Aneb i v Americe šlo prosazování práv minorit pomalu!

Aneb i v Americe šlo prosazování práv minorit pomalu!

03
Úvodní slovo
Obsah:
Milí čtenáři,
oproti zavedenému zvyku tentokrát nebudu komentovat obsah aktuálního čísla, chci se věnovat období mezi tímto a minulým vydáním
bulletinu. Krize sice ještě trvá, práce není, a přece si někteří politici
vzpomněli na cizince – bylo totiž před volbami. Novináři konstatovali,
že kampaň byla tento rok velmi agresivní; strany se mezi sebou napadaly, urážely, verbálně fackovaly a mezi jejich populistickými projevy našla
své místo i migrace.
Před volbami politici pečlivě sledují průzkumy nálad české společnosti,
a proto nepřehledli, že polovina respondentů březnového výzkumu
společnosti CVVM soudí, že je v České republice příliš mnoho cizinců.
Některé strany právě tam hledaly voliče, vymezovaly se vůči přistěhovalcům a zneužívaly xenofobní náladu ve společnosti, aby voliče
upoutaly. Zdá se Vám to ubohé? Bohužel, taková je realita současných
předvolebních kampaní nejen u nás, ještě agresivnější bývá v západoevropských zemích s několikrát větší imigrací – cizinci z třetích zemí přeci
nejsou voliči! Imigrace nebyla tahákem českých voleb, většina stran se
ale shodla na přísnějším přístupu k cizincům.
A tak: zastupitelka místního zastupitelstva Prahy-Libuše Pavla Jedličková, která je i předsedkyní výboru pro multikulturní soužití, označila
SAPU za „ghetto“ a „záležitost bezpečnosti celé České republiky“. Následně libušský starosta Petr Mráz v otevřeném dopise ministru vnitra
rovnou vyzval „k razantnímu zásahu orgánů státu“ kvůli „kriminální činnosti vietnamské komunity“ a neúnosné situaci v soužití s vietnamskou
komunitou v Libuši“. Prý se tu už začala formovat jakási domobrana,
kdy „občané vezmou vše do vlastních rukou“.
Policie však mezitím nezaznamenala žádný zvýšený nárůst trestné
činnosti v SAPĚ a blízkém okolí.
SAPU před volbami chtěla zneužit i Dělnická strana sociální spravedlnosti, před vietnamskou tržnici svolala mítink, na němž vystoupil
předseda zakázané Dělnické strany Tomáš Vandas. Jeho projev nebyl
výjimečně moc agresivní, jenom si posteskl nad tím, že Češi musí zbohatlým Vietnamcům hlídat děti. Nenadchl několik přítomných Čechů
a Vietnamci si ho ani nevšimli. Tak skončilo jedno nepříliš úspěšné
předvolební shromáždění.
ČSSD prohlásila: „Budeme preferovat imigraci převážně ze slovanských
zemí jižní a jihovýchodní Evropy“. Přestože počet migrantů z muslimských zemí u nás tvoří několikatisícovou menšinu, požadovala KDU-ČSL
debatu o „míře a mezích možné islamizace“.
Domnívám se, že jsem Vás citacemi předvolebních hesel a volebních
programů (ve kterých se rádo slibuje nemožné) příliš nevyděsil. Ostatně
příležitost předvést, jak moc politikům leží na srdci osud 430 tisíc cizinců a jejich soužití s českou většinou, budou mít politické strany záhy po
volbách. Do parlamentu totiž míří obsáhlá reforma zákona o pobytu
cizinců. Na jejím schvalování se teprve ukáže, co z programů byly jen
povinné předvolební fráze a co skutečné nápady.
Příjemné čtení vám přeje
Dragoljub Matić
02
10
Úvodní slovo
03
Den v Centru podpory cizinců Prostějov 05
Seminář o praktických otázkách
života cizinců v ČR
06
Zaostřeno na ženy migrantky
07
Brno se stává kosmopolitním
městem
12
Česká společnost v jejím objektivu
20
V Angole jsou lidi veselejší
22
Romano voďori – časopis pro
multikulturní mládež
24
Omluva
Během grafické úpravy minulého čísla bulletinu omylem vypadlo jméno autorky
textu Divadlo bourající hranice – Pavly Frýdlové.
Za chybu se omlouváme.
Informační bulletin pro cizince a o cizincích
vydává občanské sdružení SLOVO �1
Redakce:
Dragoljub Matić (šéfredaktor)
Goranka Oljača, František Kostlán, Tran Vu Van Anh
ADRESA VYDAVATELE:
Francouzská 2, 120 00 Praha 2
Tel. | fax: 222 520 037
e-mail: [email protected]
GRAFIKA:
Adam Bláha
[email protected]
TISK:
Datapont s. r. o.
OBÁLKA:
o.s. Humanitas Afrika
04
Text:
Lenka Malíčková, sociální pracovnice
Den v Centru podpory
cizincU ProstEjov
zrizovatel Žebrík, o. s.
Občanské sdružení Žebřík je organizace místních křesťanů založená s cílem
podporovat integraci osob ohrožených
sociálním vyloučením. Působí v olomoucké oblasti a jeho snahy nejlépe charakterizuje její motto „Praktická pomoc
potřebným“.
Na Prostějovsku žije okolo 1280 cizinců
a velká část jich přišla za prací do závodu
Oděvní podnik Prostějov již v 90. letech.
I když ekonomická krize textilní odvětví
citelně zasáhla a o práci přišlo mnoho
lidí, na počtu cizinců v Prostějově se to
prakticky neprojevilo, a nadále stoupal
počet lidí s trvalým pobytem, kteří jsou
zde již usazeni.
Projekt Informačního a poradenského
střediska pro podporu integrace cizinců
na Prostějovsku Žebřík založil v lednu
2008 pod názvem Centrum podpory cizinců. Centrum získalo podporu městského
a krajského úřadu i okolních organizací.
Hlavně si do něj našli cestu naši klienti.
Nabízíme poradenství, kurzy českého
jazyka pro začátečníky, základní úroveň
i pro pokročilé, dále kurzy obsluhy počítačů, internet s asistencí zdarma a další
aktivity.
Působím zde jako sociální pracovnice
v poradně a provedu vás jedním svým
pracovním dnem. Přicházím do Domu
služeb, kde naše Centrum sídlí. Otvírací doba je od 8:30 a končíme v 17:30.
Zapínám počítač a vtom přichází první
klientka. Mladá slečna z Ukrajiny je těhotná a pomáháme jí vyřizovat potřebné doklady. Dívka je značně nervózní
a ukazuje nám doklad o zamítnutí žádosti
o peněžitou pomoc v mateřství. Vloni jí
skončilo trvalé zaměstnání, pak dělala
různé brigády, práce na živnostenský list
apod. Nyní má několik týdnů před porodem a dozvěděla se, že nemá nárok na
peněžitou pomoc v mateřství ani na 3letý
rodičovský příspěvek. „Vždyť jsem si platila zdravotní pojištění, každý měsíc,“ naříká nešťastně. Dívka je jedna z mnohých,
kteří se neorientují v našem sociálním
systému. Kolegyně se jí ujímá a spolu řeší
další náležitosti, potom jí nabízí asistenci
na městském úřadě a společně odchází.
Mezitím mi volá mladá žena z Vietnamu,
telefon pak předá starší Češce, která se
snaží vše za ni vyřídit. Mladá žena má
6letého syna, nejdříve o něj pečovala
sama, pak se o něj starala jeho babička.
Syn dosáhl věku školní docházky a při
zápisu do školy se zjistilo, že jeho čeština
nestačí na zvládnutí učiva. Ženy nás prosí
o pomoc. Nad tímto požadavkem váhám.
Kurzy pro dospělé i pro děti pořádáme,
ale zde se jedná o předškolní věk, navíc
by rodina musela lektora platit. Beru si
kontakt a slíbím, že se pokusím něco
zajistit. Po poradě s kolegyní se obracím
na dobrý kontakt – dobrovolnici Alenu
z naší partnerské organizace Apoštolská
církev Prostějov, která se věnuje hlavně
ženám. Alenka souhlasí, jako učitelka má
zkušenosti, jako matka pochopení a jako
dobrovolník může doučovat bezplatně.
Volám tuto zprávu paní z Vietnamu, která
opět telefon dává do ruky Češce. Při
telefonátu se snažím paní motivovat, aby
se také zapojila do kurzů češtiny. Češka
u telefonu mi namítá, že mladá Vietnamka už mluví dobře (pravděpodobně
umí několik obchodních frází a pasivně
rozumí). Argumentuji tím, že jako matka
se bude potřebovat s dítětem připravovat
do školy, chodit k lékaři, na třídní schůzky... Ze zkušenosti s několika případy vím,
jak mnoho času stráví ženy v práci, v obchodě či v domácnosti, a pro svoje vyžití,
vzdělání mají opravdu málo času. Přitom
kurzy češtiny jsou tak důležité a zlomové
pro jejich integraci. Snad budu úspěšnější
při osobním setkání.
Každý klient a intervence v jeho
případě se musí zapsat do evidence. Tak
si můžeme lépe předávat s kolegyní informace, můžeme hodnotit naši práci a je to
také nezbytné pro každoroční statistiku
Kurz češtiny v Centru podpory
cizinců
Foto: o.s. Žebřík
poradny. Zapisuji údaje do počítače a už
přichází kolegyně, která byla asistovat
mladé těhotné ženě při jednání s městských úřadem. Sděluje mi výsledky a poté
pátrá v internetu po dalších informacích,
zejména jaké poradny pro ženy fungují
v našem městě, kde jí mohou pomoci
s výbavičkou pro dítě nebo bezplatnou
předporodní přednáškou.
Objevuje se další klient, muž středního
věku. Představuji se mu jménem, vysvětlím možnosti organizace. Muž mi sdělí, že
je z Moldávie a víc o sobě neprozrazuje.
Jeho cílem je dozvědět se, jestli potřebuje
výpis z rejstříku trestů z Moldávie, když
žádá o zdejší živnostenský list. Respektuji
jeho přání zůstat v anonymitě, pozvu
si ho dále do poradny k počítači a ukazuji mu, na kterých stránkách se může
dovědět více informací, které webovky
jsou v ruštině, což je mu bližší, než jen
ty v češtině. Vytisknu mu materiály,
a pak přidávám leták o našich službách
a kurzech. Muž se mezitím rozhlíží po
místnosti a začíná se vyptávat – kdo vás
platí, kolik je tu cizinců, s čím se chodí lidé
poradit... Počáteční nedůvěra se rozplývá, muž si dokonce bere další informační
leták a ruský deník. Se zájmem sleduje, když mu představuji kurzy obsluhy
počítače. Nakonec spokojeně odchází, na
příští kurz už možná máme zájemce.
Po pauze na oběd nastává chvilku klidu.
Projíždím důležité stránky – aktuality
ministerstva práce a sociálních věcí,
statistiky, maily od krajské koordinátorky,
zprávy kolegyně z komunitního plánování
sociálních služeb. Posílám slibované materiály pro komisi pro ochranu dětí, i paní
docentce, která dělá rozhovory s uživateli
naší služby. Dívám se taky na náš účet,
jestli už dorazila dlouho očekávaná dotace, ale ještě si musíme počkat.
Přiblížil se čas kurzu obsluhy počítačů.
Už přišly klientky z Ukrajiny, mají zde
trvalý pobyt. Zdravíme se, připravuji čaj,
občerstvení a prezenční listiny. Do dveří
vchází lektor – „Zdrástvujtě, děvočky!“.
Ženy září, Jirka je jejich. Mladý učitel má
manželku z Ukrajiny, dobře ukrajinsky
i rusky rozumí a o přestávkách si povykládají o všech místech, která na Ukrajině navštívil. Počítače už startují a ženy
se noří do spletitých zákrutů internetu
a mailové pošty. Po hodině je přestávka,
svým způsobem velmi důležitá část kurzu. Klientky se právě tady svěřují se svými
problémy, mladému lektorovi naprosto
důvěřují a on jim může pomoci svými
zkušenostmi nebo je přivede do poradny.
Mnoha klientům bylo takto pomoženo.
Zatím se rozhovor stáčí na Nikolu Šuhaje,
protože jedna z žen pochází z Koločavy.
„Byl to darebák, zabil bratra mého dědy,“
zlobí se drobná žena. Další žena převádí
řeč jinam: „Viděli jste ten parád v neděli?
Ten v Moskvě!“ Matně si vzpomínám, že
jsem v televizi viděla ukázku vojenské
přehlídky k 65. výročí konce 2. světové
války. Pocházím z vesnice blízko vojenského výcvikového prostoru a dobře si
vzpomínám, jak v noci sovětské tanky
řadily před naším oknem. Dívka je ale
mladá, takové věci nezažila, a vojenská
přehlídka ji velmi uchvátila. Nakonec
se mluví jako vždy o práci. Děvče šije
v oděvní firmě, teprve je ve zkušební
době a doufá, že se osvědčí. „Za rukáv
mám 5 korun. A mistrová chodí s metrem, jak je to víc než 5 milimetrů, tak to
musím přešít. Je to jiná práce než v OP
(Oděvní podnik Prostějov), ale zase lepší
než u toho gyrosu, tam mi ani neplatili pojištění.“ Další žena jen pokyvuje
hlavou, za sebou má dlouholetou těžkou
práci v truhlářské firmě. Nyní je na úřadě
práce, má uznané vysokoškolské vzdělání
a pomýšlí na lepší zaměstnání.
Čas jako vždy rychle uběhl, moje pracovní doba končí. Loučím se s lektorem
i s klientkami a spěchám na autobus.
Dnes byl dobrý den. •
06
Text:
Komentár
Tereza Rejšková
SemináR o praktických
otázkách života
cizincU v CR
Dne 25. května 2010 se v Informačním centru OSN v Praze konal
Seminář o praktických otázkách života cizinců v ČR. Byl určen
pracovníkům neziskových organizací, iniciovala ho Cizinecká policie Praha a spoluorganizovalo ho Multikulturní centrum Praha.
Cílem semináře bylo umožnit setkání pracovníků státní správy
a neziskového sektoru, kteří běžně nemají prostor pro výměnu
informací cenných pro obě strany. I pro zástupce státní správy
bylo podle jejich slov přínosné se setkat navzájem. Okolo třiceti
posluchačů vydrželo soustředěno poslouchat a diskutovat téměř
celý den.
Pohled svých institucí na otázky praktického života cizinců prezentovali Jana Gavendová z oddělení zahraniční zaměstnanosti
Úřadu práce hl. m. Prahy, Jitka Luciani z pražské krajské pobočky
Všeobecné zdravotní pojišťovny, Josef Šídlo a Martina Staňková
z živnostenského úřadu, Pavel Šimek z Arcidiecézní charity Praha a zástupci Cizinecké policie Praha, David Lisztvan, František
Vavroch, Michaela Reichertová a další.
Jana Gavendová ve svém příspěvku vysvětlila nejdůležitější
body zákona o zaměstnanosti ve vztahu k cizincům. Podle ní
během května Úřad práce naplňoval pokyn MPSV ve smyslu
upřednostňování zaměstnávání občanů EU před občany třetích
zemí. Na dotaz z publika, zda úřady práce neprodlužují pracovní
povolení ani v případě, že cizinec práci má, reagovala tím, že
i v současnosti se ÚP snaží maximálně vyhovovat žádostem
o prodloužení, neboť při rozhodnutí berou v potaz stupeň integrace cizince. Dále bylo řečeno, že ÚP nesledují, zda konkrétní
„neprodloužené“ místo je obsazeno následně českým občanem.
Nelze tedy potvrdit, že by toto opatření vedlo ke snižování nezaměstnanosti českých občanů.
Účastníci semináře si vyměnily své zkušenosti s paní Gavendovou ohledně problémů, které cizincům často vznikají, když
je zaměstnavatel odhlásí z pracovní pozice, na které i nadále
pracují. Cizinec se většinou nemá šanci v takové situaci domoct
svých práv. Paní Gavendová dále apelovala na pracovníky NNO,
aby uvědomovali své klienty o nebezpečí plynoucí z udělení plné
moci třetí osobě. Zástupci cizinecké policie k tomu radili, že
v případě, že plná moc je někým zneužita, má cizinec okamžitě
vystavit plnou moc nové osobě, čímž ta původní zaniká. Na závěr se diskutovalo o pracovních povoleních pro těhotné cizinky. ÚP prý při prodlužování povolení těhotným ženám nedělá
problémy, ale pokud zaměstnavatel ukončí pracovní poměr, není
možné takovou situaci řešit, protože český zákon nezná dlouho-
dobé vízum za účelem mateřství.
Paní Luciani na úvod svého příspěvku osvětlila problematiku
zdravotního pojištění různých kategorií cizinců, upřesnila, kdo
spadá do systému veřejného zdravotního pojištění a kdo ne.
Z praktického hlediska apelovala na NNO, aby svým klientům
zdůrazňovaly, že musí nahlašovat všechny změny – novou
adresu, narození dítěte apod. Všichni cizinci, kteří nespadají do
systému veřejného zdravotního pojištění, mají povinnost být
pojištěni komerčně. To se týká i dětí cizinců, kteří sice spadají
do veřejného zdravotního pojištění, ale mají pouze přechodný
pobyt. Toto může mít neblahé důsledky, např. v případě, že se
dítě narodí s vrozenou vadou, kdy je prakticky nepojistitelné, což
paní Luciani považuje za velmi nešťastné.
Zástupci živnostenského úřadu seznámili posluchače se
zněním relevantního zákona. Společně s cizineckou policií pak
potvrdily, že existuje rozpor mezi cizineckým a živnostenským
zákonem, který může cizinci způsobit zásadní problémy. Vzniká
tím, že ŽÚ dá cizinci lhůtu 30 dní na to, aby si na základě potvrzení z ŽÚ zajistil na CP povolení k pobytu. CP má ovšem na takové
rozhodnutí lhůtu 60 dní. ŽÚ sice tento legislativní nedostatek
může zohlednit, ale často kvůli tomu řízení ukončí. Tuto „smyčku“ v zákoně vyřeší až novela živnostenského zákona, účinná
od 1. 9. 2010. Co se týče kontrol podnikání cizinců, ŽÚ funguje
v součinnosti s CP a podává jí o každé kontrole zprávu.
Po příspěvku Arcidiecézní Charity Praha, v němž byly představeny projekty této organizace, se ujali slova zástupci cizinecké
policie. Na úvod byla prezentována současná data CP o legální
a nelegální migraci a kontrolách cizinců. Ve volné diskusi pak policisté uvedli, že si uvědomují, že někteří cizinci se bojí kontaktu
s cizineckou policií i v případě, že mají všechny doklady v pořádku, což by CP ráda změnila. Policisté na dotaz z publika potvrdili,
že v současnosti při žádání o změnu účelu na podnikání vedou
s řadou cizinců kontrolní pohovory. Dále se diskutovalo o tom,
zda cizinecká policie ruší pobyt cizincům za tři drobné přestupky.
Policisté upřesnili, že se nemusí jednat konkrétně o tři přestupky,
ale o přestupky opakované.
Poté, co policisté upřesnili podmínky pro různé lhůty, vyslechli
několik konkrétních stížností na fungování CP a vstřícně k nim
navrhli řešení, nabídli pracovníkům NNO možnost další spolupráce formou dalších informativních seminářů, pomoci s řešením konkrétních případů a spolupráce při oboustranném šíření
informací. •
Text:
Jiřina Šiklová
PhDr. Jiřina Šiklová
Jde to pomalu,
ale jde to!
Kurdská rodina
Foto: Archiv
Aneb i v Americe
šlo prosazování práv
minorit pomalu!
Když před více jak dvěma sty lety sepisovali „otcové americké demokracie“
první ústavu, dobře věděli, že většina,
a zvláště silná většina, se vždycky prosadí. V nejhorším případě svojí silou. Proto
se zaměřili na zdůrazňování práv a zajištění možnosti prosazení zájmů u těch,
kteří byli v menšině. Stručně a jednoduše
řečeno: šlo o to, jak zajistit, aby, když
všichni v demokratickém systému dostanou volební právo, nebyli slyšet a vidět
jen ti, kdo jsou silnější a kterých je více
a hlasitěji křičí.
Demokracie je rovná možnost pro prosazení se nejen těch silných, ale i minorit. Hlasitost a síla není a nemusí být
správným řešením. Harmonie je tvořena
z různých, někdy i velice odlišných tónů,
a i ten, kdo má odlišný názor, názor
menšinový, má mít možnost a právo ho
říci nahlas. Zásady jsou to hezké, ale jak
je prosadit, zvláště v době, kdy společnost je tak složitá, že všemu nemohou
lidé rozumět? A i ti, co vidí jen svůj zájem
a nechápou problematiku v celku, by
měli mít možnost ovlivnit řešení a říci
svůj názor. Zvláště v případě, když některá z minorit neumí ani jasně vyjádřit
svoje požadavky a začlenit je do celkového programu.
Severní Amerika, tedy USA a Kanada,
patří mezi nejbohatší státy na světě
a jejich vojenská síla je největší, přesto
by pro nás neměly být ve všem vzorem.
V jedné oblasti je ale můžeme obdivovat.
Zhruba před 50 lety začaly systematicky
posilovat ty, kteří byli v menšině, pomáhaly těm, kteří se v politice a veřejném
životě příliš nevyznali, především tedy
černochům. V ústavě sice rovnost všech
byla zakotvena, v praxi, v životě převládaly negativní předsudky vůči „negrům“.
A tak především mladí lidé a z nich vysokoškolští studenti začali bojovat o naplnění práv těch, kteří byli v nevýhodném
postavení minority a byli prohlašováni
za nepřizpůsobivé. Došlo i ke střetům na
ulicích, jeden z mluvčích černochů, Martin Luther King, byl dokonce zastřelen,
v některých čtvrtích hořela auta.
Současně ale jiní točili filmy proti těmto
rasovým předsudkům.Třeba ten slavný
film „Hádej, kdo přijde na večeři“, ve
kterém dívka z bohaté a vážené americké rodiny představí svým rodičům jako
budoucího manžela amerického občana
s černou pletí. Šlo to pomalu, ale šlo to
vpřed.
Dnes tento boj za lidská práva minorit
má již svoje dějiny a svoje vzory. Sídlem
vlády USA ve Washingtonu je stále ještě
Bílý dům, ale prezident v něm sídlící, je
černý. Kritizují ho, ale ne proto, že má
tmavou pleť, ale třeba proto, že se neztotožňují s jeho názory a plány. To však
patří k demokratickému systému.
A závěrem? Veřejné mínění se dá ovlivnit, ale musí se to dělat systematicky,
pomalu, nedát se odradit vstupními
neúspěchy. A s prosazování práv menšin by měli vždy přijít ti, co představují
momentálně většinu. •
08
Text:
Projekty
Pavla Frýdlová
ZaostReno na
ženy migrantky
K 31. 12. 2009 bylo v ČR evidováno
celkem 433.305 cizinců, z toho 178.416
žen (41,2 %). Největší počet žen pochází
z Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu a Ruska.
České statistiky zatím ve velmi omezené
míře zohledňují kategorii gender, z těch
dostupných je možné konstatovat, že
většina žen, stejně jako mužů přichází do
ČR za účelem zaměstnání či podnikání,
sloučení rodiny je zastoupeno v menší
míře. Ale oficiální, administrativní účel
pobytu často neodpovídá skutečným
příčinám, které vedou k emigraci. Stejně
jako v jiných zemích i v ČR narůstá počet
žen, které migrují samostatně, důvodem
je například získání finančních prostředků
pro život dětí, rodiny, ale také potřeba seberealizace (vzdělávání, profesní
uplatnění apod.). Většinou se vždy jedná
o komplex příčin osobního, ekonomického či politického charakteru.
Nejen na toto téma jsem diskutovala
s pracovnicemi EKS, Kateřinou Machovcovou, Hanou Víznerovou a Helenou Košťálovou, které se dlouhodobě
problematikou žen migrantek zabývají
jak po stránce výzkumné, tak zejména
praktické. Zaměřily jsme se hlavně na
překážky integrace, s nimiž se migrantky
v ČR setkávají.
Tradiční genderové role a stereotypy
posílené specifickou situací migrantů
a migrantek vedou k sociální a kulturní
izolaci, nedostatečné znalosti fungování
českých institucí a legislativy k ekonomické nesoběstačnosti. Migrace také
způsobuje střet tradičních a nových vztahů mezi ženami a muži. U nich doma jsou
třeba muži živitelé a reprezentanti rodiny
a ženy jsou v domácnosti, ale v nové zemi
jsou nuceni pracovat oba. A dokonce jsou
to často spíše ženy, kdo si najde dříve
práci – jsou levnější a flexibilnější pracovní
silou, zejména ve službách, často nacházejí pracovní uplatnění v šedé či černé
ekonomice (jako pomocnice v domácnosti, uklízečky pod.). Nezřídka se stává,
že muž práci delší dobu nenajde a „živitelkou“ se stává – aspoň na čas – žena.
Muži se s touto situací těžko srovnávají
a svou frustraci ventilují mnohdy formou
domácího násilí.
Jedním z největších problémů je zdravotní pojištění, bez nějž není nárok na
legální pobyt v zemi. Podle současné legislativy mohou využít veřejné zdravotní
pojištění pouze osoby s trvalým pobytem
nebo osoby s přechodným pobytem v zaměstnaneckém poměru. Všichni ostatní,
tedy i podnikatelé a podnikatelky, se
musí pojistit komerčně. Takové pojištění však pokrývá velmi omezený rozsah
péče. Nemají navíc vůbec záruku, že je
pojišťovna pojistí nebo zda jejich nárok na
proplacení ošetření následně uzná. To se
týká zejména narozených dětí nebo osob
ve vyšším věku, případně osob s vrozenými či chronickými problémy. Ze základního komerčního pojištění není rovněž
hrazena předporodní a poporodní péče
o matku, ani o narozené dítě. Pokud jim je
lékařská péče v těchto případech poskytnuta, dostávají se ženy nebo jejich rodiny
do situace, kdy musí zaplatit zdravotnímu zařízení vysoké finanční částky. Ale
nejen to. Těhotenství a péče o narozené
děti představuje pro cizinky bez trvalého
pobytu velmi komplikovanou a rizikovou
situaci. Hrozí jim, že ztratí povolení k pobytu, které je vázáno na zaměstnání – mají
smlouvu na dobu určitou a zaměstnavatelé je dále s malým dítětem nezaměstnají. Když se tady migrantce, která
je bez partnera, narodí dítě, riskuje, že
bude muset odejít, protože nebude moci
vykonávat „důvod“ svého pobytu, tedy
pracovní nebo podnikatelskou činnost,
a nebude jí prodlouženo vízum.
Většina žen ze zemí s tradičním
modelem partnerských vztahů a fungování rodiny se musí poprvé vyrovnávat
s otázkou slaďování rodiny a práce. To,
co zažívají české matky: nedostatek
jeslí a školek, nedostatek financí platit si
chůvu, zažívají cizinky ve zvýšené míře –
školky a jesle jsou pro ně pro omezený
počet míst prakticky nedostupné, navíc
tu nemají zázemí širší rodiny. Ženy, které
Workshop Evropské kontaktní
skupiny
Foto: EKS
zůstanou doma s dětmi, jsou v naprosté
izolaci, neučí se jazyk, nemají žádné nebo
minimální sociální kontakty. Uvědomují
si nutnost naučit svoje dítě česky, ale to
nemohou samy, protože neumí nebo
mluví s přízvukem. Nejschůdnější cestou
se jeví mateřská centra, kde se migrantky mohou setkávat s ženami z majority.
Záleží to nejen na odvaze každé z nich
tam přijít – nemá tam žádné vazby, žádné
přítelkyně, žádné známé, sama dobře
nerozumí –, ale když bude mít štěstí
a narazí na otevřené lidi, tak jí pomůžou.
Například migrantky v Plzni vyzdvihují, jak jim mateřské centrum pomáhá,
jednak pohlídáním dětí, když si potřebují
něco zařídit, jednak možností zapojení se
do společnosti Češek.
Některé rodiny řeší péči o předškolní
děti tím, že k nim najímají české chůvy,
ale to si může málokdo dovolit, snad
vietnamští obchodníci, kteří pracují od
nevidím do nevidím.
Důležité je také, aby při pořádání aktivit, zejména kurzů pro cizince, mohlo být
zajištěno hlídání dětí. To ženám hodně
umožňuje se kurzů, tolik pro ně důležitých, zúčastnit.
Co EKS pro migrantky dělá
a co připravuje
V současné době připravujeme workshop
s političkami a migrantkami, kde se cizin-
ky zhostí rolí lektorek. Předpokládáme,
že celodenního workshopu se zúčastní
především komunální političky (zájem
z jejich strany tomu nasvědčuje), jimž
umožníme nahlédnout do základních
problémů migrantek. V rámci workshopu
lektorky představí možné způsoby, jak
mohou napomoci lepšímu soužití migrantek s majoritní společností.
Od loňského roku se v EKS pravidelně
schází tzv. migrantská lobby – skupina
aktivních žen z různých komunit, které
mají snahu něco dělat, změnit. Sdílíme
s nimi naše profesní zkušenosti, připravujeme pro ně vzdělávací semináře,
snažíme se jim pomoci vrátit se do svých
původních, často kvalifikovaných, profesí,
poskytnout jim podporu v realizaci jejich
nápadů. Vytyčily jsme si tři okruhy aktivit:
1/ integrace, především prostřednictvím
kultury
2/ zprostředkování informací migrantkám,
které přicházejí buď se zkreslenými informacemi o životě v Čechách nebo vůbec
s žádnými
3/ spolupráce s migrantkami v jiných evropských zemích.
V současné době také v rámci migrantské
lobby probíhá vzdělávací cyklus, skládající se ze tří navazujících lekcí, nazvaný „Jak
založit neziskovou organizaci“. •
Téma genderového aspektu integrace migrantů a migrantek, zohlednění
genderově specifických zájmů a potřeb
příchozích stále není v ČR předmětem
hlubší veřejné diskuse, neodráží se
cíleně ani v legislativních opatřeních
a koncepčních dokumentech. O situaci
migrantek je třeba mluvit, upozorňovat na ni, věnovat se jí a cíleně zaměřit
zdroje tam, kde je třeba řešit ty nejzávažnější problémy.
10
Text:
František Bradáč, koordinátor projektu
Integrace cizincU
na MC Praha 14
V roce 2009 iniciovalo Ministerstvo vnitra ČR realizaci takzvaných emergentních projektů zaměřených na integraci
cizinců ze třetích zemí. Zapojení se do
projektu bylo nabídnuto jen těm městům a městským částem, ve kterých
došlo k významnému nárůstu počtu
cizinců, nebo ve kterých je velký počet
zahraničních pracovníků.
Emergentní projekt je reakcí na zaznamenané problémy spojené s nárůstem počtu cizinců. Jedná se zejména
o vytváření uzavřených jednojazyčných
komunit, jejichž členové (typicky matky
na rodičovské dovolené) nevládnou
českým jazykem, nemají dostatečné povědomí o české kultuře a zvycích a mají
jen omezené sociální kontakty s lidmi
mimo komunitu. V tomto prostředí mají
také děti ztížené podmínky pro navazování sociálních kontaktů a pro osvojování nových znalostí a zkušeností nutných
pro život v ČR.
Městská část Praha 14 je jednou
z obcí zapojených do projektu z důvodu
poměrně velkého nárůstu počtu cizinců
trvale nebo dlouhodobě zde žijících.
Kromě městské části Praha 14 byly
emergentní projekty MV v roce 2009
realizovány také v Plzni, Havlíčkově
Brodě, v Pardubicích a v městských
částech Praha 12 a Praha-Libuš.
Nositeli největšího potenciálu v procesu změny jsou cizinci plnící povinnou
školní docházku. Pokud bude ve školách
věnována zvýšená péče dětem-cizincům
a budou zapojovány do mimoškolních
aktivit, je tak možné zlepšit jejich pozici
ve školních kolektivech a usnadnit tak
jejich integraci. Děti také mohou působit
na své rodiče, přenášet získané znalosti,
dovednosti a sociální kontakty do rodiny
a napomáhat k její úspěšné integraci.
Hlavním cílem projektu, který jsme
si vytyčili, bylo zkvalitnění soužití mezi
cizinci a většinovou společností a jejich
podpora při integraci do společnosti.
V rámci projektu bylo podpořeno 6 dílčích
projektů, jejichž realizátory bylo 5 základních škol a jedna nestátní nezisková
organizace, občanské sdružení Fuertos.
Celkem se do dílčích projektů zapojilo cca
190 cizinců, zejména žáků základních škol
a jejich rodičů.
Aktivity jednotlivých realizátorů je
možné rozčlenit do několika kategorií. První, a jednou z nejdůležitějších
činností byla podpora výuky českého
jazyka a předmětů jako je vlastivěda,
občanská výchova nebo dějepis zaměřených na poznání českých reálií, formou skupinového nebo individuálního
doučování a individuální péče. Nabídku
doučování českého jazyka a českých
reálií využilo celkem 108 cizinců. Mgr.
Radka Krejzová, vyučující českého
jazyka a občanské výchovy na ZŠ Bratří
Venclíků, řekla po zakončení projektu:
„Žáci-cizinci vyžadují ve škole individuální přístup a péči. V prvé řadě je určitě nutné pomoci jim ovládnout český
jazyk, neboť je to základní předpoklad
k úspěšné integraci. Osvojováním si
českého jazyka se postupně učí i nové
kultuře. Bohužel v hodinách ČJ není
dostatek času a prostoru k tomu, aby
žákům-cizincům byla věnována potřebná pozornost. Domnívám se, že právě
tyto hodiny doučování ČJ pro žáky-cizince jsou dobrou cestou, jak těmto
dětem pomoci.“
Na základní škole Bratří Venclíků
byl uskutečněn také tříměsíční kurz
českého jazyka pro rodiče žáků, kterého se zúčastnilo 6 žen, jinak prakticky
izolovaných. Dle vyjádření Mgr. Marcely
Kosteasové, které bylo vedení kurzu
svěřeno, měly všechny ženy, které se
kurzu účastnily, minimální zkušenosti
s českým jazykem, přestože již několik
let žijí v ČR. Jedná se o ženy v domácnosti, které česky běžně téměř nehovoří ani nepíší, a doma užívají pouze
svůj rodný jazyk.
V průběhu kurzu si účastnice osvojily
základy českého jazyka, počínaje abecedou a správnou výslovností českých
hlásek, přes četbu a psaní tiskacích
písmen, až po jednoduchou konverzaci
při sociálním kontaktu. Ke konci kurzu
ženy dokázaly porozumět kladeným
otázkám, odpovídat celou větou a pra-
Výlet žáků-cizinců do historického centra Prahy
Foto: Archiv
covat s tvary slov.
Vedle základních škol byly výukové
a osvětové činnost provozovány také
občanským sdružením Fuertos. Z aktivit zaměřených na nezletilé cizince
proběhl cyklus přednášek „sociokulturní minimum“. Přednáškový cyklus
byl prezentovaný sloganem „Poznej
společenské zvyky a kulturu země,
ve které žiješ“ a byl určen dětem,
které si potřebují osvojit či prohloubit
základní sociokulturní hodnoty české
společnosti. Obsahem přednášek bylo
například stručné seznámení s historií
naší země, základními geografickými údaji, státními symboly, svátky,
tradicemi, náboženskými zvyklostmi
a pravidly společenského chování.
Na dospělé cizince a cizinky, které
doma pečují o malé děti, bylo zaměřeno pravidelné setkávání v komunitním
centru Oáza v blízkosti stanice metra
Černý Most. Hlavním přínosem těchto setkání bylo navazování sociálních
kontaktů mezi cizinci a jejich českými
sousedy. Podařilo se tak alespoň částečně kompenzovat nevýhody prostředí
sídliště, které nenabízí mnoho možností
k seznámení.
Občanské sdružení Fuertos a některé
základní školy také zajistily multikulturní dílny zaměřené na seznámení
českých dětí s kulturou, zvyky, tradicemi a způsobem života v nejčastějších
zemích původu cizinců, se kterými
se setkávají – Vietnamem, Ukrajinou,
Kazachstánem a Ruskem. Ke stejnému
cíli vedly také národně kulturní projekty
v režii základní školy Generála Janouška
a den asijských kultur na základní škole
Bratří Venclíků. Při těchto aktivitách
měli žáci možnost prezentovat svou
kulturu před ostatními dětmi.
Do již tak velmi širokého spektra
aktivit a služeb realizovaných v rámci Emergentního projektu zapadají
ještě výlety a pobyty doplňující výuku
českých reálií a umožňující seznámení
a lepší semknutí žáků-cizinců s jejich
českými vrstevníky. Byly uspořádány
například výlety do historického centra
Prahy, nebo víkendové pobyty v Kutné
Hoře a na Rabí.
Kromě doplnění výuky a upevnění
vztahů mezi dětmi měly výlety také významnou funkci smysluplného, aktivního vyplnění volného času dětí. I v rámci
těchto aktivit se podařilo navázat
kontakt s dětmi, které byly téměř úplně
izolované od vrstevníků, neměly zde
žádné kamarády a většinu svého volného času trávily doma ve společnosti
rodičů. V průběhu výletů a víkendového
pobytu se i tyto děti zapojily do kolektivu a navázaly nová přátelství.
Za účelem zvýšení informovanosti
cizinců s dětmi o službách a volnočasových aktivitách, které jsou jim k dispo-
zici, byl občanským sdružením Fuertos
vydán a distribuován leták v anglickém
jazyce, ukrajinštině a vietnamštině.
Záběr aktivit uskutečněných v rámci
Emergentního projektu byl skutečně
velmi široký. Na základě zpětných vazeb od jednotlivých realizátorů a účastníků jsme si mohli vytvořit poměrně
dobrou představu o současné situaci
v oblasti integrace cizinců. Byly identifikovány oblasti, na které se bude třeba
v budoucnu ještě nadále zaměřit a do
kterých bude nutné směřovat finanční
prostředky.
Jako nejpotřebnější aktivitu, kterou
jsme se rozhodli podpořit i v případě, že
nám pokračování v projektu již nebude
nabídnuto, jsme vyhodnotili rozšířenou
výuku českého jazyka a českých reálií
a zvýšenou individuální péči věnovanou
cizincům na základních školách.
Projekt „Podpora integrace cizinců na
území městské části Praha 14“ považujeme za úspěšný a velmi přínosný
pro zlepšení situace v oblasti integrace
cizinců v našem správním obvodu. Aby
byl ale skutečně efektivní, a odrazil se
v dlouhodobém měřítku, je třeba v započatých aktivitách pokračovat a nadále věnovat této cílové skupině zvýšenou
pozornost. •
12
Text:
Z regionu
Iveta Kováčová
Brno se stává
kosmopolitním
mEstem
Kateřina Dubská
Počet cizinců, kteří do Brna přijíždějí za
prací a studiem, se za posledních deset
let výrazně zvýšil. V současnosti žije ve
městě cca 30 tisíc zahraničních pracovníků. Z tohoto počtu jednu třetinu tvoří lidé
ze zemí EU, USA a Švýcarska, nejpočetnější zastoupení mají Slováci. Další
významnou skupinu představují Ukrajinci
a lidé ze zemí třetího světa vykonávající
především nekvalifikovanou práci.
Předsedkyně Výboru pro národnostní
menšiny Magistrátu města Brno Kateřina
Dubská dohlíží na stav brněnského centra
a na dění v brněnských lokalitách sociálního vyloučení. Vystudovala Filozofickou
fakultu Univerzity Palackého v Olomouci,
obor andragogika a sociologie dospělých.
Je zakladatelkou Nadačního fondu Verda,
který se již osmým rokem zabývá podporou romských studentů.
Jakou účinnou radu má pro ty, kteří mají
problém přijmout jinaké spoluobčany?
Musíme si uvědomit, že náš svět se zmenšuje. Dnes už není problém se během
jednoho dne přesunout na druhou stranu
zeměkoule a my všichni se můžeme
kdykoli rozhodnout žít někde jinde
a jinak. Kromě toho si myslím, že rozdíly
mezi národy a národnostmi se stále více
stírají. Už nyní se řada z nás cítí být více
Evropany než občany jedné republiky.
I když řada našich spoluobčanů má stále
problém uvědomit si, či se smířit s tím,
že patříme k 10 % obyvatel této planety,
kteří se mají dobře. Žijeme na takové
úrovni, která nám připadá zcela běžná,
ale pro zbytek (tj. 90 % obyvatel naší
planety) je pouhým snem. Jsou místa,
kde lidé umírají hlady a problémy, které
my považujeme za velké a nepřekonatelné, jsou pro ně směšné. Je to jen o úrovni
vnímání a ztotožnění se s ostatními. Stačí
navštívit Afriku či Asii a vnímáte věci
jinak. Člověk začne pohlížet na lidi, kteří
přicházejí do naší země a do Evropy s tím,
že se chtějí mít lépe, s mnohem větším
pochopením.
Jak se zajímat o ty, kteří jsou u nás cizinci, a jak jim účinně pomáhat?
Asi před dvěma lety jsme se začali z pozice brněnského Výboru pro národnostní
menšiny zabývat problematikou cizinců
a nejen národnostních menšin. První
impuls vyšel od tzv. expats – tj. lidí, kteří
pobývají v Brně několik let, vykonávají
především specializovanou a kreativní
práci, mnohdy na vysokých manažerských pozicích zahraničních firem.
Vzhledem k tomu, že Brno se stává
také městem studentů a vysokých škol,
často jde i o vysokoškolské pracovníky
a zahraniční studenty. Řada z těch, kteří
sem přijíždějí s rodinami, se potýká
s problémem najít vhodné školy pro
své děti. Mají problém domluvit se se
státní a veřejnou správou, najít lékaře,
kteří umí cizí jazyky, mají problém najít
kvalitní služby i řemeslníky. Ve chvíli,
kdy začala celosvětová ekonomická
krize, uvědomili jsme si, že se musíme
začít zabývat i těmi, kteří se nalézají
na druhé straně žebříčku, tj. s těmi,
kteří sem přijíždějí vykonávat práci
v tzv. montovnách. Došlo nám, že tito
lidé budou mezi prvními, kteří budou
a jsou zasaženi propouštěním a budou
mít i problémy vrátit se zpět do své
vlasti. Náš výbor inicioval ve spolupráci s Poradním sborem pro integraci
cizinců zřízeným MMB vznik pracovní
skupiny, která se začala připravovat na
možné problémy spojené s hromadným
propouštěním těchto lidí a schopností
města na tuto novou situaci reagovat.
Bylo zajímavé, že jsme si v pracovní skupině čítající zástupce Jihomoravského
kraje, brněnského Úřadu práce a dalších
organizací dlouhodobě se zabývajících
problematikou cizinců včetně zástupců
města Brna uvědomili problémy, které
změnou ekonomických podmínek
nastaly. Stejně jako jsme věděli, že jsme
je zavinili sami tím, že jsme umožnili
vznik montoven, že legislativa našeho
státu dostatečně nechrání pracovní trh,
a umožňuje tak zneužívání některých
zákonů. Proto vznikl v rámci této pracovní skupiny i návrh Deklarace, jejímž
cílem bylo upozornit na to, že z každé
krize je potřeba se poučit, a pokud se
nezmění legislativa, budou města a kraje doplácet na její nedostatečnost a řešit
něco, co vlastně řešit ani nemají.
Co jste v poslední době pro cizince iniciovali – udělali?
Ve zmíněné pracovní skupině jsme iniciovali program města Brna, který předjímal
možné problémy, které s sebou krize
přinesla a mohly by se odrazit na situaci
ve městě. Začali jsme ve spolupráci s Úřadem práce Brno město pozorněji sledovat
propouštění ve firmách, které ve zvýšené
míře zaměstnávají cizince, abychom
mohli zareagovat na případné hromadné propuštění. Začali jsme monitorovat
situaci na ubytovnách, které využívají především zahraniční pracovníci, a domluvili
jsme užší spolupráci s organizacemi, které
cizincům pomáhají. Velmi nám pomohla
iniciativa Jihomoravského kraje, díky
němuž vzniklo Integrační centrum pro
cizince, se kterým úzce spolupracujeme.
Kam jste došli ve vnímání a přijímání
cizinců na území Brna, jak se váš vztah
k nim vyvíjí?
Uvědomili jsme si, že mnohdy problémy,
které vnímáme jako problémy cizinců,
kteří do naší republiky přijeli za prací,
spíše upozorňují na problémy našeho
systému a naší legislativy. Kdyby v naší
republice byla lépe podchycena a ošetřena problematika pracovních agentur, které sem cizince přivážely, nemusel by pak
řešit stát svým programem Dobrovolných
návratů těch, kteří přišli o práci. To vše už
dávno mohla řešit povinná zodpovědnost
pracovních agentur za pracovníky, které
sem dovezly a vybraly od nich provizi.
Tato odpovědnost pracovních agentur
stále neexistuje. O jejich vysokém počtu,
nesrovnatelném s jinými státy Evropy,
netřeba hovořit.
Dalším problémem, na který jsme
narazili, byly díry v zákonu o družstevnictví, který umožňuje vznik družstev
založených cizími státními příslušníky
a který pak následně umožňuje obcházet
náš Zákoník práce a hygienické předpisy
na pracovišti, umožňuje otrockou práci
zahraničních pracovníků a zneužívání
jejich nejisté pozice na našem pracovním
trhu. V naší Deklaraci jsme tyto problémy
pojmenovali a koncem června ji chceme
předat vedení města Brna. Doufáme, že
ve spolupráci s vedením Jihomoravského
kraje tato Deklarace doputuje až k našim zákonodárcům. To nejhorší, co by se
mohlo stát, by bylo to, že budeme v budoucnosti opakovat stále stejné chyby za
veřejné peníze.
Jakými projekty pomáháte k integraci
cizinců v Brně teď a které chystáte (s jakým očekávaným efektem) do budoucna?
Již nyní v rámci Komunitního plánu sociální práce v Brně úzce spolupracujeme
s organizacemi, které se problematikou
cizinců zabývají, spolupracujeme i s Jihomoravským krajem. Město také v posledních letech začalo lépe spolupracovat
se školami, které navštěvují děti cizinců
žijících v našem městě. Také doufáme,
že v rámci Centra národnostních menšin,
které bude v červnu tohoto roku otevřeno
na Staré radnici v samém centru Brna,
vznikne místo, kam budou moci přijít
cizinci žijící v Brně. Brno se totiž stává
městem kosmopolitním, a takové místo
skutečně potřebuje.
Je Brno městem byznysmenů? Ovlivňuje
nějak jejich působení příliv a život cizinců
v Brně?
Určitě – řada zahraničních firem v našem
městě má vliv i na život města. Ze svého
pohledu mohu jen říci, že nelze pouze
pozvat zahraniční firmy do města, ale
také je potřeba přemýšlet nad tím, jak
budou cizinci v našem městě dobře a spokojeně žít. Odbor Strategie města Brna
se již druhým rokem touto problematiku
zabývá a učinil i řadu kroků, které by měly
život cizincům v našem městě zpříjemnit.
Ať se to týká lepší informovanosti, vzniku
mezinárodní školy nebo lepší spolupráce
se zahraničními investory.
Máme tady i třetí ročník mezinárodního festivalu Babylonfest s podnázvem
Brno – kosmopolitní město, jehož cílem je
mimo jiné upozornit na to, že naše město
se mění. A mění se i díky cizincům, pro
které se stalo městem, ve kterém tráví
svůj život. Město Brno si začíná uvědomovat, že cizinci, kteří zde žijí dlouhodobě, jsou spíše přínosem. •
14
Text:
Dvere ceské spolecnosti dokorán
Pavla Frýdlová
ZúroCení vlastní
zkušenosti pRi
integraci cizincU
Džumagul Čotkarajeva pochází z Kyrgystánu, kde se narodila v roce 1962.
Vystudovala právnickou fakultu v Biškeku
(dříve Frunze) a jako právnička pracovala 15 let. Od roku 2002 žije v České
republice. Při práci v různých manuálních
zaměstnáních absolvovala na Karlově
univerzitě kurz soudního překladatelství.
Dnes pracuje nejen jako tlumočnice a překladatelka, ale především jako poradkyně a koordinátorka projektů integrace
cizinců v Plzni, můžeme se s ní setkat na
řadě akcí týkajících se problémů migrace.
Už doma v Kyrgyzstánu byla totiž odbornicí na migraci, pracovala jako vedoucí
odboru pracovní migrace Úřadu migrační
služby Ministerstva zahraničních věcí.
Ale o tom už hovoří sama.
Slovo migrace se po rozpadu Sovětského svazu stalo módním, do té doby ho
málokdo užíval. Dnes ho v Kyrgyzstánu
zná každý, malí i velcí. Po vzniku samostatných států na území bývalého
Sovětského svazu nastal obrovský pohyb
statisíců, možná milionů lidí ze země do
země. Do té doby žilo u nás spousty národností, nejvíc samozřejmě Rusů, a to už
po několik generací. Kyrgyzů tolik jinde
nežilo, migrační proces nastal až s masových úbytkem pracovních příležitostí, kdy
se s privatizací zavřelo mnoho továren
a podniků, rušily se ekonomické vazby,
a hodně Kyrgyzů začalo jezdit za prací
jinam. Třeba jen do sousedního Kazachstánu, Ukrajiny, Pobaltických států..., ale
už to najednou bylo zahraničí. Stejně tak
jako Rusko, kde bylo pracovních příležitostí nejvíc.
Jaké problematice jste se jako právnička
věnovala?
Měla jsem na starosti jak pracovní migraci, a to jak problematiku přistěhování, tak
vystěhování, v ruštině se používá termín
vněšnaja i vnutrenaja migracija. Vydávali
jsme povolení cizincům, kteří přijížděli za
prací do Kyrgyzstánu, ale především jsme
řešili právní rámec podmínek výjezdů našich občanů za prací do ciziny. Šlo hlavně
o právní ochranu našich občanů v zahraničí, kterou jsme se snažili řešit na úrovni
mezistátních smluv. Byla to zajímavá
práce, moc mě bavila.
Přesto jste se rozhodla k odchodu do
zahraničí. Proč?
Důvodů mého odchodu ze země bylo několik, jak osobních, tak politických, nechci
je rozebírat, situace v Kyrgyzstánu je stále
nestabilní a výbušná. Když jsem se rozhodla odjet, bylo mi jedno kam, důležité
bylo, abych se s dětmi cítila bezpečně.
Obrátila jsem se na jednu firmu a oni mi
nabídli, že mi opatří české vízum. Získat
u nás vízum kamkoliv je nesmírně obtížné. Využila jsem té možnosti, a před osmi
lety jsme přijeli sem. Staršímu synovi bylo
tehdy 14 let, mladšímu teprve 3 roky.
Když jsme do České republiky přijeli, tak
mi lidi v táborech pro uprchlíky říkali, že
tady taky není všechno růžové, abychom
jeli dál na západ. Ale já se tu cítila s dětmi
v bezpečí a nechtěla jsem je zase táhnout
někam jinam. Brzy jsme získali trvalý pobyt, dnes máme i české občanství. První
dva roky jsme žili v Havířově, teď bydlíme
už šestý rok v Klatovech. Jsme tam spokojeni, líbí se nám tam, je to malé, hezké
město, jako malá Praha. Výhodou bydlení
v malém městě je, že nemusíme používat veřejnou dopravu nebo dokonce mít
auto. Chodíme všude pěšky. Klatovy nám
po všech stránkách vyhovují. I když teď
dojíždím za prací do Plzně, děti se tam
stěhovat nechtějí. Staršímu je už 22 let,
příští měsíc končí učební obor kuchař-číšník, mladší chodí do páté třídy.
Váš univerzitní diplom a pracovní zkušenosti vám asi vzhledem k neznalosti
češtiny nebyly ze začátku moc platné?
Dělala jsem nejrůznější práce, napřed
jsem doplňovala zboží v supermarketu,
pak vyráběla kabely, na to jsem opravdu
nepotřebovala 5 let vysoké školy. Diplom
mi neuznali. Bylo obtížné sehnat jakoukoliv práci. Když jsem někam přišla, jakmile
mě zaměstnavatelé viděli, hned mě
odmítali s tím, že místo je už obsazené,
přestože inzeráty běžely dál a lidi potřebovali. Byla to jasná diskriminace, ale nemohla jsem s tím nic udělat. Důležité bylo
se naučit jazyk. Dětem to šlo mnohem
rychleji, tlumočili mi na úřadech. Malý
syn, který mě často na úřady doprovázel,
se naučil takový hezký pozdrav: „Dobrý
den, hezký den, usmívejte se celý den!“
Všichni se hned dobře naladili a vycházeli
nám vstříc. Naštěstí umím rusky, ruština
je češtině blízká a taky starší generace se
ji učila ve škole.
Necítila jste se na malém městě osamělá?
Ne, protože jsem se brzy spřátelila se
svými sousedy. Byli od začátku zvědaví,
kdo jsme zač. Pak když jsem něco upekla
nebo uvařila, tak jsem jim přinesla ochutnat, a tak začalo naše kamarádství. Jsou
Romové, možná proto jsou otevřenější.
Hodně mi pomohli, nestyděla jsem se,
ptala jsem se na všechno. Dodnes, když
nerozumím něčemu z toho, jak to v Čechách chodí, tak se zeptám a vždycky mi
poradí a spousty věcí vysvětlí. Třeba jsem
nemohla pochopit, proč nemohu jezdit
s plzeňskou kartou MHD v Praze nebo
v Klatovech, proč musím všude kupovat
jízdenky zvlášť atd. Loni, když jsme odjeli
do Kyrgyzstánu, tak nám chodili zalévat
kytky, a když jsme se vrátili, hned nám
sousedka přinesla upečené kuře a salát.
Měla jsem velkou radost, bylo to stejné,
Džumagul Čotkarajeva
jako kdyby mě přivítal někdo z rodiny.
Jak jste se dostala zpět ke své původní
práci nebo aspoň blízko k ní?
Od začátku jsem věděla, že bych mohla
a chtěla pracovat s migranty. Jednak
jsem v tom měla velkou pracovní zkušenost, jednak jsem sama celou procedurou prošla a věděla jsem přesně, jakou
pomoc by migranti potřebovali. Zkusila
jsem napsat projekt na podporu zaměstnávání cizinců. Napsala jsem ho v ruštině
a známí, kteří tady už žijí dlouho, mi
ho pomohli přeložit do češtiny. Projekt
nevyšel. Nevím, zda důvodem byla ne
úplně správná čeština, taky jsem neuměla udělat ekonomický rozpočet projektu
a nenašla jsem nikoho, kdo by mi byl
ochoten zadarmo pomoc. Ale přitom
jsem si všimla, že v plzeňském kraji není
kromě Charity nezisková organizace,
která by se věnovala problémům cizinců.
Musela jsem se obracet na neziskovky
v Praze, a to nebylo vždy jednoduché,
vzít si v práci volno, dojet do Prahy atd.
Snažila jsem se sama takovou organizaci
založit. Některé pražské neziskovky, věnující se problematice cizinců, mě zvaly
na kulaté stoly a workshopy, bylo to
zajímavé, ale konkrétní pomoc v našich
problémech se tam řešit nedala.
Kdy začala vaše spolupráce s Evropskou
kontaktní skupinou?
Jednou mě zavolali z EKS, že chtějí
udělat rozhovor o tom, jak se cizinkám
v Čechách žije. Napřed jsem odmítla,
říkala jsem jim „všichni se ptáte na různé
věci, ale nikdo nic konkrétního neudělá,
cizinci jsou se svými problémy sami,
komu záleží na tom, že jsme vzdělané,
a nemáme tady práci atd.“ Ale paní Eva
Hladíková mě ujistila, že se budou snažit
naše problémy dostat do tisku, seznámit
s nimi veřejnost. Tak jsem souhlasila,
přijela k nám do Klatov, rozhovor jsme
natočily, a když se dověděla o mých
zkušenostech a praxi, řekla, že by je
možná EKS mohlo využít. Opravdu se
mi ozvali, setkaly jsme se s ředitelkou
EKS, Evou Kavkovou, ukázala jsem jí svůj
projekt a zdůvodnila myšlenku potřeby
organizace pomáhající cizincům v Plzni.
Celý tým EKS o tom začal přemýšlet,
brzy mi nabídli spolupráci, a já jsem před
třemi lety pro ně začala pracovat na
plný úvazek. A už jsem uvěřila, že moje
kariéra v této oblasti se v Čechách může
realizovat.
Jakým způsobem se začala vaše vlastní
zkušenost zúročovat?
EKS začalo připravovat kurzy pro cizince.
Říkala jsem jim, že migranti potřebují
všechno od začátku, i takové základní až
triviální informace, nad kterými se Češi
budou smát, protože je to přece tak jasné. Vysvětlovala jsem to na příkladu veřejné dopravy, která má tady o víkendu
velké intervaly, taky spousty obchodů,
hlavně v menších městech, mají zavřeno.
To je třeba u nás úplně obráceně. Nebo
co jsou to přezůvky, proč děti musí do
školy nosit nejen svačinu, ale i vodu atd.
Podílela jsem se na přípravě projektu
těch kurzů a dělala jsem pro ně nábor
mezi cizinci v plzeňském kraji. A tak jsem
se dostala na magistrát města Plzně, kde
se chystali otevřít centrum pro cizince. Opět jsem nabídla své zkušenosti
i to, že už pracuji pro EKS a na rok, po
dobu trvání chodu centra, jsem se stala
zaměstnankyní plzeňského magistrátu. Pak centrum převzalo ministerstvo
vnitra a stalo se z něj Krajské integrační
centrum pro cizince. Zůstala jsem v něm
pracovat jako tlumočnice do letošního ledna, kdy jsme založili neziskovou
organizaci. Jmenuje se zase Kontaktní
centrum pro cizince, o. s. a máme zatím
půlroční grant ministerstva vnitra, ale
naději na další. Je nás tam šest migrantek, přímo z těch komunit, kde je
třeba pomoci, vedoucí je Češka, Martina
Hánová. Já pracuji hlavně s rusky mluvící
klientelou. Konečně dělám to, co mě
baví a co umím. Vím, jak lidem pomoci
se lépe zorientovat, odstranit některé
překážky.
Kdo se na vás nejvíc obrací?
Mnohem víc se na nás obracejí ženy.
Když přijede celá rodina, tak začíná být
aktivnější žena. Nese víc zodpovědnost
za to, aby byla rodina zabezpečena.
Ženy cizinky navštěvují mnohem víc
úřady než muži, ženy jsou otevřenější,
zvědavější, snaží se víc dovědět než
muži. Ti se trochu stydí zeptat, požádat
o pomoc, brání jim v tom jejich mužská
hrdost. Ženy jsou rozhodně aktivnější.
Máte pro nově příchozí nějakou radu na
závěr?
Nebylo to lehké, ani pro mě, ani pro
děti, ale teď už jsme docela integrovaní.
Z počátku jsem chtěla, aby se děti doma
chovaly podle našich kyrgyzských tradic.
Ale pak mě jednou sousedka upozornila,
že tím vlastně svým dětem ubližuju, protože doma se musí chovat jako Kyrgyzové, ale když za sebou zavřou dveře bytu,
musí se chovat jako Češi. Přemýšlela
jsem o tom a uvědomila jsem si, že má
pravdu. Když jsme v České republice,
musíme se víc přiblížit české mentalitě.
Všem cizincům, kteří tady chtějí žít, bych
poradila, aby víc komunikovali se svými
sousedy. To je první úspěch k integraci. •
16
Text:
Foto:
Kapka Multikulturalismu
Iveta Kováčová
Archiv
Každá mince
má dvE strany
V květnu to byly tři roky, co o. p. s. Čokoládové děti ve spolupráci
s dramatikem Jiřím Pokorným uvedli v Divadle Na zábradlí nedokončenou PET-operu Milada. V režii Jiřího Ornesta tak obživl příběh
Milady, osamělé ženy v nejlepších letech, kterou si zahrála Marta
Vítů a příběh afrického milovníka z Čech.
Martin Kříž
V bývalé trampské osadě je nedělní ráno a kluci od vedle se právě
snaží pozvednout pokleslou mysl své sousedky Milady. Startují
cirkulárku. Pokácený les odhalí úmysly osadníků i tajemství ženy,
která teď plačky chroustá mrkev. Opustila místo redaktorky společenského magazínu a léčí si „splín“ v chatě malé trampské osady.
Její muž se před mnoha lety ztratil v horách, jeho tělo se nikdy nenašlo. Dospělá dcera se osamostatnila. V osadě se postupně shroPavel Liška a Josef Polášek
Foto: Martin Špelda
máždí pestrá společnost jejích ctitelů a kamarádek (Pavel Liška,
Josef Polášek, Natálie Drabiščáková a Dáša Součková). Nečekaně
se zjevuje i její domněle mrtvý manžel Bizon (Leoš Noha).
Do spletitých citových vztahů i hledání vlastní identity všech
zúčastněných přijíždí k jejich velkému překvapení i Miladin zazobaný exotický milenec z Afriky – Tundži (Gogo Jean Michel Francis),
kterého si zahrál aktivista, tlumočník a překladatel Martin Kříž.
Čokoládové děti připravují také první
velkou akci – Čokoládový mejdan. Půjde
o pestře koncipovanou zážitkovou akci,
která bude oscilovat mezi vnímanou
zábavnou podívanou a interaktivitou
účastníků. Součástí budou koncerty
hudebních skupin, vystoupení street
tanečníků, street sportovní aktivity – od
streetbalu po skateboarding, hudební
i výtvarné workshopy, interaktivní televizní studio, zážitkové expozice jednotlivých afrických kultur, rychlokurzy
domorodých tanců... bude to jejích mejdan, na který pozvou své kamarády, ať
už je jejich pleť jakékoli barvy. Podstatou
je stará moudrost, že ruku napřaženou
k přátelskému stisku je těžké odmítnout.
Martin Kříž strávil většinu života jako
etnická menšina či cizinec ve své vlastní
zemi. Kromě toho, paradoxně jakožto
český patriot, prožil několik let života
také v zahraničí. Právě na území velkých
národů zažil mnoho smutných i veselých
projevů nekritického obdivu i kategorického odmítnutí. O to víc ale sílila jeho
až dětská touha po bezpodmínečném
přijetí, souběžně s jeho vůlí něčím někde
a někomu být.
„Potkával jsem takových „jiných“ lidí
jako jsem já i u nás čím dál víc. Stálo za
to vymyslet s přáteli a příznivci iniciativu
www.cokoladovedeti.cz. Tam má každý,
kdo je v podobné situaci, možnost tuto
neodvolatelnou zkušenost „být jiný“
sdílet s ostatními „jinými“. A tím zakusit
ten sladký pocit obyčejnosti na vlastní
(jinou) kůži. Uvědomit si, že být jiný není
ani prokletí ani požehnání, jen objektivní
fakt. A nevěřili byste, jak může být takovéto zjištění a zážitek v určitém věku
zásadní,“ potvrzuje smysl působnosti
„čokoládové iniciativy“ Martin Kříž.
Martin Kříž je lektorem a soudním
tlumočníkem z jazyka čínského a ruského. Čínštinu vyučuje na Vysoké škole
ekonomické. Pracuje též jako editor
informačního a zpravodajského serveru
o moderní Číně. Vystudoval VŠE, sinologii a překladatelství-tlumočnictví na Univerzitě Karlově. Část studií absolvoval
v Pekingu a přímo z Číny pracoval jako
externí zpravodaj pro Českou televizi.
Pracoval též jako novinář a zahraniční
korespondent pro Český rozhlas a BBC.
„Maminka je Češka a tatínek pochází
z Afriky, já se tu narodil a považuju se
za Čecha. Už jako dítě mě přitahovala
nejvzdálenější historie lidstva. Četl jsem
nejstarší čínské památky přeložené
do češtiny a zajímalo mě, jak by zněly
v originále. U každého člověka, který se
zabývá jakoukoliv věcí profesionálně,
se jeho vztah k ní vyvíjí – od začátečnického nadšení přes realistický postoj
k pocitu nasycenosti až přesycenosti. To
se cyklicky opakuje, ale vždy o spirálu
výš. V současné době se věnuji (což jsem
nikdy netušil, že je možné) čínštině i po
pracovní stránce: pracuji jako tlumočník
a překladatel a do Číny jezdím jednou,
dvakrát ročně. Obvykle jako tlumočník
nějaké delegace.
Dokážeme vnímat a docenit svobodu
jednotlivce?
Většina lidí u nás i na Západě zastává
názor, že lidská práva jsou všeobecně
platná. Ale jak říká jedno indiánské přísloví: Aby člověk pochopil svého souseda, musel by alespoň týden chodit v jeho
mokasínách (botách).
Číňanů, ať už legálně nebo nelegálně, tady v Česku může být kolem tři
tisícovek. Pomalu sem začínají jezdit
i poměrně vzdělaní manažeři, kteří zde
zakládají pobočky čínských firem. Příliv
nelegálních migrantů, nekvalifikovaných
prodavačů, trhovců sice pokračuje, ale
nezvyšuje se už tak rapidně jako v polovině 90. let. Většina Číňanů tady žije
pospolu a využívají veškerých služeb od
svých krajanů. Číňan si zavolá čínského
opraváře televize, čínského instalatéra, malíře a tak dále. Většina Číňanů ve
středním nebo starším věku tady proto
prakticky nepotřebuje češtinu. Je běžné,
že pro ně tlumočí jejich školou povinné
děti a oni, přestože tu jsou i několik desítek let, se český jazyk neučí.
Všichni jakoby neustále stojíme na
startovní čáře a hrdinsky voláme: teď
může začít ten pravý a šťastný život.
Ale nějak nám nechce naskočit motor,
nebo co?
Česká společnost je poměrně konzervativní. Mnohem více než je rasistická.
Nám důvěrně známý fenomén nesnášenlivosti zajisté nepramení z pocitu
výlučnosti či kulturní nadřazenosti, jako
je tomu u velkých národů, ale spíše z nechuti ke změně a z obavy z neznámého.
A to je pochopitelný důsledek soužití
každého geneticky pestrého menšího
národa koexistujícího po většinu své historie s většími státními útvary či v jejich
soukolí.
Být jiný je dnes docela takzvaně in.
Inovovat a být kreativní je způsob, jak
prožít opravdu zajímavý život. V západním světě je tenhle přístup zárukou jistot
v nejistém a stále rychleji se vyvíjejícím
(kdy ten shon skončí?) 21. století. Je
dobré si uvědomit, že každá mince má
dvě strany a že je důležité prohlédnout
si i tu odvrácenou. Přesto, když někdo
svým úsilím neusiluje o to se odlišit, ale
odlišný je – je to pro něj výhra v loterii,
nebo spíše prokletí?
Je jedno jakou má kočka barvu, hlavně
když chytá myši...
Tenhle výrok známého čínského
vůdce Deng Xiaopinga, bych bral jako
odpověď. A když o tom přemýšlím dál,
vidím zapomenutou misku a bordel na
laboratorním stole, který dal vzniknout
ušlechtilé penicilinové plísni, která už
zachránila více lidských životů než všichni milosrdní na celém světě. Myslím na
pokřivené sklo, které při pohledu skrze
něj zkresluje realitu a vytváří nepravdivý
obraz. Když ho ale umístíme do tubusu,
tak nám umožní hledět fascinovaně na
vzdálené objekty ve vesmíru nebo částečky uvnitř hmoty a vidět jejich detaily,
jako by byly přímo před našima očima.
A konečně, chtěl jsem říci něco i o tom,
co jsem viděl v tomto ohledu v Číně,
kde jsem pracoval a studoval. Jak by se
asi v Čechách tvářili, kdyby na ně někdo
koukal spatra jako na příslušníky bílé
rasy a nositele evropských kulturních
hodnot? Asi bychom se všichni divili! A je
to tak dobře, protože, není takhle ten
život hezčí? Údiv jako první krůček k filozofování. Filozofování jako první krůček
k poznání – sebe sama i druhých.
K originální dekoraci inscenace
„Milada“, její autorka Veronika
Richterová poznamenala:
„Právě v době, kdy jsem snila o skvělých světelných a barevných efektech
PET-lahví a jejich potencionálním
využití na divadle, přišla nečekaně
nabídka pana Jiřího Ornesta na vytvoření scény z plastu pro Divadlo Na
zábradlí. Té výzvě nešlo odolat. Proto
jsem scénu koncipovala důsledně ve
stylu PET-ART.”
Dramaturgie: Ivana Slámová
Scéna: Martin Černý a Veronika Richterová
Kostýmy: Milan Čorba
Hudba: Michal Nejtek
Pavel Liška, Josef Polášek, J. M. GoGo Francis
/ Martin Kříž
18
Text:
Foto:
Zuzana Hájková
o.s. Humanitas Afrika
Ples Afrika
a NGO market
Zvuky bubnů Tam-Tamu Batucada dozněly. Třináctý a poslední
ročník plesu Afrika se právě stával minulostí. Nás čekala ještě
hromada práce, abychom dokonale zahladili všechny „viditelné“
stopy po tomhle úžasném dni: uklidili celou Lucernu, sbalili věci
a vrátili vše do původního stavu.
Tenhle den jsem si už dávno předtím v duchu pojmenovala
„Nádherňajs“. Ten kdo viděl Alenku v říši divů, tak ví, o čem
mluvím. Den, kdy Alenka přemohla draka, den který všichni
dlouho očekávali a na který se těšili, ale já se ho zároveň i trochu
obávala – 16.dubna 2010.
Od rána jsme prezentovali Komunitu pro lidský rozvoj i další
naše organizace na NGO marketu. I když je jasné, že organizace Humanistického hnutí, a Komunita pro lidský rozvoj zvlášť,
nejsou žádné klasické neziskovky. Na rozdíl od humanitárních
organizací, které se zabývají hlavně pomocí materiální a finanční
(o jejíž potřebnosti nechci pochybovat), se Komunita zabývá
jinou oblastí pomoci, snad ještě důležitější a potřebnější: oblastí
duchovní, hledáním vyšších hodnot než materiálních a především uplatňováním nenásilí v sobě samém i v lidské společnosti.
Proto si také jen stěží dovedu představit, že by pro Komunitu
bylo na předním místě správně investovat do PR a značky a že
by ke svým příznivcům přistupovala jako ke klientům či zákazníkům. Tak nějak to radila příručka, kterou jsme všichni nafasovali
spolu se stanovištěm a dvěma lahvemi vody Bonaqua od jednoho ze sponzorů – Coca coly.
I přesto jsem ale přesvědčená, že mělo smysl tam být a prezentovat Komunitu pro lidský rozvoj. Zvát lidi na ples Afrika i na
naše semináře, a hlavně se s těmi lidmi setkat a mluvit s nimi,
případně navázat kontakt. Vždyť to byla jedinečná příležitost.
Ten den byla totiž Národní technická knihovna místem s vysokou
koncentrací alternativních i zajímavých lidí. Lidí, kteří nejsou
lhostejní k lidskému utrpení, jsou aktivní, chtějí pomáhat, mají
zkušenosti a jsou ochotní se o ně podělit a naslouchat zkušenostem jiných. Takže bylo velmi pozitivní prezentovat zde svoje
myšlenky, na rozdíl od akcí při jiných příležitostech, po kterých
se často dostavila spíše frustrace.
NGO market probíhal až do osmi, ale my jsme už kolem páté
vše sbalili a rychle se přemístili do Lucerny, kterou už naši přátelé
několik hodin připravovali na ples Afrika.
Navzdory nepříliš příznivé prognóze z prodeje lístků se ten
večer přišlo pobavit na ples dost velké množství lidí. Program
byl pestrý, a protože každé číslo mělo jen zhruba čtvrthodinové
vystoupení, byl průběh plesu svižný a měl spád. Také jsme končili
oproti některým jiným ročníkům relativně včas.
Naposledy se tedy parket rozvířil rytmy afrických tanců a rozezněl hudbou plnou zvučných tónů a energie.
Naposledy se Lucerna zaplnila lidmi v neformálních letních
oděvech, nebo v šatech afrického stylu. Naposledy se nad hlavami návštěvníků objevily oranžové balónky, tradiční to výzdoba
každého našeho plesu. Byly zde také bannery našich sponzorů
i jednotlivých organizací a nechyběl ani velký transparent Humanistického hnutí. Na chodbách byly rozestavěny stánky s tombolou, s prodejem fair-trade výrobků i s letáčky a informacemi,
které ochotně poskytl kdokoliv z našich členů.
Atmosféra byla úžasná jako na každém plesu Afrika i přesto,
že tohle byl ples poslední. Mnoho lidí se ptalo proč? Proč už nebudeme v této tradiční akci pokračovat i v dalších letech? „Vždyť
je to přece super akce,“ říkali s nostalgií. Ale čísla statistik jsou
neúprosná. Ty tam jsou časy, kdy Lucerna byla narvaná a čtyři
tisícovky návštěvníků se sem málem nevešly. V posledních letech
klesala návštěvnost s každým dalším rokem a na letošní ročník
dorazilo „pouhých“ 1700 lidí.
„Zkrátka a dobře,“ vysvětlovala jsem na NGO marketu i na
plese, „je to čím dál tím těžší zaplnit Lucernu lidmi, peníze vydělané prodejem lístků sotva stačí pokrýt náklady na pronájem
Lucerny, propagaci a další výdaje s plesem spojené. A hlavně
odezva lidí už není odpovídající vzhledem k obrovské energii
a času, který do toho dáme.“ Chybí pak už i chuť a motivace,
zvlášť když poslední ples Táňa připravovala téměř sama. Možná
je to i tím, že na scéně už je příliš mnoho různých akcí, fesťáků a koncertů, na rozdíl od dřívějších dob, kdy byl ples Afrika
skutečnou událostí. Jediná smysluplná akce roku už zkrátka lidi
netáhne. Proto byl tento ples plesem posledním. Nicméně je
potřeba hledat další a jiné cesty k lidem. Protože je stále ještě
dost úžasných lidí. Protože to nejlepší je vytvářet něco společně
se svými přáteli. S pocitem radosti a s jasným smyslem. Pak už
možná ani tolik nezaleží, kolik lidí vlastně dorazí.
Text:
Foto:
Iveta Kováčová
Archiv umělce
Íránské
flamengo
stRíknuté
jazzem
a s mystickou
tvárí východu
žije v Praze
Zcela mimořádný muzikant, šestatřicetiletý iránský kytarista
Shahab Tolouie, který žije v Praze, vydal loni své první album
Tango Perso. Hudbu, španělskou kytaru i flamengo studoval
nejen doma, odjel za ním také do Sevilly, kde strávil dva roky.
Před časem se usadil v naší zemi, která je kulturou i temperamentem jeho vlasti značně vzdálená, přesto Shahab oslovuje,
a to nejen české publikum. Odsud snadněji než jiní, boduje i na
zahraniční scéně.
Kromě toho mám hotové materiály pro další album, které
chci nahrát se svým Quartetem. V poslední době mě hodně
inspirovaly prastaré perské ukolébavky. Vzniklo několik
nových melodií pro kytaru v komornějším formátu, které
v budoucnu míním také nahrát.“
Vizitka:
„Na svých koncertech nepotkávám publikum stylově vyhraněné nebo věkově ohraničené.
Myslím že je to tím, že ve stylu, který hraji najde každý,
co potřebuje slyšet. Líbí se mi pocit, který vytváří technická
a rytmická část flamenga a jazzu, v propojení s mystickou
a etnickou tváří východu. Vždy jsem se snažil, aby posluchač
mé hudby měl stejný pocit jako já.
I lidé v Česku poznají a mají rádi kvalitu, jsou ochotní
poslouchat i neobvyklou hudbu, zároveň jsou ale stydliví
a jakoby tajili své vlastní emoce. Ty pak častěji projeví až
po koncertě, kdy přijdou a poděkují za krásný zážitek. Jsem
v Čechách rád, ale jako téměř každý cizinec s láskou vzpomínám na lidi doma, slyším tamní hudbu, moře, představuji
si naše domácí jídlo, obyčejnou trávu a přírodu vůbec.
Album „Tango Perso“ bylo mým prvním oficiálním titulem
na českém trhu. Nový styl jsem prezentoval pod názvem
„Ethno-Flamenco anebo Persko-španělská fúze“. Je ve svém
druhu prvním pokusem na světě. Zajímalo mě, jaká bude
reakce lidí.
Už teď jsem zvědav, jak bude přijat můj nový samostatný
projekt, který jsem předběžně nazval „Perská Opera“. Název
formy zároveň naznačuje velikost obsazení. Píšu to pro
kytaru se symfonickým orchestrem. Tady spolupracuji s vynikajícím perským dirigentem (Farzad Goodarzi) z Varšavy.
Shahab Tolouie
hraje na kytaru od svých osmi let. Je autentickým, přirozeným nositelem
perské lidové kultury, která je základem jeho hudební tvorby. Shahab je
interpretem perské hudby a zároveň výtečným flamengovým virtuózem.
Ve své rodné zemi je uznávaným mistrem, je čelním členem Domu
íránské hudby (vrcholná íránská hudební asociace) a autorem populární
učebnice hry na kytaru. Důvod, proč tento významný íránský hudebník
zamířil před několika lety právě do Prahy, zná jen osud. Pro česká pódia
se stal Shahab zpestřením i velkým přínosem, jelikož patří k tvůrčím
osobnostem, které proslavily nejen svou vlast, ale i místo, kde žijí,
pracují a čerpají inspiraci.
CD „Tango Perso“
obsahuje celkem 7 nenapodobitelných strhujících skladeb
doplněných charismatickým zpěvem Shahaba. Na desce
uslyšíte hudební nástroje, z nichž některé důvěrně znáte,
jiné možná uslyšíte poprvé v životě, avšak hlavní roli hrají
perský setar a španělská kytara ve virtuózním podání
Shahaba Tolouie
20
Text:
Foto:
Umení
Tran Vu Van Anh
David Neff
Ceská spoleCnost
v jejím objektivu
Svou druhou velkou výstavu fotografií známých osobností v dubnu uspořádala
fotografka Nguyen Phuong Thao. V Galerii Platýz vystavila 30 fotografií,
které vybírala velice pečlivě – fotografie, na které měla hezké vzpomínky, fotografie, které byly něčím výjimečným nebo se prostě povedly.
Vietnamská fotografka Nguyen Phuong
Thao se narodila 10. října 1972 v Hanoji. Přijela do Československa studovat
začátkem devadesátých let. Na základě
zahraničního stipendia určeného nejlepším studentům vystudovala žurnalistiku
na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Jak už to tak v životě bývá,
tato talentovaná fotografka se ke své
práci dostala díky náhodě. Kamarádka ji
přemluvila, aby se s ní zapsala do kurzu
fotografie. Půjčila jí i starou zenitku,
a tak začaly její první kroky směrem ke
kariéře fotografky. Dnes se věnuje hlavně fotografování pro magazín DNES.
Zůstala jste žít v České republice, netrápí Vás stesk po vlasti?
Samozřejmě, Vietnam je pořád můj domov. První roky byly strašné, byla jsem
přesvědčená, že potřebuji vystudovat co
nejrychleji, a pak se vrátit domů, protože
bez rodičů jsem si nedokázala představit
svůj život. I teď se mi pořád stýská, ale
mám pocit, že se ten svět nějak zmenšil.
Díky dnešním komunikačním prostředkům jako je Internet a Skype můžu být
jakoby pořád s nimi. Sedím tady a vím,
co dělají rodiče na druhém konci světa.
Kdykoliv se na sebe můžeme podívat
přes kameru.
Když jste se přizpůsobovala české společnosti, musela jste něco obětovat? Jak
vnímáte střetávání vietnamské a české
kultury?
Pro mě je to přirozené. Já jsem Vietnamka, která tady žije dvacet let. Moji
nejlepší kamarádi jsou Češi. A přitom si
pořad myslím, že je důležité si zachovat
tradice, neztratit a nezapomenout svůj
původ.
Neměla jste na začátku své kariéry
fotografky problémy kvůli tomu, že jste
jiná?
Ne. Myslím si, že je to dokonce velký bonus. Vypadám jinak, jsem odněkud jinud
a k tomu ještě žena, takže jsem zapadla
velice dobře. Na začátku jsem dostávala
jen focení do kulturních rubrik, chodila
jsem na vernisáže, koncerty a do divadel.
Doopravdy si mě hned zapamatovali.
Bylo to velice příjemné.
Pamatujete si na první reakce fotbalových fanoušků, když jste začala fotografovat na zápasech?
Fotila jsem spíše na druhé lize, ale i tam
jsem se setkala s nepříjemnou reakcí.
Jeden pán mi vynadal se slovy: „tady ta
opice ukradla Čechům práci“. Teď je to na
stadiónech ještě horší, protože fotbaloví
fanoušci některých velkých klubů jsou
mírně řečeno výbušní. Pohybuje se mezi
nimi spousta pravicových extremistů,
tam bych nešla ani náhodou.
Trvalo to dlouho a stálo vás to velké
úsilí prosadit se jako fotografka v české
společnosti? Nenarazila jste přitom na
xenofobii?
Asi ano, myslím, že jako cizinec se člověk
musí ještě více snažit, aby se realizoval.
Jednou, když jsem fotila na novoroční
oslavě, jsem zažila velkou nepříjemnost.
Všimla jsem si veselé skupiny lidí a přišla
jsme k nim, abych si je nafotila, ale jeden
z nich mě zkopal na zem a strašně hrubě
a rasisticky mi nadával. Ačkoliv policista stál o pět metrů dále, prý si ničeho
nevšimnul!
Koho nebo co nejraději fotíte?
Asi herce, protože umějí výborně vyjádřit
emoce. Mě focení modelek a krásek moc
nezajímá.
Fotila jste spoustu českých celebrit,
pamatujete si některou ze zajímavých
historek?
Těch příběhů je hodně. Před každým focením se připravuji, zajímám se o osobnost, kterou budu fotit, jaké jsou její
vlastnosti, vím, co a jak dělá, s kolegy si
vyměňujeme informace a zkušenosti. Ale
i tak, stejně, když přijde na věc, nejsem
v pohodě a v klidu – pořad se stresuji.
Často je to tak, že osobnost něco neudělá přesně tak, jak jsme si to naplánovali.
Třeba focení s Martinou Sáblíkovou, to
bylo hodně stresující. Připravovali jsme
tematický magazín k zimní olympiádě
a snažili jsme se ji sehnat už od léta, ale
ona neměla čas, pořad a pořad trénovala. Pak zavolala a jediný možný termín
byl 25. prosince, což bylo skoro nerealizovatelné. Byla jsem schopna za ní jet,
ale nebylo možné dát dohromady tým,
protože jsme měli v plánu focení s velkou produkci – měla jsem vizi, že bych
Martinu vyfotila jako ledovou královnu.
Takové focení se dělá v ateliéru a s hodinovou přípravou. Až před jejím odletem
do Kanady si našla čas, a my jsme museli
cestovat za ní do Itálie, právě v době, kdy
byla v Evropě největší sněhová kalamita.
Tam si našla dvě hodiny času po tréninku
a focení proběhlo v kanceláři.
Jak vypadá jeden váš pracovní den?
Na této práci je nejvíce zajímavé, že každý den je něco nového. Není to rutina,
vlastně není moc věcí, které bychom
mohli plánovat dopředu. Hodně rámujeme na aktuální věci a nedá se to takhle
přesně popsat.
Jezdíte často do Vietnamu? Fotíte hodně i tam?
Jezdím tak jednou za rok, na Nový rok,
a také tam i fotím. Chtěla bych, ale s vietnamským pasem nemůžu moc cestovat
na zahraniční služební cesty. A jako žena
bych se také neprosadila například v tématech válečných konfliktů, zemětřesení, tsunami… Na ty nebezpečné mise
cestují spíše kolegové a já jim to docela
závidím. Studovala jsem žurnalistiku
a nejvíce si cením této novinářské práce
v první linii. Proto, když jezdím domů,
si to snažím vynahradit. Trošku cestuji
a dokumentuji.
Měla jste i ve Vietnamu výstavu fotografií?
Neměla. Ve Vietnamu nejsem vůbec
známá. Nemá smysl vystavovat české
celebrity ve Vietnamu, ale dostala jsem
nabídku, že bych mohla nafotit některé vietnamské známé osobnosti. Je to
zatím jen věc, o které přemýšlím do
budoucna.
Myslíte si, že se změnila doba, a mladí
cizinci mají více možností a šancí na
úspěch, než když jste Vy začínala?
Určitě. Oni se narodili tady, chodí do českých škol, mluví dobře česky, znají velice
dobře českou kulturu – cítí se spíš jako
Češi než jako cizinci. Hlavně vietnamští
studenti jsou strašně houževnatí, takže
doufáme, že naše mladší generace bude
lepší a že vylepší naši reputaci.
Máte ještě nějaký cíl v profesním životě,
kterého byste chtěla dosáhnout?
Profesní? Tak to nevím. To spíše, aby se
to nezhoršilo a abych měla pořad ze své
práce radost. Mám doopravdy štěstí,
že dělám práci, která mi přináší radost.
Nechodím do práce jenom proto, abych
měla peníze – tato práce mě opravdu
baví a přináší mi radost. •
22
Text:
Foto:
Lucie Němečková
Archiv
V Angole jsou
lidi veselejší
S Paulem Americanem se známe už dobrých
deset let. Poprvé jsme se setkali v červnu
2000 na festivalu Divadlo evropských regionů
v Hradci Králové, kde vystupoval s Divadlem
na voru v komponovaném „africkém“ divadelně-hudebním večeru Člověk v ohni. Paul se
tehdy představil jako herec, zároveň tanečník,
režisér a spoluautor divadelní hry o capoeře.
Na první pohled mě zaujal, inscenace taky.
Proto když jsem o rok později založila festival
Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani, Paul
u toho nemohl chybět a v příštích ročnících
se potom víceméně pravidelně objevoval
ve festivalovém programu. Tu jako tanečník
a choreograf skupiny AngoBraz, jindy zas třeba jako moderátor Africké noci. V roce 2006
stál u zrodu Divadla bez hranic, divadla českých Afričanů. Naší první společnou inscenací
byla již zmíněná hra o cestě capoery – tance,
bojového umění, sportu, filosofie z Afriky do
Brazílie a odtud do celého světa. Režisér Tomáš Žižka původní text s herci rozšířil o jejich
vlastní zpovědi, dílem veselé, dílem smutné.
Paulův příběh, hudebně podbarvený jímavou
angolskou hymnou, o tom, jak ho ještě jako
dítě násilím naverbovali do války, v níž byl
nucen pozvednout zbraň i proti vlastnímu
bratrovi, na nás všechny mocně zapůsobil.
Brněnské nakladatelství Větrné mlýny hru
s názvem Capoera aneb Z Afriky a Brazílie do
Prahy vydalo v ediční řadě nových českých
her. Inscenaci jsme hráli až do loňského roku.
Na posledním červnovém představení, pro
tři stovky nadšených diváků na královehradeckém Open air festivalu, jsem Paula viděla
naposled. Proto, když mě pan šéfredaktor
vybídl k rozhovoru do Slova, nadšeně jsem
přikývla, neboť to byl alespoň důvod k setkání
s Americanem po roční pauze. Samozřejmě
jsem byla hned zvědavá, co je u něj nového.
Tak jak žiješ?
Co tím myslíš?
Děkuju, dobře. Pořád hraju v Činoherním
klubu, u Radka Brzobohatého a v Národním,
točím filmy, teď právě jdu z televize, kde jsem
namlouval upoutávku na Mistrovství světa ve
fotbale v Jižní Africe...
Že jako Afričan hraju skoro vždycky zase
Afričana, a když ne Afričana, tak sluhu nebo
kriminálníka. Ve slovenském sitcomu Profesionálové jsem hrál vědce, jenže anglického.
Jako českého nebo slovenského vědce vás
s černou barvou pleti prostě neobsadí. Je to
předsudek. I když výjimky jsou. Třeba zrovna
v Balbínově poetické vinárně hraju v Camiho
Robinsonu Crusoovi právě Robinsona, a ne
Pátka, jak by se očekávalo. Nebo v Ivanovovi v Činoheráku alternuju s jedním českým
hercem postavu Gavrily, a pokud vím, Čechov
ho původně jako černocha nenapsal. Obsadili
mě tak asi pro ten fór. Třeba to jednou bude
už úplně normální a nikdo se nad tím, že
černoch hraje nečernošskou postavu, nebude
pozastavovat. Vždyť Češi taky hrajou Hamleta, dánského prince, a přitom nejsou všichni
blonďáci.
Zajímá tě fotbal?
No jasně. Jako každého Angolana nebo Čecha, v tom jsme si podobní. Fotbal jsem dokonce hrál v Angole závodně. Jenže pak přišla
armáda a mě v šestnácti odvlekli do války. Už
jsem se k hraní fotbalu pořádně nevrátil, tak
aspoň fandím.
Říkáš, že hraješ, točíš, uživíš se tím?
Špatně. Příležitostí je málo, jsou to spíš jednorázovky. Kromě hraní musím dělat ještě něco
jiného. Takže momentálně pracuju pro dvě
obchodní firmy. Čeští režiséři mají pořád ještě
k africkým hercům nedůvěru. Nejsou pro nás
role, šance dělat s dobrými režiséry, kteří by
se mnou herecky pracovali, je malá. Přesto
jsem se za dobu patnácti let, co v Čechách
žiju, setkal s vynikajícími režiséry. Na prvním
místě musím jmenovat Romana Poláka, který
mě obsadil do role vojáka v inscenaci Návrat
do pouště v Činoherním klubu. Ten když
o mně mluví, tak dodnes říká, že jsem jeho
herec, což mě velmi těší. S Činoherákem, kam
jsem se dostal díky dramaturgovi Romanu Císařovi, spolupracuju už deset let. Další pro mě
podstatný režisér je Martin Čičvák. Hrál jsem
v jeho Rodinné slavnosti v Činoheráku i třeba
v Kupci benátském v Národním divadle.
Většinou se ale v Čechách zatím Afričan nedopracuje k tomu, že dostane normální roli jako
třeba v Americe nebo ve Francii. Tady ještě ve
společnosti silně fungují stereotypy.
A co film? Tam taky tahle klišé fungují?
U filmu je to možná o něco lepší. Už tím,
že mám možnost dělat i se zahraničními
produkcemi. Nedávno jsem například dostal
zajímavou roli v ruském filmu Abel. Hraju
dost drsného vězně, který má zabít hlavního
hrdinu Abela, agenta KGB působícího v USA
v době studené války. V americkém filmu Red
Tails (Červené ocasy) hraju zas pro změnu
klaďase, pilota. Ten film vytahuje na světlo
fakta, o kterých se moc neví a nemluví. Jde
o rasismus vůči Afroameričanům bojujícím
za druhé světové války v americké armádě.
Nemohli třeba lítat jako piloti, protože jim
říkali, že mají malé mozky a nejsou na to dost
chytří. Afroameričani si ale lítání nakonec
vymohli a splnili daleko tvrdší podmínky, než
měli při výcviku a potom i v boji jejich američtí
kolegové. Dostávali třeba ta horší letadla, po-
sílali je na nejnebezpečnější mise, snad že se
jich chtěli zbavit. Oni však i v těchhle těžkých
zkouškách obstáli.
Jak vnímáš vztahy Čechů a Afričanů, kteří
tady žijí? Myslíš, že to u nás mají Afričané
těžší než rodilí Češi?
Myslím, že jo. Češi si pořád ještě na Afričany,
na cizince vůbec, nezvykli. A Afričani, cizinci
zas někdy dělají chybu, že tu bariéru mezi
nimi a Čechy nechtějí aktivně překonávat. Že
se třeba pořádně neučí česky. Nebo nemají zájem proniknout víc do mentality lidí,
nechtějí poznat místní zvyky. To pak vede
k tomu, že na sebe jen vzájemně koukáte
s podezřením a zlobou. I já to takhle kdysi
bral. Když jsem přišel do Čech v roce 1995
studovat Fakultu sociálních věd, tak jsem
neuměl vůbec česky. Umím sice portugalsky,
španělsky a anglicky, ale česky jsem neuměl
ani slovo. No a lidi třeba v obchodě nebo na
ulici mi nerozuměli a nebyli příliš ochotní mi
něco vysvětlovat. Chovali se neurvale, takže
jsem zprvu vnímal Čechy nepřátelsky. Potom
jsem se česky naučil a dnes kamkoli přijdu,
potkávám jen samé ochotné lidi. Ptám se,
čím to je? Už jen, když pozdravím česky,
vysílám té druhé straně signál, že se s ní chci
dorozumět, což se vždycky vyplatí. Bohužel
stále potkávám studenty, kteří jsou na Čechy
naštvaní, že jim nerozumějí, necítí se tu dobře. Občas se není čemu divit. Zažívají situace,
v nichž jsou bezbranní. Na úřadech nebo když
si třeba hledají byt. Cizinec tady nemá takové
silné zázemí, nemůže a ani se často neumí
bránit.
Jak z takové situace ven? Co bys v takových případech svým krajanům poradil?
Učit se, učit se, učit se. Hlavně jazyk. To je
vstupenka do společnosti. U nás v Angole
máme takové přísloví: „Vědomosti nezabírají
místo“ a je to fakt, člověk by měl do hloubky
poznat zemi, v níž žije, protože tím větší má
pak naději, že druzí budou respektovat jeho
i jeho vlastní zemi. Tím najdete společnou
řeč. A pak je taky důležité najít si přátele. Bez
nich se neobejdeš. Snažit se přizpůsobit, ale
zároveň se nevzdávat, nenechat si všechno
líbit, musí se bojovat.
Ty ses do české společnosti zařadil perfektně. Jakou roli při tom sehrálo herectví,
divadlo?
Mám to štěstí, že se pohybuju v prostředí
vzdělaných, kulturních, kosmopolitních lidí.
S rasismem a xenofobií jsem se setkal taky,
podobně jako snad každý Afričan, ale snažil
jsem se to řešit s humorem. Hraní a divadelní
prostředí mi vůbec v mojí integraci moc pomohlo. Když se máte naučit nazpaměť v češtině text, je to něco jiného, než když si v hospodě objednáte pivo. Hodně jsem se pocvičil
ve výslovnosti, rozšířil jsem si slovní zásobu.
U divadla jsem našel něco jako svého druhého
tátu, Petra Nárožného, kterého si moc vážím
jako herce. Ondra Vetchý je zas jako můj starší
brácha a mnozí další jsou mí kamarádi, třeba
Vojta Kotek, Honza Dolanský, Kryštof Hádek,
neskutečně dobrý člověk je Saša Minajev... Při
zkoušení Kupce benátského v Národním jsme
si padli do oka například s Jiřím Štěpničkou.
Co tvoje skutečná rodina? Jsi s ní v kontaktu?
Jsem. Voláme si, mailujeme. Jsme velká
rodina. Bylo nás pět kluků a pět holek. Já jsem
poslední z kluků. Všechny nás naverbovali
do války. Mně bylo tenkrát šestnáct let a dva
měsíce. Jenže mí starší bráchové skončili na
druhé straně, a tak se stalo, jak jsem se po
letech dozvěděl, že jsme bojovali vlastně proti
sobě. Teď už nás je jen osm, moji dva bratři
už nežijí. Ještěže si v Africe lidé dělají spoustu
dětí, protože kdyby dodržovali v počtu dětí
evropský průměr, moje maminka by zůstala
úplně sama, i můj táta byl voják. Maminka
a tatínek mi umřeli už dávno, byl jsem ještě
mladý. Sestry žijí v Angole, ale do Evropy
často jezdí. Hlavně do Lisabonu. Mám taky
z bývalého vztahu v Angole osmnáctiletého
syna. Je blázen do počítačů a chtěl by jít
studovat do Evropy. Když jsem byl po osmi
letech života v Čechách v Angole, první týden
jsem si říkal, že je to paráda, ale už ten druhý
se mi začalo stýskat a chtěl jsem jet domů.
Copak ty se cítíš být víc doma tady v Čechách, než-li v Angole?
Jo, jsem tady doma. Cítím se už jako Čech.
Na všechno jsem si v Čechách zvykl, jen
na dvě věci si zvyknout nemůžu: na zimu
a projevy xenofobie a rasismu. Taky mě štve
politika. Vadí mi arogantní politici. Myslím, že
arogance do politiky nepatří. Nemám žádnou
stranu, kterou bych preferoval, ale vážím si
jednotlivých lidí.
Na Angole nechápu, jak si taková bohatá země může škodit tím, že většina toho
bohatství končí v kapsách pár jedinců. Angola
je rychle rostoucí, prosperující země, kde jsou
lidi strašně bohatí, ale je tam taky spousta
těch, kteří nemají nic. Často slyším, jak Češi
nadávají, že mají málo peněz, že se jim vede
špatně. V tu chvíli si vzpomenu na lidi v Angole, kteří kolikrát vydělávají jen pět dolarů,
a přesto se snaží vyjít i s tím málem a jsou
přitom veselí. Angolani mají přece jen jiný
temperament než Češi. Jsou veselejší. •
24
Nové casopisy
Text:
Foto:
Radka Steklá
Archiv
Romano voDori
– casopis pro
multikulturní mládež
Letos začal vycházet nový dvouměsíčník
pro multikulturní mládež Romano voďori
(v romštině Romská dušička). Přestože
je název romský, setkají se v něm čtenáři
i s problematikou dalších minorit, a to
jak z pohledu národnosti, tak sexuality,
náboženského vyznání, genderu, apod.
Časopis je specifický tím, že většinu
příspěvků vytváří redaktoři, žáci 2. stupně základních škol, a do značné míry tak
určují, o čem a v jaké podobě se budou
jejich vrstevníci na stránkách časopisu
dozvídat.
Redaktoři sídlí v deseti školních
redakcích, se kterými tým zaměstnanců
sdružení ROMEA, které časopis vydává,
systematicky pracuje. Ta hlavní funguje
v základní škole mosteckého sídliště
Chanov. Redakce Voďori je však otevřená
dalším mladým lidem majícím chuť zapojit se do jedinečného multikulturního
projektu a vyzkoušet si práci novináře.
Již krátce po vydání prvního čísla časopis
zaznamenal nárůst zájmu ze strany dalších žáků, kteří tak rozšířili jeho redakční
základnu.
Řady dětských redaktorů časopisu Romano voďori jsou protkané národnostní
různorodostí. I přesto, že se na jeho
vzniku podílejí zejména děti z majority,
přispívají do něj pravidelně i děti romské
nebo vietnamské. V regionálních redakcích však nechybí ani děti s mongolskými či ukrajinskými kořeny.
Pestrost se odráží i v obsahu. Například tématem prvního čísla časopisu
byla homosexualita, druhého Asie, to
nadcházející bude nést titul Ženy – Muži.
Menšinová, ale i opomíjená a aktuální
témata reflektují děti různého sociokulturního původu, tím se časopis stává
příjemným mixem a současně odrazem
toho, jak svět kolem sebe vnímá daná
věková skupina.
Kromě dětí přispívají do časopisu
odborníci z různých oblastí. V prvním
čísle španělská antropoložka Belén Molinuevo přiblížila historii a problematiku
lidí s odlišnou sexuální orientací. V čísle
věnovaném Asii experti osvětlovali situaci Vietnamců v České republice a seznamovali čtenáře s problémy, se kterými se
zejména při ekonomické migraci mohou
potýkat.
Mladí redaktoři mají v rámci aktivit
časopisu možnost potkat zajímavé
osobnosti. Redakce kladrubské ZŠ tak
realizovala obsáhlý rozhovor s íránským
zpěvákem Alim Amirim, jindy zase
společně s novináři z chanovské redakce
zpovídali herečku Annu Polívkovou.
Časopis vychází v nákladu 3000 kusů, které
jsou distribuovány do 300 základních škol
v ČR. Je realizován v rámci projektu Vzájemnou
spoluprací neromských a romských žáků k odstranění rasismu a xenofobie ve školách a ve
společnosti a je spolufinancován Evropským
sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.
Voďori pomáhá i baví
Psychologická poradna Voďori, která
kromě časopisu funguje i na stránkách
www.romanovodori.cz, pomáhá řešit
problémy se vztahy v rodině, ve škole, s láskou, nabízí i řešení, jak zvládat
obtížné životní situace. Čtenáři časopisu
a uživatelé webových stránek mohou
anonymně zasílat dotazy, na které
ochotně odpovídá psycholožka Dana
Hajná.
Voďori však nezapomíná ani na to,
co dětem dělá radost. Proto redaktoři
přispívají články o módě a technice do
rubriky Trendy, v Blešáku vyměňují věci,
které již nepotřebují a chtějí za ně získat
jinou neokoukanou věc. Jindy potěší
vtipným fejetonem či zamilovanou
básní.
Odlehčením a současně potěchou
pro oko je alternativní komiks uznávané
romské malířky Laďi Gažiové. Od běžné
komiksové produkce se liší hned v několika směrech. Především vizualizací
všední reality, kdy hrdiny nijak neheroizuje, a naopak si k ztvárnění vybírá
příběhy obyčejných lidí a jejich běžné
problémy. Kromě toho jde o komiks
dvojjazyčný, kdy se vedle českého překladu objeví tu romština, tu vietnamština a další více či méně známé jazyky. •
Ukázky z casopisu Romano vodori
Afghánistán, moje vlast!
Donya Rakin
Moje vlast je mi drahá, je mým srdcem.
Moje vlast, rodná země a můj lid
jsou mojí láskou, mou úctu mají.
Jsem pyšná na svůj lid –
důvod k hrdosti mi dává.
Jsem pyšná na mateřskou zem –
je pro mě nejbohatším přínosem.
Ach jak je krásné v ní žít,
jak je úctyhodné k ní patřit.
Mám ráda Afhgánistán, svoji vlast,
nosím jej v srdci, v krásných vzpomínkách,
neustále ve svých myšlenkách.
Můj národ, můj lid je mi vším,
je mou láskou.
Milovaný a obětavý národe,
čeká Tě budoucnost jasná,
čeká nás spojení nekonečné.
Ze srdce a z celé duše Ti přeji
budoucnost nádhernou a šťastnou.
Má národnost je nade vše mi vzácná,
k ní patřit chci do konce života.
Každý den si představuji,
jak jsem šťastná, obklopena svým národem –
to je mým největším snem.
Vážím si toho statečného národa,
na který můžu být hrdá.
Být jiné národnosti,
ztratila bych pocit radosti.
Pham Hai Yen Lenka
ZŠ Mánesova,Stříbro
Pro svůj národ udělám vše,
co bude v mých silách,
vždyť k němu patřím, celým srdcem,
celou duší si ho vážím.
Žít společně teď není možné
a není ani jednoduché a radostné,
když tvůj národ není blízko tebe,
není vůbec příjemné a veselé,
když tvůj národ trpí a není šťastný.
Jmenuju se Lenka a jsem vietnamské
příslušnosti. Bydlím ve Stříbře a chodím tu
také do školy v Mánesově ulici. Žiju tu od
narození se svojí maminkou, sestrou a kdysi
ještě s tatínkem, jenže ten zemřel, když mi
bylo 9 let.
Život v Čechách je moc hezký. Jsou tu
velmi pěkné památky a různé jiné věci,
které třeba ve Vietnamu nemáme. Ale má
Můj život v Čechách
Láska prochází
žaludkem…
Praví české přísloví a ve svých programech pro veřejnost vycházíme právě z něj. Jestliže chceme, aby byli cizinci přívětivě přijati
v České republice, nejlépe začít od jídla. Proto nabízíme prakticky na všech akcích pro veřejnost osvědčené dobroty z kuchyní
různých národů. V komunitním centru InBáze totiž pracuje hodně
žen, hodně žen je i mezi cizinci, kteří s námi spolupracují, a jak
známo, ženy jsou hodně praktické. Místo dlouhých integračních proslovů raději nabídnou chačapuri z Gruzie, naan a gušefi
z Afghánistánu, borani z Íránu, medovník z Arménie, čebureki
z Čečenska… Je zajímavé, jak se kolem jídla velice často rozproudí
to i druhou stránku. Moje maminka prodává
v obchodě, kde má spoustu zboží. Jenže
někteří lidé jsou na nás nepříjemní, a někteří
dokonce hrubí.
Já ve škole s učením nemám moc problém, ale problém mám se spolužáky nebo
vrstevníky. Někdy na chodbě slyším narážky
a podobné věci. Jiní lidé s námi mají soucit
a chovají se k nám velmi slušně.
Vietnamští lidé nejsou takoví, jak si mnoho lidí může myslet. Vietnamci pracují velmi
tvrdě a i já sama je velmi obdivuji. Někteří,
co tady jsou poměrně dlouho, a vydělávají si
hodně peněz, posílají do Vietnamu příspěvky na charitu – postiženým lidem, nemocným, ale i na povodně, kdy tvrdě pracující
lidé ztrácejí svůj majetek, dům, peníze,
a někteří dokonce ztratí i své blízké.
Čechy jsou mou rodnou zemí. Kdyby se
mě někdo zeptal, abych si vybrala mezi Vietnamem a Čechami, tak nevím, jak odpovědět. Obě země pro mě moc znamenají.
zajímavé debaty, které hned na začátku postrádají jistý osten,
který je jinak ve vztahu k cizincům z těchto zemí často přítomný.
Taky jak mít osten, když se tak dobře najím a jak známo láska…
Se stejným záměrem byla přichystána i nabídka jídel na akci
Refubenefice v paláci Akropolis. Jako obvykle i zde se setkala
s velkým zájmem, následně odměněna mnoha pochvalami, a tak
bylo potěšení na všech stranách. Strávníci byli příjemně zasyceni,
my rozradostněni, neboť jsme něco málo vydělali do našeho Ethnocateringu. Ethnocatering je sociální podnikání InBáze Berkat
a pomáhá přes rok vykrýt různé výpadky ve financování našich
ostatních nevýdělečných aktivit. Ty se zaměřují na to, abychom se
my seznamovali s různými kulturami a cizinci, kteří sem přišli, se
zase seznamovali s tím, jak žít u nás. Někdy je to hodně náročné
pro obě strany a z obou stran je potřeba trpělivosti, laskavosti,
vstřícnosti a pochopení pro odlišnost toho druhého.
Bedřiška Kotmelová
26
Text:
Jiří Šíma
Naším cílem je podpora
vztahU s Mongolskem
a dalšími asijskými zemEmi
Letošní rok je jubilejním rokem pro obě
naše občanská sdružení spojená s Asií:
Společnost přátel Mongolska si připomíná
20 let od svého založení v červnu 1990
a následné registrace Ministerstvem vnitra, Klub přátel Asie Pražská jurta má za
sebou 15 let své existence.
Společnost přátel Mongolska, čítající
dnes kolem 200 členů, si od počátku
vytkla za hlavní cíl podporovat tradiční
dobré vztahy s Mongolskem, podávat našim spoluobčanům objektivní informace
o této zemi, historii, životě i současnosti
Mongolů v Mongolsku i o dalších mongolských národech a národnostech dnes
žijících v Číně, Rusku a dalších zemích.
Na druhé straně usilujeme o udržování
kontaktů s občany mongolských národů
(s Mongoly, Burjaty a Kalmyky), kteří
u nás žijí, studují nebo pracují. Snažíme se
jim pomáhat při začleňování do multikulturní společnosti, překonávání jazykové
bariéry, pochopení současné situace a poznávání naší země. Pořádáme přednášky,
besedy, filmová představení a výstavy.
Vzhledem k tomu, že si letos připomínáme důležité 60. výročí navázání diplomatických vztahů s Mongolskem, připravujeme koncem června několik větších akcí.
Klub přátel Asie Pražská jurta fungoval
původně jako soukromé zařízení a od
r. 2002 je registrován Ministerstvem
vnitra rovněž jako občanské sdružení.
Cíle tohoto sdružení i rozsah působnosti
jsou podstatně širší: všestranná podpora
rozvoje vztahů s Čínou (s Čínskou lidovou
republikou včetně Tchajwanu), Mongolskem, oběma korejskými státy, Japonskem, Vietnamem, Ruskem (jmenovitě
s oblastmi tradičně obývanými asijskými
národy od Kalmycka na západě po ruský
Dálný východ) a s postsovětskými stře-
doasijskými republikami. Zaměřujeme
se zejména na historii a sledování tradic
vzájemného poznávání od nejstarších dob
po současnost, snažíme se dokumentovat
zajímavé stránky bilaterálních vztahů. Naším hlavním cílem je vybudování Malého
asijského muzea v Ledcích u Kladna, kde
jsme si v roce 2005 pronajali prázdnou
budovy bývalé školy.
Obě naše občanská sdružení spolu od
počátku těsně spolupracují, mezi našimi
členy jsou i občané Slovenské republiky.
Už od roku 1990 každoročně organizujeme přátelská společenská setkání
v různých místech naší republiky i na Slovensku nazvaná Jurta. Součástí programu
je vždy stavba originální mongolské jurty,
přednášky a neformální besedy, krátký
kulturní program, někdy doprovázené
promítáním filmu, soutěžemi nebo tématickými výstavkami. Za dosud nejlepší
považujeme Poděbradskou jurtu v roce
2000, kdy díky mimořádnému pochopení
a ochotě starosty Poděbrad pana Ing. Durčanského a ředitele muzea PhDr. Vindušky proběhla celá akce včetně profesionální
výstavy s velkým ohlasem a úspěchem.
Obě naše sdružení jsou kolektivními členy
o. s. Kontinenty, spolupracují s řadou velvyslanectví asijských států, se skupinami
přátel v Parlamentu ČR, s Českou orientalistickou společností, Kazachstánským
kulturním centrem Elim-aj, s o. s. Most
pro lidská práva v Pardubicích, s Centry
pro integraci cizinců, a k naší radosti
také s o. s. Slovo 21 a dalšími nevládními
organizacemi. Ve spolupráci s centrem
Elim-aj jsme např. uspořádali v obci Ledce
originální I. setkání kočovníků, ve spolupráci s knihovnou v Havlíčkově Brodě Dny
mongolské kultury, které byly bohužel
narušeny skupinou extremistů a jejich neomluvitelnou akcí pálení mongolské vlajky
a vyvolávání protimongolských hesel.
Vedení obou našich organizací se snaží
pomáhat pouze těm cizincům, kteří se
kvůli hospodářské krizi, neserioznosti
mnohých zprostředkovatelů a zprostředkovatelských agentur dostali do složité
osobní finanční situace.
Nepřetržitě od roku 1990 vydáváme Informační bulletin, jehož obsah i výtvarné
zpracování rok od roku zkvalitňujeme.
V letošním významném roce chystáme
koncem června 2010 v Praze – opět po
5 letech – již třetí celodenní konferenci
k výročí navázání diplomatických vztahů
s Mongolskem, ve spolupráci s městskou
částí Prahy 3 připravujeme XX. jubilejní
setkání členů a příznivců našich sdružení
v Praze 3 s kulturním a sportovním programem – turnajem v tradičním mongolském zápase o putovní pohár Společnosti
přátel Mongolska, výstavku o historii
a současnosti česko-mongolských vztahů
a o práci našich občanských sdružení.
Všechny naše akce jsou nevýdělečné.
Největší problém a starost v současnosti
přináší finanční stránka projektů, protože
v minulosti jsme občas dostávali finanční
dotaci od Ministerstva zahraničních věcí
a ve třech případech sponzorský dar.
V letošním jubilejním roce nám bohužel
MZV a Městská část Prahy 3 neposkytly
dotaci a k tomu nám ještě Obecní úřad
v Ledcích o 20 % zvýšil nájem. Můžeme tedy pro práci využít pouze členské
příspěvky a dále se spoléhat pouze sami
na sebe: na vlastní ochotu pracovat zcela
zdarma a platit nájem ze soukromých prostředků. Abychom mohli ve své činnosti
zdárně pokračovat i v budoucnu, hledáme
vážné zájemce o členství a další ochotné
spolupracovníky a sponzory. Můžete nás
kontaktovat na mailové adrese sim.j@
centrum cz.