25. února 2013, Ježíšovy výpovědi o sobě

25. února 2013, Ježíšovy výpovědi o sobě

25. února 2013,
Ježíšovy výpovědi o sobě
Zpracováno podle knihy Josepha Ratzingera, Gesú da Nazareth, 1. díl, Cittá del Vaticano 2007
Už za Ježíšova života se lidé pokoušeli vykládat jeho tajuplnou postavu tak, že na něj přenášeli kategorie, které
jim byly známé a které ho měli této záhadnosti zbavit : byl považován za proroka, za znovu přišlého Eliáše nebo
Jeremiíše, za Jana Křtitele
Petr poprvé ve svém vyznání užil zcela jiných, vyšších titulů : Mesiáš a Syn živého Boha.
Usilí shrnout Ježíšovo tajemství do titulů, které by interpretovaly jeho poslání a jeho bytost pokračovalo i po
velikonocích. Stále víc přitom krystalizovaly tři zásadní tituly : Kristus – Mesiáš, Kyrios – Pán a Syn Boží
První titul byl jako takový sotva srozumitelný mimo semitskou oblast. Brzy se přestal užívat jako titul a splynul
s Ježíšovým jménem : Ježíš Kristus. Z interpretace se stalo jméno, a v tom je i hlubší výpověď- on je zcela
zajedno se svým úřadem, jeho úkol a jeho já se od sebe nedají oddělit. Jeho úkol se právem stal součástí jména.
Pak zbývají tituly Kyrios a Syn a oba ukazují stejným směrem. Slovo „Pán“ se v průběhu starozákonního a raně
židovského vývoje stalo opisem Božího jména a Ježíše tak stavělo do společenství bytí se samým Otcem,
prokazovalo ho jako živého Boha, který se nám zpřítomnil.
Stejně tak ho logicky spojovala s bytím Boha i titul Syn Boží . Co je vlastně bytí samého Boha bližší, o to se
usilovně vedly spory – je Ježíš Synem v odvozeném smyslu, tj. ve smyslu obzvláštní blízkosti Bohu, anebo to
slovo naznačuje, že v Bohu samém existuje Otec a Syn..?
Že je skutečně rovný Bohu, pravý Bůh z pravého Boha ?
Nicejský koncil shrnul výsledek tohoto zápasu do slova : homoúsios – jedné podstaty. – to je jediný filosofický
výklad který vešel do Creda
Ale je v něm proto, aby chránil spolehlivost biblického slova. Chce nám říci, že jestližeJežíšovi svědkové
oznamují, že Ježíš je Boží Syn, pak to není míněno v mytologickém nebo politickém smyslu – byt se z kontextu
jejich doby oba tyto výklady nabízejí . Musíme to chápat naprosto doslovně: ano, v Bohu samém věčně existuje
dialog Otce a Syna a oba jsou v Duchu svatém jeden a tentýž Bůh.
Chceme.li porozumět Ježíšově pozemské cestě a jeho poslání, musíme se poněkud pozorněji podívat na to, jak
on sám sebe označuje v evangeliích. Jde o dva výrazy. Jednak se s oblibou označuje jako „Syn člověka“, dále
máme hlavně v Janově evangeliu – texty, v nichž mluví o sobě prostě jako o synovi.
Titul Mesiáš pro sebe Ježíš sám nikdy nepoužil, titul „Boží Syn“ je z jeho úst slyšet na několika místech Janova
evangelia. Tam, kde je osloven mesiášským titulem nebo podobným výrazem – například od vyháněných
démonů, ale také od Petra ve vyznání – sám mlčí. Na kříži ovšem – už otevřeně pro celý svět – visí titul Mesiáš,
židovský král. A zde také smí viset – ve třech jazycích tehdejšího světa – neboť tady už nepovede
k nedorozumění. Kříž jako Ježíšův trůn dává titulu pravý význam. Kraluje z dřeva kříže – tak neslýchaně
opěvovala prvotní církev toto nové království
Obraťme se nyní k oběma titulům, kterými se Ježíš podle evangelia sám označoval
SYN ČLOVEKA – tato tajuplná slova jsou titulem, kterého Ježíš, když o sobě mluvil, užíval nejčastěji. Jen
v Markově evangeliu zaznívá výraz „Syn člověka“ z Ježíšových úst 14x. V celém NZ je používán pouze Ježíšem,
s vyjímkou vize umírajícího Štěpána, jemuž je dáno spatřit nebesa otevřená ..“ Vidím nebesa otevřená a Syna
člověka, jak stojí po Boží pravici,,,“ Sk 7,56
Stěpán v okamžiku, kdy umírá vidí to, co Ježíš ohlásil při procesu před veleradou: „ A uvidíte Syna člověka, jak
Stěpán takto cituje Ježíšova
slova, jejichž reálnost směl vidět poprvé v okamžiku martyria.
sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích…“ Mk 14,62
Co vlastně znamená a znamenalo pro jeho posluchače sousloví . Syn člověka ?
Nebyl to obvyklý titul Mesiáše, do něho spíše Ježíš své tajemství skrýval a současně pomalu zpřístupňoval jeho
následovníkům – přesně to zapadá do jeho způsobu řeči, která spočívá v hádankách a podobenstvích a snaží se
je jen pozvolna vést k tomu, co je skryté a co skutečně může otevřít člověka až k následování Jeho.
Výraz Syn člověka předchází titulu Syn a potažmo Syn Boží – to uvidíme, že sám užije jen minimálně, a konečně
to ho stálo dramatické odsouzení k smrti.
1
Vraťme se k výrazu - Syn člověka – v aramejštině a hebrejštině znamená nejprve prostě totéž, co člověk. Ale
v tom, jak tento výraz používá Kristus, najdeme první náznak tajuplného vědomí svého poslání a to ve slovech
citovaných u všech evangelistů : ..“ Sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu. Proto Syn člověka je pánem i nad
sobotou..“
Papež Benedikt upozorňuje, že toto prohlášení není výrazem moderně-liberálního postoje, ale v Synu člověka se
zjevuje člověk takový, jaký by opravdu měl být. Z pozice Syna člověka - to je měřeno Ježíšem, je člověk
svobodný a dokáže i soboty užívat správně jako dne svobody, kterou máme od Boha a pro Boha. Když řekne, že
je pánem i nad sobotou – zde se ukazuje celá výše jeho nároku jako toho, který vykládá Zákon plnomocně,
protože sám je prapůvodním Božím Slovem a naplněním Zákona. A ukazuje se, jaký druh nové svobody tím
člověku vůbec přísluší – svoboda, která nemá nic společného s pouhou libovolností, skutečná vnitřní svoboda ke
které jsme také povolání jako těch, kdo nejsou otroci žádného nezůčastněného zachovávání předpisů.
Výraz Syn člověka v Ježíšově době neexistoval jako titul, ale první zmínku o něm najdeme ve starozákonní knize
Daniel, v pasáži kde se popisuje vidění konce světa. Vidoucí zří posloupnost vládnoucích světových velmocí
v podobě čtyř velkých zvířat která vystupují z moře- přicházejí zdola, představují tedy moc založenou především
na násilí, moc zvířeckou. Ale po vyvrcholení moci zla – obraz světových dějin, přichází skutečný pán světa
v podobě člověka, který udělá konec jejich běsnění :..“ Hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka…a
byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národů…jeho vladařská moc je
věčná a jeho království nebude zničeno…“
Jako protějšek zvířat z hlubin, je tu člověk z výšin. Tak jako zvířata z hlubin ztělesňují dosavadní světové říše,
ohlašuje obraz Syn člověka, který přichází s nebeskými oblaky, zcela novou říši, království lidskosti, skutečné
moci, která pochází od samotného Boha
Když se vrátíme k Ježíšovým slovům, kde on sám užívá titulu Syn člověka - je to především ve zmínkách o svém
uptrpení, které předvídá a při procesu před veleradou, kde také překvapivě ohlašuje svůj poslední příchod jako
soudce světa. V tom spočívá důležitá věc - nesmíme přehlédnout, že mluví o své budoucí slávě, aby svolal lidi
k soudu a shromáždil spravedlivé a vyvolené, ve chvíli, kdy sám stojí jako obviněný a vysmívaný před svými
soudci, a že se tak v těchto slovech prostupují sláva a utrpení. O utrpení sice není řeč přímo, ale ono je
skutečností v níž se nachází.
Když se podíváme na slova o posledním soudu, v poslední kapitole Matouše Mt 25 – tam se soudící Syn člověka
ztotožňuje s hladovými a žíznícími, s cizinci, nahými, nemocnými, vězněnými – a chování lidí vůči nim označuje
za chování vůči němu samotnému. Je to fikce soudce světa ?
Naprosto ne – Ježíš ve svém vtělení to relizoval až do krajní konkrétnosti – on byl nemajetný, bez domova,
nemá, kde by hlavu složil, on je zajatý, obviněný a umírá nahý na kříži. Ztotožnění Syna člověka, který soudí
svět, s trpícími všech podob předpokládá totožnost soudce s pozemským Ježíšem a ukazuje vnitřní jednotu kříže
a slávy, pozemského bytí v poníženosti a bodoucí plné moci soudit svět. Syn člověka je jen jeden jediný, Ježíš
Kristus.
Další výroky Krista jako Synu člověka – jsou v souvislosti s předpovědmi o svém utrpení – on na jedné straně
budoucí vládce světa se ztotožňuje s trpícím a umírajícím Božím služebníkem. Tak naznačuje způsob,kterým
vládne Bůh – v zástupném utrpení a ve smrti se zcela vydává pro druhé, On se stává Zachráncem a Spasitelem
pro mnohé, nejen lidu Izraele, ale svou smrtí překračuje hranice místa a času – univerzalita jeho poslání se
naplňuje.
Papež to shrnuje – když Kristus mluví o sobě jako o Synu člověka – On žil z celku Zákona a Proroků a své vlastní
bytí a slova považoval za výklad Písma – to vyjádřil Jan v Prologu svého evangelia – ON je sám je to Slovo,
v Něm našla všechna zaslíbení od Boha svoje Ano – píše Pavel v Kor 1,20
On pochází z Boha, On je Bůh. Ale právě tím nám přináší, že na sebe bere lidské bytí – pravou lidskost.. To co
zahlédl Daniel ve vidění - …“jakoby Syn člověka…“, v Kristu se stává konkrétním- On se vydává za mnohé a
s mnohým se stává jedno tělo a jeden duch. To je následování, k němuž nás volá – nechat se vtáhnout do nové
lidskosti – to je společenství s Bohem. Ještě k tomu říká Pavel :..“ První člověk Adam, pocházel ze země a ze země
jsou i jeho děti. Když někdo pochází z něbe, z nebe jsou i jeho děti..“ 1 Kor 15,48
Titul Syn člověka zůstal vyhrazen jen Kristu, ale nová jednota Boha a člověka – prostupuje celý nový zákon, kdo
chce následovat Ježíše Krista, má mu jít především o tuto novou lidskost, pocházející od Boha.,
SYN….a SYN BOŽÍ – i když oba výrazy mají velmi rozdílný původ a význam, později ve vznikajícím křesťanství
splývají
2
Titul Syn Boží - pocházel z politické sféry v zemích starého Orientu, náboženství a politika tady podivně souzněly,
jednalo se v jistém smylsu o teokracie. Synem Boha se stával v okamžiku intronizace v Egyptě i v Babylonu král
– plně mu náležel tento titul. Bud se chápal jako jeho tajuplný a mytický Boží původ nebo střízlivěji jako právní
akt, božská adopce. Tyto přestavy byly v jistém smyslu převzaty Izraelem a jeho vírou. První zmínka je při žádosti
Mojžíše na faraona, aby propustil lid …“ Toto praví Jahve, Izrael je můj prvorozený Syn. Vzkázal jsem ti, propust
mého syn, aby mi sloužil…….“ Ex 4,22
Pak to najdeme se slavností vážností u proroka Nátana, když předpovídá králi Davidovi věčnou existenci jeho
domu : “ a dám povstat potomku, který vzejde z tvého lůna, já mu budu otcem a on mi bude synem..“
Na tom se později postavil obřad intronizace izraelských králů v královských žalmech - Z 2 :…“ přednesu
Hospodinovo rozhodnutí – ty jsi můj Syn , já jsem tě dnes zplodil. Požádej a národy Ti předám to dědictví, v trvalé
vlastnictví i dálavy země..“
Zůstávalo ale zřejmé, že příslib vlády nad národy – převzatý od velkých říší Orientu, je naprosto nesrovnatelný a
směšný vůči skutečné realitě židovského krále v Jeruzalémě - má maličké území, nestálou moc, kterou zcela
ztrácí v exilu a pak zavisí na velmocích, které ho okupují….
Rané křesťanství ale přesto převzalo tento příslib vlády budoucího krále – jdoucí daleko za přítomný okmažik – a
vidělo v Ježišově zmrtvýchvstání jeho uskutečnění.
V prvním kázání Pavla Zidům, znajícím dobře Starý Zákon, v Antiochii zazní : ..“ ta zaslíbení, která dal Bůh našim
otcům, vyplnil na jejich dětech, na nás, když vzkřísil Ježíše. Tak je psáno i v druhém žalmu : Ty jsi můj Syn, já jsem
Tě dnes zplodil…“ Sk 13,32
Tuto řeč, zachycenou ve Skutcích, jistě síme považovat za vzor misijního kázání židům, v němž je patrná
kristologická četba Starého Zákona vznikající církví – bez Krista nemá SZ plný smysl. Tady vidíme konečenou
přeměnu politického výrazu Božího synovství od starověkého Orientu, přes myšlenku vyvolení u davidovského
království a čekání na budoucího krále až teď – ve viře v Ježíšovo zmrtvýchvstání jako očekávaný dnešek
žalmu. Ted Bůh ustanovil svého krále, jemuž skutečně předává národy jako vlastnictví. Ale tato vláda nad národy
světa už nemá politický charakter. Pravý král nedrtí národy železnou holí, vládne z kříže, zcela nečekaným
způsobem. Univerzalita-budou mu patřit všechny národy, se naplňuje pokorným způsobem společenství ve víře:
tento král panuje vírou a láskou, ne jinak. Tak lze nyní Božímu slovu rozumět zcela novým a definitivním
způsobem . ..“ Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil..“
Výraz Boží Syn zcela ztrácí svůj původní politcký význam a stává se výrazem zvláštní jednoty bytí s Bohem,
která se ukazuje v kříži a zmrtvýchvstání.
Než přejdeme k Ježišovu sebeoznačování SYN, které teprve dává titulu Syn Boží, vzešlému z politické sféry
Orientu, definitivní křesťanský význam, papež Benedikt objasňuje vývoj chápaní tohoto výrazu v době
vznikajícího křesťanství - totiž císař Oktavián Augustus-adoptivní syn Julia Ceasara, za jehož vlády se Ježíš
narodil, přenesl starou orientální politicko-teokratickou praxi a chápání krále do Rima a sám se prohlásil za syna
božského Caesara – za syna boha. Zatímco za Augusta se tak děje ještě velmi opatrně, následný kult římských
císařů znamená, že se přijímá plný nárok na boží synovství a tím na uctívání císaře v Rimě jako boha – to je
závazné pro celé impérium. Tak se začínají křížit nároky císaře na Boží synovství a křesťanská víra v to, že
skutečný Syn Boží je vzkříšená Kristus , jemuž patří národy světa a jemuž jedinému přísluší úcta vzdávaná
božství. Víra křesťanů, sama o sobě nepolitická, uznávající právoplatnou vrchnost, se tak dostává v titulu Syn
Boží do střetu s mocí císaře –a po všechny časy se bude střetávat s totalitní politickou mocí – je tlačena do
situace martyria – vydat svědectví – tj, do společenství s Ukřižovaným, který vládne jen ..“ z dřeva“.
Samostatně stojící označení Syn, které v zásadě zaznívá jen z Ježíšových úst – najdeme ale také na několika
místech NZ mimo evangelia, v listech Zidum a Jana,
Přesto nejznámější je mesiášský chvalozpěv . ..“ Velebím Tě Otče, Pane nebe a země, když jsi tyto věci skryl před
moudrými a chytrými a odhalil jsi je maličkým…všechno je mi dáno od měho Otce a nikdo nezná Syna než jenom
Otec , ani Otce nezná nikdo než Syn a ten, komu to chce Syn zjevit…“ Mt 11.25
Jen Syn Otce zná, k poznání patří stejnost, identifikovat se s ním, také k poznání Boha patří být mu blízko,
jednotu bytí s ním, dále se to ukazuje v Ježíšových modlitbách, v jeho synovském dialogu. Z toho je zřejmé co
znamená tento výraz Syn – dokonalé společenství poznání které je zároveň společenství bytí. Otce pozná jen
ten, komu to chce Syn zjevit ? v tom není žádná svévole , Synova vůle je totéž co chce Otec, Kristus sám dává
odpověd – maličkým. Koho chce Otec, chce i Syn – koho však Otec chce? Překvapivě nikoli moudré a
rozumné…? Znalci Písma, kteří se Bohem obírají takříkajíc z povolání, ho nepoznávají – zůstávají vězet
v houštině svých detailních znalostí. Všechno jejich vědění jim brání v prostém pohledu na Boha samého…Pavel
3
to vyjádřil varováním .. :..“ ti kteří jdou k záhubě, považují nauku o kříži za hloupost….ty které svět pokládá za
pošetilé, bozmocné, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné…“1 Kor 1
Co se však míní onou pošetilostí, bláznovstvím, které člověka nám otvírají poznání Boha? Klíč který nám otevře
dveře je čisté srdce, které nás dělá vidoucími – prostota v níž naše vůle se stává vůli syna, dcery Boha
Pak uvidíme. Být synem, dcerou – znamená tedy být ve vztahu, velmi blízkého vztahu, je zde vazba. Znamená
odříct se autonomie jež vede k uzavření v sobě, znamená potřebovat Boha. Z toho zaznívá i paradox, rozvedený
v Janově evangeliu – Ježíš na jedné straně coby Syn je zcela podřízen Otci a právě takto je Otce roven,
skutečně roven, jedno s ním
Tato rovnost je dále popisována…“ všechno je mi dáno od mého Otce…všechno mé je tvé a všechno tvé je mé…..“
a toto dávání Otcovo zasahuje i do našeho světa …“neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného
Syna…“.v krajní lásce až na kříž.
A konečně, slovo Syn má místo v Ježíšových modlitbách – slovu Syn odpovídá prosté Otče – v pravpůvodní
aramejské podobě Abba – drahý Otče….
Takové oslovení v tehdješím židovském světě neslýchané, ukazuje jedinečnost Syna a křesťané dostali stejnou
moc – i oni jsou synové, zmocnění volat ABBA Otče ! Přitom je jasné, že bez Krista by to bylo pro nás nemožné.
Jen On je jeho Syn.
JA JSEM TO….. v Ježíšových promluvách najdeme také skupinu výroků – „ já jsem“ nebo “…já jsem to“
Jak tomu rozumět ?
Dva nejdůležitější výroky tohoto druhu se nalézají u Jana, když Ježíš reaguje na spor mezi lidmi pro svátku
stánků, když sám představil jako pramen živé vody. To v lidu vedlo k různicích: nekteří se ptali, zda opravdu není
ten dlouho očekávaný prorok, jiní poukazovali na to, že z Galileje prorok nevzejde. Ježíš jim říká ..:….“Vy nevíte
ani odkud přicházím, ani kam jdu….neznáte mne, ani mého Otce…“ a pak ještě jednoznačněji dodává ..“ vy jste zdola,
ja jsem zhora. Vy jste z tohoto světa, já z tohoto světa nejsem.,,“ a pak přichází rozhodující věta…“ano, jestliže
neuvěříte, že jsem to já, zemřete ve svých hříších…“ 8.24
Co to znamená, chce se nám ptát : Co ty jsi zač ? a opravdu Zidé mu odpovídají – Kdo jsi ?
Odpověd k výkladu tohoto výroku nemůžeme podle papeže Benedikta hledat nikde jinde než ve světě, kde byl
doma, ve Starém Zákoně a židovství. Máme k dispozici dva základní starozákonní texty.
Exodus 3,14 – Mojžíš a hořící keř z něhož Bůh nejprve volá na Mojžíše a on se tohoto volajícího Boha otá : Jak
se jmenuješ? A jako odpoveď dostává záhadné jméno JHWH, jehož význam vyloží sám hovořící Bůh záhadnou
větou : Jsem který jsem. Existuje nespočet interpretaci této věty, ale faktem je, jak zdůrazňuje papež, že tento
Bůh se označuje jako JSEM. On JE. A to znamená přirozeně i to, že je tu pořád, pro lidi – pro každého, včera,
dnes i zítra.
Druhé místo SZ – je to ve velkém okamžiku naděje nového exodu na konci babylonského exilu, navázal na
poselství hořícího keře Isaiáš a dále je rozvinul :…..“ mými svědky jste vy, je výrok Hospodinův, a můj služebník,
jehož jsem si vyvolil. Tak mě poznáte a uvěříte mi a pochopíte, že to jsem já. Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a
nebude ani po mně. Já, já jsem JHWH, kromě mne žádný spasitel není..“ Iz 43,10
V době, kdy Izrael neměl zemi ani chrám, byl Bůh podle tehdejších normálních měřítek vyloučen z konkurence
božstev, neboť Bůh který neměl zemi a nemohl být uctíván, nebyl žádný Bůh. V této době Izrael musel začít
neslýchané – začít chápat jinakost a novost svého Boha stále většího, než si kdy myslel – to že nebyl prostě
jeho, nebyl bohem jednoho národa a jedné země, ale Bohem jako takovým, Bohem všeho, jemuž patří všechny
země, nebesa i svět. Boha, který nepotřebuje uctívání oběťmi kozlů a býků, ale který je skutečně uctíván jen
konáním spravedlnosti spravedlivými lidmi.
Jěště jednou Izrael poznal, že jeho Bůh je Bohem vůbec – ten Bůj je prostý. Představuje se právě jako ten, který
je, v jedinečnosti – já jsem to, zcela jinak nez tehdejší božstva, ale především to zcela pozitivně ukazuje jeho
nepopsatelnou jedinečnost a jedinost
Když říká Ježíš ono : já jsem to, vztahuje se k těmto dějinám a navazuje na ně. V něm je přitomno osobně totéž
tajemství jednoho Boha – já a Otec jedno jsme. Jde právě o nedělitelnost Otce a Syna. Protože je SYN, smí brát
do úst Otcovu sebeprezentaci : ..“kdo viděl mne, viděl Otce..“ Jan 14,9
4
V celém rozhovoru, ze kterého je tento verš, jde právě o jednotu bytí Otce a Syna – v celém svém bytí není ničím
jiným než vztahem k Otci. Užité formule spjaté s hořícím keřem a Izaiášem je třeba chápat z tohoto vztahu – ono
já jsem je zcela zavzato do vztahu Otce a Syna
Po otázce židů a také naší otázce - Kdo jsi ?......Ježíš nejprve odkazuje na toho, který ho poslal a od kterého
odvozuje to, co promlouvá k světu. Ještě jednou opakuje formuli zjevení „ já jsem to“ , ovšem rozprostírá ji do
budoucích dějin.
„ až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já…“ Jan 8,28 Na kříži se pozná jeho synovství, jednota
jeho bytí s Otcem. Kříž je v pravdě výše. Je to výše lásky do krajnosti : na kříži je Ježíš na výši Boha, který je
láska. Tam ho lze poznat,, poznat..“že jsem to já..“
Hořící keř je kříž. Nejvyšší nárok zejvení ..“ já jsem to“ a Ježíšův kříž jsou neoddělitelné. Zde se ukazuje Boží
realita uprostřed dějin, pro nás…“ tehdy poznáte, že jsem to já..“ Kdy se ale uskuteční ono tehdy, ptá se papež
Uskutečňuje se v dějinách pořád znova, počínajíc Letnicemi, kdy Petrovo kázání proniklo do srdci židům a podle
zprávy Skutků apoštolů na tři tisíce lidí najednou se dalo pokřtít a připojilo se k nově vznikající církvi křesťanů
A plně se uskuteční na konci dějin, o němž říká vidoucí v Janově zjevení…“ Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho
probodli..“ Zj 1,7
Velké obrazy Janova evangelia
Poslední velká skupina Ježíšových výroků o sobě najdeme ovšem opět v hádankách a alegorické podobě
v Janově evangeliu -…“ já jsem chléb života - světlo světa - dveře - dobrý pastýř – vzkříšení a život – cesta –
pravda a života – pravý vinný kmen a konečně pramen vody…“
Papež Benedikt shrnuje, že všechna tato obrazná určení jsou variacemi na jedno téma, že totiž Ježíš přišel, aby
měli život a měli ho v plnosti. Člověk nakonec potřebuje a touží jen po jednom – po životě, naplněném životě. Na
jiném místě u Jana Ježíš tuto prostou věc, na níž čekáme a po níž prahneme, nazývá ..“plnou radostí,,“ 16.24
Co je ale ten život v plnosti ? Všichni nějak tušíme že to není žádná krátká radost , rozkoš na epizodu, mé
prchavé soukromé stěstí, ale něco mnohem většího – totiž svět který dospěl i ve mně do své pravé podoby,
jednoty Boha a světa. Papež podotýká že to je cílem prosby za příchod Božího království – ono místo kde znovu
najdeme ztracený ráj, místo prosté harmonie mezi mnou a Bohem, kde nebude ani prostor pro naše lidské
rivality, podezírání, výčitky, strachy a úzkosti z druhých. To co člověk přes všechny vydařené lidské vztahy
naléhavě potřebuje je jediné – potřebuje Boha. A to vidíme za všemi těmi obraznými promluvami: Ježíš nám dává
život, protože nám dává Boha.
Může ho dávat, protože sám je s Bohem jedno. Protože je Syn. On sám je dar – je ŽIVOT . Právě proto je celým
svým bytím ten, který žije a existuje pro někoho, pro nás….Právě proto se na kříži vyjevuje jeho pravé povýšení
5