renegade gtx lo

24
Text a FOTO: Lucie Plicová
RWENZORI
aneb v holinách
do pravěku!
Měsíční hory, Deštné hory, Kolébka mraků… to jsou výstižné názvy pro pozoruhodné pohoří na hranici Ugandy a Konga, které mnozí považují za nejkrásnější místo kontinentu. Pro svou obtížnou dostupnost patří i ke sportovně nejhodnotnějším horám v celé Africe. Za celý rok sem zavítá nanejvýš na desítky
návštěvníků…
Rwenzori je rovníkové, východoafrické
pohoří ležící na hranicích Demokratické republiky Kongo a Ugandy. Masiv leží v západní větvi Velké příkopové propadliny, kde
vytváří 112 km dlouhý horský val. Jeho šířka
dosahuje až 50 km. Strmé severozápadní
úbočí Rwenzori se zvedá nad hladinou řeky
Semliki a z nakloněné vrcholové plošiny
vystupuje nejvyšší vrchol pohoří, ledovcem
pokrytý Mount Stanley (5109 m). Kromě
Mount Stanley se v jeho blízkosti vypíná
ještě šest dalších vysokých, zaledněných
vrcholů a na mírně nakloněném úbočí leží
největší ledovcová a sněžná masa Afriky.
Rwenzori – jediné vysoké pohoří v Africe,
které není sopečného původu – je také klimatickým předělem mezi západním čistě
rovníkovým a východním vlhkým klimatem.
To je také důvod, proč v celé oblasti velmi
často prší a proč tady, jen kousek od rovníku, leží na vrcholcích hor stálý sníh a údolí
vyplňují velké ledovce. Celá oblast Rwenzori je jednou z největších zdrojnic vody.
Ta napájí především řeku Nil a právě odtud
teče ta ohromná spousta vody, která dále
po proudu umožňuje život v pouštních a polopouštních oblastech Súdánu a Egypta. Pět
tisíc milimetrů za rok jsou naměřené hodnoty
pro průměrné srážky. To je hodnota, kdy je
prakticky nemožné prožít tu byť jediný den
bez vydatného deště.
Rwenzori trek spadá opravdu do kategorie
extrémně náročných treků. K cíli našeho treku, vrcholu Margharita Peak (5109 m), nevede jiná cesta než strmým stoupáním, bažinou, blátem, po ledovci a kluzkých skalách.
První den v NP Rwenzori začíná u „ředitelství“ parku ve vesničce Nyakalegija. Permit
do NP není možné dostat, aniž by se k naší
skupině nepřidali gajdové a nosiči. Nyní se
TREKING
ukazují naše „vyjednávací schopnosti“. Je to
skoro absurdní – počet nosičů a průvodců
číslem převyšuje naši skupinu! I přesto však
dochází k určité, pro obě strany přijatelné,
dohodě. Vyrážíme tedy převážit naše bágly
a předat většinu batožiny našim novým nosičům a seznámit se s novými gajdy. Celá vesnice je vzhůru nohama. Bílé tváře v této části
Afriky nejsou přece jen skoro vůbec vidět.
A tak naše přítomnost zde dělá divy. Nejdříve se zase musíme znovu registrovat. Číslo
pasu už si vymýšlím, jelikož už nemám sílu jej
podesáté vytahovat. Respektujeme pokyny,
že maximum na nosiče je 25 kg, což by nám
stačilo. Veškeré dohody se ale mění během
pár minut a dostáváme se ke dvěma nosičům
na osobu, což nám připadá přemrštěné. Další vyjednávací techniky však selhávají, a tak
přebalujeme bágly. Nosiči přinášejí velké
jutové pytle a přeskládávají do nich zásoby.
V některých skončí brambory a rýže, v některých živá kuřata (čerstvá africká večeře)
a v jiných zase naše sedmdesátilitrové batohy. Snažím se přesvědčit svého nosiče o výhodách zádového systému mého batohu
a o pohodlnějším nošení v rámci ramenních
popruhů a bederního pásu…zbytečně! Vytahuje pytel a obaluje můj outdoorový zázrak
jutou. Přivazuje na něj tkaloun, který si posléze navleče na čelo. Tuhle váhu nést na čele
já, tak mě to jistojistě zlomí krční páteř!
Dáváme si poslední dávky kofeinu v kole, někteří samozřejmě pivko. Zbývá už jen představení strážců parku, nosičů, gajdů a naší
extrémní trasy. Na mapě poznáváme úseky,
kde je jistojistě močál, kde bude trasa blátivá
a kde se naše holiny zaboří po okraj… Na-
3/2012 WWW.LIDEAHORY.CZ
25
stává hodina „H“, předáváme nosičům všechny naše konečné propriety, bereme na záda naše „menší“ bágly a doprovázeni domorodci
a jejich rodinami z vesnice vyrážíme na několikadenní cestu. Slunko
pekelně praží a i těch našich 15 kg je na zádech znát. Příroda je nádherně divoká, všude je hukot „bůhvíčeho“ a Afrika má pořádné volume! Naši gajdové jsou roztomilí chlapíci s kvéry, ale jakmile se jim
člověk podívá do očí, zjistí, že zbraně nosí jako zavazadlo a mouše
by určitě neublížili. Jsou neuvěřitelně přátelští a díky tomu, že Uganda bývala britskou kolonií, většina z nich perfektně ovládá angličtinu.
Nyakalengija – chata Nyabitaba (10 km, převýšení 1000 m)
Cesta vede podél západního břehu řeky Mubuku, prochází vesnicí
a vede až ke vchodu do parku. Tam se svažuje k řece a prochází rovníkovým pralesem. Gajdové nás ujišťují, že v této oblasti se vyskytují
sloni, ale že nemusíme mít strach, protože jsou přátelští… Zároveň se
chlubí, že mají speciální schopnost přítomnost tohoto afrického elefanta objevit ještě dříve, než by stačil naši skupinu případně ohrozit.
O tom si myslím své a přítomnost takového pětitunového drobečka
bych asi taky stihla zpozorovat. Naštěstí osobně spatřujeme poněkud
menší primáty, a to v podobě hravé skupiny opičáků. Začínáme stoupat cestou mezi obrovskými kapradinami a občas uskakujeme místním, kteří nesou na hlavách neskutečnou váhu stavebního materiálu
na rozšíření blízké chaty Nyabitaba. Nyabitaba Camp leží ve výšce
2660 m.
Po dešti, který nás dohnal cestou, jsme mokří a špinaví, a to je teprve
první den cesty… Házíme batohy na palandu a jdeme ukuchtit něco
k jídlu. Přichází jeden z našich průvodců Ben a vypráví nám o životě
tady. Platí tu přísné zákony ochrany. Na tomto území už nežijí lidé
a ani zde nesmí zasahovat do přírody.
Rostliny zde dosahují obřích rozměrů. Obzvláště pak lobeliím, dosahujícím až 5 metrů, se zde daří. Mohutné starčeky zde dorůstají k 8
metrům a některé druhy vřesů jsou až 12ti metrové. Doména národního parku je velice přísně dodržována a i pro místní obyvatele platí
zákaz vstupu bez povolení. Na druhou stranu jsme příkladem toho,
že park dává mnohým zdejším rodinám obživu. Desítky průvodců,
bezpočet nosičů a pomocníků přináší domů na tuhle oblast hodně
pěkné výdělky. Ben, Charles i Erya patří mezi „certifikované“ průvodce. A ať to zní zde v Africe jakkoli úsměvně, znamená to, že se zúčastnili výuky a skládali zkoušky, aby mohli v Rwenzori „průvodcovat“.
Dovedou hodiny vyprávět o mnoha rostlinách a zvířatech, které žijí
v národním parku. Vědí, jaká rostlina pomůže proti různým nemocem,
znají všechny okolní štíty, umějí pracovat s lanem, prostě vyznají se
v horách a terénu.
2. chata Nyabitaba – chata John Matte (7 km, převýšení 700 m)
Druhý den je v okruhu Rwenzori považován jako jeden z tvrdších
a delších. Vyrážíme brzy, pokračujeme na hřeben Nyabitaba a znovu sestupujeme dolů do údolí řeky Mubuku. Docházíme k soutoku
Mubuku a Bujuku a na visutém mostě tento rozběsněný živel přecházíme. Hned za mostem začínáme příkře stoupat a poznáváme, o čem
tato cesta do liduprázdných a velice těžko dostupných hor vlastně
bude. Bambusový les mě připadá jako těžce romantické a zároveň
P E R I S C O P E
WWW.ISLAND.CZ
TURISTICKÉ
ZÁJEZDY:
Výprava
do nitra Islandu
(kód na webu: 1231)
Dvanáctá výprava
na Island
(kód na webu: 1232)
Nejkrásnější trek
na Islandu
(kód na webu: 1233)
ISLAND – jedinečná země,
na kterou jsme jednička na trhu!
3/2012 WWW.LIDEAHORY.CZ
cestovní kancelář Periscope Skandinávie,
s.r.o.
TREKING
Panská 6, 602 00 Brno, tel: 542 213 346, www.skandinavie.cz
26
legrační místo, ale rychle se dostáváme
do větší nadmořské výšky, kde už jsou stromy obrostlé mechem a pomalu to začíná připomínat cestu do pravěku. Objevují se první
známky bažin a hlubokých blátivých tůní.
Tomu předchází historka, jak obrovsky těžkou hlavu jsme měli s tím, jaké obutí pro
tento ojedinělý trek a oblast zvolíme. Oproti
klasickým trekům v Africe na Kilimandžáro, Mt. Keňu, atd. však informace o této
oblasti nebylo snadné získat. Na druhou
stranu to byla právě ta „deviza“, která nás
lákala nejvíc. “Neprofláklá“ a davy turistů
neobsypaná oblast, těžká dostupnost a jako
odměna za drsné podmínky ta neuvěřitelná
přírodní krása. Z těch málo informací, které
jsme k dispozici měli, se až neuvěřitelně shodovala rada: „Vezměte s sebou rozhodně
holiny!“ Upřímně musím říci, že jsem si nedokázala představit, že v takových divokých
horách, velké nadmořské výšce a kluzkém
terénu budu kráčet v gumákách bez vibramu
a pevného kotníku. Podle toho jsem se k rozhodnutí i stavěla a byla jsem přesvědčená,
že moje trekové boty v kombinaci s nepromokavými návleky budou daleko rozumnější
volba. Pak jsme ale dva dny před odletem
zašli na mezinárodní festival outdoorových
filmů a zhlédli ještě horkou filmovou novinku
Aleny Žákovské a Milana Daňka. Dokument
nazvali příznačně „Rwenzori Kolébka mraků“ a po jeho zhlédnutí jsme měli jasno…
„Bereme holiny!“ Jejich koupě dva dny před
odletem dala docela fušku, ale nakonec
jsem uspěla v pracovních potřebách. Byla to
těžká volba rozhodnout se mezi barevnými
pracovními holinami s vyztuženou špičkou
TREKING
a ostatními nevýraznými do „mléčného provozu“. Zvítězila preference váhy, a tak beru
bílé holiny do „kravína“: -).
Dnes, když se již do bahna boříme nejen
po kotníky, ale občas i po kolena, je konečně vyndávám z batohu. Sklízím velký úspěch
u našich afrických gajdů, takové sněhově
bílé obutí ještě neviděli a jsou z mého gumového zázraku úplně vykolejení. Nevinná
bílá barva gumákům zůstává do prvního
ponoření v bahenní lázni. Tak za tři hodiny
dosahujeme chaty, která je nyní opuštěná.
Zbytek cesty k John Matte procházíme říčním údolím a pak opět bahnitým pravěkým
lesem, kde je občas problém překonat jen
kořeny vzrostlých stromů. Je to už standardní
bažinová cesta a konečně z bezprostřední
blízkosti vidíme i obří lobelie. V blízkosti
tábora se nám naskýtá náš první pohled
na Mt. Stanley a Margheritu (nejvyšší vrchol). John Matte camp se nachází na travnatém svahu na břehu řeky Bujuku.
3. chata John Matte – chata Bujuku
(6 km, převýšení 630 m)
Stezka vede na západ z tábora přes řeku
Bujuku. Poprvé se setkáváme s druhem vysoké „sloní trávy“. Skákání z trsu na trs trávy je
jediná možnost, jak se problému s bahnem
vyhnout. I přesto se občas někdo ponoří až
po stehna. Ben jako náš „gajd“ kontroluje
každý náš skok. Pokaždé, jakmile uklouzneme a svezeme se do bláta, na nás pokřikuje:
„Im sorry.“ Je tak moc roztomilý, člověk vlastní vinou špatně šlápne a neudrží rovnováhu
a gajd se omlouvá. To je milé. I když někdy
mívá Ben veselejší náladu a při prozkoumávání terénu hůlkama, kdy zkouší hloubku
bahna, nám pak ukazuje rádoby bezpečné
místo. Ovšem jakmile na něj stoupnu, svezu
se do bláta. Člověk mu to nemůže mít za zlé.
Má z toho takovou radost, že nás tak škádlí…
Naštěstí to nedělá často a naopak pomáhá najít bezpečná místa brodu. Nevím, jak
nejlépe vystihnou konzistenci skupenství této
africké blátivé břečky, ale napadá mě tzv.
„blátotlačka“. Spíš prostě hustší konzistence, která nohu v holině pěkně uzavře a tak
při vytahování z větších prohlubní většinou
vyjíždí noha v ponožce a holinka zůstává
nadále uvězněná v blátě. Po větším počtu
kilometrů už na vytahování máme svůj grif
a cesta probíhá plynule. Pravdou je, že
existují výjimky, jako například Mirka s Milanem, kteří se vzájemně přes močály přenášejí. Dokážou to ale vybalancovat, a tak nám
neposkytují žádnou veselejší příhodu. Proto
tady v těch vysokohorských bažinách jsou
největším bohatstvím holiny a trekové hole.
Napříč rašeliništěm jsou občas umístěny dřevěné rošty, které nám vždy postup maximálně ulehčí. Chodníček nás přivádí k jezeru
Bujuku a na dohled je i Bujuku hut. Chata
se nachází v severovýchodním cípu jezera
a má několik místností s palandami. Je od ní
úchvatný výhled na jezero a všechny okolní
vrcholy. Za jasného dne je vidět Mt. Baker
a Scot Elliot Pass.
4. chata Bujuku - chata Kitandara a chata Elena (4 km, převýšení 390 m, klesání
340 m)
Od jezera Bujuku lze vylézt přímo na Mt.
Speke nebo na Mt. Stanley. Stezka vede
po poměrně velkém hřebeni, který nahání
strach, a velice strmě stoupá. V sedle Scott
Elliot vyráží vrcholová skupina směrem Elena, zatímco ostatní mířící do Kitandara začínají klesat. Stezka po plánovaném okruhu
vede do nejvyššího bodu své trasy – průsmyku Scott Elliott (4372 m). My se od ní odkláníme, ale část skupiny šlape k vysokohorské
chatě Helen (4565 m). Jejich zítřejším cílem
bude horolezecký výstup na nejvyšší horu.
Jsou vyzbrojeni cepíny, mačkami a lany.
Naše cesta do kempu Kitandara přechází
většinou holé nebo mechem obrostlé balvany. Na chvíli nás z ugandského nebe poctí
lednový deštíček a rázem se cesta po kamenech stává docela zrádnou a kluzkou. Nosiči nesoucí náklad vážící minimálně jednou
až dvakrát tolik toho, co neseme my, nás
vždy předbíhají v úsecích, kde sotva stojíme na nohou a udržujeme balanc. Mají to
prostě v nohách a s tím nákladem se pohybují opravdu bravurně. Jejich obutí většinou
sestává z toho, co jim zanechali členové
předešlých expedic a vzhledem k těžkosti
terénu a opotřebovanosti materiálu jim občas vykukují z bot palce a paty. Někdy jsou
ty čouhající prsty z bot záměrné – někdy je
holt darovaný pár bot menší než je velikost
chodidla. Pak se špička uřízne a nic nebrání
jejímu použití, přesně v rámci hesla o darovaném koni. Večer potají, když se gajdové
3/2012 WWW.LIDEAHORY.CZ
dokonalost
celku závisí na dokonalosti
detailů
27
27
a průvodci oplachují v řece, tipuju velikost
chodidel pasující k mým botám, jelikož je
lehké v téhle situaci udělat rozhodnutí a gajdům po skončení treku svoji obuv zanechat.
Tedy je to jen „sledovací“ opatření, aby
po obdarování nemusel příjemce uříznout
špičku… Kitandara camp se nachází na břehu stejnojmenného jezera a zcela jistě patří
k těm nejhezčím. Prostor chaty je však celkem malý, a tak se na horní palandě zmáčkneme všichni pospolu.
5. chata Kitandara - chata Guy Yeoman
(5 km, převýšení 250 m, klesání 830 m)
Z tábora stoupáme do příkrého svahu,
abychom dosáhli Fresh Field Pass. Průsmyk
je víc než ve čtyřtisícové nadmořské výšce
a vypadá to, že naši nosiči tu výšku opravdu
nesnáší úplně dobře. Zajímavé ale je, jak je
už stačily předchozí výpravy „zkazit“, protože přišli s tím, jestli bychom neměli ten prášek na bolest hlavy. No, možná to nebylo
šetrné a etické, ale nedokázala jsem jim to
odmítnout, a tak jsme sledovali, jak svými
zářivě bílými zuby koušou růžový ibuprofen.
Průsmyk je nádherný, všechny skalní úseky
jsou porostlé mechy všech možných barev.
Jsou jich zde neskutečné koberce. Terén křížem krážem protíná množství malých vodních toků a jak je mech nasáklý vodou, je
neskutečně měkký a pružný. Chůze na něm
připomíná přískoky na trampolíně. Moc zábavný úsek! Cestou na Guy Yoeman brodíme několik řek a celkem na morál zlézáme
množství skalních úseků. Optimistická předpověď gajdů, že jde o lehký úsek trvající
maximálně 3–4 hodiny se ukázala trochu
mylná. Na cestě jsme již osm hodin a zapeklité úseky nás teprve čekají. Erya nás cestou
učí jednotlivé ugandské výrazy a my zase
jeho na oplátku po našem. Guy Yoeman už
máme na dohled, ještě překonáme nějaká
rašeliniště a jsme „doma“.
6. chata Guy Yeoman – chata Nyabitaba (6 km, klesání 800m) – Nyakalegija
(10 km, klesání 1000 m)
Poslední den treku vede z Guy Yoeman mok3/2012 WWW.LIDEAHORY.CZ
rými bažinatými lesy, přes několik hřebenů
do tzv. skalní oblasti. Zejména ve skalní oblasti Kichuchu jsou poměrně strmá a kluzká
místa a stezka vede po proudu vody, která
teče po kluzké skále dolů do propasti. Nervy drásající úsek! Ve spodním úseku byly
strážci parku dokonce instalovány dřevěné schody, díky kterým je sestupová část
o něco bezpečnější. Pokračujeme bambusovým lesem a klesáme k mostu Kicucu přes
řeku Mubuku. Po hřebeni Nyabitaba se dostáváme do kempu Nyabitaba. Čekáme dvě
hodinky na vrcholovou skupinku a společně
s nimi sestupujeme do vesnice Nyakalengija.
„Mluvčí“ gajdů a nosičů nás považují
za nejveselejší skupinku, které zatím ukazovali cestu. Skládáme se dohromady na nějakou mimořádnou odměnu pro nosiče, ještě
navíc k platu a našim gajdům dáváme dárky. Sundávám holiny a předávám je Eryovi,
dokonce je opláchnu, aby byly zase bílé. Je
evidentně nadšený a rozhodně to bude jediný Afričan s bílými holinami na kontinentu!
Benovi dávám teleskopické hůlky a Charlesovi své prošlápnuté trekové boty. Mají radost jako malé děti. Gajdové mají své rodiny
dole ve vesnici, kde většina žije v hliněných
nebo bambusových domcích. Dostáváme
pozvání k nim do rodin a do vesnice, což
způsobí, že je celá vesnice zase na nohou.
Představují nám své manželky a děti, ukazují
skromné příbytky. Všichni se zároveň chtějí
pochlubit svými dárky a tak Erya nazouvá
holiny, Ben si vykračuje se svými novými teleskopy a vypadá to, že radost je rozhodně
upřímná. Loučíme se plni zážitků, které už
nám navždy budou připomínat toto mimořádné místo na planetě.
Díky rozmanitosti a až bizarní velikosti rostlin připomíná Rwenzori nadpřirozený svět.
Příroda tady překonala naši nejdivočejší
fantazii. Kapradiny a lobélie stromového
vzrůstu jen umocňují ten pocit, že jsme se
ocitli snad na jiné planetě. Věříme, že právě
pro svou obtížnou dostupnost má Rwenzori
šanci si tuhle divokou nedotčenou krásu zachovat.
Další fotografie najdete na webu autorky:
www.lucias.chytrak.cz.
sami se přesvědčte u nás
a v mnoha outdoorových prodejnách
Legendární trekingová bota LOWA
v polobotkovém střihu
RENEGADE GTX LO
stálice se všemi
tradicí osvědčenými detaily
www.prosportshop.cz
O boty LOWA O kalhoty SCHOEFFEL O spacáky a karimatky
YETI O stany, batohy, karimatky a nádobí NORDISK O trekové
a nordic walking hole GABEL TREKING
O přípravky McNETT O nově také
ponožky THORLO O