Milost, to jsou ruce sepnuté k modlitbě

Milost, to jsou ruce sepnuté k modlitbě

Březen-Duben 2013 - Číslo 2/57/ - Ročník 8
DVOUMĚSÍČNÍK FARNOSTÍ LAŠKOV, PŘEMYSLOVICE,
ČECHY POD KOSÍŘEM
Milost, to jsou ruce sepnuté k modlitbě,
v tichu, před tváří lásky..
milost , to je síla, která nás unáší k Bohu,
dává světlo,tam kde my vidíme jen tmu..
dává radost tam, kde byl smutek,
dává život, kde byla smrt…
dívá se,co je před námi a vede náš pohled k nebi,
zvedá nás, když upadáme,
vzlétá s námi k oblakům,
milost, to jsou ruce plné jasu, které smí lásku pohladit…
to je náruč, ve které se můžeme skrýt…
Milost, je zůstat v tichu,
a slyšet jemný hlas…
milost, to je Boží pohled v nás…
A. K.
Malé křesťanské kalendárium…
Březen
3. 3. Třetí neděle postní
Evangelium dnešní neděle přináší zprávu o vyčištění chrámu. Ježíš zde
zřetelně poukazuje na svou smrt a vzkříšení. (J 2, 13-15)
10. 3. Čtvrtá neděle postní
Tato neděle se podle vstupního zpěvu nazývá také nedělí „Laetare“, tj.
raduj se. Vstupní modlitbu a modlitbu nad dary proniká radost
předcházející velikonočním svátkům. V evangeliu dnes nasloucháme
rozhovoru Nikodéma s Ježíšem (J 3, 14-21).
17. 3. Pátá neděle postní
Pátou nedělí postní začínala dříve doba umučení. Toto označení chtělo
vyjádřit, že od této neděle v mešních textech vystupuje více do popředí
Kristovo utrpení. Dříve se s touto první nedělí umučení pojil zvyk
zahalovat v kostele kříže a obrazy. Důvodem k pozdějšímu zahalování
oltáře byla možná sounáležitost věřících s veřejnými kajícníky, kteří
byli na začátku postní doby v rámci kajícího rituálu vykázáni z
chrámu. Protože si však i ostatní byli vědomi, že jsme hříšníky, jak
ukazuje např. i rozšíření obřadu udělování popelce na všechny věřící,
měla a chtěla si i celá obec věřících odepřít pohled na oltář,
příležitostně se mluvilo i o postu očí. Později se na postní véla (plátna)
kreslily obrazy Kristova umučení. Jedno takové postní plátno můžeme
vidět i v našem farním kostele.
19. 3. Slavnost sv. Josefa
24. 3. Šestá neděle postní má v římském misále název: „KVĚTNÁ
NEDĚLE O UTRPENÍ PÁNĚ“. Tímto názvem je naznačen hlavní
motiv začátku Svatého týdne, daný dvěma částmi, které dohromady
tvoří jedno velikonoční tajemství: vítězství a oslava Páně (symbol
palmových ratolestí) i utrpení a smrt (četba pašijí). Obě témata jsou
nerozlučně propojena v tom, co tento den charakterizuje: v památce
Kristova slavného vjezdu do Jeruzaléma a v eucharistické slavnosti.
Vyjadřuje se zde to, co je základem křesťanského života: Pán nikdy
není jen trpící nebo jen oslavený. Je trpící, ukřižovaný, ale zároveň ten,
který vstal z mrtvých.
Oslava tzv. „Svatého týdne“, který začíná Květnou nedělí,
vyžaduje slavnostní vstup, v němž se symbolicky naznačuje, že
2
následujeme Pána na jeho cestě utrpení a účastníme se jeho kříže,
abychom měli též podíl na jeho vzkříšení a na jeho životě. Tato
myšlenka se nejlépe vyjádří průvodem s požehnanými ratolestmi. Ty se
žehnají s prosbou: „Požehnej také nás, ať s radostí jdeme za svým
Králem Kristem.“ Když průvod (v mnoha farnostech jen požehnání
ratolestí) skončí, začíná bohoslužbou slova druhá část liturgie Květné
neděle. „...Když nám Pán přikázal, abychom ho následovali, nebylo to
proto, že naši službu potřeboval, ale proto, aby nám dal spásu.
Následovat Spasitele znamená mít účast na spáse, jako jít za světlem
znamená mít účast na světle.“ (srv. Jan 8,12).
28. 3. Zelený čtvrtek
Obsahem liturgie tohoto večera jsou dvě události: 1. Ježíšova
večeře na rozloučenou při níž ustanovuje tajemství eucharistie a myje
apoštolům nohy. 2. Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a zajetí...
Při chvalozpěvu „Sláva na výsostech Bohu“ se mohou rozeznít zvony,
jež utichnou až do „Sláva na výsostech Bohu“ velikonoční noci. Po
přijímání se odnáší Eucharistie na vyzdobené místo v kostele
(„Getsemanská zahrada“, „Boží hrob“), kde se uloží. Alegorie v tom
vidí Ježíšův odchod z večeřadla do Getseman. Po eucharistické
slavnosti se podle prastarého zvyku z oltáře odnášejí plachty a kříž. Je
to znázornění toho, že této noci byl Ježíš zrazen, opuštěn od svých
přátel a nakonec byl zajat. Mší, která se slaví večer, si církev
připomíná poslední večeři, při níž Pán Ježíš v noci, kdy byl zrazován,
ukázal všechnu svou lásku. Obětoval Bohu Otci svoje tělo a svou krev
pod způsobami chleba a vína a předal je apoštolům. Velikonoční
večeře - pascha, při které Ježíš ustanovil památku na své utrpení a smrt,
se slaví ve věřících židovských rodinách dodnes. Je připomínkou
mocného Božího činu záchrany Izraele ze zajetí v Egyptě. My,
křesťané, žijeme stále v plnosti Hospodinovy paschy (přejití) z
mnohých otroctví, majících svůj vrchol ve smrti. Beránek, jehož krví
jsme tak jako Izraelité v Egyptě chráněni před věčnou smrtí, je Beránek
Boží, Ježíš. A ujištění o naší ochraně Beránkovou krví můžeme a máme
prožívat v každé Eucharistii. Eucharistie má být večeří, kterou, obrazně
řečeno, máme také jíst s přepásanými bedry a holí v ruce, tak jako
Izraelité před vyjitím - paschou z otroctví Egypta. Máme ji jíst a být
připraveni na cestu. Od této večeře je třeba se neprodleně vydávat na
cestu za naším Pánem, protože on je cesta do naší zaslíbené země. Je to
3
ovšem také cesta přes poušť utrpení a smrti, ale též cesta přes vzkříšení,
cesta se zaručeně dosažitelným koncem. Totiž se vstupem do „země“,
ze které nebudeme vyhnáni, do „nového nebe a nové země“ nebeského
království.
29. 3. Velký pátek
Začátek novény k Božímu milosrdenství
Obsahem velkopátečních obřadů je zpřítomnění spásonosného
Kristova utrpení a smrti. Obřady nejsou pouhou památkou Kristovy
smrti, ale jsou oslavou velikonočního tajemství, skrze které Kristova
smrt dochází svého smyslu ve zmrtvýchvstání. Skrze toto tajemství
Vykupitel zlomil moc hříchu, pekla a smrti. Podle prastaré tradice dnes
církev neslaví eucharistickou oběť. Liturgické obřady začínají obvykle
kolem třetí hodiny odpolední, kdy byl Kristus umučen. Mají tři části: 1.
Bohoslužbu slova, zakončenou přímluvami za celý svět, 2. uctívání
kříže, 3. přijímání.
Kněz je oblečen do roucha červené barvy a na počátku obřadů
zdraví oltář hlubokou úklonou nebo se vrhne na tvář (prostrace) a chvíli
se tiše modlí. Oltář je zbaven plachet, svící a kříže.
Velký pátek je postním dnem závazně zachovávaným v celé
církvi, a to postem od masa a újmy v jídle. „Proč za nás musel Boží
Syn trpět? Ze dvou důležitých příčin: za prvé, aby nám dal lék proti
hříchům a za druhé, aby nám dal příklad, jak máme žít. Na kříži
nechybí žádný příklad ctností, pokud hledáš příklad lásky: „Nikdo
nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život.‘ To udělal
Kristus na kříži. Hledáš-li trpělivost, najdeš na kříži tu největší. Hledášli příklad pokory, pohleď na Ukřižovaného. Hledáš-li příklad
poslušnosti, následuj příklad toho, který zůstal poslušným Otce až na
smrt. Hledáš-li příklad, jak pohrdat pozemskými věcmi, následuj toho,
který je Král králů a Pán pánů, v němž jsou skryty všechny poklady
moudrosti a poznání, a jenž byl na kříži nahý, posmívaný, poplivaný,
zbičovaný, trním korunovaný…“ (sv. Tomáš Akvinský)
30. 3. Bílá sobota
Na Bílou sobotu setrvává církev na modlitbách u Kristova hrobu
a uvažuje o jeho umučení a smrti, a také o jeho sestoupení mezi mrtvé.
V modlitbě a postu očekává vzkříšení. Bílá sobota je tzv. aliturgickým
dnem, neboť se dnes zásadně neslaví mše svatá a další svátosti, kromě
pomazání nemocných a případně svátosti smíření.
4
31. 3. Slavnost Zmrtvýchvstání Páně
Když Židé slaví Velkou noc, nejmladší z rodiny se musí zeptat:
„Co to děláte?“ Otec má odpovědět: „Dnes nás Bůh vyvedl z Egypta.“
Kdyby se nás někdo o Velikonoční noci zeptal: „Co to děláte?“,
odpověděli bychom: „Dnes nás Bůh vyvedl z moci viny a smrti.“ (P.
V. Judák)
Duben
7. 4. Druhá neděle velikonoční - Svátek Božího milosrdenství
8. 4. Slavnost Zvěstování Páně
23. 4. Svátek sv. Vojtěcha, biskupa a mučedníka
25. 4. Svátek sv. Marka, evangelisty
29. 4. Svátek sv. Kateřiny Sienské, panny a učitelky Církve,
patronky Evropy
Víš, že …
Záměry prozřetelnosti
* Střípky ze života papeže Jana Pavla II.
(17. pokračování)
Doléčení tak vážného zranění při atentátu
neprobíhalo ani zdaleka podle představ
lékařského konzilia, ba ani Svatého otce.
Odpoledne 18. května 1981 byl zotavující se papež přemístěn z
jednotky intenzivní péče do svého apartmá v 10. poschodí nemocnice
Gemelli. Vedle něj měl pokoj jeho sekretář Mons. Dziwisz a apartmá
dotvářela i třetí místnost, sloužící ke konzultacím lékařů o pacientově
zdravotním stavu. Účastníkům konzilia říkal Jan Pavel II. žertem
„velerada“. Casaroli totiž doplnil tým lékařů o specialisty ze Západního
Německa, USA, Francie, Švýcarska a Polska. Odtud přiletěl jeho dávný
přítel, s nímž jezdíval na kajaku, nyní šéf transplantačního oddělení a
imunolog na Koperníkově univerzitě v Krakově, profesor Gabriel
Turowski. Pomáhal odborně a dělal společnost trpícímu. Dne 20.
května dostal pacient poprvé vařený pokrm a skončilo nitrožilní
5
vyživování. Pokrok v léčbě zkazila záhadná horečka, jejíž příčinu si
lékaři nedokázali vysvětlit. Papež jí nepřikládal téměř žádnou váhu a
začal z lůžka v nemocnici plnit povinnosti papežství.
Mezi jednu z těch smutných patřila poslední slova polskému
primasovi kardinálu Wyszyńskiému, který umíral. Papežův tajemník jej
navštívil v Polsku a dovezl odtud kardinálův list. Pro jejich poslední
rozhovor 25. května – těsně po poledni – použil papež telefon.
Rozloučení začal Svatý otec slovy: „Žehnám Tvoje ústa a ruce za to, co
jsi v životě řekl a vykonal.“ Jeho úcta k polskému primasovi byla
opravdová, i když kardinál nebyl jeho otcovskou osobností, jako
například kardinál Sapieha. Polský primas zemřel za tři dny nato, tedy
28. května 1981.
Ale ani papež na tom nebyl dobře. Den před Wyszyńskiego
smrtí začal mít obtíže s dýcháním, pociťoval bolesti na prsou a měl
zvýšenou teplotu. Jen co se stav opět normalizoval, papež si přál, aby
byl propuštěn do domácího léčení. 6. a 7. června se chtěl totiž účastnit
1600. výročí prvního koncilu v Konstantinopoli a 1550. výročí koncilu
v Efesu, který slavnostně schválil Mariin titul Theotokos,
„Bohorodička“. Ale to chtěl Jan Pavel II. po svém těle toho mnoho.
Vydržel pouhých pět minut, jen co 6. června dočetl z lodžie sv. Petra
své poselství. Více nemohl, náhle zeslábl.
Horečka stoupla na 39,5°C a začala pomalu klesat. Pravá plíce
byla zasažena infekcí, ale ta neměla s horečkou co dělat. Nemohl
dýchat. Papež se šedivým obličejem vypadal hrozně, oči vpadlé. Lékaři
nevěděli, co s ním. Obávali se o jeho život. Proto byl opětovně
převezen do nemocnice Gemelli a znovu byl nitrožilně vyživován.
K jeho lůžku byl přivolán další odborník na virové infekce, a tak se
přece jen nakonec podařilo zjistit příčinu a stanovit správnou diagnózu.
Při „druhé agónii“ se léčba zaměřila na odstranění cytomegalovirózy,
kterou byl papež napaden. Virus má čtyřiadvacetihodinový cyklus a
dostal se do těla Svatého otce při operacích s množstvím darované
čerstvé krve, když po výstřelech krvácel dovnitř. Znovu bylo nyní
nutno vyměnit všechnu krev. Na onen virus není zatím žádný
antibiotický lék, a tak papežovo tělo dostávalo k podpůrné léčbě nejen
nitrožilní výživu, ale i glukózu, léky na utišení bolesti a léky na snížení
teploty. Až 24. června bylo jasné, že se papež může uzdravit. Nesměl
nic číst z úřadu, či jiná závažnější sdělení. Jan Pavel II. přežil.
6
Běžel červenec a papež se nadále zotavoval z následků zranění
Agcovými výstřely. Ten, jak víme, byl ihned po atentátu na náměstí sv.
Petra 13. května dopaden, umístěn a vyslýchán v Paláci spravedlnosti,
tedy na italské půdě. Podle svých vlastních slov byl Mehmet Ali Agca
mezinárodním teroristou, spolčeným s jinými, ale on sám nečinil rozdíl
mezi politickou levicí a pravicí. Tvrdil, že byl sám a sám se rozhodl na
papeže zaútočit, ale neměl v úmyslu ho zabít. Jinak by přece na cíl
vystřílel všechny náboje z revolveru, který podle vlastního doznání
koupil v Bulharsku. Soudce Severino Santiapichi upozornil
šestičlennou porotu, že v jeho výpovědi je řada nepřesností a mezer.
Hlavní otázkou bylo, zda střílel úmyslně, či nikoliv. Agcův přidělený
obhájce zpochybnil oprávněnost italského soudu. Trval na tom, že
atentát se stal na území svrchovaného státu Vatikánu a nikoliv Itálie.
Soudce zpochybnění odmítl a citoval Lateránskou smlouvu mezi Itálií a
Svatým stolcem, která s podobnou možností počítala. V tu chvíli Agca
obhájce odmítl a začal se obhajovat sám. Vyzval Vatikán, aby se
choval jako samostatný stát, řekl, že byl v italském vězení mučen
vyšetřovateli a nakonec odmítl odpovídat na otázky soudu. Není jasné,
proč tak učinil, a rovněž i to, proč nevyužil svého práva a neodvolal se
22. července proti rozsudku soudu, jímž byl odsouzen na doživotí.
Nebyly vůbec odkryty motivy spiknutí, či teroristova samostatného
jednání. Washington Post tvrdí, že Agca byl členem „Šedých vlků“,
uskupení tureckých ultranacionalistů s fašistickými názory, kteří
„nenávidí Západ a křesťanství“ (tamtéž str. 195-197). Pro mnohé
Poláky pak byly Agcovy styky s Bulhary důkazem sovětské účasti na
celé záležitosti.
Uvnitř Vatikánu byl rozšířen podobný názor. Existují důkazy,
že v Římě mělo dojít k atentátu již v lednu 1981, s Agcou jako
s mužem na spoušti, a Lechem Walesou, vůdcem Solidarity, který přijel
za papežem Janem Pavlem II. (Henze, The Plot to Kill the Pope – str.
170-172). Papež byl ovšem terčem vyššího řádu v okamžiku, kdy
v Polsku umíral primas kardinál Wyszyński. „Polsku tak bude zasazena
dvojí rána…“ Zajímavý je podle některých tzv. „canterburský scénář“,
v němž do role Jindřicha II. dosadíme jistého tehdejšího politického
představitele, který se ptá, zdali ho někdo nezbaví všetečného kněze.
Tak mohlo být zorganizováno zavraždění Jana Pavla II. v roli Tomáše
Becketa. To, že Agca jednal sám, není věrohodné, vždyť si ani
7
nepřipravil ústupovou cestu. A kdo mu ji měl zajistit? Plná pravda
zřejmě nebude nikdy známa.
Papež Jan Pavel II. podal
osobní odpověď na to, jak on
chápe své papežství a celý život.
Po svém uzdravení navštívil 12. a
13. května 1982 – na první výročí
pokusu o jeho vraždu –
portugalskou svatyni Naší Paní
Fatimské ve Fatimě. Dne 27.
prosince 1983 pak navštívil
„svého“ atentátníka přímo v jeho cele. Fotografie z vězení ukazují, že
kromě mše, kterou zde celebroval, došlo mezi ním a Agcou ke smíření
a odpuštění. Pro celý dramatický papežův boj o život, ba i zde v cele
vězení, platila jeho slova z Fatimy: „V záměrech Prozřetelnosti
neexistují žádné výhody“. A tak je tomu, jak byl přesvědčen Jan Pavel
II., s každým z nás.
(pokračování příště) R. D.
Úvaha k zamyšlení…
Káva s Ježíšem
Rozhovor Martina Jakimowicz
se sestrou Halinou Madej
Halina Madej od 23 let se modlí
v Misijním Shromáždění Služebnic Ducha
Svatého. Od 10 let pracuje na Ukrajině. Dříve
bydlela v Holandsku a Německu.
Martin: Jak dnes chutnala káva s Pánem
Ježíšem?
8
S. Halina: Pán Ježíš má rád stejnou jako já: s mléčkem a lžičkou cukru.
Mohla bych udělat ne špatný reklamní spot: „Den bez kávy s Ježíšem –
den ztracený“ – směje se Sestra.
Odkud takový originální nápad?
- Odhaluji, že pán Ježíš je plný jednoduchostí, úplně jiný než si
představujeme. Touží po nás, chce nám být nablízku.
Neslyšela Sestra námitek: to je přílišné důvěrné spřátelení se
s Nejvyšším!
- Občas bylo lehké udivení, ale většina osob „se chytila“. Konečně jim
říkám, že stejně dobře může to být „čajíček s Panem Ježíšem“.
Odkud ten nápad? Máme kamarády, rádi s nimi přebýváme, rádi si
s nimi dáme dobré kafíčko. A Pán Ježíš je můj Nejokázalejší Přítel,
tedy proč Ho nepozvat?
Nemá Setra před Ním žádná tajemství?
- Nemám. Opačně, chci, aby věděl o všem. Není třeba před Ním nic
skrývat, neboť On se dobře vyzná a ví, jak může přijít s pomocí. Tak
opravdu, nemusím nic dělat, a On se mnou stejně raduje…
Otec Pelanowski, řekl kdysi v našem společenství: „Mám strach, že
Ježíš řekne: „Augustine, neznám tě. Nikdy jsi mi neřekl, jaké
fotbalové družstvo máš rád, jakou hudbu posloucháš… Vždycky
jen seznam nářků a stížnosti“. A Sestra? O čem Mu Sestra
vypráví?
- O všem. Ježíš je tak nádherný, že… zapomínám na celý svět! Nikdo
nemá pro Něj čas, proto se raduji, že Ho můžu pohostit.
Kdy se Sestra s Ním spřátelila?
- Ještě před mým nástupem do Shromáždění. Patřila jsem do Oázy a
měla jsem ve společenství opravdu prima kamarádky. Jistého dne,
pamatuji si, že to byla sobota, něco na mně „přišlo“ a velice jsem chtěla
se setkat a pohovořit. Avšak se tak stálo, že žádná z nich nemohla mi
věnovat ani chvíli na rozhovor. Jedna právě odjížděla, jiné byly
zaměstnané. Bylo mi nějak těžko na srdci, přemýšlela jsem
rozlítostněná: „No jo, když ony chtěly pohovořit, vždycky jsem našla
pro ně čas…“ a šla jsem do kostela. Byl celý den otevřen, proto jsem
vstoupila a posadila se před obrazem Milosrdného Ježíše. Pamatuji si,
že mě obklopila výjimečná blízkost Ježíše, pocítila jsem, že On mi chce
9
říci, že vždycky má pro mě čas, že můžu k Němu přijít, kdykoliv budu
chtít, a rozdělovat se s Ním o všechno, co mi leží na srdci. Uviděla
jsem, že Pán Ježíš dopustil tuto událost, kdy kamarádky neměly pro mě
čas, aby mi zjevil, jak On sám je výjimečný a neselhávající Přítel.
Či je potřebné osobní přijetí Ježíše do srdce? Honzik se zeptá: „A
co to, samotný křest už nepostačí?“
- Křest je podmínkou, aby člověk patřil Pánu Ježíši, smývá z nás
dědičný hřích. Během různých slavností obnovujeme ve společenství
Církve sliby svatého křtu. Avšak velice důležitou věcí je dobrovolné a
plné důvěry odevzdání sebe, svého života - Ježíši. On nás má v tak
velké úctě, že nechce činit nic násilně, klika na dveře do našeho srdce
je pouze zevnitř, z naší strany. Pán Ježíš může pouze klepat a prosit o
vstup. Když se Ježíš stává Tvým Pánem, nemusíš mít strach o sebe, o
tvé blízké, o tvou budoucnost, a všechno, co Tě potká, vidíš v úplně
jiném světle.
Vypráví Sestra o osobní zkušenosti. Takové křehké, delikátní
historie je velice snadné zesměšnit, podcenit. Kdy jsem se na ně
zeptal o. Joachyma Badeního, pokýval smutně hlavou: „Kdo to
nezakusil, nic z toho nepochopí. Nic a nic.“
- Řeknu o zvláštní události zde, na Ukrajině. To je důkaz, jak velice o
každého z nás bojuje Boží milosrdenství. Jeden dědeček onemocněl
rakovinou. Byl přivezen do nemocníce. Byla nutná amputace jazyka.
Pacient už ležel na operačním sále a mladý nevěřící chirurg, chystal se
k operaci. Chirurg chtěl něco málo rozveselit staříčka a žertovně se
obrátil na něj: „Nuže dědečku, řekněte, nějaké poslední slovo, neboť
později už nebudete moci mluvit.“ Tehdy vzrušený dědeček vyšeptal:
„Pochválen buď Ježíš Kristus.“ Z očí chirurga vytryskly slzy… Po
třech měsících našel kostel, požádal o křest, zpověď. Přijal Ježíše do
srdce.
Či nezačínala Sestra pochybovat během práce v Holandsku a
Německu? Mezi rozesmátými „hledači svatého grálu?“
- Měla jsem příležitost uvidět, jak je smutný život lidí, pro které Bůh je
zbytečný. Když jsou bohatí, žiji jakoby v „zlaté kleci“, dusí se ve svém
egoismu, přicházejí o radost a smysl života. Samozřejmě, potkala jsem
také spoustu nádherných lidí. Jedním z nich byl exorcista o. Amadeus
/trapista/, plný pohody a jednoduchostí. Byl pro mě svědkem
10
přítomností živého Ježíše. Zavedl mne do domku – osamoceného místa,
kde přicházeli lidé, nad kterými se modlil. Nad vstupními dveřmi byl
nápis: „Ježíš je Pán!“, a bylo se potřeba hluboce sklonit, neboť dveře
byly neobyčejně nízké. Bylo to záměrné, aby už při vstupu člověk
vzdal úctu Ježíši. Otec Amadeus mi ukázal poškrábané zdí, zlomené
židle a říkal: „On /Satan/ nemůže snést ztráty duše, mstí se za každého
člověka, který je sebraný démonům.“
Slovo „spasitel“ znamená záchranáře. Zakusila Sestra „prokleté“
situace, ze které On sestru zachránil? Existují vůbec „prokleté“
situace?
- Myslím, že pro lidi, kteří žijí Pánem Bohem, neexistují prokleté
situace. Sekret štěstí svatých je v tom, že každou událost přijímali jako
projev Boží lásky. Každá událost má skrytý, hluboký smysl. Čím těžší,
nepochopitelnější – tím hlouběji Bůh touží se k nám přiblížit se svou
milostí, chce už zde, na zemi, připravit nás na setkání s Ním v nebi.
Chce být pro nás jedinou oporou a stará se o naší pokoru, neboť sami
ze sebe nedokážeme být malí a poslední. Osobně jsem zakusila velkého
boje před složením věčných slibů. Byl to velice těžký čas, který se
později stál požehnáním. V takových okamžicích je důležité to, aby se
šlo za Pánem Ježíšem. Není třeba nic mluvit, jen být, setrvávat s Ním.
V tom těžkém čase, jsem den po dnu rozjímala Evangelium o tom, jak
sv. Petr spatřil Ježíše, který kráčí po moři a zatoužil přijít k Němu. Při
pohledu na silný vítr vyděsil se, a začal se potápět. Uviděla jsem, že je
třeba upírat své oči na Ježíše, neodvracet svého pohledu ve chvílích,
kdy naše láska, důvěra k Němu, prochází „zkouškou ohně“. Pán Ježíš
ví, že potřebujeme ujištění, že On je opravdu. Chce nám být nablízku.
Čeká na gesto pozvání z naší strany…
Jak vyprávět o setkání Zmrtvýchvstalého? Raniero Cantalamessa
napovídá: „Jestliže bych měl dát nějaké upozornění čtenářům, řekl
bych: jestli chcete vyprávět o Ježíši, žádejte o dar radostí. Radost je
to, co nejvíce přesvědčuje lidí.“
Podepisuji se pod tímto vyjádřením. Slyšela jsem z úst známého
exorcisty, že duševní pohoda, taková jednoduchá radost – to jsou
nejjednodušší exorcismy, ale velice účinné. Satan nenávidí radostné
lidi, nenávidí děti. Proč? Protože jsou odleskem radostí Pána.
Martin Jakimowicz
11
K zamyšlení…
To už je oficiálně
Vznikne nejvíce šokující církev na světě!
Můžeme říci – stálo se.
V Anglii vznikla první církev
sdružující ateisty. Od teď je
možné ateismus oficiálně
nazývat náboženstvím.
Ateismus, to je jednoduše
řečeno názor podle kterého
Bůh neexistuje. Je to postoj,
se kterým je možné souhlasit nebo ne. Už delší dobu je však možné
pozorovat, že ateisté nejen prostě nevěří, ale také projevují úsilí, aby
přesvědčili jiné pro své hledisko. Tato svérázná indoktrinace, kterou
vedou lidé, kteří sebe nazývají – ateisté, projevila se v četných
evropských státech skrze boj s projevy náboženskostí nebo zkoušky
vytlačení náboženství ze škol. Tyto činnosti se mnohdy setkaly
s kritikou částí samotných ateistů, kterým záležitostí náboženství jsou
lhostejné – prostě oni sami nevěří a tolik.
Už dávno bylo možné slyšet námitky, že někteří ateisté tvoří
něco na vzor církve. Překvapující systémová jednání, která se stávala
podílem některých nevěřících, našla své překvapující finále, spočívající
v povolání církve ateistů.
První toho typu organizace je utvořeno v Londýně. Za jejím
stanovením stojí Pippa Evans a Sanderson Jones. Oba tvrdí, že
myšlenka vytvoření církve ateistů je udržená v satirickém tónu. Avšak
je bez diskuse fakt, že ateisté už po několikáté sevřeli řady, aby jako
skupina zdůraznit svou přítomnost.
Autoři myšlenky udržují, že církev ateistů má být formou vtipu
a nazývají ho komediálním. Má spojovat vlastnosti tradiční církve, a
v jisté časti elementy show. Setkání členů tohoto společenství mají se
konat jednou za měsíc.
12
„Pomysleli jsme, že bylo by hanebné nepřipojit k naší iniciativě
ověřené věci, které jsou spojeny s náboženstvím, takové jako pocit
společenství, jen kvůli tomu, že existuje teologický spor“ – řekl
Sanderson Jones.
Entusiasmus zakladatelů církve nesdílejí zástupci působící na
Ostrovech křesťanských církvi, kteří si myslí, že myšlenka Evanse a
Jonesa je přivedením žertu příliš daleko.
Co je zajímavé, na koncepci zřízení církve ateistů nenechávají
také suché nití četní ateisté.
„To je absurdně hloupé, že ateisté chtějí mít své vlastní kostely“
– napsal na internetu Who BobJones.
Avšak někteří si myšlenku pochvalují. „Do takového kostela“ –
to půjdu – napsal někdo jiný.
Možná si myslíme, že máme k tomu ještě daleko. Ale jsme na
omylu. U nás už podobné sdružení dávno funguje. Už mají 4 místa, kde
se setkávají: Olomouc, Brno, Praha a Plzeň. Další připravuji. Jak je
vidět – v takových věcech jsme vždycky vpředu. Jen zda můžeme být na
to hrdí – však jsou to naší bratři a sestry. Co bude s nimi za chvíli?
Z katolické historie…
Krátká historie
vývoje postní doby
Pro kvalitnější přípravu věřících na
slavení Velikonoc byly v 2. století přidány dva
dny postu před tím Svátkem. Vzpomíná na to
Tertulián (+ cca 240). Sv. Irenej (+ cca 202) píše,
že v jeho době existoval tento zvyk také v Galii:
ke cti 40-ti denního postu Pána Ježíše byl
nařízený půst 40-ti hodinný (zavazoval tedy věřící na Velký Pátek a
Bílou Sobotu).
13
V třetím století půst už platil skrze celý týden. Konečně na
počátku IV. století byl zaveden půst 40-ti denní. Na Východě půst se
konal 8. týdnů, kvůli tomu, že soboty a neděle byly osvobozené od
postu. Šlo tedy o doplnění plných 40-ti dnů postu.
V 6. století, v Římě půst začínal 6 týdnů před Velikonoci.
Avšak po odpočítání neděl, ve kterých půst nebyl uchováván, postní
doba trvala pouze 36 dnů. Proto v 7. století přidány scházející dny a
počátek Postní doby byl označen Popeleční středou. Od sv. Řehoře I.
Velikého (+604), papeže, datuje se vznik „předpostní doby“ – na 3.
týdny před postní dobou Církev zavedla fialovou barvu liturgických
rouch, z modliteb a zpěvů bylo odstraněno Aleluja, zase do roku 1248
zavazoval půst, i když ve zmírněné formě. Ve vzpomenutém roce 1248
papež Innocent IV. zkrátil postní dobu a stanovil ji od Popeleční středy.
Byl to tedy druh předsíně, která uvádí do nálady postní doby.
Liturgická reforma posledních let zrušila vůbec předpostní dobu.
Takový půst (70-ti denní) v některých částech církve se uchovával ještě
dokonce v 19. století. Je třeba zdůraznit, že v neděli půst nikdy
nezavazoval a dodnes nezavazuje, neboť každá neděle má charakter
svátku.
Tak krátce je možné představit vývoj vzniku postní doby, jejímž
cílem je příprava na Velikonoce. Nicméně nemůžeme zapomenout na
to, že velikonoční cyklus není jen samotná příprava, ale jeho podstatou
jsou Velikonoční svátky, kterým Církev skrze staletí dávala nejvyšší
hodnost. Byly slaveny tři dny, později ještě k nim přidán oktáv, tedy
osmidenní vzpomínka. Konečně jakoby ozvěnou svátků je tzv.
velikonoční období, kdy skrze několik týdnu udržuje se v liturgii bílá
barva kněžských rouch, zapaluje se paškál, zpívá se slavnostní Aleluja
a velikonoční písně.Velikonoční svátky Církev vnímá jako hlavní
celého liturgického roku, neboť rovněž tajemství Zmrtvýchvstání Krista
je považováno nejen jako památka Kristova vítězství nad nepřáteli –
peklem, satanem a smrtí, ale také jako apologie samotné Kristovy
Církve. Zachytil to sv. Pavel Apoštol ve svém dopise: „Jestliže Kristus
nevstal z mrtvých, zbytečná je naše víra… Zatím Kristus vstal
z mrtvých, jako první z těch, kteří zemřeli… A jako v Adamovi všichni
umírají, tak také v Kristu všichni budou oživení.“ Můžeme tedy si být
jistí, že ve zmrtvýchvstalém Kristu soustřeďují se všechny slavnosti
Církve a z tohoto tajemství září na ostatní.
14
Pro zajímavost …
Jak jsem informoval na počátku
postní doby – farnost Čechy pod
Kosířem a farnost Přemyslovice
podobně jako farnost Laškov přispívají
na jedno adoptivní dítě na Haiti.
Poněvadž ty příspěvky u „Božího
milosrdenství“
jsou
menší,
než
v Laškově – zatím se starají o to dítě
společně. Dítě, o které pečuje farnost Laškov, Tevenent Altillus, je
nám známé, proto nyní par slov o dítěti, na které přispívají Čechy a
Přemyslovice.
Je to dívka – Cristela Basilme /bohužel zatím její fotky
nemáme/.
Narodila se v roce 1997; její zdravotní stav je dobrý; žije
v rodině ve Verretes v oblasti Artibonite; chtěla by se stát socioložkou;
je velmi pracovitá; oblíbený předmět ve škole – informatika.
Rodina:
Otec – Briny Basilme – velmi špatný zdravotní stav, trpí
nádorem v oblasti obličeje,
Matka – Marilla Docteur; zdravotní stav dobrý, pracuje
v zemědělství,
Sourozenci:
- Olmy Basilme – 8 let
- Moselene Basilme – 23 let
- Watdala Basilme – 13 let
- Jordany Basilme – 21 let
- Esperadieu Basilme – 20 let
- Paulnet Basilme – 18 let
Rodina je velmi chudá
15
Co se chystá? …
Tradičně už – jako v minulých letech také v tomto – během
postní doby nás doprovázejí pobožnosti: 1/ křížové cesty – každý
pátek /Laškov a Přemyslovice – v 17.15 hod., Čechy pod Kosířem –
v 18.00 hod./ a každou neděli v Laškově ve 14.30 hod., 2/pašijní
kázání – po křížové cestě v neděli v Laškově - cca 15.00 hod. a
3/setkání v klubovně. Nepochybně účast na těchto pobožnostech
je namáhává a pohlcuje spoustu času, ale nezapomínejme, že „co nic
nestojí, za nic nestojí“. Nečekejme tedy, že všechno nám snadno
přijde. Hodnotné věci vyžadují oběť a odříkání. Dává nám toho
jasné důkazy historie.
Na tento zvláštní čas přejí všem a vyprošuji spoustu Božích
milosti, abychom uměli spolupracovat s Bohem na posvěcení nás,
našich blízkých, farnosti a celého světa.
P. Janusz
Před námi Paschální Triduum a Velikonoce.
Pobožnosti se budou konat:
Zelený čtvrtek Velký Pátek Bílá Sobota Velik.Neděle Pon.Velikon.
Laškov
19.00
16.15
21.00
9.00
9.00
Přemyslovice
17.45
18.00
-
5.30
7.30
Čechy p.Kos.
16.30
19.30
19.00
10.30
10.30
Vydává Římskokatolický farní úřad v Laškově pod záštitou otce Janusze Łomzika
Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře nebo animátorům farnosti.
Náklady na 1 ks výtisku: 8,- Kč. Proto prosíme o dobrovolný příspěvek. Předem děkujeme za pochopení.
www.farnost-laskov.cz
email: [email protected]
tel. 739523415
16