zde - Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, ops

Transkript

7–8|15
ˇ
ˇ
ROCNÍK
CTVRTÝ
ˇ ˇ
MESÍCNÍK
PRO PRÁVO, POLITIKU, EKONOMIKU A KULTURU
Co je a co není kyberkriminalita?
Majetek aneb vždycky jde o peníze
Právní problematika umělé reprodukce
Právo spolupráce a rozvod
Příčiny ženské neplodnosti
Právě vyšlo v nakladatelství
Havlíček Brain Team
sa
JaromírrskéhJir
o týmu)
(vedoucí auto
a kol
šek Korbel
ický, Franti
Peter Trebat
ek
Karel Havlíč
.
(editor)
Jar
Občanské
í
soudní řízen
so ment
ko
obč
ansk
soud é so
u
covs
ký k dní
é
nsk ení
a
č
OI.b ní říz
ý
d
sou udcovskář
říz e
ní
o
(ved
ladim ek
r, V
líč
Mád el Hav
r)
slav
Kar (edito
Jaro
V.
iha
K n 1–376 o řádu
5
§ 2 soudníh14
0
ého k 1. 4. 2
k
ans stavu
le
pod
Ob
soud čanské
ní
soud řízení
c
K niha I.
kom ovský
§ 1–78g
e
ntář
du
soudního řá
občanského vu k 1. 4. 2014
podle sta
K ni
Jaro
ha
(v
m
obča § 79–2 II. PavBel Charedvouá cí autorsíkér hoJirsa
nské
lank t, Da
0
tým
0
u)
a Tr
n
ho so aa
ávník iela Ko
Kar
podle
udní
el H ová a k vářová
,
stavu
a
ol.
ho řá
(edito vlíče
k 1.
k
r)
4. 20
du
14
ntář
a
Jirs u)
l.
mír kého tým n a ko
Jaroucí autors ír Bera
ome
k
soudcovský
soudcovský
komentář
(vedou omír
Mare
cí au
J
k Do
torské irsa
ležal,
ho tý
mu)
Kate
řina
Vanč
Kare
urov
l Ha
áak
(edito vlíček
ol.
r)
Občanské soudní řízení
soudcovský komentář
O
soudbčanské
ní
soud řízen
í
cov
sk
entá ý
ř
kom
K ni
ha I
I
řízeZnvláštn I.
í
soudí
pod
le st
ní
avu
k 1.
1.
201
5
Publikace zpracovaná širokým autorským kolektivem vedeným soudcem JUDr. Jaromírem Jirsou
reprezentuje nové pohledy na české civilní procesní
právo, v jehož středu stojí občanský soudní řád. Zákon prošel od svého přijetí více než stovkou novelizací. Nově došlo k relativnímu oddělení některých
pasáží (tzv. nesporná řízení) do zákona o zvláštních
řízeních soudních, který si ovšem udržuje úzký vztah
k základnímu procesnímu kodexu, stejně jako další
předpisy, jež dílčími způsoby regulují civilní procesní
právo. Rozsáhlý komentář vychází především z bohatých praktických soudcovských zkušeností převážné části členů autorského kolektivu. Je doplněn přibližně 2000 judikátů a několika stovkami tabulek,
vzorových dokumentů, grafů a příkladů. Publikace
je zpracována jako obsáhlá praktická komentářová
pomůcka pro soudce, advokáty i pro účastníky řízení. Dílo nové komentářové generace zahrnuje právní
stav předpisu k 1. 4. 2014 (knihy I., II., V.), resp.
k 1. 1. 2015 (knihy III., IV.).
Občanské soudní řízení – soudcovský komentář
Jaro
mír
(vedou
cí au
J
torské irsa
Tom
ho tý
áš M
mu)
Boh ottl, Pe
uslav
tr
Petr Vojtek,
a ko
Kare
l.
l Ha
(edito vlíček
r)
(informace o prodeji)
Pětidílný soubor obsahuje tyto komentáře:
Kniha I. § 1–78g občanského soudního řádu
Kniha II. § 79–200aa občanského soudního řádu
Kniha III. Zvláštní řízení soudní
Kniha IV. § 201–250t občanského soudního řádu
Kniha V. § 251–376 občanského soudního řádu
K dostání v knihkupecké síti postupně podle vydavatelského harmonogramu.
Knihy lze též objednávat přímo u nakladatele na níže uvedené adrese,
a to jednotlivě nebo jako pětidílný soubor se zvýhodněnou cenou:
Jednotlivé knihy:
Kniha I. – 800 Kč, Kniha II. – 800 Kč
Kniha III. – 800 Kč, Kniha IV. – 500 Kč
Kniha V. – 700 Kč
Ob
soud čanské
ní
soud řízení
c
kom ovský
entá
ř
K ni
h
§ 2 a I V.
obča
nské 01–250t
ho so
podle
udní
stavu
ho řá
k 1.
4. 20
du
14
Novink
a!
Pětidílný soubor:
při nákupu po vydání celého komplexu – 3200 Kč
při subskripční objednávce a úhradě předem – 2999 Kč
Všechny ceny jsou uváděny s DPH.
Při objednávce u nakladatele si můžete publikaci vyzvednout přímo na adrese nakladatele
nebo nechat zaslat na dobírku (poštovné a balné neúčtujeme).
Informace a objednávky u nakladatele na adrese:
Havlíček Brain Team, Přemyslovská 11, 130 00 Praha 3
nebo na elektronické adrese [email protected]
nebo telefonicky na tel. č. 257 223 009
OBSAH
Slovo šéfredaktorky
Majetek aneb vždycky jde o peníze . . . . . . . . . . . . . . . .2
Sociologické rozbory Rodinných listů
Právní problematika umělé lidské reprodukce . . . . . . . . . 52
JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc., JUDr. Olga Sovová, Ph.D.
Judikatura Rodinných listů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .7
JUDr. Daniela Kovářová
Právní rozbory Rodinných listů
Co je a co není kyberkriminalita? . . . . . . . . . . . . . . . . 10
prof. JUDr. Vladimír Smejkal
Zamyšlení Rodinných listů
Reﬂexe a neskromná přání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
PhDr. Jaroslav Šturma
Historické rozbory Rodinných listů
Z historie anatomie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58
Dr. Ing. Bohumil Tesařík
Rodinné listy informují
Svéprávnost a připravované změny . . . . . . . . . . . . . . 60
Judikatura Rodinných listů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
JUDr. Daniela Kovářová
JUDr. Blanka Havlíčková
Právo spolupráce a rozvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
JUDr. Anna Márová, LL.M., JUDr. Eva Vaňková
Ohniště Rodinných listů
Z literárního kroužku právníků (podruhé) . . . . . . . . . . . 36
prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc.
JUDr. Blanka Havlíčková
Lékařské rozbory Rodinných listů
Příčiny ženské neplodnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
prof. MUDr. Zdenka Ulčová – Gallová, DrSc.
Psychologické rozbory Rodinných listů
Styk a vzlyk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
PhDr. Tomáš Novák
Výkladový slovník Rodinných listů . . . . . . . . . . . . . . 50
Nově v exekucích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66
Zdroj: Eurozprávy
Jazykovna Rodinných listů
Přechodníky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67
Helena Šebestová
Kvóty pro ženy na kandidátkách nebudou . . . . . . . . . . . 68
Zdroj: ČTK, České noviny.cz
Právní rozbory Rodinných
Představení Cochemské praxe . . . . . . . . . . . . . . . . . 68
JUDr. Ing. Romana Rogalewiczová
Studenti tvoří Rodinné listy
Mezinárodní organizace na ochranu žen . . . . . . . . . . . . 73
Karolína Chupíková
Statistika Rodinných listů
Češi jsou se svým životem spokojeni . . . . . . . . . . . . . . 80
Zdroj: idnes.cz
Fotografie v tomto čísle © shutterstock, JUDr. Daniela Kovářová
Judikatura zveřejněná v tomto čísle časopisu Rodinné listy je čerpána z informací přístupných na internetových stránkách Ústavního soudu ČR (nalus.usoud.cz), Nejvyššího
soudu ČR (www.nsoud.cz), Nejvyššího správního soudu ČR (www.nssoud.cz). Výběr a zpracování judikátů provedla redakce. Přidané informace © Havlíček Brain Team, 2015.
Rodinné listy
přejí svým čtenářům
příjemné léto
jedna
SLOVO ŠÉFREDAKTORKY
Majetek aneb vždycky jde o peníze
„Lepší suchá skýva a k tomu klid než dům plný obětních hodů a spory.“
Přísloví Šalamounova (18,1)
Pokud dnes vyslovíme slovo „rodina“, vybaví se nám v této souvislosti vztahy, láska, manželství
anebo děti, a teprve po otázkách vztahových a generačních majetek. Kdysi tomu ovšem bylo docela
jinak. Společným pojítkem totiž až do nedávné minulosti bývaly právě statky. To s nimi byly pevně spojeny svatby a pohřby, k manželce získával manžel věno, majetek dědil nejstarší syn a ten pak hospodářství vládl rukou
pevnou a rozhodnou. O rovnoprávnosti si členové rodiny ještě nedávno mohli nechat jen zdát, a nebylo výjimkou, když se nejmladší sourozenci pro nedostatek majetku nikdy nevdali či neoženili anebo proto vstoupili do kláštera.
Dnes je ovšem všechno jinak a dnešní občanské právo
rozlišuje několik typů vlastnictví – výlučné vlastnictví,
připadající pouze jednomu člověku, spoluvlastnictví
dvojice či většího množství osob či subjektů anebo zvláštní formu majetku manželského, kterému se dnes říká
společné jmění manželů (a používá se zkratka SJM).
Nový občanský zákoník obohatil náš právní řád o jeden nový pojem a dva nové typy vlastnictví – obvyklé
vybavení domácnosti a základní vybavení domácnosti.
Nejdůležitější odlišnosti ukazuje tabulka níže.
V našem státě zažíváme s pojmem vlastnictví slušnou legraci, neboť se v průběhu časů mění pojmy, obsahy,
názory a rizika související s jeho vlastněním. Jako kdyby
nestačil ďáblův vynález jménem spoluvlastnictví (o jehož
záludnostech si povíme někdy jindy), zkomplikovali jsme
si teorii podobně znějícími pojmy obvyklé vybavení domácnosti (což je pojem manželského majetkového práva,
na jehož charakteru se nejsou schopny shodnout týmy
právníků, neboť jej nelze zařadit do žádné z klasických
kolonek vlastnictví/spoluvlastnictví/SJM) a základní vybavení domácnosti (což je pojem dědického práva, použitý
občanským zákoníkem v jediném případě jako zjednodušení řízení o pozůstalosti). Starší pamětníci si vybaví ještě
pojem bezpodílové spoluvlastnictví manželů (se známou zkratkou BSM), jehož obsah byl určen zákonem bez
možnosti smluvně se od něj odchýlit, a existují názory,
že minimálně názvem vystihoval mnohem lépe, oč mezi
manžely majetkově šlo.
Aktuální formy vlastnictví.
rodinné listy / červenec–srpen / 2015
typ
obsah
příklad
rozhodování
poznámka
výlučné
věc je ve vlastnictví
jediného subjektu
dědeček získal
v dědictví po otci
rekreační chatu
vlastník rozhoduje
o užívání či prodeji
sám
nejsilnější a nejstarší
věcné právo, existuje
od dob římského práva
(dnes v § 1011 a násl.
obč. zák.)
spoluvlastnictví
věc je ve vlastnictví
dvou či více subjektů
tři bratři koupili
obytný vůz, každý
z nich vlastní
ideální podíl 1/3
spoluvlastníci
rozhodují o osudu
věci podle velikosti
podílů (stačí
nadpoloviční většina)
podíly mohou být odlišné;
pokud nejsou přesně
určeny, platí, že jsou
stejné (dnes v § 1115
a násl. obč. zák.)
společné
jmění
manželů
to, co manželé získají
za trvání manželství,
s výjimkami
stanoveným zákonem
rodinný dům
postavený
manžely za trvání
manželství
každý z manželů
vlastní celou věc,
podíly nejsou
stanoveny, o majetku
rozhodují společně
institut a pojem
existuje od roku 1981
(dnes v § 708 a násl.
obč. zák.)
základní vybavení
domácnosti
soubor movitých věcí, lůžkoviny,
bez nichž nemůže
nádobí, hrnce,
domácnost existovat ložní prádlo,
závěsy
rozhodují manželé
společně, po smrti
manžela získává
vlastnické právo
přeživší manžel
nový termín, zavedený
§ 1667 obč. zák.
od 1. 1. 2014
obvyklé vybavení
domácnosti
soubor movitých
věcí, běžně
sloužících životním
potřebám rodiny
rozhodují manželé
společně, zvláštní
právní úprava pro
případ opuštění
společné
starý termín s novým
obsahem, zvláštní právní
institut stojící mimo SJM
i podílové spoluvlastnictví
(dnes § 698, 699 obč. zák.)
dvě
rozsah odpovídá
finanční situaci
rodiny – pračka,
myčka, televize,
vybavení kuchyně
Vývojové typy vlastnictví od roku 1951.
1. 1. 1951
socialistické vlastnictví,
osobní vlastnictví,
soukromé vlastnictví
a spoluvlastnictví
1. 4. 1964
socialistické vlastnictví,
osobní vlastnictví,
osobní podílové spoluvlastnictví
a bezpodílové spoluvlastnictví
manželů (BSM)
1. 1. 1992
1. 8. 1998
vlastnictví,
spoluvlastnictví
a bezpodílové
spoluvlastnictví manželů
Použijeme-li pro ilustraci grafické schéma, vypadá
historie z pohledu manželského majetkového práva, jak
je vidět na časové ose výše.
Jako kdyby i tak nebylo s majetkem dost problémů,
obsah pojmu společné jmění manželů prochází průběžně
vývojem, ustanovení jsou novelizována a soudní judikatura jednotlivými judikáty i sjednocovacími stanovisky mění a upřesňuje, co se celé generace právníků učily,
a tak se přesné kontury společného majetku lehce ztrácejí
v mlze, popř. se stávají hranicemi poněkud pohyblivými.
V následující části si povíme více o současném manželském majetkovém právu. Datum 1. dubna 1964 bychom
si však měli více pamatovat. Teprve od tohoto dne totiž platí, že majetek, který v manželství získá jeden, patří
stejným dílem i druhému z manželů.
BSM/SJM/SM
Nejprve trocha teorie: výlučné vlastnictví mám sám;
v podílovém spoluvlastnictví mám ideální podíl z celku,
tedy mám-li 1/3 rodinného domku, pak mi patří třetina z přízemí, třetina z prvního patra, třetina z půdy i ze
sklepa. V českém právním řádu jde o ideální formu spoluvlastnictví, při němž věc sama (předmět spoluvlastnictví)
není rozdělena, rozděleny jsou jen podíly, teoreticky může
být podíl neomezeně velký (resp. malý, což lze prakticky dokumentovat u spoluvlastnických podílů společných
částí bytových jednotek, kde se objevují pěticiferné podíly). Vlastník ideálního podílu pak nedisponuje skutečnou
věci (předmětem vlastnictví), ale pouze podílem. O dalších záludnostech spoluvlastnictví si povíme v kapitole,
věnované tomuto zajímavému vynálezu.
V teorii občanského práva ještě známe reálné spoluvlastnictví, což je systém, v němž by se na společně vlastněné věci daly ukázat skutečné podíly, věc by byla reálně
rozdělena. V zahraničí se například vyskytuje v podobě
patrového spoluvlastnictví nemovitosti. V našem právním
řádu ovšem tento institut neexistuje.
Bezpodílové spoluvlastnictví je spoluvlastnictvím
bez podílů, resp. podíly spoluvlastníků nejsou určeny
a mohou disponovat s celou věcí. Pojem i obsah spoluvlastnictví obohacuje osobní vztah spoluvlastníků, zatímco u běžného spoluvlastnictví mohou být spoluvlastníky
naprosto cizí osoby či subjekty. Do BSM patřily jen věci,
zatímco obsah SJM mohou tvořit nejen věci, ale i práva
a závazky. Ohledně věcí není rozdíl mezi SJM a BSM.
Manželé mohou mít v SJM také podíl, pak vůči ostatním
vlastníkům vystupují jako jediný (spolu)vlastník.
Spoluvlastnictví bez podílů přineslo od roku 1964 mnohé výhody těm manželům, kteří za trvání manželství žádné
vlastnictví nezískají, nepřinášejí, nevydělají. Nejčastěji jde
vlastnictví,
spoluvlastnictví,
společné jmění
manželů a obvyklé
vybavení domácnosti
1. 1. 2014
vlastnictví,
spoluvlastnictví,
společné jmění
manželů, obvyklé
vybavení domácnosti
a základní vybavení
domácnosti
o manželky v domácnosti či na rodičovské dovolené, přičemž vyrovnáním tohoto bonusu je péče o domácnost, rodinu, manžela, početí, těhotenství a výchova dětí.
Na tento pokus o sociální inženýrství lze hledět jako
na pozitivní krok socialistického zákonodárství, zrovnoprávňující ženy a jejich těžko finančně ocenitelnou roli
v rodině, což jsou ovšem přesně stejné důvody, pro které bude tato stať nenáviděna feministkami a bojovníky
za genderová práva. Role muže a ženy v rodině je totiž
odlišná, a tak vznik bezpodílového spoluvlastnictví (a jeho
pozdější transformace do SJM) nese dnes ovoce, jehož
šťáva se občas ukáže být jedovatá. Bez ohledu na rovnoprávnost ženy považují děti za své vlastnictví, zatímco
muži si přivlastňují majetek, který vydělali, a padesátiletá právní úprava na tom nic nemění. K obecně známým
a používaným zkratkám BSM a SJM občas ráda připojuji
S/M, což je jinak zkratka pro násilnou sexuální praktiku,
kterou sami sobě i jiným způsobujeme bolest. Manželské
majetkové právo má totiž stejný účinek velmi často.
Manželské majetkové právo
„Faleš bohatství spočívá v tom,
že zaměňujeme to, co máme, s tím, co jsme.
Myslíme si, že jsme více, máme-li více.“
Ernesto Cardenal
V okamžiku, kdy je manželství uzavřeno, vzniká mezi
manžely společné jmění, samozřejmě pokud snoubenci
neuzavřeli předmanželskou smlouvu, která by jejich majetkový režim pro manželství změnila. SJM je majetkový
soubor věcí, zákonem (§ 708 a násl. obč. zák.) definovaný
pozitivně (to, co do SJM patří) a negativně (co součást
SJM netvoří). Obsah společného jmění manželů se mezi
právníky označuje také někdy jako masa SJM, a základní
definice vyplývá z ustanovení § 709 občanského zákoníku:
§ 709
(1) Součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden
z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co
a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů,
b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden
z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel
v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl,
c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové
újmy na svých přirozených právech,
d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví,
e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku.
tři
(2) Součástí společného jmění je zisk z toho, co náleží
výhradně jednomu z manželů.
(3) Součástí společného jmění je také podíl manžela
v obchodní společnosti nebo družstvu, stal-li se manžel
v době trvání manželství společníkem obchodní společnosti
nebo členem družstva. To neplatí, pokud jeden z manželů
nabyl podíl způsobem zakládajícím podle odstavce 1 jeho
výlučné vlastnictví.
Aby to vše nebylo tak jednoduché, manželé obvykle
nevstupují do manželství zcela nemajetní, a také v průběhu manželství mohou nabývat různé věci různými
způsoby do vlastnictví. Pro úvodní informace nebudeme
počítat s poměrně málo používanou variantou předmanželských smluv – i když i k těm se časem dostaneme.
V okamžiku svatby mohou u čerstvých novomanželů
existovat následující varianty:
Výlučné vlastnictví: Jeden z manželů měl před vstupem do manželství majetek ve svém výlučném vlastnictví.
Příklad: Manželka ještě za svobodna zdědila po své tetě stavební pozemek.
Spoluvlastnictví A: Jeden z manželů měl ještě před
vstupem do manželství podíl majetku s jiným spoluvlastníkem. Příklad: Manžel ještě jako snoubenec s kamarádem
postavil plachetnici. Jejich podíly nebyly určeny, tedy každý
vlastní ideální polovinu plachetnice.
Spoluvlastnictví B: Manželé si pořídili majetek ještě
před uzavřením manželství. Příklad: Snoubenci si koupili
televizi. Snoubenec na ni přispěl částkou 10 000 Kč, snoubenka částkou 5000 Kč. Televizi tedy mají v podílovém spoluvlastnictví a jejich podíly jsou 2:1.
Ihned po svatbě začnou manželé získávat věci do společného jmění manželů. Hranice SJM jsou zřejmé z tabulky na této straně dole.
Právní úprava účinná od roku 2014 není ničím zásadně novým, ve skutečnosti jen explicitně potvrdila dlouhodobý trend a závěry, k nimž se už dříve přiklonila judikatura. Otázkou samozřejmě je, proč jde o vymezení takto
komplikované a nepříliš logické. Totiž proč na jedné straně do SJM náleží zisk z výlučného vlastnictví (třeba příjem z pronájmu nebytových prostor), na druhé straně
do SJM nepatří pohledávky související s pronájmem (například nezaplacené faktury za služby) ve výši přesahující
příjem z pronájmu. Jako kdyby měl zákonodárce na mysli
to dobré do SJM zahnout, zatímco to špatné nikoliv.
Zjevně nelze hovořit o spravedlnosti, ale spíš o realizaci
pravidla: Vše ve prospěch SJM.
Možná se v této souvislosti filozoficky vraťme k pojetí manželství a k jeho charakteru ochranného deštníku.
Ačkoliv je dnes jeho obliba velmi malá a dvojice z důvodu
finanční výhodnosti volí spíše nesezdané soužití, přesto
právní úprava ve skutečnosti říká: Pokud uzavřete manželství, pak sňatek způsobí, že SJM bude bobtnat i díky příjmu z výlučného majetku, zatímco negativa tohoto majetku
SJM nezatíží. Jistě, to je pro méně majetného manžela
výhodné, nicméně, jak jsme si řekli v kapitole o manželství v jednom z minulých čísel Rodinných listů, nikdy
nelze dopředu říci, komu z manželů přinese ochranný
deštník více výhod. Jde tedy o podobný princip, jakým je
životní pojištění, nikoliv o princip hazardní hry, násobící
vloženou sázku. Jistě ani on není ideální, jak si ukážeme
v následující kapitole.
Co patří a nepatří do společného jmění manželů.
pozitivní vymezení
(patří do SJM)
vše, co jeden nebo oba
nabudou za trvání
manželství
dědění
negativní vymezení
(nepatří do SJM)
příklady
plat či mzda, příjem
z podnikání, odměny,
prémie cestovné,
náhrady mzdy
pokud zůstavitel
závětí přikáže pozůstalost
manželům do SJM
příklady
to, co slouží osobní
potřebě jednoho
z manželů
hygienické potřeby,
oblečení, šperky, obuv
dar
peníze od rodičů, vánoční
dárek od kamarádky
dědění
nejde-li o příkaz
pozůstalosti do SJM
náhrada nemajetkové
újmy
rozsudek soudu
přiznávající náhradu
zisk z výlučného majetku
příjem z nájemného z domu následek nakládání
vydaného v restituci
s výlučným majetkem
manžel prodá věc
ve výlučném vlastnictví
podíl ve firmě
či obchodní společnosti
společnost založená
jedním z manželů
po svatbě
náhrada za poškozenou
nebo zničenou věc
ve výlučném vlastnictví
nové auto za auto zničené
jiným pachatelem
při dopravní nehodě
dluhy převzaté jedním
z manželů za trvání
manželství
půjčky, hypotéka,
nesplacené pohledávky
dluhy týkající se
výlučného majetku
nezaplacená silniční
daň za auto ve výlučném
vlastnictví
dluhy převzaté bez
souhlasu druhého
manžela
manžel si za zády manželky
půjčí na hrací automaty
nebo drogy
čtyři
Hraniční kameny
„Čím více lidé mají, tím více chtějí.“
Walther von der Vogelweide
Hraničními kameny označuji věci či předměty, které
mohou vyvolat nejasnosti, zda spadají do společného jmění manželů. Anebo jde naopak o majetek, který na první
pohled do společného jmění nepatří, ale ve skutečnosti jej
soudy do společného jmění zařazují. Pojďme se na některé hraniční kameny podívat.
Prvním hraničním kamenem jsou věci osobní spotřeby, jejichž hodnota přesahuje hodnotu věci obvyklé.
Vrstvení neurčitých pojmů naznačuje, že výklad a vymezení nebude jednoduché. Jako příklad si vezměme oblečení. Podle tabulky uvedené výše a zákonného znění
§ 709 odst. 1 obč. zák. patří oblečení mezi jednu z výluk,
tedy jde o věci nepatřící do společného jmění manželů.
Představme si ovšem manželský pár složený ze dvou učitelů. Když si manželka po pětiletém šetření koupí norkový kožich za 100 000 Kč, bude kožich tvořit součást
SJM, protože nejde o běžné oblečení odpovídající obvyklým nákladům této dvojice. Podobné je to s narozeninovými a vánočními dárky, které si manželé vzájemně dávají.
Úřednice s policistou si obvykle dávají manžetové knoflíčky a parfém, což jsou věci, které okamžikem darování přejdou do výlučného vlastnictví obdarovaného. Když
ovšem manžel – policista věnuje své manželce diamantový prsten, tedy věc neobvykle vysoké hodnoty, stane se
prsten součástí společného jmění manželů (a následného
vypořádání, pokud se manželství rozpadne).
Druhý typem hraničního kamene je materiální pojetí
SJM. Je totiž vedlejší, zda je věc v některém z evidenčních systémů nebo veřejných rejstříků vedena jen na jednoho z manželů. Pokud byla získána za trvání manželství
(a nejde o některou z výluk), náleží do společného jmění
manželů, ačkoliv se podle záznamu tváří, že je ve výlučném vlastnictví. Tak tomu bude v případě, kdy si jeden
z manželů za trvání manželství koupí osobní automobil,
který bude v evidenci dopravního odboru veden pouze
na jméno jednoho z manželů, nebo koupí-li si některý
z manželů byt, pozemek nebo rodinný dům.
Samozřejmě není vyloučeno, aby manžel získal i v průběhu manželství majetek do výlučného vlastnictví (například darem od kamaráda nebo děděním). S výlučným
majetkem také může svobodně nakládat, tedy jej i darovat
svému manželovi či manželce (opět do výlučného vlastnictví). Pokud některý z manželů kupuje do výlučného vlastnictví nemovitou věc, není výjimkou, když zkušený právník,
který smlouvu sepisuje, požaduje od druhého manžela čestné prohlášení. Takovým prohlášením se odstraní pochybnosti a minimalizují se třecí plochy do budoucna.
Konečně v minulosti mezi hraniční kameny patřily obchodní společnosti a jejich podíly, nicméně § 709
odst. 3 obč. zák. stvrzující dosavadní judikaturu alespoň
částečně obrousil hroty diskuse, které se o této otázce dříve vedly. Do SJM také patří věci, které některý z manželů potřebuje pro svou práci či podnikání. Jinou otázkou
je vypořádání takového majetku, pokud dojde k rozvodu
manželství, nicméně k odpovědi na tuto otázku se dostaneme v další části tohoto článku.
Čas vše mění a věci se mění s ním
„Někteří lidé vynaloží celý svůj život na to,
aby zemřeli bohatí.“
František Vymazal
V okamžiku sňatku se všechno zdá jednoduché. Každý
z manželů vlastní něco svého a většinou do manželství vstupuje s představou trvalého vztahu. Ačkoliv má dnes padesátiprocentní šanci, že se jeho manželství rozpadne, přesto
věří, že bude patřit do oné druhé, šťastnější poloviny.
Jak však čas mění každého z manželů a jeho priority,
pohledy a motivace, tak se v průběhu času mění i majetek.
Některý se spotřebuje a zanikne (úspory či věno našetřené rodiči), jiný se transformuje (za peníze si manželé
koupí osobní automobil nebo materiál na stavbu domu)
a s přiložením čtyř rukou k dílu vznikne nový předmět
(rodinný dům postavený svépomocí nebo veterán z náhradních dílů). Jindy manželé část majetku prodají (byt
ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů) a za získané finanční prostředky sloučené se společnými úsporami
koupí něco jiného (stavební pozemek, chatu, zahrádku,
hausbót, obytný vůz). Anebo za pomoci darů od rodičů
a společných úspor zvelebí starý byt jednoho nebo přestavějí rodinný dům druhého. Věci se prostě mění a jen
málokdy mají manželé předmanželskou smlouvu, která
by měnila či upravovala zákonné znění.
Na tyto změny a transformace bychom neměli zapomenout, stejně jako na vnosy, které označují peněžní vklad
z majetku jednoho z manželů do společné věci (prémiové
spoření mladých použité po svatbě na zakoupení motocyklu) či naopak ze společného do výlučného vlastnictví
(manželé si vlastními silami a financemi upraví k bydlení
půdu v rodinném domku prarodičů). Vnosy i transformace jsou pak součástí vypořádání po rozpadu manželství.
I k němu se dostaneme v jedné z následujících kapitol.
Rozhodování o společném majetku
„Nic není tak typické pro přízemního ducha
jako láska k majetku.“
Marcus Tullius Cicero
Vše ve prospěch SJM, pravil citát pod některým z předcházejících nadpisů, ale mnozí manželé a kritici současného systému by s tímto závěrem zuřivě nesouhlasili. Na rozdíl od jedné z následujících kapitol, která se
bude zabývat spoluvlastnictvím, se totiž při rozhodování
o majetku ve společném jmění manželů musejí dohodnout, a to ve shodě s ustanoveními § 713 a násl. obč. zák.
Z nich lze dovodit následující principy:
manželé SJM včetně užitků, plodů a výnosů užívají,
nakládají s ním, hospodaří a spravují je společně (například používají automobil nebo bydlí na chatě);
společně znamená spolu po dohodě nebo jeden z nich
za souhlasu druhého (souhlas může být i mlčky vyslovený
nebo jednání tolerované);
podobně společně manželé snášejí povinnosti a vykonávají práva spojená se společným jměním a společně jsou
z něj zavázáni (například společně nesou povinnost k náhradě škody, pokouše-li pes souseda);
pět
manželé se mohou navzájem zastupovat, v běžných věcech i bez předchozí dohody (manželka zavolá instalatéra bez projednání s manželem, je-li ten na služební cestě
a v kuchyni půl metru vody);
nejde-li o běžnou věc, lze se domoci soudního rozhodnutí nahrazujícího souhlas druhého manžela (například
manžel je pro nevratné mozkové onemocnění neschopen
dát souhlas k nájmu bytu v činžovním domě);
jedná-li manžel ve věci nikoliv běžné bez souhlasu,
může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového úkonu (manželka si bez vědomí manžela vezme další spotřebitelskou půjčku).
Pozornému a informovanému čtenáři netřeba opakovat, že pojem běžná věc je pojmem neurčitým, jehož
obsah a konkrétní vymezení se může v různých manželstvích zásadně lišit. V manželství dvou studentů bude
vybočením z běžné záležitosti cokoliv nad 10 000 Kč,
zatímco u dvou lékařů nebo manažerů může jít o částku
řádově vyšší.
V zájmu objektivity však připusťme, že soudní řízení
tohoto typu jsou zahajována zcela výjimečně. Ve skutečném životě se vyskytují prakticky jen v souvislosti s dluhy
převzatými za manželství a zatěžujícími společné jmění manželů. A o dluzích a exekucích si budeme povídat
v některém z následujících pojednání.
Ironická vsuvka
„Bohatství je jako mořská voda.
Čím více se pije, tím je větší žízeň.“
Arthur Schopenhauer
Šedivá je však všechna teorie a věčně zelený strom
života. I pro oblast společného jmění manželů platí, co
jsme si řekli o vztazích mezi manžely a způsobech rozhodování (viz Rodinné listy č. 6/2015, str. 1, Jak se v manželství hlasuje). Proto ve skutečném životě jsou zákonná
ustanovení modifikována do následující podoby: manželé
mají oblasti či sféry zájmu, v nichž rozhoduje každý sám
(například manžel otázky motoristické nebo manželka
nákup ošacení pro děti). Soud, který by rozhodoval o překročení zákonné hranice, by tedy musel nejprve podrobně
poznat charakter manželského páru a jeho způsob života,
aby mohl odpovědět na otázku, zda šlo o vybočení z běžné správy majetku. A podobně jako v jiných manželských
věcech, i ve vztahu ke společnému manželskému majetku
se uplatňuje moc mezi manžely.
Z předcházejících kapitol stojí za připomenutí ještě
jedno zákonné ustanovení, které upravuje vztahy mezi
manžely, a to § 688 obč. zák., podle něhož manžel má právo, aby mu druhý manžel sdělil údaje o svých příjmech a stavu svého jmění. Jde o novou povinnost, uloženou zákonem
od 1. ledna 2014. Vzato doslova si všichni manželé měli
na Nový rok léta Páně 2014 sednout a vzájemně si vyjevit
všechny tajnosti a podrobnosti svých financí. Dodejme,
že povinnost obrátit kapsy a odhalit všechna tajemství se
netýká jen majetku ve společném jmění manželů, ale majetku vůbec, takže ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, by už
manželé měli o sobě v otázce finanční (ale i jiné, neboť
zákonný text pokračuje dále, jak se může pozorný čtenář
přesvědčit, vrátí-li se o pár stránek zpět).
šest
Splnit tuto zákonnou povinnost ovšem není snadné,
a jak jsem zjišťovala ve svém okolí, žádná z manželských
dvojic, které znám, k její realizaci nepřikročila. V této souvislosti si zajisté lze povzdechnout na tím, zda má význam, aby zákonodárce ukládal povinnosti, jejichž plnění
nedokáže nejen vynutit, ale ani zkontrolovat. Stačí si totiž
představit, jak by v praxi mohlo soudní jednání založené
na citovaném zákonném ustanovení vypadat. Jako příklad
takové situace jsem zvolila jedno z nejčastěji používaných
uspořádání.
Příklad:
Jana a Michal jsou manžely už patnáct let. Jana
pracuje v bance a Michal provozuje trafiku. Každý
z nich má svůj účet, k němuž nemá druhý z manželů dispoziční oprávnění. Před několika lety zřídili rodinný účet, na který měsíčně každý posílá 20 000 Kč.
Zbytek si nechávají pro své potřeby. Každý z manželů
má své penzijní připojištění, spořicí účet a Michal dále
podnikatelský účet. Společně projednávají větší výdaje
na dovolenou či opravu kotle nebo zakoupení nového
osobního auta. Někdy se vzájemně informují o krocích, které v oblasti finančnictví učinili, ale podrobnější
informace žádný z nich nemá.
Jana nemá konkrétní povědomí o Michalově příjmu, musí se spolehnout na informace, které jí její
manžel sdělí. Pokud má manželství trvat i nadále, Jana
ví, že nemůže proti manželovi iniciovat soudní řízení,
které by manželství i vzájemné vztahy zničilo. Pokud
jí Michal neposkytne informace dobrovolně (= sám
a rád), zbývají jí detektivní metody (prohlédne manželovy věci).
Pokud je manželství v krizi a Jana se rozhodne zasadit mu poslední ránu, obrátí se na soud a požádá,
aby soud přiměl Michala splnit povinnost informovat
ji o příjmech a stavu jmění. Taková žaloba patrně inspiruje Michala ke krokům, které značně ztíží realizaci soudního rozhodnutí. Jistě lze přisvědčit, že soudy
mají nástroje, kterými bankovní ústavy přinutí sdělit
podrobnější informace, ale je třeba vzít v úvahu průměrnou délku soudního řízení (pět měsíců až jeden
rok) i nevratné škody, které soudní řízení ve vztazích
mezi manžely způsobí.
Úmysl zákonodárce, který bohužel není nijak osvětlen
v důvodové zprávě, byl zajisté bohulibý a chtěl patrně pomoci v situaci, kdy je manželka bez příjmu, v domácnosti
nebo na mateřské dovolené, zatímco její manžel výlučně disponuje všemi prostředky, které vydělá, a odměřuje
manželce její příděl. Jde o situace nevyváženou, nicméně
i dnes a v našich končinách poměrně častou.
A nyní trochu ironicky a krutě míněné pravdy: Před
rokem 1964 patřil majetek tomu, kdo jej vydělal, koupil
či jinak získal. Jak jsme si řekli v úvodu této kapitoly, bezpodílové spoluvlastnictví manželů spatřilo světlo světa už
před padesáti lety, ale muži, jimž BSM a později SJM
ukradlo polovinu z jejich majetku, stále uvnitř srdce cítí, že
majetek patří jim, zatímco jejich drahé a sladké polovičky
vzaly zákonný text jako dogma a s mužovou polovinou
najisto počítají. Jak se tento sociální experiment odráží

v praxi, si povíme někdy jindy.
JUDIKATURA RODINNÝCH LISTŮ
Reg č. 71
Dodatečné projednání dědictví
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015,
sp. zn. 21 Cdo 4290/2013)
Předmětem tzv. dodatečného projednání dědictví
(ve smyslu ustanovení § 175x zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů)
nemůže být majetek zůstavitele, který již byl projednán v původním (dřívějším) dědickém řízení,
a účastníky tzv. dodatečného projednání dědictví
jsou vždy (bezvýjimečně) ti, kdo byli účastníky původního dědického řízení, popřípadě jejich právní
nástupci; to platí rovněž tehdy, vyšlo-li při tzv. dodatečném řízení o dědictví najevo, že některému
z dědiců, který podle dříve vydaného pravomocného
usnesení o dědictví nabyl dědictví nebo jeho část,
ve skutečnosti nesvědčí dědické právo.
Nejvyšší soud rozhodl ve věci dědictví po Ing. J. Č., zemřelém dne 11. června 2000, za účasti Ing. R. Č. a L. Č., vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 37 D 445/2010,
o dovolání L. Č. proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 30. dubna 2013, čj. 24 Co 59/2013-284, tak, že se dovolání L. Č. zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 26. 11. 2001
určil obecnou cenu majetku zůstavitele Ing. J. Č., zemřelého dne 11. 6. 2000, ve výši 34 535 413,62 Kč, výši dluhů částkou 15 423 Kč a čistou hodnotu dědictví ve výši
34 519 990,62 Kč, schválil dohodu zákonných dědiců
(synů zůstavitele) Ing. R. Č. a L. Č. o vypořádání dědictví
a určil odměnu notářky JUDr. J. H. a náhradu jejích hotových výdajů; usnesení nabylo právní moci (podle potvrzení uvedeného ve spise) dnem 31. 1. 2002.
Obvodní soud pro Prahu 1 dále usnesením ze dne
19. 2. 2003 určil „obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 34 548 600,02 Kč, z toho cenu majetku nově objeveného částkou 13 186,40 Kč, výši dluhů částkou 15 423 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 34 533 177,02 Kč“, schválil
dohodu dědiců Ing. R. Č. a L. Č. o vypořádání nově objeveného majetku (nevyplacené nemocenské dávky, uložené u Pražské správy sociálního zabezpečení, a pohledávky
za Pražskou plynárenskou, a. s., vzniklé z důvodu přeplatku na úhradách za odběr plynu) a určil odměnu notářky
JUDr. J. H. a náhradu jejích hotových výdajů; usnesení
nabylo právní moci (podle potvrzení uvedeného ve spise)
dnem 18. 4. 2003.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne
12. 4. 2011 zastavil dědické řízení o dodatečném projednání zůstavitelova majetku s odůvodněním, že „nový, dosud neprojednaný majetek, tu není,“ a určil odměnu notářky JUDr. J. H. a náhradu jejích hotových výdajů; usnesení
nabylo právní moci (podle potvrzení uvedeného ve spise)
dnem 30. 4. 2011. Návrhem ze dne 12. 10. 2011 se L. Č. domáhal projednání dědictví o majetku, který se dodatečně
„objevil po právní moci usnesení, jímž bylo dědické řízení
PŘIPRAVUJE JUDR. DANIELA KOVÁŘOVÁ
skončeno,“ a to o „vkladní knížce ČSS na jméno Č. J., na kterém by měla být uložena částka 3500 Kč.“ Obvodní soud pro
Prahu 1 – poté, co usnesením ze dne 9. 11. 2011 zahájil „řízení dle ustanovení § 175x o. s. ř. o dodatečném projednání
dědictví po J. Č.“, co provedením úkonů v řízení pověřil podle ustanovení § 38 odst. 1 o. s. ř. jako soudního komisaře notářku JUDr. J. H. a co usnesením ze dne 12. 10. 2012
zprostil notářku JUDr. J. H. funkce soudního komisaře v dědickém řízení po zůstaviteli a provedením úkonů v řízení
o dědictví po zůstaviteli pověřil notáře JUDr. B. H. – usnesením ze dne 17. 1. 2013 určil „obvyklou cenu majetku zůstavitele 34 553 573,02 Kč, z toho obvyklou cenu nově najevo vyšlého majetku zůstavitele 4973 Kč, výši pasiv 15 423 Kč
a čistou hodnotu dědictví 34 538 150,02 Kč,“ a potvrdil nabytí nově najevo vyšlého majetku, a to „práv a povinností
majitele účtu, ke kterému je vedena vkladní knížka na jméno J. Č., u České spořitelny, a. s.,“ a „práv a povinností majitele účtu, ke kterému je vedena vkladní knížka na jméno
Ing. J. Č., u České spořitelny, a. s.,“ L. Č.; současně rozhodl,
že odměnu notáře JUDr. B. H. ve výši 600 Kč, jeho hotové
výdaje ve výši 138 Kč a 21% DPH ve výši 154,90 Kč (celkem
892,90 Kč) je povinen uhradit L. Č. a že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Podle soudu prvního stupně po právní moci usnesení,
jímž bylo skončeno původní dědické řízení po zůstaviteli
Ing. J. Č., vyšel najevo další majetek (práva a povinnosti majitele výše uvedených účtů), ohledně kterého je třeba dědictví znovu projednat. Soud prvního stupně zjistil
(k námitce L. Č.) že Ing. R. Č. není synem zůstavitele, když
v rodném listu Ing. R. Č. je jako otec uveden Č. D. (tuto
skutečnost potvrdil také sám Ing. R. Č.), a dovodil, že
Ing. R. Č. „není dědicem zůstavitele“, protože zůstavitel
nezanechal závěť a zákonné dědické právo mu nenáleží.
Přestože poukázal na obecnou zásadu, že „účastníky řízení
o dodatečném projednání dědictví jsou ti, kdo byli účastníky
původního řízení,“ uzavřel, že z hlediska otázky dědického práva Ing. R. Č. „není splněn zákonný předpoklad pro
uzavření dědické dohody – existence více dědiců“ a že skutečnost, že jeden z účastníků původního dědického řízení není dědicem zůstavitele, „nemohl ve svém rozhodnutí
nezohlednit,“ neboť „by založil ve vztahu k dodatečně projednávanému majetku zjevný protiprávní stav“; soud prvního stupně proto potvrdil nabytí nově zjištěného majetku
L. Č. jako „jedinému dědici ze zákona, který dědictví neodmítl a je způsobilý dědit.“
K odvolání L. Č. Městský soud v Praze usnesením ze dne
30. 4. 2013 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž soud prvního stupně rozhodl o potvrzení nabytí „veškerého nově najevo vyšlého majetku“ L. Č., o odměně, hotových výdajích a dani z přidané hodnoty notáře
JUDr. B. H. a o náhradě nákladů řízení, a vyslovil, že v nenapadeném výroku o určení obvyklé ceny majetku zůstavitele, včetně obvyklé ceny nově najevo vyšlého majetku
zůstavitele, výši pasiv a čisté hodnotě dědictví, zůstalo
usnesení soudu prvního stupně nedotčeno. Poté, co dovodil, že dodatečné dědické řízení „není řízením o dědickém
právu, ve kterém nelze proto zpravidla odchylně od původního řízení posuzovat otázku, kdo je a kdo není dědicem,“
odvolací soud uzavřel, že „v některých zvláštních případech
sedm
bude výjimečně na místě připustit jiný okruh dědiců,“ dostalo-li by se „převzetí původního okruhu dědiců do rozporu
se zákonem“, a že tímto případem je i projednávaná věc,
neboť, není-li Ing. R. Č. synem zůstavitele, a tedy jeho dědicem ze zákona podle ustanovení § 473 odst. 1 obč. zák.,
pak „by bylo v rozporu se zákonem, aby se podílel na nabývání dodatečně zjištěného majetku.“ Odvolací soud dále
dovodil, že „výrok pravomocného usnesení je závazný pro
účastníky řízení a ve stejném rozsahu také pro všechny orgány,“ že je vydaným usnesením vázán, a že tedy nemůže být
pravomocně rozhodnutá věc v rozsahu závaznosti výroku
projednávána znovu; proto se „dodatečné dědické řízení
nemůže znovu týkat majetku v původním řízení již projednaného, neboť dodatečné dědické řízení se provede jen o majetku, který se objevil po právní moci usnesení, jímž bylo
řízení o dědictví skončeno, a neslouží k tomu, aby se znovu
otvíraly otázky již pravomocně rozhodnuté v původním řízení, když k přezkoumání správnosti původního rozhodnutí
může dojít výhradně na základě opravných prostředků, které zákon připouští.“ S ohledem na právní jistotu vyloučil,
aby při dodatečném projednání dědictví bylo zasahováno
do pravomocných výsledků dřívějšího dědického řízení,
a proto schválil postup soudu prvního stupně, který potvrdil L. Č. pouze nabytí nově zjištěného majetku.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal L. Č.
dovolání. Namítá, že ustanovení § 175x o. s. ř. nelze „vykládat tak, že soud má zakázáno jednat i o jiném, tj. již dříve zjištěném majetku, než nově objeveném majetku, v případě, kdy v řízení vystupuje nepravý dědic bez dědického
práva, a že, připouští-li odvolací soud, že zcela výjimečně
a ve zvláštních případech je možné měnit okruh dědiců,
a tedy rozhodovat o dědickém právu, pak měl výjimečně
připustit a výjimečně rozhodnout o potvrzení nabytí celého
majetku po zůstaviteli, tj. i toho, který byl již projednán,
neboť má za to, že se jedná o jedno jediné kontinuální dědické řízení a že nerozhodnutí o tom, že dědicem veškerého
majetku po zůstaviteli je dovolatel jako jeho jediný zákonný
a neopomenutelný dědic, je rovněž rozhodnutím v rozporu
se zákonem a s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel soudům současně vytýká, že podporují právní jistotu toho, komu dědické právo nesvědčí, a že odvolací
soud nevzal v potaz neplatnost dědické dohody uzavřené
mezi dědicem L. Č. a nedědicem Ing. R. Č., která je v rozporu se zákonem i dobrými mravy a kterou dovolatel uzavřel
v omylu.“ Dovolatel L. Č. navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje L. Č. nabytí veškerého majetku zůstavitele, nebo aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ing. R. Č. navrhl, aby dovolací soud dovolání L. Č. odmítl, popřípadě zamítl. Ztotožnil se s analýzou učiněnou
odvolacím soudem a vyslovil nesouhlas s názorem dovolatele, že postupem podle ustanovení § 175x o. s. ř. lze
měnit výsledky původního dědického řízení, neboť otázka zpětného zásahu do původního řízení v řízení o dodatečném projednání dědictví je řešena přímo v zákoně
a zabýval se jí také Nejvyšší soud například v usnesení
sp. zn. 30 Cdo 1131/2003.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je třeba
osm
i v současné době projednat a rozhodnout – jak vyplývá
z ustanovení čl. II, bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013, se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov.
§ 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má
být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího
soudu významné (mimo jiné) vyřešení otázky, zda může
být předmětem tzv. dodatečného projednání dědictví
(ve smyslu ustanovení § 175x o. s. ř.) majetek zůstavitele,
který již byl projednán v původním (dřívějším) dědickém
řízení, vyšlo-li při tzv. dodatečném řízení o dědictví najevo, že některému z dědiců, který podle dříve vydaného
pravomocného usnesení o dědictví nabyl dědictví nebo
jeho část, ve skutečnosti nesvědčí dědické právo. Protože
uvedená otázka procesního práva dosud nebyla dovolacím
soudem ve všech souvislostech vyřešena a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí ve věci určující (významné), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání L. Č.
je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání
(§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl
k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel Ing. J. Č. zemřel dne
11. 6. 2000, je třeba v řízení o dědictví i v současné době
postupovat – jak vyplývá z ustanovení části dvanácté,
hlavy I, bodu 12. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, účinném do 31. 12. 2000. Při dědění se použije
v den smrti zůstavitele platné hmotné právo, tedy zákon
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, účinném do 31. 12. 2004.
Soud v usnesení o dědictví potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici nebo potvrdí, že dědictví, které nenabyl žádný
dědic, připadlo státu, nebo schválí dohodu o vypořádání
dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví
k úhradě dluhů anebo potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě (srov. § 175q
odst. 1 o. s. ř.); usnesením o dědictví je projednání dědictví skončeno (srov. § 175s odst. 1 o. s. ř.).
Objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení
o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede se o tomto majetku řízení o dědictví;
objeví-li se pouze dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede (srov. § 175x o. s. ř.).
Výroky pravomocných usnesení soudu vydaných v řízení o dědictví jsou závazné pro účastníky řízení (jejich
právní nástupce) a, samozřejmě pouze v rozsahu, v jakém
jsou závazné pro účastníky řízení, též pro soudy, správní
úřady a jiné orgány (srov. § 159 odst. 2 o. s. ř.). Výjimku
z tohoto pravidla představuje pouze výrok usnesení o dědictví, který se týká dědického práva (výrok, který stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem); judikatura soudů
již dříve dovodila, že výroky usnesení o dědictví určující
dědické právo jsou závazné pro každého (srov. například
zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982,
sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou pod č. 49 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, rozsudek Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV
na str. 751, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006,
sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní rozhledy, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007,
uveřejněný pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, ročník 2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009,
sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, uveřejněné pod č. 16 v časopise
Soudní judikatura, ročník 2010, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, uveřejněný pod č. 32 v časopise Soudní judikatura, ročník 2011).
Objeví-li se dodatečně (po právní moci usnesení, jímž
bylo řízení o dědictví skončeno) nějaký zůstavitelův majetek (popřípadě též dluh zůstavitele), judikatura soudů
již dříve dospěla k závěru, že v řízení o dodatečném projednání dědictví jsou účastníky řízení vždy (bezvýjimečně)
jen ti dědici, jejichž dědické právo bylo určeno v usnesení o dědictví vydaném podle ustanovení § 175q o. s. ř.,
popřípadě jejich právní nástupci; má-li zemřelý nebo
zaniklý dědic více právních nástupců, mají tito nástupci v řízení postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91
odst. 2 o. s. ř.). Při dodatečném projednání dědictví soud
nemůže (nikdy) znovu zjišťovat okruh účastníků a měnit
tak okruh zůstavitelových dědiců stanovený již v původním řízení, a to ani v případě, že vyjdou najevo nové skutečnosti, např. bude-li dodatečně objevena závěť nebo
bude-li (jak tomu bylo v projednávané věci) dodatečně
vyjasněn okruh dědiců zůstavitele ze zákona (srov. též
například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 839/2003, které
bylo uveřejněno pod č. 88 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, nebo v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1131/2003, které
bylo uveřejněno pod č. 131 v časopise Soudní judikatura,
ročník 2004, anebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2006, sp. zn. 30 Cdo 135/2005).
Z uvedeného dále vyplývá, že po právní moci usnesení,
kterým bylo řízení skončeno, soud může (smí) provést řízení o dědictví jen o majetku, který dosud (v době do právní moci tohoto usnesení) nebyl v řízení o dědictví znám;
za dosud v řízení neznámý se zásadně pokládá takový zůstavitelův majetek, který v průběhu řízení o dědictví neuvedl (netvrdil) žádný z účastníků řízení o dědictví a který
nevyplynul ani jinak nevyšel najevo z výsledků předběžného šetření nebo ze zpráv, které byly soudu v řízení sděleny
na jeho dotaz, anebo z šetření, která byla soudem provedena v rámci přípravy jednání.
Z pohledu dodatečného řízení o dědictví prováděného podle ustanovení § 175x o. s. ř. není (a nemůže být)
významné, zda potvrzení nabytí dědictví proběhlo v původním řízení o dědictví v souladu se zákonem; dodatečné
projednání dědictví totiž neslouží (a nemůže sloužit) k nápravě chyb původního dědického řízení a v řízení o dodatečném projednání dědictví nelze měnit pravomocné výsledky původního dědického řízení (srov. například právní
názor vyjádřený v usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 29. 12. 1995, sp. zn. 24 Co 261/95, které bylo uveřejněno pod č. 2 v časopise Ad Notam, ročník 1996); k tomu
slouží (a mohou být účastníky využity) řádné a mimořádné opravné prostředky.
Řízení o dodatečném projednání dědictví „neotvírá dědickou věc již jednou pravomocně skončenou, ale naopak
navazuje na výsledky dosavadního dědického řízení, vychází z nich a v ničem do stavu jimi vytvořeného nezasahuje.“ Důvodem dodatečného projednání dědictví tedy není
(a nesmí být) vadné skutkové zjištění, které mohlo mít vliv
na rozhodnutí, jímž bylo původní dědické řízení skončeno, ani porušení procesních zásad při jednání a rozhodování ve věci, ale pouze neúplnost skutkových podkladů
týkajících se jen (a výlučně) rozsahu zůstavitelova majetku nebo dluhů, která se nedotýká správnosti původního
soudního rozhodnutí.
S názorem dovolatele o tom, že odvolací soud měl
v dodatečném řízení o dědictví projednat veškerý majetek
zůstavitele, tedy i ten majetek, který – jak sám v průběhu řízení uváděl a potvrdil také v dovolání – „byl již projednán“, nelze souhlasit. Dovolatel přehlíží, že, je-li soud
v dodatečném řízení o dědictví prováděném podle ustanovení § 175x o. s. ř. vázán výsledkem původního dědického řízení (vyjádřeným v usnesení, kterým bylo původní
dědické řízení skončeno), není oprávněn (nesmí) znovu
rozhodovat o nabytí dědictví ve vztahu k majetku, který
byl v původním řízení o dědictví po zůstaviteli ve smyslu
shora uvedeném znám a který již byl v původním dědickém
řízení pravomocně projednán. Předmětem dodatečného
řízení o dědictví není (a nemůže být) revize původního
řízení o dědictví, ale pouze projednání takového majetku zůstavitele, který nebyl v době do právní moci usnesení, kterým bylo původní řízení o dědictví skončeno,
znám, a který nebyl v původním řízení o dědictví projednán. Odvolací soud (stejně tak soud prvního stupně) tedy
postupoval v souladu se zákonem, když se v dodatečném
řízení o dědictví nezabýval majetkem zůstavitele, který již byl projednán v původním řízení o dědictví, neboť
opětovnému projednání tohoto majetku již brání překážka
věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159
odst. 2 o. s. ř.
devět
Protože možnost opětovného posouzení dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu o dědictví (srov. § 482 obč. zák. a § 175q
odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) nevyplývá ze žádného zákonného ustanovení a s ohledem na závaznost usnesení soudu
o dědictví ani nepřichází v úvahu, není opodstatněná ani
dovolatelova námitka, že odvolací soud nevzal v potaz, že
dědická dohoda mezi L. Č. a Ing. R. Č. je neplatná pro rozpor se zákonem a dobrými mravy.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je
(samozřejmě jen z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů) správné.
Protože tedy nebylo v dovolacím řízení zjištěno, že
by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud dovolání L. Č. podle ustanovení § 243d
písm. a) o. s. ř. zamítl.
Zdroje:
zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod
(čl. 11); zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2013 (§ 10a, 38, 91, 159, 175q, 175s, 175x, 229,
236, 237, 240, 243); zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
(§ 473, 482); zpráva občanskoprávního kolegia bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81,
uveřejněná pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne
28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku
Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV, str. 751, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004,
uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní rozhledy, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008,
sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, uveřejněný pod č. 7 v časopise
Soudní judikatura, ročník 2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, uveřejněné pod č. 16 v časopise Soudní judikatura, ročník 2010,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010,
sp. zn. 21 Cdo 220/2009, uveřejněný pod č. 32 v časopise
Soudní judikatura, ročník 2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 839/2003, které bylo
uveřejněno pod č. 88 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1131/2003, které bylo uveřejněno pod č. 131 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004,
anebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006,
sp. zn. 30 Cdo 135/2005, usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 29. 12. 1995, sp. zn. 24 Co 261/95, které bylo uveřejněno pod č. 2 v časopise Ad Notam, ročník 1996
Co je a co není kyberkriminalita?
prof. JUDr. Vladimír Smejkal, vysokoškolský pedagog
Kdybychom napsali, že je počítačová kriminalita tak stará,
jako počítače, zřejmě by s námi
většina čtenářů souhlasila. Zní
to logicky, především proto, že
máme-li počítače, můžeme mít
počítačovou kriminalitu, podobně jako máme-li banky, bude
zřejmě přicházet v úvahu kriminalita bankovní. Ve skutečnosti údajně vůbec první počítačová sabotáž spočívala v ničení textilních tkacích strojů řízených děrnými štítky v manufaktuře pana Josefa Jacquarda,
vynálezce, který sestrojil první programovatelný tkalcovský
stav, ve Francii v roce 1801. Údajně při této příležitosti
vzniklo i slovo „sabotage“, které je odvozeno od slova „sabot“,
znamenajícího kopyto či dřevák, který dělníci do strojů házeli.
Otázkou tedy je, co vše budeme dnes považovat za počítač a zda nám bude vyhovovat, když budeme stále ty projevy kriminality, kde se vyskytují počítače, opravdu nazývat kriminalitou počítačovou, když se nám objevují další
a další pojmy, jako jsou počítačové sítě, internet, virtuální
světy, kybernetický prostor a další.
Pro první přiblížení budeme tedy vnímat označení „počítačová kriminalita“ podobně, jako používáme
pojmy „násilná kriminalita“, „kriminalita mladistvých“,
deset
„ekonomická kriminalita“ apod. Takovýmito názvy jsou
označovány skupiny trestných činů, mající určitý společný
faktor, jako např. způsob provedení, osobu pachatele (alespoň druhově) apod. V podstatě přitom může jít o různorodou směsici trestných činů, spojených oním společným
faktorem (počítačem, programem, daty).
Pochopitelně útok může směřovat nejenom k počítači
jako celku, ale též k jakékoliv jeho komponentě – hardware, software, případně k datům, která jsou jím zpracovávána nebo v něm uložena. Útok ovšem může být proveden i na data uložená na nějakém jiném nosiči dat, který
je sice použitelný s pomocí počítače, ale v době útoku se
může nacházet kdekoliv – typicky externí paměť (disk,
flashdisk) nebo jiný nosič dat (CD, DVD). Útok může ale
směřovat i na data během jejich přenosu prostřednictvím
sítě elektronických komunikací, a to jak pomocí hmotného média (kabelu), tak bezdrátovým přenosem (radiovými vlnami).
Ve většině případů bude útok mířit spíše na obsah
počítačů a jiných nosičů dat – tedy na data reprezentující určité informace. Nelze ovšem vyloučit útok na počítač jako na určité technické zařízení nebo na program či
jiné povely (příkazy), kterými je určován běh počítače (co
v který okamžik bude vykonávat). V prvním případě se
může jednat např. o sabotáž či poškození cizí věci, ve druhém případě je cílem pachatele ovlivnit fungování počítače zásahem do jeho programového vybavení nebo jiným
způsobem (např. neoprávněným spuštěním škodlivého
software – viru nebo tzv. malware, ale i změnou konkrétního programu nebo útokem za účelem zahlcení počítače – tzv. DDoS útoky).
Česká technická norma ČSN ISO/IEC 2382-8 říká,
že počítačový zločin je zločin spáchaný pomocí systému zpracování dat nebo počítačové sítě nebo přímo s nimi spojený.
Pod pojmem „počítačová kriminalita“ je tedy třeba
chápat páchání trestné činnosti, v níž figuruje určitým
způsobem počítač jako souhrn technického a programového vybavení včetně dat, nebo pouze některá z jeho
komponent, případně větší množství počítačů samostatných nebo propojených do počítačové sítě, a to buď:
jako předmět této trestné činnosti, ovšem s výjimkou té
trestné činnosti, jejímž předmětem jsou popsaná zařízení
jako věci movité,
nebo jako nástroj trestné činnosti.1)
Lze si představit, že se počítač nebo jeho část stane
předmětem útoku coby věc movitá vyšší hodnoty; ovšem
tento útok nebude směřovat na počítač vzhledem k jeho
specifickým vlastnostem, ale pouze a jen se stane předmětem krádeže, zpronevěry, zatajení nebo neoprávněného užívání cizí věci, kdy si jej pachatel přisvojí (a případně užívá).
Ani ve třetím případě, i když danou věc – například externí
pevný disk – bude užívat nikoliv jako věc hmotnou prostou
(zarážku ve dveřích), ale věc kvalifikovanou, mající určité
význačné, nikoliv obvyklé vlastnosti (externí úložiště dat),
pak nebudeme jednání brát jako kriminalitu počítačovou.
O počítačový zločin se nebude jednat ani v případě, kdy
někdo někomu rozbije hlavu notebookem; pak půjde nepochybně o násilnou trestnou činnost. Jinou záležitostí ovšem
je, pokud při tomto rozbíjení hlavy dojde k úhoně i notebook, resp. jeho obsah, kdy zřejmě nepůjde stíhat pachatele
za poškození cizí věci (notebooku, nikoliv hlavy) tímto způsobem, ale odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku s největší pravděpodobností vymahatelná bude.
Od počítačové ke kybernetické kriminalitě
Nová doba počítačového zločinu se datuje dvěma zásadními momenty ve 20. století:
nástupem osobních počítačů,
vznikem počítačových sítí a vzdáleného přístupu k počítačům.
Vznikají počítačové sítě, podsítě, nadsítě (jako je třeba
internet), sítě lokální, metropolitní a vzdálené, soukromé
a veřejné. Podle údajů z loňského roku se od roku 1992 počet uživatelů internetu explozivně zvýšil z jednoho milionu
na téměř tři miliardy – přibližně 40 % světové populace má
dnes připojení k internetu. Počet zařízení připojených k internetu je cca 7 miliard a podle společnosti Intel dojde dále
v roce 2015 ke zdvojnásobení jejich počtu na cca 15 miliard;
na každého obyvatele Země tak v průměru připadnou dva
přístroje s vlastní elektronickou (IP) adresou.
Toto všechno vede k vytváření něčeho, co nazýváme kyberprostorem. Termín kyberprostor (angl. cyberspace) má původ v literární tvorbě. Použil jej poprvé
William Gibson roku 1984 ve své knize Neuromancer,
kde jej definoval takto: „Konsensuální halucinace každý den
1) Smejkal, V., Sokol, T., Vlček, M. Počítačové právo. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 1995.
zakoušená miliardami oprávněných operátorů všech národů,
dětmi, které se učí základy matematiky … Grafická reprezentace dat abstrahovaných z bank všech počítačů lidského systému. Nedomyslitelná komplexnost. Linie světla seřazené v neprostoru mysli, shluky a souhvězdí dat. Jako světla města, …“.
Ale umělecká vize nemá nic společného se současným
chápáním kyberprostoru jako něčeho, co spíše intuitivně
nežli striktně vědecky chápeme jako nehmotný svět informací, který vzniká vzájemným propojením informačních a komunikačních systémů. Toto prostředí umožňuje
vytvářet, uchovávat, využívat a vzájemně si vyměňovat informace a je realizováno prostřednictvím počítačů propojených komunikačními sítěmi v celosvětovém měřítku
(nikoliv pouze, ale převážně v rámci sítě internet). Někdy
je kyberprostor chápán jako virtuální realita, nicméně podle názoru autora je virtuální realita pouze jedním z projevů či vlastností kyberprostoru. Kyberprostor může být
chápán a interpretován jako pojem filozofický, sociologický, kulturní (často jsou tyto a další aspekty označovány
obecně jako kyberkultura).
Podle § 2 písm. a) zákona č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti, se kybernetickým prostorem rozumí
digitální prostředí umožňující vznik, zpracování a výměnu
informací, tvořené informačními systémy, a službami a sítěmi elektronických komunikací.2) Pojem kybernetického prostoru je podle důvodové zprávy k zákonu definován jako
informační prostředí k realizaci informačních transakcí,
které je vytvořeno technologiemi, jejichž definice a podmínky užívání upravují zvláštní zákony, tj. informačními
systémy, službami a sítěmi elektronických komunikací.
Jedná se přitom i o takové informační systémy, služby
a sítě elektronických komunikací, které nejsou připojeny
k veřejné síti, tj. k internetu.
S termínem „kyberprostor“, resp. „kybernetický prostor“ a „kyberkriminalita“ pracuje i Evropská unie – např.
v rámci Europolu bylo počátkem roku 2013 zřízeno
Evropské centrum pro boj proti kyberkriminalitě (EC3).
Tyto termíny najdeme coby notoriety v řadě dokumentů EU, aniž by nějaká definice mimo intuitivní vnímání, že
něco jako kyberprostor existuje, byla provedena. Objevuje
se i formulace „kybernetický prostor Evropské unie“.
Můžeme tedy říci, že kybernetická kriminalita je
trestná činnost odehrávající se v kyberprostoru. Útoky
se odehrávají v kyberprostoru tvořeném počítačovými sítěmi a jednotlivými prvky těchto sítí, což jsou jiné sítě,
podsítě atd. a jakákoliv zařízení, mající přidělenu svoji IP
adresu. Tedy nikoliv pouze počítače, ale cokoliv, co umí
prostřednictvím komunikovat s jinými prvky v kyberprostoru – to se týká tzv. internetu věcí, o kterém se nyní tak
často hovoří. Je tedy poměrně logické, že dnes budeme
hovořit o kriminalitě spíše kybernetické, nežli počítačové.
Trestné činy kybernetické kriminality
Velmi přibližně bychom mohli je roztřídit do několika základních skupin: Útoky na funkčnost zařízení informačních a komunikačních technologií (ICT zařízení).
2) Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně
některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích),
ve znění pozdějších předpisů.
jedenáct
Útoky na programy. Útoky na data. Neoprávněné užívání
ICT zařízení. Zneužití ICT zařízení pro podvody a jiné
trestné činy. Trestná činnost spojená se získáváním a šířením informací. Útoky na duševní vlastnictví.
Pomluvy v kyberprostoru
V prostředí internetu se daří všem způsobům šíření
nepěkných informací více než kdekoliv jinde. Je to proto, že právě a jenom prostřednictvím internetu můžeme
šířit informace vůči prakticky neomezenému okruhu příjemců, velmi rychle, takřka zdarma a s možností skrývat
identitu pachatele.
Příkladem může být pomluva spáchaná uveřejněním
pomlouvačného textu na www stránce na internetu. Podle
ustanovení § 184 odst. 2 trestního zákona lze čin spáchat
tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem; vzhledem k vlastnostem internetu se na pomluvu spáchanou
tímto způsobem bude zcela jistě vztahovat kvalifikace podle odst. 2. Potíže, které se mohou vyskytnout, budou ležet spíše v rovině důkazní nežli kvalifikace skutku.3)
Příkladem jednání pachatele může být odsouzený,
který v deseti případech rozeslal do emailových schránek
texty obsahující nepravdivé výroky, které u neinformovaného příjemce mohly reálně vyvolat dojem mj. o protiprávní činnosti pomlouvaných osob, přičemž pachatel
jednal srozuměn s tím, že tato tvrzení jsou nepravdivá
a jsou způsobilá ohrozit vážnost dotčených osob u spoluobčanů, poškodit je v zaměstnání, snížit jejich důvěryhodnost v rámci volné soutěže politických stran v příštích
komunálních volbách a při výkonu jejich pravomoci veřejného činitele. Takto popsané jednání obviněného soud
právně kvalifikoval jako trestný čin pomluvy podle § 206
odst. 1, 2 č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného
do 31. 12. 2009.
Sociální sítě jako ideální prostředí
pro pomluvu
K takřka ideálnímu prostředí pro pomlouvání patří
sociální sítě. Sociální sítě jsou absolutním fenoménem
dneška. Jsou to produkty, pomocí nichž mohou uživatelé
mezi sebou komunikovat, sdílet či šířit fotografie, hudbu či videa, plánovat akce a srazy, hrát hry, seznamovat
se a vytvářet vazby na základě principu označování osob
jako tzv. přátel. Mezi nejznámější sítě patří Facebook
(dále jen FB), Twitter, MySpace, Hi5, LinkedIn, Flickr,
Google+, v českých podmínkách Lidé, Spolužáci, VyberSi,
Libimseti apod. Existují i tematické sociální sítě, u nichž
někdy obtížně hledáme hranici, kterou bychom určili,
zda jde pouze o informační server nebo řízenou diskusi
(diskusní web), popř. zda jde již o sociální síť. Informační
dosah takových sítí je značný – například nejznámější síť
3) Podle judikatury Nejvyššího soudu bude důkazním prostředkem nezbytným ke zjištění skutkového stavu, a tím i osoby pachatele, v případě
trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaného prostřednictvím internetu, zpravidla znalecký posudek z oboru výpočetní
techniky, který na základě zkoumání internetových stránek obsahujících
takový znevažující text či vyobrazení identifikuje osobu, jež je na uvedené internetové stránky umístila.
dvanáct
Facebook má přibližně 1,5 miliardy aktivních uživatelů
(podle statistik z roku 2015) a funguje v šedesáti osmi
jazykových mutacích.
Nyní si něco řekneme k formám poměrně negativního vlivu sociálních sítí na náš život. Největším rizikem je
možnost jejich zneužívání k šíření informací, které mohou
někoho poškodit. Zejména mezi dětmi a mládeží dochází
ke kyberšikaně na FB a nejen zde je možné se dopustit
prohřešků proti dobrým mravům, ale i řady trestných činů
spočívajících v nezákonném sdělování informací uvedených výše, jako je také pomluva. Pravděpodobně je v prostředí sociálních sítí jednáním nejčastějším. Sociální sítě
a internetové diskuse umožňují doslova každému jednotlivci zveřejnit názor či hodnocení, které může být vnímáno jako poškozující nebo dokonce jako pomluva. Následky
mohou být jak v občanskoprávní, tak trestněprávní rovině.
Ochrana osobnosti v rovině občanskoprávní vyplývá
především z Listiny základních práv a svobod.4) Listina obsahuje dvě ustanovení. Jde o čl. 10, který říká: (1) Každý
má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní
čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. (3) Každý má právo na ochranu před
neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným
zneužíváním údajů o své osobě. Jakoby proti tomu působí
čl. 17 odst. 1 a 2 uvádějící, že (1) Svoboda projevu a právo
na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat
své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje
a informace bez ohledu na hranice státu. Odst. 4 téhož článku ovšem uvádí požadavek na informovanost do správného
vztahu s ochranou osobnosti podle čl. 10 takto: Svobodu
projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná
pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou
bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Podstatou
těchto ustanovení je zaručení práva na informovanost, aniž
by byla porušena základní lidská práva člověka.
Nový občanský zákoník upravuje v rámci jednotlivých
práv na ochranu osobnosti výslovně i právo na slovní projev, a to v rámci § 77 a násl., takto:
§ 77
(1) Jméno člověka je jeho osobní jméno a příjmení, popřípadě jeho další jména a rodné příjmení, která mu podle
zákona náležejí. Každý člověk má právo užívat své jméno
v právním styku, stejně jako právo na ochranu svého jména a na úctu k němu.
(2) Člověk, který v právním styku užívá jiné jméno než
své vlastní, nese následky omylů a újem z toho vzniklých.
§ 78
(1) Člověk, který byl dotčen zpochybněním svého práva ke jménu nebo který utrpěl újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, zejména neoprávněným užitím jména, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu
upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
4) Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992,
č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona
č. 162/1998 Sb.
(2) Je-li dotčený nepřítomen, nebo je-li nezvěstný,
nesvéprávný či nemůže-li z jiné příčiny uplatnit právo
na ochranu svého jména sám, může je uplatnit jeho manžel, potomek, předek nebo partner, ledaže dotčený, ač svéprávný, dal výslovně najevo, že si to nepřeje.
(3) Týká-li se neoprávněný zásah příjmení a je-li pro
to důvod spočívající v důležitém zájmu na ochraně rodiny,
může se ochrany domáhat samostatně manžel nebo jiná
osoba dotčenému blízká, byť do jejich práva ke jménu přímo zasaženo nebylo.
§ 81
(1) Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí
člověka žít podle svého.
(2) Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí,
jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
§ 82
(1) Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno
nebo aby byl odstraněn jeho následek.
(2) Po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti
domáhat kterákoli z osob jemu blízkých.
§ 84
Zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby
podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné
jen s jeho svolením.
§ 85
(1) Rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením.
(2) Svolí-li někdo k zobrazení své podoby za okolností,
z nichž je zřejmé, že bude šířeno, platí, že svoluje i k jeho
rozmnožování a rozšiřování obvyklým způsobem, jak je
mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat.
§ 86
Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li
k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý
život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou
chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy.
Soukromé písemnosti osobní povahy se po jejich odeslání dostávají do zvláštního režimu. Osobnostní právo
náleží pisateli (dopisu či mailu), zatímco vlastnické právo
k hmotnému substrátu náleží příjemci (v případě mailu
to nebude ovšem hmotný substrát, ale sdělení v elektronické podobě). Jestliže by tedy došlo k neoprávněnému
užití tohoto dopisu, má pisatel možnost ochrany podle
občanského zákoníku.
Pokud by mělo z tohoto hlediska dojít k rozporu mezi
autorskoprávní a obecnou občanskoprávní ochranou,
dává judikatura i literatura (například přední akademičtí
civilisté prof. Švestka nebo prof. Knap) přednost ochraně
osobnostněprávní.5) Přitom zde může nastat situace, kdy
k použití dopisu bude třeba nejen souhlasu jeho pisatele
(o jehož projev osobní povahy jde) – tomu je tak vždy, ale
i souhlasu osoby, jíž se projev týká (typicky adresáta) –
a to ve speciálních případech, kdy by zveřejnění zasáhlo
do osobnostních práv této druhé osoby.
Porušování právních předpisů formou pomluvy nebo jinými útoky na ochranu osobnosti lze postihovat buď jako
přestupek proti občanskému soužití podle ustanovení § 49
přestupkového zákona (zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů) až po trestný čin podle
ustanovení § 184 tr. zák. Přestupky se od trestných činů odlišují především stupněm škodlivosti pro společnost. Trestní
odpovědnost za spáchání trestného činu vzniká pouze
v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu,
zejména v rámci správního trestání. Rozdíl je také v tom,
že pro trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li
zákon výslovně, že postačuje zavinění z nedbalosti (viz § 13
odst. 2 tr. zák.), zatímco u přestupku je tomu naopak: postačuje zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně,
že je třeba úmyslného zavinění (§ 3 přestupkového zákona).
Mírnější formu postihu představuje postih podle přestupkového zákona, který definuje skutkovou podstatu
podle § 49 odst. 1 takto:
§ 49
Přestupku se dopustí ten, kdo
a) jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá
v posměch,
b) jinému z nedbalosti ublíží na zdraví,
c) úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním
újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným
hrubým jednáním,
d) omezuje nebo znemožňuje příslušníku národnostní
menšiny výkon práv příslušníků národnostních menšin,
e) působí jinému újmu pro jeho příslušnost k národnostní menšině nebo pro jeho etnický původ, pro jeho rasu,
barvu pleti, pohlaví, sexuální orientaci, jazyk, víru nebo
náboženství, pro jeho politické nebo jiné smýšlení, členství
nebo činnost v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích nebo jiných sdruženích, pro
jeho sociální původ, majetek, rod, zdravotní stav anebo
pro jeho stav manželský nebo rodinný.
Je evidentní, že s výjimkou ublížení na zdraví se
prakticky ve všech ostatních případech jedná o nakládání s informacemi, a tedy o činnost v prostředí počítačových sítí snadno realizovatelnou. Podle § 49 odst. 2
lze za přestupek podle odstavce 1 písm. a) uložit pokutu
do 5000 Kč, za přestupek podle odstavce 1 písm. b)–e)
pokutu do 20 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1
písm. c) lze spolu s pokutou uložit zákaz pobytu.
Podstatným znakem naplnění skutkové podstaty pomluvy podle ustanovení § 184 odst. 1 tr. zák. je následující:
Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou
5) Viz např. Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.:
Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha: Linde, 1996, str. 107
a násl., str. 274 a násl., s. 278.
třináct
měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej
v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu
jinou vážnou újmu, bude potrestán … Podle druhého odstavce bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Aby byla naplněna výše uvedená skutková podstata,
musí tedy dojít k jednání pachatele, spočívajícím ve:
sdělení údaje o jiném, byť jen jedné osobě rozdílné
od pomlouvaného,
údaj musí být nepravdivý,
údaj musí být způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, např. poškodit jej v zaměstnání, narušit
jeho rodinné vztahy či způsobit mu jinou vážnou újmu.
Toto sdělení může proběhnout verbálně (slovně), písemně (na papíru, elektronicky, zveřejněním – viz odst. 2).
K pochopení výkladu doplňme ještě následující: Podle
komentáře6) je předmětem útoku pouze jednotlivec. Toto
ustanovení nechrání kolektivy, instituce, úřady, právnické
osoby, orgány apod., a proto pomluva státního orgánu či
jiného orgánu veřejné moci, a to i při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, není trestným činem (srov.
§ 324 ve srovnání s dříve platným § 154 odst. 2 tr. zák.).
S přihlédnutím ke starší judikatuře nicméně lze diskutovat, zda může pomluva směřovat k více osobám náležejících k jistému sboru, okruhu, skupině – viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. Zm I 295/29.
Musí jít o sdělení údaje nepravdivého, a proto sdělení pravdivých skutečností, byť k němu došlo v úmyslu
ohrozit vážnost jiného u spoluobčanů, není pomluvou.
Nepravdivý údaj se může týkat projevů (ústních, písemných, výtvarných i skutkem) pomlouvané osoby, jejích
vlastností nebo smýšlení.
Pachatelem trestného činu pomluvy může být libovolná fyzická osoba. Pachatelem nemůže být právnická
osoba (srov. § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění
pozdějších předpisů).
Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální. K trestnímu postihu postačí pouhé srozumění pachatele s tím, že údaj, který o jiném sděluje, je nepravdivý, a že tento údaj je způsobilý značnou
měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů.
K odst. 2 je třeba zmínit definici veřejného spáchání
trestného činu podle § 117 tr. zák., podle kterého je trestný čin spáchán veřejně, jestliže je spáchán obsahem tiskoviny
nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně
přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo před nejméně třemi osobami současně přítomnými.
Podle toho, jakým způsobem k šíření došlo, je třeba
zásadně rozlišovat, zda protiprávní informace byly šířeny prostřednictvím elektronické pošty, nebo zveřejněním
na webových stránkách či na sociálních sítích s omezeným či neomezeným přístupem na internetu. Zde se
lze opřít o rozhodnutí soudů, která se sice týkala šíření
pornografie, nicméně dobře ilustrují, jaký je mezi oběma
způsoby rozdíl: „Samotné zaslání pornografického díla existujícího v elektronické podobě prostřednictvím elektronické
6) Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1827.
čtrnáct
pošty (tzv. e-mailu) do soukromého úložného prostoru využívaného určitou osobou nelze považovat za naplnění zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel učinil takové dílo
veřejně přístupným ve smyslu § 192 odst. 2 tr. zák.“ 7)
Kdy je čin spáchán veřejně
Znak činění veřejně přístupným představuje jednání,
jímž je umožněno, aby se s pornografickým dílem mohl kdokoliv (blíže neurčený okruh osob) seznámit. Pornografické
dílo se jím stává přístupným více osobám, např. svým umístěním ve výkladní skříni, v okně bytu či ve veřejných místnostech (§ 117 tr. zák. definující, kdy je čin spáchán veřejně,
se týká jiného institutu). Znak spáchání trestného činu veřejně přístupnou počítačovou sítí je naplněn tehdy, jestliže
je veřejná přístupnost této počítačové sítě při trestné činnosti využívána takovým způsobem, že to škodlivostí odpovídá dalším formám jednání uvedeným v témže odstavci (tj.
spáchání tiskem, filmem, rozhlasem nebo televizí). Pojem
veřejné přístupnosti na internetu přitom nutno hodnotit
nejen s ohledem na možnosti uživatelů internetu daný obsah zobrazit, pokud jde o přístupová práva, ale i ve světle
jejich možnosti se o něm vůbec v první řadě dozvědět.8)
Pohled judikatury
Nelze samozřejmě ani v prvním případě vyloučit, že
pachatel, který bude rozesílat pomlouvačná sdělení na více
e-mailových adres současně, bude stíhán podle odst. 2.
Záleží na soudu, aby správně vyložil pojmový znak podle
odst. 2 písm. b), tj. zda i v případě rozeslání takovýchto
zpráv e-mailem, ICQ, SMS nebo jiným nástrojem elektronických komunikací bude naplněn požadavek na „osoby současně přítomné“. Podle názoru autora ano.9)
Z dalších rozhodnutí soudů týkajících se pomluv můžeme citovat zejména následující:
Nepravdivý údaj o jiném, že je duševně nemocný, může
být údajem způsobilým značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů a poškodit ho v zaměstnání, resp.
způsobit mu jinou vážnou újmu ve smyslu znaků trestného činu pomluvy podle § 206 tr. zák (v rámci předchozího tr. zákona č. 140/1961 Sb. byla pomluva vedena jako
ustanovení § 206 – pozn. aut.).10)
U trestného činu pomluvy podle § 206 tr. zák. se vyžaduje, aby mezi jednáním pachatele a následky uvedenými
v písm. a)–c) tohoto ustanovení byla příčinná souvislost.11)
Pomlouvačný útok je třeba zkoumat jako celek, aniž lze
se spokojit jen zkoumáním toho, zda mají urážlivou povahu jednotlivé úseky, věty nebo slova zprávy.12)
7) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 641/2012.
8) Nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. I. ÚS 1428/13-1.
9) Pro tento výklad hovoří např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 701/2013, které popisuje jednání pachatele
trestného činu pomluvy spočívající v rozesílání zpráv do e-mailových
schránek, přičemž jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1, 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, resp. u dalších skutků jako přečin pomluvy podle
§ 184 odst. 1, 2 tr. zák.
10) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 1980, sp. zn. 6 Tz 66/79.
11) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 1970, sp. zn. 5 Tz 99/69.
12) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 1931, sp. zn. Zm II 13/30
(Vážný 4215).
Právo kritiky je sice složkou veřejného života a zaručeno v ústavní listině, leč v každém případě je třeba zkoumat, zda kritika nevybočuje z mezí vytyčených předpisy
§ 487 a násl. tr. zák., zda se nedotýká obsahem a formou
mravních kvalit napadeného, zda nenabývá takového rázu
hanlivého a zesměšňujícího, že se tím dotčený snižuje
v úctě a ve vážnosti.13)
Subjektivní skutková podstata urážky na cti předpokládá, že měl pachatel (v době činu) aspoň vědomí o urážlivé povaze projevu, najmě že viní někoho z opovržlivých
vlastností nebo ho vydává ve veřejný posměch tak, že
může být zlehčen ve vážnosti.14)
V případech, v nichž pachatel v urážlivém projevu neuvedl jméno napadeného, nýbrž jen znamení připadající
na jednu nebo několik z více osob náležejících k jistému
sboru, okruhu atd., aniž by bylo patrno, na kterou z nich
se urážlivý výrok vztahuje, je každá z těchto osob dotčenou na své cti. Pro pojímání urážky projevené ve formě
povšechné, pouhým udáním jistých znamení, je po stránce objektivní vždy rozhodným účinek, kterým působila
na třetí osoby, zda mohla být jimi postřehnuta jako výtka
vztahující se na ony osoby, které vystupují jako soukromí
obžalobci. V subjektivním směru se vyžaduje jen, aby si
byl pachatel vědom urážlivé povahy svého projevu vůbec
a toho, že podle znamení jím uvedených může být jeho
útok vztahován i na jiné osoby než právě na onu, již snad
měl při svém projevu na mysli.15)
Trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního
zákoníku (obdobně i trestného činu pomluvy podle § 206
odst. 1 předchozího tr. zák.) se dopustí, kdo o jiném sdělí
nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit
jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou
vážnou újmu. Tohoto trestného činu podle odst. 2 citovaných ustanovení se pak dopustí ten, kdo spáchá uvedený
čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou
počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Jedná se o ohrožovací trestný čin, škodlivý následek proto ve skutečnosti ani nemusí nastat, a z tohoto důvodu jej
ani není třeba prokazovat. Individuálním objektem tohoto
trestného činu je ochrana vážnosti, cti a dobré pověsti člověka. K ohrožení vážnosti u spoluobčanů nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý, i když v konkrétním případě nic takového nehrozí (např. pro zcela zjevnou
nepravdivost takového údaje, nebo pro mimořádnou důvěru, kterou požívá pomluvená osoba). Z hlediska subjektivní
stránky se vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální (srov. ustanovení § 15 odst. 1 písm. a/, b/ trestního zákoníku, resp. § 4 písm. a/, b/ tr. zák.). Zavinění obviněného
však musí zahrnovat i skutečnost, že sdělený údaj je nepravdivý a současně způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost
osoby dotčené pomluvou u spoluobčanů (srov. též pojem
srozumění v ustanovení § 15 odst. 2 trestního zákoníku).
Na takové srozumění se zpravidla usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla
13) Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 17. 4. 1931, sp. zn. Zm I 422/30
(Vážný 4143).
14) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 1931, sp. zn. Zm II 121/30
(Vážný 4133).
15) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 1929, sp. zn. Zm I 295/29
(Vážný 3518).
zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať
už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Ke spáchání
trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák., resp.
podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku postačuje i existence
úmyslu eventuálního podle § 4 písm. b) tr. zák., resp. § 15
odst. 1 písm. b) tr. zák., což zahrnuje stav, kdy obviněný
věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem
chráněný trestním zákonem, a pro případ, že tak učiní, s tím
byl srozuměn. Pokud pachatel jedná v úmyslu nepřímém,
srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení
následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení
takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým
záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však
vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá
způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní
právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel
nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný,
a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož soud prvního stupně
jednání obviněného z převážné části právně posuzoval, je
trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené
v takovém zákoně (srov. § 13 odst. 1 trestního zákoníku).
Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem
trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe
ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Trestní zákoník
nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry
či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze
považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný
závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské
škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně
v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není
vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin
svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se
vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.16)
Znakem objektivní stránky přečinu pomluvy je sdělení
nepravdivého údaje, jímž je informace o jiném, která je
v rozporu se skutečností, a to byť jen jedné osobě rozdílné
od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je
způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Musí jít o sdělení údaje nepravdivého, a proto
sdělení pravdivých skutečností, byť k němu došlo v úmyslu ohrozit vážnost jiného u spoluobčanů, není pomluvou.
Nepravdivý údaj se může týkat projevů (ústních, písemných, výtvarných i skutkem) pomlouvané osoby, jejích
vlastností nebo smýšlení a musí být způsobilý značnou
měrou ohrozit vážnost pomlouvaného u spoluobčanů, což
je třeba hodnotit podle okolností konkrétního posuzovaného případu, zejména s přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním vlastnostem,
dále k povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení,
16) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 701/2013.
patnáct
rozšíření takové informace apod. K ohrožení vážnosti
u spoluobčanů nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaj je
k tomu způsobilý, i když v konkrétním případě nic takového nehrozí (např. pro zcela zjevnou nepravdivost nebo
nesmyslnost takového údaje nebo pro mimořádnou důvěru, kterou požívá pomluvená osoba). K tomu, aby byly
naplněny znaky objektivní stránky trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, musí být sdělení nepravdivého údaje schopno ohrozit poškozeného
ve značné míře. Nepostačuje tedy ohrožení jakékoliv, tj.
i v nízké či obvyklé intenzitě, ale musí se jednat o ohrožení zásadnějšího charakteru. Protože jde o trestný čin
ohrožovací, je třeba hodnotit též další hrozící následky
a s nimi související okolnosti, nikoliv jen následky skutečně vzniklé. Zákonným znakem trestného činu pomluvy je
též skutečnost, že sdělený údaj je nepravdivý, přičemž jde
o skutkovou okolnost, která musí být obsažena v popisu
skutku, v němž je trestný čin pomluvy spatřován.17)
K trestní odpovědnosti za přečin pomluvy podle § 184
odst. 1 tr. zák. postačí, že pachatel je alespoň srozuměn
s tím, že jím sdělený údaj o jiném není pravdivý a že tento údaj může značnou měrou ohrozit vážnost poškozené
osoby u spoluobčanů. Není tedy podstatné, aby přímo chtěl
způsobit protiprávní následek předpokládaný v citovaném
ustanovení. Proto lze uvažovat o spáchání přečinu pomluvy
i v případě, že jím pachatel sledoval jiný cíl (např. uhrazení
své pohledávky vůči poškozené osobě). V přímém úmyslu
dle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zák. se ho pachatel dopustí, jednal-li způsobem předpokládaným v objektivní stránce přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zák. proti osobě, o níž
věděl, že může vykonávat své zaměstnání jen při splnění
podmínky bezúhonnosti a nepravdivé údaje, jež o ní sdělil,
by v konečném důsledku vedly ke ztrátě této podmínky.18)
17) Usnesení Nejvyššího soudu z 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1107/201.
Ve vztahu k naplnění znaku sdělení nepravdivého údaje ve smyslu ustanovení § 184 odst. 1 tr. zákoníku platí, že
sdělením se rozumí uvedení nepravdivé informace způsobem umožňujícím ohrožení vážnosti ve značné míře
u spoluobčanů. K tomuto sdělení může dojít jakýmkoliv způsobem (písmeně, ústně prostřednictvím veřejného
sdělovacího prostředku, letáků, apod.). S ohledem na výše
rozvedené skutečnosti týkající se podání insolvenčního
návrhu a důsledky, které jsou s jeho podáním spojené,
je zřejmé, že i podání takového návrhu k insolvenčnímu
soudu, je-li založeno na nepravdivých skutečnostech rozvedených výše, je svou povahou sdělením podle ustanovení § 184 tr. zákoníku. Pachatel totiž v tomto případě vtěluje nepravdivé informace za tím účelem, aby byly formou
insolvenčního rejstříku a dalšími navazujícími postupy
insolvenčním zákonem stanovenými zveřejněny. K tomuto zveřejnění následně fakticky dochází prostřednictvím
veřejné počítačové sítě, jejíž součástí je i insolvenční rejstřík. Z povahy tohoto média je zřejmé, že šíření informací
je neomezené a dalekosáhlé (funkční propojení počítačů
do sítí s cílem vytvořit informační systém pracující s tzv.
dálkovým přístupem a zajistit rychlý přenos dat, jakým
je především internet a jiné jemu podobné komunikační
systémy). S ohledem na to můžeme jen zmínit (neboť taková výhrada obviněným nebyla v dovolání vznesena), že
sdělením nepravdivých informací v insolvenčním návrhu
dochází na základě zákonem stanoveného postupu soudu i k naplnění kvalifikačního znaku spáchání činu veřejně přístupnou počítačovou sítí (srov. ustanovení § 182
odst. 2 tr. zákoníku).19)
Zdroj: Smejkal, V. Kybernetická kriminalita.
Plzeň: Aleš Čeněk, 2015, 636 s.
Zamyšlení Rodinných listů
Reflexe a neskromná přání
PhDr. Jaroslav Šturma,
psycholog a vysokoškolský učitel,
Filozofická fakulta UK Praha
Náhradní rodinná péče se
od pradávna považuje za optimální formu pomoci dětem bez
rodičů, za nejlepší alternativu
ústavní výchovy. Časem se rozrostla v diferencovaný systém,
vycházející z osvojení a zahrnující rozrůzněné podoby pěstounské péče individuální i skupinové. Tyto podoby péče byly
během času propracovávány po stránce legislativní i sociálně
právní. Nevyhnuly se ani politickým a ideologickým vlivům.
Teprve relativně později, s blížící se polovinou 20. století,
šestnáct
vstoupila do této oblasti také psychologie, která přinesla nové
a zásadní poznatky týkající se toho, jak se vyvíjí a utváří
vztah mezi malým dítětem a matkou či jinou primární vztahovou osobou. I díky našim vynikajícím badatelům, zejména
prof. Langmeierovi a prof. Matějčkovi, došlo k důkladnému
poznání psychické deprivace a jejích závažných důsledků pro
vývoj dítěte a utváření jeho osobnosti a vztahů. Právě výsledky jejich původních vědeckých studií, jež jsou dnes některými autory (srov. Petra de Wit – Vrtbovská, 2012) odkazovány do sféry překonaného a své době poplatného, jinými zase
(četnými aktéry současného dění v oblasti náhradní rodinné
péče) zřejmě z neznalosti opomíjeny, vedly ještě za minulého
režimu k tomu, že rodině v zákonu o rodině z roku 1963
bylo alespoň v dikci zákona navráceno nezastupitelné prvotní místo při výchově dětí. Díky nim také byla v roce 1973 obnovena dlouhodobá pěstounská péče, jež byla z ideologických
důvodů zrušena v roce 1950.
Dr. Matějček se o pěstounskou péči zasazuje již v textu
z roku 1969, kdy píše, že její znovuzavedení by pomohlo
s jistotou části romských dětí, o něž zpravidla žadatelé
o osvojení nestojí. Jinak spatřuje její těžiště ve funkci terapeutické a léčebně výchovné. Za indikované pro pěstounskou péči shledává také děti se zvláštními výchovnými nároky od předškolních do středních školních let,
o které rodina nepečuje či nemůže pečovat, jež nejsou
vhodné k adopci, i proto, že vyžadují péči zcela individualizovanou. Mohlo by jít o děti se závažnou hereditární
zátěží a velmi nejistou vývojovou prognózou, o děti, jež
ve zvýšené míře potřebují jak citlivě reagující, tak výchovně usměrňující péči. Myslí přitom na některé děti, jež bychom dnes nejspíše diagnostikovali jako děti s ADHD
či s problémy autistického spektra. Za další možnou indikaci pro pěstounskou péči považuje dr. Matějček pěstounskou péči ve funkci převýchovy, třeba u starších dětí
s poruchami chování či delikvencí.
Po debatách, k nimž celkem vzato nebyli přizváni
psychologové, byla 5. 9. 2012 schválena novela zákona
o sociálně-právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb., jež zavádí nový typ tzv. profesionální či přechodné pěstounské
péče, kdy se pěstounům dostává za výkon této služby sociální dávka, jež umožňuje, aby se svému poslání mohli
věnovat naplno. V tomto směru nás předběhlo Slovensko,
které profesionalizaci pěstounské péče zrealizovalo ve
třech etapách. Od roku 1994 se tu na základě zákona
č. 279/1993 Sb., o školských zařízeních, vytyčuje koncept profesionální náhradní výchovy v rodině. Ústavní
péče se tu realizuje skrze pěstounské rodiny zaměstnanců
dětského domova v domácím prostředí. V roce 1998 se
zákonem č. 195/1998 Sb., o sociální pomoci, otvírá další
prostor pro generalizaci tohoto konceptu tak, že do profesionální rodinné péče lze umisťovat děti, jejichž chování
je tak závažně narušeno, že by o ně nebylo možné pečovat
v běžném dětském domově ani v neprofesionálních formách náhradní rodinné výchovy. Důraz se klade na vzdělání profesionálních pěstounů a na malý počet dětí v náhradní rodině. Jde však stále o péči dlouhodobou.
V roce 2005 vstupuje v platnost zákon č. 305/2005 Sb.,
o sociálně-právní ochraně a sociální kuratele, který situaci
výrazně mění. Nadále má profesionální rodina přednost
před jinými formami ústavní péče a tento typ péče představuje formu krátkodobou, do doby nalezení definitivního řešení pro dítě. Kromě absolvování předepsaného kursu nově zákon neklade podmínky na vzdělání pěstounů.
Doc. Albín Škoviera (2010), jeden z velkých propagátorů pěstounské péče na Slovensku, uvádí krátkodobost péče
jako problém. Podle jeho zkušenosti naváže část profesionálních pěstounů v tomto typu péče k dítěti blízký vztah
a usiluje o to, aby se krátkodobá péče proměnila v péči dlouhodobou, což pak bývá považováno za jejich profesionální
selhání. V jiných případech profesionální pěstoun charakterizovaný jako „emočně odolný rodič“ odolá přirozené tendenci vytvořit si k dítěti vztah a předává svěřené dítě dál,
aniž by bylo citovým vztahem dotčeno a formováno.
Ani termín profesionální pěstounská péče však nemusí být jednoznačný. Vždyť např. ve Velké Británii existuje
šest typů profesionální pěstounské péče (včetně krátkodobé, dlouhodobé a trvalé). Rada Evropy (2004) vymezuje
sedm typů (např. dlouhodobou, tísňovou či předadopční).
Zpráva Rady Evropy z roku 2004 upozorňuje, že přechodná pěstounská péče může vést u dítěte k traumatickým zážitkům. Podívejme se v dalším výkladu, co k tomuto tématu, na něž lze pohlížet z různých zorných úhlů,
říká vývojová psychologie.
Není pochyb o tom, že prvotní plný rozvoj dítěte jakožto vztahové bytosti se děje skrze osobní vztah zprvu
převážně k jediné, klíčové vztahové osobě, jíž zpravidla
bývá matka. Zde netřeba zákonitosti tohoto vývoje připomínat. Vývojový posun už v útlém dětství probíhá mezi
Skyllou nepřítomnosti či neexistence klíčových osob připravených přijmout dítě bez podmínek a Charybdou přerušení životodárného vytvářeného či vytvořeného vztahu
mezi kojencem a pečující osobou, který jsme si zvykli nazývat přilnutím, jež můžeme přirovnat k psychologické
pupeční šňůře, skrze niž dítě postupně dozrává v průběhu
dětství k plné autonomii, řečeno s Margaret Mahlerovou,
k „druhému porodu“. Za běžných okolností z prvotního
vztahu ke klíčové vztahové osobě vyrůstá přirozeně vztah
k osobám dalším, nejprve úzkého rodinného kruhu, pak
vrstevníků atd. Láska se tedy šíří „in wachsenden Ringen“,
v rostoucích kruzích, řečeno spolu s Rilkem, aniž by dítě
opouštělo jedny vztahy, otvírá se dalším. Vyhranění a jednostranní stoupenci časově omezené pěstounské péče jako
by však z klasické trilogie Johna Bowlbyho „Attachment
and Loss“ (Přilnutí a ztráta) četli jen první díl, věnovaný
vazbě či přilnutí (attachmentu), a pominuli další dva podstatné díly: Odloučení a Ztráta (Separation a Loss).
I u nás už citovaní autoři výstižně prozkoumali a plasticky vykreslili zhoubné následky psychické deprivace
jakožto stavu vzniklého dlouhodobým nenasycováním
životně důležitých potřeb psychické a sociální povahy
pro intelektový i sociální vývoj dítěte. Panuje jistě shoda
v tom, že tyto stavy je nutné časně odhalovat a napravovat,
abychom dítě následků primárního traumatu neexistence
nosného vztahu, tedy deprivace, ušetřili. Po době prvních
výzkumů, jež vedly k obavám, že vážné důsledky půjde
sotva napravit, jsme dospěli k podstatně optimističtějším závěrům, jež svůj výhled opírají zejména o možnosti
náhradní rodinné péče a v jejím rámci zejména osvojení
a dlouhodobé péče pěstounské.
Pokud jde o přechodnou, časově omezenou pěstounskou péči, existuje zde riziko sekundárního traumatu pro
dítě, spočívající v přerušení navazovaného či vytvořeného
výlučného vztahu. Nebozí profesionální pěstouni se zejména v případě malých dětí ocitají nezřídka v situaci oné
pohádkové ženy, jež dostala za úkol dostavit se na zámek,
ale nesmí to být ani pěšky, ani vozem, ani oblečená, ani
neoblečená. Je to náročná, leckdy až nepřirozená situace,
kdy přechodná pěstounka se zlatým srdcem a v nejlepším
odhodlání dítěti prospět drží je před sebou jako štít obrácený k světu, vyhýbá se očnímu kontaktu s dítětem, a aby
si děcko náhodou předčasně nevytvořilo falešnou identitu
plynoucí z předčasného vztahu, neosmělí se oslovit děťátko
jménem, ale mluví o něm jako o „broučkovi“ apod. Tu je
nám velmi líto pěstounky, ale snad ještě více dítěte. A pokud, což je přirozené a nelze se tomu divit, dojde k vytváření
hlubšího či výlučného vztahu, je v tomto vztahu zabudován
časový spínač smrti, spočívající v jeho nezbytném ukončení.
Tvrzení, které v této souvislosti často od laiků a některých
tzv. odborníků slyšíme, že totiž lepší perspektivu má dítě,
sedmnáct
které mělo vztah, byť přerušený, než dítě bez vztahu, nemá
opory v psychologických výzkumech. Může se prostě stát
to, že hrozbu následků deprivace vyměníme za realitu bolesti a traumatu z odloučení a z nejistoty, pokud jde o příští
vztah. Navázání výlučného vztahu čili přilnutí je delikátním
procesem srovnatelným možná s transplantací, kdy se dva
organismy, dvě bytosti učí sžívat a rozumět si a žít spolu
ke vzájemnému obohacení. Každé nikoliv nezbytné vystavení dítěte nové zátěži odloučení a truchlení a následného
vytváření nového vztahu může být eticky nezodpověditelným experimentem v lidské psychologii.
Řešení
Ideálním řešením pro tyto případy by bylo nikoliv přerušení jednoho úzkého vztahu a následné vytváření vztahu dalšího, nýbrž kontinuální proměna, naplňování a růst
vztahového potenciálu dítěte. Svízel je ovšem v tom, že
výlučný vztah – přilnutí se ve své formační fázi utváří skrze interakci převážně s jednou konkrétní osobou. Teprve
po vytvoření nosného vztahu, srovnatelného s pilířem
mostu, nad nímž se pak sklenují jednotlivé mostní oblouky, je postupně možné jeho přenášení a generalizace
na další osoby. Někteří uvádějí, že v přechodném pěstounském vztahu se dítě učí vztahu budoucímu, definitivnímu.
Mám však za to, že bytostné vztahy se utvářejí především
tím, že je žijeme v přirozené jednotě a celistvosti zahrnující dvě autentické a těžko zaměnitelné bytosti srůstající
do plné jednoty (srov. děti zaměněné v Třebíči).
Rád bych zdůraznil, že jsme poznali mnohé přechodné pěstouny, jejichž vynikající práce si nesmírně vážíme.
Jsme šťastni, že jsme sledujíce jejich působení mohli být
svědky zdařilého přenesení vztahů z jedné klíčové osoby
na další. Zdaleka to však není samozřejmostí. Vyžaduje
to lidskou i odbornou připravenost pěstounů i těch osob,
které dítě převezmou, stejně jako určitou míru resilience
na straně dítěte. V každém případě je tu bezpodmínečně třeba odborné, psychologické podpory a provázení.
Současná praxe však si však s požadavkem odbornosti
psychologii zpravidla nespojuje a mnohokrát jsme byli
udiveni laickými, někdy vysloveně škodlivými radami
a doporučeními některých doprovázejících osob, jež vystupují v roli odborníků. Někteří tak činí v přesvědčení,
že mají monopol na řešení jemných a křehkých vztahových problémů. Potřebné pečující osoby nás v některých
případech vyhledají za zády svých oficiálních průvodců,
protože ti by jim – jak uvádějí – vyhledání rady a pomoci
podle jejich svobodného rozhodnutí neumožnily.
Jak jsme řekli, s radostí můžeme dosvědčit řadu zdařilých procesů převzetí dítěte osobami konečné destinace. O to víc je nám líto těch případů, kdy se to nezdaří
i v důsledku neodbornosti. Cítíme etickou i odbornou
povinnost zajímat se o osud každého dítěte a nabídnout
možnosti psychologie k jeho zlepšení. Rádi bychom proto vznesli požadavek, aby pod pojmem „odborná“ pomoc či doprovázení v náhradní rodinné péči se rozuměla
také a možná zejména pomoc psychologická. Už zmíněný John Bowlby ve 2. díle své trilogie podrobně rozebírá ontogenezi reakcí dítěte na odloučení. Již od čtyř
měsíců věku dítěte jsou zjistitelné a zaznamenatelné diferencované reakce dítěte směřují k osobě, s níž si dítě
osmnáct
vytváří specifický vztah. V půl roce věku jsou tyto reakce
zcela zřejmé a dobře se dají pozorovat negativní reakce
na odloučení. Existuje i podrobná typologie reakcí dítěte
na odloučení i fáze, v nichž se s odloučením vyrovnává.
Převedení dítěte z jednoho vztahu na vztah nový je nesmírně citlivým individuálním procesem, kde hrají roli
osobnosti a zkušenosti všech zúčastněných. Právě tento
proces si žádá o psychologickou podporu.
Příprava žadatelů
V této souvislosti hodí se snad říci i pár slov k přípravě žadatelů o náhradní rodinnou péči. V naší zemi vycházíme z osvědčené tradice navazující na práci generace osobností, jakými byli profesoři Matějček, Langmeier,
Koluchová, Dunovský či primářka Damborská. I mezi
v současnosti činnými osobnostmi jsou odborníci na slovo vzatí, např. prof. Lenka Šulová, doc. Irenka Sobotková,
doc. Jiří Kovařík a četní další. Někteří z nich také inspirovali či vytvořili komplexní realizované programy přípravy
žadatelů o náhradní rodinnou péči a jejich doprovázení.
V Dětském centru Paprsek např. navazujeme na program
vypracovaný pod vedením a supervizí prof. Matějčka.
Jsme samozřejmě otevřeni novým poznatkům a novému
vývoji. Zaráží nás však, když z ciziny přichází zdánlivě
zcela nový program, jenž je prosazován jako závazný pro
přípravu pěstounů, mj. i tím, že je na rozdíl od jiných programů finančně podpořen, který však dosud nese výrazné
znaky neinkulturovanosti do našich podmínek a původně byl připraven pro přípravu osvojitelů. Setkali jsme se
s tím, že ve snaze vtáhnout účastníky tohoto kursu do děje
i skrze aktivované vlastní prožitky, otevřela se u některých hluboká osobní témata spojená s traumaty, aniž se
jim dostalo psychoterapeutického ošetření. Možná, že
takové pozorování přispěje ke zjištění, že dotyčná osoba není dost stabilní pro práci profesionálního pěstouna,
rozhodně by však účastník neměl odcházet s aktivovaným traumatem ze svého života. Logickým požadavkem
je, aby byla připuštěna (a podle našeho názoru by měla
být vítána) pluralita přístupů a programů, založených
na společně uznávaných principech a akreditovaných
k tomu vytvořenou komisí, jež bude zahrnovat i zástupce
spolupracujících odborných společností, v tomto případě
také Českomoravské psychologické společnosti. Zatím
bohužel převládá mnohdy dojem, že nad hlediskem výběrovosti (tj. nad snahou najít vhodné osoby) se do popředí dere hledisko náboru, tj. kvantita nabývá snadno
vrchu nad kvalitou. Rozpaky budí také závěry a doporučení z takových kursů, kdy u více účastníků z téhož kursu
se jejich charakteristika vyčerpává několika málo řádky
týchž opakovaných formulací.
Velkou zásluhou těch, kdo se zasloužili o nynější zákon, je to, že se podařilo pro systém náhradní rodinné
péče získat nemalé a pro náhradní rodiče vskutku zasloužené finanční prostředky. Má-li se naplnit sen těchto průkopníků o zrušení ústavů doopravdy, pak by bylo
zapotřebí v následující etapě dosáhnout také náležitého
finančního ocenění pěstounů dlouhodobých, a to zejména těch, kteří jsou ochotni převzít do péče děti sociálně
a zdravotně znevýhodněné, tedy děti romského etnika
a děti s postižením. Pěstounům takových dětí (a známe
jich řadu) patří velký dík a ocenění především. Nevolí si
v životě to, co svou přirozeností samo přitahuje, ale rozhodují se pro děti, které osobní lidskou pomoc naléhavě
potřebují, aniž si o ni jsou schopny svou žádoucností samy
říci. Pokud jde o děti výhledově spějící k osvojení, máme
za to, že vedle přechodné pěstounské péče bychom měli
být schopni nabídnout jim zralé a motivované žadatele
o osvojení, kteří jsou ochotni s nimi přečkat nejisté doby
administrativního rozhodování až ke konečnému sepětí,
nečekat na konečné rozhodnutí a vzít si dítě do předadopční péče třeba formou předběžného rozhodnutí.
Známe z vlastní praxe takové odvážné osvojitele a sdílíme pak s nimi rádi jejich radost, když po měsících je dítě
u nich doma již definitivně.
Je na místě říci, že přechodnou pěstounskou péči považujeme za potenciální (a jak praxe ukazuje, i reálné)
obohacení škály možností řešení situace dětí bez rodin.
Její indikaci i požadavky kladené na pěstouny je třeba
zužovat a zpřesňovat a společenskou praxi očišťovat a korigovat tak, aby benefity pro děti byly co největší a abychom zároveň minimalizovali její rizika a úskalí. Za indikované pro přechodnou pěstounskou péči můžeme častěji
považovat kojence v prvním půlroce života, ještě před tím,
než se intenzivně formuje jejich přilnutí, nebo pak některé typy dětí starších. Zvláštní opatrnosti si zaslouží starší
kojenci a batolata. Jemného a diferencovaného rozlišování se nedá nepochybně dosáhnout bez aktivního a rovnoprávného zapojení psychologů, kteří si budou vědomi
nejen svých možností, ale také svých omezení a hranic,
a tak nebudou – až se jim jej dostane – umenšovat prostor druhým, ale společně se soustředí, jak to kdysi řekl
Bowlby, kolem dítěte jako „poddaní okolo svého krále“.
Naši psychologové, kultivovaní v humanistické matějčkovské tradici, jež vytvořila psychologickou školu uznávanou i ve světě, mají upřímný zájem a jsou
i za cenu vynaložení času a energie ochotní konstruktivně přispívat k dalšímu zkvalitňování péče o děti,
o něž se rodiče nechtějí, nemohou anebo nesmějí starat.
Na Psychologických dnech v září 2014 v Olomouci jsme
založili při Českomoravské psychologické společnosti
Reg. č. 72
Předběžné opatření upravující poměry
dítěte po dlouhou dobu
(nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2015,
sp. zn. I. ÚS 2903/14)
I. Odnětí dítěte z péče rodičů – ať už k němu dojde na základě meritorního rozhodnutí, či provizorně na základě předběžného opatření soudu – představuje zcela zásadní zásah do práva jak rodičů, tak
dítěte na rodinný život a musí být vždy považováno
za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě.
Zásadně se musí jednat o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny.
Předběžné opatření, jímž je dítě odebráno z péče rodičů (§ 76a o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013,
§ 452 z. ř. s.), musí být chápáno jako krátkodobé
pracovní skupinu pro náhradní rodinnou péči, která
se od té doby pravidelně setkává a vyvíjí činnost. Je to
několik desítek kolegyň a kolegů. Nabízíme loajální
a konstruktivní spolupráci všem, kterým jde o totéž jako
nám. Těšíme se, že o takovou spolupráci projeví kromě
dalších našich kolegů i ze spřátelených a spolupracujících oborů zájem i ti, kdo tuto iniciativu mohou pomoci vtělit do reálného života a předpisů, jimiž by se měl
řídit, aby se psychologické poznání a životní praxe nemusely míjet. Není snad příliš neskromným přáním, aby
se Českomoravská psychologická společnost skrze svou
pracovní skupinu stala připomínkovým místem při přípravě a projednávání zákonných i prováděcích předpisů
pro oblast NRP, a nejspíše nejen pro ni.
Literatura
Bowlby, J. (1971) Attachment. Attachment and Loss,
Vol. 1, Penguin Books, Middlesex. Česky: Vazba. Portál,
Praha, 2010.
Bowlby J. (1975). Separation. Attachment and Loss,
Vol. II. Penguin Books, Middlesex. Česky: Odloučení.
Portál, Praha, 2012.
Bowlby, J. (1981): Loss. Attachment and Loss, Vol. III.
Česky: Ztráta. Portál, Praha, 2013.
Langmeier, J., Matějček, Z. (1963, 1968, 1974, 2011):
Psychická deprivace v dětství. 1.–2. vyd. Státní zdravotnické nakladatelství, Praha. 3. vyd. Avicenum, Praha, 4. vyd.
Karolinum, Praha.
Šturma, J. (2013): Psychická deprivace dříve a dnes.
Přednáška na semináři k výročí prof. Z. Matějčka (v tisku).
Škoviera, A. (2009): Nové dilemy profesionálnych
rodín. In: Problémy současné rodiny a náhradní rodinné
péče. Sborník příspěvků z konference, 24.–25. 6. 2009,
Olomouc.
Šmajdová Búšová K. – Kučera, M. (2015): Profesionální
rodičovství. Etnografická studie. Karolinum, Praha.
Working Group on Children at Risk and in Care
(2004): Children in Institutions: prevention and alternative
care: final report. Strasbourg.
PŘIPRAVUJE JUDR. BLANKA HAVLÍČKOVÁ
provizorium, ne déledobé řešení či „kvazidefinitivní“
rozhodnutí, a po zahájení řízení ve věci musejí obecné soudy postupovat tak, aby řízení mohlo být co nejdříve, zpravidla v řádu měsíců, ukončeno meritorním
rozhodnutím. Splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření nelze zkoumat jen při jeho nařízení
a následně pouze mechanicky prodlužovat jeho trvání. Po celou dobu trvání předběžného opatření, zvláště přesahuje-li několik měsíců, je nezbytné průběžně
zkoumat jeho opodstatněnost a přiměřenost. Toto
zkoumání je pak třeba náležitě reflektovat v odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání předběžného opatření, prostřednictvím něhož obecné soudy mohou realizovat pozitivní závazek státu usilovat o opětovné
sloučení rodiny. Z hlediska práva na rodinný život, zaručeného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, je tak zásadně nepřípustné, aby
devatenáct
dítě bylo odebráno z péče rodičů na základě předběžného opatření po dobu téměř jednoho roku či delší,
a to tím spíše, pokud trvání předběžného opatření
není odůvodňováno a průběžně není zvažována jeho
opodstatněnost a přiměřenost vzhledem k aktuálnímu vývoji a novým okolnostem případu.
II. V naléhavé situaci při nařízení předběžného
opatření jsou ospravedlnitelné nižší nároky kladené
na procesní spravedlnost, včetně standardu odůvodnění rozhodnutí a komplexity posouzení, o něž se
rozhodnutí opírá – soud tedy nemusí pečlivě zvažovat
a vyvažovat zájmy všech dotčených aktérů a jeho rozhodnutí dokonce ani výjimečně nemusí být odůvodněno. Nicméně s prodlužující se dobou trvání předběžného opatření zasahujícího do práva na rodinný
život se postupně ona naléhavost situace, ospravedlňující nižší nároky na procesní spravedlnost, vytrácí.
III. Obecný soud nemůže odmítnout projednat
opravný prostředek, kterým se rodič brání tak závažnému zásahu do svých základních práv, jako je (pokračující) odnětí dítěte z jeho péče, s odkazem na nesplnění podmínek jeho projednání, pokud toto bylo
způsobeno nikoliv jednotlivcem, ale obecným soudem.
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky M. L.
proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2013,
čj. 23 Nc 2411/2013-41, usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 29. 4. 2014, čj. 16 Co 83/2014-109, usnesení Městského
soudu v Brně ze dne 7. 2. 2014, čj. 23 Nc 2411/2013-98,
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014,
čj. 16 Co 145/2014-M 139, proti postupu Městského soudu v Brně při rozhodování o důvodnosti trvání předběžného opatření nařízeného usnesením ze dne 7. 6. 2013,
čj. 23 Nc 2411/2013-10, a proti postupu statutárního města B., jako orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ve věci péče
o nezletilou M. L. tak, že usnesením Městského soudu v Brně
čj. 23 Nc 2411/2013-41 a usnesením Krajského soudu v Brně
čj. 16 Co 83/2014-109 byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 5 a čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2013, čj. 23 Nc 2411/2013-98, a usnesením Krajského soudu v Brně čj. 16 Co 145/2014-M 139
byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená čl. 10
odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato rozhodnutí se proto ruší. Ústavní stížnost
se v částech, v nichž směřuje proti postupu Městského soudu
v Brně a proti postupu statutárního města B., odmítá.
Z odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka brojí proti rozhodnutím
Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně ve věci
péče o nezletilou M. L. (dceru stěžovatelky a vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem, dále též „nezletilá“)
i proti postupu Městského soudu v Brně v dané věci a proti
postupu statutárního města B. jako orgánu sociálně-právní
ochrany dětí (dále též „OSPOD“) ve věci péče o nezletilou.
Městský soud usnesením ze dne 7. 6. 2013,
čj. 23 Nc 2411/2013-10, nařídil předběžné opatření podle
§ 76a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
dvacet
ve znění tehdy účinném (dále též „o. s. ř.“), podle něhož se
nezletilá odevzdává do péče zařízení Ch. (dále též „dětské
centrum“), neboť se ocitla bez jakékoliv péče, je ohrožen její
život a vážně ohrožen její příznivý vývoj. Trvání předběžného opatření bylo od té doby městským soudem periodicky
prodlužováno, naposledy usnesením ze dne 3. 3. 2015.
Ústavní stížnost byla podána v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto ve věci samé. Napadená rozhodnutí zahrnují usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2013,
čj. 23 Nc 2411/2013-41, o prodloužení trvání nařízeného předběžného opatření o jeden měsíc, do 7. 10. 2013,
navazující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
29. 4. 2014, čj. 16 Co 83/2014-109, o odmítnutí stěžovatelčina odvolání proti předešle citovanému usnesení městského soudu, dále usnesení městského soudu ze
dne 7. 2. 2014, čj. 23 Nc 2411/201-98, o zamítnutí návrhu stěžovatelky na zrušení předběžného opatření, a navazující usnesení krajského soudu ze dne 29. 4. 2014,
čj. 16 Co 145/2014-M 139, o potvrzení předešle citovaného usnesení městského soudu k odvolání stěžovatelky.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne
22. 10. 2014, čj. 23 Nc 2411/2013-247, byla nařízena
ústavní výchova nezletilé s umístěním do dětského centra, do jehož péče byla nezletilá umístěna již předběžným
opatřením o 16 měsíců dříve. Proti tomuto rozhodnutí
stěžovatelka podala odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Řízení ve věci tedy stále běží. Nezletilá se stále
nachází v dětském centru, celkem již po dobu 23 měsíců
bez pravomocného rozhodnutí věci.
Argumentace stěžovatelky, účastníků
a vedlejších účastníků řízení
Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími
obecných soudů, jakož i napadenými postupy městského
soudu a OSPOD, byla porušena její základní práva, a to práva zaručená čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2,
čl. 32 odst. 4 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“), čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 a čl. 14
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
též „Evropská úmluva“) a čl. 5, čl. 13 odst. 1, čl. 23 odst. 2, 3
a 4 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
Zdůrazňuje, že odnětím nezletilé z její péče bylo zasaženo do jejího práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2
Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, neboť tento zásah nesplnil dvě ze tří klíčových podmínek, a to podmínku legality
(soulad se zákonem) a podmínku přiměřenosti (nezbytnost v demokratické společnosti).
Nesplnění podmínky legality zásahu spatřuje stěžovatelka v absenci odůvodnění jak usnesení o nařízení předběžného opatření, tak následujících usnesení o prodloužení trvání předběžného opatření; tato následující usnesení
dokonce ani neobsahují část nazvanou „odůvodnění“, nýbrž po výroku následuje už jen poučení. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1554/08
a dále též na zákonnou úpravu, podle níž při prodlužování
předběžného opatření po uplynutí 6 měsíců od jeho nařízení musí soud uvést i vážné důvody či objektivní příčiny,
proč dosud nebylo možno skončit řízení ve věci samé.
Porušení podmínky přiměřenosti zásahu stěžovatelka shledává v neustálém prodlužování trvání předběžného
opatření (v době podání ústavní stížnosti po dobu delší než
jeden rok). Odnětí dítěte z jeho rodinného prostředí by vždy
mělo být jen přechodným opatřením, přičemž stát má pozitivní závazek přijmout kroky k usnadnění co nejrychlejšího
znovusjednocení rodiny a s postupem času naléhavost tohoto závazku vzrůstá. Na to však ve stěžovatelčině případě vůbec nebylo dbáno. Obecné soudy pouze mechanicky
prodlužovaly trvání předběžného opatření, aniž by skutečně zkoumaly odůvodněnost takového opatření a zvažovaly
změnu okolností, která byla ve spise dokládána (stěžovatelka odkazuje zejména na svou spolupráci s nevládními organizacemi, navázanou jen částečně prostřednictvím OSPOD,
ve snaze řešit své potíže, a okolnosti, které vedly k nařízení předběžného opatření, jakož i na zpracovaný znalecký posudek se závěrem o její schopnosti plnit mateřskou
roli za dozoru autority). Navíc v tomto ohledu selhal také
OSPOD, na němž především bylo naplnění zmíněného pozitivního závazku státu. Tomuto úkolu OSPOD nedostál, neboť v daném případě – již od zařazení nezletilé do evidence
OSPOD – vystupoval spíše pasivně, neposkytoval stěžovatelce nezbytnou podporu, a naopak případně činil až represivní kroky vůči stěžovatelce. Podle stěžovatelky je tak dokonce možné, že celé situaci vedoucí k nařízení předběžného
opatření mohlo být i zabráněno. V neposlední řadě pak
stěžovatelka kritizuje městský soud, který při rozhodování
o stěžovatelčině návrhu na zrušení předběžného opatření
konstatoval, že stěžovatelka nedoložila existenci dozoru
autority, jak jej zmínil znalec, čímž městský soud nepřípustně přenesl důkazní břemeno na stěžovatelku.
Dále stěžovatelka namítá, že coby osobě s postižením
a taktéž matce dítěte s postižením se jí nedostalo přiměřené podpory ze strany státu (OSPOD) při péči o nezletilou
ve smyslu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, a tak došlo též k porušení čl. 23 této úmluvy a zákazu
diskriminace dle této úmluvy i dle čl. 14 ve spojení s čl. 8
Evropské úmluvy.
Konečně stěžovatelka poukazuje na neústavní postup
krajského soudu, který odmítl její odvolání proti usnesení
o prodloužení trvání předběžného opatření s tím, že napadené usnesení již pozbylo účinnosti, čímž se fakticky dopustil odepření spravedlnosti, rozporného s principy spravedlivého procesu. Krajský soud přitom vůbec neuvážil, že
časová prodleva s předložením odvolání krajskému soudu
a rozhodnutím o něm nebyla zaviněna stěžovatelkou, ale
naopak oběma obecnými soudy. Krajský soud tak stěžovatelce znemožnil domoci se zrušení zjevně nezákonného
rozhodnutí, a navíc jí tak uzavřel i cestu k uplatnění práva
na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb.
Stěžovatelka též požádala o přiznání náhrady nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili
účastníci a vedlejší účastníci řízení, s výjimkou Městského
soudu v Brně.
Krajský soud v Brně poukázal zejména na specifičnost
rozhodování o předběžném opatření, při němž není třeba
provádět dokazování, ale postačí pouze osvědčení tvrzených skutečností a splnění dalších zákonných předpokladů, a uzavřel, že podle jeho názoru jsou jeho rozhodnutí
napadená ústavní stížností ústavně souladná.
OSPOD ve svém vyjádření uvedl, že spisová dokumentace nezletilé je u něj vedena od srpna 2011 a intenzivnější práce v rodině byla započata v červnu 2012, kdy byl
mimo jiné podán podnět na zahájení řízení o výchovné
opatření u soudu. Tento krok OSPOD vnímal jako specifický
„druh motivace“, aby si rodiče nezletilé uvědomili závažnost všech skutečností, změnili svůj přístup k péči o nezletilou a začali se řídit doporučeními odborníků. Když
posléze stěžovatelka nedostatky ve svém přístupu začala
napravovat, byl podnět na zahájení řízení vzat zpět, byť
bylo nadále pokračováno se sledováním situace v rodině.
OSPOD se snažil rodiče motivovat ke spolupráci se sociální
pracovnicí, která by do rodiny pravidelně týdně docházela, zejména s ohledem na postižení dítěte. Vzhledem k někdy problematickým bytovým podmínkám stěžovatelky jí
OSPOD též nabízel možnost azylového bydlení s doprovodným sociálním programem, což však stěžovatelka odmítala. Dále OSPOD ve svém vyjádření zdůraznil, že i po umístnění nezletilé do dětského centra se snaží podporovat
kontakt stěžovatelky s nezletilou, navíc se angažoval
i ve spolupráci stěžovatelky s nevládními organizacemi.
Vyvíjená aktivita OSPOD tak mimo jiné plně kompenzuje
dosavadní neuspořádání případové konference.
Opatrovnice nezletilé, jíž byla pro řízení před Ústavním
soudem usnesením čj. I. ÚS 2903/14-38 ustanovena veřejná ochránkyně práv, se ve svém vyjádření částečně ztotožnila s námitkami stěžovatelky, a to co do porušení jejího práva na spravedlivý proces a práva na rodinný život,
jakož i práva nezletilé na rodinný život. K tomu došlo neustálým prodlužováním trvání předběžného opatření bez
toho, aby se soud zabýval jeho přiměřeností a aby tato svá
usnesení byť i stručně odůvodňoval. Přitom takové odůvodnění, z nějž by alespoň implicitně vyplynuly podmínky,
za nichž by se nezletilá mohla vrátit do péče stěžovatelky,
by též mohlo přispět k rychlejšímu vyřešení situace dítěte.
Opatrovnice souhlasila i se stížnostními námitkami proti
odmítavému rozhodnutí krajského soudu ve věci stěžovatelčina návrhu na zrušení předběžného opatření. Naopak
oproti stěžovatelce měla opatrovnice za to, že umístění
do dětského centra bylo po určitou dobu v nejlepším zájmu nezletilé, a zejména že OSPOD nerezignoval na plnění
svých pozitivních závazků. Podle opatrovnice jak před nařízením předběžného opatření zasahoval do rodinné péče
o nezletilou přiměřeně a poskytoval stěžovatelce aktivní
podporu při řešení jejích potíží s péčí o nezletilou, tak
i po nařízení předběžného opatření se vážně zabýval opětovným sloučením matky a dítěte; ba dokonce při jednání
před městským soudem v říjnu 2014 navrhl svěření nezletilé do péče matky se současným stanovením dohledu nad
výchovou. Závěrem pak opatrovnice vyjádřila své přesvědčení, vycházející zejména ze znaleckého posudku zpracovaného v řízení i aktivního přístupu matky k řešení svých
potíží a nedostatků v péči o nezletilou, že by stěžovatelka
měla o nezletilou pečovat za trvalého a pravidelného dozoru. Stát by měl vyvinout úsilí k vytvoření podmínek pro
péči stěžovatelky o nezletilou a měl by stěžovatelku maximálně podpořit v její mateřské roli.
Vedlejší účastník – otec nezletilé se ztotožnil s ústavní
stížností a dodal, že žádá, aby nezletilá byla svěřena zpět
do péče své matky.
Městské státní zastupitelství v Brně (dále též „MSZ“)
coby vedlejší účastník řízení předně zpochybnilo přípustnost ústavní stížnosti v části směřující proti odmítavému
rozhodnutí krajského soudu a předešlému rozhodnutí
dvacet jedna
městského soudu o prodloužení trvání předběžného opatření, neboť zde stěžovatelka nevyčerpala žalobu pro zmatečnost coby dostupný prostředek k ochraně svého práva
(MSZ zároveň odkázalo na stanovisko pléna Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08). I podle MSZ zde ovšem
došlo k pochybení jak městského soudu (průtahy v předložení odvolání krajskému soudu), tak krajského soudu
(věcné neprojednání odvolání). Naopak samo neodůvodnění usnesení o prodloužení trvání předběžného opatření
je dle MSZ postupem zcela standardním. Rovněž se MSZ
neztotožnilo se stížnostními námitkami proti postupu
OSPOD. Závěrem MSZ odkázalo na výsledek trestního řízení vedeného se stěžovatelkou v souvislosti s incidentem ze
dne 6. 6. 2013 a s podezřením na týrání nezletilé ze strany
stěžovatelky, v němž byla stěžovatelka pravomocně uznána vinnou ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte
(rozsudkem městského soudu ze dne 4. 12. 2014).
Na vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení stěžovatelka reagovala svými vyjádřeními. V nich se předně věnovala postupu OSPOD v jejím případě. Podrobně poukázala na pochybení OSPOD při vytváření individuálního plánu
ochrany dítěte, respektive šířeji vyhodnocování potřeb dítěte a rodiny, i další nevhodné, případně též opožděné kroky OSPOD v jejím případě (neodpovídající potřebám nezletilé ani povinnosti k poskytnutí přiměřených úprav osobám
se zdravotním postižením) a nedostatek zájmu OSPOD co
do navrácení nezletilé zpět do stěžovatelčiny péče. Dále stěžovatelka reagovala na námitku městského státního zastupitelství o částečné nepřípustnosti ústavní stížnosti a podotkla, že žalobu pro zmatečnost v jejím případě, s ohledem
na všechny okolnosti, nelze považovat za účinný prostředek
nápravy ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
i čl. 35 odst. 1 Evropské úmluvy (srov. i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09). Stěžovatelka nesouhlasila ani
s argumentací MSZ týkající se nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu o prodloužení trvání
předběžného opatření a postupu OSPOD.
Na repliku stěžovatelky reagoval OSPOD, který nesouhlasil s kritikou stěžovatelky ohledně svého pochybení při
vypracování individuálního plánu ochrany nezletilé a odkázal na svou aktuální snahu o svolání případové konference, která však dosud vždy (tj. třikrát) byla neúspěšná,
neboť stěžovatelka se ve smluvený termín pokaždé bez
omluvy nedostavila.
Dosavadní průběh řízení
Ústavní soud se seznámil se spisem Městského soudu
v Brně sp. zn. 23 Nc 2411/2013 a zjistil, že nezletilá byla
hned po svém narození v srpnu 2011 zařazena do evidence
OSPOD; až do dne 6. 6. 2013 však byla v péči stěžovatelky.
Během této doby podal OSPOD dvakrát podnět k zahájení řízení o výchovném opatření ve věci péče o nezletilou
(v červnu 2012 a v květnu 2013), a to zejména kvůli nedůsledné docházce stěžovatelky k nezbytným lékařským prohlídkám či jiným úkonům s nezletilou; o uložení výchovného opatření však nebylo rozhodnuto.
Dne 6. 6. 2013 byla nezletilá stěžovatelce odebrána,
a to poté, co stěžovatelka pod vlivem alkoholu při vystupování z prostředku městské hromadné dopravy upustila kočár s nezletilou, která pak z kočáru vypadla na zem.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2013,
dvacet dva
čj. 23 Nc 2411/2013-10, bylo k návrhu OSPOD z téhož dne
nařízeno předběžné opatření podle § 76a občanského soudního řádu, podle něhož se nezletilá odevzdává do péče dětského centra, neboť se ocitla bez jakékoliv péče, je ohrožen
její život a vážně ohrožen její příznivý vývoj. S odkazem
na § 169 odst. 2 o. s. ř. toto usnesení neobsahovalo odůvodnění. Stěžovatelka dané usnesení odvoláním nenapadla
(na rozdíl od vedlejšího účastníka – otce nezletilé).
Usnesením městského soudu ze dne 20. 6. 2013,
čj. 23 Nc 2411/2013-15, bylo zahájeno řízení o výchovné
opatření u nezletilé a jejím opatrovníkem byl ustanoven
OSPOD. Usnesením městského soudu ze dne 20. 6. 2013,
čj. 23 Nc 2411/2013-16, bylo trvání nařízeného předběžného opatření prodlouženo o jeden měsíc; toto rozhodnutí neobsahovalo žádné odůvodnění. Následně bylo trvání
předběžného opatření periodicky prodlužováno vždy o jeden měsíc obdobnými usneseními městského soudu (usnesení ze dne 26. 7. 2013, 2. 9. 2013, 4. 10. 2013, 4. 11. 2013,
6. 12. 2013, 30. 12. 2013, 5. 2. 2014, 5. 3. 2014, 31. 3. 2014,
7. 5. 2014, 3. 6. 2014, 23. 6. 2014, 30. 7. 2014, 2. 9. 2014,
24. 9. 2014, 20. 10. 2014, 5. 12. 2014, 6. 1. 2015, 30. 1. 2015,
3. 3. 2015). Některá z těchto usnesení stěžovatelka napadla
odvoláními, jež buď byla krajským soudem odmítnuta, anebo o nich dosud nebylo rozhodnuto.
Usnesení městského soudu ze dne 2. 9. 2013,
čj. 23 Nc 2411/2013-41, o prodloužení trvání nařízeného
předběžného opatření o jeden měsíc, tj. do 7. 10. 2013, stěžovatelka rovněž napadla odvoláním. Jak vyplývá ze spisu
městského soudu ve věci, dne 4. 2. 2014 byl stěžovatelce adresován přípis s oznámením, že vzhledem k tomu, že
o odvolání stěžovatelky dosud nebylo rozhodnuto, předběžné opatření již zaniklo a nezletilou je třeba neodkladně
propustit do péče stěžovatelky. Následně dne 6. 2. 2014
byl stěžovatelce zaslán další přípis městského soudu s informací o přehodnocení předešle uvedeného právního
názoru a o tom, že nařízené předběžné opatření dosud
nezaniklo. Dne 5. 2. 2014 byla věc předložena k rozhodnutí o stěžovatelčině odvolání Krajskému soudu v Brně.
Usnesením ze dne 29. 4. 2014, čj. 16 Co 83/2014-109,
krajský soud stěžovatelčino odvolání odmítl. Učinil tak
s poukazem na § 218 o. s. ř., neboť přezkoumávané rozhodnutí, prodlužující předběžné opatření do 7. 10. 2013,
v době rozhodování krajského soudu již pozbylo své účinnosti a stalo se bezpředmětným.
Dne 29. 1. 2014 stěžovatelka podala návrh na zrušení
nařízeného předběžného opatření, v němž poukázala zejména na nepřiměřenost trvajícího odnětí nezletilé z péče
stěžovatelky, neboť s ohledem na učiněné závěry soudního znalce, jakož i na změny v přístupu stěžovatelky k věci
a její spolupráci s nevládními organizacemi (IQ Roma
servis, Společnost Podané ruce) i OSPOD lze mít za to, že
nedostatky ve stěžovatelčině výchově nezletilé a péči o ni
mohou být odstraněny formou dozoru. Usnesením městského soudu ze dne 7. 2. 2014, čj. 23 Nc 2411/2013-98,
byl stěžovatelčin návrh zamítnut jako nedůvodný, přičemž
městský soud zohlednil dosud probíhající trestní řízení
proti stěžovatelce pro přečin týrání svěřené osoby a ohrožování výchovy dítěte, ukončení stěžovatelčiny spolupráce se Společností (dříve Sdružením) Podané ruce a skutečnost, že stěžovatelka nedoložila existenci pravidelného
a trvalého dozoru autority ve vztahu k sobě.
Proti tomuto rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž poukázala jednak na to, že se
městský soud nevypořádal s jejími námitkami o nepřiměřenosti trvajícího odnětí nezletilé z její péče a o pochybení OSPOD, jednak na nesprávné posouzení skutkového
stavu věci městským soudem a jednak na irelevanci probíhajícího trestního řízení proti ní s ohledem na zásadu presumpce neviny. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
29. 4. 2014, čj. 16 Co 145/2014-M 139, bylo odvoláním
napadené usnesení městského soudu potvrzeno. Krajský
soud neshledal odvolací námitky důvodnými a právně relevantními, naopak podle něj se s nimi již náležitě a dostatečně vypořádal městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nímž se krajský soud plně ztotožnil
a na něž rovněž pro stručnost odkázal.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne
22. 10. 2014, čj. 23 Nc 2411/2013-247, byla nařízena
ústavní výchova nezletilé s umístěním do Ch. – dětského centra rodinného typu, p. o., B. Městský soud dospěl
k závěru, že výchova nezletilé je hluboce narušena a její
příznivý vývoj je ohrožen. Stěžovatelka dosud neprokázala, že je schopna souvislé a kvalitní péče o nezletilou,
a protože nebyla zjištěna ani jiná osoba, které by nezletilá
mohla být svěřena, byla u nezletilé nařízena ústavní výchova. Toto rozhodnutí ve věci samé napadla stěžovatelka
odvoláním, o němž dosud Krajský soud v Brně nerozhodl.
Posouzení Ústavního soudu
Před samotným věcným projednáním ústavní stížnosti
se Ústavní soud musel zabývat otázkou, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), včetně
podmínky přípustnosti. Při tom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná v částech směřujících proti postupu Městského soudu v Brně při rozhodování o důvodnosti trvání předběžného opatření nařízeného usnesením
ze dne 7. 6. 2013, čj. 23 Nc 2411/2013-10, a proti postupu
statutárního města B., jako orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ve věci péče o nezletilou. Naopak v části směřující
proti rozhodnutím obecných soudů je ústavní stížnost přípustná a splňuje i všechny další zákonné náležitosti. Pro
přehlednost bude nepřípustnost ústavní stížnosti ve shora uvedeném rozsahu osvětlena až závěrem odůvodnění
tohoto nálezu, po provedení věcného přezkumu ústavní
stížnosti v přípustném rozsahu.
Ústavní soud výslovně zdůrazňuje, že ústavní stížnost byla shledána přípustnou rovněž v části napadající usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014,
čj. 16 Co 83/2014-109, a předešlé usnesení Městského
a to přestože stěžovatelka proti odmítavému usnesení
krajského soudu nebrojila žalobou pro zmatečnost (dle
§ 229 odst. 4 o. s. ř.). Přípustnost ústavní stížnosti dle
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vázána na předchozí vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (včetně žaloby pro zmatečnost – viz stanovisko pléna ze dne
16. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná jsou dostupná na nalus.
usoud.cz); takové procesní prostředky by však zároveň
měly splňovat kritérium efektivity. To znamená, že by měly
být objektivně způsobilé zajistit adekvátní a skutečnou
nápravu porušení práva ve všech případech, kdy je taková situace zjištěna (tj. nejen vzhledem k jednotlivému
případu stěžovatele; srov. Langášek, T. in Wagnerová, E.,
Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním
soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, s. 380; v rozhodovací praxi Ústavního soudu srov. například nález ze
dne 23. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 599/02, či nález ze dne
20. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2244/09, přímo v kontextu předběžného opatření dle § 76a o. s. ř.).
Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že v daném případě nelze žalobu pro zmatečnost považovat za efektivní
prostředek nápravy namítaného porušení práva stěžovatelky. U krajského soudu stěžovatelka brojila proti rozhodnutí o prodloužení trvání předběžného opatření o další měsíc; její odvolání bylo posléze odmítnuto s tím, že se
v mezidobí stalo bezpředmětným, neboť uplynula účinnost napadeného rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že zde byl
velmi důležitý faktor času. I s ohledem na závažnost zásahu v podobě prodloužení trvání předběžného opatření
dle § 76a o. s. ř., tj. pokračujícího odnětí nezletilé z péče
stěžovatelky, proto lze uzavřít, že za takové situace by
za efektivní, a tedy vyžadující vyčerpání dle § 75 odst. 1
zákona o Ústavním soudu, mohl být považován jen takový
procesní prostředek, který by byl způsobilý zajistit mimo
jiné včasnou ochranu proti uvedenému zásahu. Takovou
záruku však žaloba pro zmatečnost, jejíž projednání není
vázáno žádnými lhůtami, zřejmě neskýtá. Proto Ústavní
soud v projednávaném případě netrval na vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku (viz též nález
sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora).
Ústavní soud tedy přistoupil k věcnému projednání
ústavní stížnosti v rozsahu, v němž byla shledána přípustnou, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto
rozsahu rovněž důvodná. Obecné soudy se svými rozhodnutími dopustily porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, a to práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2
a čl. 32 odst. 4 a 5 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy a práva
na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nadcházející
části odůvodnění nálezu se budou nejprve věnovat stěžovatelčinu právu na rodinný život a právu na spravedlivý proces, jež jsou v projednávaném případě do určité míry úzce
provázané, následně právům stěžovatelky jako osoby se
zdravotním postižením a závěrem bude osvětlena částečná
nepřípustnost ústavní stížnosti.
Principy vyplývající z judikatury
Ústavního soudu a ESLP
Ústavní soud, obdobně jako Evropský soud pro lidská práva, ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje význam práva na rodinný život zaručeného obecně v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy, jehož
základním prvkem je soužití rodičů a dětí – právě v jeho
rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova ze
strany rodičů, na což mají jak děti, tak i rodiče právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny (nález Ústavního soudu ze dne
10. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 838/07, či nález Ústavního
soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10). Vazba
mezi matkou (respektive rodičem) a dítětem představuje nejpřirozenější lidskou vazbou a jeden z prvořadých
dvacet tři
předpokladů lidského vývoje (nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora). Jakékoliv opatření státu narušující tuto vazbu, respektive soužití rodičů a dětí, tak představuje zásah do práva na rodinný život
(rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku
ze dne 12. 7. 2001 č. 25702/94, § 151; všechna rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na hudoc.echr.coe.int).
Právo na rodinný život není právem absolutním. Tak,
jak je zaručeno čl. 10 odst. 2 Listiny, podléhá tzv. imanentním omezením, plynoucím přímo z ústavního pořádku, tj.
lze je omezit pro kolizi s jiným základním právem či ústavně chráněným právním statkem. V souladu s čl. 32 odst. 4
Listiny pak práva rodičů na rodičovskou výchovu a péči mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě
zákona, přičemž zároveň dle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být
šetřena podstata a smysl takových omezení a tato nesmí
být zneužita k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Též Evropská úmluva předvídá možnost oprávněně zasáhnout do práva na respektování rodinného života, avšak dle
čl. 8 odst. 2 musí takový zásah být v souladu se zákonem,
sledovat legitimní cíl (národní bezpečnost, veřejnou bezpečnost, hospodářský blahobyt země, ochranu pořádku
a předcházení zločinnosti, ochranu zdraví nebo morálky
či ochranu práv a svobod jiných) a být nezbytný v demokratické společnosti. To znamená, že zásah musí být opodstatněný, tedy odpovídat naléhavé společenské potřebě,
a zejména musí být přiměřený sledovanému legitimnímu
cíli, přičemž ESLP zkoumá, zda důvody pro daný zásah
byly relevantní a dostatečné (relevant and sufficient) pro
účely čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy (rozsudek velkého senátu ve věci K. a T. proti Finsku, citovaný shora, § 154; či
rozsudek ve věci Haase proti Německu ze dne 8. 4. 2004
č. 11057/02, § 88). V rámci této podmínky ESLP klade důraz i na dodržení pozitivních závazků státu vyplývajících
z práva na respektování rodinného života a též procedurálních aspektů tohoto práva. Pozitivní závazek státu vyplývá i z čl. 32 odst. 5 Listiny, podle nějž rodiče, kteří pečují
o děti, mají právo na pomoc státu (byť toto právo není vymahatelné přímo, ale jen v rámci zákonů je provádějících).
Rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, který se tak musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem
dítěte (nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 838/07
a sp. zn. III. ÚS 3363/10, citované shora, odkazující
na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta
proti Itálii ze dne 13. 7. 2000, č. 39221/98 a 41963/98).
Při posuzování odnětí dítěte z péče rodičů je tedy esenciálním kritériem nejlepší zájem dítěte. Důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost,
že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu. Nadto odnětí dítěte z péče rodičů
musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá
opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by
měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci
K. a T. proti Finsku, citovaný shora, § 173 a 178; rozsudek
ESLP ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002,
č. 46544/99, § 69 a 76; rozsudek ESLP ve věci Haase proti
dvacet čtyři
Německu, citovaný shora, § 93 a 95; nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora). Oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být
přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná – mírnější –
alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná (srov. rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu,
citovaný shora, § 75; obdobně i nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora).
Z práva na respektování rodinného života podle čl. 8
Evropské úmluvy pro stát neplynou jen negativní, ale též
pozitivní závazky, jež zdůrazňuje i čl. 32 odst. 5 Listiny.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má
obecně stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi
rodiči a dětmi rozvíjet. Pokud dojde k odnětí dítěte z péče
rodiče, pak má stát povinnost přijmout vhodná opatření
za účelem jejich opětovného sloučení, co nejdříve to bude
možné, přičemž tato povinnost se s přibývajícím časem stává čím dál tím naléhavější (rozsudek ESLP ve věci Kutzner
proti Německu, citovaný shora, § 61 a 76; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku, citovaný shora, § 178; rozsudek ESLP ve věci K. A. proti Finsku ze dne
14. 1. 2003, č. 27751/95, § 138; srov. též nález Ústavního
soudu ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 568/06; či nález
sp. zn. II. ÚS 838/07, citovaný shora). Pokud totiž od odnětí
dítěte z péče rodičů uplyne dlouhá doba, může zájem dítěte,
aby nedošlo k další změně jeho de facto rodinné situace, převážit nad zájmy rodičů na opětovném sloučení rodiny. Vždy
tedy hrozí nebezpečí, že jakékoliv procesní zdržení může
vést k de facto rozhodnutí věci před soudem (rozsudek ESLP
ve věci K. A. proti Finsku, citovaný shora, § 138; rozsudek
ESLP ve věci Haase proti Německu, citovaný shora, § 103).
Z právě uvedeného vyplývá též zásadní význam faktoru
času při rozhodování soudu o péči o dítě. V této souvislosti ve své rozhodovací praxi zdůraznil též Ústavní soud,
že „předběžné opatření v oblasti péče soudu o nezletilé by
mělo být skutečně pouhým krátkodobým provizoriem a ne
z důvodu neúměrné délky řízení ve věci samé kvazidefinitivním rozhodnutím, které nelze doplnit či nahradit novým,
které lépe vystihuje ochranu základního práva. Soud je povinen při opatřování podkladů pro meritorní rozhodnutí, tedy
i např. znaleckých posudků, postupovat co nejefektivněji
a podniknout důsledné kroky k jejich včasnému zajištění
a dodání v určených termínech.“ (nález ze dne 7. 11. 2006,
sp. zn. I. ÚS 618/05). Obdobně nadměrné průtahy v takovém řízení kritizuje i Evropský soud pro lidská práva
(srov. rozsudek ve věci Covezzi a Morselli proti Itálii ze dne
9. 5. 2003, č. 52763/99, § 138).
Jak naznačuje posledně uvedené, v souvislosti s právem
na respektování rodinného života dle čl. 8 Evropské úmluvy je kladen důraz i na určitou procesní spravedlnost. ESLP
především zdůrazňuje potřebu náležitého zapojení rodičů
do rozhodovacího procesu týkajícího se zásahu do jejich
práva rodinný život (s přihlédnutím k okolnostem případu
a závažnosti rozhodování), tak, aby i jejich zájmům byla
v řízení poskytnuta dostatečná ochrana (rozsudek pléna
ve věci W. proti Spojenému království ze dne 8. 7. 1987,
č. 9749/82, § 62–64; rozsudek ve věci H. K. proti Finsku ze
dne 26. 9. 2006, č. 36065/97, § 111). To zejména znamená,
že rodiče mají mít přístup ke všem informacím relevantním
pro rozhodnutí o péči o dítě a mělo by jim být poskytnuto
také detailní odůvodnění rozhodnutí ve věci, která zasahují
do jejich práv, tak, aby se proti nim rovněž, a to v řádném
čase, mohli bránit dostupnými opravnými prostředky.
Jakékoliv opatření týkající se náhradní péče o dítě (odnětí dítěte z péče rodičů) by mělo být spojeno s přesvědčivým
odůvodněním reflektujícím pečlivé posouzení celé věci,
včetně stanovisek a zájmů rodičů (rozsudek ve věci K. A.
proti Finsku, citovaný shora, § 103–104; rozsudek ve věci
A. K. a L. proti Chorvatsku ze dne 8. 1. 2013, č. 37956/11,
§ 63). Výjimku tvoří naléhavé situace (předběžná opatření),
kdy nemusí být vždy možné – či žádoucí – do rozhodovacího
procesu plně zapojit i osoby, které o dítě pečují (rozsudek
ve věci K. A. proti Finsku, citovaný shora, § 95; rozsudek
ve věci Haase proti Německu, citovaný shora, § 95).
Požadavek na náležité odůvodnění rozhodnutí zasahujícího do práva účastníka řízení je spjat také s právem
na spravedlivý proces zaručeným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře
opakovaně konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Na druhou stranu, ve smyslu
čl. 36 a násl. Listiny jsou obecné soudy při svém rozhodování povinny respektovat určité základní principy spravedlivého procesu, které zahrnují mimo jiné povinnost
soudní rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se
všemi námitkami účastníků, majícími vztah k projednávané věci, a to v míře odpovídající jejich závažnosti (viz
blíže nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02; nález
ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04; nález ze dne
2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09; nález ze dne 29. 4. 2010,
sp. zn. III. ÚS 3328/09; nález ze dne 16. 9. 2014,
sp. zn. II. ÚS 2086/14, či nález ze dne 25. 9. 2014,
sp. zn. I. ÚS 2346/14). Povinnost řádného (dostatečného) odůvodnění soudních rozhodnutí však může mít různý rozsah v různých případech – s ohledem na povahu
daného rozhodnutí i okolnosti konkrétního případu (nález ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, odkazující
i na relevantní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva; nález ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14).
Mírnější požadavky na dostatečné odůvodnění se tak mohou uplatnit kupříkladu v případě nemeritorních usnesení
(srov. nález ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14).
Úplná absence odůvodnění však nemusí být tolerována
ani v případech předběžných opatření (srov. nález ze dne
15. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1554/08).
V této souvislosti však Ústavní soud ve své judikatuře připomíná též rozdílnost mezi řízením sporným a nesporným; druhé z nich je ovládáno zásadou vyšetřovací,
a tak jsou na obecné soudy kladeny přísnější požadavky co
do dokazování a podkladů pro rozhodnutí. V tomto řízení má totiž soud povinnost provést i jiné důkazy potřebné
ke zjištění skutkového stavu, než navrhují účastníci, tudíž
nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže
být účastníkovi na újmu. Porušení pravidel o nesení důkazního břemene přitom může rovněž založit porušení práva
na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. I. ÚS 593/04, citovaný shora, či nález ze dne
9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 345/2000).
Konečně v kontextu tohoto případu Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces zahrnuje také zákaz
odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). Neboli,
pokud jednotlivec dodrží zákonem stanovený postup
k ochraně svého práva před soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny),
soud zásadně nemůže odmítnout o jeho právu rozhodnout,
tedy předloženou věc projednat. To se přitom vztahuje
i na řízení o opravných prostředcích, které se také nemůže
vymykat principům práva na spravedlivý proces (podrobněji viz nález ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2723/13; nález ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 3106/13).
Posouzení případu stěžovatelky
Uvedeným principům rozhodování obecných soudů
v projednávaném případě nedostálo. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak došlo k porušení stěžovatelčina práva na rodinný život včetně jeho procedurálních
aspektů i principů spravedlivého procesu.
Napadenými rozhodnutími, týkajícími se jednak prodloužení trvání předběžného opatření a jednak rozhodování o stěžovatelčině návrhu na zrušení předběžného
opatření, nepochybně došlo k zásahu do práva stěžovatelky na rodinný život. Napadená rozhodnutí sice tento
zásah prvotně nekonstituovala, tedy předběžné opatření v podobě odnětí nezletilé z péče stěžovatelky a jejího
umístnění do dětského centra jimi nebylo přímo nařízeno, ovšem na jejich základě došlo k pokračujícímu trvání
tohoto zásahu. Proto je namístě zkoumat, zda napadená
rozhodnutí respektovala podmínky legality, legitimity
i nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti, jak vyplývají z čl. 8 Evropské úmluvy.
Ústavní soud konstatuje, že nezpochybňuje samotnou legalitu a legitimitu zásahu do stěžovatelčina práva
na rodinný život, tedy že k prodloužení trvání předběžného opatření i k zamítnutí návrhu na zrušení předběžného
opatření došlo na základě zákona a obecné soudy přitom
sledovaly legitimní cíl spočívající v ochraně práv i zdraví
nezletilé. Naopak však nelze mít za to, že by napadená rozhodnutí dodržela též podmínku nezbytnosti. Obecné soudy v rozporu s touto podmínkou nerespektovaly požadavek
dočasnosti zásahu a dostatečným způsobem nezkoumaly opodstatněnost a přiměřenost předběžného opatření
s přibývajícím časem, náležitě neodůvodňovaly jeho trvání a v rámci svých možností ani nepostupovaly tak, aby se
nezletilá mohla co nejdříve vrátit do péče stěžovatelky, tj.
aby došlo k opětovnému sloučení matky a jejího dítěte. Tím
došlo k situaci, kdy v době podání ústavní stížnosti stěžovatelka již po více než rok nemohla pečovat o svou tehdy
tříletou dceru, která byla umístěna do dětského centra,
přičemž po celou tuto dobu se stěžovatelce nedostalo náležitého odůvodnění a osvětlení, proč je pobyt její dcery
v dětském centru neustále prodlužován a proč se její dcera
nemůže vrátit zpět do péče stěžovatelky.
Jak vyplývá z obecných principů shrnutých výše, odnětí
dítěte z péče rodičů musí být považováno jednak za krajní
řešení, jednak za dočasné opatření, které má být ukončeno co nejdříve. Požadavek dočasnosti se přitom vztahuje
jak na případy, kdy je náhradní péče o dítě nařízena meritorním rozhodnutím soudu, tak specificky i na případy,
kdy se tak stane předběžným opatřením předcházejícím
meritornímu rozhodnutí v řízení o péči o dítě (výchovné
opatření). V onom druhém zmíněném případě požadavek dočasnosti nabývá obzvláštního významu s ohledem
na závažnost zásahu do základních práv rodičů i dítěte,
dvacet pět
k němuž by zásadně mělo docházet až po náležitém a pečlivém posouzení všech okolností případu, argumentů
a stanovisek všech dotčených aktérů a zvážení všech dotčených zájmů rodičů i dítěte; přičemž závažnost zásahu
samozřejmě časem, s přibývající délkou jeho trvání narůstá. Jak poznamenáno výše, předběžné opatření by v těchto případech mělo být skutečně toliko krátkodobým provizoriem, nikoliv „kvazidefinitivním“ rozhodnutím (nález
sp. zn. I. ÚS 618/05, citovaný shora).
K tomu ostatně směřuje i zákonná úprava občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, respektive zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, účinného od 1. 1. 2014. Ta stanoví, že předběžné
opatření upravující poměry dítěte může být prodlouženo,
a to opakovaně o jeden měsíc, avšak celková doba jeho trvání nemá přesáhnout šest měsíců; po uplynutí této doby
lze trvání předběžného opatření výjimečně prodloužit jen
tehdy, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin
možné v této době skončit důkazní řízení ve věci samé
(§ 76a odst. 4 o. s. ř. do 31. 12. 2013, § 460 odst. 1 z. ř. s.
od 1. 1. 2014). Z logiky věci se přitom nutnost zvažovat
délku trvání předběžného opatření, přesahuje-li šest měsíců, musí vztahovat nejen na samo rozhodování o prodloužení předběžného opatření, ale též na další případy
rozhodování o předběžném opatření, včetně rozhodování
o návrhu na zrušení předběžného opatření.
Z požadavku dočasnosti zásahu dále vyplývá i nutnost
průběžného přezkoumávání jeho opodstatněnosti a přiměřenosti – tedy toho, zda je předběžné opatření obecně
stále namístě a zda je namístě v té podobě, v jaké bylo dříve
nařízeno – a to i v průběhu soudního řízení, došlo-li k zásahu předběžným opatřením. Po celou dobu trvání předběžného opatření, jímž je dítě odebráno z péče rodičů a umístěno do péče jiné osoby či zařízení, obecný soud musí mít
za splněné podmínky jeho nařízení (§ 76a odst. 1 o. s. ř.
do 31. 12. 2013, § 452 odst. 1 z. ř. s. od 1. 1. 2014) a při
prodlužování jeho trvání musí zohledňovat i případnou
změnu rozhodných okolností. Jinak řečeno, i po odnětí dítěte z péče rodičů na základě předběžného opatření
je třeba stále zvažovat, zda nedošlo ke změně okolností
a zda není namístě zrušení či alespoň změna předběžného
opatření, která by představovala méně intenzivní zásah
do základních práv dotčených osob. Je nezbytné mít stále
na paměti povahu odnětí dítěte z péče rodičů coby krajního opatření; pro jeho trvání tak rozhodně nemůže stačit
to, že je o dítě v jiném prostředí postaráno „lépe“, než pokud by pobývalo v péči rodičů. Jak zdůraznil Ústavní soud
v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (citovaný shora), „odnětí
dítěte rodičům z důvodu ohrožení na životě nemůže být v demokratické společnosti založeno pouze na srovnání předpokládané životní úrovně dítěte s úrovní, kterou by v rámci
společnosti mohlo dosáhnout jinde.“
Tato nutnost přezkoumávání opodstatněnosti a přiměřenosti předběžného opatření v průběhu jeho trvání se navíc promítá i do požadavků na jeho odůvodnění. V naléhavé
situaci při nařízení předběžného opatření jsou ospravedlnitelné nižší nároky kladené na procesní spravedlnost,
včetně standardu odůvodnění rozhodnutí a komplexity
posouzení, o něž se rozhodnutí opírá – soud tedy nemusí pečlivě zvažovat a vyvažovat zájmy všech dotčených
aktérů a jeho rozhodnutí dokonce ani výjimečně nemusí
dvacet šest
být odůvodněno. Nicméně s prodlužující se dobou trvání
předběžného opatření zasahujícího do práva na rodinný
život se postupně ona naléhavost situace, ospravedlňující nižší nároky na procesní spravedlnost, vytrácí. S ohledem na závažnost zásahu v podobě odnětí dítěte z péče rodičů se déledobě nelze spokojit s takovými nižšími nároky
na rozhodnutí soudu, jaké jsou zpravidla spojeny s rozhodnutími o předběžném opatření ve srovnání s rozhodnutími
meritorními. Navíc je potřeba, aby se dotčení rodiče proti
takovému zásahu mohli účinně bránit.
V neposlední řadě pak odůvodnění rozhodnutí souvisí
i s realizací pozitivního závazku státu usilovat o co nejrychlejší opětovné sloučení rodiny, jež dopadá i na obecné soudy – právě v odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání
předběžného opatření lze totiž rodičům, jimž bylo dítě odňato z péče, osvětlit, co brání navrácení dítěte zpět do jejich péče, a za jakých podmínek by k opětovnému sloučení
rodiny mohlo dojít.
Lze tak shrnout, že obecné soudy se nemohou spokojit
s nařízením předběžného opatření coby déledobým řešením. Naopak po nařízení předběžného opatření a zahájení
řízení ve věci musejí obecné soudy postupovat tak, aby řízení mohlo být co nejdříve, zpravidla v řádu měsíců, ukončeno meritorním rozhodnutím. Přitom i v průběhu řízení
je nutné neustále zkoumat, zda jsou stále dány důvody
k předběžné úpravě poměrů dítěte, a to v nezměněné podobě, přičemž toto zkoumání je třeba náležitě reflektovat
i v odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání předběžného
opatření. Opodstatněnost a přiměřenost trvání předběžného opatření by obecné soudy, rozhodující v nesporném řízení, měly zkoumat případně i bez odpovídajících
námitek dotčených účastníků, s ohledem na všechny jim
dostupné a známé informace. Prostřednictvím náležitého
odůvodnění svých rozhodnutí mohou obecné soudy realizovat svůj pozitivní závazek usilovat o opětovné sloučení
rozdělené rodiny.
V projednávaném případě však ani městský soud, ani
krajský soud těmto požadavkům nevyhověly, a to ani při rozhodování o prodloužení trvání předběžného opatření, ani
při rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření.
V prvním případě, tj. při rozhodování o stěžovatelčině návrhu na zrušení předběžného opatření podaném necelých osm měsíců po nařízení předběžného opatření, se
oba soudy vůbec nezabývaly délkou trvání předběžného
opatření, a tedy nijak nereflektovaly požadavek dočasnosti zásahu do práva rodinný život, nabývající specifického
významu, zakládá-li se daný zásah „toliko“ na předběžném opatření, nikoliv konečném meritorním rozhodnutí. Oba soudy ani nijak nezohlednily explicitní zákonnou
úpravu zásadně omezující maximální dobu trvání předběžného opatření upravujícího poměry dítěte na šest měsíců s tím, že delší dobu může předběžné opatření trvat
jen ve výjimečných případech, pokud do té doby nebylo
možno ukončit důkazní řízení (§ 76a odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, § 460 odst. 1 z. ř. s.) – důvody této
situace by přitom rovněž měly být alespoň stručně naznačeny v odůvodnění předmětného rozhodnutí. Napadená
rozhodnutí se však s délkou trvání předběžného opatření a její přiměřeností vůbec nijak nevypořádávají. Přitom
excesivní délka trvání předběžného opatření v projednávaném případě vynikne ještě více, vztáhne-li se relativně
k věku nezletilé – ta totiž byla předběžným opatřením
odejmuta z péče stěžovatelky ve věku necelých 22 měsíců, tj. v období stále zásadním pro formování základních
rodinných vazeb; ke dni vydání napadeného rozhodnutí
krajského soudu pak v náhradní péči strávila téměř 11 měsíců, tj. třetinu svého života.
Nadto lze pochybovat, že by jak městský soud, tak
krajský soud při rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření skutečně náležitě zvažovaly samu opodstatněnost a přiměřenost předběžného opatření v podobě umístnění nezletilé do dětského centra (byť je třeba
kvitovat, že toto opatření nebylo doprovázeno dalšími
omezeními kontaktu stěžovatelky s dcerou). Městský soud
stěžovatelčin návrh zhodnotil jako nedůvodný s ohledem
na probíhající trestní řízení proti stěžovatelce vážící se
k incidentu ze dne 6. 6. 2013, na ukončení spolupráce stěžovatelky se Společností Podané ruce a na to, že stěžovatelka nedoložila existenci pravidelného a trvalého dozoru
autority ve vztahu ke své osobě; krajský soud jako soud
odvolací se posléze s hodnocením a závěry městského
soudu plně ztotožnil. Uvedené skutečnosti ovšem podle
Ústavního soudu nesvědčí o opodstatněnosti nařízeného předběžného opatření – trvání tohoto vskutku krajního opatření by mohlo být odůvodněné jen tehdy, pokud
by stěžovatelka stále nebyla schopna, a to ani s pomocí třetí osoby, řádně pečovat o nezletilou či by její péče
vážně ohrožovala vývoj nebo jiné důležité zájmy nezletilé (obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011,
sp. zn. II. ÚS 2546/10). Nicméně trestní řízení, na něž
městský soud odkazoval, příliš nevypovídá o aktuální
schopnosti stěžovatelky řádně pečovat o nezletilou (naopak stěžovatelka ve svém návrhu zdůrazňovala podstatnou změnu svého postoje a přístupu k péči o nezletilou
po incidentu ze dne 6. 6. 2013 a nařízení předběžného
opatření); z podkladů, z nichž vycházely obecné soudy,
pak vyplývá, že ukončení stěžovatelčiny spolupráce s občanským sdružením bylo řádné, tj. plánované, a naopak je
zvažováno další pokračování spolupráce, přičemž stěžovatelka zároveň stále spolupracuje se sociální pracovnicí
z jiné nevládní organizace (č. l. 84–85 spisu městského
soudu). Vzhledem k právě uvedenému tak lze pochybovat o tom, že by obecné soudy při rozhodování o návrhu
na zrušení předběžného opatření skutečně náležitě hodnotily všechny relevantní okolnosti (srov. obdobně nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 618/05, citovaný shora)
a vážně se zabývaly i možností zrušení předběžného opatření, případně jeho nahrazení jinou předběžnou úpravou
poměrů nezletilé, která by méně zasahovala do základního práva stěžovatelky i nezletilé na rodinný život – včetně
možnosti, že by kupříkladu samy stanovily nad nezletilou
v péči stěžovatelky dohled, a tak zajistily onen „trvalý dozor autority“, jehož existenci vyžadovaly a stěžovatelka
podle nich neprokázala.
V druhém případě, tj. při rozhodování o prodloužení
trvání předběžného opatření do října 2013, pak k porušení stěžovatelčina práva na rodinný život došlo tím, že
rozhodnutí městského soudu o prodloužení trvání předběžného opatření neobsahovalo žádné odůvodnění a tento stav nebyl napraven ani krajským soudem v odvolacím
řízení. O prodloužení trvání předběžného opatření sice
bylo rozhodováno zhruba tři měsíce po jeho nařízení, tudíž
požadavek zabývat se délkou trvání předběžného opatření
i jeho opodstatněností a přiměřeností s ohledem na aktuální okolnosti a vývoj případu nedoléhal na obecné soudy
tak silně jako později při rozhodování o stěžovatelčině návrhu na zrušení předběžného opatření; nicméně přesto nelze aprobovat absenci jakéhokoliv odůvodnění nezbytnosti
dalšího trvání předběžného opatření. Tři měsíce po vydání
předběžného opatření již situace nemůže být považována
za tak naléhavou, aby ospravedlnila úplnou absenci odůvodnění rozhodnutí městského soudu o jeho prodloužení,
tedy rozhodnutí o dalším trvání závažného zásahu do základních práv stěžovatelky i nezletilé. Navíc i ve stručném
odůvodnění by bylo možno stěžovatelku seznámit se základními důvody, proč se nezletilá stále nemůže vrátit zpět
do její péče. Tuto vadu prvostupňového rozhodnutí pak
nenapravil ani krajský soud v odvolacím řízení, v němž stěžovatelce bylo postupem obou obecných soudů dokonce
zcela znemožněno účinně se bránit proti prvostupňovému
rozhodnutí, neboť její odvolání ve výsledku nebylo věcně
projednáno. Popsaným postupem tak oba obecné soudy jednak porušily procesní aspekty stěžovatelčina práva
na respektování rodinného života (povinnost odůvodnění
zásahu a možnost dotčené osoby se proti němu účinně bránit), jednak nesplnily ani svůj pozitivní závazek vyplývající
ze zmíněného práva, tj. usilovat o opětovné sloučení rodiny, jelikož nevyužily svou příležitost poučit stěžovatelku
o tom, co brání návratu nezletilé do její péče.
čj. 23 Nc 2411/2013-98, a usnesením Krajského soudu
v Brně ze dne 29. 4. 2014, čj. 16 Co 145/2014-M 139, tak
došlo k porušení stěžovatelčina práva na rodinný život dle
čl. 8 Evropské úmluvy, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny
tím, že se obecné soudy náležitě nezabývaly délkou trvání
předběžného opatření ani jeho opodstatněností a přiměřeností vzhledem k aktuální situaci a okolnostem případu; usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2013,
v Brně ze dne 29. 4. 2014, čj. 16 Co 83/2014-109, bylo totéž
právo stěžovatelky dle čl. 8 Evropské úmluvy, čl. 10 odst. 2
a čl. 32 odst. 5 Listiny porušeno tím, že rozhodnutí o prodloužení trvání předběžného opatření, tj. zásahu do stěžovatelčina práva, nebylo nijak odůvodněno a stěžovatelce
bylo dokonce znemožněno se proti němu účinně odvolat.
Ač základní pochybení obecných soudů v projednávaném případě představuje jejich neústavní zásah do stěžovatelčina práva na rodinný život, pro úplnost Ústavní
soud doplňuje, že některé nedostatky v postupu a rozhodnutích obecných soudů porušily též stěžovatelčino právo
na spravedlivý proces. K tomu došlo předně neodůvodněním rozhodnutí městského soudu o prodloužení trvání
předběžného opatření a odmítnutím stěžovatelčina odvolání proti tomuto rozhodnutí, tj. zabráněním přístupu
k odvolacímu soudu.
Povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí týkající
se zásahu do práva jednotlivce na rodinný život vyplývá jak
ze samotného práva na respektování rodinného života dle
čl. 8 Evropské úmluvy, tak obecně z práva na spravedlivý
proces, jak je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny. Představuje
významnou záruku transparentnosti a kontrolovatelnosti
rozhodování soudů, jakož i absence libovůle v něm (viz
podrobně nález sp. zn. IV. ÚS 1554/08, citovaný shora).
dvacet sedm
Tato povinnost ovšem není absolutní, a tak v určitých
případech, v závislosti na povaze rozhodnutí a okolnostech konkrétní věci, mohou být z ústavněprávního pohledu akceptovatelná – coby výjimka z obecného pravidla – i rozhodnutí neobsahující odůvodnění. V nálezu
sp. zn. IV. ÚS 1554/08 (citovaný shora) však Ústavní soud
zdůraznil, že taková výjimka musí být vykládána restriktivně, zejména tak, „aby nebylo nepřiměřeným způsobem
zasahováno do práv účastníka řízení; výjimka tedy musí sledovat legitimní cíl, musí být způsobilá tento cíl naplnit a nesmí být vzhledem k dosahovanému cíli neproporcionální.“
Těmto podmínkám absence odůvodnění usnesení
o prodloužení trvání předběžného opatření v projednávaném případě nedostála. V první řadě lze pochybovat vůbec
o zákonném podkladu pro uplatnění výjimky z odůvodnění
v případě rozhodnutí o prodloužení trvání předběžného
opatření, a to s ohledem na nutnost restriktivní interpretace výjimky a skutečnost, že toto rozhodnutí – na rozdíl
od usnesení nařizujícího předběžné opatření – není explicitně zmíněno v § 169 odst. 2 o. s. ř. Zájem na rychlosti
rozhodnutí coby legitimní cíl, který by možnost neodůvodnit dané rozhodnutí mohla sledovat, je totiž sice nepochybný v naléhavých situacích nařizování předběžného opatření upravujícího poměry dítěte, ovšem v případě
prodlužování jeho trvání, kdy se již vytrácí ona naléhavost
situace, už rozhodně není tak silný, aby mohl převážit nad
zájmem na odůvodnění pokračování tak závažného zásahu do základních práv, jakým je odnětí dítěte z péče rodičů. Navíc, zatímco při samotném nařízení předběžného
opatření vychází soud toliko z návrhu na jeho nařízení,
z nějž tedy jsou seznatelné důvody nařízení předběžného
opatření, v průběhu trvání předběžného opatření již toto
neplatí, neboť může docházet ke změně okolností relevantních pro trvání předběžného opatření, která by měla
být při rozhodování o jeho prodlužování reflektována.
v Brně ze dne 29. 4. 2014, čj. 16 Co 83/2014-109, tak
došlo též k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý
proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť tato
rozhodnutí nerespektovala stěžovatelčino právo na odůvodnění soudního rozhodnutí.
Stěžovatelka však nejenže nebyla seznámena s důvody pokračujícího odnětí nezletilé z její péče v rozhodnutí
o prodloužení trvání předběžného opatření, ale dokonce
byla de facto zbavena práva na odvolání proti tomuto rozhodnutí. Její odvolání totiž bylo krajským soudem s odkazem na § 218 o. s. ř. odmítnuto pro bezpředmětnost s tím,
že v době rozhodování odvolacího soudu již napadené rozhodnutí pozbylo účinnosti.
Jak bylo rozebráno výše, i rozhodování soudu o opravných prostředcích podléhá principům spravedlivého procesu. Proto pokud jednotlivec dodrží postup stanovený
procesními předpisy k uplatnění určitého opravného prostředku, pak obecný soud nemůže odmítnout jej věcně
projednat – a to ani tehdy, pokud by svůj postup odůvodnil nesplněním podmínek jeho projednání, pokud toto nesplnění bylo zapříčiněno nikoliv dotčeným jednotlivcem,
ale obecným soudem činným v dané věci. Postup soudu
zkrátka nemůže jít k tíži účastníka řízení; soudy naopak
mají povinnost postupovat vstřícně vzhledem k právu
dvacet osm
účastníka na soudní ochranu, respektive právu na přístup
k soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3106/13,
citovaný shora); jinak se dopustí odepření spravedlnosti
(denegationis iustitiae).
V projednávaném případě stěžovatelka dodržela všechny zákonné podmínky pro uplatnění odvolání, což ani
krajský soud nezpochybnil. Usnesení o prodloužení trvání předběžného opatření ze dne 2. 9. 2013 jí bylo doručeno dne 9. 9. 2013, své odvolání proti němu podala dne
11. 9. 2013. Městský soud pak krajskému soudu věc předložil
dne 5. 2. 2014, tedy po téměř pěti měsících, a krajský soud
o odvolání rozhodl po více než dvou měsících od toho, co mu
věc byla doručena. Z popsaného časového sledu je naprosto zřejmé, že stěžovatelka v obraně proti prodloužení trvání
předběžného opatření jednala zcela včasně a pohotově.
Podle Ústavního soudu bylo v dané věci předně záhodno, aby obecné soudy při vyřizování odvolání postupovaly s co největším urychlením, a tak stěžovatelce poskytly
skutečně efektivní možnost odvolání (viz též komentář
k § 76a odst. 4 o. s. ř. dle Jirsa, J. in Jirsa, J. a kol.: Občanské
soudní řízení, soudcovský komentář, Praha, Havlíček Brain
Team, 2013, dostupné z právního informačního systému
ASPI ke dni 21. 4. 2015). Nutnost rychlého postupu v řízení o odvolání ve věcech předběžného opatření upravujícího poměry dítěte lze ostatně dovodit i ze zákonné
úpravy – § 218b o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013
stanoví pro rozhodnutí o odvolání sedmidenní lhůtu
od předložení věci odvolacímu soudu, z čehož implicitně
plyne, že i k samotnému předložení věci odvolacímu soudu
ze strany soudu prvního stupně by mělo dojít co nejrychleji po podání odvolání. Obdobně i podle aktuálně účinné
úpravy § 465 z. ř. s. má odvolací soud o včasném odvolání proti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného
opatření upravujícího poměry dítěte rozhodnout do 7 dnů
od předložení věci, přičemž soud prvního stupně mu má
věc předložit do 15 dnů od podání odvolání.
Nicméně i přesto, že obecné soudy ve stěžovatelčině
věci nezvolily takový urychlený postup, pročež krajský
soud o stěžovatelčině odvolání rozhodoval až téměř půl
roku po uplynutí bezprostředních účinků napadeného
usnesení, mělo být šetřeno stěžovatelčino zákonné právo na odvolání. Ačkoliv s odstupem času by samozřejmě
věcný přezkum a rozhodnutí krajského soudu nemohly mít
takový dopad, jako kdyby k nim došlo již během účinnosti napadeného rozhodnutí, jistý význam by pořád měly.
Stále by totiž došlo k posouzení správnosti napadeného
rozhodnutí, které představovalo zásah do stěžovatelčina
základního práva a proti kterému se stěžovatelka bránila,
byť jeho bezprostřední účinky by samozřejmě již nemohly
být odvráceny či napraveny. Nadto i v případě potvrzení
věcné správnosti usnesení městského soudu mohlo být
stěžovatelce alespoň dodatečně poskytnuto jeho odůvodnění; naopak v případě shledání nezákonnosti napadeného usnesení mohla být stěžovatelce otevřena cesta
k uplatnění dalších prostředků nápravy, například žádosti
o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu. Stěžovatelčino odvolání proto nebylo možno považovat za bezpředmětné, a proto je
odmítnout; nehledě na to, že takový důvod odmítnutí odvolání ani zákon výslovně nezná (viz též nález Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora).
Svým postupem při vyřizování stěžovatelčina odvolání, který nebyl dostatečně rychlý a byl zakončen odmítnutím odvolání, tak obecné soudy stěžovatelce fakticky
odňaly zákonné právo na odvolání, a to navíc za situace,
kdy se stěžovatelka takto bránila proti prodlužovanému, a navíc formálně neodůvodněnému zásahu do svého
ústavně zaručeného práva na rodinný život (viz výše).
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014,
čj. 16 Co 83/2014-109, proto bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, též pokud jde o právo
na přístup k soudu.
Nad rámec rozsahu podané ústavní stížnosti pak Ústavní
soud konstatuje, že takto bylo stěžovatelce znemožněno
se bránit proti prodlužování předběžného opatření vlastně
po celou dobu soudního řízení před městským soudem, trvajícího celkem šestnáct měsíců, neboť ani při vyřizování
odvolání stěžovatelky proti několika dalším rozhodnutím
o prodloužení trvání předběžného opatření (která však již
nebyla napadena podanou ústavní stížností) nebylo postupováno dostatečně rychle a nakonec byla podaná odvolání
odmítnuta, s výjimkou odvolání proti usnesení městského
soudu ze dne 31. 3. 2014, o němž dosud nebylo rozhodnuto
(věc ani nebyla předložena odvolacímu soudu).
Konečně lze dodat, že stěžovatelčino právo na spravedlivý proces bylo porušeno i při rozhodování o jejím návrhu na zrušení předběžného opatření, kdy obecné soudy
dostatečně nerespektovaly principy nesporného řízení.
V něm totiž soud není odkázán jen na tvrzení a důkazní
návrhy účastníků a naopak nesplnění povinnosti tvrzení
a povinnosti důkazní nemůže být účastníkovi na újmu.
V projednávaném případě však stěžovatelčin návrh nebyl shledán důvodným, a tedy naopak – implicitně – bylo
shledáno odůvodněným trvání předběžného opatření,
a to i proto, že stěžovatelka nedoložila existenci pravidelného a trvalého dozoru autority. Usnesením Městského
a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014,
čj. 16 Co 145/2014-M 139, tak došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces i proto, že nebyly respektovány principy nesporného řízení, včetně rozložení
břemen tvrzení a důkazního.
Práva stěžovatelky
jako osoby se zdravotním postižením
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vedle porušení
svých shora rozvedených ústavně zaručených práv namítala též specificky porušení svých práv jako osoby se
zdravotním postižením a zároveň rodičky dítěte se zdravotním postižením. V tomto ohledu mělo dojít k porušení jednak zákazu diskriminace zakotveného v Evropské
úmluvě i Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením
(č. 10/2010 Sb. m. s.) a jednak konkrétních práv stěžovatelky, respektive povinností státu zakotvených v Úmluvě
o právech osob se zdravotním postižením. Její čl. 23 se
totiž zabývá právem osob se zdravotním postižením na rodinný život a mimo jiné stanoví, že stát osobám se zdravotním postižením poskytuje odpovídající podporu při
plnění jejich rodičovských povinností a rovněž dětem se
zdravotním postižením a jejich rodinám poskytuje včasné
a komplexní informace, služby a podporu. Takové podpory
se však stěžovatelce, podle jejího názoru, nedostalo, a to
především ze strany OSPOD, který zejména by měl v těchto
případech reprezentovat stát, a tedy se snažit zajistit stěžovatelce při péči o nezletilou odpovídající pomoc (před
odnětím nezletilé z péče stěžovatelky i poté).
Stěžovatelka tudíž porušení svých práv jako osoby
se zdravotním postižením spatřuje především v postupu
OSPOD ve věci péče o nezletilou. Jak však Ústavní soud
konstatoval výše a je osvětleno níže, ústavní stížnost je
v části směřující proti postupu OSPOD nepřípustná, tudíž
Ústavní soud není oprávněn zvažovat, ani jestli při něm
byly dodrženy všechny relevantní závazky státu vyplývající z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením,
respektive ze zákazu diskriminace těchto osob. Naopak
v případě napadených rozhodnutí obecných soudů stěžovatelka sama žádné konkrétní porušení svých práv jako
osoby se zdravotním postižením nenamítala a ani Ústavní
soud v jejich případě neshledal žádné další porušení stěžovatelčiných práv nad rámec shora rozvedeného.
Přesto však Ústavní soud považuje za nutné alespoň
obiter dictum zdůraznit nezbytnost zvláštního, citlivějšího přístupu a zvláštních ohledů státu vůči rodinám,
jejichž členové trpí nějakým zdravotním postižením.
Respektování práva členů těchto rodin na rodinný život
může vskutku na odpovídajících orgánech veřejné moci
(orgánech sociálně-právní ochrany dětí, obecných soudech či podle okolností i jiných orgánech veřejné moci)
vyžadovat speciální zacházení s těmito rodinami, včetně
poskytování širší a aktivnější pomoci a podpory při péči
rodičů o děti a výchově dětí, než je tomu u jiných rodin.
Udržení chodu a funkčnosti těchto rodin je totiž zkrátka
často obecně složitější než v případech rodin, kde ani rodiče, ani děti nemají žádné zdravotní postižení. Rozdělení
rodiny zásahem státu nemůže být odůvodněno jen zdravotním postižením rodičů či dětí, tedy kupříkladu zdravotně postižení rodiče nemohou o své dítě přijít jen proto, že
v jiném, podnětnějším prostředí by se dítě mohlo vyvíjet
lépe. Naopak před přijetím tak krajního opatření je třeba
zvažovat použití mírnějších podpůrných opatření, tak aby
rodina mohla zůstat pohromadě (čl. 23 odst. 4 Úmluvy
o právech osob se zdravotním postižením; rozsudek ESLP
ve věci Kutzner proti Německu, citovaný shora, § 69 a 75).
Z povahy věci je přitom vždy třeba pečlivě a citlivě zjišťovat a posuzovat individuální potřeby a problémy konkrétní
rodiny (což zde může být složitější, zejména pokud zdravotní postižení mají rodiče) a na základě toho pak volit
odpovídající kroky, formy pomoci a podpory, které mohou
být popřípadě i dosti odlišné od těch standardně používaných a vžitých při práci s rodinami, kde rodiče ani děti
nemají zdravotní postižení. Odnětí dětí z péče rodičů však
vždy, i když se týká osob se zdravotním postižením, musí
být chápáno jako ultima ratio.
Částečná nepřípustnost ústavní stížnosti
Jak uvedeno shora, projednávaná ústavní stížnost byla
shledána částečně nepřípustnou, a to konkrétně v částech směřujících proti postupu Městského soudu v Brně
při rozhodování o důvodnosti trvání předběžného opatření nařízeného usnesením ze dne 7. 6. 2013, čj. 23 Nc
2411/2013-10, a proti postupu statutárního města Brna,
Úřadu městské části Brno – střed, jako orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ve věci péče o nezletilou. V těchto
dvacet devět
částech ústavní stížnost brojí nikoliv proti rozhodnutí
obecného soudu, nýbrž proti tzv. jinému zásahu orgánu
veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně
zabýval podmínkami, za nichž je možné se ústavní stížností bránit právě proti jinému zásahu orgánu veřejné
moci. Takový zásah přitom vymezil jako zpravidla „převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok
těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům
(svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení
po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není
výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto
orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému
či jinému řízení; důsledkům »takového zásahu orgánu veřejné moci« neplynoucím z příslušného rozhodnutí, nelze
čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního
soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka
není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici
obrana daná celým právním řádem republiky (žaloba, opravné prostředky, zákonem připuštěná svépomoc apod.)“ (nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, shodně též
usnesení ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 233/02, usnesení ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 625/04, či usnesení
ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 448/06; uvedené vymezení potvrzuje i doktrína, například Šimíček, V.: Ústavní
stížnost, 3. vydání, Praha, Linde Praha, 2005, s. 101).
Citovanému vymezení jiného zásahu orgánu veřejné
moci, proti kterému se lze bránit v řízení před Ústavním
soudem, však v projednávané věci napadený postup
Městského soudu v Brně ani postup OSPOD neodpovídají.
Pokud jde o postup městského soudu při rozhodování o důvodnosti trvání nařízeného předběžného opatření,
zde stěžovatelka brojí proti neustálému, jaksi mechanickému prodlužování trvání předběžného opatření, k němuž ovšem dochází formou usnesení městského soudu.
Namítaný postup městského soudu je tedy výsledkem jeho
řádné rozhodovací pravomoci, a proto vůbec neodpovídá
definici jiného zásahu orgánu veřejné moci, jak byla zmíněna výše. Proti jednotlivým usnesením městského soudu
o prodloužení trvání předběžného opatření se lze bránit
prostřednictvím odvolání. Takového opravného prostředku ovšem stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti
ve vztahu k většině vydaných usnesení městského soudu nevyužila (případně o stěžovatelčině odvolání dosud
nebylo rozhodnuto), tudíž nevyčerpala všechny procesní
prostředky k ochraně svého práva ve smyslu § 75 odst. 1
zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřující proti postupu městského soudu je proto nepřípustná,
a jako taková musela být dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona
o Ústavním soudu odmítnuta.
Pokud jde o namítaný postup OSPOD, který podle stěžovatelky ve věci péče o nezletilou nebyl dostatečně aktivní a stěžovatelce neposkytoval vhodnou pomoc ani před
odnětím nezletilé z její péče, ani poté, aby co nejdříve došlo k opětovnému sloučení stěžovatelky a nezletilé, spadá
podle Ústavního soudu do definice jiného zásahu orgánu
veřejné moci. Nicméně i při obraně proti takovým útokům
platí zásada subsidiarity ústavní stížnosti – před jejím podáním je tedy třeba vyčerpat všechny „podústavní“ prostředky nápravy, které se dotčenému jednotlivci k ochraně
třicet
jeho práva nabízejí. V daném případě by to byla v první
řadě stížnost na postup OSPOD k nadřízenému orgánu. Žádný takový prostředek k ochraně svého práva však
stěžovatelka nevyužila, pročež i ve vztahu k namítanému postupu OSPOD musela být ústavní stížnost shledána
nepřípustnou dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
a jako taková odmítnuta dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona
o Ústavním soudu.
Závěr
Ústavní soud shrnuje, že odnětí dítěte z péče rodičů –
ať už k němu dojde na základě meritorního rozhodnutí,
či provizorně na základě předběžného opatření soudu –
představuje zcela zásadní zásah do práva jak rodičů,
tak dítěte na rodinný život a jako takové musí být vždy
považováno za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě. Zásadně se musí jednat o opatření dočasné,
doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci
napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny. Předběžné opatření, jímž je dítě odebráno z péče
rodičů (§ 76a o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013,
§ 452 z. ř. s.), musí být chápáno jako krátkodobé provizorium, ne déledobé řešení či „kvazidefinitivní“ rozhodnutí, a po zahájení řízení ve věci musejí obecné soudy
postupovat tak, aby řízení mohlo být co nejdříve, zpravidla v řádu měsíců, ukončeno meritorním rozhodnutím. Navíc splnění podmínek pro nařízení předběžného
opatření nelze zkoumat jen při jeho nařízení a následně pouze mechanicky prodlužovat jeho trvání. Naopak
po celou dobu trvání předběžného opatření, zvláště přesahuje-li několik měsíců, je nezbytné průběžně zkoumat
jeho opodstatněnost a přiměřenost. Toto zkoumání je
pak třeba náležitě reflektovat v odůvodnění rozhodnutí
o dalším trvání předběžného opatření, prostřednictvím
něhož obecné soudy mohou realizovat pozitivní závazek státu usilovat o opětovné sloučení rodiny. Z hlediska práva na rodinný život, zaručeného čl. 10 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je tak
zásadně nepřípustné, aby dítě bylo odebráno z péče rodičů na základě předběžného opatření po dobu téměř
jednoho roku či delší, a to tím spíše, pokud trvání předběžného opatření není odůvodňováno a průběžně není
zvažována jeho opodstatněnost a přiměřenost vzhledem
k aktuálnímu vývoji a novým okolnostem případu.
Zmíněné požadavky obecné soudy v projednávaném
případě nerespektovaly. Ani v jednom z napadených rozhodnutí se nezabývaly délkou trvání předběžného opatření, přestože dosahovala v době rozhodování městského
soudu o stěžovatelčině návrhu na zrušení předběžného
opatření osmi měsíců a v době rozhodování krajského
soudu v obou případech dokonce téměř jedenácti měsíců,
tedy téměř dvojnásobku pravidelného zákonného maxima
(§ 76a odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013,
§ 460 odst. 1 z. ř. s.). Ve věci přitom nejsou patrné žádné závažné a objektivní okolnosti, pro něž by nebylo
možno řízení alespoň nepravomocně (respektive trvání
předběžného opatření) ukončit v oné zákonem naznačené pravidelné šestiměsíční lhůtě. Navíc trvání předběžného opatření bylo periodicky prodlužováno bez jakéhokoliv odůvodnění a ani rozhodování obecných soudů
o stěžovatelčině návrhu na zrušení předběžného opatření nesvědčí o skutečně pečlivém, nikoliv jen formálním
zvažování opodstatněnosti a přiměřenosti předběžného
opatření s ohledem na aktuální vývoj a okolnosti případu po nařízení předběžného opatření. Obecné soudy také
zcela opomněly, že by i prostřednictvím odůvodnění svých
rozhodnutí mohly stěžovatelku seznámit s tím, co brání
návratu její dcery zpět do její péče, respektive za jakých
podmínek by k němu mohlo dojít, a tak realizovat pozitivní závazek státu vyplývající z práva na rodinný život.
Celkově rozhodování obecných soudů v projednávaném
případě nesvědčí o tom, že by si byly náležitě vědomy
významu práva stěžovatelky i nezletilé na rodinný život
a nezbytné extrémnosti situace odůvodňující odnětí dítěte z péče rodičů na základě předběžného opatření i jeho
prodlužování. Trvání tohoto krajního opatření je totiž
podmíněno absencí jakékoliv péče rodičů o dítě či takovou jejich péčí, která by ohrožovala život, zdraví nebo jiné
důležité zájmy dítěte, v případě jeho návratu do péče rodičů; naopak nemůže být odůvodněno jen tím, že v jiném
prostředí, do nějž bylo dítě umístěno, je o ně postaráno
„lépe“, než pokud by bylo v péči rodičů.
V projednávaném případě navíc k protiústavnímu zásahu do stěžovatelčina základního lidského práva na rodinný život přistoupilo ještě porušení principů spravedlivého procesu napadenými usneseními. K němu došlo
především neodůvodněním rozhodnutí o prodloužení trvání předběžného opatření a odmítnutím stěžovatelčina
odvolání proti tomuto rozhodnutí pro bezpředmětnost.
V tomto ohledu Ústavní soud zejména zdůrazňuje, že
obecný soud nemůže odmítnout projednat opravný prostředek, kterým se rodič brání tak závažnému zásahu
do svých základních práv, jako je (pokračující) odnětí
dítěte z jeho péče, s odkazem na nesplnění podmínek
jeho projednání, pokud bylo způsobeno nikoliv jednotlivcem, ale obecným soudem. To by znamenalo zásadní
narušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, nepřípustné v demokratickém právním
státě. V projednávaném případě přitom stěžovatelka své
odvolání proti usnesení o prodloužení trvání předběžného
opatření o jeden měsíc podala již druhý den odvolací lhůty
(a čtvrtý den účinnosti usnesení), přesto městský soud věc
předložil krajskému soudu až téměř po dalších pěti měsících a krajský soud nakonec rozhodl až po dalších téměř
třech měsících, s tím, že stěžovatelčino odvolání se stalo
bezpředmětným, neboť napadené rozhodnutí již pozbylo
účinnosti. Takové rozhodnutí odvolacího soudu působí,
byť i nezáměrně, z pohledu stěžovatelky až jako výsměch
jejím ústavně zaručeným právům a v důsledku ji zbavuje
jakékoliv obrany proti prodlužování předběžného opatření (pokud by takto bylo vyřizováno každé její odvolání).
S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud v projednávaném případě podané ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutím obecných soudů vyhověl a napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu
v Brně o prodloužení trvání předběžného opatření a o stěžovatelčině návrhu na zrušení předběžného opatření zrušil v souladu s § 82 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu. V částech směřujících proti postupu Městského soudu
v Brně při rozhodování o důvodnosti trvání předběžného
opatření a proti postupu OSPOD ve věci péče o nezletilou
byla ústavní stížnost jako nepřípustná odmítnuta dle § 43
odst. 1 písm. e) téhož zákona. Ústavní soud rozhodl bez
nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 téhož zákona).
Nad rámec rozsahu podané ústavní stížnosti se ovšem Ústavní soud nemůže nepozastavit nad celkově liknavým přístupem obecných soudů v celém řízení. Řízení
v prvním stupni trvalo celkem jeden rok a čtyři měsíce,
přičemž po celou tuto dobu bylo periodicky prodlužováno trvání předběžného opatření bez jakéhokoliv odůvodnění či zřejmého zamyšlení se nad jeho délkou – nezletilá
tak vzhledem ke svému nízkému věku strávila v dětském
centru na základě neodůvodněného předběžného opatření více než dvě pětiny svého dosavadního života (při nařízení předběžného opatření jí bylo necelých 22 měsíců,
při vydání meritorního rozhodnutí 38 měsíců). V současné
době stále probíhá řízení před odvolacím soudem, tudíž
ani téměř po třech letech od svého zahájení nebylo řízení pravomocně rozhodnuto. Průtahy lze vypozorovat také
u některých dílčích úkonů v řízení – nejen při vyřizování stěžovatelčina odvolání proti napadenému usnesení
městského soudu popsanému výše, ale například také při
doručování rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelce
(obě napadená rozhodnutí krajského soudu, vydaná dne
29. 4. 2014, byla stěžovatelce doručena až po více než
dvou měsících, dne 1. 7. 2014). Dosud bez jakékoliv reakce městského soudu zůstalo odvolání stěžovatelky proti
usnesení o prodloužení trvání předběžného opatření ze
dne 31. 3. 2014 (č. l. 147 a násl.), podané před více než
rokem. Městský soud nijak nezareagoval ani na odvolání
vedlejšího účastníka (otce nezletilé) proti samotnému nařízení předběžného opatření, doručené městskému soudu
dne 21. 6. 2013 (č. l. 18), tedy před skoro dvěma lety.
Náklady řízení
S ohledem na okolnosti projednávaného případu
Ústavní soud též shledal, že je namístě zavázat účastníky
řízení – obecné soudy, tj. Městský soud v Brně a Krajský
soud v Brně, k náhradě stěžovatelčiných nákladů řízení
před Ústavním soudem.
Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může
Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků
řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Použití tohoto ustanovení v rozhodovací praxi
Ústavního soudu není automatické, ale naopak spíše výjimečné, neboť tato náhrada nákladů řízení slouží jako
určitá sankce vůči tomu účastníkovi řízení, který svým
postupem vyvolal zásah do základního práva, a tak by
vzhledem k okolnostem případu takto měl nést následky,
které vznikly jinému účastníkovi v podobě nákladů řízení
před Ústavním soudem.
V projednávaném případě shledal Ústavní soud použití
citovaného ustanovení záhodným, a to s ohledem na výjimečně závažný protiústavní zásah obecných soudů do stěžovatelčina práva na rodinný život. V době vydání rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka již téměř rok nemohla
sama pečovat o svou malou dceru, která byla naopak umístěna do péče dětského centra, aniž by stěžovatelce bylo
poskytnuto řádné odůvodnění neustálého trvání tohoto
třicet jedna
opatření. I zákon přitom dobu jeho trvání zásadně omezuje na šest měsíců. Navíc byla stěžovatelce postupem
obecných soudů odňata dokonce i možnost se bránit proti
prodlužování trvání tohoto opatření. Vzhledem k vážným
pochybením obecných soudů v projednávaném případě se
tak jeví zcela spravedlivým, aby nyní nesly alespoň stěžovatelčiny náklady řízení před Ústavním soudem.
Zdroje:
Listina základních práv a svobod (čl. 1, 3, 4, 10, 32,
36), Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
(čl. 6, 8, 13, 14, 35), Úmluva o právech osob se zdravotním
postižením (čl. 5, 13, 23), zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (§ 76a, 169, 218), zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, účinný
od 1. 1. 2014 (§ 452, 460, 465), zákon č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (§ 43, 75),
stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08,
nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1554/08,
sp. zn. IV. ÚS 2244/09, sp. zn. II. ÚS 838/07,
sp. zn. III. ÚS 3363/10, sp. zn. I. ÚS 618/05,
sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. I. ÚS 593/04,
sp. zn. II. ÚS 435/09, sp. zn. III. ÚS 3328/09,
sp. zn. II. ÚS 2086/14, sp. zn. I. ÚS 2346/14,
sp. zn. IV. ÚS 201/04, sp. zn. IV. ÚS 919/14,
sp. zn. IV. ÚS 1324/14, sp. zn. III. ÚS 345/2000,
sp. zn. I. ÚS 2723/13, sp. zn. I. ÚS 3106/13,
sp. zn. II. ÚS 2546/10, sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 233/02, sp. zn. II. ÚS 625/04,
sp. zn. III. ÚS 448/06
Právo spolupráce a rozvod
Metoda se vyvinula ve Spojených státech a vžila se
pod označením collaborative law. Primárně ji aplikovali
advokáti v rodinněprávních případech. Vzájemnou nepoziční spoluprací obou stran a advokátů ve strukturovaném
jednání nabídli svým klientům alternativu ke konfrontačnímu rozvodu. Na základě praktických zkušeností byli
postupně do procesu zapojováni vedle advokátů i další
spolupracující odborníci – dětští specialisté, koučové, finanční a daňoví poradci, takže se o těchto vícečlenných
týmech začalo přiléhavěji hovořit o collaborative practice. Jakmile metoda našla své stoupence v České republice,
hledal se český ekvivalent a vznikl název právo spolupráce. Metoda collaborative law zůstala zachována pro
označení případů, v nichž klienty jednáním provází jen
základní sestava, tj. advokáti.
Profesionálové praktikující tuto metodu se sdružují
doslova napříč celým světem, nyní už komorněji i napříč
Evropou. Odborná literatura je vedena převážně v anglickém jazyce, proto je třeba mít stále na mysli její „rodné“
označení collaborative law/collaborative practice. Ve světě rychlých a stručných řešení si název pomocně zkracujeme na metoda CL/CP/PS.
Ušetříme čas. Cesta kolem světa trvala v době Julese
Verna osmdesát dnů, dnes takovou cestu můžeme hypoteticky zvládnout v řádu pouze desítek hodin, v případě
kosmické lodi v řádech pouhých hodin. Vše chceme zvládat co nejrychleji. Trvejme na tom jednoznačně i v případě řešení vlastních konfliktů a sporů!
Ušetříme peníze. Máme mnohdy zajímavé výdělky, ale
je tolik oblastí, kam můžeme své zaslouženě vydobyté prostředky investovat – do bydlení, cestování, vzdělání, zábavy
a nepřeberně dalších příjemných věcí pro sebe i své blízké. Nač je utrácet za soudní poplatky a dlouhá řešení věcí,
když přece máme vlastní kompetenci konflikt vyřešit?
Zachováme dobré vztahy s rodinou a blízkými lidmi.
Řešení, které budeme hledat společně s druhou stranou, nemusí vyznít jako vítězství pouze pro jednoho, oba mohou
dostat ne sice to, co chtějí, ale to, co potřebují. Oba mohou
z řešení profitovat, aniž by partner odešel jako poražený.
Projdeme strukturovaným procesem za aktivní pomoci advokátů obou stran. Po celou dobu bude mne i druhou
stranu podporovat vlastní advokát, vytvoříme společně tým,
který bude spojením optimálních postupů a prvků v mediační praxi a právní službě a bude hledat řešení, které vyhovuje každému z nás, našim blízkým, jež konflikt bezprostředně zasahuje, ale hlavně našim dětem. Ne nadarmo se
o metodě CL/CP/PS mluví jako o mediaci bez mediátora.
Oba advokáti v procesu pracují s technikami aktivního naslouchání, pomohou nám uvědomit si vlastní zájmy a potřeby, vnímat a pochopit totéž o druhé straně.
Budeme kreativní a získáme řešení šité na míru.
Metoda je založena na aktivní účasti stran, právě ony hledají a nalézají ta pravá řešení, dohoda je výsledkem jejich
vůle. Přijatá řešení mohou být velmi atypická a jedinečná.
Pozitiva nové metody
Případová studie Hany a Petra
Podívejme se nyní, jaká pozitiva a co v obecné rovině
mně osobně, mému partnerovi a mé rodině řešení konfliktu touto metodou přinese:
Ukažme si, jak může proběhnout rozvod Hany a Petra
zastoupených advokáty v případě soudního řízení, mediace a řešení metodou CL/CP/PS.
JUDr. Anna Márová, LL.M., advokátka
JUDr. Eva Vaňková, advokátka
Rozhodly jsme se informovat čtenáře Rodinných listů o metodě collaborative law/collaborative practice/práva spolupráce. Pro výklad jsme si vybraly problematiku rozvodu
manželství za pomoci konkrétního příkladu Hany a Petra.
Proč má metoda tak složitý název?
třicet dva
Vezmeme si modelový příklad mladého, dvoukariérového manželství (manažer Petr, 38 let, vyrostl v rodině,
v níž matka obětovala pracovní kariéru manželovi a dětem; magistra Jana podnikající ve vlastní lékárně ve formě
společnosti s ručením omezeným, 35 let, vyrostla v neúplné rodině s dominantní matkou samoživitelkou) se dvěma
dětmi – syn Kryštof (3 roky) a dcera Alena (7 let). Manželé
mají dobře zařízenou domácnost, na jedno ze dvou aut
úvěr, minimálně na dalších 12 let hypotéku na byt 4+kk,
pozemek na kraji města, kde měl původně vyrůst vysněný
dům pro tuto mladou rodinu, hausbót na Orlíku, pětiletého psa, šanon plný pojištění a spořicích produktů.
Aby Hana a Petr mohli všechno zvládnout, rodině
v době pohody pomáhali rodiče z obou stran a dvě pravidelně využívané chůvy. Hana a Petr po osmi letech a po vzájemném odcizení partnerů čelí rozvodu. A … co nyní?
Každý rozvod u nás musí proběhnout před soudem,
aby manželé získali pravomocný rozsudek, je však několik variant, jak a s čím Hana a Petr před soud předstoupí.
Varianta klasického soudního řízení
V této variantě soud rozhodne o péči o děti, výši výživného, rozvodu a zavinění rozpadu manželství, o majetku.
Utvrdit se ve svých křivdách, subjektivní pravdě, že pouze já jsem v právu, děti a majetek patří mně a každý soud
na světě to musí uznat – tahle cesta, pokud Hanu a Petra
někdo neprobudí ze špatného snění, nebo je v něm bude
dokonce z různých osobních, či jiných důvodů utvrzovat,
skončí konfrontačním rozvodem. Při něm budou veškeré otázky z moci úřední řešeny soudem, tedy odborníkem
na právo, ale člověkem, který nás nezná, nezná naši rodinu.
Je všeobecně známo, že ne vše, co je z hlediska práva
v pořádku, je rovněž spravedlivé! Strany si nevědí rady,
ve většině případů si tedy obě vezmou advokáta. Hledají
takového, který bude nesmiřitelný k druhé straně, a bude
proto prosazovat jejich do sebe zahleděnou taktiku.
Každému z nás čas od času zazvoní telefon, v němž volající známý nebo příbuzný chce sehnat kontakt na maximálně zavilého advokáta, který se zabývá rozvody a má
stůl plný skalpů protistran, protože někdo známý takový
kontakt prostě musí nutně sehnat.
Hana a Petr před soud předstoupí v jednom řízení, aby
rozhodl o svěření Aleny a Kryštofa do péče a určil výživné na děti. V případě nedohody jsou zpracovávány časově
a finančně zatěžující znalecké posudky. Neshoda partnerů
většinou znamená odvolací řízení, v jehož rámci se dělají revizní posudky. Mezitím nevratně utíká dětství Aleny
a Kryštofa, kteří budou na konci tohoto procesu zcela jinými bytostmi než těmi, o kterých byl na počátku zpracován znalecký posudek. Rozhodnutí o svěření dětí do péče
je podmíněno stanoviskem OSPOD, znaleckými posudky
a věkem, pohlavím a zkušenostmi rozhodujícího soudce
v prvním stupni, soudců ve druhém stupni, názorem senátu Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu podle urputnosti, se kterou se strany do soudního řízení zapojí.
Druhé soudní řízení se bude týkat rozvodu samého
a je odrazem předchozího soudního rozhodnutí. Pokud
se strany budou tvrdošíjně bránit mimosoudnímu řešení,
ba dokonce obstruovat, může řízení trvat měsíce a roky.
V tomto typu řízení není zatím ještě vyřešeno bydlení páru
a jejich dětí, i když je možné, že jeden z partnerů už žije
jinde. Pokud ne, zažívají každý den Hana, Petr, ale bohužel
i Alena a Kryštof společně peklo. Alena a Kryštof zcela nevinně, ač zvláště malé děti mají tendenci samy sebe z rozchodu rodičů obviňovat. Pokud bude mít malý brouček
pocit, že druhý rodič odešel, protože si on neuklízel hračky,
i nezletilý bude potřebovat ošetřit své úzkosti a se situací se
vypořádat; rodiče však začasté řeší jen své starosti.
Třetí soudní řízení o rozdělení majetku ve společném
jmění Hany a Petra je třeba začít do tří let od právní moci
rozhodnutí o rozvodu manželství. Tato lhůta však není
konečným datem, kdy spor o vypořádání společného jmění skončí. Před Hanou a Petrem je řada let sporů, objednávání a vypracovávání protiřečících si znaleckých posudků. Nevypořádaný majetek mnohdy v době sporů chátrá,
neprosperuje, dělení psa se začasté vyřeší samo, protože
psi, na rozdíl od nás lidí, nežijí tak dlouho.
Řízení o svěření dětí a jejich výživném samo o sobě
sice na soudních poplatcích nic nestojí, ale platíme advokáty a soudní znalce. Rozvodové řízení už nás zatíží soudním poplatkem, platbami znalečného a náklady právního
zastoupení. Jsou to v případě lítého sporu pro obě strany
desítky tisíc korun. Rozdělení společného jmění manželů
je finančně nejnáročnější, záleží na tom, jaký majetek rozvádějící se pár vlastní, jaké se vypracují znalecké posudky,
protože se partneři na hodnotě k vypořádání neshodnou.
Po celou dobu běží úvěr na auto a hypotéka a obojí nemilosrdně drtí jak Hanu, tak Petra, protože oba jsou dlužníky. Je běžné, že strany nedokáží ani využít konce fixace,
dohodnout se s bankou, dostat lepší podmínky, a protože mnohdy zůstaly některé splátky nesplaceny, přicházejí
sankce. Problém místo řešení narůstá. Rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů je logickým vyústěním
předchozích dvou soudních rozhodnutí, přičemž nastává
jedinečná příležitost pomstít se druhé straně za jejich výsledek, se kterým nejsem ztotožněný/á. Takové řízení bude
trvat několik let, na každou věc určenou k vypořádání – zejména nemovitosti a podnikání jednoho z partnerů – bude
vypracován znalecký posudek, resp. znalecké posudky.
Svědkové z řad příbuzných a známých Hany a Petra utvrzují oba nebo jednoho z nich v nemožnosti přijmout jakýkoliv, byť rozumně znějící návrh z druhé strany, a tak není
výjimkou, že spor trvá déle než pět let a s výsledkem často
není spokojena ani jedna ze znepřátelených stran.
Výsledkem jsou rozvrácené vztahy nejen Hany
a Petra, ale i jejich rodin a „rozdělení“ přátel a zejména Alena a Kryštof. Na jejich potřeby a zájmy se Haně
a Petrovi zmítanými emocemi a vlastním řešením dostalo
jen povrchově – řešilo se o nich bez nich, a tak si do života
odnesou nevhodný příklad a vzor.
Varianta mediace a dohoda
Pokud životní zkušenosti, dobré příklady nebo empatie umožní vzít rozum do hrsti a zvážit, že se rozcházím
s člověkem, kterého jsem do svého života uvedl dobrovolně já sám, vztah s ním byl natolik perspektivní, že skončil uzavřením manželství, nikoho jiného nemohu činit
odpovědným za vztah, který jsme žili a jak jsme jej žili.
Oba máme právo na slušné ukončení, ale je zde řada vnějších faktorů, které neumíme odhadnout. Proto chceme
třicet tři
nezávislého odborníka, průvodce, který nám umožní najít
odpověď na otázku, co je naším nejlepším zájmem. Pak
Hana nebo Petr budou hledat pomoc mediátora. Jestliže
každý z nich vyhledá nejdříve advokáta a ti před zahájením soudního řízení nenajdou konsensus, OSPOD,
nebo po zahájení řízení soud nařídí setkání s mediátorem
v rozsahu tří hodin nebo mediaci samu.
Jak konkrétně vypadá mimosoudní řešení konfliktu
za účasti nestranného odborníka – mediátora, lze najít
v mnoha článcích, v zákoně č. 202/2012, Sb. o mediaci,
a řada lidí už dnes má v tomto směru vlastní zkušenost.
V případě setkání u mediátora – odborníka bude jejich
zkušenost jistě kladná. Je zde však ve hře osobnost všech
zúčastněných a Hanina a Petrova skutečná, nikoliv pouze
formálně projevovaná ochota dohodnout se.
Mediátor jim pomůže vyjednat, komu budou děti svěřeny do péče a jaké výživné bude platit druhá strana, zpravidla
zprostředkuje i sjednání pravidel péče o děti a styku druhého rodiče, podíl prarodičů na výchově a obstarávání záležitostí dětí, popř. zapojení jiných osob, např. chův. V dohodě
předkládané soudu bude jen vykonatelný výňatek z velmi
podrobného „jízdního řádu“, který většinou obsahuje i řadu
„pojistek a návodů na použití“, co a jak budeme dělat.
Délka jednání závisí na ochotě Hany a Petra vyjednávat o detailech a jejich schopnosti přijímat kreativní
řešení. Do značné míry souvisí i s osobností mediátora,
s jeho schopností empatie a způsobilosti vést proces tak,
aby k pevně ukotvené dohodě došlo. Je-li mediátor pouze
jeden, je jeho výběr základem úspěchu či nezdaru jednání. Dohoda bude základem pro schválení dohody rodičů o dětech soudem. Rozhodnutí o rozvodu pak bude již
jen formální tečkou za procesem. Vypořádání společného jmění manželů se málokdy dostane před soudce, neboť strany postupují podle předem domluveného scénáře
z dohody předkládané pro účely rozvodu. Úskalím může
být, pokud mediátor sám nemá právní vzdělání a strany
potřebují vyřešit některou z právních otázek. I když je
mediátor právníkem, nemůže ze zákona v rámci mediace
poskytovat právní služby a vyjádření jeho právního názoru mnohdy nestačí. Pokud jsou Hana a Petr právně zastoupeni, jejich advokáti je mohou provázet i na mediační jednání, byť nejsou aktivními účastníky. Jejich služby
Hana a Petr využijí nejspíš aktivně při sestavování a soupisu závěrečné mediační dohody.
Délka jednání závisí na ochotě a časových možnostech Hany a Petra ke společným setkáním, kde budou
vyřešeny dílčí otázky. Soud následně schválí, popř. modifikuje dohodu manželů ohledně dětí. Majetek v případě
shody může být vyřešen pouze písemnou dohodou s ověřenými podpisy stran.
U této varianty jsou cenou odměny zastupujícím advokátům, ve smlouvě o provedení mediace dohodnutá
odměna mediátora a soudní poplatky. Výsledkem je uspokojení z řešení, které jsme nalezli sami, zachované vztahy
s rodinou, příbuznými partnera a společnými přáteli.
Varianta CL/CP/PS
Jestliže jsou Hana a Petr již od počátku zastoupeni advokáty, a zároveň dávají přednost vlastní dohodě
před zdlouhavým soudním procesem, mohou advokáti
třicet čtyři
vyškolení v metodě CL/CP/PS (60 hodin základního
výcviku v mediaci, 20 hodin výcviku ve specifikách této
metody) nabídnout řešení, které v sobě spojuje veškeré
výhody mediace, a zároveň umožňuje advokátu přijmout
aktivní roli v strukturovaném procesu řešení. Pokud advokát druhé strany není v metodě vyškolen a po vysvětlení
sezná, že i on vidí v takovém postupu cestu pro svého
klienta, může jeho kolega, vyškolený advokát druhé strany pro jednotlivý případ, svého kolegu formou mentoringu připravit na řešení daného konfliktu touto metodou.
Vraťme se tedy nyní k námi zvolenému příkladu. Hana
se obrátí na advokáta s tím, že se s Petrem úplně odcizili. Jejich práce je pohltila natolik, že Hana si už vůbec
nepamatuje, kdy naposledy se chovali jako úplná rodina.
Vídají se zřídka, vlastně se jen míjejí při předávání dětí.
Hana pochopila, že večerní pohotovostní provoz lékárny
je výklenkem na trhu, ale, ač si to do důsledku neuvědomila, přichází tím o večerní chvíle s rodinou. Roli Hany
a Petra supluje začasté jeden z prarodičů na obou stranách. Petr jí s domácností nepomáhá podle jejích představ.
Hana omlouvala jeho chování náročnou profesí a snažila
se sama vše zajistit. Petr s dětmi ve chvílích volna sportuje,
ale Hana nepovažuje výlety na kole, tenis či další sportovní vyžití za aktivní péči o děti, jen za zábavu. Sport ji obtěžuje. Rozčarování přišlo v okamžiku, kdy se Hana dozvěděla o Petrově vztahu s mladou kolegyní v práci. Rozhodla
se situaci řešit rozvodem. Petr s rozvodem nesouhlasí, ale
je vlečen situací a rovněž pro jistotu vyhledá advokáta.
Ztracená důvěra ztěžuje Haně uvažování. Je tedy
na jejím právním zástupci, aby jí předestřel další možnosti. Advokát vysvětlí Haně možné cesty řešení – vyjednávání, mediaci nebo řešení metodou CL/CP/PS, stejně
jako ponechání řešení na soudu. I Petrovi se dostane poučení jeho advokátem. Pokud strany po důkladném vysvětlení zvolí metodu CL/CP/PS, stane se tak na základě
plně informovaného souhlasu. Hana a Petr nejprve každý
podepíší příkazní smlouvu se svým advokátem, ve kterém
mu udělí plnou moc k zastupování a k vedení případu
metodou CL/CP/PS. Poté advokáti dojednají termín,
místo a program prvního čtyřstranného setkání. Na něm
podepíší klienti Hana a Petr a jejich advokáti, každý sám
za sebe, advokáty připravenou a s klienty konzultovanou čtyřstrannou smlouvu o řešení rozvodu a vypořádání
SJM metodou CL/CP/PS. Ve smlouvě podrobně stanoví
pravidla procesu a závazek advokátů nezastupovat svého
klienta v případě, že nedojde k dohodě a jedna ze stran se
obrátí na soud (tzv. diskvalifikační doložku). Hana a Petr
se zaváží zejména poskytnout si veškeré informace důležité pro jejich rozhodnutí o postupu a výsledku, předložit
si vzájemně všechny dokumenty, které mají k dispozici
a sdělit všechny související okolnosti. Na druhou stranu,
zavazují se k dodržování mlčenlivosti o všech skutečnostech, které při vyjednávání vyjdou najevo.
Úkolem prvního čtyřstranného jednání je tedy podepsat advokáty předpřipravenou smlouvu a určit další
průběh jednání, říci si, co je nejpalčivější téma, možná
i vhodné pro dílčí dohodu, které záležitosti se mohou odložit na další jednání, naplánovat termíny dalších schůzek, protože jde o 3–4 hodinové bloky tak, aby se udrželo
tempo jednání a v jednom bloku byl dostatečný prostor
pro veškerá vyjádření Hany i Petra.
V daném případě bude úkolem prvního jednání rovněž sjednotit rozdílné zájmy stran. Vyšlo totiž najevo, že
Hana vidí řešení krize výlučně v rozvodu manželství, Petr
chce přesvědčit Hanu o komunikaci s rodinným poradcem a k záchraně manželství. Podle něj není žádný důvod
k rozvodu, domácnost a rodina fungují, Hana zbytečně
nafukuje nevinnou aférku, která neměla dlouhého trvání.
Petr miluje svoji rodinu a je připraven udělat maximum,
aby vše napravil. Oba advokáti tedy primárně vedou
Hanu a Petra k vyjasnění tohoto rozporu. Nejprve hovoří Hana a odpovídá na otázky Petrova advokáta, který
zároveň využívá komunikačních technik k reflexi a vyjasnění jejích zájmů a potřeb. Hanin advokát pečlivě sleduje
Hanu a Petra a napomáhá se zpracováním Petrovy emoční zátěže z Hanina vyjádření. Poté dostává obdobný prostor Petr. Oba advokáti bedlivě naslouchají příběhu jejich
seznámení, okolnostem sňatku, vztahům s příbuznými,
zvyklostem obou původních rodin, tedy tomu, co si Hana
a Petr přinesli do manželství ze svého dětství. Hana a Petr
mnohé o rodině partnera před uzavřením sňatku neznali
a modely chování převzaté z původní rodiny, které se začínají s přibývajícím věkem projevovat, jsou pro ně málo
akceptovatelné. Vnímání souvislostí dovede Petra k závěru, že rozvod je skutečně dobrým řešením. Tím se otvírají
otázky související s dalším postupem. Hana i Petr souhlasí s tím, aby Alenu a Kryštofa navštívil dětský specialista,
který získá od dětí potřebné informace, co je pro ně v této
fázi důležité, pomůže rodičům rozklíčovat, co jejich děti
opravdu chtějí a potřebují. Dohoda o tom, komu mají být
děti svěřeny do péče a jak se bude druhý z rodičů podílet
na jejich výchově a výživě, vyplývá právě z obrazu životní
mapy namalované dětmi u dětského specialisty. Dětský
specialista rodičům přetlumočí své poznatky a probere
s nimi možnosti řešení. Na dalším, tentokrát pětičlenném
setkání Hana a Petr uzavírají dohodu, na základě které
Alena a Kryštof budou svěřeni do výlučné péče matky,
avšak otec má vyjednán nadstandartní styk v rozsahu,
který téměř odpovídá střídavé péči, jen bez povinnosti
dětí balit batůžky podle diktátu kalendáře.
Hana využívá nabídky zapojit do týmu svého kouče,
který jí pomůže uvědomit si její zdroje, o které se může
v této těžké chvíli opřít, a priority do budoucna, co může
svými vlastními silami zvládnout a kde je na místě požádat
o pomoc odborníky či přátele a rodiče. Petr si uvědomuje,
že i pro něho by byl rozhovor s koučem užitečný, a tak
další čtyřstranné jednání probíhá ve výrazně odlišné atmosféře, kdy účastníci mají jasně nastavené priority a jsou
si vědomi svého potenciálu pro vyjednávání. Za těchto
okolností lze přistoupit k jednání o podmínkách dohody
o dalším bydlení, výživném a v konečném důsledku i vypořádání SJM. Jasná vize umožňuje ustoupit účastníkům
tam, kde neleží jejich priorita, a naopak říci jasné ne, kde
se jedná o pro ně zásadní otázky. Podle okolností mohou
být přizváni děti, prarodiče, chůvy a další osoby, kterých se
řešení problému přímo dotkne, popř. se na jeho realizaci
budou podílet, aby Hana a Petr slyšeli i jejich stanovisko.
Oba advokáti jim v jednání pomáhají nejen přítomností a používáním technik aktivního naslouchání, které pomáhají zpracovat rozjitřené emoce, ale na základě
detailní znalosti přání a potřeb svých klientů přispívají
do rozhovoru vhodně volenými otevřenými otázkami,
které posouvají jednání kupředu. Při užití metody brainstormingu jsou oba advokáti stejně aktivní jako jejich
klienti a výsledné vyhodnocení v úvahu připadajících
možností je překvapením pro všechny zúčastněné.
Oba účastníci jasně sdělili, co chtějí a potřebují,
s ohledem na jejich priority byly stanoveny další kroky.
Zkušenosti advokátů z jiných úspěšně ukončených případů umožní vnést do řešení nové možnosti, které by Hana
a Petr sami neobjevili, ale jsou pro ně ve výsledku přínosem. Naplňuje se rčení – víc hlav, víc ví. Po vyhodnocení
všech variant Petr souhlasí s tím, že se odstěhuje z bytu,
ale zároveň jsou hledány možnosti, jak získat pro Petra
bydlení, které je v blízkosti stávajícího bydliště dětí, s dobrou dostupností do zaměstnání, aby nedocházelo ke zbytečným časovým ztrátám při přesunu. Zapojený finanční
poradce rodiny tak dostává úlohu zajistit potřebné finance
na zajištění takového bydlení, ale zároveň zprostředkovat
jednání s realitním makléřem, který najde kupce na Hanou
a Petrem vlastněný pozemek, z jehož výnosu bude zčásti
hrazeno Petrovo bydlení, vytipuje vhodné objekty a předjedná možnosti prohlídky s ohledem na Petrovo pracovní
vytížení. Projedná s bankou možnost delimitace stávajícího úvěru na Hanu, přičemž strany neztratí spoluprací výhody z dodržení fixace. Hana souhlasí s tím, aby do doby
definitivního výběru vhodného bytu zůstal Petr bydlet
ve společném bytě, avšak využíval prioritně svou pracovnu.
Děti si tak postupně zvyknou na skutečnost, že rodiče žijí
odděleně, a s výběrem nového bydlení pro otce i „pomohou“. Jasně nastavená pravidla dávají účastníkům možnost
vydechnout a samotné formální rozhodnutí o rozvodu
přestává být pro Hanu prioritou. Petrovi dosavadní průběh jednání dává prostor uvědomit si spoustu souvislostí,
které jsou logickým důsledkem dnešního stavu.
Zdánlivě ideální stav však nenastal ze dne na den. Je výsledkem opakovaných čtyřstranných, pěti a vícestranných
jednání klientů za přítomnosti advokátů a dalších spolupracujících odborníků, kteří klientům poskytují i individuální
konzultace, avšak při vědomí, že o každém takovém jednání a konzultaci je sepsán zápis a o obsahu jsou informování
všichni členové týmu. Tak se projevuje zásada otevřeného
sdílení, kdy na jedné straně má účastník možnost urgentní
otázky konzultovat s příslušným odborníkem, na druhou
stranu si musí být vědom toho, že díky podepsané smlouvě má tento odborník povinnost informovat ostatní členy
týmu o probíhajícím jednání a jeho obsahu.
Intervaly návštěv u advokátů a ostatních spolupracujících odborníků se prodlužují. To, co se zpočátku jevilo
jako urgentní, najednou pozbývá na významu a do popředí vystupují jiné praktické otázky. Každodenní realita přiměje účastníky k přehodnocení mnohých kategorických
výroků z počátku krize. Na scénu mnohdy vstupují noví
partneři účastníků, kteří přinášejí jinou dynamiku do konečného řešení. Soud vynáší rozsudek o rozvodu manželství za situace, kdy otázky ohledně péče o děti a výživného jsou řešeny dohodou schválenou soudem, jež byla
výsledkem již osvědčené praxe, nově nastavené majetkové
poměry jsou víceméně stabilizovány.
Na první pohled se může zdát, že i bez písemného závazku k jednání a písemné smlouvy o spolupráci s ostatními odborníky v případě dobré vůle na straně účastníků je výsledek obdobný. V čem je tedy rozdíl od prostého
třicet pět
vyjednávání advokátů za přítomnosti klientů? Jednak
v povinnosti advokátů odstoupit z procesu v případě, že
k dohodě nedojde, aby nemohlo dojít ke zneužití získaných informací, v závazku otevřeného sdílení informací o případu mezi jednotlivými odborníky, ale zejména
ve spolupráci odborníků ve věci dalšího postupu. Jestliže
Hana a Petr budou navštěvovat jednotlivé experty bez
vzájemné komunikace o obsahu sdělení, čelí v praxi skutečnosti, že advokát a psycholog každého z nich mají
opačná stanoviska, jak řešit jednotlivé krizové situace,
které v průběhu vyvstanou. Každý se na věc dívá z úhlu
své odbornosti („… z právního hlediska vám doporučuji,
aby …“, „… v daném situaci je nejlépe se zachovat takto …“,
„… mám poslechnout svého právníka nebo terapeuta?“).
Podle čí rady se mám zachovat? Kouč vysvětlí, že nejlepší
odpovědi máme sami v sobě. Ani právník, ani psycholog
nemůže za Hanu a Petra žít jejich životy, ani život Aleny
a Kryštofa. Tito odborníci mohou poskytnout kvalifikovanou informaci o možných důsledcích Hanina a Petrova
rozhodnutí, avšak samotné rozhodnutí je na nich.
Délka jednání závisí na časových možnostech Hany
a Petra a ochotě ke společným setkáním, při nichž budou
vyřešeny všechny dílčí otázky. Soud následně schválí dohodu Hany a Petra ohledně Aleny a Kryštofa (v případě nezletilých dětí má soud právo dohodu modifikovat ve prospěch
dětí). Dohodnou-li se, může být majetek vyřešen dohodou,
vyhotovenou v písemné formě a s ověřenými podpisy stran.
Cenu představují odměny zastupujícím advokátům,
sdílení nákladů na případně přizvané odborníky, popř.
soudní poplatky. Výsledkem je uspokojení z řešení, které
jsme aktivně nalezli sami. Zachované vztahy s rodinou,
s příbuznými partnera a společnými přáteli. Jak již bylo
o metodě CL/CP/PS řečeno, jde o mediaci bez mediátora. Jeho úlohu ve formě „komediace“ převezmou advokáti.
Ti, kteří zkusili řešit svůj problém za pomoci obou metod,
rozdíl definují takto: v řešení za pomoci CL/CP/PS mají
vedle sebe aktivně se do fáze řešení zapojujícího advokáta, který stojí na jejich straně, hlídá jejich zájmy, přitom
dokáže vytvořit prostředí pro týmovou práci, ve které je
dostatek prostoru pro zájmy a potřeby společných dětí.
Klienti se cítí se bezpečněji a díky zapojení všech jsou nalézána zajímavější a přiléhavější řešení. Samozřejmostí je
spolupráce advokátů na podrobné závěrečné dohodě a jejích parciálních částech, které budou předkládány soudu
ke schválení, např. svěření dětí do péče, výživného, rozhodnutí o „nesporném“ rozvodu atd.
Co říci na závěr?
Necháme poslední slovo na soudci Nejvyššího soudu
Spojeného království Velké Británie a Severního Irska,
Lordu Brianu Francisi Kerrovi z Tonaghmore, který
v říjnu 2009 v projevu k právníkům zabývajícím se rodinným právem řekl na účet collaborative law/collaborative
practice, že „one of the most inspiring facts about it was that
85 per cent of couples who used the collaborative approach had
been able to agree an amicable settlement. On any view no
further testament to the success of the system is required,“ tedy
že: „maximálně inspirujícím faktem této metody je, že 85 %
párů, které podstupovaly metodou kolaborativního přístupu,
dosáhlo přátelským způsobem dohody. Není důvod hledat jakýkoliv další důkaz o úspěšnosti této metody.“ Zároveň se
vyjádřil k vhodnosti rozšíření její aplikace i v dalších ob
lastech soukromého práva.
Ohniště Rodinných listů
Z literárního kroužku právníků (podruhé)
prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc., vysokoškolský pedagog
Naše obvyklá sešlost (nebudiž
to slovo chápáno ve smyslu biologickém) se ještě jednou vrátila k tématu dětských poklesků a dospěláckých výchovných
prohřešků, o němž jsme psali
v Rodinných listech. S potěšením
jsme pak zaznamenali, že dokonce ani papež František není
proti příležitostnému pohlavku, pokud ruka dospělých nemíří na dětskou tvář a neraní sebeúctu nedospělcovu. Informaci
o stanovisku Svatého otce přednesl obhájce ve věcech trestních,
kterému říkáme Eufem (jak čtenář brzy zjistí, takové označení nemá nic společného ani s EU ani s feminismem).
Kolega nás zároveň upozornil na knížku Ivana Krause
Muž za vlastním rohem (Academia 1999) a tvrdil, ostatně důvodně, že v ní právník najde mnoho podnětů a myšlenkových lahůdek. Eufem si pro nás připravil výpisky
třicet šest
z kapitoly nazvané „Zákony“ (str. 46–47). Přečetl první
odstavec, kde stálo: „Nedávno se konečně splnil sen německých
děti. Parlament připravil zákon, který uvede chování rodičů
do patřičných mezí. Jestliže rodiče neuspějí po dobrém a nepodaří se jim přimět malého Frank-Martina k tomu, aby si konečně
uklidil pokoj, a jeden z nich se nakonec neovládne a dá chlapci
pohlavek, může jim to způsobit nepříjemnosti, protože chlapec je
smí podle nového zákona žalovat.“ Dalších několik odstavců
Eufem přeskočil s odůvodněním, že obsahují jen obecnější úvahy o německém „Lust zu regulieren“. Pokračoval pak
v četbě: „Lze tedy jen doufat, že nový zákon na ochranu dětí
přinese své ovoce. A protože k základním vlastnostem občanů
(rozuměj německých – pozn. autora) patří i jistá důkladnost,
lze očekávat, že některá z místních politických stran se nespokojí
s pouhým zákonem a přijde s další iniciativou a navrhne, aby
byl zaveden Den něžnosti – Zaertlichkeitstag nebo Den lásky
k dětem – Kinderliebetag. V takový den budou mít rodiče povinnost dohnat to, co neukáznění Italové dělají, kdy je to napadne – a budou povinně hladit děti a mazlit se s nimi, a to
od osmi do dvanácti hodin a od dvou do šesti. Polední klid ovšem
zůstane, dík patřičnému nařízení, zachován.“
Eufem přerušil četbu a k naší úvaze nabídl myšlenku,
že některé pohlavky, zvláště pak takové, jaké měl na mysli papež František, jsou vlastně jen důraznějším pohlazením. Byl to jeden z eufemismů (tj. výrazů zmírňujících,
zjemňujících, zlehčujících a obrušujících ostřejší hrany
drsné skutečnosti). Náš společník je rád používá, zejména
při výkonu advokacie, čímž přišel ke své přezdívce. Má
i jinak zálibu ve slovních hříčkách, jak doložil pokračující
četbou z Krausovy knížky: „Horší to bude s jiným výchovným aspektem. Podle nového zákona se děti také nesmí strašit
a nesmí se jim vyhrožovat. Jestliže bylo možno až donedávna
vyhrožovat neposlušnému Wolfgangovi tím, že pokud si neudělá úkoly, nebude smět jít ven, pak by to nyní odporovalo
zákonu o dětském zdraví (Kindergesundheitsgesetz). Stejně
nerozumné by samozřejmě bylo hrozit mu tím, že když neposlechne, nedostane večeři. Na to dbá úřad promyšleným zákonem o dětské výživě (Kinderernaehrungsgesetz).Také ovšem
nepřipadá v úvahu možnost pokoušet se uplatnit autoritu
tím, že by malé Hildegard zakázali rodiče jít do kina, takový neuvážený čin by byl omezením osobní svobody malého
občana (Freiheitsgesetz). Zároveň by to odporovalo jinému
nařízení o právu na kulturu (Kulturgenussgesetz).“
Takový příval pojmů byl na nás příliš. Padaly otázky,
zda zákaz televizního pořadu je kryt zákonem o konzumaci kulturních požitků; zda hrozba polepšovnou (jak
jsme si takovou výhrůžku pamatovali z dob svého mládí) je ve své modernější podobě („Dáme tě, nebo vezmou
nám tě do děcáku.“) přípustná či nikoliv; zda jsou zakázáni
strašáci, jejichž nereálnost prohlédne každé průměrně inteligentní dítě („Zavoláme na tebe Polednici nebo policii.“).
Touha nás ostatních po sebeuplatnění byla vůbec silná
a její omezování by se mohlo i v naší vlasti dostat do rozporu s právem na svobodu projevu. Eufem proto kvapem
mířil ke konci kapitoly z Krausovy knížky a sytým i vemlouvavým hlasem předčítal: „V Německu mohou rodiče
na neposlušné děti snadno zapůsobit, aniž by hrozilo nebezpečí, že na ně děti pošlou právníka. Stačí dětem přečíst některé
poučné příběhy, které jsou považovány za součást německého
kulturního dědictví (Kulturdenkmalgesetz). Mnohé jsou tak
otřesné, že na ně Karl-Heinz nezapomene ani v dospělosti.
Jsou to pohádky bratří Grimmů.“
„Neplatí to jen v Německu. Nikdy nezapomenu na hrůzostrašné pohádky z Chodska vyprávěné v tamním nářečí,“ dodal kolega, kterému říkáme Kozina. Pochází z Domažlic
a má i zálibu v chmurných předpovědích o tom, co se
stane do roka a do dne.
Debatovali jsme pak o současném právním a jiném
dění v naší vlasti a zjišťovali, jaký že má odraz či spíše
předobraz v krásné literatuře. Ozvalo se slovo „kavárna“ a my si připomínali, co všechno zajímavého o nich
a v nich bylo napsáno. Dohodli jsme se, že k tomuto věčně živému námětu se vrátíme někdy později. Sám jsem
poukazoval na téma výrazně aktuální, na chystaný právní předpis o exekutorech. Měl jsem totiž již připraveny
dvě literární lahůdky, které se navíc hodily i do slíbeného
příspěvku pro Rodinné listy. Pojednávaly totiž o tom, jak
muž přivedl své podnikání na mizinu a jaký že to mělo
vliv na jeho manželství. Téma jsem prosadil a četl:
„V dvacátých letech podala velmi hezká mladá žena berlínského bankéře v den obchodního bankrotu svého manžela žalobu o rozvod a odůvodnila tento krok – dnes k tomu
není zapotřebí žádné zdůvodnění – v kruhu svých známých
prostým konstatováním: »Zkrátka, nesnesitelně chrápe …!«
Na překvapené námitky svých přítelkyň, že manžel přece jistě
chrápal vždycky, odpověděla: »Bohatý muž chrápe totiž docela
jinak než chudý.«
Prosím vás, laskaví čtenáři, nesmějte se! Ledaže byste chtěli právě tak hezké jako chytré mladé ženě vesele přitakat a jen
se zaradovat z její tak přiléhavé formulace poznatku, který se
dávno stal axiómatem naší moderní společnosti blahobytu.
Nemůže přece jen být nejmenší pochyby o tom, že chrápání
dejme tomu dnešního úspěšného zbrojního magnáta působí docela jinak na jeho životní družku než chrápání příležitostného
dělníka Otty W. Pachulka na jeho manželku paní Pachulkovou!
Mocné zvuky, které vyráží spící zbrojní magnát, nezůstanou sice ženě, jež s ním sdílí lože, utajeny – na to jsou příliš
hlasité. Avšak toto chrápání si u ní vynucuje respekt: Zní jako
zvuk pily z ušlechtilé oceli v rámu z palisandrového dřeva.
Svědčí o zdravé sebedůvěře a zdravém odpočinku. Má v sobě
cosi z báječně stejnoměrného rytmu, v němž plynou vojenské
zakázky jeho podniku, má cosi z plného zvuku lesního roku,
který svolává k honbě za ziskem, má intenzitu neochvějné
víry ve vlastní nadřazenost. Je to zkrátka chrápání, které vynáší, za něco stojí, je proto dobré a zbrojní magnát si je může
dovolit. Jeho životní družka je ráda strpí v blahém vědomí
obrovského kapitálu, který za ním stojí.
Docela jinak je to s chrápáním příležitostného dělníka
Otty W. Pachulka. Možná je o několik tónů tišší než chrápání
milionářského bosse, jemnější a dost možná při vší proletářské
prostotě melodičtější. Přesto však jde každému normálně citlivému člověku na nervy a v protikladu k pazvukům milionářským – je prostě nesnesitelné.“ 1)
Přítel legislativec, který je přeborníkem v připomínkách nejrůznějšího druhu, připojil několik poznámek:
„Mladá dáma nemusela s rozvodem tak pospíchat. Víme přece,
že dnešní bankrot bývá i východiskem pro ještě větší bohatství.
Pravda ovšem je, že vědomí hmotného prospěchu může tlumit
nepříjemné zvuky. Vyprávěla mi o tom flétnistka – učitelka
hudby, toužící po kariéře sólistky. Prý vždy, když její žákyně či
žáci, zvláště ti soukromí, hráli falešně, utěšovala se myšlenkou
na růst svého bankovního konta. Pokud jde o dráždivé účinky
zvuků, jsou věci vůbec relativní. Kdysi jsem četl kalendářovou
povídku, v níž manželku velmi znervózňovalo chrápání jejího muže. On však popíral, že by se v noci zvukově projevoval.
Paní si proto pořídila důkazní materiál – manželovo chrápání
nahrála na magnetofon. Když manžel předčasně zemřel, ona
paní tesknila a nemohla usnout. Pouštěla si pak záznam manželova chrápání a to ji uklidnilo i přivodilo osvěžující spánek.“
„Chrápání a jiná domácí nedorozumění si necháme
na jindy“, přerušili jsme hovorného kolegu. Hrozilo totiž
nebezpečí, že bude i nadále zneužívat zákon všeobecné
souvislosti jevů a řídit se příkladem Švejkova vypravěčství. Vrátil jsem se k tématu „přivedl rodinu na mizinu“
a přečetl jednu z drobniček, které Peter Altenberg psával
ve vídeňských kavárnách.
„Můj strýc Emmerich neměl srdce. Spekuloval a jako
pravé kupoval kopie starých obrazů, které se později ukázaly
zčásti opravdu pravé. Konečně přišel na mizinu. Jako kluci
1) Engelmann, B.: Moji přátelé milionáři (Příspěvek k sociologii společnosti
blahobytu podle vlastních zážitků). Praha: Nakladatelství Svoboda, 1968,
s. 13, překlad: nakladatelství Svoboda.
třicet sedm
jsme právě ten večer »ekonomického Sedanu Emmerichovy
firmy« seděli u večeře a náš strýc nám dokazoval s pomocí
své bible, Silbersových Sportzeitung, že »Větrná čtyřka« musí
v neděli určitě vyhrát. Mimo to měl privátní typy přímo ze
stáje. Pojednou vzhlédl a viděl, že žena s dcerou tiše pláčí.
»Kdybych jen věděl, proč ty holky zase fňukaj?!?«
Přirozeně, že fňukaly pro vyhozené peníze. Pro co jiného
ženy vážně pláčí?! »Větrná čtyřka« skutečně nevyhrála a náš
strýc se vracel úplně zamyšlen na vysoké střeše elegantního
sportovního omnibusu (sedadlo deset korun) k domovu, vyzbrojen stejným dostihovým dalekohledem, jaký měl hrabě
Niki Esterházy.
Teta naříkala bez ustání: »Věno našich ubohých dcer!«
»Vychovávej děti tak, aby nepotřebovaly žádné věno!«
řekl strýc.
Když vydražil svou sbírku obrazů, pro kterou se mu rodina celý život posmívala, ukázalo se, že byla cennější, nežli
všechny peníze, které prospekuloval. Rodina, nazývající jej
dosud lehkomyslným, začala jej nyní nazývat podivuhodným.
Reg. č. 73
Příjem z podnikatelské činnosti
a průměrný výdělek
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2015,
sp. zn. 21 Cdo 1525/2014)
Při zjišťování průměrného výdělku poškozeného
zaměstnance, který vykonává podnikatelskou činnost, nelze vycházet jen z příjmů (výnosů) dosažených
poškozeným, ale také z výdajů (nákladů), které musel vynaložit, aby tyto příjmy (výnosy) získal. Rozdíl
mezi příjmy (výnosy) a výdaji (náklady) poškozeného
zaměstnance představuje jeho zisk, a tedy i výdělek.
Výdaje (náklady), které poškozený zaměstnanec vynaložil na dosažení příjmů (výnosů) ze své podnikatelské činnosti, mohou být spojeny též s úplatným pořízením hmotného majetku (například strojů, zařízení,
budov aj.), kterého je k této jeho činnosti zapotřebí.
Je třeba přihlížet též k odpisům hmotného majetku uplatněným zaměstnancem v jeho přiznání k dani
z příjmů, jsou-li tyto odpisy spojeny s úplatným pořízením hmotného majetku, který je potřebný k jeho
podnikatelské činnosti a k dosahování příjmů z ní.
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce P. K. proti žalovanému OKD, a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního
soudu ve Frýdku–Místku pod sp. zn. 16 C 105/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 2. října 2013, čj. 16 Co 126/2013-50. Napadený
rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu
ve Frýdku–Místku čj. 16 C 105/2012-31 se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu ve Frýdku–Místku k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
za období od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2011 částku 193 266 Kč
se 7,5% úrokem z prodlení od 31. 8. 2012 do zaplacení.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval
třicet osm
Teta řekla: »Emmerichu, v nitru jsi přece jen dobrý člověk!«“ 2)
Náš podotýkající přítel si znovu přidělil slovo: „S tím věnem to nebylo od věci. Znám rodinu rakouského venkovského
lékaře, poměrně bohatého. Tak moc chtěl mít syna, až mu žena
porodila šest dcer. Samé pohledné dívky, ale tři z nich se nevdaly.
Prý proto, že se u nich nedalo čekat dost vysoké věno. Inu, nebyly
vychovány tak, aby věno nepotřebovaly. Mimochodem, rodinu
mohou přivést na mizinu i manželky. V jedné knížce o reklamě, Hidden Persuaders se jmenovala, dalo by se to přeložit jako
Skrytí přesvědčovači, jsem se dočetl, že když se v Americe začaly
zavádět samoobsluhy, řada středostavovských rodin byla brzy
insolventních. Marketingové triky způsobily …“
Přerušili jsme hovorného kolegu s tím, že literární reflexe marketingových triků bude výborný námět pro ně
kterou z našich příštích knižních sedánek.
2) Altenberg, P.: Minutové romány – překlad Jan Hanč, Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958, s. 196 – Strýc Emmerich.
PŘIPRAVUJE JUDR. BLANKA HAVLÍČKOVÁ
do 25. 10. 1996 jako horník v podzemí dolu, že dne 1. 3. 1993
byl pro následky nemoci z povolání, která byla u něj zjištěna,
převeden v rámci dolu na nerizikové pracoviště a že žalovaný
mu podle dohody o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ze dne 9. 12. 1993 poskytoval náhradu podle § 195 zák. práce. Dne 25. 10. 1996
rozvázal se žalovaným dohodou pracovní poměr a žalovaný
mu poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jako rozdíl mezi průměrným měsíčním
výdělkem před vznikem škody po valorizacích podle valorizačních předpisů a výdělkem zjištěným ke dni 25. 10. 1996
a následně valorizovaným rovněž podle valorizačních předpisů. Žalobce má za to, že má nárok na náhradu za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti i za období
od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2011, kdy mu žalovaný náhradu
za ztrátu na výdělku neposkytl „patrně z toho důvodu, že se
stal samostatně hospodařícím rolníkem“, ač jeho výdělek samostatně hospodařícího zemědělce je menší než tzv. fixní
výdělek zjištěný k 25. 10. 1996 i po úpravě tohoto výdělku dle valorizačních předpisů od 1. 9. 2010 do 31. 7. 2012.
Náhrada za ztrátu na výdělku za toto období, jíž se žalobce
domáhá, představuje rozdíl mezi jeho průměrným měsíčním
výdělkem k 1. 9. 2010 ve výši 32 515 Kč (k 1. 1. 2011 ve výši
33 783 Kč) a „fixním“ výdělkem k 1. 9. 2010 ve výši 20 021 Kč
(k 1. 1. 2011 ve výši 20 801 Kč).
Žalovaný namítal, že nárok žalobce na náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
zanikl, neboť jeho průměrný výdělek dosahovaný při podnikání pravidelně za delší období, tj. více než rok, přesáhl
průměrný výdělek před vznikem škody.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem z 24. 4. 2013,
čj. 16 C 105/2012-31, rozhodl, že základ žalobního nároku
je opodstatněný. Vycházel ze zjištění, že žalovaný se dohodou o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ze dne 9. 12. 1993 zavázal poskytovat žalobci náhradu za ztrátu na výdělku, která mu
vznikla v důsledku onemocnění nemocí z povolání, že dne
25. 10. 1996 byl mezi účastníky rozvázán dohodou pracovní
poměr, že průměrný měsíční výdělek žalobce před vznikem
škody činil k 1. 1. 2009 (po valorizaci) 32 513 Kč a že podle
přiznání k dani z příjmů žalobce, který je evidován jako zemědělský podnikatel, činil jeho příjem v roce 2009 celkem
1 171 673 Kč, výdaje činily 686 824 Kč, rozdíl mezi příjmy
a výdaji byl 484 849 Kč, a vzhledem k uplatněným odpisům
ve výši 519 044 Kč žalobce vykázal ztrátu 34 195 Kč. Dospěl
k závěru, že výdělek žalobce po zjištění nemoci z povolání
nelze pro účely poskytování náhrady za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti zjišťovat bez přihlédnutí k žalobcem uplatněným odpisům ve výši 519 044 Kč, jak
to činí žalovaný, který nesprávně vychází z výdělku žalobce
v roce 2009 ve výši rozdílu mezi příjmy a výdaji (bez odpisů),
tj. ve výši 528 026 Kč, přepočteného na částku 44 002 Kč měsíčně, a který proto přestal žalobci náhradu za ztrátu na výdělku poskytovat, neboť podle jeho názoru došlo ve smyslu
§ 390 odst. 1 zák. práce ke změně poměrů u žalobce, jež byly
rozhodující pro určení dosud vyplácené náhrady za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť výše
výdělků žalobce za rok 2009 byla vyšší, než by žalobce mohl
dosahovat před vznikem škody po valorizacích.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 2. 10. 2013, čj. 16 Co 126/2013-50, a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dovodil, že žalobce má nadále
nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti ve výši rozdílu mezi valorizovaným průměrným výdělkem před vznikem škody a valorizovaným „stop
výdělkem“ ke dni rozvázání pracovního poměru účastníků,
neboť sama skutečnost, že v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 uplatnil odpisy
hmotného majetku ve výši 519 044 Kč, nepředstavuje specifickou okolnost, která by odůvodňovala úpravu průměrného
výdělku založeného na údajích daňového přiznání ve smyslu § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. Zdůraznil, že
z ekonomického hlediska ani z hlediska smyslu, účelu a zásad ovládajících odškodňování nemocí z povolání neexistuje
žádný rozumný důvod k tomu, aby pro účely výpočtu náhrady
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebyly zohledňovány odpisy při zjišťování skutečného výdělku
(příjmů z podnikání) poškozeného zaměstnance po zjištění
nemoci z povolání. Uzavřel, že u žalobce nedošlo ke změně
poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce,
neboť žalobce v roce 2009 vykázal ztrátu z podnikání ve výši
34 195 Kč a dílčí základ daně ze závislé činnosti ve výši
64 572 Kč, a jeho výdělek po zjištění nemoci z povolání byl
proto v roce 2009 nižší než tzv. valorizovaný „stop výdělek“
ke dni rozvázání pracovního poměru účastníků.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odpisy nepředstavují „reálný výdaj“,
neboť se jedná pouze o ekonomickou veličinu snižující základ daně, a že k nim proto při zjišťování skutečného výdělku pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nelze
přihlížet. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2026/98, ve kterém byl vysloven názor, že „údaje o příjmech a výdajích v přiznání k dani
z příjmů fyzických osob nejsou jediným hlediskem pro určení
výše průměrného výdělku podnikatele, nýbrž jen východiskem
a jednou z okolností, z nichž lze při určení průměrného výdělku vycházet, nikoliv důkazem o skutečných příjmech a výdajích podnikatele v souvislosti s výkonem jeho profese,“ že
„některé z položek, o které se snižuje daňový základ, nejsou
skutečně vynaloženými náklady na dosažení příjmu, nýbrž
mohou představovat jen nárok na snížení daňového základu,“ a že se proto „posouzení příjmů podnikatele a nákladů
na tuto činnost vynaložených neobejde bez dalšího dokazování, které se podle okolností konkrétního případu bude týkat
prvotních účetních dokladů o příjmech a výdajích, údajů v peněžním deníku podnikatele, apod., přičemž nelze vyloučit ani
vyžádání znaleckého posudku.“ Dovolatel zdůraznil, že výše
odpisů je přímo úměrná hodnotě pořízeného hmotného majetku, že však sama o sobě nevypovídá o tom, jaká je optimální hodnota tohoto majetku nezbytná pro řádný výkon
podnikatelské činnosti poškozeného zaměstnance. Podle
názoru žalovaného nelze přisvědčit závěru soudů, že skutečným výdělkem žalobce rozhodným pro výpočet náhrady
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je
daňová ztráta, neboť potom by se logicky nabízela otázka,
z jakých prostředků uspokojoval žalobce po dobu celého kalendářního roku životní potřeby své a svojí rodiny. Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný.
Zdůraznil, že odpisy jsou ve své podstatě jeho náklady, které
se z účetního hlediska neodpisují jednorázově, ale postupně
podle doby životnosti zakoupených mechanismů, a že proto
nemůže obstát názor, že nepředstavují reálný výdaj.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno
jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně
anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci
mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů
přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z § 241a odst. 1
a § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalovaného do 25. 10. 1996 jako horník, že
v roce 1993 u něj byla zjištěna nemoc z povolání, pro jejíž
následky byl od 1. 3. 1993 převeden v rámci dolu na jinou
méně placenou práci, a že žalovaný mu poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Po rozvázání pracovního poměru účastníků dohodou dne
25. 10. 1996 žalovaný poskytoval žalobci náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem
před vznikem škody a výdělkem zjištěným ke dni rozvázání
pracovního poměru. Žalobce vykonával od roku 2005 činnost zemědělského podnikatele a podle přiznání k dani
z příjmů za rok 2009 dosáhl z této činnosti příjmů ve výši
1 171 673 Kč, od nichž odečetl výdaje související z příjmy ve výši 686 824 Kč, a po odečtení uplatněných odpisů
třicet devět
hmotného majetku ve výši 519 044 Kč vykázal ztrátu ve výši
34 195 Kč; zároveň v tomto přiznání k dani vykázal dílčí základ daně ze závislé činnosti ve výši 64 572 Kč. Žalovaný
odmítl poskytnout žalobci náhradu za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti za rok 2009 s odůvodněním, že jeho skutečné příjmy z činnosti zemědělského
podnikatele v tomto období byly po odečtení výdajů vyšší
než průměrný výdělek žalobce před vznikem škody, který
po valorizaci k 1. 1. 2009 činil 32 513 Kč, a náhradu za ztrátu
na výdělku žalobci neposkytoval ani v dalších obdobích.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek
odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného
práva, zda při zjišťování výdělku dosahovaného po zjištění
nemoci z povolání zaměstnancem při výkonu podnikatelské činnosti je třeba přihlížet k odpisům hmotného majetku
uplatněným zaměstnancem v jeho přiznání k dani z příjmů.
Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání
(§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl
k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba – vzhledem k době vzniku nároku žalobce na náhradu škody způsobené nemocí z povolání – i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném
do 31. 5. 1994 (dále jen „zák. práce“).
Za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání
odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval
naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen;
nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení (seznam nemocí z povolání), jestliže vznikly za podmínek tam uvedených (srov. § 190
odst. 3 zák. práce). Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní
schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání
snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto
ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci,
který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl
před poškozením. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání
invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se
jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo
úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj.
bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak,
jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká
dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku.
Podle § 195 odst. 1 zákoníku práce (ve znění účinném od 1. 6. 1994 – srov. ustanovení čl. VI odst. 6 zákona
č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce
č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné
invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu
s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo
čtyřicet
částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož
důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem
škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu
pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních
předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné
invalidity je majetkovou újmou, která se – jak vyplývá z citovaného ustanovení – stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem
zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození,
k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; nepřihlíží
se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost,
ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Tímto způsobem je vyjádřeno snížení (omezení) či ztráta pracovní způsobilosti poškozeného
zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky
nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
V § 195 odst. 1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým
způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance
po zjištění nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. § 205b odst. 3 zák. práce), plyne z povahy věci,
že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance,
který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.
Poškozený zaměstnanec nemusí svůj výdělek po zjištění nemoci z povolání vždy dosahovat za vykonanou práci
v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu
poměru. Začne-li zaměstnanec vykonávat po zjištění nemoci z povolání jako podnikatel (srov. § 2 odst. 1 a 2 zákona
č. 513/1991 Sb., obch. zák., účinného do 31. 12. 2013) –
místo nebo vedle činnosti konané v pracovním poměru nebo
v poměru obdobném pracovnímu poměru – soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem
dosažení zisku, představují jeho příjmy z podnikání rovněž
výdělek po zjištění nemoci z povolání ve smyslu § 195 odst. 1
zák. práce. Také tyto příjmy totiž mohou být ovlivněny tím,
že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci
z povolání snížena (omezena), a že tedy zaměstnanec není
schopen při svém podnikání dosahovat pro své zdravotní
postižení způsobené nemocí z povolání takové příjmy, které
by odpovídaly výdělku, jehož dosahoval před poškozením.
Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že výše
příjmů z podnikání podnikatele – fyzické osoby je ovlivňována nejen tím, jaké úsilí podnikatel při svém podnikání sám vynaložil, ale i dalšími faktory (např. poptávkou
po výrobcích, které vyrábí, cenou výrobků a vynaloženými
náklady a investicemi). Uvedené skutečnosti, ovlivňující
výsledky podnikání (zejména zisk), jsou – jak správně uvádí odvolací soud – s podnikáním nutně spojeny stejně jako
to, že výše výdělku (mzdy nebo platu) zaměstnance z pracovního poměru nebo z poměru obdobného pracovnímu
poměru závisí nejen na pracovním úsilí zaměstnance, ale
i na poměrech jeho zaměstnavatele (zejména na tom, jakou mzdu poskytuje svým zaměstnancům podle kolektivní,
pracovní nebo jiné smlouvy, popřípadě jaký plat zaměstnancům náleží podle právních předpisů).
Vykonává-li poškozený zaměstnanec podnikatelskou
činnost, nelze jeho příjmy dobře vyjádřit za jednotlivé měsíce, za něž mu přísluší náhrada za ztrátu na výdělku, a proto
je třeba jeho výdělek po zjištění nemoci z povolání stanovit
způsobem, který odpovídá smyslu a účelu ustanovení § 195
zák. práce. Smyslu, účelu a zásadám ovládajícím odškodňování nemocí z povolání odpovídá postup, který výdělek
po zjištění nemoci z povolání určuje podle průměrného výdělku, stanoveného ke dni, v němž zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání částečné invalidity). Takový průměrný výdělek nelze zjišťovat podle pracovněprávních předpisů (srov. § 1 a § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně
za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, účinného
do 31. 12. 2006), neboť se netýká příjmů z pracovněprávních vztahů, ale podle jiných předpisů, například podle
okolností jednotlivého případu na základě ustanovení § 17
odst. 2 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá
ustanovení občanského zákoníku, účinné do 12. 11. 1995,
či z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového
přiznání na základě ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník,
účinného v době od 13. 11. 1995 do 31. 12. 2013 (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2002,
sp. zn. 21 Cdo 1735/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1995/2001).
Při zjišťování průměrného výdělku poškozeného zaměstnance, který vykonává podnikatelskou činnost, nelze
vycházet jen z příjmů (výnosů) dosažených poškozeným
z této činnosti, ale také z výdajů (nákladů), které musel
vynaložit, aby tyto příjmy (výnosy) získal. Rozdíl mezi těmito příjmy (výnosy) a výdaji (náklady) poškozeného zaměstnance představuje jeho zisk, a tedy i výdělek v období,
v němž tyto příjmy (výnosy) dosáhl a v němž tyto výdaje
(náklady) vynaložil. Výdaje (náklady), které poškozený
zaměstnanec vynaložil na dosažení příjmů (výnosů) ze své
podnikatelské činnosti, mohou být spojeny též s úplatným
pořízením hmotného majetku (například strojů, zařízení, budov aj.), kterého je k této jeho činnosti zapotřebí.
Protože tyto výdaje (náklady) se v přiznání k dani z příjmů,
z něhož je třeba při zjišťování průměrného výdělku poškozeného zaměstnance vykonávajícího podnikatelskou činnost –
jak vyplývá z výše uvedeného – zejména vycházet, neuplatňují (nemohou uplatňovat) jednorázově ve zdaňovacím
období, ve kterém byly skutečně vynaloženy, nýbrž postupně ve více zdaňovacích obdobích ve formě odpisů hmotného
majetku za podmínek stanovených zákonem o daních z příjmů (srov. § 24 odst. 1, § 24 odst. 2 písm. a/, § 26–33 zákona o daních z příjmů ve znění účinném do 31. 12. 2009), je
možné k nim ve zdaňovacím období, v němž se zjišťuje průměrný výdělek, přihlédnout jen v rozsahu odpovídajícím výši
odpisů hmotného majetku, které poškozený zaměstnanec
v souladu se zákonem uplatnil v daňovém přiznání.
Okolnost, že poškozený zaměstnanec uplatnil ve svém
přiznání k dani z příjmů odpisy hmotného majetku, však
sama o sobě nemůže vést k závěru, že skutečně vynaložil
výdaje (náklady) na úplatné pořízení hmotného majetku,
jehož je zapotřebí k jeho podnikatelské činnosti a k dosahování příjmů z ní. Odpisy hmotného majetku totiž poplatník může uplatnit jako výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění
základu daně (§ 24 odst. 1, § 24 odst. 2 písm. a/ zákona
o daních z příjmů) nejen v souvislosti s úplatným pořízením
hmotného majetku, ale i v případech jeho bezúplatného nabytí (například zděděním nebo darováním) nebo pořízení
či vyrobení ve vlastní režii (srov. § 29 odst. 1 písm. b/ a e/
zákona o daních z příjmů). Přihlížet nelze bez dalšího ani
k odpisům hmotného majetku uplatněným poškozeným zaměstnancem v daňovém přiznání v souvislosti s úplatným
pořízením hmotného majetku, neboť samotná skutečnost,
že poškozený zaměstnanec tento majetek pořídil úplatně,
nevypovídá nic o tom, zda jde o majetek vskutku potřebný
k podnikatelské činnosti a k dosahování příjmů z ní.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že při zjišťování průměrného výdělku zaměstnance, který vykonává
podnikatelskou činnost, po zjištění nemoci z povolání je
třeba přihlížet též k odpisům hmotného majetku uplatněným zaměstnancem v jeho přiznání k dani z příjmů,
jestliže jsou tyto odpisy spojeny s úplatným pořízením
hmotného majetku, který je potřebný k jeho podnikatelské činnosti a k dosahování příjmů z ní.
V projednávané věci se soudy tím, s jakým majetkem byly
spojeny odpisy hmotného majetku ve výši 519 044 Kč uplatněné žalobcem v jeho přiznání k dani z příjmů za zdaňovací
období roku 2009, zda šlo o hmotný majetek potřebný k podnikatelské činnosti žalobce a k dosahování příjmů z ní a zda
byl žalobcem pořízen úplatně, nezabývaly. Závěr odvolacího
soudu, že k těmto odpisům je třeba při zjišťování výdělku žalobce po zjištění nemoci z povolání přihlédnout, a že proto
u žalobce nedošlo ke změně poměrů ve smyslu ustanovení
§ 202 odst. 1 zák. práce, neboť jeho výdělek po zjištění nemoci z povolání byl v roce 2009 nižší než rozhodný průměrný
výdělek zjištěný ke dni rozvázání pracovního poměru účastníků, je proto – pro svou předčasnost – nesprávný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu
není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší
soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu,
že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný;
v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1,
část první věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Zdroje:
zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v rozhodném znění
(§ 190, 195, 202, 205b, 390), zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě,
odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, účinný do 31. 12. 2006 (§ 1, 17), zákon č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (§ 24, 26–33), zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013
(§ 2), vyhláška č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá
ustanovení občanského zákoníku, účinná do 12. 11. 1995
(§ 17), nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, účinné v době od 13. 11. 1995 do 31. 12. 2013
(§ 2), rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2026/98,
sp. zn. 21 Cdo 1735/2001, sp. zn. 21 Cdo 1995/2001
čtyřicet jedna
Lékařské rozbory Rodinných listů
Příčiny ženské neplodnosti
prof. MUDr. Zdenka Ulčová – Gallová, DrSc.,
reprodukční imunoložka, Lékařská fakulta Plzeň
V květnových Rodinných listech jsem hovořila o hledání
příčiny neplodnosti u muže. Dnes se zaměřím na ženu,
která je ze všech aspektů subjektem nejsložitějším.
Na snížené plodnosti páru se žena může podílet ze
40–50 %. V praxi se občas setkáme se zcela izolovanými příčinami neplodnosti, většinou však v kombinaci
různých příčin. Kde tyto odchylky od normálu můžeme
nalézt? Podívejme se na tento problém na následujících
stránkách, přičemž zmíníme příčiny hormonální, organické, imunologické, psychogenní i jiné.
Příčina hormonální
Předně nejčastější problémy mívá pacientka s tzv. ovulací, pak hovoříme o hormonální příčině snížené plodnosti. U zdravé ženy uvolnění vajíčka z vaječníku (ovulace) nastává při 28denním cyklu zhruba 13.–14. den. Poté,
co vajíčko opustilo tkáň vaječníku (ovarium) a nachází se
již ve vejcovodu, dutinka v ovariu se zmenší a vytvoří se
hormonálně aktivní žluté tělísko produkující velmi důležitý hormon, progesteron. Pokud nedojde k oplození
vajíčka, žluté tělísko přechází v neaktivní tukovou degeneraci zhruba kolem 20. dne cyklu. V případě, že vajíčko
bylo oplozeno, žluté tělísko mohutní a stává se tak dočasně důležitým orgánem hormonálně zabezpečujícím
časnou graviditu. Lidské vajíčko je oplodnitelné zhruba
24 hodin od ovulace, pak zaniká.
Některé ženy dokáží zcela přesně určit den ovulace,
neboť v tomto období pociťují napětí v podbřišku či krátkou jednorázovou tupou bolest (vlevo nebo vpravo), mají
silnější touhu po pohlavním styku a někdy uprostřed cyklu pozorují slabý zahnědlý výtok, který vzniká z náhlého
poklesu sérových estrogenů. Bazální teplota, měřená nejčastěji po probuzení v pochvě, se zvyšuje. Ovulační hlen
v době uvolnění vajíčka je hojný, sklovitě průhledný, tažný.
Necháme-li zaschnout ovulační sekret na sklíčku a pak
ho pozorujeme pod mikroskopem, zjistíme, že zasychající
hlen tvoří útvary podobné listům kapradí Tato krystalizace je obrazem koncentrace elektrolytů, především solí,
dále cukrů (glukózy), bílkovin (albumin). Výroba právě
některých „ovulačních“ mikroskopů využívá tohoto obrazu „kapraďování“ nejen ovulačního hlenu, ale i slin.
Příčina organická
nejčastěji výsledkem přítomnosti blanitých srůstů ze
strany dutiny břišní. U psychicky labilnějších žen se však
setkáváme s poruchou rytmického smršťování svaloviny
vejcovodů (peristaltikou), až jejich křečovitým dočasným
uzávěrem (spasmus).
Příčina imunologická
Tato příčina se objevuje jako samostatná nebo navěšená na jiné patologické podmínky jak u ženy, tak u muže.
O přítomnosti protilátek proti spermiím jsem již hovořila v minulém článku. I žena může mít vysoké hladiny těchto protilátek nejen v hrdle děložním, ale i v dutině děložní, ve vejcovodech, v tekutině omývající vajíčka,
i v krvi. Buňky imunitního systému u některých pacientek reagují na povrchové znaky spermií velice rychle nejen v oblasti pochvy, ale i sliznice konečníku a sliznice zažívacího traktu, pakliže ženy praktikují nejen vaginální,
ale i rektální či orální sex.
Vedle protilátek proti spermiím jsme schopni vystopovat i protilátky proti vajíčku, jeho povrchu, dále protilátky
proti všudypřítomným různým buněčným fosfolipidům,
které mohu zapříčinit ztrátu plodu v podobě potratu či zamlklého časného těhotenství. Protilátky jsou vesměs produkty příslušných buněk imunitního systému, proto se dnes
zabýváme také buněčnou imunitou, především lokální zaměřenou na sliznici dutiny děložní. Jde o komplikovanější
vyšetřování s někdy velmi překvapivými výsledky.
Jiné příčiny
Mezi jiné příčiny patří především anatomické anomálie pochvy, čípku, dělohy, vejcovodů a vaječníku. Patří
mezi ně např. nedokonalé vyvinutí vnitřního genitálního
ústrojí, nebo absence některých částí. Na tyto nepravidelnosti lze ale brzy přijít i běžným gynekologickým vyšetřením nebo velmi šetrnými operačními postupy. Mezi
vzácné příčiny patří i příčina genetická.
Mezi jiné příčiny, často velmi nápadné, patří obezita a zase naopak přílišná hubenost, dále např. nedostatek vitamínů, kouření, užívání drog, noční práce, zaměstnání v ionizujícím záření apod. Závažnými pacientkami
jsou ženy s metabolickými nemocemi (cukrovka, zvýšený
krevní tlak apod.), ženy s autoimunitním onemocněním,
např. štítné žlázy, pacientky po onkologické operaci a jiné.
V těchto případech se na jejich cílech mít dítě podílí celá
řada i jiných odborníků, kteří vzájemně spolupracují.
Příčina psychogenní
Na druhém místě se nachází tzv. organická příčina
snížené plodnosti. Nejčastější příčinou neplodnosti bývá
neprůchodnost vejcovodů nebo porušení jejich pohyblivosti. Neprůchodnost je způsobena zánětem či pozánětlivým stavem. Porucha pohyblivosti vejcovodu bývá
čtyřicet dva
Psychogenní příčina snížené plodnosti může být zcela samostatná nebo součástí ostatních příčin neplodnosti. Proces rozmnožování je u všech savců velmi podobný,
člověk však vyniká ústřední nervovou soustavou. Šedá
kůra mozková reaguje na podněty ze zevního i vnitřního prostředí, třídí, přebírá a řídí funkce prakticky celého
organismu. Činnost jednotlivých orgánů je ovlivňována
cestou nervovou, hormonální i imunitní – jejími přímými
i zpětnými vazbami.
Žena, která chce otěhotnět, bývá často velmi úzkostlivá. Touha po vlastním dítěti a pravidelné měsíční krvácení ji neurotizují a ona se vyhýbá vztahům s přítelkyněmi, které otěhotněly nebo právě vozí kočárky. Pečlivá
pacientka si každý svůj cyklus přesně zapisuje a vyžaduje
na svém partnerovi pohlavní styk v plodných dnech, tedy
uprostřed svého cyklu. Její sexuální chování je naprogramované a cílené. Tyto či podobné situace pak velmi často
vedou k nesouladu mezi partnery doma, někdy nepřímo
i ke konfliktním situacím na pracovišti. Extrémní podmínky (např. náhlé úmrtí v rodině, nevyléčitelná nemoc
v okolí, období před zkouškami, před závodem apod.)
mohou vést k vynechání ovulace nebo ke snížené pohyblivosti vejcovodů. Následkem toho často dochází k hormonální poruše v podobě vynechání měsíčního krvácení.
Regulace psychosomatického stavu neplodné ženy bývá
někdy velmi obtížná. U „čisté“ psychogenní příčiny neplodnosti stačí někdy změnit ošetřujícího lékaře. Ve své poradně
mám několik pacientek, které otěhotněly krátce po adopci dítěte. Kuriózní byl případ jedné pedagožky. Při pečlivém vyšetření celého páru se příčina neplodnosti nenašla.
Pacientce v té době bylo 34 let, a tak se rozhodla pro adopci.
Adoptovala dvouměsíčního chlapce. V šesti měsících děcko
dostalo vysoké horečky. Pacientka líčila, jaký prožila strach
z toho, aby adoptovaný syn nezemřel. Zanedlouho po této
příhodě otěhotněla a porodila svého vlastního syna.
V současné době ale převažuje stres i z jiného důvodu,
než jsem popsala. Jedná se o strach „profesionální“. Žena se
bojí, že přijde o práci, když se její vedení dozví, že je těhotná, nebo má stres z toho, že tu práci vůbec ještě nesehnala
a teď ji shání, ale zároveň chce otěhotnět, je právě vystudovaná, počítá současně i roky do atestace. Ano, hovořím
především o českých lékařkách. Ale i další netrpělivé ataky dnešních maminek mohou potrápit gynekology. To jsou
úspěšné maminky, které chtějí rychle za sebou druhé dítě,
aby navázaly na období mateřské dovolené nebo na období,
kdy jejich první potomek půjde do první třídy.
Na příčinách neplodnosti muže i ženy jsem se pokusila vysvětlit, že neplodnost je určitý druh nemoci, který je
svým způsobem určitě řešitelný. Obvyklá netrpělivost neplodného páru není na místě. Některá příčina problému
je řešitelná snazším zásahem, jiná zase vyžaduje souhru
úkonů jednotlivých specializovaných týmů. Vezmeme-li
však v úvahu myšlenku základního práva na rodinu
Světové zdravotnické organizace: „… mít tolik dětí, kolik si
rodina přeje, a mít tyto děti v době, kterou daný pár považuje
za nejvhodnější …“, vidíme, že neplodný pár má právo být
plodným a má důvod svůj život bez dítěte, jestliže o něho
opravdově stojí, zkusit změnit.
Ve všech lidských společenstvích je žena biologicky určena k tomu, aby porodila děti nebo je vychovala.
Žádné bohatství, žádná převratná úspěšnost či pomíjivá
krása nenahradí jednoznačný smysl života – dítě. Většina
žen léčených dlouhodobě pro neplodnost často psychicky i fyzicky strádá, jiné pacientky jsou naopak živější,
ve společnosti se chovají velmi nápadně, rády na sebe
upozorňují, a tak částečně kompenzují potřebu odlišit se.
Už při prvním kontaktu bývají velmi atraktivně oblečené,
dobře upravené a hovorné, čímž v podstatě maskují své
neštěstí. Tento typ žen však patří mezi velké bojovnice,
které svoji neplodnost často překonají tím, že do poslední chvíle opakovaně podstupují i ty nejsložitější úkony
(jako je např. oplodnění ve zkumavce), nebo vedle společného života s adoptovaným dítětem pokračují v léčbě až
do konce svých biologických možností.
Neplodný muž bývá v okamžiku pravdy rozvážnější
a většinou souhlasí, aby jeho plodná partnerka byla oplozena zmrazenými spermiemi od zdravého dárce, a to takového, který má ve spermbance uvedené téměř shodné
údaje s ním (stejnou krevní skupinu a Rh faktor, barvu
vlasů a očí, výšku, štíhlost či nadváhu apod.).
Snížená plodnost je tedy ve své podstatě nezhoubné
onemocnění, které se ale od okamžiku rozhodnutí „mít
dítě“ stává chorobou povětšině vleklou. Nestabilní pár
je navzájem neurotizován, dochází ke zhoršení mezilidských vztahů, a to jak mezi partnery, tak mezi příbuznými
i kolegy v zaměstnání či přáteli. Pocity viny a výčitky bývají u takového páru často důvodem k rozchodu. Ženy si
většinou nalézají partnery s dětmi ve vlastní péči, muži se
žení nebo utužují svazky s ženami, které nejdříve přivedou do jiného stavu.
Dovolte mi, abych uvedla jednu ze vzpomínek na svůj
studijní pobyt ve v Dánsku. Delší doba pobytu v zahraničí
vždycky pootevře člověku detaily soukromí některých lidí,
třeba těch, o kterých chci vypravovat. Jednalo se o lékařský pár, který se léčil pro neplodnost deset let. Když žádné léky ani zákroky nezabraly, přátelsky se rozešli. Lékař si
vzal svoji zdravotní sestru, s níž měl čtyři děti, a jeho bývalá
partnerka si vzala soukromého zemědělce – vdovce, který
měl v péči dvě děti. Spolu pak zplodili další dítě. Se zmíněným párem jsem se setkala na večírku u svého dánského
profesora. Jak jsem zjistila (a to bylo pro mě nejkurióznější),
původně rozešlý pár se nadále přátelsky stýká, a to i ve společnosti svých nových rodin, a to při každé vhodné příležitosti. Musím se přiznat, že mi chvilku trvalo, než jsem se
zorientovala, kdo ke komu dnes vlastně patří.
Často se mě ženy ptají, zda mohou otěhotnět těsně
po menstruaci. Mohou, ale po určité době. Je totiž dokázáno, že po nechráněném pohlavním styku mohou zůstat živé
spermie v pochvě až 12 hodin a v hlenu hrdla děložního
dokonce 2–8 dnů díky příznivému alkalickému prostředí.
Zjistilo se, že zhruba jedna spermie ze čtyřiceti deponovaných do pochvy proniká do hlenu hrdla děložního a jedna z každých asi pěti tisíc dorazí do vejcovodu, kde probíhá
vlastní splývání spermie s vajíčkem. Současně byla vypočtena rychlost pronikání spermie hlenem hrdla děložního
v době ovulace. Nejzdatnější spermie se dostane do vejcovodu za pouhých 10 min. Snadno tedy spočítáme, že „číhá-li“ spermie v záhybu hrdla děložního 8 dnů po právě
skončeném menstruačním krvácení, které trvalo zhruba
5–6 dnů, a cykly dotazované ženy jsou pravidelné – asi
po 28 dnech – pak zdatná spermie spěchá vstříc právě uvolněnému vajíčku, tedy 13.–14. den cyklu, tj. v době ovulace.
Z praxe si vzpomínám na případ výsledku pohlavního styku těsně po menstruaci, neboť manžel zmíněné
paní odjížděl služebně na montáž do zahraničí. A když se
po půl roce vrátil …
čtyřicet tři
Závěr
Proč zrovna my nemůžeme mít dítě?
Současný trend mladých lidí je být ekonomicky nezávislý, zajištěný a mít i do dalších let prosperující práci. Založení
rodiny se tedy plánuje na pozdější dobu, většinou po třicítce
s myšlenkou, že teď se pár rozhodne a teď se to prostě podaří. Když se těhotenství třeba do tří měsíců od pravidelných pohlavních styků nedostaví, dvojice zpanikaří, začne
vyhledávat gynekologa. Je to především žena, která v touze
po dítěti někdy až nerozumně pospíchá, všechna vyšetření
se podle ní „vlečou“. Pro ošetřujícího lékaře není pak nic
snazšího než nedočkavou pacientku poslat do in vitro fertilizačního centra (centra pro oplození ve zkumavce), někdy
i bez základního vyšetření, které by mělo přinést informaci
o tom, jaký je u pacientky nález na vnitřních rodidlech, jaký
má současný hormonální profil, jakou bakteriální flórou je
osídlena pochva, jak vypadá spermiogram jejího partnera,
zda se pár neléčí z důvodu jiného onemocnění, zda není
vystaven změně životního rytmu, expozici škodlivin apod.
Imunologické vyšetření reprodukce většinou časujeme do období po 1–2 neúspěšných oplodněních ve zkumavce, nebo po dvou opakovaných potratech. Záleží ale
především na věku páru.
Údobí naděje a snahy bývá vystřídáno obdobími výčitek a pocitů viny, plačtivostí a neuváženými přísnými sebekontrolami. Žena toužící po dítěti je schopná fyzickou
lásku provozovat jen v období ovulace a život podřizovat
zákonu nejvhodnější doby oplodnění a současně shánět
léky, po nichž otěhotněla kamarádka, či kontaktovat léčitele. Není výjimkou žena, která přijde do naší poradny
a současně dochází ke čtyřem jiným gynekologům. V postupech vyšetřování a navrhované léčbě pak vládne nepředstavitelný zmatek.
Zkušenost někdy ukazuje, že návrat k plnohodnotnému milování se svým partnerem, ke zlepšení mezilidských
vztahů vnese do svazku adoptovaný človíček.
Neplodný pár by se neměl trápit nastíněným dotazem: „Proč zrovna my nemůžeme mít dítě?“ a pasivně vyčkávat, zda se nestane zázrak.
Dvojice se sníženou plodností by měla postupně aktivně využít všechny terapeutické možnosti, které mu
dnešní moderní medicína nabízí, a postupovat tak, aby
jejich definitivní a jednoznačné rozhodnutí bylo včasné

a hlavně správné.
Psychologické rozbory Rodinných listů
Styk a vzlyk
PhDr. Tomáš Novák, psycholog
Redakce Rodinných listů projevila zájem o text zaměřený na styk s dítětem po rozvodu pohledem psychologa.
Probíral jsem v duchu poradenské kazuistiky z poslední doby. Vesměs jsem si vybavil mužský vzlyk. Jeho východiska, příklady, příčiny a souvislosti jsou bez nároku
na úplnost zmíněny níže. Jak řekl R. A. Gardner (Rozvod
a čo ďalej? Osveta Martin 1992): „Většinu rodičů trápí
po rozvodu výčitky svědomí. Jedním z prostředků, jak se
zbavit těchto výčitek, jsou časté kontakty s dětmi.“
Naprosto obvyklé a zcela normální je přání dítěte žít
s oběma rodiči. Přání se opakovaně vyskytuje i tam, kde je
jeden z rodičů časově velmi zaneprázdněn pobytem mimo
rodinu. Nehraje tu roli ani stav, kdy jeden je „hodnější“
než druhý. Je zcela běžné, že v situaci ohrožení úplnosti
rodiny děti dávají své rodiče dohromady. Používají k tomu
postupů verbálních i mimoslovních. Na zmíněném přání
obvykle nic nemění proklamativní výroky typu: najdeme
si jiného, hodnějšího tatínka nebo maminku.
Má-li jeden z rodičů pocit, že je okolnostmi odsouván
na vedlejší kolej, znejistí a obvykle žárlí. Nejsem přívržencem teorie, podle níž je žárlit normální. Zde ale jde
o záležitost vcelku pochopitelnou. Pocit, že mohu přijít
o dítě, je víc než deprimující. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, například se rozhodnou získat dítě za každou
cenu. A cena bývá vysoká. Děti bývají ve vztahu k rodičům značně oportunistické. Mají rády jak otce, tak matku.
Na této pozitivní úrovni volí mnohdy toho, kdo z jejich
čtyřicet čtyři
pohledu nabízí víc. Namátkou vzpomínám na případy,
kdy šlo o osla, psa, koně, motocykl, vlastní pokoj, rodinný
dům proti paneláku.
Zdá se, že v očích mnoha rodičů účel světil prostředky.
Ve své praxi jsem se setkal se zakoupením osla jako argumentu ve smyslu „pokud budeš se mnou, dobře se ti povede“.
Netřeba snad ani zdůrazňovat, že dítě po oslu velmi toužilo.
Pokud vás v tuto chvíli napadá, že právě váš partner by
něco podobného nikdy neudělal/a, vězte, že přísloví říká:
„Nechval dne před večerem“. Často slýchám: „Nikdy by mne
nepadalo, že něco takového dokáže udělat.“ V rámci rozvodových bojů o dítě je možné všechno, byť ne vždy a všude.
Vše už tu bylo
V dobách, kdy rozvody byly časté jako bílé vrány, o dětech rozhodovala hlava rodiny, tj. otec (všeobecný občanský
zákoník z roku 1811). Ještě novela z roku 1914 mu ponechávala hlavní slovo. Leč synové do 4 let a dcery do 7 let
bývali svěřováni matce. Další novely jen poněkud korigovaly výsadní otcovo postavení. Vše se změnilo po druhé světové válce. Máme tu rok 1949 a zákon o právu rodinném
proklamuje stejná práva i povinnosti manželů. Nezletilé
děti jsou „v moci rodičovské“, a to obou rodičů. Svěřování
dětí matkám bylo ovšem i tak pravidlem, výjimkou bývala
silná politická pozice otce nebo naopak matka ocejchovaná
jako třídní nepřítel. Zákon o rodině z roku 1963 v tradici
předchozí normy mnoho nezměnil. Poměr „deset dětí matce,
jedno otci“ do značné míry přetrvával i v čase, kdy už zákon
č. 94/1963 Sb., o rodině, dávno neplatil.
Od 1. 8. 1998 je u nás možno svěřit děti do střídavé
nebo společné výchovy. Zhruba od té doby lze v poradenské
praxi pozorovat výrazné zvýšení zájmu otců o svěření dětí
po rozvodu. Řada otců by chtěla děti do své péče, a pokud to
není možné, pak požadují alespoň „střídavku“. S nevelkou
nadsázkou může mít postoj ke střídavé výchově charakter
gender testu. Souhlasíte s ní? Pak jste s velkou pravděpodobností muž. Nesouhlasíte? Patříte k slabšímu pohlaví.
Nezanedbatelné množství žen, a to nejen rozvádějících,
se ovšem chová tak, jako kdyby v ústavě byl tajný, jen ženám
srozumitelný, paragraf číslo 1, podle něhož děti patří matce.
Ryze ženské kolektivy nemají v rámci pracovních vztahů
nejlepší pověst. Při realizaci důsledků zmíněného tajného
dodatku k ústavě bývá leckdy vzájemné pochopení a spolupráce jeho potenciálních virtuálních čtenářek příkladná.
Jsme jedné krve, ty i já …
To, co vyjádřil poeticky Rudyard Kipling, potvrzují
i moderní vědecké výzkumy a konec konců i staleté zkušenosti ve vztahu člověka a psa.
Začnu v luzích kynologických. Pes dokáže velmi
úspěšně dekódovat náladu zejména jemu blízkého člověka. Reaguje na ni. Moderní věda potvrzuje existenci podobných působků v krvi matky a dítěte, jež je na ní pochopitelně psychicky vázáno.
Citát: „Jsme jedné krve, ty i já …“ najdeme v Kiplingově
Knize džunglí. Dítě, které žije s jedním z rodičů, bývá
na zmíněnou osobu psychicky, a následně i hormonálně
napojeno. Vnímá, co si myslí, reaguje podobně a slova, ba
ani manipulace nejsou k jistému souznění nutné. K převzetí názorů oné autority je pak již jen krok. V džungli
boje o dítě to bývá zvláště působivé. Navíc tu máme nápodobu a zdravý oportunismus. Dítě pochopí, co a jak.
Co jiného mu zbývá, než podpořit toho, s kým právě je?
Extrémem je trauma zavržení rodiče.
Bojovat nebo rezignovat?
Bojovat o styk, nebo rezignovat? Jednoznačná rada
neexistuje. Doktor Gardner, muž, který nazval a popsal
trauma zavržení rodiče, doporučuje za všech okolností
usilovat o kontakt a držet se vymezení daného soudem.
Nenechat se odradit třeba i ponižujícími okolnostmi spojenými s mařením styku s dítětem.
Mezi mými klienti jsou tací, kdo takto postupovali,
a vztah s dítětem nezlepšili. Jsou mezi nimi jiní, kdož
sice vyhráli u všech možných soudů, včetně štrasburského, a získali od České republiky odškodnění, které jim
pokrylo výdaje právního zastoupení, ale nepřineslo sympatie dítěte. Znám i ty, kdož rezignovali v naději, že dítě
jednou pochopí. A ono – připouštím výjimečně – dokonce i pochopilo.
Eventuální rezignace na naplňování rodičovské role
není v tomto případě projevem nezájmu, lhostejnosti
či negativního vztahu k dítěti. Právě naopak. Může být
i projevem zodpovědné rodičovské lásky. Takové, jež nechce klást na dítě větší zátěž, než unese.
Fyzický i psychický vývoj nezletilého dítěte obvykle
neohrožuje styk s druhým rodičem, ale projevy porozvodového boje s tím související.
Rozdílné pohledy
Téhož dne zazněl v mé pracovně dotaz muže na morálku ženy, která mu brání ve styku s dítětem, a za chvíli hovořila jiná klientka o malých zásluhách otce o dítě. Výchozí
situace byla podobná. V obou případech to byl muž, který
odešel od rodiny. Podobně též v obou případech měl značné potíže při realizaci setkání s dětmi. Maminka setkáním,
mírně řečeno, nepřála. Přesněji – dělala vše proto, aby se
otec s dětmi stýkal ojediněle. Probírali jsme to s klientem.
Najednou vyprávění přerušil a s afektem konstatoval: „To je
tak nemorální, brát otci dítě a dítěti otce.“ Ve stejném křesle
seděla o pár hodin později mladá, partnerem opuštěná žena.
Muž jí odešel, žije s její bývalou přítelkyní. S výživným to
rozhodně nepřehání. K domluvenému styku s dětmi sice
obvykle dojde, ale jejich otec často přijde poměrně pozdě,
aniž by předtím dal vědět. „Kolikrát mne napadá,“ glosovala
situaci maminka, „že ten chlap si svoje děti vůbec nezaslouží.“
„Psychologické aspekty morálního jednání jsou, co se týče
zkoumání, složité,“ napsal prof. Milan Nakonečný. Problém
je, že mimo morální axiomy, např. desatero Božích přikázání, může každý vidět morální hledisko ze svého úhlu pohledu. Matka může být přesvědčena, že pobyt s otcem dítěti
neprospívá. Ba dokonce, že je ohrožuje. Problémem může
být i tzv. dvojí strategie morálky. Jde o rozpor mezi proklamací správných morálních principů a vlastním chováním.
Subjektivně přijatelnější je, pokud poruším morální
normy já sám, než pokud je porušují druzí lidé. Vlastní
nedostatky i nerozumné jednání mnohdy dokážeme
rozumně vysvětlit. Se zásluhami je to ještě složitější.
Neexistují obecně platné žebříčky zásluh. Obtížná a jen
schematická mohou být srovnání zásluh různých lidí
Někdy žádná ze stran nelže a musím jim přisvědčit –
bránit ve styku s dětmi je nemorální. Nespolehlivý a sám
sebou příliš zaujatý muž si dítě vskutku nezaslouží. Leč rodičovství není přidělováno za zásluhy. Dítě má dva rodiče.
Toho druhého nezískalo losováním, přídělovým systémem
a už vůbec ne ve výprodeji zboží s již sníženou trvanlivostí.
Vybrali jsme mu ho sami. Nabudeme-li v průběhu soužití
přesvědčení, že jsme se zmýlili, leč na další pokus již poučeni najdeme toho pravého, vězte, že obvykle zdání klame.
Příběh z praxe
Pan X pojal za manželku paní Y. Pravda, takzvaně se
museli brát, ale rádi se měli. Narodilo se jim dítě a vztah
se počal kalit. Poté, co již byl mocně zakalen, podala paní
návrh na svěření dítěte do své péče. Stalo se a následoval
rozvod. Otci byl určen obvyklý styk s potomkem. Paní nabyla dojmu, že si tak báječné dítě táta nezaslouží ani vidět,
natož něco víc. Následovaly standardní obstrukce při styku.
Vše řešil OSPOD a posléze i soud. K soudnímu projednávání již matku dítěte doprovázel její nový manžel. Prý
báječný chlap, dítě dámy svého srdce miluje, konečně je pro
něj obětavým tatínkem, a ne jako tamten, co ho omylem
zplodil. Soud rozhodl a rozhodli i novomanželé. Dítko
bude otci předávat muž, neboť žena, jak pravila „na to nemá
nervy“. Předávání probíhalo jako v hororu. Otec byl při něm
slovně napadán a zahrnován nadávkami. Novomanžel byl
drsňák, pro tvrdé slovo nešel daleko. Svému předchůdci radil: „Každý normální chlap, když ho žena vyhodí, sebere svých
čtyřicet pět
pět švestek a táhne. Neopruzuje s dítětem, o něž matka a její
milovaný novomanžel vzorně pečují. Nenarušuje jeho výchovu a sroluje se. Tedy táhne do …“ Přesné určení místa bylo
v oblasti anální. Náš muž se neodebral na doporučovaná
místa, ale opět do podatelny příslušného soudu. Dožadoval
se pomoci. V té době se již s potomkem nemohl setkávat.
Matka mu styk do nového rozhodnutí soudu neumožnila
a též podala žalobu.
Čas plynul. Jednoho dne pár dní před konečným projednáváním kauzy u odvolacího soudu se panu X, „složenkovému otci“, jak se sám nazýval, ozval telefon. Volal „báječný náhradní táta“. Nevybíravými slovy otce informoval,
že ho ta jeho už pěkně štve. Po tomto emočně syceném
úvodu volající nabídl volanému pomoc. Prý dosvědčí, jak to
všechno bylo, jaké intriky používala, aby otec potomka neviděl. Jak to nakonec dopadlo, není podstatné. V praxi jsem
se s podobnými postojovými změnami setkal opakovaně.
Pokusím se o jakýsi otevřený dopis: „Pánové, chápu,
že muž byl stvořen, aby byl ochráncem paní i dívek. Chraňte
dámu svého srdce a o tom pitomci, jemuž vlastně omylem povila dítko, si myslete, co chcete. Klidně třeba to nejhorší. Jen
to neříkejte před jeho potomky. I při předávání dětí se raději
držte stranou. Hrozí totiž eskalace konfliktu. Mimochodem,
trestní oznámení nejsou výjimkou. Ze srdce vám přeji, abyste
své nové ženě imponovali. Vím, že typ slušný, slabý a seriózní nebývá dámami po určité době vnímán jako kýžený Pan
Úžasný. Na základě mnoha a mnoha konkrétních kauz si
vám ve výše popsaných souvislostech dovolím doporučit: Dále
od styku, dále, ať se nestane neštěstí nenadálé.“
První pomoc pro zoufalé pány
OSPOD, ombudsman, advokát, klub zklamaných
otců, jóga, hledání posledního spravedlivého, psycholog,
Che Guevara a jeho odchod s kalašnikovem do pralesa …
snad něco z toho, či někdo z nich, leč rozhodně ne všichni
a vždy. Místo moudrých rad, jimiž překypuje internet, doporučím dva, rozhodně netradiční, postupy:
Řvoucí lev
Vsedě natáhněte ruce, dlaně směřují k zemi.
Vyplázněte jazyk, napněte obličejové svaly. Oči
jsou maximálně otevřené, brada se blíží směrem
k hrudníku. Následuje několikrát nádech a výdech.
Výdech doprovází bezesmyslný výkřik: „ha, ba, uf,
pr, he,“ dle nálady. Těžce potlačované emoce, pohybující se někde mezi vztekem, pocitem zmaru a zklamáním tento cvik pomáhá odreagovat. Jeho užívání je
vhodné v soukromí.
Cvik vhodný, pokud již opravdu nemáte slov,
nebo alespoň již nic říkat nechcete
Levou ruku položte nad horní ret tak, aby překryla
ústa. Pravou položte na hrudník, zhruba do oblasti plic. Nadechněte se a řekněte: „nádech“. Po té
vydechněte a řekněte: „výdech“. Opakujeme několikrát – nádech, výdech. Vysvětlení: Nádech, výdech
a komentování, co se děje, nám zcela znemožní sdělovat
něco jiného. Neřeknete tudíž nic, čeho bychom později třeba
litovali. Opakované dýchání zhluboka vede obvykle k jistému „vydýchání“ stresu, což samo o sobě zklidňuje.
čtyřicet šest
Co dělat, když už jsem prohrál všecko
Písnička z nadpisu pokračuje veršem: „eště mám prohrávat v kolebečce děcko …“ Tak daleko se, naštěstí pro dítě,
muž zřejmě nedostane. Ve sporech o děti může ovšem
mít pocit absolutní prohry. Těžko říci, jaké řešení je v té
chvíli nejvhodnější.
Miroslav Plzák rád hovořil o „akci garsoniéra“: Najít
si garsoniéru, tu skromně zařídit. Umístit v ní mnohé ze
svých lásek, jež nezklamou, např. oblíbené knihy, počítač,
různé zvukomety, rybářský prut, eventuálně sportovní náčiní. A vařič – na něm si obvykle my, muži, připravujeme
špagety, topinky, vajíčka smažená na salámu a polévku ze
sáčku. Kamarádky, jež nás občas navštíví, na onom vařiči přihřejí přinesené kuře a některé dokonce svíčkovou.
Plzák s potutelným úsměvem dodával: majitel garsoniéry
musí dbát na to, aby si dámy použité nádobí též odnesly.
Jinak by se totiž mohlo přihodit řešení poněkud nesystémové – společně s nádobím zůstanou.
Již poněkud mysoginsky lze dodat úvahu o tom, že
ženy jsou andělé. Ony virtuální, svaté, andělské bytosti
jsou, jak známo, všechny stejné. Stává se, že jim oheň pekelný ožehne křídla. Doletí pak na koštěti.
Iluze o neovlivňování dítěte
H. Drábková, zkušená soudní znalkyně, publikovala
názor, že: „ve sporu o ně je každé dítě do jisté míry ovlivňováno“. Ani v rámci korektního přístupu se nelze vyhnout
sdělení osobního postoje typu: „byl bych moc rád, když budeš u mne“. V přehledu postupuje tato znalkyně od zcela
evidentního k těžko prokazatelnému ovlivnění:
vyhrožování a navození strachu z druhého rodiče,
vnucování nepravdivých prožitků (např. jak strašný byl
život před rozchodem),
přesvědčování dítěte o nevhodném chování druhého
rodiče vůči potomkovi,
nenápadné působení – povzdech, lehký vzlyk, pláč,
bezradné pokrčení ramen, výrok: „zase musíme jít na to vyšetřování, on (ona) si nedá pokoj, já se z toho nejspíš zblázním, už teď mne bolí hlava“.
Důležitý je tón hlasu. Výrok typu „rozhodni se sám, s kým
budeš,“ lze rozechvělým tónem, případně i s vlhkýma očima
obsahově zcela změnit. Je známo, že neverbálně podané informace mohou působit víc než slova. Zvýšeně to platí v situaci, poněkud připomínající „Sofiinu volbu“. Výše uvedené
je v psychologii známo. To, že někteří znalci zmíněné elementární zásady nerespektují, nemůže být bráno za normu.
Eduard Bakalář, mimo jiné sběratel hlavolamů a citátů,
nám jich zanechal velké množství. Jistou útěchu lze najít namátkou ve výrocích: „Muži si neuvědomují, že nevhodně přeceňují tělesné na úkor duševna, jakož i racionalitu na úkor emocionality.“ P. Lauster. „Muži u rozvodového soudu neznajíce
jeho skryté mechanismy, rozložení sil a sympatií ani jiné důležité věci, dopouštějí se mnoha zbytečných omylů.“ R. Kerpelman.
Ve své praxi vycházím z doporučení Steve de Shazera:
„Dělej, co funguje, nedělej, co nefunguje. Když to nefunguje,
dělej něco jiného.“ V souvislosti s dětmi a se situací po rozvodu je to doporučení složité, ba do jisté míry i poněkud
cynické. Ale je to východisko mnohem užitečnější než za
trpklý, dávno dlouhodobě prohraný boj.
Právě vychází v nakladatelství
Vladimír Kindl, Michal Skřejpek a kol.
Právnický stav
a právnické profese
v minulosti
, a kol.
Právnický
rické sizměněné histo
bezně vyplý vá ze
buje ke svému
níků jednoznač
vzdělaných práv
společnosti potře u vychází hlavně
Potřeba odborně t stabilních složek středověké
v tomto směr
j
Vývo
poče
níky.
biskupských
tuace. Stále větší ování odborně vzdělané práv ve své vnitř ní správě (ať už
Práv
.
a
fung
látu)
problémovému
ým klerikům míst dochází i k zavedení oﬁcia
o
ytuje studovan
brzy
nou uzav řenéh
od církve, jež posk či úředníků u kapituly, kde
však ještě větši
tářů
ké), k notariátu
kancléřů, sekre
y (církevní i světs
h
soud
nreic
Selte
také
jí
m
Radi
níky si žáda
ia třeba nebylo.
právnického stud
v
Právnický sta e
fes
o
r
p
é
k
c
i
n
v
á
r
ap
v minulosti
vnické pro
fese v min
ulosti
á cesta
právnic
v Angli kého stavu
i
Radim
ě v let
ech 18
6).
Karla IV (135
Selte
Výklad
nreich
o skuteč
stavu v
Anglii ne nostech zavdá
vajících
zcela ne
lze nezap
pochybně
podnět
oč
ke konst
ná leží otá ít vysvětlením
Comm
ituován
některýc
í právnick
prezentov on law se prosaz zce vzniku a vý
éh
voje com h pojmů – prv
án zemí
uje po no
ní místo o
mo
opřeným
projíždě
tak
jícími sou rmanské invazi n law.
právě o
ném sje
tot
jak
dc
o
o prá
i.
krá lovské
Ti
dn
a pro zem jeho jménem dá vo krá le, který
ra v krá ocujícím účink
je revají zaznít
li,
u po
i obecn
ě platné
kož i urč jeho poměrně záh tlačuje lokáln
roz
sud
právo, co
kům
í obyčeje
itá auton
žv
omie se y centra lizovan
rostoucí
–
stanou v
á moc a county customs bla hodárvliv prá
vnickéh
systém krá
. Prá
vovské
o stavu budoucnu vý zn
cti
lovských vě opoa vlastn
amnými
jako výraz a sebevědomí.
ě i ne
podmínk soudů, jaPrá
ami pro
ní skupin ně konzervativn vnick ý stav se má lo dů ležitým
stá
í element
tak už od
a, jejímž
le
zák
ladem jeh
této sku
v organ
špičkám
svých
o
piny ne
musejí mí je předurčena ismu anglické spo počátků konst staLoká lní
itu
skv
t strach
obyčeje
o své hm ělá kariéra, při lečnosti, jako pro uje
v opozici
nezůstá
otn
čem
fes
k němu
é
vaj
ž
zab
ani niž ší
í jed
ezp
ž
tik ladu
vrstvy
commo se common law iným faktorem ečení.
n law –
formuje
(po strán
od počát
statut
a po
ku výraz
ce prame
ně profilu e law či commo tvrzuje. Podo
ti proces
nů práva)
bně lze
ních no
n law –
,
ho
rem – jin je i jako právo,
sazení a
jehož jád equity. Dá le se vořit o proými slovy
uspokoje
ro
com
ní
jak
spadá ne
nároku
S tím urč
pochybně mon law
na soudu o právo, jež je
itě sou
vaného
zásadně
.
v systém visí i stále ros
orientov do oblastoucí úlo
u commo
án
o padesá
o
na proha formy
ti různý
n law tzv
ch formá
žalobníh
ch těchto . writ. V polov
o nárok
ině
u, rep
žalob. Do
chází tak 13. století lze ho rezentok situaci
vořit už
až nápad
asi
ně podo
bné
88
918
48 –1
Prá
N
vnic
ký st
rady, ezávis
av a
le
práv
sou jejímž na to
knické
d
m
obvy í
prof
i dn ů. Že v yústěn začín
ese v
vedle
vn
přito
es p
á pro
ím
min
usel, ké a mra aro
m
je
m
n
b
ulos
ěk
íh
n
K rá
šl
m
y se
ti
litic
lovsk ud zam o o pro ásledn at da lš
služb st ví, po lá šen za čené
é
ké
í
c
é so
n
lž
vs
n
oh
udy eny, p es dlou ustaven diferen
udco ího obča nebyl pr bylo uko teoso

ly
ci
í
stře
h
u
átn
Zdá
ích
, že
tí do
tě i
dov ne již ý a po tří vzá ace so
přije žby, tj. st ázat tím dmínko tří státn doktose
p
ěk
u
ze
o
je
zv
d
m
éA
í
Po
se
u
ý
ve v ro mim , že h
ngli samotn olný, je ně od ních ú
ející státní sl
t prok nkurs. a složen i získan vrchníis
ě
le
áz
c
Význ
to
o
h
ec
ko
e:
děl
amné univerzi
ko
40
é po hož
ěj
ii
hlav
t
uc
do
h do řádný rick y
arch
alen
iden
ty v Evropě,
í 18 –
dstat přesn ených lů k
ovat
ijetí
. Pozd
didát
založené do
a při ně při d týkajíc v ý zna prvním
K an davků př v rozmez nebyl uv tě v mon . 1894 oval prez sel absolv axi
y vě
é ko k rá lo
konce 14. stol
10
m st
ích
zi
pr
od
u
v ym ohle
ci.
ntu
b
poža
věku
etí.
ajetek univer ý do 1.
ry zů
.
bý t v
er ý m
ž rozh
V á hán du nad se k rá lo anoven yl The
lých alosti a jeho m
an
teré
něm tem, kt íců měl upitelst ví
sk
s
í
C
K
o
ěk
a
zí
ov
v
í
k
n
,
n
k
ry
o
ing’
st
ze so rá lov rá lov ské p přesn urt o
ltan
na
vozach níka a
orát
ijetí
měs
jmén s Ben
f th
sk ým ok la
ého
ium
dokt l. Po př v. ausku ních 6 átního za ry, v ad lat
udn sk ýc
ch
e
d
u
rv
notr ické stud k nebo
tz
uratu
nen a ve vě , jenž ím po h dluh i příjm ny. Co správn Excheq
ausk
u a st
ra zova ával
še
let. P
n
ů
tní
práv ých zkou y nenah hazeč st lce tří ého soud ční prokměsíců se ry ney ply mm ího a
uer
záje cech veř se ustav jetí je .
an
dé
tu
šk
on la
uc
ov
n
9
–
so
v
ck
n
ra
fi
ou
or
o
h
ti
m
se
u
o

u
to
a
u
u
vše
íc
ucím
zk
re
sb
ejnéh uje
té
d
i
to
w
The Pro fo .
udu,
služb
í prok
ůu
átní
vě v
sledn
prax
i z je se zde ního re jiso zá ja ko m za p
rát st ského so dcovskou 15 měsíc eno pro udu a po a finančn l o přípra l soudvrc
ži
jmu
dno
p
rv
Ten Court rmová
m
u
tliv rosazo mu
n
a zá hní so ní po
o
poté bylo urč ského so vokáta
moh podrobi ikoliv
ho ze vnou so
ých
voři se nejzř f Com í práv
v
v
ležito ud
udu
ad
udu,
m
ů
eč
,n
n
hrab a lo
li
co a žová
přípra sního so st měsíc ního ze Pra xe u ského so se uchaz ouškou li uchástí,
spra . Zde etelněj mon P ického
st ví
m
ch
na je mmon n The
zk
re
u.
še
leas,
se m
i sta
ved
stav
u ok dujících nebo u vr u soud chního ze é lhůt y vokátní lt se moh ování
C
la
ji
p
ln
c
l
o
ěl
w
um
řito
pro
hž k
u
en
on
ost
ím
o
vn
i
ontr s pravo rt of th
Násle kancelář k ok resn ezident vr přípra ra zena ad kých fa ku y. K jm enoval
nost m nen i v opo žadatel ím a lter jednáv ěl vša
šk
ru
ole
í
k
í,
i
aj
má mocí ze e
kátn átil opět torní a pr V závě ípadě nah é právnic ké zkou soudců jm
né a i do vzd že byli zici pro dostat nativn ící hla největ
ě.
vs
k rá l
vr
el
t
ší
ím
tant ak obliga ut odlišn bý t popř aní učit a soudco ku. Čás
udemichart stá lé m á lených -li to zp ti neuja profesio
soud vně sp v ý zn
vš
la
ov
e
o
a
vě
oci so
byla rozhodno Ta moh Habilit
mm y. Přest ísto so míst k rvu ces sněným ná lní, ním fó ry sou m soud
, o m v mezích
é prax 24 roku
z.
vn
ř.
v
u.
k
u
e.
o
tu
re
ra
í
o
rá
ý
ro
du
n Ple
tř
ím
íp
al
k
67
m
jí
je
lo
řsko
žen
době zkoušc
4/18 tí vydáv dným př í
as u to a ž dostáv vst ví, cí soud ístním onné a , o němmých st etí –
notá d i bez př po dosa
č. 14
d
žá
stav
nu
n
zá
ci
en
covské ouškou
řa
Pok
dříve
uje louhá á své p hy do , kteří poměrů estran ž jsme ran.
i zá k. á rozhod jsa vá zán ch naříz a
zk
ký ú
ej
st
vs
n
ak
o
u
ř.
ja
d
n
no
řím
co
chá
d se
vš
jít
sku
ko st oba
že sv
í, ne
év
zí k přiná še m. Be é k rá lo hoterský
soud
dtržen
í plat
st císa
lo do
vlá
álý
jmén pinu, osaze
zet o m moh lnosti, čá po nabyt znamená, a svědom st minis byla po jít jen
krá dy Jin y znění obratu li k rá z zajím vské
n
p
í
no
ce
l
ce
do
d
lovsk
lo
av
d
letí a pro o ro niž í v ýše
i
a
soud tr sprave udce by tatný, to esvědčen ávat plat lost soud mohlo m pa k
js
u
ý so řicha II v jedn požad vu spra osti
ší
y
so
spec ou sk bdobí cu se v od veden
ud co I.,
om
ved
av
minis ousk ý lý a samos svého př přezkoum . Nezávis výslužb a předev ilo záu
ý
b
mm kdy se z člá ek na p lR ak ezávis
dom ia lizova tečně je ria regi orné li ch sou
šeny dání do řízení, dlo tvoř li bý t
podle Mohl
nk
on la
lá
e
n
Th
h
d
n
te
je
n
í
h.
s
m
vy
ž sí o moh
ýc
bo
ké,
w v e Cou ů Magn vúřed profe ou pro ště da se zd ratuře ů dotý
ze
covs ch zá konůedstaven náležitě řadu ne po řádné ud, jeho nTypi
u
e
á
ěh
le
sn
k
rt
n
po
W
fe
b
v
k
á
cké e
ú
ži
Z
o víc ý t to
u
,
estm of C y
stáv íci so í spolu sí. P
platný sv ých př -li zá kony zbavení ího soud určit ý so lušnost. ěsíců, alstředověké tresty – uřez
to l term jistě
ře
o
á
u
e
inst
m
ís
n
o
ly
ání jazyka,
m
í,
práv ja k ým dů se příslu sto se laik y označ ín „p nepřek
eru ka ze ovat, by přeložen ciplinár ováni pr skou př ně šesti
bičování, šleh
.
hornezř šnost
z řa
i zd
roto
ení
nick
v
si g
é,
ap
ál
is
ov
ln
ání
le
až
d
d
metnlou.
pi
jmen ho dom maxim
jeho odnutí
a zv
a cí ého st enerá ln ídka st i proje e už po k léru příhod -profesi í, že zp
darů
nost,
byli
je
rk vi
avu
že k
bu
vují
ávaj
číná
ím
a ry né –
oná rvu
stran přímých i cho.
A
tím, ladě rozh soudci k ládalo n na do
cí
í
u ne
ne
n
k
že
je
o prá ž na k a univer Nová p pravid soudci se ze formu tířů (n justicia lové “. jde
za
přísno koliv i ci povin kud ji
jmén
le
Z
o
na zá na tím, soudce a u soudu
lo
ap
ri
ch
cům
v yso vnickémnci 13. zitách rofese se m, že příští
ud
po
če
a v vat ja ř. Gla i 12. ezaru bydliště oci jiném soudu. dala soud mání ja kýho byli so škodu, a měla
stav století , pevně ta k fo soudci genera té oko kési zá nvill) stointe ce odb
n
m
za
o
lá
ijí
né
to
ra
k
n
po
íh
ě
ro
c
př
ný
u
st
u
ln
o
ce
–
rm
rn
ne
za
n
e.
m
d
ko
rn
á
v
d
a
o
ím
k
K rom
1853
ti k vý ž vrch
pově
du, ne
ozen
. Soud
disci ých zn e smysl zejmén ořeněn uje kole ohou b Na ko sti, že ečné v ž
použi du tého rukce z r. nání úřa ěstnání. l též od sti. Pošk na obou
ěnci
u
p
ý
plin alost
a
á
m
by
m
vo
árním í pře naplněn ve stole v obec k rá lo t jmen 13. st omocn
v ob udní inst zištné ko dlejší za Soudce í povinno átu, nebo
í
ole
ne
před dstavu í všech tí násl ném p vsk ých ováni
So
erá ve zúhonně. úředn jen na st
lé a
jen tí se
je
ed
rá
pisů
so
vešk
ím
rych
be
z
m, právo jeho h ujícím vu zem udů,
rušen ém, nebo
livé, zova la jim d zcela
hlav
la
nezá řad
p
řa
m
du po
ní zd ro tuto vních – lze te ě.
visa za ka i mimo ú nu úřa soudci sa rukojmí.
zn
d
sk
roj
ko
na
obži upinu aků. K y začít
vat se bil při vý
buď , stát ja ko
h
v
,
ro
o
du
y.
p
v
Poch odro mě so ořit
způso na náhra í dlužník
ubo
90
opit beno
o
ru
201
u
elně
práv ko hlavn
ja
nejd prvním
ručil
e po
uze
Práv
Doporučená MOC 400 Kč/ks
256 tiskových stran, pevná vazba
stav a prá
Specifick
buly
Titulní list Zlaté
,
Vladimír Kindl
, a kol.
ek
jp
ře
Michal Sk
a právnické p
rof
jpek
l, Michal Skře
Vladimír Kind
níci
a jejich
prof
Čec
ese v
hách
a na
Morav
ci
Soud
Knihu lze objednat na dobírku (účtujeme poštovné a balné)
tel. 257 223 009, 724 156 360; e-mail: [email protected], www.brainteam.cz
nebo zakoupit u knihkupců.
čtyřicet sedm
ve spolupráci s partnery
připravujeme
Pražský
právnický
podzim
Pražský
právnický podzim
2015
Pravidelné setkávání právníků
PPP 2015 je koncipován jako čtvrtý ročník celostátní akce právnického stavu,
jejímž smyslem je vytvořit novou pravidelnou platformu pro pracovní a společenská setkávání právníků
bez ohledu na hranice vymezující právnické profese.
Završení právnické sezóny
PPP 2015 je symbolickým završením „právnické sezóny“ a příležitostí k bilancování a ocenění.
Právnická stavovská čest
PPP 2015 přispívá k vytváření pozitivní atmosféry hrdosti na příslušnost k právnickému stavu (stavovská čest).
Rozvoj právnického myšlení
Odborné akce tvořící podstatnou část programu PPP 2015 usilují o formulaci významných doktrinárních názorů
právní filozofie, teorie, legislativy a praxe a jejich publikaci na úrovni odborné i obecně mediální.
Výstupy z projektu budou zveřejněny ve sbornících a právnických časopisech.
1. 11. – 3. 12. 2015
čtyřicet osm
Pražský právnický podzim 2015
Orientační program PPP 2015
Doplňující program
Podzimní část
09. 09. 2015
Vybrané aktuální otázky
pracovního práva
(seminář)
17. 09. 2015
Princip teritoriality
v exekučním řízení
(sympózium)
15. 09. 2015
Právo a sport
(kulatý stůl)
22. 09. 2015
Právo, pivovarství, sladařství
(kulatý stůl)
Hlavní program
Odborné konference
05. 11. 2015
Ochrana slabší strany
v českém právu
Další odborné akce
03. 11. 2015
Aktuální problémy práva rodiny
(kulatý stůl)
12. 11. 2015
Aktuální problémy
insolvenčního práva
10. 11. 2015
Právní aspekty
elektronické evidence tržeb
(kulatý stůl)
19. 11. 2015
Vzdělávání
ve veřejné správě
18. 11. 2015
Právní otázky myslivosti
(kulatý stůl)
19. 11. 2015
Právnický salon
Právo, kvóty, diskriminace
23. 11. 2015
Rozhodčí řízení
(workshop)
01. 12. 2015
Exekuce
a vymahatelnost práva v ČR
26. 11. 2015
Právnický klub
Svoboda projevu a její meze
(sedmé sezení)
03. 12. 2015
Starostové a primátoři
mezi paragrafy
27. 11. 2015
Aktuální otázky civilního procesu
(workshop)
Stav k 30. 7. 2015.
Změna programu vyhrazena.
Zakladatelem Pražského právnického podzimu je JUDr. Karel Havlíček.
Nakladatelství Havlíček Brain Team působí jako organizační základna projektu.
Generální záštitu projektu převzali
JUDr. Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu ČR
Ing. Andrej Babiš, místopředseda vlády a ministr financí ČR
Pražský
právnický
podzim
čtyřicet devět
Výkladový slovník Rodinných listů
I
A
Adresát – příjemce, ten, komu
je určeno sdělení či informace.
Afinita – (z lat. ad-finis, příbuzný)
příbuznost, blízkost, spřízněnost; pojmu
se používá v řadě odvětví.
Anatomie – (z řečtiny) lékařský nebo
biologický obor s latinskou terminologií,
který se zabývá stavbou organismů, nejčastěji člověka.
Arogance – (z franc.) negativní povahová vlastnost, kterou člověk dává najevo povýšenost nebo nadřazenost, silné
ego či nadbytek sebevědomí.
Autor – (z latiny) původce, tvůrce,
otec díla nebo myšlenky; pojem autorského práva.
B
Bezvýjimečně – bez výjimky,
úplný a naprostý, nepřipouštějící
odlišnost.
C
Cena – hodnota směňovaného
zboží, dnes také vyjadřovaná v peněžní jednotce (měně) jako zvláštní druh
odměňování za práci, zboží či službu.
Cena obvyklá – ekonomický a právní
pojem, který nahradil dřívější cenu obecnou; hodnota, za kterou je věc schopná
prodeje v aktuálním místě, čase a za běžných podmínek, popř. za jakou je obchodovatelná věc podobných kvalit a parametrů.
D
Distanc – vzdálenost, odstup
nebo také vyloučení ze soutěže
na omezenou dobu.
Distancovat – udržovat odstup, odmítnout spojení či spojitost, přerušit
i zastavit aktivitu.
Dodatečné projednání – právní termín spojený zejména s dědictvím; fáze
řízení následující po prvním konečném
rozhodnutí poté, co vyjdou najevo další
okolnosti; podrobnosti a podmínky stanoví procesní předpis.
Doložka diskvalifikační – závazek
advokáta, že nebude zastupovat svého
klienta v případě, že nedojde k dohodě
a jedna ze stran se obrátí na soud; obvyklý v mediaci či v metodě práva spolupráce.
Doložka konkurenční – ujednání
odcházejícího zaměstnance, společníka
nebo partnera, kterým slibuje, že nebude po stanovenou dobu vykonávat stejnou činnost, jakou tvořila dosavadní náplň jeho práce.
Doložka rozhodčí – ujednání dvou
smluvních stran o tom, že spory vzniklé ze smlouvy se nebudou řešit soudní
cestou, ale prostřednictvím rozhodčího
řízení.
E
D
Denegatio iustitiae – (lat.) jedna ze základních zásad soukromého
práva, dnes vyjádřená normami soukromého práva hmotného i procesních ustanovení, podle níž nelze nikomu odepřít
spravedlnost.
Diskvalifikace – vyloučení, ve sportu potrestání sportovce za porušení pravidel.
Diskuse – (z lat. discussio) věcný
rozhovor, debata, jejímž cílem není rozhodnutí, ale mnohost názorů a shromáždění argumentů.
Dispozice – (z lat. disponere – rozestavit, rozdělovat) obecně možnost volného rozhodování a nakládání; v psychologii
předpoklad, osobní vloha či náchylnost;
v právu také součást právní normy jako základní jednotky právního řádu; ve stavebnictví půdorys nebo schéma.
padesát
Ego – (lat., já) pojem používaný
zejména v psychoanalýze, označuje
racionální složku duše, která se řídí svědomím, vědomím povinností a principem
sociální jistoty.
Eufemismus – výraz zmírňující,
zjemňující, zlehčující a obrušující ostřejší hrany drsné skutečnosti.
Indolence – lhostejnost, nevšímavost, malátnost, netečnost,
neutralita.
Insolvence – úpadek; v právu zvláštní typ řízení za situace, kdy jednotlivec nebo firma jsou předluženi a nejsou
schopni dostát svým závazkům.
Irelevantní – nemající význam, bez
reálného dopadu, bezvýznamný.
J
Jistota právní – požadavek,
který ústava klade na právní řád
a jeho aplikaci; stav, v němž je právo srozumitelné, stabilní a soudní rozhodnutí
jsou očekávatelná.
K
Konotace – neurčité, vágní spojení či vzdálená souvislost.
Konvalidovat – zahojit, spravit, napravit nesprávný postup nebo pochybení
správným rozhodnutím, zlegalizovat.
Koryfej – (ze staročeštiny) náčelník,
představitelů, vůdce, reprezentant, veřejně respektovaná osoba.
Kreativita – tvořivost, invence,
zvláštní schopnost či nadání pro uměleckou, vědeckou nebo jinou originální
tvůrčí schopnost jedince.
Kvazi – část slova, která ve spojení
s jiným slovem zlehčuje jeho význam, činí
z původního významu význam zdánlivý či
připomínající, synonymum pojmu jakoby.
Kyberprostor – nehmotný svět informací, vznikající vzájemným propojením
informačních a komunikačních systémů,
který umožňuje vytvářet, uchovávat, využívat a vzájemně si vyměňovat informace prostřednictvím počítačů celosvětově
propojených komunikačními sítěmi.
Kyberšikana – druh šikany, ke kterému dochází prostřednictvím elektronických médií (mobilů, internetu, e-mailu,
blogů atd.).
F
Fraška – umělecký komediální
žánr pracující s ironií, karikaturou či
nadsázkou, které se účastní zjednodušené charaktery v typizovaných situacích.
H
Hypertrofie – zvětšování prostřednictvím buněčného růstu;
v přeneseném významu bytnění, nadbytečný či bezobsažný růst.
M
Maximum – výraz převzatý z latiny, matematická funkce pro označení nejvyšší hodnoty, používá se také
v přeneseném významu v obecné mluvě
pro největší dosažitelné kritérium.
Memento – (z lat.) varovná vzpomínka nebo připomínka.
Mlčenlivost – zákonem nebo stavovskými předpisy uložená povinnost,
svázána s některými povoláními (lékaři,
advokáti, kněží); její porušení bývá přísně sankcionováno, neboť jde o porušení
základní profesní zásady.
N
Návrh insolvenční – podání, jímž
se zahajuje insolvenční řízení.
Nihilismus – (z lat. nihil – nic) filozofický směr či stanovisko, které je postaveno na skepsi, negaci a popírání mravních
i jiných norem a autorit či hodnot.
Nihilismus právní – popírání existence, významu a role práva, právního řádu.
O
Odvolání – opravný prostředek,
jímž mohou subjekty k tomu oprávněné napadnout dosud nepravomocná
rozhodnutí.
Otázka otevřená – dotaz, umožňující
zpovídanému zvolit libovolnou odpověď
(například Kde bydlíš?)
Otázka uzavřená – dotaz, na který je
možno odpovědět jen ano či ne (například Jsi Čech?).
Ovulace – uvolnění vajíčka ženy z vaječníku; při 28denním cyklu nastává kolem 13.–14. dne; ideální doba pro početí
potomka.
P
Podústavní – nižší právní síly,
než je ústava; označení hierarchie
právních norem či předpisů.
Pomluva – trestný čin, jehož se dopustí osoba, která o jiném uvede takový
nepravdivý údaj, který může značně ohrozit jeho vážnost před druhými osobami.
Právní zájem – neurčitý pojem, kterým někdo prokazuje osobní zájem na výsledku řízení.
Právo spolupráce (colaborative
law) – mimosoudní způsob řešení sporů za účasti právních zástupců a dalších
odborníků, spočívající v informovaném
vyjednání.
Přechodník – lingvistický stav slova, vyjadřující děj probíhající současně
s hlavním dějem.
Přestupek – zaviněné jednání menší
společenské škodlivosti, jehož znaky jsou
uvedeny v zákoně o přestupcích nebo
ve zvláštních právních předpisech.
R
Rara avis – latinské označení
pro bílou vránu, pojmu se v přeneseném významu užívá pro označení něčeho
výjimečného, nevídaného nebo viděného
jen výjimečně.
Relevantní – významné, podstatné,
směrodatné (opak pojmu irelevantní).
T
R
Realita virtuální – vlastnost
kyberprostoru, umožňující vznik fiktivního světa vytvořeného informacemi
vloženými do kyberprostoru.
Restiktivní – za použití restrikcí,
omezení, zákazů či zpřísnění, snížení
(nákladů či zaměstnanců), zúžení (možností či variant).
S
Síť sociální – původně označení společenských vztahů mezi lidmi,
dnes je pojem chápán jako označení různých komunikačních systémů, fungujících na internetu (např. Facebook).
Soud insolvenční – označení specializovaného soudu, který rozhoduje insolvenční návrhy, oddlužení a konkursy.
Srozumění – podmínka trestnosti
stanovená trestním zákoníkem, podle níž
pachatel skutku nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit
následku, jenž si představoval jako možný, ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah
jiné osoby.
Stabilizovaný – ustálený, upevněný,
bez nebezpečí náhlých a neočekávaných
změn.
Strukturovaný – mající pevnou
strukturu, uspořádaný, hierarchizovaný.
Styk asistovaný – styk rodiče s dítětem, k němuž dochází za asistence odborníka – psychologa, sociálního poradce, policie, vykonavatele atd.
Styk rodičovský – způsob komunikace a výchovy rodiče s dítětem, při němž
se rodič v občasných intervalech setkává
s dítětem a připravuje pro ně program;
může přitom jít o hodiny, dny či týdny.
T
Tragédie – původně forma dramatu s tragickým koncem; pojmu se
v přeneseném významu používá pro neštěstí nebo událost končící smrtí.
Transformace – (z lat. transformatio,
přetvoření) přeměna jedné věci, organismu, systému, kvality, ve věc jinou.
Transpozice – změna polohy, v hudbě převod skladby do jiné tóniny, v právu zavedení legislativy Evropské unie
do českého právního řádu, v matematice
pojem užívaný v permutacích, v genetice
mechanismus přenosu genů.
Transkripce – přepis textu
z jednoho jazyka do druhého, popř.
do zvukové podoby řeči, pojem užívaný
také v genetice pro přepis genů.
Trauma – psychické zranění v důsledku šoku, úmrtí nebo těžkého úrazu,
v medicíně náhlá událost, která narušuje
organismus.
Ú
Úmysl – soubor myšlenek směřujících k určitému cíli, bezprostřední vztah mezi vůlí a následkem; trestní
právo rozeznává úmysl přímý a nepřímý.
Úmysl nepřímý (evetuální) – forma
zavinění, u kterého obviněný věděl, že
svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem,
a pro případ, že tak učiní, s tím byl srozuměn. Pokud pachatel jedná v úmyslu
nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku,
který je relevantní pro trestní právo.
Úmysl přímý – forma zavinění, u kterého obviněný věděl, že svým jednáním
může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a chtěl tak učinit.
V
Validovat – kontrolovat, prověřovat, zjišťovat přesně popsaným
a stanoveným postupem.
Vnos – majetková podstata, kterou
manžel, spoluvlastník nebo společník přinesl do manželství, spoluvlastnictví nebo
do společnosti; při vypořádání je nutno
vnos vyúčtovat a společníka vyplatit.
Výluka – omezení nebo zamezení,
nemožnost řádného pokračování v probíhající činnosti, pojmu se používá v dopravě nebo v pracovněprávních vztazích.
Vymahatelnost – charakteristika
práva a právního řádu, schopnost vymoci
dodržování právních norem a sjednaných
práv, závazků a povinností.
Vymahatelnost práva – ústavní požadavek na právní řád a systém práva,
v němž stát zaručuje vynutitelnost povinností založených právem a závazků
převzatých smluvně.
Z
Zavinění – subjektivní vztah pachatele skutku k následkům, které
jeho jednání může způsobit; jeho formy
jsou úmysl a nedbalost.
padesát jedna
Sociologické rozbory Rodinných listů
Právní problematika umělé lidské reprodukce
JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc.
JUDr. Olga Sovová, Ph.D., Univerzita Hradec Králové
V minulém století děti přicházely na svět (byť někdy i neplánovaně) jako přirozené pokračování vývoje jedince.
V posledních dvaceti letech – i díky dokonalé antikoncepci a osvětě – je většina dětí plánovaná, a tedy i chtěná.
Motivace počít dítě se ale mění. Určitě to souvisí i s tím, že
děti se rodí obvykle zralým jedincům – matkám i otcům,
kteří mají potřebu dítě na svět přivést. Ne všem dvojicím se však daří (z řady příčin) přirozeně otěhotnět. Cesta
k rodičovství se pak stává bojem o zdolání další životní
mety. Pro řadu párů to znamená potvrzení jejich úspěšnosti ve všech směrech – úspěch v profesním životě je potvrzen i úspěchem vytvoření rodiny.1) Už na základních
školách učitelé svým žákům v rámci výuky biologie vštěpovali myšlenku, že člověk je nesmrtelný ve svém potomstvu.
Poznatky v reprodukční medicíně za více než dvacet posledních let otevřely neočekávaný, bezprecedentní zájem veřejnosti o určité aspekty lidské reprodukce spolu s požadavky,
které dříve neexistovaly či se považovaly za zcela nemožné
a prakticky vyloučené. Vědecký vývoj a rozšiřování obzoru
poznání v oblasti reprodukčních technologií daly vzniknout
nejen novým otázkám praktické a experimentální medicíny,
ale ruku v ruce s nimi i otázkám právním.
Zatímco medicína dramaticky postoupila a dokáže
vcelku jednoznačně a v drtivé většině kladně odpovídat
na prakticky veškeré či téměř veškeré otázky, právo naopak tradičně zaostává, přešlapuje namístě a dává tak příležitost k tomu, aby se praxe ubírala často na hraně zákona či dokonce za touto hranou.
Tato skutečnost je patrná nejen v oblasti reprodukční
medicíny, ale bohužel i v dalších medicínských oblastech,
které se bytostně dotýkají samotné existence lidského jedince. Jen namátkou je možno uvést trestněprávní blokaci
pomoci při umírání v situaci, v níž v řadě států existují
moderní a životní trendy respektující právní úpravy.
Právo nemůže vždy zcela pružně reagovat na vědecký pokrok v medicíně. Vývoj práva se za technickými
možnostmi zpožďuje nejen objektivně, ale i z důvodu legislativního procesu, v jehož průběhu se často uplatňují
partikulární zájmy i předsudky jednotlivých politických
stran. Poslanci jsou mnohdy i brzdou racionálního vývoje.
Při této úvaze napadá myšlenka: „když vyráběli nejvíce pazourku na hlavu, tak zjistili, že už je doba bronzová“.
Jedním z hlavních účelů manželství je založení rodiny, tj. zplození, narození a výchova dětí.2) Tento postup
má svoje etické, ekonomické a právní souvislosti,3) které
1) Masáková, V.: Psychologický pohled na vývoj rodiny a potřeby dětí.
In: Rodiče, děti a jejich problémy, sborník studií. Praha: Sdružení linka
bezpečí 2011. s. 27. ISBN 978-80-904920-0-4.
2) § 655 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
3) Kupříkladu rodičovská zodpovědnost (§ 858, 859 obč. zák.).
padesát dva
již od starověku vycházely a až dosud vycházejí z principu jistoty matky a nejistoty otce. Nebylo-li možné biologické rodičovství přirozenou cestou, byl až donedávna
jediným právně upraveným postupem k odstranění bezdětnosti v manželství institut adopce. Jeho principy, detailně a precizně upravené, znaly již právní řády vyspělých
starověkých civilizací.
Kniha Genesis se zmiňuje o situaci, kdy neplodný
pár Abrahám a Sára řeší problém za pomocí služek, které oplodněny Abrahámem porodily páru Izmaela, Jákoba
a Ráchel. Je to ve spojení s následnou adopcí nejjednodušší a dosud nepřekonaný způsob odstranění neplodnosti v manželství, je-li příčina na straně ženy.
Postupem času byla neplodnost manželského páru
řešena adopcí či obdobnými právními kroky, které byly
pregnantně upraveny především v normách soukromého
práva římského. Klasická římskoprávní úprava adopce se
stala vzorem současných právních úprav.
Právní postavení matky bylo dáno v římském právu
všeobecně známou zásadou mater certa, zatímco postavení otce bylo chápáno jako pater semper incertus.4) Pokud
jde o jistotu matky, ta přetrvávala věky až do současnosti,
a stejně tak nejistota otce byla, je a bude přetrvávat.
Adopce jako forma odstranění bezdětnosti páru však
jednak není bezrizikovou záležitostí s ohledem na genetický původ osvojence, a jednak dlouhodobě přetrvává
kritický nedostatek dětí vhodných k osvojení. Zdá se, že
limity jsou vyčerpány.
Nezbývá proto nic jiného, než hledat další moderní
a obecně přijatelné metody, které by vedly k odstraňování bezdětnosti. Tato problematika se stává společensky
závažnou i z toho důvodu, že v současné době je velmi
diskutována otázka rodičovství i z pohledu nesezdaného heterosexuálního i homosexuálního páru. Vytvoření
nukleární rodiny, tj. rodičovský pár a děti, již dávno není
závislé na existenci manželství, a dokonce ani na heterosexualitě. Odborná literatura k tomu uvádí: „Rodina je
společenský institut, který zajišťuje pomoc a péči osobám závislým na pomoci jiných. Dobré fungování vztahů v rodině
je základem pro poskytování péče a pomoci v rámci rodiny.
Vychází z principů solidarity, morálních a etických zásad tradiční společnosti.“ 5)
Jak mezinárodní dokumenty – například Úmluva
o ochraně lidských práv a svobod6) nebo Listina základních práv Evropské unie,7) tak i Listina základních práv
a svobod,8) které jsou všechny součástmi našeho ústavního
pořádku, hovoří o respektu a ochraně soukromého života,
4) Matka je jistá, otec vždy nejistý.
5) Truhlářová, Z.: Intergenerational Relations in the Context of Family
Care. In: Social problems of the contemporary families. Wrocław: Apis
2014. s. 141–170. ISBN 978-83-919865-6-1.
6) Vyhlášena pod číslem 209/2001 Sb.
7) Dostupné na www.euroskop.cz.
8) Ústavní zákon č. 2/1993 Sb.
manželství a rodičovství. Je sice předmětem diskuse, zda
tyto dokumenty zaručují právo být rodičem jako ústavní
princip, avšak jednoduché právo9) vytváří podmínky i pro
ty, kteří nemohou naplnit jednu ze základních biologických potřeb člověka přirozenou cestou.
Je třeba mít na paměti, že listopad 1989 přinesl zásadní politické a společenské změny. Pokud jde o manželství a rodinu, nová situace přinesla již svoje sociologické důsledky, např. pokles uzavřených sňatků, posunutí
věkové hranice ženichů a nevěst do vyššího věku (což
platí především u povolání časově náročných a s vysokoškolskou kvalifikací), snížení porodnosti, vysoký počet rozvodů zejména ve větších městech, právě tak jako
umělého přerušení těhotenství, vysoké procento neúplných rodin, v nichž chybí pokrevní otec vůbec nebo je
nahrazován střídáním dočasných otčímů, a jako nový jev
dlouhodobé soužití partnerů i plození dětí bez uzavření
manželského svazku.10)
Příčiny bezdětnosti
a směřování dalšího vývoje
Příčin bezdětnosti v manželství je hned několik, přičemž za hlavní lze považovat příčiny jednak biologické,
respektive zdravotní, a jednak sociální. Zdá se, že příčiny
ekonomické jsou až druhořadé a vyskytují se zcela ojediněle. Mezi příčiny sociální je třeba se vší vážností zahrnout kariérní postavení ženy v zaměstnání, a to především na vysoce exponovaných manažerských postech
nebo při samostatném podnikání ženy.
Schopnost zplodit dítě přirozenou cestou je určována
velkým množstvím zevních i vnitřních faktorů. Jako neplodný označujeme pár, který se snaží při pravidelném pohlavním styku neúspěšně otěhotnět po dobu 10–12 měsíců. Každý pár může mít jinou kombinaci příčin a faktorů
neplodnosti, a proto se vyšetřovací i léčebné postupy budou u různých párů lišit. V současné době neotěhotní bez
pomoci lékaře 15–20 % všech párů.11) Porušení schopností
reprodukce patří mezi civilizační choroby.12)
V posledních několika desítkách let došlo k propracování metod umělé inseminace ženy semenem manžela,
případně jiného muže v roli dárce. Tato metoda umožnila
řádově desetitisícům párů odstranit neplodnost a vytvořit
funkční rodinu. Byla však zcela neúčinná tam, kde žena
nebyla schopna produkce zárodečné buňky či svoje těhotenství dovést k porodu dítěte.
Další vývoj byl snadno předvídatelný a ubíral se směrem darování zárodečné buňky jinou ženou. Mimotělní
oplodnění vlastní nebo darované zárodečné buňky se
brzo stalo zcela rutinní záležitostí na specializovaných
pracovištích a tento postup nepřináší žádné zásadní právní problémy.
9) Jednoduchým právem nazývá ústavní soud ty právní nory, které nejsou mezinárodními smlouvami nebo ústavními zákony.
10) Kučera, Z.: Zarůst do kmene. Chomutov: L. Marek 2013. s. 49.
ISBN 978-80-87127-41-4.
11) Koliba, P.: Současné možnosti léčby neplodnosti. In: 19. Celostátní
kongres k sexuální výchově v ČR – sborník referátů. Brno: SPRSV 2011.
s. 52. ISBN 978-80-904290-4-8.
12) Erben, K.: Porušení schopnosti reprodukce patří mezi civilizační
choroby. In: 17. Celostátní kongres k sexuální výchově v ČR – sborník referátů. Praha: Tribun EU 2009. s. 17. ISBN 978-80-7399-835-6.
Problémy, a to značně složité, ale přinášejí postupy,
ke kterým v praxi dochází v souvislostech s náhradním
mateřstvím. Z hlediska biologického nejde o nic jiného
než o vložení oplodněné zárodečné buňky, náležící téměř
vždy partnerce z neplodného páru, do dělohy jiné ženy,
která donosí a porodí dítě.
Angličtina zná pro označení náhradního mateřství pojem surrogate motherhood. Latina užívá termín locatio uteri,
či uterus mercennarius. Na území bývalého Československa
byl pojem a termín náhradní mateřství dlouho neznámý.
Haderka v roce 1986 ve svém článku konstatuje neexistenci českého ekvivalentu surogačního mateřství.13) Ve starší česky psané literatuře proto častěji nacházíme termín surogátní neboli surogační mateřství, které vychází z anglické
podoby výrazu. V současnosti teorie i praxe užívá oba termíny, které lze vedle termínu náhradní mateřství (náhradní
matka) považovat za rovnocenné a vyjadřující smysluplně
obsah pojmu. Odborná i popularizační literatura přináší celou řadu dalších termínů, které jsou hned v okamžiku jejich
uvedení podrobeny kritice z té či oné strany. Tak se můžeme
setkat s pojmy jako náhradní těhotenství, nositelka těhotenství, alternativní matka či alternativní těhotenství, nebo
pronájem dělohy. I když tento termín v souvislosti s náhradním mateřstvím zní absurdně, je považován některými
odborníky za nejlépe vystihující danou situaci.14)
V bulvárním tisku se někdy vyskytují i poněkud odlehčené termíny, jako jsou děloha na leasing či vztahy
mezi osobami, které se na surogátním mateřství podílejí,
bývají označovány jako vztahy dodavatelsko-odběratelské
sui generis. I když v tomto případě jde o určitou nadsázku,
do jisté míry celkem přesně vystihují podstatu věci.
Někteří autoři sice termín náhradní matka kritizují,
ale namísto něho žádný jiný nenabízejí. Skácel15) tvrdí, že
soukromoprávní úprava považuje za matku dítěte pouze
ženu, která porodila. I v případě náhradního mateřství je
tato žena bez dalšího považována za jedinou matku dítěte, tedy ne za matku náhradní. Schneiberg16) poukazuje
na skutečnost, že pojem náhradní matka je již dlouhodobě zaveden pro systém náhradní rodinné péče.
„Náhradní mateřství je jedním z léků na rostoucí neplodnost, takže počty dětí, narozených jeho prostřednictvím, se
budou zvyšovat a technické prostředky zjednodušovat a vylepšovat. A naši společnost čeká zásadní diskuse o tom, co je
morální a etické. Po špatných zkušenostech s tvorbou legislativy na přání médií a mas bych v právu odpovědi na otázky,
které nás provokují, nečekala. Trestání poskytovatelky genetického materiálu i náhradní matky k ničemu nepovede, koneckonců hranice mezi legální adopcí a protiprávním svěřením dítěte do moci jiného je nezřetelná. Někomu se to nemusí
líbit, ale náhradní mateřství a asistovaná reprodukce lidem
mnohem více pomáhají, než škodí.“ 17)
13) Haderka, J.: Surogační mateřství. In: Právní obzor 69, č. 10. 1986.
s. 917 a násl. ISSN 0032-6984.
14) Vondráček, J., Dvořáková, V., Vondráček, L.: „Pronájem dělohy“ –
návrh právního předpisu. Dostupné z: www.medicina.cz.
15) Skácel, J.: Est mater semper certa? Bulletin advokacie [online]. 2011.
č. 6. s. 26–33. ISSN 1210-6348. s. 29. [cit. 18. 2. 2013]. Dostupné z:
http://www.cak.cz/assets/ba_06_2011_web.pdf.
16) Schneiberg, F.: Náhradní mateřství – pohled pediatra. Rodinné listy.
2012. roč. 1. č. 7. s. 9–10. ISSN 1805-0824.
17) Kovářová, D.: Děti téměř kukaččí. Rodinné listy 3. č. 9. 2014. s. 25.
ISSN 1805-0824.
padesát tři
V České republice není náhradní mateřství, ač k němu
běžně dochází, sice právně upraveno, ale zároveň ani
není žádnou právní normou zakázáno. Jde o šedou zónu,
ve které se sice splní očekávaný účel, ale za cenu někdy jen
velice těžce řešitelných právních konsekvencí.
Podobná situace je v Polsku, kde se pronajmutí náhradní matky považuje za nelegální. V souladu s novelizací zákona o rodině je od roku 2009 náhradní mateřství vyloučeno, protože zákon jako matku jednoznačně označuje ženu,
která dítě donosila. To platí, i pokud tato rodička nemá
geneticky nic společného s dítětem. V návaznosti na tuto
úpravu se polští právníci jednoznačně shodují v názoru, že
civilní smlouvy uzavírané mezi rodiči a náhradní matkou
jsou pokusem o obejití zákona. V této souvislosti jsou proto
neplatné, protože nemají žádnou oporu v rodinném právu.
Genetičtí rodiče nemají vůbec žádná práva k dítěti.
Dítě musejí osvojit, aby se stali právně jeho rodiči, což
není tak zcela jednoduchá záležitost. Náhradní matka,
která se zříká práv k dítěti a dává je k osvojení, může navrhnout osvojitele. Polské právo totiž poskytuje možnost
osvojení s návrhem osvojitelů, ale konečné rozhodnutí závisí na rozhodnutí soudu. Ten se řídí dobrem dítěte, a ne
faktem, že ta a ta žena a ten a ten muž, kteří jsou jeho
genetickými rodiči, hledali ženu, která bude devět měsíců
těhotná, porodí dítě a následně se zřekne práv k němu –
v jejich prospěch, a umožní tak jeho osvojení. Rodinný
stav člověka je nedělitelný, každý může mít jednu matku
a jednoho otce. O mateřství rozhoduje skutečnost narození dítěte, ne jeho genetický původ. Čerpání materiálních výhod z náhradního mateřství je v polském právu
trestným činem podle Art. 189a § 1 a 2 a Art. 211a k. k.18)
Na rozdíl od náhradního mateřství se metoda darování vajíček při léčbě neplodnosti považuje za legální.
Dárkyněmi vajíček jsou buď ženy, které samy podstupují
léčbu neplodnosti pomocí metody umělého oplodnění,
nebo to jsou dobrovolné dárkyně, které podstupují hormonální zákrok produkce vajíček za účelem jejich darování jiným ženám.
Z právního hlediska je dárcovství vajíček v České republice upraveno rámcově, a to ustanovením § 776 občanského zákoníku,19) podle kterého matkou dítěte je
žena, která je porodila. Do programu dárcovství oocytu20)
jsou zařazovány ženy, u kterých není možné po stimulaci získat vlastní vajíčko, ženy po chemoterapii, ženy, které nemají vaječníky či prodělaly ovariální selhání, ženy,
u kterých sice lze získat po stimulaci vajíčko, ale nedaří se
jim otěhotnět, a ženy s některou genetickou vadou.
Požadavky na dárkyně i příjemkyně vajíček jsou
ve zdravotnických zařízeních, kde k zákroku dochází,
přísně a přesně vymezeny a u manžela, nebo partnera, je
nezbytné provedení spermiogramu.
Mezinárodní souvislosti
Pod pojmem umělá lidská reprodukce můžeme chápat různé formy a postupy asistované reprodukce. Zákon
č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách,
18) Kodeks Karny (trestní zákon).
19) Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
20) Zárodečná buňka, vajíčko.
padesát čtyři
rozumí pod tímto pojmem postupy a metody, při kterých dochází k odběru zárodečných buněk a manipulaci s nimi, ke vzniku lidského embrya oplodněním mimo
tělo ženy, k manipulaci s lidskými embryi, včetně jejich
uchovávání, a to za účelem umělého oplodnění ženy.
Techniky ART21) se v průběhu druhé poloviny dvacátého a zejména v jedenadvacátém století významně
vyvinuly. Již v roce 1955 napsal George Radler na základě případu Doornbos v. Doornbos, projednávaného
v roce 1954 před soudem ve státě Illinois, článek o právní problematice umělého oplodnění, který je považován
za základ právního diskursu o otázkách asistované reprodukce.22) V uvedeném článku je velmi zajímavý údaj,
uvedený pod poznámkou dvě, že v roce 1940 žilo v USA
zhruba 1900 dětí počatých umělým oplodněním. První
metodou umělého oplodnění byla především metoda in
vivo, tedy zejména lékařsky asistované vpravení zárodečných buněk muže, ať již manžela nebo dárce, do pohlavních orgánů ženy.
Výše uvedený soudní případ se zabýval právě otázkou
otcovství k dítěti počatému umělým oplodněním. V této
souvislosti však soudce konstatoval, že umělé oplodnění
z dárcovského spermatu, byť i se souhlasem manžela, je
v rozporu s právem i morálkou a narozené dítě je dítětem
nemanželským. Nicméně již o rok později Radler v citovaném článku uvádí, že situace se změnila, a pokud je
dítě počato umělým oplodněním se souhlasem manžela,
je tento jeho otcem.
Právní určení otcovství již v minulosti převážilo nad
biologickým vztahem za předpokladu, že manžel matky, později partnerky, dal k takovémuto zákroku souhlas. Zásadním technologickým přelomem, který přinesl
i otázky právní, bylo narození prvního dítěte počatého in
vitro, tedy tzv. ze zkumavky. Byla jím Luisa Brownová,
narozena 1978, která sama v roce 2006 porodila zdravé
dítě. Otázky právních následků případu Luisy Brownové
se znovu celosvětově otevřely právě v okamžiku, kdy vystoupila z anonymity.23)
V roce 1996 byl přijat zásadní dokument mezinárodního významu v medicíně, který reaguje na vývoj vědy a techniky v medicíně a na nové metody a experimenty na člověku. Je jím Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti
lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny
(Úmluva o lidských právech a biomedicíně).24)
Z hlediska lidské reprodukce jsou významná některá obecná ustanovení, především článek 2 o nadřazenosti lidské bytosti před zájmy společnosti nebo vědy.
Samozřejmostí je též informovaný souhlas ke všem zdravotnickým zákrokům, uvedený v článku 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
Tento dokument umožňuje tzv. terapeutické privilegium – tedy omezení či pozdržení práva na informace v zájmu pacienta. Terapeutické privilegium však musí
21) Assisted Reproduction Technologies.
22) Radler, G.: Legal Problems of Arificial Insemination. Marquette
Law Review 1955. sv. 39. s. 146–153. Dostupné z www.scholarship.
market.edu.
23) Např. Yadav, M.: Medico-Legal and Ethical Aspects of Artificila
Inseminaiton. JAIFM 2006. 28(4). s. 131 – 134. Dostupné z www.medind.nic.in.
24) Česká republika ji přijala v roce 2001, vyhlášena pod číslem
96/2001 Sb. m. s.
upravit vnitrostátní zákony. Ani Úmluva o lidských právech a biomedicíně, ani žádný další předpis v České republice však neumožňují pozdržení informace nebo neúplné sdělení v případech asistované reprodukce. Úmluva
obsahuje též ustanovení o zásazích do lidského genomu
a prediktivních genetických vyšetřeních. Volba pohlaví u asistované reprodukce je umožněna pouze v případech sloužících k prevenci vážné dědičné choroby, vázané
na pohlaví (viz čl. 14).
Článek 21 Úmluvy zakazuje, aby lidské tělo bylo
předmětem obchodu, což je jedna z oblastí, které se velmi
často obcházejí v rámci asistované reprodukce, zejména
v institutu náhradního mateřství. Praxe se nebrání tomu,
aby dárci, zejména oocytů, ale i spermatu, byly kompenzovány výlohy související s cestou do zdravotnického zařízení a také určité nepohodlí, u žen zdravotní riziko, souvisící jak s hormonální stimulací, tak s odběrem oocytu,
avšak minimálně se snaží etickými i právními normami
regulovat výši částek, které jsou vypláceny.
Etický výbor Americké společnosti pro reprodukční medicínu k tomu výslovně říká: „Každá částka nad
5000 USD musí být odůvodněna a sumy překračující
10 000 USD nejsou adekvátní.“25)
Citovaná zpráva upozorňuje na velmi znepokojivý,
a zároveň eticky i právně závažný moment v okamžiku,
kdy dárkyně oocytu z nějakého důvodu zůstane bezdětná a je si vědoma toho, že jiný pár má dítě, které je jejím
biologickým potomkem. Zpráva říká, že mnohé z dárkyň musí v této souvislosti vyhledat i psychologické poradenství. Z tohoto důvodu rovněž uvedená společnost
trvá na tom, aby dárkyně byly starší 21 let a aby byly
schopny chápat dosah svého vážného rozhodnutí darovat oocyty.26)
Evropská společnost
pro asistovanou reprodukci
Z výše uvedených důvodů je poskytování zdravotní
péče, včetně asistované reprodukce, ponecháno v kompetenci jednotlivých členských států. Určitým jednotícím prvkem je Evropská společnost pro asistovanou
reprodukci,27) která na základě pověření Evropské komise zpracovala v roce 2009 studii technik a právní úpravy asistované reprodukce v členských zemích. Jednou
z podstatných náležitostí, na kterých trvají všechny právní úpravy u asistované reprodukce, je anonymita dárce/dárkyně zárodečných buněk. Přesto však, s ohledem
na právo dítěte znát svou biologickou identitu, umožňují
některé právní řády zjistit tzv. neidentifikující informaci
o dárci. Dítě i rodiče mohou vědět věk dárce, zaměstnání a rovněž lze obdržet i perokresbu podobizny dárce
a informaci o tom, zda má dítě ještě nějaké sourozence,
25) Financial compensation of oocyte donors. ASRM ethics committee
report. Vol. 88. No. 2. August 2007. s. Vol. 88. No. 2. August 2007.
s. 305–309.
Financial compensation of oocyte donors. ASRM ethics committee report.
Vol. 88. No. 2. August 2007. s. Vol. 88. No. 2. August 2007. s. 307.
Pracovní překlad Olga Sovová.
26) Financial compensation of oocyte donors. ASRM ethics committee report. Vol. 88. No. 2. August 2007. s. Vol. 88. No. 2. August 2007. s. 307.
Pracovní překlad Olga Sovová.
27) www.eshre.cz.
pocházející od téhož dárce. Možnost získat informace se
však netýká přímých potomků dárce, kteří s ním žijí v rodině.28) Pro něj zůstanou anonymní.
Na Úmluvu o lidských právech a biomedicíně navazují dodatkové protokoly, z nichž Česká republika ratifikovala Dodatkový protokol o zákazu klonování lidské
bytosti.29) K Úmluvě o lidských právech a biomedicíně byl
rovněž přijat Dodatkový protokol o genetickém testování
pro zdravotní účely, který však Česká republika neratifikovala. Význam tohoto protokolu pro asistovanou reprodukci tkví v tom, že upřesňuje obecné podmínky genetického testování pro léčebné a vědecké účely a rozšiřuje
katalog práv v oblasti ochrany osobních údajů při genetickém testování.
Rovněž Evropská unie (EU) věnuje pozornost ochraně zdraví, života, i práva na rodinný život. Právo na tělesnou a duševní integritu, včetně práva vyslovit informovaný souhlas se všemi zákroky, patří k základním právům,
zakotveným v Listině základních práv EU.30) Na druhé straně ovšem základní dokument EU, konkrétně
Lisabonská smlouva o fungování Evropské unie, se soustřeďuje především na podporu zdravotních systémů jednotlivých členských států a ochranu veřejného zdraví31).
Jakkoliv je v rámci EU možné čerpat přeshraniční zdravotní péči, u asistované reprodukce nenajdeme nařízení,
která by byla jednotným pramenem práva pro všechny
členské státy. EU však vydala dvě nejdůležitější směrnice,
které se dotýkají technologií, spojených s asistovanou reprodukcí a jejím bezpečím: směrnici Komise 2006/17/ES
(32006L0017), kterou se provádí směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2004/23/ES, pokud jde o určité technické požadavky na darování, opatřování a vyšetřování
lidských tkání a buněk, a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/23/ES (32004L0023), o stanovení
jakostních a bezpečnostních norem pro darování, odběr,
vyšetřování, zpracování, konzervaci, skladování a distribuci lidských tkání a buněk.32)
Vzhledem k tomu, že jde o směrnice, jsou provedeny v odpovídajících vnitrostátních právních předpisech,
o kterých je pojednáno dále. Evropská unie neupravuje
a ani s ohledem na odlišné právní systémy jednotlivých
členských států nemůže upravovat náhradní mateřství.
Právní úprava vztahu mezi náhradní matkou a rodiči dítěte je ponechána legislativě jednotlivých členských států.
Najdeme proto širokou paletu právní úpravy, která však
ve všech zemích vylučuje možnost komerčního náhradního mateřství.
Zcela je náhradní mateřství zakázáno v Německu
nebo ve Francii. Jiné právní úpravy výslovně zakazují komerční surogátní mateřství a požadují uzavření smlouvy.
Příkladem jsou Belgie nebo Nizozemí. Jiné země mají
poměrně širokou právní úpravu asistované reprodukce
z veřejného zdravotního pojištění, avšak o surogátním
28) Nejvíce propracovaný systém možnosti zjistit informace o dárci
nebo dárcích má Velká Británie, kde jsou odstupňovány požadované
informace i podle toho, zda se jedná o dítě do 16 let, starší 18 let nebo
rodiče dítěte počatého některým typem asistované reprodukce. Více informací na www.hfea.gov.uk.
29) Vyhlášen pod č. 97/2001 Sb. m. s.
30) Článek 3 Listiny. Dostupné na www.euroskop.cz.
31) Srov. článek 186 Lisabonské smlouvy. Dostupné na www.euroskop.cz.
32) Dostupné na www.eur-lex.eu.
padesát pět
mateřství se jejich právní pořádek nezmiňuje nebo jen
okrajově v souvislosti s jiným právním institutem. K těmto zemím, vedle České republiky, patří například Irsko.33)
S ohledem na stále se rozvíjející možnosti náhradních
matek z jiných, především neevropských zemí, by bylo žádoucí, aby členské země EU přijaly minimální standard
právní úpravy alespoň v podobě doporučení.
Z pohledu určení počátku lidského života jsou pro
možnosti nakládání s embryi vzniklými za účelem umělého oplodnění významné dva rozsudky Evropského soudního dvora (ESD), který řešil možnost patentové ochrany
lidského vajíčka a embrya. V rámci předběžné otázky bylo
nutno rozhodnout, zda lze udělit ochranu technologiím
na základě Směrnice 98/44/ES o právní ochraně biotechnologických vynálezů.
Ve starším rozhodnutí ve věci Brüstle34) řešil soud
možnost patentování embryotických buněk. V uvedeném
rozhodnutí je však nepřipustil na základě širokého výkladu pojmu lidská důstojnost a lidská bytost. ESD dospěl
k názoru, že potenciál být lidskou bytostí má každý shluk
lidských zárodečných buněk včetně těch, které byly vytvořeny partenogenezí.35)
V dalším rozhodnutí číslo C364/13, ve věci
International Stem Cell Corporation,36) již na základě
posouzení vývoje vědy a techniky dospěl soud k obecnému závěru, že embryo vzniklé partenogenezí není schopné se vyvinout v lidskou bytost. Zároveň však ESD ponechal odpovědnost na soudech členských států, které vždy
v případě nejasností či sporu pro patentovou ochranu
musí posoudit aktuální možnosti nakládání s embryem
dle poznatků současné vědy a techniky. Pouze takové embryo, které není schopné dalšího vývoje v lidskou bytost,
může být předmětem patentové ochrany v rámci inovativních technologií.
Vnitrostátní právní úprava
asistované reprodukce
V osmdesátých letech 20. století si vědecký pokrok
vyžádal i právní úpravu asistované reprodukce v tehdejší
Československé republice. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, v § 54 odst. 3 upravoval otcovství dítěte v případě
umělého oplodnění. Právní úprava byla velmi pokroková, protože vyžadovala právní otcovství, čili muže, který
dává k umělému oplodnění souhlas, avšak nevyžadovala existenci manželství. Zvláštním právním předpisem,
který upravoval poskytování zdravotní péče, byl zákon
č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Nicméně konkrétní problematika provedení zákroku v podobě umělého
oplodnění byla ponechána pouze instrukcím ministerstva
zdravotnictví.37) V Československé socialistické republice se otázkami asistované reprodukce zabýval Jaromír
33) Aktuální problematice právní praxe náhradního mateřství se věnuje článek Sovová, O., Císařová, D.: Náhradní mateřství v právní praxi.
Dostupné z goo.gl/k5zLLj.
34) Srov. rozhodnutí C 34/10. Dostupné na eur-lex.europa.eu.
35) Partenogeneze znamená vyvinutí nového jedince ze samičího vajíčka neoplozeného samčí pohlavní buňkou. U savců se přirozeně nevyskytuje, jde výlučně o laboratorní metodu.
36) Rovněž dostupné na eur-lex.europa.eu.
37) Č. 18/1982 Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR; č. 24/1983
Věstníku Ministerstva zdravotnictví.
padesát šest
Štěpán ve svém stěžejním díle Právo a moderní lékařství,38)
mj. uvádí obsáhlou literaturu zahraniční i tehdejšího
Československa k uvedené problematice. Štěpán se zabývá i otázkami náhradního mateřství, zejména upozorňuje
na etické a právní komplikace s určením mateřství k dítěti
a také na nevynutitelnost možnosti předání dítěte nebo
naopak odmítnutí dítě převzít. Poukazuje rovněž na nutnost řešení komerčního náhradního mateřství. V době,
kdy psal svou knihu, byl postoj většiny evropských zemí
k náhradnímu mateřství, a to i altruistickému, odmítavý.
Nicméně vývoj vědy a techniky a nových postupů
použitím dosud nezavedené nebo nevyzkoušené metody, tedy experiment na člověku, a rovněž klinické studie
ke zjištění možnosti uvedení nových léčiv a zdravotnických pomůcek do praxe, ozařování a klinické audity, stále
pokračují.39)
Základem právní úpravy specifických zdravotních
služeb je výše rozebraná Úmluva o biomedicíně a její
Dodatkový protokol o zákazu klonování lidské bytosti.
Diskuse o snižování přirozené plodnosti ve vyspělých zemích změnily postoje veřejnosti laické i odborné k náhradnímu mateřství, které není předmětem obchodu.
Zákon o péči o zdraví lidu, mnohokrát novelizován, byl účinný až do 1. 4. 2012. Nahrazen byl třemi základními zdravotnickými zákony, a to zákonem
č. 371/2012 Sb., o zdravotních službách, zákonem
č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách,
a zákonem č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné
službě. Zákon o zdravotních službách a zákon o specifických zdravotních službách jsou základními vnitrostátními předpisy v oblasti asistované reprodukce.
Zákon o zdravotních službách je obecným právním
předpisem, který upravuje vztah pacient – poskytovatel
zdravotní péče, oprávnění k poskytování zdravotní péče,
způsob vedení zdravotní dokumentace a informovaný
souhlas. Zákon o péči o zdraví lidu je lex specialis, tedy
zvláštní právní předpis, který upravuje péči zdravotní
služby poskytované za zvláštních podmínek a po splnění
jak medicínských, tak právních i etických předpokladů.40)
Platí přednostně před obecnou právní úpravou.
Ke specifickým zdravotním službám řadíme asistovanou reprodukci, sterilizaci, kastraci, změnu pohlaví, psychochirurgické výkony, genetická vyšetření, odběry lidské
krve a léčbu krví a jejími deriváty. V neposlední řadě sem
patří i ověřování zákazu klonování lidských bytostí.
Posledně zmíněný zákon je postaven na plném informovaném souhlasu pacienta a neumožňuje terapeutické
privilegium, tedy pozdržení informace o zdravotním stavu pacienta.
Za specifickou zdravotní službu je považováno rovněž
umělé přerušení těhotenství (interrupce), které je upraveno zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a prováděcí vyhláškou č. 75/1986 Sb.
38) Štěpán, J.: Právo a moderní lékařství. Praha: Panorama 1989.
Kap. VIII. ISBN 80-7038-068-3.
39) Zákonodárce zařadil k těmto službám rovněž pracovní lékařství
a povinnosti preventivních prohlídek v souvislosti s uzavíráním základních pracovněprávních vztahů.
40) Podrobný rozbor jednotlivých zdravotnických zákonů a jejich vzájemný vztah viz např.: Sovová, O.: Zdravotnické právo a legislativa.
Skripta. Hradec Králové: Gaudeamus 2013. ISBN 978-80-7435-262-1.
Potrat
Právní předpisy neumožňují tzv. „potratovou turistiku“. Přerušit těhotenství lze pouze u žen, které mají
na území ČR trvalý nebo přechodný pobyt na základě
zákona o pobytu cizinců.41)
K interrupci je vždy vyžadován souhlas ženy, a to i nezletilé. U dívky starší 16 let se nevyžaduje souhlas jejího
zákonného zástupce; přerušení těhotenství se mu pouze
oznamuje po provedení zákroku. Souhlas ženy nelze nahradit souhlasem zákonného zástupce nebo soudu. Pouze
v případě bezprostředního ohrožení života budoucí matky a pokud není schopna sama vyjádřit svůj názor, může
lékař přikročit k provedení interrupce, pokud tento zákrok její život zachrání.42)
Financování a dohled
Zákon zřídil rovněž Národní zdravotnický informační systém, čímž ukotvil různé národní registry, které
dosud existovaly pouze na základě směrnic či schválení
Ministerstvem zdravotnictví. Jedním z těchto registrů
je i Národní registr asistované reprodukce (NRAR).
Do tohoto registru se předávají poměrně podrobné údaje
o ženě i muži, kteří jsou léčeni na neplodnost některou
z metod asistované reprodukce. Údaje v NRAR nejsou
anonymní, avšak pro účely dalších statistických zjišťování se anonymizují. NRAR neeviduje žádné podklady pro
náhradní mateřství, neboť není považováno za metodu
asistované reprodukce.
Technické podmínky předávání údajů od NRAR
upravuje vyhláška č. 116/2012 Sb., o předávání údajů
do Národního zdravotnického informačního systému.
Jednotlivé registry v rámci tohoto systému spravuje Ústav
zdravotnických informací a statistiky. 43)
Úhrada některých nákladů spojených s asistovanou reprodukcí je zakotvena v § 15 odst. 3 zákona
č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění:
Hrazené služby zahrnují zdravotní péči poskytnutou
na základě doporučení registrujícího poskytovatele v oboru
gynekologie a porodnictví v souvislosti s umělým oplodněním, a to nejvíce třikrát za život, nebo bylo-li v prvních dvou případech přeneseno do pohlavních orgánů ženy
pouze 1 lidské embryo vzniklé oplodněním vajíčka spermií
mimo tělo ženy, čtyřikrát za život
a) ženám s oboustrannou neprůchodností vejcovodů
ve věku od 18 do 39 let,
b) ostatním ženám ve věku od 22 do 39 let.
Z veřejného zdravotního pojištění nejsou však plně
hrazeny léky, stimulující hormonální systém ženy, a rovněž některé mikrotechniky, které usnadňují možnost početí. V takovém případě musí pár, který využije možností
asistované reprodukce, své náklady nad rámec veřejného
zdravotního pojištění hradit. Smlouva mezi rodičovským
párem a zdravotnickým zařízením se v těchto případech
41) Zákon č. 326/1999 Sb.
42) V takovém případě totiž neplatí ani omezení možnosti interrupce
u cizinek.
43) www.uzis.cz.
pak řídí ustanoveními občanského zákoníku (zákon
č. 89/2012 Sb.), která upravují i smlouvu o zdravotních
službách.
Vnitrostátními právními předpisy, které provádějí do našeho právního řádu výše zmíněné směrnice EU,
jsou především zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních buňkách a souvisejících činnostech,
dále zákon č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání, a zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně
některých zákonů (transplantační zákon). O uvedených
právních předpisech bude pojednáno někdy příště v konkrétních souvislostech.
V této kapitole uvedené mezinárodní i vnitrostátní
právní předpisy jsou pouze základním vodítkem pro pojednávanou problematiku.
Asistovaná reprodukce je upravena především normami práva veřejného, pokud jde o vztah žena – rodičovský
pár – poskytovatel zdravotní péče; největší důraz je kladen
na bezpečnost při transferu zárodečných buněk a rovněž
na plné uvědomění si veškerých rizik, tedy na plný informovaný souhlas budoucího rodičovského páru.
Dohled nad dodržováním právních povinností i technických norem při nakládání s lidskými zárodečnými
buňkami vykonává Státní ústav pro kontrolu léčiv.
Soukromé právo pak řeší již důsledek, tedy určení mateřství a otcovství. Nadále je vždy nezbytné právní otcovství,
tedy souhlas muže s asistovanou reprodukcí. Muž, který dal
souhlas s umělým oplodněním, nemůže své otcovství popřít. A to i bez ohledu na to, že není biologickým otcem,
ledaže by se prokázalo, že žena otěhotněla jinak.44)
Právní úprava v České republice v současné době neumožňuje asistovanou reprodukci lesbickým párům ani
náhradní mateřství, ve kterém by figurovali dva muži.
Nizozemská právní úprava oproti tomu umožňuje, aby
do rodného listu dítěte, počatého jak přirozenou cestou
u ženy, tak z altruistického náhradního mateřství, byli zapsáni rodiče – dvě osoby stejného pohlaví.
S ohledem na tyto trendy v Evropské unii, které bezprostředně i zprostředkovaně výrazně ovlivňují aktuální
podobu tuzemského právního řádu, bude v nejbližší budoucnosti nutno zabývat se zakotvením této možnosti
v české vnitrostátní právní úpravě.
Je proto nezbytné diskutovat jak o právních, tak etických otázkách asistované reprodukce právě s ohledem
na ochranu základních lidských práv, a vždy si položit
otázku, zda má přednost právo dítěte, nebo je třeba dát
přednost právu svéprávné dospělé osoby na rodičovství,
a zda takové právo je skutečně základním lidským právem, které je veřejné zdravotnictví povinno zajistit. Pokud
nezajistí možnost rodičovství veřejné zdravotnictví, pak
by v každém případě měla právní úprava umožnit asistovanou reprodukci v různých formách, ale vždy s jasně

vymezenými mantinely.
Tento text je částí rozsáhlejší stati, která vznikla v rámci
projektu ESF „Rozvoj a podpora multidisciplinárního vědecko-výzkumného týmu pro studium současné rodiny na UHK“
(RODINA-UHK), CZ.1.07/2.3.00/20.0209
44) Srov. § 778, 787 občanského zákoníku.
padesát sedm
Historické rozbory Rodinných listů
Z historie anatomie
Dr. Ing. Bohumil Tesařík, publicista
Středověk byl v Evropě dobou stagnace medicíny. Největší
vliv na ni měla v této době církev, což mělo zásadní dopad na chápání nemoci. Nemoc byla považována za „dar
od Boha“, popř. – v době morových epidemií – za trest
Boží. Činnost lékaře byla až druhořadá.
V době raného středověku byli nositeli veškerých znalostí
katoličtí kněží a mniši, kteří jako jediní uměli číst a psát.
Medicínou se často zabývali pouze teoreticky a také z ní
vyloučili chirurgii. Další výrazné zásahy církve do lékařství pokračovaly i období vrcholného středověku. Již
ve 2. století n. l. církev oficiálně zakázala chirurgii ediktem „Ecclesia abhorret sanguine“ (Církev se hrozí styku
s krví). Chirurgii proto vykonávali lazebníci, holiči či kati.
Další omezení přišla pro židovské lékaře, kteří měli zakázáno studium knih nekatolických autorů, s výjimkou
církví uznávaných řeckých a arabských (islámských). Až
v roce 1302 byla v Bologni provedena pitva mrtvoly s cílem určit příčinu neočekávané smrti zemřelého.
Renesance, vítej!
Od 14. století medicína, nejprve v rušných italských obchodních centrech a později také ve městech
za Alpami, zaznamenala takový rozvoj, jaký nebylo před
tím možno pozorovat po staletí. Na jedné straně přesvědčení o nutnosti pohřbít bezprostřední minulost, na straně
druhé touha vrátit se k osvědčeným hodnotám starověku,
především ke všemu řeckému. Přesto však existoval obor
medicíny, v němž došlo ke změnám zcela zásadním. Byla
to anatomie, věda o stavbě lidského těla a jeho orgánů.
Slovo anatomie je odvozeno z řeckého slova anatemnein,
což znamená „řezem otevřít“. Být vědcem není, a nebylo
ani před pěti staletími, jen poznávání a zkoumání nepoznaného. Někdy je to osud plný tragédií, protože vědci
jsou často nositeli myšlenek, které se nelíbí politikům,
úředníkům, církvi a někdy i kolegům z oboru. V historii vědy a techniky najdeme takových příkladů bezpočet.
Patří k nim i naše vyprávění o jednom ze zakladatelů moderní medicíny, jehož jméno je Andreas Vesalius.
Jeho díla se stala základním kamenem nového pojetí
anatomie, založeného výhradně na vlastním pozorování a vycházejícího z principu hledání a ověřování pravdy
v realitě. Od té doby musely být všechny anatomické poznatky a představy testovány a ověřovány při pitvách mrtvých lidských těl. Ve 13. a zejména 14. století vznikly univerzity, které napomohly k rozvoji lékařství. Významnými
byly lékařské fakulty v Bologni a Padově, kde se postupně
vyučovala chirurgie a anatomie.
Vlámský lékař a anatom Andreas Vesalius (vlastním
jménem Andries van Wesel) se narodil o silvestrovské
noci 31. prosince 1514 nebo 1. ledna 1515 v Bruselu
padesát osm
v lékařské a lékárnické rodině. Jeho otec, též Andreas, byl
osobním lékárníkem císaře Karla V.; později na císařském
dvoře působil i jeho syn.
Studijní léta
Základní vzdělání získal v Bruselu. V letech 1529–1533
studoval nejdříve latinu a řečtinu na univerzitě v Lovani
a poté od roku 1533 na lékařské fakultě pařížské univerzity,
kde byl vedle jiných jeho učitelem konzervativní humanista
a Galénův příznivec Jakobus Sylvius (1478–1555), pro kterého prováděl pitvy nejrůznějších živočichů. Mnoho času
věnoval studiu lidských kostí, které se v té době daly snadno
získat na městských hřbitovech.
V roce 1536 se vrátil do svého rodného Brabantska
a strávil další rok na univerzitě v Lovani, kde však stále převládal vliv antické a arabské medicíny. Studium
spočívalo hlavně ve čtení spisů církví uznaných autorů
(Galénus, Avicenna, Rhazes, někdy Hippokratés).
Jednou za hradbami města našel vyschlého oběšence,
dosud se klátícího na šibenici. Šlo o cennou kořist, kompletní kostra a navíc se zachovaným vazivem! Pln radosti
tajně odnesl tento vzácný nález domů, neboť každá kostra
byla tehdy rara avis (něco vzácného a neobyčejného, bílá
vrána). Po složení bakalářských zkoušek odešel na univerzitu v Padově, což byla v této době velmi pokroková instituce se silnou tradicí anatomických pitev. V roce 1537
získal po dvoudenních zkouškách titul doktora medicíny.
Profesorská léta
Několik dní poté byl Andreas Vesalius v Padově
ve věku pouhých 23 let jmenován profesorem chirurgie,
zodpovědným za předvádění pitev. Protože věděl, že pro
chirurgii je velmi důležitá znalost lidské anatomie, věnoval hodně času pitvám mrtvol, které prováděl s nevídanou
pečlivostí; vymínil si, že je bude provádět sám a nebude
spoléhat na neškolené asistenty. Již tehdy jednoznačně
prokázal, že „lidskou anatomii je nutno se učit z mrtvých těl,
a nikoliv z mrtvých jazyků“.
Pro veřejné pitvy pro studenty medicíny měl k dispozici tzv. anatomické divadlo, vybudované po vzoru antických divadel do kruhu, v jehož středu stál anatomický
stůl připravený k pitvě. Do té doby používali lékaři při
přednáškách pro studenty medicíny staré kresby, které vycházely ze studií živočichů.
Zprvu neměl Vesalius důvod zpochybňovat Galénovy
teorie, které byly v lékařském vzdělávání považovány
za směrodatné. V lednu roku 1540, když pobýval na univerzitě v Bologni, však prolomil galénovskou tradici
a předvedl zde pitvy, které sám prováděl. Na základě studia anatomie mrtvol a kritického zhodnocení starověkých
textů dospěl brzy k přesvědčení, že Galénova anatomie
není založena na pitvání lidského těla.
Claudius Galén
Na příkaz církve bylo lidské tělo v jeho době prohlášeno za posvátné a bylo zakázáno je pitvat. Vesalius tvrdil,
že galénovská anatomie je pouhou aplikací závěrů učiněných na základě pitev zvířat, hlavně psů, prasat a opic (zejména magotů, berberských opic, které dodnes zpestřují
okolí gibraltarského útesu), na lidské tělo.
Nejslavnější řecký lékař Claudius Galén z Pergamu
(asi 129 až 131–200 po Kristu) provozoval lékařskou
praxi v Římě; ačkoliv Římané považovali povolání lékaře za infra dignitatem (nedůstojné římského občana),
protože veřejné zdravotnictví zde bylo na vysoké úrovni.
Po vydání Vesaliova stěžejního díla Fabrica v roce 1543
se zdvihla vlna prudké kritiky ze strany většiny proslulých evropských anatomů, vyvolávající tak konflikt, který
se odehrával v podobě boje mezi tradicionalisty (uznávají rovněž arabské učence, především lékaře a polyhistora
Rhazese a Avicennu, žijící v 10. a 11. století) a novátory.
Především byl obviňován z revize Galénova učení, které
se stalo dogmatem; například ještě v roce 1559, za vlády Jindřicha VIII., předvolala Královská lékařská kolej
na kobereček jistého učence z Oxfordu, protože kritizoval některé Galénovy názory. V Itálii vše dospělo nakonec
do takového stavu, že Vesalius se musel vzdát přednášek
z anatomie a v roce 1544 dokonce opustit padovskou univerzitu, se kterou byl vědecky i osobně spjat.
Osobním lékařem císaře a krále
Téhož roku se stal dvorním lékařem říšskoněmeckého císaře Karla V. Doprovázel jej na jeho četných cestách
a vojenských taženích až do císařovy abdikace (1556);
věnoval se tehdy především válečné chirurgii (ošetřování střelných poranění, zavádění drenáží do hnisavých ran
aj.). Ostrý spor o správnou anatomii však stále pokračoval.
V čele boje mezi stoupenci ceněného Galéna stál proslulý
profesor anatomie na pařížské univerzitě Jacobus Sylvius.
Spílal svému žákovi Vesaliovi do bláznů (změnil jeho
jméno na Vesanus – tedy šílenec), vyčítal mu nestoudnost a neuctivost a dokonce žádal císaře o Vesaliovo přísné potrestání: „Tato zrůda, tento nejhorší případ ignorance,
nevděčnosti, arogance a nešetrnosti, nechť je umlčen, než jeho
zamořený dech otráví ostatní Evropu.“ Zřejmě příliš neuspěl, protože později Vesalius následoval císařova jediného legitimního syna a prvního oficiálního krále Španělska
Filipa II. Španělského jako osobní lékař do Madridu.
Zde se mu však začala lepit smůla na paty. Uvádí se,
že pitval tělo jakéhosi významného španělského šlechtice,
aby zjistil příčinu jeho smrti. Po otevření těla ale srdce
nebohé „mrtvoly“ ještě tepalo a nečekaně se pohnulo pod
skalpelem, což přivolalo na Veseliovu hlavu hněv mocné
inkvizice. Byl uvězněn, odsouzen k trestu smrti, který král
zmírnil na celoživotní vyhnanství, a posléze k vykonání
kajícné pouti do Jeruzaléma.
V březnu 1564 se Vesalius vydal na cestu do Svaté
země, během které mu Benátčané nabídli uvolněné místo
profesora anatomie na univerzitě v Padově. Poslední dny
Veseliova života halí rozporuplné zprávy a okolnosti jeho
smrti zůstaly dodnes nevyjasněny. Buď onemocněl, když
se vracel domů, nebo loď ztroskotala. Ocitl se zcela bez
prostředků na řeckém ostrově Zakynthos (Zante), kde
někdy v měsíci říjnu 1564 ve věku 50 let zemřel. Byl pohřben na neznámém místě.
Hlavní dílo
Již od počátku svého akademického působení na padovské univerzitě, na níž přednášel v letech 1537–1544
anatomii a chirurgii, začal Vesalius pracovat na komplexní učebnici lidské anatomie. V roce 1542 odjel
do Benátek, aby dohlédl na přípravu téměř 300 kreseb
(pravděpodobně ve studiu velkého renesančního umělce
Tiziana), kterými měl být jeho latinsky psaný, velmi podrobný a zřetelný popis struktury lidského těla ilustrován.
Nákresy jeho pitev byly vyryty do dřevěných destiček,
které spolu s rukopisem odvezl do Basileje ve Švýcarsku.
Tam bylo v roce 1543 poprvé vydáno (druhé vydání vyšlo
o dvanáct let později v roce 1555 a bylo věnováno císaři
Karlu V.) jeho nejslavnější dílo De humani corporis fabrica
Libri septem (Sedm knih o stavbě lidského těla), běžně
známé jako Fabrica, v němž použil výhradně latinskou
anatomickou terminologii.
Vědecký a historický odkaz Vesaliova díla spočívá
v tom, že v názorové komparaci mezi arabským alchymistou a lékařem Rhazesem a řeckým lékařem Galénem
se nejdříve přiklání na stranu Galénovu, později však,
na podkladě svých vlastních zkušeností z pitvání lidských
těl, opouští i řadu Galénových názorů. Ostrými slovy odhaluje zanícený vědec více než 200 chyb staré anatomie.
Přesto však i on vychází z Galéna, jehož autorita dominovala v medicíně až do 17. století. Zásadně ho nezpochybňuje, pouze ho opravuje a doplňuje jeho pozorování.
Spis obsahuje celkem 870 stran. První velmi rozsáhlá kniha
popisuje kosti a chrupavky, druhá kniha svaly a šlachy, třetí
kniha cévní systém – tedy žíly a tepny, čtvrtá nervový systém, pátá trávicí, močové a pohlavní ústrojí, šestá dýchací
ústrojí a srdce, a sedmá kniha mozek, jeho obaly a smyslové
orgány. Na konec svého spisu dospívá Vesalius k neobyčejně důležitému závěru, který byl do té doby nemyslitelný:
Galénos se mohl mýlit a stejně tak mylný mohl být i obdiv, s nímž se k němu po staletí vzhlíželo.
Je to první moderní učebnice anatomie, vzniklá na
podkladu pozorování a pitev. Od té doby došlo v anatomii už jen k málo změnám. Vesalius také navrhl postup
pitvy, jenž se používá dodnes. Detailním vylíčením použité pitevní techniky umožnil v dosud nebývalé míře revizi svého počínání. Monumentální dílo nepřináší žádná
zázračná odhalení. Vynikající technicky dokonalé kresby, na nichž zaměstnával ilustrátora Jana Stephana van
Calkara (1490–1546), jsou ovšem tak působivé, že rychle
našly četné napodobitele Vesaliova díla, které dalo anatomii jazyk a dokonalost do té doby neznámou; vyšlo asi
ve 25 vydáních v řadě jazyků a v nespočetných plagiátech.
Vesalius také zhotovil první preparát kostry člověka,
který lze dodnes vidět v Basileji. Vedle svého hlavního díla
publikoval v letech 1537 až 1564 ještě dalších devět prací.
Mezi přírodovědci 16. století vynikají obzvláště ti
anatomové, kteří patří k průkopníkům novověké medicíny. Jejich práce a objevy do současnosti nepozbyly svou
platnost. V jejich práci se zřetelně odráží zájem renesance
o lidské tělo.
padesát devět
Anatomové začínají důkladně
zkoumat lidské tělo
Vesaliovo dílo představovalo vrchol humanistického
oživení zájmu o starověké učení, zavedení pitev lidských
těl do lékařského vzdělávání a rozvoj evropské anatomické literatury. Anatomie se postupně stala vědeckou disciplínou s dalekosáhlými důsledky nejen pro medicínu, ale
pro biologii vůbec. Anatomové začínají důkladně zkoumat lidské tělo, nezávisle na představách antické medicíny.
Mnoho lékařů 16. století, jen namátkou Jacobus Sylvius
(zavedl injekční techniku), Matteo Realdo Colombo (objevil malý krevní oběh, opravil na padesát chyb svého
učitele), Bartolomeo Eustach (anatomie ucha), Giovanni
Filippo Ingrassia (doplnil kůstky zvukovodu o třmínek),
Guilio Cesare Aranzi (popsal poprvé správně dělohu při
těhotenství, přesnější popis plodu), Girolamo Fabrizzi
(popsal pohlavní orgány a jako první věnoval celý spis žilním chlopním) a řada dalších převážně Vesaliových žáků,
hledala stále jemnější detaily lidského organismu a přinášela mnoho objevů a prvních popisů.
Postupným šířením a předáváním nových vědomostí se formovala významná italská lékařská škola. Ačkoliv
náboženství zbrzdilo rozvoj medicíny na patnáct století
a také anatomie byla na dlouho mrtva, objevily se i výjimky. Dalšímu rozvoji anatomie pomohla též církev, když
papež Pius IV. uložil kardinálu Karlovi Boromejskému,
aby se postaral o důstojnou univerzitní budovu v Bologni.
Tak bylo roku 1562 postaveno archiginnasio, jedna
z nejkrásnějších univerzitních budov na světě. V ní byla
velká část přidělena lékařské fakultě a jen pro chirurgii
a anatomii byly vyhrazeny čtyři velké posluchárny.
Vesalius v Čechách
V historii lékařství v českých zemích je jako první lékař, který přednášel v letech 1577 až 1581 studentům artistické fakulty karolinské akademie anatomii
podle Vesalia, uváděn moravský rodák Adam Huber
z Riesenbachu (1546–1613), současník Tadeáše Hájka
z Hájku (1525–1600), po kterém převzal funkci císařova
osobního lékaře. Nedemonstroval ovšem s pomocí pitevního materiálu, ale ještě stále podle obrazových tabulí.
V roce 2014 vydala Česká pošta, s. p., Praha, v rámci
emise Osobnosti příležitostnou poštovní známku s nominální hodnotou 25 Kč k životním výročím Andrea
Vesalia (1514–1564); autorem výtvarného návrhu je
prof. Zdeněk Ziegler, autorem rytiny grafik a rytec Václav
Fajt. Předlohou byl jediný věrohodný portrét Vesalia
od Poncenta v díle Fabrica, vydaném v 17. století. V této
době se lze často setkat v lékařských knihách s portréty
jejich autorů. Text ležící na stole je zavřen a je předmětem
dosud marných pokusů historiků medicíny o jeho výklad.
„Stojící“ mrtvola, jejíž dolní paži Vesalius ukazuje, před
stavuje středověké pojetí anatomie.
K 500. výročí narození renesančního vlámského
anatoma, lékaře a pedagoga, který způsobil revoluci
ve studiu přírodních věd a v lékařské praxi.
Svéprávnost a připravované změny
Na konci roku 2014 byl do meziresortního připomínkového řízení rozeslán návrh novely občanského zákoníku
tehdejší ministryně spravedlnosti prof. Heleny Válkové.
Redakce Rodinných listů nyní získala text, který obsahuje připomínky k návrhu novely ze strany dotčených
ministerstev a reakci Legislativní rady vlády. Protože
se tato oblast týká nejenom řady nesvéprávných občanů,
ale zejména opatrovnických soudců, kteří tuto problematiku u soudů řeší, a advokátů, kteří jako právní zástupci
a opatrovníci v řízení působí, uveřejňujeme níže pasáže,
které se týkají problematiky omezené svéprávnosti a prodloužení lhůty k přezkoumávání podle § 59 a § 3033 občanského zákoníku. Doplňme, že stávající právní úprava
ukládá soudům přezkoumávat rozhodnutí o nesvéprávnost každé tři roky. Návrh novely občanského zákoníku
tuto lhůtu prodlužuje na pět let.
Pohled ministra pro lidská práva
Omezení svéprávnosti je vždy mimořádně závažným
zásahem do osobnostní integrity omezovaného a jeho základních práv (na právní osobnost a na lidskou důstojnost).1)
1) Nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09.
šedesát
Česká republika je od roku 2009 smluvní stranou
Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením
(dále jen „Úmluva“), která ve čl. 12 upravuje právo osob
se zdravotním postižením na rovnost před zákonem. Jeho
odst. 2 říká, že státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy,
uznávají, že osoby se zdravotním postižením mají, na rovnoprávném základě s ostatními, právní způsobilost ve všech oblastech života. V anglické verzi Úmluvy je pro výraz právní způsobilost použit termín legal capacity, který zahrnuje
schopnost být subjektem práv a povinností (legal holding)
a také výkon těchto práv a povinností (legal agency). Dle
odst. 3 citovaného článku státy, které jsou smluvní stranou
Úmluvy, přijmou odpovídající opatření, aby umožnily osobám se zdravotním postižením přístup k asistenci, kterou
mohou pro uplatnění této právní způsobilosti potřebovat.
Systémy náhradního rozhodování (omezení svéprávnosti s ustanovením opatrovníka) jsou tak v souladu
s Úmluvou nepřípustné a státy mají povinnost přijmout
systémy asistovaného rozhodování (osoba není nijak
ve svéprávnosti omezena a osoba podpůrce postupuje
v souladu s vůlí a přáními podporovaného).2) Považujeme
2) Obecný komentář č. 1 Výboru OSN pro práva osob se zdravotním
postižením k čl. 12 Úmluvy. Dostupné z: goo.gl/L8JcJl.
proto za nepřijatelné postupovat za této situace zcela protisměrně, tedy dále prohlubovat dopady použití institutu
omezení svéprávnosti prodloužením lhůty pro přezkum,
zvláště v situaci, kdy v praxi jsou rozhodnutí o omezení
svéprávnosti přijímána právě na maximálně přípustnou
dobu, a zatím stále, v rozporu novou právní úpravou, je
omezení svéprávnosti používáno zcela přednostně před
použitím alternativních opatření.
Lhůta stanovená v přechodných ustanoveních občanského zákoníku pro přezkoumání dosavadních omezení
pak garantuje, že lidé, jejichž základní práva jsou často
již desetiletí omezena, budou moci v dohledné době konečně využít nová opatření, která jim realizaci právních
jednání zajistí, aniž by to bylo za cenu omezení jejich základních lidských práv. Pro tyto lidi je prodloužení doby
čekání na dalších 5 let nepřijatelné. Povinnost státu zajistit plnou realizaci práva na rovnost před zákonem přitom
podléhá z hlediska mezinárodního práva okamžité a nepodmíněné realizaci.
Úmluva v čl. 12 odst. 4 požaduje, aby všechna opatření
pro právní jednání osob trvala po nejkratší možnou dobu
a byla pravidelně přezkoumávána. Požadavek pravidelného
přezkumu v Úmluvě se však vztahuje na opatření, která již
ani nezasahují do svéprávnosti člověka. O to spíš je nutné,
aby opatření stále ještě zasahující do svéprávnosti, které
právní řád ČR v rozporu s Úmluvou stále umožňuje, bylo
minimalizováno co do počtu použití i co do doby trvání.
Lhůtu 3 roky tak považujeme za maximum. Argumentace
příkladem právně blízkého Německa se stanovenou sedmiletou lhůtou pro přezkum opatrovnictví je zcela zavádějící a ilustruje nepochopení principů, které současnou
úpravu a meze její interpretace určují. Německý systém
totiž již dlouhodobě zásahy do svéprávnosti vůbec nepřipouští – opatrovník je ustanovován (naší terminologií)
bez omezení svéprávnosti. Jeho ustanovení tak není spojeno s omezením základního práva opatrovance a daná lhůta je výrazem toho, že zákonodárce ctil potřebu revidovat
fungování i takovéhoto mírnějšího opatření.
Důvodová zpráva návrhu uvádí jako hlavní důvod navržené změny administrativní a finanční náročnost přezkumu rozhodnutí ve tříleté periodě. Administrativní
problém na straně státu ale nemůže být legitimním důvodem k prodloužení lhůt, které má dopad do základních práv člověka. Odůvodnění přitom vychází z nesprávné interpretace, která odvozuje vhodné stanovení
maximální doby omezení od pravděpodobnosti změny
zdravotního stavu člověka. Jednak předpoklad, že „zdravotní stav“ u člověka s duševním postižením je dlouhodobě neměnný, může platit do značné míry ohledně lidí
s potížemi v učení (mentální postižení), ale už zdaleka
ne u duševního onemocnění. Především však v intencích
§ 55 občanského zákoníku se potřeba možného omezení
svéprávnosti posuzuje podle rozsahu neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Schopnost člověka se
o své záležitosti postarat ovšem není zdaleka determinována jen zdravotním stavem, ale celkovou situací člověka, zejména pak tím, jak se mění jeho celkové poměry
a rozsah podpory, kterou má v daný okamžik k dispozici
a kterou využívá. Tyto okolnosti se i v kratších časových
úsecích mohou měnit velice výrazně a od nich se zároveň odvíjí i posouzení toho, jaká, a případně jak závažná,
újma by dotyčnému mohla hrozit ponecháním plné svéprávnosti, nebo naopak jejím omezením, pokud mohou
být jeho potřeby plně zajištěny využitím některého z alternativních opatření. Zdravotní stav tedy rozhodně není
klíčovým kritériem pro posouzení nutnosti omezit či neomezit svéprávnost osoby a pro posouzení situace člověka
je tedy posudek znalce z oboru lékařství jen dílčím a ne
vždy nezbytným podkladem. V řízení nemusí vůbec nastat reálná potřeba jeho vypracování, a nemusí tedy ani
vzniknout státu náklady na jeho vyhotovení, ani osoba
nemusí být „otravována“ při jeho pořizování. Úprava role
znaleckých posudků v těchto řízeních je tedy žádoucí
a v tomto směru vítáme směr navrhované změny § 38 zákona o zvláštních řízeních soudních.
Současná situace je specifická vzniklou potřebou revidovat velké množství rozhodnutí, přijatých před účinností nového občanského zákoníku. Je zde vhodné připomenout, že nenastala neočekávaně. Veřejná správa jako
celek i samotné soudy přitom měly možnost se na ni
připravovat přinejmenším od doby podepsání (2007) či
ratifikace (2009) Úmluvy a vstupu občanského zákoníku
v platnost (2012). Soudní praxe, nadužívající rozhodnutí
o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům
a ponechávající je bez dalšího posuzování v účinnosti běžně i desítky let, je dobře známa a dlouhodobě popisována
a negativně hodnocena také Nejvyšším i Ústavním soudem. Přitom již předchozí občanský zákoník dával možnost aplikovat ustanovení o opatrovnictví bez omezení
svéprávnosti (§ 29 zákona č. 40/1964 Sb.). Organizace
hájící práva osob se zdravotním postižením na závažnost
problematiky a nutnost jejího řešení opakovaně upozorňují již mnoho let především Ministerstvo práce a sociálních věcí, jakožto garanta implementace Úmluvy v ČR,
a Ministerstvo spravedlnosti, do jehož působnosti patří
problematika zakotvená v čl. 12 Úmluvy. Širší využívání
opatrovnictví bez omezení svéprávnosti a odpovědnější
přístup k přezkoumávání rozhodnutí v uplynulých letech
mohly dopady současné situace zásadně zmírnit.
Rozhodování soudů by mělo respektovat logiku nové
právní úpravy a omezení svéprávnosti nevyužívat, nebo
alespoň dodržovat jeho zákonnou koncepci krajního
opatření, používaného skutečně na základě subsidiarity. Stávající počet rozhodnutí o omezení by se tak měl
do budoucna zásadně redukovat a není tak důvod z obecné tříleté lhůty pro přezkum slevovat.
Ministr pro lidská práva proto požaduje uvedené body
novely vypustit a zachovat maximální tříletou lhůtu pro
omezení svéprávnosti.
Komentář Legislativní rady Úřadu vlády
Připomínka vychází z apriorního předpokladu, že
prodloužení maximální doby pro omezení svéprávnosti
a lhůty pro přezkum dřívějších rozhodnutí o obdobném
opatření má znamenat zpřísnění stávající právní úpravy.
Návrh má však předně odstranit výkladové nejasnosti,
které byly s dosavadní dikcí ustanovení spojeny, jednak
umožnit, aby mohlo být rozhodnuto o omezení svéprávnosti na dobu pěti let u osob, u nichž je zřejmé, že důvody pro omezení svéprávnosti v této době nepominou.
Důvody pro omezení svéprávnosti se přitom míní souhrn
šedesát jedna
všech předpokladů, při jejichž naplnění může být svéprávnost člověka omezena. Nepostačí tedy například odůvodněný závěr soudu, že se zdravotní stav člověka nezmění,
ale také že budou nadále trvat další předpoklady, za nichž
lze rozhodnout o omezení svéprávnosti (například hrozba závažné újmy, nebude-li přistoupeno k tomuto opatření). Návrh v tomto ohledu vychází z předpokladu, že
institut omezení svéprávnosti nelze automaticky vnímat
jako omezení práv určité osoby, ale naopak jako způsob,
jakým může být při splnění všech zákonných podmínek
ochrana jejích práv lépe zajištěna.
Skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, pro kterou není s to právně jednat, představuje faktický stav, který
nemůže být právem řešen, může být na něj nanejvýš reagováno. Zákon tak činí zejména v ustanovení § 581 obč. zák.
Rozlišovat je třeba přitom dva druhy případů. Ty, kdy osoba
není omezena na svéprávnosti soudem, a ty, kdy je.
Není-li osoba omezena na svéprávnosti a trpí-li duševní poruchou, která ji činí neschopnou učinit právní
jednání, je takové jednání neplatné. Skutečnost, že osoba
trpěla duševní poruchou, se však musí prokázat. Ačkoliv
je v recentní judikatuře korigován dříve zastávaný závěr,
že osoba musí prokázat, že jednala v duševní poruše „zcela jednoznačně“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13), je to stále ona, kterou stíhá
povinnost důkazní a tvrzení. Prokázat, že osoba nebyla
v rozhodnou dobu s to své jednání ovládnout nebo rozpoznat jeho následky, tak nadále zůstává nade vší pochybnost velmi obtížné a osoba stižená duševní poruchou se
nejednou ve snaze prokázat svoji duševní poruchu v době
kontraktace ocitá v důkazní nouzi.
Byla-li však svéprávnost osoby omezena, je její jednání dle § 581, věta první, obč. zák. neplatné. Osoba stižená
duševní poruchou nemusí nic prokazovat. Výjimku tvoří právní jednání, která jsou osobě s omezenou svéprávností na prospěch (§ 65 odst. 1 obč. zák.), a právní jednání vztahující se k běžným záležitostem každodenního
života (§ 64 obč. zák.). Tato ustanovení byla do nového
občanského zákoníku vložena mimo jiné v reakci na kritiku doktríny a praxe poukazující na nadužívání institutu zbavení způsobilosti k právním úkonům v nejširším
možném rozsahu bez možnosti i takového úkonu, jako je
například přijetí daru. Nelze rovněž ztratit ze zřetele, že
v každodenním právním styku omezení svéprávnosti soudem je prakticky nezjistitelné. Ochrana právního styku
tak (naprosto legitimně) ustupuje ochraně osob omezených na svéprávnosti, neboť dobrá víra spolukontrahenta
je v tomto ohledu irelevantní.
Omezení svéprávnosti je běžné v řadě vyspělých států.
Nad rámec důvodové zprávy lze poukázat třeba na úpravu rakouskou (srov. § 280 odst. 1 ve spojení s § 865
ABGB). Na první pohled odlišná je úprava v Německu.
předkladatel v první řadě nesouhlasí s tím, že by argumentace německou úpravou byla v důvodové zprávě zavádějící, neboť z ní nikterak neplyne popření tamního
přístupu k problematice právního jednání osob stižených
duševní poruchou. Německá právní úprava skutečně nezná omezení svéprávnosti tak, jak jako tomu je v jiných
státech. Ustanovení opatrovníka osobě trpící duševní poruchou nemá ipso iure za následek omezení svéprávnosti
šedesát dva
zastoupené osoby (srov. § 1896 BGB). Německý kodex
však současně pamatuje na možnost, aby soud stanovil, že
osoba trpící duševní poruchou může činit vybraná právní
jednání pouze se souhlasem opatrovníka (§ 1903 BGB).
Obecně se přitom stanovení podmínky schválení jednání zastoupeného opatrovníkem doporučuje u všech osob,
u nichž panují pochybnosti o schopnosti činit samostatně
právní jednání. Takové rozhodnutí nejenže zlepšuje postavení zastoupené osoby v soudním sporu ohledně její
schopnosti učinit určité právní jednání (srov. D. Schwab
in Säcker, F., J., Rixecker, R. Münchener Kommentar zum
Bürgerlichen Gesetzbuch, § 1589–1921, Svazek VIII.,
2012, Mnichov, s. 1899), ale předchází i potížím spojeným s protichůdnými právními jednáními zástupce a zastoupeného. Vzhledem k tomu, že osoba stižená duševní
poruchou není soudem omezena na svéprávnosti, avšak
je jí zároveň ustanoven opatrovník, stává se, že obě osoby činí protichůdná právní jednání, např. disponují s téže
věcí (D. Schwab tamtéž, s. 1888). Stanovení podmínky
schválení právního jednání tomu předcházejí. Ačkoliv
tedy předkladatel nepopírá, že v teoretické rovině se německá právní úprava od tuzemské odlišuje, domnívá se,
že ve výsledku vede k totožným výsledkům.
Vším výše uvedeným není nikterak dotčen charakter omezení svéprávnosti jako opatření, k němuž může
být přistoupeno pouze tehdy, nepostačí-li vzhledem
k zájmům osoby mírnější a méně omezující opatření.
Navrhovaná pětiletá doba má být přitom vyhrazena pouze případům těch osob, u nichž je zřejmé, že zde přinejmenším po danou dobu není naděje na zlepšení jejich
celkové situace odůvodňující dané opatření. Právě proto
je nezbytné, aby byla práva takové osoby nejméně po tuto
dobu chráněna.
Rovněž prodloužení lhůty pro přezkum dřívějších
rozhodnutí je vedeno snahou zabránit situacím, kdy by
určitá osoba, u níž by jinak důvody pro omezení svéprávnosti objektivně trvaly, automaticky nabyla svéprávnosti
v plném rozsahu, čímž by mohla být v důsledku poškozena na svých právech.
Pro úplnost je třeba dodat, že smyslem nejdelší pětileté
hranice je pouze to, aby došlo k přezkumu důvodů k omezení svéprávnosti i v krajních případech, kdy nikdo takový
přezkum nenavrhuje. Je nutné zdůraznit, že možnost soudu rozhodnout o změně nebo zrušení dřívějšího rozhodnutí o omezení svéprávnosti, změní-li se okolnosti před
uplynutím určené doby, není nijak dotčena. Zároveň může
daná osoba nebo kdokoliv jiný dát kdykoliv soudu podnět
ke změně nebo zrušení rozhodnutí o omezení svéprávnosti.
Replika ministra pro lidská práva
Zásadní otázkou především je, jak by společnost
a právo měly vůbec přistupovat k osobám se zdravotním
postižením, které nejsou úplně schopny projevit svou vůli
či posoudit následky svých činů. Zda je „pro jistotu“ zbavit (neboť o tom text de facto mluví) svéprávnosti, a tím
je fakticky omezit v možnosti, aby svým právním jednáním jakkoliv ohrozily svá práva a zájmy, anebo jim naopak
svéprávnost ponechat a poskytnout jim možnosti podpory a poradenství pro to, aby mohly svou vůli projevovat
v maximální možné míře na rovném základě s ostatními.
Mezinárodní právo jde druhým uvedeným směrem, který
artikuluje v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením. Tato úmluva byla ČR ratifikována v roce 2009.
Ve světle Úmluvy je proto nutné nahlížet i na dosud
zachovaný institut omezení svéprávnosti, včetně lhůty
pro toto omezení. Lhůta by proto měla být minimální. Debaty o jejím stanovení by se pak měly orientovat
na práva, zájmy a potřeby osob se zdravotním postižením,
nikoliv na kapacity soudů či finanční náklady posuzování,
které jsou uváděny jako prakticky jediné důvody pro prodloužení lhůty.
Administrativní nedostatky nikdy nemohou jít k tíži
osob, o jejichž svéprávnost se jedná. Omezení svéprávnosti je obrovský zásah do integrity člověka a měl by být
krajním řešením. Nelze v žádném případě předjímat, že
u některých osob bude zřejmé, že důvody pro omezení
svéprávnosti nepominou, a proto postačí pětiletý přezkum (jehož formálnost se předpokládá).
Chybnou optiku potvrzují i argumenty v důvodové zprávě orientující se na zdravotní stav osoby a jeho
neměnnost. Tento model přitom právě vychází z medicínského modelu zdravotního postižení, který bere postiženou osobu jako medicínsky danou i do budoucna.
Naopak sociální model, na kterém je založena Úmluva,
posuzuje osobu v interakci s okolím. Situace osoby nemusí záviset jen na jejím zdravotním stavu, ale také na sociální práci s ní, na možnostech, které jí nabízí právě její
okolí, a na pomoci, která je jí poskytnuta k překonávání
překážek. Zdravotní stav osoby může být samozřejmě neměnný. Přesto však podpora a pomoc poskytovaná osobě
spolu se vzděláváním a aktivizací může přispět k tomu,
že osoba získá schopnosti, které by jí umožňovaly více
samostatně jednat a rozhodovat a omezení svéprávnosti
by tudíž již nebylo přiměřené.
V tomto směru je ostatně právě důvodné již nespoléhání se na zdravotnický posudek, jak je navrhováno v zákoně o zvláštních řízeních soudních, nikoliv však proto, že
by posudek byl zbytečným nákladem finančním, ale proto,
že by měl být začleněn zkoumáním širší sociální situace
osoby v souvislostech jejího života, přičemž se pak v konkrétních případech může skutečně ukázat jako zbytečný.
Výsledek společného projednání
s dalšími resorty
Jako akceptovatelné, byť s výhradami, se z pohledu ministra pro lidská práva jeví řešení, že dojde toliko
k prodloužení lhůty pro přezkum případů osob, které byly
přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zbaveny způsobilosti k právním úkonům
nebo jejichž svéprávnost byla omezena, a to ze tří na pět
let. Zároveň by nicméně nemělo dojít k prodloužení doby,
na niž lze svéprávnost znovu omezit. S takovým řešením
je ministr připraven souhlasit.
Ministerstvo spravedlnosti je případně ochotno souhlasit se změnou formulace § 59 v duchu, který byl nastíněn Ministerstvem práce a sociálních věcí, aby bylo
postaveno najisto, že se nejdelší zákonem stanovená
doba vztáhne na všechny případy omezení svéprávnosti (formulace v duchu návrhu tohoto ministerstva: Soud
může svéprávnost omezit pouze na určitou dobu, nejdéle však
na pět let. Svéprávnost člověka lze omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, v ostatních
případech na určitou dobu, po kterou je zřejmé, že důvody pro
omezení svéprávnosti nepominou. Uplynutím této doby právní účinky omezení svéprávnosti zanikají. Zahájí-li se však
v této době řízení o prodloužení doby omezení, trvají právní účinky původního rozhodnutí až do nového rozhodnutí,
nejdéle však jeden rok.). Dosud totiž panovaly pochybnosti, zda se nejdelší přípustná doba omezení svéprávnosti vztahuje i na případy, kdy soud omezuje svéprávnost
v souvislosti s určitou záležitostí. Těmto nežádoucím výkladům se navrhuje čelit tak, že dojde ke zpřesnění stáva
jící formulace.
Pozvánka na konferenci
„Rodina ohrožená a rodina náhradní
v aktuálních legislativních a společenských podmínkách“
Dovolujeme si vás pozvat na odbornou konferenci pořádanou v rámci projektu
„Standardizace orgánů sociálně-právní ochrany Kraje Vysočina, reg. č. CZ.1.04/3.1.03/C2.00011“
na téma „Rodina ohrožená a rodina náhradní v aktuálních legislativních a společenských podmínkách“,
která se uskuteční dne 29. 9. 2015 od 9:00
v kongresovém sále Krajského úřadu Kraje Vysočina, Žižkova 57, Jihlava.
Vystoupí například Mgr. Daniel Hovorka (MPSV), Mgr. et Mgr. Barbora Němcová (kancelář VOP)
a JUDr. Tomáš Lichovník, ústavní soudce.
Svoji účast, prosím, potvrďte na e-mailovou adresu [email protected] nejpozději do úterý 15. 9. 2015.
šedesát tři
Reg č. 74
Právní zájem advokáta na výsledky řízení
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 113/2014)
Dřívější zastupování účastníka řízení třetí osobou
ve správním řízení, jehož průběh je v občanském soudním řízení posuzován, ani závazek této osoby nést náklady řízení žalobce v závislosti na výsledku soudního
řízení, nezakládají ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. právní
zájem dané osoby na výsledku řízení.
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce P. P. proti žalovaným České republice – Ministerstvu vnitra, České
republice – Ministerstvu spravedlnosti o 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 7 C 141/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013,
čj. 51 Co 429/2013-212, tak, že se dovolání zamítá.
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu
pro Prahu 5 dne 11. 9. 2009 domáhá zaplacení částky
200 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného Úřadem městské
části Praha 16 o žádosti žalobce ze dne 10. 4. 2007 o vydání nového cestovního pasu a nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. V. P., k jehož nedůvodné
a neodůvodněné žádosti bylo s žalobcem vedeno správní
řízení o odnětí jeho cestovních pasů, které bylo předurčující pro výsledek řízení o žádosti o vydání nového cestovního pasu ze dne 10. 4. 2007.
Usnesením ze dne 16. 10. 2013 Městský soud v Praze
jako soud odvolací k odvolání žalobce a Mgr. M. Š. potvrdil
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 7. 2013,
kterým soud nepřipustil vedlejší účastenství Mgr. M. Š.
Mgr. M. Š. oznámil dne 26. 3. 2012 vstup do řízení
na straně žalobce s tím, že má zájem na výsledku sporu,
neboť se žalobci zavázal uhradit náklady vzniklé s tímto sporem, pokud nebude s nárokem ani zčásti úspěšný,
a nebude po něm požadovat ani náhradu hotových výdajů, které ze svého vynaložil v době, kdy ho zastupoval jako
obecný zmocněnec.
K nesouhlasu druhé žalované Mgr. M. Š. namítl, že má
hmotněprávní závazek vůči žalobci, který se odvíjí od výsledku sporu. Jeho zájem je i morální, neboť ve správních
řízeních žalobce zastupoval a musel čelit aroganci a hlouposti úředníků.
První žalovaná vznesla námitky proti vstupu Mgr. M. Š.
do řízení jako vedlejšího účastníka, neboť Mgr. M. Š. nemá
právní zájem na výsledku sporu. Ten je podle druhé žalované dán zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude
dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka vyplývající
z hmotného práva, avšak náhrada nákladů řízení je typickým nárokem plynoucím z procesních předpisů.
Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 93
odst. 1 o. s. ř. neshledal právní zájem interventa na výsledku
řízení, neboť rozhodnutí ve věci samé nemůže mít negativní
šedesát čtyři
PŘIPRAVUJE JUDR. DANIELA KOVÁŘOVÁ
dopad do jeho právní sféry v tom smyslu, zda by se případná
ztráta žalobce v dané při projevila v právní, resp. majetkové
sféře interventa. Hledisko morální se pak soudu jevilo jako
zřetelně nepřípadné za situace, kdy Mgr. M. Š. činí veškeré
procesní i hmotněprávní úkony, podle názoru soudu účelové, směřující k osobní účasti v daném sporu.
Odvolací soud uvedl, že vlastní dohoda mezi žalobcem
a Mgr. M. Š. je bez jakéhokoliv vztahu k probíhajícímu řízení a jako taková nepředstavuje právní zájem Mgr. M. Š.
na výsledku sporu pro odůvodnění jeho vstupu do řízení
jako vedlejšího účastníka. Podle odvolacího soudu smyslem vedlejšího účastenství podle § 93 odst. 1 o. s. ř. je
pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků, neboť na jeho úspěchu má vedlejší účastník právní zájem.
O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím
ve věci bude dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka, tj. práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Pouhý morální nebo jiný neprávní zájem na výsledku
řízení nepostačuje. I při znalosti nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/03 odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že nejsou splněny zákonné podmínky ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř. Tvrzený morální zájem
na výsledku sporu, který má spočívat v tom, že se setkával
v dřívějším správním řízení s arogancí a hloupostí úředníků, se nijak osobně nedotýká samotného žalobce, který
uplatňuje svůj nárok na odškodnění nemajetkové újmy.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, kterým navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky procesního práva, tj. výkladu pojmu
právní zájem na výsledku řízení podle § 93 odst. 1 o. s. ř.,
která ve vztahu k důvodům uplatněným Mgr. M. Š. v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Hmotné
důvody, ve kterých Mgr. M. Š. spatřuje svůj právní zájem
na výsledku řízení, spočívají v jeho závazku vůči žalobci,
že mu uhradí náklady řízení vzniklé v souvislosti s tímto řízením, pakliže nebude se svým nárokem ani zčásti
úspěšný, a v jeho rozhodnutí nepožadovat žádnou náhradu hotových výdajů (poštovné, jízdné), které vynaložil na toto řízení ze svého v době, kdy žalobce bezúplatně
jako zmocněnec zastupoval. K tomu dovolatel poukázal,
že tuto nabídku Mgr. M. Š. přijal poté, co soud nepřipustil jeho zastupování Mgr. M. Š., a rozhodoval se o dalším
trvání na podané žalobě, neboť si z důvodu svého pobytu
ve věznici B. musel obstarat právní zastoupení, s čímž mu
vznikají nemalé náklady.
Právní zájem Mgr. M. Š. na výsledku řízení je podle
dovolatele nejen hmotný, ale i morální, neboť jej v posuzovaném správním řízení zastupoval a musel vynakládat
značné množství času a energie, aby mohl úspěšně čelit
indolenci a aroganci úředníků. Bylo jeho osobním přičiněním, že žalobce dosáhl zrušení nezákonných rozhodnutí,
kterými byl poškozen na základních právech.
Výklad ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř. považuje dovolatel za formalistický a nepřípustně restriktivní. Podle
dovolatele má povinnost Mgr. M. Š. k úhradě nákladů
řízení i vzdání se práva na úhradu nákladů, které sám
platil za žalobce, hmotněprávní charakter a je závislá na výsledku řízení. Již tím je dán jeho právní zájem
na výsledku řízení, přičemž jde o hmotněprávní dopad
do jeho postavení. Za použití citace soudních rozhodnutí (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1996,
sp. zn. 28 Co 253/94, a nálezů Ústavního soudu ze dne
5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, a ze dne 8. 12. 2004,
sp. zn. I. ÚS 553/03) dovolatel argumentoval, že o právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci
samé bude dotčeno postavení vedlejšího účastníka, přičemž součástí právního zájmu vedlejšího účastníka, který je podnikatelským subjektem, je v podmínkách hospodářství volné soutěže i zájem podnikatelský. Je na úvaze
soudu v každém konkrétním případě, jak pojem právní
zájem na výsledku řízení vyloží a aplikuje, neboť hlavním
účelem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu
z účastníků řízení, a jeho smyslem je tedy posílit v konkrétním řízení postavení tohoto účastníka, samozřejmě
za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem
na výsledku sporu. Zkoumání právního zájmu na výsledku
sporu má za účel vyloučit z vedlejšího účastenství subjekty, u kterých je neexistence právního zájmu na věci evidentní, a nezatěžovat tak zbytečně soudní řízení. Institut
vedlejšího účastenství neslouží pouze k ochraně zájmů
třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně
zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší
účastník řízení přistoupil. Při posuzování otázky právního
zájmu nelze z hlediska ochrany základních práv a svobod
akcentovat pouze úzké hledisko hmotněprávní. Právní zájem je nutno posuzovat rovněž z širšího hlediska přirozenoprávního, resp. hodnotového.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že věc je třeba
i v současné době – vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 – posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle
zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí záviselo na posouzení otázky
procesního práva, zda dřívější zastupování účastníka řízení třetí osobou ve správním řízení, jehož průběh je v řízení posuzován, či závazek třetí osoby nést náklady řízení
žalobce v závislosti na výsledku soudního řízení, zakládají
ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. právní zájem této osoby na výsledku řízení. Dovolání je v rozsahu této právní otázky podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť se jedná o otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu v uvedených souvislostech
dosud nebyla vyřešena. Dovolání ovšem není důvodné.
Podle § 93 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013)
se jako vedlejší účastník může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho
výsledku, pokud nejde o řízení o rozvod, neplatnost manželství nebo určení, zda tu manželství je či není (odst. 1).
Do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu, nebo na výzvu
některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu.
O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen
na návrh (odst. 2).
Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku
sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se
projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní
postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti
vyplývající z hmotného práva). Pouhý morální, majetkový nebo jiný neprávní zájem na výsledku řízení nepostačuje (Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 605–609).
Tyto závěry nebyly ani dovolatelem citovanou judikaturou
Ústavního soudu zpochybněny. Nelze totiž přehlédnout, že
nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS
553/03 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
na nalus.usoud.cz), byl posuzován právní zájem vysoké
školy na výsledku sporu o ochranu osobnosti z hlediska
jejího zájmu na permanentním hájení akademických práv
a svobod a na ochraně politických práv studentů. Důvodem
žaloby žalobce jako bývalého předsedy fakultní ZO KSČ
byl projev žalovaných jako představitelů studentské obce
v době listopadových událostí 1989. V tomto kontextu pak
dospěl Ústavní soud k závěru, že právní zájem na výsledku
řízení podle § 93 odst. 1 o. s. ř. je nutno posuzovat v tomto konkrétním případě rovněž z širšího hlediska přirozenoprávního, resp. hodnotového a ve všech souvislostech
daného případu a že restriktivní výklad zmíněného ustanovení není v této souzené věci namístě. Z hlediska hodnotového a ve všech souvislostech daného případu je jistě nutno posuzovat i nyní projednávanou věc, nelze však
z citovaného nálezu Ústavního soudu bez dalšího dovodit závěr o přípustnosti vedlejšího účastenství Mgr. M. Š.
Ostatně limity výkladu pojmu „právní zájem na výsledku
řízení“ podle citovaného nálezu, a to dokonce v podmínkách téže právní věci, vyplývají z rovněž citovaného nálezu
Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08,
kde byla pro změnu řešena otázka přípustnosti vedlejšího
účastenství syna žalobce odůvodňovaná jeho rodinněprávním vztahem k žalobci a důsledky soudního sporu pro jejich společné podnikání, a to záporně.
Dovolatelem uváděné okolnosti případu, že žalobce
a Mgr. M. Š. jsou v přátelských vztazích, že Mgr. M. Š. v minulosti poskytl žalobci pomoc ve správním řízení a dříve
jej zastupoval i v tomto řízení, mohou být nepochybně
motivem, pro který Mgr. M. Š. projevuje zájem o výsledek
nynějšího soudního řízení a má zájem, aby soud dal nejen
žalobci, ale i jemu samotnému svým konečným rozhodnutím za pravdu. Tento zájem je ovšem nutno považovat
za čistě morální, přičemž ze zákona, na rozdíl od úzkého
propojení vysoké školy a jejích studentů podle zákona
o vysokých školách, nevyplývá povinnost Mgr. M. Š. hájit
práva žalobce.
šedesát pět
Současně se nenabízí jiný důvod, než právě uvedený
morální zájem, pro který Mgr. M. Š. v průběhu řízení po dohodě s žalobcem dobrovolně přijal závazek nést na místo
žalobce jeho případné náklady soudního řízení. V důsledku
této dohody skutečně nelze vyloučit, že zamítnutí žaloby
a s ním souvisící rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by
mohlo mít pro Mgr. M. Š. nepříznivý ekonomický dopad.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 9. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 2829/2008 (rozhodnutí Nejvyššího soudu
jsou dostupná na www.nsoud.cz), dospěl k závěru, že právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení, do něhož
vstupuje, není dán ani jeho případným finančním (majetkovým) zájmem na výsledku řízení (srov. k tomu i shora citovaný právní názor komentářové literatury).
Byť konečné rozhodnutí může mít na Mgr. M. Š. v důsledku jím převzatého závazku finanční dopad, jedná se
z jeho strany toliko o majetkový zájem na výsledku řízení.
Mgr. M. Š. nemá na výsledku řízení zájem právní, neboť
ani uvedený závazek nemění nic na tom, že rozhodnutí
soudu ve věci přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce na právním postavení Mgr. M. Š. nic nezmění. Poukazuje-li dovolatel na to, že závazek Mgr. M. Š.
vůči němu vyplývá z hmotného práva, pomíjí, že se jedná o dohodu pouze mezi nimi, bez jakéhokoliv hmotněprávního vztahu k projednávané věci (odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu). Nejedná se o případ, kdy by
byl hmotněprávní vztah účastníka a vedlejšího účastníka
ve vazbě na hmotněprávní vztah účastníků řízení, jako
je tomu např. v případě řízení o náhradě škody a nároku na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu.
Obdobný závazek jako Mgr. M. Š. vůči žalobci může po dohodě s účastníkem řízení přijmout jakákoliv třetí osoba
ve vztahu k výsledku jakéhokoliv řízení. Zákon samozřejmě nebrání tomu, aby třetí osoba poskytovala účastníkovi
řízení morální, finanční, příp. i jinou podporu, právní zájem na výsledku řízení ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. jí to
však nezakládá.
Na tomto základě dospěl dovolací soud k závěru, že
ani dřívější zastupování účastníka řízení třetí osobou
ve správním řízení, jehož průběh je v řízení posuzován, ani
závazek třetí osoby nést náklady řízení žalobce v závislosti na výsledku soudního řízení nezakládají ve smyslu § 93
odst. 1 o. s. ř. právní zájem této osoby na výsledku řízení.
Ze shora uvedeného vyplývá, že vyřešení dovoláním
vymezené otázky procesního práva odvolacím soudem
bylo správné, a proto dovolací soud postupem podle
§ 243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl.
Zdroje
zákon číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (§ 93, 237, 240), nálezy Ústavního
soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, ze dne
5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2829/2008
Nově v exekucích
V exekučním řízení se rozšíří počet předmětů, které nebude možné zabavit povinnému. Počítá s tím novela
občanského soudního řádu, kterou dne 17. června 2015
schválil Senát beze změn nejtěsnější většinou. Rozhodl
tak na návrh předsedkyně senátní ústavní komise Elišky
Wagnerové (za SZ).
Ustanovení § 322 odst. 2 o. s. ř., který vyjmenovává věci
vyloučené z výkonu rozhodnutí, obsahuje například běžné oděvní součásti, včetně prádla a obuvi, obvyklé vybavení domácnosti, zejména lůžko, stůl, židle, kuchyňská
linka, kuchyňské nářadí a nádobí, lednička, sporák, vařič,
pračka, vytápěcí těleso, palivo, přikrývka a ložní prádlo,
pokud hodnota takové věci zjevně nepřesahuje cenu obvyklého vybavení domácnosti, studijní a náboženská literatura, školní potřeby a dětské hračky, snubní prsten,
písemnosti osobní povahy, obrazové snímky a obrazové
a zvukové záznamy týkající se povinného nebo členů jeho
rodiny a nosiče dat těchto záznamů, pokud nelze takové záznamy přenést na jiný nosič dat, a jiné předměty
podobné povahy, zdravotnické potřeby a jiné věci, které
povinný nebo člen jeho domácnosti potřebuje vzhledem
ke své nemoci nebo tělesné vadě, hotové peníze do částky odpovídající dvojnásobku životního minima, zvířata,
u nichž hospodářský efekt není hlavním účelem chovu
a která slouží člověku jako jeho společník.
šedesát šest
Senátoři v novele ponechali povinnost pořizovat obrazové záznamy ze všech exekucí, přestože senátní ústavně-právní výbor doporučoval toto ustanovení do zákona
nedávat. Povinnost pořizovat obrazové záznamy se nelíbila ani Exekutorské komoře, podle níž by mohla být
v rozporu s ochranou osobních údajů. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán (za ANO) ale tyto obavy označil
za liché.
Ústavně-právní výbor také doporučil upravit pořadí
úkonů při exekuci tak, aby byl kvůli splacení dluhu nejprve obstaven účet dlužníka, poté případně omezeno jeho
právo nakládat s majetkem včetně odebrání řidičského
průkazu, a teprve následně v případě potřeby i účet dlužníkovy partnerky či partnera. S ohledem na aktuální zadlužení populace je cílem, aby byl druhý z manželského
páru lépe chráněn.
Postup exekuce je upraven na návrh Ministerstva spravedlnosti i samotnou novelou s tím, že nucený prodej nemovitosti dlužníka by byl až na posledním místě. Pořadí
kroků by se mohlo změnit jen se souhlasem dlužníka.
Omezení dražeb nemovitostí a stanovení postupu výkonu
exekuce také vadilo Exekutorské komoře. Podle ní se tím
exekuce prodlouží až na dvojnásobek a dluh naroste o úroky, uvedla již dříve prezidentka komory Pavla Fučíková.
Zdroj: Eurozprávy
Jazykovna Rodinných listů
Přechodníky
Helena Šebestová, jazyková korektorka
Dnes se dotkneme velmi zajímavého tématu – povíme
si o přechodnících. Jde o součást jazyka, která je v dnešní
době již knižní a poněkud archaická, přesto se s ní setkáváme. Využívá se především v psaných projevech ve vyšším stylu odborném a uměleckém (tam i jako prostředek
humoru k dosažení úsměvné ironie).
Přechodníky slouží ke kondenzaci, tedy zhuštění obsahu
věty. Lze je užít jenom tehdy, jestliže podmět hlavního
děje/stavu a podmět děje/stavu průvodního jsou totožné.
Příklad: Dívka odcházela, příjemně se na chlapce usmívajíc.
(Dívka odcházela, přitom se na chlapce usmívala. Stále
stejný podmět dívka). Usednuvši do křesla, začala psát dopis
(Usedla a začala psát dopis. Totožný podmět ona).
Pro srovnání lze uvést také chybné užití přechodníku:
Hledě z okna vlaku, uletěl mi klobouk. (Zatímco jsem hleděl z okna vlaku, uletěl mi klobouk. V první části věty je
podmět já, ve druhé klobouk).
Chybu odstraníme tak, že buď změníme podmět
ve druhé větě, nebo se vzdáme přechodníkové vazby:
Hledě z okna vlaku, přišel jsem o klobouk. Nebo: Když jsem
hleděl z okna vlaku, uletěl mi klobouk.
Ve všech uvedených příkladech se jednalo o přechodník minulý.
Přítomný přechodník u nedokonavých sloves
Nyní se budeme věnovat přechodníku přítomnému
od sloves nedokonavých. Přechodník přítomný slouží k vyjádření současnosti dvou dějů. Příklad minulého
přechodníku: Jana psala dopis kouříc. Příklad přítomného
přechodníku: Jana píše dopis kouříc. ( Jana kouří a přitom
píše dopis). Přechodník se tvoří od kmene přítomného
(popř. u sloves typu „sázet“ též od rozšířeného kmene přítomného), tj. od části slovesa ve 3. osobě množného čísla,
přítomného času, po odtržení koncovky (popř. -í v zakončení -ejí), např. nes-ou, pros-í, sázej-í.
K tomuto kmeni se připojují dva soubory přípon:
-a (pro mužský rod čísla jednotného)
-ouc (pro ženský a střední rod čísla jednotného)
-ouce (pro všechny rody čísla množného)
-e/ě (pro mužský rod čísla jednotného)
-íc (pro ženský a střední rod čísla jednotného)
-íce (pro všechny rody čísla množného)
Soubor přípon uvedených v první skupině se připojuje
ke kmeni sloves, která ve 3. osobě množného čísla končí
na -ou (s výjimkou sloves, jež mají kmen zakončený na měkkou souhlásku a ve 3. osobě množného čísla mají vedle -ou
též -í (dokážou/dokáží, píšou/píší a jiné), u těch jsou uplatněny přípony druhého souboru, např.: oni nesou – nesa, nesouc, nesouce, oni berou – bera, berouc, berouce, oni jdou – jda,
jdouc, jdouce, oni tisknou – tiskna, tisknouc, tisknouce.
Soubor přípon uvedených ve druhé skupině se připojuje ke kmeni sloves, která ve 3. osobě množného čísla
končí na -í, popř. -í/ou, -í/ejí, například: oni mažou –
maže, mažíc, mažíce, oni kryjí/kryjou – kryje, kryjíc, kryjíce, oni kupují/kupujou – kupuje, kupujíc, kupujíce, oni
trpí – trpě, trpíc, trpíce, oni prosí – prose, prosíc, prosíce, oni
sázejí/sází – sázeje, sázejíc, sázejíce, oni volají – volaje, volajíc, volajíce.
U sloves typu „třít“ (dřít, přít se, vřít) se vedle původních tvarů tra, trouc, trouce (tj. se slovním základem zakončeným na –r, podle zastaralého tvaru oni tr-ou) v úzu
objevují i analogické tvary tře, tříc, tříce (tj. se slovním základem zakončeným na -ř podle oni tř-ou).
Slovesa s dvojí podobou kmene v 3. osobě množného čísla např. miz-í/mizej-í, kvíl-í/kvílej-í, mají zpravidla tuto podobu kmene i v přechodníku, tj. mize/mizeje,
kvíle/kvíleje atd. U sloves jako kopat (kope/kopá, kopou/
kopají), kousat (kouše/kousá, koušou/kousají) má však
přechodník většinou jen tvary s -aj-, tj. kopaje, kousaje atd.
Přechodník přítomný od slov dokonavých
A ještě nám zbývá podívat se na přechodník přítomný
od sloves dokonavých.
Pro vyjádření předčasnosti v budoucnosti slouží formy utvořené pomocí přípon přechodníku přítomného, ale
od dokonavých sloves. Příklad: Přinesa domů čerstvý chléb,
budu se moci spokojeně navečeřet.
Trpné tvary
V tomto čísle Rodinných listů si ještě ukážeme přechodníky trpné a ustrnulé formy přechodníků, v čísle příštím se budeme věnovat přechodníkům minulým
a přechodníkům od sloves obouvidových.
Nejprve tedy k přechodníkům trpným.
Přechodník trpný je slovesný tvar složený z trpného
příčestí příslušného slovesa (pouze přechodného) a z přechodníkového tvaru slovesa být: jsa zván, jsouc zvána,
zváno, jsouce zváni, zvány, zvána (trpný přechodník přítomný), byv pozván, byvši pozvána, pozváno, byvše pozváni, pozvány, pozvána (trpný přechodník minulý). Z formálního ani významového hlediska nic nebrání tomu, aby
se oba druhy přechodníkových tvarů slovesa být spojovaly
s trpnými příčestími sloves dokonavých i nedokonavých
(např. jsa pozván, byv zván).
Ustrnulé formy
Posledním dnešním tématem jsou ustrnulé formy
přechodníků.
Od některých sloves se užívají některé z forem přechodníku jako ustrnulé. Tyto přechodníky pak přecházejí k jiným slovním druhům, a to nejčastěji k příslovcím,
šedesát sedm
předložkám a částicím, např. chtě nechtě /chtíc nechtíc, kleče, konče/končíc, leže, nedbaje (na)/nedbajíc (na), nehledě (k,
na)/nehledíc (k, na), nemluvě (o)/nemluvíc (o), nevyjímaje/
nevyjímajíc, počínaje/počínajíc, počítaje (v to)/počítajíc (v to),
sedě, soudě/soudíc, stoje, tak říkajíc, vstávaje lehaje/vstávajíc
lehajíc, vyjma/vyjímaje/vyjímajíc, zahrnujíc (v to).
Není zapotřebí, abychom se v psaném slově přechodníkům vyhýbali. Činí text elegantním a zvláštním.

Literatura: Akademická příručka českého jazyka,
Markéta Pravdová a Ivana Svobodová (eds.), str. 407, 408,
409, 411 a 412
Kvóty pro ženy na kandidátkách nebudou
Legislativní rada vlády schválila počátkem června návrh
novely zavádějící kvóty pro rovné zastoupení žen a mužů
na kandidátkách do Poslanecké sněmovny a zastupitelstev krajů. ČTK o tom informoval Jiří Souček z kabinetu
ministra pro legislativu. Na kandidátkách do budoucna
mělo být alespoň 40 % žen. Za nedodržení kvóty měla
stranám hrozit pokuta.
Novely volebních zákonů měly zavést kromě čtyřicetiprocentní kvóty také rovnost mezi muži a ženami na nejvyšších postech kandidátních listin. Na prvních třech
místech měla být zastoupena obě pohlaví. Pokud by kandidovaly jen dvě osoby, mělo se jednat o muže a ženu.
Politická strana nebo hnutí, které ve volbách získalo alespoň jedno křeslo a podmínku by nedodrželo,
přišlo by o 30 % příspěvku na mandát poslance nebo
člena zastupitelstva kraje. Za zvoleného poslance dostávají strany 855 000 korun, 30 % z této částky představuje
256 000 korun.
Změnu v zákoně prosazovali ministři vnitra Milan
Chovanec a pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier (oba ČSSD).
Poté, co návrh úspěšně prošel Legislativní radou vlády, jej však počátkem července nepodpořila vláda. Návrh
proto vůbec nedostane šanci na projednání.
Novela měla ale jen malou šanci projít Parlamentem
v nezměněné podobě. Proti povinným kvótám totiž vystupuje pravicová opozice a pro nejsou ani oba koaliční partneři sociálních demokratů – hnutí ANO a KDU-ČSL.
Zastánci kvót tvrdí, že mohou zvýšit zastoupení žen
v politice. Podle odpůrců naopak zpochybňují schopnost
žen prosadit se bez podpůrných opatření.
ČSSD je zatím jedinou českou sněmovní stranou,
která kvóty zapracovala do svých stanov. Povinné čtyřicetiprocentní zastoupení žen na kandidátkách odsouhlasila
na sjezdu letos v březnu.
Zdroj: ČTK, České noviny.cz
Představení Cochemské praxe
JUDr. Ing. Romana Rogalewiczová,
doktorandka Právnické fakulty v Olomouci, ÚMPOD
Cochemská praxe je systémem interdisciplinární spolupráce, který se vytvořil na počátku 90. let 20. století v německé spolkové zemi Porýní-Falc, v soudním obvodu Cochem.
Hlavní myšlenkou tohoto systému je zachovat dětem právo na oba rodiče, dát dětem možnost mít k dispozici oba
rodiče i v případě, kdy dojde k rozpadu rodiny a rodiče
spolu nadále nežijí.
V roce 2007 vydal jeden z tvůrců a průkopníků Cochemské
praxe, soudce opatrovnického soudu v Cochemu Jürgen
Rudolph knihu Du bist mein Kind.1) V knize srovnává řešení rodičovských konfliktů v běžné praxi a v intencích interdisciplinární spolupráce, které se – aniž by k tomu její
1) Rudolph, J.: Du bist mein Kind. Die „Cochemer Praxis“ – Wege zu einem menschlicheren Familienrecht. Berlin: Schwarzkopf & Schwarzkopf
Verlag, GmbH, 2007. ISBN 978-3-89602-784-9.
šedesát osm
realizátoři nějak přispěli – začalo říkat Cochemská praxe.
Součástí knihy je soubor doporučení pro rozcházející se
rodiče vytvořený cochemskou pracovní skupinou a nazvaný 20 proseb dětí. Tato doporučení, formulovaná jako vyjádření dětí, velmi trefně vystihují chyby, kterých se rodiče
při svém konfliktu dopouštějí a které pociťují právě děti.
Cílem tohoto příspěvku je přiblížit čtenářům nejen
podstatu samotné Cochemské praxe, ale i společenskou
a právní situaci v Německu, která vedla k vytvoření základů Cochemské praxe, a také současný stav německého rodinného práva a opatrovnického soudnictví, k jehož
tvorbě Cochemská praxe nemalou měrou přispěla.
Legislativní a společenské podmínky
Pro pochopení podstaty Cochemské praxe je velmi
důležité znát historický kontext jejího vzniku a také vývoj
právní úpravy. Německé rodinné právo je upraveno v občanském zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen BGB).
Práva a povinnosti rodičů k dítěti neoznačuje pojem
rodičovská odpovědnost, jak je tomu v českém rodinném
právu, ale rodičovská péče (elterliche Sorge). Samotný pojem rodičovská odpovědnost se v německém BGB neobjevuje vůbec a i v teorii začal být používán až v souvislosti
s přijetím nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských
a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000.2) Obsahově se sice rodičovská péče
našemu pojetí rodičovské odpovědnosti velmi blíží, nicméně nejedná se o zcela identické pojmy. Především je
striktně rozdělena na péči o osobu dítěte a péči o majetek
dítěte.3) Právo a povinnost rodiče stýkat se s nezletilým
dítětem nejsou součástí rodičovské péče.
Až do reformy rodinného práva v roce 1979 byl v německé legislativě používán pojem rodičovská moc (elterliche Gewalt), se změnou pojmu však nedošlo současně
ke změně jeho vnímání. I rodičovská péče byla nadále
chápána více jako právo na dítě než soubor práv a povinností rodičů k dítěti.4) Rozdíl byl i v tom, komu rodičovská péče náleží. Na rozdíl od rodičovské odpovědnosti
mohli společnou rodičovskou péči ze zákona vykonávat
oba rodiče pouze v případě, že se dítě narodilo za trvání
manželství, nebo pokud rodiče po narození dítěte manželství uzavřeli. V případě, že se dítě nenarodilo v manželství, náležela výlučná rodičovská péče pouze matce dítěte. Tato právní úprava je s několika změnami přijatými
reformou v roce 1998 (viz níže) účinná doposud.
Až do reformy rodinného práva v roce 1998 bylo provázáno řízení o rozvod manželství a řízení o úpravu rodičovské péče. O rozvodu manželství nemohlo být rozhodnuto, dokud soud nerozhodl o úpravě rodičovské péče.5)
Přenesení výlučné rodičovské péče na jednoho z rodičů znamená právní omezení možnosti rodiče podílet se
na výchově, péči a rozhodování o dítěti. Soudy ve své
rozhodovací praxi řešily veškeré situace, v nichž rodiče
nežili spolu, přenesením výlučné rodičovské péče pouze
na jednoho rodiče, bez ohledu na faktickou situaci mezi
rodiči a vůli rodičů. V roce 1982 se na německý ústavní soud (Bundesverfassungsgericht, dále jen BVG) obrátili
rodiče, kteří chtěli i po svém rozchodu vykonávat rodičovskou péči společně v nejlepším zájmu dítěte, obecné
soudy jim to však neumožnily. BVG ve svém rozhodnutí uvedl, že odnětí rodičovské péče jednomu z rodičů je
zásahem do základních lidských práv a má k němu být
přistupováno pouze tehdy, jestliže takový zásah není příliš intenzivní.6) Rozchod, resp. rozvod rodičů však nadále
vedl k přenesení rodičovské péče pouze na jednoho z rodičů, s výjimkou případů, kdy rodiče společně požádali
o zachování společné rodičovské péče. Vzhledem k tomu,
že BGB výslovně neupravoval právo rodiče, který neměl
2) Dethloff, N., Martiny, D.: National report – Parental Responsibilities
Germany. [online]. [citováno 12. 7. 2015]. Dostupný z ceflonline.net/
wp-content/uploads/Germany-Parental-Responsibilities.pdf.
3) § 1626 odst. 1 BGB.
Verlag, GmbH, 2007, s. 32–33.
5) Beck, P. Cochemer Praxis v. Integrierte Mediation – Vergleich der
methodischen Ansätze. 1. Ausgabe. München: GRIN Verlag, GmbH,
2009, s. 179.
6) Heumann, A.: Eltern ohne Sorgerecht Gedanken zu Familie und
Recht [online]. [citováno 12. 7. 2015]. Dostupné z: goo.gl/oSy1WJ.
rodičovskou péči, na styk s dítětem, soudy nezřídka přistupovaly i k výraznému omezení nebo dokonce zákazu
styku rodiče, kterému byla odňata rodičovská péče, s dítětem.7) Důvodem pro takový zásah byla z pohledu soudů
skutečnost, že dítě bylo nuceno žít v konfliktním prostředí, uprostřed hádek a svárů mezi rodiči a je v zájmu dítěte, aby si od takto stresujících zážitků odpočinulo, tedy
velmi zjednodušeně, „aby byl klid“. Není snad ani nutné
dodávat, že výsledkem takového rozhodnutí bylo ve většině případů naprosté odcizení dítěte a rodiče.
Tato neutěšená situace, kdy rozvod rodičů vedl pro
dítě s železnou pravidelností ke ztrátě jednoho z rodičů,
byla podnětem pro rodinnou poradnu a orgán péče o dítě
ve městě Cochem, aby problém začaly řešit. V roce 1992
byla svolána konference jednotlivých profesí, které se
na řešení rodičovského konfliktu podílejí. Cílem této
konference bylo představit činnost zapojených profesí, jejich možnosti, jejich představy o činnosti ostatních.
Ukázalo se, že znalosti o způsobu práce ostatních profesí jsou dost zkreslené a často velmi ovlivněné předsudky.
Naopak pozitivním zjištěním bylo, že všichni zúčastnění
považují za důležité, aby i po rozchodu rodičů zůstali dítěti zachováni oba rodiče, a že tohoto společného cíle jsou
všichni ochotni dosáhnout cestou vzájemné spolupráce8).
Rok po konferenci, v roce 1993, byla mezi jednotlivými profesemi zapojenými do řešení rodičovského konfliktu, tedy soudci, advokáty, orgánem péče o dítě, rodinnou poradnou a soudními znalci, uzavřena Cochemská
dohoda. Cochemská dohoda popisuje cíl interdisciplinární spolupráce, cestu, jak tohoto cíle dosáhnout, metodu,
která má být při dosažení cíle použita, a základ spolupráce. Současně se jednotlivé profese v dohodě zavazují k určitým činnostem, které mají směřovat k dosažení
společného cíle, a naopak k vyvarování se postupů, které
řešení rodičovského konfliktu ztěžují.
Způsob řešení rodičovských konfliktů v intencích
Cochemské praxe se brzy ukázal jako efektivní. Včasná
intervence do rodičovského konfliktu a důsledná práce
s rodinou vedly v mnoha případech ke smírnému vyřešení
rodičovského sporu. Děti byly zbaveny břemene v podobě konfliktního vztahu mezi rodiči, nadále měly možnost
pravidelného osobního styku s oběma rodiči kteří se nadále
mohli stejnou měrou podílet na péči a výchově svého dítěte.
Úspěchy Cochemské praxe přispěly i k reformě BGB
v roce 1998, kdy mimo jiné došlo ke změně vnímání rodičovské péče. Nadále má být rodičovská péče primárně
vykonávána společně oběma rodiči a pouze v zákonem
vymezených případech (společný návrh rodičů nebo je-li
to nevyhnutelné v zájmu dítěte) může být výlučná rodičovská péče přenesena na jednoho z rodičů. Nově byla
upravena také možnost rodičů, kteří nejsou manželé,
učinit společné souhlasné prohlášení, že chtějí rodičovskou péči k dítěti vykonávat společně. Nadále však platí,
že pokud se dítě nenarodí v manželství a rodiče neučiní
7) Conen, M-L.: Zwangsberatung – um Eltern zum Blick auf ihr
Kind zu zwingen. In Müller-Magdeburg, C. und Kollektiv. Verändertes
Denken – zum Wohle der Kinder. Festschrift für Jürgen Rudolph. 1. Ausgabe.
Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2009, s. 203–204.
Verlag, GmbH, 2007, s. 39–40.
šedesát devět
společné prohlášení, náleží výlučná rodičovská péče matce.9) Současně bylo výslovně přiznáno právo rodiče, který
nemá rodičovskou péči, na osobní styk s dítětem.10)
V roce 2009 došlo také k novelizaci procesního předpisu, zákona o řízení ve věcech rodinných a ve věcech
dobrovolné soudní jurisdikce (Gesetz über das Verfahren
in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit, dále jen FamFG). Podnětem pro tuto
legislativní změnu byly do značné míry právě myšlenky
Cochemské praxe. Konkrétně se v zákonné úpravě promítly především principy rychlosti a přednosti řešení rodičovských sporů.11) Soudy mají v zákonem uvedených řízeních
(týkajících se práva styku, vydání dítěte, určení místa pobytu dítěte a ohrožení blaha dítěte) nařídit první jednání
ve věci nejpozději do jednoho měsíce od zahájení řízení.12)
Co se týče praktického využití Cochemské praxe, některé soudní obvody v Německu se inspirovaly a vytvořily
rovněž systém meziodvětvové spolupráce pro řešení rodičovských konfliktů. Metody, jak je při práci s rodinami
postupováno, jsou sice různé, ale cíl je společný – snaha
o maximální urychlení řízení a řešení v nejlepším zájmu
dítěte tak, aby dítěti i nadále zůstali zachováni oba rodiče.
Podstata Cochemské praxe
Cochemská praxe představuje systém interdisciplinární spolupráce profesí, které se pravidelně na řešení
rodičovského konfliktu podílejí. Těmito profesemi jsou
advokáti, soudci, orgány péče o dítě, pracovníci rodinných
poraden a soudní znalci. Podstatou interdisciplinární spolupráce je fungující možnost obrátit se v jakékoliv fázi rodičovského konfliktu na kteroukoliv spolupracující profesi a požádat ji o pomoc prostřednictvím využití jejích
pravomocí, nástrojů, znalostí a zkušeností. Komunikace
mezi zástupci jednotlivých profesí přitom v mnoha případech může fungovat zcela neformálně, aniž by tato skutečnost způsobovala jakékoliv komplikace.
První profesí, s níž se rozcházející či rozvádějící se rodiče setkají, jsou zpravidla advokáti. Závazkem advokátů
Cochemské praxe je nepodporovat své klienty v útočné
konfliktní strategii jejich pře. Advokát má klientovi poradit, aby se obrátil na rodinnou poradnu nebo orgán péče
o děti, a s jejich pomocí se pokusit vyřešit rodičovský konflikt smírnou cestou. V případě, že klient trvá na řešení
věci soudní cestou, advokát sepíše podání soudu. Délka
tohoto podání by neměla přesahovat dvě strany textu
a advokát se omezí pouze na stručný popis skutkového
stavu a shrnutí návrhu klienta. Veškeré útoky, urážky, napadání vůči druhému rodiči jsou zapovězeny.
Jakmile je soudu doručen návrh na zahájení řízení,
soudce se spojí s orgánem péče o dítě a pověří jej provedením šetření v rodině. V soudním obvodu Cochem
je první jednání ve věci nařizováno do dvou až tří týdnů
od doručení návrhu.
9) K tomu blíže ustanovení § 1626a BGB.
10) § 1626 odst. 3 BGB.
11) Noll, M.: Das Cochemer Modell – Zum Wohle der Kinder. In
Müller-Magdeburg, C. und Kollektiv: Verändertes Denken – zum Wohle
der Kinder. Festschrift für Jürgen Rudolph. 1. Ausgabe. Baden-Baden:
Nomos Verlagsgesellschaft, 2009, s. 23.
12) § 155 odst. 2 FamFG.
sedmdesát
Orgán péče o děti se může do věci zapojit až po výzvě
soudu, může být ale také prvním subjektem, se kterým se
rodiče spojí a požádají o radu a pomoc. Orgán péče o dítě
naváže před prvním jednáním soudu ve věci kontakt se
všemi účastníky řízení, tj. s oběma rodiči, a je-li to vzhledem ke konkrétním okolnostem případu možné a žádoucí, také se samotným dítětem. Pracovník orgánu péče
o děti by měl oběma rodičům zdůraznit jejich význam
pro dítě a snažit se je přimět k vyřešení celé situace smírnou cestou, nejlépe dohodou, která bude odpovídat zájmu
dítěte. Orgán péče o dítě nemusí podávat soudu písemnou zprávu. Sociální pracovník je však povinen se osobně
dostavit na první jednání soudu ve věci a ústně přednést
zprávu o provedeném šetření a pohovorech s rodiči.
Soudce na prvním jednání vede rodiče ke smírnému
řešení jejich konfliktu. Vysvětluje jim význam přítomnosti
obou rodičů pro dítě, zdůrazňuje potřebu výchovného působení obou rodičů a pozitivní aspekty společné dohody
rodičů do budoucna. Apeluje na oba rodiče, že je jejich
povinností, resp. součástí jejich odpovědnosti k dítěti pokusit se o vyřešení problému smírnou cestou. Nepodaří-li
se dosáhnout dohody rodičů při jednání soudu, soud řízení
přeruší, nařídí další jednání nejpozději za tři měsíce a rodičům uloží povinnost využít odborné poradenské pomoci. Rodiče pak přímo z budovy soudu doprovází pracovník
orgánu péče o dítě, případně jejich advokáti, do rodinné
poradny, kde si rodiče dohodnou termín první návštěvy.13)
Pokud se v průběhu návštěv poradny podaří rodičům
dospět k dohodě, je tato skutečnost oznámena soudu,
který zastaví řízení. V případě, že rodiče chtějí, aby jejich dohoda byla soudem schválena, soud nařídí ve věci
jednání v dřívějším termínu. Je-li komunikace mezi rodiči vyhrocená, nebo rodiče s poradnou nespolupracují
a pracovníkům rodinné poradny je zřejmé, že se nepodaří
dosáhnout dohody, je poradenství ukončeno a advokáti
rodičů požádají soud o nařízení dřívějšího termínu druhého jednání. Pokud se ani v průběhu tří měsíců nepodaří
rodičům vytvořit dohodu, ale jednání mezi nimi probíhají
a k dohodě směřují, požádají advokáti soud o odložení
termínu druhého jednání.
Na druhém jednání ve věci soud buď schválí dohodu
rodičů, nebo se pokouší rodiče opět motivovat ke smírnému řešení a zohlednění zájmů jejich dítěte. Až v případech, kdy rodiče zjevně nejsou schopni společně najít řešení, je do řízení zapojen soudní znalec. Soud může znalci
uložit lhůtu, ve které má předložit vypracovaný znalecký
posudek,14) v Cochemu se jedná zpravidla o dva měsíce.
V Cochemské praxi je soudní znalec vyšším stupněm
rodinného poradenství. Na rozdíl od praxe v České republice nevypracovává pouze diagnostický znalecký posudek, ale jeho práce je orientovaná na řešení. Snaží se
s rodiči pracovat na jejich vzájemném vztahu, na vztazích
13) Zde je důležité, aby nešlo pouze o formální uložení povinnosti rodičům vyhledat a využít odbornou pomoc, ale aby skutečně rodiče měli
jasně dané místo a termín, kdy se tato pomoc uskuteční. U některých
německých soudů je toto řešeno formou nabídky poraden, které mohou
rodiče přijmout do své péče, a termínů, které jim mohou nabídnout.
Tyto možnosti zjišťuje ještě před jednáním orgán péče o dítě, který je
pak rodičům přímo na jednání přednese. V Cochemu jsou rodiče přímo
z jednání odvedeni do rodinné poradny, kde je s nimi ihned dohodnuto
datum prvního sezení.
14) § 163 odst. 1 FamFG.
k dítěti a ve svém posudku navrhuje řešení a opatření,
ke kterým by měli rodiče přistoupit, aby napjatá rodinná
situace byla vyřešena v nejlepším zájmu dítěte. Pokud rodiče za pomoci znalce vytvoří vzájemnou dohodu, znalec
nemusí vypracovávat písemný znalecký posudek. Pokud
ani v průběhu znaleckého zkoumání rodiče nenajdou
společné řešení, znalec vypracuje posudek orientovaný
na řešení jejich složité situace, ten předloží soudu, který
bezprostředně po obdržení posudku nařídí další jednání
ve věci. I na tomto, zpravidla posledním jednání se soudce
snaží s rodiči pracovat tak, aby obsahem rozhodnutí byla
jejich dohoda. Pokud se mu to nepodaří, je výsledkem řízení autoritativní rozhodnutí soudu.15)
Důležité je, že v průběhu celého řízení každý ze zapojených subjektů apeluje na rodiče a snaží se je přimět
k převzetí vlastní odpovědnosti za rozhodování o dítěti a jeho budoucím životě. Všichni rodičům zdůrazňují jejich nezastupitelnou roli a význam v životě dítěte.
Spolupracující osoby vysvětlují rodičům přínosy jejich
vzájemné dohody, usilují o to, aby rozhodnutí o dalším
osudu dítěte bylo rozhodnutím jeho rodičů, nikoliv rozhodnutím soudu. I v nejkomplikovanějších případech,
tedy kdy jsou do řešení zapojeny všechny profese včetně znalce, zpravidla nepřekročí doba od podání návrhu
do vydání rozhodnutí soudem půl roku (do měsíce je nařízeno jednání, za tři měsíce druhé jednání po absolvování poradenství, za dva měsíce třetí jednání po vypracování
znaleckého posudku). Všechny zainteresované subjekty
se přitom snaží ve věci jednat urychleně, poskytnout rodině maximální podporu a pomoc.
Na počátku 90. let 20. století, kdy se začala Cochemská
praxe aplikovat, končilo přibližně 80 ze 100 případů
v soudním obvodu Cochem přenesením výlučné rodičovské odpovědnosti pouze na jednoho z rodičů. Do
roku 1996 se tento počet snížil na 40 případů ze 100.
Od roku 1998, kdy nabyla účinnosti novela BGB, neskončil jediný případ rodičovského sporu u cochemského soudu tím, že by byla zrušena společná rodičovská péče.16)
V následujících letech se myšlenky Cochemské praxe šířily k dalším německým soudům, nejprve pouze
v rámci spolkové země Porýní-Falc, posléze v sousedních spolkových zemích. U jednotlivých soudů vznikaly
vlastní modely, Cochemské praxi velmi podobné, ale vždy
uzpůsobené konkrétním podmínkám v daném soudním
obvodu.17) Výhodou Cochemské praxe je bezesporu skutečnost, že Cochem je malé město a všichni pracovníci,
kteří se na řešení rodičovských konfliktů podílejí, se velmi
dobře znají. To samozřejmě značně usnadňuje jejich spolupráci a také to napomáhá jednotnému postupu všech
zapojených osob. V ostatních soudních obvodech je nejčastějším problémem právě nejednotnost. I když je vytvořen model obdobný Cochemské praxi, pokud se do případu zapojí někdo, kdo s ním není seznámen a nemá zájem
Verlag, GmbH, 2007, s. 45–50.
Verlag, GmbH, 2007, s. 56.
17) Známé jsou modely interdisciplinární spolupráce vytvořené např.
u soudu v Mnichově, Berlíně, Koblenzi, Regensburgu, a dalších městech.
podle něj postupovat, není možné prosadit myšlenky interdisciplinární spolupráce proti jeho vůli a právě jeho
přičinění a jeho zapojení do systému v úspěšném a efektivním řešení chybí.
Na příkladu běžného rodičovského konfliktu nyní
představíme rozdíly mezi řešením případu standardním
postupem a za využití interdisciplinární spolupráce, jak
by probíhala v soudním obvodu Cochem.
Popis případu
M. a T. uzavřeli manželství, ve kterém se po dvou letech
narodil nezletilý D. Když byly nezletilému D. čtyři roky, mezi
rodiči se objevily první spory, postupně se hádali stále častěji a vzájemné konflikty vyvrcholily odchodem T. ze společné
domácnosti. D. zůstal s M., T. usiloval o pravidelný kontakt
s D., ale setkání rodičů při předání nezletilého vždy skončilo prudkou hádkou. Po půl roce M. podala návrh na svěření
nezletilého D. do své péče (v Německu by tomuto návrhu odpovídal návrh na přenesení výlučné rodičovské péče na M.).
Řešení standardním postupem
Advokát T. zašle soudu vyjádření k návrhu M., ve kterém bude usilovat o vyvrácení všech negativních tvrzení o T.
a naopak se bude všestranně snažit útočit na M. a podá návrh
na svěření nezletilého D. do péče T. (v Německu se bude jednat
o návrh na přenesení výlučné rodičovské péče na T.). Na toto
vyjádření bude stejným způsobem reagovat advokát M., spustí tím lavinu „praní špinavého prádla“, vzájemných obvinění,
negativních emocí. Soud ustanoví nezletilému D. kolizního
opatrovníka, kterého pověří prošetřením poměrů a podáním
zprávy ze šetření. Opatrovník provede šetření v domácnosti M., vypracuje zprávu, kterou zašle soudu. Stanovisko T.
kolizní opatrovník vůbec nezjišťuje, veškeré informace o T.
získává pouze zprostředkovaně od M. První jednání soudu
bude nařízeno za šest měsíců, během kterých bude M. častěji
komplikovat průběh styku mezi T. a D., kontakt se stane stále
vzácnějším, T. se pro D. postupně bude stávat cizím člověkem. Než dojde k soudnímu jednání, změní se řada okolností,
a zpráva zaslaná kolizním opatrovníkem soudu bezprostředně po šetření tak již nebude aktuální. V průběhu soudního jednání bude pokračovat vzájemné osočování, oba rodiče budou
trvat na svých návrzích.
Soud za účelem provedení dalšího dokazování odročí
jednání na neurčito, další jednání je nařízeno za čtyři měsíce, během kterých M. opět velmi obstruuje styk mezi T. a D.
Po provedení dalších důkazů přistoupí soud k zadání znaleckého posudku. Úkolem znalce bude posoudit, který z rodičů má lepší výchovné schopnosti a předpoklady. Vypracování
znaleckého posudku bude trvat šest měsíců. Znalec provede
pohovory s oběma rodiči a s nezletilým D., který po delší dobu
neměl možnost kontaktu s T., v závěru znaleckého posudku
uvede M. jako vhodnějšího rodiče pro výchovu nezletilého D.
Na základě znaleckého posudku rozhodne soud o svěření nezletilého D. do péče M. O úpravě styku nezletilého s T. soud
nerozhodne, protože úpravu styku ani jeden z rodičů nenavrhoval (v Německu by bylo rozhodnuto o přenesení výlučné rodičovské péče na M. a styk nezletilého D. s T. by byl zakázán,
aby nezletilý měl možnost se zotavit ze stresu, který mu byl
v důsledku dlouhotrvajícího konfliktu rodičů způsoben).
sedmdesát jedna
Od podání návrhu do vydání rozsudku soudu první instance uplynul více než rok a dá se očekávat, že se T. odvolá,
tímto rozhodnutím tedy řízení nekončí a věc bude řešena několik dalších měsíců, nebo spíše let. Vztahy mezi M. a T. jsou
stále vyhrocené, styk T. a D. nebyl upraven.
Řešení v rámci interdisciplinární spolupráce
Advokát M. sepíše návrh stručně a věcně, popíše aktuální
skutkový stav a představu klientky. Po přijetí návrhu nařídí
soud první jednání nejpozději do měsíce od doručení návrhu.
Současně kontaktuje orgán péče o dítě, který těsně před jednáním
provede šetření v domácnosti M., setká se s D. a kontaktuje T.
Oba rodiče upozorní na jejich odpovědnost vůči dítěti, zdůrazní
význam spolupráce ve všech věcech, které se D. dotýkají, doporučí uzavření dohody. T. není povinen se k návrhu M. písemně
vyjadřovat. Při jednání dostanou oba rodiče dostatek prostoru
pro přednesení vlastních stanovisek, názorů, důvodů, proč chtějí
nezletilého svěřit do péče. Soudce vysvětluje rodičům jejich význam pro dítě, právo dítěte znát a mít k dispozici oba rodiče,
připomíná rodičům, že je jejich povinností se v zájmu dítěte
dohodnout. Ani přes tuto snahu nejsou M. a T. schopni dospět
ke vzájemnému konsenzu. Soud proto přeruší řízení a nařídí
termín druhého jednání přesně za tři měsíce. Rodiče s pracovníkem orgánu péče o dítě odcházejí z jednání do rodinné poradny,
kde si dohodnou termín první schůzky za dva týdny. Současně
je dohodnut asistovaný styk mezi T. a D. v prostorách poradny.
Protože vztah mezi M. a T. je již velmi konfliktní, nepodaří se ani v průběhu poradenství mezi rodiči vytvořit dohodu.
Po dvou měsících je evidentní, že konsensus mezi rodiči není
možný. Advokát T. proto požádá soud o nařízení dřívějšího termínu druhého jednání, které se uskuteční za týden. Soud opět
apeluje na rodiče, aby se dohodli v zájmu svého společného dítěte. S ohledem na negativní stanoviska rodičů pověří soud znalce vypracováním znaleckého posudku, ve kterém by se zaměřil
na možnosti řešení jejich hlubokého konfliktu. Znalci je uložen
termín pro vypracování znaleckého posudku za dva měsíce.
Po měsíci spolupráce se znalcem se M. a T. dohodnou na tom, že
nezletilý D. zůstane v péči M. Současně rodiče společně vypracují plán styku nezletilého s T. ve velmi širokém rozsahu.
Od podání návrhu do schválení dohody rodičů soudem
první instance uplynuly čtyři měsíce. Díky poradenství se výrazně zmírnily konflikty mezi M. a T., do budoucna se tedy
dá očekávat, že styk mezi D. a T. bude probíhat dle dohody
a v případě, že se objeví jakékoliv problémy, rodiče budou připraveni společně vyhledat odbornou pomoc.
Toto je samozřejmě extrémní řešení případu. Dle zkušeností německých soudů jsou rodiče většinou schopni dospět
ke společné dohodě mnohem dříve, obvykle v průběhu poradenství a nejpozději na druhém soudním jednání, ještě před
ustanovením znalce.18)
Závěr
Cochemská praxe v průběhu více než dvaceti let svého fungování ovlivnila německou legislativu i praktickou
činnost mnoha dalších soudů. Je pozitivním zjištěním,
18) V Německu sehrává důležitou roli i skutečnost, že náklady na vypracování znaleckého posudku jsou poměrně vysoké a rodiče často raději dají přednost dohodě před dalšími výdaji.
sedmdesát dva
že Cochemská praxe není již úplně neznámým pojmem
ani v České republice, a v průběhu posledních let jsme se
mohli setkat s několika iniciativami, které se myšlenky interdisciplinární spolupráce snaží rozšířit i do české praxe.
V říjnu 2010 byla odborem sociální péče a zdravotnictvím Magistrátu hlavního města Prahy uspořádána
mezinárodní konference Nové evropské trendy v péči o děti
po rozvodu rodičů. Na této konferenci vystoupil i Jürgen
Rudolph a byl zde distribuován český překlad jeho knihy
Ty jsi MOJE dítě.19)
Ryze soukromou iniciativou usilující o rozšíření myšlenek interdisciplinární spolupráce a úzce spolupracující přímo s Jürgenem Rudolphem je občanská iniciativa Cochem.cz. Prostřednictvím šíření informací
o Cochemské praxi za pomoci médií i veřejnosti se tato
iniciativa snaží oslovit co nejširší okruh veřejných činitelů a získat podporu pro prosazení legislativních změn,
které vytvoří prostředí vhodné pro využití myšlenek interdisciplinární spolupráce při řešení rodičovských konfliktů.20) Na webových stránkách iniciativy Cochem.cz je
dostupná ke stažení elektronická podoba knihy Jürgena
Rudolpha Ty jsi MOJE dítě.
V současné době působí v rámci projektu Rozvoj partnerství a spolupráce na Úřadu pro mezinárodněprávní
ochranu dětí pracovní skupina usilující o aplikaci myšlenek
a postupů Cochemské praxe na případy rodičovských konfliktů s mezinárodním prvkem řešené českými soudy.21)
Ačkoliv se v České republice již objevují snahy o přenesení myšlenek interdisciplinární spolupráce, není reálné
očekávat, že se tak stane během několika měsíců nebo let.
S ohledem na odlišnosti české a německé právní úpravy
rodinného a procesního práva není možné Cochemskou
praxi do českých podmínek prostě zkopírovat. Bude nutné
principy interdisciplinární spolupráce přizpůsobit českému právnímu prostředí, resp. provést i nezbytné legislativní
změny, které k její úspěšné realizaci přispějí.
Hlavním předpokladem pro efektivní aplikaci myšlenek Cochemské praxe je ale změna myšlení. V první řadě
musí svůj přístup k řešení rodičovského konfliktu a svůj
způsob práce změnit všechny subjekty, které s rodiči pracují. Všechny zainteresované osoby musejí mít na zřeteli
především dítě a jeho právo na oba rodiče. Společnými
silami pak všichni mohou přivést rodiče k opětovnému
převzetí odpovědnosti za rozhodování o dítěti. Budou-li
rodiče společně tvořit a přijímat rozhodnutí týkající se dítěte, budou taková rozhodnutí také respektovat a dodržovat. Největší obětí rodičovského konfliktu jsou děti. Děti,
které rozchod rodičů nezavinily a nemohly nijak ovlivnit jeho průběh ani další rozhodování o své vlastní budoucnosti. Děti nesmějí být trvale odloučeny od jednoho
z rodičů pouze proto, že se jejich rodiče nejsou schopni
domluvit. A pokud se rodiče nedokáží dohodnout sami,
musí být systém nastaven tak, aby jim byla při hledání

řešení poskytnuta odpovídající odborná pomoc.
19) K tomu blíže Mezinárodní konference „Nové evropské trendy v péči
o děti po rozvodu rodičů“. [online]. [citováno 16. 7. 2015]. Dostupné z:
goo.gl/WErjTo.
20) Více informací je možné nalézt na webových stránkách iniciativy
Cochem.cz: www.cochem.cz.
21) K tomu blíže Charakteristika hlavních cílů projektu. [online]. [citováno 16. 7. 2015]. Dostupné z: goo.gl/p9o8CY.
Studenti tvoří Rodinné listy
Mezinárodní organizace na ochranu žen
Karolína Chupíková, studentka,
Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha
Ačkoliv se to na první pohled nezdá, diskriminace žen je
jedním ze zásadních problémů současného světa. Postihuje
ženy různých kultur, národností i barev pleti. Mění své formy i rozsah porušování práv žen. Jsou znevýhodňovány
v porovnání s muži v téměř všech směrech. Příkladem je
nedostatečná výchova, vzdělávání, vnímání žen jako méně
výkonných a perspektivních zaměstnanců nebo nedostatečné
platové ohodnocení (ženy berou v průměru o 29 % nižší plat
než muži). Nerovné postavení žen a mužů ve společnosti
je hlavní příčinou násilí na ženách, ženy se stávají obětí
domácího násilí, ať už fyzického, psychického či sexuálního
(řadíme sem například i ženskou obřízku). Nevyužitý potenciál žen je jednou z překážek rozvoje v mnoha státech
světa. Ekonomická diskriminace vede k tomu, že ženy jsou
postiženy chudobou více než muži.
Otázka ženské rovnoprávnosti představuje jednu ze stěžejních oblastí zájmu OSN od jejího založení v roce 1945.
Hlavní mezivládní fórum pro řešení rovnosti žen a mužů
a posílení postavení žen je v rámci OSN Komise pro postavení žen. Související otázky jsou projednávány ve Valném
shromáždění OSN, Radě bezpečnosti a Hospodářské
a sociální radě (ECOSOC), jakož i na významných mezinárodních konferencích. OSN sehrála hlavní úlohu v globálním boji za podporu a ochranu práv žen, v úsilí zajistit
ženám rovný přístup do veřejného života a rovnost příležitostí ve všech oblastech ekonomického a sociálního rozvoje. Vznikla Charta OSN, v níž je rovnoprávnost mezi
pohlavími začleněna. Postupem času vznikly další úmluvy
a pakty zajišťující rovnoprávnost pohlaví, nejenom z iniciativy OSN. Postupně se přidávaly další a další státy, například Arabská charta nebo Islámská charta.
V tomto článku se vedle jiných institucí na ochranu práv
žen zaměřím na UN Women jako součást Rozvojového
fondu OSN pro ženy (UNIFEM), tak OSN jako celku.
Vývoj lidských práv
Na problematiku lidských práv se lze dívat z různých
pohledů. Může to být například pohled morální (z hlediska etiky apod.), pohled praktický (z hlediska uplatňování práv v praxi vlád, vládních i nevládních organizací
a různých sdružení), a především pohled z hlediska platného psaného práva.
Státy tím, že přijímají mezinárodní závazky v oblasti lidských práv, zároveň omezují svou volnost chování
při úpravě vnitřních věcí a realizaci svých kompetencí
ve vztahu k podřízeným osobám. Záleží však na státech,
jaký obsah a jakou formu pro tyto své závazky zvolí.1)
1) Šturma, P.: Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. 3. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1.
Samozřejmě všechno má svá pro a proti. Vytváření
smluv (ať už mezinárodních, či týkajících se vnitřních
věcí jednotlivých států) o lidských právech a základních
svobodách by se dalo z hlediska smluvní praxe považovat v zásadě za umělé, protože státy nemají při vytváření
těchto smluv žádný právní důvod dát vzniknout instrumentu s čistě lidsko-právním obsahem. Vedle něj mnohdy vkládají i úpravu jiných otázek, které již řeší jiný zákon,
specifický pro daný problém, a snadno se tak mohou dostat do sporu.2)
Charta OSN
Moderní mezinárodněprávní ochrana lidských práv
začíná až na konci 2. světové války, kdy 1. 1. 1942 vznikla protifašistická aliance Spojených národů, která tvrdila,
že vítězství nad nepřítelem je nezbytné k obraně života,
svobody, nezávislosti a náboženské svobody, stejně jako lidských práv a spravedlnosti v jejich vlastních i jiných zemích.3)
Proto se na jaře 1945, po skončení války, konala v San
Franciscu konference o poválečném uspořádání světa
a budování nové světové organizace.
Přes neochotu některých zakládajících států začlenit
Mezinárodní listinu práv do Charty OSN lidská práva se
dostala mezi cíle OSN, do Preambule a šesti článků.
Na základě Charty OSN byla zřízena Komise pro lidská práva, jejímž úkolem bylo mimo jiné vytvoření návrhu
listiny lidských práv. Tak vznikla Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá Valným shromážděním 10. 12. 1948,
a stala se tak prvním mezinárodním dokumentem obecné povahy, vyhlašujícím ucelený přehled práv přiznaných
každému jednotlivci.
V období po přijetí Deklarace vznikly další dva pakty: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Oba měly být původně součástí Deklarace,
ale kvůli neshodám a rozsáhlosti daných témat nakonec
vznikly samostatně. V průběhu dalších let byly v rámci OSN vypracovány další mezinárodní smlouvy, lišící
se od výše zmíněných instrumentů například tím, že řeší
jen určitý typ porušení lidských práv, anebo pouze určité kategorie osob vyžadující zvláštní ochranu. Patří mezi
ně Úmluva o nucené nebo povinné práci (1930), Úmluva
o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948), Úmluva
o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat (1948), Úmluva o provedení zásad práva na organizování se a kolektivní vyjednávání (1949), Úmluva o stejné
odměně mužských a ženských pracovníků za práci stejné hodnoty (1951), Úmluva o právním postavení uprchlíků (1951), Úmluva o odstranění nucené práce (1957),
Úmluva o diskriminaci v zaměstnání a povolání (1958),
2) Malenovský, J.: Poměr mezinárodního a vnitrostátního práva: obecně
a v českém právu zvláště. Brno: Doplněk, 2000, s. 63–64.
3) Ondřej, J. a Potočný, M.: Obecné mezinárodní právo v dokumentech.
3. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2000, s. 223.
sedmdesát tři
Mezinárodní úmluva o odstranění a trestání zločinu apartheidu (1973), Mezinárodní úmluva o odstranění všech
forem rasové diskriminace (1965), Úmluva o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělávání (1960), Úmluva o ochraně
práva organizovat se a o postupech pro určení podmínek
zaměstnání ve veřejné službě (1978), Úmluva o podpoře
kolektivního vyjednávání (1981), Úmluva proti mučení
a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (1984), Úmluva o právech dítěte (1989),
Úmluva o původních a kmenových národech (1989),
Úmluva o zákazu a bezprostřední akci k odstranění nejhorších forem dětské práce (1999), Mezinárodní úmluva
o ochraně práv všech migrujících pracovníků a členů jejich
rodin (1990), Úmluva o právech osob s postižením (2006),
Mezinárodní úmluva o ochraně všech osob proti nucenému mizení (2006), a v poslední řadě nejdůležitější úmluva
z hlediska mé bakalářské práce Úmluva o odstranění všech
forem diskriminace žen (1979).
Úmluva o odstranění
všech forem diskriminace žen
Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (Convention on Elimination of all kinds of
Discrimination Against Women – /CEDAW/) má
za úkol zabránit jakékoliv diskriminaci žen, rozlišování
na základě pohlaví, vyloučení ze společnosti či omezování. Ukládá státům ústavní i legislativní zakotvení rovnosti
a zlepšení postavení žen.4)
Úmluva se také zabývá politickou participací žen, jak
je zřejmé z následujícího výňatku:
Státy, smluvní strany, přijmou veškerá příslušná
opatření k odstranění diskriminace žen v politickém a veřejném životě země a zejména zajistí, na rovnoprávném
základě s muži, právo:
a) hlasovat ve všech volbách a veřejných referendech
a právo na zvolení do všech veřejně volených orgánů;
b) účastnit se na tvorbě a provádění státní politiky
a zastávat veřejné úřady a vykonávat všechny veřejné
funkce na všech úrovních řízení státu;
c) účasti v nevládních organizacích a sdruženích zapojených do veřejného a politického života země.5)
Úmluvou byl také zřízen Výbor pro odstranění diskriminace žen, který slouží nejenom jako kontrolní mechanismus o dodržování práv žen, ale také poskytuje pravidelná doporučení a informace všem stranám úmluvy
na základě poznatků a pravidelně předkládaných zpráv
od všech členů Úmluvy. Československá socialistická republika podepsala Úmluvu 17. července 1980 v Kodani.
K politické participaci žen v České republice se v současnosti vyjádřila Alena Králíková, ředitelka Gender
Studies, o. p. s., jedna z autorek zprávy k třetí periodické zprávě ČR k plnění Úmluvy: „V současnosti jsou ženy
4) Šturma, P.: Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. 3. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 21–28.
5) Jachanová Doležalová, A.: Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen vyzývá státy k posílení politické participace žen.
Feminismus.cy [online]. 2006 [cit. 2015-01-05]. Dostupné z: http://
web.feminismus.cz/fulltext.shtml?x=1931031.
sedmdesát čtyři
v Poslanecké sněmovně České republiky zastoupeny pouze
z 15,5 %, mezi hejtmany není jediná, a pouze na místní úrovni jejich reprezentace překračuje 20 %. Tato data považuji
za překvapivá zejména proto, že mezi členy větších politických
stran ženy tvoří minimálně 30 %, v KDU-ČSL je dokonce
více než 50 % žen. Doporučuji proto, aby vláda vypracovala
a přijala novelu volebního zákona, který by zavedl 40% kvótu
na kandidátní listiny, a zároveň se zeměmi, které mají s kvótami zkušenost, svůj přístup konzultovala.“ 6) Avšak česká
vláda doposud nepřijala žádné opatření ke zvýšení žen
v rozhodovacích pozicích. V kontextu Evropské unie je
míra zastoupení žen ve veřejném životě v České republice
na jedné z nejnižších úrovní. K překročení hranice 30 %
máme opravdu ještě daleko.
Samotný Výbor pro odstranění diskriminace žen
v srpnu roku 2006 po svém 36. zasedání v New Yorku
vydal závěrečné komentáře a doporučení k třetí periodické zprávě, kterou česká delegace obhajovala. V té se mj.
uvádí: „Výbor opakuje a zdůrazňuje své znepokojení ohledně
nedostatečné reprezentace žen v parlamentu, vládě, ve stálých komisích, na mezinárodní úrovni a v soukromém sektoru.
Výbor také znepokojuje neochota vládních ministerstev použít
zvláštní dočasná opatření v souznění s Článkem 4 odstavce 1
Úmluvy a s Všeobecným doporučením Výboru č. 25 o dočasných zvláštních opatřeních. Dále je znepokojen přerušením
schvalování návrhu volebního zákona, který požadoval alespoň třicetiprocentní reprezentaci jednoho pohlaví.“7)
Pekingská deklarace a akční platformy (PFA)
V září 1995 se více než 45 000 účastníků sjelo na čtvrtou světovou konferenci Organizace spojených národů o ženách, kde ženské nevládní organizace a zástupci
189 vlád společně vytvořili Pekingskou deklaraci, která vznikla na základě Úmluvy o odstranění všech forem
diskriminace žen, a akční platformu (Pekingská akční
platforma) zaměřenou na odstranění překážek účasti žen
ve všech oblastech veřejného i soukromého života.8)
Úmluva představuje nejdůležitější mezinárodně právní předpis týkající se postavení žen v celosvětovém měřítku. ČR k Úmluvě přistoupila v roce 1993 (v návaznosti
na sukcesi do právních závazků Československé socialistické republiky). Pekingská akční platforma přímo navazuje na Úmluvu OSN o odstranění všech forem diskriminace žen.9) Určuje dvanáct stěžejních oblastí zájmu
a představuje cíle a doporučené kroky pro zlepšení přístupu žen k právům v těchto oblastech.
Míra dosažených úspěchů za posledních 15 let je
ovšem v jistých oblastech nepopiratelná. Postavení žen
ve veřejném životě se zlepšilo – v globálním průměru se
podíl žen v národních parlamentech zvýšil z 9 % na 16 %
a v 16 zemích na 30 % a více. Výjimku tvořily země východní Evropy a střední Asie, kde hodnoty klesly po pádu
6) Jachanová Doležalová, A.: Úmluva OSN o odstranění všech forem
diskriminace žen vyzývá státy k posílení politické participace žen. feminismus.cy.
7) Tamtéž.
8) Pekingská úmluva a akční platformy. In: [online]. [cit. 2014-09-14].
Dostupné z: goo.gl/1x38o5.
9) CSW. Mpsv.cy [online]. 2013 [cit. 2015-01-05]. Dostupné z: http://
www.mpsv.cz/cs/12166.
komunistických režimů. Jako pozitivní příklad se například hodnotí Latinská Amerika, kde díky zavedení kvót
jsou ženy v zákonodárných sborech na vzestupu. V Asii
a v Jižní Americe vyrostlo silné sociální hnutí žen a počet
svépomocných skupin a mikrofinančních iniciativ se počítá na stovky tisíc. V oblasti přístupu ke vzdělávání počet
dívek v terciárním vzdělávání v severní Africe v porovnání
počtu dívek na 100 chlapců stoupl z 68 v roce 1998/1999
na 104 v roce 2006/2007.10)
V různých zemích není vývoj rovnoměrný a někde
situace stagnuje či naopak dochází k jejímu zhoršení.
Například v roce 2009 žádný parlament v Evropské unii
nevykazoval rovné zastoupení žen a mužů. Průměrné zastoupení žen v národních vládách EU je také jen 23 %.
Ženy ve Spojených státech mají o 40 % vyšší riziko, že
spadnou pod hranici chudoby, než muži a v Latinské
Americe příjmy žen činí pouze 39 % příjmů mužů.
Avšak jedním z nejtíživějších problémů je tzv. feminizace obětí HIV/AIDS v Africe. AIDS je nejčastější příčinou úmrtí v subsaharské Africe a ženy tvoří 60 % případů.
Dále zůstává znepokojivě vysoká úmrtnost matek v mnoha rozvojových zemích (odhadem 529 000 žen ročně zemře během těhotenství a porodu, přičemž 98 % z těchto
úmrtí připadá na rozvojové země).11)
V následující kapitole se podívejme na Evropský systém ochrany lidských práv a jeho srovnání s regionální
úpravou v jednotlivých státech.
Evropský systém ochrany lidských práv
Evropská úprava lidských práv představuje nejvyspělejší ze systémů ochrany lidských práv na regionální úrovni. Dalo by se říci, že v mnohém jde nad rámec standardů
v rámci OSN. Zároveň na rozdíl od jiných regionálních
úprav (například americké či africké) existuje v Evropě
více institucionálních i právních okruhů, které jsou formálně samostatné a obsahově se mohou lišit, ovlivňovat,
ale i doplňovat.
Evropský systém ochrany lidských práv byl vytvořen
Radou Evropy (politická organizace, založena 1949, původně pouze pro západoevropské státy s parlamentní demokracií a pluralitním politickým systémem) a Evropskou
komisí ve formě společné deklarace Evropského parlamentu – Charta základních práv Evropské unie.
Vyhlášena byla 7. 12. 2000 a jejím cílem bylo dosažení
evropské jednoty, prosazování a uskutečňování principů
demokracie a lidských práv, osobní a politická svoboda
a vláda práva a především saturace pociťovaného nedostatku komplexu základních práv. V posledních dvaceti
letech však došlo k přijetí dalších států, na celkových 47.
Systém ochrany lidských práv je tedy založen na dvou
pilířích, kterými jsou:
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních
svobod (1950) – tato úmluva se významně inspirovala
Všeobecnou deklarací lidských práv (1948) a představovala první právně závazný mezinárodní instrument usilující
o ochranu širokého okruhu občanských a politických práv.
10) Zpráva ad hoc pracovního výboru 23. zvláštního zasedání Valného
shromáždění OSN (Peking +5). Mpsv.cz [online]. 2007 [cit. 2015-01-05].
Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/1209.
11) Pekingská úmluva a akční platformy.
Evropská sociální charta (1961) – tento instrument
upravuje ochranu hospodářských a sociálních práv, bere
v úvahu odlišnosti sociálních práv oproti občanským
a politickým a ekonomické odlišnosti v jednotlivých zemích a zahrnuje také Úmluvu o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (1987),
ochranu národnostních menšin, Úmluvu Rady Evropy
o lidských právech a biomedicíně (1997) a Evropskou
úmluvu o státním občanství (1997).12)
Význam mezinárodních smluv
o lidských právech a základních svobodách
v českém právu
Kategorie smluv o lidských právech má v českém právu výsadní postavení. Tato skutečnost má původ v reakci prvního demokraticky zvoleného parlamentu na rozsáhlé porušování chráněných práv předlistopadovým
Československem a je důsledkem také velkého politického vlivu Charty 77, jež se profilovala v otázkách lidských
práv v prvním období po roce 1989. Zavedení zvláštní
kategorie smluv o lidských právech je specifickým příspěvkem Československa k ústavnímu vývoji v Evropě
po pádu „železné opony“.13)
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1325
o ženách, míru a bezpečnosti
Na světě je 40 milionů lidí se statutem uprchlíků/
uprchlic, z čehož zhruba 70 % tvoří ženy a děti.14) Až půl
milionu žen bylo znásilněno během genocidy ve Rwandě,
na 200 000 žen při konfliktu v Kongu, 50 000 v Bosně
a Hercegovině v průběhu války v bývalé Jugoslávii, přičemž násilí na ženách patří mezi válečné taktiky, kterými
je nepřítel pokořován a psychicky ničen.
Podle odhadů až 10 000 dívek bojovalo v občanské
válce v Angole, až 30 % ze 7000 dětských vojáků v Sierra
Leone tvořily dívky. Velká část bojovnic je do válek zapojena nedobrovolně, přičemž je nucena i k sexuálním vztahům s veliteli či vojáky. Po ukončení konfliktů pak jsou
tyto ženy jako nečisté odmítnuty, bohužel často i vlastními rodinami.
Demilitarizační a reintegrační programy ale na tyto
aspekty myslí málokdy. Na tuto zásadní nerovnost upozorňuje mnoho dokumentů – primárním mezinárodněprávním dokumentem je Úmluva o postavení uprchlíků
z roku 1951 (č. 208/1993 Sb.), klíčové jsou pak rezoluce
Rady bezpečnosti OSN č. 1325, o ženách, míru a bezpečnosti, a rezoluce č. 1820, o sexuálním násilí během ozbrojených konfliktů, a nověji pak rezoluce č. 1888 a 1889
z přelomu září a října roku 2009, které je doplňují a rozšiřují. Tyto rezoluce kladou důraz na tzv. tři P: prevenci
konfliktu, protekci (ochranu) žen a jejich participaci.15)
12) Šturma, P.: Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti
lidských práv. 3. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 31–50.
13) Malenovský, J.: Poměr mezinárodního a vnitrostátního práva: obecně
a v českém právu zvláště. Brno: Doplněk, 2000, s. 63–64.
14) Population of concern to UNHCR. Unhcr.org [online]. 2015 [cit.
2015-01-05]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/5461e5ec3c.html.
15) Rezoluce Rady bezpečnosti OSN se věnují i postavení žen v ozbrojených konfliktech a mírových procesech. In: [online]. [cit. 2014-09-14].
Dostupné z: goo.gl/WL1UbT.
sedmdesát pět
Rozvojové cíle tisíciletí
Celosvětová snaha bojovat s extrémní chudobou
ve světovém měřítku není nová. Nejčastěji se projevovala
ve snaze zvýšit financování tzv. rozvojové pomoci, což se
ovšem nedařilo a nedaří. Již v padesátých letech vedla
tato snaha k tomu, že bylo navrženo, aby bohaté země
přispívaly jedním procentem svého HDP na rozvoj chudých zemí, což bylo nakonec schváleno na Konferenci
OSN pro obchod a rozvoj v roce 1964. Toto číslo bylo ovšem stále častěji napadáno a tak v r. 1969 navrhla Světová
banka 0,7 % HDP na rozvojovou pomoc. K tomu se také
zavázalo Valné shromáždění OSN v roce 1970. Jakkoliv
je tento závazek neustále opakován na konferencích
a valných shromážděních OSN, většina bohatých zemí
je dnes neplní.16)
Rozvojové cíle tisíciletí (Millenium Development
Goals – MDGs) jsou formulovány v Deklaraci tisíciletí,
kterou 8. září roku 2000 podepsalo všech 189 členských
států OSN a spolu s Vatikánem a Švýcarskem (zastoupeni nejvyššími představiteli státu nebo vlády) na Summitu
tisíciletí stvrdilo své odhodlání odstranit extrémní chudobu na naší planetě, její příčiny a následky do roku 2015.
Základní osnovou se stalo osm rozvojových cílů rozpracovaných do úkolů. Jednotlivé cíle i úkoly MDGs jsou
vzájemně provázány a je na ně nutné nahlížet jako na
jeden celek. Jsou založeny na partnerství mezi vyspělými
a rozvojovými státy s cílem „vytvořit prostředí napomáhající potírání chudoby a rozvoji“. Závazek k naplňování
cílů tisíciletí byl deklarován v další mezinárodní smlouvě,
která byla přijata na Světovém summitu v roce 2005 (rezoluce Valného shromáždění OSN A/RES/60/1).
Mezi nejdůležitější cíle tisíciletí patří navýšení investic do sociálních oblastí (zdravotnictví, vzdělání, výživa atd.), životního prostředí, infrastruktury a jejich efektivní využití. Mezi cíle patří ochrana lidských práv žen.17)
Hned v prvním cíli (odstranit extrémní chudobu
a hlad) je úkolem dosažení produktivního zaměstnání pro všechny, hlavně pro ženy a mladé lidi. Například
v roce 2007 dosahovala nezaměstnanost v rozvojových
zemích 63,2 % (pokles o 1,6 % oproti roku 1997), zatímco nezaměstnanost u žen se v průběhu let drží pořád
mezi 49–51 %.
Druhým cílem je dosažení základního vzdělání pro
všechny. Dívky jsou vyloučeny ze vzdělávacího procesu
stále více než chlapci, až 60 % všech dětí, které nenavštěvují školu, tvoří dívky. Nejhorší situace je v subsaharské
Africe, ale také v Oceánii, které vykazuje 80 %.
Ve třetím cíli (prosadit rovnost pohlaví a posílit postavení žen ve společnosti) jde hlavně o to, že obyvatelé
planety jsou postiženi chudobou velmi nerovnoměrně.
Na světě žije asi dvakrát více chudých žen než mužů.
A čím je společnost chudší, tím větší rozdíly mezi oběma pohlavími existují. Oblast vzdělání však není jedinou oblastí posilování společenské role žen. Ke zvyšování schopnosti lépe ovlivňovat vlastní život patří i přístup
16) Rozvojové cíle tisíciletí. Ceskoprotichudobe.cz [online]. 2010 [cit.
2015-01-05]. Dostupné z: goo.gl/FzASzY.
17) Stojanov, R.: Rozvojové cíle tisíciletí. Rozvojovka.cz [online]. 2007
[cit. 2015-01-05]. Dostupné z: http://www.rozvojovka.cz/rozvojove-cile-tisicileti.
sedmdesát šest
ke zdrojům, ochrana nebo bezpečnost. V některých afrických zemích stráví ženy i více než dvě hodiny denně chůzí pro dříví na topení nebo pro vodu na vaření,
vůbec netuší o možnosti chránit se proti HIV/AIDS.
Právě negramotnost, nízká vzdělanost a tradicí předepsaná starost o domácnost zabraňují ženám v hledání
produktivního zaměstnání nebo v aktivní účasti při rozhodování na veřejnosti. Ani ženy v rozvinutých zemích
to nemají lehké.
V parlamentech jednotlivých zemí mají pouze menšinové zastoupení, což je další příčinou jejich nízkého
vlivu na chod společnosti. V globálním měřítku se jedná
pouze o 18 %, u rozvojových zemí ještě méně – 16,5 %.
Dosažení třetího cíle je však pevně spjato s ostatními rozvojovými cíli (například snížení dětské úmrtnosti): vzdělané ženy totiž mají výrazně větší vliv na plánování počtu
svých dětí. Vysoká porodnost přitom silně souvisí nejen
s chudobou, ale též s dětskou a mateřskou úmrtností, s rizikem propuknutí domácího násilí nebo nakažení se sexuálně přenosnými chorobami.
Pátým cílem je zvýšení zdraví matek: tento problém
souvisí především s dostupností zdravotnické infrastruktury. Ta musí být kvalitní a především dostupná.
Jenomže k tomu, aby byla tato kritéria splněna, je třeba
vynaložit mnohem větší úsilí, především finanční, než bylo
dosud vynakládáno. V případě absence lékařské pomoci
může i menší komplikace při porodu nebo těhotenství
způsobit vážnější problémy, které skončí smrtí, v lehčím
případě postižením rodičky, protože většině komplikací
nelze předcházet ani je předvídat. Při zajištění dostatečné
lékařské péče lze zachránit takřka všechny rodičky.
Šestým cílem je boj s HIV/AIDS, malárií a dalšími
nemocemi, jde o prevenci a vzdělání v oblasti ochrany
před těmito nemocemi, o prevenci přenosu HIV/AIDS
z matky na dítě, a to nejlépe chráněným sexuálním stykem. V případě malárie je nejdůležitější podat včas antimalarika těhotným ženám.18)
United Nations Women
UN Women vznikla jako součást reformního programu OSN UNIFEM (Rozvojový fond pro ženy), který spojuje zdroje a navazuje na důležitou práci čtyř dříve
samostatných částí systému OSN, která byla zaměřena
výhradně na rovnost žen a mužů a postavení žen ve společnosti:
Divize pro podporu žen (DAW);
Mezinárodní výzkumný a vzdělávací institut pro podporu žen (INSTRAW);
Úřad zvláštního poradce o otázkách rovnosti pohlaví
a posílení postavení žen (OSAGI);
Rozvojový fond OSN pro ženy (UNIFEM).
Hlavní rolí UN Women je podpora orgánů, jako je
Komise OSN pro postavení žen. Organizace si klade
za cíl pomoci všem členským státům provádět tyto normy, poskytnout vhodnou technickou a finanční podporu
zemím, které o to požádají, a navazovat účinná partnerství s občanskou společností.
18) Rozvojové cíle MDGs. Osn.cz [online]. 2000 [cit. 2015-01-05].
Dostupné z: http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zaber/?i=205.
Rovnost žen a mužů není jen základním lidským právem vyplývajícím z Charty OSN. Dosažení úplné rovnosti obou pohlaví je asi ještě daleko, ale každý pokrok
v tomto směru má obrovské sociálně-ekonomické důsledky. Posílení postavení žen se dá považovat za palivo
prosperující ekonomiky, urychlovač produktivity a růstu.
Přesto nerovnost žen a mužů je stále zakořeněná
v každé společnosti. Ženy nemají přístup k důstojné práci
a musí čelit profesní segregaci a rozdílům ve výši mezd. Je
jim často odepřen i přístup k základnímu vzdělání a zdravotní péči, nejhorší situace stále přetrvává v subsaharské
Africe a Oceánii. Ženy ve všech částech světa trpí násilím
a diskriminací. Jsou nedostatečně zastoupeny v politických a ekonomických rozhodovacích procesech.
UN Women byla vytvořena pro řešení těchto problémů. Je založená na vizi rovnosti zakotvené v Chartě OSN.
UN Women kromě jiných úkolů má za cíle:
odstranění všech forem diskriminace žen a dívek;
posílení postavení žen;
dosažení rovnosti žen a mužů jako partnerů a příjemců rozvoje, lidských práv, humanitárních činností, míru
a bezpečnosti.19)
Činnosti UN Women
Ženy, i přes prokázané vůdčí schopnosti, jsou často
omezovány ve své politické participaci na místní i globální úrovni. Málokdy najdeme ženu ve vedoucích pozicích,
v civilní službě, v akademické obci, a nijak valné není ani
zastoupení žen ve vládách. V České republice jsou ženy
v parlamentu zastoupeny pouze z 23 % (brána v úvahu
Poslanecká sněmovna i Senát). Ženy jsou shledávány jako
méně dostačující na dané funkce než muži z různých důvodů. Nemají dostatečné vzdělání, kontakty a potřebné
zdroje k tomu, aby se staly efektivními lídry.
Některé ženy tyto překážky překonávají hravě, často
s velkým ohlasem, i úspěchem pro sebe, své podřízené, firmu nebo organizaci i společnost jako celek. Funguje to
ale pouze jednotlivě. Totéž se totiž nedá říct o prospěchu
žen jako celku. Ne všechny ženy mají přístup ke zdrojům,
kontaktům, vzdělání a podobně, a proto jako celek nevykazují tak vysoké procento úspěšnosti jako muži.
Nicméně ale musíme vzít v úvahu fakt, že ještě nikdy
se nepovedlo dosáhnout úplné rovnosti mezi muži a ženami, a myslím si, že se to ani nikdy nepodaří. I přesto,
že muži mají větší šance se prosadit než ženy, mezi muži
existuje „vláda silnějšího“, a tak to funguje i mezi ženami.
Programy „dámské OSN“ o vedení a zapojení jsou vedeny v historii mezinárodních závazků v oblasti zastoupení žen. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace
žen hájí právo žen podílet se na veřejném životě, zatímco
Pekingská akční platforma vyzývá k odstranění překážek
rovné účasti. Rozvojové cíle tisíciletí se zaměřují na pokrok směrem k rovnosti žen a mužů v rámci podílu žen
v parlamentních křeslech. Ke splnění těchto cílů zajišťuje
UN Women školení pro ženy kandidátky, jako pomoc při
budování jejich kapacit, a nabízí kandidátkám občanské
vzdělávání a senzibilizaci kampaně rovnosti žen a mužů.
19) About UN Women. In: [online]. [cit. 2014-09-14]. Dostupné z:
http://www.unwomen.org/en/about-us/about-un-women.
UN Women je zastáncem rovnosti žen a mužů v povolání, v politických stranách, ve vládách a dalších institucích
a plní svou úlohu v posílení postavení žen. Podporuje mladé muže a ženy, aby se zapojili do prosazování i vytváření
opatření a rovnosti pohlaví ústřední pro veřejnou politiku.
UN Women prosazuje legislativní a ústavní reformy
s cílem zajistit rovný přístup žen k politickým sférám,
jako voličů, kandidátů, volených úředníků a členů civilní služby. UN Women spolupracuje s týmy zemí OSN
a s občanskou společností o programech tak, aby prosazovala práva žen v politice, včetně voleb a kampaně bez
volebního násilí.20)
Ekonomické postavení žen
Investice do ekonomického postavení žen stanoví
přímou cestu k rovnosti žen a mužů, vymýcení chudoby a k hospodářskému růstu podporující začlenění. Ženy
tvoří obrovské příspěvky pro hospodářství, ať už v podnikání, na farmách, jako podnikatelé nebo zaměstnanci,
nebo tím, že vykonávají neplacenou péči o domov.
Mnohé mezinárodní závazky mají za cíl podporovat
ekonomické postavení žen, včetně Pekingské akční platformy, Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace
žen a série úmluv Mezinárodní organizace práce týkající se rovnosti žen a mužů. UN Women podporuje ekonomické postavení žen v souladu s nimi a s rostoucím
množstvím důkazů se ukazuje, že rovnost žen a mužů významně přispívá ekonomice a udržitelnému rozvoji.
UN Women podporují schopnost žen zastávat důstojná pracovní místa, hromadit majetek a mít vliv v institucích a v oblasti veřejné politiky. Jedna z jejích oblastí
zahrnuje i způsob, jak měřit neplacenou péči žen o děti
a domácnost, a také přijetí opatření, aby ženy a muži dostávali stejné platové ohodnocení, ať už v zaměstnání či
v podnikání. Cílem UN Women jsou vyšší příjmy, lepší
přístup k datům a kontrola nad zdroji a větší bezpečnost,
včetně ochrany před násilím.21)
Ukončení násilí na ženách
Násilí páchané na ženách a dívkách je vážným porušením lidských práv. Jeho vliv sahá od okamžitého až
k dlouhodobému fyzickému, sexuálnímu i duševnímu
násilí s vážnými následky, včetně smrti. To negativně
ovlivňuje ženské blaho a zabraňuje ženám v začlenění
se do společnosti. Násilí má nejen negativní důsledky
pro ženy, ale dopadá i na jejich rodiny, komunity a země
jako celky. Vyvolává obrovské náklady na zdravotní péči,
na právní zastoupení a ztrátu produktivity, ovlivňuje národní rozpočty a celkový rozvoj.
Desetiletí mobilizace občanské společnosti a ženská
hnutí odstartovaly snahy o ukončení násilí na ženách.
Rekordní počet zemí má zákony proti domácímu násilí, sexuálnímu napadení a jiným formám násilí. Rezervy
však zůstávají při provádění těchto zákonů, omezujícím
ženy a dívky při nalezení bezpečnosti a spravedlnosti.
20) Leadership and Political Participation. In: [online]. [cit. 2014-09-14].
Dostupné z: goo.gl/UIpmcP.
21) Economic Empowerement. In: [online]. [cit. 2014-09-14].
Dostupné z: http://goo.gl/9qexLG.
sedmdesát sedm
Právo žen na život bez násilí je potvrzeno mezinárodními dohodami, jako je Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW), a to zejména prostřednictvím obecných doporučení v čl. 12 a 19, a Deklarace
OSN z roku 1993, o odstranění násilí páchaného na ženách. UN Women spolupracuje se zeměmi, snažícími
se na globální úrovni prosazovat mezinárodní normativní rámec prostřednictvím podpory poskytované mezivládními procesy, jako jsou Valné shromáždění OSN
a Komise OSN pro postavení žen. Na úrovni jednotlivých
zemí UN Women podporuje vlády při přijímání právních
reforem v souladu s mezinárodními normami.
UN Women pracuje s vládami na vyvíjení specializovaných národních akčních plánů na prevenci a potírání
násilí vůči ženám, posílení spolupráce mezi různými aktéry potřebné pro trvalé a smysluplné akce. UN Women
také doporučuje potírání násilí v klíčových mezinárodních, regionálních a národních rámcích, jako je například
Rozvojová agenda po roce 2015.22)
Rozvojová agenda po roce 2015
Vzhledem k tomu, že rok 2015 je cílovým datem pro
dosažení Rozvojových cílů tisíciletí, je prováděna široká
škála aktivit členskými státy OSN v rámci systému OSN,
organizacemi občanské společnosti, akademickými obcemi, výzkumnými institucemi a dalšími subjekty na určení
tvaru a priorit Rozvojové agendy po roce 2015.
Dne 25. září 2013 členské státy přijaly krátký výsledný dokument, který zdůrazňuje prioritní opatření k dosažení rozvojových cílů tisíciletí a poskytuje „cestovní
mapu“ pro Rozvojovou agendu po roce 2015. Generální
tajemník OSN rovněž předložil zprávu o urychlení pokroku směřujícího k dosažení rozvojových cílů tisíciletí
a prosazování programu OSN pro rozvoj po roce 2015.23)
Vztahy s ostatními instituce OSN
V rámci komunikace mezi institucemi Organizace
spojených národů členské státy OSN společně diskutují
a usilují o dohodu o celosvětových standardech rovnosti
žen a mužů. Tato činnost na úrovni OSN nabízí základ
pro činnost vlád a dalších zainteresovaných stran k dosažení rovnosti žen a mužů a posílení postavení žen na globální, regionální a národní úrovni.24)
UN Women podporuje členské státy OSN při stanovování norem v oblasti práv žen a rovnocenného postavení mezi pohlavími. Provádí výzkum, sestavuje a předkládá
důkazy, informuje o mezivládních jednáních a rozhodnutích. Také pomáhá při provádění norem a standardů prostřednictvím programů UN Women, vede a koordinuje
činnosti v rámci systému OSN při podpoře rovnosti žen
a mužů a posílení postavení žen.
22) Ending violence against women. In: [online]. [cit. 2014-09-14].
Dostupné z: http://www.unwomen.org/en/what-we-do/ending-violence-against-women.
23) Post-2015 Development Agenda. In: [online]. [cit. 2014-09-14].
Dostupné z: http://www.unwomen.org/en/what-we-do/post-2015.
24) Intergovernmental support. In: [online]. [cit. 2014-09-14].
Dostupné z: http://www.unwomen.org/en/how-we-work/intergovernmental-support.
sedmdesát osm
Mezivládní jednání o aktivitách zemí UN Women se
odehrává ve Výkonné radě, kde si členské státy navzájem
pomáhají stanovit strategické směry. Všechny tyto instituce OSN se řídí několika základními dokumenty, které byly
přijaty v rámci ochrany a podpory rovného postavení žen
a mužů. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace
žen (CEDAW), která byla přijata v roce 1979 Valným
shromážděním OSN, je často popisována jako mezinárodní listina práv pro ženy. Definuje, co představuje diskriminaci žen, a zřizuje program pro akce na vnitrostátní
úrovni. Země, které přistoupily k Úmluvě, jsou právně vázány, aby její ustanovení uváděly do praxe. Musejí každé
čtyři roky předkládat národní zprávu o opatřeních, která
mají být v souladu se smluvními závazky.
Mezi další fóra, která podporují globální koordinaci
práce rovnosti žen a mužů v systému OSN, patří síť OSN
Inter-Agency o ženách a rovnosti pohlaví. UN Women
pomáhá organizovat úsilí v oblasti rovnosti žen a mužů
na úrovni 25 organizací OSN. Komise pro postavení žen
pořádá každoroční výroční zasedání, aby přezkoumala
činnosti v předchozím roce, poskytovala zpětnou vazbu
a navrhovala zlepšení a následná opatření.
Vývojová skupina OSN (UNDG) vytvořila Task
Team pro rovnost žen a mužů. Je spojena s UN Women,
podobně jako Rozvojový program OSN, Dětský fond
OSN a Populační fond OSN. Poskytuje řadu nástrojů
a forem znalostí, Team Task pomáhá zemím OSN v začlenění ustanovení o rovnosti žen a mužů v rámci svých
programů, stejně jako ve výsledcích monitorování.
Prostřednictvím globálních, regionálních a národních iniciativ generální tajemník OSN oslovuje vlády, občanské společnosti, organizace žen, mužů, mladých lidí
a soukromého sektoru, celebrity ve sportu a umění, média a celý systém OSN. Například uvedením programu
Say NO – Zastavte násilí na ženách bylo v červenci 2013
zaznamenáno více než 5,6 milionu opatření přijatých
po celém světě. V jedné z iniciativ mladí aktivisté, sportovní osobnosti, právníci v oblasti lidských práv, novináři i popové hvězdy podstoupili náročný pětidenní výstup
na Kilimandžáro. Akce měla zdůraznit, že i když je násilí
všudypřítomné, lidé mohou společně pracovat na „zvládnutí hory“ a zastavit je. Další akce se uskutečnila v Hanoji,
Dětský palác ve Vietnamu shromáždil umělce, mladé lidi
i aktivisty, aby společně vytvářeli obrazy a nástěnné malby
o jejich závazcích k ukončení násilí dohromady. Následně
byla zahájena soutěž Dětský obraz, který přivítal více než
2 000 000 příspěvků z celé země, z nichž stovky byly vystaveny v muzeu žen.25)
Financování US Woman
UN Women spoléhá téměř výhradně na dobrovolné
finanční příspěvky na udržení své práce, programy pro
rovnost žen a mužů a posílení postavení žen. Většina
těchto příspěvků pochází od členských států Organizace
spojených národů. UN Women poskytuje granty na inovativní, vysoce účinné programy, sponzorované vládními
25) Global Coordination. In: [online]. [cit. 2014-09-14]. Dostupné z:
http://www.unwomen.org/en/how-we-work/un-system-coordination/
global-coordination.
agenturami a skupinami občanské společnosti prostřednictvím dvou fondů: Fondu pro rovnost žen a mužů
a Svěřeneckého fondu OSN pro ukončení násilí na ženách. Fond pro rovnost žen a mužů se věnuje programům,
které zvyšují ekonomické příležitosti žen a mužů nebo
politickou participaci na místní i národní úrovni.
Fond pro rovnost žen a mužů je dotační mechanismus UN Women, zaměřený výhradně na hospodářské
a politické postavení žen na celém světě.26) Jeho činnost
byla zahájena v roce 2009 velkorysým příspěvkem španělské vlády, později se připojily vlády Německa, Mexika,
Nizozemska, Norska a Švýcarska, soukromého sektoru
a individuálních dárců. V současné době je Fond jedním
z největších světových dotačních fondů pro tuto oblast.
Od svého uvedení na trh fond vydal granty
za $ 56,5 milionu na 96 řešení programů v 72 zemích.
Každý program podporuje ženy, zejména ty, které jsou
na okraji společnosti, aby znovu získaly kontrolu nad svými životy, ať už se snaží začít podnikat nebo iniciovat hnutí zdola. Fond poskytuje podporu na základě výběrového
řízení v rámci těchto tematických oblastí: ekonomické posílení postavení žen; zlepšení přístupu žen ke kontrole nad
rozhodováním; půda, technologie, úvěr, živobytí a další
výrobní prostředky a sociální ochrana a dámské politické
pravomoci na podporu žen při přijímání na vedoucí pozice, v politických procesech a ve všech oblastech veřejného života. Mladé ženy jako vůdci vyžadují také zvláštní pozornost. Za pouhé čtyři roky grantového procesu se
fond již ukázal být efektivním a účinným mechanismem
ke sladění globálních a regionálních závazků rovnosti žen
a mužů s konkrétními výsledky v reálném světě.
K dnešnímu dni tyto programy pomohly téměř
18 milionům žen.27)
Svěřenecký fond OSN
pro ukončení násilí na ženách:
Svěřenecký fond OSN na ukončení násilí na ženách
(svěřenecký fond OSN) je svědectvím o globálním vědomí, že násilí páchané na ženách a dívkách není ani
nevyhnutelné, ani přijatelné. Je to přední globální grant,
jehož mechanismus je zaměřen výhradně na řešení násilí
26) Trust Funds. In: [online]. [cit. 2014-09-14]. Dostupné z: http://
www.unwomen.org/en/trust-funds.
27) Funds for Gender Equality. In: [online]. [cit. 2014-09-14].
Dostupné z: http://www.unwomen.org/en/trust-funds/fund-for-gender-equality.
na ženách a dívkách ve všech jeho podobách. Podporuje
efektivní iniciativy, které ukazují, že násilí na ženách
a dívkách se mohou systematicky řešit, snížit a s vytrvalostí odstranit.
Od svého vzniku získal svěřenský fond $ 95 milionů na 368 iniciativ ve 32 zemích a teritoriích. V současné době podporuje 77 programů v 70 zemích hodnotou
$ 55,5 milionu.
Byl založen rezolucí Valného shromáždění OSN
č. 50/166 v roce 1996, spravuje ho UN Women jménem
systému OSN. Fond spolupracuje s nevládními organizacemi, vládami a týmy zemí OSN. Dotace byly poskytnuty následujícím oblastem: Mauritánie (Afrika), Jižní
Afrika, Antigua a Barbuda, Jamajka, Maroko, Kambodža,
Fidži, Indie, Bangladéš, Indonésie, Myanmar, Vietnam,
Arménie, Kosovo, Srbsko, Ukrajina, Afghánistán
a Tádžikistán.28)
Závěr
Činnost UN Women má moji plnou podporu. Už jen
z toho důvodu, že ženy jsou nositelkami života. V demokratické společnosti by i proto měly být patřičně zastoupeny v rozhodovacích pozicích. Výzkumy i zkušenosti ze zahraničí ukazují, že smíšené týmy lépe a efektivněji fungují,
země s vyšším zastoupením žen mají nižší míru korupce,
díky odlišné životní zkušenosti se političky často zaměřují na jiná témata a priority než jejich mužské protějšky (rodina, lepší zdravotnictví, vzdělávací systém, ochrana životního prostředí, větší bezpečnost). A kromě toho,
v roce 2010 ženy tvořily dokonce více než polovinu světové populace.29) Domnívám se, že je škoda nevyužít zkušeností a znalostí, které ženy mají. Netvrdím, že jsou ženy
lepší než muži. Tvrdím ale, že nejsou ani horší. Ženský pohled je pro oblast mezinárodních vztahů důležitý, jelikož
ženy tvoří i nedílnou součást mezinárodní politiky.
Ženský pohled a názor dokáže určitě lépe vyřešit
například světově rozšířené sexuální vykořisťování žen,
masové znásilňování, které bývá součástí mezinárodních
konfliktů a jiných lokálních násilností. I když nejsou oběťmi násilí jen ženy, není možné tvrdit, že ženy jako objekty nejsou dostatečně zastoupenými hráči právě v oblasti
světové politiky. Jak jsem se snažila naznačit v tomto pojednání, UN Women hovoří o tom, že pokud jsou ženy
objekty mezinárodních vztahů, mají právo v této oblasti
vystupovat i jako subjekty a podílet se tak na tvorbě mezinárodní politiky.
UN Women je naděje, naděje pro ženy, bojujících

za svá práva a rodinu, za rovnost, mír a důstojnost.
Článek obsahuje část bakalářské práce nazvané The
United Nations Woman, kterou zpracovala autorka, studentka Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů v Praze,
pod vedením JUDr. Štefana Viedenského a již na jaře letošního roku úspěšně obhájila.
28) UN Trust Fund to End Violence against Women. In: [online]. [cit.
2014-09-14]. Dostupné z:http://www.unwomen.org/en/trust-funds/
un-trust-fund-to-end-violence-againstwomen.
29) Total Population by Gender and Gender Ratio, by Country (pop. over
200,000): Population 2010 (est.). Geohive.com [online]. 2010 [cit. 201501-05]. Dostupné z: http://www.geohive.com/earth/pop_gender.aspx.
sedmdesát devět
Statistika Rodinných listů
Češi jsou se svým životem spokojeni
Centrum pro výzkum veřejného mínění se v průběhu letošního června dotázalo reprezentativního vzorku
1022 občanů České republiky, starších patnácti let, zda
jsou spokojeni se svým životem. Výsledky, které byly zveřejněny počátkem srpna, jsou poměrně optimistické. Z výzkumu vyplynulo, že dvě třetiny respondentů jsou spokojeny se způsobem svého života, přičemž pozitivně hodnotí
svůj život spíše ženy, mladší lidé či ti s vyšším dosaženým
vzděláním. Poměr spokojených a nespokojených se za posledních dvanáct let výrazně nezměnil.
„Podrobnější analýza ukázala, že spokojenost se životem
výrazně roste s klesajícím věkem, se zvyšujícím se stupněm
dokončeného vzdělání, s rostoucím příjmem a se zlepšující se
subjektivně vnímanou životní úrovní vlastní domácnosti,“
uvedl Jan Červenka ze Sociologického ústavu Akademie
věd České republiky.
Graf spokojenosti se životem.
50 %
23 %
velmi spokojen
12 %
spíše spokojen
12 %
3%
Na otázku Jak jste celkově spokojen se svým životem?
odpověděly takřka dvě třetiny dotazovaných velmi spokojen (12 %) nebo spíše spokojen (50 %). Asi čtvrtina zkoumaných se přiklonila na opačnou stranu – 12 % respondentů je se svým životem spíše nespokojeno, 3 % jsou pak
velmi nespokojena. Celkem 23 % dotazovaných zvolilo
neutrální odpověď.
Relativně vyšší spokojenost se životem vyjadřovaly
ženy, studenti a učni, podnikatelé, samostatně činní a zaměstnanci pracující v nedělnických profesích. Z hlediska
rodinného stavu se spokojeně cítí spíše lidé sezdaní či žijící s partnerem, lidé ve čtyřčlenných domácnostech, případně respondenti mající dvě nezaopatřené děti.
Méně spokojení jsou muži, důchodci, nezaměstnaní,
lidé z nekvalifikovaných dělnických profesí, rozvedení či
ovdovělí a lidé žijící osaměle v jednočlenných domácnostech. Obrazové znázornění hlavního výstupu dotazníkové
akce je zřejmé z připojeného grafu. Výstupy tohoto typu
jsou důležitým vodítkem pro společnost i jednotlivce.
Při porovnání s výsledky z předešlých šetření lze konstatovat, že spokojenost lidí v Česku je dlouhodobě stabilní. Mírný pokles spokojenosti vykazovaly průzkumy
z druhé poloviny roku 2011 a z roku 2012, v následujících
letech se však míra spokojenosti opět zvedla.
V průměru se přitom celkový podíl spokojených v první polovině roku 2015 pohybuje o jeden a půl procentního
bodu výše než v celém roce 2014 (62,3 % proti 60,8 %).
ani spokojen, ani nespokojen
spíše nespokojen
velmi nespokojen
Zdroj: idnes.cz, tisková zpráva
Centra pro výzkum veřejného mínění
Akademie věd ČR
Vydal JUDr. Karel Havlíček
tel.: 257 223 009, fax: 257 223 010, www.brainteam.cz
Děkujeme hlavnímu partnerovi časopisu, jímž je společnost ČEPS, a. s.
Vychází dvanáctkrát ročně, číslo 7–8/2015, celkově číslo 44–45, ročník 4., redakční uzávěrka 3. 8. 2015
Toto číslo bylo dáno do výroby 5. 8. 2015, den vydání 19. 8. 2015
ISSN 1805-0824, Reg. č. MK ČR E 20150
Stanoviska a názory obsažené v jednotlivých článcích a příspěvcích jsou stanovisky a názory autorů
Základní roční předplatné pro rok 2015 činí 2880 Kč včetně DPH
Podmínky přijetí díla k uveřejnění:
Předáním díla k publikaci v časopisu Rodinné listy poskytuje autor vydavatelství právo dílo užít v duchu autorského zákona. Autor souhlasí s tím,
že okamžikem zveřejnění díla v časopisu vzniká mezi ním a vydavatelstvím licenční nakladatelská smlouva s nevýhradní licencí, která nevyžaduje
písemnou formu. Odměna za nabytí licence bude poskytnuta autorovi podle zásad honorářové politiky vydavatelství jednorázově za první zveřejnění a zahrnuje též odměnu za uvedení v archivních souborech a v elektronické formě.
Redakce: šéfredaktorka: JUDr. Daniela Kovářová ([email protected]),
sazba: Július Muránsky ([email protected]), předplatné a inzerce: Alena Malátová ([email protected]),
spolupráce: JUDr. Blanka Havlíčková ([email protected])
Výroba: Grafotechna Plus, s. r. o., Lýskova 1594/33, 155 00 Praha 13 – Stodůlky
Distribuce: Česká pošta, POSTSERVIS, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9
osmdesát