americký sen Karina

ELLEmenu
ŠTĚSTÍ JE
VEDLEJŠÍ PRODUKT
FOTO:
FOTO: KARIN ZADRICK; PRODUKCE: KATEŘINA KUBÍČKOVÁ
ELLEcestování
…správného rozhodnutí, myslí si DAVID LACHAPELLE.
Jeden z nejslavnějších hráčů fotografické extraligy navštívil Prahu, aby
v Rudolfinu uvedl retrospektivu své tvorby. Na otázku Martina Hradeckého,
zda se právě teď cítí šťastný, odpověděl: ROZHODNĚ ANO! A dál?
E L L E 87
ELLEmenu
ELLEcestování
CESTA DO
PRAHY
Zprostředkovaně se s ním Slovenský novinář
za fotkami skrývá. Takže
setkal každý, kdo někdy Milosh Harajda
to vlastně dělám s radosprolistoval časopis Rolling cestoval za Davidovými tí. Navíc jsem šťastný, že
Stone nebo se na jeden výstavami po celém
mohu výstavu do Praden vyskytl tam, kde hrála světě. Na jedné z nich
hy osobně doprovodit.
MTV. Málokoho nechá- se s fotografem osobně Když jsem viděl, jak je
vá jeho tvorba chladným. seznámil. Vznikl nápad úplná a kolik prostoru
Jedny jeho stylizované
dostaly mé rané černodostat LaChapellovy
fotografické vidění iritubílé fotky, byl jsem dojat.
je až na půdu, druzí ho fotky do Bratislavy
Vaším asi nejznámějbezmezně obdivují. Se- a do Prahy. Milosh
ším raným snímkem
tkání osobní ale tak jed- spojil síly s Jozefem
je portrét Andyho
noznačné není. Nejdřív Pavleyem a dostal dvě
Warhola, za nímž
vás vyleká početná suita zelené. Tu finanční
jsou dvě bible. Jak
Davidových asistentů, od J&T BANKY, tu
na něj vzpomínáte?
kterou vede Canary, stat- organizační rozsvítila
Byl velkorysý a přístupný.
ný černošský transvestita Galerie Rudolfinum.
Nebál se dát šanci začís blonďatou kšticí. Sám Zážitek z výstavy vám
najícím umělcům, kažfotograf jej představuje prodlouží publikace,
dý, kdo byl tehdy v New
jako svou morální pod- kterou sám LaChapelle
Yorku, si za ním mohl zaporu a úpadek v jednom.
jít popovídat. A taky byl
pokládá za nejkrásnější
Pak všichni, včetně Davivelmi statečný. I po tom,
da, zničehonic přezpívají knihu svých fotek vůbec. co byl na něj spáchán
celé CD Adele. To bude
atentát a Andy byl másložité, ne-li nemožné mluvit s ním váž- lem zastřelen, nepřestal chodit ven
ně… Najednou však přijde ostrý střih, bavit se. Andy lidem prostě důvěřoval.
a David ochotně pózuje před objekti- Jeho portrét vznikl těsně před jeho smrvem. A pak velmi soustředěně povídá. tí v roce 1987 a ten nápad s biblemi
Vlastně o čemkoli, na co se ho zeptáte. přišel tak nějak automaticky. I když se
za žádného učedníka, ale náboženství
je pro mě vodítkem pro život. Často
přemýšlím o vztahu Boha a vědy. Vezměte si třeba Starý zákon. To, že Eva
byla stvořena z Adamova žebra, určité
skupiny lidí nepřestává iritovat, považují to za iracionální nesmysl. Ale když
se podíváte na evoluční teorii, konkrétně na dělení buňky, zjistíte, že to je vlastně strašně podobné. Z jedné buňky se
na úplném začátku prostě staly dvě. Já
osobně v těchto dvou přístupech příliš
velký rozdíl nevidím. V obou případech jde o zázrak. Zrození Adama
a Evy popsané v Bibli můžeme vnímat
jako Prorokem, který v té době ještě
neměl k dispozici mikroskop, metaforicky popsané dělení buňky.
Zkuste se na chvíli vrátit do dětství a popsat své rodinné zázemí.
Měl jsem veliké štěstí, že moje maminka a tatínek mě přijali takového, jaký
jsem. Ne že by byli spokojeni se všemi
mými skutky, na to jsem byl příliš příšerné a nezvladatelné dítě, ale matka
naštěstí brzy rozpoznala, jaký jsem
uvnitř. Vždycky mě s otcem podporovali a chtěli ze mě mít umělce. Netlačili
na mě, ale byli sami umělecky založe-
Archanděl Michael:
A žádné poselství by
nemohlo být jasnější
(2009)
Andělé, svatí
a mučedníci 3
(1984)
o tom moc neví, Andy byl velmi zbožný, každou neděli chodil do kostela.
Co náboženství znamená pro
vás? Vaše dílo je plné citací a odkazů na křesťanství.
Vždycky jsem se o různá náboženství
zajímal. Pravidelně chodím do křesťanských kostelů i do židovských
chrámů. Samozřejmě se nepovažuju
E L L E 88
ní, a tak mi pomáhali třeba s kresbami
a malováním. Díky nim jsem nikdy netrávil příliš času před televizí. Pastelka
a papír, s tím jsem si vystačil. Hodně
jsem taky lítal po lesích.
Fotil jste už jako dítě?
Ano, a ty rodinné momentky stále
mám. Moje maminka je překrásná
žena, která touží být stále fotografo-
Courtney Love:
Pieta (2006)
FOTO: © DAVID LACHAPELLE
(FRED TORRES COLLABORATIONS)
Poslední večeře (2003)
Miluju ho, stejně jako módu. Spousta
lidí si o mně myslí, že jsem povrchní,
já si však myslím, že je důležité najít
v životě rovnováhu, vyvážit každodenní realitu něčím okázalým. To nikoho
nezabije, naopak se člověk potom cítí
mnohem víc při vědomí. Glamour,
krása, obdiv k módě, to jsou pro mě
věci, které v civilizačním vývoji vždy
zanechaly nejvýraznější stopu. Co nosili Inkové nebo staří Egypťané, víme
přece i dnes. Ať chcete nebo ne, móda
kulturu zkrátka definuje. A to platí
nejen o celých civilizacích, ale lze to
vztáhnout i na jednotlivce. Prostřednictvím toho, co máte na sobě, neustále světu sdělujete, kdo vlastně jste.
Těžiště vaší tvorby tvoří portréty celebrit. Navazujete s objekty
svých snímků osobní vztahy?
Kohokoli fotografuju, musím buď
dopředu znát, nebo se s ním před focením dobře seznámit, aby nám oběma samotné focení dělalo co nejméně
potíží. Když je někdo slavný a známý, má sám jasnou představu o tom,
v jakém prostředí se při focení cítí být
sám sebou, kdy a kde vypadá nejlépe.
A proti tomu já nikdy nechci jít. Nikdy
dofilie. Jak na to vzpomínáte?
To, čím Michael procházel, bylo čiré
utrpení. To by srazilo každého. On se
však ukázal jako extrémně silný člověk
a to břemeno dokázal celou dobu nést
velmi statečně. Byl v situaci, kdy jej
každodenně ztrapňovali úplně všichni, včetně všech amerických médií,
na dlouho se stal mezinárodním vtipem. Pro mě byl však něco jako anděl nebo svatý, člověk, který dal světu
tolik, kolik jen mohl. Peníze na dětské
charity, nádherná slova svých písní
a spoustu dalšího. To, že jsem Michaela na fotkách umístil do prostředí křesťanských symbolů, lze číst jako mou
kritiku arogance katolické církve, jejíž
hodnostáři, na rozdíl od Michaela,
děti zneužívali, ale církev to po dlouhou dobu pokrytecky tajila.
Stalo se někdy, že časopis odmítl
nějaký váš editorial, protože
se mu z nějakého důvodu zdál
za hranicí masové přijatelnosti?
V roce 2006 jsem přestal pro časopisy
pracovat úplně, protože se mi zdálo, že
už jsem na konci téhle cesty. Měl jsem
pocit, že stále víc musím podřizovat
svou práci požadavkům, které pro mě
Americké
vzpomínky:
Dvojité rande
(2006)
Gaia (2011)
Andy Warhol:
Poslední sezení,
22. listopadu
(1986)
Před chvílí jste sám byl objektem fotografování. Jak se cítíte
na opačné straně fotoaparátu?
Jako kus masa (smích). Je to pro mě
trochu nepohodlné, ale vzhledem
k tomu, co dělám, bych byl pokrytec,
kdybych se nenechal vyfotit. Vím, že
to je součást propagace, že lidé, kteří se
dívají na mou práci, chtějí vědět, kdo se
vána. I když hodně a tvrdě pracovala,
vždycky si našla čas na to, aby vypadala
krásně, takže mým přirozeným úkolem
bylo fotografovat ji. Čas fotografování
byly víkendy. Všichni jsme se krásně
ustrojili, maminka vymyslela scénář.
Pochází z Litvy, zažila druhou světovou
válku, prošla pracovními tábory, pak
emigrovala do Ameriky a potřebovala
si splnit americký sen. Částečně to dělala i přes mé dětské fotky. Nikdy to nebyly
momentky jen tak, vše bylo dokonale
promyšlené. Celá rodina se pěkně oblékla, vyžehlené oblečky, čisté ponožky.
Vypadali jsme jak z muzikálu.
Na své přednášce na Nové scéně
jste zmínil, že jako dítě jste byl
šikanován…
Ano. Protože jsem se od nich odlišoval
a odlišovat jsem se chtěl. Maminka mě
oblékala vždy elegantně, miloval jsem
módu, rád chodil do drogerií. Když
jsem měl přijít do školy oblečený jako
kovboj, tak jsem jako kovboj přišel, ale
měl jsem na sobě úzkou kravatu, růžovou košili, červený klobouk. Navíc se
tyhle mé provokace děly ještě předtím,
než vzniklo MTV, takže o to víc jsem
byl v očích ostatních bláznem. Postu-
pem času se to ovšem vyhrotilo a já se
začal skutečně bát. Takže jsem z té školy v patnácti odešel a našel ráj v East
Village v New Yorku, kde mě všichni
nechávali na pokoji. V sedmnácti jsem
tam začal studovat vytoužené umění.
Vaše nejznámější fotky jsou plné
barev, třpytu a lesku. Co vás
na glamouru fascinuje?
Únos Afriky (2009)
bych nefotil třeba Hillary Clinton stylizovanou jako Dolly Parton. I když, to
by vlastně mohlo být velmi zábavné.
(smích) Teď jsem velkým fanouškem
Adele a přál bych si ji fotit. Ukázat její
upřímnost a autenticitu, protože přesně to ona svou hudbou publiku sděluje.
Michaela Jacksona jste fotil
v době, kdy čelil obviněním z pe-
E L L E 89
byly často úplně nesmyslné a absurdní. Třeba série Jesus Is My Homeboy. Ta
byla vytvořena na objednávku britského časopisu i-D, ale její otištění jsem si
prosadil s vypětím sil. Najednou jsem se
cítil strašně osamocený, stojící proti něčemu, s čím nemám zapotřebí bojovat.
Tak teď hledám krásu jinde. Při focení
objemných žen, starých lidí a květin.