Tomáš Bederka - SchoolTime.cz

KAPITOL A 1
Úvod
Každý kdo tuto „knihu“ čte není určitě jen obyčejný čtenář. Ten kdo toto čte, má
rád strach. Strach, ten pocit, že za vámi někdo je, že ty dveře nevrzají jen tak, že
to mrazení v zádech není žádný vítr. Duchové, mystično, nadpřirozeno, přízraky,
ďábel, démoni, andělé, upíři, vlkodlaci. Někdo z nás věří, někdo ne. V tom je ta
krása, věřit, doufat. Představa démonů noci, temných lesů, pustých hřbitovů, husté
mlhy, tajemná místa, to je to co v nás vyvolává ten zvláštní pocit, strach. Chceme
se bát, my se potřebujeme bát. Je to součást života, náš denní chléb, my to
potřebujeme, my to vyhledáváme. Proto je zde tato kniha. Sepsané lidské prožitky
do krátkých příběhů, zážitky, historky, příhody co zúčastněné zamrazily v zádech.
Některé možná vymyšlené jsou, ale některé vymyšlené nejsou.
Velký dík patří všem, kteří přidali ruku k dílu! Sára Goldbergerová, Petra
Ivaničová, Martinovi Franzlovi, Kristýně Přibylové, Denise Šínové, Petře
Špatenkové, Veronice Rytinové
1
Duchové
„Přízrak či duch je druh nefyzické či nadpřirozené bytosti. Má být tvořen hmotou
mlhovité konzistence. Duchové osob mají sídlit tam, kde zemřely nepřirozenou
smrtí nebo se neodpoutaly od svého fyzického těla. Mají se nacházet ve městech i
v přírodě, nejčastěji však na hřbitovech.“
-zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Př%C3%ADzrak
2
KAPITOL A 3
Dětský tábor
Tomáš Bederka
Skutečná událost
Je to pár let co si vzpomínám. Je možný, že to bude pro někoho znít absurdně,
ale já sem tam byl a vím jak to bylo. Kolik mi tenkrát bylo? 15, myslím.
Jezdili jsme s lidma ze třídy, tenkrát to byla ještě základka, na dětský tábor. Byl
to fakt nejlepší tábor, takový to správný dětství. Skvělý lidi, dobrý jídlo, největší
sranda. Nejlepší na tom všem bylo, že jsme neměli žádný notebooky, telefony,
radia, nic takovýho. Čistě jen my a příroda.
Tábor byl kousek od hory Blaník. Kdo by Blaník neznal. Blaničtí rytíři tam
čekají do dnes na to, aby pomohli národu bránit se zlu. Tedy, tak praví pověst. Za
druhé světové války v okolí bylo spousta nacistických vojáků. Okolí blaníku bylo
pro ně velice zajímavým, je totiž opředeno mnoha tajemstvými, ale o tom vám
povídat nebudu. V té době, době války, zde kousek ve vesnici jménem Slavětín žil
jistý muž jménem František Kabát. Byl to známý místní opilec, každý večer jste ho
našli v místní malé hospodě. Jednoho dne zde projížděla skupina nacistických
vojáků a dotazovali se na cestu, již neznámo kam. Jako jeden z mála lidí co tu
bydleli, uměl právě pan Kabát trochu německy. Němčinu ovládal dostatečně na to,
aby ho nacisté vzali kus cesty sebou, aby jim ukázal cestu. Vojáci ho odvezli za
vesnici, kde jim pan Kabát cestu ukázal a vysvětlil kudy dál, za odměnu ho zde
popravili ranou z pistole přímo do hlavy. Po několika dnech ho našli lidé z vesnice
zastřeleného u cesty v lese. Po krátkém obřadu ho pohřbili v lese, kousek od místa,
kde byl zabit. Postavili mu tam malý náhrobek z kamení a cihel, který je zde do
dnes. Tento příběh znají pouze ti starší z našeho tábora jako vedoucí, rikitan a pár
dětí, které příběh slyšeli od starších.
3
Jeden rok, bylo ukrutné vedro, celý týden třicítky. Předpověď hlásila další horké
dny a my jsme mysleli, že už to do konce tábora asi neskončí. Každý den jsme se
kropili hadicí, pili studenou šťávu a snažili se v tom vedru moc nenamáhat.
Byl asi pátek, nejsem si jistý, měli jsme různé hry v lese. Opět bylo strašné
vedro, ale v lese se to dalo vydržet. Hráli jsme si přibližně do půl sedmé, protože v
sedm byla už večeře, a šli jsme do tábora. Jeden oddíl stále chyběl, tak jsme začali
všichni večeřet bez nich. Bylo to nezvyklé, jelikož k večeři jsme vždy usedali
všichni a to i v minulých letech. Hlavní vedoucí byl poměrně naštvaný, jelikož se
vedoucímu toho oddílu, Alešovi, nemohl dovolat. Jako děti sme to moc nechápali,
tak jsme si to moc nebrali.
Po večeři jsme měli klasicky už klid. Mohli jsme si dělat co jsme chtěli, tak sme
klasicky lítali ze stanu do stanu a dělali blbosti. Byl krásný podvečer, ale z ničeho
nic, z čistého nebe, se vynořili husté mraky a začala tak silná bouřka, jakou sem do
dnes neviděl. Samozřejmě jsme všichni utekli do stanů, ale tam jsme dlouho
nevydrželi, jelikož z nebe lilo tolik vody, že všechny stany byly ihned promočené a
vytopené. Vedoucí nás nahnali do jídelny, ale ten jeden oddíl stále chyběl. To už se
začali o ně všichni bát, nikdo nevěděl, kde jsou a co se děje. Venku prudká bouře a
oni byli někde v lesích bez žádné ochrany prakticky. Všichni jsme byli v jídelně a
pozorovali blesky jak vždy prozáří celou jídelnu světlem tak silným, jak ve všední
den. Strach byl očividný, nikdo nechápal, kde se tak silná bouřka z ničeho nic
vzala.
Hlavní vedoucí už začal být velice nervozní, Alešův oddíl se stále nevracel a už
bude skoro půlnoc. V deset byla večerka, ale kdo by dokázal při takové bouřce v
nacpané jídelně spát. Celý ten rozhovor rikitana a vedoucích jsem poslouchal.
Když odbyla půlnoc, tak se stalo něco nečekaného. Rozrazily se dveře do jídelny a
vletěl do nich Jakub, syn Aleše. Byl celý vystrašený a promočený. Mluvil hrozně
rychle, ale byl hrozně udýchaný, tak mu nebylo rozumět. Rikitan se ho furt ptal co
se stalo, co se děje? Jediné co z Jakuba vypadlo bylo: „Kabát, vykopali sme
Kabáta“. V tu chvíli jsem zpozorněl. Cože udělali? Vstal jsem a šel jsem ke
dveřím. Viděl jsem, jak z lesa vybíhá oddíl Aleše, někteří nesli lopaty, někteří
krumpáč a na konci té promočené řady lidí vyšel Aleš. Všichni byli vystrašení,
zmoklí a klepali se a Aleš šel rovnou na kobereček. Nikdo o tom nechtěl mluvit,
4
jen mi pak rikitan opravdu potvrdil, že se pokoušeli vykopat Kabáta, ale jakmile
krumpáčem vykopali dvě cihly z jeho hrobu, spustila se ta šílená bouře a oni se
ztratili v lese. Ztratili v lese? Aleš? Ten co sem jezdil od svých 7 let? Divné. Aleš
prý les vůbec nepoznával, všechno bylo jinak, cesty, stromy, mítiny. Nemohl najít
cestu zpět a do toho oddíl na krku a ta hrozná bouřka.
Je to zvláštní, že bouře se spustila ve chvíli, když vykopali dvě cihly z Kabátova
hrobu. Je zvláštní, že Aleš, ten nejzkušenější z vedoucích nedokázal najít cestu z
lesa, do kterého chodil každé prázdniny již nějakých 25 let. Že by starý Kabát, co
byl zavražděn, již nechtěl být nikdy rušen? Nebo se mstil za zradu nacistů? To už
se asi nikdy nedozvíme. Naštěstí vše dobře dopadlo.
5
KAPITOL A 4
Babi, jsi to ty?
Tomáš Bederka
Skutečná událost
Nejsem asi jediný člověk na světě co měl babičku. Možná byl rozdíl v tom, že já jí
řikal bába. Ani nevim proč. Vždycky: „Kdy přijede bába?“ a „pojedeme k bábě?“.
Nevím proč sem jí tak říkal, prostě mi to přišlo normální. Bohužel, naše rodina
normální moc nebyla, Bylo mi 12, moc jsem tyhle věci ještě nechápal.
Bába mi přišla fajn, vozila mi vždycky Mc Donalda když přijela a dala mi 100
Kč. Rád jsem za nima jezdil na chatu, protože tam měli hodně koček a psů, to
jsem měl rád. Jako malej kluk jsem ještě nechytal ty souvislosti, lidský chování a ty
psychický stavy těch lidí. Nepoznal jsem, že bába je poslední dobou alkoholička a
že je vážně na tom zdravotně špatně. Jednou máma přijela pozdě večer a
oznámila, že bába je v nemocnici. Nedocházelo mi, že by mohla umřít nebo tak, v
televizi vždycky všechno dopadlo dobře, tak sem to očekával i od týhle situace. Po
několika dnech bábu z nemocnice pustili a všechno bylo asi v pohodě.
Byly prázdniny a já byl s rodičema na orlíku. Byl tam se mnou i Kuba Rohlík.
Najednou si mě máma zavolala a oznámila mi, že bába umřela. Nějak mi to
nedocházelo, tak jsem to odkejval a šel si zase hrát. Za pár dní sem nějak seděl
doma večer a najednou mi to cvaklo. Bába umřela. Začal sem hrozně brečet a
strašně se mi stejskalo. Bylo mi to fakt líto. Ale jak to tak bejvá, sejde z očí, sejde z
mysli. Asi po měsíci se ale bába sama připomněla.
Začalo to snama. Zdál se mi několik nocí ten samej sen. V tom snu se
odehrávala pořád ta samá scéna. Byl jsem doma, byl večer, šel jsem k rodičům do
pokoje a otočil jsem se směrem k oknu. V odrazu okna za mnou stála bába a
koukala se na mě upřeným pohledem. Vždycky jsem se hrozně vylekal a probudil.
Bylo to několik nocí po sobě. Už jsem ani nechtěl pomalu chodit spát, protože
6
jsem se bál, že jí zase uvidím. Asi po týdnu sny přestaly. Byl jsem rád, že jsem se
toho zbavil. Jednoho dne jsem přišel do kuchyně a tam stála máma, zastavil jsem
se a kouknul jsem se na ní, otočila se na mě. „BUM!“ Rozrazilo se okno! „CVAK“
a zaplo se rádio ze kterého zněly zprávy a moderátorka právě řekla: „Nebylo
možné zabránit smrti, i přestože se záchranáři snažili“. Oba jsme se hrozně s
mamkou polekali. Zavřeli jsme okno a rádio vypli. Mamka se mě zeptala: „ Na co
jsi myslel?“, říkám: „Na bábu“ a mamka na to: „Já taky“.
7
„Postupem času se ale případy narušení nočního klidu začaly množit. Několik nocí
po sobě začal někdo zvonit na jejich zvonek u dveří.“
9
KAPITOL A 6
Sním či bdím?
Petra Ivaničová
Skutečná událost
Už je to pár let, ani nevím už kolik. Myslím, že mi bylo 6. Tenkrát jsme často
jezdili k babičce, měla jsem to tam strašně moc ráda. Příroda, dlouhá, nekonečná
pole kam jste se podívali. Přes léto jsme tam bývali s mamkou celkem často.
Vždycky jsme tam běhali s kamarádkou po těch polích v té žluté dlouhé trávě.
Znáte to, to srpnové opravdu žluté slunce, dlouhé lány pole a vy pobíháte těmi
lány a dotýkáte se špiček trávy a připadá vám, že svět je váš, všechno je skvělé a
nic se nemůže stát. Omyl.
Jeden víkend jsme měli k babičce jet. Hrozně jsem se těšila, už jsem balila kufry
snad tři dny předem! Bohužel v pátek, den odjezdu, mi mamka řekla, že jet
nemůžeme, že má pracovní povinnosti, ale že do konce července tam jistě za
babičkou zajedem. Mrzelo mě to, hodně jsem se těšila, ale tak nedalo se nic dělat a
svá poctivě složená trička jsem znovu vybalila a naskládala do skříně.
Byl už večer a jako 6ti letá jsem chodila brzo spát. Dnes to bylo ale takové celé
nějaké zvláštní. Nemohla jsem usnout, furt jsem se převalovala z boku na bok a
stále nic. Když jsem konečně zabrala, tak se mi zdál velice divný sen. V tom snu
jsem zase byla u babičky. Běhala jsem po těch polích s kamarádkou, tak jak jsem to
měla moc ráda. Cítila jsem úsměv na rtech, když jsem o tom snila. Ale ten sen
ještě nekončil, pokračoval a ne příliš hezky. S kamarádkou jsme pobíhali po poli,
smáli se, ale z ničeho nic, jsem cítila takový pocit, který mi přímo říkal: „ otoč se!“a
já se otočila.
Z pole jsem viděla babiččin dům. Ten velký, krásný, bílý dům. K ní se přímo
hodil. Ale neestál přede mnou jen dům. V tom snu tam byla i babička. Byly tam
dveře, prosklené dveře a babička byla u nich, ale nestála, ona padala k zemi a
10
snažila se z posledních sil chytit za kliku, ale to se jí nedaří a padá k zemi. Snažím
se k ní rozběhnout, ale něco mě drží na místě, nemůžu se hnout a jen koukám, jak
tam babička leží a nemůžu jí pomoct. V tu chvíli jsem se probudila.
Druhý den jsme jeli s maminkou do města. Bylo všude hrozně lidí a já se
loudala vedle ní, ale z ničeho nic vedle mě maminka nebyla. Nemohla jsem jí
najít, zmateně jsem se koukala kolem sebe a v tu chvíli jsem jí uviděla. Babičku.
Stála přede mnou a koukala se na mě. Než jsem ale stihla něco říct, nebo jít za ní,
zase kolem mě byl dav lidí a já jsem zase zběsile hledala mámu. Naštěstí mě chytla
za ruku a vytáhla z toho davu. Říkala jsem jí, že jsem viděla babičku, ale mamka
říkala, že to je hloupost, že babička je určitě doma. „Dobře mami“.
Mě bylo 6, nenapadlo mě, že sny můžou mít nějaký význam. Bohužel, dnes už
to vím.
Za týden přijel táta, byl celý zkleslý, to jsem poznala. Pozval si mě k sobě na
sedačku a řekl mi, že babička před týdnem zemřela. O pár let později, když jsem
byla starší, tak jsem se dozvěděla jak babička umřela. Bylo to až strašidelně
podobné jako v mém snu. Ošklivě spadla, ale ještě si stihla zavolat záchranku.
Bohužel, nebyla dost rychlá.
11
KAPITOL A 7
Nezvaný host
Sára Goldbergerová
Skutečná událost
Je to už několik let, co se moje dobrá kamarádka Anička se svou rodinou
přestěhovala do nového bytu. Už jen z popisu mi bylo jasné, že to bude úžasné
místo, takže jsem dlouho neotálela s návštěvou. Nevím, jestli je to jen mylná
představa, ale když si vzpomínám na první okamžiky z toho krásného místa,
uvědomím si tu podivně stísněnou atmosféru, která se vůbec nehodila k tomu
otevřenému a vzdušnému prostoru jejich nového bydlení.
Jezdila jsem tam poměrně často a většinou jsem tam i přespala. Pokaždé jsme si
něco dobrého uvařily, tančily jsme v prostorném obýváku, nebo jsme koukaly na
šíleně romantické filmy a usínaly jsme pozdě v noci při vyprávění různých
historek. Nedělo se vůbec nic podivného, až jednou Anča přišla ráno do školy a
pověděla mi, že se v noci dělo něco divného. Vzbudila se asi ve dvě hodiny ráno a
měla pocit, že v pokoji není sama, že se tam prý někdo pomalu procházel v jejích
domácích bačkorách. Slyšela, jak šoupou o zem. To je zvláštní, pomyslela jsem si,
ale dál jsme o tom nemluvily.
Postupem času se ale případy narušení nočního klidu začaly množit. Několik
nocí po sobě začal někdo zvonit na jejich zvonek u dveří. Kdo by to dělal, říkaly
jsme si. Nějaký závistivec, který se jim snaží narušit jejich příjemnou rodinnou
idylku v pěkném bydlení? Pravidelné noční zvonění ale po několika dnech ustalo.
Po nějaké době jsme u Anči uspořádaly „dámskou jízdu“, na kterou přijely ještě
dvě naše kamarádky Sára a Lucka. Řádně jsme se opily a řešily jsme nesmysly asi
do dvou do rána. Než jsme šly spát, Sára řekla, že někdo ťukal na okno v obýváku.
Vzhledem k naší opilosti jsme tomu nedávaly nějaký význam a šly jsme si lehnout.
Pamatuji si, že jsem se vzbudila asi kolem čtvrté hodiny ráno. Venku se
12
rozednívalo, takže v pokoji už bylo ranní šedivé světlo. Ležela jsem na kraji postele
otočená zády k prostoru za sebou a v jednu chvíli jsem měla pocit, jakoby se někdo
opíral o kraj matrace. Jakoby se něco snažilo vysápat do postele. Byla jsem
rozespalá, takže mě napadlo, že to bude asi Anči mladší bráška, který k nám chce
vlézt, ale její mladší bráška byl tou dobou na chalupě s rodiči. To jsem si ale
uvědomila až později toho dne, kdy už jsem nebyla omámená spánkem. Ale to
nebyla jediná podivná věc, která se té noci stala. Holky, které spaly ve vedlejším
pokoji, byly toho rána úplně bez sebe. Nechápavě si mě a Anču měřily a ptaly se,
co s námi v noci bylo? My jsme je také moc nechápaly, takže nám začaly povídat,
že se u nich v noci několikrát zapnula televize. Byly z toho dost vystrašené a chtěly,
abychom jejich strach sdílely spolu s nimi, takže nás šly vzbudit. Třásly s námi,
křičely na nás, ale my se ani nepohnuly. Ani jedna z nás. Obě jsme netečně ležely
jako bez života, musely nám prý zkontrolovat i tep.
Od té doby se holkám k Anče na návštěvu moc nechtělo, já jsem se ale odradit
nenechala. Nenechala jsem se odradit ani po tom, co mi Anča řekla, že když byla
sama doma, z ničeho nic se odsunula celá prosklená stěna, která odděluje obývák
od terasy. Vím, jak je ta stěna těžká, sama jsem se několikrát pokoušela ji odsunout
a šlo to vážně ztuha. Ale i přesto jsem za Ančou jela, když její rodiče odjeli na
víkend pryč. Nemohla jsem ji tam nechat samotnou.
Den probíhal naprosto normálně a když padla tma, rozhodly jsme se, že si
uděláme něco dobrého. Zrovna jsme něco krájely v kuchyni, když jsme to obě
uslyšely. Někdo třikrát naprosto zřetelně a nahlas zaťukal na okno vedle nás.
Podívala jsem se na Anču a myslím, že její výraz byl v tu chvíli identický s tím
mým. Ani chvíli jsme nečekaly a utekly jsme do koupelny, kde jsme byly zavřené
asi hodinu a nepamatuji si horší pocit než ten, který jsem měla, když jsme
koupelnu opouštěly. Nevím, co jsme očekávaly, že tam uvidíme. Naštěstí tam
nebylo vůbec nic. Jen podivně stísněně vyhlížející prostorný obývák.
13
KAPITOL A 8
6 smyslů
Petra Ivaničová
Skutečná událost
Když jsem byla mladší, často jsme se stěhovali. Sem, tam, pak zase zpátky a pořád
dokola. Pokaždé to bylo kvůli práci, ale když mi bylo 15, vypadalo to, že se
konečně někde usadíme.
Přestěhovali jsme se do novostavby na Praze 8, Ládví. Byl to moc hezký dům
po kompletní rekonstrukci. Nová fasáda, nová okna, vše vypadalo vážně
nádherně. Připadalo mi to tam jako ráj na zemi. Navíc poblíž bydlely moje
kamarádky ze školy, což bylo perfektní, protože jsme se mohly každý den vídat a
řešit typické dívčí záležitosti, kluky především. Vše se zdálo být tak dokonalé a
bezstarostné. Jediné, co trošku narušovalo naší rodinnou idylku a příjemné
prostředí kolem, byl starý židovský hřbitov. Na ten ale naštěstí nebylo přímo z
domu vidět, takže jsem na něj časem zapomněla a neděsil mě.
Můj pokoj byl ve druhém patře a zároveň tam byl jediný. Rodiče měli ložnici o
patro níž. Celý dům jsme si krásně zařídili a vše se zdálo být bez chybičky: ve škole
bylo vše v pořádku, doma bylo také všechno bez problémů, ale přibližně měsíc po
nastěhování jsem začala pomalu ale jistě zjišťovat, že to taková idylka přeci jen
nebude.
Ty nepříjemné události se začaly odehrávat v noci. Už si přesně
nevzpomínám, co mě ze spánku vytrhlo poprvé, ale vím, že se frekvence těchto
nočních příhod každou nocí stupňovala a postupně nabíraly na síle a děsivosti.
Studený dech. Vím, že jsem cítila studený dech na mém krku a to velice často. Po
nějaké době jsem ten dech i slyšela. Hluboký mužský dech, ale ledový jako arktický
vítr. Nevěděla jsem, co si počnout. Napadlo mě povědět to rodičům, ale co by si
mysleli? Tím dechem to však neskončilo. Události brzy vygradovaly tak moc, že
14
oblečení, které jsem měla složené večer na židli, bylo ráno rozházené po celém
pokoji. Jako kdyby ho někdo velice rozčílený vzal a z té židle ho vzteky shodil.
To, co mě donutilo se z pokoje odstěhovat bylo tak silné, že mě to probudilo ze
spánku. Můžete namítat, že to byla jen nějaká živá noční můra, ale noční můra
nepokračuje po tom, co se probudíte. Na ten sen si nevzpomínám, ale vytrhnul mě
z něj ženský jekot. Hysterický jekot plný utrpení. S hrůzou jsem se probudila, ale
jekot nepřestával! Musela jsem ho poslouchat ještě takových deset sekund a
nemohla jsem vůbec nic dělat. Té noci se mi nepodařilo znovu usnout, protože mi
ten drásavý jekot stále zvonil v uších.
Druhý den jsem hledala na internetu možnou příčinu těch nočních děsů a
narazila jsem na zprávu, při jejímž čtení mi přeběhl mráz po zádech. Noc, během
které mě ze spánku vytrhl ženský jekot, byl výročím dne, kdy byly vypáleny Lidice.
Byla to jen náhoda? A souvisel s tím vším židovský hřbitov v blízkosti našeho
domu? Dodnes na to bohužel nemám odpověď.
Nepříjemné události se v domě stále opakovaly, a tak jsme se rozhodli
odstěhovat se. Teď už máme klid, ale ve snech někdy stále slýchávám ten ženský
jekot.
15
KAPITOL A 9
Budiž tma
Tomáš Bederka
Skutečná událost
Duchové. Nikdy jsem tomu nevěřil. Byl jsem sice malý kluk, ale takovým
povídačkám věřit? Hloupost. Neříkám, že hororů jsem se nebál, těch se bojím do
dnes, ale v té době pro mě slovo duch bylo spíše přízrakem s prostěradlem přes
hlavu než něco, čemu bych měl přidávat hlubší význam. Samozřejmě, nikdo
nevěří, dokud nevidí.
Byly jsme na chatě u našich známých v Krásné lípě blízko hranic. Byla to
poměrně velká dálka od domova, ale léto bylo v plném proudu, tak jsme s
rodičema hodně cestovali. Pozvali nás k sobě, protože nám chtěli ukázat právě
nově postavenou chatu na novém, velkém pozemku. Znáte to, sousedé co se
předhání.
Když jsme dorazili po dlouhé cestě na místo, uviděl jsem tu novou stavbu.
Chata byla z nových prken lakovaných takovou oranžovou barvou. Viditelně ještě
vše nebylo dodělané, stále probíhali nějaké stavební práce, ale to nebránilo už
běžnému fungování v chatě. V té době jsme byli s Lukášem dobří kamarádi.
Občas jsme se prali a hádali, ale kdo jako dítě tohle nedělal. Obzvlášt, když jsme
byli malí kluci. Lukáš se mě po příjezdu hned ujal a šel mi ukázat co všechno v
okolí je. Šli jsme lesem, různýma bažinama. Po cestě jsme narazili na zničený stan
v bažinách. Vypadalo to, že stan tam není dlouho, ale byl už zničený a
polopotopený v bahně. Lukáš mi vyprávěl různé strašidelné historky o tom, co se v
okolí dělo. Prý zde lidé různě umírali v bažinách a podobně. Nevěřil jsem mu, rád
si vymýšlel, ale to já taky.
Večer jsme všichni rozdělali oheň a opékali buřty, myslím, že i zpívali ty
táborákové písničky a rodiče samozřejmě popíjeli. Já byl po dlouhém dni dost
16
unavený, tak jsem šel spát dřív. Ulehl jsem do spacáku. Jak jsem zmínil, chata byla
rozestavená, tak v ní ještě ani postele nebyly a spali jsme všichni na matracích na
zemi ve spacáku. Všichni v jedné místnosti, všichni vedle sebe. V noci jsem se z
ničeho nic probudil, něco mě úplně vykoplo ze spánku zpět, zpět do reality.
Otevřel jsem oči, ale z venku šlo moc světla, tak chvíli trvalo, než jsem zaostřil. To
co jsem viděl po té, si nedokážu do dnes pořádně vysvětlit. Bylo to tam? Co to
bylo? Proč to bylo všude kolem mě? Proč jich bylo tolik?
Po tom, co jsem se rozkoukal, jsem to uviděl. Postavu. Počkat, bylo jich víc, byly
jich desítky! Různě velké, vznášeli se nade mnou prostorem. Prolétávali oknem
ven a dovnitř. Bylo jich mnoho. Jen tak se lehce vznášeli, neviděl jsem jejich
výrazy, vypadalo to, že ani nemají obličeje, ale to nic neubírá na strachu z
neznáma. Chvíli jsem očima přemítal po místnosti, byli všude. Vypadalo to, že
mají šaty, takové ty staré honosné šaty. V jednu chvíli se mi oči zasekli v rohu u
dveří. Byly tam dveře ven a u nich stolička. Na stoličce stál strejda a něco zatloukal
do zdi. Tedy, počkat! Proč to bušení nevydává žádný zvuk? Nebyl to strejda, ten
ležel vedle tety. Byla to další postava co bušila bezhlučně na zeď. Postavy dál klidně
plynuli prostorem a mě se zmocňoval stále větší strach, protože mi přišlo, že mě
začínají pozorovat. Že ví o omojí přítomnosti a ví i to, že je sleduji. Popadl jsem
baterku co měla teta za hlavou a rozsvicel jsem jí a zhasínal. Vždycky když jsem
posvítil na ty postavy, zmizely. Toto jsem opakoval několikrát a byl jsem rád, že
postavy mizí, ale teta se probudila a baterku mi vzala a řekla mi ať neblbnu, že je
noc a že chtějí spát. Postavy dále prolétaly okny do vnitř chaty a já nevěděl co
dělat. Jediné co mě napadlo bylo schovat se do spacáku a snažit se usnout. Povedlo
se. Ráno jsem se probudil a teda se mě u snídaně vyptávala, proč jsem blikal
baterkou jak zběsilý, že to byl vážně blbý nápad. Jediné co vím, že tohle sen nebyl.
17
K A P I T O L A 10
Fotograf
Kristýna Přibylová
Skutečná událost
Sníh, všude hromady sněhu! Jak já ty hory miluji! S taťkou a mladší sestrou na ně
jezdíme každý rok. Musím uznat, že nejsem žádná zkušená lyžařka, ale sjezdovku
sjedu bez problémů a tak na mě tuhle zimu připadl úkol naučit sestru lyžovat,
protože táta rozhodl, že už je dost velká na to, aby se učila na lyžích. Pro mě to
bylo poměrně otravné, ale co se dalo dělat. Bez námitek jsem musela absolvovat ty
pomalé cesty nahoru vlekem a ještě pomaluješ cesty dolů plné pádů, vztekání a slz.
Ale je to moje mladší sestra, musela jsem jí pomoc a mít s ní trpělivost, jinak by na
mě určitě žalovala.
Kromě toho, že můj táta skvěle lyžuje, je také moc talentovaný fotograf. Miluje
focení, fotí všechno a pořád. Kdykoliv jsem s ním, slyším jen „Cvak, cvak, cvak!“
jeho fotoaparátu. Po návratu z dovolené máme vždy více fotek než zážitků.
Barevné fotografie, černobílé fotografie, portréty, krajinky, prostě všechno. Jedno se
tátovi upřít nedá - dokáže fotit to, co je lidskému oku skryto.
Ráno jsme se nasnídali, rychle se oblékli do oteplovaček, vzali lyže na ramena a
šli jsme na sjezdovku. Sestře už to šlo o dost lépe! Dokázala sama sjet kopec za
chatou a šlo jí to opravdu moc dobře. Takový památný moment samozřejmě
nemohl uniknout objektivu mého táty, takže fotil jak o život. Když jsme vyjeli na
kopec asi po desáté, pustila jsem sestru úplně samotnou. Jezdila sama nahoru a
dolů a ani jednou nespadla. Při jednom sjezdu jsem přijela k tátovi, postavila jsem
se vedle něj a koukala se, jak sestra jede pomalu dolů. V jednu chvíli se ale stalo
něco divného. Sestra jela úplně jistě, ale najednou ztratila rovnováhu, nohy se jí
začaly nebezpečně křížit a už to vypadalo, že se hodně potluče o skokánek a plot,
který byl kousek pod ním. Začala nabírat rychlost a já si strachem zakryla oči,
18
abych ten pád neviděla. Táta měl v ruce stále svůj fotoaparát a nepřestával fotit.
Chvíli to vypadalo, že sestra opravdu ošklivě nabourá, ale najednou se skokánku
nečekaně vyhnula a zbytek kopce sjela bez sebemenší újmy. Bylo to zvláštní.
Takhle malá holka by neudělala tak profesionální manévr, aby se vyhnula srážce.
Hlavní ale bylo, že se jí nic nestalo. S překvapeným výrazem jsem se podívala na
tátu, protože jsem si uvědomila, že ve chvíli, kdy se sestře mohlo stát něco opravdu
hrozného ji s klidem fotil jakoby se vůbec nic nedělo. Když jsem mu to řekla,
zamyslel se a pak mi řekl něco zvláštního: „Prostě jsem cítil, že to bude v pořádku.
Věděl jsem, že se jí nic nestane, jinak bych určitě něco udělal.
Když jsme se vrátili zpět do chaty, prohlíželi jsme si fotografie z toho dne.
Netrvalo dlouho a došli jsme k fotkám, na kterých byl zachycen ten dramatický
okamžik. To, co jsme viděli, nás všechny hodně překvapilo. Ve chvíli, kdy byla
sestra těsně před srážkou, se nad ní objevila taková zvláštní záře. Ta záře měla
zřetelné obrysy panenky Marie. S tátou jsme fotku dlouho prohlíželi, přibližovali
ji, otáčeli, abychom zjistili, jestli to není nějaká chyba, nějaká čmouha na čočce,
ale nebyla. Panenka Marie tam opravdu byla, jasná a zřetelná. Vysvětlili jsme si to
tak, že v tu chvíli mojí malou sestru ochránila před pádem a těžkým úrazem.
19
K A P I T O L A 11
Rovně, pak doprava
Tomáš Bederka
Skutečná událost
Vedro, hrozný vedro. Ten pátek byl úmorný, venku 36 stupňů ve stínu, obloha bez
mráčku a slunce spalovalo vše co se mu postavilo do cesty, svým bezlítostným
žárem. Já právě v kanceláři dopisoval pár posledních dokumentů ohledně smluv s
Komerční bankou. Hrozná práce, samý text, čísla, tabulky, grafy a to samé pořád
dokola. Člověk musí být psychicky vytrvalý, jinak by s takovou prací rychle seknul,
ale já už byl za ty léta zvyklý. Zbývaly mi dva poslední dokumenty a já už měl
před očima chatu, jezero, maso na grillu a prostě tu víkendovou pohodu plnou
slunce a dobrého jídla. Skvělý odpočinek od té práce. Soubor, uložit, smlouva
12.6.2007.docx, uložit, vypnout počítač. Zaklapl jsem laptot, vypnul svůj
neskutečně starý a hlučný větrák, zamknul za sebou a odešel z kanceláře rovnou
domů.
***
Věci zabalené, pití připravené, jídlo v přenosné ledničce, nějaká ta knížka na
čtení a můžu jet. Věci jsem naskládal do kufru od auta, uf, ještě že je tak velký... a
vyrazil jsem vstříc skvělému víkendu na chatě s přáteli. Jezdím tam každý víkend,
stejně jako Honza, Sára, Kuba, Lukáš, Denisa atd. Podskalí, tam by jste mojí
starou roubenku našli. Klasická dřevěná chajda, všechno všude vrže, ale ta
atmosféra...
Zhruba po hodině cesty už jsem byl za přehradou, jel jsem úzkými cestami
mezi vesnicemi, slunce už klesalo za obzor a stíny se pomalu prodlužovaly. V rádiu
hráli překvapivě dobré písničky, takové ty klasické staré letní hity, které mě hned
dostali do té správné víkendové nálady. Pobroukával jsem si známé melodie a cesta
mi lépe ubíhala. Zbývalo mi jen pár kilometrů do cíle, už byla téměř tma, světla
20
reflektorů lemovala stromy hlubokého lesa, až z toho člověka mrazilo v zádech.
Lesy mají tu zvláštní moc člověka úplně pohltit, ten pocit, že tam nikdy nejste sami
, jako by vás stále někdo sledoval... možná ten pocit znáte. Rádio už nechytalo
signál pořádně, tak jsem ho raději vypnul, než abych poslouchal šum. Nasával
jsem atmosféru temného lesa, když v tom jsem v dáli, v záři reflektorů uviděl
člověka. Podle chůze a vzhledu to byl starší pán, zvláštně oblečen, jak kdyby měl
starý dobový kostým, tak 19. století. Asi nějaký divadelní herec. Bylo divné ho
vidět plahočit se lesem takhle pozdě večer, vždyť další vesnice je několik kilometrů
daleko. Když jsem k muži dojel, přibrzdil jsem a stáhnul okénko: „Dobrý večer
pane, kam jdete takhle pozdě? Nechcete hodit někam po cestě? Jedu do Podskalí.“
starý muž se na mě podíval usměvavým pohledem a jen odvětil: „Nene, děkuji
mladý muži, už tam skoro budu.“ , „Dobře, tak příjemnou cestu.“ Zatáhnul jsem
okénko a jel dál. Zvláštní, co tím myslel „už tam skoro budu“? V okolí nic není. Už
jesem nad tím dál nepřemýšlel a dojel jsem v klidu na chatu. Tam už na mě čekala
partička, tak jsme odstartovali parádní víkend.
***
A už tady byl další pátek. Počasí se ale tenhle týden moc nevydařilo. Po horkém
víkendu přišla nějaká studená fronta a celý týden byly silné bouřky, asi z toho
vedra. No co, troška deště ještě nikdy nikoho nezabila. V práci jsem skončil dřív,
všechny úkoly jsem splnil a sedět tam jen tak, když můžu být na chatě? Volba byla
jasná. Ani ne za půl hodiny už jsem seděl zase v autě a směřoval jsem si užít další
víkend. Obloha byla zatažená a sem tam poprchávalo. V dáli se honily blesky a
obloha zářila jak o půlnoci na Nový rok. Věděl jsem, že jedu tím směrem, kde je
bouřka v plném proudu, ale nedělal jsem si z toho těžkou hlavu. Zapnu stěrače a
pojedu pomalu.
Přejel jsem přehradu a v dáli už jsem viděl ten temný les. Vjel jsem do něj, tma
v lese byla tak hustá, že by se dala nožem krájet. Zapnul jsem dálková světla. Nade
mnou zuřila silná bouřka. Hromy byly tak silné, že to znělo jako kdyby někdo silou
lámal stromy. Blesky prosvětlovaly cestu přede mnou a já jel raději pomalu. V
jednu chvíli byl blesk tak silný, že okolí prosvětlil tak silně, že vše vypadalo stejně
jak za denního světla.. v tu chvíli jsem si ho všimnul. Zase on, ten starý muž! Co
tady dělá sakra v týhle bouřce?! Zastavil jsem u něj, stáhnul okno a snažil se
21
překřičet to silné bubnování deště na střechu mého auta. „Nastupte si pane, já vás
odvezu, nenechávám vás jít v takové bouřce!“, starý muž se na mě podíval zase
svým klidným a usměvavým pohledem a řekl: „Nene, díky mladý muži, už tam
skoro budu, nedělej si škodu“ a pokračoval v cestě. Nemohl jsem ho tam přece
takhle nechat, tak jsem na něj zavolal znovu, ať si nastoupí, že ho odvezu, ale
stařík mi odpověděl znovu to samé: „Nene, už tam skoro budu“. Chtěl jsem se
zeptat kde sakra už skoro bude, ale když jsem se odhodlal zeptat, vyrušil mě silný
záblesk, udeřil hrom a když jsem se podíval zpět, stařík už tam nebyl. Zbyla po
něm jen temná lesní cesta. Zvláštní...asi zamířil rovnou po té cestě do hlouby lesa.
Celou dobu co jsem jel, jsem nad tím přemýšlel. Kam mohl jít? A proč jsem ho
potkal znovu, na tom samém místě? A kde se tady vlastně vzal? Nikdy jsem ho tu
neviděl. Otázek se mi v hlavě vyrojilo snad milion, ale na žádnou nepřicházela
žádná odpověď. Po příjezdu jsem o tom starci vyprávěl i ostatním, ale těm to přišlo
absolutně bezvýznamné. Dědek na cestě, super. Dál už se o tom nechtěli bavit, ale
já si nemohl pomoc, stále jsem ho měl v hlavě.
Další týdny jsem staříka na cestě již nepotkal. Přemýšlel jsem, jestli se mu něco
nestalo a podobně, ale jak bývá zvykem, sejde z očí, sejde z mysli. Přibližně za
měsíc jsem jel ráno metrem do práce, sednul jsem si se svojí brašnou na sedačku a
rozespalým pohledem jsem přejížděl cestující ve vagonu. Všichni vypadali
podobně, naštvaně, nevyspale a opravdu „natěšeně“ do práce. Projížděli jsme
stanicemi, jedna, druhá, třetí nic zvláštního, každodenní rutina bez jakéhokoliv
emočního zásahu. Na jedné nastoupil starý muž. Jen jsem ho přejel pohledem a
ničeho si nevšimnul. Po chvíli mi to ale secvaklo. Vždyt je to ten stařík z lesa!
Podíval jsem se zpět, ale stařík už byl na odchodu a dveře se zavíraly. Vstal a chtěl
jsem se rozběhnout, ale dveře už se zavřely. Chtěl jsem je otevřít, ale vlak se rozjel
a já už ho nespatřil. Co by dělal v Praze? V metru? Byl to vůbec on? Po chvíli
přemýšlení jsem dospěl toho názoru, že jsem byl spíše nevyspalý a byl to přelud a
ten muž nebyl ten stařík z lesa, ale asi někdo úplně jiný.
Týden v práci ubíhal jako každý jiný. Napsat, spočítat, uložit, odeslat, dát si
oběd a znova. Pořád dokola. Úmorná práce, ale v dnešní době si člověk nemůže
moc vybírat. Byl už konec srpna, teploty nebyly tak vysoké, kolem 25 stupňů a už
se to dalo snést i v kanceláři, ale pořád to bylo na skvělou koupačku u jezera na
22
chatě. V pátek bylo nádherně, od rána slunce a modrá obloha.To bylo znamení,
že poslední srpnový víkend -pro nás pracující pouze pomyslný konec prázdnin, se
musí pořádně oslavit. Dokonce i šéf měl z toho počasí tak dobrou náladu, že mě
pustil o 2 hodiny dříve z práce s tím, že pro mě již nic nemá a ať si užiju poslední
„prázdninový“ víkend. Neváhal jsem ani vteřinu a s poděkováním a popřáním
pěkného víkendu jsem vystřelil přímo z kanceláře domů. Doma jsem vše rychle
pobalil, dojel nakoupit a z obchodu rovnou směr chata, kde už všichni od rána
čekali. Nechápu jak to dělají, že pokaždé když jim volám v kolik dorazí, už tam
jsou.
Jízda ubíhala neskutečně rychle. Modrá obloha bez mraků, slunce, stažené
okénko a loket venku. Skvělá kombinace. Po hodince a něco jízdy se ale obloha
začala z ničeho nic prudce zatahovat. Na obzoru se objevily temné mraky a bylo
vidět, že se blíží nemalá bouřka, která směřuje rovnou na mě. Ani ne za 10 minut
jsem byl v tak silné bouřce, že přes ty přívaly deště nebylo vidět dál, než 20 metrů
před sebe. Jel jsem pomalu, stěrače na plné obrátky. Světla prosvětlovala proud
deště přede mnou a já ani nevěděl, že už jsem dorazil do toho temného lesa.
Bubnování deště na střechu auta bylo tak hlasité, že jsem pomalu neslyšel svůj
vlastní hlas. Co je tohle sakra za pohromu? Chtěl jsem vypnout rádio, protože
stejnak nebylo slyšet, ale ve chvíli, kdy jsem se podíval na radio, abych ho mohl
vypnout, se před světly automobilu v té temnotě a dešti zjevila postava. Prudce
jsem zadupnul brzdy. Rychlost automobilu byla tak malá, že jsem okamžitě
zastavil. Postava stála přede mnou. On. Stařík, zase v tom divném oblečení.
„Dědo, nastupte si, honem!“. Stařík překvapivě nic neříkal a než jsem stihnul
zavřít okno a znovu nastartovat, už seděl uvnitř. Ani jsem si nevšimnul, že by
nastoupil.
„ Dědo, co tu děláte takhle pozdě, ještě v téhle bouřce?“
„ Ále, jsi šlechetný jinoch, ale já už tam skoro budu.“
„ Sakra, povíte mi kde už skoro budete?“ ... a proč mluví tak zvláštně, pomyslel
jsem si..
„ To víš, jsem již chatrný neboh, co musí robotovat pro naše valebného pána.
Jdu již pozdě, prý jsem jen starý kmet.“
23
„Co to říkáte? Vůbec vám nerozumím.“
„ To nevadí, přišel můj čas, osudu se nevyhnu.“
„Dědo, vy mě chcete snad vystrašit, co to říkáte? O čem to mluvíte?“
„Děkuji ti, Bůh ti žehnej.“
„Cože, opravdu vám nero...“, „Dědo? Hej, kde ste?“ . Stařík z ničeho nic
zmizel ze sedadla vedle mě. „Co to dopr..“ Kde je? Kam zmizel? Byl jsem v šoku,
prudce jsem zabrzdil, vyběhl z auta a rozhlížel jsem se všude po okolí. Doleva,
doprava, ale v té tmě přes ten déšt nebylo nic vidět. „Hej! Kde jste?!“ Nikdo se
neozýval. Stál jsem tam jak opařený. Kapky deště mi stékaly z čela. Ihned jsem byl
celý mokrý až na kost, ale stále jsem se snažil převinout sled těch událostí. Kam
zmizel? Kdo to byl? Kde je teď? Celý mokrý jsem nastoupil do auta a pomalu
pokračoval v cestě. Nic jsem nevnímal, jen cestu před sebou a v hlavě jsem se stále
ptal na ty samé otázky a snažil se to celé pochopit. Když jsem vyjel z lesa, z čista
jasna vysvitlo znovu slunce a obloha se vyčistila k nepoznání, jak kdyby žádná
bouřka nikdy nebyla. Dojel jsem k jezeru a celé jsem to převyprávěl přátelům.
Nechtěli mi moc věřit, říkali, že žádná bouřka v okolí od rána určitě nebyla, ale já,
celý mokrý od hlavy až k patě jsem byl důkazem toho, že si nevymýšlím. I přes to
všechno mi nikdo nevěřil. Štvalo mě to, musel jsem jim dokázat pravdu.
Další týdny jsem se pokoušel mou pravdu prokázat. Po místních vesnicích jsem
hledal důkazy. Optával jsem se starších usedlíků na toho staříka, popisoval jsem
ho, snažil jsem se jim vysvětlit proč tohle všechno dělám, ale všude jsem odcházel s
prázdnou. Všude mě považovali za blázna. Pomalu jsem začínal věřit tomu, že se
tohle všechno možná nikdy doopravdy nestalo, ale můj vnitřní hlas mluvil jinak.
Nevzdával jsem se. Když jsem navštívil bez úspěchu i poslední vesnici v blízkém
okolí, přestal jsem tomu všemu věřit. Sednul jsem si na trávu a opřel si hlavu o
strom a přemítal jsem si ty náročné týdny hledání. Z mého přemítání mě vyrušil
malý chlapec co si hrál na silnici s malými vojáky. Pravděpodobně napodoboval
nějakou bitvu, protože znal jména různých generálů, vojáků, dokonce i rozkazy.
Zaujmulo mě to, jak by tak malý kluk mohl znát tolik o válečnictví? Vstal jsem a
šel jsem se ho zeptat.
24
„Ahoj chlapče, co to napodobuješ za bitvu?“
„Dobrý den, jednu bitvu, o které mi vyprávěl dědeček“
„Opravdu? A kolik je dědečkovi, zná to tady dobře?“
„Velmi dobře pane, chcete s ním mluvit? Bydlím hned přes ulici“
„Budu rád, děkuju.“
Chlapec mě zavedl za svým dědečkem.
„No a to bylo tenkrát“, začal chlapcův dědeček svoje vyprávění o bitvách, co se
zde v minulosti odehráli. Mluvil o druhé světové válce, vše přmítal velice živě, ale
to nebylo to, co jsem chtěl úplně slyšet. Po půl hodině se děda zastavil a jeho výraz
vyjadřoval hluboké zamýšlení a nejistotu.
„Copak se děje pane?“
„No, víš, jsou tu věci, o kterých bych ti asi říkat neměl.“
„Jaké věci? Řekněte mi prosím vše, nikomu nic neřeknu, slibuju.“
„Dobře.“
„Bývaly doby, kdy tohle místo nebylo úplně hezké. Doba byla zlá, hodně zlá.
To víš, 19. století, to byly krušné časy. Stále fungovalo takové nepsané otroctví,
povinná robota, všechno bylo německé a dobrý čech neměl moc práv. Tu dobu si
nepamatuji, ale vím z vyprávění, že to byla doba temna. Lidé se ztráceli, nikdo je
nikdy nenašel, nikdo to neřešil. V okolí se děli velice divné věci, nikdo nikdy
nezjistil co se tehdy dělo, ale doplatil na to i můj dědeček. „
„Váš dědeček? Povídejte dál..“
„ Děda byl již starý pán, ale musel stále povinně robotovat pro místního
majitele všech pozemků, Ferdinanda Krogenmüllera, bohatého a mocného pána.
Byl to zlý člověk. Byl krutý, ke svým robotujícím se choval jako ke kusu hadru, ale
jeho moc a peníze zajistila, že si toho nikdy nikdo nevšímal. Děda byl nemocný,
měl horečky, kašlal. Náš pán viděl, že to nevěstí nic dobrého, ale stále ho nechal
25
pracovat. Jednou ráno, při cestě na pole tím temným lesem co je za kopcem se
dědovi něco stalo. Když vešel do toho lesa, na druhém konci už nikdy nevyšel.
Svědci ho viděli, že šel do roboty, ale nikdy tam nedošel. Nevím, jestli tam byl
oloupen a zavražděn někým, ale kdo by chtěl oloupit chudého starce. Údajně zde
lidé potkávají nějakého staříká, co tu chodívá ve zvláštním oblečení, ale já ho
nikdy nespatřil.“
V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Ten stařík kterého jsem viděl, byl s největší
pravděpodobností duch dědy tohoto muže, co sedí přede mnou.
„Máte nějakou starou fotografii, nebo kresbu jak děda vypadal?“
„Ano mám, v tom druhém šuplíku.“ A ukázal na starou skřín u stěny.
Vytáhnul jsem fotografie a prohlížel jsem si jednu za druhou. Rodinné fotky,
různé nové fotografie, ale u jedné jsem se zastavil. „To je on, váš děda...“ „Ano, je
to on, jak to víte?“
„To díky němu jsem zde..“
26
„Ráno ve 4:00 se právě ty krásně zdobené a drahé hodiny od dědy rozezněly. Divné,
táta všechny hodiny vypínal, nikdy na žádné nezapomněl..“
27
K A P I T O L A 13
Čas odejít
Petra Špatenková
Skutečná událost
Příběh, který vám teď budu vyprávět, jsem já sama nezažila, protože se odehrál
v době, kdy jsem se narodila. Pověděla mi ho moje mamka a teď ho já povím vám.
Tenkrát jsme bydleli v poměrně velkém a hezkém bytě. Byl plný starožitných
hodin, jelikož byl můj táta jejich vášnivý sběratel. Většinu těchto překrásných
hodin si kupoval do sbírky sám, ale některé pěkné kousky dostal darem, nebo je
zdědil. Určitě si myslíte, že to musí být hrůza, mít v bytě tolik hodin, které každou
hodinu hlasitě odbíjejí. A co teprve noci. Právě kvůli nočnímu odbíjení museli
rodiče každý večer hodiny vypínat. Byla jsem ještě miminko, tak nechtěli, aby mě
v noci jejich odbíjení budilo.V obýváku visely ty nejkrásnější hodiny. Byly velice
drahé a nádherně zdobené. Táta je dostal od svého otce, mého dědečka.
Byl večer jako každý jiný a mamka mě šla uložit ke spánku. Četla mi před
spaním různé pohádky, i když jsem byla ještě malá a pravděpodobně jsem tomu
moc nerozuměla. Ale vždy to na mě mělo stejný účinek - rychle jsem usnula a
ponořila se do říše snů. Mezitím táta postupně vypnul všechny hodiny a pak si šli s
mamkou lehnout. Jedny hodiny se ale probudily k životu.
Ve čtyři hodiny ráno se rozezněly právě ty krásně zdobené a drahé hodiny od
dědy. Přitom táta všechny hodiny vypínal, nikdy na žádné nezapomněl, takže bylo
velice zvláštní, že začaly odbíjet. Táta si to vysvětlil tak, že na jejich vypnutí asi
přece jen zapomněl, takže se ujistil, jestli je tentokrát opravdu vypnul a šel zase
spát.
28
Druhý den volali od dědy z vesnice. Telefonát nepřinesl žádné dobré zprávy.
Dědovi se v noci zastavilo srdce a zemřel. Čas úmrtí byl stanoven na čtyři hodiny
ráno. Hodiny od něj odbily jeho poslední chvíle života.
29
K A P I T O L A 14
Síla z temnot
Denisa Šínová
Skutečná událost
„No, takže..“ začala Denisa své vyprávění. Bedlivě jsem četl její slova, snažil se
představit to, co ona popisovala, každou část jejího příběhu. Představivost
pracovala na plné obrátky a já pocítil jen nepatrnou část toho, co musela zažít
ona. Strach. Velký strach.
Už to bude rok. Není to tak dlouhá doba, takže to v sobě stále mám a
pravděpodobně se toho dlouho nezbavím, možná už nikdy. Chodím na stavební
školu a jak bývá zvykem, takové školy mají povinnou praxi. Mě a pár dalších lidí
poslali do Doksů k Máchovu jezeru. Naším úkolem bylo opravovat starší dům,
který koupilo nějaké občanské sdružení a chtěli ho opravit. K naší smůle sdružení
zjistilo, že než platit nákladnou rekonstrukci od specializované firmy, bude levnější
dům nechat opravit studenty stavebních škol. Výběr padl právě na nás.
Když jsme přijeli na místo, nečekal na nás žádný palác, ale ani žádná
zřícenina. Dům byl úplně prázdný, to jsme si tedy alespoň mysleli. V jednom
pokoji bydlel ekonom již zmiňovaného sdružení. Protože to byl první dům ve
vesnici, měl číslo popisné jedna. Zajímavé bylo, že vesnice stála přímo na hranici
Sudet, tedy bývalého česko-německého pohraničí. Chtěli jsme se o tom domě
dozvědět nějaké informace z té doby, ale bylo nám řečeno, že se nedochovaly
vůbec žádné dokumenty, protože nacističtí pohlaváři nechali veškeré záznamy
spálit. Proč ale nacisté spálili informace týkající se pouze domu číslo jedna?
Zvláštní. Nějak podrobněji jsme se tím ale nezabývali, protože před námi bylo
spoustu práce.
Asi tak po třech dnech různých prací na rekonstrukci domu jsme dostali úkol
od vedoucího praxe: „Jděte do sklepa, je tam rozestavěná zeď, tak se podívejte v
30
jakém je stavu a co je za ní, popřípadě dodělejte, co je třeba“. Nikdo z nás v tu
chvíli netušil, co se v tom sklepě stane, co probudíme zpět k životu.
Když jsme po pár hodinách zeď opravili, všichni jsme se posadili na schody,
abychom si trochu odpočinuli. Seděli jsme a povídali si. Venku už byla tma, dělali
jsme celý den. Nad námi byla jedna zářivka, která prosvětlovala schodiště a dole
pod schodištěm byla další, ale ta stále vyčkávala na chvíli, kdy ji někdo připojí do
elektřiny. Dráty z ní trčely na všechny strany. Nikomu z nás se do toho nechtělo,
protože jsme se nechtěli šťourat v elektrických rozvodech. V jednu chvíli jsme
vášnivě debatovali o konci školního roku, jakou uděláme party a že by to na
Mácháči nebylo špatné. Pak na nás padla ospalost a všichni jsme mlčeli a dívali se
do prázdna. Jeden kamarád, asi aby přerušil tu dlouhou chvíli ticha, řekl: „To by
byla prdel, kdyby se ta odpojená žárovka rozsvítila!“ a všichni na něj vyhrkli něco
jako:“ Ty si debil, to bych se asi posral!“ a holky: „Nestraš nás, seš blbej!“. Jenže
najednou to světlo probliklo. Všichni jsme ztuhli. Vypadalo to, jako kdyby někdo
sáhnul omylem na vypínač, ale to světlo nebylo zapojené. Všechny popadla
panická hrůza a utekli jsme. Mysleli jsme, že se nám to možná zdálo, nebo že to
byla nějaká podivná náhoda, ale tam dolů už se mi jít nechtělo. Kluci byli jediní
odvážní a přiměli se do sklepa jít, protože tam nechali nářadí. Když se vraceli
zpátky,podívali se ze schodiště dolů. Pomalu se otočili s pocitem nejistoty a čekali,
jestli se něco se stane. Zadívali se na odpojenou zářivku. Nic. „Vidíš vole? To byla
jenom náhoda…“. Kluci došli ke dveřím, podívali se dolů. BLIK. Světlo se znovu
rozsvítilo. „Ty vole! Zavři ty dveře!“ Zamkli a utekli.
Tomu něčemu, co se v domě objevilo, jsme začali říkat Pepa. Ani nevím proč,
přišlo nám to jako dobrý nápad. A podivnosti páchané Pepou pokračovaly: dveře
v domě se samy zabouchávaly, i když byla všechna okna zavřená. Často
vypadávaly pojistky a když jsme je šli nahodit, elektroměr byl několikrát
vynulovaný, což se samo nestává a i při velké snaze je velmi těžké ho vynulovat.
Už jsem to nemohla vydržet. Ve vzduchu bylo cítit napětí a všichni jsme se báli
toho, co přijde příště. Neustále jsme si o těch příhodách povídali a při jednom
takovém rozhovoru přišla kamarádka s nápadem, že by mohla zavolat babičce,
která se věnovala esoterickým vědám a byla velmi nadaná ve věštění kyvadlem.
31
Nikdy jsem na tyto věci nevěřila, ale po tom, co jsme v domě číslo jedna zažili,
jsem se nebránila žádným nápadům, které by nám mohly nějak pomoci.
Hovor s babičkou netrval moc dlouho. Kamarádka jí řekla, kde se dům
nachází a co přesně se nám děje a poprosila ji, ať nám něco pomocí kyvadla zjistí.
Za chvíli babička volala zpět. Kamarádka zapnula hlasitý odposlech a všichni jsme
zmlkli a napjatě poslouchali. Babička spustila: „Zlato, takhle špatnou energii domu
jsem ještě nikdy neviděla. Něco v tom domě je a není to dobré. Musela se tam stát
vražda nebo sebevražda, možná nějaký rituál, který neměl přivést nic dobrého“.
Byla nám schopná říct, jak dům vypadá, že vchodové dveře nejsou uprostřed, jak
je zvykem, ale nalevo a také nám řekla, že do levé části domu nemáme za žádnou
cenu vstupovat, protože právě tam kulminuje extrémně negativní energie, která by
nám mohla v krajním případě i uškodit. A právě v levé části jsme spaly my holky.
Po telefonátu s babičkou jsme se s holkami sebraly a šly jsme si sbalit všechny
věci. Chtěly jsme se přesunout do druhé části domu, kde spali kluci. Při odchodu
jsem vzala stolek, zaklínila jsem jím dveře a nahlas jsem řekla: „Tak Pepo, teď ty
dveře nezavřeš“. V tu chvíli zaprasklo v kamnech. S hrůzou jsem utekla pryč. Po
chvíli jsem nasbírala špetku odvahy a šla se podívat zpátky do pokoje. Rozhlédla
jsem se pomalu kolem. V kamnech hořelo původně vyhaslé polínko z předešlé
noci.
Jedna z kamarádek přijela autem. Měla s sebou i svého malého psa. První noc
spala Tereza s námi ve stejném pokoji, v levé části domu. Její pes celou noc
nemohl spát, pořád kňučel, nervózně se koukal po pokoji a stále chodil sem a tam
s ocasem staženým mezi zadníma nohama. Tu noc se několikrát počůral a
nepřestával kňučet. V tu dobu jsme ještě netušili, proč tak blázní, teď už to víme.
Říká se, že zvířata dokážou vycítit takové věci. Pravděpodobně dokázal vycítit to
zlo, které se v domě ukrývalo a v domě jsme ho nemohli déle udržet. Tereza se
s ním musela na další noci přesunout do auta. Poslední noc jsem se k nim připojila
i já, jelikož už jsem ze všech těch událostí byla velmi vyděšená.
V den odjezdu za námi přijel jediný obyvatel domu, ekonom místního
sdružení. Když jsem se ho zeptali, co se v tom zatraceném domě děje, výraz jeho
obličeje se velmi rychle změnil. Z usměvavého pohodáře se ve vteřině stal člověk se
32
strachem vepsaným v každém rysu jeho tváře, strachem, který jsme měli my
všichni. Nesnažil se ani předstírat, že neví, o čem mluvíme. Řekl nám, že po
měsíci, který v tom domě strávil, si uvědomil, že za neustále zabouchávání dveří
nemůže průvan, že světlo opravdu není zapojené do elektřiny a mohl by prý
pokračovat dál a mluvit o událostech, které tam zažil, ale nechtěl nás děsit. My se
ale chtěli dozvědět více a snažili jsme se ho přemluvit, aby nám o všem pověděl,
ale on odvětil, že o tom nechce mluvit, že dům ho slyší a že nechce naštvat toho,
kdo tam s ním je. Když o tom mluvil, všimla jsem si, že se mu začal chvět hlas a
celý se začal třást. Jediné, co nám k tomu ještě řekl, bylo, že se události v jednu
dobu vystupňovaly tak moc, že musel zavolat kněze, aby dům vysvětil. Bohužel se
to nepodařilo. Když kněz prováděl rituál vysvěcení, kamna sama od sebe vzplála,
dveře se začaly samy otevírat a s hlasitým boucháním zase zavírat a kněz řekl, že
se velice omlouvá, ale že očistit tento dům není v silách božích, a urychleně odjel.
Po téhle větě jsme se i my urychleně rozloučili a dům číslo jedna jsme nechali
jednou provždy za sebou.
33
K A P I T O L A 15
Home, sweet home
Veronika Rytinová
Skutečná událost
Je mi dvacet, jsem ateista a nevěřím ničemu co nevidím. Což sedí- to s čím se s
vami chci podělit jsem totiž viděla na vlastní oči.
Už je to nějaký pátek co jsem opustila svou matku zemi a usídlila se v Anglii.
Žiji se svým britským přítelem a synem v letitém domě na kraji města Shrewsbury.
Tato stavba pamatuje ještě předminulé století- původními majiteli byl farmář se
svou krásnou ženou Cath. Podle dochovaných informací to byl mladý a štastný
pár, muž přes den pracoval na farmě a staral se o dobytek, zatímco žena se
věnovala domu a hospodě, která je dodnes součástí stavby. Jednoho dne však
dostal farmář pri práci infarkt a zemřel. Žena byla tak zarmoucena ztrátou
manžela. že vzala pušku, otočila jí proti sobě a jedním stiskem své trápení
ukončila.
Když mi přítel tento příběh vyprávěl, vyděšeně jsem ho zarazila právě v
okamžiku, kdy se mi pokoušel říct kde přesně ti dva zemřeli. Kdo by to taky chtěl
vědět! Aby toho nebylo málo, řekl mi že se Cath občas vrací se podívat do svého
domu a následujících pár dní mi pouštěl jen filmy typu Paranormal Activity,
Sinister, Mama a Grave Encounters. Následovalo pár pokusů mě vystrašit
nejrůznějšími hlasy, zvuky a doteky, ale po pár pracovních dnech jsme na to
zapomněli. Ze staré hospody v přízemí je dnes útulná malá restaurace kterou se
snažíme vést, přítel jako šéfkuchař, já mezi hosty nebo účetnictvím.
Upřímně, za tu dobu co tu žijeme se nám párkrát stalo něco trochu zvláštního,
jako zvuky z kuchyně, vrzání schodiště nebo klepání na dveře- byla jsem to já kdo
34
zahnal nevyřčenou otázku slovy "to byla lednice/vítr/průvan" nebo
konstatováním že dům je tak starý že nám brzy spadne na hlavu.
Jedno pozdní páteční odpoledne jsem vezla syna k babičce zatímco přítel v
kuchyni vařil poslední objednaná jídla. Nemohli jsme se dočkat společného
víkendu bez hlasů zákazníků a děstkého pláče-zrovna jsme ukončili náročný týden
uprostřed sezóny. Když jsem přijížděla domů, byla už tma. Zaparkovala jsem,
vešla do dveří,zamkla je zevnitř, teatrálně si oddychla a namířila si to ke schodům
do prvního patra. Po cestě skrz restauraci jsem byla překvapena několika svíčkami,
které líně plápolaly po krajích chodby a schodiště. Neubránila jsem se úsměvu,
když jsem vešla do obýváku a omámila mě vůně večeře. Inu, má to svoje výhody,
žít s šéfkuchařem! Už se blížila půlnoc, my seděli na sedačce s láhví vína a sledovali program v
televizi. "Asi půjdu na cigaretu" otočila jsem se k němu a vlepila mu pusu na tvář.
"Ok, já za chvilku přijdu" upustil zabraný do pořadu Celebrity juice. Popadla jsem
svou skleničku a chystala se do přízemní kuchyně, kde je malinký dvůr, kam chodí
personál kouřit. Na cestu mi pořád svítily svíčky, takže jsem prošla chodbou
rovnou do kuchyně. Tam jsem si pomohla vypínačem za lednicí a odemkla dveře
od dvora. Sedla jsem si na starý prázdný dřevěný sud jako vždy a zapálila si. Po pár chvilkách mě z hlubokého ticha vyrušilo zavrzání dveří od kuchyně. To
musí být Andy, pomyslela jsem si a snažila se potmě vytáhnout z kapsy cigaretu i
pro něj. Zadívala jsem se na vchod do dvora a čekala že ho uvidím vycházet, ale
pořád nic. V tom se dveře začali pomalu zavírat. "Tentokrát už mě nevyděsíš!"
Pronesla jsem tím směrem a protočila panenky. To ale pohyb nezastavilo a dveře
dál zůžovali pruh světla linoucí ze z kuchyně, až jsem slyšela klapnutí zámku.
"Fajn, tak na cigáro zapomeň" procedila jsem tiše do tmy a zašlápla svůj
nedopalek. Jedním lokem jsem do sebe obrátila zbytek vína a udělala dva dlouhé
kroky ke dveřím, abych je otevřela. "To mě tady ten pitomec vážně zamkl?"
Odpověděla jsem si několika marnými pokusy stlačit kliku. Nahlédla jsem oknem
do kuchyně, ale ta zela prázdnotou. Vzhlédla jsem k otevřenému oknu v prním
patře a zjistila že se Andy vesele směje svému pořadu v televizi. No to si ze mě
35
snad dělá srandu..
Prošla jsem zahradou k druhému oknu kuchyně, které bývalo otevřené. Výborně,
pomyslela jsem si naštvaně a začala se škrábat dovnitř. Prolezla jsem oknem přes
dřez a narovnala se- v tom momentě kuchyňská lampa dvakrát zablikala a pak
nadobro zhasla. Sakra. Tentokrát už to bylo moc. Drobnými kroky jsem se snažila
přejít na druhou stranu místnosti. Každým metrem byl studenější vzduch a já
cítila jak mi na rukách naskakuje husí kůže. Když jsem konečně došla k vypínači a
párkrát ho přepnula, zjistila jsem, že nefunguje. Snad kvůli mě nevyhodil i pojistky,
pomyslela jsem si. Po zádech mi projela další mrazivá vlna. Vyšla jsem z kuchyně
do chodby vedoucí ke schodišti- svíčky už téměř všechny vyhořely. Vyklonila jsem
se z haly a ohlédla se na obě strany ve snaze zahlédnout Andrewa chystajícího se
na mě vyskočit a znovu mě vyděsit, ale marně. Nejistě jsem vykročila a chystala se
dostat ke schodům, když v tom jsem se zarazila a zůstala stát na místě jako
přikovaná. Na konci haly, před hlavním vstupem do restaurace jsem spatřila ženu
v modrých tylových šatech. Stála klidně a dívala se přímo na mě.
"Už máme po zavíračce, jak jste se sem dostala?" Snažila jsem se artikulovat
zamrzlými rty. Žena dalších několik vteřin jen stála a upřeně se na mě dívala, poté
se otočila, otevřela dveře od restaurace a odešla. Další minutu nebo dvě mi trvalo
odlepit chodidla od země a znovu zamknout dveře, o kterých jsem si ještě před
malou chvíli myslela že jsou zamčené. Popadla jsem klíče z police a strčila je do
zámku, ale nemohla jsem jimi otočit- byli zamčené.
"Andrew!" Zařvala jsem hystericky a nevěděla co mám dělat. Přítel byl ve vteřině
u mně a vystrašeně se ptal co se stalo. Utřela jsem si slzy z tváře a snažila se mu
všechno říct.
Tu noc jsem samozřejmě nespala. Tiskla jsem se k Andyho hrudi a snažila se
myslet jenom na to, jak mě rozčiluje když chrápe. Druhý den ráno jsem sedla k
laptopu a snažila se na googlu najít články o původních majitelích. Po pár
minutách neůspěchu jsem našla co jsem potřebovala. Článek o úspěšném
dokončení stavby domu a obrázek ze slavnostního otevření rodinné hospody- na té
fotce stály farmář se svou krásnou ženou Cath a právě se chystali přestřihnout
stuhu před hlavní branou- farmář měl na sobě kostkovanou košili s koženou
vestou, Cath se pyšnila krásnými modrými tylovými šaty..
36
Už je to pár týdnů. Několik dní po tomto zážitku jsme se rozhodli přestěhovat zatím stále hledáme dokonalý dům. K našemu štěstí jsme ale Cath ani jeden
znovu nespatřil.
37
Čtvrtý druh
„V roce 1972 byla stanovena stupnice vyšetřování případů s podezřením účasti mimozemské
iteligence. Zpozorování UFO bývá označeno jako první druh setkání, shromáždění důkazů
znamená druhý stupeň, kontakt s mimozemšťany je druhem třetím. Poslední, čtvrtý druh setkání,
označuje únos. Dokumentace třetího a čtvrtého druhu setkání neexistovala. Donedávna.“
38
- dc. Abigal Tyler
KAPITOL A 9
Potlačené vzpomínky
Sára Goldbergerová
Fikce
Když jsem byla malá, jezdila jsem téměř každý víkend na statek k prarodičům.
Milovala jsem to tam. Byl tam čistý vzduch, lesy a louky kam se člověk podíval,
všude plno zvířat, čerstvého ovoce a zeleniny. Asi do mých dvanácti let ve mně náš
statek vyvolával jen vzpomínky plné pozitivních emocí, ale pak se něco stalo a
všechno se změnilo.
Bylo horké léto, půda byla vysušená a tráva začínala chytat odstíny žluté barvy.
Noci byly upocené, plné otravně bzučících komárů, před kterými se člověk
nemohl schovat pod peřinu, protože by se rozpustil horkem. Ležela jsem ve svém
podkrovním pokojíku, okno otevřené a spánek ne a ne přijít. V té snaze usnout,
kdy jsem měla plnou hlavu různých myšlenek, jsem zaslechla podivné bzučení, ale
nebylo to bzučení komára, byly to spíš takové kolísavé hluboké vibrace. Trvalo to
několik minut, pak se zablesklo jasným modrobílým světlem a nastalo zvláštní
ticho. V uších mi začalo nepříjemně pískat.Vykoukla jsem z okna, ale neviděla
jsem nic neobvyklého a zvláštní pískání v uších z ničeho nic ustalo. Divný pocit
nejistoty ale nezmizel. Lehla jsem si zpět do postele a pokoušela jsem se znovu
usnout.
Ráno bylo stejně neklidné, vlastně naprosto chaotické. Vstala jsem z postele a
šla jsem do kuchyně, kde na mě obvykle čekalo teplé kakao a čerstvě upečený
chléb. Tentokrát ale kuchyň zela prázdnotou a zvenku se ozývaly cizí hlasy. Šla
jsem se podívat, co se děje. Na louce před domem stála skupinka lidí, mezi nimi
moje babička s dědou, nějací sousedé a policisté. Na první pohled bylo jasné, že
před nimi něco leží, a jejich rozhovor se týkal právě té věci. Byli svým
debatováním tak zaujatí, že si mě ani nevšimli, takže mi nemohli zabránit v tom,
39
abych viděla tu hrůzu. Na louce ležela zohavená mrtvola zvířete. Po chvilce mi
došlo, že je to tělo krávy, které je zohaveno tím nejhorším způsobem. Nebyla
roztrhaná na kusy nějakým zvířetem, to ne. Na několika místech byla oddělena
kůže i s masem, takže byla vidět čistá bílá kost. Neměla oči, chyběly jí nohy a
příčný řez na jejím břiše napovídal, že jí chybí i vnitřnosti. Nikde nebyla ani jediná
kapka krve a řezy byly provedeny s chirurgickou přesností. Nebyla jsem schopná
ze sebe vydat ani hlásek. Po chvíli si mě všiml děda, zakryl mi oči a odvedl mě
pryč. "Co se jí stalo?Kdo jí to udělal?" ptala jsem se zmateně. "Nevím, broučku,
ale nechci nad tím raději přemýšlet." Děda měl v hlase podivný podtón, který jsem
u něj nikdy před tím neslyšela.
Té noci jsem usnula překvapivě rychle, ale pronásledovaly mě zvláštní sny. Sny
plné modrobílé záře a zvířat s velkýma očima, kterýma mě pozorovala. Snažila
jsem se před nimi uniknout, ale byla všude kolem mě. V těch snech se po mně
sápaly studené ruce s dlouhými prsty a všude byla ta zvířata s velkýma očima. Po
probuzení jsem měla nepříjemné bolesti na různých částech těla, které ale neměly
zjevnou příčinu. Vím, že jsem nikde neupadla, ani jsem se o nic nepraštila.
Od té doby jsem na statek jezdila jen nerada, protože ty děsivé sny se mi zdály
jen tam. Po několika letech, kdy se podobné události opakovaly a dvě zvířata byla
opět nalezena zohavená a kompletně bez vnitřností, vše ustalo, včetně mých snů.
Policisté to nikdy nevyřešili, nedopadli pachatele, který by ty hrůzné činy způsobil,
ani nepřišli na to, jakými nástroji byla zvířata zohavena. I ten podivný pocit, který
jsem na statku měla, takový pocit, že vás někdo neustále sleduje, zmizel.
Vzpomínky ale zůstaly a když jsem zestárla, byla jsem schopná si ty nepříjemné
vzpomínky pospojovat. Hledala jsem na internetu a v různých knihách možnou
příčinu těch událostí, snů a nepříjemných pocitů. Snažila jsem se hledat, jestli se
něco podobného odehrálo i jinde. Po dlouhých večerech strávených u počítače a
knih jsem narazila na jistý termín, na termín setkání čtvrtého druhu. Nejprve mi
to připadalo hodně přitažené za vlasy, ale po shlédnutí výpovědí několika svědků
těchto událostí a dokonce i obětí, které měly stejné sny a pocity, jsem pochybovat
přestala, protože do sebe všechno až moc dobře zapadalo. Po čase se mi nějakým
způsobem i ulevilo, když ze mě spadlo to břemeno nejistoty a neznalosti.
40
Zažila jsem setkání čtvrtého druhu s neznámou mimozemskou inteligencí. Nic
si z těch setkání sice nepamatuji, ale vím, že jsou různé metody, jak tyto potlačené
vzpomínky na hrůzné události vyvolat. Nevím ale, jestli si vzpomenout chci.
41
K A P I T O L A 18
Nezvaná návštěva
Tomáš Bederka
Skutečná událost / Fikce
Vetřelec 1, Vetřelec 2, Vetřelec vzkříšení, no mohl bych asi pokračovat do
nekonečna, sám už ani přesně nevím, kolik tento známý sci-fi film má vlastně dílů.
Člověk na tyto filmy kouká s určitým zvláštním typem strachu. Strach z neznáma,
z mimozemského života v té nejhorší představitelné formě. Představivost při tomto
filmu pracuje na plné obrátky a vy poté máte strach dojít si i na záchod, který je
přes chodbu. No, znáte to.
Někdy v roce 2002 myslím, jsem prvně viděl film Vetřelec. Jak jsem již
naznačil, měl jsem strach, jelikož v noci se vše zdá horší, než doopravdy je.
Vetřelec končil někdy po půlnoci, venku tma, doma nikdo nebyl. Já jsem se z
obýváku bál jít do své ložnice, ale po pár minutách usilovného sebepřesvědčování,
že všechno byl jen film a že na mě žádný vetřelec na chodbě opravdu nečeká, jsem
se přiměl do své ložnice dojít. Vlezl jsem si do postele a snažil jsem se usnout. Jak
to tak bývá, tak při prvním zamhouřením víček se mi před očima zjevil obraz
vetřelce. V tu chvíli jsem pochopil, že dnes asi jen tak neusnu. V hlavě se mi rojily
nové a nové a velice stupidní myšlenky typu: Co, když si pro mě přijdou
mimozemšťani a budou na mě dělat různé pokusy a experimenty? Přes všechny
tyto hloupé otázky a strašidelné představy jsem ale nakonec usnul. Ale tím, že jsem
usnul, tím to všechno začalo.
Nevím jak dlouho jsem doopravdy spal, ale stále byla hluboká noc. Ze sna mě
vytrhl podivný zvuk. Zvuk cinkajících rolniček. Zvláštní, doma žádné rolničky
nikde nemáme a nikdy jsem vlastně rolničky tady ani neslyšel. Hvězdy svítily a při
pohledu z okna byly ulice prázdné a kam oko dohlédlo, nikde ani živáčka. Chvíli
jsem se rozhlížel z okna, s myšlenkami na ten film. „Rolničky, zase ty rolničky“, uslyšel
42
jsem je znovu. Zvuk šel z kuchyně. Otočil jsem se a šel jsem nejistým krokem do
kuchyně. Stále jsem se rozhlížel okolo sebe, jestli někde není vetřelec schovaný ve
stínu, ale po chvíli mi došlo, jak hloupá myšlenka to vlastně je. V kuchyni jsem se
zastavil a pozoroval každý kout, odkaď by ten zvuk mohl vycházet, ale žádné
rolničky jsem neviděl a přesto ten zvuk stále sílil až to nešlo skoro vydržet a ten
zvuk přešel ve zvonění v uších. Zachvíli nic jiného slyšet nebylo, jen ten hlasitý
cinkot rolniček. Začala se mi motat hlava a snažil jsem se chytit něčeho kolem mě.
Cítil jsem, jak pomalu padám, ale jako zázrakem mi ruka vystřelila někam do
prostoru a chytil jsem se kliky u okna. Přitáhnul jsem se oknu a podíval se dolů do
ulice. To co jsem viděl, si do dnes nedokážu vysvětlit. Zvonění v uších neustávalo,
hlava se mi stále motala, ale zrak jsem měl upřený na tu „věc“. Ta věc se vznášela
nad zemí, svítila jasným zeleno-žlutým světlem. Ano, opravdu se vznášela, ničím
se nedotýkala země. V tu chvíli mě udeřil pocit strachu, strachu tak silného, že
strach z smrti je oproti tomu procházka růžovým sadem. Chtěl jsem se otočil,
rozběhnout se, probudit někoho a ujistit se, že to je jen přelud, ale tento plán mi
zmařila jedna maličkost. Jakmile jsem se otočil a chtěl se rozběhnout, zastavila mě
postava. „Kdo to kur..“. Byla to postava, hubená a vysoká postava, která byla
minimálně 2 metry dlouhá. Celé tělo mě náhle přestalo poslouchat. Každý pohyb,
který jsem chtěl udělat držela nějaká neviditelná síla. Mohl jsem se vzpírat jak
jsem chtěl, ale nemohl jsem se ani pohnout, nemohl jsem vydat jedinou hlásku.
Stál jsem tam jak přikovaný. Ta postava si mě prohlížela a já cítil, jak její pohled
sjíždí pomalu dolů po mém těle. Snažil jsem se tomu podívat do obličeje, ale
nedokázal jsem se ani hnout. Ta chvíle, co mě postava pozorovala trvala nanejvýš
pár sekund, ale mě to připadalo jako celá věčnost. V jednu chvíli se mi podařilo
pohnout hlavou a nasměrovat svůj zrak do jeho obličeje. Temnota. Absolutní
temnota. Ohromné černé oči, hledící přímo na mě pohledem tak prozíravým, že
jsem měl pocit, že ze mě dostává všechny hříchy, co jsem kdy provedl, že chce
vidět nejtemnější zákoutí mé mysli a zneužít je proti mě. Vteřina, dvě a mé tělo
mě přestalo poslouchat úplně, vše se začalo rozmazávat a temná postava mě
položila na zem. Temný pohled se mi zahleděl do očí a rukou mi přejela po
obličeji. Upadnul jsem do bezvědomí.
43
Ráno mi zazvonil budík. Probudil jsem se jako každý všední, normální den.
„Fuj, to byl debilní sen.“ Chtěl jsem vstát z postele, ale jakmile jsem se připravoval k
tomu, že vstanu, vystřelila mi prudká bolest do boku. „Au!“ Bolest byla tak silná, že
mě skolila zpět do postele. Nemohl jsem se ani hnout. Když po chvíli bolest
polevila, vyhrnul jsem si triko, abych se podíval na to místo, kde bolest byla
nejsilnější. „Co to dopr..!“ Na boku jsem měl tři velké podlitiny. Měly takovou tu
žluto zelenou barvu, bylo vidět že jsou čerstvé, nanejvýš pár hodin staré! Zděsil
jsem se. Byl to sen? Začal jsem se prohlížet. Když jsem se začal rozhýbávat abych
se podíval všude po tělě, cítil jsem, jak tupá bolest prostupuje celým tělem. Všude
jsem měl velké, či malé podlitiny.Prohlížel jsem se několik minut a pozoroval vše,
co jsem na sobě našel, ale to, co jsem uviděl na břichu, se nepodobalo ničemu, co
jsem měl všude. Malá jizva, asi 6 cm dlouhá. Vypadalo to jako přesný chirurgický
řez, přesně pod pupíkem. Nechápal jsem, kde se tam vzala, nikdy jsem nebyl na
operaci s břichem, ani s ničím jiným. Začal jsem si jizvu prohlížet, vypadalo, že je
čerstvá, ale při tom už v pokročilém stadiu hojení. Nechápal jsem, co se to se
mnou stalo. Když jsem po chvíli dokázal bolest překonat a z postele vstát, došel
jsem do koupelny k zrcadlu, abych našel vše, co mému zraku v posteli uniklo.
Našel jsem další modřiny a podlitiny na zádech a dokonce další jizvu na krku,
tentokrát menší, taky už se hojila. „Co se to doprdele dělo?“ Díval jsem se zděšeně na
své tělo v odraze a nechápavě jsem přemýšlel nad včerejší nocí. „Co když se mi to
všechno nezdálo, co když se to stalo? A co to bylo za postavu v kuchyni?“. Kladl
jsem si snad milion otázek a pak mě napadlo podívat se do kuchyně, jestli tam není
nějaká památka na události z minulé noci. Nebyla. Vše vypadalo stejně jako každý
jiný den předtím. Vše bylo na svém místě, hrnce, sklenice, neumyté nádobí. Přesně
tak, jak jsem to tu včera večer opustil. Vzpomněl jsem si na ten zářící objekt
venku, co když tam po něm něco zbylo? To by mi pomohlo v ujištění toho všeho.
Podíval jsem se z okna, ale také nic. Sednul jsem si na pohovku v obýváku a
ponořil se do pohodlného postrování se snahou vzpomenout si na něco z minulé
noci. Stále se mi promítalo před očima ta stejná vidina. Temné, obrovské oči, co se
mi vrtali v hlavě. Kdykoliv jsem se snažil vybavit ten obličej, rozbolela mě hlava,
jak po dlouhé, alkoholem zkroušené noci. Říkal jsem si, že se mi asi nepovede na
nic si vzpomenout, když v tu chvíli se mi začali vybavovat krátké ústřizky z toho,
co se pravděpodobně se mnou dělo po tom, kdy jsem upadl do bezvědomí.
44
Operační sál, 4 postavy, nade mnou světlo atipyckého tvaru, něco jako elipsa, ale
nedokázal jsem to přes pronikavou zář rozpoznat. Další ústřižek, jedna postava,
stejná jako ta z mé kuchyně, ale teď jsem ji viděl zřetelněji. Vysoká, dlouhé ruce,
šedivá kůže, nevypadali vůbec jako lidé. Jeden mě prohmatával přesně na místech,
kde mám modřiny a druhý na druhé straně drží v ruce něco jako skalpel a asi se
chystá mi provést něco, po čem mi zůstala ta jizva na břiše. Ve chvíli, kdy se
přibližuje k břichu, znovu upadám do bezvědomí. A další ústřižek, jsem v nějaké
bílé místnosti, nejsou vidět rohy a přechody mezi zdmi, jak kdybych byl v bílé
kouli, nemůžu se hýbat, né, že bych byl přivázaný, ale prostě nemůžu, přesně jako
v kuchyni. Slyším nějaký zvuk, otevřeli sedveře. Přichází ke mě zase jedna z těch
postav, podívá se na mě tím svým temným pohledem a přikládá mi ruku na
obličej! Ale ta ruka není lidská, má pouze tři dlouhé prsty! V hlavě se mi z ničeho
nic objeví myšlenka, jako zpráva, smska která urguje o přečtení a říká mi: „Spi“.
Blackout. Následuje probuzení v posteli. Pochopil jsem, že to, co se minulou noc
odehrálo, není běžná věc. Začal jsem dohledávat informace na internetu. Stále ty
samé informace, které spojovalo jedno, to hlavní. Únos mimozemštany. Nechtělo
se mi tomu věřit, přišlo mi to uhozené, vždyt to to všechno je pouze ve filmech, to
se neděje v běžném životě! Ale mě se to stalo. Nevěděl jsem za kým jít, ale po
úmorných hodinách hledání na internetu jsem narazil na člověka, který se tvářil,
že této problematice rozumí a dokáže mi pomoci. Říkal si Dr. Connolly. Po
krátkém telefonátu s Dr. Connollym a vysvětlení mu mé situace jsme se domluvili
na osobním setkání.
Byl pátek, 6 hodin odpoledne. Bylo léto, tak slunce leželo ještě vysoko na
obloze, ale stíny se už začaly prodlužovat. Byl to horký den a všude byl slyšet
cvrkot cikád a cvrčků a já čekal na terase na Dr. Connolly. Měl přijít v 6 hodin, ale
měl spoždění. Trpělivě jsem čekal, kouřil jednu cigaretu za druhou a zároveň jsem
byl nervozní z toho, co mi ten samořečený Dr. Connolly řekne. Co když je to
podvodník? Sotva se mi tato myšlenka vyrojila v hlavě, tak na zápraží stál muž.
Přibližně metr devadesát vysoký, krátké modré jeansové kraťasy, světle béžovou
košili s krátkým rukávem a na hlavě měl klobouk, takový kubánský styl. Na očích
měl posazené brýle, Ray Ban Aviator, klasické letecké brýle a na nohou sandály.
„Dobrý den, jsem Dr. Connolly“ představil se. Já vstal z ratanového houpacího křesla a
45
vykročil směrem k muži. „Brej, Martin Ramirez.“ Podali jsme si ruce a pevně stiskli.
„Tak jdeme dovnitř?“ zeptal se Dr. Connolly, odvětil jsem, že ano a vstoupili ke mě do
domu. Doktora jsem usadil do obýváku a nabídl mu domácí citronádu, doktor si s
chutí dal a začali jsme rozmlouvat o událostech, co se mi stali. Doktor mi kladl
spoustu otázek a já se snažil odpovídat ze vzpomínek, co mi zbyly. „Kolik jich bylo?“. „Jak vypadali?“.“Popište mi místnost kde jste ležel“ a podobně. Poctivě
jsem odpovídal a Connolly si všechno psal do svého blokua a vedle měl otevřený
laptop, ve kterém měl zřejmě své studie. Po půl hodině otázek, popisování všeho se
doktor začal hrabat právě ve svém laptotu. Zamyšleně s vážným výrazem se díval
do monitoru a proklikával mezi jednotlivými soubory. Při nekonečném čekání, pár
cigaretách a dvou sklenicích citronády konečně promluvil.
„Myslím, že s jistotou vím, co se vám stalo, slyšel jste někdy: čtvrtý druh?“
„Ne doktore, vysvětlete mi to prosím.“
„Když to je tak..“ a spustil.
„„V roce 1972 byla stanovena stupnice vyšetřování případů s podezřením
účasti mimozemské iteligence. Zpozorování UFO bývá označeno jako první druh
setkání, shromáždění důkazů znamená druhý stupeň, kontakt s mimozemšťany je
druhem třetím. Poslední, čtvrtý druh setkání, označuje únos. Dokumentace třetího
a čtvrtého druhu setkání neexistovala. Donedávna.“ Když mi toto doktor řekl,
strnul jsem.
“Chcete mi tedy potvrdit, že jsem byl opravdu unesen mimozemšťany?“
„Nejen to, prováděli na vás různé experimenty, zkoumali fyziologii lidského těla. Nejste jediný,
koho kdy unesli, ale vaše dokumentace je zatím nejlepší, jestli vám to nebude vadit, podrobil bych
vás lékařskému vyšetření.“
„Nebude mi to vadite, doktore.“
Ještě tentýž víkend jsem šel na kliniku, ke známénu Dr. Connolly. Byl to
chirurg, Jonathan Parker. Dr. Parker mě podrobil rentgenu, ctčku, magnetické
rezonanci, krevním testům, očním testům a ještě další spoustě testů, kterým sem
nerozuměl. Na rentgenu zjistili, že v břichu se mi nachází nějaké malé tělísko, co
46
tam nemá co dělat. Přesně v těch místech, kde jsem měl jizvu, která se již
kompletně zahojila a nezbylo po ní ani památky. Doktor řekl, že budu muset na
operaci, že to tělísko musí vyjmout ikdyby to nic záhadného nebylo, protože tam
nemá co dělat. Za hodinu jsem již ležel na operačním sále, se strachem, co se bude
dít. „Nebojte se, troška rajské plynu vám uleví.“ řekla sestřička a já se ponořil do sna.
Vzbudil jsem se. Ležel jsem na nemocničním lůžku a břicho mě bolelo, měl
jsem ho zafáčované po té operaci. Ve chvíli, kdy jsem se chtěl pod obvaz podívat,
vešel do místnosti Dr. Connolly společně s chirurgem co mě vyšetřil a operoval,
Dr. Parkerem. Oba si vzali židličku od stolu u dveří a přisunuli si ji k mé posteli.
Bylo vidět, že vše není asi úplně v pořádku, měli ustaraný výraz ve tváři.
„Podívejte, pane Ramirez, to co vám teď řeknu, nerozebírejte s nikým, ohrozil by jste tím sebe i
ostatní okolo vás, souhlasíte?
Lehkým pokývnutím hlavy jsem souhlasil.
„Tělísko ve vašem břichu bylo neznámého původu. Zjistili jsme, že vysílá určitý druh signálu
na extrémně vysoké frekvenci, na které nevysílá žádná z lidských, bežně používaných technologií.
Vyjmuli jsme ho a nyní ho Dr. Connolly podrobuje dalším testům. Váš zdravotní stav je nyní
dobrý a nemáte se čeho obávat“ skončil Dr. Parker.
Nevěděl jsem co na to říct. Nějaký tělísko ve mě vysílá signál a
lidi..stroje..technologie..nefunguje..nedokázal jsem si dát vše dohromady, ale to byl
asi stále následek rajského plynu před operací. Co jsem ale s jistotou chápal bylo,
že nic z toho, co jsem si dříve myslel, že neexistuje a je jen ve filmech, není jen
fikce, ale je to realita, tvrdá realita.
Po dvou dnech mě již pustili z nemocnice s tím, ať si jizvu mažu nějakým
krémem jednou denně, aby se lépe hojila. Stále jsem čekal, že mě Dr. Connolly
ještě kontaktuje s nějakou zprávou, ohledně výzkumu tělíska vyjmutého z mého
břicha. Bohužel se neozval. A nejen to. Jeho číslo bylo odpojené a na internetu
jsem ho už také nemohl dohledat. Možná bude vědět více Dr. Parker z nemocnice.
Bohužel ani ten nevěděl, prý před několika dny zemřel při automobilové nehodě,
když do něj čelně narazil kamion na široké a přehledné silnici. Věci byli čím dál
divnější. Chtěl jsem se vrhnout výzkumu sám, ale začal jsem potkávat na ulici
zvláštní muže v černých oblecích a temných brílích. Sledovali mě na každém
47
kroku. Pochopil jse, že jsem se zapletl do něčeho, co již není pouze můj „malý
problém s mimozemštany“, ale co už je i v zájmu státu. Přestal jsem pro to raději v
rámci vlastní bezpečnosti zjišťovat další informace o této problematice a na Dr.
Connolly s Dr. Parkerem jsem raději zapomněl.
Přibližně po měsíci ustaly noční můry a dokonce i „muží v černém“ jsem už
nepotkával. Můj psychický i fyzický stav se zlepšil a já začal normálně fungovat
jako před událostmi. Byl ze mě znovu normální usměvavý muž, který dělal to, co
ho bavilo. Nikdo by nikdy do mě neřekl, že jsem zažil tzv. setkání čtvrtého druhu.
48
K A P I T O L A 19
Démoni
„Démon je v mytologii a náboženských představách bytost nebo nadpřirozená síla,
lidem prospěšná či škodlivá nebo nižší bůh, héros. V křesťanské tradici pak zlý
duch či padlý anděl například ďábel.“
49
ODDÍL 1
Incubus
Incubus (pl. incubi; též inkubus) je ve
středověké křesťanské mytologii druh démona
- astrálního upíra, který se pohlavně stýká se
ženami, ve spánku je znásilňuje, případně u
nich vyvolává sexuální představy. Incubus
přitom oběti vyčerpává, někdy až k smrti.
Někdy je incubus označován jako mužský
démon, ale tato interpretace není
Vyobrazení Incuba z dávné mytologie
jednoznačná. Je popisován v různých
podobách, často napůl hmotných, nebo zvířecích. Obecně jsou démoni ve
středověké démonologii považováni za bezpohlavní. Jméno incubus z „ležeti
nahoře“ zdůrazňuje, že démon vystupuje v mužské roli při pohlavním styku.
Ženskou obdobou incuba je succubus, démon, který svádí muže a souloží s
nimi. Vzhledem k zmíněné bezpohlavnosti démonů je možné, aby tentýž démon
vystupoval v různých situacích jako succubus i incubus.
50
ODDÍL 2
Succubus
Incubus
Succubus (pl. succubi; též succuba, sukubus; z latinského succubare, „ležet
vespod“) je ve středověké křesťanské mytologii druh démona - astrálního upíra,
který svádí muže, zvláště pak mnichy, pohlavně se s nimi stýká a přitom je
vyčerpává, někdy až k smrti. Působení succuba byla často připisována poluce.
Někdy je succubus označován jako ženský démon, ale tato interpretace není
jednoznačná. Démoni jsou obecně považováni za bezpohlavní a i jméno succubus
z „ležeti vespod“ zdůrazňuje, že démon pouze vystupuje v ženské roli při
pohlavním styku.
51
Mužskou obdobou succuba je incubus, démon, který svádí ženy a souloží s
nimi. Vzhledem k zmíněné bezpohlavnosti démonů je možné, aby tentýž démon
vystupoval v různých situacích jako succubus i incubus.
Otázka, zda jsou andělé (resp. démoni) schopni pohlavního styku s lidmi, a zda
je tento styk podoby duševní nebo tělesné, byla předmětem zájmu středověké
teologie. O succubech se zmínil například i Tomáš Akvinský v Summa Theologiae
i další autority, a jejich existence tak byla poměrně pevně zakotvena.
Zvláštního rozvoje se víra v succuby dočkala v průběhu čarodějnických
procesů. Podle proslulé knihy Malleus maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice)
například succubi sbírali semeno mužů se kterými spali, aby je následně incubi
používali k oplodňování žen. Styku s démonem (ďáblem) byla také přisuzována
iniciační funkce a mělo k němu docházet i na čarodějnických sabatech.
Motiv succuba se objevuje v knize Honoré de Balzaca Succubus aneb běs
sviňavý ženský (v orig. Le Succube).
Tentýž motiv succuba (příp. incuba) lze nalézt v tetralogii Sergeje Lukjaněnka
Noční hlídka.
Succubi jsou zmíněni i v tetralogii ságy Stmívání od Stephenie Meyerové, či
spíše jen v ironii v díle Erik od Terryho Pratchetta.
52
K A P I T O L A 20
Bez příčiny
Sára Goldbergerová
Fikce
Od určité doby, kdy se mi začaly dít ty nepříjemné příhody, každý večer uléhám
do postele s hrůzou. Znáte takový ten uklidňující pocit, když si zalezete pod peřinu
a cítíte, že jste v bezpečí, protože peřina je jakýsi úkryt, pod kterým se vám
nemůže nic stát? Tenhle pocit už bohužel neznám. Před mým nočním
návštěvníkem mě totiž neuchránilo nic a ani má peřina mu nezabránila v tom, aby
se uprostřed noci objevil přímo vedle mě.
Začalo to před několika měsíci. Jednou v noci jsem se s křikem probudila
z naprosto šíleného snu, ve kterém mě znásilňoval nějaký cizinec. Do tváře jsem
mu neviděla, ale za to jsem všude cítila jeho ruce s ukrutně dlouhými nehty,
kterými se mi zarýval do kůže a zanechával na mém těle krvavé stopy. Byla jsem
jako omámená a vůbec jsem se mu nemohla bránit, vlastně jsem nemohla ani
křičet. Pak se mnou skončil a sen se rozplynul. Zbytek noci jsem se o spánek jen
pokoušela, ale když jsem se začala pomalu propadat do nevědomí, uslyšela jsem
nelidský šeptavý hlas opakující mé jméno, a to mou chuť na spánek zahnalo úplně.
Celý den mě pronásledoval nepříjemný pocit hrůzy. Říkala jsem si, že takový sen
se dá určitě vysvětlit strachem ze znásilnění, který má v sobě zakořeněný každá
žena, ale ve svém nitru jsem věděla, že za tímhle stojí něco jiného, něco temného.
Den bohužel utekl velice rychle, slunce se sklonilo za obzor a padl soumrak.
Snažila jsem se bojovat s únavou, která mi začala otupovat mysl, ale nakonec jsem
nechtěnému spánku podlehla. Vzbudila jsem se někdy v noci a začala jsem
mžourat do tmy kolem sebe. Vše bylo nějaké divné, zase se začal vracet ten
nepříjemný pocit. Polil mě studený pot. Něco leželo vedle mě. Chtěla jsem
z postele s křikem vyskočit, ale nemohla jsem se ani pohnout. Zase jsem ucítila ty
53
dlouhé nehty, ty drápy. Začaly se po mně sápat, nebylo v tom vůbec nic něžného,
bylo to hrubé a démonické. Opět si mě vzal, vzal si mě jako kus masa, bezcitně,
surově. Skrz zavřené oči mi začaly téct slzy zděšení a bolesti.
Ráno jsem se probudila naprosto vyčerpaná. Bolelo mě celé tělo a tentokrát
jeho noční řádění nezůstalo beze stop. Všude jsem měla obrovské podlitiny,
kousance a krvavě rudé škrábance. Představa, že to nebyl sen, že se to pravdu
stalo, mě málem dovedla k šílenství. A představa, že se to v noci bude opakovat,
mě přinutila jednat. V takovém stavu jsem nebyla schopná opustit stěny mého
bytu, takže jsem celý den strávila doma hledáním příčiny mého utrpení. Po
několika hodinách strávených na internetu, kde jsem přečetla spoustu příběhů,
které byly naprosto identické s mými nočními zážitky, mi bylo vše jasné. Stala jsem
se obětí Inkubuse - démona, který přichází v noci, své oběti znásilňuje a často je
tím přivede až do hrobu. Záhadou ale je, podle čeho si své oběti vybírá. Rozhodla
jsem se, že se musím nějak bránit, že musím nějak jednat, jenže se už začalo
stmívat a já musela přetrpět ještě jednu noc. Uvařila jsem si něco k jídlu a pustila si
film s nadějí, že se mi podaří noc nějak přečkat před televizní obrazovkou. Mé tělo
mě ale zradilo a únava se opět nenápadně přikradla. Když jsem se probudila,
televize byla stále zapnutá, ale obrazovka byla jen šedočernou zrnící plochou. Pak
jsem si všimla, že v pokoji nejsem sama. V rohu místnosti stála postava zahalená
ve stínu. Pocit bezmoci se opět vrátil, věděla jsem, že nemůžu udělat vůbec nic,
abych se před tou zrůdou ubránila. Pomalu se ke mně blížil, z hrdla mu vycházelo
podivné vrčení. Pak se na mě vrhnul, zatnul mi své nelidské drápy do těla a mně
nezbylo nic jiného, než zavřít oči před jeho pohledem. Kdybych se do těch žlutých
očí dívala, asi bych tu noc nepřežila.
Hned ráno jsem se vypravila za ženou, kterou jsem předchozího dne objevila
na internetu, a pevně jsem doufala v to, že by mi mohla pomoci. Byla to věštkyně
a měla dlouholeté zkušenosti s magií. Zazvonila jsem u jejích dveřích a otevřela mi
charismatická žena, která působila velice vřelým dojmem. Když jsem si odhrnula
tričko, abych jí ukázala stopy na mém těle, netvářila se ani trochu překvapeně.
„Cítím ho z vás,“ řekla mi „cítím jeho přítomnost. Ale nemějte strach. Zabráníme
mu v návratu. Udělala jste dobře, že jste přišla, protože tenhle je silný a velmi
temný, cítím to.“ Pokynula mi, abych si lehla na podložku, kterou připravila na
54
zem. Zapálila nějaké vonné byliny a svíce, rozestavěla kolem mě krystaly a pak
začala odříkávat slova, kterým jsem nerozuměla, ale měla v sobě zvláštní sílu. Po
chvíli se začalo dít něco podivného. Slova odříkávaná věštkyní začala nabírat na
hlasitosti a intenzitě, nejspíš se dostala do nějakého transu. Já jsem začala cítit
nepříjemné brnění v konečcích prstů. Najednou věštkyně ztichla: „Přichází..“řekla
a v ten okamžik všechny svíce zhasly. A pak se to stalo. Oči věštkyně zčernaly, ústa
se jí doširoka otevřela a její tělo se začalo svíjet podivnými nelidskými pohyby.
Z hrdla jí začaly vycházet skoro zvířecí skřeky. Pomyslela jsem si, že se blíží můj
konec. Neměla jsem šanci uniknout. Vrhla se na mě a začala ze mě rvát šaty.
„Nech mě být! Nech mě! Pusť mě!“ řvala jsem z plných plic, dokud mi do úst
nestrčila svůj jazyk, kterým divoce kmitala sem a tam. Měla jsem pocit, že je
nepřirozené dlouhý. Bylo to strašné, děsivé, odporné, ale skončilo to stejně rychle,
jako to začalo. S výkřikem se ode mě odtáhla a začala se v křečích svíjet na zemi.
Pak všechny její pohyby ustaly, prudce vydechla a její oči vypadaly opět lidsky.
Chvíli zběsile oddychovala a pak se na mě podívala: „Omlouvám se, myslela jsem,
že se mi podaří zkrotit ho trochu rychleji, ale tenhle byl vážně jeden z nejhorších.“
Zeptala jsem se, jestli je jednou provždy pryč, jestli už budu moct s klidem
v duši usínat. Ubezpečila mě, že se za mnou už nevrátí a měla pravdu. Noc byla
klidná a stejně tak všechny další noci. Strach ze spánku mě ale neopustí nikdy.
Ty příšerné zážitky se mi celkem úspěšně podařilo vytěsnit z paměti. Všechny
se mi ale vrátily jednoho rána, kdy jsem si v metru četla noviny. Ve svém bytě byla
nalezena mrtvá žena, která byla brutálně znásilněna, její tělo bylo zmrzačené a
plné modřin a škrábanců. Na fotce byl dům, ve kterém jsem byla před pár měsíci
na návštěvě. Pachatele se zatím nepodařilo dopadnout.
55
K A P I T O L A 21
Energetický upír
Vzájemné energetické zneužívání se stává epidemií naší doby. Všichni žijeme v
neustálém emočním a fyzickém napětí a když spolu komunikujeme, máme
tendenci vyvést druhého z rovnováhy a narušit vzájemné vnitřní naladění.
Lidé, kteří nás obírají o energii se objevují v mnoha (často nevinných)
přestrojeních. Mohou mít podobu našich rodičů, zaměstnanců, šéfa v práci, může
56
to být muž či žena, co vedle nás sedí v autobuse. O energii nás dokáží připravit
dokonce i zvířata a rostliny.
Všichni tito "energetičtí upíři" mají však jedno společné. Nikdo nám nemůže
jen tak odebírat energii. A pokud ano, děje se tak jen proto, že jsme k tomu dali
svolení - ať už na vědomé či nevědomé úrovni.
Úmyslní energetičtí upíři
Jsou to ti, kteří promyšleně a vědomě využívají naši energii. Zkušenost je totiž
naučila, že když někomu ukradnou energii, cítí se lépe. Stávají se na energii
závislými a chovají se skoro jako skuteční narkomani. Tito lidé úmyslně provokují
ostatní, aby vyvolali ostrou reakci - často hnějivou; taková energie pak přejde na
ně, a oni si tak zajistí svou denní dávku.
Lidé, kteří vyvolávají podobné emoční projevy, jsou "upíři". Zpravidla
postupují tak, že pronášejí znevažující či ponižující poznámky a vybírají si k tomu
nejméně nápadné a nejslabší jedince. Někdy spustí dlouhý a povýšený proslov, aby
vyprovokovali reakci, kterou potřebují.
Snaží se v lidech vyvolat zuřivost doprovázenou hlasitými projevy hněvu. To je
právě ten okamžik, kdy se energie uvolní a přejde z rozhněvaného dárce na
provokujícího "upíra". Často se s těmito upíry setkáte v davu lidí nebo ve
veřejných dopravních prostředcích, kde se snaží podnítit hádku. Dokáží
neskutečně iritovat a otravovat; budou se vás stále na něco ptát, budou chtít radu,
kterou ve skutečnosti nepotřebují nebo se jí stejně nebudou řídit. K "upírům" patří
všichni násilníci, protože čerpají energii ze zoufalství, strachu a podřízenosti svých
obětí.
Přestože tento druh vyvolání energetické nerovnováhy nazýváme "úmyslným",
může se projevovat i značně nenápadně a nezřídka je spíš impulsivní než předem
plánovaný. Takoví "upíři" často o své perverzní energetické úchylce ani nevědí.
Zato vědí, že se cítí dobře, když se jiní cítí špatně, a tak se snaží dělat to, co jim
přináší uspokojení. Když s takovým člověkem jednáme, začneme se cítit špatně,
zatímco on se cítí lépe než předtím. Tito "upíři" se snaží vyvolat u ostatních pocit
57
viny, strachu a úzkosti. Trápí je přehnanou jemností, tajnůstkářstvím nebo
používáním nedokončených vět. S oblibou bědují a naříkají.
Neúmyslní energetičtí upíři
Spoustu škod napáchají neúmyslní "energetičtí upíři". Bohužel se dost často
jedná o matky. Možná vás to překvapuje - nuže, tady je vysvětlení. S matkou jsme
spojeni neviditelnou energetickou šňůrou podobnou pupeční. Do pěti až šesti let
jsme na ni napojeni prostřednictvím druhé čakry a sdílíme s ní stejné aurické
vejce, tedy jakýsi ochranný obal. Po dovršení šestého roku života začíná naše
energetická "šňůra" mizet a získáváme vlastní, úplnou, individuální, autonomní
energetickou bublinu.
Jestliže má matka silnou potřebu přítomnosti dítěte, často v důsledku rozvodu či
jiného emočního úsilí, použije jeho energii k tomu, aby sama zůstala emočně "nad
vodou". Nevědomě si dítě touto šňůrou přitahuje a předává mu energii, aby tak
zabránila vzájemnému oddělení. Při tomto propojení dochází k tomu, že se
matčina energie promění v dusivou lásku nebo ve velice turbulentní vztah,
přecházející od lásky k nenávisti a naopak. V takovém případě matčina energie
dítěti nedovolí se postavit na vlastní nohy. Celý život pak spolu tráví v
symbiotickém svazku.
Dočasní energetičtí upíři
Tento typ "upírů" je nejčastější. Nedáme-li si pozor, může se jím stát každý z
nás. Ve chvílích, kdy se cítíme nemocní a toužíme si postěžovat či se někomu
vyplakat na rameni, můžeme svým utěšovatelům "upít" něco z jejich energie.
Zejména starší lidé mívají potřebu načerpat tímto způsobem energii.
Tento typ lidí nepředstavuje pro naši energii zvláštní hrozbu a nijak neuškodí,
když se o ni dočasně s někým podělíme. Aura rychle předanou energii doplní a
kdoví, třeba se jednoho dne ti samí lidé podělí o svou energii zase s vámi. Nemějte
strach poskytnout energii někomu, kdo ji opravdu potřebuje. Znovu však
58
připomínám, dávejte si pozor, abyste se příliš nevyčerpali, držte se při zemi a
věnujte se energetickým cvičením, která stabilizují energetické pole.
Když se na chvíli zamyslíte, určitě zjistíte, kdo jsou vaši "energetičtí upíři". Patří
k nim ti, jejichž zavolání se bojíte, protože víte, že ve vás vyvolávají špatnou náladu
a depresi. Jsou dokonce i lidé, kteří vám "odsají" energii, sotva je zahlédnete. Těm
nemůžou pomoci ani žádní léčitelé, protože místo aby použili tito lidé volnou
čistou energii, kterou jim léčitel nabízí k jejich uzdravení, usilují o energii z
vlastních energetických rezerv léčitele.
zdroj: Alla Svirinskaja - Tajemství energie
59
K A P I T O L A 22
Zelený talisman
Fikce
Budu vám vyprávět můj zvláštní zážitek z prázdnin roku 2009. Léto bylo v plném
proudu a všichni si užívali dny prozářené slunečním svitem. Tehdy jsem ještě
studovala, takže jsem si mohla se svými přáteli naplno užívat dny volna. Bylo to
bezstarostné období plné nekončených večírků po celé České republice, což bylo
samozřejmě spojeno s poznáváním spousty nových lidí. A právě při jednom
takovém večírku se mi do života zapletl člověk, kterého bych raději nikdy
nepoznala.
S přáteli jsme si udělali výlet na filmový festival v Karlových Varech. Pravda, o
filmech to pro nás moc nebylo, viděli jsme asi dva a pak jsme zjistili, že nám
mnohem více vyhovuje vysedávání v místních podnicích, barech a klubech
především. Zrovna jsme seděli v nějakém šíleně předraženém baru, drinky tam ale
měli opravdu vynikající, a tam jsem si ho všimla poprvé. Seděl kousek od nás a
nenasytně si mě prohlížel. Nebylo to nějaké slizké zírání, byl to naprosto
podmanivý pohled, pod kterým jsem si připadala jako nahá. Vážně, musela jsem
zkontrolovat, jestli mám na sobě oblečení. Jeho pohled přetrval i po tom, co jsem
mu dala jasně najevo, že jsem si ho všimla.
„Támhle ten na tebe kouká asi tak, jako já koukám na čokoládový dort po půl
roční dietě.“ pošeptala mi kamarádka Veronika. Ne že bych si toho nevšimla, milá
Verčo, děkuji pěkně. Ten jeho pohled je snad i cítit. Po chvíli si k němu přisedla
žena, nádherná žena, ale on na mě pořád koukal! No teda, má tady tak krásnou
ženskou a zírá na mě, že mu to není trapné, pomyslela jsem si a pak jsem svůj
pohled odvrátila, protože jsem měla pocit, že vybouchnu. Když jsme dopili drinky,
navrhla jsem ostatním, abychom se někam přemístili, protože se blížila půl noc a
60
nechtělo se mi jen vysedávat u baru. No, a také jsem měla zvláštní pocit z toho
chlápka. Vypravili jsme se do nejbližšího klubu a po příchodu jsme se já a
Veronika okamžitě vrhly na parket. Už jsme toho hodně vypily, takže jakýkoliv
ostych šel stranou. Po půl hodině vyčerpávajícího tance skočila Veronika pro pití,
takže mě nechala na pospas všem těm lačným vlkům kolem, ale nějak jsem si
s nimi poradila. Jenže jeden z nich se odradit nedal. Chvilku mi trvalo, než mi
došlo, že je to ten chlápek s podivnou aurou, který mě svlékal očima v baru. Byl
opravdu hodně vysoký a v záři světel klubu a také především proto, že se můj
mozek vznášel v alkoholovém oparu, vypadal strašně, ale opravdu strašně sexy. Ale
i když byl omámený, můj mozek křičel: „Ať tě to ani nenapadne! Ruce pryč od
takového chlapa!“. Bohužel, zbytku mého těla se nějak nechtělo poslouchat a ani
nevím jak, ale najednou jsem stála těsně u něj a za další setinu vteřiny mě divoce
líbal a já se tomu vůbec nebránila. Pak jsme spolu tančili a já vnímala jen jeho
temně zelené oči. Úplně jsem se v nich ztrácela. Všimla jsem si, že se mu na krku
houpe velký kámen tmavě zelené barvy, asi smaragd. Byl nádherný a jeho
broušené plošky házely kouzelné odlesky. Měla jsem pocit, jako by ten kámen
pulzoval, jakoby něco uvnitř zazářilo a pak zase potemnělo. Pak na mě padla
šílená únava. Uf, jak dlouho vlastně tančíme? Měla bych si dát pauzu, prolétlo mi
hlavou. A pak se svět kolem mě propadl do temnoty.
Probudila jsem se na neznámém místě a i když jsem musela spát hodně dlouho,
cítila jsem se strašně vyčerpaně. Ležela jsem na obrovské posteli a na nočním
stolku vedle mě ležela moje kabelka, tak jsem z ní vytáhla mobil, abych se koukla,
kolik je. Dvacet sedm nepřijatých hovorů, všechny od Veroniky a ostatních přátel.
To jsem byla tak vytuhlá, že jsem neslyšela vyzvánění? Nedal mi někdo něco do
pití? Pak mi došlo, že jsem kdo ví kde, že o tom pravděpodobně nikdo z mých
přátel neví a že jsem musela odejít s tím chlápkem, jehož jméno ani neznám a
s největší pravděpodobností jsem se s ním vyspala a teď si vůbec nic nepamatuji.
Ach bože, to se mi ale vůbec nepodobá! A tak opilá jsem rozhodně nebyla!
Rozhlédla jsem se po místnosti, ale chvilku mi trvalo, než jsem rozpoznala obrysy
kolem, protože okna byla zatažená těžkými závěsy a světlo pronikalo jen mezerami
po stranách. Pak jsem si ho všimla. Nejprve jsem spatřila ten zelený kámen na jeho
krku, který stále pulzoval svým podivným vnitřním světlem. Když si mé oči
61
přivykly na přítmí kolem, rozpoznala jsem i rysy jeho obličeje. Byl to on. Seděl
v rohu pokoje a zíral na mě.
„Co tady dělám? Co se stalo?“
„Omdlela jsi, tak jsem tě odnesl k sobě domů…“ odpověděl tlumeným hlasem.
„A co moji přátelé? Vědí o tom, že jsem tady? Musejí o mě mít strach, měla
bych se obléct a jít…“ začala jsem z toho všeho mít opravdu nepříjemný pocit a
strach, který se okamžitě odrazil v mém hlase. Zprudka jsem se posadila, ale
pohyb byl moc rychlý, zamotala se mi hlava a svezla jsem se zpátky na polštář.
Zelenooký byl ve vteřině u mě: „Lež klidně a žádné prudké pohyby, jsi ještě moc
vyčerpaná, trošku jsem to včera přehnal….“ Co to plácá? Dal mi moc rohypnolu
do pití? Podíval se mi do očí a řekl: „Teď spi.“ Kámen na jeho krku se rozzářil a já
opět upadla do hlubokého spánku.
Když jsem se probudila podruhé, závěsy byly odhrnuté a já se cítila mnohem
lépe. Pokoj byl prázdný. Opatrně jsem se zvedla a šla jsem se podívat z okna.
Výhled byl impozantní: obrovská zahrada plná zelenajících se stromů a barevných
květin, v dálce malé jezírko, vedle něj altánek z bíle natřeného dřeva. Nádhera.
Chtěla jsem se nadechnout čerstvého vzduchu, lehnout si do té šťavnaté trávy, tak
jsem potichu otevřela dveře a vešla jsem do dlouhé chodby, která vedla ke
schodům. Nevím, proč jsem se snažila být tišší než myška, ale měla jsem z toho
všeho podivný pocit. Vnitřek domu vypadal hodně starobyle, takže jsem se cítila
jako na nějaké prohlídce zámku. Došla jsem až ke schodům a pak jsem z dolního
patra uslyšela hlasy. Nejprve hlas ženský, který zněl poněkud rozčileně, a pak
mužský, který byl nepochybně jeho. Začala jsem poslouchat.
„Ty jsi vážně nenasytný idiot, Natanieli! Co sis myslel, přitáhnout ji sem?! To ti
nestačilo si užít jen v tom klubu jako to děláme vždycky?! A viděl jsi, jak je křehká
a drobná! Mohl jsi ji tím svým obcováním klidně zabít! Myslela jsem, že se po
několika desítkách let dokážeš krotit a že se ti to po tom incidentu z první světové
války už nestane. Očividně jsem se spletla.“
„Uklidni se, Klaudie, měl jsem to pod kontrolou. Pravda, bylo těžké přestat,
protože energie té holky je neskutečná, úplně stejná jako tehdy a na takovou
narazíš vážně jednou za století! Cítil jsem to už v tom baru, stejně jako jsi to cítila
62
ty! Vyzařuje z ní ohromná síla. Sakra, nejradši bych si jí nechal a krmil se z ní
každý den.“
„Není to žádná dojná kráva, ty bestie. Někdy mi vážně leze na nervy, jak se o
nich vyjadřuješ. Jsou to živé bytosti, stejně jako my, jenom….no, jenom trošku
obyčejnější. Ale nezapomínej na to, že bez těch našich kamenů bychom na tom
byli skoro stejně jako oni. O tolik se zase nelišíme. Teď půjdeš nahoru, omluvíš se
jí, že jsi ji sem takhle přitáhl a odvezeš ji zpátky k jejím přátelům.“
Chvilku mi trvalo, než jsem zpracovala slova, která jsem právě slyšela. Energie,
krmit se na mně, kameny. Co to má sakra znamenat? Do čeho jsem se to zapletla?
A co jsou ti dva zač? Slyšela jsem blížící se kroky a vážně jsem nechtěla, aby mě
tam někdo z nich přistihl při poslouchání jejich podivného rozhovoru. Otočila
jsem se a co nejtišeji jsem se vrátila do „svého“ pokoje. Ve chvíli, kdy jsem si sedla
na postel, se otevřely dveře a vstoupil Zelenooký, vlastně Nataniel. Změřil si mě
tím svým uhrančivým pohledem.
„Vypadáš nějak zadýchaně.“
„No, ehm…vzbudila jsem se z nějaké noční můry. Zdálo se mi, že mě…požírá
nějaké monstrum.“ Jeho výraz se na vteřinu změnil, jako kdyby ho něco vyděsilo.
„Myslím, že je na čase odvézt tě zpátky. Tví přátelé budou mít opravdu strach.
Už jsou to tři dny, co jsi tady.“
„Cože? Tři dny? Co jsi se mnou provedl? Dal jsi mi nějakou drogu?“ Bylo mi
ale jasné, že s drogami můj stav vůbec nesouvisí. Tady šlo o něco úplně jiného.
Pousmál se: „Žádná droga, neboj. Neudělal jsem ti nic, z čeho bys měla
dlouhodobé následky.“ Na víc jsem se ho nezeptala, protože jsem věděla, že by se
mi žádné další odpovědi nedostalo.
Od mého zmizení uplynuly tři dny a já věděla, že ostatní už nebudou
v Karlových Varech, protože jsme tam měli v plánu zůstat jen dva dny. Můj
únosce, jestli se tak dá nazvat, byl ale laskavý a odvezl mě až domů. Byla jsem mu
vážně vděčná, protože jsem se stále cítila dost vyčerpaná a cestu vlakem nebo
autobusem bych asi nezvládla.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ Zeptal se, když zastavil před naším domem.
63
„Elizabeth, všichni mi říkají Liz.“
„Moc rád jsem tě poznal, Liz.“
„Já tebe taky, Natanieli, i když to bylo opravdu zvláštní setkání.“
„Počkej, kdy jsem ti řekl svoje jméno?“
„Každý může mít nějaké tajemství, ne?“ Usmála jsem se na něj a bez dalších
slov jsem vystoupila z auta. Ještě chvíli tam seděl a pozoroval mě, dokud jsem za
sebou nezavřela domovní dveře. Až pak jsem slyšela, jak odjel. Okamžitě jsem
obvolala rodinu, Veroniku a ostatní přátele, abych je ujistila, že jsem v pořádku.
Hodně mě to vyčerpalo, takže jsem si šla lehnout ještě za světla. Když jsem ležela
v posteli, uvědomila jsem si, že jsem se nechala přivézt přímo k našemu domu a
ještě jsem ho ujistila, že v něm opravdu žiji, když jsem do něj vešla. Takže ví, kde
bydlím. Od té doby uplynuly čtyři roky a já stále doufám, že jednoho dne zazvoní
na naše dveře.
=
64