Reflexe konceptu integrace a promítnutí jeho definice do

MASARYKOVA UNIVERZITA
Fakulta sociálních studií
Katedra sociologie
Reflexe konceptu integrace a promítnutí jeho definice do
přistěhovaleckých politik na příkladu České republiky.
Diplomová práce
Vypracovala:
Tereza Modráková
Vedoucí práce:
PhDr. Michal Vašečka, PhD.
Brno 2009
1
ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem předloženou diplomovou práci s názvem „Reflexe konceptu integrace
a promítnutí jeho definice do přistěhovaleckých politik na příkladu České republiky“
vypracovala samostatně s použitím zdrojů uvedených v seznamu literatury.
V Brně dne 13. prosince 2009
……………………………
Tereza Modráková
2
PODĚKOVÁNÍ
Velmi ráda bych poděkovala vedoucímu své diplomové práce panu PhDr. Michalovi
Vašečkovi, PhD. za jeho podnětné rady a cenné připomínky při vypracovávání této práce.
3
Obsah
1
Úvod a cíl práce ........................................................................................................ 6
2
Integrace přistěhovalců v teorii a praxi ................................................................. 8
2.1
Integrace přistěhovalců – pojem versus koncept .................................................. 9
2.2
2.1.1
Koncept integrace v praktickém diskurzu...................................................... 9
2.1.2
Kategorizace přístupů užívání konceptu integrace ...................................... 11
Institucionalizace členství v národním státě ........................................................ 12
2.2.1
Etnický a občanský národ ............................................................................ 13
2.2.2
Solidarita jako kategorie přijetí ze strany přijímací společnosti .................. 14
2.2.3
Občanství jako institut formálního členství - faktor inkluze i exkluze ........ 15
2.2.3.1
Principy práva na občanství .............................................................................. 16
2.2.3.2
Potřeba redefinice formálního členství .............................................................. 17
2.2.3.3
Podmínky pro zisk občanství .............................................................................. 19
2.2.3.4
Duální občanství ................................................................................................ 20
2.2.4
Dílčí diskuze ................................................................................................ 21
2.3
Národní stát jako „přirozená" jednotka integrace aneb kohezivní společnost
jako projekt první modernity ........................................................................................... 21
2.4
2.3.1
Společenská struktura, individualizace a pluralizace identit ....................... 23
2.3.2
Společenská struktura a horizontální nerovnost .......................................... 24
Institucionální a kulturní dimenze konceptu integrace ...................................... 25
2.4.1
2.4.1.1
2.5
2.6
Kulturní rovina integrace ............................................................................. 26
Selhání kulturní integrace – uzavřenost kulturních a sociálních hranic ............ 28
2.4.2
Občansko-politická rovina ........................................................................... 29
2.4.3
Sociálně-ekonomická rovina ........................................................................ 29
Cíle integrace .......................................................................................................... 30
2.5.1
Nediskriminace a rovnost v příležitostech a šancích ................................... 31
2.5.2
Občanství jako prostředek nebo cíl integrace - postupné nabývání práv..... 32
2.5.3
Dílčí cíle socio-ekonomické dimenze .......................................................... 33
2.5.4
Hodnocení efektivity integrace a integračních politik ................................. 34
Koncept integrace na poli politiky – korektnost a reformulace ........................ 35
2.6.1
Řízená imigrace: ano či ne? ........................................................................ 36
2.6.2
Způsoby legitimizace migrace a vliv na integraci ....................................... 37
2.6.2.1
2.6.3
Existence duálních přistěhovaleckých politik..................................................... 39
Formulace a reformulace konceptu integrace v rámci formální definice .... 40
4
2.6.3.1
Přisvojení si konceptu ........................................................................................ 41
2.6.3.2
Manipulace s konceptem integrace .................................................................... 42
2.6.3.3
Vágnost pojmu jako prostředek k politickému konsensu .................................... 43
2.7
Dílčí shrnutí a diskuze ........................................................................................... 43
3
Koncept integrace přistěhovalců v České republice ........................................... 45
3.1
Institucionalizace členství k českému státu a zisk občanství ............................. 45
3.2
3.1.1
Zkušenost migrace a jejich dopad do chápání členství v ČR....................... 45
3.1.2
Novodobé migrační toky a promítnutí do přistěhovaleckých politik .......... 46
3.1.3
Legální vymezení – Ústava ČR .................................................................. 48
3.1.4
Principy a podmínky zisku občanství v ČR ................................................. 49
Přistěhovalecké politiky českého státu ................................................................. 51
3.2.1
Integrační politika a koncept integrace v ČR ............................................... 52
3.2.2
Imigrační politika a její cíle ......................................................................... 54
3.2.3
Koncept integrace na poli politiky a ve veřejném diskurzu ČR .................. 56
3.2.4
Cíle integrace v ČR a hodnocení efektivity ................................................. 57
3.2.5
Dílčí diskuze a shrnutí ................................................................................. 58
4
Závěr ....................................................................................................................... 60
5
Literatura................................................................................................................ 62
Anotace................................................................................................................................ 68
Annotation .......................................................................................................................... 69
Jmenný index...................................................................................................................... 70
5
1 Úvod a cíl práce
Migrace a přistěhovalectví mění charakter života západních společností. Migrace je
tématem čím dál naléhavějším s ohledem na viditelnost rozdílů v podmínkách života v
industriálních státech a zemích tzv. třetího světa. Společnosti západního typu se tak pro
mnoho cizinců staly vysněným světem, do kterého je třeba se dostat.
Evropské státy i EU jako celek na imigraci reagují na základě celé škály postojů a
argumentací, které se promítají do přistěhovaleckých (migračních a integračních) politik.
V zásadě je ale jasné, že není možné přijmout každého cizince, který má o vstup do Evropy
- na evropský pracovní trh a do struktur evropského sociálního nebo zdravotního
zabezpečení - zájem. Vyvstává tedy velmi důležitá otázka pro všechny vlády vyspělých
států: kdo a za jakých podmínek se bude moci dostat do „pevnosti Evropa“, za jakých
podmínek bude umožněn pobyt a s jakými právy?
Integrace cizinců do struktur západních společností je v současném světě jedním
z nejpalčivějších témat, kterému státy a národy v současnosti čelí. Migrační vlny cizinců ze
třetích zemí do Evropy se během poslední periody evropské historie bezprecedentně
zintenzivnily a stávají se strukturálním rysem společnosti.
Současně s migrací vyvstává potřeba integrace přistěhovalců v nových prostředích.
Ta se zdá být v politickém, akademickém i občanském diskurzu natolik jasně artikulovaná
ve všech společnostech západního typu, že lze říci, že v této problematice panuje téměř
mezinárodní konsenzus. Samotný pojem integrace je, stejně jako ostatní pojmy vztahující
se k sociální soudržnosti, natolik skloňovaným v mnoha disciplínách sociálních věd, že se
zdá být snad nadužívaným. Tím spíše je zarážející, jak málo konsenzu je spojeno s jeho
teoretickým vymezením, samotnými cíli integračního procesu a praktickým pozadím. A to
přesto, že tato vymezení mají reálné dopady, neboť je výchozím bodem pro tvorbu
integračních politik států i následné evaluace jejich úspěšného nebo neúspěšného nastavení.
Práce pracuje s takovým pojetím integrace (inkluze, exkluze, koheze), jež staví na
funkcionalistickém vymezení společnosti jako koherentním celku, v rámci něhož plní
jedinci určitou úlohu pro celý systém. Z tohoto pohledu je hodnocen především vztah pojetí
začlenění ve společenské struktuře, která se opírá o oficiální politické a sociálně-politické
vymezení.
Koncept integrace přistěhovalců je pojímán v souladu s těmito formálními
vymezeními jako proces, vedoucí k méně či více definovaným cílům, jež se odvíjí za
6
percepce připisovaných funkcí (předpokládaných výhod či nevýhod) jejich existence na
území přijímacího státu. Stát je v tomto pojetí jednotkou, v rámci níž se reprodukuje
koncept integrace skrze historii, tradice, formální vymezení v legislativě a skrze konkrétní
formulace politické reprezentace.
Uchopení konceptu integrace z této perspektivy má za cíl poukázat na jeho
nejasnost v několika ohledech a zpochybnit některé předpoklady, na kterých koncept
integrace v rámci tohoto diskurzu staví. Jednak jde o předpoklad relativně stabilního
integrovaného celku národního státu, do kterého je možno včlenit dodatečného jedince, a
jednak jde o pevné hranice konceptu integrace a předpokladu jeho stabilního politického
vymezení. Ke konceptu je tak přistupováno jako k měnící se kategorii, jež podléhá
argumentačním a jiným tlakům ze světa politiky a praktických přístupů.
Funkcionalistické vymezení konceptu integrace operuje do značné míry v hranicích
metodologického nacionalismu (Wimmer, Glick-Schiller, 2002), který předpokládá
implicitní překrývání hranic „společnosti“, kulturního prostoru a národního státu.
Práce se potýká jednak s rovinou „jak“ přistěhovalce integrovat, což odkazuje ke
způsobům a opatřením, a jednak s rovinou „kam“ jej integrovat, čímž naráží na neexistenci
homogenního společenství v situaci institucionalizované individualizace v podmínkách
druhé modernity (Beck, Beck-Gernsheim 2005).
Cílem práce je kritické zhodnocení propojení teoretických východisek
konceptu integrace imigrantů a praktické roviny sociálně politických opatření
přistěhovaleckých politik. Výchozí tezí je, že státy a osoby politické reprezentace
používají koncept integrace jako vágní pojem, pod jehož hlavičkou se nacházejí často
protikladné opatření a teze, a že cíle samotného integračního procesu jsou s ohledem na
multidimenzionalitu problematiky a procesu nejasně artikulované.
Tato teoretická a praktická východiska a pozadí jednotlivých vlivů působících na
koncept integrace a přistěhovalecké politiky jsou pak demonstrovány na příkladu českého
prostředí. Praktickým cílem je pak aplikovat teoretické předpoklady analýzy a přístupy na
problematiku přistěhovalců v České republice a odpovědět na otázku, jaký rámec pro
vymezení konceptu integrace poskytují v ČR základní legální dokumenty, které jsou
oficiálním stanoviskem institucionalizace členství a s jakými argumentačními rovinami se
pojí ve veřejném diskurzu a na politické scéně.
7
2 Integrace přistěhovalců v teorii a praxi
Percepce konceptu integrace přistěhovalců je vzhledem k vývoji migračních trendů stále
více pod drobnohledem nejen akademiků a politických reprezentací, ale stále více také
veřejnosti, která skrze média vědomě nebo nevědomě konfrontuje teoretická východiska
s vlastními zkušenostmi v každodenním životě. Přístup k integraci přistěhovalců je tak
vzhledem k příchodu velkého počtu cizinců s rozdílným hodnotovým a normativním
systémem zásadně měněn.
V následující kapitole vycházím z takového pojetí konceptu integrace (a příbuzných
konceptů týkající se společenské soudržnosti - inkluze, exkluze, koheze), které vychází
z funkcionalistického pojetí společenského systému, kde jsou jednotliví aktéři nositelé
určitých funkcí. Z funkcionalistického vymezení je koncept integrace hodnocen především
ve vztahu ke společenské struktuře, v jejímž rámci se implicitně (skrze institucionalizaci
členství) nebo explicitně (skrze politické dokumenty a vyjádření) definuje členství.
Koncept a pojetí integrace je ovlivňováno historickými a institucionálními vlivy
partikulárních historií jednotlivých členských států. To se promítá v rozdílném chápání
pojmů národnost, v institucionalizaci členství v národním státě, rozdílné chápání občanství.
Jelikož je koncept silně propojen s praktickou rovinou jeho implementace, kapitola
poukáže také na mechanismy, které vedou ke zkreslování konceptu integrace s ohledem na
vytyčené přistěhovalecké politiky ze strany společenských aktérů především z oblasti
politického pole.
Koncept je měněn reformulacemi jednotlivých politických stran
národního prostředí, které popularizují přistěhovalecká témata v rámci svých politických
cílů, populistických orientací a strategií zisku voličů. Tím se dostáváme ke skutečnosti, že i
již tak vágně formálně definované koncepčními materiály týkající se integrace jsou
zkreslovány a překrucovány.
Koncept integrace je v současnosti měněn v souvislosti s reflexí působení migrantů
v transnacionálních polích, které jsou mimo rámec hranic národního státu. Ačkoli je tato
perspektiva velmi plodná a zajímavá, práce se záměrně tímto diskurzem nezabývá, jelikož
chce přiblížit perspektivu přistěhovaleckých politik, jež se definují v rámci hranic státu
jako politické jednotky. Autorka tedy na jedné straně vnímá potřebu redefinice konceptu
integrace a inkluze s ohledem na procesy globalizace a pohyb transnacionálním prostoru,
zároveň však reflektuje státní diskurz přistěhovaleckých politik.
8
2.1 Integrace přistěhovalců – pojem versus koncept
Samotný pojem integrace znamená začleňování, sjednocení různých jednotek v jeden vyšší
celek. Pod spojením společenská nebo sociální integrace máme na mysli „kontinuální
proces sjednocování elementů společenské struktury a procesů, které se v ní odehrávají,
ve vyvážený funkční celek směřující k dosažení koheze, konsenzu, stability, replikace
a možností dalšího růstu, a tím i k zachování životaschopnosti daného společenského
systému“ (Horáková, 1997:4).
Definice od Horákové je poměrně dobrý příklad funkcionalistického chápání pojmu
integrace, kde je důraz kladen na funkční propojení jednotlivých složek společenské
struktury. Přistěhovalci jsou v tomto pojetí vnímáni jako potenciální nositelé určitých
společenských funkcí, kterými mohou do společnosti svou přítomností a činností přispět,
ale také jako ti, kteří mohou svou přítomností a činností stávající společenské funkce
narušit nebo je ohrozit.
Integrace není společenským stavem, ale neustálým kontinuálním procesem, na
jehož průběhu se podílí obě zainteresované strany – jak přistěhovalec, tak přijímací
společnost. Tento aspekt je důležitý ze sociálně-politického hlediska, jelikož případné
intervence musí směřovat k oběma stranám. Přijímací společnost je vůči přistěhovalci
charakterizována souborem podmínek, vymezením členství a ochotou přistěhovalce
přijmout, přistěhovalci zase přichází se svými normovými, hodnotovými a kulturní aspekty,
jejichž
slučitelnost
se
základními
hodnotami
přijímací
společnosti
liberálně
demokratických států plní významnou úlohu.
2.1.1
Koncept integrace v praktickém diskurzu
Pod pojmem integrace lze nalézt v různých praktických i teoretických studiích snad
všechny druhy začleňování přistěhovalce do struktur přijímací společnosti mimo jeho
domovský stát - tzn. do struktur ekonomických, sociálních, kulturních a institucionálních.
Pojem je nejednotně používán jak různými sociálními vědci, tak politickou reprezentací
a označuje mnohdy protikladné přístupy k imigrantům – od forem nucené asimilace přes
pluralistické a multikulturní formy integrace až někdy i segregaci. Zvláště v rétorice tvůrců
sociálních politik a uvádění jejich myšlenek do podoby konkrétních intervencí v rámci
integračních politik vedoucích k jakékoli formě začlenění (ať už domnělého nebo
skutečného)
nalezneme
směs
nejrůznějších
nekonzistentním utilitarismem přijímacího státu.
9
přístupů
odůvodňovanými
často
S ohledem na teoretické nejasnosti samotného konceptu integrace Joppke a
Morawska (2003:4) konstatují, že integrace je spíše než analytickým konceptem praktickou
kategorií převzatou ze světa politiky a jako s takové bychom k ní tedy měli přistupovat.
Koncept integrace, a k němu příbuzné pojmy sociální koheze, soudržnosti, inkluze nebo
exkluze, poukazují na snahy vypořádat se s odlišnostmi, sociálními nerovnostmi a jejich
legitimizací. V definičním vymezení těchto konceptů a jejich používání v praktickém
diskurzu nenacházíme žádný obecný konsenzus. Někteří autoři preferují termín integrace,
jinde je tento termín odmítán a jsou preferovány neutrálnější výrazy jako „vsazení“
(insertion), inkorporace nebo koexistence. Obsah a význam termínů souvisejících se
začleňováním se může lišit podle specifické doby, místa nebo země, stejně jako podle
politických a historických okolností (Ordner et al., 2003:33). Jejich význam je spojen
s různými interpretacemi s akademickými diskurzy.
Tyto koncepty mají kromě své mikrosociální dimenze (integrace určitého subjektu
nebo jejich skupin do dílčích společenských struktur) také svou mezo- a makrospolečenskou rovinu. Ta souvisí se soudržností společnosti jako celku a s její schopností a
mechanismy se vyrovnávat s prvky jinakosti a s nerovnostmi, které jsou vnímány jako
cizorodé prvky pro „koherentní“ celek. Tento aspekt je silně spojen s rovinou vypořádání
se s cizinci, jelikož právě oni mohou být považováni za onen cizorodý prvek narušení
soudržnosti. V tomto kontextu má sociální integrace významnou spojitost s pojmem
sociální koheze, jež představuje „podmínky stability politického systému, bezpečnosti a
zdroj ekonomické výkonnosti“ (Bayer et al., 2005:2).1
Společnost však cizí prvky potřebuje ke své sebedefinici, neboť jak poukazuje
Bauman (1996:45), „cizí skupina je přesně onou imaginární opozicí, již k sobě vlastní
skupina potřebuje pro svou sebeidentitu, soudržnost, vnitřní solidaritu a emocionální
jistotu“. Kategorie cizosti a jinakosti tak plní funkci pro sebedefinici hranice mezního
společenství.
1
Pojmy soudržnost a koheze jsou často chápány jako synonyma. Přesto Šafr a Sedláčková (2006) navrhují
jejich rozlišování. Pojem soudržnost vztahují k sociálněvědnímu diskurzu, jež se vztahuje ke „stavu“
společnosti (jako cíli). Naopak pojem koheze používají v praktickém sociopolitickém diskurzu a označují jím
proces a konání vedoucí k stavu sociální soudržnosti. Je tedy spojen s intervencionismem a policy making
(Šafr, Sedláčková 2006).
10
2.1.2
Kategorizace přístupů užívání konceptu integrace
Používání konceptu integrace (a obecně konceptů soudržnosti) lze klasifikovat do několika
přístupů.
Z hlediska funkcionalistického paradigmatu jsou koncepty integrace a soudržnosti
přistěhovalců pojímány v kontextu společenského systému a struktury, v jejímž rámci jsou
přistěhovalci nositeli určitých funkcí. Jde o proces vedoucí k vzájemné adaptaci jednotek a
subsystémů pro zachování jejich funkce pro celek a pro stabilitu institucionalizované
kultury (Mareš, 2006:14). Lze si všímat jednak manifestní funkce integrace přistěhovalců,
kde bývá zdůrazňován jejich ekonomický přínos do země nebo do demografické struktury,
a jednak manifestní funkce existence integračních opatření, jejichž cíl je chápán ve smyslu
zlepšení situace přistěhovalců v partikulárních oblastech života nutné pro dobro celku. Lze
se také zamýšlet nad latentní funkcí existence integračních opatření. Podle Joppke (2008)
jsou někdy tato opatření vytvářena k uklidnění společnosti, že vláda situaci přistěhovalců
řeší.
Do funkcionalistického paradigmatu patří například hlediska ekonomická nebo
politická. Politický pohled na koncept integrace je spojen s citlivostí tématu přítomnosti
imigrantů ve společnosti ze strany původních občanů, kteří k němu přistupují s celou sadou
svých postojů a zkušeností. Vyjednávání o podobě konceptu integrace a o jeho uchopení se
tak stává předmětem politického boje, ve kterém jsou prezentovány ekonomické, sociální
nebo kulturní výhody a nevýhody; nebo je téma lapeno do nacionalistických diskurzů o
potřebě ochrany národního státu. Z politického hlediska je také na imigranty nahlíženo jako
na předmět administrace, jenž je třeba řídit, monitorovat a sledovat vývoj.
Ekonomové hledí na integraci z hlediska nákladů a výnosů, se kterými je integrace
přistěhovalců spojena. To znamená, že hodnotí náklady a výnosy plynoucí z přítomnosti
nebo nepřítomnosti migrantů pro mikro a makro ekonomické prostředí, či náklady a výnosy
spojené s realizací integračních opatření. Ekonomické hledisko je tedy zaměřeno jak na
analýzu výhod plynoucích z anti-imigračních nebo pro-imigračních přístupů, tak na
analýzu efektivity konkrétních přistěhovaleckých politik a opatření. Neexistence
explicitních cílů integračního procesu (neboli cíle žádoucího stavu, ke kterému by se proces
měl přibližovat), či alespoň možnost její operacionalizace, však činí analýzu efektivity
velmi komplikovanou.
Rasistické a xenofobní diskurzy lze taktéž řadit do funkcionalistických přístupů, jen
s tím rozdílem, že tyto přístupy jsou ze své podstaty orientovány na dysfunkce spojené jak
11
s kulturním vylučováním a důrazu ohrožení kulturní jednoty v symbolické rovině, tak
s hledáním nákladů a nevýhod v rovině praktické (spojených s trhem práce, bydlením,
vzděláním apod.).
Mocenské hledisko je spojeno s politickou rovinou dominance v procesu
začleňování. Přistěhovalci jsou nahlíženi jako ti, kdo mají v přijímací společnosti
komparativně méně moci oproti občanům v prosazování svých cílů, neboť ve svém
postavení disponují nízkým kapitálem používat politických a občanských mechanismů.
Moc lze v kontextu integrace chápat ve smyslu možnosti diktovat druhým míru nejistoty
v níž musejí žít (Crozier In Bauman, 2000:119). Mocenská dominance je také podstatou
politik asimilace, které staví na hierarchické nadřazenosti majoritní kultury, do které se má
přistěhovalec začlenit.
Transnacionální a humanistické diskurzy vztahující se ke konceptu integrace
překračují rámec metodologického nacionalismu. Transnacionalismus pojímá sociální
prostory v polycentrickém pohledu na životy lidí, kteří jsou integrováni nebo napojeni
v geograficky nezávislých a sociálně odlišných prostorech (Klvaňová, 2009:93). Integrace
je tak nahlížena z perspektivy vícedimenzionality transnacionálních sociálních prostorů, jež
překračují hranice národních států. Jedinec se tak může integrovat paralelně v přijímací
společnosti, avšak zároveň zůstává pevně spjat s původní domovinou jak skrze komunikaci,
média, sledování tamní situace, tak skrze zasílání remitencí, jež mají významný dopad na
životy lidí v zemích třetího světa (více viz Skeldon 2008).
Humanistické diskurzy zdůrazňují hodnotu člověka a lidské svobody, ve které jsou
si jedinci rovni. V kontextu konceptu integrace se tento přístup promítá jednak do
multikulturalistických politik, které ponechávají jedinci svobodu na jeho kulturní
sebeurčení, stejně jako na svobodný pohyb, a jednak do morální povinnosti přijímat ty,
kterým hrozí ve své domovině ohrožení (problematika azylu). Důležitý je také důraz na
rovná práva všech jedinců, bez ohledu na individuální charakteristiky jejich uznávaného
statusu. Tato morální dimenze přijímání přistěhovalců a jejich integrace je předmětem
nekompatibility v souvislosti s pragmatickými zájmy národních států.
2.2 Institucionalizace členství v národním státě
Vnímání vymezení osob patřících do státu je jedním z nejvýznamnějších aspektů
ovlivňující možnost přistěhovalce integrovat se s připsanými občanskými, sociálními nebo
politickými právy plynoucími z legálního statusu členství. Možnost zisku státního
občanství (jakožto legálně definované kategorie zahrnující práva a povinnosti a umožňující
12
alespoň z formálního hlediska plně participovat na životě společnosti) je základním
inkluzivním prvkem především v dlouhodobém horizontu života přistěhovalců, nicméně je
ovlivňuje pojetí imigrantských rolí v horizontu krátkodobém. Tato perspektiva je pevně
spojena s národním státem, do kterého se má jedinec integrovat. Operuje tak v konceptech
metodologického nacionalismu (Wimmer, Glick-Schiller 2002) a přehlíží perspektivu
transnacionalismu.
S jistou nadsázkou lze říci, že zásadní otázkou spojenou s konceptem integrace je
nejasnost základního definičního aspektu vymezujícího členství v národě resp. společnosti
nebo ve státě. Následující podkapitoly se zabývají různými přístupy k vymezení členství.
Některé přístupy staví na integraci na základě historické zkušenosti, kultury, etnicity nebo
občanství, Alexander (2006) staví členství na solidaritě ústřední skupiny.
2.2.1
Etnický a občanský národ
Ačkoli se jednotlivé evropské národy z historického hlediska konstituovaly rozdílně, stojí
na představě shody politických a kulturních hranic. Zatímco ve státech západní Evropy se
národní stát konstruoval po mnoho staletí a je inkluzivní i pro rozdílné etnické a
národnostní skupiny2, v jižní, východní a střední Evropě byla jeho konstrukce výsledkem
nacionalistických hnutí z poměrně nedávné minulosti – z 19. a 20.století. I přes podobné
rysy chápání hranic státu v obou skupinách jsou v jejich pojetí významné rozdíly, které
plynou z rozdílného vymezení národního státu – občanského v prvním případě a vymezení
etnického pro státy druhé skupiny (Barša, 2003:8).
V rámci občanského národa, jehož představitelem bývá uváděna Francie, jsou lidé
zahrnuti do členské příslušnosti skrze občanství s vědomím toho, že národ je záměrně
vytvořenou identitou pro praktické a politické účely fungování státu. S ohledem na toho
vědomí je možné explicitně uvažovat o jednotlivých institucích funkcionalisticky – jejich
úkolem je občany asimilovat do jednotné politické kultury (příkladem je instituce školství,
kde jsou s ohledem na tento veřejný zájem omezovány symboly a identifikace
partikularistických skupin, které by mohly zdůrazňovat jinou než občanskou loajalitu ke
státu a republice). Podle Barši (2003) jde tak o národotvorný nacionalismus.
Druhým typem, jehož hlavním představitelem je Německo, je národ etnický. Ten se
hlásí k mýtické minulosti a hlubokým kořenům, jejichž přirozeným vyústěním je národní
2
Jeho „ústřední solidarita“ (Alexander 2006) je potenciálně rozšířitelná na okrajové skupiny.
13
stát. Historický charakter okolností jeho vzniku je tak popírán ve prospěch jeho
přirozeného vzniku. Nacionalismus v tomto pojetí je státotvorný. U příslušníků obou typů
národa je vytvářena hlubinně citová až existenciální vazba, která je stěžejním východiskem
pro pojetí členství.
Skutečnost, jak se v průběhu vývoje historie konstruovalo a institucionalizovalo
pojetí členství do národního státu (etnické nebo občanské vymezení příslušnosti) má
významné implikace pro chápání přistěhovalců a přiznávání jejich plného legálního
členství (občanství), jež je předpokladem pro možnost plné participace ve všech
společenských dimenzích.
2.2.2
Solidarita jako kategorie přijetí ze strany přijímací společnosti
Pro Alexandra (2006:17) je kategorie členství spojena s konceptem solidarity, který
„odkazuje k subjektivním pocitům spojeným se začleňováním, jež zažívají jedinci ve vztahu
k příslušníkům vlastních společenských skupin“. Tato kategorie podle něj stojí mimo sféry
politiky a ekonomiky, které jsou oproti solidaritě více instrumentální3, i mimo otázky
kultury, jež jsou zaměřeny na konstrukci významů v relativní nezávislosti od specifického
časoprostorového kontextu. Společenská solidarita je konkrétnější kategorií, jelikož je
spojena s konkrétním časem a s konkrétními společenskými skupinami, a je inkluzivní,
neboť se ustavila historicky kolem členů zakládajících skupinovou jednotku na základě
sdílení určitých vlastností a znaků, na základě kterých formují „ústřední skupinu“. Podle
Alexandra (ibid.) formy solidarity a jejich rozsah přetrvávají v čase. „Bez ohledu na to,
jaké formy budoucích institucí tyto „ústřední skupiny“ vytvoří, bez ohledu na případný
liberalismus jejich sociálního a politického uspořádání, přetrvávají v nich pozůstatky této
ústřední solidarity“.
S příchodem nových (okrajových) skupin tak vznikají tlaky na rozšiřování této
ústřední solidarity, jež je hlavním inkluzivním faktorem ústřední skupiny. Z hlediska
institucionalizace příslušnosti ke skupině pak Alexander (2006:18) definuje inkluzi jako
„proces, skrze nějž získávají dříve vyloučené skupiny nárok na solidaritu „mezního“
společenství dané společnosti“.4 Na vlastnostech mezního společenství (na hranicích jeho
3
Politika zaměřuje svoji pozornost na snahu na řízení cílů a ekonomika se zabývá produkcí a nedostatkem.
Odkazem na „mezní“ společenství má Alexander (2006) na mysli nejširší solidární skupinu, do které se
jedinci ještě mohou cítit začleněni (přesahuje okruh příbuzenství a přátel; jde o hranice všeobecně vnímané
„společnosti“). V termínech Andersona (1991) jde o imaginární komunitu.
4
14
otevřenosti nebo uzavřenosti) pak závisí schopnost společnosti přijmout přistěhovalce tak,
aby mu bylo umožněno cítit se jako plnoprávný člen společnosti, jenž je začleněn do
ústřední solidarity mezního společenství. Inkluze je tedy spojena s charakteristickými rysy
hranic solidarity (zda jsou vazby vymezeny primordialisticky nebo občansky) a na
schopnostech jejich proměny. Tato definice také odkazuje spíše k pociťované solidaritě
mezního společenství, kdy nejde pouze o behaviorální aspekty příchozích.
Z historického hlediska je pak vývoj moderního státu chápán jako proces přeměny
hranic solidarity – ze společnosti primordiální na společnost občanskou, v rámci nějž
docházelo k diferenciaci funkcí provázené procesem ekonomické a politické transformace
a zrodem občanských vazeb.
2.2.3
Občanství jako institut formálního členství - faktor inkluze i exkluze
Integrace přistěhovalců je velmi úzce spojena s otázkami týkající se občanství, které lze
právem považovat za jednu ze stěžejních styčných ploch vztahující se k hodnotové jednotě,
kohezi a identitě liberálně demokratických států (Favell 2001). Právě v konceptu občanství
jakoby se potkávaly dvě protikladné tenze plynoucí z rozdílných obhajob imigrace a
integrace do liberálních států. A tou je sledování důsledků příchodu a začlenění imigrantů
do státu jako politické jednotky5 a přístupu k jedinci jako k lidské bytosti, která má právo
na migraci a na svoje občanská a sociální práva.
Občanství lze chápat jako inkluzivní faktor pro ty, kteří mají právo na přináležitost
do ústřední skupiny; pro ostatní ne-členy je pak faktorem vyloučení z celých společenský
oblastí, které jsou chráněni s odkazem na národní exkluzivitu členství.
Jakoby v návaznosti na to se Favell (2001) zamýšlí nad tím, zda rozdílné zacházení
s jednotlivými etnickými skupinami je v souladu s myšlenkami svobody, rovnosti,
tolerance nebo spravedlnosti, které mají být součástí liberálně demokratických společností.
Zároveň však podotýká, že tyto ideály jsou velmi vzdáleny od skutečné politické praxe. Jde
o vnitřní rozpory idejí, na kterých jsou založeny liberálně-demokratické společnosti vzniklé
z tenze mezi partikularismem národního státu a universalismem lidství.
5
V klasifikaci argumentace Sales (2007) lze řadit ke Consequentialist Nationalism.
15
2.2.3.1 Principy práva na občanství
Právo na občanství vychází z historické zkušenosti konstrukce národa. Jedná se o tři hlavní
principy: ius sanguinis, odvozený z pokrevní příbuznosti a etnicity předků národa dané
země, a ius soli (právo země), kde je nárok na občanství odvozen z místa země narození.
Pokud země vnímá přidělování občanství podle ius soli, umožňuje inkorporovat i kulturně
a etnicky odlišné skupiny obyvatel do jednoho státu či politického celku (příkladem je USA
nebo Velká Británie). Z historického pohledu je tento princip aplikován většinou v původně
koloniálních zemích, kde bylo třeba v určitých historických periodách začlenit jednotlivce
jiného etnika a národností do státu tak, aby výsledný celek byl funkční z hospodářského a
politického hlediska. Naopak příkladem uplatňování principu ius sanguinis (etnického
a kulturního vymezení subjektů národního státu) jsou dnes již bývalé emigrační země (jako
je Německo, Španělsko nebo Řecko), které se snaží i po odchodu a usazení svých občanů
v jiných státech o udržení vazeb loajality, jež mohou být využity v případě možného
návratu (využití „law of return“) a zpětných reintegracích do původní vlasti. Úskalím
tohoto přístupu pak je, že občanství může získat poměrně snadno člověk, který se na daném
území nenarodil a nikdy na něm ani nežil, jen z toho titulu, že někdo z jeho předků byl
občanem daného státu. Nikoli však jedinec jiného etnika, který se na daném území narodil
a žije na něm i se svými potomky. Je potom matoucí, zda rétorika, kde loajalita k zemi
vychází především z etnických kořenů nachází své opodstatnění.
Stále častěji se v praxi setkáváme ještě se třetím principem, jež Castles a Davidson
(2000:84) nazývají ius domicili, podle kterého lidé mohou získat nárok na občanství na
základě místa bydliště, jež se nachází na území daného státu. Vývoj v evropských státech
poukazuje na vzrůstající význam tohoto principu. Cizinci deklarují svou loajalitu k zemi
především tím, že v zemi dlouhodobě žijí, pracují a naučí se jazyk.
V praxi se nesetkáme s tím, aby některý ze států při přiznávání občanského statusu
aplikoval princip v jeho čisté podobě. Ve většině případů jde o jakousi kombinaci
zmíněných principů. I země, převážně aplikující princip práva země (jako USA), udělují
občanství dětem svých občanů narozených v cizině na základě krevní příslušnosti rodičů
občanů. Také země, jež donedávna uplatňovaly princip krevní příslušnosti, jsou okolnostmi
16
nuceny přistoupit na právo místa bydliště (ius domicili) s ohledem na soustavné vylučování
celých segmentů přistěhovalecké populace (příkladem je Německo6).
2.2.3.2 Potřeba redefinice formálního členství
Do jaké míry je občanství základním inklusivním mechanismem současných společností, je
otázka, jež v současné době prochází žhavými diskusemi.
Současný vývoj poukazuje na nutnost redefinice institucionalizace osob do struktur
společnosti. Přesto není vůbec jasné, co je tou hlavní hodnotou, skrze které se lidé
identifikují s partikulárním národem. Začíná být zjevné, že pokud bude nadále členství
v relativně uzavřené kulturní komunitě (a pocit oboustranné přináležitosti) podmiňovat
přístup k ostatním dimenzím členství, snahy integračních politik o občanskou participaci
nebudou funkční.
Problém vzniká zvláště u participace v politické rovině, neboť by soustavně vzrůstal
počet těch, kteří jsou vyloučeni z možnosti používat legitimní prostředky skrze politickou
participaci k ovlivňování dění v místě, kde žijí, pracují a platí daně. Spolu s Bauböckem
(1994:202) lze položit v této souvislosti provokativní otázku, zda není vyloučení
přistěhovalců z této možnosti politické zásadním selháním inkluzivních principů liberálních
demokracií. Demokracie (jako vláda lidu) by ztratila svou funkci, jelikož legitimita
vzešlých rozhodnutí by se opírala o stále menší podíl názorů populace.
Podle Castles a Davidson (2000:viii) není občanství založené na jedinečné a
individuální příslušnosti k národnímu státu v současném mobilním globalizovaném světě
dostačující, neboť samotný model národního státu byl v několika ohledech narušen7. Nové
přístupy k občanství by měly brát ohled jak na kolektivní identity, tak na skutečnost, že lidé
mohou patřit do více než jedné společnosti. Přitom ale členství v této komunitě nemůže být
založeno výhradně na národních vazbách založených na společné historii a kultuře.
Řešením pro vyrovnání vlivů globalizace by podle nich bylo, aby stát fungoval
hlavně jako politická jednotka, kde nebude důraz kladen na národnost občanů státu.
Namísto toho navrhují, aby stát byl redefinován na demokratický občanský stát, kde
6
Německo bylo až do změny zákona o občanství roku 2000 specifické svým etnickým pojetím národa a
přiznávání občanství a přistěhovalci tak v některých případech ani po několik generací neměli přístup ke
všem právům plynoucích ze statusu občanství.
7
Národní státy ztratily část ekonomické i politické moci vůči subjektům pohybujícím se v transnacionálním a
nadnárodním prostrou - korporacím a organizacím (Wimmer, Glick-Schiller 2009).
17
existuje možnost zisku formálního členství a to bude inkluzivní a flexibilní. Zahrnutí do něj
by pak nemělo být definováno kulturou ani členstvím ve specifických kulturních
skupinách, ale místem bydliště jedince. Druhou možností je podle nich navrhnout takové
formy demokratické politické participace, které budou přesahovat ohraničenost
jednotlivých států (mohou být definovány např. regionálním, supranacionálním nebo
transnacionálním kontextem).
S jejich prvním návrhem, s jistou formou de-etnizovaného občanství, souhlasí také
Joppke a Morawska (2003). Ti poukazují na dva směry, kterým by se de-etnizace mohla
ubírat. První vychází z liberalizace přístupu k občanství, díky němuž by tak bylo možné
uplatňovat volnější pravidla pro jeho zisk a zahrnout tak i přistěhovalecké skupiny. Druhý
směr spočívá v rozšíření specifických práv (běžně chápaných jako součást statusu
občanství) i na ne-občany. Zisk státního občanství by tak měl být spíše než na etnicitě
založený na místu narození nebo žití a měly by ho spojovat společné politické hodnoty a
normy.8
Druhý návrh Castles a Davidsona (2000) je pak v souladu s názorem například
Soysal (1994). Ten argumentuje, že význam národního občanství globálně upadá a že
model je postupně redefinován směrem k postnárodním schématům členství nebo
konceptem univerzálních lidských práv. Další východisko pak prezentuje Brubacker
(1992), jež poukazuje na nutnost procesu znovu vybudování významu občanských tradic.
Tyto přístupy však nemají oporu v realitě a při sledování vývoje evropských pravidel
udělování občanství nacházíme jako pravdivé spíše přístupy Joppke a Moravské (2003).
Přestože lze uznat, že vývoj přiznávání občanství směřuje k jeho de-etnizaci,
Castles a Davidson (2000) nepopírají význam kulturních a sociálních vazeb, které jsou pro
členství ve státu důležité. Od skutečnosti, že individualita je vždy formována v rámci
určitého kulturního a sociálního kontextu, a že jedinci jsou zároveň členy specifických
skupin s konkrétními zájmy, hodnotami a potřebami, nelze totiž abstrahovat. Abstrakce od
této skutečnosti by tak totiž popírala diference v přístupu k politické a ekonomické moci a
byla by falešným obrazem o rovnosti občanů vycházející z liberálních principů. Úkolem
8
Joppke a Morawska (2003:18-19) poukazují na tři elementy de-etnizovaného občanství, které lze
v současných politikách spojených s občanství vysledovat. Prvním je obnova ius solis principu přiznávání
občanství v Evropě (nebo doplnění tohoto principu komplementárně k jeho ius sangunis variantě), druhým je
vzrůst významu duálního a vícečetného občanství a třetím je stále tolerantnější přístup k rozdílným
minoritním identitám (de facto multiculturalism).
18
občanství je kompromis mezi partikularitou individuální rovnosti i uznání kolektivních
rozdílů.
Nejvýznamnější tenze pro redefinici občanství jsou obsaženy v principech inkluze a
exkluze rozmanitých skupin, mezi právy a povinnostmi občanů a především mezi tím, zda
bude politická přináležitost definována občanstvím a kulturní příslušnost odkazem k
vymezeným kategoriím národa. Důležitá je tedy také míra, do které lidé, patřící do různých
skupin v rámci populace, mohou využívat skutečných výsad spjatých s občanstvím - zda
jsou zahrnuti do „ústřední solidarity“ (Alexander 2006). Castles a Davidson (2000:84) tuto
kategorii nazývají substantial citizenship - to znamená takový obsah občanství, který
zakládá možnost mít rovné šance na participaci v různých sférách společnosti (jako je trh
práce, možnost využívání systému sociálního zabezpečení, možnost uplatňovat politický
vliv apod.).
2.2.3.3 Podmínky pro zisk občanství
Podmínky pro naturalizaci imigrantů a jejich potomků jsou v jednotlivých evropských
státech velmi odlišné, neboť se v přiznávání občanství odráží vliv historických zkušeností,
které se odehrávaly v procesu formování národních států. Jednotlivé státy definují v rámci
své svrchovanosti nad územím pravidla, která jsou podkladem pro jeho zisk.
První pravidlo souvisí s legální stanovenou dobou pobytu přistěhovalce na území
daného státu.9 Pobyt na území je tak vnímán jako časová prověrka zájmu o členství
a prokázání solidarity vůči ostatním členům.
Stanovovány jsou dále zákonné požadavky typu prokázání znalosti jazyka nebo
obeznámenosti s hodnotami a zvyklostmi místního prostředí.10
Mezi dalšími požadavky ze strany některých přijímacích států je vyžadování
dobrého charakteru, což se dokládá čistým trestním rejstříkem.11 Některé země také
9
Pravidlo nutnosti legálního pobytu je porušováno institucí amnestie nelegálních migrantů. Americká vláda
svým poměrně nekonsistentním postojem k ilegálním migrantům udělila od druhé poloviny 80.let již
několikrát amnestii nelegálním migrantům, což bývá kritizováno jako jeden z důvodů příchodu dalších
nelegálních vln přistěhovalců. V Evropě byl tento přístup velmi silně kritizován Evropskou Unií poté, co
Španělsko zlegalizovalo pobyt ilegálních přistěhovalců na území Španělska, kteří poté díky otevřenému
Shengenského prostoru dostali přístup do celé Unie. Porušením tohoto pravidla tak vznikla paradoxní situace,
že ti, kteří co porušovali zákonem vymezená pobytová pravidla, dostali možnost zlegalizovat svůj pobyt
přednostně před těmi, kdo tato pravidla respektovala.
10
Tento požadavek se promítá do nutnosti absolvovat tzv. integrační kurzy, které jsou zaváděny v Západní
Evropě stále častěji a stále častěji je jejich absolvování povinné, přičemž neúčast bývá sankcionována
(Joppke 2008). Tento prvek lze chápat jako znak oživování principu asimilace (Joppke, Moravska 2003).
19
odmítají naturalizovat ty, jež mohou být potenciálně nebezpeční pro veřejný pořádek a
bezpečnost. Castles a Davidson (2000:87) upozorňují, že tato pravidla mohou být snadno
zneužity proti těm imigrantům, kteří ve své zemi protestovali například proti diktátorským
režimům nebo vystupují proti rasismu v cílové zemi. Tím se mohli dostávat do střetů
s policií a mít záznam v trestním rejstříku.
Některé státy zahrnují také jistý set těžko ověřitelných subjektivních kritérií jako je
loajalita k republice (vyžadováno v Rakousku) nebo věrnost ústavě (v německém případě);
Švýcarsko zase vyžaduje obeznámenost se švýcarským způsobem života, zvyky a
způsoby.12
Stále častějšími jsou také kritéria spojené s ekonomickými aspekty života, tzn. je
vyžadováno potvrzení, že dotyčný cizinec vlastní dostatečné prostředky pro živobytí, nebo
je třeba jinak doložit finanční solventnost, která by zajistila ekonomickou soběstačnost
cizince. To je vnímáno jako potenciální předpoklad nezávislosti na systému sociálního
zabezpečení. Z hlediska pohledu inkluze do „ústřední solidarity“ (Alexander 2006) lze
vnímat tuto podmínku jako známku přechodu ke společnosti občanské, jelikož
nepředpokládá se začleněním cizince do kategorie této solidarity. Aneb jedinci je dovoleno
být členem v případě, že jeho členství nebude zasahovat do členství ostatních občanů.
Není neobvyklé, že státy definují přístupová pravidla ke svému občanství pružně.
Příkladem je Německo, které vyžadovalo kromě jiného také „veřejný zájem k naturalizaci“,
na jehož základě bylo možné naturalizaci imigranta odmítnout s nejasnými důvody, nebo
naopak jej bylo možné využít k naturalizaci celých kategorií skupin (příkladem byli
dlouhodobí residenti a potomci přistěhovalců)
2.2.3.4 Duální občanství
Důležitým signálem integračních záměrů a významným aspektem v problematice zisku
občanství a naturalizace je také skutečnost, zda státy přistěhovalci umožní ponechání si
původního občanství (a zda je mu dovoleno mít občanství duální nebo dokonce vícečetné).
Migranti si chtějí ponechat původní občanství nejen z emocionálních důvodů, ale také z
praktických. Vzdání se ho může blokovat možný návrat do vlasti na stáří, nebo může být
11
Dobrý charakter je někde vyžadován i přísněji než jen absencí záznamu v trestním rejstříku - např. v USA
jsou stanoveny podmínky jako nebýt polygamní, alkoholik, gambler apod. (Castles, Davidson 2000).
12
Předpoklad možnosti ovlivňovat tato subjektivní kritéria je součástí již zmíněných integračních kurzů (více
viz Joppke 2008).
20
v některých případech důvodem
ztráty majetkových práv na půdu. Ani emocionální
hlediska vzdání se občanství nejsou zanedbatelná. Mohou vést k rozpolcenosti s ohledem
na osobní a národní identitu spjatou se zemí původu. Ztráta občanství by tak paradoxně
mohla vést k intenzivnějšímu přilnutí k původní etnické nebo národní identitě jako příklad
jednoho ze zvrácených efektů asimilační politiky v koncepci rakouského politologa
Bauböcka (In Barša 2003).
Duální (nebo vícečetné) občanství se do praktické politiky dostává stále častěji a je tak
empirickým důkazem pro obhajobu pozice Joppke a Moravské (2003) o liberalizaci
přístupu k občanským statusům. Jeví se jako jedno z možných řešení související s
vícečetnými identitami s ohledem na zvyšující se migrační toky v rámci globalizujícího se
světa, kdy lidé častěji žijí ve více státech. Navíc princip jedinečného občanství je ze své
podstaty narušován u dětí z národnostně smíšených manželství na území rozdílných států,
kde se kombinují různé principy pro přiznání občanství (ius solis s ius sangunis).
2.2.4
Dílčí diskuze
Pokud
vycházíme
z historického
pojetí
společnosti
vycházející
z etnických
a
primordialistických tradic, stejně jako pokud bychom přistoupily na argumenty Alexander
(2006), pro kterého je integrace přistěhovalců spojena s nutností otevírat hranice ústřední
solidarity mezního společenství, jež jsou základními inkluzivními aspekty pro pociťovanou
příslušnost (která hraje větší roli než behaviorální aspekty přistěhovalců), lze položit
otázku: jakou roli pak mohou hrát integrační politiky? Jaký má vůbec smysl integrační
politiky vytvářet, pokud je pociťované členství hlavním integračním faktorem, bez něhož
se symbolicky zavírají ostatní společenské struktury? Lze se také ptát, jaké je možné
aktivovat mechanismy či strukturální faktory pro otevírání hranic přináležitosti a solidarity
mezního společenství.
2.3 Národní stát jako „přirozená" jednotka integrace aneb kohezivní
společnost jako projekt první modernity
Koncept integrace implicitně vychází z předpokladu téměř homogenního společenství
založeného na sdílených normotvorných hodnotách a relativně stabilní struktuře. Toto
společenství je vnímáno jako integrované díky diferenciaci funkcí, jež je základem pro
organickou solidaritu (Durkheim). Společnosti, jež se v této souvislosti chápe ve smyslu
21
národního státu, jsou tak připisovány charakteristiky již integrovaného relativně stabilního
celku, do něhož je možné externí subjekt začlenit (integrovat).
Model společnosti založený na národním státu je součástí projektu první modernity,
kde jsou za dané brány kolektivní identity jako je třída, rodina nebo etnicita (Beck, BeckGernsheim, 2005:206). Ty kategorizují nejen společenskou strukturu, ale také myšlení
členů společnosti a plní tak integrační funkce. Národ jako kulturní komunita, čerpající
legitimizaci svého členství z odkazu na předky, jazyk a historickou zkušenost, se stal
předpokladem pro stát jako politickou komunitu (Castles, Davidson, 2000:81). Tomuto
celku kulturní a politické komunity jsou připisovány sdílené hodnoty a normy, na kterých
stojí integrace společenské struktury.
Přesto lze položit otázku, zda jsou opravdu stávající hodnoty a normy sdílené všemi
členy společnosti a do jaké míry jsou stávající občané opravdu integrovaní (resp. kde jsou
integrováni -jaká je podoba stávajících společenských institucionálních a kulturních
struktur). Koncept integrace imigrantů jakoby implicitně předpokládal, že společnosti byly
a jsou před příchodem imigrantů vnitřně integrované, a právě kvůli jejich příchodu hrozí
desintegrace celé společnosti, rozvolnění vzájemných společenských vazeb a nabourání
ustanovené konsensuální normativní a institucionální struktury celku (Joppke, Morawska,
2003:3).
Tento předpoklad však není zcela na místě. Jak ukazuje postklasická sociologie,
„společnost“ s těmito charakteristikami nikde neexistuje. Moderní společnost byla a je
tvořena rozmanitými autonomními a leckdy na sobě nezávislými poli nebo systémy, jež
zahrnují (integrují) jednotlivé sociální aktéry vždy jen v určitém ohledu a v určitých
sférách, nikdy však v jejich celistvosti (ibid.). V tomto segmentujícím pohledu pak můžeme
o migrantech uvažovat jako o těch, kteří jsou vždy určitým způsobem do polí či systémů
přijímací společnosti integrovaní, přestože jako celé osoby nejsou a ani být nemohou;
z jiných jsou naopak vyloučeni. Tato skutečnost se však týká také stávajících občanů, kteří
jsou začleněni jen v některých systémech a nikoli v jiných (příkladem jsou instituce
občanské společnosti, dobrovolnické spolky, pracovní organizace apod.).
Zapojení se do specifických systémů je ovlivněno výbavou kulturními a
habituálními dispozicemi jednotlivých sociálních aktérů – jak původních občanů tak i
přistěhovalců. Z úhlu tohoto makrosociologického pohledu je neintegrovaný imigrant
strukturální nesmysl, jelikož každý je vzhledem k určitým systémům nebo polím
neintegrovaný a k jiným systémům naopak integrovaný. Může jít o systémy lokality nebo
bydlení, etnických skupin nebo např. nelegální ekonomiky (Joppke, Morawska 2003).
22
2.3.1
Společenská struktura, individualizace a pluralizace identit
Vašečka (2008:205) spolu s Alexandrem (1988) v souvislosti s pluralizací identit a
společenské struktury navrhují změnu perspektivy na integraci. Podle nich není již stěžejní
otázkou „jak“ přistěhovalce integrovat, ale „kam“ jej integrovat, což implikuje otázku
struktury společnosti.
Vymezená jednotka „majoritní společnosti“ souhlasící s hranicemi národa jakožto kulturní
komunity (Castles, Davidson 2000:81) a jasně definovaným souborem vymezujících
charakteristik je teoretickým konstruktem. Členové zapadající do modelu národa jsou
kulturně, hodnotově, sociálně i ekonomicky
natolik diferencované subjekty, že je
problematické o nich hovořit jako o „společnosti“ s jasně definovanou strukturou.
Sociologové zabývající se společností v podmínkách druhé modernity upozorňují na
zásadní proměny společenské struktury (např. Beck 2004; Bauman 2004; Giddens 2003)
související s procesy individualizace a pluralizace identit. Podle Becka a Beck-Gernsheim
(2005:xxii) individualizace se stává podstatou sociální struktury společnosti druhé
modernity jako takové, kde je individualizace institucionalizovaná.
Základním předpokladem pro rozvoj a existenci individualizace společnosti je
změna charakteru institucí, na kterých byl jedinec závislý (typu rodina, sousedství, třída) a
které jej udržovaly v hranicích vymezených kategorií. Tyto formy a kategorie sice
jednotlivci předurčovaly společenské postavení, na druhou stanu plnily stabilizační úlohu
v jeho životě i v životě společnosti. S rozvojem sociálního státu se závislost člověka
přenesla z dřívějších kategorií na instituce sociálního státu a trhu práce, kde jsou kritéria a
požadavky nastaveny nikoli kolektivně, ale individuálně (příjemcem sociálních dávek je
individuum nikoli skupina, při hledání práce či jejím vykonávání závisí člověk rovněž sám
na sobě).
Svoji integrační funkci tak do jisté míry přestávají plnit kategorie společenská třída
nebo statusové skupiny (i etnické), které by reprodukovaly společenské uspořádání (Beck,
Beck-Gernsheim 2005). Jejich rozpadem pak nastává situace, kdy tuto úlohu na sebe
museli převzít individualizovaní jedinci, na které byl naložen náklad vlastní odpovědnosti,
že svou činností musí tvořit vlastní biografii. Biografie každého jedince se proto stává
standardizovanou (tzn. že se každý musí vejít do předpřipravených šablon a požadavků,
každý musí být individualizovaný), ale současně i výběrovou, neboť každý si určuje (více
méně) co bude dělat a jak bude žít. Vzniká tak paradox představy možnosti ovlivnit vlastní
život, jež je však svázán vnějším strukturálním prostředím.
23
Vztáhneme-li tyto předpoklady na integraci přistěhovalců, jedinec se neintegruje do
vymezených společenských kategorií, ale spíše do institucionálních struktur, které
přistupují ke každému imigrantovi jako k (více méně) samostatné jednotce, jež se zvlášť
integruje a definuje na trhu práce, zvlášť ve společenském životě, v bydlení, zvlášť
v individuálním přístupu k integraci do státu či společnosti, kam přichází. Míra integrace
tak do jisté míry (s ohledem na nastavená kritéria dané země) však závisí na individuálních
dispozicích každého jedince.
S přihlédnutím k těmto předpokladům se lze vymezit vůči platnosti tezí
strukturálního funkcionalismu, které staví na předpokladu lineárních sebe-reprodukujících
se systémů jako nositelů určitých funkcí. Beckem popsaná změna společenské struktury
v podmínkách druhé modernity odkazuje ke společnosti diferencovaných individuí, a
kategorie, podle nichž bylo možné donedávna vnímat a odhadovat jejich hodnoty, postoje,
preference a životní dráhy, jsou rozmělněny (Beck, Beck-Gernsheim 2005).
2.3.2
Společenská struktura a horizontální nerovnost
Spolu s pluralizací identit se pluralizovaly také nerovnosti a to napříč tradičními
kategoriemi stratifikačního systému. Ty sice sociální stát svou činností rozmělnil,
společenské nerovnosti však žádném případě nezmizely - změnily se pouze z vertikálních
forem na formy horizontální (Mareš, 2006:11-13). Zatímco vertikální nerovnost je spojena
se strukturálními nerovnostmi tradičních stratifikačních schémat sociálního konfliktu
(na dichotomiích bohatství, moc versus chudoba a privilegia versus deprivace),
horizontální nerovnost je spojena s kulturní nerovností, kde pozice „in“ a „out“ vychází ze
statusových kategorií etnicity, věku nebo genderu.
Tyto souvislosti dovolují vyslovit hypotézu, že se identity všech jednotlivců (jak občanů
tak přistěhovalců) značně pluralizovaly a životní biografie individualizovaly. Jejich
kulturní a hodnotové orientace se diverzifikovaly napříč společenskou strukturu a napříč
domnělými kategoriemi tříd a nerovností. Individualizovaná individua v této situaci již
nejsou pouze hráči rolí klasické industriální společnosti, jak lze odvodit z teorie klasického
funkcionalismu (Beck et al., 1994:16).
24
2.4 Institucionální a kulturní dimenze konceptu integrace
Z pohledu odpovědi na otázku „jak“ přistěhovalce integrovat, narážíme na dvě hlavní
dimenze konceptu integrace – institucionální (strukturální) a kulturní (normativní). Zatímco
strukturální rovina poukazuje na míru začlenění přistěhovalce do společnosti v dimenzích
socio-ekonomických a občansko-politických (jako trh práce, vzdělání, zdravotní systém,
bydlení nebo participace v občanské společnosti a v politice apod.), normativní odkazuje ke
kulturní orientaci a k míře identifikace přistěhovalce s hodnotami přijímací společnosti
(Entzinegen, Biezeveld 2003).
Míra integrace v těchto dvou hlavních dimenzích spolu nemusí v souladu – změny
vyvolané v jedné oblasti nemusí nutně vyvolat změny v druhé. Podle stávajících zkušeností
s přistěhovalci v některých státech se ukázalo, že imigranti se dokázali plně začlenit do
společenských veřejných institucionálních struktur, ale přitom si po několik generací na
území přijímací země udržovali svoje odlišné kulturní zvyky, aniž by tato skutečnost byla
překážkou jejich společenské participace.
Požadovaná míra kulturního „splynutí“ a přijetí se odráží do zaměření prvků
integračních politik na pomyslné škále asimilace versus multikulturalismus. Odlišujícím
prvkem je právo na autonomii v oddělení privátní a veřejné sféry obyvatel žijících na
daném území, na míru donucení nebo dobrovolnosti k přizpůsobení v primární sféře a
v oficiálním uznání jejich odlišností sférou veřejnou.
Podle kombinací přístupu k privátní a veřejné sféře lze rozdělit čtyři ideální typy
společenských uspořádání (Furnivall a Smith, In Rex 1997:208).
První předpokládá společnost s jednotnou veřejnou doménou, kde je zároveň
podporována (nebo umožněna) diverzita ve sféře privátní nebo záležitostí komunity. Spadá
sem idea multikulturalismu, jež se opírá o rovnost v příležitostech.
Druhý ideální typ podporuje jednotnost jak ve sféře veřejné tak ve sféře
komunitních a privátních kulturních praktik. Jde o typické asimilační politiky namířené k
menšinám žijících na daném území. Tyto politiky staví na předpokladu, že po kulturní
asimilaci přijde téměř automaticky začlenění také do ostatních struktur, nebo že kulturní
asimilace je předpokladem pro integraci v dalších strukturách.
Třetí ideální typ dovoluje diverzitu (a tedy i různá práva pro jednotlivé skupiny)
ve veřejné sféře, ale zároveň explicitně vyžaduje a podporuje diverzitu kulturních praktik
jednotlivých skupin (příkladem je kolonialismus či apartheidních praktiky).
Posledním čtvrtým typem je společnost, která uplatňuje rozdílná práva a diverzitu
ve veřejné sféře, ačkoli privátní a komunitní doména je mezi jednotlivými skupinami
25
poměrně kulturně homogenní. Tento poslední typ je příkladem uspořádání, které bylo na
jihu Spojených států amerických před tím, než do platnosti vstoupily zákony týkající se
občanských práv. K typologii autorů lze však doplnit, že podobná situace je aplikovaná
také v některých současných případech imigrantských skupin především druhých a třetích
generací, kterým nebyl přiznán občanský status a práva a povinnosti s ním spojené, ačkoli
v kulturní rovině jsou si podobné (a pluralizované) jako identity majoritní společnosti.
2.4.1
Kulturní rovina integrace
Kulturní rovinu začleňování přistěhovalců do struktur přijímací společnosti lze považovat
za nejvíce kontroverzní a historicky proměnlivou. Kulturní rovina integrace je nejvíce
ovlivněna skutečností individualizace a pluralizace společnosti a pojí tak otázku „jak“ a
„kam“ imigranta integrovat do jedné. Pojmy, se kterými se tak v této dimenzi můžeme
setkat v teoretické literatuře i v praktickém diskurzu jsou asimilacionismus, melting plot,
pluralismus nebo multikulturalismus.
Asimilací se v klasické sociologii má na mysli postupná změna z více odlišného
chování k méně odlišnému. Koncept byl uveden na americké půdě Chicagskou školou –
především dílem R.E.Park z roku 1930 (Velký, 1996:108), kde byl chápán jako progresivní
a nezvratitelný proces, ve kterém se imigranti postupem času čím dál více přizpůsobují a
připodobňují členům původní společnosti. Důraz byl přitom kladen na jednostrannost
procesu - celá odpovědnost za úspěch přizpůsobení byla kladena na bedra přistěhovalce.
Asimilační perspektiva vnímala přizpůsobení cizinců a eliminaci jejich odlišností
jako podmínku rovnosti, která měla být základem pro sociální vzestup, společenskou
solidaritu i pro možnost fungování demokratického systému státu.
Tehdejší zkušenosti plynoucí z dalšího společenského vývoje ukázaly, že asimilace
jako nevyhnutelná perspektiva postupné kulturní a ekonomické konvergence není platná.
Etnicita u přistěhovalců neztratila na své relevanci a socio-ekonomická situace byla stále
nerovná v souladu s rasovou a etnickou odlišností. Tyto diference se neztratily ani u
druhých a třetích generací žijících v přijímací společnosti - naopak se relevance příslušných
etnických odlišností mnohdy ještě oživila (Barša 2003). Vyvíjený nátlak se ukazuje ve
svých důsledcích jako kontraproduktivní a neuposlechnutí asimilačního imperativu je
zdrojem pro diskriminaci a nerovnost, na což poukázal například Bauböck (in Barša
26
2003)13. Alexander (2006:14) v této souvislosti podotýká, že „pokud má být začlenění
úplné – musí vlastnosti okrajových skupin samy projít procesem přehodnocení“. Klade tak
důraz na dobrovolnost celého procesu, kdy přistěhovalec přehodnocuje svoje přístupy
v každodenním srovnání s novou kulturní realitou. S ohledem na neúspěch asimilačního
přístupu se koncept začal přehodnocovat.
Poněkud vstřícněji se jevil přístup, který vznikl taktéž na americké půdě, jehož
představa spočívala v postupném splynutí charakteristik přistěhovalců s původní většinou
za předpokladu, že nedojde k úplnému vymizení kulturních aspektů přistěhovalců. Přístup
známý jak „melting plot“ se snaží stavět na tom, že nové kulturní rysy dalších
přistěhovaleckých vln jsou vítaným obohacením většinové kultury a vzájemnou kombinací
vzniká nová a lepší kvalita. Postupem času se odhalilo, že tato rétorika zakrývala
nevyřčenou skutečnost, že jádrem americké kultury je stejně anglosaský protestantismus,
který na jiné kulturní přístupy nahlíží s hierarchicky nadřazeným despektem (Barša 2003).
Přístupy politik multikulturalismu a pluralismu jsou historicky spojeny s politikami
Kanady nebo Velké Británie. Staví na oddělení privátní a veřejné sféry. Ve veřejné sféře je
vyžadována jednota, ve sféře privátní je tolerována nebo dokonce podporována kulturní
diverzita.
Dělení na veřejnou a privátní sféru je sice analyticky užitečný nástroj, nicméně
fakticky jsou tyto dimenze významně propojeny. Privátní sféra hraje stěžejní roli v procesu
socializace jedinců k participaci ve veřejné sféře a ta je zase tvořena právě systémy
kulturních, morálních, rodinných a náboženských hodnot jednotlivých individuí, jež mají
své kořeny v socializaci z privátní sféry. Přesto na předpokladu jejich oddělitelnosti staví
koncept multikulturality. Navíc se v jeho rámci předpokládá, že politika, ekonomika
a právní systém je založen na novém abstraktním systému hodnot a je tak tedy osvobozen
od kontroly tradičních hodnot spojených s partikulárními identitami (Rex 1997).
13
Oživení a posilování etnického vědomí u přistěhovaleckých skupin vystavených asimilační politice je první
ze zvrácených efektů tak, jak jej definoval Bauböck (in Barša 2003). To je způsobeno větší potřebou
vymezování se vůči majoritní přijímací společnosti a potřebou stabilního kulturního prostředí. Dalšími
zvrácenými důsledky je zkreslené vnímání pozice těch imigrantů, kteří se nejsou schopni nebo ochotni plně
asimilovat - na ně následně pohlíženo jako na zaostalé a kulturně nižší jedince z majoritního etnocentrického
nadhledu. Třetím efektem je pak tzv. rasistický paradox, který se zamýšlí nad nestálostí nastavených pravidel
a požadavků na přijetí přistěhovalců ze strany majoritní společnosti. Ta svá pravidla může kdykoli měnit a
redefinovat tak, že se stávají pro cizince systematicky nedosažitelné.
27
2.4.1.1 Selhání kulturní integrace – uzavřenost kulturních a sociálních
hranic
Zdá se, že ani jeden z modelů historické zkušenosti neodpovídá na otázku, jak integrovat
imigranty z kulturně odlišných prostředí ze třetích zemí, jejich hodnotová orientace je od té
kulturní značně odlišná. Otázka se dotýká problematizace koexistence skupin a jednotlivců
s hodnotami založených na netoleranci hodnot jiných.
V současné době se však i hranice mezi těmito koncepty kulturní integrace pomalu
rozmazává. Funkčnost multikulturních konceptů selhává a na příkladu největších zastánců
těchto politik (př. Holandsko) lze sledovat opět příklon k jistým formám asimilace. Pro
demonstraci lze použít příklad země, jejíž politiky vůči cizincům jsou tradičně v teoretické
literatuře označované jako za asimilační – Francie. Jednotlivé aspekty politik je Francie
však kulturní diference v privátní sféře toleruje a připouští, pouze jim nechce dát legální
veřejný status, který by zdůrazňoval alternativní loajalitu k té občanské a státní. Podle
Joppke a Morawska (2003:7) tak aplikuje politiky de facto multikulturalismu.
Kromě otevřenosti hranic členství ústřední skupiny (resp. její uzavřenosti) jde také
o otevřenost kulturních a sociálních hranic přistěhovaleckých komunit. Ta je podle Szaló
(2002) ústřední kategorií pro porozumění biografické a historické dynamiky začleňování
asimilace. Sociální a kulturní zakotvenost ovlivňuje strategická jednání, která vychází
z dispozic jednajících aktérů (habitů) a z pozic ve struktuře vztahů moci a podmínek
v prostředí jednajícího (Bourdieu). Překročení těchto hranic je v případě migrace příkladem
jistého typu strategického jednání, kdy rozhodnutí a chování jednajícího migranta jsou
nutně ovlivňována jeho habitem z prostředí domoviny. Jeho volby, které ovlivňují
dynamiku procesu začleňování (asimilace), jsou tak nutně pevně spjaty s jeho sociální a
individuální identitou a s otevřeností sociálních a kulturních hranic. Tato otevřenost je
podle Szaló (2002) zásadní pro porozumění konstruování identity imigranta v novém
prostředí.14
Není bez zajímavosti, že ačkoli je tato rovina téměř stěžejní, jelikož souvisí
s otevřením hranic ústřední skupiny, prostředky na její ovlivnění ze strany policy makers
jsou poměrně slabé. Jde jednak o přístup k možnostem viditelných identifikačních znaků
14
Symptomy strukturální asimilace zpravidla nevedou mechanicky k fázi zakořenění - překračování těchto
hranic se děje spíše až v intergeneračním procesu začleňování. Eroze etnické identity a původních jazykových
praktik tak vede ke kulturní asimilaci spíše až u dalších generací (Szaló 2002).
28
etnické, národnostní nebo např. náboženské komunity, nebo výměny multikulturních
hodnot v podobě festivalů, přednášek a médií. Multikulturní přenos je však podmíněn do
značné míry ostatními dimenzemi.
2.4.2
Občansko-politická rovina
Občansko-politická rovina integrace souvisí s možností imigranta participovat na životě a
chodu společnosti jako občan. Stěžejním tématem integrace je zde občanská rozdílnost
mezi jedinci přijímací společnosti a dlouhodobě usazenými imigranty a v jejich participaci
na životě společnosti. Pokud nemá etnická nebo národnostní příslušnost vliv na možnosti
participace na úřednickém nebo politickém postu, jde o politickou asimilaci. V případě
záměrných snah prosadit podíl zástupců etnických příslušníků v politických a občanských
institucích kvůli eliminaci občansko-politické segregace se jedná o akomodaci (Barša
2003). Zápornými variantami je politická segregace (kontrola většiny nad menšinou)
a otevřený etnický konflikt spojený s často celkovou segregací v ostatních dimenzích (dle
Birch, In Barša 2003).
Dimenze tak souvisí jednak s umožněním aktivně se podílet na politických
rozhodnutích jakožto užití legitimního prostředku na dosažení vlastních cílů a jednak s
participací v institucích občanské společnosti.15 Aktivní účast v občanské společnosti může
být také zdrojem intenzivnější výměny a kontaktů se členy původní společnosti a je tak
významně propojena s kulturní a sociální rovinou integrace. Politická participace je ve
většině států umožněna až na základě zisku občanství (kromě výjimek participace
v lokálních zastupitelstev).
2.4.3
Sociálně-ekonomická rovina
Sociálně-ekonomická integrace je spojena se začleněním etnicko-kulturních skupin
přistěhovalců do sociálních struktur přijímací společnosti (Barša 2003). Její úspěšnost se
pak posuzuje porovnáním socio-ekonomických charakteristik cizinců a původních občanů.
V případě úplné ekonomické asimilace neexistuje vazba mezi původem a pozicemi
v sociální stratifikaci společnosti). Častější je však asimilace částečná, kdy vazba mezi
15
Ve snahách o operacionalizaci konceptu pro měření úspěchu míry integrace jsou sledovány oblasti
participace např. v dobrovolnické činnosti, svépomocných skupinách v rámci komunity, či členství
v odborech, sportovních klubech či kulturních asociacích (Entzinger, Biezeveld, 2003:29).
29
společenskou pozicí a etnicitou existuje (jejich sociální a ekonomická pozice je ve srovnání
s původními občany horší; mají omezenější možnosti a šance se uplatnit). Ekonomická
segregace je pak termín pro popis situace, kdy nejsou přistěhovalci ve vyšších socioekonomických pozicích zastoupni téměř vůbec (Barša 2003).
Opatření a cíle sociálních politik, jež lze řadit do této dimenze, se týkají tedy
narovnání rozdílu v socio-ekonomickém postavení mezi občany a přistěhovalci ovšem
s přihlédnutím k zájmům původních občanů. Velmi patrná je především vzájemná
propojenost všech aspektů nejen uvnitř této dimenze, ale také jejich návaznost na roviny
ostatní.
2.5 Cíle integrace
Cíle konceptu integrace není snadné v oficiálních programových dokumentech sociálních
politik dohledat. Podle Mareše (2007:12) je cílem evropských sociálních politik dosažení
kohezivní nebo také plně integrované společnosti. Jak však bylo nastíněno, společnost
s těmito charakteristikami nejenže neexistuje nyní
(v situaci institucionalizované
individualizace a pluralizace identit), ale ani v minulosti, kde se daly pokládat kategorie
společenských struktury za platné. Tento cíl však nestojí na žádných hodnotách, které by
byly podkladem pro inkluzi/ integraci, tedy pro cíl samý.
Kromě tohoto všezahrnujícího a zároveň vágního cíle, jehož naplnění je velmi
problematické s ohledem na nejasnost existence společenského celku vymezeného
hranicemi „kam“ se má přistěhovalec integrovat, jsou implicitně artikulovány cíle „jak“ se
integrovat - skrze realizaci dílčích úkolů v jednotlivých kontextech a dimenzích.
Přesto lze říci, že přesná operacionalizace cílů neexistuje ani na úrovni konkrétních
integračních dimenzí. Tato skutečnost se jasně ukazuje v případě snah o měření a
hodnocení míry integrace, která by mohla sloužit jako zpětná vazba pro hodnocení
úspěšnosti nebo neúspěšnosti vymezených politik vzhledem k dosaženým cílům.
Je zřejmé, že z teoretického hlediska není snadné nalézt relevantní cíl začlenění (integrace
nebo inkluze) přistěhovalce do společnosti. Z funkcionalistického hlediska však tato
problematika není také přesně definovaná. V programech integračních opatření jsou cíle
rozloženy do partikulárních podcílů v jednotlivých integračních sférách, přičemž oblasti,
kterým se tyto politiky věnují, se zdají být bez přesného vymezení požadovaného stavu.
S trochou nadsázky lze říci, že cílem integračních politik je to, aby imigrant již
nebyl imigrantem, a aby tedy přestal být cílem integračních politik.
30
2.5.1
Nediskriminace a rovnost v příležitostech a šancích
Stále častěji zaznívá z programových prohlášení cíl rovnosti v příležitostech a v šancích.
Nejde tedy ani tak o eliminaci nerovností, které mohou být vnímány jako spravedlivé, ale o
nastavení takových podmínek, jež by umožnily participaci a příležitost ke změně situace
díky osobnímu úsilí.
To je spojeno s cílem nediskriminace. Snahy o jejím zamezení na trhu práce nebo
ve vzdělání jsou podmínkou pro motivaci a snahu, neboť diskriminace může znehodnotit
celý vzdělanostní systém s ohledem na fakt, že by i přes snahu v něm a následné
kvalifikace nedostali cizinci příležitost se uplatnit kvůli svému původu a stereotypům s ním
spojenému. Anti-diskriminační politiky jsou kromě toho zaměřeny také na oblast bydlení,
přístup ke vzdělání a ochranu proti rasistickým útokům.
Je však otázka, do jaké míry se zabývat eliminací nerovných přístupů, jež jsou
základem pro diskriminaci. Podle Rexe (1997:206) multikulturní společnosti nutně
znamenají společnost, ve které si jedinci nejsou rovní a musí být k nim přistupováno
s jiným přístupem. Podle něj nelze předstírat, že multikulturalismus a rovnost v přístupu
jsou stejnými cíli se stejným pojmenováním. To potvrzuje také Farkas (2003:4): integrace
má být chápána jako rovnost šancí k možnosti plně participovat na ekonomickém,
sociálním a politickém životě společnosti nehledě na jejich rasu, barvu pleti a původ.
Asimilační politiky stejného přístupu ke všem lze v tomto smyslu odsoudit, jelikož
nezohledňují rozdíly mezi znevýhodněnými skupinami a původním obyvatelstvem. Farkas
proto podotýká, že pokud k různým skupinám přistupují politiky jako by stejné byly,
rovnost příležitostí je tak automaticky poškozena. To potvrzuje také historická zkušenost
hnutí černochů v americkém prostředí, kde byla asimilace odmítána právě jako znak
rovnosti - a tedy jako opak negativně chápaného neodlišování rozdílů (Rex 1997). Cílem
bylo dosáhnout rovnosti v respektu pro oddělenou černou kulturu.
Podle Farkas (2003) je dokonce cílem integračních politik a rovných příležitostí
nastavení rovného podílu většinové a menšinové populace v zastoupení v relevantních
společenských pozicích. Na základě tohoto pojetí vyžadují zdroje nerovnosti právní
intervence ve formě afirmativních akcí a sociálních opatření, které by narovnaly nepoměr,
jež je pak zdrojem kumulovaných znevýhodnění, jimiž mnoho imigrantů trpí, a které by
změnily praktiky přijímací společnosti, jež tvoří bariéry plné participace.
31
2.5.2
Občanství jako prostředek nebo cíl integrace - postupné nabývání práv
Problematika cílů integrace přistěhovalců je velmi úzce spojena s nabýváním občanských
práv, které jsou spojeny s přístupem do jednotlivých sfér společnosti. V některých státech
je za cíl integračního procesu přistěhovalců považován zisk občanství16, který je jinde
naopak považován nikoli jako cíl integrace, ale jako nástroj integrace jako prostředek
k jeho dosažení. Tento přístup se odráží v přístupu evropských politik - Niessen a Schibel
(2005:55) uvádí, že „usnadněním naturalizace se zmenší rozdíl mezi občany a dlouhodobě
usazenými přistěhovalci v oblasti práv a může se rozšířit nabídka příležitostí
k participaci“. Přístup je založen na předpokladu, že zmenšením rozdílu v legálním
postavení mezi občany a občany přistěhovalci dojde automaticky k prohloubení integrace.
Pravidla pro možnost zisku občanství jsou odrazem formálního stanoviska státu
k přijetí „jiných“ do solidarity ústřední skupiny. Otázkou zůstává, zda a do jaké míry se
vyjádření státu dostává do postojů občanů přijímací společnosti a do jaké míry se promítá
do postojů stávajících občanů.
Nastíněné dimenze mají významnou spojitost s institucí občanství, jež jsou
analyticky dělena na občanská, sociální a politická podle Mashallova konceptu navrženého
po 2.světové válce.17 Hranice mezi kategoriemi občanství a ne-občanství jsou nejasně
definované a často se prolínají (Castles, Davidson, 2000:103). Tyto nejasné kategorie jsou
úzce spojeny s druhým návrhem na řešení problematiky členství (občanství) pocházející od
Joppke a Moravské (2003), který spočívá v rozšíření určitých práv spojovaných s
občanstvím i na ne-občany. Návrh nachází oporu v praktickém politickém životě v tom, že
řada zemí používá určité formy „kvazi občanství“, kde jsou využívány pouze určitá práva.
Faktická náplň občanských statusů se tak stává flexibilní.
Poměrně vstřícně přistupují státy (alespoň formálně) k problematice základní
občanských práv (rovnost před zákonem), vycházející z Všeobecné Deklarace Lidských
Práv, a také sociálních práv, které přistěhovalci mohou získat již na základě trvalého
pobytu jako jakéhosi předstupně plného občanského statusu.
Castles a Davidson (2000) řadí do občanských (civil) práv ty, jež se vztahují
k ochraně jednotlivce před zákonem, svobodě a nedotknutelnosti osoby, právo na svobodu
16
Například v zemích jako je Dánsko a Holandsko je cílem integračních politik zisk občanství cizinců
a jejich participace ve společnosti (Gil, Pérez, Bijl et al. 2007).
17
Kromě těchto tří základních práv pak Castles a Davidson (2000) doplňují ještě práva genderová a kulturní,
jež podle nich patří k základním aspektům občanství v multikulturních společnostech.
32
vyznání, projevu, ochranu před svévolí státních orgánů a nucenou prací, nebo zákaz
diskriminace na základě rasy, etnicity, jazyka, víry nebo sexuální orientace. Tato práva jsou
většinou součástí ústavy a jsou formálně aplikována na všechny subjekty, které se ocitnou
na území státu. Operují tedy v logice „územní suverenity“ (Bauböck, 1994:207)18.
Sociální práva se týkají zajištění minimálního životního standardu jakožto ochrana
před absolutní chudobou v případě ztráty zaměstnání či specifických životních událostí
(zajišťovány institucemi sociálního státu), právo na zdravotní ošetření, na práci, na základní
vzdělání, ale také rovnost příležitostí (na pracovním trhu, ve vzdělávacím systému atp.).
Tato práva jsou přiznávána také imigrantským skupinám v případě jejich participace na
trhu práce nebo zisku trvalého pobytu.
Méně konsenzu je pak spojeno s přiznáváním práv politických, které jsou ve většině
případů spojeny až s plným legálním občanstvím. Autoři Castles a Davidson (2000:viii)
přitom upozorňují na to, že pokud má být zachována demokracie, všichni členové dané
společnosti by měli mít politický hlas jakožto občané. S tím souhlasí také Bauböck (1994),
který vidí v systematické exkluzi celých skupin lidí žijících a pracujících na daném území
z politické participace selhávání demokratických systémů.
2.5.3
Dílčí cíle socio-ekonomické dimenze
Zdá se, že praktické integrační politiky jsou vymezeny (spíše než cíli) souborem
partikulárních oblastí, na které se zaměřují.
Nejvýrazněji svoje cíle integrační politiky zaměřují na oblasti ze socio-ekonomické
dimenze, která předpokládá behaviorální participaci imigranta ve společnosti, a je
předpokladem k jeho soběstačnosti.
Důraz je kladen na ekonomickou soběstačnost cizince – a tedy na jeho pracovní
uplatnění a participaci na trhu práce. Nejde jen o důstojnou možnost zisku příjmů,
nezneužívání dávek sociálního zabezpečení a o vnímání přistěhovalce jako přínosného, ale
také o skutečnost, že v zaměstnání dochází k častějším stykům mezi původní populací
a novými skupinami a intenzivnějšímu multikulturnímu přenosu. Pracovní uplatnění má
také pomoci ustanovit sociální role v komunitě, pomoci k lepšímu naučení se a používání
jazyka, stejně jako dalších sociálních kompetencí.
18
Ta vychází z předpokladu, že každý stát má na svém území nastolená určitá pravidla a každý, kdo se na
daném území vyskytne, je těmito pravidly vázán bez ohledu na to, jakého občanství je on sám a na jak dlouho
na území státu pobývá.
33
V definovaných cílech je čím dál větší priorita kladena na roli vzdělání, které se
chápe jako významná prerekvizita pro trh práce. Zvláště u druhých a třetích generací
cizinců žijících na daném území je vzdělání vnímáno jako jeden ze stěžejních strategických
nástrojů pro narovnání rovnosti příležitostí.
Bydlení je také jedním z integračních činitelů a zdrojem rozdílů mezi občany a
přistěhovalci. K diskuzi je nejen kvalita bydlení, ale také lokalita, ve které se nachází.
Právě výběr lokality je spojena s problematikou segregace imigranta nebo komunity od
struktur „majority“, které působí podle zkušeností významně desintegračně. Etnická
segregace a vytváření enkláv ghett pak determinuje nejen sociální kontakty s okolím, ale
také výběr školské instituce, zdravotnických institucí atd.
Do této roviny patří též oblast začlenění do sociálního zabezpečení. Negativní
pocity vůči imigrantům někdy vznikají právě ze strachu z parazitního zneužívání sociálního
systému. Je však otázkou, do jaké míry jsou tyto obavy na místě, neboť zdaleka ne všichni
imigranti mají přístup k právům, na jejichž základě by mohli dostávat sociální dávky.
Do politik se dostávají nyní stále populárnější socio-kulturní kurzy, které jsou
zaměřeny na seznámení cizince se specifiky sociálního a ekonomického života
v hostitelské společnosti, stejně jako s principy demokratické a občanské společnosti
důležitými pro aktivní participaci a možnostech ovlivňovat legálními prostředky
společenské podmínky. V neposlední řadě kurzy poskytují též pomoc s nabytím
jazykových kompetencí. Tyto kurzy jako specifická forma integračních politik zasahují
především první fázi začleňování a svými dopady zasahuje do sféry všech ostatních
dimenzí.
2.5.4
Hodnocení efektivity integrace a integračních politik
Vágnost konceptu a nemožnost jeho operacionalizace má také ekonomický rozměr.
Neexistence cílů integračního procesu a jednotlivých dimenzí integračních politik nemohou
sloužit ani pro finanční zhodnocení efektivity (komparace vynaložených nákladů
s výsledky na integrační proces nebo hodnocení úspěšnosti politik).
Koncept integrace navíc nemá jasně artikulované cíle, které by bylo možné jasně
definovat, operacionalizovat a měřit. Hodnocení dosaženého úspěchu je tak zatím pouze
v nedohlednu. Evropská unie proklamuje nutnost vytvoření systému evaluačních indikátorů
integrace, které by byly podkladem pro hodnocení procesu integrace a snaží se podnítit
jeho vznik ve spolupráci s akademickým a neziskovým sektorem.
34
Nemožnost provedení analýzy přínosů a nákladů integračních politik je tak
způsobena především dvěma faktory. Jednak neexistencí systému indikátorů na hodnocení
nebo evaluaci integračních politik spolu s mírou dosáhnutého pokroku integračního
procesu. A jednak možnost prokázat souvislost stavu míry integrace a politik, s ohledem na
skutečnost, že do integračního procesu konkrétního přistěhovalce a jejich skupin zasahuje
celý souhrn vnějších těžko kontrolovatelných proměnných, které nelze při hledání
kauzálních souvislostí integrace a politik kontrolovat.19
2.6 Koncept integrace na poli politiky – korektnost a reformulace
Západní svět a Evropa se staly pro mnoho cizinců především ze zemí třetího světa
vysněným světem - téměř rájem, do kterého „je třeba“ se dostat. Jednotlivé evropské státy
i EU jako celek na nové imigrační vlny reagují různě. Palo et al. (2007) rozpor
legitimizačních a argumentačních reakcí k imigračním vlnám charakterizují jako
kompromis mezi ekonomickými zájmy země směřující ke zvyšování pracovní síly ze
zahraničí a politickým a volebním diktátem spojený s vysoce restriktivními imigračním
opatřeními. V zásadě se ale obě hlavní linie shodnou na skutečnosti, že není možné
přijmout každého cizince, který má o vstup do Evropy zájem. Kromě umožnění vstupu na
trh práce je zvláště citlivým tématem vstup do struktur evropských sociálních států
(systému sociálního a zdravotního zabezpečení) a podílu rozhodování na politice. Pro
všechny vlády západní Evropy, pro politickou reprezentaci i pro veřejnost vyvstává velmi
důležitá otázka týkající se vymezení toho, kdo a za jakých podmínek se bude moci dostat
do „pevnosti Evropa“, za jakých podmínek mu bude dovoleno zůstat a s jakými právy.
Percepce tohoto vymezení je spojena s možnostmi a ochotou redefinice
institucionálního základu přijímací společnosti v poli kultury, ekonomiky, v občanském a
veřejném prostoru a ochoty přijetí cizince do systémů ústřední solidarity. Souvisí tak s
různými a vzájemně propojenými dimenzemi společenské struktury národního státu
a s percepcí jeho potenciálního ohrožení. Představa ohrožení je chápána buď na symbolické
19
Mezi další problémy měření integrace lze řadit také zcela pragmatické problémy spojené (kromě
nemožnosti operacionalizovat koncept integrace) s vymezením přesné cílové skupiny (resp. odpověď na
otázku: „kdo je vlastně migrant“ naráží na problematiku dalších generací stejně jako na problém začlenění
krátkodobých pracovních migrantů, kteří o začleňování do institucionálních struktur nemusí stát) a také
neschopnost stanovit cíle integračního procesu.
35
rovině, jako znesamozřejmění jediné myslitelné kultury jako jistoty životního prostoru, tak
fyzické, kde v populaci přijímací společnosti panuje oprávněný či méně oprávněný strach
především z neregulérních migrantů, zvýšené kriminality, fundamentalistů jiných
náboženských vyznání nebo ohrožení jistot pracovního trhu.
Všechny tyto faktory se pak promítají do rétoriky používané k legitimizaci některé
z pozic pro-imigračních nebo proti-imigračních postojů, jež se promítá do širšího pojetí
konceptu integrace – ovlivňují společenský konsenzus vůči vnímání příchodu imigrantů,
žádoucnosti jejich participace v jednotlivých sférách národního státu i postoje k jejich
naturalizaci.
Text se nezabývá procesy přenosu postojů skrze média nebo komunikační vůdce,
spíše poukazuje na jejich ideovou legitimizační rovinu a jejich možných zkreslení
prezentovaných veřejnosti. Jejím postojům vůči imigrantům a jejich příchodu je pak skrze
demokratické volby zpětně dána legitimita, čímž mohou být implementovány do
konkrétních integračních opatření, resp. do jejich absence.
2.6.1
Řízená imigrace: ano či ne?
Ve vyjádření politických reprezentací, médií, akademiků i veřejnosti se odráží jakási
postojová ambivalence evropských států – jakoby se nemohly rozhodnout, zda je pro ně
přijímání imigrantů nevyhnutelné, především s ohledem na demografické indikátory
stárnoucí Evropy a charakteristiky stárnoucího trhu práce se všemi důsledky, které z toho
plynou na ekonomickou efektivitu a důchodové systémy, které jsou do jisté míry stále
založené na „pay-as-you go“ systému, nebo naopak nežádoucí kvůli potenciálnímu
ohrožení bezpečnosti, (zdánlivé) kulturní jednoty, xenofobním postojům veřejnosti a jiné
hodnotové systémy přistěhovaleckých minorit. Kromě této funkcionalistické dichotomie se
také do vnímání promítá diskurz spojený s azylovými procedurami, jež odráží morální
závazek pomoci obětem válečných nebo humanitárních krizí, zároveň je však zdrojem
vysokých finančních nákladů i častým terčem zneužívání ze strany žadatelů, kteří jej někdy
využívají pro svoje ekonomické cíle.
V zásadě však jednotlivé subjekty odmítají vnímat migraci jako to, čím skutečně je
– tedy do značné míry přirozeným procesem světa provázaného globalizujícími vazbami.
Politiky stále staví na iluzi možné řiditelnosti migračních toků. Jejich vývoj lze však řídit
jen do jisté míry a historické zkušenosti ukazují, že restrikce vedou pouze k zintenzivnění
nelegálních proudů, nad nimiž pak politické jednotky ztrácí jakoukoli možnost nejen
kontroly, ale i možnosti sledování jejich počínání a aktivit. Restrikce migrace je spojena
36
s dalším rozvojem celého spektra nelegálních systémů např. klientských a překupnických
agentur, které mohou neregulérního migranta jakkoliv vykořisťovat, jelikož ten nemá
jakoukoli instanci, ke které by se mohl odvolat.
2.6.2
Způsoby legitimizace migrace a vliv na integraci
Rétorika obhajující některý z pro-imigračních nebo proti-imigračních politik státu se točí
okolo dvou hlavních hledisek (Sales 2007).
První se zabývá tím, zda jsou stěžejní zájmy imigrantské země (hledisko národních
zájmů) nebo zájmy ne-občanů jakožto lidských bytostí. Hlavními protikladnými
dichotomiemi jsou v rámci této diskuze (podle Rush, Chang 2004, In Sales 2007:215)
nacionalistické hledisko na jedné straně, v rámci něhož je imigrantům přisuzováno
minimum práv, a kosmopolitismus, jež prosazuje rovná práva pro migranty a občany
partikulárního národního státu, na straně druhé.
Druhé hledisko se zabývá otázkou, zda by se pozornost měla zaměřit na důsledky
migrace na národní stát nebo zda by individuální práva měla mít přednost nehledě na
potenciální důsledky. Pozornost zastánců kontrol důsledků migrace je věnována
možnostem přistěhovaleckých politik zasahovat do skutečných nebo potenciálních dopadů
způsobených migrací.
Kombinací těchto principů byly vytvořeny čtyři ideální typy přístupů. Prvním
typem jsou Consequentialist Nationalists („nacionalisti“ zvažující důsledky imigrace20).
Tento přístup se zabývá a sleduje dopad migrace na stát, přičemž stát a národ v rétorice
politické reprezentace je v tomto případě ztotožněn. Vychází tak z neobčanského pojetí
členství ve státu, kde se implicitně předpokládá shoda kulturních a politických hranic
(Barša 2003). Spadají sem všechny opatření řízené migrace – které slouží k hledání
potenciálních benefitů z migrace a řízenými restrikcemi migrace se snaží minimalizovat
možné náklady. Ohnisko pozornosti jsou tak jednak zájmy národního státu jako celku (jeho
společenská struktura, ekonomika, kriminalita, eliminace kulturních konfliktů apod.)
a jednak zájmy partikulárních skupin v něm. Ty však mohou být, a často jsou, v protikladu
i v rámci jedné sledované dimenze. Příkladem jsou ekonomické argumenty zaměstnanců a
zaměstnavatelů. Zatímco zaměstnanci odmítají imigraci ze strachu o své pracovní posty,
20
Vlastní překlad.
37
nebo z tlaku na snižování jejich mezd21 vyvolaný příchodem pracovní síly s nižšími
platovými nároky, zájmům zaměstnavatelů tlak na snižovaní celkových výrobních nákladů
díky možnosti využít levnější pracovní síly vyhovuje.
Druhým typem jsou Consequentalist Cosmopolitans (kosmopolité zvažující
důsledky migrace22). Argumenty spadající do této kategorie vyzdvihují a sledují dopady
migrace v globálním měřítku (na globální ekonomiku či např. na rozvojové země). Kladně
hodnotí zastánci tohoto přístupu na migraci například to, že volný pohyb pracovní síly
zvětšuje globální příjem a celkový blahobyt (liberálně zaměření ekonomové), což je
kritizováno především ze strany levicových intelektuálů, kteří zdůrazňují výhodnost
migrace pro již bohaté země. Argumentuje se také Ti dopadem migrace na rozvojové země
(brain-drain, dopad remitencí23 apod.).
Třetí argumentační linií jsou Right-Based Nationalists. Argumenty tohoto typu
nadřazují práva občanů národního státu nad práva migrantů. Stát z pozice této argumentace
vyvíjí tlak na restrikci migrace, kterou odůvodňuje právem řídit národní budoucnost a vlivy
na národní identitu a kontinuitu.
Poslední typ pak staví univerzalistickém diskurzu lidských bytostí a lidských práv
(Right-Based Cosmopolitans). V tomto pojetí není ospravedlnitelná nadřazenost práv
občanů národního státu nad migranty, jejich práva jsou si rovná.24
Tyto ideální typy argumentačních linií a jejich kombinace legitimizují žádoucnost
nebo nežádoucnost migrace či její restrikci. Málokdy se objevují ve své čisté podobě - ve
většině politických prohlášeních a dokumentech se objevují ve vzájemných kombinacích,
či si vzájemně protiřečí.
Protikladné argumentace v legitimizaci byly způsobeny již historickým vývojem
liberálně-demokratických států, kdy šly ruku v ruce tendence demokratizace a
nacionalizace. „Právě ze spojení principu územní suverenity s principem lidských práv,
21
převis nabídky pracovní síly nad její poptávkou umožňuje zaměstnavatelům najmout pracovníky s nižšími
mzdovými nároky
22
Vlastní překlad.
23
Více viz Skeldon, 2008.
24
Sané (2007) upozorňuje na zajímavou souvislost, že ve Všeobecné Deklaraci Lidských Práv, která je
uznávanou mezinárodní smlouvou (ač právně nezávaznou) schválenou po 2. světové válce Organizací
spojených národů, je jako jedno z práv v článku 13 ods.2 definováno právo na emigraci: „Každý má právo
opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země“ (Všeobecná, . Toto právo tak implicitně
zasahuje také právo na imigraci, jelikož emigrace z jednoho státu bez následné imigrace do státu jiného
pozbývá na smyslu. Přesto naplňování tohoto práva není ve většině případů možné uplatňovat; pouze
minoritě z migrujících je toto právo uznáno (jde např. o vysoce kvalifikované osoby apod.).
38
jenž implikuje demokratickou samosprávu lidí obývajících dané území, vznikla specificky
moderní politická forma – liberální národní stát“ (Baršová, Barša 2005:19). Setkáváme se
s paradoxní povahou tohoto uspořádání, která na jedné straně staví na univerzalistické
představě o přirozených lidských právech, a na straně druhé na zcela partikularistickém
modelu národa, jehož členství je inkluzivní do vlastních řad a exkluzivní vzhledem
k ostatním těm, kdo nemají členský statut. Podle autorů je tak liberální stát tažen na skřipci
dvou protikladných principů, jimž nemůže vyhovět zároveň.
2.6.2.1 Existence duálních přistěhovaleckých politik
Do přistěhovaleckých politik se tyto protikladné argumentace dostávají především ve snaze
o vytvoření kompromisu mezi pragmatickými a funkcionalistickými pojetími přítomnosti
přistěhovalců na území přijímacího státu a přiznáním jejich univerzální lidské hodnoty.
Joppke (2007:8) upozorňuje na existenci ostře odlišených – až téměř duálních –
přistěhovaleckých politik, kde vysoce kvalifikované pracovní síle jsou předestřeny
rozvolněné přístupové a pobytové podmínky pro vstup na „červeném koberečku“, zatímco
ostatní jedinci s nízkou kvalifikací jsou se svými rodinami odsouváni a zastavováni skrze
přísné vstupní předpoklady (věkové limity, podmínky soužití, předvstupní integrační kurzy
apod.).
Rozdíly mezi přistěhovalci jsou tak s ohledem na pragmatické zájmy přijímacího
státu kategorizovány pomocí specifických rozlišovacích schémat, které jsou podkladem pro
postavení v oficiálních sociálních a přistěhovaleckých politikách. Je jim tak připsána
zvláštní partikulární hodnota, která odráží domnělou schopnost funkčně participovat na
životě společnosti, přičemž jedinci s vysokou hodnotou (kvalifikací) dostanou speciální
práva i povinnosti, jež jim umožňují lépe a funkčněji participovat na životě společnosti. To
následně napomáhá také ke změně percepce a jejich nahlížení ze strany subjektů přijímací
společnosti a vede tak k sebenaplňujícímu se proroctví, že tito jedinci jsou opravdu schopni
se lépe integrovat do přijímacích struktur.
Tyto přístupy se také kombinují při hledání funkce existence multikulturality
v rozvoji ekonomiky, přičemž například deklarovaná výhoda spočívá v možnostech
uplatnění nových kreativních přístupů řešení nějakého problému. Takovým projektem, kde
je oslavována diverzita jako zdroj kreativity, je Europe In The Creative Age (Florida et al.,
39
2004). Explicitně je zde pracováno s termínem „kreativní třída“ zahrnující aktéry
kreativního zaměstnání25, jejichž de-etnizované vymezení je chápáno s ohledem na jejich
funkci jako součást jádra společnosti.
Zdá se tak, že přistěhovalcům jsou přiznána jejich „univerzální“ lidská práva zvláště
v případě jejich užitečnosti pro přijímací společnost, ale jsou odepřeny v případě jejich
neužitečnosti. V tom případě se argumentace stočí na kladení důrazu na ty aspekty, které se
jeví pro společnost jako nebezpečné nebo nákladné.
2.6.3
Formulace a reformulace konceptu integrace v rámci formální definice
Samotná opatření integračních politik jsou ovlivněna nejen definicí konceptu integrace a
jeho vymezení v koncepčních materiálech vlády, ale především také jejím uchopením skrze
partikulární politické reprezentanty, jejich interpretaci v rámci konkrétního politického
plánu a jejich vidění světa. Politizace konceptu integrace je tak s ohledem na
kontroverznost celé problematiky pro veřejnost nevyhnutelným jevem.
Politika je uskutečňována v rámci jazyka, v rámci argumentací a rétoriky, která
kategorizuje, rozděluje, či dává do souvislosti s určitými částmi kulturních konotací či
sociálních kontextů politik, jež tvarovaly jejich vznik a vývoj v čase (srov. Favell 2001:9).
Tyto faktory jsou integrální součástí ospravedlňování a odůvodňování politických opatření
a praktik. Nelze tyto vlivy vnímat jakkoli odděleně od komplexního rámce politiky, neboť
jsou součástí vytváření konsenzu jak
před ostatními politickými subjekty, tak před
veřejností.
Význam textových formulací a reformulací, kdy jde na první pohled často o drobné
změny použitého termínu nebo zdůraznění jednoho aspektu na úkor jiných, je pro celou
interpretaci konceptu integrace zásadní. V politické praxi není výjimkou, že rozdílné
politické strany pocházející dokonce i z opačného politického spektra interpretují a
uchopují termín rozdílně, argumentují pomocí jiných argumentačních vzorců, i přesto, že
cílem politického boje na tomto poli může být v obou případech záležitost podobného rázu
– například restrikce imigrace. Navíc se používaná rétorika může v těchto případech
odehrávat v rámci formálně definovaného pojetí integrace zakotveného v legislativním
rámci země.
25
Kreativní třída zahrnuje profesionály, umělce, muzikanty, vědce, ekonomy, architekty, inženýry a jiné
pracovníky, jejichž náplň práce souvisí s kreativními konceptuálními úkoly.
40
Blommaert (1998) uvádí příklad z Belgického politického prostředí, kdy jedna a
tatáž definice integrace byla uchopována pravicovými politiky na jedné straně a
humanisticky orientovanými levicovými politiky na straně druhé zcela rozdílně, ačkoli
cílem obou skupin byla právě restrikce příchodu dalších přistěhovalců. Autor analyzoval
rozdílné textové formulace obhajoby témat týkající se imigrace a integrace a poukazuje na
to, že zdánlivě nepatrnými reformulacemi a zdůrazňování dílčích aspektů konceptu se jeho
faktický význam mnohdy významně zkreslil a pozměnil.
Podle autora jsou dvě hlavní možnosti zkreslení definovaného a psaného konceptu
ze strany politických reprezentací. Jednak jde o jeho přisvojení do podoby požadovaného
diskurzu a jednak o manipulaci.
2.6.3.1 Přisvojení si konceptu
Strategie přisvojení si konceptu spočívá v tom, si partikulární interpretace přivlastní
terminologický repertoár integrace a následně je koncept interpretován pouze z dílčího
politického nebo diskursivního pohledu, který je prezentován jako jediný správný.
Pravicový diskurz používá koncept integrace jako jednostranný proces kulturní
adaptace a z tohoto titulu se pak v projekci do konkrétních opatření stává represivním
prostředkem. Část síly jejich proklamací spočívá právě v přizpůsobení pravicových
myšlenek do řeči a terminologie integračních přístupů, když užívá stejné termíny, pojmy a
pohybuje se ve stejném referenčním lexikálním rámci. Užívání termínů jako je tradice,
kultura či náš sociální systém vede k neustálé konstrukci opozice „my“ versus „oni“, které
má pak dopad na interpretaci a konstruování reality, kdy jsou přistěhovalci vyčleňováni z
„ústřední solidarity“ přijímací společnosti (Alexander 2006). To podle Blommaerta
(1998:79) vede k tomu, že lidé, kteří chtějí oponovat pravicovým obhajobám a přístupům k
integraci, musí používat společný lexikální konceptuální základ a tak jsou nutně také
v rozporu s některou z částí těch integračních přístupů, které sami zastávají. Pravice však
v tomto případě koncept integrace používají pouze ve smyslu jedné z integračních dimenzí
– v tomto případě kulturní. Pojem integrace je pro ně téměř synonymem pro jednostranné
kulturní a behaviorální přizpůsobení vedoucí k asimilaci. V jejich striktním rozlišování
„my“ versus „oni“ je implicitně nebo explicitně zdůrazňována myšlenka, že „my“ jsme
ztělesněním řádu a dodržování „našich“ základních norem a hodnot, zatímco „oni“ jsou
jeho přirozenými narušiteli nerespektující „naše“ pravidla a normy a vyznačují se
neposlušným a rušivým chováním. Plné nepodřízení se jednostrannému kulturnímu
imperativu asimilace většinové společnosti může být základem pro represi, pro jejich
41
odmítnutí v ostatních sférách společnosti i důvodem pro nepřiznání základních lidských
práv26. Kulturní asimilace se tak může stát hlavní a nejdůležitější podmínkou pro další
roviny integrace, které jsou v rámci této interpretace potlačeny.
Strategie přisvojení není používána jenom pro potlačování práv stávajících skupin,
ale také pro obhajobu restriktivních politik orientovaných směrem k potenciálně příchozím
(např. vůči azylantům). Argumentace pro omezování příchodu cizinců i proti přiznávání
uprchlických statusů je založena paradoxně na humanistických a multikulturních ideálech.
Spočívá v tom, že je to v zájmu samotných (stávajících) imigrantů a azylantů, kteří již na
území jsou, jelikož jejich další příliv by evokoval vyšší míru rasismu, xenofobie a
stimuloval by pocity nejistoty lokální populace, což by brzdilo nebo zamezilo jejich
úspěšnou integraci. Úspěch integračních politik založených na respektu k různým kulturám
je v rámci této argumentace možný jen za předpokladu restriktivní imigrační politiky.
Odkazem k legitimním a humanistickým cílům integračních politik ochrany přistěhovalců
před rasismem se odstraní část potenciálně protestujících proti příliš restriktivním
opatřením. Tím jsou stávající přistěhovalci už v rétorice zahrnuti do kruhu hranic sodality,
na základě kterých jim může být přiznána zvláštní péče, ačkoli nedosahují na plný členský
status.
2.6.3.2 Manipulace s konceptem integrace
Strategie manipulace konceptu spočívá v možnostech postupných reformulací různými
politickými aktéry, kdy se textová a konceptuální vágnost konceptu „zpřesňuje“
sekundárními interpretacemi, jež se nakonec významně odlišují od původního záměru
tvůrců politik. Interpretace tak mohou být posunuty třeba díky relativně zanedbatelné
změně termínu, kterým lze nahradit pojem do té doby používaný, a který je pak nápomocný
pro snadnější obhajobu vlastních politických pozic. Politici používají slova a formulace,
jako by jejich skladba a výběr byl irelevantní, a hájí se tím, že jejich stanovisko je
v souladu s ustanoveným konceptem a že tedy všichni přece s hlavní myšlenkou konceptu
integrace souhlasí. Jde o nahrazení slov jako integrace přistěhovalců pojmem emancipace,
jež je spojena se strukturálními a ekonomickými aspekty a zcela opomíjí aspekty kulturní;
jinde je kladen důraz pouze na požadavky přijímací společnosti bez jakéhokoli přihlédnutí
k potřebám příchozích.
26
Argumentace Right-based Nationalist podle Sales (2007).
42
Při analýzách dílčích prohlášení jednotlivých politiků v belgickém prostředí Blommaert
(1998) dochází k závěru, že ačkoli se odvolávají na stejně legálně definovaný koncept
integrace, jejich pojetí je naprosto odlišné jak od významu původně zamýšleného jeho
tvůrci, tak od sebe navzájem. Co se však týče skutečného dopadu a uplatňování moci nad
životy přistěhovalců, jsou rozdílné interpretace přistěhovaleckých politik daleko důležitější
než vládou definovaný legální rámec konceptu integrace, který je sestavený z vágních
pojmů.
2.6.3.3 Vágnost pojmu jako prostředek k politickému konsensu
Vágnost a nejasnost interpretace klíčových politických pojmů se může na politickém poli
jevit za jistých okolností jako prospěšná – a to v případě, kdy je na politicky citlivé téma
nutno vyjednat „konsenzus“ různých zainteresovaných subjektů, politických aktérů a
aliancí. Široká definice konceptu tak poskytuje prostor pro různorodé interpretace a skrze
to lze politicky uspokojit subjekty s rozdílnými politickými preferencemi, kteří mají dané
politické opatření schválit. Tvůrce sociálních politik tak nelze podle Blommaerta (1998)
vinit z představení vágních definic konceptu integrace, jelikož efektivita jejich politik do
jisté míry závisí na tom, zda projde volbami, a následně zda bude schválena v sítu
politických hlasování. Ty však implicitně vyžadují otevřenost klíčového konceptu a jeho
ponechání v prostoru interpretační mezery. Precizní definice by tak nemusela vést ke
konkrétnějším výsledkům, ale k marnému politickému boji, ve kterém by různé politické
subjekty se specifickými prioritami nárokovaly začlenění svých ideologických požadavků
do konceptu, díky čemuž by bylo problematické se na něm dohodnout.
2.7 Dílčí shrnutí a diskuze
Koncept integrace se vztahuje k přijetí prvků odlišnosti a k jejich začleňování do
společenského celku, u něhož se předpokládá jistá míra homogenity a stability společenské
struktury. V tomto ohledu je tedy spojen s ostatními koncepty společenské soudržnosti.
Pojetí tohoto mnohodimenzionálního konceptu, jenž lze interpretovat z pozice různých
akademických a politických diskurzů, je zásadně ovlivněno historickými vlivy, jež se
promítly do institucionalizace členství v ústřední skupině (Alexander 2006).
Nejvýznamnější dichotomie pojetí členství k národnímu státu je tvořena rozdílem,
zda byl národ konstituován občansky (národotvorný nacionalismu), nebo je založen
43
především na primordialistických etnických vazbách (státotvorný nacionalismus). V obou
případech jsou ale v Evropě je pojetí národa postaveno na shodě politických a kulturních
hranic (Barša 2003).
Tato historická institucionalizace členství do národního státu je dodnes promítána
do pojetí plnoprávného členství, podmínek k jeho dosažení a participace v jednotlivých
dimenzích integrace.
Lze se domnívat, že je také hlavní podstatou problému rasistického paradoxu
(Bauböck in Barša, 2003), který odkazuje ke zvyšujícím se nárokům ústřední skupiny na
charakteristiky přistěhovalců, jimž ve svém důsledku cizinci nemohou nikdy vyhovět a
zůstávají cizinci. Jde totiž především o charakteristiky pociťované příslušnosti, spojené
s otevíráním hranic ústřední skupiny, kterých se integrační politiky mohou jenom těžko
dotknout.
Do pojetí integrace se kromě toho promítají argumenty spojené buď se zájmy
národa jako celku, nebo humanistických práv přistěhovalců.
Ve snaze o konstrukci integračních opatření v poli politiky funguje vágní formulace
jako prostředek k „interpretační mezeře“ klíčového konceptu, jež umožňuje politickou
manipulaci s konceptem, díky čemuž lze koncept schválit subjekty s různým politickým
smýšlením. Ovšem nikoli s ohledem na konsensus členů politické reprezentace, ale díky
nejasnosti a nepřesnosti, která umožní rozdílným politickým a sociálním aktérům si
koncept přizpůsobit.
44
3 Koncept integrace přistěhovalců v České republice
Česká republika je v rámci evropského prostoru v souvislosti s migračními trendy naprosto
specifickým případem pramenícího z historické periody migrační izolace v kontextu
komunistického bloku a následného otevření hranic po roce 1989, kdy do ČR začalo
proudit komparativně daleko více přistěhovalců než do jakékoli jiné země ve
středoevropském prostoru.
Zatímco v zemích západní Evropy jsou zkušenosti s imigrací součástí reality po
mnoho desetiletí a jejich přistěhovalecké politiky již mohou stavět na této zkušenosti,
v České republice se témata integrace a migrace teprve nyní politizují a dostávají se
veřejných debat a politických diskurzů.
Následující kapitola se snaží poukázat na vymezení konceptu začleňování/ integrace
v konkrétním kontextu národního státu České republiky. Cílem této části je odpovědět na
otázku, jaký rámec pro vymezení konceptu integrace poskytují v ČR základní legální
dokumenty, které jsou oficiálním stanoviskem institucionalizace členství, jak je ke
konceptu přistupováno na politické scéně a s jakými argumentačními rovinami se pojí.
3.1 Institucionalizace členství k českému státu a zisk občanství
Na význam institucionalizace členství v národním státě a promítnutí jeho vnímání do
možnosti začlenění/ integrace
přistěhovalce do struktur přijímací společnosti byo
poukázáno v první části práce. Nyní bude nastíněno, zda má české formální legislativní
vymezení potenciál pro bylo možné otevírání hranic ústřední solidarity pro začlenění do
mezního společenství a jaké požadavky jsou kladeny na imigranta a jeho sociální a kulturní
hranice.
3.1.1
Zkušenost migrace a jejich dopad do chápání členství v ČR
Do konceptu integrace se promítají historicky institucionalizované zkušenosti spjaté se
státem jako s politickou a kulturní jednotkou. Před samotnou analýzou budou tedy stručně
nastíněny historické aspekty a migrační toky s dopadem na institucionalizaci přináležitosti
k českému státu základní v novodobé historii českého území.
45
Kategorie češství byla konstruována historicky v opozici proti německým a
rakouským prvkům, se kterými se české komunity dělily o území. Významným obdobím
pro konstrukci této kategorie bylo 19. století, a především období národního obrození.
Baršová a Barša (2005:211) poznamenávají, že státní občanství v rámci RakouskaUherska se na základě občanského zákoníku z roku 1811 nabývalo na základě občanství
rodičů (tedy skrze rodovou přináležitost). Vedle toho bylo možné občanství získat na
základě službě státu – například skrze vstoupení do veřejné služby apod. Na základě
zákona z roku 1833 pak cizinec žádal cizince úřady o udělení občanství po splnění
pobytové podmínky deseti let v zemi, přičemž „úřady neměly povinnost žádosti vyhovět“
(ibid, 2005:212). Délku pobytu bylo možné obejít v případě ekonomických jistot a řádného
mravního chování. Lze se domnívat, že současné pojetí možnosti zisku členství (občanství)
nese významné znaky z jeho institucionalizace právě z této doby, kdy občanství je
předáváno rodem, nárok na jeho zisk není automatický a je podmíněn morálními a
pobytovými aspekty.
Vlny
imigrace
etnických
Čechů
se
odehrály
po
vzniku
samostatného
Československa (poválečné návraty), kdy nový stát zval zvláště kvalifikované Čechy se
zkušenostmi z úřednických pozic (hlavně z Vídně), ale také na řemeslnické práce.
V době komunistické éry byla Česká republika (resp. Československá) spíše zemí
emigrační, než-li imigrační. To se projevilo v etnické homogenitě české společnosti, která
má díky tomu malé zkušenosti s integrací přistěhovalců do vlastních struktur. Imigrace na
české území se v této době odehrávala v rámci smlouvy mezi socialistickými zeměmi, kdy
cizinci přicházeli jako pracovní migranti na dočasnou dobu. Baršová a Barša (2005:239)
uvádí, že politiky integrace pro dlouhodobou přítomnost imigrantů na území ČR nebyly
uskutečňovány, jelikož se předpokládal jejich odchod. Teprve po revoluci se do
přistěhovaleckých politik dostává kromě prvku dočasnosti pracovní migrace také percepce
trvalého charakteru přítomnosti cizinců v ČR.
3.1.2
Novodobé migrační toky a promítnutí do přistěhovaleckých politik
Přistěhovalecká situace se rapidně změnila po otevření hranic po roce 1989 a dále po roce
2004 vstupem do EU. Integrační a imigrační politiky se měnily v závislosti jak na vnějších
faktorech – tlaku ze strany EU (nutných přijetí aspektů přístupových dohod) a na kolísání
světového hospodářství, tak s ohledem na faktory vnitřní, kterými byly především potřeby
flexibilně řešit vznikající problémy spojené s příchodem imigrantů a utilitaristické zájmy
přijímací země.
46
Lze rozlišit čtyři hlavní období, jež jsou promítnuty také v integračních a
migračních politikách: 1993-1996, 1997-1999, 1999 až 2008 (Předkládací zpráva, 2008) a
od konce 2008 po současnost.
V prvním období (1993-1996) byl přístup k cizincům spíše liberální, což bylo
umožněno nízkou mírou nezaměstnanosti a nízkým počtem přistěhovalců na začátku
období. V dalším vývoji rostla jak nezaměstnanost, tak výrazným způsobem počet cizinců
(ze 78 tis. v roce 1993 na téměř 200 tis. v roce 1996). Vzrůstal také podíl zaměstnanosti
cizinců na celkové pracovní síle ČR27 (z hodnoty kolem 1 % na počátku období na 3,8 %
v roce 1997). Spíše dočasný charakter těchto zaměstnání přistěhovalců se soustředil na ty
segmenty trhu práce, o které čeští občané neměli zájem.
V druhém období (1997 až 1999) se již počet cizinců v ČR nezvyšoval takovým
tempem a pohyboval se víceméně nad hranicí 200 tis. až do roku 2004. V této době začaly
být přistěhovalecké politiky více regulovány s ohledem na přístupové dohody ČR do EU,
ve kterých byla vyžadována harmonizace – šlo především o zpřísňování podmínek pobytu
a zaměstnávání. Podíl cizinců na pracovní síle ČR klesl k 2,9 % v roce 1999, což byl také
následek zhoršující se situace na trhu práce a rostoucí nezaměstnaností, jež dosáhla v roce
1999 až 8,7%. Horáková (2005) uvádí, že s ohledem na tuto skutečnost úřady práce začaly
prosazovat od roku 1998 restriktivní politiku v oblasti vydávání povolení cizincům.
Tvorbou koncepčních materiálů integrace cizinců ze třetích zemí a snahami
o kontrolovanou a řízenou imigraci lze charakterizovat období následující od roku 1999.
Snahy o koncepční řešení se promítly jak do přístupu k otázkám imigrace a integrace
cizinců, tak do otázek pobytu přistěhovalců na území státu a jejich ekonomických aktivit.
Koncepční materiály z této doby lze považovat za počátek přistěhovaleckých politik v ČR.
Byly vytvořeny Zásady Koncepce integrace cizinců na území České republiky (1999) a na
jejich základě byla pak poprvé představena Koncepce integrace cizinců na území České
republiky. Ta se zabývá legálně dlouhodobě usazenými imigranty. Také byly vymezeny
Zásady politiky vlády v oblasti migrace cizinců (2003).
V současné době lze identifikovat také čtvrté období započaté rokem 2009, jež má
dopad na přistěhovalecké politiky. Realita světové hospodářské krize jako vnější faktor
změny vnitřního prostředí donutil české politiky ke změně přístupu k imigraci. Tato období
27
Termín zaměstnanost cizinců poukazuje na cizince v postavení zaměstnanců a cizince podnikající v ČR na
základě živnostenského oprávnění. Pracovní síla je rovna součtu zaměstnaných občanů a uchazečů o
zaměstnání evidovaných úřady práce.
47
je charakterizováno výraznou restrikcí a projekty zaměřené na podporu odchodu cizinců ze
země (příkladem je projekt Dobrovolné návraty, omezení seznamu cílových zemí
u projektu Zelené karty či restrikce vydávání pracovních povolení).
Lze říci, že ačkoli se do přistěhovaleckých politik promítá především vývoj legální
migrace, kromě jí do ČR po celá 90. léta proudilo také hodně neregulérních migrantů,
jejichž počet je těžko odhadovatelný.
3.1.3
Legální vymezení – Ústava ČR
Členství v České republice je v preambuli základního legálního dokumentu Ústavy ČR
vymezeno na čistě občanských principech: „My, občané České republiky v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu“.., ve kterém se Ústava
odvolává k občanům republiky a nikoli k „Čechům“ vymezeným kulturně nebo etnicky.
Toto ústavní vymezení je ve srovnání s ostatními zeměmi středoevropského prostoru
výjimečné (srovnání viz Vašečka, 2008:203). Přesto na dalších řádcích úvodního ústavního
prohlášení identifikujeme odkaz k tradicím a ke kulturní komunitě, která je základem
představy národního státu založeného na společné etnicitě, jazyku a historické zkušenosti:
…“věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti
československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku“. Zajímavostí
tohoto úryvku je spojení minulosti a budoucnosti, kde minulost je definována skrze tradice,
a budoucnost je definována občansky s připomínkou budování a rozvíjení republiky za
předpokladu ochrany stávajícího.
Právě kombinace kulturního a politického aspektu národa, spolu s orámováním
diskurzem univerzalistické lidské hodnoty (v napojení na demokratický systém a
rovnoprávný koncept občanství), obsažený v další části preambule, dělá českou ústavu
poměrně pokrokovým dokumentem: „v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a
svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých
povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát,
založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást
rodiny evropských a světových demokracií, …“. Zmíněný universalismus implikuje
možnost rozšíření kulturní komunity také na ostatní jedince, kterým jsou přiznána lidská
práva jakožto hodnoty rovných občanů, jež jsou podmínku pro fungování demokratického
systému a občanské společnosti.
Další proklamace směřují k poměrně nejasně interpretovatelnému stanovisku
volající po ochraně a střežení hodnot plynoucí z minulosti: „odhodláni společně střežit a
48
rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství“, přičemž ovšem není
zřejmé, zda se tato výzva vztahuje ke kulturnímu bohatství národního státu nebo bohatství
lidského - evropského a světového. Zde se lze však domnívat, že jde o odkaz
k primordialistickým vlastnostem národního celku nebo alespoň středoevropského regionu.
Preambule zakončuje svou deklaraci spíše občansky, kdy svou činnost vztahuje
k právům a právnímu státu, který by měl ze své podstaty na základě deklarovaných
univerzalistických hodnot přistupovat ke každému jednotlivci stejně nehledě na jeho
etnickou nebo rasovou příslušnost („odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy
právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu
České republiky“).
Lze říci, že preambule Ústavy ČR je poměrně vyváženým celkem, který
jednostranně neakcentuje kulturní ani občanskou komunitu. Základní právní rámec pro
ostatní zákony je tak poměrně vstřícným předpokladem pro začlenění imigrantů bez
nutných kulturně asimilačních tlaků.
3.1.4
Principy a podmínky zisku občanství v ČR
Převažujícím principem pro udělování státního občanství v ČR je právo krve - ius
sanguinis. Dítě, narozené na území České republiky, nezískává automaticky české
občanství, ale občanství svých rodičů, přičemž pro zisk českého občanství dítěte stačí, aby
alespoň jeden z rodičů měl české občanství. Princip ius sanguinis byl aplikován také v
realizaci vládního programu k přesídlování cizinců s prokázaným českým původem
(krajanů), žijících v zahraničí, který vznikl začátkem 90. let.28 U těchto skupin etnických
Čechů, žijících třeba i po několik generací na území jiného státu, je hlavním kritériem
český původ (ostatní podmínky udělení občanství platné pro osoby ze třetích zemí jsou
marginální). Tento zákon také dokládá stálou dominanci etnického a primordialistického
přístupu, který navzdory ústavnímu občanskému vymezení přináležitosti ke státu zůstává
silný. Tyto přístupy jsou tak ve shodě s ostatními zeměmi středoevropského prostoru (př.
Slovensko, Maďarsko), kde jsou podobné politiky též realizovány.
Navazujícím principem pro zisk státního občanství v ČR je ius domicili, který
definuje možnost zisku státního občanství na základě místa dlouhodobého bydliště
28
Více na: http://www.mvcr.cz/clanek/predpisy-upravujici-presidlovani-krajanu.aspx
49
(Castles, Davidson, 2000:84). V případě ČR je zisk občanství přistěhovalci tímto způsoben
umožněn na základě dlouhodobého prokázání snahy se integrovat a legálního pobytu.
Princip práva země ius solis uplatňuje české právo v jakési kvazi-formě. Nevztahuje
se na občanství se všemi právy, ale na jeho předstupeň v podobě statusu trvalého pobytu.
Cizinec s trvalým pobytem, jemuž se narodí na území ČR potomek, má povinnost podat
žádost o povolení k trvalému pobytu pro potomka z důvodu společného soužití se svým
zákonným zástupcem. Dokonce se již po podání žádosti považuje novorozencův status jako
by měl trvalý pobyt (ještě před nabytím právní moci rozhodnutí), neboť se berou v potaz
významné finanční konsekvence zdržení rozhodnutí.
Podle platných legislativních norem je zisk formálního členství v ústřední skupině
(občanství) umožněn po splnění pěti podmínek – morálních, pobytových, jazykových,
praktických a těch spojených s loajalitou.
Morální podmínka stanoví, že žadatel o občanství nesměl být v posledních pěti
letech před podáním žádosti odsouzen pro úmyslný trestný čin.29 Tato instituce lze chápat
jako eliminace potenciálního vstupu subjektů ohrožujících veřejný pořádek, bezpečnost a
veřejné zdraví do společenských struktur ústřední solidarity a je jedinou podmínkou, pro
kterou neexistuje žádný mechanismus prominutí.
Pobytové podmínky se dotýkají spíše délky pobytu na území ČR a jsou založeny na
principu postupného nabývání práv. Po pěti letech legálního pobytu na území ČR, které
musí být podloženo některým z druhů dlouhodobých víz, může imigrant zažádat o trvalý
pobyt. Ten lze považovat za formu kvazi-občanství, jelikož je již spjat s významným
posunem v možnostech využívání sociálních a občanských (civil) práv. Podmínkou pro
jeho zisk je také schopností domluvit se česky, jež se dokládá složením standardizované
zkoušky30. Další práva jsou s ohledem na logiku postupnosti nabývána po dalších pěti
letech trvalého pobytu, kdy přistěhovalec může požádat o české občanství31. Ve vývoji
tohoto institutu lze také spatřovat významný posun k otevírání možnosti vstupu do
29
Toto povolení se prokazuje se výpisem z rejstříku trestů v ČR.
V legislativě od 2009.
31
Podmínku pětileté délky trvalého pobytu lze za jistých okolností prominout z několika zákonem
definovaných důvodů – „narodil-li se na území ČR; - nebo žije na území ČR nepřetržitě alespoň deset let; nebo měl v minulosti státní občanství ČR, případně státní občanství ČSFR; - nebo byl osvojen státním
občanem ČR, - nebo je jeho manžel (manželka) státním občanem ČR; - nebo je alespoň jeden z rodičů
žadatele státním občanem ČR; - nebo přesídlil do ČR do 31. prosince 1994 na základě pozvání vlády a nebo
je bezdomovcem (osobou bez státního občanství), nebo má na území České republiky přiznáno postavení
uprchlíka“ (Udělení, 2008).
30
50
společenských struktur, jelikož délka této doby byla zkrácena na polovinu z původních 10
let (celková čekací doba na občanství byla tedy 15 let oproti současným 10 letům).
Důležité jsou také aspekty chápané v kontextu požadované loajality, jež souvisí se
vztahem původního a potenciálně nového občanství. Jde o to, zda je cizinec ochoten se
vzdát původního občanství ve prospěch toho českého. ČR neumožňuje duální občanství a
zřeknutí se toho stávajícího je jedním z podkladů žádosti32.
Zde lze nalézt jistou formu nekonzistentního přístupu, kdy stát na jedné straně
proklamuje politiky multikulturalismu (viz dále) a na straně druhé nutí cizince ke zřeknutí
se jednoho ze stěžejních identitotvorných identifikací s vlastním národem. Navíc, institut
občanství je spojen kromě emocionálních vazeb také s praktickou rovinou, neboť někteří
přistěhovalci s ohledem na specifika občanství své země mohou být připraveni například o
majetková práva k půdě apod. Jak ukazují výzkumy loajality související s fenoménem
transnacionalismu, loajalita k původní zemi nemusí být překážkou pro behaviorální
participaci v zemi přijímací (Klvaňová 2009). Je tedy pak otázka, jakou funkci má institut
zřeknutí se původního občanství plnit.
Za nutný projev loajality lze považovat také nutnost složení státoobčanského slibu,
jehož dnem složení se nabývá státní občanství ČR (s výjimkou dětí, na které se povinnost
nevztahuje). Požadavek integrace obsažen ve státoobčanském slibu v sobě nemá jakékoli
známky požadavku kulturní asimilace. Je zcela orientován na občanskou participaci –
dodržování zákonů a plnění občanských povinností: „Slibuji na svou čest věrnost České
republice. Slibuji, že budu zachovávat všechny zákony a jiné obecně závazné právní
předpisy. Slibuji, že budu plnit všechny povinnosti státního občana České republiky“.
3.2 Přistěhovalecké politiky českého státu
Za přistěhovalecké politiky v České republice lze považovat jednak definovanou integrační
politiku, která je specifikovaná v Koncepci integrace cizinců, a jednak politiku migrační,
jež zahrnuje partikulární opatření snah řízené migrace a zamezení migrace nelegální.
32
I tato podmínka může být za jistých okolností prominuta (dle zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání
a pozbývání státního občanství České republiky) a to především v případě, že to neumožňuje původní stát,
nebo je to spojeno s nepřiměřenými správními poplatky apod., či pokud by tato skutečnost ohrozila
bezpečnost osob blízkých v zemi původu. Jsou zde také definovány zcela utilitaristické zájmy ČR, kdy
prominutí této podmínky lze za předpokladu, že jde o významný přínos pro ČR „z hlediska vědeckého,
společenského, kulturního či sportovního“. Ostatní výjimky se dotýkají vztahu se Slovenskem, nebo jsou
zaměřeny na ty, kdo na území žijí nejméně 20 let (Udělení, 2008).
51
3.2.1
Integrační politika a koncept integrace v ČR
Ministerstvo vnitra ČR, které má přistěhovalecké politiky ve své gesci, definuje integraci
jako „proces, v jehož průběhu dochází ke sjednocování domácího obyvatelstva a
přistěhovalců v jednu společnost.“ Dále doplňuje, že se jedná „o proces dvoustranný, který
vyžaduje přizpůsobování ze strany cizinců na straně jedné a vytváření podmínek pro
integraci cizinců v přijímající společnosti na straně druhé.“
Zatímco první věta, jež klade důraz na „sjednocování“ domácího obyvatelstva a
přistěhovalců, poukazuje na jistou míru požadavku asimilace, ve větě další je již dána část
odpovědnosti nejen na snahu samotných cizinců, ale také na občany ČR, jejich kulturní
toleranci a otevřenost.
Zásady koncepce integrace cizinců byly vymezeny v roce 1999 s ohledem na
přístupové dohody ČR do EU. Sestávají z 15 okomentovaných zásad33.
První z formálně vyjádřených zásad integrace praví, že koncepce je založená na
principech rovného přístupu a rovné příležitosti. Rovný přístup chápe v právním
normotvorném smyslu, druhý pak ve společensko-politickém. Tyto dva principy mají být
základním předpokladem pro překonávání strukturálních překážek v hostitelské zemi. Lze
ovšem namítat, že rovný přístup je však spojen s politikami asimilace, a proto si
s multikulturalismem protiřečí. Jak upozorňuje Farkas (2003:4), politiky stejného přístupu,
které právě nezohledňují rozdíly, které jsou mezi znevýhodněnými skupinami a původními
občany, mohou rovnost příležitostí poškozovat. Zvláště pokud je integrace chápána jako
rovnost šancí k plné participaci na životě společnosti (v ekonomickém, sociálním a
politickém poli) nehledě na rasu, etnicitu, barvu pleti nebo původ. Takovýto přístup pak
uplatňují země klonící se k politikám asimilace. Naopak komentář k zásadám paradoxně
deklaruje, že „cílem ochrany práv cizinců je dosažení rovnoprávného postavení ve
společnosti a vyrovnání přirozeného znevýhodnění, se kterým se nově příchozí setkávají
v každodenním životě“ (Zásady, 1999:3). Dokonce pak deklaruje jednoznačně asimilační
tendence: „existence a realizace jednotlivých předpisů vede i k postupné stabilizaci a
sjednocování názorů a postojů veřejnosti k imigrantům“ (ibid.).
Přitom
mezi
nejvýraznější
rysy
zásad
patří
přihlášení
se
k politikám
multikulturalismu, které jsou vymezeny až nekriticky pozitivně (zásada č. 2): „Imigrační
33
V příloze.
52
komunity jsou pokládány za integrální a obohacující součást společnosti a za plnohodnotné
a nezbytné partnery při vytváření multikulturní společnosti“ (Zásady, 1999:2). Ve
vztahujícím se komentáři je pak proklamována snaha o podporu pocitu „sounáležitosti ke
státu a společnosti, v nichž žijí a v nichž mají přístup k existujícím službám garantovaným
vládou a prospěch z programů určených obyvatelstvu jako celku, aniž by byli nuceni k
asimilaci a k opouštění vlastní etnické identity.“ Předpoklad nebýt nucen k opuštění vlastní
etnické identity je však porušen minimálně tím, že jestliže chce imigrant získat české
občanství, aby opravdu mohl mít přístup k existujícím službám, musí nejenom čekat 10 let,
ale také se zřeknout svého občanství původního, které je významnou součástí vlastní
identity (národní nebo etnické)
Významný je důraz na postupnost začleňování (zásada 5), který má svůj odraz
v postupném uznávání práv s ohledem na trvalý pobyt následovaný ziskem občanství.
Pokud však uvážíme celkovou dobu pro zisk všech práv 10 let, lze říci, že participace ve
všech společenských strukturách není implicitně příliš podporována. Je to tedy v mírném
rozporu se zásadou šestou, kde si vláda na svá bedra klade hlavní odpovědnost za vytvoření
podmínek pro spravedlivou participaci „cizinců“ na životě společnosti, přičemž tato
pravidla mají zaručit imigrantům „plně se podílet na hospodářském, společenském
a veřejném životě národa a svobodně udržovat vlastní náboženskou a kulturní identitu.“
(ibid:4-5). Zaručení vytvoření pravidel pro participaci ve veřejném životě „národa“ bez
možnosti politické participace, která je umožněna až ziskem občanství, je tak tedy poměrně
paradoxním příslibem. Tyto podmínky pak mají navíc být „základním instrumentem
k uznání osobního úsilí, podílu i vlastní odpovědnosti“ (ibid:5). V souladu s imigračními
projekty je tak tedy důraz kladen na individuální aspekty imigranta.
Důležitým prvkem zásad integrace je také vymezení partikulárních socioekonomických oblastí, na něž by měl být kladen důraz. Kromě jazykové výbavy jde
především o rovný přístup a rovné příležitosti ve sféře trhu práce, bydlení, vzdělání,
zdravotní a sociální péče a náboženství (zásada 8). Spojujícím prvkem zásad je také
odmítnutí pozitivní diskriminace, které by bylo vnímáno jako porušení pravidla rovného
přístupu.
Samotná Koncepce integrace cizinců vznikla roku 2000 a jako svou cílovou skupinu
definuje zejména dlouhodobě legálně usazené cizince, jejichž délka pobytu je alespoň
jeden rok. Mezi hlavními deklarovanými prioritami je realizace čtyř oblastí, jež jsou
pokládány za základní předpoklady pro úspěšnou integraci. Jde o znalost českého jazyka,
ekonomická soběstačnost cizince, orientace cizince ve společnosti
53
a vztahy cizince
s majoritní společností. Všechny tyto priority jsou více či méně zaměřeny především na
pragmatické fungování přistěhovalce v české společnosti.
Analýza zásad koncepce integrace poukázala na skutečnost, že kategorie asimilace a
multikulturalismu jsou míchány ve prospěch jejich pragmatického užití pro specifická
opatření integračních politik.
3.2.2
Imigrační politika a její cíle
Migrační politika ČR je vymezena Zásadami politiky vlády v oblasti migrace cizinců
a partikulárními projekty, jež mají řešit specifické migrační proudy. Zde jsou vymezeny
základní rysy a směr migrační politiky: snahou je, za respektování mezinárodních úmluv,
smluv a doporučení, formulovat taková opatření, která budou „podporovat řízenou legální
migraci a zároveň minimalizovat migraci nelegální“ (Migrační, 2008).
Migrační politika ČR sama sebe definuje jako řízenou, tzn. že se cíleně snaží o
vymezení těch, kdo a za jakých podmínek smí vstoupit na český trh práce a jaké by měl
mít kvalifikační předpoklady. Programy jsou tak namířeny především ke kvalifikované
pracovní síle, která již nyní v některých odvětvích chybí a předpokládá se na základě
vývojových prognóz další prohloubení nedostatku.
Legitimizace odůvodňující příchod nebo restrikce příchodu imigrantů je tak
orientována zcela pragmaticky, a při selekci se zaměřuje jak na argumenty kvalifikační
(budoucí nedostatek kvalifikovaných pracovníků v určitých profesích), tak na argumenty
ekonomické
a makroekonomické
(nedostatek
budoucí
pracovní
síly
z důvodu
demografického úbytku a stárnutí populace a budoucí potřeba přispěvatelů do
důchodového a zdravotního systému). Cílem je zisk takových pracovníků, kteří mají ty
nejlepší předpoklady k přínosu pro stát a společnost v dlouhodobé perspektivě.
Za tímto účelem vznikl projekt Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků34, u
kterého je kladen důraz na kvalifikované pracovníky ze třetích zemí a jejich trvalé usídlení
v ČR. Pro usnadnění trvalého usídlení je jim zkrácena doba nutná pro zisk trvalého pobytu
(resp. následně pak občanství).
Nehledě na zaměření na kvalifikovanou pracovní sílu však do ČR přichází také
mnoho nekvalifikovaných a málo kvalifikovaných pracovních migrantů, kteří přichází
34
Projekt byl vytvořen Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR a jeho realizace probíhala ve své pilotní fázi
od 2003 do 2008.
54
s rodinami nebo bez a kteří také plánují v ČR zůstat. V zájmu rychlého a efektivního
zaměstnávání cizinců (a také kvůli předcházení nelegálnímu zaměstnávání cizinců)
vznikala potřeba zflexibilnit trh práce. Tato potřeba se odrazila ve zjednodušování
legislativy a také například v realizaci projektu Zelené karty35, který je sice zaměřen také
hlavně na kvalifikované pracovníky, ale je také určen pro zjednodušení najímání
pracovníků na pomocné nebo nekvalifikované pracovní pozice. Těm ale nabízí méně
výhodné podmínky s ohledem na prodlužování doby povoleného pobytu, čímž se snaží dát
implicitně najevo, že o dlouhodobý pobyt nekvalifikovaných přistěhovalců česká
společnost tolik nestojí.
Počátkem roku 2009 začala být vůči imigrantům uplatňována změna přístupu
s ohledem na novou realitu světové hospodářské krize. Tato období lze charakterizovat
výraznými restrikcemi a projekty zaměřené na podporu odchodu cizinců ze země
(příkladem je projekt Dobrovolné návraty, omezení seznamu cílových zemí u projektu
Zelené karty či restrikce vydávání pracovních povolení).
Kromě řízené imigrace jsou v rámci imigrační politiky realizovány také projekty
určené k potírání nelegální migrace. Ty se týkají především zahraniční rozvojové
spolupráce a projektů k poskytování informací v místě domoviny potenciálních migrantů.
Změny v migraci a v imigrační politice a jejich promítnutí do integračních opatření,
jež měla významný dopad na socio-ekonomické aspekty života přistěhovalců (flexibilizace
zákonů na zaměstnání apod.), tak po celou dobu 90.let plynuly spíše z vnějších faktorů,
k nimž byla ČR nucena se vymezit pro ochranu svých ekonomických zájmů a před
potenciálními nelegálními aktivitami imigrantů. Tato opatření byla realizována opět
s vymezením a odlišením ústřední skupiny, jejíž zájmy je třeba chránit, a těch druhých, s
jejichž životy a životními situacemi je možné do jisté míry manipulovat. Tento přístup, jež
Sales (2007) kategorizuje jako Consequentialist Nationalists, je typický pro celý přístup
k imigraci, nehledě na „partnerské“ proklamace obsažené v zásadách integrace.
Lze to demonstrovat také na změně přístupu k imigrantům v rámci nové reality
světové hospodářské krize. Ta se, nehledě na koncept a vymezení integrace a dokonce
nehledě na předpokládané dlouhodobé cíle migrační politiky, promítla do tvorby a
realizace restrikčních opatření a na podporu repatriace cizinců ze země.
35
Jeho realizace byla zahájena 1.1.2009.
55
3.2.3
Koncept integrace na poli politiky a ve veřejném diskurzu ČR
Na české politické scéně mělo doposud téma migrace a integrace poměrně malý prostor a
jeho promítnutí do volebních výsledků ve volbách je oproti státům západní Evropy
komparativně nižší (Wallace, Stola 2001). Díky této skutečnosti chybí v české politice
velké a vlivné politické strany s anti-imigračními programy, které jsou typické například na
politické scéně ve Francii, Rakousku nebo v Belgii a Nizozemí.
Přesto se témata spojená s přistěhovalectvím pomalu dostávají do politických
diskuzí, momentálně především jako odraz ekonomické krize a její promítnutí do
zvýšeních restriktivních opatření.
Legitimizace migrace a integrace je tak spíše doménou akademických aktivit a
neziskového sektoru, které soustředí svoji pozornost na její funkce a dysfunkce pro
společenský systém, a na potřeby řešení problémů spojených se specifickými rovinami a
komunitami.
Nejzřetelněji artikulované názory souvisí s nutností přijímat přistěhovalce
s ohledem na nepříznivé demografické prognózy stárnoucí populace ze strany politiků,
sociologů, sociálně-politických vědců a ekonomů. Přesto i v této, poměrně jasně vymezené
dimenzi makroekonomického dopadu na důchodové systémy a trh práce, nepanuje mezi
akademiky a politiky shoda. Někteří autoři vidí v imigraci přistěhovalců řešení tohoto
problému – např. Faull In Nielsen, Schibel (2004:5)36, jiní autoři v něm spatřují pouze
potenciální východisko (Rabušic, Burjanek 2003), a někteří zastávají názor, že jde o
neefektivní prostředek proti populačnímu stárnutí, který je navíc spojen s dalšími problémy
kulturního, sociálního, politického i ekonomického charakteru (Coleman 2000; Brücker
2002). V českém prostředí pak pomocí prognóz z modelů „náhradové migrace“ poukazují
autoři Burcin, Drbohlav a Kučera (2008) na skutečnost, že imigrace nemůže být řešením
stárnutí české populace podávajíce konkrétní čísla.
Přes deklaraci neefektivnosti imigrace na redukci problémů spojených se stárnutím
české populace pomocí konkrétních důkazů však na české politické scéně jsou tyto
argumenty obhajující imigrační proudy používány.
Zdá se, že ani parlamentní a vládnoucí politická reprezentace nemá jasno v tom,
jaké cizince na našem území vlastně chce.
36
Faull In Nielsen, Schibel (2004:5) uvádí, že „Vzhledem k prognóze postupného stárnutí a úbytku
obyvatelstva je rozsáhlejší imigrace do Evropy v nadcházejících letech nejen pravděpodobná, ale také
nezbytná“.
56
Na jedné straně dva hlavní programy imigrační politiky ČR (Výběr kvalifikovaných
zahraničních pracovníků a projekt Zelené karty) jsou primárně určeny pro kvalifikovanou
pracovní sílu, které je umožněno získat rychleji trvalý pobyt apod.37, na straně druhé ale
zaměstnavatelé masivně využívají spíše nekvalifikovanou pracovní sílu, která jim
umožňuje snížit náklady produkce. Zelené karty mají sice sloužit také pro nekvalifikované
imigranty, podmínky jejich daleko kratší platnosti jasně indikují, že tito lidé nejsou zváni
do snahy ucházet se o možnost participovat na ústřední solidaritě.
Zatímco se politický mainstream snaží do země nalákat kvalifikované pracovníky
pomocí programů řízené migrace, ultrapravicové strany, které na české politické scéně
téma imigrace a integrace nejvýrazněji politizují, zdůrazňují negativní funkce zaměstnávání
cizinců pro českou společnost. V jejich argumentaci však nalezneme nekonzistentní
paradoxy plynoucí z domněnky, že cizinci berou českým občanům práci, ačkoli je zřejmé,
že ti, proti komu hlavně zbrojí, se ucházejí o zaměstnání na sekundárním trhu práce v často
špatných podmínkách, kde češi nechtějí pracovat.
Lze se domnívat, že nastavením pre-rekvizity vysoké kvalifikace je implicitně
vytyčena také podmínka hodnotové a kulturní blízkosti, jelikož přistěhovalci z hodnotově
vzdálených třetích zemí nemají často přístup ke kvalitnímu vzdělání, a pokud ano, jsou tyto
edukativní instituce spojeny s hodnotami západního prostředí liberálních demokracií. Prerekvizita vzdělání a kvalifikace tak lze vnímat jako snahu o eufemistické popsání
předpokládané kulturní blízkosti. Předpoklad vysokého ekonomického přínosu a nízkých
nákladů pak může na pomyslné váze vyrovnávat pocity nepřináležitosti v ústřední
solidarity mezní skupiny. Lze vyslovit hypotézu, že se Česká republika snaží otevírat
hranice ústřední skupiny skrze ekonomický utilitarismus, pokud se nepředpokládá narušení
kulturní jednoty.
3.2.4
Cíle integrace v ČR a hodnocení efektivity
Cíle integračního procesu v celé koncepci integrace cizinců nebo v zásadách integrace
z roku 1999 chybí. Jediné hodnocení vymezených „cílů“, které je každoročně v koncepci
prováděno, se týká nikoli charakteristik žádoucího stavu v daném procesu (nebo v jeho
dimenzích), jež by bylo možné považovat za uspokojivý, ale skrze aktivity, jež je
„žádoucí“ udělat. Je tedy vytyčeno „co“ dělat a „kdo“ je za realizaci daného úkolu
odpovědný, není však definován cílový stav, ke kterému by proces měl směřovat a jakého
37
Identifikujeme zde koncept Joppke (2007:8) existence duálních imigračních politik.
57
je dobré realizací opatření dosáhnout. Chybí tak vytyčení toho, jaký stav by byl již
hodnocen jako dobrý nebo dostačující.
V každoročně aktualizovaných Koncepcích integrace cizinců je tato tendence zvlášť
patrná, neboť hodnocení splnění jednotlivých úkolů je odvozováno nikoli z hodnocení
efektu, ale ze splnění přípravy daného opatření ze strany ministerstva, akademických
institucí, neziskových organizací apod. V případě, že ano, vyhodnocuje se opatření kladně,
v případě, že ne, je dán nový termín pro jeho splnění. Paradoxem ale je, že nejde ani tak o
hodnocení existence opatření, ale o jeho funkčnost pro integrační proces. Samotná
existence opatření tak nezaručuje téměř nic, jelikož není jasné, zda bude plnit definovanou
funkci pro integraci. Hodnocení skutečného dopadu na integrační proces nebo popřípadě
evaluace
ekonomické
efektivity
(vyjádřeno
vztahem
efektu
vůči
vynaloženým
prostředkům) tak není a ani nemůže být realizována. To je samozřejmým důsledkem
skutečnosti neexistence cílů integrace – nelze srovnat stav s cílem, popřípadě vyhodnotit
odchylku těchto stavů a finančně k tomu zařadit vynaložené finance.
Lze říci, že na základě analýzy je cílem celého integračního procesu zisk občanství,
které je v legislativě vymezeno občansky, ačkoli jeho chápání a přiznávání je realizováno
v souladu především s právem krve. V tom je obsažen hlavní paradox, že přistěhovalci
mohou plného členství dosáhnout, ale není jasné, zda mohou být skutečně součástí ústřední
skupiny a její solidarity.
Podle zásad integrace je dílčím cílem rovný přístup a rovné šance v přístupu v
začlenění do pragmatických socio-ekonomických struktur.
3.2.5
Dílčí diskuze a shrnutí
Podle analýzy legislativních dokumentů ČR lze říci, že se Česká republika primárně snaží o
de-etnizaci občanství a svými multikulturními prohlášeními dává najevo svůj oficiálně
tolerantní postoj k přistěhovalcům. Je však otázka, do jaké míry koresponduje toto
občanské chápání s postoji veřejnosti a etnických Čechů. Ve výzkumech veřejného mínění
Čechů vůči cizincům jsou sice pragmatické faktory označovány jako jedny z rozhodujících
pro začlenění cizince do společenských struktur, přesto je otázka, zda Češi nepředpokládají
skoro automaticky shodu v zásadních aspektech kultury. Historie novodobé migrace je
natolik novým fenoménem, že svoje postoje mohou jen těžko konfrontovat se zkušenostmi
z příchodu nových přistěhovaleckých komunit a jejich snah o trvalé (a nikoli dočasné)
usazení.
58
I přes tyto ústavní definice založené na občanských faktorech jsou totiž stále
faktory, které v symbolických rovinách implicitně vylučují ty, kdo nespadají do kategorie
primordialistického národa, a jež nezískali občanství podle principu práva krve.
To deklaruje zarážející skutečnost, že ačkoli v zásadách integrace jsou imigrační
komunity „pokládány za integrální (…) součást společnosti a za plnohodnotné (…)
partnery“ (Zásady, 1999), přesto se již v názvu tohoto dokumentu dozvíme, že jde o
zásady směřující k „cizincům“, nikoli k přistěhovalcům nebo imigrantům, nebo prostě jen
„příchozím“, jak navrhuje Roubalová a kol. (2005). Pojem „cizinec“ je přitom spojen s
vnímáním něčeho cizího, s přítomností cizorodého prvku, který do integrálního celku
společnosti nepatří; rozhodně tedy „cizinec“ není vnímán jako „plnohodnotný partner“, jak
jej identifikuje zásada 2 (Zásady, 1999). Ačkoli ani pojmy „přistěhovalec“ nebo „imigrant“
nemusí být vnímány bez negativní konotace, jsou na pomyslném kontinuu „cizosti“ stále
pojmově neutrálnější.
Přestože lze tedy českou legislativu vůči přistěhovalcům chápat jako posun od
kulturní asimilace k multikulturalismu, přesto se pod hlavičku jejího oficiálního definičního
vymezení dají vtěsnat opatření s nejasnou kategorií svého ideologického přístupu, který
kombinuje prvky „partnerství“ kultur, „cizosti“, tradice a osobního úsilí.
Zdá se, že v zemích aplikujících princip práva krve je zisk občanství až výsledkem
(cílem) celého procesu, na rozdíl od zemí zakládající právo zisku občanství na principu
práva země, kde je vnímáno jako prostředek k možnosti integrovat se v dalších
společenských sférách ve smyslu zmenšení rozdílu mezi původními občany a usazenými
cizinci v oblasti přiznaných práv a povinností (Niessen, Schibel, 2005:55). Také v ČR je
udělení občanství chápáno až jako výsledek celého integračního procesu a nikoli prostředek
pro jeho usnadnění. Jeho zisk je tak téměř odměnou za dlouhodobou loajalitu a kulturní
začlenění.
59
4 Závěr
Na základě zkušeností evropských států není těžké vyslovit hypotézu, že integrace
přistěhovalců je nedostatečná a v mnoha ohledech selhává. Je nutno se ptát, co stojí za
tímto selháním? V čem tkví problém, že neexistuje jasně definovaný koncept integrace, na
jehož základě by bylo možné jasně stanovovat jednotlivá politická funkční opatření? Je to
problém intelektuálního selhání, že neumíme integraci a její cíle definovat? Nebo jde o
záměr definovat koncept vágně jako prostředek k politickému konsenzu v rámci nutných
schvalovacích procedur na půdě parlamentu, které jsou často paralyzovány těsnou většinou
levice nebo pravice?
Nehledě na to, jak je koncept integrace definován a na stupeň jeho nekonkrétnosti, se
lze domnívat, že hlavní dimenze selhání je nutno hledat jinde. Integrační politiky stejně
stojí především na opatřeních vztahujících se k socio-ekonomické rovině, která se nezdá
být tím opravdovým jádrem problému. Ten lze hledat především v tom, na co poukazuje
Alexander (2006), že hlavní inkluzivní faktor spočívá v pociťované přináležitosti – a to jak
ze strany přijímací společnosti, tak ze strany přistěhovalce. Pokud tedy vycházíme
z historického pojetí institucionalizace členství ve společnosti a na pojetí státu, jež je
vymezeno předpokladem shody kulturních a politických hranic (Barša 2003), stejně jako
pokud bychom přistoupily na argumenty Alexandera (2006) a jeho pociťované solidarity
jako základního inkluzivního aspektu, lze položit otázku: jakou roli pak mohou hrát
integrační politiky? Má vůbec smysl integrační politiky vytvářet, pokud nestačí
behaviorální aspekty spojené se socio-ekonomickou dimenzí? Dostáváme se tak znovu ke
konceptu rasistického paradoxu (Bauböck In Barša, 2003), že nehledě na splnění
jakýchkoli pragmatických a behaviorálních požadavků, opravdové členství je nakonec
stejně v nedohlednu.
Pravou podstatu přístupu k cizincům se tak nedozvíme z vymezení legálních
dokumentů, které jsou zabalené pod roušku politické korektnosti multikulturalismu. Ta se
odhalí skrze jednání sociálních aktérů v době, kdy se hledá společný jmenovatel
potenciálního nebezpečí. To lze deklarovat na příkladu České republiky, u níž nelze popřít
poměrně liberálně a pragmaticky vymezené formální členství. Přesto v případě nějakého
problému, za který lze v současnosti považovat ekonomickou krizi, je hned jasné, kdo je
„in“ a kdo je „out“ ústřední skupiny. Ekonomická krize nastavila zrcadlo multikulturálním
proklamacím, jaké lze vysledovat v legálních dokumentech ČR, když odhalila restrikční
záměry a repatriační politiky. I přes proklamace o „partnerství a nedílné přináležitosti
60
cizinců“ do české multikulturální společnosti, jež jsou deklarovány v Zásadách integrace
cizinců, je tak jasné, že přistěhovalci integrální součást společnosti netvoří.
S ohledem na nejasnou podstatu konceptu integrace a základů, na kterých stojí, lze
vyslovit poněkud záměrně provokativní závěr. Vytvoření kohezivní a plně integrované
společnosti je podle všeho stále legitimním cílem. Je ovšem otázka, zda je tento cíl
legitimní i s ohledem na přítomnost přistěhovalců, kteří z podstaty své jinakosti jsou a
budou stále představovat ne tak docela integrální součást společenství. Jejich přítomnost je
vždy spojena s odlišným kulturním a hodnotovým zázemím, který sice může být sladěn
s behaviorální rovinou, ale pociťovaná subjektivní rovina, která je stále hlavní, není
politikami vynutitelná.
Teoretické přístupy a snahy o de-etnizaci občanství jsou tak tedy seriózním pokusem
o vytvoření konstruktu kohezivní společnosti stojících na jiných než národních základech.
Jeho naplnění by však vyžadovalo změnu v hodnotách především na straně přijímací
společnosti, která se zdá být hlavním faktorem exkluze a vylučování. Není tedy třeba
integrační politiky zaměřit především na samu ústřední skupinu?
61
5 Literatura
ALEXANDER, J.C. 2006. „Tehdy a dnes: mé názory na „začlenění“ v průběhu
čtvrtstoletí.“ In: MARADA, R. (ed.). Etnická různost a občanská jednota. Brno: Centrum
pro studium demokracie a kultury.
ALEXANDER, J.C. 2006. „Ústřední solidarita, etnická okrajová skupina a sociální
diferenciace“. In: MARADA, R. (ed.). Etnická různost a občanská jednota. Brno: Centrum
pro studium demokracie a kultury.
ANDERSON, B. 1991. Imagined Communities: Reflections on the Origin and Spread of
Nationalism. London: Verso.
BAUMAN, Z. 2000. Liquid modernity. Cambridge: Polity Press.
BAUMAN, Z. 2004. Individualizovaná společnost, Praha: Mladá fronta.
BAUBÖCK, R. 1994: “Changing the Boundaries of Citizenship. The Inclusion of
Immigrants in Democratic Polities.” In: BAUBÖCK, R. (ed). From Aliens to Citizens.
Redefining the Status of Immigrants in Europe. European Centre: Vienna.
BARŠA, P. 2003. Politická teorie multikulturalismu. Brno: Centrum pro studium
demokracie a kultury.
BARŠOVÁ, A., BARŠA, P. 2005. Přistěhovalectví a liberální stát: imigrační a integrační
politiky v USA, západní Evropě a Česku. Brno: Masarykova univerzita v Brně,
Mezinárodní politologický ústav.
BAYER, I.; SEDLÁČKOVÁ, M., ŠAFR, J. 2005. „Sociální koheze. Teorie a empirické
přístupy, projekty a používaná data.“ SDA Info 7 (2): 2-6. Praha: Sociologický ústav AV
ČR.
BECK, U., GIDDENS, A., LASH, S. 1994. Reflexive modernization. Stanford: Stanford
university press.
BECK, U., BECK-GERNSHEIM, E. 2005. Individualization: Institucionalized
Individualism and its Social and Political Consequences, London: SAGE Publications.
62
BECK, U. 2004. Riziková společnost: na cestě k jiné moderně. Praha: Sociologické
nakladatelství, .
BLOMMAERT, J. 1998. „Integration policies and the politics of integration in Belgium.”
In: MARTINIELLO, M. (ed.). Multicultural policies and the state: a comparison of two
European societies. Utrecht, The Netherlands: European Research Centre on Migration and
Ethnic Relations, Utrecht University.
BRUBAKER, R. 1992. Citizenship and nationalhood in France and Germany. Cambridge,
Mass: Harvard University Press.
BRÜCKER, H. 2002: „Can International Migration Solve the Problems of European
Labour Markets?“ [online]. [cit. 13.12. 2006]. Dostupné na:
<www.unece.org/ead/sem/sem2002/papers/Brucker.pdf>.
BURCIN, B. , DRBOHLAV, D., KUČERA, T. 2008. „Možnosti migračního řešení
perspektivního úbytku a demografického stárnuti obyvatelstva České republiky.“ [online].
Sociologický časopis, 2008, Vol. 44, No. 4. Sociologický ústav AV ČR, Praha. [cit.
1.11.2009].
Dostupné
na:
<http://sreview.soc.cas.cz/uploads/9cf958e0f4f84b5de8b3aa53d5e98c68fa4021f4_511_200
8-4BurcinDrbohlavKucera.pdf>.
CASTLES S., DAVIDSON, A. 2000. Citizenship and migration: globalization and the
politics of belonging. Basingstoke: Macmillan Press.
COLEMAN, D. A. 2000. „Who’s Afraid of Low Support Ratios? A UK Response to the
UN Population Division Report on Replacement Migration.“ [online]. Paper prepared for
the United Nations 'Expert Group' meeting held in New York, October 2000. December 20,
2000.
[citováno
2009-10-12].
Dostupné
na:
<http://www.spsw.ox.ac.uk/fileadmin/documents/pdf/wp04.pdf>.
ČERNÍK, J. 2007. „Czech Republic.“ In: GROPAS, R., TRIANDAFYLLIDOU, A. (eds.)
European immigration: a sourcebook. Aldershot, England; Burlington, VT: Ashgate.
ENTZINGER, H.; BIEZEVELD, R. 2003. Benchmarking in Immigrant Integration.
[online]. European Research Centre on Migration and Ethnic Relations (ERCOMER).
Rotterdam,
August
2003. [citováno 2009-10-11]. Dostupné na:
<http://ec.europa.eu/justice_home/doc_centre/immigration/studies/docs/benchmarking_fina
l_en.pdf>.
ENTZINGER, H. 2007. „Open borders and the welfare state“. In: PÉCOUD, A., DE
GUCHTENEIRE, P. (eds.). Migration without borders: essays on the free movement of
people. UNESCO Publishing: Paris. Berghahn Books: New York, Oxford.
63
FAVELL, A. 2001. Philosophies of integration: immigration and the idea of citizenship in
France and Britain. Houndmills, Basingstoke, Hampshire: Palgrave in association with
Centre for Research in Ethnic Relations, University of Warwick. New York. Second
edition.
FARKAS, O. 2003. Review on Existing Indicators. Legal Indicators for Social Inclusion of
New Minorities Generated by Immigration – LISI. [online]. Project funded by the European
Commission - DG Employment and Social Affairs and the European Academy of
Bolzano/Bozen.
[citováno
2009-11-1].
Dostupné
na:
<http://www.eurac.edu/NR/rdonlyres/4ADB3D4A-BC5B-46D7-9E00F1EA6C022780/0/ReviewofExistingIndicators.doc>.
FLORIDA, R., TINAGLI, I. 2004. Europe In The Creative Age. [online]. Funding
Provided By The Alfred P. Sloan Foundation, Co-Published In Europe With Demos.
February 2004. [citováno 2009-11-22]. Dostupné na:
<http://www.creativeclass.com/rfcgdb/articles/Europe_in_the_Creative_Age_2004.pdf>.
GIDDENS, A. 2003. Důsledky modernity, Praha: Sociologické nakladatelství.
GIL, L. M. A.; PÉREZ, G. A.; BIJL, R. et al. 2007. Immigrant Integration Indicators Proposal for Contribution To The Formulation of a System Of Common Integration
Indicators. [online]. European Commission Expert Group INTI-project. Brussels, European
Commission,
2007.
[citováno
2009-10-10].
Dostupné
na:
<http://english.wodc.nl/onderzoeksdatabase/indicators-of-immigrantsintegration.aspx?nav=ra&l=migratie_en_integratie&l=integratie>.
HORÁKOVÁ, M. 1997. „Problémy integrace etnických menšin“. Sociální politika, 1. str.
4-6.
HORÁKOVÁ, M. 2005. Proměny trhu práce v České republice po roce 1989 se zřetelem
na pracovní migraci. [online]. Praha: VUPSV, Květen 2005. [cit. 21.6. 2009]. Dostupné z:
<http://www.epolis.cz/download/pdf/materials_50_1.pdf>.
JOPPKE, C., MORAWSKA, E. 2003. “Integrating Immigrants in Liberal Nation States:
Policies and Practices.” In: JOPPKE, C., MORAWSKA, E. (eds.). Toward assimilation
and citizenship: immigrants in liberal nation-states. Houndmills, Basingstoke,
Hampshire: Palgrave Macmillan. New York.
JOPPKE, C. 2007. Beyond National Models: Civic Integration Policies for Immigrants in
Western Europe. [online]. West European Politics, Vol.30, No.1, 1-22, January 2007.
[citováno 2009-11-13]. Dostupné na:
<http://pdfserve.informaworld.com/82996_731214027_769313423.pdf>.
64
JOPPKE, C. 2008. Do Obligatory Civic Integration Courses for Immigrants in Western
Europe further Integration? [online]. Focus Migration. [citováno 2009-11-18]. Dostupné
na: <http://www.focus-migration.de/Do_Obligatory_Civic.2562.0.html?&L=1>.
KLVAŇOVÁ, R. 2009. „Nejasné loajality. Způsoby přináležitosti a nepatření migrantů
v transnacionálních sociálních polích“. In: KLVAŇOVÁ, R., SIDIROPULU JANKŮ K.,
MARADA, R. (eds.) Sociální studia: Transnacionalismus. Ročník 6/1/2009. Fakulta
sociálních studií Masarykovy univerzity.
MAREŠ, P. 2006. “Social Exclusion and Social Inclusion: the Czech Perspective”. In:
SIROVÁTKA, T. et al. 2006. The challenge of social inclusion: minorities and
marginalised groups in Czech society. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister
& Principál.
MAREŠ, P. 2007. „Úvod: Co s konceptem sociální exkluze v české společnosti?“. In:
MAREŠ, P., HOFÍREK, O. (eds.). Sociální reprodukce a integrace: ideály a meze. Sborník
z konference. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav a Institut pro
výzkum reprodukce a integrace společnosti.
Migrační politika České republiky. 2008. [online]. Ministerstvo vnitra České republiky.
[cit. 7.11. 2009]. Dostupné z: <http://www.mvcr.cz/clanek/migrace-novy-clanek890951.aspx>.
NIESSEN, J.; SCHIBEL, Y. 2005. Příručka o integraci pro tvůrce politik a odborníky
z praxe. [online]. Poslední revize: listopad 2004. České vydání: Ministerstvo práce a
sociálních
věcí,
2005
[citováno
2009-10-05].
Dostupné
na:
<http://www.cizinci.cz/files/clanky/81/handbook_cz.pdf>.
PALO, D., FAINI, R., VENTURINI, A. 2007. The social assimilation of immigrants.
[online]. Social Protection Advisory Service, The World Bank. February 2007. [citováno
2009-11-02]. Dostupné na:
<http://siteresources.worldbank.org/SOCIALPROTECTION/Resources/SP-Discussionpapers/Labor-Market-DP/0701.pdf>.
Předkládací zpráva. 2008. [online]. Ministerstvo práce a sociálních věcí. 18. června 2008.
[citováno 2009-06-17]. Dostupné z:
<www.komora.cz/Files/Připomínkování%20zákonů/Materialy/99_zpráva.doc>.
SALES, R. 2007. Understanding immigration and refugee policy: contradictions and
continuities. Bristol, UK: Policy Press.
SANÉ, P. 2007. „Foreword“. In: PÉCOUD, A., DE GUCHTENEIRE, P. (eds.). Migration
without borders: essays on the free movement of people. UNESCO Publishing: Paris.
Berghahn Books: New York, Oxford.
65
SKELDON, R. 2008. Migration and Development. [online]. United Nations Expert Group
Meeting on International Migration and Development in Asia and the Pacific. United
Nations Economic and Social Commission for Asia and the Pacifik. Population Division,
Department of Economic and Social Affairs. Bangkok, Thailand.UN/POP/EGMMIG/2008/4.
9 September 2008 [citováno 2009-11-02]. Dostupné na:
<http://www0.un.org/esa/population/meetings/EGM_Ittmig_Asia/P04_Skeldon.pdf>.
SOYSAL, Y. N. 1994. Limits of Citizenship: Migrants and Postnational Membership in
Europe. Chicago: University of Chicago Press.
STOJAROVÁ, V. 2004. „Modely integrace imigrantů a jejich projevy v české politice.“
[online]. Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, Brno. Číslo 2-3, ročník
VI,
jaro-léto
2004.
[citováno
2009-12-02].
Dostupné
na:
<http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=204>.
SZALÓ, C. 2002. „Proces kulturní asimilace a konstrukce identity „přistěhovalců“. In
Sirovátka, T. (ed.). Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno:
Masarykova univerzita a Georgetown.
ŠAFR, J., SEDLÁČKOVÁ, M. 2006. „Koncepty a východiska zkoumání sociální
soudržnosti: prakticko-politický a sociálněvědní diskurs.“ Pp. 19-37. In TUČEK, M. a kol.
(eds.). Soudržnost společnosti z pohledu české veřejnosti. Sociologické studie 06:12.
Praha: Sociologický ústav AV ČR.
RABUŠIC, L., BURJANEK, A. 2003. Imigrace a imigrační politika jako prvek řešení
české demografické situace? Praha: VÚPSV (výzkumné centrum Brno).
RABUŠIC, L. 2005. „Jaká imigrační politika České republiky?“ [online]. Multikulturní
centrum Praha. Srpen 2005. [cit. 10.5. 2009]. Dostupné z:
<http://aa.ecn.cz/img_upload/9e9f2072be82f3d69e3265f41fe9f28e/LRabusic_Imigracni_p
olitika.pdf>.
REX, J. 1997. „The concept of a multicultural society“. In: GUIBERNAU, M., REX, M.
(eds). The Etnicity Reader – Nationalism, Multiculturalism and Migration. Cambridge:
Polity Press, , str. 205-220.
ROUBALOVÁ, V.; GÜNTEROVÁ, T.; KOSTLÁN, F. 2005. Příchozí. Praha: G plus G.
Udělení státního občanství České republiky. [online]. Ministerstvo vnitra České republiky.
Odbor všeobecné správy. Oddělení státního občanství a matrik. 31.7.2008. [citováno 200912-02]. Dostupné na: <http://www.mvcr.cz/clanek/udeleni-statniho-obcanstvi-ceskerepubliky.aspx>.
66
VAŠEČKA, M. 2008. „Nationalized Citizenship in Central European Countries“. In
VAŠEČKA, M. (ed.). Nation über Alles: processes of redefinition and reconstruction of
the term nation in central Europe. Bratislava: Center for the Research of Ethnicity and
Culture.
Velký sociologický slovník 1, A-O. 1996. Praha: Karolinum.
WALLACE, C., STOLA, D. (eds.). 2001.
Basingstoke: Palgrave.
Patterns of migration in central Europe.
WIMMER, A. GLICK-SCHILLER, N. 2002. „Methodological Nationalism and beyond:
nation-state building, migrantion and the social science“. Global Networks 2, 4 (2002) 301334. Blackwell Publishing Ltd.
Zásady koncepce integrace cizinců na území ČR. 1999. [online]. Ministerstvo vnitra.
Datum poslední revize není dostupné. [citováno 2009-12-1].Dostupné na:
<http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/azyl/integrace2/zasady/zasady.pdf>.
67
Anotace
Název práce:
Reflexe
konceptu
integrace
a
promítnutí
jeho
definice
do
přistěhovaleckých politik na příkladu České republiky.
Autor:
Tereza Modráková
Vedoucí práce: PhDr. Michal Vašečka, PhD.
Práce se zabývá konceptem integrace a jejími možnostmi uplatnění v rámci
přistěhovaleckých politik západních států. Cílem práce je kritické zhodnocení propojení
teoretických východisek konceptu integrace imigrantů a praktické roviny sociálně
politických opatření přistěhovaleckých politik. Výchozí tezí je, že státy a osoby politické
reprezentace používají koncept integrace jako vágní pojem, pod jehož hlavičkou se
nacházejí často protikladné opatření a teze, a že cíle samotného integračního procesu jsou
s ohledem na multidimenzionalitu problematiky a procesu nejasně artikulované.
Z hodnocení vyplývá, že politiky integrace se míjí svým účelem, jelikož se zaměřují téměř
výhradně na behaviorální a socio-ekonomické aspekty, které nejsou tím nejpodstatnějším
vymezením členství v ústřední skupině (Alexander 2006). Tím se zdá být pociťovaná
přináležitost jak ze strany přijímací společnosti, tak ze strany přistěhovalce.
S ohledem na nejasnou podstatu konceptu integrace a základů, na kterých stojí, lze
vyslovit poněkud záměrně provokativní závěr. Pokud je jediným řešením integrace
přistěhovalců otevření hranic ústřední skupiny přijímací společnosti, která se zdá být
hlavním faktorem exkluze a vylučování, není tedy třeba integrační politiky zaměřit
především na samu ústřední skupinu?
68
Annotation
Title of paper: Reflexion of the concept of integration and its mirroring in migration
policies. Case of the Czech Republic.
The paper deals with the concept of integration and the possibilities to be employed in the
migration policies of Western societies (or nations). The aim of the paper is to evaluate the
interconnection of theoretical foundations of the concept of integration and the practical
dimension of social policy measures in regards to migration policies.
The initial thesis is that the states and political representatives use the concept of
integration as a vague term, under which one can also find the contrasting measures and
propositions. The aim of the integration process, in regard to multidimensionality of the
concept, is not clearly articulated.
Based on the evaluation, we can state that the integration policies do not effectively treat its
purpose. They are focused almost exclusively on behavioral and socio-economic aspects,
which are not curial for real membership in the "core" group (Alexander 2006).
The real aspect is connected to the sensed belonging from the both sides – the side of
receiving society and also the foreigner’s side.
In regard to the unclear base of the concept of integration, one provocative question could
be raised to close the discussion. If the only solution for integrating immigrants is to open
the borders of the "core" group of the receiving society (that plays as the main excluding
factors), isn't it necessary to focus on the integration politics of the "core" group itself?
Celkový počet znaků: 157 864
69
Jmenný index
Alexander, J.C13, 14, 19, 20, 21, 27, 41,
43
Glick-Schiller, N......................... 7, 13, 17
Barša, P.13, 21, 26, 27, 29, 37, 39, 44, 46,
60
Joppke, C.10, 11, 18, 19, 20, 21, 22, 28,
32, 39, 57
Baršová, A....................................... 39, 46
Kučera, T. ............................................. 56
Bauböck, R.......................... 26, 27, 33, 44
Mareš, P. ......................................... 11, 24
Bauman ................................................. 62
Nielsen .................................................. 56
Bauman, Z. ................................ 10, 12, 23
Niessen, J. ....................................... 32, 59
Beck ................................ 7, 22, 23, 24, 62
Palo, D. ................................................. 35
Beck-Gernsheim, E. .............. 7, 22, 23, 24
Pérez, G. A. .......................................... 32
Biezeveld, R. ................................... 25, 29
Rabušic, L. ............................................ 56
Bijl, R. ................................................... 32
Rex ........................................................ 27
Birch...................................................... 29
Rex, J. ....................................... 25, 27, 31
Blommaert, J. .................................. 41, 43
Roubalová, V. ....................................... 59
Brücker, H. ............................................ 56
Sales, R. .............................. 15, 37, 42, 55
Burcin, B. .............................................. 56
Sané, P. . ............................................... 38
Burjanek, A. .......................................... 56
Sedláčková, M. ..................................... 10
Castles, S.16, 17, 18, 19, 20, 22, 23, 32,
33, 50
Schibel .................................................. 56
Coleman, D. A. ..................................... 56
Skeldon, R. ............................... 12, 38, 66
Davidson, A.16, 17, 18, 19, 20, 22, 23,
32, 33, 50
Soysal,Y. N. .......................................... 18
Horáková ................................................ 9
Schibel, Y. ................................ 32, 56, 59
Stola, D. ................................................ 56
Drbohlav, D........................................... 56
Szaló, C................................................. 28
Entzinger, H. ......................................... 29
Šafr, J. ................................................... 10
Farkas, O. ........................................ 31, 52
Vašečka, M.. ................................... 23, 48
Faull ...................................................... 56
Velký .............................................. 26, 67
Favell, A.......................................... 15, 40
Wallace, C ............................................ 56
Florida, R. ............................................. 39
Wimmer, A. ................................ 7, 13, 17
Giddens, A. ........................................... 23
Gil, L. M. A........................................... 32
70