Chov kachny divoké a dalších druhů vodní pernaté zvěře

Transkript

Chov kachny divoké a dalších druhů vodní pernaté zvěře
Chov kachny divoké a dalších druhů vodní pernaté
zvěře
Obsah
Chov kachny divoké a dalších druhů vodní pernaté zvěře ............................................. 1
Taxonomie a doby lovy .............................................................................................. 2
Zoologie, ekologie o rozšíření vodní pernaté zvěře ................................................... 2
Kachna divoká (Anas platyrhynchos) .................................................................... 2
Kopřivka obecná (Anas strepera) ........................................................................... 4
Polák chocholačka (Aythya fuligula) ..................................................................... 6
Polák velký (Aythya ferina) ................................................................................... 8
Čírka modrá (Anas querquedula) ......................................................................... 11
Lžičák pestrý (Anas clypeata) .............................................................................. 11
Husa velká (Anser anser)...................................................................................... 12
Husa běločelá (Anser albifrons) ........................................................................... 13
Husa polní (A. fabalis) ......................................................................................... 13
Lyska černá (Fulica atra) ...................................................................................... 13
Základy chovu ...................................................................................................... 15
Choroby vodní pernaté zvěře.................................................................................... 18
Botulismus............................................................................................................ 18
Salmonelóza ......................................................................................................... 19
Tuberkulóza.......................................................................................................... 19
Virová enteritida kachen (mor) ............................................................................ 19
Virová hepatitida kachen ...................................................................................... 20
Kokcidióza............................................................................................................ 20
Tasemnice............................................................................................................. 20
Citovaná a doporučená literatura:............................................................................. 20
1
Taxonomie a doby lovy
Třída: ptáci (Aves)
Řád: vrubozobí (Anseriformes)
Čeleď: kachnovití (Anatidae).
Druhy:čírka modrá (Anas querquedula); nelze obhospodařovat lovem
čírka obecná (A. crecca); nelze obhospodařovat lovem
kopřivka obecná (A. strepera); nelze obhospodařovat lovem
husa běločelá (Anser albifrons); 16. srpna – 15. ledna
husa polní (A. fabalis) 16. srpna – 15. ledna
husa velká (A. anser) 16. srpna – 15. ledna
kachna divoká (Anas platyrhynchos); 1. září – 30. listopadu
lžičák pestrý (A. clypeata); nelze obhospodařovat lovem
polák chocholačka (Aythya fuligula); 1. září – 30. listopadu
polák velký (A. ferina); 1. září – 30. listopadu
Řád: krátkokřídlí (Gruiformes)
Druh: lyska černá (Fulica atra)
Zoologie, ekologie o rozšíření vodní pernaté zvěře
Kachna divoká (Anas platyrhynchos)
Patří mezi nejrozšířenější kachnu v České republice. Na území ČR se jedná o
druh částečně tažný, kdy část našich populací zůstává a zbytek odlétá na zimoviště.
Převládají tahové cesty JZ směrem: Itálie, Francie, jižní část SRN. Jednotlivé páry se
tvoří již na zimovištích a během února a března obsazují postupně hnízdiště. Záleží
ovšem na počasí, které vše může posunout i o několik týdnů.
Kachna divoká patří ohledně nároků mezi velmi přizpůsobivé druhy. Obývá
tekoucí a stojaté vody téměř všeho druhu. Největších hustot dosahuje na vodních
plochách v nížinách s bohatou potravní nabídkou a dostatkem krytových a hnízdních
příležitostí. Přesto není vzácností úspěšné zahnízdění ve vysokých nadmořských
výškách např. na Šumavě ve výšce 1430 m. n. m., poblíž Horské Kvildy a
modravských slatí atd.
2
Začátek hnízdění je ovlivněn mnoha faktory, mezi které patří počasí, stav
vodní hladiny a vodní vegetace atd. První masovější nástup hnízdění připadá na
druhou dekádu března, což je první vrchol, a druhý vrchol se nachází ve druhé
dekádě dubna. I díky náhradním snůškám se hnízdění může protáhnout do konce
června a výjimečně i července.
Umístění hnízd může být velmi rozmanité. Touto tematikou se zabýval Havlín
(1962). Uváděl, že většina hnízd (307 hnízd = 64 % všech) se nacházela na
rybnících a v jejich blízkém okolí. Z toho bylo umístěno na ostrovech 196 hnízd,
březích mimo vodu 47, v zaplavených porostech 44, na plovoucích nebo vodou
obklopených kupách 11, na křovinatých hrázích 6 a na úzkých poloostrůvcích 3
hnízda. Dalších 28 % hnízd (134 absolutně) se nacházelo v jarních zátopách lužního
lesa: na stromě ve vodě 109, na stromě u vody 21, na suchém místě na zemi 3, na
kupě na vodě 1 hnízdo. Na bažinách a bažinatých loukách se nalézalo 2,5 % hnízd
(12 abs.). Zbylá hnízda měla blíže nespecifikovaný charakter.
Průměrná velikost snůšky se pohybuje okolo 8 – 12 vajec. Doba sezení
samice na vejcích se pohybuje rámcově mezi 23 – 28 dny. Ovšem samotná velikost
snůšky nezaručí vysoký přírůstek v daném roce. Směrodatná je hnízdní úspěšnost,
která je ovlivněna množstvím vhodných lokalit, predačním tlakem na hnízda, sedící
samice, mláďata, klimatickými podmínkami v hnízdním období atd.
Ztráty a úspěšnost v hnízdění se samozřejmě v podmínkách ČR mění a nelze
plošně určit směrodatnou hodnotu, zvláště díky výkyvům v jednotlivých letech. Níže
jsou uvedeny orientační údaje. Rozsah úspěšně vyvedených hnízd na náměšťských
rybnících se pohyboval mezi 37– 82 %. Řepa (1989) na rybnících v okolí Tachovska
měřil úspěšnost odlišnou metodikou. Počítal procentuelně počet vyvedených rodin
z párů
přítomných
v hnízdním
období.
U
tohoto
způsobu
určitě
dochází
k podhodnocení skutečnosti, neboť na jedné straně nelze zjistit veškeré vyvedené
rodinky a na straně druhé se zpravidla všechny páry přítomné v hnízdním období na
reprodukci nepodílejí. Jím uváděné hodnoty se pohybují v rozmezí 25 – 43 %. Na
rybnících, kde byly provedeny meliorace spojené s vyhrnováním břehů včetně
litorální vegetace, publikuje průměrnou hodnotu úspěšnosti pro období pěti let po
zásahu pouze 17 %. Při výzkumu v roce 1978 na rybnících v Třeboňské pánvi byla
zjišťována procentuální úspěšnost nalezených hnízd v různých prostředích: pro
3
ostrovy 72 %, rybniční valy po obvodu rybníků 44 %, rákosiny 73 % a porosty
zblochanu 36 %.
Velikost vyvedených rodinek je do jisté míry závislá na stáří kachňat, protože
podobně jako u ostatní pernaté zvěře dochází v raném stádiu vývoje k nejvyšším
ztrátám, které se s narůstajícím věkem úměrně snižují. Kotalík (1982) uvádí celkové
ztráty během odchovu 27,6 %. Ovšem pro oblast náměšťských rybníků jsou dávány
průměrné velikosti kachních rodinek do stáří jednoho týdne 7,67 a do čtyř týdnů 7,40,
což udává ztráty pouze 3,5 %. V tomto případě se zdá velikost ztrát podhodnocená.
Kachna divoká patří mezi druhy, které mají schopnost vysoké kvalitativní
variability přijímané potravy. Z hlediska potravní ekologie u kachny procentuálně
dominuje rostlinná potrava, která má v průběhu roku kolísavý charakter. V jarním
období se zvyšuje zastoupení živočišné složky. S postupným dozráváním semen a
plodů se množství živočišné potravy eliminuje, přičemž na přelomu srpna a září
dosahuje rostlinná složka až 99 %. Z rostlinné potravy jsou nejčastější druhy jako:
pšenice, ječmen, žaludy, okřehek, merlík, rdesna, rdesty, ostřice, stolístek atd. a
z živočišné nižší korýši, máloštětinatci, měkkýši, pijavky, vzácně obratlovci atd.
Nicméně mnohé výzkumy ohledně potravní ekologie ukázaly protichůdné závěry v
zastoupení živočišné potravy, kdy se její hmotnost pohybovala až okolo 50 % a u
kachňat dokonce 83,4 %. Výše zmíněná fakta jen potvrzují velikou potravní
přizpůsobivost kachny divoké.
Březňačka patří na území ČR k nejpočetnější a nejrozšířenější kachně. V
letech 1985 – 1989, respektive 2001 – 2003, byl celkový stav na našem území
odhadován na 30 000 – 60 000 párů, respektive na 25 000 – 50 000 párů.
Kopřivka obecná (Anas strepera)
Evropské rozšíření kopřivky není charakteristické souvislým výskytem, jako je
tomu u kachny divoké. Evropa je východní okraj jejího výskytu v Eurasii. Nicméně
minulé století bylo charakteristické progresivním rozšiřováním areálu a početnosti
druhu, zvláště v Evropě. V ČR to potvrzují údaje o obsazených mapovacích čtvercích
4
za sledovaná období 1973 – 1977, 1985 – 1989 a 2001 – 2003, kdy pro jednotlivá
období je procentuální zastoupení čtverců následující – 20 %, 33 % a 44 %. V ČR
se rozšiřuje nejen areál druhu, ale také početnost. Pro výše zmíněná časová období
se publikují tyto odhadované početní stavy – cca 570 – 1 620; 1 500 – 3 000 a 1 800
– 3 200 párů.
Populace kopřivky obecné v ČR patří mezi tažné druhy s občasným
přezimováním. Na zimoviště odlétá v průběhu září a října. Hlavní zimoviště našich
populací se nachází v oblasti Středomoří ve Francii, Itálii a Španělsku. Přílet na naše
hnízdiště bývá v průběhu března a dubna, o něco později než u kachny divoké.
Její hustota je nejvyšší v nadmořských výškách do 500 m. n. m. na bohatých
mělkých vodních nádržích. Nejvíce vyhledává větší rybníky se zarostlými břehy a
s výskytem bažinatých rostlin, ovšem s dostatkem volné hladiny. Není ale žádnou
výjimkou, že zahnízdí na rybnících o velikosti pouze okolo 0,1ha.
Jak uvádí Hudec et al. (1994), bývá hnízdo umístěno na suchých místech na
zemi, na březích nebo ostrovech, ve vysokých porostech kopřiv, trav, maliníku,
trsech ostřic atd. Hnízda kopřivek jsou stavěna s větší precizností a pečlivostí než
hnízda kachny divoké. Snůška začíná počátkem dubna, s vrcholem v druhé dekádě,
s průměrným počtem 7 – 12 vajec (průměr 9,93; 237 hnízd). Průměrný počet mláďat
ve vyvedené rodince se pohybuje mezi sedmi až osmi. Podobně jako u ostatních
druhů kachen i u kopřivky obecné dochází ke snášení vajec do jiných hnízd a
samozřejmě se tomu děje i naopak. Doba sezení se pohybuje v rozmezí 26 – 28 dnů.
Potravní ekologií se kopřivky obecné liší od „blízce příbuzné“ kachny divoké
v zastoupení jednotlivých složek. Téměř ze 100 % převládá rostlinné zastoupení. U
tohoto druhu, co se týče složení rostlinné a živočišné části potravy, panuje oproti
kachně divoké u většiny autorů vzájemná shoda. Živočišná složka je zpravidla
konzumována na jaře a v létě, pokud se vůbec vyskytuje. V rostlinné části potravy se
nachází mladé výhonky, kořeny a listy vodních rostlin jako je rdest, zblochan, ostřice,
sítina, okřehek atd. a s dozráváním rostlin se vyskytují ve větší míře semena, která
tvoří v zimě převážnou část potravy.
5
Polák chocholačka (Aythya fuligula)
Populace v ČR patří dominantně mezi tažné, nicméně běžně zde zimují
populace ze severnějších částí Evropy. Zimoviště našich hnízdních populací se
převážně nachází západním a jihozápadním směrem. Jedná se nejvíce o oblasti
německých a švýcarských předalpských jezer, dále je tah směřován do prostoru
vymezeného Dánskem, Velkou Británií, Francií a Španělskem.
Na naše hnízdiště polák chocholačka přilétá v závislosti na počasí v průběhu
března s dominancí v dubnu. Vyhledává poměrně široké spektrum rybníků, nejvíce
mu ale vyhovují mělčí nádrže s bohatou příbřežní a litorální vegetací, kde má
dostatek hnízdních a potravních možností. Na rozdíl od plovavých kachen má
rozdílnou tvorbu párů i průběh toku podobně jako je tomu u poláka velkého. Žijí více
pospolitě a i vlastní tok probíhá „kolektivně“. Patrný je i výraznější nadbytek kačerů
poláka velkého a chocholačky oproti ostatním druhům kachen. Buřič (1978) uvádí pro
blatensko-lnářské rybníky poměr pohlaví cca 1,28 : 1 ve prospěch kačerů.
Pro výběr hnízda preferuje polák chocholačka místa bezprostředně obklopená
vodou. Z celkového počtu 249 hnízd bylo 65 % přímo obklopeno vodou (absolutně:
129 na ostřicových stoličkách; 13 v porostech zblochanu; 6 v trsech rákosu; po 1 – 2
na umělém hnízdě, ve starém hnízdě slípky, ve starém hnízdě lysky, na plovoucím
ostrůvku, v porostech ostatních bažinatých rostlin), na ostrůvcích 26 % (absolutně 22
v bažinatých rostlinách, trávě 20, v kopřivách a jiných bylinách 18, umělém hnízdě 2
a pod keřem jedno) a pouze 9 na suchém břehu (zpravidla v těsné blízkosti vody).
K podobným závěrům dospěl na Blatensko-Lnářsku i Buřič (1978). Z celkového počtu
360 hnízd nalezených v letech 1975, 1976 a 1977 bylo 77 % hnízd bezprostředně
obklopeno vodou (51 % ostrovy, 26 % podmáčený terén) a na břehu rybníků se
nacházelo 23 %. Z těchto údajů jasně vyplývá, že hnízdění poláka chocholačky je
vázáno na nejbližší okolí vody.
Hnízdění u nás začíná relativně pozdě s masovějším nástupem v květnu a
s vrcholem na rozhraní třetí dekády května a první dekády června. Významný vliv na
počátek hnízdění má počasí (v jednotlivých letech se může posunout až o měsíc),
stav vodní hladiny a míra zaplavení litorálních porostů.
Jak publikuje Buřič (1978) velikost ukončené snůšky od jedné samice se
pohybuje v rozmezí 4 – 15 vajec, respektive 4 – 25 u smíšených snůšek,
6
s průměrným počtem 9,51, respektive 15,96 vajec. Doba inkubace trvá 22 – 29 dní.
Ztráty na hnízdech jsou ovlivněny mnoha faktory např. zaplavením hnízd, dobou
hnízdění, predačním tlakem atd. Havlín (1972) uvádí procento úspěšně vyvedených
hnízd v rozmezí 45 % – 73 % pro oblast náměšťských rybníků. Řepa (1989) udává
hodnotu pouze okolo 40 %, což je dáno dozajista i odlišně použitou metodikou, o
které bylo zmíněno výše u kachny divoké. Zajímavé určitě je, že poukazuje na
výrazné snížení hnízdní úspěšnosti v celém pětiletém období po melioračních
zásazích spojených s vyhrnováním rybničních břehů.
Průměrný počet mláďat voděných jednou samicí z celkového vzorku 3624
rodinek (Českomoravská vrchovina, jižní Čechy – včetně Blatensko-Lnářska) čítá 6,1
(Hudec et al., 1994). Pro mláďata poláka chocholačky je typická poměrně vysoká
úmrtnost v rané fázi odchovu a celková úmrtnost v průběhu odchovu dosahuje
průměrně cca 30 %.
Co se týče potravní ekologie, převažuje živočišná složka (68 % - 89 %). V ní
mají nejčastější zastoupení měkkýši, larvy chrostíků, brouci, větší korýši, také malé
rybky atd. Rostlinná složka se pohybuje v rozmezí 11 % - 32 %, kde se vyskytují
semena rdestu, skřípiny, zevaru a stolístku. Výhradně na živočišnou potravu jsou
vázána mláďata. Procentuální zastoupení se však mění v závislosti na místních
podmínkách a ročním období. Například Buřič (1978) poukazuje na to, že mladé
rodinky poláků chocholaček se stahovaly na rybníky s chovem domácích kachen,
kde bylo dostatečně zakrmeno obilím, a využívaly dodatečné potravní nabídky.
Polák chocholačka začal v průběhu 20. století postupně rozšiřovat svůj
hnízdní areál k jihu. Na území současné ČR bylo hnízdění poprvé prokázáno v roce
1914 na rybnících u Náměště nad Oslavou a následovalo šíření do západních částí
naší republiky. Na Blatensku poprvé prokázal hnízdění Černý v roce 1928. Tak jako
zde se v některých oblastech stal dominantní kachnou a předčil svou početností
kachnu divokou.
Fiala (1981) odhadoval průměrné hnízdní stavy v letech 1972 - 1979 na 8 500
párů (zde byl pravděpodobně stav podhodnocen – viz výše). V dalším mapovacím
období 1985 – 1989, i přes prokazatelný úbytek v první polovině 80. let, byly početní
stavy odhadovány na 15 000 – 30 000 párů a v zatím posledním mapovacím období
za roky 2001 – 2003 byl konstatován pokles početnosti o cca 20 % na 12 000 –
7
24 000 párů. Přes pokles početnosti však v jednotlivých mapovacích obdobích (1973
– 1977, 1985 – 1989,
respektive 2001 – 2003) neustále rostl relativní podíl
obsazených kvadrátů z 46 % na 70 %, respektive 72 %.
Polák velký (Aythya ferina)
Tažný druh s téměř shodným umístěním zimovišť pro naše populace jako má
polák chocholačka. Ptáci zimující na území ČR jsou cizího původu. Na svá hnízdiště
přilétá v březnu a dubnu.
Obývá nejrůznější vodní nádrže nebo pomalu tekoucí vody. Lze ho nalézt na
vodách hlubokých i mělkých s bohatě zarostlými břehy vodní a bažinnou vegetací,
především porosty zblochanů a ostřic, které využívá hojně k hnízdění. Nejvyšší
hnízdní denzity dosahuje na malých a středně velkých rybnících (5 – 30ha), nejsou
však výjimky, kdy hnízdí na rybnících o velikosti pouze jeden hektar, nebo i na
bažinách s velmi malou plochou vodní hladiny.
Hnízdění začíná o 10 – 14 dní dříve než u poláka chocholačky, nicméně
v závislosti na vývoji počasí se může hodnota lišit. Při pozdějším nástupu hnízdění
vlivem nepříznivých klimatických a stanovištních podmínek se mohou rozdíly velmi
zmenšit, či téměř vyrovnat. Běžný, podobně jako u poláka chocholačky, je skupinový
tok, který vrcholí v dubnu. Obzvlášť patrný je výrazný nadbytek samců. Buřič (1978)
uvádí na Blatensko-Lnářsku poměr pohlaví cca 1,5 : 1 ve prospěch samců.
Hnízdo se nachází podobně jako u poláka chocholačky v těsné blízkosti vody,
zpravidla je vodou přímo obklopeno. Polák velký má menší počet hnízd umístěných
na březích rybníka než polák chocholačka. Při sledování 380 hnízd zjistil Havlín
(1966b), že v 77 % se hnízda nacházela na místech obklopených vodou (absolutně:
139 na ostřicových stoličkách; 58 v rákosových trsech; 33 v hustých porostech
zblochanu; 29 v trsech jiných bažinatých rostlin; 13 na plovoucích ostrůvcích; ve
starých hnízdech lysky 6, racka 3, ondatry 2; na kupách 5; na vrbách a pařezech 2 a
v umělém hnízdě z chvojí jedno hnízdo), 16 % na ostrovech, 5 % na suchém břehu
v trsech ostřice a 2 % na hrázce. Buřič (1978) došel na Blatensko-Lnářsku
k následujícím výsledkům (celkem 59 hnízd): v podmáčeném terénu bezprostředně
obklopeném vodou 54 %, na ostrovech 42 % a 4 % na březích rybníků.
8
Začátek snůšek začíná ve větší míře v první dekádě května s vrcholem
v druhé dekádě téhož měsíce. Na rozdíl od poláka chocholačky má těžiště hnízdění
v květnu. Průměrná velikost snůšky se pohybuje v rozmezí 6 – 12 vajec. Doba sezení
bývá 24 – 28 dní. Hnízdní úspěšnost se pohybuje v jednotlivých letech podle Havlína
(1972) v rozsahu 37 % - 85 %. Řepa (1989) poukazuje na průměrnou hnízdní
úspěšnost mezi 46 % - 55 %, ovšem jím zvolená metodika byla trochu odlišná od
Havlína, jejíž základní charakteristika je uvedena výše. Nicméně upozorňuje na
výrazné snížení hnízdní úspěšnosti po provedených melioračních pracích na
rybnících, které byly spjaty s vyhrnováním břehů.
Průměrný počet mláďat voděných jednou samicí se pohybuje kolem 5
kachňat. Oproti poláku chocholačce je nižší mortalita v průběhu odchovu, její úhrnná
míra je kolem 15 %.
Potrava, na rozdíl od poláka chocholačky, převládá rostlinná. Živočišná složka
se pohybuje na úrovni cca 37 % a jsou v ní zastoupeny podobné taxony jako u
předešlého druhu: měkkýši, larvy chrostíků, korýši, rybky, červi, občas obojživelníci
atd. Z rostlinných částí můžeme nalézt: rdesno, rdest, lakušník, zblochan, okřehek,
trávy, ale také kukuřici, obilí atd.
Polák velký začal poměrně výrazně rozšiřovat svůj areál výskytu v Evropě již
v průběhu 19. století, kdy byly u nás první záznamy o zahnízdění tohoto druhu.
Šíření pokračovalo také převážnou část 20. století, včetně naší republiky. Fiala
(1981) odhadoval průměrné hnízdní stavy na našem území za období 1972 – 1979
na 8 500 párů s tendencí růstu o cca 350 párů ročně. To je v porovnání s
dynamikou poláka chocholačky za stejné období méně (růst o 950 párů/rok). Stavy
pro hnízdní období 1985 – 1989 byly, i přes pokles v první polovině 80. let o cca
30 %, odhadovány na 10 000 – 20 000 párů, z tohoto důvodu se zdá být Fialův
odhad podhodnocený. V mapovacím období 2001 – 2003 byly stavy odhadovány na
17 000 párů, což je oproti minulému období snížení o cca 13 %. V plošném rozšíření
se relativní výskyt ve sledovaných kvadrátech příliš nezměnil a pohyboval se na
úrovni 53 % (mapování 1973 – 77), 62 % (1985 – 89) a 56 % (2001 – 2006).
9
Čírka obecná (Anas crecca)
Středoevropské populace jsou převážně tažné, přezimování našich ptáků
zatím nebylo potvrzeno. Podzimní tah na území ČR je nejsilnější v průběhu září.
Naše populace orientují své tahové cesty jihozápadním směrem na území Itálie,
Španělska a jižní Francie. Jarní tah probíhá v březnu a dubnu.
Čírka obecná preferuje v době hnízdění zpravidla mělké, stojaté a pomalu
tekoucí vody se zarostlými okraji břehů. Jedná se o rybníky, močály, vlhké louky či
rašeliniště. Hnízda lze nalézt, podobně jako u kachny divoké, ve značných
nadmořských výškách: na šumavských rašelinných jezírkách ve výšce okolo 1 100 –
1 200m n. m. v letech 1967 a 1968 a z novějších dob v roce 2000 na šumavském
rašeliništi ve výšce 950m n. m. Čírka obecná vyžaduje specifický biotop a není tak
přizpůsobivá na rozmanité prostředí, jako např. kachna divoká. Nejlépe jí vyhovovaly
a vyhovují tzv. „luční rybníky“ s břehy zarostlými vegetací a s pozvolným přechodem
hladiny do okolní krajiny.
Hnízdo si čírka obecná staví hlavně v husté rostlinné vegetaci ostřic, sítin,
někdy také pod hustými keři nebo dokonce na vrbě. Hnízdění v nižších polohách
začíná ve druhé polovině dubna a u míst výše položených v polovině května. Může
se to však protáhnout až do června či července. Průměrná velikost snůšky se
pohybuje okolo 8 – 11 vajec s inkubační dobou 23 dnů. Průměrný počet mláďat ve
vzorku čítajícím 18 rodin se pohyboval kolem 5,5 ks.
V potravě je zastoupena jak živočišná složka (převládá na jaře a v létě), tak
rostlinná, která dominuje na podzim a v zimě. Živočišnou složku tvoří kroužkovci,
hmyz a jeho larvy, výjimečně obojživelníci a žáby; v rostlinné se vyskytují převážně
semena sítiny, zblochanu, rdesna, ostřic, obilí atd.
U čírky obecné dochází na našem území k setrvalému poklesu, což dokládají i
mapování na našem území, která potvrzují nejen úbytek v celkovém počtu jedinců,
ale též snižování procentuální obsazenosti sledovaných kvadrátů. Pro období 1973 –
77, 1985 – 89 a 2001 – 2003 jsou uváděny následující absolutní počty jedinců
(respektive procentuální obsazení kvadrátů): 430 – 880 párů (46 %), 150 – 250 párů
(38 %) a 60 – 100 párů (32 %).
10
Čírka modrá (Anas querquedula)
Na celém území Evropy tažný pták. Zimoviště se nacházejí ve Středomoří,
ovšem hlavní tahové cesty směřují do Afriky – nížiny v Senegalu, Nigeru a Nilu.
Převážná část u nás hnízdících ptáků směřuje do Nigeru a Mali.
Na hnízdiště přilétá v průběhu března a dubna. Vyhledává podobné biotopy
jako čírka obecná, proto má na našem území podobný i vývoj populační dynamiky.
V našich podmínkách se pohybuje počet vajec v rozmezí 8 – 11 ks a průměrný
počet vyvedených mláďat je okolo 6 ks.
Ohledně potravy nejsou od mnoha autorů jednoznačné závěry, ale převládá
názor o rovnoměrném zastoupení živočišné a rostlinné složky, ovšem s převahou
živočišné části. V potravě se nachází rybí, žabí potěr, korýši, měkkýši, chrostíci,
brouci a z rostlinné složky převážně semena, méně pak vegetativní části rostlin –
zevar, skřípina, okřehek, ostřice atd.
Pokles u čírky modré je hlubší než u předchozího druhu. V průběhu 20. století
byla na většině míst početnější než čírka obecná, ale postupně se dominance
přesunula ve prospěch čírky obecné. Pro období 1973 – 77, 1985 – 89 a 2001 –
2003 jsou uváděny následující absolutní počty jedinců (respektive procentuální
obsazení kvadrátů): 290 - 600 párů (40 %), 100 - 180 párů (30 %) a 60 – 120 párů
(31 %).
Lžičák pestrý (Anas clypeata)
Středoevropské populace lžičáka pestrého jsou tažné s hlavními zimovišti na
území Francie, Itálie a Španělska. Odlet na zimoviště probíhá už v průběhu července
a přílet na hnízdiště je datován na měsíce březen a duben.
Lžičák preferuje podobně jako čírka obecná a čírka modrá typy „lučních
rybníků“ s pozvolným přechodem litorální vegetace do otevřené krajiny. Mělké
eutrofní vody zarostlé ostřicí, zblochanem, rákosem a orobincem jsou lžičákem
pestrým velmi často vyhledávané, přestože někdy mohou být kontraproduktivní
v důsledku možného výskytu botulismu. Dříve byl relativně hojný i v záplavovém
území Podyjí a v dalších periodicky zaplavovaných oblastech s vlhkými loukami.
11
Hnízdění na našem území zpravidla začíná ve druhé dekádě dubna. Velikost
snůšky se pohybuje v rozpětí 9 – 11 vajec s průměrným počtem mláďat 7 ks.
Na složení potravy panují rozporuplné názory, což je určitě dáno velkým
areálem výskytu a s tím souvisejícími rozličnými druhy prostředí a dostupným
širokým spektrem potravy v různých částech světa. Šťastný, Bejček, Hudec (2006)
poukazují na převažující živočišnou složku v podobě měkkýšů, planktonních korýšů,
larev hmyzu a v menší míře se vyskytují semena vodních rostlin. Z výzkumů
prováděných v Severní Americe vyplynulo 65 % zastoupení rostlinné složky a 35 %
živočišné složky. Isakov (1952) ukazoval na výraznější zastoupení rostlinné složky
pouze v zimním období, na jaře dominovala živočišná složka, rostlinná se
pohybovala v rozmezí 5 – 13 %. Potravu tvořili korýši, vířníci, larvy hmyzu; z rostlinné
složky řasy, semena vodních rostlin atd. Z těchto závěrů lze usoudit na to, že
živočišná složka tvoří významnou část potravy, minimálně stejně důležitou jako
rostlinná.
Ohledně rozšíření a progrese druhu na území ČR je na tom lžičák pestrý
podobně jako předcházející dva druhy. Jeho početnost se neustále snižuje, jak
dokazují výsledky z mapování provedených v letech 1973 – 77, 1985 – 89 a 2001 –
03, kdy jsou pro jednotlivá období odhadovány následující počty 350 – 740, 140 –
280 a 140 – 200 párů, nicméně na celkovém areálu rozšíření v ČR se to příliš
neprojevilo. Obsazenost kvadrátů se stále pohybuje okolo 20 – 21 %, to ukazuje na
postupné zřeďování populace a zřejmě nízkou hnízdní úspěšnost v jednotlivých
letech, která je pravděpodobně zapříčiněna nedostatečným množstvím vhodných
hnízdních lokalit.
Husa velká (Anser anser)
Zbarvení husy je šedohnědé se světlejším břichem, plováky červenohnědé a
nehet žlutooranžový. Houser dosahuje hmotnosti 2,8 – 4,3kg (♀ 2,0 – 3,8kg). Ze
středomořských zimovišť k nám husy přilétají v průběhu února a března. K hnízdění
vyhledávají velké rybníky s dostatkem litorálních porostů či s ostrůvky, kde mají klid
v průběhu hnízdění. Hlavní oblasti výskytu v ČR se nacházejí v jižních Čechách a na
12
jižní Moravě vzhledem k tomu, že se zde vyskytují dostatečné vodní plochy. Snůška
obsahuje 4 – 8 vajec a délka inkubace trvá 27 – 29 dní. O housata se starají oba
rodiče, přičemž struktura rodinného hejnka je následující: husa – housata – houser.
V případě hrozícího nebezpečí oba rodiče housata aktivně brání. Po dvou měsících
umí housata létat. Před odletem na zimoviště se husy shromažďují do hejn čítajících
až několik tisíc jedinců. V zimním období dosahují počty hus na Novomlýnských
nádržích několika desítek tisíc. Potrava husy je hlavně rostlinná. Trend v početnosti
hus, nejen na území ČR, má v posledních letech vzestupnou tendenci.
Husa běločelá (Anser albifrons)
Patří mezi druhy, které naším územím protahují a v posledním období zde
stále častěji zimuje. Houser dosahuje hmotnosti 1,8 – 3,3kg (♀ 1,7 – 3,2kg), je tedy
menší než husa velká. Husa běločelá hnízdí v severské tundře na březích řek,
ostrůvcích a bažinatých porostech. Snůška čítá 4 – 6 vajec (inkubační doba okolo
28dní). Na rozdíl od husy velké je tmavěji zbarvená a dospělí ptáci jsou
charakterističtí bílou čelní skvrnou, která nedosahuje úrovně oka. Z hlediska ČR má
význam hlavně v zimním období, v hnízdní době se u nás nevyskytuje.
Husa polní (A. fabalis)
Podobně jako husa běločelá patří mezi druhy, které naším územím pravidelně
protahují a shromažďují se zde. Houser dosahuje hmotnosti 2,7 – 4,1kg (♀ 2,2 –
3,9kg). Zbarvení je šedohnědé s typickým dvoubarevným zobákem, který je u kořene
černý a zbytek žlutooranžový. Hnízdí na severu Evropy na březích řek, jezer a
v bažinách. Do hnízda na zemi snáší 4 – 6 vajec (inkubační doba 28 dní). K hlavním
evropským zimovištím patří Velká Británie, střední Podunají a Maďarsko.
Z hlediska ČR má podobný význam jako husa běločelá.
Lyska černá (Fulica atra)
Přestože taxonomicky nepatří mezi kachny, způsobem života a ekologickými
nároky má s nimi mnoho společného. Hmotnost lysek se pohybuje na úrovni 0,6 –
1,1kg. U lysek není vyvinut výrazný pohlavní dimorfismus jako u většiny kachen.
13
Samec i samice jsou zbarveni černě s bílým zobákem, nad kterým se nachází bílá
lysinka. Ze svých zimovišť přilétá brzy z jara po rozmrznutí rybníků, poté vznikají
hnízdní páry. Tok lysek je poměrně výrazný a je doprovázen souboji mezi samci,
kteří si obhajují hnízdní teritoria. Koncem března a v průběhu dubna začínají samice
snášet 7 – 12 vajec. Inkubační doba trvá tři týdny a na hnízdě se střídají oba rodiče.
V případě vhodných podmínek může lyska vyhnízdit i dvakrát v jedné vegetační
sezóně. Mláďata jsou nejprve typická načervenalým peřím na hlavě a později jsou
téměř celá zbarvena do šeda. Plné vzletnosti dosahují v 9 týdnech.
V hnízdním období vyhledávají lysky mělčí rybníky s dostatkem litorální
vegetace, kde si mohou vybudovat hnízdo. Koncem léta se sdružují do větších hejn a
přeletují na větší rybníky, které nemusí být nutně zarostlé. V tomto období se lysky
vyskytují převážně na volné vodní hladině. Potravou jsou různé, hlavně bažinaté
rostliny a jejich semena, v menší míře též měkkýši a hmyz.
Přestože naše populace jsou převážně tažné, zimují u nás severské populace.
Populace lysek na území ČR za poslední tři desetiletí citelně poklesla díky mnoha
faktorům (botulismus, meliorace rybníků, omezování litorální vegetace, rušení letnění
atd.). Lze konstatovat, že na změny prostředí reagovala podobně jako většina našich
kachen.
14
Základy chovu
V českých zemích se vždy chov soustřeďoval převážně na kachnu divokou,
náš nejpočetnější a myslivecky nejvýznamnější druh. Nicméně je možné konstatovat,
že chovu vodní pernaté zvěře se nikdy nevěnovala taková pozornost jako např.
bažantu, zajíci a koroptvi. Podobně jako u ostatních druhů pernaté zvěře lze
v zásadě aplikovat tři možné způsoby chovu: divoký, polodivoký a krotký. Všechny
zmíněné druhy chovu se u nás aplikují v podstatě pouze u kachny divoké a ostatních
druhů se praktikuje výhradně chov divoký.
1) Divoký
Opět je nutné vycházet z ekologických požadavků jednotlivých druhů a
vytvářet jim prostředí vycházející z jejich nároků na biotop a v maximální míře
eliminovat negativní vlivy působící na volně žijící populace.
Faktory působí na početnost vodní pernaté zvěře
A) Rybářské hospodaření
To zaznamenalo ve druhé polovině 20. století výrazné změny, jejichž
důsledkem byla intenzifikace, podobně jako ve všech odvětvích hospodářství.
Většina změn měla negativní dopad na populace vodních ptáků.
Rybí obsádka: Její výše je dávána do souvislosti s potravní konkurencí
pro volně žijící populace kachen, neboť vyžíracím tlakem přímo působí
na přítomný plankton, který je hlavně v jarním a letním období
významnou složkou výživy především kachňat.
Pohyb vodní hladiny: Manipulace s výškou vodní hladiny v hnízdním
období způsobuje vyplavení a zničení hnízd.
Letnění: Postupná intenzifikace s sebou přinesla omezení až téměř
vymizení úplného či částečného letnění rybníků, které má na stavy
vodní pernaté zvěře pozitivní vliv, neboť zvyšuje úživnost rybníka a
pestrost potravních příležitostí.
Vyhrnování rybníků: Zvláště v 70. a 80. letech byly praktikovány na
biotopu rybníků necitlivé způsoby odbahňování. Rybniční bahno bylo s
15
litorální vegetací vyhrnováno do břehových deponií (valů). Tyto
technicko-hospodářské zásahy proměnily životní prostředí kachen na
mnoho let a měly podstatný vliv na postupné snižování výskytu čírek a
lžičáků.
Omezování litorálních porostů: Díky snaze o maximální využití volné
vodní hladiny pro chov ryb docházelo k likvidaci a omezování litorálu na
většině rybnících.
Chovy domácích kachen: V současnosti se již neprovozují v takové
míře jako dříve. Negativně působily likvidací hnízdních porostů,
potravní konkurencí, znečišťováním vody atd.
B) Zemědělství
Největším problémem pro vlastní biotop rybníka byly prováděné meliorace
podmáčených porostů v okolí rybníků za účelem rozšíření zemědělsky využívané
plochy, což se opět nejvíce dotklo populací čírky obecné, čírky modré a lžičáka
pestrého, kdy daným druhům chyběly podmáčené porosty s pozvolným přechodem
do rybníka, které pro hnízdění preferují. V průběhu 80tých let dosáhla intenzifikace
našeho velkoplošného zemědělství maxima v počtu množství minerálních hnojiv a
chemických přípravků na ochranu rostlin. Část látek z těchto přípravků se nestačí
rozložit a vstřebat a jsou tedy vyplavovány z polí do okolí včetně rybníků. Dochází
k postupné eutrofizaci rybníků. Řepa (1987) spatřuje v eutrofizaci příčinu, jež
narušuje společenstva bezobratlých, která jsou potravou pro volně žijící vrubozobé
ptáky na rybnících.
C) Predační tlak
V posledních desetiletích došlo k nárůstu početnosti většiny predátorů, kteří
působí na populace vrubozobých.
D) Botulismus
Podrobněji popsán níže.
16
V navrhovaných opatřeních jsou uvedeny možnosti pro zvýšení početních
stavů vrubozobých, ale je třeba si uvědomit, že některé z nich zasahují do
hospodářských zájmů subjektů podnikajících v prvovýrobě a většinou nelze bez
souhlasu či případné podpory dotačních fondů uvažovat o jejich realizaci.
Možnosti pro zvýšení početnosti vodní pernaté zvěře
1) omezit výši rybí obsádky,
2) znovu obnovit letnění rybníků,
3) ponechávat na rybnících alespoň určitý pás okolo břehů zarostlý
litorální vegetací a zlepšit tak krytové a hnízdní podmínky vrubozobých
ptáků,
4) nenechávat rybníky úplně zarůstat stromy a zachovat bylinnou vegetaci
po obvodu rybníka; dojde ke zlepšení hnízdních možností,
5) při odbahňování nevyhrnovat břehy do deponií a ponechat pozvolný
přechod vodní hladiny a terénu; z části vybagrovaného materiálu
vytvořit ostrovy vytvářející vhodné hnízdní příležitosti; na ostrovech
udržovat bylinnou vegetaci, aby byly zachovány optimální hnízdní
podmínky,
6) využít zákonných možností k udržení predátorů vodní pernaté zvěře na
přijatelné úrovni,
7) využití dotací na výrobu a umisťování umělých hnízdišť,
8) řádně přikrmovat pro udržení kachen v honitbě.
2) Polodivoký
Při praktikování tohoto způsobu chovu získáváme vejce z přirozených nebo
umělých hnízd, necháme je líhnout a kachňata posléze vypouštíme na vhodné vodní
plochy. Princip je analogický jako u bažantů.
3) Krotký
Tento způsob je v současnosti velmi rozšířený u kachny divoké a jako u
bažantů je rovněž možné konstatovat, že většina dnešních úlovků pochází
z umělého odchovu. Princip je podobný jako u bažantů. Základem je chovné hejno
držené zčásti na břehu a zčásti na vodě. Přestože jsou kachny monogamní, využívá
17
se poměr pohlaví 1 : 3 ve prospěch kachen. Podobně jako v ostruhárnách odebíráme
vejce z hnízd a dáváme je líhnout. Důležité je dbát na genetickou čistotu, neboť
zvláště v době, kdy zmíněné chovy začínaly, se zkoušely různé „pokusy“ s křížením.
Výsledkem často byly kachny, které měly problémy s létáním nebo se tělesnou
konstitucí významně odlišovaly od „divoké“ kachny divoké. Na úspěšnosti chovu, lovu
a létavosti se podílí spoustu faktorů: původ kachňat, stáří vypuštěných kachňat,
množství vypuštěných kachen, velikost vodních ploch, ochrana před škodlivými
činiteli, pravidelné přikrmování, vhodné rozmístění střeleckých stanovišť atd. Oproti
bažantům je umělý odchov kachny divoké jednoduší a celková slovitelnost dosahuje
přibližně dvojnásobných hodnot. V poslední době jsou poplatkové lovy kachen
v Čechách zahraničními lovci velmi vyhledávané. Ovšem bylo by hrubou chybou
spoléhat se pouze na krotký chov, neboť hlavním cílem myslivosti by mělo být trvalé
obhospodařování volně žijících populací a na nich stavět.
Choroby vodní pernaté zvěře
Botulismus
Toto závažné a relativně časté onemocnění se vyskytuje na celém světě a
způsobuje hromadné úhyny vodního ptactva, ale i bažantů, dravců atd. Původcem je
bakterie Clostridium botulinum. Dochází k němu díky eutrofizaci rybníků. Nejvíce
ohroženy jsou na živiny bohaté mělké vodní plochy v nížinách. V letních měsících se
na vodní hladině nadměrně množí sinice a vodní řasy, které při odumírání
„odčerpávají kyslík“ z vodního prostředí, což způsobuje množení bakterií, které
produkují vysoce toxický jed botulin. Jed se do těla dostává zažívacím traktem a
způsobuje poruchy hybnosti a křeče. V konečném důsledku dochází k obrně
dýchacích svalů a úhynu. Dalším zdrojem nákazy jsou larvy hmyzu vyvíjející se na
uhynulé zvěři. K nákazám může docházet i na jaře příštího roku skrze nakažené
vodní živočichy (např. vodní plži), kteří patří mezi potravu vodní pernaté zvěře. Málo
napadené jedince lze úplně vyléčit jejich přemístěním na čisté vodní plochy.
V místech
výskytu
je
možné
provádět
vakcinaci
vypouštěných
jedinců.
K preventivním opatřením patří: provádění již zmíněné vakcinace; odstraňování
hnijící vegetace; zvýšení vodní hladiny nebo obměna vody; rušení ptactva na
18
ohrožených lokalitách a vápnění vypuštěných rybníků. Uhynulé jedince je nutné
spálit a ne zakopat, protože bakterie jsou schopny přežívat v půdě dlouhou dobu a
být tak zdrojem nákazy. Problém s botulismem na našem území nastal ve větší míře
od 70. let. Zvláště v letech 1982/83 docházelo k hromadným úhynům, kdy na
některých rybnících hynuly kachny až z 90 %.
Salmonelóza
Patří mezi infekční nakažlivé bakteriální onemocnění, které se projevuje
průjmem, nekoordinovanými pohyby, výtoky z očí a hromadnými úhyny. Toto
onemocnění se vyskytuje v chovech relativně často a má výrazný vliv na úhyny a
zdravotní závadnost zvěřiny. Bakterie z rodu Salmonella mají schopnost přežívat
poměrně dlouho, a proto dalším zdrojem nákazy mohou být dospělí jedinci, u kterých
onemocnění může probíhat latentně. K základním opatřením patří prevence (kontrola
ložisek onemocnění, nákup ve zdravých chovech, dezinfekce prostředí). Po
propuknutí onemocnění se u nakažených jedinců léčba neprovádí.
Tuberkulóza
Jedná se o infekční, bakteriální a přenosné onemocnění (přenosná i na jiné
druhy, včetně člověka). Projevuje se převážně u starších jedinců úbytkem svaloviny,
chřadnutím, kulháním, průjmy, popřípadě úhyny. Léčba se neprovádí a v chovech se
omezujeme na důslednou prevenci.
Virová enteritida kachen (mor)
Akutně probíhající virové onemocnění doprovázené průjmy, krvácením v
tkáních a poruchou koordinace pohybu. K přenosu viru dochází stykem, výkaly,
vodou a krmivem. Léčba se neprovádí, důležitá je prevence (dezinfekce, kontrola
převozu…)
19
Virová hepatitida kachen
Onemocnění vznikající hlavně u kachňat mezi 2 – 3 týdnem života. Probíhá
akutně a projevuje se motorickými problémy, zfialověním plovacích blan a brzkým
úhynem. Vir se šíří krmivem, vodou, vejci… Dochází ke zvětšení jater a krváceninám
na nich. Léčba se neaplikuje a je nutné obměnit celý chov.
Kokcidióza
Parazitární onemocnění střev způsobené prvoky. Největší škody způsobuje
v intenzivních chovech, kde se objevuje pravidelně a může způsobit značné ztráty.
Kokcidie se vylučují trusem a k nákaze dochází přímým kontaktem. Mezi příznaky
patří ospalost, nechutenství, hubnutí a vyhledávání tepelného zdroje. Možná je
komplexní léčba sulfonamidy ve spojení s vitamíny, preventivně lze použít
antikokcidika).
Tasemnice
Způsobuje vyhublost a zažívací problémy. Prevencí je řádná asanace výběhů
a omezení přístupu k mezihostitelům (plži), kontrola trusu. K léčbě je možné využít
Helmirazin.
Citovaná a doporučená literatura:
Andreska, Jiří – Andresková, Erika. Tisíc let myslivosti. 1. vydání. Vimperk: TINA,
1993. 444 s. ISBN 80-85618-12-5.
Bejček, Vladimír et al. Změny početnosti jednotlivých druhů vodních ptáků na
vybraných rybnících Třeboňské pánve – srovnání let 1981, 1982 a 1986,
1987. In Ptáci v kulturní krajině 1. díl. České Budějovice: Krajské středisko
státní památkové péče a ochrany přírody, 1990. s. 17 – 24.
Buřič, Karel. Studie hnízdní bionomie a populační dynamiky poláka velkého (Aythya
ferina) a poláka chocholačky (Aythya fuligula). Diplomová práce. Praha: Př.
fakulta UK, 1978. 94 s.
20
Buřič, Karel - Smrček, Martin. Populační trendy a hnízdní ekologie některých druhů
kachen na Blatensku. In Avifauna jižních Čech a její změny. Sborník
přednášek z I. jihočeské ornitologické konference, č. 1. České Budějovice:
1987. s. 46 – 55.
Červený, Jaroslav. Encyklopedie myslivosti. Praha: Ottovo nakladatelství,
2003.
591 s. ISBN 80-7181-901-8
Fiala, Vladimír. Stavy kachny divoké a lysky černé v ČSR. Myslivost, 1980, č. 10. s.
226-227.
Fiala, Vladimír. Stavy poláka velkého a chocholačky v ČSR. Myslivost, 1981, č. 7. s.
154 – 155.
Fiala, Vladimír. Vliv změn v ekologických podmínkách na ptactvo náměšťských
rybníků. In Ptáci v kulturní krajině 1. díl. České Budějovice: Krajské středisko
státní památkové péče a ochrany přírody, 1990. s. 7 – 16.
Havlín, Jiří. O nárocích kachny divoké (Anas platyrhynchos) na umístění hnízda. In
Sborník přednášek z II. celostátní konference Čs. ornitologické společnosti.
Praha: Čs. ornitologická společnost, 1962. s. 89 – 94.
Havlín, Jiří. Breeding season and cluth size in the European Pochard , Aythya ferina,
and in the Tuffted Duck, Aythya fuligula, in Czechoslovakia. Zoologické listy,
1966a, roč. 15. č. 2. s. 175 – 190.
Havlín, Jiří. Nest sites of the European Pochard (Aythya ferina) and the Tuffted Duck
(Aythya fuligula) in Czechoslovakia. Zoologické listy, 1966b, roč. 15, č. 4. s.
332 – 344.
Havlín, Jiří. Hnízdění divokých kachen. Myslivost, 1969a. s. 145 – 148.
Havlín, Jiří. Results and problems of waterfowl hunting. Zoologické listy, 1969b, roč.
18, č. 1. s. 23 – 38.
Havlín, Jiří. Differences in the breeding success of the Pochard (Aythya ferina) and
the Tufted Duck (Aythya fuligula). Zoologické listy, 1972, roč. 21, č. 1. s. 85 –
95.
Hudec, Karel et.al. Fauna ČR a SR. Ptáci I. díl. 2. přepracované vydání. Praha:
Academia, 1994. 672 s. ISBN 80-200-0382-7.
Kotalík, Ladislav. Druhová skladba divokých kachen a roční produkce zvěřiny na
různých typech rybníků. Diplomová práce. Praha: VŠZ, 1982. 61 s.
21
Musil, P. Dynamika a ekologie vodních ptáků na rybnících v okolí Kardašovy Řečice.
Diplomová práce. Praha: Přírod. fakulta UK, 1989.
Pykal, Jiří - Janda, Jiří. Početnost vodních ptáků na jihočeských rybnících ve vztahu
k rybničnímu hospodaření. Sylvia, 1994, roč. 3O, č. 1. s. 3 – 11.
Reif, Jiří et al. Trendy početnosti ptáků v České republice v letech 1982–2005.
SYLVIA, 2006, roč. 42. s. 22-37.
Řepa, Pavel. The development of abundance of breeding waterfowl of fishponds
ameliorated by the use of heavy mechanismus. Folia zoologica, 1989, roč. 38,
č. 2. s. 183 – 191.
Smrček, Martin. Hnízdní ekologie poláka chocholačky (Aythya fuligula), poláka
velkého (Aythya ferina), kachny divoké (Anas platyrhynchos), kopřivky obecné
(Anas strepera), a zrzohlávky rudozobé (Netta rufina) v jižních Čechách.
Praha: Přírod. fakulta UK, 1981. 140 s.
Šťastný, Karel. Současné rozšíření poláka velkého a chocholačky. Myslivost, 1977,
č. 3. s. 61.
Šťastný, Karel - Bejček, Vladimír. Hospodaříme správně s vodní pernatou zvěří?
Myslivost, 1989, č. 7. s. 154-155.
Šťastný, Karel – Bejček, Vladimír. Zkušenosti s melioracemi rybníků jako hnízdišť
vodního ptactva: závislost hustoty vodního ptactva na rybničních úpravách.
In Sborník vodní ptactvo a jeho prostředí v ČSSR. Brno: 1984. s. 241 – 254.
Šťastný, Karel – Bejček, Vladimír. Zkušenosti s melioracemi rybníků jako hnízdišť
vodního ptactva: úspěšnost hnízdění vodního ptactva na rybničních ostrovech.
In Sborník vodní ptactvo a jeho prostředí v ČSSR. Brno: 1984. s. 255 - 262.
Šťastný, Karel - Bejček, Vladimír - Hudec, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků
v České republice 1985 – 1989. 1. vydání. Praha:
Nakladatelství a
vydavatelství H&H, 1996. 459 s. ISBN 80-86022-18-8.
Šťastný, Karel - Bejček, Vladimír - Hudec, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků
v České republice 2001 – 2003. 1. vydání. Praha: Aventinum, 2006. 464 s.
ISBN 80-86858-19-7.
Šťastný, Karel - Randík, Aladár - Hudec, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků
v ČSSR 1973 – 1977. 1.vydání. Praha: Academia, 1987. 484 s.
Šťastný,
Karel - Šolc, Jan. Význam umělých ostrůvků pro rozmnožování vodní
pernaté zvěře. Myslivost, 1980. s. 80 – 81.
22

Podobné dokumenty

číslo 19

číslo 19 Tento den se stal však úspěšným i díky dalšímu pozorování konipasa citrónového, kterého pozorovali Milan Janoušek a Luboš Novák. Ze dvou konipasů se podařilo jednoho jedince vyfotografovat a posléz...

Více

Parazitologie

Parazitologie prodělávají celý vývoj v jediném hostiteli, jiní střídají během vývoje dva i více hostitelů. Vývoj je dokončen v definitivním hostiteli, vývojové předstupně se odehrávají v mezihostiteli ích). Člov...

Více

Zdravotní poruchy morčat a možnosti jejich prevence.

Zdravotní poruchy morčat a možnosti jejich prevence. se dobře množila, začala se rozšiřovat napříč Evropou, jejich cena klesala a postupně si mohla malé „kvikálky“ pořídit širší vrstva lidí. Díky své přátelské povaze a malé velikosti se stala oblíben...

Více

číslo 19 / říjen 2014 Vážení čtenáři Světa Botanicus, letošní druhé

číslo 19 / říjen 2014 Vážení čtenáři Světa Botanicus, letošní druhé v Indočíně a v severní a střední Americe. Historie: Zkameněliny zástupců rodu platan jsou známy již ze spodní křídy. Největšího rozšíření dosáhly tyto dřeviny v třetihorách, kdy se hojně rozšířily ...

Více

opatření obecné povahy

opatření obecné povahy v prolukách a ve vazbě na současně zastavěné území sídla Bošilec, tak aby byly v dosahu sítí technické infrastruktury a aby byly dobře dopravně dostupné. V přímé vazbě na původní zástavbu zemědělsk...

Více

iZ_02_2014

iZ_02_2014 Knihu sepisuje plzeňský spisovatel Jan Drnek a informace i vědomosti sestavuje zkušený tým občanského sdružení STREET. Z podstatné části je kniha již sestavena, ale s radostí použijeme a zmíníme se...

Více