Sára

Sára
Gn 16,1-16 Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se
jmenovala Hagar. Jednou řekla Sáraj Abramovi: "Hle, Hospodin mi nedopřál, abych
rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní." Abram Sárajiny rady uposlechl. Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po
tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. I
vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit.
Tu řekla Sáraj Abramovi: "Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do
náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit. Ať mezi mnou a
tebou rozsoudí Hospodin." Abram Sáraji odvětil: "Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož
s ní, jak uznáš za dobré." Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla.
Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do
Šúru, a otázal se jí: "Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?" Odvětila:
"Prchám od své paní Sáraje." Hospodinův posel jí řekl: "Navrať se ke své paní a pokoř
se pod její ruku." Dále jí řekl: "Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat." A dodal:
"Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh), neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel. Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a
ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím." I nazvala Hagar
Hospodina, který k ní promluvil, "Bůh vševidoucí", neboť řekla: "Zda právě zde jsem
nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?" Proto se ta studně nazývá Studnicí Živého,
který mě vidí; je mezi Kádešem a Beredem. Hagar porodila Abramovi syna. Abram nazval svého syna, kterého Hagar porodila, Izmael. Abramovi bylo osmdesát šest let,
když mu Hagar porodila Izmaela.
Čekáme, že lidé, kteří jsou nám vzorem víry, budou mít vždy úzký vztah s Bohem, budou s ním vždy vzorně spolupracovat? Nikdy neklopýtnou, vždycky budou jednat
správně? Jsou lidé, kteří se tváří, že u nich tomu tak je. Bible ale ví své, ví, že i lidé
opravdové víry jsou jen lidmi a jako všichni, i oni občas klopýtnou a jednají velmi nepříkladně. Tak to dnes vidíme u Sáry a Abrahama. Jsou to lidé skutečné důvěry, nechávají se Bohem poslušně vést, jak víme. A přece přichází okamžik, kdy jako by Bůh
v jejich životě neměl místo. Ač se ho doposud tak věrně drželi a ve všem na něj spoléhali, najednou berou svůj život a svou budoucnost do vlastních rukou, zařizují se bez
Boha, na vlastní pěst. Unavení čekáním na slíbené. Neschopní dál snášet nejistotu
víry.
Život s Bohem není vždycky jednoduchý. Nevím, proč nám lidé vyčítají, že si vírou
zjednodušujeme život, řekla bych, že někdy je život bez Boha mnohem jednodušší.
Vztah k Bohu se neobejde bez velké trpělivosti a obrovské důvěry, zejména v dobách
vyprahlosti, kdy se jakoby nic neděje, Bůh mlčí, jeho sliby se nenaplňují. A to se stává,
protože Boží časy jsou tak odlišné od našich! Jak snadno se v takových dobách člověka zmocní nepokoj, nejistota. To právě ten Abraham se Sárou zažívají.
Bůh dal Abrahamovi velký slib: budeš mít potomků jako hvězd na nebi a jako písku na
břehu mořském. A několikrát svůj slib zopakoval, aby bylo jasné, že to myslí vážně.
Jenže čas plyne, rok za rokem míjí, a neděje se nic. Vůbec nic! Vše je při starém,
Abraham nemá potomka ani jednoho. Jak dlouho ještě mají se Sárou čekat? Najednou
je tu plno otázek a plno „proč“? Proč Bůh mlčí a jak to vlastně myslel s těmi potomky?
Zapomněl nebo je tu nějaká překážka, která mu brání splnit, co slíbil? Možná už o mě
nedbá, už mu nestojím za to? Jak snadno se nás zmocní nedůvěra a pochybnost,
když dlouho čekáme na Boží zásah, Boží jednání, Boží odpověď; jak snadno se začneme cítit Bohem zrazeni, kolik trpkosti se nám usadí v srdci, jak snadno s ním přestaneme počítat a vezmeme raději věci do vlastních rukou.
Jako ta Sára. Nemá už dost trpělivosti ani odvahy Bohu ohledně potomků důvěřovat,
léta jí běží, je jí už 80 let!? Lidský rozum nám říká, že tady už není na co čekat, že je
třeba jednat. A tak Sára jedná. „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila“, řekne Abrahamovi, a nabídne mu svou otrokyni, se slovy: „Snad budu mít syna z ní“. Tak se to
tehdy dělávalo, tak se řešila neplodnost manželského páru: Hagar porodí na Sářina
kolena a Sára tak dítě přijme za své. Jak jednoduché, jak snadné! Prostě věci popostrčíme vlastními silami, vlastním umem a bude to! Možná na tu naši aktivitu dokonce
Bůh i čeká! Vždyť žádá naši spolupráci, víme, že nechce, abychom byli jen pasivními
příjemci. Možná chce, abychom mu trochu pomohli?
Ano, je pravda, že Bůh čeká na naši spolupráci, ale jen někdy. Jindy naopak chce,
abychom věci nechali výhradně na něm. A moudrost víry spočívá v tom umět rozlišit,
kdy je čas jednání a kdy je naopak čas důvěřivého čekání na Boží čin, Boží zásah.
Když ty časy obrátíme, zkomplikujeme si život. Ne, že bychom zmařili Boží plány, ty
nemůže zmařit nic, ale sobě neprospějeme. Mnohá bolest v našem životě, myslím,
pramení z toho, že nedovedeme rozpoznat správnost časů. Buď jednáme ukvapeně,
mocí a silou se snažíme potlačit Boží věci kupředu, chceme Boha donutit, aby jednal –
k čemuž se on donutit nedá a my jsme pak zklamaní -, nebo zase neděláme nic, ačkoliv jsme měli.
Ale úplně největší chybou, která se nám může i vymstít, myslím, je,
když zapomeneme, že si nás Bůh zavolal, aby prostřednictvím nás mohl jednat on
sám, když zapomeneme, že mu máme být k dispozici, a začneme chtít mít k dispozici
my jeho. Začneme chtít, aby naplňoval naše tužby a sny a splnění Božích plánů a slibů
začneme považovat za záležitost vlastní prestiže, vlastního štěstí. Něco takového se
stalo právě té Sáře. Když nabízí Abrahamovi svou otrokyni, řekne: „Snad budu mít syna z ní.“ Já budu mít syna! Ne: my budeme mít syna, ne: ty, Abrahame, budeš mít syna; a už vůbec ne: tak se konečně Boží plány pohnou kupředu. Nýbrž: já budu mít syna.
Člověk se musí nad těmi Sářinými slovy ptát: oč jí vlastně jde? O Boží sliby, Boží budoucnost, Boží požehnání nebo jen o ni samotnou? Nemá dítě a to bylo ve starověku
pro ženu trpké ponížení. Viděla Sára v Božím slibu jen odpověď na své soužení, na
své tužby? To od Boha čekáme, že nám dá štěstí, naplní naše přání. Jenže čas plyne
a vše je při starém. Jak dlouho bude Sára na své štěstí čekat? V čekání na štěstí býváme nedočkaví. „Hospodin mi nedopřál, abych rodila“, řekne Sára. Trpce? Zklamaně? Zlostně?
Dobře ví, že Hospodin nechce, aby měla dítě. Ale není schopná, není ochotná tuto
pravdu přijmout, ji dále snášet. Stejně jako ani my nejsme ochotni a schopni se smířit
s omezeními, která nám Bůh dává. A dává, někdy celoživotně, někdy jen dočasně.
Vždy to ale těžce neseme. A bouříme se a jednáme stejně jako ta Sára, která se rozhodne vydobýt si vlastními silami to, co jí Bůh nedal: dítě si prostě pořídí jinak a tak si
zajistí své štěstí, svou budoucnost. Tu tehdy viděli v dětech, v synech, kteří nesli jmé-
no rodičů a s ním i jejich odkaz dál. Kde nebyly děti, tam budoucnost nebyla. Nebyla?
Naše budoucnost je přece v Hospodinu, co jsme bez něj? Ví to Sára? Víme to my? Na
co se upínáme, v co doufáme, když přemýšlíme o své budoucnosti?
Budu mít syna, řekne Sára Abrahamovi, když mu nabízí svou otrokyni. Doufá, že Bůh
jejím plánům požehná? Míváme to tak. Něco si naplánujeme a pak čekáme, že Bůh
naše plány dovede ke zdárnému konci. Možná ale Sára s Hospodinem už moc nepočítá, každopádně se ho neptá, zda s jejím jednáním souhlasí, ani Abraham se ho neptá.
Najednou jako by nešlo o to, co chce Bůh, ale co chci já. Za každou cenu chci. A ta
cena je tu opravdu vysoká!
Místo štěstí si totiž Sára, jak zakrátko zjistila, vydobyla ještě větší ponížení. Protože
Hagar využila situace. Bude matkou, na rozdíl od Sáry. Možná matkou zaslíbeného. Je
proto na koni, pyšná a dává Sáře najevo svou nadřazenost. Takhle si to Sára určitě
nepředstavovala. Toužila po radosti, po štěstí, místo toho má ale ještě větší bolest.
Vlastní vinou, nedomyslela důsledky svého činu. Teď sklízí ovoce, které jí nechutná. A
nejen jí. Její čin zasahuje všechny okolo, všude kolem ní je najednou neklid. To
všechno si mohla Sára ušetřit, kdyby dovedla víc Bohu důvěřovat.
Ano, leccos bychom si mohli ušetřit, kdybychom dovedli víc Bohu důvěřovat, důvěřovat
jeho lásce, důvěřovat jeho vedení; kdybychom dovedli mít víc trpělivosti, kdybychom
se uměli dát Bohu víc k dispozici. Jak nesnadno to ale děláme! I ti nejvěrnější, kteří
jsou Bohu opravdu blízko jako ten Abraham, s tím mají potíže. Jak obtížně s Bohem
spolupracujeme. Vždy znovu se ukazuje, že víc než o Boží věci nám jde o vlastní zájmy, ano, že si dokonce vlastní zájmy pleteme s Božími. Kolik bolesti z toho nesouladu
a nepochopení pak vyrůstá!?
Sára to prožívá na vlastní kůži, je jí těžko. Ale místo, aby šla do sebe, a znovu se zamyslela nad Božími plány a o svém místě v nich, obrací se na Abrahama a žádá od
něj řešení. A Abraham ho má. I on ale bez Boha. „Hle, otrokyně je ve tvých rukou“,
řekne Sáře, „nalož s ní, jak uznáš za vhodné. Od té doby ji Sáraj tak pokořovala“, čteme,„že Hagar od ní uprchla.“
Pravda, řešení to je. Ale my máme v ústech trpkou pachuť. To je přece špatně! Takhle
by to v této rodině být nemělo! Vždyť následky Sářina špatného rozhodnutí nakonec
odnáší Hagar, cizí člověk! Ona si tuhle věc nevymyslela, je obětí. Jistě ne zcela nevinnou, přisadila si, využila příležitosti. Ale pravým viníkem je tu Sára. Její netrpělivost,
její nedůvěra vůči Bohu, neochota se mu poddat a přijmout jeho plány a jeho časy za
své ubližuje: jí i druhým. A já jsem se nemohla neptat: Neublížila jsem stejně druhým
kolem sebe? Nenavezla jsem je i já někdy do problémů svou neposlušností Boha? Nerozsévala kolem sebe neklid svou svéhlavostí, netrpělivostí, nepokorou, pýchou? Jak
je lidem kolem mne?
Příběh ale nekončí Hagařiným útěkem. Končí tím, že do celé záležitosti nakonec
vstoupí Bůh. Nevolán, nezván. Ale očividně se nemůže nečinně dívat na to, jak špatně
jednáme. Proto přichází a svým slovem vstupuje do děje. Ale ne, aby nad námi zlomil
hůl, aby nás zatratil pro naši nedověru, nýbrž aby nás vyzval k přehodnocení postojů,
názorů. Tím, že Hagaru posílá zpět, nejen do rodiny, ale i do postavení (bude i nadále
otrokyní), jako by vracel věci na začátek a žádal jiné řešení nežli to, které bylo učiněno. Sáře i Hagar dává příležitost upravit a opravit své postoje vůči sobě i vůči němu.
A to je, řekla bych, na tom příběhu to nejúžasnější, to je dobrá zpráva, kterou nám ten
dnešní příběh nese: že Bůh má s námi obrovskou trpělivost. Jen tak to s námi nevzdá,
trpělivě a laskavě nás vede a učí chápat své plány; jedná s námi skutečně jako otec se
svým dítětem. Díky za to! Za to, že s námi počítá i v naší malověrnosti a nepokoře; i
tehdy, když my nepočítáme s ním. Díky za to, že nedovolí, aby nás naše vzpurnost od
něj odloučila.
Modlitba
Pane Bože, vždycky znovu žasneme nad tvou trpělivostí. A zároveň ti za ní děkujeme.
Vždyť kde bychom byli, kdybys tu trpělivost s námi neměl? Býváme na tom stejně jako
ta Sára, také se nedovedeme a nechceme smířit s omezeními, která jsi nám dal, také
si dovedeme vynucovat celou řadu věcí, protože se nám zdá, že jen v nich a s nimi
získáme to pravé štěstí. Odpusť nám, Pane, malou důvěru ve tvé slovo.
Odpusť nám i to, když jsme netrpělivostí, s jakou jsme se hnali za svým cílem, kolem
sebe rozsévali nepokoj, druhým ubližovali. Dávej nám, prosíme moudrost, abychom
dovedli rozpoznat, kdy je čas, abychom čekali na tvé jednání, na tvůj zásah, a kdy bychom naopak čekat neměli a měli jednat.
Duchu svatý, napomínej nás, když se necháme strhnout svými představami a přestaneme se ptát po Boží vůli. Dávej nám srdce schopné naslouchat Božímu slovu,
schopnost mu rozumět, odvahu podle něj žít. A to i tehdy, když nás povede do situací,
které se nám nebudou líbit a zdát.
Pane Ježíši Kriste, ty jsi dovedl žít podle Boží vůle, pokorně jsi přijal, k čemu tě vedla, i
když cílem toho vedení byla tvoje smrt na kříži. V té poslušnosti ale byla tvá sláva a
naše záchrana. I nás si Bůh zavolal, aby prostřednictvím nás mohl prosazovat svou
vůli v našem okolí. Pomoz nám, Pane Ježíši, jít tvou cestou poslušnosti a pokory.
Pane Bože, vždy znovu se prokazuješ jako náš Otec a my se k tobě jako k Otci také
obracíme a to i v této společné modlitbě, kdy voláme: Otče náš ...
Čtení: Ž 119, 66-68.71-72 Nauč mě okoušet a znát, co je dobré, já tvým přikázáním
věřím. Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, nyní dodržuji, co jsi řekl. Jsi dobrý a
prokazuješ dobro, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením. Zákon tvých úst je mi dražší než tisíce hřiven zlata
nebo stříbra.