2. Etické otázky studia pramenů pohřebního charakteru

L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
1. Úvod do problematiky
Limity poznání pohřebních rituálů pouze na základě
archeologických pramenů
(zpráva Ahmeda Ibn Fadlána z jeho cesty do Povolží v letech 921-922)
V roce 921 byl z Bagdádu, ze dvora kalifa Al-Muqtadira, vyslán posel k povolžským
Bulharům. Šlo o část kočovných Bulharů, kteří se na rozdíl od svých známějších
soukmenovců - nevydali v 7. století na Balkán, ale usadili se při soutoku Volhy a Kamy
Arabsky vyslanec se jmenoval Ahmed Ibn Fadlán a o své cestě z let 921-922 z Bagdádu do
Povolží zanechal zprávu obsahující mnoho cenných informací. Mezi zvláště pozoruhodná
líčení patří i popis pohřbu ruského velmože, zesnulého na březích Volhy, přibližně v okolí
dnešní Kázaně. Vzhledem k tomu, že Ahmed Ibn Fadlán byl přímým svědkem pohřebních
obřadů, máme v jeho díle k dispozici nejpodrobnější zprávu o pohřbu v prostředí blízkém
Slovanům. Šlo o pohřeb vznešeného Rusa, muže patrně skandinávského původu (původ slova
„Rus“ je dáváno do souvislosti s Vikingy).
Přenesme se tedy nyní v duchu na břehy středního toku Volhy o více než jedno tisíciletí proti
proudu času a dejme slovo vzdělanému arabskému cestovateli:
„A říkali mi, že dělají s pohlaváry svými po smrti věci, z nichž nejmenší je spálení. I přál jsem
si to poznat, až jsem se dozvěděl o smrti váženého muže z nich. Toho tedy dali do hrobu a
sklenuli nad ním střechu na deset dnů, než budou hotovi s nastřižením a ušitím šatů pro něj.
Umře-li totiž chudý muž, udělají pro něho malou loďku, dají jej do ní a spálí ji. U bohatého
však seberou jeho jmění a rozdělí je na tři díly. Třetina je pro jeho lidi, za druhou třetinu mu
ušijí šaty a za třetí nakoupí vína, které pijí v den, kdy se jeho otrokyně sama vydá smrti a je
spálena se svým pánem. Jsou náruživě oddáni vínu, pijíce je dnem i nocí, takže často někdo z
nich umře s pohárem v ruce.
Umře-li jejich pohlavár, řeknou jeho lidé jeho otrokyním a sluhům: Kdo z vás umře s ním? Tu
řekne některý z nich:Já. Většinou je to dívka. A jak to vyřkne, už to nepřísluší jí od toho
ustoupit a i kdyby chtěla, nedovolí jí to.
Když tedy umřel ten muž, o němž jsem se prve zmínil, řekli jeho otrokyním: Kdo umře s ním? I
řekla jedna z nich: Já. Hned odevzdali ji dvěma otrokyním, aby ji hlídaly a byly s ní, ať půjde
kamkoli, často jí myly i nohy svýma rukama. A začali se starat o nebožtíka, šít mu šaty a
připravovat, co bylo pro něj třeba, zatímco otrokyně každý den popíjela a prozpěvovala si,
veselá a jakoby veselou zvěst očekávajíc. Když potom přišel den, kdy měl být spálen on a jeho
otrokyně, dostavil jsem se k řece, na níž byla jeho loďka. Ta již byla vytažena ven a udělány
pro ni čtyři dřevěné sloupy, a kolem ní rovněž uděláni jakoby velcí lidé ze dřeva. Potom byla
loď vtažena až na to dřevo. A oni chodili sem a tam a mluvili řečí, které jsem nerozuměl. A
zemřelý byl nadále v hrobě. Potom přinesli trůn a položili ho na loď a pokryli matracemi z
byzantského brokátu a polštáři. Poté přišla stařena, jíž říkají anděl smrti, a prostřela na
křesle, protože ona má na starosti šití pro něho a jeho úpravu a ona zabíjí i otrokyně. A viděl
jsem, že je to tlustá, zamračená babizna.
1
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
Když potom dospěli k jeho hrobu, odhrnuli ze dřeva zemi, odstranili i dřevo a vyndali jej v
oděvu, v němž umřel. I viděl jsem, že byl již počernalý studeností kraje. A do hrobu dali s ním
i víno, ovoce a tamburínu. I vyndali to všechno. A oblékli jej do kalhot, punčoch, bot, kurtky a
brokátového kaftanu se zlatými knoflíky a na hlavu mu dali vysokou čepici z brokátu
lemovanou kožešinou. A nesli jej, až jej vnesli do kopule, která byla nad loďkou, a posadili jej
na pohovku a podepřeli polštáři. A přinesli víno a ovoce a voňavky a položili je u něho; a
přinesli chléb a maso a cibuli a hodili je před něho; a přinesli psa a rozřízli jej ve dví a vrhli
ho do loďky. Potom přinesli všechny jeho zbraně a položili je po jeho boku; potom vzali dva
soumary a hnali je, až se zpotili, potom rozsekali je meči a hodili jejich maso do loďky; potom
přivedli dvě krávy, rovněž je rozsekali a hodili je do loďky; potom přinesli kohouta a slepici a
zabili je a vhodili je do ní.
A otrokyně, která měla být usmrcena, odcházela a přicházela, vstupujíc postupně do jejich
stanů. A souložil s ní pán toho kterého stanu a pravil: Řekni svému pánovi že tohle jsem
udělal jen z lásky k němu.
Když potom nadešla doba odpolední pátečního dne, přivedli dívku k něčemu, co udělali jako
rám dveří i vložila své nohy do rukou mužů a vylezla na ten rám a promluvila něco, načež ji
sundali. Potom ji vysadili po druhé i učinila jako učinila ponejprv. Potom ji sundali a vysadili
po třetí, i učinila to opět. Potom jí podali slepici, i uřízla jí hlavu a odhodila, oni pak vzali
slepici a vhodili ji do loďky. Tu zeptal jsem se tlumočníka na její konání, i odpověděl. Poprvé
pravila: Tuhle vidím svého otce a svou matku; a pravila podruhé: Tuhle vidím všecko své
mrtvé příbuzenstvo sedící; a pravila potřetí: tuhle vidím svého pána sedícího v krásné zelené
zahradě ve společnosti mužů a sluhů, a on mne volá; pospěšte se mnou k němu. Tehdy přešli s
ní směrem k loďce, i sňala oba náramky, jež měla, a podala je ženě stařeně, která je zvána
posel/anděl smrti, a sňala i obě obroučky, které měla na sobě, a dala je dvěma otrokyním,
které ji obsluhovaly, a byly to dcery té, jež je známa jako posel smrti. Potom ji vysadili na
loďku, kterou ještě nevsunuli pod klenbu. Tu přišli mužové se štíty a dřevy a podali jí pohár
vína; i zapěla nad ním a vypila ho. Tehdy pravil mi tlumočník: Tím se loučí se svými
družkami. Potom jí byl podán druhý pohár, i chopila jej a zpívala dlouho, zatímco ji stařena
nabádala, aby jej vypila a vešla do kupole, v níž je její pán. Tu viděl jsem, jak byla již
pomatena a chtěla vstoupit do klenby, i vsunula hlavu mezi kupoli a loďku. Tu chytila ji baba
za hlavu a vtáhla ji do kupole a vstoupila s ní. A muži začali tlouct dřevem na štíty, aby nebylo
slyšet její hlasný křik a neodstrašily se jiné z dívek, takže by pak nechtěly vyhledávat smrt se
svými pány. Potom vstoupilo do kupole šest mužů a souložili všichni s otrokyní. Potom
položili ji po boku jejího mrtvého pána a dva se chopili jejích nohou a dva jejích rukou,
zatímco baba zvaná anděl smrti dala jí provaz na krk z opačných stran a dala jej dvěma, aby
táhli.
Sama přistoupila majíc velký handžar se širokým hrotem a vrazila jí ho mezi žebra a vytáhla
ho, zatímco oba muži ji rdousili provazem, až zemřela. Potom přistoupil nejbližší příbuzný
mrtvého, a vzal kus dřeva a zapálil jej na ohni. Potom šel pozpátku k loďce, maje ten kus
dřeva v ruce jedné (zatímco druhá ruka spočívala na zadku, a on byl nahý), aby zapálil dříví
nakupené pod loďkou. Potom přišli lidé s dřívím tvrdým i palivem, každý maje kus dřeva,
jehož hořejší část zapálil, a házeli je k tomu dříví. A oheň zachvacoval nejprve palivo, potom
loďku, potom kupoli a muže a dívku a vše, co tam bylo.
Potom zavanul silný, děsný vítr, takže plamen zmohutněl a jeho plápol se roznítil. Po mém
boku byl muž z Rusů, i slyšel jsem hovořit jej s tlumočníkem, který byl vedle něho.
Otázal jsem se tedy tohoto, co mu povídá, i řekl: Vy Arabové jste hloupí. Vy vezmete toho, kdo
je vám nejmilejší z lidí a nejctěnější u vás, a vhodíte ho do země, aby ho žral hmyz a červi,
2
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
zatímco my spalujeme jej v okamžiku, takže vejde v tu chvíli do ráje. Potom zasmál se
příšerně a pravil: Že ho měl jeho pán rád, poslal vítr, který ho stráví v hodině. Také
neuplynula opravdu hodina, a loď, dříví, mrtvý muž i dívka stalo se drobounkým práškem.
Potom vystavěli na místě loďky, když ji vytáhli z řeky, něco, co se podobalo kulatému
pahorku, a uprostřed vztyčili velkou kládu a napsali na ní jméno muže a jméno krále ruského,
načež se obrátili a odešli" .
Diskuze: které z popisovaných rituálů má archeologie šanci zachytit prostřednictvím svých
pramenů???
Chápání smrti v severských společnostech středověku (Island,
Skandinávie)
Pro muže byla přijatelná jedině smrt v boji, protože u zvyšovala slávu a umožňovala mu
vstoupit po smrti do Valhaly, kde může hodovat s ostatními statečnými bojovníky,
obsluhován Valkýrami. O smrti sešlostí věkem nebo v důsledku onemocnění nesouvisejícího
s bojem nestálo ani za to mluvit. V ságách je taková smrt zmiňována jen naprosto výjimečně.
Smrt byla pro Vikingy něčím naprosto přirozeným a běžným, s čím musí být člověk předem
smířen a svůj odchod ze světa musí snášet klidně či dokonce zvesela. Bojovníci v severských
ságách své poslední okamžiky dokonce komentují nejrůznějšími sarkastickými poznámkami.
Příklad ze ságy o Njálovi: „Platím za to, že jsem se nezakryl štítem.“ A stál nějakou dobu na
druhé noze a prohlížel si zbylý pahýl. Pak Kolskeggr řekl: „Není nač se dívat. Je to tak: noha
je pryč.“ Na jiném místě: Thorgrímr, jemuž Gunnar zasadil z okna smrtelnou ránu kopím,
odpovídá, když byl dotazován, je-li Gunnar doma: „To si musíte zjistit sami. Já pouze vím, že
jeho kopí je doma.“ A upadl mrtev.
Příklad ze ságy o Grettim: Venku nespatřil nikoho. Silně pršelo, a proto nevyšel ven, ale
roztáhl ruce a opřel se jimi o veřeje dveří a rozhlížel se. V tom okamžiku se Thorbjoern
objevil přede dveřmi a vrazil oběma rukama kopí Atlimu do těla tak, že ho protklo naskrz.
„Jsou teď v módě tato kopí s širokými hlavicemi,“ řekl Atli, když ho úder zasahoval, a padl
tváří k zemi.
Příklad z Eddy (13. stol.): Vypráví se tento příběh: “Ódin se vydal z domova a přišel k místu,
kde kosilo devět otroků trávu. Zeptal se jich, jestli chtějí, aby jim nabrousil kosy. Oni, že ano.
I vytáhne z opasku brousek a kosy nabrousí a sekáčům hned připadá, že se jim teď seče
mnohem lépe, a že by prý brousek odkoupili. Ódin jim řekne cenu: kdo chce koupit, musí
patřičně zaplatit. Všichni byli svolní a jen, aby jim ho prodal. Ódin však vyhodil brousek do
vzduchu, a jak jej všichni chtěli o překot chytit, podřezali si navzájem kosami hrdla
„(Sturlusson 2003, 107).
Diskuze: chápání smrti a různých způsobů smrti je velmi proměnlivé v čase a prostoru. Různé
společnosti mají na věc různé názory, je nesmírně obtížné přebírat analogie z cizorodého
prostředí.
3
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
2. Etické otázky studia pramenů pohřebního charakteru
Obrovský rozvoj vědy na přelomu 19. a 20. stol. a silnou víru v její poznávací schopnosti
charakterizují úvahy významného pražského archeologa Josefa Ladislava Píče:
„V prehistorických dobách můžeme pokládati způsob pohřbení za výraz náboženství a právě
tak zbytky kroje za znak určitého kmene.
Kdo dnes navštíví hřbitov, může rozlišit na první pohled hroby bohatých od hrobů chudých:
tento rozdíl tvoří dnes vybavení hrobu, někdy dokonce i kovová rakev v hrobce; kdysi to bylo
jak vybavení hrobu, tak i milodary, které hlásají tento rozdíl.
Pokládá se za bezbožné rušiti klid mrtvých; leč děje se tak právem, vyzdvihuje-li věda s pietou
mrtvé z hrobů, aby je přenesla na nové úctyhodné místo odpočinku – do museí a vykázala jim
čestné místo v tomto moderním Pantheonu vědy. Laik se jim tu obdivuje a chápe, že vydávají
o sobě svědectví, archeolog pak toto svědectví tlumočí.“
(Píč 1910).
Diskuze k Píčovým názorům. Chápeme to dnes stejně? Co se za těch 100 let změnilo?
Ve druhé polovině 20. století se ale začínají objevovat protesty proti odkrývání hrobů a studiu
pozůstatků zemřelých archeology a vědci z příbuzných oborů. Koncem 70. let 20. stol. začíná
hnutí původních obyvatel Severní Ameriky a Austrálie a také ultra-ortodoxních Židů z Izraele
proti terénnímu výzkumu lidských ostatků, jejich analýze, vystavování a uložení v muzeích,
začali se dožadovat vydání ostatků svých předků a jejich opětovnému pohřbení.
V USA byl jako reakce na tyto protesty v roce 1989 vydán zákon o repatriaci a ochraně hrobů
původních Američanů (Native American Graves Protection and Repatriation Act –
NAGPRA). Ten stanoví, aby všechny instituce získávající prostředky od státu konzultovaly,
je-li to možné, otázku kmenového určení lidských pozůstatků, případně i předmětů, které je
doprovázejí. Tyto nálezy mají být navráceny příslušnému kmeni ke znovupohřbení nebo
s nimi mohou naložit jinak v souladu s vlastními kulturními a náboženskými normami. Po
vydání zákona se názory odborné a široké veřejnosti na toto téma hluboce polarizovaly, ale
postupem času dochází většinou k rozumnému kompromisu. U nás byly problémy tohoto
4
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
druhu vyvolány zatím pouze výzkumem židovských hřbitovů v Praze a Plzni, přitom
předchozí výzkum židovského hřbitova v Prostějově proběhl naprosto hladce (protože nebyl
medializován?).
Diskuze: Související velmi zajímavý problém, aktuální všude (i u nás), představuje rozdělení
nálezů z pohřebních kontextů v muzejích: kosti zvlášť, artefakty zvlášť (někdy uložené i
v různých institucích!), milodary jsou někdy rozděleny i do zvláštních skupin podle materiálu
kvůli odlišným požadavkům na depozitární podmínky. Neměla by se muzea snažit alespoň
zachovat hrobové celky pohromadě jako výraz respektu k mrtvým a k jejich „majetku“?
3. Nejstarší doklady pohřbívání (střední a mladší paleolit)
Smrt a čas
Vědomí nezbytnosti smrti udává perspektivu života, strukturuje hodnoty (v závislosti na
kulturním kontextu), vnáší do života řád a snahu o smysluplné naplnění časově omezeného
života.
Člověk chápe asi jako jediný tvor nevyhnutelnost smrti, což lze na jednu stranu chápat jako
určité břemeno, na druhou stranu to však může být zdrojem neustálé změny, dynamiky
vývoje.
Už u řady zvířat je však prokázáno, že vnímají ztrátu mláděte či partnera – labutě, sloni,
šimpanzi. Často to bývá lidmi vysvětlováno jako jednání na základě instinktů, genetického
naprogramování, což je snad v případě jednodušších forem živých organismů pravda, na
druhou stranu se zdá, že minimálně „naši nejbližší příbuzní“ – šimpanzi, jsou schopni vytvářet
a dokonce i vyjádřit řadu abstraktních představ. Šimpanzi jsou unikátními partnery (nikoliv
jen objekty) pro studium těchto otázek. Geneticky se s lidmi shodují v 99%, tělesnou stavbu
mají shodnou, jen mají jiné rozměry kostí a vládnou velmi zajímavými schopnostmi, Jsou to
vysoce společenští tvorové, vytvářejí si jednoduché nástroje, jejich užívání se učí ve svých
skupinách, není to vrozený instinkt, a mají ještě další fascinující předpoklady pro jejich
srovnávání s lidmi – např. vysoce vyvinutý talent pro komunikaci.
5
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
Příklad: Projekt Washoe
Hlavními postavami na straně Homo sapiens sapiens jsou Roger a Debbi Foutsovi, na straně
druhu Pan troglodytus pak šimpanzice Washoe a řada jejích sou-druhů. Cílem projektu,
započatého roku 1966, byl výzkum komunikačních schopností šimpanzů – mladí jedinci byli
odmala učeni americké variantě znakové řeči pro neslyšící a vychováváni lidskými
adoptivními rodiči (mezidruhová výchova). Lidé používali znaky v přítomnosti Washoe a
ostatních šimpanzů tak často, jak to jen bylo možné a vymýšleli pro ně bohatý denní program
podporující potřebu vzájemné komunikace. Tímto způsobem se řada šimpanzů naučila slušně
konverzovat. Samozřejmě každý jedinec byl pro tuto činnost jinak talentovaný a motivovaný,
některý se naučil spolehlivě používat desítky znaků, některý 150 a stovkám dalších rozumí.
Washoe byla vynikající žačkou znakové řeči a naučila se vyjadřovat i složitější psychické
stavy atd.
Po řadě peripetií přijde příhoda, o níž chci teď vyprávět. Poté, co jí zemřelo první mládě,
Washoe roku 1978 znovu otěhotněla. Její ošetřovatel Roger Fouts s ní chodil na procházky,
později často prostě jen odpočívali pod stromy a vzájemně se drbali na rukou a na zádech.
Jednoho dne se Roger znakovou řečí zeptal: CO MÁŠ V BŘIŠE? Washoe odpověděla: MIMI,
MIMI (vytvořila z rukou kolébku).
Porod neměla snadný a její mládě zpočátku nejevilo žádné známky života – nehýbalo se a
mělo kolem krku utaženou pupeční šňůru. Washoe po chvíli šňůru překousala, vysála z nosu a
úst nemluvněte vše, co překáželo dýchání a pokoušela se ho různými způsoby včetně
„umělého dýchání“ přivést k aktivitě (mateřské instinkty). Podařilo se jí mládě přivést
k životu, ale bylo velmi slabé, neudrželo se na její srsti a nedokázalo sát mléko. Když viděla,
že to nepůjde, položila novorozeně na zem – to bylo špatné znamení, v přírodě šimpanzice
takto odloží jen mrtvé mládě. Roger se ho ujal, zjistil, že je to chlapeček, dal mu jméno
Sequoyah, srazil mu doma pomocí léků horečku a po dalších peripetiích ho vrátil do péče
Washoe, našež se jeho stav stále zlepšoval.
Po nedlouhé době se ale malý Sequoyah drobně zranil a onemocněl bakteriální pneumonií.
Zeslábl a Fouts ho musel šimpanzici znovu odebrat (nešlo to jinak než po jejím uspání,
Washoe okamžitě pochopila k čemu se schyluje, když se k ní Roger blížil s injekční
stříkačkou a začala křičet a gestikulovat: MOJE MIMI, MOJE MIMI) a podrobit lékařskému
vyšetření v improvizovaných podmínkách.
6
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
Bohužel Sequoyah toto vážné onemocnění nepřežil a navíc zemřel odloučen od své matky.
Roger se vrátil k Washoe s těžkým úkolem jí to sdělit. Když ho Washoe spatřila, okamžitě
gestikulovala. MIMI? Stále držela tento znak, aby zdůraznila naléhavost otázky. Rogerovi
nezbývalo nic jiného, než s výrazem maximální účasti ukázat: MIMI MRTVÉ, MIMI PRYČ,
MIMI KONEC.
Washoe svěsila ruce, odebrala se do vzdáleného kouta a zírala do prázdna. Jasně pochopila,
co se stalo a propadla depresi. Ještě tři dny se opakovaně ptala, co je s jejím MIMI, pak už
toho nechala, ale upadla do hlubokého smutku a přestala jíst. Je známo mnoho případů, kdy se
šimpanz utrápil žalem. Na dotaz ošetřovatelů, jak ji mohou pomoci, odpovídala, že chce SVÉ
MIMI. Nakonec pomohlo jedině to, že pro ni sehnali jiného šimpanzího novorozence, který
přestal být předčasně kojen, a Washoe ho po krátkém nedůvěřivém seznámení adoptovala.
Další info:
Fouts, R. 2000: Nejbližší příbuzní. Co jsem se od šimpanzů dozvěděl o nás. Praha: Mladá
fronta.
www.friendsofwashoe.org
Problémy studia pohřbívání v paleolitu – nutnost důkladné kritiky
pramenů
Problémy výzkumu: zejména geologické procesy, redepozice, mrazové jevy, činnost šelem
(hyeny, medvědi, rosomáci).
Rituálních pohřbů z paleolitu je známo relativně málo. I když musíme předpokládat, že řada
z nich byla během uplynulých tisíciletí zničena nebo některé hroby dosud nebyly objeveny,
zdá se, že rituální pohřeb nebyl tehdy určen pro každého. Víru v posmrtný život nelze přímo
prokázat, ale máme určité náznaky, jakkoliv mohou být diskutabilní:
Pohřbívání ve skrčené poloze. Důvod skrčování není zcela jasný, je otázka, zda je důvod
jednotný pro všechna období a oblasti, nebo má tento zvyk různé příčiny u různých
společností. Dosud navržené možnosti:
•
napodobení polohy plodu v děloze (měli o tom znalosti?)
•
racionalistické vysvětlení – stačí vykopat menší jámu (pochybný argument)
7
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
•
napodobení polohy těla ve spánku (chápání smrti jako zvlášť hlubokého spánku?)
•
silné skrčení s koleny až u brady naznačuje svázání těla – obavy z návratu zemřelého
mezi živé?
Užívání okrového barviva. Máme nálezy vlastního načervenalého barviva i palet na jeho
roztírání. Barvivo se získávalo roztíráním železných rud (roztírací valouny a podložky známe
z nálezů gravettienu, např. Dolní Věstonice). Vysvětlení: barva života, nebo malování těla
bylo obvykle při rituálních obřadech, pohřeb byl také takovým rituálem. Barvivo obvykle
provází pohřby, nachází se přímo na kosterních pozůstatcích, případně v jejich blízkosti. V
každém případě nález práškového barviva indikuje přítomnost nějaké neobvyklé nálezové
situace.
Přítomnost milodarů: vždy je třeba bedlivě zkoumat, zda předměty nalezené v blízkosti
kostry skutečně souvisí s pohřbem. U mladopaleolitických pohřbů (Homo sapiens sapiens)
není o přidávání milodarů pochyb (zvířecí zuby a schránky měkkýšů jako ozdoby, tvarované
přívěsky – drobné plastiky – převážně z mamutoviny, výjimečně další typy, evidentně
prestižních předmětů, či artefaktů odkazující na status zemřelého – mladopaleolitický pohřeb
„šamana“ z Brna). Jisté to není u předchozí formy člověka, neandrtálce, a všeobecně ve
středním paleolitu, ačkoliv se o tom vede diskuse. Patrně nás to upozorňuje na hlavní rozvoj
abstraktního myšlení až v mladém paleolitu. Nejbohatší a nejzajímavější pohřby tohoto druhu
mají stáří 23-24 tis. let př. Kr.
Vybrané (velmi torzovité) příklady s komentářem, další podrobnosti v dop. literatuře!
Australopitékové
Stáří přes 3 miliony let, nejsou stopy intencionalních pohřbů, i když nelze vyloučit nějaké
ritualizované chování. Mnoho nálezů, ale je zde jasná závislost dochování kosterných
pozůstatků na náhodných přírodních procesech, např. slavná kostra Lucy byla vlastně překryta
vodními sedimenty a tak zakonzervována. Jinak by pozůstatky podlehly zkáse jako v naprosté
většině jiných případů. Zajímavý je nový nález batolete z Etiopie, viz článek v Nature 443,
296-301 (21 September 2006).
Neandrtálci: 150 tis. až 30 tis. let v Evropě a Asii. Zajímavá problematika – kostry jsou
v průměru lépe dochovány, v mnoha případech je hlášeno uložení těla ve skrčené poloze na
8
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
boku, případně doprovázené milodary, což už by byly rysy intencionálního pohřbívání. Stále
se o to vedou spory (byl to záměr nebo přírodní procesy?).
Mladší fáze středního paleolitu (asi 100 – 40 tis. př. Kr.).
Desítky nalezených koster, v jugoslávské Krapině (Chorvatsko) se hovoří o dokladech
kanibalismu, taková konstatování jsou ale vždy problematická.
Diskutované rituální pohřby s milodary: 4. pohřeb v iráckém Šanidaru s květinovými dary;
pohřeb chlapce z uzbekistánské lokality Tešik-Taš (nález 1938) byl obložen pěti páry rohů
kozorožce. Oba tyto nálezy, které se zdají být jakžtakž nejpřesvědčivější, co se týče
záměrného přidání milodarů, jsou ale rovněž ostře napadány. Byla interpretace nálezová
situace správná? Jsou to relativně starší objevy, metody výzkumu nebyly tak propracované...
Představují nalezené kostrové pozůstatky intencionální pohřby?
Další lokality: např. Le Moustier (Francie), Quafzeh, Kebara (Izrael).
Nejisté jsou i některé pohřby ze starší fáze mladšího paleolitu, neexistují ale zcela spolehlivá
kritéria pro rozhodnutí intencionality u takto starých pohřbů.
Mladý paleolit: datování 40-10 tis. př. Kr. = mladší část poslední doby ledové. Rozšíření
čepelové techniky, luk a šíp. Lov velkých savců. V otázce pohřbívání velký přelom, postupně
mizi jákékoli pochyby o intencionalitě, zde máme konečně bezpochyby doloženy lidské
populace zcela moderního typu, s vyspělými projevy abstraktního myšlení, náboženství atd.
Příklady:
1. Nález pohřbu tří mladých lidí, jejichž hlavy a pánevní oblast prostředního jedince byly
zasypány červeným barvivem. Objev z roku 1986. Stáří hrobu cca 27 tis. let. Kostry po
stranách určeny jako mužské, pohlaví prostředního jedince neidentifikováno, všichni kolem
20 let. Prostřední jedinec trpěl odmalička vážnými zdravotními problémy, oba krajní
představují údajně silné zdravé muže. Doklad složitější záměrné kompozice, naaranžování
gest, užití červeného barviva = nějaká symbolika. Následné plavení hlíny přineslo ještě nálezy
provrtaných liščích špičáků, hrudek vypálené hlíny, neprovrtané schránky terciérních
měkkýšů, soubor kamenné industrie, malé zlomky částečně spálených zvířecích kostí.
2. Pohřeb muže z Dolních Věstonic. Věk cca 40-50 let, uložen ve skrčené poloze u ohniště. U
lokte a v břišní oblasti ležely čtyři provrtané špičáky lišky (snad zbytek ozdoby pasu?).
Zmíněné ohniště bylo pozoruhodné tím, že bylo evidentně vícekrát obnovované, a nacházelo
9
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
se i s kosternými pozůstatky v jakési prohlubni, jež byla interpretována jako přístřešek (našly
se zde i další mělké prohlubně obsahující kosti, kamenné nástroje a další předměty).
Počátky žárového pohřbívání – býv. jezero Mungo v Austrálii, stáří asi 26 tis. let,
v literatuře zmiňováno ale také až dvojnásobné stáří.
Další info:
Svoboda, J. A. 2003: Paleolit a mezolit: Pohřební ritus. Panoráma biologické a sociokulturní
antropologie 19. Brno.
4. První rozsáhlá pohřebiště (mezolit)
8000-pol. 6. tis. u nás, na severozápadě Evropy trvá ještě déle. Patrně vzniká dlouhodobá
vazba skupin na teritorium – známe první rozsáhlejší pohřebiště (až ze závěru mezolitu),
zobecnění úcty k mrtvým, vždy těsná vazba na sídliště – pohřby v kulturní vrstvě,
kjokkenmoddingy (odpadní hromady škeblí). Na kostrách rovněž poprvé sledujeme nesporné
stopy smrtelných zranění způsobených lidskou zbraní (vstřelené hroty šípů, údery na
lebkách).
Pohřebiště známe z Ruska, Francie, Dánska, Jugoslávie, většinou se jedná o lokality
z přímořských oblastí.
Téviec a Hoëdic. Dva ostrovy ležící při pobřeží Bretaně. Hrobové jámy zapuštěny do
mezolitické kulturní vrstvy, tvořené převážně odpadky z jídla a mořských škeblí. V r. 2001
publikovali Rick J. Schulting z Cardiffu a Michael P. Richards z Bradfordu studii v Journal of
Anthropological Archaeology, popisující výsledky radiokarbonového datování kostí z těchto
pohřebišť a analýzu izotopů, prozrazujících složení stravy pohřbených. Zajímavé: jedinci z
Hoëdic přijímali 70-80 % proteinů z mořské stravy, kdežto v Téviecu se ukazuje strava více
vyvážená co se týče mořského a suchozemského původu, zejména mladé ženy se stravovaly v
mnohem větší míře suchozemskou stravou (přivdaly se?). Problémy s kalibrací C14 dat kvůli
proteinům z moře.
10
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
Vedbaek, Dánsko. Např. hrob 8 zasypán barvivem, obsahoval ženu s novorozencem,
přívěsky ze zubů jelena a divočáka, přes dětské tělíčko lůežela velká čepel. Hrob 19A patřil
muži, který měl zepředu mezi obratle vražený kostěný hrot. Na dánských lokalitách nově
registrován též žárový ritus, ten nově hlášen také z Řecka.
Další dvě větší pohřebiště nalezena v jižním Skane. Výzkum lokality Skateholm zahájen
poč. 80. let 20. stol. a trval 5 let. Studium symbolického jazyka pohřebního ritu. Na
pohřebištích ze Skateholmu byly pozorovány skupinky hrobů, odrážející snad příbuzenské
vazby.
Symbolika pohřebního ritu: umístění v rámci komponenty, poloha těla, movité artefakty,
kosti psů, kun, vysoké zvěře, ryb. Během pohř. rituálů bylo konzumováno jídlo a zbytky
patrně házeny do hrobové jámy. Někdy se zjistí stopy dřevěné konstrukce zakrývající
hrobovou jámu. Záměrné strukturované ukládání odpadu z výroby ŠI (štípání spojeno s
obřady?). V některých případech chybí ruka, noha či v jednom případě stehenní kost u jinak
dobře dochovaných koster (záměrné odstranění a použití v živé společnosti-?).
Pohřby psů: 10 hrobů psů oproti 77 hrobům lidí = poměrně dost, zejména oproti počtu
pohřbů dětí a mladých jedinců. 7x pohřben pes společně s člověkem. Samostatné hroby psů
mívají stejnou pohřební výbavu jako lidé. Oddělená skupina samostatných pohřbů psů, ve 2
případech pes zabitý a uložený do HJ (ke svému pánovi?), v některých případech pohřby
doprovázejí pouze izolované psí kosti. Mohou být samotné kostry psů náhradou za ztracená
těla jejich pánů? Lidské i psí hroby zde byly hloubeny ještě před vytvořením kulturní vrstvy –
psí hroby jen do hloubky 5-15 cm (řada jich mohla být později zničena), lidské dvojnásobek.
Nové revize materiálu ukazují na přítomnost psích kostí na mezolitických lokalitách v Dánsku
(např. Vedbæk, Ertobølle). V pramenech ze staršího mezolitu středního Švédska rovněž
doklady psích pohřbů, dokonce i posypány okrem a poznamenány ohněm (Almeö). Další
analogie: JV Asie, americký středozápad, Austrálie, kultura Jomon).
Oleneostrovskij mogilnik, Rusko, jedno z největších mezolitických pohřebišť.
Vološskovo v Dněpropetrovské oblasti (Rusko).
V ČR nic, domnělé pohřby publikované M. Mazálkem nepotvrzeny. Nález fragmentu kosti z
vrchu Bacína datován C14 do mezolitu, ale nelze prokázat intencionální pohřeb.
11
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
Další info:
•
Grünberg, J. M. 2000: Mesolithische Bestattungen in Europa.Rahden: Verlag Marie
Leidorf.
•
Schulting, Rick J. – Richards, Michael P. 2001: Dating Women and Becoming
Farmers: New Palaeodietary and AMS Dating Evidence from the Breton Mesolithic
Cemeteries of Téviec and Hoëdic, Journal of Anthropological Archaeology, Volume
20, Issue 3, 314-344.
5. Pohřební ritus nejstarších zemědělců (neolit)
Vedrovice: okr. Znojmo, asi 40 km JZ od Brna, blízko Mor. Krumlova.
Neolitické hroby na území dnes spojených obcí Vedrovice a Zábrdovice byly amatérsky
zkoumány již v 19. století. Během 60. let 20. stol. v této oblasti začalo působit Moravské
zemské muzeum pod vedením PhDr. Vladimíra Ondruše (zemřel 14.5.2000). V letech 19751982 se tomuto badateli podařilo prozkoumat první a nejstarší souvislé pohřebiště zemědělců
v severní části středního Podunají. Dalším výzkumem se zde podařilo objevit sídliště a 3
lineární ohrazení, související s těmito neolitickými památkami.
Trať Široká u lesa: v 19. a 20. stol. prokopáno nejméně 12 hrobů, jejichž inventář dnes nelze
jednoznačně identifikovat. Během moderního výzkumu rozsáhlého pohřebiště objeveno též
11 prázdných hrobových jam, spojovaných s vykopávkami 19. stol. V této trati též
prozkoumáno sídliště LnK (zde dalších 12 kostrových hrobů, většinou dětských).
Trať Za dvorem: v místě býv. Vinklerovy cihelny, od r. 1960 zasypané, prozkoumáno v 1.
pol. 20 stol. dalších asi 20 neol. hrobů, další byly ničeny těžbou cihlářské hlíny, jednalo se
patrně o další souvislé pohřebiště. V letech 1985-1989 v této trati zkoumána 3 lineární
ohrazení, zjištěná leteckým průzkumem a geofyzikální prospekcí:
•
příkopové ohrazení celé osady Lnk (ovál 400x300m)
•
kruhový příkop se 4 vchody MMK o průměru 70 m
•
nepravidelný kruhový areál MMK o průměru 200 m
Střed obce U kostela: stopy několika dalších hrobů LnK, situace není zcela jasná.
12
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
Pohřebiště v trati Široká u lesa: po odstranění starých mezí docházelo k erozi ornice a část
pohřbů se ocitla v dosahu orby. Odkryv pohřebiště proběhl v rozsahu cca 4500 m2, zjištěno
96 hrobových jam. 11 z nich bylo prázdných a 1 patřil mladší kultuře s MMK. Pro moderní
vyhodnocení tedy bylo získáno 85 pohřbů, z nichž některé byly ale poškozeny následným
osídlením kultury s MMK a recentní orbou. Jedná se o pohřebiště ze stupňů kultury s LnK
Ib1, Ib2 a IIa
Příklady nálezů z tohoto pohřebiště:
Hrob 15: kostra muže ve skrčené poloze, lebka má na spánku 2 proražené otvory (trepanace
či zranění), zhojené). Pod lebkou a horní částí trupu značné množství červeného barviva. Za
hlavou kamenná deska z pískovce, za ní keramické nádoby, v lahvovité nádobě kamenný
valoun se zbytky barviva na povrchu. V oblasti krku zlomky náhrdelníku. Dále kopytovitý
klín, silexová čepelka, spondylový náramek a závěsek.
Hluboká mísa z hrobu 81, kde byla pohřbena žena s novorozenětem.
Hrob 78: kostra dítěte (7-8 let) na levém boku. V oblasti pánve mramorový kotouček se 3
otvory a spondylový závěsek.
Spondylové ozdoby pochází většinou z hrobů-silná souvislost s pohřebním ritem. Spondylus
je typický pro starší období LnK, ale vyskytuje se sporadičtěji po celý neolit, případně až do
staršího eneolitu.
V hrobech na katastru Zábrdovic-Vedrovic se muselo původně nacházet odhadem kolem 300
kusů spondylových šperků. V celém Bavorsku 215 ks, z Čech pouze 5 hrobů obsahovalo tyto
artefakty. Jedná se o náramky, závěsky (ženy pouze obloukovité spondylové, muži kostěné),
korálky, tzv. medailony, případně dvoukřídlé opaskové zápony (typické pro muže, a také
důkaz toho, že neolitici byli pohřbíváni oblečení!). Medailony se podle některých indicií
nosily zavěšeny u pasu, patrně v místě pohlavních orgánů. Obvykle se na Lnk pohřebištích
objevují v 10-30% hrobů.
Šlo o velmi žádaný materiál: ozdoby byly často po poškození opravovány a upravovány,
známe i řadu napodobenin v jiném materiálu (mramor, vápenec, paroží, kost apod.-nedostatek
13
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
originální suroviny?). Kromě funkce ozdobné musíme uvažovat i o symbolice tohoto
artefaktu – vyjádření společenského statusu nositele, snad i magie v podobě talismanů či
amuletů zde hrála roli.
Spondylové šperky byly zřejmě něčím nepostradatelným a posvátným pro celou neolitickou
populaci, za života i po smrti. Tzv. prestižní šperky (medailony, zápony a celé náhrdelníky se
nacházejí i v jinak bohatě vybavených hrobech, především mužských.
Rozšíření: Ozdoby vyrobené ze silných skořápek mořských mlžů jsou v neolitu rozšířeny od
Řecka přes celý Balkán, v celém Podunají, ve stř. Porýní, v J a stř. Německu, v Čechách a na
Moravě, na polských Kujawách, ve stř. Francii a v S Itálii.
Sponylus gaedoropus = Mořský mlž s velkou oválnou a poměrně masivní schránkou. Jsou
známi od druhohorní jury, ale v neolitu byli prokazatelně pro výrobu šperků používány
recentní schránky, buď sbírané na plážích, nebo získávané lovem v moři (výskyt na pobřeží
Atlantiku od Portugalska k Senegalu, ve Středozemním i Černém moři). Formy směny a
distribuce této suroviny zůstávají nejasné.
Další příklady kompletního obsahu hrobů (pro představu):
Hrob 19
• kostra muže ve věku 30-40 let na levém boku s hlavou orientovanou na azimut 302
stupňů.
• celá lebka zasypána množstvím červeného barviva, jeho stopy pozorovány také pod
tělem a na kostech hrudníku.
1. lahvovitá nádoba
2. hluboká mísa
3. kopytovitý klín
4. rohovcová čepel (fragment)
5. rohovcová čepel (fragment)
6. rohovcová čepel (fragment)
7. náhrdelník z fragmentů misek ulity Spondylus
8. kostěný závěsek
9. spondylový závěsek
10. ohlazený valoun – křemen
Hrob 66
• kostra muže na levém boku, věk asi 40 let, azimut lebky 108 stupňů
• jeden z obratlů (atlas) nalezen v druhotné poloze za lebkou
• stopy barviva nezjištěny
1. hluboká mísa
2. lahvovitá nádoba
3. rohovcová čepelka
4. trapezovitý segment pazourkové čepelky
14
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
Další zjištěné údaje:
Poloha keramických milodarů v hrobech:
1. u hlavy (20 hrobů, 55%)
2. u nohou (11%)
3. u rukou (11%)
4. v oblasti břicha (11%)
5. za zády (6%)
6. u hlavy a současně u nohou (1 hrob, 3%)
7. u hlavy a za zády skeletu (3%)
Závislost mezi umístěním keramiky a pohlavím či věkem nebyla pozorována.
Pohřby se 2 a více kusy keramiky patří 5 mužům a 4 ženám.
Poměr pohřbů s keramikou v kategoriích muži-ženy–děti je 4:2:1. Poměr pohřbů všeobecně je
přitom 5:6:4. To znamená, že keramiku dostávali do hrobu nadprůměrně často dospělí muži.
Pozoruhodnost: Hrob 81 žena s novorozenětem, žena má u temene zdobenou mísu a
novorozeně zvláštní tvar pohárku – to ukazuje na určitý status novorozeněte ve společnosti.
Hrob 93: žena s nenarozeným dítětem, milodarem je pouze spondylový závěsek mezi
pánevními kostmi ženy a stěnou hrobu, patrně patří ženě, plod zřejmě bez milodaru.
Další info:
•
Podborský, V. a kol. 2002: Dvě pohřebiště neolitického lidu s lineární keramikou ve
Vedrovicích na Moravě. Brno.
•
Zápotocká, M. 1998: Bestattungsritus des böhmischen Neolithikums (5500-4200
B.C.). Praha.
6. Monumentalita hrobek a strukturování společnosti
(eneolit)
Pozdní doba kamenná – eneolit (4500-2300 BC)
15
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
Ritus. Pravidlem je inhumace ve skrčené poloze na boku, kremace doložena méně často, ale
pro určité fáze tohoto období je typická.
Otázka megalitů. Megalitické pohřební stavby – památníky – jsou známy hlavně
z přímořských regionů Evropy (Pyrenejský poloostrov, Francie, severní Německo,
Skandinávie, východní Bulharsko), ale i ze severní Afriky či Indie. Od nás nejsou přesvědčivé
případy doloženy, čas od času se vynořivší senzační objevy jsou vždy buďto přírodního či
fantastického původu.
Z našeho území však známe ideově podobné konstrukce, chronologicky dokonce ještě
megalitické hroby předcházejí, jsou starší. Protože nejsou konstruovány z kamene (lithos),
nelze je označovat za megality, ale spíše za stavby předmegalitické.
Časný eneolit
V časném eneolitu je typickou formou hrobové konstrukce tzv. dlouhá mohyla, typická pro
západní Evropu, ale doložená ve zvláštní podobě i u nás. Ve starším eneolitu přetrvávají
podlouhlé (ale již kratší) mohyly KNP.
Důležité: počátky tzv. materiální paměti komunit v našem pravěku.
Březno, okr. Louny: dlouholetý výzkum I. Pleinerové. Objev 2 dlouhých konstrukcí,
vymezených žlábky v těsné blízkosti Ohře – unikátní situace v rámci ČR. Vzdálenost mezi
nimi = 36 m.
Stavba č. 62: kratší, výzkum 1966 a 1969. Mírně lichoběžníkový půdorys, orientace V-Z.
Délka 24 m, šířka 2,5 až 3,2 m. Obvodové žlábky, vyplněné velmi tmavou hlínou, přerušení
severní stěny, čelo stavby neuzavřeno. Uvnitř nalezeny objekty, které s konstrukcí patrně
nesouvisí a 2 související hroby s kostrovými pohřby ve skrčené poloze, orientace shodná s
osou stavby. Charakter zásypu hrobů shodný se žlábky.
Hrob LXXIII: jáma 125 x 60 cm, mrtvý na pravém boku, silné skrčení, hlava k Z,
obličej k J. Dospělý muž. 1 nádobka za hlavou, dolní končetiny překryty kamenem, původně
jich mohlo být více, poškozeno orbou?
Hrob LXXV: jáma 125 x 65 cm, výplň sytě černá, na J straně splývala s KJ, mrtvý na
levém boku, skrčená poloha. Dospělý. Hlava k Z, obličej k S.
16
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
Datování: žádné přímé indicie, stratigraficky mladší než střední st. KLnK a mladší než ÚK.
Analogie k nádobce z 1. hrobu: k. schussenriedská, michelsberská, časná KNP, datum C14:
3890 BC.
Březno, stavba 86: 2 rovnoběžné žlábky o délce 144 m, orientace rovněž V-Z, na Z straně
chybí ukončení – břeh podemílán Ohří. Na V jakási oddělená předsíň. Šířka stavby cca 4 m,
mírně kolísá. Výplň žlábků opět velmi tmavá. Ve vnitřním prostoru místy zachyceny tmavé
pruhy (probarvení- stopy rituální orby? – vztah k astronomické orientaci?), rovnoběžné se
žlábky, proto je nelze chápat jako přírodní útvary. Rovněž zde identifikovány 3 pohřby, opět
shodně orientovány s konstrukcí stavby, jejich zásyp shodný s výplní žlábků:
Hrob LXXXI: 160 x 102 cm, starší žena na boku, hlava k V, obličej k J. Žádné
přídavky.
Hrob XCVIII: 164 x 125 cm, dospívající jedinec na pravém boku, hlava k Z, obličej k
J. Za hlavou pazourková čepel.
Hrob CXV: 235 x 155 cm, mladý jedinec, žena?, na pravém boku, hlava k V, obličej
k S. Za hlavou kónická miska.
Nalezeno mnoho dalších objektů, jen málo z nich může časově a funkčně souviset s
monumentální stavbou. V blízkém okolí (do 5 m) zachyceny skrčené pohřby ÚK, orientované
S-J a ojediněle neolitické objekty a další neurčitelné.
Datování: žlábky porušují staroúnětické hroby pokrývající v pásu dlouhou stavbu a ta musí
být rovněž starší, než 1 hrob KZP, který ji rovněž překrývá. Na druhou stranu musí být stavba
mladší, než KlnK. Analogie ke keramice z hrobů: k. schussenriedská, obecně konec pozdního
neolitu a časný eneolit.
Interpretace staveb z Března:
Menší stavba upomíná půdorysem na obytné stavby lengyelské kultury, datované do závěru
neolitu. Obecně je zde pozoruhodná shoda forem mezi neolitickými domy (ty ale bývají
většinou orientovány S-J!) a časně eneolitickými. pohřebními stavbami, podle dobře
dochovaných památek z Velké Británie je označujeme obecně jako tzv. dlouhé mohyly.
Ve žlábcích v Březně byly asi původně umístěny svislé kůly hustě vedle sebe (na několika
místech zjištěno tvrdě udusané dno žlábků – zarážení kůlů?). V kratší stavbě symetricky
uložené pohřby, patrně v jakési chodbě vymezené stěnami z kůlů a zastropené? V ideové
17
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
rovině mohlo jít o jakési domy mrtvých, odvozené z původně obytných domů neolitu?
Pohřbívalo se v neolitu i do opuštěných domů?
Dlouhý půdorys: není jasné, zda předsíň na V konci byla zcela oddělena od následné chodby,
nebo, zda tam bylo spojení. Předsíň mohla sloužit k obřadům. Venku, proti vchodu do
předsíně, byla nalezena sloupová jáma – souvislost? Přestřešení 4 m široké prostory mohlo
být problematické, nikoliv ale nemožné. Lze si také představit nezastřešený prostor, určený
pro pohřby.
V každém případě se zdá, že celá konstrukce zanechala do dalších období v térénu patrné
stopy, patrně ve formě jakési terénní vlny (dlouhé mohyly), která přitahovala mladší pohřební
aktivity – nalézáme zde hrob KZP a skupinu únětických hrobů. Tyto mladší pohřby nebyly
nalezeny v předsíni – napovídá to něco o podobě stavby? Vyčnívala tato část z hliněného
náspu?
K poloze pohřbů: zjednodušeně řečeno, muži na pravém boku, ženy na levém, muži hlavou k
Z, ženy k východu, jsou zde však určité problémy. Toto rozlišování mužů a žen pokračuje i v
dalších eneolitických kulturách, svědčí to o striktních pravidlech pohřebního ritu a spolu s
dalšími jevy to ukazuje, že na pohřbívání byl v eneolitu kladen velký důraz, některé úseky
eneolitu známe především na základě hrobů, v neolitu to bylo naopak.
Starší eneolit
Zajímavá situace je na střední Moravě. Je známa řada mohylových pohřebišť, dodnes
patrných v terénu (Náměšť nad Hanou, Alojzov, Drahanovice, Slatinky).
Náměšť na Hané - Křemela: 58 zřetelných mohyl představuje rozsáhlou lokalitu. Oválné
náspy dlouhé 5-30 m, dochovaná výška je 0,5 až 2, výjimečně až ke 3 m. Jako studijní vzorek
byla prozkoumána mohyla 2: orientace Z-V, po odstranění svrchní půdy se vyrýsovala
kamenná obvodová zídka o půdorysu 15 x 8,6 m. Na V straně bytelnější, pečlivěji
vybudovaná, na Z konci zúžená. Mohyla obsahovala 2 žárové pohřby, umístěné v podélné ose
ve V polovině.
Pohřeb 1: 8 cm nad zjištěnou základovou úrovní mohyly zhruba uprostřed mohylového
náspu, určeno jako dítě kolem 7 let, milodary: mísa, pohár, šálek, hrnec, zlomek týlní části
sekeromlatu s provrtem z nekvalitní horniny. Mezi kremačními zbytky nalezeny zuhelnatělé
18
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
obilky pšenice dvouzrnky a fragment petrifikované zčernalé textilie o velikosti 3 x 3 cm
(plátnová vazba).
Pohřeb 2: při V okraji, spálené pozůstatky dospělého člověka, umístěné v keramickém hrnci,
překrytém velkým plochým kamenem.
Mohyly I. skupiny: baalberská f. KNP, kamenný plášť po celém povrchu mohyly, nespálená
těla uložená v kamenných skříňkách.
Mohyly II. skupiny: počátek badenské k., ritus se mění na žárový a místo pláště se objevuje
obvodová kam. konstrukce-zídka.
Mohyly III. skupiny: (ohrozimský typ) přechod mezi 1. a 2. st. badenské k., mizí kamenná
konstrukce, kameny tvoří pouze překrytí či obložení jednotlivých hrobů. Výhradně žárové
pohřby.
Mladší eneolit
Kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů. Hroby obou kultur jsou na našem
území dosti početné, naopak známe minimum dokladů sídlišť (u KZP je situace poněkud
lepší). Obě kultury pohřbívaly především kostrově, v KŠK výjimečně kremace (Slaný),
v KZP je běžnější.
Charakteristika: silná víra v posmrtný život, propracovaný systém symbolů, celá řada typů
pohřebních přídavků, často přesně označující postavení zemřelého ve společnosti. Symbolika
orientace a polohy těla – striktně vymezená pravidla pro každé pohlaví. Běžné je pohřbívání
pod mohylami okrouhlého půdorysu – dodnes dochovány např. v lesích východní Moravy
(Dřevohostice). Hrobové jámy jsou zapuštěny pod úroveň terénu, otázka je, jak hluboko byly
ukládány sekundární pohřby do mohylových náspů.
7. Tradice a změny na počátku doby bronzové
Příklad: rozsáhlé pohřebiště z Holešova na Moravě (okr. Kroměříž).
Podrobnosti viz prezentace a články ke stažení.
19
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
8. Bohaté hroby doby bronzové
Příklad:
Pozoruhodné mohyly, lokalizované na území Dánska, jižního Švédska a Norska, částečně i
severního Německa. Takových mohyl je ze zmíněné oblasti známo asi 5000, pouze v malém
počtu z nich však byly během výzkumu zjištěny podmínky, umožňující zachování
organických látek.
V těchto mohylách jsou někdy velmi dobře dochovány rakve vydlabané z rozštípnutého a
vydlabaného kmene dubu – jedna polovina tvoří spodek rakve, druhá víko. Obsah těchto
rakví, stejně jako předměty v jejich blízkém okolí bývají také ve velmi dobrém stavu
zachovalosti. Máme tak k dispozici vzorky textilu a celých kusů oděvu, dřevo, ale i vlasy a
části měkkých tkání.
Starším výzkumem, který ve vědeckém světě vyvolal senzaci, byl odkryv mohyly v jutském
Egtvedu z roku 1921 (Dánské národní muzeum v Kodani). Po otevření rakve odborníci
spatřili tělo zakryté hnědým vlněným přehozem. Jednalo se o tělo mladé ženy (cca 18-20 let)
s oděvem zachovaným do pozoruhodných detailů. Hnědá vlněná tunika s krátkými rukávy a
oválným výstřihem, sukně nad kolena, složená ze zavěšených šňůrek, dvakrát ovinutá kolem
boků, podle názoru tehdejšího ředitele muzea nehorázně krátká. Na břiše ženy spočíval
bronzový disk zdobený spirálami a hrotem uprostřed – ozdoba pásu, do něhož byl původně
zasunut zdobený hřeben z kosti. Na zápěstích jednoduché bronzové náramky, nohy zabalené
do látky. Vlasy rozpuštěné na ramena, původně ale stažené stuhou spletenou z vláken měkké
černé vlny. Další významné lokality: Borum Eshøj, Guldhøj, Muldbjerg.
Vybrané detaily a výsledky experimentální archeologie k tomuto tématu viz prezentace.
Další info:
•
Breuning-Madsen, H. a kol. 2003: Preservation within log coffins before and after
barrow construction. Journal of Archaeological Science 30/3, 343-350.
•
Šmejda, L. (ed.) 2006: Archaeology of burial mounds. Plzeň.
•
Šmejda, L. – Turek, J. (eds.) 2004: Spatial analysis of funerary areas. Plzeň.
20
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
9. Knížecí pohřby doby železné (halštat)
Příklad: unikátní, tzv. „knížecí“ mohyla v Hochodrfu (jihozápadní Německo).
Výzkum proběhl v letech 1978-1979. Konzervace a dokumentace nálezů skončila v dílnách
Württemberského zemského muzea až v roce 1985, téhož roku proběhla první komplexní
prezentace pro veřejnost s názvem „Der Keltenfürst von Hochdorf. Methoden und Ergebnisse
der Archäologie“. Obec Hochdorf poté začala realizovat projekt stavby muea, v jehož rámci
byla naplánována rekonstrukce mohyly; tyto práce vedly k dalšímu studiu technologie pozdně
halštatské doby. Muzeum bylo postaveno asi 400 m západně od polohy knížecí mohyly a
otevřeno r. 1991. V blízkosti muzea bylo rovněž v letech 1989-1993 v úplnosti prozkoumáno
rozsáhlé halštatské a časně laténské sídliště.
Pro získání představy o obsahu mohyly jsou důležité obrázky z prezentace. K nim několik
poznámek:
•
•
•
Textiliemi byly pokryty stěny vnitřní hrobové komory, dále jimi byl zakryt vůz a
zabalen bronzový kotel. Tělo pohřbeného muže bylo také zabaleno do několika vrstev
látek.
Kotel podle provedených analýz obsahoval med (medovinu).
Podle botanických dokladů (nalezené zbytky květin pod lůžkem) byl pohřeb uložen na
sklonku léta či začátku podzimu.
10. Exkurz: pozoruhodné hrobky z altajské oblasti
Příklad: mohyly z Pazyryku
Poloha lokality: Autonomní republika Tuva je součástí Ruské federace a nachází se při
hranicích s Mongolskem a Čínou (Altaj). Údolí řeky Bolšoj Ulagan. Sergej I. Rudenko zde
provedl první průzkum v roce 1924.
Datování: rozptyl asi 50 let kolem roku 400 př. Kr.
Importy z Číny a Persie.
Pohřební komory tepelně izolují a zabraňují extrémním výkyvům teplot. Některá těla byla v
pokročilém stavu rozkladu předtím, než trvale zmrzla. Jiná se dochovala ve velmi dobrém
stavu. někdy bylo možné rozlišit minimálně dvě časově odlišné vrstvy ledu. Ve 3 nejdříve
zkoumaných mohylách stály dřevěné rakve nikoliv na dně, ale na první vrstvě ledu.
21
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
Uložení nálezů: Státní muzeum v Petrohradě – Ermitáž.
Mohyla 5: po uvolnění pohřební komory z ledu se ukázalo, že víko rakve bylo přidržováno na
místě tlakem 7 dřevěných kuláčů, které vyčnívaly ze stěny komory. Pozn. tesařské práce byly
prováděny mimo pohřební komoru, uvnitř nebyla nalezena ani tříska. Hlava ležela na jakémsi
dřevěném polštáři s ostrými hranami, jenž byl později interpretován jako sedátko, sloužící
snad jenom mužům, vyskytují se u všech mužských pohřbů (někdy povlečeno textilním
obalem).
Mohyla 5, nálezy (číslování odpovídá poloze na obrázku v prezentaci – půdorys hrobové
komory):
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
23.
kola od vozu
rakev a její víko, vydlabané z kmene stromu
pohřbený muž a žena
tyče z konstrukce vozu
žebřík se záseky
velký koberec
součásti vozu
součásti vozu
součásti vozu
9 těl koní, všichni zabiti ranou palicí do čela, těla naházena jedno na druhé
koberec (pile carpet)
fragment lahve
kůže z kozy
vlna, rouno
nohy od stolu, nahoru se rozšiřující, výška cca 20 cm, na ně se dávaly tácy s jídlem, sedělo se na
rohožích či matracích položených na zem
tyče z konstrukce hexapodu
bubínek z rohu (horn drum)
polštář, vycpávka (felt cushion)
nádobka z rohu a dřevěná lžíce
dámská pokrývka hlavy
desky s řemínky
polena z kostrukce stropu
součásti vozu
Mohyla 5, nálezy v severní části prostoru mezi komorou a hranou šachty (obrázek svislého
řezu této části mohyly):
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
kola jednoduchého vozíku, vyrobená nařezáním kmene larch, průměr 30-50 cm
korba vozu
labutě z korby
černá felt plachta z korby
kusy černého feltu
felt koberec
tyčky s lopatkovitým zakončením
kola velkého vozu
oj vozu
části těl koní, 4 koně pro tahání, 5 jezdeckých
pile koberec
sedlo a uzda koně I
22
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
13. sedlo a uzda koně I
14. uzdy tahacích koníII, III, IV a VI
15. sedlo koně IV
16. sedlo a uzda koně VII
17. sedlo a uzda koně VII
18. sedlo a uzda koně VIII
19. sedlo a uzda koně VIII
20. sedlo a uzda koně IX
21. sedlo a uzda koně IX
22. ozdoba hlavy koně IV
I-IX těla koní
Zajímavosti:
V mohyle 1 byla na dřevěnou rakev aplikována výzdoba v podobě siluety dvou heraldicky
vůči sobě postavených kohoutů, vyřezaná z kusu kůže, v mohyle 2 se jednalo o siluetu jelena.
Epidermis = rub, škára = líc. Páry siluet byly připevněny v místech držadel rakví a pak podél
delších stran. Byly připevněny před zakrytím rakve víkem, víko je částečně překrylo. Siluety
připevněny železnými minihřebíčky, jelínci obíhají rakev proti směru hodinových ručiček. Na
povrchu siluet zjištěny stopy tenké cínové fólie, malé množství nedovolilo analýzu.
Nálezy vlasových koberců, snad nejstarších na světě dochovaných.
Tetování muže z mohyly 2. Tetování identifikováno na většině plochy dochované pokožky –
bohužel se tělo nedochovalo kompletně. Nejlépe je možno studovat motivy použité na pravé
straně těla. Motivy reálných i fantastických zvířat: tygr, osel, ryba, jelen, muflon apod.
Zhotoveno asi vpichováním sazí nebo podobného tmavého barviva pod kůži. Za života muže
mělo tetování odstíny modré barvy. Musel být tetován již delší dobu před smrtí (v mládí?).
Část tetování mělo patrně mít léčebné účinky (páteř, kotník), jinak se tetováním zdobili lidé
urození, hrdinové. Ve starověku mívali otroci na sobě vytetováno jméno svého pána, to ale
jen pro doplnění, tohle určitě není pohřeb otroka.
Hlavním motivem je kříženec lva a gryfa, další monstra nesou znaky tygra, hada, jelena, orla
apod. Magické znaky, patrně ochraňující svého nositele. Symboly urozenosti a mužnosti.
Současně i dekorativní účel.
Ekonomika tohoto lidu založena na pastevectví – jsou zde příhodné stepi. Z mohyl
nepocházejí žádné doklady zemědělství. Ve speciálním koženém vaku v mohyle 2 a částečně
také v mohyle 5 byly nalezeny pozůstatky většího množství sýra (nelze určit z jakého druhu
zvířete, ale dodnes se v regionu pro výrobu sýra míchá mléko různých domácích zvířat). I
nalezené nádoby byly patrně původně naplněny mléčnými produkty. Doložen chov: koní,
23
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
velkorohého dobytka-krav a jaků, ovcí a koz. Doplňkově lov, snad i marginální pěstování píce
pro domácí zvířata na zimu. Obyvatelstvo bylo pravděpodobně usedlé zcela nebo alespoň
zčásti.
Výroba kumisu: Hérodotos píše (ale může to mít z bůhvíkolikáté ruky), že Skytové dojí
mléko klisen, které umístí do vysoké dřevěné nádoby. Záměrně oslepení otroci pak mají za
úkol kvedlat mléko. Kumis pravděpodobně obsahovaly keramické lahve s úzkým hrdlem. O
vaření jídla uvádí, že zabijí zvíře, oddělí maso od kostí a vaří je na hořících kostech buď v
kotli, nebo v žaludku zabitého zvířete.
Užívání narkotik: dvě zařízení pro inhalaci kouře z konopí v mohyle č. 2 společně s pohřbem
muže a ženy.
Oděv: kaftan, sukně, zástěra, boty, barveno např. modře či červeně.
11. Pohřební ritus Keltů (doba laténská)
Ve 4.-3. stol. př. Kr. se ve střední Evropě pohřbívalo většinou inhumací, spíše ojediněle též
kremací. Je zajímavé, že z období závěru keltské civilizace, kdy vzkvétala tzv. oppida,
nemáme o pohřbívání vůbec žádné doklady.
Tzv kostrové pohřby: typicky poloha na zádech, hlavou většinou k severu (platí pro ČR, např.
ve Švýcarsku k jihu), ruce podél těla. Výjimky a odchylky nejsou příliš časté.
Tzv. nerituální pohřby, spíše alternativní způsoby zacházení s těly mrtvých:
•
hromadné nálezy koster dospělých i dětí (2-10 jedinců)
•
jednotlivé kostry dospělých na sídlištích, mezi domy, na podlahách zahloubených
domů, někdy neúplné
•
jednotlivé dětské kostry (do 3 až 6 let)
•
ojedinělé lidské kosti (obratle apod.)
•
zlomky lebek ze sídlišť (zahloubené objekty, často domy), někdy opracované do tvaru
kruhové destičky se 3 vyvrtanými otvory – amulety? v hrobech i na sídlištích)
Podle jakého klíče se určovalo, kdo bude pohřben na klasickém pohřebišti a kdo alternativně?
Není jasné, ale lze snad dát do souvislosti s konceptem tzv. nebezpečných mrtvých (smrt za
24
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
mimořádných okolností, blesk, utonutí, vražda, neobvyklá nemoc, nebo otroci, váleční zajatci,
popravení zločinci). Další možnost: kult předků a další rodinné vztahy.
Diodóros Sicilský, autor z doby kolem přelomu letopočtu uvádí, že Keltové si přibíjeli nad
dveře useknuté hlavy přemožených nepřátel.
Železný meč = významná součást mnoha mužských pohřbů. Válečnická ideologie. Jedná se
často o 15-30% z celkového počtu pohřbů. Ukládány většinou v plechové pochvě, složené ze
dvou dílů + můstek sloužící k provlečení řemene na zavěšení pochvy a případné dopňky
(nákončí). Délka 1 m, váha asi ¼ kg.
Další součásti bojovnické výbavy: kopí, štíty.
Nákrčníky: většinou bronzové, nejsou v hrobech příliš časté; zajímavé – pokud je možné
antropologické určení, nacházejí se nákrčníky výlučně v hrobech žen s bohatou výbavou,
ikonografické prameny ale ukazují, že je nosili i muži-héroové (Mšecké Žehrovice). Jejich
užívání je časově ohraničeno na stupně LT B1 (4. stol.) až LT B2 (pol. 3. stol.), nikoli
později. U některých kusů z ČR je zřejmé, že se jedná o importy (Radovesice, Obrnice).
Výjimečně známe i zlaté nákrčníky, nikoliv ale z hrobů; jsou to ojedinělé nálezy či depoty
(Oploty na Podbořansku). Symbol významného postavení nositelky?
Náramky a nápažníky: v hrobech se jen zřídka najdou tvarově identické kusy, většinou
bronz, zřídka sklo a železo, ceněný sapropelit, výjimečně zlato.
Nánožníky: typický šperk doby laténské, zdobil ženské kotníky. Rozeviratelné kruhy.
Zlaté perly-korálky: několik případů z Čech – Soběsuky, Jenišův Újezd, Libočany, tj. shluk
lokalit v Podkrušnohoří.
Zlaté mince: v Čechách nalezeny v hrobech pouze 3x (Hostomice, Třebívlice, Praha). Staré
zprávy, nejisté. Obolus mrtvých?
12. Smrt v antickém Řecku a Římě
Řecko
Řekové věřili, že mrtví jsou z náboženského hlediska nečistí (i porod byl považován za
událost znečišťující dům a jeho obyvatele), proto je odstraňovali ze svých měst na určená
místa. Po smrti občana muselo být rituálně očištěno jeho tělo, ale i jeho blízcí příbuzní.
25
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
Rovněž domy musely být očištěny (v Cyrene mořskou vodou 3 dny po úmrtí). Podobné
rituály se dotýkaly zejména krbu a vodního zdroje. Po dobu trvání těchto úkonů nebylo
vhodné se s pozůstalými stýkat, plnými členy společnosti se stali opět až po jejich skončení.
Hroby byly umisťovány mimo městský obvod, ale ne příliš daleko, protože o hroby předků
muselo být náležitě pečováno. Hrobky rovněž signalizovaly status a bohatství příslušné
rodiny, takže se jejich podobě věnovala velká pozornost. Většinou nekropole vyrůstaly za
branami měst podél hlavních cest – byly hodně na očích. Symbolickou hranicí mezi polis a
nekropolis byla městská hradba.
Ačkoliv hroby běžných smrtelníků byly považovány za znečišťující, hroby významných
hrdinů mohly představovat výjimku, mohly být umístěny uvnitř města a byly centrem kultu
héroa. Podobně jako ostatním zemřelým jim bylo na hrob přinášeno jídlo a pití, ale jejich
fyzické pozůstatky měly navíc vyzařovat moc a sílu a obce je proto chtěly vlastnit (srov. se
středověkými světci).
Klasický popis zásvětí v řeckých představách můžeme nalézt v Homérově Odyssei. Svět
zemřelých se svým vládcem Hádem a jeho ženou Persefonou je kladen do podzemí (opozice k
ostatním bohům dlícím většinou v Olympských výšinách). Duše zemřelých jsou zde
popisovány jako „stíny“, pohybující se v neutěšených krajinách. Odysseus se zde setká s
mrtvým Achillem, který mu sdělí, že by byl raději na živý v postavení chudého služebníka,
než pánem nad mrtvými v podsvětí.
Z archeologického úhlu pohledu je třeba vyzdvihnout rozsáhlou a dobře prozkoumanou
nekropoli v athénské čtvrti Kerameikos, kde se pohřbívalo těsně za městskou zdí směrem na
SZ. Pohřbívání zde pokračovalo po řadu staletí od geometrického po klasické období (8.-5.
stol. př. Kr.).
Řím
Z písemných zpráv známe hlavně veřejnou část pohřbů a různé extravagantní případy, běžná
opatření či soukromá část obřadů nebyly pro starověké autory tak zajímavé. V každém
případě byli pozůstalí povinni zajistit pro své mrtvé důstojný pohřeb, nedostatečný pohřeb
byl shledáván jako příčina bloudících nepokojných duchů apod. (viz Suetonius o Caligulovi).
Snahou pozůstalých bylo získat mrtvé tělo, aby mohlo být řádně pohřbeno, třeba v případech
26
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
násilných úmrtí, válečných událostí apod. Velký důraz byl kladen opět na podobu hrobek a
pomníků – aby nebylo zapomenuto, proto i epitafy apod.
Řada občanů se snažila opatřit si vhodné místo pro svůj hrob a postavila si dokonce už
předem hrobku (nebo alespoň zanechali pozůstalým instrukce), vlastní pohřební obřady už
museli ale vykonat jejich příbuzní. Jsou známy i případy, kdy muž nechal vytvořit pomník pro
sebe a svou ženu, ta se ale po jeho smrti opět vdala a byla nakonec pohřbena jinde pod jiným
pomníkem (Pompeje, Gaius Munatius Faustus a Naevoleia Tyche).
Zákon pamatoval na zaplacení pohřbu: pokud se nenašel člověk, který by pohřeb zaplatil,
pohřební náklady měly být přednostně uhrazeny z pozůstalosti, teprve zbytkem mohly být
kryty dluhy nebo se stal předmětem dědictví. Pokud mrtvý neměl vlastní majetek ani
příbuzné, kteří by se o pohřeb postarali, byly náklady často kryty různými spolky (collegium)
občanů které spojovalo zaměstnání, náboženství, řemeslo apod.
Za vyvrcholení úspěšného života občana byla považována důstojná smrt, vhodné pohřební
obřady, jejichž součástí bylo i další vzpomínání osobnosti zemřelého. Mrtvé tělo se stalo
centrem série událostí: během obzvlášť vznešeného pohřbu bylo podle Polybia neseno ulicemi
na fórum (politické a společenské středisko města), kde bylo vystaveno a mužský příbuzný
pronesl eulogii. Kolem stojící lidé měli na sobě masky s podobiznami předků zemřelého imagines (spojení minulosti s přítomností a budoucností). Pohřeb obzvlášť zasloužilých
občanů byl podle Cicera záležitostí celého státu a proto jim měl být vypraven pohřeb na státní
náklady.
Za doby císařství byly nejnákladnější pohřby samozřejmě vyhrazeny členům vládnoucí
rodiny. Procedury vycházely se starších pohřbů republikánské éry a byly doplněny vztyčením
pamětní sochy nebo oblouku, přidáním jejich jmen do posvátných textů a nesením jejich
podobizen v procesích. V případě úmrtí císaře nabývalo vše větších rozměrů a pohřeb mohl
být korunován apotheozou – zbožštěním císaře.
První císař Augustus vybudoval velkou dynastickou hrobku na Campu Martiu, na místě
ležícím těsně za pomeriem – hranicí města, ale přesto svou monumentalitou na město
působící. Hrobka jaksi symbolizovala celý nový politický systém.
Císař Hadrián na tuto myšlenku úzce navázal při stavbě své vlastní hrobky. Hrobka a
pohřebiště opět potvrzuje svůj význam pro společenskou soutěž, podobně jako bylo takovým
místem uvnitř města fórum.
27
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
V mnoha případech bylo provedení důstojného pohřbu obtížné či přímo nemožné (padlí
vojáci, cizinci, chudí). Pohřeb neproběhl buďto vůbec (což bylo nebezpečné – rituální
znečištění, hygiena, lákání mrchožravých zvířat), nebo jen narychlo a s malou pietou. Mrtvá
těla, o která nikdo nestál, byla většinou pohřbena na veřejné náklady, často do hromadných
hrobů – puticuli (odhaduje se, že se mohlo jednat o 5% mrtvých – v samotném Římě cca 1500
zemřelých ročně) nebo pálením na velké hranici. Byli prostě odstraněni z obce, aniž by se tím
kdo hlouběji zabýval – jejich bídný život byl následován stejně ubohým koncem.
V některých případech bylo zamítnutí pohřbu, případně ještě zostřené zohavením mrtvoly,
součástí trestu za zločin (ukřižování, předhození šelmám apod.) a sama smrt odsouzeného
byla veřejnou podívanou. Někdy vojáci hlídali ukřižované, aby jejich těla nemohla být
sejmuta a pochována. Exekuce probíhaly nezřídka blízko oficiálních pohřebišť, takže zde
vynikl kontrast mezi dobrou a špatnou smrtí. Takový neblahý konec mohl čekat chudé i
bohaté, ty druhé zejména v případech, kdy prohráli v boji o moc apod. (pohození mrtvoly v
centru, její vláčení ulicemi, useknutí hlavy, dokonce ničení soch s podobiznou oběti).
Toto vše mělo vlastně zničit identitu potrestaného člověka - bylo to součástí tzv. damnatio
memoriae: veřejné zostuzení, zabavení majetku, zničení podobizen a památníků, jméno dáno
mimo zákon. V období Republiky to bylo ještě doplněno srovnáním domů člověka,
podezřelého ze snahy nastolit tyranii, se zemí. Nepřátelskému chování mohly být vystaveny i
hrobky – hroby nepřátel Říma neměly žádný náboženský význam. Naopak znesvěcení
mrtvoly či hrobu Římana bylo považováno za hrdelní zločin.
Povolení nebo zamítnutí pohřbu bylo gestem, které bylo plně v režii vítěze konfliktu. Nárok
na úplný pohřeb neměly ale celé skupiny lidí: např. někteří gladiátoři – na jedné straně
oslavovaní a obdivovaní, na druhé straně mající nízký společenský status a opovrhovaní.
Odepřením pohřbu byli potrestáni zejména ti gladiátoři, kteří byli původně svobodnými
občany nebo byli dokonce urozeného původu, a porušili řád svého stavu tím, že se nechali
najímat jako námezdní bojovníci.
Odepření pohřbu se mohlo týkat i lidí, kteří spáchali sebevraždu oběšením, což bylo
považováno za obzvlášť opovrženíhodný způsob opuštění světa, nebo těch, kteří provedli
něco nemorálního pro vlastní obohacení. Podobně byli stigmatizováni i další lidé, jejich
činnost je řadila k tzv. infamia – nečistým: hrobníci, kuplíři, prostitutky. Mimochodem,
všichni posledně jmenovaní prováděli svou živnost mimo jiné v kontaktu s (nečistými) hroby
– na hřbitovech.
28
L. ŠMEJDA: KAR/SMRT1 - SMRT V MINULOSTI 1 (verze prosinec 2007)
Protože k mrtvolám se váže řada magických pověr, a to opět zejména v souvislosti s nějakou
neobvyklou, předčasnou smrtí, např. s popravou – věřilo se, že taková těla mohou léčit buď
dotykem, nebo zpracováním do podoby nějakého léku.
Ideálem byl jistě věčný odpočinek v pokoji, ten mohl být v některých případech narušen
poškozením či zničením hrobu, např. se to týkalo hrobů postavených bez povolení na cizí
půdě, postavených z materiálu určeného pro stavbu chrámu apod. Rozhodnutí o přesunutí či
likvidaci hrobky musel však potvrdit císař nebo pontifik.
Poznámky ke kremaci
Plinius tvrdí, že u padlých ve válce je lépe jejich těla spálit, protože nelze jejich těla v pořádku
přivézt domů.
Řada císařů si vymínila, že budou ihned po smrti spáleni, zřejmě ze strachu před pokusy o
zohavení jejich těla jejich nepřáteli – popel už k tomu nenabízí takové možnosti.
Další info:
•
Hope, V. M. – Marshall, E. (eds.) 2000: Death and Disease in the Ancient City.
London-New York: Routledge.
•
Toynbee, J. M. C. 1971: Death and Burial in the Roman World. Thames and Hudson.
29