Lucemburkové

Lucemburkové
Karlův rod
Lucemburkové byli druhou českou královskou dynastií. Zemím Koruny české
vládli v letech 1310–1437. Od roku 1196 vládli v lucemburském hrabství, v roce 1310
získali český trůn a v roce 1387 i uherský trůn.
Svůj původ odvozovali od bájné víly Meluzíny. Pověst o ní byla zaznamenána
Janem z Arrasu kolem roku 1660.
Skotský král Elinas se potkal s vílou Présine. Ta mu slíbila moc a bohatství,
pokud si ji vezme za ženu. Musel však slíbit, že ji nikdy nebude chtít spatřit při
porodu. Žili spolu velmi šťastně, avšak Elinas zapomněl na svůj slib. Présiné proto
musela Elinase opustit. Odešla i se třemi dcerami na ostrov Avalon. Když dcery
dospěly, potrestaly otce tak, že ho zavřely do nitra kouzelné hory. Protože Présiné
svého manžela stále milovala, přivolala na dcery za tento skutek prokletí. Nejstarší
z nich Meluzína měla každou sobotu místo nohou hadí ocas. Jednou ji v lese potkal
rytíř Raimondin. Byl velmi smutný, protože právě nešťastnou náhodou při lovu usmrtil
svého strýce. Meluzína k němu promlouvala velmi vlídně a Raimondin si ji nakonec
vzal za ženu. Musel však slíbit, že ji nikdy nebude chtít vidět v sobotu. Spolu pak žili
velmi šťastně, narodilo se jim celkem deset synů a kromě jiného založil i hrad
Lusignan. Jednou však Raimondina přesvědčil jeho bratr, že Meluzína nechce, aby ji
v sobotu viděl proto, že mu právě v sobotu bývá nevěrná. Raimondin v sobotu tajně
pozoroval svou ženu při koupeli a zjistil, že se částečně proměňuje v hada. Meluzína
se tehdy proměnila nastálo do své hadí pdoby a odletěla z Lusignanu pryč. V noci
však chodila za svými dětmi, aby se o ně postarala. Raimondin svého skutku velmi
litoval a uchýlil se k poustevnickému životu v Montserratu. Tři dny před smrtí se mu
Meluzína zjevila, aby jej upozornila na blížící se konec. Od těch dob se zjevuje
potomkům, aby je upozornila, že za tři dny zemřou.
Z Meluzininých a Raimondinových synů povstaly tři mocné rody a sice Valoa,
Lusignanové, a Lucemburkové. Meluzína se stala jejich ochránkyní.
Meluzína tajně pozorovaná v lázni rytířem Raimondinem. (Gilbert z Met, kolem r. 1410)
Skutečnou zakladatelkou rodu byla Ermesinda manželka Warlama III.
Limburského. Tento rod vládl území dnešního Lucemburska. Na vrcholu moci byli
Lucemburkové na přelomu 13. a 14. století, kdy v Říši hájili zájmy Francie. Balduin
Lucemburský se stal trevírským arcibiskupem. Stal se tak jedním z mocných
Římskoněmecké říše. V roce 1308 pomohl získat svému bratru Jindřichu VII.
Lucemburskému titul římskoněmeckého krále. Jindřich VII. byl otcem Jana
Lucemburského, prvního českého krále z rodu Lucemburků.
Karlovi rodiče
Otec: Jan Lucemburský (10. 8. 1296 – 26. 8. 1346)
Desátý český král, první z rodu Lucemburků. Narodil se 10. 8. 1296 hraběti
Jindřichu VII. Lucemburskému a Markétě Brabantské jako prvorozený syn.
Maminka Markéta Brabantská byla neteř francouzského krále Filipa IV. Dětství
prožil na dvoře francouzského krále Filipa IV. Sličného, vychováván zde byl až do
svých 12 let. Tehdy mu otec udělil titul hrabě lucemburský a Jan se musel vrátit zpět
domů. V roce 1309 se o Jana začala zajímat česká šlechta, která v něm viděla
vhodného ženicha pro Elišku Přemyslovnu. Jindřich VII. tomuto sňatku zpočátku příliš
nakloněn nebyl. Jednak byla Eliška starší než Jan, jednak měl obavy z politických
poměrů v Čechách. Nabídl proto jako ženicha Elišce svého mladšího bratra Warlama.
Ten se však nelíbil české šlechtě. Jindřich VII. dokonce šel tak daleko, že když měla
Eliška přijet na zásnuby do Špýru, poslal jí naproti Warlama a tajně doufal, že se do
něj Eliška zamiluje. Nakonec se v prvním zářijovém týdnu 1310 konala svatba
čtrnáctiletého Jana Lucemburského a osmnáctileté Elišky Přemyslovny.
Přestože si jej česká šlechta vybrala, musel mladičký Jan Čechy vojensky
obsadit a jako první panovník v českých dějinách při slibu českých stavů o věrnosti
současně potvrdil jejich privilegia inauguračními diplomy (zvlášť pro Čechy a zvlášť
pro Moravu). Mezi nejdůležitější patřily sliby o tom, že šlechta nebude povinna
vojensky podporovat krále v zahraničí a úřady obou zemí (Čech a Moravy) budou
zastávány pouze rodáky. Korunovace proběhal až 7. února 1311 v bazilice sv. Víta.
V čele královské rady Jana Lucemburského stanul opat zbraslavského kláštera
Petr z Aspeltu (byl již kancléřem i Václava II.). Českými rádci byli např. Jindřich
z Lipé (životní partner královny vdovy po Václavu II. Elišky Rejčky) a Petr
z Rožmberka. Při příchodu do Čech Jan přináší zcela nový – moderní způsob vedení
královské kanceláře (po francouzském vzoru). Jako čtrnáctiletý chlapec poslouchal
především rady svého otce - lépe řečeno rádce, které mu otec vybral. To ovšem
vyvolalo nevůli české šlechty, která se zakrátko postavila proti svému králi. Po smrti
Janova otce Jindřicha VII. se proti způsobu vlády postavila jeho manželka Eliška
Přemyslovna – Jan odjel do Lucemburska, odkud se vrátil s početným vojskem a
Čechy obsadil. Poté, co se proti němu postavila r. 1319 i pražská šlechta, Jan
Lucemburský ztratil o Čechy zájem a sledoval především rodovou politiku – tj.
zájmy Lucemburského rodu.
Jeho dlouhodobá nepřítomnost v zemi měla za následek rozrušení tradičního
způsobu vlády. Zemi vládl prakticky Jindřich z Lipé, kterému Jan Lucemburský svěřil
správu Čech. . Z obavy o růst jeho moci pak šlechta požádala Janova syna VáclavaKarla o návrat do vlasti. Na přelomu let 1333/1334 mu Jan Lucemburský udělil titul
markraběte moravského a v r. 1341 mu zajistil nástupnictví na českém trůně.
O kolik byl neúspěšný v domácí politice, o to více úspěchů měl v politice
zahraniční. Vedl obratnou diplomatickou i sňatkovou
politiku, jejímž výsledkem bylo trvalé připojení
Chebska k Českému království. V letech 1319 – 1329
byla součástí Českého království také Horní Lužice,
Vratislav a část Slezska. Roku 1335 se vzdal polské
koruny náhradou za připojení Slezska a 20 tisíc kop
českých grošů od polského Kazimíra III. V Itálii měl
v držení celkem 8 měst ( např. Miláno, Navaru,
Cremonu…). S pomocí svého strýce Balduina –
trevírského arcibiskupa připravil volbu nového
římskoněmeckého krále, kterým byl v r. 1346 zvolen
jeho syn Karel. Po smrti Elišky Přemyslovny (1330)
se v roce 1334 znovu oženil. Jeho druhou manželkou
se stala Beatrix Bourbonská.
Jan Lucemburský
…„Při svatební slavnosti v Paříži i velký turnaj zřídil. Při něm byl nešťastně
velmi těžce raněn, takže poté několik měsíců musel sobě poležeti, nežli se z ran
vyhojil.“…
(K. V. Zap: Česko-Moravská kronika)
V roce 1325 nechal razit první zlaté mince u nás FLORÉNY. Byly raženy
pražskou mincovnou a byl na nich vyobrazen Jan Lucemburský + heraldický lev. Jeho
zásluhou byly v Praze vydlážděny ulice. V roce 1338 nechal v Praze zřídit první
radnici v Čechách, roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství a
v Litomyšli bylo zřízeno nové biskupství. V této době však zemi už fakticky řídil syn
Václav/Karel IV.
V Evropě byl Jan Lucemburský znám jako velmi zdatný válečník a rytíř.
Neobešla se bez něj žádná významná bitva a stačil ukázat své rytířské umění snad na
všech kolbištích Evropy. V roce 1337 jej postihla dědičná oční choroba – oslepl na
jedno oko, v roce 1339 oslepl i na druhé. Jeho účast v bitvě u Kresčaku znamenala
spíše dobrovolnou smrt. (Bojoval ve stoleté válce jako jeden z nejvěrnějších spojenců
francouzského krále.) Pohřben je v Lucemburku v katedrále Panny Marie.
…Když zaslechl povel k boji, zeptal se, kde je jeho syn Karel. Průvodci mu řekli, že
nevědí, že se však nejspíš někde bije, načež král pravil:"Pánové, jste dnes všichni mými
přáteli a bratry ve zbrani, proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mne tak
daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátelé na dosah meče." Rytíři souhlasili, a protože
ho nechtěli ztratit v tlačenici lidí, svázali otěže koní dohromady. Krále pak dle jeho přání
vysunuli o něco kupředu a tímto způsobem postupovali proti Angličanům... Postoupili však
příliš kupředu a byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé, s koňmi
navzájem spojenými.
(Jean Foissart – Kronika stoletá)
Jako poslední slova jsou mu
připisována: „Toho bohdá nebude, aby český
král z boje utíkal“. Mnohdy je označován za
krále cizince, diplomata, či posledního rytíře.
Přestože v Českém království za 36 let své
vlády moc nepobýval, rozšířil a upevnil
území Českého království, zajistil nástupnictví
Lucemburků a svého syna prosadil do úřadu
římskoněmeckého krále.
Byl hrabětem lucemburským králem
českým a do r. 1335 i králem polským.
Bitva u Kresčaku na dobové iluminaci
Matka: Eliška Přemyslovna (20. 1. 1292 – 28. 9. 1330)
Narodila se jako páté dítě králi Václavu II. a Jitce
(Gutě) Habsburské 20. ledna 1292. Byla poslední
Přemyslovnou, která usedla na český trůn.
Po smrti otce (a následně i bratra Václava III.) byla
vychovávána tetou Kunhutou – abatyší ve svatojiřském
klášteře v Praze. V roce 1310 český sněm začal jednat o
jejích dědických právech, která se měla sňatkem přenést na
jejího budoucího manžela Jana Lucemburského – syna
římskoněmeckého krále Jindřicha VII.
Jindřich VII. nebyl sňatku zpočátku příliš
nakloněný. Vadil mu jednak věkový rozdíl mezi Eliškou,
které bylo 18 let a Janem, kterému bylo teprve 14 let,
jednak česká šlechta neměla dobrou pověst a Jindřich měl
obavy ze situace, která by nastala po nástupu mladičkého
Jana na trůn. Nabídl tedy českému poselstvu svého
mladšího bratra Warlama. Když byla lucemburskému
dvoru Eliška v srpnu 1310 představena, okouzlila nejen
Jindřicha VII. a Markéhu Brabantskou, ale také Jana.
Svatba se konala 1. září 1310 ve Špýru. Korunovace Jana
Lucemburského a Elišky Přemyslovny proběhla 7. února
1311.
Eliška Přemyslovna
Manželství však nebylo šťastné. Tvrdohlavá Eliška usilovala o obnovení
velikosti království v podobě, v jaké bylo za vlády jejího otce. Jan narážel na
neústupnost české šlechty, a proto se věnoval především zahraniční politice. Nešťastná
byla také nenávist Elišky k nevlastní matce Elišce Rejčce, která se sblížila
s Jindřichem z Lipé, jehož Jan pověřil správou Čech. Výsledkem bylo pronásledování
Jindřicha z Lipé. Celou situaci Jan vyřešil tím, že Elišce odebral tři nejstarší děti a
Eliška se usadila v Mělníku. Manželství se v r. 1319 rozpadlo. V letech 1322- 1325
pobývala u své dcery v Bavorsku. Po návratu se s Janem Lucemburským prakticky
nestýkala (vyjma oficiálních příležitostí).
V manželství s Janem Lucemburským se Elišce Přemyslovně narodilo celkem
sedm dětí. Ke konci svého života podporovala rozvoj zbraslavského kláštera, utrácela
peníze za sbírání ostatků svatých. Zemřela na tuberkulózu 28. září 1330. Pohřbena je
ve zbraslavském klášteře.
Karlovi sourozenci
Jan Lucemburský se oženil hned dvakrát.
Jeho první manželkou byla dědička přemyslovského rodu Eliška Přemyslovna
(1292 – 1330). Z tohoto dvacetiletého manželství se narodilo sedm dětí:
1. Markéta Lucemburská (1313–1341)
byla provdána za Jindřicha XIV. Bavorského
2. Jitka Lucemburská (1315 – 1364) ( ve Francii jí říkali Bona)
byla provdána za budoucího francouzského krále Jana II., zemřela rok před jeho
nástupem na královský trůn
3. Václav (1316 – 1378), jako římskoněmecký císař Karel IV.
4. Přemysl Otakar (1318 – 1320)
5. Jan Jindřich (1322 – 1375)
markrabě moravský/Brno
6.- 7. Anna Lucemburská (1323 – 1339) – dvojče Elišky Lucemburské
byla provdána za Otu Habsburského
Eliška Lucemburská (1323 - ?1330) – dvojče Anny Lucemburské
Druhou manželkou Jana Lucemburského byla Beatrix Bourbonská (dcera
vévody Ludvíka Bourbonského). Manželství trvalo od r. 1334 až do Janovy smrti (12
let) a narodily se v něm dvě děti:
1. Václav Český (1337 – 1383)
Byl vévodou lucemburský, brabantským a limburským
2. Bona (? - ?)
Jan Lucemburský měl nemanželského syna Mikuláše Lucemburského (1322 –
1358). Jako nemanželský – neurozený syn byl předurčen pro církevní dráhu. Působil
na diecézi v Praze, Olomouci, byl patriarchou v italském Udine, Karel IV. Jej
ustanovil vikářem v Triestu,Toskánsku, Feltre a Bellunu. Pohřben je v katedrále
v Udine.
Zdroje:
Spěváček Jiří: Král diplomat (Jan Lucemburský 1296 – 1346). Praha, 1982.
www.wikipedia.cz
Zap, Karel, Vladislav: Česko-Moravská Kronika, Kniha druhá. Praha 1906.
Zbraslavská kronika