přílohy - Biblické archeologické noviny

přílohy - Biblické archeologické noviny

PŘÍLOHY
1380
Příloha číslo 01
NĚKTERÉ ZÁKULISNÍ VLIVY
V ČESKÉ REPUBLICE
OD REVOLUCE 1989
ANEB
NĚKTERÉ ZÁKULISNÍ VLIVY NA POLITIKU
ČESKÉ REPUBLIKY V LETECH 1989 AŽ 2000
STRUČNÝ STUDIJNÍ PŘEHLED VYPRACOVAL KAREL ČERNÝ
[email protected]
Listopad 2000
1381
SHRNUTÍ STUDIE
Studie stručně popisuje zákulisní jevy v politickém a společenském životě České
republiky po roce 1989 (Část 1), odhaluje společného jmenovatele zákulisních prak­
tik (Část 2), předkládá souvislosti mezi historií a dnešními zákulisními taktikami
(Část 3) a popisuje přímé důsledky zákulisní činnosti v ČR (Část 4).
Studie přináší důkazy o organizovaném systému, který plní své zákulisní poslání s
cílem zlikvidovat demokracii v naší zemi.
Předkládaný studijní materiál se vztahuje hlavně k České republice, nicméně dů­
ležité závěry, které ze studie vyplývají, se týkají i ostatních států v Evropě.
Studie je určena pro politické činitele v řídících funkcích, aby se seznámili se sou­
časnými strategiemi, taktikami a praktikami těch, kteří dnes usilují o likvidaci svo­
bodného demokratického vývoje, a aby se dovedli proti jejich postupům, způsobům
a metodám bránit.
___________________________________________________________________
MOTTO:
„Co už kdysi bylo je to, co má ještě být.
A co se nyní děje je to, co se bude dít znovu, aniž je to co nového pod sluncem.
To co už bylo, se děje i nyní a co ještě bude, už kdysi bylo.″
BIBLE, kniha Kazatel
„Kdo si nejsou vědomi věcí minulých, jsou odsouzeni prožít je znovu...″
G.Santayana
1382
ÚVOD DO STUDIE
Může se zdát, že předložená studie není dnes aktuální a že obsahuje samoúčelný
výklad událostí, který nemá dnešní době co říci. Avšak právě opak je velikou prav­
dou. Fakta, která jsou ve spisu uvedena, mluví k dnešku živě a velmi naléhavě. Týká
se to například i tak závažného tématu, jako je postavení českého státu v rámci ev­
ropských struktur.
Spis vznikl na základě dlouhodobého studia různých souvislostí a více jak deseti­
letého podrobného sledování vývoje společenského a politického života v naší zemi.
Materiál poskytuje mnohé náhledy k současnému politickému a společenskému
dění zvláště v České republice. Na základě zkušeností, které historie zaznamenala,
popisuje studijní materiál taktiky likvidace demokracie a zveřejňuje strategie, které
jsou v zákulisí dnešního českého státu. Pod vlivem politických souvislostí v České
republice je reálné dojít k závěru, že tyto nebezpečné taktiky a strategie jsou zastře­
ny propagandou a jsou určeny k likvidaci svobodného vývoje v naší zemi, její ideolo­
gické nezávislosti a národní identity.
V porovnání současných událostí s historií docházíme totiž k závěru, že od pádu
železné opony se v České republice odehrává urputný, avšak skrytý zákulisní boj
mezi římskokatolickou organizací v pozadí s Vatikánem na jedné straně a mezi na­
stupující mladou demokracií českého státu na straně druhé. Došli jsme také k závě­
ru, že činnost římskokatolické církve zahalené do propagandy je tak skrývaná, že
těm, kteří mají na zřeteli skutečně spravedlivý a opravdově demokratický vývoj na­
šeho státu, je nemožné římskokatolické praktiky prohlédnout. Bez propojení
dnešních zákulisních jevů s historickými skutečnostmi stručně popsanými v tomto
spise není nikomu možné se v dnešním vývoji České republiky a Evropy jakkoli plně
orientovat.
Výjimečnost této studie lze spatřovat v tom, že nachází souvislosti dnešních
společenských jevů s historií. Aby byly naše závěry ještě zřetelnější, jsou ve studii
použity autentické podklady exjezuitských kněží a vysoce vážených a uznávaných
římskokatolických i protestantských historiků a spisovatelů.
Za všechny autory, které nemohli být z prostorových důvodů uvedeny, ač by si to
nesmírně zasloužili, jmenujme alespoň následující:
Jaroslav Kadlec, profesor církevních dějin na římskokatolické teologické fakultě
UK v Praze a věrný stoupenec vatikánské linie, vydal svou publikaci původně v Římě
v roce 1987. Kniha dosud slouží jako učebnice na uvedené fakultě.
Leo H. Lehmann dosáhl vysokého vzdělání a vyjímečných zkušeností, které ho
kvalifikovaly jako skutečného znalce historie, tendencí a politických vztahů římsko­
katolické církve. V roce 1918 vstoupil na Universite de Propaganda Fide v Římě a v
roce 1921 byl vysvěcen. Jako kněz pracoval v Evropě a v jižní Africe a působil něko­
lik roků jako přímý poradce v právních otázkách při Vatikánu. Později se dostal do
Spojených států amerických.
Josef Pekař (1870-1937), studoval na Univerzitě Karlově v Praze, v Erlangen a
v Berlíně. Je to jeden z největších českých historiků moderní doby, univerzitní profe­
sor, autor středoškolských učebnic dějepisu a mnoha odborných spisů, byl osobně
orientován římskokatolicky, ale snažil se o objektivitu.
René Fülöp-Miller zpracoval svou faktografickou historickou monografii Moc a
tajemství jezuitů objektivně na základě podkladů spolupracovníků jak protestant­
ských, tak i římskokatolických, včetně jezuitů.
Dušan Hamšík (1930-1985), autor několika významných publikací spadajících
do tzv. literatury faktu. V nich objasňuje na základě využití nových dokumentů,
uvolněných britskou tajnou službou, pozadí totalitního hitlerovského Německa za 2.
světové války a jeho souvislosti. Ukazuje četné bolavé otázky současného světa,
které nezanikly s Hitlerovým koncem a v nichž se tají trvalé nebezpečí lidského
poklesnutí a selhání.
1383
James Aitken Wylie (1808–1890), reverend Skotské církve, doktor historických
věd, studoval na Marischal College a na St. Andrews College aberdeenské univerzity.
Od roku 1860 vedl přednášky o papežství na Protestantském institutu, byl mluvčím
protestantismu. Obě tyto funkce zastával až do smrti. Jeho největšími díly jsou např.
Papežství, Dějiny Protestantismu, Jezuité, Historie Skotského národa, Svítání ve
Španělsku aj.
Malachi Martin, význačný teolog a odborník na římskokatolickou církev, bývalý
jezuita a profesor na Vatikánském papežském biblickém institutu, je autorem ame­
rických bestsellerů Vatican, Poslední konkláve, Ďáblův rukojmí, Jezuité a Klíče této
krve. Teologii studoval v belgické Louvain, kde získal doktoráty ze semitských jazy­
ků, archeologie a orientální historie. Poté studoval v Oxfordu a na Hebrejské
univerzitě v Jeruzalému. Od roku 1958 do roku 1964 sloužil v Římě, kde byl blízkým
pomocníkem proslulého jezuitského kardinála Augustina Bea a papeže Jana XXIII.
Potom žil v New Yorku. Všechny jeho knihy jsou obsáhlými studiemi faktů ze zákulisí
římskokatolické církve a papežství, pouze jeho poslední kniha z roku 1998 – Dům
vystavený větru – vypráví románovou formou o mocenských střetech uvnitř této
církve usilující o zřízení první celosvětové vlády „nového světového řádu″. Zemřel na
počátku roku 1999.
Jean-Henri Merle d´Aubigné (1794 – 1872), švýcarský protestantský kazatel
pocházející z Francie, profesor historie, studoval teologii v Ženevě a v roce 1817 byl
vysvěcen. Poté studoval v Německu, působil v Berlíně a jako kazatel v Hamburku.
Později byl dvorním kazatelem v Bruselu. Po návratu do Ženevy se stal profesorem a
rektorem na teologické škole Evangelické společnosti v Ženevě. Jeho hlavní dílo se
skládá ze dvou částí: z pětisvazkové Historie reformace 16. století a osmisvazkové
Historie reformace v Evropě v Kalvínově době.
Jules Michelet (1798-1874), francouzský historik, profesor historie a morálky na
College de France. Proslavil se zvláště celoživotním dílem Historie Francie a Velká
francouzská revoluce. V roce 1842 se rozešel s římskokatolickou církví a zastával
mesiánskou víru v demokratický vývoj. Svůj záporný postoj vůči církvi pak obhajoval
řadou přednášek na stejné univerzitě. Tím se dostal do konfliktu s jezuity, kteří ho
v lednu 1848 suspendovali a zakázali mu na univerzitě působit.
Peter de Rosa, exjezuitský italský kněz, absolvent Gregoriánské univerzity v Ří­
mě. Byl šest let profesorem metafyziky a etiky na Westminsterském semináři a šest
let děkanem teologie na koleji Corpus Christi v Londýně. Kněžský stav opustil v roce
1970 a v současné době žije v Irsku se svojí manželkou a dvěma syny. Jeho nejzná­
mějším dílem se stala kniha: Temné papežství, která si vydobyla kladné uznání i u
mnohých světových deníků a římskokatolických funkcionářů a jezuitů. Jezuita Cara­
man o ní např. napsal, že „je to kniha, kterou nikdo, kdo se zajímá o světové dění,
nemůže ignorovat.″
Tomáš V. Bílek, římskokatolický profesor a ředitel c. k. Akademického gymnázia
v Praze ve druhé polovině 19. století. Jeho známá kniha Dějiny řádu Tovaryšstva
Ježíšova a působení jeho vůbec a v zemích království Českého zvláště vyšla v Praze
roku 1896. Kromě této podrobné historické studie napsal a vydal také knihy Refor­
mace katolická neboli Obnovení náboženství katolického v království Českém po
bitvě bělohorské a Statky a jmění kolejí jezuitských, klášterů, kostelů, bratrstev a ji­
ných ústavů v zemích království Českého od císaře Josefa II. zrušených.
Alighiero Tondi, jezuitský kněz italského původu, člen jezuitského řádu od roku
1936, absolvent papežské Gregoriánské univerzity, v letech 1945 až 1952 přednáše­
jící profesor římskokatolického práva a teologie na Gregoriánské univerzitě, od roku
1949 tajný úředník Vatikánu v politických záležitostech pro Východní blok. Od roku
1952 pronásledován jezuitským řádem a Katolickou akcí za svůj útěk z řádu a univerzity v tomtéž
roce. Po svém útěku sympatizoval s marxismem. Jedna z jeho mnoha knih, Jezuité, vyšla v roce
1954.
Studijní materiál o dnešní době je předložen z oficiálních informací našich současných sdělova­
cích prostředků a z běžně dostupných církevních masmédií.
1384
OBSAH
ČÁST I – ZÁKULISNÍ JEVY V ČR.........................................................................................
ZÁKLADNÍ POJMY.................................................................................................................................
UKÁZKA NĚKTERÝCH ZÁKULISNÍCH JEVŮ V ČR..............................................................................
STRUČNÝ POPIS NĚKTERÝCH ZÁKULISNÍCH JEVŮ V ČR..............................................................
ČÁST II – SPOLEČNÝ JMENOVATEL DNEŠNÍCH ZÁKULISNÍCH PRAKTIK V ČR
SPOLEČNÝ JMENOVATEL UDÁLOSTÍ V ČSSR DO REVOLUCE 1989..............................................
SPOLEČNÝ JMENOVATEL UDÁLOSTÍ V ČSSR PO REVOLUCI DO R. 1990....................................
SPOLEČNÝ JMENOVATEL NĚKTERÝCH UDÁLOSTÍ V ČSFR A ČR 1990 – 1993.............................
SPOLEČNÝ JMENOVATEL UDÁLOSTÍ V ČR 1994 – 1998..................................................................
ZÁKULISÍ PUČE V KOALICI ODS – KDU–ČSL – ODA V ROCE 1997.................................................
ZÁKULISÍ VZNIKU NOVÉ VLÁDY TOŠOVSKÉHO 1998......................................................................
SPOLEČNÝ JMENOVATEL NĚKTERÝCH ČINŮ PREZIDENTA V. HAVLA...........................................
ČÁST III – SOUVISLOSTI MEZI HISTORIÍ A DNEŠNÍMI ZÁKULISNÍMI TAKTI­
KAMI V ČR A VE SVĚTĚ.........................................................................................................
PROPOJENÍ ŘÍMSKOKATOLICKÉHO SYSTÉMU SE SVĚTSKOU MOCÍ...........................................
ŘÍMSKOKATOLICKÁ PRÁVA A POVINNOSTI VZHLEDEM KE STÁTU...............................................
ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV SE NIKDY NEZMĚNILA A TAKÉ NEZMĚNÍ, ANI JEJÍ CÍLE.................
KDO JE „KACÍŘ″?..................................................................................................................................
ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV A PLURALITNÍ POLITICKÉ SYSTÉMY...............................................
INFILTRACE DEMOKRATICKÉ SPOLEČNOSTI...................................................................................
INFILTRACE MASMÉDIÍ........................................................................................................................
INFILTRACE VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ – MATENÍ VEŘEJNOSTI.............................................................
INFILTRACE ŠKOLSTVÍ......................................................................................................
INFILTRACE MLÁDEŽE MIMO ŠKOLU............................................................................
CÍLENÁ ŘÍMSKOKATOLICKÁ PROPAGANDA.................................................................
ŘÍMSKOKATOLICKÁ CENZURA........................................................................................
PRŮZKUMY VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ...................................................................................
ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV SE SKRÝVÁ ZA DEMOKRATICKÉ IDEÁLY....................
ŘÍMSKOKATOLICKÝ KATECHISMUS Z ROKU 1995.......................................................
INFILTRACE PROTESTANTSKÝCH CÍRKVÍ – EKUMENA...................................................................
INFILTRACE VOJENSKÉHO SEKTORU; NATO A EVROPSKÁ UNIE..................................................
ZÁKULISNÍ CENTRALIZACE.................................................................................................................
ČÁST IV – PŘÍMÉ DŮSLEDKY ZÁKULISNÍ ČINNOSTI V ČESKÉ REPUBLICE.......
POUČENÍ Z DĚJIN A TAKTIK ŘÍMSKOKATOLICKÉHO SYSTÉMU.....................................................
LIKVIDACE ODKAZU MISTRA JANA HUSA..........................................................................................
NÁSTROJE PRO LIKVIDACI ODKAZU MISTRA JANA HUSA..............................................................
PROČ NEMŮŽE BÝT MISTR JAN HUS ZNOVU OZNAČEN ZA ŘK KNĚZE........................................
PAPEŽOVA NOVÁ EVANGELIZACE EVROPY......................................................................................
SYMBOL REKATOLIZACE EVROPY - MARIÁNSKÝ SLOUP...............................................................
NEMĚNNÝ CÍL ŘK CÍRKVE POD VEDENÍM VATIKÁNU......................................................................
SHRNUTÍ NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH AKTUÁLNÍCH JEZUITSKÝCH TAKTIK POUŽÍVANÝCH V DNEŠNÍ
DOBĚ................................................................................................................................................
DEMOKRACIE OHROŽENA – SHRNUTÍ..............................................................................................
NĚKTERÉ ZÁVAŽNÉ VÝROKY CÍRKEVNÍCH PŘEDSTAVITELŮ A POLITIKŮ.........................................................................
VYSVĚTLENÍ NĚKTERÝCH CÍRKEVNÍCH POJMŮ A ZKRATEK.......................................................................................
POUŽITÁ LITERATURA...................................................................................................................................
PŘÍLOHY K ZÁKULISNÍM JEVŮM V ČR...″.......................................................................................................
1385
ČÁST I – ZÁKULISNÍ JEVY V ČR
ZÁKLADNÍ POJMY
Na základě porovnání hesel „zákulisí″, „zákulisní činnost″ a dalších v různých
mezinárodních slovnících a encyklopediích definujeme základní pojmy takto:
Zákulisí – veřejnosti skrytá část nějaké instituce, nějakého jednání apod.
Zákulisní
kuloární.
–
postranní,
tajný,
skrytý,
utajovaný,
skrývaný,
kabinetní,
Zákulisní vlivy – jsou to skryté (tajné nebo utajované) vlivy určující činnost
nějakého člověka nebo organizace.
Zákulisní činnost je činnost, která je z nějakých důvodů různým způsobem
utajována a jejíž pozdější následky mají převážně destruktivní charakter. Můžeme ji
také chápat jako činnost, která se děje stranou veřejnosti. Je řízena vždy zpozadí
(ze zákulisí), kam veřejnost nevidí.
Zákulisní jevy jsou průvodními znaky zákulisní činnosti. Na jejich základě
můžeme zákulisní činnost demaskovat a pozorovat její směr a vývoj. Odtud pak mů­
žeme zřetelně identifikovat cíl zákulisní činnosti a povahu cíle – zda je promyšlený,
nahodilý, chaotický, do jak velké míry může být škodlivý či přímo destruktivní apod.
Na základě zákulisních jevů můžeme také demaskovat příslušné zákulisní
strategie neboli způsoby, jakými je zákulisní činnost prováděna. Společným
jmenovatelem zákulisních způsobů je utajované používání jakýchkoli vlivných, mo­
cenských nebo silných zdrojů k dosažení nějakého cíle.
Intrikán je člověk, který používá tajné nebo zákulisní prostředky proto, aby
ovlivnil jednání nějakého člověka nebo organizace. Je to člověk, který používá
osobní nebo tajný vliv ke svým vlastním záměrům.
Intrikářství je využití vlivu k manipulaci osob nebo organizací, zejména poli­
tických organizací, k vlastním záměrům, intrikám.
UKÁZKA NĚKTERÝCH ZÁKULISNÍCH JEVŮ V ČR
V politickém a kulturním životě České republiky se vyskytují například následující
zákulisní činnosti:
1.
prosazování vlastních cílů
2.
snaha o ovládnutí a ideologizaci masmédií
3.
propaganda
4.
infiltrace politických stran, masmédií, společenských organizací a církví
5.
puče a rozvraty v demokraticky zvolených politických stranách
6.
štvaní veřejnosti proti demokraticky zvoleným stranám
7.
matení veřejnosti
7.1
polopravdami, zatajováním důležitých informací
7.2
překrucováním souvislostí a faktů
7.3
jednáním politiků podle předem určeného scénáře
7.4
nepravdou ze strany masmédií a politiků
7.5
podsouváním cílené ideologie
7.6 odsouváním věcí důležitých a vyvyšováním věcí nepodstatných a
nedůležitých
7.7
veřejně prospěšnou činností
1386
7.8
8.
9.
skrýváním se za demokratické ideály
zneužívání důvěřivosti obyvatel
8.1
k politickým stranám a církvím
8.2
ke sdělovacím prostředkům
8.3
pomocí průzkumů veřejného mínění
vyvolávání předem nainscenovaných afér
10. zmatky v bankovní sféře
11. nedemokratické obsazování klíčových, strategických funkcí
a další
STRUČNÝ POPIS NĚKTERÝCH ZÁKULISNÍCH JEVŮ V ČR
Ad 1: Prosazování vlastních cílů
Například prosazování církevních restitucí i na právnické osoby stranou KDU–ČSL
(LN, 11.9.1995), prosazování prezidentových představ (ač o sobě tvrdí, že je ne­
stranný) o postavení jednotlivých politických stran v politickém systému (LN,
1.1.1998, str.3), určování personálního obsazení vlády ze strany KDU–ČSL (LN,
18.12.1997, str.2), prosazování změny volebního zákona ze strany US (LN,
11.3.1998, str.2), diktování prezidentových vlastních představ o volebním zákonu
a jeho okamžité zamítnutí, přestože byl zákon parlamentem a senátem schválen
(média z konce června 2000), Havlova představa o tom, že jeho nástupcem bude
jezuitský kněz T. Halík, Havlovy kroky proti Zákonu o politických stranách, proti
novému zákonu o ČNB nebo prezidentovy urychlené kroky v případě jmenování
nového guvernéra ČNB po „náhlém″ odstoupení dosavadního guvernéra ČNB J.
Tošovského (ČTK, 31.10.2000). Vlastní politické zájmy jsou nadřazovány nad zá­
jmy občanů (MF Dnes, 8.6.2000, str.8).
Ad 2: Snaha o ovládnutí a ideologizaci masmédií
Např. boj o TV Nova nebo stále zřetelnější ř. katolizace stanic ČRo, Radiožurnálem
počínaje, Vltavou a Svobodnou Evropou konče. Totéž můžeme sledovat i v sou­
kromých rádiích, např. Frekvence 1.
Ad 3: Propaganda
O různé propagandě v médiích viz např. LN, 15.1.1998, str.11, LN, 2.10.1995, str.2, LN,
10.7.1996, str.9, LN, 16.9.1995, str.3, LN, 2.9.1995, str.3, a další. Je možné zřetelně sledovat
zvláště propagandu církevních svátků a tradic.
Ad 4: Infiltrace politických stran, masmédií, společenských organizací a církví
O infiltraci římskokatolického systému do všech oblastí společenského a politického života
v České republice prostřednictvím různých řk organizací, řádů a řk politických stran viz kap.16–26
v tomto spisu.
Ad 5: Puče a rozvraty v demokraticky zvolených politických stranách
Ilustrativním příkladem je rozbití koalice mezi ODS, KDU–ČSL a ODA koaličními stranami KDU–
ČSL a ODA (média z konce roku 1997 např. LN, 18.12.1997, str.1 a str.2) anebo puč proti V.
Klausovi, předsedovi ODS, uvnitř jeho strany provedený I. Pilipem, J. Rumlem, J. Zielenciem a M.
Lobkowiczem (členové a funkcionáři ODS) koncem roku 1997 (média z prosince 1997 např. LN,
1.12.1997, MF Dnes, 2.12.1997; LN, 5.1.1998, str.1; Právo z prosince 1997 a další).
Ad 6: Štvaní veřejnosti proti demokraticky zvoleným stranám
Neuplyne ani jeden měsíc a snad ani jeden týden, abychom nebyli svědky toho,
jak US, KDU–ČSL a dříve i ODA nehodí na ODS nebo ČSSD větší či menší kámen
osočování, křivd, obvinění, lží, urážek, pranýřování nebo jen nespokojenosti
s činností těchto demokraticky zvolených stran. Hlavní snahou těchto menších stran
je negativně ovlivňovat veřejnost proti ČSSD a ODS. Navíc nenabízejí žádnou lepší
alternativu.
1387
Ad 7.1: Matení veřejnosti polopravdami, zatajováním důležitých informací
Typickým příkladem je podrobné informování o zahraničně politických návštěvách
politiků, poslanců a senátorů. V neposlední řadě je to zatajování různých histo­
rických skutečností v učebnicích dějepisu ZŠ a v literatuře zabývající se historií čes­
kého národa a revize českých dějin (např. článek v MF Dnes, 29.6.2000, str.6, čl.
„Církev mění pohled na své dějiny″ v příloze této studie).
Ad 7.2: Matení veřejnosti překrucováním souvislostí a faktů
Klasickou ukázkou je mediální informování o balkánském konfliktu od roku 1991
po současnost, bombardování Jugoslávie, konflikt mezi Albánci a Srby apod. Srbská
média a jugoslávské internetové uzly však hovoří zcela o něčem jiném, než je nám
v českých médiích předkládáno (NATO Crimes in Yugoslavia, Dokumentary
Evidence, I, II, Bělohrad, 1999). I na Slovensku dochází k falšování pravdy
v učebnicích dějepisu např. o Tisovi a jeho fašistickém způsobu řešení židovské otáz­
ky (LN, 14.12.1996, str.4).
Ad 7.3: Matení veřejnosti jednáním politiků podle předem určeného scénáře
Klasickým příkladem byl výběr členů Tošovského vlády v roce 1998 pod inscenací
V. Havla a za veřejného i zákulisního poradenství kardinála Vlka (média z té doby).
Ad 7.4: Matení veřejnosti nepravdou ze strany masmédií a politiků
O nepravdivém vyjadřování jednotlivých stran vůči sobě před médii, a tím i před
veřejností, přináší svědectví např. článek v LN, str. 1 a 2, 18.12.1997, o neprav­
divém informování veřejnosti např. ohledně Klausovy vily a kontě ve Švýcarsku LN,
2.12.1997, str.2 a další.
Ad 7.5: Matení veřejnosti podsouváním cílené ideologie
Cílenou ideologii zvláště za účelem vyvyšování řk církve jako jediné „křesťanské″ církve a jejích
svatých jako pravých „mučedníků víry″ a „pravých křesťanů″ nacházíme v různých učebnicích všech
stupňů ZŠ, v soudobých historických románech a téměř v každé literatuře pojednávající o historii
českého státu nebo Evropy. Cílená ideologie je zřetelná i v rozhlase ČRo 1–3 a 6, stejně jako v te­
levizi.
Ad 7.6: Matení veřejnosti odsouváním věcí důležitých a vyvyšováním věcí
nepodstatných a nedůležitých
Např. volba nepodstatných zákonů, zatímco důležité, podstatné zákony zůstávají stranou (např.
zákon o rodině a adopci dětí), nebo medializace nepodstatných věcí, zatímco důležitější témata zů­
stávají mimo (např. MF Dnes, 8.6.2000, str.8, MF Dnes, 24.6.2000, str.11) apod.
Ad 7.7: Matení veřejnosti veřejně prospěšnou činností
Sem patří např. humanitární organizace a nadace, charitativní akce a další, které sice pomáhají
v postižených oblastech, ale tak, jak to určuje zákulisí, přičemž se pomoc skutečně postiženým li­
dem nebo oblastem nedostane (např. pomoc Albáncům, a nikoliv genocidou postiženým Srbům
apod.) (Katolické týdeníky – průběžně).
Ad 7.8: Matení veřejnosti skrýváním se za demokratické ideály
Spojování cílů řk církve s „demokratickým uvědoměním″ politiků, parlamentu a veřejnosti.
Např. právě projednávaný volební zákon. Není v souladu s požadavky politických stran KDU–ČSL,
US, ODA a dalších. Tudíž je nazván nedemokratickým (např. MF Dnes, 24.6.2000, str.1). Na
druhou stranu ty zákony, které napomáhají rychlejšímu průniku řk církve do politiky, kultury, škol­
ství apod., jsou těmito stranami nazývány jako demokratické a spravedlivé. Nebo poslední volba
prezidenta V. Havla, jehož politika je hlavně proklerikální (viz kap.10), byla v médiích nazývána
„zkouškou demokratické vyspělosti a demokratického uvědomění parlamentu″ (média z té doby).
Ad 8.1: Zneužívání důvěřivosti obyvatel k politickým stranám a církvím
Můžeme to nejvíce pozorovat v předvolebním období, kdy se politické strany snaží co nejvíce se
zavděčit svým potenciálním voličům a řk církev aktivně na svých službách v kostele vyzývá věřící
k účasti ve volbách, a to často i s konkrétním doporučením, kterou stranu či kterého jednotlivce
mají volit. Stačí si zajít v předvolebním období do kostela nebo číst řk periodika např.:
Katolický týdeník č.43, 26.10.1997, str.III; č.15, 12.4.1998, str.5;
31.5.1992, str.4-5; č.19, 11.5.1997; č.49, 7.12.1997; č.37, 14.9.1997; č.36,
7.9.1997; č.2, 11.1.1998; č.15, 12.4.1998; č.11,1996, str.4.
1388
Ad 8.2: Zneužívání důvěřivosti obyvatel ke sdělovacím prostředkům
Např. prohlášení J. Dienstbiera o situaci v Srbsku, které se lišilo od informací v
médiích. V ČRo pak zněly kritické a záporné přípomínky posluchačů na adresu Di­
enstbiera v tom smyslu, že J. Dienstbier nemůže mít ohledně Srbska pravdu, pro­
tože všechna média hovoří jinak. Ironií však je, že na rozdíl od kritizujících poslucha­
čů J. Dienstbier jezdí do zemí bývalé Jugoslávie osobně a velice často. Je to klasická
ukázka zmanipulovanosti veřejného mínění v Čechách (ČRo 1, 17.00–18.00, čer­
ven, 2000).
Ad 8.3: Zneužívání důvěřivosti obyvatel pomocí průzkumů veřejného mínění
Např. v době neparlamentního a nedemokratického vzniku US po rozbití ODS
v roce 1998 byla tato strana v průzkumech veřejného mínění náhle na špičce oblí­
benosti politických stran, ač její existence byla sotva jednotýdenní. Podobně tomu
bylo i v případě Tošovského vlády, která velmi krátce po svém sestavení zaujala
první místo v oblíbenosti ze všech dosavadních vlád, nikdy proti ní nebyly ve sdě­
lovacích prostředcích vzneseny námitky a negativní kritika a prezident V. Havel ji
stále dává za kladný vzor. Dále dochází ke zneužívání důvěřivosti v případě průzku­
mů veřejného mínění ohledně oblíbenosti klerikálních politiků včetně prezidenta (viz
kap.20.5).
Ad 9: Vyvolávání předem nainscenovaných afér
Např. aféra s kontem ODS v zahraničí (MF Dnes, 12.12.1997, str.1 a 5), roz­
poutaná členy ODS I. Pilipem., J. Rumlem, M. Lobkowiczem, Zielenciem a dalšími,
která se pak (jak sama média postupně přiznávala) prokázala jako naprosto neo­
podstatněná a falešná, ale která silně poškodila pověst ODS a jejího předsedy V.
Klause. Jiným příkladem je tzv. Bamberská aféra rozpoutaná ze strany US a mající
za úkol co nejvíce poškodit další demokraticky zvolenou stranu ČSSD (média
z března až května 1998).
Ad 10: Zmatky v bankovní sféře
Posledním ilustračním příkladem je situace okolo Investiční a poštovní banky a
krádež osmi miliard korun (média ze začátku července 2000).
Ad 11: Nedemokratické obsazování klíčových, strategických funkcí
Např. nedemokratické zařazení se US mezi právoplatně zvolené politické strany a
její svévolné obsazení místa vedle legálně zvolených stran při vyjednávání s prezi­
dentem V. Havlem o politické situaci v začátku roku 1998. Její samozvolení se za
parlamentní stranu v době, kdy ještě neměla mandát voličů, její současné výpady
proti ODS a ČSSD a její neustálé snahy o přivlastnění si vládních křesel nevolebním
a nestandardním způsobem (např. její neopodstatněné výzvy k předčasným volbám
apod.). Jiným příkladem je rozdělení si strategických vládních křesel za vlády
Tošovského (média z příslušných období).
1389
ČÁST II – SPOLEČNÝ JMENOVATEL DNEŠNÍCH ZÁKULISNÍCH PRAKTIK V ČR
SPOLEČNÝ JMENOVATEL UDÁLOSTÍ V ČSSR DO REVOLUCE 1989
Projděme si v kostce některé předrevoluční události v ČSSR a všímejme si důleži­
tých společných znaků:
Před „sametovou″ revolucí se v roce 1989 prudce zvýšil počet diplomatických ná­
vštěv církevních představitelů Vatikánu u tehdejších českých a slovenských politiků.
Cílem jejich návštěv bylo jmenování nových římskokatolických biskupů a zavedení
nových řk biskupských stolců nebo jejich obnovení z předkomunistické éry. Zároveň
zesílil tlak ekumenických církví prostřednictvím předsedy ekumeny Hromádky na
předsedu tehdejší vlády Adamce (zprávy ČTK z roku 1989).
Zároveň vrcholilo disidentské hnutí a odboj doma i v zahraničí, kde měli disidenti
převážně římskokatolické zázemí a pomoc nebo pomoc od protestantských církví
spolupracujících s římským katolicismem (viz např.: titulní strana v Katolickém tý­
deníku č.43, 25.10.1998; Katolický týdeník č.49, 7.12.1997, str.V; č.8,
23.2.1997; č.30, 27.7.1997; č.13, 29.3.1998; č.5, 3.2.1991, str.5;
16.2.1992, str.1; Magazín MF Dnes, 25. dubna 1996, článek: Já jezuita a
další).
Ze sledování jezuitského tisku, výročních zpráv a pastýřských listů jezuitského
řádu Tovaryšstva Ježíšova a z knih exjezuitských kněží zjišťujeme informaci, že
právě jezuité poskytovali v souladu s požehnáním Vatikánu disidentům v emigraci
(uprchlíkům) a humanistům Východního socialistického bloku největší a nejrozsáh­
lejší pomoc. Je to logické, neboť už 31. července 1973 bylo slyšet od jezuitského
generála Pedra Arrupeho na 10. výročním mezinárodním kongresu ve španělské
Valencii tato slova: „»Musíme vychovávat lidi, kteří jsou lidmi pro ostatní. Oni musí
humanizovat tento náš svět a my je k tomu musíme vychovat.« Arrupe laickým
členům ve Valencii předložil jádro a hnací motiv svého nového jezuitismu.″
(Malachi Martin: Jezuité, New York, 1988, str. 415). O zapojení jezuitského
řádu do disidentského odboje na všech stranách píše také exjezuitský kněz A. Tondi
v roce 1955: „Úlohou jezuitů a »uprchlíků« (disidentů), kteří jim mají pomáhat, je
rovněž připojovat k organizacím pod kontrolou Vatikánu i ty, které se pohybují ve
sféře anglosaského vlivu. Cíl svaté stolice je jasný. Zítra, až budou smeteni komu­
nisté, převezmou politickou moc v Rusku a v jiných východoevropských zemích
nynější »uprchlíci« (disidenti). Mít je již ode dneška v hrsti zaručuje proto Vatikánu
politickou vládu od Berlína až po asijské pobřeží Pacifiku. Z toho je patrno, že Va­
tikán hraje vysokou hru. Tím snáze pak pochopíme horečné úsilí, které na tomto
poli neúnavně vyvíjí.″ (Alighiero Tondi: Tajná moc jezuitů, Svobodné slovo Melantrich, Praha, 1955).
V ČSSR dále vrcholila podpisová akce prohlášení Několik vět sepsané Chartou
´77. O propojení Charty ´77 s římskokatolickou církví i s „podzemní církví″ např.
Katolický týdeník č.49, 7.12.1997, str.V; č.8, 23.2.1997; č.30, 27.7.1997;
č.13, 29.3.1998; 16.2.1992, str.1 a další. Viz také LN, 2.12.1995, str.7;
22.11.1997, str.5; 19.8.1995, str. 12; 6.12.1997, str.4; 27.12.1997, str.4 a
další.
Z disidentské literatury se do ČR nejvíce dovážely spisy a knihy V. Havla. Mediální
kampaň vedlo za disidenty hlavně rádio Svobodná Evropa a Rádio Vatikán. Tato rá­
dia také vysílala většinou jako první vše, co se v ČSSR odehrávalo. Rádia BBC a Hlas
Ameriky většinou konstatovala strohá fakta nebo opakovala zprávy ze Svobodné Ev­
ropy a Rádia Vatikánu. O propojenosti Rádia Svobodná Evropa či Rádia Vatikán
s jezuity, dominikány, františkány a dalšími členy řádů římskokatolické církve není
žádných pochyb. Viz např. Katolický týdeník č.5, 3.2.1991; č.30, 27.7.1997;
č.31, 3.8.1997; č.34, 24.8.1997;
1390
č.36, 7.9.1997; č.21, 24.5.1998, str. 1 a 4; č.24,14.6.1998, str.8 nebo
stručné shrnutí života jezuitského kardinála Tomáše Špidlíka v tisku MF Dnes,
1.10.2003, GEN 2003 – 169. díl, str. B/6.
V Liblicích u Mělníka se konalo za přítomnosti mnoha vědců a činovníků různých
církví Mezinárodní sympózium křesťanství (ČTK, 26.10.1989).
V říjnu ´89 začínala postupně sílící protestní demonstrace proti komunistickému
režimu.
V listopadu se konalo slavnostní shromáždění na počest Anežky české a 12. lis­
topadu ´89 papež svatořečil Anežku českou Přemyslovnu v Římě za účasti téměř 10
000 lidí. Přítomni byli i čeští římskokatoličtí utečenci žijící nyní v USA, Kanadě a zá­
padních evropských státech. Vláda ČSSR je Vatikánem přinucena uvolnit cestu do
Říma (ČTK, 2.a 13.11.1989).
Hned po svatořečení se v Římě uskutečnilo další jednání mezi ČSSR a Vatikánem
(ČTK, 13.11.1989). Jednání skončilo 16.11.1989 (ČTK, Pondělí, 20.11.1989).
Západoněmecké velvyslanectví pak uvolnilo cestu východním Němcům. Aktivně
pomáhal Červený kříž a řád Maltézských rytířů na německé straně. (O Maltézských
rytířích viz např. příloha MF Dnes, 30.4.1997, str.12-14).
Koncem listopadu probíhalo jednání mezi synodním seniorem českobratrské církve
evangelické a předsedou Ekumenické rady církví v ČSSR, ThDr. Josefem Hromádkou,
a předsedou vlády ČSSR Ladislavem Adamcem (ČTK, Středa, 22.11.1989).
Ve stejnou dobu se dostavil k L. Adamcovi také J. Ruml za Občanské fórum, jehož
zakladateli byli i Lobkowiczové (LN, 5.1.1998).
26.11.1989 v 11 hodin dopoledne, salónek Obecního domu v Praze: Setkání a
jednání mezi předsedou vlády Ladislavem Adamcem a mezi zástupci Občanského
fóra v čele s disidentem Václavem Havlem. Kromě jiných byl přítomen také kněz
Václav Malý (ČTK, 27.11.1989).
28.11.1989 se odehrávalo další jednání. Vedle V. Havla sedí i církevní představite­
lé. Jednání se týká složení nové vlády a úpravy budoucího zákona a ústavy ČSSR
(ČTK, 29.11.1989).
29.11.1989 se setkal Adamec s představiteli církví, „požádal o podporu úsilí na
obnovení pořádku a klidu v zemi, vyzval církevní hodnostáře k předložení návrhů na
doplnění vlády ČSSR.... Přijetí se zúčastnili arcibiskup pražský a primas český, kar­
dinál ThDr. František Tomášek, světící biskup pražského arcibiskupství ThDr. Anto­
nín Liška, kapitulní vikář římskokatolické církve - diecéze Hradec Králové ThDr. Ka­
rel Jonáš, synodní senior Českobratrské církve evangelické, předseda ekumenické
rady církví v ČSSR, ThDr Josef Hromádka, děkan Husovy československé boho­
slovecké fakulty, předseda regionálního sdružení křesťanské mírové konference,
prof. ThDr. Milan Salajka... profesor teologie ThDr. Luděk Brož, předseda baptistů,
ThDr. Pavel Titěra, předseda Rady Církve bratrské, Jaroslav Kubový a člen ústřední
rady Církve adventistů sedmého dne, ThDr. Oldřich Sládek... Hovořili zejména o zá­
měrech na nové složení federální vlády... Adamec požádal proto, aby i představitelé
církví... předložili vlastní návrhy na doplnění vlády ČSSR.″ (ČTK, 30.11.1989)
3.12.1989 je odvolána stará vláda a ihned jmenována nová. Místopředsedou nové
vlády se stal předseda ekumeny, ThDr. Josef Hromádka (ČTK, 4.12.1989).
4.12.1989 podala česká vláda demisi a kněz Václav Malý, jeden ze zakladatelů
Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných (viz Katolický týdeník č.17,
26.4.1998, Perspektivy, str.VII a str.12), předčítá ve shromáždění na Václav­
ském náměstí asi ke 300 000 lidí prohlášení o požadavcích Občanského fóra.
Po 11 letech od těchto událostí čteme konečně toto přiznání: „Nejdéle úřadující
papež 20. století, Jan Pavel II., se dnes dožívá 80 let. Pozorovatelé většinou oceňují
jeho podíl na demontáži komunismu…″ (MF Dnes, 18.5.2000, str.14).
1391
ZÁVĚR:
Společným jmenovatelem všech událostí v ČSSR před rokem 1989 a v
roce 1989 je přímé či nepřímé propojení revolučních složek s římskokato­
lickým systémem.
SPOLEČNÝ JMENOVATEL UDÁLOSTÍ V ČSSR PO REVOLUCI DO R. 1990
„Krátce po listopadu 1989 vzniklo v Praze občanské sdružení, které navázalo na
práci podzemních teologických a filozofických kroužků z doby předchozí. U jeho zro­
du stálo mnoho významných osobností, jež dnes působí v různých sférách kultury a
vědy, v církvích, ve státní správě i na scéně politické. Ty také rozhodly o tom, že
prvním prezidentem takto vzniklé Křesťanské akademie Praha se stal známý kato­
lický teolog, filozof, obhájce lidských práv a politický vězeň prof. ThDr. Josef Zvěři­
na. Ten však již v srpnu 1990 zemřel a jeho nástupcem byl zvolen doc. PhDr. ThDr.
Tomáš Halík, jeden z nejvýznamnějších žáků J. Zvěřiny. Jeho volba byla opět po­
tvrzena v roce 1993, kdy bylo také sdružení přejmenováno na Českou křesťanskou
akademii. Česká křesťanská akademie chce v křesťanském duchu pomáhat rozvoji
svobodné
české
společnosti
na
poli
kultury,
politiky
a
ekonomie.
(www.etf.cuni.cz/~cka).
Začátkem prosince místopředseda vlády, prokatolicky zaměřený ThDr. J.
Hromádka, žádá ředitele Čs. televize o přístup do vysílání a vyjednává možnost
přenosu půlnoční mše o vánocích (ČTK, 5.12.1989).
Hned nato J. Hromádka na základě předchozích jednání ve Vatikánu a na žádost
kardinála F. Tomáška pověřil čs. zastupitelský úřad v Římě operativním jednáním
s Vatikánem o obsazení uprázdněných diecézí (ČTK, 7.12.1989).
3.12.1989 vznikla konzervativní strana pravého středu KDS z předchozího auto­
nomního Křesťanskodemokratického klubu ustanoveného 15.11.1989 z neoficiální
ekumenicky orientované křesťanské skupiny. KDS vychází z myšlenkového základu
moderní evropské křesťanské demokracie (LN, 18.11.1995, str.11).
10.12.1989 stávající prezident jmenoval slovenského řk Mariána Čalfu předsedou
Vlády národního porozumění. V této vládě byla jména jako Ján Čarnogurský (řím­
skokatolický aktivní stoupenec papeže - viz např: Katolický týdeník č.1-2,
13.1.1991, str.9; č.38, 21.9.1997), Vladimír Dlouhý (absolvent jezuitské římsko­
katolické univerzity v Lovani v Belgii - viz např. ČTK, 11.12.1989; příloha M.F.
DNES, 14.10.1993, str.17-21) a Josef Hromádka (předseda ekumeny a aktivní
stoupenec Říma) a další římští katolíci - například za OF ministr kultury M. Uhde
(LN, 27.1.1998; Katolický týdeník č.19, 11.5.1997, ve kterém o církevní re­
stituci prohlásil: „Mělo se restituovat vše, co restituovat šlo.″) a další.
Od poloviny prosince 1989 jednala nová vláda výhradně za zavřenými dveřmi a
přestala veřejnost o svých krocích informovat! Okleštěné a uhlazené informace se
veřejnost dovídá již pouze z médií.
14.12.1989 přijíždí do ČSSR přítel Vatikánu Tomáš Baťa (ČTK, 15.12. 1989).
17.12.1989 jednal místopředseda vlády ČSSR Ján Čarnogurský s rakouským římskokatolickým
ministrem vědy a výzkumu E. Buskem. Jednání se týkalo také modelu nového profilu vlády ČSSR
(ČTK, 18.12.1989).
18.12.1989 se ČTK omluvila V. Havlovi za článek „Kdo je V. Havel?″ a pak se odehrává římsko­
katolická mše: „V neděli dopoledne se za účasti stávkujících studentů, herců a zástupců OF sloužila
v bazilice sv. Markéty v Praze Břevnově mše svatá na památku bolestných událostí 17.11.1989.
Shromáždění nadšeně přivítalo pátera Václava Malého. Epištoly přednesli herci Josef Kemr a Ra­
dovan Lukavský. V průběhu pobožnosti vystoupil i zástupce stávkujících studentů Šimon Pánek.
Řekl mimo jiné, že »17. listopad byl Boží prozřetelností«. V. Malý oznámil, že se od 1. ledna stává
administrátorem v kostele sv. Gabriela na Smíchově. Na mši byl citován i dopis, ve kterém pisatel
žádá, aby V.
1392
Malý kandidoval do Federálního shromáždění. Na závěr pobožnosti zazpívali
shromáždění občané státní hymnu.″ (ČTK, 18.12.1989).
18.12.1989 také odletěl J. Hromádka do Říma za papežem. „Cílem jeho návštěvy
je projednání návrhů na obsazení biskupských stolců v ČSSR a řešení dalších
církevních otázek.″ (ČTK, 19.12.1989)
Koncem roku 1989 byli v čele parlamentu a vlády římští katolíci Dubček a Čalfa. A
ThDr. Hromádka vykonal své další poslání: „Otázky nové koncepce a zásad církevní
politiky byly ve čtvrtek na programu porady představitelů všech církví v Českoslo­
vensku, která se konala v Praze z podnětu místopředsedy federální vlády Josefa
Hromádky. Účastníci porady se zabývali přípravou nového zákona o církvích a ná­
boženských společnostech a o postavení bohosloveckých fakult. Na závěr jednání
byly projednávány, kromě jiného, i otázky způsobu a rozsahu restituce některých
církevních majetků.″ (ČTK, 12.1.1990).
ZÁVĚR:
Společným jmenovatelem porevolučního politického vývoje v ČSSR do
konce roku 1989 je ta skutečnost, že téměř všechno bylo pod neustálou
kontrolou římskokatolického systému, počínaje obsazením všech důleži­
tých míst ve vládě a v parlamentu až po nárokování majetku. Všechno
bylo propojeno na římskokatolickou církev, a ta přes své dosazené lidi za­
sahovala do všeho dění.
SPOLEČNÝ JMENOVATEL NĚKTERÝCH UDÁLOSTÍ V ČSFR A ČR 1990 – 1993
Od 1.1.1990 vstupuje v platnost nový zákon o bankách, bankovnictví a spoři­
telnách na základě tržního hospodářství a peněžního trhu. Hlavní, ústřední bankou
se stává Státní banka československá v čele s guvernérem J. Tošovským..
Nově zvolený prezident Václav Havel odjíždí na svoji první zahraniční návštěvu do
Berlína a do Mnichova, jedná s H. Kohlem a dalšími římskými katolíky. České ve­
řejnosti je sděleno, že prezident jedná o vzájemné spolupráci a pomoci při demokra­
tických reformních procesech (ČTK, 2-3.1.1990).
6. ledna 1990 na základě doporučení kardinála Františka Tomáška je jmenován do
funkce děkana UK dekretem ministra kultury Lukeše římskokatolický ThDr. Václav
Wolf zastávající konzervativní teologické křídlo v řk církvi. (Mezinárodní REPORT,
č.2, únor 2000, str.3; LN, 11.7.2000, str.3).
Rádci prezidenta se brzy stávají aktivní římští katolíci, Ivan Medek (viz např.: Ka­
tolický týdeník č.49, 7.12.1997; č.10, 8.3.1998; č.40, 4.10.1998) a muž Říma
– monarcha Karel Jan Schwarzenberg, jehož rodový předchůdce z roku 1861 byl
kardinál arcibiskup kníže Schwarzenberg (T.V.Bílek, Dějiny řádu Tovaryšstva
Ježíšova a působení jeho vůbec, Praha, 1989, str.543), a další lidé (Radi­
ožurnál, 21.1.1998, 12.00 a denní tisk leden až březen 1998).
Na svém prvním zasedání dne 18.1.1990 rozhodla vláda ČSSR „obnovit diploma­
tické styky se Svatou stolicí na úrovni velvyslanectví″ a dále rozhodla, že „Urychleně
bude vypracována koncepce přístupu ČSSR k evropské integraci.″ (ČTK,
19.1.1990).
Další zprávu přináší ČTK o tři dny později: Papež Jan Pavel II. přislíbil návštěvu v
Praze, Velehradě a Bratislavě ve druhé polovině dubna (ČTK, 22.1.1990).
„Nezávislá iniciativa České děti se obrátila na vládu ČSSR dopisem, ve kterém žádá o navrácení
státního zámku Orlík svému majiteli, knížeti Karlovi Janovi ze Schwarzenberga.″ České děti na­
zývají tohoto knížete „Jeho Jasnost kníže Karel Jan ze Schwarzenberga.″ (ČTK, 23.1.1990).
1393
23.1.´90 rozhodlo v Ostravě KNV o navrácení některého církevního majetku
Salesiánům. Předání kostela bylo provedeno včetně úprav na státní útraty. Těchto
objektů bylo víc. (RP, 24.1.1990)
„Do pátku je hostem arcibiskupa olomouckého... papežský nuncius se zvláštním
posláním, arcibiskup Francesco Colasuonno. Účelem vatikánské návštěvy je pře­
devším bližší poznání olomoucké arcidiecéze, která má 731 farností a patří k nej­
větším v Evropě.″ (ČTK, pátek, 26.1.1990).
Začátkem ledna 1990 také došlo k jednání rady RVHP, na které byli přítomni
předsedové vlád Marián Čalfa, Václav Klaus, Vladimír Dlouhý a další (viz tisk z té
doby). Při jednání V. Dlouhý podle novinových a rozhlasových zpráv inicioval podání
návrhu na zrušení RVHP, i když před tím delegace prohlásila, že nic takového činit
nebude. Okolnosti při jednání šly ovšem jiným směrem. Pod zrušením RVHP je pod­
pis Dlouhého (příloha M.F. DNES, 14.10.1993, str.16 a dál).
24.1.1990 podalo Československo žádost o vstup do Světové banky, aby se znovu
mohlo stát členem Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj ve Washingtonu. Před­
poklad schválení - do září 1990 (ČTK, 26.1.1990).
Na Slovensku se v lednu formuje nadnárodní, nadnáboženská, nadpolitická a nad­
rezortní instituce - Matice slovenská „integrující všechny zdravé síly slovenského ná­
roda doma i v zahraničí a upevňující jejich povědomí″. (ČTK, 31.1.1990). Matice
slovenská má své kořeny a zázemí hlavně v římskokatolické církvi.
Tisk přinesl zprávy o politické činnosti křesťanskodemokratických stran KDU a
KDH. Hnutí i strana mají své základy v římskokatolické církvi.
V březnu 1990 se koná 1. sjezd strany KDS, předsedou zvolen Václav Benda (řk
církev). Její budoucí předseda I. Pilip obsazuje funkci předsedy politické rady (LN,
18.11.1995, str.11).
Od soboty do neděle 21. až 22. dubna 1990 se uskutečnila návštěva papeže v
Praze, Olomouci a Bratislavě. Účastni jsou kromě jiných i prezident V. Havel, kardinál
Tomášek, arcibiskup Agostino Casaroli (tohoto italského jezuitu určeného pro disi­
dentskou otázku ve Východním bloku vystřídal po jeho červnovém úmrtí v roce 1998
/jak nás informuje Katolický týdeník č.47, 22.11.1998/ jezuita a kardinál Joseph
Ratzinger, nejvyšší hlava Kongregace pro nauku víry - tedy inkvizičního úřadu), dále
Tomko Colasuonno a ještě dalších 300 osob z celého dění v ČSSR, včetně obou vlád.
V projevu k Praze papež mimo jiné řekl: „Jednotná Evropa, Evropa od Atlantiku až
po Ural, není už jen snem, není utopickou vzpomínkou na středověk. Právě naše dny
dokazují, že se stává znovu realitou před našima očima. Evropa, zraněná v důsledku
válek a poválečných úmluv rozdělením, které ohrožovalo svobodný rozvoj a práva
národů, hledá cestu k nové jednotě.″ (ČTK, 23.4.1990).
V roce 1990 byl vydán zákon číslo 298 (298/1990 Sb) o úpravě některých
majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olo­
mouckého ze dne 19. července 1990, kterým bylo římskokatolické církvi dáno ve­
liké množství klášterních komplexů z celého tehdejšího Československa. Co přesně
církev dostala, řeší příloha číslo 1 a číslo 2 k tomuto zákonu 298. Výpis majetku je tak rozsáhlý, že
v příloze číslo 1 zabírá 10 stran formátu A4 popsaných drobným písmem. Celý zákon č. 298 leží na
stranách 1070 až 1080 Sbírky z roku 1990. V rozsáhlosti tento zákon ovšem více předčil „Doplněk″
číslo 338 (338/1991 Sb), kterým se mění a doplňuje zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě ně­
kterých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého
ze dne 18. července 1991. Jeho příloha číslo 3 zabírá plných 20 stran formátu A4 a cituje další
množství církevních komplexů odevzdaných římskokatolické církvi. Oba zákony se týkají výhradně
římskokatolické církve a neřeší majetkové záležitosti nekatolických a protestantských církví.
Udělení ceny Karla Velikého Václavu Havlovi v Cáchách dne 9.5.1991 předcházela „na přání
pana prezidenta slavnostní koncelebrovaná mše svatá v Cášské katedrále. Katedrála pochází z Ka­
rolínské doby a bývali v ní korunováni císařové Svaté říše římské, mezi nimi i český král a německý
císař Karel IV.... Čestným hostem byl i pražský arcibiskup Miloslav Vlk.... Po mši svaté pak násle­
dovala v budově staré cášské radnice vlastní slavnost předání ceny Karla Velikého panu preziden­
tovi. Zúčastnily se vý-
1394
znamné osoby politického života Evropy: královský pár ze Španělska a Lucembur­
ska, spolkový kancléř Kohl a prezident BRD von Weizsäker, francouzský prezident
Mitterand, zástupce Severoatlantického společenství a další vážení hosté.″ (Kato­
lický týdeník č.22, 2.6.1991, str.1).
29.5.1991 byl pro ČSFR jmenován slovenským kardinálem Ján Chryzostom Korec,
jezuita, absolvent noviciátu (od 12.9.1939), později student jezuitské teologie (Ka­
tolický týdeník č.26, 30.6.1991, str.1).
V roce 1992 došlo k obnovení Paulánského konventu ve Vranově u Brna s cílem
vybudování duchovního centra brněnské katolické diecéze. Záměrem je zde pak na­
bízet jezuitská duchovní cvičení i ekumenické aktivity (LN, 7.5.1998, str.7).
V roce 1992 také vzniká projekt na „uzdravení paměti národa″. Projekt požaduje
konference římskokatolických biskupů, kde se několikráte konstatovalo, že „by měla
vzniknout jednotná příručka českých církevních dějin pro teologické fakulty katolické
i nekatolické, aby byla nová generace formována v duchu ekumenismu″. Tento
požadavek ještě zdůraznil kardinál Cassidy, vysoký státní hodnostář státu Vatikán:
„Smíření a uzdravení vzpomínek, tj. odstranění všech zranění v mysli i v duši tohoto
národa Husova, národa reformace a rekatolizace″.
V květnu 1992 upoutávají katolická periodika pozornost svých čtenářů na budou­
cího ministra zemědělství J. Luxe (Katolický týdeník 31.5.1992, str.4-5 přílo­
hy).
Počátkem června 1992 přijel na oficiální návštěvu nejvyšší představitel projektu
Evangelizace 2000 pro Evropu, jezuitský kněz P. Manuel Casanova, SJ. Dlouholetý
projekt je zaměřen hlavně na práci mezi nekatolickou mládeží (Katolický týdeník
2.8.1992, str.4).
V červnu 1992 současně dostává křeslo ministra školství římskokatolický kněz Dr.
Petr Piťha, o němž čteme: „…vystudoval teologii a v roce 1969 byl v Holandsku
řádně vysvěcen.″ (Katolický týdeník č.13, 29.3.1998).
Od 1. 1. 1993 se M. Lobkowicz (1963), poslanec Parlamentu České republiky za
KDS, člen nejvyššího vedení KDS. stává vrchním ředitelem kabinetu ministra za­
hraničních věcí České republiky J. Zielence. (L.N. 5.1.1998; 18.11.1995, str.8).
V roce 1993 přináší tisk svědectví o aktivitách J. Lobkowizce (bratra M. Lobkowiz­
ce), člena římskokatolického a projezuitského šlechtického rodu aktivního v politice a
náboženství (o J.L. viz např. Magazín MF Dnes, 30.9.1993; PÁTEK, příloha LN,
str.4-5; Lidové noviny 19.1.1993, str.3).
5. července 1993 zasvěcení českého státu Panně Marii na Velehradě (viz např.
Katolické noviny a ostatní média z té doby). Zdejší kaplan je rovněž jezuitou
(Katolický týdeník, č.20, 17.5.1998).
11.6.1993 na základě podnětu papeže Jana Pavla II. z doby jeho první návštěvy v ČR v roce
1990 vzniká římskokatolicky zaměřená Komise pro studium problematiky osobnosti a díla Mistra
Jana Husa při České biskupské konferenci pod vedením římskokatolických kněží. Sekretářem komi­
se je určen římskokatolický řeholník ThDr. Fr. Holeček, OM. (Katolický týdeník č.29, 19.7.1998,
str.4). Později byla kromě toho ustavena k podobnému účelu, totiž k zamlžení historické sku­
tečnosti, ještě další komise, týkající se rekatolizace, a to při Ekumenické radě církví a opět při Čes­
ké biskupské konferenci (řkc).
Občanské sdružení římských katolíků opět volí za svého předsedu jezuitského kněze T. Halíka a
přejmenovává se na Českou křesťanskou akademii. Její cíl zůstává stejný: Působit v různých
sférách kultury, vědy a ekonomie, v církvích, ve státní správě i na scéně politické
(www.etf.cuni.cz/~cka).
V listopadu 1993 byla do dlažby Staroměstského náměstí zapuštěna kamenná deska s nápisem:
»Zde stál a opět bude stát mariánský sloup«. (O mariánském sloupu jako symbolu rekatolizace Ev­
ropy je ve IV. části této studie podrobná reportáž).
Opakovanými výzvami r. 1993 svolává kardinál Vlk v ČRo1 naléhavě katolickou mládež do Prahy
k vyškolení na církevní půdě pro práci ve sdělovacích prostředcích, ve školství, vzdělávacích institu­
tech, pro práci s mládeží apod. (ČRo1 – náboženská vysílání, průběžně).
1395
V prosinci 1993 se koná 4. sjezd strany KDS, předsedou je zvolen Ivan Pilip, teh­
dejší náměstek ministra školství. (LN, 18.11.1995, str.11).
V roce 1993 dochází také k podpisu smlouvy o spolupráci mezi KDS a KAN. Za
dva roky nato, 22. června 1995, je podepsána smlouva o sloučení tří stran: KDS,
ODS a KAN a 20.11.1995 dochází ke sloučení strany KDS s ODS (KAN odmítá). Tisk
sděluje: „Ivan Pilip přivedl loď Křesťanskodemokratické strany do přístavu Občanské
demokratické strany″ (LN, 20.11.1995, str.1) V ODS vytvořil I. Pilip „silné
křesťanské křídlo″ (příloha MF TÝDEN č.50, 8.12.1997, str.49).
V roce 1993 dochází k postupnému útlumu v informovanosti o aktivitách řk
církve. Stále více jsou veřejnosti předkládána obchodní a ekonomická témata,
vzrůstá počet reklam apod., ale o aktivitách římskokatolické církve se přestává psát
a hovořit. Média i politici sami jsou velice opatrní na prozrazení své náboženské pří­
slušnosti. Sdělené oficiální informace, které se přece jenom do médií dostanou, však
potvrzují, že dosavadní směr činnosti a zájmy římskokatolického systému zůstávají
stejné. Cíl – majetek a zvyšování počtu římskokatolických věřících – je stále ne­
měnný. (Mezinárodní REPORT, č.1, leden 1999, str.21).
ZÁVĚR:
Společným jmenovatelem událostí z let 1990 až 1993 v ČSFR je propojení
s římskokatolickým systémem, a to ve všech oblastech politického, kul­
turního, ekonomického a hospodářského života v zemi.
SPOLEČNÝ JMENOVATEL UDÁLOSTÍ V ČR 1994 – 1998
Z prostorových důvodů nevypisujeme dále jednotlivé konkrétní detaily a důkazy
jako v předchozích kapitolách. Koho toto období zajímá, jistě si ho pomocí archivních
mediálních záznamů najde sám. Pouze všeobecně shrnujeme to nejdůležitější:
V těchto letech jsme na hlavní politické scéně svědky upevňování pozic jednot­
livých politických stran a jejich stále ostřejší polarizace, slučování menších stran
s většími, vzniku dalších stran a zániku stran menších a mimoparlamentních nebo
přímo nepohodlných. Totéž se odráží v ekonomice a hospodářství. Na jedné straně
banky vznikají, na druhé straně krachují. Najevo vyplavou finanční aféry, tunelování
bank a podniků, krachování podniků, stagnace a postupné utlumování průmyslové
výroby, likvidace zemědělství, zdravotnictví, školství, celostátní dopravy apod. Jsme
svědky, jak se rozšiřuje parlament o senát a jak vznikají různé zákony, žádající si
nespočet doplňků a dodatků a nebo co nejrychlejší kompletní inovaci.
V souvislosti s válkou v Jugoslávii jsme svědky rychlého vstupu ČR do NATO a pří­
prav na vstup do EU s bohatou škálou různých podmínek ze strany EU.
Ve všech těchto událostech jsme také mohli pozorovat reakce jednotlivých politi­
ků, stran, organizací, různých společností a církví. Mohli jsme detailně studovat
jejich chování a jednání před veřejností, studovat jejich postoje a stanoviska k té či
oné události.
ZÁVĚR:
Na základě podrobného pozorování můžeme dnes konstatovat, že se
dokončuje proniknutí římskokatolického systému do nejsilnějších a nej­
vlivnějších politických stran, do obou komor parlamentu, do všech médií i
do vládních křesel. Můžeme říci, že v těchto letech došlo k dovytvoření zá­
kulisní sféry českého státu s maximální účastí římskokatolické církve.
1396
ZÁKULISÍ PUČE V KOALICI ODS – KDU–ČSL – ODA V ROCE 1997
Likvidace koaliční jednoty mezi ODS – KDU–ČSL a ODA byla promyšleně na­
plánována a je důsledkem proniknutí křesťanskodemokratické strany KDS do pravi­
cové strany ODS a jejího pozdějšího rozleptání.
Co se vlastně na přelomu roků 1997/1998 stalo? Stručně řečeno: Podle jezuitské
taktiky používané v minulosti byla provedena akce, která měla v konečném důsledku
vést k politickému odstranění premiéra Václava Klause a k uchopení moci klerikální­
mi politickými stranami. Napřed byl straně ODS předán několikamiliónový
sponzorský dar od neexistujících osob. Pak tato vykonstruovaná sponzorská aféra
byla důkladně v médiích rozmáznuta a tím bylo vyvoláno veřejné odsouzení nejsi­
lnější strany. Veřejnému odsouzení pak napomohlo ještě údajné konto ODS ve Švý­
carsku (LN, 1.12.1997), kde se měla také nacházet i Klausova vila (LN,
4.12.1997, str.1). Proti takto pošpiněné ODS pak byla poštvána celé veřejnost.
Souběžně s tím nastalo vážné rozdělení uvnitř strany ODS prostřednictvím minist­
ra zahraničí J. Zieleniece (ODS) (MF Dnes, 28.11.1997), zároveň startovala fi­
nanční nervozita a napětí na finančním trhu a v médiích se řešila tzv. „blbá nálada″
na veřejnosti (viz např.: MF Dnes a LN od 25.11.1997).
K tomu se neopomněl ihned přidat římskokatolický ministr zemědělství J. Lux a
zároveň předseda KDU-ČSL, který žádal odstoupení premiéra Klause (např.: MF
Dnes, 28.11.1997; TÝDEN č.50, 8.12.1997 nebo č.3, 12.1.1998).
Když se římskokatolickému zákulisí podařilo to, co potřebovalo, a dostalo kle­
rikální a ostatní politické strany do své pozice, vyčkalo už jen na vhodný okamžik.
Tím byl odjezd premiéra Václava Klause do Sarajeva v Jugoslávii. A pak prostřednic­
tvím svých nástrojů vyvolalo v pátek, 28.11.1997 (tedy v době, kdy Václav Klaus
nebyl v Čechách přítomen) ve vládě a v ODS chaos. V nepřítomnosti premiéra požá­
dalo zákulisí ústy římskokatolického ministra financí I. Pilipa a římskokatolického ex­
ministra vnitra J. Rumla (tajně vysvěceného římskokatolického kněze podzemní řk
církve, jak informuje Katolický týdeník z počátku 90. let) nepřítomného českého
premiéra o odstup z vlády a z funkce šéfa ODS. (např: MF Dnes, 5.1.1998).
Nekatolická část ODS jasně hovoří o „stranickém puči svých kolegů″ a o „převra­
tu″ v ODS (LN, 1.12.1997). Nikdo nepochybuje o spolupráci Pilipa a Rumla s ve­
dením KDU-ČSL při plánování a provedení svého převratu (tamtéž). Předseda stra­
ny KDU-ČSL se k převratu urychleně přidává a v okamžiku, kdy byla učiněna výzva
k odstoupení V. Klause z vedení ODS, vyslovuje oběma pučistům svoji podporu
(tamtéž).
Ministři římskokatolické strany KDU-ČSL (T. Kvapil, J. Talíř, M. Výborný) podávají
jako první svou demisi, a to ještě v pátek 28.11.1997 před půlnocí, tedy stále v
době nepřítomnosti premiéra vlády.
Všichni tři ministři jsou velmi dobří, aktivní (praktikující) katolíci (viz např.: Kato­
lický týdeník č.15, 12.4.1998, str.5; č.36, 7.9.1997; č.4, 26.1.1997; č.49,
7.12.1997; č.8, 23.2.1997; č.22, 31.5.1998; Lidové noviny 24.11.1997). M.
Výborný ještě jako právník dokonce zpochybnil v roce 1991 převod majetku na stát,
aby byla církvi umožněna rychlejší restituce co největšího počtu majetku. (Radi­
ožurnál, 23.4.1998, od 17.00, Radiofórum).
Tímto odstoupením uvádí KDU-ČSL řetěz demisí. Druzí byli hned ministři římskokatolické ODA,
kteří rezignovali v sobotu – dnes je ODA pod vedením římského katolíka Daniela Kroupy (viz např.:
Katolický týdeník č.11, 1996, str.4; příloha MF Dnes, 14.10.1993, str.20; ČRo 1,
19.8.2000, pořad: Doteky víry, 21.00–22.00). Řetěz demisí končí úplným odstoupením celého
Klausova vládního kabinetu a okamžitým přijetím demise vlády prezidentem.
Prezident je na rozdíl od ustaraných tváří politiků se situací evidentně spokojen. Sám také demi­
si celé vlády požadoval a jak tisk přináší informaci, „odstranění Klause si určitě přál i prezident
Václav Havel a Klausův kolega Zieleniec.″ (LN 1.12.1997). Ten také celý prosinec 1997 živil v mé­
diích s podpo-
1397
rou římských katolíků Lobkowiczů, Pilipa a Rumla aféru s finančním kontem ODS v
zahraničí (MF Dnes, 12.12.1997, str.1 a 5; LN 15.12.1997, str.2 až 6 a další
denní tisk).
Premiér svou demisi označil jako „mediální atentát″ na jeho stranu během dvou
posledních měsíců (L.N. 5.1.1998, str.1) a ve svém prohlášení také jako „vynu­
cený tah, který však nebylo možné neudělat. Žádná jiná varianta neexistovala.″ A
dále říká: „Nemyslím si, že na demisi vlády naše země vydělává, zvláště dochází-li k
ní v okamžicích, které jsou pro naši budoucnost tak důležité. Doufám, že si to všich­
ni uvědomují. Cílený a vědomý pokus z nejrůznějších stran o mé odstoupení z funk­
ce, kterou zastávám, trvá již řadu let a v posledních obdobích - s narůstající ne­
jednotností ve vedení ODS - nabyl na síle. ... Na závěr bych chtěl říci, že nemám
žádný přesný plán pro nadcházející politická jednání o vyřešení dnešní politické krize
ani o struktuře a charakteru budoucí vlády. Tyto plány jistě mají ti, kteří k drama­
tickému vyhrocení situace nejvíce přispěli.... ″ (LN, 1.12.1997). Kdo rozumí skryté
politické mluvě, vnímá konkrétní význam každého slova. Pád byl skutečně cílený.
Cílem této hry je politicky odstranit nejsledovanějšího muže v Čechách, zlikvi­
dovat jeho pravicovou stranu a nechat vzniknout stranu jinou, ve které by se posílily
pozice řk církve.
–––––––––––
Povšimněme si, kdo se proti Klausovi postavil (viz např.: LN 4.12.1997), kdo
osobně žádal jeho demisi ve vládě a v ODS a které strany nejvíce volaly po jeho od­
chodu z vlády i z politického života. Podívejme se například do MF Dnes,
2.12.1997, kde je uveden jmenný seznam těch nejhlavnějších oponentů V. Klause.
K nim patří také M. Lobkowicz, kterého jmenovala stanice Radiožurnál 1,
1.12.1997. Mnohá z těchto jmen jsou aktivní (praktikující) římští katolíci.
Projděme si všechny tyto události v aktuálních číslech nejčtenějšího tisku MF Dnes
nebo v LN (prosinec 1997, leden 1998) a zjistíme zároveň, že to jsou právě ti
lidé, kteří pak založili novou stranu s názvem Unie svobody. Nepochybně sem patří
hlavně římskokatoličtí „křesťané″ (viz např.: LN 24.11.1997, Katolický týdeník
č.49, 7.12.1997; č.34, 24.8.1997) ministři I. Pilip, J. Ruml, M. Lobkowicz aj., kte­
ří v řadách ODS vyvolali úmyslný plánovaný zmatek a pak puč.
I. Pilip živil v prosinci 1997 současně aféru s finančním kontem ODS v zahraničí viz např. MF Dnes, 12.12.1997, str.1 a 5 s ideologickou podporou a tažením po­
slance M. Lobkowizce, J. Lobkowicze, Rumla aj. (viz např. LN 15.12.1997, str.2 až
6 a další denní tisk). O spoluzakladateli strany tehdejším římskokatolicky věřícím
ministru obrany M. Lobkowiczovi viz například: Pátek, příloha LN, 22.5.1998,
str.4-5; Caritas, č.1, 1998; LN 29.5.1998, str.4.
Do jejich tzv. „křesťanské″ strany Unie svobody (Pátek LN, 6.2.1998), jejíž
předsedou se stal J. Ruml, se pak přidali postupně další, např. tehdejší ministr vnitra
(dříve sociálních věcí) J. Vodička, místopředseda senátu Vl. Zeman (o jeho kladném
postoji ke katolictví viz např.: LN 24.11.1997), místopředseda Poslanecké sněmov­
ny J. Honajzer, dále M. Uhde, J. Stráský, ministr práce a sociálních věcí S. Volák, a
další. Zván byl i římskokatolický ministr Mlynář (LN, 12.1.1998, 19.1.1998;
23.1.1998; 23.2.1998; TÝDEN č.5, 29.1.1998, str.20-22; Katolický týdeník
č.22, 31.5.1998). Ten pak také o něco později do Unie svobody vstoupil.
Proč byl politicky odstraněn premiér Václav Klaus?
„Vlk: Premiér je brzdou. Požadavek odstoupení Václava Klause z funkce premiéra podpořil v so­
botu také primas české katolické církve kardinál Miloslav Vlk. Vyjádřil přesvědčení, že Klausův způ­
sob vlády brzdí další politický vývoj země. »Aniž bych chtěl přehlížet Klausovy zásluhy o rozvoj
společnosti v různých směrech, vystupuje v jeho způsobu vlády do popředí řada stínů, které dnes
brzdí potřebnou dynamiku dalšího vývoje a vyžadují větší průzračnost,« uvedl Vlk v prohlášení.
Zkušenost katolické církve s Klausovou vládou není podle Vlka pozitivní v řadě věcí.″ (LN,
1.12.1997).
1398
„Kardinál Vlk označil Klause za brzdu vývoje společnosti. Katolická církev má vý­
hrady k působení Václava Klause v čele kabinetu a vítá požadavek na jeho odstou­
pení z vlády.... Nejvyšší církevní představitel poznamenal, že při svých posledních
setkáních s řadou čelných evropských představitelů zjišťoval postupnou ztrátu Klau­
sova kreditu.... Církev vytýká premiérovi... absenci smyslu pro duchovní hodnoty.
»Ty naše společnost po čtyřiceti letech komunismu nutně potřebuje.« uzavřel kardi­
nál Vlk. Podle ČTK jsou podobná prohlášení církevních představitelů na adresu politi­
ků spíše vzácností.″ (MF Dnes, 1.12.1997)
Jak sdělovací prostředky informují, je V. Klausovi ze strany politiků i veřejnosti
v té době vytýkána také ješitnost, arogance a pýcha. Tyto vlastnosti však mají své
opodstatnění, jedná-li tak vysoký státník proti takovému systému, jakým je římsko­
katolická církev. Všimněme si, že tyto vlastnosti také nejvíc premiérovi V. Klausovi
vytýkalo Německo! A kolik ostrých slov je nasměrováno na adresu V. Klause ze stra­
ny kardinála Vlka! (MF Dnes, 1.12.1997).
„Hlavní příčinou pádu je však jeho (V. Klause) přehlížení morálních a duchovních
hodnot, nemateriálního rozměru společenských změn.″ (MF Dnes, 2.12.1997).
Když uvážíme, že tato slova napsal „renomovaný″ německý deník Süddeutsche
Zeitung, pak pod pojmem „duchovních hodnot″ musíme chápat hodnoty římskokato­
lické a pod pojmem „nemateriálního rozměru společenských změn″ je nutné vnímat
římskokatolické společenské změny neboli postupnou katolizaci země.
Je tedy divné, že právě tyto hodnoty a změny Václav Klaus přehlížel? Naopak. Je
to naprosto logické, neboť tajemství těchto „europrocesů″ podle našeho názoru pre­
miér velmi dobře pochopil.
ZÁVĚR:
Společným jmenovatelem oslabení demokraticky zvolené strany ODS a li­
kvidace její koalice s ODA a KDU–ČSL je aktivní účast římskokatolického
systému prostřednictvím svých jejích politiků a médií při této akci.
ZÁKULISÍ VZNIKU NOVÉ VLÁDY TOŠOVSKÉHO 1998
Způsob, jakým byla po rozbití koalice ODS s ODA a KDU–ČSL narychlo sestavena
poloúřednická lednová vláda 1998 nejen mnoho naznačuje, ale hovoří přímo sám za
sebe a jednoznačně. Zrekapitulujme si v otázkách:
Kdo neustále vybízel k demisi V. Klause? Kdo provedl stranický puč neboli
zmanipuloval členskou základnu strany ODS ke svržení premiéra? Kdo neustále žádal
jeho demisi a byl tvrdě proti němu? Byli to hlavně římskokatoličtí a prokatoličtí
členové dřívější Křesťanskodemokratické strany, která se v roce 1995 spojila s ODS
v čele s I. Pilipem.
Kdo vybíral římskokatolického zprostředkovatele ministra zemědělství, J. Luxe k
vytvoření nové vlády? Prezident V. Havel, jehož kroky stále zřetelněji vykazují proka­
tolickou, provatikánskou a proněmeckou politiku. (Viz např.: LN 30.1.1998, str.2 o ak­
tivních kontaktech prezidenta se sudetoněmeckou Křesťanskosociální unií). Deník MF Dnes z
5.12.1997, str. 1-2 také jasně naznačuje, že už 4. prosince Havel věděl, že „vyzve určitou
osobnost″, která bude pověřena sestavením nové vlády. Druhý den se veřejnost dovídá, o koho se
jedná. Kdo nechápou zákulisní církevní souvislosti, byli volbou Luxe zaskočeni. (O Luxově praktiku­
jícím katolictví viz např: Katolický týdeník č.49, 7.12.1997; 31.5.1992, str.4-5 přílohy; č.40,
4.10.1998, str.5).
Kdo potom 17. prosince 1997 vybral osobu z místa guvernéra České národní banky neboli cent­
rální banky státu za premiéra vlády? Byl to právě ministr J. Lux, který tak rád o sobě v té době tvr­
dil, že už dávno není „kostelní″ typ, přičemž roku 1994 jel za papežem do Vatikánu a pak téhož
roku jel znovu do Vatikánu za účelem jmenování arcibiskupa M. Vlka kardinálem. Příjetí římskoka­
tolického politika
1399
u papeže je ceremonií, do které mimo jiné patří zpověď u papeže nebo u jeho zvlášt­
ního zmocněnce pro politické činitele (těmito zmocněnci jsou důsledně vždy jezuité),
dále políbení papežského prstenu na důkaz uznání papeže za svého osobního pas­
týře a osobní duchovní autoritu a kromě dalšího i uznání papeže jako nejsvr­
chovanějšího duchovního i pozemského vládce a ředitele všech věřících bez ohledu
na příslušnost k církvi – tedy uznání všestranného monopolu Říma.
Kdo pozorně sledoval denní tisk od 5. prosince do konce roku ´97, pak také mohl
u ministra Luxe jasně sledovat protiklausovské kroky v tom směru, že tento římsko­
katolický politik sám svévolně, automaticky vylučoval jakoukoliv možnost spolupráce
s ODS. A když se do jejího čela znovu dostal expremiér V. Klaus, odmítal s touto
stranou a s V. Klausem jednat ještě víc. Jeho tažení proti V. Klausovi bylo možno sle­
dovat i v televizi nebo v rádiu:
„Lux by na místě premiéra radši viděl Pilipa.″ (Radiožurnál, 16.12.1997).
„... šéf lidovců Josef Lux včera nečekaně prohlásil, že on už s Klausovou stranou
ve vládě nepočítá ... Později v České televizi připustil, že by v nové vládě rád viděl
některé bývalé ministry této strany, kteří stojí v opozici proti Klausovi. Zejména by
uvítal účast ministra financí Ivana Pilipa.″ (MF Dnes, 17.12.1997).
Koho potom Lux pověřil, aby vybíral a sestavoval novou vládu? Který nový premi­
ér se několikrát při sestavování nové vlády „radil″ s nejvyšším zástupcem římskoka­
tolické církve v ČR kardinálem Vlkem?
„Premiér Tošovský předložil své návrhy na sestavení vlády kardinálu Vlkovi, aby
ho s těmito návrhy seznámil.″ Reportérovi říká: „»Chtěl jsem, aby má nová vláda
měla co nejširší podporu«.″ Kardinál Vlk na to odpověděl: „»Chápu tuto vládu jako
dočasnou. Na tuto vládu čeká jen přechodné období, nebudeme proti ní a na ni vyví­
jet žádný tlak a nároky ze strany církve. Má moji plnou podporu.«″ (Frekvence 1,
23.12.1997, 15.00).
„Kardinál Vlk vyjádřil podporu novému premiérovi. Nový premiér J. Tošovský se v
podvečer vánočních svátků sešel s pražským arcibiskupem kardinálem Miloslavem
Vlkem. V setkání, které se konalo v budově pražského arcibiskupství a proběhlo ve
velmi přátelské atmosféře pan premiér seznámil kardinála Vlka s obtížností úkolu
sestavit novou vládu.... Pan premiér uvedl, že ho k setkání s hlavním představitelem
katolické církve v naší zemi vede snaha o dosažení co největšího koncensu a důvěry
při hledání řešení současné situace. Uvedl, že se chce setkat i s představiteli Eku­
menické rady církví. Na závěr setkání vyjádřil pražský arcibiskup premiéru
Tošovskému svou osobní podporu při jeho současném nelehkém poslání.″ (Kato­
lický týdeník č.2, 11.1.1998).
Bylo také zajímavé sledovat, jak vybral nový premiér do vlády i přes protesty
Václava Klause a nesouhlas strany ODS některé poslance z ODS: M. Lobkowicze, I.
Pilipa a I. Šance (denní tisk z 30.12.1997) a později k nim přibyli poslanci Stani­
slav Volák a Jan Černý (viz např.: MF Dnes, 2.1. a 5.1.1998).
Kdo byl nejvíce spokojen s novou poloúřednickou vládou? Nebyl to právě prezi­
dent Havel, který tlačil parlament k tomu, aby římskokatolické a prokatolické vládě
dal svou důvěru? (Viz např.: LN, 23.1.1998).
„Klausův dávný rival Václav Havel dal vcelku otevřeně na vědomí, že Tošovského
vláda je »jeho vládou« a že do sestavování nějaké jiné se mu vůbec nechce.″ (LN,
26.1.1998).
Ukázalo se, že klerikální vláda „typu Tošovského″, nezvolená v demokratických
volbách, byla v současné době nejlepším modelem pro uskutečňování politiky řk
církve u nás. Byla to vláda, která sloužila jedné politické straně a jedné církvi. Demo­
kraticky ustavená vláda takovou funkci plnit nikdy nemůže. Nemohla tak učinit vláda V. Klause
(zlikvidovaná pučem na podzim 97), nemůže tak učinit ani demokraticky zvolená vláda M. Zemana,
proti které byla namířena cílená štvavá kampaň a propaganda zaměřená k její likvidaci. Záměrem
bylo a dosud je přivodit krizovou situaci rozeštváním ČSSD a ODS,
1400
dosáhnout vypovězení opoziční smlouvy a nahradit vládu M. Zemana žádoucí vládou
typu J. Tošovského.
Za Tošovského tzv. poloúřednické vlády byly urychleně provedeny protiprávní
převody státního majetku na řk církev. Vzhledem ke krátkému působení bylo jejím
úkolem neodkladně provést ve prospěch řk církve vše, co by se nemohlo za demo­
kraticky ustavené vlády nikdy uskutečnit: V prvé řadě převody majetku na řk církev
nelegálním způsobem (Právo, 24.2.1998).
Těžko bylo ihned průhledné, že šlo o dlouho připravený puč a prakticky o taktiku
na nejvyšší úrovni, jak svrhnout demokraticky zvolenou vládu v ČR a v tichosti ji na­
hradit vládou, stojící za politikou vedení řk církve.
Tošovského vláda z ledna 1998 podléhala dočasnému mandátu a neměla přímo
statut legálně zvolené vlády s dlouhou dobou trvání. O to, aby se tak stalo, nejvíce
usilovaly klerikální strany a politici zastávající linii řk církve, zvláště z budoucí poli­
tické strany US (nejvíce K. Khünl, M. Lobkowicz, I. Pilip, Ruml aj.). Tito tvůrci své
strany US chtěli, aby jejich strana také byla obdobou německé strany CDU (viz
např.: LN od 9.1.1998; 2.3.1998).
Porovnejme, jakou politiku hráli a hrají Lobkowiczové v dějinách Evropy a zeptej­
me se: Je to náhoda, že se tento projezuitský a římskokatolický rod dostává opět k
moci? Podívejme se, jakou úlohu hráli Schwarzenbergové v rekatolizaci zemí králov­
ství Českého a zeptejme se: Je to náhoda, že byl dědičný odchovanec jezuitů K.
Schwarzenberg poradcem prezidenta a že si ho tento disident a humanista sám vy­
bral? Je to náhoda, že vždy po zvolení V. Havla za prezidenta je řk mše? Je to náho­
da, že se český prezident zpovídá papeži, a to jak ve Vatikánu při jeho návštěvě, tak
i v Čechách? Je to náhoda, že o politickém dilematu mezi premiérem V. Klausem a
jezuitským otcem Halíkem, který dnes vede Českou křesťanskou akademii, denní
tisk nepřinesl žádnou zprávu?
Určitě také není náhoda, že Jan Ruml obdivuje jezuitské teology. Uznává a ctí
jejich učení a hlásí se k liberální teologii, kterou založili a zavedli opět jezuité (Pátek
LN, 6.2.1998). O aktivním „praktikujícím″ katolictví J. Rumla viz například také:
LN 24.11.1997; Katolický týdeník č.49, 7.12.1997; č.34, 24.8.1997. Je tedy
náhoda, že tento člověk působil dlouho jako ministr vnitra?
Tuto funkci pak dostal další římský katolík Cyril Svoboda (KDU-ČSL), působící od
roku 1990 dokonce jako poradce místopředsedy federální vlády pro lidská práva, re­
stituce a vztahy mezi státem a církvemi, od července r. 1996 jako náměstek ministra
zahraničních věcí pro otázky spojené se vstupem ČR do EU (předtím náměstek mi­
nistra spravedlnosti). Byl také šéfem delegace, která vedla vyjednávání s představi­
teli EU o podmínkách přijetí ČR do evropské integrace. (Viz např: MF Dnes,
23.12.1997)
Určitě také není náhoda, že od samého počátku nikdo neprotlačoval otázku
církevních restitucí a financování církví tak intenzivně jako právě KDU-ČSL a proka­
tolická ODA v době Tošovského vlády.
Vlivem římskokatolických ministrů v Tošovského vládě rozhodla tato poloúřednická vláda ne­
respektovat a ignorovat usnesení Poslanecké sněmovny o nevydávání žádného dalšího majetku
církvím a rozhodla další část majetku (lesy, budovy a další nemovitosti) církvi vydat.
Byl to naprosto protizákonný, a tudíž neplatný akt.
Ministr financí I. Kočárník, římskokatolický ministr kultury J. Talíř a římskokatolický ministr bez
portfeje P. Bratinka právě toto vydání církvím připravili a provedli. Nehledě na to, že šlo o majetek
převáděný pouze římskokatolické církvi! Ostatních nekatolických a protestantských církví se to
téměř nedotklo. Není tedy divu, že s tímto projektem ochotně souhlasila sama řk církev. (O P. Bra­
tinkovi jako o „katolickém intelektuálovi″ a o tom, kdo „patří mezi nejvýznamnější římské katolíky
dnes″, o jeho řk přístupu k víře, o jeho vyvyšování řk mystéria, zpovědi, psychoanalýzy jako mod­
litby aj. věcech viz ČRo 1, 19.8.2000, pořad: Doteky víry, 21.00–22.00; o tomto exministru a
o dalších viz ještě např.: LN, 24.11.1997; Katolický týdeník č.6, 9.2.1997; 31.5.1992, str.45 přílohy; č.22, 31.5.1998, str.III, Perspektivy; příloha MF DNES, 14.10.1993, str.20).
1401
S Luxem velmi intenzivně spolupracoval právě ministr Kočárník. Lux i Kočárník
měli stejného poradce a vyjednavače v otázce privatizace některých průmyslových
gigantů.
Do ekonomiky státu stále více začal hovořit také katolický teolog T. Halík (viz
např: EKONOM 1-7. ledna 1998), který v tisku či na konferencích hlásá myšlenky
jezuitů a cituje jejich „mravouku″, jako například výroky jednoho z předních jezui­
tských teologů II. vatikánského koncilu, Karla Rahnera (Katolický týdeník č.22,
31.5.1998, str.III, Perspektivy). Může ten, kdo obhajuje jezuitské zásady jako
mravní a moudré (příloha MF DNES, 26.9.1996, str.6), tak činit s čistým úmys­
lem?
V masmédiích se stále častěji dostává do popředí osoba tohoto římskokatolického
profesora T. Halíka, který stále více mluví do všech oblastí života státu i veřejnosti
jako ten „nejpovolanější″, a to zvláště ve spojení s prezidentem Havlem (viz např.
Katolický týdeník č.27, 5.7.1998, str.5).
Tošovského „Vláda si jako celek důvěru nezaslouží. Vznikla zákulisním jednáním
vybraných a vyvolených.″ (M.F. Dnes, 29.1.1998).
ZÁVĚR:
Společným jmenovatelem vzniku a činnosti nové vlády Tošovského roku
1998 v ČR byla maximální, intenzivní spolupráce s římskokatolickou
církví, nezákonné převedení velikého množství majetku na římskokato­
lickou církev, zavedení římskokatolických zpovědníků do armády a ob­
sazení strategických vládních postů římskokatolickými politiky.
SPOLEČNÝ JMENOVATEL NĚKTERÝCH ČINŮ PREZIDENTA V. HAVLA
Co se týká prezidenta V. Havla, připomeňme si jeho provatikánskou orientaci
hodnou „horlivého″ římského katolíka některými citáty o něm samotném a některý­
mi jeho politickými činy:
Obklopuje se hned od začátku římskokatolickými rádci (viz kap.6).
Nechybí při žádné větší církevní návštěvě v ČR.
Často jezdí oficiálně i soukromě za papežem do Vatikánu. S papežem je v neustá­
lém kontaktu osobně nebo skrze jeho prostředníky (Běžný tisk).
Má vřelé, přátelské a dlouhotrvající kontakty s římskokatolickými biskupy a
teology jak v ČR, tak i v zahraničí, obzvláště s kardinálem M. Vlkem a papežem
Janem Pavlem II. Kardinál Vlk, Radiožurnál: „Můj nejlepší přítel je Václav Havel. Vel­
mi často se navštěvujeme a radíme. Pojí nás k sobě velká láska k německému náro­
du...!″ Katolický týdeník č.15, 14.4.1991, str.1 o blahopřání prezidenta V. Havla
kardinálovi Vlkovi ke jmenování arcibiskupem: „Věřím, že se nám skutečně podaří
dále rozvíjet obnovené šťastné vztahy státu a katolické církve.″
Politická rozhodnutí V. Havla jsou vždy v souladu s přáním a záměry římskokato­
lické církve. V jeho rozhodnutích je vždy různým způsobem zvýhodňována a upřednostňována
římskokatolická církev, a to buď přímo nebo nepřímo prostřednictvím jejích politických stran,
zvláště US, KDU–ČSL a ODA. Také ve svých projevech se přímo či nepřímo ve skutečnosti ztotožňu­
je s římskokatolickým způsobem řešení té či oné situace (např. řešení otázky M. Jana Husa – viz
např. článek „Jan Hus a naše doba″ v časopise: Jezuité, ročník IX., 2000, číslo 3, str.23–25).
Po každém jeho zvolení se uskutečňuje římskokatolická mše.
Při udělení ceny Karla Velikého Václavovi Havlovi v Cáchách dne 9.5.1991 předcházela „na přání
pana prezidenta (V. Havla) slavnostní koncelebrovaná mše svatá v Cášské katedrále. Katedrála po­
chází z Karolínské doby a bývali v ní korunováni císařové Svaté říše římské. (Katolický týdeník
č.22, 2.6.1991, str.1).
1402
„Prezident V. Havel se 2. února v Hovorech z Lán Českého rozhlasu vyslovil pro
to, aby církve byly financovány především z peněz pocházejících z odpisů z daní, ale
současně aby dostávaly stálý příspěvek ze státního rozpočtu.″ (Katolický týdeník
č.7, 16.2.1997)
„Mimochodem nikoli náhodou to byl v poslední době zejména americký prezident
Bill Clinton a především papež Jan Pavel II., kteří se vřele přimlouvali za Havlovu
opětovnou kandidaturu, když s nimi prezident toto téma probíral.″ (TÝDEN č.29,
14.7.1997, str. 32)
„Václav Havel a Dagmar Havlová se 2. února 1998 poklonili v doprovodu kardiná­
la Vlka ostatkům sv. Václava a sv. Vojtěcha ve Svatovítské katedrále v kapli sv.
Václava.″ (Katolický týdeník č.7, 15.2.1998).
„Havel byl pro kaplany, Klaus proti. Spor o přítomnost duchovních v armádě
se nevyhnul ani politickým špičkám. Zatímco prezident republiky Václav Havel se
nikdy netajil svými sympatiemi k této službě, Václav Klaus byl jako předseda vlády
proti… (příloha LN, Pátek, 6. března 1998, článek Vojenský kaplan není po­
litruk).
„Za Havlovo uzdravení se modlí dalajlama, papež i kardinál Vlk. (ČTK)
INNSBRUCK - Brzké uzdravení popřál včera prezidentu ČR Václavu Havlovi v zatím
posledním telegramu zaslaném na innsbruckou univerzitní kliniku jeho německý pro­
tějšek Roman Herzog. Havel dostal podobná přání již od desítek politiků a občanů.
Dalajlama prezidentovi napsal, že se modlí za jeho urychlené uzdravení, totéž mu
sdělil i český katolický primas kardinál Miloslav Vlk. Šťastný konec nemoci popřál
Havlovi i papež Jan Pavel II., francouzský prezident Jacques Chirac, izraelský prezi­
dent Ezer Weizman a další osobnosti. Přání brzkého uzdravení zaslal českému prezi­
dentovi také generální tajemník NATO Javier Solana a ve středu též ministryně za­
hraničí USA Madeleine Albrightová, rakouský kancléř Viktor Klima a rakouský prezi­
dent Thomas Klestil.″ (LN, 17.4.1998).
V době, kdy je prezident V. Havel téměř na konci svých zdravotních sil, zaznívá a to přímo z úst prezidenta - signál a skutečně míněné přání, aby uctívač jezuitů, T.
Halík, byl prezidentovým nástupcem! (Stanice Praha, pořad „Hovory z Lán″,
30.5.1998, 16.30).
Zdá se, že je zde politická záhada. Přesto však řešitelná. Mnohé lze pochopit z
osobního rozhovoru mezi prezidentem a římskokatolickým teologem T. Halíkem,
tajným a dlouhodobým přítelem prezidenta už z dob disidentství a zároveň členem
jeho týmu.
Při tomto rozhovoru prezident řekl: „... radoval bych se z Tomáše Halíka jako z
prezidenta a vím nejméně o sedmi dalších lidech, kteří by mohli být podobně skvělý­
mi prezidenty...″ (Stanice Praha, relace „Hovory z Lán″, 30.5.1998, 16.30).
Hned v pondělí 1. června 1998 přinesly všechny deníky zprávu o tom, že prezi­
dent V. Havel konečně rozproudil diskusi na téma nástupce „disidentského preziden­
ta″. Deníky v reakci na Hovory z Lán přinesly více kladného postoje k T. Halíkovi než
záporného. Všechny citovaly, že by prezident Havel rád viděl v budoucnu T. Halíka
jako českého prezidenta. Avšak ani jeden se nezmínil o kladném postoji a vřelém
vztahu římskokatolického profesora teologie k jezuitům. Pouze LN, 1.6.1998 ozná­
mily, že T. Halík je absolventem papežské Lateránské univerzity v Římě. Informace
dostačuje však pouze pro ty, kteří vědí, že tato univerzita je plně ovládána a řízena
jezuity a že na ní učí v každé době největší jezuitské špičky.
Klasickou ukázkou prezidentova provatikánského postoje je okamžité zamítnutí
nového volebního zákona, schváleného parlamentem a nakonec v noci z 23.6. na
24.6. 2000 i senátem. Zákon znevýhodňuje římskokatolické strany US, KDU–ČSL a
ODA a menší strany jako např. DU tím, že jim klade vyšší procento počtu volebních
hlasů, které se při vytváření koalice sčítají. Zákon byl zamítnut již za dvě hodiny po
jeho doručení na hrad.
1403
ZÁVĚR:
Společným jmenovatelem prezidentových politických, kulturních a dalších
kroků v ČR je nejtěsnější provázanost a ztotožnění s postoji a záměry řím­
skokatolického systému, který prezident V. Havel otevřeně i v zákulisí
plně podporuje.
1404
ČÁST III – SOUVISLOSTI MEZI HISTORIÍ A DNEŠNÍMI ZÁKULISNÍMI TAK­
TIKAMI V ČR A VE SVĚTĚ
PROPOJENÍ ŘÍMSKOKATOLICKÉHO SYSTÉMU SE SVĚTSKOU MOCÍ
O propojení mezi Římem a kteroukoliv vládou a mocí v historii není pochyb. Tisíce
a tisíce různých událostí a archivních dokumentů dokazuje, že se papežská politika
pletla (a stále plete) do vlád všech zemí světa. Exjezuitský kněz de Rosa sám píše:
„Století za stoletím byla katolická církev nejpřednější politickou silou v Evropě. Vmě­
šovala se do chodu každé země, ať jí to bylo milé, nebo ne. Papežové, většinou pod­
le své vlastní vůle, sesazovali císaře a krále. Pius X. dne 9. listopadu 1903 řekl na
své první konzistoři: »Mnoho lidí urazíme, když řekneme, že se musíme bezpodmí­
nečně zapojit do politiky.… papež,…, nemá právo oddělovat politické záležitosti od
víry a morálky.« Katolická církev je jediným náboženským sborem na světě, který je
současně církevní i politickou organizací. Proto si jako jediná církev vyměňuje diplo­
matické zástupce a požaduje uznání jako nezávislý člen společenství národů. To činí
nikoli jako malý stát (Vatikán), ale jako celosvětová náboženská organizace.″ (Pe­
ter de Rosa: Temné papežství, str.150–151).
Nikdy nebylo odvoláno nebo zrušeno stanovisko římskokatolické církve: „V církvi
má být trojí hierarchie: v oblasti hlavy hierarchie církevní, v oblasti rukou hierarchie
světská (císař, šlechta), v oblasti nohou hierarchie občanská - lidová.″ (J. Kubalík:
Zápas o pojetí církve, Praha 1992, citován M.J. z Dubrovníku, XV.století).
A dodnes také platí zásada, že „Církev má právo, a je to její povinnost, zasáhnout
do světského panování, pokud by byly ohroženy duchovní zájmy.″ S tímto dogma­
tem přišli jezuité Suarez a Bellarmine, když římskokatolická církev bojovala o svou
moc s anglickou korunou. (René Fülöp-Miller: Moc a tajemství jezuitů, 6. díl,
str.370-371). Jejich dogma nebylo řk církví nebo jezuitským řádem nikdy odvo­
láno. Důvod je jednoduchý: Duchovní zájmy jsou ohroženy pokaždé, vládne-li neka­
tolická vláda.
Podíváme-li se na učení Suareze a Bellarmina o vztahu mezi řk církví a státem v
jejich spisech, pak nacházíme ohromující „morální″ dogmata:
Kardinál Robert Bellarmine (příslušník jezuitského řádu, † 1621), kterého Vatikán
prohlásil za svého svatého, ve své knize O nejvyšší moci papeže ve věcech svět­
ských, sv. IV., str.180 schvaluje zabití krále papežskými nástroji jako Boží vůli a
portugalský jezuita Suarez ve svém spisu Obrana víry katolické a apoštolské,
kniha VI., Lisabon, 1614, kap. IV. str. 13 a 14 zřetelně hájí atentát na krále a
na jeho zabití. Např. píše: „Je článkem víry, že má papež právo svrhovat z trůnu ka­
cířské a odbojné krále. Potom takový panovník zbavený trůnu od papeže není
žádným zákonným králem nebo knížetem, a když se ještě i potom zdráhá poslou­
chat papeže, je pak tyranem a může ho kdokoliv zavraždit.″ (T.V.Bílek: Dějiny
řádu Tovaryšstva Ježíšova a působení jeho vůbec a v zemích království Čes­
kého zvláště, str. 49–50)
Na jezuitské teologii stojí dogmata římskokatolického systému v otázce vztahu řk
církve ke státu a státu k církvi dodnes. Římskokatolická církev se od jejich učení
nikdy oficiálně nedistancovala. (O učení od dalších jezuitů o vztahu církve se státem
viz např. kniha: T. V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, R. F. Miller:
Moc a tajemství jezuitů).
1405
Dogmata o vztahu mezi římskokatolickou církví a státem definovaná v historii
jednoznačně potvrzují, že celý římskokatolický systém, aby mohl žít a existovat,
musí proniknout každou vládou, musí si osvojit a podmanit každý politický systém a
každou politickou moc a přes ni pak působit na širokou veřejnost. Sám biskup Cre­
ighton ve svých Dopisech prohlásil: „Římská církev není vůbec žádnou církví, ale
svým uspořádáním je státem; s nejhorší formou státu – samovládou.″ (Peter de
Rosa: Temné papežství, str. 454).
Římskokatolická církev nikdy oficiálně nezrušila definici kacíře, nikdy neodvolala
své dogma o Soudní a trestající moci církve a trestu smrti – Ius Gladii – o
právu meče a také se nikdy nezřekla Ozbrojené moci Vatikánu a moci církve
nad státem – Visa Publika. V dnešní době o těchto dogmatech řk církev mlčí. Ne­
zveřejňuje je ani v posledním katechismu. To ovšem neznamená, že již neplatí. Exis­
tuje naopak mnoho důkazů o tom, že kdyby měla řk církev příležitost a politická
situace by to dovolila, zavedla by řk církev svá domnělá práva a uplatnila by své do­
mnělé povinnosti okamžitě.
ZÁVĚR:
Řk církev jako náboženská a současně i politická mocnost si činí podle
svých starých dogmat a doktrín o vztahu s jakýmikoliv státy nárok za­
sahovat do všech jejich záležitostí, církevních i světských. Dále schvaluje
např. represe a atentáty na neřímskokatolické panovníky odporující du­
chu Vatikánu, ponechává si stále právo meče a svoji autoritativní moc nad
státy. Těchto dogmat a doktrín se řk církev nikdy nezřekla, nikdy je
v žádné bule, žádným koncilem ani ve svém učení neodvolala ani nezpo­
chybnila. Od svého vyhlášení platí trvale až dodnes.
ŘÍMSKOKATOLICKÁ PRÁVA A POVINNOSTI VZHLEDEM KE STÁTU
Jaká jsou to „práva″ a o jaké „povinnosti″ se jedná? Sledujme některé výroky
papežů a některých římskokatolických teologů, většinou členů jezuitského řádu:
Církev má „právo poroučet a vydávat zákony směřující k dosažení společenského
cíle, jimiž se členové musí řídit.″ (H. Denzinger: Enchiridion Symbolorum, Frei­
burg, 1937, čl. 150-158).
Církevní „moci správní přísluší církvi právo zákonodárné, soudní a donucovací.″
„Církev má právo udílet i tresty světské, na příklad pokuty, vězení i trest smrti.″
„Jelikož církev je dokonalou společností, musí mít všechny prostředky vhodné k
dosažení svého cíle.... Avšak mezi prostředky nezbytnými pro dokonalou společnost
je ius gladii (neboli právo meče).″
Také věhlasný jezuitský teolog Cappello, ač nerad, ale přesto veřejně připouští, že
„církev má právo vykonávat ius gladii.″
„Nesporně se občas vyskytnou nenapravitelní lidé, kteří se dopouštějí těžkých zlo­
činů a církevní společnosti velmi vážně škodí svým stykem s ostatními (to znamená
například šíření mylných, kacířských myšlenek). Po pravdě, za takových okolností se na
ochranu nevinných a aby se také zabránilo šíření zla (např. kacířství) vyžaduje trest smrti, jímž
jsou zločinci ze společnosti vyhlazováni. Nestačí vězení, poněvadž tím nelze ani dostatečně, ani
navždy zabránit jejich styku s ostatními, jakož i dalšímu šíření zla.″
Církev stojí nad každou světskou vládou „mnohem výše, je vlastně společností nejvyšší″. To
znamená, že „Božský a nadpřirozený původ církve se týká i její organizace, cílů, které sleduje a
prostředků, kterých používá k jejich dosažení.″ „Je proto svobodná a nezávislá na jakékoli lidské
moci.″ (všechny předchozí úryvky viz: Tondi Alighiero: Jezuité, 1958, str.52–59).
1406
„Chtít, aby církev ve výkonu svých povinností byla podřízena moci občanské, je
zajisté velká nespravedlnost, velká zmatenost....″ (Lev XIII.: Encyklika Immor­
tale Dei, 1. listopadu 1885).
„Církev má právo, ba přímo povinnost odhalovat kacíře a příkladně je trestat.…
Na základě své nepřímé moci nad časnými záležitostmi neměla by snad církev mít
právo očekávat od katolických států, že budou utlačovat kacíře až k smrti, aby je
úplně odstranila? Odpovídám takto: Zastávám tento názor až k smrti!... Opírám se
především o praxi, potom o učení samotné církve a jsem přesvědčen, že žádný ka­
tolík neřekne opak, aniž by smrtelně zhřešil.″ (Konference řkc, 25. III. 1912,
R.P. Janvier, konferenční mluvčí v Notre-Dame).
„»Církev může kacíře odsoudit ke smrti, protože jakákoli práva, která mají, mají
díky naší toleranci a tato práva jsou zdánlivá, nikoli skutečná.«″ Autorem těchto slov
byl jezuitský generál Franz Wernz (1906-1915).
„Jestliže někdo veřejně prohlašuje, že je kacíř, nebo se snaží svou řečí nebo
příkladem svádět ke zlému ostatní, nemůže být pouze exkomunikován, ale také
spravedlivě zabit...″ (De stabilitate et progressu dogmatis, 1. část, čl. VI. 9.
I.; Typographia editrix romana, Řím, 1908); (viz také Sol Ferrer-Francisco
Ferrer: Un Martyr au Xxe siecle; Fischbacher, Paříž).
„… mnozí jezuité... přiznávali církvi nepopiratelné právo a moc i bezprostředně
trestat smrtí rušitele víry. A někteří dodávali: »Jestliže se to dnes nedělá, pak tedy
proto, že za dané politické situace to dělat nelze. Ale kdyby se to dalo dělat, pak by
se to dělat muselo.«″ (A. Tondi: Jezuité, str.60).
„... všichni teologové připouštějí, že církev má právo mít ozbrojenou moc a užívat
jí nepřímo a toto právo spočívá v tom, že o ni požádá stát, přičemž o ni požádá
(všimněte si!) »autoritativně« (to znamená církev má právo o ni požádat a stát ji
musí bez námitek poskytnout.)... Žádat vojsko od jiných a žádat je autoritativně
nebo mít a používat vlastní vojsko, v tom není velký rozdíl.... Církev má právo
jakkoliv užívat ozbrojené moci.″ (Ibid, str. 60).
„Rozhodnutí o oprávněnosti zásahu nepřísluší státu, nýbrž jedině a neodvolatelně
církvi. V těchto případech se vláda musí podřídit a musí uposlechnout rozhodnutí
církevní vrchnosti, tj. papeže, Vatikánu.″ (Ibid, str. 62).
„K přijetí zásady inkvizice člověk potřebuje pouze křesťanské smýšlení, ale právě
to mnoho křesťanů postrádá.... Církev žádnou bázlivost nemá.″ (Abbe Jean Vie­
ujan: Grande Apologetique; Bloud et Gay, Paříž, 1937, str. 1316).
Těchto několik citátů tvoří pouze malou, povrchní ukázku pravé tváře římskokato­
lického systému. Tato svědectví o skutečné povaze římskokatolické církve nacházíme
nejen v minulosti, ale také i v současné době na prahu 21. století. Tato konkrétní
svědectví nenajdeme však v žádných katolických novinách dnešní doby, ani v sou­
časném katechismu řk církve, ani je neuslyšíme v kostele. Z 99% o nich veřejnost
vůbec neví. A přesto jsou tato dogmata trvale platná a římskokatolickou církví
uznávaná. Jen o nich dnes významně mlčí. Zatím.
Římský biskup, kardinálové a další představitelé řk církve mohou dnes omlouvat středověký
papežský systém a jeho charakter i těmi nejlítostivějšími výrazy, ale dokud jejich dogmata o
vztahu ke státu a k politické moci nebudou nenávratně zrušena a veřejně odvolána a vše písemně
potvrzeno, dokud nebude zrušen jezuitský řád a jeho satelitní podřády, spolky a kongregace, dokud
se Vatikán nepřestane sám i prostřednictvím svých řádů (zvláště jezuitského) zaplétat a mísit do
politiky jednotlivých států po celém světě, pak nelze omluvným gestům papeže a jeho kardinálů
jakkoliv uvěřit. Jejich postoj k čemukoliv na světě totiž je a bude vždy koncipován starými církevní­
mi (většinou jezuitskými) dogmaty, neboť se ani jedno z řk dogmat nezruší a nezmění. Pouze se
zamlčí, utají a „odsunou do pozadí″ pro jejich „nemodernost″, „neaktuálnost″ a „neformálnost″ (viz
např. LN, 3.7.1996, str.16).
Jezuitský historik Peter de Rosa ve své knize Temné papežství píše o neměnnosti řk dogmat
toto: „Papež nikdy nemůže hovořit, aniž by opomněl, co na stejné nebo podobné téma řekli jeho
předchůdci. V jakékoliv papežské encyklice nebo pro každý použitý citát z Bible se vždy najdou tuc­
ty odkazů
1407
k předešlým papežům.… Nemůže si dovolit ani jedinkrát zaváhat v otázce dogmat
týkajících se křesťanské morálky. Musí dávat pozor, aby se nedostal do rozporu
s papežem, který zastával stolec před sedmi nebo deseti stoletími. Papežská stolice
není nakloněna změnám v otázce základních dogmat.″ (str. 23) „… církvi se podaři­
lo projít věky, aniž by se změnila ve svých dogmatech ″ (str. 24).
Proto také dodnes platí dogma o papežské nadřazenosti nad všemi světskými vlá­
dami, definované papežem Bonifácem VIII. v bule Unam Sanctam z počátku 14.
století (1302): „Oba meče, duchovní i materiální jsou v moci církve. Ten duchovní
ovládá církev, materiální je pro církev. Jeden je ovládán rukou kněze; druhý rukou
králů a rytířů – s tichým souhlasem kněze. Jeden meč musí být pod druhým, mate­
riální pod duchovním, stejně jako světská autorita je všeobecně podřízena autoritě
duchovní.… Vyhlašujeme, oznamujeme a určujeme, že pro spásu každého tvora je
absolutně nezbytné, aby se podřídil římskému papeži.″ (Peter de Rosa: Ibid,
str.85, 86).
Od roku 1294 razil papež Bonifác VIII. také dogma, že „Hruď římského papeže je
pokladnicí a zdrojem veškerého práva. Proto je slepá poslušnost jeho autoritě pro
spásu nezbytná.″ V roce 1300 o sobě Bonifác VIII. prohlásil: „Já jsem papež, já
jsem císař.″ (Ibid, str.81) a v roce 1302 v bule Unam Sanctam napsal: „Unam
Sanctam; existuje jenom jediná, katolická a apoštolská církev mimo níž není spása
ani odpuštění hříchů.″ (Peter de Rosa: Ibid, str.85). Všechny Bonifácovy výroky
jsou dodnes respektovány jako neomylná, svatá dogmata. Na nich je také postavena
část kostry současného katechismu.
V roce 1372 vydal papež Řehoř XI. bulu In Coena Domini, která vyjádřila, že
„papež má nadvládu nad celým křesťanským světem, náboženským i světským.″ Za
panování Klementa XIV. (1769–1774) byla tato bula znovu čtena a uznána jako
právoplatné řk dogma. „Této víry, tohoto dogmatu se Vatikán nikdy výslovně ne­
vzdal.″ (Peter de Rosa: Temné papežství, str.244).
Za doby svého pontifikátu (1555–1559) prohlašoval papež Pavel IV., že „je nad­
řazený všem principům″ a že „jako náměstek Krista je schopen kývnout prstem a
vyměnit všechny panovníky na světě.″ (Ibid, str. 131).
V roce 1557 vydal papež Pavel IV. bulu Cum ex Apostolatus officio. V ní „pro­
hlašoval, že je pontifex maximus, nejvyšší pontifex, velekněz, představitel Boha na
Zemi; a jako takový má neomezené právo sesadit každého panovníka, vystavit kaž­
dou zemi invazi křižáckých vojsk, sesadit každého z jeho funkce bez soudu a
možnosti obhajoby. Každý, kdo by poskytl pomoc tomu, kdo byl sesazen, dokonce i
ten, kdo by projevil základní lidský soucit, bude exkomunikován.″ (Ibid, str.131).
Chová-li se dnes římskokatolický systém vlídně a tolerantně k jiným vyznáním a
náboženstvím, ba dokonce i k nevěrectví, ještě to neznamená, že v jinověrcích,
v materialistech nebo v ateistech nevidí stále stejné „kacíře″ jako ve středověku.
Pouze k nim dnes benevolentně mlčí a zdánlivě je přehlíží. Jinověrce nazývá
spolubratry, spolukřesťany apod. Ale jejich stará a stále platná dogmata říkají něco
jiného. A pouze naivista by si mohl nyní oddychnout, že římskokatolická církev se
přeci jenom trochu v našem století změnila a že konečně „přišla k rozumu″, když
nešetří omluvami a lítostí do celého světa nad svojí minulostí. Jak málo však rozumí­
me dnešní podobě papežství! Řím se totiž nikdy nezměnil a nezmění. Mění pouze
taktiku.
ZÁVĚR:
Řk církev má údajné právo podle svých starých dogmat a doktrín o vztahu mezi sebou
a jakýmikoliv vládami např.: autoritativně přikazovat, udílet světské tresty – pokuty,
vězení, trest smrti, dále si činí nárok uplatňovat právo meče, označovat kacíře (rušitele
víry), žádat pro ně test smrti, žádat o vojsko, jakkoliv užívat ozbrojené moci a znovu
používat inkvizici. Každá vláda se musí údajně podřídit Vatikánu. Tato řk dogmata a
doktríny jsou trvale platné a řk církví uznávané.
1408
Nikdy je řk církev neodvolala, nikdy je nezrušila, ani se jich nikdy nezřek­
la. Od svého vyhlášení platí trvale až dodnes.
ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV SE NIKDY NEZMĚNILA A TAKÉ NEZMĚNÍ, ANI
JEJÍ CÍLE
Na svoji nezměnitelnost je církev nesmírně pyšná a žárlivá. To, že se dnes chová
„liberálně″ a „benevolentně″ ke druhým a že je shovívavá k interdenominační plura­
litě, pluralitní demokracii a k politické nezávislosti a svobodě je, pouze velmi účinná
přetvářka a trik, kterým vždy v minulosti slavila své největší úspěchy při katolizaci
společnosti. Jak nás historie poučuje, Řím se nikdy v postoji ke svým dogmatům ne­
změnil a také nezmění; pouze střídavě obměňuje taktiky a převleky, aby dosáhl své­
ho neměnného cíle – totální katolizace. Jeho postoj souvisí se starými dogmaty
o neomylnosti papeže „ex cathedra″ oficiálně vyhlášené 18.7.1870 a s dogmaty
papežského primátu, tj. s dogmaty o nejvyšší, svrchované papežské pravomoci
duchovní i světské nad celým světem, nad všemi církvemi a nad svědomím každého
člověka. KT, č.29, 16.7.2000 zveřejňuje výňatek ze dvou řk dogmat. Takových
dogmat, která neomylnost a primátství papeže jasně definují, je však celá řada.
„»Kdo tedy tvrdí, že římský biskup vlastní pouze úřad dohledu nebo vedení, ne
však plnou a nejvyšší jurisdikční pravomoc nad celou církví, nejen v záležitostech
víry a mravů, nýbrž i v těch, které se týkají disciplíny a vedení církve na celém svě­
tě; nebo že má jen větší podíl, ne však plnost této nejvyšší pravomoci; anebo tato
jeho pravomoc není řádná a bezprostřední jak nade všemi, tak nad každou jednot­
livou církví, jak nade všemi, tak nad každým jednotlivým pastýřem a věřícím:
anathema sit« (budiž proklet, pozn. red.). (DH 3064).
A dále: »…je Bohem zjevené dogma: Když hovoří římský biskup »ex cathedra«,
to znamená, když rozhoduje ve výkonu svého úřadu jako pastýř a učitel všech
křesťanů mocí své nejvyšší Apoštolské autority, že nějaká nauka víry a mravů je
k zachování, pak vlastní prostřednictvím jemu v blaženém Petrovi zaslíbeného bož­
ského Zastánce onu neomylnost, kterou božský Vykupitel chtěl vybavit svoji církev
při definování nauky víry a mravů; a tak jsou takové definice římského biskupa
samy o sobě, ne na základě souhlasu církve, nezměnitelné.« (DH 3074).″ (Kato­
lický týdeník, XI, 16.7.2000, č.29, str.1; také viz Peter de Rosa: Temné
papežství, str.263).
„Dogmatická výpověď je evidentně konkrétním a historickým slovem církve v dě­
jinách, tedy slovem lidským a historickým, které se týká základních otázek
křesťanské víry.… Bůh je pravdivý a neomylný. ... Proto je každé dogma pravdivé a
neomylné.″ (Ibid).
„I. Vatikán při definování papežského primátu vědomě »vypíchnul« Petra na špici
apoštolů, a tak zdůraznil nadřazenost a jedinečnost papeže v církvi. (DH 3051,
3053).″ (Ibid).
Nadřazenost a jedinečnost papeže v praxi bylo možné sledovat při podání žaloby
na Jana Pavla II: „Papeži soud nehrozí HAAG – Proti papeži Janu Pavlu II. nebude
v Nizozemí zahájen žádný soudní proces, přestože na něj minulý týden podalo sdru­
žení nizozemských homosexuálů žalobu kvůli diskriminaci. Včera o tom agenturu
AFP ujistila amsterodamská prokuratura. Dospěla totiž k závěru, že papež se vzhle­
dem k tomu, že stojí v čele katolické církve, i s ohledem na své postavení v čele stá­
tu Vatikán těší »univerzální jurisdikční imunitě«.″ (Deníky Bohemia, ročník IX.,
č.166, 19.7.2000, str.5).
1409
Dogmata o nadřazenosti papeže vyvěrají ze středověkých a novověkých papež­
ských dekretů, bul a encyklik. Papež Řehoř VII., který vládl v letech 1073–1085, vy­
dal 27 dogmat o papežově pravomoci shrnutých do Dictatus papae. Zde se např.
praví, že: „Papeže nesmí nikdo na Zemi soudit.″ „Římská církev se nikdy nemýlila a
ani se nemůže mýlit až na věky věků.″ „Jméno papeže náleží pouze římskému bis­
kupu.″ „On sám má právo na císařské insignie.″ „Jen papež má moc pomazat cí­
saře. Může sesadit z trůnu císaře a krále a zprostit jejich podřízené poddanství .″
„Všichni princové jsou povinni líbat mu nohy.″ „Právoplatně zvolený papež je bez ja­
kýchkoliv otázek svatý,…″ (Peter de Rosa: Temné papežství, str.64).
Benediktinský mnich Gracian na přelomu 11. a 12. století „přišel s metodou, jak
rozšířit moc papežů. Prohlásil, že papež je nadřazený a že je zákonodárcem všech
zákonů bez omezení. Proto musí stát na stejné úrovni jako Syn boží. Tato apoteóza
inspirovala Papežský stolec, který jednal papežovým jménem. Každý úředník byl
v nějakém ohledu Bohem.″ (Ibid, str.66).
V 11. století papež Řehoř VII. požadoval, aby byl uznáván nejen jako „biskup
všech biskupů″ ale také jako „král všech králů″. Všechny církve a sbory se od té
doby „musely přizpůsobit římskému vzoru. Latinský jazyk, celibát, scholastická
teologie, to všechno bylo prosazeno v takové míře, že jednota křesťanské víry byla
nahrazena uniformitou založenou na římské církvi.″ (Ibid, str.71).
Při korunovačním obřadu kardinála L. Contiho za papeže Inocence III. 8. ledna
1198 položil jiný kardinál na jeho hlavu tiáru posázenou drahokamy s rubínem upro­
střed a prohlásil: „Přijmi tuto tiáru… a věz, že ty jsi Otec vladařů a králů, vládce
světa, náměstek na Zemi našeho Spasitele, Ježíše Krista,…″ (Ibid, str.73).
O nedotknutelnosti papeže, o jeho nadřazenosti nad lidmi a o rovnosti s Bohem
nacházíme zprávy také v dalším období historie. Dogmatem o svrchované moci řím­
ského pontifika z roku 1870 navazuje řk církev na dogma z přelomu 12. a 13.
století, kdy papež Inocenc III. vyhlásil dogma, že „Římský papež nezaujímá jen
místo člověka, nýbrž pravého Boha na této zemi.... Papež jest korunován trojitou
korunou, co král nebe a země a pekla.... Všecka jména, které Písmo svaté připisuje
Kristu, skrze něž jest On učiněn hlavou církve, ta samá jména jsou použita pro
papeže.... Ty jsi pastýř, ty jsi lékař, ty jsi ředitel, ty jsi vinař; konečně, ty jsi Bůh na
zemi.″
Na přelomu 12. a 13. století papež Inocenc III. šířil a uplatňoval také dogma, že
„Každý duchovní musí poslouchat papeže, dokonce i tehdy, když mu přikáže něco
špatného; protože nikdo nesmí soudit papeže.… Inocencovi následovníci pokračovali
v jeho absolutistických požadavcích, a dokonce je rozšířili. Řehoř IX (1227–41)…
slavnostně prohlásil, že papež je pánem a vládcem světa a věcí stejně jako lidí. Ino­
cenc IV. (1243–54) se rozhodl, že… oni (papežové) měli nejvyšší světskou moc
danou již od Krista.″ (Ibid, str.79).
Novověká řk církev také navázala na dogma z roku 1302. Tehdy papež Bonifác
VIII. vydal již dříve zmiňovanou bulu Unam Sanctam zdůrazňující autoritu a neo­
mylnost Říma a začínající slovy: „Unam Sanctam; existuje jenom jediná, katolická a apoštolská
církev, mimo níž není spasení ani odpuštění hříchů″ (Peter de Rosa: Temné papežství, str.29,
85). V bule také papež říká: „Římský papež je soudcem všech lidí, ale on nemůže být souzen
nikým.″ O kousek dál je napsáno: „Každý, kdo chce získat spasení, musí se podřídit římskému
papeži.″ A dál v textu papež říká: „Pokud je řeč o Kristu, »musí to být potvrzeno ještě mnou«.... Já
mám autoritu Krále králů, jsem nade všemi, takže Bůh sám a já, Zástupce Boží, tvoříme jednotu. A
já jsem schopen učinit všechno, co může dělat Bůh.″ A pak papež říká: „A proto jsem Bůh.″
Ani tyto papežské výroky, ve kterých v podstatě papež o sobě říká: Já jsem totéž co Bůh″ ne­
byly nikdy žádným papežem na žádném koncilu, ani v žádném dekretu, ani bule nebo encyklice od­
volány. Nebyly nikdy zrušeny ani zpochybněny také žádné z předchozích výroků. Bula Unam
Sanctam jako i další, které pojednávají o tomto tématu, je plně platná a pro římskou stolici zá­
vazná dodnes!
Nikdy nebylo odvoláno nebo zrušeno učení jezuity Bellarmina, který ve své knize o papežství,
nazvané Romano Pontifice píše: „Papež je nejvyšší soudce při rozhodování sporných otázek týkají­
cích
1410
se víry a morálky.… Kdyby se papež dopustil omylu tím, že by hříchy povolil a
ctnosti zakázal, církev by musela považovat hříchy za dobré a ctnosti za neřestné,
protože jinak by se prohřešila proti svědomí.″ (Peter de Rosa: Ibid, str.58).
„… papež má tucet skvělých titulů, včetně titulu: Státní vládce.″ (Peter de Rosa:
Ibid, str.30).
O charizmatu neomylnosti ve věcech víry a mravů a o nadřazenosti papeže se
píše v současném katechismu toto: „Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi,
hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o
víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů,… Církvi přislí­
benou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává
nejvyšší učitelský úřad především na ekumenickém koncilu.… Když církev
prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco k »věření jako
zjevené od Boha« a jako Kristovo učení, »jsou věřící povinni k takovému výroku
vnitřně přilnout náboženskou poslušností«.″ (Katechismus katolické církve,
Praha, 1995, str.236, bod 891).
„… charizma neomylnosti… vztahuje se také na všechny prvky nauky, včetně mo­
rálky, …″ (Ibid, str.502, bod 2035; str.505, bod 2051).
„Církev… je podle naší víry nezrušitelně svatá.″ (Ibid, str.220, bod 823).
„»Církev«, připomíná 1. vatikánský koncil, »pro svou vynikající svatost… je sama
sebou velkým a trvalým důvodem věrohodnosti a nezvratným důkazem svého bož­
ského poslání«.″ (Ibid, str.217, bod 812).
Dogma neomylnosti schválené 1. vatikánským koncilem vychází ze starých papež­
ských dekretů. Papež Řehoř VII. (1073–1085) vydal zákon, že: „Papež nemůže udě­
lat chybu. Kdokoliv nesouhlasí s apoštolskou stolicí, je nepochybně kacířem.″ Lucius
III. (1181–1185) rozhodl, že „všechny spory mezi katolíky musí být těžkými hříchy,
protože odmítají papežovu autoritu, která je oporou celého systému.″ Inocenc III.
(1198–1216) vyhlásil, že ti, kdo berou doslova Ježíšova slova a omezují svou řeč na
»ano« a »ne«, „jsou kacíři a zasluhují smrt.″ Inocenc IV. popsal sám sebe jako „tě­
lesnou přítomnost Krista. Každý, kdo neprojevil jemu nebo jeho dekretům úctu, byl
pochopitelně kacířem.″ Bonifác VIII. (1294–1303) definoval jako katolickou doktrí­
nu, že „každý lidský tvor musí činit tak, jak mu papež řekne.″ (Peter de Rosa:
Temné papežství, str.177–178).
Řehoř IX. ještě více upevnil dogma: „Papež je neomylný a každý musí být jemu
slepě poslušný ve všech otázkách víry a života, i v těch nejtriviálnějších″ tím, že
v dubnu roku 1233 svým výnosem zrodil inkvizici, kterou svěřil dominikánům a 27.
července t.r. ustanovil první dva inkvizitory na plný úvazek. (Peter de Rosa: Ibid,
str.173).
„Dějiny nám jednoznačně potvrzují, že papežství se nikdy nezměnilo a ani nezmění.″ (T. V. Bí­
lek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, R. Fülöp. Miller: Moc a tajemství jezuitů).
„Církev se nikdy nemění. V tom, že se nemění, je její síla.″ (Peter de Rosa: Temné papež­
ství, str.353).
„Katolická církev je neomylná, proto, kdyby někdo tvrdil, že se katolická církev mýlí nebo může
mýlit při definování víry, proklet buď.″ (G. S. Faber: The History of the Ancient Vallenses and
Albigenses, str.9).
„Neomylnost je železnou obručí svazující římskokatolickou církev. Při všech nejrůznějších
vnějších podmínkách i uprostřed nejzuřivějších konfliktů odlišných názorů tato církev je a musí být
stále stejná. Změnu nebo nápravu nikdy nezná. Nemůže činit pokání, protože se nemůže mýlit.
Pokání a náprava jsou jenom pro ty chybující. Mnohem větší div by byl, kdybychom slyšeli, že se
změnila, než kdybychom se doslechli, že byla zničena. Jednoho dne to bude oznámeno světu a ná­
rody budou tleskat při zprávě, že papežství padlo, ale nikdy nebude oznámeno, že papežství činí
pokání. Bude zničeno, ale ne napraveno.″ (J. A. Wylie: Papežství, oddíl I., kapitola 7).
Dogmata o neomylnosti papeže a papežském primátu jsou rovněž jezuitskou teologií. Byli to
právě jezuité, kteří články víry o neomylnosti papeže nejen definovali a sepsali, ale také prosadili
jejich přijetí jako článek římskokatolické víry.
1411
„Připustit změny by znamenalo odhalit a uznat, že příliš mnoho bylo v minulosti
jen špatným snem. Katolická církev proto odmítá připustit, že by se od základů
změnila, že by porušila autoritativní principy své vlády. Nehledě na možnost, že ra­
dikální změny jednoho papeže by patrně mohly být jeho nástupcem dány do klatby
a odsouzeny jako kacířské. Právě tato skutečnost je hlavním břemenem neomylné
instituce, že totiž nelze revidovat žádnou doktrínu o morálce, a to i tehdy, když zce­
la nová historická situace, v níž se tato instituce ocitá, takové radikální změny vyža ­
duje.″ (Peter de Rosa: Temné papežství, str.24).
„Historie vatikánské politiky se dostala dogmatem o osobní papežově neomylnosti
do nové fáze. Nesmiřitelná papežská, jezuitská strana dosáhla neotřesitelného po­
stavení a mohla nyní dovést k touženému konci svou čtyřsetletou protireformaci.
Tím, že papeže učinili jediným a nejvyšším rozhodčím v církvi, mohli jej nyní jezuité
použít jako nástroje k přemožení každé známky odporu se strany liberálních živlů,
které se snažily usměrňovat církevní politiku tak, aby udržela krok s demokratickými
směry v moderním světě. Vynikající katolický dějepisec, Němec, páter Josef Schmid­
lin, profesor na Tübingenské univerzitě, nám ve svých dějinách podává jasný obraz
tohoto boje mezi oběma stranami o svrchovanost ve vatikánské politice na sklonku
19. století.″ (Dějiny papežů moderní doby, sv.III, str.1, Lehmann, strana
12).
Na 1. vatikánském koncilu se o papežovi Piovi IX. rozhodlo, že „jestliže papež vy­
konává plně svůj úřad a přesně vymezí doktrínu pro celou církev, jeho definice jsou
neomylné samy od sebe a nikoli na základě souhlasu církve.… Pius… sám sebe ob­
dařil mocí Boha; neomylně vyhlásil svoji vlastní neomylnost.″ (Peter de Rosa:
Temné papežství, str.143).
Nejen v katolickém státě s konkordátem, ale i v demokratickém zřízení v dnešní
době uplatňuje řk církev přímo nebo prostřednictvím složek, které její zájmy pro­
sazují, svá privilegia. Domáhá se výsadního postavení nejen ve vztahu k ostatním
církvím, ale i ke státu (obsazování ideologických pozic v zemi, majetkové požadavky
od státu, vystupování jménem nekatolických církví). Vychází to z odlišného výkladu
prosazování svobody pro nekatolíky, který musí být podle papeže v souladu s řím­
skokatolickým učením a zákonem. Řk církev má vždy na paměti dosáhnout v každé
zemi neměnného cíle, totiž, aby ideologické vedení měla pouze ve svých rukou. To je
její neměnný cíl, kterého se řk církev snaží dosáhnout jakýmkoliv způsobem.
ZÁVĚR:
Řk církev na základě svých starých dogmat a doktrín prohlašuje, že řk
papež je Bohem a Kristem na zemi a současně i jeho náměstkem; pro­
sazuje neomylnost papeže a papežský primát – dogma o nejvyšší svr­
chované pravomoci papeže duchovní i světské nad celým světem, nad
všemi církvemi a nad svědomím každého člověka. Řk systém uznává
dogmata o své neměnnosti a neměnnosti svého učení. Řk církev s papež­
stvím v čele se nikdy nezměnila a nezmění a nezmění ani svůj hlavní cíl –
dosažení duchovního a politického monopolu nad celým světem. Těchto
svých dogmat a doktrín se řk církev také nikdy nezřekla a nezřekne, ani je
nikdy nikde nezpochybnila nebo neodvolala, ani je také nikdy nikde ne­
zpochybní a ani oficiálně neodvolá právě pro svoji údajnou neměnnost a
neomylnost.
KDO JE „KACÍŘ″?
V rejstříku současného římskokatolického katechismu nenajdeme ani slovo „kacíř″, ani slovo
„heretik″, ani slovo „bludař″. Dnes nahrazuje řk církev tato slova „láskyplným″ termínem: „odlou­
čený bratr (sestra)″. Avšak ani tento výraz v rejstříku katechismu nenajdeme hned napoprvé.
1412
Přesto však existují o kacířích neměnná římskokatolická dogmata. Nacházíme je v
knihách jezuitských teologů, ve spisech kardinálů a jinde. Kdo definuje pojem „ka­
cíř″, osobuje si zároveň právo zákonodárné, soudní a donucovací, což se týká
inkvizičního práva Kongregace pro otázky víry (dříve Svatého officia, tj. inkvizičního
úřadu neboli Svaté inkvizice) v oblasti např. cenzury, různých zákazů a omezení,
v oblasti určení kacířství, uvalení do klatby, potrestání pokutou nebo tělesnými
tresty (tam, kde to zákony země dovolují, potrestání také veřejně, např. Filipíny,
Jižní Amerika aj.).
„V průběhu tří století, od roku 1200 do roku 1500, bylo vydáno mnoho papež­
ských zákonů, které eliminovaly jakékoliv odchylky či pochybnosti v církevních
dogmatech a v římskokatolické disciplíně. Inocenc IV. (1243–1254) k tomu přispěl
svou bulou Ad extirpanda, která povoluje inkvizici používat mučení jako nástroj
proti kacířům. Od té doby byla jakákoliv neposlušnost, dokonce i jen v myšlenkách,
trestná.″ (Peter de Rosa: Temné papežství, str.173–174).
Profesor Tondi v knize Jezuité, str. 51-60 všechny povolené aktivity inkvizičního
úřadu dokládá různými citáty z papežských výnosů, dekretů a bul, z kanonického
práva a kánonů, z dokumentů z koncilů a dalších. O právu trestu smrti, o mučení a
pokutách píše také jezuita Felice Cappello ve svém spisu: Chiesa a Stato, např.
na stránkách 231-235.
Podle těchto dokumentů „patří do klatby a je vyhlášen za kacíře každý, kdo na­
příklad řekne,
že není povinen zachovávat všechna přikázání církve svaté (Tridentský koncil,
3. března 1547, Kánon 8 o svátosti křtu),
že římský velekněz ... nemá plnou a svrchovanou soudní moc nad veškerou církví
... po celém světě (Vatikánský koncil, IV. zasedání, 18. července 1870,
Kanonické právo, kánony 9, 81, 218, 219, 227, 291, 335, 362, 1038,
1040 atd.),
že manželské pře nepřísluší církevním soudům (Pius VII., Pastýřský list, 8. říj­
na 1803, Pius IX. Syllabus, 8. prosince 1864, výrok 74),
že církev nemá moc použít násilí (Pius IX. Syllabus, 8. prosince 1864),
že celá církev zároveň spojená nemůže trestat žádného člověka donucovacím
trestem, nepřipustí-li to panovník (Jan XXII. v Ustanoveních Licet iuxta do­
ctrinam, 23. října 1327. Tondi A.: Jezuité, str.55),
že se katolická církev mýlí nebo se může mýlit při definování víry (G. S. Faber: The History of
the Ancient Vallenses and Albigenses, str.9).
Kacířem se v ovzduší římskokatolického teroru stávali podle středověkých i novověkých papež­
ských bul, encyklik a prohlášení také lidé, kteří např.:
–
„Opomněli svoje velikonoční povinnosti″,
–
„označují perzekuci pro dobré svědomí za hřích″,
–
„mluví špatně o duchovních, kněžích nebo biskupovi″,
–
učinili sebemenší narážku na papeže,
–
byli obviněni z toho, že „myslí kacířsky″ – nevystupovali a nemluvili v souladu
s papežem a nemysleli tak, jak chce papež,
–
se sebeméně odchýlili od života společnosti a od jejich zvyků a tradic,
–
nesouhlasili s apoštolskou stolicí,
–
odmítli papežovu autoritu,
–
neprojevili papežovi nebo jeho dekretům náležitou úctu (Peter de Rosa: Ibid,
str.177–178),
–
neplatili daně papežské stolici,
–
neprojevili papeži poslušnost (Ibid, str.244),
–
prohlašovali, že se římskokatolická církev mýlí ve svém učení (Ibid, str.356),
–
nedodržovali papežské dekrety (Ibid, str.405),
–
provedli potrat nebo si nechali potrat provést (Ibid, od str.384).
„Všechny potraty, které byly učiněny z jakéhokoliv důvodu, jsou zabitím člověka a jsou trestány
exkomunikací, kterou si vyhrazuje Svatá stolice.″ (Sixtus V., bula Effraenatum, 1558; Ibid,
str.393)
1413
„Jakékoliv zničení kteréhokoliv embrya je potratem, který si zasluhuje exkomu­
nikaci.″ (Pius IX., prohlášení z roku 1869; Ibid, str.393/394). A jak víme z ji­
ných dogmat, každý, kdo je exkomunikován, je zároveň kacířem.
„Svaté officium uzavřelo každou možnou přístupovou cestu k potratu.… Bylo ris­
kantní učit, že abort (potrat) je v pořádku, i když má zachránit život matky. V roce
1895 Lev XIII. osobně schválil stále reakčnější rozhodnutí Svatého officia.″ (Ibid,
str.394).
„II. vatikánský koncil to dovedl do konce ve svém dekretu Gaudium et Spes,
v němž odsoudil potrat, což byl první koncil, který to udělal. »Život,« tvrdí se v něm
»se má od svého počátku ochraňovat s největší péčí. Potrat a vražda dítěte jsou
strašnými zločiny.«″ (Ibid, str.396).
„Papež (Jan Pavel II.) opakovaně argumentuje: Právo na život je nejzákladnějším
lidským právem a žádné jiné právo, řekněme, právo matky na zdraví, nemůže mít
před ním přednost ... všechny potraty by měly být považovány za zločin.″ (Ibid,
398/399, 400).
„Katoličtí kněží, kteří zastávají papežův názor, bezděčně poukázali na podivnou
logiku: pro matku i dítě je lepší zemřít, než kdyby lékař provedl potrat. »Dvě přiro­
zené smrti,« píše David Granfield, »jsou menším zlem než jedna vražda.« Protože
matka i dítě mají stejné právo na život, oba musí zemřít.″ (Ibid, 399/400).
Stejný exkomunikační postoj zaujímá Vatikán k moderním dilematům jako an­
tikoncepční pilulky (každý pohlavní akt za použití antikoncepčních prostředků je dle
řk církve smrtelným hříchem), dítě ze zkumavky, náhradní mateřství, kdy matka je
hostitelkou (nejpřirozenějším inkubátorem) pro dítě své dcery a svého zetě,
oplodnění in vitro (vně mimo), klonování zvířecí a lidské tkáně a další moderní způ­
soby. Papež osobně schválil v roce 1987 záporný dokument Svatého officia o ná­
hradním mateřství a dětech ze zkumavky. Všechny výše uvedené techniky dnes Va­
tikán odsuzuje jako těžký hřích a ty, kteří se jich dopouštějí, jako smrtelně hřešící li­
di. (podle Ibid, str.403).
„V roce 1814 zavedl Pius VII. po svém propuštění z francouzského zajetí znovu
Svatou inkvizici za »rouhání se, nemorální chování, neúctu k církvi, neúčast na je­
jích oslavách, nedodržování půstu a zvláště odříkání se pravé víry.« V roce 1829
bylo s každým, kdo v papežském státě přechovával knihu, kterou napsal kacíř, na­
kládáno jako s kacířem. Pius VIII. prohlásil, že kdokoliv by uslyšel slovo hany na
Svatou inkvizici a neoznámil to, bude vinen stejnou měrou jako ten, kdo to řekl a
jako s takovým s ním bude naloženo.… Pius IX. na základě ediktu vydaného v roce
1856 stále povoloval exkomunikace, konfiskace, vypovídání do vyhnanství, doživotní
vězení a stejně tak v ohavných případech tajné popravy. Inkvizice rovněž nepřestala
exkomunikovat chlapce a dívky, kteří neudali svoje rodiče za konzumování masa
nebo mléka v postní dny, nebo za čtení knih, které byly na indexu . V papežských
státech to byly zločiny, které si zasluhovaly uvěznění. Až do roku 1870 soudil politické
provinilce zvláštní soud, »Santa Consulta«. V porotě seděli pouze kněží a jejich moc byla neome­
zená.″ (Ibid, str.185).
V katechismu z roku 1995 nalézáme tyto definice: „Nevíra je nedbalost o zjevenou pravdu
nebo vědomé odmítání dát jí svůj souhlas. Bludem se nazývá tvrdošíjné popírání některé pravdy,
kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu;
odpad od víry je odmítnutí křesťanské víry jako celku; rozkol (schizma) je odmítnutí podřízenosti
papeži nebo odmítnutí společenství s členy církve papeži podřízenými.″ (Katechismus katolické
církve, Praha, 1995, str.518, bod 2089). „Rouhání… Zákaz rouhání se vztahuje i na slova proti
Kristově církvi, proti svatým a posvátným věcem…″(Ibid, str.530, bod 2148).
Tato neměnná řk dogmata vyvracejí světově rozšířený názor o benevolentnosti, tolerantnosti a
mírumilovnosti římskokatolické církve. Je dobré si uvědomit, kolik je podle římskokatolického chá­
pání na světě „kacířů″, to je „bludařů″, „odpadlíků″, „rozkolníků″, „rouhačů″ či „nevěřících″, kte­
rým hrozí církevní římskokatolický trest!
Kolik lidí dnes odmítá podřídit se řk církvi a papeži a všemu, co je s ním spojeno? Kolik lidí od­
mítá řk víru? Kolik lidí odmítá papeže jako světovládce? Jsou to všichni ti, kteří mají svobodnou vůli
a
1414
nenechávají si své svědomí spoutávat a zotročovat jakoukoliv formou řk diktatury.
Podle řk dogmat jsou však všichni řk církví prohlášeni za „kacíře″, na které si Va­
tikán činí nárok a právo je potrestat.
Uvědomme si také, kolik lidí například souhlasí s potratem, s antikoncepčními
prostředky, s moderní metodou „dítě ze zkumavky″, s náhradním mateřstvím, s
oplodněním in vitro (vně mimo), s klonováním zvířecí a lidské tkáně. Kolik žen denně
podstupuje potrat a kolik doktorů denně tento zásah ženám provádí! Ti všichni jsou
podle řk definic zločinci neboli „kacíři″ a podle řk kanonického práva a údajných po­
vinností řk církve ke kacířům zasluhují exkomunikaci a jakékoliv tresty! V České
republice nejsou k tomu zatím dány předpoklady, ale jakmile by to okolnosti dovolily,
viděli bychom trestání kacířů přímo v praxi.
Někteří církevní učitelé se snažili církevní tresty odstranit, ale ihned vzešlo mnoho
jezuitských bul, kterými papežové takové učení označovali za kacířství! (Tondi A.,
Ibid, str.56).
Přibližme si, co řk církvi nařizují dogmata ohledně „kacířů″ a jaké o nich existují
výroky řk hodnostářů a pontifů:
V polovině roku 1100 vydal Řím prostřednictvím benediktinského mnicha Gracia­
na Sbírku církevních zákonů Decretum nebo také Gracianův dekret, kde je uve­
deno 324 zfalšovaných citací papežů z prvních čtyř století (pouze 11 citací je totiž
autentických). „Gracian doplnil dílo osobními dodatky, mezi kterými byla série před­
pisů, které pokládaly všechny exkomunikované osoby za kacíře.… Papež Urban II.
vydal koncem jedenáctého století dekret, podle něhož kacíři mají být mučeni a zabi­
ti.″ (Peter de Rosa: Ibid, str.66).
Roku 1229 papež Řehoř IX.. vyhlásil na koncilu v Toulouse, že „kacíři musí být
vydáni světské spravedlnosti, aby je potrestala. »Povinností každého katolíka je pro­
následovat kacíře,« řekl.″ (Ibid, str.173).
Zavedením inkvizice ve 13. století se začalo uplatňovat dogma, že „kacíři nemají
žádného práva. Mohou být mučeni bez morálních zábran. Kacíři se stejně jako
vlastizrádci sami vyřazují z milosrdenství zákona. Musejí být proto usmrceni.″ Toto
učení se stalo nedílnou součástí římskokatolických doktrín. Výsledkem bylo za­
strašování všech, kteří neměli žádnou ochranu před obviněním, nebo byli z kacířství
obviněni i jenom nepatrně. Středověkým inkvizitorům bylo dovoleno úplně vše. Cí­
lem inkvizice nebylo bránit víru, ale papežský systém. (Ibid, str.174, 178).
„Kacíři a čarodějnice mají být pronásledováni až k smrti a se Židy má být za­
cházeno barbarsky…″ (Ibid, str.404).
„Pius IX. zavrhl v encyklice Quanta cura z 8. prosince 1864 tento výrok: »Církvi
nepřísluší právo stíhat ty, kdož porušili její zákony, světskými tresty.« Kánon 2214,
paragraf 1 prohlašuje v této věci: »Vrozeným a nezadatelným právem církve – ne­
závisle na jakékoliv světské moci – je stíhat poddané, kteří se dopustili přestupku,
tresty jak duchovními, tak světskými.«″ (Tondi A., Jezuité, 1958, str.57).
„Nesporně se občas vyskytnou nenapravitelní lidé, kteří se dopouštějí těžkých zlo­
činů a církevní společnosti velmi vážně škodí svým stykem s ostatními (to znamená
například šíření mylných, kacířských myšlenek). Po pravdě, za takových okolností se
na ochranu nevinných a aby se také zabránilo šíření zla (např. kacířství) vyžaduje
trest smrti, jímž jsou zločinci ze společnosti vyhlazováni. Nestačí vězení, poněvadž
tím nelze ani dostatečně, ani navždy zabránit jejich styku s ostatními, jakož i další­
mu šíření zla.″ (Tondi A., Ibid, str.56).
„Církev má právo, ba přímo povinnost odhalovat kacíře a příkladně je trestat.…
neměla by snad církev mít právo očekávat od katolických států, že budou utlačovat
kacíře až k smrti, aby je úplně odstranila?″ (Konference řkc, 25. III. 1912, R.P.
Janvier, konferenční mluvčí v Notre-Dame).
„»Církev může kacíře odsoudit ke smrti, protože jakákoli práva, která mají, mají díky naší tole­
ranci a tato práva jsou zdánlivá, nikoli skutečná.«″ Jezuitský generál Franz Wernz (1906-1915).
1415
„Jestliže někdo veřejně prohlašuje, že je kacíř, nebo se snaží svou řečí nebo
příkladem svádět ke zlému ostatní, nemůže být pouze exkomunikován, ale také
spravedlivě zabit...″ (De stabilitate et progressu dogmatis, 1. část, čl. VI. 9.
I.; Typographia editrix romana, Řím, 1908); (viz také Sol Ferrer-Francisco
Ferrer: Un Martyr au Xxe siecle; Fischbacher, Paříž).
Připomeňme si např. jezuitského otce A. Possevina při masakrech nevinných val­
denských křesťanů, kteří neuznávali autoritu a moc papeže – tedy kacířů. K těmto
masakrům ze druhé poloviny 16. století používal Possevino armádu: „Šel za kato­
lickou armádou jako vojenský kněz (kurát) a doporučoval vyhubení všech kacíř­
ských kazatelů upálením jako nutný a svatý čin.″ (H. Boehmer: Les Jesuites, Ar­
mand Coli, Paříž – 1910, str. 89).
„… mnozí jezuité... přiznávali církvi nepopiratelné právo a moc i bezprostředně
trestat smrtí rušitele víry. A někteří dodávali: »Jestliže se to dnes nedělá, pak tedy
proto, že za dané politické situace to dělat nelze. Ale kdyby se to dalo dělat, pak by
se to dělat muselo.«″ (A. Tondi: Jezuité, str.60).
Všechny předchozí definice a výroky řk otců nebyly nikdy nikde žádným z papežů
odvolány, ani nebyly nikdy, nikde papežstvím zpochybněny. Naopak je potvrzuje i
soudobý řk katechismus, i když zastřeným způsobem.
ZÁVĚR:
Řk církev podle svých starých dogmat a doktrín stále definuje pojmy jako
„kacíř, klatba, inkvizice, tresty finanční i tělesné, mučení, usmrcení″ a
další; nárokuje si právo určovat, kdo je např. kacíř, bludař, odpadlík aj.,
uznává inkviziční právo – právo zákonodárné, soudní a donucovací a
uznává různé formy trestání a různé formy fyzické likvidace kacířů a od­
padlíků. Těchto dogmat se řk církev nikdy nevzdala ani je neodvolala ani
je nikdy nezpochybnila, a to ani na posledním, II. vatikánském koncilu.
Od svého vyhlášení platí tato dogmata o kacířích a jejich potrestání
inkvizičním úřadem nebo světskými soudy a tresty trvale až dodnes.
ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV A PLURALITNÍ POLITICKÉ SYSTÉMY
V každém století nacházíme jasné zprávy o tom, že řk církev v čele s papežstvím
nenáviděla jakékoliv formy svobody. „Kdykoliv byla u moci, upírala ostatním svobo­
du náboženského vyznání″ „V roce 1520 odsoudil Lev X. Luthera za to, že se odvážil
říci, že upalování kacířů se děje proti Boží vůli. Řehoř XIII. s potěšením připomíná
masakr Bartolomějské noci z 24. srpna 1572, kdy zemřely tisíce hugenotů, protes­
tantů. Klement VIII., napadl Nantský edikt z roku 1598, protože poskytoval stejná
občanská práva všem, nehledě na jejich náboženské vyznání.… Inocenc X.… odsou­
dil vestfálský mír za to, že se odvážil poskytnout toleranci všem občanům, bez ohle­
du na jejich náboženské vyznání nebo na to, zda vůbec nějaké mají.″ „Podobná pro­
hlášení týkající se náboženské svobody zavrhovala katolická církev století za stole­
tím jako nekřesťanská, škodlivá, šílená, nelišící se od ateismu″ „V každém případě a
po staletí katolická církev hrdě hlásala své dogma náboženské nesnášenlivosti.″
(Peter de Rosa: Temné papežství, str.40 a 156).
1416
8. prosince 1864 vydal papež Pius IX. na naléhání jezuitů známou encykliku
Quanta Cura sepsanou od generála jezuitského řádu. Encyklika má 80 článků a za­
tracuje „všecky svobodnější náhledy novověké o náboženství a vzdělanosti občanské
společnosti″. K tomuto oběžníku byl připojen seznam všech bludů nynější doby:
Syllabus, complectens praecipuos errores nostrae aetatis obsahující 80
bludných učení týkajících se náboženství, vědy a občanského života. „A tak se po­
stavil papež na stanovisko středověké, podřizuje vědu a stát moci papežské stolice a
vyzývaje panovníky k potlačení nekatolíků, jimž upíral i věčné spasení.″ (T. V. Bí­
lek, Ibid, str.315–316). V encyklice je zřetelně odhalen pohled papežství na
všechny budoucí svobodné, politické systémy, které budou chtít být nezávislé na
římskokatolické církvi.
Francouzský historik Adolphe Michel o papežském dopisu všem biskupům píše:
„Proklel všechno, co je moderní Francii drahé! Moderní Francie chce nezávislost stá­
tu; Syllabus učí, že církevní moc musí svou autoritu prosazovat »bez souhlasu nebo
povolení světské moci«. Moderní Francie si přeje svobodu svědomí a svobodu vy­
znání. Syllabus učí, že římskokatolická církev má právo použít sílu a znovu nastolit
inkvizici (dnes: „Svaté officium″ nebo také „Kongregace pro otázky víry″). Moderní
Francie uznává existenci rozličných vyznání. Syllabus hlásá, že katolické náboženství
musí být chápáno jako jediné státní náboženství a všechna ostatní musí být zakázá­
na. Moderní Francie tvrdí, že lidé jsou naprosto nezávislí, Syllabus odsuzuje všeo­
becné hlasovací právo. Moderní Francie prohlašuje, že všichni Francouzi jsou si před
zákonem rovni, Syllabus potvrzuje, že duchovenstvo nepodléhá žádným běžným ob­
čanským ani trestním soudním tribunálům.″ (Adolphe Michel: Les Jesuites;
Sandoz et Fischbacher, Paříž, 1879, str. 77).
Ve článku pod názvem „Klerikální liberalismus″ se znovu potvrdil věčný záměr
svatého stolce ovládnout občanskou společnost, jak řekl už Renan v roce 1848:
„Syllabus dal najevo, že suverenita národů, svoboda svědomí a všechny moderní
svobody církev odsuzuje. Inkvizici vykládá jako »logický důsledek celého ortodoxní­
ho systému«, jako »souhrn (sumarizaci) ducha církve«.″ A dodává ještě: „Až jí to
bude umožněno, znovu církev zavede inkvizici. Jestliže to ještě nedělá, je to jenom
proto, že nemůže.″ (J. Brugerette: Le pretre francais et la societe contempo­
raine; I., str. 221, 223).
Encyklický dopis Quanta cura a Syllabus např. výslovně praví:
„Proklet budiž každý, kdo říká: Každý člověk může svobodně hájit nebo vyznávat náboženství,
které podle svého úsudku pokládá za správné.″ (Syllabus, článek XV).
„... Je bláznovstvím domnívat se, že svoboda svědomí a vyznání je obyčejným právem každého
člověka.″ (Encyklický dopis Quanta cura).
Soudě podle způsobu, jakým zachází s „bludaři,″ není divu, že Vatikán systematicky odsuzuje
všechny pokusy o usmíření mezi „křesťanskými″ státy a státy, které jsou oficiálně ateistické. „Non
est pax impilis″ - „Žádný mír bezbožným!″
A jezuita otec Cavelli stejně jako mnoho jiných před ním hlásal, že tato „nekompromisnost″ je
„nejzávaznějším zákonem″ římskokatolické církve.
Ani takováto jezuitská učení koncipovaná do Syllabu nebyla nikdy žádným z dalších papežů zru­
šena, a to i přesto, že zásada středověké teokracie zvítězila přímo uprostřed 19. století, tedy na
prahu moderní vědy.
„Jediná věc, kterou Řím nemůže strpět, je svoboda v jakékoliv podobě.″ Peter de Rosa: Tem­
né papežství, str.260–261. Na těchto stránkách bývalý jezuitský kněz de Rosa dále popisuje, jak
Pius IX. (1846–1878) odmítá a odsuzuje všechna nová politická svobodná zřízení v Rakousku,
Francii a v dalších republikách a jak apeluje na řk zákonodárce a na prosté věřící, aby novým,
moderním konstitucím zabraňovali a pamatovali přitom na to, že jsou předně povinni skládat účty
papeži, který na ně může seslat odsouzení a duševní tresty podle apoštolských ústav a dekretů
koncilů.
Nicméně papežství se nepodařilo proces osvobozování společnosti z vlivu řk církve zastavit. Aby
dosáhlo svých cílů a záměrů, musí se nyní oblékat do roucha pluralitní demokracie. Dnes se tváří
tak, že je to právě tato nezávislá politika, která římskokatolickému systému vyhovuje ze všeho nej­
víc.
1417
Avšak jeho neměnná a nezrušitelná dogmata se středověkým jezuitským duchem
jsou těmi nejvýmluvnějšími svědky, že Řím bude svobodu svědomí, svobodnou vůli a
náboženskou a politickou nezávislost nenávidět a potlačovat neustále, ať je to kde­
koliv a ať ho to stojí cokoliv.
Vzorovým příkladem je například postup papežství proti demokraticky zvoleným
zákonům dovolujícím potrat, antikoncepci, euthanasii a kontrolu porodnosti. Jakmi­
le se svobodný politický systém nechová tak, jak to vyhovuje záměrům Vatikánu,
pak je jisté, že papež a celá jeho kurie takový politický systém odsoudí. Roucho
demokracie, tak oblíbené, se stává náhle nepohodlným.
O tom nám podává svědectví např. filozof V. Bělohradský ve článku: „Papežské
dogma a demokracie″ (celý článek je v příloze k této studii): „Papež v encyklice
prohlašuje za tyranské a nelegální přijetí zákonů dovolujících potrat, antikoncepci,
euthanasii, kontrolu porodnosti, a to i když jsou přijaty podle demokratických
pravidel a mají podporu většiny.…
Prvním znakem této encykliky je, že vnáší do debat o nejzávažnějších otázkách
postindustriální společnosti inkviziční, absolutistický, téměř teroristický tón.… Ve
jménu autority svěřené mu Bohem papež volá katolíky k neústupnému boji proti
těmto zákonům, k důsledné občanské neposlušnosti, protože zákony nezaložené na
pravdě mají pouhé "zdání legality", ale legální ve skutečnosti nejsou.… žena, která
se postaví na stranu spiklenců proti životu a rozhodne se k potratu nebo antikon­
cepci, je proto automaticky exkomunikována.…
V papežově pohledu zákony odhlasované parlamentem jsou platné jen tehdy,
když odpovídají Zákonu božímu.
Papežská encyklika prohlašuje určité hodnoty a tradice, do nichž patří, za nedis­
kutovatelné imperativy, které nepřipouštějí žádný kompromis.… Svoboda, kterou
díky relativizující konverzaci s druhými získáváme vůči tradicím, na nichž zakládá­
me naši identitu, je největším darem demokracie.... Bude nám katolická církev
partnerem ve společenství..., nebo se stane uzavřenou sektou, zakazující své­
právným občanům svobodně smlouvat mezi sebou o tom, co pro ně má být záko­
nem a proč?″ (LN, 4.4.1995, str.7).
Plně pravdivá jsou i následující slova: „Cílem římskokatolické církve je... dosáhnout jejího po­
stavení jako jediné právně uznávané církve. K dosažení toho je třeba postavit se proti každé svo­
bodné a demokratické ústavě a vytvořit v příhodnou dobu takový typ vlády, který zaručí ochranu
jedné církvi římskokatolické″ (Lehmann, Leo H.: Vatikánská politika za druhé světové války,
Praha, 1947). K tomuto cíli má sloužit i hojnost majetku, která posiluje moc. Neměnným cílem
vatikánské politiky je provést a prosadit rekatolizaci a podřídit zemi Vatikánu, strategií je taktika,
jak zlikvidovat za různých podmínek demokracii v zemi, aby uchopily moc síly prosazující zájmy va­
tikánské politiky.
„Protidemokratická činnost (a jiné metody likvidační) byly převzaty od jezuitského řádu. Čistka
prováděná podle tradičních způsobů jezuitské strategie měla obojí účel. Dnes této strategii říkáme
pronikání pomocí páté kolony - je to použití formálně demokratických skupin a zřízení za účelem
rozleptání demokracie zevnitř.″ (Lehmann: Ibid, str.14,15). Jak důležitá jsou to slova, můžeme
vidět právě v současné době, kdy se klerikální strany US, KDU–ČSL a trosky z ODA v senátu snaží
demokraticky zvolenou vládu ČSSD rozleptat i zevnitř a narušit její celistvou kontinuitu.
O rozleptávajících vlivech na demokraticky zvolené vlády mohou nejvíce hovořit pořadatelé vý­
běrových klerikálních akcí, například výzva Impuls 99 zveřejněná 23.7.1999 a iniciovaná kardiná­
lem M. Vlkem, T. Halíkem, Danielem Hermannem, V. Havlem a dalšími aktivními římskými katolíky.
Pod ušlechtilým cílem vtáhla pod své vedení nejvzdělanější část naší společnosti: vědce, vysoko­
školské učitele, umělce, významné veřejné činitele apod. Nakonec se ale ukázal zatajený záměr ak­
tivity (viz Právo 20.8.1999): „Aktivita byla nenápadně napojována na klerikální politické strany
ve čtyřkoalici, k podobě jejich politiky.″ Dále si připomeňme např. hudební společnost Zdeny Pod­
hajské, v jejímž čele jsou horliví zastánci linie řk církve, například Cyril Svoboda, Miloslav Výborný,
Vilém Holáň, Daniel Kroupa, Ivan Medek, P. Eben, Ilja Hurník, Pavel Tigrid; dále řk uvažující L.
Vaculík, J. Vávra; patronem je Svobodná Evropa, cílem je »zlepšení politické i kulturní úrovně«.
„Výzvu podpořily strany nynější čtyřkoalice i prezident Václav Havel.″ (Deník Metro 7.9.1999,
Zemské noviny, 24.7.2000, str.2).
1418
ZÁVĚR:
Řk církev podle svých starých dogmat a doktrín neuznává žádnou poli­
tickou a náboženskou svobodu, ani svobodu svědomí a svobodu lidské
vůle v náboženských a politických otázkách, ani žádnou suverenitu náro­
dů. Řk církev trvá na prokletí všech forem duchovních, duševních, tě­
lesných a politických svobod a nezávislostí na Vatikánu. Řk církev pro­
sazuje v politickém světě výhradně svoji vlastní moc, uznává své právo
použít sílu a znovu nastolit inkvizici, vyžaduje respektování svého práva
na duchovní a politický monopol mezi všemi církvemi, náboženskými hnu­
tími a duchovními směry po celém světě. Řk církev prosazuje dogma o
svém nepodléhání žádnému občanskému ani trestnímu soudnímu tribuná­
lu. Řk církev svá dogmata a učení o výše uvedených skutečnostech nikdy
neodvolala, nikdy se jich nezřekla a nikdy je také nezpochybnila. Od své­
ho vyhlášení platí dogmata trvale až dodnes.
INFILTRACE DEMOKRATICKÉ SPOLEČNOSTI
Infiltrace je maskované, nenápadné, utajované pronikání jednoho systému do
druhého s cílem pronikávaný systém paralyzovat a nasměrovat k centrální moci
nebo ho rozložit a pak ho většinou úplně zničit. Tato destrukční činnost patří k nej­
spolehlivějším a nejúčinnějším metodám jakékoliv zákulisní taktiky. Infiltraci však
nejvíce používala a dodnes používá řk církev, zvláště pak její Tovaryšstvo Ježíšovo
neboli jezuité. Římskokatolický systém dovedl infiltraci k úplné dokonalosti.
V politickém světě pronikají jedinci, spolky nebo přímo celé politické strany do
druhé politické strany s cílem ovládnout jejich organizaci, překonvertovat jejich
řízení na své, zabrat a využít jejich kontakty a zaujmout jejich politické posty.
Vzorový příklad likvidace protivníka infiltrací podle základní jezuitské taktiky,
provedený Ivanem Pilipem, byl uskutečněn sloučením jeho klerikální strany KDS
s ODS (ač jako klerikální strana měla nejblíže ke KDU-ČSL) s cílem demokraticky
zvolenou vládu V. Klause infiltrovat, rozložit případnou koalici, svrhnout, zlikvidovat
a dosáhnout potřebné vlády sloužící zájmům řk církve (vláda J. Tošovského).
Likvidační taktika – infiltrace – je dnes podporována v boji za likvidaci vlády ČSSD
taktikou nenávistné kampaně sdělovacích prostředků. Cíl je více než jasný: Rozrušit
opoziční smlouvu strany ODS se stranou ČSSD, vyvolat zemětřesení na politické scé­
ně s následkem pádu demokraticky zvolené politické strany ČSSD (navíc nezávislé
na Vatikánu) a tak ji nestandardním, to je nedemokratickým způsobem vyřadit z po­
litických postů a tím vytvořit příhodné podmínky pro vznik takového typu vlády, kte­
rý zaručí ochranu pouze jediné církvi, a to římskokatolické. Na zničení smlouvy mezi
ODS a ČSSD se intenzivně pracuje již více než rok. Nejvíce se na tom účastní opět
provatikánské politické strany: US, KDU–ČSL, ODA a DU (čtyřkoalice) a některé další
z menších stran. Vše je zaštítěno prokatolickým prezidentem V. Havlem a jeho poli­
tickými provatikánskými rádci, dále masmédii s klerikálními nebo proklerikálními ko­
mentátory (např.v ČRo je to Ivan Hofman, Eva Hůlková, Pavel Tigrid a další). Jejich
podsouvačné prokatolické, manipulující poznámky a komentáře, často urážlivé vůči
demokraticky zvoleným politickým stranám ODS nebo ČSSD lze už jen těžko igno­
rovat a přehlížet.
Důležitou úlohu při infiltraci svobodných politických stran ve světě plní dnes kle­
rikální strany mající většinou v názvu slova jako: křesťanská, křesťansko–demokra­
tická (příp. sociální, národní apod.) strana (příp. unie, liga, strana svobody, strana
sociální apod.). Prokatolické nebo přímo katolické stra-
1419
ny jsou dnes zahaleny do roucha demokracie, svobody, sociální spravedlnosti a po­
moci, humanitárních a charitativních akcí různých nadací a spolků, boje za práva
menšiny, pomoci utiskovaným (etnické menšiny) atd. Vzorovým příkladem v České
republice je opět Unie svobody a KDU–ČSL se svým patronem V. Havlem. Směr
jejich působení a činnosti na politické scéně vede pouze k jedinému cíli: aktivně se
podílet na přípravě státu a společnosti pro její definitivní a totální katolizaci, která
celostátně započala již v době pobělohorské.
Ani v minulosti proto nenacházíme jiné tahy Vatikánu. Podívejme se např. do
druhé poloviny 19. století a začátku 20. století. O této době je napsáno: „Pod
pláštíkem jezuitů, kteří se usadili ve Vatikánu, protože je světská moc vyvrhla ze
svých svobodných zemí jako spolek zločinců, usilovalo papežství o nové cíle.... Po­
mocí Syllabu z roku 1864, který oni sami vymysleli, vyhlásil Pius IX. válku všemu
svobodnému myšlení a o několik let později posvětil dogma o neomylnosti, které je
skutečným historickým anachronismem a které moderní vědu vůbec nezajímá.″
(Louis Roguelin: L´Eglise chretienne primitive et le catholicisme; Paříž,
Maurice Boivent, 1927, str. 79-81).
Podívejme se také, jak mistrně odhaluje vztah řk systému k demokracii a svobodě
J.A.Wylie ve své době a jak se to plně shoduje i s dobou naší: „Aby mohlo papežství
existovat, musí vládnout. Proto můžeme očekávat, že ze strany papežství budeme
svědky nějakého sjednocujícího a rázného pokusu znovu nabýt původního panství.
Zkoumá ducha všech národů, do hloubky sleduje politiku každé vlády, zná zásady
každé sekty, školy a klubu – nálady a pocity téměř každého jednotlivce a svým ob­
vyklým umem se pokouší ovládnout a sjednotit všechny tyto různé a protichůdné
prvky, aby se dopracovalo ke svým vlastním cílům. Těm, kteří se bojí revolučních
výstřelků, se římská církev představuje jako útočiště pořádku. Těm, kteří se bojí so­
cialistického rouhání a nevěry, se předvádí jako koráb víry. Monarchům, kterým
revoluce zatřásla s jejich trůny, slibuje, že se znovu dostanou k moci, ovšem za
předpokladu, že jim bude církev vládnout. A pokud jde o ty nadšence, které svým
umem nedokáže ochočit, má v rezervě nevyvratitelné a umlčující argumenty žalářů
a popravišť. Papežství je duší reakce, která nyní postupuje celou Evropou, ačkoliv
staví se svou obvyklou vychytralostí stát do popředí. Jezuité podněcují a plánují ta­
žení na Řím. Právě jezuité zosnovali strašlivé masakry na Sicílii, které naplnily ne­
apolské žaláře tisíci nevinných obyvatel. Jezuité zahnali do exilu všechny Římany,
kteří byli příznivě nakloněni svobodě a oponovali papeži. Jezuité zavírali kluby a
spoutávali francouzský, toskánský, německý a rakouský tisk. A ve skrytu vídenští
jezuité rozdrtili národy a navrhovali justiční vraždy v Maďarsku. Historie vylije všechnu
tuto krev ke dveřím papežství. Všechna krev byla vylita při uskutečňování plánu, který zkon­
struovala církev – nyní pod nadvládou jezuitismu – aby znovu získala svou dřívější převahu. Všeo­
becné ohrožení, které se v minulé revoluci týkalo jak církve, tak státu, přimklo tyto dvě síly těsně
k sobě. »Já sama,« tvrdila v afektu církev státu, »tě můžu zachránit. Ve mně a nikde jinde nenaj­
deš zásady pořádku a centrum jednoty. Jedině duchovní zbraně, které mi patří, abych jimi vládla,
dokážou přemoci a porobit bezvěrecké a ateistické zásady, které zplodily revoluci. Propůjč mi nyní
svou pomoc a slib mi, že se mi v budoucnu podřídíš, a já převedu masy pod tvoji moc.« Tato logika
byla všemocná a dohoda byla uzavřena. Proto v katolické Evropě neexistuje dvůr, kde by v této
chvíli neměli jezuité svrchovaný vliv. A v současnosti se děje to, co se dělo ve všech předchozích
obdobích zmatků, že úměrně s tím, jak stát selhává, nabývá církev síly. Ačkoliv se s ním kamarádi­
la, když měly potíže, v této chvíli už církev vystupuje jako státu nadřazená. Rozpíná možnosti své
nesrovnatelné politiky a univerzální organizace na občanská práva. Tak si potom stojí. Musí se
všem vnutit přesvědčení, že tento vztah církve vůči státu nesmírně ohrožuje nezávislost světské
autority a světských svobod. Nelze si uvědomit v jasnějším sledu všechno, po čem Řím dychtí. A
brzy by si svůj cíl uvědomila, kdyby nebylo současné epochy, která se liší od všech předchozích
tím, že teď v podobě bezvěrečné Demokracie existuje antagonistická síla.
Tyto dvě obrovité síly – demokracie a katolicismus – se vzájemně udržují v rovnováze a žádná
nemůže vládnout, pokud existují obě dvě. Ale kdo dokáže určit, za jak dlouho se rovnováha poruší?
Kdyby se váhy naklonily ve prospěch katolicismu – kdyby se papežství podařilo přetáhnout z nevě­
řícího a demokratického tábora dostatečné množství lidí a obrátit je na svou víru, aby mohlo rozdr­
tit svého soupeře – nadvláda je opět v jeho rukou. Až se zhroutí demokracie, až se vyčerpá stát a
bude svou zá-
1420
chranu hledat u církve, až kněžstvo zatouží pomstít se za katastrofy a ponížení uply­
nulých tří století, běda Evropě! Nejtemnější stránka její historie bude muset být
teprve napsána.″ (J. A. Wylie: Papežství, oddíl I., kapitola 7).
O tom, jak jezuité stále víc a víc zatahují papežství do mezinárodní politiky, píše
také M. Louis Roguelin: „Protože římská církev ztratila svou časnou moc, využívala
každé příležitosti k tomu, aby opakovanými diplomatickými výpady znovu získala
půdu, kterou byla přinucena vyklidit. Jejím chytře maskovaným plánem je totiž roz­
dělovat, aby mohla vládnout, proto se snažila každý konflikt obrátit ve svůj
prospěch.
Podle plánu a Loyolových cílů dogma o papežské neomylnosti velmi podpořilo
činnost svatého stolce. Jaký to mělo význam, můžeme měřit na základě skutečnosti,
že většina států má ve Vatikánu akreditované velvyslance. Pod zástěrkou dogmatu a
morálky, neboli plánů, které ve své podstatě popírají neomylné Slovo, dnes papež
disponuje neomezenou mocí nad svědomím věrných katolíků.
Proto ve 20. století vidíme, jak se Vatikán aktivně zapojuje do vnitřní i zahraniční
politiky různých zemí, a dokonce jim i vládne prostřednictvím katolických stran. …
″(Louis Roguelin: L´Eglise chretienne primitive et le catholicisme; Paříž,
Maurice Boivent, 1927, str. 79-81).
8. září 1973 svolává generál jezuitského řádu Pedro Arrupe 32. Generální
kongregaci jezuitů. Kongregace se uskutečnila od 1. prosince 1974 do května 1975.
Na tomto shromáždění byla infiltrační práce jezuitů prostřednictvím legií ohodnocena
papežem velmi kladně a dostala k ní další vybídnutí a požehnání Vatikánu . (La civil­
ta cattolica, 1974; Popoli e missioni, 1974, Febraio, str. 6; Epoca, 1973, č. 1
203, str. 37).
Od 5. ledna do 22. března 1995 se konala 34. Generální kongregace (za ČR se jí
tehdy zúčastnil provinciál Josef Čupr, pokračovatel provinciála tovaryšstva z počátku
90. let, pátera Jana Pavlíka (Katolický týdeník č.7, 15.2.1998), za SR jezuité
Emil Krapka a Emil Váni). V jejím průběhu, 8.4.1995 dostal generál řádu Peter-Hans
Kolvenbach dopis plný uznání od papeže Jana Pavla II. V něm např. píše: „Jeho Sva­
tost… vyjadřuje své uznalé ocenění práce, kterou jste vykonali. Nabádá vás k tomu,
abyste vytrvali v Ignácovu ideálu služby pro Církev… Svatý Otec přeje vše nejlepší
všem členům tovaryšstva a prosí mnoho svatých a mučedníků Tovaryšstva Ježíšova,
aby nad vámi bděli. Udílí Vám a vaším spoluřeholníkům své apoštolské požehnání.″
K infiltraci demokratických systémů a jiných politických zřízení píše exjezuitský
kněz L. H. Lehmann: „Neměnícího se cíle může totiž katolická církev dosáhnout jedi­
ně za pomoci vlády autoritativní, avšak nikdy se souhlasem režimů demokratických .
Nadto pak je nutno, aby se papežství postaralo o proniknutí této politiky do všech
křesťanských zemí, do všech částí protestantské britské říše, do Spojených států, do
pravoslavných slovanských a ruských krajů i do tzv. států katolických, včetně Latin­
ské Ameriky. Činí si totiž nároky na exkluzivní jurisdikci nad všemi křesťany - pro­
testantskými i pravoslavnými- ve stejné míře jako nad svými římskokatolickými pří­
slušníky na celém světě. Zcela pravděpodobně může prohlašovat, že jejím stěžejním zájmem
není taková nebo onaká vládní forma, takový nebo onaký hospodářský nebo sociální řád, neboť za
svůj nejzákladnější úkol považuje zavedení své duchovní svrchovanosti. Při svém úsilí o dosažení
tohoto cíle musí, chce-li ho vůbec dosáhnout, jejím bezprostředním úkolem být získání vlivu na vy­
tvoření takových politických, hospodářských a sociálních režimů, které především nebudou odstra­
ňovati prozatím již zavedené výhody katolické církve a které popřípadě jí pomohou dosáhnouti její­
ho pravého cíle. S takovými režimy, které nejsou výslovně socialistické nebo komunistické, může
se katolická církev dočasně smířit, neboť její cesty jsou klikaté. Biskupové v politice jako běžci v
šachu se pohybují v šikmých směrech.«″ (L. H. Lehmann: Ibid, str. 8-9).
Podle praktik používaných v jezuitském řádu pronikla řk církev u nás prostřednictvím svých pra­
covníků neuvěřitelným způsobem do všech důležitých institucí (skrytě i zjevně) a podřídila si je
svým zájmům a svému vlivu. Tým pracovníků je k tomu účelu stále doplňován novými kádry řk
církve. Například na výzvu kardinála M.Vlka byl proveden nábor řk mládeže z celé ČR do Prahy k
absolvování
1421
tříletého školení do různých potřebných rezortů (sdělovací prostředky, školství, vý­
chovy dětí a mládeže aj.).
V současné době u nás hájí zájmy řk církve zejména politické strany KDU-ČSL,
ODA, DU, Nezávislí a zvláště US, které jsou prostředníky k prosazování vatikánské
politiky u nás. Jsou ochotny spolupracovat s každou politickou stranou (kromě stran
extrémních), aby se dostaly k moci a mohly plnit své poslání, to je prosazovat zájmy
a cíle řk církve. Program těchto stran není podstatný, slouží pouze k zaštítění vlast­
ních cílů.
Kromě politiků čtyřkoalice náleží k prosazovatelům linie řk církve i mnozí nezávislí
kandidáti a politici bez stranické příslušnosti (prezident Václav Havel, senátoři Petr
Pithart a Václav Fischer, Ivan Medek, Pavel Tigrid a další, jakož i iniciativy „Děkuje­
me, odejděte″ a „Impuls 99″).
Je veřejně známo, že řk církev obdobně zajišťuje svůj vliv k uskutečňování svých
cílů i v mezinárodních organizacích v Evropě, především v EU. Vytváří tak cílevě­
domou vatikánskou politikou silné mezinárodní vztahy s nejvlivnějšími zeměmi světa
(USA, Německo, Anglie aj.). Prostřednictvím svých lidí v mezinárodních organizacích
si tak zajišťuje přednostní postavení a své pronikání a rozšiřování ve světě, které
bezprostředně souvisí s výhradními zájmy Vatikánu.
Uvedené citace s popsanými příklady vatikánské politiky poskytují jednoznačné
důkazy, že řk církvi proniknutím do různých zemí jde o pokatoličtění a převzetí
ideologického vedení v zemi pod hlavou Vatikánu. Proto podporuje války, které to
umožňují, spojuje se s autoritativními režimy a mocnostmi s agresivní politikou. Po­
mocí dokonale propracovaných jezuitských taktik a praktik rozrušuje demokratické
systémy, proniká do cizích zemí a kontinentů. V mezinárodních organizacích získává
pozice a vliv k prosazování svých cílů.
Příklady:
V našem tisku byla zveřejněna znepokojující zpráva o tom, že v Rusku řk církev
nebezpečně rozrušuje církev pravoslavnou a provádí katolizaci země.
 Pravoslavná církev v Aténách kritizuje řk církev, která chce vytvořit církevní unii
všech východních církví, kde by všechny její složky uznaly jako svou hlavu řím­
ského papeže (viz Právo 8.9.99).
 V pořadu „Cesta naděje″ - katolickém magazínu (18.7.1999, ČRo1) – bylo
oznámeno zahájení rozsáhlé činnosti řk církve pod vedením církevní hierarchie k
plnění úkolů a vytýčených cílů ve Velké Británii, Americe, Francii, Anglii a dalších
zemích.

Uvedené praktické příklady z nedávné minulosti z několika zemí jasně ukazují, že
je demokratické zřízení úhlavním nepřítelem politiky řk církve. Proto se řk církev
snaží demokratické systémy v zemi rozrušit, svrhnout a zlikvidovat za každou cenu a
nahradit režimem autoritativním, který bude sloužit výhradně jejím zájmům.
Prostředky jsou osvědčené. Řadu let je řk církev ve své zákulisní politice záludně po­
užívá na celém světě k dosahování svých cílů. Tyto jezuitské taktiky a praktiky jsou
od roku 1989 používány také u nás (viz kap.29).
ZÁVĚR:
Řk církev podle svých starých jezuitských taktik infiltruje za pomoci kle­
rikálních stran (u nás US, KDU–ČSL, ODA, DU, Nezávislí a další) svobodně
a demokraticky zvolené politické systémy a strany (u nás ODS a pak
ČSSD) s cílem je oslabit a nakonec zničit a dát tak vysoké politické posty
klerikálním stranám, které by v konečném důsledku pomohly realizovat
neměnný cíl Vatikánu – totální katolizaci země (u nás také známou pod
pojmem rekatolizace).
1422
INFILTRACE MASMÉDIÍ
Po infiltraci české politické scény a parlamentu těsně po revoluci 1989 a 1990 při­
šla na řadu infiltrace masmédií. Cílem bylo prosáknout všechny české a slovenské
sdělovací prostředky římskokatolickými agenty a nasměrovat orientaci masmédií na
provatikánskou mediální kampaň a politiku.
Přečtěme si například Katolický týdeník č.5, 3.2.1991; č.30, 27.7.1997;
č.31, 3.8.1997; č.34, 24.8.1997; č.36, 7.9.1997 a další čísla. Ze stránek těchto
římskokatolických novin můžeme jasně vypozorovat příkaz papeže Jana Pavla II.
českému velvyslanci PhDr. Fr. X. Halasovi, který byl zplnomocněn k nástupu do funk­
ce od prosince 1990. Papež „... vyzdvihl význam náboženských svobod″ a dále řekl,
že tyto náboženské svobody „musí církvi umožnit, aby... měla přístup ke sdělovacím
prostředkům...″ (Katolický týdeník č.5, 3.2.1991, str.5; č.1-2, 13.1.1991, str.
11).
Dále můžeme z těchto článků jasně vypozorovat, jak římský katolicismus potom
postupně proniká do všech veřejněprávních médií, do internetu a dokonce i do růz­
ných komisí pro oceňování filmů (viz např.: Katolický týdeník č.30, 27.7.1997
nebo č.17, 26.4.1998, str.8, článek: Ekumenické poroty hledají hodnoty nebo
o řeckém katolictví viz např.: Pátek L.N., 9.1.1998).
Bezesporu na tom mělo zásluhu také setkání českých biskupů v německém Pa­
sově 6. až 11. ledna 1991, které se uskutečnilo z iniciativy kardinála Vlka a které
proběhlo v uzavřeném jednání: „V březnu 1990 jsme ve Fatimě mluvili například o
tom, že je nutné, aby lidé zaměstnaní ve sdělovacích prostředcích, byli přesvědčení
a praktikující křesťané.″ (Neboli římští katolíci) (Katolický týdeník č.7,
17.2.1991, str.5).
Není proto divu, že římskokatolická Česká křesťanská akademie vedená jezui­
tským knězem T. Halíkem má ve svém programu také bod 8.: „… spolupracuje se
sdělovacími prostředky a poskytuje publicistům informace a vzdělání v oblasti ná­
boženské a duchovní kultury″ (http://www.etf.cuni.cz/~cka).
Neudivuje také ani to, že vedoucím redakce celostátního náboženského vysílání
Českého rozhlasu nebyl zvolen nikdo jiný než silně prokatolický „katolickoevange­
lický″ farář Miloš Rejchrt, duchovní českobratrské církve (viz např.: Katolický tý­
deník č.35, 31.8.1997; č.13, 29.3.1998; č.21, 24.5.1998, str. 1 a 4).
Infiltrace veřejných sdělovacích prostředků je důsledek praktického plnění in­
strukcí z II. vatikánského koncilu: „II. vatikánský koncil s uspokojením konstatoval
práci jezuitů a vyzdvihl význam filmů, rozhlasu a televize pro šíření katolické propa­
gandy a víry. Ve vydaném dekretu »Intermirifica« a v přesných instrukcích »Communio et
progressio« byla mediální práce jezuitů pochválena. Byl zde formulován požadavek, aby se všech
moderních prostředků pro celosvětové šíření informací využívalo k náboženské propagandě a k
rozšiřování římskokatolického vlivu na veřejnost, a to co nejaktivněji. Tento úkol byl především
odevzdán do rukou jezuitů.″ (http://mujweb.cz/www/novpol/, sv.VII, kap.45, 2. část). I
encyklopedie Diderot, CD ROM, verze 2000, 1. vydání informuje, že se jezuité „angažují v hro­
madných sdělovacích prostředcích, ve školství a v teologickém bádání, poskytují duchovní cvičení
(exercicie).″
V roce 1993 naléhavě svolával kardinál M. Vlk v ČRo1 opakovanými výzvami katolickou mládež
do Prahy k vyškolení (na církevní půdě) pro práci ve sdělovacích prostředcích: „Papež oceňuje naši
práci v ČR, ale vybízí nás ještě k větší aktivitě a iniciativě... Vyzývám mládež z celé ČR: potřebuje­
me naléhavě mladé lidi k zaškolení v Praze do sdělovacích prostředků, školství, pro práci s dětmi,
výchovu mladých. Ubytování zajistíme... Hlaste se, zájemci.″ Lze dokázat, že se podařilo uchazeče
nejen získat, ale že absolventi už v masmédiích dnes působí.
„Společné jednání biskupů ČR a SR Banská Bystrica (miš) - V kněžském semináři v Badíně
u Banské Bystrice začalo včera dvoudenní plenární zasedání Konference biskupů Slovenska, kte­
rého se účastní apoštolský nuncius pro Českou republiku Giovanni Coppa a spolu s ním i před­
stavitelé České biskupské konference, kterou vede arcibiskup pražský a kardinál český Miloslav
Vlk... biskupové se zabývali náboženskou situací v obou zemích, jednali o pastoraci mládeže,
školství a masmédiích. Shodli se, že se zlepšily možnosti církevních představitelů při vstupu do
médií,…″ (LN, 9.11.1994).
1423
„Biskupové mají novou mediální koncepci PRAHA »V nové mediální strategii
je zásadní spolupráce církve se zavedenými sdělovacími prostředky. Nechceme bu­
dovat, jako tomu bylo dříve, paralelní mediální svět,« prozrazuje Herman.″ (LN,
20.8.1997, str.5).
„Velký mediální úspěch Vatikánu představují dvanácté katolické Světové dny
mládeže, které probíhaly minulý týden v Paříži.″ (LN, 25.8.1997)
„Spolupráce se světskými médii … Česká katolická církev si podle mluvčího
biskupské konference Daniela Hermana na zasedání Papežské rady pro sdělovací
prostředky v Římě potvrdila správnost svého pohledu na vztah k médiím. »Církev
se podle našeho názoru musí snažit být součástí společnosti a klást na to důraz i ve
spolupráci se světskými médii, nemá se tedy snažit pouze budovat své paralelní
mediální struktury,« řekl Herman po návratu z Vatikánu.″ (LN, 7.3.1997, str.16).
Jak blízko pravdy byla také anonymní výzva vyvěšená v pražských řk kostelích:
„Nejsme církev Halíků, Štampachů, Kolářů a Příhodů! Tito vnitrocírkevní zednáři,
kteří jediní mají právo mluvit v našich svobodných médiích za katolickou církev, si
myslí, že se jim podaří to, co se nepodařilo komunistům. Ovládli tisk, rozhlas,…″
(LN, 10.12.1996, str.8).
Všechna česká veřejněprávní i soukromá média a tisk jsou dnes už pod neustálou
kontrolou (podle řk chápání „spoluprací″) římskokatolického systému. Jsou pod neu­
stálým tlakem ze strany „přesvědčených a praktikujících křesťanů″ neboli římskoka­
tolických prostředníků a jezuitů. Obsazením ideologických pozic svými členy zapusti­
la řk církev hluboké kořeny do všech potřebných struktur společnosti. Získala svůj
vliv v klíčových resortech veřejného života, pevně a spolehlivě ovládla masmédia a
propojila je s Vatikánem, čímž získala rozhodující vliv v politicko-ideologické sféře
v naší zemi. (Videokazeta Svobodná Evropa-ČR06, písemné materiály a per­
sonální obsazení sdělovacích prostředků).
Přímo v rukou řk církve je rozhlasová stanice Svobodná Evropa - ČRo6 s neobjek­
tivním proklerikálním vysíláním. Je napojena na „Informační centrum České biskup­
ské konference řk církve v Praze″ přes vatikánské zpravodajské centrum. Počítá s
tím, že bude informačním zdrojem všem sdělovacím prostředkům u nás. Vybízí re­
daktory ke spolupráci s ČT a ČRo. Bylo zjištěno, že vydává nepravdivé zprávy z
domova, které sdělovací prostředky přebírají, aniž by si je ověřily.
Rozhlasová stanice Proglas je plně římskokatolická. Pracuje výlučně pro zájmy a
cíle této církve (uváděno v časopisech řk církve). Dva redaktoři rádia Proglas byli na
jaře roku 2000 nově zvoleni do Rady pro sdělovací prostředky, která je obsazena
téměř všemi členy podporujícími proklerikální politiku (včetně Miloše Reichrta). Ve­
dení a vysílání televizního kanálu Prima je rovněž v rukou proklerikální agentů pro­
sazujících politiku, zaměřenou výrazně proti ODS a ČSSD.
Otevření římskokatolické teologické fakulty UK i laikům pomáhá mnoha členům řk
církve získat vysokoškolské vzdělání a splnit jeden ze základních předpokladů pro
výkon funkce redaktora v rozhlasu, televizi nebo v tisku. Vysokoškolsky vzdělaným
lidem poskytuje řk církev stipendia na postgraduální studium žurnalistiky také na­
příklad v Belgii, ve Francii nebo v Římě na jezuitské Lateránské univerzitě nebo na
jezuitském institutu Propaganda Fide. Absolventi pak působí v oblasti cíleného pod­
souvání římskokatolické ideologie.
Dnešní infiltrace veřejných sdělovacích prostředků římskokatolickou církví není nic
nového. O tom, že se tak dělo i v minulosti, píše například historik Fülöp–Miller: „Peter Canisius,
vedoucí jezuitů, který se měl stát zakladatelem jezuitských kolegií ve Vídni, Ingolstadtu, Praze a
Freiburgu... pochopil, že zápas mezi katolicismem je v neposlední řadě zápasem o moc v tisku a že
vítězství získá ta strana, která si bude umět vytvořit působivější a pro lid vhodnější propagaci. Do­
poručil, aby se vytvořilo jezuitské kolegium spisovatelů, kteří se měli zabývat vytvářením agitační
literatury. Nejdůležitější byla usilovná činnost učitelská..., zakládání četných škol – to byly
prostředky, jichž se chopili jezuité... vyvíjeli na nepřítele taktiky k jejich získání, to je laskavost,
mírnost..., aby dosáhli cíle.″ (Füllöp-Miller, Ibid, str. 347-400).
1424
O římskokatolickém tažení skrze média včetně internetu se můžeme dočíst na­
příklad v periodiku: Katolický týdeník č.5, 3.2.1991; č.30, 27.7.1997; č.31,
3.8.1997; č.34, 24.8.1997; č.36, 7.9.1997; č.21, 24.5.1998, str. 1 a 4;
č.24,14.6.1998, str.8. Televize se tomu pochopitelně také nemůže vyhnout. Kato­
lické vysílání plánuje vstoupit i do celé veřejnoprávní sítě (Katolický týdeník, č.21,
24.5.1998, str.4).
Tomuto tažení řk církve skrze masmédia a o podpoře ideologizace ze strany řk
církve a o zapojení do hromadných sdělovacích prostředků nechtíc napomohla také
vláda V. Klause tím, že umožnila díky vládní koalici s klerikálními politickými strana­
mi KDU-ČSL, ODA a dřívější KDS, aby řídící místa ovlivňující ideologii země (minis­
terstva kultury, školství, národní obrany, zemědělství /k ovlivňování venkova/,
zdravotnictví a další) byla obsazena právě těmito klerikálními stranami. Ty dále
ovládly sdělovací prostředky, instituty mládeže a jiné. Tímto způsobem splnila řk
církev u nás svůj základní úkol současnosti: zapustit do všech potřebných struktur
hluboké kořeny, získat výhodné pozice při prosazování svých zájmů a upevnit se
v nich tak, aby rozhodným způsobem ovládla výsadní postavení ve sféře vlivu na
veškeré dění v naší zemi.
ZÁVĚR:
Řk církev podle starých jezuitských taktik postupně v ČR infiltrovala za
pomoci řk institucí (např. ČKA), seminářů na řk školách (např. na KTF při
UK) a za pomoci ekumenické spolupráce s ostatními církvemi všechny
sdělovací prostředky. Všechna česká média jsou pod zvyšující se kont­
rolou a přímým vlivem řk systému prostřednictvím svých řk pracovníků.
Cílem je pevně a trvale propojit masmédia s Vatikánem a ovlivňovat míně­
ní veřejnosti ve prospěch řk ideologie a řk politiky. To má vést k usnadně­
ní realizace neměnného cíle řk církve – ke katolizaci (u nás k rekatolizaci
započaté v pobělohorské době).
INFILTRACE VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ – MATENÍ VEŘEJNOSTI
Je to dlouhodobý a pro jezuitský řád a řk církev náročný program vyhlášený
papežem pod názvem „očištění a uzdravení paměti národa″ a připomenutý kardiná­
lem Cassidym roku 1992: „Smíření a uzdravení vzpomínek, tj. odstranění všech
zranění v mysli i v duši tohoto národa Husova, národa reformace a rekatolizace.″ Ve
skutečnosti však nejde o nic jiného než jen o uplatnění jezuitské infiltrace v praxi
v České republice.
Veřejné mínění je utvářeno hlavně ve školství, dále pomocí sdělovacích prostřed­
ků, dále prostřednictvím zábavy, knih, dále pomocí průzkumů veřejného mínění,
propagandy apod. V podstatě jde o celý komplexní program infiltrovat všechny
prostředky, kterými se utváří veřejné mínění. Jednotlivé body tohoto programu ne­
mají mezi sebou ostré rozhranní a mnohdy se vzájemně překrývají. Program infiltra­
ce veřejného mínění si můžeme rozčlenit do několika základních úseků:
1) Infiltrace školství,
2) infiltrace mládeže mimo školu,
3) cílená propaganda,
4) římskokatolická cenzura,
5) průzkumy veřejného mínění,
6) skrývání se řk církve za demokratické ideály,
7) římskokatolický katechismus z roku 1995.
Program infiltrace veřejného mínění je v současné době již v plném proudu. V
České republice započal krátce po revoluci infiltrací tehdejších československých hro­
madných sdělovacích prostředků a školství.
1425
INFILTRACE ŠKOLSTVÍ
Hned po revoluci vstupují do českého a slovenského školství římskokatoličtí minis­
tři a náměstkové přesně tak, jak to po celá staletí v minulosti dělala římskokatolická
církev prostřednictvím svých jezuitů, dominikánů, františkánů a dalších řádů. Sama
historie nám ukazuje, že prvořadým zájmem papežství a jezuitů v každé zemi, kam
se dostali, byl vždy majetek a obsazení škol a univerzit. V dílech historiků René
Fülöp-Millera, J. A. Wylieho, T. V. Bílka, J. H. M. d´Aubigného a dalších je
příkladů více než dost.
V ČSSR, pak ČSFR a nakonec v ČR řídí resort školství například J. Gruša, P. Piťha,
I. Pilip, J. Sokol. Všichni tito lidé jsou aktivními „křesťany″ neboli římskokatolickými
prostředníky Vatikánu.
Například o ministru školství z června 1992 až 1994, řk knězi, Prof. Dr. Petrovi Pi­
ťhovi čteme: „vystudoval teologii a v roce 1969 byl v Holandsku řádně vysvěcen.″
(Katolický týdeník č.13, 29.3.1998).
O ministrovi Jiřím Grušovi máme zmínku například v LN, 24.11.1997 nebo v pří­
loze LN PÁTEK, 29.5.1998 a o ministru Pilipovi (bývalém předsedovi KDS) čteme
různé zmínky, například v Katolickém týdeníku č.49, 7.12.1997; TÝDEN č.37,
8.9.1997, str.88, TÝDEN č.50, 8.12.1997, str.49.
V roli ministra školství byl pak Jan Sokol. O jeho aktivním římskokatolickém po­
stoji k otázce „církev a společnost″ viz například Katolický týdeník č.22,
31.5.1998, str. III, Perspektivy. Postoj uvedený v tomto článku bude sotva
hlásat člověk, který není praktikujícím římským katolíkem.
Každý z nich přispěl svým dílem k uškrcení a rozkladu státního školství a k rozvoji
školství církevního. Každý z nich zařídil, aby se v učebnicích pro základní a střední
školy objevila římskokatolická ideologie bez ohledu na vyučovaný předmět, na růz­
norodost vyznání víry mládeže a na to, zda si to rodiče přejí či nikoliv. Nad tím se
pozastavuje i bývalý velvyslanec v Izraeli, L. Pavlát ve článku „Občanská výchova
konfesijně″ (celý článek je v příloze k této studii): „… Podle staronových osnov…
má být ve státní škole oblast etiky a morálky důsledně vykládána nábožensky, na
základě křesťanského vyznání… občanská výchova ve státních školách má být - a
zčásti už je - konfesijně zaměřená… cílem… je orientovat ji jednoznačně konfe­
sijně,... jako občan a daňový poplatník demokratického státu nemohu přijmout,…
skutečnost, že v občanské výchově by měla být dětem bez vyznání, případně jiného
než křesťanského vyznání vnucována určitá, státní školou preferovaná náboženská
hodnotová a životní orientace, ať si to rodiče dětí či děti samy přejí, nebo ne. S ideou
odluky církve od státu je v příkrém rozporu, jestliže žáci v povinné občanské výchově musí při­
jmout poměrně zevrubný výklad některých věroučných zásad křesťanství… materiály jsou dílem
kolektivu autorů, vedeného bývalým ministrem školství za Křesťanskodemokratickou stranu P. Pi­
ťhou. Za jeho působení byla takto orientovaná občanská výchova rozpracována a za jeho nástupce,
I. Pilipa, rovněž z KDS, se projekt občanské školy dále uskutečňuje…″
Římskokatolický systém jednoznačně preferují také učebnice Prvouky a Vlastivědy ZŠ. Např. o
době pobělohorské se ve Vlastivědě pro 4. ročník ZŠ hovoří jako o době rozkvětu českého národa
(nejkrásnější stavby, nejhezčí hudba vánoční, nejčistší český jazyk – jezuita Balbín, vyzdvižen Jan
Nepomucký) apod. Otevřeně se zde píše, že se vůbec nejedná o dobu temna, jak se tato doba
často označuje. Úplně je vypuštěno římskokatolické pronásledování, mučení a vyvražďování protes­
tantsky smýšlející devadesátiprocentní většiny českého národa, které nastalo po roce 1620. Útěk
stovek a stovek českých šlechticů a vzdělanců z českého království a zabírání českého majetku
všech vyvražděných a všech utečenců nově nastoupenou šlechtou z ciziny (LN, 14.8.2000, str.1)
je popsán jednou větou jako odchod do ciziny.
Česká historie je v učebnicích ZŠ a SŠ popisována vždy jen jako součást římskokatolického sys­
tému, který zde údajně existoval od nepaměti, zatímco doba Husova a husitů je prezentována jen
jako víceméně nesprávná nebo přímo kacířská úchylka od „pravého křesťanství″ neboli od římského
papežství.
Učebnice dějepisu a jiné historické publikace byly po roce 1989 urychleně vydány pro všechny
typy škol. Avšak historie českého národa je v nich silně zkreslena, deformována, je pojata z hledis­
ka řk
1426
církve a neposkytuje objektivní pohled na dějiny naší země. Křesťanská akademie (v
podstatě od základu římskokatolická) ovlivňuje výuku na státních školách tím, že
pořádá oficiálně pro učitele základních a středních škol školení dějepisu a občanské
výchovy, filozofie a religionistiky. (O tzv. nutnosti změny historie ČR navrhované řím­
skokatolickými historiky a kardinálem Vlkem viz článek „Církev mění pohled na
své dějiny″ v příloze).
Dalším z hlavních úkolů vatikánské politiky je převzít výchovu a dohled i nad škol­
stvím vyššího stupně. Učitelská místa na vysokých školách, speciálně humanitního
směru, byla obsazena „spolehlivými″ kádry, stojícími pevně za politikou a zájmy řk
církve. Např. vlivní a aktivní katolíci: rektor UK Radim Palouš, přednášející na FFUK,
řk kněz Tomáš Halík, nevysvěcený absolvent katolické fakulty Stanislav Sousedík a
jiní horliví a „praktikující″ římští katolíci. Dochází k ovlivňování posluchačů výhradně
v římskokatolickém duchu. Římskokatolický systém prosákl již všemi českými
univerzitami a všemi významnými vysokými školami.
Stále platí dogma řk církve o právu výchovy, které zaznělo v papežském prohlá­
šení ke Spojeným státům: „Úplné a naprosté právo na výchovu nepřísluší státu, ný­
brž církvi a stát jí nesmí překážet nebo ji omezovat v provádění a plnění jejích práv
ani ji nemůže odkazovat k náhradnímu vyučování náboženské pravdy.″ (Lehmann,
Ibid, str. 22).
Jeden z cílů infiltrovaných státních škol a obnovených nebo nově zřízených
církevních škol prozrazuje Mezinárodní REPORT, č.2. Únor, str.48. Jedná se o
tzv. Pastorační program pro kulturu, který má vést k obnově římskokatolické kultury
předepsaný padesátistránkovým dokumentem zveřejněným 1.června 1999 pon­
tifikální radou pro kulturu: „K obnově kultury, uvádí papežská rada, bude nutná
obnova vyučování filosofie, aby se kultura odlišila od hromadění znalostí… Pastorační
program pro kulturu uvádí seznam mnoha velmi specifikovaných prostředků, jimiž
se mohou katolíci podílet na úsilí o obnovu kultury. Poselství evangelia může být
uváděno do života pomocí homilií, katechezí, misií, škol a dalších forem evangelijní­
ho dosahu; k týmž účelům lze využít i nástrojů moderní komunikace včetně Interne ­
tu. Dokument nabádá věřící, aby uznali obrovský potenciál moderních komuni­
kačních prostředků a nedovolovali jejich zneužívání k podkopávání kultury. (Např.
zveřejňováním pravdivých událostí z dob české a světové reformace). Vatikánské
prohlášení také podporuje vznik výborů v rámci biskupských konferencí, které
mohou být zaměřeny na záležitosti kultury, aby se tak biskupské konference ve
všech zemích zapojily o obnovu kulturního dědictví každé jednotlivé společnosti.
Dokument dodává, že zapojení církve do kultury společnosti může být silnou
obranou proti sektám – de facto »opravdovou protilátkou proti sektám v kvalitě
církevního života.« Mocným nástrojem ochrany původní kultury (tj římskokatolické)
by mohlo být i katolické školství, poznamenává dokument. Papežská rada navrhuje
vytváření nových kulturních středisek a institutů pro formaci kněží, seminaristů, ře­
holníků a laiků. Také umění by mělo být využito k propagování evangelia, nejen ke
sklízení zisků, říká dokument.″
Proto nyní řk církev intenzivně usiluje také o to, aby církevní školství v ČR bylo na
stejné právní a společenské úrovni jako státní, ne-li ještě vyšší včetně finančního zá­
zemí ze strany státu. Tento stav můžeme už nyní pozorovat na Slovensku: „Nová slovenská vlá­
da přislíbila církvím zlepšení v oblasti financování církevních škol státem. Po rozhovoru s nit­
ranským biskupem Rabekem, který má otázky školství v rámci Konference biskupů Slovenska na
starosti, ohlásil ministr školství Ftáčnik návrh zákona, který bude počítat s financováním státních,
církevních a jiných škol na stejném principu… Ze 145 církevních škol na Slovensku je jich 132
spravováno katolickou církví. Církev řadu let kritizovala skutečnost, že její školy jsou znevýhod­
ňovány oproti státním školám,…″ (Mezinárodní REPORT, č.1, 1999, Leden, str.16).
O církevním školství, zvláště ve světě je možné napsat samostatné, mnohosvazkové dílo. Ve
všech církevních školách dnes panuje „elita″ římskokatolického systému – jezuité. Podle časopisu L
´Unita, 1. 12. 1974 řídili jezuité v této době (1974) přímo na 59 univerzit, přes 500 vysokoškol­
ských kolejí a více jak 8500 středních a vysokých škol. Mezi nejvýznamnější univerzity jezuitů patří
Gregoriánská
1427
univerzita v Římě, Georgetown (první a největší) a Fordham v USA, Nijmengenská
univerzita v Holandsku, Katolická v belgické Lovani, dále v Tokiu, Paříži, Záhřebu,
Wroclavi a v dalších městech. Ovšem dnes jezuitům prostřednictvím římskokato­
lických a protestantských univerzitních hodnostářů patří nepřímo i takové univerzity
jako Oxford, Harvard, Cambridge nebo v Čechách Klementinum, Karlova Univerzita,
Univerzita Palackého a mnoho vysokých škol. Zde všude mohou jezuité politiku těch­
to škol velmi dobře ovlivňovat. (O největší jezuitské univerzitě v Čechách, Klementi­
nu a snahách jezuitů ji vlastnit přímo, viz např. Katolický týdeník č.32, 9.8.1998,
str.4. A původ univerzity v Olomouci naznačuje článek Škola a vzdělání v deníku
LN, 22.5.1998.).
Jak také Mezinárodní REPORT, č.1, 1999, Leden, str.9 ve článku Teolog
uvolněn z učitelských povinností prozrazuje, je zástupcem kancléře Gregorián­
ské univerzity sám generál jezuitského řádu Hans–Peter Kolvenbach.
Pro zahraniční službu ve Washingtonu (Lehmann, Ibid, str.12) jsou rozšiřovány
po celém světě jezuitské diplomatické školy. Absolventi pak uskutečňují cíle vatikán­
ské politiky koordinovaně. V současné době byla založena na anglické Oxfordské
universitě Rhodesova nadace, aby v Anglii a Americe poskytovala výcvik vybraným
mladým mužům, kteří se mají stát vůdci nadcházejícího nového světového řádu. Ta­
kovou jezuitskou školou v USA – Georgetown University a následně jezuitskou
universitu yaleskou (globální základnu a výcvikové centrum) absolvoval i president
USA Bill Clinton. (Dwight L.Kinman, „The World´s Last Dictator", New York,
1993).
(O jezuitském názoru na školství píše Katolický týdeník č.36, 7.9.1998,
str.12, o pronikání řk církve do školství různou cestou píší např. Katolický týdeník
č.28, 12.7.1998, str.4; č.32, 9.8.1998, str.4; č.36, 6.9.1998, str.12; č.37,
13.9.1998, str.4; č.38, 20.9.1998, str.3; č.39, 27.9.1998, str.3;... nebo č.46,
15.11.1998, str.1 a 12).
ZÁVĚR:
Řk církev provádí podle starých jezuitských taktik postupně infiltraci ce­
lého českého státního školství od nejnižšího stupně po nejvyšší typy škol
prostřednictvím řk ministrů školství. Ve státních základních a středních
školách infiltruje řk systém utváření názorů a mínění žáků pomocí římsko­
katolicky upravených učebnic, na vysokých školách a univerzitách infil­
truje veřejné mínění navíc prostřednictvím přímých kontaktů s nově do­
sazenými řk učiteli a rektory. Cílem řk církve je co nejvíce oslabit státní
necírkevní školství ve prospěch školství církevního a mít v konečném dů­
sledku i přímý vliv na státní školství a tím mít ideově podchycenu mládež
jako novou generaci s budoucím římskokatolickým míněním neboli jako
novou generaci budoucích římských katolíků. To má vést k usnadnění rea­
lizace neměnného cíle Vatikánu – katolizaci (v ČR rekatolizaci započaté
v pobělohorské době).
INFILTRACE MLÁDEŽE MIMO ŠKOLU
Bezprostředně po revoluci se objevilo mnoho různých mládežnických klubů, z nichž mnohé se
dříve nebo později začaly orientovat „křesťanským″ směrem. To převážně potkalo ty kluby, jejichž
patronátem se stala vysoká škola. Mládež je v těchto klubech znovu vystavována skrytému římsko­
katolickému vlivu. Děje se to ovšem takovou formou, aby byla co nejméně nápadná a nenásilná.
Jezuitský časopis řk církve Mezinárodní REPORT prozrazuje: „Jak můžeme předkládat pravdy víry
lidem, kteří jsou předem připraveni náboženství odmítnout? Jedinou možností je přinést víru na
sekulární tržiště: otevřeně mluvit o současných problémech jazykem, který je zbaven náboženské­
ho žargonu, ale přesto je veden katolickou ideou. Pokud to provedeme klidně a přesvědčivě,… pů­
jdou mnozí cestou… až ke katolické víře.″ (Mezinárodní REPORT, č.1, Leden, 1999, str.3).
Podle této jezuitské linie pracuje mezi mlá-
1428
deží na vysokých školách vynikajícím způsobem jezuitský profesor T. Halík, který ji
tímto podchycuje pro římskokatolickou ideologii.
Činnost těchto klubů je sledována, podporována a navrhována řeholníky z růz­
ných řk řádů. Zájmová činnost klubů je natolik široká, aby byla co nejlákavější,
nejpřitažlivější a nejzajímavější pro co největší okruh mládeže. Kluby mají kromě
dalšího i různé kempy, organizují skauting, trempování, vodáctví, turistiku, pořádají
„křesťanské″ stanové tábory, ekumenická shromáždění, misijní přednášky pod širým
nebem, různé druhy konzertů (i takové jako např. country), dále výlety, zájezdy,
poutě, tématicky zaměřené putovní pochody, tématické přednášky apod.
O propojení skautingu s řk církví není třeba pochybovat. Jasně to dokládají články
např. v Katolických týdenících, č. 29, 20.7.1997, str.4; č.19, 10.5.1998; č.22,
31.5.1998, str.5; , č.23, 7. 6. 1998; č.34, 23.8.1998; č.39, 27.9.1998, str.5;
č.41, 11.10.1998, str.5 nebo v MF Dnes, 23.12.1997 nebo v LN, 29.9.1994
str.2 („Skautská bohoslužba s předáním Liliových křížů se včera konala ve Sva­
továclavské kapli katedrály sv. Víta v Praze. Odznaky posvětil biskup František
Lobkowicz″); 23.2.1995, str.2; 31.3.1998, str.10 a dalších.
Tyto „křesťanské″ kluby jsou ve skutečnosti moderními řeholními domy římsko­
katolické církve. Nejsou uzavřeny nikomu. Mohou je dokonce navštěvovat i nevěřící
materialisté, ateisté, nihilisté a další, pokud svými názory nebudou proti klubu
bojovat či vystupovat. A právě v této různorodosti je utajené „kouzlo″ těchto
novodobých moderních řeholních domů. Zde se totiž odehrávají první kontakty nic
netušící mládeže s různými řk řeholníky. Dnes tyto kluby existují již v každém
větším městě většinou pod hlavičkou VKH (Vysokoškolské katolické hnutí) nebo
ČKA (České křesťanské akademie). Klubem pro mládež s římskokatolickým duchem
je také Betanie.
Děti, mládež i dospělí jsou však římskokatolickému vlivu vystavováni také při čet­
bě zájmové literatury, sledování pořadů v televizi, filmů v kinech nebo při poslou­
chání rozhlasu. Podrobněji na to poukážeme v kapitole 18.3: Cílená římskokatolická
propaganda.
ZÁVĚR:
Řk církev podle starých jezuitských taktik infiltruje veřejné mínění české
mládeže také mimo školu. Provádí to prostřednictvím různých klubů
(např. pod hlavičkou VKH), prostřednictvím různých zájmových činností
pro mládež (junáctví, skautství, vodáctví, táborů, turistiky, ekumenických
shromáždění, misijních přednášek, poutí, koncertů, putovních pochodů,
zájezdů, tématických přednášek aj.). Cílem řk církve je co nejvíce ovlivnit
výchovu mládeže ve prospěch řk ideologie a v konečném důsledku mít
ideově podchycenou mládež jako novou generaci s budoucím římskokato­
lickým povědomím neboli jako novou generaci budoucích římských katolí­
ků. To má vést k usnadnění realizace neměnného cíle papežství – kato­
lizaci (v ČR rekatolizaci započaté v pobělohorské době).
CÍLENÁ ŘÍMSKOKATOLICKÁ PROPAGANDA
S římskokatolickou propagandou se dnes setkáváme snad na každém kroku. Nacházíme ji:
a) V zájmové a vzdělávací literatuře pro děti,
b) v zájmové a vzdělávací literatuře pro mládež,
c) v zájmové a vzdělávací literatuře pro dospělé,
d) v televizních pořadech,
e) ve filmech,
f) v rozhlase a tisku.
g)
Ad 18.3.a: Cílená římskokatolická propaganda v literatuře pro děti
1429
Největší procento dětských knih jsou právě knihy s „křesťanským″ (neboli
římskokatolickým) nebo prokatolickým obsahem. Příběhy se většinou nějak dotýkají
římskokatolických svátků, svatých a řk dogmat uzpůsobených pro děti. V ná­
boženské literatuře si děti čtou hlavně o Marii, o Josefovi, o životě svatých řk církve,
o Petrovi jako o prvním papežovi, o klášterech, o mnišských řádech, o chrámech a
zámcích, o obrazech apod. Tato oblíbená témata jezuitů s prvky řk dogmat můžeme
například vysledovat v knize „Jak k nám přišla Bible″.
V jiných knihách můžeme sledovat vymyšlené, nebiblické příběhy o Petrovi a
o svatých, vyvyšování neděle, zpovědi a různých pohanských zvyků, uctívání obrazů,
soch a svatých apod. To vše je promíseno ekumenickými tématy o bratrství, lásce a
přátelství mezi všemi věřícími, o kamarádství s farářem jako svým zpovědníkem a
přítelem, o respektu k řk „otcům víry″ neboli k jezuitům a další témata.
Ve všech knihách je původní křesťanská víra z dob Ježíše Krista a jeho prvních
učedníků bezprostředně ztotožňována s dnešní římskokatolickou církví a celý papež­
ský systém je dětem předkládán jako jediný „křesťanský″ správný směr a jako origi­
nální učení Ježíše Krista.
Ad 18.3.b,c: Cílená římskokatolická propaganda v literatuře pro mládež a
dospělé
Největší zásahy řk propagandy se týkají vzdělávací literatury, zvláště pak his­
torických údajů. Pokaždé je římský katolicismus postaven na úroveň pravého
křesťanského náboženství, je mu přisuzována monopolní náboženská úloha v celé
Evropě a je neustále veřejnosti předkládán jako nejstarší křesťanské náboženství
existující už od dob narození Ježíše Krista nebo dokonce už od dob Starého zákona
jako pravá víra patriarchů a starozákonních proroků.
Existují však velmi hodnotné studie, které zřetelně dokazují, že římskokato­
lický systém vychází z pohanského babylonského, později z egyptského náboženství
a že dnešní tvář tohoto náboženství nemá s pravým biblickým křesťanstvím na­
prosto nic společného a že to není nic víc než pohanství zahalené do roucha slepené­
ho z malého kousku křesťanství a z ještě menšího dílu judaismu. Je to mohutný konglo­
merát všech pohanských směrů a proudů pozlacený tenkou slupkou z křesťanství a židovství. Na­
venek se však tento gigantický systém vydává za pravé původní křesťanství s monopolním posta­
vením mezi ostatními náboženskými směry.
Aby římskokatolický systém toto své pozlátko a svoji skutečnou podstatu utajil a aby si
udržel monopolní postavení mezi všemi křesťanskými církvemi, musel vytlačit původní, biblické
křesťanství. Proto se neustále snaží o změnu a falzifikaci skutečných historických údajů. Proto se řk
církev také snaží o zamlžení českých dějin a chce se naroubovat na čistou, biblickou víru našich
vzdělaných předků.
Používá přitom neblahé praxe komunistů, kteří se z propagačních důvodů snažili vy­
zvednout například z celého husitství jen stránku sociální, „třídně″ vyloženou. V komunistické in­
terpretaci bylo husitství jen jakýmsi předchůdcem komunismu.
V současnosti z výše uvedených důvodů panuje silná snaha po potlačení paměti na českou
reformaci v tomto duchu: „Husité a jejich nástupci jsou příčinou všeho zlého a i dnes je jejich dě­
dictví hodno odsouzení nebo alespoň »nového výkladu«″. Tato nová interpretace směřuje k tomu,
aby byli lidé přesvědčeni o podřadnosti reformace a husitství a o tom, že vrcholným obdobím čes­
kých dějin byla právě doba rekatolizace po Bílé hoře, která nebyla přeci jen tak zlá, jak se o tom
stále hovoří, a že snaha uvést všechny pod papežovu poslušnost je dodnes snahou zákonnou a bo­
hulibou.
Část nepohodlné historie má být podle programu „očištění paměti národa Husova″ navždy
zahlazena, pravda zamlčena a tím zlikvidována. Splnění tohoto požadavku znamená značně veliké
zkreslení historického povědomí českého i moravského lidu. Je prováděna velmi pečlivá revize
tohoto procesu, a to dokonce i ve vědě historické a ve vyučování dějepisu ve škole. Ve vědě histo­
rické se objevují, zvláště v populárně naučných pracích například konstatování o blahodárném pů­
sobení jezuitského řádu, a to i v oblasti české literatury.
Taková zkreslení jsou například v publikaci Jiřího Bílého o Koniášovi a Ivany Čornejové o
jezuitech. Kladné hodnocení programových rekatolizátorů proniká tak nejen do okruhu objektivní
vědy, ale i do církví vyrůstajících z husitství. Svědčí o tom například recenze zmíněné knihy Jiřího
Bí-
1430
lého: Jezuita Antonín Koniáš, osobnost a doba, v Theologické revui Husitské
teologické fakulty UK v Praze, číslo 5/1996, z pera doc.PhDr J.B.Láška.
Podobně se snaží působit na školní mládež i mnohé učebnice. Jako příklad
uvádíme známou publikaci Dějiny zemí Koruny české. I v naší souvislosti platí
slova Ing. Dalibora Plichty (přednáška z roku 1997): „Vezmeme-li do ruky Dějiny
zemí Koruny české (schválilo ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy dne 24.
dubna 1992 pod čj. 16 383/92-21 k zařazení do seznamu učebnic), budeme přinej­
menším mít o čem přemýšlet, nebudeme-li se často divit různým významovým po­
sunům, jež nenápadným způsobem tendenčně mění obraz našich dějin, jak je zná­
me z děl velkých českých historiků: Palackého, Pekaře, Šusty, Krofty a dalších. Bu­
deme mít pocit, že je tu obraz našich dějin měněn nikoli v důsledku nových poznat­
ků a v zájmu pravdy, nýbrž bez ohledu na pravdu... Takovéto nepřesnosti a vý­
znamové posuny, jakkoli se mohou zdát při zběžném čtení nenápadné nebo dokon­
ce zůstat nepostřehnuty, není možno odbýt mávnutím ruky. Dokonce čím jsou
nenápadnější, tím mohou být záludnější a nebezpečnější. Sugerují člověku změně­
ná tvrzení, aniž člověk změnu postřehuje, manipulují jeho představy, myšlení,
emoce.″ (Např. v případě rehabilitace Husa a zkreslovaného pohledu na husitství,
na českou reformaci apod. O tom také viz článek v příloze: „Církev mění pohled
na své dějiny″, MF Dnes, 29.6.2000, str.6). „A že takto pracují Dějiny zemí Ko­
runy české, bylo by možno velice snadno si ověřit. Stačilo by vybrat namátkou ško­
láky příslušné věkové skupiny, dát jim přečíst některé pasáže, a pak se ptát, jak
jim rozumějí a jak se dívají na naše dějiny a naši politiku. Hned by bylo jasné, jaké
občany nám tato učebnice vychovává.″
V této knize schválené ministerstvem školství je například obrana husitů, kteří
hájili holé životy před genocidou křížových výprav, označována za agresi (viz hlava
pátá, I., str.158). Nebo je zamlžena skutečnost ve věci umučení Jana Krásy. Císař
Zikmund, který se ucházel o český trůn, vyhlásil ve Vratislavi proti husitům křížovou
výpravu. Husité s ním však chtěli jednat o požadavcích zabezpečujících lidská práva
jako podmínce přijetí Zikmunda za českého krále. Místo jednání dal Zikmund vedou­
cího delegace, pražského měšťana Jana Krásu, veřejně brutálně popravit (byl usmý­
kán k smrti před zraky celého města). Tento krutý čin není v knize vůbec zmíněn
(viz hlava pátá, II, str.166). Převrácenou pravdu najdeme například v hlavě
sedmé, IV, str.288, kde se znásilňované svědomí při brutální rekatolizaci v pobělo­
horské době pokládá za chvályhodné, když se tak děje v zájmu římskokatolické
církve, a další.
Stejnou deformaci pravdy nacházíme také v již zmíněné knize o fanatickém rekatolizátorovi
a ničiteli knih Koniášovi. Tento jezuitský fanatik je v knize od J. Bílého očišťován jako kladná po­
stava.
Co však o Koniášovi nacházíme ve mnoha historických podkladech? Antonín Koniáš (*Praha
1691-†1760 tamtéž), jezuita, byl fanatickým rekatolizátorem, jehož životním smyslem bylo poka­
toličtění českých zemí. Aktivně vyhledával především tajně uschovávanou literaturu pronásle­
dovaných, aby ji ničil. Při vyhledávání „kacířských knih″ byl až chorobně vynalézavý. Stal se sym­
bolem tmářství a nevybíravého a bezohledného postupu „při obracení lidí na pravou víru″. Sestavil
katalog zakázaných knih: „Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající, aneb
rejstřík bludných, pohoršlivých, podezřelých neb zapověděných knih, s předcházejícími oučinlivými
prostředky, kterými pohoršlivé a škodlivé knihy vyzkoumati a vykořeniti se mohou.″ (vydán v le­
tech 1729, 1749 a znovu 1767). V tomto katalogu byly sepsány knihy, které byly z hlediska učení
římskokatolické církve závadné - téměř všechna česká literatura z let 1414 -1620 a veškerá litera­
tura exulantů. Jeho „Klíč″ připomíná například seznamy zakázaných knih z doby německé okupace
nebo knihu „Kladivo na čarodějnice″. Sám Koniáš se chlubil tím, že zničil nejméně 60 000 knih
(T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str.532), které odporovaly římskokatolickému
učení. Ničil i knihy cizojazyčné (latinské a německé). Bránil tak širšímu vzdělání lidí a šíření infor­
mací. Koniáš se stal pro české země symbolem boje proti zakázaným knihám. (P.Mašek, Libri
prohibiti - zakázané knihy šesti století, Praha 1914 - Katalog výstavy Národního muzea
s.2; viz také Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, kol. autorů, str.162). Koniáš se
účastnil i potlačovatelských akcí přímo. Bezpečně víme, že se podílel r.1748 i na činnosti inkviziční­
ho soudu v Novém Bydžově, kde byl krejčí Jan Pita z Chudenic upálen, Jan Vacek sťat a Ludmila
Bourová, která jediná mučení odolala, byla po zlámání kloubů rovněž upálena. Podle původního
rozsudku měl být Pitovi i Bourové též vyříznut jazyk.
1431
Dnes se prosazuje zkreslený a nepravdivý pohled na A. Koniáše jako na výji­
mečného vzdělance. Likvidoval prý pouze knihy, které tzv. vybočovaly z křesťanské­
ho (tzn. římskokatolického) pojetí světa nebo byly nekvalitní. Ve skutečnosti šlo
převážně o likvidaci nejhodnotnějších knih české reformace (včetně knih J.Husa a
J.A.Komenského), což lze zjistit v Koniášovu seznamu zakázaných knih. Deformace
jsou uvedeny například v již zmíněné publikaci J.Bílého o Koniášovi, která je součástí
široké fronty předem promyšleně připraveného nového výkladu historie. Cílem je
očistit záporné postavy a zamlžit kladné postavy tak, aby další generace už pravdu
neznaly.
Důkazy o předělávání dějin nacházíme i v knihách Kronika lidstva, Bodo
Harenberg a kol., Ed. Fortuna Print s.r.o., Bratislava, 1992 a Kronika
křesťanství, Praha, 1998 rovněž od německých historiků. Kronika křesťanství je
římskokatolickými redaktory doplněná římskokatolickými nebo prokatolickými český­
mi historickými tématy, jak to přiznává Katolický týdeník č.43, 25.10.1998, Per­
spektivy, str.VII. Otevřená i skrytá jezuitská a římskokatolická propaganda se
nedá v těchto knihách přehlédnout.
Podobně jako Kronika lidstva jednoznačně prokatolicky vyznívá i popis his­
torie v knize Dějiny Evropy od 12 evropských historiků pod vedením Frédérica De­
louchea (za ČR Jiřího Grušy), vydalo Argo 1995. Zde se například dovíme, že
Lutherova „náboženská revoluce″ což bylo ve skutečnosti vysvobození zoufalých ně­
meckých katolíků z útlaku papežských dogmat (zpověď, kupování odpustků, únavné
poutě, placení mší, kupování ostatků svatých, sebetýrání apod.) byla pro Evropu
„krizí″ (str. 232, kapitola: Náboženská revoluce). Nebo, že jezuitský řád, který
„ve světě doznal nezadržitelný rozkvět″ konal v Japonsku „nejzdařilejší apoštolskou
činnost″ a v Polsku dosáhl „skvělého úspěchu″ (str. 238, Protireformace a kato­
lická reformace). Všechny tyto příklady jsou deformací skutečné historie.
Stejnou propagandu nacházíme v knihách vychvalujících projezuitský
habsburský rod a různé satelitní rody související s tímto velerodem. Byl totiž nej­
větším oblíbencem Říma právě pro svůj postoj k jezuitskému řádu a proto, že
mnoho Habsburků bylo přímo jeho členy. Knihy jsou vydávány i v češtině.
Hodně také napoví název nakladatelství. Římskokatolická nebo prokatolická jsou například:
Zvon, Kalich, Vyšehrad, Oliva, Portál, Refugium, Krystal, Paulínky, Řád, Velehrad, Karmelitánské a
další. Tato nakladatelství propagují hlavně ideje římskokatolického systému v jakékoliv podobě.
Za nástroje k předělávání dějin pod pláštěm „zachování pravé kultury národa″ slouží řk in­
stituce jako např. ČKA (viz kap. 5) nebo tzv. „Pastorační program pro obnovu kultury a národní
identity″ popsaný v časopise: Mezinárodní REPORT, č.2. Únor, str.48 a částečně citovaný
v kap. 18.1.
V padělání dějin je řk církev skutečným mistrem již od svých raných počátků. Zvláště v tom vy­
nikal papež Řehoř VII. „Těžko říci, zda si byl vědom toho, že většina jeho tezí se zakládala na padě­
laných listinách… Po sedm století nazývali Řekové Řím domovem padělků. Kdykoliv se pokoušeli
domluvit s Římem, papežové vytáhli padělané listiny, dokonce i papežské dodatky k poradním listi­
nám, které Řekové přirozeně nikdy neviděli. Řehoř došel až ke Konstantinovu darování. Celou ško­
lu padělatelů měl přímo pod nosem; chrlili listiny jednu za druhou s papežskou pečetí na znamení
pravosti, aby mu posloužily, kdykoliv je bude potřebovat… Preláti pro každý skutek doslova vyrobili
vhodnou listinu. Nebylo třeba po ničem pátrat: vše se v historii uskutečnilo tak, jak je vylíčeno
v dané listině. Mnoho dřívějších listin bylo upraveno, aby dokazovaly pravý opak toho, co v nich
bylo původně napsáno. Některé z těchto raných listin byly samy o sobě padělky… Tato metoda
utváření historie byla velmi účinná. Zejména tehdy, když padělky dokazovaly opodstatněnost
církevního zákona. Nesčetným množstvím nepatrných změn těchto zákonů se zdá, že katolicismus
je neměnný. V listinách se slovo »dnes« změnilo na »vždy bylo a bude«, což o katolicismu platí
dokonce i dnes, i přes objektivní výsledky historických bádání. Tak se uskutečnila nejtišší a nejdéle
trvající ze všech revolucí: »vše se událo na papíře… Vytvořit historii není nic jednoduchého«″ (Pe­
ter de Rosa: Temné papežství, str.65, 67).
Ad 18.3.d,e,f: Cílená řk propaganda v televizi, rozhlase, tisku a filmech
Další oblastí římskokatolické propagandy (přímé i skryté) jsou televizní pořady, rozhlasové
vysílání a celovečerní filmy. Infiltrované hromadné sdělovací prostředky jsou nejúčinnější zbraní
římskokatolického systému v propagandě svých dogmat. V roce 1972 – tedy již krátce po II. va­
tikánském
1432
koncilu – nejmocnější řk řád (jezuité) zaplavoval svět 150 miliony výtisků o 1000
druzích a téměř ve stovce světových jazyků a ovládali na 24 světových rozhlasových
stanic. Jenom Rádio Vatikán mělo 260 zaměstnanců pod přímým vedením 28 jezui­
tů. Tato jezuitská stanice vysílala týdně na 470 pořadů!
Už v lednu 1967 jmenoval papež Pavel VI. generálním ředitelem Rádia Vatikán
jezuitu G. Marteganiho, dřívějšího ředitele jezuitského časopisu Civilta Cattolica. Po
něm pak tuto stanici převzal R. Tucci. Není také tajemstvím, že jezuité pracují i v
mezinárodní Organizaci pro rozhlas a televizi a že jsou i přímo v její správní radě a
vedení. Kromě toho jsou také zastoupeni i v papežské komisi pro otázky spole­
čenských komunikací (Informations catholiques internationales, 1972, č. 421,
str. 14–15).
II. vatikánský koncil s uspokojením ocenil práci jezuitů a vyzdvihl význam fil­
mů, rozhlasu a televize pro šíření katolické propagandy a víry. Ve vydaném dekretu
Intermirifica a v přesných instrukcích Communio et progressio byla mediální
práce jezuitů pochválena. Byl zde formulován požadavek, aby se všech moderních
prostředků pro celosvětové šíření informací využívalo k náboženské propagandě a k
rozšiřování římskokatolického vlivu na veřejnost, a to co nejaktivněji. Tento úkol byl
především svěřen do rukou jezuitů.
Vypsat všechny propagandistické aktivity řk církve v oblasti televize, rozhlasu,
filmů a tisku by si vyžádalo mnohosvazkové dílo. Stačí se jen dívat např. na seriály
jako Případy otce Dowlinga (USA) nebo Otec Schwarz zasahuje (SRN) vysílané
na prokatolických TV kanálech Prima nebo předtím Nova a jsme pod přímým vlivem
řk propagandy. Té jsme také vystaveni, sledujeme-li ČT2, neboť i tam je mnoho
pořadů laděno římskokatolicky.
Ani v českém rozhlase tomu není jinak. ČRo 1 přebírá některé zprávy a ko­
mentáře z římskokatolického rádia Svobodná Evropa ČRo 6, ČRo 2 Praha a ČRo 3 Vl­
tava jsou přímo římskokatolicky laděny stějně jako sama ČRo 6. Nejintenzivnější je
řk propaganda vždy v období řk svátků, kdy se opírá o oživování nejrůznějších,
často již zapomenutých, tzv. „církevních″ nebo pohanských tradic.
Na všech těchto stanicích a televizních kanálech můžeme sledovat také větší
či menší štvavou kampaň proti demokraticky zvoleným vládám. Ovšem sdělovací
prostředky můžeme považovat pouze za výkonný orgán a zprostředkovatele mezi
politickým zákulisím a masami, neboť jsou ideologicky pevně řízeny a ovládány. Pod­
le dostupných podkladů lze vyloučit, že by např. štvavá kampaň proti ČSSD byla
způsobena nedostatečnou komunikací s redaktory sdělovacích prostředků, jak se
přisuzovalo členům této vlády. Jde však o organizovanou likvidační kampaň proti vlá­
dě ČSSD - obdobně jako v roce 1997 proti vládě V. Klause. Obě jsou totiž nepřija­
telné pro řk církev, zvláště pak v otázce církevních restitucí a neuznávání nad­
řazenosti řk církve nad politiky, jak prozrazuje časopis Mezinárodní REPORT,
1999, č.1, str.18–21.
ZÁVĚR:
Řk církev podle starých jezuitských taktik infiltruje veřejné mínění také důsledně
prováděnou řk propagandou prostřednictvím masmédií, zájmové a vzdělávací literatu­
ry a filmů pro všechny vrstvy a věkové kategorie obyvatel. Řk propaganda uplatňuje
zkreslování, zamlžování nebo přímo deformaci historie a předkládá cílený nepravdivý
pohled i na naše dějiny. Řk propaganda přitom vychází z vlastních doktrín o tom, že řk
církev se přesně shoduje s Kristovou církví z doby prvoapoštolské a že jedině ona je
tou správnou a pravou církví mezi všemi církvemi. Prostřednictvím cílené řk propagan­
dy se řk církev svévolně ztotožňuje s biblickým křesťanstvím. Existují však jasné důka­
zy o pohanském původu celého řk systému. Cílem řk propagandy je odstranit u nevěří­
cích lidí averzi vůči řk církvi a dostat všechny věřící bez rozdílu vyznání pod řk vliv.
Tím by pak byla v konečném důsledku velmi usnadněna realizace neměnného cíle Va­
tikánu – katolizace (u nás dokončení rekatolizace započaté v pobělohorské době).
1433
ŘÍMSKOKATOLICKÁ CENZURA
O cenzuře historických událostí, o polopravdách, o deformaci českých dějin apod.
je psáno v kapitole 18.3.b.c. Dnešní řk cenzuru tisku dokazují např. Katolický tý­
deník, č.34, 20.8.2000, str.12, kde kardinál M. Vlk zakazuje všem kostelům a
farnostem šíření řk časopisu Mezinárodní REPORT, protože prý urazil diecézního
biskupa nebo např. články: „Modlitba za naše cenzory″ (LN, 14.10.1996, str.9)
a „Pochod bahnem mravních kompromisů″ (LN, 25.4.1997, str.6). Oba články
jsou uvedeny v příloze. Vyplývá z nich, že řk církev a řk politici mají stále zájem
provádět cenzuru informací, a to stejným způsobem, jakým to dělala řk církev ve
středověku a nebo jakým to dělal komunismus za minulého režimu. Povaha řk církve
se nikdy nezmění. Jakmile je jí dána příležitost, okamžitě ukáže svůj pravý charak­
ter.
Rekatolizace se v každé době projevuje tím, že Vatikán cenzuruje činnost for­
málně samostatných neřímskokatolických církví. Cenzura nepomáhá pouze udržet
v povědomí lidí řk církev jako kladný prvek ve společnosti. Jejím současným prvořa­
dým úkolem je napomáhat vytvoření církevní unie křesťanských církví v čele s
papežem a zajišťovat ideovou svrchovanost Vatikánu. Do každého státního aparátu
proto zasahuje přímým nebo nepřímým řízením vnitřní i zahraniční politiky, správní­
ho aparátu, školství, kultury, výchovy a dalších odvětví.
Historik, profesor J. Válka, píše: „A konečně je zde riziko spojení víry a nové re­
ligiozity s pokusy různých náboženství a sekt proniknout do politického a hospodář­
ského života a spojit opět církve nebo sekty s mocí, bohatstvím a cenzurou. Jsou
zde varovné případy totálního ovládnutí náboženského společenství zvrhlým vůd­
cem a pokusy ovlivňovat církevním vlivem volby, kulturní politiku, média, školství,
symboly a usadit se ve vysokých financích. Všechny tyto průvodní jevy nové religi­
ozity ohrožují jeden z principů a pilířů moderní liberálnědemokratické společnosti,
totiž princip laicity. Laicita znamená oddělení státu a církví a radikální odmítnutí
konfesijního státu a jeho vzdělávacího a kulturního monopolu, jak to naše země
poznaly od pobělohorského obnoveného zřízení zemského z roku 1627/8 do vydání
tolerančního patentu Josefem II. r. 1781 a jak to prožívají dnes některé muslimské
země.″ (LN, 18.10.1996, str.11) (Celý článek „Návrat Boha a laický stát″ je
v příloze.)
Papežství však v historii neprovádělo jenom cenzuru a falzifikaci běžných nebo
svých interních dokumentů. (O padělání církevních listin v historii samotnou církví
viz např. Peter de Rosa: Temné papežství, str.64–67). Odvážilo se vztáhnout
ruku i na samotný základ křesťanské víry – na Bibli svatou. Jezuitský řád podstrčil
anglikánské církvi svůj vlastní, cenzurovaný překlad Rheims-Douayovu Bibli po­
řízený z Jeronýmovy latinské Vulgáty do angličtiny bez ohledu na hebrejský text
Starého zákona a řecký text Nového zákona. O Rheims-Douayově Bibli rozhlásili
jezuité, že právě tato bible je správným anglickým překladem. Tím se jim podařilo
zpochybnit a později i vytlačit anglický překlad svatých Písem pro krále Jakuba
z roku 1611 (KJV). Pochybnost byla vnášena prostřednictvím tzv. vyšší kritiky bib­
lického textu. O 200 let později zasahoval jezuitský řád přímo do řeckého novozákonního rukopi­
su Textu Receptu tak, aby výsledný text co nejvíce odpovídal římskokatolickému učení a jezuitským
dogmatům. Z tohoto cenzurovaného novozákonního řeckého textu jsou zhotovovány překlady
Nového zákona po celém světě i v dnešní době.
ZÁVĚR:
Řk církev podle starých jezuitských taktik infiltruje veřejné mínění také prostřednic­
tvím cenzury „nepříjemných″ informací ze života řk církve. Cílem řk církve je ukazovat
sebe sama v co nejlepším světle i za cenu utajování pravdy a neobjektivnosti. V ko­
nečném důsledku to má u veřejnosti vypěstovat náklonnost k řk církvi a tím také
usnadnit průběh realizace neměnného cíle – katolizace (v ČR rekatolizace započaté
v pobělohorské době)
1434
PRŮZKUMY VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ
Na základě podrobného sledování souvislostí od roku 1989 můžeme konstatovat,
že římskokatolická propaganda je podsouvána české veřejnosti i v případě výsledků
veřejného mínění. Zatím se ještě nikdy nestalo, aby byl průzkum veřejného mínění u
klerikálních a provatikánských stran, jako např. US, ODA, KDU–ČSL a jiných
menších souputnických stran a římskokatolických politiků, negativní.
Vzorovým příkladem byl leden a únor 1998, kdy se Unie svobody bez jediného
opravňujícího mandátu voličů okamžitě postavila na úroveň všech ostatních řádně
zvolených politických stran a dokonce se samozvaně účastnila jednání na Hradě o
podpoře nové vlády a s naprostou suverénností se účastnila i následujících vládních
jednání. Tehdy výsledky průzkumů veřejného mínění okamžitě oznamovaly, že US
patří k oblíbeným politickým stranám a že je to strana, která konečně splňuje poža­
davky české veřejnosti a má její podporu. Opak byl však pravdou. Její nestandardní
vstup do politiky urážel každého demokraticky smýšlejícího občana.
Dalším příkladem byly průzkumy veřejného mínění ohledně oblíbenosti Tošovské­
ho vlády v roce 1998. Po jmenování guvernéra České národní banky Tošovského
premiérem nové vlády přišly agentury s výsledky průzkumů veřejného mínění, že
právě Tošovský je nejoblíbenější politik v zemi a že jeho nová vláda má podporu
nejširší vrstvy obyvatel. Prostí občané však jasně vnímali, že jde o podsouvání toho­
to názoru veřejnosti a o útok proti demokraticky zvolené vládě ODS.
Agentury provádějící průzkumy veřejného mínění se však nezastavily ani před
štvaním proti další demokraticky zvolené vládě ČSSD. Sotva tato řádně zvolená vlá­
da začala pracovat, již přicházely výsledky průzkumů o tom, že dělá svoji práci
špatně, že je pomalá a že neplní své volební sliby. Pochopitelně „oblíbenost″ kle­
rikálních stran byla vždy hodnocena o něco výše, než u ČSSD nebo u jejího politické­
ho partnera ODS.
Tento trend dnes můžeme sledovat dennodenně také v tisku, rozhlase a televizi.
Snahou je, aby agentury a masmédia podlomily přízeň voličů k ČSSD nebo ODS a
převedly co nejvíce jejich hlasů směrem k provatikánským stranám a pomohly tak
zlikvidovat opoziční smlouvu mezi ODS a ČSSD. Denně jsme svědky podkopávání
pozic svobodně zvolených stran intenzivní propagandou, soustavným hanobením,
pranýřováním a zesměšňováním jejich politických aktivit a kroků.
Jako další příklad uveďme průzkum veřejného mínění ohledně nedávno schvá­
leného volebního zákona. Ihned po opětném nadpolovičním odhlasování vráceného
volebního zákona z Hradu (a tím přehlasování prezidenta) sdělují média výsledky
průzkumu veřejného mínění, že většina národa souhlasí s negací zákona a navrácení
se k jeho původní verzi. Není však těžké uhodnout, že starý volební zákon vyhovoval
právě klerikálním stranám, zvláště Unii svobody.
Jiným příkladem podsouvání řk propagandy je průzkum veřejného mínění agentury STEM ko­
naný začátkem července 2000 ohledně „nezastupitelné role církve ve společnosti″ a „nezbytného″
postavení řk církve ve státě a ve společnosti. Média přinesla výsledek, že 60% (!) obyvatel České
republiky podporuje řk církev jako součást společnosti, souhlasí s jejím „nezbytným″ a „nezastupi­
telným″ postavením ve společnosti a ve státě a uvědomuje si její nutnou potřebu pro společnost.
Slovem „církev″ se pochopitelně nemyslí žádná jiná církev než „římskokatolická″. (LN, 18.8.2000,
str.11, ČRo 1, začátek července, 2000). Přídavné jméno však bylo bezesporu záměrně při dota­
zu vypuštěno. Těžko lze však uvěřit tomu, že se 60% obyvatel ČR ztotožňuje s představou římsko­
katolických duchovních, že jejich církev je pro společnost žádoucí a naprosto nenahraditelná jinou
společností nebo církví. V čísle 60% je vidět jednoznačnou snahu vsugerovat veřejnosti názor, že
společnost sama si ve skutečnosti přeje dominantní postavení řk církve nad všemi ostatními církve­
mi jako „nezastupitelné″ a „nezbytné″ vůči jiným církvím a jiným náboženským i světským
společnostem.
Veřejnost je záměrně matena slovními hříčkami římskokatolických a prokle­
rikálních moderátorů a agentur, neboť dávají slovům s náboženským obsahem zá­
měrně jiný význam, než ve skutečnosti mají. Například:
1435
Přívlastek křesťanská, křesťanský… a slova křesťanství, křesťané apod.
se dnes ztotožňují výhradně s římskokatolickým systémem. Výraz se ne­
oprávněně používá pro řk církev, jako by ostatní církve nebyly církvemi
křesťanskými. Tohoto označení používá řk církev například v názvech sdružení,
literatury, shromáždění apod. (V Rakousku si stěžují nekatolické církve v knize
Rakousko 1918-38, str. 281, že podle nové ústavy je „křesťanstvím″ míněn
pouze římský katolicismus.)
Přívlastek katolická, katolický… je záměrně vztahován pouze na řk církev,
přičemž toto označení znamená „obecná″, tj. (řec. katholikos) a náleží všem
křesťanským církvím. U nich se však toto označení nepoužívá. Vypuštěním
slova římsko z celého názvu římskokatolické církve dochází k chybnému ozna­
čení, čímž se řk církev záměrně přidružuje k ostatním křesťanským směrům a
vtahuje tak všechny křesťanské církve pod svou ideologii. Cílevědomě tak likvi­
duje jejich význam, existenci a povědomí.
Slovem Církev se má dnes na mysli pouze řk církev. Ostatní církve se z po­
vědomí národa vymazávají.
Používaný název Česká katolická církev neodpovídá pravdě; jde o řk
církev na území ČR. (Chybný název má naznačit, že tato církev má být spojena
s národním cítěním).
Název Biskupská konference je konference řk biskupů (biskupskou konfe­
renci mají i jiné církve, například Církev československá husitská, Starokato­
lická církev aj.)
Výklad slov smíření, tolerance, uvědomění, demokratické cítění,
spolupráce, společný dialog z hlediska politiky řk církve vůči nežádoucím
subjektům znamená podřídit se zájmům a politice řk církve. V případě kladné
odezvy a spolupráce ze strany nekatolických politiků nebo církví jde pak o vzá­
jemné demokratické cítění, demokratické uvědomění, o společný dialog, o smí­
ření, o toleranci apod.
Této taktiky používá řk církev ve svých praktikách běžně již desítky let jako vý­
chodiska k dosahování svých cílů ve skrytosti, tichosti a v zákulisí své cílevědomé
činnosti. Tato obratná a skrytá jezuitská taktika řk církve se ukázala velmi účinnou,
neboť je například schopna zaktivizovat širokou podporu oklamaných, kteří tak ne­
vědomky ochotně plní vytčené cíle řk církve, ač jsou tyto cíle i nepřátelské či likvi­
dační vůči nim samotným.
Tato jezuitská taktika není v rozporu s politikou řk církve, která dovoluje používat
jakýchkoliv prostředků (nepravdy, podvrhů apod.), slouží-li ku prospěchu řk církve.
Proto je činnost řk církve velmi nebezpečná. Na veřejnosti není vidět nebo se jeví
jinak, než jaká ve skutečnosti je, a není dostatečně vnímána pro neznalost zá­
kladních jezuitských taktik řk církve v politickém dění. Je známé, že Vatikán vstupuje ak­
tivně do mezinárodní politiky a že i na mezinárodní scéně používá běžné křesťanské výrazy, kterým
ovšem dává svůj význam neboli za nimi skrývá své pravé zájmy.
Příklady:
1. Evangelizace vyhlášená papežem Janem Pavlem II., ve skutečnosti římská rekatolizace, je
prováděna dnes pod různými krycími názvy. Pravý význam slova „evangelizace″ je úsilí o prohlou­
bení náboženského života podle evangelia. Mnohá světová setkání všech církví však pod různými
označeními pomáhají vtahovat nekatolické církve do područí Vatikánu a nepozorovaně „nasávat″
jejich učení.
2. Ekumena (ekumenické hnutí nebo Ekumenická rada církví, také Ekumenie)
Užívá se ten pojem, který vzbuzuje jinou představu. Ekumena by měla představovat demokratickou
spolupráci samostatných (svébytných) a naroveň si postavených subjektů, což neodpovídá sku­
tečnosti. Ve skutečnosti se totiž „ekumena″ stala „převodovou pákou″ politiky Vatikánu, to je aby
ostatní církve sdružené například v Ekumenické radě církví u nás hájily zájmy Vatikánu a byly pou­
žity jako zástupci řk církve dokonce tam, kde se to představitelům řk církve nehodí (z diploma­
ticko-taktických důvodů, například prosazování restitucí a získávání majetku).
Příklady „Ekumeny″:
1436
♦ Vzpomínkové shromáždění k uctění památky upálení Jana Palacha - člena církve
českobratrské evangelické. V rámci tzv. „ekumeny″ vystoupil se slavnostním
projevem římskokatolický kněz Tomáš Halík.
♦ Proslulou dětskou knížku „Broučci″ od Jana Karafiáta, evangelického faráře si vy­
dává římskokatolické nakladatelství s určitými ideologickými úpravami (z hledis­
ka řk církve) v jeho životopise.
♦ Na velkém vzpomínkovém shromáždění k uctění památky upálení M. J. Husa v
Praze v roce 1994 měli hlavní proslovy přední představitelé řk církve, včetně řím­
skokatolické fakulty v Praze.
♦ Katedrálu sv.Víta na Hradčanech chce do svého vlastnictví protiprávně získat řk
církev (žaloba od soudu nebyla stažena zpět, řk církev čeká na příznivější
situaci). Na zasedání hlavního města Prahy (ZHMP) řk církev často a opakovaně
usilovala o hřbitov Vyšehrad, avšak protiprávně.
3. Husovská komise. Její cíl je zlikvidovat postavu M. J. Husa v jeho pravé podobě
a udělat přehradu mezi Husem a husity. Tato taktika už pokročila natolik, že se dnes
běžně píše o husitech jako o lupičích, agresorech atp. Husitství bude už dnes prak­
ticky zlikvidováno, jestliže se proti tomu nepodniknou co nejdříve účinná opatření.
4. Rekatolizační komise má prokázat, že pobělohorská římská rekatolizace (jedno
z nejtěžších období teroru a totality, spojené s krveprolitím v našich dějinách) nebylo
tak zlé a historie je prý nepravdivě zveličovala.
5. Nepravý výklad slov. Např. válka v Jugoslávii na základě řady faktů, skutečnos­
tí a různých navzájem si odporujících souvislostí má rovněž více označení. Prezident
Václav Havel ji nazývá „válkou humanitární″, ale je označována i za válku „vý­
hodnou″ aj.
V literatuře se uvádí, že řk církev prováděla v době rekatolizace v 17. století pro­
následování a likvidaci nekatolíků „z lásky ke své církvi″ a pro „dílo boží″ či „pro
blaho národa″.
6. Falšování historie a nežádoucích pravdivých skutečností po roce 1989 se prová­
dí přesně podle jezuitské taktiky řk církve zde citované – tichou, nenápadnou
cestou. Za pouhých 10 let trvání demokracie v naší zemi se změnilo ideologické po­
jetí našich dějin neuvěřitelným způsobem. To, co nás v historii proslavilo a na co
může být národ hrdý, se tvrdě odsoudilo, pošlapalo či zesměšnilo a co bylo pro ná­
rod potupné, to se vyzvedává a očišťuje.
Historie se předělává k obrazu řk církve nepravdivým a zkresleným výkladem.
Například temná místa řk církve z neblahé minulosti, plná násilí a krveprolití, se
zkreslují, vynechávají či zlehčují tak, aby byla řk církev očištěna. Nejkrutější postavy
z historie řk církve se ospravedlňují, prohlašují i za svaté a mají nahradit skutečné
velikány našeho národa s úmyslem, aby tito upadli v zapomnění.
Příklady:
-
Jan Sarkander (1576 - 1620), kněz řk církve beatifikovaný Piem IX. roku 1859 a svatořečený
papežem Janem Pavlem II. v roce 1995. Je neprávem prohlašován za mučedníka ze msty mo­
ravského zemského hejtmana a zpovědního tajemství. Ve skutečnosti byl vyslýchán a vězněn
pro důkazné podezření z přímé a osudové účasti na zradě při vpádu polských kozáků na Mo­
ravu. Ti pak vyhlazovali v zemi protestanty. Na Moravě se účastnil rekatolizace prováděné su­
rovým a brutálním způsobem pramenícím z fanatické nenávisti vůči evangelíkům a z lásky
k jezuitskému řádu, podílel se také na rušení zemských svobod. Podle řk církve byl věrným a
vzorným římským katolíkem a její snahou je, aby byl na Moravě uctíván jako jeden ze zem­
ských patronů.
-
Antonín Koniáš (1691 - 1760), horlivý kněz řk církve a člen Tovaryšstva Ježíšova, krutý reka­
tolizátor, účastnil se také poprav nekatolíků (před rokem 1748 v Novém Bydžově). Byl autorem
prvního seznamu zakázaných knih. Zabavil a spálil nejméně 60 tisíc nejvzácnějších tzv. kacíř­
ských knih českých i cizojazyčných (T.V. Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova,
str.532) (například knihy od J.A. Komenského, M.J. Husa a další. Mnoho cenných písemných
památek tak úplně zaniklo, neboť byly definitivně vyhlazeny). Podílel se i na těžkých škodách
napáchaných pobělohorskou násilnou
1437
protireformací na české kultuře. V současné době jej řk církev vyzvedává jako
vzorného římského katolíka, aby vstoupil do povědomí národa jako kladná postava
našich dějin. Dokonce je po něm pojmenován knihovnický systém v Městské
knihovně v Praze. Takže jeho jméno zaplňuje celou obrazovku na všech počítačích
jako vstupní uvítání do sítě Městské knihovny.
-
Jan Nepomucký († 1393) byl svatořečen jako mučedník za obranu zájmů řk
církve tím, že pod nátlakem nevyzradil zpovědní tajemství královny Žofie,
manželky krále Václava IV. Jde o nepravdu, neboť Jan Nepomucký zpovědníkem
této královny nikdy nebyl. Ve skutečnosti byl umučen proto, že porušil panovní­
kovo právo vyjádřit se k volbě nového opata. Dokazují to historické podklady. Již
po bitvě na Bílé hoře bylo prosazováno svatořečení J. Nepomuckého, aby se za­
pomnělo na M. J. Husa a ten mohl být nahrazen Janem Nepomuckým. (T.V. Bí­
lek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str.525–527)
Janem Sarkandrem a Janem Nepomuckým a jejich skutečným působením a
původem se podrobně vědecky a historicky zabývá také publikace: Evangelíci o
Janu Sarkandrovi, Sborník ke kanonizaci nového katolického světce,1995,
ISBN 80–900696–9–X.
K ideologickému matení veřejnosti a ovlivňování veřejného mínění také slouží za­
hlazování veškerých stop o české reformaci a husitství, které proslavilo český národ
a získalo mu ve světě úctu a obdiv za statečnost a boj za svobodná náboženská (lid­
ská) práva. Příklady zahlazování:
-
-
-
-
Stálá výstava o husitství s kresbami Mikoláše Alše na Bílé hoře v pavilonku
Hvězdy byla zlikvidována (pod záminkou rekonstrukce), za čas (až národ zapo­
mene), se tam mají konat příležitostné výstavy různého druhu (informace z
Památníku národního písemnictví).
Stopy po bojovnících na Bílé hoře zahlazeny. Jejich ostatky byly vyzvednuty
z městského muzea v Praze a kardinálem M.Vlkem roku 1999 na podzim po­
hřbeny na místě potupném pro český národ, tj. v prostorách u kostela tzv. Panny
Marie Vítězné, která byla patronkou vítězství katolických vojsk a německého cí­
saře Ferdinanda II. nad českými vojsky v bitvě na Bílé hoře. Toto pro protestanty
potupné pohřbení ostatků zhodnotil kardinál M. Vlk jako projev „smíření″!
Zatajení pravdivého ideologického výkladu o tzv. mariánském sloupu na
Staroměstském náměstí, který je ve skutečnosti symbolem totality, nesvobody,
ztráty lidských práv a nejkrutějšího krveprolití v českých dějinách a o jehož
znovupostavení houževnatě usiluje řk církev prostřednictvím katolické
Společnosti pro obnovu mariánského sloupu.
Deformace historie v knihách používaných pro vyučování dějepisu na
středních školách (na základě revize knih například České a čsl. dějiny, I,
Praha 1991, Dějiny zemí koruny české, I, II,Praha 1992 aj.). Informace jsou uvá­
děny jednostranně, neobjektivně, dochází ke zkreslení českých dějin. Jsou použí­
vány nepřesnosti, polopravdy a nepravdy, nekonkrétní formulace, zamlčování a
zamlžování skutečností apod. Tzv. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v
Praze je uveden jako duchovní střed Evropy, bez vysvětlení a výkladu.
Tento úpadek současnosti je možno přičíst velkému nedopatření v naší politice po roce 1989. Řk
církev tehdy využila situace, kde nebylo v tomto směru tolik zkušeností a znalostí. Vše bylo zamě­
řeno na transformaci naší ekonomiky a na hospodářské záležitosti země. Zraky celé veřejnosti se
upínaly na politické strany. Nikdo však netušil, že už v té době některé z nich zastupovaly ve vládě
zájmy řk církve a že záměrně, strategicky, cílevědomě a plánovitě obsadily všechny zásadní pozice
v nejdůležitějších rezortech s určitým ideologickým zaměřením. Dělo se tak zvláště v rezortu klí­
čového významu včetně sdělovacích prostředků. Tyto prokatolické strany nebo římskokatoličtí infil­
trátoři v jiných stranách hluboce rozvinuly kořeny a sítě pro konání základní podvratné činnosti v
různých oblastech. Lze ji dnes jasně rozpoznat a pozorovat - ač je většinou řízena zákulisní poli­
tikou. Díky tomuto upevnění jejich pozic lze pak tudíž velmi snadno manipulovat s veřejným míně­
ním a ovlivňovat tak i výsledky průzkumů.
1438
ZÁVĚR:
Řk církev podle starých jezuitských taktik infiltruje veřejné mínění také
prostřednictvím římskokatolicky ovlivněných průzkumů veřejného mínění.
K tomu také záměrně používá slova se zkresleným a polopravdivým vý­
znamem. Cílem je zmanipulovat mínění českého národa ve prospěch kle­
rikálních politických stran (US, ODA, KDU–ČSL, DU, Nezávislí), kle­
rikálních vlád (jako byla poloúřednická vláda J. Tošovského z roku 1998)
a klerikálních politiků, tím ovlivnit volby ve prospěch politického kléru a
tím v konečném důsledku umožnit řk církvi zrealizování svého neměnné­
ho cíle – dokončení rekatolizace ČR započaté v pobělohorské době.
ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV SE SKRÝVÁ ZA DEMOKRATICKÉ IDEÁLY
Římskokatolická církev je nejdéle existující a současně nejrozsáhlejší totalitní a
diktátorský systém, jaký se na naší planetě vůbec objevil. Avšak i přes svoji
hegemonistickou povahu se dovede za každého režimu a za každé vlády naprosto
bezkonkurenčně přizpůsobit domácímu prostředí na kterémkoli místě Země. Je při­
tom jedno, zda je současně v jedné části země prostředí revoluční, v sousedství kve­
te demokracie a o kus dál vládne komunismus. Římskokatolická církev se dokáže
přizpůsobit každému systému, byť i ve stejné době, každý dokáže infiltrovat a každý
pak dokáže používat ve svůj prospěch nebo ho přímo přeměnit ke svému obrazu.
Ironií je však ta skutečnost, že řk systém nikdy neuznává žádné svobodné systémy,
i když s nimi spolupracuje. Tam, kde je římskokatolická církev v menšině tváří se, že
svobodné politické systémy vítá, uznává a ctí. Tam, kde je ve většině, svobodné po­
litické systémy dusí, paralyzuje, rozvrací a nakonec úplně likviduje.
Nejinak je tomu s demokracií v České republice. V současné době je řk církev
v menšině. Časopis Mezinárodní REPORT s centrálním vydavatelstvím Ignatius
Press, USA však prozrazuje, že se „postavení křesťanů brzy změní, protože už dnes
na 200 narozených dětí podle statistiky připadá minimálně 120 pokřtěných. »Poprvé
od začátku století bude mít česká populace větší podíl křesťanů než nekřesťanů. Bě­
hem jedné generace křesťané budou mít šanci stát se vlivnou, ne-li rozhodující poli­
tickou silou«″ (Mezinárodní REPORT, č.1, Leden 1999, str.20). („Křesťané″ =
římští katolíci, „nekřesťané″ = všichni, kdo se nepodřídí řk církvi, „křest″ = římsko­
katolický křest svěcenou vodou).
Co o tom soudí poslední papež Jan Pavel II.? „On, stejně jako každý papež, pova­
žuje za samozřejmé, že tam, kde je církev silná, se její moc musí používat k tomu,
aby postavila mimo zákon to, co sama odsuzuje. Papež Pius IX., který byl prohlášen
za neomylného … v roce 1870, o tom mluvil celkem otevřeně.″ (Peter de Rosa:
Temné papežství, str.23).
Proto se řk církev v ČR přetvařuje, že „vítá demokratické změny″, nicméně doufá,
že pod pláštěm demokratických změn a svobod dosáhne snadno svého cíle, to je po­
sílí své pozice, přivlastní si všechen majetek (objekty, budovy, lesy, pozemky a
další), který přímo či nepřímo souvisí s řk církví a dokončí totální katolizaci ČR zapo­
čatou v pobělohorské době. O plánovaném využití demokracie pro cíle Vatikánu čte­
me tuto důležitou informaci z prosince roku 1990:
„Není pochyb o tom, že poválečný úspěch křesťansko-demokratických stran v Ev­
ropě přesvědčil Vatikán, že sociální demokracie s křesťanským štítkem je cestou
vpřed, a to zvlášť po očividném krachu komunismu. Jezuité, využívající katolickou
Akci a další formy politické činnosti a nátlaku, sehráli klíčovou roli v těchto úspěších
v západní Evropě a jsou připraveni dosáhnout téhož na Východě. Papež konkrétně
vyzval tovaryšstvo, aby vycvičilo kněze pro východní Evropu, aby tak římskokato­
lická církev získala to, co deník The European nazval »vůdčí úlohou v politické refor ­
mě Východní Evropy.« (The European, 14.-16. prosince 1990).
1439
Time Magazine téhož měsíce oznamuje, že uprostřed prosince 1990 se v Římě se­
šli jezuitští experti, aby si tuto práci naplánovali. Jezuité, kteří v současné době vy­
chovávají 1,8 milionů studentů na kolejích a školách po celém světě, jsou pova­
žováni za »intelektuální elitu«, která vzdělává smetánku katolické společnosti a zá­
roveň se považuje za největší misijní útvar v katolické církvi.″ (Time Magazine,
10. prosince 1990; Michael de Semlyen: All Roads Lead to Rome?, 1993
Dorchester House Publications, str. 136-137).
Papežství se ve Východní Evropě obléká do demokratického pláště a hlásí se
k demokratickým osvobozujícím principům a k demokratickým ideálům. Na odiv ve­
řejnosti staví své „přesvědčení″ o nutnosti respektovat „obecné blaho společnosti″,
„svobodnou vůli každého člověka″, „svobodu jako takovou″, „právo na život″, „svo­
bodu vyznání″, „náboženskou svobodu″, „respektování osoby jako takové″, „spole­
čenský blahobyt a rozvoj″, podílet se na rozvíjení demokracie a svobodných a
spravedlivých politických útvarů atd. Tato slova nacházíme v římskokatolickém ka­
techismu z roku 1995.
Stejnou strategii také nyní hrají české klerikální politické strany. Sledujeme-li
jejich řečnické akrobacie a útoky na demokraticky zvolenou ČSSD, pak máme
dojem, že tyto strany jsou ještě demokratičtější než demokracie sama. Jejich nej­
větší starostí je právě ono zmiňované „obecné blaho společnosti″, „zajištění těch
nejlepších potřeb pro člověka″, „zajištění té nejspravedlivější vlády na zemi″ apod.
Jakmile vláda nebo parlament učiní nějaké kroky, které tyto provatikánské strany
posouvají do správně vymezeného postavení, ihned křičí jako ti nejublíženější pod
sluncem, poukazují na nedemokratický postup a dovolávají se soucitu a porozumění
celého národa. Tutéž taktiku lze sledovat také u současné české řk církve.
Kromě toho se papežství ve východních postkomunistických zemích obléká do
roucha charitativních činností a akcí (koncerty), humanitárních akcí, proniká do
nemocnic jako ten nejpovolanější k péči o nemocné, buduje tábory pro drogově zá­
vislé, úzkostlivě se zastává práv menšinových skupin (zvl. Romů), vybízí k adopci
dětí na dálku apod. I toto všechno je součástí římskokatolické propagandy a od ve­
řejnosti se nežádá nic víc než jen neustálý obdiv a chvála římskokatolických aktivit.
Druhý, zatím poslední Vatikánský koncil (1962-65) přinesl »aggiornamento«, to je
přiblížení se k běžnému životu v mnoha ohledech, například národní jazyk při mši,
užívání bible apod., aby se římskokatolická církev mohla s lidmi druhé poloviny 20.
století vůbec dorozumět. Nezměnilo se však základní: Římskokatolická církev (Va­
tikán) zůstává »ústavou spásy«, to je prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Papež
tedy zastupuje Boha na zemi. Struktura řk církve je hierarchická; neomylnou hlavou
ve věcech víry je stále papež. Skutečně demokratické prvky jsou i dnes s římskoka­
tolickou církví neslučitelné, i když Vatikán a jeho organizace – římskokatolická církev
– nyní oblékla šat formálně (slovně) utkaný z demokratických zásad jako své
nejcnostnější roucho.
Pod záminkou „boje za lidská práva″ jsou řk církví podporovány v různých zemích
také etnické čistky proti tzv. nepřátelům vatikánské politiky. Například z katolického
Chorvatska (které za podpory Vatikánu úzce spolupracovalo s nacistickým Ně­
meckem za 2. světové války a tím se podílelo na vyvražďování srbského národa)
bylo s velikou podporou Vatikánu vysídleno 300 tisíc pravoslavných Srbů, obdobně i
z Makedonie 200 tisíc. Dělo se tak v rámci násilné rekatolizace Balkánu. (Viz důležitý
dokument: Videokazeta ze 17.8.1999 TV Max a tam, jak řk církev vyvražďovala
pravoslavné Srby).
ZÁVĚR:
Řk církev podle starých jezuitských taktik infiltruje veřejné mínění také prostřednic­
tvím samotné demokracie tím, že se schovává za její ideály a za její osvobozující prin­
cipy. Tutéž strategii uplatňují i klerikální strany (v ČR: US, ODA, KDU–ČSL, DU, Ne­
závislí a další) a klerikální politici. V současné době je to nejúspěšnější taktika infiltra­
ce veřejného mínění. Konečným cílem je vštípit veřejnosti mínění, že řk církev je
demokratický, liberální, pluralitní a svobodymilovný systém.
1440
Přijetím takové přetvářky řk církve a jejích politických stran a politiků pak
snadněji probíhá totální katolizace země (u nás rekatolizace).
ŘÍMSKOKATOLICKÝ KATECHISMUS Z ROKU 1995
Je souborem pravidel pro každého člena římskokatolické církve. Jeho učení je
oproti předcházejícím katechismům naprosto odlišné. Jeho osnovu vyhlásil Papež Jan
XXIII. na svém II. vatikánském koncilu (1962–1965) v programu o „obnově myš­
lení, činnosti, mravů a mravní síly…″ a nasměroval řk církev k otevřenosti a k přátel­
ství vůči protestantským a nekatolickým církvím. Na základě závěrů přijatých na
tomto koncilu byl v letech 1985 až 1992 pod vedením papeže Jana Pavla II. sesta­
ven nový římskokatolický katechismus.
Při studiu tohoto katechismu nabýváme dojmu, že pokoncilní papežství je snad
nejdemokratičtější a nejsvobodymilovnější systém, jaký kdy svět viděl. Jeho cílem je
předvést řk církev jako nevyšší ochránkyni lidských práv, svobod a ideálů. Snad na
každé stránce nacházíme výrazy jako blaho, svoboda, láska, taktnost, tolerance,
ochrana práv člověka, spravedlnost, pravda, právo na život, humánnost, dále na­
cházíme odsouzení zločinů, bezpráví, útlaku, pronásledování apod. Avšak ani v jedné
ze svých vět nový katechismus neodsuzuje ani nezpochybňuje ani neruší všechna
předešlá římskokatolická dogmata (viz kap. 11 – 18). Jako kdyby vůbec ani neexis­
tovala.
Podíváme-li se však do starého katechismu kardinála Gibbonse z roku 1876 (vy­
dáno v Olomouci), můžeme tam ještě tato římskokatolická dogmata vysledovat.
Navíc je starý katechismus v každém svém článku koncipován konkrétně a výhradně
pro římského katolíka. Má zřetelné římskokatolické určení a vymezení. Oproti tomu
nový katechismus je naprosto nekonkrétní, všeobecný a ve svých formulacích místy
až záhadný. Vůbec se nedá určit, pro koho je věrouka určená. Zda pro římského ka­
tolíka nebo pro nevěřícího člověka.
Nový katechismus je sice na jedné straně určen výhradně římským katolíkům (viz
předmluva papeže Jana Pavla II.), ale na druhé straně předepisuje a určuje, co mají
a nemají dělat všichni občané státu bez ohledu na víru. Nový katechismus diktuje,
co má dělat celá společnost, co má dělat stát, co mají dělat politici, vláda a jak se
má chovat každý člověk bez ohledu na vyznání. Staví se sice za římské katolíky, ale
současně si přivlastňuje právo být kodexem mravnosti a morálky všem lidem na
světě bez rozdílu. V katechismu se „papežství samo pokládá za morálního soudce
světa, za přímého zákonodárce…″ (Peter de Rosa: Temné papežství, str.406).
Tváří se přitom jako vysoce humánní, liberální, shovívavý, taktní a tolerantní ke
všem, ovšem bez konkrétních ryze římskokatolických postojů. Komu je tedy ka­
techismus ve skutečnosti určen? Kdo se jím má řídit? Odpověď se ztrácí v rozplizlé
šedi nekonkrétních a naprosto všeobecných definic a slovních akrobacií, pokud ne­
připustíme, že nový katechismus je již přípravou na katolizaci celé veřejnosti. Pak
katechismus nabývá nových a zcela logických rozměrů.
Nový katechismus proto důsledně zakrývá a vypouští taková slova jako kacíř, ji­
nověrectví, inkvizice, církevní tělesné tresty, právo řk církve na trest smrti atd. Nový
katechismus je vrchol skutečného pokrytectví a přetvářky celého římskokatolického
systému. Je to pouze oficiální tvář zakrývající to, čím Řím ve skutečnosti je. Sku­
tečná církevní doktrína papežské stolice se v tomto katechismu schovává za mravo­
kárná a humanistická slova, jako například u hesla genocida a zabití (str. 564566), politická pravomoc (str. 548-549) nebo u hesla války, mír, lítost, láska,
pokora atd. (Katechismus katolické církve, Zvon, Praha, 1995, 1. vydání).
1441
V novém katechismu jsme svědky záměrného zaměňování pojmů církevních se
světskými. To vede k domněnce, že katechismus pojednává o světských záleži­
tostech a praktikách a že jsou tyto světské termíny v duchu „křesťanské lásky″ ka­
techismem pouze komentovány podle „křesťanské morálky″. Dvoj i vícevýznamové
termíny však v sobě ukrývají tu skutečnost (jak nám to historie již několikrát ukáza­
la), že se církev chystá k převzetí vlády nad celým světem (tedy i nad českou zemí)
neboť povolnost veřejnosti, vlád a parlamentů vůči římskému katolicismu je více než
příznivá.
Celý nový katechismus je koncipován tak, aby byl nadčasově alibistický, neboli to
znamená, aby se dalo dokázat přesně to, co římskokatolická církev potřebuje v kaž­
dé době dokázat. Když bude dnes římskokatolický systém obviněn z toho, že v ka­
techismu podporuje například trest smrti, bude dokazovat, že napsaná věrouka se
týká pouze státu a státní politické moci. A když přijde v budoucnu doba, kdy vlády
zemí uvolní zákony natolik, že papežské stolici bude dovoleno legálně (zákonně)
trest smrti provést, změní katolicismus svůj dřívější výklad opět „v souladu s ka­
techismem″ tak, že bude jasně zastávat trest smrti a dokazovat, že toto učení hlásá
již od svého vzniku a podle pravidel katechismu.
Proto je katechismus záměrným kompletem napohled nesrozumitelných a výcevý­
znamových vět, aby vyhovoval římskokatolické církvi za každého režimu, kdy je ka­
tolická církev potlačována, a nebo kdy je naopak sama státní mocí.
Tento nový katechismus je proto schopen věroučně římskou církev podporovat jak
v současné době tam, kde je církev druhotnou mocí, tak i v době budoucí, ve které
se chce církev stát mocí prvotní a jedinou. Z každé kapitoly lze proto už nyní vidět,
jak je římskokatolická věrouka v katechismu připravena splnit i tento budoucí záměr
papežské stolice.
ZÁVĚR:
Řk církev podle starých jezuitských taktik infiltruje veřejné mínění také
prostřednictvím svého souboru věroučných pravidel – katechismu. Řk
církev ho veřejnosti předkládá jako kodex nejmorálnějšího učení pro kaž­
dého člověka, jako soubor dogmat o tom, že řk církev je nejvyšší ochrán­
kyní lidských práv, svobod a ideálů. V porovnání s utajovanými řk dogma­
ty (viz kap. 11–15) a se skutečnou zákulisní činností řk cíkve (kap.4–10,
16–29) ukazující skutečnou povahu řk systému však pokrytecká povaha
katechismu zcela vyniká. Mnohoznačnost jeho termínů a výrazů je pří­
pravou pro realizaci neměnného cíle řk církve – katolizaci (u nás rekato­
lizaci).
INFILTRACE PROTESTANTSKÝCH CÍRKVÍ – EKUMENA
Infiltrace protestantských církví probíhá již od poloviny 16. století, kdy reformační
návrat k původnímu učení Bible svaté nabyl veliké síly. Do boje s reformací byli na­
sazeni jezuité. Zákeřnou změnou biblických textů se jim nakonec podařilo pro­
niknout do všech protestantských církví, postupně je paralyzovat a zlomit jejich od­
por k papežství jako ke světovládné duchovní i politické samozvané moci.
Cílem infiltrace protestantismu je v rámci ekumenického společenství spojit
všechny reformační směry v jeden jediný náboženský blok, který by podléhal papež­
ství a vykonával všechna jeho nařízení jako příkazy nejvyšší duchovní a pozemské
moci. Sama římskokatolická církev však není členem ekumenického hnutí, ovšem
zasahuje do něj, ovlivňuje ho (viz např. Charta oecumenica vyhlášená v Ženevě /
St. Gallen, červenci 1999, ČZ, 12.3.2000, str.5–6), usměrňuje a řídí a celé hnutí
vede postupně k sobě jako k nejvyšší duchovní autoritě. Tento proces probíhá skrytě
a pomalu.
1442
Mezníkem v infiltraci protestantismu bylo v minulosti proniknutí a oslabení hlavně
Luteránské a Anglikánské církve. Toto postupné, pomalé oslabování bylo krok za
krokem korunováno konferencemi, které měly za úkol sjednotit různé protestantské
směry a jejich učení. „Prvním pokusem o společnou akci měla být Konference o
jednotně konané misii, svolaná na rok 1810 na mys Dobré naděje. Ta však rea­
lizována nebyla a sešla se nakonec až v roce 1888 v Londýně. Další misijní konfe­
rence se pak sešla roku 1910 v Edinburgu a dá se říci, že od té doby začal napříč
církvemi vanout nový duch porozumění a solidarity – duch ekumenismu. Bolestnou
ránu však rozvoji ekumenismu zasadila první světová válka, v níž proti sobě stáli na
různých stranách válečných front i křesťané. Po válce zpytovaly církve svědomí, že
nedokázaly válečnému běsnění zabránit, a pokusili se – inspirovány vznikem mezi­
národní Společnosti národů – vytvořit obdobné grémium mezicírkevní. V roce 1925
se tedy ve Stockholmu sešla Světová konference pro praktické křesťanství, která
ignorovala dogmatické rozdíly a usilovala o spolupráci mezi církvemi na konkrétních
praktických projektech. Jinou cestou se vydala konference Víra a řád svolaná v roce
1927 do Lausanne, která chtěla hledat společné hodnoty teologické. Tyto snahy bo­
hužel překazila další světová válka. Teprve po ní přistoupily církve ke konkrétnímu
činu a v roce 1948 založily v Amsterodamu Ekumenickou radu církví; nyní se nazývá
Světová rada církví a sídlí v Ženevě.″ (Planeta Země, č. 147, Říjen, 2004,
str.224).
V naší době již probíhá dokončování průniku všech ostatních, menších církví. V
ekumenické Světové radě církví založené 23. srpna 1948 v Amsterodamu je dnes
„sdruženo přes tři sta církví a římskokatolická církev s ní úzce spolupracuje.″ (Mezi­
národní REPORT, č. 1, Leden, 1999, str.44). Později byla také založena Konfe­
rence evropských církví (KEK) spolupracující s Radou evropských biskupských
konferencí (CCEE) a s Katolickou biskupskou konferencí Evropy. (Charta oecu­
menica, ČZ, 12.3.2000, str.5–6).
Dalším mezníkem byl II. vatikánský koncil. Jedno z jeho prohlášení, Spiritus Do­
mini, říká, že „Duch Páně je v současné době při práci v ekumenickém hnutí sou­
časnosti″ a zároveň zdůrazňuje, že toto ekumenické hnutí má dosáhnout jednoty
všech křesťanů, která má být mezi „křesťany″ znovu vybudována. Všichni lidé mají
vyznávat jednoho Ježíše (Spasitele a Pána), jednu víru a jedno eucharistické
mystérium neboli římskokatolickou mši. Dokument II. vatikánského koncilu, str. 515
říká, že „Všichni křesťané by měli být ekumenického smýšlení.″ Kromě toho také řk církev dnes učí,
že „Ekumenismus by měl být adekvátním způsobem uveden do všech institucí, které vzdělávají li­
di.″ To znamená, že všechny instituce, které vzdělávají kazatele a pastory a všechny univerzity a
vysoké školy by měly podporovat ekumenické hnutí.
Na 4. zasedání II. vatikánského koncilu se tehdejší jezuitský generál řádu Pedro Arrupe projevil
stejně tak aktivně jako jezuité na tridentském koncilu 1546–1563. Arrupe vystoupil s propra­
covaným plánem boje proti ateismu. Jeho nejsilnější zbraní se stala infiltrace a dialog s komu­
nismem a s reformačními církvemi. 31. kongregace jezuitů (7.5.1965 – 17.11.1966) schválila 40
dekretů, které se zaměřují na sjednocení všech křesťanů do ekumeny a na její převedení pod
správu katolické církve. Dále na boj s komunismem a ateismem formou „dialogu″, na podchycení
všech laických katolických i nekatolických organizací a na jejich centralizaci pod jednu jedinou římskokatolickou - církev. (Missioni, 1966, Novembre, str. 42).
V srpnu roku 1971 generál řádu Arrupe jasně v Liege prohlásil: „Řád musí dnes sehrát v kato­
lické církvi stejně významnou, ne-li dokonce významnější úlohu než za časů Ignáce z Loyoly.″ (L
´Osservatore Romano, 21. 8. 1971).
V září 1971 se konal v Dublinu IV. konkres o ekumenických otázkách, kterého se zúčastnilo na
120 jezuitských špiček ze 30 zemí. Zprávu nazvanou Církve a církev katolická přednesl americký
jezuita E. Dulles. Vyzval řád, aby svou aktivitu v otázkách ekumeny zesílil a zdůraznil nezbytnost
dialogu s křesťany - nekatolíky. Náplní ekumenických styků by se měly stát otázky vzdělávání,
teologické úvahy a sociální apoštolát. (America, 1971, sv. 125, č. 6, str. 141; L´Osservatore
Romano, 20. 8. 1971).
Proto nový řk katechismus, 1995, např. na str.220, bodě 821. obsahuje příkaz k dialogu
„mezi teology″, k „setkávání křesťanů různých církví a společenství″, ke „spolupráci mezi křesťany
v různých ob-
1443
lastech služby lidem″, k „veřejných modlitbách za jednotu křesťanů″, k „duchovní­
mu ekumenismu″, k „ekumenické výchově věřících a zvláště kněží″ a ke „vzájem­
nému bratrském poznávání.″
Proto v roce 1998 čteme např. i tuto zprávu: „Křesťanská konference se vyslovi­
la pro dialog církví. Bohoslužbou ve Svatovítské katedrále a besedou s kardinálem
Miloslavem Vlkem, který je od roku 1993 již dvě funkční období předsedou Rady
evropských biskupských konferencí, skončila včera v Praze mezinárodní konferen­
ce. Účastníci z více než 20 evropských zemí, mezi nimiž české hodnostáře zastupo­
val plzeňský biskup František Radkovský, vyzvali křesťany k jednotě a dialogu a
zdůraznili priority ekumenické spolupráce křesťanských církví.″ (LN, 2. února
1998).
Podíváme-li se do řk katechismu, 1995 např. na str.359–360, jsou refor­
mační církve nazývány „církve odloučené″ a nekatolíci „odloučení bratři ″. Tedy již
ne „kacíři″ nebo „heretici″ či „bludaři″ jako v minulosti. Jsou přijímáni za „křesťa­
ny″ „a synové katolické církve je oprávněně uznávají za své bratry v Pánu″
(str.219, bod 818, tamtéž). Pokud však budou chtít tyto reformační církve světit
(slavit) Památku večeře Páně (řk eucharistii) v řk kostele, „je nutné, aby projevili
katolickou víru…″ (bod 1401). Na str.218, v bodu 816, tamtéž se píše: „Dekret
2. vatikánského koncilu o ekumenismu objasňuje: »Jedině prostřednictvím kato­
lické církve, která je ‘všeobecným nástrojem spásy’, je dosažitelná plnost všech
prostředků spásy… jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán
všechno bohatství Nového Zákona, aby ustanovil jedno Kristovo tělo na zemi, k ně­
muž se musí přivtělit všichni,…«.″
V rámci ekumeny usiluje římskokatolický systém o sjednocení všech
křesťanských církví a o odstranění teologických rozporů (Charta oecumenica, ČZ,
12.3.2000, str.5–6). Pochopitelně, že vůdčím vyznáním víry musí být vyznání
římskokatolické. Řím se tím snaží v rámci Nového světového pořádku vybudovat je­
dinou, světovou supercírkev, která by se skládala hlavně z vůdčí římskokatolické in­
stituce, dále ze všech protestantských církví v rámci ekumenického hnutí, které bu­
dou uznávat nadvládu papežství, dále z židovství a z východních náboženství, jaký­
mi jsou např. islám či budhismus. Všechny tyto složky světové supercírkve by pak
měly uznávat autoritu papežství jako duchovní a politické moci.
Proto také souběžně s infiltrací protestantských církví probíhá infiltrace židovské­
ho náboženství, židovských sborů, organizací, institutů a vzdělávacích středisek a
totéž pozorujeme i v aktivitách řk církve směrem k východním náboženstvím. V Německu se v r.
1999 např. uvažovalo o zavedení islámu jako státního náboženství s veškerou stejnou vládní a fi­
nanční pomocí státu „jako katolicismu a protestantským denominacím.″ (Mezinárodní REPORT,
č.1, Leden 1999, str.12).
V současné době je hlavním cílem řk církve zlomit prostřednictvím ekumeny odpor protestantů
k podepsání a zavedení papežského konkordátu s tím či oním státem. V Polsku byl podepsán
konkordát mezi Vatikánem a polským parlamentem ovládaným Solidaritou v březnu 1997 (Mezi­
národní REPORT, č.1, Leden 1999, str.12). I v ČR hrozí nebezpečí prosazení konkordátu.
Tomu je však nutné zamezit.
Dnes, čteme-li římskokatolický tisk, je ekumenická spolupráce mezi římskými katolíky a pro­
testanty na dennodenním pořádku. „Ekumenismus patří k prioritám spolupráce″, zdůraznila Rada
evropských biskupských konferencí (CCEE) v prohlášení uveřejněném na závěr svého zasedání v
Helsinkách ve dnech 1. až 4. října 1998, tedy rok po druhém Ekumenickém shromáždění ve Štýr­
ském Hradci. Rada také „požaduje větší úsilí katolické církve v oblasti ekumenismu″ (Katolický
týdeník č.43, 25.10.1998, str.3). A tak řk církev mající vidinu plánovaného konkordátu na do­
sah zesiluje tlak na ČR. Katolický týdeník č.47, 22.11.1998, str.5 informuje, že 12. listopadu
1998 byli v nové budově Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze - Krči oceněni nej­
větší zasloužilci o ekumenický rozvoj. „Pamětní medaily za zásluhy o ekumenismus″ dostali na
prvním místě apoštolský nuncius Giovanni Coppa a kardinál Miloslav Vlk, tedy vysocí římskokato­
ličtí funkcionáři.
Cíle římskokatolické církve a jejího jezuitského vojska pod rouchem ekumenických společenství
v ČR jsou tedy jasné: Co nejvíce zasahovat do veřejného, politického, kulturního, ekonomického,
vědeckého a hlavně církevního dění a všechny tyto roviny propojovat s „křesťanskou″ neboli řím­
skoka-
1444
tolickou církví a s římskokatolickou Evropou v čele s Vatikánem jako budoucím ná­
boženským monopolem.
Dnes se řk církev snaží své skutečné ambice na monopolní postavení mezi všemi
církvemi a na politické upevnění své dřívější moci zastřít pláštěm ekumenické spolu­
práce s ostatními církvemi. Pod rouchem přátelství, vzájemného porozumění, tole­
rance a bratrské jednoty si vytváří klidné, ničím nerušené prostředí, v němž po­
stupně upevňuje své pozice a nenápadně tak nabývá na původní síle, jakou měla ve
středověku a částečně i v novověku.
Jak dnes probíhá infiltrace nekatolických církví? Např. na evangelické a husitské
fakultě studují římští katolíci a jsou k dispozici pro dosazování do funkcí státního a
církevního aparátu. Naopak římskokatolická fakulta je ideologicky přísně upevňová­
na a střežena od protiřímskokatolických vlivů. V nekatolických církvích je často pro­
sazována tolerance a ekumenický přístup znamenající přijmout prořímskokatolickou
orientaci. Podvratná ideologická činnost se nejednou provádí pod rouškou ekumeny.
Například přednášky T. Halíka o Sarkandrovi, krutém moravskoslezském rekatolizá­
torovi, jehož vypodobnil jako příkladného světce a křesťana. V těchto církvích jsou
šířeny i římskokatolické časopisy s nepřátelskou protireformační tématikou.
Zmanipulovaní zástupci reformačních církví, zbavení reformačního povědomí a pod
kontrolou řk církve pomáhají plnit rekatolizační cíle v ČR.
Avšak sami římští katolíci jsou ekumeně zcela uzavření. Ač sami iniciovali
prostřednictvím jezuitského řádu vznik ekumeny a ekumenických organizací a in­
stitutů, ač sami provedli a provádějí infiltraci všech nekatolických směrů, proudů a
církví, ač sami ekumenismus podporují, ač samy ekumenické církve přejímají řk
učení, svátky a tradice, řk církev se NIKDY s protestantským učením neztotožnila a
nikdy také neztotožní. To prozrazuje např. i Mezinárodní REPORT, č.2, únor,
2000, str.40–41: „Ekumenismus je dnes nutný, žít v přátelství a lásce a vzájemné
úctě, v mravní i hmotné podpoře a ve snaze po plné jednotě. Ale není možné vybrat
si z každé církve, co by vyhovovalo všem: kompilaci víry… Evangelické křesťanství
se přiblížilo světu, takže není příliš odlišné od kultury světa… Proč by tedy měla udě­
lat ze sebe církev katolická dvojníka evangelického křesťanství?! Moudří vidí dnes
v katolické církvi jediný sloup, který si… zachovává pevnost pravdy a mravnosti.
Není proto rozumným požadavkem autorita jedné osoby – papeže – případně sboru
biskupů v čele s papežem?… Nekatolické církve včetně pravoslavné si uvědomují, že
jim chybí nejvyšší autorita, která by je sjednocovala, že i v případě ekumenismu
není nakonec s kým jednat.″ Se stejnou uzavřeností římských katolíků vůči učení
všech nekatolických církví se setkáváme i na římskokatolické fakultě KTF na UK
(Mezinárodní REPORT, č.1, leden, 1999, str.3).
Celý tento spis v podstatě ukazuje, jak řk církev usiluje o svůj vytčený tzv. ne­
měnný cíl, tj. získat nadvládu a rozrušit demokratické principy a všechny reformační
církve prostřednictvím ekumeny. Viz proslov Karla Lehmanna na německé biskupské
konferenci za přítomnosti Tomáše Halíka. Proslov byl uveden v Katolickém týdeníku 17, 25.dub­
na 1999: „Musíme se přiznat k našemu neměnnému profilu.″... „Ekumena, která pouze uznává
status quo, kde se nikdo nemusí měnit, je pro křesťana (římského katolíka) těžko snesitelná. Proto
musíme mnohem více růst při souboji se silou druhého a nesmíme se spokojit s nějakým
společným jmenovatelem.″
ZÁVĚR:
Řk církev podle starých jezuitských taktik infiltrovala také všechny církve, všechny
duchovní směry a všechna náboženská hnutí ve všech státech. Cílem je v rámci eku­
menického společenství spojit všechny tyto směry, hnutí a církve v jeden jediný ná­
boženský blok, který by podléhal papežství a vykonával všechny jeho rozkazy jako
příkazy nejvyšší duchovní a pozemské moci. Nejbližším cílem řk církve je v rámci eku­
meny zlomit odpor protestantských církví a judaismu k řk církvi a k jejím doktrínám,
což má pak vyústit v podepsání a zavedení konkordátu mezi Vatikánem a příslušnou
zemí. Dalším cílem ekumenismu je dát řk církvi ze strany
1445
ostatních církví klidné, láskyplné a bratrské prostředí, dokud se sama řk
církev nestane silnou a nadpočetnou nad ostatními, včetně nevěřících lidí.
Po dosažení tohoto stavu pak plánuje zrealizovat svůj neměnný cíl – kato­
lizaci země (u nás rekatolizaci započatou pobělohorskou dobou).
INFILTRACE VOJENSKÉHO SEKTORU; NATO A EVROPSKÁ UNIE
Rovněž silný vliv řk církve se projevil na Ministerstvu obrany a v útvarech jemu
podřízených. Po roce 1989 byl v naší armádě rychle přebudován „princip masary­
kovské linie″ - pojetí dějinného odkazu naší historie. Z armády byly vymýceny hu­
sitské prvky a tradice zavedené TGM. Nastoupila tendenční výuka mládeže zejména
ve výkladu historie našeho národa.
Infiltrace Ministerstva obrany a tzv. transformace armády neboli průnik římsko­
katolických vlivů do armády, její řk ideologizace pro válku na Balkáně (což je ve
skutečnosti moderní křižácká výprava proti balkánskému pravoslaví v rámci „mí­
rových″ sil NATO a OSN) a její zabudování do složek NATO probíhalo nejrychleji a
nejmarkantněji za římskokatolických ministrů RNDr. Viléma Holáně (KDU-ČSL) (září
1994 – prosinec 1996), Miloslava Výborného (KDU-ČSL) (leden 1997 – prosinec
1997) a Michala Lobkowicze (ODS-US) (prosinec 1997 – červen 1998), který také
podepsal „smlouvu o vytvoření funkce kaplana v české armádě… s představiteli
církví zastoupenými Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví.
(LN, 29.5.1998, str.4).
Samo Severoatlantické společenství, NATO s dobře propracovanou vojenskou
„duchovní péčí″ má své základy ve Vatikánu: „Zvlášť usilovně se činil papež a jeho
lidé při zakládání severoatlantického společenství - NATO. Již roku 1946 poukázal
Pius XII. ve svém projevu »Církev jakožto životní princip lidské společnosti« na
nutnost nadnárodního západního společenství států. Papež jmenoval do sboru kardi­
nálů několik nových, neitalských členů, dal tak své církvi kosmopolitický ráz a nabídl
ji demonstrativně nadnárodním záměrům západu… Podle představ Vatikánu mělo
toto západní společenství států nejprve podchytit Itálii, Rakousko, Francii a západní
Německo. Vatikán uplatňoval všechen svůj diplomatický vliv, aby tento plán usku­
tečnil, a není tajemstvím, že papež měl pak na výstavbě a zdokonalování NATO pod­
statný podíl. V četných projevech uděloval stále nové pokyny k »integraci Evropy«
(vzpomeňme na dnešní snahy o integraci Evropy a jak je papež neustále schvaluje a
popohání k realizaci) a napomínal západní politiky, aby se rychle dohodli na seve­
roatlantické válečné alianci. Učinil tak například ve vánočním poselství z roku 1953 v
projevu před V. celostátním sjezdem Svazu katolických právníků Itálie dne 6.
prosince a v projevu o stavu a úkolech evropského sjednocení ze 13. června 1957. V
této souvislosti je také třeba se zmínit o soukromých audiencích, které Pius XII. stá­
le uděloval politikům a vojenským velitelům NATO ke konzultačním účelům, a to bez
ohledu na náboženské vyznání účastníků. Na podporu severoatlantického vojenské­
ho společenství pořádá Vatikán již několik let takzvané Evropské studijní týdny. Ač­
koli se o průběhu zachovává přísné mlčení, umožňuje vystupování určitých osob uči­
nit jisté závěry o předmětu těchto porad. Na Evropském studijním týdnu, který se
konal od 27. února do 1. března 1956 v Římě, promluvili jako hlavní řečníci spolkový
ministr války Strauss a kardinál Frings... V Německu jsou to především biskupové
(protestantští) Dibelius, Halfmann, Stählin a probošt Asmussen, kteří se ve vleku
Vatikánu aktivně účastní válečných příprav ve prospěch NATO. Kruh kolem Asmus­
sena přitom neusiluje pouze o spolupráci politickou, nýbrž i o rekatolizaci protestan­
tismu na poli teologie. Hledí toho dosáhnout přes Mariologii, jak dokazuje jeho spis:
Maria, matka Boží. Jednotná fronta mezi katolicismem a protestantismem je základem tak­
zvaného jednotného západního světového názoru, jenž je ideovou nadstavbou NATO... Proto také
kladou vedoucí činitelé NATO velký důraz na vojenskou duchovní péči.″ (Karl A. Molnau: Hříchy
politického katolicismu, pravá tvář církevní hierarchie, str. 149-152).
1446
„Spodním tónem papežské politiky v posledním století je ustálené přesvědčení,
že silně militaristické Německo je nezbytnou podmínkou pro to, aby si římskokato­
lická církev udržela své přednostní postavení v křesťanství.″ (Lehmann, Ibid,
str.23).
Americká armáda, vzor pro budoucí vojsko NATO měla proto své římskokatolické
kaplany. Téměř pokaždé tuto úlohu plnili jezuité nebo jejich spolupracovníci z řad
římskokatolických kněží. Jakou funkci plnili tito lidé? „Vojákům předkládají a
namlouvají, že jejich důstojníci nejsou nic víc a nic méně než zástupci Boha... Dů­
stojník si vyžaduje poslušnost na základě moci, která pochází od Boha... Nesmýšlej
o důstojníkovi jako o člověku, který se snaží dostat z tebe co nejvíc. Smýšlej o něm
jako o zástupci Boha.″ (J. Lavreckij: Vatikán, náboženství, finance a politika,
Bratislava, 1958, str. 263-264).
Ve šlépějích papeže Pia XII. pokračuje i papež Jan Pavel II. Při návštěvě ČR
v r.1997 prohlásil: „... je naléhavé umožnit církvi, aby byla přítomna v oblastech
převážně duchovního rázu, jak je tomu už dlouho v jiných evropských zemích.
Mám na mysli vyučování náboženství ve státních školách, které si zaslouží, aby
bylo považováno za zásadní přínos k budování Evropy, která má základy v onom
bohatství křesťanské kultury, která je společná národům evropského Východu i Zá­
padu. Myslím dále na pastorační péči v nemocnicích a ve věznicích a obzvláště na
duchovní službu v armádě, vykonávanou dobře připravenými vojenskými kaplany.
Dozvěděl jsem se o prvním pokuse v tomto smyslu v oddílech rozmístěných v
Bosně, který má dobrý úspěch, a to nejen u katolických vojáků. A když jsem připo­
menul tyto úlohy, pak bych také chtěl objasnit, že Svatá Stolice poznává přímo
vaše tužby a potřeby a je vždy k vaší dispozici, aby vám poskytla diskrétní a
konkrétní spolupráci při řešení těchto problémů″ (Projev papeže Jana Pavla II.
v České republice, Apoštolská nunciatura, Setkání se členy České biskup­
ské konference, Praha, 25.4.1997).
Sám Vatikán si přeje a přál zapojení ČR do evropských struktur, tedy do Evrop­
ské unie a do aliance NATO. A můžeme také v souladu s tím pozorovat, jak mnoho
provatikánských nebo přímo řk politiků z bývalé ODA, z US a z KDU – ČSL, jakož i
dřívější Tošovského vláda a sám prezident V. Havel tlačili a tlačí dodnes veřejnost k
názoru, že si to koneckonců veřejnost sama přeje a že je to v jejím zájmu.
Je to manipulování veřejným míněním. Veřejnosti je prokatolický názor na EU a
NATO různými politiky, redaktory a moderátory mistrně podsouván, a to ve stále
větší intenzitě. Tohoto jsme byly svědky už v roce 1991. Všimněme si například po­
stoje moderátora ČRo, Ivana Hoffmana, jednoho ze šesti vyzyvatelů ke vzniku
křesťanskodemokratického hnutí na Slovensku: „Domnívám se, že nejen naše dva
národy, ale celá Evropa se může spojit právě na základě křesťanského duchovního
odkazu.″ (Katolický týdeník č.4, 27.1.1991, str.4).
Nebo si vzpomeňme na slova bývalého federálního politika, předsedy slovenské vlády v rámci
ČSFR, dr. Fr. Mikloška, který „očekával, že církev bude ve společnosti prorockým hlasem″ a který
„se ztotožňuje s varovným hlasem Jana Pavla II.: Buď bude Evropa křesťanská (tj. římskokato­
lická), nebo nebude vůbec″ (Katolický týdeník č.1-2, 13.1.1991, str.9). Je to však už výrok
papeže Pavla VI. (Mezinárodní REPORT, č.2. únor, 2000, str.6).
„Kardinál (Vlk) zdůraznil potřebu »znovuobjevit duchovní základ Evropy« a dát procesu sjedno­
cování kontinentu pevnou základnu tradičních morálních hodnot. Ke splnění tohoto požadavku by
podle jeho slov mohla rozhodujícím způsobem přispět »inspirující síla křesťanské víry«... Kancléř
Kohl vysoce ocenil přínos kardinála Vlka k demokratickým změnám v ČR a také jeho úsilí o dodání
duchovního rozměru evropskému sjednocovacímu procesu.″ (Katolický týdeník č.4, 25.1.1998
nebo podobně také Katolický týdeník č.5, 2.2.1997).
Na síti Internetu se můžeme dočíst, že pětaosmdesátiletý „... někdejší následník rakouskouherského trůnu, nejstarší syn posledního rakouského císaře Karla I. a nynější poslanec Evrop­
ského parlamentu a předseda Panevropské unie, Otto von Habsburg... je... přesvědčeným stou­
pencem společných evropských institucí, jako je Evropská unie (EU). V rozhovorech pro tisk často
zdůrazňuje její funkci jako bezpečnostního a politického útvaru. Její úloha ekonomická je podle
něj až na
1447
druhém místě... Setkal se s prezidentem Václavem Havlem a začal se zasazovat o
přijetí bývalých satelitů někdejšího sovětského impéria do evropských struktur...
Otto Habsburský vystudoval státní a sociální vědy na katolické univerzitě v
Lovani... V polovině třicátých let Habsburg vstoupil do Panevropské unie usilující již
tehdy o integraci Evropy na křesťanských a demokratických základech...″ (ČTK,
Praha, 19. listopadu 1997).
A papež se modlí slovy: „Nejsvětější Panna Maria, milovaná a uctívaná jak na
Východě, tak i na Západě, kéž vyprosí dnešním křesťanům, aby svorně pracovali
na nové evangelizaci (tj. pokatoličtění) a aby se všechny evropské národy setkali v
jednom společném domě (tj. pod římskokatolickou církví včele s Vatikánem), kam
by každý vnesl svůj přínos... (Z promluvy Jana Pavla II. před modlitbou Anděl Páně
15.2.1998).″ (Katolický týdeník č.8, 22.2.1998).
Proč si toto zapojení východních postkomunistických států do Evropy přeje Va­
tikán? Jak NATO, tak i Evropská unie a další organizace, které s tím souvisejí, jsou
ve skutečnosti dětmi římské papežské stolice z dřívějších let a právě za pomoci
těchto struktur bude probíhat další katolizace v Evropě. Z pohledu Vatikánu je pro­
to nutné, aby tyto papežské organizace pohltily a dostaly pod svou moc celou
„křesťanskou″ (ve skutečnosti římskokatolickou) Evropu.
Mezinárodní organizace jsou obsazovány podle přísného výběru na základě
zájmu mocností (viz Dwight L.Kinman: The World' s last Dictator, str.18, 23).
V EU hraje exkluzivní roli právě Vatikán. Proto hnací silou vstupu ČR do EU byli od
počátku zejména kardinál M. Vlk, prezident V. Havel, předseda Křesťanské akade­
mie. jezuitský kněz Tomáš Halík (včetně jím organizované iniciativy Impuls 99 a
údajně nepřímo také výzvy: Děkujeme, odejděte), politické strany stojící za zájmy
řk církve (KDU-ČSL, ODA, DU a US). Tito představitelé rovněž rozpoutali za pomoci
prezidenta Havla kampaň proti opoziční smlouvě mezi ODS a ČSSD, která prý pro­
ces přijetí brzdí a zpomaluje.
Vedení řk církve zůstává v současné době stále na mezinárodní politické scéně a ideologicky se
podílí na koncepci svého programu. Dokladem toho je zajištění pozic v EU (například soudnictví,
školství a výchova, mezinárodní instituce). Výrazným příkladem je spolupráce evropských jezuitů
na tzv. evangelizaci (rekatolizaci) Evropy.
Řk církev pracuje intenzivně na rekatolizaci Evropy rovněž prostřednictvím svých rozvětvených
jezuitských evropských organizací: CEO, OCIPE, FCE, Evropské školy aj.:
„Evropská společenství, která spadají do CEO (konference evropských provinciálů, to je vedou­
cích jednotlivých oblastí jezuitského řádu) jsou tři: Brusel, Straßburg a Sarajevo. Jezuitská evrop­
ská díla (organizované akce) jsou také tři:
- OCIPE (Office Catholique d´Initiative pour l´Europe = Služba katolické iniciativy pro Evropu)
- FCE (Foyer Catholique Europeen = Evropské katolické středisko), a
- Evropské školy, které se snaží utvářet budoucího občana prostřednictvím křesťanských (tj. řím­
skokatolických) hodnot.″ (Časopis Jezuité, č.1, ročník IX, r.2000).
ZÁVĚR:
Vatikán infiltroval podle starých jezuitských taktik také všechny militaristické or­
ganizace prostřednictvím vojenských kaplanů, inicioval a plně podporoval vznik
nadnárodního NATO a nadnárodního sdružení všech evropských států – EU. Cílem
těchto aktivit je kromě jiného také usnadnění a urychlení katolizace států bývalého
Východního bloku včetně ČR.
ZÁKULISNÍ CENTRALIZACE
Jedním z hlavních prostředků k dosažení cílů, jak jednat „přes hlavy lidu″ (tj. soustředit moc
do rukou jednotlivce nebo organizace do jednoho řídícího centra), čímž se omezí pravomoc a do­
sáhne se
1448
podřizování mas lidí i celých národů jednotlivci, je centralizace. Rozhodující vliv v
těchto centralizovaných organizacích mívají nejvýznamnější velmoci, ostatní
členské země víceméně přispívají k dosažení jejich vytčených cílů. Napohled jakoby
demokratické společenství je tedy prakticky zmanipulované.
Příkladem zákulisní centralizace je např. NATO, Evropská unie, Světová banka,
OPEC (centralizace zemí vyvážejících ropu), globalizace světa, ekumenismus a jiná
centralizovaná hnutí, organizace a společnosti. Např. v Ekumenické radě církví jsou
zástupci jednotlivých církví, kteří za své církve jednají (jedinci jednají za celou
církev). Ovšem hlavní slovo má jednotlivec – vedoucí – předseda Ekumenické rady
církví. Tímto předsedou (jednotlivcem) jsou všechny zúčastněné církve manipulová­
ny, aniž mají skutečnou možnost tuto činnost ovlivnit. Centralizace je v podstatě
shrnutí kompetencí a pravomocí do rukou jednotlivce, který má pověření pro­
sazovat a realizovat potřebný program a politiku. Tato činnost je většinou zdůvod­
ňována potřebnou koordinací. Jde prakticky o postupné omezování a oklešťování
kompetencí a tím zvyšování podřízenosti ústřední instanci. Při centralizaci je za­
jištěna podřízenost politické nebo jakékoliv jiné organizace vrcholné ideologické
moci.
Žádoucí politiku centralizačních mezinárodních organizací zajišťují vybraní absol­
venti jezuitských diplomatických škol v USA a Anglii. Výběr zástupců z jednotlivých
členských zemí do těchto centralizačních mezinárodních organizací bývá velmi cí­
lený, aby v nich prosazování činnosti a cílů fungovalo hladce a bez překážek.
Prokazatelně existuje souhra mezi nejvyššími funkcionáři školenými ve speciálních
diplomatických jezuitských školách v Anglii a USA, kteří se mají stát vůdci nového
světového řádu. Tento nastupující nový řád světové politiky je přesně založen na
principech a zásadách jezuitského řádu, ze kterých již několik staletí vychází veškerá
činnost, tj. taktiky a praktiky řk církve v mezinárodní politice.
NATO, EU a další mezinárodní organizace fungují na principu podřízenosti zájmům
mocností, které jsou v těchto organizacích zastoupeny a mají rozhodující slovo a
pravomoci. Například ředitel NAI, Jeffey Gedmin, na otázku, zda jsou USA ochotny v
případě nějaké potřeby skutečně poskytnout pomoc, odpověděl: „Jde o to, aby Ev­
ropané nezatáhli USA do válek, které nebudou v zájmu USA. Když USA nebudou
chtít, tak prostě nikam nepůjdou...″ (zpráva z denního tisku, 24.3.1998). Co
pokládají USA za svůj zájem? „USA jsou mimořádně zainteresovány na neome­
zeném přístupu k surovinám v zahraničí. Kdyby se mělo rozhodnout o životních záj­
mech národa, rozhodně použijeme sílu, a když to bude nevyhnutelné, tedy i jedno­
stranně.″ (Bill Clinton, r. 1994, denní tisk 22.12.1997).
Např. Tošovského vláda, která nevzešla z demokratických voleb, byla organizová­
na na jezuitském principu poslušnosti k nejvyšší církevní autoritě. Její sestavení
podléhalo principu jezuitského řádu a byla složena převážně ze členů stojících za po­
litikou kléru. Jak její kroky prozrazovaly, upevňovala s řk církví kontakty a or­
ganizovaně plnila její úkoly.
Nepřítelem pro vedení řk církve je každý, kdo odporuje poslušnosti a podřízení
se zájmům jejího vedení. Proto například Pavel Dostál, ministr kultury, zpočátku
narazil na silný odpor při řešení otázky vztahu církve a státu. Rovněž i všichni další,
kteří svou činností a zájmy nejsou ochotni se podrobit a podřídit autoritě církve,
budou narážet na odpor.
Kult přísné organizace a absolutní poslušnosti nejvyššímu představiteli řk církve lze pozorovat,
když jde například o veřejné vyjádření stanovisek k určitým záležitostem, na kterých je řk církev
zainteresována. Pak je možné zjistit, že všichni stojící za politikou řk církve, mají stejné, uniformní
stanovisko. Příklad z poslední doby: Válku v Jugoslávii veřejně schválil hned po zahájení bom­
bardování papež Jan Pavel II, krátce na to u nás kardinál M.Vlk, Daniel Hermann z Biskupské
konference řk církve, Tomáš Halík, V. Havel a členové klerikálních politických stran u nás, to je
KDU-ČSL, US, ODA s Danielem Kroupou (o jeho římském katolictví viz např. Katolický týdeník
č.11, 1996, str.4; příloha MF Dnes, 14.10.1993, str.20; ČRo 1, 19.8.2000, pořad: Doteky
víry, 21.00–22.00) a tzv. vybrané, prověřené, elitní skupiny společnosti našeho národa, stojící
za zájmy řk církve.
1449
V řk církvi existuje tvrdá disciplína a poslušnost, a to jak v aparátu řídícím, tak v
aparátu pomocném. Do pomocného aparátu jsou vybráni a zapojeni také pro řk
církev přijatelní členové z řad nekatolíků a odborníků. Například ve sdělovacích
prostředcích, v náboženské redakci, v různých křesťanských společenstvech, v poli­
tickém aparátu i v ekumenických organizacích, na teologických fakultách i vy­
sokých školách humanitního i technického směru a jinde. Tito lidé postupně zapa­
dají do tohoto systému organizační poslušnosti, jsou doslova zmanipulováni, a aniž
si to přímo uvědomují, slouží ideologii řídícího aparátu řk církve. Dokonce po
dlouhých kontaktech se shledává, že se tito lidí mění povahově i názorově. I osobně
slušní a vstřícní lidé, jakmile se dostanou do soukolí této organizační hierarchie,
přestávají být vlastními pány, musí se podrobovat římskokatolickým záměrům.
Když se z této závislosti někdo pokusí vymanit, je nejen zbaven vlivu, ale zpravidla
je mu znemožněno jakékoliv další působení.
Poslušnost prostých řk věřících, kněží a biskupů svému papeži jasně definovala
již stará dogmata (viz kap.11–15). O papežových pravomocích a nárocích na své
poddané hovoří mnoho velmi solidních studií a historických pojednání. Ze všech vy­
plývá, že si papež nárokuje bezmeznou, slepou a nekompromisní poslušnost nejen
ve všech otázkách řk doktrín, ale i ve věcech politických: „… papež je nejenom bis­
kupem Říma, ale také biskupem celého světa. Stejně tak Benedikt XIV řekl: »Papež
je hlavní kněz celé církve, který může vzít z jurisdikce biskupa jakoukoli místní
církev, kdykoli si to bude přát.«″ (Peter de Rosa: Temné papežství, str.153).
„Věrní katolíci musí poslouchat nejen jasně narýsované účení, ale i obvyklé autori­
tativní učení, jak to vyjádřili papež a biskupové.″ (Ibid, str.154).
Jinými slovy to v konečném důsledku znamená, že každý prostý římský katolík a
každý řk kněz a biskup a další funkcionáři celého řk systému musí bezpodmínečně
na prvním místě poslouchat a respektovat papeže a vyplňovat nejprve jeho vůli a
teprve potom na druhém místě smí poslouchat a plnit nařízení vlády a státních úřa­
dů země, ve které žijí. Každý římský katolík je proto nejprve občanem Vatikánu
s jeho římskokatolickým náboženským systémem, kterému plně podléhá a patří i
fyzicky a teprve potom je občanem své vlastní země. Nikdy tomu nebude naopak.
Autorita papeže a biskupů je podle neměnných dogmat vždy víc než autorita státu,
jeho vlády a úřadů. Práva a povinnosti řk občanů k papeži a jeho biskupům jsou
vždy nadřazeny nad právy a povinnostmi k jejich vlastní zemi. Proto také papežství
nikdy nehájilo jiné zájmy než své vlastní a někdy i svých řk věřících, avšak nikdy
nehájilo práva a svobodu nekatolíků nebo dokonce lidí nevěřících. „Lev XIII řekl, že
politicky »je vždy opravdu nutné, aby hlavní zájem byl – myslet nejvíce na to, jak
sloužit zájmům katolicismu… Po druhé světové válce byl Pius XII. připraven exko­
munikovat kteréhokoliv katolíka, který dal svůj souhlas komunistickému kandidátu
místo katolickému.«″ (Ibid, str.160).
Poslušnost biskupů nejlépe vyjádřil benátský kardinál a patriarcha, když v září
roku 1894 vydal pastýřský list, kde píše: „Když hovoříme o náměstkovi Krista, ne­
smíme obcházet pravdu, musíme poslouchat; nesmíme měřit, co řekl, abychom
omezili rozsah naší poslušnosti… Společnost je nemocná… Jedinou nadějí, jediným
lékem je papež.″ (Ibid, str.273) „Biskupové nepřísahají, že budou sloužit církvi a
náboženství, ale že budou »udržovat, bránit, rozšiřovat a podporovat práva, pocty,
privilegia a autoritu svého pána, papeže.«… biskupové nemají žádnou nezávislost.
Srozumitelně řečeno: biskupové a teologové mohou sloužit pravdě pouze svou po­
slušností papežovi.″ (Ibid, str.153, 154). To se pochopitelně týká i všech řk
prostých věřících a laiků vůči jejich knězi a vůči všem řk biskupům a kardinálovi.
„Podle dekretu Pastor aeternus, hlavního dekretu I. vatikánského koncilu (1869), papež není
pouze »dohlížitelem« nebo vysokým administrátorem církve. Má »plnou a nejvyšší jurisdikci
církve v těch otázkách, které se týkají předpisů a nařízení církve, rozšířených po celém světě.«
Papežova moc je svrchovaná; vztahuje se přímo a s okamžitou platností na každý kostel, každého
pastora, každého laika. Koncil prohlašuje, že toto tvrzení znamená… »zachovávat jasné a vý­
slovné dekrety obou našich předchůdců, římských papežů a všeobecných koncilů«.″ (Peter de
Rosa: Temné papežství, str.261–262).
1450
ZÁVĚR:
Řk systém používá zákulisní centralizaci jako prostředek k oslabení
pravomoci ve všech oblastech společenského, politického, ekonomické­
ho, vojenského, kulturní a náboženského života. Prostřednictvím záku­
lisní centralizace Vatikán iniciuje a spoluvytváří nadnárodní organizace,
instituce, hnutí a společnosti (např. NATO, EU, Ekumenismus aj.), které
shromažďují a předávají Vatikánu strategické informace. Tyto centrální
orgány mají současně výkonnou pravomoc k prosazování ideologických
cílů řk církve a ke svazování nižších organizačních článků. Centra­
lizované subjekty jsou „prodlouženou rukou″ Vatikánu sloužící k realiza­
ci neměnného cíle – k totální katolizaci celé Evropy a dalších kontinentů.
Jejich spolupráce s Vatikánem je založena na přísné poslušnosti celému
řk systému podle schématu: Napřed musíš poslechnout papeže a jeho
biskupy, pak teprve ty ostatní. Napřed patříš Vatikánu a papeži, teprve
potom těm druhým.
1451
ČÁST IV – PŘÍMÉ DŮSLEDKY ZÁKULISNÍ ČINNOSTI V ČESKÉ REPUBLICE
POUČENÍ Z DĚJIN A TAKTIK ŘÍMSKOKATOLICKÉHO SYSTÉMU
V předchozích dvou částech bylo stručně ukázáno, že v pozadí za politickou a ná­
boženskou zákulisní činností v ČR stojí hlavně řk církev, která přesně podle plánu a
svých cílů infiltruje krok za krokem všechny oblasti společenského, politického, kul­
turního, ekonomického, vojenského a vědeckého života. Bylo rovněž zdokladováno,
že tato zákulisní řk infiltrace je prováděna s podporou některých představitelů státu,
některých vládních orgánů, některých státních úřadů a všech klerikálních politických
stran.
Taktiky a dějinné souvislosti načrtnuté v předchozích dvou částech nás vybízejí
k velmi důležitému, závažnému souhrnnému závěru:
Přímým konečným důsledkem zákulisní činnosti římskokatolické církve
v České republice JE LIKVIDACE PŮVODNÍCH KŘESŤANSKOBIBLICKÝCH
HODNOT A PŘEMĚNA DEMOKRACIE NA ŘÍMSKOKATOLICKÝ SYSTÉM neboli
REKATOLIZACE CELÉ SPOLEČNOSTI A STÁTU S CÍLEM VYBUDOVAT RYZE
ŘÍMSKOKATOLICKÝ STÁT.
Tak tomu totiž bylo v historii vždy, když se ve kterémkoliv království zavedly
jezuitské taktiky a praktiky. Pokud se jim včas nezabránilo, pak jejich konečným dů­
sledkem nebylo nikdy nic jiného než papežská katolizace celého národa.
Katolizace se odehrávala podle následujícího schématu: Jakmile se římskokato­
lický systém cítil v infiltrované zemi již silným, nastala veřejná likvidace původního,
biblického učení Ježíše Krista z Nového zákona, výroky a myšlenky apoštolů se pře­
kroutily a předkládaly králi, jeho dvoru a lidem tak, aby papežství získalo trvalý ná­
boženský monopol a trvalou pozemskou moc nad samotným králem. Pokud se proti
tomu opět nikdo nevzepřel, donutil jezuitský řád postupně panovníka k tomu, aby
vyhlásil římskokatolické náboženství za státní a legální a všechna ostatní nábožen­
ství, hlavně reformační a židovské, za protistátní a nezákonné. Tím začala etapa
římskokatolického státu a poslední etapa katolizace se mohla projevit ve své plné
zrůdnosti.
Jakmile bylo dosaženo vyhlášení řk církve a jejího náboženství za státní, nastaly
okamžitě represe, pronásledování, mučení, věznění a likvidace protestantských
církví a protestantů s cílem úplného zničení všeho, co by jakkoliv připomínalo sku­
tečnost, že římské papežství nebylo předtím žádnou státní náboženskou institucí a
že si své místo pod sluncem dobývalo vždy ohněm, mečem a diplomacií.
Do dnešní doby se snaží řk církev v čele s papežstvím utajit pravdu, že původ
dnešního řk systému leží v pohanském Římu a jeho náboženství, že náleží do
Babylonu a Egypta. Do dnešní doby se snaží řk náboženský systém zakrývat tu sku­
tečnost, že než si vydobylo své současné postavení na Zemi, muselo předtím zlikvi­
dovat mnoho křesťanských národů, mnoho křesťanských panovnických rodů a vyhu­
bit každého, kdo odhalil jeho skutečný původ a kdo pochopil, že se římskopohanský
náboženský systém narouboval na původní křesťanství a že si z jeho učení udělal
svoji „křesťanskou″ masku. Římské papežství si v průběhu dějin muselo podmanit a
podřídit všechny krále a císaře, každého panovníka a pokořit mnoho zemí, než si po­
stupně vydobylo v jednotlivých zemích statut legální, státní, náboženské instituce
v podobě „křesťanského″ systému a vytěsnilo tak protestantské církve z jejich po­
stavení.
1452
Tam, kde bylo papežství státem uzákoněné a zlegalizované, bylo okamžitě převe­
deno celé školství pod římskokatolickou správu, od škol nejnižšího stupně až po
univerzity a vysoké školy. To samé se stalo s veškerým majetkem státu a všemi
vojenskými a zbrojními složkami země. Od té chvíle všechno podléhalo Římu, který
určoval, jak a s čím se má dál disponovat, neboť je papež od středověku pokládán za
„nejvyššího administrátora a správce veškerého církevního majetku″, což bylo ofici­
álně vyhlášeno „podle církevního rozhodnutí číslo 1518 sbírky z roku 1917.″ (Peter
de Rosa: Temné papežství, str.31).
Toto schematické shrnutí najdeme rozvedené ve všech historických studiích jako
např. v literatuře od J. Pekaře, R. Fülöp–Millera, J. A. Wylieho, T. V. Bílka, J.
Micheleta, J. Kadlece, L. H. Lehmana, D. Hamšíka, P. de Rosy, G. S. Fabera,
P. Allixeho, W. Jonese, H. Ch. Lea, J. G. Graye, J. H. M. d´Aubigného a
dalších.
Stejně tak postupoval Vatikán ve 30. letech našeho 20. století: „Papeži Piovi XI.
se také zdál Mussoliniho výklad konkordátu příliš blahovolným při posuzování svobo­
dy jiných náboženství v Itálii. Pius trval na tom, že jiná náboženství nemají v Itálii
žádných práv a že je jim jen »dovoleno« sloužiti Bohu z důvodů klidu. »V katolickém
státě«, řekl Pius, »musí být svobodě svědomí a diskusím rozuměno v souhlase s ka­
tolickým učením a zákonem, který je potlačuje«. Prohlašoval rovněž, že nemůže být
dovolena kritika katolického náboženství a že podle podmínek konkordátu podléhá
jakákoliv diskuse o náboženství trestu podle zákona, ať již je to diskuse ústní nebo
psaná, neboť by „snadno mohla svésti z cesty dobrou víru těch, kdo jsou méně
osvíceni«. V roce 1930 Mussolini sám dal přepsat trestní zákoník a v článku 402
předepsal trest vězení každému, kdo snižuje tzv. »státní náboženství.«″
(Lehmann, Ibid, str.21, 22).
O dnešní situaci např. v USA píše bývalý římskokatolický kněz Lehmann toto:
„Dokonce i nejliberálnější katolický církevní hodnostář v USA, Msgre John A. Ryan,
opakuje znovu a znovu, že Spojené státy v případě, kdyby se staly zemí s katolickou
většinou, byly by nuceny změnit a změnily by svou ústavu tak, aby byl umožněn
»politický zákaz« všech církví nekatolických. Cílevědomý postup římských katolíků v
otázce postavení římskokatolické církve v demokratické Americe je autoritativně vy­
jádřen v oficiální učebnici právnického oddělení katolické university ve Washingtonu
D.C.″ (Lehmann, Ibid, str.8).



Proč se Američané dali oklamat činností a cíli řk církve? Jsou to hlavně tři důvody:
„Jejich nezájem o vztahy mezi církví a státem, jež jsou důležitým faktorem ve vládě.
Jejich přehlédnutí katastrofálních důsledků římského politického církevnictví v minulých stole­
tích.
Úmyslný zmatek způsobený v Americe římskokatolickou propagandou, zakrývající skutečné cíle
římskokatolické politiky v demokratických zemích.″ (Lehmann, Ibid, str.7).
Poučí se z toho státotvorné a zákonodárné složky České Republiky?
Dnes se řk církev snaží své skutečné světovládné duchovní i politické ambice na monopolní po­
stavení po celé Zemi zastřít pláštěm ekumenické spolupráce s ostatními církvemi. Pod rouchem
přátelství, vzájemného porozumění, tolerance a bratrské jednoty si vytváří klidné, ničím nerušené
prostředí, v němž postupně zákulisně upevňuje své pozice a nenápadně tak nabývá na původní
síle, jakou měla ve středověku a částečně i v novověku.
V České republice se zatím proti římskokatolickým taktikám a praktikám nikdo otevřeně nepo­
stavil. Nebyly vůbec demaskovány. Nebylo o nich informováno ani v jednom sdělovacím
prostředku, nebyly demaskovány a diskutovány ani na půdě parlamentu či senátu, ani je nedefi­
noval žádný vládní činitel. Ochromení řk taktik a praktik spočívá v jejich veřejném odhalení a v
jasném demonstrování, kam to může Českou republiku zavést, dovolíme-li jejich pokračování.
Úplná likvidace řk taktik a praktik včetně neměnného cíle řk církve spočívá v jejím neustálém sle­
dování a ve veřejném odhalování a vysvětlování všech jezuitských a papežských praktik, které
s naším státem souvisí. Účinnější postup neexistuje.
V jaké jsme nyní fázi rekatolizace? Následující kapitoly ukazují, že jde již o víc než jen o
samotnou infiltraci. Římskokatolická rekatolizace dnes už přechází do dalšího stádia katolizace – do
likvidace původní křesťanské historie českého národa.
1453
LIKVIDACE ODKAZU MISTRA JANA HUSA
Jedním z prvních tahů likvidačního stádia rekatolizace, který řk církev provedla,
byla likvidace historie českého národa spojené s původním, čistým biblickým
křesťanstvím. Prostřednictvím svých nástrojů v masmédiích rozšířila dnes již všeo­
becně přijímaný názor, že česká duchovní minulost vyvěrá a čerpá HLAVNĚ z po­
hanských, keltských dějin a že HLAVNÍM „křesťanským″ mezníkem zde byl příchod
římskokatolických (!) věrozvěstů Konstantina a Metoděje, dále křesťanský přínos
římskokatolického (!) Vojtěcha a římskokatolického (!) sv. Václava, jehož největším
přínosem prý bylo mírové spojenectví „barbarského a nekřesťanského národa čes­
kého″ s „křesťanským Německem″. Nikdo se proti těmto strašlivým lžím neozval a
neozývá doposud. Všechno je přece už tak dávno… Veřejnost – vzdělaná i prostá –
to vzala jako hotovou, pravdivou věc. Sotva kdo postřehl, že došlo k vytlačení pů­
vodního čistého biblického řeckého křesťanství z historie Čechů a k naroubování řím­
skokatolického náboženství na jeho místo. Došlo tak k jednomu z nejdůležitějších
kroků likvidačního stádia rekatolizace.
Co však udělat s Mistrem Janem Husem z Husince? Toho už si veřejnost vzít
nenechala. Tady církev narazila. Vzdělanci se konečně začali ozývat, jakmile si řk
církev dovolila vztáhnout své ruce na představitele ryzího protestantismu a udělat
z něho zase jen římskokatolického kněze, jako kdyby se v historii téměř nic nestalo.
Husův přínos a odkaz českému národu není v definování sociální nespravedlnosti
ve městech a na vesnicích, jak se nám snažili namluvit komunisté. Ani není v evrop­
ském ekumenismu, jak se nám snaží vsugerovat řk církev (viz např. LN, 3. až 8. 7,
1996). Husův odkaz je v návratu k původnímu, biblickému křesťanství, k původní
víře Ježíše Krista, k původní zbožnosti starozákonních a novozákonních velikánů a
kladných postav. Husův odkaz je v nabádání celého českého národa, aby se vrátil ke
své původní víře a zbožnosti, jakou měl národ v minulosti ještě předtím, než do
Čech vstoupilo římskokatolické pohanské náboženství v křesťanském rouchu. To je
první odkaz. A druhý Husův odkaz je nebát se římskokatolické církve. Tento odkaz
spočívá v jeho reformačním duchu, s nímž se neohroženě postavil proti celému řím­
skokatolickému systému. Ve svých spisech Mistr Jan Hus, ač sám římskokatolický
kněz, jasně definoval, v čem je římskokatolické náboženství obludným a pohanským
systémem a nebál se s tím vystoupit i veřejně ve svých kázáních a nakonec i před
koncilem v Kostnici.
Zná dnes česká veřejnost, co Mistr Jan Hus hlásal a za jaké učení byl Římem upá­
len?
„Po nějaké chvíli zatroubil skvostně oděný trubač ve dveřích chrámové lodi a
ihned hrdě vstoupil císař s mnoha pány, oblečený v drahocenné šaty; všichni pak, i
císař Zikmund, se usadili na svá místa. Nato povstal kronikář a četl Husovi obžalobu
sestávající ze 74 článků, z nichž hlavní důraz byl kladen na šest následujících:
1. Obžalovaný nevěří v proměnu hostie,
2. opovrhuje vírou v papežovu neomylnost a opovrhuje vzýváním svatých,
3. popírá mocnost rozhřešení uděleného (hříšným) knězem a zpověď u něho,
4. zavrhuje nepodmíněné poslušenství k světským představeným,
5. zavrhuje zákaz kněžského manželství,
6. nazývá odpustky hříšnou simonií proti Duchu svatému.
Pro tyto a jiné bezbožné příčiny a řeči jest Jan Hus obžalován z kacířství a povolán před císaře a
církevní otce, aby zásady svého učení odpřísáhl.″ (Výslech, odsouzení i upálení Mistra Jana
Husa, Líčí očitý svědek POGIUS, Tisk Brno, 1993, str.42-43).
Právě tyto odkazy Mistra Jana Husa chce nynější římskokatolická církev úplně zlikvidovat a na
jejich místo podsunout ekumenickou ideologii, která by byla přijatelná nejen pro Řím, ale i pro čes­
ké reformační církve. Tuto likvidaci provádí opět jezuitskou metodou: Řk církev polituje drastického
způsobu při Husově smrti a vyhlásí nový pohled na Husa a česká veřejnost na oplátku zapomene na
Husovo skutečné učení a nebude již nikdy více připomínat jeho protiřímskokatolický postoj. Chyt­
ristika Říma je zde více než jasná.
1454
Dnes jsou navíc tendence vypracovat úplně nový „ekumenický″ životopis Jana
Husa a změnit církevní dějiny českého národa, jak o tom hovoří kapitola 24 a
článek v příloze „Církev mění pohled na své dějiny″: „Není papežova omluva za
Husovu smrt málo? Neměl by vzniknout v dohledné době ekumenicky přijatelný Hu­
sův životopis? Nebylo by vhodné, aby redakcí takového životopisu bylo pověřeno
grémium - sice ekumenické, avšak mimo jakékoli konfese?″ ptá se Jan B. Lášek z
Husitské teologické fakulty. Sekretář Komise pro studium problematiky spojené s
osobností, životem a dílem Mistra Jana Husa František Holeček však předpokládá, že
Husova bibliografie by mohla být vydána až u příležitosti šestistého výročí jeho upá­
lení jako kacíře v roce 2015. „Je třeba zvážit a vydat ještě mnoho materiálu,″ po­
znamenal Holeček.″ (MF Dnes, 29.6.2000, str.6).
ZÁVĚR:
Řk církvi se již podařilo v ČR postavit se na místo původního čistého
křesťanství v raných dějinách českého národa a při pokusu učinit totéž
s dobou Jana Husa narazila na odpor protestantských církví. Vatikán se
nyní snaží Husův životopis a Husovy životní odkazy pokatoličtit a to, co
zlikvidovat nepůjde představit veřejnosti jako záležitost výhradně řk
církve. Cílem Vatikánu je zastřít jeden ze zřetelných pomníků boje řk
církve proti české i světové reformaci a posílit si tak svoji budoucí pozici
v ČR.
NÁSTROJE PRO LIKVIDACI ODKAZU MISTRA JANA HUSA
První z hlavních nástrojů řk církve pro rekatolizaci dnešní České republiky je tzv.
Husovská komise. Má za úkol pozměnit (přesněji zlikvidovat) Husovy odkazy – jeho
pravdivý, skutečný náboženský život a víru a jeho reformační, protikatolické učení.
Druhým hlavním nástrojem řk církve k rekatolizaci ČR je Ekumenická rada církví
(ERC). Komise i ERC spolu velmi úzce spolupracují. Ekumenická rada církví sdružuje
převážně reformační církve a stejně jako Husovská komise slouží jako prostředek k
dosahování cílů řk církve. Předseda ERC Pavel Smetana vstupuje za reformační
církve do různých aktivit řk církve, například k získání majetku pro řk církev, podpo­
ruje různé politické petice, kterými řk církev prosazuje své cíle. Jeho osobní
vlastnosti odpovídají výběru kádrů vhodných do pozic řízení z hlediska zájmů a poli­
tiky řk církve. ERC se stala nástrojem rekatolizace tím, že pomáhá vytvořit jednu
církev pod vedením Vatikánu. Členové nekatolických církví, sdružených v ERC jsou
činností ERC manipulováni, aniž mají skutečnou možnost ji ovlivnit. Pečlivě jsou
rovněž vybíráni zástupci nekatolických církví ve sdělovacích prostředcích ČT i ČRo,
kteří pracují spolehlivě pro politiku řk církve pod hlavičkou ERC.
Hus byl pro zakladatele Československé republiky základem české státnosti na
rozdíl od prorakouské orientace tehdejší římskokatolické církve. „Na den pětistého
výročí Husova upálení v roce patnáctém jsem v Ženevě v reformační síni za před­
sednictví Luciena Gautiera vystoupil s Denisem veřejně proti Rakousku. Ten den
jsem volil proto, abychom i v očích světa navázali na historickou kontinuitu, na ději­
ny našeho státu.″ (Karel Čapek: Hovory s TGM, 1969, str.129).
Má-li být tato kontinuita překonána, je nutno zbavit Mistra Jana Husa jeho vlastní identity a vy­
tvořit obecně přijatelnou postavu mravně bezúhonného, dogmaticky pravověrného, pro věc zapá­
leného římskokatolického kněze a reformátora církve, který to ve svém zápalu v něčem přehnal,
ale upálen být neměl. Zmizet musí dle záměru Vatikánu Mistr Jan Hus, který odmítá podrobit se ja­
kékoliv autoritě, je-li v rozporu s jeho svědomím, mistr Jan Hus moderní a burcující svým důrazem
na to, že lidská bytost nesmí být žádným člověkem programově manipulována.
Husovská komise byla ustavena (z podnětu papeže Jana Pavla II. při jeho návštěvě České
republiky) dne 11.6.1993. Oficiální název zní: „Komise pro studium problematiky osobnosti a
díla Mi-
1455
stra Jana Husa při České biskupské konferenci″ (řkc). Sekretářem komise byl
římskokatolický řeholník ThDr. Fr. Holeček, OM. Později byla kromě toho ustavena k
podobnému účelu, totiž k zamlžení historické skutečnosti, ještě další komise týkající
se rekatolizace, a to při Ekumenické radě církví a opět při České biskupské konferen­
ci (řkc) (viz např. LN, 3.7.1996, str.16).
Husovská komise byla ekumenická v tom smyslu, že do ní byli přibráni i někteří
zástupci církví navazujících na českou reformaci, ovšem loajální pro vytčený cíl. Tím­
to cílem bylo od počátku tzv. vyhojení ran minulosti a smíření historické paměti
církví v naší republice. Osoba Mistra Jana Husa se proto měla stát inspirací pro
jednotu a pro vzájemné společenství namísto důvodu k rozdělení.
Dílčí zprávu o práci komise podal referát ThDr. Fr. Holečka na schůzi Táborského
muzea a Husova muzea v Praze v Táboře dne 22.9.1998. Konkrétně bylo sděleno:
•
•
•
•
•
19.9.1998 čeští biskupové oficiálně požádali papeže, aby do chystané omluvy za
křížové výpravy zahrnul i křížové výpravy proti Čechům v 15. století. Tato žádost
byla přijata.
Husovská komise získala zvláštní vážnost tím, že se stala jedním z 31 tzv. di­
alogů Svatého Stolce, které měly připravit překonání nejzásadnějších problémů
mezi katolíky a evangelíky, respektive i jinými nekatolíky, k počátku třetího tisíci­
letí.
Papežská Rada pro jednotu křesťanů rozhodla připravit symbolické poselství ke
třicetileté válce ve Schwarzenberském paláci v Praze, protože tato válka začala a
skončila v českých zemích.
Papež rozhodl, aby ostatky padlých na Bílé hoře byly symbolicky pohřbeny před­
staviteli římskokatolické církve a Ekumenické rady církví, což bylo uskutečněno v
kostele Panny Marie Vítězné, to je té, která podle historického výkladu římskoka­
tolické církve v té době zajistila řk církvi vítězství na Bílé hoře. Tento kostel na
Malé Straně, známý pod názvem U Pražského Jezulátka, byl přestaven z původní­
ho evangelického kostela, konfiskovaného právě po Bílé hoře.
Sekretář husovské komise byl jako pozorovatel pozván na sympozium o inkvizici
29.-31.10.1998 ve Vatikánu.
V poslední době se komise soustředila na přípravu čtyř základních dokumentů,
které byla povinna předložit do konce roku 1999. Na jejich základě Svatý Stolec,
konkrétně Jan Pavel II., na němž všechno záleží, měl přistoupit k rozhodujícímu vý­
roku. První dokument se týkal Husova odvolání ke Kristu, druhý jeho chápání před­
určení, třetí Husovy ekkleziologie (nauky o církvi) a čtvrtý se zabýval křížovými vý­
pravami proti Čechům. Na podnět kardinála Vlka byl pověřen redakcí dokumentu
doc. PhDr. Petr Čornej.
Zakončením a vyvrcholením práce husovské komise bylo 15.-17. prosince 1999
sympozium v Římě. Papež potom „vyjádřil hlubokou lítost nad krutou smrtí Jana
Husa, která se stala zdrojem mnohých konfliktů a rozdělení v myslích a srdcích čes­
kého národa″.
Mistr Jan Hus byl pak zahrnut i do souborné omluvy papeže vyřčené dne 12.3.
roku 2000, která se vztahovala na oběti exkomunikací, inkvizice, čarodějnických a kacířských
procesů, křížových výprav a antisemitismu.
Všechny tyto akce jsou jednak pozdní a jednak neřeší podstatu věci. Politování je vysloveno
vzhledem k brutálnímu způsobu nakládání s obětmi, nikoliv vzhledem k příčině pronásledování a k
odlišným názorům i postojům. Tak např. právě Mistr Jan Hus, který byl před svým upálením z kněž­
ství odsvěcen, je dosud pro římskokatolickou církev nepřijatelným zejména pro svou ekkleziologii
(nauku o církvi), protože odmítal zprostředkovatelskou úlohu církve mezi Bohem a člověkem a způ­
sob její světské vlády, platný a existující v římskokatolické církvi dodnes. Proto nemůže být logicky
Hus touto církví rehabilitován a není ani důvod si to přát.
Vlastní smysl iniciativy „omluv za krutou Husovu smrt″ spočívá proto především v zamlžení mi­
nulosti do nepřehledna ve snaze udělat za všemi událostmi i jejich příčinami „tlustou čáru″, a tím
učinit římskokatolickou církev českému národu přijatelnější, aby se mohlo její vedení snáze zapojit
do současného dění a tak uskutečňovat své neměnné cíle vytčené již v dávném středověku. „»Drolí
a hroutí
1456
se obraz nepřítele, což je předpoklad vzájemného plodného soužití do budoucnosti,«
řekl o sváru katolické a reformační tradice v českém povědomí Holeček.″ (MF Dnes,
29.6.2000, str.6, celý článek je v příloze).
ZÁVĚR:
Řk církev provádí likvidaci vlastní identity Mistra Jana Husa a jeho odkazů
prostřednictvím svých nástrojů – Husovské komise a Ekumenické rady
církví. Cílem je zamlžit zápornou minulost řk církve, kdy drtila českou re­
formaci, a dosáhnout tak nepřerušené celodějinné římskokatolické konti­
nuity v kladném světle neboli vyhlásit, že celá křesťanská historie čes­
kého národa byla výhradně římskokatolickou záležitostí s pozitivním
vlivem. Konečným cílem je pak usnadnění dokončení totální rekatolizace
celé ČR, jejíž počátky jsou v pobělohorské době.
PROČ NEMŮŽE BÝT MISTR JAN HUS ZNOVU OZNAČEN ZA ŘK KNĚZE
Existují dva hlavní důvody, pro které nemůže být reformátor Mistr Jan Hus
z Husince považován i po své smrti za římskokatolického kněze a proč tudíž nemůže
být vyhlášen za svatého:
První důvod je ten, že Jan Hus byl koncilem krátce před svou smrtí nazván „nena­
pravitelným kacířem″, byl zbaven svého kněžství (byl tzv. odsvěcen) a navíc byl z řk
církve natrvalo vyobcován neboli vyloučen (exkomunikován). Mistr Jan Hus umíral
v plamenech jako reformátor a protestant, který se hlásil k učení anglického refor­
mátora J. Wycliffa.
Druhý důvod je ten, že Jan Hus své učení NIKDY neodvolal, nezrušil ani nezpo­
chybnil, a to ani svým životem a vírou, ani písemně. Hus nevěřil v proměnu hostie
(eucharistii, která je ústředním bodem římskokatolické mše). Vycházel ze sku­
tečnosti, že o ní neučí ani Bible. Hus opovrhoval vírou v papežovu neomylnost, neboť
tím opovrhuje sama Bible; Hus opovrhoval vzýváním svatých, neboť jimi opovrhuje i
samo Písmo; Jan Hus popíral mocnost rozhřešení uděleného (hříšným) knězem a
římskokatolickou zpovědí u kněze, neboť stejně tak to popírá i sama Bible; Jan Hus
zavrhoval nepodmíněné poslušenství k světským představeným, neboť Bible před
tímto otroctvím varuje; Hus zavrhoval zákaz kněžského manželství, neboť Bible nic
takového nezakazuje; Hus nazýval odpustky hříšnou simonií proti Duchu svatému
neboť stejně tak činí i Bible svatá; Mistr Jan Hus odmítal samospasitelnost církve,
neboť totéž hlásá i Bible; a zavrhoval zprostředkovatelskou úlohu církve mezi Bohem
a člověkem prostřednictvím řk duchovních a svatých, neboť to zavrhuje i Bible.
První důvod, to je zbavení římskokatolického kněžství a exkomunikaci Jana Husa,
řk církev nikdy neodvolala a nezrušila. Nad tím se pozastavuje i bývalý řk kněz Oddi­
lo Štampach: „Hus byl upálen proto, že ho církev vyobcovala, a to zrušeno nebylo.″
(MF Dnes, 29.6.2000, str.6, celý článek je v příloze) nebo tisk z roku 1996: „Od
rozsudku kostnického koncilu, který hovořil o českém knězi jako o tvrdošíjném kací­
ři, katolická církev nezměnila oficiálně své stanovisko k Janu Husovi, přestože je zde
patrný značný posun, a to i na nejvyšších místech. Papež Jan Pavel II. již v roce
1990 při návštěvě u nás přiřadil Husa k reformátorům církve a vyzval české teology
ke zkoumání jeho osoby a díla. Církevní cenzury (tj. tresty odsouzení pro kacířství,
klatba apod.) nebyly však dosud sňaty z Husovy osoby ani jeho díla.″ (LN,
3.7.1996, str.16). Pro řk církev tedy není Hus jejím členem, není římským kato­
líkem, a tudíž dnes řk církev nemá právo se k Husovi hlásit jako ke svému římskoka­
tolickému členovi, natož dokonce jako k řk knězi. Nemůže se k němu hlásit ani jako
k římskokatolickému členovi v církevní kázni. Řk církev tedy kromě vraždy, kterou
by dnes chtěla ráda vzít zpátky, udělala ještě jeden čin, který zpátky (na rozdíl od
ústní distance od vraždy) vzít nikdy nemůže, a to Husovu exkomunikaci.
1457
Co by se stalo, kdyby tak učinila? To souvisí s druhým důvodem. Dala by Husovi
v jeho učení, s nímž umíral na hranici, za pravdu. Anulovala by tím neomylnost
papeže, kterou o 455 let později řk církev vyhlásila veřejně. Musela by anulovat také
jeden z pilířů řk mystéria a ústřední bod řk bohoslužby – mši, to je znovuobětování
Ježíše Krista. Dále by musela přestat vzývat svaté, neboť nejsou spasitelé, musela
by zrušit celý zpovědní systém – jeden z nejmocnějších nástrojů řk církve
k ovládnutí lidstva, musela by zrušit celibát a dovolit kněžím, aby se ženili a zakláda­
li rodiny, musela by zrušit odpustky, z jejichž prodeje byl např. vystaven svatopetr­
ský chrám a které v různé podobě dodnes Vatikánu přinášejí desítky milionů dolarů
ročně, anulovala by tím svoji samospasitelnost a duchovní nadvládu nad ostatními
církvemi a anulovala by tím svoji zprostředkovatelskou službu mezi Bohem a
člověkem. Navíc by se tím přihlásila k protestantským zásadám, a to zvláště Johna
Wycliffa, na jehož učení Hus postavil své vyznání biblické víry. Tím by řk církev mu­
sela také odvolat všechna svoje nebiblická, jezuitská dogmata a doktríny. Tímto od­
voláním svých dogmat by řk církev v podstatě přiznala, že buď přechází na protes­
tantskou víru, nebo že jsou Wycliffovy protestantské zásady totožné s římskokato­
lickými dogmaty.
Hus umíral nejen jako nekatolík, ale svým vyznáním víry přímo jako protestant,
zastávající protestantské zásady Johna Wycliffa. Z posledních slov Mistra Jana Husa
těsně před popravou můžeme jasně poznat, že by také již nikdy nedovolil, aby byl
znovu členem římskokatolického systému. Řk církev je vlastně tímto svým činem
úplně zablokovaná. Nemůže Husa blahořečit a svatořečit, neboť není římským kato­
líkem a navíc je „nenapravitelným kacířem″ a je vyobcován a pro jeho protestantské
vyznání víry sotva kdy bude zastáncem papežství. Nemůže tak učinit ani proto, že si
to český národ od počátku svobodný a protestantský ve skutečnosti vůbec nepřeje.
Nikdy by Mistr Jan Hus nepřipustil, aby byl tím, že ho římskokatolická církev vyhlásí
za svatého, postaven na stejnou úroveň například vedle krutého rekatolizátora
Sarkandera.
ZÁVĚR:
Mistr Jan Hus nemůže být znovu označován za římského katolíka ze dvou
důvodů: Jednak byl z církve trvale exkomunikán jako nenapravitelný kacíř
a jeho řk kněžství bylo trvale zrušeno tzv. odsvěcením a jednak své učení
Jan Hus nikdy neodvolal, nezrušil, nezpochybnil, ani se ho nikdy nezřekl.
Jan Hus umíral v plamenech již jako přesvědčený protestant s protestant­
ským vyznáním víry, a nikoliv jako reformátor řk církve nebo jako řk kněz.
Exkomunikací, odsvěcením a upálením Mistra Jana Husa je řk církev ve
všech svých snahách o rehabilitaci Husa trvale zablokovaná. Nemůže
Husa blahořečit ani svatořečit, neboť není římským katolíkem a ani to
není vůle českého národa.
PAPEŽOVA NOVÁ EVANGELIZACE EVROPY
V předmluvě k německému překladu knihy Ralfa Woodrowa: Babylon, Myste­
ry Religion - Ancient and Modern, se píše: „Americký autor Ralf Woodrow sleduje
původ římské církve u samých kořenů - ve starém Babylóně... Dále pak dává
možnost oficiální katolické církvi, aby sama o sobě podala svědectví, a to
prostřednictvím »Katolické encyklopedie« – ta už dýchá duchem liberalismu, který
církev nutil k sebekritice. Druhý Vatikánský koncil (1962-65) tuto liberální cestu po­
tvrdil... Toto období je definitivně pryč. O to se postaral současný papež Jan Pavel II, který - po
svém zvolení za papeže (1978) rázně postoj »glasnosti« (otevřenosti) v římskokatolické církvi
ukončil. Na počátku roku 1986 vyzval papež k »nové evangelizaci Evropy«. Je potřebí, »aby se
každý člověk zasadil vší silou o věc ekumeny« (Oss.Rom. 31/01/89). Evangelizaci vnímá papež
jako »pokřesťanštění«, to je rekatolizaci Evropy.″
1458
Janu Pavlu II. se tedy jedná o vštípení nekatolických církví a hnutí do římskokato­
lické církve všech národů a společenství, což se má uskutečnit do konce roku 2000.
Rekatolizace neboli evangelizace bude pro papeže Jana Pavla II. uzavřena teprve
tehdy, až se všechna náboženství sjednotí pod střechou Vatikánu. Končící dvacáté
století je charakterizováno jako období mariánských poutí. Jan Pavel II. udělal z Pan­
ny Marie sjednocující moc a ústřední symbol panujícího papežství. Příklady jím oži­
vených poutních míst: Lourdy, Czenstochowa, Fatima.
ZÁVĚR:
Evangelizací Evropy je dnes nazýván proces katolizace celého evropského
kontinentu. Sjednocujícím prvkem a ústředním symbolem evangelizace
neboli katolizace je Panna Marie.
SYMBOL REKATOLIZACE EVROPY - MARIÁNSKÝ SLOUP
Tento symbol má stát na Staroměstském náměstí.
Následující text je převzat z veřejného dopisu historické společnosti VERITAS:
„Pravděpodobně jste se již setkali s informací nebo pojednáním v souvislosti se
snahami o znovupostavení tzv. mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v
Praze. Protože mnohde jde o nepřesné a jednostranné informace, dovolujeme si vás
seznámit alespoň v této stručné formě s historicky pravdivými fakty.
Mariánský sloup (jeho stavba byla ukončena 30. září 1650) byl vysvěcen 13. čer­
vence 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III., což ukazuje na to, že šlo o záleži­
tost politickou. Nápis na jeho podstavci zněl: »Panně rodičce bez poskvrny počavší
za obhájení a osvobození města tuto sochu staví zbožný a spravedlivý císař«. Na vr­
cholu sloupu byla socha Panny Marie, šlapající po hlavě draka, který symbolizuje po­
ražené protestanty – kacíře a na podstavci sloupu byla čtyři sousoší obdobné sym­
boliky - zneškodnění kacířů v podobě ďábla a bojujících andělů, majících v ruce kříž
a meč, tj. symboly duchovní a světské moci. Vzorem pro jeho stavbu byl sloup po­
stavený v Mnichově vévodou Maxmiliánem na paměť vítězství císařských vojsk na
Bílé hoře v roce 1620 sochařem P.Candidem v r. 1638.
Čtyři roky po uhájení Prahy před švédským vojskem, bojujícím na straně refor­
mace, a po podepsání vestfálského míru (který znamenal definitivní konec ná­
boženské svobody v Čechách a na Moravě a který zabránil exulantům, mezi nimi i
J.A. Komenskému, v návratu do vlasti), byl tedy vztyčen v srdci Evropy památník, o
jehož smyslu prof. J. Pekař napsal, že oslavuje vítězství legitimity a katolicismu nad
kacířským královstvím. Toto Pekařovo konstatování legitimovalo oprávněnou před­
stavu toho, že sloup je památníkem vítězství nad českou reformací a nad Českým
státem, a nikoli pouhým památníkem mariánské úcty, jak se někteří obhájci
znovupostavení sloupu snaží tvrdit.
Významným svědectvím o tom, jak důležitá úloha byla sloupu přisuzována, je
Škrétův obraz, známý z rytiny z roku 1661, na které je tento mariánský sloup chá­
pán jako budoucí duchovní střed římskokatolické Evropy. Zobrazená mapa Evropy
zřejmě ukazuje, kam až měla sahat moc tohoto sloupu. Zahrnuje nejen jižní a jiho­
západní římskokatolickou Evropu a střední Evropu obsazenou po vestfálském míru,
ale i východ a sever Evropy, které »patřily« pravoslavným a protestantům. Bylo tak nepřímo
naznačeno, že tento sloup má být středem budoucí tzv. jednotné Evropy, ovšem s jediným ná­
boženstvím, a to potridentským římským katolicismem (tridentský koncil, konaný 1545-63, odmítl
jednat s protestanty).
Ke stržení sloupu došlo krátce po vyhlášení samostatného státu - 3.listopadu 1918, tedy týž
den, kdy se na Bílé hoře konala obrovská manifestace, které se účastnilo asi 30 000 lidí. To asi
vedlo některé katolické historiky k omylu, že rozvášněný dav sloup zničil. Ve skutečnosti ho strhli
žižkovští hasiči,
1459
které pro tento čin získal František Sauer. O tom, že nešlo o čin směřující proti ve­
řejnému zájmu ani vandalství, svědčí skutečnost, že nebylo na F. Sauera, který se
svým činem nikterak netajil, ani na žižkovské hasiče podáno trestní oznámení.
Myšlenka na znovuvybudování sloupu se začala šířit mezi našimi krajany v USA,
zvláště v Chicagu, v padesátých letech. U nás vyvrcholila ustavením Společnosti pro
obnovu mariánského sloupu v roce 1990. Přípravný výbor ve své zprávě mj. uvedl:
»Tato významná památka byla neuváženě zničena pouličním davem v prvních dnech
po získání samostatnosti v roce 1918«. Účastníci schůzky se shodli na tom, že tento
čin je dodnes skvrnou na kulturní pověsti českého národa a že konečně nastala doba
tuto škodu odčinit. Jejich společnost cílevědomě podniká kroky ke znovupostavení
mariánského sloupu.
Třebaže postavení sloupu nebylo pro odmítavý postoj odboru památkové péče
pražského magistrátu povoleno, v přípravě se stále pokračuje. V listopadu 1993 byla
do dlažby Staroměstského náměstí zapuštěna kamenná deska s nápisem: »zde stál
a opět bude stát mariánský sloup.« Protože bylo magistrátem povoleno pouze ozna­
čení místa, kde stál sloup, Společnost musela zaplatit pokutu. Ani to Společnosti ne­
zabránilo ve vyhlášení celonárodní sbírky doma i mezi krajany v zahraničí, ani v
plánech na dovoz materiálu z ciziny.
Snaha o znovuvybudování sloupu je dnes anachronismem..i z hlediska urbanis­
tického, protože náměstí dnes vypadá zcela jinak než v 17. století. A protože dnes
žijeme ve svobodném demokratickém státě, byl by pro většinu lidí pokus o obnovení
tohoto památníku první »železné opony« v Evropě na stejné úrovni jako například
snahy o vybudování pomníku vzniku »Protektorátu Čechy a Morava« nebo »bratrské
pomoci« v roce 1968 - to je k uctění symbolů vítězství totality.
Věříme, že tento list probudí členy reformačních církví i další občany, kteří mají
zájem žít v pravdě a kterým není osud našeho státu lhostejný. Pokud máte zájem o
podrobnější materiály k tomuto tématu, můžete se kdykoli obrátit na naši
společnost. O dalších poznatcích vás budeme v případě potřeby informovat.
Některá důležitá upozornění:
1. Známou rytinu z r.1661, zobrazující mariánský sloup na Staroměstském ná­
městí v Praze jako duchovní střed Evropy, zhotovil K. Škréta na zakázku pouze jako
výtvarník (viz příloha spisu). Byla provedena podle ideového námětu Jana Bedřicha
z Valdštejna, pozdějšího pražského arcibiskupa, který ve své univerzitní práci právě
toto přesvědčení, že mariánský sloup je středem rekatolizované Evropy, obhajoval.
Je tedy mylné tvrzení, že ideový návrh rytiny náleží K. Škrétovi.
2. Mezinárodní katolický REPORT z listopadu 1997:
»Společnost pro obnovu mariánského sloupu se sídlem v Praze vznikla v roce
1990 a její cíle podpořil hned počátkem roku tehdejší pražský arcibiskup kardinál
František Tomášek. ’Úmysl obnovit sloup jako symbol obnovené náboženské svobo­
dy a smíření v naší zemi považuji za chvályhodný‘. V roce 1997 byl do čela
Společnosti zvolen místo zemřelého kardinála Tomáška opat Strahovského kláštera
Josef Michael Pojezdný. Řekl, že už nastala doba, aby se tato věc dovedla do konce.
’Když bude v čele Společnosti opat Pojezdný, nemám žádný strach o zdar díla‘, řekl
výkonný místopředseda společnosti Kavička. Společnost navázala spolupráci se so­
chařem a kameníkem Petrem Váňou. Ten nabídl společnosti kontakt s českými
krajany v Jihoafrické republice, kteří přislíbili, že by zaplatili vylomení potřebných
pískovcových bloků. V Kapském městě by byl materiál naložen na loď. Počítáme, že
by loď vyplula někdy v lednu 1999 a na jaře by sloup dorazil do Prahy.«
3. Z prohlášení valné hromady Společnosti pro obnovu mariánského sloupu v Praze 3. listopadu
1995: »Našemu úsilí o obnovu mariánského sloupu jsou kladeny značné překážky. Po zvážení těch­
to skutečností jsme se proto rozhodli přejít na dlouhodobější strategii a současně změnit zásadně i
priority a taktiku našeho postupu. Kdybychom v současné době vyvíjeli publikační, společenský a
politický nátlak na okamžité obnovení sloupu na Staroměstském náměstí, dotkli bychom se citů na­
šich evange-
1460
lických spolubratrů a spíše bychom v této přechodné a neurovnané době nejen
uškodili naší snaze, ale v očích agnostické veřejnosti i pověsti katolické církve. Tím
ovšem nic neměníme na našem konečném cíli. Pevně věříme, že když se nyní my
přičiníme, Bůh nám pomůže a návrat české společnosti k evropským duchovním
hodnotám nebude dlouhý, takže sloup na jeho místě, na něž jedině patří, ještě uvi­
díme a náležitě oslavíme.«
ZÁVĚR:
Mariánský sloup, který má dle plánů řk církve znovu stát na Staroměst­
ském náměstí v Praze, má být ve skutečnosti přímým symbolem rekato­
lizace celé Evropy a oslavou katolicismu. Jeho obnovením si řk církev chce
znovu připomínat vítězství katolicismu nad českou reformací a vítězství
legitimity řk církve v celé Evropě. Má symbolizovat budoucí duchovní (tj.
římskokatolický) střed celé Evropy, kterým má být Praha.
NEMĚNNÝ CÍL ŘK CÍRKVE POD VEDENÍM VATIKÁNU
Neměnný cíl řk církve pod vedením Vatikánu je plně platný i v současné době.
Vede k totální rekatolizaci. Neměnným cílem řk církve je v první řadě prosazení její­
ho postavení jako jediné právně uznávané křesťanské církve ovládající veškerou
činnost ve všech zemích světa, a to především v masmédiích, školství, výchově, kul­
tuře a jiných důležitých oblastech.
Neměnného cíle může řk církev dosáhnout jedině za pomoci vlády autoritativní,
avšak nikdy se souhlasem demokratických režimů. K dosažení toho je proto třeba
v zemi s demokratickou ústavou vytvořit v příhodnou dobu takový typ vlády, který
zaručí ochranu pouze jediné církvi – římskokatolické. K takové situaci došlo v ČR na­
příklad následkem uměle vyvolaného puče a následného rozpadu koalice v ODS
v roce 1997. Teprve pak byla možnost vytvořit pomocí tzv. poloúřednické vlády J.
Tošovského (která nevzešla z demokratických voleb) vládu složenou ze všech členů
stojících za prosazováním politiky kléru, a tak bez překážek schopnou naplňovat ne­
měnný cíl řk systému.
Neměnný cíl řk církve je Vatikánem naprosto nezrušitelný a dokud není splněn,
stále aktuální. Ve Španělsku se například podmínky k jeho uskutečnění vyskytly až
téměř po 100 letech cílevědomé klerikální politiky. Z toho vyplývá, že ve Španělsku
má dnes zákonný statut jedině řk církev. Jiná náboženství nemají v zemi žádného
zákonného oprávnění a nepožívají žádné státní podpory.
Historie dokazuje, že se autoritativní řk církev v minulosti spojovala s autorita­
tivními režimy. Například konkordát mezi Vatikánem a hitlerovským Německem byl
první všeobecnou dohodou uzavřenou po více než 150 letech mezi řk církví a Ně­
meckem.
Neměnný cíl byl připomenut také autoritativnímu režimu v Rakousku, a to
samotným papežem Piem XI., jak píše Lehmann, str.7: „Rakouským biskupům,
kteří v roce 1938 radostně uvítali Anschluss (připojení) k Hitlerovu Německu, zaslal
papež Pius XI. pokyny, v nichž jim připomněl »neměnící se cíl katolické církve.«″
ZÁVĚR:
Neměnný cíl vatikánské politiky je trvalým motivem k zákulisní diplomacii
Vatikánu, která má dosáhnout zajištění jeho veškeré svrchovanosti a moci
po celé Zemi. K tomu používá rozmanitou strategii a taktiku, většinou
prostřednictvím jezuitského řádu.
1461
SHRNUTÍ NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH AKTUÁLNÍCH JEZUITSKÝCH TAKTIK POUŽÍ­
VANÝCH V DNEŠNÍ DOBĚ
Neměnného cíle řk církve pod vedením Vatikánu je dosahováno následujícími tak­
tikami:
1) CENTRALIZACE NA PRINCIPU VOJENSKÉ POSLUŠNOSTI.
Cílem této taktiky je dosáhnout podřízenosti lidí a národů. Centralizací se napo­
máhá prosazování zákulisní ideologie a tím nenápadnému upevňování nad­
řazenosti moci papeže nad světskou.
Popis taktiky: Jednání „přes hlavy lidu″ neboli soustředění moci do rukou jednot­
livce nebo do jednoho řídícího centra. Výběr členů do centralizovaných or­
ganizací bývá velmi cílený (členové jsou vybíráni podle potřebných kritérií),
aby v nich prosazování činnosti a cílů fungovalo hladce a bez překážek. Jsou
obsazovány všechny důležité pozice pouze těmi, kteří jsou ochotni sloužit
požadované ideologii. Jde o tzv. Obsazování vlastními lidmi. Centralizované
organizace jsou tak podchyceny pod jedno centrální vedení. Tím dochází k
propojení a souhře mezi nejvyššími vedeními jednotlivých centralizovaných
subjektů fungující na principu podřízenosti zájmům vrcholné zákulisní in­
stituce. Proto podpora centralizovaných subjektů a jejich nové vytváření je
hnací silou a živnou půdou pro zákulisní činnost vrcholné zákulisní instituce.
Je to současně prostředek k ovládnutí centralizovaných subjektů a pronikání
do všech potřebných struktur za účelem získání moci a kontroly nad všemi
sférami společnosti. (Viz kap. 21 v této studii).
Použití taktiky v současné době (příklady):
A) Zákulisní centralizací se vytváří nové výrazně proklerikální subjekty s vy­
hraněnou protidemokratickou ideologií např.: „Impuls 99″ (iniciovaný
kádry řk církve – M. Vlkem, T. Halíkem, D. Hermannem), výzva „Děkuje­
me, odejděte″, výběrová společenství – tzv. Elity národa, dále Hu­
dební společnost Zdeny Podhajské (v čele C. Svoboda, M. Výborný, V.
Holáň, D. Kroupa, I. Medek, P. Eben, I. Hurník, P. Tigrid; patronem je
Svobodná Evropa). Tyto aktivity jsou nenápadně napojovány na klerikální
politické strany. (Viz kap. 15 v této studii).
B) Zákulisní centralizací je vytvářena jednota křesťanstva pod vládou papeže
v rámci tzv. ekumenického společenství. (Viz kap. 19 v této studii).
C) Zákulisní centralizací je prosazována politika řk církve a papeže také v or­
ganizacích NATO, EU, OSN a dalších.
2) NEÚSTUPNÉ PRONIKÁNÍ DO VŠECH ZEMÍ A KONTINENTŮ.
Cílem této taktiky je proniknutí řk církve do jednotlivých zemí všemi prostředky za účelem ka­
tolizace podle plánu obnovy Svaté říše římské. To znamená současně také získávání vůdčí
pozice v mezinárodních strukturách pod hlavou Vatikánu.
Popis taktiky: Infiltrací jednotlivých vlád a společenských oblastí kulturních, církevních a poli­
tických, dále v oblasti školství, vzdělávání, hromadných sdělovacích prostředků a jiných
oblastí ze strany řk církve. Průnik do cizích zemí je uskutečňován bez ohledu na režim a
politické zřízení všemi prostředky a způsoby. Nejvíce řk církvi vyhovuje ta vláda, která za­
vádí autoritativní a totalitní režimy a agresivní politiku. Pronikání se uskutečňuje také roz­
rušováním demokratických systémů a obsazováním důležitých strategických pozic vlastní­
mi klerikálními a proklerikálními stranami. Pronikání se děje také rozrušováním spole­
čenských struktur šířením a prosazováním řk ideologie na úkor ideologií druhých. V mezi­
národních organizacích takto získává řk církev pozice a vliv k prosazování svých cílů v ob­
lasti zájmů a plánů Vatikánu. (Po II. světové válce vyhlašuje papež Pius XII. „Plán na
obnovu Svaté říše římské″). Pronikání je uskutečňováno hlavně matením veřejnosti (např.
zamlžování historie, změna významů slov /např. „katolický″ místo „římskokatolický″, poj­
mem „křesťanství″ neprávem míněn římský katolicismus apod./), dále prostřednictvím řk
propagandy a jiných metod a strategií. (Viz kap. 16–21 v této studii).
1462
Použití taktiky v současné době (příklady):
A) Rozrušování neřímskokatolických církví ekumenou, v Rusku a v Řecku
rozkládání pravoslavné církve. Například v Řecku byla vytvořena
církevní unie se všemi východními církvemi, která požaduje, aby byl za
její hlavu uznán římský papež.
B) Cesta naděje – evangelizační (tj.rekatolizační) program činnosti řk
církve v Británii, Americe, Francii a Anglii a dalších zemích. (Viz kap. 16 v
této studii).
3) ROZLEPTÁVÁNÍ A LIKVIDACE DEMOKRACIE I POD ZÁMINKOU BOJE ZA
LIDSKÁ PRÁVA
Cílem této taktiky je vytvořit podmínky pro nastolení nedemokratické vlády
chránící a prosazující zájmy řk církve.
Popis taktiky: Z důvodu nepřátelství vůči demokratickému zřízení ze strany řk
církve je nutno demokratické systémy v zemích rozrušovat – tj. infiltrovat se
záměrem je v konečném důsledku svrhnout a nahradit režimem autorita­
tivním, který bude sloužit výhradně jejím zájmům. K rozleptávání demokra­
cie se používá napohled demokratických skupin a zřízení. Likvidace demo­
kracie se řídí papežskými dogmaty o tom, že demokracie je úhlavním nepří­
telem řk církve, že „demokratická svoboda slova, tisku a náboženství je ší­
lenstvím″ (papež Řehoř XVI.) a „svobodou zatracení″ (papež Pius IX.). Svo­
bodě je nutno rozumět pouze v souhlasu s řk učením. V taktice se počítá
s tím, že je nutno získat přízeň různých vrstev národa, bez níž nemůže
režim produktivně fungovat. Je nutno vytvořit „elitní třídu společnosti″ a ká­
drový základ z obyvatel, o který je možno se opírat.
Použití taktiky v současné době (příklady):
A) Snaha svrhnout demokracii v ČR pod záminkou boje za lidská práva prostřednictvím
rozrušení opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD.
B) Obsazení klíčových ideologických pozic po volbách, kde ve vládě V. Klause v koalici
s KDU–ČSL a ODA zapustila řk církev hluboké kořeny do všech důležitých a vlivných
struktur společnosti. Získala svůj vliv v klíčových rezortech veřejného života, ovládla
pevně a spolehlivě masmédia a propojila je s Vatikánem. Získala rozhodující vliv v poli­
ticko–ideologické sféře. (Viz kap. 17 v této studii).
C) Infiltrace ODS pomocí KDS, příprava na svržení demokraticky zvolené vlády V. Klause.
(Viz kap. 6 v této studii).
D) Příprava puče ve vládě V. Klause za účelem likvidace demokraticky zvolené vlády ODS
a tím záměrné vytvoření podmínek pro nastolení poloúřednické (autoritativní) kle­
rikální vlády J. Tošovského chránící zájmy řk církve.
E) Urychlené provedení protiprávních převodů státního majetku na řk církev v době
Tošovského vlády r. 1998. (Viz kap. 9 v této studii).
4) VÝCHOVA MLÁDEŽE POD VEDENÍM ŘÍMSKOKATOLICKÉ CÍRKVE
Cílem této taktiky je převzít výchovu a dohled nad školstvím s cílem výchovy mládeže v řk du­
chu s konečným cílem zajištění spolehlivých mladých kádrů stojících pevně za zájmy řk
církve.
Popis taktiky: Obsazení učitelských míst na vysokých školách, a to zejména humanitního smě­
ru, vedoucích míst mládežnických, vzdělávacích a kulturních institucí a organizací. Ob­
sazování spolehlivými kádry stojícími pevně za politikou řk církve. Taktika se řídí
papežovým prohlášením o úplném a výhradním právu řk církve na dohled nad školstvím a
výukou. Stát ji v tom údajně nemá právo omezovat a nesmí jí do toho zasahovat. (Viz
kap. 18.1 v této studii).
Použití taktiky v současné době (příklady):
A) UK obsazena vlivnými aktivními ř. katolíky, např. rektor UK R. Palouš, T. Halík předná­
šející na FFUK a další římští katolíci.
1463
B) Mládežnické organizace YMCA, Junák, i kulturní vzdělávací instituce
vedeny vybranými ř. katolíky ideologicky zaměřenými na tendenční
převýchovu.
C) Přebudován princip Masarykovské linie a tendenční výklad dějin na
vojenských školách.
D) Křesťanská akademie (tj. římskokatolická) v čele s T. Halíkem ovlivňuje
výuku na státních školách. (Viz kap. 18.1 v této studii).
5) VÝBĚR OSOB POUŽITELNÝCH PRO DŮLEŽITÉ, KLÍČOVÉ POZICE ŘÍZENÍ
Cílem této taktiky je získání prověřené nekatolické „Elity národa″, která
spolehlivě slouží zájmům řk církve.
Popis taktiky: Výběr osob na základě jezuitské taktiky je prováděn podle těchto
kritérií: Naprostá oddanost, absolutní spolehlivost a poslušnost, hluboká
vnitřní loajalita, poddajnost a ovladatelnost a osoby, u nichž nehrozí, že by
mohli později „přerůst přes hlavu″. Pod ideologickou kontrolou řk církve je
nutno získat mozkovou kapacitu národa, jeho vzdělání a výkonnost. Proto
existuje tvorba tzv. výběrových společenství „Elity národa″ i z řad nekatolíků
a jejich začleňování do veřejného života a do řídících rezortů, které mají být
pod ideologickým vlivem řk církve. Činnost pracovníků je kontrolovatelná a
pod dohledem. Za výhody lze u některých získat loajalitu, ústupky, časem i
splynutí v ideologických požadavcích. Kdo se nepodřídí zájmům řk církve, je
nepřítel.
Použití taktiky v současné době (příklady):
A) Ekumenická rada církví (ERC) – její vedení odpovídá výběru kádrů z hle­
diska zájmu a politiky řk církve. (Viz kap. 24 v této studii).
B) V nekatolických církvích je prostřednictvím vybraných osob prosazována
tolerance a tzv. ekumenický přístup, který v podstatě znamená přijetí pro­
římskokatolické orientace. Podvratná ideologická činnost se nejednou
provádí pod rouškou ekumeny.
C) Do elitních skupin národa sloužících ideologii řk církve patří například ně­
kteří historikové, redaktoři, komentátoři, nekatoličtí církevní činitelé.
Účastní se propagandistické činnosti v masmédiích, na deformaci historie,
pomáhají rekatolizaci v ERC.
D) Impuls 99, Děkujeme, odejděte, Hudební společnost Z. Podhajské.
6) INFILTRACE V ŘADÁCH NEPŘÍTELE
Cílem této taktiky je zlikvidovat protivníka, kterým může být jak jedinec nebo malá skupina,
tak i velké organizace či přímo státní, národní nebo nadnárodní subjekt.
Popis taktiky: Proniknout do řad vytipovaného nepřítele, paralyzovat ho tím, že se v jeho
vnitřní struktuře způsobí oslabení nebo destrukce, následně se dosadí (implantuje) na pů­
vodní místo vnitřní struktury vlastní struktura s řk ideologií a pak se celý subjekt nasmě­
ruje pod centrální kontrolu Vatikánem prověřených osob. V případě odhalení nebo ja­
kéhokoliv neúspěchu a nezdaru se infiltrovaný subjekt zničí a totálně zlikviduje. Je to me­
toda, jak nejmenší politické subjekty mohou svrhnout demokraticky ustanovenou vládu a
převzít nestandardním způsobem moc do svých rukou.
Použití taktiky v současné době (příklady):
A) Infiltrace provedena např. stranou KDS pro rozrušení strany ODS pučem v roce 1997.
B) Infiltrace demokracie ve svobodné společnosti (viz kap. 16 v této studii).
C) Infiltrace masmédií (viz kap. 17 v této studii).
D) Infiltrace veřejného mínění (viz kap. 18 v této studii).
E) Infiltrace školství (viz kap. 18.1 v této studii) a další.
1464
7) ROZEŠTVÁVÁNÍ NÁRODA BEZOHLEDNOU NESNÁŠENLIVOSTÍ ZA ÚČELEM
ZMANIPULOVÁNÍ
Cílem této taktiky je ovlivnit veřejné mínění do takové míry, že je celý národ
poštván proti demokraticky zvolené vládě.
Popis taktiky: Provádí se taktikou na nejvyšší úrovni, která vede k obelstění ná­
roda.
Použití taktiky v současné době (příklady):
A) Taktika byla použita v roce 1997 při inscenaci puče v ODS
B) Spočívala ve vyvolání silné mediální kampaně o vykonstruovaných
sponzorským aférám v ODS. Cílem bylo vyvolat odpor vůči V. Klausovi a
jeho ODS a vytvořit tzv. ztotalizovanou jednotu národa proti korupci
v ODS. Pak byla pohotově připravena a nabídnuta alternativa v podobě
poloúřednické vlády J. Tošovského, která měla veškerou rozvrácenost
v zemi zachránit. Cíle bylo dosaženo. Demokratická vláda a koalice V.
Klause se rozpadla, k moci se dostala zcela proklerikální nedemokratická
vláda J. Tošovského sestavená podle potřeby sloužit řk církvi.
C) Podobné metody můžeme sledovat v případě tzv. Opoziční smlouvy mezi
ODS a ČSSD v letech 1999 až 2000.
8) PŘIPRAVOVANÉ PUČE
Cílem této taktiky je odstranit a zlikvidovat protivníka.
Popis taktiky: Podmínkou taktiky je vytvoření vlastní zpravodajské a potlačova­
telské instituce a jejích nástrojů. Taktika probíhá pod záminkou preventivní­
ho úderu proti něčemu, co se jakoby chystá a čemu je potřeba předejít nebo
co je nutno odhalit. Dodatečným důkazem nebývá zpravidla víc než velikost
a hřmotnost vlastní akce. Ani věrohodnost těchto tzv. kardinálních důkazů
nebyla nikdy prokázána.
Použití taktiky v současné době (příklady):
Taktika byla použita například v roce 1997 k rozbití koalice ODS s KDU–ČSL a ODA, namí­
řena k likvidaci V. Klause a ODS a demokratického vývoje v naší zemi s cílem nastolit pou­
ze proklerikální vládu sloužící zcela politice řk církve.
9) PROPAGANDA A VYUŽITÍ SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ JAKO ZÁKLADNÍ­
HO NÁSTROJE MANIPULACE
Cílem této taktiky je obsadit sdělovací prostředky, nasměrovat je na řk ideologii a jejich
prostřednictvím pak manipulovat s veřejným míněním ve prospěch řk církve.
Popis taktiky: Jedná se o taktiku podle jezuitské zásady: „Vítězem je ten, kdo má v rukou tisk,
propagandu a ideologii ve školách.″ Propaganda se neřídí zákony objektivity. Její síla tkví
ve fanatismu. Vemlouvá se do duše lidu. Propaganda nemá pouze dohlížet na masmédia,
ale také ovlivňovat veřejné mínění a udávat tón veřejnosti. Tisk se musí stát bezpodmí­
nečně hlasatelem zájmů a nároků řk církve, musí být řk církvi bez výjimky podřízen a stát
pevně na jejích ideologických pozicích. Šíří se agitační literatura, filmy a další. Vyhrát zá­
pas mezi řk církví a státem o moc v tisku – vítězství je na té straně, která bude mít
účinnější a působivější propagandu. Jedná se manipulaci národa prostřednictvím ideolo­
gického ovládnutí masmédií.
Použití taktiky v současné době (příklady):
A) Řk propaganda je dnes nástrojem likvidace pravdy, překrucování dějinných souvislostí
a skutečností v dnešní politice, kultuře a veřejném životě.
B) Úspěšné využívání propagandy a nenávistných kampaní proti ČSSD, ODS a opoziční
smlouvě. Kampaň je zastírána „nedostatečnou komunikací s novináři a redaktory
masmédií″.
C) Řk církev školí mladé kádry do sdělovacích prostředků.
1465
10) ZÁMĚRNÉ MATENÍ POJMŮ A UŽÍVÁNÍ POLOPRAVD JAKO ZPŮSOBU LI­
KVIDACE PRAVDY
Cílem této taktiky je dosáhnout vlastních cílů zamaskováním pravých významů
důležitých slov, dále užíváním polopravd a neoprávněným přivlastňováním si
obecných názvů.
Popis taktiky: Maskování pravého významu slova a individuálního vědomí viny ji­
nými pojmy k dosahování vlastních cílů ve skrytosti, tichosti a v zákulisí své
cílevědomé činnosti. Tím se aktivizuje široká podpora oklamaných, kteří tak
nevědomky plní ochotně vytčené cíle řk církve, ač jsou tyto cíle nepřátelské
a likvidační vůči nim samotným.
Použití taktiky v současné době (příklady):
A) Např. genocida Srbů je V. Havlem nazývána jako humanitární válka,
pod pojmem evangelizace je papežem míněna rekatolizace země apod.
B) Ekumenické hnutí – název neodpovídá skutečnosti. V podstatě ekume­
na by se měla stát „převodovou pákou″ politiky Vatikánu, to je, aby sdru­
žené nekatolické církve v ekumeně u nás hájily zájmy Vatikánu a byly po­
užity jako zástupci řk církve dokonce tam, kde se to představitelům řk
církve nehodí z diplomatickotaktických důvodů.
C) Záměna výrazu „Katolická″ (řecky „obecná″) namísto „římskokatolická″
– tím se likvidují neřímskokatolické církve.
D) „Křesťanská″ – slovo neoprávněně používané pouze pro řk církev. Tím
se záměrně vtahují ostatní církve pod řk ideologii, a cílevědomě se tak li­
kviduje jejich význam, existence a povědomí.
E) „Církev″ – má se na mysli pouze řk církev, ostatní církve se z povědomí
záměrně vymazávají… a další slova. (viz kap. 18.5 v této studii).
11) NIČENÍ DĚJINNÉ PAMĚTI ZAMLŽOVÁNÍM A PŘEKRUCOVÁNÍM SKU­
TEČNOSTI VE PROSPĚCH ŘK CÍRKVE
Cílem této taktiky je zdeformovat historii národa k obrazu římskokatolického pojetí dějin a
spravedlnosti.
Popis taktiky: deformace historie prostřednictvím matení veřejnosti.
Použití taktiky v současné době (příklady):
Např. zničení skutečného obrazu Mistra Jana Husa prostřednictvím Husovské komise, li­
kvidace pobělohorských hrůz prostřednictvím rekatolizační komise, různé nepravdy o
krutých rekatolizátorech (Sarkander, Koniáš), nepravdivé výklady o svatých, propaganda
řk tradic a svátků a další. (viz kap. 18.5 v této studii).
12) NEOPRÁVNĚNÉ ZÁMĚRNÉ PŘIVLASTŇOVÁNÍ SI RÁMCOVÝCH OBECNÝCH OZNAČENÍ.
13) PRUŽNÁ REAKCE NA MĚNÍCÍ SE SITUACE.
14) ÚMYSLNÝ ZMATEK ZAKRÝVAJÍCÍ VLASTNÍ PROSPĚCH A ROZVRATNOU ČINNOST.
15) POKRAČOVÁNÍ V ČINNOSTI ZA VŠECH OKOLNOSTÍ A V PŘÍHODNÉ DOBĚ DOSÁHNUTÍ
SVÉHO CÍLE.
Cílem všech těchto taktik je zákulisní metodou bez ohledu na způsob, dobu a vynaložené
prostředky podlomit a vzápětí zlikvidovat nepřítele neboli ty, kteří se nepoddávají řk
ideologii.
Popis taktiky:
Ad 12: Řk církev se v médiích záměrně spojuje a ztotožňuje s názvy, které patří jiným
církvím a náboženským směrům.
Ad 13: Řk církev mění neustále taktiku podle potřeby, podle vyzrazení její zákulisní stra­
tegie a podle událostí ve světě.
Ad 14: Vyvolaný zmatek zakrývá rozvratnou činnost řk církve.
1466
Ad 15: Likvidace protivníka probíhá v zákulisí za všech okolností, bez ohledu
na cokoliv, čas nerozhoduje. Také se vytvoří záměrně více subjektů se
stejnou politickou linií pod více názvy. Tím vznikne převaha nad pro­
tivníkem, kterého je možno přehlasovat a zlikvidovat.
Použití taktiky v současné době (příklady):
Ad 12: Např. slovo „křesťanství″, „křesťané″ apod. si řk církev vztahuje
výhradně na sebe.
Ad 13: Kardinál mění taktiku při zasvěcení českého národa Panně Marii na
Velehradě.
Ad 14: Kampaně proti ODS nebo ČSSD nebo proti opoziční smlouvě zakrýva­
jí vlastní rozvratnou činnost.
Ad 15: „Církev nepracuje pro dnešek, ani pro zítřek, ale pro budoucnost.″
V ČR je to případ čtyřkoalice a různých impulsů a výzev a dalších iniciativ
uměle vytvořených (Impuls 99, Děkujeme, odejděte…).
DEMOKRACIE OHROŽENA – SHRNUTÍ
Jak vypadá opravdová, vyvíjející se demokracie bez vlivů a zásahů nedemokra­
tických systémů ? Je to, co se dnes odehrává v politice, ekonomii, kultuře, školství,
průmyslu, zemědělství či zdravotnictví v České republice, skutečně tvář zdravě se
vyvíjející demokracie?
Podle politických, filozofických a dalších slovníků a encyklopedií můžeme princip
demokracie například shrnout takto:
Demokracie (řecky „vláda lidu″) je politický princip založený na účasti lidu na
řízení společnosti, podřízení se menšiny většině a uznání svobody a rovnosti občanů.
Podle okolností demokracie vzniká nebo se vyvíjí buď jako zastupitelská (nepřímá,
reprezentativní) většinou s dominantním postavením parlamentu nebo jako demo­
kracie přímá s dominantní suverenitou lidu prostřednictvím referenda a bez zastupi­
telských institucí.
Kromě těchto dvou základních podob má demokracie ještě mnoho dalších rozdělení a podrozdě­
lení, proto její vševysvětlující definice není nikdy záležitostí jedné věty. Avšak ve všech podobách je
to v principu stále táž demokracie, jak je uvedeno výše:
1.
2.
3.
4.
Základem je účast lidu na řízení společnosti,
menšina je podřízena většině,
je uznána a respektována svoboda občanů,
je uznána a respektována rovnost občanů.
Je-li demokratizující se společnost řízena správně, probíhá její vývoj na demokratickém základě.
Vývoj celkově vykazuje směr ke kvalitativně vyšším prvkům a cílům demokracie. Můžeme však pro­
hlásit, že právě takový vývoj demokracie probíhá v České republice?
Po jedenácti letech politického, kulturního a ekonomického vývoje v České republice smíme kon­
statovat, že se ovlivňování a řízení společnosti stále častěji uskutečňuje zákulisní formou a že je to
prováděno na základě určitého promyšleného záměru směřujícího k určitému jedinému cíli (kapi­
toly 1–10, 16–28). Jak ukazují kapitoly 11–15 na historických událostech a dokládají to i sou­
dobými skutečnostmi, papežství nikdy nepřipustilo a nepřipustí, aby byly římskokatolickou církví
v průběhu existence klerikální nebo proklerikální vlády respektovány demokratické principy. Chce­
me-li v ČR zdravě se vyvíjející demokracii, není existence jakékoliv formy klerikální nebo prokle­
rikální VLÁDY žádoucí. Stejně tak není žádoucí ani jakékoliv zavazující propojení státu s Vatikánem
např. formou závazných smluv a konkordátu. Toto jsou skutečné cíle řk církve v čele s papežstvím,
které jsou realizované v ČR postupně a zákulisní cestou. Samy dějiny nás informují o tom, že
demokratické vlády nikdy nepřipustily, aby se řk církev jakkoliv zaplétala do politiky státu. Svobo­
dypřející a plně demokratické vlády vždy dbaly na důslednou odluku církve od státu a na zamezení
monopolního postavení jakékoliv jedné církve nad ostatními. Například Ústava Spojených států
amerických tuto odluku církve od státu zaru-
1467
čuje každému občanu USA dodnes stejně jako osvobození od monopolního vlivu
jedné církve a od její diktatury. To můžeme vidět např. v těchto výrocích zákona:
„Řečené státy… zavazují se vypomáhat proti každé hrozící síle nebo útoku na ně…,
ať již z důvodů náboženství, svrchovanosti,… nebo jakékoliv jiné záminky.″ (Články
konfederace, čl. III.). „Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké nábožen­
ství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství;
právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu
pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu kři­
vd.″ (Ústava USA, Dodatek I.). „Jako kvalifikace pro jakoukoliv funkci nebo ve­
řejný úřad ve Spojených státech nesmí být nikdy vyžadována zkouška z nábožen­
ství.″ (Ústava USA, čl.VI.). „Vztah člověka k jeho Bohu je mimo zákonodárství vy­
dávané člověkem, jeho právo na svědomí je nezadatelné… člověk nemá moc nad
svědomím. Je to vrozená zásada, kterou nemůže nic vymazat.″ (Kongresové
dokumenty USA, série 200, dokument č. 271).
Svoboda člověka je vedle rozumu nejvyšším právem každého člověka. Uznáváním
a respektováním svobody člověka se uznává a respektuje jeho svobodná vůle, jeho
svoboda svědomí, svoboda projevu, svoboda vyznání a přesvědčení. Jsou respek­
tována a ctěna lidská práva na tuto svobodu, na život člověka a na jeho osobní
majetek. Podle tohoto demokratického principu nesmí být žádný člověk nucen k ně­
čemu, co sám nechce, nesmí být vystaven žádnému znásilňujícímu nebo násilnému
činu, a to ani přímo, ani nepřímo. Ke svobodě občanů nutně patří i jejich naprostá
nezávislost na jakékoliv ideologii státu, organizaci, společnosti, skupině lidí apod.
Tuto základní vlastnost zdravé demokratické společnosti nelze nikdy dosáhnout, ne­
cháme-li ve společnosti prorůstat zákulisní podhoubí řk církve v podobě jezuitských
taktik a praktik. Budeme-li k metodám, které řk církev dnes ve společnosti uplatňu­
je, ovlivňujíc přitom její chod i politické dění v zemi, slepí, apatičtí nebo dokonce
tolerantní, pak se jistě již velmi brzy dočkáme úplného rozleptání demokracie v zemi
a jejího definitivního zničení. Dovolíme-li pokračovat řk církvi a jejím politikům (i těm
nejvyšším), politickým stranám, politickým přisluhovačům, organizacím, spolkům,
klubům a dalším subjektům v jejich zákulisní činnosti, pak se jistě již velmi brzy do­
čkáme všesvazujícího konkordátu mezi Vatikánem a Českou republikou. Pak nastane
diktatura řk systému zvláště v těch oblastech, na kterých má Vatikán eminentní zá­
jem: školství, kultura, ekonomika, obrana, zahraniční politika, zdravotnictví, výchova
mládeže, sdělovací prostředky, soudnictví, mezinárodní instituce.
Řk církev ještě nikdy u nás neměla k prosazování svých cílů tak ideální podmínky
jako dnes. (Potvrdili to nejvyšší hodnostáři řk církve u nás v různých sdělovacích
prostředcích). Je to způsobeno bezesporu neznalostí taktik a praktik řk církve něko­
lik staletí zdokonalovaných a používaných stále i dnes a dále také pasivitou obyvatel
k tomuto tématu.
Ideologická politika Vatikánu od r. 1989 pronikla do naší země vzhledem k naší nepřipravenosti
již ve značné míře. Lze vidět její důsledky, příčiny zůstávají v zákulisí. Podle ní je řízena naše poli­
tická scéna bouřlivým způsobem rozvratných činností. Jasně ukazuje i v současné době, že politická
snaha o svržení demokracie u nás a nastolení proklerikální vlády (typu J.Tošovského) různými zvra­
ty a podvratnou činností je jasným programem řk církve.
Tuto linii řk církve podporuje a má ve svém programu prezident V. Havel. Za svého budoucího
nástupce na post prezidenta navrhl Tomáše Halíka, jednoho za základních sloupů řk církve. (Spolu
s kardinálem M. Vlkem jsou jedni z nejaktivnějších v plnění cílů vatikánské politiky). Moc v rukou
církve byla v českých zemích naposledy ve středověku a v době pobělohorské. To by mělo být kaž­
dému dostatečným varováním!
Tento spis má přispět k tomu, aby si z neinformovanosti ohrožené politické strany některou svou
nevhodnou činností nenapomáhaly k vlastní likvidaci. Je nutno činit nezvratná rozhodnutí vlády.
Spis předkládá a shrnuje shromážděná fakta, taktiky, poznatky a dějinné příklady z literatury ak­
tuální pro dnešek, a dává je do vzájemných souvislostí. Všechny z nich již dnes viditelně objasňují
cíl řk církve.
Spis rovněž potvrzuje záměry řk církve do budoucna, které pomáhá prosazovat prezident Havel.
Vyjádřil to ve svém projevu 18.12.1999 ve Vatikánu při rozsvícení vánočního stromu. Vyjádřil se v
1468
tom smyslu, že duchovní obnova našeho národa musí vyrůstat do budoucího tisíciletí
v souladu Hlavy (Vatikánu) se srdcem (Českou republikou). (Viz Právo 20.12.1999
a jiný denní tisk).
Upozornění na některé nebezpečné taktiky řk církve uvedené ve spisu
1) Moc má v rukou ten, kdo vládne ideologicky ve sdělovacích prostředcích, vytváří
potřebné veřejné mínění a tak manipuluje s lidmi.
2) Infiltrace v řadách protivníka za účelem jeho likvidace
3) Válka nervů - stupňování požadavků na protivníka
4) Používání zastíracích pojmů jiného významu k prosazování podvratné činnosti v
tichosti, aniž by to budilo pozornost.
5) Domlouvání se „přes hlavy lidí″ s držiteli moci ve státě a v církvích, včetně neka­
tolických, zmanipulovaných řk církví.
6) „Stará technika hotových činů″ – centralistické řešení, tj. obsazování všech pozic
mocenskými, ideologickými špičkami.
7) Vykonstruované „puče″, vyvolávání situací vedoucích ke zvratům za podpory zor­
ganizovaných, tzv. elitních skupin obyvatel, ideologicky zmanipulovaných.
8) V taktikách i praktikách využívání všech prostředků, pokud slouží vedení řk
církve a jeho hlavnímu cíli, tj. „obraně apoštolské stolice - Vatikánu a poslušnosti
lidu vůči ní″.
9) Spolčování se s klerikálními stranami vede k likvidaci demokraticky zvolených
vlád.
Jestliže tento spis uvedenými dostupnými informacemi pomůže porozumět záku­
lisní politice vedení řk církve a ukáže, že těm, kdo ji prosazují, nejde o hledání tzv.
třetí cesty, nebo o prostor k činnosti ve prospěch národa, ale o záměrné ohrožení zá­
kladních demokratických hodnot, pak splní svůj účel. Neboť ukáže cestu, jak lze to­
muto neštěstí naší země zabránit.
ZÁVĚR:
Na základě podrobného sledování české politické, kulturní a ekonomické
sféry můžeme dnes se vší určitostí konstatovat, že česká demokracie ve
skutečnosti téměř neexistuje, neboť byla hned ve svém zárodku utlume­
na. Poslední zbytky této demokracie jsou postupně, krok za krokem likvi­
dovány a měněny na určitý, cílený typ jiného společenského zřízení, a to
podle neměnné ideologie, jejíž kořeny musíme hledat v církevních římsko­
katolických dogmatech, taktikách a praktikách.
Některé závažné výroky církevních představitelů a politiků
1) „Věřím, že se nám skutečně podaří dále rozvíjet obnovené šťastné vztahy státu
a katolické církve.″ (Katolický týdeník č.15, 14.4.1991, str.1 – článek o
blahopřání prezidenta V. Havla kardinálu Vlkovi ke jmenování arcibiskupem).
2) Kardinál Vlk, r.1993: „Zasvěcením českého národa Panně Marii na staro­
slavném Velehradě jsme narazili na odpor a poučili jsme se. Je nutno změnit tak­
tiku, nebojovat proti síle, je účinnější dosazovat lidi na potřebná místa...″ (ČRo, ná­
boženské vysílání, 1993).
3) Pořad s P. Zdeňkem Fialou, r.1993: „Než vytvořit jednu silnou katolickou
stranu, je lépe do ostatních stran dát naše lidi...″ (ČRo, beseda o církevním
majetku, 1993).
4) Petr Fleischner, 1.9.1993: „Daniel Kroupa, náš člověk v ODA, se v televizní
debatě už neudržel, odhodil svůj občanský a demokratický vlčí převlek a vzkřikl, že
církev musí dostat majetek a být silná, protože bez toho by parlament a vláda nad
sebou nikoho neměly a mohly by si dělat co chtějí.″ (MF Dnes, 1.9.1993).
1469
5) ČRo opakovaně: „Bude-li mít katolická církev více majetku, bude silnější, bude
mít větší moc...″ (ČRo, rok 1993).
6) Kardinál Vlk, r.1997, při rozmluvě v ČT projevil nespokojenost nad tím, že v
dnešní době nemá dosud katolická církev takový význam, jaký by měla mít a řekl:
„V minulosti měla církev vždy moc v rozhodování s mocí světskou ...″
7) Kardinál Vlk, Radiožurnál: „Můj nejlepší přítel je Václav Havel. Velmi často se
navštěvujeme a radíme. Pojí nás k sobě velká láska k německému národu...!″
8) M. Vlk, ČT r.1997: „Do sjednocené Evropy nemůžeme jít než jako křesťané″
(v katolickém pojetí rozuměj katolíci).
9) M. Vlk: „Papež oceňuje naši práci v ČR, ale vybízí nás ještě k větší aktivitě a
iniciativě... Vyzývám mládež z celé ČR: potřebujeme naléhavě mladé lidi k zaškolení
v Praze do sdělovacích prostředků, školství, pro práci s dětmi, výchovu mladých.
Ubytování zajistíme... Hlaste se, zájemci.″ (ČRo).
10) Daniel Hermann, mluvčí České biskupské konference (řkc), vyjádřil veřejně cíl
řk církve v tomto smyslu: „Světská moc, církev a státnost musí být vnímány jako
jediný celek, a proto se řk církev musí navrátit ke svým kořenům.″ (Videokazeta,
ČT2, 10.3.1997).
11) Fakta uvedená v tomto spisu o překrucování naší historie v současnosti řk
církví veřejně potvrdil a přiznal kardinál Vlk svými výroky (ve Vatikánu 18.12.99).
Řekl: „V otázce Husa a Koniáše koluje mnoho nepravd... aby se neříkalo, že Koniáš
spálil spoustu knih nebo že koncil zabil Husa, ale aby se řeklo, jak to bylo skutečně.″
(Právo, 20.12.1999).
12) Pavel Bratinka na otázku, jak si představuje řk kněze prohlásil: „Kněz má být
jako král… proto, aby panoval nad světskými mocnostmi a nenechal se jimi
manipulovat.″ (ČRo 1, Doteky víry, 19.8.2000, 21–22.00 hod.).
13) Kardinál M. Vlk: „Je důležité nově napsat naše církevní dějiny.″ (MF Dnes,
29.6.2000, str.6).
14) Kardinál M. Vlk: „Dnes už církev nepracuje s cenzurami a exkomunikacemi.
Je to spíše formalita, že tyto cenzury z dávné minulosti ještě platí.″ (LN, 3.7.1996,
str.16).
15) Oproti všem důkazům a faktům kardinál M. Vlk stále veřejně hlásá: „Církvi
nejde ani o to, aby byla bohatá, ani o politickou moc… Církev si nenárokuje žádné
výjimečné a privilegované postavení… církev nežádá žádná zvláštní práva… ani ná­
rok na určitou moc nad společností a nad druhými, ani uzurpování si práva na
ideologizování.″ (LN, 18.8.2000, str.11). Těmito výroky se však kardinál staví
proti mnoha kanonizovaným dogmatům o moci a nadřazenosti řk církve nad jakou­
koliv světskou vládou a mocí stejně tak jako proti duchu dřívějších katechismů.
Vysvětlení některých církevních pojmů a zkratek
Encyklika - papežský oběžník označovaný podle úvodních slov, například:
Rerum novarum Lva XIII., 1894,
Divini Redemptoris Pia XI. proti socialismu a komunismu,
Mater et Magistra Jana XXIII., 1961
Pacem in terris, 1961
světě.
Populum progressio Pavla VI., 1967, o významu vědy a techniky v moderním
Konkordát - dohoda mezi vládou státu a papežem jako hlavou římskokatolické
církve a církevního státu, upravující postavení a organizaci katolické církve ve státě.
1470
Lateránský pakt nebo smlouva z 11.2.1929 (ratifikace až 7.6.1929) - dohoda
mezi italským státem (fašistickou vládou Mussoliniho) a římskokatolickou církví
(papežem Piem XI.) o tak zvané římské otázce; papežova plná suverenita nad Va­
tikánem, konkordát mezi církví a státem, finanční konvence. Na základě lateránské
smlouvy vznikl stát Vatikán.
Pakt - smlouva, úmluva, dohoda v mezinárodním právu, smlouva mezi státy o zá­
sadnějších otázkách.
řk - Zkratka výrazu „římskokatolická, římskokatolické…″
řkc – Zkratka „římskokatolická církev″
Ultramontanismus - v řk církvi směr zdůrazňující význam papežství a papežské
moci nad zájmy národa a státu.
I.Vatikánský koncil 1869-70, Pius IX., (1846-1878). Koncil přijal dogma o neo­
mylnosti papeže.
II.Vatikánský koncil 1962-65, Jan XXIII. (1958-1963) a Pavel VI. (1963-78). Kon­
cil přijal mnohá usnesení, přibližující řk církev dnešku, nezměnil však žádné z jejích
dogmat.
Vestfálský mír - ukončení třicetileté války (1618 - 1648) sjednané r.1648 ve
Vestfálsku. Švédsko získalo Přední Pomořany, Francie Mety, Verdun a další místa na
západním pomezí, Braniborsko zadní Pomořany, Sasko si udrželo Lužici, Bavorsko
Horní Falc.- Dolní Falc restituována k 1619, ostatní říšská území k roku 1624. Nizo­
zemí a Švýcarsko uznány neutrálními státy, to znamená nezávislými. České země se
staly až do roku 1918 součástí rakouské habsburské monarchie. Země se vylidnila a
zpustla, Morava zchudla a zadlužila se. Postupně docházelo k utužení poddanství a
nevolnictví a k růstu protireformačního útlaku.
1471
Použitá literatura
Alighiero Tondi: Jezuité, (v originále: I gesuita, 1954), SNPL, Praha, 1958
Alighiero Tondi: Tajná moc jezuitů, Svobodné slovo - Melantrich, Praha, 1955
Allix Peter: The Ecclesiastical History of the Ancient Churches of Piedmont and of
the Albigenses, reprint in 1821, USA, 1989
Baird Robert: History of the Ancient Christians Inhabiting the Valleys of the Alps –
the Valdenses – the Albigenses – the Vaudois, reprint in 1843, USA, 1991
Bílek V. Tomáš: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova a působení jeho vůbec a v ze­
mích království Českého zvláště, Praha, Dr. Bačkovský, 1896
d´Aubigné Jean-Henri Merle: History of the Reformation of the Sixteenth Century,
reprint from the edition issued in London in 1848, ISBN 0–92330914–4, USA
de Rosa Peter: Temné papežství, (v originále: Vicars of the Christ), ETC, ISBN 80–
86006–04–2, Praha, 1997
Evangelíci o Janu Sarkandrovi, Sborník ke kanonizaci nového katolického světce,
ISBN 80–900696–9–X, 1995
Faber George Stanley: The History of the Ancient Vallenses and Albigenses,
reprint in 1838, USA, 1990
Fiala Petr: Katolicismus a politika, ISBN 80–85959–01–1, Brno, 1995
Fülöp-Miller René: Moc a tajemství jezuitů, ISBN 80-86182-14-2, /v originále:
„Macht und Geheimniss der Jesuiten,″ Leipzig-Zürich, 1929), Praha, 2000
Gray Glenn Janet: The French Huguenots, ISBN 0–8010–3785–1, USA, 1992
Hamšík Dušan: Genius průměrnosti, 1.vydání, Praha, 1967
Hamšík Dušan: Heinrich Himmler, druhý muž Třetí říše, 2.vydání, Univers, 1994
Hislop Alexander: The Two Babylons or the Papal Worship, reprint in 1858, USA,
1959
Jones William: The History of the Christian Church from the Birth of Christ, to the
XVIII. Century, London, reprint in 1849, vol. I. and II., USA, 1983
Kadlec Jaroslav: Přehled českých církevních dějin, Praha, 1991
Katechismus katolické církve, Zvon, ISBN 80–7113–132–6, Praha, 1995
Kolektiv autorů (P. Augusta, J. Brokl, M. Honzáková, F. Honzák,…): KDO BYL KDO
v našich dějinách do roku 1918, Praha, Libri 1993, ISBN 80–901579–0–4
Lea Charles Henry: The Inquisition of the Middle Ages, ISBN 1–56619–223–4,
USA, 1993
Lehmann Leo H.: Vatikánská politika za druhé světové války, Praha, 1947
Loftus John + Aarons Mark: Tajná válka proti Židům, ISBN 80–86094–20–0,
Praha, 1997
Martin Malachi: The Keys of this Blood, USA, 1991, ISBN 0–671–74723–1
Martin Malachi: The Jesuits, 1988, USA, ISBN 0–671–65716–X
M’Crie Thomas: History of the Progress and Suppression of the Reformation in
Spain, USA, 1998
Pekař Josef: Dějiny československé, Praha, 1991
Pogius: Výslech, odsouzení i upálení Mistra Jana Husa, KOFC, Brno, 1993
Wylie James Aitken: The History of Protestantism, Part 1 and 2, reprint 1920,
MMT, N. Ireland, 1985
Wylie James Aitken: The Papacy, reprint in 1851, USA
a další literatura.
1472
PŘÍLOHY k Zákulisním jevům v ČR...″
PAPEŽSKÉ DOGMA A DEMOKRACIE
V. Bělohradský (LN, 4.4.1995, str.7)
Papež v encyklice prohlašuje za tyranské a nelegální přijetí zákonů dovolujících potrat, antikon­
cepci, euthanasii, kontrolu porodnosti, a to i když jsou přijaty podle demokratických pravidel a mají
podporu většiny.
Na prvních stránkách všech evropských novin čteme komentáře k závažné encyklice Evangelium
vitae, kterou papež podepsal 31. března. Francouzský deník „Libération″ o ní píše pod titulkem
»Papež mimo zákon«, italský katolický deník »Avenire« pod titulkem »Proti tyranům druhého tisíci­
letí - papežova výzva čelit kultuře smrti«. Tyto dva titulky považujme za mezní póly debaty, kterou
encyklika vyvolala.
Papež v ní totiž prohlašuje za tyranské a nelegální přijetí zákonů dovolujících potrat, antikoncep­
ci, euthanasii, kontrolu porodnosti, a to i když jsou přijaty podle demokratických pravidel a mají
podporu většiny.
Prvním znakem této encykliky je, že vnáší do debat o nejzávažnějších otázkách postindustriální
společnosti inkviziční, absolutistický, téměř teroristický tón. V papežově pohledu moderní
společnost je dějištěm nesmiřitelného boje mezi kulturou smrti a kulturou života: na jedné straně
fronty stojí spiknutí proti životu, lež, hříšná struktura egoistické konzumní společnosti, antikon­
cepční a potratová mentalita a jejich komplici - média šířící relativismus; na druhé straně fronty
pak stojí katolická kultura života, lidských práv, pravdy a boje proti tyranii nezodpovědné většiny.
Ve jménu autority svěřené mu Bohem papež volá katolíky k neústupnému boji proti těmto záko­
nům, k důsledné občanské neposlušnosti, protože zákony nezaložené na pravdě mají pouhé „zdání
legality″, ale legální ve skutečnosti nejsou. Rozchod demokracie a absolutní pravdy vede podle
papeže k situaci, v níž »vše je relativní, vše může být předmětem dohody a smlouvání, i samo
právo na život«. Tomu je třeba říci rozhodné ne: žena, která se postaví na stranu spiklenců proti
životu a rozhodne se k potratu nebo antikoncepci, je proto automaticky exkomunikována.
Za nejzávažnější považuji tuto pasáž encykliky: »Přirozené a nezcizitelné právo na život je zpo­
chybňováno nebo negováno na základě hlasování v parlamentu nebo vůle jedné části obyvatel třeba i většiny. To je neblahý důsledek vítězství relativismu, kterému se neklade dostatečný
odpor... Vše se zdánlivě děje v pevné úctě k legalitě, alespoň v případě, kdy zákony dovolující po­
trat nebo euthanasii jsou odhlasovány a přijaty podle tak zvaných demokratických pravidel. Ve sku­
tečnosti ale mají jen tragické zdání legality, zatímco ideál demokracie zrazují v samých základech.«
Demokracii této pozdní technologické doby vyznačuje opravdu to, že všechny zákony chápeme
jako konvence, jako výsledek dohody a smlouvání mezi lidmi. V papežově pohledu zákony odhla­
sované parlamentem jsou platné jen tehdy, když odpovídají Zákonu božímu. Nestor evropských fi­
lozofů, pětadevadesátiletý Gadamer, napsal, že nikdo se dnes nemůže vymknout z »reflexivnosti
moderní doby«, která na nás vyžaduje ochotu uvažovat o relativnosti vlastních hledisek; nikdo jí
nemůže uniknout tím, že se uzavře do výlučnosti jedné posvátné tradice. Co jsme považovali za
věčné pravdy, za něco přirozeného a navždy daného, se dnes učíme chápat jako historicky ome­
zené účelové konstrukce. To platí i o zákonech, které nejsou »založeny na pravdě«, ale jsou jen
kompromisem mezi různými hodnotami a zájmy svobodně smlouvajících svéprávných občanů.
Osmnácté století nám přineslo práva občanská, omezující politickou moc; století devatenácté
nám přineslo práva politická, účast všech na výkonu moci; století dvacáté bylo bojem o práva soci­
ální. Dnes parlamenty všech demokratických zemí diskutují o právech nového typu, které se vymy­
kají naší právní tradici a filozofické představivosti: připomeňme si třeba diskuse o právech zvířat,
země, právu menšinových kultur nevyhynout, právu na dobrou smrt, …
Všechny tyto parlamentní diskuse jsou výrazem té obecné ochoty uvažovat o relativnosti vlast­
ních hledisek a životních stylů, té nekončící a neomezené konverzace, která je oživujícím principem
současné euroamerické demokracie: všechny pojmy a normy jsou tu jen konvence, opírající se o
lepší nebo horší důvody. Žádný zákon tu není založen na nějakém zjeveném Absolutnu, před kterým
bychom museli provinile mlčet: o všem se domlouváme, o všem mezi sebou smlouváme. Různé biotechnolo­
gické manipulace nás nutí smlouvat i o takových pojmech, jako je matka nebo »genové příslušenství« lidského
druhu. Postindustriální demokracie je založena na důvěře ve schopnost svéprávných lidí domluvit se mezi se­
bou na nějakém kompromisu v prosazování svých zájmů a hodnot. Papežská encyklika prohlašuje určité
hodnoty a tradice, do nichž patří, za nediskutovatelné imperativy, které nepřipouštějí žádný kompromis. Je to
dobré pro tyto tradice? Svoboda, kterou díky relativizující konverzaci s druhými získáváme vůči tradicím, na
nichž zakládáme naši identitu, je největším darem demokracie. Díky realativizaci máme možnost být tím, co z
nás tradice udělala, třeba Čechem nebo vědcem, svobodněji a rozumněji, než když jsme nechápali její histo­
rickou omezenost a považovali ji za absolutně danou. Bude nám katolická církev partnerem ve společenství
stmeleném vděčností za toto osvobození od Absolutna, nebo se stane uzavřenou sektou, zakazující své­
právným občanům svobodně smlouvat mezi sebou o tom, co pro ně má být zákonem a proč?
1473
NÁVRAT BOHA A LAICKÝ STÁT
Josef Válka (LN, 18.10.1996, str. 11)
Společnost: Nová religiozita představuje i nemalá rizika
Oživení náboženského cítění a aktivit církví a sekt je jedním charakteristických znaků duchovní
společenské situace konce druhého tisíciletí. Pozorovatelé a analytici tohoto jevu (upozorňujeme na
nedávno Atlantisem u nás vydanou knihu G. Kepela Boží pomsta s podtitulem Křesťané, židé a
muslimové znovu dobývají svět) se rozcházejí pouze v názorech na příčiny, sílu a význam nové re­
ligiozity. V postkomunistických zemích jsou důvody návratu Boha nasnadě: církve a sekty zde vyšly
z částečné nebo úplné ilegality přestalo jejich potlačování nebo reglementace státem. V muslimském
světě je vlna fundamentalismu spojena s jeho sociálními a politickými problémy. Avšak vlna religiozity iraciona­
lity zasahuje i blahobytné vysoce civilizované země, zejména Spojené státy americké a také Izrael. Některá
náboženská hnutí dosáhla zásluhou svých charismatických vůdců a masmediálních kazatelů nečekaného úspě­
chu v zemích, kde vlnu religiozity nelze vysvětlit sociálně. Nabízí se vysvětlení, že návrat Boha je reakcí na
zklamání z racionální a technovědecké civilizace, která opustila Boha, nebo kterou Bůh opustil. Jako by se vra­
cela úzkost z počátků moderní doby, kterou pociťovali a vyjadřovali Luther, Pascal nebo Komenský. Není náho­
da, že jedním z nejpřísnějších kritiků současné zbožněpeněžní společnosti a její hedonistické morálky je papež
a že řada sekt se pokouší od civilizace izolovat. Pokud by šlo pouze o prohloubení víry, odvrat od spotřebitelské
morálky a o duchovní obrodu, byl by to důvod k optimismu. Nová religiozita je však spojena s řadou prů­
vodních jevů, které představují pro svobodnou a otevřenou společnost nemalá rizika. Nemá smyslu je za­
tajovat. Především je to tendence legitimizovat novou religiozitu odmítáním racionálního myšlení moderny; po­
hřbívat karteziánský a osvícenský rozum a klást mu za vinu civilizační a morální pohromy naší doby. Tyto hlasy
se kupodivu ozývají i z prostředí tradičních církví, jako by tyto církve zapomněly na svou racionální a
osvícenskou tradici a neviděly, že nová vlna religiozity je ztotožňována s vlnou iracionality okultního a ori­
entálního původu. Selhání civilizace není způsobeno tím, že ztratila víru, ale že ztrácí rozum. Dalším rizikovým
průvodním znakem nové religiozity je oživení náboženského a konfesijního fundamentalismu a nesnášenlivosti.
A konečně je zde riziko spojení víry a nové religiozity s pokusy různých náboženství a sekt proniknout do poli­
tického a hospodářského života a spojit opět církve nebo sekty s mocí, bohatstvím a cenzurou. Jsou zde va­
rovné případy totálního ovládnutí náboženského společenství zvrhlým vůdcem a pokusy ovlivňovat církevním
vlivem volby, kulturní politiku, média, školství, symboly a usadit se ve vysokých financích. Všechny tyto prů­
vodní jevy nové religiozity ohrožují jeden z principů a pilířů moderní liberálnědemokratické společnosti, totiž
princip laicity. Laicita znamená oddělení státu a církví a radikální odmítnutí konfesijního státu a jeho vzdělávací­
ho a kulturního monopolu, jak to naše země poznaly od pobělohorského obnoveného zřízení zemského z roku
1627/8 do vydání tolerančního patentu Josefem II. r. 1781 a jak to prožívají dnes některé muslimské země.
Laicita respektuje svobodu víry a rovnoprávnost různých náboženství a nemá nic společného s ateismem ne­
blahé paměti. Do pojmu laicity spadá i vzdělání, kultura a morálka. Právě zde dochází zásluhou některých me­
diálních teologů k vyslovenému matení pojmů a falzifikaci dějin. Vyučování v laickém státě nemůže být za­
loženo na náboženských nebo konfesijních dogmatech a na konfesijní verzi dějin, nýbrž na stavu vědění; musí
být otevřeno změnám ve vědění a poznání a podrobeno pouze odborné kontrole. Učitel v laické společnosti
není odpovědný ani církvi, ani státu, ale svému povolání a svému svědomí. Laické pojetí kultury neodmítá ani
nezamlčuje její náboženskou, respektive křesťanskou složku a nechce ji vymýtit z obecného povědomí. Odmítá
však identifikaci naší civilizace s křesťanstvím a zamlčování pohanských antických prvků, kontakty s jinými kul­
turami a nenáboženské myšlení. Také kauzální spojování náboženství s morálkou je mylné a zavádějící. Mo­
rálka není dána pouze morálními příkazy nábo ženské povahy, ale je zakotvena v civilizaci samé, vyvíjí se s ní a
není v žádném rozporu s přirozeným racionálním a osobním zájmem, který je spolehlivějším zdrojem morální­
ho jednání než systém příkazů. Bylo jich v dějinách bezpočet, leč málokdy zaručovaly morální jednání i ve vel­
mi religiózních dobách. Bylo by osudné činit důležitá rozhodnutí ve vztahu církví a státu bez zřetele k
možnostem a funkcím církví, ale i bez zřetele a respektování republikánského a demokratického principu laici­
ty. Obrana principu laicity nemůže být chápána jako vyhlášení kulturního boje církvím, ale jako obrana svobo­
dy.
Josef Válka (1929), historik, specialista na starší dějiny Moravy. Od roku 1990 profesor československých
dějin na katedře historie FF Masarykovy univerzity v Brně.
OBČANSKÁ VÝCHOVA KONFESIJNĚ
Leo Pavlát (LN, 9.12.1995, str.7)
Smyslem vzdělávání v občanské škole je příprava žáků pro aktivní život ve společnosti. Podle staronových
osnov však má být ve státní škole oblast etiky a morálky důsledně vykládána nábožensky, na základě
křesťanského vyznání. Je velmi znepokojující, když občanská výchova ve státních školách má být - a zčásti už
je - konfesijně zaměřená. V dubnu 1991 vyšly se souhlasem ministerstva školství osnovy občanské výchovy
pro 6. - 9. ročník základní školy a příslušné ročníky osmiletého gymnázia. Po letech nesvobody a útlaku měly
vychovávat nikoliv občany pro stát, ale lidi pro život. Osnovy přitom byly míněny pro přechodnou dobu, aby se
vyzkoušelo a v praxi zjistilo, co se napoprvé nepodařilo udělat dobře. Období zkoušky zřejmě úspěšně skončilo.
Loni vyšel se souhlasem MŠMT ČR Návrh učebních osnov občanské školy včetně osnov k občanské výchově, a
letos Návrh učebních osnov volitelných předmětů občanské školy. Osnovy pro občanskou výchovu z roku 1994
jsou takřka totožné s osnovami o tři roky staršími a návrh učebních osnov volitelných předmětů je dále rozvíjí.
Osnovy jako závazný dokument V úvodu tohoto dokumentu se mimo jiné píše: Smyslem vzdělávání v ob­
čanské škole je příprava žáků pro aktivní život ve společnosti. Proto osu výuky tvoří občanská výchova podpo­
rovaná prakticky zaměřenou výchovou rodinnou... Veškerou výukou prolínají další aspekty, které dále zhodno­
cují výchovné a vzdělávací úsilí školy. Etickou a mravní výchovu otevírá náboženská výchova, která v této roli
ústí do všech dalších předmětů. Náboženská výchova
1474
je pak charakterizována takto: Vede děti k hledání odpovědí na otázky po smyslu života a po per­
spektivě, která by hranice tohoto života přesahovala. Jejím cílem je, aby děti na základě
křesťanské tradice a víry v Boha a svých vlastních zkušeností s ním byly vedeny ke křesťanské zod­
povědnosti při řešení konkrétních životních situací. Uvedeným formulacím nelze rozumět jinak, než
že ve státní škole má být oblast etiky a morálky důsledně vykládána nábožensky, na základě
křesťanského vyznání. A že takový je záměr tvůrců občanské školy, o tom svědčí publikované teze občanské
výchovy. Především: má-li etickou a mravní výchovu otevírat výchova náboženská, v daném vymezení
křesťanská, potom se nutně vztahuje na základní pojmy zaváděné občanské výchovy, jakkoliv ve zveřejněných
materiálech občanské školy konfesijní přívlastek chybí: jde například o pojetí pravdy, lásky, dobra, zla, viny,
odpuštění, spravedlnosti. Jde ale i o chápání dalších kategorií, s nimiž proponovaná občanská výchova pracuje:
smysl života, jeho konečnost, svoboda, řád, zrození, smrt. Opravdu má být toto vše v nenáboženské škole
apriorně vyhrazeno křesťanskému nazírání světa?
Občanská, nebo náboženská výchova? Pokud by snad byl někdo na pochybách, že cílem občanské výchovy
na českých státních základních školách je orientovat ji jednoznačně konfesijně, přesvědčí ho formulace řady
tezí osnov z oblasti etiky, ale především srovnání některých pasáží osnov občanské výchovy s osnovami nepo­
vinného předmětu náboženská výchova. Několik namátkou vybraných příkladů: V občanské výchově lze najít
for mulace láska, darování se druhému... - lidská duše, jednota těla a duše...... každý člověk se setkává se
zlem, které na něj zvnějšku doléhá... - lidský život jako dar ... lidský život jako úkol... . V nepovinné ná­
boženské výchově zní souznějící pasáže takto: Bůh se nám daruje ve svém Synu Ježíši Kristu... - Tělo, duše,
duch jsou ve své jednotě božím darem... - zlo má vlastní nevystižitelnou moc; Ježíš přemáhá zlo... - být
křesťanem, to je dar a úkol zároveň... Jako člověku ne křesťanského vyznání mi velice záleží na tom, aby mi
bylo dobře rozuměno. Těmito řádky nijak nebrojím proti křesťanství jako takovému. Nepopírám určující vliv
tohoto vyznání na formování české státnosti a českou kulturu, přijímám jako fakt, že tato země je svou pod­
statou křesťanská - ve svém historickém směřování i v díle a odkazu četných velkých osobností. Považuji proto
za přirozené, že do osnov občanské výchovy bylo zařazeno explicitní poučení o křesťanství - o církevním roku,
historických postavách s křesťanstvím spjatých, jakkoliv míra a výběr konfesijně laděných informací může být
diskutabilní (např. zařazení mariánských slavností). Co však jako občan a daňový poplatník demokratického
státu nemohu přijmout, je skutečnost, že v občanské výchově by měla být dětem bez vyznání, případně jiného
než křesťanského vyznání vnucována určitá, státní školou preferovaná náboženská hodnotová a životní orienta­
ce, ať si to rodiče dětí či děti samy přejí, nebo ne. S ideou odluky církve od státu je v příkrém rozporu, jestliže
žáci v povinné občanské výchově musí přijmout poměrně zevrubný výklad některých věroučných zásad
křesťanství (cituji z osnov: křesťanství a rovnost před Bohem, křesťanství a naplnění života ve svobodném při­
jetí služby... křesťanství,osobní Bůh, zosobnění toho, kdo sdíleným a vzájemným vztahem naplňuje a pomáhá
určovat společenství... láskyplný boží řád ).
Základy evropské etiky Nepolemizuji s obsahem těchto tezí a nijak je nehodnotím. Připomínám jen, že
model, kdy rodiče museli strpět státem vybraný světonázor, předkládaný ve škole jejich dětem, platil v této
zemi poměrně nedávno, více než čtyřicet let. Jsem přesvědčen, že k tomuto pojetí, jen v jiné podobě, není
vskutku proč se vracet, a to tím spíš, že takto pojaté osnovy občanské výchovy popírají svůj nejvlastnější, au­
tory v úvodu proklamovaný úkol: Dovést mladého člověka k uvědomění si sebe sama jako svobodné bytosti.
Problematické přitom není jen samo pojetí antropologické (tak je na zvána) složky osnov občanské výchovy.
Mnohé teze, jak byly formulovány, by v jejich případné univerzální, nadkonfesijní rovině nebylo třeba znejiš­
ťovat vždyť i základem evropské nenáboženské etiky je v podstatě morálka bible. Neutěšený stav našeho zá­
kladního školství je však znám; nedostatek tvůrčích pedagogů spolu se snahou co možná stoprocentně vyhovět
osnovám, nekomplikovat si život, ještě asi dlouho ze škol nezmizí. A já se velice obávám, že za dané situace
není mnoho učitelů, kteří jsou schopni možný univerzalismus přesahující věrouku reflektovat, že se jim neztratí
v dogmatizujícím katechismu, k němuž je vlastně předkladatelé osnov svými úvodními poznámkami vybízejí. Je
to obava o to oprávněnější, že v osnovách občanské výchovy z roku 1991 i 1994 najdeme některé varující
ukázky úzkoprsého vidění světa, nazíraného ideologizovaně, prizmatem jedné náboženské tradice.
Úskalí konfesionismu
Například v osnovách pro 7. třídy je v oddíle umění jako celistvý výraz ducha doby tučným písmem uvede­
na antika, románské umění, gotika a baroko - nikoliv už, charakteristicky, žádný ze slohů jiných: renesance,
klasicismus, romantismus, secese a moderní umění. Přitom podle úvodu k osnovám graficky zvýrazněna jsou
doporučená, osnovná hesla a z ostatních má učitel...vybírat. V osnovách pro stejnou třídu nalezneme tezi:
Masmédia (přínos a prokletí). K 9. třídě se uvádí: Kulturní sféra jako citlivý odraz problémů společnosti (prav­
divý obraz je často varující a pomáhá, zkreslený obraz problémy zakrývá a svědčí o mravním úpadku). Autoři
si byli úskalí konfesionalismu vědomi, a tak například v osnovách občanské výchovy pro 6. ročník z roku 1991
(nikoliv již pro rok 1994) píšív souvislosti s výukou církevnímu cyklu, že obtížným nárokem tohoto celku je zů­
stat zcela nad růzností náboženské, konfesijní a také národnostní či rasové příslušnosti žáků... . Na několika
místech osnov se mluví o právu na jiný názor, povinnosti ho hájit, o nepředpojatosti, snášenlivosti rasové, ná­
boženské, národnostní. Ano, to vše je pro výchovu k občanství nezbytné. Jsouli však tyto zásady míněny
vážně, ne jen jako alibistický přívěsek ke konfesijně laděnému celku, pak by samy osnovy občanské výchovy
měly k utváření těchto postojů vést. Měly by se fakticky, koncepcí i jednotlivostmi, nikoliv pouze proklama­
tivně, snažit o přiblížení jiných možných pohledů na svět. Měly by dát učiteli mnohem větší šanci ukázat lidské
společenství jako svět navzájem se obohacující a ovlivňující názorové různosti. Jen tak může být jinost všeho
druhu přijímána jako nové poznání, a ne jako hrozba. Jen tak se lze postavit netoleranci, sektářství a před­
sudkům se všemi jejich negativními dopady. Tímto směrem se však, žel, osnovy občanské výchovy neubírají.
Svoboda vyznání
Názorným příkladem - a jen jedním z mnoha možných - je způsob, jakým se osnovy vyrovnávají s jediným
tradičním nekřesťanským vyznáním a kulturou u nás - s judaismem, s židovskou přítomností. Židé žijí v Če­
chách a na Moravě nepřetržitě více než tisíc let, v České republice je dodnes na dvě stě synagog. V drtivé
většině opuštěných, bez modlitby, proto že ti, kdo
1475
je navštěvovali, byli za války vyvražděni. Když se však v 6. třídě mají děti učit o vlastní obci,
osnovy jako doporučené, zvýrazněné heslo uvádějí kostel a radnici, k výběru nabízejí učiteli hřbi­
tov, muzeum, knihovnu, školu. Dá se snad čekat, že zdevastovanou či k nepoznání přestavěnou synagogu
zařadí pedagog mezi významné památky obce, o nichž osnovy hovoří dále? Jak jinak než jako naprostou ne­
znalost židovské kultury a zvyků je možno označit skutečnost, že v oddíle uspořádání bytu (domu), opět pro 6.
třídu, čteme: ...obrázky předků, kříž, u protestantů bible, u Židů svícen (sic!). Zvýrazněné heslo, příznačně, je
pouze kříž. O Židech se v osnovách nedočteme ani v souvislosti s rasismem, jehož nejmasovější obětí v lid­
ských dějinách se stali, a případný odkaz na hodiny dějepisu zde neobstojí. O judaismu jako takovém - a snad
je to při dané úrovni znalosti tvůrců osnov i lepšínic. A to je toto vyznání svým způsobem v křesťanství příto­
mno. Jen Starý židovský hřbitov se ještě v osnovách objeví, a to mezi pražskými památkami. Vím: je dávný,
vzácný, malebný, neznepokojující. Znepokojující, alespoň pro mě, je však stav, kdy občanská výchova ve stát­
ních školách má být – a zčásti už je - konfesijně zaměřená. Znepokojuje mě, že tato skutečnost zřejmě neza­
razila nikoho ze 110 spoluautorů projektu občanská škola - odborníků pedagogických fakult, učitelů z praxe,
pracovníků jiných fakult a ústavů, státní správy. Konečně za zvláštní zmínku stojí fakt, že veškeré citované ma­
teriály jsou dílem kolektivu autorů, vedeného bývalým ministrem školství za Křesťanskodemokratickou stranu
P. Piťhou. Za jeho působení byla takto orientovaná občanská výchova rozpracována a za jeho nástupce, I. Pi­
lipa, rovněž z KDS, se projekt občanské školy dále uskutečňuje. Nezbývá než si připomenout: Buď je Česká
republika země se státním náboženstvím, nebo ne.
Leo Pavlát se narodil v roce 1950. Po absolvování fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze v roce
1974 pracoval v nakladatelství Albatros (1975-1990) jako redaktor. Sám je také autorem knih pro děti. V le­
tech 1990-1994 působil ve funkci 2. tajemníka velvyslanectví ČSFR, později ČR v Izraeli. V říjnu 1994 se stal
ředitelem Židovského muzea v Praze, kde pracuje dodnes. Autor obrázku: Foto Zdeněk Merta.
CÍRKEV MĚNÍ POHLED NA SVÉ DĚJINY
Johanna Grohová (MF Dnes, 29.6.2000, str.6)
Praha - Výsledky bádání o osobnosti a díle mistra Jana Husa jsou revoluční změnou postoje katolické
církve vůči tomuto reformátorovi. Znamenají i nezbytnost sepsat v dohledné době zcela nové církevní dějiny
českých zemí. Jejich potřebu cítí jak zástupci církví, tak historici. „Začínají se rýsovat nové církevní dějiny. Jsou
velice žádoucí na školách, neboť tam je největší zmatek v hlavičkách i hlavách,″ uvedl historik František
Šmahel. Historický ústav Akademie věd hodlá zařadit vydání nových dějin mezi své projekty. „Většina evrop­
ských zemí má na výběr hned několik druhů takových textů. Neříkám, že u nás nic není, ale není to na takové
úrovni, jak bychom rádi. Považuji záležitost za velmi naléhavou, kterou bude nutno vyřešit během nemnoha
let,″ prohlásil ředitel Historického ústavu Jaroslav Pánek. Dodal, že pomocnou ruku už nabídli i historikové z
Německa. Nový výklad by měl změnit chápání duchovní historie, kterou si dosud mnozí vykládají po vzoru
románů Aloise Jiráska. „V hlavách generace střední a starší je historie nejvíce viděna očima Jiráskových
románů, které byly povinnou četbou. Je důležité nově napsat naše církevní dějiny,″ řekl kardinál Miloslav Vlk.
Ale ani evangelické církve se nebrání změnám výkladu „Můžeme čekat kritiku, že chceme pochovat minulost.
Jednobarevné tendenční pohledy nás však zdeformovaly, Jirásek nebyl pátým evangelistou,″ poznamenal už
dříve jáhen slezské evangelické církve Jaroslav Kratka.
NEKATOLÍCI CHTĚJÍ NOVÝ ŽIVOTOPIS
Zástupci některých nekatolických církví by si ovšem přáli také vydání nového Husova životopisu. „Není
papežova omluva za Husovu smrt málo? Neměl by vzniknout v dohledné době ekumenicky přijatelný Husův
životopis? Nebylo by vhodné, aby redakcí takového životopisu bylo pověřeno grémium - sice ekumenické,
avšak mimo jakékoli konfese?″ ptá se Jan B. Lášek z Husitské teologické fakulty. Sekretář Komise pro studium
problematiky spojené s osobností, životem a dílem mistra Jana Husa František Holeček však předpokládá, že
Husova bibliografie by mohla být vydána až u příležitosti šestistého výročí jeho upálení jako kacíře v roce
2015. „Je třeba zvážit a vydat ještě mnoho materiálu,″ poznamenal Holeček.
SNAHY O USMÍŘENÍ POKRAČUJÍ
Zásadní přelom v nahlížení katolické církve na mistra Jana Husa znamenalo mezinárodní sympozium ve Va­
tikánu loni v prosinci. Tehdy papež Jan Pavel II. poprvé vyjádřil lítost nad krutou Husovou smrtí, ocenil jeho
statečnost a označil ho za nejosvícenějšího mistra pražské univerzity. Hus však není jediným bolestivým
místem, které rozděluje katolický a evangelický svět. Patří sem činnost inkvizice, čarodějnické procesy, násilná
rekatolizace českých zemí v sedmnáctém století. Protestantům jsou zase připomínány zničené kostely a vypá­
lené kláštery. Ne všichni jsou však se způsobem vyrovnávání se s minulostí ze strany katolické církve
spokojeni. „Oceňuji dobrou vůli vracet se k temným stránkám minulosti. Ale způsob, jakým to římskokatolická
církev řeší, pokládám za nedostačující jak v případě mistra Jana Husa, tak čarodějnických procesů. Hus byl
upálen proto, že ho církev vyobcovala, a to zrušeno nebylo,″ míní Odilo Štampach, který minulý rok opustil
římskokatolickou církev a přešel ke starokatolíkům. I přesto obě strany - římskokatolická i nekatolická - dál
opakovaně deklarují snahu a chuť do dalšího vzájemného usmíření. „Drolí a hroutí se obraz nepřítele, což je
předpoklad vzájemného plodného soužití do budoucnosti,″ řekl o sváru katolické a reformační tradice v českém
povědomí Holeček. „Ve Vatikánu jsme měli opravdu pocit, že nás mistr Jan Hus spojuje,″ řekl kardinál Vlk. „Při­
vítali jsme a hluboce si vážíme odpovědného přístupu badatelů z řad ostatních církví a především odvahy Va­
tikánu znovu otevřít problém Husova odsouzení, přehodnotit osobnost v zájmu sbližování křesťanských církví,″
hodnotil vatikánské sympozium předseda České ekumenické rady církví Pavel Smetana v právě vydané knize
Jan Hus ve Vatikánu.
NA ŘADU PŘICHÁZÍ REKATOLIZACE
Do snahy o vyrovnání se s minulostí zapadá práce další komise pro studium otázek rekatolizace českých
zemí v 16. až 18 století, která své výsledky ještě nepředložila. Nedávno bylo ukončeno vyšetřování týmu, kte­
rý se zabýval čarodějnickými pro-
1476
cesy na Šumpersku a Novolosinsku. Na jeho základě katolická církev po více než třech stoletích ofi­
ciálně očistila jméno kněze Kryštofa Aloise Lautnera, nejznámější oběti čarodějnických procesů na
konci 17. století. Olomoucký arcibiskup Jan Graubner odhalil v Šumperku Lautnerovi pamětní desku
a omluvil se za díl viny církve na procesech. Symbolem usmíření bylo také loni v listopadu společné
uložení ostatků vojáků, kteří padli na protestantské straně v bitvě na Bílé hoře. V Chomutově zase
odhalili desku, která připomíná první tamní veřejné luterské vysluhování večeře Páně - svátosti při­
jímání podobojí. Nejsou to ovšem jen katolíci, kteří revidují pohled na své vlastní konání. Zástupci
evangelické církve iniciovali v Jičíně vztyčení společného kříže. Ten má připomínat smrt jezuitského
misionáře Matěje Bulnáciuse, kterého probodli evangeličtí věřící v Rovensku v roce 1628 vidlemi, a
evangelíka Tomáše Svobody, který byl sťat v roce 1729 v Kopidlně za přechovávání Biblí kralických.
MODLITBA ZA NAŠE CENZORY
Drahoslav Makovička (LN, 14.10.1996, str.9)
Média: Křesť anství není jediným zdrojem naší kultury
Dostalo se mi veliké cti. Redakce brněnského náboženského vysílání mě v rámci ankety požádala o názor
na křesťanství jakožto zdroj kultury světa. Řekl jsem: Proč ne? Pánové přišli, kávy popili, mé moudrosti natoči­
li. Po mnoha měsících v pořadu Křesťanský magazín i odvysílali. Na obrazovce jsem se sice poznal, svá slova
však ne. Umným rozstříháním vyšlo cosi nesmyslného. Brněnští cenzoři asi uvedou, že tu absurdnost spáchali z
důvodů časových. Nechť tedy čtenář ví, co vystřihli. Například větu, že je proti křesťanské etice, když bavorská
křesťanská unie hovoří o norimberském procesu a o vysídlení Němců jako o pomstě. Nebo: že proti duchu
křesťanské etiky je také antisemitský spisek dominikána Mráčka, sepsaný stylem nacistického Stürmeru, dopo­
ručený a zase zavržený ministerstvem školství. Nakonec, což je nejpikantnější, vystřihli pánové i citát kardinála
katolické církve jménem Jean Marie Lustiger, i když citát hovořil optimisticky o perspektivách křesťanství. Ale
nešť, čert vem antisemitu dominikána Mráčka, čert vem nechuť konzervativců k vlastním spolubratřím. Mě se
hlavně dotklo to, že ze mne v cenzorské vášni udělali prokazatelného blba. Neřekl jsem to, co mi ve výsledku
vložili do úst. Křesťanství, toť se ví, není jediným zdrojem naší kultury. Pánové cenzoři, každá brněnská
cestovní kancelář vás poměrně lacino dopraví do Řecka. Poznáte antiku, v moři se vykoupete... Světová kultu­
ra není tanec na jedné noze. Pánové, ani člověk se nemnoží přehrádečným dělením, nýbrž součinností dvou
lidí, otce a matky.Proto jsem v pořadu uvedl kulturní zdroje: matku-antiku a otce-křesťanství. Bylo by slušné,
kdyby cenzura v Brně vrátila mým větám původní smysl a slepila opět mé zpotvořené věty. A odvysílala to.
Mám lidské pochopení i pro eventuální strach pánů cenzorů. Z nadřízených církevních autorit, z ultrakonzerva­
tivců v církvi, z obercenzorů, z jejich metod potírání odpadlíků? Nevím. Vím jen jedno. Ti lidé měli jiné
možnosti, které jim skýtá svět slušných lidí: Sdělit mi, že s mými názory hluboce nesouhlasí, a proto je nebu­
dou vysílat. Nebo: požádat mne o svolení ke střihům, které provedli zcela svévolně, neuvědomujíce si ani, že
tím staví na hlavu i etiku svého pořadu. Vážená církvi, nic nebude platná spolupráce s rychlokvašenými agentu­
rami pro public relations, aby se vylepšila image kléru a věřících v očích tradičně skeptického českého národa.
Tohle žádný dricom ani imagemaker nespraví. Neschopnost tolerovat odlišný názor, a to zejména uvnitř církve,
spolehlivě zničí jakýkoliv zárodek klíčící důvěry, byť by ho agentury zalívaly sebevíc! Já nemohu nic, a tak se
tedy modlím. I za své brněnské cenzory. Bože nedovol, aby podobné praktiky opět provozovala tvá církev ve
velkém. A od cenzorů ochraňuj ji i nás, ó Pane.
D. Makovička (1927), Absolvent sociologie a estetiky na Filozofické fakultě UK v Praze. Dlouholetý dramaturg
ČT a autor televizních a filmových scénářů.
POCHOD BAHNEM MRAVNÍCH KOMPROMISŮ
Peter Schutz dopisovatel LN z Košic (LN, 25.4.1997, str.6)
Slovensko: Tragikomická aféra plakátu a článku
Slovenskem se provalila další z nekonečné řady operetních afér, dokonale banální a zástupná.
Šéfredaktor pravicového týdeníku, dlouhodobě profilovaného jako střik kvalitní „vyšší″ publicistiky říznuté na
zadních stránkách politickou satirou, neomluvitelně „zblbnul″ a na komentářové stránce pustil do tisku skan­
dální text s několika vulgarismy „střední váhy″. Výrazovými prostředky za hranicemi, které je většina přístupná
tolerovat, pojednává o pokrytectví vysokého církevního hodnostáře: arcibiskup bratislavsko-trnavské diecéze
Ján Sokol si vyšlápl nejenom proti kontroverznímu plakátu k filmu Lid versus Larry Flynt, ale i zcela bezprece­
dentně požadoval zákaz filmu samého. V ohnisku obrazu stojí jako vykřičník prelátovo pozitivní lustrační
osvědčení, jakožto i fakt, že se k daleko závažnějším mravním problémům zásadně nevyjadřuje - jeho po­
sledním „předflyntovským″ vynořením byl požadavek zákazu koncertu Black Sabbath. Šéfredaktor místo toho,
aby byl rád, že politika nezareagovala, s bohorovným nadhledem poskytl dva týdny poté celou stránku reakcím
pobouřených čtenářů. To již provládní tisk nezaváhal a nejtěžšími kalibry kardinál Korec a ideolog HZDS Slo­
bodník - zaútočil. Samozřejmě, na týdeník jen v prvním plánu, hlavní úder, přes podsunuté neexistující propo­
jení, směřoval proti opozici a „liberalismu″. Korunu všemu nasadilo „publicistické ztvárnění″ kauzy v STV: v
jednostranném, ideologicko-politickém nasvícení defilovaly prostřihy z kontextu vytržených citací nejchou­
lostivějších partií textu s dlouhými záběry na krucifixy s ukřižovaným a monology biskupů a koaličních politiků.
Jeden příklad: věta „je jedno, zda je arcibiskup homosexuál či bisexuál, není však jedno jeho lustrační osvěd­
čení″, v televizi končila u slova „bisexuál″. Z úplně jiných cílů než obhajoby křesťanských hodnot usvědčil me­
diální manipulaci přesným postřehem sám předseda KDH Čarnogurský - na obrazovkách STV mělo možnost vi­
dět inkriminovaný plakát několikanásobně více lidí než v ulicích slovenských měst. Hysterie, kterou kampaň
rozpoutala, nazrála k odstoupení šéfredaktora. Což však není dost dobře možné, protože s jeho pádem by
skončil i tý-
1477
deník. Vydavatel má ruce svázané, nicméně psychóza si žádala svou oběť. Autora článku, špičkové­
ho a na Slovensku fakticky bezkonkurenčního zahraničáře, na hodinu vyhodil z práce jeho za­
městnavatel v jiném médiu. Na tomto hluboce nespravedlivém trestu - napsat si může kdokoliv
cokoliv, ale za zveřejnění je odpovědný jedině šéfredaktor - však již nese koaliční propaganda vinu
jen nepřímou. Je především výsledkem prospekulovaných manévrů jiných kruhů s leitmotivem
manifestovat svůj nesouhlas a distancovat se od „proticírkevních″ projevů, a tím si zachovat šance
v boji s Mečiarem o přízeň katolického kléru před volbami. Vedeni stejnou úvahou a tlakem teď vy­
povídají týdeníku spolupráci i někteří kmenoví autoři na stránkách „poskvrněných″ nečistým textem
prý nemohou publikovat. Nejlepší na tom celém je, že pocity „pobouření″ a „zhnusení″ je ovládly
rovný měsíc po otištění článku. Dokonce je k „pobouření″ nenavedly ani vskutku otřesné čtenářské reakce
o čtrnáct dnů později. Politické opozici nelze upřít v kauze i jistou korektnost - navzdory nesmyslnému spojení
týdeníku s ní se zdržela veřejných odsudků. Ač možná jen proto, že za dvě hodiny koaličních jednání se ne­
shodla na společné formulaci. Poučení: dvojí morálka a pokrytectví není na Slovensku výsadou jen jednoho ar­
cibiskupa s pozitivním lustračním nálezem. Důkaz: těsně před kulminací této od začátku do konce absurdní
„kauzy″ na Slovensku zvonily hrany a konaly se zádušní mše za Jozefa Tisa, který má přesně padesát let po
oběšení. Kromě postkomunistické SDŁ své „pobouření″ ani „zhnusení″ nikdo nedemonstroval. Pod reflektory li­
coměrné psychózy z „Flyntovy″ aféry závěrečný kontrapunkt jako bič.
NÁVRAT PŘED KOSTNICKOU HRANICI
M. Korecký, (LN, 4.7.1996)
Bude revidován proces s mistrem Janem Husem?
Pět set osmdesát jeden rok uplyne v sobotu ode dne, kdy voda v Rýně odnesla popel z hranice, na níž
skončil život český kazatel a církevní reformátor Jan Hus. Po stejnou dobu se datují spory mezi teology i histo­
riky o význam jeho osobnosti. Ani dnes spor neutichá, spíše naopak.Význam v dobrém či špatném slova smys­
lu neupíral za ta léta Husovi nikdo. Stal se navíc vhodným symbolem, do nějž si různé skupiny lidí rády projek­
tovaly své představy. Katolíci jej pasovali na vzor po zásluze potrestaného kacíře, pro protestanty byl otcem
české reformace a posledním světélkem v temnotě doby pobělohorské. Obrozencům stál modelem při náčrtu
ideálního vlastence a bojovníka za pravdu, k ruce byl i Masarykovi a dalším architektům československého stá­
tu. Ideál sociálního revolucionáře v něm nalezli dokonce komunisté. Co bude dál?Nový katolický pohled Pro po­
slední léta je v souvislosti s Husovou osobností příznačný názorový posun katolické církve. Zjednodušeně jej
lze charakterizovat jako cestu od kacířek církevnímu reformátorovi. Pohyb je to obtížný a pozvolný: jeho koře­
ny jsou starší několika desetiletí a cílový stav není zatím na dosah ruky. Obtížnost procesu vyplývá z povahy
katolické církve a z její po mnoho staletí budované hierarchie. Počátek leží v ovzduší nově nalézaného sebepo­
chopení církve a její nové orientace vůči modernímu sekularizovanému světu, v ovzduší, z něhož vzešel II. va­
tikánský koncil (1962 - 1965), označovaný svým iniciátorem Janem XXIII. jako koncil ekumenický. Snaha o
užší semknutí všech křesťanů byla vlastní i jeho pokračovateli, Pavlu VI. Padá - li na nás nějaká vina na roztrž ­
ce, pak prosíme pokorně Boha o odpuštění a hledáme prominutí i u bratří, kteří by se cítili od nás ublíženi. Ze
své strany jsme ochotni prominout křivdy, které byly způsobeny katolické církvi, řekl ve svém nástupním slovu
a bylo zřejmé, že jde o malou revoluci nejen uvnitř katolické církve. Koncil definitivně skoncoval se
středověkým pojetím církve vládnoucí. Uznání svobody svědomí, i když se člověk mýlí, bylo asi nej­
markantnější známkou reformy církve a také nezbytnou podmínkou pře hodnocování jejího vztahu k heretikům
všeho druhu. Dekrety o náboženské svobodě a o ekumenismu vyslovil koncil to, co říci musel. Bez tohoto
jasného slova by byla cesta katolické církve k Lutherovi či Husovi, ale také k Brunovi, Galileimu a mnoha
dalším, nadále uzavřena.Cesta k Husovi Uskutečňování a vykonávání náboženství spočívá dle své podstaty pře­
devším ve vnitřních lidských a svobodných úkonech. Ty nemohou být žádnou mocí ani nařizovány, ani jim ne­
může být zabraňováno, rozhodlo v roce 1965 na dva a půl tisíce koncilních otců, mezi nimiž jméno Husovo za­
znívalo nejčastěji z úst českého kardinála Josefa Berana. Přehodnocení stanoviska k betlémskému kazateli ne­
bylo ale ani potom záležitostí dnů či měsíců. Seriózní domácí diskuse na toto téma začala vlastně až po první
návštěvě Jana Pavla II. v Praze. Řeč papeže, který se ke svým dvěma koncilním předchůdcům hlásí nejen jmé­
nem, byla v roce 1990 na Pražském hradě až průzračně jasná: Bude úkolem odborníků v prvé řadě českých
teologů - vymezit přesněji místo, které mistru Janu Husovi přísluší mezi reformátory církve, vedle jiných zná­
mých postav českého středověku, jako byli Tomáš ze Štítného nebo Jan Milíč z Kroměříže. V každém případě
však, odhlížeje od teologických názorů, které zastával, nelze Husovi upřít bezúhonnost osobního života a úsilío
vzdělánía mravní povznesení národa. Při loňskénávštěvěv ČR pak papež v rozmluvě s biskupy doporučil, aby
byla celá věc dořešena do roku 2000. Další důležité slovo bylo vyřčeno, a tak v červnu 1993 vzniká při České
biskupské konferenci Komise pro studium problematiky spojené s osobností, životem a dílem mistra Jana Husa.
Úkolu přispět k formulaci nového postoje Vatikánu k osobě českého církevního reformátora dodal váhu sám
český primas Miloslav Vlk, který se postavil do jejího čela. Během dosavadních dvou desítek sezení komise se
celá řada teologů, historiků a odborníků z mnoha dalších oblastí snažila nalézt nový, minulostí nezatížený po­
hled na Jana Husa.Dogmata a právo Cíl práce komise je jednoduše složitý: dosáhnout toho, aby postava čes­
kého kněze nerozdělovala, ale naopak sjednocovala různé církve. Komise se zprvu soustřeďovala zejména na
rovinu dogmatickou, na vztah Husova učeník Bibli a církevním autoritám. S odstupem mnoha set let není však
lehké případné provinění posuzovat. Jednak by celé Husovo učení muselo projít zevrubným sémantickým roz­
borem, aby bylo jasné, co autor vlastně ve svých dílech říká, jednak některé dogmatické otázky nebyly ještě
na počátku 15. století přesně definovány. Nový proces s Janem Husem dnes zahájit nelze a postup v této rovi ­
ně zkoumání bude zřejmě velmi pomalý. Skutečnou revolucí v práci komise bylo položení hlavní váhy na rovinu
právní. Na události středověku pochopitelně nelze aplikovat představy moderního práva, lze však zkoumat, zda
byly dodrženy všechny náležitosti tehdy platných kodexů církevního práva. A zde je již dnes možné říci, že v
kostnickém verdiktu z 6. července 1415 lze nalézt řadu trhlin. Hlavní zásluhy v jejich odhalení má katolický
kněz Miloš Raban, který podrobil celý rozsudek důkladné
1478
právní analýze. Pochybný verdikt Konečný výrok kostnického koncilu, který zasedal v bouřlivém ob­
dobí církevního schizmatu v letech 1414 až 1418, je rozporuplný z mnoha důvodů. Předně: v době,
kdy Hus žil, bojovali o vládu nad katolickou církví tři papežové (Řehoř VII., Jan XXIII. a Benedikt
XIII.), existovaly tři různé církevní hierarchie. Je otázkou, nakolik jsou platné církevní tresty, které
Husovi již před koncilem některá z těchto obediencí přisoudila. V době zasedání koncilu byly pak
některé tresty (tzv. církevní cenzury) uděleny samotným koncilem, tedy nikoli papežem, a to na zá­
kladě dekretu Haec sancta , jímž koncil sám sobě udělil rozsáhlé pravomoce.Nejen z dnešního hle­
diska, kdy je tzv. koncilialistická teorie (tj. že koncil je nad papežem) považována za mylnou, se
proto celý verdikt koncilních otců z července 1415 jeví jako silně problematický. Rovněž se zdá, že
Hus byl prohlášen za kacíře bez právního podkladu. Označit dílo, výroky či myšlenky za heretické
bylo i v 15. století možno jen za předpokladu, že jsou v rozporu s učením církve, které je obsaženo
v Písmu svatém či je formulováno papežem nebo koncilem. Tento rozpor však nebyl nikdy
prokázán. Husovo učení bylo bezesporu nové, a nepřekvapí proto, že vzbudilo nevoli mnoha
církevních autorit. To je však zjevně velmi slabý základ obžaloby. Podle církevního práva musela
totiž žaloba na podezření z hereze obsahovat konkrétní článek učení církve, který byl porušen. V
Husově případě žaloba citaci článků neobsahovala. Jako velmi pochybný se jeví i samotný postup,
jakým byl Hus prohlášen za kacíře, tedy sled tzv. inkvizičních kroků, který byl dvěma papežskými
bulami přesně upraven již ve 13. století. Jednak Janem XXIII. ustavená inkviziční komise přijala
žaloby na Husa, které jeho herezi dostatečně nezdůvodnily. Sama pak rovněž zdůvodnění nehleda­
la, přistoupila pouze k prvnímu inkvizičnímu kroku - dotazu na Husův poměr k vybraným článkům
jeho učení (ten se k nim vyjádřil při veřejných slyšeních 5. až 8. června 1415). Nenásledovaly však
již další kroky, jako bratrské napomenutí církevní autoritou, kolegiální napomenutí či obžaloba bis­
kupovi, který případ předává inkvizičnímu soudu. Na základě nekompletního sledu kroků došel kon­
cil 6. července k závěru, že třicet Husových článků je heterodoxních. Namísto inkvizičního procesu,
který měl být podle zmíněného sledu kroků teprve nyní zahájen, byl Hus ve stejném rozsudku od­
souzen jako tvrdošíjný kacíř (pertinax) a vydán světské moci. Trvání na herezi je navíc absurdní u
Husa, který opakovaně zdůrazňoval, že se rád svého učení zřekne, budeli Biblí či díly církevních
otců usvědčen z omylu. Co s cenzurami? Otazníky, které se nad kostnickým verdiktem vznášejí, svědčí o
tom, že proces byl v prostředí hektického dění koncilu veden příliš rychle. V souladu s církevním právem měl
asi trvat celé roky a skončit zřejmě bez jasného rozhodnutí. Právo dodrženo nebylo, a rozsudek je proto na ­
padnutelný. Podmínkou jakékoli revize kostnického rozsudku a zároveň nového pohledu na Jana Husa je od­
stranění všech církevních cenzur (trestů), které dodnes na jeho osobě a díle spočívají. Jde o klatbu a interdikt,
uvalené na Husa dvěma pisánskými kardinály již v letech před koncilem, dále o samotný rozsudek koncilu a v
neposlední řadě o cenzuru nového papeže Martina V., vydanou protiprávně až tři roky po Husově smrti. Cenzu­
ry, jejichž napadnutelnost je více či méně zřejmá, totiž stále brání tomu, aby katolická církev mohla svůj postoj
k postavě českého kazatele přehodnotit. I půl tisíciletí staré označení Husa jako heretika je natolik závazné, že
znemožňuje vůbec se onou osobou či dílem zabývat. Proto se práce husovské komise tak úzce váže na
papežovy výroky z roku 1990, v nichž dosavadního kacíře označil za reformátora církve a vyzval ke zkoumání
jeho díla. Takový impuls v církevní hie rarchii může dát právě jen její hlava, ač půdu připravil již poslední va­
tikánský koncil.Laboratoř ekumenismu Komise je kardinálovo zamilované dítě, tvrdí její sekretář, katolický
kněz František Holeček. Sám Miloslav Vlk ji nazývá laboratoří ekumenismu, vzorem spolupráce mezi církvemi.
Je potřeba se konečně setkat a bez emocí hledat pravdu, aby Hus nerozděloval, ale spojoval dvě tradice - kato­
lickou a husitskou. Východisko z naší strany je dáno: jsme ochotni uznat chyby, tvrdí. Myšlenka smíření, která
ve sporu o Luthera zvítězila v Německu, má prý velkou šanci i u nás: Ve středověku církev nadřazovala pravdu
nad lásku. Ale pravda bez lásky je tvrdá... Práci komise provázejí rozličné úvahy, z nichž některé hovoří přímo
o Husově kanonizaci. Kardinál Vlk tuto myšlenku odmítá, stejně jako termín rehabilitace. K očištění postavy
Jana Husa může prý katolická církev přispět např. jakousi deklarací, jejíž právní forma však zatím není zcela
jasná. Definitivní stanovisko Vatikánu lze prý čekat možná na přelomu tisíciletí. Již k letošnímu výročí Husovy
smrti zazní však v reformátorově rodišti Husinci z kardinálových úst jasné slovo smíření. Tempo práce hu­
sovské komise českého katolického primase překvapilo: Jsme ve fázi natolik ,zralé´, že je třeba diskusi přenést
na úroveň vyšší, než je tato komise, a dokonce než je česká odborná veřejnost. Kardinál očekává v této věci
jasné slovo Říma. Není to přece věc pouze česká, musí zaznít slovo celé církve. Navíc my jsme Husa neodsou­
dili, dodává s úsměvem. Z Čech ale musí vzejít první impuls (kardinál říká dokonce provokace), aby se svět za ­
čal Husem zabývat. Výsledkům práce svých odborníků Miloslav Vlk věří, a proto je optimistou: Mám pocit, že
celý kostnický rozsudek je na vodě.
Z Husových listů z Kostnice
Já Jan Hus, v naději kněz Ježíše Krista (...), nechci odpřisáhnouti v celku ani jednotlivě článků, které proti mně
předvedli v svědectvích křiví svědkové, protože jsem jich - Bůh mi svědek - ani nekázal, ani netvrdil, ani nehá­
jil. (...) O článcích, vybraných z mých knížek, pravím, že kterýkoli z nich obsahuje nějaký křivý smysl, toho se
odříkám. (...) A kdyby bylo možno, aby byl nyní hlas můj celému světu zjevný, každou nesprávnost a každý
blud, jejž jsem kdy pojal k vyslovení nebo vyslovil, velmi rád bych odvolal před celým světem. (V Kostnici v
minoritském vězení, 1. července 1415)
Jan Hus. Rytina z doby kolem roku 1700. Tehdy ještě katolická církev o jeho kacířství nepochybovala.
Autor obrázku: Repro LN
Husovská komise, laboratoř ekumenismu
Autor obrázku: Foto Radana Vopálková
1479
Příloha číslo 02
Majestát Rudolfa na náboženské svobody
Majestát Rudolfa na náboženské svobody
9. červenec 1609
My, Rudolf Druhý, z Boží milosti volený římský císař. Po všechny časy rozmnožitel
Říše a uherský, český, dalmatský, charvátský etc. král, arcikníže rakouský, markra­
bě moravské, lucemburské a slezské kníže a lužický markrabě etc. k věčné paměti
známo činíme tímto listem všem:
Jakož jsou toho všickni tři stavové království našeho Českého, Tělo a Krev Pána
Ježíše Krista pod obojí přijímající, věrní Naši milí, na sněmu, kterýž léta Páně tisícího
šestistého osmého, již pominulého, v pondělí po neděli Exaudi na hradě pražském
držán a téhož léta v pátek po památce svatého Jana Křtitele zavřen byl 1), při Nás,
jakožto králi českém, toho se vší ponížeností a poddaností snažně vyhledávali, aby
při té obecní konfesi české, kterouž někteří augšpurskou 2) jmenují, na sněmě
obecném léta tisícího pětistého sedmdesátého pátého sepsané a Jeho milosti císař­
ské císaři Maxmiliánovi slavné a svaté paměti, pánu otci Našemu nejmilejšímu, po­
dané (kteráž tak, jak jsme toho jistou zprávu vzíti i také z psaní, vlastní rukou jeho
císařské milosti, pana otce Našeho nejmilejšího psaných, vyrozuměti ráčili, ano i ně­
které hodné paměti při dckách zemskách se toho vynašly, ihned tehdáž od Jeho mi­
losti povolena byla), i při tom mezi sebou v předmluvě též konfessí obsaženém po­
rovnání, ano také i při jiných svých, v témž sněmu zejména doložených a nábožen­
ství jich se dotýkajících žádostech zůstaveni byli, a též náboženství své křesťanské
pod obojí volně a svobodně, bez překážky každého člověka, provozovati mohli, to
vše, aby od Nás jim stavům dostatečné potvrzeno bylo, jakž týž artikul a žádost jich,
do dotčeného sněmu a týž sněm ve dcky zemské do kvaternu 3) sněmův obecných
zeleného léta tisícího šestistého osmého v pondělí po neděli Exaudi pod literou K.8
slovo od slova vložený a vepsaný, to v sobě šíře obsahuje a zavírá: My pak nemoha
na onen čas pro jiné veliké potřeby, pro kteréž tehdáž ten sněm rozepsán byl, kteréž
žádného odkladu trpěti nemohly, toho potvrditi, odkladu do budoucího sněmu ke
čtvrtku před svatým Martinem 4) tehdáž nejprv příštím termínovaného, k dalšímu
těch všech věcí zavírání jsme milostivě žádati a mezi tím, dokudž by koliv se to tak
na sněmu obecním nevykonalo, je stavy pod obojí, aby své náboženství volně provo­
zovati mohli a do vyřízení a na místě postavení téhož artikule k žádným artikulům,
což by tak v propozicí od Nás stavům přednášeno bylo, přistupovati, je uvažovati,
ani o nic jednati povinni nebyli, opatřiti ráčili, jakž táž milostivá žádost a opatření
naše plněji svědčí. Podle kteréhožto předešlého zůstání sněmovního, když sněm k
témuž dni, totiž ke čtvrtku před svatým Martinem, položený z jistých příčin od nás
odložen a potom jiný sněm ke dni outernímu po svatém Pavlu na víru křesťanskou
obrácení 5) mandátem naším rozepsán a na hrad pražský položen byl, a dotčení
stavové pod obojí, podavše Nám znovu dotčené konfessí snešení své společné, ne­
přestávali toho při Nás, jakožto králi a pánu svém, netoliko skrze své snažné pod­
dané a ponížené prosby, ale i skrze znamenité a vzáctné přímluvy vyhledávati,
abychom k žádosti týchž stavů pod obojí, věrných a milých poddaných Našich mi­
lostivě povoliti ráčili.
Majíce my to vše s nejvyššími ouředníky a soudci zemskými a radami Našimi království českého v
Našem císařském a královském bedlivém uvážení, nepominuli jsme na poníženou a poddanou
prosbu týchž pánův a rytířův, Pražan a jiných vyslaných z měst ze všech tří stavů království tohoto
Našeho českého, pod obojí Tělo a Krev Pána Ježíše Krista přijímajících a k též konfesi se přiznávají­
cích, věrných poddaných svých milých, všem třem stavům království tohoto věrným poddaným Na­
šim sněm obecní ke dni pondělnímu po neděli, jenž slove
1480
Rogationum, jinak Křížová, léta tohoto tisícího šestistého devátého
mandáty svý­
mi královskými rozepsati, na hrad pražský položiti a v týchž mandátích vůbec vy­
šlých mezi jinými toho zjevně doložiti, že při tomto sněmu ten artikul o náboženství
k zavření, na místě a konci postavení, do proposicí sněmovních položiti, a kterak by
všickni i jeden každý obvzláště, jak strana pod jednou i tak pod obojí, a kterýž se k
té konfessí, nám předešle od nich podané, přiznávají, náboženství beze všech překá­
žek outiskův ode všech lidí duchovních anebo světských vykonávati mohli, je v tom
náležitě opatřiti ráčíme, jakž tíž mandátové Naši, jichž jest datum na hradě praž­
ském v sobotu po neděli Jubilate léta tohoto tisícího šestistého devátého 7) v tom ar­
tikuli to v sobě obsahují a zavírají. K kterémužto obecnému , tak od nás rozepsané­
mu sněmu, když jsou se všickní tři stavové poslušně poddaně najíti dali, a my podle
Naší milostivé zámluvy, v témž mandátu Našem doložené, jsme v proposici Naší
sněmovní předně ten artikul o náboženství položiti ráčili, tu jsou často dotčení
všickni tři stavové sjednocení pod obojí žádost svou předešlou ve spisu, Nám od nich
podaném, obnovili a za dostatečné opatření i jinými toho dckami zemským potvrzení
poddaně prosili.
6)
I chtíce My tomu, aby v tomto království mezi všemi třemi stavy, jakož s stranou
pod jednou, tak i často dotčenou stranou pod obojí, všemi věrnými a milými pod­
danými Našimi, nyní i na budoucí časy všelijaká láska, svornost, a dobré srozumění
k vzdělání a zachování obecného dobrého pokoje zůstávati, každá strana nábožen­
ství své, v kterémž se spasení svého důvěřuje, volně a svobodně bez utiskování a
všech překážek jedni druhým provozovati mohla, a aby se (jakožto slušné jest) sně­
movnímu snášení léta tisícího šestistého osmého učiněnému, i také tomu mandátu
Našemu vůbec vyšlému (v kterémž jsme dotčené sjednocené stavy pod obojí, k též
konfessí se přiznávající, za ty, kterýmiž jsou vždycky byli, totiž za Své věrné po­
slušné poddané pod milostivou ochranu Naši ke všem řádům, právům a svobodám
tohoto království náležející, na kteréž se povinnost Naše královská, práva a zřízení
zemská vztahují, vyhlásiti ráčili i nyní vyhlašujeme) zadosti stalo: prohlédajíce jakož
k dotčeným znamenitým přímluvám, tak i k mnohým snažným prosbám týchž
stavův po obojí a k mnohým věrným od nich Nám po všecken čas našeho šťastného
nad nimi kralování v skutku prokázaným službám, z těch ze všech i jiných mnohých
příčin s dobrým rozmyslem, Naším jistým vědomím, mocí královskou v Čechách, s
radou nejvyšších ouředníkův, soudcův zemských a rad Našich takto jsme ten artikul
o náboženství při tomto nyní se na hradě pražském držícím obecném sněmě se vše­
mi třími stavy tohoto království ustanoviti, zavříti a je, stavy pod obojí, tímto
majestátem Naším opatřiti ráčili a opatřujeme. Předně jakož prve to zřízením zem­
ským A.32, utvrzeno jest, co se víry dotýče, pod jednou způsobou a pod oběma, aby
se neutiskovali, než spolu byli za jednoho člověka jako dobří přátelé, též strana stra­
ny nehaněla, to se při témž zřízení zemském v témž artikuli zouplna zůstavuje, a s
tím sobě oboje strany na budoucí časy zakázány jsou a býti mají, pod pokutami,
týmž zřízením zemským vyměřenými.
A poněvadž strana pod jednou v tomto království náboženství své volně a svo­
bodně provozuje a strana pod obojí, k též konfessí české se přiznávající, jí v tom
žádné překážky neb vyměření nečiní, aby tedy v tom rovnost zachována býti mohla,
protož jim k tomu povolovati, moc a právo dávati ráčíme, aby i často dotčení sjedno­
cení stavové pod obojí, jakž stav panský, rytířský, tak i Pražané, Horníci 8) a jiná
města s lidmi poddanými jich, a summou všickni, kteří se koliv k dotčené konfessí
české, někdy slavné a svaté paměti císaři Maximiliánovi, panu otci Našemu nejmi­
lejšímu, při sněmě obecním léta tisícího pětistého sedmdesátého pátého, a nyní Nám
znovu povolané /podané/ (při kteréž je milostivě zůstavovati ráčíme), přiznali a při­
znávají, žádného nevymiňujíce, tolikéž náboženství své křesťanské pod obojí podle
též konfessí a svého mezi sebou učiněného porovnání a sjednocení, volně a svo­
bodně všudy a na všelikém místě provozovati a vykonávati, při víře a náboženství
svém, též i při kněžstvu a řádu církevním, kterýž mezi nimi jest anebo od nich
1481
nařízen bude, pokojně zanecháni býti mohli, a to až do křesťanského dokonalého
obecného porovnání o náboženství ve svaté Říši. A kompaktáty, již prve na sněmu
obecném léta tisícího pětistého šedesátého sedmého minulými a z privilegium zem­
ského i jinde vypuštěnými, se spravovati povinni býti nemají, nejsou a nebudou.
Dáleji také týmž stavům pod obojí tuto zvláštní milost činiti a jim, všem třem
stavům pod obojí, k též konfesi se přiznávajícím, konzistoř pražskou dolejší 9) v moc
a opatrování jejich zase dávati a k tomu milostivě povolovati ráčíme, aby tíž sjedno­
cení stavové pod obojí touž konzistoř kněžstvem svým podle též konfessí a snešení
svého obnovit a též kněžstvo, jak české tak německé, podle ní říditi dáti anebo
řízené své kollatury 10) bez všelijaké překážky arcibiskupa pražského anebo kohožko­
liv jiného dosazovati, přijímati, nicméně i akademii pražskou, od starodávna straně
pod obojí náležející, kterouž jim stavům se vším jejím příslušenstvím tolikéž v moc
jejich milostivě dávati ráčíme, tak aby ji muži hodnými a učenými osazovati, dobré
chvalitebné řády nařizovati a nad tím obojím z prostředku svého jisté osoby za de­
fensory naříditi mohli. Mezi tím pak, dokudž by se toho koliv od nich nevykonalo,
mají nicméně tíž stavové pod obojí všichni při tom, což svrchu psáno jest, aby ná­
boženství své volně a svobodně všudy provozovati mohli, zouplna zanecháni býti.
A kolikkoliv osob tíž sjednocení stavové pod obojí z prostředku svého za defensory
nad touž svou konsistoří a akademií pražskou z společného svého snešení ze všech
tří stavův v rovném počtu nařídí a je Nám, jakožto králi a pánu svému, zejména po­
znamenané podají, chceme a máme ty všechny osoby, kteréž Nám tak pozna­
menané podají, žádného z nich nevypouštějíc, a mimo tu povinnost, kteráž jim od
stavů svěřena bude, jim žádných jiných povinností neb instrukcí nevydávajíc, ode
dne podání Nám téhož poznamenání ve dvou nedělích pořád zběhlých k tomu potvr­
diti a je za takové defensory vyhlásiti. Pakli pro jiná zaneprázdnění Naše neb jakéko­
liv jiné příčiny v tom času svrchu oznámeném jich potvrditi nemohli a nepotvrdili,
tehdy mají předce nad tím obojím za defensory zůstati to vše říditi a konati moc jmí­
ti, jakoby od Nás k tomu potvrzeni a vyhlášeni byli. A umřel-li by kdy který z nich,
tehdy na místo toho ze světa sešlého tíž stavové po obojí při tehdáž nejpr příštím
sněmě budou moci jiného k těm živým pozůstávajícím voliti a přidati. Což se i na
časy potomní vždycky spůsobem svrchu psaným jakož od Nás, dědicův Našich a bu­
doucích králův českých, tak i od nich, stavův a defensorův, říditi a konati má. Jestli­
že by také kdo z týchž sjednocených všech tří stavův tohoto království po obojí
mimo ty kostely a chrámy Boží, jichž v držení jsou a kteříž jim prvé náležejí (při
nichž pokojně zůstaveni a zanecháni býti mají) ještě buď v městech, v městečkách,
vesnicích aneb kdekoliv jinde chtěl nebo chtěli víceji chrámův neb kostelův k Boží
službě aneb také školy pro vyučování mládeže vystavěti dáti: toho jakož stav
panský, rytířský, tak Pražané, Horníci a jiná města, všickni společně, i jeden každý
obvzláštně, volně a svobodně každého času učiniti moci bude a budou, bez překážky
každého člověka všelikteraké.
A jelikož v nejedněch městech Našich královských i Její milosti císařové, jakožto
králové české, z obojího náboženství, totiž pod jednou a jich, pod obojí, pospolu
bydlejí,protož tomu obvzláštně chtíti a o tom poroučeti ráčíme, aby pro zachování
lásky a svornosti každá strana náboženství své volně provozovala, kněžími svými se
řídila a spravovala, a jedna strana druhé v jejím náboženství a řádích žádného vy­
měřování nečinila, provozování náboženství, mrtvých tělo v kostelích a na krchovích
pochovávání a zvonění nebránila.
Také již po dnešní den žádný, jak z vyšších svobodných stavův, tak ani města,
městečka i také sedlský lid od vrchností svých, ani žádného jiného, duchovního ani
světského člověka
1482
nemají a nemá od svého náboženství odtiskován, a k náboženství strany druhé
mocí ani nižádným vymyšleným spůsobem přinucován býti.
A že to vše, což svrchu psáno, od Nás pro zachování lásky a svornosti věrně míně­
no a nařízeno jest: protož přiříkáme slovem Svým královským, že tíž všickni sjedno­
cení tři stavové království Našeho českého pod obojí, k též konfessí české se při­
znávající, nynější i budoucí potomci jich při tom všem při všem, což se svrchu píše,
od Nás, dědicův Našich i budoucích králův českých zouplna, v celosti, bez přerušení
zůstaveni a chráněni býti mají, nebo je také v tom ve všem při tom pokoji v svaté
Říši o náboženství, jenž religionsfryd slove, učiněném, jakožto přední oud svaté Říše
zůstavujeme a zanecháváme, v čem se jim nemá od Nás, dědicův Našich a budou­
cích králův českých, ani od žádného jiného duchovného ani světského člověka pře­
kážky žádné činiti na časy budoucí a věčné.
A proti tomuto vejš dotčenému o náboženství učiněnému pokoji a jich stavův pod
obojí, od Nás stálému opatření žádná poručení a nic takového, což by jim v čem nej­
menším překážku aneb změnění tohoto učiniti mohlo, od Nás, dědicův Našich i bu­
doucích králův českých ani od žádného ani od žádného jiného vycházeti ani přijí­
máno býti nemá, a byť pak i vyšlo neb od kohokoliv přijato bylo, tehdy to moci
žádné míti, ani v té věci co buď právně anebo bez práva více souzeno anebo vyřknu­
to býti.
Za kteroužto příčinou předešlá všelijaká proti dotčené straně pod obojí a kteříž se
k též konfessí české přiznávají, odkudkoliv vyšlá poručení a mandáty vyzdvihovati,
mořiti, kaziti a v nic obracovati ráčíme, takže to vše i nynější a předešlé jich stavův
při Nás potvrzení téhož artikule vyhledávání, a cožkoliv mezitím až posavad se zběh­
lo, není a býti nemá jim všem třem sjednoceným stavům tohoto království společné
i obvzláštně k nijaké ouhoně újmě jich dobrých pověstí a jakékoliv obtížnosti. Což
jim také od Nás i budoucích králův českých ničímž zlým spomínáno a zjinačováno
býti nemá, nyní i na časy budoucí a věčné.
Přikazujíce všem nejvyšším ouředlníkům, soudcům zemským a radám svým, též
všem stavům a obyvatelům tohoto království, věrným milým nynějším i budoucím,
abyste je pány, rytířstvo, Pražany, Horníky i všecka města, všecky tři stavy tohoto
království, se všemi lidmi poddanými jich, a sumou všecku stranu pod obojí, k též
konfessí české se přiznávající, při tomto Našem opatření a majestátu ve všech jeho
artikulích, zněních a sentenciích zůstavili a chránili, žádných jim v tom překážek ne­
činíce, ani komu jinému činiti nedopuštějíce, pod uvarováním hněvu a nemilostí Na­
ší. A kdožby se čeho toho koliv buď z duchovních anebo světských lidí k přerušení
tohoto majestátu dopustil, máme a povinni býti ráčíme s dědici a budoucími králi
českými a s stavy tohoto království, k takovému každému jakožto rušiteli obecného
dobrého pokoje hleděti a stavy při tom chrániti a obhajovati, tak i tím vším spůso­
bem, jakž artikul v zřízení zemském o obhajování země, řádu a práva vyměřuje.
Naposledy přikazovati ráčíme větším i menším ouředlníkům desk zemských králov­
ství Našeho českého, aby pro budoucí paměť tento majestát Náš na relací sněmovní,
kteráž při tomto sněmě ode všech tří stavův tohoto království ke dckám zemským
učiněna býti má, ve dcky zemské vložiti a vepsati, a potom tento originál k jiným
svobodám neb privilegiím zemským na Karlštejn položiti dali.
Tomu na svědomí pečeť Naší císařskou k tomuto listu a majestátu Našemu přivěsiti
jsme rozkázati ráčili.
1483
Dále na hradě Našem pražském ve čtvrtek po svatém Prokopu, leta Páně tisícího
šestistého devátého, a království Našich Římského třidcátého čtvrtého, Uherského
třidcátého sedmého a českého též třidcátého čtvrtého.
Rudolf.
Adamus de Sternberg,
supremus burggravius Pragensis.
11)
Ad mandatum Sacrae Caesarae
Majestatis proprium: 12) Paulus Michna.
Pozn.:
Od 9. května do 1. července 1608
Vyznání víry německých luteránů z roku 1530
3)
Svazek čtyř dvoulistů, kniha zemských desek
4)
10. listopadu
5)
1. února
6)
22. května
7)
13. května
8)
Obyvatelé kutnohorští
9)
Kališnická (utrakvistická) konsistoř (kancelář řídící náboženské záležitosti)
10)
Farnosti
11)
Adam ze Šternberka, Nejvyšší purkrabí pražský
12)
Z rozkazu Svatého Císařského Veličenstva
1)
2)
Český originál uložen ve Státním ústředním archivu Praha, fond Archiv České koru­
ny, inv. č. 2293.
Zde otištěno podle publikace K. Doskočila LISTY A LISTINY Z DĚJIN ČESKOSLO­
VENSKÝCH, Praha 1938, s. 62-67.
Tento text je převzat z knihy: Veselý Z.: Dějiny českého státu v dokumentech,
Praha 1994, Victoria Publishing.
1484
Příloha číslo 03
Znění Tolerančního patentu.
Zásadní rozhodnutí o toleranci a směrnice, podle nichž mělo postavení nekatolíků
býti upraveno, obsahuje list císaře Josefa II. dvorské kanceláři ze dne 13. října
1781. Přesné znění patentu, t.j. oběžníku dvorské kanceláře zemským vládám, naři­
zujícího vyhlášení tolerance, bylo však ve státní radě stanoveno teprve dne 20. října
a expedováno o několik dní později; oběžník tento byl však rovněž opatřen datem
13. října. Dolejší znění Tolerančního patentu, jak byl upraven ve státní radě, vyjímá­
me z knížky Gustava Franka: Toleranční patent (ve Vídni 1881), str. 28 – 31, při
čemž jsme překlad na některých místech podrobili opravě.
Josef II.
Veškerým c. k. zemským úřadům.
„Milí věrní! Jsouce přesvědčeni jednak o škodlivosti všeho nátlaku na svědomí a
jednak o velikém užitku, kterýž pro náboženství a stát pochází z opravdové
křesťanské tolerance, viděli Jsme se dne 13. a opakovaně 26. října pohnuti dle Nej­
vyššího a vyznavačům augsburského1) a helvetského2) náboženství a jim příbuzným3)
a pak také nesjednocenému řeckému národu4) povoliti všude soukromé vykonávání
jejich náboženství bez ohledu na to, zdali kdy stávalo nebo kdy zavedeno bylo čili
nic. Katolickému náboženství samojedinému má zůstati přednost veřejného ná­
boženského vykonávání, obojímu protestantskému náboženství však, jakož již
stávajícímu nesjednocenému řeckému má na všech místech, kde se to podle níže
uvedeného počtu lidí a podle možnosti obyvatelů učiniti dá, a kde nekatolíci práva
veřejného vykonávání náboženství nepožívají,5) soukromé vykonávání dovoleno býti.
Zejména pak svolujeme k tomu:
Předně: aby nekatoličtí poddaní, kde žije 100 rodin, byť i v místě modlitebny anebo
duchovního správce nebydlely, nýbrž část jich byla vzdálena několik hodin, směli
sobě vystavěti vlastní modlitebnu a mimo to školu; vzdálenější pak do nejbližší, však
v c. k. dědičných zemích se nacházející modlitebny, kolikrátkoli by chtěli, se vypraviti
mohou, též jejich duchovní z dědičných zemí svých domácích víry navštěvovati a jim
i nemocným potřebným vyučováním, duchovním a tělesným potěšením přísluhovati,
však nikdy, pod uvarováním nejtěžší odpovědnosti, nemají překážeti, aby tím aneb
oním nemocným dožádaný katolický duchovní povolán nebyl.
Co se týče modlitebny, nařizujeme výslovně, aby, kde toho ještě není, taková modli­
tebna neměla žádného zvonění, žádných zvonů, věží, ani veřejného vchodu z ulice,
jenž by chrám přcdstavoval, jinak však mohou ji, z jakékoli hmoty chtějí, vystavěti,
též posluhování jejich svátostmi a vykonávání služeb Božích jak v místě samém tak
přenášením jich k nemocným v přináležejících filiálkách, potom veřejné pohřby s
průvodem jejich duchovního mají býti úplně dovoleny.
Za druhé: zůstavuje se jim na vůli, aby ustanovovali své vlastní učitele, kteříž od
sborů vydržováni býti mají, na kteréž však naše tamnější školní ředitelství má dohlí­
žeti, co se vyučovacího způsobu a pořádku týče. Podobně povolujeme:
Za třetí: nekatolickým obyvatelům nějakého místa, jestliže své duchovní správce
sami vydržují, volbu jich, kdyby to však vrchností na se vzíti chtěly, musely by
ovšem požívati práva praesentačního; potvrzení vyhrazujeme si však tím způsobem,
že, kde se protestantské
1485
konsistoře nacházejí, toto potvrzení jimi, a kde jich není, buďto protestantskými
konsistoremi trvajícími již na Těšínsku anebo v Uhrách uděleno býti má, pokud by
toho okolnosti nevyhledávaly, aby v zemích byly zřízeny vlastní konsistoře.
Za čtvrté: štolní poplatky zůstanou, jako ve Slezsku, vyhrazeny řádnému faráři (pa­
rocho ordinario).
Za páté: Soudnictví ve věcech náboženství, nekatolíků se týkajících, milostivě uklá­
dáme našemu politickému zemskému úřadu s přibráním jednoho anebo druhého z
jejich duchovních a bohoslovců, kterýž má podle jejich náboženských zásad věc po­
soudití a rozhodnouti, proti čemuž však se zůstavuje odvolání k našemu politickému
dvorskému místu.
Za šesté: Od dávání dosud obvyklých reversů při sňatcích se strany nekatolíků v pří­
čině vychování jejich dítek v římsko-katolickém naboženství má se od nynějška
úplně upustiti, poněvadž při katolickém otci všecky dítky, jak mužského tak ženské­
ho rodu mají býti vychovány beze všeho dotazování v katolickém náboženství, což
se za přednost panujícího náboženství pokládá, kdežto naproti tomu při protestant­
ském otci a katolické matce dítky pohlaví následovati mají.
Za sedmé: Nekatolíci by mohli příště dispensací býti připuštěni ke koupi domů a
statků, k právu měšťanskému a mistrovskému, k akademickým hodnostem a civi­
lním službám, a nemají býti přidržováni k žádnému jinému způsobu přísahání než k
tomu. jenž se s jejich náboženskými zásadami srovnává, ani k obcování průvodům
anebo služebnostem panujícího náboženství, leč by sami chtěli. Také se má bez
ohledu na rozdíl náboženství při všech volbách a všelikém propůjčování služeb, jak
se u Našeho vojska denně beze vší závady a s velikým prospěchem děje, zevrubný
zřetel vzíti jediné na poctivost a způsobilost uchazečů, pak na jejich křesťanské a
mravní obcování. Podobné dispensace k nabytí držebnosti, pak práv měšťanských a
mistrovských buďtež v poddanských městech krajskými úřady, v královských a
věnných městech pak, kde zemští komoří jsou, těmito, a kde jich není, Naším zem­
ským guberniem (zemským hejtmanstvím) beze všeho ztěžování udělovány. V přípa­
dě však, že by se při dožádaných dispensacích vyskytly překážky, pro které by měly
býti odepřeny, budiž o tom pokaždé našemu guberniu (zemskému hejtmanství) a od
vás sem podána zpráva spolu s důvody k vůli opatření sobě Našeho nejvyššího roz­
hodnutí.
Kde však běží o občanské právo vyššího stavu, tam nechť udělí dispensaci po před­
chozím vyslechnutí zemského úřadu Naše česko-rakouská dvorská kancelář.
Toto Naše nejvyšší rozhodnutí oznámíte krajským úřadům, městským radám a pan­
stvím zvláště tištěnými oběžníky, kterých větší počet než obyčejně jindy vydán býti
má, tamním nakladatelským knihtiskařům pak dáte povolení, aby každému, kdo jich
žádá, takové tištěné oběžníky vydati směli a tak dostatečné rozšíření i v jiných ze­
mích umožnili.″
Ve Vídni dne 13. října 1781.
Poznámky: 1) lutheránského, 2) kalvínského, 3) ostatní protestantské, evangelické
směry, 4) pravoslavnému, 5) Tuto dodatečnou větu vsunula státní rada vzhledem k
církevním poměrům ve Slezsku.
V textu byly provedeny některé drobné úpravy podle dalších znění Tolerančního pa­
tentu.
(Základní zdroj – http://citanka.cz/toCP1250/hrejsa/tpZ-1.html)
1486
Příloha číslo 04
Smlouva mezi Svatym stolcem a Svobodnym statem Durynsko
Svaty stolec a Svobodny stat Durynsko, shodujice se v prani v pratelskem duchu
upevnit a podporovat vztah Katolicke cirkve a Svobodneho statu Durynsko, se roz­
hodly uzavrit dohodu s cilem rozvijet a dlouhodobe upravit pravni postaveni Kato­
licke cirkve ve Svobodnem state Durynsko, zohlednujice pritom platny konkordat
mezi Svatym stolcem a Nemeckou risi z 20. cervence 1933, pokud zavazuje Svobod­
ny stat, a docenujice vyznam Smlouvy Svobodneho statu Prusko se Svatym stolcem
ze 14. cervna 1929.
Za timto ucelem se Svaty stolec, zastoupeny svym zplnomocnencem - apostolskym
nunciem v Nemecku Dr. Giovanni Lajolem, titularnim arcibiskupem cesarejskym, a
Svobodny stat Durynsko, zastoupeny durynskym ministerskym predsedou Dr.
Bernhardem Vogelem shodly na nasledujicich clancich:
Clanek 1
(1) Svobodny stat Durynsko zarucuje svobodne vyznavani katolicke viry a jeji verej­
ny vykon. (Rady a nabozenska spolecenstvi vytvorena podle kanonickeho prava ne­
podlehaji zadnym omezenim krome toho, ze jsou vazany pro vsechny platnym zako­
nem. Totez plati i pro ostatni katolicke organizace a svazy, i kdyz plni krome nabo­
zenskych, kulturnich a charitativnich ucelu i jine ukoly. Zakladni pravo na nabo­
zenskou svobodu zustava nedotceno.)
(2) Katolicka cirkev ridi a spravuje sve zalezitosti samostatne v mezich pro vsechny
platneho zakona. Propujcuje urady a odnima je bez pusobeni statu nebo obcanskych
korporaci.
(3) Pri plneni svych urednich povinnosti pozivaji klerici, reholnici a ostatni clenove
cirkve povolani do uradu nebo k duchovni sluzbe ochranu ze strany statu.
(4) Ve Svobodnem state Durynsko jsou klerikove a reholnici osvobozeni od po­
vinnosti prevzit verejny urad nebo takove povinnosti, ktere jsou podle predpisu
kanonickeho prava neslucitelne s jejich postavenim.
Clanek 2
Nedotcena zustavaji ta zakonna ustanoveni, podle nichz duchovni, jejich pomocnici a
osoby, vykonavajici v ramci pripravy na budouci povolani cinnost odpovidajici urcite­
mu povolani, jsou opravneni zachovavat povinnost mlcenlivosti o tom, co jim bylo
svereno jakozto duchovnim, nebo co se jako duchovni dozvedeli. Svobodny stat
Durynsko se bude zasazovat o zachovani teto ochrany duchovniho a zpovedniho
tajemstvi.
Clanek 3
Ochrana nedeli a statem uznanych cirkevnich svatku se zarucuje. (Svobodny stat
Durynsko prijme takovou zakonnou upravu, ktera bude zajistovat ochranu bohoslu­
zeb o cirkevnich svatcich, ktere nejsou zakonem uznanymi svatky.)
1487
Clanek 4
Soucasna diecezni organizace a cirkumskripce Katolicke cirkve ve Svobodnem state
Durynsko zustava zachovana. K provedeni zmen se vyzaduje prijeti smlouvy, leda ze
se jedna o zmenu hranic, ktera se uskutecnuje pouze v zajmu vykonu mistni
duchovni pece. (Soucasna diecezni a cirkumskripcni organizace Katolicke cirkve se
ridi ve Svobodnem state Durynsko
•
pro Biskupstvi Erfurt Smlouvou mezi Svatym stolcem a Svobodnym statem
Durynsko o zrizeni Biskupstvi Erfurt z 14. cervna 1994;
•
pro Biskupstvi Drazdany-Misen apostolskou konstituci "Sollicitudo omnium
Ecclesiarum" z 24. cervna 1921;
•
pro Biskupstvi Fulda clankem 2 Smlouvy Svobodneho statu Prusko se Svatym
stolcem z 14. cervna 1929 ve spojeni se Smlouvou mezi Svatym stolcem a
Svobodnym statem Durynsko o zrizeni Biskupstvi Erfurt z 14. cervna 1994.)
Clanek 5
(1) Obsazovani biskupskeho stolce v Erfurtu se provadi podle cl. 3 Smlouvy mezi
Svatym stolcem a Svobodnym statem Durynsko o zrizeni Biskupstvi Erfurt z 14.
cervna 1994 ve spojeni s cl. 6 Smlouvy Svobodneho statu Prusko se Svatym stolcem
z 14. cervna 1929.
(2) Pokud jde o obsazovani biskupskeho stolce ve Fulde, plati clanek 6 Smlouvy Svo­
bodneho statu Prusko se Svatym stolcem z 14. cervna 1929. Ve vztahu k biskupske­
mu stolci Drazdany-Misen se pouzije clanek III. odst. 1 Badenskeho konkordatu z
12. rijna 1932 ve spojeni s clankem 14 odst. 1 veta 2 Konkorda tu mezi Svatym
stolcem a Nemeckou risi z 20. cervence 1933. V pripade obsazovani biskupskeho
stolce ve Fulde se katedralni kapitula dotazuje, zda neexistuji pochybnosti vseo­
becne politicke povahy, tez ministerskeho predsedy Svobodneho statu Durynsko. V
pripade obsazovani biskupskeho stolce Drazdany-Misen klade tento dotaz Svaty
stolec. (Strany se shodly na tom, ze pokud vyvstanou pochybnosti vseobecne poli­
ticke povahy, mely by byt v co nejkratsi lhute oznameny. Pokud se po uplynuti 20
dnu neobjevi zadne takove prohlaseni, je Svaty stolec opravnen mit za to, ze zadne
pochybnosti o kandidatovi nejsou. O osobnostech, ktere prichazeji v uvahu, bude az
do zverejneni jejich jmenovani zachovana naprosta diskretnost. Toto nezaklada
pravo veta ze strany statu. Clanek 5 odst. 2 plati, dokud nedojde k nove dohode.)
(3) V Biskupstvi Erfurt bude urcity duchovni ustanoven mistnim ordinarem, sveticim
biskupem, generalnim vikarem, clenem katedralni kapituly, domskym vikarem,
clenem dieceznich uradu, vedoucim nebo ucitelem diecezniho seminare, pokud
•
1. je nemecke statni prislusnosti,
•
2. ma odpovidajici vysvedceni, ktere ho opravnuje ke studiu na nemecke
univerzite,
•
3. absolvoval minimalne trilete filosoficko-teologicke studium na nemecke
statni vysoke skole, v biskupskem seminari urcenem k vedeckemu vzdelavani
duchovnich nebo na nektere z papezskych vysokych skol v Rime.
1488
(Absolvovani teologicko-filosofickeho studia na rakouske stani universite nebo
na svycarske jazykove nemecky orientovane universite, odpovidajiciho zasa­
dam pro jine humanitni predmety, se uznava jako rovnocenne.)
(4) Pri shode cirkevni i statni strany muze byt od pozadavku zminenych v odst. 3
bodech 1-3 odhlednuto, zejmena muze byt uznano studium na jinych vysokych sko­
lach v nemecky mluvicich oblastech, nez jake jsou uvedeny pod bodem 3. (V pripa­
de odst. 3 bodu 1 plati zasada, ze souhlas statu byl udelen.)
(5) Nejmene dva tydny pred zamyslenym jmenovanim urciteho duchovniho v Bis­
kupstvi Erfurt sveticim biskupem, generalnim vikarem a clenem katedralni kapituly
nebo vedoucim nebo ucitelem v dieceznim seminari bude prislusna cirkevni instituce
informovat prislusne ministerstvo o svem zameru a o personaliich duchovniho. (Tim
se nezaklada pravni narok statu.)
(6) V pripade prekazek vykonu uradu nebo neobsazeni uvolneneho biskupskeho stol­
ce sdeli prislusna katedralni kapitula ministerskemu predsedovi jmeno toho, kdo
bude po prechodnou dobu vest diecezi. (Tim se nezaklada pravni narok statu.)
(7) Diecezni biskupove budou klast na duchovni, kterym bude natrvalo sveren urad
farare, pozadavky uvedene v bodech 1-3 a na ostatni duchovni usta novene do farni
pastoracni cinnosti alespon pozadavky uvedene v bodech 1 a 2. Odstavec 4 zde plati
obdobne.
Clanek 6
(1) Biskupstvi Erfurt, Drazdany-Misen a Fulda, biskupsky stolec a katedralni kapitula
v Erfurtu, cirkevni obce, resp. farnosti nachazejici se ve Svobodnem state Durynsko
a svazy techto cirkevnich obci, resp. farnosti jsou korporacemi verejneho prava;
jejich sluzba je verejnou sluzbou. (Timto zustava nedotceno pravni postaveni
ostatnich arcibiskupstvi a biskupstvi, jejich biskupskych stolcu, katedralnich kapitul,
jakoz i cirkevnich obci, resp. farnosti a svazu vytvorenych z cirkevnich obci, resp.
farnosti. Smluvni strany jsou vedeny snahou, aby v dusledku aplikace sluzebne­
pravnich ustanoveni na prechod z cirkevni do statni sluzby a naopak nedoslo k ne­
primerenemu znevyhodnovani.)
(2) Rady a nabozenska spolecenstvi zrizena podle kanonickeho prava, jakoz i ustavy
a nadace se povazuji ve svem cirkevne pravnim postaveni za uznane. Ustavy a na­
dace ziskavaji statut verejnopravni organizace s vlastni pravni subjektivitou podle
smernic, ktere budou dohodnuty s dieceznimi biskupy. Ty rady a nabozenska spole­
censtvi, jakoz i ustavy a nadace, kterym nebude priznan verejnopravni statut, zis­
kavaji pravni zpusobilost podle predpisu civilniho prava. (Dokud neni dosazeno do­
hody o smernicich, zustava v platnosti dosavadni pravni stav. Pokud byl radu nebo
nabozenskemu spolecenstvi v minulosti pripisovan verejnopravni statut, tak jim
Svobodny stat Durynsko tento statut uchova: tyto cirkevni organizace dodaji odpo­
vidajici dukazy.)
Clanek 7
(1) Biskupstvi budou prislusnemu ministerstvu sdelovat usneseni o zrizeni a zmena­
ch cirkevnich korporaci verejneho prava a predkladat jedno vyhotoveni listiny,
upravujici jejich organizaci.
1489
(2) Cirkevni korporace nabyvaji zpusobilost k pravnim ukonum okamzikem zrizeni
dieceznim biskupem. Zrizovaci listina se zverejnuje ve Statnim vestniku Svobodneho
statu Durynsko. Zverejneni se uskutecnuje na zadost prislusneho biskupstvi z
podnetu prislusneho ministerstva.
(3) Obdobne plati pro premenu, slouceni a zruseni techto korporaci.
Clanek 8
(1) Pravo zrizovat cirkevni skoly se zarucuje.
(2) Svobodny stat Durynsko bude v ramci danem statnimi zakony uznavat cirkevni
skoly a primerene je podporovat.
Clanek 9
Katolicka cirkev se podili na vzdelavani dospelych ve svych vlastnich zarizenich. Tato
zarizeni obdrzi podle platnych ustanoveni financni podporu na vzdelavani dospelych
od Svobodneho statu Durynsko.
Clanek 10
(1) Katolicka cirkev ma pravo vydrzovat sve vysoke skoly.
(2) Uznani techto vysokych skol ze strany statu se ridi zakonnymi ustanovenimi.
Clanek 11
(1) Pokud Katolicka cirkev poskytuje ve Svobodnem state Durynsko v ramci die­
cezniho seminare (cl. 6 Smlouvy mezi Svatym stolcem a Svobodnym statem Duryn­
sko o zrizeni Biskupstvi Erfurt z 14. cervna 1994) vedecke vzdelavani budoucim
duchovnim, musi tato vyuka odpovidat jak cirkevnim predpisum, tak standardum
teologicke vyuky na nemeckych vysokych skolach.
(2) Prislusni diecezni biskupove daji prislusnemu ministerstvu k dispozici prislusne
statuty a ucebni plany. Jako ucitele pro vedecke vzdelavani budoucich duchovnich
budou povolavani jen takovi duchovni nebo jini vyucujici, kteri maji kvalifikaci odpo­
vidajici pozadavkum na vyuku srovnatelneho predmetu na nemecke vedecke vysoke
skole. (Pokud Svobodny stat Durynsko po dohode se Svatym stolcem zridi na statni
vysoke skole fakultu katolicke teologie nebo obor katolicke teologie, diecezni bisku­
pove se vzdaji sveho prava zrizovat a vydrzovat vlastni instituce vedeckeho vzde­
lavani budoucich duchovnich. Tim zustava nedotceno pravo na zrizovani a vy­
drzovani knezskych seminaru. Smluvni strany jsou zajedno v tom, ze pred tim, nez
dojde ze strany Svobodneho statu Durynsko ke znovuzalozeni fakulty katolicke
teologie na Universite v Erfurtu, bude muset byt uzavrena doplnujici dohoda.)
1490
(3) Pro uznani zarizeni k vzdelavani budoucich duchovnich ze strany statu plati cl. 10
odst. 2 teto smlouvy.
Clanek 12
(1) Katolicke nabozenstvi je na verejnych skolach radnym predmetem.
(2) Bez ohledu na pravo dozoru ze strany statu ma Katolicka cirkev pravo provadet
zpusobem dohodnutym s organem statniho skolskeho dozoru inspekce, kterymi se
muze ubezpecovat, jestli obsah a zpusob vyuky nabozenstvi odpovida zasadam Ka­
tolicke cirkve. (3) Ucebni osnovy, plany a ucebnice katolickeho nabozenstvi se vy­
davaji po dohode s Katolickou cirkvi.
(4) Vyuka katolickeho nabozenstvi predpoklada udeleni kanonicke mise (missio
canonica) prislusnym dieceznim biskupem. V oduvodnenych pripadech muze cirkev
tuto misi odvolat. Toto odvolani sdeli organu statniho skolskeho dozoru. S odvolanim
zanika opravneni vyucovat nabozenstvi.
(5) K zabezpeceni vyuky nabozenstvi bude do skol povolan dostatecny pocet ucitelu
s kanonickou misi. Ustanoveni cirkevnich ucitelu nabozenstvi bude umozneno podle
zvlastni dohody.
Clanek 13
(1) Svobodny stat Durynsko zarucuje moznost vedeckeho vzdelavani v predmetu ka­
tolicke teologie a nabozenske pedagogiky v ramci studia nezbytneho pro vykon po­
volani ucitele. Blizsi uprava zustava vyhrazena zvlastnim dohodam. (V soucasnosti
se za vedecke vzdelani nezbytne pro vykon povolani ucitele katolickeho nabozenstvi
uznava, pokud jde o predmet katolicke teologie a nabozenske pedagogiky, vzdelani
ziskane na Filosoficko-teologickem studijnim institutu v Erfurtu. Rozhodujici jsou pri­
tom dohody o spolupraci mezi Filosoficko-teologickym studijnim institutem v Erfurtu
a Pedagogickou vysokou skolou v Erfurtu, resp. Universitou Friedricha Schillera v
Jene. Vzdelani v predmetech katolicke teologie a nabozenske pedagogiky odpovida
nauce a zasadam Katolicke cirkve.)
(2) Pri skladani prvni statni zkousky pro ucitelske obory se zarucuje, ze k ustni
zkousce v predmetu katolicke nabozenstvi bude prizvan zastupce prislusneho die­
cezniho biskupa. Opravneni k vykonu ucitelskeho povolani pro oblast katolickeho na­
bozenstvi udeluje Svobodny stat Durynsko.
(3) Pri skladani druhe statni zkousky pro ucitelske obory se zarucuje, ze zkousejici u
ustni zkousky z predmetu katolicke nabozenstvi bude mit krome opravneni k vyuce
katolickeho nabozenstvi tez cirkevni zplnomocneni.
(4) Pro rozsirujici, doplnujici a dodatecne zkousky plati odstavec 2 primerene.
(5) Prislusne ministerstvo prijima studijni a zkusebni rady pro oblast vzdelavani uci­
telu nabozenstvi v predmetu katolicke nabozenstvi pote, co se s cilem pratelskeho
srozumeni dohodne s biskupstvimi. (Prislusne ministerstvo vyda zkusebni rady pro
oblast
1491
vzdelavani ucitelu v predmetu katolickeho nabozenstvi teprve pote, co se dotaze
dieceznich biskupu a zjisti, ze ze strany Katolicke cirkve nebudou vznaseny namitky
pro rozpor s ustavne zarucenymi pravy Katolicke cirkve nebo pro rozpor s cirkevnimi
pozadavky na vzdelani ucitelu nabozenstvi. Namitky se uplatnuji pokud mozno bez
odkladu, nejpozdeji do ctyr mesicu. Ministerstvo bude pozadovat zmeny studijniho
radu
v predmetu katolicka teologie a nabozenska pedagogika, kdyz - pokud mozno bez­
odkladne - dotazem na diecezni biskupy zjisti, ze nebudou vznaseny namitky pro
rozpor s principy Katolicke cirkve zarucenymi v ustave nebo pro rozpor s cirkevnimi
pozadavky na vzdelani ucitelu nabozenstvi. Cirkevni pozadavky na vzdelavani ucite­
lu nabozenstvi vyplyvaji v dobe uzavreni teto smlouvy z dekretu c. 234/78/B
Kongregace pro katolickou vychovu z 1. ledna 1983 a z "Cirkevnich pozadavku na
jednotlive rocniky se zamerenim na povolani ucitele katolickeho nabozenstvi" Ne­
mecke biskupske konference z 23. zari 1982. Biskupstvi ujistuji, ze budou sva vota
podavat v jednotne podobe.)
Clanek 14
(1) Ve statnich nemocnicich a napravnych zarizenich, jakoz i v jinych verejnych
ustavech Svobodneho statu Durynsko, ve kterych je poskytovani duchovni pece ob­
vykle, se umoznuje, aby zde Katolicka cirkev vykonavala bohosluzby a duchovni pe­
ci. Pokud vyvstane v ramci takovehoto zarizeni potreba pravidelneho vykonu boho­
sluzeb nebo duchovni pece, bude Svobodny stat Durynsko v ramci stavajicich budov
usilovat o to, aby byly dany k dispozici vhodne prostory. (Za "obvyklou" se oznacuje
praxe, ktera se vyvinula na zaklade clanku 140 Zakladniho zakona ve spojeni s
clankem 141 Vymarske risske ustavy. Za "vhodne prostory" se povazuji i viceucelo­
ve mistnosti. Podrobnosti mohou byt upraveny dohodou. Smluvni strany se shodly
na tom, ze z techto skutecnosti nevyplyva zadny pravni narok na uzavreni dohody.)
(2) U obdobnych zarizeni provozovanych tretimi osobami bude Svobodny stat Duryn­
sko v ramci svych pravnich moznosti spolupusobit, aby mohla byt poskytovana od­
povidajici duchovni pece.
Clanek 15
Svobodnym statem Durynsko je uznavano pravo cirkve a jejich charitativnich za­
rizeni pusobit v socialni oblasti. Podpora techto zarizeni se uskutecnuje podle zako­
na.
Clanek 16
(1) Svobodny stat Durynsko bude pusobit na to, aby byl v programech ve­
rejnopravnich rozhlasovych stanic, jakoz i programech soukromych rozhlasovych
stanic v ramci zakonem stanovenych programovych pozadavku zohlednen zivot Ka­
tolicke cirkve v podobe vlastnich vysilacich poradu.
(2) Zustavaji nedotceny predpisy zemskeho prava, na jejichz zaklade
1492
•
1. verejnopravni rozhlasove stanice, jakoz i soukrome rozhlasove stanice, v
tomto pripade za predpokladu vraceni vlastnich nakladu, prenechavaji na
prani cirkvi primereny vysilaci cas pro prenos nabozenskeho vysilani,
•
2. vsichni provozovatele rozhlasoveho vysilani museji dbat ve svem vysilani
na mravni, nabozenske presvedceni nebo svetovy nazor ostatnich lidi.
(Nabozenska vysilani se neomezuji jen na prenosy bohosluzeb ci jinych liturgii.)
(3) V dozorcich organech verejnopravnich rozhlasovych stanic, jakoz i v Zemskem
uradu pro soukromy rozhlas je Katolicka cirkev zastoupena v souladu se zakonem.
(4) Pravo Katolicke cirkve provozovat podle zakonnych predpisu rozhlasove vysilani
nebo byt spolecnikem na rozhlasovych spolecnostech, zalozenych podle soukromeho
prava, zustava nedotceno.
Clanek 17
(1) Cirkevni hrbitovy pozivaji ochrany statu.
(2) Pohrbivani nevericich nebo vericich jinych vyznani na hrbitovech, ktere maji vy­
lucne postaveni na urcitem miste a jsou ve sprave Katolicke cirkve, se zarucuje.
(Tato zaruka plati za predpokladu, ze jsou uznany platne predpisy dotceneho hrbi­
tova zejmena o uzivani hrobu, o delce jejich vyuziti a o jejich moznem odebrani.)
(3) Provozni a poplatkove rady cirkevnich hrbitovu vyzaduji povoleni uradu
prislusneho pro pohrbivani. Na zadost cirkevniho provozovatele hrbitova budou hrbi­
tovni poplatky vybirany v exekucnim spravnim rizeni. (Panuje shoda v tom, ze statni
povoleni muze byt odepreno jen z duvodu verejneho poradku, zejmena v oblastech
stavebniho a hygienickeho dozoru. Prislusne exekucni spravni organy urci Svobodny
stat Durynsko. Naklady spojene s exekucnim spravnim rizenim, ktere nelze za­
hrnout do exekuce, hradi cirkevni provozovatel hrbitova.)
Clanek 18
(1) Katolicka cirkev se zavazuje v ramci svych moznosti zachovavat pamatkove
chranene budovy a pozemky s nimi souvisejici a pecovat o ne. Totez plati pro ume­
lecke a kultovni predmety. Ze strany cirkve budou zcizovani a zmeny provadeny jen
v souladu s cilem, vyplyvajicim z dohody se statnim pamatkovym uradem. Dale
bude cirkev usilovat o to, aby cirkevni obce, resp. farnosti a ostatni cirkevni svazy
jednaly v souladu s touto dohodou. (Na predmety uzivane pri bohosluzbach (res
sacrae) se hledi prednostne z nabozenskeho pohledu. Pokud se dostanou do konflik­
tu statni ochrana pamatek a liturgicky zajem cirkve, ma tento zajem pri zvazovani
prednost.)
(2) Pri poskytovani prostredku Svobodneho statu Durynsko na pamatkovou peci
bude Katolicka cirkev primerene zohlednena. Svobodny stat Durynsko se zasadi o to,
aby cirkev obdrzela penezitou pomoc take od tech instituci, ktere jsou cinne na na­
rodni a mezinarodni urovni v oblasti pece o pamatky.
1493
(3) Pokud prichazi v uvahu aplikace regalu o statnim pokladu (Schatzregal), budou
tyto kulturni pamatky Katolicke cirkvi na jeji zadost ponechany v trvale zapujcce.
Clanek 19
(1) Vlastnictvi a jina majetkova prava Katolicke cirkve a jejich nabozenskych sdru­
zeni se zarucuje podle ustanoveni clanku 140 Zakladniho zakona SRN ve spojeni s
clankem 138 odst. 2 Nemecke ustavy z 11. srpna 1919 (Vymarska risska ustava).
(Strzeni budov slouzicich bohosluzbam je pripustne jen po predchozim souhlasu
prislusneho cirkevniho uradu. Bez tohoto souhlasu muze byt budova zbourana, jen
vyzaduje-li to odvraceni hroziciho nebezpeci.)
(2) Pri aplikaci predpisu o vyvlastneni zohledni zemske urady cirkevni zajmy. Pokud
Katolicka cirkev nebo jeji nabozenska sdruzeni zamysleji v pripadech vyvlastneni
nebo zcizeni cirkevnich pozemku ziskat jako nahradu rovnocenne pozemky, vyjdou
jim zemske urady v ramci ustanoveni zakonu vstric. ( Pri majetkovych ztratach vy­
plyvajicich z vyvlastneni z doby pred 3. rijnem 1990 se ridi naroky platnymi zako­
ny.)
Clanek 20
(1) Pro statni pozemky a budovy, ktere slouzi cirkevnim a charitativnim ucelum,
zustava zachovano toto urceni a povinnost Svobodneho statu Durynsko pecovat o
jejich stavebni stav, a to az do uzavreni dohod podle odstavce 2.
(2) Svobodny stat Durynsko a Katolicka cirkev vstoupi co nejdrive v jednani o prevo­
du vlastnictvi k temto pozemkum a budovam na cirkev, jakoz i o konecne uprave
bremena pece o stavbu.
Clanek 21
(1) Predpisy biskupstvi o majetkopravnim zastupovani cirkevnich korporaci, samo­
statnych zrizeni a samostatnych nadaci verejneho prava budou pred tim, nez budou
vydany, predlozeny prislusnemu ministerstvu k posouzeni. Predpisy maji zarucit
radne zastupovani dotycnych instituci.
(2) Prislusne ministerstvo muze vznest namitku, pokud vznikne pochybnost o tom,
jestli je zaruceno radne majetkopravni zastupovani. Namitka je pripustna do dvou
mesicu od predlozeni predpisu. Biskupstvi maji v pripade vzneseni namitky po­
vinnost prezkoumat prislusne predpisy.
(3) Cirkevni ustanoveni o majetkopravnim zastupovani instituci vyjmenovanych v
odstavci 1 se zverejnuji v Statnim vestniku Svobodneho statu Durynsko a urednich
aktech biskupstvi. Ke zverejneni dochazi na zadost prislusne cirkevni instituce
prostrednictvim prislusneho ministerstva. Obdobne se postupuje v pripade ustano­
veni, podle kterych jsou nektera povoleni vyhrazena nadrizenemu cirkevnimu uradu,
jakoz i o ostatnich predpisech cirkevniho prava tykajiciho se spravy majetku, pokud
jejich zverejneni slouzi pravni jistote v pravnim styku. (Svobodny stat Durynsko
bere na vedomi, ze v soucasnosti je platnym cirkevnim pravem o cirkevni
1494
sprave majetku
•
v oblasti Biskupstvi Erfurt cirkevni zakon o sprave katolickeho cirkevniho
majetku v oblasti Biskupstvi Erfurt z 30. brezna 1996 (Vestnik Svobodneho
statu Durynsko c. 35 z 2. zari 1996, str. 1647-1651 = Cirkevni akta Biskupst­
vi Erfurt c. 5 z 2. kvetna 1996);
•
v oblasti Biskupstvi Fulda zakon o sprave cirkevniho majetku z 20. dubna
1979, zverejneny v Hessenskem statnim vestniku 28/79, str. 1450 nn., se
zmenami z 12. prosince 1995, zverejnenymi v Hessenskem statnim vestniku
3/96, str. 216 n., podle uvozujiciho zakona k zakonu o sprave cirkevniho
majetku pro durynskou cast Biskupstvi Fulda z 30. zari 1996 (Vestnik Svo­
bodneho statu Durynsko c. 7 z 17. unora 1997, str. 359-365 = Cirkevni akta
Dieceze Fulda z 31. ledna 1997, cast II. c. 17, str. 7);
•
v oblasti Biskupstvi Drazdany-Misen vyhlaska o zarizenich Rimskokatolicke
cirkve a jejich uradu v Biskupstvi Misen z 29. listopadu 1922 (Cirkevni akta
Biskupstvi Misen c. 1. z 1. ledna 1923) a vyhlaska saskeho ministerstva pro
vzdelavani z 30. prosince 1931 (Sasky statni vestnik c. 1 z 2. ledna 1932, str.
5 = Cirkevni akta Biskupstvi Misen c. 1 z 1. ledna 1932, str. 9).
Svobodny stat Durynsko nevznasi zadnou namitku proti predbezne dalsi platnosti
predpisu vydanych pro Biskupstvi Fulda a Drazdany-Misen. Pro jistotu byly znovu
zverejneny ve Vestniku Svobodneho Statu Durynsko (c. 32/1994, str. 2178-2184) s
poukazem na to, ze se jedna o platne predpisy cirkevniho prava. Svobodny stat
Durynsko dava jasne na vedomi, ze prusky zakon o sprave cirkevniho majetku z 24.
cervence 1924 (Pruska sbirka zakonu 1924, str. 585) nadale neplati jako pravo sta­
tu v tech castech Svobodneho statu Durynsko, ktere byly drive pruske; tim ztraceji
platnost predpisy o statnim dozoru, spolupusobeni statu a vydavani povoleni ze
strany statu. Katolicka cirkev se zavazuje, ze prijme do tri let od vstupu teto smlou­
vy v platnost jednotnou pravni upravu, tykajici se cirkevni spravy majetku, pokud
mozno, pro cely Svobodny stat Durynsko.)
Clanek 22
(1) Stavajici statni patronatni prava Svobodneho statu Durynsko se zrusuji.
(2) Pokud jde o drive sloucene cirkevni a skolske urady, budou smluvni strany spolu­
pusobit v tom smyslu, aby komunalni uzemni korporace, jakoz i cirkevni obce, resp.
farnosti a dalsi cirkevni jednotky uzavrely postupne potrebne provadeci smlouvy a
plnily smlouvy jiz uzavrene.
Clanek 23
(1) Svobodny stat Durynsko bude vyplacet Katolicke cirkvi jeden rocni celkovy
prispevek (statni dotaci) namisto vsech dotaci drive poskytovanych diecezim a die­
ceznim institucim, prispevku na platy fararu a jejich obzivu, jakoz i vsech peneznich
a vecnych davek poskytovanych na zaklade povinnosti, vyplyvajicich z bremene pece
o cirkevni budovy a misto vsech ostatnich plateb, zakladajicich se na starsich
pravnich titulech. Katolicka cirkev osvobozuje Svobodny stat od vsech jeho po­
vinnosti k peneznim a vecnym davkam vuci cirkevnim obcim, resp. farnostem,
1495
zejmena pak od povinnosti vyplyvajicich z bremen pece o stavbu. Krome zminene
statni dotace budou Katolicke cirkvi a cirkevnim obcim, resp. farnostem poskytovany
dotace jen tehdy, stanovi-li tak tato smlouva nebo obecne platne zakony.
(2) V roce 1997 obnasi statni dotace
998 000,- DM jako nahrada bremene pece o stavbu.
5 056 000,- DM jako nahrada za starsi pravni tituly.
(3) Pokud se po 1. lednu 1997 zmeni odmenovani uredniku ve statnich sluzbach,
zmeni se i odpovidajicim zpusobem vyse statni dotace dohodnuta pro rok 1997. Za
zaklad se bere nastupni plat funkce vyssiho netechnickeho zamereni ve statni
sprave, platova trida A 13 podle spolkoveho mzdoveho radu, sedmy stupen sluzebni­
ho stari, zenaty/vdana, dve deti.
(4) Krome toho se v letech 1998 az 2001 uskutecni zvyseni statnich dotaci slouzicich
jako nahrada bremene pece o stavbu ve vysi 225 000,- DM rocne.
(5) Statni dotace se prerozdeli mezi biskupstvimi na zaklade dohody biskupstvi mezi
sebou. Tato dohoda se oznamuje prislusnemu ministerstvu.
(6) Statni dotace se vyplaci biskupstvim podle dohody v odst. 5 ve forme jedne
dvanactiny rocniho obnosu mesicne dopredu. (Doklady o vyuziti prostredku se nevy­
zaduji.)
Clanek 24
Osvobozeni statu od poplatku podle zemskeho prava plati i pro biskupstvi, biskupske
stolce, katedralni kapitulu, cirkevni obce, resp. farnosti a jejich svazy, jakoz i pro
cirkevni zarizeni, nadace a svazy verejneho prava.
Clanek 25
(1) Biskupstvi a cirkevni obce, resp. farnosti a jejich svazy jsou opravneny podle
ustanoveni zemskeho prava a na zaklade danovych radu vybirat cirkevni dan, jakoz i
cirkevni poplatek. Rady, ktere upravuji cirkevni dan a usneseni o cirkevni dani
vcetne jejich zmen a doplnku, vyzaduji souhlas statu.
(2) Pri vymerovani cirkevni dane jako priplatku k dani z prijmu (ze mzdy) se bis­
kupstvi dohodnou na jednotne sazbe priplatku, pri vybirani minimalni cirkevni dane
a cirkevniho poplatku v pripade rodin, kde manzele vyznavaji odlisnou viru, se bis­
kupstvi dohodnou na jednotne vysi techto castek.
(3) Biskupstvi budou bezodkladne oznamovat prislusnemu ministerstvu usneseni o
cirkevni dani a jejich zmeny a doplnky. Usneseni o cirkevni dani se povazuji za uzna­
na, pokud odpovidaji uznanym usnesenim predchazejiciho rozpoctoveho roku.
(Pokud nastane zmena pomeru podstatna pro stanoveni vyse cirkevni dane, vyrozu­
mi
1496
zemsky urad prislusny pro uznavani cirkevnich usneseni biskupstvi pisemne o
nutnosti prizpusobeni sazeb dani s poukazem na duvody a zahaji s nimi jednani s ci­
lem dospet k dohode ve veci. Fikce o uznani tak prestava platit s uplynutim roku,
ktery nasleduje po roce, kdy bylo doruceno pisemne sdeleni.)
Clanek 26
(1) Na zadost biskupstvi prenese prislusne ministerstvo spravu uznanych cirkevnich
dani na financni urady. Pokud se dan z prijmu vybira v durynskych podnicich formou
srazek ze mzdy, je zamestnavatel povinen srazit take cirkevni dan podle uznane saz­
by dane a dan odvest.
(2) Svobodny stat obdrzi za spravu cirkevni dane nahradu, jejiz vyse se ridi podle
prijmu z vybranych cirkevnich dani. Ta bude oddelene dohodnuta jako rocni pro­
centni sazby. Financni urady jsou zavazany podavat prislusnym cirkevnim mistum
informace ve vsech zalezitostech tykajicich se cirkevnich dani v ramci podkladu, kte­
re maji urady k dispozici, za primerenych nakladu a pri zohledneni ochrany dat.
(Biskupstvi se zarucuji, ze budou dodrzovat danove tajemstvi podle statnich ustano­
veni vydanych na jeho ochranu.)
(3) Na navrh biskupstvi se exekuce cirkevnich dani prenese na financni urady nebo
na komunalni uzemni korporace, pokud s tim tyto souhlasi.
Clanek 27
(1) Biskupstvi a jejich cirkevni obce, resp. farnosti jsou opravneny zadat od svych
clenu, nezavisle na cirkevni dani a cirkevnim poplatku, dary a dobrovolna plneni pro
cirkevni ucely.
(2) Krome toho se biskupstvim a jejich charitativnim zarizenim povoluji dve vseo­
becne verejne podomni a poulicni sbirky rocne. Doba konani techto sbirek se stanovi
po dohode s prislusnymi zemskymi urady.
Clanek 28
(1) Katolicke cirkvi budou poskytnuty podle ustanoveni zakonnych predpisu z regist­
ru prihlasovanych osob udaje nezbytne pro plneni jejich ukolu. Svobodny stat
Durynsko se bude zasazovat o to, aby zustaly zachovany moznosti pro predavani
techto udaju.
(2) Predavani udaju predpoklada, ze jsou na strane cirkvi prijata dostatecna opat­
reni zajisteni ochrany dat. (Prislusne ministerstvo dojde ke zjisteni, ze je zarucena
dostatecna ochrana dat, na zaklade cirkevnepravni upravy, kterou mu predkladaji
biskupstvi.)
Clanek 29
(1) Zemska vlada a biskupove se budou pravidelne schazet k rozhovorum o takovy­
ch otazkach, ktere by se mohly dotykat vzajemneho vztahu nebo by mohly byt v za­
jmu
1497
obou stran. ( Za pravidelne rozhovory se povazuji takova setkani, ktera se konaji
alespon jednou rocne.)
(2) Pred upravou zalezitosti, ktere se podstatne dotykaji zajmu obou stran, strany
zahaji jednani o techto zalezitostech a vyjdou si pri jejich projednani navzajem
vstric.
Clanek 30
Uprava obsazena v teto smlouve a ve Smlouve mezi Svatym stolcem a Svobodnym
statem Durynsko o zrizeni Biskupstvi Erfurt z 14. cervna 1994 ma prednost pred ob­
sahove odlisnou nebo stejnou upravou starsich konkordatu, pokud je predmet
upravy shodny. (Dale panuje mezi smluvnimi stranami shoda v tom, ze - pokud
Konkordat mezi Svatym stolcem a Nemeckou risi z 20. cervence 1933 zavazuje Svo­
bodny stat Durynsko - se neaplikuji ustanoveni tohoto konkordatu o pozadavcich na
vyssi reholni predstavene (clanek 15 odst. 2 veta 1 a odst. 3), o konfesnich skolach
(clanky 23 a 24), jakoz i ustanoveni clanku 32 konkordatu ve vztahu mezi Svatym
stolcem a Svobodnym statem Durynsko.)
Clanek 31
Smluvni strany budou vzajemne nazorove rozdily tykajici se vykladu a aplikace teto
smlouvy urovnavat pratelskym zpusobem. (Pokud Svobodny stat Durynsko poskytne
ve smlouvach se srovnatelnymi nabozenskymi spolecnostmi, temto spolecnostem
prava a plneni jdouci nad ramec teto smlouvy, prezkoumaji obe smluvni strany
moznost zmen teto smlouvy z duvodu principu parity.)
Clanek 32
(1) Tato smlouva, jejiz italske a nemecke zneni ma stejnou pravni silu, vyzaduje ra­
tifikaci a naslednou vymenu ratifikacnich listin.
(2) Smlouva vcetne zaverecneho protokolu, ktery je soucasti smlouvy, vstupuje v
platnost den po teto vymene.
Tato umluva je podepsana ve dvou originalech.
Erfurt 11. cervna 1997. (Nasleduji podpisy smluvnich stran)
Zaverecny protokol (viz konsolidovane zneni smlouvy - kurziva - pozn. red.)
1498
Příloha číslo 05
Smlouva mezi Svatym stolcem a Svobodnym hanzovnim mestem
Hamburk, Zemi Meklenbursko-Predni Pomorany a Zemi Slesvicko-Holstyn­
sko o zrizeni Arcibiskupstvi a cirkevni provincie Hamburk
Docenujice usili Katolicke cirkve o zlepseni pastoralni situace v zemich, ktere jsou
smluvnimi stranami teto smlouvy, vedeny spolecnym pranim dale rozvijet smluvni
vztahy mezi statem a cirkvi v duchu svobodneho partnerstvi, uzaviraji Svaty stolec a
Svobodne a hanzovni mesto Hamburk, Zeme Meklenbursko-Predni Pomorany a
Zeme Slesvicko-Holstynsko za predpokladu, ze i nadale plati Konkordat mezi Svatym
stolcem a Nemeckou risi z 20. cervence 1933 a ze to neni na ujmu dalsi platnosti
Smlouvy Svobodneho statu Prusko se Svatym stolcem z 14. cervna 1929, nasledujici
smlouvu:
Clanek 1
(1) V Hamburku se zrizuje arcibiskupstvi s arcibiskupskym stolcem a metropolitni
kapitulou.
(2) Arcibiskupstvi a metropolitni kapitula maji sve sidlo u kostela "Marie - Po­
mocnice krestanu" v Hamburku.
(3) Arcibiskupstvi, arcibiskupsky stolec a metropolitni kapitula jsou korporacemi
verejneho prava.
Clanek 2
(1) Arcibiskupstvi Hamburk zahrnuje uzemi Svobodneho a hanzovniho mesta
Hamburk, uzemi Biskupskeho uradu Schwerin v Zemi Meklenbursko-Predni Pomora­
ny a Zemi Slesvicko-Holstynsko. (Zmeny diecezni cirkumskripce zustavaji vyhraze­
ny. Smluvni formy neni zapotrebi pri zmenach hranic, ktere se uskutecni pouze v
zajmu mistni duchovni pece.)
(2) Se vstupem teto smlouvy a kanonickopravniho zrizeni Arcibiskupstvi Hamburk
v platnost konci na jmenovanych uzemich jurisdikce biskupu v Osnabrucku a Hil­
desheimu, jakoz i apostolskeho administratora ve Schwerinu.
(3) Ve vztahu ke jmenovanym uzemim jsou arcibiskupsky stolec v Hamburku a Ar­
cibiskupstvi Hamburk pravnimi nastupci biskupskych stolcu v Osnabrucku a Hil­
desheimu a biskupstvi Osnabruck a Hildesheim, jakoz i Biskupskeho uradu Schwerin,
pokud tato smlouva nestanovi jinak.
Clanek 3
Vytvari se nova cirkevni provincie Hamburk. K ni nalezi Arcibiskupstvi Hamburk,
jakoz i Biskupstvi Osnabruck a Hildesheim. Biskupstvi Osnabruck se vyclenuje z
Cirkevni provincie Kolin nad Rynem, Biskupstvi Hildesheim z Cirkevni provincie Pa­
derborn.
Clanek 4
(1) Metropolitni kapitula se sklada z domskeho probosta a peti sidelnich domskych kanovniku; k
ni nalezi dale po jednom z nesidelnich kanovniku z casti arcibiskupstvi: Hamburk, MeklenburskoPredni Pomorany, Slesvicko-Holstynsko.
(2) Arcibiskup ustanovuje domskeho probosta a kanovniky stridave po slyseni a souhlasu met­
ropolitni kapituly. Stridani se v pripade domskeho probosta a sidelnich domskych kanovniku usku­
tecnuje oddelene od stridani nesidelnich domskych kanovniku.
(3) Pred jmenovanim prislusneho duchovniho budou o teto osobe vcas informovany Senat Svo­
bodneho a hanzovniho mesta Hamburk a vlady Zemi Meklenbursko-Predni Pomorany a SlesvickoHolstynsko. (Az do zverejneni jmenovani bude zachovana ohledne osoby jmenovaneho naprosta
duvernost. Informace obsahuje jmeno, prijmeni, prip. reholni jmeno, misto a datum narozeni, ak­
tualni bydliste a uredni postaveni. pozn. red. - vztahuje se tez na cl. 6 odst. 2 a 3.)
Clanek 5
Ku pomoci arcibiskupovi hamburskemu mohou byt ustanoveni svetici biskupove, na nez muze byt
prenesena prislusnost pro nektere regiony.
1499
Clanek 6
(1) Pri novem obsazovani arcibiskupskeho stolce podavaji metropolitni kapitula, ja­
koz i sidelni arcibiskupove a biskupove Cirkevni provincie Hamburk, Kolin nad Rynem
a Paderborn, arcibiskup berlinsky a biskup zhorelecky Svatemu stolci seznam kano­
nicky zpusobilych kandidatu. Po vyhodnoceni tohoto seznamu oznaci Svaty stolec
metropolitni kapitule tri osoby, z nichz musi tato kapitula zvolit arcibiskupa ve svo­
bodnem a tajnem hlasovani. Pri vyhotovovani seznamu kandidatu a pri volbe spolu­
pusobi tez nesidelni domsti kanovnici.
(2) Metropolitni kapitula informuje vcas pred zverejnenim ustanoveni arcibiskupa
Senat Svobodneho a hanzovniho mesta Hamburk a vlady Zemi Meklenbursko-Predni
Pomorany a Slesvicko-Holstynsko o zvolene osobe.
(3) Svaty stolec informuje vcas pred zverejnenim ustanoveni koadjuktora Senat
Svobodneho a hanzovniho mesta Hamburk a vlady Zemi Meklenbursko-Predni Pomo­
rany a Slesvicko-Holstynsko o jmenovane osobe.
Clanek 7
Svobodne a hanzovni mesto Hamburk, jakoz i Zeme Meklenbursko-Predni Pomora­
ny a Zeme Slesvicko-Holstynsko se vzdavaji pozadavku na vykon prisahy vernosti,
obsazenem v clanku 16 Konkordatu mezi Svatym stolcem a Nemeckou risi z 20.
cervence 1933.
Clanek 8
Diecezni seminar, zrizeny arcibiskupem podle cirkevniho prava (Vysoka skola ve
smyslu cirkevniho prava nebo knezsky seminar) k vedeckemu vzdelavani budoucich
knezi muze byt statem uznan jako vysoka skola. Toto uznani se ridi pravem te spol­
kove zeme, v ktere ma vzdelavaci instituce sve sidlo.
Clanek 9
Touto smlouvou se neupravuji statni davky.
Clanek 10
(1) Arcibiskup zohledni pri organizacnim cleneni arcibiskupstvi podle moznosti
danych cirkevnim pravem, ze se arcibiskupstvi rozklada na uzemi tri spolkovych ze­
mi.
(2) Arcibiskupsky stolec zajistuje v miste sidla vlady Zeme Meklenbursko-Predni
Pomorany a v miste sidla vlady Zeme Slesvicko-Holstynsko provoz a pusobeni regio­
nalnich uradu, jejichz vedeni bude svereno osobam zplnomocnenym arcibiskupem.
Ve Schwerinu bude tento zaroven poverencem arcibiskupa berlinskeho ve vztahu k
zemske vlade.
Clanek 11
(1) Partikularni pravo diecezi Osnabruck a Hildesheim, jakoz i pravo Biskupskeho
uradu Schwerin plati i nadale s ucinky pro oblast statniho prava az do nove upravy
ze strany Arcibiskupstvi Hamburk. Opravneni vybirat v ramci dieceze cirkevni dan
prechazi z korporaci opravnenych tuto dan vybirat na Arcibiskupstvi Hamburk.
(2) Arcibiskupstvi Hamburk a arcibiskupsky stolec v Hamburku nastupuji do pravnich vztahu v
oblasti sluzebniho prava a prava socialniho zabezpeceni, v nichz vystupovalo Biskupstvi Osnabruck
a Hildesheim a biskupskych stolcu v Osnabrucku a Hildesheimu ohledne tech pracovniku, jejichz
sluzebni sidlo se nachazi v dobe zrizeni Arcibiskupstvi Hamburk na jeho uzemi. Blizsi uprava nalezi
arcibiskupovi hamburskemu. (Prechodna uprava k cl. 11 - smluvni strany jsou zajedno v tom, ze
dosavadni Biskupsky urad Schwerin, Svaz rimskokatolickych cirkevnich obci ve Svobodnem a
hanzovnim meste Hamburk (biskupstvi Osnabruck) a Svaz rimskokatolickych cirkevnich obci ve
Svobodnem a hanzovnim meste Hamburk (Biskupstvi Hildesheim) maji i nadale po prechodnou
dobu pravni subjektivitu, aby mohly byt nositeli prav a povinnosti z pravnich vztahu sluzebniho
prava a prava socialniho zabezpeceni, v oblasti spravy majetku a pri provozovani cirkevnich za­
rizeni. Pravni vztahy pracovniku a pracovnic v oblasti sluzebniho prava a prava socialniho zabezpe­
ceni, pokud jde o instituce vyjmenovane ve vete prvni, se ridi predne pravem prislusne spolkove
zeme. Blizsi uprava nalezi arcibiskupovi hamburskemu.)
1500
Clanek 12
Opatreni nezbytna pro provedeni teto smlouvy v oblasti statniho prava jsou osvo­
bozena od poplatku a jinych odvodu. (Z duvodu zrizeni arcibiskupstvi muze arcibis­
kup hambursky ve lhute do peti let od vstupu smlouvy v platnost nove upravit
majetek cirkevnich korporaci prostrednictvim zakona, ktery v jednotlivostech
stanovi rozsah tohoto majetku. I po uplynuti teto petilete lhuty zustava arcibiskupo­
vi hamburskemu otevrena moznost provest po zaplaceni poplatku zmeny v majet­
kove oblasti cirkevnich korporaci.)
Clanek 13
Smluvni strany budou urovnavat pratelskym zpusobem neshody, ktere mezi nimi
vzniknou v budoucnu ohledne vykladu nebo aplikace nektereho z ustanoveni teto
smlouvy nebo zaverecneho protokolu, jenz je podstatnou soucasti teto smlouvy.
Clanek 14
(1) Tato smlouva, jejiz italske a nemecke zneni maji stejnou pravni silu, vyzaduje
ratifikaci a ratifikacni listiny budou vymeneny, pokud mozno, co nejdrive.
(2) Smlouva vstupuje v platnost vymenou ratifikacnich listin.
(3) Na doklad toho podepsaly zplnomocneni zastupci tuto smlouvu.
Vyhotoveno ve ctyrech originalech.
Hamburk, 22. zari 1994 (nasleduji podpisy zastupcu smluvnich stran - pozn. red.).
Zaverecny protokol (viz konsolidovane zneni smlouvy - v textu kurzivou - pozn.
red.)
1501
Příloha číslo 06
Smlouva mezi Svatym stolcem a Zemi Braniborsko, jakoz i Svobodnym
statem Sasko o zrizeni biskupstvi Zhorelec
Mezi Svatym stolcem a Zemi Braniborsko a Svobodnym statem Sasko se s ohle­
dem na platny Konkordat mezi Svatym stolcem a Nemeckou risi z 20. cer-vence
1933, pokud zavazuje zeme, a s vedomim vyznamu Smlouvy mezi Svobodnym sta­
tem Prusko se Svatym stolcem z 14. cervna 1929, uzavira nasledujici smlouva:
Clanek 1
(1) Apostolska administratura Zhorelec se stava biskupstvim s biskupskym stolcem
a katedralni kapitulou. Stavajici kanovnicka kapitula se stava katedralni kapitulou.
Biskup a katedralni kapitula maji sve sidlo pri katedrale sv. Jakuba v Zhorelci.
(2) Biskupstvi Zhorelec je pravnim nastupcem Apostolske administratury Zhorelec.
Biskupstvi, biskupsky stolec a katedralni kapitula jsou korporacemi verejneho prava.
Clanek 2
(1) Uzemi Biskupstvi Zhorelec, v soucasnosti clenene na dekanaty Cottbus, Fin­
sterwalde-Lubben, Zhorelec, Neuzelle a Senftenberg, se rozsiruje na casti Zeme
Braniborsko a Svobodneho statu Sasko.
(2) Uzemni korporace nachazejici se v ramci Biskupstvi Zhorelec, patrici do Zeme
Braniborsko nebo Svobodneho statu Sasko, jsou upraveny v zaverecnem protokolu.
(Biskupstvi Zhorelec zahrnuje v zemi Braniborsko nasledujici uzemni korporace:
•
z okresu vyclenene mesto Cottbus;
•
zemsky okres Spree-Nei_e;
•
ze zemskeho okresu Dahme-Spreewald mesto Lubben/Spreewald, urady
obci .;
ze zemskeho okresu Elbe-Elster mesto Finsterwalde, urady obci .;
zemsky okres Oberspreewald-Lausitz krome .;
ze zemskeho okresu Oder-Spree .;
ze zemskeho Tetlow-Flaming urady obci . .
Biskupstvi Zhorelec zahrnuje ve Svobodnem state Sasko nasledujici uzemni korpo­
race:
z okresu vyclenene mesto Zhorelec, zemske okresy Hoyerswerda, Niesky a
Wei_wasseer, jakoz i zemsky okres Zhorelec - venkov krome ..
Toto prirazeni se uskutecni na podklade statniho cleneni uzemnich korporaci
stanoveneho v dobe podpisu smlouvy.)
Clanek 3
Obsazovani biskupskeho stolce se uskutecnuje zpusobem odpovidajicim clanku 6
Smlouvy Svobodneho statu Prusko se Svatym stolcem z 14. cervna 1929.
(Jmenovani koadjuktora se provadi zpusobem odpovidajicim clanku 7 Smlouvy Svo­
bodneho statu Prusko se Svatym stolcem z 14. cervna 1929. Zeme Braniborsko a
Svobodny stat Sasko neaplikuji clanek 16 Konkordatu mezi Svatym stolcem a Ne­
meckou risi z 20. cervence 1933.)
Clanek 4
(1) Katedralni kapitula se sklada z domskeho probosta a peti sidelnich kanovniku.
(2) Diecezni biskup jmenuje domskeho probosta stridave po slyseni a nasledne zadosti katedralni
kapituly. Obsazovani kanovnickych mist se uskutecnuje zpusobem odpovidajicim clanku 8 odst. 2
Smlouvy Svobodneho statu Prusko se Svatym stolcem z 14. cervna 1929.
1502
(Zeme Braniborsko a Svobodny stat Sasko prohlasuji, ze clanek 140 Zakladniho
zakona ve spojeni s clankem 137 odst. 3 veta 2 Ustavy Nemecke rise z 11. srpna
1919, jakoz i odpovidajici ustanoveni zemskych ustav, zustavaji nedotceny. )
Clanek 5
Biskupstvi Zhorelec prislusi k Cirkevni provincii Berlin.
Clanek 6
Otazka davek poskytovanych statem Biskupstvi Zhorelec bude vyhradne upravena
dalsimi smlouvami mezi zememi - dosavadnimi smluvnimi partnery - Braniborskem,
Svobodnym statem Sasko a Katolickou cirkvi.
Clanek 7
Smluvni strany budou urovnavat neshody, ktere vzniknou mezi nimi ohledne vykla­
du nebo aplikace nejakeho ustanoveni teto smlouvy, pratelskym zpusobem.
Clanek 8
(1) Tato smlouva, vcetne zaverecneho protokolu, jehoz nemecke i italske zneni
maji stejnou zavaznost, vyzaduje ratifikaci. Ratifikacni listiny budou vymeneny,
pokud mozno, co nejdrive.
(2) Smlouva, vcetne zaverecneho protokolu, vstupuje v platnost den po vymene
ratifikacnich listin.
Vyhotoveno ve trech originalech.
Zhorelec, 4. kvetna 1994. (nasleduji podpisy zastupcu smluvnich stran)
Zaverecny protokol
Smluvni strany budou usilovat o to, aby byly uzavreny smlouvy mezi Katolickou
cirkvi a jednotlivymi zememi tak, aby byly zakladni otazky jejich vztahu upraveny
partnerskym zpusobem. (dale viz konsolidovane zneni smlouvy - v textu kurzivou pozn. red.)
1503
Příloha číslo 07
Smlouva mezi Svatym stolcem a Svobodnym statem Sasko
Svaty stolec,
zastoupeny apostolskym nunciem v Nemecku arcibiskupem
Dr. Giovanni Lajolem
a
Svobodny stat Sasko,
zastoupeny ministerskym predsedou, Prof. Dr. Kurtem Biedenkopfem
s ohledem na platny Konkordat mezi Svatym stolcem a Nemeckou risi z 20. cervence
1933, pokud zavazuje Svobodny stat Sasko, a docenujice vyznam Smlouvy Svo­
bodneho statu Prusko se Svatym stolcem z 14. cervna 1929, berouce v potaz novy
svobodny spolecensky rad ve Svobodnem state Sasko, ktery umoznuje upravit
vztahy mezi Svatym stolcem a Svobodnym statem na partnerskem zaklade se za­
merem, na zaklade vyse zminenych smluv a v navaznosti na ne, upevnit a podporit
vztahy mezi Svobodnym statem a Katolickou cirkvi
se dohodly na nasledujicim:
Clanek 1 - Svoboda viry
(1) Svobodny stat Sasko (dale jen "Svobodny stat") poskytuje zakonnou ochranu
svobode vyznavat a vykonavat katolicke nabozenstvi.
(2) Zarucuje se pravo Katolicke cirkve, jejich soucasti a clenu na vytvareni sdru­
zeni s nabozenskymi, charitativnimi a jinymi cirkevnimi cili. (Cinnost techto sdruzeni
nepodleha v ramci vseobecnych platnych zakonu zadnym omezenim.)
(3) Katolicka cirkev ridi a spravuje sve zalezitosti samostatne v ramci zakona
platneho pro vsechny.
Clanek 2 - Soucinnost
(1) Predstavitele zemske vlady a diecezni biskupove se budou schazet pravidelne a
pri potrebe rozhovoru ohledne tech otazek, ktere se dotykaji jejich vzajemneho
vztahu nebo maji pro obe strany zvlastni vyznam.
(2) Dieceze Drazdany-Misen, Zhorelec a Magdeburk jmenuji jako staleho zastupce
svych zajmu a za ucelem zlepseni vzajemne informovanosti spolecneho zmocnence a
zridi Katolicky urad jako komisariat biskupu v miste sidla vlady.
(3) Tyto instituce budou primerene informovany o vsech legislativnich zamerech a
programech, ktere se dotykaji zajmu Katolicke cirkve. (Ke spoluucasti bude Kato­
licka cirkev pribrana natolik vcas, aby ji bylo umozneno zaujmout stanovisko jeste
pred prijetim usneseni. Pri vlastni zakonodarne iniciative da vlada Katolicke cirkvi
moznost k vyjadreni v dostatecnem casovem predstihu pred rozhodnutim o predlo­
zeni navrhu zakona.)
Clanek 3 - Vyuka nabozenstvi
(1) Svobodny stat zarucuje poskytovani pravidelneho vyucovani katolickeho nabo­
zenstvi jako radneho predmetu na verejnych skolach. (Smluvni strany si jsou ve­
domy toho, ze znovuzavedeni vyuky nabozenstvi ve Svobodnem state si vyzada jes­
te znacnou dobu. Biskupstvi se zavazuji, ze daji k dispozici cirkevni pracovniky, kteri
by mohli vykonavat vyuku nabozenstvi. Svobodny stat bude ze sve strany urychlene
iniciovat vzdelavani ucitelu nabozenstvi, kteri by mohli byt cinni bez omezeni na
gymnaziich. Po prechodnou dobu zridi Svobodny stat se souhlasem s biskupstvimi
pracovni mista, trebas jen na castecny uvazek, pro duchovni a diplomovane teology
pusobici ve skolstvi. Vyuka nabozenstvi by mela byt zavedena ve vsech studijnich
rocnicich. Pokud je v dusledku maleho poctu zaku pripadajicich v uvahu vyuka
nabo-zenstvi na skole spojena s neprimerenymi naklady, muze byt tato vyuka vyko­
navana nad ramec teto skoly. Vyuku nabozenstvi presahujici ramec skoly je Svo­
bodny stat povinen zajistit, jen lze-li ji uskutecnit za prijatelnych organizacnich
1504
nakladu.)
(2) Predmetem katolicke vyuky nabozenstvi je zprostredkovani katolicke verouky a
mravouky. Jeho ukolem je motivovat cirkev a spolecnost k nabozenskemu zivotu a
odpovednemu jednani. Ucebni osnovy, ucebni plany a ucebnice katolickeho nabo­
zenstvi vyzaduji cirkevni souhlas. (Prislusny pro vydani cirkevniho souhlasu je die­
cezni biskup, v jehoz diecezi je vyuka nabozenstvi poskytovana.) Zvlastni dohoda
upravi spoluucast cirkve na radnem a dalsim vzdelavani ucitelu nabozenstvi, jakoz i
dohled nad vyukou nabozenstvi.
(3) Ucitele predmetu katolicke nabozenstvi museji mit pred svym jmenovanim
zplnomocneni k vyuce nabozenstvi od prislusneho diecezniho biskupa (missio cano­
nica). (Prislusny je diecezni biskup podle sidla vzdelavaciho zarizeni.) U knezi se
predpoklada, ze zplnomocneni bylo udeleno. Zplnomocneni muze byt i docasne a v
oduvodnenych pripadech muze byt odvolano. (Vnitrocirkevni predpisy o odneti
jednotlivych opravneni zustavaji nedotceny, zejmena pokud jde o jejich ucinky na
zpusobilost k cinnosti ucitele nabozenstvi.)
(4) Ustanovovani ucitelu nabozenstvi, kteri jsou v cirkevnich sluzbach a nabozenst­
vi vyucuji jako svou hlavni nebo vedlejsi cinnost, na dobu urcitou nebo neurcitou,
stanovi zvlastni pravni uprava.
Clanek 4 - Cirkevni skolstvi
Katolicka cirkev, vcetne radu a kongregaci k ni nalezejicich, jakoz i dalsich
cirkevnich instituci, ma pravo zrizovat a provozovat samostatne skoly na konfesijnim
zaklade. (Svobodny stat, ktery sam nenabizi skoly na konfesijnim zaklade, bude
podporovat katolicke skoly. Financovani z verejnych prostredku a stanoveni podmi­
nek pro uznani ze strany statu zustava vyhrazeno uprave zemskeho prava nebo do­
hode stran.)
Clanek 5 - Studium teologie na statnich vysokych skolach
(Ohledne katolickeho teologickeho vzdelavani panuje shoda, ze na vztah vsech ka­
teder katolicke teologie a nabozenske pedagogiky k prislusnemu dieceznimu bisku­
povi ve Svobodnem state se aplikuji jako platne apostolska konstituce "Sapientia
Christiana" z 15. dubna 1979, jakoz i k ni vydane provadeci narizeni z 29. dubna
1979 a dva dekrety Kongregace pro katolicke vzdelavani z 1. ledna 1983. Tyto pred­
pisy nahrazuji cirkevni predpisy, na ktere odkazuje ve svem clanku 19 zaverecny
protokol ke Konkordatu mezi Svatym stolcem a Nemeckou risi z 20. cervence 1933.)
(1) Svobodny stat zachova na Technicke universite v Drazdanech vyuku predmetu
katolicke nabozenstvi pro pedagogicky zamerene rocniky a vyuku predmetu kato­
licka teologie v magisterskych studijnich programech. Vzdelavani v ramci techto
predmetu odpovida nauce a zasadam Katolicke cirkve. (Stanoveni potrebneho ucitel­
skeho personalu (plan mist) a nezbytneho ucebniho zarizeni (vecne vybaveni) se
uskutecni v soucinnosti s prislusnym dieceznim biskupem.)
(2) Profesori nebo vysokoskolsti docenti (vysokoskolsti ucitele) katolicke teologie
budou jmenovani az pote, co se prislusne ministerstvo ujisti u prislusneho diecezni­
ho biskupa, ze ohledne nauky a zpusobu zivota jmenovaneho nejsou zadne po­
chybnosti. Budou-li vzneseny ze strany diecezniho biskupa nejake namitky, je treba
je dolozit zpusobem odpovidajicim danemu pripadu. (Pred tim, nez ministerstvo ne­
koho jmenuje nebo ucini nabidku mista ve smyslu tohoto ustanoveni, opatri si vyja­
dreni prislusneho diecezniho biskupa. Personalni rozhodnuti ve smyslu tohoto od­
stavce mohou byt zverejnena teprve tehdy, kdyz diecezni biskup nevznesl zadne na­
mitky.)
(3) Bude-li ze strany Katolicke cirkve zjisteno, ze vysokoskolsky ucitel katolicke teologie nebo ka­
tolicke nabozenske pedagogiky se dostal do rozporu s naukou Katolicke cirkve nebo se jeho zpusob
zivota stal neslucitelny se zasa dami Katolicke cirkve, oznami diecezni biskup tuto skutecnost
prislusnemu ministerstvu. V tomto pripade nemuze dotceny vysokoskolsky ucitel vykonavat svou
ucitelskou cinnost v oblasti katolicke teologie. Zaroven zahaji okamzite prislusne ministerstvo s die­
ceznim biskupem jednani o zpusobu a rozsahu jeho nahrady.
(4) Prislusne ministerstvo povoli nebo uvede v platnost studijni a zkusebni rady pro
1505
predmety v oboru katolicke teologie pote, co se dotaze diecezniho biskupa a zjisti,
ze nebudou vzneseny proti temto radum namitky. ( Prislusny diecezni biskup je
opravnen vyslat jednoho sveho zastupce jako pozorovatele k ustnim zaverecnym
zkouskam v oborech katolicke teologie. Tomuto zastupci je treba oznamovat vcas
predem dobu konani techto zkousek.)
Clanek 6 - Cirkevni vysokoskolske vzdelavani
(1) Katolicka cirkev ma pravo zrizovat vlastni vzdelavaci instituce, obzvlaste pro
teology, pedagogy nabozenstvi, cirkevni hudebniky, socialni pedagogy a pedagogy
ve farnostech a pro ostatni srovnatelna povolani. Tyto instituce jsou postaveny na
roven statnim vzdelavacim zarizenim, pokud odpovidaji ustanovenim pravnich pred­
pisu upravujicich oblast skolstvi.
(2) Podminky pro uznani ze strany statu, jakoz i rozsah ucasti Svobodneho statu
na vecnych a osobnich nakladech techto instituci budou upraveny zvlastnimi doho­
dami. (Prislusna dohoda muze byt obecna nebo se muze tykat jednotlivych
cirkevnich vzdelavacich zarizeni.)
Clanek 7 - Prace s mladezi a vzdelavani dospelych
(1) Prace cirkve s mladezi bude primerene zohlednena v ramci vseobecne statni
podpory a v politickych gremiich Svobodneho statu, majicich na starost praci s mla­
dezi.
(2) Svobodny stat zarucuje, ze cirkve mohou byt cinne v oblasti vzdelavani dospe­
lych.
Clanek 8 - Ochrana svatku
Ochrana nedele a cirkevnich svatku se zarucuje. (Stanoveni zakonnych a
cirkevnich svatku je upraveno zemskym pravem. Pokud nejaky cirkevni svatek neni
zaroven statnim svatkem, Svobodny stat zarucuje, ze jednak. zaci a studujici,
jednak osoby zamestnane, pokud tomu nebrani nalehave provozni duvody, budou
mit moznost ucasti na hlavni msi a budou se moci po nezbytne nutnou dobu vzdalit
ze sveho pracoviste nebo mista studia. )
Clanek 9 - Pastoracni a charitativni zarizeni
(1) Biskupstvi, cirkevni svazy a charitativni organizace maji pravo provozovat
vlastni zarizeni v oblasti socialnich sluzeb a zdravotnictvi, jejichz ucelem je cinnost
poradni a pecovatelska zamerena na zvlastni cilove skupiny. Pokud plni tato zarizeni
ukoly v souvislosti s verejnym zajmem a slouzi vsem nezavisle na cirkevni
prislusnosti, maji provozovatele techto zarizeni narok na primerenou podporu.
(Smluvni strany vychazeji ze skutecnosti, ze cirkevni provozovatele maji narok na
podporu ve stejne vysi jako obce nebo ostatni soukromi provozovatele, kteri posky­
tuji podobne sluzby.)
(2) Katolicka cirkev muze v oblastech vyjmenovanych v odstavci 1 provozovat
vlastni vzdelavaci zarizeni za ucelem radneho a dalsiho vzdelavani svych pracovniku.
(Absolvovani cirkevnich vzdelavacich zarizeni je ze strany statu uznavano, pokud je
zarucena srovnatelnost s odpovidajicimi statnimi studijnimi programy. Rozhodnuti o
tom cini prislusne ministerstvo. Tato zarizeni jsou podporovana podle obecnych za­
sad.)
Clanek 10 - Ochrana zajmu Luzickych Srbu
Katolicka cirkev uchovava a chrani luzickosrbske katolicke kulturni dedictvi. Svo­
bodny stat je v teto cinnosti Katolicke cirkvi v ramci svych moznosti napomocen.
Clanek 11 - Rozhlas a televize
(1) Svobodny stat bude usilovat o to, aby byla Katolicke cirkvi vyhrazena dostatecna vysilaci
doba ve verejnopravnich rozhlasovych a televiznich stanicich. Katolicka cirkev bude primerene za­
stoupena v dozorcich a programovych organech. (Svobodny stat poskytuje zaruky verejnopravniho
rozhlasoveho a televizniho vysilani na zaklade statnich smluv jen v
1506
pripade, ze jsou uzavreny s jinym spolkovymi zememi. Smluvni strany se shoduji
v tom, ze cil clanku 11 odst. 1 byl dostatecne naplnen ve stavajicich statnich smlou­
vach o rozhlasovem vysilani (statni smlouva o stredonemeckem rozhlase z 30. kvet­
na 1991, SachsGVBl., str. 169; statni smlouva o rozhlase ve sjednocenem Nemecku
z 31. srpna 1991, SachsGVBl., str. 425). Pri doplneni nebo zmenach techto statnich
smluv o rozhlase bude Svobodny stat dbat o to, aby byly zohledneny zasady zmi­
nene v odst. 1. Pokud se to bude zdat neprosaditelne, odpada pro Svobodny stat
vazanost upravou obsazenou v teto smlouve. V oblasti soukromeho rozhlasoveho
vysilani bude Svobodny stat brat na zretel zajmy Katolicke cirkve v ramci sve po­
vinnosti zajistit pluralitu podle zemske pravni upravy.)
(2) Tim zustava nedotceno pravo Katolicke cirkve a jejich soucasti provozovat na
zaklade zemskych zakonu samostatne nebo s tretimi osobami rozhlasove vysilani.
Clanek 12 - Zvlastni duchovni sluzba
(1) Pravo na bohosluzby a duchovni sluzbu v nemocnicich, veznicich, policejnich
vzdelavacich zarizenich a podobnych zarizenich Svobodneho statu se zarucuje. Svo­
bodny stat bude usilovat o to, aby k tomu byly zajisteny nezbytne prostory. (Svo­
bodny stat nese bremeno stavebnich a provoznich nakladu k prostoram v na­
pravnych zarizenich a statnich nemocnicich, ktere slouzi prevazne k ucelu bohoslu­
zeb, pokud budova slouzi nebo skutecne slouzila svemu ucelu. V pripade zmeny
ucelu odpadaji prava cirkvi k prostoram danym jim k dispozici.)
(2) Bude-li tato cinnost vykonavana duchovnim spravcem se specialnim pove­
renim, ktery ji bude vykonavat jako svou vedlejsi nebo hlavni cinnost (povereny
duchovni spravce), probehne jmenovani ze strany biskupa po dohode s prislusnym
ministerstvem.
(3) Podrobnosti stanovi zvlastni uprava. ( Dohoda uzavrena mezi Svobodnym sta­
tem a Katolickou cirkvi z 15. ledna 1993 zustava nedotcena.)
Clanek 13 - Obsazovani cirkevnich uradu
(Svobodny stat se vzdava pozadavku na vykon biskupskeho slibu vernosti podle cl.
16 Konkordatu mezi Svatym stolcem a Nemeckou risi z 20. cervence 1933.)
(1) Obsazovani cirkevnich uradu v biskupstvich Zhorelec a Magdeburk se ridi
ustanovenimi prislusnych smluv o zrizeni biskupstvi. (Pokud jde o cirkevni urady vy­
jmenovane ve smlouvach o zrizeni biskupstvi, zustava nedotcen clanek 9 odst. 1 a 2
Smlouvy mezi Svobodnym statem Prusko se Svatym stolcem z 14. cervna 1929.)
(2) Pro obsazovani biskupskeho stolce a jmenovani kanovniku domske kapituly v
Biskupstvi Drazdany-Misen plati odpovidajicim zpusobem ustanoveni clanku 14
Konkordatu mezi Svatym stolcem a Nemeckou risi z 20. cervence 1933. (Pokud jde
o obsazovani biskupskeho stolce Drazdany-Misen plati clanek 14 odst. 1 veta 2
Konkordatu mezi Svatym stolcem a Nemeckou risi z 20. cervence 1933 ve spojeni s
ustanovenimi, na ktere je zde poukazovano. Ohledne obsazovani kanovnickych mist
domske kapituly v Biskupstvi Drazdany-Misen plati clanek 14 odst. 1 veta 1 konkor­
datu.)
(3) Pro biskupstvi vyjmenovana v odstavcich 1 a 2 odpada notifikacni povinnost o
obsazovani mist fararu. (Smluvni strany jsou zajedno v tom, ze vykon uradu farare
muze byt trvale prenesen jen na takovou osobu, ktera uspesne absolvovala mini­
malne trilete teologicko-filosoficke studium. Pokud jde o ostatni zalezitosti, rozho­
duje prislusny diecezni biskup zcela svobodne o obsazovani mist fararu, nedbaje
clanku 14 odst. 2 Konkordatu mezi Svatym stolcem a Nemeckou risi z 20. cervence
1933 a clanku 9 a 10 Smlouvy mezi Svobodnym statem Prusko a Svatym stolcem z
14. cervna 1929.)
Clanek 14 - Rady a nabozenska spolecenstvi
Rady a nabozenska spolecenstvi podlehaji, ve vecech zalozeni, vnitrni struktury a
cinnosti podminkam vyplyvajicim ze vseobecne platnych zakonu.
1507
Clanek 15 - Korporacni prava
(1) Biskupstvi, biskupske stolce, domske kapituly, farnosti a cirkevni obce, jakoz i
z nich vytvorene svazy jsou korporacemi verejneho prava; jimi vykonavana sluzba je
verejnou sluzbou. (Z charakteru cirkevni sluzby jako sluzby verejne nelze vyvo­
zovat, ze by na ni mely byt aplikovany pravni predpisy tykajici se statnich uredniku.
Katolicka cirkev bude presto usilovat o nejvetsi mozne priblizeni se svych ustano­
veni upravujicich sluzebni pomery, ktere by odpovidalo zasadam ovladajicim pravo
verejne statni sluzby.)
(2) Drobne uzemni zmeny biskupstvi, ktere se uskutecnuji v zajmu mistni
duchovni sluzby, je treba oznamit zemske vlade. O ostatnich zmenach diecezni or­
ganizace a cirkumskripce se rozhodne ve shode se zemskou vladou.
(3) Biskupstvi oznami vcas sva usneseni o zamyslenem zrizeni nebo zmenach
cirkevnich korporaci prislusnemu ministerstvu, jakoz i mistne dotcenemu uzemne
samospravnemu celku. Zrizeni verejnopravni cirkevni nadace vyzaduje povoleni
prislusneho ministerstva.
(4) Predpisy biskupstvi tykajici se majetkopravniho zastupovani cirkevnich korpo­
raci, ustavu a nadaci verejneho prava museji byt pred svym vydanim predlozeny
prislusnemu ministerstvu. Ministerstvo muze do jednoho mesice vznest sve namitky,
pokud neni zaruceno radne majetkopravni zastupovani. (Biskupstvi neuvedou v
platnost predpisy vyjmenovane v odstavci 4, dokud neuplyne lhuta pro vznaseni na­
mitek. Pokud vzneslo prislusne ministerstvo namitku, nejsou biskupstvi opravnena
uvest tyto predpisy v platnost, dokud namitka nebude vzata zpet nebo prohlasena
pravomocnym soudnim rozhodnutim za neucinnou.)
Clanek 16 - Vlastnicke pravo cirkve
(1) Vlastnictvi a ostatni majetkova prava katolicke cirkve a jejich soucasti se za­
rucuji. (Rozsah zaruk se ridi clankem 138 odst. 2 ustavy Nemecke rise z 11. srpna
1919.)
(2) Zemske urady zohledni pri aplikaci predpisu upravujicich vyvlastneni zajmy
cirkvi. Pri obstaravani rovnocennych nahradnich pozemku vyjdou cirkvi vstric v ram­
ci zakonne upravy.
Clanek 17 - Cirkevni budovy v necirkevnim vlastnictvi
(1) Kostelum a jinym cirkevnim budovam, ktere jsou ve vlastnictvi Svobodneho
statu a slouzi cirkevnimu nebo charitativnimu ucelu, se zarucuje bez omezeni tento
ucel uzivani. Svobodny stat se bude v ramci svych povinnosti, vyplyvajicich z bre­
mene pece o stavbu, starat o udrzovani techto budov nebo jejich casti. (Svobodny
stat uznava sve bremeno pece o stavbu ke katedrale (Hofkirche) v Drazdanech, ja­
koz i k nasledujicim zameckym kaplim:
1. Hubertusburg 2. Pillnitz
3. Moritzburg
Katolicka cirkev bude brat ohled na hospodarskou situaci Svobodneho statu pri
uplatnovani svych naroku na splneni povinnosti ze strany statu vyplyvajicich z bre­
mene pece o stavbu.)
(2) Dohodou s prislusnym biskupstvim se muze vlastnik, nesouci bremeno pece o
stavbu, zavazat, ze prevede (na treti osobu) pozemek, ktery slouzi cirkevnimu nebo
charitativnimu ucelu, za predpokladu zruseni zmineneho bremene, popr. za nahradu.
Clanek 18 - Hrbitovy
(1) Cirkevni hrbitovy jsou chraneny ze strany Svobodneho statu stejne jako obecni
hrbitovy. Cirkev je opravnena na zaklade zakona zakladat nove hrbitovy a stavajici
rozsirovat.
(2) Provozovatele cirkevnich hrbitovu mohou vydavat podle zasad platnych pro obce provozni a
poplatkove rady. (Hrbitovni poplatky se vybiraji na zadost cirkevniho provozovatele za pomoci sta­
tu. Statni pomoc pri vybirani poplatku se podle shodneho vyjadreni smluvnich stran vztahuje jen
na poplatky, ktere se podle poplatkoveho radu vybiraji za uzivani a na udrzovani zarizeni hrbitova.
Oproti tomu nelze pouzit zpusob vyberu prostrednictvim spravnich organu na poplatky za cirkevni
doprovodne slavnosti, cizi ukony
1508
jinych podnikatelskych subjektu, jakoz i nektere poplatky za cirkevni uredni vyko­
ny.)
Clanek 19 - Cirkevni kulturni pamatky
(1) Katolicka cirkev a Svobodny stat se prihlasuji ke spolecne odpovednosti za
ochranu a uchovani cirkevnich kulturnich pamatek.
(2) Katolicka cirkev se zavazuje, ze bude kulturni pamatky odpovidajicim zpuso­
bem udrzovat a pecovat o ne a ze v ramci svych moznosti je ponecha pristupne pro
verejnost. (Prednostne budou pritom zohledneny kultovni a pastoracni zajmy.)
(3) Katolicka cirkev ma na zaklade zakona narok na primerenou uhradu vydaju vy­
nalozenych na udrzovani svych kulturnich pamatek ze strany Svobodneho statu a
bude pri rozdelovani statnich prostredku odpovidajicim zpusobem zohlednena. Svo­
bodny stat se zasadi o to, aby Katolicka cirkev obdrzela financni podporu od tech za­
rizeni a uradu, ktere pusobi na narodni a mezinarodni urovni v oblasti ochrany kultu­
ry a pamatek.
Clanek 20 - Statni dotace
Svobodny stat proplaci biskupstvim jejich naroky na statni dotace jednim celkovym
rocnim obnosem ve vysi 1 000 000,- DM. Vyse obnosu se bude odpovidajicim zpuso­
bem menit podle zmen odmenovani uredniku ve statnich sluzbach, ucinnych po
31.12. 1993.
[a) Mezi smluvnimi stranami panuje shoda o tom, ze pod zminenou klauzuli o pro­
placeni se rozumeji veskere naroky garantovane statnimi davkami podle clanku 109
odst. 4 ustavy Svobodneho statu Sasko ve spojeni s clankem 138 odst. 1 ustavy
Nemecke rise z 11. srpna 1919 a podle clanku 112 odst. 1 ustavy Svobodneho statu
Sasko. Timto se tyto naroky vyclenuji nezavisle na tom, zda byly stranam znamy
prislusne pravni duvody pri uzavirani smlouvy. Naroky vyplyvajici z povinnosti statu
pecovat o stavby podle clanku 11 odst. 2 teto smlouvy zustavaji nedotceny.
b) Prostredky maji biskupstvi volne k dispozici. Biskupstvi upravuji rozdeleni cel­
koveho obnosu mezi sebou. Statnim uradum neprislusi kontrolovat pouziti techto
prostredku.
c) Platby budou provedeny ve forme dvanacti mesicnich splatek, prevedenych na
konto urcene Biskupstvim Drazdany-Misen a oznamene prislusnemu ministerstvu.
Prevody na toto konto budou realizovany az pote, co biskupstvi ucini pisemne sde­
leni, ze se dohodly na vnitrnim prerozdeleni castek. Toto sdeleni je pro Svobodny
stat zavazne, dokud nebude nekterym ze zucastnenych biskupstvi vuci prislusnemu
ministerstvu odvolano. Pokud se biskupstvi nedohodnou, budou splatne castky slo­
zeny podle ustanoveni schovaciho radu z 10. brezna 1937 (RGBl. I., str. 285), napo­
sledy novelizovaneho zakonem z 20. srpna 1990 (BGBl. I., str. 1765).
d) Pokud jde o roky 1991 a 1992, zustane u doposud poskytnutych zaloh. Dalsi
dodatecne naroky nebudou uplatneny. Za rok 1990 nebudou uskutecneny zadne
platby.
e) Smerodatny je mzdovy rad platny pro statni uredniky na uzemi novych spol­
kovych zemi. Za zaklad se bere nastupni plat funkce vyssiho netechnickeho zame­
reni ve statni sprave, platova trida A 13 podle spolkoveho mzdoveho radu , sedmy
stupen sluzebniho stari, zenaty/vdana, dve deti.]
Clanek 21 - Pravo cirkevni dane
(1) Biskupstvi jsou opravnena na zaklade ustanoveni zemskeho prava vybirat
cirkevni dane na urovni zemske nebo mistni. Cirkevnimi danemi se rozumeji cirkevni
dan z prijmu a majetku, cirkevni poplatek stanoveny v pevnych nebo od­
stupnovanych castkach, jakoz i zvlastni cirkevni poplatek v pripade rodin, kde
manzele vyznavaji odlisnou viru. Ruzne druhy dani mohou byt vybirany jednotlive
nebo i vedle sebe. (Biskupstvi jsou opravnena stanovit v radech upravujicich
cirkevni dan minimalni castky a horni hranice vybiranych castek.)
(2) Pri vymerovani cirkevni dane jako priplatku k dani z prijmu (ze mzdy) se biskupstvi dohodnou
na jednotne sazbe priplatku. (Smluvni strany se shoduji v tom, ze predpokladem
1509
pro statni spravu cirkevni dane je vyrozumeni o jed notne sazbe priplatku. Pokud
neni dosazeno jednoty o sazbe priplatku s ostatnimi nabozenskymi spolecnostmi
opravnenymi vybirat cirkevni dan, rozhodne ministerstvo financi na zaklade zemske
pravni upravy o tom, jestli maji financni urady ve vztahu k biskupstvim vykonavat
spravu cirkevni dane.)
(3) Upravy cirkevnich dani, vcetne jejich zmen a doplneni, jakoz i usneseni o
sazbach cirkevnich dani vyzaduji statni souhlas. (Biskupstvi budou predkladat sva
usneseni o sazbach cirkevni dane ministerstvu financi; tato usneseni budou predkla­
dat i tehdy, budou-li odpovidat usnesenim predchazejiciho rozpoctoveho roku. Jsou
povazovana za uznana, pokud odpovidaji usnesenim predchazejiciho rozpoctoveho
roku a zemska pravni uprava se nezmenila.)
Clanek 22 - Sprava a exekuce cirkevnich dani
Sprava cirkevnich dani z prijmu a majetku, jakoz i cirkevniho poplatku v pripade
manzelstvi, kde manzele vyznavaji odlisnou viru, se prenasi na financni urady, bu­
dou-li pro to splneny v zemskem pravu podminky. Pokud je ve Svobodnem state dan
ze mzdy vybirana v miste pracoviste, jsou zamestnavatele povinni dan ve vysi
stanovene sazbou dane strhnout a odvest. Financnim uradum prislusi exekuce
cirkevnich dani, ktere spravuji.
[a) Biskupstvi uvedou ministerstvu financi cislo uctu, zrizeneho Biskupstvim
Drazdany-Misen, na ktere budou poukazovany prijmy biskupstvi z cirkevni dane
pote, co se prislusne obvody dohodnou na rozdeleni techto prijmu a oznami to mi­
nisterstvu financi.
b) Za spravu cirkevni dane prislusi Svobodnemu statu nahrada, jejiz vyse se ridi
podle vyse prijmu z vybranych dani. Financni urady jsou povinny informovat na za­
klade pravnich predpisu upravujicich vyber davek a ochranu dat prislusna cirkevni
mista ve vsech zalezitostech souvisejicich s cirkevnimi danemi v ramci podkladu,
ktere maji urady k dispozici. Smluvni strany se shoduji v tom, ze financni urady jsou
povinny poskytovat pouze udaje. Zpracovani techto udaju podle urcitych kriterii toto
ustanoveni neobsahuje.
c) Opatreni financnich uradu tykajici se prominuti dane, odlisneho vymereni dane
z duvodu spravedlnosti, odkladu splatnosti nebo snizeni dane z prijmu (ze mzdy) a
majetku se pouziji i na cirkevni dane, ktere jsou vybirany jako priplatky k temto
danim. Pravo cirkevnich instituci stanovit z duvodu spravedlnosti cirkevni dan odlis­
ne, odlozit jeji splatnost, popr. ji zcela nebo castecne prominout nebo ji snizit
zustava nedotceno.]
Clanek 23 - Registr prihlasovanych osob
(Clanek 23 se neuplatni, pokud jde o poskytovani udaju soukromopravnim
nebo soukromopravne organizovanym podnikum a zarizenim.)
(1) Biskupstvim budou poskytnuty z registru prihlasovanych osob udaje nezbytne
pro plneni jejich ukolu. Rozsah udaju, ktere budou cirkvim predany, se ridi saskym
zakonem o prihlasovani osob. Poskytovani udaju predpoklada, ze jsou na strane
cirkvi prijata dostatecna opatreni k zajisteni ochrany dat. (Udaje jsou prislusnym
cirkevnim institucim poskytovany pravidelne v urcitych casovych intervalech. Vedle
nabozenske prislusnosti budou udaje poskytnuty podle S 30 odst. 1 a 2 saskeho za­
kona o prihlasovani osob a za splneni podminek tam uvedenych. To same plati pri
zmenach techto udaju. Podrobnosti budou upraveny smlouvou mezi prislusnym mi­
nisterstvem a biskupstvimi. Smerodatny je sasky zakon o prihlasovani osob ve zneni
platnem v dobe uzavreni smlouvy (SachsBVBl. 1993, str. 353).)
(2) Poskytovani udaju je osvobozeno od poplatku.
Clanek 24 - Cirkevni sbirky
(1) Biskupstvi a jejich cirkevni obce, jakoz i katolicke organizace a svazy jsou opravneny zadat o
dobrovolne dary pro cirkevni ucely.
(2) Krome toho se biskupstvim a jejich charitativnim zarizenim povoluji dve vseobecne, verejne
podomni a poulicni sbirky rocne. Dobu konani techto sbirek urci biskupstvi po dohode s prislusnym
ministerstvem.
1510
Clanek 25 - Osvobozeni od poplatku
Katolicke cirkvi a jejim soucastem zustava zachovano osvobozeni od poplatku pod­
le zemskeho prava.
Clanek 26 - Klauzule o pratelstvi
Smluvni strany budou vzajemne nazorove rozdily tykajici se vykladu a aplikace
teto smlouvy nebo dodrzovani prikazu parity v souvislosti s upravami teto smlouvy
urovnavat smirnou cestou.
Clanek 27 - Zaverecna ustanoveni
(1) Tato smlouva, jejiz italske a nemecke zneni ma stejnou pravni silu, vyzaduje
ratifikaci. Ratifikacni listiny budou vymeneny, pokud mozno, co nejdrive.
(2) Smlouva vcetne zaverecneho protokolu, ktery je soucasti smlouvy, vstupuje v
platnost dnem po vymene ratifikacnich listin.
Vyhotoveno ve dvou originalech.
Drazdany, 2. cervence 1996.
Nasleduji podpisy zastupcu smluvnich stran.
Zaverecny protokol
Pri podpisu dnes uzavrene smlouvy mezi Svatym stolcem a Svobodnym statem
Sasko byla ucinena nasledujici souhlasna prohlaseni, ktera tvori integralni soucast
teto smlouvy (viz konsolidovane zneni smlouvy - kurziva - pozn. red.).
1511
Příloha číslo 08
L. 25 marzo 1985, n. 121
Ratifica ed esecuzione dell'Accordo, con protocollo addizionale,
firmato a Roma il 18 febbraio 1984, che apporta modificazioni al Concorda­
to lateranense
dell'11 febbraio 1929, tra la Repubblica italiana e la Santa Sede.
[Pubblicata nel Suppl. ord. Gazz. Uff. 10 aprile 1985, n. 85].
l. Il Presidente della Repubblica è autorizzato a ratificare l'accordo, con protocollo
addizionale, firmato a Roma il 18 febbraio 1984, che apporta modificazioni al Con­
cordato lateranense dell'11 febbraio 1929, tra la Repubblica italiana e la Santa Sede.
2. Piena e intera esecuzione è data all'accordo con protocollo addizionale di cui
all'articolo precedente a decorrere dalla sua entrata in vigore in conformità all'artico­
lo 13, n. 1, dell'accordo stesso.
ACCORDO
LA SANTA SEDE E LA REPUBBLICA ITALIANA
tenuto conto del processo di trasformazione politica e sociale verificatosi in Italia
negli ultimi decenni e degli sviluppi promossi nella Chiesa dal Concilio Vaticano II;
avendo presenti, da parte della Repubblica italiana, i principi sanciti dalla sua
Costituzione, e, da parte della Santa Sede, le dichiarazioni del Concilio Ecumenico
Vaticano II circa la libertà religiosa e i rapporti fra la Chiesa e la comunità politica,
nonche la nuova codificazione del diritto canonico;
considerato inoltre che, in forza del secondo comma dell'articolo 7 della Costituzione
della Repubblica italiana, i rapporti tra lo Stato e la Chiesa cattolica sono regolati dai
Patti Lateranensi, i quali per altro possono essere modificati di comune accordo dalle
due Parti senza che ciò richieda procedimenti di revisione costituzionale;
hanno riconosciuto l'opportunità di addivenire alle seguenti Modificazioni consensuali
del Concordato lateranense:
l. La Repubblica italiana e la Santa Sede riaffermano che lo Stato e la Chiesa cattoli­
ca sono, ciascuno nel proprio ordine, indipendenti e sovrani, impegnandosi al pieno
rispetto di tale principio nei loro rapporti ed alla reciproca collaborazione per la pro­
mozione dell'uomo e il bene del Paese.
2. 1) La Repubblica italiana riconosce alla Chiesa cattolica la piena libertà di svolgere
la sua missione pastorale, educativa e caritativa, di evangelizzazione e di santificazi­
one. In particolare è assicurata alla Chiesa la libertà di organizzazione, di pubblico
esercizio del culto, di esercizio del magistero e del ministero spirituale nonchè della
giurisdizione in materia ecclesiastica.
2) è ugualmente assicurata la reciproca libertà di comunicazione e di corrispondenza
fra la Santa Sede, la Conferenza Episcopale Italiana, le Conferenze episcopali regio­
nali, i Vescovi, il clero e i fedeli, così come la libertà di pubblicazione e diffusione
degli atti e documenti relativi alla missione della Chiesa (1).
3) è garantita ai cattolici e alle loro associazioni e organizzazioni la piena libertà di
riunione e di manifestazione del pensiero con la parola, lo scritto e ogni altro mezzo
di diffusione (1).
4) La Repubblica italiana riconosce il particolare significato che Roma, sede vescovile
del Sommo Pontefice, ha per la cattolicità.
1512
(1) Si vedano: la legge 5 agosto 1981, n. 416 (supra, p, 77 s.) e la
legge 6 agosto 1990, n. 223 (supra, p. 93 s. e infra, p. 663).
3. 1) La circoscrizione delle diocesi e delle parrocchie è liberamente determinata
dall'autorità ecclesiastica. La Santa Sede si impegna a non includere alcuna parte
del territorio italiano in una diocesi la cui sede vescovile si trovi nel territorio di altro
Stato (1).
2) La nomina dei titolari di uffici ecclesiastici è liberamente effettuata dall'autorità
ecclesiastica. Quest'ultima dà comunicazione alle competenti autorità civili della no­
mina degli Arcivescovi e Vescovi diocesani, dei Coadiutori, degli Abati e Prelati con
giurisdizione territoriale, così come dei Parroci e dei titolari degli altri uffici ecclesi­
astici rilevanti per l'ordinamento dello Stato (2).
3) Salvo che per la diocesi di Roma e per quelle suburbicarie, non saranno nominati
agli uffici di cui al presente articolo, ecclesiastici che non siano cittadini italiani.
(1) Quanto alla indicazione dei confini territoriali delle diocesi si veda
l'art. 18 D.P.R. n. 33 del 1987 (infra, p. 323).
(2) Sul punto si veda lo scambio di note del 23 dicembre 1985 (infra,
p. 308 s.).
4. 1) I sacerdoti, i diaconi ed i religiosi che hanno emesso i voti hanno facoltà di ot­
tenere, a loro richiesta, di essere esonerati dal servizio militare oppure assegnati al
servizio civile sostitutivo (1).
2) In caso di mobilitazione generale gli ecclesiastici non assegnati alla cura d'anime
sono chiamati ad esercitare il ministero religioso fra le truppe, oppure, subordinata­
mente, assegnati ai servizi sanitari.
3) Gli studenti di teologia, quelli degli ultimi due anni di propedeutica alla teologia ed
i novizi degli istituti di vita consacrata e delle società di vita apostolica possono
usufruire degli stessi rinvii dal servizio militare accordati agli studenti delle università
italiane (2).
4) Gli ecclesiastici non sono tenuti a dare a magistrati o ad altra autorità informazio­
ni su persone o materie.di cui siano venuti a conoscenza per ragione del loro mi­
nistero (3).
(1) Il servizio civile sostitutivo è disciplinato dalla legge 15 dicembre
1972, n. 772 (Norme per il riconoscimento della obiezione di cos­
cienza) e dalle successive norme di modificazione e di attuazione (inf­
ra, p. 657 s.); si veda altresì l'art, 2 legge 24 dicembre 1986, n. 958.
(2) Si vedano gli artt. 19 ss. della legge 31 maggio 1975, n. 191, e
l'integrazione di cui all'art. 10 della legge n. 958 dei 1986.
(3) Si vedano gli artt. 200 e 256 del Codice di procedura penale, ripro­
dotti supra, p. 85 s. e l'art. 249 del Codice di procedura civile, richia­
mato infra, p. 651.
5. 1) Gli edifici aperti al culto non possono essere requisiti, occupati , espropriati o
demoliti se non per gravi ragioni e previo accordo con la competente autorità
ecclesiastica.
2) Salvo i casi di urgente necessità, la forza pubblica non potrà entrare, per l'eser­
cizio delle sue,funzioni, negli edifici aperti al culto, senza averne dato previo avviso
all'autorità ecclesiastica.
3) L'autorità civile terrà conto delle esigenze religiose delle popolazioni, fatte presen­
ti dalla competente autorità ecclesiastica, per quanto concerne la costruzione di
nuovi edifici di culto cattolico e delle pertinenti opere parrocchiali (1).
(1) Si vedano gli artt. 53 e 74 della legge n. 222 del 1985 (infra,
rispettivamente p. 274 s. e p. 282). Si vedano, altresì, le disposizioni
della legge 17 agosto 1942, n. 1150, riprodotte supra, p. 50 s., nonche
gli artt. 9-12 della legge 7 agosto 1990, n. 241 (supra, p. 94 s.).
6. La Repubblica italiana riconosce come giorni festivi tutte le domeniche e le altre
festività religiose determinate d'intesa fra le Parti (1).
1513
(1) Si veda il D.P.R. 28 dicembre 1985, n. 792 (infra, p. 309 s.).
7. 1) La Repubblica italiana, richiamandosi al principio enunciato dall'articolo 20 del­
la Costituzione, riafferma che il carattere ecclesiastico e il fine di religione o di culto
di una associazione o istituzione non possono essere causa di speciali limitazioni
legislative, ne di speciali gravami fiscali per la sua costituzione, capacità giuridica e
ogni forma di attività.
2) Ferma restando la personalità giuridica degli enti ecclesiastici che ne sono attual­
mente provvisti, la Repubblica italiana, su domanda dell'autorità ecclesiastica o con
il suo assenso, continuerà a riconoscere la personalità giuridica degli enti ecclesiasti­
ci aventi sede in Italia, eretti o approvati secondo le norme del diritto canonico, i
quali abbiano finalità di religione o di culto.
Analogamente si procederà per il riconoscimento agli effetti civili di ogni mutamento
sostanziale degli enti medesimi.
3) Agli effetti tributari gli enti ecclesiastici aventi fine di religione o di culto, come
pure le attività dirette a tali scopi, sono equiparati a quelli aventi fine di beneficenza
o di istruzione (1).
Le attività diverse da quelle di religione o di culto, svolte dagli enti ecclesiastici, sono
Soggette, nel rispetto della struttura e della finalità di tali enti, alle leggi dello Stato
concernenti tali attività (2) e al regime tributario previsto per le medesime (3).
4) Gli edifici aperti al culto, le pubblicazioni di atti, le affissioni all'interno o all'ingres­
so degli edifici di culto o ecclesiastici, e le collette effettuate nei predetti edifici, con­
tinueranno ad essere soggetti al regime vigente (4).
5) L'amministrazione dei beni appartenenti agli enti ecclesiastici è soggetta ai cont­
rolli previsti dal diritto canonico (5). Gli acquisti di questi enti sono però soggetti
anche ai controlli previsti dalle leggi italiane per gli acquisti delle persone giuridiche
(6).
6) All'atto della firma del presente Accordo, le Parti istituiscono una Commissione
paritetica per la formulazione delle norme da sottoporre alla loro approvazione per la
disciplina di tutta la materia degli enti e beni ecclesiastici e per la revisione degli
impegni finanziari dello Stato italiano e degli interventi del medesimo nella gestione
patrimoniale degli enti ecclesiastici (7).
In via transitoria e fino all'entrata in. vigore della nuova disciplina restano applicabili
gli articoli 17, comma terzo, 18, 27, 29 e 30 del precedente testo concordatario.
(1) Si veda l'art. 6, lett. h, del D.P.R. 29 settembre 1973, n. 601 (Dis­
ciplina delle agevolazioni tributarie).
(2) Per gli enti ecclesiastici civilmente riconosciuti che esercitano l'assi­
stenza ospedaliera si vedano: le disposizioni della legge 23 dicembre
1978, n. 833, riprodotte supra, p. 70 s. ed i richiami ivi effettuati.
(3) Ai fini fiscali, gli enti ecclesiastici civilmente riconosciuti vanno
ascritti alla categoria degli " enti non commerciali " (art. 87, lett. c, del
D.P.R. n. 917 del 1986), per la cui disciplina si vedano i richiami nor­
mativi operati infra, p. 669 s.
(4) Quanto agli edifici di culto il secondo comma dell'art. 831 c.c. dis­
pone: " Gli edifici destinati all'esercizio pubblico del culto cattolico,
anche se appartengono a privati, non possono essere sottratti alla loro
destinazione neppure per effetto di alienazione, fino a che la destinazi­
one stessa non sia cessata in conformità delle leggi che li riguardano ".
Quanto alle pubblicazioni di atti, alle affissioni e alle collette si vedano
l'art. 664 c.p. (infra, p. 648 s.), l'art. 14 della legge 5 agosto 1981, n.
416 (suPra, p. 77), nonche i richiami legislativi operati infra, p. 650.
Quanto al regime fiscale degli edifici di culto, si vedano l'art. 25 del
D.P.R. 26 ottobre 1972, n. 643 (INNAM.), infra, p. 667 s., l'art. 33 del
D.P.R. 22 dicembre 1986, n. 917 (T.U.II.DD.), modificato dall'art. 23.1,
lett. b), della legge 30 dicembre 1991, n. 413 (I.R.PE.F.), gli artt. 89
(I.R.PE.G.) e 118 (LLO.R.) del succitato T.U.Il.DD., l'art. 7.4 lett. b) del
1514
D.L. 11 luglio 1992, n. 333, convertito, con modificazioni, nella legge 8
agosto 1992, n. 359 (l.S.I.), nonche l'art. 7.1. lett. d) del D.Lgs.vo 30
dicembre 1992, n. 504 (l.C.I.), infra, p. 670.
Inoltre per la normativa catastale si vedano il R.D.L. 13 aprile 1939, n.
652 (supra, p. 46) e il D.P.R. 1 dicembre 1949, n. 1142 (supra, p. 54
s.). Si veda altresì la Circ. Min. Fin. 9 aprile 1988.
(5) Si veda il cari. 1273 C.J.C. Il primo comma dell'art. 831 c.c. già
statuiva: " I beni degli enti ecclesiastici sono soggetti alle norme del
presente codice, in quanto non è diversamente disposto dalle leggi
speciali che li riguardano ".
(6) Si vedano gli artt. 17 della legge n. 222 del 1985 e 9 ss. del D.P.R.
n. 33 del 1987 (infra, p. 259 e p. 318 s.).
Si intendono richiamati i seguenti articoli del codice civile:
" 17. (Acquisto di immobili e accettazione di donazioni,
eredità e legati). - La persona giuridica non può acquista­
re beni immobili, ne accettare donazioni o eredità, ne
conseguire legati senza autorizzazione governativa.
Senza questa autorizzazione, l'acquisto e l'accettazione
non hanno effetto ".
" 473. (Eredità dovolute a persone giuridiche). - L'accet­
tazione delle eredità devolute alle persone giuridiche non
può farsi che col beneficio d'inventario, osservate le dis­
posizioni della legge circa l'autorizzazione governativa.
Questo articolo non si applica alle società ".
" 600. (Enti non riconosciuti). - Le disposizioni a favore di
un ente non riconosciuto non hanno efficacia, se entro un
anno dal giorno in cui il testamento è eseguibile non è
fatta l'istanza per ottenere il riconoscimento.
Fino a quando l'ente non è costituito possono essere pro­
mossi gli opportuni provvedimenti conservativi ".
" 782. (Forma della donazione). - (Omissis)
Se la donazione è fatta a una persona giuridica, il donan­
te non può revocare la sua dichiarazione dopo che gli è
stata notificata la domanda diretta a ottenere dall'autori­
tà governativa l'autorizzazione ad accettare, Trascorso un
anno dalla notificazione senza che l'autorizzazione sia
stata concessa, la dichiarazione può essere revocata ".
" 786. (Donazione a ente non riconosciuto), - La donazio­
ne a favore di un ente non riconosciuto non ha efficacia,
se entro un anno non è notificata al donante l'istanza per
ottenere il riconoscimento. La notificazione produce gli ef­
fetti indicati dall'ultimo comma dell'art. 782.
Salvo diversa disposizione del donante i frutti maturati
prima del riconoscimento sono riservati al donatario ".
Si vedano, altresi, gli artt. 1, 3, 5, 6, 7 disp. att. c.c.,
nonche il D.M. 16 luglio 1992 (Delega ai prefetti della
Repubblica per l'esercizio delle facoltà attribuite all'autori­
tà governativa relativamente all'autorizzazione all'acquis­
to di beni immobili e all'accettazione di donazioni, eredità,
legati, il cui valore non superi L. 500.000.000, da parte
degli enti dotati di personalità giuridica che svolgono la
1515
loro attività nell'ambito di una provincia), in Gazz. Uff. 28
luglio 1992, n. 176. Si segnala che il regime dell'auto­
rizzazione agli acquisti di cui alla legge 5 giugno 1850, n.
1037 è stato abrogato per le Regioni e le province auto­
nome dalla legge 10 aprile 1991, n. 123.
(7) Si veda il Protocollo del 15 novembre 1984 (infra, p.
248 s.).
8. 1) Sono riconosciuti gli effetti civili ai matrimoni contratti secondo le norme del
diritto canonico, a condizione che l'atto relativo sia trascritto nei registri dello stato
civile, previe pubblicazioni nella casa comunale. Subito dopo la celebrazione, il
parroco o il suo delegato spiegherà ai contraenti gli effetti civili del matrimonio,
dando lettura degli articoli del codice civile riguardanti i diritti e i doveri dei coniugi
(1) e redigerà quindi, in doppio originale, l'atto di matrimonio, nel quale potranno
essere inserite le dichiarazioni dei coniugi consentite secondo la legge civile (2).
La Santa Sede prende atto che la trascrizione non potrà avere luogo:
a) quando gli sposi non rispondano ai requisiti della legge civile circa l'età richiesta
per la celebrazione (3)
b) quando sussiste fra gli sposi un impedimento che la legge civile considera inde­
rogabile.
La trascrizione è tuttavia ammessa quando, secondo la legge civile, l'azione di nullità
o di annullamento non potrebbe essere più proposta (4).
La richiesta di trascrizione è fatta, per iscritto, dal parroco del luogo dove il matri­
monio è stato celebrato, non oltre i cinque giorni dalla celebrazione. L'ufficiale dello
stato civile, ove sussistano le condizioni per la trascrizione, la effettua entro ven­
tiquattro ore dal ricevimento dell'atto e ne dà notizia al parroco.
Il matrimonio ha effetti civili dal momento della celebrazione anche se l'ufficiale dello
stato civile, per qualsiasi ragione, abbia effettuato la trascrizione oltre il termine
prescritto.
La trascrizione può essere effettuata anche posteriormente su richiesta dei due
contraenti, o anche di uno di essi, con la conoscenza e senza l'opposizione dell'altro,
sempre che entrambi abbiano conservato ininterrottamente lo stato libero dal mo­
mento della celebrazione a quello della richiesta di trascrizione, e senza pregiudizio
dei diritti legittimamente acquisiti dai terzi (5).
2) Le sentenze di nullità di matrimonio pronunciate dai tribunali ecclesiastici, che si­
ano munite del decreto di esecutività del superiore organo ecclesiastico di controllo,
sono, su domanda delle parti o di una di esse, dichiarate efficaci nella Repubblica
italiana con sentenza della Corte di appello competente, quando questa accerti:
a) che il giudice ecclesiastico era il giudice competente a conoscere della causa in
quanto matrimonio celebrato in conformità del presente articolo;
b) che nel procedimento davanti ai tribunali ecclesiastici è stato assicurato alle parti
il diritto di agire e di resistere in giudizio in modo non difforme dai principi fonda­
mentali dell'ordinamento italiano (6);
c) che ricorrono le altre condizioni richieste dalla legislazione italiana per la dichia­
razione di efficacia delle sentenze straniere
La Corte di appello potrà, nella sentenza intesa a rendere esecutiva una sentenza
canonica, statuire provvedimenti economici provvisori a favore di uno dei coniugi il
cui matrimonio sia stato dichiarato nullo, rimandando le parti al giudice competente
per la decisione sulla materia (7).
3) Nell'accedere al presente regolamento della materia matrimoniale la Santa Sede
sente l'esigenza di riaffermare il valore immutato della dottrina cattolica sul matri­
monio e la sollecitudine della Chiesa per la dignità ed i valori della famiglia, fonda­
mento della società (8).
(1) Si vedano gli artt. 143, 144 e 147 c.c. (infra, p. 638 s.).
(2) Si vedano gli artt. 162, secondo comma, e 283 c.c., nonche l'art.
126 del R.D. 9 luglio 1939, n. 1238 (Ordinamento dello stato civile).
Per l'applicazione di tale decreto, cui è fatto riferimento implicito nel
1516
testo e nel n. 4 del Protocollo addizionale, si veda ora il D.M. 17 dicem­
bre 1987 (Nuovi moduli e formule per gli atti dello stato civile).
Per la modulistica confessionale si vedano il Prontuario per le domande
di licenza o dispensa matrimoniale e il Formulario per l'istruttoria mat­
rimoniale predisposti dalla CEI contestualmente al Decreto richiamato
infra nella nota 8.
(3) Si veda l'art. 84 c.c. In relazione alla previgente disciplina si veda
la sentenza n. 16 del 1982 della Corte costituzionale (infra, p. 687).
In materia si veda altresi la Delibera n. 10, promulgata con decreto del
Presidente della CEI del 23 dicembre 1983 (in Notiziario CEI, n.
7/1983).
(4) Si vedano gli artt. 117 e 125 c.c. (infra, p. 632 s. e p. 635).
(5) Si vedano le " Istruzioni agli ufficiali dello Stato civile per l'appli­
cazione, allo stato, dell'art. 8, n. 1 dell'accordo fra la Repubblica Italia­
na e la Santa Sede, ratificato con legge 25 marzo 1985, n. 121 "
emanate dal Ministero di Grazia e Giustizia il 26 febbraio 1986.
(6) In relazione alla previgente disciplina si veda la sentenza n. 18 del
1982 della Corte costituzionale (infra, p. 688 s.).
(7) Si vedano gli arti. 128, 129 e 129-bis c.c. (infra, p. 635 s.).
(8) Si veda, da ultimo, il Decreto generale sul matrimonio canonico,
promulgato il 5 novembre 1990 (in Notiziario CEI, n. 10/1990), a
seguito della prescritta recognitio della Santa Sede, che ha disposto, in
concomitanza con l'entrata in vigore del Decreto (17 febbraio 1991),
l'abrogazione " quatenus opus sit " delle Istruzioni della Sacra
Congregazione peri sacramenti del 1o luglio 1929 e del lo agosto 1930.
9. 1) La Repubblica italiana, in conformità al principio della libertà della scuola e
dell'insegnamento e nei termini previsti dalla propria Costituzione, garantisce alla
Chiesa cattolica il diritto di istituire liberamente scuole di ogni ordine e grado e
istituti di educazione.
A tali scuole che ottengano la parità è assicurata piena libertà, ed ai loro alunni un
trattamento scolastico equipollente a quello degli alunni delle scuole dello Stato e
degli altri enti territoriali, anche per quanto concerne l'esame di Stato (1).
2) La Repubblica italiana, riconoscendo il valore della cultura religiosa e tenendo
conto che i princìpi del cattolicesimo fanno parte del patrimonio storico del popolo
italiano, continuerà ad assicurare, nel quadro delle finalità della scuola, l'insegna­
mento della religione cattolica nelle scuole pubbliche non universitarie di ogni ordine
e grado (2).
Nel rispetto della libertà di coscienza e della responsabilità educativa dei genitori, è
garantito a ciascuno il diritto di scegliere se avvalersi o non avvalersi di detto in­
segnamento (3).
All'atto dell'iscrizione gli studenti o i loro genitori eserciteranno tale diritto, su ri­
chiesta dell'autorità scolastica, senza che la loro scelta possa dar luogo ad alcuna
forma di discriminazione (3).
(1) Si vedano le sentenze della Corte costituzionale n. 36 del 1958 e n.
438 del 1988, nonche la sentenza n. 36 del 1982 e le ordinanze n. 556
del 1987, n. 668 del 1988 e n. 332 del 1989 (infra, p. 673, p. 699 s.,
p. 690, p. 697 s., p. 700 s. e p. 704).
(2) Si vedano: il D.P.R. 16 dicembre 1985, n. 751, come modificato dal
D.P.R. 23 giugno 1990, n. 202; A D.P.R. 24 giugno 1986, n. 539; il
D.P.R. 8 maggio 1987, n. 204; i DD.PPAR. 21 luglio 1987, n. 339 e n.
350 (infra, p. 290 s., p. 332 s., p. 312, p. 331 s.).
(3) Si vedano: l'art. 9 della legge 11 agosto 1984, n. 449 (infra, p. 447
s.); l'Intesa con la Tavola valdese, del 3 aprile 1986 (infra, p. 457 s.);
1517
la legge 18 giugno 1986, n. 281 (supra, p. 80); l'art. 11 della legge 22
novembre 1988, n. 516 (infra, p. 508 s.); l'art. 8 della legge 22
novembre 1988, n. 517 (infra, p. 526); l'art. 11 della legge 8 marzo
1989, n. io i (infra, p. 563).
Si vedano altresì le sentenze della Corte costituzionale n. 363 del
1985, n. 203 del 1989, n. 13 del 1991 e n. 290 del 1992 (infra, p. 694,
p. 704, p. 708 e p. 709 s.).
10. 1) Gli istituti universitari, i seminari, le accademie, i collegi e gli altri istituti per
ecclesiastici e religiosi o per la formazione nelle discipline ecclesiastiche, istituiti se­
condo il diritto canonico, continueranno a dipendere unicamente dall'autorità ecclesi­
astica (1)
2) I titoli accademici in teologia e nelle altre discipline ecclesiastiche, determinate
d'accordo tra le Parti, conferiti dalle Facoltà approvate dalla Santa Sede, sono rico­
nosciuti dallo Stato.
Sono parimenti riconosciuti i diplomi conseguiti nelle Scuole vaticane di paleografia,
diplomatica e archivistica e di biblioteconomia (2).
3) Le nomine dei docenti dell'Università Cattolica del Sacro Cuore e dei dipendenti
istituti sono subordinate al gradimento, sotto il profilo religioso, della competente
autorità ecclesiastica.
(1) Si vedano: i canoni 232 s. e 807 s. C.J.C.; l'art. 32 della legge 19
gennaio 1942, n. 86. Qualora sia un ente ecclesiastico il gestore di
istituti che intendono ottenere il riconoscimento di cui all'art. 3 della
legge 18 febbraio 1989, n, 56, relativo ai corsi di formazione all'eser­
cizio dell'attività psicoterapeutica, si veda il D.M. 12 ottobre 1992.
(2) Le lauree nelle discipline ecclesiastiche indicate dalla Circ. Min. P.I.
2 ottobre 1971 consentono fin d'ora la partecipazione ai concorsi per il
conseguimento dell'abilitazione all'insegnamento nelle sole scuole
dipendenti dalle autorità ecclesiastiche; agli stessi fini i laureati in dirit­
to canonico ed in utroque iure sono ammessi a partecipare al concorso
per la classe relativa alle " Discipline giuridiche ed economiche " (art.
3.6 D.M. Pubbl. Istr. 23 marzo 1990, in Gazz. Uff., 4a serie sp., 10 lug­
lio 1990, n. 54-bis). In forza della Circ. INPS 9 novembre 1992, n. 259,
a coloro che siano in possesso dei titoli accademici idonei a far con­
seguire l'abilitazione all'insegnamento nelle scuole dipendenti dalle au­
torità ecclesiastiche è riconosciuta la facoltà di riscatto del periodo di
corso legale di laurea ex art. 2-novies della legge 16 aprile 1974, n.
114. Si veda altresii il D.M. Univ. 2 gennaio 1990 sull'ammissione all'e­
same di stato per l'esercizio della professione di psicologo dei titolari di
licenza e di dottorato, rilasciati dalla pontificia università salesiana di
Roma, facoltà di scienze dell'educazione.
11. 1) La Repubblica italiana assicura che l'appartenenza alle forze armate, alla po­
lizia, o ad altri servizi assimilati, la degenza in ospedali, case di cura o di assistenza
pubbliche, la permanenza negli istituti di prevenzione e pena non possono dar luogo
ad alcun impedimento nell'esercizio della libertà religiosa e nell'adempimento delle
pratiche di culto dei cattolici (1).
2) L'assistenza spirituale ai medesimi è assicurata da ecclesiastici nominati dalle au­
torità italiane competenti su designazione dell'autorità ecclesiastica e secondo lo sta­
to giuridico, l'organico e le modalità stabiliti d'intesa fra tali autorità (2).
(1) Si vedano, in materia, la legge 1 giugno 1961, n. 512 (Stato giuri­
dico, avanzamento e trattamento economico del personale dell'assi­
stenza spirituale alle Forze armate dello Stato), come modificata dalla
legge 22 novembre 1973, n. 873; la legge 5 marzo 1963, n. 323
(Istituzione di un posto di Ispettore dei cappellani); la legge 26 luglio
1975, n. 354 (supra, p. 65 s.); il D.P.R. 29 aprile 1976, n. 431 (supra,
p. 67 s., e i richiami ivi effettuati); la legge 11 luglio 1978, n. 382
1518
(supra, p. 69 s.); la legge 23 dicembre 1978, n. 833 (supra, p. 70 s., e
i richiami ivi effettuati); la legge 1 aprile 1981, n. 121 (supra, p. 75 s.,
e i richiami ivi effettuati); la legge 4 marzo 1982, n. 68 (Trattamento
giuridico ed economico dei cappellani); il D.P.R. 18 luglio 1986, n. 545
(supra, p. 83 s.); la legge 23 gennaio 1989, n. 19 (Modifica dell'artico­
lo 3 della legge 4 marzo 1982, n. 68, concernente il limite di età per la
nomina a cappellano degli istituti di prevenzione e di pena).
(2) Si veda il D.P.R. 17 gennaio 1991, n. 92 (infra, p. 335 s.).
12. 1) La Santa Sede e la Repubblica italiana, nel rispettivo ordine, collaborano per
la tutela del patrimonio storico ed artistico.
Al fine di armonizzare l'applicazione della legge italiana con le esigenze di carattere
religioso, gli organi competenti delle due Parti concorderanno opportune disposizioni
per la salvaguardia, la valorizzazione e il godimento dei beni,culturali d'interesse re­
ligioso appartenenti ad enti e istituzioni ecclesiastiche (1).
La conservazione e la consultazione degli archivi d'interesse storico e delle biblio­
teche dei medesimi enti e istituzioni saranno favorite e agevolate sulla base di intese
tra i competenti organi delle due Parti (2).
2) La Santa Sede conserva la disponibilità delle catacombe cristiane esistenti nel
suolo di Roma e nelle altre parti del territorio italiano con l'onere conseguente della
custodia, della manutenzione e della conservazione, rinunciando alla disponibilità
delle altre catacombe (3).
Con l'osservanza delle leggi dello Stato e fatti salvi gli eventuali diritti di terzi, la
Santa Sede può procedere agli scavi occorrenti ed al trasferimento delle sacre re­
liquie.
(1) Si veda anche l'art. 8 della legge lo giugno 1939, n. 1089 (supra,
p. 46, con i richiami ivi effettuati), e la Circ. Min. Beni Cult. Amb. 1 lu­
glio 1992. Per la normativa confessionale si vedano i richiami operati
dalla CEI nel documento I beni culturali della Chiesa in Italia. Orienta­
menti e norme (in Notiziario CEI, n. 9/ 1992) .
(2) Si veda la legge 5 giugno 1986, n. 253 (supra, p. 78 s. con i richia­
mi ivi effettuati).
(3) Si veda l'art. 17.3 della legge 8 marzo 1989, n. 101 (infra, p. 566).
13. 1) Le disposizioni precedenti costituiscono modificazioni del Concordato lateranense accettate
dalle due Parti, ed entreranno in vigore alla data dello scambio degli strumenti di ratifica (1). Salvo
quanto previsto dall'articolo 7, n. 6, le disposizioni del Concordato stesso non riprodotte nel pre­
sente testo sono abrogate.
2) Ulteriori materie per le quali si manifesti l'esigenza di collaborazione tra la Chiesa cattolica e lo
Stato potranno essere regolate sia con nuovi accordi tra le due Parti sia con intese tra le competen­
ti autorità dello Stato e la Conferenza Episcopale Italiana.
(1) Lo scambio degli strumenti di ratifica è avvenuto il 3 giugno 1985 (vedasi Gazz.
Uff. 20 giugno 1985, n. 144).
14. Se in avvenire sorgessero difficoltà di interpretazione o di applicazione delle disposizioni prece­
denti, la Santa Sede e la Repubblica italiana affideranno la ricerca di un'amichevole soluzione ad
una Commissione paritetica da loro nominata.
Roma, diciotto febbraio millenovecentottantaquattro.
Agostino Card. Casaroli
Bettino Crax
PROTOCOLLO ADDIZIONALE
Al momento della firma dell'Accordo che apporta modificazioni al Concordato lateranense la Santa
Sede e la Repubblica Italiana, desiderose di assicurare con opportune precisazioni la migliore appli­
cazione dei Patti Lateranensi e delle convenute modificazioni, e di evitare ogni difficoltà di in­
terpretazione, dichiarano di comune intesa:
l. In relazione all'articolo 1
Si considera non più in vigore il principio, originariamente richiamato dai Patti Lateranensi, della re­
ligione cattolica come sola religione dello Stato italiano (1).
(1) Si vedano le pronunzie della Corte costituzionale n. 363 del 1985, n. 147 del
1987, n. 925 del 1988 e nn. 52, 54, 479 del 1989 (infra, p. 694, p. 696, p. 702 s. e
1519
p. 706).
2. In relazione all'articolo 4.
a) Con riferimento al n. 2, si considerano in cura d'anime gli ordinari, i parroci, i vicari parrocchiali,
i rettori di chiese aperte al culto ed i Sacerdoti stabilmente addetti ai servizi di assistenza spirituale
di cui all'articolo 1 l.
b) La Repubblica italiana assicura che l'autorità giudiziaria darà comunicazione all'autorità ecclesi­
astica competente per territorio dei procedimenti penali promossi a carico di ecclesiastici (1).
c) La Santa Sede prende occasione dalla modificazione del Concordato lateranense per dichiararsi
d'accordo, senza pregiudizio dell'ordinamento canonico, con l'interpretazione che lo Stato italiano
dà dell'articolo 23, secondo comma, del Trattato lateranense, secondo la quale gli effetti civili delle
sentenze e dei provvedimenti emanati da autorità ecclesiastiche, previsti da tale disposizione,
vanno intesi in armonia con i diritti costituzionalmente garantiti ai cittadini italiani.
(1) Si veda l'art. 129.2 del D.Lgs.vo 28 luglio 1989, n. 271 (supra, p. 87).
3. In relazione all'articolo 7.
a) La Repubblica italiana assicura che resterà escluso l'obbligo per gli enti ecclesiastici di procedere
alla conversione di beni immobili, salvo accordi presi di volta in volta tra le competenti autorità go­
vernative ed ecclesiastiche, qualora ricorrano particolari ragioni.
b) La Commissione paritetica, di cui al n. 6, dovrà terminare i suoi lavori entro e non oltre sei mesi
dalla firma del presente Accordo. 1,
4. In relazione all'artico1o 8
a) Ai fini dell'applicazione del n. 1, lettera b), si intendono come impedimenti inderogabili della
legge civile:
1) l'essere uno dei contraenti interdetto per infermità di mente;
2) la sussistenza tra gli sposi di altro matrimonio valido agli effetti civili;
3) gli impedimenti derivanti da delitto oda affinità in linea retta.
b) Con riferimento al n. 2, ai fini dell'applicazione degli articoli 796 e 797 del codice italiano di pro­
cedura civile (1) si dovrà tener conto della specificità dell'ordinamento canonico dal quale è regola­
to il vincolo matrimoniale, che in esso ha avuto origine. In particolare:
1) si dovrà tener conto che i richiami fatti dalla legge italiana alla legge del. luogo in cui si è svolto
il giudizio si intendono fatti al diritto canonico;
2) si considera sentenza passata in giudicato la sentenza che sia divenuta esecutiva secondo il di­
ritto canonico;
3) si intende che in ogni caso non si procederà al riesame del merito.
c) Le disposizioni del n. 2 si applicano anche ai matrimoni celebrati, prima dell'entrata in vigore del
presente Accordo, in conformità alle norme dell'articolo 34 del Concordato lateranense e della
legge 27 maggio 1929, n. 847, per i quali non sia stato iniziato il procedimento dinanzi all'autorità
giudiziaria civile, previsto dalle norme stesse.
(1) Si riportano gli articoli richiamati:
" 796. (Giudice competente). - Chi vuol far valere nella Repubblica una sentenza
straniera deve proporre domanda mediante citazione davanti alla corte d'appello
del luogo in cui la sentenza deve avere attuazione.
La dichiarazione di efficacia può essere chiesta in via diplomatica, quando ciò è
consentito dalle convenzioni internazionali oppure dalla reciprocità. In questo caso,
se la parte interessata non ha costituito un procuratore, il presidente della corte
d'appello, su richiesta del pubblico ministero, nomina un curatore speciale per pro­
porre la domanda.
L'intervento del pubblico ministero è sempre necessario ".
" 797. (Condizioni per la dichiarazione di efficacia). - La corte d'appello dichiara
con sentenza l'efficacia nella Repubblica della sentenza straniera quando accerta:
1) che il giudice dello Stato nel quale la sentenza è stata pronunciata poteva co­
noscere della causa secondo i principi sulla competenza giurisdizionale vigenti
nell'ordinamento italiano;
2) che la citazione è stata notificata in conformità alla legge del luogo dove si è
svolto il giudizio ed è stato in essa assegnato un congruo termine a comparire;
3) che le parti si sono costituite in giudizio secondo la legge del luogo o la contu­
macia è stata accertata e dichiarata validamente in conformità della stessa legge;
4) che la sentenza è passata in giudicato secondo la legge del luogo in cui è stata
pronunciata;
5) che essa non è contraria ad altra sentenza pronunciata da un giudice italiano;
6) che non è pendente davanti a un giudice italiano un giudizio per il medesimo
oggetto e tra le stesse parti, istituito prima del passaggio in giudicato del
1520
Příloha číslo 09
Konkordát mezi Svatým stolcem a Německou říší
Acta Apostolicae Sedis 25 [1933], 389 nn. říšský zákonný věstník z r. 1933, II, 679
nn
[Německý a italský text. V A.A.S. má celé smluvní dílo nadpis: Inter Sanctam Se­
dem et Germanicam Rempublicam Sollemnis Conventio, italský text: Concordato fra
la Santa Sede ed il Reich Germanico].
Jeho svatost papež Pius XI. a německý říšský prezident, vedeni společným přáním
upevnit stávající přátelské vztahy mezi Svatým stolcem a Německou říší, jsouce při­
praveni trvale stanovit vztah mezi katolickou církví a státem pro celou oblast Ně­
mecké říše uspokojivým způsobem pro obě strany, se rozhodli uzavřít slavnostní
smlouvu, která má doplnit konkordáty uzavřené s jednotlivými německými zeměmi
a zajistit též pro ostatní země v principech jednotné nakládání s příslušnými otáz­
kami.
Za tímto účelem jmenovala Jeho svatost papež Pius XI. svým zplnomocněncem Jeho
eminenci velectěného pana kardinála Eugena Pacelliho, svého státního tajemníka, a
německý říšský prezident jmenoval zplnomocněncem vicekancléře Německé říše,
pana Franze von Papen, kteří, poté, co si vyměnili oboustranné plné moci a shledali
je správnými a náležitými, se shodli na následujících článcích:
Článek 1
Německá říše zaručuje svobodu vyznání a veřejného praktikování katolického ná­
boženství.
Uznává právo katolické církve, v mezích zákona platícího pro všechny, urovnávat a
spravovat své záležitosti samostatně a v rámci svých kompetencí vydávat pro své
členy závazné zákony a nařízení.
Článek 2
Konkordáty uzavřené s Bavorskem (1924), Pruskem (1929) a Badenskem (1932)
zůstávají v platnosti a v nich uznaná práva a svobody katolické církve zůstávají
uvnitř těchto státních oblastí neměnná. Pro zbývající země platí ve své celistvosti
dohody tohoto konkordátu. Tyto jsou závazné i pro výše jmenované tři země, pokud
se týkají předmětů, které nejsou stanoveny v zemských konkordátech nebo pokud
doplňují dřívější stanovy.
V budoucnu bude uzavírání zemských konkordátů probíhat pouze ve shodě s říšskou
vládou.
Článek 3
Pro zachování dobrých vztahů mezi Svatým stolcem a Německou říší bude jako dosud sídlit
v hlavním městě Říše apoštolský nuntius a u Svatého stolce velvyslanec Německé říše.
Článek 4
Svatý stolec má ve svém styku a korespondenci s biskupy, klérem a ostatními příslušníky katolické
církve v Německu plnou svobodu.
To samé platí pro biskupy a jiné diecézní úřady v jejich styku s věřícími ve všech záležitostech
jejich pastýřského úřadu.
Pokyny, nařízení, pastýřské dopisy, úřední diecézní listy a jiné předpisy týkající se duchovního ve­
dení věřících, které jsou vydávány církevními úřady v rámci jejich kompetence (článek 1, odst. 2),
mohou být volně zveřejněny a dosud obvyklou formou dávány na vědomí věřícím.
1521
Článek 5
Při vykonávání své duchovní činnosti se duchovní těší stejně jako státní úředníci
ochraně státu. Tento učiní opatření proti urážení jejich osoby nebo funkce jako
duchovních stejně jako proti rušení jejich úředních jednání podle obecného státního
zákonodárství a v případě potřeby poskytne úřední ochranu.
Článek 6
Klerikové a příslušníci řádů jsou osvobozeni od povinnosti převzít veřejné úřady a
takových povinností, které nejsou podle předpisů kanonického práva ve shodě se
stavem duchovních popř. řádových příslušníků. To platí zvláště pro úřad porotce,
člena daňové komise nebo finančních soudů.
Článek 7
K přijetí pracovního místa nebo úřadu ve státě nebo u nějakého na státě závislého
sboru veřejného práva potřebují duchovní nihil obstat svého diecézního ordinaria
stejně jako ordinaria sídla veřejně-právního sboru.
Nihil obstat je z důležitých důvodů církevního zájmu kdykoli odvolatelné.
Článek 8
Úřední příjem duchovních je ve stejné míře osvobozen od nucené exekuce jako
úřední platy říšských a státních úředníků.
Článek 9
Duchovní nemohou být zadrženi soudními a jinými úřady za informace o sku­
tečnostech, které jim byly svěřeny při vykonávání duchovenské služby, a tudíž spa­
dají do povinnosti zpovědního tajemství.
Článek 10
Použití oděvu duchovních nebo řádového roucha laiky nebo duchovními a příslušníky
řádů, kterým bylo toto použití právně zakázáno příslušným církevním úřadem ko­
nečným nařízením úředně oznámeným státnímu úřadu, podléhá ze strany státu
stejným trestům jako zneužití vojenské uniformy.
Článek 11
Současná organizace a ohraničení diecézí katolické církve v Německé říši trvá i na­
dále. Nové uspořádání biskupství nebo církevní provincie nebo jiné změny v dicé­
zích, které se snad nutně objeví v budoucnosti, zůstanou vyhrazeny dohodě s vlá­
dou příslušné země, pokud se bude jednat o nové vytvoření uvnitř hranic jedné ze­
mě. Při nových vytvořeních nebo změnách, které zasáhnou za hranice jedné ně­
mecké země, bude následovat dohoda s říšskou vládou, které je přenecháno, aby
dosáhla souhlasu dotyčné zemské vlády. Totéž platí pro nové vytvoření nebo změnu
církevních provincií, pokud se jich účastní více německých zemí. Církevního posunu
hranic, který se provádí pouze v zájmu místní duchovenské služby, se výše zmíněné
podmínky netýkají.
Při možném novém rozčlenění uvnitř Německé říše se říšská vláda spojí ohledně
nového uspořádání organizace a ohraničení diecézí se Svatým stolcem.
1522
Článek 12
Navzdory ustanovením článku 11 mohou být svobodně zřizovány a přeměňovány
úřady, pokud nejsou požadovány výdaje ze státních prostředků. Státní splupůsobení
při tvoření a změně církevních obcí probíhá podle pravidel, která jsou dohodnuta
s diecézními biskupy a pro která dosáhne říšská vláda u zemských vlád pokud
možno stejné podoby.
Článek 13
Katolické církevní obce, svazy církevních obcí a diecézní svazy, biskupské stolce, bis­
kupství a kapitule, řády a náboženská sdružení stejně jako ústavy, nadace a majetky
katolické církve spadající pod správu církevních orgánů si podrží, popř. obdrží
oprávněnost pro státní oblast podle obecných přepisů státního práva. Zůstanou sbo­
rem veřejného práva, pokud jím dosud byly; ostatním mohou být poskytnuta stejná
práva podle zákona platícího pro všechny.
Článek 14
Církev má zásadně svobodné právo obsazování všech církevních úřadů a beneficí
bez spolupůsobení státu nebo občanských obcí, pokud nebylo dohodnuto jinak
v konkordátech jmenovaných ve článku 2.
Ohledně obsazování biskupských stolců na obou suffraganských (???) biskupství
Rottenburg a Mohuč stejně jako pro biskupství Meißen se použije odpovídajícím způ­
sobem pravidlo týkající se metropolitního sídla Hornorýnské církevní provincie Frei­
burg. Totéž platí pro výše jmenovaná dvě biskupství ohledně obsazení míst kapi­
tulních dómů a pravidla patronátního práva.
Mimoto platí následující body:
1. Katoličtí duchovní, kteří v Německu zastávají úřad nebo vykonávají duchovní
službu nebo vyučovací činnost, musí:
a) být němečtí státní příslušníci
b) dosáhnout vysvědčení dostačující pro studium na nějakém vyšším německém
vzdělávacím institutu
c) absolvovat nějméně tříleté filozoficko-teologické studium na německé státní
vysoké škole, v německém církevním akademickém vzdělávacím institutu
nebo na papežské vysoké škole v Římě
2. Bula pro jmenování arcibiskupů, biskupů, koadjutorů cum jure successionis
nebo prelata nullia bude vystavena teprve tehdy, až bude jméno k tomu vy­
brané osoby sděleno říšskému státnímu držiteli v příslušné zemi a bude
zjištěno, že vůči této osobě nejsou pochyby obecně politické povahy. Při
církevní a státní dohodě může být odhlédnuto od požadavků jmenovaných
v odst. 2, číslo 1a, b a c.
Článek 15
Řády a náboženská sdružení nepodléhají ohledně svého zakládání, sídla, počtu a - s výhradou
článku 15, odst. 2 - hodnosti svých členů, své činnosti v duchovní službě, ve vyučování, v péči o
nemocné a charitativní práci, v řádu svých záležitostí a správy svého majetku ze strany státu
žádným zvláštním omezením. Duchovní představení řádů, kteří mají své sídlo úřadu uvnitř Ně­
mecké říše, musí mít německou státní příslušnost. Představeným provincí a řádů, jejichž sídlo úřa­
du leží mimo oblast Německé říše, náleží právo návštěv (vizitací) jejich sídel ležícím v Německu, i
když mají jinou státní příslušnot.
Svatý stolec se postará o to, aby stávající sídla řádů a organizace provincií uvnitř Německé říše
byly zařízeny tak, aby odpadlo pokud možno podřízení německých sídel zahraničním
1523
představeným provincíí. Vyjímky zde mohou být připuštěny ve shodě s říšskou vlá­
dou, zvlástě v takových případech, kdy nízký počet sídel zabrání vytvoření německé
provincie nebo kdy existují závažné důvody zachovat duchovní funkčně osvědčenou
provinční organizaci.
Článek 16
Dříve, než se biskupové chopí majetku svých diecézí, předají do ruky říškého státní­
ho držitele v příslušné země, popř. říšského prezidenta, přísahu věrnosti podle ná­
sledující formule:
″Přísahám před Bohem a na svatá evangelia, jak přísluší biskupovi, Německé říši a
zemi ... věrnost. Přísahám a slibuji, že budu respektovat vládu vytvořenou podle
ústavy a před svým klérem. V povinné péči o blaho a zájem německého státu se ve
výkonu mně předanému duchovnímu úřadu vyhnu každé škodě, která by mohla hro­
zit.”
Článek 17
Vlastnictví a jiná práva veřejně-právních sborů, ústavů, nadací a svazů katolické
církve na její majetek budou poskytována podle všeobecných státních zákonů.
Z žádného jakkoli vytvořeného důvodu, s vyjímkou předešlé domluvy s příslušným
církevním úřadem, nemůže dojít ke zbourání budov sloužících k bohoslužbám
Článek 18
Pokud by měly být zrušeny státní dávky katolické církvi spočívající na zákoně,
smlouvě nebo zvláštních právních titulech, bude před vypracováním vystavené zása­
dy včas zavedena přátelská dohoda mezi Svatým stolcem a Říší.
Ke zvláštním právním titulům patří také právně odůvodněný obyčej (???). Zrušení
musí poskytnout postiženým přiměřené vyrovnání za odpadnutí dosavadních stát­
ních dávek.
Článek 19
Katolické teologické fakulty na státních školách zůstanou zachovány. Jejich vztah k církevním úřa­
dům se řídí podle patřičných konkordátů a k nim patřících školních protokolů, ustanovenými s při­
hlédnutím k příslušným církevním předpisům. Říšská vláda se postará, aby zajistila pro všechny
německé fakulty, které přicházejí v úvahu, jednotnou praxi.
Článek 20
Církev má právo, pokud neexistují jiné dohody, zřizovat ke vzdělávání kléru filosofické a teologické
vyučovací ústavy, které závisejí výlučně na církevním úřadu, pokud nejsou požadovány žádné stát­
ní příspěvky.
Zřízení, vedení a správa seminářů stejně jako církevních konviktů přísluší v mezích zákona platícího
pro všechny výlučně církevním úřadům.
Článek 21
Vyučování katolického náboženství na základních školách, učilištích, středních školách a vyšších
vzdělávacích ústavech je řádným vyučovacím předmětem a je udělováno ve shodě se zásadami ka­
tolické církve. Ve vyučování náboženství se z ducha křesťanské víry se zvláštním důrazem na zvy­
kové právo pěstuje výchova k vlasteneckému, státně občanskému a sociálnímu vědomí povinnosti,
stejně jako se to děje v ostaním vyučování. Vyučovací látka a výběr učebnic pro výuku náboženství
se stanoví ve shodě s církevním vrchním úřadem. Církevním vrchním úřadům bude dána příležitost
přezkoumat ve shodě se školským úřadem, zda je žákům poskytováno náboženské vyučování ve
shodě s učiteli a požadavky církve.
1524
Článek 22
Při ustanovení katolických učitelů náboženství proběhne domluva mezi biskupem a
zemskou vládou. Učitelé, kteří budou kvůli svému učení nebo mravnímu chování
prohlášeni biskupem za nevhodné pro další udělování výuky náboženství, nesmějí
být, pokud tato zábrana trvá, použiti jako učitelé náboženství.
Článek 23
Zachování a nové zřizování katolických škol zůstává poskytnuto. Ve všech obcích, ve
kterých to rodiče nebo ostatní vychovatelé požadují, se založí katolické národní ško­
ly, pokud počet žáků za patřičného zohlednění místních organizačních poměrů škol
umožní podle státních předpisů řádné fungování školy.
Článek 24
Na všech katolických národních školách se zaměstnají jen takoví učitelé, kteří jsou
členy katolické církve a zaručují, že budou odpovídat zvláštním požadavkům kato­
lické školy.
V rámci všeobecného vzdělávání učitelů se zakládají zařízení, která poskytují vzdě­
lání katolických učitelů podle zvláštních požadavků katolických škol.
Článek 25
Řády a náboženské kongregace jsou v rámci všeobecných zákonů a zákonných pod­
mínek oprávněny zakládat a vést soukromé školy. Tyto soukromé školy poskytují
stejná oprávnění jako státní školy, pokud splňují učební předpisy určené pro státní
školy.
Pro příslušníky řádů a náboženských sdružení platí ohledně připuštění do úřadu uči­
tele a pro zaměstnání v národních školách, středních nebo vyšších vyučovacích in­
stitucích všeobecné podmíny.
Článek 26
S výhradou obsáhlého pozdějšího ustanovení otázek manželského práva platí shoda
o tom, že kromě případu onemocnění snoubence, které ohrožuje život, nedovoluje
odklad, rovněž případu těžké mravní krize, jejíž existence musí být potvrzena pří­
slušným biskupským úřadem, smí být namísto civilního sňatku vykonáno církevní
požehnání manželství. Farář je v takových případech povinnen oznámit tuto sku­
tečnost neprodleně na matričním úřadě.
Článek 27
Německé říšské armádě se přizává pro jí náležející katolické důstojníky, úředníky a
mužstvo stejně jako pro jejich rodiny vyjímečná duchovenská péče.
Vedení vojenské duchovenské péče náleží armádnímu biskupovi. Jeho církevní
jmenování vykoná Svatý stolec, poté, co se tento spojí s říšskou vládou, aby ve sho­
dě s ní určil vhodnou osobu. Církevní jmenování vojenských farářů a ostatních vojenských
duchovních proběhne po předchozí dohodě armádního biskupa s příslušným říškým úřadem. Tento
může jmenovat jen takové duchovní, kteří obdrželi od svého příslušného diecézního biskupa povo­
lení ke vstupu do vojenské duchovenské péče a odpovídající osvědčení. Vojenští duchovní mají
práva faráře pro jim určené vojenské útvary a příslušníky vojska.
Bližší ustanovení o organizaci katolické vojenské duchovenské péče následují v apoštolském breve.
Řád úředně právních vztahů určuje říšká vláda.
1525
Článek 28
V nemocnicích, věznicích a jiných veřejných budovách je církev v rámci všeobecné­
ho domovního řádu připuštěna k převzetí návštev duchovenské péče a bohoslužeb­
nému jednání. Pokud je v takovýchto ústavech zřízena pravidelná duchovenská péče
a musí tam být zaměstnáni duchovní jako státní nebo jiní veřejní úředníci, děje se
tak v souladu s církevním vrchním úřadem.
Článek 29
Katoličtí příslušníci neněmecké národnostní menšiny, žijící v Německé říši, nebudou
méně zvýhodňováni ohledně jejich rodné řeči při bohoslužbě, vyučování nábožen­
ství a církevních shromažděních než odpovídá právní a skutečné situaci příslušníků
německého původu a řeči v oblasti odpovídajících cizích států.
Článek 30
O nedělích a během nařízených svátků se v biskupských kostelích stejně jako ve
farních, filiálních a klášterních kostlích Německé říše pronese v návaznosti na hlavní
bohoslužbu podle předpisů katolické liturgie modlitba za blaho Německé říše a náro­
da.
Článek 31
Ty katolické oragnizace a spolky, které slouží výlučně náboženským, čistě kulturním a charitativním
účelům a jako takové jsou podřízeny církevnímu úřadu, jsou chráněny ve svých zařízeních a
činnosti.
Ty katolické organizace, které slouží kromě náboženským, kulturním nebo charitativním účelům
také jiným, mezi nimi též sociálním úlohám nebo úlohám týkajícím se zaměstnanců (státu), mají,
nehledě na možné zařazení do státních spolků, požívat ochranu podle článku 31, odst. 1, pokud se
zaručí, že budou rozvíjet svou činnost mimo jakoukoli politickou stranu.
Ustanovení oragnizací a spolků, které spadají do ustanovení tohoto článku, zůstává vyhrazeno do­
hodě mezi říšskou vládou a německým episkopátem. Pokud Říše a země spravují sportovní a jiné
mládežnické organizace, postarají se o to, aby jejich členům bylo umožněno vykonávání jejich
církevních povinností během nedělí a svátků a že nebudou nuceni k ničemu, co není v souladu
s jejich náboženským a mravním přesvědčením a povinnostmi.
Článek 32
Na základě obzvláštních poměrů existujících v Německu a se zřetelem na jistoty, které byly vytvo­
řeny stanovami tohoto konkordátu a které střeží práva a svobody katolické církve, vydává Svatý
stolec nařízení, která vylučují pro duchovní a příslušníky řádů členství v politických stranách a
činnost pro takovéto strany.
Článek 33
Témata vztahující se na církevní osoby nebo církevní záležitosti, které nejsou probrány v těchto
článcích, jsou stanoveny pro církevní oblast podle platného kanonického práva.
Pokud by se měla v budoucnu objevit při výkladu nebo použití nějakého ustanovení tohoto konkor­
dátu jakákoli názorová neshoda, vytvoří Svatý stolec a Německá říše ve společné shodě přátelské
řešení.
Článek 34
Tento konkordát, jehož německý a italský text má stejnou platnost, má být ratifikován a doklady o
ratifikaci co nejdříve vyměněny. Dnem jejich výměny vstupuje v platnost.
Na doklad toho podepsali zplnomocněnci tento konkordát ve dvojím originále.
1526
Ve Vatikánu, 20. července 1933
L. S. gez. Eugenio Cardinale Pacelli
L. S. gez. Franz von Papen
Závěrečný protokol
Při podepisování dnes uzavřeného konkordátu mezi Svatým stolcem a Německou říší odevzdali
zplnomocnění podepsaní následující dohodnutá vysvětlení, která tvoří integrovanou součást
samotného konkordátu.
K článku 3
Apoštolský nuncius v Německé říši je, podle výměny diplomatických nót mezi apoštolskou
nunciaturou v Berlíně a zahraničním úřadem z 11. a 27. března 1930, doyenem (děkanem) tam
akreditovaného Diplomatického sboru.
K článku 13
Platí dohoda, že právo církve zvedat daně je nadále poskytováno.
K článku 14, odstavec 2, číslo 2
Platí dohoda, že, pokud existují pochybnosti všeobecně politické povahy, musejí být v co
nejkratší době předloženy. Pokud po uplynutí 20 dnů nebude takové vysvětlení předloženo, je
Svatý stolec oprávněn domnívat se, že pochybnosti proti kandidátovi neexistují. Dotyčné
osobě je až do zveřejnění jmenování poskytnuta plná důvěra.
Státní právo veta nemá opodstatnění.
K článku 17
Pokud jsou státní budovy nebo pozemnky věnovány církevním účelům, zůstanou těmto, při
zachování stávajících smluv, nadále ponechány.
K článku 19
Podklad nabízí v době uzavření konkordátu obzvláště Apoštolská konstituce ″Deus sceintiarum
Dominus” z 24. května 1931 a instrukce ze 7. července 1932.
K článku 20
Církví vedené konvikty na vysokých školách a gymnáziích jsou uznávány z hlediska daní jako
existující církevní instituce ve vlastním slova smyslu a jako součást diecézní organizace.
K článku 24
Pokud jsou po novém uspořádání vzdělávacího systému pro učitele soukromé ústavy schopny
odpovídat obecně platným státním požadavkům na vzdělávání učitelů a učitelek, budou při
jejich připuštění patřičně zohledněny též stávající ústavy řádů a kongregací.
K článku 26
Těžká mravní krize existuje, pokud se narazí na nepřekonatelné nebo jen s velkými obtížemi
odstranitelné těžkosti předložit včas požadované dokumenty k uzavření sňatku.
K článku 27, odstavec 19
Katoličtí důstojníci, úředníci a mužstva stejně jako jejich rodiny nepatří do místních církevních
obcí a nepřispívají k jejich nákladům.
Odstavec 4
Vydání apoštolského breve následuje ve srozumění s říšskou vládou.
1527
K článku 28
V nutných případech je přístup duchovnímu povolen v jakékoli době.
K článku 29
Poté, co se německá říšská vláda vyrovná se zacházením s neněmeckými menši­
nami, vyhlásí Svatý stolec v potvrzení stále zastupovaných zásad ohledně práva
mateřské řeči v duchovenské péči, při vyučování náboženství a v katolickém
svazovém životě v budoucí konkordátní dohodě s jinými zeměmy, že přihlédne
k přijetí stejně hodnotné stanovy chránící práva německých menšin.
K článku 31, odstavec 4
Zásady uvedené v článku 31, odstavec 4 platí i pro pracovní službu.
K článku 32
Platí shoda o tom, že jsou Říší vydána ohledně nekatolických vyznání stejná na­
řízení týkající se stranicky politické činnosti.
Chování, které je při vykonání článku 32 povinností duchovních a příslušníků
řádů, neznamená pražádné zúžení povinného hlásání a vysvětlování dogmatického a
mravního učení a zásad církve.
Ve Vatikánu, 20. července 1933.
L. S. gez. Eugenio Cardinale Pacelli
L. S. gez. Franz von Papen
Acta Apostolicae Sedis 25 [1933], 414.
Výměna ratifikací
Conventione inter Apostolicam Sedem et Rem Germanorum publicam rata habita,
die 10. Septembries 1933 in Palatio Apostolico Vaticono Ratihabitionis Instrumenta
accepta et reddita mutuo fuerunt. Exinde, i.e.a die 10 Septembris 1933, quo die
huiusmodi Instrumenta permutata fuerunt, Conventio inter Ssmum Dominum Nos­
trum Pium PP. XI et Supremum Reipublicae Germanicae Praesidem (Deutsche Rei­
chspreaesident) icta una simul cum Protocollo findi, vigere et valere coepit ad nor­
mam art. 34 comm. 1 eiusdem Pactionis.
Po ratifikaci dohody mezi Apoštolským stolcem a Německou říší byly 10. září 1933
vyměněny ve Vatikánu ratifikační dokumenty. Od té doby, t. j. od 10. září 1933, dne
výměny těchto dokumentů, vstoupila dohoda uzavřená mezi Jeho svatostí papežem
Piem XI. a německým říšským prezidentem zároveň se závěrečným protokolem pod­
le článku 34, odst. 1 této smlouvy v platnost.
1528
Oznámení konkordátu mezi Německou říší a Svatou stolicí
Zákonný věstník 1933, II, 697.
20. července 1933 byl ve Vatikánu podepsán konkordát mezi zástupcem Německé
říše a Svaté stolice. Konkordát a k němu náležející závěrečný protokol jsou níže uve­
deny.
Konkordát byl ratifikován. Výměna ratifikačních dokumentů se uskutečnila 10. září
1933 ve Vatikánu. Konkordát a závěrečný protokol vstoupily podle článku 34 konkor­
dátu 10. září 1933 v platnost.
K realizování konkordátu vyšel zákon zveřejněný v říšském zákonném věstníku
z roku 1933 díl I strana 625.
Berlín, 12. září 1933.
Říšský ministr zahraničí baron (svobodný pán) von Neurath
Říšský ministr vnitra Frick
Zákon o realizaci říšského konkordátu
Říšský zákonný věstník 1933, I, 625.
Říšská vláda schválila následující zákon, který je tímto oznámen:
Říšský ministr vnitra je zmocněn vydat požadované právní a správní předpisy k rea­
lizaci dohod říšského konkordátu.
Berlín, 12. září 1933.
Říšský kancléř Adolf Hitler
Říšský ministr zahraničí baron von Neurath
Říšský ministr vnitra Frick
Výnos o souhrnu kompetencí Říše a Pruska v záležitostech církve
Zákonný věstník 1935, I, 1029
Na říšského ministra bez portfeje Kerrla přecházejí církevní záležitosti zpracované
dosud v říšském a pruském ministerstvu vnitra stejně jako v říšském a pruském mi­
nisterstvu vědy, výchovy a národního vzdělání. Kvůli realizaci tohoto výnosu do­
hodnou zúčastnění říšští a pruští ministři bližší ustanovení.
Berlín, 16. července 1935.
Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler
Říšský ministr vnitra Frick
1529
Říšský ministr vědy, výchovy a národního vzdělání Rust
Pruský ministerský předseda v zastoupení: Korner
Tajný dodatek říšského konkordátu
Otištěno v: Schoppe, Lothar, Konkordáty od roku 1800, Frankfurt/M.-Berlin 1964,
str. 35
V případě přetvoření současného německého obranného systému ve smyslu zave­
dení všeobecné branné povinnosti se bude povolání kněží a jiných členů světového a
řádového kléru k výkonu vojenské povinnosti řídit v souladu se Svatým stolcem pod­
le následujících instrukcí:
a) Studenti filosofie a teologie nacházející se v církevních institucích, kteří se při­
pravují na kněžství, jsou osvobozeni od vojenské služby a na ni připravujících
cvičení, vyjma případu všeobecné mobilizace.
b) V případě všeobecné mobilizace jsou duchovní, kteří jsou zaměstnáni
v diecézní správě nebo ve vojenské duchovenské péči, jsou osvobozeni od na­
sazení. Jako takoví platí ordinariové, členové ordinariátů, představení seminá­
řů a církevních konviktů, profesoři na seminářích, faráři, kuráti, rektoři, koad­
jutoři a duchovní, kteří jsou trvale v čele kostela s veřejnou bohoslužbou.
c) Ostatní duchovní vstoupí do armády státu, pokud jsou prohlášeni za způsobi­
lé, aby se věnovali duchovní péči ve vojenských oddílech pod církevní jurisdik­
cí armádního biskupa, pokud nebudou přijati k sanitářské službe.
d) Ostatní klerikové in sacris nebo příslušníci řádů, kteří ještě nejsou kněžími,
mají být přiřazeni k sanitářské službě. Totéž se má stát v rámci možností
s kandidáty na kněžský úřad zmiňovanými pod bodem a), kteří ještě neobdr­
želi vyšší vysvěcení.
1530
Příloha číslo 10
Lateran Treaty of 1929
1. CONCILIATION TREATY
In the name of the Most Holy Trinity.
Whereas the Holy See and Italy have recognized the desirability of eliminating
every reason for dissension existing between them and arriving at a final settlement
of their reciprocal relations which shall be consistent with justice and with the digni­
ty of both High Contracting Parties, and which by permanently assuring to the Holy
See a position de facto and de jure which shall guarantee absolute independence for
the fulfillment of its exalted mission in the world, permits the Holy See to consider
as finally and irrevocably settled the Roman Question which arose in 1870 by the
annexation of Rome to the Kingdom of Italy, under the Dynasty of the House of
Savoy;
And whereas it was obligatory, for the purpose of assuring the absolute and visi­
ble independence of the Holy See, likewise to guarantee its indisputable sovereignty
in international matters, it has been found necessary to create under special conditi­
ons the Vatican City, recognizing the full ownership, exclusive and absolute dominion
and sovereign jurisdiction of the Holy See over that City;
His Holiness the Supreme Pontiff Pius XI and His Majesty Victor Emanuel III, King
of Italy, have agreed to conclude a Treaty, appointing for that purpose two Plenipo­
tentiaries, being on behalf of His Holiness, His Secretary of State, viz. His Most
Reverend Eminence the Lord Cardinal Pietro Gasparri, and on behalf of his Majesty,
His Excellency the Cav. Benito Mussolini, Prime Minister and Head of the Govern­
ment; who, having exchanged their respective full powers, which were found to be
in due and proper form, have hereby agreed to the following articles:
Article 1
Italy recognizes and reaffirms the principle established in the first Article of the
Italian Constitution dated March 4, 1848, according to which the Catholic Apostolic
Roman religion is the only State religion.
Article 2
Italy recognizes the sovereignty of the Holy See in international matters as an
inherent attribute in conformity with its traditions and the requirements of its missi­
on to the world.
Article 3
Italy recognizes the full ownership, exclusive dominion, and sovereign authority
and jurisdiction of the Holy See over the Vatican as at present constituted, together
with all its appurtenances and endowments, thus creating the Vatican City, for the
special purposes and under the conditions hereinafter referred to.
The boundaries of the said City are set forth in the map called Annex I of the pre­
sent Treaty, of which it is forms an integral part.
It is furthermore agreed that, although forming part of the Vatican City, St. Pe­
ter's Square shall continue to be normally open to the public and shall be subject to
supervision by the Italian police authorities, which powers shall cease to operate at
the foot of the steps leading to the Basilica, although the latter shall continue to be
used for public worship. The said authorities shall, therefore, abstain from mounting
1531
the steps and entering the said Basilica, unless and except they are requested to do
so by the proper authorities.
Should the Holy See consider it necessary, for the purpose of special ceremonies,
temporarily to prohibit the public from free access to St. Peter's Square, the Italian
authorities shall (unless specially requested to do otherwise) withdraw to beyond the
outer lines of Bernini's Colonnade and the extension thereof.
Article 4
The sovereignty and exclusive jurisdiction over the Vatican City, which Italy reco­
gnizes as appertaining to the Holy See, forbid any intervention therein on the part of
the Italian Government, or that any authority other than that of the Holy See shall
be there acknowledged.
Article 5
For the purpose of the execution of the provisions of the preceding Article before
the present Treaty comes into force, the Italian Government shall see to it that the
territory forming the Vatican City shall remain free from any charge and from possi­
ble occupants. The Holy See shall arrange to enclose the access thereto, enclosing
such parts thereof as remain open, except St. Peter's Square.
It is furthermore agreed that, in respect of the buildings there existing and belon­
ging to religious institutions or bodies, the Holy See shall settle relations with the
latter direct, the Italian Government having no part in such arrangements.
Article 6
Italy shall provide, by means of suitable agreements entered into with the inte­
rested parties, that an adequate water supply be fully assured to the Vatican City.
Italy shall furthermore provide for connection with the State railways by con­
structing a railway station within the Vatican City on the spot shown on the annexed
map, and by permitting the circulation of railway carriages belonging to the Vatican
on the Italian railways. It shall further provide for direct connection with other Sta­
tes by means of telegraph, telephone, wireless, broadcasting, and postal services in
the Vatican City. It shall equally also provide for the coordination of all other public
services.
All expenses connected with the arrangements above mentioned shall be defrayed
by the Italian State, within the period of one year from the entry into force of the
present Treaty.
The Holy See shall, at its own expense, arrange the existing means of access to
the Vatican, and those others which it may consider it necessary to make in the
future.
Agreements shall be subsequently concluded between the Holy See and Italy con­
cerning the circulation, on and over Italian territory, of land vehicles and aircraft be­
longing to the Vatican City.
Article 7
The Italian Government undertakes to prohibit the construction within the territo­
ry surrounding the Vatican City, of any new buildings which might overlook the lat­
ter, and shall for a like purpose provide for the partial demolition of similar buildings
already standing near the Porta Cavalleggeri and along the Via Aurelia and the Viale
Vaticano.
1532
In accordance with the provisions of International Law, it shall be forbidden for
aircraft of any kind whatsoever to fly over Vatican territory.
On the Piazza Rusticucci, and in the areas adjoining the Colonnade, over which
the extra-territoriality referred to in Article 15 hereof does not extend, all structural
alterations or street construction shall only be effected by mutual assent.
Article 8
Considering the person of the Supreme Pontiff to be sacred and inviolable, Italy
declares any attempt against His person or any incitement to commit such attempt
to be punishable by the same penalties as all similar attempts and incitements to
commit the same against the person of the King.
All offences or public insults committed within Italian territory against the person
of the Supreme Pontiff, whether by means of speeches, acts, or writings, shall be
punished in the same manner as offences and insults against the person of the King.
Article 9
In accordance with the provisions of International Law, all persons having a per­
manent residence within the Vatican City shall be subject to the sovereignty of the
Holy See. Such residence shall not be forfeited by reason of the mere fact of tempo­
rary residence elsewhere, unaccompanied by the loss of habitation in the said City
or other circumstances proving that such residence has been abandoned.
On ceasing to be subject to the sovereignty of the Holy See, the persons referred
to in the preceding paragraph, who, according to the provisions of Italian law (in­
dependently of the de facto circumstances considered above) shall not be regarded
as possessing any other citizenship, shall be regarded in Italy as Italian nationals.
Notwithstanding that all such persons are subject to the sovereignty of the Holy
See, the provisions of Italian law shall be applicable to them within the territory of
the Kingdom of Italy, even in such matters wherein the personal law must be ob­
served (when they are not covered by the regulations emanating from the Holy See)
and, in the case of persons of foreign nationality, the legal provisions of the State to
which they belong.
Article 10
Such dignitaries of the Church and persons belonging to the Papal Court as shall
be indicated in a Schedule to be approved by the High Contracting Parties, shall
always and in every case, even when not citizens of the Vatican, be exempt from mi­
litary service as far as Italy is concerned, jury service, and any other service of a
personal nature.
This provision shall also apply to regular officials whose services are considered
indispensable by the Holy See, if permanently employed by the latter and earning a
fixed salary, or employed in the Departments or Offices mentioned in Articles 13, 14,
15, and 16 hereof and residing without the Vatican City. The names of such officials
shall be set forth in another Schedule to be drawn up and approved as above menti­
oned, and which shall be brought up to date each year by the Holy See.
The ecclesiastics whose duty it shall be to participate, without the Vatican City, in
the execution of enactments emanating from the Holy See, shall not, on that ac­
count, be subject to any hindrance, investigation, or molestation on the part of the
Italian authorities.
1533
All foreigners in official ecclesiastical employment in Rome shall enjoy the perso­
nal guarantees appertaining to Italian citizens, in accordance with the laws of the
Kingdom of Italy.
Article 11
All central bodies of the Catholic Church shall be exempt from any interference on
the part of the Italian State (save and except as provided by Italian law in regard to
the acquisition of property made by corpi morali, [recognized public bodies] and
with regard to the conversion of real estate.)
Article 12
Italy recognizes the right of the Holy See to passive and active Legation, accor­
ding to the general rules of International Law. Officials accredited by foreign Govern­
ments to the Holy See shall continue to enjoy, within the Kingdom of Italy, all the
prerogatives of immunity enjoyed by diplomatic agents under International Law, and
their headquarters may continue to be within Italian territory whilst enjoying the im­
munity due to them under International Law, even in the event of their State not
having diplomatic relations with Italy.
It is understood that Italy undertakes in all cases to allow the freedom of
correspondence for all States, including belligerents, to and from the Holy See, as
well as free access to the Apostolic See by Bishops from all over the world.
The High Contracting Parties undertake to establish normal diplomatic relations
between each other, by accrediting an Italian Ambassador to the Holy See and a
Papal Nuncio to Italy, who shall be the doyen of the Diplomatic Corps, in accordance
with the ordinary practice recognized by the Congress of Vienna by the Act of June
9, 1815, in consequence of the sovereignty hereby recognized and without prejudice
to the provisions of Article 19 hereof, the diplomats accredited by the Holy See and
the diplomatic couriers dispatched in the name of the Supreme Pontiff, shall enjoy
within Italian territory, even in time of war, the same treatment as that enjoyed by
diplomatic personages and couriers of other foreign Governments, according to the
provisions of International Law.
Article 13
Italy recognizes the full ownership of the Holy See over the patriarchal Basilicas
of St. John Lateran, Sta. Maria Maggiore, and St. Paul, with their annexed buildings.
The State transfers to the Holy See the free management and administration of
the said Basilica of St. Paul and its dependent Monastery, also paying over to the
Holy See all monies representing the sums set aside annually for that church in the
budget of the Ministry of Education.
It is also understood that the Holy See shall remain the absolute owner of the
edifice of S. Callisto, adjoining Sta. Maria in Trastevere.
Article 14
Italy recognizes the full ownership by the Holy See of the Papal Palace of Castel
Gandolfo, together with all endowments, appurtenances, and dependencies thereof,
which are now already in the possession of the Holy See, and Italy also undertakes
to hand over, within six months after the coming into force of the present Treaty, the
Villa Barberini in Castel Gandolfo, together with all endowments, appurtenances, and
dependencies thereof.
In order to round off the property situated on the northern side of the Janiculum
Hill, belonging to the Sacred Congregation of Propaganda Fide and to other ecclesi­
1534
astical institutions, which property faces the Vatican Palaces, the State undertakes
to transfer to the Holy See or other bodies appointed by it for such purpose, all real
estate belonging to the State or to third parties existing in that area. The properties
belonging to the said Congregation and to other institutions and those to be
transferred being marked on the annexed map.
Finally, Italy shall transfer to the Holy See, as its full and absolute property, the
Convent buildings in Rome attached to the Basilica of the Twelve Holy Apostles and
to the churches of San Andrea della Valle and S. Carlo ai Catinari, with all annexes
and dependencies thereof, and shall hand them over within one year after the entry
into force of the present Treaty, free of all occupants.
Article 15
The property indicated in Article 13 hereof and in paragraphs (1) and (2) of Ar­
ticle 14, as well as the Palaces of the Cataria, of the Cancelleria, of the Sacred
Congregation of Propaganda Fide in the Piazza di Spagna of the S. Offizio with its
annexes, and those of the Convertendi (now the Congregation of the Eastern
Church) in Piazza Scossacavelli, the Vicariato, and all other edifices in which the
Holy See shall subsequently desire to establish other offices and departments
although such edifices form part of the territory belonging to the Italian State, shall
enjoy the immunity granted by International Law to the headquarters of the diplo­
matic agents of foreign States. Similar immunity shall also apply with regard to any
other churches (even if situated outside Rome) during such time as, without such
churches being open to the public, the Supreme Pontiff shall take part in religious
ceremonies celebrated therein.
Article 16
The property mentioned in the three preceding Articles, as also that used as he­
adquarters of the following Papal institutions - the Gregorian University, the Biblical,
Oriental, and Archaeological Institutes, the Russian Seminary, the Lombard College,
the two Palaces of St. Appollinaris, and the Home of the Retreat of the Clergy dedi­
cated to St. John and St. Paul - shall never be subject to charges or to expropriation
for reasons of public utility, save by previous agreement with the Holy See, and shall
be exempt from any contribution or tax, whether ordinary or extraordinary and
payable to the State or to any other body.
It shall be permissible for the Holy See to deal with all buildings above mentioned
or referred to in the three preceding Articles as it may deem fit, without obtaining
the authorization or consent of the Italian governmental, provincial, or communal
authority, which authorities may in this regard rely entirely on the high artistic tradi­
tions of the Catholic Church.
Article 17
As from January 1, 1929, salaries of whatsoever nature payable by the Holy See,
or by other central bodies of the Catholic Church and by bodies administered directly
by the Holy See whether within or without Rome to dignitaries employed and sala­
ried (whether permanently or not, shall be exempt from any contribution or tax
whether payable to the State or to any other body.
Article 18
The artistic and scientific treasures existing within the Vatican City and the Late­
ran Palace shall remain open to scholars and visitors, although the Holy See shall be
free to regulate the admission of the public thereto.
Article 19
1535
Diplomats and envoys of the Holy See, as well as diplomats and envoys of foreign
Governments accredited to the Holy See, and the dignitaries of the Church arriving
from abroad and traveling to the Vatican City, provided with passports of the States
whence they come duly furnished with the visa of the Papal representative abroad,
shall be allowed free access to the Vatican City over Italian territory without formali­
ties.
Article 20
Goods arriving from abroad for destinations within the Vatican City, or without it
boundaries for institutions or offices of the Holy See, shall invariably be allowed
transit over Italian territory (from any part of the Italian boundary as also from any
seaport of the Kingdom) free of payment of any customs or octroi dues.
Article 21
All Cardinals shall enjoy, in Italy, the honours due to Princes of the Blood. Those
Cardinals who may reside in Rome without the Vatican City shall, for all purposes,
be considered citizens thereof.
In the event of the office of the Holy See falling vacant, Italy shall make special
arrangements for the free transit and access of Cardinals over Italian territory to the
Vatican, and shall provide that their personal liberty is not impeded or limited.
Italy shall also take all measures, within her territory surrounding the Vatican
City, necessary to prevent the commission of any act which may in any way disturb
the meetings of the Conclave.
The same provisions shall apply to Conclave held beyond the boundaries of the
Vatican City and to Councils presided over by the Supreme Pontiff or his Legates,
and with regard to all Bishops summoned to attend them.
Article 22
At the request of the Holy See, or by its delegate who may be appointed in single
cases or permanently, Italy shall provide within her for the punishment of offences
committed within the Vatican City, save and except when the author of the offence
shall have taken refuge in Italian territory, in which event he shall immediately be
proceeded against according to the provisions of the Italian laws.
The Holy See shall hand over to the Italian State all persons who may have taken
refuge within the Vatican City, when accused of acts committed within Italian territo­
ry which are considered to be criminal by the law of both States.
The same provisions shall apply in regard to persons accused of offences who
may have taken refuge within the buildings enjoying immunity in accordance with
the provisions of Article 15 hereof, save and except if the persons having authority
within such buildings prefer to request members of the Italian police force to enter
and arrest such persons.
Article 23
The regulations provided by International Law shall apply for the execution, wi­
thin the Kingdom of Italy, of sentences pronounced by the Courts of the Vatican City.
All sentences and measures emanating from ecclesiastical authorities and offici­
ally communicated to the civil authorities, in regard to ecclesiastical or religious per­
sons and concerning spiritual or disciplinary matters, shall without other formality
have legal effect in Italy even for all civil purposes.
1536
Article 24
In regard to the sovereignty appertaining to it also in international matters, the
Holy See declares that it desires to take, and shall take, no part in any temporal
rivalries between other States, nor in any international congresses called to settle
such matters, save and except in the event of such parties making a mutual appeal
to the pacific mission of the Holy See, the latter reserving in any event the right of
exercising its moral and spiritual power.
The Vatican City shall, therefore, be invariably and in every event considered as
neutral and inviolable territory.
Article 25
A special Convention signed on the same date as the present Treaty (of which it
forms Annex 4), being an integral part thereof, shall provide for the settlement of
the payments to be Article 26.
The Holy See considers that the agreements signed to-day offer an adequate
guarantee for assuring to it, together with the requisite liberty and independence,
the pastoral administration of the Roman Diocese and the Catholic Church throu­
ghout Italy and the entire world, and it declares the Roman Question to be definitely
and irrevocably settled and therefore eliminated, and recognizes the Kingdom of
Italy under the Dynasty of the House of Savoy, with Rome as the capital of the Ita­
lian State.
Italy, on her part, recognizes the State of the Vatican City under the sovereignty
of the Supreme Pontiff.
The law dated May 13, 1871 (No. 214) and any other dispositions contrary to the
present Treaty, are hereby abrogated.
Article 27
Within four months after the signature thereof, the present Treaty shall be sub­
mitted for ratification by the Supreme Pontiff and the King of Italy, and shall enter
into force as soon as ratifications are exchanged.
Dated in Rome this 11th day of February, 1929.
(Signed) PIETRO CARDINAL GASPARRI
BENITO MUSSOLINI
At the conclusion of the signing, the following official communique was released:
The Holy See considers that with the Agreements signed today it possesses the
guarantees necessary to provide due liberty and independence to the spiritual go­
vernment of the dioceses of Rome and of the Catholic Church in Italy and the whole
world. It declares the Roman question definitely and irrevocably settled, and there­
fore eliminated, and recognizes the Kingdom of Italy under the dynasty of the House
of Savoy, with Rome as the capital of the Italian State. Italy, on its side, recognizes
the State of the Vatican City under the sovereignty of the Supreme Pontiff.
The Law of Guarantees and any other Law or Act contrary to the present Treaty is
abrogated.
1537
Source: The Coins and Medals of the Vatican, by Joseph Sadow and Thomas Sarro
Jr., Copyright 1977 by Sandord J. Durst, 133 E. 58th Street, New York, N.Y. 10022,
Library of Congress No. 76-40814, ISBN 0-915262-06-1, pages 106-114.
1538
Příloha číslo 11
Konkordát mezi Apoštolským stolcem
a Polskou republikou
Významnou událostí posledních měsíců, která se odehrála ve středoevropském
prostoru, je bezesporu ratifikace uvedené mezinárodní smlouvy z 28.7.1993, k níž z
polské strany došlo 23.2.1998. Náš překlad konkordátu vychází z textu uveřejněné­
ho v publikaci, kterou vydal Bogusaw Trzeciak SJ pod názvem Relacje pastwo - Ko­
ció, konkordat 93 - 98 v nakladatelství Kontrast, Warszawa 1998.
Apoštolský stolec a Polská republika

v úmyslu upravit trvale a harmonicky vzájemné vztahy

berouce v úvahu skutečnost, že katolické náboženství vyznává většina občanů polské
národnosti;

podtrhujíce poslání Katolické církve, úlohu, jíž církev sehrála v tisícileté historii polského
státu, jakož i význam pontifikátu Jeho Svatosti Jana Pavla II. pro současné dějiny Polska;

zvažujíce rozhodující důležitost znovunabytí nezávislosti a suverenity polského státu a
pečujíce o jeho rozvoj;

potvrzujíce významný přínos církve pro rozvoj lidské osoby a upevnění morálky;

vedeni zmíněnými hodnotami a obecnými zásadami mezinárodního práva, jakož i zása­
dami týkajícími se respektu k lidským právům a základním svobodám i odstranění všech fo­
rem nesnášenlivosti a diskriminace z náboženských důvodů;

majíce za to, že rozvoj svobodné a demokratické společnosti je založen na respektu k
důstojnosti lidské osoby a jejím právům;

zohledňujíce novou organizační strukturu církve v Polsku, stanovenou papežskou bulou
"Totus Tuus Poloniae populus";
rozhodly se uzavřít tento konkordát,
Polská republika v souladu se svými ústavními principy a zákony, Apoštolský stolec v souladu s
dokumenty II. Vatikánského koncilu o náboženské svobodě a o vztazích mezi církví o politickými
společenstvími i v souladu s normami kanonického práva.
Za tímto účelem se na tom co následuje dohodly Apoštolský stolec, zastoupený Jeho Excelencí
monsignorem Józefem Kowalczykem, titulárním biskupem heraklijským, apoštolským nunciem ve
Varšavě, a Polská republika, zastoupená Jeho Excelencí panem Krzysztofem Skubiszewskim, minis­
trem zahraničních věcí:
Článek 1
Polská republika a Apoštolský stolec potvrzují, že stát a Katolická církev jsou každý ve své oblasti
nezávislí a autonomní, a zavazují se k plnému uznávání této zásady ve svých vzájemných vztazích
a ke spolupráci na rozvoji člověka i obecného dobra.
Článek 2
Aby byly vztahy mezi smluvními stranami zachovány a posíleny a aby strany uskutečňovaly jim
svěřené poslání, apoštolský nuncius bude sídlit jako doposud v hlavním městě Polska a mimořádný
zplnomocněný velvyslanec Polska u Apoštolského stolce bude sídlit v Římě.
Článek 3
Polská republika zaručuje Katolické církvi a jejím právnickým a fyzickým osobám svobodu styků a
komunikace s Apoštolským stolcem, s biskupskými konferencemi, institucemi, organizacemi, jak
tuzemskými, tak zahraničními.
1539
Článek 4
1.
Polská republika uznává, že Katolická církev je právnická osoba.
2.
Polská republika také uznává jako právnické osoby všechny teritoriální
a personální církevní instituce, které jsou právnickými osobami na základě
kanonického práva. Církevní autorita o nich podá náležité oznámení pří­
slušným státním orgánům.
3.
Na žádost církevní autority mohou získat, v souladu s polským záko­
nem, statut právnické osoby také další církevní instituce.
Článek 5
Stát respektuje právo na náboženskou svobodu a zaručuje proto Katolické církvi
obojího obřadu svobodné veřejné vykonávání jejího poslání, jakož i výkon jurisdikce,
řízení a spravování vlastních záležitostí v souladu s kanonickým právem.
Článek 6
1.
Příslušné církevní autoritě náleží vytváření struktur církvi vlastních; to
jest zejména zřizování, změna a rušení církevních provincií, arcidiecézí,
diecézí, vojenského ordinariátu, apoštolských administratur, osobních a
územních prelatur, územních opatství, farností, institutů zasvěceného živo­
ta a společností apoštolského života i ostatních církevních právnických
osob.
2.
Žádná oblast polského území nesmí být včleněna do diecéze nebo
církevní provincie se sídlem vně hranic Polské republiky.
3.
Žádná polská diecéze nebude rozšířena za hranice polského státu.
4.
Biskup, který náleží Polské biskupské konferenci, nebude členem ná­
rodní biskupské konference jiného státu.
5.
Biskup, který není polským občanem, nebude členem Polské biskupské
konference. Nebude také vykonávat jurisdikci v Polské republice, s vý­
jimkou legátů nebo jiných papežských vyslanců.
Článek 7
1.
Církevní úřady jsou obsazovány příslušnou církevní autoritou v souladu
s ustanoveními kanonického práva.
2.
Jmenování a odvolávání biskupů přísluší výlučně Apoštolskému stolci.
3.
V Polsku bude Apoštolský stolec vybírat biskupy mezi duchovními, kteří
jsou polskými občany.
4.
Dříve než Apoštolský stolec zveřejní jmenování diecézního biskupa,
oznámí jeho jméno důvěrně a ve vhodné době vládě Polské republiky. Uči­
ní se vše proto, aby toto sdělení bylo učiněno rychle.
Článek 8
1.
Polská republika zaručuje Katolické církvi svobodu výkonu kultu v
souladu s článkem 5.
1540
2.
Organizace veřejného kultu náleží církevní autoritě podle ustanovení
kanonického práva a v souladu s příslušnými ustanoveními polského
práva.
3.
Stát zaručuje nedotknutelnost míst, určených církevní autoritou k výko­
nu kultu a k pohřbívání zesnulých, a pouze k tomuto účelu. Z důležitých
důvodů a po dohodě s příslušnou církevní autoritou lze určit toto místo k
jiným účelům. Toto ustanovení neznamená omezení polského zákona o
případech vyvlastnění v souladu s ustanoveními mezinárodního práva.
4.
Výkon uvedeného kultu v místech jiných, než uvedených v bodě 3, ne­
vyžaduje zmocnění veřejných autorit, pokud příslušné normy polského
práva nestanoví jinak, zejména z důvodů bezpečnosti a veřejného
pořádku.
5.
Veřejná autorita může činit nezbytná opatření v místech zmíněných v
bodě 3 i bez předběžného oznámení církevní autoritě, je-li to nezbytné pro
ochranu života, zdraví nebo majetku.
Článek 9
1. Dny pracovního volna jsou neděle a následující svátky:
1. 1 leden - Slavnost Matky Boží Panny Marie (Nový rok),
2. Velikonoční pondělí,
3. Slavnost Nejsvětějšího Těla a Krve Kristovy,
4. 15. srpen - slavnost Nanebevzetí Panny Marie,
5. listopad - Slavnost Všech svatých,
6. 25. prosinec - slavnost Narození Páně,
7. 26. prosince - druhý den vánočního oktávu.
2.
Výše uvedený výčet může být rozšířen dohodou smluvních stran.
Článek 10
1. Od okamžiku svého uzavření má kanonické manželství účinky manželství uzavřeného v
souladu s polským zákonem, jestliže
a.
mezi nupturienty nejsou překážky vyplývající z polského zákonodárství,
b.
u příležitosti slavení manželství učiní nupturienti souhlasný projev vůle s příslušný­
mi úkony,
c.
uzavření manželství bylo zapsáno do občanských matrik jako oznámení státnímu
úřadu do pěti dnů od uzavření manželství; uvedená lhůta bude prodloužena v pří­
padě nedodržení z důvodu vyšší moci, dokud tato trvá.
2.
Příprava na uzavření manželství zahrnuje poučení budoucích manželů o nerozlučitelnosti
kanonického manželství a o ustanoveních polského práva ohledně účinků manželství.
3.
Rozhodnost a platnosti kanonického manželství i o jiných manželských kauzách, stano­
vených kanonickým právem, přísluší výlučně církevní autoritě.
4.
Rozhodovat o manželských kauzách ohledně účinků, stanovených polským právem, náleží
výlučně státním soudům.
5.
Otázka oznamování rozsudků o něhož v bodech 3 a 4 může být předmětem postupu pod­
le článku 27.
6.
Aby byl tento článek uveden do praxe, budou provedeny nezbytné změny v polském zá­
konodárství.
1541
Článek 11
Smluvní strany prohlašují společnou vůli spolupracovat v obraně a respektu k in­
stituci manželství a rodiny jako základu společnosti. Zdůrazňující hodnotu rodiny a
Apoštolský stolec ze své strany potvrzuje katolické učení o důstojnosti a nerozluči­
telnosti manželství.
Článek 12
1.
Uznávaje právo rodičů na náboženskou výchovu dětí a princip toleran­
ce, stát zaručuje organizování výuky náboženství v rámci příslušného škol­
ského nebo předškolního vyučujícího programu na veřejných školách
prvního i druhého stupně a v mateřských školách, řízených orgány veřejné
správy.
2.
Program výuky katolického náboženství a učební testy budou zpracová­
ny péčí církevní autority, která s nimi seznámí příslušnou veřejnou autori­
tu.
3.
Vyučující náboženství musí mít pověření (missio canonica) diecézního
biskupa. Odvolání tohoto pověření má za následek ztrátu práva na výuku
náboženství. Kritéria pedagogické přípravy i formy a způsoby, jak se ab­
solvuje tato příprava, bude předmětem dohod mezi příslušnými veřejnými
autoritami a Polskou biskupskou konferencí.
4.
Ohledně obsahu náboženské výuky a výchovy mají vyučující nábožen­
ství zachovávat církevní zákony a ustanovení; v ostatním mají dodržovat
státní zákony.
5.
Katolická církev požívá svobodu v pořádání katechezí pro dospělé,
včetně vysokoškolské duchovní péče.
Článek 13
Katolickým dětem a mládeži, účastnící se táborů pro mládež nebo jiných forem
společného letního pobytu, je zaručeno vykonávání náboženských úkonů, zejména
účast na mši svaté o nedělích a svátcích.
Článek 14
1.
Katolická církev má právo zřizovat a spravovat vzdělávací a výchovné
ústavy, zejména mateřské školy a školy všech stupňů v souladu s ustano­
veními kanonického práva a podle principů vyhlášených příslušnými
církevními zákony.
2.
Při uskutečňování minimálního programu povinných vyučovacích
předmětů a při vydávání úředních dokumentů se tyto školy řadí podle
ustanovení polského zákonodárství. Avšak v uskutečňování programu výu­
ky jiných předmětů se tyto školy řídí církevními ustanoveními. Polské
právo rozhoduje o veřejném charakteru těchto škol a ústavů.
3.
Vyučující, vychovatelé a ostatní zaměstnanci, podobně jako žáci a
chovanci škol a ústavů o nichž pojednává bod 1 - jsou-li tyto školy nebo
ústavy na roveň veřejným školám nebo ústavům - požívají týchž práv a
mají tytéž povinnosti, které náleží obdobným osobám ve veřejných ško­
lách a ústavech.
4.
Školy a ústavy, o nichž pojednává bod 1, budou subvencovány státem a
orgány územní samosprávy podle kritérií stanovených příslušnými státními
zákony.
Článek 15
1542
1.
Polská republika zaručuje Katolické církvi právo zřizovat a svobodně
spravovat vyšší školy, tedy univerzity, autonomní fakulty, velké církevní
semináře a také ústavy vědeckého bádání.
2.
Právní status vysokých škol, které zmocňuje bod 1, a také způsoby a
lhůty státního uznání jejich akademických stupňů a hodností i právní sta­
tus fakult katolické teologie na státních univerzitách upravují dohody mezi
vládou Polské republiky a Polskou biskupskou konferencí s předchozím po­
věřením Apoštolského stolce.
3.
Papežská teologická akademie v Krakově a Katolická univerzita v Lubli­
ně jsou subvencovány státem. Stát vezme v úvahu otázku finanční podpo­
ry, o níž pojednává bod 1.
Článek 16
1.
Duchovní péče o vojáky katolického vyznání v činné vojenské službě,
včetně vojáků z povolání, je vykonáváno polním biskupem v rámci
vojenského ordinariátu, v souladu s kanonickým právem a statutem,
schváleným Apoštolským stolcem po dohodě s příslušnými autoritami Pol­
ské republiky.
2.
Vojákům, o nichž pojednává bod 1, je zaručena možnost svobodné
účasti na mši svaté o nedělích a svátcích, není-li v rozporu se závaznými
služebními povinnostmi.
3.
Kněží, jáhnové i členové institutů zasvěceného života a společností
apoštolského života po věčných slibech jsou určeni do zálohy. Seminaris­
tům a těm, kdo složili časné sliby i novicům je odložena vojenská služba,
aby mohli dokončit svá studia.
4.
Kněží, určení do zálohy mohou být povoláni na vojenské cvičení pouze
za účelem zaškolení do výkonu funkce vojenského duchovního na žádost
příslušného církevního představeného.
5.
V případě všeobecné mobilizace nebo války určí církevní autorita do­
plňující počet kněží pro službu vojenských kaplanů; také jáhnů, seminaris­
tů a členů institutů zasvěceného života a společenství apoštolského života
pro zdravotnickou službu nebo pro civilní ochranu.
Článek 17
1.
Osobám, pobývajícím v nápravných, výchovných a resocializačních za­
řízeních, jakož i v domovech sociální péče a pomoci a v jiných ústavech a
střediscích tohoto druhu, zaručuje Polská republika podmínky pro výkon
náboženských úkonů a pro dobrodiní náboženské péče.
2.
Osobám, o nichž pojednává bod 1, jsou zaručeny zejména možnosti
účasti na nedělní a sváteční mši, na katechezi a na duchovních obřadech,
jakož i dobrodiní individuální náboženské péče, avšak s přihlédnutím k
účelu pobytu v příslušných zařízeních.
3.
Za účelem prosazení práv osob, o nichž pojednává bod 1, diecézní bis­
kup určí duchovní, s nimiž příslušná civilní instituce uzavře náležitou
smlouvu.
Článek 18
1543
Vzhledem k nezbytnému zaručení pastorační péče o národnostní menšiny přísluší
diecézním biskupům rozhodovat o organizaci pastorační služby a katecheze ve vlast­
ním jazyku těchto menšin.
Článek 20
1.
Katolická církev má právo svobodně tisknout, publikovat a rozšiřovat ja­
kékoli publikace, týkající se jejího poslání.
2.
Katolická církev instituce mají právo vlastnit a užívat veřejné sdělovací
prostředky a také vysílat programy veřejnoprávním rozhlasem a televizí,
podle ustanovení polského práva.
Článek 21
1.
Příslušné církevní instituce mají právo vykonávat, každá podle své po­
vahy, misijní, charitativní a sociální činnost. K tomu účelu mohou mít or­
ganizační struktury a pořádat a pořádat veřejné finanční sbírky.
2.
Ustanovení polského práva o veřejných peněžních sbírkách neplatí v
sbírkách na účely náboženské, církevní, charitativně sociální, vědecké,
vzdělávací a výchovné, i na vydržování duchovních a řeholníků, jestliže se
uskutečňují v církevních prostorách, v kaplích a za okolností, určených
zvykem v dané oblasti a tradičně ustáleným způsobem.
Článek 22
1.
Činnost, kterou vyvíjejí církevní právnická osoby za účely humanitární­
mi, charitativně-sociálními, vědeckými a výchovně-vzdělávacími, je právně
postavena na roveň obdobným činnostem, vyvíjeným civilními institucemi.
2.
Ve finančních otázkách institucí, církevního majetku i kléru smluvní
strany, vycházejíce z polského zákonodárství a z platných církevních no­
rem, ustanoví zvláštní komisi, která připraví nezbytné změny. Nová úprava
zohlední potřeby církve, berouc v úvahu její poslání a současnou praxi
církevního života v Polsku.
3.
Veřejným autoritám budou určeny církevní instituce kompetentní pro
otázky, zmíněné v bodě 2.
4.
Polská republika, nakolik je to možné, poskytuje hmotnou podporu na
opravy a restaurování posvátných památných objektů a k nim náležejících
budov, jakož i uměleckých děl, které jsou součástí kulturního dědictví.
Článek 23
Církevní právnické osoby mohou nabývat, vlastnit, užívat a zřizovat nemovitý i
movitý majetek, a také získávat vlastnická práva podle ustanovení polského práva.
Článek 24
Církev má právo stavět, rozšiřovat a spravovat posvátné a církevní budovy - v soula­
du s polskými zákony. O nezbytnosti výstavby kostela nebo zřízení hřbitova rozho­
duje diecézní
1544
biskup nebo příslušný ordinář. Příslušné církevní autority přistupují ke stavbě po­
svátných a církevních budov nebo ke zřízení hřbitova poté, co získaly nezbytná
úřední povolení.
Článek 25
1.
V každé diecézi zřídí diecézní biskup komisi pro spolupráci s příslušnými
veřejnými autoritami za účelem ochrany kulturních památek národního
významu, jakož i archivních nebo uměleckých dokumentů, nacházejících
se v posvátných a církevních budovách.
2.
Příslušné veřejné autority a Polská biskupská konference vydají normy
o zpřístupnění kulturních památek, které jsou ve vlastnictví nebo ve
správě církve.
Článek 26
Církevní právnické osoby mohou zřizovat nadace. Tyto nadace se řídí ustanoveními
polského práva.
Článek 27
Problémy které si vyžádají nová nebo doplňující řešení, budou upraveny novými
úmluvami mezi smluvními stranami nebo dohodami mezi vládou Polské republiky a
Polskou biskupskou konferencí s předchozím zmocněním Apoštolského stolce.
Článek 28
Smluvní strany budou usilovat o diplomatické řešení případných vzájemných sporů
ohledně výkladu nebo aplikace ustanovení tohoto konkordátu.
Článek 29
Tento konkordát podléhá ratifikaci. Vstoupí v účinnost jeden měsíc po dni výměny
ratifikačních listin.
Tento konkordát byl vyhotoven ve Varšavě 28. července 1993 ve dvojím originále, v
jazyce polském a italském; oba texty jsou stejně autentické.
Na doklad toho podepsali zplnomocněnci smluvních stran tento konkordát a opatřili
jej vlastními pečetěmi.
Józef Kowalczyk
Krzysztof Skubiszewski
(http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/konkorda.htm)
1545
KONKORDAT POLSKI 10.02.1925
W Imieniu Rzeczypospolitej Polskiej my, Stanisław Wojciechowski, prezydent Rzec­
zypospolitej Polskiej, wszem wobec i każdemu z osobna, komu o tym wiedzieć
należy, wiadomym czynimy:
W dniu dziesiątym lutego tysiąc dziewięćset dwudziestego piątego roku podpisany
został w Rzymie Konkordat pomiędzy Stolicą Apostolską a Rzecząpospolitą Polską,
który słowo w słowo brzmi następująco:
Konkordat zawarty pomiędzy Stolicą Apostolską a Rzecząpospolitą Polską. W imię
Przenajświętszej i Niepodzielnej Trójcy Jego Świątobliwość Papież Pius XI i Prezydent
Rzeczypospolitej Polskiej Stanisław Wojciechowski, pragnąc określić stanowisko Koś­
cioła katolickiego w Polsce i ustalić zasady, które w godny i trwały sposób kierować
będą sprawami kościelnymi na ziemiach Rzeczypospolitej, postanowili zawrzeć
Konkordat. Wobec tego Jego Świątobliwość Papież Pius XI i Prezydent Rzeczypospoli­
tej Stanisław Wojciechowski zamianowali swymi pełnomocnikami:
Ojciec Święty: Jego Eminencję Najczcigodniejszego Kardynała Piotra Gasparri,
Swego Sekretarza Stanu, Prezydent Rzeczypospolitej: Jego Ekscelencję Władysława
Skrzyńskiego, Ambasadora Rzeczypospolitej przy Stolicy Apostolskiej i Profesora
Stanisława Grabskiego, Posła na Sejm Polski, byłego ministra Wyznań Religijnych i
Oświecenia Publicznego.
Pełnomocnicy powyżsi, po wymianie swych pełnomocnictw, powzięli postanowienia
następujące, do których Wysokie Układające się Strony zobowiązują się odtąd sto­
sować.
Artykuł I
Kościół katolicki, bez różnicy obrządków, korzystać będzie w Rzeczypospolitej Pol­
skiej z pełnej wolności. Państwo zapewnia Kościołowi swobodne wykonywanie Jego
władzy duchownej i Jego jurysdykcji, jak również swobodną administrację i zarząd
sprawami i Jego majątkiem, zgodnie z prawami boskimi i prawem kanonicznym.
Artykuł II
Biskupi, duchowieństwo i wierni będą swobodnie i bezpośrednio znosić się ze Stolicą
Apostolską. W wykonywaniu swych funkcji biskupi swobodnie i bezpośrednio znosić
się będą ze swym duchowieństwem i swymi wiernymi oraz ogłaszać swe zalecenia,
nakazy i listy pasterskie.
Artykuł III
Celem utrzymania przyjaznych stosunków pomiędzy Stolicą Apostolską a Rzecząpo­
spolitą Polską w Polsce rezydować będzie Nuncjusz Apostolski, zaś przy Stolicy Apo­
stolskiej Ambasador Rzeczypospolitej. Uprawnienia Nuncjusza Apostolskiego w Pols­
ce rozciągać się będą na terytorium Wolnego Miasta Gdańska.
Artykuł IV
Władze cywilne udzielać będą swej pomocy przy wykonywaniu postanowień i de­
kretów kościelnych:
a) w razie destytucji duchownego, pozbawienia go beneficjum kościelnego, po ogłos­
zeniu dekretu kanonicznego o wspomnianej destytucji lub pozbawieniu oraz w razie
zakazu noszenia sukni duchownej,
b) w razie poboru taks lub prestacji, przeznaczonych na cele kościelne, a przewidzi­
anych przez ustawy państwowe,
1546
c) we wszystkich innych wypadkach, przewidzianych przez prawo obowiązujące.
Artykuł V
Duchowni w wykonywaniu swych urzędów cieszyć się będą szczególną opieką praw­
ną. Na równi z urzędnikami państwowymi korzystać oni będą z prawa zwolnienia od
zajęcia sądowego części swych uposażeń. Duchowni, którzy otrzymali święcenia, za­
konnicy, którzy złożyli śluby, uczniowie seminaryjni i nowicjusze, którzy wstąpili do
seminariów lub nowicjatów przed wypowiedzeniem wojny, będą zwolnieni ze służby
wojskowej z wyjątkiem pospolitego ruszenia. W tym ostatnim wypadku księża posia­
dający święcenia kapłańskie wykonywać będą w wojsku swój urząd kapłański, tak
jednak, aby na tym nie ucierpiało dobro parafii, inni zaś członkowie duchowieństwa
będą powołani do służby sanitarnej. Duchowni będą zwolnieni z obowiązków obywa­
telskich niezgodnych z powołaniem kapłańskim, jak to: sędziów przysięgłych,
członków trybunałów itd.
Artykuł VI
Nienaruszalność kościołów, kaplic i cmentarzy jest zapewniona, tak jednak, aby z
tego powodu nie ucierpiało bezpieczeństwo publiczne.
Artykuł VII
Wojska Rzeczypospolitej korzystać będą z wszelkich wyróżnień, jakich Stolica Apo­
stolska udziela wojskom zgodnie z przepisami prawa kanonicznego. W szczególności
kapłani posiadać będą prawa proboszczowskie w stosunku do wojskowych i do ich
rodzin i wykonywać będą czynności swego urzędu kościelnego pod jurysdykcją bis­
kupa polowego, który będzie miał prawo ich wyboru. Stolica Apostolska przyzwala,
aby duchowieństwo to, w sprawach dotyczących jego służby wojskowej podlegało
władzom wojskowym.
Artykuł VIII
W niedziele i w dzień święta narodowego Trzeciego Maja księża odprawiający na­
bożeństwa odmawiać będą modlitwę liturgiczną za pomyślność Rzeczypospolitej Pol­
skiej i jej Prezydenta.
Artykuł IX
Żadna część Rzeczypospolitej Polskiej nie będzie zależała od biskupa, którego siedzi­
ba znajdowałaby się poza granicami Państwa Polskiego. Hierarchia katolicka w Rzec­
zypospolitej Polskiej będzie zorganizowana, jak następuje:
A. Obrządek łaciński
I. Prowincja kościelna gnieźnieńsko-poznańska: Arcybiskupstwo gnieźnieńsko-po­
znańskie,
Dieceja chełmińska, Diecezja włocławska.
II. Prowincja kościelna warszawska: Arcybiskupstwo warszawskie,
Diecezja płocka, Diecezja sandomierska, Diecezja lubelska, Diecezja podlaska, Die­
cezja łódzka.
III. Prowincja kościelna wileńska: Arcybiskupstwo wileńskie,
Diecezja łomżyńska, Diecezja pińska.
IV. Prowincja kościelna lwowska: Arcybiskupstwo lwowskie, Diecezja przemyska,
Diecezja łucka.
1547
V. Prowincja kościelna krakowska: Arcybiskupstwo krakowskie, Diecezja tarnowska,
Diecezja kielecka, Diecezja częstochowska, Diecezja śląska.
B. Obrządek grecko-rusiński
Prowincja kościelna lwowska: Arcybiskupstwo lwowskie, Diecezja przemyska, Die­
cezja stanisławowska.
C. Obrządek ormiański
Arcybiskupstwo lwowskie.
Stolica Apostolska nie przedsięweźmie żadnej zmiany w powyższej hierarchii lub w
rozgraniczeniu prowincji i diecezji, jak tylko w zgodzie z Rządem Polskim, z wyjątki­
em drobnych sprostowań granic, wymaganych dla dobra dusz.
Artykuł X
Tworzenie i przemiana beneficjów kościelnych, kongregacji i zakonów, jak również
ich domów i zakładów, zależeć będzie od władzy kościelnej, która ilekroć powyższe
zarządzenia pociągałyby za sobą wydatki ze Skarbu Państwa, poweźmie te za­
rządzenia w porozumieniu się z Rządem. Cudzoziemcy nie będą otrzymywali
stanowisk przełożonych prowincji zakonnych, chyba za odpowiednim zezwoleniem
Rządu.
Artykuł XI
Wybór arcybiskupów i biskupów należy do Stolicy Apostolskiej. Jego Świątobliwość
zgadza się zwracać do Prezydenta Rzeczypospolitej przed mianowaniem Arcybis­
kupów i Biskupów diecezjalnych, koadiutorów cum iure succesionis (z prawem na­
stępstwa - przyp. aut.) oraz Biskupa polowego, aby upewnić się, że Prezydent nie
ma do podniesienia przeciw temu wyborowi względów natury politycznej.
Artykuł XII
Ordynariusze powyżsi, przed objęciem swych czynności, złożą na ręce Prezydenta
Rzeczypospolitej przysięgę wierności według formuły następującej: Przed Bogiem i
na Święte Ewangelie przysięgam i obiecuję, jak przystoi Biskupowi, wierność Rzec­
zypospolitej Polskiej. Przysięgam i obiecuję, iż z zupełną lojalnością szanować będę
Rząd, ustanowiony Konstytucja, i że sprawię, aby go szanowało moje
duchowieństwo.
Przysięgam i obiecuję poza tym, że nie będę uczestniczył w żadnym porozumieniu
ani nie będę obecny przy żadnych naradach, które by mogły przynieść szkodę
Państwu Polskiemu lub porządkowi publicznemu. Nie pozwolę memu duchowieństwu
uczestniczyć w takich poczynaniach. Dbając o dobro i interes Państwa, będę się sta­
rał o uchylenie od niego wszelkich niebezpieczeństw, o których wiedziałbym, że mu
grożą.
Artykuł XIII
1) We wszystkich szkołach publicznych, z wyjątkiem szkół wyższych, nauka religii
jest obowiązkowa. Nauka ta będzie udzielana młodzieży katolickiej przez nauczycieli,
mianowanych przez władze szkolne, które wybierać ich będą wyłącznie spośród
osób, upoważnionych przez Ordynariuszów do nauczania religii. Właściwe władze
kościelne nadzorować będą nauczanie religii pod względem jego treści i moralności
nauczycieli. W razie gdyby ordynariusz odebrał nauczycielowi dane mu upoważni­
enie, to ten ostatni będzie przez to samo pozbawiony prawa nauczania religii. Te
same zasady, dotyczące wyboru i odwoływania nauczycieli, będą stosowane do
profesorów, docentów i asystentów uniwersyteckich na wydziałach teologii katolickiej
1548
(nauk kościelnych) uniwersytetów państwowych.
2) We wszystkich diecezjach Kościół katolicki posiadać będzie seminaria duchowne,
odpowiednie do prawa kanonicznego, którymi będzie kierował i w których będzie mi­
anował nauczycieli. Dyplomy naukowe wystawione przez wyższe seminaria będą
wystarczały dla nauczania religii we wszystkich szkołach publicznych, z wyjątkiem
szkół wyższych.
Artykuł XIV
Dobra należące do Kościoła nie będą przedmiotem żadnego aktu prawnego zmieni­
ającego ich przeznaczenie, inaczej jak za zgodą władzy duchownej, z wyjątkiem wy­
padków przewidzianych przez ustawy o wywłaszczeniu w celu regulacji dróg przewo­
zowych i rzek, obrony państwowej oraz podobnych celów. W każdym razie przeznac­
zenie nieruchomości i ruchomości, poświęconych wyłącznie dla służby Bożej, jako to:
kościołów, przedmiotów należących do nabożeństw itp., nie będzie mogło być zmie­
nione, bez uprzedniego pozbawienia ich przez właściwą władzę kościelną ich charak­
teru rzeczy poświęconych.
Żadna budowa, przemiana lub restauracja kościołów i kaplic nie będzie dokonywana
inaczej, jak tylko zgodnie z technicznymi i artystycznymi przepisami ustaw, dotyc­
zących budowy gmachów i konserwacji zabytków.
W każdej diecezji stworzona będzie komisja, mianowana przez biskupa w porozumi­
eniu z właściwym ministrem, dla ochrony w kościołach i lokalach kościelnych sta­
rożytności, dzieł sztuki, dokumentów archiwalnych i rękopisów, posiadających war­
tość historyczną i artystyczną.
Artykuł XV
Duchowni, ich majątek oraz majątek osób prawnych kościelnych i zakonnych pod­
legać będą opodatkowaniu na równi z osobami i majątkiem obywateli Rzeczypospoli­
tej oraz osób prawnych świeckich, z wyjątkiem wszakże budynków poświęconych
służbie Bożej, seminariów duchownych, domów przygotowawczych dla zakonników i
zakonnic, domów mieszkalnych zakonników i zakonnic składających śluby ubóstwa,
oraz dóbr i praw majątkowych, których dochody są przeznaczone na cele kultu re­
ligijnego i nie przyczyniają się do dochodów osobistych beneficjariuszów. Pomieszc­
zenia biskupów i duchowieństwa parafialnego oraz ich lokale urzędowe będą trak­
towane przez Skarb na równi z pomieszczeniami urzędowymi funkcjonariuszów i
lokalami instytucji państwowych.
Artykuł XVI
Wszystkie polskie osoby prawne kościelne i zakonne mają zgodnie z przepisami
prawa powszechnie obowiązującego, prawo nabywania, odstępowania, posiadania i
administrowania według prawa kanonicznego swego majątku ruchomego i nierucho­
mego, jak również prawo stawania przed wszelkimi instancjami i władzami
państwowymi dla obrony swych praw cywilnych. Osoby prawne kościelne i zakonne
są uznane za polskie, o ile cele, dla których powstały, dotyczą spraw kościelnych lub
zakonnych Polski, i o ile osoby upoważnione do reprezentowania ich i do zarządzania
dobrami przebywają stale na ziemiach Rzeczypospolitej Polskiej. Osoby prawne koś­
cielne i zakonne nie odpowiadające powyższym warunkom korzystać będą z praw
cywilnych przyznawanych przez Rzeczpospolitą cudzoziemcom.
Artykuł XVII
Osoby prawne kościelne i zakonne mają prawo zakładania, posiadania i zarządzania,
według prawa kanonicznego i zgodnie z powszechnym prawem państwowym,
cmentarzy, przeznaczonych do grzebania katolików.
1549
Artykuł XVIII
Duchowni i wierni wszelkich obrzędów, znajdujących się poza swymi diecezjami,
podlegać będą ordynariuszom miejscowym według przepisów prawa kanonicznego.
Artykuł XIX
Rzeczpospolita zapewnia właściwym władzom prawo nadawania, zgodnie z przepisa­
mi prawa kanonicznego, funkcji, urzędów i beneficjów kościelnych. Przy nadawani­
ach beneficjów proboszczowskich stosowane będą następujące zasady: Na ziemiach
Rzeczypospolitej Polskiej nie mogą otrzymać, chyba za zezwoleniem Rządu Pol­
skiego, beneficjów proboszczowskich: 1) cudzoziemcy nienaturalizowani, jako też
osoby, które nie odbyły studiów teologicznych w instytutach teologicznych w Polsce
lub w instytutach papieskich, 2) osoby, których działalność jest sprzeczna z bezpiec­
zeństwem Państwa.
Przed dokonaniem nominacji na te beneficja władza duchowna zasięgnie wiadomości
od właściwego Ministra Rzeczypospolitej, aby się upewnić, iż żaden z powodów,
przewidzianych wyżej pod punktami 1) i 2) nie stoi temu na przeszkodzie. W razie
gdyby Minister nie przedstawił w ciągu 30 dni zarzutów takich przeciw osobom, któ­
rych nominacja jest zamierzona, władza kościelna nominacji dokona.
Artykuł XX
W razie, gdyby władze Rzeczypospolitej miały podnieść przeciw danemu duchowne­
mu zarzuty co do jego działalności, jako sprzecznej z bezpieczeństwem Państwa, Mi­
nister właściwy przedstawi wspomniane zarzuty Ordynariuszowi, który zgodnie z
tymże Ministrem poweźmie w ciągu trzech miesięcy odpowiednie zarządzenia. W
razie rozbieżności między Ordynariuszem a Ministrem Stolica Apostolska poruczy
rozwiązanie sprawy dwom duchownym przez nią wybranym, którzy zgodnie z dwo­
ma delegatami Prezydenta Rzeczypospolitej powezmą postanowienie ostateczne.
Artykuł XXI
Prawo patronatu, zarówno państwowego, jak osób prywatnych, pozostaje w mocy aż
do nowego układu. Prezenta godnego duchownego na wakujące stanowisko doko­
nywana będzie przez patrona w ciągu dni 30, według listy trzech nazwisk przed­
stawionej przez Ordynariusza. Jeżeli w ciągu dni 30 prezenta nie zostanie wykonana,
obsadzenie odnośnego beneficjum stanie się wolne. W wypadkach, w których chodzi
o beneficjum proboszczowskie, Ordynariusz, przed dokonaniem nominacji, zasięgnie,
zgodnie z art. XIX, zdania właściwego Ministra.
Artykuł XXII
W razie, gdyby duchowni lub zakonnicy byli oskarżeni przed sądem świeckim o
zbrodnie przewidziane przez prawa karne Rzeczypospolitej, sądy wspomniane zawia­
domią niezwłocznie właściwego Ordynariusza o każdej sprawie tego rodzaju i, w
danym razie, prześlą mu akt oskarżenia oraz wyrok sądowy wraz z jego motywami.
Ordynariusz względnie jego delegat, po zakończeniu przewodu sądowego, będą mieli
prawo zapoznania się z odnośnymi aktami. W razie aresztowania lub uwięzienia
wspomnianych wyżej osób, władze cywilne zachowywać będą względy, należne ich
stanowi i stopniowi hierarchicznemu.
Duchowni i zakonnicy będą zatrzymywani w areszcie i będą odbywali kary pozbawi­
enia wolności w pomieszczeniach oddzielnych od pomieszczeń dla osób świeckich, o
ile nie zostali pozbawieni godności kościelnej przez właściwego Ordynariusza. W
razie skazania ich na areszt wyrokiem, będą odbywali tę karę w klasztorze lub innym
domu zakonnym, w pomieszczeniach na ten cel przeznaczonych.
Artykuł XXIII
1550
Żadna zmiana w języku, używanym w diecezjach obrządku łacińskiego do kazań, na­
bożeństw dodatkowych i wykładów innych niż wykłady nauk świętych w seminariach,
nie będzie dokonywana inaczej jak za specjalnym upoważnieniem Konferencji Bis­
kupów Obrządku Łacińskiego.
Artykuł XXIV
1. Rzeczpospolita Polska uznaje prawo osób prawnych kościelnych i zakonnych do
wszystkich majątków ruchomych i nieruchomych, kapitałów, dochodów oraz innych
praw, które te osoby prawne posiadają obecnie na obszarze Państwa Polskiego.
2. Rzeczpospolita Polska zgadza się, aby wspomniane powyżej prawa własności w
razie, gdyby nie były jeszcze wpisane do ksiąg hipotecznych na imię posiadających
je osób prawnych (biskupstw, kapituł, kongregacji, zakonów, seminariów, beneficjów
proboszczowskich, innych beneficjów etc.), zostały do nich wpisane, a to na pod­
stawie deklaracji właściwego Ordynariusza, poświadczonej przez właściwą władzę
cywilną.
3. Sprawa dóbr, których Kościół został pozbawiony przez Rosję, Austrię i Prusy, a
które obecnie znajdują się w posiadaniu Państwa Polskiego, zostanie załatwiona
przez układ późniejszy. Do tego czasu Państwo Polskie zapewnia Kościołowi dotacje
roczne nie niższe, jako wartość rzeczywista, od dotacji, które rząd rosyjski, austri­
acki i pruski wypłacały Kościołowi na ziemiach należących obecnie do Rzeczypospoli­
tej Polskiej. Dotacje wspomniane będą obliczane i rozdzielane według wskazań, za­
wartych w załączniku A. W razie parcelacji rzeczonych dóbr mensy biskupie, semina­
ria i beneficja proboszczowskie, nie posiadające obecnie ziemi lub posiadające ją w
ilościach niedostatecznych, otrzymają ją na własność, w miarę rozporządzalności aż
do wysokości 180 hektarów na mensę biskupią, 180 hektarów na seminarium i za­
leżnie od gatunku ziemi od 15 do 30 hektarów na beneficjum proboszczowskie.
Suma ryczałtowa pieniężnych uposażeń oznaczona w załączniku A, będzie zmniej­
szana w diecezjach, w których te ziemie będą nadane, o 50 złotych rocznie od każ­
dego hektara nadanego w sposób powyższy.
4. Utrzymane zostanie przeznaczenie dóbr, które Rzeczpospolita Polska rewin­
dykowałaby u dawnych państw rozbiorczych, jako następczyni w prawach państw
powyższych z tytułu ich prawnego stosunku do osób prawnych kościelnych i za­
konnych w Polsce, dotyczącego już to prestacji, zapewnionych przez te państwa oso­
bom prawnym kościelnym i zakonnym, już to zarządu dóbr nieruchomych i kapitałów
przeznaczonych dla Kościoła.
5. Aby polepszyć gospodarcze i społeczne położenie ludności rolniczej i aby wzmóc
tym bardziej pokój chrześcijański kraju, Stolica Apostolska zgadza się, aby Rzeczpo­
spolita Polska wykupiła od beneficjów biskupich, od seminariów, od beneficjów kapi­
tularnych, od beneficjów proboszczowskich oraz od zwykłych beneficjów, posia­
dających dobra ziemskie, te ilości ziemi rolnej, które by przewyższały dla każdej z
wyżej wymienionych jednostek 15 do 30 hektarów, zależnie od gatunku ziemi, dla
probostw i zwykłego beneficjum, 180 hektarów dla mensy biskupiej i 180 hektarów
dla seminarium. W diecezjach, w których seminaria nie posiadają ziem rolnych od­
dzielnie od ziem posiadanych przez Biskupstwo przyznane im będzie z ziem,
należących do Biskupstwa, 180 hektarów wolnych od wykupu, niezależnie od 180
hektarów przeznaczonych dla mensy biskupiej.
6. Wymienione wyżej prawne osoby kościelne będą miały prawo wybrać same z dóbr
do nich należących parcele z ziemi, które w ilościach wskazanych powyżej pozostaną
ich własnością.
7. Cena wykupu ziem wskazanych powyżej zostanie wypłacona według przepisów
1551
stosowanych przy wykupie ziem będących własnością osób prywatnych i pozostanie
do rozporządzenia Kościoła.
8. Stolica Apostolska zgadza się także, aby ziemie rolne należące do domów
kongregacji i zakonów oraz do ich zakładów dobroczynnych, uważanych każdy z
osobna za oddzielną jednostkę rolną, zostały wykupione przez Państwo zgodnie z
przepisami, które będą stosowane do wykupu dóbr należą cydr do osób prawnych
świeckich, z prawem dla każdego z domów wspomnianych wyżej, jako też dla każ­
dego z ich zakładów dobroczynnych, zachowania co najmniej 180 hektarów ziemi
rolnej.
9. Osoby prawne kościelne i zakonne będą miały prawo, na równi z osobami prawny­
mi świeckimi, bezpośredniego dokonywania parcelacji ziem rolnych, do nich
należących.
Artykuł XXV
Wszystkie prawa, rozporządzenia lub dekrety, sprzeczne z postanowieniami po­
przednich artykułów, tracą moc prawną z chwilą wejścia w życie niniejszego Konkor­
datu.
Artykuł XXVI
Stolica Apostolska dokona, w ciągu trzech miesięcy od wejścia w życie niniejszego
Konkordatu i w porozumieniu z Rządem, utworzenia i rozgraniczenia prowincji koś­
cielnych oraz diecezji wyliczonych w art. IX. Granice prowincji Kościelnych i diecezji
będą odpowiadać granicom Państwa Polskiego. Dobra kościelne położone w Polsce,
lecz należące do prawnych osób kościelnych i zakonnych, których siedziba znajduje
się poza granicami Państwa Polskiego i odwrotnie, będą przedmiotem konwencji od­
dzielnej.
Artykuł XXVII
Konkordat niniejszy wejdzie w życie w dwa miesiące po wymianie dokumentów raty­
fikacyjnych.
Sporządzono w Rzymie, dziesiątego lutego, tysiąc dziewięćset dwudziestego piątego
roku.
(-) Piotr Kardynał Gasparri
(-) Wladysław Skrzyński
(-) Stanisław Grabski
Załącznik "A"
Uposażenia przyznane Kościołowi katolickiemu przez Państwo Polskie zgodnie z art.
XXIV niniejszego Konkordatu obliczane będą w następujący sposób:
I. Uposażenie duchowieństwa:
Uposażenie miesięczne według bieżącej mnożnej dla urzędników państwowych.
1. Kardynałowie - 2500 punktów oraz 800 zł na utrzymanie kapelanów, powozów
etc.
2. Arcybiskupi - 2000 punktów oraz 600 zł na utrzymanie kapelanów, powozów etc.
3. Biskupi diecezjalni - 1700 punktów oraz 600 zł na utrzymanie kapelanów,
powozów etc.
1552
4. Biskupi pomocniczy - 1250 punktów.
5. Członkowie kapituł - 600 punktów.
6. Proboszczowie - 270 punktów.
7. Rektorowie kościołów filialnych, wikariusze i urzędnicy konsystorscy - 200 punk­
tów.
8. Zakonnicy kongregacji, pobierający uposażenie od Państwa - 125 punktów.
9. Profesorowie seminariów - 600 punktów.
10. Uczniowie seminariów - 125 punktów.
11. Audytor Trybunału Świętej Roty (uposażenie profesorów zwyczajnych na uniwer­
sytetach).
12. Sekretarz Audytora - 600 punktów.
13. Nauczyciel Instytutów Teologicznych, mający prawa profesorów gimnazjalnych
(uposażenie nauczycieli szkół średnich).
II. Uposażenie emerytalne roczne: 383 413 zł.
1. Pensje emerytalne duchowieństwa - 254 117 zł
2. Pensje emerytalne wdów i sierot po duchownych greckokatolickich - 129 296 zł.
III. Uposażenie roczne chórów katedralnych i niższych urzędników kościelnych: 63
298 zł.
IV. Koszta roczne administracji kościelnej - 750 940 zł.
1. Wizytacje pasterskie Biskupów - 340 000 zł.
2. Konsystorze biskupie - 66 000 zł.
3. Prowadzenie ksiąg parafialnych - 197 940 zł.
4. Wydatki na pocztę - 147 000 zł.
V. Zapomoga roczna dla zakładów kościelnych - 20 900 zł.
VI. Roczny fundusz budowlany - 1016 000 zł.
VII. Inne wydatki roczne - 45 500 zł.
Uposażenia powyższe będą przyznawane przez Ministra Skarbu każdej diecezji od­
dzielnie, w sumach ryczałtowych, ustalonych według poszczególnych budżetów, któ­
re przedstawiać będą właściwi Ordynariusze. Przy rozdziale pomiędzy diecezje całoś­
ci uposażenia, przyznawanego przez Państwo proboszczom brany będzie w rachubę
dochód z ziem posiadanych przez beneficja proboszczowskie. W razie potrzeby i o ile
położenie finansowe Państwa na to pozwoli, uposażenia powyższe zostaną powięks­
zone dostatecznie, aby zapewnić stosowny byt materialny proboszczom oraz innym
członkom duchowieństwa, a to na zasadzie specjalnej umowy dotyczącej tak
zwanych iura stolae.
Rozdział uposażeń, wyliczonych powyżej, powierzony będzie w każdej diecezji Or­
dynariuszowi, który po wejściu w moc niniejszego Konkordatu złoży przysięgę
wierności, przewidzianą w art. XII.
1553
(-)Piotr Kardynał Gasparri
(-)Władysław Skrzyński
(-)Stanisław Grabski.
Zaznajomiwszy się z powyższym Konkordatem, uznaliśmy go i uznajemy za słuszny,
zarówno w całości, jak i każde z zawartych w nim postanowień, i oświadczamy, że
jest przyjęty, ratyfikowany i zatwierdzony i przyrzekamy, że będzie niezmiennie za­
chowywany. Na dowód czego wydaliśmy akt niniejszy, opatrzony pieczęcią Rzeczypo­
spolitej.
Warszawa, dnia 30 maja 1925 roku.
(-)S. Wojciechowski Prezydent Rzeczypospolitej
(-)S. Grabski Prezes Rady Ministrów
(-)A. Skrzyński Minister Spraw Zagranicznych
(Dz. U. z 1925 r., nr 72, poz. 501 i poz. 502)
(http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/konpol.htm)
1554
1555
Příloha číslo 12
KONKORDÁT MEZI APOŠTOLSKÝM
STOLCEM A PORTUGALSKOU REPUB­
LIKOU 2004
CONCORDATA ENTRE
A SANTA SÉ E A
REPÚBLICA PORTUGUESA
2004
Concordat between the Holy See and the Portuguese Republic from 2004
Konkordat zwischen dem Heiligen Stuhl und der Republik Portugal 2004
Il Concordato fra la Santa Sede e la Repubblica portuguesa dal 2004
Apoštolský stolec a Portugalská
republika,
A Santa Sé e a República Portuguesa,
afirmando que a Igreja Católica e o Es­
uznávajíce že Katolická církev a Stát jsou, tado são, cada um na própria ordem,
každý podle vlastního uspořádání, auto­ autónomos e independentes;
nomní a nezávislí;
considerando as profundas relações his­
tóricas entre a Igreja Católica e Portugal
majíce na paměti hluboké historické
e tendo em vista as mútuas responsabi­
vztahy mezi Katolickou církví a Portugal­
lidades que os vinculam, no âmbito da
skem a přihlížeje k vzájemné odpo­
liberdade religiosa, ao serviço em prol
vědnosti, jež je spojuje na poli náboženské do bem comum e. ao empenho na con­
svobody, služby rozvoji obecného blaha a strução de uma sociedade que promova
závazku vytvářet společnost, která podpo­ a dignidade da pessoa humana, a justiça
ruje důstojnost člověka, spravedlnost a
e a paz;
mír,
reconhecendo que a Concordata de 7 de
uznávajíce, že Konkordát ze dne 7. května Maio de 1940, celebrada entre a Repúb­
lica Portuguesa e a Santa Sé, e a sua
1940 uzavřený mezi Portugalskou repub­
likou a Apoštolským stolcem a jeho aplika­ aplicação contribuíram de maneira re­
ce přispěly ve významné míře k překonání levante para reforçar os seus laços his­
historických nástrah a k upevnění aktivity tóricos e para consolidar a actividade da
Katolické církve v Portugalsku ve prospěch Igreja Católica em Portugal em beneficio
dos seus fiéis e da comunidade portu­
věřících a celé portugalské společnosti
guesa em geral;
přihlížejíce k nutnosti obnovy v důsledku
entendendo que se toma necessária
hlubokých změn, k nimž došlo v rovině ná­
uma actualização em virtude das
rodní i mezinárodní, zvláště s ohledem na
profundas transformações ocorridas nos
ustanovení portugalského právního řádu,
planos nacional e internacional: de
novou demokratickou Ústavu, otevření se
modo particular, pelo que se refere ao
normám komunitárního práva a současné­
ordenamento jurídico português, a nova
ho mezinárodního práva a s ohledem na
Constituição democrática, aberta a nor­
Církev a vývoj jejích vztahů k politickému
mas do direito comunitário e do direito
společenství
internacional contemporâneo, e, no âm­
bito da Igreja, a evolução das suas re­
shodly se na uzavření tohoto Konkordátu
lações com a comunidade política;
v následující podobě:
acordam em celebrar a presente Concor­
data, nos termos seguintes:
Článek 1
Artigo 1
1.
Portugalská republika a Apoštolský 1.
A República Portuguesa e a Santa
Stolec deklarují závazek Státu a Katolické Sé declaram o empenho do Estado e da
církve ke spolupráci k rozvoji lidské dů­ Igreja Católica na cooperação para a
stojnosti, spravedlnosti a míru.
promoção da dignidade da pessoa hu­
mana, da justiça e da paz.
1556
2.
Portugalská republika uznává právní 2.
A República Portuguesa reconhece
subjektivitu Katolické církve
a personalidade jurídica da Igreja Católi­
ca.
3.
Vztahy mezi Portugalskou republikou
As relações entre a República Por­
a Apoštolským stolcem jsou zajištěny na 3.
úrovni Apoštolského nuncia u Portugalské tuguesa e a Santa Sé são asseguradas
republiky a Velvyslance Portugalska u mediante um Núncio Apostólico junto da
República Portuguesa e um Embaixador
Apoštolského stolce.
de Portugal junto da Santa Sé.
Článek 2
Artigo 2
1.
Portugalská republika uznává právo
Katolické církve vykonávat její apoštolské
poslání a zaručuje veřejný a volný výkon
jejích aktivit při výkonu kultu, výuce a
službě, jakož i jurisdikci ve věcech ná­
boženských.
1. A República Portuguesa reconhece à
Igreja Católica o direito de exercer a sua
missão apostólica e garante o exercício
público e livre das suas actividades, no­
meadamente as de culto, magistério e
ministério, bem como a jurisdição em
matéria eclesiástica.
2.
Apoštolský stolec může vydávat a
svobodně zveřejňovat jakoukoli normu,
ustanovení nebo listinu týkající se činnosti
Církve a bez překážek udržovat kontakt
s biskupy, duchovenstvem a věřícími, což
platí rovněž pro ně ve vztahu k Apoš­
tolskému stolci.
2. A Santa Sé pode aprovar e publicar
livremente qualquer norma, disposição
ou documento relativo à actividade da
Igreja e comunicar sem impedimento
com os bispos, o clero e os fiéis, tal
como estes o podem com a Santa Sé.
3.
Biskupové a další církevní autority se 3. Os bispos e as outras autoridades
těší téže svobodě ve vztahu k ducho­ eclesiásticas gozam da mesma liberdade
em relação ao clero e aos fiéis.
venstvu a věřícím.
4. É reconhecida à Igreja Católica, aos
4.
Katolické církvi, jejím věřícím a seus fiéis e às pessoas jurídicas que se
právnickým osobám, které jsou vytvořeny constituam nos termos do direito canó­
podle kanonického práva, je přiznána ná­ nico a liberdade religiosa, nomeadamen­
boženská svoboda v otázkách svědomí, te nos domínios da consciência, culto,
kultu, shromažďování, sdružování, ve­ reunião, associação, expressão pública,
řejného vyznávání, výuky a charitativní ensino e acção caritativa.
činnosti.
Článek 3
Artigo 3
1.
Portugalská republika uznává neděle 1. A República Portuguesa reconhece
za sváteční dny.
como dias festivos os Domingos.
2.
Další katolické svátky jako dny svá­ 2. Os outros dias reconhecidos como
teční jsou stanoveny v dohodě podle čl. festivos católicos são definidos por
acordo nos termos do artigo 28.
28.
3. A República Portuguesa providenciará
3.
Portugalská republika bude dohlížet no sentido de possibilitar aos católicos,
na zajištění možnosti katolíkům, aby no termos da lei portuguesa, o cumpri­
v souladu s portugalskými zákony mohli mento dos deveres religiosos nos dias
dostát svým náboženským povinnostem ve festivos.
sváteční dny.
Článek 4
Artigo 4
Spolupráce uvedená v čl. 1 odst. 1 může
zahrnovat činnosti vykonávané v rámci
mezinárodních organizací, jejichž členem
je Apoštolský Stolec nebo Portugalská
A cooperação referida no nº 1 do artigo
1 pode abranger actividades exercidas
no âmbito de organizações internacio­
nais em que Santa Sé e a República Por­
1557
republika, v souladu se zásadami meziná­
rodního práva, další společnou činnost dvojstrannou či vícestrannou, zejména
v oblasti zemí užívajících portugalštinu
jako oficiální jazyk.
tuguesa sejam partes ou, sem prejuízo
do respeito pelo direito internacional,
outras acções conjuntas, bilaterais ou
multilaterais, em particular no espaço
dos Países de língua oficial portuguesa.
Článek 5
Artigo 5
Os eclesiásticos não podem ser pergun­
Duchovní osoby nemohou být vyslýchány
tados pelos magistrados ou outras auto­
justičními osobami nebo jinou autoritou
ridades sobre factos e coisas de que
ohledně skutků a věcí, o nichž se dozvěděli
tenham tido conhecimento por motivo
z důvodů své služby.
do seu ministério.
Článek 6
Artigo 6
Duchovní osoby nemají povinnost přijmou
funkci porotce, člena tribunálu ani jinou
činnost takové povahy, které jsou podle
kanonického práva považovány za nesluči­
telné s duchovním stavem.
Os eclesiásticos não têm a obrigação de
assumir os cargos de jurados, membros
de tribunais e outros da mesma natu­
reza, considerados pelo direito canónico
como incompatíveis com o estado eclesi­
ástico.
Článek 7
Artigo 7
Portugalská republika zajistí v rámci portu­
galského práva nutné prostředky
k ochraně kultovních míst a duchovních
osob při výkonu jejich služby, jakož i k za­
bránění neoprávněného užívání katolických
činností a prostředků.
A República Portuguesa assegura nos
termos do direito português, as medidas
necessárias à protecção dos lugares de
culto e dos eclesiásticos no exercício do
seu ministério e bem assim para evitar o
uso ilegítimo de práticas ou meios cató­
licos.
Článek 8
Artigo 8
Portugalská republika uznává právní sub­
jektivitu Portugalské biskupské konference
ve smyslu statutů schválených Apoš­
tolským stolcem.
A República Portuguesa reconhece a
personalidade jurídica da Conferência
Episcopal Portuguesa, nos termos defini­
dos pelos estatutos aprovados pela San­
ta Sé.
Článek 9
Artigo 9
1.
Katolická církev může svobodně vy­
tvářet, měnit nebo rušit - v mezích daných
kanonickým právem - diecéze, farnosti a
jiné územní církevní osoby (jurisdikce).
1. A Igreja Católica pode livremente cri­
ar, modificar ou extinguir, nos termos do
direito canónico, dioceses, paróquias e
outras jurisdições eclesiásticas.
2. A República Portuguesa reconhece a
personalidade jurídica das dioceses, pa­
róquias e outras jurisdições eclesiásti­
cas, desde que o acto constitutivo da
sua personalidade jurídica canónica seja
notificado ao órgão competente do Esta­
3.
Akty, jimiž se mění nebo zanikají do.
diecéze, farnosti a jiné územní církevní 3. Os actos de modificação ou extinção
osoby, splňující podmínky předchozího od­ das dioceses, paróquias e outras ju­
stavce, budou oznámeny příslušenému risdições eclesiásticas, reconhecidas nos
státnímu orgánu.
termos do número anterior, serão notifi­
cados ao órgão competente do Estado.
4.
Jmenování a odvolání biskupů je ve
2.
Portugalská republika uznává právní
subjektivitu diecézí, farností a dalších
územních církevních osob, pokud konstitu­
tivní akt kanonické právní subjektivity je
oznámen příslušnému státnímu orgánu.
1558
výlučně pravomoci Apoštolského stolce, 4. A nomeação e remoção dos bispos
který o nich informuje Portugalskou repub­ são da exclusiva competência da Santa
liku.
Sé, que delas informa a República portu­
guesa.
5.
Apoštolský stolec prohlašuje, že
žádná část územní Portugalské republiky 5. A Santa Sé declara que nenhuma par­
nebude záviset na biskupovi, jehož sídlo te do território da República Portuguesa
dependerá de um Bispo cuja sede esteja
by bylo podřízeno cizí suverenitě.
fixada em território sujeito a soberania
estrangeira.
Článek 10
Artigo 10
1.
Katolická církev v Portugalsku se
může organizovat svobodně v souladu
s normami kanonického práva a vytvářet,
měnit či rušit kanonické právnické osoby,
kterým Stát přiznává civilní právní subjek­
tivitu.
1. A Igreja Católica em Portugal pode
organizar-se livremente de harmonia
com as normas do direito canónico e
constituir, modificar e extinguir pessoas
jurídicas canónicas a que o Estado re­
conhece personalidade jurídica civil.
2. O Estado reconhece a personalidade
das pessoas jurídicas referidas nos ar­
tigos 1, 8 e 9 nos respectivos termos,
bem como a das restantes pessoas jurí­
dicas canónicas, incluindo os institutos
de vida consagrada e as sociedades de
vida apostólica canonicamente erectos,
que hajam sido constituídas e participa­
das à autoridade competente pelo bispo
da diocese onde tenham a sua sede, ou
pelo seu legítimo representante, até à
data da entrada em vigor da presente
3.
Civilní právní subjektivita kano­ Concordata.
nických právnických osob, s výjimkou osob 3. A personalidade jurídica civil das pes­
uvedených v článcích 1,8 a 9, pokud soas jurídicas canónicas, com excepção
vznikly nebo byly oznámeny do účinnosti das referidas nos artigos 1, 8 e 9,
tohoto Konkordátu, se uznává zápisem do quando se constituírem ou forem comu­
příslušného rejstříku vedeného Státem nicadas após a entrada em vigor da pre­
podle autentické listiny vydané příslušnou sente Concordata, é reconhecida através
církevní autoritou, ve které se stanoví její da inscrição em registo próprio do Esta­
zřízení, cíl, označení, orgány, jimiž jedná, a do em virtude de documento autêntico
příslušné pravomoci.
emitido pela autoridade eclesiástica
competente de onde conste a sua
erecção, fins, identificação, órgãos
representativos e respectivas competên­
cias.
2.
Stát uznává právní subjektivitu osob
uvedených v článcích 1, 8 a 9, jakož i
ostatních kanonických právnických osob
včetně institutů zasvěceného života a
společností apoštolského života, které byly
vytvořeny podle kanonického práva a
zřízeny nebo schváleny kompetentní auto­
ritou prostřednictvím diecézního biskupa
místa, kde mají své sídlo, nebo jeho legi­
timním zástupcem do dne účinnosti tohoto
Konkordátu.
Článek 11
Artigo 11
1.
Kanonické právnické osoby uznané
ve smyslu článků 1, 8, 9 a 10 se řídí kano­
nickým právem a právem portugalským,
uplatňovaným příslušnými autoritami, a
těší se téže civilní právní subjektivitě jakou
portugalské právo přiznává kolektivním
osobám stejné povahy.
1. As pessoas jurídicas canónicas re­
conhecidas nos termos dos artigos 1, 8,
9 e 10 regem-se pelo direito canónico e
pelo direito português, aplicados pelas
respectivas autoridades, e têm a mesma
capacidade civil que o direito português
atribui às pessoas colectivas de idêntica
2.
Kanonické či statutární omezení natureza.
právní
subjektivity
kanonických 2. As limitações canónicas ou estatutári­
1559
právnických osob lze vůči třetím osobám
v dobré víře namítat pouze pokud vyplývá
z Kodexu kanonického práva nebo jiných
norem, které byly podle předpisů kano­
nického práva zveřejněny, a v případě sub­
jektů uvedených v čl. 10 odst. 3 ohledně
údajů tam uvedených z rejstříku kano­
nických právnických osob.
as à capacidade das pessoas jurídicas
canónicas só são oponíveis a terceiros
de boa fé desde que constem do Código
de Direito Canónico ou de outras nor­
mas, publicadas nos termos do direito
canónico, e, no caso das entidades a
que se refere o nº 3 do artigo 10 e
quanto às matérias aí mencionadas, do
registo das pessoas jurídicas canónicas.
Článek 12
Artigo 12
Kanonické právnické osoby, uznané podle
čl. 10, které krom náboženských cílů sle­
dují i účel asistenční nebo charitativní, vy­
konávají příslušné aktivity v souladu
s právním režimem stanoveným portugal­
ským právem a těší se právům a oprávně­
ním přiznaným kolektivním soukromým
osobám s účely téže povahy.
As pessoas jurídicas canónicas, reconhe­
cidas nos termos do artigo 10, que,
além de fins religiosos, prossigam fins
de assistência e solidariedade, desen­
volvem a respectiva actividade de
acordo com o regime jurídico instituído
pelo direito português e gozam dos dire­
itos e benefícios atribuídos às pessoas
colectivas privadas com fins da mesma
natureza.
Článek 13
Artigo 13
1.
Portugalský stát uznává civilní
účinky
sňatků
uzavřených
v souladu
s kanonickými předpisy, pokud příslušný
oddací list je zapsán do příslušných mat­
ričních knih.
1. O Estado português reconhece efeitos
civis aos casamentos celebrados em
conformidade com as leis canónicas,
desde que o respectivo assento de casa­
mento seja transcrito para os compe­
tentes livros do registo civil.
2.
Ohlášky se uskutečňují nejen v pří­
slušných farních kostelech, ale rovněž 2. As publicações do casamento fazemv příslušných odděleních matričních úřadů. se, não só nas respectivas igrejas pa­
roquiais, mas também nas competentes
3.
Uzavřít manželství v nebezpečí smr­ repartições do registo civil.
ti, porodu nebo při výslovném dovolení 3. Os casamentos in articulo mortis, em
vlastního ordináře pro závažný důvod spo­ iminência de parto, ou cuja imediata ce­
čívající ve veřejném pořádku, je dovoleno lebração seja expressamente autorizada
nezávisle na předchozím řízení o ohláš­ pelo ordinário próprio por grave motivo
kách.
de ordem moral, podem ser contraídos
independentemente do processo prelimi­
4.
Farář zašle úplný oddací list do tří
nar das publicações.
dnů na příslušné oddělení matričního úřa­
du, aby byl zapsán. Zápis musí být prove­ 4. O pároco envia dentro de três dias
den ve lhůtě dvou dnů a sdělen příslušným cópia integral do assento do casamento
funkcionářem faráři nejpozději následující­ à repartição competente do registo civil
ho dne poté, co byl učiněn, s uvedením para ser aí transcrita; a transcrição deve
ser feita no prazo de dois dias e comuni­
data.
cada pelo funcionário respectivo ao pá­
5.
Povinnosti podle odst. 4, jejichž po­ roco até ao dia imediato àquele em que
rušení zavdává odpovědnost podle portu­ foi feita, com indicação da data.
galského i kanonického práva, není do­
5. Sem prejuízo das obrigações referidas
tčenou právo stran žádat provedení zápisu,
no nº 4, cujo incumprimento sujeita o
pokud doručí úplný oddací list.
respectivo responsável à efectivação das
formas de responsabilidade previstas no
direito português e no direito canónico,
as partes podem solicitar a referida
1560
transcrição, mediante a apresentação da
cópia integral da acta do casamento.
Článek 14
Artigo 14
1.
Uzavření manželství má veškeré
civilněprávní účinky od okamžiku uzavření,
pokud bylo zapsáno do sedmi dnů.
V opačném případě je působí vůči třetím
osobám od okamžiku jeho zápisu.
1. O casamento produz todos os efeitos
civis desde a data da celebração, se a
transcrição for feita no prazo de sete di­
as. Não o sendo, só produz efeitos. rela­
tivamente a terceiros, a contar da data
da transcrição.
2.
Zápisu nebrání, pokud jeden nebo
oba manželé zemřeli.
2. Não obsta à transcrição a morte de
um ou de ambos os cônjuges.
Článek 15
Artigo 15
1.
Uzavřením manželství kanonickým
způsobem manželé přijímají před tváří
Církve povinnost podrobit se kanonickým
normám, jež ho upravují, zejména pak re­
spektovat jeho základní náležitosti.
1. Celebrando o casamento canónico os
cônjuges assumem por esse mesmo fac­
to, perante a Igreja, a obrigação de se
aterem às normas canónicas que o
regulam e, em particular, de respeita­
rem as suas propriedades essenciais.
2.
Apoštolský stolec opětovně po­
tvrzuje učení Katolické církve o nerozluči­
telnosti manželského pouta, připomíná
manželům, jež uzavřeli kanonické manžel­
ství, důležitou povinnost, která jim ukládá
nevyužít možnosti civilního práva žádat o
rozvod.
2. A Santa Sé, reafirmando a doutrina
da Igreja Católica sobre a indissolubili­
dade do vínculo matrimonial, recorda
aos cônjuges que contraírem o matrimó­
nio canónico o grave dever que lhes
incumbe de se não valerem da faculdade
civil de requerer o divórcio.
Článek 16
Artigo 16
1.
Rozhodnutí o neplatnosti a papežská
dispens od uzavřeného ale nekonzu­
movaného manželství přijatá příslušnou
církevní autoritou, potvrzená církevním or­
gánem vykonávajícím vyšší dozor, mají
civilní účinky poté, co na žádost kterékoli
ze stran jsou ověřeny a potvrzeny ve
smyslu portugalského práva příslušným
soudem Státu.
1. As decisões relativas à nulidade e à
dispensa pontifícia do casamento rato e
não
consumado
pelas
autoridades
eclesiásticas competentes, verificadas
pelo órgão eclesiástico de controlo su­
perior, produzem efeitos civis, a requeri­
mento de qualquer das partes, após
revisão e confirmação, nos termos do di­
reito
português,
pelo
competente
tribunal do Estado.
2.
Za tím účelem příslušný soud ověří,
a)
zda jsou autentická
b)
dem
zda byla vydána příslušným sou­
c)
zda byl dodržen princip kontra­
diktornosti a rovnosti a
2. Para o efeito, o tribunal competente
verifica:
a) Se são autênticas;
b) Se dimanam do tribunal competente;
c) Se foram respeitados os princípios do
contraditório e da igualdade; e
d)Se nos resultados não ofendem os
d)
zda jejich výrokem nejsou dotčeny princípios da ordem pública internacio­
principy mezinárodního veřejného pořádku nal do Estado Português.
Portugalského státu.
Článek 17
1.
Artigo 17
Portugalská republika ga­ 1. A República Portuguesa garante o
1561
rantuje svobodný výkon náboženské svo­
body prostřednictvím náboženské asisten­
ce členům ozbrojených a bezpečnostních
sil, pokud ji požadují, jakož i slavením pří­
slušných obřadů.
2.
Katolická církev zajistí ve smyslu
kanonického práva a prostřednictvím
církevní jurisdikce vojenského ordináře ná­
boženskou asistenci členům ozbrojených a
bezpečnostního sil, kteří ji žádají.
livre exercício da liberdade religiosa
através da assistência religiosa católica
aos membros das forças armadas e de
segurança que a solicitarem, e bem as­
sim através da prática dos respectivos
actos de culto.
2. A Igreja Católica assegura, nos ter­
mos do direito canónico e através da ju­
risdição eclesiástica de um ordinário
castrense, a assistência religiosa aos
membros das forças armadas e de segu­
3.
Příslušný státní orgán a příslušná rança que a solicitarem.
církevní autorita mohou dohodou určit 3. O órgão competente do Estado e a
způsoby výkonu a organizaci náboženské autoridade
eclesiástica
competente
asistence v případech uvedených v před­ podem estabelecer, mediante acordo, as
chozích odstavcích.
formas de exercício e organização da as­
sistência religiosa nos casos referidos
4.
Duchovní osoby mohou vykonat po­
nos números anteriores.
vinnost vojenské služby v podobě ná­
boženské asistence v ozbrojených nebo 4. Os eclesiásticos podem cumprir as
bezpečnostních silách, aniž by tím bylo do­ suas obrigações militares sob a forma de
assistência religiosa católica às forças
tčenou jejich právo výhrady svědomí.
armadas e de segurança, sem prejuízo
do direito de objecção de consciência.
Článek 18
Artigo 18
Portugalská republika garantuje Katolické
církvi svobodný výkon duchovenské péče
vůči osobám, které z důvodu pobytu v za­
řízeních pečujících o zdraví, péči, výchovu
a podobné činnosti, nebo zadržení ve vě­
zeňských a obdobných zařízeních nemohou
v běžných podmínkách vykonávat svou ná­
boženskou svobodu a požádají o to.
A República Portuguesa garante à Igreja
Católica o livre exercício da assistência
religiosa católica às pessoas que, por
motivo de internamento em estabeleci­
mento de saúde, de assistência, de edu­
cação ou similar, ou detenção em es­
tabelecimento prisional ou similar, es­
tejam impedidas de exercer, em con­
dições normais, o direito de liberdade
religiosa e assim o solicitem.
Článek 19
Artigo 19
1.
Portugalská republika v rámci ná­
boženské svobody a povinnosti Státu
spolupracovat s rodiči na výchově dětí, za­
jistí v mezích portugalského práva ne­
zbytné podmínky pro výuku katolického
náboženství a morálky ve veřejných ško­
lách nikoli vyššího stupně, bez jakékoli for­
my diskriminace.
1. A República Portuguesa, no âmbito da
liberdade religiosa e do dever de o Esta­
do cooperar com os pais na educação
dos filhos, garante as condições ne­
cessárias para assegurar, nos ternos do
direito português, o ensino da religião e
moral católicas nos estabelecimentos de
ensino público não superior, sem
qualquer forma de discriminação.
2.
Četnost výuky katolického nábožen­
ství a morálky ve veřejných školách nikoli
vyššího stupně je závislá na prohlášení zá­
jemce, těší-li se právní způsobilosti k ta­
kovému úkonu, rodičů nebo svého zá­
konného zástupce.
2. A frequência do ensino da religião e
moral católicas nos estabelecimentos de
ensino público não superior depende de
declaração do interessado, quando para
tanto tenha capacidade legal, dos pais
ou do seu representante legal.
3.
V žádném případě katolické ná­ 3. Em nenhum caso o ensino da religião
boženství a morálku nemůže vyučovat ten, e moral católicas pode ser ministrado
1562
kdo není považován za vhodného církevní por quem não seja considerado idóneo
autoritou, který potvrdí vhodnost ve smys­ pela autoridade eclesiástica competente,
lu portugalského a kanonického práva.
a qual certifica a referida idoneidade nos
termos previstos pelo direito português
4.
Vyučující katolického náboženství a e pelo direito canónico.
morálky jsou jmenovaní nebo přijati, pře­
loženi či vyloučení z učitelské služby opat­ 4. Os professores de religião e moral ca­
řením Státu v dohodě s příslušnou církevní tólicas são nomeados ou contratados,
transferidos e excluídos do exercício da
autoritou.
docência da disciplina pelo Estado de
5.
Je ve výlučné pravomoci církevní au­ acordo com a autoridade eclesiástica
tority určit obsah výuky katolického ná­ competente.
boženství a morálky, v souladu s obecnými 5. É da competência exclusiva da autori­
směry portugalského vzdělávacího systé­ dade
eclesiástica
a
definição
do
mu.
conteúdo do ensino da religião e moral
católicas, em conformidade com as ori­
entações gerais do sistema de ensino
português.
Článek 20
Artigo 20
1.
Portugalská republika uznává právo 1. A República Portuguesa reconhece à
Katolické církve vytvářet semináře a další Igreja Católica o direito de constituir se­
zařízení náboženské formace a kultury.
minários e outros estabelecimentos de
formação e cultura eclesiástica.
2.
Vnitřní chod těchto zařízení nebude
2. O regime interno dos estabelecimen­
předmětem zdanění ze strany Státutos de formação e cultura eclesiástica
3.
Uznání civilních účinků absolutorií, não está sujeito a fiscalização do Estado.
stupňů a titulů získaných v zařízeních ná­ 3. O reconhecimento dos efeitos civis
boženské formace a vzdělávání jsou dos estudos, graus e títulos obtidos nos
regulovány portugalským právem, bez ja­ estabelecimentos de formação e cultura
kékoli diskriminace ve vztahu k stupňům eclesiástica é regulado pelo direito por­
téže povahy.
tuguês, sem qualquer forma de discrimi­
nação relativamente a estudos de idênti­
ca natureza.
Článek 21
Artigo 21
1.
Portugalská republika zajistí Kato­
lické církvi a kanonickým právnickým oso­
bám uznaným ve smyslu čl. 8 a 10 v rámci
svobody výuky právo zakládat a řídil školy
všech stupňů výuky a formace, v souladu
s portugalským právem, aniž by byly
podrobeny jakékoli formě diskriminace.
1. A República Portuguesa garante à
Igreja Católica e às pessoas jurídicas
canónicas reconhecidas nos termos dos
artigos 8 a 10, no âmbito da liberdade
de ensino, o direito de estabelecerem e
orientarem escolas em todos os níveis
de ensino e formação, de acordo com o
direito português, sem estarem sujeitas
2.
Stupně, tituly a diplomy vydané ško­ a qualquer forma de discriminação.
lami podle předchozího odstavec, se za
podmínek
stanovených
portugalským 2. Os graus, títulos e diplomas obtidos
právem uznávají pro školy obdobné po­ nas escolas referidas no número anterior
são reconhecidos nos termos estabeleci­
vahy a stupně.
dos pelo direito português para escolas
3.
Portugalská katolická univerzita, za­ semelhantes na natureza e na qualida­
ložená Apoštolským stolcem 13. října 1967 de.
a uznaná Portugalským státem 15. června 3. A Universidade Católica Portuguesa,
1971, vykonává svou činnost v souladu erecta pela Santa Sé em 13 de Outubro
s portugalským právem a ve smyslu před­ de 1967 e reconhecida pelo Estado por­
chozích dvou odstavců, s respektem její tuguês em 15 de Julho de 1971, desen­
1563
institucionální výjimečnosti.
volve a sua actividade de acordo com o
direito português, nos ternos dos núme­
ros anteriores, com respeito peja sua
especificidade institucional.
Článek 22
Artigo 22
1.
Nemovitosti, které ve smyslu čl. VI
Konkordátu ze dne 16. května 1940 byly
považovány za "národní památky" nebo
"veřejného zájmu" zůstávají s neustálou
péči k užívání Církvi. Státu se stará o
jejich zachování, opravy a restaurace
v souladu s plánem stanoveným v dohodě
s příslušnou církevní autoritou tak, aby
nenarušily náboženskou užívání. Církev
určí vnitřní režim chodu, v němž jsou zo­
hledněny návštěvní hodiny a do nějž může
zasáhnout funkcionář určený státem.
1. Os imóveis que. nos termos do artigo
VI da Concordata de 7 de Maio de 1940,
estavam ou tenham sido classificados
como "monumentos nacionais" ou como
de "interesse público" continuam com
afectação permanente ao serviço da
Igreja. Ao Estado cabe a sua con­
servação, reparação e restauro de har­
monia com plano estabelecido de acordo
com a autoridade eclesiástica, para
evitar perturbações no serviço religioso;
à Igreja incumbe a sua guarda e regime
interno, designadamente no que respei­
2.
Kultovní předměty, jež se nachází ve ta ao horário de visitas, na direcção das
muzeích Státu či jiných veřejných subjektů quais poderá intervir um funcionário no­
budou vždy postoupeny k náboženským meado pelo Estado.
obřadům v chrámech, jimž patří, jestliže
se tento nachází ve stejném místě, kde 2. Os objectos destinados ao culto que
jsou předměty střeženy. Takové postou­ se encontrem em algum museu do Esta­
pení se děje na žádost příslušné církevní do ou de outras entidades públicas são
autority, která dohlíží s péčí řádného sempre cedidos para as cerimónias re­
ligiosas no templo a que pertenciam,
schovatele na postoupené předměty.
quando este se ache na mesma localida­
3. V ostatních případech je možno z důvo­ de onde os ditos objectos são guarda­
dů hodných zřetele na základě dohody dos. Tal cedência faz-se a requisição da
mezi oprávněnými osobami Státu a Církve competente autoridade eclesiástica, que
dočasně kultovní předměty postoupit k vela pela guarda dos objectos cedidos,
užití v místě původu či na jiném vhodném sob a responsabilidade de fiel depo­
sitário.
místě.
3. Em outros casos e por motivos justifi­
cados, os responsáveis do Estado e da
Igreja podem acordar em ceder tempo­
rariamente objectos religiosos para se­
rem usados no respectivo local de
origem ou em outro local apropriado.
Článek 23
Artigo 23
1.
Portugalská republika a Katolická
církev deklarují svůj závazek k záchraně,
zhodnocení a využití věcí, movitých i
nemovitých, ve vlastnictví Katolické církve
nebo uznaných kanonických právnických
osob, které tvoří portugalské kulturní dě­
dictví.
1. A República Portuguesa e a Igreja Ca­
tólica declaram o seu empenho na salva­
guarda, valorização e fruição dos bens,
móveis e imóveis, de propriedade da
Igreja Católica ou de pessoas jurídicas
canónicas reconhecidas, que integram o
património cultural português.
2.
Portugalská republika uznává, že
vlastní účel církevního majetku musí být
chráněn portugalským právem, bez újmy
k nutnosti uspokojit další účely vyplývající
z kulturní povahy, respektujíce kooperační
2. A República Portuguesa reconhece
que a finalidade própria dos bens eclesi­
ásticos deve ser salvaguardada pelo di­
reito português, sem prejuízo da neces­
sidade de a conciliar com outras finalida­
des decorrentes da sua natureza cultu­
1564
princip.
3.
Příslušné autority Portugalské repub­
liky a Katolické církve se shodují na vytvo­
ření Dvojstranné komise pro rozvoj spolu­
práce ohledně církevního majetku, který
tvoří portugalské kulturní dědictví.
ral, com respeito pelo princípio da co­
operação.
3. As autoridades competentes da Rep­
ública Portuguesa e as da Igreja Católica
acordam em criar uma Comissão bilate­
ral para o desenvolvimento da coope­
ração quanto a bens da Igreja que in­
4.
Komise uvedená v předchozím tegrem o património cultural português.
článku má za cíl umožnit záchranu, 4. A Comissão referida no número ante­
zhodnocení a využití církevního majetku, rior tem por missão promover a salva­
zejména za pomoci Státu a dalších ve­ guarda, valorização e fruição dos bens
řejných subjektů úkony nezbytné k iden­ da Igreja, nomeadamente através do
tifikaci, zachování, zajištění, obnově a apoio do Estado e de outras entidades
fungování, bez jakékoli diskriminace vůči públicas às acções necessárias para a
obdobným předmětům. Je-li to potřebné, identificação, conservação, segurança,
přísluší jí zajistit uzavření dohod podle čl. restauro e funcionamento, sem qualquer
28.
forma de discriminação em relação a
bens semelhantes, competindo-lhe ain­
da promover, quando adequado, a cele­
bração de acordos nos termos do artigo
28.
Článek 24
Artigo 24
1.
Žádný chrám, stavba, příslušenství
nebo předmět určený ke katolickému kultu
nesmí být zničen, zabrán, převezen,
podroben činnostem nebo určen Státem či
jinými veřejnými subjekty k odlišnému
účelu jinak než z důvodu naléhavého ve­
řejného zájmu a po předchozí dohodě
s příslušnou církevní autoritou.
1. Nenhum templo, edifício, dependência
ou objecto afecto ao culto católico pode
ser demolido, ocupado, transportado,
sujeito a obras ou destinado pelo Estado
e entidades públicas a outro fim, a não
ser mediante acordo prévio com a auto­
ridade eclesiástica competente e por
motivo de urgente necessidade pública.
2.
V případech zabrání nebo vyvlastně­
ní z důvodu veřejného zájmu bude vždy
konzultována příslušná církevní autorita, a
to i ohledně výše odškodnění. V každém
případě nebude proveden žádný úkon při­
vlastnění nebo užití k nenáboženským úče­
lům aniž by vyvlastněné majetky byly zba­
veny svého náboženského charakteru.
2. Nos casos de requisição ou expropri­
ação por utilidade pública, será sempre
consultada a autoridade eclesiástica
competente, mesmo sobre o quantita­
tivo da indemnização. Em qualquer
caso, não será praticado acto algum de
apropriação ou utilização não religiosa
sem que os bens expropriados sejam
privados do seu carácter religioso.
3.
Příslušná církevní autorita má právo
na předchozí slyšení, pokud vznikne
nutnost prací nebo když je zahájenou
řízení o zahrnutí věci mezi kulturní památ­
ky.
3. A autoridade eclesiástica competente
tem direito de audiência prévia, quando
forem necessárias obras ou quando se
inicie procedimento de inventariação ou
classificação como bem cultural.
Článek 25
Artigo 25
1.
Portugalská republika deklaruje svůj 1. A República Portuguesa declara o seu
závazek k využití míst k náboženským
empenho na afectação de espaços a fins
účelům .
religiosos.
2. Os instrumentos de planeamento
2.
Nástroje územního plánování musí
předvídat využití míst k náboženským úče­ territorial deverão prever a afectação de
espaços para fins religiosos.
lům.
1565
3.
Katolická církev a kanonické
právnické osoby mají právo na předchozí
slyšení ve smyslu portugalského práva
před rozhodnutími týkajícími se určení
míst k náboženským účelům v nástrojích
územního plánování.
3. A Igreja Católica e as pessoas jurídi­
cas canónicas têm o direito de audiência
prévia, que deve ser exercido nos ternos
do direito português, quanto às decisões
relativas à afectação de espaços a fins
religiosos em instrumentos de planea­
mento territorial.
Článek 26
Artigo 26
1.
Apoštolský stolec, Portugalská bis­
kupská konference, diecéze a ostatní
církevní jurisdikce, jakož i další kanonické
právnické osoby ustanovené příslušnou
církevní autoritou k náboženským účelům
nebudou od okamžiku uznání civilní sub­
jektivity dle čl. 9 a 10 podrobeni žádné
dani ohledně:
1. A Santa Sé, a Conferência Episcopal
Portuguesa, as dioceses e demais ju­
risdições eclesiásticas, bem como outras
pessoas jurídicas canónicas constituídas
pelas competentes autoridades eclesi­
ásticas para a prossecução de fins religi­
osos, desde que lhes tenha sido re­
conhecida personalidade civil nos termos
dos artigos 9 e 10, não estão sujeitas a
qualquer imposto sobre:
a)
plnění věřících k výkonu kultu a
obřadů;
b)
darů k naplnění náboženských cílů
a) As prestações dos crentes para o
exercício do culto e ritos;
b) Os donativos para a realização dos
seus fins religiosos;
c)
výnosů veřejných sbírek k ná­
boženským účelům
c) O resultado das colectas públicas com
d)
bezplatné distribuce tiskovin s pro­ fins religiosos;
hlášeními, oznámeními nebo náboženský­
d) A distribuição gratuita de publicações
mi pokyny a jejich vyvěšování v kul­
com declarações, avisos ou instruções
tovních místech .
religiosas e sua afixação nos lugares de
2.
Apoštolský stolec, Portugalská bis­ culto.
kupská konference, diecéze a ostatní
církevní jurisdikce, jakož i další kanonické
právnické osoby ustanovené příslušnou
církevní autoritou k náboženským účelům
od okamžiku uznání civilní subjektivity dle
čl. 9 a 10 jsou osvobození od jakéhokoli
daně nebo poplatku obecného, regionální­
ho nebo místního, ohledně:
2. A Santa Sé, a Conferência Episcopal
Portuguesa, as dioceses e demais ju­
risdições eclesiásticas, bem como outras
pessoas jurídicas canónicas constituídas
pelas competentes autoridades eclesi­
ásticas para a prossecução de fins religi­
osos, às quais tenha sido reconhecida
personalidade civil nos termos dos ar­
tigos 9 e 10, estão isentas de qualquer
a)
kultovních míst a dalších budov imposto ou contribuição geral, regional
nebo jejích částí přímo určených k plnění ou local, sobre:
náboženských cílů
a) Os lugares de culto ou outros prédios
ou parte deles directamente destinados
b)
zařízení určená k přímé a výlučné
podpoře činností náboženského charakteru à realização de fins religiosos;
b) As instalações de apoio directo e
c)
seminářů a jakýchkoli jiných za­
exclusivo às actividades com fins religio­
řízení určených k církevní formaci nebo
sos;
k výuce katolického náboženství
c) Os seminários ou quaisquer estabele­
d)
příslušenství nebo připojených cimentos destinados à formação eclesi­
části budov uvedených pod písmeny a/ až ástica ou ao ensino da religião católica;
c/ užívaných zvláštními institucemi sociální
d) As dependências ou anexos dos pré­
solidarity
dios descritos nas alíneas a) a c) a uso
e)
zahrady a přístupná prostranství de instituiçõesparticu1ares de solidarie­
1566
budov uvedených pod písm. a/ až d/, dade social;
pokud nejsou určeny k výdělečným účelům e) Os jardins e logradouros dos prédios
f)
movité věci náboženského charak­ descritos nas alíneas a) a d) desde que
teru, jež tvoří součásti nemovitostí uve­ não estejam destinados a fins lucrativos;
dených v předchozích bodech nebo které f) Os bens móveis de carácter religioso,
tvoří jejich příslušenství.
integrados nos imóveis referidos nas alí­
neas anteriores ou que deles sejam
3.
Apoštolský stolec, Portugalská bis­ acessórios.
kupská konference, diecéze a ostatní
církevní jurisdikce, jakož i další kanonické 3. A Santa Sé, a Conferência Episcopal
právnické osoby ustanovené příslušnou Portuguesa, as dioceses e demais ju­
církevní autoritou k náboženským účelům, risdições eclesiásticas, bem como outras
od okamžiku uznání civilní subjektivity dle pessoas jurídicas canónicas constituídas
čl. 9 a 10, jsou osvobození od správních pejas competentes autoridades eclesi­
poplatků
a
všech
daní
spojených ásticas para a prossecução de fins religi­
osos, desde que lhes tenha sido re­
s převodem majetků jež se týkají:
conhecida personalidade civil nos termos
a)
úplatného nabytí nemovitostí k ná­ dos artigos 9 e 10, estão isentas do
imposto de selo e de todos os impostos
boženským účelům
sobre a transmissão de bens que inci­
b)
jakéhokoli bezplatného nabytí
dam sobre:
majetku k náboženským účelům
a) Aquisições onerosas de bens imóveis
para fins religiosos;
c)
úkonů ustavení fundací, jakmile
jsou zapsány do příslušného státního
registru podle čl.10.
b) Quaisquer aquisições a título gratuito
de bens para fins religiosos;
4.
Církevní autorita odpovědná za fi­
nanční prostředky určené pro Katolickou
církev ve smyslu následujícího článku je
osvobozena od jakékoli daně z tohoto
zdroje příjmů.
c) Actos de instituição de fundações,
uma vez inscritas no competente registo
do Estado nos termos do artº 10.
4. A autoridade eclesiástica responsável
pelas verbas que forem destinadas à
Igreja Católica, nos termos do artigo
5.
Kanonické právnické osoby uvedené seguinte, está isenta de qualquer
v předchozím článku, pokud rovněž vyvíje­ imposto sobre essa fonte de rendimento.
jí aktivity s odlišnými než náboženskými
cíly, jak je chápe portugalské právo, mezi 5. As pessoas jurídicas canónicas, referi­
jiným např. cíle sociální solidarity, výchovy das nos números anteriores, quando
a kultury, jakož i obchodní a výdělečné, também desenvolvam actividades com
jsou podrobeny daňovému režimu použi­ fins diversos dos religiosos, assim consi­
derados pelo direito português, como,
telnému na příslušnou aktivitu.
entre outros, os de solidariedade social,
6.
Portugalská republika zajistí, že dary de educação e cultura, além dos comer­
učiněné
ve
prospěch
kanonických ciais e lucrativos, ficam sujeitas ao regi­
právnických osob uvedených v předchozích me fiscal aplicável à respectiva activida­
odstavcích, kterým byla přiznána civilní de.
právní subjektivita podle tohoto Konkordá­ 6. A República Portuguesa assegura que
tu, způsobují daňové následky odvodu os donativos feitos às pessoas jurídicas
podle portugalského práva.
canónicas, referidas nos números anteri­
ores, às quais tenha sido reconhecida
personalidade civil nos termos desta
Concordata, produzem o efeito tributário
de dedução à colecta, nos termos e limi­
tes do direito português.
Článek 27
1.
Artigo 27
Portugalská biskupská konference 1. A Conferência Episcopal Portuguesa
1567
může vykonávat právo zapojení Katolické pode exercer o direito de incluir a Igreja
církve do systému výběru daňových dokla­ Católica no sistema de percepção de re­
dů podle portugalského práva.
ceitas fiscais previsto no direito portu­
guês.
2.
Zapojení Katolické církve do systému
uvedeného v předchozím odstavci může 2. A inclusão da Igreja Católica no siste­
být předmětem dohody mezi příslušnými ma referido no número anterior pode ser
orgány Republiky a příslušnými církevními objecto de acordo entre os competentes
órgãos da República e as autoridades
autoritami.
eclesiásticas competentes.
Článek 28
Artigo 28
Obsah tohoto Konkordátu může být rozvi­
nut dohodami uzavřenými mezi příslušný­
mi autoritami Katolické církve a Portugal­
ské republiky.
O conteúdo da presente Concordata
pode ser desenvolvido por acordos cele­
brados entre as autoridades compe­
tentes da Igreja Católica e da República
Portuguesa.
Článek 29
Artigo 29
1.
Apoštolský stolec a Portugalská
republika se dohodly k naplnění tohoto
Konkordátu a rozvoji principu spolupráce
na zřízení Komise se rovným zastoupením.
1. A Santa Sé e a República Portuguesa
concordam em instituir, no âmbito da
presente Concordata e desenvolvimento
do princípio da cooperação, uma Co­
missão paritária.
2.
Úkoly Komise podle předchozího od­
2. São atribuições da Comissão paritária
stavce je:
prevista no número anterior:
a)
při pochybnostech o výkladu textu a) Procurar, em caso de dúvidas na in­
Konkordátu najít ve vzájemné shodě ře­
terpretação do texto da Concordata,
šení
uma solução de comum acordo;
b)
navrhovat jakýkoli další prostředek b) Sugerir quaisquer outras medidas
vedoucí k jeho řádnému uvedení do praxe. tendentes à sua boa execução.
Článek 30
Artigo 30
Dokud nedojde k uzavření dohody předví­
dané v čl. 3, jsou následující katolické
svátky uznány Portugalskou republikou za
sváteční dny: Panny Marie, Matky Boží (1.
ledna), Božího Těla, Nanebevzetí (15. srp­
na), Všech Svatých (1. listopadu), Neposk­
vrněného Početí (8. prosince), Narození
Páně (25. prosince).
Enquanto não for celebrado o acordo
previsto no artigo 3, são as seguintes as
festividades católicas que a República
Portuguesa
reconhece
como
dias
festivos: Ano Novo e Nossa Senhora,
Mãe de Deus (1 de Janeiro), Corpo de
Deus, Assunção (15 de Agosto). Todos
os Santos (1 de Novembro), Imaculada
Conceição (8 de Dezembro) e Natal (25
de Dezembro).
Článek 31
Artigo 31
Zůstávají nedotčeny právní skutečnosti
existující nebo vzniklé na základě Konkor­
dátu ze 7. května 1940 a Misionářské
Smlouvy.
Ficam ressalvadas as situações jurídicas
existentes e constituídas ao abrigo da
Concordata de 7 de Maio de 1940 e do
Acordo Missionário.
Článek 32
Artigo 32
1.
Portugalská republika a Apoštolský 1. A República Portuguesa e a Santa Sé
stolec přistoupí k vypracování, revizi a procederão à elaboração, revisão e pub­
zveřejnění doplňujících právních předpisů, licação da legislação complementar
1568
budou-li nutné.
eventualmente necessária.
2.
Pro účely ustanovení předchozího 2. Para os efeitos do disposto no número
odstavce Portugalská republika a Apoš­ anterior, a República Portuguesa e a
tolský stolec uskuteční vzájemná jednání. Santa Sé efectuarão consultas recípro­
cas.
Článek 33
Artigo 33
Tento Konkordát vstoupí v platnost a na­
hradí Konkordát ze 7. května 1940 poté,
co bude provedena jeho ratifikace.
A presente Concordata entrará em vigor
após a troca dos instrumentos de ratifi­
cação, substituindo a Concordata de 7
de Maio de 1940.
Vyhotoven ve třech shodných vyhoto­
veních v jazyce portugalském a italském,
v dobré víře všech 18. dne měsíce května
roku 2004
Assinada em três exemplares autênticos
em língua portuguesa e em língua italia­
na, fazendo todos fé, aos 18 dias do
mês de Maio do ano de 2004.
Za Apoštolský stolec
Pela Santa Sé
Angelo kardinál Sodano
Angelo Cardinale Sodano
Secretário de Estado
Státní sekretář
Pela República Portuguesa
Za Portugalskou republiku
José Manuel Durão Barroso
José Manuel Durão Barroso
Primeiro Ministro de Portugal
Premiér Portugalska
(http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/port-kon.htm)
1569
Příloha číslo 13
Autor: PhDr. Radomír Malý
Zdroj: NTA
Datum: 2004
Proč by měl křesťan hlasovat
proti vstupu do EU
Vážení přátelé, dámy a pánové,
vítám Vás na cestě do ráje, kterým má být Evropská unie. Samozřejmě cítíte ironii v
hlase. Ta je opodstatněná. To, co nám EU líčí, vypadá jako dokonalý ráj na zemi, což
připomíná sliby komunistů. Za jejich éry jsme se dozvídali, že naše generace bude
žít v komunistickém ráji, kde nebudou peníze, kde budou všichni dobrovolně pra­
covat a budou vědět, že pracovat je jejich povinností a budou si brát jen to, co po­
třebují atd. Když srovnáme tuto propagandu s tím, co se dnes omílá na téma EU,
tak to budí tak je zde úplně podobný žargon. A člověk si musí říci bohudík za Církev,
že nikdy neslibovala žádný ráj zde na zemi, ale až na věčnosti, protože ani Kristus
Pán ho nesliboval zde, ale až v nebi. Jiná je situace u dnešních církevních představi­
telů, kteří se naopak připojují k lákání do EU a líčí nám, jak to bude krásné.
Existují však i některé rozumné hlasy, já jsem měl možnost číst pastýřský list pol­
ských biskupů. Ti v něm doslova píší: neříkáme věřícím, komu mají odevzdat svůj
hlas, jestli se mají vyslovit pro nebo proti vstupu. Já si myslím, že tady toto konsta­
tování je naprosto rozumné, pokud nemají biskupové odvahu říci přímo „nehlasujte
pro vstup do Unie z důvodů morálních″, tak kdyby se alespoň vyjádřili tím způsobem
jako v Polsku.
My si dnes probereme otázku proč by měl katolický křesťan hlasovat proti vstupu
do EU a proč je EU pro mě jako pro věřícího katolíka nepřijatelná. Je to kvůli myš­
lence sjednocené Evropy ? Ne. My zásadně nejsme proti myšlence evropské jednoty
jako takové. My nemáme vůbec nic proti organizaci, která se nazývá Evropská unie,
my kategoricky odmítáme současnou podobu EU. Té říkáme své kategorické NE. A
abychom věděli zcela jasně a programově proč, tak je zapotřebí sáhnout hluboko do
historie a prezentovat zde celou genezi tzv. evropské integrace, neboli myšlenky ev­
ropské jednoty a říci, jak se tato myšlenka hic et nunc liší diametrálně od dřívější.
Je přirozené, že v rámci jednoho kontinentu nějaký silný mocnější stát než ostatní
se snaží ovládnout ty druhé. Tak tomu bylo i ve starověku, kdy Římská říše se poku­
sila o ovládnutí a do značné míry i úspěšně, prostoru Středozemního moře, potom
pronikala dále do Evropy a ovládla území Francie, Británie a značnou část Střední
Evropy. Ovšem sláva Římského impéria pominula a další pokus o integraci Evrop­
ských států a národů byl podniknut Franskou říší, která se stala nástupkyní Římské
říše. Císař Karel Veliký se nechal jak známo roku 800 korunovat papežem Lvem III.
za císaře Svaté říše Římské, která tak byla symbolicky obnovena a Franská říše se
měla stát její dědičkou. Další pokus o evropskou integraci, alespoň v rozsahu Střední
Evropy, byl učiněn za vlády císaře Oty I. a za doby otonské renezance v 10. století.
Do této doby spadá i vláda našeho sv. Václava a tady si musím všimnout jednoho
aspektu, který chybí dnes při sjednocovacích snahách. Václav se podrobil poplatku
500 hřiven stříbra a
1570
120 volů, Jindřichovi Ptáčníkovi, jenže Jindřich Ptáčník nic víc nechtěl, než toto
tributum pacis, jež bylo formou jakési lenní závislosti v rámci feudálního zřízení.
Každý musel mít svého pána, každý musel být na někom závislý, jenže ta závislost
měla dvě přesně vymezená právní kritéria. Václav sice platil, ale jinak byl naprostým
suverénem ve svém státě. Jindřich Ptáčník nic jiného po něm nechtěl, než aby platil
a aby v případě, kdyby došlo k vojenskému ohrožení Sv. říše Římské, český kníže
vojensky pomohl. A zase na oplátku, kdyby Václav byl v ohrožení, tak německý
panovník mu poskytne vojenskou pomoc. Toto nepochopil právě bratr sv. Václava a
jeho vrah Boleslav, který se domníval, že se nějakým způsobem obejde bez této
jednoty evropských národů a nakonec byl sám velmi rád, když mu císař Ota poskytl
pomoc proti Maďarům.
Takto to tedy vypadalo ve středověku. Sv. říše Římská jazyka německého se­
stávala z konglomerátů jinak samostatných států, kde příslušný kurfiřt nebo kníže či
král měl naprostou svrchovanost na svém území, i když se císařové snažili omezit
moc českého panovníka, což byla normální politika, když moc českého vladaře byla
příliš velká a mohla by je nějakým způsobem ohrozit. Na druhé straně však měl čes­
ký panovník právo ucházet se o císařskou korunu. My víme, že Přemysl Otakar II. se
o ni ucházel neúspěšně. Bitva na Moravském poli 1278 udělala konec jeho ctižá­
dostivým plánům. Úspěšnější v tomto ohledu byl Karel IV. ve 14. století, který se ně­
meckým císařem skutečně stal. Mimo Sv. říši Římskou jazyka německého existovala
i řada jiných samostatných států, které nepodléhaly císaři Sv. říše Římské, nicméně
existoval tady pojem christianitas, který razil už císař Karel Veliký, což znamená
jednotu Evropy v rámci katolické církve.
František Palacký hned v úvodu svých Dějin národa českého píše, ač sám protes­
tant toto: „Je nutno uznat za štěstí pro národy, že se takto živil pocit jedné veliké ro­
diny.″ Když se na to podívá historik objektivněji, i když není katolíkem, tak musí ten
obrovský přínos uznat. Latina zde platila jakožto úřední jazyk a přitom nikdo si
nemohl stěžovat, že jeho jazyk je tím zanedbáván, protože latina byla jazykem mrt­
vým, takže zde nedošlo ke zvýhodňování velkých národů. Když se kultura a civilizace
dostaly na určitý vrchol, dostávají se ke slovu i národní jazyky, tzn. cca ve 13.-14.
stol. U nás vzniká Dalimilova kronika, Alexandreida atd. Vidíme tedy, že zde byla ja­
kási jednota, daná společnou katolickou vírou jako určitým základem, mimo který
byla respektována svoboda jednotlivých států a národů, můžeme - li ve středověku
o národech mluvit. Středověký pojem národa byl trochu jiný, nicméně toto vysvět­
lovat by odbočovalo od tématu dnešní přednášky. Pokus o evropskou integraci, jak
byl realizován v raném a zvláště ve vrcholném středověku, znamenal integraci na
principu víry, tam měla být jednota - a v ostatním si každý jednotlivý stát v rámci
příslušné feudální závislosti řídil své věci dle vlastního uvážení. Jakýmsi svorníkem
byl papež.
Autorita papežů od 11. stol. neustále vzrůstala. Papežové se stávali rozhodčími i v
jednotlivých mezistátních sporech a odvolacími instancemi lidí, kterým světští
panovníci ubližovali. Vezměme si například Inocence III. na začátku 13 století, který
se zastává Ingeborgy, manželky francouzského krále Filipa II. Augusta, jenž ji
jednoduše vyhnal úplně bez prostředků a vzal si k sobě svoji metresu Anežku z Me­
ránu. Ingeborga se obrátila právě k papeži Inocenci III, který hrozbou klatby přinutil
Filipa II přijmout svoji manželku zpět. Podobně tomu bylo i v případě Portugalska,
stejně zakročil Inocenc III. proti anglickému králi Janu Bezemkovi, kde se postavil i
na stranu stavů, jak duchovenských, tak šlechtických, které si vymohly Magnu Char­
tu Libertatum, tedy jakousi první demokratickou konstituci, chápanou samozřejmě
ve středověkých poměrech, kdy došlo k omezení královské moci.
1571
Myšlenka jednotné Evropy byla vybudována na křesťanských principech. Tato
sjednocená Evropa se dokázala bránit všem nepřátelským nájezdům, ať už to byly
nájezdy Arabů, když roku 732 v bitvě u Poitiérs Franská říše zastavila jejich postup
severním směrem, což je zásluhou Karla Martella. Díky křížovým výpravám došlo k
zastavení expanze Turků a k lokalizaci jejich panství na Blízkém a Předním východě.
Stejně tak se tato sjednocená Evropa dokázala ubránit nájezdu divokých po­
hanských Prusů i mongolských Tatarů. Situace se ale podstatně zhoršila, když se
jednota Evropy povážlivě otřásla, když ji rozložily bludy, které zde vykonaly svůj roz­
kladný vliv, ať už nejprve albigenští či později husité a nakonec protestantská refor­
mace.
Právě v této době už vidíme, že Evropa, když postrádá princip jednoty vyjádřený
papežem jakožto svorníkem a v omezené míře i císařem, tak i přestává být schopna
obrany. Turci v 15. století, potom co dobyli Cařihrad 1453, se tlačí stále více do Ev­
ropy. Protestantská reformace vede k rozbití původní jednoty a i když se Habsbur­
kové počínaje Karlem V. pokoušejí o její restauraci alespoň v rámci tehdy existujícího
katolického světa, tak i tento pokus ztroskotá v důsledku 30leté války. Myšlenka
jednotné Evropy, pokud byla kdy realizována, tak spíše ze strany silných evropských
mocností, které si chtěly podmanit ostatní, ať už to byli Francouzi za napoleonských
válek, jež chtěli dobýt celou Evropu šířit všude své bezbožné osvícenské ideje, ať už
ve 20. století nacisté ve svém úsilí rozmnožit slávu německého impéria a posléze do­
být i celý svět. Proto v 18. nebo 19. století se nesetkáváme s nějakou představou
evropské jednoty a pokud, tak jedině na principu myšlenky jednoty pod hegemonií
určitého státu nebo národa.
Až teprve po 1. světové válce v důsledku vřavy, která způsobila utrpení řadě lidí,
se objevuje idea vytvoření Spojených států evropských podle vzoru Spojených států
amerických. Původcem této myšlenky je rakouský myslitel Richard Codenhove Calerghi, šlechtic a svobodný zednář. Zapomněl však na jeden podstatný rozdíl.
Spojené státy americké vznikly spojením původně 13 anglických provincií, které
všechny měly stejný rodokmen, stejnou genezi, protože sestávaly z přistěhovalců
převážně z anglosaského světa, co neměli žádnou historickou tradici nechápali tento
severoamerický kontinent jako nějaký odkaz předků, který musejí bránit a střežit.
Všichni mluvili stejným jazykem, tedy anglicky. V Evropě něco podobného nešlo
provést, neboť zde existovala celá řada států a národů, lišících se od sebe národní
tradicí a jazykem. Myšlenka Calerghiho byla tedy značně utopická a zdálo se, že v
období mezi dvěma světovými válkami úplně zapadne.
Jenomže po druhé světové válce, která znamenala ještě podstatně horší utrpení
než ta první, znovu ožila jakožto důsledek válečné deziluze a snahy zabránit nové
strašlivé lítici. Tehdy se jí chopili i politikové. 19. září 1946 Winston Churchill pronesl
ve švýcarském Curichu projev, kde přímo vyzval ke vzniku Spojených států evrop­
ských. Byla provedena anketa mezi poslanci většiny evropských zemí a ta vyzněla
jednoznačně ve prospěch těchto tzv. Spojených států evropských. K této ideji se při­
hlásili významní pováleční politikové katolické orientace jako Robert Schumann,
francouzský premiér a ministr zahraničí, Konrad Adenauer, kancléř spolkové repub­
liky Německo, tehdy tzv. západního Německa a italský premiér Alcido de Gasperi. Už
zde se ovšem projevily rozdíly, protože jak Adenauer, tak de Gasperi i Robert Schu­
mann měli na mysli Evropu postavenou na křesťanských základech. Zvláště Konrad
Adenauer mnohokrát hovořil o tom, že myšlenku evropské jednoty je třeba postavit
na principu bývalé Svaté říše Římské národa německého, jinak tato myšlenka nemá
žádný smysl. Jenomže Coudenhove Calerghi, který v tu dobu ještě žil a prováděl ve­
likou agitaci ve prospěch této ideje, dosáhl svým vlivem toho, že se už tenkrát pro­
ces evropské integrace vydal úplně špatným směrem. A sice, že převážily nejprve
ekonomické zájmy a v
1572
roce 1950 byl vytvořen tak zvaný Schumannův plán, kdy i Robert Schumann, kte­
rý jinak byl hluboce věřícím katolíkem, ustoupil těmto trendům a přijal myšlenku, že
nejprve je třeba začít s ekonomikou, že napřed musí dojít k procesu ekonomické in­
tegrace Evropy.
Na základě tohoto Schumannova plánu potom 18. července 1951 vzniklo tzv.
Společenství uhlí a oceli, kterému se potom říkalo Montánní unie. Šlo o země, jež tě­
žily uhlí a zpracovávaly železnou rudu. Jednalo se o Francii, Německo, Belgii, Lucem­
bursko a později se k tomu ještě připojilo Holandsko, které sice žádné hutě ani uhlí
nemělo, ale v rámci procesu rozšiřování se přece jen stalo součástí společenství
vzhledem k úzké vazbě na Belgii. Velmi záhy vzniklo také společenství Holandska,
Belgie a Lucemburska, tzv. Benelux. Jednota těchto tří států, spočívala v tom, že ne­
existovala žádná celní bariéra, čili že bylo možno mezi těmito zeměmi projíždět bez
jakékoliv celní a pasové kontroly. Právě tato Montánní unie r. 1958 poskytla základ
tzv. Evropskému hospodářskému společenství (EHS), které se tenkrát zformovalo.
Kromě zemí Beneluxu a Západního Německa byla součástí i Francie a přistoupila i
Itálie. Vznikla tzv. šestka EHS, Evropského hospodářského společenství.
To měl být základ budoucí sjednocené Evropy. Toho se zalekla většina evropských
států, které se obávaly, že budou ekonomicky pohlceny a proto vytvořily tzv. Evrop­
ské společenství volného obchodu (EFTA). Mezi oběma těmito ekonomickými forma­
cemi docházelo k určité hospodářské válce. Jednalo se zvláště o Velkou Británii, pro­
tože ta se také chtěla stát členem EHS. Francie se ale velmi bála konkurence ze
strany zemědělských výrobků z britských kolonií, proto francouzský prezident gene­
rál de Gaulle vetoval několikrát vstup Velké Británie do EHS. Je ovšem zajímavé, že
jak Adenauer, tak de - Gaulle už si uvědomovali určité nebezpečí, které vyplývá z
tohoto čistě ekonomického chápání procesu evropské integrace a aby tomu čelili, tak
se rozhodli vytvořit separátní smlouvu mezi Francií a Spolkovou republikou Ně­
mecko. Symbolem toho měla být tzv. osa Paříž - Bonn z r. 1962, což bylo zpečetěno
mší v remešské katedrále, jíž se společně účastnili jak de - Gaulle, tak Adenauer.
Adenauer zvláště na začátku 60. let byl velmi kritický k myšlence evropské integrace
a připomínal, že pokud se nebude proces integrace vyvíjet na křesťanských zákla­
dech, je odsouzen k nezdaru. Zároveň také připomínal nebezpečí, že se vytratí
jednotlivé národní státy. Adenauer prorocky předvídal, že Evropa bude pohlcena
nadnárodními koncerny a nadnárodními organizacemi, které jí vnutí angličtinu ja­
kožto jednotný jazyk a potlačí národní jazyky. Tyto Adenauerovy úvahy byly publi­
kovány i četnými novináři, kteří s ním v posledních letech dělali rozhovory. Adenauer
si nakonec uvědomil, že jeho postoj z přelomu 40. a 50. let byl přece jen příliš opti­
mistický ve vztahu k evropské integraci.
Nakonec r. 1967 EHS překročilo rámec čistě ekonomický a stalo se tzv. Evropským
společenstvím. Už se nenazývalo EHS, ale ES. V tom byl už zahrnut i jakýsi politickoideový kontext. Jaký? Uvědomme si, že v 60. letech probíhala ve většině západních
zemí tzv. sexuální revoluce, která měla za následek uvolnění zákonodárství ve smys­
lu porušení 5., 6. a 9. přikázání. V jednom státě za druhým se postupně legalizovaly
interrupce, dávala se zelená všem možným druhům antikoncepce, šířila se porno­
grafie a na konci 20. století jednotlivé státy legalizují tzv. registrované partnerství a
eutanázii. Toto se nemohlo nepromítnout do tehdejšího EHS, které se záhy začalo
nazývat Evropskou unií. Byly podniknuty i první kroky ve směru politické integrace,
byly vytvořeny evropské orgány nejprve v Lucemburku, potom ve Štrasburku a po­
sléze v Bruselu. Přistupovaly stále nové státy, v roce 1993 byl klíčový moment, kdy
přistoupilo Irsko a Velká Británie. Dále si řekneme, jaký to mělo na tyto země hos­
podářský dopad. Ovšem ten není tak důležitý jako dopad morální.
1573
Teď bych řekl něco polemického na adresu brožurky, která byla rozdávána i v na­
šich kostelích a kde se malovaly věci na růžovo. Uvádí se v ní, že EU bude respek­
tovat právo každého státu ve věci interrupcí. Že na ty země, které mají interrupce
zakázány, nebude vyvíjen žádný nátlak. To je naprosto lživé. Autoři brožurky, jež
byla rozdávána v kostelích a do níž přispěli i někteří církevní představitelé,
konkrétně i sám kardinál Vlk, nemluvili pravdu. Petr Smith, který je v Organizaci
spojených národů a zastupuje Společnost na ochranu nenarozených dětí, podává
svědectví o tom, že Evropská unie je po Kanadě nejradikálnějším zastáncem potratů
v OSN. Smith vyslovuje varování i na adresu Polska, které stojí těsně před referen­
dem právě jako my, že i ono je ohroženo eventualitou nepřijetí do EU, pokud svůj
odmítavý postoj k potratům nezmění. Já k tomu dodávám, že jestli bude Polsko i
přesto přijato, tak bude tak masírováno, že dřív nebo později svůj postoj změní. Mů­
žeme uvést konkrétní příklady. Španělsko a Portugalsko, které měly potraty zakázá­
ny, jakmile vstoupily do EU, tak je liberalizovaly. Neobešlo se to bez nátlaku ze stra­
ny evropských institucí. O tom probíhala v těchto zemí celá řada debat v tamějších
médiích v průběhu 80. let 20. století. Podobný vývoj nastává i v Irsku. To má in­
terrupce stále zakázány, připouští pouze je pouze v případech vitální indikace, čili
ohrožení života matky, ale ani toto před vstupem do EU nebylo. Irsko dlouho tomuto
trendu odolávalo, teprve během posledních 6-7 let učinilo onen krok k liberalizaci
potratů. Tato liberalizace čeká nutně každý stát, který vstoupí do EU. O tom není po­
chyb.
Další informace je velmi poučná a varující, totiž že v Organizaci spojených národů
Komise pro postavení žen prosazuje tzv. respektování práva žen včetně sexuálního a
reprodukčního zdraví, což podpořil i zástupce EU. Přitom jde o pojem, v němž je za­
hrnuto i právo na potrat. Nejedná se ale jen o potrat, nýbrž i o další zvěrstva. Na­
příklad delegace EU přímo v OSN prosazuje, aby případný Evropský soudní tribunál
pro lidská práva trestně stíhal tzv. vnucování těhotenství. To znamená, že pokud by
to prošlo, tak by se to týkalo i papeže Jana Pavla II., který vystupuje proti interrup­
cím. I on by mohl být před tento tribunál postaven. Když by fungoval, tak by každý
stát a jeho představitelé mohli být trestáni, jakmile by se zdálo těmto soudcům, že
je někde příliš restriktivní přístup ve věci potratu. Definice rodiny v EU zní: „… když
dva lidé spolu žijí, ať sezdáni či nikoliv, bez ohledu na pohlaví″, takže to mohou být i
homosexuálové. I toto je tak zvaně „rodina″ postavená na roveň řádnému mo­
nogamnímu manželství. Jde o přímo perverzní, zvrácený přístup k mravnímu řádu a
k etickým principům slušných lidí. EU již několik let vyvíjí dosti brutální nátlak na
Kyperskou republiku. Kypr je pravoslavnou zemí a pravoslaví je státním nábožen­
stvím. Homosexualita je tam trestná a EU varuje Kypr, že když nezmění tato zá­
konná ustanovení , nebude do EU přijat. Vypadá to, že Kypr do EU přijat bude, dojde
k jeho tvrdé masáži, především ekonomické, aby své zákonodárství v tomto směru
změnil. Další nebezpečí, které zde existuje, je i tzv. sexuální výchova, která je sice u
nás povinná, ale přeci jen nemá ty strašlivé parametry, jako je tomu na školách EU.
Měl jsem možnost číst jejich směrnice.
Podle nich má být dítě už od 6 nebo 7 let seznamováno s technikami pohlavního
styku, s antikoncepcí atd. Potom se samozřejmě nemůžeme divit, že stále vzrůstá
počet těhotenství mladistvých. Když se proti tomu nějaký učitel postaví, protože je
věřící, tak se zlou potáže. Musí ze školy pryč, což se velmi často stává i v katolických
školách. Odstrašujícím příkladem je případ řeholních sester v Auerbachu v Německu.
Sestry učily na státní reálce. V rámci hodin biologie se zde přednášela i sexuální vý­
chova. Troufly si vytrhat z učebnic různé obscénní obrázky a výsledkem bylo ob­
rovské vzbouření rodičů. Sestry jako údajné fundamentalistky musely školu opustit.
Opět bylo argumentováno směrnicemi EU, které vypracovali byrokraté v Bruselu, že
sexuální výchova musí být povinně zaváděna ve všech státních školách členských
zemí od nejútlejšího věku, čili od 1. třídy obecné. Ta sexuální
1574
výchova, která vede k promiskuitnímu chování a jednání, což je prokazatelné sta­
tisticky. Statistiky o tom, kdy začínají mladí lidé sexuálně žít, jsou děsivé. Věk se
neustále snižuje a způsob chování mladých lidí někdy 13 až 15letých, o 18letých ne­
mluvě, je přímo otřesný. K tomu všemu EU vede. Každý kdo dává EU svůj hlas, hla­
suje právě pro toto znemravnění společnosti a národa.
Dalším aspektem EU je legalizace tzv. rovnoprávného partnerství, čili homosexua­
lity.
U nás tento zákon neprošel. Jestliže vstoupíme do EU, tak se nevyhneme tomu,
že bude u nás prosazen. Ať už dobrovolně, ať už nuceně na základě nějaké direktivy
z Bruselu. Proto kdo odevzdá svůj hlas pro vstup do EU, tak odevzdává hlas i pro
registrované partnerství a pro to, aby bylo u nás legalizováno. To je další bod, který
nám poskytuje velmi závažné argumenty proti EU.
Další vážnou obavou je zrušení neděle jakožto dne odpočinku, protože ve většině
evropských zemí už platí, že jím nemusí být právě ona. Když si tedy nějaká firma
chce zavést nepřetržitý provoz, podmínkou je pouze, že zaměstnanec smí pracovat
bez odpočinku pouze 6 dní a po 6 dnech musí dostat minimálně jeden den volno.
Neříká se, který den to je. U nás se de facto toto tichou cestou prosazuje. Já jsem
byl přímo v domě, kde bydlím, u nás Brně, svědkem, že se prováděly opravy fasády.
V pondělí a úterý tam nebyla ani noha, ale v sobotu a v neděli tam měli řemeslníci
plné ruce práce, jezdila tam kolečka s maltou apod. Jenomže toto je něco, co EU vý­
slovně požaduje. Před několika lety se Velká Británie velmi ohradila vůči zákonům
EU, které se týkaly pracovního týdne. Britové jsou pověstní svojí velkou úctou k ne­
děli, ještě donedávna tam i hospody měly zavřeno. Soud v Lucemburku ale konsta­
toval, že EU nevidí důvod, proč by dnem odpočinku měla být právě neděle. Vždyť
evropská společnost je prý multikulturní a multináboženská. Proto může být který­
koliv jiný den dnem odpočinku. Jenomže v praxi to znamená opět rozbití rodiny.
Jestliže jsou oba manželé zaměstnáni a jestliže jedna firma dá muži volno v úterý a
druhá firma, u níž pracuje manželka, zase v pátek, tak kdy se ti manželé vlastně
sejdou? Kdy budou mít čas, aby byli alespoň jeden den spolu? To povede k vzájem­
nému odcizení. Tady je další důvod, proč do EU nevstupovat. Jestliže se již dnes ne­
děle jakožto den svátečního klidu v mnoha případech nesvětí, tak tím spíše, až
vstoupíme do EU.
Ještě bych se zmínil o dalším aspektu a sice, že EU odmítá ve své Ústavě jakou­
koli zmínku o Bohu a každé přihlášení se ke křesťanským základům Evropy. Už v
říjnu r. 2002 papež Jan Pavel II. vyjádřil své obavy o obsah Evropské ústavy a vý­
razně připomenul, že Bůh má být v této preambuli jmenován. Jenomže EU ústy
bývalého francouzského prezidenta se odvolávala na to, že prý v Evropě nežijí jen
křesťané, ale že jsou tu i muslimové atd. EU počítá s tím, že se dříve či později stane
součástí EU také Turecko, které velmi krutě pronásleduje křesťany. Jejich počet se za
několik let zredukoval na několik tisíc, protože křesťané byli nuceni diskriminací a
tvrdým policejním šikanováním k emigraci. Tady je vidět jasně protikřesťanský tón
celé sjednocovací politiky. Nevypadá to, že by se v evropské Ústavě zmínka o Bohu
objevila, naopak je to možno chápat jako jednoznačné odmítnutí, jednoznačné vítěz­
ství odpůrců. Navíc je třeba ocitovat článek 21. odst. 1 Charty základních práv EU:
obsahuje zákaz diskriminace na základě sexuální orientace. Přináší to značné nebez­
pečí i pro Církev, protože jestli bude Církev chtít být věrna svým principům, tak se
bude muset tomuto vzepřít, protože se po ní bude chtít, aby neodepřela členství li­
dem, kteří propagují homosexualitu a potažmo i jiné sexuální praktiky, jež Bible na­
zývá perverzitami neboli zvrácenostmi.
1575
Také by to znamenalo, že i přes všechny své kánony by byla Katolická církev po­
vinna zaměstnávat ženy na místa kněží, jak bylo řečeno i ve zprávě Evropského par­
lamentu
„O ženách a fundamentalismu″ z roku 2000. Pod č. 10 této správy přikazuje poli­
tiku, která omezuje vliv fundamentalistů. Objevuje se tu okřídlené slovo, že funda­
mentalisté jsou nebezpečím demokracie a svobodné společnosti. Přitom kdo jsou to
fundamentalisté? Jsou to podle této představy křesťanské církve a hnutí, které se
drží doslovného znění Bible a proto neschvalují homosexuální vztahy a potraty.
Křesťané by tak mohli být v duchu této filosofie a v duchu této politiky, která je
prováděna a bude tvrdě vyžadována, v zákonech EU velmi brzy postaveni na roveň
teroristům nebo dalším odbojným skupinám a proto by bylo třeba počítat v bu­
doucnu s jejich pronásledováním, jako tomu bylo v pohanských společnostech, ať už
za starého Říma nebo v některých azijských zemích.
Držet se Bible a Božích přikázání, držet se nauky Církve by bylo v EU velmi nebez­
pečné, z důvodů boje EU proti „fundamentalismu″ a „terorismu″ hrozí další proná­
sledování křesťanů. Myslím, že toto jsou dostatečné důvody k tomu, aby katolík řekl
EU své jasné ne bez ohledu na to, co říkají jednotliví biskupové nebo i celé biskupské
konference. Biskupské konference nemají pravomoc cokoli v této věci přikazovat,
mají právo pouze radit. A jestliže radí hlasovat pro vstup do EU, potom katolík může
vyjádřit pouze své politování nad tím, že biskupové nemají v této věci jasno a že ne­
zvažují všechny tyto aspekty. V žádném případě nemají biskupové právo požadovat
v tomto poslušnost, protože se nejedná o záležitost náboženskou, ale politickou.
Nicméně i politická záležitost má ve svém podtextu i jisté morální hodnoty, ke kte­
rým se křesťan musí vyjádřit a jež se musí stát jeho motivací při hlasování o EU.
Tady je katolická nauka mnohem důležitější hodnotou než biskupské konference
nebo konference jiných hodnostářů. Základem je katolická nauka, obsahující pravdy
víry a naší katolické etiky. Ty nám musí být jednoznačným kritériem.
Jen velmi krátce pohovořím o argumentech pro EU tak, jak jsou předkládány. Co
nejčastěji slyšíme, je, že když prý vstoupíme do EU, tak se staneme právním stá­
tem. Všichni víte velmi dobře, že právním státem nejsme, jak tady kvete tunelářství
a jak se rozkradla značná část našeho národního bohatství. Je pravdou, že v zemích
EU se nevyskytují tyto jevy v takové míře. Nevyskytuje se tam např. takový smutný
jev, že dělníci nedostávají za svou práci mzdu třeba i tři měsíce. To je důsledkem
toho, že v evropských státech po druhé světové válce přišlo ke slovu i politicky ori­
entované křesťanství, které si našlo odezvu v politice tehdejších západních demokra­
cií. Petrifikoval se tu určitý právní stát, ale jakmile v 60. letech nastoupil odklon od
křesťanství v politice tehdejších západních zemí, ať už v Severní Americe nebo v Zá­
padní Evropě, tak se to promítlo i do EU. Určitou setrvačností tento právní stát ještě
nějakým způsobem běží a my víme, že zde mají silný vliv odbory, které nepřipustí
zneužívání vůdčího postavení. Ono to funguje, ale pokud se někdo domnívá, že se
toto přenese k nám, když vstoupíme do EU, tak je naivní.
Položím jednu otázku na vás všechny. Když budete mít dům a budete si do toho
domu chtít vzít nájemníky a budete vědět o nějakém, že je to lump, zloděj a opilec,
zcela jistě se ho budete bát do domu přijmout. Bylo by logické, kdyby EU měla zá­
jem na tom udržet si tento statut právního státu, kdyby takto jednala i vůči postko­
munistickým zemím, které právními státy nejsou, protože je logické, že kdyby si na­
sadili naše tuneláře k sobě, tak si zaneřádí celý právní prostor. Jenže EU dělá něco
jiného. Ona přímo tyto východoevropské státy, i když jsou po stránce právní tak
špatné, doslova tahá do EU. Co to znamená? Že tady má někdo úplně opačný zájem.
Aby tytéž nepořádky, jako jsou u nás, v Polsku, v Maďarsku, ve Slovinsku atd.
1576
se přenesly také k nim, protože tento stav koncernům, které EU řídí a jsou
nadnárodní, náramně vyhovuje.
Další takovou iluzí je, že někteří sice uznají všechny tyto námitky, ale řeknou:
jaký však máme výběr ? Buď nás pohltí EU nebo ruské mafie. Jenomže kdo se do­
mnívá, že v ČR, když vstoupí do EU, zmizí mafie, které ovládají Karlovy Vary a jiná
města a další objekty u nás, toho vyvede z omylu příklad bývalé NDR. Dneska je to
součást jednotného Německa. A ty ruské mafie se tím domohly významného posta­
vení a významného bohatství v zemi, která je členem EU. Toto je doklad toho, že
ruské ekonomické mafie, složené z komunistických funkcionářů a hodnostářů KGB
nejen že po vstupu do EU nezmizí, ale propojí se. Jak jsem měl možnost nedávno
číst v polském Gościu niedzielnym, ruské mafie a společnosti mají významný podíl i
ve francouzském, italském, holandském aj. průmyslu. Myšlenka, že buď EU nebo
ruské mafie, je naivní. Člověk, který toto říká, neví, o čem mluví. Nemá žádné infor­
mace.
Stejně tak je naprosto naivní domnívat se, že po vstupu do EU vzroste naše eko­
nomická úroveň, koneckonců ani naši vládní představitelé to nehlásají. Sami zdů­
razňují, že se na počátku budeme muset hodně uskromnit. Když si vzpomenu, jak
ještě před rokem to byly řeči plné optimismu a teď museli slevit, tak to už o něčem
svědčí. EU má zájem o nás a o celý tento postkomunistický blok jako o jakýsi re­
zervoár velmi levných pracovních sil a o to, aby zde bez jakýchkoli celních a dalších
bariér mohli podnikat. Jim se tady velmi dobře podniká, protože nemusí brát ohled
na žádné právní předpisy jako v Německu nebo jinde a mohou si tady de facto v
tomto ekonomicky a právně neprůhledném systému dělat, co chtějí. Těch případů je
moc, konkrétně západních firem, které u nás podnikají a nevyplácejí zaměstnancům
mzdy, tunelují atd. Nedomnívejme se, že se tu něco vstupem do EU změní. Spíše to
vypadá na všeobecnou tendenci nadnárodních koncernů, za nimiž je třeba vidět ně­
jaké zednářské lóže, případně hnutí New Age, které ovládá OSN, Mezinárodní mě­
nový fond a další organizace, aby po stránce ekonomického práva došlo tady k co
možná největšímu chaosu, protože právě chaos vyhovuje lidem, kteří drží v rukou
světové bohatství.
Počet osob, v jejichž rukou se koncentruje světové bohatství, se neustále snižuje.
Je to, jak jsem četl, něco přes tři sta rodin, jež rozhodují o světové ekonomice. Ještě
více než před 20 lety to bylo více než 1000 rodin. Jde o proces absolutní koncentra­
ce, proces ekonomického diktátu, proces, kterému nutno čelit hlasem zezdola, něja­
kou obranou, která by byla garantována právem. Jim naopak vyhovuje absence
práva , ta, která vládne u nás a v dalších postkomunistických zemích, aby tento ne­
řád zavládl i ve sjednocené Evropě a v celém světě. A samozřejmě součástí tohoto
neřádu je také dechristianizace Evropy a zavedení tzv. multikulturní politiky jakéhosi
univerzálního náboženství, na němž se podle Hanse Kuenga všichni lidé shodnou. To
znamená, kdyby zůstalo z každého systému něco, něco z islámu, něco z buddhismu,
něco z křesťanství, něco z judaismu, něco i ze satanismu atd., taková metafyzická
kaše, kde by si každý vyznával, co on chce a vůdčí myšlenkou by byla zaštítěná tole­
rance kultu Matky země Gháji, kde by byl jediným nepřítelem ten, kdo by hájil určitý
nárok na absolutní pravdu. Proti tomu se musí tvrdě vystoupit. Nepřítelem by byl
každý, kdo by tvrdil, že pravda je jen v Katolické církvi, že jediným Bohem, jenž se­
stoupil na tuto zem a tudíž zasluhuje uznání své autority, byl Ježíš Kristus a nikoliv
Budha atd. Na něho pozor, to je netolerantní fundamentalista! Tak vypadá tendence,
která je zřejmá i v tomto procesu evropské integrace, jenž má aspekty jak ideolo­
gické tak politické.
Zakončil bych ale přesto trochu optimisticky. Adekvátní reakcí, i když tím možná
nezměníme nic, je vhodit do urny lístek s nápisem NE EU. Je to naše vyznání a
přesvědčení.
1577
Jestliže tady bude těchto lidí přes 50 procent, tak ČR do této EU nevstoupí. A i
kdyby se to nepovedlo, tak pokud budeme skutečně hájit hodnoty, které jsou nám
drahé a nejsou jen naše, nýbrž univerzální, tak zkrátka a dobře i toto má svůj vý­
znam. My krom toho můžeme mít naději nadpřirozenou, naději v Bohu. Vždyť dějiny
ukázaly, že když se projevuje určitá nouze, tak je zde nablízku nějaký Boží zásah.
Ale i z hlediska přirozeného se myšlenka jednotné Evropy dříve nebo později ukáže
být fikcí. Jednotná Evropa se neprosadí, protože zájmy jednotlivých národů a celků
nebo společenství spojených jednou tradicí, která se odlišuje od ideologie, již EU
vnucuje, se musí ukázat jako nespojitelná a potom se toto společenství rozpadne
tak, jako se rozpadly všechny dřívější snahy sjednotit diktátem bez jakéhokoli re­
spektování národní suverenity a etnického cítění národní státy. To se vždy ukázalo
jako chybné a dříve či později ztroskotalo. Stejně tak ztroskotá i tato koncepce ev­
ropské integrace. Ale rozhodující slovo bude mít Bůh, Ježíš Kristus, Jeho evangelium
a Jeho Církev. Tím si můžeme být jisti. Tímto optimistickým zvoláním bych zakončil.
Děkuji Vám za pozornost.
Přepis přednášky z jara roku 2004
1578
Příloha číslo 14
Secret Instructions of the Society of Jesus
Author Unknown
Originally circulated in Manuscript until 1612 when it was published in Cracow,
Poland.
Taken from the Edition Published in 1882 in Sanfrancisco, California.
Copyright © Internet Infidels 1995-1997. All rights reserved.
1579
PREFACE
BY PERITUS
The Jesuits are different. Every Catholic Priest knows this. The Jesuits have an un­
canny manner financially. Operating behind the scenes, they seem very incon­
spicuous, but when the wills of rich Catholics, and very many non-Catholics, are filed
for probate. strangely some Jesuit institution is there for a sizable amount.
They are so different in their priestly deportment and social conduct too, that other
priests feel ill at ease and uncomfortable in their presence. A priestly "blast" never
really gets organized until after the Jesuits have gone home. The prevailing at­
mosphere, when they are present, is one of uneasy suspicion. Other priests feel as
though the "Jebbies" will immediately take off for the Bishop's mansion to stool on
all of them. This of course is ridiculous because most bishops are just as leary of the
Jesuits as are the working clergy.
Lay people also think that Jesuits are different. They speak of the Society of Jesus
as the "educated clergy," -- the "teaching arm of the church". They have the "most
schools" -- which is true. The quality of those schools is another question. None of
them, at least in the U.S. has ever won an award for the volume of scientists or phi­
losophers it produced. Voltaire went to a Jesuit school. He said later that he learned
Latin and nonsense.
The Jesuits write the most books -- which is also true. In fact it is said that any Je­
suit who can pen one word after another seems forced "under obedience" to write a
book. Judging by a perusal of them, the subject matter or the treatment seems of
very little consequence.
The laity are told that the Jesuits are smarter than other priests because they go to
school longer. The laity do not realize that for some years those Jesuits are in their
schools not as students, but as teachers -- callow, young, inexperienced boys
carrying on the "great tradition" of Jesuit education.
The laity, Catholic and non-Catholic, are also told that the Jesuits are much more se­
lective in their choice of candidates than other orders or diocesan seminaries. They
pick only the smarter and more promising youngsters and thus insure a continuing
crop of great scholars, teachers, philosophers, orators and, not mentioned, ecclesi­
astical politicians.
The truth is, as clerical wags have put it, that the Jesuits have just as large a per­
centage of lesser I.Q.'s as any other church order but they are smart enough to hide
the numbskulls in their foreign missions to primitive countries. In fact, it has also
been said, that this is the principal reason why the Jesuits have foreign missions.
However, in spite of these disparaging introductory qualifications, there can be no
gainsaying the fact that the Jesuits possess a hard core of extremely intelligent, in­
tensely loyal, politically shrewd, carefully calculating individuals. This has been so
since the days of their founder, Ignatius of Loyola. A catalog of their names would
include a large percentage of the great minds of the Roman Catholic Church since
the sixteenth century.
Any honest student of church history must admit that behind the scenes, they have
been the governing genius of the Vatican -- even though, more often than not, an
evil genius.
The Jesuit Order is an absolute monarchy. Their general, "the Black Pope" rules for
life. The pattern of their own Order has molded their thinking about all other political
structures, including, but not confined to, the Vatican.
The Jesuits fought the democratic aspirations of the French when they helped engi­
neer the "Massacre of St. Bartholomew's Eve". They were the force behind Pope Pius
IX and were his principal counsellors. The Italian people knew that the Jesuits were
the strongest opponents of the Unification of Italy and hated them accordingly. The
1580
Jesuits promoted the dogma of the Immaculate Conception and of the Infallibility of
the Pope. They wert, the experts behind the experts of the First Vatican Council in
1870 just as they are of the Second Vatican Council.
It is obvious that an organization so vast (the largest in the Roman Church) covering
the globe, and engaged in so many activities, some open and honorable, and others
secret, delicate and "jesuitical" would have to have a set of rules and regulations for
its own internal control much more detailed and stringent than the conventional
"rules" or "constitutions" of St. Benedict, St. Francis or the other run-of-the-mill or­
ders and congregations.
Knowing also that the bulk of the Jesuits at the grass roots did not possess the sa­
gacity, shrewdness and ruthlessness of the "boys" in the "back room" in Rome it was
necessary that many enterprises, such as "advising" rich widows, picking of rich
men's sons to be prospective Jesuits, or purging the Order of a hapless Jesuit who
began to think for himself, should be speeded out in detail.
But above all things it was necessary that such regulations should be kept secret.
They were to be confided only to trusted superiors and if accidentally found. they
were to be denounced as base forgeries.
They are called the "MONITA SECRETA SOCIETATIS JESU" -- "The Secret Instructi­
ons of the Society of Jesus."
The average "lower-case" Jesuit, not being in on the know, will sincerely tell in­
dignant devout inquirers that these regulations are fictitious. The smart "uppercase" Jesuit knows that he had better deny their existence. He might not live to
regret his indiscretion,
The existence of the "Secret Regulations of the Jesuits" has been proven beyond all
possibility of successful legal refutation.
Most unbiased historians of the Roman Catholic Church and of the Jesuits
acknowledge the existence of the "Monita".
The British historian, Andrew Steinmetz, in his monumental, precisely documented,
"History of the Jesuits", published in London in 1848, devotes several pages to an
analysis of the genuineness and history of the "Monita". He outlines the book with
the same succession of chapters and content as reproduced in this present volume.
He concludes that "secret regulations" did exist, considering 1) overt statements of
Jesuit Generals, 2) missing chapters in early editions of the official "Constitutions",
and 3) the actual conduct of the Jesuits, in so many countries and for so long. As
proof of the latter he cites the catering to the rich, the rapid acquisition of tre­
mendous power and wealth and the infiltration of the royal powers by the Jesuits as
court confessors, with their tolerance of licentiousness in order to gain power. (Vol.
III, p. 363, 364, 365, 366). Of the allegations themselves he cites thousands of do­
cumented instances in the 1660 pages of his volumes.
The following paragraphs are from the autobiography of a very precise and erudite
ex-Jesuit. His death places him and his words beyond the customary effective repri­
sals of the Order.
"The MONITA SECRETA SOCIETATIS JESU ('Secret Instruction of the Society of Je­
sus') first appeared in print in Cracow in 1612, after they had already been circula­
ted in manuscript form. The editor seems to have been the ex-Jesuit Zahorowski. Al­
most innumerable editions and reprints in all civilized tongues followed one another.
The latest edition was published at Bamberg in 1904.
"The importance of the publication follows from the fact that, directly after its
appearance, the General of the Order, Mutius Vitelleschi, twice (in 1616 and 1617)
instructed the German Jesuit, Gretser, a prominent theologian of the Order, to refute
it, and that up to most recent times Jesuit after Jesuit has come forward to repudia­
te it.
1581
"It is natural that the Jesuits themselves should deny the genuineness in a flood of
refutations. But such denials only merit the belief or unbelief which the denial of
every defendant deserves. Only sound proof can turn the scale against the genui­
neness of the Monita. And such proofs have not been produced up to now by the Je­
suits. Nor has any convincing invalidation of the facts advanced on behalf of its
genuineness been produced.
"The advocates of their genuineness rely essentially on the fact that the manuscript
copies of the Monita, upon which the printed edition is based, were to be found in
Jesuit colleges. The discovery of such copies in the colleges of Prague, Paris, Roer­
mond (Holland), Munich, and Paderborn is beyond question. The copy in the Jesuit
house in Paderborn was found 'in a cupboard in the Rector's room' (in scriniis recto­
ris). The manuscript copy at Munich, belonging to the contents of the library of the
Jesuit college of this place, which was suppressed in 1773, was only found in 1870
in a secret recess behind the altar of the old Jesuit Church of St. Michael at Munich.
It would be a decisive token of genuineness if it could be proved positively that the
Prague copy was already there in 1611 -- i.e. before the first printed edition in 1612.
J. Friedrich's statement makes this seem probable, but not certain. What the Jesuit
Duhr writes to the contrary is of no value. It is certain, however, that the discovery
in Prague was so disagreeable to the Jesuits that the chief champion of the spuri­
ousness of the MONITA, the Jesuit Forer, considered it advisable to pass it over in si­
lence in his work of repudiation, Anatomia Anatomiae Societatis Jesu. On the other
hand, he zealously demonstrated -- what no one disputed -- that the copy at Pader­
born was only brought to light after the first edition had been published. Forer's si­
lence is the more remarkable, as a manuscript note, intended for his book, treats
the Prague discovery as a fact. The saying that those who keep silence when they
could and should speak seem to give consent, comes to my mind in the case of this
ominous silence."
These quoted words were written by a German ex-Jesuit, Count Von Hoensbroech,
after he left the Jesuit priesthood in 1900*.
* "Fourteen Years a Jesuit" Paul Von Hoensbroech, Cassel & Co. Ltd. London, New
York 1911, Vol II p. 7-9.
The chapter headings are almost verbatim identical with the chapter headings of the
text reproduced in this booklet.
And therein lies a story.
The text of the "Secret Instructions of the Society of Jesus" reproduced here was
found beneath the pallet on an adobe bed in a cottage in the Andes Mountains of
Peru about a century ago.
Students of the Incas recall that prior to the expedition of the National Geographic
Magazine under Hiram Bingham, in 1911, archaeologists from European countries
probed the ruins of this people, one of the greatest civilizations in history.
In 1870 a French archeologist slipped unobtrusively into the office of the Secretary
of the Scottish Rite of Freemasonry in San Francisco, California.
He had been sent into the remote recesses of the Andes, where Pizarro and his army
had conquered the Incas more than three centuries before. He had rented a room in
a tiny village. This he used as a base of his operations. To this spot he returned peri­
odically to rest from the dangerously high altitudes and to write his reports for ship­
ment back to France.
While he was away, the family frequently rented the same room to overnight guests.
One of these happened to be a Jesuit official. On his departure he forgot a little book
which he had hidden under the mattress. The French archeologist accidentally found
it.
It was the "Secret Instructions of the Society of Jesus" -- the top classified manual
of procedure for the trusted leaders of the Jesuit Order.
1582
It was in Latin and bore the seal, signature and attestation of the General and
Secretary of the Order in Rome.
For the next few days the Frenchman labored furiously translating the work in
stenographic notes into French. He then replaced the book and left.
The Jesuit returned in a few days inquiring nervously about his little black packet.
He also wanted to know if anyone had occupied the room since his departure. On
learning of the archeologist he began a search so relentless that the Frenchman had
to leave Peru. He finally reached San Francisco and entrusted his precious but
dangerous burden to Edwin A. Sherman 32 degree Mason, the Secretary of the
Scottish Rite of Freemasonry in California.
Mr. Sherman included the "Secret Instructions" in his book "The Engineer Corps of
Hell" published in 1882.
For several years Edwin Sherman was the Masonic Historian of California. He was
highly esteemed for his great accuracy and dependability. This can be verified now
by anyone who will inquire about him of the Grand Secretary of the Grand Lodge of
Freemasonry at the Grand Lodge office in the Masonic Memorial Temple, 1111 Ca­
lifornia St., San Francisco, Calif.
Another point that emphasizes the credibility of this work is the identity of this copy,
found in the fantastically inaccessible heights of the Andes in Peru, with the copy
quoted by Count Von Hoensbroech in Germany, Considering that Von Hoensbroech's
rendition was translated from the German and Sherman's from Latin to French and
then into English the similarity is still striking.
Here are a few examples:
Sherman: Ch. XI -- "How We Must Conduct Ourselves Unitedly Against Those Who
Have Been Expelled From the Society."
Von Hoensbroech: "What Attitude Should Be Taken By Our Followers In Regard to
Those Dismissed From the Order?"
Sherman: Ch. VI -- "OF the Mode of Attracting Rich Widows."
Von Hoensbroech: "How May Rich Widows be Well Disposed Towards the Society of
Jesus?"
Sherman: Ch. IV -- "OF That Which We Must Charge the Preachers and Confessors
of the Great of the Earth."
Von Hoensbroech: "What Attitude Must be Taken up by Court-Chaplains and Princely
Confessors?"
The text that follows is one of the most effective documents ever written. The tre­
mendous wealth and power of the Jesuit Order is ample proof of that contention.
Those who have observed the Jesuits from the vantage point of the secular clergy or
of another order have often wondered at their astounding success in becoming the
recipients of wealthy estates, of influencing prominent citizens, Catholic and nonCatholic alike, into endorsing and endowing their colleges and universities, of instil­
ling their scholastics and other students with a spirit of self-dedication and self im­
molation that would make both the Pope and Hitler feel frustrated.
A careful study of the "Secret Instructions" will give the answer. Here is a plan of fi­
nancial, intellectual and military strategy that should make the planners of West
Point or Number 10 Downing Street feel inferior.
Check, for example, the following:
Ch. II -- "THE MANNER WITH WHICH THE FATHERS OF THE SOCIETY MUST CON­
DUCT THEMSELVES TO ACQUIRE AND PRESERVE THE FAMILIARITY OF PRINCES,
MAGNATES, AND POWERFUL AND RICH PERSONS."
(Think then how well the Jesuits have done with the local State Bar, the Chamber of
1583
Commerce, national corporations, wealthy foundations, in comparison with the failu­
re of the local corner parish clergy. Think how well Georgetown, Fordham, Marquet­
te, and Creighton have done in comparison with the Dominicans, the Sulpicians or
the Franciscans!)
Ch. VI -- "OF THE MODE OF ATTRACTING RICH WIDOWS."
Just read them and weep, brethren! Read especially this sentence p. 8 "Insist upon
the advantages of widowhood, and the inconvenience of marriage, in particular that
of a repeated one, and the dangers to which she will be exposed, relatively to her
particular businesses into which we are desirous of penetrating."
Ch. XI -- "HOW WE MUST CONDUCT OURSELVES UNITEDLY AGAINST THOSE WHO
HAVE BEEN EXPELLED FROM THE SOCIETY."
This is a portrait of the pattern of persecution and annihilation that every ex-Jesuit,
and in truth, every past ex- priest knows, and every future dissident can expect.
Ch. XV -- "HOW THE COMPANY MUST BE CONDUCTED WITH THE MONKS AND
NUNS."
(Meaning other religious Orders -- of course)
Ch. XVI -- "HOW WE MUST MAKE PROFESSION OF DESPISING RICHES."
The gem of them all -- really meaning "How we must pretend to despise riches."
What more vicious enemies could the bishops and diocesan clergy have than those
Jesuit Monitors who wrote: "We must inquire into and note the defects of the other
fathers and when we find them, we must divulge them among our faithful friends as
though condoling over them." (Ch. V. p. 17)
Read the Jesuits' opinion of other religious orders "calling attention to the indolence
and stupidity of the Monks as if they were cattle." (Ch. XVII P. 41)
The Jesuits themselves should be concerned with the fact that history does repeat itself. In Mexico,
in Peru, in France, in Italy, in Germany, in Spain, in Portugal, in Paraguay, in Colombia, in Brazil, in
Argentina, in Chile, in Austria and in very many other countries the Jesuits gained so much wealth,
in land, in buildings and in money, that others became jealous.
In every country the Jesuits were thrown out. Their property and wealth was confiscated.
The Jesuits are now repeating their history in the United States of America. Their landed wealth
and holdings are fabulous.
What makes them think that history will not inexorably and inevitably repeat itself again here in
America?
These particular instructions must be guarded and kept with careful attention by the superiors,
communicated with prudent caution to a few of the professors; in the meantime there does not
exist any other thing so good for the Society; but we are charged with the most profound silence,
and to make a false show, should they be written by any one though founded in the experience we
have had. As there are various professors who are in these secrets, the Society has fixed the rule,
that those who know these reserved instructions that they cannot pass in any one religious Order,
whether it be of the Carthusians, to cause them to retire from that in which they live, and the invi­
olable silence with which they are to be guarded, all of which has been confirmed by the Holy See.
Much care must be taken that they do not get out; for these counsels in the hands of strange per­
sons to the Society, because they will give a sinister interpretation invidious to our situation.
If (unless God does not permit) we reach success, we must openly deny that the Society shelters
such thoughts and to take care that it is so affirmed by those of the Society that they are ignorant
by not having been communicated, which they can protest with truth, that they know nothing of
such instructions; and that there does not exist other than the general printed or manuscripts,
which they can present, to cause any doubt to vanish. The superiors must with prudence and dis­
cretion, inquire if any of the Society have shown these instructions to strangers; for neither for
himself, or for another, they must be copied by no one, without permission of the General or of the
Provincial; and when it is feared that anyone has given notice of these instructions, we shall not be
able to guard so rigorous a secret; and we must assert to the contrary, all that is said in them, it
will be so given to be understood, that they only show to all, to be proved, and afterwards they will
be dismissed.
1584
CHAPTER I.
THE MANNER OF PROCEDURE WITH WHICH THE SOCIETY MUST BE CONDUCTED WHEN CONSIDERING THE
COMMENCING OF SOME FOUNDATION.
1. To capture the will of the inhabitants of a country, it is very important to manifest
the intent of the Society, in the manner prescribed in the regulations in which it is
said, that the Society must labor with such ardor and force for the salvation of their
neighbor as for themselves. For the better inducement of this idea, the most oppor­
tunely that we practice the most humble offices, visiting the poor, the afflicted, and
the imprisoned. It is very convenient to confess with much promptness, and to hear
the confessions, showing indifference, without teasing the penitents; for this, the
most notable inhabitants will admire our fathers and esteem them; for the great
charity they have for all, and the novelty of the subject.
2. To have in mind that it is necessary to ask with religious modesty, the means for
exercising the duties of the Society, and that it is needful to procure and acquire
benevolence, principally of the secular ecclesiastics, and of persons of authority, that
may be conceived necessary.
3. When called to go to the most distant places, where alms are to be received, they
are to be accepted, no matter how small they may be, after having marked out the
necessities of ourselves. Notwithstanding, it will be very convenient at the moment
to give those alms to the poor, for the edification of those who do not have an exact
understanding of the Society; and, "but we must in advance be more liberal with
ourselves."
4. All must labor as if we were inspired by the same spirit; and each one must study
to acquire the same styles, with the object of uniformity among so great a number
of persons, edifying the whole; those who do the contrary must be expelled as
pernicious.
5. In a beginning it is not convenient to purchase property; but in case they can be
found, some good sites may be bought, saying that they are to belong to other per­
sons, using the names of some faithful friends, who will guard the secret. The better
to make our poverty apparent, the property nearest our college must belong to
colleges the most distant, that we can prevent the princes and magistrates from
ever knowing that the income of the Society has a fixed point.
6. We must not ourselves go out to reside to form colleges, except to the rich cities;
for in this we must imitate Christ, who remained in Jerusalem; and as he alone, pas­
sed by the less considerable populations.
7. We must obtain and acquire of the widows all the money that we can, presenting
ourselves at repeated times to their sight our extreme necessity.
8. The Superior over each province is the one to whom we must account with certa­
inty, the income of the same; but the amount to the treasurer at Rome, it is, and
must always be, an impenetrable mystery.
9. It is for us to preach and say in all parts and in all conversations, that we have
come to teach the young and aid the people; and this without interest in any single
species and without exception of persons, and that we are not so onerous to the pe­
ople as other religious orders.
1585
CHAPTER II.
THE MANNER WITH WHICH THE FATHERS OF THE ORDER MUST CONDUCT THEMSELVES TO ACQUIRE AND
PRESERVE THE FAMILIARITY OF PRINCES, MAGNATES AND POWERFUL AND RICH PERSONS.
1. It is necessary to do all that is possible to gain completely the attentions and af­
fections of princes and persons of the most consideration; for that, who, being on
the outside, but in advance, all of them will be constituted our defenders.
2. As we have learned by experience that princes and potentates are generally incli­
ned to the favor of the ecclesiastics, when these disseminate their odious actions,
and when they give an interpretation that they favor, as is to be noted among the
married, contract with their relations or allies; or in other similar things; assembling
much with them, to animate those who may be found in this case, saying to them
that we confide in the assurance of the exemptions, that by intervention of us
fathers, which the Pope will concede, if he is made to see the causes, and will pre­
sent other examples of similar things, exhibiting at the same time the sentiments
that we favor, under the pretext of the common good and THE GREATER GLORY OF
GOD that is the object of the Society.
3. If at this same assembly the prince treats of doing something, that will not be
agreeable to all the great men, for which we are to stir up and investigate, me­
anwhile, counseling others to conform with the prince, without ever descending to
treat of particulars, for fear there may not be a successful issue of the matter, for
which the Society will be imputed blame; and for this, if this action shall be di­
sapproved, there will be advertences presented to the contrary that may be absolu­
tely prohibited and put in jeopardy, the authority of some of the fathers, of whom it
can be said with certainty, that they have not had notice of the Secret Instructions;
for that, it can be affirmed with an oath, that the calumny to the Society, is not true
in respect to that which is imputed to it.
4. To gain the good will of Princes, it will be very convenient to insinuate with skill;
and for third persons, that we fathers, are a means to discharge honorable and fa­
vorable duties in the courts of other kings and princes, and more than any one else
in that of the Pope. By this means we can recommend ourselves and the Society; for
the same, no one must be charged with this commission but the most zealous per­
sons and well versed in our institute.
5. Aiming especially to bring over the will of the favorites of princes and of their
servants, by means of presents and pious offices, that they may give faithful notice
to us fathers of the character and inclinations of the princes and great men. Of this
manner the Society can gain with facility as much to one as to others.
6. The experience we have had, has made us acquainted with the many advantages
that have been taken by the Society of its intervention in the marriages of the House
of Austria, and of those which have been effected in other kingdoms, France, Poland,
and in various duchies. Forasmuch assembling, proposing with prudence, selecting
choice persons who may be friends and families of the relatives, and of the friends
of the Society.
7. It will be easy to gain the princesses, making use of their valets; by that, coming
to feed and nourish with relations of friendship, by being located at the entrance in
all parts, and thus become acquainted with the most intimate secrets of the fami­
liars.
8. In regard to the direction of the consciences of great men, we confessors must
follow the writers who concede the greater liberty of conscience. The contrary of this
is to appear too religious; for that they will decide to leave others and submit entire­
ly to our direction and counsels.
9. It is necessary to make reference to all the merits of the Society; to the princes
and prelates, and to as many as can lend much aid to the Society, after having
shown the transcendency of its great privileges.
1586
10. Also, it will be useful to demonstrate, with prudence and skill, such ample power
which the Society has, to absolve, even in the reserved cases, compared with that of
other pastors and priests; also, that of dispensing with the fasts, and of the rights
which they must ask and pay, in the impediments of marriage, by which means
many persons will recur to us, whom it will be our duty to make agreeable.
11. It is not the less useful to invite them to our sermons, assemblies, harangues,
declamations, etc., composing odes in their honor, dedicating literary works or
conclusions; and if we can for the future, give dinners and greetings of divers
modes.
12. It will be very convenient to take to our care the reconciliation of the great, in
the quarrels and enmities that divide them; then by this method we can enter, little
by little, into the acquaintance of their most intimate friends and secrets; and we
can serve ourselves to that party which will be most in favor of that which we pre­
sent.
13. If there should be some one at the service of a monarch or prince, and he were
an enemy of our Society, it is necessary to procure well for ourselves better than for
others, making him a friend, employing promises, favors, and advances, which shall
be in proportion to the same monarch or prince.
14. No one shall recommend to a prince any one, nor make advances to any who
have gone out from us, being outside of our Society, and in particular to those who
voluntarily verified, for yet when they dissimulate they will always maintain an inex­
tinguishable hatred to the Society.
In fine, each one must procure and search for methods to increase the affection and
favor of princes, of the powerful, and of the magistrates of each population, that
whenever occasion is offered to support, we can do much with efficacy and good fai­
th, in benefiting ourselves, though contrary to their relations, allies and friends.
1587
CHAPTER III.
HOW THE SOCIETY MUST BE CONDUCTED WITH THE GREAT AUTHORITIES IN THE STATE, AND IN CASE THEY
ARE NOT RICH WE MUST LEND OURSELVES TO OTHERS.
1. The care consigned to us, that we must do all that is possible, for to conquer the
great; but it is also necessary to gain their favor to combat our enemies.
2. It is very conducive to value their authority, prudence and counsels, and induce
them to despise wealth, at the same time that we procure gain and employ those
that can redeem the Society; tacitly valuing their names, for acquisition of temporal
goods if they inspire sufficient confidence.
3. It is also necessary to employ the ascendant of the powerful, to temper the
malevolence of the persons of a lower sphere and of the rabble against our Society.
4. It is necessary to utilize, whenever we can, the bishops, prelates and other super­
ior ecclesiastics, according to the diversity of reason, and the inclination we
manifest.
5. In some points it will be sufficient to obtain of the prelates and curates, that
which it is possible to do, that their subjects respect the society; and that obs­
tructing the exercise of its functions among those who have the greatest power, as
in Germany, Poland, etc. It will be necessary to exhibit the most distinguished atten­
tions for that, mediating its authority and that of the princes, monasteries, parishes,
priorates, patronates, the foundations of the churches and the pious places, can
come to our power. Because we can with more facility where the Catholics will be
found mixed with heretics. It is necessary to make such prelates see the utility and
merit that we have in all this, and that never will they have so much valuation from
the priests, friars, and for the future from the faithful. If making these changes, it is
necessary to publicly praise their zeal, although written, and to perpetuate the
memory of their actions.
6. For this it is necessary to labor, to the end, that the prelates will place in the
hands of us fathers, as confessors and counsellors; and if they aspire to more eleva­
ted positions in the Court of Rome, we must unite in their favor and aid their pre­
tensions with all our forces, and by means of our influence.
7. We must be watchful that when the bishops are instituting principal colleges and
parochial churches, that the faculties are taken from the Society, and placed in both
vicarious establishments, with the charge of cures, and that the Superior of the So­
ciety to be, that all the government of these churches shall pertain to us, and that
the parishioners shall be our subjects, of the method that all can be placed in them.
8. Where there are those of the academies who have been driven out from us, and
are contrary; where the Catholics or the heretics obstruct our installation, we will
compound with the prelates, and make ourselves the owners of the first cathedrals;
for thus shall we make them to know the necessities of the Society.
9. Over all, we must be very certain to procure the protection and affection of the
prelates of the Church, for the cases of beatification or canonization of ourselves; in
whose subjects convened further, to obtain letters from the powerful and of the prin­
ces, that the decisions may be promptly attained in the Catholic Court.
10. If it shall be accounted that the prelates or magnates should send commissioned
representatives, we must put forth all ardor, that no other priests, who are in dispu­
te with us, shall be sent; for the reason, that they shall not communicate their ani­
madversion, discrediting us in the cities and provinces we inhabit; and that if they
pass by other provinces and cities, where there are colleges, they will be received
with affection and kindness, and be so splendidly treated as a religious modesty will
permit.
1588
CHAPTER IV.
OF THAT WHICH WE MUST CHARGE THE PREACHERS AND CONFESSORS OF THE GREAT OF THE EARTH.
1. Those of us who may be directed to the princes and illustrious men, of the
manner in which we must appear before them, with inclination unitedly "to the grea­
ter glory of God," obtaining -- with its austerity of conscience, that the same princes
are persuaded of it; for this direction we must not travel in a principle to the exterior
or political government, but gradually and imperceptibly.
2. Forasmuch there will be opportunity and conducive notices at repeated times,
that the distribution of honors and dignities in the Republic is an act of justice; and
that in a great manner it will be offending God, if the princes do not examine them­
selves and cease carrying their passions, protesting to the same with frequency and
severity, that we do not desire to mix in the administration of the State; but when it
shall become necessary to so express ourselves thus, to have your weight to fill the
mission that is recommended. Directly that the sovereigns are well convinced of
this, it will be very convenient to give an idea of the virtues that may be found to
adorn those that are selected for the dignities and principal public changes; procu­
ring then and recommending the true friends of the Society; notwithstanding, we
must not make it openly for ourselves, but by means of our friends who have inti­
macy with the prince that it is not for us to talk him into the disposition of making
them.
3. For this watchfulness our friends must instruct the confessors and preachers of
the Society near the persons capable of discharging any duty, that over all, they
must be generous to the Society; they must also keep their names, that they may
insinuate with skill, and upon opportune occasions to princes, well for themselves or
by means of others.
4. The preachers and confessors will always present themselves so that they must
comport with the princes, lovable and affectionate, without ever shocking them in
sermons, nor in particular conversations, presenting that which rejects all fear, and
exhorting them in particular to faith, hope and justice.
5. Never receive gifts made to any one in particular, but that for the contrary; but
picture the distress in which the Society or college may be found, as all are alike;
having to be satisfied with assigning each one a room in the house, modestly
furnished; and noticing that your garb is not over nice; and assist with promptness
to the aid and counsel of the most miserable persons of the palace; but that you do
not say it of them, but only those who have agreed to serve the powerful.
6. Whenever the death occurs of any one employed in the palace, we must take care
of speaking with anticipation, that they fail in the nomination of a successor, in their
affection for the Society; but giving no appearance to cause suspicion that it was the
intent of usurping the government of the prince; for which, it must not be from us
that it is said; take a part direct; but assembling of faithful or influential friends who
may be found in a position of rousing the hate of one and another until they become
inflamed.
1589
CHAPTER V.
OF THE MODE OF CONDUCTING THE SOCIETY WITH RESPECT TO OTHER ECCLESIASTICS WHO HAVE THE
SAME DUTIES AS OURSELVES IN THE CHURCH.
1. It is necessary to help with valor these persons, and manifest in their due time to
the princes and lords that are always ours, and being constituted in power, that our
Society contains essentially the perfection of all the other orders, with the exception
of singing and manifesting an exterior of austerity in the mode of life and in dress;
and that if in some points they excel the communities of the Society, this shines with
greater splendor in the Church of God.
2. We must inquire into and note the defects of the other fathers (non-Jesuit
priests), and when we find them, we must divulge them among our faithful friends,
as condoling over them; we must show that such fathers do not discharge with cer­
tainty, that we do ourselves the functions, that some and others recommend.
3. It is necessary that the fathers of our Society oppose with all their power the
other fathers who intend to found houses of education to instruct the youths among
the populations where ours are found teaching with acceptation and approval; and it
will be very convenient to indicate our projects to princes and magistrates, that such
people will excite disturbances and commotions if they are not prohibited from
teaching; and that in the last result, the damage will fall upon the educated, by be­
ing instructed by a bad method, without any necessity; posting them that the Socie­
ty is sufficient to teach the youth. In case the fathers bear letters of the Pontificate,
or recommendations from the Cardinals, we must work in opposition to them, ma­
king the princes and great men to point out to the Pope the merits of the Society
and its intelligence for the pacific instruction of the youths, to which end, we must
have and obtain certifications of the authorities upon our good conduct and suffi­
ciency.
4. Having notwithstanding to form duties, our fathers in displaying singular proofs of
our virtue and erudition, making them to exercise the alumni (graduates) in their
studies in methods of functions, scholars of diversion, capable of drawing applause,
making for supposition, these representations in the presence of the great magistra­
tes and concurrence of other classes.
1590
CHAPTER VI.
OF THE MODE OF ATTRACTING RICH WIDOWS.
1. We must elect effective fathers already advanced in years, of lively complexion
and conversation, agreeable to visit these ladies, and whence they can promptly
note in them appreciation or affection for our Society; making offerings of good
works and the merits of the same; that, if they accept them, and succeed in having
them frequent our temples, we must assign to them a confessor, who will be able of
guiding them in the ways that are proper, in the state of widowhood, making the
enumeration and praises of satisfaction that should accompany such a state; making
them believe and yet with certainty that they who serve as such, is a merit for ete­
mal life, being efficacious to relieve them from the pains of purgatory.
2. The same confessor will propose to them to make and adorn a little chapel or ora­
tory in their own house, to confirm their religious exercises, because by this method
we can shorten the communication, more easily hindering those who visit others;
although if they have a particular chaplain, and will content to go to him to celebrate
the mass, making opportune advertencies to her who confesses, to the effect and
treating her as being left to be overpowered by said Chaplain.
3. We must endeavor skillfully but gently to cause them to change respectively to
the Order and to the method of the House, and to conform as the circumstances of
the person will permit, to whom they are directed, their propensities, their piety, and
yet to the place and situation of the edifice.
4. We must not omit to have removed, little by little, the servants of the house that are not of the
same mind with ourselves, proposing that they be replaced by those persons who are dependent
on us, or who desire to be of the Society; for by this method we can be placed in the channel of
communication of whatever passes in the family.
5. The constant watch of the confessor will have to be, that the widow shall be disposed to depend
on him totally, representing that her advances in grace are necessarily bound to this submission.
6. We are to induce her to the frequency of the sacraments, and especially that of penitency, ma­
king her to give account of her deeper thoughts and intentions; inviting her to listen to her confes­
sor, when he is to preach particular promising orations; recommending equally the recitation each
day of the litanies and the examination of conscience.
7. It will be very necessary in the case of a general confession, to enter extensively into all of her
inclinations; for that it will be to determine her, although she may be found in the hands of others.
8. Insist upon the advantages of widowhood, and the inconvenience of marriage; in particular that
of a repeated one, and the dangers to which she will be exposed, relatively to her particular busi­
nesses into which we are desirous of penetrating.
9. We must cause her to talk of men whom she dislikes, and to see if she takes notice of anyone
who is agreeable, and represent to her that he is a man of bad life; procuring by these means dis­
gust of one and another, and repugnant to unite with anyone.
10. When the confessor has become convinced that she has decided to follow the life of widowho­
od, he must then proceed to counsel her to dedicate herself to a spiritual life, but not to a monastic
one, whose lack of accommodations will show how they live; in a word, we must proceed to speak
of the spiritual life of Pauline and of Eustace, &c. The confessor will conduct her at last, that having
devoted the widow to chastity, to not less than for two or three years, she will then be made to
renounce a second nuptial forever.
In this case she will be found to have discarded all sorts of relations with men, and even the diver­
sions between her relatives and acquaintances, we must protest that she must unite more closely
to God. With regard to the ecclesiastics who visit her, or to whom she goes out to visit, when we
cannot keep her separate and apart from all others, we must labor that those with whom she treats
shall be recommended by ourselves or by those who are devoted to us.
11. In this state, we must inspire her to give alms, under the direction, as she will suppose, or her
spiritual father; then it is of great importance that they shall be employed with utility; more, being
careful that there shall be discretion in counsel, causing her to see that inconsiderate alms are the
frequent causes of many sins, or serve to torment at last, that they are not the fruit, nor the merit
which produced them.
1591
CHAPTER VII.
SYSTEM WHICH MUST BE EMPLOYED WITH WIDOWS AND METHODS OF DISPOSING OF THEIR PROPERTY.
1. It will be necessary to inspire her to continue to persevere in her devotion and
the exercise of good works and of disposition, in not permitting a week to pass, to
give away some part of her overplus, in honor of Jesus Christ, of the Holy Virgin and
of the Saint she has chosen for her patron; giving this to the poor of the Society or
for the ornamenting of its churches, until she has absolutely disposed of the first
fruits of her property as in other times did the Egyptians.
2. When the widows, the more generally to practice their alms, must be given to
know with perseverance, their liberality in favor of the Society; and they are to be
assured that they are participants in all the merits of the same, and of the particular
indulgences of the Provincial; and if they are persons of much consideration, of the
General of the Order.
3. The widows who having made vows of chastity, it will be necessary for them to
renew them twice per annum, conforming to the custom that we have established;
but permitting them notwithstanding, that day some honest freedom from restraint
by our fathers.
4. They must be frequently visited, treating them agreeably; referring them to spiri­
ted and diverting histories, conformable to the character and inclination of each one.
5. But that they may not abate, we must not use too much rigor with them in the
confessional; that it may not be, that they by having empowered others of their
benevolence, that we do not lose confidence of recovering their adhesion, having to
proceed in all cases with great skill and caution, being aware of the inconstancy na­
tural to woman.
6. It is necessary to have them do away with the habit of frequenting other chur­
ches, in particular those of convents; for which it is necessary to often remind them,
that in our Order there are possessed many indulgences that are to be obtained only
partially by all the other religious corporations.
7. To those who may be found in the case of the garb of mourning, they will be
counselled to dress a little more agreeable, that they may at the same time, unite
the aspect of mourning with that of adornment, to draw them away from the idea of
being found directed by a man who has become a stranger to the world. Also with
such, that they may not be very much endangered, or particularly exposed to volu­
bility, we can concede to them, as if they maintained their consequence and liberali­
ty, for and with the society, that which drives ensuality away from them, being with
moderation and without scandal.
8. We must manage that in the houses of the widows there shall be honorable young
ladies, of rich and noble families; that little by little they become accustomed to our
direction and mode of life; and that they are given a director elected and established
by the confessor of the family, to be permanently and always subject to all the
reprehensions and habits of the Society; and if any do not wish to submit to all, they
must be sent to the houses of their fathers, or to those from which they were brou­
ght, accusing them directly of extravagance and of glaring and stained character.
9. The care of the health of the widows, and to proportion some amusement, it is
not the least important that we should care for their salvation; and so, if they
complain of some indisposition, we must prohibit the fast, the hair cloth girdle, and
the discipline, without permitting them to go to church; further continue the directi­
on, cautiously and secretly with such, that they may be examined in their houses; if
they are given admission into the garden, and edifice of the college, with secrecy;
and if they consent to converse and secretly entertain with those that they prefer.
10. To the end that we may obtain, that the widows employ their utmost obsequi­
1592
ousness to the Society, it is the duty to represent to them the perfection of the life
of the holy, who have renounced the world, estranged themselves from their re­
lations, and despising their fortunes, consecrating themselves to the service of the
Supreme Being with entire resignation and content. It will be necessary to produce
the same effect, that those who turn away to the Constitutions of the Society, and
their relative examination to the abandonment of all things. We must cite examples
of the widows who have reached holiness in a very short time; giving hopes of their
being canonized, if their perseverance does not decay; and promising for their cases
our influence with the Holy Father.
11. We must impress in their souls
complete tranquility of conscience it
repugnance, without murmuring, nor
spiritual, as in the eternal, that she
their guidance.
the persuasion that, if they desire to enjoy
will be necessary for them to follow without
tiring, the direction of the confessor, so in the
may be found destined to the same God, by
12. Also we must direct with opportunity, that the Lord does not desire that they
should give alms, nor yet to fathers of an exemplary life, known and approved, wi­
thout consulting beforehand with their confessor, and regulating the dictation of the
same.
13. The confessors must take the greatest care, that the widows and their daugh­
ters of the confessional, do not go to see other fathers (i.e. non-Jesuit priests) under
any pretext, nor with them. For this, we must praise our Society as the Order most
illustrious of them all; of greater utility in the Church, and of greater authority with
the Pope and with the princes; perfection in itself; then dismiss the dream of them,
and menace them, that we can, and that we are no correspondents to them, we can
say, that we do not consent to froth and do as among other monks who count in
their convents many ignorant, stupid loungers who are indolent in regard to the
other life, and intriguers in that to disorder, &c.
14. The confessors must propose and persuade the widows to assign ordinary pensi­
ons and other annual quotas to the colleges and houses of profession for their
sustenance with especially to the professed house at Rome; and not forgetting to re­
mind them of the restoration of the ornaments of the temples and replenishing of
the wax, the wine, and other necessaries for the celebration of the mass.
15. If they do not make relinquishment of their property to the Society, it will be
made manifest to them, on apparent occasion in particular, when they are found to
be sick, or in danger of death; that there are many colleges to be founded; and that
they may be excited with sweetness and disinterestedness, to make some disburse­
ments as merit for God, and in that they can found his etemal glory.
16. In the same manner, we must proceed with regard to princes and other well
doers, making them to see that such foundations will be made to perpetuate their
memory in this world, and gain eternal happiness, and if some malevolent persons
adduce the example of Jesus Christ, saying, that then he had no place to recline his
head, the Society bearing his name should be poor in imitation of himself, we must
make it known and imprint it in the imagination of those, and of all the world, that
the Church has varied, and that in this day we have become a State; and we must
show authority and grand measures against its enemies that are very powerful, or
like that little stone prognosticated by the prophet, that, divided, came to be a great
mountain. Inculcate constantly to the widows who dedicate their alms and orna­
ments to the temples, that the greater perfection is in disposing of the affection and
earthly things, ceding their possession to Jesus Christ and his companions.
17. Being very little, that which we must promise to the widows, who dedicate and
educate their children for the world, we must apply some remedy to it.
1593
CHAPTER VIII.
METHODS BY WHICH THE CHILDREN OF RICH WIDOWS MAY BE CAUSED TO EMBRACE THE RELIGIOUS
STATE, OR OF DEVOTION.
1. To secure our object, we must create the custom, that the mothers treat them
severely, and show to them, that we are in love with them. Coming to induce the
mothers to do away with their tastes, from the most tender age, and regarding, re­
straining, &c., &c., the children especially; prohibiting decorations and adornments
when they enter upon competent age; that they are inspired in the vocation for the
cloister, promising them an endowment of consideration, if they embrace a similar
state; representing to them the insipidity that is brought with matrimony, and the
disgust that has been experienced in it; signifying to them the weight they would sit
under, for not having maintained in the celibate. Lastly, coming to direct in the
conclusions arrived at by the daughters of the widows, so fastidious of living with
their mothers, that their feet will be directed to enter into a convent.
2. We must make ourselves intimate with the sons of the widows, and if for them an
object or the Society, and cause them to penetrate the intent of our colleges, ma­
king them to see things that can call their attention by whatever mode, such as gar­
dens, vineyards, country houses, and the farm houses where the masters go to
recreate; talk to them of the voyages the Jesuits have made to different countries,
of their treating with princes, and of much that can capture the young; cause them
to note the cleanliness of the refectory, the commodiousness of the lodges, the
agreeable conversation we have among ourselves, the suavity of our rule, and that
we have all for the object of the greater glory of God; show to them the preeminen­
ce of our Order over all the others, taking care that the conversations we have shall
be diverting to pass to that of piety.
3. At proposing to them the religious state, have care of doing so, as if by reve­
lation; and in general, insinuating directly with sagacity, the advantage and
sweetness of our institute above all others; and in conversation cause them to un­
derstand the great sin that will be committed against the vocation of the Most High;
in fine, induce them to make some spiritual exercises that they may be enlightened
to the choice of this state.
4. We must do all that is possible that the masters and professors of the youth indi­
cated shall be of the Society, to the end, of being always vigilant over these, and
counsel them; but if they cannot be reduced, we must cause them to be deprived of
some things, causing that their mothers shall manifest their censure and authority
of the house, that they may be tired of that sort of life; and if, finally, we cannot ob­
tain their will to enter the Society, we must labor; because we can remand them to
other colleges of ours that are at a distance, that they may study, procuring impedi­
ment, that their mothers show endearment and affection, at the same time, conti­
nuing for our part, in drawing them to us by suavity of methods.
1594
CHAPTER IX.
UPON THE AUGMENTING OF REVENUE IN THE COLLEGES.
1. We must do all that is possible, because we do not know if bound with the last
vow of him, who is the claimant of an inheritance, meanwhile we do not know if it is
confirmed, to not be had in the Society a younger brother, or of some other reason
of much entity. Before all, that which we must procure, are the augmentations of
the Society with rules to the ends agreed upon by the superiors, which must be
conformable: for that the Church returns to its primitive splendor for the greater
glory of God; of fate that all the clergy shall be found animated by a united spirit. To
this end, we must publish by all methods, that the Society is composed in part of
professors so poor, that are wanting of the most indispensable, to not be for the
beneficence of the faithful; and that another part is of fathers also poor, although
living upon the product of some household property; but not to be grievous to the
public, in the midst of their studies, their ministry, as are other ordinary mendicants.
The spiritual directors of princes, great men, accommodating widows, and of whom
we have abundant hope, that they will be disposed at last to make gifts to the Soci­
ety in exchange for spiritual and eternal things, that will be proportioned, the lands
and temporalities which they possess; for the same, carrying always the idea, that
we are not to lose the occasion of receiving always as much as may be offered. If
promises and the fulfillment of them is retarded, they are to be remembered with
precaution, dissimulating as much as we can the coveting of riches. When some
confessor of personages or other people, will not be apt, or wants subtility, that in
these subjects is indispensable, he will be retired with opportunity, although others
may be placed anticipatedly; and if it be entirely necessary to the penitents, it will
be made necessary to take out the destitute to distant colleges, representing that
the Society has need for them there; because it being known that some young wi­
dows, having unexpectedly failed, the Society not having the legacy of very precious
movables, having been careless by not accepting in due time. But to receive these
things, we could not attend at the time, and only at the good will of the penitent.
2. To attract the prelates, canonicals and other rich ecclesiastics, it is necessary to
employ certain arts, and in place procuring them to practice in our houses spiritual
exercises, and gradually and energetically of the affection that we profess to divine
things; so that they will be affectionate towards the Society and that they will soon
offer pledges of their adhesion.
3. The confessors must not forget to ask with the greatest caution and on adequate
occasions of those who confess, what are their names, families, relatives, friends,
and properties, informing their successors who follow them, the state, intention in
which they will be found, and the resolution which they have taken; that which they
have not yet determined obtaining, having to form a plan for the future to the Socie­
ty. When it is founded, whence directly there are hopes of utility; for it will not be
convenient to ask all at once; they will be counseled to make their confession each
week, to disembarrass the conscience much before, or to the title of penitence. They
will be caused to inform the confessor with repetition, of that which at one time they
have not given sufficient light; and if they have been successful by this means, she
will come, being a woman, to make confession with frequency, and visit our church;
and being a man, he will be invited to our houses and we are to make him familiar
with ourselves.
4. That which is said in regard to widows, must have equal application to the mer­
chants and neighbors of all classes, as being rich and married, but without children,
of that plan by which the Society can arrive to be their heirs, if we put in play the
measures that we may indicate; but over all, it will be well to have present, as said,
near the rich devotees that treat with us, and of whom the vulgar can murmur,
when more, if they are of a class not very elevated.
1595
5. Procuring for the rectors of the colleges entrance for all the ways of the houses,
parks, groves, forests, lawns, arable lands, vineyards, olive orchards, hunting
grounds, and whatever species of inheritances which they meet with in the end of
their rectory; if their owners pertain to the nobility, to the clergy, or are negotiators,
particulars, or religious communities, inquiring the revenues of each one, their loads
and what they pay for them. All these dates or notices they are to seek for with
great skill and to a fixed point, energetically yet from the confessional, then of the
relations of friendship; or of the accidental conversations; and the confessor meets
with a penitent of possibles, he will be placed in knowledge of the rector, obtaining
by all methods the one conserved.
6. The essential point to build upon, is the following: that we must so manage, that
in the ends we gain the will and affections of our penitents, and other persons with
whom we treat, accommodating ourselves to their inclinations if they are conducive.
The Provincials will take care to direct some of us to points, in which reside the nobi­
lity and the powerful; and if the Provincials do not act with opportunity, the rectors
must notice with anticipation, the crops (the field of operations) that are there,
which we go to examine.
7. When we receive the sons of strong houses in the Society, they must show whe­
ther they will be easy to acquire the contracts and titles of possession; and if so
they were to enter of themselves, of which they may be caused to cede some of
their property to the college, or the usufruct (profit) or for rent, or in other form, or
if they can come for a time into the Society, the gain of which may be very much of
an object, to give a special understanding to the great and powerful, the narrowness
in which we live, and the debts that are pressing us.
8. When the widows, or our married devoted women, do not have more than daugh­
ters, we must persuade them to the same life of devotion, or to that of the cloister;
but that except the endowment that they may give, they can enter their property in
the Society gently; but when they have husbands, those that would object to the
Society, they will be catechized; and others who desire to enter as religiouses in
other Orders, with the promise of some reduced amount. When there may be an
only son, he must be attracted at all cost, inculcating the vocation as made by Jesus
Christ; causing him to be entirely disembarrassed from the fear of its fathers, and
persuading him to make a sacrifice very acceptable to the Almighty, that he must
withdraw to His authority, abandon the paternal house and enter in the Society; the
which, if he so succeeds, after having given part to the General, he will be sent to a
distant novitiate; but if they have daughters, they will primarily dispose the daugh­
ters for a religious life; and they will be caused to enter into some monastery, and
afterwards be received as daughters in the Society, with the succession of its pro­
perties.
9. The Superiors will place in the channel of the circumstances, the confessors of
these widows and married people, that they on all future occasions may act for the
benefit of the Society; and when by means of one, they cannot take our part he will
be replaced with another; and if it is made necessary, he will be sent to great
distances, of a manner that he cannot follow understandingly with these families.
10. If we succeed in convincing the widows and devoted persons, who aspire with
fervor to a perfect life, and that the better means to obtain it is by ceding all their
properties to the Society, supporting by their revenues, that they will be religiously
administered until their death, conforming to the degree of necessity in which they
may be found, and the just reason that may be employed for their persuasion is,
that by this mode, they can be exclusively dedicated to God; without attentions and
molestations, which would perplex them, and that it is the only road to reach the
highest degree of perfection.
11. The Superiors craving the confidence of the rich, who are attached to the Socie­
ty, delivering receipts of its proper hand writing whose payment afterwards will dif­
fer; not forgetting to often visit those who loan, to exhort them above all in their
1596
infirmities of consideration, as to whom will devolve the papers of the debt; because
it is not so to be found mention of the Society in their testament; and by this course
we must acquire properties, without giving cause for us to be hated by the heirs.
12. We must also in a grand manner ask for a loan, with payment of annual interest,
and employ the same capital in other speculation to produce greater revenues to the
Society; for at such a time, succeeding to move them with compassion to that which
they will lend to us, we will not lose the interest in the testament of donation, when
they see that they found colleges and churches.
13. The Society can report the utilities of commerce, and value the name of the
merchant of credit, whose friendship we may possess.
14. Among the peoples where our fathers reside, we must have physicians faithful to
the Society, whom we can especially recommend to the sick, and to paint under an
aspect very superior to that of other religious orders, and secure direction that we
shall be called to assist the powerful, particularly in the hour of death.
15. That the confessors shall visit with assiduity the sick, particularly those who are
in danger, and to honestly eliminate the other fathers, which the superiors will pro­
cure, when the confessor sees that he is obliged to remove the other from the suffe­
ring, to replace and maintain the sick in his good intentions. Meanwhile we must
inculcate as much as we can with prudence, the fear of hell, &c., &c., or when, the
lesser ones of purgatory; demonstrating that as water will put out fire, so will the
same alms blot out the sin; and that we cannot employ the alms better, than in the
maintaining and subsidizing of the persons, who, by their vocation, have made
profession of caring for the salvation of their neighbor; that in this manner the sick
can be made to participate in their merits, and find satisfaction for their own sins;
placing before them that charity covereth a multitude of sins; and that also, we can
describe that charity, is as a nuptial vestment, without which, no one can be admit­
ted to the heavenly table. in fine it will be necessary to move them to the citations
of the scriptures, and of the holy fathers, that according to the capacity of the sick,
we can judge what is most efficacious to move them.
16. We must teach the women, that they must complain of the vices of their
husbands, and the disturbances which they occasion, that they can rob them in
secret of some amounts of money, to offer to God, in expiation of the sins of their
husbands, and to obtain their pardon.
1597
CHAPTER X.
OF THE PARTICULAR RIGOR OF DISCIPLINE IN THE SOCIETY.
1. If there shall be anyone dismissed under any protest, as an enemy of the Society,
whatever may be his condition, or age; all those who have been moved to become
the devotees of our churches; or of visiting ourselves; or who having been made to
take the alms on the way to other churches; or who having been found to give to
other fathers; or who having dissuaded any rich man, and well intentioned towards
our Society, or giving anything; or in the time in which he can dispose of his proper­
ties, having shown great affection for his relations with this Society; because it is a
great proof of a mortified disposition; and we conclude that the professions are enti­
rely mortified; or also, that he having scattered all the alms of the penitents, or of
the friends of the Society, in favor of his poor relations. Furthermore, that he may
not complain afterwards of the cause of his expulsion, it will be necessary to thrust
him from us directly; but we can prohibit him from hearing confessions, which will
mortify him, and vex him by imposing upon him most vile offices, obliging him each
day to do things that are the most repugnant; he will be removed from the highest
studies and honorable employments; he will be reprimanded in the chapters by pub­
lic censures; he will be excluded from the recreations and prohibited from all conver­
sation with strangers; he will be deprived of his vestments and the uses of other
things when they are not indispensable, until he begins to murmur and becomes
impatient; then he can be expelled as a shameful person, to give a bad example to
others; and if it is necessary to give account to his relatives, or to the prelates of the
Church, of the reason for which he has been thrust out, it will be sufficient to say
that he does not possess the spirit of the Society.
2. Furthermore, having also expelled all those who may have scrupled to acquire
properties for the Society, we must direct, that they are too much addicted to their
own judgment. If we desire to give reason of their conduct to the Provincials, it is
necessary not to give them a hearing; but call for the rule, that they are obligated to
a blind obedience.
3. It will be necessary to note, whence the beginning and whence their youth, those
who have great affection for the Society; and those which we recognize their affecti­
on until the furthest orders, or until their relatives, or until the poor shall be ne­
cessarily disposed, little by little, as carefully said, to go out; then they are useless.
1598
CHAPTER XI.
HOW WE MUST CONDUCT OURSELVES UNITEDLY AGAINST THOSE WHO HAVE BEEN EXPELLED FROM THE
SOCIETY.
1. As those whom we have expelled, when knowing little or something of the
secrets, the most times are noxious to the Society for the same, it shall be necessa­
ry to obviate their efforts by the following method, before thrusting them out; it will
be necessary to obligate them to promise, by writing, and under oath, that they will
never by writing or speaking, do anything which may be prejudicial to the Society;
and it will be good that the Superiors guard a point of their evil inclinations, of their
defects and of their vices; that they are the same, having to manifest in the
discharge of their duties, following the custom of the Society, for that, if it should be
necessary, this point can serve near the great, and the prelates to hinder their
advancement.
2. Constant notice must be given to an the colleges of their having been expelled;
and we must exaggerate the general motives of their expulsion; as the little mortifi­
cation of their spirit; their disobedience; their little love for spiritual exercises; their
self love, &c., &c. Afterwards, we must admonish them, that they must not have any
correspondence with them; and they must speak of them as strangers; that the
language of all shall be uniform, and that it may be told everywhere, that the Socie­
ty never expels any one without very grave causes, and that as the sea casts up
dead bodies, &c., &c. We must insinuate with caution, similar reasons to these, cau­
sing them to be abhorred by the people, that for their expulsion it may appear plau­
sible.
3. In the domestic exhortations, it will be necessary to persuade people that they
have been turned out as unquiet persons; that they continue to beg each moment
to enter anew into the Society; and it will be good to exaggerate the misfortunes of
those who have perished miserably, after having separated from the Society.
4. It will also be opportune to send forth the accusations, that they have gone out
from the Society, which we can formulate by means of grave persons, who will eve­
rywhere repeat that the Society never expels any one but for grave causes; and that
they never part with their healthy members; the which they can confirm by their
zeal, and show in general for the salvation of the souls of them that do not pertain
to them; and how much greater will it not be for the salvation of their own.
5. Afterwards, the Society must prepare and attract by all classes of benefits, the
magnates, or prelates, with whom those who have been expelled begin to enjoy
some authority and credit. It will be necessary to show that the common good of an
Order so celebrated as useful in the Church, must be of more consideration, than
that if a particular one who has been cast out. If an this affliction preserves some
affection for those expelled, it will be good to indicate the reasons which have cau­
sed their expulsion; and yet exaggerate the causes the more that they were not
very true; with such they can draw their conclusions as to the probable consequen­
ces.
6. Of all modes, it will be necessary that they particularly have abandoned the Soci­
ety by their own free will; not being promoted to a single employment or dignity in
the Church; that they would not submit themselves and much that pertains to the
Society; and that all the world should withdraw from them that desire to depend on
them.
7. Procuring soon, that they are removed from the exercise of the functions celebra­
ted in the Church, such as the sermons, confessions, publication of books, &c., &c.,
so that they do not win the love and applause of the people. For this, we must come
to inquire diligently upon their life and their habits; upon their occupations, &c., &c.,
penetrate into their intentions, for the which, we must have particular correspon­
1599
dence with some of the family in whose house they live, of those who have been ex­
pelled. In surprising something reprehensible in them or worthy of censure, which is
to be divulged by people of medium quality; giving in following the steps conducive
to reach the hearing of the great, and the prelates, who favor then, that they may
be caused to fear that the infamy will relapse upon themselves. If they do nothing
that merits reprehension, and conduct themselves well, we must curtail them by
subtle propositions and captious phrases, their virtues and meritorious actions, cau­
sing that the idea that has been formed of them, and the faith that is had in them,
may little by little be made to disappear; this is of great interest for the Society, that
those whom we repel, and more principally those who by their own will abandon us,
shall be sunk in obscurity and oblivion.
8. We must divulge without ceasing the disgraces and sinister accidents that they
bring upon them, notwithstanding the faithful, who entreat for them in their prayers,
that they may not believe that we work from impulses of passion. In our houses we
must exaggerate by every method these calamities, that they may serve to hinder
others.
1600
CHAPTER XII.
WHO MAY COME THAT THEY MAY BE SUSTAINED AND PRESERVED IN THE SOCIETY.
1. The first place in the Society pertains to the good operators; that is to say, those
who cannot procure less for the temporal than for the spiritual good of the Society;
such as the confessors of princes, of the powerful, of the widows, of the rich pious
women, the preachers and the professors who know all these secrets.
2. Those who have already failed in strength or advanced in years; conforming to
the use they have made of their talents in and for the temporal good of the Society;
of the manner which has attended them in days that are passed; and further, are
yet convenient instruments to give part to the Superiors of the ordinary defects
which are to be noted in ourselves, for they are always in the house.
3. We must never expel but in case of extreme necessity, for fear of the Society
acquiring a bad reputation.
4. Furthermore, it will be necessary to favor those who excel by their talent, their
nobleness and their fortune; particularly if they have powerful friends attached to
the Society; and if they themselves have for it a sincere appreciation, as we have
already said before. They must be sent to Rome, or to the universities of greater
reputation to study there; or in case of having studied in some province, it will be
very convenient that the professors attend to them with special care and affection.
Meanwhile, they not having conveyed their property to the Society, we must not re­
fuse them anything; for after confirming the cession, they will be disappointed as
the others, notwithstanding guarding some consideration for the past.
5. Having also especial consideration on the part of the Superiors, for those that
have brought to the Society, a young notable, placed so that they are given to know
the affection made to it; but if they have not professed, it is necessary to take care
of not having too much indulgence with them, for fear that they may return at
another time, to carry away those whom they have brought to the Society.
1601
CHAPTER XIII.
OF THE YOUTH WHO MAY BE ELECTED TO BE ADMITTED INTO THE SOCIETY, AND OF THE MODE OF
RETAINING THEM.
1. It is necessary that much prudence shall be exercised, respecting the election of
the Youth; having to be sprightly, noble, well liked, or at the least excellent in some
of these qualities.
2. To attract them with greater facility to our institute, it is necessary in the me­
anwhile, to study that the rectors and professors of colleges shall exhibit an especial
affection; and outside the time of the classes, to make them comprehend how great
is God, and that some one should consecrate to his service all that he possesses;
and particularly if he is in the Society of his Son.
3. Whenever the opportunity may arrive, conducive in the college and in the garden,
and yet at times to the country houses, that in the company of ourselves, during the
recreations, that we may familiarize with them, little by little, being careful, notwi­
thstanding, that the familiarity does not engender disgust.
4. We cannot consent that we shall punish them, nor oblige them to assemble at
their tasks among those who are the most educated.
5. We must congratulate them with gifts and privileges conforming to their age and
encouraging above all others with moral discourses.
6. We must inculcate them, that it is for one divine disposition, that they are favori­
tes among so many who frequent the same college.
7. On other occasions, especially in the exhortations, we must aim to terrify them
with menaces of the eternal condemnation, if they refuse the divine vocation.
8. Meanwhile frequently expressing the anxiety to enter the Society, we must always
defer their admission, that they may remain constant; but if for these, they are un­
decided, then we must encourage them incessantly by other methods.
9. If we admonish effectively, that none of their friends, nor yet the fathers, nor the
mothers discover their vocation before being admitted; because then, if then, they
come to the temptation of withdrawing; so many as the Society desires to give full
liberty of doing that which may be the most convenient; and in case of succeeding
to conquer the temptation, we must never lose occasions to make them recover spi­
rit; remembering that which we have said, always that this will succeed during the
time of the novitiate, or after having made their simple vows.
10. With respect to the sons of the great, nobles, and senators, as it is supremely
difficult to attract them, meanwhile living with their fathers, who are having them
educated to the end, that they may succeed in their destinies, we must persuade,
vigorously, of the better influences of friends that are persons of the same Society;
that they are ordered to other provinces, or to distant universities in which there are
our teachers; careful to remit to the respective professors the necessary instructi­
ons, appropriate to their quality and condition, that they may gain their friendship
for the Society with greater facility and certainty.
11. When having arrived at a more advanced age, they will be induced to practice
some spiritual exercises, that they may have so good an exit in Germany and
Poland.
12. We must console them in their sadness and afflictions, according to the quality
and dispositions of each one, making use of private reprimands and exhortations
appropriate to the bad use of riches; inculcating upon them that they should depre­
ciate the felicity of a vocation, menacing them with the pains of hell for the things
they do.
1602
13. It will be necessary to make patent to the fathers and the mothers, that they
may condescend more easily to the desire of their sons of entering the Society, the
excellence of its institute in comparison with those of other orders; the sanctity and
the science of our fathers; its reputation in all the world; the honor and distinctions
of the different great and small. We must make enumeration of the princes and the
magnates, that, with great content, have lived until their death, and yet living in the
Society. We must show how agreeable it is to God, that the youth consecrate them­
selves to Him, particularly in the Society of his Son: and what thing is there so subli­
me as that of a man carrying the yoke of the Lord from his youth. That if they oppo­
se any objections because of their extreme youth, then we must present the facility
of our institute, the which not having anything to molest, with the exception of the
three vows, and that which is most notable, that we do not have any obligatory rule,
nor yet under penalty of venial sin.
1603
CHAPTER XIV.
UPON RESERVED CASES AND MOTIVES THAT NECESSITATE EXPULSION FROM THE SOCIETY.
1. To most of the cases expressed in the Constitutions, and of which only the Super­
ior or the ordinary confessor, with permission of this, can absolve them, where there
is sodomy, unnatural crime, formication, adultery, of the unchaste touch of a man,
or of a woman; also if under the pretext of Zeal, or whatever motive, they have
done some grave thing against the Society; against its honors and its gains; these
will be just causes for reason of the expulsion of the guilty.
2. If anyone confesses in the confessional of having committed some similar act, he
will not be promised absolution, until he has promised to reveal to the Superior, out­
side of the confessional, the same or by his confessor. The Superior will operate the
better for it, in the general interests of the Society; further, if there is founded hope
of the careful hiding of the crime, it will be necessary to impose upon the guilty a
convenient punishment; if otherwise he can be expelled much before. With all the
care that is possible, the confessor will give the penitent to understand that he runs
the danger of being expelled.
3. If any one of our confessors, having heard a strange person say, that he had
committed a shameful thing with one of the Society, he will not absolve such a per­
son, without his having said, outside of his confession, the name of the one with
whom he has sinned; and if he so says, he will be made to swear that he will not
divulge the same, without the consent of the Society.
4. If two of ourselves have
the other will be expelled;
treatment, of sorrow, and
necessary for the future of
sinned carnally, he who first avows it will be retained in the Society; and
but he who remains permanent, will be after such mortification and bad
by his impatience, and if we have occasion for his expulsion, it will be
it that it be done directly.
5. The Society being a noble corporation and preeminent in the Church, it can dismiss those that
will not be apt for the execution of our object, although giving satisfaction in the beginning; and
the opportunity does not delay in presenting itself; if it procures continuous maltreatment; and if
he is obliged to do contrary to his inclination; if they are gathered under the orders of gloomy Su­
periors; if he is separated from his studies and from the honorable functions, &c., &c., until be gets
to murmuring.
6. In no manner must we retain in the Society, those that openly reveal against their Superiors, or
that will complain publicly, or reservedly, of their companions, or particularly if they make them to
strangers; nor to those who are among ourselves, or among persons who are on the outside, cen­
sure the conduct of the Society in regard to the acquisition or administration of temporal proper­
ties, or whatever acts of the same; for example, of crushing or oppressing many of those whom we
do not wish well, or that they the same having been expelled, &c., &c. Nor yet those, that in con­
versation, who tolerate, or defend the Venetians, the French and others, that have driven the Soci­
ety away from the territories, or that have occasioned great prejudices.
7. Before the expulsion of any we must vex and harass them in the extreme; depriving them of the
functions that they have been accustomed to discharge, dedicating them to others. Although they
may do well, it will be necessary to censure them, and with this pretext, apply them to another
thing. Imposing by a trifling fault that they have committed the most severe penalties, that they
blush in public, until they have lost all patience; and at last will be expelled as pernicious to all, for
which a future opportunity will present itself when they will think less.
8. When some one of the Society has a certain hope of obtaining a bishopric, or whatever other
ecclesiastical dignity, to most of the ordinary vows of the Society he will be obliged to take
another; and that is, that he will always preserve good sentiments towards the Society; that he will
always speak favorably of it; that he will not have a confessor that will not be to its bosom; that he
will do nothing of entity without having heard the justice of the same. Because in consequence of
not having observed this, the Cardinal Tolet the Society had obtained of the Holy See, that no swi­
nish descendants of Jews or Mahometans were admitted, that he did not desire to take such vows;
and that for celebrity that is out, he was expelled as a firm enemy of the Society.
1604
CHAPTER XV.
HOW THE SOCIETY MUST BE CONDUCTED WITH THE MONKS AND NUNS.
1. The confessors and preachers must guard well against offending the nuns and oc­
casioning temptations contrary to their vocation; but on the contrary, having conci­
liated the love of the Lady Superiors, that we obtain to hear, when less, their
extraordinary confessions, and that it is predicted that we may hope soon to receive
some gratitude from them; because the abbesses, principally the rich and noble, can
be of much utility to the Society, by themselves, and by their relatives and friends;
of the manner with which we treat with them and influence of the principal mo­
nasteries, the Society will little by little arrive to obtain the knowledge of all the
corporation and increase its friendship.
2. It will be necessary, notwithstanding, to prohibit our nuns from frequenting the
monasteries of women, for fear that their mode of life may be more agreeable, and
that the Society will see itself frustrated in the hopes of possessing all their proper­
ties. We must induce them to take the vow of chastity and obedience, at the hands
of their confessors; and to show them that this mode of life will conform with the
uses of the Primitive Church, placed as a light to shine in the house, and that it
cannot be hidden under a measure, without the edification of their neighbor, and wi­
thout fruit for the souls; furthermore, that in imitation of the widows of the Gospel,
doing well by giving themselves to Jesus Christ and to his Society. If they were to
know how evil it can possibly be, of the life of the cloisters; but these instructions
must be given under the seal of inviolable secrecy that they do not come to the ears
of the monks.
1605
CHAPTER XVI.
HOW WE MUST MAKE PROFESSION OF DESPISING RICHES.
["How we must pretend to despise wealth."]
1. With the end of preventing the seculars from directing attention to our itching for
riches, it will be useful to repel at times alms of little amount, by which we can allow
them to do services for our Society; though we must accept the smallest amounts
from people attached to us, for fear that we may be accused of avarice, if we only
receive those that are most numerous.
2. We must refuse sepulture to persons of the lowest class in our churches, though
they may have been very attached to our Society; for we do not believe that we
must seek riches by the number of interments, and we must hold firmly the gains
that we have made with the dead.
3. In regard to the widows and other persons who have left their properties to the
Society, we must labor with resolution and greater vigor than with the others; things
being equal, and not to be made apparent, that we favor some more than others, in
consideration of their temporal properties. The same must be observed with those
that pertain to the Society, after that they have made cession of their property; and
if it be necessary to expel them from the Society, it must be done with discretion, to
the end that they leave to the Society a part for the less of that which they have gi­
ven, or that which they have bequeathed at the time of their death.
1606
CHAPTER XVII.
METHODS TO EXALT THE COMPANY.
1. Treating principally all, though in things of little consequence, we must have the
same opinion, or at least exterior dignity; for by this manner we may augment and
strengthen the Society more and more; to overthrow the barrier we have overcome
in the business of the world.
2. Thus strengthening all, it will shine by its wisdom and good example, that we
shall excel all the other fathers, and particularly the pastors, &c., &c., until the pe­
ople desire us to all. Publicly divulging that the pastors do not need to possess so
much knowledge; with such they can discharge well their duties, stating that they
can assist them with the counsels of the Society; that for this motive they can dedi­
cate themselves to all classes of studies.
3. We must inculcate this doctrine with kings and princes, THAT THE CATHOLIC FAI­
TH CANNOT SUBSIST IN THE PRESENT STATE, WITHOUT POLITICS; but that in this,
it is necessary to proceed with much certainty. Of this mode, we must share the af­
fection of the great, and BE ADMITTED TO THE MOST SECRET COUNSELS.
4. We must entertain their good will, by writing from all parts interesting facts and
notices.
5. It will be no little advantage that will result, by secretly and prudently fomenting
dissensions between the great, ruining or augmenting their power. But if we perce­
ive some appearance of reconciliation between them, then we of the Society will
treat and act as pacificators; that it shall not be that any others shall anticipate to
obtain it.
6. As much to the magnates as to the people, we must persuade them by all possi­
ble means, that the Society has not been, but by especial Divine Providence, confor­
ming to the prophecies of the Abbot Joachim, for to return and raise up the Church,
humbled by the heretics.
7. Having acquired the favor of the great and of the bishops, it will be an entire ne­
cessity, of empowering the curates and prebendaries to more exactly reform the
clergy, that in other times lived under certain rule with the bishops, and tending to
perfection; also it will be necessary to inspire the abbeys and prefaces; the which it
will not be difficult to obtain; calling attention to the indolence and stupidity of the
monks as if they were cattle; because it will be very advantageous for the Church, if
all the bishoprics were occupied by members of the Society; and yet, as if it was the
same apostolic chair, particularly if the Pope should return as temporal prince of all
the properties; for as much as it is very necessary to extend little by little, with
much secrecy and skill, the temporalities of the Society; and not having any doubt
that the world will enter the golden age, to enjoy a perfect universal peace, for
following the divine benediction that will descend upon the Church.
8. But if we do not hope that we can obtain this, supposing that it is necessary that
scandals shall come in the world, WE MUST BE CAREFUL TO CHANGE OUR POLITICS,
CONFORMING TO THE TIMES, AND EXCITE THE PRINCES, FRIENDS OF OURS TO
mutually make terrible wars THAT EVERYWHERE THE MEDIATION OF THE SOCIETY
WILL BE IMPLORED; that we may be employed in the public reconciliation, for it will
be the cause of the common good; and we shall be recompensed by the PRINCIPAL
ECCLESIASTICAL DIGNITIES; and the BETTER BENEFICIARIES.
9. In fine, that the Society afterwards can yet count upon the favor and authority of
the princes, procuring THAT THOSE WHO DO NOT LOVE US SHALL FEAR US.
1607
1608
Příloha číslo 15
TOTALITNÍ SVĚTOVLÁDA
MARTIN HERZÁN
„Až se svět ohlédne za 20. stoletím, bude plakat. Ne proto, že bylo zaplaveno kru­
tostí, ale proto, že dobří lidé mlčeli.″
Martin Luther King
1609
O autorovi
Martin Herzán – nezávislý výzkumník v oblasti skrývaných skutečností s publikační
činností u nás i v zahraničí. Spisovatel a autor několika knih literatury faktu a filo­
sofické literatury, básník, umělec. Ak. studium – Teologická fakulta, univerzita Č. Bu­
dějovice.
Bojovník za lidská práva, aktivista mnoha humanitárních organizací a reprezentant
demokratických norem.
Od ledna roku 1997 do září 2000 předseda – International Commission of Cons­
cience – /Mezinárodní komise svědomí/ – mezinárodní organizace pro odhalování
zločinů proti lidskosti a ochranu lidských práv. Od října 2000 pracuje jako Komisař
pro lidská práva.
Dlouhou dobu se zabývá problematikou globalizace světa pod jednu ústřední svě­
tovládu a páchaných i připravovaných zločinů proti demokracii, svobodě obyvatel a
lidským právům. O tom je ostatně i tato kniha, která otevřeně a bez cenzury infor­
muje o věcech, které jsou veřejnosti mnohdy záměrně tajeny.
Ing. Antonín Pavlík
Úvod
Vážení přátelé, dostáváte do rukou knihu, která může být zdrojem Vašeho pro­
citnutí v dnešní době, která je labilní vůči lidským hodnotám, Bohu i morálce jako
takové.
Lidem je to neustále tajeno, ale přitom se jim to každý den vkrádá do jejich životů.
Mnozí si to neuvědomují a mnozí před tím úmyslně zavírají oči. Jedno je jisté -lidstvo
jde poslušně jako stádo a slepě se řítí do doby, kdy se budeme muset zříci světa v
1610
podobě, v jaké ho známe dnes a budeme se muset brzy klanět fanatickým ideálům
jedné globální světovlády.
Dlouho jsem tomu nevěnoval pozornost a když jsem o tom později slýchal, nevěřil
jsem. Ale nebyla to vůbec otázka víry. Život sám začínal odkrývat, že ne vše je v ta­
kovém pořádku, jak se nám říká a byl jsem svědkem toho, jak jsme my lidé v
mnohých věcech vyloženě obelháváni. Když jsem později získal kontakty a stal se
také předsedou oné světové organizace pro odhalování zločinů proti lidskosti,
dostaly se mi do rukou fakta a důkazy. Musel jsem se tím zabývat a přiznám se, že v
té době jsem k tomu měl už i svůj velmi osobní důvod. Přímo v mém životě se totiž
začal odehrávat scénář již tolik známý. Od sledování, přes cenzury mých článků, až
po zákazy prodeje mých knih. To mě utvrdilo v názoru, že někdo „tam nahoře″ má
zájem na tom, aby se lidé nedozvěděli pravdu, a že je mnoho utajeného, co vlády
úzkostlivě drží jako černé svědomí v archivech své moci.
V této knize si nekladu za cíl, přesvědčovat Vás o katastrofických scénářích nebo o
světovládném spiknutí. Všechno má svá pravidla. Chci Vám jen nastínit na základě
skutečných případů, provalených afér, svědectví mocných a na základě odtajněných
nebo uniklých vládních dokumentů z celého světa, že tento svět směřuje k vytvoření
jedné celosvětové vlády a člověk, jako takový, tam bude mít pouze dvě volby. Buďto
bude bohatým otrokem zbaveným osobní svobody a vlastní vůle nebo zemře svo­
bodný, v bídě a perzekuci, na okraji společnosti.
Přátelé, nekladu si v této knize za cíl Vás šokovat. Nesnáším bulvární informace a
budete -li šokováni tím, co se zde dozvíte, pak vězte, že je to důsledek Vaší do­
savadní nevědomosti těchto faktů, nikoliv přikrášlováním a zveličováním problému.
A vězte, že je toho mnohem více, snad lze hovořit o úspěchu, podaří -li se mi zde
odhalit alespoň zlomek skutečného objemu plánů světovlády. Přiznávám, že neznám
celou pravdu.
Knihu nepíši pro peníze ani pro prestiž, vím, že z toho budou zase jen problémy a
knihu budu muset stejně po zákazu rozdávat po ulicích. Jediné co chci, je to, abyste
byli informováni. Na to totiž máte plné právo. Také máte plné právo tuto knihu vzít a
vyhodit ji, pokud Vám nebude názorově vyhovovat. Jestli se Vám nelíbí, nečtěte ji.
Ale jestli chcete o celé věci uvažovat, otevírá se Vám veliký prostor na to, abyste
sami pátrali po důkazech a tyto nalézali. Jde jen o to, chceme -li být hluší a slepí, ale
spokojení nebo vidět a slyšet a znát tak strašnou pravdu. Neptejte se mě, která
cesta je správná, musí Vám to říci Vaše svědomí.
My všichni jsme lidé, kteří mají svá lidská práva. Pokud se o ně nebudeme hlásit a
bojovat proti jejich porušování, ztratíme je. Jsou totiž výhodou pouze pro nás. Těm
mocným jsou, zdá se, pouze trnem v oku a poslední překážkou k našemu uchvácení.
Martin Herzán
Komisař pro lidská práva
1611
HISTORIE SVĚTOVLÁDY
Už od pradávna vznikaly snahy sjednotit svět pod jednu jedinou říši. Takovéto
sjednocení bylo vždy tajným přáním mnoha vůdců, kteří v tomto spatřovali dovršení
své absolutní moci nad světem. Tyto utopické snahy o vytvoření jednoho státu a
jedné celosvětové vlády známe od nepaměti a jsou spojeny s takovými diktátory
jako byl Čingischán, Napoleon, Hitler nebo Stalin. Miliony mrtvých a nesmyslné války
o moc, zotročení lidí a likvidace ideologicky nevhodných, to je cesta ke světovládě.
Jen šílenci jako byl Hitler nebo Stalin si mohli myslet, že dovedou svět ke šťastným
zítřkům pod totalitním diktátem neomezené moci jednoho světonázoru. Světovláda
byla vždy z hlediska politické rozmanitosti světa i z hlediska čistě technického pouze
bezvýslednou snahou šílenců. Ale doba se mění.
Všimněte si prosím, že dnes přichází opět snahy vytvořit jednu světovládu a tyto
plány dostávají až hrůzně reálnou podobu. Rýsuje se nám tu světovláda, která nás
má totálně zotročit a násilím nás podřídit v univerzálním otrockém systému pod moc
a ideologii jedné světovlády. Světovlády, která je zcela labilně přehlížena, přestože je
bez nadsázky zrůdnější, než všechny dosud známé totalitní systémy dohromady.
Zdá se Vám to přehnané? Ano, jistě to tak zní, ale tato kniha netouží o tom pole­
mizovat. Chci Vám dát k zamyšlení přímé důkazy. Jen nevědomost, to jediné dnes
brání totiž lidem v tom, aby se vzepřeli těmto zrůdným snahám, které nemají obdo­
by. Lidé musí znát pravdu a ptát se svého svědomí, jestli je to svět, ve kterém chtějí
skutečně žít a dokud to jde, protestovat a domáhat se svobody a svých práv. Ale
nyní se již pojďme zaměřit na strukturu této vznikající světovlády.
Svět na počátku 20. století byl světem miliónů kultur, národů, mnoha států a
ideologické rozmanitosti. Svět prakticky nespojitelný v jeden celek. Jenom války
jsou schopny hýbat hranicemi států nebo je dokonce úplně zrušit. A jednou z ta­
kových válek byla II. světová válka. Po této válce nastalo to, že z tisíců národů a
států musely tyto národy pod nátlakem doby odevzdat svoji duši pouze do dvou svě­
tových bloků. Buď se daly na cestu kapitalismu nebo komunismu. Jenže počátkem
90. let padla železná opona a tak se i tyto dvě závěrečné světové říše rozpadly a
svět se tak spojil pod jedinou z říší – kapitalismus. Tato dosud pouze politicko –
ideologická říše má v úmyslu brzy dostát všech územních, politických i kulturních
statutů celosvětové vlády. Už není jediná opozice. Vždyť i ona pomyslná opozice –
Rusko, Čína, Kuba nebo islámské státy jsou ve skutečnosti dnes přímo závislé na zá­
padním světě a přes embarga a své miliardové dluhy západu byly doslova přinuceny
spolupracovat. Jakákoliv dnešní veřejná státní opozice je spíše jen sehranou
scénkou, v níž máme být strašeni nebezpečím odjinud. Neboť jen pod strachem my
občané dovolíme těm nahoře zavádět tzv. opatření a v důvěře jim necháváme
volnou ruku ve formování naší budoucnosti. A zbývá nám jen doufat, že v té bu­
doucnosti se najde místa i pro nás.
Všimněte si prosím, že nejen politika, ale i veškeré mezinárodní obchody, věda,
vše se dnes ve světě řídí jediným standardem a celý svět to v tomtéž duchu
uchvacuje. Zákony, kultura, vše se začalo po pádu železné opony přizpůsobovat zá­
padnímu světu. Ne náhodou se mluví o tzv. amerikanizaci světa. USA se totiž na­
zývají /aniž by je k tomu kdokoliv oprávnil/ vládci a vyvolenými nad světem. Vše se
dnes musí klanět moci amerického dolaru a síle americké armády, která jako trestná
výprava bombarduje suverénní státy, manipuluje s vládami, světovými médii i ve­
řejným míněním a likviduje nevhodné jen pro své odlišné názory. USA má své
1612
vojenské základny takřka ve všech částech světa, a to aniž by k tomu měly jediný
morální nebo jiný omluvitelný důvod. Snad aby si státy světa rozmyslely neposlou­
chat? Nikdo nedal USA moc ani neodsouhlasil jejich povýšení nad ostatními státy,
jednoduše si ji vzaly samy pod tlakem svých zbraní a účelovou hrozbou jakéhosi
preventivního opatření před neexistující světovou hrozbou. Americká armáda, poli­
tika a kultura pochoduje světem. Všichni vědí, že to není dokonalostí amerického ná­
roda, ale zrůdností amerického světovládného uvažování. Ale není to USA, kdo je
tím skutečným iniciátorem budoucí světovlády. USA jsou spíše jen odpuzující ukáz­
kou a nástinem praktik, které jsou i dnes reálně možné. Ta skutečná světovládná
snaha, o níž bude řeč, je mnohem rafinovanější. Lež se nejlépe schová pod návalem
krásných slov. A přesně tam začíná takticky kvést světovláda.
FAKTA O SOUČASNÉ SVĚTOVLÁDĚ
Ne, ještě nemáme oficiální světovládu. Den D ještě nenastal, ale ve skrytu je tento
den se všemi následky již připravován. Manipuluje se se vším, od světové měny,
hospodářství, politiku, přes zákonodárství, média, až k veřejnému mínění. Vše je
zpracováváno pro snadné převzetí moci pod světovládu. Světovládu, kterou každý
správně chápe v historických souvislostech jako zrůdnost, a proto se dnešní svě­
tovládné snahy skrývají za maskou humanity. A plán vychází. Dokonce lépe, než by
kdo čekal.
Po II. světové válce bylo využito momentu celosvětového otřesení a svět tak ze
strachu před dalšími válkami dal vzniknout OSN. Tato dříve jen humanitární a příruč­
ková organizace dnes přerostla byrokraticky ve skutečně celosvětovou a diktující
vládu. Zákony OSN jsou dnes povinné pro celý svět, jsou násilně nadřazena ja­
kýmkoliv ostatním státním zákonům a má -li jakýkoliv stát sebemenší, byť oprávně­
né připomínky, je okamžitě ostatními členskými státy přehlasován a napadán za na­
rušování jakéhosi mezinárodního přátelství. V horším případě přichází donucovací
prostředky – hospodářská embarga, zákaz užívání zahraničních výhod i půjček atd…
V nejhorším případě nastoupí dnes již nechvalně známá celosvětová armáda OSN,
která je přezdívána Modré přilby. O tom, že nejde o elitu světových ochránců, ale o
taktickou zastrašující a zneužitelnou armádu, svědčí mnoho případů.
V letech 1992 až 1994, když měli vojáci OSN zajišťovat mír a humanitární pomoc
hladovějícím lidem v Somálsku, prováděli vojáci OSN ty nejkrutější zrůdnosti na ne­
vinných civilistech. Od ponižování, rasismu, znásilňování, mučení, až po svévolné
vraždění. Dodnes mám doma fotografii z roku 1993 na níž dva vojáci OSN zaživa
upalují malého somálského chlapce. Somálsko v roce 1997 vyžadovalo po OSN za­
placení odškodného a oficiální omluvu za krutosti spáchané touto světovou armádou.
26 předních státníků Somálska navíc prohlašuje, že toto je pouze špička ledovce
skutečných krutostí OSN v Somálsku. Pokud vím, dosud nedostali nic. Vše se mezi­
národně ututlalo. Dokonce i oni dva vojáci OSN, kteří byli zcela zřetelně vyfoto­
grafováni při mučení malého chlapce a byli souzeni, byli zproštěni viny. Tak takto,
přátelé, funguje také OSN a ona světová síla práva.
Člověka napadá, proč zde vlastně máme OSN? Vznikla, aby zabránila dalším
válkám a krutostem. I kdybychom chtěli věřit, že Somálsko byla jen vyjímka v nási­
lnosti OSN, pak se lze ohlédnout za podivným naplňováním celosvětového míru. Je
vůbec nějaké? Vždyť od 2. světové války, ve které zahynulo 60 milionů lidí, v průbě­
1613
hu dalších 50. let od založení OSN proběhlo dalších 340 válek, v nichž bylo pozabí­
jeno 37 milionů lidí. A to vše navzdory tomu, že bylo v téže době učiněno 7 000
konferencí o odzbrojení a míru. Přičemž, jak se uvádí, nejméně 20 větších válek
podnítilo přímo OSN svým jednáním.
Hladomor ve světě neustupuje, naopak i přes OSN razantně stoupá a OSN už
rezignuje na potravinovou pomoc a spíše hledá nehumánní prostředky snižování
stavu hladovějících národností a to pod programem sterilizace žen a antikoncepce.
Říkají tomu regulace porodnosti, ale jelikož jde výhradně o občany černé pleti, na­
skýtají se i jinačí spojitosti, jak tento program chápat. Navíc jestli je toto ochrana
dětí, kterou se OSN tak chlubí, co je to za ochranu, když jsou z nařízení děti zabíje­
ny v interrupcích a není jim povoleno úředním razítkem přijít na svět. Takováto
ochrana dětí jistě není moc nákladná. Na druhou stranu v civilizovaném světě, jako
je USA si byrokratická ochrana dětí vysloužila vlny protestu. Ze zákonů OSN jsou
totiž děti masově odebírány z fungujících rodin i za sebemenší pochybení rodičů a
jsou okamžitě umísťovány v ústavech pod státní výchovu. Rodiče jsou zděšeni, již zí­
tra jim mohou navždy odebrat dítě jen za jeho vrozený horší prospěch ve škole, za
sebemenší modřinu, ať si ji přivodilo kdekoliv, ale jsou případy odebrání dětí i z ná­
boženských nebo i jen mírně sociálních rodinných důvodů. Je velmi snadné zničit
dětský život, okrást ho o lásku, rodinu a ohraničit ho na čtyři zdi chladného ústavu
jakéhosi státního dohledu. Ale ochranou dětí, tak to může nazývat skutečně jen bez­
citná byrokratická moc.
Realita vypadá tak, že OSN se odvrací od prapůvodní humanitární příručkové or­
ganizace a směřuje ve své pýše k diktování a kontrole každého člověka na této zemi
a ke světovému politickému vlivu – ke světovládě. Vždyť už jen název… OSN je
zkratkou pro Organizaci spojených národů, tedy máme, co jsme chtěli. OSN je dnes
světovou vládnoucí silou, čeká se už jen na odevzdání posledních zbytků zákonodár­
ství a autonomie států. Zákon a armáda OSN budou v budoucnu definitivní světovlá­
dou. Vlády států budou jen jakýmisi krajskými koordinátory, které budou mít pře­
dem z hora dáno, jak se mají zachovat. Poslanec Kongresu USA, John Rankin, kdysi
výstižně prohlásil: „OSN je největší podvod v dějinách.″
Největší zrůdností jakékoliv světovlády je to, že je absolutní. Že nemá a nepři­
pouští opozici a jiný názor. Tak tomu bude i zde a každý ví, že to smrdí totalitou, ale
zároveň všichni doufají, že je podepsáno již tolik smluv a dohod o lidských právech,
že se nic zlého nemůže stát. Ale přiznejme si, nezůstává skutečně pouze u doufání?
Historie jasně ukazuje, že každé smlouvy i každý zákon může během dne padnout a
zmetek z dílny tvůrce přeroste svého pána. Každý demokrat přeci ví, že je potřeba,
aby byly alespoň dva různé světové názory, aby se mohly vzájemně kontrolovat, do­
plňovat a napomínat ve svých chybách. Aby si tak žádný z nich nedovolil postavit se
proti svobodě člověka, a když tak některá ze stran učiní, aby si lidé mohli přejít ke
druhé ideologii a nenechali se trýznit v nelidských podmínkách. Aby si lidé mohli
sami vybrat svoji ideologii a ne být násilně přičleněni k jedné jediné světovládě, kte­
rá má absolutní moc a může si s námi dělat cokoliv se jí zlíbí, neboť není jiného stá­
tu ani vlády, který by jí v tom zabránil. Jedna světová vláda je tedy tou nejohavnější
plánovanou totalitou všech dob.
OSN v jeho současné podobě samozřejmě ještě nelze spojovat s nějakou totalitou
ani světovou všemohoucností, ale již dnes lze kroutit hlavou nad svírající se pastí
světové vlády. Ta past není úmyslným tahem OSN, je to záležitost tzv. tajné vlády –
zejména ekonomické světové elity, která svým gigantickým finančním a světovým
vlivem může diktovat i zákony. Tajná vláda je elitní spolek nejvlivnějších lidí světa,
kteří se spojili pro vybudování jedné světové vlády. OSN je prvotní nástroj, ale do­
1614
mnívám se, že i ten jednou nahradí skutečně gigantická globální a hlavně tyranská
světovláda. A důkazy v této knize najdete. Víte, OSN je skvělá a užitečná organiza­
ce, pouze je tajnou vládou zneužívána pro vytvoření světovlády, neboť jen ona má
dnes tu moc ji uskutečnit. Je to jediný celosvětový mozek postihující všechny oblasti
života. Mozek, ve který mají lidé důvěru a pod jehož ruce budou ochotni odevzdat v
důvěře své životy. Ale to se jim také stane osudným. Teď už se ale pojďme podívat
pod pokličku OSN v budování a připravovaného vyhlášení světovlády. Fakta hovoří
sama.
Roku 1945 vznikla OSN, která měla zabezpečovat mír, upevňovat demokratické
principy ve světě a zabezpečovat životní úroveň v chudých zemích. Nikdo by nic
nenamítal. Ale už 26. července 1949 věci dostaly jiný spád, když senátoři USA
schválili rezoluci č. 56 o přetvoření OSN na celosvětovou vládní federaci. 9. února
1950 komise senátu pro zahraniční věci uvedla rezoluci č. 66 pod názvem „Představa
světového řádu″ ,v níž se uvádí, že jednotlivé státy musí odevzdat své národní svr­
chovanosti pod světovládnou moc OSN. Rezoluce 66 doslova začíná slovy: „Součas­
ná charta OSN bude změněna, aby zabezpečila ústavu pro světovládu″. Takto byl
naprosto překroucen smysl OSN a nasměrován k politicko – světovládné byrokracii.
Je nutné vzpomenout, že ještě v témže roce, l7.února 1950, bylo v senátu USA ofici­
álně prohlášeno: „Budeme mít světovládu, ať se vám to líbí nebo ne, jedinou otáz­
kou je, jestli světovlády dosáhneme násilím nebo souhlasem″. Veřejnost byla zděše­
na těmito slovy. V roce 1968 vyzval vládní asistent sekretáře USA, Richard Gardner,
k ukončení národní suverenity. Zrada střídá zradu. V roce 1975 v americkém
kongresu podepsalo 32 senátorů a 92 reprezentantů deklaraci, která zcela otevřeně
nutí k vytvoření globální světovlády. Kongresmanka Majrorie Hortová odmítla toto
podepsat se slovy: „To by znamenalo vzdát se naší národní suverenity mezinárodním
organizacím″. Ale co je jedna odvážná kongresmanka proti celé sehrané mašinérii.
Jen si vzpomeňme na výroky mnoha prezidentů USA. George Busch prohlásil: „Co
světu povíme, to se stane″. W.Wilson prohlásil: „ Ostatní země se budou řídit naším
vedením″. A třetí prezident do počtu, H.Hover, zase řekl: „Můžeme svoji politiku dik­
tovat celému světu″. Dne 5. března 1994 podepsal prezident USA Bill Clinton vý­
konné nařízení prezidenta č. 13, ve kterém odevzdává svrchovanost USA pod moc
OSN. Ke vší hrůze však příkaz dodatečně označen jako PDD – 25 dává OSN možnost
rozmístit své vojenské jednotky do jakéhokoliv suverénního státu a to bez udání dů­
vodu. Znamená to tedy snad, že armáda OSN může kdykoliv obsadit bezdůvodně ja­
kýkoliv stát. Mají takové násilné zákony smysl? Pro vytvoření světovlády bezesporu
ano.
Vždyť v OSN vznikla dokonce i speciální komise pro vytvoření jedné světovlády a v
roce 1999 oznámila tato komise světu po tříleté přípravě výsledky plánů na ustano­
vení celosvětové vlády.
Tajná vláda nezahálí. Už v roce 1990 vyzval prezident Ruska Michail Gorbačov v
USA k vytvoření nové civilizace. Tentýž Gorbačov se také stal záhy vůdčí osobností v
budování světovlády. V roce 1992 opět v USA navrhl ustavení globální světovlády.
Ostatní světoví vůdci se k tomuto připojili. A konečně, v roce 1996 na světovém fóru
v San Franciscu, Gorbačov vyzval ke sjednocení národů světa pod jednu světovládu.
Přestože se o tom moc nemluví, již dávno vznikl za našimi zády Světový parla­
ment, který se schází k jednáním o tomto světě. Na 4. zasedání Světové ústavní a
parlamentní asociace /WCPA/ roku 1991 v Portugalsku byla zahájena kampaň pro
ratifikování světové ústavy. Samotné sídlo světové vlády a parlamentu je hádankou.
USA propaguje současné sídlo OSN v New Yorku, ale ve skrytu se plánuje neutrální
půda v Austrálii. Bývalý vysoký úředník vlády Austrálie, Peter Sawyer, v úřadě vlády
1615
odhalil a zveřejnil, že ústředí světové vlády se připravuje v Canberře v Austrálii. Již
stojí gigantická vládní budova a 20 luxusních rezidencí bylo postaveno v tajnosti v
Národní rezervaci, kde se nesmí stavět. Je jasné, že někdo dosti mocný dokáže pro
jistý záměr obcházet jakékoliv zákony. Zde má sídlit tedy světový parlament. A
nenechte se mýlit ideálem svobody. Jen o kousek dál, západně od budovy světového
parlamentu , konkrétně v Deakinu /předměstí Canberry/ již mnoho let stojí budova
tajného světového výzvědného střediska, kam se sbíhají informace z celého světa,
aby zabezpečily kladný průběh a chod globální vlády. Zde se také vyhodnocují z od­
poslechu telefonů, korespondence i zpravodajských zdrojů informace o politicky či
jinak nevyhovujících lidech, kteří mají být pozvolna likvidováni. Ale o tom se ještě
dočtete.
Světový servisní úřad /WSA/ ve Washingtonu D.C. už mnoho let provádí registraci
a přeregistrování občanů států na občany světové vlády. Samotná světová vláda už
má svoji vrcholnou byrokracii. Vydává již světové pasy, světové občanské a identifi­
kační průkazy i rodné listy a další dokumenty. Začínají se shromažďovat registry a
veškerá osobní data občanů celého světa a přetvářejí se na gigantické databáze ur­
čené ke kontrole a ovládání našich životů. Máme být poslušné loutky vševědoucí
světovlády.
Světovláda už je zcela funkční, zatím však pouze za dveřmi svého zrůdného úřadu,
ale tyto dveře mohou být už kdykoliv otevřeny. A každý, kdo se nebude chtít kolek­
tivizovat pod diktaturu jedné světovlády, bude ztracen, neboť naprosto každý aspekt
lidského života bude spadat pod světovládu. Světovláda má již dnes k dispozici svě­
tovou armádu – Modré přilby, globální výzvědnou službu, světovou kriminální policii
– Interpol, světový soudní tribunál… . Ale vlastní síla jí nestačí, proto je cílem likvi­
dace jakékoliv jinačí síly, aby tak pouze světovláda byla jedinou hybnou rukou.
Cílem OSN je totálně odzbrojit všechny státy, aby se nemohly bránit, a aby tak ar­
máda OSN byla totálním vládcem a agresorem vůči jakékoliv opozici. Má samozřej­
mě zajišťovat státům i ochranu, ale problém je v tom, že si o tom bude rozhodovat
sama světovláda a je otázkou poslušnosti a oddanosti světovládě, zda vůbec nějaká
ochrana bude. A toto není žádné sci – fi. Už 25. září 1961 president USA, J.F. Kenne­
dy, předložil v ústředí OSN program pro všeobecné a úplné odzbrojení národů pod
jednu globální armádu OSN. Tento dokument má kód „Department of State Publi­
cation″ č. 7277. O tom, že je důvod se obávat, svědčí i prezident USA Bill Clinton,
který 5. března 1994 podepsal výkonné nařízení č. 13, v němž také ukázkově nechal
celé USA doslova odzbrojit pod moc OSN. O použití armády USA vždy rozhodoval lid­
mi demokraticky zvolený Kongres. Od podpisu prezidentského nařízení č. 13 už je
však toto pouze ve svévoli OSN. Každý slušný člověk přeci musí vidět skrytou
zrůdnost a spoutání svobody takovým jednáním. Vždyť i v samotném Kongresu USA
se proti tomuto rozhodnutí ostře postavilo celkem 33 kongresmanů, ale vše bylo
marné. Než dojde k odzbrojení ostatních armád států, mají být podle Institutu pro
mezinárodní řád v průběhu odzbrojování tyto státy jištěny proti jakémukoliv odporu.
Proč jenom OSN má mít pravomoci rozhodovat o našem osudu? Je to odporná a zá­
keřná totalita, která se od těch minulých liší pouze svojí dosavadní mírovou tváří,
což odrazuje mnohé protestovat. Ale nemůžeme se přeci řídit tím, jak se kdo tváří,
ale tím, co skutečně dělá. A když se podíváme na zákonodárství OSN, s hrůzou zjiš­
ťujeme, že většina jejich zákonů slouží k ochraně vlád, nikoliv jednotlivců. Občan je
v OSN jen jednotkou do počtu. Každý přeci ví, že světovláda nemůže ve vztahu k
občanům nahradit stávající vlády. Vždyť jen jednotlivé vlády jednotlivých států, ná­
rodů a kultur musí vědět, co jejich občané potřebují. Jenže pro to není v OSN místo.
Člověka chtějí jednoduše předělat na univerzální bytost, která uposlechne jakýkoliv
příkaz bez dotazů. Z člověka, jeho myšlení, svědomí, citu i kultury se má stát pouze
sériová němá a slepá číslice v miliardě dalších, která poslouží OSN nanejvýš k
1616
evidenci, ale nemůže kompetentně z takové výšky rozhodovat o lidském životě a
osudu. Ale právě o to OSN jde, ale navíc i o totální kontrolu a manipulaci s lidským
životem. Jen poslušné zástupy s vymytým mozkem lze dobře a bez protestů smě­
rovat. Opravdu se chceme připojit k jednotnému světonázoru? Mohou nám vzít svo­
bodu, bezpečí, zdraví i život, ale proč nás chtějí obrat i o to v nás? Ne nadarmo
říkám, že světovláda je tou nejstrašnější totalitou. Každá totalita totiž lidi ničila se
vším co měli, ale v duši, ve svých názorech lidé měli odpor a tajně ctili vlastní prav­
du. Ale světovláda po nás vyžaduje i tuto naši duši. Vždyť právě na ni útočí. Žádný z
dosavadních totalitních systémů nedosáhl ovládnutí světa, protože ve svém vidi­
telném násilnictví a fanatismu byl pro lidi odpuzující. Dnes se stačí opírat o štít hu­
manity a slepá slova o jakémsi mezinárodním bratrství a vidíte sami, že plán vy­
chází. Lidé se sami hrnou vstříc do propasti. Ale přiznejme si, jednou to přijít muse­
lo.
Propaganda světovlády zasahuje naše média i životy. V dekádě roku 1990 započal
Světový zákonný fond široký výzkum a vzdělávací program, který má vést k nové
disciplíně o světovém řádu do učebnicových osnov na celém světě. Našim dětem se
má ve školách už zase lhát. Ale snad Vás to nepřekvapuje? Média propagují myš­
lenky světovlády už s pravidelností a nikoho to již nepřekvapuje.
Cesta ke světovládě se projevuje ve všech oblastech. Mezinárodní měnový fond a
přidružené organizace plánují vydání celosvětové měny a stažení všech současných
národních měn. Tato světová měna se bude jmenovat Coby a už nyní je údajně při­
pravena k oběhu. Tak bude mít světovláda maximální přehled o toku peněz a jen
světovláda, které tyto peníze patří, bude rozdělovat podle poslušnosti podřízených.
Ale než přijde Coby, všimněte si, že po celém světě si státy náhle od počátku 90. let
a naráz tisknou zcela nové série bankovek. Ty jsou upraveny tak, aby mohly být bě­
hem krátké doby okamžitě viditelně či elektronicky okolkovány a uznány jako proza­
tímní standardní světová měna, než se přejde na Coby. Zároveň se zcela tiše stahují
z oběhu nevyhovující bankovky, které nelze elektronicky číst nebo nemají dostatečný
prostor pro viditelný nebo elektronicky skenovaný kolek. V USA se toto nepodařilo
utajit a vznikla kvůli tomu ostrá aféra. V listopadu 1992 totiž Federální rezervní
banka začala s utajením stahovat z oběhu zcela platné a nepoškozené bankovky a
distribuovat bankovky s prázdným polem na budoucí dotisk světové jednotky Coby.
V Evropě probíhá plán prozatímním rušením národních evropských měn a jejich na­
hrazováním za společnou měnu Euro. Cílovou stanicí je však až Coby.
Světovláda se snaží získat totální hospodářskou a ekonomickou kontrolu nad svě­
tem, neboť jen tak lze svět ovládat a přikazovat státům, co mají činit. Americký
prezident Bill Clinton v roce 1992 při projevu přiznal, že se usiluje o vytvoření Svě­
tového systému finanční kontroly, který umožní ovládnout politické systémy všech
zemí a jejich ekonomiku. Jde jim tedy pouze o to, aby mohli ovládat vlády světa a
diktovat jednou světovládou. Navíc agentura OSN pro obchod a rozvoj /UNCTAD/
uvádí, že 368 ze 373 zásadních zákonných změn v posledních 10. letech směřuje k
demontáži států. A o to má právě tajná vláda zájem. Vždyť i sám největší bankéř
světa – Rothschild řekl: „Dejte mi kontrolu nad penězi a nebude hrát žádnou roli,
kdo vytváří zákony″.
Shrneme -li současnou situaci, víme, že svět se globalizuje pod jednu světovládu.
Již dnes máme oficiální nadnárodní světovou vládu OSN, která brzy převezme kont­
rolu nad každou otázkou lidského života v každém státě. Tatáž OSN vlastní světovou
armádu /Modré přilby/ a buduje světovou výzvědnou službu. Státy padnou, s nimi i
národní kultury, národní hrdost, jazyk i tradice. Jedinou uznanou kulturou bude
univerzální globální občanská společnost jedné světové ústřední světové kultury,
1617
která zapáchá socialistickou kolektivizací. Vlády samotné již nyní verbují i neziskové
organizace, které za velmi vysoké finanční odměny mají vytvářet společenské klima
a šířit osvětovou výchovu ke světoobčanství. V roce 1999 vyhlásilo například i Minis­
terstvo zahraničí České republiky granty na šíření osvěty člověk – euroobčan. Ame­
rická vláda již mnoho let financuje klima přímo světoobčanské. Vždy jde však o to,
zabít v lidech vlastní kulturu, vlastenectví a udělat z nich loutku, která se rychle kli­
matizuje na přijetí nové světové vlády. Smutné je, že světovláda se snaží rozložit i
současná světová náboženství, aby je spojila v jednotnou, byť tak zcela nesmyslnou
sílu, která má být v kompetenci rozhodování světovlády. Přesně o této světové
situaci mnohokrát hovořil i papež Jan Pavel II. Světovláda chce rozbořit všechny
oltáře na celém světě, aby se tak lidé klaněli jednomu fanatickému světovládnému
oltáři, který má být směsicí novodobých nauk New Age a nesmyslných historických
okultních náboženství. Pravá a plodná náboženství musí být ve světovládě zadupá­
na, aby se lidé neklaněli Bohu, ale světovládě a jen pro ni žili. Jistě Vám neuniklo,
jak drastickým a necitlivým způsobem jedná a jak plánuje postupovat OSN k tra­
dičním náboženství a zvláště křesťanství. Tato fakta jsou pravidelně publikována
stejně jako materialistický přístup americké vlády k budoucnosti světa. Kdo si mys­
lel, že s bezbožným komunismem padl i světový ateismus, velmi by se divil. Komu­
nismus jako každá politická marnost prostě přestal být, ale ateismus přežívá v na­
šich duších a kvete jako epidemie. Ujal se v hlavách světových vůdců jako ideální
forma naprosté oddanosti jednomu řídícímu systému, kterým není Bůh, ale světovlá­
da, která hodlá skutečně dosáhnout nejen politického vrcholu, ale i své fanatické
mystičnosti, která má v lidských srdcích vytvářet falešnou představu lásky a víry.
Nyní se ale pojďme věnovat světovládě v pojetí tajné vlády… Světovláda má už své
veškeré byrokratické aparáty včetně toho nejvyššího. Je připravena převzít okamžitě
moc pod totalitní systém, který si na základě dalších informací v této knize troufám
nazývat přímo otrocký. Již dnes jsou násilně vkládány školní osnovy s cílem vy­
chovávat už současnou civilizaci v ideálu fanatické jednoty a plné závislosti na úřa­
dech a vládě. Světová média pak zpracovávají nás dospělé občany. Ovšem i světová
politika i politika každého státu je již dnes řízena světovládou, chcete -li – tajnou
vládou. Senátor USA William Cooper přiznal ve svém oficiálním prohlášení z 23.
května 1989, že vláda USA zřídila organizaci CFR a Trilaterální komisi, jejichž cílem
je v tajnosti uskutečňovat, aby na celém světě nebyl na žádné významné vládní
funkci nikdo, kdo by nevyhovoval požadavkům světovlády. Některé kandidáty tyto
organizace i přímo školí a dosazují. Toto dosazování figurek do vlád, jakož i případné
diskreditační nebo atentátní akce na politicky nevhodné, je technickou otázkou CIA,
která byla nezávislou vyšetřovací komisí vlády USA z těchto zločinů mnohokrát
usvědčena. Zahraniční komise Senátu amerického Kongresu, vedená Frankem Chur­
chem, která vyšetřovala podvratnou činnost CIA, konstatovala ve své oficiální
zprávě, že vládní CIA již počátkem 60. let zformovala speciální jednotku k provádění
a přípravě politických vražd. Tento projekt dostal název „ZR/RIFLE″. Bývalý ná­
městek ředitele CIA Richard Bessel při výslechu před senátní komisí 9. a 11. června
1976 potvrdil existenci této nelegální skupiny a přiznal, že jí úkoly zadával Bílý dům
/vláda USA/. Ředitel CIA vydal dne 11. prosince 1959 pokyn ke chronologickým pří­
pravám vražd státníků. Teror vůči jakýmkoliv oponentům v určených státech vůči
USA uvádí instrukce CIA č. 37/57, 1/57, 9/57 a 60/57. Zvláště pak ale instrukce č.
26/57, z níž cituji: „Osoby tvořící jádro vlády musí být zneškodněny. Sestavení
černých listin musí být pečlivě promyšleno. Na jedné straně je důležité, aby nezůsta­
la na svobodě žádná osoba, která by mohla převzetí moci ohrozit…″
Je to nezvratným důkazem o zrůdnosti tajné vlády, která zde zcela za našimi zády
buduje nejprohnilejší a nejstrašnější systém, který má vládnout pod jedinou vládou
světu. Existenci této tajné vlády potvrdil i Felix Frankfurter, tehdejší člen Nejvyššího
soudu USA, když prohlásil: „Skuteční vládci ve Washingtonu jsou neviditelní a uplat­
1618
ňují svou moc ze zákulisí.″ O tom, co asi budeme probírat v této knize, se nyní ve
stručnosti zmíním.
Takřka všechny vlády světa začaly nelegálně nebo pod ochranou zvláštního zákona
registrovat v tajnosti každého občana do zvláštních složek, které slouží jako rozho­
dující posudek . Tyto databáze jsou elektronicky zpracovány a ze všech koutů světa
napojeny na jeden ústřední počítač světovlády. Ta o nás již dnes ví veškeré potřebné
údaje, včetně těch nejintimnějších. Po celém světě jsou připravovány systémy elek­
tronické kontroly a manipulace s lidmi. Světovláda hodlá všechny lidi na světě elek­
tronicky označit na kůži číselným kódem a do těla každého z nás voperovat mikro­
čip, který má identifikovat člověka, kontrolovat jeho veškeré myšlení a chování, ale
má jím být také ovládán jeho rozum podle scénáře světovlády. Lidé s tímto mikro­
čipem v těle přijmou jakýkoliv rozkaz bez dotazů, budou to chodící loutky, které bu­
dou pod neustálým dozorem. Po celém světě se buduje bezhotovostní platební styk,
aby bylo možno totálně kontrolovat Váš pohyb, co, kde a za kolik si kupujete, kolik
máte peněz atd… Po celém světě připravuje světovláda rozsáhlé razie na základě
svých informací o nás lidech a jsou budovány rozsáhlé koncentrační tábory po celém
světě, včetně USA, pro odpůrce světovlády a ty, kdo by mohly v momentu přebírání
moci pod tento totalitní systém činit problémy. Po celém světě je připraveno zná­
rodnění veškerého majetku pod socialisticky orientovanou světovládu. Všechno bude
jakoby všech, ale jedinou kontrolu nad tím bude mít světovláda. Po celém světě
dnes lidé umírají na nemoci, které jsou uměle vytvořeny k fanatickému ideálu
snížení počtu obyvatel planety. Pro odstranění byly vybrány nevyhovující národy,
rasy a jednotlivci. Zároveň je geneticky vytvářen rasový a mentální jedinec, který
má být nadřazenou lidskou jednotkou. Světovláda má na svědomí odporné gene­
tické manipulace, pro které zneužila a zneužívá již desítky miliónů lidí, aniž by o tom
věděli. Po celém světě se pomocí drog, psychiatrických manipulací, včetně loboto­
mie, vytváří prototyp poslušného a oddaného člověka, který nebude vzdorovat a vní­
mat své bezpráví. Po celém světě dnes probíhají plány na okamžité uchvácení tisku,
televize a všech médií pro propagandu světovlády. Po celém světě světovláda vytváří
vlnu nepokojů a kriminality, aby tak přinutila občany vzdát se svých lidských práv a
přijala drastická omezení svých svobod za ideál potlačení /vykonstruované/ krimina­
lity. Po celém světě jsou likvidováni odpůrci totalitních praktik a ochránci lidských
práv. A o dosazování figurek do vlád na světě už jsme si trošku cosi řekli.
Média jsou plná vychvalování globalizace a světovlády, ale o takovýchto věcech ml­
čí. Lidé to neví, čtou jen obecné propagandistické bláboly o jakémsi světovém přá­
telství. Fakta ale tají a dobře ví proč. Ostatně sáhněte si do svědomí, informovala
Vás někdy vláda nebo úřady o tomto? Ne, samozřejmě oni nás připravují a zpra­
covávají pouze na vyslovení souhlasu. Máme souhlasit s něčím, co nás má spoutat a
zotročit. Až přijde den D, budeme jako stádo ovcí souhlasit s něčím, o čem do
hloubky nebudeme nic vědět. Až pak lidé poznají, že za těmi slovy o sbližování světa
nebylo míněno mezilidské a mírové přátelství, ale pouze politické a hospodářské
machinace, jak se zmocnit kontroly a moci nad klíčovými oblastmi každého národa,
státu a lidského života.
Můžete si myslet, že jde jen o strašení, bláznivé bláboly a naivní představy za­
komplexovaného snílka. Vždyť i já jsem si to kdysi myslel a vysmíval jsem se tomu,
aniž bych se tím ovšem nějak zabýval. Ale poznal jsem, že není otázkou víry to
uznat. Existují přímé a nepodlomitelné důkazy této připravované tyranie světa. A
pakliže je znáte, pak není třeba víra, ale vlastní rozumný úsudek a svědomí pro to,
abyste zavrhli budování světovlády. Snad Vám to málo, co v této knize napíši, dove­
de k přemýšlení. Pro někoho bude těžké to přijmout, aby nemusel měnit své do­
savadní pohodlné názory na svět za pravdivé, ale jemu nevyhovující. Myslím si, že
tato kniha by měla sáhnout mnohým do svědomí a otevřít jim oči. Hodně lidí ví, že
1619
světovláda bude, ale už vůbec neví, jaký bude její účel. A právě touto nevědomostí a
naivní důvěrou pochodujeme do spárů univerzálního globálního otrockého systému
světovlády.
DOKONALE KONTROLOVANÉ LIDSTVO
Každá totalita v historii světa začínala právě tím, že se začaly shromažďovat osobní
údaje o všech lidech dané země. Tyto databáze sloužily ke kontrole občanů a jejich
rozdělení na vládě vyhovující a nevhodné. Kritériem je zde přitom lidský názor a
přesvědčení. Vzpomeňme na vládní razie za Rakouska – Uherska, tvrdého fašismu,
ale i komunismu, kde panovalo rozdělení na třídy, lidé si nebyli rovni a nevhodní /za
Rakouska – Uherska vlastenci, za fašismu zejména židé a za komunismu věřící
křesťané a disidenti/ byli sledováni, vězněni a likvidováni. Každý ví a světové dohody
o lidských právech to plně stvrzují, že každý člověk má právo na soukromí a ochranu
osobních údajů o své osobě. Je to ale tak jasné i budovatelům světovlády?
Všimněte si přátelé, že dnes, kdy žijeme v představě dokonalého světa, začínají
vlády potají shromažďovat osobní údaje o každém člověku a to v masovém měřítku.
Ano, opět si vlády začínají dělat registry svých občanů a jelikož se tak činí v napros­
tém utajení, každý si může domyslet zkušenosti z totalitní historie. Ale proč se
domýšlet, když existují důkazy o tom, že vlády světa skutečně nelegální databáze
střádají a postupují je pod jeden globální registr světovlády. Světovládě jde o to, aby
měla totální kontrolu nad celým světem a všemi lidmi. Jen tak může začít svoji tota­
litní globální vládu. Pojďme se podívat za některými důkazy.
V průběhu vyšetřování zvláštní komise Senátu USA v roce 1975 byly vládou USA
přiznány šokující fakta. Již v roce 1956 totiž vládní bezpečnostní složka FBI vedla
nelegálně v archivech kartotéku s popisy, osobními informacemi a daty o celkem
141 231 773 amerických občanech. Z tohoto počtu tvořili přitom pouze 20% lidé,
kteří byli někdy trestáni. Ostatních 80%, což je asi 112 milionů Američanů, byli ob­
čané, kteří se nikdy ničím neprovinili. V 70. letech už tato kartotéka obsahovala 180
milionů takových údajů. Senátní komise přiznala, že tyto nelegální databáze sloužily
ke kontrole a manipulaci prakticky se všemi občany USA.
Ale nelegální databáze o soukromí občanů sbírá nepochopitelně i armáda. Bylo
zjištěno, že jen mezi lety 1966 – 1971 si armádní zpravodajská služba USA vytvořila
kartotéku se záznamy o 100 000 obyvatelích USA.
V roce 1977 se ve Velké Británii provalila značná aféra, kdy se zjistilo, že anglická
policie Scotland Yard zřídil své speciální tajné oddělení pro evidenci a kontrolu někte­
rých domácností. Zjistilo se, že již tehdy byla vládou kontrolována ve Velké Británii
každá 50. osoba, přestože se nikdy ničím neprovinila. K odhalení této aféry přispěl i
renomovaný deník The Times, který tuto aféru 9. září 1977 vynesl na veřejnost.
Když pomyslíme, že již v roce 1977 bylo ve Velké Británii vládou tajně sledováno
1 100 000 občanů, můžeme si domyslet, v jaké fázi jsou tyto nelegální databáze
nyní. Jedno je ale jisté, stále se rozšiřují.
Dne 20. dubna 1995 byl například v České republice schválen parlamentem jeden
velice podivný zákon a to i přes značné protesty občanů. Na jeho základě dostal stát
neomezenou pravomoc získávat od občanů naprosto veškeré data a informace z
jejich životů, včetně těch nejintimnějších. Znovu opakuji, že veškeré totalitní sys­
1620
témy v historii začínají právě tím, že se začaly sbírat osobní data všech občanů dané
země.
Navíc tyto naše údaje jsou vládou zneužívány. V roce 1992 například Federální mi­
nisterstvo vnitra České a Slovenské republiky prodalo osobní údaje o více než dvou
milionech občanů naší země, včetně adres a rodného čísla. Tentýž rok 1992 otřásla
ministerstvem vnitra další aféra, když se zjistilo, že úředníci ministerstva vnitra ve­
dou nezákonně údaje o občanech, které mají naprosto důvěrný charakter. Ob­
sahovaly i takové údaje jako je sexuální orientace osob, jejich rasová příslušnost či
skryté duševní vady občanů našeho státu. Tyto nelegální, ale především odporné da­
tabáze mohly a můžou být kdykoliv zneužity proti nepohodlným občanům.
Na mezinárodní konferenci konané v lednu 1979 v německém Darmstadu, ke které
se svými podpisy připojily statisíce rozhořčených občanů za svá práva, přiznal ve­
řejně profesor Abendroth, že německý Spolkový úřad pro ochranu ústavy shromaž­
ďuje ve skutečnosti miliony karet a spisů o všech občanech země, kteří se nějakým
způsobem vyjádřili kriticky k naší společnosti.
Při vyšetřování Senátu USA v srpnu 1993 se zjistilo, že více než 1300 agentů
vládní IRS bylo během posledních pěti let vyšetřováno z důvodu neoprávněného slí­
dění v osobních záznamech občanů. Přitom kolem 56 000 zaměstnanců IRS má pří­
stup i do Integrovaného systému vyhledávání dat. Když se tato aféra znovu roz­
poutala v červenci 1994, vyšlo najevo, že soukromé údaje o milionech občanů ne­
legálně vlastní i další vládní úřady včetně samotné vlády USA, přestože to bylo za­
kázáno. Potvrdil to i americký senátor David Pryor.
7. července 1986 se dostal v USA na světlo světa patrně státní dokument „Silent
Weapons for Quite Wars″ ,který byl označen datem: květen 1979 a kódovým ozna­
čením č. 74 – 1120. Senátor M.W.Cooper označil tento dokument za autentický ma­
teriál tzv. „Tajné vlády″. Dokument byl omylem zapomenut v kopírce při odprodeji
nadbytečných zařízení a tak došlo k úniku informací. Dokument 74 – 1120 obsahuje
velmi závažné věci, ke kterým se ještě vrátíme. Především však ve své technické
příručce TM – SW 7905.1 popisuje vytváření modelů domácností, postup při sle­
dování občanů, rodin, našeho soukromí a jeho napadání. Podle tohoto dokumentu
má být každá lidská bytost na celém světě totálně kontrolována a sledována od od­
poslechu telefonů přes analýzu odpadků, až po sledování chování dětí ve školce. Po­
čítá se s jednou gigantickou úřední byrokratickou mašinérií na podchycení a sle­
dování soukromí všech lidí a vedení tajných záznamů o nich, které, jak je možno z
dokumentu vyčíst, hraničí až s totální špionáží. Počítače z celého světa mají být na­
pojeny na jednu ústřední světovou databázi.
Zbigniew Brzezinski, bývalý poradce prezidenta USA pro národní bezpečnost, pro­
hlásil: „Prostřednictvím počítačů budou lidské životy a záležitosti neustále sledovány.
Brzy bude možné uplatňovat téměř nepřetržitý dozor nad většinou osobních infor­
mací o občanech″.
Don Mc Alvany, poradce ve výzvědné službě vlády USA, veřejně přiznal, že počíta­
čové zpracování dat Američanů umožní vládě sledovat a ovládat lidi od kolébky do
hrobu. Mimo jiné prohlásil,že: „Vláda v budoucnosti bude schopna sledovat a ovládat
své subjekty více kompletně a účinně, než jakýkoliv totalitní režim v minulosti″. Dále
přiznal, že od roku 1995 vládní IRS /už zde o ní byla řeč/ počítačově zpracovává
všechny Američany. Tento vládní program je již hotov a profil počítače nyní existuje
1621
ke skutečně každé rodině nebo jednotlivci. Jedním z těchto projektů je „METRONET″
,který doslova šmíruje 110 milionů lidí v 80. milionech domácnostech v zemi. Cel­
kový počet sledovaných se pohybuje kolem 250 milionů lidí /jen v USA/.
Vidíte, přátelé, že světovláda pracuje, pouze to my nevidíme. Ale to není vše, vlá­
dy světa připravují plány na uchvácení občanů už od úplného narození až po smrt.
Jen totální kontrolou nad námi nás mohou ovládat, ale v případě potřeby také zlikvi­
dovat. Nikdo nedal veřejnosti jediné rozumné prohlášení, proč jsou tyto data náhle
tak masově po celém světě sbírána, ale přesto se tak děje. Čtěte dál.
Světovláda vidí nepřítele v každém člověku a hodlá totálně kontrolovat i naše děti
/OSN a snahy o ústavní výchovu dětí aj./. Kongres USA už počátkem 90. let navr­
hoval zákony, které by nutily rodiče podrobovat své děti vládním prověrkám. Zákon
č. S – 732 vyzývá pro realizaci počítačového registru pro všechny děti mladší šesti
let. Tento registr umožní vládě totální výchovnou kontrolu své mládeže směrem ke
světovládě a jako zločince bude kontrolovat všechny děti v zemi. Vláda navíc vy­
hrožuje, že odmítnutím tohoto zákona mohou být děti rodinám odebrány, v lepším
případě rodinám odepřou sociální dávky na dítě. Žijeme v podivně kruté době, nezdá
se Vám?
Evropa rozhodně nezahálí. Státy Evropské unie /prakticky celá Evropa/ přistupují
od roku 1985 k takzvané Schengenské dohodě. Říkám přistupují, ale tato dohoda je
povinná pro všechny státy, které chtějí mít s EU něco do činění a to prakticky po­
stihuje všechny státy. Schengenská dohoda je velmi diskutovaná věc, ale všimněte
si, že se vždy hovoří jen o ní, ne o tom, co je v ní. Když jsem požádal vládu ČR o po­
drobné paragrafy této dohody, byli mi sděleny opět jen výsměšně obecně známé
informace. Proč se to tak tají? Jde totiž o jeden z největších podvodů na demokracii,
který má totálně kontrolovat životy lidí v Evropě. Paragrafy 92 až 118 Schengenské
dohody vyžadují po státech, aby zakládaly elektronické výstavby archivů a počíta­
čově zpracovávaly osobní informace o svých občanech. Zpočátku na komunální
úrovni, později na úrovni světové. Paragrafy 5, 25, 29 až 38 preferují společenský
rasismus, uspořádání občanů do kategorií nežádoucích osob na základě jejich pří­
slušnosti, rozumové úrovně, ideologie, společenského působení a to tak, jak vlády
budou chtít. Lidé jsou zde jen dobytek do počtu, se kterým si můžou vlády dělat
cokoliv se jim zlíbí. V protikladu s Ženevskou konvencí z roku 1951 Schengenská do­
hoda zakazuje politický azyl. Už nebude úniku z jakéhokoliv státu. Paragrafy 25, 45,
46, 92, 94, 96, 101 a 109 doslova ničí soukromý a osobní život, právo na svobodný
rozvoj osobnosti a právo osoby na soukromí a anonymitu. A já se ptám, jak je to
možné, když je to v rozporu se Základní listinou práv a svobod občanů a Světovou
deklarací lidských práv schválené OSN? Je jasné, že účel světí prostředky a ten účel
je totální kontrola a manipulace s lidmi na celém světě. A není náhodou, že tyto sna­
hy vyvstaly současně po roce 1945 ve všech částech světa. A tyto databáze nejdou
pouze po obecných vzorcích lidí, ale vyhledávají i politicky nebo jinak názorově ne­
vyhovující, ale dokonce i ochránce lidských práv. Jakby také ne, vždyť jsou to právě
ochránci lidských práv, kteří by nikdy žádnou totalitní světovládu nepřipustili.
Už v roce 1956 byla na příkaz prezidenta Eisenhowera v USA zřízena pod patronací
FBI a CIA agentura, která se zabývala sledováním bojovníků za občanská práva a
vedla také kartotéky na osoby nepohodlné vládě. Jak vyplynulo při odtajnění
vládních dokumentů na základě zákona o svobodě informací koncem 60. a v polovi­
ně 70. let, vláda USA dokonce sama naplánovala a uskutečnila několik vražedných
atentátů na ochránce lidských práv. Jednou z obětí byl i Martin Luther King.
1622
Občané jsou samozřejmě znechuceni takovým jednáním. Když tyto případy pře­
rostly a občané se začali scházet před Bílým domem a masově protestovat, pověřil
Senát USA zvláštní vyšetřovací výbor v čele se senátorem Frankem Churchem. Ten
měl odhalit pozadí ohledně tajných vládních databází o občanech a špehování sou­
kromí občanů. A to se také stalo. Výbor totiž vydal v dubnu 1976 svoji závěrečnou
zprávu, kde senátor Church přiznává, že vláda skutečně nelegálně sleduje obrovské
množství lidí a shromažďuje v gigantických archivech tuny soukromých informací o
občanech, aniž by o tom lidé věděli. Senátor Church přiznal dále, že vláda často
nařizuje tajné sledování občanů pro jejich politické přesvědčení, ochránce lidských
práv i organizace zabývající se lidskými právy, charitou a pomoci lidem, dále rasově
nevyhovující občany a mládež. Vyplynuly i zajímavá čísla. Od června 1975 používala
FBI celkem 1 500 vyškolených agentů výhradně na špehování politicky nevhodných
a v roce 1976 vyčlenila FBI na stíhání těchto nevinných disidentů a ochránců lid­
ských práv celkem 7 400 000 dolarů, což je více než dvojnásobek rozpočtu na ofici­
ální stíhání kriminality. Zde je jasně vidět čeho se vlády skutečně bojí, pravdy. Sená­
tor Church také odhalil, že vláda pod programem „COINTELPRO″ a na základě ne­
legálně získaných osobních dat občanů cíleně rozvracela vytipované rodiny, zajiš­
ťovala propouštění vládě nevhodných lidí ze zaměstnání a studentů ze škol, falešně
obžalovávala a odsuzovala do vězení lidi, kterým předtím fingovaně zmanipulovala
daňové přiznání, falešným posudkem psychiatra diskreditovala nevhodné občany
jako blázny a izolovali je v psychiatrických léčebnách, ale zajišťovala i fyzickou likvi­
daci nepohodlných osob.
Tak jak se Vám, přátelé, líbí náš spravedlivý svět a demokratické vlády? Musím Vás
však ujistit, že ani takováto aféra nic nezměnila. Přes oficiální vládní přiznání těchto
šokujících praktik se nestala žádná náprava. Hned jak se uklidnilo veřejné mínění,
vláda pokračovala v tomtéž, pouze své praktiky dnes lépe utajuje. Světovláda dál
činí ve skrytu vše proto, aby rozvrátila společnost do připravovaných norem svě­
tovlády. K vyšetřování Senátu v těchto věcech se ještě vrátíme.
Není pochyb, že vlády světa na příkaz světovlády shromažďují v tajnosti naše sou­
kromé data a podrobné informace z našich životů. Každému by mělo být jasné, že
jde o zločinný tah pro kontrolu společnosti a její manipulaci. Člověk má být redu­
kován z občana na pouhé číslo a jeho život bude plně řízen vládou. Kdo nebude po
vůli, jeho kádrový posudek mu ve společnosti nedovolí žít jako člověk. Už teď jsme
jen loutky oddané v nemilost úřední byrokracie. Odhalené případy mluví jasně.
Nedejte se ale mýlit jednotvárností tohoto problému. Vlády světa už pár desítek let
pracují na mnohem zákeřnějším způsobu kontroly společnosti a toho se, ať chceme
nebo nechceme, účastníme všichni.
Světová vláda totiž počítá s tím, že v brzké budoucnosti má být stažena finanční
hotovost z oběhu. Místo toho začnou platit takzvané elektronické peníze. To jsou
peníze, které si vyděláte, ale místo hotovosti se Vám automaticky přesunou na Vaše
osobní konto, ze kterého zase nakupujete a proplácíte bez hotovosti, pouze přes po­
čítač, kdy se Vám odečítá částka, kterou jste již utratili. Je to prakticky systém
dnešních platebních a kreditních karet, který již dnes drtivě vytlačuje hotovost.
Banky celého světa dávají dnes držitelům karet veliké výhody, aby lidé sami
opouštěli hotovost. Vlády samotné pak postupně právními cestami naopak omezují
občany, kteří dosud peníze vlastní pouze v hotovosti. Proč vlády tak moc chtějí za­
vést tento bezhotovostní karetní systém? Protože tak budou vědět o člověku na­
prosto veškeré informace a mohou ho nejen sledovat, ale s ním i manipulovat. Totiž
tím, že mezi lidmi nebude hotovost, ale všechny peníze bude mít pod kontrolou stát,
občan se tak stane přímo závislý na státu a bude muset poslouchat jakoukoliv státní
1623
ideologii, protože jinak by se mohlo stát, že mu stát zablokuje konto a člověk tak
bude odsouzen, neboť nikde již nic nekoupí ani neprodá. Ale nejen, že tímto lidé
ztratí své svobodné přesvědčení, ale ztratí i své soukromí. Stát totiž díky tomuto
elektronicky řízenému systému bude vědět kolik máte peněz, jak s nimi nakládáte,
kde a co přesně nakupujete /na základě různých položek čárového kódu/, kolik toho
nakupujete a jak si počínáte s celkovým majetkem. Mohou ale sledovat i Váš pohyb
podle toho, kde zrovna kartou platíte. Plán je tedy jasný. Vždyť sám americký sená­
tor M.W. Cooper k tomuto v roce 1989 prohlásil: „Budeme otroky spoutaní bezho­
tovostním systémem ekonomické kontroly″.
A tím si můžete být jisti. Vlády nás proto potřebují všechny bez rozdílu donutit
přejít na bezhotovostní transakce. Dělají vše proto, aby komukoliv s hotovostí
komplikovaly život a nutili tak lidi zvolit karetní systém. V rámci tohoto plánu na­
příklad v USA začali vydávat nové 20, 50 a 100 dolarové bankovky. Vydali je však ve
velmi omezeném množství a budou distribuovány pouze tomu, kdo vlastní systé­
movou kartu sociálního zabezpečení nebo jakoukoliv státní identifikační kartu. Při­
tom jiné, než tyto nové série bankovek již neplatí a lidé si tak musí zřizovat kreditní
a identifikační karty, aby mohly získat od státu hotovost. Jinými slovy, hotovost je
občanům v USA nyní již povolena pouze v určitém množství na měsíc a to jen vy­
braným jedincům, kteří přijali a vlastní nějakou ze státních platebních nebo identifi­
kačních karet. Je to zrůdnost, ale není to vše. Podle zákona jsou v USA banky i ob­
chody povinné sdělovat vládní složce IRS jakoukoliv transakci převyšující 3 000 dola­
rů. Ten, kdo platí v hotovosti touto a vyšší částkou, je okamžitě zařazen do databáze
podezřelých občanů a je s ním tak ze strany úřadů také jednáno. Nechceš -li být stá­
tem šikanován, pořiď si kartu a plať jí. To je zákon džungle. Přitom bance nebo ob­
chodníkovi, který by transakci převyšující 3 000 dolarů neohlásil, hrozí pokuty i vě­
zení a to v sazbě horší než za distribuci drog. Tak moc se vláda bojí hotovosti? Už v
roce 1986 byl v USA schválen zákon číslo 31/1986, podle něhož byli všichni, od
gigantických podniků po posledního stánkaře na předměstí, povinni sdělovat vládní
IRS každou útratu hotovosti nad 10 000 dolarů. Vláda tímtéž zákonem schválila
dlouholeté vězení těm, kdo tak neučiní. Přitom americký kongresman R. Paul přiznal,
že vláda tak postupuje i bez schválení Kongresu. Tentýž kongresman celou situaci
okomentoval slovy, že vláda podporuje zákony, které jsou základem tyranie.
Ale to samé je i v evropských zemích. Směrnice Evropské unie přijaté v červnu
1991 a 1.ledna 1993 zakomponované povinně do všech členských zemí přikazují,
aby kdokoliv a kdekoliv bude někdo platit hotovostí přesahující 15 000 Euro, musí se
prokázat občanským průkazem. Zákon přikazuje legitimovat občana v libovolných
případech i pod tuto hranici. Mohou Vás tak libovolně šikanovat, i když si půjdete
koupit za hotové třeba rohlík a například Vaše rasa nebo oblečení se nebude ob­
chodníkovi líbit. Tentýž zákon Evropské unie přikazuje bankám i obchodníkům pode­
zírat každého, kdo hotovostí platí a sebemenší podezření se musí hlásit úřadům.
Jednoduše, kdo platí hotově, je okamžitě brán za kriminálníka. Ale to se netají,
naopak, vlády chtějí, aby si tak občané připadali všude sledovaní a ponižováni a
radši zvolili bezhotovostní platbu kartami.
Informace o hotovostních transakcích jsou však vyhodnocovány po celém světě,
stejně jako automaticky získané informace z karet. Za zmínku stojí Síť finančního
trestního zákona /FINCEN/, což je americká instituce, jejíž chapadla zasahují celý
svět prostřednictvím svých poboček M.L.A.T., které se tvoří v mnoha zemích. Ty mají
udávat do ústředí FINCEN jakékoliv vyšší finanční transakce ve světě.
Proto vězte, přátelé, že karty přijmete, ať chcete nebo ne, ať souhlasem nebo nási­
lím, ale finanční hotovost už neuvidíte. Vlády, které usilují o spoutání lidské civilizace
1624
pod totální kontrolu, to nedovolí. Jen čipy v našich platebních kartách jim mohou
kdykoliv odhalit a do gigantických počítačů zaznamenat naše životy. Profesor Caroll
Quigley, politický poradce prezidenta USA Billa Clintona, ale později i sám Clinton v
New York City roku 1992 přiznali, že cílem těchto monstrózních spiknutí je vytváření
Světového systému finanční kontroly v soukromých rukou /tajné vlády/, který by
umožnil ovládnout politický systém každé země a ekonomiky světa jako celku….
Máme to snad brát jako oficiální přiznání světové mafie? Smířit se s tím, že nám
tohle vmetá do tváří samotná vláda? Vzpomeňme na slova největšího bankéře světa
Rothschilda: „Dejte mi kontrolu nad penězi a nebude hrát žádnou roli, kdo dělá zá­
kony″.
A o to právě jde, kdo má kontrolu nad penězi, má kontrolu i moc nad všemi lidmi i
celým světem. Proto platební karty a systém elektronické kontroly. Všechny transak­
ce ze všech platebních karet každého člověka se elektronickým přenosem dat mohou
centrálně v jediný okamžik sbíhat v jediném počítači světovlády, která tak ví vše.
Ale než padne hotovost, jak jsem psal již v úvodu knihy, současné měny států se
mají proměnit na jednu celosvětovou měnu nazvanou Coby. Nejprve budou okol­
kovány dosavadní národní bankovky světovým kurzovním kolkem, později budou
distribuovány zcela nové bankovky Coby. Avšak převedení hotovostí světa na bezho­
tovostní peníze možná i tento plánovaný tah předstihne, každopádně ať hotově nebo
poté už bezhotovostně, budeme mít co do činění s jednou světovou kurzovní měnou
Coby. A všimněte si, přátelé, velmi pozorně, že již dnes jsou bankovky světa v
novém provedení tisknuty pro okamžitou světovou normu „kolkované″ světové mě­
ny.
Po celém světě se totiž neuvěřitelnou shodou začaly ve stejnou dobu náhle vy­
dávat nové série bankovek, které obsahují podivné prvky, které mají sloužit k
hladkému převedení na světovou měnu a především mají všechny občany, kteří ne­
mají dosud kartu, ale platí hotovostí, dočasně kontrolovat. Kdo má kartu, je kont­
rolován, kdo ji nemá, má nyní už po kapsách hotovost, která je vybavena prvky pro
naši kontrolu a sledování. Víte například, k čemu ve skutečnosti slouží stříbrný po­
kovovaný proužek na našich bankovkách? Bankovky s tímto proužkem jsou vydává­
ny již po celém světě a bankéři tvrdí, že je to pouze proto, aby se bankovky nedaly
tak dobře falšovat. Je to ale celá pravda? Každý proužek je ve skutečnosti sníma­
telný i na dálku speciálními detektory. Každá bankovka dané hodnoty má jinak zpra­
covaný proužek. Působí to tak, že máte -li u sebe peněženku s penězi, tímto detek­
torem Vám, aniž byste o tom věděli, může vláda kontrolovat, kolik máte u sebe
peněz a jaké měny. Tyto detektory se používají na hranicích, administrativních bu­
dovách, ale i vládou specializovaných místech. Stát tak okamžitě ví, kolik máte u
sebe peněz a o jakou měnu se jedná. Vše aniž byste tušili, jak nechutně je poru­
šováno Vaše soukromí. Ale je to jen nic oproti připravované kódované hotovosti. V
USA se přistoupilo k tisknutí bankovek, kde každá bankovka je neviditelně laserem
označena čárovým kódem. Při výplatách mezd i obchodních transakcích, se vždy ví,
kdo přesně tyto bankovky obdržel, kdo je měl potom, kdo potom a vláda tak sleduje
pohyb lidí i bankovek a zboží i služby za ně markované. Je to modernější verze ban­
kovek s proužky, neboť stejnou funkci plní zároveň i bankovky s čárovými kódy. Proč
jsou v mnoha zemích proužky schovávány mezi papír uvnitř bankovek? Proč nové
edice bankovek užívají neviditelné čárové kódy. Proč na to veřejnost nebyla upo­
zorněna? Snahou je utajit skutečný záměr, naši totalitní kontrolu a kontrolu nad
penězi. A hotovost je pro světovládu natolik nebezpečnou věcí, že má důvod proč ji
kontrolovat a postupně likvidovat. Jediný uznávaný platební systém bude totiž bez­
hotovostními čipovými kartami. A my budeme skutečně otroky spoutaní bezho­
tovostním karetním systémem. Proto stále ty masové mozky vymývající reklamy o
výhodách pro držitele platebních karet. Sami kráčíme naivně do spárů jednoho z
1625
největších světových podvodů.
V Německu vznikl roku 1994 dokonce státní úřad pro odstranění hotových peněz v
této zemi. Odstranění hotovosti zde vláda nařídila zákonem. Zákonným rozhodnutím
v téže době tatáž vláda vnutila občanům platební karty. V kanadském Quebecku vlá­
da prostě přestala vydávat peníze a začala dosavadní měnu stahovat z oběhu. Šo­
kovaným občanům bylo sděleno, že si mají pořídit kartu. Můžeme také vzpomenout i
na fanatické plány v České republice, kdy mělo být do roku 1997 z města Zlín udě­
láno tzv. „Bezhotovostní elektronické město Zlín″ ,jak zní oficiální program, který se
má rozšířit do celé republiky.
Ale vládám nejde jen o platební karty. Všimněte si prosím, že současné magne­
tické platební karty /s černou páskou/ nahrazují platební karty čipové /s elektro­
nickým čipem/. Vlády totiž zavádějí rozsáhlé identifikační schopnosti karet. Ty už ne­
máme používat pouze k obchodnímu styku, ale mají sloužit i jako osobní identifikace
každého člověka. Cílem je samostatná identifikační karta, ale proti se zvedají už přes
15 let protesty po celém světě. Proto vlády postupují zvolna. Náš život je dnes za­
plaven kartami od platebních přes věrnostní, sociální, zdravotního pojištění, kniho­
ven až po telefonní…. Toto nepřehledné zahlcení kartami je záměr. Vlády totiž navr­
hují spojovat více karet do jedné za účelem lepší přehlednosti. Ano, čipy to umožňují
a zpracovaní občané naivně souhlasí. Ale totéž co platí u peněžních transakcí, platí
dvojnásob u osobních dat. Vláda je schopna udělat všechno proto, aby si zajistila
přístup do Vašeho soukromí a Vašich životů. Ale vezměme to postupně.
Světovláda chce okleštit naše životy a dostat lidskou bytost pod totalitní kontrolu.
Začalo to platebními kartami. Už v roce 1970 sdělila dokonce samotná Barclayská
banka Spread Eagle ve svém firemním časopise, že v blízké budoucnosti budou lidé
zbaveni svého soukromí a lidé budou redukováni na kódy zaznamenané na magne­
tických discích obřího vládního počítače. Tento počítač pro celý svět je zde doslova
nazýván Velkým Bratrem, jehož pátravý pohled nás bude neustále sledovat.
Po celém světě se postupně k platebním kartám přidávají velmi osobní údaje, tak­
že karta je zároveň i identifikační. Na stejném principu čipové karty se vydávají i ob­
čanské průkazy /začalo to v USA/, kde na jedné kartě je v čipu zaznamenáno až na
2 000 stran záznamů o Vás. Nejen jméno, adresa a rodné číslo, jak by si občan mys­
lel. Je zde i Váš zdravotní stav, trestní rejstřík, psychiatrický posudek rozboru
osobnosti, politická příslušnost, náboženské vyznání, sexuální orientace, společenská
a třídní přizpůsobivost, provládní spolehlivosti, seznamy Vašich přátel, manželka,
děti, rozvětvená rodina, číslo konta, digitálně zpracovaná fotografie, otisky prstů, zá­
znam hlasu.a desítky dalších údajů, které ať už pravdivě nebo lživě odhalují na­
prosto vše o Vás. Občan žije v naivní důvěře, že tyto nově vydávané občanské prů­
kazy skutečně obsahují jen úředně standardní data. Ale ověřit si to nikdy nemohou,
vše je zaznamenáno v čipu, ke kterému má přístup pouze úřady a vláda. Vše je pro­
pojeno počítačem a Vy jste tak totálně sledováni a odhaleni. Věděli jste, že tyto čipy
jsou napojeny na vyhledávací družicový systém GPS, a že tak jste neustále sle­
dováni v pohybu? Tyto čipy byly zprvu testovány na rybách, které migrovaly v ře­
kách a plně se osvědčil. Lidská bytost nyní dokáže být během deseti sekund loka­
lizována na osmi metrech čtverečních z celého povrchu planety podle toho, kde se
konkrétní osoba se svojí kartou nachází. Kolem Země dnes krouží 24 satelitů GPS,
které jsou pro to určeny. Tyto nové občanské průkazy jsou vydávány po celém svě­
tě. Začalo to knížkami s ochrannými prvky jako na bankovkách, pak s magnetickými
proužky a nyní se přistupuje k čárovým kódům a čipům. Občanské průkazy jsou
spojovány s cestovním pasem, zdravotními průkazy, platebními kartami a jednou
digitální dálnicí tak celý Váš průběh dne a celý Váš život proudí do již zmiňovaných
1626
databází, kde světovláda vyhodnocuje každého člověka planety. Jsme loutky v rukou
mocných.
Po celém světě proti tomu vznikají vlny protestů, ale vlády přistupují k tak
drastickým a nelidským postupům, že karty ze strachu už nikdo neodmítá. Jak je to
s kartami platebními jsme si již řekli – vlády sledují transakce přesahující danou
mez, stahují hotovost a na některých místech se už hotovost vůbec nepřijímá. Ho­
tové peníze jsou vydávány mnohdy v omezené a označené míře a vydávají se pouze
na příděl občanům, kteří drží alespoň jednu státní identifikační kartu atd… Ale jak
vlády nutí přijmout právě identifikační karty?
V USA vláda začíná nelegálně diskriminovat občany, kteří odmítají přijmout iden­
tifikační karty s čipem. Takoví občané mají od roku 1996 zakázán přístup na mnohé
úřady, přicházejí o zaměstnání a stát jim obvykle odmítá platit sociální dávky a
dokonce odpírá lékařskou péči. Též se však vžívá policejní šikana, kdy jsou tito ob­
čané úmyslně vyhledáváni, sledováni a vězněni, protože se nemohli legitimovat čipo­
vou identifikační kartou. Ve Španělsku byla též vydána každému občanu podobná
identifikační karta. Pokud občan odmítne tuto kartu předložit, podle zákona mu
může španělská policie i bez soudního povolení prohledat dům, auto, ale mohou také
svévolně jako zvěř nahánět a uvěznit ty, kteří nebudou nosit státní identifikační kar­
tu. Ne, nemluvím o fašistickém Německu, ale o současné demokratické zemi Evrop­
ské unie. Ale tyto zákony se šíří jako epidemie, žijeme v policejních státech jedné
gigantické světovlády. V USA jsou běžné namátkové razie na ulicích. Jednoduše si
vyberou ulici ve městě, uzavřou do ní lidi jako dobytek a legitimují je. Kdo nemá
identifikační kartu, je surově zbit a jde k výslechu. Americký důstojník Texe Marrs se
stal v roce 1996 svědkem jedné takové vládní razie ve městě Austin. Ulice mezi
správní budovou Cob Country Courthouse a rozestavěnou správní budovou byla zce­
la nečekaně uzavřena osmi až dvanácti policejními vozy. Nad hlavami vystrašených
lidí kroužila helikoptéra, níže, než -li stanovuje limit FAA pro centrum města. Jedno z
aut dokonce nemělo žádnou poznávací značku, kde byli agenti v černých unifor­
mách. Přes všechny zákony policie uvěznila do ulice desítky občanů a náhodně je
prohledávala. Každý, kdo neměl občanský průkaz a nemohl prokázat, že je „ob­
čanem″ ,byl surově odveden a svázán s rukama za zády jako zločinec. Do připra­
veného transportního autobusu pak dotáhli asi šest takto svázaných nevinných lidí a
odvezli je neznámo kam. Policie se k celé záležitosti odmítla vyjádřit, později dokon­
ce prohlásila, že o ničem neví. Tyto razie jsou v USA přitom na denním pořádku.
Ale všimněte si, že tyto zákony o kontrole totožnosti platí již po celém světě. V zá­
padních zemích jako zcela nový jev, na východě, včetně České republiky, jako pokra­
čování v přežitku z totalitní doby. Ano, po celém světě, kdo se dnes neprokáže ob­
čanským průkazem, může být svévolně odveden k výslechu, přinucen k pokutě nebo
i uvězněn. Světovláda dělá vše proto, aby občané vždy měli u sebe své identifikační
karty /s čipy/. Ale pojďme se podívat do zákulisí těchto snah o vytvoření světového
kontrolního dozoru čipovými identifikačními kartami.
V naprosté tajnosti a bez informování veřejnosti se Kongres a prezident USA Bill
Clinton dohodli založit a vybudovat obludné monstrum, které se jmenuje Národní
identifikační centrum. Toto zařízení už stojí ve Virginii a je vybaveno nejmodernějším
počítačovým systémem pro totální kontrolu každé stránky lidských životů. Celá věc
je držena v tajnosti, aby se občané nebouřili a nepožadovali po svých
kongresmanech zastavení tohoto projektu. Ale jeden z poslanců Kongresu, Neal
Smith ze 4. obvodu ve státě Iowa, omylem zveřejnil ve svém volebním bulletinu z
října 1993 důležitá fakta. Kongresman v něm píše: „Řešení klasifikace lidí vyžaduje
vybavení Národního identifikačního centra výpočetní technikou, aby místní úřady pro
1627
kontrolu dodržování zákona mohly okamžitě získat informace ze všech států… Dosud
jsme investovali 392 milionů dolarů do jednoho takového centra půl hodiny jízdy od
Washingtonu D.C. a doufáme, že bude otevřeno do dvou let… Doufáme také, že
všechny státy budou do tohoto systému zařazeny do roku 1998 a budeme potom
dostávat informace na této rozvíjející se bázi.″ Jak přiznala později i vláda USA, pod­
le plánu se mělo do tohoto záměru v letech 1995 až 1999 investovat dalších 5,5 mi­
liard dolarů.
Předsedkyně Komise pro informační reformu v americkém Kongresu, poslankyně
Barbara Jordanová, navrhla v polovině 90. let označit všechny občany USA, ale i při­
stěhovalce státní identifikační kartou. Kongres tehdy zaplavila vlna občanských pro­
testů. Kongres tedy toto rozhodnutí stáhl s tím, že vydání identifikačních karet bude
odloženo. Místo toho však komise navrhla zřízení „Národní databáze″ , což je počíta­
čový systém, v němž budou o každém člověku vedeny základní údaje. Ale původní
plán se mezitím naplňoval dále, dokonce byl obohacen o vydání karet tzv. „nepřátel
státu″. Celý projekt označení lidí I.D. /identifikačními/ kartami je znám jako
„PROJECT MOSAIC″.
Ale tento zrůdný projekt sahá nejméně do 80. let. Martin Anderson, poradce prezi­
dentova výboru pro ekonomiku /za Reaganovy vlády/, veřejně přiznal: „Na počátku
80. let, kdy jsem pracoval v Bílém domě jako poradce prezidenta Reagana pro
domácí politiku, byl jsem překvapen velikou touhou vládních byrokratů, z nichž mno­
zí byli jmenováni Reaganem, po zavedení státních identifikačních karet″. Už v čer­
venci 1981 vládní kabinet dostal ke schválení zákon, aby všichni občané tuto kartu
dostali a museli ji nosit stále u sebe. Prezident Reagan v té době tento zákon vetoval
s odůvodněním, že by se jednalo o příliš velký zásah do soukromí občanů. V pozdější
době byl však Reagan přinucen spolupracovat. Za prezidenta Clintona se tato myš­
lenka drasticky vyhrotila. V roce 1994 se americká vláda snažila naráz vydat tyto
I.D. karty a postavit všechny občany před hotovou věc. Stalo se to výkonným na­
řízením prezidenta, který tak obešel Kongres. A skutečně, Americká poštovní služba
dostala rozkaz připravit k odeslání prvních 100 milionů elektronických I.D. karet. Jak
zástupci vlády přiznávají, tyto karty jsou propojeny totálně mezi všemi úřady, policií,
vládou i tajnými službami, každý o Vás ví, co chce. Přitom se tak děje za zády ob­
čanů, ale i bez schválení Kongresem.
Americký vědec a specialista na tuto technologii, Dr. Clark Matthews, napsal: „Vlá­
da se chystá zredukovat každého Američana na totálně závislou bytost a na téměř
totální dozor nad každým jednotlivcem prostřednictvím těchto hanebných karet. Vý­
voj těchto identifikačních karet a databází, které leží u jejich základů, by byl monu­
mentálním krokem do temnoty, nového věku kontroly lidí a otroctví…. Tento systém
je výsledkem společného vývoje vlády a nejvýznamnějších korporací /tajné vlády/,
jehož účelem je nastolení policejního státu s absolutní kontrolou všech občanů″. K
tomu není snad co dodat.
Mezi tím však pro karty začala v americkém Senátu vystupovat senátorka Diane
Feinsteinová a senátor Edward Kennedy. Ten se také spojil s tajemnicí zdravotního
výboru, Donnou Shalala, a vymysleli plán za 100 milionů dolarů, v němž by novoro­
zenci a všechny děti museli mít svůj záznam v Národním počítačovém registru. Čím
se provinili? Tento záměr vyšel opět na veřejnost a občané bouřlivě protestovali. A
hle, Senát USA celý tento podvodný návrh stáhnul. Ale hned poté zaútočil prezident
Clinton s tím, že vydají povinnou kartu zdravotní péče. To, že obsahuje všechny
údaje jako státní identifikační karta, to se občané neměli dozvědět. Viděl jsem v te­
levizi, jak prezident Clinton v Kongresu držel před zraky milionů diváků tuto kartu v
ruce a popisoval její výhody. O jejím skutečném záměru neřekl nic. I takto se dá lhát
1628
celému národu. Když vyšla pravda najevo, přišel okamžitě další vládní tlak. Označit
I.D. kartou všechny školní děti a byl kvůli tomu vytvořen i zvláštní projekt „GOALS
2000″. Následovaly údery jeden za druhým. Ministerstvo práce vyžadovalo I.D. kar­
ty pro všechny dělníky, nakonec pro všechny zaměstnané. Co se zatím podařilo do­
táhnout do konce, bylo zavedení I.D. karty pro všechny vojáky USA. Tato karta se
nazývá MARC. V dubnu 1995 Ministerstvo obrany k tomuto učinilo první kroky a
dnes je to již několik let fungujícím systémem. Uvědomme si, že vojákem se stává
každý americký občan mužského pohlaví, nemá -li zdravotní vyjímku. Vojákem je i v
době zálohy a každý muž má obvykle rodinu. Databáze je tak jistě hodně nasáklá.
Ale vládě se podařil ještě jeden tah. Každý Američan byl povinně očíslován 9.
místným číslem, kterým ho vyhledají kdekoliv pomocí počítače a vedou o něm pod
tímto číslem veškeré záznamy. Očíslování lidí však brzy přejde na 18. místný blok
číslic, který bude mezinárodním standardem. Ano, všichni lidé na světě budou totiž
označeni jako dobytek na ruce nebo na čele číslem napojeným na jeden počítač svě­
tovlády. Ten má základní pozici v čísle 666. Bez tohoto označení nebudete moci na­
kupovat ani prodávat, oficiálně ani existovat.
Zavedení I.D. karet podporuje dále i guvernér Kalifornie Pete Wilson a senátorky
Diana Feinsteinová a Barbara Boxerová. V roce 1996 senátorka Kay Bailey Hutchiso­
nová předložila Senátu návrh zákona č. 999 o povinném zavedení I.D. karet. O rok
dříve, v roce 1995, dělala senátorka Feinsteinová na Capitol Hill prohlášení pro tisk,
kde přiznala, kam až plány sahají. Řekla: „Nová I.D. karta by byla vyrobena pokroči­
lou technologií s mikročipem, magnetickým čárovým kódem, záznamem hlasu,
vzorkem DNA, vzorcem sítnice, digitálně kódovaným otiskem prstu, digitální foto­
grafií…″ Promiňte mi to přirovnání, ale Hitlerovi stačilo v dokladech pouze jméno,
rodné číslo a adresa.
Pokud bychom přesto chtěli věřit spásonosným myšlenkám této novodobé masové
identifikace čipovými kartami, proč byly tyto karty vyprojektovány v americké Ná­
rodní bezpečnostní agentuře /NSA/, která je známá nekalými a drastickými aférami
s manipulací občanů, jejich sledováním, diskreditací a vydíráním. Pak se člověk musí
zděsit při slovech Zbigniewa Brzezinského, poradce presidenta USA pro národní bez­
pečnost, který řekl: „Prostřednictvím počítačů budou lidské životy a záležitosti neu­
stále sledovány. Brzy bude možné uplatňovat téměř nepřetržitý dozor nad většinou
osobních informací o občanech.
V roce 1996 byl podán návrh prezidentu USA, Billu Clintonovi, aby vyhlásil tak
zvané výkonné nařízení pro přímé vydání identifikačních karet všem občanům. Tím
by se totiž vyhnul tomu, aby o tom rozhodoval demokraticky lidmi zvolený Kongres.
Skutečností je, že I.D. karty jsou jedním z největších podvodů a zločinů
spáchaných na lidech, který zachvacuje svět. Je to systém pro totální kontrolu nad
lidmi, diskriminaci a likvidaci nevhodných. A věřte, že I.D. karty přináší ty nej­
černější obavy podvodného plánu, o kterém je řeč. Aféry, které se zde před našimi
zraky odehrávají prostě smrdí. Pojďme se podívat na některé z případů týkajících se
identifikačních praktik na nás lidech.
Začátkem prosince 1987 bylo vládní inspekcí odhaleno, že vláda Austrálie ne­
legálně shromažďuje a zneužívá data na identifikačních kartách všech 18 milionů
svých občanů, přestože léta tvrdila, že nic takového není nikdy možné.
V roce 1994 například americká vládní CIA ve spolupráci s mexickou společností
1629
NAFTA, vydali nové identifikační karty, které Američané otestovali na mexických ob­
čanech při volbách v Mexiku. Každý ze 46 milionů voličů měl dostat svoji voličskou
identifikační kartu, za což mexická vláda utratila 730 milionů dolarů. Vláda tím sli­
bovala kvalitnější a poctivější volby. Karty obsahovaly fotografii, otisky prstů, ho­
logram, neviditelné ultrafialové pokrytí, čárový kód a plastový laminát. Byla to na­
prostá fraška s cílem dostat pod trvalou kontrolu do databází občany Mexika. V těch­
to volbách navíc vláda nedoručila tyto identifikační karty přibližně pěti milionům Me­
xičanům, kteří patrně nevyhovovali politickým názorům CIA a nebyli tak vůbec při­
puštěni k volbám. Jaké pak spravedlivé volby? Ale takové věci nejsou ničím vy­
jmečným.
Na jaře 1982 falšovala vládní CIA volby v Salvadoru. Přiznal to samotný ředitel CIA
Casey pod tlakem veřejnosti. CIA dodala v červenci 1981 do Salvadoru identifikační
techniku pro označení voličů. K volbám byli připuštěni pouze vládě vyhovující, pře­
dem označení lidé. Celkem 438 voličů, kteří se neprokázali identifikačním prvkem,
bylo zavražděno. Můžeme vůbec věřit těmto identifikačním vládním snahám?
A k čemu můžou také být vládě dobré identifikační karty? Vzpomínáte si ještě na
Rwandu v Africe? V roce 1995 zde bylo umláceno nebo zastřeleno na milion mužů,
žen a dětí při masovém vraždění vojenských sil a jejich rivalů, kmenových skupin.
Byly to masové boje mezi Huty a Tutsii, do kterých se stále pletlo OSN. V rámci
údajné prevence vláda rozhodla, že pro všechny Huty a všechny Tutsie vydá identifi­
kační karty, aby se prý zamezilo údajné praxi, která vedla k tolika obětem. A jak
tyto identifikační karty pomohly? Během genocidního řádění hutských milicí byly vy­
žadovány karty o totožnosti na náhodně zastavených civilistech. Pokud na kartě měli
uvedeno, že jsou příslušníky tutsijské menšiny, byli ukopáni k smrti nebo zastřeleni.
To bylo tedy řešení. Vzpomeňme, jak fašisté přinutili Židy za války nosit na oděvu ži­
dovské hvězdy, aby na ně všichni plivali a diskriminovali je a poté snáze shromaž­
ďovali k likvidaci v koncentračních táborech. Tyto zločiny nejsou překonány. Identifi­
kační znaky jsou spojeny s rukama od krve a prolhanými ústy a nemusíme čerpat
jen z historie.
Proč má mít dnes každý člověk u sebe identifikační kartu a s takovým množstvím
osobních údajů – přes otisky prstů, vzorky lidské tkáně DNA, tedy i rasové, zdravot­
ní i psychické vzorce, digitálně zpracované fotografie, rukopis, záznam hlasu, ná­
boženskou, politickou příslušnost a společenskou přizpůsobivost… Copak nevidíte, že
je to ta nejohavnější totalita všech dob určená k likvidaci nepohodlných? A dnešní
super technika a přenos dat dokáží své. Žádný vládní argument /boj proti kriminalitě
či praní peněz/ nemůže tuto zrůdnost ospravedlnit. Vlády to moc dobře ví, ale neřídí
se svědomím, řídí se světovládou. Světovládou dosud tak výsměšně anonymní, ale
tak zrůdně viditelnou.
Je zcela jasné, že informace, které vlády světa získávají o svých občanech, putují
počítačovou dálnicí dál. Až do cílové stanice, kterou je jeden gigantický počítač pro
celý svět, který je ve službách světovlády. Existence tohoto počítače byla dlouho po­
pírána. Vždyť jde o centrální mozek planety, tento počítač je nyní možná mocnější
než celá OSN. Všechny tajné databáze ústí právě sem a naše životy jsou zde zcela
podchycené.
Pokud vím, poprvé existence tohoto počítače vyšla najevo v roce 1970, když již
jmenovaná Barclayská banka Spread Eagle oficiálně sdělila, že v budoucnosti bude­
me zbaveni svého soukromí a budeme redukováni na kódy zaznamenané v jednom
obřím vládním počítači. Tatáž banka přiznala, že tento počítač nás má neustále sle­
1630
dovat. Šokem pro svět bylo, když v červenci 1982 sám prezident USA Ronald Rea­
gan v Bílém domě přiznal, že tento světovládný počítač skutečně existuje a má brzy
převzít vládu i kontrolu nad světem. Možná si tehdy neuvědomoval, že tím veřejně
doznal celý zrůdný plán, který byl po desítky let vyvíjen za zády veřejnosti a proti ní.
Také se brzy rozběhly vyšetřování, které přinesly další informace o tomto počítači.
Jedná se skutečně o centrum všeho chtěně i nechtěně existujícího. Sbíhá se sem
veškerý světový děj, od agenturních zpráv, přes zprávy tajných služeb, odposlechy
telefonů, až po každou vaši položku na pokladním lístku v zapadlé samoobsluze z
elektronické pokladny. Celý tento projekt se jmenuje „PLATFORM″.
V souvislosti se světovým ústředním počítačem byly odhaleny další tajná počíta­
čová centra po celém světě. Vyšlo najevo, že každá lokalita planety má podchycenu
danou oblast a informace z těchto tajných počítačových center putují do centrálního
počítače. Tyto počítače byly zatím odhaleny například v belgickém Bruselu, v ame­
rickém Detroitu, v polské Waršavě, dále ve Velké Británii, Německu, Japonsku, Aus­
trálii a Rusku.
Veliká aféra vznikla kolem počítače v belgickém Bruselu, vždyť jde také o sídlo EU
a NATO. Vyšlo najevo, že počítač je zde umístěn v administrativní budově EHS /Ev­
ropské hospodářské společenství/ a je schopný zpracovat 2 miliardy lidí. Už v roce
1975 dr. Hanrick Eldeman, hlavní analytik EHS, potvrdil, že tento počítač skutečně
existuje, že je v budově EHS v Bruselu a zabírá celá tři patra této ohromné budovy.
Co však překvapilo nejvíce, tento počítač se podle Eldemana úředně nazývá v pře­
kladu Bestie. Opravdu výstižný název, nemyslíte? Eldeman však o dva roky později,v
roce 1977, oznámil, že počítač Bestie bude zpracovávat data o všech lidech planety,
tedy ne jen o dvou miliardách, jak tomu bylo v roce 1975. Na základě toho se od­
borníci domnívají, že onen centrální počítač může být právě tato belgická Bestie. Ale
ve světě existuje neustále více indicií, že centrum bude v USA, dnešní světovládné a
osvětové baště, v ústředí NSA. Ti střízlivější se ohlížejí směrem, kam směřovaly
kroky světovlády. Do Austrálie, kde již stojí ústřední budova světové vlády i parla­
mentu. Zjistilo se totiž, že zde stojí i něco mnohem závažnějšího.
Od roku 1975 po rok 1988 byla australská vláda otřesena vlnou afér týkajících se
záhadné budovy v Deakinu /na předměstí Canbery/. V roce 1966 zde byla postavena
malá telefonní ústředna. Co však nikdo netušil bylo to, že v obrovském suterénu síd­
lilo špionážní zařízení spravované NASA, které provádělo plošné sledování občanů a
shromažďování dat. V roce 1975 byla započata vedle této malé telefonní ústředny
stavba, která byla oficiálně prohlašována za rozšíření této ústředny telecomu. Jenže
tehdy přišel zlom. V tomtéž roce totiž senátní výbor JPAC začal prověřovat výdaje na
stavbu nové budovy telefonní ústředny v Deakinu. Tehdy ještě nebylo nikomu pode­
zřelé, že tato budova stojí jen kousek od sídla světového parlamentu. Toho roku
1975 však senátní výbor odhalil, že existující budova telefonní ústředny má skutečně
tajně postavený gigantický suterén pro počítačové shromažďování dat o občanech
obrovského pokrytí, které spravuje americká NASA. Senátní výbor také přiznal, že
nová budova není ve skutečnosti rozšířením telefonní ústředny telecomu, jak bylo
Senátu předkládáno, ale rozšířením tajných podzemních databází a registrů. Tele­
fonní ústředna byla jen vládní kamufláží. Potvrdil to později i samotný telecom, když
přiznal, že ze stavebních nákladů 250 000 dolarů nezaplatil telecom ani cent. Tuto
tajnou ústřednu měla pronajata australská vláda a to už 6 měsíců před dokončením
budovy v únoru 1980. Vláda to samozřejmě popírala. Oháněla se výmluvnými argu­
menty a v médiích se několik vládních činitelů snažilo obalamutit veřejnost. Marně.
Až po velikých protestech občanů se nakonec 2. listopadu 1987 zlomil jako první mi­
nistr sociálního zabezpečení Brian Howe, když přiznal, že počítačové ústředí jeho mi­
1631
nisterstva má skutečně sídlo v dané budově v Deakinu. Jenže protesty zesílily a 17.
listopadu 1987 ministr Howe přiznal, že vlastně všechna ministerstva, celá austral­
ská vláda využívala tajné počítačové ústředí v Deakinu. Přiznal dále, že zařízení
těchto budov zaplněné počítači nemá nic společného s telecomem. Začátkem prosin­
ce 1987 byla vláda doslova bombardována vlnami protestu a musela zřídit inspekční
tým, jehož výsledky byly dány veřejnosti. Inspekce vlády plně prokázala, že vláda
léta do očí lhala svým občanům. Utajovaná telefonní ústředna se ukázala být Ná­
rodním počítačovým ústředím a centrem celé řady ministerstev a samotné vlády.
Objevily se zde počítačové disky obsahující celé knihovny záznamů s důvěrnými daty
o občanech. Všechna data byla mezi ministerstvy propojena a každý občan byl tak
ve svévoli vlády. Občané byli léta ujišťováni o ochraně svých osobních dat, nyní se
ukázalo, že data byly zneužívány, nelegálně zřízeny a došlo k porušení zákona o
identifikačních kartách.
Vidíte, přátelé, že nikdy nelze nikomu věřit. Nebo stále ještě věříte tomu, že iden­
tifikační karty nám mají prospívat a žádné nelegální vládní databáze neexistují?
Aféra kolem vládního zneužívání identifikačních karet a nelegálních databází o
všech 18. milionech občanů Austrálie vedla k dalšímu vyšetřování. Podařilo se ob­
jevit přímé souvislosti s touto aférou a světovou vládou, jejíž sídlo je jen kousek od
inkriminovaného Deakinu. Peter Sawyer, bývalý vysoký úředník australské vlády od­
halil veřejnosti další fakta. V Austrálii se nacházejí tři hlavní vojenské základny patří­
cí USA. V Nurrangeru poblíž Woomery, v Novém Jižním Walesu a třetí, největší, stojí
západně od Alice Springs. Tato základna se jmenuje Pine Gap. Jedná se o tajnou
podzemní základnu, která má pod povrchem 8 kilometrů dlouhou vrtanou díru, která
slouží jako gigantická anténa. Pine Gap je jedno z nejvýznamnějších center pro špio­
nážní satelity kroužící kolem Země. Pine Gap má obrovské počítače propojené s ce­
lým světem pro sběr informací o každém člověku této planety. Počítače Pine Gap
jsou zároveň propojené s ostatními světovými sběrnými počítači. Sawyer však také
odhalil, že vládní aféra kolem zneužívání dat občanů se netýkala pouze 18 milionů
australských občanů, protože zařízení v Deakinu bylo též napojené na podstatné da­
tové centra po celém světě, kde jsou shromažďovány informace o všech lidech
planety. Rozhodně to potvrzuje funkční a reálnou existenci světové vlády právě v
Austrálii.
Již byla řeč o tom, že americká státní identifikační karta byla vyvinuta v NSA /Ná­
rodní bezpečnostní agentura/. NSA vznikla po roce 1945 z podnětu ministerstva
obrany USA. Je to unikátní světová tajná služba, protože nejsou zákonem definová­
ny limity její moci. Může si dělat co chce a to pod ochrannými křídly vlády USA. NSA
je nejmocnější tajnou agenturou ve světě. V porovnání s ní je CIA pouhou pomocnou
„policejní rukou″ globální NSA. Není omezena žádným zákonem, je zodpovědná pou­
ze americké Národní bezpečnostní radě skrze záhadnou organizaci Comsec. Byla to
právě NSA, která jako první na světě vlastnila počítač pro zpracování dat o občanech
celé planety. Tento počítač byl nainstalován roku 1976 a nesl jméno Cray. Dnes má
NSA nejlepší superpočítače na světě , na nichž jsou vyhodnocovány všechny, ale
opravdu všechny aspekty lidského života jednotlivců po celém světě. Ano, vše se
sbíhá sem do ústředí NSA ve Fort Made ve Washingtonu. Tato světová chobotnice je
součástí „PROJECT PLATFORM″ , který usiluje o vytvoření jednoho světového počíta­
če pro řízení světa. Ačkoliv byla NSA oficiálně vytvořena až v roce 1952, vzešla z
mezinárodní dohody podepsané roku 1947, jejíž oficiální název zní „UKUSA PACT″.
Jednalo se o dohodu mezi všemi světovými velmocemi a strategickými státy o
sbírání a porovnávání informací o svých vlastních občanech a vzájemném sdílení
těchto informací a jejich posílání do ústředí NSA ve Fort Made. Potvrzeno to bylo na­
příklad 9. března 1977 v parlamentu při interpelaci s premiérem Malcolmem Frase­
rem. A tento plán „UKUSA PACT″ je platný dodnes a jeho zrůdnost je stále větší. Je
1632
to snad vůbec první světová dohoda o okleštění světa a jeho občanů do totalitního
světového výzvědného systému. Celá věc je v rozporu s mezinárodními dohodami a
smlouvami o lidských právech, ale na ty se vlády světa oficiálně vykašlaly ještě před
tím, než byly oficiálně pro spokojenost občanů OSN schváleny. Cílem světovlády je
totiž jeden totalitní a totálně kontrolovaný, lehce manipulovatelný policejní stát s po­
slušně oddanými a zlomenými občany.
Pokud si ale myslíte, že identifikačními kartami končí plány světovlády, mýlíte se.
Plán je mnohem morbidnější. Čipové karty jsou zde pouze proto, abychom si zvykli
na bezhotovostní transakce a naše neustálé sledování. Až se tak stane a už to není
daleko, světovláda přijde s tím, že karty se dají ztratit a zneužít, že je jich mnoho a
nejsou po ruce. Začnou propagovat, ale zároveň tvrdě zavádět nový systém. Totiž
spojení platební a identifikační karty s naším tělem. O co jde?
Všem lidem na světě se má vytetovat neviditelným laserovým tetováním na
pravou ruku nebo čelo čárový kód o 18. číslicích. Každému člověku na světě přidělí
jedno číslo a to mu prakticky vytetují. Kód bude obsahovat nejen celý Váš bankovní
kredit, ale i tisíce soukromých dat a záznamů o Vaší osobě k Vaší identifikaci. Chtějí
nás označit jako dobytek. Jako Hitler tetoval na rukou čísly uvězněné v koncent­
račních táborech. Náš čárový kód se nám má snímat infračervenými snímači z naše­
ho těla v místech, kde budeme platit nebo nakupovat, při identifikaci, prakticky všu­
de, kde to bude povinné nebo požadované. Systém je stejný jako s platebními a
identifikačními kartami, hotovost je pouze elektronická a odepisuje se a přičítá přímo
z konta. Nosíte s sebou zároveň až stovky kilogramů dokumentů a záznamů o Vás,
které jsou v kódu uloženy. Už nebude úniku. Půjdete klidně po ulici, vláda si usmyslí,
a aniž byste to tušili, náhle jste na ulici identifikováni a celý Váš život odhalen. Čá­
rové kódy z našich těl budou snímatelné i na dálku a bez našeho vědomí. Budeme
otroky spoutaní v dokonalém totalitním systému. Identifikační karty musely přijít,
kdyby nás vlády chtěli označit přímo kódem na těle, vznikalo by příliš mnoho otázek
a protestů. Dnes jsme schopni zcela klidně přijít opět blíže k peklu. Uvědomují si lidé
vůbec, jak dalekosáhlé důsledky to přinese pro jejich životy? Bohužel, většinou ne,
ale vlády naopak dobře vědí, proč potřebují označit, identifikovat a totálně kont­
rolovat pohyb svých občanů. Ale nejen občanů.
Čárový kód, který vznikl v 70. letech, se začal brzy objevovat na některých výrob­
cích a potravinách. Dnes už je toto označení v podstatě povinné. Ne přímo zákonem,
ale fingovanými zákony, které takto neoznačené výrobky diskreditují a omezují nato­
lik, že si každý rozmyslí neoznačit svůj výrobek čárovým kódem. Vlády tak mají
vždy přehled o zboží na území státu, kdy a kdo je koupil, atd…. Určitě jste již slyšeli
o světové normě ISO 9000. Tato norma vyžaduje, aby všechno vyrobené zboží bylo
označeno čárovým kódem. Vlády se dokonce už dohodly, že kdo nebude mít osvěd­
čení ISO 9000, nebude moci na celé planetě vyrábět ani prodávat své zboží. Už v
roce 1996 přijalo jako závazné ISO 9000 kolem 100 zemí světa, dnes už takřka
žádná významnější země nezbývá. Dříve to bylo nepovinné, ale doba se změnila.
Proč? Světovláda tak bude mít totální přehled o všem zboží v libovolné lokalitě i v
celosvětovém měřítku. Ale důvod je ještě jeden, nejbohatší podnikatelé a monopoly
tento certifikát získají snadno, ale malí podnikatelé a soukromníci tak budou prak­
ticky zlikvidováni, norma je příliš přísná na to, aby prošli a udrželi se. Vlády tak
mohou dokonce sami likvidovat vybrané nebo přímo ideologicky nevhodné subjekty
a odvolávat se nevině na ISO 9000. Propaganda kolem ISO 9000 je skutečně velká,
také v České republice se tímto mnoho firem chlubí přímo na svých prospektech.
Bohužel, stalo se to reklamním přitahovadlem investorů a zákazníků.
Ale zpět k označení všech lidí světa tímto čárovým kódem. Už jsme si řekli, že to
1633
bude proto, abychom byli jako dobytek očíslováni a identifikováni obrovským množ­
stvím nelegálně získaných intimních záznamů o našem soukromí a celém životě,
abychom byli neustále počítači sledováni v chování, ale i našem pohybu. Všechny či­
pové karty se prostě spojí v jeden čárový kód pod jedním světově registrovaným
číslem a ten kód půjde až do naší smrti vytetovaný na našich tělech.
Superpočítač světovlády tak bude v daný moment o vybraném člověku, skupině,
národu nebo všech lidech okamžitě vědět vše. Gigantický a utajovaný počítač, který
se jmenuje Bestie a je umístněn v budově EHS v Bruselu, je připraven pracovat
právě na bázi zpracování čísla daného každé lidské bytosti. Dr. Hanrick Eldeman,
hlavní analytik EHS, to v roce 1977 přiznal a uvedl, že tento superpočítač Bestie
/Šelma/ je schopen označit čísly a čárovými kódy všechny obyvatele země. Tento čá­
rový kód bude mít každý odlišný, jeho základ však u každého tvoří číslo 666.
Kdo se vládě znelíbí, jednoduše mu bude zablokován kód nebo jej nedostane vů­
bec. Bez něj však bude odsouzen k věčnému živoření i smrti, protože bez čísla nebu­
de moci nic nakupovat ani prodávat, nebude moci přijít na úřad ani k lékaři, bude
odsouzen. Člověk se tak stává totálně poslušnou a závislou bytostí na vládě. Každý
jeho sebemenší přestupek nebo odlišný názor, může znamenat pokutu ve formě do­
časně zablokovaného kódu. Takto může být beztrestně odsouzen až k smrti.
Že je to sci – fi? Ne, je to tvrdá realita. V roce 1988 bylo zkušebně označeno
10 000 osob v Singapuru na ruce a na čele neviditelným laserovým čárovým kódem.
Po 3 měsíce zde tak vláda Malajsie testovala nahrazení kreditních a identifikačních
karet čárovým kódem spojeným s lidským tělem. K hrůze světa se tímto testem zjis­
tilo, že celý systém je plně funkční a připravený k uchvácení většiny světa. To ale
bylo v roce 1988, dnes už realita dostává masový charakter. Po celém světě je dnes
už takto trvale světovládou označeno mnoho miliónů lidí. Uvědomme si přátelé, že
akce už začala. Už v roce 1984 bylo jen v USA označeno 3 miliony lidí, kterým byl
vytetován na tělo tento čárový kód. A stejně jako dříve u kreditních karet i dnes jsou
vyvíjeny vládní a právní donucovací tlaky, aby to občané prostě bez protestu a sami
přijali.
Tak například v USA začali už dávno některá letiště odbavovat přednostně cestující,
kteří mají svůj identifikační kód vyznačený laserem na ruce. Některé americké pojiš­
ťovny dokonce odmítají pojišťovat občany, kteří se neprokáží svojí kódovou te­
tovanou identifikací na ruce. Některé úřady v USA, Japonsku, ale i některé obchody
v západní Evropě odmítají vpustit dovnitř člověka, který není označen čárovým kó­
dem na ruce. Ale nátlak jde dál a tak slepí a hluší občané dojdou k požadovanému
závěru, že je to pro ně vlastně výhodné. Je to nechutná strategie.
Čárové kódy se však dávají lidem už i povinně. V USA jsou takto například ozna­
čováni všichni vězni /např. v Tusconu v Arizoně/.
V roce 1996 vláda USA na americké vojenské základně Guantanamo označila
50 000 haitských a kubánských uprchlíků. Dospělé na rukou, děti na kotnících.
V izraelských kibucech, což jsou města vzniklá po roce 1948 se již mnoho let ode­
hrává scénář, který jednou zachvátí celý svět. Neviní lidé jsou totiž v těchto městech
jako ve vězení. Žijí sice na vysokém stupni hmotného zabezpečení a v materiálním
blahu, ale jsou úředně zbaveni vlastní svobody. Lidé, kteří žijí v těchto městech jsou
1634
zbaveni finanční hotovosti. Mají pouze přidělené čísla /bezhotovostní systém čárové­
ho kódu/ ,se kterými chodí nakupovat a vydělaná, stejně jako utracená částka se
vyplácí přímo z konta. Místní lidé jsou tedy otroky moci, neboť mohou nakupovat
pouze ve vybraných místech a vybrané zboží. Nemohou ani utéci z takového systé­
mu, neboť nikde jinde by jim nikdo bez peněz nic neprodal a oni by pošli v bídě. Ale
nemohou se ani vzepřít uvnitř takového systému, ani jakkoliv protestovat proti če­
mukoliv, neboť by riskovali, že jim bude jejich konto zablokováno. Lidé nemohou
opouštět tyto města, aniž by s tím zvláštní rada nesouhlasila. Lidé se zde musí po­
hybovat pouze ve vybraných teritoriích a jsou omezováni mnohdy až nesmyslnými
uzákoněními. Zvláštní státní výbor – rada města, zde totálně kontroluje a šikanuje
život i soukromí každé rodiny a sebemenší rozhodnutí musí být neprodleně konzul­
továno s oním orgánem, který může vše zamítnout. Orgány zde vymáhají po lidech i
ty nejintimnější informace a nemůžete zde mít žádný osobní názor či problém, aniž
by o něm nevěděl i tento výbor. Děti se zde smí rodit pouze na zvláštní povolení or­
gánů, kteří i tomuto mohou zabránit. Už od dětství jsou tu děti vedeny k naprosté
závislosti na orgánech a je zlamována jejich osobnost pod jedinou rodinu, kterou
jsou úřady. Takto funguje v demokratické zemi ve městech kibucech totalitní sys­
tém, byť plný materiálního blaha. Je to doslova koupení si občanů výměnou za jejich
svobodu. Myslím si, že izraelské kibuci jsou dostatečně velkým trnem v oku těm, co
chtějí věřit tomu, že žádná totalitní světovláda není prakticky možná.
Ale zpět k označení lidí čárovým kódem. Prozatím, než dojde ke globálnímu ozna­
čení na tělech, snaží se nám vlády čárový kód vnutit na naše občanské průkazy
nebo kartičky zdravotních pojišťoven. Člověk absolutně neví, co vše o něm vlády ve­
dou za informace, vidí jen nesmyslné svislé čáry a číslo. To je záměr. Nejnovější
generace čárových kódů, tzv. čárový kód PDF 417, je už kódem dvojrozměrným a
interaktivním, který umožňuje zakládat do sebe neuvěřitelné množství informací, ale
jde do něj zakládat i přímé kopie dokumentů, fotografie, záznam hlasu nebo otisk
prstu. Kódy jsou radiofrekvenčním přenosem Spectrum 24 schopny reagovat i na
vzdálenost přes 100 metrů, lze je tedy snímat i na dálku a i za překážkou. Tyto nové
čárové kódy se začaly plně užívat po celém světě od konce 80. let. PDF 417 je tedy
zřejmě jasným favoritem v označení lidských těl čárovým kódem, znamením doby.
V roce 1981 probíhalo v Bílém domě jednání za účasti prezidenta USA Ronalda
Reagana, které se týkalo zavedení státního identifikačního systému občanů. Marty
Anderson tehdy vystoupil a navrhl prezidentovi vytetovat identifikaci na ruce kaž­
dého občana. Na to okamžitě zareagoval J. Wat, sekretář pro vnitřní záležitosti: „To
je hrozné, zní to jako znamení šelmy″. Celý kabinet ztichl. Poté prohlásil prezident
Reagan větu, která obletěla svět: „Snad bychom měli vypalovat znamení už všem
nemluvňatům″.
Veřejnost byla tehdy zděšena. Dnes přichází prezident Clinton s daleko horšími zá­
kony a nikoho to již nepřekvapuje. Svět mlčí. V celém světě se už začínají lidé
/zpravidla potají/ v porodnicích označovat neviditelným laserovým tetováním. Jak
jsme si již řekli, na západě, zejména v USA, se tím už nikdo netají a úřady to přímo
vyžadují a podmiňují to všemožnými výhružkami a omezeními práv a pohybu. Ob­
čané sami tak dávají svá těla k potetování, aby mohli žít „v klidu″. Ale zároveň se
vyskytla i nová technologie, která se začala doslova masově užívat k identifikaci lidí
této planety pro potřeby světovlády a která doplňuje technologii čárového kódu na
našich tělech. O co se jedná?
Jedná se o mikročipy, které chce světovláda všem lidem na světě voperovat do
jejich těla. Tyto mikročipy jsou miniaturní elektronické přístroje schopné, stejně jako
čárový kód, přes detektor identifikovat danou bytost. Nejznámější mikročipy mají
1635
délku 10 mm a šířku 2 mm. Ale dávno jsou užívány i mikročipy tenké jako vlas. Tyto
digitální mikročipy jsou schopny identifikovat s obrovským potenciálem záznamů
každou lidskou bytost. Stejně tak ale člověka jako sonda sledují v pohybu po celé
planetě a je možno ho lokalizovat během deseti vteřin na prostoru 8 metrů čtve­
rečních z celého povrchu Země. Vše díky 24 satelitům GPS. Tyto mikročipy se zprvu
na přání vlád umisťovaly v podobě plochého čipu v občanských průkazech, pasech a
identifikačních kartách. Již tehdy byla známá i technologie čipu v lidském těle, ale
veřejnost se tímto systémem měla nejdříve seznámit. Poté vlády přejdou k povinné­
mu implantování mikročipu do těla každého z nás. Mikročip společně s tetováním čá­
rového kódu nás mají totálně kontrolovat, sledovat náš pohyb, ale i mnohem víc. O
tom ale až za chvíli.
Všimněte si prosím, že technologie implantace mikročipů pro identifikaci a sle­
dování živé bytosti není žádné sci – fi. Už od konce 70. let jsou po celém světě takto
čipovány zvláště domácí zvířata, psi a kočky. V České republice se to rozběhlo na­
plno po roce 1993. Dnes existuje mnoho let už i u nás Národní centrální registr pro
identifikaci všech mikročipem označených zvířat a zvíře Vám očipují v každé druhé
veterinární ambulanci. Vše v masové reklamě, že Váš pes se tak neztratí a když ano,
najde se a po identifikaci vrátí majiteli. Faktem ale je, že celé toto divadlo má ten
hlavní účel, že lidé zcela labilně přivyknou této technologii. Když mají mikročip jejich
domácí mazlíčkové, kteří jsou mnohdy rovnoprávnými členy rodiny, pak je už jenom
krůček k tomu, aby mikročipy pod podobnými záminkami přijali i lidé. Tato techno­
logie se nazývá RFID a můžeme vidět, že Ministerstvo zemědělství ČR, jakož i vláda
jako taková, tvrdě podporuje tuto technologii. Ale myslíte si přátelé, že jde jen o vý­
hodu? Je -li to výhoda, pak to má být dobrovolné. Jenže tak tomu není, po celém
světě začali být občané úřady doslova vydíráni, že pokud neoznačí svého psa mikro­
čipem, bude odebrán nebo utracen. Vymlouvají se přitom na vzteklinu, potulování
psů i přeplněné útulky /jak by to bylo asi s lidmi/. V Brně vznikla bouřlivá diskuse,
když chtěl v roce 1995 jako první v republice magistrát Brna zavést tzv. plošné /po­
vinné/ očkování všech psů a koček. Ministerstvo zemědělství zase prosazuje povinné
označení všech hospodářských zvířat v ČR a okamžitě využilo aféry kolem nemoci
„šílených krav″ pro argumentaci a podporu svých šílených plánů.
Vězte, přátelé, že naše zvířátka jsou jen počátek, takový test naší přizpůsobivosti,
ostatně vždy přeci testujeme vše nejdříve na zvířatech. Brzy budeme označeni jako
dobytek mikročipem i my lidé pro vládní identifikaci, kontrolu, manipulaci a sle­
dování pohybu. Říkám budeme, ale ono to již začalo a to v plné tajnosti a zrůdnosti.
Ale lze zrůdnost utajit?
Vláda USA vyvíjela už v 80. letech identifikační programy s mikročipy na lidech.
Bez informování k tomu zneužívala děti v dětských domovech, pacienty nemocnic a
léčeben, ale také vězně. O tom si ještě řekneme. Ve Švédsku mělo už na počátku
90. let, podle oficiálních informací, implantováno mikročipy 7 000 lidí. Bylo to právě
Švédsko, které se postaralo o světovou aféru, když švédský výzkumník Robert
Naeslund veřejnosti odhalil stovky rentgenových snímků pacientů, které ukazují růz­
né typy mikročipů odhalených při náhodných rentgenových vyšetřeních občanů. Od­
halil ale také i mikročipy, které byly z vyděšených a překvapených lidí vyoperovány.
Zhruba od poloviny 80. let bylo vládou tajně takto označeno, identifikováno a sle­
dováno bezpočetně lidí. Mikročipy se implantovali zejména do starších občanů pomo­
cí injekcí do žil. Občané o tom nebyli informováni, bylo jim řečeno, že jsou pouze
běžně očkováni. Pravda vyšla najevo, až když náhle začali takto označení lidé umírat
v důsledku amnézie a oslabení imunitního systému. Vláda udělala z lidí doslova
pokusné králíky. Tato technologie je od základu obrácena proti nám. Vlády tedy dob­
ře vědí, proč to utajují. Ale to není vše.
1636
Vlády mají tu drzost opouštět brány podsvětí těchto praktik a chtějí tuto zrůdnost
uzákonit. Dr. Mary Jane Englandová, členka zhoubného vládního výboru pro zdravot­
ní projekty vlády USA, ve svém proslovu v Palm Springs v Kalifornii v roce 1994
navrhla, aby vláda povinně implantovala mikročipy všem lidem do jejich těla pro
jejich identifikaci.
Ale zatímco prezidentovi muži přemýšlí, jak šikovně zalhat veřejnosti, aby ze záko­
na přijala mikročipovou identifikaci, z vládního podsvětí USA se začaly tyto ideály
nebezpečně šířit do světa. Už v březnu 1997 bylo oficiálně prohlášeno, že vlády Dán­
ska, Filipín a Trinidy plánují po vzoru USA voperovat mikročipy do těl svých občanů
nebo jejich občanských průkazů. K této iniciativě se připojily po roce 1997 prakticky
všechny vlády světa jako k cílovému řešení. Jak by také ne, počítače světovlády v
Belgii, Austrálii i USA jsou připraveny okamžitého napojení na tyto mikročipy ve
všech lidech na celém světě /od 70. let tyto počítače fungují již na bázi zpracování
čárového kódu dané každé lidské bytosti/.
Bývalý poradce prezidenta USA Ronalda Reagana, Martin Anderson, sdělil celému
národu již mnoho varování před touto technologií. V The Washington Times na­
příklad napsal: „Tento nepatrný mikročip je jako technologické tetování a je mnohem
efektivnější než čísla, kterými nacisté nesmazatelně označovali na ruce své oběti v
koncentračních táborech″. A toto přirovnání je naprosto výstižné. Nyní se totiž po­
stupně dostáváme k tomu, proč chce světová vláda označit všechny lidi mikročipy.
Jen identifikace? Jen kontrola? Jen sledování pohybu? Jakoby to nestačilo, ještě tu
něco je a tím něčím teprve končí cíle tohoto vražedného divadla. Ale dejme slovo
tomu nejkompetentnějšímu….
Doktor Carl W. Sanders z USA je elektronický inženýr, vynálezce a vládní konzul­
tant. Je také vítěz prezidentské a vládní ceny za nejlepší designovou činnost. 32 let
svého života strávil ve strojním a elektronickém návrhářství mikročipů vztahujících
se k člověku a organismu. V roce 1968 se dostal jako specialista k projektu ve
městě Phoenix v Arizoně. Současně se na tomto projektu pracovalo i v Bostonu a
také Hunfordu. Celý projekt byl zaměřen na jednu mladou ženu, která měla zlo­
menou páteř. Oni zjistili, že by snad mohli zapojit nervy umělé. Do tohoto projektu
byly zapojeny stovky lidí. Jednalo se o projekt revoluční, první svého druhu a nikdo
nevěděl, jaké přinese výsledky. Podnětem k tomuto projektu se stala právě ona
nemocná žena. Celý projekt nakonec vyvrcholil v mikročip. Po implantacích několika
těchto mikročipů této ženě do míchy, se její svaly na rukou a nohou skutečně začali
napínat a končetiny pohybovat. Dr. Carl W. Sanders dostal v tomto projektu vyšší
pověření a ručil za sestrojení tohoto mikročipu. Když se pak ale rozbíhal další na­
dějný výzkum tohoto mikročipu, nečekaně přišlo vládní nařízení, že financování mik­
ročipu na onu zlomenou páteř není výnosné, a že se mají zabývat jinou oblastí vý­
zkumu tohoto mikročipu. /Pokračování v další kapitole/.
DOKONALE ZOTROČENÁ SPOLEČNOST
/Pokračování z předchozí kapitoly/. V té chvíli se stal mikročip středem zájmu.
Zjistilo se totiž, že frekvence sestrojeného mikročipu měla funkční účinek na chování
člověka a tak začal výzkum s vyhlídkou úpravy chování. Začalo to pokusy na zvířa­
tech v horách Sacramenta a v Los Angeles v Kalifornii, ale nakonec došlo i k ma­
1637
sovým tajným pokusům na lidech. Chovali se k lidem jako k dobytku. Vyhledávali la­
ciný zkušební materiál, na kterém by mohli pod záštitou americké vlády beztrestně
zkoumat. Platili bezdomovcům v USA, kteří se rádi za každý dolar podvolili i nelid­
ským pokusům. Jezdili ale i do Indie pod falešnými záštitami humanitární a zdravot­
ní pomoci místním občanům. Jeden z projektů se jmenovat „PHOENIX″ a v něm byl
mikročip zkoumán na válečných veteránech z Vietnamu. V tomto projektu byl vyvi­
nut mikročip regulující hladinu adrenalinu v krevním oběhu. Zjistilo se však, že mik­
ročipy mohou také přivodit migrénu, sexuální povzbuzení i sexuální ochablost. Pře­
devším ale změny v lidském chování.
Bylo zjištěno, že pomocí těchto mikročipů napojených na nervová centra,lze plně
ovládat člověka, jeho tělesné funkce i jeho myšlení a chování. V plné míře to potvr­
dily právě masové pokusy na lidech. Jakmile byla potvrzena tato skutečnost, že mik­
ročip dokáže manipulovat lidským myšlením a chováním, vláda USA okamžitě in­
vestovala 1,5 milionů dolarů na vyhledávání místa na těle, kam by bylo nejvhodnější
mikročip voperovat, aby měl maximální účinnost. Byly určeny dva body. Čelo a hřbet
pravé ruky. Jak říká Dr. Sanders, funkce mikročipu byla založena na elektronické
akupunktuře. Člověk, který měl pak tento mikročip v těle mohl být vlastně robot,
bytost zbavená vlastní vůle, za kterou rozhodují jiní pomocí počítače, na který je
mikročip napojen. Kdokoliv mohl takovému člověku poručit, aby věřil tomu nebo
onomu, aby volil tu nebo jinou stranu, aby někoho zavraždil nebo byl naopak od­
daným beránkem, či snad jako otrok pracoval kdekoliv a jakkoliv dlouho bez zby­
tečných dotazů a zdarma. Tvůrci světovlády si byli okamžitě jisti, že to je způsob,
kterým světovlády dosáhnou, udrží ji a všechny lidi na světě budou centrálně z
jednoho místa ovládat mikročipy. Už chápete tu chronologii od tajných databází o
Vašem soukromí, přes platební a identifikační karty, čárový kód až po mikročipy v
našich tělech? To není žádné sci – fi, ale tvrdá realita.
Proč se vláda USA vykašlala na zdravotní program umělých nervů pro onu ženu a
přikázala přesměrovat výzkum na ovládání vědomí? A když se výzkum podařil, proč
neeticky místo ukončení vláda USA okamžitě investovala dalších 1,5 milionů na vy­
hledání nejvýhodnějšího místa v těle pro implantaci tohoto mikročipu? Protože cílem
není pomoc, ale zotročení. Tento mikročip měl 250 000 jednotek a kromě ovládání
člověka je zároveň jeho identifikací, neboť v mikročipu jsou zaneseny všechny infor­
mace o daném člověku, včetně těch nejintimnějších.
Jak dále říká Dr. Sanders, při práci na tomto projektu si nikdo z pracovníků nevší­
mal jeho cíle – označit všechny lidi žijící na této planetě. Jednou za ním přišel vládní
úředník a řekl, aby si informace o tom, že už je mikročip hotov nechal pro sebe. Šlo
o tajný vládní projekt, proti kterému by se okamžitě zvedly po celém světě ty nej­
větší protesty.
Doktor Carl W. Sanders byl na jedné světové schůzi, kde se diskutovalo o tom, jak
by se dali právě lidé s mikročipem zároveň identifikovat. Náhle přišel hrůzný nápad:
„Pojďme toto realizovat a na veřejnosti prohlásíme, že je to ve prospěch opuštěných
dětí″. V tomto duchu probíhala celá diskuse. Bestiálně zneužili tisíce bezdomovců,
vězňů, pacientů nemocnic i psychiatrických léčeben a dětí v dětských domovech,
zvláště na Floridě, kterým voperovali mikročipy a poté je identifikovali jako dobytek.
S tím byly spojeny i nelidské lékařské pokusy na dětech, které měl mít pod ochranou
stát. Když se toto provalilo a vzniklo veřejné pobouření, vládní CIA poté přišla s ná­
padem dát obrázky opuštěných dětí na kartony od mléka. Od té doby jsou mikročipy
uznávány naivně jen díky nějakým obrázkům. Byl to nechutný útok na soucit ve­
řejnosti. Ale to slouží účelu, je to záměr. Dr. Carl W. Sanders se osobně zúčastnil 17.
celosvětových schůzí, kde se toto téma prodiskutovávalo. Schůze v Bruselu a Lu­
1638
cemburku se spojily pro financování tohoto projektu z celého světa. Nikdo proti této
bestialitě neprotestoval.
Oni budou mikročipy zavádět do těla člověka injekční jehlou nebo jej voperují do
těla našich dětí hned po narození pro záměry identifikace a manipulaci naším vě­
domím. Ostatní by měli dostat mikročipy, ať už s tím souhlasí nebo jsou logicky pro­
ti. Vlády uvažovaly o projektech, jak by se daly tyto mikročipy zavést do všech lidí
bez jejich vědomí a souhlasu. Bylo navrženo, že se tak má stát formou běžných oč­
kování, kdy bude mikročip zaveden tajně v již připravených jehlách do našich těl.
Vzpomeňme na aféru ve Švédsku. Jsou připraveny i projekty, kdy budou v různých
částech světa falešně řízené fámy z vládních kruhů, že tam a tam se vyskytla nebez­
pečná infekce či epidemie a všichni musí být proti ní očkováni. Tehdy by si člověk ze
strachu nechal vpíchnout cokoliv. Ale byly vyvinuty i speciální programy únosů lidí a
jejich lékařské prohlídky a identifikace mikročipy, aniž by o tom unešení věděli. O
tom si ale ještě povíme.
Sám prezident USA Ronald Reagan měl pravomoc podle zákona „Emigration of
Control Act″ z roku 1986, sekce 100, rozhodovat o tom, jaký typ identifikace lidí
bude zvolen. Zda -li to bude neviditelné laserové tetování čárovým kódem nebo
elektronický mikročip v těle člověka. Vezměte na vědomí tato fakta, přátelé.
Dr. Carl W.Sanders dále přiznává, že vláda USA uvolnila 500 milionů dolarů pro za­
placení /podplacení/ médií, aby veřejnosti předkládali pouze kladné hodnocení této
technologie označení lidí na Zemi mikročipem a falešně tak manipulovali veřejným
míněním. Je to celé jeden velký podvod a největší zločin proti lidskosti, který bude
kdy spáchán. Bude to nejdokonalejší totalitní systém všech dob.
Přátelé, tato fakta poskytl světu oficiálně a na vlastní riziko přímo Dr. Carl W. San­
ders, který měl vyšší pověření v tomto projektu a zodpovídal vládě za sestrojení
tohoto mikročipu. Neúčastnil se však už jeho zneužití proti lidstvu v ideálech svě­
tovlády a ve svém znechucení nad vzniklou situací podal tyto informace světu.
Lidé se tomu musí postavit. Jde skutečně o nejhorší totalitu všech dob. Vždyť veš­
keré totalitní systémy v historii „pouze″ tyranizovaly občany, ale slušní lidé se mohli
stavět proti tomu a ve skrytu duše měli vlastní opoziční pravdu. Jenže nyní to za­
chvátí přímo myšlení všech. Všichni budou muset poslouchat a všichni to také dělat
budou, protože světovláda nebude manipulovat jen našimi životy, ale i myšlením. Už
nebude cesty zpět. Nebude nikdo, kdo by nesouhlasil, nebude nikdo, kdo by měl
vlastní rozum pochopit pravdu a postavit se proti takovému systému. Naše mozky
budou řízeny z jednoho světového centra a naše životy navždy ztraceny. Budeme ot­
roky ať se nám to líbí nebo ne a budeme poslušní všichni do jednoho všemu, co nám
kdo přikáže. A nejstrašnější je, že to, co se zdá jako nepovedený román nebo hloupý
vtip, je tvrdou realitou. Líbí se Vám to?
Tyto mikročipy jsou součástí globálních snah o totálně poslušné a zotročené lid­
stvo. Dnes už to snad není takovým tajemstvím jako před pár lety. V USA je státně
patentováno hned několik druhů takových mikročipů určených do lidských těl pro zá­
měr kontroly. Například americký patent č. 5166676 z 24. listopadu 1984 a mnoho
dalších.
Všimněte si prosím, že tyto mikročipy ovládající lidské myšlení a chování jsou pod­
1639
porovány vládami po celém světě. Například v USA probíhal dlouhou dobu pokus s
těmito mikročipy na zdejších vojácích. Těmto americkým vojákům byl voperován do
těla mikročip, o kterém již byla zmínka. Ten člověka zbaví vlastní vůle a takový
voják poté šel i do toho nejstrašnějšího boje bez jediné morální zásady a strachu.
Byl doslova chodící bestií. Odhodlaně šel bojovat proti komukoliv a za jakoukoliv
ideologii, pouze na základě rozkazu. Takový voják byl navíc částečně odolný proti
různým zraněním, neboť mikročipy, jak známo, neovládaly pouze chování člověka,
ale z velké části přímo i jeho tělesné funkce. Přes mikročip tedy bylo možné i ja­
kékoliv vážnější zranění přinejmenším zbavit účinnosti na nějaký čas. Tito vojáci s
vymytým mozkem, kteří byli vlastně roboty, použila armáda USA údajně již ve válce
ve Vietnamu. Kdo si však myslí, že se z těchto „nadlidí″ staly elitní jednotky ame­
rické armády, je na omylu. Armáda tento způsob nikdy nedokázala masově prakti­
kovat, neboť vojáci se často vymykali kontrole a velice často útočili i na vojáky z
vlastních řad, ba co více, mnohdy se totálně obrátili proti svému tvůrci. Jenže tato
situace se týká konce 60. let a za tuto dobu byl tento systém zdokonalen. Ostatně
zprávy o používání vojáků s těmito mikročipy přicházejí i dnes a je zřejmé, že tito
vojáci jsou nasazováni do mnoha ozbrojených konfliktů. Příkladem lze uvést rok
1978, kdy Spojené státy společně s Francií potlačovaly v Zairu lidové povstání v
provincii Shaba. Po tomto konfliktu byl objeven u několika amerických vojáků v dolní
části temene hlavy elektronický přístroj /mikročip/. Nikdo kromě Američanů
samotných tehdy zřejmě ještě neznal pravý účel těchto zařízení.
Jistě by bylo vhodnou pietou podotknout, že při pokusech s touto technologií byli
zneužíváni proti své vůli vězni, pacienti psychiatrických léčeben, bezdomovci a děti v
dětských domovech a nemocnicích. Zvrhlost těchto bezbožných pokusů a snah došla
tak daleko, že se vážně uvažovalo, zda -li by se nedali případně z věznic najmout
osvědčení a špičkoví zabijáci, kteří by ať už s mikročipem nebo bez něj, za pouhý
příslib svobody a anonymity, tvořili vlivné posily v různých konfliktech nebo dle vlá­
dou předložených seznamů na vlastní vrub likvidovali nevyhovující jedince uvnitř
svého státu. O tom, že nezůstalo jen u vážných úvah si ještě povíme.
V 70. letech se k tomuto účelu používaly mikročipy vyvinuté v projektu „PHOENIX″
, které zvedaly v člověku hladinu adrenalinu natolik, že byl chodící bestií. Později
tuto funkci nahradily mikročipy napojené přímo na mozkovou činnost a nervová
centra člověka.
V roce 1995 se proti těmto projektům veřejně ohradil vysoký úředník Ministerstva
obrany USA Lawrenc Korb, když prohlásil: „Studie Ministerstva obrany umožní vyro­
bit armádu zombií″.
Ale netýká se to jen vojáků. V roce 1994 guvernér USA za Nové Mexiko, G. John­
son, navrhl vládě, aby byly mikročipy ovládající myšlení povinně zavedeny do mozků
všech vězňů za účelem změny chování. Tento mengelovský ideál byl nakonec vládě
navrhnut ke schválení jako nový zákon Dr. Varnysem v roce 1996. Jenže jak se
ukázalo, vládní zpravodajská společnost U.S. Intelligence Community nečekala na
legalizaci a už v roce 1995 použili tuto technologii na vězních ve Fort Made v Ma­
rylandu. Přitom, když to vyšlo najevo a vláda byla žalována za zneužití těchto opera­
cí, tato žaloba byla ze zcela nelogických důvodů soudem zamítnuta. Taková je demo­
kracie vyšších zájmů.
Před rokem 1998 unikl z bezpečnostního oddělení Intelli – Connection počítačového
kolosu IBM dokument označený „Pouze ke čtení: Skupina projektu 7A″ a je v něm
zdokumentováno testování neurálního mikročipu nazvaného IBM 2020. Tento mikro­
1640
čip byl vyvinut speciálně pro implantaci do vězňů a testován byl bestiálním způso­
bem ve státních věznicích v Massachussets, Kalifornii a Texasu i soukromých sanato­
riích, přestože je to v rozporu s federálními směrnicemi. Podle odhalených dokumen­
tů byli vězni podrobeni testům ve zkušebním ústavu v kalifornském Pelican Bay, ale
bylo jim řečeno, že se jedná pouze o běžné lékařské prohlídky. Ve skutečnosti jim
byla vpíchnuta nově vyvinutá sedativa a během dalších šedesáti až devadesáti minut
jim byl do těla tajně implantován mikročip. Do 48 hodin po operaci pacienti trpěli
slabým krvácením z uší a nosu, což bylo způsobeno touto operací. Vězňům bylo však
řečeno, že je to důsledek podávaných léků. Po několika týdnech testování jim byly
zase mikročipy tajně vyjmuty pod zástěrkou další léčby. Z nic netušících vězňů se
staly doslova chodící a mluvící záznamníky podrobené neustálému sledování. Dalším
výsledkem bylo, že pokusné osoby upadly do letargie a spaly 22 hodin denně, pokud
jim byly jejich mikročipy nastaveny na frekvenci 116 Mhz. Tyto testy nadále pokra­
čují a v Massachussets již začali propouštět vězně s mikročipy do společnosti. Argu­
menty, že je to z důvodu bezpečnosti jsou jen zlomkem pravdy.
Ve Velké Británii se pracuje na podobném projektu „SOULCATCHER 2025″ ,který se
však vztahuje pro implantaci do celé společnosti. Celý projekt zastřešuje British Te­
lecom a probíhá v laboratořích BT Martlesham Heath poblíž města Ipswitch. Toto
místo sloužilo už za II. světové války americké armádě, která zde prováděla přísně
tajné elektronické pokusy. Tento program „SOULCATCHER 2025″ znamená v překla­
du „chytač duší″ a jde o mikročip, který se má lidem umisťovat do hlavy za oblast
očí. Tento mikročip zaznamenává každou lidskou myšlenku a pocit. Zároveň může
člověku vnutit jakýkoliv názor a to takovým způsobem, že ho člověk považuje za
vlastní úsudek.
Bylo zjištěno, že tyto projekty manipulace s lidským vědomím pomocí mikročipů
sahají až před začátek II. světové války a nikoho snad nepřekvapí, že počátky využi­
tí této technologie sahají právě k Adolfu Hitlerovi a jeho fašistické etapě ovládnutí
světa, kde úzce spolupracoval s Japonci, kteří byli už tehdy nejen spojenci, ale pře­
devším špičkoví, ale tehdy ještě nedocenění vědci. Tito fašističtí vědci po skončení
války sice podléhali nejtvrdšímu soudnímu tribunálu kvůli zločinům proti lidskosti,
ale v rámci tajného projektu „PAPER CLIP″ byly vládou USA tajně rehabilitováni a po
válce pokračovali ve výzkumu na půdě USA pro americkou vládu. Kromě fašistických
vědců a lékařů zabývajících se kontrolou vědomí, byli v USA doceněni i odborníci
známí z těch největších zvěrstvech spáchaných na nevinných lidech v koncent­
račních táborech v oblasti genetických manipulací, klonování a dalších nelidských
pokusů, o kterých dnes již ví celý svět. O projektu „PAPER CLIP″ si ještě řekneme
něco později. Rozhodně vidíte, že vlády se neštítí čehokoliv a pokračují i v projektu
kontroly vědomí a jeho manipulaci. Jaký je pak rozdíl mezi fašismem a současnými
světovládnými ideály? Snad jen ten, že Hitler to nestihl v praxi uskutečnit. Nebo
snad lze nazývat tyto snahy demokratickými?
Tyto projekty byly utajovány již za II. světové války z pochopitelných důvodů. Po
válce se drtivou část fašistických archivů snažila z Evropy získat vláda USA. Vzpo­
meňme na tzv. štěchovický archiv /20 km jižně od Prahy/, kde ještě mnoho let po
válce Američané v tajnosti odváželi krabice s dokumentací. Tyto projekty pak kryla i
komunistická vláda Československa, jak dokazují uvolněné dokumenty té doby. Bylo
to v zájmu Sovětského svazu, který stejně jako USA chtělo získat co nejvíce infor­
mací z vědeckých výsledků fašistických projektů, které se odehrávaly i v našem stá­
tě. Ostatně vždy zde šlo jen o konkurenci velmocí. A co dnes? Proč se o těchto zvěr­
stvech nepíše? Nyní už se přeci může. Nebo, že by byly důvody k utajování i dnes?
Máme to brát snad jako důkaz, že i dnes se čerpá myšlenek z těch nejtemnějších
stránek lidské historie? Ale vždyť to už přeci dávno víme. Pouze je nám dnes vše
obalováno do růžových kontextů. Nechci zažít takový odporný totalitní svět, kde je
1641
láska, rozum i cit nahrazován technikou v našem těle namísto naší duše. Nikdo
nemá právo zbavit člověka vlastní vůle a ovládat jeho myšlením dle svévole. Proč se
ale právě to nyní s požehnáním vlád světa děje? Co je to za svět a co to bude za
civilizaci, kterou se zde snažíme vytvořit?
Uvědomte si, přátelé, že akce už začala. Tyto mikročipy jsou objevovány v tělech
normálních lidí po celém světě už nejméně od 60. let. Ano, na rentgenových sním­
cích při lékařských vyšetřeních, ale i zcela náhodně. V 80. letech vznikaly až panické
situace, když za svými lékaři začali chodit pacienti s tím, že vysmrkali z nosu nezná­
mý předmět. Byl to mikročip, který je tajně zaváděn do hlavy nosní nebo ušní duti­
nou, aby nevznikala nápadná jizva. Když se tyto případy staly masovými, začalo ne­
jedno vyšetřování /vzpomeňme na aféru ve Švédsku, kde vláda implantovala mikro­
čip prokazatelně 7 000 občanům /ve skutečnosti je tedy toto číslo mnohem vyšší/.
Jen od 80. let bylo na žádost překvapených pacientů vyoperováno z jejich těl nespo­
četně mnoho mikročipů a pak počítejme ještě ty, u nichž to nebylo možné z důvodu
napojení mikročipu na životně důležité tělesné funkce, míchu nebo mozkovou oblast,
kde je jakákoliv operace smrtelným rizikem. A vyjímkou není ani Česká republika.
Osobně jsem zkoumal tyto případy v naší krásné zemi a vím, že za oponou je stejně
tak prohnilá jako ostatní. Ano i zde bylo odhaleno mnoho mikročipů a mnohé
rentgenové snímky leží navždy v archivech nebo jsou již skartovány.
Cílem těchto monstrózních operací a utajování důkazů je vytváření poslušné a
vlastní vůle zbavené společnosti. Dnes již neexistuje otázka: „Je to pravda nebo vý­
mysl?″ Dnes jde světem jediná otázka: „Přijde to dnes nebo zítra?″ Bývalý agent
vládní CIA Derrel Sims, který dnes vede výzkum mikročipů nalezených v lidských tě­
lech ve výzkumném ústavu v Houstonu prohlásil, že tyto implantáty byly chirurgicky
voperovány pacientům, kteří ale nikdy žádný chirurgický zákrok neprodělali. Do­
mnívá se, že jde o monitorovací zařízení. Derrel Sims vedl i operace pacientů, ze
kterých byly tyto mikročipy vyoperovány. Měl jsem možnost je vidět. Potvrzuje to
jasně již známý fakt, že nás vlády tajně čipují prostřednictvím povinných očkování a
dalších injekcí, ale jak bylo mnohokrát prokázáno, byl do lidí implantován mikročip i
při jiné operaci, například slepého střeva. Jednoduše se využije momentu, že je
člověk v dočasném bezvědomí. Ostatně vzpomeňme, jak byly ve výzkumném za­
řízení v Pelican Bay v Kalifornii vězňové podobným způsobem zneužíváni, když jim
byla vpíchnuta nikoliv očkovací látka, ale sedativa a v dočasném bezvědomí jim byli
implantovány lékaři mikročipy. Až se jednoho dne po operaci kolene probudíte v
nemocniční posteli a bude Vás bolet ruka nebo budete mít jizvu za krkem, vězte, že
nejste první ani poslední obětí těchto zvěrstev. Říkám tomu zvěrstva, ale co bych
měl říkat teprve vládním únosům lidí pro jejich zkoumání a nelidské lékařské poku­
sy, při kterých bývají často také implantovány mikročipy. Ale tyto fakta chci dokla­
dovat v daleko závažnějších souvislostech až o mnoho stran dále. Jistě by ale bylo
vhodné použít zde ještě citátu analytika Federace amerických vědců ve Washingto­
nu, který prohlásil: „Tyto aplikace /mikročipu/ mohou mít strašné důsledky.″
Jistě je to tak. Po nelegálním očipování milionů dětí, bezdomovců, disidentů a pa­
cientů, vláda USA začíná legálně čipovat vězně, vojáky, ale i řadové občany své ze­
mě. Možná zatím nechodí ulicemi amerických měst zombie, ale kdykoliv mohou. Vž­
dyť vzpomeňme na konkrétní pokusy na amerických vojácích a vězních…. Kdykoliv z
nás budou bestie i totálně krotké a vládě oddané zombie.
Zbigniew Brzezinski, poradce prezidenta USA ve své studii píše: „Plány vlády pro
budoucnost Ameriky jsou přímo spojeny s vlivem technologie a obsahují postupné
budování více kontrolované a řízené společnosti. Taková společnost by byla ovládána
elitou, nebržděnou omezeními tradičních hodnot. Tato elita /tajná vláda/ by neváhala
1642
dosáhnout svých politických cílů použitím své poslední moderní techniky /mikročipů/
k ovlivňování veřejného mínění a udržování společnosti pod přísným dozorem a
kontrolou.″
Přátelé, tato kapitola se jmenuje Dokonale zotročená společnost. Nejde v ní však
pouze o mikročipy. Ty jsou sice cílovou stanicí celé této mašinérie, ale není to jediný
způsob vyvinutý a praktikovaný masově na občanech této planety k podmanění se
světovládě. O co tedy ještě jde? Jde o tzv. psychologické signálové ovládání mysli a
špionáž člověka. Pojďme se tedy nyní podívat právě na tento způsob ovládání lid­
stva, který dnes po boku mikročipů a s jejich pomocí ztrhává civilizaci….
Již od II. světové války vědci studovali změny v chování člověka při působení růz­
ných radiových, ultrazvukových nebo světelných vln. K tomuto objevu došlo ná­
hodou, když se lidem působících v blízkosti těchto vln dělalo nevolno, začali se
chovat agresivně nebo naopak znenadání usínali. Po mnoha pokusech bylo jasně
specifikováno nejen jaké vlny dokáží v člověku vyvolat změny v chování, ale také v
jakých dávkách a jaké přesně výsledky mají být dosaženy. Zjistilo se totiž, že tyto
umělé vlny mají při určitém nastavení stejnou frekvenci jako přirozené vlny lidského
těla, kterými jsou v našich tělech ovládány nervová centra, smyslové orgány i
mozková činnost. Pokud jsou tyto naše přirozené vlny překryty silnějšími vlnami
stejné frekvence, člověk reaguje právě na ně a je tak v podstatě otrokem příkazů od
jinud, aniž by to třeba jen trošičku tušil. První, kdo v tajnosti vedl tyto výzkumy byla
samozřejmě armáda pro válečné účely. Vlády to zpravidla tolerovaly a omlouvaly
strachem ze „železné opony″ a nebezpečí napadení. Jenže „železná opona″ již padla
a výzkumy a manipulace s lidmi pokračují dále a přešly z tajných vojenských zákla­
den do vládních výzkumných ústavů pro použití na změnu a regulaci chování
společnosti. Pojďme se podívat na některé důkazy.
Tyto psychologické zbraně byly vyvíjeny již po druhé světové válce. Typický příklad
jejich použití můžeme vidět na válce v Perském zálivu roku 1990. Tehdy byly použity
tyto technologie, které byli založeny na útoku na myšlení protivníka. Američtí vojáci
zde vysílali ultrazvukové vlny určité frekvence a síly. Ty při delším působení omezují
v člověku soustředěnost, později myšlení a nakonec i sebeovládání. Přitom jsou ale
uchem neslyšitelné, přijímá je pouze lidské podvědomí, kde dochází k útoku na mo­
zek člověka. Celý svět byl překvapen, jak z nepřátelských zákopů začali náhle po ti­
sícovkách vybíhat iráčtí vojáci a masově se vzdávali. Nikdo to nechápal, neboť měli
drtivou přesilu, profesionální vojsko a zbraně rovnocenné s Američany. Psychologické
zbraně učinily své.
Tehdy se vláda USA mohla pyšnit a lidé obdivovat „úžasnou″ vycvičenost americké
armády. Jenže radost nebyla dlouhá. Krátce poté totiž ruští politikové oficiálně ozná­
mili, že i Rusko vlastní psychologické zbraně. Tehdy vyšla najevo i pravda o použití
amerických psychologických zbraní v Perském zálivu. Američané samotní to samo­
zřejmě nikdy oficiálně nepotvrdili ani nevyvrátili. Syndrom války v zálivu, kterým
však dodnes trpí všichni zúčastnění vojáci, nevyjímaje české, mluví sám za sebe.
Ono zahrávat si s touto technologií v polních podmínkách může mít právě tyto kata­
strofální následky. Dobře se podívejte, kam se poděli hrdinové Spojeneckých vojsk,
kteří bojovali v zálivu, od Američanů přes Brity, Němce, Francouze až po Čechy,
všichni byli izolováni v léčebnách a vlády jim ani jejich rodinným příslušníkům nikdy
neřekly, proč jim armády přivezly domů psychické trosky s narušeným zdravím. A
tak se první obětí války stala pravda. K této válce se ještě vrátíme v jiné souvislosti.
Psychologické zbraně, jak jsem již uvedl, nejsou už pouze v rukou armády. Zprávy
1643
o používání těchto psychologických zbraní ovládajících myšlení člověka přichází i z
civilní oblasti. Byly například zneužity i proti nevinným civilistům. Za zmínku stojí
území Waco v Texasu, kde měla být na příkaz Stevena Killiona /náměstek ředitele
vládní FBI/ použita v roce 1993 tato psychologická zbraň proti asi stovce civilistů.
Nikdo dnes radši nechce uvažovat o tom, kam až tyto projekty dochází.
Ale ovládání myšlení bylo použito i přímo na vysokých vojenských činitelích růz­
ných států, aby byli poslušní jako roboti a celý národ směřovali dle příkazů tajné
světové vlády.
Major americké armády, John D. LaMonthe, který spolupracoval s tajnou vládní
zpravodajskou službou DIA, na základě zpracovaných tajných dokumentů v 70. le­
tech uvedl, že výzkum v Sovětském svazu počítá s dálkovým ovlivňováním myšlenek
vysokých amerických politiků a vojenských činitelů. Potvrdila to později i sovětská
vědkyně Larisa Vilenskaja, která na těchto sovětských vládních projektech pracovala
a poté emigrovala do USA. Vilenskaja přiznala, že probíhaly pokusy s dálkovým
ovlivňováním televizních projevů vybraných politiků. O sovětských snahách dálkově
manipulovat s myšlením lidí se zabývá zpráva tajné americké vládní zpravodajské
služby DIA č. PT – 1810 – 12 – 75.
Po pádu Sovětského svazu a „železné opony″ vyšlo mnoho afér na světlo. V březnu
1991 prezident Vědeckovýzkumného sdružení pro studium a výzkum psychofyzikální
přírodní problematiky, A.V.K. Brjuchanov, potvrdil existenci vládních technologií pro
ovládání mysli a přiznal, že v dubnu 1983 sám pracoval na vládním projektu zamě­
řeného na manipulaci s myšlením lidí. V této souvislosti se také zmínil o válce v Af­
ghánistánu. Vojáci, kteří odmítali jít bojovat do Afghánistánu, byli odváženi do
zvláštního zařízení v Oděse, kde jim byl změněn profil myšlení /vymývání mozku/ a
poté byli nasazováni do nejnebezpečnějších akcí. Sověti tedy rozhodně za Američany
nezaháleli a je prokázáno, že na těchto projektech spolupracovala se Sovětským
svazem i naše Československá vláda a armáda. Kromě jiného přímo na tomto poli
pracovala Československá akademie věd v Praze, Univerzita Karlova v Hradci Králové
a Psychoenergetický institut v Praze, který měl pod patronací ústřední nemocnice,
univerzitní oddělení, státní výzkumné ústavy – zejména Fyziologický institut ČSAV,
Ústřední institut geologického průzkumu a Výzkumný ústav metalurgický…atd… V
Československu byly také prováděny velmi drastické, až brutální pokusy na pa­
cientech právě ve věci ovládání myšlení. Zejména dnes víme o těchto pokusech v
nemocnici v Hradci Králové. Bohužel, v ničem jsme nezaostávali za Sovětskými tá­
bory. Pokud vím, Československá armáda, dnes armáda České republiky, nikdy ofici­
álně tyto pokusy nepřiznala, ale bývalí vojáci, kteří se těchto projektů osobně
účastnili již od revoluce mnohokrát oficiálně dosvědčili tyto projekty a média za tu
dobu přinesla dostačující důkazy. Kdo nám může zaručit, že tyto pokusy u nás ne­
pokračují? Když se dodnes vše přísně tají, asi to má svůj účel, ani zákon o svobodě
informací, který vláda České republiky schválila začátkem roku 2 000 je proti tomu
nedobytný. Že by se i současná vláda zajímala o to, jak ovládat myšlením svých ob­
čanů? Zatím to bohužel jinak nevypadá.
Bývalý generál tajné vládní sovětské složky KGB Oleg Kulagin v srpnu 1990 v
Krasnodaru oficiálně přiznal, že vláda vlastní nejen zařízení na masové ovládání
myšlení obyvatel, ale i k jejich nervovému poblouznění, dálkovému zhypnotizování,
až zešílení. Taktéž ale zařízení, které na stejné bázi dokáže vyvolat jakoukoliv emoci
od nenávisti, euforie, strachu po naprostou labilitu. Dokáží též roztrhat přirozený bi­
ologický obraný mechanismus člověka nebo jej okamžitě usmrtit a to přímo nebo
příkazem k sebevraždě. Vznikají veliké obavy, že tyto zařízení hrají velikou roli v
ovlivňování voleb, ale i všeobecné nálady v Rusku i jinde ve světě dle chuti kohosi
1644
„tam nahoře″ /světovlády/. Jde o rozklad osobnosti, který dnes vidíme v praxi pod
různými způsoby a důsledky praktikovat po celém světě.
V USA byly sledovány tytéž cíle, vlastně šlo o celosvětový závod, na kterém však
paradoxně znepřátelené velmoci horlivě spolupracovaly. Tedy, rozhodně je to důkaz
toho, že tyto prostředky ovládající myšlení neslouží k obraně, jak tím byla veřejnost
při aférách balamucena, ale k útlaku obyčejných civilistů. Vždyť na koho chtěly vel­
moci použít tyto psychologické zbraně, když ne na sebe navzájem? Ano, od začátku
zřejmě na nás občany, protože jen vyřazením občanů světa ze hry vysoké politiky
přeci vlády budou provždy bez odpovědnosti a mohou si dělat, co se jim zlíbí. Zatím­
co v ulicích měst budou pochodovat poslušné dělnické zombie.
Jeden z ústředních amerických projektů se jmenoval „MONTAUK″. Pojmenován byl
podle místa Montauk Point, které leží asi 200 km východně od New York City, na
nejzazším výběžku Lond Islandu. Jedná se o vojenskou základnu – Montauk Force
Base 0773, kde byl umístněn gigantický radar. Ten za pomoci speciálních generáto­
rů, oscilátorů, cívkových systémů, vysokofrekvenčních zesilovačů, PC a antén /delta
– T – konstrukce/ byl používán k masové kontrole chování občanů a to i za hranice
USA. Vše bylo drženo v tajnosti. Podezření vzniklo, až když si lidé všimli, že kolem
Montauku ztrácí ptáci za letu naprosto orientaci a „bez příčiny″ se bezvládně vrhají k
zemi. Ostatně všechna zvířata se chovala velmi neklidně a lidé si stěžovali na bolesti
hlavy a zvracení. Nakonec vyšlo najevo, že americká vláda zde již od roku 1970 vy­
sílá po území celého státu vlny pro manipulaci s myšlením obyvatel. Na světlo vyšly
také fakta, že celá tato propaganda byla řízena bez souhlasu Kongresu. Aby armáda
zajistila účinnost radaru, zprvu prováděla jen drobné pokusy, kdy například zamě­
řovala jednu budovu s pokusnými osobami, nakonec byli masově ozařováni i vojáci
na základně a několik desítek milionů nevinných a neinformovaných civilistů v Long
Islandu, New Jersey, New Yorku a Connecticutu. A myslíte si, že se tomu zabránilo?
Když vláda vyšetřuje sama sebe, vždy jdou obvinění stranou a tak tyto projekty na­
dále pokračují a to na mnoha místech světa. Jak jde o podmanění si světa, vlády si
nenechají upřít nic a neváhají sáhnout i k největším zvěrstvům, které si jediným
razítkem prostě zlegalizují.
V letech 1975 – 76 byla vypracována pro vládu USA studie s krycím označením
NBIT, která byla financována vládní CIA a týká se využití dálkového ovládání mysli
občanů. Tato studie byla roku 1979 předložena presidentu USA Jimmy Carterovi,
který poté schválil výzkumný program této technologie.
Technologii psychologického ovládání mozků provádí ve velkém i tajná americká
vládní NSA. Ta se musí potýkat s neustálými aférami kolem těchto pokusů. V roce
1992 byla proti NSA vedena obžaloba /č.92 – 0449/, ze které vyplývají důkazy těch­
to praktik hrůzných rozměrů. Píše se zde, že NSA zajišťuje a uskutečňuje sledování a
manipulaci s myšlením občanů, změny jejich chování a jejich pocity. V sekci 2 se
dále uvádí, že personál NSA se může napojit na kohokoliv v zemi a sledovat jeho
myšlení 24 hodin denně. NSA provádí tzv. elektromagnetickou stimulaci mozku pro
neurální monitorování na dálku /RNM/ a elektronické napojení na mozek /EBL/. Vlá­
da dokáže v kterémkoliv člověku vyvolat halucinaci čehokoliv, může promlouvat pří­
mo do jeho hlavy a ještě vnutit zároveň úvahu, že to vše pochází z jeho vlastní
hlavy. Dokáží doslova dostat před naše oči jakýkoliv obraz, mohou nás dálkově
zhypnotizovat a poté vyslýchat nebo nám v hypnóze zakódují požadované chování v
rámci programování mozku. Přirozené lidské signály jsou jednoduše přehlušeny
signály umělými stejné frekvence a lidské tělo reaguje poté právě na ně. Signálové
zpravodajství NSA má zvláštní schopnost dálkově a nezjistitelně sledovat informace
v lidském mozku digitálním dekódováním elektromagnetických /EMF/ emisí o frek­
1645
venci 30 – 50 Hz a výkonu 5 miliwattů, které jsou mozkem produkovány. I lidské
myšlení je v podstatě určitý fyzikální děj a jako takový je fyzicky nejen zjistitelné
/kontrolovatelné/, ale i fyzikálně ovladatelné /lze jej uměle měnit nebo přehlušovat
stejnou, ale silnější vlnovou frekvencí/. Takto lze člověka na dálku sledovat, ale i
ovládat, mučit, nechat zešílet nebo i zabít. Kdokoliv se vládě znelíbí, lze jej zdiskre­
ditovat psychickou poruchou a izolovat jej nebo doslova pozabíjet celou opozici, ať
už přímo nebo umělým rozkazem k sebevraždě. A věřte, že funkčnost těchto projek­
tů nezůstává pouze na papíře. Obžaloba 92 – 0449 uvádí příklad takového zneužití
na osobě pana Plaintiffa, který byl od října 1990 do května 1991 týrán vládní NSA
použitím dálkového RNM 3D zvuku přímo do mozku. Plaintiff byl spolupracovník NSA
a pracoval na těchto projektech. Když se však nechal slyšet, že tento nechutný
projekt odhalí, byl NSA právě touto technologií umlčen. V NSA pracuje též skupina
lidí zvaná Kinnecom, což je asi 100 lidí, kteří pracujících jako otroci 24 hodin denně
v sídle NSA ve Fort Made. Všichni jsou podle obžaloby odposloucháváni na úrovni
mozku /sekce 5 obžaloby/. Sám jsem měl možnost hovořit s lidmi, kteří jsou taktéž,
ať už z politických nebo společenských důvodů takto sledováni nebo trýzněni. S tro­
chou nadsázky mohu říci, že psychiatrické léčebny jsou jich plné. Nyní jde o to, kdo
je tam z vlastní psychické poruchy a kdo tam byl „dokopán″ a psychicky rozložen
právě touto technologií. Rozhodně se tomu nevysmívám. Nejde o úvahu, ale o
smutný fakt, který dokazují soudně řešené aféry na celém světě. Jenže případy
jednotlivců, i když jsou jich celkově stovky milionů, nikoho nezajímají. Pojďme se
tady opět vrátit k masovému měřítku.
Existují totiž mnohé vyloženě nemorální praktiky s těmito psychologickými zbraně­
mi v masovém měřítku. Americké letectvo totiž používá tak zvané generátory ELF
/Etremely low freqency/, které dokáží vyvolávat davové halucinace. Tyto „ďábelské
stroje″ dokáží v lidech vyvolat představu čehokoliv a to až do vzdálenosti 12 kilo­
metrů od jeho zdroje. Uvádí se, že tyto stroje se používají při rozhánění masových
demonstrací, kdy je demonstrujícím občanům vsugerováno, že je vše v pořádku, a
že je čas rozejít se do svých domovů. Lidem tak je znemožňováno svobodně se vyja­
dřovat a vzepřít se proti zlořádu doby. Pakliže by byly do budoucna tyto stroje použí­
vány při každém takovém konfliktu, byli bychom brzy schopni provolávat slávu i té
nejohavnější totalitě, kterou lze jen zplodit. Bohužel dnes jsou touto technologií říze­
ny už celé národy. Například totalitní Čína nebo Irák, kteří technologii ovládání mysli
získali ještě v rámci pomoci Sovětského svazu, ale i dnešní Rusko. Nebylo Vám nikdy
divné, že přestože zde vládne tak tvrdý totalitní režim a neúnosná bída, že lidé ne­
protestují? A naopak v masách vycházejí do ulic doslova fanaticky provolávat slávu
svým vládním tyranům? Viděl jsem záběry ze Severní Koreje a bylo mi jasné, že to,
co vidím není ani strach z vlády ani opravdová láska k ní, ale uměle vyprodukovaný
fanatismus technologie vymývání mozku, přesně jak ji známe z odhalených afér. Při­
padá mi, že přestože si USA hraje na zachránce světa a některé totalitní státy neu­
stále bombarduje, jiné totalitní státy nechává v klidu. Že by pokusná území pro bu­
doucí použití technologie vymytých mozků pro celý svět ve světovládě? Nebo jsou v
tom jako obvykle jen mocenské a hospodářské zájmy? Opět lze pouze důrazně va­
rovat před těmito světovládnými snahami manipulovat s lidským myšlením a v ná­
vaznosti i chováním.
Představme si město. To město žije normálním životem, ale během několika hodin
v něm začnou všichni ztrácet sebekontrolu a rozum. Tehdy je může kdokoliv masově
ovládat a vést k čemukoliv a to beztrestně, neboť nikdo neví, proč se tak tito lidé ve
městě náhle začali chovat. Kdo by tušil, že je to způsobeno zvukem nebo lépe ře­
čeno ultrazvukem, speciálně upraveným tak, aby šel proti snášenlivosti mozku a
plně narušil lidské podvědomí. Představte si jaká katastrofa by se stala, kdyby se ta­
kové zvuky pokusil někdo zařadit do vysílání rádia nebo televize, kteréžto média po­
slouchá a sleduje celý svět. A díky satelitům lze v jediném programu náhle paraly­
1646
zovat myšlení celého světa a ovládat jím z jednoho jediného zdroje. Je to ideální
prostředek pro vyhlášení světovlády, která pak může takto ovládat celý svět. Ale je
toto opravdu jen teorie nebo náznak skutečných praktik světovlády? Pojďme se po­
dívat na důkazy.
Západní zpravodajští odborníci už koncem 70. let s hrůzou pozorovali, na jakých
frekvencích probíhá v Sovětském svazu veřejné vysílání. Tato totalitní velmoc prová­
děla vysílání v nízkofrekvenčním rozsahu od 5 do 15 Hz. To je právě ono elektro­
magnetické spektrum, které uvolňuje psychoaktivní neuronální efekty a ovládání
mysli. Američané se zprvu domnívali, že Sovětská vláda se tak snaží pouze udržovat
své občany v potřebných ideologických myšlenkových vzorcích. Jak se ale ukázalo,
vysílání mělo vliv daleko za hranice tohoto státu.
Před rokem 1978 pak USA zachvátila hotová panika. Nejprve byly zaznamenány
nad Spojenými státy velmi neobvyklé vlnové vzorce umělého původu. Později se
ukázalo, že tyto signály vysílá sovětská stanice. Tuto informaci krátce poté potvrdila
dánská tajná služba, která navíc zjistila, že se jedná o vysílač s výkonem kolem 40
megawattů, umístněný mezi městy Rigou a Gomelem. Tyto nízkofrekvenční signály
ovládající myšlení vyvolávaly v obyvatelích amerických měst Eugene, Portland a
Bend, které leží na západním pobřeží, a také v Kanaďanech z měst Timmins a
Kirkland Lake doslova nervy rozkládající bručivé zvuky. Lidé náhle masově propadali
psychickým a emočním potížím, ale i bolestem hlavy a nespavosti. Dr. Andrew Mi­
chrowski z kanadské Planetary Association for Clean Energy veřejně prohlásil, že
tyto nízkofrekvenční útoky sloužily jednoznačně k úmyslnému snížení schopnosti
myšlení a obranyschopnosti obyvatel. Sledováním těchto projevů bylo pověřeno
kanadské ministerstvo dopravy. Kanadská vláda krátce poté údajně protestovala u
Sovětů proti tomuto neustálému ovládání mysli amerických a kanadských občanů.
Uprostřed července roku 1993 se stal ohniskem zájmu veřejnosti švýcarský roz­
hlas. Po několik dní se při jeho vysílání ozývaly sinusové tóny, které přehlušovaly
běžné vysílání. K tomuto problému se tehdy vyjádřila i armáda, ale nikdo dosud ve­
řejně nepřiznal co se zde dělo.
Avšak staly se i daleko odvážnější a otevřenější pokusy s manipulací lidského myš­
lení přes média. Přímo ohromujícím i usvědčujícím triumfem budovatelů světovlády
je případ z Velké Británie, kde bylo využito televizního vysílání. Lidé, kteří zde dne
26.listopadu 1977 sledovali televizní vysílání, byli jistě v šoku. Přesně v 17:05 hodin
bylo totiž potlačeno vysílání zpráv britské televize „Southern Television″ . Zvuk úplně
vypadl a obraz byl silně rušen. Mezi tím se však z televize začal ozývat neznámý
hlas z neznáma, který začal promlouvat k celému lidstvu. Bylo zde mimo jiné ře­
čeno, že lidstvo se musí sjednotit v jeden celek pod jediného vůdce…. Když tento
hlas po několika minutách ustal a na obrazovce naskočilo běžné vysílání, začala ma­
sová hysterie. Byly kontaktovány patřičné úřady, aby se k tomu vyjádřily, ale nikdy
tak neučinily. Vzhledem k obsahu zpráv a způsobu jejich sdělení, tedy potlačením
tak silného vysílání britské televize, je jasné, že v tom mají prsty velmi vlivné skupi­
ny budovatelů světovlády. Měla to být snad zkouška světovlády, jak lidé na její
ideologii reagují? V souvislosti se sovětskými aférami, kde vláda právě do vysílání
zpráv ukládala frekvenční vlny ovládající lidské myšlení, napadá mě souvislost s tou­
to aférou z Velké Británie. Také byly zrovna vysílány zprávy a hlas, který zřejmě ne­
dopatřením slyšeli normálně všichni občané, měl patrně pouze promlouvat do lidské­
ho podvědomí a utvářet tak uměle veřejné mínění dle potřeby světovlády. Mohu se
opírat při tomto tvrzení o mnoho odhalených případů s politickou manipulací právě
skrze podvědomí v televizním vysílání. Pojďme si ještě něco říci o televizním vy­
mývání mozků.
1647
Major americké armády J.D. LaMothe spolu s agentem tajné americké služby L.E.
Mairem uvádí ve své 3. studii vypracované pro tajnou americkou službu DIA v bodě
6, že Sovětský svaz disponuje elektromagnetickými a elektrostatickými zařízeními k
ovlivňování rozhlasových a televizních stanic vyvinutými sovětskou Akademií věd.
Přestože tyto dokumenty americká vláda odtajnila až zákonem o svobodě informací,
již v roce 1968 odhalily dvě americké zpravodajské novinářky, které byly na misi v
Sovětském svazu, že se tam seznámily s projekty, které jsou prováděny ve výzkum­
ných ústavech skrývaných na Sibiři. Tehdy bylo zjištěno, že Sovětský svaz pracoval
na projektech, v nichž bylo možné pomocí televizního obrazu a vysílání uvést
člověka do hypnotického polospánku a tímtéž televizním programem do něj poté
vložit veškeré informace a rozkazy. Smutné je, že i tyto pokusy byly a jsou provádě­
ny zcela veřejně na nic netušících občanech v normálních vysílacích časech. Vláda
tak doslova prostřednictvím televize, kterou má doma každý, vytváří uměle náladu
společnosti dle libosti a mění vzorce našeho chování a myšlení, aniž by si toho
kdokoliv povšiml. Ale vzpomeňte si, přátelé, stalo se to bezesporu i Vám. Sedíte u
televize a v pohodě se díváte. Nejste ospalí a děj Vás zajímá, ale najednou vůbec
nevíte, že se na televizi díváte, pouze to podvědomě přijímáte jako skutečnost a po
chvíli se proberete a sledujete dál, aniž by jste si toho vy nebo Vaši blízcí všimli. Ne,
teď nemluvím o době komunistické totality, kdy jsme na těchto projektech museli
spolupracovat i na našem území se Sovětským svazem /záhadné pokusy v českoslo­
venském vysílání v srpnu 1982 na 2. programu a další…/. Hovořím i o současnosti,
kterou, když jsme pozorní, vypozorujeme i dnes, respektive zejména dnes, taktika
se nezměnila, pouze se provolává sláva nové ideologii /světovládě/.
Televizní podvědomé ovládání a kontrola myšlení nebo chcete -li vymývání mozků
má dvě základní varianty. Buďto jde, jako ve výše popsaných případech, o použití
hypnózy, zvukových nebo elektromagnetických vln nebo jde o tzv. podprahové obra­
zy a průvodní vizuální jevy. O co jde?
V této věci se nejvíce angažuje americká vládní CIA a její služby vzorně slouží
americké vládě k ovládání mas. Vše je velice jednoduché. Díváme -li se totiž na te­
levizi, lidské oko je schopno rozeznat jako pohyb teprve 24 obrázků. Naše vědomí
tedy neregistruje každý z těchto 24. obrázků, ale teprve vše dohromady jako celek.
Podvědomě však člověk zaregistruje každý z těchto 24. obrázků. Pokud se tedy mezi
těchto 24 obrázků umístí jeden, který tam nepatří, lidské oko jej nepostřehne, ale
podvědomí ho registruje. Umístí -li se zde například obrázek lesa, pak člověk náhle
myslí na les, aniž by věděl proč. V praxi jsou však používány ideologicky zaměřené
obrazy. Například, vsune -li se mezi těchto 24 obrázků obrázek, jak někdo dělá to či
ono, člověk jej může následovat, aniž by věděl proč to činí. Takto nás mohou
prostřednictvím televize vlády řídit jak chtějí. Mohou nás „nutit″ volit určitou stranu,
nedemonstrovat, nestávkovat, být po vůli s vládou, stejně jako vést nás k podpoře
jakékoliv ideologie. Takto bude světovláda ovládat myšlením většiny světa. Přestože
jde o odporné a neetické projekty pro likvidaci demokracie a svobodného lidského
uvažování a rozhodování, vlády se tímto usilovně zabývají. Každá totalita, která jde
skrýt, je dnes vítána. Není tajemstvím, že tyto postupy zkoumá asi od roku 1984 i
vládní CIA, která sama praktikovala několik pokusů v normálních televizních progra­
mech na nic netušící diváky. Byl dělán i jeden pokus, kdy CIA vybrala jeden zcela
neznámý výrobek. Výrobek zcela nepraktický, nevzhledný a předražený. Jeho foto­
grafii poté dosadili mezi oněch 24 obrázků do normálního programu. CIA pak daný
výrobek dosadila do všech prodejen v určité lokalitě. Hned druhý den po odvysílání
byly všechny tyto výrobky totálně skoupeny. Přitom je nikdo neznal, nikdo nevěděl k
čemu to slouží, byly drahé a ošklivé. Když byla poté dělána anketa s lidmi, kteří si
onen výrobek koupili, nikdo z nich nedokázal odpovědět na otázku proč tak učinili.
Je to jasný důkaz, že televize nás může přinutit činit cokoliv a obrátit naše myšlení i
1648
proti nám.
Ač to může znít velmi drasticky, věřte, že praxe je mnohdy ještě horší. Například
ve Francii vypukla před několika lety veliká aféra. Bylo zde totiž odhaleno, že právě
touto metodou byla vedena televizní volební kampaň prezidenta F. Miterranda, kte­
rému tak pomohla k jeho druhému zvolení. Jenže Francie určitě není jedinou zemí,
kde k tomuto způsobu manipulace při volbách a jiných rozhodných chvílích dochází.
Věc je mnohem masovější, než by kdo čekal, nejde už jen o politické a náladové
ovládání občanů, ale o naprostý útok, hotovou sprchu vymývání mozku od dětských
pohádek přes reklamy, zprávy, filmy, až po seriály. Ne, teď nemluvím o jejich ubo­
hosti, teď hovořím o tom, co je v nich podvědomě uloženo pro manipulaci společnos­
tí, ale co v televizním programu jistě nenajdete. Tato drastická „výchova″ občanů k
poslušnosti skutečně zasahuje už i do dětských vysílání. Ostatně jsou to právě děti,
které lze nejlépe převychovat k novým světovládným „hodnotám″. Opět nejde jen o
ideologicky zaměřené pohádky o tom, že jen v jednotě je síla atd... ,ale i o pod­
prahově vložené informace. Japonskem otřásl doslova šok, když se náhle stovky
Japonců začaly vrhat v jediný okamžik z křesel na zem a prožívali obdobu epilep­
tického záchvatu. Nic netušící japonské děti, které dne 16. prosince 1997 sledovali v
televizi kreslenou pohádku s postavičkou Pikaču byli přesně v 18:50 hodin doslova
masově zasaženo zábleskem z televizní obrazovky, po kterém se děti dostali do tran­
su, stavu podobného hypnóze a začali se svíjet jako v záchvatu. Přestože v tento
okamžik televize ovládala všechny diváky, nejhůře to odneslo kolem 700 Japonců, u
kterých se projevovaly až životně nebezpečné stavy, přičemž ještě 24 hodin po od­
vysílání této pohádky muselo zůstat v nemocnici ještě 208 z těchto 700 lidí. Celkově
se oběti počítají na miliony a bohužel právě na dětech. Po incidentu přiznal i
programový ředitel TV, Hironari Mori, že při sledování programu se mu tehdy doslova
zatmělo před očima. Podle Moriho měli tento incident vyšetřovat nezávislí experti,
ale celý případ, pokud vím, byl umlčen.
Televizní manipulace se společností, veřejným míněním a vymývání mozku je snad
nejmasovější způsob ovládání myšlení nás lidí. Můžeme si za to tak trochu sami,
když každý den doslova žhavíme své obrazovky, abychom si u televize trochu „odpo­
činuli″.
Přátelé, není však zdaleka konec příkladům světovládných snah o zotročení
společnosti a manipulaci s jejím myšlením. Právě nyní se dostáváme do velmi zá­
važné sféry. Je to oblast, která byla již od 1.světové války zkoumána a v 50. letech
poprvé masově praktikována pro rozložení společnosti a získání kontroly nad vě­
domím lidstva. Hovořím nyní o drogových programech našich vlád. Představte si, že
se podaří vládám, aby se občané stali závislí na drogách. Potom je lidstvo jen bez­
brannou loutkou závislou na příkazech mocných, ale také závislou na dalších dáv­
kách drogy, kterou spravuje -li stát, může ji poskytnout za vzorné chování, ale také
nevhodným jedincům odepřít a ti zemřou. Tato hororová scéna je samozřejmě zveli­
čena. Je to ale reálná ukázka toho, kde se může ocitnout náš svět v brzké době.
Proč? Protože vlády světa skutečně mají své tajné drogové programy pro ovládání
myšlení svých občanů. A důkazů pro toto tvrzení je až příliš, než aby se to dalo pře­
jít.
Americká armáda v roce 1950 zahalila San Francisco a okolí umělým smogem s
obsahem bakterií způsobujících pneumonii. Vše bez informování místních obyvatel.
Tento pokus trval 6 dní a bylo mu vystaveno 800 000 obyvatel. Armádní generální
štáb USA v Pentagonu přiznal v roce 1977, že podobných experimentů vláda USA
1649
prováděla v letech 1949 až 1969 celkem 239 a to ve městech New York, Washing­
ton, Key West, Panama City, Florida a San Francisco. Tehdy se doslova na desítkách
milionů občanů zkoumaly účinky a chování obyvatel pod působením různých che­
mikálií, včetně drog a psychotropních látek. Vláda tak zkoumala, jak by bylo možné
s veřejností nejsnáze manipulovat. Tyto projekty se jmenovaly „MK – ULTRA″ a
schváleny byly ředitelem vládní CIA Dullesem 13. dubna 1953. Na tento projekt
navazoval projekt „MK – DELTA″. Ovšem již na přelomu 40. a 50. let vše začalo
vládním projektem „BLUEBIRD″ ,který byl v srpnu 1951 přejmenován na krycí název
„ARTICHOKE″. Tehdejší ředitel CIA, Richard Helms, po odhalení těchto projektů naří­
dil okamžité zničení podstatné části těchto dokumentů. Výbor senátora Churche
však tyto fakta odtajnil a obvinil americkou vládu z nelidského porušování práv ob­
čanů. Pokusy však nadále pokračovaly.
Ovšem tlak veřejnosti sílil a připojil se k němu i Senát Spojených států a Výbor
Kongresu. Tehdy se oficiálně prokázalo, že organizátorem těchto bestiálních pokusů
byla vládní CIA a vláda USA. Ta pod mnohými halucinogenními látkami a drogami
manipulovala myšlením mnoha milionů lidí. Sama pak tajně mezi mladými lidmi a
studenty šířila drogu LSD a tyto lidi poté kontrolovala. V odtajněném dokumentu
vládní CIA z 26.dubna 1952 se uvádí, že droga heroin je běžně používána důstojníky
policie a zpravodajských služeb v rámci běžné praxe. Skrze policii pak vláda také
distribuovala drogy do společnosti. Knappova vyšetřovací komise prokázala, že
většinu drog prodávaných v newyorských ulicích dodává překupníkům sama policie v
New Yorku. Stejní policisté mají na příkaz vlády na svědomí smrtelné dávky heroinu
v žilách 8 – 9 letých dětí.
Americká vláda si dala v 50. letech za cíl doslova nacistický ideál. Učinit z národa v
následujících letech totálně zdrogovanou společnost závislou na vládě. Jakékoliv po­
licejní razie proti překupníkům drog se tak zdají být pouhou fraškou pro oko občana.
Ve skutečnosti šlo o konkurenční boj s tou částí mafie, která odmítla s vládou spolu­
pracovat a snižovala tak vládě zisky za vlastní prodej drog.
Dne 3. srpna 1977 se dokonce tehdejší ředitel vládní CIA Stansfield Turner veřejně
přiznal Státnímu zpravodajskému výboru a Podvýboru pro zdravotnictví, že vládní
drogové testy a operace byly prováděny také v nevěstincích a nočních klubech v San
Franciscu a New Yorku, kde byli nic netušícím návštěvníkům tajně podány drogy a
poté byli zkoumáni v rámci možné změny sexuálního chování, ale i ostatních forem
chování. Tyto kontroverzní projekty se jmenovaly „MIDNIGHT″ a „CLIMAX″. Ředitel
CIA také dále přiznal vyšetřovací komisi, že podobných experimentů pro změnu
chování a myšlení občanů se zúčastnilo nejméně 185 soukromých vědců a 80 vý­
zkumných institucí včetně univerzit. Hned druhý den tuto zpověď otiskl prestižní
deník Daily Telegraph a postaral se o další masový odpor veřejnosti proti těmto
vládním zvěrstvům. Ovšem tyto pokusy pokračovaly opět dál, pouze s tím rozdílem,
že byly lépe utajovány.
Vláda USA doslova jako nacističtí lékaři masově testovala na nevinných a neinfor­
movaných občanech své nelidské pokusy s cílem ovládnutí národa i světa a myšlení
lidí. Jen si srovnejte fakta z koncentračních táborů a snahy hitlerovských lékařů o
umělou kontrolu vědomí, která byla po druhé světové válce roku 1945 odsouzena
norimberským tribunálem pro válečné zločiny.
Jeden z hlavních vládních spolupracovníků v této oblasti byl vedoucí psycholo­
gických výzkumů univerzity v Michiganu, profesor J. McConnell. Ten otevřeně při­
znal: „Washington /vláda USA/ sní o dni, kdy bude možno pomocí drog a hypnózy
1650
kombinovat ztrátu paměti s důmyslným systémem pobídky a trestu, aby dosáhl ab­
solutní kontroly nad vědomím lidí.″
Čím se vlastně liší tyto snahy od slov a činů hitlerovského Německa? Snad jen tím,
že jsou ještě mnohem masovější a dokonalejší. Americká vláda taktéž testovala tyto
drogové preparáty na bezbranných dětech v dětských domovech, pacientech
nemocnic a psychiatrických léčeben a nejbestiálnější pokusy musí snášet vězni.
Přes norimberské zásady a mezinárodní konvence OSN a Ústavu Spojených států,
USA doslova mučí ve svých věznicích laciný pokusný materiál pro změnu myšlení.
Nejhorší pověst má věznice v Butneru v Severní Karolíně a starší pokusné zařízení v
Marionu ve státě Illinois. Chemoterapie a používání tzv. „chemických klacků″ je zde
na denním pořádku. Do vězňů se zde láduje torazín, librium a valium. Účelem je
uvrhnout vězně do úplné pasivity. Preparátem prolixin jsou u nich vyvolávány
naopak deprese, které vedou mnohé vězně až k sebevraždě. Jen v roce 1975 bylo
použito nejméně 3 600 amerických vězňů pro nelegální vládní pokusy. Vláda na nich
doslova jako na morčatech beztrestně zkoumala nové chemické preparáty a účinky
drog. Sdružení farmaceutických výrobců USA přiznalo, že 85 procent veškerých tes­
tů nových léků je zkoumáno na vězních /přestože je to zákonem zakázáno/. Dalším
pokusným místem je věznice San Quentin, která je známá jako místo, kam vláda
USA odklízí politické vězně a ideologicky nevhodné. Zde se užívá plynů a tzv. „za­
strašujícího prášku″ – drogy způsobující strach a depresi. Ve věznici Vaccaville tuto
drogu též používají a popisují, že vězni po ní prožívají pocity podobné tonoucímu
člověku. Vládní CIA také proplachovala mozky ve věznicích v Atlantě ve státě Geor­
gia a ve městě Bordentown v New Jersey, federální věznici v Alabamě a Holmsburgu
v Pensylvánii. Ve městě Providance ve státě Rhode Island zase CIA prováděla poku­
sy s drogami na duševně nemocných lidech. Projekty „BLUEBIRD″ a „ARTICHOKE″
se prováděli v desítkách amerických nemocnic na nevinných pacientech. Například v
New Yorku v nemocnici Mount Sinai, ale i v kanadském Allenově institutu psychiatrie
při montrealské univerzitě. Kromě univerzit do toho byla namočená i akademická
půda, armádní a policejní složky, vláda USA a zejména ministerstvo zdravotnictví,
obrany, školství, sociálního zabezpečení a co je smutné i ministerstvo spravedlnosti.
Snad právě proto nikdy nebyly tyto zločiny odsouzeny jako nespravedlivé.
Ale víte co je nejstrašnějšího na celé věci? Ne snad ani miliony obětí, jako spíše
fakt, že tyto bestiální pokusy na lidech prováděli vysokoškolsky vzdělaní lidé, lékaři a
vědci, vláda a zákonodárné sbory. Na takovýchto prohnilých základních hodnotách
státu a občanské společnosti nemohlo vzniknout nic jiného, než lež, násilí a útlak
slušných a obyčejných lidí.
Sám prezident Světové psychiatrické asociace, Dr. Ewen Cameron, byl v 60. letech
vládní CIA požádán, aby spolupracoval na vládním projektu s drogou LSD pro roz­
ložení vzorce chování člověka a jeho přeprogramování či vymytí mozku. Prezident
Cameron se tohoto skutečně ujal. Sám v Allainu v Montrealu testoval z dotací vládní
CIA tyto nelidské pokusy. Cameron prováděl tzv. „spánkovou terapii″ ,při které uvá­
děl pacienty na celé měsíce do bezvědomí, aby jim poté prováděl silné elektrošoky a
dávkoval do nich drogu LSD. Poté byly přidržováni pod silnými sedativy při vědomí a
do uší jim byly pouštěny v rámci přeprogramování mysli stále obětí dokola stejné
informace. Někteří slyšeli tytéž slova čtvrt milionkrát. Jde o doslovné vymývání moz­
ku. Po těchto testech žalovalo mnoho jeho americkou vládu každý po 1 milionu dola­
rů. Je zvláštní ironií nebo bohužel běžným faktem, že Dr. Cameron přes své bestiální
pokusy na lidech, byl ještě předtím členem norimberského tribunálu, který soudil
nacistické válečné zločince, kteří páchaly tytéž zvěrstva za II. světové války.
1651
Studie uvádí, že například droga LSD byla jen mezi lety 1949 – 1959 testována asi
na 40 000 pacientech /a to jen v USA/. Odtajněný dokument vládní CIA z 16.listopa­
du 1953 dokazuje, že vedení CIA objednalo ve Švýcarsku drogu LSD a to v neuvěři­
telném množství 100 milionů dávek, tedy dost na to, aby vláda touto drogou zpa­
ralyzovala půlku národa.
Vládní snahy o zdrogovanou společnost prosvítají v praxi na světlo i dnes. Vezmě­
me si jen statistiku. Podle studie amerického ministerstva zdravotnictví, vzrostla v
letech 1992 – 1995 spotřeba drog u dětí 12 – 17 let o drtivých 78 procent. Počet
dětí, kteří berou alespoň jednou měsíčně kokain, se zvýšil jen za tyto tři roky dokon­
ce o 166 procent. Mohu se tedy domnívat, že plán vychází?
Je faktem, že vládní CIA drogy nejen kupovala, ale i sama v tajných továrnách vy­
rábí. Bývalý agent CIA prohlásil, že CIA zbudovala několik laboratoří na výrobu LSD
v oblasti sanfranciského zálivu. Výroba gigantických rozměrů je však tajena velmi
důsledně. S dovozem drog na vládní účet je toho známo více. Senátor USA Bill Co­
oper v květnu 1989 uvedl, že tehdejší prezident USA, George Bush, který je zároveň
obchodním ředitelem ZAPATA OIL Company v Texasu, skrze tuto společnost experi­
mentoval s novými technologiemi mimopobřežního výcviku. Uvedl, že prezident
Bush dal plný souhlas k tomu, aby byly drogy dováženy do USA rybářskými loděmi z
Jižní Ameriky na Bohrinseln a odtud dopravovány do USA zásobovacími loděmi, které
nepodléhaly celním kontrolám. Bush přizval podle senátora Coopera ke spolupráci na
tomto plánu i CIA. Celý plán funguje údajně dodnes, přestože se během doby přišlo
na další a výhodnější metody dopravy drog do země.
Ve skutečnosti neexistuje žádné světové hospodářství. V zákulisí existují pouze dvě
celosvětově vládami uznávané platidla – ropa a drogy. Dobře dnes víme, že většina
válek, které se zúčastnily USA, bylo jen a pouze pro ochranu svých ropných zájmů
/Irák aj./. Ostatně bylo to již mnohokrát přiznáno vládními činiteli USA. A stejné je
to i s drogami. Například válka ve Vietnamu, kterou oficiálně USA omlouvaly bojem
proti komunismu a útlaku obyvatel, měla podle mnoha svědectví jeden jediný záměr,
udržení si drogového postavení v této asijské oblasti.
Vládní CIA totiž vyráběla opium v oblasti „Zlatého trojúhelníku″ v jihovýchodní
Asii. Zisky z obchodu s touto zakázanou drogou vláda USA údajně používala k finan­
cování svých válek. Obchod s drogami se uskutečňoval prostřednictvím generála
Vang Pao, který s USA bojoval proti severnímu Vietnamu. Výměnou za to mohl
generál Vang Pao používat americkou leteckou společnost Air America k přepravě
opia ze svého území. Opium se přepravovalo ze „Zlatého trojúhelníku″ na obrovskou
tajnou americkou základnu Long Tien. Odtud putovalo loděmi přes Francii do USA.
Tyto fakta po válce ve Vietnamu potvrdil i největší výrobce opia v této oblasti Khun
Sa, když přiznal, že obchoduje se CIA, která skupuje celou jeho úrodu opia. Ame­
rický historik Dr. Alfred McCoy potvrzuje, že tyto nelegální příjmy americké vlády a
obchodování s opiem bylo záměrně drženo před Kongresem v tajnosti, neboť byly
obavy, že by takové operace Kongres neschválil. Americký odborník přes drogové
závislosti Allen Ginsberg při senátním přelíčení, které bylo vedeno proti vládní CIA,
uvedl v obžalobě před Senátem, že CIA pašovala celých 8 let z Vietnamu drogy /zej­
ména heroin/ v mrtvých tělech amerických vojáků, které byly poté policií dis­
tribuovány překupníkům v USA. Faktem je, že po válce ve Vietnamu, jak asi všichni
dobře víme, byla americká armáda kritizována za to, že vyvíjí malé snahy o osvobo­
zení amerických zajatců ve Vietnamu. Později byla dokonce obžalována z úmyslného
maření záchrany svých vojáků. Jak se ukázalo, vláda USA se bála, že tito vojáci vědí
1652
až příliš mnoho o drogových operacích armády a CIA, kterých se museli účastnit a
bála se, aby doma nepromluvili. Ale oni nakonec mnozí promluvili a celá věc došla v
Kongresu.
Tajná vláda však sama o sobě neužívá drog pouze k ovládání společnosti, ale
manipuluje s nimi i vládami a nejvyššími představiteli států, aby je programovala dle
svých světovládných zájmů. Americký generál, William Creasy, který v americké ar­
mádě vyvíjel programy drogových operací, byl předvolán v roce 1959 před výbor
Kongresu, aby objasnil tyto armádní programy. Tehdy generál Creasy pohrozil
Kongresu tím, co by se stalo, kdyby někdo podal drogu LSD členům Kongresu.
Reprezentant Kongresu, James Fulton, okamžitě zareagoval slovy: „Vy jste to už
někdy zkoušeli i na Kongresu?″ Tehdy generál Creasy před Kongresem přiznal:
„Mohu vás ujistit v jedné věci, armádní chemický sbor to zatím nepovažoval za
nutné.″
Tím ale přiznal, že armáda USA je připravena kdykoliv ovlivňovat drogami Kongres,
potažmo celou americkou vládu. Prvním šokem bylo, že místo toho, aby Kongres za­
kázal nebo vedl sankce proti těmto pokusům s drogami, krátce po slovech generála
Creasyho, schválil Kongres výrazně zvýšený rozpočet pro jeho chemický armádní
sbor a drogové programy na lidech. Americká armáda poté založila vlastní vojenské
jednotky, které nesly krycí název EA – 1729 a šlo o vojáky, kterým byl pravidelně s
požehnáním Kongresu vymýván mozek drogou LSD. Byla to armáda zombií. Do
poloviny 60. let to bylo 1 500 vojáků. Některá z těchto cvičení byla armádou USA
dokonce filmována a poté oficiálně představena členům Kongresu. Šokem tedy je, že
americký Kongres o tom celou dobu nejen věděl a nic proti tomu neudělal, ale
naopak pomáhal těmto zločinům jak jen mohl. Droga LSD se krátce poté stala bez­
trestným způsobem, kterého policie, CIA i armáda používala při výsleších, ale i k
hromadné manipulaci společností. Veškerá demokracie selhala.
Selhala natolik, že vláda USA vyrazila do ulic a jak jsem již psal v začátku tohoto
tématu, drogou manipulovala v celých městech desítkami milionů občanů. Cílem
bylo připravit dokonale poslušné a smysly zbavené lidstvo na den „D″ – den vyhlá­
šení světovlády. Od testů se přecházelo pozvolna k cíleným akcím. Generál armády
USA William Creasy přiznal, že pomocí drog vláda USA narušovala pokojné demon­
strace, aby lidé nemohli proti ničemu protestovat. Drogy vytvářeli v protestujících
iluzi toho, že vše je vlastně v pořádku a není důvod se bránit. Na příkaz prezidenta
USA, Nixona, z roku 1969, byl rozšířen tajný plán vládní CIA, která při podobných
demonstracích /zejména pod projektem „CHAOS″/ rozprašovala do davu tzv. „svědící
prášek″ ,což byla droga, která občany přinutila k umělému útlumu. Přitom tentýž
prezident Nixon jen rok předtím postavil svoji prezidentskou kampaň na zneužívání
drog. Ať žije demokracie.
Pod tlakem znechucené veřejnosti sice americký Kongres v roce 1977 oficiálně za­
kázal další vládní výzkum a veškeré experimenty se změnou vědomí, ale hned v
dalším roce vypukly další aféry. Byl to pouze záměrný tah k oklamání veřejnosti, aby
věřila, že vše skončilo. Avšak sám ředitel CIA, R.Helms, po svém odstoupení veřejně
přiznal, že celé tyto vládní projekty na ovládání myšlení lidí byly po tomto zákazu
pouze lépe utajovány. Tyto slova se potvrzují dodnes.
Vlády a zejména jejich výkonné složky včetně armády chtějí drogami změnit svět.
Bývalý ředitel výzkumu psychické zátěže armády USA, Dr. Wayne Evans, který při
své práci musel drogami manipulovat s lidmi, nakonec v roce 1961 přiznal: „Mělo by
být známo, že svět, tak jak bude vypadat za 15 let, leží dnes již na stole ve výzkum­
1653
ných laboratořích.″ Pro každého z nás se zde najde jistě dostatek drog na to,
abychom prohlašovali slávu světovládě a otrockému systému.
V letech 1966 – 1970 armáda USA testovala ve Vietnamu drogu zvanou BZ, která
vyvolává šílenství. Přestože úředníci ministerstva obrany varují, že tato droga hraničí
až se smrtelnými účinky, armáda USA si nahromadila více než 50 tun drogy BZ, což
je dost na to, aby proměnila všechny lidi na světě v totální šílence. Odtajněná
zpráva vládní CIA ze 4. září 1970 přiznává, že tato droga je používána k potlačování
různých demonstrací a nabádá k širšímu využití v civilním sektoru.
Generál armády USA pro chemické prostředky, William Creasy, muž číslo jedna v
drogovém programu americké armády, veřejně prohlásil, že pokud by vláda dostala
drogu do městských vodovodních rezervoárů nebo ji rozprášila formou aerosolu ve
vzduchu, všichni lidé daného města, státu nebo kontinentu budou beznadějně sfe­
tovaní. Pod vlivem šíleného plynu se nezmůžou ani na sebemenší protest… Lze tak
během jednoho dne ovládnout celý svět…
Ale není to jen teorie, vzpomeňme, jak v roce 1950 vláda USA záměrně v jediném
pokusu vystavila 800.000 neinformovaných občanů ve městech vlivu plynu ovládají­
cího myšlení a chování. Vláda v roce 1977 poté přiznala, že jen mezi lety 1949 až
1969 podobný pokus zopakovala celkem 239 krát a celkový počet testovaných lidí
přesáhl půlku národa USA /tehdy přes 100 milionů obyvatel/. Tento případ jsem zde
již popisoval před několika stranami.
Tyto masové zločiny, ač byly často odhaleny a odsouzeny /byť jen morálně/,
mnohé zůstávají utajeny a jako utajené i dnes pokračují. A fakta o tom, že vláda
může jednoduše drogu rozprášit nad městem pak není dokázána pouze oficiálními
vládními přiznáními a vyšetřovacími komisemi Senátu či Kongresu, ale i případy, kte­
ré dodnes nikdo nevysvětlil….
V roce 1961 zaplavila město Rio del Mar v Kalifornii doslova hejna psychotických
ptáků. Ptáci, kteří jsou velmi citliví na obsah atmosféry, začali náhle masově vrážet
do domů, vráželi do aut a jako déšť padali bezvládně z nebe do ulic. Co způsobilo
tento šokující jev není známo. Že by jeden z pokusů rozprašování drog?
Jednoho večera v roce 1951 doslova zešílelo celé město Pont – Saint – Esprit ve
Francii. Všichni občané byli náhle zbaveni mysli. Stovky jich běhali po ulicích a křiče­
li, že je pronásledují šelmy. Jiní se svíjeli jako v epileptickém záchvatu. Mnoho ob­
čanů vyskákalo toho večera z oken svých domů. Mnozí občané tehdy zemřeli a ti,
kteří přežili, trpěli celé týdny psychickými poruchami. Co se stalo onoho večera v
poklidném francouzském městečku?
Jsou to jen skromné příklady toho, o čem mnozí jen spekulují. Totiž, že není
možné, aby se masově stali lidé zbaveni smyslů. Ať je to město, stát nebo celý svět,
cíl se zdá být jediný – světovláda.
Nenechte se mýlit tím, že hovořím většinou jen o USA, je to nejlépe zdokumen­
tované území. Ale je známo, že tyto pokusy dělal i Sovětský svaz, ale i desítky zá­
padních a východních států. V 50. a 60. letech byly drogy LSD podávány britským
vojákům, další státy následovaly. Ve východním bloku Sovětský svaz nařídil podobné
pokusy s drogami všem ideologicky přidruženým státům. Sovětský svaz měl nejdříve
1654
plán drogami rozkládat západní velmoci, ale brzy poznal, že by zbytečně plýtval tak
drahou surovinou, když ji může použít na vlastním území k potlačování vzrůstajícího
občanského odporu a k prohlubování a udržení si oddanosti občanů.
V těchto pokusech na ovládání myšlení a chování společnosti byla vedle dalších vý­
chodních států Sovětským svazem přinucena spolupracovat i naše země. To, že Čes­
koslovenská armáda také podávala drogy svým vojákům je dnes už věc známá. Málo
se však ví, že celá naše vláda byla zapletena, stejně jako vláda USA, SSSR a dalších
států, do distribuce drog. Generál Jan Šejna, který byl před rokem 1968 sekretářem
Rady obrany Československé republiky, přiznal, že nejvyšší politikové východního
bloku včetně Československa jsou zapleteni do distribuce drog. Ty sloužily k vývozu,
ale i pro zdejší trh. Drogy měli podle generála Šejny sloužit k rozkladu společnosti. V
roce 1967 vlastnila vláda Československa už 2 500 svazků o osobách, které je
možno vydírat kvůli drogám. Do těchto projektů byla i na našem území kromě Státní
bezpečnosti /StB/ zapojena i Sovětská tajná služba KGB. Ostatně, přátelé, nezdá se
Vám podezřelé, že tak náhle po celém světě vyvstal po 50. letech celosvětový
problém s drogami? A zrovna tehdy, kdy vlády světa začaly drogy testovat masově
na lidech? Všimněte si, že takřka každá droga, která se od 60. let objevuje na
černém trhu, včetně kokainu, heroinu a stovek dalších, byla předtím zkoumána, při­
pravována a testována vědci z armády a vládní CIA. Ať už tyto drogy vlády vyrobily
úmyslně k rozvrácení společnosti nebo jako léčivo, které se ukázalo být omamným a
závislým, je potřeba vědět, že drogy nevznikly samy od sebe, ale vecpaly je do chř­
tánu společnosti naše vlády a věda. Důvod?!?
Ve světě neexistovaly s drogami žádné mantinely, zvláště šlo -li o Sovětský svaz.
Ještě v roce 1955 sice Chruščov prohlašoval, že použije drogy jako zbraň proti zápa­
du, v 60. letech však začaly tyto velmoci spolupracovat. A jak jsem již uvedl, jestliže
dva jediní rivalové, dvě jediné velmoci začnou spolupracovat, pak výsledkem jistě
není zdrogování sebe navzájem, ale nás obyčejných lidí pro změnu vzorců chování
mocenským zájmům. Tato zákulisní spolupráce zajišťovala kvalitní přísun testovacího
materiálu /lidí/ a zajištění dostatečného množství drog. V roce 1963 dostala vláda
Československa příkaz z Moskvy k založení vlastní drogové sítě. Československá vlá­
da spravovala drogovou síť takřka ve všech zemích Jižní Ameriky. V roce 1965
vstoupila česká tajná služba do styku s označenými bankami a konstatovala, že
všechny jsou ochotny prát špinavé peníze. Dr. Joseph Douglas, poradce tajné vládní
služby DIA, přiznal, že všechny drogové operace sovětské KGB byly předem
projednávány se západními bankami. Tedy je jasné, že mezinárodní drogová síť byla
sítí skutečně světovou bez politických nebo ideologických předsudků. A jak je to
dnes? Po roce 1989 dostala naše vláda nový znak a vládu. Věří někdo, že tak gigan­
ticky rozjetý plán by měl zkrachovat jen kvůli změně systému? Není to spíše tak, že
právě změna systému byla koncem bariér teprve totálního rozmachu? Nevím, ale
podíváme -li se, jak drasticky přišel po revoluci 1989 do naší společnosti drogový
problém, v určitých souvislostech lze jistě hovořit o úspěchu „určitých skupin″. Kde
se vzalo po revoluci najednou tolik drog a závislých, kteří padali doslova v zástupech
do chodu naší společnosti? Ale dnešek ještě nelze hodnotit objektivně, to udělají až
jiní. Jisté je však jedno. Přestože se dnes ví, co se v našem státě dělo, proč se právě
o tomto tématu bojí současný režim mluvit? Proč to neodsoudili jako stovky dalších
zločinů komunismu? Je snad zákulisí stejné jako předtím? Že jen loutky se
vyměnily? To se mohu domnívat. Patřím totiž mezi lidi, kteří se nespokojí jen s
úsměvy politiků z plakátů, ale s faktickými činy.
Pojďme se ale ještě podívat na druhou stránku věci. Totiž výše uvedené případy
masového praktikování drog na lidech ve světě jsou buď nelegální nebo legální, ale
tajné. Ovšem nyní se podíváme, jak si vlády zahrávají s našimi životy omamnými
látkami, které si zlegalizovaly a povinně nám je ze zákona nutí. Nyní hovořím na­
1655
příklad o fluorování vody, očkování a psychofarmaka s návazností na psychiatrii. Ale
začněme postupně – od pojmu fluor…
V 50. letech začaly vlády světa spekulovat o tom, jak by nepříliš drastickým způso­
bem, ale přitom účinně a trvale dokázaly manipulovat chováním a myšlením lidí. De­
sítky způsobů – od elektromagnetických vln, omamné plyny a drogy byly tajeny. Ale
jeden způsob se záhadně naopak vládami veřejně propagoval dokonce natolik, že
celému projektu byla vytvořena celosvětová podpůrná zdravotnická propaganda,
která dodnes propaguje tyto ideály. Jaké?
Jde o fluorování. Fluor je prudce jedovatá látka, jedovatější než olovo. Už pouhých
0,3 gramů spolehlivě zabije dospělého člověka. V menších dávkách pak vyvolává v
těle otravu, křehnutí kostí, rakovinu a celou škálu dalších nemocí. Fluor je ale také
základní složkou „léků″ ovlivňujících myšlení, které se používají zejména v psy­
chiatrii. A to je důvod, proč vlády světa doslova s fanatickým úsilím verbují občany,
aby do sebe všemožnými způsoby polykali fluor.
Sami jistě znáte reklamy na fluorem obohacené výrobky – i u nás je v obchodech
prodávána fluoridovaná sůl, mléko, ale také již tolik vžité rady zubařů, že fluor nám
vlastně pomáhá proti zubnímu kazu, což ale dosud nikdo spolehlivě nepotvrdil. Proto
si dnes máme čistit zuby pastou s fluorem a jen jakoby omylem poté se slinami
polykat skromné dávky fluoru. Vrcholem propagandy bylo, když 22. června 1969
Světová zdravotnická organizace přijala rezoluci, která nařizovala vládám ve světě,
aby začaly fluorovat svoji vodu. Ano, každý člověk měl pít z kohoutku vládou garan­
tovaný a doporučený jed /promiňte – „lék″/. Opravdu věříte tomu, že celé to divadlo
bylo děláno jen kvůli boji proti zubnímu kazu? Tak pak byste měli něco vědět…
Fluor byl zaveden poprvé v nacistickém Německu během nejtvrdších dní II. svě­
tové války v koncentračních táborech. Zde zahynuly miliony lidí z důvodu nemocí,
hladu a brutality, vedle které byly na denním pořádku i bestiální zdravotnické pokusy
a podávání všemožných léků a chemických látek. Nacisté se snažili vytvářet mezi
vězni atmosféru strachu a nalezli snadnou metodu, jak ovládat chování táborových
vězňů. Opakované dávky fluoru totiž postihují mozek, pozvolna narkotizují a činí
člověka labilním. Hitler proto nařídil v koncentračních táborech vymývat mozky při­
dáváním fluoru do dodávek vody. Fascinováním z účinků této látky byl po II. světové
válce tentýž fluor používán i ve vodě v ruských komunistických táborech. Když byl
ještě koncem 40. let Hitler přesvědčen o svém vítězství, rozjel výrobu fluoru ve
velkém i pro zásobování civilních zdrojů pitné vody v německé říši.
Takže pokud jde o úctu k dějinám, myslím si, že se „nemáme″ za co stydět, pro­
tože celý svět šel po válce ve stopách ideálu Adolfa Hitlera, když se začalo s ma­
sovým zaváděním fluoru do zdrojů pitné vody. Ke konci II. světové války vyslala vlá­
da USA špičkového odborníka Charlese Perkinse, aby prozkoumal techniky hitle­
rovského ovládání mysli. Ten ve své zprávě vládě USA poté tyto fakta potvrdil a
mimo jiné uvedl: „Když se nacisté pod Hitlerovým vedením rozhodli napadnout Pol­
sko, vyměnil si německý a ruský generální štáb vědecké a vojenské projekty, plány i
personál a ruští komunisté se poté začali zabývat projektem masového ovládání lidí
skrze přidávání fluoru do vody, neboť tento projekt zapadal do plánů na rozšíření ko­
munismu do celého světa.″
Jenže USA už tehdy nehledalo důkazy proti Hitlerovým zločinům, ale vlastní účinný
způsob ovládání mysli lidstva. Vždyť i největší hitlerovská továrna v Německu na vý­
1656
robu fluoru – I.G. Farben ve Frankfurtu, která zásobovala koncentrační tábory, se již
dříve spojila s americkými koncerny s vládními zájmy USA. USA už tehdy investovaly
do fluorové propagandy milionové sumy. A za zmínku rozhodně stojí, že když ke
konci II. světové války Spojenecká vojska bombardovala veškeré továrny hitle­
rovského Německa, továrny na výrobu fluoru, včetně I.G. Farben, zůstaly naprosto
nedotčeny, a to údajně z nařízení nejvyšších míst v americké vládě, která dala
příkaz, aby se všem těmto budovám vyhnuli. Proč? A proč dostali nacističtí vědci a
lékaři, vraždící fluorem lidi v koncentračních táborech, azyl v USA, když se díky ame­
rickému vládnímu projektu „PAPERCLIP″ vyhnuli poválečným tribunálům pro zločiny?
Je toto nějaká spravedlnost? Záměr byl nechutnější, než by kdo čekal.
Americká vláda investovala, stejně jako stovky států, obrovské sumy do propagan­
dy fluoru, který se měl tak vetřít do lidského povědomí i praktického života. Tvrdilo
se tehdy, že fluor prospívá zubům, což do určité míry lze vědecky podložit. Ovšem
připadá Vám logické, proč náhle po válce investoval celý svět miliony dolarů do boje
proti zubnímu kazu, zatímco zde nebyl vyřešen problém hladomoru, nemocí, včetně
rakoviny, ale i zoufalé chudoby. Snad nevěříte tomu, že to vše učinily vlády druhořa­
dým jen pro naše zdravé zoubky?
Přestože je fluor prudce jedovatá látka, propaganda tvrdí, že v malých dávkách
prospívá zubům. Avšak stejný fluor, který polykáme v tabletách od lékaře, nebo si s
ním čistíme zuby, je také hlavní složkou jedu na krysy. Přes propagandu se stále
ozývaly desítky vědců a organizací proti tvrzení o prospěšnosti fluoru, ale byly vždy
doslova umlčeny. Úřední razítka a vládní doporučení pak jen posílila důvěru naivních
občanů ve fluor.
V 50. letech však začalo masové fluorování pitné vody /prosím nepleťte si fluor s
chlorem, chlor samozřejmě do vody patří/. Fluorování pitné vody bylo onoho 22.
června 1969 nařízeno všem státům Světovou zdravotnickou organizací. USA se toho­
to ujaly okamžitě, mnohé státy v Evropě, které však do tohoto vlaku naskočily, fluor
zase rychle odmítly vzhledem k nepříjemným statistikám, nulovým účinkům a nee­
fektivnosti. Jenže mocná ruka tajné vlády a propagandou zfanatizované davy udělali
své a tak se voda začala fluorovat po celém světě včetně USA.
Americký Národní ústav pro dentální výzkum /NDIR/ se však ocitl v trapné situaci.
Nezávislá analýza jeho zprávy z roku 1988, která se zabývala údaji o chrupu 39 107
amerických dětí, prokázala, že ve skutečnosti neexistuje prakticky žádný rozdíl v po­
čtu zubních kazů u dětí s vodou fluorovaných a nefluorovaných oblastí. Navíc fakta
jsou mnohem horší, podle zprávy American Assotiation of Poison Control Centers
/AAPCC/ během let 1984 – 1989, tedy jen během pěti let se v USA otrávilo 20132
lidí fluorem. Taková jsou tedy fakta.
Fluorování vody není nic jiného než násilné podávání „léků″ celé společnosti. Je to
pozvolná otrava organismu, ale hlavně požadovaná kontrola vědomí a chování
obyvatel, neboť vodu z kohoutku pije každý.
Odtajněné dokumenty z USA potvrzují, že armáda věděla o nepříznivých účincích
fluoru na lidský mozek již v roce 1944. Ale to byl záměr. Už koncem roku 1967 ode­
bíralo fluorovanou vodu 72 milionů občanů USA.
Fluorování pitné vody je doslova vodou do mlýna totalitním systémům, ať už skry­
1657
tým nebo egocentrickým. V Československu se začala voda fluorovat v roce 1958 –
1962 ve městech Tábor a Písek. To byly první testovací města. Jejich občané se staly
doslova pokusnými králíky v dávkování tohoto jedu. Následovalo Brno a do roku
1973 byla voda v Československu fluorovaná v podstatě ve všech větších městech a
sítích zásobující ostatní obce aj..
Ve vládních dokumentech a odborných publikacích se uvádí, že fluorování pitné
vody skončilo v Československu v roce 1988 a od té doby se v tom na našem území
údajně nepokračuje. Ale věříte tomu?
V Praze bylo fluorování vody zahájeno 18. února 1975. Ale už rok předtím, v únoru
1974, byl pro fluorování vody hygienikem schválen a Národním výborem v Praze po­
tvrzen fluorokřemičitan sodný, přestože byl tehdy podle platných předpisů zařazen
mezi jedy. Stačilo jedno razítko a jako zázrakem se z jedu náhle stal „lék″. Zají­
mavé, že? Vláda po celou dobu věděla, že je nám do pitné vody přidáván jed, její
snahy nevedly k zabránění tomuto zločinu, ale k utajování pravdy a rozšiřování fa­
lešné propagandy o blahodárných účincích fluoru. Je pravda, že v březnu 1988 Mi­
nisterstvo zdravotnictví přikázalo zastavit fluorování pitné vody, dokud se neobjasní
škodlivost fluoru /trochu pozdě nemyslíte?/. Jenže například Magistrát hl.m. Prahy
povolil teprve v září 1995 zrušení fluorování pitné vody v Praze /4 Podolí/. Místo
fluorizace vody Ministerstvo zdravotnictví nyní propaguje potraviny s umělým ob­
sahem fluoru – sůl, mouka, mléko, minerální vody, tablety s fluorem, aj…
Pokud úřady neklamou, v současnosti nám z kohoutku v České republice neteče
fluorovaná voda, není pro to ostatně ani legislativní podklad. Ale ve světě se fluoruje
s plným nasazením stále dál. Ale ještě chci něco zmínit. Propaganda fluorování v
Československu byla velmi násilná. Lékaři přijížděli do škol ládovat dětem neznámé
léky, protože by jim to rodiče u lékaře nikdy nedovolili. Doslova šokem však jsou na­
prosto lživá, až zločinná čísla, kterými se vláda oháněla v oblasti dávkování fluoru v
Československu. V oficiální učebnici pro lékařské fakulty z roku 1980, které Minis­
terstvo školství schválilo pod číslem: 24 698 / 78 – 31 ze dne 23.8.1978 se píše ná­
sledující… Smrtelná dávka fluoru u dospělého člověka je zde uvedena 3,5 až 5 gra­
mů, zatímco ve skutečnosti je u dospělého smrtelná dávka už 0,3 gramů. Dále zde
vláda naší vlasti schválila, že pro dítě je smrtelná dávka 1 gram /což je asi 7 zubních
past/. Ale dnešní čísla hovoří o 0,1 gramu /a 1 zubní pastě/. Takže naše vláda ve­
řejnosti nejen lhala, ale vystavovala ji doslova smrtelným dávkám, které by porazily
i slona. A tragédií je, že tyto informace léta sloužily a možná slouží dodnes našim
budoucím lékařům v lékařských fakultách. Tak to je, přátelé, ta propaganda o našich
zdravých zubech. Nechává Vás to klidnými? Mě tedy ne.
Nic jsme si nezadali s nacistickými tvůrci fluorového média. Přestože mnohé státy
chápou zločinný podtext fluorování vody a některé se tomu vzepřely, ostatní až fa­
naticky fluoru využívají, ale i zneužívají. Přitom Americký úřad pro potraviny a léky
považuje fluor za neschválenou látku, o jejíž nezávadnosti nebo účincích neexistují
důkazy. Tentýž úřad také potvrdil, že fluor vůbec není nezbytnou složkou výživy, jak
nám vládní propagandy neustále tvrdí.
Ve Velké Británii pije fluorovanou vodu kolem 5,5 milionu obyvatel. Obsah fluoru,
který vláda přidává v Británii do vody je 1,5 ppm. A to i přesto, že by jeho koncent­
race ve vodě neměla přesáhnout 0,5 ppm. Ale pozor. Podle zprávy Floridské meziná­
rodní univerzity stačí už 0,45 ppm roztoku fluoridu sodného ke zpomalení reakcí
člověka. Podle odborníka na fluor I.E.Stephese, bývalá britská premiérka, Margaret
Thatcherová, v polovině 80. let zvětšila rozpočet na fluorování v Severním Irsku, což
1658
nebylo způsobeno náhlou starostí o zuby tamnějších obyvatel, ale snahou zkrotit
zdejší lid, který žádá odtržení od Velké Británie. Fluor, jak je známo je základní
složka psychiatrických a zklidňujících a sedativních léků. Vězni v koncentračních tá­
borech byli fluorem neustále udržováni v mentální pasivitě, aby neprotestovali a po­
slouchali příkazy bez dotazů. Až zase půjdete do obchodu nakoupit nějaké jídlo, dob­
ře se podívejte na jeho složení, v dnešní době si nemůžete být jisti ničím.
Jenže fluor není jediný způsob hromadného, ale přitom vládami přímo a otevřeně
propagovaného způsobu změny chování. Vlády celého světa totiž mají uzákoněny
zdravotní programy, v nichž povinně každý člověk musí během života podstoupit
různé, státem garantované očkování. Dokonce člověku, který odmítne přijmout toto
očkování, hrozí vysoký trest. Vlády a zejména ministerstva zdravotnictví tvrdí, že oč­
kování je pro naše dobro, a že zmenšuje rizika nákaz, infekcí a nemocí.
Nikdo neupírá vládám fakt, že díky hromadným očkováním se předešlo v historii
mnoha, dříve masovým, nemocím, epidemiím a zdravotním problémům. Očkování
prostě do našeho života patří jako jeden ze způsobů prevence našeho zdraví.
Jenže, co vše skrývá také pozadí projektů určených „pro naše zdraví″? Už jen fakt,
proč jsou očkování nařízena vládou a lidem není dána v zákoně volba toto očkování
odmítnout, jasně ukazuje, kdo je zde v roli oběti. Vlády do nás mohou ládovat bez­
trestně v podstatě cokoliv, od skutečných očkovacích látek, až po nejrůznější che­
mikálie a omamné jedy, pod záminkou zdravotního očkování. Základní listina práv a
svobod sice dává občanu výhradní právo na své tělo a tudíž je jen na jeho přání, zda
jakýkoliv zákrok na sobě připustí, ale také dobře víme, že v tomto světě už dávno
neplatí právo, ale zákony a ty si dělají vlády samy.
Zákony nutící lidi k podstoupení očkování hraničí až s fanatismem nacistického Ně­
mecka, kdy lidé též museli polykat a nechávat si injektovat všemožné látky, kterým
se už tehdy říkalo očkování. Že na toto „očkování″ zemřeli v rukou Dr.Mengeleho a
dalších v koncentračních táborech tisíce nevinných lidí, to už nikdo nepovažuje za
důležité.
V celém světě obvykle platí, že očkování jsou zákonem a vládou lidem pouze dopo­
ručovány, ale nejsou přikazovány. Kupodivu státy, které se nazývají demokratické,
mezi ně zpravidla nepatří. Ve všech státech USA je očkování povinné. Přes protesty
občanů, pouze v Západní Virginii a Mississippi, mohou občané ze zákona odmítnout
očkování z náboženských důvodů. Vláda v USA postupuje velmi tvrdě. Neočkované
děti prožívají v této zemi doslova peklo. Vláda jim upírá mstivě mnohé výhody a do­
slova je šikanuje, že se vzepřeli jakémusi očkování. Neočkované děti zde mají
problémy dostat se na školu či do jiných státních institucí – do knihoven, na
přednášky, je jim upírán řidičský průkaz a dospělí zpravidla přichází o zaměstnání a
mají problémy najít si jiné. Všude jsou bráni jako chronické chodící nákazy a pro­
tistátní živlové. Přitom jde o lidi, kteří si prostě očkování nemohou finančně dovolit
nebo jej zcela rozumně v některých případech z morálních nebo zdravotních důvodů
odmítli. Takovéto státní pronásledování lidí z přesvědčení a jejich diskriminace je na
denním pořádku.
Ale Česká republika není o nic lepší. V naší zemi platí zákon – paragraf č. 4 vyhláš­
ky 91/1984 Sb. z roku 1986, podle kterého je i v České republice očkování povinné
a jsou zde tvrdé sankce za neuposlechnutí.
1659
Proč takový násilný nátlak? Je to jen tvrdá ruka v dobré snaze likvidace nemocí?
Rád bych řekl, že ano, ale stále se zde vnucuje tentýž problém – aspekt kontroly vě­
domí a chování lidí. Že bychom byli očkováni nejen pro fyzické zdraví, ale skrytě i
mentální vzorce chování?
Všimněte si prosím, že většina očkovacích látek má své vedlejší účinky a mezi ty
nejčastější patří právě poruchy mozku, myšlení, orientace a spánku. Je to náhoda
nebo něco více?
V roce 1992 byla v České republice provedena studie neurologických komplikací po
očkování ADTP, které se ládovalo do našich dětí. Při této studii bylo sledováno 100
dětí, které měly v rozmezí let 1977 – 1998 komplikace po tomto očkování. Po tomto
očkování zcela zjevně docházelo ke stavům poruchy vědomí, epileptickým záchva­
tům, až stavům bezvědomí.
Americký odborník a konzultant přes očkování, Dr. Harris Coulter, přiznává, že
mnoho očkovacích látek, přestože jsou legální, vyvolávají lehké poškození mozku. U
člověka se snižuje adaptace na vý – chovný proces a nastávají poruchy myšlení a
chování.
Když se začalo ve světě s očkováním Pertusse, neboli dávivého kašle, vypukly
mezinárodní protesty proti této očkovací látce. Očkování dávivého kašle dosahuje ta­
kových rizik a dramatických příznaků, že bylo toto očkování na nátlak veřejnosti v
mnoha zemích zakázáno /např. Švédsko, Velká Británie…/. V USA dokonce Kongres
schválil zákon o odškodnění všech lidí poškozených tímto očkováním. U nás je
dávivý kašel očkován pravidelně od roku 1951 dodnes a pochybuji, že by lékaři
informovali občany o těchto nebezpečích. Ti by totiž zákonitě museli takováto svin­
stva odmítnout. Snad právě proto musí jezdit lékaři po školách a děti si očkují v této
státní instituci bez přítomnosti rodičů, protože rodiče by to nikdy u lékaře nedovolili.
Reakce na vakcínu proti dávivému kašli vyvolávala rapidní změny v myšlení, psy­
chickou retardaci i smrt. Někomu tam nahoře se ale právě takovéto vedlejší účinky
hodí, jak jinak už si to vysvětlit? Není tím cílem změna lidského myšlení a vědomí,
pozvolné zkrocení lidstva do poslušných nemyslících robotů? Vzpomínám si, že když
jsem byl malé dítě, také u nás ve škole se konaly takové lékařské „přepadové″ akce.
Náhle přišel lékař, my se museli vysvléci a přímo ve třídě začalo více než povinné
očkování. Jedno z těchto očkování bylo velmi podivné. Všechny děti totiž u něj mu­
seli povinně stát a nahlas číst z tabule nějaké věty a stále do kola. Nikdo z nás nevě­
děl proč. Dnes už vím, že to mohla být součást vymývání mozku. Copak jste někdy
slyšeli, že se musí při očkování nahlas číst stále do kola tytéž věci? Byli jsme pokusní
králíci v bezmoci stěn školy. Skoro všem se z toho motala hlava. Nějaký čas po tom­
to očkování si vzpomínám, že byl taktéž ve třídě zkoumán náš postřeh a mentální
reakce na pohyb. Tyto prapodivné očkování skutečně smrdí záměrnou manipulací s
vědomím. Myslím si, že pohled do očkovacích průkazů nás lidí musí přivádět zasvě­
cené lidi do mdlob. Jsme chodící chemikálie s nálepkou „zdraví″.
Není pochyb, že očkování, které nám stát nutí, mění naše vzorce chování a myš­
lení. V jakém rozsahu, to závisí na dávce a odolnosti organismu. Tentýž stát si
schvaluje vlastní normy, jaké dávky jsou přípustné a jaké ne. Tak si může stát jako
legální dávku odsouhlasit i tu, která nám už poškozuje myšlení a to jen proto, že má
o zlomek větší úspěšnost vůči případné nemoci /jestli vůbec/. Není pochyb, že toto
povinné očkování mnohdy nejen poškozuje naše zdraví, ale hlavně naše lidská
práva. Vzhledem k odhaleným aférám ale mám právo také říci, že vlády nám neříka­
jí vše o vedlejších účincích očkovacích látek. Přitom každá očkovací látka má své ve­
1660
dlejší účinky, přičemž mnohé vedlejší účinky poškozují tělo více, než případná
nemoc, proti které je očkování preventivně vedeno. Jsme stále pokusnými králíky.
Myslím si, že kdyby si zákon v této zemi hleděl občanů a ne ochrany státních zájmů,
či byrokratické džungle EU, každý bychom dnes měli právo stát před soudním
tribunálem a předkládat oprávněně jednu žalobu za druhou. Jenže nezbývá však nic
jiného, než zvracet nad našimi očkovacími průkazy, protože jejich obsah je skutečně
mnohdy k omdlení. Já vím, že situace dnes není už tak násilná jako před rokem
1989, kdy nám lékaři fackovali v ordinacích děti, že nechtěly být očkovány a dospělí
byli vyhazováni ze zaměstnání, ale copak žijeme stále v klecích utajovaných sku­
tečností?
Je jisté, že státy /stejně jako u fluoru/ zneužívaly své lékaře k šíření falešné propa­
gandy o blahodárných účincích očkování, podvržené a přikrášlované statistiky, uml­
čování úmrtností nebo výmluvy na jiný druh nemocí, jako bychom to neznali… .
Mohu uvést ukázkový příklad… .
Za II. světové války německá vláda očkovala své občany proti záškrtu. Ovšem
hned, jak se začalo s očkováním, záškrt se zvýšil o 17 procent a úmrtnost dokonce o
600 procent. Po válce bylo očkování zastaveno a případy onemocnění záškrtu samy
poklesly a to i navzdory totálně podvyživeným a strádajícím občanům.
Není povinné očkování přežitek z koncentračních táborů? Nejen svými následky,
ale i svým násilným uplatňováním? Proč jsou jeho skryté účinky na ovládání myšlení
a chování lidí tajeny? Proč mají být přitom všichni lidé očkováni? Nejsou zde zaml­
čovány jednodušší a přírodní způsoby pro záměrné užívání chemikálií ovládajících
myšlením? Nebylo by to poprvé… . Vypadá to, že první obětí těchto vládních projek­
tů se stala pravda.
Každý máme právo požadovat po lékaři, aby předložil veškerou dokumentaci a
státní schválení očkovací látky, kterou nám chce implantovat a informoval nás o
všech vedlejších účincích. Každý máme právo jakékoliv očkování odmítnout a stejně
tak zastupovat i své děti. To je právo dané mezinárodními smlouvami o lidských
právech. To je tedy právo. Avšak zákon, ten nám jde po krku, neboť na rozdíl od
práva zastupuje pouze vládní zájmy daného státu. Podle Ústavy ČR, čl. 10, jsou však
veškerá lidská práva, včetně Základní listiny práv a svobod občanů, nadřazena ja­
kýmkoliv ostatním zákonům. Klidně se tedy v ordinaci hádejte, lékařům jde pouze o
body, Vám o zdraví. Zvažte však dobře, které očkovací látky jsou ty liché.
Nyní bych rád přešel k podobnému, ale více diskutovanému problému. Začneme se
totiž točit kolem tématu psychiatrie a ovládání myšlení lidí léky.
Mnohé léky, které jsou nám předepisovány, ač mají tlumit různé nemoci, zpravidla
jsou u nich mnohé vedlejší negativní účinky. Zajímavé je, že takřka u každého léku
je jako vedlejší účinek snížená pozornost lidí, zhoršená orientace poruchy spánku
nebo myšlení. Při takovém chemickém kouzelnictví by se to snad ještě dalo přejít
jako skutečně nechtěné vedlejší příznaky. Přesto platí pravidlo, že rozdíl mezi lékem
a jedem je pouze v jeho podaném množství. Útok na lidské svobody tedy nemusí být
pouze v léku určeném pro změnu chování, ale i v obyčejném léku. Bohužel, platí zde
totéž co u očkování – můžeme věřit nebo být přesvědčováni sebevíce o prospěšnosti
předepisovaných léků, ale jejich skutečné složení a veškeré účinky asi v návodu
nenajdeme. Mnohdy jsme tak vystavováni takovým vedlejším příznakům, že
kdybychom to předtím věděli, nikdy bychom tyto léky nepolykali. Když jsem byl
1661
malé dítě a stonal jsem s těžkou horečkou, vzpomínám si, jak mi lékař předepsal
nějaké léky. Když byl otázán, jestli to nemůže mít negativní účinky, lékař se zarazil,
ale poté chlapsky na rovinu přiznal, že on sám by svým dětem nikdy nic takového
nepředepisoval. Co myslíte, není podobná situace každodenním rituálem v ordinacích
našich lékařů?
Ale já nyní nechci spekulovat o účincích běžných léků, chci se zaměřit přímo na
léky, které jsou určeny v psychiatrii pro změnu myšlení, chování, utlumení tempera­
mentu nebo uvržení do lability. Pakliže by byly takovéto léky používány pouze v psy­
chiatrických ústavech, s veškerým vědeckým garantem a v souladu se zákonem, pak
by mě téma změny myšlení v této věci nechalo klidným. Ale fakta jsou, zdá se, zcela
jiná. Zdá se, že státní programy netouží léčit duševně choré v psychiatrických lé­
čebnách, ale spíše učinit z nás všech blázny a labilní bytosti. Toto zdánlivě přehnané,
až diagnózní nařčení však má své faktické důkazy na to, aby obstálo. Půjdeme se
tedy podívat, jak naše státní programy ve světě vychovávají novou společnost… .
Doufám, že tím už nejsem nudný, protože je to věc velmi závažná – totiž vzpo­
meňte na snahy fašistického Německa o manipulaci s lidským myšlením a chováním,
vzpomeňte na fanatické projevy Adolfa Hitlera a ještě zfanatizovanější davy, které
mu doslova v uhranutí hajlovaly. Vzpomeňte na vězně v koncentračních táborech
nadopované psychiatrickými preparáty pro zlomení a uklizení jejich osobností. Tyto
zločiny se odehrávaly za ostnatým drátem pod krvavou vztyčenou rukou Adolfa Hit­
lera. Dnes se vynořují fakta o podobných světových programech a snahách o psy­
chiatrické dopování celé společnosti, ale nikdo proti tomu dnes neprotestuje. Jsme
už tak zapomětliví a zatuplí nebo vidíme zlo pouze tam, kde se motá ostnatým drá­
tem? Jsme bytosti věřící úředním razítkům jako zdroji a záruce pravdy, byť je
schvalovali a razili lidé s rukama stejně krvavými. Pojďme si o tom tedy něco říci.
Zneužívání psychiatrie a psychofarmak je věcí známou i po době fašistické éry. Bo­
hužel mnohdy jen z totalitních komunistických lágrů a zemí nevalné pověsti. A snad
proto všichni přehlíželi, že i v demokratických zemích se pod lékařskými plášti
skrývá plán na podkopání celé společnosti do vzorců a norem požadovaných vláda­
mi. O takovémto politickém zneužívání psychiatrie toho bylo již mnoho napsáno.
Prvními obětmi se staly naše děti, jako materiál nejlépe převychovatelný, neboť ne­
mají dosud plně vyvinutý intelekt. Lék, který se zapsal do jejich duší, a který zná
celý svět, se jmenuje ritalin a právě ritalin se stal zjevně modlou světových mozků o
převýchovu k nové robotizované lidské společnosti.
Ritalin je doslova ládován do našich dětí po celém světě. Děti ani nemusí být du­
ševně nebo psychicky nemocné, jakmile dítě projevuje jen nadprůměrný tempera­
ment, neposednost, nesoustředěnost nebo špatný školní prospěch, lékař nasazuje ri­
talin pro „zklidnění″.
První protesty proti ritalinu vyvstaly, až když se rodiče zhrozili nad chováním svých
dětí. Dříve zlobivé, ale čilé, bystré, hravé a veselé děti, se náhle nemotorně motaly
po pískovištích, nedokázaly si hrát, ignorovaly kamarády a ve škole zcela bezduše zí­
raly skrze spolužáky. Jejich strojově přednášené odpovědi a totální ignorování citů,
pozice rodičů a lásky, dávaly jasný důvod k obavám, co se vlastně děje… .
A pak vyšly fakta na povrch. Ritalin je lék používaný už od 40. let, přičemž až v
80. letech se z něj stal doslova celosvětový a masový lék podávaný našim dětem pro
každou hloupost. Přestože bylo prokázáno a výrobce to veřejně přiznává, že ritalin je
1662
látka způsobující závislost a působí spolehlivěji než droga, přesto je s podporou ná­
rodních zdravotnických programů ládována do našich dětí.
Budujeme zde otrockou a totálně oddanou generaci labilní společnosti. Každý dob­
ře ví, komu je to ku prospěchu a proč.
Jenže ritalin nejde zničit, stal se obrovským byznysem. Jen v roce 1992 bylo v Ně­
mecku prodáno téměř 100 000 balení. Už v roce 1986 se obrat z prodeje ritalinu vy­
šplhal k částce 75 milionů dolarů a i nadále stoupá. V samotném Německu je obrat z
prodeje ritalinu odhadován na více než 1 000 000 marek ročně. Tento smrtelný byz­
nys vede k tomu, že je ritalin předepisován i naprosto zdravým dětem, kterým je
uměle upravena diagnóza. Jen v roce 1992 bylo na ritalin vydáno téměř o 50 pro­
cent více předpisů než předtím. Jsou to naprosto hrozivá čísla.
Ritalin, tato droga likvidující spolehlivě lidskou osobnost, už opustila i brány lékař­
ských ordinací. Například v německých mateřských školkách a školách jsou dětem
tyto léky podávány učiteli a vychovateli, kdykoliv se jim uzná za vhodné. Domů si
tak zpravidla rodiče odnáší mentálně zlomené děti, což jim ale vyhovuje, protože
doma zasednou do rohu a nezlobí. Vychovatelka Ute Sanderová z mateřské školy v
Hamburku je jedna z těch, která se staví proti těmto státním programům. Prohlási­
la: „Nikdy bych svému dítěti ritalin nedala. Viděla jsem případy dětí předávkovaných
ritalinem a je to hrozné. Je to stejné jako jim dát drogy. Děti po ritalinu už nejsou
tak šťastné, nehrají si, nejsou normální.″
Nechci nyní hledat návaznost s fašistickým Německem, ale hrozivým faktem je, že
v Německu je téměř každé třetí dítě pod psychofarmaky. To jsou strašná čísla. Na­
příklad hessenská zemská vláda zpracovala svoji studii, která byla veřejnosti zve­
řejněna v září 1990. Z této studie vyplývá, že každé 9. dítě v hessenských zá­
kladních školách spolkne denně nějaký lék na mentální vývoj a dokonce každé čtvrté
dítě mezi 6. – 10. lety bere denně léky psychofarmatické léky pro zvýšení výkonu a
koncentrace. To je až neuvěřitelné, je to doslova společnost chodících robotů.
Německá vláda přiznala v polovině 90. let pouze 4 500 dětí, kterým měl být ritalin
předepsán. Jenže podle studie profesora Gerharda Nisena, lékařské kapacity z Wür­
tsburku, bylo za jediný jen za jediný rok dětem v lékárnách vydáno přes 1 400 000
tablet ritalinu, což ostře kontrastuje s vládní zamlžovací verzí. Celým případem se
dokonce zabýval Zemský kriminální úřad a Zemský úřad pro opiáty. Podle dalších še­
tření vyplynulo, že okolo 20 až 30 procent dětí v Německu je pod pravidelným nebo
občasným vlivem psychofarmak.
Světová organizace proti porušování lidských práv CCHR již mnoho let bojuje proti
zneužívání psychiatrie i léku ritalin a odhalila mnohé státní aféry. Vládám se to
samozřejmě nelíbí. Není tajemstvím, že od ledna 1995 bylo schváleno podávání rita­
linu i v České republice. To i přes odpor veřejnosti a zasvěcených odborníků. Sám
ředitel Státního ústavu pro kontrolu léčiv, MUDr. Milan Šmíd Csc., prohlásil v dubnu
1995, že ritalin v sobě skrývá mnohé nebezpečí a dlouhodobé účinky tohoto léku
nejsou ještě prostudovány. Ale ritalin není v naší republice nic nového, vystřídal pou­
ze do té doby užívaný lék aponeuron. Každopádně ritalinové nebezpečí putuje svě­
tem jako hrozba svobodnému vývoji a rozhodování nás lidí.
Tajný dokument č. TM – SW 7905.1, komentovaný americkým senátorem W.Co­
1663
operem, o jehož obsahu zde již byla řeč, uvádí jako jeden z utajovaných cílů tajné
světové vlády, pod krycím názvem „FAKTOR 3. – MATKA″ uvádí, že musí vzrůstat
trend odlučování dětí od matky, ať už do jeslí, mateřských škol nebo ústavů, aby se
zabránilo citovému rozvoji jedince a nebyla to matka, ale stát, který bude vy­
chovávat tyto nové děti. Doslova se zde píše tato zajímavá věta: „Naočkování drog
pro změnu chování – ritalin, může urychlit přechod dítěte – povinné.″
Je -li toto realita zákulisí našich vlád a lékařských plášťů, je to jen dalším po­
tvrzením již známých faktů. Státní útoky na vědomí společnosti však mohou mít
nejen plošný, ale i individuální rozměr, např. proti určité rase, ideologické skupině či
společenské vrstvě. V USA jsou takto například diskriminovány černošské děti.
Černošským šestiletým dětem se ve školních posudcích přisuzuje zpravidla auto­
maticky „potenciální″ agresivita a sklony k násilí a mentálně podprůměrná zaosta­
lost. Mnohým je bezdůvodně vnucováno psychiatrické vyšetření. Milionům školákům
se zde skutečně bezdůvodně podává ritalin nebo jiné amfetaminy, jen kvůli před­
sudkům proti černé pleti. Zatímco z celkového počtu amerických školáků jsou za
takto postižené považovány 3 procenta, ve skutečnosti je klamnou diagnózou posti­
ženo kolem 30 procent školáků patřících k utiskovaným menšinám. Menšinám je zde
pak na základě těchto klamných diagnóz upíráno studium na školách a jsou pova­
žováni za nevychovatelný dělnický odpad společnosti. Ale více si o tomto řekneme až
v souvislosti s celosvětovým vylidňovacím procesem o mnoho stran dále.
Nyní už bych rád opustil omezené téma psychiatrických léků a rád bych se podíval
na psychiatrii jako celek… .
Zneužívání psychiatrie je věc velmi diskutovaná. Od historie po současnost je za­
znamenáváno po celém světě kvantum případů politického nebo jinak ideologického
zneužívání psychiatrie. Zde bych s ukázkovými případy z německých koncentračních
táborů asi neuspěl. Největší znepokojení vyvolaly až psychiatrické aféry v totalitním
Sovětském svazu, které obletěly svět a doslova přehlušily ostatní státy. Možná, že
vyzdvihování zneužívání psychiatrie v Sovětském svazu prospívalo druhé velmoci,
USA, od které tak svět odvracel pozornost k Sovětskému svazu. USA totiž na tomto
poli vůbec nezaostávalo a další státy také dobře ví, o čem je řeč.
Kdokoliv se totiž znelíbí své vládě, může být označen za duševně nemocného a
může být takto beztrestně izolován od společnosti v psychiatrické léčebně, ač je ve
skutečnosti naprosto zdráv. Pobyt v léčebně má totiž dokázat sledováním Vaši poru­
chu nebo normálnost. Ale kdo se nedostal do psychiatrické léčebny jako blázen, z
toho tam blázna lehce udělají. Léky, které jsou povinně podávány v těchto lé­
čebnách, totiž mohou totálně měnit vzorce chování a myšlení lidí. Mohou nás do­
časně i trvale přeměnit v naprosto psychotické nebo zcela labilní, pomočující se by­
tosti. A to uvádím jen obecný souhrn tisícovek odhalených a souzených případů ve
světě.
Praxe je po celém světě taková, že stačí, abyste se znelíbili svému sousedovi a ten
na Vás pošle psychiatra nebo policii s tím, že jste blázen. Můžete se obhajovat se­
bevíce, ať už tituly nebo svědectvím blízkých, ale zpravidla putujete k ponižujícímu
psychiatrickému vyšetření. Je jen ve svévoli psychiatra, jestli z Vás udělá blázna
nebo ne, taková je realita. Psychiatrie zná totiž diagnózu na jakýkoliv stav člověka,
stačí, abyste oprávněně zvýšili hlas na psychiatra za jeho neoprávněné nebo dotěrné
otázky či celkový přístup a jste rázem nebezpeční a psychopatičtí jedinci ohrožující
1664
společnost. Naopak, když jste klidní, jste obyčejní labilové ohrožující svoje zdraví a
chod společnosti svojí nepříčetností. A co nedokáže diagnóza, to dokáží psychiatrické
léky a injekce. Je to dokonale uzavřený systém. Nikdy jsem u psychiatra nebyl, ale
jako ochránce lidských práv je zneužívání psychiatrie na mém stole na denním
pořádku a z výslechů mnoha svědků vím, že kdo se jednou dostane do spárů psy­
chiatra, není pro něj už úniku. I kdyby byl totiž propuštěn jako v současné době vy­
léčený, jeho posudek a zdravotní záznamy, které svědčí, že onen člověk měl co doči­
nění s psychiatry, mu pořádně zkomplikuje život, od nalezení vhodného zaměstnání,
může mu být odepřena výchova dětí nebo v podstatě rozložena celá rodina a osobní
život ve společnosti. Opět vím o čem mluvím. Čím více se člověk brání, že není
blázen, tím více je pokládán za blázna. Je to jako hon na čarodějnice. Dokud budeš
lékařům tvrdit, že nejsi blázen, budeš pokládán za blázna a lháře. Až přiznáš, že jsi
blázen, budeš jenom blázen, ale v obou případech se můžeš těšit na pohled na svět
skrze zamřížované okno.
Nelze samozřejmě upírat psychiatrii svůj význam a přínos, zvláště moderně chá­
paná psychiatrie založená na méně lécích a větší volnosti pohybu pacientů, přináší
skutečně pozitivní léčebné výsledky skutečně nemocných. A nelze ani psychiatry
házet do jednoho pytle, znám mnoho těch, co by pro své pacienty udělali vše. Pova­
žuji za nutné to v této souvislosti říci, protože si budeme i nadále povídat o věcech,
které by Vás mohly jinak od psychiatrie vyloženě odradit… .
Každý totalitní systém, ale bohužel i takřka každý demokratický stát, používá psy­
chiatrické léčebny pro odstranění ideologicky nevhodných lidí. Nevhodní lidé totiž
jsou v psychiatrických léčebnách izolováni od společnosti a pod všemožnými omam­
nými látkami, léky a psychiatrickým nátlakem jsou převychováváni k obrazu po­
třebné ideologie. Lidé takzvaně nepřevychovatelné nečeká zpravidla nic jiného než
trvalé chirurgické poškození mozku a doživotní koma nebo smrt, kterou lze v těchto
zařízeních lehce a legálně nafingovat. Navíc člověk prohlášený za blázna ztrácí své­
právnost a práva běžného občana. Je neevidovaný a zcela ve svévoli státu, který jej
může jako údajně psychicky nemocného tiše zničit. Toto se zdárně a masově užívalo
za komunistické vlády i u nás, to všichni dobře víme. Všichni ale také víme, že psy­
chiatři byli jedni z těch, které v podstatě nepostihoval lustrační zákon a stejní psy­
chiatři dnes nadále v těch samých léčebnách pokračují. Máme věřit tomu, že jim
pouhá změna politiky ve vládě změnila všem celou osobnost a morálku? To bychom
byli teprve asi blázny… .
Nový režim po roce 1989 totiž přinesl tzv. bodovací systém zdravotnické péče. Čím
více jsme nemocní nebo čím více zákroků na nás lékař provede, tím více bodů, a
tedy peněz, za Vás dostane. To však vede k tomu, že mnozí lékaři doslova vymýšlí
falešné nebo přehnané diagnózy, aby na nás co nejvíce vydělali. Je to obyčejný kapi­
talistický byznys, stejně jako podávání léků. Konkurenční boje farmaceutických kolo­
sů doslova vmetají na naše recepty zbytečné léky, jen protože za jejich předepsání
lékař dostane větší peníze do své kapsy. A o to více to platí v programech duševního
zdraví. Jsme -li prohlášeni za blázna, pak pobyt v léčebně a doslova stovky léků,
které se do nás perou, jsou výdělkem do kapes bílých plášťů. Takzvaná falešná dia­
gnóza není pojem neznámý, vzpomeňme jen na odhalené aféry u nás i ve světě.
Skutečnost je taková, že existují průměry a dané normy, kolik bláznů za dané obdo­
bí bude léčeno. Tak se stává, že jsou z čistě ekonomických důvodů blázni doslova
vyráběni. Představte si psychiatrickou léčebnu se 300 lůžky a dva blázny v ní. Ta­
ková léčebna by zkrachovala a doplatí na to jen samotní psychiatři. Jediná „záchra­
na″ je vytvořit 298 bláznů pro pokrytí kapacity a nákladů placených pojišťovnou. Je
nesporné, že i dnes musí do psychiatrických léčeben odcházet i lidé, kteří jsou buď
zcela duševně zdraví nebo jejich stav nepřekračuje jen přirozený stres nebo jinou
formu přitěžujícího, ale přirozeného stavu. Otázka pak nezní, jestli je to od státu
1665
spravedlivé nebo ne, ale zní – jsme zneužíváni jen pro peníze nebo se nás někdo
snaží vyřadit ze hry? A to zde nechci odbočovat z tématu kontroly vědomí k tolik
známým sexuálním zneužíváním pacientů, násilí a mučení, jakož i testování nebo
předávkování léky za zdmi psychiatrických léčeben.
Jedno je zcela jisté, psychiatrické léčebny jsou státem zřízeny proto, aby měnily
naše chování. Jestli k dobrému nebo k horšímu, to je ve svědomí státu a lékařů. Mů­
žeme též doufat, že jakékoliv zneužívání je přinejhorším ojedinělé. Pakliže by
jednoho dne obletělo svět nařízení pro plošnou změnu vzorců chování nevyhovujících
lidí nastupující světovládě, mohou být tyto již dnes funkční izolační střediska použita
k masové izolaci, převýchově i likvidaci oponentů, jak známe z totalitních států. To
není teorie, to je zveličený fakt vztažený na celý svět. Ale o tomto globálním aspektu
likvidace oponentů bude řeč až o pár stran dále.
Nyní se už ale pojďme podívat na některá fakta – opět se nechci zabývat případy
jednotlivců, musel bych uvádět statisíce případů /a to jen odhalených/, podíváme se
proto na masové vládní manipulace společností skrze psychiatrii.
V bývalém Sovětském svazu, dnešním samostatném státě Ukrajina, ve městě Dně­
propetrovsk, existuje psychiatrický ústav, kde jsou dodnes násilně drženi především
politicky a nábožensky nevhodní lidé, byť jsou mnohdy naprosto zdrávi. Praktiky z
této léčebny již dávno obletěly svět a protesty proti ní se zvedají na mezinárodních
úrovních. Ukrajinský Dněpropetrovsk není pouze táborem izolačním, nýbrž jsou zde
dělány i pokusy na převýchovu lidí na státní ideologii. Je zde operativně i medika­
menty měněn vzorec myšlení a chování obvykle způsobem tolik známým. Tento tá­
bor. Ale to není vše, tyto projekty neustávají. Například v polovině 90. let byla vede­
na žaloba č. 92 – 0449 ve Washingtonu D.C. proti vládní NSA /Národní bezpečnostní
agentuře/. Hned v prvním bodě obžaloby bylo uvedeno, že vládní NSA vytvořila
tajnou síť nazvanou „DOMNIT″ a ta je celosvětově znám jako nejstrašnější v daném
resortu. Lidé jsou zde doslova pokusnými králíky ve svévoli a zároveň nezájmu stá­
tu. Většina dřívějších oponentů a disidentů totalitního systému prošlo právě ná­
pravným léčením a vymýváním mozku v Dněpropetrovsku, aby byli odklizeni a stali
se neškodnými, či dokonce přímo povolnými systému.
USA jen dohánělo svůj protipól. Vládní CIA měla již po válce k dispozici látky
schopné trvale poškozovat mozek. Ale vláda si nechtěla mnohdy špinit ruce likvidací
nevhodných a tak toto přenechali psychiatrům, kteří mohli takto likvidovat masy pří­
mo ze zákona. Když se dostaly v USA podle zákona o svobodě informací na ve­
řejnost dokumenty vládní CIA, v některých těchto materiálech bylo přímo vládní CIA
navrhováno uvádět vybrané jedince do stavu šílenství prostřednictvím psycholo­
gického nebo farmakologického ataku a potom je umístnit do psychiatrické léčebny
už jako zlomené a skutečně nemocné. Podle těchto vládních dokumentů mapujících
situaci v USA v 50. a 60. letech, bylo velké množství lidí nedobrovolně umísťováno
do psychiatrických ústavů, včetně lidí, o kterých se i ve zprávách CIA hovořilo jako o
duševně zdravých. Je tedy jasně dokázáno, že vláda zneužívá psychiatrie proti nevy­
hovujícím občanům. Ale to není vše, tyto projekty neustávají. Například v polovině
90. let byla vedena žaloba č. 92 – 0049 ve Washingtonu D.C. proti vládní NSA /Ná­
rodní bezpečnostní agentuře/. Hned v prvním bodě obžaloby bylo uvedeno, že vládní
NSA vytvořila tajnou síť nazvanou „DOMNIT″ a ta provádí skryté kontrolní psycholo­
gické operace proti určeným lidem, jejichž výsledkem je, že člověk je diagnostikován
jako duševně chorý.
Už v roce 1977 statistiky odhadovaly, že v psychiatrických léčebnách v USA je
1666
169 000 pacientů proti své vůli. Když znepokojení Američané protestovali u vlády za
svá občanská práva, dostalo se jim oficiálního prohlášení Dr. Jima Johnsona, vládní­
ho komisaře pro duševní zdraví, který se doslova vysmál demokracii, když řekl, že
kvůli občanským právům přeci nebudou lidé umírat na ulici hlady. Přiznal tedy, že
psychiatrie jsou plné duševně zdravých lidí, ale omlouval to tím, že kdyby byli pro­
puštěni, žili by v bídě. Jak by také ne, vždyť když jsou zbaveni svéprávnosti, práci si
jen těžko najdou. Otázka je, kdo je svéprávnosti zbavil a z normálního života vytrhl
a izoloval v těchto zařízeních a pro jaký záměr. Tyto otázky nepotřebují otazníky.
Po Sovětském svazu /dnešním Rusku/ a USA, je další baštou zneužívání psychiatrie
„demokratická″ Velká Británie. Zde platí tzv. „zákon o psychicky nenormálních delik­
ventech″ z roku 1959. Článek 65 tohoto zákona dává právo britskému ministerstvu
vnitra /tedy i policii/ beztrestně a zcela bez udání důvodů umisťovat lidi do psy­
chiatrických léčeben. Tak chutná demokracie.
Ale psychiatrie nejsou pouze léky a psychiatrické léčebny. Nejtemnější stránky
psychiatrie jsou bezesporu psychochirurgické zákroky přímo na mozku lidí, tak
zvané mozkové lobotomie. Lobotomie je v podstatě chirurgická operace mozku, při
které se záměrně odstraní nebo poškodí části mozkové tkáně, aby se tak zvláště si­
lně depresivní a agresivní pacienti stali pouze ležícími a přežívajícími „mrtvolami″.
Lobotomie je operace nenávratná, člověk po ní už navždy zůstává labilní a nemyslící
ležící loutkou. A tyto operace jsou velmi často zneužívány i na zcela zdravých ob­
čanech, aby se z nich vytvořili neškodní a němí blázni. Lobotomie se stala světovou
metodou pro likvidaci politicky nevhodných, jejich ideologickou paralyzaci, ale i ze­
směšnění v očích veřejnosti a blízkého okolí. Je to snad ta nejstrašnější z věcí, kte­
rou se představilo 20. století.
Neznám stát na světě, který by lobotomie nevyužíval a zároveň nezneužíval pro
mrzačení nevinných, slušných, ale názorově odlišných občanů. Přestože tyto praktiky
byly norimberským tribunálem pro zločiny II. světové války odsouzeny jako zvěrstva
proti lidskosti, po válce se na ně pozvolna navázalo a dodnes jsou lobotomie mozku
prováděny po celém světě, včetně České republiky. Kdo dal právo z rozhodnutí státu
změnit násilně druhým lidem myšlení nebo je jakéhokoliv myšlení navždy zbavit?
Nehledě na to, že při této řezničině umírá na sále průměrně každý třetí člověk. I
kdyby lobotomie měla smysl, každý slušný lékař by ji měl už jen pro toto obrovské
riziko úmrtí odmítnout. Ale lékař, který je schopen násilně zbavit lobotomií člověka
rozumu, zřejmě pacienta chápe pouze jako materiál, ke kterému nelze brát morální
ohledy. Ale můžeme se divit těmto praktikám? Vždyť po II. světové válce svět klečel
u kolenou poraženým nacistům a prosil je o výsledky svých vědeckých a lékařských
pokusů z koncentračních táborů. Také víme, že stovky těchto nacistických bestií z
koncentračních táborů dostalo po válce azyl v USA /ale i v Sovětském svazu/, kde
poté legálně pracovaly pro vládu USA v rámci projektu „PAPER CLIP″. Jak máme
navíc hovořit o lidské poválečné psychiatrii, když i sám prezident Světové psy­
chiatrické asociace, Dr.Ewen Cameron, od 60. let pracoval pro americkou tajnou
vládní složku CIA, kde osobně prováděl na množství pacientů silné elektrošoky, dáv­
koval je drogami, uváděl lidi na mnoho měsíců do bezvědomí a poté je při vědomí
pod silnými sedativy mučil a vymýval jim mozek v rámci vládního programu změny
chování /tento případ je zde popsán detailně před několika stranami/. Tentýž prezi­
dent Světové psychiatrické asociace byl po II. světové válce členem norimberského
tribunálu a odsuzoval nacisty za zvěrstva, která sám poté s pomocí vlády USA
prováděl a to i přes svoji pozici. Ale nebyl sám, existují důkazy napojení vlád na psy­
chiatry, jejichž úkolem je doslova lobotomií likvidovat vybrané jedince nebo je izo­
lovat od společnosti jen pro jejich myšlení, které vládě nevyhovuje. Lobotomie a
chirurgické poškození mozku se tak zřejmě stává masovým vládním postnacistickým
ideálem. A hned se o tom pojďme dále přesvědčit.
1667
Například americký doktor Randolph Crepson ze Somersetu v roce 1975 přiznal, že
on sám na příkaz americké vlády provedl několik takových operací. Přestože v říjnu
roku 1977 zemřel, zanechal po sobě následující oficiální přiznání:
„Provedl jsem pět těchto operací na lidech – na čtyřech mladých mužích a jedné
mladé ženě, kteří se zdáli být naprosto zdraví. Operace se skládala ze dvou částí.
Pacientům bylo odstraněno centrum pro sexuální chování, čímž jim byl odstraněn
pohlavní pud a byla jim také odstraněna osobnost. Po těchto „úpravách″ uposlechli
jakýkoliv příkaz bez dotazů. Vlastně to byli skuteční myslící roboti.
Uvědomil jsem si, že to, co jsem dělal, bylo velice neetické a velmi ostře jsem proti
tomu protestoval, ale bylo mi řečeno, že tyto operace byly životně důležité pro bez­
pečnost země.
Nikdo mi ve skutečnosti neřekl, že tito pacienti byli použiti na špionáž, ale tento
dojem jsem nabyl. Bylo mi přikázáno podepsat Státní tajemství….
Přesto jsem měl zřetelné výhrady k tomuto aspektu mé práce. Brzy bylo zřejmé,
že po mě bude požadováno, abych dělal více operací, včetně operací na zdravých li­
dech…možná mnohem víc… a tehdy jsem se rozhodl odejít.
Neměl jsem v úmyslu v následujících třech letech jít do penze, ale vlivem okolností
jsem se k tomuto kroku odhodlal.″
Tolik tedy odhalení doktora Crepsona.
Koncem 70. let poté svět pobouřila aféra, kdy byla ve Velké Británii ve hrabství
Nottinghamshire odhalena tak zvaná – tajná nemocnice Rampton. Zde se na na­
prosto zdravých lidech prováděli psychochirurgií změny vzorců chování, což z
člověka činilo závislou bytost určenou doslova k plnění cizích rozkazů. Této aféry se
v polovině roku 1979 ujala Evropská komise za lidská práva ve Štrasburku. Ta
shromáždila údaje celkem o 801 takto poškozených lidech. Tím to ovšem skončilo.
Nikdo se tímto nechce příliš zabývat. Ročně jsou zde po celém světě vytvářeny
možná i desetitisíce „otroků″ pro neznámé vládní účely a dokonce v neznámých za­
řízeních po celém světě. Vytváří si snad světovláda svůj občanský dělnický personál?
Myslím si, že je důvod, aby nás to zajímalo.
Ve Švédsku vypukla v dubnu 1998 velká aféra, když se zjistilo, že veřejnost byla
záměrně klamána. Švédští lékaři totiž podrobili nuceným operacím mozku /lobotomi­
ím/ více pacientů, než bylo přiznáno. Vyšetřování odhalilo, že jen v letech 1944 –
1963 byla lobotomie provedena u 4.500 lidí. O těchto nelegálních a masových zvěr­
stvech věděli i hlavní vládní strany ve Švédsku, ale veřejnost se nesměla nic dozvě­
dět. Důvod, proč byly tyto případy v dubnu 1998 veřejnosti odhaleny byl ten, že ve
Švédsku se lobotomií zneužívalo proti politicky nevhodným.
Americká vláda a její CIA mají v této věci také ruce od krve. Jeden z odtajněných
dokumentů vládní CIA hovoří o tom, jak lze částečnou lobotomií vytvořit společnost,
které bude všechno jedno, ztratí veškerou iniciativu i city, ztratí též vzpomínky na
1668
předešlý život a lze tak přizpůsobovat lidi jakémukoliv novému myšlení a politické
vůli. Dokument CIA ze 7. února 1952 se zabývá problémem provádění skrytých lo­
botomií, které by se prováděly tenkým ostrým nástrojem nezanechávajícím pro­
zrazující jizvu na hlavě a šlo by tak i v terénu, třeba u Vás doma, udělat z Vás na­
prostého blázna. Tentýž dokument se opírá při tomto tvrzení o výsledky jednoho
konkrétního psychiatra z Washingtonu D.C. . Má z nás být snad vytvořena labilní
společnost jdoucí do náruče vlád či světovlády?
Než přišla na řadu společnost, lobotomie byly testovány na vojácích, ze kterých se
dělali nemyslící vražedné chodící loutky a na vězních, kteří tak byly ležícími a bez­
problémovými „mrtvolami″. Před rokem 1982 probíhala tajná jednání v podvýborech
Senátu USA a Sněmovny reprezentantů Kongresu, které obsahují informace o prová­
dění lobotomií na vězních bez jejich souhlasu v rámci vládního projektu „kontroly
chování″. Ale utajit se to nepodařilo. Kdosi totiž poslal všechny tyto materiály komisi
OSN pro lidská práva… .
Není také bez zajímavosti, že když v roce 1960 propukly v USA masové demon­
strace lidí /zejména černochů/ pro svá lidská práva, vláda začala vyhlašovat v
mnoha místech vyjmečný stav a hledala způsoby zkrocení. Psychiatr Louis Jolyan
West, tehdejší ředitel Neuropsychiatrického institutu /NPI/ Kalifornské univerzity v
Los Angeles podal návrh, aby demonstranti byly vládou pochytáni, ošetřeni u psy­
chochirurga /lobotomie/ a poté dokonce kastrováni. Každý si jistě domyslí sám, dle
zdravého úsudku, která z těchto dvou stran je ve skutečnosti psychopatická.
Ale přátelé, jak jsem již uvedl, vládní snahy o změnu chování společnosti, či snad
dokonce vyšlechtění společnosti nové pomocí psychiatrie a lobotomií, není jen otáz­
kou vládě nevyhovujících nebo čistě pokusných jedinců. Ten útok je veden i zcela
slepě a masově na celou společnost, jak jsme se mohli přesvědčit. Přísné utajení
těchto projektů nám nedává zjistit zcela celou pravdu, ale i to, co již veřejnost ví,
stačí na to, aby se vlády otřásly pod tíhou svého svědomí.
V celé šíři knihy srovnávám tyto projekty kontroly mysli s nacisty a jejich auten­
tickými postupy i cílovým ideálem nacistického Německa. Zejména pak případy z
koncentračních táborů. A také již v mnoha místech byla řeč o projektu americké vlá­
dy „PAPER CLIP″. Sliboval jsem, že se k tomuto tématu ještě vrátím, tak tedy….
Vláda USA s tichou podporou ostatních spojenců po válce r. 1945 dostala z Ně­
mecka na své území nacistické zločince, zejména vysoké vojenské činitele, vědce a
lékaře z koncentračních táborů, páchající největší zvěrstva v dějinách, aby se vyhnu­
li odsouzení a nabídla jim azyl v USA, když budou pokračovat ve svých projektech
pro americkou vládu. Tento odporný projekt na přesun těchto bestií se jmenoval
„PAPER CLIP″ a na jeho průběh dohlížela i vládní CIA. V tomto projektu americká
vláda hromadně přesunula z Německa přes 600 nacistických zločinců, vědců a lé­
kařů. Celý projekt „PAPER CLIP″ /v překladu – Kancelářská spona/ byl pojmenován
podle tajného znamení, které sehrálo hlavní roli při útěku těchto nacistů. Po vpádu a
účtování spojeneckých vojsk, byly nacističtí zločinci stíháni a odsuzováni zpravidla k
trestu smrti nebo na doživotí /byť byly za nedlouho propuštěni/. Ovšem američtí
vojáci dostali příkaz, aby každý nacista, který bude mít svůj osobní spis sepnut kan­
celářskou sponkou /na pravém místě/, což bylo tajným znamením, byl propuštěn a
vypraven na vládní náklady do USA. Ostatní osobní spisy nacistů byly spínány od­
lišným způsobem. Takto uniklo spravedlnosti jen pro vládní mocenské zájmy přes
600 nacistických zločinců nejtemnější doby historie, aby mohli navíc dál pokračovat
ve svých plánech. To je ta nejodpornější tečka II. světové války a je velmi smutné,
1669
že ji učinili právě spojenci, které všichni považovali za jedny z osvoboditelů. To, že
zde slídili za tajnými nacistickými projekty a doslova závodili se Sovětským svazem,
kdo posbírá více nacistických vědeckých poznatků, to se v učebnicích asi nedočtete.
Nicméně je to tak a jedním z hlavních motivů osvobození Evropy byly ve skutečnosti
konkurenční boje velmocí o získání vědeckých, lékařských /přiznejme, že špič­
kových/ poznatků nacistické éry a hlavně získání plánu hitlerovské superzbraně, kte­
rou vyhrožoval Hitler světu a proti které je atomová bomba jen čertíkem za oponou.
Byly to jen chladné mocenské zájmy, vzpomeňme si, jak v prvních letech války USA
zásobovalo fašistické německo zbraněmi a armádní technikou. A ke konci války
dokonce britský premiér Winston Churchil uvedl, že byl připraven plán, v němž byla
připravena obrovská akce s dodávkami zbraní i vojáků nacistickému Německu zá­
padními státy, pokud by se Sovětský svaz a jeho příchozí osvoboditelská armáda
snažila překročit jednotkami i vlivem dál na západ. Ano, to je realita trápící historiky
i politiky mnoha zemí, ale naše děti to trápit nemusí, protože v učebnicích je jen ta
pravda, která se momentálně nejvíce hodí. Nacističtí zločinci sloužící budování
dnešní světovlády, tak jak sloužili budování světové říše Adolfu Hitlerovi, dnes v kli­
du dožívají v USA v luxusních rezidencích, hodně jich dnes žije také v Jižní Americe,
zejména v Argentině, někteří dopadli hůře, když byli po válce zavlečeni do Ruska
opačnou stranou osvoboditelů a museli sloužit jim. Dobře víme, že i mnoho nacis­
tických zločinců působících v našem Československu si dnes zcela bez soudu dožívá
v německých vilách. Nikdy se proti jejich zatčení důrazně nevyslovila ani komunis­
tická poválečná vláda. Naopak, jak dnes již víme z dokumentů odhalených po revo­
luci v r. 1989, komunistickému totalitnímu režimu od konce války po rok 1989 vy­
hovovalo ututlávat tato fakta a dokonce sama některé fašistické zločince kryla. To
jsou fakta. Spekulací však je, že to bylo patrně i proto, že i naše republika po válce
ukořistila část nacistického tajemství i personálu a ten pracoval po nějaký čas pro
naši vládu. Vzpomeňme na štěchovický poklad – tuny nacistických dokumentů,
plánů i vědeckých studií, po kterém u nás po válce slídilo mnoho tajných vládních
služeb východu i západu a američtí vojáci si sami ve 45. roce odváželi ze Štěchovic
mnoho krabic z tohoto archivu. Dodnes po něm slídí USA, Německo i naše České or­
gány. Ale ani dnes, po revoluci v 89. roce, kdy máme údajně demokratickou vládu,
naše vláda jedná pouze o odškodnění obětí nacismu, ale vůbec nestíhá nacistické
zločince, kteří se doslova vysmívají spravedlnosti, když si ve svých rezidencích v Ně­
mecku pořádají večírky s německými politiky a jsou z nich velicí byznysmeni. Má
snad i naše vláda důvod pokračovat v utajování těchto skutečností? Jestli ano, proč?
Jestli ne, proč tak činí? Je mi moc líto, co nyní řeknu, ale už i ta komunistická totalit­
ní vláda alespoň trošičku šla těmto nacistickým zločincům po krku. Vždyť tehdy
vznikla i Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců,
jak zní přesný název této vládní instituce. Když ale po revoluci r. 1989 komunistická
totalita padla a přišla nová a údajně demokratická vláda, jedna z prvních věcí, kte­
rou tato vláda udělala bylo to, že 26. března 1990 zrušila tuto vládní komisi pro stí­
hání nacistických válečných zločinců. Proč? Má důvod naše současná vláda krýt na­
cistické zločince a nedovolit toto vyšetřovat? Jak už si jinak vysvětlit tyto podivné
snahy a zároveň utajování?
1670
Když byla americká veřejnost po odhalení vládního projektu „PAPER CLIP″
právoplatně rozhořčena a protestovala u vlády, aby vše odtajnila, omluvila se a
spravedlivě odsoudila tyto nacistické bestie, které pokračovaly s americkou vládou
na zdokonalování projektů kontroly chování a myšlení obyvatel, Vrchní soud USA v
roce 1985 povolil vládní CIA, aby držela jména nacistických vědců, kteří se na těchto
projektech s kontrolou vědomí podíleli, v tajnosti. Vláda USA tak nadále kryje tyto
zločince, přestože to byly nebo snad právě že to byli oni, kdo započali v boji o hitle­
rovskou světovládu své masové psychiatrické, lékařské a vědecké pokusy a projekty
na změnu myšlení obyvatel světa /psychofarmaky, drogami, lobotomiemi, fluorem a
dalšími způsoby, jejichž funkčnost získala na váze v koncentračních táborech na mi­
lionech nevinných lidech/. Přečtěte si prosím sami a důkladně zprávy o praktikách z
koncentračních táborů, ať víte o jaká zvěrstva se jednalo.
Díky projektu „PAPER CLIP″ byli tito zločinci zapojeni do amerických vládních,
vojenských, vědeckých i politických projektů a mohli diktovat své ideály dále. Ame­
rický generální štáb uzavřel například ihned po válce pracovní smlouvu s celkem 34.
nacistickými vědci a lékaři, kteří byli přiděleni na vojenskou základnu USA v San An­
toniu v Texasu. Další nacističtí zločinci pracovali například na základně v Edgewoodu
a dokonce armádní výzvědné službě USA ve Fort Holabirdu , obě místa v Marylandu.
Šéf 3. správy gestapa v nacistickém Německu, Willi Schulze, pracoval po válce pro
tajnou vládní službu Velké Británie. Nacistický generál Heller se stal po válce dokon­
ce šéfem první německé vládní tajné služby, kde mimochodem zaměstnal mnoho
svých fašistických kolegů a válečných zločinců. Šéf nacistického Hitlerjungen, Si­
engfried Zoglmann, se stal poslancem německého parlamentu a blízký spolupra­
covník dlouholetého premiéra Helmuta Kohla. Dalo by se pokračovat do nekonečna…
. Podobné to bylo za II. světové války i s japonskou tajnou jednotkou č. 731, která
páchala stejné lékařské a psychiatrické zvěrstva jako jejich nacističtí spojenci. Celé
jednotce byla po válce navržena americkou vládou beztrestnost, když se podělí o své
poznatky s americkými vědci. Velitel této jednotky 731 a zároveň vysoký generál –
Shiro Ishii též unikl jakémukoliv soudu a v 50. letech už jako americký občan a mi­
lionář pomáhal vládě USA ve válce v Koreji s biologickými zbraněmi.
A proč o tom všem mluvím právě v souvislosti s tématem lobotomií? To, že nacisté
prováděli také masové lobotomie, to je známo, stejně jako psychiatrické, drogové a
všemožné chemické pokusy pro změnu chování lidí, aby byli povolní nastupující Hit­
lerově říši, která se měla stát světovou. Dnes je světovláda budována stejnými
prostředky, stejnými zločinci a stejným cílem – zbavení lidstva vlastního rozumu,
kontroly jejich myšlení a jeho zotročení. Na dalších stránkách si rozebereme důkazy
o opravdu světovém a masovém používání mentálních manipulací vládami pro dosa­
žení tohoto cíle.
Kromě toho, že nacističtí vědci a lékaři stáli u zrodu americké vědy, ekonomiky,
kosmického programu i rozvoje lékařství, není pochyb. Ale změna vlády, pro kterou
nyní pracovali, pro ně neznamenala změnu myšlení a chování. Od 2. světové války
tak stíny koncentračních táborů obcházejí nejvyšší vládní místa a jejich nacistické,
sadistické a nekompromisní jednání vidíme v mnoha aspektech našeho života. Plány
na uchvácení světa a totalitní kontrolu myšlení a chování obyvatel, to je jeden z těch
nejohavnějších plánů, ke kterým dostali nacisté po válce nejen možnost, ale přímo
rozkaz spolupracovat se současnou tajnou světovou vládou. Oběti psychiatrických
léčeben, lobotomií, doslova nacistických pokusů s fluorem, drogami a chemikáliemi
na světové společnosti, mikročipy, označení lidí jako dobytka vytetovanými čárovými
kódy na rukou /obdoba identifikačního tetování v koncentračních táborech/, to vše
napadlo světovou demokracii jako epidemie. Epidemie, která kvete už jen pod
pláštěm demokracie k našemu zotročení.
1671
Jeden z nejstrašnějších projektů od konce II. světové války, který je dodnes napl­
ňován, je projekt únosů lidí. Ano, že se nám po celém světě ztrácí lidé, na to jsme si
již zvykli, mnozí se stali prostě obětí kriminálního činu, jiní prostě zmizet chtěli. Když
však v 50. letech vyšly na povrch první podezření na tzv. politické zmizení, veřejnost
to značně znepokojilo.
O případy tzv. zmizelých se začala zabývat v 70. letech i světová organizace pro
lidská práva Amnesty International. Je zcela evidentní, že po celém světě jsou
vládními složkami, zvláště totalitních států, vybíráni vládám nepohodlní jedinci, kteří
jsou uneseni a poté vězněni, mučeni nebo zabiti. Jenže když Vám řeknu, že tyto
vládní únosy se konají i v demokratických zemích, na zcela nevinných a náhodně vy­
braných lidech a to doslova po milionech, pak byste tomu jistě nevěřili.
Projekt vládních únosů lidí, o kterém budu nyní hovořit, je součástí celosvětové
tajné sítě, skutečně profesionálně organizované a podporované armádou, policií a
tajnými službami vlád. Řeč bude o nacistických přežitcích osvětové zákulisní politiky.
Vše to začalo v 60. letech, kdy zachvátila celé USA, ale posléze i celý svět aféra za
aférou. Tehdy tomu bulvární tisk začal říkat „únosy do UFO″. Na policii se náhle za­
čali obracet lidé, kteří tvrdili, že byli uneseni a zneužiti pro neznámé lékařské experi­
menty, ale jejich útržkovité vzpomínky nebyly moc přesvědčivé. Když se však tyto
případy hromadily a dosahovaly za krátký čas tisíce svědectví, začalo vyšetřování.
Policie tyto lidi dosti dlouho považovala za chronické spiknutí lhářů, ale když se tento
syndrom rozrostl v takřka epidemickou záležitost a všechny výpovědi, ať byly z USA,
Evropy, Asie nebo zapomenutých ostrovů, všechny měly stejný průběh, dávalo to
nedobrou předtuchu. Dnes už i renomovaní vědci a psychiatři uznávají, že k těmto
záhadným únosům dochází. Zatímco odborníci zkoumali tyto unesené, veřejnost se
předháněla s fantastickými vysvětleními těchto únosů. Na základě útržkových výpo­
vědí a trochy nevědomé fantazie tak snílkové ihned začali hovořit o únosech do UFO.
Ale jsou to jen snílkové.
Vláda USA dobře věděla o co jde, prostřednictvím armády a CIA byly unášeni ma­
sově lidé a to doslova odkudkoliv, z opuštěných silnic, ze svých aut, práce i bytů a
pod psychotropními látkami a drogami byli převezeni do výzkumných laboratoří /vše
zpravidla v nočních hodinách/. Zde byly oběti vysvléknuty a byly provedeny mnohdy
až bestiální lékařské testy, mnohdy i odběry částí těla a to vše za bdělého stavu
unešeného, který byl pomocí kombinace narkotik a hypnózy schopen komunikovat s
únosci. Po celém procesu, trvajícím zpravidla několik hodin, ale i dní, byli tito lidé
nalezeni buď v místě svého únosu nebo i o stovky mil dále, jak zmateně bloudí a
neví, co se s nimi stalo. Mnohdy jsou vráceni přímo do svého auta nebo postele, aniž
by cokoliv poznali. Obvykle po procitnutí považují vše jen za noční můru. Ale mnozí
si všimnou nevysvětlitelné ztráty času, kterou prošli. Jdou po ulici, je 8 hodin a pak
si pamatují jen to, že se ve čtyři hodiny odpoledne probudili, jak leží odhození u lesa
100 kilometrů od města s viditelnými jizvami na těle. Zní to možná až hrůzostrašně,
lépe to považovat spíše za scénu z hororového filmu, ale taková je realita.
Když znepokojená veřejnost, ale i lékařští a vědečtí odborníci a zdravá část politi­
ků, kteří nebyli informováni o zapojení vlády do těchto experimentů, kontaktovali
vládu USA, aby celé věci kolem únosů svých občanů prošetřila, ta opravdu zřídila
několik komisí, které však jen více lidem zamotaly hlavu. Jak se později ukázalo z
odhalených vládních dokumentů na základě zákona o svobodě informací, vláda USA
o těchto únosech moc dobře věděla a byla to ona, kdo ve skrytu šířila propagandu a
1672
mediální bludy o tom, že tyto únosy provádějí mimozemšťané a UFO. Sama pak na
veřejnosti lhala, že tají o UFO mnoho věcí, což občany jen utvrdilo v tom, že tyto
únosy mají na svědomí jacísi mimozemšťané a tudíž záhadní nepolapitelní tvorové. V
té době by Vám to připadala jako stupidita prvního kalibru, ale sami si všimněte, jak
se tato propaganda ujala, dobře přeci víme, kolik seriálů a ubohých filmů je dnes to­
čeno o UFO, kolik knih bylo napsáno. Věřím, že je to součást propagandy nebo reak­
ce na ni z pozice lehce zmanipulovatelných tvůrců. Vláda USA tak od sebe odvrátila
pozornost a tyto bestiální pokusy na lidech byly vykrývány báchorkami o UFO. UFO
ale odborná veřejnost považuje za směšný výmysl a tak se každý unesený, který
chtěl promluvit, předem zdiskreditoval. Tato kontroverzní vládní propaganda kryla
vlastní únosy lidí, nikdo neobviňoval náhle vládu z únosů, dělali to přeci „ufoni″. Ja­
kákoliv vyšetřování tak vždy zaručeně skončila na mrtvém bodě, jak chcete žalovat
mimozemšťany? Všichni unesení, pokud se rozhodli o svých případech hovořit, byli
zpravidla posíláni na psychiatrii jako blázni a každý unesený proto radši žil v napros­
tém ztišení a musel očekávat i další únosy.
Fikce to byla skutečně profesionální. Každý unesený člověk si i v hypnóze u psy­
chiatra vzpomínal na to samé, viděl doslova příručkový příběh o šedých bytostech s
černýma očima, které ho zparalyzovaly a odnesly do létajícího talíře, kde ho ošetřují
a poté vrátí zpět. Psychiatři brzy uvěřili, že tito lidé nejsou lháři, desítky tisíc jich v
hypnóze souvisle a přesně vyprávělo to samé a v hypnóze přeci člověk lhát
nemůže !?! Proto se ze snílků o UFO stali rázem ufologové a nový odborný směr pát­
rající po aspektech únosů ve spojitosti s UFO. Plán dodnes vychází perfektně. Ale teď
už si pojďme říci pravdu a pěkně do hloubky.
Vláda USA, jak již víme, od konce války ve spolupráci s nacisty vytvářela projekty
na kontrolu vědomí. Už v 60. letech dokázala armáda USA vytvořit v člověku haluci­
naci a vidinu čehokoliv formou drog, plynů nebo psychologických zbraní, a to vše
aniž by to nepovažoval za realitu. Víme, že tyto zařízení jsou schopna i masových
halucinací, doslova mohou vytipovaným lidem nadiktovat jako film přesně to, co oni
chtějí a co Vy budete považovat za realitu. Tyto technologie jsem zde již popisoval.
Každý unesený člověk je nejdříve ochromen narkotiky a elektromagnetickými vlna­
mi pro jeho mentální ochromení a tělesnou paralyzaci. V tomto stavu je jim ještě
dokonale proprán mozek a to za účasti špičkových psychologů, kteří unešeným vsu­
gerují, že to vše je únos do UFO a vloží do mozku obrazy podobné sci – fi. Ale to vše
je jen tzv. paměťová clona, která má zabránit tomu, aby si člověk vzpomněl na jinačí
fakta, než která vláda chce. Díky této hypnotické cloně je každý unesený, který je
zhypnotizován, schopen vyprávět i v hypnóze pouze o únosu do UFO. Ne, on nelže,
prostě říká co vidí a vidí to co mu bylo při vládním únosu vsugerováno. Tyto pamě­
ťové clony se začali užívat přibližně v 60. letech, jako reakce na mnohé aféry, kdy od
počátku 50. let začali lidé v hypnóze popisovat po svém únosu vojáky americké ar­
mády a podzemní základny, kde na nich vědci dělali pokusy. A skutečně, zajímavé
je, že od 60. let, jako mávnutím proutku, už všichni unesení nevidí vojáky, ale mi­
mozemšťany, nevidí podzemní základny, ale UFO a nevidí mnohdy ani bestiální poku­
sy, jen ošetřování. Právě tyto počáteční léta únosů svědčí o mnohém, ale veřejnost
přijala senzační propagandu UFO a výpovědí o UFO únosech. Až o mnoho let později
vyšla pravda najevo.
Pravda se ukázala, když se u některých unešených lidí vyskytly komplikace a ně­
kteří unešení si začali vzpomínat i v této době na skutečný průběh únosu. Nikdo
tomu nechtěl věřit. Pak ale nezávislí psychiatři šli dál. Znovu zhypnotizovaly občany
údajně unesené do UFO a opět vyslechly příběhy o mimozemšťanech. Ale tehdy šli
dál a vědomi si podezření, překročili paměťovou clonu, za kterou se skrývalo strašné
1673
odhalení. Lidé začali v hypnóze náhle vypovídat, jak k nim vtrhli maskovaní vojáci a
nějací lidé v oblecích /agenti/, okamžitě je paralyzovali a transportovaly buď do při­
pravených nákladních automobilů /pojízdných operačních sálů/ nebo do obrovských
vojenských podzemních základen. Tam byly provedeny nelidské lékařské pokusy,
které by dokázaly jen zručné ruce nacistů z koncentračních táborů. Tyto bestiální
zločiny by totiž vláda nemohla provádět ve státních klinikách. Unesení si pamatují,
že kromě vojáků v uniformách jsou přítomni i lidé v kravatách, kteří mají hlavní ve­
lení a lidé v bílých pláštích, jejichž úkolem je praktické testování na těle uneseného.
Unesení si také vzpomínají, jak při závěru únosu seděl u jejich hlavy zpravidla muž v
bílém plášti a snažil se je hypnotizovat a hovořil o jakýchsi únosech do UFO /vytvářel
paměťovou clonu o UFO únosu/. Taková je realita. Proč o tom ti UFO snílkové nepíší?
Bojí se, že jejich pravda bude mít vředy? Honí se za pravdou, ale stále se topí ve lži
a jdou jako voda do mlýna vládním zamlžovacím snahám a diskreditující propagan­
dě. Vím, o čem mluvím, protože jsem k této propagandě určitou dobu také patřil,
aniž bych to byl tušil.
Mnoho unesených je jasným důkazem, že tyto masové a globální únosy UFO jsou
ve skutečnosti jednou z největších konspirací všech vlád. Nejsem první, kdo to říká,
o tomto tématu se vedou už i vládní spisy a vědci, psychiatři, každý slušný člověk už
prostě žádá pouze jedno: „Vlády nelžete nám a nechte nás být″. Jedním z největších
důkazů vládní konspirace je to, že do těl unesených lidí byl takřka ve všech přípa­
dech umístněn mikročip. Ten měl oběť sledovat v dalších letech po únosu jak v po­
hybu, tak v životních funkcích a takový člověk byl mentálně upraveným jedincem dle
vzorce vlády. Tyto mikročipy se poté objevily na rentgenových snímcích, stejně jako
již zmiňované a zcela shodné mikročipy našich vlád, které nám bez našeho vědomí
zavádí do těla pro naši identifikaci, sledování a ovlivňování myšlení. To vše už zde
bylo dokázáno.
Senátor USA, Milton William Cooper, přiznává zcela otevřeně v jedné ze svých
knih, že vláda USA tajně vytváří umělé veřejné mínění o existenci únosů do UFO,
aby tak zakryla vlastní zvěrstva páchaná na nevinných civilistech. Jsem moc rád, že
tyto názory se dnes již objevují i v českých médiích.
Nechci však tvrdit, že na existenci UFO i UFO únosů nemůže být kousek pravdy,
jen hovořím o aspektu vládních konspirací s tématem UFO únosů. Ale ty nazývejme
prosím pravými jmény.
Co je cílem těchto vládních únosů? Jak jsem již řekl, státní kliniky nemají tak doko­
nalý mechanismus, aby v nich vláda mohla donekonečna ututlávat tak masové a ne­
lidské projekty páchané na lidech. Proto jsou lidé unášeni a pod projekty změn vě­
domí navráceni zpět do normálního života, aniž by si za normálního stavu cokoliv
pamatovali. Možná jste to zažili i Vy. Náhle se probudíte a máte pocit, že nejste v
místnosti sami, podíváte se na hodiny, chcete vstát. Ale zjistíte, že se nemůžete po­
hnout, jste naprosto zparalyzovaní, následuje časový výpadek několika hodin, vy se
probouzíte, bolí Vás hlava, jste zmatení, na peřině můžete mít zbytky zaschlé krve,
máte divně opálenou kůži na určitých místech nebo tam kůže chybí úplně /kvůli
vzorkům DNA/. Časté jsou i jizvy, následné zdravotní problémy a pravidelné noční
probouzení v určitou noční hodinu, které si neumíte vysvětlit. Zažili jste to někdy?
Když jsem před pár lety ještě pracoval v jedné mezinárodní ufologické organizaci a
pohyboval se v předních řadách tehdejší ufologie, vím, že každý druhý člověk zažil
někdy něco podobného, ale zpravidla se bojí o tom mluvit. A zažil jsem to několikrát
i já, takže tyto lidi plně chápu.
1674
Tyto únosy slouží vládě ke kontrole vytipovaných, ale i zcela náhodných jedinců,
kteří jsou podrobeni násilné lékařské prohlídce a jsou na nich testovány i mnohé lé­
kařské experimenty, též jsou odebírány vzorky, o čem svědčí nejen jizvy, ale i lékař­
ské zprávy. Tyto postnacistické projekty jsou dnes celosvětovou záležitostí a zkou­
mal jsem tyto případy i v České republice. Nikdo z Vás si nemůže být jistý tím, že
nebude unesen. Bohužel, mnoho z unesených o svém únosu neví ani po jeho prove­
dení.
Vzpomínám si, jak za komunismu v 70. až 80. letech kolovaly mezi lidmi fámy o
černých dodávkách, které byly viděny na území Československa v místech, kde se
poté nenávratně ztráceli lidé. Tytéž černé dodávky, ale i helikoptéry bez jakéhokoliv
označení jsou popisovány zcela shodně i v USA, Rusku, na celém světě a vždy sku­
tečně v místech, kde se poté náhle ztratí lidé. Jsou uneseni. Slouží jako pokusní krá­
líci ve svévoli tajných složek státu /mnohdy ani vlády samotné o tom neví/. a jsou
poté buď vráceni zpět do normálního životního chodu nebo zmrzačeni či nalezeni
rozkucháni na poli bez orgánů /jsou -li vůbec někdy nalezeni/. Vzpomínáte si ještě
na paniku, která zachvátila USA? Nejen těla lidí, ale i doslova celá stáda dobytka
byla nacházena na polích rozkuchána po stovkách. Podle lékařských ohledání musely
být operace na nich prováděny špičkovými chirurgy. Všechny zvířata navíc nesly
známky pádu z vysoké výšky. Svědci se shodují v tvrzení, že zpravidla den před ná­
lezem viděli nad pozemkem létat černé neoznačené helikoptéry. Znepokojeným far­
mářům se dokonce podařilo několikrát nafilmovat, jak je zmrzačený dobytek
shazován z těchto helikoptér zpět na ranč zcela rozpitvaný/. Úřady se bojí proti
tomu cokoliv podniknout a dávají ruce pryč. Jak se ukázalo z míst přistání, neozna­
čené helikoptéry jsou pilotovány vojáky americké armády, neoznačené černé he­
likoptéry svědčí o tom, že jde o přísně tajnou vládní misi. Bylo zaznamenáno i
mnoho pronásledování svědků a střílení z těchto helikoptér do svědků, kteří se při­
blížili do inkriminované zóny. Některé případy jsou popsány v situační zprávě z ledna
1988 označené jako – Důvěrné – . Prokazuje se zde, že jde o členy zvláštního týmu
armády USA plnící tajné úkoly. Snad nejznámější vlna zmrzačení dobytka proběhla v
letech 1976 – 1978 v USA poblíž městečka Dulce ve státě Nové Mexiko. V tomtéž
místě také údajně leží tajná podzemní základna americké vlády. Thomas Castello,
který na této základně pracoval jako bezpečnostní důstojník do roku 1979, kdy zá­
kladnu opustil, oficiálně vynesl na světlo, co tam vláda tají. Castello přiznal, že tam
viděl spoustu lékařských zákroků na dobytku, ale co je hrozné, viděl tam i stovky
uvězněných lidí, z nichž mnozí již byli mrtví a plavali ve skleněných nádržích naplně­
né jakousi tekutinou. O tomto a dalších odhalení si ještě podrobněji povíme.
Co se týká únosů a mrzačení lidí, existuje skutečně jedna velmi pravděpodobná,
ale pro někoho možná příliš silná teorie. Totiž, že si tak vlády vytváří vlastní otroky,
kteří sehrají v den „D″ hlavní roli jako nemyslící úderné síly a zároveň ideologičtí
tvůrci převzetí světovlády. Nechci tomu věřit, spíše se přikláním pouze k verzi lid­
ských obětí vládních pokusů /ale co ten mikročip?/. Promiňte prosím, že stále říkám
slovo „vládních″ ,přestože o tom mnohdy skutečně neví ani jeden z ministrů dané
vlády, jako spíše osoby za nimi a tajné služby dané vlády a armádní tajné služby.
Nemůžete se zlobit na své vládní představitele, když Vám vše zapřou, mnohdy se
nesnaží nic utajovat, ale skutečně o tom nic neví, jsou jen loutky, to vše je zejména
v rukou těch, kdo mají skutečnou moc ve státě a kteří zpravidla tahají za nitky ze
zákulisí.
Pojďme se podívat na trochu statistiky. Pakliže jsem říkal, že případy únosů lidí
jsou masovou záležitostí, myslel jsem tím skutečně závratná čísla. Podle oficiální an­
kety, kterou počátkem 90. let prováděla v USA Rogmerova organizace /renomovaný
ústav pro výzkum veřejného mínění/, bylo určeno celkem 3,7 milionů lidí, kteří měli
být vystaveni lékařským pokusům a změnám myšlením při těchto únosech. I kdyby
1675
99 procent těchto lidí byli lháři, pak stále ještě zbývá 37.000 průkazných lidí a to jen
v USA, kterých se tento výzkum týkal.
V celosvětovém měřítku se počet takových obětí může vyšplhat na desítky až
stovky milionů obětí. A to už se nedá hovořit jen o náhodných pokusech, ale úmy­
slném útoku na myšlení a chování lidstva s cílem kontroly jeho tělesných funkcí a
zejména jeho myšlení. Jak si ale podrobněji ukážeme, nejdůležitějším aspektem
těchto únosů je genetické inženýrství a vytvoření nové rasy lidí. Ale k tomuto zá­
važnému tématu dojde až o mnoho listů dále. Nyní zpět ke statistikám.
Přestože je světově odhadován počet unesených na desítky milionů, jak jsem již
řekl, ve skutečnosti toto číslo bude asi závratně vyšší. Mnoho lidí totiž fakt, že byli
uneseni a zneužiti, vůbec neví nebo se o tom bojí mluvit, aby nebyli považováni za
blázny. Možná je to skutečně každý druhý člověk, kdo ví?
Kromě případů lidí, kteří jsou z únosu vráceni do svého života, aniž by si toho měli
povšimnout, jsou evidovány i případy lidí unesených a navždy nezvěstných. Těmito
případy se zabývalo ve Velké Británii v 70. letech mnoho odborníků. Tato země byla
totiž tímto jevem obzvláště poznamenána.
Nejhrozivějším se ukázal být rok 1977. Dobře si tento rok zapamatujte, tehdy se
totiž začali zcela náhle a masově po celém světě ztrácet lidé. Lidé se ztráceli vždy,
ale co se dělo po roce 1977 a zvláště toho roku, to svědčí proti našim vládám. V
roce 1977 se objevilo náhle ve světě mnoho případů lidí, kteří se náhodně ztratili, a
když byli nalezeni, měli zpravidla jizvu na hlavě a diagnóza zněla jasně – provedená
lobotomie. Jiní lidé zase trpěli ztrátou paměti – typickým projevem vládních únosů.
Pojďme se podívat na záhadný rok 1977… .
Vše začalo v srpnu 1977 v Anglii, kdy byla zadržena dívka mezi 16. – 20. lety, jak
se zcela nepříčetně prochází nemocniční budovou v Holloway. Nevěděla kým je a co
se s ní dělo. Navzdory dvoutýdenním výslechům policie, lékařů i speciálních agentů,
zůstala její minulost a totožnost záhadou. Tentýž měsíc 1977 byl zadržen policií muž
kolem 35. let potulující se bezvládně po golfovém hřišti poblíž Hapendenu. Stejně
tak policie v Manchesteru zadržela asi 20. letého mladíka se ztrátou paměti. Během
jednoho měsíce, srpen 1977, se objevilo zcela náhle veliké množství lidí s tímto
problémem. Vyskytli se v tentýž čas v Anglii, Německu, Francii, Itálii, USA i Kanadě.
Všichni byli fyzicky zdraví a evidentně zcela normální, až na to, že nemají tušení kdo
jsou a kým byli. Celý svět se tázal, co se děje. Onoho léta 1977 šokovaly svět
naopak i další hromadné únosy lidí /náhoda, nemyslíte?/. Těsně před světovou epi­
demií nálezů lidí se ztrátou paměti se totiž odehrála zcela jiná světová epidemie, pří­
pady hromadných únosů lidí. Vše jednoho léta roku 1977… .
V pondělí 13. června 1977 v ranních hodinách se na Novém Zélandě v rekreační
oblasti North Island‘s Bay of Plenty, poblíž Taurangy, odehrál následující případ. V
místním rekreačním středisku a parkovišti pro kamiony náhle totiž zmizelo více než
200 lidí, včetně 12 zaměstnanců parkoviště. Vše zůstalo na svých místech, nebyly
zde dokonce ani sebemenší známky násilí nebo boje. Náhle bylo prostě uneseno
/zřejmě pod narkotiky/ přes 200 lidí. Nikdo už je nikdy nespatřil.
Jen den poté, 14. června 1977, byl v USA podobný případ. V 15. hodin odpoledne
se dva plně naložené autobusy mladými výletníky /průměrného věku 19 let/ vydaly
1676
na výlet z Casperu ve Wyomingu. Naposledy byly spatřeny, jak jely směrem na
Cheynne. O 7 hodin později byly oba autobusy nalezeny prázdné na okraji osamělé
silnice. Na místě byl nalezen fotoaparát, brýle a dívčí kapesník. Všech 76 mladých
lidí už nebylo nikdy nalezeno.
V ten samý den, 14. června 1977, dokonce jen o hodinu a půl později, v 16:30 od­
poledne, vyjela z Barcelony ve Španělsku osobní loď Amelio se 165. lidmi na palubě.
Cílem byl nedaleký Tunis. Naposledy byly spatřeni jižně od Baleárských ostrovů.
Přestože bylo nádherné letní počasí, naprosté bezvětří a klidná voda, všech 165 lidí
včetně posádky prostě z lodi zmizelo a nikdy nebyly objeveni.
Připadá Vám to jako náhoda? Během těchto dvou červnových dní 1977 bylo takto
hromadně /a to jen v popisovaných případech/ ztraceno přes 440 lidí. A už v srpnu
1977 byly hlášeny z celého světa náhle zprávy o nalezení neznámých lidí s opera­
tivně nebo chemicky vyvolanou ztrátou paměti, mnohdy viditelně lékařsky zneužity.
A nemluvím prosím o africké džungli, ale o vyspělých demokratických státech.
Může toto někdo vysvětlit? Přiznají se nám vlády ke svým činům nebo máme věřit
a čekat, že se zítra ztratí naši blízcí nebo si prostě černé neoznačené autobusy na­
příště znarkotizují a odvezou celé sídliště? Něco tady hodně smrdí. Jen pro zají­
mavost, ve Velké Británii se ročně ztrácí kolem 5000 lidí, v USA je to strašlivé číslo.
Statistika v USA se týká jen dětí. Poslouchejte dobře – v USA se každý jeden den
ztratí neuvěřitelných 2 300 dětí, to je téměř milion dětí ročně a připočteme -li
dospělé, lze si jen dávat ruce do tváří. V České republice bylo k polovině 90. let po­
hřešováno podle Policejního prezidia asi 20 000 lidí.
Koncem 70. let zachvátila Velkou Británii a USA aféra nemající obdoby. Vědci a po­
litikové se rozhodli promluvit na veřejnosti. Vyšlo najevo, že vlády skutečně unášejí
své občany a to v mezinárodní organizované síti. Tento projekt se jmenuje „AL­
TERNATIVA 3″. Předem říkám, že těchto projektů může být více a každý pro odlišné
záměry, ale Alternativa 3 byl tím projektem, který zachvátil celý svět.
Když se právě koncem 70. let začali množit ve Velké Británii a USA hromadné úno­
sy lidí, ale i vědců a renomovaných kapacit, rozhodlo se zdravé jádro těchto projektů
promluvit a odhalit tyto zločiny veřejnosti. Nezávislým vyšetřováním byly zjištěny
šokující fakta o projektu Alternativa 3. Když byl poté na základě těchto skutečností
natočen dokumentární film a byl připraven k odvysílání v televizi, nikdo nevěřil, že to
půjde tak hladce. Když byl poté 20. června 1977 odvysílán tento dokumentární
pořad s originálním názvem Alternativa 3, kde uznávané vědecké kapacity od­
halovaly tyto zločinné projekty našich vlád, celý program byl cenzurován. Z nátlaku
vyšších míst musel být několik dní poté prohlášen za spekulaci. V USA a Sovětském
svazu byl tento pořad totálně zakázán. To, proč to zakázaly zrovna tyto dvě velmoci,
navenek krvervoucí konkurenti, je jasný důkaz propojenosti těchto zákulisních
vládních gangů. Když britský spisovatel, Leslie Watkins, koncem 70. let napsal kni­
hu, taktéž s názvem Alternativa 3, a odhaloval tam tyto vládní únosy lidí, celá záleži­
tost se dostala až do parlamentu, kde se dva poslanci pokoušeli vydat vládní na­
řízení bránící jejímu vydání. Přestože kniha nakonec vyšla, musela být na vládní
příkaz viditelně označena nápisem SPEKULACE. Proč se vlády tolik bojí odhalení
těchto věcí? Vlády zprvu drasticky zasahovaly proti odhalením, ale tím na sebe jen
upoutaly pozornost. Proto začaly celou věc zesměšňovat, ale přitom zároveň dů­
sledně cenzurovat a označovat za spekulace. Ale pravda se utajit nedá.
1677
Poslanec parlamentu Velké Británie Michael Harrington – Brice, byl jeden z poslan­
ců, který měl oči otevřené. Po odvysílání skandálního pořadu Alternativa 3, přijímal
ve Sněmovně deputace vyžadující, aby vláda vydala oficiální popření těchto projektů
Alternativa 3. Tento poslanec si stejně jako ostatní poslanci uvědomoval, že kdyby
toto vláda popřela, utišilo by to pochopitelné obavy jejich voličů a byl by klid. Jenže
v té době už měl poslanec Harrington – Brice takové důkazy proti těmto vládním
snahám, že se rozhodl jít dál za pravdou. Jak poslanec říká: „Také jsem se snažil
hovořit o těchto záležitostech soukromě s ministry a bylo mi neustále opakováno, že
o projektu Alternativa 3 nejsou připraveni diskutovat″. Poslanec Harrington – Brice
dále prohlásil: „Nabyl jsem silného dojmu, že se za oponou děje něco skutečně ne­
obvyklého, že my v Británii jsme na periferii nějakého tajného riskantního podniku
řízeného supervelmocemi″. Poslanec dále přiznal: „Nepřímo mi řekli, že by pro mě
bylo rozumné, abych se touto věcí přestal zabývat″.
A tyto vládní výhružky jsou odůvodněné. Spolu s poslancem Harringtonem – Bri­
cem se do vyšetřování vládních projektů únosů lidí Alternativa 3, zapojil i další po­
slanec britského parlamentu – Bruce Kingslade. Ten se pustil do oficiálního vyšet­
řování a začal prošetřovat údaje na nejvyšší vládní úrovni. Byl připraven ukázat ve­
řejnosti tu nejstrašnější pravdu a žalovat vládu z těchto zločinů. Krátce poté, 6. čer­
vence 1977, byl tento poslanec zabit v Kensingtonu, kde do něj najel automobil. Ofi­
ciální verdikt zněl „nešťastná náhoda″. Auto, ani jeho řidič, nebylo nikdy vypátráno.
Kdyby oběma poslancům nebylo vládou vyhrožováno, jistě bych mohl věřit tomu, že
to byla nešťastná náhoda.
Jedno je jisté, jakmile se provalila aféra kolem projektu Alternativa 3 a vládních
únosech lidí, současně se skutečnými masovými případy únosů lidí a zmizení mnoha
národních představitelů, vlády byly nuceny nezbytnou část faktů přiznat. Co je tedy
onen projekt Alternativa 3 a jak vznikl?
V roce 1957 se konala světová konference v Hutsville /v americkém státě Alaba­
ma/, které se zúčastnili špičkoví vědci z celého světa. Celá konference se týkala glo­
bálních problémů lidstva a jejich řešení. Závěry byly velmi znepokojující. Konference
potvrdila možný velmi brzký pád této planety nebo alespoň katastrofu vedoucí k hlu­
bokému úpadku a ochromení života na této planetě v důsledku politických rozepří,
ekologického aspektu a všech důsledků z přelidnění. Od té chvíle probíhalo vše v na­
prosté vážnosti a za přísného utajení z obavy před jistou hysterií z masy obyvatel­
stva. Americký senátor, M.W. Cooper, však již v roce 1989 odhalil mnoho ze zákulisí
této konference. Přiznal například, že po této konferenci pověřil tehdy sám prezident
USA, Eisenhower, skupinu nazvanou „Jason Schollars″ ,aby sestavila návrhy pří­
padné záchrany obyvatelstva. Tehdy byly vypracovány a vládě předloženy celkem 3
alternativy „záchrany″ obyvatelstva. První však byla krátce poté zamítnuta jako ne­
realizovatelná. Alternativa 2 se začala postupně v celosvětové spolupráci naplňovat.
Šlo v ní o vytvoření obrovských podzemních základen a doslova celých samo­
správných měst, které měli sloužit pro vybranou elitu provládních lidí v případě pří­
rodních katastrof nebo masových nepokojů /o tom bude ještě řeč/. Alternativa 3 po­
čítala s tím, že vlády v tajnosti určí, kteří lidé jsou vhodní proto, aby byli doslova
upravenými lidmi v nové civilizaci. Tato alternativa uvažovala o únosech špičkových
vědců /které se koncem 70. let staly skutečností/ a doslova masových únosech oby­
čejných lidí, kterým se říkalo „hromadné zásilky″ ,a kterým bylo změněno myšlení
formou lobotomie či jinak a museli jako otroci pracovat pro vládní zájmy v Alterna­
tivě 2, dělnické zombie v podzemí a případně chodící a nemyslící úderné jednotky.
Alternativa 3 a její únosy počítaly dále s rozsáhlým lékařským aspektem unešených
lidí, kdy určité skupiny měli být podrobováni lékařským a především genetickým ex­
perimentům pro vyšlechtění nové rasy „nadlidí″ odolných proti nemocím a přírodním
vlivům. Existují důkazy i o klonování lidských bytostí a manipulace s myšlením. Je -li
1678
to skutečnost, pak stojíme na prahu budování skutečně nové civilizace – té nej­
strašnější tyranie. Takový je projekt „Alternativa 3″ schválený vládami k realizaci po
konferenci roku 1957. Vzpomínáte ještě na případy únosů? A vzpomínáte, jak vlády
doslova ututlávaly odhalení o „Alternativě 3″ a jak i poslanci britského parlamentu,
kteří ji vyšetřovaly, byly umlčeni?
Kromě obou britských poslanců, amerického senátora Coopera a dalších, proti „Al­
ternativě 3″ vystoupil i další důležitý svědek. Jeden z předních světových vědců, Dr.
Carl Gerstein, který se tehdy v roce 1957 konference v Alabamě přímo účastnil a v
70. letech se stal jedním ze svědků světového spiknutí únosů lidí, přiznal, že vlády
uvažovaly o plánu využití tzv. „nadbytečných lidí″ ,kteří měli být zotročeni jako
dělníci. Doslova o jednom návrhu z konference řekl: „Bylo to děsivé, jak to měli
všechno propracované. Tyto pracovní čety otroků měly dělat všechnu tu těžkou práci
pod zemí /alt.2/. Chování těchto pracovních skupin bylo upravené… buď chirurgicky
nebo chemicky, aby tito lidé spokojeně přijali své nové role. Byly zahrnuti, jak to na­
zvali, do „hromadných zásilek″.
Co se to děje s unešenými? Projekt „Alternativa 3″ má hned několik tříd pro une­
sené. Zvláštní skupinou jsou vědci, lékaři a myslitelé, kteří jsou přinuceni nebo pod­
placeni spolupracovat na tomto zhoubném plánu. Ano, otevřeně říkám, že
zhoubném, protože to nemá nic společného se záchranou lidstva, jako spíš s jeho
zotročením /ostatně vzpomeňte, jak „zachraňoval″ svět Adolf Hitler/. Za krátké ob­
dobí se toto zmizení týkalo ve Velké Británii 24 vědců. V téže době se také začalo ve
Velké Británii hovořit o syndromu „odliv mozků″. Během 12 let do prosince 1975
odešly z Velké Británie 4 miliony lidí, přičemž více než třetina z nich byla z vrstev
odborníků a manažerů. Mnozí odešli neznámo kam, většina údajně dostala podivné
nabídky prestižních pracovních míst v USA a dalších zemích. Jejich rodiny o nich
však nemají žádné zprávy, firmy, u kterých měli v zahraničí nastoupit, o nich vůbec
nic nevědí, jako by se mnozí vypařili z povrchu země. Je to poněkud veliká shoda
„náhod″. Tyto fakta jsou natolik nepříjemné, že není divu, proč se to snaží vlády ta­
jit.
Alternativa 3, ale i další oddělené vládní únosy lidí, mají kromě stále omílaných dů­
vodů i jeden důvod, který nebyl dosud plnohodnotně zmíněn. Jedná se o genetické
experimenty a klonování lidí. To je patrně ten nejpodstatnější cíl únosů lidí.
Jak možná víte, takřka všichni lidé se syndromem unesených, kteří podstoupili
hypnózu a psychologické vyšetření, popisují, že kromě ostatních lékařských pokusů
na nich byly páchány odběry vzorků tkáně za účelem zjištění DNA a následnou
manipulaci. Unesení také shodně tvrdí, že mužům bylo násilně odebíráno sperma a
naopak ženám jejich vajíčka, popřípadě jim bylo do dělohy zaváděno nějakým způ­
sobem upravené sperma. Toto jsou stěžejní úkony na unesených, o kterých existuje
už i odborná literatura v českých překladech.
Tyto genetické fakta potvrzují ty nejčernější domněnky o tom, proč jsou lidé vláda­
mi unášeni.
Dne 13. března 1992 byla veřejnosti odhalena šokující aféra. Týkala se psy­
chiatrického ústavu Montes de Oca v blízkosti Buenos Aires v Argentině. Po pro­
testech občanů a mnoha závažných podezřeních vůči tomuto ústavu, vykonal sám
prezident Argentiny Menen nečekanou kontrolu v tomto zařízení. Vyšetřováním se
zjistilo, že v roce 1990 z tohoto ústavu zmizelo záhadně 110 pacientů, které již
1679
nikdy nikdo neviděl. Zároveň zde bylo odhaleno, že zde bylo obchodováno s lidskými
orgány, pacientům násilně odebírána oční rohovka a obchodovalo se zde i s krví pa­
cientů, která z nich byla pravidelně bez souhlasu doslova odsávána. Zmíněných 110
pacientů bylo patrně uneseno tajnými složkami státu a rozkucháno na „náhradní
díly″ nebo použito k nelegálním psychiatrickým nebo genetickým pokusům.
Někteří odborníci zasvěcení do vládních výzkumných projektů promluvili a dosti
znepokojili veřejnost svědectvím toho, co zažili. Obrovské tajné základny /zpravidla
podzemní/, kde byly nuceni pracovat. Věci, které tam viděli, ty je vedly k tomu, aby
nemlčeli. Tajné gigantické prostory, kde jsou zavření lidé v celách, někteří křičí,
mnozí jsou bez vlastního vědomí, obrovské lékařské sály a podivné lidské bytosti,
očividně geneticky nebo chemicky upravené. Těch svědectví je hodně a rozhodně
nejsou výtvorem pro bulvár, důkazy předkládají skutečné kapacity, které riskují svůj
titul i pověst jen, aby lidé znali pravdu.
A my nyní navážeme v další kapitole na tyto odhalení a ukážeme si realitu bez
cenzury.
LIDÉ PROVLÁDNÍ A TI ODSOUZENÍ
Vzpomínáte si ještě na hitlerovské snahy vyšlechtit vlastní rasu nadlidí? Tento na­
cistický fanatik a diktátor chtěl mít na celém světě pouze určitou rasu lidí – blonďaté
a modrooké občany s vysokým čelem a ostrou protáhlou bradou v lícních kostech,
výšky nad 180 cm. Jen tito lidé mohli přežít v jeho „nastupující″ světové říši. Všichni
ostatní – rasově a ideologicky nevyhovující, likvidoval po milionech v koncentračních
táborech jako odpad společnosti. Takto se mu podařilo vyhladit 6 milionů nevinných
lidí. Vzpomeňte, jak Hitler v Československu rozvracel rodiny, otcové byli zabíjeni
nebo vězněni, matky posílány do nacistických továren a děti, pokud měli žluté vlasy,
modré oči a předepsanou výšku na svůj věk, byli posíláni k násilné převýchově do
německých nacistických rodin, aby byly vychovány a sloužili nacismu. Nevyhovující
děti, jakož i mnohé matky, otce a další lidi čekal mnohdy také koncentrační tábor a
takřka jistá smrt.
Kdo by si myslel, že svět se z těchto zvěrstev poučil, má pravdu, dnes jsou zákony
proti rasismu a diskriminaci a lidé se snaží být tolerantní. Tyto zákony jsou zde pro
nás občany a díky Bohu za ně. Ale co vlády? Řídí se tím?
Zdá se, jakoby se nacistické ideály infiltrované projektem „PAPER CLIP″ neštítily
ani této nejzlostnější otázky – rasismu a genocidy obyvatelstva v současnosti.
To, co je prováděno při únosech a v obrovských tajných laboratoří, zejména v USA,
to nelze nazvat jinak, než světové inženýrství k vytvoření jednotné světové rasy a
ideologického vzorce občanů. O té ideologické přeměně občanů už toho bylo řečeno
v této knize dosti /vládní programy na změnu myšlení a chování/. Pojďme se nyní
podívat do zákulisí genetických a rasových plánů světovlády.
Vládní únosy, ať už pod projektem „Alternativa 3″ nebo jiných projektů, takřka u
všech putují oběti v omámeném stavu do tajných, zejména podzemních základen k
1680
lékařským vyšetřením a experimentům. Jak jsme si také již řekli, objev tzv. pod­
prahové krycí clony při hypnóze vyvolal ve světě značný rozruch a pojem těchto
únosů nabyl zcela nových rozměrů. I přesto si však mnoho lidí pamatuje i bez
hypnózy hodně ze svého únosu. Jsou i případy, kdy oběť vůbec ani omámena neby­
la, patrně se počítalo s její závěrečnou likvidací. Rozhodně svědectví, které existují z
těchto únosů mrazí v zádech.
Těch svědectví, která jsou věrohodná a konzultovaná s psychiatry, lékaři i vědci, je
již mnoho, nikdo nepochybuje o jejich autentičnosti. Dostávají se na přední místa
odborných publikací. Otázka již dávno nezní: „Existují tyto vládní krycí únosy?″.
Dnes už otázka zní velmi jasně: „Je i tento konkrétní případ vládním krycím úno­
sem?″. Můžeme si uvést některé svědectví unesených, ale i lidí, kteří se přímo zapo­
jovali do těchto vládních projektů únosů lidí /a zejména tedy jejich genetických
úprav/.
Koncem 80. let vzbudil v USA pozornost případ Christy Tiltonové z Oklahomy, která
uvedla, že byla v červenci 1987 unesena do podzemní základny v Dulce /již o ní byla
řeč/. Dokázala důkladně a detailně popsat počítačové zařízení i bezpečnostní systém
plný kamer v této tajné základně. V tomto několikapatrovém komplexu spatřila dle
výpovědi i podivné lidské, ale upravené bytosti a obrovské nádrže, na které byly při­
pojeny světla. Popis i náčrtky paní Tiltonové poté velmi šokovaly zasvěcené od­
borníky. Thomas Castello, který údajně byl od roku 1977 – 1979 bezpečnostním dů­
stojníkem na této tajné základně, se rozhodl promluvit. Podle dokumentů a
videokazet, které ukořistil na svém pracovišti, vypracoval sám rozsáhlou zprávu –
„Dokumenty z Dulce″ kde odhaluje skrývané skutečnosti této základny. Uvádí, že
celá základna má 7 podlaží, ty nejpřísnější bezpečnostní opatření a v celém gigan­
tickém objektu bylo přes 18.000 velmi podivných lidských bytostí, nepočítaje
vojenský, vědecký a lékařský personál. Jak dále přiznal, na šestém podlaží se prová­
děly experimenty na mnoha zvířatech, ale také na lidech. Slova důstojníka Castella
přitom nezávisle, ale velmi přesně korespondují s výpovědí unesené oběti Christy
Tiltonové. Celé šesté podlaží bylo plné nádrží obsahující znetvořené nebo geneticky
upravené lidi s mnoha rukama a mnoha nohama a také několik klecí s extrémně vy­
sokými bytostmi. Byly zde tisíce lidí a lidem podobných kříženců uskladněny v chla­
du. Jak Castello prohlásil na konferenci r. 1987: „Často jsem se setkával s lidmi v
klecích. Obvykle byli omámeni nebo utišeni léky, ale někdy křičeli a žadonili o po­
moc. Nám bylo řečeno, že jde o nevyléčitelné šílence, kteří se účastní vysoce ris­
kantních pokusů s léky, jež mají vyléčit nepříčetnost. Dostali jsme příkaz, abychom s
nimi nikdy nemluvili″. Svědectví zaměstnance základny, bezp. důstojníka Thomase
Castella a jedné z obětí únosů do této základny – paní Tiltonové, potvrzují i další dva
fakty. V roce 1976 – 1978 postihla bezprostřední okolí základny v Dulce vlna znetvo­
ření dobytka, který se ze dne na den povaloval v řadách zcela experimentálně rozku­
chán kolem Dulce. Šlo o tak masové a stále se opakující případy, že je sem přijely
zkoumat vědecké týmy z celého světa a celou věc šetřila státní policie. Přestože z
pochopitelných důvodů americká vláda odmítá přiznat existenci jakéhokoliv
podzemního objektu v Dulce, výzkumný tým, který v Dulce sondoval povrch analy­
zoval a potvrdil, že pod povrchem v Dulce se nacházejí skutečně hluboké prostory.
V roce 1973 se v USA odehrál případ únosu Betty Andreassonové ze South
Ashburnham. Podle její výpovědi v hypnóze viděla při svém únosu v prostoru i další
unesené lidi. Popsala, že viděla, jak z jakési unesené ženy vytahují dva plody. Do
jednoho poté vbodali dlouhé jehly do hlavy a poté plod uložili do jakési nádrže, kde
byl udržován při životě na jakýchsi přístrojích. Ovšem i jiní lidé z různých částí světa
popisují, že při svém únosu zde tyto nádrže a přístroje viděli, mnohdy i celé řady
těchto nádrží se stovkami lidských těl. Jen pro názornost uvedu ještě jeden z
typických případů…
1681
V prosinci 1977 byla v USA unesena paní Debbie Tomeyová z města Copley Woods.
Tehdy jí bylo voperováno do dělohy něco neznámého. Krátce po této události se tato
žena stala bezdůvodně těhotnou. Neuměla si to vysvětlit. Po několika měsících těho­
tenství však prožila další únos. Když se z něj probrala ve své posteli, zjistila, že její
břicho už není naduté a dítě, které v něm nosila záhadně přes noc zmizelo z jejího
těla. Gynekologové se nezmohli po posouzení celé záležitosti na nic více, než na poli­
tování této situace, neboť se s ničím podobným dosud nesetkali. Vyloučen byl samo­
zřejmě i jakýkoliv druh samovolného potratu. Podle hypnózy probíhal třetí „únos″
přímo v jejím domě, kam jí přinesli v noci ukázat její dítě. Jak Debbie Tomeyová s
hrůzou vypověděla, v rukou drželi malého ohavného vrásčitého tvora, tvrdili, že je to
její dítě a usilovali o vzorky mateřského mléka.
Podobných případů, kdy byli lidé uneseni a poté muži připravováni o sperma, aby
se záhy upravené nebo jiné implantovalo uneseným ženám nebo se oplodnily po
úpravách pouze vajíčka odebrané těmto ženám, je velmi mnoho. A velmi šokující
případy takovýchto tajných genetických experimentů na ženách pochází i z České
republiky. Například v roce 1997 vzrušil případ paní Magdaleny S. z Prahy, která zce­
la bez příčiny otěhotněla a pod ultrazvukovým vyšetřením lékaři dlouhou dobu
nemohli rozluštit, cože je to za plod v jejím těle. Vše vyvrcholilo předčasným po­
rodem mrtvého těla geneticky zohaveného lidského tvora nemajícího žádnou
genovou vazbu s rodičkou. Celý případ tehdy šokoval lékařskou komunitu a sám
ošetřující lékař paní Magdaleny S. prohlásil, že kdyby měl na veřejnosti říci pravdu o
tom, co si myslí, že to je, zřejmě by přišel o svůj titul. Celým případem se tehdy za­
bývala i naše televize. Na základě případů z celého světa se zdá, že ženy jsou zneu­
žívány jako dočasné nosiče budoucího plodu pro zabezpečení jeho nejdůležitějších
životních funkcí a poté jsou tyto plody záměrně odebírány přímo z těl matek. Tyto
případy jsou registrovány stále více a více a vždy mají zpravidla, až na drobnosti,
stejný průběh, a to jsou -li z USA, Ruska nebo Afriky.
Když začaly pukat informační bariéry a začalo se hlásit stále více obětí, které žá­
daly vysvětlení, začali se osmělovat i svědomití aktéři těchto únosů /např. bezp. dů­
stojník Castello, jehož jsme zmiňovali, a který dobrovolně opustil základnu a odhalil i
s mnohými dokumenty a důkazy některá fakta/. Mám evidovány i svědectví oby­
čejného proškoleného pracovního personálu na těchto základnách, který měl tam
pod zemí odvádět svoji specifickou práci bez dalšího zasvěcení, ale stali se tam
svědky velmi závažných událostí. Přestože jsou vázáni mlčenlivostí, nemohli se na to
dále dívat a něco tak strašného dále tajit. Sami se pak ale stali obětmi sledování a
perzekucí za své výpovědi. Například 19.února 1989 vystoupil v přímém přenosu v
americkém rozhlase v Las Vegas muž, elektrikář najatý do podzemní základny v
Mercury ve státě Nevada jako dělník. S utajením identity přiznal, že pracoval v
hloubce 900 metrů spolu s dalšími dělníky na elektroinstalaci pod firmou Reynolds
Electronics, ale jejich výplatu jim vyplácel zcela jiný, jim utajený subjekt. Vše se
zdálo být jako výnosná a běžná práce, než v určitém prostoru převzala velení nad
dělníky vojenská policie. Ta začala postupně dělníky uzamykat do vymezených pra­
covních sektorů a vyhrožovat. Jak přiznal: „ Nevím co se děje, klidně si pracujeme a
náhle vše nabralo jiný směr, vyhrožují nám….Před několika týdny jsme byli v jednom
prostoru, kam jsme došli přes několik ocelových dveří směrem k jihu. Na té trase
jsme montovali světla v místnostech, které vypadaly jako řídící pracoviště. Náhle z
výtahu vyběhli vojáci a vyhnali nás z toho místa do nějaké místnosti….Viděli jsme
tam osoby s velkými hlavami a malými těly, kteří vešli do toho místa a za nimi lékaři
v bílých zástěrách….Tak vystrašený jsem ještě v životě nebyl….Bojím se o svůj život,
protože jsem viděl co se stalo… Naše vláda lže!….Máme tady pod zemí šest malých
osob podobných člověku!″
1682
Z mnoha svědectví, ať už vysokých činitelů nebo jen proškoleného personálu těch­
to tajných základen, ale i ze svědectví obětí, tedy unesených, mohu říci, že tyto
únosy a s nimi spojené změny myšlení, chování a genetické pokusy, jsou reálného
základu a je to patrně jedno z největších nacistických tajemství, přetrvávající v
programech našich vlád dodnes.
Jestli třeba jen trochu pochybujete /což není nikdy na škodu/ ,pak se podívejte na
vládní programy s kontrolou lidského DNA, na oficiální vládní genetické experimenty
i pokusy s klonováním.
Když v červenci 1996 vědci ve Velké Británii poprvé oficiálně naklonovali živého
savce, kterým byla ovce pojmenovaná Dolly, svět to silně vzrušilo. Psaly o tom novi­
ny po celém světě a lidé protestovali, že je to hra s ohněm. Krátce poté některé vlá­
dy začaly podepisovat chartu, která odsuzuje případné budoucí klonování lidských
bytostí. Natolik to vytvořilo paniku. Ale přátelé, existují důkazy o tom, že onen svě­
toznámý pokus s klonováním ovce byla jen fraška. První zvířecí klony vlády vytváře­
ly v přísně tajných projektech už v průběhu II. světové války. A onu chartu, kterou
koncem 90. let začaly podepisovat státy světa proti klonování lidí, nezlobte se pro­
sím, vypadá to jako vstřícný krok, ale je to jen maskovací náplast daleko horších
projektů – již dávno probíhajícího klonování lidí a těch nejodpornějších genetických
pokusů postnacistické éry. Ano, ta charta měla, jak se domnívám, pouze utišit ve­
řejnost, že vše bude v pořádku, zatímco se už 50 let nazpět vytvářely v tajných la­
boratořích pokusy s lidskými klony.
Vždyť právě klonování byl stěžejní plán odporných genetických experimentů Adolfa
Hitlera v koncentračních táborech. Fašistický doktor Mengele pracoval za II. světové
války na přímý rozkaz Adolfa Hitlera na projektu klonování lidí. Skutečně k tomu
zneužívaly vězně koncentračních táborů, nevyjímaje ženy a děti. Jen pro tento gene­
tický výzkum zemřelo pod rukama fašistických lékařů přes 5 000 nevinných lidí, což
je oficiální statistika. Odpornými genetickými pokusy /klonováním/ se pokoušel Hit­
ler získat třeba i tisíce tělesně, rasově i mentálně identických jedinců, vytvořených
podle jednoho vzoru daným vůdcem. Těmito genetickými pokusy, které jsou totálně
obráceny proti Bohu a všem přírodním zákonům, se Hitler pokoušel stvořit nestvoři­
telné – dokonalé kopie lidí.
Projekt „PAPER CLIP″ byl velmi vstřícný k těmto nacistickým vědcům a vražedným
lékařům a tvořili důležitou složku exulantů pro americkou vládu. A snad nevěříte
tomu, že je vláda USA zaplatila a zajistila pro své služby jen proto, aby nezlobili? Vž­
dyť jsme si již řekli, jaké uplatnění v nejvyšších funkcích tito nacisté dostali.
Světem jde zamlžování. Nevěřte tomu, že ovečka Dolly byla prvním klonem na
světě, to bylo pouze show pro tisk, jednoduše už dál nešlo tajit, že je tato technika
nefunkční a tak se obětovala ovečka, aby svět věřil, že se to ví až nyní a výzkum
ještě dál nezašel.
Jenže jak vyplývá z projektu „PAPER CLIP″ – klonování probíhá již od konce II.
světové války a nejde pouze o klonování nižších živočichů, ale i lidí. Tyto utajené
projekty z velké části potvrdila i německá televizní stanice ARD a to jen krátce po
naklonování ovce Dolly. Lidstvo mělo protestovat zřejmě mnohem dříve.
Proč vlády provádí pokusy s DNA a klonováním? Chtějí snad vytvořit, stejně jako
1683
se o to pokoušel Hitler, světovou rasu lidí s jedním jediným programovaným myš­
lením? Silné dělnické otrocké, ale zato slaboduché a podřizující se zástupy lidí? Ne­
vím, ale jestliže dnes víme, kdo stojí za těmito projekty /nacisté/ – pak se nám musí
svírat tváře… .
V Itálii se k těmto tématům postavili. Dne 21.dubna 1997 odvysílala italská te­
levize dokument nazvaný – Záhady. Nikdo možná tehdy ještě netušil, jakou svě­
tovou pozornost to vyvolá. Dokument ukazoval výsledky tajných genetických poku­
sů, které americká armáda provádí na lidech. Byl zde odvysílán videozáznam, který
na tajné základně Dulce odcizil její bývalý bezpečnostní důstojník Thomas Castello
/už o něm byla řeč/. Thomas Castello, ale s ním i Derek Hennessy, který stejně jako
Castello dokázal nezávisle a přitom detailně shodně popsat, co viděl v tajných labo­
ratořích, jsou od jisté doby nezvěstní. Hovoří se o tom, že se jich vláda zbavila jako
nepohodlných svědků. Italská televize, která promítala odcizený videozáznam, ne­
chala diváky shlédnout, jak kamera snímá řady skleněných nádrží s uměle při životě
udržovanými zárodky a částí těl podobných lidským. Komentář uváděl, že jde o vý­
sledky klonování lidí, prováděného s podporou americké federální vlády. Videozá­
znam ukazoval i části tajné podzemní základny. Tento záznam byl odborně analy­
zován pomocí počítače, zda nejde o podvrh a zjištění bylo velmi znepokojivé – zábě­
ry jsou autentické. Na záběru byl dokonce identifikován i jeden známý vědec.
Když byl v tomto vysílaném dokumentu umožněn divákům živý vstup s od­
borníkem z New Yorku, Seanem Davidem Mortonem, který záběry komentoval, v
okamžiku, kdy Morton začal prozrazovat, že obrazovka zachycuje skutečné lidské
klony, moderátorka Foschiniová okamžitě Mortona přerušila a spojení s New Yorkem
se náhle uprostřed řeči přerušilo. Hlas moderátorky překryl i Mortonova závěrečná
slova. Nikdo tehdy asi neměl zájem na tom, aby diváci věděli více pravdy, než je
zdrávo. Ale přestože nenechali Mortona domluvit, jeho slova byla zachycena alespoň
na pásku v televizním studiu a podařilo se je rekonstruovat: „Náš informátor, který v
laboratoři pracoval, nám řekl, že v oněch skleněných válcích přežíval jakýsi druh in­
teligentních bytostí.″
Později byl s Mortonem učiněn rozhovor s médii, kterým uvedl: „Hovořil jsem o lid­
ských bytostech a jejich částech, což asi moderátorku i vědce značně překvapilo.
Jsem si však jist tím, co říkám, protože film byl počítačově analyzován….nepochybně
se jedná o autentický záznam. Nejen to, existuje také další záznam, celkem 17 mi­
nut záběrů jasně ukazujících těla zrozená křížením lidí….Posledně jmenovaný film
ukazuje i vědce, kterého se nám podařilo identifikovat. Podle mého názoru se klo­
nováním lidí zabývají /v USA/ dvě laboratoře, jedna se nachází v Dulce a druhá ve
White Sands.″ Tolik slova Seana Davida Mortona.
Vzpomínáte si ještě na svědectví unesených, kteří viděli v laboratořích ty samé
řady skleněných nádrží s lidskými těly? Svědectví z celého světa…. Co se týká přímo
aspektu klonování, velmi mě zaujal případ únosu ze Španělska, o kterém si nyní
řekneme.
Jednu neděli v květnu 1985 odjel v 8:00 ráno z domova v Barceloně 24 letý Xaver
C. do Vallgorguina, což je asi 25 km od Barcelony. Přibližně po dvou hodinách přijel
Xaver zpět do Barcelony. Velmi se divil, proč jeho tachometr ukazuje, že najel 300
km, když cesta tam i zpět měla jen 50 km. Když přišel domů, velmi se divil, proč
jsou v neděli všude otevřené obchody. Pak ale zjistil neuvěřitelnou věc, bylo pondělí
18:00 hodin večer. Policie už po něm vyhlásila i pátrání. Xaver si nedokázal vysvětlit,
jakto že se vrátil až druhý den večer, když podle něj přijel zpět hned za necelé dvě
1684
hodiny. Časová ztráta, o které jsme si již říkali, byla u něj 34 hodin, ve kterých si
nepamatuje nic, co by se s ním dělo. Slavný španělský psycholog a diplomovaný
hypnotizér, profesor Francisco de Asis Rovatti, tehdy Xavera zhypnotizoval, aby zjis­
til, co se s ním v tento ztracený čas dělo. Další děj je prakticky shodný s tisíci únosy
lidí po celém světě. Ale něčím snad překvapivějším. Totiž poté, co byl Xaver přinucen
zastavit automobil, byl omámen a pamatuje si až, že ho někdo táhl proti jeho vůli
někam do podzemí, kde na něm byly lékařsky testovány různé věci. Vložili mu též
do ramene mikročip. Poté mu odebrali vzorky kůže a vlasů /skutečně, když se vrátil
k rodině, všichni se divili, proč nemá vlasy a na levé ruce má stopy po trojúhelní­
kových vpichách o straně 3 centimetry/. Xaver též viděl, jak před ním experimentují
s jakousi tekutinou. Xaver se stal svědkem diskuse přítomných, kteří ho chtěli naklo­
novat, popřípadě již dokončit dříve učiněnou genetickou operaci. A skutečně, vzorky,
které mu odebrali, svědčí o mnohém. Jak Xaver dále uvedl v hypnóze, zaslechl od
personálu, že jeho vytvořený klon bude sice vypada