Alchymický strom

ALCHYMICKÝ STROM
Eugne Canseliet
„Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“
1
Na počátku, přestože Bůh vyňal ženu z Adamova těla a stvořil muže a ženu, přetrvával stále
archaický androgynní stav. Geneze sice neupřesňuje, co bylo tímto stromem poznání, nazývaným také
adamickým stromem, jehož plod zničil dokonalou jednotu obou přirozeností, přeci ale nechává pod
dvojitým obrazem, jejž nám nabízí se stromem života, zaznít naprostou protichůdnost, nabízející
obrovské pole zkoumání pro filosofa i pro hermetika:
Hospodin Bůh dal vyrůsti ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu,
uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.
2
A. de Gabrielis nám v díle „Monumenta cryptarum Vaticani“ – Památky Vatikánských krypt –
poskytl symbolické vyjádření této duality, kde se jedinečnost stromu života, jehož plod má moc uchovat
lidskou existenci, projevuje v použitém rostlinném druhu. Tato poučná sbírka nám představuje rytinu
staré sochy umístěné ve Vatikánu, kde za stromem poznání můžeme vidět nádobu obsahující čtyři stvoly
lilie.
V genezi svého mikrokosmického díla přijali alchymisté analogicky toto zobrazení dvou stromů,
které se objevují na samém začátku jejich tvoření, jež věrně napodobuje božské dílo v šesti dnech,
a jejich role je totožná s rolí jejich rajských předobrazů. Je snad třeba připomínat slavnou adamickou
zemi – terra adamica –, tuto slanou a lepivou nádobu, tedy blátivý a červený humus, jejž zanechává
moře (matka) po svém odlivu, a z níž podle dávné tradice Bůh stvořil člověka? A navíc, nemůžeme
v chaosu,
o
němž
hovoří
alchymisté,
v němž
nic
nechybí
–
živly,
principy,
temnoty
a světlo – a který Bůh střeží na zemi jako vzácné území prvotní materie, jež je k dispozici lidem dobré
vůle, nemůžeme v tomto chaosu spatřovat strom života, s nímž se tak často setkáváme na alchymickonáboženských obrazech?
Bezpochyby
ano,
neboť
je
v hermetickém
provedení
doplněn
o
suchý
strom,
hieroglyf mrtvého těla zbaveného duše, jejž je třeba probudit a oživit jeho živou vodou. V těchto dvou
částech malého světa filosofů nemůže jedno růst bez druhého, třebaže jejich kořeny jsou oddělené:
první koření v nebi, druhý uvnitř země.
Tím se pro nás vysvětluje socha, již můžeme spatřit v Poitiers na rohu ulic l´Ancienne-Comédie
a Colonel-Denfert ve zdi velmi starého domu, představující vousatého «venkovana» velmi primitivního
vzhledu, který ve své pravé ruce drží převrácený strom, jehož koruna je u země a kořeny trčí do
vzduchu.
Suchý strom, jehož jméno nese jedna pařížská ulice, odvozující svůj název od gotického znamení,
které tam bylo možno vidět ještě v období Sauvala, je stejným symbolem jako Áronova hůl, jež
zaražena do země pokrývala se listím a plody:
Když pak nazítří Mojžíš vešel do stanu svědectví, hle, Áronova hůl za dům Léviho vypučela,
vyrazilo poupě, rozkvetl květ a dozrály mandle.
3
Mytologie nám zanechala obdobný obraz v podobě Herkulova kyje, který tento rek věnoval
Merkurovi. Tento kyj zhotovený z planého olivovníku v zemi zapustil kořeny a stal se obrovským
stromem.
Avšak poukažme na esoterický význam Áronovy hole a obzvláště jejího plodu, mandle, jež
je coby elipsovitá aureola obklopující Pannu zobrazována často v náboženském umění a která je
popisována výrazem rybí měchýř – vesica piscis!
Při zkoumání tohoto substantiva, které nám může velmi pomoci, se nebudeme muset obracet
k etymologii Augusta Bracheta, jež je ve svém postupu natolik plná vědeckých subtilit, až se jeví být
neobyčejně zábavnou. Uveďme zde, pouze proto, abychom ji mohli ocenit, že začátek a konec
poznámky věnované tomuto slovu v jeho Slovníku, představuje dvanáct z úhrnem padesáti řádek
etymologické hatmatilky:
„Slovo mandle (amande), ve staré francouzštině amende, vzniklo zkomolením latinského
amygdalum. Amygdalum stažené v amygd’lum podle pravidla latinského přízvuku (viz asperge) nejprve
redukovalo latinské gd na d… Na slově allumer jsme viděli, jak latinské dl se do francouzštiny vždy
asimiluje jako ll, l: proto z amind’lum nevzniklo amande, ale amanlle, amanle, stejně jako z brandler
vzniklo branle.“
My však nebudeme sledovat vzdělaného lingvistu v bludišti permutací, kontrakcí, porušení
a přídechů a spokojíme se s tím, že podle Thesauru, jejž sepsal Henri Estienne, se překládá řecký výraz
AMANDALOS slovem temný, neviditelný, a ukazuje tedy jistou příbuznost se slovem AMYGDALON,
mandle.
4
Mystická mandle! Vidíme ji na nádherné malbě ilustrující skvostný rukopis Abrahama Žida , jak
realistickým způsobem znázorňuje tuto kosmickou a vědecky podloženou pravdu, jež na samém
počátku 14. století vyústila pod neodolatelným tlakem plně rozvinuté alchymie v zavedení nové
a fantastické – nova et phantastica – nauky o Neposkvrněném početí.
Obr 1.: Vyobrazení z rukopisu Abrahama Žida (těhotná panna), p. 111. Virgo paritura, již
uctívali Druidové v Chartres u tzv. studní Silných, puits des Forts, v dodnes neporušené
kryptě pod chórem katedrály.
Nahoře v levém horním rohu můžeme vidět alchymistu vystupujícího z nebeského oblaku, jímž je
zdůrazněn zdroj jeho moci a vznešenosti, jak máchá svým šípem moudrosti, díky němuž uskutečnil své
čisté spojení.
Ostatně, když si uvědomíme, že mandle představuje plod uzavřený v ořechu a že zrno či semeno
5
je vždy skryto v dokonalé temnotě, porozumíme navíc i přesné zmínce o číšku , jak o něm hovoří
François Rabelais ve své Předmluvě ke Gargantuovi.
* * *
Pokud je snadné ve dvou symbolických stromech rozpoznat naprosto protikladnou přirozenost
a povahu, opačné prvky, bez nichž vytažení kvintesence, ať již v duchovním nebo fyzickém řádu,
nemůže být hledáno, natož pak realizováno, je jistě mnohem obtížnější vypěstovat a sklidit suchou
mandli zeleného stromu než šťavnaté jablko stromu suchého.
Rozvíjeje svou Parabolu o Zázračném ostrově, nechá Alexandr Sethon, řečený Kosmopolita,
Neptuna poukázat na dva doly, Zlatý a Ocelový (Auri et Chalybis), skryté pod skalou, a pak, na loučce
poblíž tohoto místa, na zvláštní ohradu, v níž rostly různé stromy, jež si velmi zasluhují naši pozornost
(dignissimis spectatu /sic/). Z těchto stromů jich nám Adept popsal sedm, jež označil jménem,
a mezi nimi, jak prohlásil, „jsem rozpoznal dva hlavní, vyšší, než ostatní, z nichž jeden měl velmi jasné
a zářící plody podobné slunci a jeho listy byly jako ze zlata. Druhý měl plody zcela bílé, zářivější něž
lilie a jeho listy byly jako jemné stříbro. Tyto stromy Neptun nazval Stromem slunečním a Stromem
lunárním.“
6
Sedm kovů, vznešených a obyčejných, symbolizovaných stromy Alexandra Sethona, je uskupeno
na mladém doubku, jehož obraz zde přetiskujeme. Tvoří frontispice skvělého pojednání s dlouhým
názvem:
„Gloria mundi, alias, Paradysi Tabula, hoc est: Vera priscae scientiae descriptio, quam Adam ab
ipso Deo didicit. Noe, Abraham et Salomo, tamquam summorum divinorum donorum unum, usurparunt,
omnes sapientes, omnibus temporibus, pro totius Mundi Thesauro habuerunt, et solis piis post sese
reliquerunt.“
Sláva světa čili Tabule Ráje, tj. pravdivý popis dávné moudrosti, již Adam získal od samotného
Boha. Noe, Abraham a Šalamoun jej považovali za jeden z největších božských darů a všichni Mudrci
všech dob jej měli za poklad celého světa a po sobě jej zanechali pouze zbožným lidem.
Zobrazení je krásné a s bohatšími detaily opakuje výjev dřevorytu, zdobícího titulní stranu díla
neprávem přisuzovaného Basilu Valentinovi, na němž můžeme po stranách stromu vidět stát Starce
a Adolfa (Senior et Adolphus), který se k němu obrací s následujícími slovy:
„Ctihodný starče, vidím vás zdaleka zde již dlouho samotného stát v blízkosti tohoto stromu, nad
něčím přemítat a již se nemohu dočkat až k vám přijdu a zeptám se vás na předmět tohoto rozjímání.“
7
Na německé rytině představuje pět čistých hvězd kovní a planetární znamení, která s větší
názorností ukazuje dřevoryt pařížský. Tyto hvězdy jsou do půlkruhu rozmístěny v hustém listoví a na
levé straně na ně navazuje Slunce, na pravé pak srpek Luny. Tu můžeme také spatřit v podobě Diany,
na jejíž hlavě je srpovitý stříbrný šperk a je ozbrojena nelítostným lukem, zatímco delfín ji unáší po
mořských vlnách směrem k pobřeží a předchází ji orel. Slunce je pak představováno králem, jehož
hlavu věnčí plameny a který si opírá žezlo o koleno a před sebou drží štít. Král je usazen na lvu, jenž
stojí nad podzemní jeskyní. Z ní vylézá drak chrlící svůj smrtelně jedovatý oheň proti létavému dravci.
Okolo bujného listoví je v kruhových medailonech znázorněno sedm scén, jež se sdružují po dvou
až k hornímu výslednému medailonu, aby připomněly tři základní fáze Velkého Díla Mudrců.
Obr. 2.: Frontispice knihy Gloria Mundi, p. 117. Kovy či planety, vznešené i nízké, jsou rozmístěny
v listoví symbolického stromu na způsob plodů, jež se navzájem podobají svou přirozeností, avšak liší
zralostí. Ostatně autoři se nikdy netajili s tím, že mají společný původ a vycházejí z tohoto jednoho kmene.
Plod ze stromu života je studánkou mládí starých alchymistů, to znamená pramenem živé vody
8
tryskající mezi kořeny starého dubu , jako je ta, již nechal vytrysknout Ježíš coby Dítě v Matarieh
a o níž se zmiňuje apokryfní evangelium jeho Dětství. Tento zázračný pramen podle svědectví starých
autorů stále uctívali muslimové a až do čtrnáctého století nesla tamní vesnice název Ain Šem, pramen
slunce. Dnes je vyschlý, v dávných časech však tryskal nějakých čtyřicet metrů od stromu Panny, který
skryl na útěku malého Ježíše, jeho matku a starého Josefa.
Pokud jde o tento strom Panny, jenž nyní nese jméno Strom z Matarieh a navzdory svému
8
označení ficus sycomorus se v ničem nepodobá javoru z našich krajin , jde o fík, jako je «pipal» (ficus
religiosa), jenž svým hustým a tajemným listovím zakrýval již poslední probuzení Buddhovo.
Při útěku Svaté Rodiny pouští (per viam eremi) to byla palma, jíž malý chlapec (infantulus) Ježíš
zarmouceně sedě v matčině klíně – laeto vultu in sinu matris suae residens – přikázal sklonit se, aby
Matka mohla utrhnout plod, jímž se všichni občerstvili – quibus omnes refecti sunt. Spasitel potom
pravil poslušné rostlině:
„Vztyč se, palmo, a buď silná a přidruž se k mým stromům, které jsou v ráji mého otce. Otevři
však u svých kořenů pramen, který je skryt v zemi, a ať z něho vytéká voda, abychom jí měli dost.“
9
Na kabalisticky přesném vyobrazení představili později středověcí alchymisté západu tento plodivý
strom jako vykotlaný dub, z jehož úpatí proudí voda jejich pramene. Obé nacházíme na třetím vyobrazení
Knihy Abraháma Žida, jež se dostala do rukou Nicolase Flamela a podnítila jeho cestu do Santiaga de
Compostella v Galícii.
Tento známý pařížský filosof nás ve svých Hieroglyfických figurách zpravuje o alchymickém
stromu, o dubu, který – protože dává vyrůst duběnce (la galle) a dubovému tříslu (le tan) – foneticky
označuje dvě velká neznámá Díla Mudrců, tj. matérii a čas (le temps):
„Na pátém listě byl vidět vprostřed nádherné zahrady krásný rozkvetlý růžový keř, který se pnul
do výše po kmeni vykotlaného dubu; u paty či u kořenů dubu vyvěral pramen nejbělejší vody, jež se pak
propadala do hlubin země; jakkoli se bezpočet lidí snažil prorývat zem, aby ji nalezl, voda jim přesto
pokaždé prošla mezi prsty, poněvadž všichni byli slepí, vyjma jediného, který posoudil její váhu (tj. její
sílu a moc).“
10
Salomon Trismosin, stejně jako mnoho jeho předchůdců, nepřestal používat tradiční alegorie a ve
svém pojednání O Zlatém rounu
11
je doplnil o člověka, který vylézá na větve stromu mezi bílé ptáky,
aby chytil černého havrana (le corbeau noir) – hezké černé tělo (le beau corps noir), záměrně a často
opomíjené. Neobratné vybarvení této páté figury se vysvětluje, stejně jako v případě dalších obrazů,
nedokonalostí nástroje nebo počtem tištěných exemplářů.
Obr. 3. Strom, na jehož horní větvi sedí černý pták symbolizuje ještě zřetelněji onen
metalický kořen, jenž výborně odolává síle oxidace a který zajišťuje harmonické
zrození havrana, této temné země zřetelně odlišené od spodní a volatilní části. Dva
starší a zkušení lidé živě diskutují o tom, jak jej chytit, k čemuž je zapotřebí ráznosti
a zručnosti.
„Stalo se jedné noci, kdy jsem měl studovat, protože na druhý den mne čekala disputace. Nalezl
jsem malý pramen, líbezný a čirý, celý olemovaný pěkným kamenem. Kameny ležely na kmeni starého
vykotlaného dubu a byly obehnány zdí, aby se v pramenu nemohly koupat krávy nebo jiná nerozumná
zvěř ani ptáci.“
12
Stejný symbol studánky pod stromem nabízí znak města Fontenay-sous-Bois, na němž azurovou
hlavu opatřenou ve středu sněhobílým krystalem zdobí mohutný tradiční dub, jehož hustá koruna je již
obtížena velkými žaludy a z něhož vychází věčný pramen, rozdělující se ve dva potoky.
Učiňme nyní několik lingvistických poznámek týkajících se dubu, jenž je – pokud je starý
a vykotlaný – označován ve staré řečtině slovem SARÓNIS, blízkým výrazu SARÓN, označujícím
pohlaví ženy. Výraz CHÉN je souzvučný s chene (ve staré severofrancouzštině – naší pikardštině – se
totiž ch nevyslovuje měkce jako š), označujícímu husu, tedy ptáka, jenž symbolizuje merkura a který
poskytl své jméno hermetické hře obnovené Řeky. Kořen slova CHÉN tvoří CHAINÓ, otevírati se, zeti,
z něhož je odvozeno slovo CHAOS, jež nevyvolává pouze představu chaosu a temnot, nýbrž rovněž
širokého rozevření, chřtánu…
Když víme, že alchymisté nazývali svou matérii, mater, chaosem, lépe porozumíme tomu, že
malý Ježíš přišel na svět v jeskyni:
„Když to ten anděl řekl, poručil oslu, aby zůstal stát, protože přišel čas porodu; a přikázal Marii,
aby z toho zvířete slezla a vešla do podzemní jeskyně, kde nikdy nebylo světlo, ale pořád tma, protože se
denní světlo dovnitř nedostalo.“
14
Tento strom, jenž přináší svou část zjevení a vypadá jako duplikát dubu Ygdrasilu, který ve
skandinávské mytologii představuje Kosmický strom, jehož špička věnčí mraky, jenž poskytuje
blahodárnou rosu a jenž se, stále zelený, tyčí nad pramenem Urda, se neobjevuje až v podobě vánočního
stromku, dětství tak drahému. Oba potkáme v nordických legendách a tradicích, připisovaných mudrci
Soemondovi, jež se shrnují pod názvem Edda, což znamená praděd, ale zaznívá tu i sanskrtské atta,
označující matku.
Není znám v jižní části Evropy, v Provence však nacházíme vánoční strom v podobném a možná
ještě zřetelnějším či snad dokonce působivějším symbolu, jejž představuje uschlý stvol růže z Jericha,
který po vložení do vody zvolna nasává vláhu, otevírá se, rozvíjí a oživuje k velkému překvapení
šťastných štědrovečerních hostů.
Jako je hřídel /fr. rovněž l’arbre, strom/ v mechanickém slova smyslu kusem železa či dřeva, jenž
převádí pohyb kola, stejně tak je alchymický strom osou, kolem níž se otáčí oheň kola, duše i látka
Velkého Díla, a kosmický strom pak osou, na níž se nevyhnutelně završuje nesmírná cyklická rotace.
Fulcanelli podal vysvětlení tohoto ohně kola po Eirenéu Philalethovi, jenž je připodobňuje k tajné síře
a k otáčivé síle tohoto ohnivého principu a který napsal ve vztahu k tomuto tématu toto:
„Proto je zřejmé, že tato spirituální kovní síra je skutečným prvním hybatelem, jenž roztáčí kruh
a otáčí osou do kruhu.“
15
Korán (XXIV, 35) nám poskytuje skutečně výmluvný obraz posvátného stromu, jenž se stal
16
olivou díky moudré Minervě, když byl vytažen ze země úderem jejího kopí , a díky Herkulovi, když
jej po dovršení svých dvanácti prací vysadil na Olympu. Ocitujme nyní tuto pasáž v nádherném
překladu, který pořídil náš velký přítel, diplomat a filosof, generál Mahmúd Mohtar Paša:
„Bůh je záblesk, jenž osvěcuje nebi a zemi. Jeho světlo se podobá světlu, jež uniká z niky
krystalu, kde září neuhasitelným plamenem. Krystal je hvězdou perel, jejíž záblesk pochází
z blahoslaveného olivovníku, jenž není ani z Východu ani ze Západu. Jeho olej září bez ohně. Je v něm
světlo na světle. A Bůh udílí toto světlo, komu sám chce.“
17
Překlad
Jakub Hlaváček
POZNÁMKY:
1)
2)
3)
4)
5)
Gen 2, 17.
Gen 2, 9.
Num. 17, 23 (8)
Francouzská národní knihovna, rukopis, francouzské fondy, č. 14765.
Číšek – kostní dřeň, morek. Z Rabelaisovy předmluvy k prvé knize Gargantuy a Pantagruela citujeme v překladu Jihočeské
Thelémy: „Nebo viděli jste někdy psa, když najde morkovou kost? ... Jestliže jste ho viděli, mohli jste pozorovat, jak zbožně na
kost číhá, jak pečlivě ji střeží, jak chtivě ji drží, jak ji rozkousne, jak toužebně ji drtí
a jak hbitě ji vysává. Co ho k tomu pudí? ... Nic jiného než trochu číšku. ... Po jeho příkladu se sluší, abyste byli moudří – abyste
vyčichali, procítili a ocenili ty krásné knihy vysoké hodnoty – abyste byli hbití v jich vyhledávání a smělí v útoku. Potom abyste
zvídavou četbou a častým rozjímáním rozbili kost a vysáli výživný morek.“ (Rabelais, François: Gargantua a Pantagruel. Praha:
Melantrich, 1953)
6)
Novum Lumen Chymicum, e Naturae fonte manuali experimentia depromptum, et in duodecimum tractatus divisum, ac iam
primum Germania editum. Cui accessit Dialogus Mercurii, Alchymistae et Naturae, perquam utilis. Coloniae, apud Antonium
Boëtzerum. Anno M.DC.X. – Nové chemické světlo, vytažené ručními experimenty ze studánky přírody a rozdělené ve dvanáct
pojednání, jež je poprvé vydáno v Německu. K němu je přidán velmi užitečný dialog Merkura, Alchymisty a Přírody. Colonius u
A. Boëtzera roku 1610.
7)
Azoth neboli prostředek k výrobě skrytého Zlata Filosofů. Přehlédl, opravil a rozšířil pan Beránek Lékař (L´Agneau Medecin).
MCDLIX, p. 3.
Podle Fulcanelliho byl autorem tohoto pojednání Senior Zadith, jemuž vděčíme za dílo Tabula chymica, ex arabico sermone
latino facta (Chymická deska, přeložená z arabštiny do latiny), jež pochází pravděpodobně z konce 12. století.
8)
Podle Adolpha Picteta řecké slovo DRYS, dub, jež známe díky galským Druidům, odpovídá
sanskrtskému výrazu Dru, znamenajícímu strom. „Dub“, prohlašuje učený filolog, „tak nejspíše představuje strom par
excellence…“
9)
Francouzský název pro javor horský je l´érable sycomore (pozn. překl.).
10)
Pseudo-Matoušovo evangelium, in: Neznámá Evangelia, Novozákonní apokryfy I, Vyšehrad, Praha 2001. p. 302, překlad
Dagmar Peňázová. V jejím úvodu stojí. „Začíná kniha o narození Panny Marie a o Spasitelově dětství sepsaná hebrejsky svatým
evangelistou Matoušem a přeložená do latiny svatým knězem Hieronymem.“
11)
Cit. dle: Nicolas Flamel: Vysvětlení hieroglyfických obrazů, Trigon, Praha 20000. Překlad
D. Ž. Bor.
12)
Zlaté rouno, neboli Květ Pokladů, v němž se stručně a postupně pojednává o Kameni Filosofů, o jeho vznešenosti, účincích a
obdivuhodné moci. Dále o jeho původu
a o prostředcích jeho zdokonalení. Kniha je obohacena o figury a živě podané barvy, podle nichž je třeba postupovat při
práci na tomto krásném Díle, a shromažďuje nejdůležitější dávné památky jak Chaldejců, Hebrejů, Egypťanů, Arabů, Řeků, tak i
Římanů, doložené jinými autory. Z němčiny do francouzštiny přeložil a každou kapitolu komentoval L. I., Paříž, MDCXII.
13)
14)
Kniha ctihodného doktora, hraběte z Trevisanu, Anvers, MDLXVII, p. 183.
Pseudo-Matoušovo evangelium, in: Neznámá Evangelia, Novozákonní apokryfy I, Vyšehrad, Praha 2001. p. 298, překlad
Dagmar Peňázová.
15)
16)
Philaletha: Introitus apertus ad occlusum regis palatium (Otevřený vchod do uzavřeného královského paláce), X, IV.
Ovidius, Proměny
VI 70-82
17)
Pro srovnání uvádíme citovanou pasáž v moderním českém překladu Koránu: „A Bůh je světlem nebes i země. Světlo Jeho
podobá se výklenku, v němž hoří lampa, a lampa je v nádobě skleněné. A nádoba skleněná se podobá hvězdě zářící; a je
zapalována ze stromu požehnaného, stromu olivového, jenž není ani východní, ani západní,
a olej jeho lehko vzplane, i když se ho nedotkne oheň žádný. A je to světlo na světle! A Bůh vede k světlu Svému, koho chce (...).“
(Korán, Praha, AMS, 2000, překlad Ivan Hrbek a Abullah Josuf Alli)