Historie Kelčanského cukrovaru

Kelčanský cukrovar
V roce 1856 bylo na Moravě 13 skláren a 1 ve Slezsku, přesto se v Kelčanech staví další.
Nová sklárna je sice velmi rozsáhlá, ale primitivní. Její ţivotnost byla velmi malá, poněvadţ z
24. na 25. prosince roku 1861 vyhořela a nebyla uţ obnovena. Kleinové neměli o její obnovu
zájem, neboť se podnikání v Čechách i na Moravě zaměřovalo jiným směrem,
cukrovarnictvím. Konec kelčanské sklárny je obetkán různými dohady a domněnkami, která
nejde ovšem písemně doloţit. Vypravovalo se, ţe Hubert Klein si dal svoji sklárnu, dobře
pojištěnou, zapálit někým z kelčanských občanů.
I kdyţ není moţné dokázat úmyslné zapálení sklárny, je jisté, ţe poţár nevyvedl Kleiny
z míry. Nejen, ţe se rychle přeorientovali na vaření cukru, ale téměř jistě s tím počítali,
protoţe uţ z jara následujícího roku, kdy ještě ani nebyla ustavena cukrovarnická společnost,
uzavírali smlouvy na pěstování a dodávku cukrové řepy.
1. Založení cukrovaru
Kelčanská cukrovarnická společnost nebyla zaloţena v Kelčanech, ale v Sobotíně na severní
Moravě, kde Kleinové vlastnili ţelezářské závody a zabývali se výstavbou ţeleznic. 16
německých velkokapitalistů v čele s Albertem Kleinem se sešlo 19. 11. 1862 v Sobotíně a
podepsalo předem vypracovanou společenskou smlouvu, kterou se ustanovila firma nazvaná
„Keltschaner Zuckerfabrik“ – „Kelčanský cukrovar“. Společníci vloţili do závodu celkový
kapitál 360 000 zlatých.
Byli to:
Albert Klein, později s přídomkem Edler von Wiesenberk
Franz Klein
Eduard Klein
Libor Klein
Wilhelm Czermak, vrchní inţenýr z Vídně
Ignaz Seidl st.
Ignaz Seidl ml.
Josef Latzel, velkostatkář v Barzdorfě
Anton Latzel, továrník v Barzdorfě
Alois Scholz, továrník
Carl Siegl
Constantin Zephlereska
Ferdinand Liborio, prokurista ve Vídni
Bernhard Herzmansky
Moritz Scholz, továrník v Čejči
Carl Brand
60 000 zlatých
40 000 zlatých
20 000 zlatých
20 000 zlatých
20 000 zlatých
20 000 zlatých
20 000 zlatých
20 000 zlatých
20 000 zlatých
20 000 zlatých
10 000 zlatých
20 000 zlatých
10 000 zlatých
20 000 zlatých
20 000 zlatých
20 000 zlatých
Ředitelem byl jmenovaný Carl Brand. V prvé kampani v roce 1862 zpracovával řepu pouze
z Dolních Moštěnic. Přesně se neví, kolik jí bylo, ale ne více neţ 12 000 - 15 000 q (1 500 t).
Cukrovar byl velmi primitivní a stavěný na rychlo, ale tak, ţe se mohl dál rozšiřovat. O práci
v cukrovaru se hlásili bezzemci a drobní zemědělci, pro které nebyla v okolí příleţitost
výdělku. Bylo tu zaměstnáno v prvých letech na kampani přes 400 dělníků na dvě směny po
12 hodinách. V neděli se pracovalo při střídání 18 hodin. Mzdy nebyly nějak skvělé,
pracovalo se tu vůbec za špatných podmínek. Řepa se nakládala a shazovala rukama,
kuličkové vidle nebyly známy a jiného nářadí se nesmělo pouţívat, aby se řepa
nepoškozovala. Aţ do roku 1872 se řepa nosila na řezačky po dřevěných schodech v putnách
a koších. Teprve později byly zřízeny 2 parní výtahy, které ušetřily 24 pracovníků.
Vedení cukrovaru obsadilo všechna vedoucí místa dozorců a předáků vlastními lidmi,
nejvíce z okolí Šumperka. Jediným českým úředníkem byl Václav Ingr z Kelčan, který byl do
té doby u váhy v dolech a pak ve sklárně. V cukrovaru byl účetním, později aţ do roku 1912
vrchním účetním „Buchhaltrem“, pod tímto pojmenováním byl znám v celém okolí.
Hned po první kampani byla továrna rozšířena a vybavena mnoha novými stroji a
zařízeními, takţe vyráběla i bílé zboţí. Výroba bílého zboţí čili rafinování se vyplácela, cena
bílého cukru byla značně vyšší. Protoţe tenkrát nebylo v okolí ještě dostatek řepy k výrobě
cukru, cukrovar nakupoval kaţdoročně surový – ţlutý cukr v okolních cukrovarech (Velké
Pavlovice a jiné) a rafinoval jej v Kelčanech. Výroba tu byla aţ od druhé kampaně zaměřena
výhradně na bílé zboţí, aţ do roku 1876, kdy se začala dělit zhruba na polovinu. V roce 1880
se uţ bílý cukr přestal vyrábět úplně. Cukr, hlavně bílý se prodával většinou do zahraničí, a to
prostřednictvím agentů, kteří obchodovali nejvíce s Itálií, Jugoslávií a Maďarskem. Tímto
způsobem obchodovaly i ostatním cukrovary, přičemţ docházelo k častým podvodům,
konkursům, zpronevěrám. V konkursech a bankrotech se pozbývalo hodně peněz, ale jedinci
se často na úkor jiných velmi obohacovali. Rakouská vláda vydala 25. 12. 1862 zákon o
konkursu, který sice tyto intriky a podvody ztěţoval a omezoval, ale zcela jim nezabránil.
Proto nastaly v kelčanské společnosti tahanice o název, ve skutečnosti o zodpovědnost a
ručení za firmu a její obchody. Krajský soud, jako obchodní senát v Uherské Hradišti,
společenskou smlouvu z 19. 11. 1862 společnosti neschválil a výnosem z 22. 12. 1863
poţádal, aby znění firmy bylo pozměněno a celé smlouva aby byla upravena a usměrněna.
A tak v květnu roku 1864 byl v Kelčanech byl vypracován doplněk, který firmu změnil na
„ Kelčanský cukrovat Alberta Kleina a spol.“. Doba trvání společnosti byla zaručena na 15
let, tj. do roku 1877. V tomto dodatku se připomíná, ţe dosavadní ředitel Carl Brand ze
společnosti vystoupil a prodal svůj podíl soukenickému továrníkovi Oberleitnerovi ze
Šumperka. Osobní ručení za obchody společnosti převzali Albert Klein, Ignaz Seidl a Josef
Latzel, ostatní členové učili pouze svými podíly. Byla tak utvořena komanditní společnost
s omezeným ručením, ale ani tato změna úřady neuspokojovala. Novým ředitelem byl
jmenován nový společník Hans Kipping.
Z důvodu stále těţšího jednání s úřady, byla společnost nucena si sjednat advokáta, byl to
dr. Ulrich z Uherského Hradiště, který se stal právní zástupce komanditní společnosti.
26. 8. 1868 byla společnost opět místodrţitelstvím zamítnuta a formálně rozpuštěna. Dr.
Ulrich vypracoval podle pokynů místodrţitelství stanovy, podle kterých se firma definitivně
nazývá „„Keltschaner Zuckerfabrik-Aktiengesellschaft“ – Kelčanská cukrovarnická
společnost. Tyto stanovy byly 4. 10. 1868 schváleny místodrţitelstvím a komanditní
společnost se tím změnila ve společnost akciovou, ve které ručili všichni akcionáři. Stanovy
byly vypracovány se všemi náleţitostmi a doloţkami, s podpisovými vzorci, vzory kupónů a
akcií, které byly zvýšeny na kapitál 525 000 zlatých, neboli 525 akcií po 1 000 zlatých.
Stanovy obsahují také majetek ke dni 4. 10. 1865:
1. pozemky
- 8 jochů - 916 čtverečních sáhů (3295 m2) pozemků, většinou arondovaných, na
kterých stály budovy slouţící jako manipulační místo cukrovaru, dolů a koňské
ţelezné dráhy;
2. budovy
- Cukrovarská továrna včetně bytů, uhelná šopa, skladiště, ubytovna dělníků, hostinec
a noclehárna, dvě váhy s váţným mostem, byt vrátného, bednářství, šopa na materiál a
sklep;
3. hnací zařízení
- V továrně a přilehlých místech se nalézají různé parní stroje, lisy a různá zvláštní
zařízení na zpracování asi 224 000 q (22 440 t) řepy a k dalšímu rafinování surového cukru;
4. vlastní uhelné doly
- Jacobiho jáma u Ţádovic – jednoduchá
- Ferdinandová jáma u Ţádovic – jednoduchá
- Theodorova jáma u Ţádovic - jednoduchá
- Povrchová jáma Theodor na ploše 12 922 čtverečních sáhů (46 476 m2)
- Philipova jáma u Ţádovic - jednoduchá
- Jáma Helena u Ţádovic - jednoduchá
- Jáma Karel u Ţádovic – dvojitá
- Důl Babora u Ţádovic (4 jámy)
- Povrchová jáma Barbora Ţádovice na ploše 14 395 čtverečních sáhů (51 774 m2)
- Důl Huber (4 dvojité jámy)
- Povrchová jáma Hubert na ploše 968 čtverečních sáhů (3 482 m2)
- Důl Eduard (4 dvojité jámy)
- Jáma Josef u Kelčan (jednoduchá)
- Jáma Amalia u Kelčan (jednoduchá)
- Dále jámy Engelbert, Albert, Franz, Liborius (vesměs u Kelčan)
- Jáma Lorenz u Vlkoše
- Jáma Ţofie u Kelčan
- Povrchová jáma Ţofie u Kelčan na ploše 20 237 čtverečních sáhů (72 785 m2)¨
- Tři doly „Poţehnání boţí“ u Ţádovic
- Jámy Františka, Marie a Ignaz u Ţádovic
5. Nájmy
- Pronajaté dvory Kelčany, Kostelec, Ţádovice a Vracov
2. Další růst a vývoj cukrovaru
Aby byl cukrovar zabezpečen jiţ od svého začátku provozu, byla uzavřena smlouva dne
5. 4. 1862 s F. Karplusem, nájemce dvora Dolní Moštěnice, který si vyhlédli pro pěstování
cukrovky. Společnost zastupoval Carl Czerny, důlní inspektor z Čejče, jako zplnomocněný
zástupce tvořící se kelčanské cukrovarnické společnosti. Nájemce Karplus se zavázal, ţe od
roku 1862 po dobu 10 let bude pěstovat cukrovou řepu pro zřizovaný cukrovar v Kelčanech, a
to v prvních třech letech nejméně na ploše 100 jochů a v dalších 7 letech nejméně na 140
joších plochy.
Zajímavé bylo ustanovení smlouvy k odběru řízků. Těch bylo poměrně málo, neboť řezačky
vlastně řepu neřezaly, ale drtily, takţe velké mnoţství bylo znehodnoceno. Nájemce Karplus
proto obdrţel 12,5 % výpresků bezplatně, které mu továrna byla povinna dovézt.
Smlouva dále říká, ţe v květnu je ředitelství povinné vyplatit nájemci zálohu 40 zlatých za
kaţdý joch oseté řepy. Nakonec se ředitelství zavazuje, ţe Karplusovi prodá všechnu
vyrobenou 40° melasu na průmyslové účely lihovaru. Cena melasy bude záviset na ceně lihu.
Nájemce se naopak zavazuje, ţe bude tuto melasu odebírat po dobu 10 let.
Cena cukru byla v té době aţ 30x draţší neţ cena řepy. Tato vysoká, ač kolísající, cena
cukru sváděla obchodníky a agenty ke zpronevěrám. Kelčanský cukrovar přišel hned v
prvních letech o 700 zlatých u firmy Slavnitrio v Pešti, která upadla do konkursu. Dále o 216
zlatých v roce 1870 zpronevěrou agenta C. Schreiera. Další agent U. Brugg v dobré souhře
s firmou Giuseppe Fracasso ve Veroně, připravil firmu o více neţ 600 zlatých. I shora
uvedená smlouva s Karplusem skončila úpadkem, konkursem, se kterým se společnost těţce
smiřovala, neboť přišla celkem o 6 404 zlatých. Odpisy konkursu se táhly účetními knihami
přes 20 let, záleţitost je v knihách nazývána jako „aféra Karplus“. Karplus totiţ bral na dluh
uhlí, větší mnoţství melasy na líh, zálohu na řepu, neplatil řepné semeno a řepy neměl. Byla
to opravdu velká aféra, neboť během soudního vyšetřování vyšly najevo další dluhy
cukrovaru ve Ţdánicích, dluhy za nájemné u majitele Bzeneckého panství atd.
Od prvních let najímala společnost také okolní dvory. V prvých letech prosperovali pouze
Vracov a Milotice, dvory Ţádovice, Kelčany, Buchlovice, Kostelec, Ţeravice byly ztrátové.
Vedení společnosti však dokázalo rychle zareagovat, zaměřilo se na pěstování cukrovky, tak
ţe osívalo 1/6 půdy. Od 1. ledna 1872 převzalo nájem také dvůr Hruškovice o výměře 250 ha,
čímţ stoupla celkové výměra všech obhospodařovaných ekonomií na více neţ 2 600 ha, za
které platilo ročně 83 546 zlatých nájemného, coţ je 32 zlatých za hektar. Po Karplusově
konkursu převzala společnost do nájmu také Dolní Moštěnice.
Bilanční zprávy z prvních let vykazovaly deficit, např. v roce 1871 to bylo 3 542 zlatých.
To ovšem bylo zapříčiněno budování reservního fondu, rozšiřování továrny a investicemi na
dvorech. Všechny tyto náklady byly financovány z výtěţků z cukrovaru. Brzy se však
vracely. Náklad na zpracování 1 q řepy byl původně 2 – 2,5 zlatých, ale zaváděním lepší
techniky klesal. Cukru se vyrobilo v prvých letech poměrně málo, začínalo se s výtěţkem 5%,
teprve v roce 1900 se dosáhlo 15%. Bylo to ze dvou důvodů:
- řepa obsahovala méně cukru jako dnes
- nedokonalý postup při zpracování a výrobě
I přes všechny vyšší náklady investice a konkursní ztráty, dosahovala společnost velkých
zisků. Cukrovarníkům se v té době dařilo všude, protoţe stát výrobu cukru podporoval a
osvobozoval ji od daně aţ do 27. 6. 1878. Daň byla poté zavedena dle velikosti cukrovaru,
podle obsahu difuzérů, coţ poněkud zastavilo továrnu v jejím rozvoji. V roce 1878 se zmenšil
obsah difuzérů, teprve 3 roky staré, z 8 hl na 5,6 hl klesla daň pod určitou hranici. Stát
v období kampaně kontroloval cukrovar. Finanční dozorci, kteří byli ubytováni ve zvláštním
domku u váhy, dohlíţeli na mnoţství vyrobeného cukru z důvodu, aby bylo správně přiznáno.
Dohlíţeli i na to, aby dělníci neodnášeli cukr domů.
Na zmenšených difuzorech se pracovalo pouze 1 rok, neboť vy výroční zprávě vedení
cukrovaru uvádí, ţe pro malé difuzní stanice nedrţí krok s ostatními a výroba je nerentabilní.
Vrátili se tedy k větším difuzorům. Kaţdý rok v továrně dochází k opravám a pořizování nový
strojů a zařízení, protoţe v letech 1860 – 80 byla technika na velkém vzestupu.
Kampaň 1871 – 72 byla nešťastná. V listopadu se zlomilo velké setrvačníkové kolo a jeho
namáhavá oprava trvala 9 dní. Lidé po tuto dobu nepracovali a museli být udrţování
v permanenci při vysokých nákladech. Nepředvídané ztráty přinesl také dobytčí mor, který
vypukl nejdříve v Kyjově a poté v Kelčanech, a kvůli němu musely být uzavřeny dvory. Na
valné hromadě v červenci byl odvolán dosavadní ředitel Hans Kipping. Novým ředitelem se
stal dosavadní inspektor ekonomií Theodor Brasse.
Před kampaní 1872 – 73 byly do továrny umístěny dva parní výtahy, a jak uţ víme, ušetřily
24 pracovních sil. Kampaň pro velké sucho trpěla nedostatkem vody, proto byly příští rok
upraveny kanály a vodní toky. Pro sucho a nedostatek krmiva bylo přes 1 000 q řepy necháno
pro zkrmení na dvorech. Celkové hospodaření v těchto letech nevynášelo tolik, kolik by si
akcionáři přáli. Teprve v roce 1877 si pochvalovali, ţe cukrovar a všechny dvory byly aktivní.
Bilanční a obchodní správa uţ mluví o konjunktuře. Přibíraly se tedy do nájmu další dvory,
moc kelčanských magnátů stoupala, ale stoupala také nenávist vůči nim u vesnických lidí.
Hovoří o tom pěkně dokument soudního sporu o události, která se odehrála 28. listopadu
1878 v Mutěnicích. Správce kelčanského dvoru Rud. Bayer jel toho dne přes Mutěnice a byl
napaden chasníky Maxem a Martinem Kmentou, Josefem Čepilem, Tomášem Haydukem a
Jiřím Pospíšilem, 19-23 letí chasnící p. správci nadávali, házeli po něm kyjáky, zvláště Jiří
Pospíšil a bylo štěstí, ţe ho minul. Někteří byli také vinění, ţe nadávali hospodářskému
adjunktovi Rud. Lauferovi a Martin Kmenta ho udeřil pěsti a roztrhal kabát. C.k. Okresní
soud v Hodoníně všechny odsoudil v dvoudenním přelíčení na 5 – 8 týdnu a k úhradě
soudních útrat.
Firmu ve sporech zastupoval c. k. zemský advokát dr. Kaiser z Uherského Hradiště. Byly to
většinou spory obchodní a spory ze zaměstnanci, kteří utrpěli úraz a ţádali od odškodnění.
V mnoha těchto spisech byla také zaţloutlá směnka – neštěstí to mnoha rolníků a moc zbraň
v rukách lichvářských obchodníků.
V roce 1879 se stavěla nová silnice Jeţov – Zlechov. Společnost poskytla na stavbu této
silnice 4 500 zlatých. Vedení cukrovaru to na valné hromadě odůvodnilo akcionářům tím, ţe
dvory Hruškovice a Buchlovice mívají nesjízdné cesty a oba dvory prodluţují nájem od 1. 1.
1880 o dalších 12 let.
Kampaň 1880 – 81 byla jedna z nejdelších, trvala 162 pracovních dnů. Mnoţství řepy se
oproti minulým letům zdvojnásobilo, neboť nastal přísun cizí řepy. Její pěstováním se totiţ
začalo pomalu ujímat u většiny sedláků. Denní výkon cukrovaru se po dalších změnách a
opravách zvýšil zhruba o 300 q, bylo to však málo oproti jiným cukrovarům.
V roce 1880 obec Ţádovice stavěla školu, prodala společnost obci pro tento účel stodolu
z gruntu čp. 41 za 1 200 zlatých a přispěla na stavbu obnosem 2 000 zlatých.
V obchodním roce 1881 – 82 za vedení nového ředitele Th. Windecka byly posíleny
všechny fondy a na rozdělení zbylo téměř 166 000 zlatých a akciový kapitál by navýšen na
800 000 zlatých.
V roce 1883 bylo z reservního fondu postaveno přízemí hospody a v roce 1890 byla
zvýšena o 1 poschodí.
V roce 1883 byl dokončen jeden úsek vlárské dráhy a to sice ze Bzence - Písku do Kyjova.
Nádraţí v Kyjově bylo u sklárny. Při stavbě tohoto úseku vyvinulo vedení cukrovaru úsilí,
aby dráha vedla od Vracova přímo na Kelčany, kde mělo být i nádraţí a kolem Chrastí do
Kyjova. Byly tak i vypracovány plány, ale trasa se neuskutečnila pro vysoké poţadavky
podnikatele stavby Oscara bar. Lazariniho. Vedení cukrovaru totiţ předpokládalo, ţe jiné
řešení není moţné a ţe dráha kolem Kelčan bude postavena i bez příspěvku. Byl to však
osudný omyl, neboť dráha byla zřízena podle jiného projektu, byla zřízena stanice ve Vlkoši a
pojmenována Vlkoš – Kelčany. Vedena pak byla jiţním směrem kolem Skoronic do Kyjov.
Další úsek Kyjov – Brno byl postaven později a dán do provozu aţ roku 1888.
Zřízením této dráhy přestaly sice transporty řepy povozy z Veselska a Koryčanska. Vznikly
však nové potíţe, manipulace s řepou se zdvojnásobila a drahá doprava zvýšila náklady.
Společnost se proto rozhodla postavit vlečku, aby mohla být řepa dopravena ve vagonech aţ
do továrny a nemusela být vykládána a znovu nakládána ve Vlkoši.
V kampani 1884 – 85 po mnoha přípravách a velkém očekávání se v továrně poprvé
rozzářila elektrická světla. Celé zařízení provedla vídeňská firma Siemens & Halske, která
vyslala do Kelčan montéra Pillingera. Pracoval tu 82 dní a instaloval v závodě 195 16ti
svíčkových ţárovek a 2 světla o 1 400 svíčkách. Parní stroj a dynamo o 30 HP dodala První
brněnská za 3 000 zlatých, ostatní zařízení stálo 6 280 zlatých.
Vedení si pochvalo, ţe náklady na osvětlování vlastní elektřinou nejsou tak vysoké a ţe
elektrické osvětlení je nepoměrně lepší neţ předchozí petrolejové. Pracuje se bezpečněji,
neboť u strojů a jam je více světla. Elektřina však byla zavedena jen do továrního objektu.
Osvětlení sušárny, stájí, bytů a kanceláří bylo zaváděno postupně aţ do roku 1905.
S těţkým srdcem však sledovala společnost obchodní vývoj. Cena cukru šla v celém světě
prudce dolů. Dále 24. 5. 1886 v Dolních Moštěnicích shořel lihovar a dvě stodoly. V roce
1887 bylo zpracováno pouze 150 000 q řepy, z toho 1/6 koupené, coţ bylo 2x méně, neţ rok
předtím. Vedení cukrovaru si v těchto letech pomáhalo sniţováním dělnické mzdy, hlavně na
dvorech.
Obchodní zpráva z roku 1888 – 89 prozrazovala, ţe rok byl sice špatný, ale výsledky dobré,
díky cukerní konjunktuře. Ceny našeho cukru začaly zase v zahraničí stoupat, zvýšila se i
spotřeba a poptávka v tuzemsku. Objevila se však nemilá konkurence v podobě dobudování
transversální dráhy, jak se tehdy nazývala vlárská dráha Kyjov – Brno. Ostatní cukrovary
v obcích kolem této dráhy, hlavně v okolí Kyjova, začaly nakupovat v dosavadním
kelčanském rajonu řepu v takovém mnoţství, ţe vedení cukrovaru mělo obavy o řepu pro
příští kampaně. Rychle byly vybudovány váhy v Kyjově a Bohuslavicích, aby přebírání řepy
bylo plynulé. Cizí cukrovary se však u nás neuchytily a obchodní zpráva z roku 1890 jásá, ţe
se cukrovar ubránil konkurenci. Konjunktura rostla ta rychle, ţe v letech 1880 – 90 bylo nutné
provést rekonstrukci pro větší kapacitu zpracované řepy a také přestavbu budov. Mělo být
moţné zpracovat 3000 q denně, ale docházelo k poruchám a následným opravám, takţe se
zpracovávalo 2 525 q denně. Rekonstrukce stála 83 750 zlatých. 20. 1. 1891 došlo k výbuchu
staré kotelny kvůli nedostatku vody v kotli. Zraněno bylo celkem 5 dělníků. Úrazy zde byly
časté, nejvíce zlomeniny, utrţené nebo useknuté prsty, někdy i ruka, opařeniny a popáleniny
vápnem. V roce 1891 byla řepa postiţena nosatci a černými červy, takţe z vlastních osetých
685 ha zůstalo z 1. osevu jen 425 ha.
Po celý rok 1891 se pokračovalo v dalších opravách a rekonstrukcích, ty se protáhly aţ do
podzimu, takţe kampaň začala aţ 7. října. Nebyla o moc lepší neţ minulá, neboť kdyţ se
porouchala pumpa na hustou šťávu, nedovedl ji nikdo upravit. Denní průměr zpracované řepy
nedosáhl opět 3000 q a zvýšil se jen nepatrně, ačkoliv difuzéry byly zvětšeny na 25 hl. Vedení
napsalo firmě Märky, Bramovský a Schulz ostrý dopis, ve kterém ji ţádalo o vrácení části
peněz z rekonstrukce nebo bezplatné uvedení všech strojů do provozu. Proto vyslala praţská
firma do Kelčan nestranného odborníka, technického ředitele cukrovaru v Libnovsi Stanislava
Štemberga, aby podal o montáţi vyjádření. Štemberg pobyl v Kelčanech 3 dny a zjistil, ţe
zařízení skutečně nejsou dostatečná. Chemický proces čištění šťáv neprobíhá tak, jak je
zapotřebí, v aparátech není vyvinována dostatečná teplota. Závěr byl ovšem šalamounský,
uznává chyby, ale také říká, ţe lepším a odbornějším dohledem pracovníků lze snadno denně
zpracovat 3000 q řepy. Jak tento spor nakonec dopadl, není známo. Je však moţné se
domnívat, ţe závady byly částečně zapříčiněny tím, ţe továrna v té době neměla zaměstnance
– odborníky, kteří by novým strojům rozuměli.
Velké potíţe dopravy řepy z váhy způsobilo, ţe bylo nutné zastavit na 3 dny provoz. Valná
hromada se usnesla, aby stavba vlečky Vlkoš – Kelčany nebyla uţ odkladná. V květnu roku
1892. skutečně došlo k dohodě s majiteli pozemků ve Vlkoši. Práce začaly 14. června a trvaly
s dodatečnými úpravami do 29. Října. Pracovalo zde 26 italských dělníků, vypomáhali také
dělníci z továrny a okolí. Pracovalo se velkým tempem, často i v neděli, aby byla vlečka do
kampaně hotová. Provoz na ní byl zahájen 5. října s novou lokomotivou o síle 100 HP, kterou
dodala firma Kraus a spol. z Lince. Lokomotiva stála 9 300 zlatých, váţila 17 tun a slouţila aţ
roku 1961. Výroční zpráva z roku 1892 – 93 konstatovala, ţe bez vlečky by byl provoz
nemoţný.
I kdyţ byla cena cukrovky ovlivňována krizemi, výkyvy cen, bojem o rajóny a kontingenty,
její pěstování na vesnicích se velmi rozrostlo. V roce 1892 byl zřízen kartel, který od té doby
řídil vývoj cukrovarnictví. Nastala centralizace, mnohé cukrovary byly zrušeny nebo
sdruţovány. V Kelčanech na místo nemocného Th. Windecka byl jmenová nový ředitel
Albert Schröder. Hodpodářstvá bylo rozšířeno o další dvory Těmice, Ořechov, Domanín a od
1. 4. 1894 ještě o Šardice. V továrně byl zaveden vodovod a byla započata stavba telefonu do
Bzence. Stavbu prováděla firma Siemens & Halske z Vídně. 580 sloupů a vnitřní zařízení
stála 3 050 zlatých. V následujících letech bylo zavedeno telefonní vedení také na dvory
Domanín, Kostelec a i do Mutěnic. Je dost podivuhodné, jak se obyvatelé a zástupci obcí
bránili tomu, aby telefonní vedení šlo přes jejich obce a kolem cest a pozemků. Stavěli se
ostře proti němu, a kdyţ se uţ dali přesvědčit jeho nutnosti a neškodnosti, ţádali alespoň
náhradu a dávali do protokolu různá výhrady.
Mapa vlečky
Zbývající roky 19. století se vyznačovali střídavě stoupající a klesající tendencí ceny cukru.
Kampaně probíhaly celkem dobře, neboť další rekonstrukce, opravy a nová zařízení umoţnily
zpracovávat aţ 3 700 q řepy denně. Rekonstrukce se prováděli kaţdoročně, továrna se
postupně modernizovala, aby stačila druhým. Nutno připomenout alespoň rekonstrukce z roku
1883 a to hygienické zařízení pro dělníky, dlaţbu nádvoří, vyčištění a úpravu obou rybníků,
zřízení hrabičkové dráhy na řízky. V roce 1884 byly postaveny dva nové difuzéry po 23 hl a
vybavena laboratoř. Následujícího roku byla postavena 60m lanovka na kaly. 1896 byl
rozšířen vodovod, pořízen nový cukerní výtah, na dvory zakoupena garnitura parních pluhů
atd.
Výroční zprávy podávaly přesný rozbor podnikového hospodářství. Akcionáři, k nimţ
přibyli další vídeňští a jiní podnikatelé, sledovali pečlivě zprávy ze světových trhů a burz a
dirigovali obchodní a hospodářské směrnice závodu podle podmínek, které se jim zdáli pro
příští rok příznivější. Na valné hromady přijíţděli obyčejně všichni akcionáři, včetně z okolí
Vídně a Šumperka. Přijíţděl i Carl Chlari, prezident kelčanské společnosti a člen
cukrovarnického ústředí v Rakousku – Uhersku, zapřisáhlý to nepřítel českého lidu.
Mnoţství řepy se zvyšovalo, ceny cukru sice střídavě kolísaly, ale kelčanská cukrovarnická
společnost vstupovala do nového století bohatá, rozrostlá ve velký kombinát.
3. Začíná 20. století
Dosavadní ředitel Albert Schröder zemřel náhle 14. 1. 1900 a na jeho místo nastoupil Felix
Mensel, vyměněný jiţ roku 1902 pro špatnou organizaci práce Josefem Markem, prvním
ředitelem české národnosti. Zároveň však byla v roce 1902 zavedena funkce centrálního
ředitele pro cukrovar, dvory a doly. Byl jím jmenován Richard Brandhuber, ten setrval ve
funkci 20 let. Jinak začátek 20. století vše pokračovalo dosavadním způsobem. Vedení se
snaţilo stále levněji nakupovat, vyrábět a dráţ prodávat. Z jara 1901 se přikročilo k další
rekonstrukci kotelny, řepného kola, praček a hlavně difuzních baterií a jiného strojního
zařízení. Denní výkon se zvýšil o 500 q, tedy na 4 200 q.
Ceny cukru na světovém trhu po několika letech dobré konjunktury klesly. Vstoupila
v platnost bruselská konvence z 5. 3. 1902, která měla mezinárodními obchodními dohodami
upravit pěstování řepy a výrobu cukru tak, aby nedocházelo k velkým výkyvům a omezit nebo
zamezit dovoz cukru zámořského. Měla prostě stabilizovat poměry v cukerném průmyslu a
obchodě. V návaznosti na bruselskou konvenci a s vidinou větší výroby, se v roce 1905 začala
etapově rekonstruovat továrna. V roce 1905 bylo dáno na tento účel 56 000 K, a v roce 1905
76 000 K. Společnost v těchto letech dosahovala enormních zisků. První pět let 20. století
můţeme právem nazvat léty největšího a nejlepšího rozvoje kelčanské společnosti. Společnost
dosáhla v roce 1905 čistého zisku 140 000 K. V dalším roce došlo ke zlomu. Byl to přirozený
důsledek bohatnutí a rozšiřování podniku. V roce 1906 se dělníci usnáší na mohutném
projevu solidarity ze všech 14 dvorů proti neustálému sniţování mezd. Právě o ţních vypukla
stávka, ze které dělnictvo odešlo vítězně.
Obchodní zpráva obsahovala zprávy o zvýšení mezd o 37 000 K. Ani v dalších ukazatelích
není kampaň 1906 – 07 potěšitelná. Ceny cukru náhle klesly, podnikový materiál silně
podraţil. Opět se projevují potíţe v dopravě řepy. Oţívá myšlenka zřídit koňskou vlečku přes
Vlkoš, Skoronice a Milotice kolem Mistřína do Jaronovic a Mutěnic, s odbočkou do Šardic.
Ale projektanti vlečky narazili na velký odpor rolníků při jejich projektování přes jejich pole.
Protoţe soukromá společnost nemohla pozemky vyvlastnit, rozhodla jiným způsobem. Vést
úzkokolejnou dráhu po veřejné silnici. Získala k tomu souhlas Okresního silničního výboru
v Kyjově. Nejvíce odporovaly zase obce Vlkoš a Skoronice. Nesouhlasily s návrhem, protoţe
vlečka by vedle oběma vesnicemi těsně kolem domů. Zamýšlená stavba způsobila hotovou
revoluci, bouři a odpor. C. k. místodrţitelství pozvalo tedy všechny interventy do Kelčan
k jednání, které se konalo 6. – 12. 7. 1906. Zúčastnili se ho zástupci ministerstva drah,
zástupci Severní dráhy Ferdinandovy a dráhy vlárské, které byly tehdy ještě obě soukromé,
dále členové silničního výboru, představitelé okresního hejtmanství a zástupci všech obcí.
Schůze vyzněla ve prospěch cukrovaru a stavba vlečky byla povolena. Obce Vlkoš a
Skoronice poloţily řadu podmínek, které zamýšlenou dopravu velmi ztěţovaly, ba téměř
znemoţňovaly. Po pravdě to nebylo řešení dobré a dlouho by nevyhovovalo, protoţe silniční
frekvence vzrostla. Není uţ přesně známo, jakým způsobem, jakými prostředky a jakým
vlivem obce dosáhly, ţe se vlečka neuskutečnila. Bylo to asi proto, ţe byla postavena lokální
dráha Kyjov – Mutěnice.
V dalších letech bylo největším neštěstím pro akcionáře, ţe byli nuceni kaţdoročně zvedat
mzdy dělníků. V roce 1909 došlo v továrně k další rekonstrukci, která zvýšila denní kapacitu
o 2 500 q. Firma z Vídně dodala a nainstalovala nový hnací stroj, který byl v provozu aţ do
konce cukrovaru. V letech 1910 – 11 byly upraveny a rozšířeny tovární objekty, kanály,
nádvoří a byla také postavena silnice spojující cukrovar s hlavní silnicí, tzv. „Klingrovka“. Na
těchto rekonstrukčních prací, hlavně na úpravách stavebních, byli zaměstnání cizí dělníci,
nejvíce Jihoslované a Italové. Celý vzhled továrny a okolí se velmi změnil.
První kampaň po těch opravách proběhla dobře, ale následující rok 1910 – 11 byl velmi
špatný. Jediným světlým bodem zůstala pevná cena cukru, jak říká výroční zpráva. Kampaň
byla těţká, mokrá, takţe ze 113 dnů kampaně se plných 44 dnů stálo pro nedostatek řepy. A
kampaň 1912 – 13 nebyla lepší. Hodně pršelo a stroje měly stále poruchy. Začátkem listopadu
napadlo mnoho sněhu, takţe práce na polích ustály na plné tři týdny, továrna sama stála 26
dní. V prosinci nastaly silné mrazy, proto musely být zvýšeny mzdy o 147 000 K, aby se řepa
sklidila. Přesto jí zůstalo jen na vlastních dvorech nevyryto 23 ha.
Vpředvečer 1. Světové války vykazovalo slibné obchodní hospodářství cukrovaru a
ekonomií perspektivy. V roce 1914 byla vystavěna ještě nová elektrická centrála, ale válečné
události, nedostatek dělnictva, nedostatek hnojiva atd. způsobily zvrat. Kampaně probíhaly
s velkými obtíţemi, většina dělnictva totiţ nastoupila na vojenskou sluţbu, takţe na kampaň
přicházeli pracovat starší, většinou nezapracovaní lidé a od roku 1915 vojenští zajatci.
Poměry v cukrovaru se značně zhoršily.
Mnoţství řepy zpracované ve válečných letech neustále klesalo. V kampani 1915 – 16
zůstalo dokonce 300 vagónů řepy na polích cukrovaru nesklizeno. Řepa byla v jarních
měsících zpracována bez vyslazení na suché řízky. Aby se odpomohlo nedostatku pracovních
sil, hlavně při manipulaci s řepou, bylo v roce 1919 od firmy Gelink z Vídně objednáno
splachovací zařízení ELFA, které se opravdu osvědčilo.
Se vzrůstajícími nesnázemi rakouského hospodářství rostlo pochopitelně i „vlastenectví“
kelčanských akcionářů. Firma upsala na válečnou půjčku 615 000 K, v roce 1916 ji doplnila
na 1 044 000 K. V roce 1917 koupil cukrovar od hraběte Magnise statek Dolní Moštěnice
s pozemky i lesem za 1 900 000 K.
Výroční zprávy si kaţdoročně všímaly osudu administrativních a technických zaměstnanců,
většinou Němců. Podávaly jmenovitý seznam padlých, raněných, zajatých a vyznamenaných.
Ovšem osud obyčejných dělníků je nezajímal. Byli to prostí lidé z okolních vesnic. Také
dozorci a úředníci, kteří zůstali přes válku doma, se vůči pracujícím v cukrovaru a na dvorech
chovali přímo nesnesitelně. O to silněji působily na dělnictvo zprávy osvobozující VŘSR
v Rusku, burcující uvědomění dělnictva s nadějemi na státoprávní změny, které s sebou
museli přinést reformy po stránce politické a sociální. Ohlasy těchto zpráv se dostaly
pochopitelně k sluchu kelčanských Němců, kteří se zhoršujícími se zvěstmi z bojišť a z obavy
před koncem svého hospodářského panství, začali tvrdě šikanovat české zaměstnance.
Přilévali tím jenom olej do ohně.
4. Poměry v 1. republice
V posledním válečném roce začala kampaň právě v den vyhlášení československé
samostatnosti, 28. října. Kampaň se protáhla aţ do 15. 2., s 52 dny přerušené práce (ze 110).
Drahota, nízké mzdy a v poslední řadě zcela záporný postoj německých úředníků k nových
politickým poměrům způsobil, ţe se dělníci počali doţadovat radikální nápravy. Byli však
odmítáni, dokonce jim hrozili propuštěním z práce.
Ale nedali se zastrašit a usilovali všemoţně, aby německé vedení bylo ze závodu
odstraněno. Velký rozruch u ředitelství cukrovaru 15. 11. 1918 způsobil dopis kyjovského
okresního národního výboru (v prvních převratových dnech). Byl sice napsán v mírném tónu,
přece však dost důrazně.
Ředitelství cukrovaru akciové společnosti v Kelčanech
Okresnímu národnímu výboru bylo sděleno z několika stran, že někteří páni úředníci
v Kelčanech i na různých dvorech, nedbají změněných poměrů, chovají se provokativně
k českému obecenstvu a dělnictvu, že např. zakazují dělnictvu nošení trikolor, že se vyjadřují
způsobem pohrdlivým o státě československém, o našich národních tužbách atd.
Podávajíce o tom ředitelství zprávu žádáme, aby všichni úředníci před podobným jednáním
byli varováni, poněvadž kdyby se podobné stížnosti opakovaly, Národní výbor by byl nucen
úředně zakročit.
Podepsán předseda okr. nár. výboru:
Dr. Kozánek, v.r.
Do okolí Kelčan a ostatních dvorů byly zároveň rozhozeny letáky s provoláváním
k dělnictvu, ve kterém se upozorňuje na zlé chování, mstivost německých úředníku apod. Jsou
tu jmenovány případy (osoby však jmenovány nejsou), kdy správce na dvoře i po vyhlášení
čsl. samostatnosti nadával dělnictvu. Bylo tedy ţádáno dosazení českých úředníku. Nakonec
vyzývá dělnictvo ke stávce na den 20. 11. 1918 na všech dvorech a varuje stávkokaze, kteří
by přeci jen do práce nastoupili, ţe s nimi naloţí jako s nepřáteli čsl. samostatnosti.
Organizátorem této stávky byl tehdy mladý, energetický Šimon Sagánek z Moravan,
zaměstnaný na dvoře Dolní Moštěnice. Od zaloţení KSČ v roce 1921 byl jejím členem.
Spoluzaměstnanci si ho váţili pro průbojnost a neohroţenost. Kdyţ cukrovar nechtěl zavést
osmihodinovou pracovní dobu na dvorech, vedl dělníky tak, ţe ti na dané znamení opouštěli
po osmi hodinách pracoviště. Byl za to přechodně propuštěn. Byl jedním z mála dobrých
dělnických organizátorů ve zdejším okolí, zemřel v roce 1961.
Důvěrníků na dvory byl doručen stávkový program, aby se s ním seznámili a seznámili
zemědělské dělnictvo. Určoval, kde se mají průvody z jednotlivých dvorů spojit tak, aby
20. 11. o půl 11 hod. byli v Kelčanech, kde manifestanti předloţí vedení cukrovaru dělnické
poţadavky. Ty byly vydány ve formě tištěného dopisu:
Ředitelství cukrovaru v Kelčanech
My, dělníci Kelčanského cukrovaru a všech ostatních závodů této firmě patřících
oznamujeme, že zahajujeme dnem 20. Listopadu stávku, kterou ukončíme pouze po splnění
těchto požadavků:
1. Odstranění veškerého německého úřednictva všech závodů, pokud se s námi musí
bezprostředně stýkat.
2. Dosazení českých úředníků.
3. Zvýšení mzdy podle nynějších drahotních poměrů.
4. Větší příděl potravin (obilí, mouky, zemáků)
Po splnění těchto podmínek nebude překážky k opětnému nastoupení práce. Není – li možno
ihned vyměnit veškeré německé úřednictvo, dáváme lhůtu do 1. 1. 1919, klademe ale za
podmínku bezodkladné propuštění pánů:
Swadosche, důlního inspektora
Schrödra, správce
Hammra, správce
Klugra, nadsprávce
Reinholze, správce
Münzera, správce
Stávka potrvá tak dlouho, pokud nebude těmto požadavkům učiněno zadost.
Dělnictvo
Stávkový průvod byl, ale nebyly splněny všechny poţadavky dělníků. Ředitelství mírně
mzdu zvýšilo, slíbilo ústupky, nejednotné dělnictvo během týdne postupně nastoupilo do
práce.
Přesto, ţe zaměstnanci cukrovaru se stávky zemědělského dělnictva nezúčastnili, byla i
v továrně situace napjatá. Docházelo k slovním potyčkám a výstupům mezi dělnictvem a
ředitelem Willertem, které vyvrcholily v březnu následujícího roku. Jednoho dne v ranních
hodinách došlo ke sporu mezi zmíněným ředitelem a topičem Novákem. Několik starších
dělníků jako Jurečka a jiní se k Novákovi přidalo, nakonec ředitele Willerta chytili, vytáhli jej
marně se bránícího z tovární budovy a chtěli jej hodit do rybníka na nádvoří. Willert křičel,
vyhroţoval a volal o pomoc. Dělníci se nakonec rozdvojili a úmysl nedokončili. Svoje
výhruţky však neuskutečnil ani ředitel Willert, neboť se přece jen zalekl odvahy a rozhořčení
zaměstnanců.
Poměry v kelčanském cukrovaru se hodně zabýval soc. dem. týdeník Slovácko, který ostře
pranýřoval kelčanské poměry a to, ţe firma neuznala ani za vhodné své jméno počeštit. Stalo
se to úředně aţ v roce 1920.
Vedení se v prvních letech po převratu stěţuje, ţe cukr smí být pouze prodáván
prostřednictvím čsl. cukerní komise, ţe dvorům jsou předpisovány vysoké dodávky. Fakt je,
ţe hospodářství byla válečnými poměry skutečně postiţena. Ze snahy o rentabilitu podniku,
mimořádná valná hromada z 30. 11. 1921 se usnáší na sloučení podniků Kelčany a Ţdánice
v jeden hospodářský celek. I kdyţ pro akcionáře bylo hospodaření v těchto letech ztrátové a
pozemková reforma sníţila výměru hospodářství na 1 145 ha, nijak zvlášť se jich to nedotklo.
Ve výročních zprávách je nyní přesně sledována vzájemná rentabilita podniku Kelčany a
Ţdánice. 12. 1. 1923 na místo dosavadního centrálního Brandhubera nastoupil ţdánský statkář
dr. Ervín Seidl. Roku 1924 byl cukrovar ve Ţdánicích zrušen a rajon rozdělen mezi Kelčany a
Hodonín. Byla to pohroma pro dělnictvo a drobné zemědělce na Ţdánsku. Jen 10
zaměstnanců bylo převedeno do Kelčan, ostatní byli odbytí malou penzí, na 30 jich bylo
propuštěno s jednorázovým odbytným, někteří i bez něho.
Seidl byl na Ţdánsku typickým představitelem velkostatkáře, který svým polím věnoval
největší péči. Hospodaření na jeho dvorech bylo intenzivní a pokrokové, takţe mnozí rolníci
se učili podle něj hospodařit. Neměli však těch moţností, jako měl Seidl, dostávali se do jeho
závislosti a hospodářsky upadávali. Drobní zemědělci a zaměstnanci byli odkázáni na jeho
milost a nemilost. Jeho archiv byl přeplněný poníţenými a zoufalými prosbami jeho starých
zaměstnanců, kteří prosí o podpory na ţivobytí nebo v nemoci. V rohu kaţdé takové ţádosti
byl připsán rukou dr. Seidla obnos, který se ţadateli poskytuje, obyčejně 10 – 50 Kč, mnohdy
však tam bylo napsáno „nein“. Celé jedno oddělení archivu bylo zaplněno daňovými spisy a
korespondencí tohoto magnáta. Samé intervence vlivných osob, které pomáhaly i po roce
1918 dr. Seidlovi k tomu, aby ze svých velkostatků platil daně co nejmenší.
Po sloučení Kelčan a Ţdánic byly v Kelčanech zřízeny centrální kanceláře a Seidl se stal,
jak uţ bylo uvedeno, centrálním ředitelem podniku. Ředitelem cukrovaru zůstal Gustav
Willert, ředitelem hospodářství dr. V. Kattinger. Kattinger byl na slovo vzatých odborníkem a
hospodářským ekonomem. Přesto, ţe byl německé národnosti, netrpěl udavačstvím a věnoval
všechny své síly hospodářskému rozvoji podniku, který zaměřil na pokusnictví a šlechtění. Za
zmínku stojí, ţe to byl on, který v roce 1928 objednal originální sadbu raných brambor a začal
je v našem kraji jako první pěstovat.
V roce 1924 – 25 byla provedena v Kelčanech dosud největší rekonstrukce na 10 000 q řepy
denně. Provedla ji První brněnská strojírna. Náklady na ni přesáhly 5 000 000 Kč, přesto, ţe
některá zařízení byla převzata ze zrušeného ţdánského cukrovaru, jako kalolisy, filtry na
těţkou šťávu, dva parostroje atd.
První kampaň po zrušení ţdánského cukrovaru, kampaň 1925 – 26, byla rekordní. Kelčany
měly obsazeny 23 přejímacích vah, mimo své dosavadní na Ţdánsku, Bučkovsku a 5 na
Slovensku. Proto, ţe byla velká úroda řepy, zpracovalo se největší mnoţství řepy za 100 let,
téměř 879 000 q. Uţ během kampaně bylo jasné, ţe dochází k celosvětové cukerní krizi,
neboť také úroda třtinového cukru na západní polokouli byla abnormálně vysoká, zvláště na
Kubě. Pocítili to na cenách cukru cukerní magnáti, ale pocítili to hlavně pěstitelé cukrovky, ţe
během pěti let, v roce 1930 – 31 osev cukrovky rapidně poklesl. Přes vysokou produkci
skončilo hospodaření kelčanské společnosti za rok 1925 – 26 ztrátou 4 587 000 Kč. Na
mimořádné valné hromadě, konané 27. 12. 1926 bylo usneseno firmu „Kelčanský cukrovar
akc. spol.“ zrušit a sloučit ji s „Břeclavskou rafinérií cukru akc. spol“. Nebyly také provedeny
nové volby správní rady a akcionáři se stali účastníky nové firmy, později se sídlem ve
Všetulích. Pod touto firmou zůstal podnik aţ do roku 1947, do svého znárodnění.
Po sloučení s břeclavskou rafinerií odpadl bezprostřední styk a dohled německých
akcionářů na Kelčany, takţe do vedení závodu se uţ ojediněle dostaly také osoby české
národnosti. Byl to i ředitel Josef Černý, který nastoupil po dosavadním G. Willertovi, v roce
193. Hlavní kádr vyšších úředníků zůstal i nadále německý. Celé druhé desetiletí 1. republiky
se vyznačovalo nízkou, stále klesající produkcí řepy a tím i výroby cukru. Tento stav se
nezlepšil ani v době tzv. Protektorátu, ba naopak mnoţství zpracované řepy stále klesalo.
Těţká, krutá léta nesvobody dolehla i na Kelčany.
5. V době okupace
Kdyţ se po ţních v roce 1939 Němci chystali napadnout Polsko, musel cukrovar, jako
německý podnik poskytnout wehrmachtu nákladní auta na transporty. Uţ 26. 8. před
vypuknutím války, bylo nákladní auto Tatra povoláno do Brna. Horší ale bylo, ţe s tímto
autem byl nakomandován i český řidič Karel Rajsigl. Po dvoutýdenních projíţďkách v okolí
Brna, musel nakonec s proviantem za frontu do Polska. Celé tři měsíce dováţel autem různý
materiál i vojáky v okolí Přemyšlu a Jaroslavi. Začátkem prosince se po mnoha útrapách a
s notnou dávnou štěstí přece jen dostal domů. Druhý řidič, František Kuchyňka byl
s nákladním autem nasazen v letech 1941 – 42 v Berlíně.
Za celou okupaci nebylo v cukrovaru mezi dělníky nikoho, kdo by se jako Čech zpronevěřil.
Mezi dělníky a ostatními českými zaměstnanci se mluvilo otevřeně. Tak, jak postupně
protektorátní poměry přituhovaly, se současně zvyšovalo a také upevňovalo přesvědčení
dělníků o neodvratném konci dosavadních kelčanských pánů. S rostoucím nedostatkem
potravin, zejména cukru, byly za protektorátních kampaní organizovány na všech pracovištích
hromadné krádeţe cukru, kterým zaměstnanci zásobovali okruh svých známých v celém
okolí. Bylo to velké riziko, hrozily za ně těţké tresty.
Uvědomělí dělníci a zaměstnanci drţeli pohromadě a byli solidární i s horníky na dolech.
Svým vlivem u dozorců, spolu s několika českými úředníky dosáhli, ţe na kampaních i mimo
kampaně zaměstnávali v cukrovaru mnohé osoby, které měli být nasazeny na práce
v Německu. Při dotazníkové akci v roce 1940 se někteří němečtí úředníci hlásili k české
národnosti. Byl zde sice nátlak, aby se přihlásili i k německé národnosti, ale ten rychle ustál,
neboť kelčanští Němci si uvědomovali, ţe jsou jen malým ostrůvkem mezi českým okolím, a
ţe by se jim to mohlo vymstít.
Němečtí úředníci v čele s R. Hammingerem zaloţili v cukrovaru skupinu, buňku NSDAP,
pod kterou spadali jednotlivci z okolních obcí. Na rozdíl od umírněného E. Vizence,
vystupoval Hamminger okázale a zakládal si na své politické příslušnosti k německému
„ Herrenvolku“. Od vojenské povinnosti byli však osvobozeni, neboť dohlíţeli na provoz
tehdy důleţitého podniku pro jejich válečné hospodářství. Válečné kampaně byly však velmi
krátké, trvaly v průměru 30 dní a denní kvóta zpracovávané řepy rok od roku klesala, neboť
práce byla úmyslně zdrţována.
V době protektorátu nebyly prováděny velké stavby. Pouze v roce 1939 bylo postaveno
nové skladiště na suché řízky a pak aţ v roce 1944 nová kotelna. Také deputáty
zaměstnancům byly omezovány a přizpůsobovány válečnému řízenému hospodářství.
Kdyţ 7. 11. 1944 začalo nahánět řepné kolo řepu do praček, věděl kaţdý, ţe dosavadní páni
letos vyrobeným cukrem sladit nebudou. Kampaň byla narušována leteckými poplachy a měla
20 ztrátových dnů. Protáhla se aţ do 11. 1. 1945, kdy uţ za tichých nocí bylo ve východním
směru od „Babylonu“ slyšet dunění sovětských děl. Práce byla uţ úmyslně zdrţována a pro
úplný zmatek v dopravě zůstaly také v továrně velké zásoby surového cukru, asi 14 000 q.
Nastal klid před bouřkou. Zmlkli také všichni kelčanští Němci, neboť viděli, ţe jde do
tuhého. Začátkem dubna se všichni němečtí úředníci i se svými rodinami začali připravovat
na útěk. Stěhovali své svršky vagony, auty a nakonec pro ně museli ještě zaměstnanci
v kolárně pořídit kryté boudy na povozy, do kterých naloţili před frontou svoje věci a čekali
na rozkaz německého vojenského velení. Uţ předtím odstěhovali na dvory vyškovského
cukrovaru auta, zásoby semen ze šlechtitelské stanice, ba i mladý dobytek. Tam také odjel uţ
zmíněny dr. Kattinger. Ostatní Němci odjeli se svými rodinami v krytých boudách, taţenými
koňskými spřeţeními, 20. 4. 1945 směrem na západ. Od té doby je jejich osud neznámý,
nikdo o nich více neslyšel a v Kelčanech po nich zbyla jen nedobrá vzpomínka.
6. Znárodnění cukrovaru
Frontové události se přes Kelčany přehnaly tak, ţe nebyly způsobeny ve vesnici, na
budovách a na zařízení cukrovaru ţádné škody. Zbylé zásoby cukru byly z příkazu
revolučního ONV v Kyjově rozprodány okolnímu obyvatelstvu a zaměstnancům. Zbylí čeští
úředníci měli za úkol uvést vše do normálních kolejí a zahájit provoz. Ředitel J. Černý byl
jmenován zmocněncem pro cukrovar, ing. Svoboda pro doly a Fr. Maschke pro hospodářství.
Posledně jmenovanému připadl v těchto revolučních dnech úkol nejtěţší, neboť dvory byly
v dezolátním stavu.
Dělníci nastoupili v cukrovaru brzy do práce a hned začali odpovědně připravovat stroje a
zařízení na první kampaň v osvobozené republice. Uţ 30. 4. byla zvolena závodní rada, jejímţ
předsedou se stal dlouholetý zaměstnanec, Havel Kůřil z Vlkoša, který setrval ve funkci 10
let. Na začátku května byla také ustavena závodní organizace KSČ, členy se stala většina
starších a uvědomělých zaměstnanců. Kampaň byla zahájena 29. 10. 1945.
Den před jejím zahájením byla v Sokolově uspořádána oslava, které se zúčastnili všichni
zaměstnanci. Vydání zákona o znárodnění, vyhlášeného téhoţ dne, bylo přijato s nadšením.
Kampaň byla sice pro nedostatek řepy krátká a trpěla poruchovostí starého zařízení, ale denní
kapacita se zásluhou všech zaměstnanců zvýšila. Zaměstnanci chtěli dokázat, ţe jsou
opravdový hospodáři a ţe jsou hodni toho, aby mohli cukrovar sami vést a řídit.
V této době se rozhodovalo o bytí a nebytí závodu mezi Kelčany a cukrovarem Bzenec Mor. Písek. Po dlouhých poradách, které se protáhly aţ roku 1947, zůstaly Kelčany
zachovány v činnosti, neboť měly vlastní uhlí, kotelnu na spalování méně cenného lignitu a
sušárnu na řízky. Po dobu Národní správy se ozvaly ojediněle hlasy z řad rolníků, navrhující,
aby byl cukrovar zdruţstevněn. Podle vládního nařízení z 9. 4. 1946 byla Národní správa
zrušena a 15. 7. 1947 utvořen národní podnik Cukrovar v Kelčanech.
Únorové události proběhly v závodě bez jakýchkoliv rušivých příhod. Zaměstnanci, dělníci
i úředníci byli zcela jednotní a práce v závodě nebyla ničím narušena. Při vyhlášení generální
hodinové stávky se všichni zaměstnanci jednotně shromáţdili v mědikovecké dílně.
S nadšením pak přijali oznámení, ţe byla ustavena nová vláda obrozené NF v čele
s Klementem Gottwaldem. Velkou odezvu měla prováděná revize pozemkové reformy. Dvory
Ţádovice a Kostelec byly z velké části rozparcelovány a půda přidělena těm, kteří na ní
dlouhá léta pracovali, zaměstnancům dvorů. Ostatní dvory byly od 1. 1. 1950 odevzdány Čsl.
stát. statkům.
Po zavedení krajského zřízení v roce 1949 přišlo také na reorganizaci cukrovarů. Závody
v Kelčanech, Hodoníně a v Uh. Hradišti byly sloučeny v jeden podnik, přezvaný od 1. 1. 1951
„Slovácké cukrovary n. p.“ se sídlem v Uh. Hradišti. Za dva roky na to, 1. 1. 1953, došlo
k další reorganizaci. Závod Kelčany byl začleněn opět jako samostatný podnik
Východomoravského cukrovarnického trustu. Po této reorganizaci odešel do výsluţby
dosavadní ředitel V. Beneš, a na jeho místo by jmenován od 1. 5. 1954 jako první dělnický
ředitel Fr. Junák. Ředitelem podniku se stal později Fr. Zmeškal, a po něm od 1. 6. 1958 ing.
Zdeněk Vídeňský, do té doby technik závodu.
Tyto reorganizace nebyly poslední, neboť roku 1957 byly cukrovary sloučeny přímo podle
krajů a cukrovar Kelčany byl začleněn do „Gottwaldovských cukrovarů“ opět se sídlem v Uh.
Hradišti. Je nesporné, ţe reorganizace administrativě nijak neprospívaly, neboť přinášely
neustálé změny systému práce, jak po stránce obchodně administrativní, materiálově –
technické, zásobovací, účtovací apod. Přispěly však k tomu, ţe pracovníci sdruţených závodů
se navzájem stýkali, vyměňovali své zkušenosti a snaţili se společně překonávat různé
technické překáţky a obtíţe.
K poslední změně došlo po územní reorganizaci 1. 7. 1960, kdy byl Kelčanský cukrovar
začleněn do nár. podniku Brněnské cukrovary, jako závod 05.
V uplynulých letech se však zaměstnanci cukrovaru neomezili jen na práci v závodě, ale
zúčastňovali se téměř všichni veřejného politického ţivota a spolupracovali na převratných
změnách nové druţstevní vesnice. V roce 1949 se ustanovilo v Čeloţnicích JZD jako jedno
z prvních v bývalém okrese Kyjov. Zaměstnanci cukrovaru pomáhali mladému druţstvu po
všech stránkách. Velkou pomoc poskytli i při stavbě společné druţstevní prádelny. Cukrovar
Kelčany měl později patronátní smlouvu s JZD Ţádovice.
V továrně byly vybudovány nové umývárny, sprchy, o zaměstnance bylo po kulturní a
sociální stránce postaráno tak, ţe jejich předchůdcům se o tom ani nesnilo. V roce 1961 byl
závod po 3. čtvrtletí vyznamenán standartou podnikového ředitele, umístil se nejlépe ve
vnitropodnikové socialistické soutěţi.
V roce 1967 ukončil cukrovar svou činnost.
Cukrovar v roce 1962
Text byl převzat a upraven z knihy:
100 let cukrovaru v Kelčanech: 1862 – 1962, autor Vojtěch Holcman.