Květen - Římskokatolická farnost | děkanství Čáslav

občasník čáslavské farnosti
KVĚTEN
2013
Vstoupili jsme do měsíce května, který bývá označován měsícem v celém roce
snad nejkrásnějším. Příroda se v tomto měsíci zdobí četnými květy a může v nás
vyvolávat až jakousi svatební atmosféru.
A tak se můžeme zastavit u samotného pojmu krásy a krásna. To co nás pozvedá
a vytrhuje na vyšší úroveň, je zkušenost krásy. Setkáváme se s ní především v
přírodě, ale také v lidských dílech hudebních, malířských, sochařských a dalších.
Každé setkání s opravdovou krásou nám připomíná naši budoucnost, k níž jsme
povoláni. Máme vidět Boha, který je autorem krásy, a který sám je Krásou
nekonečnou a nestvořenou. Nebe vlastně spočívá v tom, že budeme vidět Boha tak,
jak je. Máme se tedy na co těšit!
Zvláštním místem určeným pro realizaci krásy je člověk sám. Člověk je obrazem
Božím, má tedy také mimořádným způsobem, více než příroda a ostatní stvoření,
odrážet Boží krásu. A tady můžeme cítit a prožívat zvláštní a naléhavý úkol nám
daný od Boha – usilovat o čisté srdce. Právě čisté srdce, ve kterém sídlí Bůh, je
zdrojem nesmírné krásy člověka. My se ovšem často pomyslně brodíme různými
kanály a čistotu ztrácíme a nijak se o ni nesnažíme. Stále nám více záleží na tom,
jak vypadáme před lidmi, než na tom, jak vypadáme ve skutečnosti – před Bohem.
Máme však někoho, kdo je Boží krásou zcela proniknutý. Je to naše nebeská
matka Panna Maria, které je měsíc květen zasvěcený. Ona je celá krásná a čistá.
Bůh ji miluje nejvíce z celého stvoření. Můžeme ho v tom napodobit a také tak ji
milovat. Je to právě ona, kdo nám pomáhá vnímat duchovní krásu a usilovat o čisté
srdce.
Myslím v této souvislosti především na naše děti, které tento měsíc přistoupí k
prvnímu svatému Přijímání. Kéž by byly otevřené pro vnímání krásy a usilovaly o
čisté srdce pod vedením Panny Marie. Kéž jim v tom jejich rodiče pomáhají a jsou
pro ně dobrým příkladem.
Požehnané prožití měsíce května Vám přeje
B. Stařík
Z FARNÍ KRONIKY
ze zápisů P. Michaela Macečka, část III.
Rekonstrukce věže kostela sv. Petra a Pavla.
Jednalo se o druhou velikou opravu za mého působení v
Čáslavi.
V prosinci 1979 vichřice uvolnila velikou část měděné
krytiny věže. Oznámil jsem to písemně ihned všem
kompetentním
úřadům
–
Pojišťovně,
okresnímu
tajemníkovi pro věci církevní, Městskému národnímu
výboru a Státní památkové péči.
Protože věž je dominantou celého kraje široko daleko,
ujal se záležitosti Okresní tajemník pro věci církevní
Ďoubal. Byla podána objednávka opravy věže na st.
Podnik Obnova památek, středisko Kutná Hora.
V r. 1980 se však nic neudělalo, jen přibili prkna na
místa, kde po strženém plechu bylo poškozeno podkladové
bednění. Až v r. 1981 se začalo s opravou.
Kolem vrcholu věže bylo postaveno lešení. Masivní traverzy byly zasazeny do
zdiva věže, na ně připevněny trámy, na trámy fošny a celé lešení obehnáno
zábradlím. Postupovalo se zdola nahoru na vrchol věže. Nebyl však k dispozici
výtah pro materiál, přiměřený 92 m výšce věže. Ten musel být speciálně objednán
a zabetonován pak do země vedle věže.
Pak už oprava postupovala rychleji. Ukázalo se však, že je třeba vyměnit i
většinu dřevěné konstrukce věže, staré trámy už byly prohnilé. Jednalo se tedy
vlastně o celkovou rekonstrukci. Stavební dozor zde vykonával stavitel Jaromír
Votruba z K. Hory, který mi později prokázal cenné služby i při dalších opravách.
Celkově stála oprava věže i se zhotovením nových měděných žlabů chrámových
lodí 2 300 000 Kčs. Jeden milion, hlavně z úhrady pojišťovny jsme platili my,
ostatní církevní tajemník ze státního příspěvku na církevní objekty.
23. listopad 1984 se stal „černým dnem“ v historii našeho chrámu.
Přes Čáslav a okolí se přehnala vichřice, dosahující až 160 km/hod. Velmi těžce
poškodila střechy kostela i děkanství. Na střeše kostela bylo asi deset děr velkých
až několik čtverečních metrů a bezpočtu děr menších.
V doznívajícím ledovém větru jsem sbíral shozené a rozbité prejzy. Byla jich
hromada u lípy uprostřed Kostelního náměstí a druhá na trávníku severně od
kostela. Byl to těžký nervový šok, a jak se později ukázalo na EKG, také infarkt,
který jsem ale přechodil a tím bylo mé zdraví podlomeno.
Na střeše děkanství to bylo obdobné, a zima byla na krku. Byl jsem na pokraji
nervového zhroucení. V této krizi se mě ujal a pomáhal již jednou nejmenovaný
jediný farník. Nakoupili jsme asi 20 vaniček z umělé hmoty a velké igelitové
plachty. Ty jsme přibili na krovy tak, aby voda z největších děr stékala do van. Tím
se alespoň trochu předešlo tomu, aby naplno nepršelo na klenby.
V zimě ovšem voda ve vaničkách zmrzla, a velké kusy ledu bylo třeba snášet po
žebřících na půdě a dále po schodech přes kůr ven z kostela. Samozřejmě se
jednalo o nouzové řešení pro onu zimu.
Na jaře 1985 bylo nutno aspoň provizorně střechu opravit.
Najal jsem několikrát cikány, tzv. pokrývače; práci dost odbývali
a předražili, nicméně jednu výhodu měli. Všude vyšplhali bez
lešení jako kočky a alespoň ty nejhorší díry zakryli. Bylo to
naprosto nutné, neměla-li promoknout klenba a prohnít mnohé
trámy. Těmto pracovníkům jsem
z vlastní kapsy proplatil asi
čtyřicet tisíc korun. Podobně byla vyspravena
i střecha
děkanství.
V takovém stavu byly střechy až do roku 1990.
V zimě 1986-7 došlo k první trvalé odborné opravě části
střechy kostela.
S povolením zástupce památkové péče arch. Kalfuse byla
pokryta severní boční loď od kaple P. M. Bolestné až po schody
na kůr měděným plechem. Ani to se neobešlo bez komplikací.
Když dělníci strhli prejzy a na tuto část přibili prkna jako podklad pro měděný plech,
napadlo hodně sněhu a pršelo, takže voda místy prosakovala až na dlažbu
kostela. Naždímal jsem hadrem několik kbelíků.
(dle FARNÍ KRONIKY upravila MR, pokračování příště)
Panna Maria, prostřednice
Když vidíme Pannu Marii sklánět se ve
své pokoře před každým stvořením,
zároveň vidíme, jak ji tato pokora
pozdvihuje nade vše kromě Boha. Ne,
nebyli to vládcové země, kteří ji vyzdvihli
na nejvyšší stupeň důstojnosti, o které
dnes s radostí rozjímáme. Tři božské
osoby Nejsvětější Trojice ji posadily
na trůn slávy, vyhlásily ji za Královnu
nebe i země a učinily ji strážkyní všech
nebeských pokladů. Ne, nikdy zcela
nepochopíme velikost Panny Marie a
moc, kterou jí Ježíš Kristus, její božský
Syn dal. Nikdy zcela nepoznáme její
velkou touhu učinit nás šťastnými. Ona
nás miluje jako svoje děti, raduje se
z toho, jakou moc jí dal Bůh, aby nám
mohla být užitečná. Ano, Marie je naše
prostřednice, ona předkládá svému
Synu všechny naše modlitby, slzy,
vzdechy. Ona nám získává milosti
potřebné pro naši spásu. Duch svatý
nám říká, že Panna Maria je uprostřed veškerého stvoření zázrakem vznešenosti,
zázrakem svatosti a zázrakem lásky.
z kázání svatého Jana Maria Vianneye (1786-1859)
BIŘMOVÁNÍ
Kostel sv. Petra a Pavla v Čáslavi navštívila 21.
dubna vzácná návštěva z Hradce Králové. Jan
Vokál, biskup naší diecéze, pomazal křižmem
během přijetí svátosti biřmování celkem sedmnáct
biřmovanců. Pro dvanáct nezletilých žadatelů
probíhala celý rok každý druhý čtvrtek výuka
s místním jáhnem p. Poživilem. Dalších pět
biřmovanců bylo dospělých.
Na neděli vyšlo krásné počasí, takže slavnostní
mše sv. v devět hodin mohla začít. Pan biskup se
dozvěděl jména žadatelů i farnost, ze které
pocházeli – kromě Čáslavi to byl i Ronov nad
Doubravou, Běstvina, Zbyslav a Krchleby. Po
evangeliu se přistoupilo ke svátosti biřmování a
ke sv. Přijímání už přistupovali se svými kmotry
dospělí členové katolické církve.
Na závěr mše svaté zástupci biřmovanců
poděkovali a předali dárky otci Staříkovi, panu
Poživilovi i panu biskupovi. Po skončení obřadu
už následovalo venku společné focení s kmotry a
rodinami, aby se všichni mohli přesunout na faru,
kde se podávalo bohaté občerstvení.
Abych neskončila u jídla, chci ještě jednou
poděkovat všem biřmovancům za přípravu, panu
biskupovi za to, že mohl přijet, a našim
duchovním otcům za to, že nad námi bděli. A
velká vděčnost náleží také celé farnosti Čáslav i
našim rodinám za modlitby a péči, která nám byla
věnována.
Za všechny biřmované Ludmila Stará, Běstvina
PUTOVÁNÍ NA LOCHY
Další poutní turistiku jsme naplánovali
na 23. února – a to ke kostelíčku sv.
Bonifáce v nedaleké osadě Lochy.
Měla to být spíše rekreační procházka
po pohodlné cestě až do Lochů.
Ale najednou v to sobotní ráno bylo
vše jinak: pana faráře Bohuslava, který
se tak těšil, prudce rozbolelo oko
(pozdější diagnóza: zánět duhovky) a
navíc od noci začalo hustě sněžit.
S drobným zpožděním a velkým
odhodláním jsme tedy museli vyrazit
sami. Na sníh jsme si zvykli. Mužská
část výpravy u druhého brodu za bývalou „býkárnou“ přidala tempo, prošla ještě navíc podél
říčky Klejnarky a stihla dohonit ostatní. Ti se u lávky přes potok museli rozloučit s p.
Petráčkem, jehož opatrný pejsek za žádnou cenu nechtěl přejít úzkou lávku a vynutil si tak
návrat domů. V Lochách nás již očekávala místní ochránkyně kostelíčka, paní Karpíšková.
Společně jsme k němu v neustávajícím sněžení vystoupali a prozkoumali stavbu nejdříve
zvnějšku, včetně zajímavé jeskyně. Poté uvnitř nám paní podala poutavý historický výklad,
rozsvítila svíce na kamenné menze, jediném pozůstatku dřívějšího krásného oltáře (ten
jsme viděli aspoň na fotografii) a společně jsme se pomodlili sv. růženec. Asi v nejednom z
nás přitom vytanul pocit lítosti nad devastací tohoto krásného místa, započatou divými
husity, na něž po celkové nákladné obnově zbožným hrabětem Chotkem v 19. stol.
navázala cílená ignorace komunistů a divoké svatokrádeže počátkem 90. let. Světélkem
naděje jsou však snahy muzejního spolku Včela Čáslavská, jehož péčí již byla opravena
střecha a upraveno okolí.
Mužská frakce výpravy se poté rozhodla dále vzdorovat hustému sněžení a přidat si ještě
kolečko kolem rybníka Vrabcov a dále podél trati navštívit a pozdravit našeho jáhna pana
Poživila. Obě části ve ztížených podmínkách doputovaly do Čáslavi a shodly se, že by
neškodilo tenhle výlet zopakovat někdy v létě :-)
V.G.
V sobotu 23. března začal v dominikánském kostele sv. Jiljí třináctý Pochod pro život
mší sv., jíž předcházela adorace. Mši sv. celebroval řeckokatolický biskup Mons. Ladislav
Hučko. Poté se průvod mj. s bílými kříži jako symboly piety za usmrcené děti vydal trasou
přes Mariánské náměstí, ulicemi Křížovnickou a Platnéřskou, po Smetanově nábřeží a
Národní třídou až k soše sv. Václava na Václavské náměstí. Lidé v průvodu nesli také
transparenty a cedule s nápisy “Zrušte potratový zákon” nebo “Dítě je vždy nadějí”.
Pochodu se zúčastnily všechny věkové generace. Nechyběli mladí ani starší účastníci z
naší farnosti pod vedením našeho P. Bohuslava.
Na Václavském náměstí proběhl na závěr krátký program, zakončený Svatováclavským
chorálem.
V ČR bylo za rok 2012 usmrceno umělými potraty více než 23 000 dětí. Jsou tak v
úplném společenském a politickém (i legislativním) klidu denně vyhlazovány průměrně tři
třídy základní školy.
Hnutí Pro život ČR chce proto tímto způsobem upozornit českou veřejnost a
zákonodárce na nutnost zakotvení plné legislativní ochrany lidské bytosti od početí
po přirozenou smrt v našem právním řádu.
VÝLET PODÉL DOUBRAVY
Březnové počasí v ty dny sice stále mrazivé, ale už bez závějí a vánic, oko P. Bohuslava
jasně uzdravené a na pochod podél Doubravy svítilo výpravě našich turistů dokonce krásné
sluníčko!
Vyrazili jsme motoráčkem tu sobotu v
půli března dost časně, v 7:14, aby
bylo dost času i na tradiční závěrečné
restaurační posezení. Tentokrát jsme
vybrali trasu z Třemošnice do Žlebů,
s krátkými zastávkami u fotograficky
zajímavé zátočiny řeky (společné foto),
u
rekonstruovaného
mlýna
v Mladoticích (za účelem svačiny), přes
Ronov a u s pauzičkou u jezu pro pilu
před vstupem do Žlebů. Po cestě jsme
dali nezbytný desátek sv. růžence a
protože k cíli jsme dorazili s velkým
předstihem, tak další na louce za
Žlebskou farou. Konečně U Kosů
otevřeli a tak hned následovalo
kolektivně
něco
na
zahřátí
a
posilnění.a pak vláčkem zpět do
Čáslavi.
V.G.
Stejně jako každým rokem,
vydali se svižným krokem,
na pouť smělí poutníci,
k svaté Panně vzhlížící.
Jedenáctý květen se stal letošním dnem D pro již tradiční pouť ke
schořovské kapličce. Předchozí dny vydatně pršelo, takže byl očekáván
téměř adrenalinový zážitek z cesty. S požehnáním otce Bohuslava nás
nakonec z Čáslavi vyrazilo asi 20 statečných. Cesta nebyla ani tak trnitá a
kamenitá, jako bahnitá a plná kaluží, z nebe však nespadla do našeho
příchodu na místo již ani kapka. Ačkoli sluníčko příliš nesvítilo, zima nás
netrápila - některé z nás až na tolik ne, že nedokázali odolat lákavému
volání místního rybníku. Ač by některým z nás nad touto myšlenkou
mohly vstávat vlasy hrůzou, dvojici našich chlapců se nejspíš nezježil ani
chloupek na zádech.
Při stoupání do posledního kopečka již k našim uším doléhala
růžencová tajemství. Kaplička se nakonec zaplnila až do posledního
místečka a v jednu hodinu začala mše svatá spojená s májovou pobožností,
kdy jsme odevzdali naší milující Mamince všechny starosti, těžkosti,
radosti, díky a prosby, s kterými jsme připutovali. Ani letos potom
nechyběla sladká tečka naší poutě.
Děkuji všem organizátorům akce, která se jistě stane nezapomenutelným
zážitkem ☺
Lenka Kameníková
SVĚDECTVÍ MARNOTRATNÉHO MATĚJE
Minulý rok u mě nastala velká krize. Šlo to postupně, ale nakonec
jsem úplně odpadl od víry a všeho, co k tomu patří.
Příčin bylo víc: špatná parta kamarádů i to, že jsem zdědil docela
velkou částku peněz. Nebyl jsem na to připraven a nedokázal si toho
patřičně považovat, značnou část jsem utratil zbytečně. Také jsem
opustil školu a začal pracovat v hospodě. Návštěvu kostela jsem
bral jako rutinu. Stal se ze mne tzv. ,,hodinový katolík“. Nakonec
jsem přestal úplně a víra se z mého života vytratila. Trávil jsem dny
s kamarády v lihovém kóma po hospodách. Takhle to šlo nejméně tři
čtvrtě roku možná i déle. Mezitím jsem ztratil a to svojí vinou
všechny lidi, kterým na mě záleželo. Ztratil jsem i našeho pátera
Bohuslava, který mi v životě mockrát a hodně pomohl a moc pro mě
znamená. Byla to doba temna v mé víře i životě.
Nebylo snad dne, kdy bych neseděl v hospodě: pití, kamarádi,
dívky. Prostě jsem utekl, odešel z Otcovského domu do nicoty,
sebedestrukce.
Ale jak to tak bývá, všechno jednou končí.
V červnu minulého roku mě začalo pobolívat břicho, ale nevěnoval jsem tomu pozornost,
až po dvou týdnech jsem šel k doktorce. Zjistilo se, že mám těžkou formu salmonely. Dostal
jsem antibiotika, ale ve své tuposti jsem na ně pil. Nakonec jsem skončil v nemocnici v
ukrutných bolestech, na něž nezabírala ani nejsilnější analgetika. Výsledky krve ukázaly
těžký zánět slinivky břišní. Takže JIP, kapačky. Za týden tam jsem zhubl 12 kilo. Primář řekl,
že mám štěstí, že jsem to přežil.
A jak jsem tam tak ležel, začal jsem přemýšlet, že to asi nebude náhoda, že jsem takhle
dopadl. Bůh asi chtěl, abych narazil a to pěkně tvrdě. Jakoby tím chtěl říct: Tenhle tvůj starý
život skončil. Už toho bylo dost! Dal mi najevo, že se mám vrátit do Otcovského domu a
zamyslet se nad svým chováním. Za celé dva týdny v nemocnici mě kromě rodiny nikdo
nenavštívil. Nikdo z těch mých pseudopřátel, za něž jsem vyměnil opravdové přátele.
Po propuštění jsem pořád přemýšlel a odhodlával se jít do kostela. Měl jsem strach, jak
budou lidé reagovat. Až jsem se odhodlal a šel. A bylo to to nejlepší, co jsem za hodně
dlouhou dobu udělal. Pomalu ale jistě můj život dostal opět nějaký cíl, směr. Jsem rád, že
jsem mohl poznat světský život a sám zjistit, že takhle bych žít nemohl. Bez cíle proplouvat
životem a kde nic tu nic. Většina mých ,,světských“ kamarádů jsou ve své podstatě hodní
pracující lidé, ale nemají víru a tak se Boha snaží nahradit čímkoliv - sportem, nevázaným
životem atd.
Věřím, že nebýt Božího zásahu, byl jsem buď mrtvý, nebo alkoholik a troska, či obojí.
Všechno zlé je k něčemu dobré a ač to může znít bláznivě, i toto životní období. Pochopil
jsem, že člověk nemůže žít naplno světský i duchovní život, ale má žít naplno duchovně ve
světě. Tahle zkušenost mi hodně dala a pomohla ve víře. Už vím, KDO je na prvním místě v
mém životě, což jsem předtím neviděl, či vidět nechtěl.
Také jsem si uvědomil, kdo to jsou praví přátelé. Jaký jsem byl hlupák, že jsem je ztratil.
Teprve když člověk něco, co bere jako samozřejmost, ztratí, zjistí, jak to bylo nesmírně
důležité.
Přestal jsem pít (jen občas nějaké to pivo, výjimečně), chodit do hospody, kouřit.
Původně bylo toto svědectví určeno jen mému kmotrovi, ale nakonec jsem došel jsem k
závěru, že by mohlo někomu pomoci.
Chci každého povzbudit, aby vytrval v dobrém a rozhodně nedělal stejnou chybu jako já,
opustit přátele a hlavně Otcovský dům. A pokud už to někdo udělal, ať nad sebou neláme
hůl a vrátí se zpět. Myslím, že bude přijat s otevřenou náručí.
Matěj
POSTŘEHY Z AUSTRÁLIE – farnost.
Náš pobyt v Austrálii začal 1. ledna 2013. Krásný
den a začátek nového roku. Byli jsme po dlouhé cestě
letadlem unavení a tak jsem ještě týden usínala již po 16.
hodině tamního času aspoň na hodinku a o půlnoci jsem
byla zase vyspalá. Posun času je o 9 hodin dopředu proti
nám.
Bydleli jsme na východním pobřeží, město se
jmenuje se to Gold Coast City, 80 km jižně od Brisbane,
kam jsme přiletěli. Část města, kde dcera žije, se
jmenuje Mermaid Waters.
Zakrátko jsme navštívili známý kostel ve farnosti
Stella Maris, kam jsem často chodívala již před dvěma lety. Poznali jsme se s několika
farníky i s panem farářem. Dcera Anička překládala a tak jsme slyšeli příjemná slova
přivítání s přáním hezkého pobytu.
Postupně jsme navštěvovali ještě dva kostely ve farnosti vzdálené od sebe pět až deset
kilometrů, St.Vincenta a Sacret Heart, Nejsvětějšího Srdce. Zdejší kostely jsou lehké
stavby staršího původu /1960/, nebo novější /1990/, architektura jednoduchá, tj. dřevěná
konstrukce, vně i vnitřně obložení zase dřevem nebo lehce omítnuté. Barva je bílá nebo
přírodní, působí to velice pěkně a čistě. Určitě musí být venku veliké parkoviště, protože i
sem jezdí farníci autem. Vnitřní interier některých kostelů nám připadá tak, jako že jste
třeba v parlamentě nebo v kině: tj. lavice jsou v řadě nebo do půlkruhu a mají od oltáře
vzestupnou polohu.
Mše svaté se konají každý den v jednom kostele, v neděli ve všech. Nedělní mše jsou
hojně navštěvované, na polské mše chodí celé rodiny a asi z daleka, protože věřící přijíždějí
mikrobusem - taxikem. Tam, kde jsou církevní školy, je v blízkosti i kostel. Děti jsou
vedeny ke zbožnosti a mše sv. jsou pro ně. Chodí v uniformách, sluší jim to. Ve škole jsou
do odpoledne, pak je rozváží školní autobus domů.
Tak jako u nás, lidé prožívají víkendy rekreačně. Od rána jsou u oceánu, na
vyhrazených místech mohou jít do vody, surfovat, být ve vlnách, nebo chodit pěšky, jezdit
na kole, nebo si prostě zacvičit. Jezdí se do národních parků, podnikají se několikahodinové
túry. Většinou je počasí slunečné, horké, a když zaprší, je to na chvilku. Předpovědi počasí
jsou dost přesné, takže když prší tři dny, jsme doma. Milé je to, že se lidé na těchto
vycházkách zdraví, usmějí se, prohodí pár slov a pospíchají dál. Tady, na Gold Coastu jsme
se s Čechy nepotkali, ale víme, že přes veliké opatření se sem dostali a žijí zde právě
Poláci. Jsou tu celé rodiny, tak přišli již před více roky. S krajany jsme se přece potkali, ale
jinde.
Jsme rádi, že jsme po
dvou letech znovu
mohli pobývat u
dcery, je tam pěkně.
Děkujeme všem, že
jste na nás mysleli,
za nás se modlili, my
jsme
také
vzpomínali.
Marie a Jaroslav
Práškovi
OPRAVA VARHAN
Práce na varhanách zdárně
postupuje k cíli. V současné době již
vnitřní teplota v kostele umožňuje,
aby opět pokračovaly práce na
restaurování varhanních skříní, jejich
zlacení a barevných retuších. Tuto
opravu varhanních skříní má na
starosti pan Stříbrský, který nám
vymaloval kostel.
Byl opraven třetí měch. V dubnu
byla zhotovena nová podlaha mezi
varhanními skříněmi a ukotven
zrestaurovaný hrací stůl. Podlaha je
nyní sjednocena v rovině bez
výstupků.
Byly opraveny téměř všechny
kovové píšťaly v cínařské dílně
pana Šráma v Církvici. Některé
píšťaly byly ve velice špatném stavu
a některé rejstříky byly zhotoveny
zcela nové. Nyní probíhá oprava
vzdušnic v dílně pana Fišera.
V měsíci květnu a červnu bude
probíhat montáž píšťal a vzdušnic
do varhanních skříní.
Těšíme se na pouť, kdy
varhany
mají být rozšířeny o další
rejstříky.
Do konce roku mají být varhany
zcela dokončeny.
P. Bohuslav
Ptáte se, komu vděčíme za tento
krásný kostel v kostele? Přinesl ho
náš nový farní spolubratr Aleš
Bohatý, jehož šikovný tatínek toto
své dílo našemu kostelu věnoval!
Děkujeme!
Z FARNÍ MATRIKY:I
Křty:
13. 4. 2013 – Karel Koutný, Ronov nad Doubravou
14. 4. 2013 – Kateřina Marie Němcová, Čáslav
4. 5. 2013 – Natálie Marcjana Nowacki, Čáslav
4. 5. 2013 – Alexandr Kamińsky, Čáslav
Pohřby:
22. 3. 2013 – Jaroslav Jelínek, Dolní Bučice – kostel Všech svatých, 74 let
3. 4. 2013 – ing. Marie Novotná, Bílé Podolí – kostel sv. Václava, 70 let
4. 4. 2013 – František Nesládek, Bratčice – kostel sv. Václava, 87 let
10. 4. 2013 – Ludovít Rakaš, Čáslav – obřadní síň, 83 let
17. 4. 2013 – Ján Čureja, Čáslav – kostel sv. Petra a Pavla, 63 let
18. 4. 2013 – Jan Blažek, Čáslav – kostel sv. Petra a Pavla, 76 let
FARNÍ KALENDÁŘ
19. 5. neděle 9h – Slavnost SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO
24. 5. pátek - Noc kostelů
25. 5. sobota – po Mši sv. v 17h u Sv. Alžběty - průvod a Májová u kapličky, (dle
počasí)
26. 5. neděle 9h – 1. sv. Přijímání dětí
2. 6. neděle 9h - BOŽÍ TĚLO – průvod po náměstí
29. 6. sobota, svátek sv. Petra a Pavla - závěr školního roku na farní zahradě
30. 6. neděle 9h – POUTNÍ SLAVNOST Sv. Petra a Pavla
GABRIEL děkuje za vaše podněty, příspěvky a fotografie!
Foto v tomto čísle: Farní kronika, B. Novák, B. Stařík, J. Prášek, J. Stehlík
[email protected]