vlno - Malvern

Komentáře

Transkript

vlno - Malvern
když uléhám na kopcích malvernu, sním o vás…
:vl
no
~la
my.
průvodce nakladatelstvím malvern
obsahující i další nevydané texty našich autorů
hádanka
Točím se pod tíhou zákonů
Polykám hvězdy, miliony záhybů
Má skrytá území jsou temná a nezralá
Mé tajné vzpomínky staré milion staletí
Otáčej mnou
cesta
Cesta prochází právě tím místem, kde se nacházíš.
Ale vede jen tam, kam směřují tvé myšlenky.
Často jen kolem hlavy.
malvern
Nakladatelství Malvern, Lublaňská 12, 120 00 Praha 2
Telefon: 222 952 115, 724 008 286
E-mail: [email protected]
www.malvern.cz
pracovní kolektiv malvernu
(malvern kollektif kobaian)
Zleva: Vratislav Keprt: zeuhl web teknik; Alice Hlaváčková: paní vedoucí; Jakub Hlaváček: pan řídící (zeuhl direktor); Martina Miššíková: general manager, head of foreign rights depart­ment
7
[ ko n ta k t ]
[ m a lv e rn ] 8
Knihy Zdeňka Neubauera
vyšlo
O počátku, cestě a znamení časů /16
O svatém Františku aneb zrození ducha novověku /26
O přírodě a přirozenosti věcí /37
O Sněhurce aneb cesta za smyslem bytí a poznání /37
Golem a další příběhy o kabale, symbolech a podivuhodných
setkáních /37
Biomoc /37
Slabikář hermetické symboliky a čítanka tarotu
(s J. Hlaváčkem) /37
Svatojánský výlet (s I. M. Havlem a M. Paloušem) /38
připravujeme
1
Zdeněk Neubauer: Karteziánské meditace /38
Zdeněk Neubauer: O čem je věda aneb De Possest /38
Knihy Z. Neubauera (slovy I. M. Havla) „vystihují ekologický postoj: totiž lidský způsob obývání světa pomocí logu, který dává
vyvstat jak jednotlivým skutečnostem světa a s nimi světu jako celku, tak jednotlivým světům, jako celostným projevům skutečnosti
(…). Životním prostředím člověka, jeho ‚přirozeným biotypem‘ je
Jedno a Vše, proto je zván ‚svorníkem veškerenstva‘. Patří to k jeho
ekologii, tj. k řádu (LOGOS) domova (OIKOS). Logos je schopnost
uvádět jsoucnost do náležitých vztahů, člověk je pro ni odpovědným za svůj pobyt na světě, tj. schopným a povolaným vydat počet
ze skutečnosti světa – z jeho povahy, jednoty a celistvosti…“.
9
[ zdeněk neubauer ]
[ zdeněk neubauer ] 10
zdeněk neubauer (nar. 1942)
Biolog posláním, myslitel nadáním, „matematik h. c.“,
syn stejnojmenného českého státovědce (*1901), význam‑
ného představitele brněnské normativní školy právní fi‑
losofie.
Vrozeným zájmem o živou přírodu (květiny, brouci,
rybičky…) a ostentativním nezájmem o kulturu byl bílou
vranou v příbuzenství i společenství. Své předsevzetí stát
se „přírodopiscem“ naplnil roku 1960 vstupem na Příro‑
dovědeckou fakultu UK, obor biologie – chemie s úmys‑
lem zasvětit život houbám – tajemné třetí říši, odlišné
od říší rostlinné i živočišné. Očarován krásou plodnic,
jejichž existencí „z ničeho nic, kde se vzaly, tu se vza‑
ly“ se viditelně (makroskopicky) projevuje neviditelné
(mikroskopické) vlášení jejich skrytého života, zaměřil
se na mykologii – živořící v podnájmu oboru (a speciali‑
zace) „nižší rostliny“. Víc trpěn než vítán, dosáhl zadání
diplomové práce.
Od chvíle, kdy se mu láska stala povinností, zvadla:
vědecké počínání nemá s kouzlem a tajemností nic spo‑
lečného ani v systematických oborech. Zato na půdě mik‑
robiologie, kam nezvaný a nevítaný vyděděnec bezděčně
zavítal, byl přivítán jako chtěný. Srdečný pozdrav pozdra‑
vil jeho srdce; vzbudil v něm touhu sdílet s moudrými
a ušlechtilými lidmi zájem o podobu života ještě daleko
nižšího a drobnohlednějšího než houby, zcela neviditel‑
ného‑nezjevného, jakou jsou mikroby a jejich viry. (I mi‑
kroby se totiž mohou nakazit: buď smrtelně, nebo dědič‑
ně – v obou případech osudně.)
Vlastnosti nezjevného se samy neprojevují: nelze je
vnímat, poznávat, znát: nutno je ob‑jevovat a své objevy
vyjádřit číselnými údaji – prostředky rovněž neviditelný‑
mi a nezjevnými. Počty a naměřené hodnoty třeba pře‑
vést na veličiny, uvést je do funkčních závislostí a příčin‑
ných souvislostí a předvést na myšlenkových konstruk‑
tech – mechanických modelech. Neubauer přešel z vědy
systematické na experimentální.
Psal se rok 1966 a „molekulární mechanismy“ byly
v biologii na pořadu dne. Jejich objasňování bylo zábav‑
né a inteligentní, mechanismy samy však byly abstraktní,
11
[ zdeněk neubauer ]
umělé – vykonstruované, málo skutečné a ovšem: zcela
neživé. Za objasnění jednoho z nich se Z. Neubauerovi
dostalo jistého ohlasu a věhlasu. Šlo o mechanismus prá‑
vě zmíněného smrtonosného „vironosičství“ nakaže‑
ných bakterií: genetický a regulační mechanismus řídící
ustavení takového stavu a jeho předávání potomstvu. To
se Neubauerovi poštěstilo za stipendijního (postgraduál‑
ního) pobytu v Neapoli (LIGB – Laboratorio Internazionale di Genetica e Bofisica italského CERN – Centro di Ricerca Nazionale) v letech 1967–1970. Tam i po svém návratu
do Prahy (1970, co vědecký asistent své mateřské katedry
genetiky, mikrobiologie a biofyziky PřF UK) se svými uči‑
teli a kolegy tyto poznatky rozšiřoval, prohluboval a zve‑
řejňoval ve více než padesáti publikacích, z nichž patnáct
je „impaktových“, dodnes citovaných. Zato výsledky svého
pozdějšího výzkumu tvorby a vzhledu bakteriálních ko‑
lonií, jejich dědičnosti, mnohotvárnosti a proměnlivosti,
se mu uplatnit nepodařilo, jakkoliv byly daleko význam‑
nější – či právě proto. Dokazovaly, že viditelným, tvůr‑
čím způsobem se projevují nejen vyšší, mnohobuněčné
organismy, ale i ty nejjednodušší a nejnepatrnější formy
života: jednobuněčné, bezjaderné bakterie. Činí tak svý‑
mi koloniemi (několikamilimetrovými shluky potomstva
jedné buňky, čítajícími tisíc až desítky tisíc miliard jedin‑
ců), které svou podobou (stavbou, tvarem, velikostí, zbar‑
vením, povrchovou kresbou, strukturou a „skulpturou“)
a její řízenou proměnlivostí – s estetickou kreativitou hub
nijak nezadají. Na konci dráhy experimentálního věd‑
ce – tedy tam, kde to nejméně čekal – se Neubauer znovu
setkal se svou první láskou. A ovšem i se zklamáním nad
nemožností ji sdílet, sdělit a zveřejnit: jde o skutečnost
z řádu podob, kterou nelze udávat v číslech a převádět
na veličiny, schémata a mechanismy. (Pravda je žena, při‑
pomíná Friedrich Nietzsche, a poznání – pro změnu dle
Platóna – je erotický vztah: není radno je vystavovat veřej‑
nému prostoru, či dokonce vnucovat jiným!)
A tak roku 1983 opouští Z. Neubauer vědu podruhé:
odchází do výpočetní techniky (kam jinam)? Z labora‑
torního experimentátora se stává domácí programátor,
zaměstnanec podniku META (výrobního družstva invali‑
dů) ve službách ČKD-Polovodiče, v nichž setrvá do r. 1990.
[ zdeněk neubauer ] 12
Za sedm let, co u nich sloužil, pod zasvěceným vedením
a neustálou, věrnou ochranou Jiřího Fialy, svého nového
učitele, nabývá Neubauer nové, počítačové gramotnosti.
Dotáhl to s ní až k hodnosti „samostatný programátor
matematik‑analytik“, na níž si velmi zakládá, ježto se pro
nedostatek nadání nikdy nedostal daleko za trojčlen‑
ku – odtud samoudělený titul „matematik h. c.“ Přitom
si postupně osvojil řadu zcela nových zvyků, grifů a fíg‑
lů – klíčů, jimiž konečně vstoupil do světa za obrazovkou
monitoru, v němž jediném věda skutečně platí, světa,
jehož skutečnost je na číselné údaje zcela převeditelná;
to proto, že je na nich uměle založena.
Tím mu však byl zároveň zjednán vstup do světa ne‑
skonale skutečnějšího, významnějšího a vzácnějšího: svě‑
ta myslících matematiků. Sdílí společenství osobností
jako Miroslav Katětov (†1995), Petr Vopěnka, Aleš Pultr,
Jiří Fiala, Ivan M. Havel, Petr Kůrka a dalších velikánů,
důvěrně a vědoucně zasvěcených obyvatelů matematické‑
ho světa, z něhož byl vědecký svět čísel, veličin a kalku‑
lů druhotně odvozen a vydáván za reálný. Díky důvěrné
obeznámenosti s nejvnitřnější podstatou vědecké objek‑
tivity, vytvářely a stále vytvářejí tyto osobnosti intelektu‑
ální prostor svobodné akademické půdy „paralelní polis“,
nezávislé na vědeckém světonázoru v kterémkoliv jeho
ideologickém převleku a paradigmatické podobě. Z. Neu‑
bauer byl přijat do společenství myslitelů, kteří podobně
jako on byli v té či oné míře zbaveni možnosti pracovat
v laboratořích, knihovnách, ústavech či jinde pod záštitou
vědeckých institucí. Tím však byli vyvázáni z povinnosti
pracovat na jejich vědeckých úkolech a zakázkách. Zís‑
kali prostor a čas k pozastavení se a zamyšlení nad smys‑
lem vlastní činnosti, smyslem poznání, smyslem vědy, její
pravdy a skutečnosti, vlastní skutečnosti – nad smyslem
světa. Z oné požehnané doby pochází většina náhledů,
myšlenek a zkušeností týkajících se povahy bytí, vztahu
vědy a kultury, jednoty lidské zkušenosti napříč dějinami
a proměnami poznání a mnohotvárnosti pravdy, ulože‑
ných v tomto sborníku. Nepocházejí z autora, nýbrž od‑
tamtud. Jakkoliv Neubauer není a nebyl matematik ani
exaktní vědec, přesto si ke svému překvapení s exaktně
myslícími osobnostmi rozuměl.
13
[ zdeněk neubauer ]
Byl na to připraven jinak. Zklamání první lásky vy‑
stavilo jeho zotavené srdce trvalé „metaúzkosti“: úzkosti
z úzké specializace, strachu před „fachidiocií“. Ještě před
zakončením studia přírodních věd (1965) se Neubauer
přihlásil externě na filosofii: pokradmo, na zapřenou,
bez vědomí (svolení a doporučení) zaměstnavatele, tedy
per neface, jak tomu tehdy ani nemohlo být jinak. (Dělo
se tak s tichým souhlasem a pod ochranou moudrých
a velkorysých příznivců: Vojtěcha Závady – jeho učitele,
Jiřího Chaloupky – jeho školitele a zejména pak taktice
Ludvíka Svobody – patrona libertas docendi na Filosofic‑
ké fakultě, blahé paměti. Stejným vděkem je pak zavázán
všem těm, kteří mu mnohem později, za oné požehnané
doby sklizně, poskytli v ČKD prostor.)
Neubauerova cesta za obecným vzděláním vedla zpr‑
vu pryč, co nejdále od vědy – k religionistice. Tehdy ještě
považoval náboženství za přímý protiklad vědy. K přeru‑
šení studia (1967–1970) ve prospěch mimořádné příle‑
žitosti k italskému pobytu se proto odhodlával bolestivě
a váhavě: považoval to za regres a zradu na vytoužené
šanci. Odjížděl však se zárukami prof. Svobody a s požeh‑
náním svého velkého učitele Milana Machovce, který ho
vedle cenných rad, pokynů a osobních doporučení vyba‑
vil tématem diplomové práce. Měla se týkat díla a příno‑
su hlavního koncilního teologa, Karla Rahnera a vytvoři‑
la náplň odvrácené leč rovnocenné strany Neubauerovy
neapolské činnosti. Obohatila jeho myšlení o teologický
rozměr, šťastně a včasně propojený se symbolickou a iko‑
nografickou gramotností, které nabyl na italských ces‑
tách ve společnosti svých zasvěcených přátel: tu malířů
Brázdovic (1967), jindy s architektem Petrem Vaďurou
(1968). Za ona osudová tři léta vykonal Neubauer třikrát
pouť do Assisi v Umbrii, kde byl počat novověk, a jednu
do Sils‑Maria ve švýcarském Engadinu, kde povstal Nietz‑
schův Zarathustra. (Mnohokrát jistě navštívil kumskou
svatyni na Campi Flegrei u Neapole, odkud vzaly počátek
„dějiny psané Římem“; to si však tehdy zřejmě ještě do‑
statečně neuvědomoval.)
Po návratu r. 1970 nebylo ovšem na podání jeho prá‑
ce ani pomyšlení. (Stohy rukopisných podkladů, které
s sebou přivezl, tak zůstaly ležet ladem; vlastní autorova
[ zdeněk neubauer ] 14
zkušenost s věroukou, dogmatikou, bohovědou, uměno‑
vědou, hagiografií, ikonografií apod. se přesto odrazila
v řadě studií s náboženskou či ikonografickou tematikou.)
Za těchto okolností využil Neubauer své jedinečné, „mo‑
nopolní“ zkušenosti s vědou a vědeckým provozem k na‑
psání diplomové práce Zamyšlení nad vědou a filosofií,
jež byla nejen přijatelná, ale i přijata a dokonce – na po‑
slední chvíli – přijata jako práce rigorózní (1971). Autor
v ní zastává – bezděčně a zcela nezávisle – obdobný po‑
stoj jako T. S. Kuhn. Shoda mezi Kuhnem a Neubauerem
je o to cennější, že první je fyzik a druhý biolog, přičemž
oba vycházejí z vlastní odborné zkušenosti. Neubauero‑
vi – na rozdíl od Kuhna – však šlo především o pravdu.
Jde mu o ni dodnes: nepopiratelnou teoretickou přetrži‑
tost a rozmanitost vědění přivádí k jednotě zkušenosti
poznávajícího a kulturní souvislosti poznání. Neustále
překračuje stín svých „živelně kuhnovských“ počátků
v přesvědčení, že ve filosofii – na rozdíl od politiky – platí,
že stokrát opakovaná pravda se stává lží.
Koncem roku 1989 Z. Neubauer byl revoltujícími stu‑
denty (kteří ho po léta znali z Kůrkových kurzů na VTS,
Vopěnkových a Katětovových seminářů na MFF, Markošo‑
vých biologických čtvrtků na PřF a jiných oblastí tzv. „šedé
zóny“ překryvu mezi oficiální a paralelní zónou) vyzván,
aby se na Přírodovědecké fakultě ujal vedení katedry filo‑
sofie, tehdy zbavované – tak jako na ostatních fakultách –
ideologického monopolu marxistů. Neubauer prozíravě
nepřevzal jejich trapné dědictví, ale navázal na starší tam‑
ní tradici Emanuela Rádla, s nímž ho pojí podobný osud
biologa a filosofa. Katedra filosofie a dějin přírodních věd,
na které Neubauer dodnes působí, je obnovou a pokra‑
čováním Rádlova stejnojmenného ústavu, po válce ještě
obnoveného a teprve komunisty protiprávně zrušeného.
Z. Neubauer zde zaměřuje svou činnost na teoretickou
biologii, kterou tato katedra také zahrnuje. K rozvíjení
filosofických otázek přírodních věd využívá vzácné příle‑
žitosti, která mu byla tehdy nabídnuta Milanem Sobotkou
na Fakultě filosofické. Při této své pedagogické činnosti
a díky vzácné možnosti účastnit se na transdisciplinár‑
ním výzkumu Centra teoretických studií, na němž se po‑
dílí špičkoví vzdělanci všech oblastí a oborů, naši i zahra‑
15
[ zdeněk neubauer ]
niční, došel Z. Neubauer v posledku k poznání, že věda je
náboženstvím novověku. Proto a v rámci něho je pravdi‑
vá: jako nedílná a neodmyslitelná součást západní kultury
a dědictví křesťanské tradice, a nikoliv pro svůj monopol
a nárok na všeobecnou, kulturně, historicky a lidsky ne‑
podmíněnou pravdu. Proto je přesvědčen, že epistemolo‑
gie (tázání po povaze vědeckého poznání) je přirozenou
součástí religionistiky. Toto poznání uložil do své knížky
o svatém Františkovi jako otci novověku.
Neubauerovy odchody z rodné vsi vědy do světa kultu‑
ry, filosofie a náboženství na zkušenou, sestávající z neu‑
stálých návratů zpět, jsou součástí stále jedné a téže cesty
víry – důvěry ve smysl, pravdivost a skutečnost světa.
zdeněk neubauer: o počátku, cestě a znamení časů
V roce 2009 uplyne 200 let od narození Charlese Darwina. Rozhoří
se další kolo konfliktu mezi kreacionisty a evolucionisty. Nebude
se jednat jenom o biologii či vědeckou pravdu, ale o způsob, jak
vnímáme svět a jak s ním v čase přicházejících změn zacházíme. Biologie, jednooký stvořitel, získala schopnost dotvářet a replikovat
živé tvory. Tím se stala ekonomickou silou, politickým problémem
a dokonce poněkud náboženskou institucí. Současná věda lépe
zvládá odborné a technologické problémy než přemýšlení o světě
– tedy své etické a filosofické prostředí, o kterém pojednává tato
kniha. Neubauerovy texty mají tu vlastnost, že mění člověka. Čteme je a promýšlíme, docházíme k nějakému bodu na okraji světa,
jdeme ještě kousek dál do zásvětí a odtud si svět prohlížíme jako
hodinář, který orloj otevřel zezadu a teď konečně vidí, jak se sestaven, zatímco venku chodí turisté, otáčejí se hodinové ručičky
a tomu všemu laskavě kynou dřevění apoštolové. ▪ Neubauerovy
eseje doprovázejí fotografie Tomáše Rullera a Hany Rysové.
[ 280 Kč ]
Ukázka z knihy O počátku, cestě a znamení časů
Profesora Zdeňka Neubauera část českých vědců upřímně nerada. Svými protivníky bývá označován za jednoho
z hlasatelů nebezpečných „postmoderních“ myšlenek, škodících vědě. Nevole je o to větší, že profesora Neubauera
nelze jako uznávaného biologa prohlásit za šarlatána,
který kritizuje vědu jen proto, že o ní nic neví.
[ zdeněk neubauer ] 16
Co se vlastně v posledních sto letech s vědou stalo?
Abychom to pochopili, není třeba studovat složité filo‑
sofické spisy o postmodernismu a změně paradigmatu.
Stačí si jen srovnat dva autory detektivního žánru: klasika
Connana Doyla a našeho Karla Čapka, jehož filosofický
„pragmatismus“ jasnozřivě předešel postmodernu více
než o půl století. Doylův Sherlock Holmes je zosobněním
víry ve vědeckou objektivitu, racionalismus a pozitivismus
minulého století: vše je bezezbytku nejen poznatelné, ný‑
brž takřka nabíledni. Svět je otevřená kniha a stačí v ní
umět číst; pokud jsou naše smysly příliš tupé, pomůžeme
jim lupou. Záhady pro Holmese vlastně neexistují, všech‑
na tajemství se dají převést na logicky řešitelné problé‑
my: zdánlivě rozporuplné skutečnosti se složí v jednotný,
bezrozporný a srozumitelný obraz. Naproti tomu Čapek
ve svých Povídkách z jedné a z druhé kapsy předkládá ji‑
nou zkušenost světa. Nejnázorněji to vyjadřuje povídka
Smrt barona Gandary. Případ dostane komisař Pitr, který
se zabývá jen každodenní kriminalitou. Marně ho kolego‑
vé upozorňují, že zavražděný měl tajemné mezinárodní
styky, že se kolem něj splétaly milostné aféry, podezření
z vydírání, záhadné politické nitky... To vše neodpovídá
Pitrovým starým osvědčeným metodám a zcela se vymy‑
ká jeho zkušenostem. A tak nakonec zjistí, že barona za‑
bil pro peníze domovníkův synovec – jak už tomu obvyk‑
le bývá. Na závěr sám připouští: Když si pomyslím, že by
ten případ dostal Mejzlík, co ten by z té látky udělal! Ale
já na to nemám tu fantazii, to je to. U Čapka jde o pravý
opak Doylova světa, v němž je vše předem dáno a může
být nanejvýš skryté ve smyslu ukryté‑přikryté čekajíc
na své odhalení, odkrytí (odtud slovo „detektiv“ – odkry‑
vač). Vše je objektivní – to jest: tak‑a‑nejinak, nezávisle
na nás, na poznávacím přístupu a postupu (metodě): ty
buď vedou k cíli či nikoliv, cíl je však dán jako fakt, jako
danost. Postmoderní doba však učinila zkušenost, že po‑
znatky nějak tajemně, leč zásadně závisejí na způsobu
tázání.
To je v rozporu s tradiční vědeckou představou sku‑
tečnosti, v níž lze číst jako v knize; stačí znát jazyk, jímž
je psána, a tímto jazykem je ovšem jazyk matematiky.
Dnešní zkušenost vystihl R. Ruyer: skutečnost není tex17
[ zdeněk neubauer ]
tem k luštění, nýbrž jazykem k mluvení; totiž jazykem,
jehož vyjadřovací možnosti jsou nevyčerpatelné. To jistě
neznamená, že jím lze říkat cokoliv: má své fonetické,
syntaktické, sémantické a logické meze. Má‑li už být svět
přirovnáván k textu, tak nikoliv k lineárnímu textu kni‑
hy, nýbrž k počítačovému hypertextu, který se neustále
větví, s „četbou“, tj. se svým vyvoláním, se mění a zároveň
s ním se mění i znění a smysl ostatních příběhů – přečte‑
ných i nečtených, známých i zapomenutých. Velmi záleží
na způsobu a pořadí „četby“, tj. na poznávacím přístupu
a postupu. Ty určují jazyk vědy a jsou jím zpětně určová‑
ny. Také vědecký jazyk se vyvíjí, proměňuje, diferencuje,
specifikuje a větví, prodělává evoluci jako vše živé a sku‑
tečné. Spolu s ním se vyvíjí i vědecká pravda: ani mate‑
matická formalizace nezaručí její neměnnost, strnulost,
definitivnost. Ani matematický jazyk není jednotný – ne‑
představuje žádný společný rámec, neposkytuje naprosto
bezpečný základ. Poznání není o skutečnosti – samo je
její součástí, samo je skutečné. Takto rozumím Ruyerovu
výroku, vystihujícímu rozchod vědy s představou pozná‑
vané skutečnosti jako objektivní danosti. (Komu připadá
čapkovský příklad nepřiměřený a nebezpečný – poznání
skutečnosti jistě není totéž co policejní vyšetřování! –
nechť si připomene či shlédne film Cesta do Indie, který
názorně předvádí, že jak totožnost pachatele, tak povaha
činu závisejí – jistě ne na osobě a postupu vyšetřovatele
a jeho pátracích metodách, nýbrž na kulturním, nábo‑
ženském a mravním kontextu, jehož je anglický právní
řád zaměřený na objektivní skutečnost – „skutkovou
podstatu“ – jen zvláštním případem.)
„Normální“ člověk je ale přesvědčen, že všechny vědecké objevy jsou už někde v přírodě předem obsaženy
a my je jen s pomocí přístrojů odhalujeme. Kdybychom
mohli zopakovat dějiny západní vědy, došli bychom
ke stejným vědeckým objevům jako dnes.
Jistě, ale to bychom je museli skutečně zopakovat – tak
jako videozáznam. Tuto představu – rewinding the tape –
nešikovně zavedl S. J. Gould a mínil tím to, co vy: spustit
vývojový proces znovu. Evoluce se opakuje právě tak málo
jako dějiny – dějiny poznání nevyjímaje. Neodvíjí se jako
[ zdeněk neubauer ] 18
už existující záznam (stále ta nutkavá, zavádějící před‑
stava knihy – hotového textu!), ale spočívá v jedinečných,
osudových/osudných událostech, jejichž výsledek teprve
vzniká. Je to zvláštní představa – objev, který dosud ni‑
kdo neučinil, k němuž nedošlo, a který je přesto v přírodě
obsažen. Jak? Snad jako možnost – tj. jedna z mnohých
možností. Pravda, nikým nevyslovená, a přesto „někde
jsoucí“. Kde? V platónské říši idejí či v Boží mysli? Snad
je taková představa objevů či pravd „normální“ – tj. spa‑
dá pod normy současných pravd, vědění, představ o světě
jako skladišti faktů, dat a pravd – ku obrazu pravd zjeve‑
ných. Rozhodně to však není představa přirozená. Přiro‑
zená pravda musí teprve povstat; její povaha‑přirozenost
závisí na způsobu tohoto povstání, na tom, jak se co sta‑
ne, závisí, co se stane a co povstane.
To je míněno „přírodou“ – FYSIS, natura: vznik, růst,
stávání se toho, co se rodí – při‑rodí. Kde se skrývala re‑
álná čísla před svým objevem? Co dělá vítr, když nefou‑
ká? Kde se nachází částice, již nikdo nepozoruje? Jaká je
forma myšlenky dosud neformulované? Na všechny tyto
otázky má smysl se ptát stejně málo jako na vzhled to‑
hoto textu, jehož výtisk právě čtete, před jeho vytisknu‑
tím, dokud byl ještě uložen do počítače či na tvar stromu
ukrytého v semeni.
A přesto: vyvrátit fatalistické přesvědčení, že věci už
nějak jsou, tak‑a‑nejinak, nezávisle na tom, než k nim do‑
jde, či zda se vůbec uskuteční, je patrně stejně těžké, jako
učinit pro pravověrné křesťany pochopitelným, že i jiná
náboženství mohou být „pravdivá“, že i jejich nauka vyja‑
dřuje autentické, skutečné zjevení. Věda je dědicem oné
misijní činnosti, která místo radostné zvěsti hlásala ho‑
tovou pravdu. Trpíme nutkavou představou, že všechny
kultury jen různě vyjadřují stejnou povahu téhož světa.
Přitom je tomu právě naopak: v různosti kultur se zračí
rozmanitost světů – tj. způsobů lidského bytí a pobývání,
obývání mnohorozměrné skutečnosti. Současné vědecké
znalosti, které jsou výsledkem specifického vývoje našeho
světa, jsou v jiných kulturních a duchovních souvislostech
nemístné – nenáležité, protože nenáležejí k jejich příbě‑
hu, nejsou pravdami, do nichž vývoj těchto odlišných kul‑
tur přirozeně vyústil.
19
[ zdeněk neubauer ]
Kdyby neexistovala kulturní výměna, mohla by tedy
být podoba vědy v různých částech světa různá?
Bezpochyby. O tom poskytují dějiny poznání nesčetně
příkladů. Poznatky, k nimž dospěly například tradiční
tibetské nauky, jsou vůči objevům západní vědy zcela
mimoběžné. A přesto jde o vědění vyznačující se stej‑
nou soustavností, závazností a návazností – tj. možností
předávat je a dále rozvíjet, jak je tomu u vědy západní.
Není ostatně třeba chodit tak daleko: znalosti, postupy
a pokusy rolníků žijících blizoučko – na českém venko‑
vě – v nichž přetrvává hluboké vnímání přírody z dob pa‑
trně ještě předkřesťanských, jsou do dnešního souboru
přijímaných znalostí nezařaditelné, neboť dávají smysl
jen na pozadí lunární kosmologie. Přesto jsou užitečné
a účinné.
Pravděpodobnost, že by se vědění jiné kultury (třeba
mimozemské civilizace) týkalo mechaniky či elektromag‑
netismu, je stejně nepatrná, jako že by tato kultura mluvila
anglicky. Jsme přesvědčeni, že náš prostor je geometrický;
a přesto byla geometrie objevena pouze jednou – v Řec‑
ku. Ne jako popis našeho světa, ale jako zvláštní, jiný svět.
Teprve za renesance došlo ke ztotožnění námi obývané‑
ho prostoru se světem geometrickým; teprve tehdy také
vznikl pojem „geometrický prostor“.
Ve škole nás učili, že sovětští kosmonauti v nebi žádného Boha nepotkali a tím „vědecky vyvrátili“ jeho
existenci. Vědci prý už brzy poručí větru dešti, obrátí
toky sibiřských řek a naučí nás za Uralem pěstovat meruňky. Pozná jednou věda svět natolik, abychom se my
sami stali bohy a dokázali jej řídit?
V době, kdy to sovětská věda v rámci ideologické propa‑
gandy o sobě prohlašovala, západní vědci se už o kontro‑
lu nad počasím pokoušeli. Přečtěte si o tom na začátku
Gleickovy knihy o chaosu. Představa řiditelnosti světa
předpokládá redukovatelnost veškeré skutečnosti na ob‑
jektivní realitu, poznatelnou racionálními postupy. Pře‑
čtu‑li si „program světa“, budu se moci postavit za jeho
ovládací pult. Dnes už víme, že něco takového není mož‑
né, a to ani v rámci tradičního vědeckého obrazu světa.
Teorie chaosu pojednává právě o tom. Takový „program“
[ zdeněk neubauer ] 20
by musel disponovat nekonečnou informací. Kdyby byl
na světě, musel by obsahovat i sama sebe. To vede k ne‑
sčetným sporům a paradoxům, s nimiž racionalismus
tradičních vědeckých obrazů světa nepočítal, vůbec jejich
možnost nepřipouštěl.
Ve vašich statích se píše o tom, že nastává soumrak vědeckého obrazu světa.
A spolu s ním i soumrak vědecké civilizace určované vě‑
dou k obrazu tohoto obrazu. Soumrak moci vědy, která
převzala od církve administrativu pravdy a výlučný nárok
určovat její podobu. Dnes se takový nárok na výlučnost
jeví iluzorní. Skutečnost je neskonale hlubší a bohatší,
než aby se vešla do jediného obrazu světa.
Některými kolegy jste za tato slova označován za zrádce, černou ovci, která rozbíjí chrám vědy. Jak se vám
s tímto cejchem žije?
Není mi o tom nic známo; jsem si však naopak jistý,
že opravdovými kolegy – tj. těmi, kteří mne zblízka zna‑
jí, z ničeho podobného podezírán nejsem a být nemohu.
Spíše mi bývá od nich předhazováno mé zaujetí, ba fasci‑
nace vědou. Byla řeč o soumraku vědeckého obrazu světa
a vědecké civilizace, nikoliv o soumraku vědy. Ani křes‑
ťanství nezaniklo spolu se středověkem.
Svůj život jsem zasvětil vědě; ta se pochopitelně těší
mé úctě, neboť znám její význam a hodnotu jejích po‑
znatků. Vím z vlastní zkušenosti, jak je objektivní pozná‑
ní náročné a také jak je užitečné pro svou spolehlivost,
přesnost a obecnost. Objektivita však představuje pou‑
ze určitý rozměr – tenounkou slupku mnohorozměrné
skutečnosti. Co kritizuji, je scientismus – postoj, který
redukuje skutečnost na „objektivní realitu“, a tak ji ce‑
lou zahrnuje pod pravomoc vědy, jíž přisuzuje monopol
na pravdu. Takový totalitní nárok vědu diskredituje. Na‑
proti tomu kritičnost – ohled k předpokladům poznání
a mezím jeho platnosti snad patří – či alespoň patřívala –
k vědeckým ctnostem.
Pokud však někdo o mně něco podobného opravdu
prohlašuje, je to výmluvné. Už to, že se mluví o vědě jako
o chrámu, to, že někdo v ní může být označen za „čer‑
21
[ zdeněk neubauer ]
nou ovci“ nebo dokonce za „zrádce“, a to jen proto, že ví
o existenci jiných, starších či odlišných nauk, či pro úctu,
kterou chová k archaickým podobám vědění, k níž ho
jeho vzdělání a rozhled přímo zavazují, nebo snad z toho
důvodu, že se jeho cesta k pravdě ukazuje neobvyklým
směrem, vine se méně nezvyklými oblastmi zkušenosti,
že odmítá prohlásit za klam, podvod či šarlatánství nau‑
ky, všechny teorie a postupy, které používají jiných výcho‑
disek, předpokladů a důvodů, než jaké jsou dnes běžné
a uznávané, nevidí důvod prohlásit soustavy s jinou raci‑
onální architekturou za projev iracionalismu, to vše jsou
pochmurné příznaky „zcírkevnatění“ vědy. Připomíná to
konec středověku, kdy v každé pochybnosti bylo spatřo‑
váno kacířství a v každém novém pohledu ďáblův svod.
Dnes vystřídalo ďábla strašidlo postmodernismu. Co je
to ale za pravdu, která se musí obávat odlišných pravd,
která se vyhýbá konfrontaci s jinými pohledy? Nedávno
prý jeden náš významný vědec vyjádřil pohoršený podiv,
„jak mohu jako biolog nebýt darwinistou?“. Vždy jsem byl
přesvědčen, že vědecký postoj není slučitelný s žádným
„‑ismem“!
Přednášíte filosofii na škole, která produkuje úzce omezené odborníky. Obrovská specializace vědy způsobuje,
že přírodovědci zasvětí celý svůj život třeba zkoumání
endoplazmatického retikula v buňce a o zbytku reality
už nevědí vůbec nic.
Snad je to vaše zkušenost – za sebe bych ji takto nezo‑
becňoval. Záleží jak na oboru, tak na osobnosti – učite‑
lů i studentů, na hloubce vzdělání a šíři rozhledu: prá‑
vě tomu se snažíme napomoci. Filosofie a dějiny vědy,
kultury, náboženství ap., s nimiž výuka zajišťovaná naší
katedrou studenty seznamuje, se snaží ukázat přírodní
vědy v širším kontextu a v hlubších souvislostech, které
se odborné výuce nutně vymykají a ztrácejí ze zřetele. Na‑
zývám to s Gregory Batesonem „ekologie idejí“. Ve svých
přednáškách o biologickém myšlení se snažím jednak vy‑
světlit, proč se dnes jako biologové ptáme tak, jak se ptá‑
me: například po molekulárních mechanismech. Proč
děláme právě molekulární biologii nebo genetiku, proč
si zakládáme na biochemii, evoluci či informaci, proč od‑
[ zdeněk neubauer ] 22
mítáme holismus či vitalismus. Upozorňuji na jiné biolo‑
gické přístupy minulé i současné, na odlišnost poznatků,
k nimž dospívají, a odlišné pojetí života, které z nich ply‑
ne. Totéž činí kolega S. Komárek, který navíc ukazuje, jak
se v pojetí přírody a života zrcadlí lidské sebepochopení té
které doby – zkrátka, že věda je nedílnou součástí kultury
dříve stejně jako dnes. Nejde o žádnou relativizaci či zpo‑
chybňování smyslu odborné formace; poukazy na takové
podobnosti a jinakosti, povědomí o tom, na jaké původní
otázky jsou naše současné znalosti odpověďmi, z jakých
představ se zrodily naše odborné pojmy, jaká filosofická,
náboženská, mytická, jazyková východiska se bezděčně
zračí v našich vědeckých názorech, dávají vlastnímu oboru
vyniknout v jeho plasticitě a dynamice. Znalci, odborníci,
specialisté si mohou uvědomit, že jsou účastníky a tvůrci
velkého příběhu vědění; věda přestává být soustavou ho‑
tových poznatků, stává se dramatickým dobrodružstvím
poznání. Vědomí, že to, co je považováno za osudovou da‑
nost, je toliko jednou z bezpočtu možností, dává podnět
k novým pohledům, odvahu k jinakosti. Ty jsou vlastním
zdrojem objevů a úspěchů, ne pokračování v zaběhaných
kolejích. Dále je zde síť analogií, podobností, souvislos‑
tí – kulturních, náboženských, dějinných, společenských:
žádná věda nežije sama ze sebe, nestaví na sobě samotné.
Každé vědění zapadá do zkušenostního kontextu. Smysl
pro tento hlubší soulad, vnímavost k organické sounále‑
žitosti vědění týkajícího se oblastí na první pohled tak
odlišných, jako jsou třeba biologie a jazykověda, znamená
zahrnout pokladnici veškeré lidské zkušenosti mezi bez‑
prostřední zdroje inspirace odborně zaměřeného pozná‑
ní. Naším cílem je probudit ve studentech cit a vnímavost
pro takové trans­disciplinární souvislosti – nebo na ně ale‑
spoň upozornit.
Jenže studenti přicházejí ze středních škol na přírodovědeckou fakultu s naivní představou, že věda je nejlepším, nejspolehlivějším a privilegovaným způsobem
poznání. Vy jim tu představu rozbijete. Z hlediska vědy
vlastně studenty zkazíte.
Budiž. Poslání „kazit mládež a zavádět jiné bohy“ dostala
filosofie do vínku už od kolébky: tak totiž zněla obžalo‑
23
[ zdeněk neubauer ]
ba proti Sókratovi. Ukazujeme studentům, že vedle vědy
existují i jiné podoby poznání a vědění; upozorňujeme
též na mnohotvárnost a proměnlivost samotné vědecké
pravdy. Zastáncům té jediné, definitivní, to může připa‑
dat zhoubné, ale pro duchovní rozvoj a vzdělání je to stej‑
ně důležité jako třeba cestování. To také vede k poznání,
že za humny je to jiné. Za svého pobytu v Neapoli jsem
prodělal šok: místní hřbitov nezapadl do mé předsta‑
vy českých hřbitůvků za kostelem, společenské obřady,
zvyklosti, mravy – to všechno mi v Itálii připadalo jiné.
Ovšemže setkání s novým může být nebezpečné. Ale po‑
kud člověk toto nebezpečí přečká, učiní je součástí své
zkušenosti, pak porozumí i domovu jinak, lépe – hlouběji,
v jeho jinakosti a jedinečnosti. Studenta, kterému dáme
nahlédnout za hranice vědy, jako bychom poslali do za‑
hraničí: porozumí své vědě lépe než ten, kdo za humna
vědeckého poznání nikdy nevyšel.
O něčem podobném se píše i ve vaší filosofické studii
o Tolkienovi. Co vás vlastně na jeho Hobitovi tak zaujalo?
Kdysi, když ještě v Čechách o Tolkienových knihách neby‑
lo ani ponětí, se mi dostaly do rukou dva díly Pána prstenů v originále s doporučujícím poučením, že je to ve svě‑
tě velmi známé a slavné. Četl jsem, četl jsem zdlouhavě,
dokonce jsem se prokousal do druhého dílu – abych toho
nakonec stejně nechal; nezaujalo mě to. Pak přišel český
Hobit – a nebylo to o moc lepší. Málem jsem četbu opět
přerušil, když tu při návštěvě mé sestry mne její početné
ratolesti obklopily, začaly kolem mne nadšeně poskako‑
vat a recitovat trpasličí říkanky. Tehdy jsem zažil něco
podobného, co se přihodilo klasikovi postmoderní epis‑
temologie, nedávno zesnulému T. S. Kuhnovi, který v roz‑
hovoru pro Scientific American vzpomíná, jak byl zděšen
Aristotelovou Fysikou: to nebyla jen fyzika nerozvinutá,
primitivní, plná omylů, jakou očekával; všechno v ní bylo
úplně špatně! Jak se mohl jeden z největších géniů lidstva
tak dalece mýlit? Tu mu náhle došlo: Aristotelova fyzika
není naprosto mylná, nýbrž prostě odlišná, klade si jen
jiné otázky, zajímá se o jiné stránky skutečnosti. Celé
Kuhnovo další hledání se odvíjelo od onoho ohromujícího
[ zdeněk neubauer ] 24
náhledu. I já jsem tehdy z nadšeného rytmu oněch amuzi‑
kálních popěvků vyposlouchal a z rozzářených dětských
očí vyčetl, že Hobita prostě špatně čtu. Tak mi nakonec
tolkienovský svět ukázal, že mytické vyprávění, které
bylo základem všech starých společností, může být vyš‑
ším, pravdivějším a srozumitelnějším přístupem ke světu
než vědecká faktografie a že mytopoetické myšlení, my‑
tická mentalita není věcí minulosti, nýbrž stále přítom‑
nou vrstvou současného prožívání, chápání, myšlení. Mý‑
tus je substrát – podklad a živná půda, v němž každé jiné
smýšlení koření a z něhož každé vědění vyrůstá. Chybí‑li
živná půda mýtu, je naše zkušenost bez kořene: vegetuje
v podobě povrchních názorů, na kterých sice můžeme tr‑
vat, samy však trvání nemají. Proto je snadno přejímáme,
měníme, vyměňujeme. A není‑li v nás mytická zkušenost
včas zdravě zabudována, stává se nenaplněnou, frustro‑
vanou potřebou, z níž těží nejen konzumní reklamy, ale
jejíž místo snadno zaujmou nezažité duchovní proudy
a nebezpečné ideologie. Spisy Tolkienovy, C.S. Lewise
a dalších vycházejí vstříc přirozené mytopoetické potřebě
lidské duše. V tom vidím důvod jejich úspěšnosti.
Napsal jste, že i věda je novodobým mýtem...
Nevzpomínám si. Spíše jsem naznačil, že na vědu lze po‑
hlížet jako na náboženství novověku. Mnozí mi to mají
za zlé, ačkoliv jsem výslovně upřesnil, že jednak jde o mož‑
ný, netradiční pohled a jednak že pod „náboženstvím“,
do něhož se vejde i věda, míním „religio“ v širokém slova
smyslu. Věda, tak jako dříve náboženství v užším smyslu,
spojeném s výslovnou vírou v Boha, plní v moderní spo‑
lečnosti úlohu administrátora a cenzora pravdy, kterou
převzala po Církvi.
Vědecká podoba pravdy je ovšem jiná: těžiště vědecké
religio – odpovědného vztahu, tj. „zpětné vazby“ (od religare) ke skutečnosti – tkví v racionalitě a nikoliv v na‑
rativitě. Vědeckým žánrem je vědění – LOGOS: pojmový,
racionání, soustavný výklad, zatímco žánrem mýtu je
MYTHOS – do minulosti promítnuté vyprávění. Jde o dva
rozdílné způsoby vyjádření našeho porozumění světu. Je‑
jich odlišnost však nespočívá – jak se obvykle má za to –
v tom, že by věda říkala, jak to je, zatímco mýtus by po‑
25
[ zdeněk neubauer ]
mocí vymyšlených bájí naznačoval, jak to na světě chodí,
nebo dokonce jen, jak by to chodit mělo. Vždyť ani věda
nám nesděluje, jaký je svět skutečně: cílem vědeckého po‑
znání jsou obecná pravidla, přírodní zákonitosti, ideální
modely, formální popisy, praktické pokyny a metodické
předpisy – což je jen jiný způsob sdělení, jak to na světě
chodí. K tomu užívá věda právě tak pomyslných představ,
jako hmotný bod, dráha planety apod., jako pohádky
a mýty. Tělesa, na něž nepůsobí žádné vnější síly, existují
právě tak málo (či rovněž tak?) jako draci, skřítci či víly.
Požadavek závaznosti, souvislosti, bezrozpornosti platí
jak pro výklad, tak pro vyprávění. Právě Tolkien se snažil
vytvořit celistvý, vnitřně konzistentní popis světa Středo‑
zemí a jeho dějin. Jeho perfekcionismus se mu stal nako‑
nec osudným: z jeho titánského podniku kosmické nad‑
stavby zbyly toliko rozvaliny – jako z babylónské věže.
Podobné novověké pokusy vědy o vševědění potkává
tentýž osud: shromažďuje vědomosti tak dlouho, až se její
původní zdánlivě bezrozporná a jednoznačná stavba za‑
čne komplikovat a její obrysy, zprvu tak jasné a zřetelné,
zamlžovat. Musí pak být uměle udržována při životě tím,
že se z ní násilně vylučují nové poznatky, které se do „sta‑
ré“ podoby vědy nevejdou.
zdeněk neubauer: o svatém františku
aneb zrození ducha novověku
Současná věda může být nahlížena jako dědic učení sv. Františka
a Joachima da Fiore; duchovní stav věcí stvrzený zaměřením novověké vědy byl totiž již Joachimem da Fiore ohlášen a zrodil se coby
světelný fantom Františkovy inscenace betlémské události.
[ 240 Kč ]
Ukázka z knihy O svatém Františku...
Svatý František rozuměl teorii díků do jejích největších hlubin a její hlubiny jsou bezednou propastí. Věděl, že oslava
Boží stojí na svém nejspolehlivějším základu, když nestojí
na ničem. Věděl, že můžeme nejlépe změřit vznešený zázrak existence, uvědomíme-li si, že bez jakési zvláštní milosti bychom ani nesměli existovat.
(G. K. Chesterton)
[ zdeněk neubauer ] 26
Počátek třetího, duchovního stavu světa stanovil Joa‑
chim da Fiore na rok 1280. Od té doby byl Joachimův vý‑
počet mnohokrát revidován – odsouván do budoucnosti.
Zdálo, že se jeho nástup nekoná. Nikoho asi nenapadlo,
že by ke zrození Novověku došlo dokonce ještě dřív, než
kalabrijský opat předpokládal. Na Narození Páně Léta
tisícího dvoustého dvacátého třetího, u osady Greccio
v italské Umbrii. K tomuto prvnímu zjevení došlo myste‑
rijně – ve skrytosti horské jeskyně uprostřed lesů. Novo‑
věk se narodil nepoznán v jesličkách sv. Františka.
Zjevil se – nebo se zrodil? Či se toliko ohlásil zname‑
ními a zázraky? Sdělil svou přítomnost oživením dřevě‑
né figuríny, homunkula? Nebo zjevením světelné podoby
božského Dítěte – jeho vzkříšením a probuzením? V du‑
chovním světě, jehož skutečností je Duch „pánem a oži‑
vujícím“ (dominus et vivificans) není mezi těmito způso‑
by vyvstávání do bytí (ek-sistence) zásadní rozdíl.
Dokladem je různost podání. Vyprávění o vánočním
zázraku sv. Františka je celá řada. A nevypravují příběh
ledajaký: zanechal po sobě magické kouzlo našich Vánoc,
jež dodnes, přes propast více než sedmi století, neztra‑
tilo nic na své účinnosti. Dojímá, oslňuje, podmaňuje si
mysl většiny příslušníků naší kultury. Většina už nevěří
ve skutečnost betlémské události. Skutečnost Vánoc však
prožíváme všichni; nutkavě a samozřejmě se na tomto
mysteriu podílíme – mnohdy dokonce proti své vůli.
Jisté je, že zvyk stavět „betlémy“ a sloužit půlnoční
mši svatou k oslavě Narození Páně „u jesliček“ má svůj
přímý či nepřímý původ v oné noci, kdy sv. František
oslavil slavnost Narození Páně u jesliček, v horské jeskyni,
zvláště k tomuto účelu vypravené jako chlév: telátko, os‑
lík, krmelec a v něm seno (namísto slámy), aby zvířátka
netrpěla hlady. Jde o počin tehdy zcela neobvyklý. Mše
svaté byly slouženy výlučně v chrámových prostorách.
Tato událost je bezpečně historicky doložena. A pojí
se k ní zázrak s dřevěnou soškou děťátka umístěnou
v jeslích. Ve Františkově náruči prý figurína ožila. Takto
to znázorňuje známý výjev na Giottově obraze.
Nejstarší Františkův životopisec Tomáš Celano pova‑
žuje celou záležitost za ryze soukromé vidění jednoho
z účastníků. „Světec si obléká jáhenská roucha – byl to‑
27
[ zdeněk neubauer ]
tiž diakonem – a libozvučným hlasem zpívá evangelium.
Jeho hlas, jeho silný hlas, jeho jasný hlas, jeho libozvučný
hlas, zve všechny k nejvyšší chvále. Pak shromážděnému
lidu káže o narození chudého Krále a blahořečí městeč‑
ku Betlému. Často, když chce vyslovit jméno „Ježíš“, říká
pln převeliké lásky „Děťátko betlémské“. A když vyslovu‑
je slovo „Betlém“, zní to jako mečení jehňátka. Víc než
slovy přetékají jeho ústa láskou. […] Jeden zbožný muž
měl podivuhodné vidění. Spatřil v jesličkách neživého
chlapečka, viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě
budí, jako z hlubokého spánku. A nebylo nevýstižné toto
zjevení; vždyť Ježíš byl v mnoha srdcích zapomenut. Mi‑
lostí Boží ho v jejich srdcích svatý služebník František
probudil, a znovu uvedl do jejich vědomí.“
Přes toto oslavení je zde prvek jiné verze příběhu. Na‑
místo oživení panenky se mluví o zjevení Božského Dí‑
těte. Obě verze budou pro novověk příznačné: oživování
soch, automatů, robotů, počítačů a vyvolávání světelných
efektů: od laterny magiky po virtuální realitu.
Zato se Celano v kontrastu s demytologizující psycho‑
logizací a alegorizací Františkova zázraku zjevení/probu‑
zení/oživení Dítěte v následujícím, závěrečném odstavci
první knihy podrobně zmiňuje o zázračných účincích
sena, které si účastníci z Františkových jesliček rozebrali:
léčilo nejen neduhy zvířat, nýbrž pomáhalo ženám sužo‑
vaným těžkými a dlouho trvajícími porodními bolestmi.
Zprvu mi právě tyto údaje připadaly podružné – a vprav‑
dě pověrčivé. Jejich skutečného, klíčového významu jsem
se dobral poté, když jsem na výstavě Magister Theodoricus
v Anežském klášteře (11/97 až 04/98), spatřil svazek stébel
slámy z betlémské stáje, opatřený „autentikou“ – pečetí
s osvědčením pravosti relikvie, jež zřejmě pochází z Karlo‑
vých sbírek. Našinec si o této pravosti této podezřelé kuri‑
ozity může myslet své. Jenže Karel IV. nebyl žádný hlupák,
ale znalec a zkušený sběratel. I když měl zajisté odlišné
představy o historické pravosti, s podvrhy a padělky měl
své zkušenosti. Původ a stáří musely být jistě v rámci do‑
bových kritérií dobře doloženy. Co ale pak? Čím osvěd‑
čit, že tato stébla – byť i z doby Kristovy, byť i nakrásně
z Betléma, jsou z těch, na nichž spočíval Ježíšek? Nepátral
jsem po tomto zvláštním případě. Lze si však představit
[ zdeněk neubauer ] 28
vposledku, tam, kde se svědecké doklady nutně musí vy‑
tratit, jen jediné osvědčení: zázračnou účinnost. Použila ji
sv. Helena pro odlišení Kristova kříže od křížů obou lotrů.
Celanova podivná a na první pohled bezvýznamná, nepři‑
měřeně rozsáhlá zpráva o zázračném účinku sena z Fran‑
tiškových jesliček, jíž uzavírá své vyprávění o Františkově
„slavnosti jesliček“, legitimuje toto vánoční mysterium
pravosti – Františkem inscenované Kristovo narození: činí
i obsah onoho soukromého vidění skutečným.
Zázrak oživení či zjevení Božského Dítěte bývá v do‑
chovaných dobových kronikách kupodivu jen málokdy
zmiňován – snad pod vlivem Celanova alegorizujícího
oslabení, či proto, že působí až příliš dojmem dodateč‑
ného výplodu naivní lidové zbožnosti. I samotná událost
v Grecciu bývá nezřídka opomíjena. Nezmiňuje ji žádná
z klasických sbírek františkánských legend a anekdot:
Kvítky sv. Františka, ani Zrcadlo dokonalosti, ba dokon‑
ce ani Legenda Tří druhů, přestože tato poslední byla
sepsána již roku 1246 právě v klášteře v Grecciu! Chybí
i ve Voraginově Zlaté legendě (Legenda aurea) stejně jako
v nedávno vydaném obsáhlém hagiografickém kompen‑
diu. Ani česká monografie zaměřená na vánoční témati‑
ku v umění zázrak oživení či zjevení Dítěte neobsahuje
– tehdy (1988) snad ještě z cenzurních důvodů. Autorka
však příznačně hovoří o „Františkově vánočním mysteriu
v Grecciu“ užívajíc obratu „živý obraz“. Na jiném místě
téže knihy – v souvislosti s moderním uměním (J. Šerých)
– se dokonce mluví o tématu narození Páně jako „prame‑
ni osvobodivé kosmické síly“! Natolik nutkavý je mysterij‑
ní, kosmogonický ráz oné události.
Překvapivě a v rozporu s tradicí cudného mlčení činí
z události v Grecciu, včetně zázraku, východisko svého
pojednání o sv. Františkovi náš Petr Pracný. Text k svátku
sv. Františka (4. října) začíná takto:
„Kdo by nemiloval vánoční jesličky? Odedávna připo‑
mínají lidem této planety zrození lásky, radosti a pokoje,
narození Ježíška v Betlémě. Také sv. František […] si přál
svatou noc Narození Páně. Nedlouho před svou smrtí při‑
vítal v r.1223 Vánoce na cestě z Říma […] do svého klášte‑
ra v Assisi, v osadě Greccio, kde svěřil zámožnému občanu
Giovannimu Velittovi své přání oslavit příchod Syna Bo‑
29
[ zdeněk neubauer ]
žího na svět na příhodném místě v jeskyni u jesliček na‑
plněných senem. Velitto našel vhodné místo 3 km od vsi,
postavil v lesní jeskyni jesle, za nimi přivázal ovce a osla.
Večer před výročím Narození Páně bylo vše připraveno.
O půlnoci se z okolních obcí sbíhaly zástupy lidí, kteří
sv. Františka znali. Kněz Silvestr odsloužil před světcem,
mnichy a venkovany památnou mši svatou. Evangelium
předčítal sám František. Když volal „Sláva Bohu na výsos‑
tech a na zemi pokoj lidem dobré vůle“, zalil jesličky jas
světla a zjevilo se v nich Boží Dítě. Lidé vstávali v úžasu,
každý se chtěl dítěte dotknout. V ten moment však dítě
zmizelo. Jesličky se ponořily do tmy. Až do rána lidé bděli
a hledali Františka. Teprve za svítání ho našli opět v Grec‑
ciu, zahleděného ke Svaté zemi.“
Takové vskutku archetypální líčení dramatu teofanie
je v této příručce ojedinělé. Je zaměřena na historické (či
historicky přípustné), geografické a jiné faktografické
údaje. Zázraky, legendy, stejně tak jako „resort“ přímluv
a pomoci nejsou zmiňovány. O to je básnické líčení vánoč‑
ního zázraku překračující tradiční zdrženlivost pramenů
výmluvnější. Příznačný je též způsob, jímž se od mnohem
prozaičtějších starších líčení – nejen Celanova – odchylu‑
je. Nevím, o jaké prameny se jinak faktograficky přísný
a přesný autor opíral. Nejpodobnější je však beletristické‑
mu zpracování Kazantzakisovu:
„Když otec Silvestr, čtoucí evangelium, přišel k místu
»I porodila syna svého prvorozeného, a plenkami ho ovi‑
nula, a položila jej v jeslích,« namodralá záře se rozpro‑
střela nad jeslemi a všichni jsme viděli Františka sklánějí‑
cího se a zvedajícího do výše nemluvně.
Vesničané vykřikli a nepříčetně mávali loučemi. Všich‑
ni jsme padli na tvář, nemohli jsme snést pohled na ten
zázrak. František zvolal: »Bratři, hle, Spasitel světa!«
Všichni jsme se vrhli kupředu a chtěli se dotknout
svatého dítěte. Ale modravá záře pohasla, jesle zahalila
tma a František zmizel. Odešel a vzal s sebou i dítě.
Vesničané se vyhrnuli z jeskyně s rozsvícenými louče‑
mi, hledali Františka v lese. Leč marně. Nebe bledlo, na vý‑
chodě tančila osamělá jitřenka, rodilo se světlo.
Našel jsem Františka, klečícího před svou chatrčí s ob‑
ličejem obráceným k Betlému.“
[ zdeněk neubauer ] 30
Na tomto zpracování z doby současné je nápadný dů‑
raz na světlo: modravá záře, pochodně, jitřenka-světlo‑
noš, oznamující zrození světla.
Světla, či světa? Podobnost obou slov prozrazuje
příbuznost. Přijít na svět – spatřit světlo dne: sluneční
světlo, dávající jak bytí, tak poznání. Různost světů lze
vystihnout růzností světla, v němž skutečnost „vystupu‑
je“ – tj. vyvstává a zjevuje, nikoliv se pouze jeví. Uvidíme,
že v novověkém světle, „z duchovního hlediska“ obé splý‑
vá. Duch se zjevuje: v tom spočívá jeho bytí. Novověká
skutečnost není tělesné, nýbrž duchovní povahy. Splývá
se světlem. Zázrak v Grecciu – ať zjevení Dítěte, či oži‑
vení sošky, ať kolektivní zážitek, či soukromé vidění, je
kosmologickým znamením Příštího Věku, kosmogonic‑
kou událostí Zrození Světa. A jako taková je vším tím zá‑
roveň a nerozlišeně. Podoba novověké skutečnosti se ne‑
dává jinak než jako vnitřní náhled – osobní zkušenost.
Se sluneční symbolikou se u svatého Františka setkává‑
me neustále – ve viděních i zázracích, v mnohotvárných
projevech jeho úcty, víry a zbožnosti. Příznačně je nej‑
známější Františkovo dílo, Chvalozpěv stvoření – Cantico
delle Creature, znám jako Zpěv na Bratra Slunce – Cantico del frate Sole, což lze přeložit též jako Zpěv Bratra
Slunce. A to lze bezděčně přenést na jeho autora. Odtud
název Zefirelliho filmu o svatém Františkovi a svaté Kláře
Bratříček Slunce a sestřička Luna – Il fratello Sole e la
sorella Luna. Se sluncem je František spojován již v do‑
bových pramenech. Světelností (nechci říkat jen světel‑
nou symbolikou či metaforikou) je prodchnuta veškerá
františkánská spiritualita: počínaje tou nejprostší a nej‑
pokornější až k výsostným výkonům ducha. Ano ducha,
neboť v budoucnu se religiozita-zbožnost bude nazývat
spiritualitou-duchovností a bude zahrnovat také intelek‑
tualitu – vědění a rozumění. Zdá se to být vzdálené ideá‑
lům prostého chudáčka z Assisi. Zcela však v duchu (sic!)
jeho spirituality, jak záhy pochopíme.
Vraťme se k Zázraku v Grecciu. Z Kazantzakisova lí‑
čení se zdá, jako by slavnostní mše k Narození Páně byla
přerušena: k proměňování nedošlo, obřad vrcholí světel‑
ným zjevením! V této souvislosti uveďme výrok, který
vkládá Kazantzakis do úst Františkovi kráčejícímu k jes‑
31
[ zdeněk neubauer ]
kyni: „Včera v noci se mi zdálo, že mi Panna Maria vložila
do náruče své dítě.“
Tajemství Božího Narození – základ světa křesťanské
éry – jako by bylo delegováno Františkovi. Jde o výplod
pisatelovy fantazie. Ta však vyhmátla smysl Františkova
vánočního mysteria. Ostatně doklady připisující Františ‑
kově svatosti nejen kristovské-vykupitelské ale marián‑
ské-mateřské rysy a rozměry jsou v dobových pramenech
hojné. Ještě se s nimi setkáme.
Právě tak Chesterton se zdrženlivou skepsí geniálně
vyjádřil výstižnost Františkova vánočního zázraku pro
novověk: „Vypráví se, že když sv. František postavil svým
vlastním prostým způsobem vánoční betlém […], udál
se zázrak plný františkánského věhlasu. Jezulátkem byla
dřevěná loutka, bambino, a vyprávělo se, že ji objal a soš‑
ka v jeho náruči ožila. Jistě nemyslil na nic podřadnějšího;
smíme však alespoň říci, že jedna věc v jeho náruči ožila,
a tuto věc nazýváme dramatem.“
A pokračuje v bezděčném náhledu zrození duchovní‑
ho světa:
„[…] On byl duchem, jenž byl ztělesněn. On byl du‑
chovní esencí a substancí, která chodila světem dříve, než
kdokoliv viděl tyto věci ve viditelných formách z něho od‑
vozených: putující oheň jako z neznáma, od něhož mate‑
rialističtí lidé mohli si rozžehnout pochodně i svíce.“
A vskutku: od těch časů se vánoční jesličky šířily svě‑
tem spolu s františkánskými řeholemi. Zprvu jako vánoč‑
ní výzdoba kostelů, kde se postupně rozrůstaly v celé „bet‑
lémy“. Poté, co osvícenecký mocnář Josef II. jejich stavění
v kostelech zakázal jako údajně nedůstojné chrámových
prostor, odstěhovaly se do domácností. Tehdy nastal jejich
rozkvět. V minulém století dosáhly „betlémy“ v Evropě ta‑
kové obliby, že v chudých podhorských oblastech u nás
vznikla celá betlémářská centra lidových řezbářů: země
Koruny české se staly jakousi „betlémářskou velmocí“!
Odborníci poukazují na to, že Františkův památný čin
a františkánská spiritualita nejsou jediným důvodem roz‑
šíření této podoby Vánoc a že se na tomto kulturně-nábo‑
ženském jevu podílelo více činitelů – vliv živých obrazů,
vznik lidových náboženských her apod. Jistě právem. Tvr‑
díme v Chestertonově duchu, že tito činitelé mají společ‑
[ zdeněk neubauer ] 32
ného jmenovatele: mimetickou – tj. obrazovou a teatrální
povahu novověké skutečnosti, jež se odrazila na odpoví‑
dajícím prožívání světa.
Svatá noc v Grecciu léta Páně 1223 musela být mo‑
hutnou událostí. Účastníci a současníci ve Františkově
jeskyni (grotta) instinktivně rozpoznali mysterijní sva‑
tyni. V jejich očích se tehdy odehrál iniciační obřad pod
světcovým mystagogickým vedením. Mějme na paměti,
že František byl svým okolím – opatrně leč výslovně – vní‑
mán jako Ježíšův „avatar“, nové Kristovo Vtělení. Hodno‑
tíme-li onu událost jako kosmogonické zjevení, odpovídá
to nejen specifické perspektivě našeho eschatologického
ohlédnutí, je to i v souladu s dobovým přijetím. O Fran‑
tiškovi se mluvilo jako o „druhém Kristu“ (alter Christus) či o „novém člověku“ (homo novus). Tehdy, v Umb‑
rii, v jeskyni, uprostřed lesů, z klína uměle sbitých latěk,
protínajících se jako světelné paprsky geometrické per‑
spektivy, poprvé zazářilo světlo nové podoby světa, pro‑
měnou umělé figuríny v Boží Logos – „Bůh z Boha, světlo
ze světla“ cařihradského vyznání. Světcova vroucí, přiro‑
zená zbožnost tehdy proměnila dětskou hru na Ježíškovo
narození ve skutečnost: pomocí divadelní inscenace z ku‑
lis, náležitých rekvizit a vhodného sroubení dřevěné kon‑
strukce krmelce odhalila ve vzpomínce na narození Ježíše
Nazaretského za císaře Augusta obecnou podobu zrození
boha, probudila dřímající archetyp v duších lidí. – Cela‑
nův alegorický výklad vystihuje to, co se událo pravdivěji,
než sám tušil! I Chesterton si toho všiml: „Sv. František
[…] měl v sobě něco, co tvoří zakladatele náboženství,“
poznamenává o něco výš na tomtéž místě.
Vánoční událost v Grecciu roku 1223 lze považovat
za prvopočátek Novověku – jeho početí. Prorokován ka‑
labrijským opatem, povstal tehdy novověký svět ve skry‑
tosti a intimitě – jaksi v laboratorních podmínkách Fran‑
tiškovy inscenace. Kosmogonický experiment se zdařil:
účastníci nočního shromáždění spatřili zárodečnou po‑
dobu budoucího věku jako světelné, nehmatné dítě – či
jako oživlou figurínu – panenku, robota, androida. Stalo
se tak v horské jeskyni uprostřed umbrijských hvozdů
(umbra znamená stín – v názvu Umbria lze zaslechnout
něco jako „země stínů“, „stínový kraj“).
33
[ zdeněk neubauer ]
Jak řečeno, šeredně se zmýlili ti, kdo viděli v této pře‑
dehře a předznamenání již ipso facto změnu stavu stá‑
vajícího světa. Nedocenili, že mysterium se právě proto
odehrává mimo, v oddělenosti od světa – na němž již či
dosud není pro toto tajemství místo. Před tímto prvot‑
ním zárodkem stál ještě dlouhý, spletitý, mnohostranný
vývoj směřující až ke kouzlu Vánoc. Leč toto kouzlo pomí‑
jí, když pomine dvanáctero tajemných dnů – od Narození
(25. prosince) do Zjevení (6. ledna), které zbývají z mě‑
síčního roku (12 × 29,5) do 365 oběhu slunce a nastává
normální, všední běh.
„Testatur hoc praesens dies / currens per anni circu‑
lum. Dosvědčuje to přítomný den currens per anni circulum – běže skrz kroužek roku“ praví se v nešporovém
hymnu každého dne vánoční oktávy. Možná, že oním
„kroužkem roku“ byla původně míněna právě ona pro‑
tosměrná dvanáctidenní smyčka, malý rok, kdy každý
den představuje měsíc. Pak „zazvoní zvonec a je pohád‑
ky konec!“ – večerem tříkrálovým (srov. Shakespearovu
Twelfth Night) se navrací do normálního běhu roku. Také
františkánské vánoční extempore se ztrácí v neviditelnu,
sevřeno středověkým během času, aby teprve se zralým,
dospělým novověkem došlo plného rozvinutí.
Na tomto mysteriu se pak podílejí i další kosmologic‑
ké symboly, hlubší a původnější, byť novověce přeznače‑
né: Vánoční stromeček jako hylé (les, látka, hmota) i jako
osa světa (axis mundi), jejíž rozzáření oznamuje návrat
Slunce, zdroje světla jako principu bytí a poznání, pou‑
kazujícího rovněž k probouzení individuálního vědomí,
které vznik novověku provázelo.
Dále je zde adventní věnec: spojení kruhu a čtverce
symbolizuje jednotu nebeského a pozemského. Je na‑
snadě v něm rozpoznat archetyp Mandaly – která je dle
Jungovy hlubinné psychologie geometrickým vyjádřením
výsostného archetypu des Selbsts – jádra individuální
osobnosti. Jeho obrazným protějškem je – stále dle C. G.
Junga – právě podoba Božského Dítěte! Symbolika, pojící
se k adventnímu věnci, je tedy jednak úctyhodně předvě‑
ká, a jednak poctivě, fládrově křesťanská: „hierosgamos“
(posvátné zásnuby nebe se Zemí) na straně jedné a po‑
vstání světa skrze Boží Vtělení na straně druhé: čtverec
[ zdeněk neubauer ] 34
vzniká postupným rozsvěcováním čtveřice svící, obvykle
červených – každou adventní neděli o jednu víc: znázor‑
ňuje to inkarnaci jako proces. V tom se symbolika ad‑
ventního věnce vymyká duchovní povaze novověku. Snad
je tomu proto, že se adventní věnec přidružil k vánoční‑
mu mysteriu teprve nedávno.
Advent – staročesky „Příští“ – znamená očekávání
toho, co/kdo přichází (erchomenos, adveniens). Dost
možná, že se v něm zračí eschatologické rysy: ne již Zro‑
zení Novověku, nýbrž jeho těhotenství, přesahující jeho
blížící se zánik. Adventní věnec je totiž poměrně velmi
mladým prvkem našich Vánoc; poprvé se objevil v pro‑
testantských kruzích v Německu po první světové válce.
Je možné, že vznikl přímo na frontě co náhražka vánoč‑
ního stromku; odtud byl asi ještě během války přenesen
do zázemí a zapalován jako vánoční vzpomínka na padlé.
První světová válka znamenala vskutku soumrak Novo‑
věku – a byla takto obecně prožívána. Přitom je výsostné
tajemství vtělení, které adventní věnec připomíná, vlast‑
ně „iluzorní“: svíce zůstávají součástí kruhu, žádného
čtverce zde ve skutečnosti není, jejich čtveřici propojuje
do čtverce toliko náš intelektuální vhled. Novověk jinými
prostředky nedisponuje – i v tom rozpoznáme Descar‑
tovo dědictví. Leč přesto: není „druhý Hod vánoční, 26.
prosince (uznávaný toliko v oblasti naší zeměpisné šířky)
zasvěcen právě prvomučedníku sv. Štěpánovi? „Štěpán“ –
řecky stefanos – pak znamená věnec…
Rozvětvená symbolika vánočních zvyků, prvků a re‑
kvizit by nás přivedla daleko. Připomeňme z nich jen
jednu podrobnost: tak maličkou, podružnou a nenápad‑
nou – a snad rovněž „novodobou“, že asi dosud žádné‑
mu etnografovi či religionistovi nestála ani za zmínku.
A přece ona přináší, provází, proniká a nese – vskutku
duchovně, neviditelně – vůni vánoc. Drobný jehlánek špi‑
navého a špinícího uhlíku, měnící se posléze vnitřním
žárem v ještě odpornější prach, s nímž je třeba zacházet
opatrně – asi jako se žebrákem! – abychom nepotřísnili
sebe a nezašpinili si příbytek, či dokonce neohrozili náby‑
tek, dokud je ještě doutnajícím oharkem. Položil si někdo
otázku, proč se toto skoro-nic, bez něhož se však „vánoční
nálada neobejde“, nazývá právě „františek“?
35
[ zdeněk neubauer ]
Samotný motiv jesliček přeznačil též ikonografii Na‑
rození Páně.
„Do té doby byl novorozený Ježíšek malován na oltář‑
ních obrazech jako císař uprostřed přepychu a nádhery.“
V nostalgii Vánoc se nezračí jen vzpomínka člověka
na vlastní dětství. Vánoční kouzlo jej přenáší do dětství
vlastního světa – světa novověku, když byl dosud v plen‑
kách. Naše okouzlení, dojetí, ztišení, usebrání navracejí
samotný svět k svému zárodečnému počátku. A tato
religio – zpětná vazba, propojující svět s jeho původem
ve zbožnosti odpovědného lidského prožívání, činí každý
svět, i tento náš novověký – jakkoliv duchovní, abstraktní,
umělý – skutečným. Proto Vánoce milujeme a shlížíme
se v nich. Jak hluboce jsme s nimi spjati, jak nesmírně
moc na nich lpíme, o tom svědčí rozhodnost, s jakou
většina našich občanů odmítla takového „Dědu Mráze“
a odmítla dát si sebrat Ježíška a Vánoce, jakkoliv si jinak
nechala vnutit a sebrat Boha, Duši – takřka všechno! Svůj
svět – a symbol jeho skutečnosti – však hájila rozhodněji
– pudově a urputně.
K této skutečnosti našeho společného, novověkého
světa bytostně patří celá ta vánoční neskutečnost, neo‑
pravdovost, předstírání, s onou zvláštní obřadností, vněj‑
škovostí a spikleneckou sebestylizací – strojenou tak jako
stromeček, který třpytivostí pozlátek vánočních ozdob
dokresluje povahu věci. Rovněž v balení dárků se zračí
ono předstírání a tajnůstkářství, které Vánocům předchá‑
zejí spolu s povinnou hrou na schovávanou, neviděnou,
přehlíženou a věřenou. Patří k tomu všechna ta zbožná
lež dospělých, na níž se děti tak ochotně podílejí, piet‑
ní lpění na krátkodeché a krátkozraké tradici národních,
místních, rodinných obyčejů, zvyků, zvyklostí a návyků,
které „k tomu patří“. K čemu? Ke skutečnosti vaihinge‑
rovského „des Als-Ob“ („jakoby“), jíž se novověký svět
vyznačuje. Vánoce zjevují tento způsob bytí novověkého
světa, okázalou umělost jeho kosmicity. Uskutečňují („re‑
alizují“) náš svět právě tak jako onen čistě okrajový, ne‑
organicky připojený, rádoby náboženský kolorit a zdvo‑
řilostní přetvářka „kvůli dětem“. Všemu tomu předchází
shánčivé obstarávání a umolousané uklízení, které, ačko‑
liv se za ně stydíme jako za cosi příliš „světského“ a ne‑
[ zdeněk neubauer ] 36
patřičného, je přesto bez výjimky a sebemenšího odporu
uznáváno jako naprosto nutné. I ono je projevem naší
skutečné konkrétní starosti a péče o tento náš svět, který
by bez tohoto opakovaného propojení se svým – s naším
– dětstvím zůstal skutečně už toliko virtuálním…
zdeněk neubauer: o přírodě a přirozenosti věcí
Strhující pokus o popis živé skutečnosti tak, jak povstává a primárně se nám zjevuje – v živlech. Součástí souboru jsou i eseje O vosku
a včelách a O kameni filosofů.
[ 220 Kč ]
zdeněk neubauer: o sněhurce
aneb cesta za smyslem bytí a poznání
Kniha obsahuje eseje týkající se vztahu vědy a filosofie, rozsáhlé
pojednání O imaginaci a parabolu O Sněhurce, pronesenou coby
proslov při přebírání Ceny Nadace Vize 97.
[ 240 Kč ]
z. neubauer, j. hlaváček: slabikář hermetické
symboliky a čítanka tarotu
Přehledné podání základních prvků hermetické symboliky, sloužící
coby úvod k netradiční hermeneutice tarotových arkán na pozadí
kabaly a kosmologie.
[ 250 Kč ]
zdeněk neubauer: biomoc
Kniha mapuje vývoj autorova myšlení na poli přírodních věd od
70. let po současnost. Součástí svazku jsou rozsáhlejší eseje a studie nazvané: Kybernetické problémy přírodovědy, Střet paradigmat v biologii a Biomoc: K eidetické biologii.
[ rozebráno, připravujeme dotisk ]
zdeněk neubauer: golem a další příběhy o kabale,
symbolech a podivuhodných setkáních
Jde o upravené a o starší i nové texty rozšířené vydání vyprodané
knihy Golem a jiná vyprávění… Obsahuje esej o Golemovi, tajemném jménu a kabalistické povaze vědy. Součástí svazku jsou i eseje:
O Svatém Grálu, Kalich a Kříž, Maria jako archetyp, Genius loci…
[ rozebráno, připravujeme dotisk ]
37
[ zdeněk neubauer ]
z. neubauer, i. m. havel, m. palouš:
svatojánský výlet
Svatojánský výlet je reflexí skutečné svatojánské pouti autorů
z roku 1982. Text Zdeňka Neubauera zde zaujímá čtyři pětiny knihy. V pestrosti témat zde obsažených se snoubí svatojánská poetika s filosofií. Eseje vzcházejí z údivu a dospívají v proměnlivý,
svébytný tvar. Knihu doplňují autentické fotografie z výletu.
[ 200 Kč ]
zdeněk neubauer: karteziánská mystéria aneb
tajemná povaha aithéru a vosku
(apokalypsa novověku v perspektivě
postmoderní eschatologie)
Stěžejní a vpravdě iniciační dílo Z. Neubauera opírající se o výklad
Descartových snů coby Zjevení povahy novověkého světa.
[ připravujeme ]
zdeněk neubauer: o čem je věda aneb de possest
Neubauerovu studii doplňuje dvojjazyčné vydání Cusanova textu:
De Possest.
[ připravujeme ]
[ zdeněk neubauer ] 38
Aurélie – alchymie a hermetismus
vyšlo
René Alleau: Tajné společnosti, jejich vznik a osudy /41
René Alleau: Hermés a dějiny věd /41
René Alleau: Aspekty tradiční alchymie /53
Bernard Roger: Objevování alchymie. Umění Hermovo
v pohádkách, historii zednářských rituálech /53
Alexandre Koyré: Mystikové, spiritualisté, alchymisté
16. století v Německu /58
Titus Burckhardt: Alchymie tradiční věda o kosmu a duši /58
Johannes Helmond: Alchymie jako cesta zasvěcení /59
Milan Nakonečný: Neznámý filosof Louis-Claude
de Saint-Martin (Martinismus kdysi a nyní) /59
připravujeme
Alchymická mše /60
Armand Barbault: Zlato tisíce jiter /60
Florian Ebeling: Tajemství Herma Trismegista.
Dějiny hermetismu /60
Annick de Souzenelle: Symbolismus lidského těla
(druhé, rozšířené vydání) /65
Annick de Souzenelle: Ženský pól bytí aneb Tečka
za Adamovým žebrem /66
Annick de Souzenelle: Vnitřní Egypt aneb deset ran duše /66
A. Kaplan: Kniha Bahir /66
René Alleau: O povaze symbolů /74
Irene Hillel-Erlanger: Cestování kaleidoskopem /74
Alejandro Jodorowsky: Cesta Tarotu /84
Alejandro Jodorowsky: Psychomagie /84
Thomas Norton: The Ordinal of Alchemy /86
Sincerus Renatus: Pravdivá a dokonalá příprava filosofického
kamene bratrstva řádu Zlatého a Růžového Kříže, v níž
39
[ aurélie ]
je materie tohoto tajemství nazvána vlastním jménem
a od začátku do konce popsána její příprava i se
všemi hmaty, včetně zákonů neboli regulí, jimiž
se zmíněné bratrstvo řídí… /86
Alexandr von Bernus: Alchymie a lékařství /86
Asklépios: překlad a komentář latinského
hermetického traktátu /92
B
ásníci vždy věděli, že schopnost naslouchání, pociťo‑
vání a rozlišování se rodí především z přímého dotyku
s živly. I věda sama si povšimla, že možná také odtud dnes
pramení ztráta „dorozumění“, ohledu k „jiné“ moudrosti.
Pro rozptýlené myšlení (jímž je v mnoha ohledech i myš‑
lení rigidní vědy), jež velmi snadno odráží postmoderní
výdobytky myšlení definujícího se jako transverzivní, je
hlubinou zrcadlo, zrcadlo, které si oko navyklo všude vy‑
hledávat. Neboť zrcadlení sice vyvádí, ale i krade a zároveň
omlouvá, někdy i mnohé vysvětluje. Při zírání do zrcadla
jsou ovšem mimoděk tabuizována místa, kde nečekaně
vzniklá puklina či výduť způsobí náhlou koncentraci svět‑
la či tmy, místa, kde se vektory zraku rozprchnou, zrca‑
dlo sklouzne ze svého povrchu a cosi zachytí pohled, jak
prchá k sobě v tomto hrůzyplném, protože nechtěném
představení… místa, jež filosofové stále znovu zaplétají
do jazyku zrcadla a couvají před šerem údivu, snad aby
se nemuseli odvážit pevně držet vlastní smyčku, místa,
v nichž srdce, ta nezralá kvintesence, zoufale prosí hla‑
vu o jediné slovo a kde jedinou nadějí je naděje onoho
bílého ptáka, o němž je psáno, že má křídla tak veliká,
že když usedá na zem, ví, že je to naposled (a navíc nemá
nohy!)…, jež je také jedinou nadějí, do které mě se smí‑
chem vrháš ty, jenž nevidíš i tehdy, když se oba díváme…
a také ty: tvůj úsměv je jako veselý spáč, jakkoli jsme mu
uvěřili pouze v naději, že za ním není, než jedna jediná
tvář – Snílku, který jsi odemkl čas a zapomněl, a zatím
dítě v tobě nestárne, ale mládne…
A jako se zrak rodí v temnotě samoty, tak ostrý bude
pohled, jenž odmítne všechna znamení a na okamžik
vplyne v dětství onoho jediného boha, jenž na sebe za‑
pomněl, dětství, jež občas (jak se rozpomínáš) vyráželo
z bezprostoru vzniklého rozdvojením zrcadla, o kterém
[ aurélie ] 40
jsme dosud věřili, že je z obou stran stejným. Jedním pak
bylo zrcadlo dobra a zla, druhým pak zrcadlo našich nevi‑
děných životů, živou solí v lucerně blázna…
[ Jakub Hlaváček ]
rené alleau: tajné společnosti,
jejich vznik a osudy
Francouzský filosof a historik tradičních věd se v této knize zabývá
působením esoterických koncepcí v historii lidstva a brilantně popisuje iniciační rituální dynamiku v různých kulturách (od archaických po současnou).
[ 200 Kč ]
rené alleau: hermés a dějiny věd
Soubor studií týkajících se alchymické symboliky a dějin tradičních
věd. Jedna z nejlepších knih uvádějících do problematiky a symboliky alchymie.
[ druhé, rozšířené vydání; 240 Kč ]
41
[ aurélie ]
Ukázka z knihy Hermés a dějiny věd: Rozhovor s R. Alleauem
Claude Mettra – Esoterismus, okultismus, hermetismus… pojmy, které se splétají v jakémsi volném terénu,
jehož hranice lze jen těžko vytyčit. Je možné tento prostor
pojmenovat?
René Alleau – Řekněme, že zdánlivě jde o marginál‑
ní znalosti. V naší společnosti existuje kultura oficiální,
ostatně mnohotvárná, i kultura skrytá. To není nic no‑
vého. Všude v dějinách nacházíme doménu veřejné, ote‑
vřeně působící pedagogiky a doménu pedagogiky tajné,
iniciační, jež se projevuje zvláště při výuce technických
postupů. Je to zasvěcování v rámci cechovního tovaryš‑
ství, ve stavitelství…
Gilles Lapouge – Došlo k tomuto rozchodu mezi kulturou veřejnou a kulturou skrytou v určitém vývojovém
stadiu civilizace?
René Alleau – Tuto rozluku můžeme pochopit, vy‑
jdeme-li od pojmu „ekonomie“ a budeme-li výraz „eko‑
nomika“ pojímat v jeho původním významu „společného
domu“. Například v sumerské společnosti vše závisí na
chrámových činnostech, to jest na teokracii. Tento pojem
ekonomie – „společného života“ – nacházíme v tradič‑
ních společnostech, které jsou tvořeny velice omezenými
společenstvy seskupujícími malý počet lidí. Díky tomu,
že tyto společnosti jsou málo početné, mohou pak mít
takovou jednotu kultury, která bude také jednotou živo‑
ta. Budete-li zkoumat dějiny pravěku, uvidíte, že iniciace
je profesionálním (odborným) zasvěcováním, spojeným
s loveckou praxí a s určitými náboženskými vírami.
Jak se však kolektiv mění kvantitativně, získává nové
atributy. Když společenské skupiny dosáhnou určitého
rozsahu, nemohou si již zachovat kulturní jednotu. To
znamená, že na počátku existuje střed, k němuž mají
blízko všechny společenské složky; jak se však komuni‑
ta začne rozrůstat, činnosti různých složek společnosti
se od tohoto středu vzdalují, až dospějí k momentu, kdy
tyto vztahy mezi centrem a nejodlehlejšími, okrajovými
činnostmi již nejsou vidět. Zpočátku bylo cílem inicia‑
ce začlenění některých věkových tříd do komunity jako
celku pomocí obřadů přestoupení. Prehistorická magie
[ aurélie ] 42
měla pedagogický cíl: Připravovala budoucí lovce, aby
byli schopni plnit potřeby společenstva. K demografické
změně může dojít dvěma způsoby, buď tím, že dvě nebo
více komunit se kvantitativně rozrůstá, nebo tím, když si
stále větší počet jednotlivců osvojuje určité společně sdí‑
lené technické postupy.
Od určitého momentu se tedy například objevují do‑
byvačné národy nebo skupiny. Právě v tomto okamžiku
se rodí epická literatura. Tehdy dochází k boji mezi tra‑
diční mocí, tedy mocí kněžskou, a novou mocí, jíž je moc
královská. Epos o Gilgamešovi je vlastně vyřizováním
účtů mezi mýtem královským, v němž se objevuje podo‑
ba hrdiny pověřeného vládnout nad společností, a mýtem
kněžským, jenž odráží předcházející tradici.
Gilles Lapouge – Od jistého okamžiku se tedy ve společnostech, jež dosáhly určité komplexnosti, objevuje zvláštní třída soustřeďující v sobě všechna privilegia vědění.
René Alleau – Tato třída shromažďuje privilegia vě‑
dění, protože k tomu má prostředky, to jest znaky, písmo.
Uchovává tradici měr a znaků, z níž plyne poznání, proto‑
že umožňuje racionální uspořádání obce. Ti, kteří vlastní
znaky, mají v rukou klíče ke společenskému dění. Existují
však velké rozdíly mezi společnostmi usedlými a společ‑
nostmi kočovnými. Úměrně tomu, jak se společenstvo
usazuje, směřují znaky ke své dogmatizaci. Naproti tomu
v kočovných společnostech si znaky zachovávají svou pro‑
rockou hodnotu a předávají zkušenosti, jež je třeba stále
obnovovat. Stojíme tedy před velmi rozličnými způsoby
iniciace, v závislosti na povaze dané společnosti, z če‑
hož vyplývá rozmanitost a četnost pedagogických kódů.
Vedle funkčních pedagogik, jaké představují ty, jež dnes
známe, existovaly i pedagogiky zasvěcovací, které odpoví‑
daly tradicím uchovávaným kastami. Tyto kasty si mohly
konkurovat: V některých společnostech byla například
iniciace čaroděje (le sorcier) rozdílná od iniciace kouzel‑
níka (le magicien). Některé nábožensko-magické skupiny
mohly být zpočátku více nebo méně propojené, ale pak
se od sebe odloučily – jako příklad uveďme antagonismus
kněžek Koréiných a kněží Apollónových. Postupně do‑
šlo k tomu vytlačení, že usedlejší a formalističtější kulty
eliminovaly kulty archaické. Kněžská třída si však pone‑
43
[ aurélie ]
chala klíče k zašlým kultům, ostatně stejně jako si třída
královská ponechala klíče ke své původní moci. Ve Francii
například královskou moc symbolizují tři místa: SaintDenis, Notre-Dame v Paříži a Remeš, na která je přenese‑
na moc dynastická, lidská a boží.
Claude Mettra – Kdy však dochází v obcích k vypuzení magie?
René Alleau – Magie je vypuzována, protože je archa‑
ická. V určitém okamžiku dochází k eliminaci archaismu,
avšak tato eliminace není nikdy úplná. Celý vývoj lidstva
probíhá aditivním způsobem. Staré rysy a znaky jsou za‑
chovávány a na ně se vrství nové rysy a znaky. Vezmeteli si člověka roku 1992, část své podstaty v sobě nese již
zbudovánu – tou částí je jeho archaismus, jeho genetický
kód, psychologická podmíněnost, která obsahuje milióny
let zkušeností a způsobů chování vepsaných do naší po‑
vahy. Jsou to rysy maskované, ale téměř neměnné. A vedle
této prvotní podmíněnosti a archaičnosti je tu přizpůso‑
bení formám života, tedy to, co právě vzniká, co je naším
dílem svobody, naší možností změny. Chceme-li poznat
sami sebe, musíme se poznávat ze dvou aspektů: archaického a svobodného. Archaický aspekt můžeme objevo‑
vat zevnitř, pomocí symboliky, jež nás vždycky odkazuje
k hlubinám našeho bytí. Tento průnik do hlubin bytí, kte‑
ré předcházejí změnám, jež nám vnucuje naše dějinná si‑
tuace, je cílem iniciační pedagogiky: Ta nemůže používat
cesty rozumu, která je nedávného původu, ale ubírá se
nutně cestami symbolismu.
Gilles Lapouge – Věřilo se nicméně, že racionální
myšlení může osvítit také tuto hlubinu bytí.
René Alleau – Toto myšlení v nás vyvolalo iluzi, že
veškeré jsoucno je vysvětlitelné tím, co je vlastně jenom
jeho nejnovějším naplněním. Ve skutečnosti však věda zů‑
stává ještě nedospělou, nedozrálou a nepředkládá nám nic
jiného než embryonální prostředky, jak nově přistoupit
ke světu. To, co nám nabízí iniciační postup, je styk s Univerzálnem. Podívejte se na tance včel – mají něco společ‑
ného s tanci lidí, neboť představují komunikaci s vesmí‑
rem. Jenže tato komunikace může být dovršena jen skrze
symboly, to jest prostřednictvím „pohybů“ (des motions).
Z toho vyplývá význam ritu, který je tím, co umožňuje
[ aurélie ] 44
znovu nalézt takovou všeobecnou dynamiku, již nelze
zredukovat na pojmy. Symbol nemůžeme vysvětlit, ale musíme se skutkem podílet na jeho aktivitě. Význam iniciace
spočívá v tom, že nás uvádí do oné dynamiky, v níž lidé
znovu nalézají všeobecný pohyb všech živých druhů.
V této chvíli stojíme před základním problémem pe‑
dagogiky: Naše současná pedagogika neodpovídá totalitě
našeho bytí, věnuje se pouze jeho současnému plánu; ne‑
dotýká se našeho archaismu. A o to se snaží tradiční uče‑
ní – umožnit člověku, aby znovu našel svůj archaismus.
Nesmíme zapomenout, že tato výchova je na Západě již
dva tisíce let relativně zatlačena do pozadí a zakrývána;
již dva tisíce let – ale zejména posledních pět set – je naše
pedagogika zaměřena hlavně na zkoumání vnějšího světa
a vnitřní bytí je ponecháváno stranou, je předmětem po‑
nižování a pohrdání ze strany institucí.
Je tu jeden podstatný jev, který známe z literatury.
Prostudujte si třeba 15. století, kdy začíná systematické
zatemňování zasvěcovací pedagogiky. Tehdy se také rodí
literatura v dnešním smyslu slova: Její díla se stávají indi‑
viduální a podepsaná. Nuže, v témže století se ze symbolu
stává alegorie. A namísto toho, aby celá inici­ační domé‑
na byla životem s jeho dynamikou, stává se předmětem
erudice a muzejním bádáním. A také v tomto století se
celá společnost stává světskou a symbol již není prvkem
zkušenosti, ale pouze prvkem kultury.
Postoj vůči symbolu nelze oddělit od ideje společnosti.
Od chvíle, kdy v některé společnosti může existovat pro‑
fánní a světská činnost, stává se symbolické kulturním.
Není to již zkušenost jako v každé tradiční společnosti,
kde každá činnost, jakkoli obyčejná a všední, odkazuje na
něco posvátného. Ve světské společnosti je symbol výra‑
zem, písmem, neboť přestal být prožíván. V autentickém
světě symbolu naopak představuje každá činnost model
pro neomezený řetěz jiných analogických činností. Záleží
tedy na pohybu a nikoli na konceptu. Když symbol pře‑
stane být ztělesňován v každodenním životě (od řemesl‑
níka až po krále), stává se alegorií.
Každý symbol má smysl jen pokud je prožíván skupi‑
nou lidí. Například spiritistický stoleček – je nás kolem
něj šest a stolek odpovídá platně na takovou otázku,
45
[ aurélie ]
která je mu položena. Je tu však ještě něco navíc než jen
součet oněch šesti osob shromážděných kolem stolu – je
to jednota odpovědi. V okamžiku, kdy spojíte šest osob
k provedení nějakého úkolu, je společné dílo něco jiného
než pouhý součet šesti vedle sebe položených prací.
Claude Mettra – Je tato jednotnost, sahající až za
jednotlivce, hledá­ním transcendence?
René Alleau – Jde o to, přimět transcendentno, aby sestoupilo a konkretizovalo se. Neboť transcendentno může
být ztělesněno. A jestliže je některý prvek každodenní‑
ho života ponořen do trans­cendentna, pak se vše podílí
na této transcendenci. V tradiční obci vlastně neexis­tuje
jediná profánní činnost. Ale od chvíle, kdy se některá čin‑
nost stává profánní, například činnost literární, stává se
profánním vše, dokonce i činnost náboženská.
Úpadek křesťanské církve vyplývá z toho, že nemů‑
že existovat nezávisle na soudržné společenské jednotě,
neboť tato jednota tvoří srdce sociálního tělesa; v tradič‑
ní společnosti je srdce sídlem inteli­gence. To znamená,
že na rozdíl od naší dnešní zkušenos­ti je duchovní život
svázán s vnímatelným světem. Inteligence není nic jiné‑
ho než mož­nost, jak uspořádat to, co k nám přichází od
smyslů, to jest možnost výběru – není však sama o sobě
nijak tvořivá. Je podobná měsíci, který nemá vlastní svět‑
lo, ale pouze odráží světlo slunce.
V tradiční společnosti představovaly srdce iniciační
spolky. Dosvědčovaly božskou přítomnost uvnitř živé
komunity, byly vzorem a modelem. Nuže, společnost je
závislá na svém centrálním modelu, na svém „patternu“,
a náš problém spočívá v tom, že dnes máme společnost
bez centrálního modelu, to jest bez srdce, bez jádra. Tak
jako v plodu zůstává jenom dužina.
Nyní dochází k tomu, že kultura nám již nabízí jenom
filosofické nebo politické myšlenky, ideje… Jediným na‑
ším útočištěm je ono aktivní srdce prožívané v každoden‑
ním životě, to jest pravé Bytí: je to návrat k té spontán‑
nosti, jež se tak živě projevuje v mládí.
Claude Mettra – Tradice je často nazírána jako nějaké tmářství, které je s to zamlžit rozum.
René Alleau – Co existuje spíše, znečištění iracionál‑
nem nebo naopak znečiš­tění racionálnem? Jsem přesvěd‑
[ aurélie ] 46
čen, že archaická část člověka je poskvrněna a znečišťo­
vána světem rozumu. Nedaří se nám uspokojit oba as‑
pekty našeho bytí – racionální a instinktivní. Privileguje
se racionálno, jež dusí spontánnost. Podívejte se na příro‑
du: Fyzika prezentuje na základě matematického jazyka
přírodu jako racionální celek. Avšak příroda sama o sobě
není racionální, racionalizuje se až skrze naši mluvu. Mů‑
že-li člověk vytvořit racionální jazyk, který je jazykem
matematiků, je také třeba uznat, že v něm existuje i jiný
tvůrčí jazyk, který je výslovně poetický. V každé zkušenosti existuje experimentální přídavek, něco navíc. Empirie je
jazykem matematických a fyzikálních věd. Experimentál‑
ním přídavkem je poetický jazyk v nejširším slova smyslu.
A klíčem k iniciaci je poetika a nikoliv samotný rozum.
Dnes je to poetická funkce člověka, která je ohrožena pří‑
lišným rozvojem jeho racionální funkce.
To, o co se pokouším, je získat zpět z trosek tradič‑
ních věd i nábo­ženství takovou základní poetickou funk‑
ci, která by nám dovolila, abychom nebyli odcizeni. Tato
poetická funkce je tvůrcem představ, je zdrojem každé
autentické subjektivity. Samozřejmě, to, co míním slo‑
vem poetika vůbec není literární poezie. Je to sám život
prožívaný v jeho bohaté síti představ podle bytostné roz‑
dílnosti poetického ducha vlastního každé lidské bytosti.
Gilles Lapouge – Tradiční doména je zrcadlem této
poetické funkce. Tuto doménu však tvoří různá teritoria –
jak sestavit jejich inventář?
René Alleau – Existuje dvojí přístup k univerzálním
skutečnostem. Přístup matematický a přístup poetický.
Když budete chtít zkoumat nebe, budete se učit exoter‑
ní vědu, která je založena na racionálních pozorováních
a dedukcích – tedy astronomii. A pak je tu astrologie,
která nemá racionální základ. Astrologie nemůže být
v žádném případě považována za vědeckou v dnešním
smyslu slova. Jde tu o dva různé jazyky, které nesmí být
zaměňovány! Člověk není jenom astronom pozorující
svými smysly svět hvězd, ale je také bytostí, která zkou‑
má v sobě samé přírůstek svých pozorování a dedukcí.
A právě tam přichází ke slovu astrologie jako individuální
umění vnitřního experimentálního přírůstku představo‑
vaného význa­mem symbolů.
47
[ aurélie ]
Tato subjektivita však není nějakým rozmarem či fan‑
tazií, je přesná. Na počátku je nevypověditelná spontán‑
nost, pak následuje pořádání této spontánnosti. Právě to
se děje v astrologii, kde se shledáváme s takovým obra‑
zem nebe, jaký žije v nás samotných. Nezkoumáme již
objekt, ale zobrazení objektu v nás a toto zobraze­ní je
vytvořeno podle určitého analogického a symbolického
postu­pu, stejně rigorózního jako je postup matematický.
Claude Mettra – Jaká je osobní funkce iniciačního
bádá­ní? Není to v mnoha případech vyhledávání zvláštních osobních schopností? Není magie konec konců prostředkem, jak působit na druhé­ho člověka?
René Alleau – Lze si položit otázku, zda to není
scestné chování. Pra­vou mocí iniciace je schopnost po‑
znat sama sebe. Může nám odkrýt, zjevit analogický
svět, který nemá nic společného s pozná­ním, jež nám po‑
skytuje věda. Podívejte se na astrologii a na pozoro­vání
planet. Máme obraz měsíce a kodifikaci korespondencí
a analogických vztahů. Poznání této klasifikace analogic‑
kých vztahů je něco docela jiného, než kauzální uvažo‑
vání. O kauzalitě máme představu, která je racionální;
říkáme, že jev… má nějakou příčinu. V antickém myšlení
neexistuje logické hledání naše­ho nynějšího typu kauzality. Když se používala harmonická klasifi­kace, bylo možné
znát řád země i nebe. Takové bylo například celé čínské
tradiční myšlení.
Když známe klasifikaci a působíme na některou její
složku, měníme magicky celý řetěz – je to akt symbolic‑
ké, analogické nákazy.
Claude Mettra – O co tedy jde například v čarodějnictví?
René Alleau – V případě čarodějnictví je problém do‑
sti složitý. Patří do dějin kacířství a zahrnuje tři složky:
Zachování starých pohan­ských kultů, sexuální mysticis‑
mus a vyhledávání kontaktu se světem mrtvých, nikoli
však v plánu legitimního odvolávání se k předkům, ale
za účelem získání osobní moci, jež by pocházela ze styku
s mrtvými. Čarodějnice dovoluje, aby do světa živých se‑
stupovalo něco, co by tam sestupovat nemělo. Její největší
chybou, nejvyšším přestoupe­ním zákazů, je vzájemné spo‑
jení světů, které nesmějí komunikovat. Ve staré Číně byly
[ aurélie ] 48
například tance spojené s kultem předků určeny k tomu,
aby přivolávaly na kolektiv jejich ochranu – tyto majestát‑
ní, klidné tance byly považovány za blahodárné. Tance
čarodějnic však byly jiného druhu – čarodějnice tančily
s květinou v ruce, kroužily dokola a onu květinu si předá‑
valy. V čínštině označuje stejné slovo čaroděje i čarodějni‑
ci, protože v každém z nich koexistují ženský princip jin
a mužský princip jang. Právě to nacházíme v mýtu o čaro­
dějnici přivolávající déšť. Coby jin se vztahuje k temnému,
zamračenému počasí. Je nucena tančit tak dlouho, až ze‑
mře na plném slunci. V tomto okamžiku se spustí déšť,
neboť vyčerpala jin a jang se tedy může projevit.
Gilles Lapouge – Jaký je podle vás současný smysl zájmu, jemuž se těší tato marginální kultura?
René Alleau – Esenciálně spočívá v obnovení poetic‑
ké funkce. Cítíme dnes, že hyneme v důsledku toho, že
zmizela z nejvšednějšího života. Jsme odci­zeni, to zname‑
ná, že nemáme vztah ke svému nejdůležitějšímu úkolu.
O tom svědčí náš celkový postoj vůči přírodě. Technika
nás vede k tomu, že ji stále více znečišťujeme, jelikož
jsme zapomněli, že příroda je základem našeho zasvěce‑
ní. A příroda je také tělo.
V současné době se touto funkcí reálně zabývá jen
málo lidí. Jejich pokusy však mají svou hodnotu, proto‑
že mohou sloužit za vzory. Vyjdeme-li právě od těchto
vzorů, je možné zabránit této pře­sycené společnosti, aby
dospěla až ke dnu své zhoubné logiky. Jenže v současné
době všechny modely, které nám nabízí zvláště oblast po‑
litiky, směřují k témuž cíli: Racionalizovat až do úplného
vyhasnutí všechny rozdíly, které by mohly svědčit o jiném
možném řádu. To je cílem byrokracie – na Východě jako
na Západě. Jedinou naší ochranou je možnost zůstat odlišnými, to jest odmít­nout tento racionální svět znamena‑
jící konec svobodného lidstva. Musíme učinit vše pro to,
abychom znásobili rozdíly a v úplnosti navrátili individu‑
alitě její hřejivost.
Claude Mettra – Pro výkon této poetické funkce je
tradice mimořádně bohatou potravou: jenomže je také
nutné, abychom k ní měli přístup.
René Alleau – Tradice je nám předávána prostřed‑
nictvím textů. Pak vyvstávají dvě otázky: Co můžeme číst?
49
[ aurélie ]
A co můžeme pochopit? Doposud nám chyběly dokumen‑
ty a to zejména vinou univerzit. Počínaje pozitivismem
byla vyřazena celá jedna literatura. Lze to pochopit se
zřetelem na určitý koloniální duch, což se může zdát po‑
divné. Buržoazní myšlení 19. století se domnívalo, že je
pověřeno civilizačním posláním. Mohlo hájit toto civili‑
zační poslání, jež bylo morální základnou buržoazního
dobrého svědomí, jen tím způsobem, že ze své kultury
vytěsnilo všechno, co ji mohlo poutat k jejímu dávnému
původu, protože ten se v podstatě přesně podobal půvo‑
du oněch společností, které měly být civilizovány, to jest
kolonizovány. A tak byla tradice stavěna naroveň s divoš‑
skou pověrčivostí.
V současné době se dožadujeme toho, co by se dalo
nazvat naším černošstvím (négritude). Chtěli bychom zís‑
kat zpět určité množství znalostí, kterým se neučilo již
déle než sto let. Je to velmi chaotický požadavek, který
působí zejména v plánu etnologie a dějin náboženství.
Gilles Lapouge – Není tato změna pohledu spojena
také s určitou transformací vědeckého ducha?
René Alleau – Rozhodně ano! Je tu určitý vývoj vě‑
deckého myšlení, ale také dosti značná konfúze. Nejzají‑
mavěji působí, když si věda uvědomuje, že se zamýšlela
nad jedním jazykem, a klade si otázku, zda nelze k jevům
přistupovat na základě jiných postupů. V každém přípa‑
dě dnešní vědci ztratili svou povýšenou sebedůvěru – jsou
v situaci, kdy začali pochybovat, což určitým způsobem
rehabilituje tradič­ní vědy.
Claude Mettra – V edici Bibliotheca Hermetica publikujete základní texty Tradice. Jakou formu má tato publikace?
René Alleau – Texty jsem uváděl takové, jaké jsou.
Připadalo mi, že komentáře jsou předčasné. Alchymická
literatura vskutku nemůže být oddělována od alchymické
iniciace, jež se uskutečňuje z velké části prostřednictvím
knihy. Pro svou nesrozumitelnost a složitost alchymistic‑
ká kniha vyžaduje, abychom vynaložili vnitřní osobní úsilí, máme-li do ní proniknout. A toto úsilí se nesmí rozpty‑
lovat, jinak hrozí, že bádání nedosáhne určitého stupně
personalizace. Když piji z vaší sklenice, vaše žízeň se tím
neuhasí. Každý musí pít ze své vlastní sklenice, vycházeje
[ aurélie ] 50
od společného nápoje. Tyto texty jsou samy o sobě zkouš‑
kou, kterou musí jejich čtenáři podstoupit.
Jistěže přijdou komentáře. V současnosti však dávám
přednost vyčkání. Interpretace musí zůstat údělem jed‑
notlivců; vysvětlení by ostatně bylo vystaveno nebezpečí,
že bude silně zpochybňováno. Řekněme, že tyto iniciační
texty vyžadují právě tolik různých čtení jako čtenářů.
A konečně je třeba poznamenat, že máme mož‑
nost spolu s texty publikovat i nádhernou ikonografii.
A i v tomto případě musí být obraz inter­pretován každým
pohledem zvlášť. Zbývá však ještě udělat mnoho práce. Sa‑
motná alchymická knihovna čítá na dvacet tisíc titulů…
Gilles Lapouge – Na základě čeho vzniklo toto současné obrození zájmu o tradiční vědy?
René Alleau – Především je třeba připomenout, že
v 17. a 18. století vydávání alchymických knih velmi vzkvé‑
talo. Potom je mezi Francouzskou revolucí a začátkem
první světové války téměř úplné vakuum. V 19. století se
však obje­vuje okultistická literatura. Připomeňme tedy,
že okultismus je nedávný jev, který se objevuje současně
s pozitivismem. Autorem slova je Eliphas Lévi. Toto hnutí
odpovídalo hluboce pociťované potřebě synkretismu, za‑
tímco dějiny náboženství byly teprve v začátcích. Hledalo
se cosi, co by mohlo tvořit jakousi „spirituální jednotu“.
Okultismus a teosofie jsou jevy ještě dnes velice důležité.
Odpovídají na potřeby, které nejsou uspo­kojovány nyněj‑
ším poznáním, a také na potřebu vzrušení.
V záplavě okultistické literatury lze kritizovat ko‑
merční vyu­žívání určitého zboží: tím je zboží astrologické. Je to toužená odpověď na základní úzkost, pramenící
z toho, že člověk nemá osobní osud. Tehdy astrologie kaž‑
dému nějaký osud určuje: Ten je zrozen ve znamení Vah,
onen ve znamení Lva, atd… a tak tedy existuje. Je to znak
vnitřního pauperismu, který je snad tou nejhlubší bídou
„atomo­vého století“.
V plánu bádání je však povzbuzující, že mladí badatelé
projevují takovou zvídavost a rigoróznost, jakou v přede‑
šlých generacích nenajdeme. A lze říci, že okultismus je
jakýmsi potřebným kom­po­stem, z něhož vzejdou v dosti
blízké budoucnosti vysoce hodnotné esoterické knihy.
A zcela evidentně dochází k velice výraznému obrození
51
[ aurélie ]
těch věd, které již čtyřicet let navrhuji zvát tradiční a ni‑
koliv „okultní“.
Claude Mettra – Odpovídá toto obrození potřebě
nové gnóze, nové­ho poznání?
René Alleau – To je jisté. Úspěch revue Planète byl
svého času založen právě na této potřebě. Edgar Morin
to zdůraznil v Návratu astrologů (Le Retour des Astrolo‑
gues). Tato gnóze je sice neúspěš­ná, je to však znamení,
že se něco děje. A myslím si, že není třeba být pesimis‑
tický pro invazi okultismu. Je to známka pohybu, který
může změnit svou podobu.
Gilles Lapouge – A kde je pouto mezi Tradicí a vědami o člověku?
René Alleau – V plánu psychoanalýzy se projevil
značný zájem o pojmy archetyp a symbol, a to zejména
u Junga. U etnologů mne překvapuje, že se badatelům,
kteří se vydávají studovat lidská spole­čenství, u nichž ma‑
gie ještě stále zaujímá dominantní postavení, nedostává
žádných poučení, která by je učinila citlivými vůči těmto
magickým světům. Bylo by záhodno, aby se v plánu etno‑
logie věno­vala větší pozornost dějinám a technikám ma‑
gie a aby se zřídila zvláštní disciplína věnovaná symboli‑
ce. Tohoto bádání o symbolice by bylo ostatně zapotřebí
i u dějin umění a v muzejnictví.
V této chvíli cítíme v plánu kultury přání a touhu
znovu si promyslet celou jednu pedagogiku. Co je tudíž
přínosem esoterismu a tradič­ních věd této pedagogice?
Je to hlavně onen obrovský obrazový materiál tvořený
symboly, které vyjevil esoterismus a které by měly být
shromážděny a publikovány, což vyžaduje velmi dlouhé
a trpěli­vé úsilí.
Vezměte si příklad našich katedrál. V současnosti
neexistuje mož­nost, jak v úplnosti pochopit, co všechno
představuje například katedrála v Chartres. Ta je vskut‑
ku pravou encyklopedií a encyklopedický výklad není nic
tajemného – je to však znač­ně rozsáhlá práce, která by si
vyžadovala účast velkého kolektivu. Francouzská archeo‑
logie vlastně doposud nerozluštila své vlastní hieroglyfy.
A kromě archeologie je tu ještě krajina, jsou privilegovaná místa. A posléze město. A město, jak víme, je stav
Bytí a bylo by třeba popsat jeho mytologii. A když víme,
[ aurélie ] 52
jaký význam zaujímají v dnešní společnosti problémy
měst, vidíme, že archaický člověk, o němž k nám hovo‑
ří tradice, je bytost hluboce angažovaná, žijící v hloubi
v dnešní společnosti. [ překlad I. Purš a J. Vaněk ]
rené alleau – aspekty tradiční alchymie
Stěžejní autorovo dílo věnované principům alchymie.
[ zvláštní nabídka nakladatelství Merkuryáš; 150 Kč ]
R
ené Alleau: Francouzský filosof a historik tradičních
věd, studoval ve třicátých letech 20. století filosofii
a dějiny vědy u Gastona Bachelarda. Po skončení dru‑
hé světové války pracoval jako inženýr v Africe na řadě
průmyslových staveb. Tam se bezprostředně seznámil
s archaickými tradicemi místních kmenů, s jejich mýty
a rituály. Počátkem 50. let se vrátil do Francie, aby shrnul
své zkušenosti načerpané z dvojího pramene intenzivní‑
ho teoretického studia a osobních prožitků a zkušenos‑
tí. Kromě prací věnovaných alchymii – Aspekty tradiční alchymie (Praha, 1993), Hermés a dějiny věd (Praha,
2005) – se v knihách O povaze symbolů (Paříž, 1958) či
Věda symbolů (Paříž, 1974) věnoval zkoumání role sym‑
bolů v lidském myšlení a metodologii obecné symboliky.
V neposlední řadě pak zkoumal působení esoterických
koncepcí v historii (kniha Tajné společnosti).
bernard roger: objevování alchymie.
umění hermovo v pohádkách, historii
a zednářských rituálech
Pronikavá a originální analýza alchymie a jejího projevu v legendách, pohádkách i dějinách.
[ 270 Kč ]
B
ernard Roger: studoval u Augusta Perreta na Éco‑
le des beaux arts. V sedmdesátých letech se podílel
na reedicích alchymických traktátů Bibliotheca Herme‑
tica řízené René Alleauem. V roce 1981 napsal své první
dílo: Paříž a alchymie. Jeho mnohaletý zájem o lidové tra‑
dice, mýty a rity mu pomohl zaslechnout „hlas Přírody“,
jenž se stal hlavním inspirátorem jeho stěžejního díla:
Objevování alchymie.
53
[ aurélie ]
Ukázka z knihy Objevování alchymie
Vnější podmínky / Provozování určitého umění, napří‑
klad poesie, se nemůže odehrávat v libovolných podmín‑
kách, pod jakýmkoli nebem či uprostřed libovolného du‑
chovního klimatu. Zářivý vzduch Athén nám dal Feidia,
Fra Angelico potřeboval ticho klášterního ústraní, Villon
hospody, Gauguin Tahiti, surrealisté potřebovali Paříž
a svá setkávání.
V praxi Hermova umění je pro umělce třeba, aby měl
klid a relativní izolaci. Je nepochybné, že se má stranit
davu a veřejného života, ale ani osamocení pro něj není
nezbytně žádoucí. Častý styk s pravými přáteli, ale ješ‑
tě více přítomnost společnice jsou pozitivní elementy,
po většinu času nezbytné k udržení rovnováhy individua
a příznivé pro úspěch jeho prací. Je to dvojice operatérů,
kterou nacházíme pracovat na vyobrazeních Mutus Liber.
Také k Nicolasi Flamelovi počítáme jeho ženu Perenellu.
A Cyliani, poté co sám uskutečnil transmutaci „na Zelený
čtvrtek roku 1831, v 10 hodin 7 minut dopoledne“, spěchá
podělit se o radost s „přítelkyní svého mládí“: „U zahrad‑
níka jsem koupil větvičku vavřínu a snítku imortelky, svá‑
zal je, obalil archem dopisního papíru a vrátil se domů.
Žena seděla u okna a četla. Padl jsem jí k nohám a položil
k nim svou kytici. Pohleď, drahá přítelkyně, řekl jsem jí,
konečně spočívá u tvých nohou. Přichází čas korunovace,
teď, když jsme ty i já nad hrobem.“
Místo vybrané pro práci nemůže být jakékoli. Ještě
v první třetině minulého století bylo reálné, aby se alchy‑
mista ,,lopotil“ ve velkých městech. Pohled z ptačí per‑
spektivy na dnešní velké aglomerace pokryté příkrovem
šedavého smogu jasně ukazuje, že tuto práci v nich již
nelze provádět. Ten, kdo se cítí dosti silným, odvážným
i movitým, aby se pokusil uspět v tomto velkém dobro‑
družství, si musí vybrat místo, v němž bude pociťovat
harmonii, a to na venkově nebo na malém městě. Noční
obloha tam musí být čistá a hvězdnatá a okolí prosté všech
překážek, aby bylo možné přijímat záření hvězd ze všech
směrů. Mírné klima by mělo být provázeno krásným ja‑
rem a prosvětleným podzimem, což se od třicátých let
nachází zřídka nad 45 stupněm šířky. Skalnatá půda je
[ aurélie ] 54
zárukou zdravé atmosféry, kde se není třeba obávat vzlí‑
nání zemské vlhkosti. Příznivá jsou místa, kde roste víno,
neboť tam obchází Dionýsos. Svou důležitost má i krá‑
sa místa, neboť je dobrým prostředkem pro komunikaci
s přírodou. Dostatečně rozlehlá a vzdušná laboratoř musí
být postavena na nenápadném místě, vhodném právě tak
k meditacím jako k práci. Nezbytný je dobrý komín. Co
se týče nástrojů a materií, ty musí student poznat na prv‑
ním místě z četby dobrých autorů a na základě rozvažo‑
vání nad operacemi, jež se rozhodne realizovat.
Nuže, musí znovu a znovu číst, tak často, jak to bude
třeba, díla Adeptů, jež byla v posledních třiceti letech
znovu vydána ve většině evropských zemí. A zdá-li se mu,
že jedno z nich k němu promlouvá naléhavěji nežli jiná,
nechť zaměří svou pozornost právě na ně. Tímto způ‑
sobem Mistři, nacházející se ve svém centru mimo čas,
za všech dob vyučovali své žáky.
Je třeba, aby zájemce neopomněl studovat díla o che‑
mii z 18. století, neboť jsou svou terminologií bližší dílům
starých Adeptů nežli naší současné chemii a některé po‑
stupy v nich uváděné se dílčím způsobem vztahují k po‑
stupům předběžných prací Hermova umění.
Nechť však nikdy nezapomene, že toto Umění náleží
do domény posvátna, do níž smí vstoupit pouze ten, kdo
přijal Světlo „od otce světel samého“. Pročež ať se obrá‑
tí se svými prosbami k Přírodě a sleduje její cestu; bude
mu sladkou poselkyní Ducha, jehož je dcerou, manželkou
i matkou.
Abychom mohli sledovat cestu přírody, bezpochyby
se sluší začít tím, že budeme naslouchat jejímu hlasu, pro‑
čež se zcela nejprve musíme znovu naučit slyšet a vidět.
Ve světě, v němž již nic nemůže existovat bez zprostřed‑
kování obrazovky, kancelářského „Macintoshe“ nebo ve‑
černího televizního zpravodajství, natáčeného skrze pa‑
noramatickou obrazovku čelního skla automobilů, musí
si ten, kdo chce uslyšet zapomenutý hlas přírody, znovu
uvyknout na používání vlastních uší a vlastních očí, aby
byl schopen skutečně myslet vlastní hlavou. Neskrýváme,
že v nejlepším případě jde o skutečné Herkulovy práce.
Až bude umět vidět a slyšet, bude třeba, aby si vzpo‑
mněl. Nejde však o vzpomínku, která mohla přispět
55
[ aurélie ]
v průběhu jeho života, především pak v dětství, k formo‑
vání jeho duše a individuality, ale o vzpomínku, jež se noří
do hlubin paměti clověka. Právě v tomto smyslu je třeba
vykládat motiv již citované maďarské pohádky, podle ně‑
hož kníže Mirko objeví sedm pater pod zemí roh, s nímž
jeho otec svolával v dětství dohromady své zlatohřívé
koně.
Všude ve světě existovaly instituce, jejichž rolí bylo
předávat tradiční pohádky, nazývané „zázračné pohádky“
nebo také „pohádky víl“. Počet témat těchto vyprávění
je omezený a nacházíme je od raného starověku na celé
rozloze starého a někdy i nového kontinentu, se všemi
variantami danými rozdílností etnik, klimatů a epoch.
„Příběhy,“ píše Paul Delarue, „jež okouzlovaly prostý lid
a někdy i významné osoby v dobách Ramsese II., Semi‑
ramidy nebo královny ze Sáby a které si vyprávěli vojáci
Alexandra Velikého okolo táborových ohňů nebo pastýři
z náhorních rovin centrální Asie, když hlídali svá stáda...,
žijí ještě v paměti některých francouzských pohádkářů.“
A Loeiller-Delachaux je nadšen rozsahem této „rozmar‑
né flóry, uzavřené tu a tam ve vráskách času ... ve všech
zemích Asie, Mriky a Evropy, ve Skandinávii, v Německu,
v Bretani nebo ve francouzských provinciích, kde všude si
povšimneme, že zůstává sama sobě podobná.“
Takové přetrvávání v čase a v prostoru je nepochopi‑
telné, pokud nepřipustíme existenci úzkého vztahu mezi
obsahem těchto pohádek a základy lidské přirozenosti.
Základní témata, která jsou rozličně rozvinutá a vzá‑
jemně uspořádaná podle času a míst, opravdu odrážejí
hluboké motivace lidstva, jako jeho uvědomování světa,
aspirace a hledání, kterak ovládnout svůj osud, jež ho pro‑
vázejí od jeho vzniku. Jejich vznik se shoduje s transfor‑
macemi mentální struktury, jež vedly k rozvinutí lidské
inteligence. Řekli jsme, že praktický plán této transforma‑
ce musel proběhnout současně s ovládnutím ohně a meta‑
lurgie kovů. Proto se zdá být velmi pravděpodobné, že té‑
mata tradičních lidových pohádek se zrodila ze stejného
pramene jako praktiky alchymie, což by vysvětlovalo, proč
obrazy, osobnosti a akce, které se v nich nacházejí, se tak
často shodují s tím, s čím se setkáváme v alchymistickém
dramatu.
[ aurélie ] 56
Zázračné pohádky mají dvojí aspekt. Na jedné straně
obsahují přitažlivé vyprávění vybavené dobrou vnitřní ko‑
herencí, jehož kvalitní jazyk a vznícené city po tisíciletí
poučují, kterak se chovat v životě. Na druhé straně pohád‑
kové konstelace aktérů, míst, okolností a událostí, jejichž
charakter je zároveň cizí i přesvědčivý, musí zaujmout
nejzvídavější duchy, aby hledali realitu skrytou za há‑
dankou fikce. To byl první krok k jinému učení, které co
nejsilněji podněcovalo poetické vlohy imaginárna. A prá‑
vě proto vyzýváme nyní čtenáře k pokusu, podle našeho
názoru reálnému, aby se spolu s námi snažili na základě
rezonance, kterou mohou vzbudit v hloubi naší senzibili‑
ty obrazy pohádek, v sobě probudit pamět, jež předchází
naší individuální existenci. V lesích této paměti pobývají
mluvící zvířata, nemocní králové hledající lék, začarované
nebo uvězněné spící princezny, monstra a draci střežící
bájná tajemství, pohybující se nebo otevírající se skály,
podzemní světy plné světla, magické prsteny, nepřístup‑
né hory a zahrady zavěšené v nebesích.
U paty stoletého dubu, z něhož prýští pramen, se skrý‑
vá pod skalou vstup do posvátného světa alchymie. Tento
dub se nachází v srdci oněch lesů, jejichž obyvatelé vrha‑
jí své pohyblivé stíny do vyprávění pohádek, stejně jako
na okraji lesa slyšíme větrem unášené hlasy jeho obyvatel
v podobě hukotu, který se mísí se šuměním listí.
Ale je mnoho jiných okrajů, kde se tyto stinné zóny pa‑
měti setkávají s důvěrně známým krajem naší existence.
Doménu blízkou zázračným pohádkám, kde je také nalé‑
záme, představují lidové tradice, které ještě v jistých regi‑
onech tvoří součást každodenního života lidí. Rovněž tak
je nacházíme v mýtech a náboženstvích. Také v některých
literárních dílech, jež byla inspirována vůní oněch lesů stejně jako v pohádkách prosvítají skrze jejich dramatický
děj a postavy alchymistické motivace. Nejtajemnější však
je, když se s nimi setkáváme v běhu historických událostí,
kde jejich přítomnost ukazuje, do jaké míry může proces
transformací materie Velkého Díla za jistých okolností
představovat model evoluce lidských společností, vepisu‑
jící se do jejich osudu.
Následující stránky našeho pátrání věnujeme výzku‑
mu několika z těchto přechodových území, v nichž se pro
57
[ aurélie ]
líná posvátný prostor alchymie s prostorem, v němž se ob‑
vykle rozvíjí lidská činnost. Doufáme, že někteří v nich
naleznou přirozený přístup k alchymistické iniciaci.
alexandre koyré: mystikové, spiritualisté,
alchymisté 16. století v německu
Klasická práce věnovaná u nás dosud málo známým postavám německé mystiky, jako jsou Caspar Schwenckfeld, Sebastian Franck,
Paracelsus a Valentin Weigel.
[ 180 Kč ]
titus burckhardt: alchymie tradiční věda
o kosmu a duši
„Kdyby byla alchymie pouhý klam, musel by její jazyk nést známku
libovůle a hlouposti; ve skutečnosti však vykazuje všechny znaky
pravé tradice, totiž organicky souvislou, i když nikterak schematickou nauku a určitá pravidla, neustále stvrzovaná jejími mistry.
Nemůže to tedy být pouhý rozporuplný výplod či jakási náhoda
v dějinách lidstva, nýbrž musí projevovat skutečně hluboce zakořeněné možnosti ducha i duše.“
[ 170 Kč ]
T
itus Burckhardt (1908 Florencie – 1984 Lausanne)
vystudoval dějiny umění a orientalistiku. Dlouhá léta
pracoval jako umělecký vedoucí nakladatelství Urs Graf
Verlag v Lausanne a v Oltenu. Pod jeho vedením a s jeho
příspěvky zde pod názvem Stätten des Geistes (mimo jiné
o Sieně, Chartres a Fezu) vyšla celá série mimořádně za‑
jímavých svazků o umění. Během svého prvního pobytu
v Maroku se Burckhardt naučil arabsky a zabýval se klasic‑
kými formami súfismu. Také toto studium formovalo jeho
myšlení „tradicionalisty“ ve smyslu philosophia perennis
nebo též religio perennis. Nalezlo uplatnění v četných pu‑
blikacích, jakož i v překladu Die Weisheit des Propheten
(Moudrost proroků) od Ibn ‘Arabího a spisu Briefe eines
Sufi-Meisters (Dopisy súfijského mistra) od šejka Mulej alArabí ad-Darqáwího – dokumentech klasické spirituality
a praktických duchovních rad. Burckhardtovo poslední
a zvláště ceněné dílo je monografie Die Kunst des Islam
(Umění islámu), která charakterizuje duchovní význam
a roli umělecké kreativity v islámském umění.
[ aurélie ] 58
johannes helmond: alchymie jako cesta zasvěcení
Johannes Helmond v této knize vysvětluje mystéria alchymie, jak
se předávala v řádu Zlatého a Růžového kříže. Student hermetických věd záhy zjistí, že alchymie není pouhou výrobou zlata ani
„individuačním procesem“, nýbrž iniciací, při níž se zároveň očisťuje tělo, duše i duch. Helmondova kniha je zejména vhodná pro
ty, kteří jsou otevřeni archaické moudrosti a chtějí proniknout do
symbolického jazyka alchymie.
[ 220 Kč ]
milan nakonečný: neznámý filosof louis-claude
de saint-martin (martinismus kdysi a nyní)
Kniha profesora Milana Nakonečného představuje učení a dílo
„Neznámého filosofa“ Louis-Claude de Saint Martina a popisuje
dějiny a působení na něj navazujícího esoterního křesťanského
martinistického řádu.
[ 220 Kč ]
P
rof. PhDr Milan Nakonečný (1932) vyučoval psy‑
chologii na řadě vysokých škol (Filosofická fakulta
UK v Praze, Vysoká škola pedagogická v Českých Budě‑
jovicích, Teologická fakulta JU v Českých Budějovicích –
kde působí dodnes) a napsal řadu psychologických knih
(Psychologie osobnosti, 1995; Motivace lidského chování,
1996, Základy psychologie, 1997; Lidské emoce, 2000;
Úvod do psychologie, 2003; Psychologie téměř pro každého, 2004; Sociální psychologie organizace, 2005 a další).
Kromě své profesní orientace na psychologii, zejména
obecnou, sociální a psychologii osobnosti, se věnuje her‑
metismu a kromě řady publikací z tohoto oboru (Lexikon
magie, 1993, 4. rozš. vyd. 2001; Smaragdová deska Herma
Trismegista, 1994; Novodobý český hermetismus, 1995;
Magie v historii, teorii a praxi, 1999), byl také prvním
předsedou Universalie, společnosti českých hermetiků,
která byla z jeho podnětu renovována v r. 1990. Předmě‑
tem jeho zájmů je také filosofie, moderní literatura, mo‑
derní výtvarné umění, novodobá česká historie a politika
(Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu, 2001;
Český fašismus, 2007). Po smrti své milované manželky
se upnul k práci vysokoškolského učitele a k přípravě dal‑
ších publikací (nové, rozšířené vydání Lexikonu magie;
59
[ aurélie ]
rozšířené a přepracované vydání Novodobého českého
hermetismu, ale i Psychologie osobnosti a Sociální psychologie, a pokračující práce na přípravě knihy Hermetismus.
Úvod do studia). Doufá, že se mu podaří uskutečnit tento
program, a věří, že se pro svůj pokročilý věk už nedožije
smrti Západu, která se, v jeho přesvědčení o vrcholící kri‑
zi západní kultury a společnosti vůbec, dá zcela důvodně
očekávat, pokud se lidstvo a politikové nevzpamatují.
alchymická mše. texty ke vztahům
středověké alchymie a křesťanství
Obsahuje: Wilhelm Ganzenmüller: Alchymie a náboženství, Ivo
Purš: Mariánská a christologická symbolika v alchymistickém rukopise Kniha svaté Trojice, Nicolaus Melchior Cibinensis z Transylvanie: Proces podaný ve formě mše, Jakub Hlaváček: Melchior
Cibinensis a recepce jeho Alchymické mše, Eugène Canseliet: Alchymické dílo a mše svatá, Traktáty: „Dětská hra a ženská práce“
a „Porody filosofického kamene“. Editoři J. Hlaváček a I. Purš.
[ připravujeme ]
armand barbault: zlato tisíce jiter
[ připravujeme ]
florian ebeling: tajemství herma trismegista.
dějiny hermetismu
[ připravujeme ]
Z předmluvy Jana Assmanna k Ebelingově knize
Hermetismus patří ke spodním proudům kulturní pamě‑
ti Západu. Nikdy nebyl proudem hlavním, nikdy však ne‑
byl ani zcela marginální a nikdy úplně nezmizel. Obvyklá
teze, podle níž byl tento proud znovuobjeven v renesan‑
ci, kdežto středověk o něm neměl ani zdání, je v před‑
kládané knize přesvědčivě vyvrácena. Objevení rukopisu
Corpus Hermeticum a jeho překlad, dokončený Marsili‑
em Ficinem roku 1463, znamenaly sice duchovní revoluci
a přinejmenším ve Florencii a severní Itálii položily základ
svébytné hermetické tradici, vedle toho ale existovaly tři
cesty, po nichž se dědictví hermetických myšlenek pře‑
dávalo a díky nimž zůstalo přítomné po celý středověk:
[ aurélie ] 60
1. citáty u církevních Otců (především u Lactantia a Kle‑
menta Alexandrijského), 2. traktát Asclepius v latinském
převodu; a 3. arabské texty, přeložené již ve 12. a 13. sto‑
letí do latiny.
Na tomto základě mohl Florian Ebeling rozlišit dva
proudy hermetické tradice: jeden, který se opírá o spisy
Corpus Hermeticum a zdomácněl v Itálii, odkud se roz‑
šířil po Evropě, a druhý, jehož oporou je zvláště Tabula
Smaragdina a další původně arabské texty a jehož těžiště
leží na sever od Alp. Italský humanismus chápe sebe sama
jako filosofii úzce spřízněnou s novoplatonismem, zaalp‑
ský hermetismus se naproti tomu považuje spíše za vědu
praktickou, alchymicko-medicínskou. Společné je oběma
tradicím pouze to, že se odvolávají na Herma Trismegista.
Pod heslem „hermetická tradice“ se dosud rozuměl toliko
hermetismus florentské renesance a dějiny jeho působení
a recepce. Odhalení samostatného zaalpského hermetis‑
mu, k němuž dospěl Florian Ebeling, nyní podstatným
způsobem změnilo a rozšířilo naše porozumění herme‑
tické tradici. Tato kniha je nejen shrnutím toho, co už
o hermetismu víme, nýbrž předkládá zároveň zcela nový
obraz tohoto předmětu. Ve své heidelberské disertaci
Ebeling na podkladě textového korpusu, čítajícího dale‑
ko přes sto zčásti známých, zčásti neznámých alchymic‑
kých traktátů 17. století, načrtl kontury osobitého obrazu
Egypta, v němž Egypt není starou zaniklou kulturou, ný‑
brž živoucí tradicí, na niž lze navázat a kterou lze rozvíjet;
tak mohl být kupříkladu Paracelsus považován za nového
Herma. Je to obraz Egypta, jaký nacházíme u rosenkruci‑
ánů a svobodných zednářů, jak jej spatřujeme třeba ještě
v Kouzelné flétně. (…)
Hlavní problém hermetismu spočívá v tom, že lze jen
stěží přivést pod jednu střechu všechny tradice, které
se na Herma odvolávají, přitom se ale některé z těchto
tradic pro změnu podobají jiným směrům, které se Her‑
mem nezaštiťují. „Pravý“ hermetismus jako jednotný
a od ostatních jasně oddělený směr, nebo snad dokonce
filosofický systém, neexistuje. To Ebeling ve své knize
jasně ukazuje. Alchymicko-paracelsovský proud, který je
tu prvně vyzvednut jako samostatná hermetická tradice,
má s platonizujícím hermetismem Florenťanů sotva co
61
[ aurélie ]
společného. Lze-li přesto najít cosi jako společné prvky,
nejsou opět výlučně „hermetické“, nýbrž objevují se i v ji‑
ných tradicích.
Za nejdůležitější prvek hermetické tradice považuji
motiv zjevení. Různé hermetické rozpravy nestaví svou
autoritu na přesvědčivosti svých argumentů, nýbrž od‑
volávají se na vyšší, běžnému rozumu nepřístupné zje‑
vení. Tím jsou postaveny na stejnou rovinu s Biblí. Když
se pak dále hermetikům daří ukázat, že Bible a texty
opírající se o Herma Trismegista se v základních rysech
ve své teologii a kosmologii shodují, je zřejmé, že obojí
se vztahuje k témuž prameni božského zjevení. Herme‑
tická řeč je řeč zjevená. Směřuje shora dolů, z vyšší, oby‑
čejnému chápání nepřístupné perspektivy a hovoří au‑
toritativním tónem. Tento tón byl v pozdní antice, z níž
pocházejí nejstarší z těchto textů, široce rozšířen i mimo
hermetismus. Tehdejší „knižní trh“ byl zaplaven tex‑
ty, které se vydávaly za díla vynikajících, polobožských
postav z pradávných dob, kdy bohové byli člověku blíž.
Tato „pseudepigrafa“ se nechápala jako banální paděl‑
ky, nýbrž byla signálem určité tradice, na niž se pisate‑
lé odvolávali. Pravda byla více záležitostí stáří a původu
než shody a evidence; což je princip, který hermetické
tradice charakterizuje ještě i v případě jejich dnešních,
postmoderních odnoží. Z toho důvodu bylo i pro Herma
Trismegista osudovým, když Isaac Casaubon roku 1614
pádnými argumenty prokázal jeho pseudepigrafickou
povahu. S důkazem jeho stáří se zhroutil i jeho nárok
na pravdu a charakter zjevení.
(…) K pojmu zjevení patří určitý postoj k světu, kte‑
rý bych nazval „hyperkosmismem“. Všechny hermetické
tradice od dob antiky se sice zakládají na tom, že příro‑
da má povahu zjevení, svět jakožto Boží dílo je božský
a Bůh je v nějaké míře přítomen čili „imanentní“ ve všech
věcech, přesto je ale všem hermetikům všech dob jasné,
že Boží podstata a pravda se neodkrývají ve světské ob‑
lasti a nelze je pochopit lidským rozumem ani popsat lid‑
ským jazykem. Tento hyperkosmismus je příznačný nejen
pro židovskou, islámskou a křesťanskou víru v transcen‑
dentního Boha, nýbrž charakterizuje i pohanský monote‑
ismus pozdní antiky, jehož typickou teologickou formou
[ aurélie ] 62
zjevené řeči jsou orákulum (například u Macrobia) a na‑
učný dialog (Corpus Hermeticum). Tento transcendentní
a „hyperkosmický“ pojem Boha (výraz je antický a jeho
autorem je Praetextatus, který rozlišoval mezi bohy „en‑
kosmickými“ a „hyperkosmickými“) tvoří nejvýznamněj‑
šího společného jmenovatele křesťanství a hermetismu,
jakož i základ jeho recepce uvnitř křesťansko-západní
kultury.
S motivem zjevení je v hermetické tradici spjat motiv
utajování. Tento motiv se v běžném jazyce stal přímo vyjá‑
dřením všeho hermetického (jako čehosi tajuplného, ne‑
přístupného, uzavřeného). Tímto důrazem na tajemství
se hermetické zjevení liší od biblického. V biblické tradici
má být zjevené vědění všude šířeno. Tóře, kterou Mojžíš
obdržel na hoře Sinaj, se má zpaměti naučit celý lid a stu‑
dovat ji dnem i nocí, zjevení Kristova se mají hlásat do‑
konce všem národům. Hermetické zjevení naproti tomu
podléhá nejpřísnějšímu utajování. Není proto, na rozdíl
od Tóry, zapsáno písmem, nýbrž kodifikováno v hiero‑
glyfech, které byly od pozdní antiky až do 19. století po‑
važovány za obrazné symboly prostředkující v šifrované
podobě a bez ohledu na konkrétní jazyk určité myšlenky,
třebaže dochované texty samy byly sepsány výhradně řec‑
ky, latinsky a arabsky (respektive byly do těchto jazyků
„přeloženy“).
Hieroglyfy plnily v představách hermetiků trojí funk‑
ci: arkanizace; na jazyce neodvislého záznamu myšlenek;
a bezprostřední signifikace. Pojem arkanizace se vztahu‑
je k funkci utajování. V tomto ohledu fungovaly hiero‑
glyfy jako jakási kryptografie, která své poselství odha‑
lovala jen zasvěceným. Platón ve své slavné kritice písma
ve Faidru a v 7. listě odsuzuje jako nejzávažnější nedo‑
statek písemné komunikace skutečnost, že nerozlišuje
mezi vědoucím a nevědoucím, vydávajíc tak svůj obsah
napospas zneužití a nepochopení všeho druhu. Tomuto
nedostatku mělo čelit hieroglyfické písmo, jež dovedl číst
jen vědoucí. Jako médium zaznamenávání myšlenek sto‑
jí hieroglyfy v opozici k hláskovým písmům, odrážejícím
sled hlásek mluvené řeči. Už antičtí autoři, jako Diodó‑
ros a Plótínos, zdůrazňovali, že hieroglyfy se nevztahují
k slabikám a slovům, ale k pojmům a myšlenkám. Pojem
63
[ aurélie ]
„bezprostřední signifikace“, jak jej razila Aleida Assmann,
se opírá o Platónem zavedené rozlišení mezi „přiroze‑
nými“ (fysei) a „konvenčními“ (thesei) znaky. Přirozené
znaky označují označované pomocí přirozeného vztahu
a v tomto smyslu bezprostředně, konvenční znaky na‑
proti tomu označují oklikou přes společensky dohodnu‑
té kódy. Počínaje Aristotelem se považovalo za zřejmé,
že písmo a jazyk pracují na principu zprostředkovaného
označování. Hermetické tradice naopak spatřovaly v hi‑
eroglyfech přirozené znaky, které mají bezprostřední
vztah k světu, a naopak, svět je pro ně kosmem znaků
a systémem vztahů, v němž byla každé věci vtištěna „sig‑
natura“ jejího významu. Adam, který dal jména všem
tvorům, je dovedl číst a toto vědění dospělo po cestách
hermetických tradic zdárně až do novověku, přečkavši
potopu světa i zánik antických kultur.
Ze všech těchto důvodů se hermetické tradice, a pře‑
devším tradice alchymisticko-paracelsovská, považují za
nediskursivní, symboly zprostředkovávanou filosofii. Po‑
jem filosofia dia symbolon se prvně objevuje už u Filóna
Alexandrijského. Ve svém životopise Mojžíše píše, že Moj‑
žíš byl zasvěcen do egyptské „filosofie zprostředkovávané
symboly“, když jako princ vyrůstal na faraonově dvoře.
„Zasvěcení“ je vedle zjevení a tajemství třetím po‑
jmem, který neodlučitelně patří k hermetické tradici.
Zasvěcení je mnohem víc než pouhé zprostředkování ně‑
jakého vědění. Nejde jen o to znát hieroglyfické kódy, onu
tajemnou schránu hermetické moudrosti, nýbrž i o to
prokázat, že je člověk těchto znalostí hoden. Důvodem
arkanizace hermetického vědění byla totiž obava, že by
se mohlo dostat do nepatřičných rukou. Zasvěcení je
proto především zkouškou toho, zda je dotyčný hoden,
aby mu bylo vědění sděleno. Tato zkouška tomuto sdělení
předchází a je jeho nutnou podmínkou, protože vědění
smí získat jen ten, kdo je ho hoden. Zda dotyčný potřeb‑
nou důstojnost má či nemá, není otázkou vědění, nýbrž
ctnosti. Tato opatrnost souvisela s mimořádnou mocí,
která se přirozeným symbolům připisovala. Na základě
myšlení v poukazech a analogiích (namísto kauzálních
vztahů) rozvinul hermetismus teorii souvislosti celého
světa, která byla použitelná i prakticky, tj. magicky, mys‑
[ aurélie ] 64
ticky a medicínsky, k zušlechtění kovů, k prodloužení
života, k dosažení pozemské blaženosti, krátce: k výrobě
Kamene mudrců. V rámci bezprostřední signifikace byl
totiž člověk tajemstvím přírody mnohem blíž než v rámci
konvenční vědy
Všechny tyto i další motivy jsou hermetickým tradi‑
cím společné, ne však vlastní: nacházejí se i v těch souvis‑
lostech, ve kterých Hermes Trismegistos nehraje žádnou
roli. Paracelsovská nauka o signaturách a analogickém
myšlení se kupříkladu znovu vynořuje koncem 18. století
u Emanuela Swedenborga, učení o universální jednotě je
blízké panteistům a spinozistům, projekt pojmového pís‑
ma fascinoval Leibnize a další filosofy 17. století, a u Egyp‑
tem inspirovaných svobodných zednářů na sklonku
18. století jde sice všude o mysteria Isidina a její „zastřený
obraz v Sais“, sotva však ještě o učení Herma Trismegista.
V 19. a 20. století převzaly řadu těchto prvků různé směry
theosofie a anthroposofie, jimž je společná triáda zjeve‑
ní – tajemství – zasvěcení. Hermetismus v rozmanitosti
svých tradic, které nelze nikdy nelze subsumovat do jed‑
noho „systému“, a s komplexem svých představ, myšlen‑
kových forem a diskursů představuje alternativní, jedno‑
značně nazpět orientovanou kulturu vědění, která se pro‑
sadila i mimo jakýkoli vztah ke starému Egyptu a Hermu
Trismegistovi, a proto mohla přetrvat jak ono odhalení
egyptského protomudrce roku 1614, tak rozluštění (a od‑
kouzlení) egyptských hieroglyfů roku 1822. Dnes, ve zna‑
mení nejen postmoderního „anything goes“ – „všechno je
možné“ –, nýbrž i radikálního odvratu od víry v pokrok
charakteristické pro 19. a 20. století, by se kultura vědě‑
ní obracející se k minulosti tak, jak to činí hermetismus,
jenž svou spásu hledá v uchovávání vzpomínky na prvo‑
počátky, mohla ocitnout ve středu nového zájmu. Možná
že staří nejen „už také“ viděli něco z toho, co je dnes pro
nás důležité, nýbrž věděli snad i mnohé, co jsme my me‑
zitím zapomněli.
annick de souzenelle: symbolismus lidského těla
[ připravujeme; druhé, rozšířené vydání ]
65
[ aurélie ]
annick de souzenelle: ženský pól bytí
aneb tečka za adamovým žebrem
Autorka Annick de Souzenelle je dobře známá v oblasti duchovní literatury nejen na Západě, ale také v zemích východní Evropy.
Její knihy nám objevují židovské kořeny křesťanství a zároveň nám
ukazují cestu k poznání našich vnitrních hlubin. ▪ V této knize nám
A. de Souzenelle odhaluje tajemství „slavného Adamova žebra“,
aby nám ukázala, že tu jde (vinou chybného překladu z hebrejštiny) vlastně o „druhou“ stránku prvního člověka, o ženskou energii
nazývanou Iša, která je vlastní každému člověku (mužům i ženám).
Autorka nám potom objevuje historii velkých ženských postav
Bible (např. Sáry, Ráchel, Judit, Marie, Maří Magdalény atd., aby
sledovala vývoj této „ženské reality“ až do dnešní doby.
[ připravujeme ]
annick de souzenelle: vnitřní egypt
aneb deset ran duše
V této knize autorka předkládá svůj výklad biblického Exodu Židů
z Egypta jakožto symboliku procesu duchovního růstu izraelského
lidu. Zkoušky, kterými tento lid musí projít, než může odejít ze
země svého otroctví, stejně jako i tresty známé též jako „egyptské
rány“, jimiž Bůh trestá Egypťany, aby jim ukázal svou moc, zde představují jednotlivé etapy či fáze hluboké proměny Hebrejů na jejich
cestě ke Světlu. Tato četba je o to zajímavější, že nám ukazuje, jak
nám může Bible odhalit aktuálnost svého poselství pod povrchem
dávného příběhu a objevit nám jiný Příběh, ten, který žije ve skrytu
za moderní tváří dnešního světa. V době, kdy musí lidstvo projít
těžkými zkouškami ve střetu civilizací a čelit nebezpečí terorismu,
odhaluje nám zde A.de Souzenelle skutečné kořeny našich problémů: duchovní nezralost člověka, který je konfrontován se svým stínem, se zemí svých hlubin, se svým vnitřním Egyptem.
[ připravujeme ]
a. kaplan: kniha bahir
Bahir je jedním z nejstarších a nejzajímavějších klasických kabalistických textů. Až do zveřejnění knihy Zohar byl Bahir nejvlivnějším a široce citovaným hlavním pramenem kabalistického učení.
Je citován v každé významnější knize o kabale, přičemž nejstarší
citát se nachází v Raavadově komentáři k Sefer jecira. Je také mnohokrát citován rabi Moše ben Nachmanem (Ramban) v jeho komentáři k Tóře. Stejně tak je často parafrázován a citován v knize
[ aurélie ] 66
Zohar. ▪ Název Bahir je odvozen z prvního verše textu Jb 37, 21:
„A nyní nemohou vidět světla, ono je jasné (bahir) na oblacích.“
Kniha Bahir se také nazývá Midraš rabiho Nechunji ben Hakana,
nazývá ji tak zvláště Ramban. Může to být proto, že jméno rabiho Nechunji je na samém počátku knihy. Většina kabalistů však
Bahir skutečně připisuje jemu a jeho škole. Někteří ho považují
za nejstarší psaný kabalistický text. ▪ Ačkoliv je Bahir docela malou knihou, asi kolem 12 000 slov, byl velmi vážen mezi těmi, jež
bádali v jeho mysteriích. Rabi Juda Chajit, přední kabalista patnáctého století, napsal: „Učiň tuto knihu korunou své hlavy.“ Velká
část textu je poměrně těžce pochopitelná. Rabi Moše Cordovero
(1522–1570), hlava safedské kabalistické školy, řekl: „Slova tohoto
textu jsou jasná (bahir) a jiskrná, avšak jejich třpyt může oslepit
oči.“ ▪ Bahir byl poprvé zveřejněn kolem roku 1176 provensálskou
školou kabalistů a v podobě rukopisu koloval v úzkém okruhu lidí.
První tištěný výtisk se objevil v Amsterodamu (1651). Text tvoří následující části: První verše stvoření, Alefbeta, Sedm hlasů a sefirot,
Deset sefirot, Mysteria duše.
[ připravujeme ]
Překlad pojednání Azriela z Gerony
Jako doplnění tohoto textu zde zveřejňujeme překlad tematicky podobného textu Azriela z Gerony (celým jménem
Azriel ben Menachem,1160–1238), jenž byl jedním z nejvýznamnějších židovských mystiků tohoto kabalistického
centra. Byl učitelem nejdůležitější osobnosti kabalistické
komunity v Geroně rabiho Moše ben Nachmana zvaného
Ramban nebo v nežidovských kruzích také Nachmanides.
Azriel byl nejvýznačnějším žákem Jicchaka Slepého. Jeho
spisy se věnují sefirám a zahrnují i mystickou interpretaci
židovské liturgie a agady. Spis Výklad deseti sefirot se snaží formou dvanácti otázek a odpovědí filosoficky obhájit
kabalistickou představu stvoření pomocí deseti sefirot.
Zde uvedenému překladu chybí poslední dvanáctý odstavec, který svou délkou i obsahem odpovídá všem předchozím odstavcům. Zabývá se doložením všech předchozích
odpovědí citacemi z Tóry a výroky ostatních rabínů.
Výklad deseti sefirot ve formě otázek a odpovědí od rava
Azriela z Gerony, budiž požehnána jeho památka.
67
[ aurélie ]
1) Pokud se tazatel zeptá: Kdo mne přesvědčí, abych
uvěřil, že má svět [nějakého] Vládce?
Odpověď: Tak jako nemůže být loď bez kapitána, ne‑
může být svět bez Vládce. Tento Vládce je nekonečný (Ejn
sof) jak ve Své slávě, tak ve Svém slovu, jak je o této záleži‑
tosti psáno: „Všemu jsem viděl konec, [avšak] Tvá přikázá‑
ní jsou nesmírná“ (Ž 119, 96). Je psáno, „že každý čin Bůh
přivede k soudu, každou [věc] skrytou, ať dobrou či zlou“
(Kaz 12, 14). To, co je skryté, nemá konce ani omezení. Je
neprobádatelné a nic vně tohoto není. Moudří badatelé
o této věci přiznávají, že počátek všech počátků a příčina
všech příčin je bez konce (Ejn sof), neprobádatelná a bez
omezení. Podle cesty Vládce vidíme, že konec každého
díla je před zkoumáním badatele ukrytý, jak je o tom
psáno: „…aby člověk nenalezl dílo, které Bůh vykonal
od počátku až do konce“ (Kaz 3, 11). A dále je psáno: „…
a i kdyby moudrý říkal, že se dozví, nebude schopen na‑
lézt“ (Kaz 8, 17). Ohledně toho Písmo upozorňuje: „Aby
mezi vámi nebyl muž ani žena, rodina ani kmen [, kteří
by své srdce dnes obrátili od Hospodina našeho Boha, aby
šli sloužit bohům národů. Ať mezi vámi není kořen plo‑
dící jed a hořkost.]“ (Dt 29, 17). [A dále] je psáno: „A stalo
by se, že by [někdo] uslyšel slova této kletby] a žehnal by
sobě v srdci svém řka: ‚Pokoj budu mít, třebaže budu cho‑
dit podle žádosti srdce svého´…“ (Dt 29, 18). To znamená,
že nevěří v Boha a v Jeho atributy, a to ani tehdy, když věří
v Nekonečného (Ejn sof) a přitahuje od Něj pro sebe sílu,
která není ze síly Boha. A protože popírá Boha, je o něm
řečeno: „… a vyhladí Hospodin jeho jméno [pod nebesy]“
(Dt 29, 19), tak aby mu odměřil jeho mírou. Avšak ten,
kdo věří v Boha, budiž požehnán, věří, že svět má Vlád‑
ce a věří v Nekonečného. O tom, kdo nevěří, že má svět
Vládce, avšak tvrdí, že tento nízký svět je náhodou, je ře‑
čeno: „jestliže se se mnou budete vadit“ a [poté] i psáno:
„budu se s vámi vadit i Já“ (Dt 26, 28). Ten, kdo říká, že vše
je náhodou, vadí se s Ním, neboť je psáno „… budete-li
se se mnou vadit“ (Lv 26, 27), „budu se s vámi vadit i Já“
(Lv 26, 28). To znamená, že každému se vyměří podle jeho
míry v té záležitosti a na té cestě, která se mu děje.
2) Pokud se tazatel zeptá: Kdo mě přesvědčí, abych věřil v Nekonečného (Ejn sof)?
[ aurélie ] 68
Odpověď: Věz, že vše viditelné a uchopitelné rozjímá‑
ním je omezené. A vše omezené je konečné. Vše konečné,
není rovno tomu, co je neomezené a co se nazývá Neko‑
nečné (Ejn sof), což je dokonalá rovnováha v naprosté
jednotě, v níž neexistuje [žádná] změna. Jestliže je On
bez omezení, není nic vně Něho. A protože je vyvýšený
a skrytý, je principem všeho skrytého i zjevného. Jelikož
je skrytý, je pramenem jak víry, tak i vzdorovitosti. Ohled‑
ně toho je řečeno: „Spravedlivý bude živ svou vírou“ (Abk
2, 4). Moudří badatelé dosvědčují slova, která tvrdí, že Ho
nemůžeme vnímat jinak nežli skrze negaci. A to, co vyza‑
řuje z Nekonečného (Ejn sof), je oněch deset sefirot.
3) Pokud tazatel vytrvá a zeptá se: Jakým způsobem
jsi odvodil, že existují sefiry? Spíše bych řekl, že existuje
pouze Ejn sof.
Odpověď: Ejn sof je dokonalost bez [jakéhokoliv] ne‑
dostatku. Pokud řekneš, že má neomezenou moc, kdež‑
to omezenou moc nemá, pak ubíráš z Jeho dokonalosti.
Řekneš-li, že tím omezením, které z Něj prve vyšlo, byl
tento svět – nedokonalost z dokonalosti – [připisuješ] ne‑
dokonalost potenci, která z Něj [vychází]. A jelikož Jeho
dokonalost [v sobě nemá] nedokonalost, jsme nuceni
říci, že má omezenou moc bez omezení. To, co z něj prve
vzešlo, jsou sefiry, které jsou zároveň dokonalou i nedo‑
konalou potencí. Když přijímají z emanace přicházející
z dokonalosti, jsou dokonalou potencí. Je-li od nich tato
emanace odňata, je v nich nedokonalá potence. Existu‑
je v nich tedy potence působit v dokonalosti i v nedoko‑
nalosti. Dokonalost a nedokonalost oddělují jednu věc
od druhé. Namítneš-li, že On sám zamýšlel stvořit svět
bez [pomoci] sefirot, odpovědí na to je, že záměr by po‑
ukazoval na nedokonalost toho, jenž zamýšlel [stvořit
svět]. Jestliže řekneš, že stvoření nezamýšlel, odpovědí
na to je, že kdyby tomu tak bylo, bylo by stvoření ná‑
hodnou [událostí], a každá věc, která povstane náhodně,
nemá řád. My však vidíme, že stvoření má řád se sluncem
ve dne a měsícem s hvězdami v noci. Řádem trvají, řá‑
dem zanikají a řádem se obnovují. Tento řád, jímž trvají
a zanikají, se nazývá sefiry, což jsou síly [stojící] za veške‑
rým odděleným bytím v rozdílném počtu. A protože bylo
stvoření [přivedeno] do existence prostřednictvím těchto
69
[ aurélie ]
sefir, navzájem se od sebe liší, kdy [některé] jsou vysoké,
[jiné] nízké a [některé] jsou mezi. Přesto všechno [pochá‑
zí] z jednoho principu a vše [pochází] z Ejn sof, mimo
nějž není nic.
4) Pokud tazatel vytrvá a zeptá se: Hle, dokázal jsi,
že existují sefiry. Jak ale zdůvodníš, že jich je deset, a že jsou
[přesto jen] jednou silou?
Odpověď: Už jsem tě obeznámil, že sefiry jsou počát‑
kem a začátkem všeho, co je omezené. Vše, co je omezené,
je vymezeno substancí a místem (prostorem), neboť není
substance bez prostoru a není prostoru bez prostředko‑
vání substance. A v substanci [se nachází] přinejmenším
tři síly [a to] v délce, v šířce a také v hloubce. Takto jich je
[celkem] devět. A protože substance netrvá bez prostoru
a prostor trvá pouze silou substance, pak celkový počet,
co se týče substance a prostoru, není menší nežli deset.
Proto je psáno: „deset, a ne devět, deset, a ne jedenáct“ (Se‑
fer jecira 1, 4). A tak jako se ze tří stává devět, tak se stej‑
ným způsobem ze čtyř, což je prostor pro [výše uvedené]
tři, stává šestnáct. Avšak [v daném případě] si vystačíme
s deseti, abychom naznačili, že prostor [pochází] ze síly
substance a že substance je pouze jedinou silou.
5) A pokud tazatel vytrvá a zeptá se: Jak můžeš říci,
že jsou sefiry emanované? Spíše tvrdím, že byly stvořené,
jako ostatní stvoření.
Odpověď: Už jsem tě obeznámil, že Ejn sof je doko‑
nalý bez [jakékoliv] nedokonalosti a že je třeba, aby čini‑
tel, který z něj na začátku vystoupil, byl také dokonalý.
A proto je síla emanovaného (acilut) vhodným počátkem
všemu stvořenému (berija), neboť síla emanovaného
je principem stvořeného, [je principem] stvoření všeho
existujícího. Neboť kdyby neexistovala síla emanovaného,
která od [Ejn sof] přijímá a nemá nedostatku, jak bychom
mohli rozeznat přítok dokonalosti přicházející z Ejn sof?
Jak by mohla síla sefirot vhodně přijímat a předávat hoj‑
nost všem potřebným, aniž by nebyla umenšena? Neboť
je-li od jakéhokoliv stvoření [něco] odebráno, ubude z něj
a je umenšeno [avšak když něco čerpá z Boha, neubude
z Něj a ani není umenšen]. Protože sefiry se staly první
působností, která vzešla z Ejn sof, je vhodné, aby byl [Ejn
sof] jejich dokonalou potencí bez nedokonalosti, ačkoliv
[ aurélie ] 70
ony předávají hojnost všem potřebným, aby [tak mohly]
přijímat z Ejn sof.
6) A ohledně tohoto se tazatel bude opět ptát: Jak můžeme říci, že On je jediný, a že se v něm [zároveň] sjednocuje počet deseti? Takto můžeme střežit pravdu ve svých
srdcích, ne však ve výrocích našich úst.
Odpověď: Už jsem tě obeznámil, že Jednota je zákla‑
dem mnohostí. V [mnohostech] se žádná potence neob‑
novuje, to [se děje] pouze v Něm. On je nad nimi. Kaž‑
dá z nich (totiž z těch mnohostí) je nad svým druhem,
jenž je pod ní. Potence jedné je i v druhé. Přesto je ten
První potencí všech a potence všech není nic jiného nežli
první potencí. Přestože je ten První potencí všem, není
tomu tak v konkrétním [slova smyslu], ale pouze obecně.
Podobně je to s ohněm, plamenem, jiskrami a barvami,
které jsou jedním principem, a to přesto, že se od sebe
vzájemně liší rozdělením do částí.
7) A pokud tazatel vytrvá a zeptá se: Poté co jsi objasnil, že existují sefiry a že jich je deset a že nejsou stvořením, nýbrž emanací a že jejich počet je jedinou potencí,
odpověz mně nyní, proč jim nemohu přidělit rozměr, vymezení a tělesnost?
Odpověď: Už jsem tě obeznámil, že Ejn sof je dokona‑
lostí bez nedokonalosti a že má omezenou moc bez ome‑
zení a že omezení, které vychází z Něj a které omezuje vše
existující, jsou sefiry, které mají moc působit v dokona‑
losti i v nedokonalosti. Kdyby pro ně neustanovil omeze‑
ní, neuvědomovali bychom si, že má moc ustanovit ome‑
zení. Aby se dosvědčilo, že mimo Něj nic není, ustanovil
omezení, aby si tak omezené existence uvědomovaly své
vlastní hranice. A přestože nahoře neexistuje omeze‑
ní, myšlenka, která přichází z Ejn sof, poukazuje na to,
že On je povznesen a skryt před rozšířením v omezení.
Ve [světě] omezení se vše, co se šíří v úvahách srdce a co
je naznačeno v myšlence, která se šíří dolů, nachází v řeči,
ve vidění a v činu. Vše, co přichází do omezení, má roz‑
měr a tělesnost, neboť vše, co existuje a co uchopí myš‑
lení srdce, se nazývá tělem, a to dokonce i duch. A proto
sefiry, které jsou souhrnem všeho omezeného, jsou koře‑
nem omezení. Toto omezení, které je bez omezení, je vy‑
zářeno, a proto je řečeno: „Jejich mírou je deset, jimž není
71
[ aurélie ]
konce“ (Sefer jecira 1, 5). Moudří badatelé řekli, že lidský
intelekt je omezený a že z postupu Vládce vidíme, že kaž‑
dá věc má ohraničení, rozměr a míru.
8) A pokud tazatel vytrvá a zeptá se: Nyní mi odpověz,
odkdy tyto sefiry existují? Pokud odpovíš, že existují téměř
shodně se stvořením světa, dá se namítnout: Proč je vyzářil tehdy, a ne již [dříve]? Neznamená to změnu mysli
v Dokonalém? A pokud odpovíš, že [stvoření] předcházely,
pak jsou od Něj nerozlišitelné. A pokud budou v této jediné
nerozlišitelnosti, jaký je pak rozdíl mezi [nimi a Bohem]?
Odpověď: Mezi sefirami jsou takové, které v Ejn sof
existovaly potenciálně už předtím, než přišly do aktuál‑
ního [stavu], jako [například] první sefira, která je [však
zároveň] ostatním [sefirám] rovnocenná. Existují mezi
nimi takové, které jsou inteligibilní, a které byly tehdy vy‑
zářeny, jako je tomu u druhé sefiry, z níž [pochází] Tóra,
jež předcházela stvoření světa. Existují mezi nimi takové,
které jsou vnímatelné, a takové, které jsou přirozené, jako
sefiry, které existují pro potřebu tohoto světa a které vyzá‑
řily téměř se stvořením světa. A protože u existence dvou
prvních sefir, což je potence skrytá a inteligibilní, je jejich
působnost vzájemně [smíšená], umožňuje jejich existence
[bytí] ostatním [sefirám], jak řekli naši učitelé blahé pa‑
měti: „Nemohl snad být [svět] stvořen jedním výrokem?“
Ohledně tvé otázky, že by pak byly od Něj nerozlišitel‑
né, [následuje tato] odpověď: Přesto, že se nedá k Ejn sof
nic připodobnit, tak aby sis tuto věc přiblížil, připodob‑
něme ji ke svíci, která zapaluje nesčetně dalších. Každá
osvětluje o něco více, avšak všechny jsou shodné s prvním
světlem. Všechny [pochází] z jednoho principu, vzájemně
se ale [formou] nepodobají. Odvěký [stav sefirot] se nedá
připodobnit Jeho odvěkému [stavu], neboť On je více než‑
li ony a jejich potence je vyzářena z Něj, díky Jeho vzneše‑
nějšímu odvěkému [stavu]. V Něm neexistuje žádná změ‑
na. Spíše se projevuje potence vyzářeného v rozdílnosti
jejich existencí. Proto se nedá říci, že v Jeho mysli došlo
ke změně, přestože mimo Něj nic není.
9) A pokud tazatel vytrvá a zeptá se: jaká je jejich bytnost?
Odpověď: Podstatou sefiry je syntéza všech věcí s je‑
jími opaky. Kdyby v nich nebyla schopnost syntézy, nee‑
[ aurélie ] 72
xistovala by potence žádné věci. Neboť to, co je světlem,
není temnotou a to, co je temnotou, není světlem. A pro‑
to se jejich bytnost podobá touze duše, která je syntézou
všech přání a myšlenek z ní vycházejících. A přestože jsou
tyto mnohé, jejich princip je pouze jediný – v [dané] věci
a jejím opaku. Takto existuje život duše, intelekt, milost,
láska, milosrdenství, a přestože jsou bytím z nebytí, není
jejich existence úplná. Když se však podstata oděje do ima‑
ginace, připodobníme si první potenci ke skrytému světlu.
Druhou potenci ke (skrytému) světlu, které se skládá ze
všech barev. Toto je světlo podobné modré [barvě], která
je zakončením všech barev (sic) a jež se nepodobá žádné
známé barvě. Třetí potence [se podobá] zelenému světlu,
čtvrtá potence bílému světlu, pátá potence červenému
světlu, šestá potence zahrnuje bílou i červenou [barvu],
sedmá potence je potencí červené [barvy] tíhnoucí k bílé,
osmá potence je potencí bílé [barvy] tíhnoucí k červené,
devátá potence zahrnuje bílou a červenou a od červené
tíhne k bílé a od bílé tíhne k červené a desátá potence
zahrnuje všechny barvy.
10) A pokud tazatel vytrvá a zeptá se: jaká jsou jejich
jména, pořadí a pozice?
Odpověď: Jméno první potence se nazývá Vznešená vý‑
šina (Rum maala), neboť je povznesena nad zkoumáním
bádajícího. Druhá se nazývá Moudrost (Chochma), což je
počátek chápání. Třetí se nazývá Rozum (Bina). Až po‑
tud je to svět intelektu. Čtvrtá se nazývá Milost (Chesed),
pátá se nazývá Bázeň (Pachad) a šestá se nazývá Krása
(Tiferet). Potud je to svět duše. Sedmá se nazývá Vítězství
(Necach), osmá se nazývá Majestát (Hod), devátá se nazý‑
vá Spravedlivý, základ světa (Cadik jesod olam) a desátá
se nazývá spravedlnost (Cedek). Potud je to svět těla.
Následuje řád jejich působnosti: První je Božská moc.
Druhá je andělská moc. Třetí je prorocká moc. Čtvrtá
rozmnožuje milosrdenství až do výšin. Pátá soudí bázní
z Jeho síly. Šestá je milosrdenstvím v bázni nad spodními.
Sedmá dává růst a sílit vegetativní duši. Osmá ji oslabuje
a zemdlívá. Devátá přivádí síly všech. Někdy je to kvůli jed‑
nomu [důvodu], jindy kvůli [jeho] opaku. Desátá je mírou
spodního soudu, která sestává z potence všech, aby sou‑
dila dolní [světy]. Z nich a z jejich síly se přivádí potence
73
[ aurélie ]
lidské duše a to tímto způsobem: Vznešená výšina [se na‑
chází] v potenci duše, která se nazývá „jediná“ (jechida).
Chochma [se nachází] v potenci duše jakožto „živá duše“
(nefeš chaja). Bina existuje v potenci ruach (duch). Che‑
sed je v potenci nefeš (duše). Pachad je v potenci, která
se nazývá nešama (duše). Tiferet je v potenci krve, Necach
je v potenci kostí, Hod je v potenci masa, Základ světa
(Jesod olam) je v potenci [mužského] pohlavního orgánu
a Spravedlnost (Cedek) [se nachází] v potenci kůže těla.
Jejich umístění na výšinách je následující: Vzneše‑
ná výšina obklopuje a obepíná [sefiry] Chochma a Bina,
které pak obepínají to, co je pod nimi. Chesed proudí
do [sefiry] Necach, která je na pravé straně. Pachad prou‑
dí do [sefiry] Hod, která je na levé straně. [Sefiry] Tiferet
a Jesod olam (Základ světa) jsou uprostřed a Cedek (Spra‑
vedlnost) je naproti nim.
11) Pokud tazatel vytrvá a zeptá se: Už jsi mě seznámil s jejich jmény a s jejich pozicí a uspořádáním. Nyní
mě obeznam s pozicí Spravedlnosti (Cedek), která přijímá
z potencí všech. Obeznam mě nyní, zda v každé z nich existuje přijímání a odevzdávání se.
Odpověď: Věz, že vše emanované bylo vyzářené pouze
proto, aby dosvědčilo jednotu s Ejn sof. Pokud by nebyl
přijímající sjednocen s dávajícím a dávající s přijíma‑
jícím a nebyli by sjednoceni v jednu potenci, nedalo by
se rozeznat, že jsou oba jedinou potencí. Avšak z jejich
sjednocení lze poznat potenci jednoty. Neboť jestliže je
potence sjednocení viditelná zjevně, o co více by se o ní
mělo uvažovat i skrytě? A proto je vše jak přijímajícím,
tak i odevzdávajícím se.
rené alleau: o povaze symbolů
[ připravujeme ]
irene hillel-erlanger: cestování kaleidoskopem
O životě Irene Hillel-Erlangerové (30. 6. 1878 – 21. 3. 1920) je známo jen velice málo. Její dávní předkové údajně pocházeli z antických královských a rabínských rodů (odtud zřejmě její původní
jméno Irene Hillel-Manoach). Jméno Erlanger (jež později jméno
Manoach vystřídalo) patřilo hudebnímu skladateli Camille Erlangerovi (1863–1919) a z tohoto svazku vzešel i jediný syn Philippe
[ aurélie ] 74
Erlanger, umělecký kritik, novinář a historik, který se v 60. letech
dvacátého století stal nositelem Řádu čestné legie za zásluhy spojené se založením Mezinárodního filmového festivalu v Cannes –
byl on to, kdo s touto ideou přišel. ▪ Irene Hillel-Erlanger vydala v r. 1919 v nakladatelství Cres prózu Voyages en kaleidoscope
(Cestování kaleidoskopem), která se pro zasvěcence stala klasikou
esoterické literatury a pro některé literární znalce až jakýmsi románovým kubismem. ▪ Patrik Rivièr nás zpravuje, že na večírku,
který její otec uspořádal u příležitosti vydání této knihy, se měla
Hillel-Erlanger otrávit ústřicemi, každopádně několik týdnů nato
skutečně zemřela. Během týdne po vydání knihy byl téměř celý
náklad shromážděn a zničen. Vynořila se fáma, že snad měla HillelErlanger v knize kompromitovat jistý finanční trust… ▪ Kniha je
věnována „vzácné duši: L. B.“, což je možná její přítel Léon Bloy, ale
možná také její velká přítelkyně, alchymistka Louise Barbe, manželka dr. Voronoffova (jenž se stal terčem všeobecného posměchu,
neboť se prokazoval úředním datem narození svého otce a tvrdil,
že vlastní elixír života), jež zemřela rok po vydání této knihy, údajně po požití velkého množství „pitného zlata“. Tato mladá žena,
která společně s Canselietem a Hillel-Erlanger patřila mezi časté
návštěvníky slavné stavitelské rodiny des Lesseps, stála r. 1910 modelem pro olejomalbu Jeana Juliena Champagne „Nádoba Velkého
díla“, jež se objevuje na frontispice reedice Canselietova díla: Dvě
alchymická sídla, kde je zveřejněna i fotografie této ženy z r. 1913.
(J. J. Champagne byl geniálním Fulcanelliho kreslířem, jenž spolu
s Bertrandem de Lesseps vynalezl slavné vrtulí poháněné sáně,
které tolik obdivoval přítel zmíněných hermetiků Raymond Roussel a který spolu s hermetikem Schwallerem de Lubicz znovuobjevil techniku barvení skla, jež se používala ve slavných vitrážích
v katedrále v Chartres. Tento veselý umělec bývá někdy neprávem
považován za Fulcanelliho samotného – např. R. Ambelainem aj. –
snad to vzniklo z věnování, které v žertu vepsal do knihy Tajemství
katedrál svému pseudožáku Julesi Boucherovi, v němž se podepsal
jako Fulcanelli.) Mezi velké obdivovatele Louise Barbe patřil slavný
básník Paul Éluard. ▪ Mezi přítelkyně Hillel-Erlanger patřila i Krisanovskaia, manželka předsedy Akademie věd Sovětského svazu,
jejíž román Elixír života byl přeložen do francouzštiny v r. 1927.
▪ Před vydáním Cestování kaleidoskopem publikovala autorka
pod pseudonymem Claude Lorrey v letech 1909–1913 i několik
pozoruhodných básnických sbírek. Jako scenáristka spolupracovala na prvních filmech režisérky Germaine Dulac, a je tak možné
75
[ aurélie ]
se domnívat, že právě z těchto zkušeností pramení síla jejích vizí
i vynález promítacího kaleidoskopu, který zjevuje „ukrytý smysl
všech věcí“ a „harmonii rodící se z výměny pohledů“. ▪ Irene Hillel-Erlanger byla blízkou přítelkyní Louise Aragona, jenž její jméno v některých svých básních připomněl a zároveň ji zavedl mezi
dadaisty a později i do okruhu zakladatelů surrealistické skupiny,
scházející se na památném Place Blanche v Paříži.
[ připravujeme ]
Nádoba Velkého díla
Alchymistka Louise Barbe
Vrtulí poháněné sáně
[ aurélie ] 76
Předmluva k Cestování kaleidoskopem
Ach! V tom šťastném prostoru, jenž nic nedokáže zamžít,
/ Mě nekonečně rozpouštět, bez konce nechat mřít! /
Ztrácet mě v tak krásného původu loži, / Ty Zlatý šípe,
krystale čirý, och, Světlo boží! (Claude Lorrey)
Ve chvíli, kdy se definice modelu „nové ženy“ zdá být
nesnadná, žádná z nich nemůže zůstat nedotčena zde
se odehrávajícím dramatem, které madam Grace a hra‑
běnku Veru staví do věčného protikladu. Čtenář, který
k nákupu této knihy nepřišel náhodou, se s dojetím do‑
zví, že ještě v letech po roce 1910 bylo možné, aby se Joël
Joze, geniální vynálezce kaleidoskopu, uprostřed Paříže
setkal s Kouzlem, Milostí (Grace).
Proč je však třeba, aby tento „muž kolem třicítky, ztrá‑
peného výrazu a originálního vzhledu“, přijatý do Palmo‑
vého háje, kam „jako jediní pronikli jen Prosťáčci“, defini‑
tivně podlehl svádění pyšné Very, a vyvolal v Grace neod‑
vratný a nutný vztek, stejně tak jako zničení promítacího
přístroje? Jaký to zmatek předvídala ve svém posledním
dopise datovaném v neděli 21. března (1915?) Grace, ori‑
entálně zahalená, nesouce smutek za svého Miláčka, nej‑
lepšího žáka jejího Otce?
Možná, že se zřetelem k lidské slabosti mu po kata‑
strofě odpustí, ale chyba proti Duchu zůstane nesmaza‑
telná, „fluida se podruhé chytit nenechají“. Konec konců
je to mladý Gilly, jehož interpretaci si ponecháme k jiné
příležitosti, který se událostmi poučí navzdory svému
mladému věku a jenž ještě dokáže „vykonat velké věci“
za podmínky, že se do toho nevmísí hraběnka Vera…
Ať už pod svým příjmením, nebo s pseudonymem
Claude Lorrey, je zjevné, že Irene Hillel-Erlanger nám
chtěla předat svou velkou zkušenost v jedinečném díle
v dějinách alchymie; většina autorů, pokud šlo o jejich
soukromý život, se vždy totiž předváděla s nekrajnější
diskrétností.
Irene Hillel-Erlanger, která se za své příliš krátké exis‑
tence stýkala s tolika básníky a jejíž salon byl svědkem
počátků surrealistického hnutí, zažila velmi bolestivé
osobní putování; můžeme tak usuzovat dle tónu její sbír‑
ky Poésies, vydané v roce 1909:
77
[ aurélie ]
Oslnivý dům, jejž postavit jsem chtěla,
Vyhořel. Trosky, kam sestoupit jsem měla
Běda! Nejsou než popele haldou beztvarou a širou.
Ozvěna žádná…
Trpím, abych již netrpěla.
A tak kolem svých třicátin, protože se narodila 30.
června 1878, v čase, kdy vychází psí hvězda, Irene nepo‑
chybně dosáhla onoho stavu krajní bolesti, z něhož moh‑
la začít stoupat směrem ke Světlu.
Román o Růži vykládejte jasně,
veškeré Umění Lásky tkví v něm spásně.
A to je celý problém, který je nám předložen madam
Grace, s níž se autentický Rytíř bezprostředně podílí
na oné „RODÍCÍ SE HARMONII VÝMĚNY POHLEDŮ!“
Pro své Cestování, věnované Léonu Bloyovi, tomuto
„Poutníku absolutnem“, zesnulému v roce 1917, Irene na‑
padlo využít kinematografu, jenž prožíval zlatou dobu,
právě tak jako automobil, tolik ceněný hraběnkou Verou.
Dobře odhadla moc, s níž měly tyto nové techniky ovlád‑
nout po úniku toužící masy, a zvláště pak předvídala ob‑
rovskou moc „Zjevení“ toho, čemu se dnes říká audiovizu‑
alita. Proto se nám zdá naprosto vhodné navrhnout číst
titul zkratkovitě, v podobě „CESTOVÁNÍ ENDOSKOPEM“,
tj. „uvnitř nás samých“.
Mezi básníky, kteří žili ve stejné době jako Irene, při‑
hlédneme ke třem, o nichž se domníváme, že mohli být
více či méně zaujati Cestováním. Ten první, který nás na‑
padá, je zjevně Raymond Roussel, narozený v roce 1877,
jehož Africké dojmy vyšly, nikoli bez jistého rozruchu,
v roce 1910. Myslíme si, že z textu tohoto velkoburžo‑
azního estéta se složitým mládím, čtenář ocení pasáž,
kterou zde reprodukujeme proto, že se zdá být blízkou
postupu, užívanému Joëlem Joze:
„Náhle, jako kdyby uprostřed své netečnosti shledal
jistý zbytek vědomí, Fogar učinil nepředvídatelný pohyb
podpažím, jímž vyvolal v činnost páku.
Maják se okamžitě rozsvítil a od země ve vertikálním
směru promítl elektrický svazek úchvatné bělosti, jehož
záře se díky dokonale vyleštěnému reflektoru zdesatero‑
násobila.
Bílá rostlina ohnutá pod nebesy postele byla tím in‑
[ aurélie ] 78
tenzivním osvícením plně ozářena, jako kdyby bylo urče‑
no jen jí. V průsvitu bylo v její převislé části vidět na ko‑
nec čistého a silného stolu, tvořícího s rostlinnou tkání
zbarvenou v celé její síle jeden celek.
To vše vzbuzovalo zvláštní dojem jakési vitráže, hlad‑
ké a splývající díky nepřítomnosti jakýchkoliv spojů a in‑
tenzivního odlesku. Průzračný obraz vyvolával představu
nějakého místa v Orientu. Pod čistým nebem se rozklá‑
dala nádherná zahrada plná svůdných květin. Uprostřed
mramorového bazénu vodotrysk tryskající z nefritové
trubice půvabně kreslil štíhlou křivku.
Vedle se tyčilo průčelí nádherného paláce, jehož jedno
otevřené okno rámovalo objímající se pár. Tučný a vousa‑
tý muž, oblečený jako bohatý obchodník z Tisíce a jedné
noci, nesl na smějící se tváři výraz srdečné a nezaměni‑
telné radosti. Žena, svým oblečením a vzezřením ryzí
Maurka, zůstávala tesklivá a melancholická i vzdor skvělé
náladě svého druha.
Pod oknem, nedaleko od mramorového bazénu, postá‑
val mladý muž kadeřavých vlasů, jehož oblečení, co do času
i místa, se zdálo odpovídat nějakému kupci. Zvedaje k dvo‑
jici tvář inspirovaného básníka, zpíval jakýsi žalozpěv, po‑
máhaje si hlásnou troubou z matně stříbřitého kovu.
Maurčin pohled hltavě sledoval básníka, jenž před do‑
jímavou krásou mladé ženy zůstával u vytržení.
Ve vláknech zářící květiny však náhle nastal jaký‑
si molekulární pohyb. Obraz ztratil svou čistotu barev
a obrysů. Atomy vibrovaly všechny najednou, jako kdyby
se snažily ustálit podle nějakého nového a nevyhnutelné‑
ho seskupení.
Záhy se objevil druhý obraz, stejně oslnivý jako ten
první a obdobně tkvící v jemné a průsvitné rostlinné
struktuře.
Každý zvláštní vzhled rostliny měl stejné trvání.
(...) Poslední obraz, zjevně popisující tragický konec
idyly, ukazoval strašlivou propast, jejíž stěna se ježila os‑
trými kamennými hroty. Maurka, zraněná těmi nesčet‑
nými jehlicemi po děsivém pádu, byla vystavena závratné
přitažlivosti davu očí bez těl a tváří, jehož tvrdý výraz byl
pln hrozeb. Nahoře se básník, celý bez sebe, jediným sko‑
kem vrhl za svojí milou.
79
[ aurélie ]
Dramatickou scénu vystřídal překvapivý obraz vlka
s planoucíma očima. Tělo zvířete zabíralo tolik místa jako
jeden z předchozích obrazů; pod ním bylo velkými písme‑
ny napsáno jeho latinské označení: LUPUS. Žádný vztah
proporcí či barev tuto obrovskou siluetu nevázal k orien‑
tální řadě, jejíž jednota zůstala zůstávala očividná.
Vlk brzy zmizel a znovu bylo vidět, jak se vynořuje po‑
čáteční obraz se zahradou a mramorovým bazénem, s bás‑
níkem pěvcem a párem v okně. Všechny obrazy se znovu
ještě jednou promítly v totožném pořadí, odděleny inter‑
valy stejné délky. Vlk uzavřel sérii, kterou následoval třetí
cyklus, dokonale podobný dvěma prvním. Rostlina do ne‑
konečna opakovala své zvláštní molekulární proměny,
které zjevně vycházely z její vlastní existence.“
Druhý básník, který nás zajímá, je Louis Aragon, jenž
řídil rubriku „Vybrané knihy“ časopisu Littérature v době,
kdy bylo v listopadu 1919 vydáno Cestování. Po jedné
poznámce o van Dongenovi: „Každému není dáno být
Francis Picabia“, budoucí Elsin milenec vypracoval svou
analýzu hvězdy, oné nádherné „cerebrální krajiny“, na niž
myslil Joël Joze, když se s Gillym procházel po náměstí
stejného jména.
„Skrze jakou to dráždivou magii ovládají hvězdy naše
srdce tak úplnou a pošetilou mocí? Ačkoliv září na dve‑
řích barů, na plakátech, na značkách továren, na čelech
alžírských židů, na zápasníkových pažích nebo uprostřed
rozbitých oken a svým hloupým blikáním dojímají i ty
nejotrlejší diváky. Není tu místo na pohoršování. Citlivé
děti mají z této lidské slabosti určitou rozkoš, kvůli níž
se necítí nijak provinile: pro ně byl vynalezen kaleidoskop.
Hezké barevné soustavy hvězd, jakmile jste vytvořeny, je‑
diné prudké gesto vás zničí a z vašich ruin se rodí nový
překvapivý řád (kdo by ho nepokládal za věčný?). Která
žena by dokázala proniknout do tajemství tak znepokoji‑
vé kosmologie? Paní Hillel-Erlanger z této záležitosti s es‑
pritem těží. ‚Smutná doba, běda!, v níž člověk za esprit
považuje ducha obchodních cestujících!‘
Hvězdné hry světel jen zdálky připomínají slovní hrát‑
ky hráčů karetní manilly.“
Nakonec uvedeme básníka Milosze, narozeného v roce
1877, jenž rovněž prožil značně živý cestopis. Zdálo se,
[ aurélie ] 80
že „rozmlouvá“ s ptáky a ke konci svých dnů se zabýval
Apokalypsou svatého Jana. Věřil, že je možný příchod no‑
vého zlatého věku, v den, kdy básníci přestoupí z roviny
individua do roviny lidskosti a kdy se spojí věda s filosofií.
Jeho smrt v roce 1939 způsobila, že byl ušetřen vize ka‑
taklysmatu a ztrátě svých iluzí. Tak jako v případě Danta
Alighieriho, básníkovo „politické“ angažmá je často zdro‑
jem zklamání…
Ve váhání Joëla Joze mezi dvěma ženami, tak jako Za‑
milovaného z tarotu, snadno v symbolické rovině spatřu‑
jeme obraz rozpravy mezi Vědou a Láskou, kdy ta první
dnes dává impuls „nalevo“, a nikoli „napravo, jak je pravi‑
dlem“. Ve skutečnosti je jasné, že z vědy zkrátka a dobře
vymizel všechen hodnotný sentiment, a stala se tak „ná‑
strojem marnosti“, moci a zisku určitého počtu „chobot‑
nic“. Nebylo to snad z tohoto důvodu, proč se Fulcanelli
rozhodl stáhnout své poslední dílo: Finis Gloriae Mundi,
obávaje se nepochybně, že zvěstuje budoucí hněv madam
Grace?
Byl mladý Gilly, kmotřenec Grace, tím posledním, jenž
pochopí „ve svém srdci a duchu hodnotu slova Mistr“?
Musíme se připravit na to, že budeme vystaveni nevyhnu‑
telným důsledkům vítězství hraběnky Very?
„Každý se obnovuje podle své podstaty a Všechno je
nutné. Taková jsou ona transcendentní axiómata, kterým
mě můj Mistr od dětství učil. Budu se snažit, abych to
bezvýhradně pochopil.“
Kde ale Irene přišla k hermetickým znalostem, jež
na stránkách Cestování šíří a jejichž vrcholu je dosaženo
proslulým „Termomistrem“ nakresleným van Dongenem,
narozeným v roce 1877? (Na tomto místě odbočíme, aby‑
chom badateli signalizovali, že tento malíř ženy par ex‑
cellence bydlil ve Villa Said, pár metrů od Anatola France,
jehož portrét ostatně v roce 1921 vytvořil. Stejně tak mu
poradíme, aby se podíval na obraz namalovaný kolem
roku 1917 a nazvaný Já a žena.)
Vezmeme v úvahu dvě hypotézy, ostatně nikoli ex‑
kluzivní: buď Irene sama od sebe odhalila tajné principy
Velkého Díla, anebo je přejala od nějakého Mistra, kte‑
rý byl jejím současníkem. V tomto případě mohou plně
logicky vyhovovat pouze dvě jména: Magophon a Fulca‑
81
[ aurélie ]
nelli. Pokud jde o toho prvního, není třeba příliš vybízet
k přečtení slavné Hypotyposy, publikované v roce 1914
jako doprovod ilustrací Mutus Liber (1). Tento text potvr‑
zuje vysokou úroveň znalostí svého autora.
Konec konců tyto dvě osobnosti udržovaly přátelské
vztahy a je dobré zde v návaznosti na Eugena Canselieta
doporučit k přečtení udivující plaketu: Rod Valois proti
Bourbonům, publikovanou v roce 1879 v Marseille vlast‑
ním bratrem Pierra Dujol z Valois, Antoinem, hrabětem
d’Usson d’Auvergne, knížetem d’Alencon a princem z Va‑
lois. Cílem Antoine Dujola tehdy bylo vyvrátit požadav‑
ky hraběte de Chambord, alias Jindřicha Pátého, který
se v roce 1873 málem dostal k moci. Poznamenejme,
že v roce 1871 byla jistým M. A. de Nantes vydána drobná
kniha: Klíč k Dílům Svatého Jana a Michela Nostradama,
která neoznamovala nic jiného než budoucí vylodění Jin‑
dřicha V. v Marseille, opírajíc se o hermetickou analýzu
proroctví obou jmenovaných autorit.
Po pravdě řečeno, celá tato epocha se nořila v okul‑
tismu, jemuž ochotně připíšeme podíl na znovuobjevení
Egypta, po expedici v roce 1798. Chybí nám místo a čas
abychom podrobně evokovali význačnou postavu Ferdi‑
nanda Lessepse, který zanechal svůj otisk na celém deva‑
tenáctém století.
Poskytl slavný „Egyptský pavilon“ sídla v avenui Mon‑
taigne přístřeší emirovi Abd el Kaderovi, když přijel do Pa‑
říže na Světovou výstavu v roce 1867? Zvídavý čtenář bude
nepochybně okouzlen obrazem malé budovy, která by
mohla sehrát svou roli při objasnění Fulcanelliho „mysté‑
ria“, v souhře s několika jinými materiály, jejichž součástí
by byl i závěrečný erb z Tajemství katedrál. Ale vše přijde
v pravou chvíli a není třeba, aby obdivovatel Dámy Přírody
zasvětil příliš mnoho času hledání šikovně skrytého pří‑
jmení. Jediná a skutečná „Radostná zvěst“ o jeho životě je
oznámení jeho osobního setkání s „Madam Grácií“:
Mladá. Ztepilá. Sebejistá harmonická chůze.
Jaksi neporovnatelně šlechetná.
Tvář kuriózně po orientálním způsobu maskována
černým závojem.
Nezahaleny pouze oči
– vznešené –
[ aurélie ] 82
Jedinečný půvab onoho šálu a těch očí.
Pokud jde o Irene Hillel, máme za to, že čtenáře bude
zajímat osobnost jednoho z jejích předků, Abrahama de
Camondo, jenž zemřel v roce 1873 a který nebyl nikým ji‑
ným než bankéřem sultána z Konstantinopole, kde vlast‑
nil jednu oblast čtvrti Péra, což bylo jen vzácně udílené
privilegium.
Během četby Cestování zaznamená zvědavý duch
všudypřítomnost Času, a to jak v úrovni detailu, ale také,
globálněji, v rovině samotné struktury díla, vyjádřené
ve třech sekvencích:
– první série šesti dnů začínající středou 8. 5. (1912?),
– série 5 cest v průběhu Velikonočního týdne (1913?),
– druhá série 6 dnů, začínající středou 17. 3. (1915?).
Chce Irene přitáhnout naši pozornost k mysteriózní‑
mu „Režimu Merkura“, o němž vypráví Eyrénée Philale‑
tha a upřesňuje, že se jedná o „tajemství, o kterém ještě
žádný Mudrc nikdy nic neřekl“? To je přesně to, co jak
se zdá potvrzuje termometr, srovnatelný podle Eugena
Canselieta s Philalethovými režimy nebo „Říšemi“, které
jsou klíčem k závěrečným Vařením.
Snad už nemá smysl něco k tomu dodávat, pravda
je, že rozluštění musí být dosaženo vlastní studentovou
prací. Což není přístup do Pokladnice vyhrazen „Prosťáč‑
kům“, „jediným bytostem řádně vybaveným transcen‑
dentní hodnotou“?
Budeme muset vzít na vědomí, že Irene zabírá v na‑
šem srdci veliké místo, neboť se zapisuje do řady tvořené
Dantem, Poliphilem, donem Quichotem a dalšími, kteří
odhalili nejtajnější zápletku své materiální existence. Aby
si čtenář nemyslil, že jsme „závistivci“, necháme ho podí‑
let se na emocích, které jsme pociťovali, když jsme uvnitř
obrovského „Tresoru“ Národní knihovny odhalovali to, co
nepochybně bylo posledním Ireniným poselstvím.
V onom krátkém článku „Par Amour“, publikovaném
v revui Littérature v prosinci 1919, tedy tři měsíce před je‑
jím skonem v Paříži v neděli 21. března 1920, Velká Dáma,
berouc si za záminku „hudební fantasii“ spojenou se jmé‑
nem americké herečky Pearl White, používá stejného
výrazového stylu „dada“, což znamená dětského „koně“.
Poté, co přiznala, že „k podpoře vlastního názoru je třeba
83
[ aurélie ]
jisté odvahy“, naznačuje nám ve vší prostotě Cestu, podle
způsobů Grace:
Záhady Znaky / Vy jste všude / Uměli jsme číst / Jen
tehdy když / Jsme uměli vidět // ale my jsme / smyslní
čtenáři / a slepí domýšlivci / Paraboly / Pearl / píše osud
/ (jak dělá každý z nás, aniž to ví), / v každém ze svých
gest.
alejandro jodorowsky: cesta tarotu
[ připravujeme ]
alejandro jodorowsky: psychomagie
„Když mi byly čtyři roky, zaradoval se pan Býk: Nedivím se, že tak
rychle chápeš – uprostřed jména máš oko ze zlata!“ ▪ Alejandro
Jodorowsky Prullansky se narodil roku 1929 v Chile jako potomek ruských emigrantů, vyrůstal v malé vísce jménem Tocopilla
na 22. rovnoběžce. Jeho otec se nějaký čas živil jako artista v cirkuse, doma svírala synovu výchovu pevně v rukou přísná matka. VIIII.
arkánum, l’Hermite, Poustevník – postup vpřed, aniž bychom věděli kam; krize; uměřenost; pochybnosti a jejich překonání; moudrost; vnitřní život; vnitřní práce; temná noc duše; osamění; nepřítomný otec; alkoholismus; objasňování minulosti; léčitel; pouť;
znalost okultních věd; čas; čistota; tajemství; sebezkoumání. Svět
se o Jodorowském dozvídá poprvé na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století, kdy se jako dvacetiletý mladík stává
součástí nastupující vlny chilských umělců, působí na půdě Teatra
Experimental de la Universidad de Chile a zakládá divadlo mimů.
V roce 1962 založili spolu s Fernando Arrabalem a Rolandem Toporem Movimiento Pánico, hnutí boha Pana, strašného a směšného
zároveň. Za svou lásku k divadlu vděčí tomu, že se jako dítě účastnil pohřbu hasiče, na vlastní oči spatřil epileptický záchvat a slyšel
zpívat čínského prince. Jodorowského filmová dráha se započala
o několik let později v Mexiku. Roku 1970 realizoval film Fando
y Lis, roku 1971 existenciální western El Topo a roku 1973 slavnou
The Holy Mountain, inspirovanou Daumalovým románem Hora
analogie. Po návratu z Francie (kde působil mimo jiné jako mim
v ansáblu Marcela Marceaua) se navrátil k filmu díly Santa Sangre
a The Rainbow Thief. Mimo to je též tvůrcem komiksů (od roku
1966) a praktikujícím léčitelem, psychošamanem, jak si sám říká.
Cílem psychomagie je dle Jodorowského odstranění tělesných, sexuálních, emocionálních a intelektuálních bloků, které nám brání
[ aurélie ] 84
v postupu na cestě životem a na které naše vědomí samo nestačí.
Jádrem metody spojující postupy šamanů, psychoanalýzu a divadelní patos je předpoklad, že lidské nevědomí chápe symbolický
akt jako akt faktický a podle toho se chová, symbolické léčení tedy
může vést k plnému tělesnému uzdravení. Opravdové umění léčí.
Umění, které tuto moc nemá, není než lží.
[ připravujeme ]
Ukázka z úvodu
Jako dlouholetý obyvatel hlavního města Mexika jsem
mohl pozorovat metody těch, kterým se říká ‚brujos‘
(čarodějníci) či ‚curanderos‘ (léčitelé). Jsou jich celé le‑
gie. Svého má každý blok. V prostorném srdci města leží
rozložité tržiště Sonora, kde je k mání výhradně zboží
magické povahy: barevné kůže, sušené ryby podobné
mořským ďáblům, svaté obrázky, léčivé býlí, svěcená kří‑
da, taroky, amulety, sošky Panny z Guadalupe vyvedené
v sádře i v kosti, atd. Někde sedí ve stáncích v pološeru
ženy s trojúhelníkem nakresleným na čele, které po svých
klientech dlaněmi roztírají drcené bylinky se svěcenou
vodou a nabízejí očistu těla i duše… Profesionální léka‑
ři, hoši z University, na to hledí skrz prsty. Podle nich je
medicína věda a oni netouží než objevit ideální léčebné
postupy působící na každou nemoc, vždy předvídatelně
a shodně u každého pacienta. Chtějí, aby medicína byla
jediná, jednotná, oficiální, prostá improvizace a apliko‑
vaná na lidi, kteří nejsou víc než těla. Nechystají se léčit
duši. Naopak pro zaříkače je medicína uměním.
Nevědomí rozumí lépe řeči snů nežli racionálnímu ja‑
zyku. Z jistého úhlu pohledu se nemoci podobají onomu
druhu snů, kde se střetáme s vlastními nevyřešenými pro‑
blémy. Léčitelé pěstují s velkou dávkou kreativity tech‑
niky ovlivňující osobnost, svrchovaně obřadné i šálivě
okouzlující, jejich léky jsou projímadla z bílé kávy, odvary
z rezavých šroubů, obklady z rozmačkaných brambor,
pilulky ze zvířecích výkalů či hmyzích vajíček. Někteří
mají větší představivost nežli jiní, všichni však dovedou
pomoci, přistupuje-li se k nim s důvěrou. Jednají s primi‑
tivní, pověrečnou bytostí člověka a s tou k nim také každý
místní vchází...
85
[ aurélie ]
thomas norton: the ordinal of alchemy
[ připravujeme ]
sincerus renatus: pravdivá a dokonalá příprava
filosofického kamene bratrstva řádu zlatého
a růžového kříže (v níž je materie tohoto
tajemství nazvána vlastním jménem a od začátku
do konce popsána její příprava i se všemi hmaty,
včetně zákonů neboli regulí, jimiž se zmíněné
bratrstvo řídí…)
[ připravujeme ]
alexandr von bernus: alchymie a lékařství
[ připravujeme ]
Ukázka z knihy Alchymie a lékařství
Pro Bernuse i pro Steinera byly dvěma hlavními zdroji
poznání rosekruciáni a alchymisté, oba však po svém je‑
jich poznatky přizpůsobovali našemu dnešnímu myšlení.
Bernus ale zůstával věrnější starým tradicím a jeho lékař‑
ství spočívá na iatrochemických návodech, pocházejících
nejen od Paracelsa, ale i Raymonda Lulla, Arnolda de Vil‑
lanovy či Kornelia Agrippy. Z jeho korespondence víme,
že již v létě 1914 dosáhl značných úspěchů v alchymistic‑
ké praxi a zdařila se mu příprava mnoha substancí, pouze
„…u Magisteria Mercurii, na kterém mi především záleželo, mi v posledním okamžiku praskla retorta a všechno
vyteklo.“
Steiner také často pobýval u Bernuse na Neuburgu
a značně se podílel na výstavbě tamní laboratoře, pozdě‑
ji nazvané „Soluna“. Byl velkým znalcem alchymie a jeho
antroposofii je třeba brát jako exoterní metodu rozvoje
osobnosti, vyvinutou Steinerem pro člověka 20. století.
Z jeho nauky vzešla řada impulsů pro medicínu, země‑
dělství, pedagogiku, architekturu, umění a v neposlední
řadě i pro filosofii. Alchymie však zůstávala vždy výluč‑
ně esoterickou, nadčasovou cestou zasvěcení, při niž je
nutné se vypořádat i s prapůvodem hmoty a s působením
kosmických sil. Ve Steinerově chápání je alchymie klíčovou vědou všech tradic, všech zasvěcení a všech symbolů.
[ aurélie ] 86
Sám Bernus zpravidla nehovoří o alchymii, nýbrž
o spa­gyrii. Jde o slovo složené z řeckého spao = rozdělit
a ageiro = spojit; označuje tedy děj, který je víceméně sou‑
částí každého chemického procesu. Brzy po otevření své
laboratoře si Bernus nechal vytisknout osmistránkovou
brožuru, v níž nabízí 35 dostupných spagyrických léků
k vnitřnímu i vnějšímu použití s klinickými doporučení‑
mi a publikuje krátký úvod do spagyrické praxe:
„Spagyrie je kosmo-fyzická léčebná metoda, založená
na tisíce let starých alchymistických metodách, která dosahuje neuvěřitelných výsledků. Neuvěřitelné jsou však
pouze pro toho, kdo k ní přistupuje s předsudky a domněnkami současných hmotně založených přírodních
věd. Neboť zde leží hranice a celou pravdu o ní vyslovuje
poučka Herma Trismegista: ‚Jak nahoře, tak dole.‘ Věda,
která se vědomě omezila jen na jednostranné zkoumání
toho „dolního“, byť i za pomoci přesných přístrojů, se tedy
nutně dobírá jen kusých a částečných výsledků. Pouze
v technice, v chirurgii je schopna nějakých výkonů, a zde je
také nesporně provádí. – Co je však podstatné: schopnost
vyléčit těžká vnitřní onemocnění, podávání prostředků,
které nezaplaví organismus jedy a dodatečně jej ještě více
nepoškodí, schopnost vyvolat léčivé síly samotného organismu, takže se svým způsobem opět reorganizuje (pokud
to karma, Ens Dei podle Paracelsa, nezakáže) – toto ničím
nepodmíněné lékařské umění je umožněno pouze oduševnělým poznáním přírody, které bere v úvahu i kosmo-fyzické souvislosti. Tento způsob nazírání nemá nic společného s mysticismem; není to nic nejasného a mlhavého;
naopak: odvolává se na nejvyšší a jedinou platnou realitu.
V tomto smyslu pracuje dnešní spagyrik a v tomto smyslu
nabízí také nová laboratoř kláštera Neuburg zhotovení
spagyrických léků na astrologicko-alchymickém základě
a podle pokynů velkých iatrochemických lékařů středověku – které jsou pro laiky i materialistické vědce temné
a nejasné – a s přihlédnutím k výsledkům bádání duchovních věd současnosti, jakož i s využitím všech výhod moderních vědeckých pracovních metod.“
Dnes bychom tedy spagyrii označili za aplikaci alchy‑
mie v oboru výroby léčiv. V citovaném článku Bernus dále
píše:
87
[ aurélie ]
„Co je to za vlastnost a schopnost organismu, uvádět
funkční poruchy opět do pořádku? Jaká je tu v organismu
vyvolávána síla, která jej činí schopným vést obranný boj
s viry a bacily? Očkovací látky a léky dodávané organismu a jimi do pohybu uvedené mikroskopické armády jsou
pouze vojska, která ten boj vedou. Co je to však za sílu,
která je uvádí v pohyb, a kde v lidském organismu sídlí?
V buněčné tkáni? Ne! Buňky jsou pouze biologickým jevištěm, na kterém se boj odehrává. Tato síla sama o sobě
se nevyskytuje v žádném animálním organismu, nýbrž
ve fluidickém těle, které tímto organismem proniká a které je vědeckými metodami nepostižitelné – alespoň tedy
v současnosti. Parapsychologie s ním sice pracuje, ale
nevnímá je kosmologicky. Fluidické tělo člověka, ve kterém se odehrávají všechny životní pochody, bylo známo
zasvěcencům všech dob a všech národů, kteří je označovali nejrůznějšími názvy. Indická nauka jej zná jako „linga
sharira“. Pro kabalisty byla rovněž metafyzickou realitou.
U Paracelsa je nalézáme pod jménem „stín“. U Justina
Kernera je označován jako „nervový duch“. Moderní thesofická a antroposofická terminologie je označuje jako
„éterické tělo“. Éterické tělo, které je nositelem veškeré
animální životní síly, přetrvává nějakou dobu i po smrti
fyzického těla, aby se pak nakonec rozpustilo ve světovém
éteru, který však nesmí být ztotožňován s hypotetickým
étérem, předpokládaným vědou.“
Prvních sedm let po svém založení, konkrétně do před‑
jaří 1927, se laboratoř nacházela v klášteře Neuburg.
V roce 1926 Alexander von Bernus klášter prodal, neboť
ze své literární produkce nestačil pokrýt náklady na jeho
provoz. Ale i když často zmiňuje hospodářské hledisko,
nebyl to rozhodně hlavní důvod prodeje. Po mnoha úva‑
hách, komu klášter přenechat – nechtěl totiž, aby klášter
přešel do soukromého vlastnictví a odmítl jej proto pro‑
dat i světoznámému pěvci Šaljapinovi – rozhodl se pro
prodej Benediktýnům z opatství Beuron. Dne 6. září 1926
podepsal kupní smlouvu, kterou přešel klášter po téměř
800 letech opět do rukou řádu, jenž jej ve 12. století za‑
ložil. Jak Bernus sám uvádí, o pár let později by díky ros‑
toucím příjmům z práce laboratoře nebyl prodej vůbec
nutný. Klášter však opouští až po určité době, po kterou
[ aurélie ] 88
na něm sídlil spolu s Benediktýny. Tímto krokem se Ber‑
nus pro zbytek svého života odřízl od všeho, co jej již
od dětství s tímto místem spojovalo. Laboratoř byla spo‑
lu s bydlištěm přestěhována do Stuttgartu. Od jara 1939
měl i pobočku na zámku Donaumünster.
Avšak v jednom z dopisů, datovaném 10. 9. 1927,
prozrazuje, jak velkou úlevou, ba osvobozením pro něj
bylo předání tohoto břemene mnichům. Výnosem pape‑
že z 11. července 1928 byl Neuburg povýšen na opatství
a klášterní kronikář zaznamenal: „Dosavadní vlastník Neuburgu s pohnutím odešel ze svého někdejšího domova
a utěšoval se pomyšlením, že toto starobylé místo budou
opatrovat právě Benediktýni.“
Ke stálému inventáři laboratoře patřili také dva lidé.
Byl to jednak Franz Schnetz, Bernusova pravá ruka a al‑
chymistický podivín, který u něj byl od roku 1910, občas
odcházel a zase se vracel, aby nakonec u Bernuse na zám‑
ku Donaumünster v roce 1950 zemřel. Bernus se o něm
zmiňuje v jednom dopise: „Svým způsobem to byl člověk,
který jako by se vynořil ze středověku. Zůstalo po něm nespočet hustě popsaných sešitů…“ Zato Georg Silberhorn
nebyl žádný podivín; dlouhá léta pracoval v Soluně jako
laborant a s Bernusem jej kromě přátelství spojovaly
i jeho alchymistické znalosti. Právě jemu věnoval Bernus
svou knihu Zlatodějství – pravdivé alchymistické příhody,
obsahující životopisné skicy ze života slavných alchymis‑
tů. V dedikaci píše: „Byl to jediný vědoucí člověk, kterého
jsem potkal na své cestě do skrytého chrámu Hermových
mystérií a kráčel po své vlastní cestě královsky a s jistotou.
Když však chtěl pomocí Mojžíšovy hole dát vytrysknout
prameni ze skály, byla mu tato hůl nejvyšší mocí vyražena
z ruky.“ Bernus zde naráží na skutečnost, že Silberhorn
nakonec skončil v pomatení mysli v jednom ústavu.
V letech 1927 až 1943 provozoval Bernus svou labora‑
toř ve Stuttgartu na Ameisenbergu, jen pár kroků od své‑
ho domu. Některé práce, které vyžadovaly jeho neustálý
dohled, však vykonával v menší laboratoři v suterénu své‑
ho domu.
Duchovními učiteli mu byli především Raymundus
Lullus a Paracelsus, ale bez znalostí Basila Valentina, Van
Helmonta, Sendivogia a dalších, v neposlední řadě i Goe‑
89
[ aurélie ]
tha a jeho nauky o přírodě, by Bernus nemohl proniknou
do tajemství alchymie. Jeho systematické sbírání staré
alchymistické literatury nepramenilo z esteticko-biblio‑
filského zájmu, ale z jeho potřeby učit se z těchto zdrojů
a pracovat s nimi. Nešlo mu o philosophia adepta eclectica, o vědomé přistoupení na ideologicko-duchovní pozi‑
ce starých alchymistů. On žil jejich životem a pokračoval
v jejich práci s pomocí soudobých prostředků. Zkušenosti
a výsledky své práce nalezneme v jeho hlavním díle: Alchymie und Heilkunst (Alchymie a lékařství). Nejprve vy‑
šla jako soukromý tisk v edici Laboratorium Soluna 1936,
poté bylo znovu vydáno roku 1948 a dožilo se i třetího do‑
plněného vydání v nakladatelství Hans Carl v Norimber‑
ku roku 1969. V předmluvě ke třetímu vydání můžeme
číst: „Autor si je vědom, že ve svém popisu alchymie a jejích tajemství, adepty přísně střežených a naznačovaných
vždy jen symbolickou řečí, zašel mnohem dále, nežli dosud
kdokoli jiný. Ale ani zde není závoj zcela odhalen. Znalosti, obsažené v této knize, dovedou toho, kdo je na cestě,
až do předsíně hermetického chrámu. – Očvšak autoru
šlo především, bylo postavit alchymii jako kosmogenetický
světonázorový systém proti moderní chemii jako času poplatné vědecké disciplíně a prokázat její pravdivost na jejích praktických výsledcích.“
Druhé vydání vyšlo roku 1960 v Paříži ve francouzském
překladu pod názvem Alchimie et médecine. Ve Francii je
vedle Fulcanelliho spisů tato kniha považována na nejvý‑
znamnější dokument alchymistického bádání 20. století.
Roku 1956 vyšla v Osirisverlag v Gernsheimu další Ber‑
nusova alchymistická kniha: Das Geheimnis der Adepten
(Tajemství adeptů), která byla později začleněna jako zá‑
věrečná kapitola do třetího vydání Alchymie a léčitelství.
Bernus ji věnoval „tisíce let starému, vždy současnému,
vznešenému řádu Růže a kříže, R+C, jehož Mistři nejvyššího řádu vždy znali hermetické tajemství.“
Ve svých knihách přiznává, že iatrochemie je pouze
vedlejším a doprovodným jevem vlastní alchymie. Na po‑
čátku pro něj stojí, stejně jako u starých mistrů, zasvěce‑
ní. „Kdykoliv je řeč o skutečné tajné vědě, před tisíci lety
stejně jako dnes, myslí tím esoterikové vědění, které nelze
získat pomocí nějaké vědecké disciplíny či techniky, které
[ aurélie ] 90
je dosažitelné pouze a jedině pomocí nadsmyslového poznání, dosaženého duchovně-duševním výcvikem, iniciací,
dnes stejně jako tehdy. … Ono nosce te ipsum, poznej sebe
sama, znamená: nalézt Makrokosmos v Mikrokosmu; Paracelsovými slovy řečeno: ve hvězdách malého světa (sebe
sama) vidět hvězdy světa velkého. Tak je člověk mírou
všech věcí, neboli jak to formuloval Leonardo coby umělec: Člověk je modelem světa.“
Podle Bernuse v sobě alchymie ukrývá procesy, které
jsou dvoukolejné, ale v podstatě vzato shodné: odehrá‑
vají se jak v tavícím tyglíku duše, tak i v tavícím tyglíku
laboratorním. Mikro- a makroskopické paralely se pohy‑
bují současně na fyzické i na duševně-duchovní rovině.
Nejhlubším Bernusovým přesvědčením však bylo, že ani
výroba zlata, ani léčitelství není konečným cílem alchy‑
mie, a že Kristova slova o shromažďování pokladů v nebi
neplatí pro nikoho více, nežli pro alchymistu. Tvrdil,
že byla celá řada alchymistů, kteří znali Kámen mudrců
a způsob jeho přípravy, ale přesto jej sami nikdy nevyro‑
bili, protože se již vydali vnitřní cestou a dosáhli Mysteria
Coniunctionis, jako např. slezský mystik Jakob Boehme.
Počátkem i koncem veškerého teoretického i praktické‑
ho snažení hermetických mistrů bylo odjakživa nakonec
Invocatio Dei. Všichni, od starých mistrů až po Rudolfa
Steinera, věděli, že každá věda musí sloužit nejvyššímu
Bohu; pokud tomu tak není, je pouhou vanitas: její práce
bude marná a cíle nebude dosaženo. Lapis je vlastně mi‑
lodarem, darem nebes.
A zakrátko mne ani tebe
nebude tady už nikdo znát
budou tu zcela jiní lidé
a ti nás nebudou postrádat
Vyčkejme, až Večernice vyjde
a první mlhy se na kraj složí
my kveteme a rádi i odkvetem
v té nesmírné zahradě Boží
(Herman Hesse k Bernusovým 70. narozeninám)
91
[ aurélie ]
asklépios: překlad a komentář latinského
hermetického traktátu
[ připravujeme ]
René Daumal: Velký mág
V jedné mansardě v ulici Paupere žil mocný mág. Nave‑
nek působil jako postarší úředníček, čisťounký a akurát‑
ní. Pracoval v pobočce Mystické Banky v ulici Pokorných.
Byl by mohl jedním tahem svého magického párátka pro‑
měnit ve zlaté pruty všechny tašky ze střech. Ale to by
bylo nemorální, neboť práce, jak se domníval, zušlechťuje
člověka. A zvláště ženu, do určité míry, dodával.
Když se u něj usadila teta Uršula, stará štěkna, jež byla
právě zruinována náhlým poklesem cenných papírů mu‑
žatek, a dožadovala se jeho ochrany, nemohl se udržet,
aby ji neproměnil v mladou a krásnou princeznu, v la‑
buť zapřaženou do svého magického vozu, ve vaječnou
skořápku, v berušku nebo v autobus, jenže to bylo proti
rodinné tradici, založené společností a morálkou. Proto
spával na rohoži, vstával v šest hodin, aby připravil tetě
Uršule kávu a skočil jí pro rohlíky, a potom trpělivě po‑
slouchal její každodenní proud nadávek, že je kafe cítit
mýdlem, v jednom z rohlíků je zapečený šváb, on je ne‑
vděčný synovec a bude vyděděn – z čeho? – ptal se; ale
nechával ji mluvit, u vědomí, že kdyby byl chtěl…ale teta
Uršula nesměla tušit, že je tak mocný mág. To by v ní totiž
mohlo vzbudit zištné touhy, což by jí provždy uzavřelo
brány ráje.
Potom velký mág seběhl šest poschodí a několikrát při
tom uklouzl na vražedném a zamaštěném schodišti. Vždy
se však sbíral s milým úsměvem a s myšlenkami na to,
že kdyby byl chtěl, mohl by se proměnit ve vlaštovku a vy‑
létnout vikýřem, ale to by ho mohli zahlédnout sousedé
a podobný zázrak by mohl v těchto prostých duších zvik‑
lat základy jejich naivní, leč zdravé víry.
Vyšel na ulici, rukou oprášil své alpakové sako a dával
pozor, aby nevyslovil formuli, která by jej v mžiku promě‑
nila v brokátový ornát, což by mohlo vzbudit zhoubnou
pochybu v mysli kolemjdoucích, tak šťastných v jejich sle‑
pém přesvědčení o neměnnosti přírodních zákonů.
[ aurélie ] 92
V kavárničce na rohu si vyžádal kafe a plesnivou hous‑
ku; ach! kdyby byl chtěl!… navíc, aby se mu lépe daři‑
lo neužívat svých zvláštních schopností, do sebe hodil
v rychlosti pět koňaků, neboť alkohol snižuje magické
síly, přivádí zpět ke zbožné pokoře a k pocitu, že všichni
lidé, dokonce i on, jsou bratři, a jestliže byl pod zámin‑
kou špinavé kozí bradky příkře odmítnut, když chtěl obe‑
jmout pokladní, bylo to proto, že pokladní neměla srdce
a vůbec nechápala výroky Písma. Ve tři čtvrtě na osm už
byl v kanceláři, manžety na zápěstí, pero za uchem a pro‑
čítal noviny. Byl by mohl snadným zaměřením pozor‑
nosti ihned poznat veškerou přítomnost, minulost i bu‑
doucnost celého světa, ale přinutil se tento dar nepoužít.
Vždyť musel číst noviny, aby nezapomněl všední jazyk,
díky němuž mohl v čase aperitivu zdánlivě rozmlouvat
se svými bližními a střežit je na cestě dobra. V osm začal
93
[ aurélie ]
popisovat papíry, a jestliže se občas dopustil nějaké chyby,
pak jen proto, aby ospravedlnil výtky vedoucího oddělení,
protože kdyby mu je šéf vytýkal neoprávněně, dopustil
by se tím velikého hříchu. A tak po celý den tento velký
mág, coby skromný úředníček, pokračoval ve svém díle
ochránce lidstva.
Nebohá teta Uršula! Když se v poledne vrátil, poté, co
zapomněl koupit petržel, pak, kdyby byla věděla, kým je
její synovec ve skutečnosti, jednala by úplně jinak a ne‑
rozbila by mu mísu o hlavu, jistě, ona však neměla nikdy
příležitost zjistit, do jaké míry platí, že hněv je krátkodo‑
bé šílenství.
Kdyby byl chtěl! Než zahynout v nemocnici na nezná‑
mou nemoc, smrtí, jež není právě křesťanská, a zanechat
po sobě takové pozemské stopy, jako je mizerný žaket
v šatníku, starý kartáček na zuby a uštěpačné vzpomínky
v mysli svých nevděčných spolupracovníků, byl by mohl
být paša, alchymista, mág, slavík nebo libanonský cedr.
Ale to by bylo proti nezbadatelnému úmyslu Prozřetel‑
nosti. Nad jeho hrobem nedržel nikdo proslov. Nikdo ne‑
tušil, kým byl… A možná ani on sám: Kdo ví?
Přesto to byl jistě mocný mág.
[ aurélie ] 94
Edice Božské Lahvice
Řada božských truňků obsahujících esence jak literatury naučné,
tak i klasické, rozhodně však smělé, poetické, vzpřímené a myšlenkově původní a svěží; představuje také autory nefundamentalisticky ekologické i tradicionalistické.
95
[ božské lahvice ]
vyšlo
Gregory Bateson: Mysl a příroda – Nezbytná jednota /97
J. W. Goethe: Winckelmann, Sběratel (Texty o umění
a jeho vnímání) /97
Raymundus Lullus: Kniha o příteli a miláčku /97
Zdeněk Kratochvíl: Obrana želvy (kterou nedoběhne žádná
zchytralost) /97
připravujeme
Roger Caillois: Kameny /106
Josef Hrdlička: Obrazy světa /107
Arthur Zajonc: Uchopit světlo /107
Gaston Bachelard: Poetika prostoru /107
Gaston Bachelard: Poetika snění /107
Henri Corbin: Mundus imaginalis (imaginární a imaginální) /108
Walter Scott: Dopisy o démonologii a čarodějnictví /108
Gregory Bateson: Směřování k ekologii mysli /111
Vladimír Sadek: Kabala a česká judaika /111
René Guénon: Král světa /111
Christopher Bamford: Nekonečná stopa: Vášnivé sledování
moudrosti na Západě /111
Béla Hamvasz: Filosofie vína a Průvodce po onom světě /112
Gershom Scholem: Mesianistická myšlenka v judaismu
a další eseje o židovské spiritualitě /112
[ božské lahvice ] 96
gregory bateson: mysl a příroda –
nezbytná jednota
Základní dílo přírodovědce, antropologa, kybernetika, ekologa, etnologa a zakladatele rodinné terapie, v němž se zamýšlí nad skrytou dynamikou života. Kniha se stala milníkem myšlení dvacátého
století a kanonickou knihou hnutí New Age.
[ 220 Kč ]
j. w. goethe: winckelmann, sběratel
(texty o umění a jeho vnímání)
[ 170 Kč ]
raymundus lullus: kniha o příteli a miláčku
Středověká křesťanská mystika. Překlad je doplněn rozsáhlou studií Sigismunda Boušky o Lullově životě a díle.
[ 190 Kč ]
zdeněk kratochvíl: obrana želvy
(kterou nedoběhne žádná zchytralost)
Monument současné vědy a filosofie. Příběh o tom, jak se zrodil
Rozum a kam šel. Doplněno rejstříkem a fotografickou dokumentací.
[ 150 Kč ]
Z
deněk Kratochvíl: Narozen v roce 1952 v Brně. V roce
1971 studoval na katolické theologické fakultě (teh‑
dy v Litoměřicích). V roce 1975 vyloučen z ideologických
důvodů ze studia. Zaměstnán jako noční hlídač a topič,
technický asistent Hydrobiologické laboratoře Botanické‑
ho ústavu ČSAV, samostatný programátor, autor FD ovla‑
dačů pro SAPI 1 R apod. Nyní učí na katedře filosofie a dě‑
jin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK. 28. 12.
2000 resignoval na členství v poradní komisi MŠMT pro
akreditace, aby nemohl být dáván do souvislosti s de‑
struktivními změnami v českém školství. Autor cca 60
publikací, z toho 10 knih nebo skript.
97
[ božské lahvice ]
Ukázky z knihy Obrana želvy
Inženýři veškerenstva Necítí, tedy je. (René Des Cartes, Pierre Gassendi, jezuité,
britský kancléř, vědci, Vladinír Iljič, želva a Pius IX.)
Nábožný vojenský inženýr René Des Cartes je přímo před
zraky nově osvícené Komise pokoušen kanovníkem Gas‑
sendim. Pan René však ví, jak správně poznávat. Ví také,
jak se na světě pomocí geometrie a strojů zařídit, aby‑
chom se už nemuseli obávat bažin, které ohrožují naše
zdraví. Ve vítězné bitvě na Bílé Hoře byl na té správné
straně, definitivně správným způsobem dokázal existenci
Boha i nesmrtelnost lidské duše, právě jemu zjevil anděl
povahu světa a povahu poznání. Pan René ví dokonce
i to, že je! Dokonce ví, že to je tím, že myslí! Dokonce ví,
že toto je základem všech ostatních jistot. Toť vskutku
vítězná myšlenka metodické skepse!
A zrovna jemu bude nějaký profesor a kanovník dělat
kašpařiny s chozením sem a tam před svědky – a přitom
ještě tvrdit, že chodí, tedy je. A ještě se ho bude drze ptát,
zda on je i tehdy, když zrovna nemyslí! Učitel pána Des
Cartes, veleučený Fracisco Suárez z Tovaryšstva správně
podotýká, že bude dobré si na takového theologa po‑
řádně posvítit: „Nesrovnává se s důstojností kanovníka
římské církve, aby svoje bytí zdůvodňoval svým posuno‑
váním, pouhou lokomocí svého těla, které podléhá roz‑
kladu! Vyslovuji důvodné podezření, že ve skutečnosti jde
o stoupence zhoubného Epikúrova atomistického učení
a zakukleného materialistu, který by podle své nauky ani
nebyl, neboť by byl pouhou nakupeninou atomů, které
jediné považuje za jsoucí.“
Profesor Pierre Gassendi má ovšem pro strach udělá‑
no: „Chodím, tedy jsem! Neplyne z toho, že jsem zákla‑
dem jistoty něčeho jiného, to uznávám. Zato pán René
jest pouze díky tomu, že myslí – ostatně i v té vítězné
bitvě pracoval u kanónů jenom geometricky –, a proto si
myslí, že všechno ostatní je jisté jenom díky němu – nebo
aspoň díky tomu, že on myslí.“
Pán Des Cartes se ostře ohradil: „Myslím, takže jsem.
Ostatní je jisté až díky této struktuře mysli, samozřejmě
[ božské lahvice ] 98
že ne díky mé osobě, která není ani hodna tak velikého
zjevení rozumu. A z posunování tělesné schrány jeho
milosti neplyne nic jiného než pohyblivost této schrány
v kontinuu.“
Profesora a kanovníka jen tak něco nevyvedlo z míry,
neboť si byl jistý svou loajalitou: „Pánové inženýři, vy si
myslíte, že vaše konstrukce jsou tím, co proměňuje svět.
Omyl! Jsou jen nástrojem v rukou našich, to jest v rukou
pomocníků Neomylného Nástroje Prozřetelnosti! A Mistr
Suárez je poslední, kdo má co mluvit o nějakém materia‑
lismu, neboť byl první, kdo v Metafyzice výslovně napsal,
že hmota existuje. To nenapadlo ani Démokrita! A pán
René by měl přiznat barvu toho anděla, který mu zjevil
naprostou mimoběžnost duše a těla!“
Pán Des Cartes sdělil Komisi, že anděl měl sice barvu
černou, ale to že je nejspíš tím, že to bylo ve snu. Nikdo
však nemůže nic namítat proti tomu, že duše je věc myslí‑
cí (res cogitans), zatímco tělo věc rozsažná (res extensa).
Ergo duše není rozsažná a není v prostoru, zatímco tělo
nemyslí, pouze jest pohybováno duší, jak pravil už Mis‑
tr Suárez, Andělský Učitel i Aristotelés. Na rozdíl od nich
ovšem on sám čerpá tuto jistotu z přímé evidence myšle‑
né myšlenky a ne opisováním!
Pan Blaise Pascal se nesměle dotázal, jakže ta duše po‑
hybuje tím tělem, se kterým nemá vůbec nic společného.
Předvedl důmyslnou skříňku s kolečky, která po zatočení
kličkou dokázala sčítat vícemístná čísla, a prohlásil, že ta‑
ková je sice možná povaha tělesnosti, ale že v případě člo‑
věka se lidská svoboda nemůže odvíjet od točení kličkou,
nýbrž od spolupráce s Prozřetelností a od vlité intuice.
Přítomní pánové z Tovaryštva jej však umlčeli odkazem
na svoji vůli, která nemusí být pohybována odnikud ji‑
nud. Dodali také, že v jejich speciální metafyzice „O svě‑
tě“ (Metaphysica specialis de mundo) sice hmota opravdu
existuje, ale roli prvotní příčiny má stále duch. Přísedící
Vladimír Iljič to pilně zapsal do svých Sešitů a po způsobu
Aristotelově z toho učinil základní filozofickou otázku.
Pán Julien Offray de La Mettrie zase dokazoval, že pova‑
hu stroje má nejen každá živá bytost, ale i člověk. Vycházel
přitom z vlastního pozorování ve vyšší společnosti – a ni‑
koliv z poznání sebe sama, neboť nebyl vyznavačem Apol‑
99
[ božské lahvice ]
lónovým, ba ani stoupencem Augustinovým, nýbrž důsled‑
ně geometricky myslícím duchem (pardon: strojem).
Hrozbu nedůstojné různoběžnosti evidentních jistot
jednotlivých inženýrů, mystiků, jezuitů a církevních hod‑
nostářů se pokusil odvrátit sám britský kancléř. Francis
lord Bacon of Verulam doporučil opatrnost při všem,
a to včetně zkoumání. Zopakoval staré dobré argumen‑
ty skeptiků a připomněl, že opatrnosti není nikdy dost
nejen v politice a v ekonomice, nýbrž i ve vědě a filozofii.
Připomněl, jak obtížné jsou experimenty s tokem peněz,
po kterých se nastydnul v Toweru, i experimenty s tokem
tepelné energie, při kterých se ještě fatálněji nastydnul
v laboratoři. Na to mu ovšem Teutonský Duch Hegel opá‑
čil, že absolutní duch se vtělí ve zcela jiném státě a určitě
ne v Británii, leč Marx jej obrátil z hlavy na nohy, načež to‑
várník Engels zapěl paián na práci, která polidštila dokon‑
ce i opici: „Když ještě bydlel v doupěti, po stromech musel
lézt, práce ho z toho vyvedla, k socialismu přivedla, buď
práci čest!“ Svatý Benedikt se obrátil v hrobě, když uslyšel
tuto parafrázi druhé poloviny svého řeholního pravidla.
Teprve sir Isaac Newton obrátil mysl přítomných zpát‑
ky k Pravdě, totiž k nekonečné prázdnotě, která je senso‑
riem božím, v němž se všechno tělesné pohybuje tak vý‑
hodným způsobem, že to lze dobře počítat, neboť hmota
je naprosto líná a vždycky jenom čeká na to, odkud ji něco
šťouchne. Jeho žáci však v témže výkladu pokračovali i bez
toho sensoria, takže prázdnota byla uchráněna jakéhoko‑
liv významu – a hmotné body také. Velmistr Vysoké Lóže
z Londýna sice proti takovému výkladu Velkého Odkazu
chvíli protestoval a tvrdil, že bez počátečního popudu, kte‑
rý provedl Velký Hodinář Světa, by to celé nechodilo, ba
ani navzájem neštimovalo a dožadoval se dokonce vzty‑
čení Chrámu Vědy, ale v praxi se to omezilo na chrámy
prezidií. Ostatní v něm totiž spatřovali zakukleného scho‑
lastika a mystika a dovolávali se ověřování všech výpovědí
podle laboratorních protokolů, což Felixe Edmundoviče
Dzeržinského přivedlo k myšlence „Důvěřuj a prověřuj“
a založil Čeku. Ta předběhla dobu už samotným svým
principem: „Jasná hlava, planoucí srdce a čisté ruce!“
Všem už bylo jasné, jak Pravdu spolehlivě a přesně
poznávat, ale o tom, díky čemu je to možné a o čem to
[ božské lahvice ] 100
celé je, si myslel každý něco jiného, nejčastěji ovšem nic.
Zasedání Komise by tak možná bylo ohroženo v samotné
své objektivitě, kdyby přítomní sociologové neprovedli
výzkum veřejného mínění o té věci. Díky nim bylo veřej‑
né mínění o Pravdě známo objektivně, to jest tak, jak to
sociologové usnesli. Naštěstí přišli i reportéři a požádali
o skupinové foto. Před jejich objektivy se všichni ti inže‑
nýři a spasitelé lidstva rychle shodli alespoň na jedné ob‑
jektivní myšlence: „Co necítí, to je.“
Želvě ovšem tuto Pravdu nikdo nezvěstoval, neboť
osvěta zatím byla stejně jako právo určena pouze lidem.
Proto si užívala jarního sluníčka a čerstvých výhonků,
aniž by si lámala hlavu s tím, zda je proto, že si toho uží‑
vá, nebo proto, že leze, a zda je tím něco garantováno jako
spolehlivé. Netušila, chudinka, ani to, že lidi si brousí zuby
na její užitečný krunýř, který je přece stejně jako cokoliv
jiného na světě jen jednou z položek materiálových zá‑
sob. Ve své nepoučenosti také nevěděla, že její pocity jsou
pouze subjektivní, a jelikož na rozdíl od lidí subjektivitu
nemá, tak že tedy nejsou. Nevěděla, že to v ní, co objek‑
tivně jest, tedy to mechanické, nevnímá ani necítí. Nebyla
poučena ani o tom, jak má replikovat svůj genom, takže
to dělala zcela amatérsky a neodborně. Proto byl dostatek
želv už jenom v místech, kam nedosáhla osvěta lidí.
Lidé se nejprve pustili do hubení vodníků, rusalek
a hejkalů. V tom se totiž pan učitel, pan starosta a pan fa‑
rář dobře shodli. Pan farář se později škaredě divil, že to,
co tak dobře zabíralo proti této havěti, funguje i proti
jeho náboženství. V nouzi se obrátil o radu k nadřízeným
a v odpověď mu Pius IX. poslal petici o naprosto zaručené
racionalitě všech článků víry pravého náboženství, pokud
to není některé mysterium stricte dictum, jejichž struč‑
ný a přitom úplný výčet byl přiložen. Pak se lidé pustili
do hubení čehokoliv.
Posledním úderem proti želvě však bylo to, že se ji
teď někteří lidé pokoušeli chránit po svém způsobu: totiž
místo toho, aby před držiteli Pravdy ochránili sami sebe.
Nyní měla i ona jednat podle lidských smluv, neboť při
své negramotnosti mohla s lidmi sama jen těžko vyjed‑
návat. V nejvyšší nouzi si dlouhověká želva vzpomněla
na vítězství v Zénónově rekonstrukci. Tušila, že v tom
101
[ božské lahvice ]
byl nějaký podraz, ale tušila taky, že by to snad šlo i ně‑
jak opravdicky. To, čím opravdu je, to přece žádná lidská
zchytralost nikdy nechytí! To, čím je, sice může být různě
škádleno od dětí a bolestivě používáno od kumštýřů, ale
držitelé Pravdy ji nedoběhnou a inženýři z ní chytí jenom
matematický popis krunýře! A právníci? Ti ať se jdou
i s politiky vydlabat!
Hvězdy zatím nepřestaly svítit a dokonce ani na Luně
není viditelný ani srp a kladivo, ba ani nápis „Coca cola,
to je ono!“
Tajemství kabinetu doktora Freuda
Freude, Freude, Freude, ono na tě dojde! (Dr. Sigmund Freud,
půvabná dívka, Erós a Psýché)
V šedivé pracovně uprostřed ještě šedivější Vídně očekává
dr. Freud dívku, kterou pozval ke konzultaci její vznikající
diplomové práce. Pečlivě se připravil a tentokrát nic nepo‑
nechá náhodě. Teď to nesmí dopadnout tak jako posledně!
Ta cizinka je ovšem zvláštní. V její přítomnosti občas zaží‑
vá cosi, co jeho věda zatím neumí beze zbytku popsat.
Nesmělé zaklepání a do vyhlášené pracovny trochu
nejistě vstupuje jinak asi dost sebevědomé a bystré stvo‑
ření, na vídeňské poměry poněkud nezvykle oděné. Dok‑
tor Freud ji pohledem z pod brýlí předběžně diagnostiku‑
je, avšak ví, že s nějakými závěry bude muset ještě dlouho
počkat. „Dobré odpoledne pane doktore“, říká příjemný
dívčí hlas. „Jsem ráda, že jste si na problémy mé práce
udělal čas. Máte toho jistě hodně.“ Učenec blahovolně
zamručí a nabízí slečně křeslo a kávu. „Vážená kolegyně,
na tak zapeklitý problém si rád nechávám celé odpoled‑
ne.“ Několikrát si odkašlal. „Sama zajisté tušíte, že jde
o velmi delikátní záležitost a - přiznávám se - sám nevím,
jakým způsobem o tom začít mluvit.“
„Pane doktore, sám nás přece učíte, že na orgasmu
a jiných projevech pohlavnosti není nic, co by bránilo ote‑
vřené akademické diskusi.“
„To jsem neměl na mysli. Jde o jinou věc! Vy ostatně
více než o penisu píšete o zdrojích racionality a její nor‑
motvorné touhy.“
„Ano, jde o jiný typ erekce, který je do jisté míry do‑
[ božské lahvice ] 102
stupný i ženám. Nevycházím z pouhé autopsie, nýbrž
z objektivní experimentace na dostatečně velkém vzor‑
ku. Snad jste se už seznámil s předběžnými výsledky
mých zkoumání psychické struktury vídeňských prosti‑
tutek a vídeňských učitelek – v komparaci s psychickou
strukturou umělců všeho druhu a politiků nebo právní‑
ků. Podobnosti a rozdíly mezi těmito čtyřmi skupinami
poodhalují mnohé záhady duše!“
„Ano, milá kolegyně, povšimnul jsem si zajímavých
souvislostí, které vaše práce prokazuje. Objektivní data,
která jste získala, jsou pozoruhodná! Srovnání první
a druhé skupiny dokladuje, že orientace ženské psychiky
na racionalitu ohrožuje dostupnost vaginálního orgasmu,
což náš stát moudře předvídá, když předpokládá celibát‑
ní život učitelek. Překvapivá je pro mne spíše převaha
sadistických a masochistických sklonů ve čtvrté skupině,
alespoň ve srovnání s jinými aberacemi uvnitř skupiny
třetí. Považuji za krajně důležité, jak tento jev náležitě vy‑
ložit, aniž bychom opouštěli spolehlivé východisko libida
a jeho potlačení nebo sublimace v prostředí kulturního
tabu, například incestuálního.“
„Pane doktore, také k pochopení rozdílů mezi prv‑
ní a druhou skupinou musíme přihlédnout k latentním
i otevřeným projevům sadomasochismu v druhé skupině,
a to na úrovni typu racionality a jejího uplatňování. Po‑
dobně pak rozdíl mezi čtvrtou a třetí skupinou nespočívá
pouze v častější exaltaci sadomasochistní sexuality, nýbrž
ještě výrazněji v sadomasochistní struktuře racionality
a jejích projevů.“
„Vážená kolegyně, odborné termíny naší vědy bychom
měli užívat vždy pouze v jejich původním smyslu! Bylo
by ovšem objevné, pokud by se vám podařilo prokázat,
že určité typy racionality jsou sublimací určitých typů se‑
xuálních preferencí nebo deviací! To by pak znamenalo,
že učitelkou se stává častěji ta dívka, která svůj libidinóz‑
ní příklon k týrání sebe nebo jiných sublimuje do způ‑
sobu svého myšlení, kterým tento svůj sklon nevědomě
realizuje, aniž by se vždy musely manifestovat sexuálně
libidinózní zdroje jejího počínání. Uspokojení dochází se‑
beponižováním před ředitelem nebo inspektorem a poni‑
žováním nezletilých.“
103
[ božské lahvice ]
„Ne tak zcela, pane doktore. Z mých pozorování ne‑
plyne, že by k situaci, kterou popisujete, docházelo běž‑
ně. Častější je něco jiného a patrně i významnějšího: Ra‑
cionalita je učitelkami používána tak, že ponižuje sebe
samu před svými vlastními ambicemi rozumného výkla‑
du světa – a současně tak, že těžce ponižuje vše na světě,
co není racionální nebo nemá nějaký racionální výklad.
Za racionální výklad se přitom považuje pouze ponížení
jakéhokoliv citu, pokud není vyložen fyziologicky, práv‑
nicky nebo morálně. Právě tím se tato skupina tolik po‑
dobá skupině čtvrté. Nemyslím si totiž, že by se sadoma‑
sochistní chlapci rozhodovali pro studium práv nebo pro
politickou kariéru častěji než ostatní. Situace, ve které
se pak ocitají, však nejspíše působí, že v ní obstojí jen ti
z nich, kteří se na ni adaptují posunem povahy racionali‑
ty, který zatím pracovně označuji jako ‘sadomasochistní’,
neboť s jakousi libidinozitou deviantně racionální formy
ponižují rozum i mimorozumovou zkušenost. Je napros‑
to vedlejší, že to může být provázeno také posunem v se‑
xuální orientaci libida.“
„Zastavte, slečno! Začala jste užívat výrazy, které ne‑
jsou v akademické diskusi vhodné. Mluvíte o iracionalitě
tak, jako by nebyla racionálně vyložena z libida. Mluvíte
dokonce o nějakém ‘citu’. Myslíte jej, doufám, pouze jako
formu libida!“
„Nejsem si jista, pane doktore. Mé výzkumy zjistily
velkou míru korelace mezi sexuálními, pocitově estetic‑
kými a racionálně normativními popudy. Nezjistily však,
že by některý z nich mohl být považován za základ těch
dvou ostatních.“
„Dost! To by dopadlo jako minule! Víte, slečno, to zde
byl jistý mladší kolega, nějaký Carl Gustav. Nedůvěřoval
našemu východisku a dokonce je prohlašoval za příliš re‑
duktivní! Zapřísahal jsem ho, aby za žádných okolností
neopouštěl výklad všech jevů pouze na základě sexuality!
A víte, slečno, jak se mi odvděčil? Kousavě prohlásil, že mi
naposledy vyhoví – a pak se tímto způsobem pokusil vy‑
ložit právě tento můj apel! Bylo to nevýslovně trapné, což
si jistě dokážete představit, slečno.“
„Dokážu, pane doktore. A nepotřebuji k tomu ani
– v daném případě absurdní – předpoklad latentně ho‑
[ božské lahvice ] 104
mosexuální vazby. Ostatně, ani to by mě nepohoršovalo,
ale stavělo by mě to do situace, ve které bych asi neměla
možnosti, jak jí účastně porozumět. Stejně ani nyní ne‑
mám pocit, že by z vaší strany docházelo k nějakému po‑
kusu o uplatnění patriarchálně fallokratické dominance.
Myslím si, že onen kolega si přenesl oidipovskou potřebu
otcovraždy ne ani tak na vás, jako spíše na autoritativní,
totiž normativní sklony určitého typu racionality. Podob‑
ně si nyní zase já myslím, že jednáte z popudu destruk‑
tivních a sebedestruktivních tendencí toho typu rozumu,
který chce stanovovat pravdu, aby ovládnul skutečnost.“
„Uvědomujete si, slečno, dosah toho, co říkáte? Vy si
klidně prohlásíte, že redukce na libido by sama mohla být
založena nějakou perversí!“
„Vyjádřila bych se přesněji: Každá redukce je perversí –
a nemusí vždy být nějakou jinou perversí zakládána – po‑
kud neslouží pouze modelovému popisu části pozorova‑
ných jevů a k rozumným aplikacím na základě takovýchto
modelů. Jakožto přístup k racionálnímu modelování co
možná významné části pozorovaných jevů je reduktivní
metoda tím nejúčinnějším nástrojem. V jakékoliv jiné si‑
tuaci se stává jednou z četných aberací, které jsou tolero‑
vatelné, pokud neohrožují společnost a přírodu.“
„Uvědomte si laskavě, že podle vás by naše psychoa‑
nalytická metoda stála na písku! A dokonce i celá lidská
věda by byla jenom popisem jakési makety skutečnosti.
Kde by pak bylo libido? Odkud by vyvěrala touha po po‑
znání, nemluvě o jiných sublimacích libida?
„Z Eróta, pane doktore. Pokud mu chcete říkat libido,
tak popíšete jeho určitý funkční model. On sám je ale zá‑
kladnější, takže spíše platí, že to, čemu vy říkáte libido, je
jedním z jeho velmi podstatných projevů.“
„To už je náboženský blud, slečno. To byste při vašem
vzdělání mohla vědět! To by pak pro vás duše mohla být
třeba prostorem nějakých úchvatných citů a ne pojmeno‑
váním pro funkce zakládané sublimací libida.“
„A co jiného vás, pane doktore, vede k zastávání va‑
šeho stanoviska než to, že vaše touha se uspokojuje pou‑
ze porozuměním na základě analýzy zažívaných obsahů
a ne také porozuměním jejich vlastním významům v těch
kontextech, ve kterých jsou doma?“
105
[ božské lahvice ]
„Víte, slečno, kdybych připustil existenci jevů nevylo‑
žitelných na základě libida, dostal bych se na podobné
scestí, na jaké se naše mocnářstí dostalo ve chvílích, kdy
začalo byť jen mluvit o jakési autonomii a pak dokonce
zrušilo chocholy na uniformách vojenské hudby při ne‑
dělních odpoledních koncertech před hradem. Dospělý
člověk si snad dokáže připustit, že všechno je pouze po‑
tlačeným nebo sublimovaným libidem!“
„To určitě dokáže! Dokáže i leccos jiného, ale to ještě
neznamená, že právě tím je dospělý! Podle mých výzku‑
mů spočívá dospělost nejen v současném nabytí plných
schopností sexuální, esteticko pocitové a racionální, ný‑
brž především ve schopnosti tyto dimenze svých pro‑
žitků navzájem smysluplně vázat. Právě tím se liší třeba
dospělá sexualita od dětské – a ne pouze fyziologickou
funkčností. Myslím si, že s dospělou dimenzí citů nebo
rozumu je to podobné.“
„Slečno, nepouštějte se na nevědecký terén! Zůstaňte
věrna libidu!“
„Omlouvám se, pane doktore, ale mě už ty vaše erek‑
ce, libida a rozumy bez špetky citu a smyslu začínají nu‑
dit. Klasifikovala bych to jako prepubertální nespojitost
mezi sexualitou a estetikou – a také jako raně pubertální
nespojitost mezi racionalitou a citovostí. Je to pouze ja‑
kýsi zrcadlový opak podobně absurdní staré představy,
podle které je všechno buď projevem ducha a rozumu,
nebo jeho nižším a hříšným konkurentem. Ještě jednou
se omlouvám, ale musím vám oznámit, že končím svůj
pobyt ve Vídni a vracím se zpátky domů.“
Dívka odešla balit kufry, aby stihla večerní Orient-Ex‑
pres. Doktor Freud šel raději domů, neboť byl rozpolcen
mezi touhou odjet s ní na její rodný Kypr a touhou vylo‑
žit její jednání jako projev nikdy neuspokojeného libida.
Nevědomě však tušil, že doma bude jeho libido uspoko‑
jeno nejen vídeňskou roštěnou, ale především vzorně ro‑
zumným pořádkem, který nepřipouští nějaké exotické
výstřelky a nečekané výklady.
roger caillois: kameny
[ připravujeme ]
[ božské lahvice ] 106
R
oger Caillois (1913–1978). Narodil se v Remeši, kde
žil v sousedství Rogera Gilberta-Lecomta. Jeho mno‑
hotvárné dílo spadá do oblasti filosofie, sociologie, antro‑
pologie, poezie. Začátkem 30. let byl členem surrealistické
skupiny, později spolu s Geogesem Bataillem a Michelem
Leirisem založil Collège de sociologie. V českém překladu
je známá jeho Zobecněná estetika (1968), v níž shledává
umění na úrovni přírodních výtvorů. V jeho úvahách oží‑
vá duch svérázných barokních učenců, jakým byl Athana‑
sius Kircher, sběratelů kuriozit a milovníků přírody.
josef hrdlička: obrazy světa
[ připravujeme ]
arthur zajonc: uchopit světlo
[ připravujeme ]
gaston bachelard: poetika prostoru
[ připravujeme ]
gaston bachelard: poetika snění
[ připravujeme ]
G
aston Bachelard (1884–1962). Francouzský filozof
známý pracemi z oblasti epistemologie a teorie vědy
a originálními díly z oblasti poetiky. Spojovacím článkem
obou komplementárních linií jeho díla, jsou alchymistic‑
ké spisy, v nichž se sráží racionální myšlení s básnickým.
V pozdních Bachelardových spisech (Poetika prostoru,
Poetika snění, Plamen svíce) lze sledovat posun k pozo‑
ruhodné fenomenologii básnického obrazu On sám svůj
poetický přístup charakterizuje takto:
„Všechny mé knihy o snění materiálních obrazů, spo‑
jených se čtyřmi tradičními živly, by mohly být kniha‑
mi počátku. Tyto knihy se nestarají o předchozí vědění
a v každém ze studovaných obrazů přinášejí počátek sně‑
ní, pozvání k imaginaci. Nehájil jsem v nich žádné teze,
nevycházel jsem z žádné hypotézy, chtěl jsem zcela pro‑
stě prožívat okouzlení novými obrazy, ačkoli sám jsem
se neodvážil oddat vědomí imaginace.“
107
[ božské lahvice ]
henri corbin: mundus imaginalis
(imaginární a imaginální)
[ připravujeme ]
H
enri Corbin (1903–1978). Francouzský orientalista
a filosof. Vynikající znalec perské a arabské mystiky.
Mezi jeho nejdůležitější díla patří: L’homme de lumière
dans le soufisme iranien, Le Soleil dans le Cœur, 1971;
Corps spirituel et Terre céleste, Buchet/Chastel, 1979, Philosophie iranienne et Philosophie comparée, Académie
impériale Iranienne de Philosophie, Téhéran, 1977; L’imagination créatrice dans le soufisme d’Ibn ‘Arabî, Flamma‑
rion, 1979; Histoire de la philosophie islamique, Folio, Gal‑
limard, essais, 1989; Avicenne et le récit visionnaire, dans
la collection dirigée par Gilbert Durand, „L’île verte“, Berg
International, 1979; L’homme et son ange, Initiation et
chevalerie spirituelle, Fayard, 1983; Face de Dieu, face de
l’homme, Herméneutique et soufisme, Flammarion, 1983;
Le paradoxe du monothéisme, L’Herne, 1981.
walter scott: dopisy o démonologii
a čarodějnictví
[ připravujeme ]
W
alter Scott (od svých padesáti let Sir Walter Scott,
1. baronet), minstrel skotského pohraničí a možný
otec historického románu, se narodil v Edinburgu 15. srp‑
na roku 1771, zemřel ve svém sídle Abbotsfordu na bře‑
hu Tweedu roku 1832 v pověsti mezinárodní slávy a těžce
zadlužen.
O knize
Dopisy o démonologii a čarodějnictví jsou plodem předpo‑
sledních dnů zestárlého spisovatele, který nesmí přestat
psát ani v nemoci, neboť peníze z prodeje knih neplynou
jemu, ale kruhu jeho věřitelů. Tehdy, v únoru roku 1830
(kdy dle profesora Henryho Morleyho započal prvním
paralytickém záchvatem proces měknutí spisovatelova
mozku), začal na doporučení zetě Lockharta psát deset
listů o démonologii a čarodějnictví pro Murrayovu rodin‑
[ božské lahvice ] 108
nou knihovnu, řadu levných knih určených k zušlechtění
lidových vrstev. Dobrý J. G. Lockhart se patrně domníval,
že se jeho tchán při zajímavé práci zklidní a zotaví, což
se sice stalo, ovšem Scotta, citlivého k blížící se smrti
a toužícího pracovat na mlhavém opus magnum, práce
podle všeho znudila dávno před poslední stránkou, do‑
psanou v půlce léta téhož roku.
Kniha se po celou dobu přidržuje formy dopisů Scot‑
ta Lockhartovi a subtilního konverzačního stylu. Scott
probírá názory na čarodějnictví od Starého zákona
po svou současnost a po celou dobu je měří svým racio‑
nalistickým pohledem svobodného zednáře vychovaného
na podzim osvícenství. Nadpřirozená zjevení zde vyvolá‑
vá zjitřená vášeň, naivní důvěřivost či choroba těla, ne‑
boť ač duše je bezpochyby nesmrtelná, my lidé uvěznění
v těle ji jako netělesnou nejsme schopni nijak percipovat.
Středověcí křesťané stvořili démony z božstev a andělů
jiných náboženství, kněžstvo jiných věr bylo přetvořeno
do podoby mágů. Po reformaci, když byla pravá věda do‑
sud v plenkách a všude kvetlo šarlatánství, se všeobecně
šířila hrůza z nevysvětlitelna. Jejím vtělením a ventilem
se v sedmnáctém století stávají hony na čarodějnice, kon‑
čící velkolepými soudními procesy, kdy náboženské a po‑
litické zájmy států kráčí ruku v ruce a odsouzení nejsou
než oběťmi vlastních bludů a propracovaných nátlako‑
vých metod soudců. V osmnáctém věku konečně dozrává
a svého místa se chápe rozum, vykořeňuje škodlivé od‑
růdy víry a hubí pověru. Taková je povšechná časová osa/
dějová linie knihy, kterou můžeme označit za křížence
filosofického traktátu (arci ovšem uzpůsobeného před‑
pokládanému čtenářstvu Murrayovy knižnice) a sbírky
gotických povídek nejrozmanitějšího rozsahu i obsahu.
Svému autorovi měla být odpočivnou kůrou, dnešnímu
čtenáři poslouží tak, jak bude on sám chtít. Možností
se zde nenabízí málo.
Z obsahu jednotlivých listů: (I) Původ obecných před‑
stav o démonologii mezi lidmi. – Filosofické námitky vůči
zjevnosti abstraktního ducha, kterým nízcí a nevzdělaní
pramálo rozumějí. – Chvíle vzrušení vášně společné všem
lidem, které pudí ve člověku touhu spatřit či uchopit
nadpřirozená zjevení. (II) Vliv vyhnání z ráje na možnost
109
[ božské lahvice ]
komunikace mezi člověkem a duchovním světem. – Ná‑
sledky potopy. (III) Víra Zoroasterova. – Z části přijatá
mezi těmi nejpohanštějšími z keltských kmenů Skot‑
ska. – Svátek Beltine. – Pantátovo humno. – Znečištění
křesťanství následující po prvním čase církve. – Severští
démoni. – Příběh o Assueitu a Asmundovi. (IV) Antická
víra v silvány, či polní božstva, jak ji dokazují objevy řím‑
ských oltářů. – Gótští duergar, čili trpaslíci. – Má se za to,
že jsou odvozeni od severních Lápů, čili Finů. – Skřítci
keltské pověry se tváří mile, jejich milost je však prázdná
a potěšení přízračná. – Jsou závislí na únosech lidských
tvorů, jak dětí, tak dospělých. – O elfech se má za to,
že platí daň peklu. (V) Příběh Bessie Dunlopové a jejího
rádce. – Její léčitelské řemeslo. – A její zlodějství. – Soud
Alison Pearsonové. – Soud Lady Fowlisové. (VI) Okamžitý
účinek křesťanské víry na články lidové pověrčivosti. –
Chaucerova zpráva o římskokatolickém knězi vymítají‑
cím skřítky. – Povaha anglických skřítků. (VII) Pronásle‑
dování čarodějnic nebylo za starého Říma nijak časté. –
Ani ve středověku ne. – Nicméně občas k němu došlo. –
Případ Panny Orleánské. – Případů přibývá od konce XIV.
století. – Lykantropie. – Čarodějky ve Španělích. (VIII)
Soudy s osobami obviněnými z čarodějnictví ve spojení
se zločiny proti státu. – Jak nahlíží na čarodějnictví tři
vedoucí náboženské sekty XVI. věku: nejprve katolíci,
za druhé kalvinisté, za třetí luteráni a anglikáni. – Hop‑
kins, jenž se měl za lovce čarodějnic, a jeho krutosti. –
Čarodějnické procesy v Nové Anglii. (IX) Skotské procesy.
(X) Jiná mystická umění, nezávislá na čarodějnictví. –
Astrologie. – Duchové. – Poprask ve Woodstocku, anno
1649. – Přízrak plymouthský.
Ze závěru listu X: Proto se domnívám, že ze strašidelných vyprávěnek člověk starší čtyřiceti let jednoduše vyroste. Pouze v jitru života je možné, aby nás pocit vzrostlý z pověry „zahalil jako letní mračna“ a dal nám pocítit
strach, spíše závratný a luzný, nežli hrůzný; stále více jsem
přesvědčen o tom, že měl-li jsem vůbec kdy psát o těchto
věcech, mělo to být tehdy, kdy mi bylo možno vdechnout
látce poutavou živost a tak být alespoň zábavný, když už
ne užitečný. Též současné ustrojení světa se mi jeví nevhodné pro studium tak fantastického oboru, vždyť i ten
[ božské lahvice ] 110
nejobyčejnější strojník je vzdělán natolik, aby se mohl vysmát tomu, čemu věřili nejpokročilejší a nejhloubavější
vzdělanci uplynulých dob.
gregory bateson: směřování k ekologii mysli
[ připravujeme ]
G
regory Bateson ve své knize Směřování k ekologii
mysli (1972) shrnuje své příspěvky a eseje týkající
se problematiky ekologického a systémového myšlení.
Ve svém pojetí pokládá ekologii za cosi širšího než pou‑
hou starost o životní prostředí. Ekologický pohled chápe
jako možnost smysluplného vhledu do mnoha domén
lidského poznání. Znamená pro něj uvědomění si vnitřní
provázanosti a neredukovatelnosti živoucích systémů, ať
již se jedná o soužití živočichů v jedné nice, souhrn komu‑
nikačních situací mezi rodičem a dítětem anebo snahu
antropologa jazykem vlastní kultury popsat systém kul‑
tury cizí. Ekologie mysli nám ukazuje naší vlastní nemož‑
nost vystoupit z jakéhokoliv kontextu do nezúčastněné
pozice, která by nám skýtala základ instrumentálního či
lineárního popisu systémů reálného světa. Jeho nová epis‑
temologie nám radí nepřeceňovat zkratky racionálního
myšlení, které má tendenci vybírat z v podstatě nekoneč‑
ného pole jevů svou účelnost a na jejím základě plánovat
zdánlivě jednoduchá a racionální řešení. Ta často v kon‑
frontaci s realitou neobstojí, a k tomu plodí množství
nezamýšlených důsledků. Ve tomto svém zásadním díle
hledá Bateson cestu, jak pomocí epistemologické ekolo‑
gie zaujmout takový životní postoj, který tyto problémy
nevyvolává.
vladimír sadek: kabala a česká judaika
[ připravujeme ]
rené guénon: král světa
[ připravujeme ]
christopher bamford: nekonečná stopa.
vášnivé sledování moudrosti na západě
[ připravujeme ]
111
[ božské lahvice ]
Gershom Scholem: Mesianistická myšlenka
v judaismu a další eseje o židovské spiritualitě
[ připravujeme ]
béla hamvasz: filosofie vína, průvodce
po onom světě
[ připravujeme ]
Antal Dúl o knize Filosofie vína
Filosofie vína je apologií vzácných, slavnostních chvil ži‑
vota, jakými jsou uvolnění, hry a bezstarostný jas. Je to
svět dionýsovského, středozemního opojení, napůl bdělé
a napůl snové meditace v srpnovém odpoledni pod oře‑
chem, v altánku vedle včelína, čistá záře Orfeova: vzácné
chvíle hamvasovské idyly. Přesně to, co člověku vytane
před očima, drží-li v ruce sklenku a pije ohnivé szeksárd‑
ské či zelenozlaté víno ze Somló.
Filosofii vína napsal Béla Hamvasz v létě roku 1945
během krátké dovolené nedaleko od Balatonberénye,
a to naráz, jakoby jedním dechem. První reakcí vyčerpa‑
ného a vyhladovělého člověka, který se sotva osvobodil
z utrpení válečné fronty, koncentračních táborů a krytů,
nebylo kupodivu zoufalství z trosek, nýbrž překypující
radost ze života. Hamvasz otevírá stránky své knihy tvr‑
zením, že skládá modlitební knížku pro atheisty. Co však
je atheismus? Nemoc abstraktního života. To je také ná‑
boženství, neboť náboženství nechybí ani nejzatvrzelej‑
šímu skeptikovi, ba ani materialistovi. Ti však vyznávají
náboženství špatné. Je to víra v negaci, v nejnižší úroveň
vědomí. Atheismus ovšem není pro Hamvasze otázkou
vnímání světa či vyznání, ani abstraktní spekulací o tom,
zda existuje Bůh, či nikoliv, a pokud ano, zda má stejnou
podstatu jako svět, nebo přebývá ve výšinách, všemu stvo‑
ření nedostupných. Tyto otázky se atheisty týkají stejně
jako popření Boha a ani Ježíš, ani Budha, ani Lao-c’, ani
Hérakleitos o nich nikdy nehodlali mluvit. Neboť atheisty
nejsou jen lidé žijící v materialistické víře či ti, kdo jsou
posedlí kartesiánským rozumem. Ta třída je o mnoho vět‑
ší. Patří sem stejně tak horlivý čtenář breviáře jako zbož‑
ný pietista či pilný obětník. Jen velmi nesnadno by se dal
[ božské lahvice ] 112
sestavit seznam všech, kdo do této třídy patří, od posti‑
žených utkvělým světonázorem po pokrytce, hodujícího
vskrytu, od šílenců bažících po slávě, moci a majetku
po bezcitné lakomce, od maniaků hygieny po pohoršující
se moralisty, od sebemrskačských asketů po alkoholiky.
Jedno je však jisté. Počet typů šílenců je nekonečný, nor‑
mální bytost je však vždy táž. Jak praví Hérakleitos: „Svět
bdících je jeden a tentýž, svět snů má každý svůj.“
Neklamným příznakem špatného náboženství je „ne‑
opojené bytí“. Příčinou tohoto stavu je křečovitý strach
ze života, který pronikl až k duši. Není nic těžšího než
zbavit se takového strachu.
Dobré náboženství, „vita illuminativa“, znamená
střízlivost vyššího řádu. Prvním znamením postupného
uzdravování se je schopnost rozpoznat přítomnost boží
v kameni, stromu, ovoci, hvězdě, lásce, jídle a ve víně. Kdo
nechápe, říká Béla Hamvasz, že Bůh je přítomen i v čer‑
stvě vyuzené šunce, ten nepochopí z této knížky zhola
nic. „Poznal jsem, že nejvyšším ztělesněním bráhmana
jest pokrm.“
Kdo vyznává dobré náboženství? Ten, kdo se odváží
žít bezprostředně a ví, že radost života není zakázána.
Není zakázána, nýbrž – jak praví evangelium – je to náda‑
vek. Radost z jídla, vína a lásky není cílem, nýbrž pomocí.
Náš svět je světem krize a rozlišení a každý musí s barvou
ven. V kom se však již usídlí původní řád, ten nepotřebuje
žádné zákony, zákazy a askezi.
Filosofie vína není rozhodně obsáhlým inventářem
maďarského vinného pokladu. Ani z botanického, ani
z gastronomického hlediska. Hamvasz – stejně jako v ji‑
ných svých spisech – sleduje výlučně těžiště lidského jed‑
nání, samy základy života. Budovat soustavy je úkolem
odborné vinařské literatury. Jeho úkol je jiný. Připravu‑
je člověka na bohoslužbu přítomnosti. „Vezměte a pijte,
toto je má krev.“
113
[ božské lahvice ]
Pavel Holásek: Jak zajistit úrodnou půdu pro setbu z Lahvic?
(Klíčové kompetence našeho státního vzdělávání – návrh
alternativní koncepce Rámcového vzdělávacího programu.)
Proti horkou jehlou šitému a silně jednostrannému
návrhu ministerstva školství stavím návrh, vycházející
z tisíciletých tradic evropské kultury. Vznikl jak z jistého
zoufalství, tak z čiré rozvernosti.
1) Kompetence solární
Absolvent školy je člověkem uceleným a sebevědo‑
mým. Je bytostí univerzální: pestrost jeho zájmů vychází
z hluboké vnitřní integrity. Zbavil se neopodstatněných
ambicí pouhého ega. Hledal a snad nalezl sám sebe. Stře‑
ží jiskřičku na dně.
Poznámka k realizaci: tato – nejobtížnější – kom‑
petence se nezískává přímo, ale jako „vedlejší produkt“
nejrůznějších zkušeností. Je otázka, zda je v možnostech
učitele zařídit těžké životní zkoušky, pochybnosti, zmat‑
ky a odříkání, které by vedly k žádanému výsledku.
2) Kompetence lunární
Propastné jsou však hlubiny jeho obraznosti. Nic ne‑
brání rozletu jeho fantazie. Nahlíží pod povrch věcí. K ro‑
zumu přidává intuici, pod řádem tuší chaos, s logikou
druží nonsens. K osvícení, jež je darem umění apollón‑
ských, přidal zasvěcení Dionýsovo.
Materials and methods: ateliér, muzika, vandr, hospo‑
da, básnění, snění, noční můra. Domácí úkol: výt na měsíc.
3) Kompetence merkuriální (hermetické)
Co poznal, sdílí. Vládne jazykem, perem i klávesnicí.
Užívá znaky, vzorce a schémata. Orientuje se v různých
jazykových oblastech, diskursech i paradigmatech. Když
je třeba, umí manipulovat věcmi tohoto světa i zacházet
s penězi, aniž by se jimi nechal ovládnout. Hraje s lidmi
jejich divadlo. Chce-li, je mistrem mystifikace.
Praktická cvičení: oloupit náhodného kolemjdoucího.
Řečnit na náměstí. Vyhrát volby. Hacknout webové strán‑
ky MŠMT. Oživit Golema. Získat vědecký titul. Vydělat
těžké prachy prodejem pozemku školy a nakoupit za ně
lízátka. Protlouct se půl roku bez prostředků v cizině.
[ božské lahvice ] 114
4) Kompetence venušské (venerické)
Šedá je každá teorie a žití zlatý strom se zelená! Ať
škola neprodukuje suchary! Schopnost prožitku, ba i po‑
žitku nechť je rozpoznávána a kultivována! K čemu by
byla moudrost bez půvabu a něhy? Taneční se stávají zá‑
kladní oblastí vzdělávání. Stará umění svůdnosti a dvor‑
nosti ožívají. Smyslem hostiny je hostina smyslů. Od smy‑
slnosti vede cesta k péči a empatii.
Výukový projekt: Majáles. Řekni mi ty, hvězdo za ve‑
čera… Ze školních lavic ven na lavičky! Studenti podepíší,
že byli poučeni o bezpečnosti – práce.
5) Kompetence martovské
Záměry prosazuje absolvent vůlí železnou a nezdol‑
nou. Z jeho neústupnosti vychází akce. Umí pojmenovat
protivníka a vyhmátnout jeho slabiny. Schopnost přemá‑
hat jiné začíná přemáháním sebe samého: nepodléhá le‑
nosti a zahálce. Vede dobrý boj.
Pro začátečníky: posilovna. Pro pokročilé: boj s větr‑
nými mlýny.
115
[ božské lahvice ]
6) Kompetence jupiterské
Jeho dospělost se projevuje odpovědností. Pod svou
správu přijímá, co je mu svěřeno. Jako dobrý hospodář
rozpoznává, co je potřebné. Nehromadí pouze; rozhojňu‑
je. Nedělá si starosti; stará se! V umění vládnout spojuje
pečlivost s velkorysostí. Je, neboť má.
Když pokladníka třídy zvolí předsedou. Pomalu, s roz‑
myslem dává židličky nahoru.
7) Kompetence saturnské
Vrcholem moudrosti je poznání mezí. Jen omezenec
si není svých mezí vědom. Je snadné zákony odmítnout,
těžší je tvořit, nejtěžší je přijmout. Absolvent došel na ko‑
nec cesty. Potkal marnost, prázdnotu a smrt. Už ví, že nic
neví. Být či nebýt; toť odpověď.
Poslední zvonění.
Ptáte se, jak může výchova a vzdělávání takové cíle ga‑
rantovat, nebo k nim aspoň směřovat (pokud jim přímo
nebrání)? Konečně jste pochopili pravou povahu školy:
Opus Magnum. P.S. Pro natvrdlé úředníky a oficiální před‑
stavitele: nedej Bože, aby někdo chápal tuto koncepci
jako závazný dokument a vydával jakékoliv pokyny k její
realizaci: na to ji myslím moc vážně!
[ božské lahvice ] 116
Hadad – edice poezie
„Když všechny krásy světa jsou již ochutnané, pravda je to nejlepší.“
(Dagmar Krause)
„Základním úkolem básníka je znát pravdu a umět ji popsat.“
(Abhinavagupta)
„Rozhodující je pravda, protože bez pravdy nemá svoboda a láska
moc velkou cenu. Předstíraná laskavost je ohavná. Mluvení chce být
doprovázeno tím, že se snažíme o pokud možno největší pravdomluvnost. Učíme-li se myslet, souvisí to se svobodou a odpovědností
a se vším tím, co může konečně říci pouze člověk sám sobě, a proto
potřebuje hlubokou důvěru v běh světa, v běh osudu. V myšlení jsme
duchovně doma. Myšlení nás nese ze světa před zrozením skrz pozemský život do života posmrtného. Je to nezničitelný éterický svět,
jemuž smíme důvěřovat. A tak je svoboda v myšlení nemožná bez
důvěry v myšlení samo.“ (Michaela Glöckler)
vyšlo
René Daumal: Mugle/Mugl /118
Roger Gilbert-Lecomte: Život láska smrt prázdno a vítr /125
Jakub Hlaváček: Bezobzor Bartoloměje krále a jiné dopisy /126
Ladislav Puršl: Paměť vody /127
připravujeme
Oscar Vladislas de Lubicz-Milosz: výbor z díla /128
Oldřich Janota: Swantje /128
Pavel Ludvík: Tříštění blankytu aneb k čemu potřebujeme
po smrti plavky /128
117
[ hadad ]
rené daumal: mugle
René Daumal (1908–1944), spisovatel, filosof, znalec sanskrtu a indické poetiky, alpinista, mystik a patafyzik je jedním ze zakladatelů
iniciační a literární skupiny Vysoká hra. Tuto dvojjazyčně vydávanou fyzicko-imaginativní novelu Mugl-Mugle sepsal autor ve svých
18 letech.
[ 170 Kč ]
R
ené Daumal se narodil 16. března 1908 v 18 hodin
a 15 minut v městečku Boulzicourt v Ardennes. Od té
doby, co spatřil světlo světa, jej provází špatný zdravotní
stav: po otci trpí problémy s krevním oběhem, po mat‑
ce revmatismem. Často trpívá angínami a záněty man‑
dlí. Podle vlastních vzpomínek na rané dětství jej z této
doby natrvalo poznamenal zejména zvláštní ráz krajiny,
kde žil mezi svým třetím a šestým rokem. Zhruba 30 km
na SV od místa jeho narození na prvohorní břidlici, území
bohatém na černé uhlí a železnou rudu, měli jeho rodi‑
če na náhorní plošině přeměněné v obrovskou huť malý
domek. Bylo to ponuré a drsné místo, které velmi půso‑
bilo na obrovskou senzitivitu malého René. Tento kraj byl
po dlouhou dobu pod španělskou nadvládou a hlavním
jazykem zde byla valonština se spoustou dialektů (jeden
ze zdrojů Daumalova zvláštního vztahu k řeči, jeho vy‑
broušeného citu pro tvárnost slov a používání argotu).
V této oblasti bylo také silné socialistické hnutí, jehož
zapálení přívrženci často disputovali Daumalovým pod
okny.
V sedmi letech René Daumal zkouší hrazdu v cirku‑
su Medrano. Provozuje pokusy se samovolným plozením
a akumulací zvuku. Ochočí šneka. V deseti letech objevu‑
je zakřivení vesmíru, Einsteinovy zákony, a konečně pře‑
konává strach ze smrti.
Po nástupu na lyceum v Remeši se seznamuje s o rok
staršími spolužáky, se kterými zakládá tzv. frátrii. Tvoří
ji spolu s ním Roger Gilbert-Lecomte, Robert Meyrat, Ro‑
ger Vailland a říkají si simplisté. K nim brzy přibývá o rok
mladší Pierre Minet. Spojuje je především stejné zanícení
pro poezii – dvorními autory jsou Rimbaud, Baudelaire,
Nerval. Vytvářejí si vlastní argot, kterým pojmenováva‑
jí svět okolo, a tak jej přetvářejí. Vztah mezi Daumalem
[ hadad ] 118
a Lecomtem je nejsilnější, první dostane přezdívku Phils,
druhý Papa. Daumalovi se – prý pro jeho zvláštní moud‑
rost – říká Nathaniel, Lecomte si zvolí aristokratické Coco
de Cotchilde a vampýrské Rog Jarl. Vailland je Dada, Mey‑
rat – La Stryge a Minet – Phrere Fluet či Fi-Fi. Považují
se za anděly. Jejich první básně vznikají jako zápisky z cest
mimo čas a prostor, život a smrt. Provádí první (jak poz‑
ději říká – zmatené) pokusy s toxickými látkami (alkohol,
tabák, tetrachlor, benzin), bdělým sněním a přemísťová‑
ním smyslů; též různé dadaistické hry, jako je „odvěká“
pataskopie – srovnávání charakterů lidí se zvířaty, chů‑
ze naslepo s doprovodem, který má za úkol podporovat
imaginaci různých krajin, situací a úkonů (v tom ze sim‑
plistů vynikal obzvláště mladý Daumal) aj. Mezi nejroz‑
poruplnější – protože nejdůslednější – podmínky soužití
simplistů patřila pak především absolutní vydanost své‑
ho života na milost ostatním bratřím. Aby se nejednalo
pouze o abstraktní či náhodnou záležitost, hrají ruskou
ruletu. Daumal přežívá, ovšem selhává Meyrat, ten, jak
se později dovědí, vytáhl náboj. Od této nejzazší podmín‑
ky se ovšem upustí poté, co jeden ze simplistů nenalezne
dost odvahy, aby se o svých narozeninách, jak bylo pře‑
dem domluveno, zastřelil. Pozoruhodné nadání simplistů
neušlo jejich profesoru filosofie René Maublancovi, kte‑
rý jako první uveřejňuje jejich básně a později podniká
s Daumalem další pokusy s para-optickým a dermo-optic‑
kým vnímáním (zamezení možnosti užívat zrak pro ori‑
entaci v prostoru) zaštítěné Pařížským metapsychickým
institutem, kam bude Daumal docházet ještě několik let
po ukončení lycea. Přestože konec frátrie simplistů spa‑
dá do října 1925, jejich společná aktivita trvá až do roku
1927, kdy se začíná formovat Vysoká hra. Během studií
v Remeši konstatovali lékaři u Daumala anémii a demi‑
neralizaci. Přesto má v oblibě různá tělesná cvičení, jezdí
na kole, plave; má vášeň pro sbírání, je nadšeným ento‑
mologem.
Po maturitě v roce 1925 odchází Daumal s Vaillandem
do Paříže. Daumal se připravuje na přijetí do Ecole nor‑
male supérieure na lyceu Henri IV. a Lecomte s Meyratem
zůstávají v Remeši. V červnu roku 1926 Daumal násled‑
kem „šťastné“ nehody při cvičení na hrazdě, kdy se udeří
119
[ hadad ]
do hlavy, ztrácí na několik hodin paměť, což mu zabrání
udělat zkoušky na E.N.S., a od října se dává zapsat jako
svobodný student na Sorbonnu. V této době ještě expe‑
rimentuje s drogami (hašiš, opium), ovšem záhy po ope‑
raci konečníku, kdy je mu podáváno opium a morfium
ke znecitlivění, s jejich užíváním definitivně skončí a do‑
konce přechází na vegetariánskou stravu.
Opuštěný Lécomte ovšem v Remeši nemůže vydržet
a co chvíli jezdí do Paříže, zejména díky přátelství s Le‑
onem Pierre-Quintem, který mu umožňuje tamní po‑
byt (několikrát však přebývá i u Roberta Desnose). Díky
Pierre-Quintovi a Philippu Soupaultovi se simplisté poz‑
ději seznamují s Richardem Weinerem, který je záhy (4.
června 1927) seznámí s malířem Josefem Šímou. Toto
setkání je bouřlivé a pro obě strany velmi plodné. Šíma
si zamiluje hlavně nespoutatelného Lecomta, nicméně
stává se též jedním z iniciátorů chystané revue. V Šímo‑
vě atelieru se čtvrtek co čtvrtek schází tato skupinka,
ke které přibývá ještě fotograf Arthur Harfaux, a disku‑
tují o společném vydávání časopisu. Jeden čas dokonce
zvažují vydávat jej současně v Československu a ve Fran‑
cii, neboť zde měli úzké kontakty. To se nakonec bohužel
ukázalo jako nerealizovatelné. Název nové revue měl pů‑
vodně znít La Voie (Cesta), v listopadu 1927 ovšem tento
padá a je přijat nový (údajně Vaillandův) návrh: Le Grand
Jeu (Vysoká hra). Tento měsíc se odehraje ještě jedna pro
Daumala významná událost; během čtvrtka v Šímově ate‑
liéru představí Holanďan Hendrick Cramer, řečený Kapi‑
tán, Daumalovi svou ženu Veru Milanovu, která se stane
Daumalovou družkou a později ženou.
V červnu 1928 jde první číslo Vysoké hry konečně
do tisku. Pod jeho úvodním manifestem jsou „v úplné
shodě“ podepsáni: Roger Gilbert Lecomte, René Daumal,
Rolland de Renéville, Pierre Minet, Hendrik Cramer, Ro‑
ger Vailland, Arthur Harfaux, Maurice Henry a Josef Šíma.
Poté se ovšem ke skupině připojuje přeběhlík od surrea‑
listů: Mony de Boully, a také André Delons a Pierre Au‑
dard.
Vysoká hra byla ve své době jednou z nejradikálnějších
reakcí, jež byly vyvolány reflexí duchovní krize západní ci‑
vilizace. Ve stejné době prochází vrcholem nejen surrealis‑
[ hadad ] 120
mus, ale ovzduší kvasí i jinými -ismy, ať už jde o nechvalně
známou podobu komunismu, nacionalismus, spiritismus
(vzpomeňme, že spiritismem byli nadšeni kromě mnoha
jiných i psycholog Wiliam James či filosof Henry Bergson)
a velký ohlas měly i povrchní nebo méně povrchní formy
okultismu. Se vším kvasem těchto proudů se Vysoká hra
vyrovnává a proti jejich často ohlupujícímu dopadu staví
svoji vizi permanentní negace a experimentální metafyzi‑
ky. Staví se za revoluci, důslednou a zasahující celého člo‑
věka. Nestačí jí mávání fanglí ve francouzské Socialistické
straně či ve Všeobecné konfederaci práce (C.G.T.), chce být
důsledná a čelit neznámému.
Jestliže by bez půdy připravené surrealismem nejspí‑
še nebyla Vysoká hra vůbec představitelná, přesto se záhy
proti němu obrací a vědomě se z něj vylučuje. Zejména
jí není vlastní ryze surrealistická metoda tvorby – auto‑
matické psaní. Tímto způsobem je snad možné vynést
na světlo poklady skryté v hlubinách nevědomí, ale pod‑
le názoru Vysoké hry se tak děje ve znamení kapitulace
ducha před tělem. Její základní experimentální pracov‑
ní metodou je totiž udržet si ostré vědomí i ve stavech,
kdy se jej lidé běžně vzdávají. V praxi to znamená různá
asketická cvičení „bdělého spánku“, vědomého proniká‑
ní na samý práh smrti (ať už pomocí drog či jiných tra‑
dičních rituálních extatických technik). Ani v nejmenším
ovšem nejde o jakousi zvědavost, nýbrž o vypjatou snahu
nalézt a projít „mystickou“ branou plného života (v pří‑
padě Daumala); přes nazírání jiného dobrat se prázdna,
v němž každá myšlenka má spalující moc (Lecomte).
I přes tyto zásadní rozpory ovšem Vysoká hra konstatuje
se surrealismem společného nepřítele, který se zmocnil
umění a učinil z něj „veřejnou děvku“. Adepti Vysoké hry
pak nasazují své vlastní životy, aby Umění vrátili jeho
původní ryze metafyzické poslání a osvobodili je od po‑
kleslého údělu módních psychologismů a kratochvilných
zábav.
V tomto se shodují s Antoninem Artaudem, jenž
se rovněž pokusil navrátit divadlu jeho primární rituál‑
ní funkci. Stejně jako Vysoká hra nechtěl psát („neboť ti,
kteří opouštějí nejasnou temnotu, aby se pokusili ‚upřes‑
nit‘ cokoli z toho, co se děje v jejich mysli, jsou prasata“),
121
[ hadad ]
ale povoloval si psát, byl však, dá-li se to vůbec říci, ještě
radikálnější. Nechce hledat ztracené Slovo ani odhalovat
principy kabalistického „prajazyka ptáků“, idea univer‑
sální mystické jednoty ho děsí. Opovrhuje vším, co není
neartikulovaným chroptěním těla bolestně a věčně raně‑
ného životem a vysmívá se jak životu, tak smrti. Sestup
do nekonečně plodivého rezervoáru sil chaosu, který však
opovrhuje Jedním, či rozdělení, jež není za účelem vyšší‑
ho spojení, nutně plodí šílenství.
Oproti Artaudovi je však Daumal v myšlení důsledný
„monista“, v poznání mu jde vždy jen o esenci. Poznání
ve své konečné fázi, je poznáním Identity (tj. toho, co je
neměnné a samo sobě imanentní). Jak tuto poslední pod‑
statu uchopit a poznávat, to je skutečným úkolem me‑
tafyziky – ovšem, v Daumalově pojetí – metafyziky experimentální, jejíž ústřední zákon vyjadřuje Daumal takto:
aby konečná identita byla skutečná, musí být vědomím.
Musí být cele vědomím, ono experimentální tedy zname‑
ná, že vědomí poznávající Identitu ji poznává jako svou
vlastní.
Je třeba ještě zmínit vliv, který měla na René Daumala
četba René Guénona, tohoto významného kritika západní
racionality. Ten měl v roce 1929 za sebou již devět důle‑
žitých prací. Mezi ty nejznámější, které také Daumal stu‑
duje, patří Krize moderního světa a Úvod do studia hinduistického myšlení. Přestože jím beze sporu byl Daumal
hodně ovlivněn (mnoho jej cituje a ovšem i kritizuje), je
natolik samostatným myslitelem, že nelze jednoduše říct,
že by na něj navazoval. Jeho pojetí experimentální meta‑
fyziky je od Guénonovy metafyziky velmi odlišné. V nepo‑
slední řadě mělo na myšlení Daumala v době Vysoké hry
dílo Lévyho-Bruhla: Primitivní mentalita (vychází 1922)
a Primitivní duše (1927). Participation mystique, to je
podle Vysoké hry přesně to, čeho se nedostává západním
„divochům“, a tím nám uniká i smysl slov, gest a všeho,
co vede a zprostředkovává jiné, duchovní („neviditelné“)
poznání.
Toto intenzivní období trvání Vysoké hry definitivně
skončilo po čtyřech letech roku 1932, kdy ovšem už při‑
pravené čtvrté číslo revue Vysoká hra z finančních důvo‑
dů nevyšlo. Ovšem k faktickému rozpadu zdánlivé jedno‑
[ hadad ] 122
ty skupiny dochází během let 1930 a 1931. Rolland de Re‑
néville se svým tradičním smýšlením byl nařknut André
Delonem ze sympatií s „kontrarevolucí“ a uvnitř Vysoké
hry se rozpoutaly vášnivé diskuse; René Daumal se snažil
zbavit Lecomta závislosti na drogách (ten v této době pro‑
dělal několik neúspěšných desintoxikačních kůr) a vrátit
ho alespoň částečně do normálního života, kterážto si‑
syfovská práce mu odčerpávala mnoho sil. (V této době
už žije Daumal s Verou, kterou po návratu z dvouletého
pobytu v USA H. Cramer opustil, a Lecomte – zcela bez
peněz – bydlí s nimi.)
Na přelomu let 1930–31 se Daumal seznamuje s Ale‑
xandrem de Salzmann a toto setkání zcela zásadním
způsobem určí novou Daumalovu životní orientaci. Tím
ovšem končí první – „negativní“ etapa jeho vývoje (Lecom‑
te je vůči jeho učiteli ironický a esoterik Renéville zůstává
chladný) a plynule přechází v etapu „transmutace a zrá‑
ní“, na první pohled možná méně bouřlivou a chaotickou.
Abychom učinili životopisné korektnosti zadost, připo‑
jme ještě, že roku 1931 úspěšně ukončí studium filosofie
a téhož roku vychází výtah z jeho stěžejního textu: Klavikuly vysoké poetické hry v Antologii současných filosofů
(ed. Sagittaire). Začíná období pozvolného a namáhavého
výstupu k vyššímu („objektivnímu“) stavu vědomí, jak je
později zpracuje v románu Le Mont Analogue. Pod vede‑
ním Salzmanna praktikuje Gurdžijevovo učení.
Gurdžijev v roce 1922 založil Institute for the harmonious development of man. Hlavním cílem této školy je
dosažení tzv. objektivního vědomí, tj. být si vědom sama
sebe v každém okamžiku. Lidský stroj má podle toho‑
to učení čtyři základní složky/centra: myšlení, instinkt,
emoce a pohyb. Při dosažení objektivního stavu se vytváří
dvě nová centra: vyšší emoční a vyšší intelektuální cent‑
rum. V jejím pojetí je imaginace v podstatě destruktivní
vlastnost, kterou nelze kontrolovat, jež je mechanická.
Dalšími základními negativními schopnostmi, tvořící‑
mi – pro mnoho lidí nepřekonatelnou – překážku při
vývoji, jsou mluvení (tj. permanentní žvanění, o lhaní
ani nemluvě), a potom vyjadřování negativních emocí,
jež je tím nejmechaničtějším v emocionální sféře člově‑
ka. Podle stupně vývoje člověka rozlišuje na tyto typy:
123
[ hadad ]
běžně se vyskytující fyzický, emocionální a intelektuální
a potom na žáky školy (tj. jakéhokoli „skutečně tradiční‑
ho esoterního“ učení), kteří se dále dělí na ty, kteří mají
permanentní já, zaktivizováno jedno nebo obě vyšší cen‑
tra, či mají v posledním stupni zcela svobodnou vůli. Žáci
školy (tzv. vnitřního kruhu) mají základy pro vybudování
tzv. objektivního jazyka. K funkčnosti takovéhoto jazyka
se vztahuje citát P. Ouspenského (Ouspenski P.: Psychologie možného vývoje člověka, Praha 1998): „Druhým lidem
můžete porozumět pouze do té míry, do jaké rozumíte
sami sobě, a pouze na úrovni svého vlastního bytí.“ Zatvr‑
zelá touha po sebeuskutečnění Daumala pronásledovala
po celý život. Následující verše jsou psány několik měsíců
před jeho smrtí:
„Jsem mrtev, neboť nemám touhu, / nemám touhu, neboť myslím, že mám / Myslím, že mám, neboť nezkouším
dávat. / Zkoušeje dávat, vidím, že nemám co, / Vidím-li,
že nemám co, snažím se dávat sebe, / Ve snaze se vydávat
vidím, že není nic. / Vidím-li, že nic není, toužím se stát. /
Toužím-li se stát, žiji.“
Tyto verše jsou pregnantní filosofickou zkratkou auto‑
rova životního postoje. U kořene života stojí oheň touhy.
Ten je však usměrňován a formován, ba vůbec zažehnut
konfrontací a sdílením sebe sama s ostatními lidmi; je-li
tato konfrontace důsledná, pak se člověk (u vědomí vlast‑
ní nicotnosti) rodí k novému životu. Zároveň jde o „inte‑
lektuální“ popis mystické smrti a znovuzrození analogic‑
ký k mysterijnímu zasvěcení v tomto životě.
Alexander de Salzmann umírá 3. května 1934 a od té
doby Daumal provozuje namáhavá cvičení pod vedením
jeho ženy Jeanne de Salzmann, žačky to Jeana Jacque‑
se-Dalcroze, který jí předal zásady Gurdžijevova učení.
Zda se Daumal sám setkal s Gurdžijevem, není zcela jis‑
té, Daumalův komentátor Jean Bies tvrdí, že se tak stalo
na konci roku 1938, skrze Mme de Salzmann, a od té doby
prý spolu snad měli několik kratších rozhovorů. Daumal
se o tom nikde přímo nezmiňuje, ba ani se (podle dosud
známých materiálů) k jeho osobě nevyjadřuje. Což nás
však nemusí mást, neboť Daumal rozhodně netrpí potře‑
bou ke všemu se vyjadřovat.
[ hadad ] 124
Po posledním setkání Vysoké hry v listopadu 1932,
odjíždí Daumal do USA coby tiskový mluvčí indického
tanečníka Uday Shankara. Na jaře roku 1933 je konečně
zproštěn vojenské služby pro myopii, při dalším pozoro‑
vání se ukázala tachykardie. Překládá Smrt nastala odpoledne od Hemingwaye a píše důležitou stať Les limites
du langage philosophique (Hranice filosofického jazyka).
Mezi léty 1934–36 bydlí spolu s Verou v Évianu a poté
v Ženevě u Mme de Salzmann a věnují se „Učení“. Jeho
zdravotní stav není příliš uspokojivý, cítí se velmi una‑
ven. V roce 1935 obdrží cenu Jacquese Douceta za sbírku
básní Le Contre-Ciel (Protiobloha). Následující tři roky
s malými přestávkami bydlí v Sevres stále u Mme de Salz‑
mann a má stálé zaměstnání v L´Encyclopédie Francaise.
Následkem chronické rýmy ohluchne na levé ucho, hubne
až na 57 kilo. Stále uhranut horami, po pobytu v Ivre píše
Veře: „…na nejvyšších vrcholcích je myšlení podstatné,
nebo není vůbec… už vím, proč čínští mudrci, Kristus,
Mojžíš, šivaisti a jiní, meditovali vysoko v horách.“ (Lettre
a Vera, 21. srpna 1937) V dubnu 1939 mu vychází novela
La Grande Beuverie (Velká pitka), v létě lékař konstatuje
tuberkulózu.
Po vyhlášení 2. světové války se žení s Verou (ta je totiž
židovského původu), překládá védské hymny, ale i D. T.
Suzukiho, a takřka bez peněz, odkázáni s Verou na pomoc
svých přátel a Daumalových rodičů, žije (kromě kratších
pobytů jinde) střídavě v Paříži a městech Allauch, Passy
a Pelvoux. Závěrečné dílo svého života, Le Mont Analogue
(Hora analogie), už nestihne dokončit.
21. května 1944 v 11 hodin večer umírá v pařížském
bytě na rue de Monticelli.
roger gilbert-lecomte: život láska smrt
prázdno a vítr
Roger Gilbert-Lecomte (1907–1943). Básník. Spoluzakladatel iniciační a literární skupiny Vysoká hra (Le Grand Jeu). Přítel a pramen
inspirace Josefa Šímy.
[ 180 Kč ]
125
[ hadad ]
Prázdno ze skla
Palác se zdmi
větru
Palác jehož věže
jsou z plamene denního světla
Palác z opálu
vprostřed zenitu
Tam pták tvořený bezbarvým vzduchem
v rychlém letu
Nechává bílý pruh
v černém prostoru
Jeho let kreslí znak
znamená nepřítomnost
jakub hlaváček: bezobzor bartoloměje krále
a jiné dopisy
Několik básní s úvodním textem René Daumala.
[ 80 Kč ]
Socha živlů
Až hlas
zaškrtí obrazy tvých údů
marně se vzpínajících
pod údery koženého gongu
gesta, jichž nepostřehneš
rozkvetou
jako promluva starce k dítěti.
Vzedmou se
jako cit k prstům
vidění k očím
Bič ke slovům!
Mlčení k pohledu.
Okamžik nehybnosti.
[ hadad ] 126
Strach k pohledu,
který se vrací,
aby zahlédl
pohled strachu,
jímž spatřil
sochu živlů
životnější sebe.
J
akub Hlaváček (narozen 22. dubna 1975 v Liberci). Ab‑
solvoval Filosofickou fakultu Karlovy university. Věnuje
se středověké a raně novověké alchymii a jejímu vztahu
k filosofii a literatuře.
ladislav puršl: paměť vody
Poezie doprovázená ilustracemi Markéty a Karla Cudlínových.
[ 100 Kč ]
Hádka
Smýknutí, třesk a ozvěna
dveře ode dveří nabývá na síle.
Ona v ní umenšovaná na délku pokoje,
zatímco má ruka, která vzala kliku
a pohybem rozpoutala, obludně roste.
Ruka
Jako by to byla cizí ruka,
kterou ovládá pět bytostí
a největším úkolem není ustát hádku,
ale sehrát spolehlivou dlaň.
L
adislav Puršl (narozen 7. 5. 1976 v Roudnici nad La‑
bem). Studoval VOŠ Jabok, absolvoval obor Sociální
a pastorační práce na UK-ETF. Bráno od výdělku k čiré
lásce jeho pracovní aktivity dnes sahají od spravování de‑
pozitáře Sbírek umění 19. století v Národní galerii přes
redakční práce v Centru biblických studií AV ČR a UK-ETF
po příležitostné novinářské a ediční počiny. Pro nepřed‑
vídatelnost výsledku a práci s kovem oblibuje hlubotis‑
kovou grafiku. Hraje amatérské divadlo, čemuž odpovídá
127
[ hadad ]
i výběr zaměstnání. Jako politický asociál není členem
žádné strany. Je členem královskovinohradského klubu
Alva, přivítal by návrat k monarchii založené na podob‑
ném systému. Má kladný vztah k dobrému vínu, bylinným
likérům nad 40 %, k francouzským katedrálám, židovské
mystice a záznamům snů. Zvláštní potěšení má ze zážit‑
ku spojení hudby a krajiny. Modlí se k Bohu a blanickým
rytířům (v daném pořadí). Za největší z radostí světa po‑
važuje dětský úsměv a dobře nacpanou dýmku. V posled‑
ních letech žije v Praze a pobývá na Levém Hradci.
oldřich janota: swantje
Kniha a CD obsahující zhudebněný text Swantje a další dosud nevydané písně.
[ připravujeme ]
pavel ludvík: tříštění blankytu
aneb k čemu potřebujeme po smrti plavky
[ připravujeme ]
oscar vladislas de lubicz-milosz: výbor z díla
[ připravujeme ]
O
scar Vladislas de Lubicz-Milosz, také krátce Os‑
car Milosz (1877–1939) – Ačkoli není tak známý jako
jeho mladší bratranec Czeslaw Milosz, který mu věnoval
velkou část eseje Ziemia Ulro, je jedním z nejpozoruhod‑
nějších básníků 20. století. Narozen v Čereji v dnešním
Bělorusku, pocházel ze starého litevského rodu. Od roku
1889 žil v Paříži a psal převážně francouzsky. Básnickou
existenci, kouzlo Oscara Milosze, nejlépe vystihuje krátká
historka: V roce 1899 vstopil Oscar Wilde do známé paříž‑
ské kavárny U Dvou magotů, kde spatřil vedle sebe sedět
Jeana Moréase a Oscara Milosze, načež prohlásil: „Hle –
Moréas-básník a Milosz-sama poezie.“ Pro rané Miloszo‑
vy básně je příznačná intenzivní melancholičnost, v níž
se ozývá ztracená krajina jeho dětství. Druhá polovina
jeho díla, následující po klíčovém zážitku v roce 1914, je
meditativní a vizionářská. Kromě básní, dramat a prózy
psal Milosz svérázné eseje (Ars Magna, Les Arcanes).
[ hadad ] 128
Oscar Milosz: Zpěv poznání – fragmenty
Učení hodiny ozářené nocemi Božského.
Těm, kdo nejprve žádali, poté přijali a již ví.
Těm, které modlitba přivedla k meditaci nad počátkem řeči.
Ti ostatní, zloději bolesti a radosti, vědění a lásky, neporozumí ničemu z těchto věcí.
K jejich pochopení, je třeba znát předměty označené
některými podstatnými slovy jako chléb, sůl, krev, slunce,
země, voda, světlo, tma i všechna jména kovů, neboť tato
jména nejsou ani bratry, ani syny, nýbrž otci vnímatelných předmětů.
Spolu s těmito předměty a vládcem jejich podstaty
byla jména svržena z nehybného světa pravzorů do hlubiny nepokoje času.
Pouze duch věcí má jméno. Podstata věcí je bezejmenná.
Moc pojmenovávat vnímatelné předměty, zcela neproniknutelné pro duchovní bytost je nám dána z poznání
pravzorů, jež jsou stejné povahy jako náš duch a stejně
jako on sídlí ve vědomí slunečního vejce.
Vše, co je popsáno prostřednictvím starobylých metafor, existuje na situovaném místě; jediné situované místo
ze všech míst je nekonečno.
Tyto metafory, k nimž nás řeč i dnes nutí, když začneme zkoumat tajemství našeho ducha, jsou stopami čisté
řeči z dob věrnosti a poznání.
Básníci Boha viděli svět pravzorů a oddaně jej popisovali pomocí přesných a jasných pojmů řeči poznání.
Úpadek víry se ve světě vědy a umění projevuje zatemněním řeči.
Básníci přírody opěvují nedokonalou krásu smyslového světa starým posvátným způsobem.
Avšak zaskočeni skrytým nesouladem mezi způsobem
výrazu a tématem a neschopni se povznést až na jediné
situované místo, mám na mysli Pathmos, zemi vidění pravzorů.
Vysnili v noci svého nevědění nestálý a planý mezisvět,
svět symbolů. (…)
Mlčel jsem. Čekal jsem, až mne šílenství mého krále
129
[ hadad ]
uchopí za hrdlo. Tvá ruka, můj králi! je na mém hrdle. To
je znamení, nadchází ta chvíle. Promluvím.
Nechals mne, abych se zrodil ve světě, který tě již nezná, na planetě ze železa a hlíny, nahé a chladné, uprostřed shonu zlodějů ponořených v pozorování svého pohlaví.
Zde, kde po puchu masakru přichází slabomyslné podkuřování těm, kdo podvádějí národy.
Jsem synem bláta a slepoty, a přece nemám slov, jimiž
bych vylíčil propasti zkaženosti tohoto druhého Veškerenstva, tohoto druhého Nekonečna stvořeného tvou vlastní
všemocí popření.
To oddělené, jiné, odporné místo, ten ohromný šílející
mozek Lucifera (…)
A všechna ohavná, smrtelná melancholie prostoru
a času je jen vzdáleností mezi ano a ne a mírou jejich nenapravitelného oddělení.
Zde leží klíč ke světu temnot.
Člověk, v němž tento zpěv probudil ne myšlenku, ne
cit, nýbrž vzpomínku, a to velmi starou vzpomínku, bude
od této chvíle hledat lásku s láskou. (…)
Až do dne, kdy jsem poznal, že jsem se zastavil před
zrcadlem, jsem hleděl za sebe. Pramen světla a tvarů, svět
hlubokých moudrých, čistých pravzorů byl tu.
Tehdy ta žena, jež byla ve mně, zemřela. Jako hrob
jsem jí daroval celou její říši, přírodu. Pohřbil jsem ji v největším skrytu klamné zahrady, tam, kde se pohled věčně
slibujícího měsíce láme v listí a v tisíci stupních rozkoše
sestupuje na spící.
Tak jsem poznal, že tělo člověka ve svých hloubkách
schraňuje lék na všechny nemoci a že poznání zlata je
také poznáním světla a krve.
Jediný! Neodjímej mi vzpomínku na tato utrpení v tom
dni, kdy ze mne smyješ mé zlo i mé dobro a necháš své, ty
usmívající, aby mne oděli sluncem. Amen.
Miloslav Šebela: Z Hrobova posel
Jen máloco dnes básníkovi. Vždyť sama řeč jen semtam
slovo. A ono též jak za groš kudla, jen zívající den či hlu‑
chá vrba, a vůkol mech, lehounký pád a v tichu smyk. Les,
[ hadad ] 130
stromovitý šik, bubínek mezi kořeny, na hebký samet su‑
chý list. Ach, Mlčenlivý, ten, který větrem vlál, plášť bez
pána, v něm jeho dech a lehký smích. Hůl opřela se o sr‑
pek měsíce v rozsoše stromu a patřila v houšť.
Z Hrobova posel, cval jeho vprostřed noci zněl a ti‑
chl v hlíně tmy. Kdo komu zprávu nes? Vrše slov ukry‑
té v chvatu, popis bojiště anebo chvála Pána, jenž myslí
na křehkost výhonků a hojnost stád?
Posel, jeden z těch, kteří pro samé poselství nevidí
tmu; sesedne z koně neb dál už nevede cesta, rozdělá
oheň a pak už nic. Zavřel oči; právě tak, aby přes víčka
potěžkal zprávu v kadlubu lebky. Pootevřel rty a opako‑
val si ten dávný verš, který se naučil už v dětství:
Pokoj tělu a mír duši / Světlem se opojit a jít / Až k břehům večera / Kde první hvězda / Přisála se k očím / Poutníka v bezčasí / Jenž hledá klid
Takovým okamžikem posila čerpána až do morku
kostí. Z nočního nebe nevyzpytatelno, možná jen ono ti‑
chounké pomrkávání, stříbrochvění, krápání úsvitu; také
kůň větřící plnými nozdrami jitřenku jako svou paní, kra‑
sojezdkyni, která horkou dlaní uměla polaskat šíji. Ještě
chvíli, než krůpěje rosy ztěžknou a vydají se kornoutem
listu na svoji pouť. Kanutí krůpějí.
Kdo by v tu chvíli pozoroval poslovu tvář, ten by si
možná povšiml blaženého úsměvu, jaký mívají děti, když
sají mléko z matčina prsu.
A zatímco se hvězdy skláněly k jeho čelu, on už byl
zase dál, po cestách Páně mizel v prachu. Vždyť prach
je vzpomínkou na mládí cest, každá z nich osudem pro
jezdce i koně a posel kolébán je rytmem, rozkochán jíz‑
dou v pláni. Hlavu v mracích. Ráno pak dorazí do místa,
kde řeky třpyt vyzlatil šero. Koberec živého zlata prostřen
pro doteky perutí. Zářící tráva. Nikde nikdo.
Jen on sám.
Z brašny u sedla vyňal pohár. Uhasil žízeň. Pánu připil
a lesům vzdal hold.
A potom vytáhl z brašny list, aby ho přečetl jitřnímu
slunci.
„Velekráli světla, nepopatřitelný a všudypřítomný, Tvo‑
je království duhových tobogánů, zelených šupin a zla‑
tých krůpějí se prostírá na dosah našeho tušení a přece
131
[ hadad ]
dále, než nejblouznivější sny. Z každého srdce tam vede
cesta. Vždy je nám na dohled, tak jako ono růžové chvění
za víčky podobné kaskádám světla uprostřed růže, tam
kam se utíkáme, když noc je temná a hvězdy mlčí. V na‑
šich údolích stojí skromné svatyně, v nichž se usebíráme
k modlitbám k naší Paní, té, která provází naše kroky
šelestem modrých závojů a jejíž blankytný dech voní
po květech horských strání. Nic znepokojivého se k nám
nedoslechlo a přece jsme zneklidněni, pavučiny mezi
kmeny si předávají divná tušení, prostor se svírá a tíha
se rozlévá údolím jak hustá mlha, v níž bloudí ovce i pas‑
týři. Nevíme, zda se máme obávat o mír v našem údolí,
anebo se jen více přimknout k tobě, vždyť doposud jsi nás
vždy ochránil, Pane.
Vítáme Tě každého rána, vycházíme Ti vstříc ještě
za rosy, čekáme na úsvit a nabízíme Ti oběti prvních pa‑
prsků. Svými zrcátky odrážíme slunce do středu obětiště,
kde voní nejkrásnější květy a plody, kde kane hustý nektar
z kalichů, otevřených slunci jako rty polibkům. Čekáme,
dokud si nevezmeš to nejlepší. Zajisté, někdy se spokojíš
jen s málem, víme však na čem ti nejvíce záleží. Žádáš
po nás oběť nejtěžší: naši proměnu.
A tak nám, Pane, pověz, kudy jít? Jak má vypadat pra‑
vá cesta, když nepravých cest je bezpočet. Na každé křižo‑
vatce nás čekají falešní proroci s nastavenou dlaní, věštci
a vykladači, kupčíci s posvátnem, hvězdopravci a kazate‑
lé, zřeci, všichni ti, kteří ukazují pouze tím směrem, od‑
kud sami přišli.
My jsme však již mnohokrát přešlapovali před pra‑
hem tvé Velesvatyně, v místě, kde horské křišťály oslepují
zraky poutníků. Chtěli jsme pokročit, ale pohled do Záře
jsme dosud neunesli. Světlo pronikalo přes kůži a kosti
dlaní, kterými jsme si zacláněli oči, bolelo jako hřeby. Těs‑
ně před Prahem jsme ucouvli a stvrdili tak slova Básníka,
jenž pravil:
Světlo umírá jen příchodem většího, ještě většího
světla…
Mnohokráte již stáli jsme tak blízko, že bylo slyšet Jeho
tichý zpěv, vábení podobné zpěvu bájných Sirén. Naslou‑
chali jsme mu skryti za balvany v údolí, zpěvu dojímavější‑
mu nad cokoliv jiného v tomto slzavém údolí. Slzy se nám
[ hadad ] 132
draly do očí, plakali jsme z hloubi srdce, které ten zpěv
rozechvěl jako list… Byli jsme vytrženi ze všeho, čím jsme
doposud žili, celé dny a noci jsme tam vytrvali pijíce jen
vodu z pramene, ale potom se ta sladká trýzeň už neda‑
la snést a my se museli vrátit. Připadali jsme si nicotnější
než prve, zbytečnější než plevy, tak jako člověk, který stojí
tváří v tvář nekonečné propasti nebe posetého hvězdami.
Naše těla se scvrkávala, zprůsvitněla, zdálo se, že nás od‑
nese vítr; zatínali jsme prsty do kamene, abychom se udr‑
želi. Po návratu domů se vše změnilo, zvykali jsme si dlou‑
ho, až se nám obyčejný život stal znovu denním chlebem,
ale naše vzpomínky, ty se nedaly zahladit, stále nás vábily
zpět. Po čase se však znovu ozvala ona světelná hudba; zro‑
dila se v našem nitru, vytryskla v něm jako šumění lastury
a nic ji nedokázalo zaplašit. Zatoužili jsme znovu po objetí
Světla tak jako po sladkosti lásky. A tak se jednoho dne
zrodilo rozhodnutí vstoupit do světla navždy, bez touhy
po návratu. Už není kam se vrátit. Nezbývalo, než vydat
se na cestu a jít. A tak jsem přišel až sem, můj Pane, jsem
zde, stojím tu před Tebou a čekám na Tvůj pokyn. Dej mi,
prosím, znamení, ať dlouho nebloudím.“
Posel dočetl a znovu pohlédl ke slunci. Zdálo se mu
laskavější a krásnější, než kdykoliv předtím. Jeho zlaté
světlo se třpytilo v každičké krůpěji rosy, na listech, v peří
ptáků, na krovkách hmyzu, na hladinách vod. Jakoby říka‑
lo: jsem zde pro každého a každý mne prožívá jinak a vy‑
jadřuje po svém; všechno mé odražené světlo pěje mou
chválu a přece nepostihuje mé tajemství. Toto tajemství
dokáží vytušit jen básníci, poslové mého světla. A nyní je
řada na tobě, abys mne poznal a splynul se mnou. Pojď
za mnou, můj synu, všeho nech a já tě povedu…
Posel nyní povstal, vztyčil se ze života, jako se probou‑
zíme ze sna, vše nechal v něm, šat, brašnu, i boty vyzul,
odložil klobouk a s ním všechny představy, myšlenky,
za vrstvou vrstvu, až došel k poslední. K sobě samému,
k bytosti posla. Přestal být poslem druhých, ani sobě už
nepatřil, nechal to vše být. Zapomněl svoje staré jméno,
aby mohl přijmout jméno nové. Prajméno. Jméno pro
všechny časy, jméno nad časem bytí.
– Já jsem, – zvolal. Rozpřáhl ruce-křídla, prsty se do‑
tkl nebes a vstoupil do světla. Vál…
133
[ hadad ]
Jakub Hlaváček: Strouha
Ó Živote, pusť mé ruce, ať spadnou dolů. / Vždyť vidíš,
že to už dávno nejsi ty. To vzpomínka na tebe mne podpírá!
Koryto po řeči; milá opuštěná strouha, mne navrátila
k obrazům na dně slov. Nevěřil jsem již žáru ohně, uná‑
šelo mě jejich nedotknutelné pronikající teplo, provždy
oslovující samo sebe, od věků navždy ihned zapomínané.
V každém matném obrazu, ve kterém jsem se již napořád
ztratil, nacházel jsem přeci všechny poztrácené obrazy,
které již nikdy nenaleznu. Vždycky jsem věřil, že jediné
skutečné básně jsou ty nenapsané, jako je v životu ukryt
druhý život, který nikdo nikdy neviděl, a který v sobě
skrývá další, mnohem skutečnější atd…
Tušil jsem, že na konci této nekonečné cesty, kterou
lze, jak ví každé malé dítě, vykonat v jednom jediném
nepatrném okamžiku, čeká jediná báseň, která mohla
upříst náš život, pokud jsme se o ni vůbec kdy pokusi‑
li; jeden jediný krok, o němž – jen tak – shodně hovořili
všichni staří mistři. Věděl jsem, a přeci jsem se potácel
jako hladový duch a na dosah mi bylo pouze povětrné
štěstí korouhve, štěstí už dopředu osamocené a matně
podtrhávající svou vzdálenou nepatřičností nepravdě‑
podobnost všech dávných prosluněných nedělí. Šťastná
slepoto! Tebou uhranutý sunul jsem se šťastně okraden
k propasti nejbanálnější důvěry, uctíval cizí samotu a na‑
lézal v ní místo, odkud snad jako bych kdysi vyšel. Zde
se neunese jediné slovo, zájmeno nepodepře, obraz nevy‑
sloví, nic nenalezne.
Klidně a bez rozmyslu, jako počasí, minul jsem dávno
opuštěnou strouhu, svůj život, a stával se vším nepravdě‑
podobným, vším, co mi nikdy nepatřilo a náležet nebu‑
de, pokorně jsem vyhledával každou chybu, každé slepé
rameno, v němž by zanikla i poslední ohlušující ozvěna
tepu mého srdce; a – sláva Bohu – s každým zapomně‑
ním se otevírá nekonečno cest, které jej neomluví, ale
zcela zajistí. Co mi však na tom záleží? Unesl mě pramen,
rozmočil déšť, spálilo slunce…
[ hadad ] 134
René Daumal: Slovo a moucha
Vážený pane Grosi, když jste po mně žádal článek o „poe‑
zii a myšlení“, nejprve jsem si řekl: Co chce? Co to zname‑
ná? Co rozumí těmito slovy? Do jakého společného pod‑
niku si mě přeje zatáhnout? Chystal jsem vám tyto otázky
poslat, avšak pozvolna se slova „poezie“ a „myšlení“, jež
jste takto předložil a propojil, zhlédla a spustila v mé hla‑
vě verbální procesy, jež se nezdály být zcela beze smyslu.
Proto mé druhé hnutí bylo, abych vám napsal: počkejte
chvilku, tento zárodek…Ale, třetí hnutí: „Ten, který brá‑
ní neustálému spánku“, jenž se na mně přiživuje (leda‑
že by tomu bylo naopak), mi vystoupil z hlubin do krku,
pichlavý jako ježovka, a zakřičel jsem: Ne! Ne! Nenechám
se ještě jednou přemluvit, abych mluvil o poezii, už jsem
se o ní namluvil dost, abych nemusel nic dělat, nejprve ji
tvoř, a pak o ní mluv, pokud se ti ještě bude chtít, anebo
raději mlč, to si vezmou na starost jiní, mluv a mlč.
Řekl jsem si, že spíše než abych formuloval myšlenky
o poezii, měl bych mu poslat báseň o myšlení. Ano, ale to
je zatraceně těžké. Kdybych tvrdě pracoval, možná bych
dal dohromady jednu nebo dvě. Ale, protože nelze žít
zcela bez kompromisů, pošlu mu namísto básně drobnou
apologii. Tady je.
Slovo a moucha
Jeden mág měl ve zvyku bavit svou společnost následu‑
jícím obratným kouskem. Poté co důkladně vyvětral po‑
koj a zavřel okna, naklonil se nad velký mahagonový stůl
a pozorně vyslovil slovo „moucha“. A ihned doprostřed
stolu přiběhla moucha, ochutnávala lak svým jemným
sosáčkem a třela si nožičky jako kterákoli jiná obyčejná
moucha. Pak se mág znovu naklonil nad stůl a pronesl
ono slovo: moucha. Moucha strnula a spadla na záda, jako
zasažená bleskem. Při podrobném pohledu na její mrtvo‑
lu bylo lze pozorovat pouze prázdné a vyschlé tělo neob‑
sahující žádné vnitřnosti, šťávy, žádný zásvit ve fasetách
očí. Mág se rozhlédl po hostech a se skromným úsměvem
se dožadoval komplimentů, jichž se mu po zásluze do‑
stávalo.
135
[ hadad ]
Já jsem však vždy shledával tento kousek dosti ubo‑
hým. K čemu směřoval? Na začátku nebylo nic a na konci
muší mrtvola. Úžasný posun! Ještě se zapomněl zbavit
mrtvol – ještě, aby je nějaká dávná mágova obdivovatelka
sbírala, třeba tajně. Tím ovšem popřel pravidlo: „nikdy dvě
bez tří“. Měl slovo „moucha“ vyslovit ještě potřetí, jímž by
mrtvolka hmyzu beze stop zmizela, a tak by na konci vše
bylo jako na začátku, kromě naší paměti, jež vše zachova‑
la, ale která je i bez toho značně přeplněná.
Měl bych upřesnit, že se jednalo o dost průměrného
mága, zkrachovalce, který poté, co s malým štěstím po‑
koušel filosofii a poezii, obrátil svou pozornost na toto
prestižní umění, a dokonce i tady na něco zapomněl.
Joliboaboa (2509–2545): Neviditelný člověk
Recitovat večer před spaním, před zrcadlem; bez šatů, jen
s kloboukem na hlavě. Dále je třeba si palci zacpat uši
a roztáhnout ostatní prsty.
Báseň se naučíme nazpaměť:
během první recitace si hledí‑
me do očí, během druhé zaví‑
ráme oči počínaje posledním
veršem.
Celý den jsem se choval velmi
rozumně.
Ted přichází noc a přináší
odměnu.
Ušklíbl jsem se do prázdna
a nikdo nespatřil mou tvář.
Nikoho jsem neviděl,
mě též nikdo neviděl.
„Jsem neviditelný člověk, řekl
bych,
kdybych si byl jist, jak
člověkem být.
[ hadad ] 136
Adam a Eva
V této řadě vycházejí spisy inspirované antroposofií.
připravujeme
Michaela Glöckler: Chodit – mluvit – myslet
(O vývoji malého dítěte od početí a v prvních
letech života)
Wendy E. Cook: Moudrost ve výživě
137
[ adam a e va ]
Edice Amrit
Edici představující myšlení a díla Východu řídí Doc. Luboš Bělka,
Jiří Holba, Ph.D. a Daniel Berounský, Ph.D.
vyšlo
Šu-La-Ce: Ranní rozhovory v klášteře opata Lin-Ťiho
[ rozebráno; připravujeme dotisk ]
připravujeme
Luboš Bělka: Santalový Buddha: Putování jedné sochy
S
oučástí jak dějin náboženství, tak i náboženských
dějin jsou také příběhy artefaktů, které měly či mají
náboženský význam. Dějiny náboženství se více zaměřují
na historické události, sledují historické linie vyprávění,
zatímco náboženské dějiny či dějiny vykládané z pozic
určitého náboženství sledují spíše linii mytologickou.
Toto zcela platí o případu putování sochy Santalového
Buddhy, legendárního prvního sochařského portrétu
Buddhy Šákjamuniho. Konkrétní socha známá jako Zan‑
dan Žú (tj. Santalový Buddha nacházející se od roku 1901
v Burjatsku) má z hlediska náboženských dějin dobře vy‑
stopovatelný či rekonstruovatelný původ až k Udajanově
soše z Indie, podle tradice vzniklé už za Buddhova života.
Variant mytologického či legendárního příběhu bylo a je
v Burjatsku a dalších oblastech, kde je tibetský buddhis‑
mus rozšířen, známo více, jednotlivé rozdíly mezi nimi
však nenarušují základní náboženskou interpretaci puto‑
vání sochy v prostoru a času z Indie přes Peking až na ji‑
hovýchodní Sibiř. Z hlediska dějin náboženství je situace
daleko složitější a stanovit přesný a doložitelný původ
Zandan Žú v současnosti zřejmě nelze.
[ amrit ] 138
luboš bělka, daniel berounský: vize sněžného lva
studie o tibetské buddhistické ikonografii
Kniha se věnuje rozmanitým stránkám tibetské buddhistické ikono­
grafie. Těmi jsou například obrazy buddhů, bódhisattvů, ochránců,
hněvivých i pokojných božstev, historických i mytických postav atp.
a představují vizuální rozměr tohoto náboženství. Výchozím materiálem pro knihu jsou sbírky tibetských, mongolských a burjatských
nástěnných obrazů (thangka) a xylografických a malovaných miniatur (cakli) v pražském Náprstkově muzeu. Podrobně jsou rozebírána zobrazení jako například Buddhy Šákjamuniho, budoucího
buddhy Maitréji, ochránců (Pehar, Lhamo, Begce, Háríti), ale také
bájné země Šambhaly a děsivých obrazů pekel.
[ připravujeme ]
daniel berounský: rozhněvaný buddha:
tantra vadžrabhairavy v tibetu
Publikace je studií o jedné z hojně zastoupených tantrických tradic
v Tibetu. Předkládá nejprve několik mýtů o původu tohoto osobního božstva včetně jeho příbuzných forem Jamántaky. Následují legendární pojednání věnovaná indickým siddhům, kteří tantru soustředěnou kolem Vadžrabhairavy pěstovali; tak, jak se dochovala
v podání tibetských autorů. Dále se pozornost soustředí na uvedení této tantry do Tibetu a několika liniím, ve kterých se předávala.
Text poté přechází v pasáže zabývající se komplikovaným tantrickým rituálem, doplněným překlady tibetských komentářů k dané
tantře. Skrze jednu z velmi oblíbených tanter se studie pokouší
přinést více světla do světa tantrických rituálů v Tibetu. Ty jsou
v Tibetu velmi často považované za vrchol cesty za probuzením,
ovšem provází je mnohé zajímavé okolnosti vykreslující obecněji
religiozitu Tibeťanů.
[ připravujeme ]
otázky milindovy
[ připravujeme ]
139
[ amrit ]
[ mimořady ] 140
Mimořady
Edice mimořádných knih převážně současných autorů, jejichž svébytný obsah či specifické nároky na čtenáře je vydělují jak z šedi
současné tvorby, tak i z našich klasických edičních řad.
vyšlo
Jan Stern: Media, psychoanalýza a jiné perverze /142
Margarita Karapanou: Ano /143
Miroslav Zajda: Cesta k nesmrtelnosti II /143
Henepola Gunaratana: O meditaci srozumitelně /143
Václav Cílek: Píseň pro odcházející duši /143
Hector Bianciotti: O čem si noc se dnem vyprávějí /144
Marcel Schwob: Kniha o Monelle /144
Zuzana Svobodová: Nelhostejnost jako (ne)náboženská
výchova /144
připravujeme
Márton Gerlóczi: Čekárna /144
Zdeněk Hrbata: Cestovat a vidět, divit se a psát /145
Jan Stern: Totem, incest a odkouzlení buržoasie /145
Karel Schulz: Dáma u vodotrysku, Sever jih východ západ /146
Karel Schulz: Prsten královnin /146
Tomáš Vučka: Karel Schulz (monografie) /147
Robert Michel: Ježíš na Šumavě /147
Daniela Hodrová: Cesta mezi hlavami /147
Oleg Malevič: Osobitost české literatury /147
141
[ mimořady ]
jan stern: média, psychoanalýza a jiné perverze
Knihu Jana Sterna tvoří sedmnáct esejů. Některé vycházely v českých médiích v letech 2003–2005, jiné autor připravil speciálně
pro knižní vydání. Kniha má tři linie. V první části knihy jsou soustředěny texty věnované tématu médií, při zvláštní pozornosti
věnované reklamě. Zde autor vychází ze svého odborného zájmu
o média na Fakultě sociálních věd UK, na níž vystudoval obory
žurnalistika a mediální studia. Při analýze médií se autor opírá
především o sémiotiku Rolanda Barthese, ale patrný je i vliv Marshalla McLuhana a pochopitelně též psychoanalýzy, která je sama
druhým klíčovým tématem knihy a eseje ovlivněné jak Freudem,
tak Jungem jsou soustředěné ve druhé části souboru. Zde autor
analyzuje z provokativních, především freudovských pozic známé
pohádky, Lucasovy Hvězdné války, dílo Jaroslava Foglara nebo třeba sexuální perverze, jakými jsou pissing či skatofilie (erotizace
výkalu). Ve Sternových esejích je zvláštním způsobem promíchán
„prach a věčnost“: pojmenovává úhelné kameny epochy či hlubin
naší mysli, aby se vzápětí pitval ve velikosti nosu Rychlých šípů,
zkoumal postavení uší starého Brůny z Třiceti případů majora Zemana či hledal odpověď na otázku „proč se ženy nedívají na gay
porno“. Klíčovým v tomto mísení prachu a věčnosti je pojem perverze. Nejenže je v knize přítomen v podobě perverzí sexuálních,
nejenže jsou v názvu za perverzní označena obě klíčová témata
(média díky své manipulativnosti, psychoanalýza díky své brutálnosti, neslušnosti a nevědeckosti), ale perverze jsou autorem považovány za klíč k naší sexualitě, imaginaci i celé kultuře. K tomu
poukazuje i provokativní „pasoliniovská“ obálka knihy s dominou
v uniformě SS. Kniha má však ještě třetí linii, politicko-filozofickou,
eseje této linie knihu otevírají a uzavírají. Zde autor rozkrývá svou
lásku k Jaroslavu Haškovi a jeho Osudům dobrého vojáka Švejka,
které označuje za největší světový román 20. století, a hlavně
se doznává k inspiraci především Karlem Kosíkem, Václavem Bělohradským a Janem Kellerem.
[ 180 Kč ]
J
an Stern – kontroverzní český myslitel ovlivněný pře‑
devším freudiánskou psychoanalýzou, ale i neomarxis‑
mem, Jungem či katolickým filozofem Marshallem McLu‑
hanem, upíná v této knize esejů kritický pohled na roli
médií ve společnosti a za pomoci sémiotického pojmo‑
vého aparátu rozkrývá skrytou manipulaci reklamních
[ mimořady ] 142
obrazů, zabývá se perverzní podstatou naší sexuality
a psychiky a svébytným způsobem analyzuje umělecké
artefakty i politiku.
margarita karapanou: ano
Svět Margarity Karapanou je výbušný. Skládá se z materiálů psychické nemoci, noří se do hloubky bytí, ztrácí se v pohybu tekutých
písků pocitů, strachů a erotických fantazií, které se prokazují jako
silnější než jakákoli skutečnost. Nicméně svět Margarity Karapanou není zoufalý, protože tam, v pádu, nachází svoje spasení, ono
„ano“, které je slyšet tak magicky jako i psaní oceněné spisovatelky. Jak psali v Cosmopolitanu: „Ideální četba na dovolenou.“
[ 230 Kč ]
M
argarita Karapanou se narodila v Athénách v roce
1946. Byla vychována v Řecku a Francii, v Paříži
studovala film, načež se vrátila do Athén, kde pracovala
jako vychovatelka v mateřské škole. Její knihy Kassandra
a vlk, Náměsíčný, Rien ne va plus a Ano vyšly v překladech
v USA, Francii, Švédsku a mnoha jiných zemích. V roce
1988 Francie ocenila román Náměsíčný svou Prix national
du meilleur livre étranger – Národní cenou pro nejlepší
cizojazyčnou knihu.
miroslav zajda: cesta k nesmrtelnosti ii
V této knize známého léčitele Miroslava Zajdy nalezneme na základě dlouholeté praxe přehledně podané techniky praktických
cvičení klidu mysli, soustřeďování a ovládání energií a nezbytné
praktické pokyny pro očistné a regenerační diety; zkrátka vše, co
by měl znát nejen začínající léčitel.
[ 240 Kč ]
henepola gunaratana: o meditaci srozumitelně
[ 160 Kč ]
václav cílek: píseň pro odcházející duši
Kniha parafrází indiánské poezie od Davida Wagonera: Kdo bude
slunce? a poetické eseje o duchovním světě indiánů: Sedm sester,
Síly a vize, Čarodějův učeň…
[rozebráno; připravujeme nové vydání ]
143
[ mimořady ]
P
řeji si, abych uměl fotosyntetizovat. Jsem unavený: je
to dospělost? Být unaven sám ze sebe, znamená to ze‑
mřít? Všechny tvary zatemňují, věci nás nemohou znát.
Rozdělený člověk se stává matkou i dítětem zároveň. Ro‑
zume, drž se dál od mých dveří! … Něco ve mně nemůže
být básníkem. Tolik zkušenosti přese mne teče, stejně tak
dobře bych mohl být kamenem na dně bystřiny. Jakým‑
koli kamenem…
hector bianciotti: o čem si noc se dnem vyprávějí
Autobiografický román Itala narozeného v Argentině, zběhnuvšího
z katolického semináře. K literárním vzorům autora patřil Valéry;
jeho jazyk je až závratně košatý, snový; je nositelem množství prestižních literárních cen.
[ rozebráno ]
marcel schwob: kniha o monelle
Jedná se o nejkrásnější dílo tohoto slavného symbolisty, jež uvádíme v novém překladu Borise Merhauta, který knihu také doplnil
první rozsáhlejší studií o Marcelu Schwobovi, jež byla v Čechách
zveřejněna. Knihu doprovázejí ilustrace Veroniky Tydlitátové.
[ 100 Kč ]
zuzana svobodová: nelhostejnost jako
(ne)náboženská výchova
[ 140 Kč ]
márton gerlóczi: čekárna
Mladý maďarský spisovatel Márton Gerlóczy se jako prozaik poprvé představil domácí veřejnosti a literárnímu kolbišti v roce 2003,
kdy mu bylo 20 let. Tehdy mu vyšel román Omluvená absence (Igazolt hiányzás), ve které velmi originálním – napůl ironickým, napůl
básnickým – jazykem zpracoval proces svého přechodu od dětství
k dospělosti, radosti a strasti, události všeho druhu, které ho
na cestě životem dosud potkaly. Tato kniha se po několik měsíců
udržovala v čele žebříčků úspěšnosti, zejména mladí čtenáři ji přijali s nadšením: vycítili v autorovi „svého“ člověka. ▪ Druhý román
(Čekárna) sice rovněž obsahuje životopisné prvky a motivy, ale
oproti zmíněné Gerlóczyho prvotině v něm rozhodujícím způsobem převažuje fikce. Děj se odehrává v blíže neurčeném středoevropském městě, které nelze nijak identifikovat, ač přesto je člově[ mimořady ] 144
ku velmi povědomé. Klidně by to mohla být Budapešť (a dodejme,
že až na některé přece jen specifické detaily by to zrovna tak dobře
mohla být Praha). Hlavní hrdina je mladík plný neklidu, neustále
pozoruje a analyzuje všechny jevy, se kterými se v životě setkává.
Přitom ale musí bezmocně přihlížet, jak jeho dědeček, ke kterému
ho váže silné citové pouto, postupně ztrácí životní síly, až nakonec zemře. Kniha nás zasvětí do každodenních rituálů, ke kterým
se ústřední postava románu násilně nutí; tento mladý žurnalista
odsoudil sám sebe k beznadějné samotě. Ale i tak poznáme také
jeho mírně unavující rodinu, sebevědomou přítelkyni a figurky
z jeho oblíbené hospody, které ve své malosti nabývají až mytického charakteru. Připomíná to figury odpozorované Hrabalovým
způsobem, ale jsou o těch pár generací mladší a jejich literární vyjádření není žádným napodobováním Hrabala. Gerlóczy má svůj
styl. ▪ Toto vše je ovšem pouhou kulisou, před kterou se odvíjí proces, do něhož nás autor chce zasvětit v první řadě: pomalu, ale jistě
se zhoršující dědečkův zdravotní stav a změny, které se pod tímto
vlivem v hlavním hrdinovi odehrávají. ▪ Na dvaadvacetiletého autora (tolik mu bylo v roce vydání knihy) je tento vysloveně moderně napsaný román překvapivě vyzrálý. Citlivě dávkuje a stmeluje
racionálno a transcendentno. I v tomto svém díle se Gerlóczy pídí
po možnostech a vlastnostech individuální svobody, ale zatímco
centrální otázkou prvního jeho románu bylo, „jak si můžeme vybudovat a uhájit svobodu v kolektivu, do kterého jsme se dostali
(a tudíž se k němu musíme hlásit) proti své vůli“, v Čekárně hledá
odpověď na to, zdali má vnitřní svoboda a nezávislost vůbec nějaký
smysl, zda vůbec stojí za to každý den usilovat o bytí v podobě suverénní osobnosti… ▪ Z každé řádky čiší onen životní pocit, známý
dnes snad každému, kdo ještě nedovršil třicítku, pocit, ve kterém
se mísí nejistota s neklidem a bezvýchodnost s osamělostí.
[ připravujeme ]
zdeněk hrbata: cestovat a vidět, divit se a psát
[ připravujeme ]
jan stern: totem, incest a odkouzlení buržoasie
Další soubor provokativních esejů mediálního teoretika ovlivněného především psychoanalýzou. V knize se pokouší rozvíjet to, co
sám nazývá psychoanalytická teorie kultury. Analyzuje za tím účelem horor Moucha, pohádku Valibuk od Boženy Němcové, starořecký mýtus o Myrrze, postavu inspektora Clouseaua, píseň Josefa
145
[ mimořady ]
Laufera Dopis Svobodné Evropě, televizní pořad Vypadáš skvěle!,
městskou legendu o muži se zapalovačem, „latentně homosexuální reklamy“ na pivo, svůj vlastní sen o procházení zdí či poselství
mimozemšťanů ze souhvězdí Plejád. Už názvy některých esejů dávají tušit, že úspěch autorovy prvotiny Média, psychoanalýza a jiné
perverze ho neodklonil od ambice pohybovat se na hraně a být
kontroverzní: „Incest, klečení po výprasku a Ally McBeal“, „Kouzlo třídního násilí a odkouzlení buržoazie“, „Masturbující školačky
a jiné tajné slasti“ či „Zabij Ježíše!“
[ připravujeme ]
karel schulz: dáma u vodotrysku,
sever jih východ západ
[ připravujeme ]
karel schulz: prsten královnin
[ připravujeme ]
K
arel Schulz se narodil 6. května 1899 v Městci Králo‑
vé. Vyrůstal v intelektuálním a umělecky založeném
prostředí, jeho otec Ivan Schulz byl překladatelem litera‑
tury z angličtiny a severských jazyků, matka pocházela
z muzikantské rodiny Mařáků. Po gymnaziálních studi‑
ích se Karel Schulz v roce 1918 zapsal na Právnickou fa‑
kultu UK, ale zájem o psychiatrii jej vede k přestoupení
na medicínu. Asistuje u prof. Heverocha a navzdory tomu,
že byl ve svých studiích pravděpodobně velmi úspěšný,
studia z existenčních důvodů nedokončil.
V roce 1921 začíná Schulz publikovat, nejprve v Dělnické besídce, příloze Rudého práva. Verše a drobné pró‑
zy, většinou se sociální tematikou, otiskuje v Proletkultu,
Hostu, Pražském večerníku, Akordu a Sršatci. Na přímý
popud Jaroslava Seiferta vstupuje do Devětsilu a spolu
s Vančurou, K. Konrádem a Jaroslavem Janem Paulíkem
se stává představitelem poetistické prózy. V Devětsilu má
blíže k brněnské skupině vedené teoretikem Bedřichem
Václavkem, z pražské skupiny je mu blízký Vítězslav Ne‑
zval, s nímž společně píše v roce 1922 Scénu z revoluce,
uveřejněnou v Proletkultu.
Po svém debutu proletářským románem Tegtmaierovy
železárny z roku 1922, který Schulz považuje spíše za li‑
[ mimořady ] 146
terární experiment, se plně ztotožňuje s poetikou i ideo‑
vým programem poetismu a v roce 1923 vydává soubor
lyrických povídek Sever východ západ jih a o tři roky poz‑
ději Dámou u vodotrysku předznamenává nástup české‑
ho literárního surrealismu. Koncem 20. let se ale Schulz
s Devětsilem rozchází. V téže době prochází katolickou
konverzí a po dlouhé tvůrčí odmlce začíná ve druhé půli
30. let uveřejňovat drobné povídky a příběhy, většinou
navazující na literární hagiografie a invokace. Začátkem
40. let začíná pracovat na svém životním díle Kámen a bolest, románové trilogii z doby italské renesance, jejíž pro‑
měny sleduje z perspektivy Michelangelovy, který svým
životem v Schulzově podání tvoří paralelu k duchovním
a intelektuálním proměnám medicejské Florencie.
První díl Kamene a bolesti vyšel v roce 1942; 27. února
1943 ale Karel Schulz umírá, a nedokončená druhá část
vychází tedy až posmrtně. Téměř okamžitě po Schulzově
smrti se nedokončená trilogie stává předmětem vyhro‑
cených sporů mezi katolickými intelektuály. Schulzovi
kritici soustřeďující se především kolem dominikánské
revue Na hlubinu nakonec docílili toho, že Kámen a bolest se ocitl na indexu jako kniha nevhodná.
tomáš vučka: karel schulz (monografie)
[ připravujeme ]
daniela hodrová: cesta mezi hlavami
[ připravujeme ]
robert michel: ježíš na šumavě
[ připravujeme ]
oleg malevič: osobitost české literatury
[ připravujeme ]
147
[ mimořady ]
Edice Religio
Knihy vychází ve spolupráci s katedrou religionistiky Masarykovy
univerzity.
vyšlo
David Václavík: Sociologie nových náboženských hnutí
Náboženství a tělo: Iva Doležalová, Eleonóra Hamar,
Luboš Bělka (eds.)
připravujeme
Náboženství z hlediska globální kultury
Hans G. Kippenberg, Kocku von Stuckrad:
Úvod do religionistiky
david václavík: sociologie nových
náboženských hnutí
První kniha v oblasti výzkumu nových náboženských hnutí, která
se zabývá metodologickými problémy nutně vyvstávajícími při jejich studiu a popisu.
[ 220 Kč ]
D
avid Václavík vystudoval filosofii a religionistiku
na Filosofické fakultě v Brně (1998). V stejném roce
začal působit jako odborný asistent na katedře filoso‑
fie Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci,
kde se věnoval především problematice soudobé filoso‑
fie a religionistiky. V letech 2000 až 2002 spolupracoval
s Centrem pro ekonomickou a sociální strategii na Fa‑
kultě sociálních věd Karlovy univerzity v Praze. Podílel
se především na analýzách situace etnických a kulturních
minorit a problematiky kulturní identity. V roce 2004
ukončil doktorské studium religionistiky (FF MU v Brně)
[ religio ] 148
a v témže roce začal také jako odborný asistent působit
na ústavu religionistiky FF MU v Brně, kde se věnuje ze‑
jména metodologii religionistiky a fenoménu nových
náboženských hnutí. Od roku 2006 je vedoucím tohoto
pracoviště. V roce 2004 se stal tajemníkem České společ‑
nosti pro religionistiku. Je autorem dvou skript a mnoha
odborných studií.
náboženství a tělo: iva doležalová,
eleonóra hamar, luboš bělka (eds.)
Sborník ze 3. mezinárodní konference Central European Religious
Studies v Brně. Obsahuje články věnované sexualitě, pojetí mrtvých, živých a jiných neobvyklých těl v křesťanství, medicínské regulaci těla a tělesnosti, cestám k tělesné dokonalosti a technologii
a metaforám těla.
[ 220 Kč ]
Miloslav Šebela: Bizaroidi aneb oni nemnozí a tedy vzácní…
První z Bizaroidů, zvaný též Evok, žil na malém lesním
paloučku, daleko od lidí a turistických značek. Sedá‑
val uveleben ve staré lenošce a pozoroval dlouhý červe‑
ný koberec natažený směrem k houštině. Tam v keřích,
o jejichž významu rád spřádal dohady, hledal odpověď
na tři znepokojivé otázky; zaprvé: kdo přijde? zadruhé:
co se stane? a zatřetí: kdy to všechno skončí?…
Čekal dlouho, stále však nikdo nešel. Evok už ani nevě‑
řil, že se ještě někdo objeví a smiřoval se tedy s tušením,
že nikdo nepřijde, nic nebude a nikdy to neskončí. Tato
nejasná předtucha se zvolna měnila v jistotu…
Červený koberec však přesto udržoval čistý, snad jen
s výjimkou několika děr, jimiž prorůstala tráva, či oněch
nemnohých bělavých skvrn, které měli na svědomí ptáci.
Evokovy myšlenky se většinou toulaly v okrsku jeho
paloučku, který nazýval posvátným středem, neboť s ním
spojoval harmonii celého vesmíru a také středu, den, kdy
sem přišel. Dobu předtím považoval za plytkou a svoji
tehdejší existenci za pouhý žert.
Od chvíle, kdy sem přitáhl starou lenošku, dostal jeho
život nový smysl: nejen, že se mu vrátil ztracený klid, ale
též radost z toho, že se vzdal světa. Nejraději by svou ra‑
149
[ religio ]
dost vyzpíval jako ptáci, ale věděl, že mlčení je zpěvem
nejsladším…
Místo ho velmi inspirovalo; každý den se pokoušel
oslavit obdivnou básní, a ačkoliv mnohé z nich se mu lí‑
bily, hned je zase pálil; nešlo mu o to, aby je uchovával
anebo znovu četl; byl si vědom, že nejdůležitější je oka‑
mžik vznikání, kdy se duch vrací k počátku, aby oddělil
světlo a temnotu. Po oplodnění ticha a vstřebání prostoru
se slovo stahuje, aby zas mohlo přijít v nové slávě…
– Z ticha slovo přišlo, do ticha se vrací… – pravil
v oněch výsostných okamžicích, kdy po své kreaci prová‑
děl kremaci. Mlčíval pak dlouho, dlouho. Hledíval do keřů,
do korun stromů, kde vycházelo slunce, k padlým kme‑
nům, jejichž tlející dřevo vonělo v ranní mlze, nakláněl
hlavu a sledoval, jak krůpěje rosy mění barvy třpytů, na‑
slouchal jemným závanům v listoví… Zapomínal na vše,
splýval s nepostižitelným duchem místa, stával se jím.
Po mnoha pokusech cosi objevil. Místo se počalo mě‑
nit; Evokovi se zdálo, že mu krásní před očima. Bylo to
snad tím, že je miluje a obdivuje? Nevěděl.
Podobný proces však probíhal také v něm. Vypadalo
to, jako by se mezi ním a místem rozpředl zvláštní dialog.
Pozoroval své místečko ne jako pouhou kulisu myšlenek,
ale jako svého nejlepšího přítele. Měl dojem, že dokáže
vytušit jeho tvář, jejíž rysy se zjasňovaly a opět rozplývaly,
mihotaly se jako rozčeřená hladina, ožívaly při každém
vzhlédnutí jako při doteku vánku. Všude, kam upřel svůj
pohled, místo ožívalo v nové, dosud nespatřené kráse.
Evok se nechal vést pohyby stromů a ony ho učily nové‑
mu, čistému prožívání; s jejich pomocí viděl svět naivní‑
ma dětskýma očima, jako by se znovu zrodil.
Začal si být jist, že setba slov opravdu vzklíčila. Jeho
vztah k místu se stále prohluboval. Evok s ním toužil být
nejen ve dne, ale i v noci, chtěl ho laskat svým pohledem,
naslouchat jeho nočním zvukům, dotýkat se ho. Čím více
se mu otevíral a nechal se jím inspirovat, tím silnější byl
proud jeho obdarování.
Jednoho dne jako by povolily neviditelné mříže, kte‑
ré ho věznily v kleci jeho malého já, a on poprvé okusil,
jak chutná svoboda… Jeho smysly se pásly v neznámých
rozkoších. Přetékal jimi a ony v něm, den ze dne byly sil‑
[ religio ] 150
nější, až se konečně vyvalily jako kynoucí těsto z díže jeho
nitra a draly se na povrch. Už se jim nebránil. Z jeho úst
vyrazila fontána zpěvu, hymnus chvály klokotal v jeho hr‑
dle, tryskal jako pramen stékající po rtech a skrápějící mu
hruď, jeho dlaně zatleskaly a nohy se rozeběhly v divo‑
kém tanci po obvodu paloučku v neustále se zrychlujících
kruzích; vířil a kolotal, smál se a křepčil, vzlétal a hopkal
vysoko v korunách, ve splývajících kruzích modři a šla‑
houny zeleně prošlehly jeho tělem a pronikaly mu hlubo‑
ko do masa. Vpalovaly se mu pod kůži promíšeny navždy
s jeho tělem i duší, s oním prostorem, který byl vyznačen
tancem a ozvučen zpěvem… spojil se s květy a se stromy,
prostoupil listím a vstřebal se v kalichy, roztančil brouky
a zastavil křídla, rozkomíhal stíny a rozkmital hladiny…
Ani nevěděl, kdy potom slétl zpět do trávy, do stébel, kdy
vsákl do země… Konečně splynul se svou Láskou. Utan‑
čen v bezvládném těle, spočinul spánkem vyvolených,
oněch vzácných milenců, kteří klesají na samém vrcholu
milování, ve chvíli, kdy v nejzazším splynutí nastává smrt
touhy a věčný sladký mír.
MLHAN
Druhý z Bizaroidů jménem Mlhan. V závojích ranních
mlh kdys našel svoji skrýš a rozbil zde svůj stan s výhle‑
dem do všech stran; žel dohled malý jen neb silně zaml‑
žen a celý kraj tak smutný, tklivý, jak celý život v zemi
této; předlouhá zima, krátké léto.
Mlhan se krčil v jednom z nesčetných hradebních vý‑
klenků se svojí oblíbenou hračkou: malým plyšovým tyg‑
říkem, kterého tiskl v záňadří jako převzácnou relikvii,
vzpomínku na ztracené dětství. Podobně jako plyšáčka
chránil před světem i svoji utkvělou představu: vymys‑
let něco úžasného, čím by pomohl lidstvu před pádem
do temnot zkázy a zániku. Vědomí, že času málo, tížilo
ho v týle. Rukávcem otřel vypouklé čelo připomínající
jeho vznešený původ a vyhlížel do mlhy, která se teď po‑
dobala cukrové vatě. Tušil, že mlha jen obrazem myšlení,
a dokud se nerozplyne, nedojde k osvícení. Kdysi dávno
se snažil s ní bojovat; už jako dítě zhotovil velké vějíře,
jaké vídal na starých papyrech. Mával jimi proti mlze, ale
ničeho nedosáhl.
151
[ religio ]
Mlhan si však uvědomil, že tudy nevede cesta. Mlha dál
ležela v kraji a zítřek temnější včerejška. Jako by na tom
nebylo dosti, začalo tehdy povstání militantní sekty Vy‑
kuřovačů. Tato extrémistická odnož hlásala nauku o po‑
třebě očisty světa od hříchu vykuřováním, a tak se k mlze
přidal ještě kouř.
Bylo třeba jednat, v tom měl Mlhan jasno, věděl však,
že dokud nepřijde alespoň záblesk vyššího poznání, je kaž‑
dá akce odsouzena k nezdaru. Zdola od vesnice sem postu‑
povala zdivočelá čeládka vedená pacholkem v rudozeleném
kroji. Vůz, na kterém vezli satanovu bystu, se v prudkém
stoupání zarazil o kámen, bysta se naklonila a při pádu
se rozbila na tisíce střepů. To bylo špatné znamení…
Mlhan stiskl svého tygříka o něco pevněji a jeho po‑
hled dostal zvláštní lesk. Kámen hradební zdi studil, ale
on toho nedbal. Zoufalství je mocným impulzem činu.
Mlhan si v tu chvíli položil otázku, zda už není na všech‑
no pozdě. Vzbouřenci se blížili a on slyšel jejich volání:
žádali svobodu a vládu nad krajem. Moc lidu, zmatení ja‑
zyků, rozebrání hradu a konec řádu. Zkáza, oheň a kouř.
Mlhan neviděl východisko. Natáhl paži: neviděl ani tuto.
Děs vsákl mu až do morku kostí. Jeho plán všeobecné spá‑
sy ohrožen povstáním kulaků. Nezbývalo než jednat:
A tu v jakémsi zoufalém hnutí mysli mrštil Mlhan ply‑
šovým tygříkem do mlhy. Vzdal se posledního pouta s mi‑
nulostí. Odvrátil se od ní. Otočil se také zády k tomu, co
přicházelo zdola, z té kalné, mlhavé budoucnosti, z jejíž
mordy neslo se již vytí hordy. Čelem k hradební zdi vzdal
se Mlhan nadějí a ponořil se do ticha kamene. Jak sladká
může být rezignace…
Kolem se rozhostil třeskutý klid. Vše umlklo. Čas
se zastavil. Věčnost zdála se ovládnout vše, pozemská
měřítka se rozpadla v prach…
A tu, jako by se v té zmrtvělé prázdnotě nahromadi‑
lo příliš napětí, zadunělo to z hlubin věčnosti a obrovská
puklina rozčísla prostor od země k nebi. Mlhy se roze‑
stoupily. Slunce vzplálo nad chmurným krajem a zmetci
zavyli hrůzou před jeho Jasem. Hrabali v zemi. S kvílením
zalezli do děr a pohřbili se v suti. Propadli se do temnot,
ze kterých vzešli…
[ religio ] 152
Nádherný úsvit objal Mlhanovy plece a on pozvedl zra‑
ky. Jaké bylo jeho dojetí, když přímo před sebou spatřil
svého tygříka. Užasl. Nemohl tomu uvěřit. Jeho plyšáček
nasákl vláhou ze sražených par, nabobtnal do neskuteč‑
ných rozměrů a stál tu před ním jako strašlivý živý tygr
s planoucíma očima a blýskavými drápy. Hlásil se ke své‑
mu pánovi, lísal se k němu jako něžné, přítulné koťátko.
Mlhan ho osedlal a triumfálně sjížděl do údolí, aby
tam založil novou civilizaci…
KNOUL
Třetí z Bizaroidů: Knoul. Uvěřil myšlence, že je možno
být šťasten zcela po svém, tedy po jeho. Svým způsobem
se mu to i povedlo. Akorát, že to nemoh nikomu povědět;
možná ze strachu, že by ho nechápali…
– I štěstí je starost, – říkával. A tak si časem vystačil
s docela obyčejnou spokojeností… Ani sám nevěděl, zda
je ještě vůbec Bizaroidem. Prostě se mezi ně přestal počí‑
tat. Proč taky.
153
[ religio ]
[ m a lv e rn ] 154
Obsah
Knihy Zdeňka Neubauera
Aurélie – alchymie a hermetismus
Edice Božské Lahvice
Hadad – edice poezie
Adam a Eva
Edice Amrit
Mimořady
Edice Religio
155
9
39
95
117
137
138
141
148
[ obsah ]
vlnolamy: průvodce nakladatelstvím malvern
Vydalo nakladatelství Malvern
Sestavil Jakub Hlaváček
Fotografie Vratislav Keprt a Jakub Hlaváček
Grafická úprava a sazba z písem Dederon a Andulka
studio Lacerta (www.sazba.cz)
Vytiskl Glos, Semily
Praha MMVII
ISBN 978-80-86702-32-2
Naše poděkování za příkladnou a obětavou práci patří celému
kolektivu Malvern, jakož i všem v knize zmíněným osobám.
www.malvern.cz

Podobné dokumenty