Cyril a Metoděj

Cyril a Metoděj
Svatí Cyril a Metoděj. Obraz polského malíře Jana Matejky z roku 1885
Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, označováni někdy jednoduše jako bratři ze Soluně, jsou známí
jako Apoštolové Slovanů nebo také Slovanští věrozvěstové. V rámci své misie na Velké Moravě vytvořili
písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk.
Svatý Konstantin (řecky Κωνσταντίνος, Konstantinos),zvaný Filosof 827 v Soluni – 14. února 869 v Římě), mladší
z obou bratrů, byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera. Byl pouze mnichem, ačkoliv
celý středověk byli oba bratři považováni za biskupy. Znovu vstoupil do kláštera před svou smrtí v Římě, kde přijal
řeholní jméno Cyril (řecky Κύριλλος, Kyrillos; latinsky Cyrillus), pod nímž je známější.
Svatý Metoděj (řecky Μεθόδιος, Methodios; latinsky Methodius) (813 v Soluni – 6. dubna 885 na Moravě),
křestním jménem Michal, starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem a
přijal jméno Metoděj, diakonem a nakonec prvním moravsko-panonským arcibiskupem.
Až do poloviny 19. století byli svatí Cyril a Metoděj běžně označováni staročeskými
jmény Crha a Strachota. Crha vzniklo z Cyril; Strachota špatným překladem: řecké Methodios bylo mylně přikloněno
k latinskému metus („strach“) a přeloženo.
Papež Jan Pavel II. je v roce 1980, společně se svatým Benediktem a později dalšími světicemi,
prohlásil spolupatrony Evropy. Česko i Slovensko slaví svátek Cyrila a Metoděje 5. července, stejně tak římští
katolíci v některých zemích. Papež Lev XIII. okružním listem „Grande munus“ ze 30. září 1880 vyzdvihl zásluhy svatých
bratří. Tento papež stanovil svátek svatého Cyrila a Metoděje na den 5. července, ovšem bez zřejmé souvislosti
s životem svatých slovanských apoštolů i mimo jakoukoliv souvislost s cyrilometodějstvím obecně. Např. pravoslavná
církev má vlastní den oslavy svatých Cyrila a Metoděje. Je to 11. květen podle pravoslavného kalendáře, tj.
24. květen dle občanského kalendáře. Tento den je určen ve všech slovanských pravoslavných církvích. Víme, že svatí
bratři ze Soluně přišli na Velkou Moravu na jaře r. 863. Podle tradice to bylo právě v tento den 11. května či
24. května. V Bulharsku je 24. květen Dnem Sv. Cyrila a Metoděje a Dnem slovanské kultury a vzdělávání. Je svátkem
a dnem pracovního klidu. Jinde jejich svátek připadá na 14. únor, což je datum úmrtí sv. Cyrila. Cyril a Metoděj jsou
hlavními patrony Moravy.
Bratři pocházeli z řecké Soluně, z rodiny hodnostáře Byzantského císařství. Podle některých pramenů a na
základě jejich znalostí slovanského jazyka se soudí, že jejich matka byla slovanského původu.
Metoděj se původně věnoval, jako jeho otec, činnosti ve státní správě. Brzy po ukončení studia práv v Byzanci
byl v r. 835 jmenován archontem, tedy místodržitelem v byzantské provincii na řece Strymon (severně od Soluně),
obývané Slovany. Svého povolání se však kolem roku 845 zřekl a úřad archonta opustil. Rozhodl se skoncovat se
světským životem a uchýlil se do oblasti maloasijského Olympu vbithýnském kraji do střediska řeckého mnišstva
s množstvím klášterů jižně od Byzance (Konstantinopole, Cařihradu). V jednom z mnoha klášterů na úbočí tohoto
asijského Olympu (turecky Kešiš-Dag, mnišská hora), asi 2500 m vysokého masívu jižně od města Bursa, se
stal mnichem, diakonem, kde přijal mnišské jméno Metoděj.
Konstantin po studiu na školách v Soluni vystudoval teologii, filozofii a literaturu na vysoké škole
v Konstantinopoli. Studia dokončil kolem roku 847. Kancléř císařovny Theodory II. Theoktistos dal Konstantina
vysvětit na kněze a jmenoval jej knihovníkem a archivářem patriarchy Ignatia. Konstantin se však tajně uchýlil do
samoty jednoho z mnoha klášterů na zalesněném mořském pobřeží. Když byl asi po půl roce vypátrán a přemluven
k návratu do Cařihradu, Konstantin zdvořile odmítl bývalou funkci a přijal raději nabízené místo profesora filozofie na
dvorní vysoké škole. Před nástupem na toto místo prokázal svoji způsobilost a schopnosti veřejnou zkouškou
v podobě náboženské disputace se sesazeným patriarchou Janem. V roce 851 byl 24letý Konstantin císařovnou
Theodorou požádán, aby obhajoval křesťanské učení u Saracénů. Konstantin se s tajemníkem Georgiem odebral
do Bagdádu, hlavního města jejich říše. Konstantin si počínal natolik moudře a vtipně, že dokonce vyprovokoval
Araby k pokusu, naštěstí neúspěšnému, jej otrávit. Po návratu z Bagdádu i přes Theoktistovu snahu udržet
Konstantina v Cařihradu, jej to táhlo opět do samoty. V roce 855 se připojil k Metodějovi a také vstoupil do kláštera.
Misie na Velké Moravě (863)
Pozvání, vyslání a příprava (862)
V roce 862 vyslal kníže Velké Moravy Rastislav poselstvo k byzantskému císaři Michaelovi III. s prosbou
o vyslání duchovních, kteří by vedli bohoslužby v slovanské řeči a položili tak základy vlastní církve na Velké Moravě.
Obyvatelé Velké Moravy se již v té době sice seznámili s církevním učením misionářů z Východofranského království,
ale kníže Rostislav se obával politického a náboženského vlivu německých kmenů, a tak ze země
nechal latinsky mluvící kněze vyhnat.
Díky znalosti jazyka byli pro tuto misi vybráni právě Konstantin a Metoděj. Při přípravách Konstantin sestavil
nové písmo (hlaholici) pro slovanský jazyk a společně s bratrem Metodějem přeložili do staroslověnštiny liturgické
knihy potřebné pro konání bohoslužeb.
Příchod na Velkou Moravu (863)
Na Velkou Moravu dorazili bratři na jaře 863 (Konstantin pravděpodobně v hodnosti presbytera/kněze a
Metoděj patrně jako jáhen). (Byzanc nemohla vyslat biskupa, jak žádal Rastislav, neboť neměla o poměrech na
Moravě představu a dostala by se tím do konfliktu s Římem. Díky tomu ale misie Konstantina a Metoděje nevzbudila
podezření u franských kněží, a oba bratři mohli zprvu nerušeně pracovat). Pracovali zde s velkými úspěchy, protože
vedli kázání i vyučování bratří ve staroslověnštině. V roce 864 ale napadl Ludvík II. Němec Velkomoravskou říši a
kníže Rostislav byl nucen přiznat vazalství vůči Východofranské říši a umožnit návrat latinským kněžím. Brzy po jejich
příchodu zpět do země došlo ke svárům dvou koncepcí – latinské a staroslověnské.
Cesta do Říma a Konstantinopole, schválení staroslověnštiny papežem (868)
V roce 867 byli již duchovní, kteří byli vzděláváni bratry, dostatečně připraveni na vysvěcení na kněze a biskupy.
Spolu s Konstantinem a Metodějem se rozhodli pro cestu do Konstantinopole, kde mělo vysvěcení proběhnout.
Protože cesta přes Balkán byla obtížná, rozhodli se cestovat do Benátek a odtud lodí do Konstantinopole. Při pobytu
v Benátkách se však dozvěděli, že v Byzanci proběhl státní převrat a císař Michael III. který je poslal na Velkou
Moravu, byl zavražděn; a dále že byl z patriaršího trůnu sesazen jejich přítel patriarcha Fotios, jehož misionáři bratři
byli.
V témže roce byli pozváni papežem Mikulášem I. Svatý otec totiž věděl, že ti dva Byzantinci káží na Velké Moravě
v nepovoleném jazyce. Konstantin vzal s sebou kosti svatého Klimenta jako dar papeži. Cestovali přes
země Kocelovy a Benátky. Při jejich cestě do Říma však Mikuláš I. zemřel a jeho nástupcem se stal Hadrián II., který
jim vyšel vstříc před brány Říma, poklonil se Klimentovým ostatkům a přijal své hosty s velkolepostí hodnou králů.
V učených disputacích se pak Konstantinovi podařilo v Římě obhájit před papežem a všemi církevními otci
oprávněnost slovanské liturgie přímo dokonale. A protože Konstantin byl nejen duchovní, ale i skvělý diplomat, byla
staroslověnština bulou slavnostně povolena v r. 868 jako bohoslužebný jazyk. V pozadí stála pravděpodobně také
snaha papeže o získání spojence v byzantském císaři Basileiosovi I. v boji proti muslimům, kteří v té době
ohrožovali Itálii.
Konstantinův vstup do kláštera v Římě, řeholní jméno a smrt (869)
"V Římě se zdrželi bratří až do roku 869," říká Palacký. Konstantin však ochuravěl, odřekl se další práce ve
Slovanstvu, těžce nemocný (vyčerpaný mj. i neustálými hádkami se západním klérem, který na něho zle dotíral kvůli
tomu, že se na Moravě slouží bohoslužby v místním jazyce, kdežto tito západní klerici (trojjazyčníci) trvali na tom, že
se bohoslužby smějí vykonávat jen v těch třech jazycích, v nichž nechal Pilát napsat nápis na Kristův kříž: hebrejsky,
řecky a latinsky; sv. Konstantin-Cyril tento názor nazýval „pilátnictvím“ a „trojjazyčnou herezí“). Před svojí smrtí,
v době, kdy již věděl, že zemře, vstoupil Konstantin do kláštera a přijal řeholní (mnišské) jméno Cyril (Kyrillos). Zemřel
padesát dní po vstoupení do jednoho z řeckých klášterů, 14. února roku 869, ve stáří dvaačtyřiceti let.
Metoděj měl v rukou papežskou bulu a v ní jednoznačně řečeno, že země
knížat Rostislava, Svatopluka a Kocela náležejí pod správu římského stolce. Metoděj je na podzim 869 jmenován
prvním moravským arcibiskupem.
Arcidiecéze Morava, Metodějovo další působení a konflikty se Západem (870–885)
Ikona zobrazující sv. Cyrila a Metoděje
V té době pověřil Rostislav panováním nad Nitranským knížectvím (samosprávná součást Velkomoravské říše)
svého synovce Svatopluka. Ten se ale v roce 870spojil s východofranskou říší, zajal Rostislava a vydal jej Frankům.
Rostislav byl oslepen a uvězněn v některém z bavorských klášterů, kde zanedlouho zemřel. (Pravoslavná církev
v českých zemích a na Slovensku svatořečila sv. knížete Rostislava, jakožto iniciátora cyrilometodějské misie,
v roce 1994, a ke kanonizačním aktu se připojily i ostatní světové pravoslavné církve.) Do této politicky složité doby
se vrací Metoděj na Moravu pokračovat ve své misijní činnosti.
Po příchodu na Moravu je v roce 870 povolán na církevní sjezd do Řezna, kde s ním byl započat proces, který
podnítil Ludvík Němec. Metoděj byl sesazen a odsouzen na doživotí. Poté ho dopravili patrně do Ellwangen, kde ho
věznili v otevřené jámě dva a půl roku. Osvobodil ho až papežský zásah. Metoděj je na příkaz papeže Jana
VIII. propuštěn a znovu dosazen do čela arcidiecéze. Stalo se tak roku 873, kdy se arcibiskup Metoděj ujímá správy
všech chrámů a kleriků ve všech moravských městech. Nedlouho poté je ale obviněn německým
knězem Wichingem z kacířství a znovu povolán do Říma. V Římě před papežem Janem VIII. použití staroslověnštiny
obhájil; následně papež staroslověnskou liturgii schválil bulou Industriae tuae, ale s podmínkou, že epištola a
evangelium musí být čteny nejdříve v latině a až poté ve staroslověnštině. Metoděj vyhrál, ale Wiching tak docela
neprohrál. Zároveň, na žádost knížete Svatopluka, ho papež jmenoval nitranským biskupem. Při zpáteční cestě z Říma
novopečený biskup Wiching Metoděje předběhl, aby byl u Svatopluka dřív a mohl mu nastavit před oči evidentně
padělanou listinu, podle které papež Metoděje sesadil. Podvod byl sice odhalen, ale klid nenastal. Krátce před svou
smrtí se Metoděj rozhodl Wichingovi jeho intriky zarazit a zbavit ho biskupské funkce do té doby, než se podřídí jeho
autoritě. Wiching okamžité spěchal do Říma, kde však tentokrát Metoděj vyslechnut být nemohl, protože je na cestě
do Konstantinopole. Nový muž na Petrově stolci, papež Hadrián III., pod vlivem Wichingových udání slovanskou
liturgii zakázal a nařídil, aby moravští kněží, pokud se nepodřídí, byli vypuzeni ze země.
Metoděj, který je v Konstantinopoli, kde byl slavnostně přijat Basileem I. Zanechal zde opisy slovanských
bohoslužebných knih, které byly pravděpodobně využity při dalších misijních cestách do Bulharska a na Rus.
Metodějova smrt a odkaz
Poté se Metoděj vrátil znovu na Moravu, kde dokončil překlad Písma svatého. Těžce nemocný Metoděj
po dokončení překladů jmenoval svým nástupcem Slovana Gorazda. Krátce na to „šestého dne měsíce dubna ve třetí
indikci, roku šestitisícího třístého devadesátého třetího od stvoření světa“ (dle nového kalendáře 6. dubna 885)
zemřel ve věku 72 let.
Po Metodějově smrti se vrátil Wiching z Říma a ujal se církevních záležitostí, a to s brutalitou, jaké byl schopen
jenom málokterý z tehdejších duchovních hodnostářů. Nový arcibiskup jmenovaný Metodějem, kněz moravského
původu jménem Gorazd, byl uvržen spolu s mnoha jinými do žaláře. Zde se o něm zprávy nedochovaly.
Staroslověnsky vzdělaní kněží a mniši (bylo jich na dvě stovky) byli doslova vyvedeni v okovech ze země, protože tito
Metodějovi žáci odmítli podřídit se papežovu usnesení, nemohli zradit dílo a odkaz svého učitele. Někteří našli
útočiště v Čechách, v Polsku a v Bulharsku. Plamínek slovanské vzdělanosti a kultury, nedávno rozdmýchaný, skoro
uhasl.
Historici i archeologové věděli, že kromě Života Metodějova existuje ještě jedna písemná památka. Ta patří do
souboru krátkých, takzvaných "proložních" životopisů svatých. V něm se o Metodějově pohřbu píše: "Když naučil své
učedníky pravé víře a předpověděl svou smrt tři dny předem, zesnul smířen v Pánu. Leží pak ve velkém chrámu
moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté bohorodičky.[4]Tato zpráva byla velmi důležitá pro archeology,
kteří se snažili najít Metodějův hrob. Teprve v roce 1957 objevil profesor Josef Poulík vedle vnitřní zdi
trojlodní baziliky v Mikulčicích místo (označované jako hrob 580), které podle některých historiků mohlo patřit
Metodějovi nebo podle odhadovaného věku 40 let spíš významnému Mojmírovci, předměty zde nalezené (těžký
dvojsečný meč, sekera-bradatice, mečík či dýka, nožík či břitva, vědro, kování opasku, zlatý gombík) dokládají, že
pochovaný patřil k nejvyšší společenské vrstvě Velké Moravy první poloviny 9. stol. Ostatky byly značně zetlelé.
Datování nálezu: od poslední třetiny 8. století do třetí čtvrtiny 9. století. Počátkem srpna 1963 objevil vedoucí
archeologického výzkumu tzv. metropolitní výšiny v Uherském Hradišti – Sadech Vilém Hrubý ve zdivu
velkomoravského kostela hrobové dutiny z vnější strany uzavřeny přizdívkami. Jedna z nich odpovídá poloze
možného hrobu sv. Metoděje, uvedené v písemné zprávě z 9. stol. Zde se však našel hrob prázdný, tedy kromě
umístění hrobky nic, co by svědčilo o tom, že by zde byl pochován Metoděj (na Metoděje byla uvržena klatba a z
hrobu byl krátce po smrti přemístěn).