Seznam skladeb - ZUŠ Prachatice

Seznam skladeb
1. Beltina
2. Beltina
3. Beltina
Soul of The Irish
Směs skotských jigů
Růže
4. flétnové trio
Habanera – G.Bizet
J.Píchová – zpěv
K.Nachlingerová
K.Weissová
A.Jalůvková
5. L.Koželuh – 2.věta z Koncertu in Es B.Škorpil – hoboj
6. V.Micka – Koncertino pro housle
7. flétnové trio
M.Krejsová
J.J.Quantz – Allegro
8. Yann Tiersen – La dispute
Z.Holá – klavír
9. čtyřr.klavír - E.Hradecký – Z kopce Z.Hemmerová
Z.Holá
10. pěvecké duo – O šípkových růžích A.Jalůvková
N.Grožajová
11. saxofon - hudba z filmu Armagedon B.Koptíková
12. cyklus skladeb dechového orchestru vedeného V.Franzem
a J.Hovorkou, sólo na saxofon J.Hovorka
klavírní doprovod č.6 – J.Pražáková
dechový orchestr živě nahrán v prostorách městského divadla
v Prachaticích v květnu 2005, ostatní repertoár nahrán a vyroben
v ZUŠ v létě 2005 pod vedením P.Pavelky
3
Kristýna Šimková
4
ALMANACH
ZUŠ V PRACHATICÍCH
5
1926 - 2006
6
Slovo současného pana ředitele
Jak ten čas letí, před 10 lety oslavilo české hudební
školství v Prachaticích kulatou sedmdesátku a na dveře již klepe
kulatá osmdesátka. Osmdesát let – je to hodně nebo málo?
Odpověď může být velice jednoduchá, ale i složitá. Pokud se
jedná o přítomnost, je to docela slušný věk, pokud se jedná o
budoucnost, může to být základ pro nejlepší léta před námi.
Kulaté výročí vždy nutí k jakési rekapitulaci a při té
příležitosti se zdůrazňují dosažené výsledky. Nechybí většinou ani
slovo o historii. Protože k historii bych se v mém krátkém
povídání nerad vracel, to ostatně bylo velice dobře zpracováno
v almanachu, který škola vydala před deseti lety ke
vzpomínanému 70. výročí české hudební školy v Prachaticích,
došel jsem k potřebě připomenout naši „zušku“ z hlediska
pohledu jednotlivých oborů, a tak vlastně Vám umožnit pátrat ve
vzpomínkách a atmosféru si i po čase vybavit. Realizované akce
z hlediska koncertů, výstav, hudebních, výtvarných i tanečních
setkání, totiž vždy nabízí příležitost k zastavením.
Nejedná se však pouze o aktivní estetickou činnost žáků a
učitelů, ale naše škola v každém zanechá stopu v návaznosti na
krásné prostředí, které obdivují, a jak víme i závidí, návštěvy a
hosté z domova i zahraničí, neboť svým pojetím i koncepcí je
opravdovým originálem. Důležitý však je především pozitivní vliv
na žáky, neboť i toto umocňuje poslání školy a má vliv na
činnosti s ní spjaté. S tímto však souvisí i vybavení a ačkoliv se
v současné době můžeme pochlubit moderní profesionální
technikou, snažíme se neustále hledat to nejlepší v hudebním i
výtvarném oboru. Jak se nám to daří, mohou každoročně
posoudit rodiče zhruba 370 žáků školy, kteří docházejí do výuky
v Prachaticích nebo v naší pobočce ve Lhenicích.
Dnešní doba přináší nové technologie, které mění podobu
světa, umění i výchovy. Tradiční hudební i výtvarné techniky
ustupují a nahrazují je v řadě případů elektronická média.
7
Ovládání je snadné a není nutno ovládat nejrůznější umělecké
dovednosti. Věřím však, že citlivá lidská osobnost bude ještě
dlouho v umění dominantou. Svojí zvídavostí bude podněcovat
k tvůrčí aktivitě, jako je tomu přibližně u čtrnácti hudebních
souborů školy. Ti všichni jsou zárukou široké a dobré
reprezentace školy a našeho města.
Díky zázemí a dobré spolupráci s městem, řadou institucí,
rodiči a učiteli se mnohým absolventům dostává vzdělání, které je
obohatilo – ať už jako „jenom“ posluchače či diváky, nebo jako
nadšené amatérské hráče, výtvarníky i profesionální umělce. A
věřte, že v naší základní umělecké škole si každý tu svoji písničku
najde a zahraje.
Mým přáním je, aby i nadále měly dnešní i budoucí děti
v naší škole možnost rozvíjet si svůj kultivovaný projev, aby vždy
dostaly příležitost prožitku – ať už trvá rok, anebo jedenáct let.
Proto dovolte, abych z celého srdce všem poděkoval, popřál
mnoho štěstí, trpělivosti a energie do dalších let.
Mgr. Vladimír Rychtařík
8
Slovo pana starosty
Vážení přátelé,
s velikým potěšením využívám možnosti v několika následujících
řádcích vyjádřit svůj osobní vztah a pocity k Základní umělecké
škole v Prachaticích v rámci připomenutí letošního již 80. výročí
založení.
Toto kulaté jubileum musí v každém člověku probouzet
úctu a vděk k těm, kteří stáli u zrodu a samotné realizace
myšlenky založení české hudební školy v roce 1926 a samozřejmě
taktéž obdiv k mnohaleté poctivé práci týmů učitelských sborů,
9
které probouzely a dále rozvíjely hudební a estetické cítění mnoha
generací dětí našeho města a širokého okolí. Tradice a vysoká
prestiž „naší“ školy, založené na často vysilující práci, ale
podložená desítkami i mezinárodních úspěchů je zavazující a
určitě vám všem přináší inspiraci a chuť do časů budoucích.
Při vyslovení slov ZUŠ to pro mě osobně nikdy
neznamenalo vybavit si hezkou budovu v Husově ulici, ale spíše
tu příjemnou a tvůrčí atmosféru uvnitř a také konkrétní tváře
skvělých muzikantů, umělců, tvůrčích osobností a hlavně
neskutečných nadšenců, se kterými mám tu čest prožívat kus
společného života.
Celému kolektivu pod vedením současného ředitele
Vladimíra Rychtaříka se daří často životní láska nebo minimálně
velký koníček přeměnit v zajímavé zaměstnání a ještě přitom
dlouhodobě dosahovat výborných výsledků. Oceňuji, že velký dar
vynikat v určité oblasti lidského života si neponecháváte pouze
pro sebe, ale předáváte jej dalším generacím.
Bez neopakovatelné atmosféry desítek žákyň a žáků,
převážně veselé nálady doprovázené občasným, ale nutným
zdvižením ukazováku, bez zapálení a velkého očekávání mnoha
rodičů, přátel a příznivců, bez tohoto všeho by vaše škola nebyla
úplná.
Jménem všech, kteří vaše umělecké vlohy skloubené se
životní zkušeností rádi využívají, kteří si s potěšením vyslechnou
či prohlédnou výsledky vaší práce, jménem těch mnoha lidí vám
gratuluji ke krásnému výročí a také vám s velkou úctou sděluji, že
vás máme rádi a že si vás všech velice vážíme.
Ing. Jan Bauer, starosta
10
Slovo vedoucí odboru kultury,
školství a cestovního ruchu
Základní umělecká škola slaví v letošním roce již osm
desítek let trvání v našem krásném historickém městě a
neustálého osobitého rozvoje svého, ale i rozvoje naší duchovní
stránky v mnoha lidských generacích.
Oblast školství zaznamenává v toku času mnoha staletími
celou řadu změn a dynamických fází v oblasti reforem, počtu
žáků, kvalifikovaných pracovních sil.
Hlavním posláním uměleckých škol bylo, je a bude rozvoj
elementárního uměleckého osobnostního rozvoje našich dětí a
mládeže dle možné nabídky. Jedná se o velmi náročnou a citlivou
práci, která nám napomáhá v sobě, ve svém nitru, odhalovat jiné
11
dimenze, jiné stránky, o kterých jsme možná nevěděli a které,
když se zušlechťují a rozvíjejí, přinášejí obrovské dědictví a
dozajista i naplnění pro konkrétní osobu samotnou,
zprostředkovaně pro současně žijící komunitu lidí, stejně jako pro
další následné generace.
Život každé školy se bytostně promítá do života každé
obce, ve které taková instituce působí a vždy tvoří její pevnou a
nedílnou součást. Jsem ráda, že i v dnešní době, kdy se v první
linii při rozhodování kompetentních osob mluví o finanční
rentabilitě přihlíží i k té stránce druhé a sice k rozvoji osob,
k rozvoji jejich duševního potenciálu a dalších hodnot, neboť ty
se financemi nedají vyčíslit.
Do budoucích let přeji prachatické základní umělecké
škole mnoho dětí s opravdovým zájmem a pedagogickému sboru
mnoho elánu, nápadů a životního optimismu.
Mgr. Růžena Štemberková
12
13
ZUŠ a MŠ Prachatice
Zdánlivě je každá škola jiná, přesto mají mnoho
společného. Díky úzké spolupráci se ZUŠ Prachatice můžeme
rozvíjet školní vzdělávací programy o hudební činnosti, které nám
ZUŠ nabízí. Řada dětí z MŠ po ukončení docházky v MŠ
pokračuje v rozvoji hudebních a výtvarných dovedností na ZUŠ.
Krásné prostředí „naší“ zušky umocňuje prožitek z koncertů,
v dnešní uspěchané době jsou vystoupení žáků ZUŠ balzámem a
pohlazením po duši.
Přeji všem zaměstnancům ZUŠ, aby měli hodně
talentovaných a pro hudbu či výtvarku zapálených žáků. Žákům
přeji, aby to, co jim ZUŠ dala, je provázelo po celý jejich život.
Marie Přibíková, ředitelka MŠ Prachatice
14
Klavírní oddělení
Každý začátek je těžký. Tuto větu jsem několikrát slyšela,
ale myslím si, že to vždy neplatí a zároveň vám chci napsat o
mém začátku.
Do hudební školy jsem začala chodit nejdříve na housle,
ale mým snem bylo hrát na klavír. Záviděla jsem těm, kteří jej
měli doma. Touha byla tak velká, že jsem jednoho dne přinesla
velký papír a nakreslila si na něj klaviaturu. Zašla jsem do
knihkupectví a koupila klavírní školu pro začátečníky. A začala
jsem sama. Nebylo nic slyšet, ale hrála jsem a hrála. Snad jen
15
někdo zaslechl moje počítání, bylo to hraní se vším všudy.
Ostatní nade mnou kroutili hlavou, to mě však nevyvedlo z míry.
Mé hraní mělo jednu velkou výhodu – nikdy na mě sousedé
netloukli, abych už skončila. Nacvičila jsem 1., 2., 3., 4., …
cvičení. Zdá se vám to nemožné? Dostala jsem se až ke cvičení
č. 40. Pak se mi splnil sen - rodiče koupili klavír. V tu dobu jsem
začala chodit do 6. třídy ZDŠ. Jakou jsem měla radost, když jsem
k němu poprvé usedla a „uměla“ jsem už zahrát. Klavír byl pro
mě příliš vzácný a já na něj začala cvičit několik hodin denně.
Těším se, že se mi někdy ve třídě objeví podobný nadšenec.
V dnešní počítačové době už není klavír tak vzácný, děti
přihlásí rodiče a musí na cvičení dohlížet nebo je i přinutit. Ale i
zde platí: „Co nic nestojí, za nic nestojí“. Většinou po nějakém
čase poctivé práce samy pocítí radost. Snažím se jim hraní
zpříjemnit výběrem melodických skladeb a písniček.
Během roku mají žáci možnost předvést své umění na
několika koncertech, v loňském roce dobře uspěli v okresním
kole ve hře na klavír. Rádi si zahrají čtyřručně, letos zkoušíme i
šestiruční hru.
Jsem ráda, že mohu vyučovat v ZUŠ v Prachaticích, učení
mě baví a mám velkou radost z každého úspěchu a zlepšení hry
žáků.
Marie Jedelská
16
Třída Jana Markovce ml. – hra na klávesové nástroje
-
svého učitele se zeptala jedna z nejšikovnějších
současných žákyň Veronika Masáčková:
V.M.: Jak a kdy „to začalo“, jak jste se k tomuto oboru dostal?
J.M.: Již za doby mých studií na konzervatoři jsem daleko radši
poslouchal hudbu z tehdy „ideologicky, umělecky a
morálně zaostalého Západu“ než povinného Smetanu…
zejména pak jako student klavíru mě tehdy nejbližší
„klávesáky“ Jona Lorda, Kena Hensleyho, Ricka
Wakemanna. Po následující aktivní hudební praxi v tomto
oboru jsem se zhruba před 14 lety vrhl na výchovu
mladých talentů.
V.M: Byly problémy?
J.M.: Máš pravdu, jako mladý, nový obor ho provázely „dětské
nemoci“, kupodivu některé jsou dosti vleklé, dokonce
přetrvávají dodnes. Tehdy u nás, kromě Mariána Vargy,
nebyl v podvědomí hudební veřejnosti žádný jiný
uznávaný nebo spíše akceptovaný představitel této oblasti.
Lépe již na tom byl Czeslaw Niemen ze sousedního
Polska. Klávesák, zpěvák a skladatel evropského formátu.
Koncert, který jsem měl to štěstí navštívit, byl pro mě
„šok v reálném čase“ (dnes „reality show“). Jen
prohloubil a povzbudil můj zájem o věc. Pak přišel jeden
odvážný tatínek jedné z mých prvních lhenických žákyň a
koupil své dceři místo starého pianina nové CASIO!
Inspirace byla na světě a oheň na střeše (alespoň co se
hudebního školství týče).
V.M.: Co bylo dál?
J.M.: Zpočátku byla moje třída spíše klavírní, keyboardy byly
tři. Postupem času zájem narůstal, spojil jsem se s kolegy
17
– nadšenci z jiných měst a krajů naší republiky. Tato
snaha vyústila v celorepublikovou soutěžní přehlídku
„Lhenické klávesy“. Doposud se konalo 9 ročníků. Blíže
může o této akci pohovořit aktivní účastnice coby
porotce, moje kolegyně Kateřina Weissová ….
„Hudba a dění kolem ní, to je moje…Všechno co je nové,
to musím prozkoumat. I přesto, že na klávesy neučím a
aktivně na ně nehraji, nebráním se jakémukoliv využití
harmonického nástroje jako doprovodu pro můj srdci
nejmilejší nástroj – příčnou flétnu. Do Lhenic jezdím
velmi ráda, snažím se do poroty plné „machrů“ ve hře na
keyboard vnášet obyčejný pohled a um člověka
s hudebním nadáním. Hudbou se dá vyjádřit mnoho
pocitů a já tyto pocity vnímám, nechávám na sebe
působit, spolu s hudebními zákonitostmi, které jsou dané.
Tento názor pak prosazuji v kolektivu porotců. Doufám,
že tento hlas porotkyně je stejně tak fundovaný jako hlas
mých kolegů. Více se případný zájemce může dozvědět
v almanachu „Lhenické klávesy 1996-2004“ nebo na
propagační videokazetě.“
V.M.: Kolik nás je?
J.M.: Nyní již v mé třídě zcela převažuje zájem o výuku na
keyboardy. Ze současných 21 žáků mám tři „klasické“
klavíristy. Jeden z rozhodujících faktorů je podle mého
ekonomická stránka věci (pořízení nástroje), dále
atraktivita, kreativita a aktuálnost nástroje.
V.M.: Máte podle čeho učit?
J.M.: Je to paradox, ale zhruba po desetiletém jednání a snaze
Ministerstva školství (několika sezení jsem se i účastnil)
nedošlo ke konečnému řešení a dodnes nemáme, jako
jediný obor ZUŠ, konkrétní osnovy, metodické a učební
plány.
V.M.: Plány do budoucna?
18
J.M.:
V blízké budoucnosti bych chtěl navázat na tradici
„Lhenických kláves“ a vytvořit novou akci podobného
typu a rozsahu. Podrobnosti si nechám jako překvapení…
V.M.: Jaký je podle Vás ideál hráče na klávesové nástroje?
J.M.: Za ideálního považuji muzikanta, který umí zahrát Bacha
na klavír, Jarreho na syntezátor, Coreu na el. piano a
ABBU na keyboard… pokud je navíc schopen vytvořit
vlastní kvalitní skladbu nebo písničku, jako třeba ty, pak
to vše dává smysl…
19
Moje třída…Černé a bílé klávesy a hlavně jednadvacet
„skoro klavíristů “, od šestiletého Kuby až po devatenáctiletou
Zuzku. Malí indiáni z Husince, usměvavé sluníčko, které přenáší
záhony před domem do mé vázy, letošní absolventi, ti
nejšikovnější, které jsem kdy učila, malé copaté holčičky,
rozčepýření kluci, slečny, mladí muži… Pěkně nesourodá parta,
ale mají něco společného. Nemalou část svého volného času
věnují tomu, aby se něco naučili. A za to mají všichni můj obdiv.
A co klavír a oni? Naučit se hrát na hudební nástroj není lehké…
Za všechny Zuzka Holá :
„Klavír… dřevěný kus nábytku. Spousta strun, zajímavá
mechanika, několik desítek kladívek, 88 kláves, 36 černých, 52
bílých, 7 oktáv, 3 půltóny navíc, 2 až 3 pedály a několik gramů
zelené plstě. Hudební nástroj.
Vztek, smutek i radost. Ta především.
Několik krizí během let hraní - největší asi tak druhý třetí ročník prvního stupně. Nechuť k hraní a cvičení etud. Každý
den jiná důležitější věc na práci… proč cvičit? Dennodenně,
minimálně půl hodiny, nebo radši víc?! Další ročník, jiné skladby,
krásnější a krásnější. Už dokážu zahrát i složitější… běhy, sextové
intervaly, oktávy… Nehraju pouze stupnice a lehčí etudy. Stále
větší zábava, dokonalost, krása. A radost. Absolventský koncert.
Tréma, pokora, strach… Bez chyby! Třesoucí se kolena, odbytá
poklona, ale následné vítězství - vítězství nad sebou. Pýcha.
Možnost zdokonalovat se a vzdělávat se. Nové a další skladby.
Tři, čtyři, pět, šest stránek plné not, křížků, béček, odrážek.
Změny rytmu, vztek kvůli nepřesnosti. Nenávist k metronomu.
Počítat, počítat… Jak má být tenhle takt?! Už mi to jde!
Nádhera… cvičit dvě hodiny… vracet se ke starým skladbám.
Najednou jsou hezčí než dřív. Radost z hraní. Tóny a tóny
skladeb zahání smutek, přinášejí spokojenost. Ty roky se
vyplatily… krize přejdou, zvládla jsem to… proč? Pro sebe…
Díky rodičům a paním učitelkám… A díky sobě.
20
Klavír, nádherný kus nábytku. Vlastně ten nejcennější.
Vztek, smutek i radost. Ta především.“
Mým snem není vychovat co nejvíc umělců, pro něž se
hudba stane životem. Přála bych si, aby byl jejich život díky
hudbě bohatší a barevnější. Víc, než že jim prsty běhají rychle po
klávesách, mě těší, že hrát na klavír je baví. A když někdy přijde
v životě ta černá klávesa, třeba jim i hudba pomůže odrazit se
zase k bílé…
A ještě mám jednu třídu. Tak trochu na odreagování.
Nesedíme totiž u klavíru. S osmnácti dětmi od 6 do 16 let každý
týden hopsáme v baletním sále v rytmu irských a skotských
melodií a trénujeme na vystoupení, která jsou pro mé tanečníky
vlastně odměnou za jejich práci. Moc se na ně těší a radost,
s jakou tancují, je zase ta největší odměna pro mě.
Jindra Pražáková a Zuzana Holá
21
Do malebné historické budovy prachatické ZUŠ, kde se
snažím vést žáky k chápání hudby a vyjadřování se hudebními
prostředky, dojíždím každodenně už čtvrtý rok. Cestování sem a
tam mě stojí hodně času a energie, ale na své žáky se těším a učím
je ráda.
Hudbou můžeme vyjádřit i to, co nejde slovy, a zpětně
z hudby můžeme zase mnohé pochopit a obohatit se. A tak
společně se žáky při výuce klavírní hře hledáme, objevujeme
v hudbě ukrytá sdělení, necháváme ji na sebe působit, studujeme
skladby, interpretujeme, … Aby však mohl žák pomocí hudby
„mluvit“, je nezbytné naučit se ovládat hudební nástroj, svůj hlas
a poznat hudební prostředky a principy hudby. O to se snažím
také při hodinách hudební nauky. Společně se žáky muzicírujeme
také při hodinách korepetic.
Jedno české rčení říká: „Bez práce nejsou koláče“. A tak
bez kvalitní každodenní přípravy do hodin nemůže vzniknout
pěkná hudba. Svým žákům kladu na srdce: „Talent je jedna věc a
pak to záleží na Tobě. Budeš umět tolik, kolik tomu věnuješ času
a práce.“ Zde je kámen úrazu. Dlouho některým talentovaným
žákům trvá, než toto pochopí. A mě povzbuzování stojí hodně
energie. Souhrnné vyjádření pocitu některých žáků: „Cvičení,
cvičení, to nám hrůzu nahání…“ Dosti můj častý pocit v roli
učitelky: „Jako když na stěnu hrách házím!“
Nejkrásnější je, když vytvoříme společně (žák s rodiči a
učitelka) harmonický spolupracující tým. Pak nám jde studium
pěkně od ruky a odměnou za tu dřinu je nám radost z hudby a její
interpretace. S tím, kdo to nevzdá a své snažení dotáhne
houževnatě až k absolutoriu, pak máme na společně prožité
chvíle krásné vzpomínky a trvající přátelství.
Jana Pešková
22
23
Dechové oddělení
Milí flétnisté,
zkusím se v krátkosti zamyslet nad mým desetiletým působení na
této škole jako učitelka příčné flétny.
Jak sami víte a cítíte na našich společných hodinách
s tímto nejkrásnějším nástrojem na světě se dají dělat věci…Přes
hru na hlavici, postupné skládání dílů k sobě, přes hru na ozvěnu
se dostáváme k prvním písničkám, cvičením a skladbičkám.
Vím, že to kolikrát jde ztuha, tóny se neozývají a my se
tak snažíme, rytmus jde mimo naše srdce a my tak strašně
chceme, skoro ani nedýcháme a my tak moc potřebujeme se
nadechnout, prsty neposlouchají a my chceme hrát tak moc
rychle.
Snažím se vám dát návod k použití flétny v hudebním
světě, aby vás nic nebolelo, když hrajete, aby se vaše uši neničily
špatným neladícím tónem a poslechem nekvalitní hudby. Chtěla
bych, aby vás flétna motivovala k těžší skladbě, abyste si sami
chtěli zahrát, aby vám flétna v životě chyběla, abyste se bez ní
nemohli obejít, aby se stala součástí vás samých.
Jsem moc ráda, že vás znám, že se s některými setkávám i
dvakrát či třikrát v týdnu, ať na sólové hodině, nebo na triu,
kvartetu. Moc mě těší, když se někdo z vás rozhodne studovat
flétnu na konzervatoři a stane se mu tento nástroj smyslem
života.
Učím vás s chutí dotýkat se neuchopitelného – krásy
melodie, čistoty tónu i porozumění stavbě skladby. Učím se od
vás, od vašich podnětů, myšlenek…tak ať nám to vydrží i
nadále…
Vaše paní učitelka Kateřina Weissová
24
Do prachatické hudební školy jsem začala chodit tuším
v roce 1986. Je s podivem, jak dobře si dodnes pamatuji některé
detaily týkající se mých hudebních začátků spjatých s touto
školou.
Vybavuji si den v mateřské škole v Zahradní ulici, kdy
k nám pětiletým mrňousům přišel pán, který si nás vzal ke klavíru
a tam s námi prováděl všelijaká kouzla; jejich výsledkem bylo
sdělení: ty, ty a ty, co takhle zkusit se učit na něco hrát?
Vybavuji si přesně i den zápisu do hudební školy: Sál,
který mi připadal obrovský, byl plný dětí s rodiči a na pódiu se
vyvolávala jména nástrojů, na které se kdo chce přihlásit.
Když se ozvalo akordeon, moje maminka, nehudebnice,
se naklonila k paní sedící vedle a šeptem se ujistila: to je
harmonika? A když jí paní potvrdila, že ano, zvedla ruku a
nahlásila mě. Čímž byl můj hudební osud zpečetěn.
Vybavuji si také svou první hodinu u paní učitelky
Klímové. Předvádí mi malý akordeonek a pojmenovává jeho
jednotlivé části, ukazuje mi taky, jak krásně to hraje, když se
mačkají všelijaké ty klávesy a basy: „A tady, poslechni, tyhle
akordy, to zní úplně jako někde v kostele“, slyším její slova, jako
by to bylo včera.
Vybavuji si velmi dobře i svoje první vystoupení na
školním koncertě - a zároveň i svoje první koncertní faux pas,
naštěstí se šťastným koncem: paní učitelka Klímová na pódiu
ohlašuje, že „Janička nám teď zahraje národní píseň“ a já
omylem, ze všeho toho popletení, místo natrénované „Maličká
su, husy pasu“ spustím „Když jsem husy pásala“... K překvapení
a úleku paní učitelky, ale i svému vlastnímu - sice se mi i tahle
nikým neočekávaná písnička daří bez potíží, ale ještě uprostřed
hraní mě s hrůzou napadá, že co když tohle propánajána vůbec
není národní píseň!
A samozřejmě, vybavuji si nespočet hodin domácího
cvičení, vzteku, zlosti, ale přeci jen konečně i radosti, když se
něco povedlo.
25
Vzpomínám (je nás jistě mnoho takových!) na tajuplnou
starou budovu tehdejší hudebky, na všechna ta tajemná tmavá
zákoutí a schodiště, o kterých se mi dodnes často zdává a která
jsou úžasnou kulisou nejrůznějších příběhů z mých snů.
Vybavuji si velmi ráda mnoho konkrétních okamžiků
z vyučovacích hodin, z vystoupení a z hodin komorní hry,
skladbičky, které jsem hrála i komentáře paní učitelky.
Vybavuji si cestu autobusem s paní Klímovou do
Budějovic, kam mě vezla na první konzultaci k paní profesorce na
konzervatoři.
Sama jsem až překvapená, co všechno mi uvízlo v paměti,
a jak jasné a živé některé tyto vzpomínky jsou - zdá se, že
všechno bylo teprve docela nedávno.
Ale roky přece jen uběhly a najednou jsem v prachatické
hudebce znovu jako učitelka dětí, které budou možná jednou na
svoje dětské muzicírování vzpomínat právě tak konkrétně a jasně
jako teď já.
Kéž jim kromě vzpomínek ne vždy příjemných, spojených
s nutným cvičením, se stresem při zkouškách a vystoupeních
nebo s nutností obětovat nezanedbatelnou část volného času což jsou všechno věci nerozlučně spojené s řádně tvrdým
koníčkem zvaným „muzika“- zůstanou v paměti i vzpomínky
jiné, příjemné, a hlavně, ať je tyto nevyhnutelné trampoty
neodvrátí od dalšího putování po hudební cestě, která vede až
k zasloužené odměně - radosti z hudby a potěšení z vlastního
muzicírování.
Jana
Bezpalcová
26
Bicí a dechové oddělení
27
Jak jsem se ocitl v naší škole, už ani nevím. Stalo se. Ale
pamatuju si, jak mi začalo docházet, že to, co leží hudebního
přede mnou, je na hony vzdáleno všemu , co jsem hudebního
páchal předtím. A taky mi začalo být čím dál jasnější, že díky své
letoře mi nebylo dáno trpělivě vysedávat vedle žáčkova notového
pultíku a podesáté opravovat tutéž chybu v téže etudě, či
vysvětlovat děťátku, jak je příjemné zahrát si v sobotním slunném
odpoledni stupnici e moll.. Snad jsem se tím zpronevěřil školním
osnovám, ne však lidské přirozenosti. Já sám jsem jako malý kluk
stupnice, etudy a všechno s tím spojené k smrti nenáviděl.
Když mi bylo asi dvanáct, poprvé jsem zažil vystoupení
vojenských dudáků a bubeníků ze Skotska. Říci, že jejich
vystoupení jsem shlédl se zájmem, by nebylo trefné. Ve
skutečnosti jsem na ně civěl celou dobu s otevřenou
dvanáctiletou hubou (a nebyl jsem sám). Všichni měřili dva metry,
dudy ječely, bubny duněly, mě z těch válečníků běhal mráz po
zádech , chtěl jsem být jako oni a v jejich muzice jsem se poznal.
Asi nějaké atavismy. Abych vše neprotahoval: výsledkem mého
zážitku je, že sice pohříchu dva metry neměřím, zato skoro
všichni žáci z mé třídy duní na bubny, bečí na dudy a místo
stupnic jim prsty na píšťalách musí svištět v serpentinách
rychlých a superrychlých irsko-skotských písní. Na zkouškách i
hodinách na svoje žáky často řvu, někdy i ruku schovávám radši
do kapsy, aby nedopadla, ale když se vracíme z vystoupení, tak
jsem na všechny nefalšovaně hrdý a nefalšovaně si jich vážím za
to všechno. A pak to tomu vycepovanému nárůdku malých
bytostí i hodně hlasitě a rád říkám. Tak to je moje třída.
Pavel
Pavelka
28
Kytarové oddělení
29
Ačkoli je mé působení v ZUŠ Prachatice omezeno pouze
na jeden den v týdnu, myslím, že je několik důvodů, proč mohu
do tohoto almanachu přispět.
První z nich je ten, že nejsem v této škole úplným
nováčkem. Krátce jsem zde učil již asi před deseti lety, to ještě ve
staré budově, a tak největší rozdíl, který mne upoutal, byla
samozřejmě nová budova školy. Interní zaměstnanci vnímají jistě
i nějaké nedostatky, ovšem pro mne, jako „každotýdenního
hosta“, je změna v podobě nové školy ohromná.
Dalším důvodem je má možnost srovnání. I když ve
Vodňanech, kde jsem interním zaměstnancem, se cítím také
skvěle, poznal jsem i školy, v nichž nejsou podmínky zdaleka tak
dobré, jak pro učitele, tak hlavně pro děti. Ovšem to, jak škola
prosperuje a jak se do ní rádo chodí (ať už kantorům do práce
nebo žáčkům do hodin), nezáleží asi ani tak na velikosti tříd a
novotě vybavení, ale hlavně na lidech, kteří ji vedou a kteří v ní
pracují. Proto i z tohoto pohledu musím napsat, že je prachatická
hudebka místem, kam se každý týden těším a kde to mám rád.
A tak posledním důvodem je to, že si nemohu nechat ujít
možnost popřát ZUŠ Prachatice a všem jejím kantorům hodně
štěstí a síly do dalších let. A hlavně spoustu spokojených a pilných
žáků.
Michal Plachta
30
Houslové oddělení
Když jsem začala chodit do druhé třídy základní školy,
přivezla mi maminka ze Sušice tovární housle a pronesla
památnou větu: „Budeš se na ně učit hrát“, načež mě dovedla
k soukromému učiteli, který učil snad na všechny nástroje. Líbilo
se mi u něho, hlavně asi proto, že jsem hrála, aniž bych znala
noty. Asi po roce jsem začala chodit do hudební školy v Sušici,
kde mě učil pan Zíka, vynikající učitel a vlastně kamarád. Ten mi
také navrhl, abych studovala konzervatoř, což se uskutečnilo a
v podstatě až tam jsem zjistila, že mě to hraní na housle baví.
Proč ten úvod? Jaké myšlenky asi napadají malého
prvňáka, když ho rodiče přivedou na první hodinu houslí? Chce
hrát sám nebo to chtějí jen rodiče? Pokud nikdo v rodině nehrál
31
na žádný nástroj, nemá představu, co to obnáší. Hra na housle je
práce – tělesná práce, kdy bolí záda, ruce a celý člověk a daleko
příjemnější je si sednout k televizi, zahrát si počítačové hry nebo
jen tak běhat venku.
Když se vrátím do svého dětství, bylo asi méně různých
lákadel a rodiče měli na děti více času. Učím už dost let a mohu
porovnávat – až na malé výjimky je úroveň klesající – ne ve
schopnostech, ale ve vytrvalosti a píli dětí. Bez pravidelného
cvičení na housle se ze žáka nestane ani houslista amatér, natož
profesionál.
Přesto ale nenaříkám a z některých žáků mám radost.
Pokusím se vzpomenout na ty nejschopnější žáky, kteří za ta léta
prošli mou třídou. V úplných začátcích například Willibald
Meindl a Zdena Götzová, Ivana Arnoldová, Ivana Krbečková,
Lukáš Holec, dnes učitel ZUŠ v Českém Krumlově, Milena
Vaněčková, Renata Mottlová, Jana Marková, David Svoboda,
Petra Vávrová, Zlata Kadlecová, Ivana Pítková, Vláďa Kovář,
Katka Šímová – stále zapálená houslistka, které housle zůstanou
asi celoživotním koníčkem. V současné době jsou velice šikovní
žáci Martina Krejsová, Petr Šrámek, Jakub Kozler, Vojta Skřivan,
Katka Tomášková, kteří jsou schopni vystupovat v komorních
souborech, bohužel pro klasickou komorní hudbu nám chybí
violoncello. Tento nástroj se u nás už léta nevyučuje. Někteří
jmenovaní vystupují se souborem Beltina.
Šikovní žáci jsou i na naší pobočce ve Lhenicích, zatím
tam mám děti, které hrají teprve tři roky, přesto už jsou schopné
veřejně vystupovat.
Když zhodnotím celou svou třídu, mohu říci, že jsem se
svými žáky celkem spokojená. I když pro ně nebude třeba hudba
povoláním, snad při pohledu na pouzdro s houslemi dostanou
chuť je otevřít a na housle si zahrát.
Věra Markovcová
32
Pěvecké oddělení
33
Jmenuji se Lenka Alföldyová a třetím rokem vedu
pěvecké oddělení prachatické ZUŠ. Mám třídu plnou zpěváčků,
kterým se snažím na každé hodině ukázat, že zpívání je sice
nedílnou součástí života, že přináší radost, pohodu, někdy i
popularitu, že dokáže uzdravit, ale také to, že zpívat není jen tak
si otevřít pusu a začít. Je to jako pilulka, která než začne být
účinná, musí se vstřebat do těla. No a my vstřebáváme: dechovou
techniku, intonační a artikulační cvičení, správné navození tónu.
Vedlejší účinky, které má téměř každý lék, má i naše hudební
pilulka - např.dyšný tón, špatná intonace, krátký dech. To vše lze
ale probrat s ošetřujícím lékařem, v tomto případě se mnou, a
z hořké pilulky se časem stane sladká.
Repertoár máme pestrý. Od lidových a dětských písní až
k populární hudbě. Je jasné, že právě populární písně zpívají děti
nejraději. A když říkám děti, myslím tím žáčky šestileté až po ty
plnoleté. Během studia si děti vyzkouší zpěv s klavírním i
klávesovým doprovodem, zpěv na mikrofon, vystoupí na
interních i veřejných koncertech, účastní se pěveckých soutěží.
„Hudba je univerzální řečí lidstva“, napsal
H.W.Longfellow. „Ticho je nejkrásnější zvuk“, konstatoval Henry
Miller a ani Romain Rolland nezůstal pozadu, když napsal, že
„hudba je záchrana před obyčejným slovem“ a já jsem
přesvědčená, že nejenom u mě v oddělení, ale v celé ZUŠ nám
vyrůstá hodně „záchranářů“.
34
Oddělení hudební nauky
Přestože hudební teorie, chcete-li hudební nauka, patří
neodmyslitelně k hudebnímu vzdělávání na všech stupních
základních uměleckých škol, je někdy neprávem chápána jako
přívažek, i když je velice potřebná pro nástrojovou hru a zároveň
významně přispívá k celkové kulturnosti dětí. Skýtá, doplňuje a
upevňuje nejen teoretické znalosti, touto činností rozvíjí
hudebnost žáků, kterou mohou uplatnit v hodinách nástroje, kde
každá minuta je dobrá, ale seznamuje i s vývojem naší i světové
hudby.
A jaká může být? Nezajímavá, nevysvětlující, zkrátka pro
žáky nudná a tak hledají „důvody“, jak se nejlépe výuce vyhnout.
Já se jim nedivím, asi bych možná udělal to samé. Podívám-li se
35
dnes zpět, vždy záleží na učiteli, a to i v hodinách hudební teorie.
Přiznám se, že mám několik výhod. Zaprvé, dovoluji si tvrdit, že
znám osobně všechny žáky hudebního oboru a „téměř“ všechny
žáky oboru výtvarného. Zadruhé, pod názvem „hudební nauka“
se skrývají historky hudební i nehudební a zatřetí, žáci musí stále
něco dělat, slyšet a vidět.
Přeji proto všem žákům současným i budoucím, kteří
objevují kouzla hudebního umění, tu nekonečnou magii zvuků a
tónů, aby hudební teorie pro ně nikdy nebyla „těžkou nudou“, ale
aby jim každá hodina přinesla nová, obohacující a inspirativní
poznání, včetně krásných zážitků.
Mgr.Vladimír Rychtařík
36
Výtvarný obor
37
Výtvarná výchova je v nové koncepci charakterizována
jako obor, který pracuje s vizuálně obrazovými znakovými
systémy, jenž jsou nezastupitelným nástrojem poznávání a
prožívání lidské existence (Jaroslav Vančák). Jedná se o nový
vzdělávací program, k jehož realizaci jsou uplatňovány současné
technologie (fotografie, video, digitální média). Tyto nové a
rozšiřující možnosti jistě rozvíjejí zdroje tvořivosti a neměly by
být negovány. Můžeme je chápat jako další stupeň schodiště
výtvarných dovedností a „starých“ technik nebo jako celkovou
přestavbu architektury jednotlivých schodů, které ale v syntéze
naučí žáka uvědoměle využívat zdroje jeho tvořivosti a nechápe
vše jako definitivní, ale jako pokračující a rozvíjející se.
Osobnost pedagoga podněcuje tvůrčí aktivitu a zvídavost
dětí a vede je k hledání vlastních odpovědí. Každým rokem je
výtvarný obor navštěvován 60 – 70 žáky. Absolventi prvního
stupně zakončují své studium závěrečnou prací a studenti
středních škol se veřejně prezentují svými absolventskými
pracemi. Při rozšířeném studiu se studenti připravují k přijímacím
zkouškám na střední a vysoké umělecké školy.
Tak jako spisovatel volí a hledá nová slova pro vyjádření
svých představ, prožitků a skutečnosti, tak i výtvarný projev je
závislý na získaných výtvarných dovednostech. Ve výtvarném
oboru se děti seznamují s plošnou, prostorovou, objektivní a
akční tvorbou.
Nedělitelnou součástí je výtvarná kultura, která se u
rozšířeného studia a studia druhého stupně stává samostatným
předmětem.
Plošná tvorba je jakýmsi základním kamenem, kresba je
pro děti přirozená a linkou se dovedou vyjadřovat. Lineární
projev z představy se rozvíjí v kresby studijní a návrhové.
Malba je založena na komponování barevných skvrn a
ploch zpočátku emocionálně vyjádřené. S poznáním vlastností
barev a jejich valérů dochází uvědoměle ke studijní malbě.
Grafika děti upoutává jako nejméně známá oblast. Poznávají, co
38
je to tisk z výšky, hloubky, nebo plochy. Od grafických etud
vzrůstají nároky na dodržování pracovních návyků a
technologických postupů.
U prostorové tvorby se jedná o trojrozměrné vyjadřování
prostřednictvím práce s modelovací hlínou a to jak v keramickém
tak v sochařském pojetí.
Objektová a akční tvorba umožňuje volit mezi všemi
výtvarnými materiály a technologiemi.
Výtvarné akce vznikají vstupem a různými zásahy
v krajině, nebo se zabývají lidským tělem. Součástí každé akce je
dokumentace (foto, video, atd.).
Vyvrcholením činnosti všech věkových skupin jsou
výstavy a jejich společná instalace – učit se způsobu prezentovat
své dílo.
S výtvarnými díly žáků se setkáváme v atriu naší školy a
také ve školní samostatné galerii s celoroční výstavní působností.
Velkou důležitost přikládáme výstavám ve městě, nejčastěji
v zimní zahradě MÚ. Děti zde prezentují svá díla lidem, kteří je
znají a tudíž si uvědomují svou odpovědnost. Spolupracujeme
s kulturním oddělením MÚ na výtvarných projektech se
spřátelenými městy a snažíme se vycházet vstříc i dalším
kulturním zařízením. Děti darovaly své keramické výrobky též
pro charitativní zařízení.
Účastníme se také přehlídek prací ZUŠ pořádané v
letošním roce v Jindřichově Hradci, kde si výstavu prohlédli i
autoři vystavených prací. Další pro nás zajímavou soutěží je
„Evropa ve škole“ a vybíráme si i některé regionální soutěže.
Poutavé jsou pro studenty poznávací exkurze do historických
měst a návštěvy zajímavých galerií.
Ve výtvarném oddělení působili za dobu existence školy
tito učitelé: Vít Pavlík a Miroslava Kunešová.
V současné době vede tento obor Marie Troubilová.
39
40
Správní zaměstnanci
Ludmila Vršecká
Marie Hošková
Emílie Fackenbergová
41
Seznam ředitelů a učitelů v letech
1996 – 2006
v nových prostorách naší školy
Husova 110
Jan Markovec st. – ředitel do r. 2000
Vladimír Rychtařík – ředitel od r. 2000
- učitel hudební nauky
Adam Jančík – 1996 – 1998 – zpěv, kytara, keybord
Jitka Řepová – 2001 – 2003 – taneční obor
Lucie Landsingerová – 2003 – 2004 – taneční obor
Miroslava Brabcová – 2004 – 2005 – taneční obor
Libuše Holcová – do r. 2003 - klavír
Olga Kazdová – 2001 – 2003 – akordeon, klavír
Martina Pivoňková – 2003 – 2004 – zpěv
Alena Pustějovská – 2003 – 2005 – akordeon
Václav Vrzal – do r. 2002 - kytara
Ivan Boreš – 2002 – 2005 – kytara
Karolína Ogrodníková – Randáková – 1998 – 2003 - kytara
Eva Mašková – 1999 – 2000 - klavír
Václav Franz – 2002 – 2005 – dechové nástroje a kapelník
dechového orchestru
42
Učitelé v roce 2006
Jan Markovec st. – dechové nástroje
Ludmila Klímová – akordeon, klavír, lesní roh
Stanislav Hranáč – zobcová flétna, trubka
Věra Markovcová – housle
Marie Jedelská – klavír
Marie Troubilová – výtvarný obor
Jan Markovec ml. – klavír, keybord
Jaroslav Jašek – kytara
Jindra Pražáková – klavír, keybord
Pavel Pavelka – zobcová flétna, klarinet, saxofon, bicí
Lenka Alföldyová – zpěv
Jana Pešková – klavír, keybord, hudební nauka
Kateřína Weissová – příčná flétna
Michal Plachta – kytara
Jana Bezpalcová – akordeon, zobcová flétna
Lenka Rolínková – klavír, keybord
Luboš Šimek – zobcová flétna, klarinet
Jan Hovorka – klavír, keybord, klarinet
Václav Bláhovec – zobcová flétna
Jakub Weiss – kytara
Stav žactva ve školním roce 2005/2006
počet celkem:
hudební obor:
výtvarný obor:
z toho Lhenice:
353
285
68
32
43
44
Něco z historie české hudební školy
Založení české hudební školy – 1.března 1926 v místnosti
Národního domu v Prachaticích.
Prvním ředitelem školy se stává Robert Volánek,
absolvent Vídeňské konzervatoře, učitelem byl Alois Sarauer,
kandidát Pražské konzervatoře. Po jejich krátkém působení jsou
výraznými osobnostmi Emma Kepková a Jaroslav Kouba.
Nad náplní hudební školy od počátku dbalo místní kuratorium.
45
hledání odpovídajících prostor pro hudební školu
jak kuratorium dbá nad plněním účelu hudební školy
46
Z historického života školy jsou dochovány zápisy v sešitě
ze setkání kuratoria. Ten je uchován ve spise 1 hudební školy
v prachatickém okresním archivu. Úhledné písmo pana Fialy,
pana Černého a poté pana Chvály a A. Voříška – zapisovatelů a
jednatelů kuratoria, nám dává možnost nahlédnout pod pokličku
dění v české hudební škole v době, kdy mnozí z nás ještě nebyli
na světě.
umístění prostor hudební školy
47
účinkování učitelstva
udržování školy v letech 1929 - 1930
48
stížnost sl.ečny ředitelky Kepkové
49
zápis ze schůze kuratoria 30. června 1930
50
zápis ze schůze kuratoria 21. března 1933
51
zápis ze schůze kuratoria 9. dubna 1934
52
zápis o 4. valné hromadě kuratoria 30. března 1935
53
Kuratorium se scházelo k pravidelným schůzím
v prostorách restaurace Pasov, Národního domu nebo
v prostorách gymnázia. Řešila se témata týkající se běhu hudební
školy, její personální a finanční otázky.
Je pravděpodobné, že česká hudební škola zanikla po
30.březnu 1938. Znovuotevření české hudební školy
v Prachaticích se datuje do roku 1946. Původní záměr otevřít
hudební školu 1.10.1946 se posunul na 1.12.1946 z důvodu
nedostačující kapacity z řad učitelstva.
Dne 1. října 1946 zřizuje MNV v Prachaticích Městskou hudební
školu.
54
nábor studentů do hudební školy z řad gymnazistů
55
žádost o příspěvek k vydržování hudební školy
56
zpráva o stavu hudební školy v dubnu r. 1947
57
zřízení MHŠ v Prachaticích, školní řád r. 1948
58
zápis kuratoria ze dne 29. 9. 1949, kdy se rozhodlo o spojení
soukromé školy pana Čeňka Šípa s městským hudebním ústavem,
který nahradil dosavadní název městské hudební školy
59
žádost o dispens pana učitele Čeňka Šípa
60
zápis ze schůze Správního výboru MHÚ 8. 12. 1949
61
hlášení krajského národního výboru dne 18. 1. 1950
62
dopis národního výboru v Praze z r. 1950 o přenechání klavíru,
který se nachází v naší škole dodnes
63
zápis ze schůze správního výboru MHÚ dne 14. 6. 1950
64
prohlášení místního národního výboru v Prachaticích o stavu
učitelském r. 1950
65
výkaz žáků a vyučovacích hodin ve školním roce 1950/51
u pana učitele Č. Šípa
66
personál základní hudební školy v roce 1958
Ludmila Paroubková-Klímová je členkou učitelského
sboru dodnes a Libuše Valentová-Holcová navštěvuje naše
koncerty a společenské akce i nadále.
V zápisech ze schůzí kuratoria v 50. a 60. letech se
objevují různé žádosti ohledně snížení školného u sociálně
slabších rodin, připomínky z řad učitelstva, stížnosti na chod
školy i šarvátek mezi kantorstvem.
67
statistický přehled žactva základní hudební školy 1958/59
68
plán práce LŠU na školní rok 1966/67
69
Pro zpestření koncertních prostor ve městě byl v roce
1953 vybudován sál v budově školy.
Ve školním roce 1958/59 vzniká školní kronika. Zápisem je
pověřena sl. L.Valentová.
Od roku 1959 se vyučuje také sólovému zpěvu, o rok
později se otevírá taneční oddělení, které bohužel po dvou letech
zaniká.
V roce 1961 se název hudební instituce ustaluje na
Lidovou školu umění, dodnes často užívaným názvem „liduška“.
Došlo ke spoluzřizování oboru tanečního i dramatického, který
na naší škole chybí dodnes.
K prachatické hudební škole patřily i neméně významné
pobočky – Netolice od r.1960, Volary od r.1961, Vlachovo Březí
od r.1964, Lhenice od r.1967.
Dne 22. března 1967 byla na náměstí Kl.Gottwalda na
domě čp.10 slavnostně odhalena pamětní deska houslového
pedagoga Otakara Ševčíka, který v Prachaticích přechodně
působil.
V roce 1991 se název školy ustaluje, vzniká „Základní
umělecká škola“. Od této doby se pobočky osamostatňují.
Prachatické umělecké škole zůstává pouze pobočka ve Lhenicích.
70
Seznam ředitelů od r. 1926
Robert Volánek
Emma Kepková
- 1926 - 1927
- 1927 - 1930 - správkyně,
- 1930 - 1938 - ředitelka
Antonie Zborníková
- 1946 - 1949
Marie Suchardová-Shellerová - 1949 - 1950
Miloslav Cincibus
- 1950 - 1957
Jan Dostál
- 1957 - 1958
Karel Rennet
- 1958 – 1965
Bedřich Heger
- 1965 – 1968
Ludmila Klímová
- 1968 – 1971
Blanka Jesenská
- 1971 – 1985
Vojtěch Trnka
- 1985 – 1989
Jan Markovec st.
- 1989 – 2000
Mgr.Vladimír Rychtařík
- 2000
71
Něco z historického orchestrálního
života školy
V roce 1959 zakládá ředitel Karel Rennet „orchestrální
sdružení města Prachatic“. Jsou v něm zapojeni učitelé ZHŠ,
členové místní posádkové hudby a amateři z řad občanů města a
okolí.
72
V druhém pololetí školního roku 1974/1975 byl založen
dechový soubor LŠU Prachatice, jehož vedoucím je Jaroslav
Heřman. Orchestr funguje do r. 1979.
setkání mládeže ve Vimperku r. 1977
73
učitelský sbor ve školním roce 1958/1959
J.Koreš,Č.Šíp,L.Valentová,V.Švec
A.Horáková,K.Rennet,L.Paroubková
učitelský sbor v roce 1975/1976
V.Vrzal,J.Honzík,V.Fenclová,B.Tetour,J.Kratochvíl
L.Klímová,L.Holcová,B.Jesenská,J.Vobořil,A.Horáková
74
V roce 1981 byla činnost dechového souboru obnovena,
vedení se ujal p .uč. Vojtěch Trnka.
V roce 1982 účinkovali na LŠU již tři dechové soubory.
V Netolicích pod vedením pana Jana Nováčka, ve Lhenicích pod
vedením pana Jana Markovce a v Prachaticích pod vedením pana
Vojtěcha Trnky. Od roku 1989 přebírá vedení pan Jan Markovec,
jakožto ředitel ZUŠ. Počátkem 80. let vznikl i dechový soubor ve
Volarech pod vedením Jaroslava Košnáře.
Z vybraných dívek ze Spgš vzniká na jaře r. 1992 skupina
mažoretek, kterou doprovází prachatický dechový orchestr. Pan J.
Hruška – člen baletu divadla v Č. Budějovicích - byl pověřen
prvními zkouškami s mažoretkami. Poté se aranžmá ujímá paní
A. Vandlíčková.
Té legrace, které jsme si užili při společných zájezdech,
těch vzpomínek, jak na festivaly dechových hudeb v Čechách i
v zahraničí, je nepřeberné množství. Vybavuje se mi namátkou
úžasný výlet do švýcarského Spiezu, italského Castro Care, zájezd
na pozvání do Holandska, ale také soutěže v karlínském divadle.
poslední výroční koncert pod taktovkou p. J. Markovce
v městském divadle v únoru r. 2000
75
Něco z komorního života
posledních 10 let
Ve školním roce 1995/1996 zakládá Pavel Pavelka
flétnový soubor Beltina zabývající se keltskou hudbou. V roce
1998 se připojuje i taneční složka v irsko-keltském rytmu pod
vedením Marty Šlajerové a Jindry Pražákové.
76
S novým školním rokem 1996/1997 se prostory budovy
ZUŠ v Husově 109 stěhují hned vedle do budovy Husovy 110.
Inspirativní, nové a učebně dostačující prostředí je pro všechny
učitele výborným podnětem pro tvůrčí práci.
77
4. – 5. dubna 1998 se ve Lhenicích mohou předvést
všichni klávesáci, keybordisté, ti, co se zabývají elektronickými
nástroji. Jan Markovec ml. zakládá soutěžní přehlídku „Lhenické
klávesy“.
78
V listopadu r. 2000 vzniká z muzikantů dechového
orchestru při ZUŠ v Prachaticích Big Band pod vedením
Vladimíra Rychtaříka.
79
V únoru r. 2001 vzniká po dlouhé odmlce toužebně
očekávaný taneční obor. Vedení se ujímá Jitka Řepová.
Naše škola v roce 2001 získává z obřadní síně MÚ
v Prachaticích hydraulické varhany, které zkrášlují malý sál ZUŠ.
Tento rok 2001 byl ve znamení průkopnických aktivit na
naší škole. Vnikají pravidelné koncerty „Na Dvorku“ a podzimní
koncert.
8. 11. 2001 – 1. ročník podzimního koncertu
80
Během plesové sezóny 2002 se bývalí žáci ZUŠ sešli,
domluvili a vznikla dnes vyhledávaná taneční kapela Top Band.
záběr z plesu v hotelu Top Praha 2. 7. 2005
ples pivovaru Platan 11. 3. 2005
81
Náš hudební život za posledních deset let obohatila řada
komorních souborů. Od kytarových trií, kvartetů počínaje, přes
flétnová kvarteta, pěvecké soubory, saxofonový či žesťový
soubor, houslová tria, kvarteta konče.
Nechci však opomenout velkého člověka, který vychoval
řadu muzikantů – kytaristů a zůstal vždy skromným, neustále se
usmívajícím s ležérně položenou cigaretkou mezi prsty. Václave
(Vašku) Vrzale, máme se dobře, hrajeme s dětmi o sto šest, hudba
je nám koníčkem, posláním a radostí. Chybí nám tu tvůj
bezprostřední nadhled na věc a humor, s kterým jsi vzniklé
situace s bravurou komentoval.
Kromě souborů dětí si rádi zahrají na koncertech také
učitelé, aby to dětem nebylo líto.
82
Něco ze současnosti
Školním rokem 2000/2001 přichází na naši školu nový
pan ředitel Mgr. Vladimír Rychtařík. Dlouholetý učitel hudební
nauky.
učitelský sbor ve školním roce 2000/2001
2.řada:J.Hovorka, S.Hranáč,V.Rychtařík,M.Troubilová,
J.Markovec st.,L.Holcová
1.řada:K.Ogrodníková,K.Nagyová,P.Pavelka,J.Pražáková,
L.Klímová,V.Markovcová
83
Dechového orchestru se na podzim roku 2000 ujímá pan
Václav Franz, ke kterému se později přidává Jan Hovorka. Rádi si
přijdou zahrát i bývalí žáci ZUŠ, dnes muži v nejlepších
letech…Pravidelně se orchestr podílí na akcích města jako jsou
Slavnosti Zlaté stezky, koloshow. Výroční koncert se
z únorového termínu posunul do lásky nabitého měsíce května.
Pokračuje se také v tradici navštěvování různých festivalů
dechových hudeb.
Beltina a další komorní soubory se zúčastňují
pravidelných vernisáží, podílejí se na charitativních akcích,
oslavách, vystupují na koncertech pořádaných naší školou:
koncert podzimní, vánoční, výchovné koncerty, absolventské,
nám srdci nejmilejší koncert Na dvorku…
Na všech těchto akcích se spolupodílí omlazený team milých
učitelů, s kterými je radost spolupracovat.
Naše umělecká škola má ještě jedno významné oddělení
a to výtvarné. Každého návštěvníka i studenta naší školy hned
u vchodu ofoukne tvůrčí vzduch, který vane buď z přízemní
keramické dílny nebo z podkrovního výtvarného ateliéru. Bez
výzdoby z děl žáků výtvarného oboru by prostory školy i dění
v ní nebylo úplné. Je to třešinka na našem hudebním dortu.
Vždyť sám člověk je obdařen pěti smysly a u nás se hmat, zrak,
sluch rozvíjí především.
84
85
ZUŠ Lhenice
„V roce 1967 založil pan Jan Markovec st. Hudební školu
ve Lhenicích. Dva roky předtím zde vyučoval pod Osvětovou
besedou. Nevyučovalo se v dnešních prostorách základní
umělecké školy, ale v různých provizorních prostorách. První
koncert se konal v zelenině U Kloboučníků. Účinkujících bylo
šest a posluchačů sedmnáct.“
Tolik citace z almanachu vzniklého k třicátým
narozeninám naší pobočky ve Lhenicích. V něm je možné se
podrobněji informovat o historii i současnosti hudebního dění
v Základní umělecké škole ve Lhenicích.
Škola se může pyšnit zajímavými seskupeními, které se
v průběhu devětatřicetiletého působení objevovaly na veřejnosti.
O zábavu a pobavení lidí se starali:
Akordeonové soubory
1968 - 1973
Podstrážanka I.
1973 – 1978
Beat.skupina Elektric
1976 – 1980
Podstrážanka II.
1979 – 1989
Podstrážanka III.
1985 – 1990
Lhenická kapelka
2002
86
Něco se současného hudebního
dění ve lhenické ZUŠ
Každoročně se konají v kinosále ve Lhenicích vánoční a
závěrečné koncerty. Žáci si mohou zahrát i v prachatickém
divadle při různých koncertech pořádané p.učitelem Markovcem
ml. V letošním roce 2006 se 4 žáci ze Lhenic zúčastnili krajského
kola v soutěži ve hře na dechové nástroje v Jindřichově Hradci.
Tvůrčí prostředí a výborná svíčková všechny vyburcovala k těm
nejlepším výkonům.
Lhenická kapelka založená panem Markovcem st.
účinkuje na různých festivalech, poutích, oslavách. V roce 2005
oslavila ve lhenickém sále své třetí výročí.
87
Vzpomínka jednoho muzikanta
ze Lhenic
Lhenická kapelka pana Markovce staršího, ačkoliv nemá
příliš dlouhé trvání (cca 4 roky), prošla řadou změn. Zpočátku
kapelka měla pouhých 8 členů a hrála opravdu příležitostně. Ale
jak čas plynul, žáci rostli a pan učitel si do kapelky doslova
vychovával nové žáky a tak se kapela rozrůstala až do nynějšího
počtu 16ti členů.
Když jsem se do kapely dostal já, tak to pro mě byl velmi
zajímavý zážitek. Jako malý žáček jsem zasedl mezi větší počet
lidí, každý držel jiný nástroj a já jsem si neuměl představit, co
z toho může vzniknout. Pan učitel spolu s hlasitým úderem do
stolu zavelel „Cé“. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co se po
mě žádá. Pak mě napadlo zahrát tón Cé a taky jsem tak učinil,
načež se všechny nástroje spolu se mnou rozezněly. Věděl jsem,
že jeden nástroj dokáže mnoho, ale souzvuk více tonů mě
opravdu pohladil po duši.
Později, když už jsem byl v kapele „jako doma“, jsem
pochopil, že v kapele je to jako v životě: nenaučí-li se jedinec
naslouchat, nemá velkou šanci na úspěch.
Alexander Ragáč
klarinetista
88
Družební školy
Vážení přátelé!
Vřelé a upřímné pozdravy posílám jménem pracovníků
ZUŠ Němčice nad Hanou a zejména jménem všech členů
Dechového orchestru mladých do krásného a starobylého města
v Pošumaví, Prachatic.
Již pět let trvá spolupráce a partnerství našich dechových
orchestrů. Staré vojenské přátelství jejich dirigentů Václava
Franze a Jindřicha Nováka se přeneslo na muzikanty obou
souborů. Účinkování na prachatickém červnovém festivalu je pro
členy našeho souboru již několik let radostným vyvrcholením
sezóny. Obdobné pocity jsme sdíleli při návštěvě Vašeho
orchestru v Němčicích nad Hanou. Téměř každoroční setkání
jsou tvůrčí a inspirativní pro všechny zúčastněné a provází je
pohoda a dobrá nálada. Všichni rádi vzpomínáme letošního
festivalu „Zlatá solná stezka“ , kde se poprvé představily naše
orchestry společným koncertem na hlavním náměstí. Bylo to
určitě symbolické spojení mladých muzikantů a vyvrcholení
našeho pětiletého přátelství.
V současné době si připomínáte osmdesáté výročí
založení Vaší školy. Při této příležitosti Vám chci popřát mnoho
dalších úspěšných let. Ať pro Váš region vychováte hodně
mladých umělců, kteří budou rozdávat lidem radost a dobrou
náladu. Přeji všem pracovníkům školy dobré zdraví, mnoho
nadaných žáků a hlavně spokojenost a radost ze své práce. Věřím,
že naše partnerství bude pokračovat mnoho dalších let.
Laco Gazdag
ředitel ZUŠ Němčice nad Hanou
89
Es gibt in Europa mehr als drei Millionen Kinder,
Jugendliche und Erwachsene an öffentlichen Musikschulen, die
sich entschlossen haben, sich intensiv mit Musik zu beschäftigen
- eine Tätigkeit, die gleichzeitig der Persönlichkeitsentwicklung
dient. Für jede Musikschule ist es eine große Herausforderung
und gleichzeitig Freude einen wichtigen Beitrag dazu zu leisten.
Von den zahlreichen gemeinsamen Veranstaltungen mit
der TUS Prachatice bleiben uns die schönen Erlebnisse und
Freundschaften bestens in Erinnerung. Über die Grenzen hinweg
verbindet uns die Musik als eine weltübergreifende Sprache.
Im Sinne einer weiterhin guten Schulpartnerschaft
wünsche ich Direktor Mag.
Vladimir Rychtarik, dem Lehrerteam und allen Schülern
alles Gute zu diesem besonderen Jubiläum und freue mich auf
weitere Begegnungen.
Direktor Christian Fürst
Landesmusikschule St. Georgen an der Gusen-Österreich
V Evropě existuje více než tři miliony dětí, mladistvých a
dospělých, kteří se rozhodli na hudebních školách intenzivně
věnovat hudbě, činnosti, která slouží zároveň k rozvoji osobnosti.
Pro každou hudební školu je velkou výzvou a zároveň radostí být
prostředníkem takového přínosu.
Z četných společně pořádaných setkání máme mnoho
krásných zážitků a je opravdu na co vzpomínat. Daleko za
hranicemi nás jako řeč přesahující celý svět spojuje hudba.
Ve smyslu další dobré spolupráce přeji řediteli Mgr. Vladimíru
Rychtaříkovi, celému učitelskému sboru a všem žákům k tomuto
významnému jubileu vše nejlepší a těším se na další setkání.
Christian Fürst, ředitel oblastní
hudební školy
St.Georgen/Gusen Rakousko
90
Dechový orchestr se zúčastnil ve dnech 30. 5 – 2. 6. 2002
festivalu dechových hudeb v Obernzellu.
91
8. 3. 2004 se zástupci naší školy zúčastnili družební akce v
Linzi spojené s koncertem.
O úvod se postaralo flétnové kvarteto, večerní program
pokračoval nastudovanou pohádkou doprovázenou muzikanty
z Rakouska i z našich Prachatic. Hudební pohádka byla
doprovázena projekcí s obrázky našich žáků z výtvarného
oddělení…
92
93
94
26. září 2003 se flétnové kvarteto připojilo k městské delegaci,
která navštívila město Stuttgart. Kvarteto se podílelo na koncertě
uspořádaném na počest pana prof. Dr. O. H. Hajeka.
95
Vzpomínka na prachatickou
hudební školu očima pana
Františka Jančíka
V roce
1969
jsme
měli
týden
představení
Československého souboru písní a tanců v jižních Čechách. Byli
jsme ubytováni v hotelu v Prachaticích. Protože bylo vystoupení
vždy večer, měli jsme přes den volný čas. S kolegou zpěvákem
Markem jsme zašli do hudební školy a domluvili jsme si třídy na
cvičení. On u pana ředitele Čeňka Šípa, který na škole učil řadu let
a byl zároveň varhaníkem v kostele, a já shodou okolností u jeho
syna Jana Šípa.
Ještě jednu osobu jsem nezávisle poznal během tohoto
týdne – Marii. V neděli jsme zahráli a zazpívali v kostele a po mši
jsme byli pozváni na kávu k Šípům. Jaké bylo mé překvapení a
údiv, když jsem tam viděl onu dívku. Během týdne jsem poznal
celou rodinu a onen týden se mi stal osudným, neboť za dva roky
jsem si bral Marušku za manželku a tím začal můj vřelý vztah
k tomuto městu na Šumavě.
O existenci hudební školy jsem věděl, ale mnoho jsem ji
neznal, neboť během školního roku jsem žil v Praze, až teprve
s příchodem mého syna Adama na „hudebku“, který zde v roce
1996 začal učit zpěv a hru na kytaru, jsem ji více poznal.
Adam odešel učit do Českých Budějovic, já jsem navázal
před třema lety bližší známost s touto školou. Hlavně s jejich
mladými učiteli Kateřinou Weissovou, Janem Hovorkou, Janou
Peškovou a samozřejmě s panem ředitelem Rychtaříkem.
Provedli mi úspěšně mé skladby na koncertech v roce
2004 i v jubilejním roce 2005, kdy jsem oslavil 70 let. Za to patří
jak učitelům tak žákům mé uznání a vřelý dík.
96
Přál bych této škole, která má překrásnou budovu, mnoho
dobrých talentů, hodně trpělivosti celému učitelskému sboru a
mnoho spokojenosti a zdraví do dalších let.
František Jančík profesor konzervatoře
a odborný asistent HAMU v Praze
97
koncert na podzim r. 2004
98
Něco z tisku a školní kroniky
úryvek z článku ze Zájmů Pošumaví z roku 1938
99
absolventi r. 1999
100
únor, březen r.2003
101
15.června 2005 – flétnový seminář
práce v keramické dílně
102
charitativní koncert ve Vimperku r. 2005
koncert Na dvorku červen r. 2005
103
zkouška Beltiny
104
105
koncert Na dvorku červen 2005
106
koncert pro mateřské školy zima 2005
107
výrobky žáků výtvar. oddělení
při práci ve výtvarném oboru
108
vánoční koncert v r. 2005
Skleněná Archa 2004 doplněná programy výtvarného i
hudebního oboru
109
Slavnosti Zlaté stezky 2004, spolupráce s italskými výtvarníky
Parkán – výstava soch O. Zoubka 2005
110
při práci ve výtvarném oboru
111
interiér naší školy v roce 2006 - práce keramického oboru
112
Děkuji svému manželovi Jakubovi Weissovi za trpělivé
vedení mých myšlenek při vzniku tohoto almanachu, za zázemí a
cenné technické připomínky, srdečně děkuji všem z učitelského
teamu, přátelům i žákům, kteří přispěli textem, obrázky i
vzpomínkou.
Děkuji ZUŠ Liberec, jejichž almanach mi byl velkou
inspirací.
Velké poděkování patří panu PhDr.Václavu Starému za
archivní instrukce.
Děkuji panu Dalímu za vzniklé reprodukce, které nám
nabídly prostředí k zasazení našich hlavních postav příběhu.
Jménem našeho učitelského sboru chci vřele poděkovat
všem sponzorům i představitelům našeho města za finanční
podporu, bez které by tento almanach nemohl mít takovou
podobu jakou má nyní.
vydala ZUŠ Prachatice vlastním tiskem
tiskárna Canon Pixma iP 4200
vyrobila Kateřina Weissová
grafická supervize Marie Troubilová
použité jsou fotografie z kroniky ZUŠ a fotografie vytvořené při
různých hudebních akcích, historické prameny a články
z archiválií uložené v okresním archivu v Prachaticích
vazba - knihařství pana Karla Talafouse
113