy a duchovní otec
teorie monetarismu). Keynes tedy na základě makroekonomických analýz dospěl k závěru,
že existuje ještě obecnější teorie, a ekonomie neoklasická je pouze jejím speciálním
případem. Tedy vyslovil názor, že za určitých okolností se nemusí trh nutně vždy přibližovat
nejefektivnějšímu bodu, ale může se ustálit v situaci, kdy je produkt nízký
a nezaměstnanost vysoká.
Právě nezaměstnanost je v očích keynesiánských ekonomů největším zlem v ekonomice
(monetaristé naopak za největší zlo považují vysokou inflaci).
Z těchto důvodů vidí keynesiánská politika východisko v politice fiskální (rozpočtové).
Tímto východiskem je státní rozpočtová stimulace agregátní poptávky v dobách deprese a
krytí jejího schodku v době konjunktury. Jinými slovy, v době ekonomické prosperity stát
vytváří přebytky, kterými pak stimuluje ekonomiku v době krize, kdy ekonomika stagnuje.
– Uplatnění ve světě:
Po druhé světové válce přejaly keynesiánství v podstatě veškeré vyspělé země a jejich
představitelé se jí inspirovali při sestavování svých politických programů. Nicméně v 70.
letech 20. století utrpěla tato teorie zdrcující kritiku a byla z větší části nahrazena právě
monetarismem. Důvodem byly nové jevy v ekonomii, které keynesiánci nedokázali vysvětlit
– Aplikace Keynesiánství:
Klasičtí ekonomové tvrdí, že keynesiánství je zodpovědné za problémy státních rozpočtů, v
60. a 70. letech (staly hluboce deficitními), kdy bylo keynesiánství hlavním ekonomickým
proudem v západním světě (zejména ve Spojených státech a Velké Británii). Tehdy došlo k
velké inflaci a problémům ekonomiky a v reakci na to začal převládat vliv (neo)klasických
ekonomických škol.V souvislosti s poslední krizí zkoušely některé vlády aplikovat některé
neokeynesiánské strategie.
–
Neokeynesiánství a neoliberalismus (klasické ekonomické školy) jsou dnes dvěma hlavními
soupeřícími proudy ekonomie.
4) Marginalismus
– Charakteristika:
Marginalismus (z lat. marginalis, okrajový, mezní) je ekonomická teorie vycházející
nikoliv z celkových hodnot, ale z malých změn nabídky a poptávky a jim
odpovídajících mezních hodnot užitku nebo ztráty.
– Popis:
Marginalistický koncept pracuje s pojmy jako mezní náklady, mezní produktivita, mezní
užitek, zákon klesající míry substituce a zákon klesající mezní užitečnosti, které lze
matematicky vyjádřit jako diference nebo diferenciály. Například „marginální“ (mezní)
užitek je přírůstek užitku, který vznikne přidáním další jednotky zboží nebo služby a
podle prvního Gossenova zákona v každém dalším kroku klesá. Hladovému člověku
přináší první rohlík největší užitek a s každým dalším klesá. Nasycený člověk bude své
peníze alokovat jinam, kde mu přinesou větší užitek. První milion investovaný do
vyčištění řeky přinese větší užitek než každý další. Racionální subjekt potom rozděluje
své náklady mezi různé druhy zboží a služeb v takovém poměru, aby mu každá z nich
přinášela stejný užitek. Za tohoto předpokladu lze analýzu tvorby cen na trhu z nabídky
a poptávky rozšířit i na soubor různých komodit.
– Původ:
Předchůdcem marginalismu byl německý ekonom Hermann Heinrich Gossen (18101858), na jeho myšlenky navázali neoklasičtí ekonomové. Předně francouzský
ekonom Léon Walras (1834 - 1910), dále tzv. Cambridgeská škola, William Stanley
Jevons a Alfred Marshall a konečně tzv. Rakouská škola (Carl Menger, Eugen von
Böhm-Bawerk, Friedrich von Wieser) a v další generaciJosef Alois Schumpeter, Ludwig
von Mises a Friedrich August von Hayek.
3) Marginalistická revoluce
– Stručně a jasně:
Proběhla v poslední třetině 19. století s nástupem marginalistických teorií – teorie mezního
užitku, teorie mezní produktivity. Konkrétně je ztotožňována s rokem 1871, kdy byla
vydána zásadní ekonomická díla, jež umožnila vytvořit nový systém ekonomického myšlení.
Z tzv. marginalistické revoluce postupně vyrůstala moderní ekonomická věda, zejména
moderní mikroekonomie.
Jednalo se o revoluci v metodologii, neboť ekonomie začala používat mezní veličiny.
Marginalistická metoda umožňovala analyzovat alokaci ekonomických zdrojů a otevřela
prostor pro matematizaci ekonomie. Tato nová politická ekonomie se podstatně lišila od
tehdy stále dominující klasické politické ekonomie. Zatímco klasičtí ekonomové se
soustředili na nabídkovou stranu trhu a ekonomický růst, marginalisté zaměřili pozornost na
poptávkovou stranu trhu a alokaci omezených zdrojů.
Marginalistická revoluce je spojena zejména se třemi jmény: William Stanley Jevons, Carl
Menger a Léon Walras. Tito ekonomové v roce 1871 (Walras v roce 1874) nezávisle na
sobě vydali díla, ve kterých komplexně formulovali teorii mezní užitečnosti .
W. S. Jevons
L. Walras
C. Menger
– Předchůdci a pokračovatelé:
Marginalistická metoda však v roce 1871 nebyla zcela nová. Předchůdci teorie mezní
užitečnosti byli např. Ferdinando Galiani, Daniel Bernoulli, Johann Heinrich von
Thünen,Augustin Cournot, Jules Dupuit nebo Wilhelm H. Gossen.
Z marginalistické revoluce vzešly tři významné školy ekonomického myšlení: rakouská
škola, lausannská škola a cambridgeská škola. Poslední dvě představovaly
počátek neoklasické ekonomie, která dodnes hraje v ekonomii dominantní roli.
Seminární práce
Keynesiánství a Marginalismus
- Vypracoval: Patrik Kvirenc
- Ročník: 2. (kruh 33)
- Předmět: Institucionální ekonomie
Obsah:
1.
2.
3.
4.
5.
John Maynard Keynes
Keynesiánství
Marginalistická revoluce
Marginalismus
Závěr
4) Marginalismus, Lausannská,
Cambridgská škola
Američtí a švédští marginalisté
(Představitelé)
Základní charakteristika:
• Subjektivita, subjektivnost rozhodování, náklady obětované příležitosti
• Problém alokace vzácných zdrojů
• Klíčovou roli hraje spotřebitel
Předchůdci marginalismu:
• Daniel Bernoulli (1700-1782): problematika mezní užitečnosti, mezní užitek z výhry je menší
než mezní užitek z prohry
• Augustin Cournout (1801-1877): poprvé křivka D, firma maximalizuje MR, model oligopolu
• Jules Dupuit (1804-1866): spotřebitelský přebytek
• Wilhelm Gossen (1810-1858): zákon klesajícího mezního užitku, teorém racionálního
spotřebitele (MU1/P1 = MU2/P2), porovnání MU a MC
William Jevons (1835-82)
• Klíčový představitel marginalismu
• Neměl bezprostředně pokračovatele
• Člověk maximalizuje slasti (MU), minimalizuje strasti (MC)
• Hodnota záleží na MU
• MU jako derivace TU
Lausannská škola:
• Universita v Lausanne
• Leon Walras
• Vilfredo Pareto
• John Hicks (neučil zde, zprostředkoval vliv do GB)
Leon Walras (1834-1910)
• Model všeobecné ekonomické rovnováhy – trhy se vyčišťují, jednotlivé ekonomické veličiny na
sobě závisí
• Rovnováha spotřebitele (MU1/P1 = MU2/P2)
• Poptávkové a nabídkové křivky závisí nejen na P daného statku, ale i na P ostatních statků
• Trh kapitálu – nabídky a poptávky po kapitálových statcích.
• V modelu je více rovnic (o jednu rovnici) než neznámých. Rovnice jsou ale vzájemně závislé.
Platí potom: nastane-li rovnováha na x-1 trzích z x trhů, musí nastat i na posledním trhu.
Vilfredo Pareto (1848-1923)
• Pareto byl ordinalista
• Indiferenční křivky, MRSC
• Rovnováha – prostřednictvím krabicového diagramu. Paretovské zlepšení, paretovská
efektivnost.
• Walrasův model je paretovsky efektivní. Závisí na počátečním rozdělení statků a VF. Pokud by
bylo jiné, bylo by dosaženo jiné rovnováhy.
• Jednotlivé rovnováhy nelze porovnat, nelze porovnávat užitky interpersonálně.
• Teorie kompenzačních plateb.
Cambridgská škola:
• Universita v Cambridge (UK)
• Alfred Marshall
• Arthur C. Pigou
• Monopolistická konkurence
Alfred Marshall (1842-1924)
• Zásady ekonomie (1890)
• Metoda dílčí rovnováhy
• Odvození D – klesající část křivky MU
• Elasticita poptávky
• Spotřebitelský přebytek
• Teorie nákladů – reálné náklady (nepříjemnosti, strasti …) – za použití VF (tedy za náklady)
musí být vlastník VF kompenzován
• Optimum firmy MC = MR
• Bod uzavření firmy a bod zvratu
Arthur C. Pigou (1877-1959)
• Spotřebitelský přebytek
• Problematika externalit – návrh řešit je zdaněním
• Teorie peněz: poptávka po penězích jako fce důchodu (Y)- neuvažuje vliv
• Pigoův efekt: pokles P (cenové hladiny) zvyšuje reálnou hodnotu zůstatků
Američtí marginalisté:
• John Bates Clark (1848-1937)- toerie mezní produktivity, zákon klesajících mezních výnosů,
poptávka po výrobních faktorech
• Irwing Fisher (1867-1947)- teorie úroku: i je dána objektivně (křivkou investičních příležitostí)
a subjektivně (IC křivkami současné a budoucí spotřeby)- kvantitativní teorie peněz- vztah mezi
nominální a reálnou úrokovou mírou
Švédští marginalisté:
• Knut Wicksell (1851-1926)- teorie kapitálu: prohlubování kapitálu (zvětšuje se množství kap.
statků) nebo rozšiřování kapitálu (zvětšuje se doba, po kterou jsou kap. statky používány).- teorie
peněz a hospod. cyklu: ↑M →↓i, přičemž w (zpočátku) non↑ → I, později rostou w a další C →↓EP
• Gustav Cassel (1866-1945)- teorie parity kupní síly- teorie hospodářského růstu (reálné faktory)
5) Závěr
–
Zhodnocení:
Vybrané téma mě mě moc nezaujalo a ekonomie jako taková mě také nenadchla. Zpracoval
sem své poznatky z hodin a z literatury a nebo internetu. Svym způsobem sem si něco
odnesl, kus té historie utkvěl v té hlavě, tak si myslím, že úkol byl víceméně splněn.
–
Zdroje:
- euroekonom.cz
- wikypedia.cz
- osobnosti.cz
- kniha: M. Sojka – Kdo byl kdo
- výpisky z přednášek