Článek v Instinktu 3/2014 - Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla
Transkript
Článek v Instinktu 3/2014 - Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla
reportáž i Děti NA JEHLÁCH Některým ještě nebylo třináct, ale utrpení a myšlenek na sebevraždu mají za sebou víc než ostřílený narkoman. Děti závislé na drogách, které se ocitnou v detoxikačním centru, zdaleka nepocházejí jen z nuzných rodin, naopak. Na rozdíl od dospělých feťáků jim chybí jakákoli motivace s tím přestat. text: Linda Kholová / foto: Robert Sedmík 22 Ř íkali jí Malej ďábel. V deseti kouřila, v jedenácti začala holdovat marihuaně a zpíjet se do němoty, ve dvanácti přidala pervitin. Ten pomáhala i vařit a po roce si ho začala píchat „drátem“, jak dnešní feťáci přezdívají stříkačce. Pod vlivem drogy prý dala v zuřivosti do zubů i hřmotnému ožralovi, který o ní na oplátku roztřískal půllitr. Když tiše vklouzne do jídelny Dětského detoxikačního centra Nemocnice milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod pražským vrchem Petřín, podivíte se. Třináctiletá Karla vypadá pod okny s mřížemi křehce jako porcelánová panenka: drobná ramena halí do trička s obrázkem včelky, blonďaté vlasy má způsobně stočené do drdolu. Bílá pleť, k tomu modré nevinné oči, drobný nosík. Vzpurnou náturu naznačuje jen pár dredů s korálky, piercing v bradě i jazyku a roztahovací náušnice – poznávací znak vyznavačů hudebního stylu tekno, který vytváří interesantní díry v uších. Je to jen pár dní, kdy byly dívčiny hubené ruce rozpíchané jako cedník. „Prodělala jsem několik toxických psychóz. Chtěla jsem skočit pod vlak, válela jsem se po zemi, měla jsem pocit, že mě někdo pronásleduje. Klepala jsem se a pořád brečela.“ Mluví klidně, antipsychotika dělají své. Jakmile však dojde řeč na rodinné vztahy, její výraz se prudce promění. Holčička se hodila „Matka je bezcitná svině!“ říká, naklání se ke mně a křupne si klouby na rukou jako boxer před výkonem. Její matka přitom není alkoholička nebo jinak zdevastované troska. i S perníkem přestanu. Ale nepřestanu chlastat ani kouřit trávu. Vždyť to nic není. 23 reportáž i Pracuje jako účetní, otec je stavař. Rozvedli se, když Káje byly čtyři roky. A za zdmi pěkného bytu v Aši začalo peklo. „Máma si našla přítele, se kterým si udělala dvě další děti. Nás se starším bráchou si přestala všímat – až na okamžiky, kdy na nás řvala. Často jsme dostali takovou bombu do držky, až jsme druhou schytali o sporák nebo o stůl. Nikdy nás neobjala, nepochválila,“ vypráví Kája a zavrtí se na židli z vysloužilé tramvaje. Tahle sedátka totiž odolají záchvatům zdejších pacientů… V deseti letech začala dívka utíkat: k babičce, k tátovi. Soud ji však svěřil do péče matce. „Ten o tebe nestojí, proč taky, jsi spratek!“ rýpala si s gustem do Kájina otce. Dívka toužila po zázemí a pochopení, chtěla někam patřit. Po experimentech s marihuanou a alkoholem se dostala do party zkušených „perníkářů“. Hodila se jim, takže o dávky neměla nouzi: ve varně se pro roztomilou holčičku, která začala fungovat jako spojka mezi výrobci, dealery a konzumenty, „matroš“ vždycky našel. Nejdřív drogu šňupala, pak jí začala vadit napuchlá nosní 24 i Její vzpurnou náturu naznačuje jen pár dredů s korálky, piercing v bradě i jazyku a roztahovací náušnice. sliznice. Přešla na jehlu. „Věděla jsem, že to je riziko, ale myslíte ekonomicky: méně drogy, větší účinek.“ Když policie vařiče rozprášila, začala krást. A jakmile matka doma usnula, utíkala do noci. Tu zrádkyni zabiju! „Na perníku jste ve svém světě, nikdo na vás nemůže,“ vypráví Kája. Z výjevů, kterých bývala svědkem, by i otrlému dospělé- mu běhal mráz po zádech. Rozbroje dealerů, pistole u hlavy. Obchod s patnáctiletými prostitutkami. Tedy… prý. Jak říká starý bonmot: „Kdy feťák lže? Vždycky, když se mu hýbou rty.“ Beru to tedy s rezervou. Ať tak nebo tak, už když byla v šesté třídě, šlo to s ní pořádně z kopce. „Pipiny řešily šminky a o mně říkaly, že jsem špína,“ vypráví. Jejího chování a stále horších známek si povšimla školní psycholožka, ale matka ji ujistila, že je všechno v pořádku. Že prý dcera jen prožívá obtížnější období. „Musela vědět, že něco beru. Vždyť jsem třeba čtrnáct dní nejedla, ale ona to vůbec neřešila.“ Všechno se provalilo, když Kája měla trávit víkend u otce. Odjela na hudební festival do Brna, ale doma řekla, že je u kamarádky ve městě. Nepřijela, jak slíbila, a otec zavolal kamarádce. Ta všechno vybalila. Zděšený rodič neváhal a dovezl ji právě sem, na dětský detox pod Petřín. Teď se Kája upíná k budoucnosti s otcem, chce začít znovu. Dokáže skoncovat s drogami? „S perníkem určitě, ty psychózy mě děsily. Ale nepřestanu chlastat, ani kouřit trávu. Vždyť to nic není,“ mávne rukou. Když se začne zaobírat myšlenkou, jak se pomstít kamarádce, která jí „napráskala“, je z ní zase dítě: „Tu zabiju,“ vzteká se. A jakou pro sebe plánuje budoucnost? Chce se naučit pracovat s mixážním pultem a kočovat jako dýdžejka po zemi. A škola? „Stačí učňák,“ foukne si do ofiny. Rozbít, zničit, vyšroubovat „Kájin příběh je typický, proto jsem vám ho nabídl,“ vysvětluje mi později primář dětského detoxu Marian Koranda. Zařízení, kterému šéfuje, je unikátní: kromě terapeutické komunity v Řevnicích neexistuje jiné, kde by se pracovalo výhradně se závislými dětmi. Pacienti pocházejí z nejrůznějších vrstev, měli tu i děti miliardářů. Až 95 procent tuzemských uživatelů začíná s drogami před osmnáctým rokem. I k pervitinu nebo heroinu se dostávají často ještě před pubertou, tedy do třinácti let. Devastace nezralého organismu je přitom o mnoho rychlejší než u dospělého. Primáři Korandovi se před časem dostal do rukou PRIMÁŘ. „Zastrašování dětí nefunguje,“ říká Marian Koranda z Dětského a dorostového detoxikačního centra Praha. šestiletý Rom, kterému heroinové injekce píchali vlastní bratři. Zemřel po několika měsících. Osmdesát procent petřínských pacientů je závislých na pervitinu, zbytek jsou těžce závislí na marihuaně nebo alkoholu. Až dvacet procent z nich má smrtelnou žloutenku typu C. V průměru je jim kolem patnácti. „Jsou často agresivní, všechno rozmlátí a zničí,“ říká doktor Koranda a ukazuje kolem sebe. Sololitové desky uchycené na zdech prý musí neustále vyměňovat, na pokojích to vypadá jako ve vazbě: holé zdi, postel, kovová skříňka. „Ber drogy, co to jde,“ načmáral někdo na omítku. Vedle je jiný nápis: „Neber!“ Je zakázáno je mít u sebe, vysvětluje Koranda. Bezútěšně vypadá i společenská místnost: je tu stolní fotbálek a boxovací pytel, ale posilovací stroj vypověděl službu. „Dodavatel nás uklidňoval, že je to stroj, na kterém cvičí Kajínek na Mírově a vydrží prý všechno. Nám ho pacienti za pár měsíců rozšroubovali, potřebovali si ze šroubů udělat roztahováky na náušnice,“ usmívá se Koranda. 25 i reportáž PŘÍSNÝ REŽIM. Terapeuti jsou tady pro závislé děti i šestnáct hodin denně. Snaží se jim ukázat, že svět bez drog má něco do sebe. Pojišťovna proplácí jen dvanáct dní léčby, pak dítě musí pryč. Vynalézavost závisláků je bezbřehá, nedávno třeba vytrhli vypínač ze zdi, aby si spojenými drátky zapálili cigaretu. Snad jediným veselejším místem je tady výtvarná dílna, kterou vede jeptiška - Boromejka. „Vymodelují si z hlíny hrnek nebo upletou košík. Často tak mají poprvé v životě něco, za co je někdo pochválí, na co mohou být pyšní,“ říká primář Koranda a dodává, že největší dřinou je děti motivovat, proč se s drogou mají rozloučit. „Připadá jim, že fetováním vlastně nemají co ztratit. Dospělému občas i dojde, že si chce udržet vztah, rodinu, práci, že s drogami to nejde dohromady. Zato dítěti je všechno jedno. Z domova by odešlo rádo, maturitu si přece může dodělat v jedenadvaceti.“ Nebezpečné lavičkování Dětským detoxikačním centrem, které kromě fyzické očisty od drog nabízí individuální psychoterapii, projde ročně zhruba 250 pacientů. Pokud dítě začne fetovat do třinácti, čtrnácti let, je podle primáře zřejmé, že problém bude v rodině. Dysfunkčních modelů je nepřeberně: rodiče mohou výchovu zanedbávat, nebo být naopak přespříliš ochranitelští. Uškodí i perfekcionisti, kteří chtějí mít ze svého syna třeba nového Jágra. Všechny extrémy každopádně zadělávají na pokřivené sebevědomí. „Jsou také rodiny, které na první pohled fungují skvěle, ale manželé jsou přitom spolu jen ze setrvačnosti, jejich vztah je vyčpělý. Problémy dítěte tak mohou fungovat jako podnět, který jejich soužití rázem alespoň částečně oživí. Šestiletý potomek se začne třeba pomočovat a vidí, že kvůli němu rodiče najednou komunikují. Když později začne brát drogy, je to stejný princip: semknou se a zachraňují ho,“ přibližuje Koranda. Pokud dítě začne s drogami později, je v tom často – pro pubertu přirozená - touha zkusit něco zakázaného. Jenže když se 26 Informace nestačí J e to vlastně paradox: děti dneska vědí o záludnosti drog skoro všechno, přesto berou marihuanu jako neškodnou bylinu a alkohol jako limonádu pro dobrou náladu. Statistiky udávají, že se šestnáctiletí Češi opíjejí ze všech mladých Evropanů nejčastěji. S nějakou nelegální drogou má u nás zkušenost každé druhé dítě. Vyzkoušet jointa není samozřejmě nic alarmujícího. Jenomže každé třetí dítě u nás má s nelegálními drogami zkušenost opakovanou – trávu kouří běžně, házejí do sebe o víkendech LSD, extázi, pravidelně berou pervitin. Primář Koranda je přesvědčený, že i na marihuaně vzniká těžká závislost, notabene v případě křehkého dětského organismu. Tuzemců, kteří jedou v tvrdých drogách, pomalu ubývá: dnes jich je 40 tisíc oproti zhruba 60 tisícovkám v roce 2008; všichni ovšem začínají ještě před dospělostí. „chytne party”, je téměř nemožné ho z ní dostat. „Než aby dítě opustilo společenství, které mu dává pocit výjimečnosti a bezpečí, raději by si useklo ruku. Borec bývá ten, kdo si drogu vezme, nikoli ten, kdo odmítne. A to je průšvih.“ Rodiče by měli zbystřit například ve chvíli, kdy zjistí, že jejich dítě takzvaně „lavičkuje“: vrstevníci posedávají po parcích, kouří, popíjejí víno, které si třeba doma odlili do PET lahve. Nuda si žádá akci, takže proč po čase nezkusit něco tvrdšího... Odborníci na protidrogovou prevenci už vědí, že zastrašovat, zakazovat a ukazovat dětem odpudivě zrychtované narkomany nemá význam. „Některé to naopak k drogám přiláká,“ upozorňuje primář Koranda. V anglosaských zemích na to jdou promyšleněji, do škol chodí na přednášky „frajeři“ z různých profesí: svalnatí hasiči, neohrožení policisté, uznávaní lékaři i třeba šikovní tesaři. Vyprávějí o své práci a o svých úspěších. A nenápadně se malým posluchačům vyjevuje: s drogami by to nedokázali. i Největší dřina je děti motivovat, proč s tím mají přestat. Připadá jim, že fetováním nemají co ztratit. na prvočinitele: jsou agresivní a neuznávají jakoukoli autoritu. Další dětské detoxy jsou přitom v nedohlednu. „Ten problém není možné řešit odděleně od alkoholu, tabáku a hazardu,“ říká národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil. Studie prý ukazují, že alkohol a tabák jsou vstupními drogami i ke vzniku závislostí na nelegálních drogách - hlavně u těch, kdo začnou kouřit a popíjet před patnáctým rokem. U nové vlády hodlá Vobořil orodovat zavětší množství dětských léčeben i jejich odborného personálu. Zatím však detox pod Petřínem zůstává ojedinělý, navíc je každý rok ve třímilionové ztrátě; dotuje ho nemocnice, pod kterou patří. Primář Koranda si alespoň schovává dopisy od vyléčených pacientů, má i další radost: „Nejvíc mě potěší, když nás přijdou pozdravit se zdravým miminkem.“ INZERCE Největší primářova radost Není obvyklé, aby dítě, které prošlo dětským detoxem v nemocnici pod Petřínem, zůstalo čisté. Pravděpodobnější je, že se sem vrátí. Třikrát, pětkrát. Recidiva je totiž u adolescentů častější než u dospělých, týká se až třetiny pacientů. „Dítě musí především pochopit, že má vážný problém, který samo nezvládne. A že má abstinovat především kvůli sobě,“ říká primář Marian Koranda. Čeká se, až mozek dozraje a postoupí na další vývojovou úroveň. Někdy ale ani to nefunguje, protože narkomani mentálně často „zamrzávají“. A kam s dětmi po skončení zdejší léčby, která je ohraničena pouhými dvanácti dny? Zařízení pro dospělé si s nimi nevědí rady a zdráhají se je prý přijímat. Když dáte do léčebny s duševně nemocnými dva tři narkomany, za pár dní to tady rozloží 27