Kriminalita a riziková místa centrálního a vnitřního města: sonda do

Kriminalita a riziková místa centrálního a vnitřního města: sonda do

JÍCHOVÁ, J., TEMELOVÁ, J. (2012): Kriminalita a riziková místa centrálního a vnitřního města:
sonda do názorů obyvatel vybraných pražských čtvrtí. In Temelová, J., Pospíšilová, L., Ouředníček,
M. eds.: Nové sociálně prostorové nerovnosti, lokální rozvoj a kvalita života. Plzeň, Aleš Čeněk, s.
46-76.
KRIMINALITA A RIZIKOVÁ MÍSTA
CENTRÁLNÍHO A VNITŘNÍHO MĚSTA: SONDA
DO NÁZORŮ OBYVATEL VYBRANÝCH PRAŽSKÝCH ČTVRTÍ
JANA JÍCHOVÁ, JANA TEMELOVÁ
Abstrakt
Výzkumu kriminality v urbánním prostředí je v akademické obci tradičně věnována poměrně
velká pozornost. Řada studií poukazuje na vyšší výskyt sociálně patologických jevů ve
vnitroměstských zónách, který se projevuje rovněž v horším bezpečnostním klimatu
rezidenčních čtvrtí centrálních a vnitřních měst. Ústředním tématem tohoto příspěvku je
vnímání bezpečnosti a situace na poli kriminality ve dvou odlišných zónách města:
v historickém centru, které reprezentuje Praha 1, a v původně dělnické čtvrti vnitřního města
zastoupené Prahou 3. V prvním kroku je hodnocena územní diferenciace kriminality na
základě statistických dat, a to pomocí porovnání intenzity a struktury trestné činnosti
v pražských zónách s důrazem na sledované městské části. Druhý krok, výzkum vnímání
bezpečnosti v případových územích, vychází z dotazníkového šetření a je založen na
identifikaci míst, která obyvatelé vnímají v okolí svého bydliště jako riziková, a důvodů, které
k vnímání rizikovosti vedou. Výsledky empirické studie potvrzují podobnost typu rizikových
míst v centrálních i vnitřních čtvrtích Prahy, avšak poukazují na odlišnou váhu a strukturu
důvodů na straně sociálního a fyzického prostředí, které jsou asociovány s pocitem ohrožení v
obou sledovaných rezidenčních prostředích.
Klíčová slova: kriminalita, bezpečí, riziková místa, centrum města, vnitřní město, Praha
1. Úvod
Centrální a vnitřní části měst jsou tradičně spojovány s výskytem sociálních problémů,
včetně vyšší úrovně trestné činnosti a z ní plynoucího nižšího pocitu bezpečí místních
obyvatel (např. Burgess 1925, Smith 1986, Johnston a kol. 2000). Zatímco studium
rozmístění kriminality ve městech patří k relativně dlouhodobým zaměřením sociálně vědních
oborů, vnímání strachu ze zločinu se dostává do popředí zájmu výzkumníků i praktiků až
později. V českém prostředí se otázky spojené s kriminalitou, jejím výskytem, percepcí,
příčinami i důsledky pro kvalitu života obyvatel stávají aktuálním tématem až v posledních
dvaceti letech v kontextu nové politicko-společenské situace. Praha, podobně jako metropole
jiných zemí, je nejen místem koncentrace lidí a jejich aktivit, ale rovněž územím
s nadprůměrnou úrovní trestné činnosti (Marešová a kol. 2010). Nejexponovanější oblasti
z hlediska kriminality pak v rámci hlavního města představují jeho centrální a vnitřní části
(Temelová a kol. 2012). Z hlediska každodenního života a pohybu obyvatel je rozhodující
nejen četnost kriminálních deliktů, ale též poznání konkrétních míst v městské struktuře, které
lidé spojují s rizikem ohrožení. K tomuto poznání může významně přispět právě geografický
výzkum.
Cílem tohoto příspěvku je porovnat úroveň kriminality a vnímání na ni vázaného
pocitu ohrožení obyvateli ve dvou vybraných pražských městských částech, v Praze 1 tvořící
historické centrum metropole a v Praze 3 reprezentující původně dělnickou oblast vnitřního
města. Úroveň kriminality je hodnocena na základě porovnání intenzity a struktury trestné
činnosti v pražských zónách a sledovaných městských částech. Výzkum pocitu bezpečí
obyvatel v místě bydliště je založen na identifikaci míst, která lidé považují ve svém okolí za
riziková a na rozpoznání důvodů, které pocity ohrožení z kriminality vyvolávají. Empirická
studie je zasazena do teoretické diskuse věnované jak výzkumu kriminality v centrálních a
vnitřních částech měst, tak konkrétním místům, které lidé spojují s intenzivnějším pocitem
strachu/obav ze zločinu.
2. Kriminalita v centrálních a vnitřních částech měst
Problematika kriminality a jejího rozmístění ve městě byla studována již v 19. století
tzv. evropskými kartografickými kriminalisty, ale rovněž kriminology či psychology (Fields
1990, Weisburd a kol. 2009). Právě na jejich výzkumy navázali na počátku 20. století autoři
Healey a Bronner (1916, 1933), kteří se zaměřili na studium delikvence mladistvých. Význam
jejich výzkumů spočívá mj. ve vyvrácení do té doby přijímané představě o specifických
antropometrických, psychických a inteligenčních znacích pachatelů (např. tělesná konstituce,
tvar hlavy, duševní chorost, nízká inteligence apod.). Pokračování tohoto směru výzkumu pak
přinášejí práce F. M. Thrashera (1928, 1933), jehož výzkum gangů a kriminality mladistvých
poukázal nejen na význam studia delikventních jedinců, ale též na důležitou roli sociálního
kontextu a komunity. Příčinu delikvence spatřoval v disorganizaci života v tehdejších
amerických velkoměstech, především ve slumech.
Velký posun ve výzkumu delikvence a kriminality přinesla chicagská škola, zejména
pak teorie sociální disorganizace (social disorganisation theory) a práce autorů Shawa a
McKaye (1942), kteří navázali na rozsáhlý výzkum sociálně prostorové organizace tehdejších
měst (Burgess 1925). Ve vnitřním městě, v tzv. tranzitní zóně, se podle Burgesse (1925)
koncentrují patologické jevy, včetně kriminality, a to zejména v důsledku imigračního a
fluktuačního charakteru tohoto území. Burgessův zonální model města i teorie sociální
disorganizace spojují oblast vnitřního města a centra nejen s vyšší kriminalitou a častějším
deviantním chováním, ale též s ekonomickou deprivací, fyzickým úpadkem a dalšími
sociálními problémy (Johnston a kol. 2000). Právě Shaw a McKay (1942), kteří sledovali
lokalizaci kriminální činnosti a mladistvých pachatelů, podtrhli souvislost kriminality a
delikvence s výskytem ostatních sociálních problémů a upozornili na klíčový vliv čtvrti, tedy
sociálních a kulturních charakteristik lokálního prostředí. Detailní pohled na fungování
komunity a lokálních gangů v italském slumu vnitřního města pak přináší studie W. F. Whyta
(1943) Street Corner Society. Na práci sociologů chicagské školy i předchozí výzkumy
kriminálního chování později navázali například Cohen a Felson (1979), Smith (1986) nebo
Herbert (1989).
Koncem 60. let a na počátku 70. let minulého století došlo k eskalaci sociálních
problémů v amerických městech, jež byly do značné míry spojeny s tehdejší hospodářskou
recesí. Řada výzkumů se proto zaměřila na hledání příčin a možných řešení těchto problémů,
kriminalitu nevyjímaje. Kniha amerického geografa W. W. Bungeho (1971) Fitzgerald:
Geography of Revolution byla jednou ze zlomových prací, které používaly radikálně odlišný
způsob vědeckého výzkumu založeného mj. na osobní politické angažovanosti a na úsilí o
řešení problémů v dotčených lokalitách. Bungeho (1971) studie se zaměřuje na vývoj lokality
Fitzgerald, slumu v industriální části Detroitu, život místních obyvatel a zejména na
problematiku rasismu a komplikovaných vztahů mezi černošskými a bělošskými obyvateli,
které přerostly v eskalaci násilí a kriminality. Nejen kvůli revolučnímu přístupu, ale rovněž
v důsledku nekoherentnosti textu a nejasného metodického postupu se kniha setkala se silnou
vlnou kritiky (např. Lewis 1973).
Vedle případových studií lokalit bylo předmětem zájmu akademiků též diferencované
rozložení kriminality a patologických jevů ve městě. Phillips (1972, cit. v Smith 1986: 6) ve
svých výzkumech odhalil jak klesající výskyt některých trestných činů směrem od centra
města (např. krádeží aut, obchodních loupeží a vloupání), tak i specifické územní klastry
spojené s místy znásilnění, majetkových trestných činů a kapsářství. Vyšší intenzitu výše
zmíněných trestných činů v centrálních částech měst vysvětluje vysokou koncentrací
obyvatel, turistů, obchodů a služeb. Na práci Phillipse, i na dřívější studie diferenciace
kriminality v městském prostředí, navázala Smith (1986), která rovněž poukázala na
specificky vyšší výskyt některých trestných činů v oblastech centrálního a vnitřního města
(např. krádeže, vloupání, loupeže, vandalismus, sexuální obtěžování) a z toho plynoucí
silnější strach ze zločinu u místních obyvatel.
Řada autorů hledala příčiny tehdejších sociálních a ekonomických problémů v širším
kontextu procesů probíhajících ve městech. Například Reid (2003) spojuje narůstající
problémy s ekonomickou situací 70. let 20. století a zejména s posilováním sektoru služeb na
úkor průmyslu, které přineslo nezaměstnanost (a následně i nárůst kriminality) především u
obyvatel centrálních a vnitřních měst. Otázku nezaměstnanosti a navazujících sociálních
problémů obyvatel vnitřního města pak rozvinul W. J. Wilson (1987) v knize The Truly
Disadvantaged: The Inner City, the Underclass, and Public Policy. Nedostatek pracovních
příležitostí a nekvalitní fyzické prostředí ve vnitřních městech vede řadu rodin k odchodu do
suburbií, zatímco v centrálních čtvrtích zůstávají zachyceny sociálně a ekonomicky vyloučené
domácnosti (Wilson 1987). Životní podmínky v ghettech postižených ekonomickou deprivací,
vysokou fluktuací obyvatel, izolací a v některých případech i anonymitou prostředí pak vedou
k rozvoji šedé ekonomiky, kriminality a sociálně patologických jevů. Negativní vliv
sociálního prostředí čtvrti na životní strategie obyvatel pak dokazuje například výzkum
vnitroměstské čtvrti Villan v jihovýchodním Londýně zaměřený na kriminální a deviantní
chování mladistvých (Foster 1990).
Příčiny sociálních a ekonomických problémů spojených s kriminalitou však mohou
být podle Curtise (1998) v různých městech velice odlišné. Při porovnání několika
amerických měst identifikoval výrazné odlišnosti v závislosti na etnické struktuře obyvatel,
podílu migrantů, diferenciaci pracovních příležitostí a situaci na realitním trhu. Za
nejpodstatnější faktory ovlivňující úroveň kriminality proto pokládá specifika konkrétních
měst a lokalit, jejich sociální i fyzické prostředí a vliv rodiny a komunity. Výzkum role
komunity ve vztahu k pocitu bezpečí a prevenci kriminality zůstává aktuální i v současné
době. Pozornost je věnována roli neformální sociální kontroly (Brewer a kol. 1998), vlivu
komunitní politiky (Clear a Corbett 1998), roli lokálních organizací, dobrovolných sdružení a
sítí přátelských a příbuzenských vztahů (Morenoff a kol. 2001). O vysvětlení odlišné úrovně
kriminality v různých komunitách se pokusil Sampson (2006), který apeloval na studium
procesů a vztahů nejen v samotné komunitě, ale též v širším kontextu okolních území.
Kriminalita a strach/obavy ze zločinu patří mezi stále důležitější výzkumná témata i
v českém prostředí, ačkoli jejich výzkum u nás nemá zdaleka tak dlouhou tradici jako
v západní Evropě a Spojených státech amerických. Problematice strachu/obav ze zločinu se
v 90. letech 20. století věnoval sociolog J. Buriánek, který se zabýval jak vnímáním
kriminality českou veřejností (Buriánek 1994, 2001), tak metodikou kriminologického
výzkumu (Buriánek 2005) a delikvencí specifických skupin (např. mládeže, Podaná a
Buriánek 2008). Pecháčová a kol. (1998) studovali vztah mezi pocitem ohrožení kriminalitou
a socio-demografickými charakteristikami obyvatel (např. věk, zdraví, bohatství). Sessar
(2001) se v článku věnovaném strachu z kriminality v post-socialistických společnostech
zamýšlel nad otázkou, zda je nižší pocit bezpečí vázán pouze na samotný zločin, či je též
odrazem nálad spojených s hlubokými politicko-ekonomickými změnami ve společnosti.
Několik výzkumů bylo věnováno rovněž vnímání bezpečnosti a strachu ze zločinu v
konkrétních městech a čtvrtích, například studie Schmeidlera (2002) z Hodonína nebo
výzkum Temelové a kol. (2012) zaměřený na Prahu. Kriminalitu v hlavním městě studoval
také Čermák (2008), který sledoval rozložení různých druhů trestných činů a jejich vztah
k vybraným charakteristikám populace / území.
Širokou škálu aspektů kriminality analyzují pracovníci Institutu pro kriminologii a
sociální prevenci, od přehledových statí o vývoji úrovně a struktury kriminality (např.
Marešová, Scheinost 2001, Cejp 2010, Scheinost a kol. 2010), přes studie zabývající se
aplikací metod a technik (např. Cejp 2011) až po analýzy pachatelů (např. Trávníčková a
Zeman 2010) a postojů veřejnosti (např. Martinková 2007, Večerka a kol. 2007).
V posledních letech roste rovněž zájem o tematiku kriminality a strachu ze zločinu mezi
studenty a výzkumnými pracovníky některých univerzit. Kromě Policejní akademie vznikají
takto zaměřené práce a studie například na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje
Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a na katedře sociologie Fakulty sociálních
studií Masarykovy univerzity v Brně.
3. Riziková místa a strach ze zločinu
Města jsou tvořena celou řadou různých prostředí a míst, se kterými se pojí rozličné
fyzické a sociální charakteristiky, aktivity, funkce i image. Kombinace vlastností místa a
osobnosti člověka vede k odlišnému vnímání různých prostor, včetně hodnocení jejich
rizikovosti z pohledu kriminality. Vliv má samozřejmě též řada dalších faktorů, například
mediální zpravodajství nebo špatná osobní zkušenost, které vyvolávají zvýšený pocit strachu
z určitého typu míst.
Dřívější výzkumy ukazují, že za rizikové jsou považovány nejen opuštěné, fyzicky
zanedbané a špatně osvětlené prostory (Gordon a Rieger 1989, Koskela a Pain 2000, Suau a
Confer 2005), ale též místa fluktuující a zalidněná (Newman 1972, Koskela a Pain 2000,
Schmeidler 2002). Lidé proto pociťují obavy ze zločinu jak například v parcích (Gordon a
Rieger 1989, Koskela 1999, Schmeidler 2002, Suau a Confer 2005), tak i na náměstích,
nádražích a v okolí nočních podniků (Cozens a kol. 2003, Temelová a kol. 2012). Důvody,
které ke vnímání rizikovosti výše zmíněných míst vedou, jsou však odlišné. V zásadě lze
rozlišit faktory vázané na fyzické prostředí místa a faktory spojené s přítomností specifických
osob.
Mezi základní fyzické charakteristiky negativně ovlivňující vnímání rizikovosti
některých míst patří již zmíněná opuštěnost, zanedbanost a nepořádek, významnou roli hraje
rovněž tma, nedostatečné osvětlení a nepřehlednost okolí (Warr 1990, Atkins a kol. 1991,
Suau a Confer 2005). K rizikovým skupinám osob, které vyvolávají pocit strachu, bývají
nejčastěji řazeny party mládeže (Gordon a Rieger 1989), lidé pod vlivem drog či alkoholu a
bezdomovci (Schmeidler 2002, Cozens a kol. 2003). Zejména v amerických městech patří
mezi rizikově vnímané skupiny též příslušníci etnických menšin, např. černoši či Hispánci
(Sampson a Wilson 1995, Pain 2001). V evropských městech není etnicita v kontextu
rizikovosti lokalit vnímána tak intenzivně. Je však nezbytné upozornit, že odlišní lidé mohou
vnímat stejný prostor naprosto rozdílně v závislosti na jejich individualitě, emocionalitě,
postojích i aktuálním psychickém a fyzickém rozpoložení apod.
Místa, kde se lidé necítí bezpečně, lze dělit podle různých kritérií. V tomto článku
využíváme rozdělení podle otevřenosti místa a jeho zaplněnosti lidmi, který při svých
výzkumech aplikovaly Koskela a Pain (2000). Podle tohoto kritéria lze rozlišit čtyři základní
kategorie míst (viz obrázek 1).
Místa otevřená a prázdná charakterizují Koskela a Pain (2000) jako průchozí, volně
přístupná a s nižší koncentrací lidí (zejména v noci). Lze sem zařadit parky, u kterých mohou
pocit strachu posilovat další negativně vnímané atributy jako rozlehlost, nepřehlednost nebo
nedostatečné osvětlení (Koskela 1999, Suau a Confer 2005). Dalším příkladem jsou ulice,
stanice tramvají, nádraží a náměstí, kde je rizikovost zpravidla spojována s přítomností
negativně vnímaných skupin (Schmeidler 2002, Cozens a kol. 2003).
U míst otevřených a zaplněných přidávají Koskela a Pain (2000) k charakteristikám
průchodnosti a volné přístupnosti navíc vyšší koncentraci lidí a tedy i přítomnost rizikových
skupin (např. zlodějů, žebráků, bezdomovců). V menší míře je přihlíženo k rizikovosti tohoto
prostředí v kontextu jeho fyzických charakteristik. Roli zde ovšem hrají specifika různých
lokalit, např. horší fyzické prostředí některých čtvrtí je reflektováno v silnějším pocitu
ohrožení u místních obyvatel (Jíchová 2009). Zařazení některých míst do určité kategorie je
však nejednoznačné a závisí jak na konkrétních podmínkách daného místa (např. na
architektuře a designu), tak na denní době. Příkladem jsou náměstí, která mohou být
v odpoledních hodinách zaplněná lidmi (rizikovost je zde pak spojena s nebezpečím okradení
apod.), ale v noci opuštěná (riziko přepadení, obtěžování apod.). Obdobně se liší vnímání
zapadlých postranních uliček a hlavních ulic i některých parků.
K místům uzavřeným a prázdným patří podchody, tunely, slepé ulice, zákoutí a
v některých případech i stanice metra (Koskela a Pain 2000). Rizikovost těchto míst vyplývá
zejména z jejich fyzického uspořádání a designu (např. nepřehlednost, zanedbanost,
nedostatečná osvětlenost), které mohou vzbuzovat stísněnost, pocit omezeného pohybu a
špatné možnosti odchodu (Atkins a kol. 1991, Pain 2000, Cozens a kol. 2003). Negativně je
vnímána též absence lidí. Naproti tomu místa uzavřená a zaplněná jsou považována za
riziková v důsledku vyšší koncentrace lidí, která přitahuje například pouliční kriminalitu.
Příkladem jsou restaurace, nákupní centra, stanice metra či nádraží (Cozens a kol. 2003).
Obrázek 1: Kategorizace rizikových míst podle jejich otevřenosti a zaplněnosti lidmi
Zdroj: upraveno z Koskela a Pain (2000)
4. Metodika
Analýza dat za kriminalitu na území Prahy umožňuje porovnání územního rozložení
trestných činů v hlavním městě a poskytuje širší rámec pro navazující dotazníkové šetření
vedoucí k identifikaci konkrétních typů míst vnímaných obyvateli jako rizikových. Statistická
data o trestné činnosti v Praze, které shromažďuje Policejní prezidium ČR, pokrývají 51
místních oddělení policie1, ze kterých se území hlavního města skládá. Práci s těmito daty
znesnadňuje neskladebnost vymezených policejních jednotek do městských částí, za které je
publikována řada údajů o struktuře obyvatelstva, domovnímu fondu apod. V případě Prahy 1
a Prahy 3 jsou nicméně policejní oddělení skladebná do území městských částí.
Pro porovnání úrovně kriminality v různých částech města bylo využito rozdělení
Prahy do čtyř zón: centrum, vnitřní město, vnější město a periferie (Ouředníček a kol. 2012).
Do těchto zón byla přiřazena jednotlivá místní oddělení policie (MOP)2. V případě, že MOP
zasahovalo do více zón, byla příslušnost k zóně určena podle kombinovaného kritéria
převažující populační a územní velikosti. Z analýzy byla vynechána statistika vedená za
oblasti nádraží a letiště, které mají silně tranzitní charakter a kde by přepočet na obyvatele
ovlivnil relevantnost výsledků3.
Pro porovnání úrovně a struktury kriminality v pražských zónách byly vybrány
zločiny, které mohou negativně ovlivňovat pocit bezpečí místních obyvatel. Ze souhrnných
kategorií se jedná o trestné činy násilné a mravnostní, krádeže prosté a krádeže vloupáním4.
Dále bylo zvoleno několik specifických trestných činů, které se váží k problematice pocitu
bezpečí v místě bydliště a jsou lidmi citlivěji vnímány. Konkrétně jsou to loupeže, vraždy,
znásilnění, kapesní krádeže, krádeže aut a věcí z aut, opilství a výtržnictví. Ačkoliv
k některým vybraným zločinům dochází spíše sporadicky (např. ke znásilnění či vraždám),
jejich vliv na pocit bezpečí je natolik výrazný, že je nelze opomenout. Důležité je rovněž
poznamenat, že v analýze kriminality pracujeme pouze s registrovanou kriminalitou (tj.
evidovanou ve statistikách Policie ČR). Ačkoli latentní kriminalita (neohlášená a nezjištěná)
1
Do roku 2005 bylo vymezeno 52 místních oddělení policie, poté došlo ke sloučení oddělení Můstek (dříve
Hybernská) a Krakovská pod společné oddělení Krakovská.
2
Mapa zařazení MOP do jednotlivých zón se nachází v příloze 1.
3
Vymezené oblasti nádraží a letiště zahrnují velmi nízký počet obyvatel, což při přepočtu trestných činů na
obyvatele podává neadekvátní obraz o páchané trestné činnosti. Trestné činy, ke kterým zde dochází, se váží
především na cestující a turisty, méně pak na rezidenty.
4
Pro lepší představu uvádíme několik příkladů z každé kategorie: násilné činy - únosy, loupeže, rvačky, úmyslné
ublížení na zdraví; mravnostní činy - znásilnění, pohlavní zneužívání, kuplířství; krádeže prosté – kapesní
krádeže, krádeže motorových vozidel, krádeže věcí z motorových vozidel; krádeže vloupáním – krádeže v
bytech, v obchodech, ve školách.
v ČR prokazatelně existuje (Marešová, Scheinost 2001) a nezanedbatelný je i její význam pro
pocit bezpečí obyvatel, nelze ji bohužel do statistického hodnocení zahrnout.
Případové studie vedoucí k identifikaci míst, která obyvatelé považují v okolí svého
bydliště za riziková ve vztahu ke kriminalitě, byly realizovány ve dvou pražských městských
částech, v Praze 1, zatupující centrum města, a v Praze 3, zastupující vnitřní město (viz
obrázek 2). Praha 1 představuje historické jádro metropole, které je v posledních dvou
dekádách výrazně ovlivňováno procesem komercializace i rozvojem turistického ruchu. Praha
3 je tvořena tradičními rezidenčními dělnickými čtvrtěmi Žižkova a Jarova, jejichž největší
rozvoj spadá do 19. století. Současný vývoj území je však značně diferencovaný.
Obrázek 2: Poloha případových městských částí Prahy 1 a Prahy 3 v rámci hlavního města
Zdroj: ArcČR 500
Pro sběr dat bylo využito dotazníkového/anketárního šetření realizovaného v letech
2008-2009. Otázky směřovaly jednak ke zhodnocení celkového pocitu bezpečí v místě
bydliště, jednak k odhalení konkrétních míst, která obyvatelé považují za nebezpečná, a
důvodů, které k tomuto vnímání vedou. Celkově se podařilo shromáždit 335 správně
vyplněných dotazníků, z toho 189 z Prahy 1 a 146 z Prahy 3. V obou případech byla použita
metoda výběru na základě dostupnosti (Hendl 2004). Obyvatelé Prahy 1 byli kontaktováni
prostřednictvím místních institucí (základní a mateřské školy, Informační centrum Prahy 1) a
výzvy v komunikačních kanálech městské části Praha 1 (webové stránky, Měsíčník).
Obyvatelé Prahy 3 byli osloveni prostřednictvím místních institucí (základní školy, knihovny,
volnočasová centra), tazateli ve vytipovaných lokalitách a metodou sněhové koule
(nabalování přes známé rezidenty). Ve vzorku převažují v obou případových lokalitách ženy
(60 % v Praze 3, 70 % v Praze 1), což je dáno jak tématem výzkumu, tak i obecně vyšší
ochotou žen participovat na výzkumu, v Praze 1 umocněném vysokým podílem dotazníků
získaných prostřednictvím škol. Dominance tohoto způsobu sběru dat v centru města se
projevuje též ve vyšším zastoupení lidí v rodičovském věku (25-54 let) na úkor nejmladších a
nejstarších věkových kategorií (viz tabulka 1). Přestože realizované šetření nepovažujeme
v žádném případě za reprezentativní, domníváme se, že přineslo užitečné informace o
vnímání rizikovosti prostředí rezidenty vybraných čtvrtí centrální a vnitřní Prahy.
Tabulka 1: Struktura respondentů šetření podle pohlaví a věku
Věk
Muži
Ženy
Praha 1 Praha 3 Praha 1 Praha 3
15 – 24 let
9%
14 %
4%
11 %
25 – 39 let
44 %
34 %
47 %
29 %
40 – 54 let
37 %
22 %
42 %
21 %
55 – 69 let
9%
20 %
6%
22 %
70 a více let
2%
10 %
2%
17 %
Zdroj: dotazníkové šetření, Praha 1 (n = 189), Praha 3 (n = 146).
Poznámka: Věková struktura respondentů z Prahy 3 je téměř totožná s věkovou strukturou
obyvatel této městské části. U respondentů z Prahy 1 jsou zřetelná vychýlení u mladší a
střední věkové kategorie (25 – 54 let), což ovlivnil vysoký podíl navrácených dotazníků od
rodičů žáků mateřských a základních škol.
5. Kriminalita v pražských zónách
V souvislosti s politicko-společenskými změnami dochází v České republice v první
polovině devadesátých let k prudkému vzestupu kriminality (Marešová, Scheinost 2001).
Hlavní město Praha, podobně jako metropole jiných zemí, pak představuje území, kde úroveň
trestné činnosti dosahuje v porovnání s ostatními regiony nejvyšších hodnot: v Praze se
koncentruje přibližně čtvrtina trestných činů v zemi a při přepočtu na obyvatele dosahuje
hlavní město zhruba dvojnásobných hodnot v porovnání s celorepublikovým průměrem
(Temelová a kol. 2012). Z hlediska struktury trestné činnosti je v Praze vyšší především
úroveň majetkové a násilné kriminality (Temelová a kol. 2012).
Rozdíly v úrovni kriminality uvnitř Prahy jsou poměrně výrazné a potvrzují odlišnou
intenzitu trestné činnosti v centru a ve vnitřním městě oproti zbylým zónám města. Ze
statistických dat nicméně nelze zcela potvrdit klesající úroveň kriminality směrem od centra
města k jeho okrajům u všech typů trestných činů. Centrum sice představuje oblast
s nejvyšším počtem trestných činů na obyvatele, nicméně periferie dosahuje u některých
druhů kriminality (např. krádeže vloupáním) poměrně vysoké intenzity srovnatelné s vnitřním
městem (viz tabulka 2). Městská periferie je tvořena z velké části rodinnými domy, které
mohou být, zejména v oblastech nové výstavby, atraktivním terčem pro zloděje (spíše než
např. panelové domy typické pro zónu vnějšího města).
Tabulka 2: Rozložení typů trestných činů podle zón Prahy
Zóna města
Městské
centrum
Vnitřní
město
Vnější
město
Městská
periferie
Násilné
trestné činy
Mravnostní
trestné činy
Krádeže
prosté
Krádeže
vloupáním
Celková
kriminalita
71,3
2,3
1483,9
153,9
2271,5
23,3
1,7
444,4
83,2
729,3
16,2
1,4
301,1
58,2
487,9
16,1
1,3
301,9
81,4
540,4
421,0
75,6
684,1
Praha
21,9
1,5
Zdroj: Policejní prezidium ČR (2006–2008)
Poznámka: Tabulka zachycuje tříleté průměry (2006–2008) počtu trestných činů
přepočtených na 10 000 obyvatel.
Rovněž rozmístění vybraných konkrétních zločinů potvrzuje jejich dominantní
koncentraci v městském centru, zatímco vnitřní město vykazuje oproti ostatním zónám, vyjma
krádeží, jen mírně nadprůměrnou intenzitu sledovaných trestných činů (viz tabulka 3).
Nejzřetelněji se projevuje dominance centra v případě kapesních krádeží, což je do značné
míry způsobeno vysokou koncentrací lidí, zejména turistů, kteří se stávají častým terčem
kapsářů. V centru města se rovněž ve vyšší míře odehrávají závažnější zločiny (zejména
loupeže, ale i vraždy) a trestné činy spojené s narušováním veřejného pořádku (rvačky,
výtržnictví, poškozování cizí věci) a užíváním návykových látek (opilství, držení
nedovolených psychotropních látek). Tyto trestné činy jsou rovněž vázány na značnou
koncentraci a různorodost přítomných osob, služeb, zábavních podniků a podobných zařízení
v oblasti městského centra. Oproti tomu rozložení případů znásilnění, které představuje
důležitý faktor vnímání bezpečnosti prostředí ženami, není výrazně vázáno na zónu města a je
v rámci Prahy rozloženo relativně rovnoměrně. Řada případů znásilnění se odehrává
v domácím prostředí a není tudíž striktně vázána na veřejný prostor a charakter jednotlivých
čtvrtí. Centrum města vychází v porovnání s ostatními zónami lépe z hlediska intenzity
krádeží aut, kterými je naopak nejvíce zasaženo vnitřní město. Zde lze vidět určitou souvislost
se snadností zpeněžení odcizených věcí například v zastavárnách. Tento trestný čin však patří
obecně k nejčastějším trestným činům ve všech městských zónách.
Zbývající
kriminalita
Držení
psych. látek
Výtržnictví
Ostatní
trestné činy
Majetkové
trestné činy
Poškozování
cizí věci
Vloupání do
RD
Krádeže
vloupáním
Vloupání do
bytů
29,
9
0,1
0,9
0,9
589,
4
47,7
202,1
25,9
0,6
51,7
12,6
10,1
16,
7
Vnitřní
město
11,
0
0,0
0,3
0,7
61,5
61,4
193,9
20,0
3,3
28,9
3,1
4,7
7,5
7,0
0,0
0,2
0,8
28,0
56,3
128,1
10,9
3,9
21,7
2,1
2,9
5,3
4,7
0,1
0,2
0,6
18,5
53,1
128,9
4,1
15,9
23,6
2,3
2,9
9,2
9,7
0,0
0,3
0,7
69,1
57,6
160,9
15,2
4,4
26,4
3,1
4,0
7,1
Vnější
město
Městská
periferi
e
Praha
Opilství
Znásilnění
Krádeže věcí
z aut
Krádeže
prosté
Vraždy
Krádeže aut
Rvačky
Městské
centrum
Krádeže
kapesní
Loupeže
Zóna
města
Mravnostní
trestné činy
Násilné
trestné činy
Tabulka 3: Vybrané trestné činy podle zón Prahy
Zdroj: Policejní prezidium ČR (2006–2008)
Poznámka: Tabulka zachycuje tříleté průměry (2006–2008) počtu trestných činů
přepočtených na 10 000 obyvatel.
Výše uvedené porovnání kriminality v pražských zónách potvrzuje i analýza konkrétní
situace v Praze 1 a Praze 3. Oproti celoměstskému průměru dosahuje Praha 1 výrazně vyšší
intenzity u téměř všech trestných činů (viz tabulka 4)5. Ačkoliv Praha 3 není u většiny zločinů
na úrovni centra města (výjimkou jsou krádeže aut a mravnostní činy), v porovnání s celou
5
Z uvedeného porovnání byla vynechána území nádraží. Kriminalita páchaná na těchto místech však
může rovněž ovlivnit obraz celé lokality a pocit bezpečí. Nejčastější trestné činy odehrávající se na nádražích
spadají do kategorie krádeží prostých a majetkových trestných činů (především poškozování cizí věci), vysokých
počtů dosahuje zejména Hlavní nádraží.
Prahou vykazuje rovněž nadprůměrnou intenzitu kriminality. Vysoký počet nočních podniků
a zastaváren na území Prahy 3 (Žižkova) lze považovat za jeden z faktorů související se
zvýšeným výskytem krádeží aut i odcizováním věcí z nich. Z hlediska pocitu bezpečí
místních obyvatel, především žen, je negativním jevem též nadprůměrná úroveň mravnostních
trestných činů (pohlavní zneužívání, kuplířství) zaznamenaných v této městské části.
Tabulka 4: Porovnání intenzity trestné činnosti v Praze 1 a Praze 3
Z toho
1483,9 589,4 47,7 153,9 25,9
0,6
2271,5
Praha 3
23,4 11,4
0,2
2,8
0,7
371,1
41,8
60,0
83,9
22,8
1,3
646,3
Zbylé MČ
Praha
19,4
22,1
0,3
0,3
1,4
1,6
0,7
0,7
370,6
424,0
43,6
69,1
58,4
57,6
71,5
76,2
14,2
15,2
4,8
4,4
606,9
689,1
8,6
9,7
Vloupání
do bytů
Vloupání
do RD
znásilnění
Celková
kriminalita
0,9
Krádeže
vloupáním
2,3
Krádeže aut
0,9
Krádeže
kapesní
71,3 29,9
Krádeže prosté
Praha 1
Zóny města
Násilné činy
Mravnostní činy
Z toho
vraždy
Z toho
loupeže
Z toho
Zdroj: Policejní prezidium ČR (2006–2008)
Poznámka: Tabulka zachycuje tříleté průměry (2006–2008) počtu trestných činů
přepočtených na 10 000 obyvatel.
6. Rizikově vnímaná místa v centrální a vnitřní Praze
Následující kapitoly představují výsledky empirické studie hodnotící vnímání ohrožení
kriminalitou obyvateli Prahy 1 a Prahy 3. Nejprve je pozornost věnována pocitu bezpečí
v místě bydliště, poté jsou diskutována riziková místa a důvody, které v obyvatelích při
pohybu čtvrtí vyvolávají strach z kriminality.
6.1 Pocit bezpečí v místě bydliště
Pocit bezpečí v místě bydliště představuje jeden z důležitých faktorů ovlivňujících
intenzitu, časování i prostorový rozsah využití městského prostoru jeho obyvateli. Promítá se
též do mentálních map, ve kterých si obyvatelé při průchodu městem označují riziková místa,
a která pak ovlivňují dráhy i časování jejich pohybů územím. Výsledky dotazníkového šetření
ukazují, že zatímco během dne se převážná většina obyvatel Prahy 1 i Prahy 3 cítí v místě
svého bydliště zcela či spíše bezpečně (cca 90 %), v nočních hodinách klesá podíl této
skupiny ke zhruba padesáti procentům (viz obrázek 3). Odlišnosti v percepci bezpečnosti lze
pozorovat jak mezi muži a ženami, tak mezi různými věkovými skupinami, což potvrzuje
zjištění řady domácích i zahraničních výzkumů (např. Ferraro 1995, Koskela 1999, Pain 2001,
Fetchenhauer a Buunk 2005, Temelová a kol. 2012). V případě tohoto výzkumu je zajímavé
porovnání pocitu bezpečí mezi muži a ženami v centru a ve vnitřním městě v nočních
hodinách. Zatímco v Praze 3 podle očekávání výrazně převažuje podíl bojácných žen (47 %
oproti 14 % mužů), nebezpečnost Prahy 1 je po setmění vnímána v podstatě shodně oběma
pohlavími (podíl se u obou skupin pohybuje okolo 50 %). Mezi hlavní důvody nižšího
bezpečnostního komfortu místních obyvatel patří především výskyt nepřizpůsobivých a
„podivných“ osob v různých částech pražského centra, který je vnímán negativně oběma
pohlavími, i pocit nedostatečné policejní kontroly. Zároveň je třeba mít na paměti značnou
exponovanost pražského centra pro kriminální aktivity, která se projevuje ve výrazně vyšší
intenzitě trestné činnosti v této zóně.
Obrázek 3: Pocit bezpečí v místě bydliště z pohledu obyvatel
NOC - Praha 3
NOC - Praha 1
DEN - Praha 3
DEN - Praha 1
0%
20%
Ano
40%
Spíš ano
60%
Spíš ne
80%
Ne
100%
Nevím
Zdroj: dotazníkové/anketární šetření, Praha 1 (n = 189), Praha 3 (n = 146).
6.2 Otevřená a uzavřená místa strachu
Stěžejní část toho výzkumu byla zaměřena na identifikaci rizikových míst (tzv. crime
hot spots), tedy lokalit a prostorů, která obyvatelé v okolí svého bydliště vnímají jako
nebezpečná (ve smyslu ohrožení kriminalitou). Konkrétní místo, kde obyvatelé pociťují
zvýšený strach z kriminality, uvedly přibližně dvě třetiny respondentů z Prahy 1 a více než
čtyři pětiny respondentů z Prahy 3. Na základě jejich odpovědí byla vytvořena typologie
nejčastějších míst strachu a s nimi spojených důvodů, včetně příkladů konkrétních míst ve
sledovaných městských částech. Přehled míst, která byla obyvateli nejčastěji identifikována
jako riziková, i důvodů, které k tomuto vnímání vedly, ukazuje tabulka 5. Specifická riziková
místa v historickém jádru Prahy představovaly kulturní památky a jejich okolí, zejména kvůli
pouliční kriminalitě, naopak ve vnitřním městě se objevovaly nejrůznější zanedbané a
opuštěné prostory (např. staveniště, zbořeniště, zákoutí) a okolí zastaváren. Vzhledem malé
četnosti těchto míst v odpovědích respondentů nebude tento typ podrobněji rozebírán.
Tabulka 5: Typologie rizikově vnímaných míst v centrálním a vnitřním městě
TYP
CHARAKTERISTIKA
PRAHA 1
DŮVODY
PŘÍKLAD
PRAHA 3
DŮVODY
Rizikové skupiny
(Romové,
narkomani,
zloději, opilci),
vysoký počet
nočních podniků,
nepořádek,
vandalismus.
PŘÍKLAD
Oblasti
Rozsáhlý prostor s
podobnými
charakteristikami
fyzického a sociálního
prostředí, příp. celá
čtvrť.
Rizikové skupiny
(bezdomovci,
narkomani,
podivné osoby,
opilci).
Malá Strana,
Staré Město
Ulice
Každodenní pohyb
obyvatel. Centrální ulice
– vysoká fluktuace lidí,
koncentrace obchodů a
služeb x vedlejší ulice –
opuštěnější,
zanedbanější prostředí.
Rizikové skupiny
(bezdomovci,
podivné osoby,
narkomani, opilci,
zloději,
nevěstince).
Rizikové skupiny
(Romové, podivné,
Ve Smečkách, osoby,
Vodičkova,
narkomani),
Opletalova,
nedostatečné
Mostecká
osvětlení, noční
podniky, opuštěná
zákoutí.
Koněvova,
Spojovací,
Husitská,
Bořivojova,
Seifertova
Náměstí
Centrální náměstí –
vysoká fluktuace lidí,
turistů, koncentrace
obchodů, služeb x
vedlejší náměstí –
opuštěnější,
zanedbanější, nižší
přehlednost.
Rizikové skupiny
(podivné osoby,
zloději,
překupníci,
prostitutky,
taxikáři).
Václavské
náměstí,
Staroměstské
náměstí
Rizikové skupiny
(Romové, mládež,
narkomani,
bezdomovci).
Žižkovo
náměstí,
Kostnické
náměstí,
Olšanské
náměstí
Parky
Rozlehlé otevřené
prostory, zeleň,
nepřehlednost, opuštěná
a neudržovaná zákoutí x
upravené a fluktuační
plochy.
Rizikové skupiny
(podivné osoby,
bezdomovci,
narkomani,
kapsáři).
Petřín,
Kampa,
Čelakovského
sady, Karlovo
náměstí
Rizikové skupiny
(narkomani,
podivné osoby,
bezdomovci,
opilci, Romové),
opuštěnost, špatné
osvětlení.
Židovské
pece,
Parukářka,
Vítkov
Nádraží a
jejich okolí
Částečně uzavřené
prostory, tranzitní a
fluktuační, vysoká
koncentrace osob x
nepřehledná zákoutí.
Rizikové skupiny
(narkomani,
bezdomovci,
podivné osoby,
zloději).
Hlavní
nádraží,
Masarykovo
nádraží
Rizikové skupiny
(bezdomovci,
podivné osoby),
nepřehlednost.
Hlavní
nádraží*
Okolí stanic
metra a
nákupních
center
Fluktuační a tranzitní
místa, koncentrace osob
ve specifických denních
dobách, obchody a
služby různé kvality.
Rizikové skupiny
(bezdomovci,
podivné osoby,
narkomani,
opilci),
nepořádek.
Národní třída
(May),
Náměstí
Republiky
(Palladium,
Stará celnice),
Rizikové skupiny
(Romové,
bezdomovci),
agresivita.
Náměstí
Jiřího z
Poděbrad,
Flora
(Palác
Flora)
Dolní
Žižkov
Můstek
Okolí
nočních
podniků
Negativní vliv
návštěvníků nočních
podniků na vnímání
sociálního a fyzického
prostředí v jejich okolí.
Rizikové skupiny
(opilci, podivné
osoby,
narkomani),
nepořádek, hluk.
Klub Roxy,
Nekázanka
Dolní
Žižkov,
Rizikové skupiny Husitská
(opilci), agresivita. ulice,
Koněvova
ulice.
Podchody a
tunely
Částečně uzavřené, ale
průchozí prostory,
omezený pohyb,
dominantní vliv
fyzických charakteristik.
Rizikové skupiny
(narkomani,
bezdomovci),
špatné osvětlení.
Podchody pod
Václavským
náměstím, pod
Wilsonovou
ulicí
Špatné osvětlení,
nepřehlednost,
opuštěnost,
rizikové skupiny
(narkomani).
Pěší tunel
pod vrchem
Vítkov
Zdroj: dotazníkové/anketární šetření, Praha 1 (n = 123), Praha 3 (n = 119). Praha 1: 35 %
respondentů neuvedlo jako nebezpečné žádné konkrétní místo, Praha 3: 18 % respondentů
neuvedlo jako nebezpečné žádné místo
Poznámka: * Nachází se mimo Prahu 3, ale místními obyvateli bylo často zmiňováno.
Parky patří k otevřenému typu míst, který respondenti v souvislosti se sníženým
pocitem bezpečí ve svém okolí označili nejčastěji (v Praze 1 je zmínilo 30 % respondentů, v
Praze 3 dokonce dvojnásobný podíl). Tento typ prostor vyvolává strach ze zločinu výrazně
častěji u žen, což potvrzují i výsledky zahraničních výzkumů. Značný rozdíl mezi
sledovanými městskými částmi pak lze přisuzovat jednak celkově vyššímu počtu parků v
Praze 3, ale především jejich odlišnému rozsahu a charakteru. V Praze 3 se nacházejí poměrně
rozsáhlé parky (např. Vítkov, Židovské pece, Parukářka, Balkán), jejichž „přírodnější“
charakter vytváří nepřehledná a špatně osvětlená zákoutí, vyskytují se zde zanedbané části a
prostor je hůře kontrolovatelný. Oproti tomu v Praze 1 jsou kromě rozlehlého Petřína menší
parky spíše městského charakteru (např. Kampa, park na Karlově náměstí), které jsou lépe
udržované, přehlednější a více navštěvované i v odpoledních a ve večerních hodinách (viz
obrázek 4). V obou typech parků se však lidé shodně obávají přítomnosti rizikových skupin,
zejména bezdomovců, narkomanů a „podivných“ osob, v Praze 3 se k těmto skupinám
přidávají navíc opilé osoby a Romové. V rozlehlých parcích vnitřního města jsou daleko
citlivěji vnímány problémy s nedostatečným osvětlením a opuštěností, zároveň se zde
respondenti více obávají přepadení.
Obrázek 4: Odlišný charakter parků Vítkov (Praha 3) a Kampa (Praha 1)
Foto: Nina Dvořáková
Foto: Nina Dvořáková
Ulice a náměstí představují další typ otevřených prostor, který obyvatelé ve vztahu k
pocitu ohrožení kriminalitou často označili. Některou z ulic zmínila jako nebezpečnou v obou
sledovaných městských částech přibližně třetina respondentů (26 % v Praze 1, 34 % v Praze
3), rizikově vnímaná náměstí identifikovalo ve svém okolí zhruba 15 % respondentů z Prahy
1 a 10 % z Prahy 3 (častěji muži). Rovněž ulice a náměstí mají v různých čtvrtích odlišný
charakter. Pro potřeby tohoto výzkumu rozlišujeme dva základní typy ulic, které se odlišují
svým charakterem, funkcemi a tedy i vnímanými riziky. Zatímco centrální ulice představují
místa s koncentrací obchodů/služeb a vysokou fluktuací osob, ve vedlejších ulicích převažuje
rezidenční funkce a klidnější městský ruch. Rezidenti centra i vnitřního města shodně
identifikovali v souvislosti s pocitem bezpečí některé rizikové skupiny (např. narkomany,
„podivné“ osoby), obyvatelé Prahy 1 navíc vnímali negativně přítomnost bezdomovců,
opilých osob a zlodějů, rezidenti Prahy 3 považují za nejrizikovější přítomnost Romů.
Vnímání bezpečnosti ulic v obou městských částech ovlivňuje též odlišný charakter a využití
fyzického prostředí, například v Praze 3 posiluje pocit strachu nedostatečné osvětlení a
nepřehledná zákoutí.
Obdobně rizikově vnímaná náměstí nemají v obou sledovaných městských částech
shodný charakter (viz obrázek 5). Rezidenti z Prahy 3 uváděli ve vztahu k nižšímu pocitu
bezpečí především malá náměstíčka, která jsou často opuštěná, s ponurými zákoutími a
nepříliš udržovaná. Naproti tomu v Praze 1 nebyla malá náměstíčka v souvislosti
s kriminalitou příliš zmiňována, naopak často respondenti uváděli rozlehlá náměstí, kde se
pohybuje nejen velké množství lidí (včetně turistů), ale koncentrují se zde též komerční
aktivity (např. Václavské nebo Staroměstské náměstí). Ačkoli v případě obou typů náměstí je
obyvateli negativně hodnocena přítomnost rizikových skupin obyvatel, rezidenti z centra
Prahy a vnitřního města pod tím označením míní odlišné skupiny osob. V Praze 1 je
obyvatelům nepříjemný výskyt zlodějů, překupníků, prostitutek, taxikářů a „podivných“ osob,
rezidenti z Prahy 3 hodnotí s ohledem na bezpečnost negativně přítomnost Romů, mládeže a
narkomanů. Rozdíly v rizikově vnímaných skupinách osob ukazují na odlišnou funkci a
specifické problémy obou sledovaných městských částí, plynoucí v prvním případě
z komerčně i turisticky exponované polohy centra města, ve druhém spíše ze sociální skladby
rezidentů vnitřního města.
Obrázek 5: Rušné Václavské náměstí (Praha 1) a zapadlé Kostnické náměstí (Praha 3)
Foto: Nina Dvořáková
Foto: David Outrata
Někteří respondenti považují za nebezpečnou rozsáhlejší oblast v rámci městské části.
V případě Prahy 3 se jedná o tzv. Dolní Žižkov, kde je rizikovost spojována nejen
s koncentrací některých skupin (Romové, východní cizinci, mládež, opilé osoby), ale rovněž
s negativními projevy ve fyzickém prostředí (nepořádek, množství nočních podniků,
vandalismus). Negativní vnímání této oblasti může být ovlivněno též historicky zažitým
obrazem Žižkova jako nebezpečné části Prahy (Jíchová 2009). V Praze 1 byla respondenty
častěji zmiňována oblast Malé Strany a Starého Města z důvodu koncentrace bezdomovců,
narkomanů, opilých a „podivných“ osob.
Z prostor klasifikovaných jako uzavřené byla nejrizikověji vnímána okolí nákupních
center a stanic metra. Jedná se současně o důležité dopravní i nákupní uzly (např. Národní
třída, náměstí Republiky, Můstek, Flora), kterými denně proudí množství lidí. Vzhledem k
většímu počtu těchto uzlů i vyšší hustotě jejich uživatelů v centru města byly daleko častěji
označovány rezidenty Prahy 1 (30 % respondentů), naproti tomu v Praze 3 byla tato místa
zmíněna jen necelými 6 % oslovených obyvatel. V okolí výstupů z metra a nákupních center
se nacházejí veřejná prostranství s lavičkami a další možnosti volného posezení, které jsou
často využívány bezdomovci i dalšími negativně vnímanými skupinami osob. Nebezpečnost
okolí stanic metra a nákupních center byla jednoznačně spojována právě s přítomností těchto
rizikových skupin (zejména bezdomovců, uživatelů drog a alkoholu, „podivných“ osob) a
nepořádkem přisuzovaném užívání prostor těmito osobami.
Obdobně nádraží a jejich přilehlá okolí byla hodnocena rizikověji v Praze 1, kde se
nachází velmi frekventované dopravní uzly – Hlavní nádraží a Masarykovo nádraží.
Negativní bezpečnostní image Hlavního nádraží a přilehlého parku je natolik silná, že jej
uváděli též obyvatelé Prahy 3, ačkoli se nachází na území jiné městské části. Nádraží
charakteristická svou tranzitní povahou a vysokou fluktuací lidí znamenají pro obyvatele
bezpečnostní riziko především z důvodu výskytu osob, se kterými si lidé asociují drobnou
kriminalitu (narkomani, zloději, bezdomovci).
Typicky uzavřené prostory vyvolávající obavy z kriminality představují tunely a
podchody, kde pocit ohrožení umocňuje stísněnost, omezená možnost úniku a většinou i
nedostatečné osvětlení. Tento typ prostor byl uváděn zejména v Praze 3, kde je velmi
negativně hodnocen tunel pod Vítkovem spojující Žižkov s Karlínem. Mezi hlavní důvody
rizikového vnímání tunelů patří především fyzické charakteristiky a omezení, konkrétně
nedostatečné osvětlení, nepřehlednost a opuštěnost, rizikové skupiny (bezdomovce,
narkomany) zmiňovali respondenti až na druhém místě.
Poslední zde diskutovaná místa strachu představují noční podniky (bary, herny,
hospody, nonstop zařízení) a jejich okolí. Mezi důvody zvýšeného rizika obyvatelé řadili
přítomnost lidí pod vlivem alkoholu a drog, „podivných“ osob a s tím související hluk,
nepořádek a agresivitu. Ačkoliv jako nebezpečná místa zmiňovali okolí nočních podniků
častěji obyvatelé z Prahy 1, rezidenti Prahy 3 daleko více poukazovali na
problematiku nočních podniků a alkoholu v souvislosti s rizikovostí jiných míst (např. ulic,
náměstí, okolí nákupních center a stanic metra).
7. Shrnutí a diskuse
Hlavním cílem empirického výzkumu percepce nebezpečí bylo poukázat na typy míst,
která vnímají obyvatelé centrální a vnitřní Prahy v okolí svého bydliště jako riziková ve
vztahu k pocitu ohrožení kriminalitou. Ačkoli typy rizikově vnímaných prostor jsou v obou
sledovaných městských částech více méně shodné, váha, kterou rezidenti přikládají důvodům
na straně sociálního a fyzického prostředí, není zcela identická. V centru Prahy i ve vnitřním
městě ovlivňuje nižší pocit bezpečí obyvatel především výskyt osob, které považují za
rizikové (narkomani, bezdomovci, „podivné“ osoby), nicméně rezidenti Prahy 3 vnímají
daleko citlivěji též fyzické atributy čtvrti a jednotlivých míst. Vysvětlení lze hledat zejména v
odlišné funkci obou území v městském systému, v různém složení obyvatel a uživatelů čtvrtí i
v rozdílném charakteru fyzického prostředí. Praha 1 je historickým jádrem města, které
představuje nejen kulturní, ale též komerční a turistické centrum metropole. V průběhu
uplynulých dvaceti let zaznamenalo pražské centrum intenzivní obnovu fyzického prostředí,
zároveň však centrální pozice přitahuje diverzifikované aktivity a skupiny obyvatel, včetně
kriminální činnosti a nepřizpůsobivých osob. Centrum Prahy je místem, které vykazuje
nejvyšší úroveň trestné činnosti v metropoli, což se projevuje též v celkově nižším pocitu
bezpečí místní populace. Naproti tomu původně dělnická čtvrť Praha 3 dodnes plní zejména
rezidenční funkci, historickým vývojem vznikla v některých jejích částech nepřehledná uliční
síť, řada domů je i přes probíhající regeneraci stále ve špatném fyzickém stavu (zejména
v oblasti Dolního Žižkova). Právě zanedbanost, temná zákoutí a nepořádek zvyšují pocit
ohrožení kriminalitou u místních obyvatel.
Odlišná funkční pozice centra Prahy a vnitřního města však způsobuje též rozdíly ve
vnímání typu osob, které obyvatelé považují za rizikové. Zatímco v Praze 1 byli nejčastěji
zmiňováni bezdomovci a obecně „podivné“ osoby, v Praze 3 převažoval strach z narkomanů a
Romů, což poukazuje na specifickou sociální kompozici tohoto území (zejména Dolního
Žižkova) spočívající ve vyšší koncentraci romského etnika. V důsledku centrality Prahy 1 a
s ní spojené koncentraci obyvatel a turistů byli za příčinu zvýšené kriminality a přidružených
obav rezidentů považováni zloději, kapsáři, ale též přítomnost organizovaného zločinu
(překupníci drog, prostituce), tedy problém typický pro většinu center metropolí. Společným
problémem obou sledovaných území jsou pak negativní projevy vázané na zvýšenou
koncentraci nočních podniků (pohyb opilých osob, rušení nočního klidu, znečišťování
veřejných prostranství, agresivita a vandalství). Zatímco ve vnitřním městě je problém spojen
především s místní populací, v historickém jádru často patří mezi hlučné uživatele nočních
podniků turisté a cizinci.
Výše prezentovaný výzkum ukázal, že jedinečnost různých městských částí se
neprojevuje ani tak v typu míst, která považují obyvatelé za nebezpečná, jako spíše
v důvodech, které k tomuto vnímání vedou. Ačkoli řada negativních prvků snižujících pocit
bezpečí místní populace je nevyhnutelně spjata s funkčním profilem jednotlivých městských
zón a je příznačná pro většinu západních metropolí, posilování bezpečnostního komfortu
obyvatel a uživatelů území je důležitým krokem ke zvýšení rezidenční atraktivity centrální a
vnitřní Prahy.
Poděkování
Příspěvek vznikl za podpory Grantové agentury ČR v projektu č. P404/10/0523 „Sociální
deprivace v městském prostředí: objektivní a subjektivní dimenze“. Autorky děkují rovněž
Městské části Praha 1 za umožnění realizace dotazníkového/anketárního šetření i
spolupracovníkům podílejícím se na sběru dat.
Literatura
ATKINS, S.; HUSAIN, S.; STOREY, A. (1991): The Influence of Street Lighting on Crime
and Fear of Crime. Crime prevention unit paper 28, London, 67 s.
BREWER, J. D., LOCKHART, B., ROGERS, P. (1998): Informal social control and crime
management in Belfast. The British Journal of Sociology 49 (4): 570–585.
BUNGE, W. (1971): Fitzgerald: Geography of a Revolution. Schenkman Publishing,
Cambridge, Massachusetts, 247 s.
BURGESS, E. W. (1925): The growth of the city: An introduction to a research project. In:
Park, R. E., Burgess, E. W., McKenzie, R. D. (eds.): The City: Suggestions for the
Investigation of Human Behaviour in the Urban Environment. The University of
Chicago Press, Chicago, s. 47–62.
BURIÁNEK, J. (1994): Názory občanů na kriminologické aspekty prostředí v Praze.
Sociologický časopis/Czech Sociological Review 30 (2): 201–214.
BURIÁNEK, J. (2001): Bezpečnostní rizika, jejich percepce a českou veřejností. Sociologický
časopis/Czech Sociological Review 37 (1): 43–64.
BURIÁNEK, J. (2005): Metody kriminologického výzkumu. In: Kuchta, J., Válková, H. a
kol. (eds): Základy kriminologie a trestní politiky. C. H. Beck, Praha, s. 18–50.
CEJP, M. (2010): Vývoj organizovaného zločinu na území České republiky. Institut pro
kriminologii a sociální prevenci, Praha, 104 s.
CEJP, M. (2011): Aplikace výzkumných metod a technik v kriminologii. Obecná část. Řada
Vybrané metody kriminologického výzkumu, svazek 1. Institut pro kriminologii a
sociální prevenci, Praha, s. 133.
CLEAR, T. R., CORBETT R. P. (1998): The community corrections of place. In: Travis, J.,
Thomas, J. (eds.): Crime and Place: Plenary Papers of the 1997 Conference on
Criminal Justice Research and Evaluation. National Institute of Justice, Washington, s.
69–80.
COHEN, L. E., FELSON, M. (1979): Social change and crime rate trends: a routine activity
approach. American Sociological Review 44 (August): 588–608.
COZENS, P., NEALE, R., WHITAKER, J., HILLIER, D. (2003): Managing crime and fear
of crime at railway stations – a case study of South Wales. International Journal of
Transport Management 1 (3): 121–132.
CURTIS, R. (1998): The importable transformation of inner-city neighbourhoods: crime,
violence, drugs, and youth in the 1990s. The Journal of Criminal, Law, and
Criminology 88 (4): 1233–1276.
ČERMÁK, D. (2008): Kriminalita na území hlavního města Prahy. Sociologický webzin,
Sociologický web (2): 5-6. Dostupné on-line:
http://www.socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=313&lst=105. (25.11.2011)
FERRARO, K. F. (1995): Fear of Crime. Interpreting Victimization Risk. State University of
New York Press, Albany, 179 s.
FETCHENHAUER, D., BUUNK, B. P. (2005): How to explain gender differences in fear of
crime: towards an evolutionary approach. Sexualities, Evolution and Gender 7 (2): 95–
113.
FIELDS, S. (1990): Trends in Crime and Their Interpretation: A Study of Recorded Crime in
England and Wales. Home Office Research Study, 119, London, 90 s.
FOSTER, J. (1990): Villans: Crime and Community in the Inner City. Routledge, London,
New York, 192 s.
GORDON, M. T.; RIGER, S. (1989): The Female Fear: The Social Cost of Rape. Free Press,
New York, 248 s.
HEALEY, W., BRONNER, A. F. (1916): Youthful offenders. A comparative study of two
groups, each of 1000 young recidivists. American Journal of Sociology 22 (1): 38–52.
HEALEY, W., BRONNER, A. F. (1933): How does the school produce or prevent
delinnquency? The Journal of Educational Sociology 6 (8): 450–470.
HENDL, J. (2004): Přehled statistických metod zpracování dat. Analýza a metaanalýza dat.
Portál, Praha, 584 s.
HERBERT, D. T. (1989): Crime and place: an introduction. In: Evans, D. J., Herbert, D. T.
(eds.): The Geography of Crime. Routledge, London, New York, 360 s.
JÍCHOVÁ, J. (2009): Vnímání strachu na Žižkově a Jarově. Diplomová práce. Univerzita
Karlova, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje,
Praha, 129 s.
JOHNSTON, R. J., GREGORY, D., PRATT, G., WATTS, M. (eds.) (2000): The Dictionary
of Human Geography. 4th Edition. Blackwell Publishers Ltd., Oxford, 958 s.
KOSKELA, H. (1999): Gendered exclusions: women’s fear of violence and changing
relations to space. Geografiska Annaler 81 B (2): 111–124.
KOSKELA, H., PAIN, R. (2000): Revisiting fear and place: women's fear of attack and the
built environment. Geoforum 31 (2): 269–280.
LEWIS, P. F. (1973): Book reviews: Fitzgerald: geography of a revolution. Annals of the
American Geographers 63 (1): 131–132.
MAREŠOVÁ, A., CEJP, M., MARTINKOVÁ, M., TOMÁŠEK, J. (2010): Analýza
kriminality v roce 2009 a v předchozím dvacetiletém období. Institut pro kriminologii a
sociální prevenci, Praha, 120 s.
MAREŠOVÁ, A., SCHEINOST, M. (2001): Trendy kriminality v ČR z pohledu roku 2000.
Sociologický časopis/Czech Sociological Review 37 (1): 23–41.
MARTINKOVÁ, M. (2007): Zkušenosti obyvatel České republiky s některými delikty –
výsledky viktimologického výzkumu. Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha,
88 s.
MORENOFF, J. D., SAMPSON, R. J., RAUDENBUSCH, S. W. (2001): Neighborhood
inequality, collective efficacy, and the spatial dynamics of urban violence. Criminology
39 (3): 517–560.
NEWMAN, O. (1972): Defensible Space: Crime Prevention Through Urban Design.
Macmillan, New York, 264 s.
OUŘEDNÍČEK, M., POSPÍŠILOVÁ, L., PULDOVÁ, P., TEMELOVÁ, J., NOVÁK, J.
(2012): Prostorová typologie a zonace Prahy. In: Ouředníček, M.; Temelová, J. (eds.):
Sociální proměny pražských čtvrtí. Praha, Academia (v tisku).
PAIN, R. H. (2001): Gender, race, age and fear in the city. Urban Studies 38 (5-6): 899–913.
PECHAČOVÁ, Z., HRABA, J., BAO, W.-N., LORENZ, F. O. (1998): Pocit ohrožení
kriminalitou v České republice. Sociologický časopis/Czech Sociological Review 34 (1):
205–219.
PODANÁ, Z., BURIÁNEK, J. (2008): Česká mládež v perspektivě delikvence. Filosofická
fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Praha, 78 s.
REID, L. W. (2003): Crime in the City. A Political and Economic Analysis of Urban Crime.
LFB Scholarly Publishing LLC, New York, 260 s.
SAMPSON, R. J., WILSON, W. J. (1995): Towards a theory of race, crime, and urban
inequality. In: Hagan, J., Peterson, R. D.(eds.): Crime and Inequality. Stanford
University Press, Stanford, CA, s. 37–56.
SAMPSON R. J. (2006): How does community context matter? Social mechanisms and the
explanation of crime rates. In: Wikstrom, P.-O., H., Sampson, R. J. (eds.): The
Explanation of Crime. Context, Mechanism, and Development. Cambridge University
Press, Cambridge, s. 31–60.
SESSAR, K. (2001): Společnost v období transformace a strach z kriminality. Sociologický
časopis/Czech Sociological Review 37 (1): 7–22.
SHAW, C. R., McKAY, H. D. (1942): Juvenile Deliquency and Urban Areas. University of
Chicago, Chicago, 451 s.
SCHEINOST, M. (2010): Kriminalita očima kriminologů. Institut pro kriminologii a sociální
prevenci, Praha, 239 s.
SCHMEIDLER, K. (2002): Sonda Hodonín: Jak občané vnímají riziko kriminality ve svém
městě? Mohou urbanisté kriminalitu zmenšit? Urbanismus a územní rozvoj 5 (1): 28–
33.
SMITH, S. J. (1986): Crime, Space and Society. Cambridge University Press, Cambridge,
228 s.
SUAU, L., CONFER, J. (2005): Parks and the geography of fear. In: Peden, J. G., Schuster,
R. M. (eds.): Proceedings of the 2005 Northeastern Recreation Research Symposium.
Bolton Landing, NY, s. 273–279.
TEMELOVÁ, J., ČERMÁK, D., JÍCHOVÁ, J. (2012): Kriminalita a vnímání bezpečnosti
v pražských čtvrtích. In: Ouředníček, M., Temelová, J. (eds.): Sociální proměny
pražských čtvrtí. Praha, Academia (v tisku).
THRASHER, F. M. (1928): How to study a boys gang in the open. The Journal of
Educational Sociology 1 (5): 244–254.
THRASHER, F. M. (1933): Juvenille Delinquency and Crime Prevention. The Journal of
Educational Sociology 6 (8): 500–509.
TRÁVNÍČKOVÁ, I., ZEMAN, P. (2010): Kriminální kariéra pachatelů drogové kriminality.
Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 118 s.
VEČERKA, K., HOLAS, J., TOMÁŠEK, J., PŘESLIČKOVÁ, H., BLATNÍKOVÁ, Š.
(2007): Občané o kriminalitě a prevenci. Závěrečná zpráva z výzkumu veřejného
mínění. Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha, 128 s.
WARR, M. (1990): Dangerous situations: social context and fear of victimization. Social
Forces 69 (3): 981–907.
WEISBURD, D., BERNASCO, W., BRUINSMA, G. J. N. (2009): Units of analysis in
geographic criminology: historical development, critical issues, and open questions. In
Weisburd, D., Bernasco, W., Bruinsma, G. J. N. (eds.): Putting Crime in its Place. Units
of Analysis in Geographic Criminology. Springer Science+Business Media, LLC, New
York, s. 3–34.
WILSON, W. J. (1987): The Truly Disadvantaged: The Inner City, the Underclass, and
Public Policy. University of Chicago Press, Chicago, London, 254 s.
WHYTE, W. F. (1943): Street Conner Society. The Social Structure of an Italian Slum. The
University of Chicago Press, Chicago, London, 398 s.
Příloha 1: Příslušnost místních oddělení policie k zónám města Prahy
Zdroj: upraveno z Policejní prezidium ČR, Ouředníček a kol. 2012