pouze pro studijní úcely posluchacu prednášek ee 1 a dse 1

pouze pro studijní úcely posluchacu prednášek ee 1 a dse 1

POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠEK EE 1 A
DSE 1
Oxfordské dejiny starovekého Egypta
usporádal Ian Shaw
preložila Daniela Feltová
TRETÍ PRECHODNÁ DOBA
(1069-664 pr. Kr.)
John Taylor
Ctyrsetleté období zahrnující 21. - 25. dynastii (1069-664 pr. Kr.) mužeme právem
považovat za mezník vyznacující novou fázi egyptských dejin. Charakterizují je významné
zmeny v politické organizaci, spolecnosti a kulture Egypta. Centralizovanou vládu vystrídala
politická roztríštenost a opetovný vzestup moci jednotlivých místních stredisek; profil
obyvatelstva neustále modifikoval silný príliv cizincu (Libyjcu a Núbijcu), zatímco Egypt jako
celek byl zameren spíše dovnitr a jeho styky s okolním svetem (a zejména jeho vliv na
Levantu) byly silne zredukovány. Tyto a další faktory mely duležitý dopad na chod
hospodárství, na spolecenskou strukturu a na náboženské postoje a pohrební rituály
obyvatelstva. Je pravda, že pro toto období jsou typické trenice související s vládou nad
jednotlivými oblastmi a nad zdroji nerostných surovin, jež vedly cas od casu ke konfliktum,
ale násilí nebylo endemické; období jako celek bylo stabilní a zdaleka nebylo pouhým
úpadkem tradicní faraonské moci (který naznacuje neštastné tradicní oznacení této doby jako
„prechodná“). Mnoho událostí a trendu tohoto úseku dejin melo trvalý vliv na další vývoj a
hrálo duležitou roli pri utvárení Egypta druhé poloviny prvního tisíciletí pr. Kr.
Vytvorit spolehlivý historický rámec pro tato staletí je daleko obtížnejší než urcit jej u ostatních
hlavních období egyptských dejin. Žádný seznam králu neobsahuje 21. - 25. dynastii a
egyptologové jsou tak casteji než je žádoucí nuceni spoléhat na casto prekroucené výnatky z
Manéthónových dejin (které samy cerpaly z deltských pramenu a poskytují tak prinejmenším
neúplný obrázek). Peclivé srovnání manéthónovských seznamu s roztroušenými nápisy králu a
místních hodnostáru této doby spolu s odkazy na blízkovýchodní prameny nám poskytuje
chronologii, jejíž hlavní body vetšina badatelu uznává, ale nekteré oblasti zustávají predmetem
diskusí (zejména vztahy a sféry vlivu nekterých provincních vládcu, konce 9. a 8. stol. pr. Kr.,
kterí prijali královský status). S výjimkou lokalit jako je napr. Tanis jsou dukazy pocházející z
tohoto období z delty jako obvykle relativne vzácné, a ackoli Théby vydaly obrovské
množství artefaktu, prevládají mezi nimi soukromé sochy a vybavení hrobek, kdežto
hospodárské prameny, jakými jsou administrativní papyry, témer scházejí. Jelikož to byl práve
sever zeme, kde se v této dobe odehrály nejduležitejší zmeny, je obtížné získat vyvážený
obrázek o celé zemi.
1
Historický nástin
3. prechodnou dobu zahájil velký politický prevrat, jenž velmi oslabil hospodárství. Obcanská
válka, kterou vyvolal Panehsej, místokrál Kuše, otrásla celou zemí a jeho následná porážka a
vyhnání za jižní hranici zeme bylo pouze cástecným vítezstvím egyptské vlády. Ani vojenská
akce proti Panehsejovi, vedená generálem Pajaanchem, neobnovila v Núbii autoritu Egypta a
kontrolu nad zdroji prírodního bohatství na jihu zeme - zlatými doly a lukrativním obchodem s
výrobky subsaharské Afriky. A tak hned na samém zacátku tohoto období byl Egypt postižen
závažným snížením príjmu ze svých bývalých držav. Podle narážek v Povídce o Venamonovi
(vyprávení popisující výpravu, kterou zrejme do Byblu vyslal Hrihor) soudíme, že noví egyptští
vládci se v Levante zdaleka netešili takové úcte, jaká byla prokazována jejich predchudcum.
Se smrtí Ramesse XI. cca v r. 1069 pr. Kr. skoncila 20. dynastie - a s ní i éra renesance - ale
byly již položeny základy nové mocenské struktury a prechod na nový režim probehl hladce.
Za vlády 21. dynastie byl Egypt z vnejšího pohledu politicky jednotný, ale ve skutecnosti byla
moc rozdelena mezi královský rod na severu a rod vojenských velitelu, kterí byli zároven
držiteli úradu Amonova velekneze, v Thébách. Nesbanebdžed (1069-1043 pr. Kr.), vlivný
muž neznámého puvodu, založil na severu dynastii, jejímž mocenským strediskem se stala
Tanis ve východní delte, nové mesto, jehož hlavní monumenty byly postavené vetšinou ze
znovu použitého materiálu z Piramesse a jiných severoegyptských mest. Tentamon,
pravdepodobne Nesbanebdžedova manželka, je považována za príslušnici ramessovské
královské rodiny. Tento svazek mohl novému vládci pomoci k získání moci, ale velký význam
mel bezpochyby i rostoucí kult Amonuv a vliv jeho knežstva. I v této dobe byla egyptská
vláda v podstate teokracií - nejvyšší politickou autoritou byl sám buh Amon. V hymnu na
Amona sepsaném na papyru z Dér el-Bahrí, kterému se ríká „credo egyptské teokracie“, je
jméno tohoto boha zapsáno v kartuši a Amon je oslovován jako nejvyšší ze všech bohu,
pramen všeho stvorení a skutecný král Egypta. Faraoni ted byli pouze docasnými vládci,
považovaní za Amonovy poverence, jimž buh sdeloval svou vuli prostrednictvím orákulí.
Fungování teokratické vlády bylo jednoznacne prokázáno v Thébách, kde byly konzultace ve
forme orákulí formalizovány zavedením pravidelného Svátku božské audience, který se konal
v Karnaku. Na severu se uplatnovaly stejné principy: Nesbanebdžed a Tentamon jsou ve
Venamonovi popsáni jako „pilíre, které Amon postavil, aby podpíraly sever jeho zeme“ a z
Tanidy se stal severní protejšek Théb, hlavního kultovního strediska Amonova. Byly zde
postaveny chrámy pro thébskou triádu a roli Tanidy coby svatého mesta ješte zvýšilo umístení
hrobek králu 21. dynastie do chrámového okrsku. Je otázkou, do jaké míry byla v té dobe
Tanis i politickým strediskem, jelikož vykopávky provádené v této oblasti doposud neodhalily
žádná obydlí, soukromé monumenty (krome nekolika znovu použitých bloku z hrobky
kteréhosi dvorana) ci donacní stély (cili záznamy o darování obdelávatelné pudy bohum
místních chrámu). Máme nicméne dukazy o tom, že Memfis fungovala jako sídlo severních
králu - byl zde vydán Nesbanebdžeduv dekret - a je možné, že toto starobylé mesto opet
sloužilo jako administrativní stredisko.
Vláda severních králu 21. dynastie je velmi nedostatecne zdokumentovaná. K
nejvýznamnejším stavebním pozustatkum v Egypte patrí stavby Pasbachaenniuta (1039-991
pr. Kr.) a Siamona (978-959 pr. Kr.) v Tanide a Memfide a zdá se, že styky s Levantou byly
sporadické a vcelku klidné. Snatek královské princezny (snad Siamonovy dcery) s izraelským
králem Šalamounem je výmluvným svedectvím o úpadku prestiže egyptských králu na svetové
2
scéne. Ve vrcholném období Nové ríše si faraoni pravidelne brali za manželky dcery
blízkovýchodních panovníku, ale nikdy neprovdávali své vlastní dcery za zahranicní vládce.
Nejvýznamnejším vládcem na jihu Egypta byl na pocátku 3. prechodné doby nejvyšší generál
Hrihor. Když se zmocnil úradu velekneze Amonova - a dokonce príležitostne užíval tituly a
ozdoby príslušející faraonovi - byla nejvyšší civilní, vojenská a náboženská autorita
soustredena v rukou jednoho cloveka. Dlouhodobá moc nad Horním Egyptem ovšem pozdeji
prešla na rod Hrihorova kolegy, generála Pajaancha. Všichni tito muži zastávali úrad
nejvyššího generála i Amonova velekneze. Pod záštitou teokracie zduvodnovali svou
výkonnou moc orákuly Amona, Muty a Chonse, kterí schvalovali jmenování do knežských
úradu a nejduležitejší politická rozhodnutí vladaru. I když byla docasná autorita tanidských
králu formálne uznávána v celém Egypte a thébští velitelé si cinili jen omezené nároky na
královský status, byli to ve skutecnosti oni, kdo ovládal Strední a Horní Egypt. Formální
hranice mezi temito dvema regiony ležela u Taudžait (el-Hibe), jižne od vstupu do Fajjúmské
oázy. Tady a na jiných místech podél Nilu vybudovali jižní vládci radu pevností. Krome toho
je další hlavní cinností doloženou na jihu za vlády 21. dynastie systematické rozebírání
královských hrobek Nové ríše na thébské nekropoli. Údolí králu již nebylo královským
pohrebištem, vesnice stavitelu hrobu u Dér el-Medíny byla zrušena, vybavení hrobek bylo
rozkradeno a mumie uschovány v tajných úkrytech.
Po vláde Nesbanebdžeda a jeho nástupce Amenemnisua (1043-1039 pr. Kr.) prešel trun do
rukou Pasbachaenniuta, syna thébského vojenského velitele Pinodžema I., a vláda nad Horním
Egyptem do rukou jeho bratra Mencheperrea. Na nejakou dobu tedy vládl celému Egyptu
jeden thébský rod a prostrednictvím vzájemných snatku mezi cleny rozsáhlé panovnické
rodiny byly mezi severem a jihem udržovány prátelské vztahy. S nástupem Osorkona Staršího
(984-978 pr. Kr.), synem nácelníka Mešvešu Šešonka, panovníka, jehož jméno a rod
prozrazují libyjský puvod, zacal zhruba v r. 984 pr. Kr. v delte vládnout nový rod. Thébští
velitelé se vzdali všech nároku na královský status a v dokumentech otevreneji využívali
jména a datování podle severních monarchu. Nicméne thébský veleknez Pasbachaenniut se
nakonec stal na severu králem Pasbachaenniutem II. (959-945 pr. Kr.), posledním
panovníkem 21. dynastie.
V této dobe už Libyjci predstavovali duležitou a vlivnou složku egyptské spolecnosti. I když
hlavní nájezdy Mešvešu a Libuu odrazili Merenptah a Ramesse III., usazování pristehovalcu,
válecných zajatcu a vojenských posádek pokracovalo, zejména v delte a na území mezi
Memfidou a Hérakleopolí; ozývají se dokonce i názory, že na konci Nové ríše se egyptská
armáda skládala témer výhradne z libyjských žoldnéru. Pocátecní decentralizace vlády, k níž
došlo ve 21. dynastii, usnadnila vzrust moci provincních stredisek a tím se zvetšovala i
autonomie místních dynastií libyjských nácelníku, potomku Libyjcu, kterí se v Egypte usadili
na konci Nové ríše; nekterí clenové vládnoucích rodu 21. dynastie na severu i na jihu meli
vyložene libyjská jména - a jelikož bezpochyby docházelo k nejaké forme kulturní asimilace
(viz níže), pod egyptskými jmény se urcite skrývají mnozí další Libyjci. Bylo tudíž jen
vyvrcholením již existujícího trendu, když na pocátku 22. dynastie nastoupil na trun v Tanide
nácelník Mešvešu Šešonk jako Šešonk I. (945-924 pr. Kr.). Pocházel z rodiny sídlící v
Búbastide, jejíž príslušníci získali v delte znacný vliv díky uvážlivým snatkum s cleny
královského rodu a príbuzenství s memfidskými veleknežími. Zdá se, že prevzetí moci po
Pasbachaenniutovi II. probehlo témer hladce, což nepochybne usnadnila i skutecnost, že
Šešonk byl synovcem nekdejšího tanidského krále Osorkona Staršího a jeho vlastní syn,
budoucí Osorkon I. (924-889 pr. Kr.), se oženil s dcerou Psusennése II. Maatkare.
3
Šešonkova vláda (945-924 pr. Kr.) predstavuje zlatý hreb 3. prechodné doby. Šešonk
usiloval o opetovné utvrzení politické autority krále, nebot odmítal vnitrní rozdelení 21.
dynastie ve prospech modelu faraonské vlády Nové ríše. Teokracie fungovala i nadále, ale v
pozmenené forme: král se stále opíral o konzultace v podobe orákulí, ta však již nebyla
pravidelným nástrojem politiky. Nová vláda se vyznacovala zmenou v postoji krále vuci
integrite zeme, prijetím expanzionistické zahranicní politiky a ambiciózním královským
stavebním programem.
K zajištení prímé královské vlády nad celým Egyptem patrilo i okleštení skutecne nezávislého
postavení Théb. Za tím úcelem byl úrad velekneze Amonova udelen jednomu z Šešonkových
synu, princi Iuputovi, který byl také armádním velitelem; tuto politiku prevzali i následující
faraoni. Do duležitých úradu byli jmenováni další clenové královské rodiny a prívrženci
dynastie a vernost místních „vládcu“ byla upevnována prostrednictvím snatku s dcerami z
královského rodu.
Po více než stoleté pasivite egyptských vládcu zasahoval Šešonk I. agresivne do levantské
politiky, aby zde znovu prosadil faraonskou prestiž.. Jeho nápisy v Karnaku zaznamenávají
hlavní vojenskou výpravu z r. 925 pr. Kr. proti izraelsko-judskému království a nejduležitejším
mestum jižní Palestiny vcetne Gázy a Megidda. Tutéž událost zaznamenává i Starý Zákon (1
Kr 14, 25-26), kde se píše, že v pátém roce vlády krále Rechabeáma se „Šíšak, král
egyptský“ zmocnil jeruzalémských pokladu a v 2 Pa 12, 2-9 je ješte upresneno, že pritáhl s
1200 vozy a armádou, v níž byli i Libyjci a Núbijci. Tento pramen naznacuje, že egyptský král
vytáhl do Jeruzaléma, aby podporil Jarobeáma, který uprchl do Egypta a cinil si nárok na
judský trun. Ovšem pokud to mel být první krok programu obnovení egyptské autority v
Palestine, zustal nakonec jen plácnutím do vody. Šešonk zemrel brzy po návratu do Egypta a
za jeho nástupcu se styky s Levantou zrejme vrátily do ciste obchodních kolejí - zejména
znovu navázané vztahy s Byblem. Šešonkuv stavební program zahrnoval i plány na výstavbu
velkého nádvorí v Amonove chrámu v Karnaku, ale to zustalo po králove smrti nedokoncené.
Jediná dokoncená cást brány známé jako „Búbastidský portál“ je posaná nápisy o vítezstvích
Šešonka v Palestine a je jedním z nejcennejších historických pramenu této doby.
I Šešonkovi následníci se snažili upevnit jednotu království, ale vzrustající moc provincních
vládcu vedla k postupnému oslabování královy moci a následnému rozpadu zeme. Hodnost
velekneze a další klícové úrady se opet staly dedicnými, a to usnadnilo rozvoj nezávislých
mocenských stredisek. Jmenování blízkých príbuzných králu na duležité posty v hlavních
strediscích (napr. v Memfide a v Thébách) vzrustající nezávislosti provincií nezabránilo naopak, proces spíše urychlilo. V zajímavém nápisu na soše z Tanidy prosí Osorkon II. (874850 pr. Kr.) Amona, aby potvrdil jmenování jeho detí do ruzných vysokých civilních a
náboženských hodností s duležitou výhradou, že „bratr by nemel závidet bratrovi“. Od
poloviny devátého do poloviny osmého století pr. Kr. proces decentralizace pokracoval a
moc králu 22. dynastie slábla, zatímco autonomie princu z královského rodu a libyjských
nácelníku v provinciích nadále rostla. V Thébách se veleknez Harsieset prohlásil za krále a v
Medínet Habu byl pohrben v sarkofágu se sokolí hlavou, což bylo jasné napodobení
pohrebních tradic tanidských panovníku. Nakonec vedly pokusy severoegyptských panovníku
o získání autority nad Thébami k násilnostem. Dlouhý nápis prince Osorkona, syna Takelota
II. (850-825 pr. Kr.), vytesaný na Búbastidském portálu v Karnaku (tzv. Kronika prince
Osorkona) popisuje radu konfliktu, které vznikly v dusledku toho, že se v Thébách snažil
uplatnit svou autoritu coby velekneze Amonova nad skupinou svých rivalu.
4
Za vlády Šešonka III. (825-773 pr. Kr.) a v následujících letech získalo mnoho místních
vládcu - zejména v delte - autonomní postavení a nekterí z nich se prohlásili za krále. Prvním z
nich byl Padibastet I. (818-793 pr. Kr.), který mohl být spríznený s královským rodem 22.
dynastie. Dosud se nepodarilo zjistit, odkud vládl, ale napr. v Thébách uznávali vládu tohoto
krále a jeho nástupcu, a nikoli vládu tanidskou. Nekterí egyptologové zarazují tyto místní krále
do 23. dynastie, ale neví se, který z nich (pokud vubec nejaký) patrí do „23. dynastie“ podle
Manéthóna, složené pravdepodobne z následníku 22. dynastie v Tanide. Zhruba v r. 730 pr.
Kr. už byli dva králové v delte (v Búbastide a Leontopoli), jeden král v Hermopoli a jeden v
Hérakleopoli v Horním Egypte; krome králu byli v delte ješte další nezávislí vládci: „princregent“, ctyri Velcí nácelníci Ma a princ Západu sídlící v Sajích. Posledne jmenovaný, princ
Tefnacht (králem 727-720 pr. Kr.), získal vládu nad celou západní deltou a Memfidou, kterou
postupne rozšíril až k svernímu okraji Horního Egypta.
Názorný prehled politického rozdelení Egypta se nachází na stéle v Gabal Barkalu poblíž
ctvrtého kataraktu, kterou zde vztycil núbijský král Pije (747-716 pr. Kr.). Ve druhé polovine
8. stol. pr. Kr. zacali králové Kuše usilovat o nadvládu nad Egyptem. Po Kaštovi, který zahájil
tuto politiku, vyslal jeho syn Pije do Egypta vojenskou výpravu - údajne proto, aby ucinil prítrž
rozpínavé politice Tefnachta vládnoucího v Sajích. Jak se zdá, Théby se vzdaly bez boje,
nebot místní predstavitelé 23. dynastie zrejme uzavreli s Pijem smlouvu, a mesta severní cásti
Horního Egypta rychle kapitulovala nebo byla obléhána a dobyta. Memfis kladla odpor, proto
ji Pijeho vojsko vzalo útokem, po nemž se clenové dynastie vzdali a uznali Pijeho za svého
vládce. Když Pije predvedl svou sílu, vrátil se do Núbie; politická situace Egypta zustala po
jeho odchodu v podstate nezmenená. V následujícím desetietí prijal Tefnacht status krále; on a
jeho následník Bakenrenef tvorí 24. dynastii. Prestože Bakenrenef sídlil v Sajích, byla jeho
autorita brzy uznávána v celé delte a na jih až k Hérakleopoli. Avšak Núbijci, kterí již okusili
moc nad Egyptem, nebyli ochotní tolerovat její ztrátu. Cca v r. 716 pr. Kr. zahájil Pijeho
nástupce Šabaka (716-702 pr. Kr.) novou invazi. Jejím výsledkem bylo formální privtelení
Egypta ke Kuši a Šabaka a jeho nástupci - Šabataka, Taharka a Tanutamon - byli pozdejšími
historiky uznány za 25. dynastii. Podle Manéthóna byl Bakenrenef popraven, ale plne
centralizovaná vláda obnovena nebyla. Kušitští monarchové místo toho vládli jako nejvyšší
vládci a dovolili jednotlivým clenum dynastií panovat nad svými lény. Kušité chteli být uznáváni
za autentické egyptské faraony, proto ctili egyptské náboženské a kulturní tradice a svou
ideologii zámerne prizpusobovali ideologii slavných dob egyptských dejin - zejména Staré ríše.
Za tímto úcelem si zvolili za svou egyptskou rezidenci Memfis a podporovali vznikající
archaizující tendence, jež vedly k oživení umeleckých, literárních a náboženských trendu
cerpajících inspiraci v minulosti. Na jihu získaly mimorádné postavení Théby, ale moc
Amonových velekneží byla potlacena. Naproti tomu vzrustala duležitost úradu „božské
manželky Amonovy“; temito celibátními knežkami se obycejne stávaly královské princezny a
každá „božská manželka“ adoptovala svou nástupkyni z rad mladších clenek královské
rodiny, címž se eliminoval možný vznik thébské poddynastie, jež by ohrožovala královu
politickou autoritu.
Núbijští vládci také pokracovali v agresivní politice vuci drívejším egyptským državám a
obchodním partnerum v Palestine. Zasahování do politiky této oblasti na pocátku 7. stol. pr,
Kr. však naneštestí vedlo k prímé konfrontaci s mocí Asyranu, kterí se snažili uplatnovat svou
moc nad touto cástí Levanty. Následkem toho zaujímaly vetší cást Taharkovy vlády (690-664
pr. Kr.) stále zoufalejší pokusy ochránit Egypt pred asyrskou agresí. Nakonec byl po
vyplenení Théb Aššurbanipalovým vojskem (663 pr. Kr.) poslední kušitský monarcha natrvalo
5
vyhnán z Egypta a úkol obnovit nezávislost Egypta pak pripadl Psammetikovi ze Sají (kterého
dosadili Asyrané jako vazalského vládce).
21.-24. dynastie: období libyjské vlády
Libyjci, kterí se usadili v Egypte na konci Nové ríše a ve 3. prechodné dobe, pocházeli
prevážne z kmenu Mešvešu (neboli Ma) a Libuu, hlavních skupin ohrožujících bezpecnost
Egypta v prubehu Nové ríše. Jejich domovem byla zrejme Kyrenaika, kde se živili prevážne
kocovným pastevectvím, i když se dochovaly i pozustatky osad.Nízký stupen infiltrace techto
kmenu podél západních hranic Egypta byl zrejme endemický; jeho vyvrcholení v masovém
stehování za vlády Merenptaha a Ramesse III. bylo zrejme následkem vysídlení obyvatelstva
Kyrenaiky, které mohla zpusobit neúroda a hladomor, ale také nájezdy morských národu do
oblasti severoafrického pobreží. Dalším faktorem byl rozvoj konkrétnejší politické spolupráce
a vojenské organizace mezi Libyjci v druhé polovine Nové ríše, který mohl být
konstruktivnejším impulsem k usazení v Egypte. Za nástupcu Ramesse III. jejich vytrvalý príliv
pokracoval. Existence rozdílných skupin obyvatel mezi Libyjci a jejich polokocovný zpusob
života byly urcite prícinou toho, že se pocetné skupiny Libyjcu, at vetší ci menší, stehovaly do
Egypta nezávisle na sobe. Urcité procento tvorili válecní zajatci a žoldnéri, kterí byli podle
politky králu 20. dynastie usazeni ve vojenských obcích, ale spolu s nimi v nich žilo i mnoho
menších skupin, které se zde usadily svobodne.
Libyjská složka egyptské spolecnosti
Množství techto Libyjcu se usadilo v oblasti mezi Memfidou a Hérakleopolí a v oázách
Západní poušte, ale nejvíce koncentrovaní byli v západní delte. Jejich usazování usnadnily
prírodní podmínky, které se podobaly jejich domovine, a také neduležitost, jakou této cásti
Egypta prisuzovali faraoni; jelikož byla zdejší krajina rídce osídlená a zemedelsky málo
výnosná, využívala se predevším k pastevectví.
Díky vzrustající vojenské a politické zdatnosti si libyjští nácelníci koncem Nové ríše dokázali
zajistit ve svých provinciích vlivné postavení. I dríve existovala v Egypte trída bývalých
vojáku, kterí byli za své služby odmenováni pozemkem a nekdy i vysokým civilním úradem.
Této situace dokázali jiste využít i nácelníci libyjských žoldnéru a tímto zpusobem vznikla
spousta knížectví, jejichž centrem bylo nejaké významné mesto a kterému vládl libyjský
nácelník - a to nejen v samotné delte, ale i na všech strategických místech, zejména v Memfide
a v oblasti kolem Hérakleopole. Velmi malý pocet dukazu z doby vlády 21. dynastie nám
neumožnuje zrekonstruovat postup, jakým vzrustala moc techto nácelníku, ale už od pocátku
3. prechodné doby máme v hérakleopolské oblasti dukazy o Libyjcích s vysokými vojenskými
hodnostmi a skutecnost, že se v druhé polovine 21. dynastie objevil na tanidském trune
panovník jménem Osorkon, je jasným dukazem toho, že dosáhli v egyptské spolecnosti
nejvyššího postavení.
Libyjci svou moc upevnovali zrejme nekolika zpusoby. Rozvoj teokratické formy vlády ve
21. dynastii bezpochyby ucinil v rozhodující prechodné fázi jejich vládu prijatelnou tím, že
jejich politice propujcil božskou autoritu. Zaclenení Libyjcu do egyptské spolecnosti také
umožnovala jejich kulturní asimilace. Prestože styk se zahranicními zememi a zvyky v Nové ríši
ucinily z Egypta kosmopolitní spolecnost se smíšeným obyvatelstvem, podléhali pristehovalci
egyptskému vlivu, cehož jsou nejjasnejším dukazem egyptská jména, oblecení a pohrební
zvyklosti. Máme dukazy i o kulturní asimilaci Libyjcu, i když urcite ne nezvratné. Dosud se
6
nenalezly nejaké typické ukázky materiální kultury Libyjcu v Egypte, i když je docela dobre
možné vzhledem k nedostatku archeologické dokumentace jak v nilské delte, tak v domovine
Libyjcu Kyrenaice, že další výzkumy mohou tento obrázek zmenit. Ješte duležitejší je
skutecnost, že Libyjci 21.-24. dynastie nefigurují v egyptských grafických a textových
záznamech jako „cizinci“. Výrazné etnické rysy, které Libyjcum prisuzovalo umení Nové ríše
(žlutá plet, postranní kader, tetování, pokrývka hlavy s pery, kryt na penis a zdobené šaty)
mizí, ale to nás neprekvapuje - jejich odlišení od Egyptanu musíme považovat spíš za odraz
tehdejší ideologie než za jejich vernou podobu. A podobne zobrazení libyjských králu a
úredníku s tradicním egyptským oblecením, atributy a typickými egyptskými rysy bylo
pravdepodobne opatrením usnadnujícím prijetí jejich autority egyptským obyvatelstvem;
neznamená to nutne, že došlo k jejich naprosté integraci. Existuje totiž nekolik náznaku, že si
Libyjci udrželi velkou míru národní svébytnosti. Jejich typická a velmi neegyptská jména Osorkon, Šešonk, Takelot a další - pretrvala po celá staletí po príchodu Libyjcu do Egypta,
zatímco v predchozích dobách cizinci obycejne prijímali v prubehu jedné ci dvou generací
egyptská jména. Také libyjské nácelnické tituly se udržely velmi dlouho po usazení v Egypte a
pera ve vlasech zustala typickým znakem nácelníku Mešvešu a Libuu. K nejtypictejším rysum
textu libyjského období patrí dlouhé rodokmeny zapsané na sochách a predmetech pohrební
výbavy, ale na egyptských nápisech z doby pred 21. dynastií nejsou obvyklé. Vzrust poctu
techto záznamu jiste odráží duležitost, jakou v té dobe zacali prisuzovat príbuzenství a
zachování dlouhého rodokmenu - jedná se o typ dukazu založeného z velké cásti na ústní
tradici a je duležitým rysem spolecností, které nemají písmo, jako byli napr. práve Libyjci.
Kulturní prostredí Libyjcu a Egyptanu se velmi lišilo: Libyjci byli polokocovným národem
neznajícím písmo ani trvalé osady; Egyptané byli naproti tomu gramotní, žili usedlým
zpusobem života s dlouhou tradicí formálních institucí a monumentálních staveb. Králové a
panovníci libyjského puvodu ovládali po 400 let celý Egypt nebo alepon jeho vetší cást a
nekterí si podrželi moc i za kušitské vlády. Je tudíž velmi pravdepodobné, že nekteré z
duležitých zmen v administrative, spolecnosti a kulture Egypta, k nimž došlo v tomto období,
mohly mít puvod ve smíšení obou kultur.
Mocenské struktury a politická geografie
Nejtypictejším rysem Egypta ve 3. prechodné dobe je politická roztríštenost zeme.
Decentralizace byla následkem velkých zmen ve vláde Egypta, které odlišují 3. prechodnou
dobu od Nové ríše. Duležitými faktory jsou dlouhotrvající moc, kterou si udrželi libyjští
nácelníci, a oslabení autority krále. Zvlášt velký význam mela králova politika udelování
výjimecné moci príbuzným a provincním vládcum, a to se stalo impulsem k vytvorení regionální
nezávislosti a ke vzniku napetí kolem prístupu k hospodárským zdrojum a jejich ovládání.
V Nové ríšy byla vetšina králových príbuzných opatrne vyloucena z úcasti na výkonné
administrativní a vojenské moci, aby tak bylo neutralizováno potenciální ohrožení královy
autority. Naproti tomu královským synum ve 3. prechodné dobe byla udelována nebývalá
administrativní moc, kterou navíc vykonávali v duležitých mestech, tešících se znacné
autonomii, tedy predevším v Memfide, Hérakleopoli a Thébách. Až do pontifikátu Harsieseta
(cca 860 pr. Kr.) byli všichni velekneží 22. dynastie v Thébách syny vládnoucího krále, a
jelikož mnozí z techto místních princu meli také vojenskou moc, melo to velký vliv na politické
události zeme.
Stejne výmluvná byla královská politika, umožnující, aby se z administrativních, knežských a
vojenských úradu stávaly dedicné úrady vládnoucích provincních rodu. I v Nové ríši nekdy
7
precházel úrad z otce na syna, ale v žádném prípade se nejednalo o automatický postup. Ve
3. prechodné dobe se tato praxe stala zvykem; už ve 21. dynastii ovládala posty velekneží
Amonových a armádních generálu jedna rodina. Tento trend nezastavil ani pokus prvních králu
22. dynastie o zmarení oslabujícího úcinku jejich monopolu pomocí jmenování královských
synu veleknežími v Thébách a jiných králových mužu do ostatních významných úradu;
jmenování velekneží ješte více napomohlo decentralizaci a v prípade ostatních úradu se brzy
opet prosadila dedicnost techto postu. Úcinky této praxe vidíme v Thébách, kde genealogické
nápisy na predmetech pohrební výbavy a na chrámových sochách dokazují, že duležié
administrativní a knežské úrady se v místních rodinách dedily po mnoho generací. Skutecnost,
že se v rodokmenech této doby pred jmény predku objevuje výraz mi nen („stejne
titulovaný“), svedcí o tom, že se úrady dedily zcela bežne. Úrednické rodiny upevnovaly svá
postavení vzájemnými snatky s ostatními hodnostárskými klany, a tak vznikala mocná místní
elita, ovládající provincní strediska. Úrady tradicní centralizované vlády, jako byli vezírové a
správcové pokladny ci sýpek, kterí byli v Nové ríši pojistkou proti vzniku nezávislosti
provincií, ted mely jen místní vliv, nebo - jako v prípade jihoegyptských vezíru - byli sami
príslušníky vládnoucí provincní aristokracie.
Za techto podmínek byly nezávislost regionálních stredisek a vznik paralelních dynastií
prakticky nevyhnutelné. Proces decentralizace byl nejvýraznejší v delte. Zde prešlo nekolik
provincních stredisek pod nadvládu libyjských nácelníku a nekterá z nich - zejména Sais a
Leontopolis - nakonec ješte zastínila prominentní postavení vládcu 22. dynastie, jejichž sféra
vlivu byla postupne zredukována na malou oblast kolem Tanidy a Búbastidy. Situace v Horním
Egypte byla analogická, i když byla tato cást zeme územne soudržnejší než sever. V celé této
dobe byly nejduležitejším mestem Théby - jednak proto, že byly hlavním strediskem Amonova
kultu, ale také proto, že zde sídlila nejmocnejší elita.
Postoj králu vuci postupujícímu tríštení zeme má klícový význam. V 1. a 2. prechodné dobe
bylo rozdelení moci mezi dva ci více vladaru považováno za neprijatelné, ale ve 3. prechodné
dobe vetšinou nebyla decentralizace považována za negativní jev. Dlouhotrvající dosazování
králových príbuzných do vysokých úradu a snatky královských dcer s duležitými provincními
vládci - to všechno mohla být opatrení ke zvýšení autority krále, avšak obojí melo opacný
úcinek: posílení moci místních vládcu a pokracující decentralizaci. Zaznely i názory, že král
Šešonk III., znepokojený slábnoucí autoritou 22. dynastie, úmyslne založil paralelní 23.
dynastii, aby tak úrad krále neztrácel moc nad provincní elitou. Tento názor je ovšem sporný,
už jen kvuli diskutabilnímu postavení 23. dynastie. Jasnejší obraz získáme, když pristoupíme
na to, že decentralizace byla nejen prijímána, ale i institucionalizována jako forma vlády. S
rozvojem 3. prechodné doby nám tak vzniká politický obrázek federace poloautonomních
vladaru, formálne podrízených nejvyššímu vládci, králi (s nímž mají casto príbuzenské svazky).
Je to možná jeden z príkladu, jak prítomnost Libyjcu ovlivnila spravování zeme, jelikož v
modelech vlády polokocovných spolecností, jako byla ta jejich, je takový systém pravidlem.
Ve prospech této interpretace hovorí také skutecnost, že navzdory duležitosti vojenských titulu
a opevnených osad jsou v této dobe prímé zmínky o vnitrních konfliktech pomerne vzácné a
nemeli bychom je vykládat jako dukazy o anarchii v zemi.
Studium politické geografie Egypta ve 3. prechodné dobe odhaluje náznaky severo-jižního
rozdelení zeme. Kontrola nad severem byla témer výhradne v rukou Libyjcu. Jejich príliv mel
pro osídlování a obhospodarování delty rozhodující význam: Mešvešové obsadili nejduležitejší
mesta východní a strední zóny (Mendés, Búbastis a Tanis). Nejvetší vlna Libuu prišla do zeme
zrejme pozdeji než Mešvešové, proto se usadili na hospodársky méne atraktivním západním
8
okraji delty kolem Imau. Nakonec založili sajskou dynastii. Další skupina, Mahasunové, se
usadila na jihu. Casové a prostorové rozšírení „donacních stél“ možná odráží progresivní
využití obdelávatelné zeme, postupující z východních a západních okraju delty smerem do
centra, jak Libyjci postupne obsazovali oblasti, jež byly dríve neobydlené nebo neobdelávané.
Poloautonomní postavení svých stredisek, jako byly napr. Búbastis, Mendés, Sebennytos a
Diospolis, si Libyjci zrejme zajistili už v první fázi osidlování Egypta a udrželi si je i po
následující staletí.
Horní Egypt nebyl tak politicky roztríštený jako delta. Hermopolis, Hérakleopolis, el-Hibe a
Abydos byly sice duležitými stredisky, nicméne nejduležitejší postavení si po celou 3.
prechodnou dobu podržely Théby. Odpor jihu vuci snahám severu o jeho ovládnutí byl pro
10. - 8. stol. pr. Kr. charakteristický; Théby v nem hrály vedoucí úlohu. Narážky na tuto
situaci se objevují již na pocátku 22. dynastie: v nápisu, který Šešonk I. porídil na pocátku své
vlády, sám sebe nenazývá králem, ale „nácelníkem Ma“. Následne se hlavním zdrojem sporu
stalo oprávnení na získání úradu Amonova velekneze. Nároky prince Osorkona, syna
Takelota II., na tuto hodnost vyvolaly prudký odpor; Théby byly ochotné uznat spíše autoritu
králu 23. dynastie Padibasteta I. a Iuputa II. a poté Osorkona III. a jeho následníku než
Tanidské faraony. Ješte pozdeji se jižní vládcové spojili s Kušity a nápisy datovali podle let
vlády kušitských monarchu i po jejich vypuzení, a to dokonce ješte v prvních letech vlády
sajského krále Psammetika I. (664-610 pr. Kr.).
Politické rozdelení zeme na jih a sever bylo ve skutecnosti rozdelením etnickým. Jména, tituly a
rodokmeny dokazují, že obyvatelstvo na severu bylo prevážne libyjského puvodu, zatímco na
jihu žili Egyptané. Stopy tohoto rozdelení nacházíme i v materiální kulture. Po zániku Nové
ríše vznikly z hieratického písma, používaného v obchodních dokumentech, dve odlišne se
vyvíjející formy: démotické písmo na severu a „abnormální“ hieratické písmo v Thébách znamení toho, že správa zeme na severu nemela na Théby žádný výrazný dopad. Další
lingvistické zmeny potvrzují zánik tradic Nové ríše; písari v libyjském období používali
gramatické stavby a fonetický zpusob psaní, který odrážel moderní jazyk namísto tradic, a na
monumentálních nápisech se zacalo používat hieratické písmo místo hieroglyfu. Tyto zmeny,
zejména co se týce písma, byly výraznejší na severu a mohou odrážet nedostatek zájmu o
tradice ze strany Libyjcu, zápasících s neznámým jazykem.
Ideologie královské moci
Podrízení pozemského vládce Amonovi, které bylo klícovým aspektem teokracie, se mohlo
libyjským vládcum 21. dynastie jevit jako politicky výhodný prostredek zabezpecení božské
podpory pro jejich nový režim. Vztah mezi Amonem a králem se na konci Nové ríše zmenil
(viz 10. kapitola). Se zavedením teokracie ve 21. dynastii dosáhla politická nezávislost krále
svého nejnižšího bodu a jeho výkonná moc steží predcila moc velekneze. Je príznacné, že tri z
thébských velekneží prijali královské tituly, zatímco faraon Pasbachaenniut I. byl zároven
veleknezem Amonovým, z cehož je zrejmé, že si tyto dva úrady byly bližší než kdy dríve. Užití
královských titulu thébskými vládci bylo omezené, nebot ackoli byli Hrihor a Pinodžem I.
zobrazeni s královskými prerogativy (stejná velikost jako bohové, královské kostýmy, jména
v kartuších), Hrihor je takto zobrazen pouze na chrámových reliéfech a na pohrebním papyru
své ženy Nedžemety a jeho královské prenomen tvorí pouze titul „veleknez Amonuv“. Syn
Pinodžema I. Mencheperre používal kartuše jen príležitostne a jen jednou se dal zobrazit v
královském kostýmu. Pouze Pinodžem I. si cinil závažnejší aspirace na postavení faraona a byl
pohrben s královskými poctami. Prícinou nepríliš castých nároku na královskou hodnost
9
mohly být kultovní záležitosti: vzhledem k tomu, že styk sveta lidí se svetem bohu
zprostredkovával král, bylo nutné, aby v prakticky nezávislém státe, jakým byl Horní Egypt,
tuto roli nekdo sehrál. Na pocátku 22. dynastie už mela moc Libyjcu pevné koreny, a proto
teokratické rysy vlády slábly. Šešonk I. a jeho nástupci znovu zduraznili politickou autoritu
krále, ale když po r. 850 pr. Kr. opet upadla, nemel již nejvyšší moc samotný Amon, nýbrž
nejprve veleknez Amonuv v Thébách a poté „božské manželky Amonovy“ a jejich úredníci.
Od 11. do 8. stol. pr. Kr. využívali libyjští vládci mnoha vnejších projevu tradicní faraonské
moci k tomu, aby si upevnili postavení skutecných egyptských králu. Nechávali se zobrazovat
ve faraonském kostýmu a jména si psali s petinásobnou titulaturou; scény s králem, bijícím
neprátele pred Amonem (doložené u Siamona a Šešonka I.), symbolizují tradicní úlohu krále,
jíž bylo udržování maat (rádu sveta) potíráním neprátel Egypta, a slavení svátku sed je
pripojilo k predchozím generacím panovníku. Svátek sed, který slavil v Búbastide Osorkon II.
(874-850 pr. Kr.) ve 22. roce vlády, pripomínají reliéfy na k tomuto úcelu postavené cervené
žulové bráne, na nichž je patrná snaha dodržovat formy ceremoniálu podle starobylé tradice.
Aby mela vláda cizincu vetší legitimitu, vyvíjela se ideologie královské moci peclive vytyceným
smerem. K tomuto vývoji napríklad patrilo castejší prirovnávání krále k „Díteti Horovi“,
synovi Usira a Esety, na nejž neprímo poukazuje titulatura nekolika libyjských králu Šešonkem
I. pocínaje a které má paralelu v zobrazeních faraona v podobe dítete kojeného bohyní.
Úcelem techto jevu bylo to, aby domácí obyvatelstvo snáze prijalo vládu cizincu; takováto
prirovnání se jako politicky užitecná osvedcila i Hyksósum, Peršanum a Ptolemaiovcum. Jak
už bylo receno dríve, Libyjci se nikdy zcela nepoegyptštili a navzdory všem faraonským
atributum a ozdobám dávali jejich králové prednost modelum vlády, které se lišily od vlády
jejich predchudcu v Nové ríši.
Dokládá to i skutecnost, že Libyjci ocividne tolerovali vládu dvou nebo trí paralelních „králu“,
kterí se všichni honosil titulem „král Horního a Dolního Egypta“ nezávisle na skutecné sfére
vlivu. Není to jediný dukaz, že Libyjci prijali atributy egyptské královské moci, aniž by jim plne
porozumeli; v Nové ríši venovali králové velkou pozornost skladbe královského titulu, které se
u jednotlivých králu lišily, nebot vyjadrovaly peclive navržený program vlády. Titulaturu
libyjských králu naproti tomu charakterizuje monotónní opakování prenomen a královských
prídomku, což casto znesnadnuje správné zarazování monumentu této doby.
Obtížné není pouze odlišit krále od krále; mizí i rozlišování mezi králem a poddanými.
Mocenská struktura v Egypte kolem r. 730 pr. Kr., jak nám ji odhaluje „vítezná stéla“ Pijeho,
prirkla nácelníkum Mešvešu stejné postavení, jaké mel král, i když bez královských titulu. O
nekolik desetiletí pozdeji, ke konci vlády Kušitu, zaznamenávají asyrské prameny
(Rassamský válecek) podobnou situaci: všichni místní vládci stojí spolecne v jedné skupine
nezávisle na svých titulech. Patrí mezi ne „král“ (Neko I., 672-664 pr. Kr.), „velký nácelník“,
místodržitel a vezír. Ztráta výlucného postavení krále se projevuje mnoha zpusoby. Napríklad
v umení jsou nekrálovské osoby zobrazovány pri aktech, jež byly dríve vyhrazeny králi: klecící
soška libyjského nácelníka obetuje bohovi; na jednom reliéfu obetuje jiný nácelník na oltári
„vybrané kusy“ masa bohum Mendésu; na jedné stéle zase obetují veleknez Amonuv a knez
nižšího stupne obraz maat. Stejný jev pozorujeme i v hospodárských pramenech, zejména na
„donacních stélách“. V Nové ríši byl dárcem vždycky král. Ve 3. prechodné dobe byly dary
pro chrám zaznamenány na spouste stél; král je uváden jako dárce jen príležitostne - ve
vetšine prípadu je jím libyjský nácelník nebo soukromá osoba. O mnohém vypovídají i jména:
jméno Anch-Pediese, zapsané na stéle v jednom serapeu a patrící vnukovi velkého nácelníka
Mešvešu Pedieseho, znamená „At žije Pediese“; je pripomínkou libyjského nácelníka v
10
kontextu, kde bývá obycejne jmenována pouze královská osoba (král nebo „božská manželka
Amonova“). Nejnápadnejší je ovšem prítomnost clenu královské družiny v pánove hrobce.
Pohreb generála Vendžebauendžeda v hrobce Pasbachaenniuta I. v Tanide by byl v Nové ríši
nemyslitelný, ale nyní byl král spíše feudálním pánem, podporovaným sítí príbuzných a
dvoranu, jejichž svazky s pánem jsou markantní i v hrobe.
Armáda v libyjském období
Po pádu Nové ríše byla hlavním zdrojem autority moc vojenská, nikoli byrokratická. Nový
rád založili vojenští velitelé a panovníky jižního knížectví byli po celou 21. dynastii prevážne
generálové. Panovníci 22. dynastie jmenovali do funkce provincních správcu nejcasteji velitele
armády. Že se nejednalo o nejaké cestné tituly, to nám dokládají zmínky o pevnostech a
vojenských posádkách, kterým veleli.
Stavba pevností je jednou z nejlépe zdokumentovaných cinností této doby. Jen málo z nich je
archeologicky doloženo lépe než jen nekolika stopami, ale polohu mnohých z nich známe díky
nálezum cihel oznacených jménem dedikátora. Nálezy dokazují, že za 21. dynastie byla v
Horním Egypte postavena celá rada pevností (zejména za vlády Pinodžema I. a
Mencheperrea). Pevnosti byly soustredené na východním brehu Nilu v severní cásti
Stredního Egypta: v el-Hibe, Šéch Mubareku a Tahne (Akoride). Z pevností se dalo dobre
dohlížet na dopravu po Nilu a jakékoli místní vzpoury mohly být rychle potlaceny.
El-Hibe však nebylo pouhou pozorovatelnou s vojenskou posádkou. Byla to hranicní pevnost
a severní velitelství hornoegyptských vládcu 21. dynastie. Nalezly se zde dopisy psané na
papyrech se zmínkami o generálech Pajaanchovi a Masahertovi a papyry s literárními
kompozicemi Venamon, Povídka o strasti a Amenemopeuv onomasticon pocházejí
pravdepodobne z téže doby. Pevnost byla i za 22. dynastie duležitým vojenským velitelstvím;
Šešonk I. tu postavil chrám a Osorkon I. jej rozšíril. Ješte pozdeji ji jako bojovou základnu
použil princ Osorkon pri konfliktu s thébskými oponenty. I civilní osady mají ve 3. prechodné
dobe charakter vojenských pevností. Pri konfliktech na konci Nové ríše nalezla thébská vláda
útocište v opevneném areálu chrámu v Medínet Habu, který evidentne zustal rezidencí
velekneze i za vlády 21. dynastie. A to není ojedinelý prípad. Vyprávení o Pijeho tažení, k
nemuž došlo asi v r. 730 pr. Kr., svedcí o tom, že duležitá mesta jako Hermopolis a Memfis
byla opevnená, a to dostatecne silne na to, aby vydržela obléhání. Životní styl Egyptanu se v
této dobe evidentne zmenil na obranný.
Silná koncentrace vojenských jednotek podél Nilu mohla být výsledkem snahy libyjských
nácelníku o upevnení vlády nad Egyptem. To bylo spolu s dobre doloženým odporem Théb
vuci vnejší kontrole za 21. dynastie prícinou stavby pevností v jižních lokalitách, jako napr. v
Kúsu a Gabalénu, kde mohly sotva sloužit jako obrana proti útokum z vnejší cásti nilského
údolí. Za vlády Pinodžema I. došlo v thébské oblasti ke vzpoure, ale její povaha je nejasná.
Víme o ní vlastne jen ze stély, kterou nechal vztycit veleknez Mencheperre na památku
odpuštení trestu nekterým z viníkum a zrušení jejich vyhnanství v oáze. O více než sto let
pozdeji svedcí bitvy prince Osorkona proti thébským povstalcum o neustálé prítomnosti
vojska, potrebné k udržení autority krále v této oblasti.
Relativne nezáživná zahranicní politka egyptských panovníku ve 3. prechodné dobe se nám
tedy jeví jako logický protejšek vnitrní situace. Za silne decentralizovaného režimu a za
okolností, které nutily podstatnou cást armády udržovat porádek v zemi, pravdepodobne
nebylo možné zajistit takovou koncentraci vojenských a hospodárských zdroju, jaká je k
dlouhodobé expanzionalistické politice nutná.
11
Hospodárství a kontrola zdroju nerostného bohatství za 21.-24. dynastie
Nedostatek velkých kamenných monumentu, jaké se stavely v Nové ríši, je v období 21. - 24.
dynastie nápadný. S výjimkou Tanidy se královská stavební cinnost omezovala na nepríliš
rozsáhlé prístavby k dosavadním stavbám a na jejich opravy. Omezená stavební cinnost jde
ruku v ruce s opetovným používáním monumentu a stavebního materiálu, které je patrné
zejména v Tanide, kam byla vetšina kamenných prvku - kvádry, sloupy, obelisky a sochy dovezena z Piramesse a jiných míst a nápisy na nich prepsány (nebo byly jednoduše použity
beze zmeny). V porovnání se stavební cinností jiných období se tyto faktory dají považovat za
známky slabého hospodárství. Není pochyb o tom, že 3. prechodná doba zacala v dobe
nepríznivé hospodárské situace, a jak se zdá, byly v této dobe v porovnání se situací v Nové
ríši príjmy z Levanty a afrického vnitrozemí znacne sníženy.
Existuje ovšem spousta náznaku, že egyptské hospodárství nebylo nejak závažne oslabené po
celé toto období. Skromné královské stavební projekty a vysoká závislost na znovu použitém
materiálu ve 3. prechodné dobe se dá prijatelne vysvetlit politickou roztríšteností zeme. Bez
centralizované správy ovládané jedním panovníkem už nebylo možné úcinne hospodarit s
celonárodními príjmy ani mobilizovat obrovskou pracovní sílu toho druhu, jaká byla nutná k
postavení memfidských pyramid ci karnackého chrámu. Je príznacné, že do relativne krátkého
období silné centralizované vlády (od Šešonka I. po Osorkona II.) spadá stavba nekolika
nejduležitejších monumentu této doby: Búbastidského portálu v Karnaku a „síne svátku“
Osorkona II. v Búbastide.
Co se týce stavu zemedelství v tomto období, jsou naše informace velmi omezené. Jediným
pramenem jsou donacní stély a nekolik papyru (vcetne Reinhardtova papyru). Stély jsou
nicméne velmi zajímavé. Vetšina jich pochází z 22. a 23. dynastie a zaznamenávají pozemkové
dary chrámum, jejichž úcelem bylo dotování zádušních kultu. Velké množství techto stél na
severu zeme naznacuje, že zemedelská puda byla dostatecne výnosná na to, aby zajistila
nadbytek, který se mohl využít k temto úcelum. Jak již bylo receno, rozšírení techto stél
rovnež dokládá, že velké plochy západní a centrální delty byly nove využity k zemedelským
úcelum.
Máme dukazy o tom, že nebyl ani nedostatek jiných forem bohatství. Pohrební výbava králu
21. a 22. dynastie nalezená v královských hrobkách v Tanide obsahovala znacné množství
zlata a stríbra a nápis v Búbastide, pripomínající sochy a kultovní náciní, které Osorkon I.
venoval chrámu, vypocítává množství zlatých a stríbrných predmetu, jež musely všechny
dohromady vážit neco kolem 391 tun - a všechny je král daroval v prvních ctyrech letech
vlády. Predpokládá se, že cást tohoto množství mohla predstavovat válecná korist, kterou
nekolik let predtím privezl Šešonk I. z tažení do Palestiny, a zbytek zrejme predstavoval znovu
použitý materiál z hrobek Nové ríše. Hospodárství, které mohlo takové množství zlata a
stríbra ekonomicky neutralizovat tím, že je venovalo bohum, muselo být v každém prípade
zdravým hospodárstvím.
Pri plnení státní pokladny hrálo nepochybne duležitou roli opetovné používání materiálu. To
bylo zrejme hlavním duvodem rozebírání královských hrobek z Nové ríše v Thébách za vlády
21. dynastie (tedy nikoli chvályhodné ohledy na mrtvé). Mumie králu, jejich manželek a
príbuzných byly vyzvednuty z hrobek, zbaveny témer všech cenností a znovu ve skupinách
pohrbeny v nenápadných hrobkách, které se daly snadno ochránit. Hieratické nápisy na
rakvích a jejich obalech zaznamenávající tyto události dokazují, že byly odneseny z rozkazu
vládnoucích generálu. O systematickém vyhledávání a „cištení“ starých hrobek psal také
12
hrbitovní písar Butehamon a jeho kolegové ve stovkách skalních graffit. Množství vzácných
kovu bylo bezpochyby roztaveno pro nové použití, ale nekteré predmety si pro své hrobky
privlastnili tanidští králové; pektorály nalezené na mumii Pasbachaenniuta I. velmi pripomínají
pektorály králu Nové ríše, jako napr. pektorál z hrobky Tutanchamonovy, a nekteré kartuše
nesou stopy po zmene jména. Znovu použity bývaly i znacne velké predmety. Z
Merenptahovy hrobky byl vytažen žulový sarkofág a dopraven do Tanidy, kde byl prepsán
pro hrob Pasbachaenniuta I. Drevené rakve Thutmose I. byly zrenovovány a použity pro
mumii Pinodžema I. V tomto prípade nehrála takovou roli Pinodžemova šetrnost, jako spíš
príležitost spojit se prímo s jedním z velkých králu egyptských dejin, která propujcovala
ideologickou podporu jeho ponekud neortodoxnímu nároku na postavení faraona. To, co
bylo puvodne zrejme výsadou samotných thébských králu, se kupodivu neobycejne rozšírilo:
ve 2. dynastii bylo vysoké procento rakví použitých pro pohreb v Thébách prepsáno a znovu
použito již zanedlouho po puvodním pohrbu - zrejme nezákonne, nebot nápis na jedné rakvi
v Britském muzeu informuje o tom, že byla vrácena puvodnímu majiteli poté, co byli delníci
nekropole pristiženi pri její krádeži.
Vláda Kušitu (25. dynastie, 747-664 pr. Kr.)
Události v Núbii mezi koncem Nové ríše a pocátkem 8. stol. pr. Kr. jsou velmi špatne
zdokumentovány. I když názory, že byla v této dobe Dolní Núbie vylidnena, jsou možná
prehnané, je možné, že se jejím obyvatelum nedarilo tak dobre jako v drívejších dobách a že
se vrátili k polokocovnému zpusobu života nebo presídlili na bohatší jih. Sporadické zmínky o
místokráli Kuše za 21. - 23. dynastie naznacují, že si Egyptané stále cinili nejaké nároky na
nadvládu nad touto oblastí, a královské tituly a formální prídomky z nápisu v egyptských
chrámech bývají uvádeny jako podpurný dukaz agresivní politiky, jejímž cílem melo být
znovudobytí Núbie - ale pokud tomu tak opravdu bylo, nemela tato politika žádné
dlouhotrvající úcinky.
Vzestup moci Kušitu
Ze samotné Núbie nemáme žádné dukazy o nejaké provincní vláde ci o vojenském tažení.
Tamní nápisy naznacují, že po zániku egyptské moci nad Núbií na konci Nové ríše se objevilo
nekolik mocenských skupin, které zrejme podporovaly kontinuitu faraonské administrativy a
náboženských úradu. Tyto skupiny jsou pravdepodobne zodpovedné za malý pocet
hieroglyfických nápisu a reliéfu v egyptské ikonografické tradici, které urcite pocházejí z této
doby, napr. reliéfy královny Karimaly v chrámu v Samne, který byl postaven v Nové ríši.
Nejduležitejší z místních politických zrízení vzniklo v oblasti ležící pod ctvrtým kataraktem.
Jeho první panovníci byli pohrbeni v Kurru. I když je presná casová posloupnost hrobu
nejistá, je patrný vývoj v usporádání hrobek. Starší hrobky mají silne núbijský charakter: nad
hrobní šachtou, v níž je na posteli pohrben zemrelý, je kruhovitá mohyla nebo superstruktura
ve tvaru mastaby. Pro pozdejší hrobky jsou typické prvky, na nichž je již patrnejší egyptský
vliv (vedle mastaby zacali stavet i obetní kapli a celý areál uzavreli ohradní zdí). Puvodním
mocenským strediskem techto panovníku mohlo být Kurru, jelikož se zde nalezla opevnená
osada, ale koncem 8. stol. pr. Kr. se jejich politické i náboženské ohnisko presunulo do
Napaty, poblíž skalnatého výbežku Gabal Barkal. V Nové ríši zde bylo centrum Amonova
kultu v Núbii a uctívání státního boha Egypta se stalo charakteristickým rysem kušitské
13
vládnoucí elity. V polovine osmého stol. pr. Kr. už napatští nácelníci ovládali celou Núbii a
cinili si nároky i na vládu nad Egyptem.
Kušitská vláda nad Egyptem
Prímé styky s Egyptem se obnovily nekdy kolem r. 750 pr. Kr. Kašta, první doložený král
Kuše, byl pravdepodobne uznáván za krále po celé Núbii a na sever až k Asuánu, kde je na
jedné stéle oznacen za „krále Horního a Dolního Egypta“. Tento vývoj zrejme usnadnila
egyptská politika, soustredená na vnitrní problémy zeme. Za vlády Kaštova syna Pijeho byla
zrejme uzavrena nejaká smlouva s panovníky 23. dynastie, kterí byli uznáváni v Thébách.
Uznali zde i Pijeho suverenitu a jeho sestru Amenardisu I. adoptovala „božská manželka
Amonova“ Šepenupet I. jako svou nástupkyni. Po techto úvodních krocích následovala kolem
r. 730 otevrenejší demonstrace síly v podobe kušitské vojenské výpravy. Podle velmi živého
popisu této události z Pijeho vítezné stély v Gabal Barkalu byla prícinou tažení rychlá územní
rozpínavost sajského panovníka Tefnachta. Když tento mocný vladar ovládl celou západní
deltu a memfidskou oblast, zacal rozširovat svuj vliv i na mesta severní cásti Horního Egypta.
Nimlot, bezvýznamný hermopolský král, se spojil s Tefnachtem, ale jiný „král“ Pefcavavibast,
který se postavil na stranu Pijeho, byl ve svém sídelním meste Hérakleopoli obléhán.Pijeho
vojsko postupovalo dolu po proudu Nilu a ješte pred osvobozením Pefcavavibasta a dobytím
Hermopole se zastavilo v Thébách, aby vzdalo hold Amonovi. Vetšina ostatních osad a mest
ležících podél reky kapitulovala, ale Memfis kladla tvrdý odpor a musela být vzata útokem.
Pije dal ovšem najevo až nápadnou úctu k náboženským tradicím Egypta a zakázal plenení a
znesvecování chrámu. Uctil místní bohy v Memfide a Héliopoli, nacež prijal slib vazalské
vernosti od provincních vládcu, kterí uznali jeho svrchovanost nejen nad Kuší, ale i nad
Egyptem.
Pije pak zustal až do konce své vlády v Núbii a po smrti byl pohrben v Kurru v hrobce
egyptského typu, s pyramidovou superstrukturou a figurkami vešebtu jako soucástí hrobní
výbavy. Naprosto neegyptský je ovšem hrob skupiny koní ležící nedaleko panovníkovy
hrobky. Tyto konské hroby se objevují i u Pijeho nástupcu a evidentne predstavují ryze
kušitskou tradici. V následujících letech byla situace v oblasti Théb zrejme stabilní. Jmenování
Amenardisy do funkce „božské manželky Amonovy“ - bezpochyby s celou družinou Kušitu ješte posílilo vliv núbijských panovníku v této oblasti. Na severu zustala vláda nad provinciemi
v rukou místních vládcu a za vlády sajského panovníka Tefnachta a jeho následníka
Bakenrenefa se 24. dynastie vrátila k politice územní rozpínavosti. To vyprovokovalo nového
kušitského krále Šabaku ke znovudobytí Egypta približne v r. 716 pr. Kr. a násilnému
vynucení své suverenity u provincních vládcu.
Vláda kušitských monarchu
Základem vlády Kušitu byla vojenská moc. Po celou 25. dynastii jsou patrné tesné svazky
krále s jeho armádou. V textu Pijeho vítezné stély se neustále zduraznuje oddanost vojáku,
jakou projevovali svému králi, a také fyzická zdatnost a vojenský výcvik, které mely velkou
duležitost jak pro krále, tak pro vojsko. Proto se mladý Taharka osobne zúcastnil bitvy u
Eltekehu (701 pr. Kr.) a stéla z Dahšúru dopodrobna vypráví o velmi nárocném vojenském
cvicení, které tentýž král usporádal v poušti mezi Memfidou a Fajjúmem. Ovšem navzdory síle
své armády si kušitští králové zrejme netroufali na ovládnutí vlastní zeme a k tomu
sjednoceného Egypta. Na pocátku 7. stol. pr. Kr. tedy v Tanide stále vládli místní vládcové a
nekterí z nich se dokonce honosili královským titulem. Tato situace se zrcadlí v cyklu
14
démotických povídek, jejichž hlavní postavou je král Padibastet z Tanidy. Jaký vztah (pokud
vubec nejaký) meli tito tanidští králové ke starému královskému rodu 22. dynastie, zustává
neznámou. I sajské knížectví prežilo a z nej byl nakonec za Psammetika I. Egypt znovu
sjednocen. V Thébách stále vzrustal význam „božské manželky Amonovy“ a stal se cennou
podporou autority krále; ostatní úrady, jako napr. úrad vezíra, nadále prežívaly, ale jejich
držitelé nemeli skutecnou moc. Úrad Amonova velekneze, který byl v predchozích letech tak
casto zdrojem napetí, zustal na konci 8. stol. pr. Kr. neobsazený, ale nyní byl znovu obsazen získal jej králuv syn. Významné je ale to, že jeho držitel mel malou nebo žádnou civilní ci
vojenskou moc. Místní vliv v Horním Egypte postupne získávali držitelé úradu thébského
místodržitele nebo ti, kdo patrili do družiny „božské manželky“. V pocátecní fázi kušitské
vlády byli núbijští královští dvorané v Thébách jmenováni do duležitých úradu v civilním i
náboženském administrativním aparátu - aby byli po nekolika letech nahrazeni potomky
místních rodin.
Za vlády kušitských panovníku se ideologie královské moci zmenila. Královská ikonografie
prošla drobnými, ale duležitými zmenami: na králove pokrývce hlavy byla pravidelne
zobrazována dvojitá kobra; prestává se používat modrá koruna a panovníci se vesmes
nechávají zobrazovat s bílou korunou, a to jak ve své puvodní podobe, tak s prídatnými
celenkami, což byla typicky kušitská pokrývka hlavy. I ve zpusobu predávání královské moci
se objevily inovace: zatímco v Egypte bylo následnictví patrilineární, v Kuši nemusel být
královým nástupcem nutne jenom syn, ale mohl jím být i panovníkuv bratr. Tento systém urcite
využívali panovníci 25. dynastie, nebot následníky Pijeho a Šabataky (702-690 pr. Kr.) byli
jejich bratri. Navzdory temto odchylkám od egyptské normy se kušitští panovníci snažili posílit
svou legitimitu tím, že pózovali jako vítezové v duchu starobylé tradice. Proto se také Memfis
stala jejich hlavním sídelním mestem; stéla z Kawy pripomíná, že Taharka byl korunován v
Memfide a že Šabaka, Šabataka a Taharka tu všichni staveli. To bylo politicky velmi prozíravé
(Tanis byla príliš vzdálená na to, aby mohla sloužit jako centrum sjednoceného Egypta), ale
existovaly i rozumné ideologické duvody pro zvýšení duležitosti memfidské oblasti, nebot
tímto zpusobem mohli kušitští faraoni navazovat na tradici velkých panovníku Staré ríše.
Kušitské královské hrobky se stavely ve tvaru pyramidy. Scény zachycené v chrámu T v
Kawe okopírovali memfidští umelci z výjevu v královských zádušních chrámech Staré ríše v
Sakkáre a Abúsíru (scéna, na níž Taharka v podobe sfingy vítezí nad libyjskými nepráteli je v
Kawe navíc, a prestože je inspirovaná modely Staré ríše, mohlo být jejím úcelem zduraznení
vítezství Kušitu nad nekdejšími vládci Egypta).
Mnohomluvné a monotónní královské tituly libyjského období nahradily jednodušší tituly
pripomínající styl Staré ríše - Taharkovo prenomen krále (Chunefertemre) také pripodobnuje
krále k memfidskému bohu Nefertumovi. Vysoké postavení boha Ptaha bylo znovu potvrzeno
uchováním kosmologického textu známého jako Memfidská teologie stvorení. Nápis, údajne
opsaný podle poniceného papyru na Šabakuv príkaz, byl vytesán na cedicovou tabulku (dnes
v Britském muzeu); text priznává Ptahovi coby stvoriteli vesmíru výsadní postavení. Soucasne
byla i nadále prokazována úcta Amonovi, což byl velmi nápadný rys kušitských panovníku,
kterí v této dobe provádeli rozsáhlé opravy a prístavby k thébským chrámum a propagovali
rovnež Amonovu roli boha-stvoritele, jak ji zduraznil Taharka stylem i výzdobou pozoruhodné
budovy, kterou nechal postavit vedle posvátného jezera v Karnaku.
Vzájemné kulturní vlivy: Egypt a Kuš
15
Kušitští panovníci do urcité míry vstrebali egyptskou kulturu ješte pred Pijem, jak dokazuje
rozvržení a výzdoba pozdejších hrobek v Kurru. Neznáme presné zdroje tohoto vlivu v
prvních fázích království, ale velký význam mohly mít obchodní styky spolu s prežívajícími
egyptskými kultovními praktikami v Gabal Barkalu. Tyto tendence se po zintenzivnení styku v
8. stol. pr. Kr. ješte rozvíjely a v ikonografii z doby Kaštovy vlády už je patrný silný egyptský
vliv. Po celou 25. dynastii byli panovníci a elita zobrazováni v egyptském oblecení, rídili se
egyptskými pohrebními zvyky a uctívali egyptské bohy. Kulturní asimilace zustala klícovou
složkou kušitské kultury ješte celá staletí poté, co se Núbijci vzdali vlády nad Egyptem.
Kušitské královské monumenty jsou nejvýmluvnejším dokladem vstrebávání egyptské hmotné
kultury. V Egypte i Núbii se chrámy stavely podle egyptské stavební tradice, peclive se
dodržoval umelecký kánon a nápisy se psaly hieroglyfy a v egyptštine. Ackoli se panovníci
nechávali pohrbít ve své domovine, staveli si hrobky v egyptském slohu, tedy s pyramidovými
superstrukturami, obetní kaplí na východní strane a klenutou pohrební komorou, vyzdobenou
výjevy a texty z repertoáru „knih o tom, co je v podsvetí“ z Nové ríše. Jejich mumie, uložené v
antropomorfních rakvích, byly vybavené kanopami a vešebty.
Podobne jako tomu bylo s Libyjci, nebyli ani Kušité žijící v této dobe v Egypte díky kulturní
asimilaci nijak nápadne odlišováni, ale i oni si zachovali rysy etnické identity. Panovníci si
nechávali své kušitské osobní jméno, prestože zbytek titulatury tvorila jména egyptská.
Výrazne neegyptská jména (Irigadiganen, Kelbasken) vypovídají o kušitském puvodu
nekterých úredníku této doby; jiní si k puvodním jménum pribírali jména egyptská. Etnické
rysy Kušitu, k nimž patrila výrazná jižanská fyziognomie, tmavá barva pleti a krátce pristrižené
„ženské“ úcesy, se objevují na nekterých sochách, obrazech a reliéfech. Kulturní výmena však
byla témer jednostranným procesem, nebot egyptská materiální kultura prevzala jen velmi
málo kušitských prvku, a i to málo si podržela jen na krátkou dobu. Charakteristické znaky
kušitské královské moci po 25. dynastii mizí, podobne jako jiné inovace, jako napr.
príležitostné zobrazování bohyn Esety a Nebthety s krátkým „núbijským“ úcesem na
pohrebních monumentech.
25. dynastie jako období obnovy
Za úcelem získání statutu legitimního faraona dávali kušitští panovníci najevo hlubokou úctu
egyptským náboženským tradicím. Pretvorili královskou ideologii (inspirace vzdálenou
minulostí se odrazila v královské titulature, pohrebních zvyklostech a povýšení Memfidy) a
úmyslne se odvolávali na Starou ríši. To ovšem byl jen jeden aspekt daleko širší a hlubší
obrody starých tradic, které zasáhly mnoho stránek egyptské dvorní kultury, náboženství,
písmo, literaturu, umení, architekturu a pohrební zvyky v prvním tisíciletí pr. Kr. Takový
„archaismus“ - tedy cerpání z klasických období dejin jako z pramene nové tvurcí energie nebyl nicím novým; je stále se opakujícím rysem egyptské kultury. V tomto prípade má koreny
v pozdním libyjském období, tedy v první polovine 8. stol. pr. Kr. Už na konci 22. a ve 23.
dynastii se královská titulatura postupne zjednodušuje a v královské ikonografii a pohrebních
zvyklostech se zacíná projevovat napodobování modelu Staré a Strední ríše. Kušité (kterí
zrejme postrádali vhodné domácí tradice) tento trend aktivne prejali. Archaizující tendence se
na konci 7. a na pocátku 8. stol. ješte zintenzivnily a vyvrcholily za 26. dynastie, s níž je tento
trend obvykle spojován.
Za 25. dynastie už umelci pri dvourozmerném zobrazování postav pracovali podle
proporcního kánonu Staré ríše - s tím rozdílem, že kreslíri používali mrížku s menšími
ctverecky. Rovnež sochy - jak královské, tak soukromé - napodobovaly starší modely; mezi
16
mnoha sochami, které nechal vytesat thébský místodržitel Mentuemhet, jsou i príklady
napodobenin krácejících postav ze Staré ríše a sedících sošek v plášti, typických pro Strední
ríši. Co se týce pohrebních zvyklostí, hrobní výbava, jež byla ve 21. a 22.. dynastii
zjednodušena (viz níže), byla v druhé polovine 8. stol opet obohacena návratem starobylých
prvku, zejména Knihy mrtvých (v prepracované podobe) , a zavedením nových
ikonografických vzoru (casto zahrnujících archaické rysy) pro výzdobu rakví a hrobek.
Jak již bylo receno, archaizující tendence v 8. a 7. stol. pr. Kr. mely cizím panovníkum
usnadnit prijetí u Egyptanu. Dalším faktorem ovšem byla snaha o zachování minulosti
kopírováním starších monumentu. To nejzretelneji dokládá úvod k Memfidské teologii
stvorení, zapsané na „Šabakove kameni“, v nemž se vypráví, jak král nalezl text na papyru
rozežraném cervy a narídil, aby byl prepsán pro príští generace. At už je toto prohlášení
pravdivé nebo ne, zámer zachovat celistvost starobylého textu se odráží i v zámerném
napodobení formátu, ve formulaci i pravopisu starých dokumentu.
Všeobecne rozšírené využívání staršího materiálu ve 21. a 22. dynastii umožnilo remeslníkum
studovat a kopírovat starší modely a rozkvet stavební cinnosti za panovníku 25. dynastie
podporil plnejší vyjádrení techto tendencí. Byla to bezpochyby jedna z hlavních metod
zachovávání starších modelu, i když nevylucujeme, že urcitou roli mohly sehrát i „vzorové
knihy“, které se po staletí opakovane prepisovaly. Prímé otrocké kopírování bylo ovšem
vzácné. I v prípadech, kdy se reliéf z 25. dynastie dá srovnat s modelem ze Staré ríše, jako je
tomu v prípade již zmínené scény s Taharkovou sfingou, existují nekteré nové prvky a
nemužeme vyloucit hypotetickou roli ztracených prechodných kopií v dlouhodobém prenášení
techto výjevu. Jak nám dokazuje príklad Mentuemhetových soch, charakterizoval obrodu
starých modelu ve 25. dynastii a pozdejších dobách eklektický prístup k predlohám. Mnoho
umeleckých del smešuje prvky typické pro ruzná období. Ve 25. dynastii se preferovaly spíše
modely ze Staré a Strední ríše než z Nové ríše. Smes ruzných vlivu mužeme pozorovat
dokonce i na jediném umeleckém díle: sochy Taharky a Tanutamona (664-656 pr. Kr.) z
Gabal Barkalu mají silne modelovaná tela a jednoduché kostýmy typické pro Starou ríši, ale
na jejich trupech je patrná stredová cára charakteristická pro sochy vytvorené ve Strední ríši.
Kuš a Asýrie
I když kušitští monarchové v Egypte neobnovili centralizovanou vládu, jejich autorita coby
nejvyšších vládcu Egypta jim umožnila prijetí aktivnejší politiky vuci Levante než jakou
praktikovali libyjští králové vládnoucí po Šešonkovi I. To vyvolalo konflikt s Asýrií, jejíž
vojska v 8. stol. pr. Kr. dobyla Babylónii a cásti východního Stredomorí. Prestože výboje
Kušitu do Palestiny nakonec vedly k dobytí Egypta Asyrany, Asyrané nepochybne už tehdy
predstavovali hrozbu nezávislosti zeme. Ke konfliktu došlo v okamžiku, kdy armáda složená z
Egyptanu a Núbijcu pochodovala na jižní Palestinu, kde mela podporit judského krále
Chizkijáše a v r. 701 pr. Kr. se stretla se Sancheríbovým vojskem u Elteke. Egyptská armáda
byla poražena - to však neodradilo egyptské provincní krále od podpory jiných zahranicních
vládcu v boji proti Asýrii, která vyprovokovala asyrského krále Esarchadóna k zámeru dobýt
Egypt. První pokus o invazi v r. 674 pr. Kr. byl odražen, druhý, vedený samotným
Esarchadónem, byl úspešný. Memfis byla dobyta, Taharka uprchl do Núbie a jeho žena a deti
padly do zajetí. Asyrský král nemel v úmyslu vládnout v Egypte osobne, ale než odtáhl,
vynutil si od panovníku deltských knížectví prísahu, že budou podporovat asyrskou vládu a že
nedopoustí, aby Kušité znovu ovládli Egypt. Mezi temito vazaly byl i sajský panovník Neko,
jehož syn Psammetik (budoucí Psammetik I.) byl odvezen do Ninive, kde mel být poucen o
17
asyrských zvycích, než zacne vládnout v Athríbide. Nicméne Taharka znovu získal vládu nad
Egyptem, a to pomerne rychle. Asyrané nemohli tolerovat obnovení kušitské moci v Egypte (a
tím i možnost dalších výboju do Palestiny) a v r. 667 pr. Kr. Aššurbanipal, syn a následník
Esarchadóna, napadl Egypt. Taharka opet prchl do Núbie a egyptští panovníci se vzdali
Asyranum. Následný komplot, jehož cílem bylo opetovné dosazení Taharky na egyptský trun,
byl zmaren a zúcastnení egyptští vazalové popraveni. Sajský Neko Kušity nepodporoval a
jeho pozice byla ješte posílena, jelikož byl jmenován vládcem Memfidy.
Taharka zemrel v Núbii v r. 664 pr. Kr. a byl pohrben v pyramidové hrobce v Núrí, naproti
Gabal Barkalu, kde byla založena nová královská nekropole. Jeho nástupce Tanutamon bez
otálení vtrhl do Egypta a porazil deltské vazaly, kterí podporovali Asyrany. Odpovedí Ninive
byla odveta. Do Egypta byla vyslána velká armáda; Asyrané rychle dobyli celou severní cást
zeme a dostali se až k Thébám, které vyplenili a zpustošili. Tanutamon byl vyhnán a vrátil se
do Núbie. Kušitští panovníci si sice ješte nekolik generací cinili formální nárok na vládu nad
Egyptem, ale nikdy se jim již nepodarilo uvést jej ve skutek. Ale pres všecko zlo se
krveprolévání a nicení, jež následovalo po kušitském odporu proti Asyranum, ukázalo být i
pro neco dobré: panovníci jednotlivých knížectví si uvedomili nutnost vojenské a civilní
spolupráce, pokud meli zájem na opetovném získání nezávislosti. Krome toho bourlivé
události privedly k moci výjimecnou osobnost, nadanou duvtipem a schopnostmi potrebnými
k osvobození Egypta a k jeho dovedení do nového období.
Sajský panovník Psammetik I., syn Nekouv, byl jedním z vazalských vládcu, které Asyrané
poverili vládou nad provinciemi. Za své dlouhé vlády se nejen zbavil asyrského jha, ale uspel i
tam, kde Kušité selhali - sjednotil Egypt pod vládou jediného muže. Teprve nyní mužeme ríci,
že koncí 3. prechodná doba, nebot Egypt byl pripraven težit z prospešnosti centralizované
vlády, kontrolované silným králem.
Náboženství a hmotná kultura ve 3. prechodné dobe
Zatímco po celou dobu vlády faraonu se zdá být chrámový kult pomerne souvislý, ve 3.
prechodné dobe jeho praxi odlišují dva nápadné prvky: malá duležitost krále a výsadní
postavení žen v kultovní cinnosti. Jedním z duvodu ztráty jedinecného postavení krále (viz
výše) bylo to, že provádení chrámového rituálu - nezbytného k zachování rádu ve svete - už
nepatrilo mezi jeho privilegia; od konce Nové ríše tento úkol prebíralo knežstvo. To spolu s
dedicností knežských úradu v této dobe znacne prispelo k soudržnosti této spolecenské
vrstvy. Kneží byli bežne profesionálové a možnost zastávat nekolik úradu najednou vedla k
hromadení výnosných úradu v rukou jedné osoby. Vyvrcholením tohoto trendu byla nebývalá
duležitost postavení Amonových velekneží ve 21. - 23. dynastii, kdy byla jejich moc ješte
podeprena civilní a vojenskou mocí. Jak už ale bylo uvedeno, mel nadmerný vliv techto osob
destabilizacní úcinky na celou zemi a v 8. stol. pr. Kr. byla duležitost tohoto úradu utlumena náboženská moc v Thébách se pomalu presunula na „božskou manželku Amonovu“, zatímco
civilní a vojenská moc byla rozdelena mezi další úrady.
Chrámový kult a zamestnanci chrámu
Výsadní postavení žen v chrámovém kultu máme doloženo už ve 21. dynastii, kdy nekolik
duležitých náboženských úradu v Thébách zastávaly manželky a dcery Amonových velekneží.
Nejduležitejší byla funkce „první velké nácelnice hudebního souboru Amonova“. Presný
náboženský význam tohoto úradu neznáme, ale jiste není náhodou, že tyto vysoce postavené
18
ženy mely zároven tituly, které vypovídaly o duležitosti bohyn jako napr. Muty a Hathory, o
nichž se soudilo, že pomáhají Amonovi pri udržování tvurcího procesu a tedy i v zachovávání
celého vesmíru.
Za 22. dynastie úrad „nácelnice hudebního souboru“ zanikl a místo nej se zacal rozvíjet úrad
„božské manželky Amonovy“ (neboli božské uctívacky). Její hlavní náboženskou úlohou bylo
povzbuzovat rozmnožovací touhy boha a tím zajistit plodnost zeme a cyklické opakování
stvorení. Ve 3. prechodné dobe tuto funkci obvykle zastávala dcera krále nebo velekneze
úradujícího v Thébách. Oproti situaci v Nové ríši, kdy mohla úrad vykonávat králova
manželka, se od „božských manželek“ ve 3. prechodné dobe ocekával celibátní život, což
patrne souviselo se zavedením teokracie. Jak již bylo receno, mohlo to mít politický podtext.
Vzestup moci „božské manželky“ se casove shodoval s úpadkem úradu Amonova velekneze a
mohl být prosazován jako prostredek k vyrešení „problému“ odštepenectví Théb, jelikož úrad
božské manželky jednak umožnoval vzdáleným královským domum zastoupení v Thébách, a
nadto její celibát zajištoval, že nevznikne žádná poddynastie (následnice byly adoptovány).
Postavení „božské manželky“ se stále zvyšovalo a adopcní systém se udržel až do konce 26.
dynastie.
Rust duležitosti úradu „božské manželky“ ve 3. prechodné dobe je jasný: od 23. dynastie se
její postavení zacíná blížit postavení krále a ve 25. dynastii se jako duležitá osoba zacíná
objevovat i na monumentech. I její ikonografie se posunuje - už není znázornována jen jako
žena chrestící sistry. Na reliéfech v Usirove kapli v Karnaku a v kaplích samotných „božských
manželek“ v Medínit Habu se objevují v rolích, jež byly predtím vyhrazeny pouze pro krále:
obetují bohum (dokonce predstavují maat), jsou bohy objímány, ciní úlitbu pred obrazem
boha, vedou obrady pri zakládání chrámu a prijímají od bohu atributy královské hodnosti.
Amenardis je napríklad zobrazena, jak prijímá symboly jubilejních oslav od Thovta,
Šepenupete I. zase Amon upravuje pokrývku hlavy, kojí ji bohyne a dokonce je zpodobena s
dvema korunami na hlave, což je zcela neobvyklé. Jak vyplývá z poškozených reliéfu v
severním Karnaku, mohla „božská manželka“ dokonce slavit svátek sed, který jinak slavili
pouze králové.
„Božská manželka“ byla hlavou „panství božské uctívacky“, kde bylo zamestná znacné
množství lidí vcetne „zpevacek vnitrních (síní) Amonových“ (celibátních knežek, které nekdy
mely dost vysoké postavení); nápisy se zminují o jedné, která byla dcerou Takelota II., a o
jiné, jejímž otcem byl libyjský nácelník z delty. Panství spravoval „nejvyšší správce“ a patrili
do nej i kneží a písari. Díky rostoucí duležitosti „božské manželky“ a její družiny se tito
správcové stali na konci 25. dynastie mocnými a vlivnými postavami Théb (jak dokládají jejich
nádherné hrobky v Asásífu) a za 26. dynastie jim pripadla klícová role pri zaclenování jihu do
plne sjednoceného Egypta.
Není náhodou, že prominentní role vysokých úradu žen v náboženských kultech 21. dynastie
byla casto spojena s bohy-detmi, jako byli napr. Harpachered a Chonsu. Krome jiných titulu
byly tyto ženy „chuvami“ nebo „božskými matkami“ techto bohu a 3. prechodná doba je
svedkem rostoucí duležitosti vztahu mezi matkou a dítetem v egyptském náboženství, který
pak byl po celý zbytek prvního tisíciletí pr. Kr. jedním z nejvýraznejších aspektu egyptského
života. Hlavním projevem tohoto vyznávání králova božského zrození je rostoucí duležitost
božských triád, tedy boha, bohyne a jejich dítete (nekdy ztotožnovaného s králem).
Nejvýznamnejší z techto triád byly trojice Eset,Usir,Hor a Amon, Mut, Chonsu, které mely
obe velký význam už ve 3. prechodné dobe. Prominentní postavení Usira v této dobe
vyplynulo z rozvoje kultovních míst v Thébách, která mu byla zasvecena. Mezi nejznámejší
19
obrázky ze starovekého Egypta, které se prosadily ve 3. prechodné dobe, patrí Eset kojící
Hora a díte-Hor stojící na krokodýlech a vítezící nad škodlivými silami (vyskytuje se nejcasteji
na magických stélách známých pod názvem cippi). Za svou duležitost vdecí tato božstva zejména mýty o Horove detství v bažinách delty - dominantnímu vlivu deltských panovníku,
jakému se tešili v této dobe. Tesné spojení mezi náboženstvím králova božského zrození a
královskou mocí je zjevné: nekolik panovníku od Šešonka I. po Taharku bylo na chrámových
reliéfech a drobných predmetech zobrazeno jako nahé deti sající mléko od bohyne (Hathory
nebo Bastety). Tato scéna symbolizovala predání moci novému panovníkovi a znovuzrození
bylo považováno za vhodnou metaforu pro tento rituál predání moci.
Po celou 3. prechodnou dobu se v Memfide udržoval kult posvátného býka Hapiho bez
ohledu na neustálé zmeny ve vláde mesta, jak nám dokládají hroby na sakkárském Serapeu s
cetnými votivními stélami. Nyní také zacínají být nekterá zvírata spojována s jinými božstvy;
zmínený trend kulminoval ve zvírecích kultech Pozdní doby, z níž se dochovalo obrovské
množství votivních sošek a katakomb zaplnených miliony zvírecích a ptacích mumií.
Pohrební zvyky
Politický a kulturní vývoj Egypta této doby se zretelne odráží v postoji vuci mrtvým.
Nejvýraznejší zmeny prodelalo umístení hrobu a typy hrobek. U elity nahradilo drívejší
fyzickou izolaci nekropole pohrbívání v areálu kultovního chrámu. Vzhledem k tomu, že
nejstaršími (a nejlépe zdokumentovanými) príklady jsou královské hrobky v Tanide, mohl být
tento trend inovací králu 21. dynastie a byl možná cástecne motivován zámerem ucinit z
Tanidy severní protejšek Théb. Tato praxe se nejvýrazneji projevila u králu, ale ujala se i u
vysoko postavených osob: u memfidských velekneží, kterí si zacali stavet hrobky na okraji
posvátného okrsku chrámu boha Ptaha; královna Kama tak byla pohrbena v Leontopoli u
Búbastidy; a jeden vysoký hodnostár byl pohrben vedle ohradní zdi chrámu v Tell Balamúnu.
At už mela tato tendence koreny v delte nebo ne, brzy se objevila i v Thébách, kde zacali být
vysocí hodnostári pohrbíváni v okrscích chrámu v Medínit Habu a v Ramesseu. Umístení
hrobu zajištovalo nejen vetší bezpecí pred vykradením, ale také vetší blízkost bohu. Umístení
hrobu „krále“ Harsieseta a zesnulé „božské manželky“ v Medínit Habu mohlo být také
ovlivneno místními kulty: ve 3. prechodné dobe zacal být Malý chrám spojován s „Džemeovou
mohylou“, kde se konaly rituály spojené s tvurcími silami boha Amona.
Samotné hrobky byly daleko jednoduššími stavbami než hrobky Nové ríše. Tradice
vynakládání obrovského majetku na složité a umelecky provedené superstruktury a
labyrintové skalní hrobky je nyní prerušena. Jak královské, tak elitní hrobky byly zredukovány
na na malé podzemní hrobní komory se skromnými kaplemi v nadzemní cásti. Soukromé
hrobní kaple nejsou archeologicky príliš dobre zdokumentovány a zdá se, že byly pomerne
vzácné. Nekteré zmizely bezpochyby kvuli tomu, že neodolaly zubu casu, ale i tak máme málo
dukazu o jejich existenci mimo hlavní strediska - tedy Théby, Tanis a Memfis. Cím vzácnejší
jsou soukromé hrobky, tím castejší a rozmanitejší jsou obecní hroby, obvykle umístené ve
starších hrobkách nebo již nepoužívaných náboženských stavbách. Zacátkem tohoto období
je zrejme jedenácté a desáté stol. pr. Kr., kdy se zacaly prenášet mumie králu Nové ríše a
Amonových kneží z 21. dynastie do starších hrobek. Po celé toto období byly osoby ze všech
spolecenských vrstev pohrbívány ve skupinách, a to po celém Egypte (príklady nacházíme v
Sakkáre, Hérakleopoli, Achmímu, Thébách a Asuánu), a kde máme i prosopografické údaje,
jako napr. v Thébách, ukazuje se, že základem techto skupin je rodina.
20
Množství i rozmanitost pohrební výbavy jsou znacne zredukované. Príslušenství hrobní kaple
(jako jsou sochy a obetní stoly) témer mizí, stejne jako nábytek, oblecení, nástroje, zbrane a
pracovní potreby, hudební nástroje, hry a kamenné a keramické nádoby. S výjimkou malých
stél, obvykle z malovaného dreva, se pohrební výbava omezuje na úzký okruh ciste
pohrebních predmetu - rakve, kanopy (obvykle jen napodobeniny), amulety, vešebty a
pohrební papyry (jeden z nich bývá obycejne ukryt v sošce boha Usira). Toto období rovnež
vyznacuje rychlý úpadek a nakonec úplná prestávka v tradici psaní pohrebních textu. Zatímco
v elitních hrobkách v Thébách se ve 21. dynastii i nadále používala Kniha mrtvých a k
nekrálovskému repertoáru dokonce ješte pribyl Amduat a Litanie k Reovi, ve 22. dynastii
tyto tradice úplne atrofovaly. Prestaly se psát pohrební papyry a texty na rakvích nebyly nicím
víc než opakovanými obetními formulemi a recmi bohu, cemuž odpovídalo i zjednodušení
ikonografického repertoáru.
Zmínené jevy zrejme odrážejí významné zmeny v postoji vuci smrti a pohrbu v libyjském
období. Vymizení impozantních superstruktur (i ty nejpracnejší se daly postavit pomerne
rychle) naznacuje, že lidé se na pohreb už nepripravovali tak peclive a neprikládali mu takovou
duležitost. To potvrzuje i jejich povaha ad hoc (byly jen nahrubo sestavené z casto znovu
použitých bloku) a platí to zejména o hrobkách v Libyjci ovládaném severním a stredním
Egypte: V Tanide, Memfide, Leontopoli a Hérakleopoli. Duležité soucásti hrobní výbavy, jako
byly kamenné sarkofágy, nacházíme jen v královských hrobkách, a i tech nekolik málo
príkladu bylo vyrobeno z již použitých predmetu. Recyklace pohrebních predmetu zasáhla
dokonce i méne nákladné veci - zvlášt ve 21. dynastii, kdy se v Thébách ve velkém merítku
pohrbívalo v již použitých rakvích. Pritom Egypt nepostrádal materiální bohatství a
decentralizace zeme v žádném prípade nezpusobila úpadek zrucnosti socharu, malíru ci
kovodelníku (viz níže). Zmena postoje k mrtvým, kterou tyto jevy naznacují, muže spíš prímo
souviset s prítomností Libyjcu v egyptské spolecnosti. Stavba pracných príbytku pro mrtvé a
zájem o pohrební kult jiste nepatrí k typickým rysum polokocovné spolecnosti, jakou byla ta
jejich. Je velmi zajímavé, že k obnovení pohrebních praktik podle starých tradic došlo až za
vlády kušitských panovníku, jejichž obdiv ke starým egyptským tradicím byl ponekud
puristický. Duraz se nyní presouvá z fyzického príbytku mrtvých na telo samotné a na jeho
okrášlení. Mumifikace dosáhla vrcholu za 21. dynastie, ale i v následujícím období se udržela
její vysoká úroven. K inovacím patrí použití podkožní výplne, která mela zabránit scvrkávání
mrtvoly, dále nárocnejší kosmetické úpravy, k nimž patrila peclivá úprava vlasu a pracná
konzervace nehtu, a peclivejší uchovávání vnitrností, které byly individuálne baleny a vkládány
zpet do tela (mrtví byli i nadále opatrováni kanopami, ale casto se jednalo o pouhé
napodobeniny). Tyto postupy zrcadlí touhu zachovat telo v tak úplné a dokonalé podobe, jak
jen to bylo možné. Mumie získává postavení idealizovaného obrazu promeneného mrtvého a
její bezpecnost zajištuje zvýšený pocet rakví v jednom hrobe - nekdy dokonce i ctyri.
Úpadek ve stavbe individuálních hrobních kaplí s umelecky zdobenými stenami vedl k
premístení základních pohrebních obrazu a textu na povrch rakve a na papyry. Proto jsou
rakve z doby 21. dynastie pokryté zevnitr i zvenku množstvím nahuštených obrazu. Thébští
kneží vytvorili nový bohatý repertoár pohrební ikonografie, která prostrednictvím
kombinovaných mytologií o Usirovi a o slunecním bohu propagovala koncept znovuzrození, a
jednotlivé obrazy byly koncipovány tak, aby koncentrovaly množství významových rovin v
jediné komplexní scéne. Ve shode s ukrýváním hrobu a se všeobecným nedostatkem míst
posledního odpocinku v této dobe vzaly na sebe rakve náboženskou funkci hrobky, jak se to
za podobných okolností stalo i v 1. prechodné dobe. Koncem 3. prechodné doby dal vývoj
21
povrchové výzdoby rakví vyniknout novému konceptu: rakev ztelesnovala miniaturní vesmír,
jehož stredem byl zemrelý, který byl ztotožnen (pomocí textu a obrazu na rakvi) s bohemstvoritelem, a tedy byl sám sobe zdrojem zmrtvýchvstání.
Pohrební zvyky rovnež potvrzují teorii severo-jižního rozdelení obyvatelstva a hmotné kultury
Egypta v této dobe. Prestože deltské lokality (krome Tanidy) vydaly nekolik hrobu
datovatelných do techto století, je užitecné srovnat dukazy z Memfidy a Fajjúmu s hojnejším
materiálem z jihu. Z omezeného rejstríku pohrební výbavy, kterou nacházíme v hrobech ze 3.
prechodné doby, se pouze rakve používaly dusledne po celou dobu. Jejich výzkum naznacuje
vzájemné ovlivnování severu a jihu, zejména pak na pocátku 22. dynastie, kdy je v Thébách
doložena duležitá zmena ve vzhledu rakví. Opouští se oblíbený styl 21. dynastie, pro nejž jsou
typické horror vacui a mnohovrstevné obrazy, a na jeho místo nastupuje celá rada nových
typu (obaly z polychromované kartonáže uzavrené v mnohem jednodušších drevených
rakvích). Pozorujeme na nich ochuzení ikonografického repertoáru, vetší duraz na symetrické
usporádání bohu a smelejší užití barvy. Existují náznaky, že tyto prvky pocházejí ze severu, jak
dokládají hroby z memfidské nekropole a ze hrbitovu ležících kolem vchodu do Fajjúmské
oázy. Zavlecení severoegyptských pohrebních zvyklostí do Horního Egypta se zrejme casove
shoduje s prosazením vetší královské autority na jihu, které bylo dílem Šešonka I. a jeho
nástupcu. Ovšem v následujícím období se na severu a na jihu objevují výrazne odlišné styly
rakví, které zrejme odrážejí postupující decentralizaci Egypta a snad také sociální rozdelení,
potvrzené i ostatními dukazy.
Ke konci 3. prechodné doby došlo k výraznému návratu ke starým tradicím, kombinovaným s
nekterými inovacemi. Elita si opet zacala stavet nákladné hrobky. Na thébské nekropoli je
patrný vývoj od hrobek se skromnou superstrukturou, postavených na konci 8. stol. pr. Kr.,
ke gigantickým komplexum, které si na konci 25. dynastie nechali postavit Mentuemhet a jeho
soucasníci. Patrí k nim samostatne stojící superstruktura a peclive postavené a vyzdobené
podzemní komory; rozsah a umelecká úroven monumentu naznacují, že prípravy na smrt se
opet zacaly brát vážne. Škála pohrební výbavy se rozšírila; díky stylistickému vývoji rakví
vznikly nové typy, kombinující oživení starých prvku s inovacemi: vnejší skrínové obaly s
obdélníkovou základnou predstavovaly svatyni nebo hrobku Usirovu, do vnitrních rakví,
pripomínajících sochu se zadním operným pilírem a piedestalem, se pak promítala nová
podoba promeneného zemrelého. Podobným vývojem prošly i figurky vešebtu a soucástí
pohrební výbavy se staly sošky složeného božstva Ptah-Sokar-Usire (také v této podobe),
které se pak staly jednou z nejbežnejších soucástí výbavy hrobek Pozdní doby. Kanopy opet
zacaly sloužit svému puvodnímu úcelu a znovuzrození zažila i pohrební literatura, což je ješte
duležitejší. Prepracovaný text Knihy mrtvých v nové, tzv. sajské redakci (ve skutecnosti byla
dílem 25. dynastie), se zapisoval na papyry a rakve, zatímco archaizujícíc tendence doby vedly
k opisování pasáží z Textu pyramid, které pribyly k soudobému repertoáru. S výjimkou
posledne jmenovaných textu byly hlavním strediskem inovací, které se v 7. stol. pr. Kr. šírily
smerem na sever, Théby. Tím není receno, že k podobnému vývoji nedocházelo i v ostatních
oblastech, ale místní chronologie na místech jako je Memfis není tak zretelná.
Vývoj umení a technologií zpracování kovu
Navzdory decentralizaci Egypta není na remeslných výrobcích patrný žádný významný úbytek
zrucnosti ci odbornosti. Je sice pravda, že kamenosocharství ve velkém merítku bylo v této
dobe vzácné, ale v menším merítku zároven vznikala jedinecná umelecká díla ve starých, ale
dosud nerozvinutých oborech zpracování kovu a výroby fajánse, které nyní získaly na
22
duležitosti. Všechny obory odrážejí vývoj archaizujících tendencí, které vedly k tomu, že vliv
Staré, Strední a Nové ríše byl cím dál tím výraznejší.
Škála typu soch se zredukovala. Kamenné královské sochy jsou velmi vzácné - králové 21.
dynastie si privlastnovali sochy drívejších panovníku a ackoli se ve 22. a 23. dynastii vyrábela
originální díla, vetšina zachovalých exempláru má skromnou velikost. Impozantní královské
sochy zažily návrat teprve za vlády Kušitu. Mezi nejúchvatnejší nálezy patrí žulová hlava
Taharky v Káhire a sfinga z Kawy, která se nachází v British Museum. Od 22. do 25.
dynastie bylo mnoho soch úredníku venováno chrámum a nekteré z nich jsou skutecne
výjimecnými umeleckými díly. Nejvetší oblibe se mezi nimi tešila bloková socha, tedy taková,
která podpírá svatyni, stélu nebo podobu boha (náoforní a stéloforní sochy). Vynikající reliéfy
Šešonka I. z el-Hibe a Osorkona II. z Búbastidy dokazují, že se stále vytvárela dvourozmerná
socharská díla jedinecné kvality, i když námety scén nebyly puvodní. Kvetlo i malírství a v
Thébách nahradila bohatou tradici výzdoby hrobek z Nové ríše umelecká díla vysoké úrovne
malovaná na rakve, stély a pohrební papyry.
Zrejme nejtrvaleji ovlivnila umelecká remesla 3. prechodné doby obor zpracování kovu.
Stríbrné rakve králu Pasbachaenniuta I. a Šešonka II. a široká paleta zlatých a stríbrných
nádob a šperku z tanidských královských hrobek svedcí o odborných schopnostech
egyptských kovotepcu, prestože jsou na tvaru a výzdobe nádob obcas patrné zahranicní vlivy.
Významný byl také rust rozmanitosti a technické úrovne kovových soch, které se v této dobe
objevují: nekteré byly zlaté ci stríbrné, ale vetšina se jich vyrábela z bronzu. Sochy mely
obvykle dokonale opracovaný povrch a mimorádného úcinku se dosahovalo tím, že umelec
vtepal proužky vzácných kovu do kanálku v bronzu. Sochy z drahých kovu byly pomerne
casté a v této dobe má také koreny tradice odlévání malých bronzových sošek bohu, která v
následujících staletích dala vzniknout tisícum takových sošek. Duležitejší ovšem byly velké
duté bronzové sochy odlévané technikou ztraceného vosku; sloužily jako votivní obeti nebo se
stavely na prenosné bárky bohu. Socha „božské manželky“ Karomamy v Louvru je vrcholnou
ukázkou tohoto typu, i když je možné, že rada bronzových sošek boha Usira, z níž se
dochovalo jen nekolik rozpadlých a nekompletních exempláru, mohla kdysi být stejne
úchvatná. Tyto sochy, vyrobené v dobe od 9. do 7. stol. pr. Kr., predstavují nejstarší známé
pokusy o vytvorení velkých bronzových soch metodou dutého odlévání; je známo, že mely
znacný vliv na rané zpracování kovu v Recku. Antictí autori uvádejí, že samští remeslníci
používali pri výrobe nejstarších velkých dutých kovových soch v Recku egyptskou technologii
a potvrzují to i nálezy egyptských bronzových soch z této doby na samotném ostrove Samos.
Neméne cinorodá byla i výroba fajánse. Na rozdíl od technologie výroby skla, která po
skoncení Nové ríše upadala, zažila fajáns rozkvet. Vetšina vešebtu z této doby je vyrobena
práve z tohoto materiálu, ale velké množství jich je jen hrube zpracovaných. Daleko jemneji
zpracované byly poháry ve tvaru lotosu ozdobené reliéfy s výjevy z venkovského života nebo
z královské bitvy. Tvar poháru vyvolával predstavu znovuzrození a scény zobrazované na nich
a na fajánsových prolamovaných korálkách, které s nimi souvisejí, odrážejí nekteré aspekty
mytologie stvorení. Stejne typické pro tuto dobu jsou magické postavicky sloužící k ochrane
detí pri porodu a v kojeneckém veku. Bývají z modrozelené fajánse, casto s hnedými teckami
ci jinými detaily, a obvykle zpodobují rodinného boha Bese, opici nebo nahou ženu, držící
vázu ci hudební nástroj nebo kojící díte. I když byly nalezeny až v núbijském Kurru, naznacuje
koncentrace nálezu figurek v severovýchodní delte, že zde bylo hlavní stredisko jejich výroby.
Záver
23
Jak už bylo receno na zacátku, pejorativní význam termínu „prechodná doba“ v žádném
prípade nevystihuje povahu zmen., jež se odehrály v Egypte v letech 1069-664 pr. Kr. I když
se politická struktura zeme zásadne lišila od zpusobu vlády Nové ríše, egyptské osady a mesta
kvetly a hospodárství zeme se dá všeobecne oznacit jako zdravé. Prestože decentralizace
vlády vedla k príležitostným bojum o moc, systém prijatý libyjskými faraony a pretvorený
kušitskými králi byl v zásade funkcní. Stavba gigantických královských monumentu sice byla
omezena, ale kontinuita umení se udržela v jiných oborech a technologiích (malé sochy,
umelecké zpracování kovu, fajáns).
3. prechodná doba predstavuje výrazný úsek egyptských dejin, definovaný prechodem od
ztráty jednoty na konci Nové ríše k obnove centralizované vlády za Psammetika I.
Roztríštený politický systém (zejména invaze Asyranu) poskytl Egyptanum cennou lekci. Byl
potrebným impulsem k vytvorení centralizované vlády a prokázal ideologickou hodnotu
archaizujících tendencí a politickou váhu institucí, jako byl úrad „božské manželky Amonovy“,
pro udržení stabilního a méne bourlivého státu. S tím související zmeny v postavení krále a
výsadní postavení, které získaly nekteré nové náboženské trendy, byly rovnež predzvestí vecí
budoucích. Mužeme tedy ríci, že tato doba položila základy poslední velké etapy prosperity
starovekého Egypta.
24
13. kapitola
POZDNÍ DOBA
(664-332 pr. Kr.)
Alan B. Lloyd
Egyptologové se k Pozdní dobe casto staví prezírave a považují ji za poslední výdech kdysi
tak skvelé kultury. Takový názor znacne znehodnocuje historické úspechy techto staletí,
stejne jako pozoruhodnou životaschopnost, kterou se i nadále vyznacovala faraonská
civilizace. Badatel zabývající se touto dobou má také jednu velkou výhodu. Pri studiu starších
dob se musíme spoléhat výhradne na egyptské prameny, jež bývají casto zkreslené, zatímco
historik Pozdní doby má k dispozici daleko širší paletu písemných pramenu, nabízející
nebývalou možnost vzájemného porovnávání a tím i vhled do fungování egyptských
politických a vojenských institucí, zbavený propagandistického pozlátka, kterým egyptští písari
vyzdobili bez výjimky každou historickou událost.
Zmínená doba se delí na ctyri jasne vymezené fáze: sajskou dynastii (664-525 pr. Kr.); 1.
perské období (525-404 pr. Kr.); období nezávislosti (404-343 pr. Kr.); a 2. perské období
(343-332 pr. Kr.).
Sajská dynastie: vzkríšení egyptské moci
Opetovné sjednocení Egypta za sajské dynastie, tedy v polovine 5O. let 7. stol. pr. Kr.,
zvrátilo dlouhodobý trend v historii zeme, vyznacující se tím, že všechny predchozí události
neodbytne smerovaly k pokracujícímu tríštení zeme, historicky rozdelenému do period cizí
nadvlády. Roky následující po konci 20. dynastie s sebou prinesly ruzné tlaky, které zpusobily
rozpad království: slabost posledních ramessovských panovníku vyvolala pád centralizované
vlády; vzrust moci knežstva Amon-Reova v Thébách vytvoril z kneží obávané soupere autority
krále; a libyjská infiltrace rychle vedla k zaclenení Libyjcu do spolecenské a politické
hierarchie. Neprekvapuje nás, že energictí libyjští vládci pri získávání královských úradu
nenarazili témer na žádné prekážky, takže si snadno vytvorili radu dynastií s ruzným stupnem
moci. Pozdeji pokryla spletitá sít 25. dynastie - charakterizovaná prerušovanou nadvládou
Núbijcu - témer celé jedno století. I když si 25. dynastie vedla zpocátku dobre, na jejím konci
utrpela zeme dve asyrské invaze v letech 671 a 663 pr. Kr.
Zakladatel 26. dynastie zdedil krome moci také nekolik závažných problému: staroveký ideál
Egypta jako sjednoceného království byl vážne nahlodán rivalitou souperících politických
struktur v podobe thébského knežstva a libyjských dynastu; rozptýlení moci oslabilo
hospodárství, které na oplátku zhoršovalo politickou situaci; a úsilí asijských neprátel a
núbijských králu o získání vlády nad Egyptem predstavovalo stále se opakující vnejší hrozbu.
Každý pokus o vytvorení silného a jednotného egyptského státu závisel na odstranení - nebo
alespon neutralizování - techto faktoru. V tom dosáhla 26. dynastie oslnivého úspechu, který
nebyl korunován nicím menším než vzkríšením Egypta jako jedné z nejduležitejších svetových
velmocí.
Egypt vdecil za své znovusjednocení Psammetikovi I. (664-610 pr. Kr.), jehož otec Neko I.
(672-664 pr. Kr.) vládl v Sajích pod ochranou Asyranu a byl za to zavražden núbijským
25
králem Tanutamonem (664-656 pr. Kr.) v r. 664 pr. Kr. Psammetik nastoupil na trun s
podporou Asyranu a na pocátku své vlády kontroloval zhruba polovinu delty, jejímiž hlavními
mocenskými stredisky byly Sais, Memfis a Athribis, a udržoval tesné náboženské svazky s
Bútó. Asyrané v tomto vývoji videli jen pokracování starého zpusobu vlády prostrednictvím
místních vládcu, ale doba asyrské vlády nad Egyptem se nezadržitelne chýlila ke konci.
Vzhledem k problémum s prosazováním moci po celé ríši nemeli Asyrané jednoduše
dostatecnou vojenskou sílu k nekonecnému udržování své pozice tak daleko na západe.
Odhalit tuto situaci netrvalo Psammetikovi príliš dlouho, nebot byl nadán typicky sajskou
strategickou prozíravostí, a styky s Asýrií rychle získaly nový smer. V r. cca 658 pr. Kr. se mu
pri vysvobozování z asyrské nadvlády dostalo podpory od lýdského krále Gýga, což je
epizoda, která muže souviset s Hérodotovou tradicí, že Psammetik ve snaze upevnit a rozšírit
svou moc najal kárijské a iónské žoldnére. Krome vojenské moci vrhají naše prameny svetlo
také na další dimenzi této strategie: posilování hospodárské základny rozvojem obchodních
styku s Reky a Foinicany. Tento obávaný panovník evidentne velmi dobre chápal, že veškerá
moc musí být založena na zdravé státní pokladne.
V r. 660 pr. Kr. už Psammetik ovládal celou deltu a z této potencionální vojenské základny se
mu do r. 656 pr. Kr. podarilo získat vládu i nad zbytkem zeme, a to, jak se zdá, predevším
diplomatickou cestou, i když byla kola diplomacie urcite promazávána ocividnou dosažitelností
solidní a dobre vybavené vojenské síly složené z ne príliš ohleduplných zahranicních žoldméru.
Mel také znacný prospech z léta pestované ohebnosti místních panovníku, jakými byli lodní
kapitáni z Hérakleopole Magny a Mentuemhet z Théb, kterí rychle pochopili výhody
prizpusobivosti. Nejméne stejne naléhavým problémem byla otázka ovládnutí mocného
knežstva Amon-Reova v Thébách, jež bylo výzhamným faktorem oslabování královské
autority na konci Nové ríše. Velkým krokem na ceste k vyrešení tohoto problému byla
adopce jeho dcery Neitokrety „božskou manželkou Amonovou“, zajištující dedictví této
funkce. Psammetik tak zahájil proces, jehož cílem melo být premístení hlavního jihoegyptského
pramene knežské moci do rukou dynastie.
Získat moc je jedna vec a udržet ji vec zcela jiná - ale proces konsolidace probíhal
neobycejne úspešne. Hlavním dílem prispeli žoldnéri, kterí už sehráli duležitou roli pri
sjednocování zeme. Naše dokumentace zduraznuje predevším žoldnére reckého a kárijského
puvodu, ale dozvídáme se rovnež o Židech, Foinicanech a dokonce i o „Šasu Beduín“. Tyto
jednotky zastávaly dve funkce. Na prvním míste mely zajištovat bezpecnost Egypta pred
vnejšími útoky hrozícími ze strany celé rady neprátel - nejprve Asyranu a poté Chaldejcu
(Babylónanu) a Peršanu. Bezpochyby však sloužily zároven uvnitr zeme jako protiváha k moci
macimoj, trídy domorodých vojáku, kterí byli potomky Libyjcu a predstavovali závažnou
potencionální vnitrní hrozbu královské autorite.
Hérodotos nás informuje, že mezi Búbastidou a morem vzniklo pri pelúsijském rameni Nilu
množství stratopeda („táboru“). Tvrdí, že tyto tábory byly obývány bez prestávky pres sto
let, až do doby, kdy byli žoldnéri na pocátku vlády Ahmose II. (570-526 pr. Kr.)
prestehováni do Memfidy, ale archeologické dukazy vytvárejí ponekud složitejší obraz. V Tell
Dafáne (recky Dafnae) je nejstarším doloženým králem urcite Psammetik I., ale prevážná cást
materiálu pochází z doby vlády Ahmose II. - rozmístení protirecí hérodotovské tradici. Víme
ješte o jednom tábore, ležícím 20 km od Dafnae, na jih od Pelusia, kde bylo nalezeno velké
množství recké keramiky ze 6. stol pr. Kr. Nejprijatelnejším vysvetlením rozporu mezi
literárními prameny a archeologickými dukazy je to, že byli vojáci na pocátku Ahmosovy vlády
z táboru staženi v dusledku protirecké kampane (viz níže), ale pozdeji sem byli posláni nazpet,
26
aby celili rostoucí perské hrozbe. Pokud jde o jejich integraci do egyptské armády, naznacuje
známý recký nápis na noze jednoho z kolosu v Abú Simbelu, stejne jako pozdejší praxe, že
žoldnéri pod velením Egyptanu tvorili jeden ze dvou sboru armády, jejímž vrchním velitelem
byl rovnež Egyptan. Je dlužno poznamenat, že tito vojáci nebyli vždy spolehliví a že máme
zprávy o vzpoure žoldnéru v Elefantine za vlády Haibreovy (589-570 pr. Kr.).
Petriho vykopávky v Tell Dafáne odhalily živý a pravdepodobne typický obrázek trvalých
základen techto jednotek v sajském období. Lokalita se rozkládá na rozlehlé pláni pokryté
keramikou, jíž vévodí pozustatky standardní šestiboké bašty tvorené strílnami, které byly
vetšinou vyplnené pískem. Petrie odhadl její puvodní výšku na cca 30 stop (10 m) a domníval
se, že se nad ní tycila pevnost. Tato stavba, kterou urcite vybudoval Psammetik I., zrejme
sloužila jako tvrz opevnená masivní obdélníkovou zdí ze sušených cihel, ale z té zbyly v
Petrieho dobe jen základy. Za zdí se rozprostírala civilní osada, zejména smerem na východ.
Pri vykopávkách bylo nalezeno velké množství výzbroje reckých pešáku, ale lokalita sloužila
zároven jako námorní základna, odkud mohly recké válecné galéry vyplouvat na vojenské
operace, což nám potvrzuje duležitost žoldnéru v egyptském válecném námornictvu.
Neprekvapuje nás, že prednostní postavení zahranicních vojáku nebylo domorodým macimoj
príliš po vuli. Podle Hérodota se jich cást vzbourila a odtáhla z Egypta na místo, které mohlo
ležet nekde v blízkosti Modrého Nilu a gezirské oblasti poblíž Omdurmanu, pokud mužeme
verit jeho topografickým údajum. Za vlády Haibrea byla situace ješte horší a nakonec vedla ke
katastrofe: král byl v dusledku vzpoury egyptských macimoj proti privilegovanému postavení
Reku a Kárijcu v armáde svržen z trunu. Jiskrou, která zapálila soudek se strelným prachem,
byla katastrofální porážka, kterou utrpela vojenská výprava složená z egyptských macimoj,
vyslaná proti recké kolonii Kyréne. Ta poskytla Ahmosovi príležitost využít tohoto vojska k
porážce Haibreových žoldnéru u Momemfidy v r. 570 pr. Kr. a zmocnit se egyptského trunu.
Stejne duležitým zájmem sajské politiky pri budování sjednoceného Egypta bylo hospodárství
Základem zdravého hospodárství zeme vždycky bylo zdravé zemedelství, a to za Ahmosovy
doby dosahovalo prímo oslnivých úspechu. Hérodotos to komentuje slovy (II. 177,1): „Ríká
se, že za vlády Amasia II. dosáhl Egypt nejvyššího stupne blahobytu, at už v tom, co dala
reka pude, nebo v tom, co puda vydala cloveku, a že osídlená mesta v té dobe dosáhla poctu
20 000.“
I obchodu král venoval velkou pozornost. Podle našich textových pramenu hrály hlavní roli
obchodní styky s Reckem, i když je treba poznamenat, že vetšina našich pramenu je práve
reckého puvodu. Ze samotného Egypta se dozvídáme o obchodních stanicích, jako byla
„Zed Milétanu“ a „Ostrovy“, pojmenované napr. Efesos, Chios, Lesbos, Kypr a Samos, ale
v nejranejší dobe je jejich presný vztah ke korune ci k ostatním reckým strediskum nejasný.
Daleko nejlépe zdokumentovaným obchodním strediskem je Naukratis, založená na
kanopském rameni Nilu nedaleko hlavního mesta Sais, která mela vynikající podmínky pro
domácí i zahranicní obchod. I když mesto založili v polovine nebo na konci 7. stol. pr. Kr.
Milétané, usadili se zde i obyvatelé dalších východoreckých mest a rovnež obchodníci z
ostrovního státu Aigína, ležícího v Sarónském zálivu jižne od Athén. Vykopávky odhalily radu
posvátných okrsku zasvecených reckým kultum, manufakturu na výrobu skarabu na vývoz a
šestibokou baštu typickou pro Pozdní dobu, podobnou bašte v Tell Dafáne. Její puvodní úcel
byl zrejme vojenský, ale mohla mít také civilní, snad administrativní funkci.
Je obtížné urcit, do jaké míry byl obchod v pocátecních fázích regulován. Je možné, že se zde
od samého pocátku uplatnoval model z núbijské Mirgissy, fungující za dob Strední ríše. Tento
systém je souhrnne popsán na stéle z osmého roku vlády Senusreta III.:
27
Jižní hranice, vybudovaná za krále Horního a Dolního Egypta Chakaurea (at žije na
veky vekuv) v osmém roce jeho vlády, aby zabránila každému Núbijci dostat se na
sever po souši nebo po rece v lodi kaj, stejne jako dobytku patrícímu Núbijcum, s
výjimkou Núbijcu, kterí pricházejí za obchodem do Mirgissy nebo s nejakým
diplomatickým poselstvím, nebo v jakékoli záležitosti, kterou jim povoluje zákon; avšak
jakékoli núbijské lodi kaj bude provždy zakázáno proniknout na sever za Samnu.
At už tomu bylo jakkoli, je jisté, že se Naukratis stala kanálem, kudy musel podle zákona z r.
cca 570 pr. Kr. proudit veškerý recký obchod. Máme ovšem dukazy o ješte horlivejším úsilí
o jeho rozvoj: víme, že Neko II. (610-595 pr. Kr.) prinejmenším zacal se stavbou kanálu
spojujícího Nil s Rudým morem, takže je zrejmé, že muselo dojít k oživení hospodárské
cinnosti v oblasti Rudého more, která byla za drívejších dynastií ohniskem obchodních zájmu.
Je také rozumné vzít v potaz existenci nepravdepodobného Hérodotova vyprávení o obeplutí
Afriky z popudu Nekoa II., které také odráží zájem o tuto oblast.
At už byla tato opatrení sebepusobivejší a sebeokázalejší, nesmíme zapomínat na prostý fakt,
že velké vojsko ani plná pokladna nejsou samy o sobe dostatecnou základnou pro udržení
moci. Vnitrní oporou systému musí být ideologická konstrukce prijatelná pro poddané. Touto
základnou byl v Egypte vždycky koncept božské královské moci, který dával faraonovi jasne
definovanou a všeobecne prijímanou roli, jež ospravedlnovala nejen jeho vládu, ale pripisovala
mu i udržování celého vesmíru. Tento program bylo nutné prijmout a dusledne dodržovat. Být
zákonným faraonem znamenalo chovat se zákonne. Tento ideál egyptského faraona jsem již
jednou shrnul následovne:
Toto jsou základní složky: faraon nastupuje na trun jako Hor, vládce kosmického rádu
(maat) a vítezí nad silami temnoty; jeho role pak pokracuje tím, že zajištuje blahobyt
Egypta - na poli hospodárském organizováním zavlažovacího systému a na poli
vojenském podporováním své armády a vítezstvím nad zahranicními nepráteli; pax
deorum zajištuje tím, že dodává chrámum potrebné vybavení, a stavbou monumentu jak
pro bohy, tak pro sebe (sochy a pohrební komplexy); do Puntu, na Sinaj a do dalších
obvyklých zdroju nerostných surovin vysílá výpravy a v jejich prubehu bohové
naznacují svuj souhlas s králem „zázraky“, bjajet, jimiž muže být jak necekaný úspech
výpravy, tak jakákoli jiná znamení, jež se bohum zlíbí poskytnout. Výsledkem toho
všeho bude dlouhý život krále a uskutecnení vule bohu vytvorením vesmírného rádu na
zemi. (HérodotosII., komentár 2.16-17)
Psammetik I. byl z tohoto hlediska v dobré situaci, ale zároven jej tížila velká zodpovednost.
Bral na sebe jednu z nejkritictejších rolí královské moci, když si oblékal plášt Meniho a
Mentuhotepa II.: sjednocoval zemi a obnovoval správný rád vecí - stav, který Egyptané
nazývali maat. S krystalickou pruzracností to vystupuje z prvních rádku dochované cásti
Neitokretiny Stély o adopci, nejdelšího královského nápisu z doby jeho vlády:
Já (Psammetik) jsem ho vždycky zastupoval, jak se sluší na syna. (2) Já jsem jeho
prvorozený syn, ten, kterému otec bohu zajistil blahobyt, ten, který vykonává božské
rituály; on jej zplodil pro sebe, aby uspokojil své srdce. Dal jsem mu svou dceru, aby
byla „božskou manželkou“, a obdaroval jsem ji štedreji než všechny pred ní. Jiste ho
28
uspokojí její uctívání a bude chránit zemi (3) toho, kdo mu ji dal... Nebudu delat tu vec,
která se delat nemá, a vyženu dedice z jeho trunu, ježto jsem král, který miluje (4)
pravdu - mámt neobycejný odpor ke lži - syn a ochránce svého otce, prijímající dedictví
Gebovo a sjednocující obe cásti ješte za dnu svého mládí. (II. 1-4)
Oddanost bohum se jiste neomezovala jen na prohlášení, jimiž král sdeloval své zámery.
Psammetik a jeho nástupci se angažovali ve stavbe posvátných objektu, aby tím vyjádrili svou
zbožnost a udržovali dobrou vuli a podporu bohu. Sajské budovy se dochovaly ve velmi
špatném stavu, což je do znacné míry zaprícineno jejich polohou, nebot v delte jsou podmínky
pro prežití památek daleko nepríznivejší než v Horním Egypte, ale v Hérodotovi, nápisech a
fragmentech budov se nám dochovalo dostatek informací prokazujících, že sajští panovníci
delali, co bylo v jejich silách, aby naplnili tuto cást královské agendy. Z pramenu se
dozvídáme, že Psammetik I. postavil jižní pylon Ptahova chrámu v Memfide a v téže svatyni
také stavel pro posvátného býka Hapiho; o jeho následníku Nekovi II. zase víme, že nechal v
Memfide postavit monumenty ke cti Hapiho, a další dukazy o jeho stavebním úsilí se nacházejí
ve vápencových lomech v pohorí Mokattam, kde zanechal stopy po težební cinnosti i
Psammetik II. (595-589 pr. Kr.). Ahmose II. zase podporoval neobycejne plodnou stavební
cinnost v Sajích, sídelním meste dynastie, kde postavil pylon v chrámu bohyne Neity, nechal
zde vztycit kolosální sochy a pro procesní kolonádu opatril sfingy s lidskými hlavami.
Archeologické památky skutecne vyvolávají pusobivou predstavu chrámové nádhery tohoto
mesta v Pozdní dobe, jež byla predevším dílem sajských králu. Ohniskem zájmu byl posvátný
okrsek bohyne Neity, kde leželo hlavní kultovní stredisko („Neitino sídlo“) a další prostory
vyhražené celému houfu spríznených bohu a bohyn (Usir, Hor, Sobek, Atum, Amon, Bastet,
Eset, Nechbet, Vedžo a Hathor). Nacházel se zde hrob Usiruv a posvátné jezero, kde se
konaly rituály Svátku Usirova vzkríšení, a místo bylo ozdobeno obelisky a jinými stavebními
prvky, o nichž dnes smutné sajské ruiny mnoho nevypovídají.
Mesto Sais ovšem nebylo jediným adresátem štedrosti 26. dynastie. Dozvídáme se napríklad
i o tom, že Ahmose vztycil v Memfide nekolik kolosu (z toho dva žulové) a postavil zde chrám
bohyni Esete, budoval ve Fílé, Elefantine, Nebeše, Abydu a v oázách a pristavoval ke starším
stavbám na mnoha jiných místech vcetne Karnaku, Mendésu, v okolí Tanty, v Tell elMaschúte, Benze, Sohagu, el-Manši a Edfu. Intenzivní stavební cinnost zase zachycují nápisy v
lomech Tury a v Elefantiny.
Ideologie královské moci nezahrnuje jen svet živých, ale prirazuje také králi nesmírne duležitou
funkci po smrti: žijící král ztelesnuje Hora a vládne živým; zemrelý král je Usir, král mrtvých,
ale zároven se od nej ocekává - vzhledem k tomu, že je Usir v tomto kontextu pripodobnován
k Reovi - že se bude podílet na pusobení kosmického kolobehu. V prubehu veku byl
vypracován složitý program rituálu, jejichž úcelem bylo dostat krále do záhrobního života a
udržet ho tam. Nejokázaleji tento program ilustrují pyramidy Staré a Strední ríše a hrobky v
Údolí králu s prilehlými kultovními chrámy z Nové ríše. Panovníci 26. dynastie sice nestaveli
tak oslnivé monumenty, ale pusobili na poli pevne vymezeném tradicí Pozdní doby. Od konce
Nové ríše byli králové pohrbíváni v hrobních kaplích na nádvorích chrámu - jednak z
bezpecnostních duvodu, ale také proto, že jiste cítili svou závislost na náklonnosti zmínených
božstev. Králové 26. dynastie v této praxi pokracovali a nechávali se pohrbít v hrobních
kaplích na nádvorí sajského chrámu bohyne Neity. Žádná z techto hrobek se nezachovala, ale
není težké zrekonstruovat jejich podobu na základe Hérodotova popisu a starších obdobných
staveb v Medínit Habu a Tanide. Skládaly se ze dvou cástí. Do nadzemní zádušní kaple se
29
vcházelo dvojitým vchodem ze sloupové síne. Její steny pravdepodobne zdobily malované
reliéfy související se zádušním kultem zemrelého krále, jemuž byla kaple vyhražena. Podzemní
cást tvorila klenutá hrobka s královským sarkofágem a byla zrejme také vyzdobená. Hrobní
výbava byla nejspíš relativne skromná, soude podle tanidského modelu, ale urcite obsahovala
tradicní královské vešebty a kanopy.
Dosud jsme se v této kapitole soutredili predevším na sajskou politiku a vnitrní problémy
zeme, ale vzhledem ke chmurné historické zkušenosti zahranicní invaze, k níž došlo za 25.
dynastie, se nebudeme príliš mýlit, když budeme za hlavní úkol panovníku této doby
považovat ochranu egytských hranic pred vpády cizincu. Nejkritictejší oblastí byla Asie, kde
byla prvotním problémem ochrana egyptských hranic pred možností nových útoku ze strany
Asyranu - tem to ale znemožnily obtíže, které byly jejich materské zemi geograficky mnohem
bližší. Dukazy o egyptské vojenské aktivite v Asii jsou velmi sporé, nicméne není pochyb o
tom, že se Psammetikovy vojenské akce setkaly se znacným úspechem i pres dílcí nezdary,
jakým byla napríklad hromadná invaze kimerských barbaru z Blízkého východu cca v r. 630
pr. Kr., které celil neobycejne rozumným prostredkem: uplatil je. Dozvídáme se o úspešném,
byt ponekud zdlouhavém obléhání Ašdódu (snad v letech 655-630 pr. Kr.) a v pozdejším
období jeho vlády se stretáváme s egyptským vojskem operujícím v Asii ješte dále od
domoviny než za opojných dnu panovníku 18. dynastie Thutmose I. a III. Tento prekvapivý
jev byl následkem dvojitého nebezpecí, jež ohrožovalo samotnou existenci Asýrie: na jedné
strane vzrustem moci Chaldejcu v jižním Iráku a na druhé strane rostoucí hrozbou Médie. To
rychle vedlo k obratu asyrsko-egyptských vztahu o sto osmdesát stupnu v podobe spojenectví
mezi temito dvema národy, následkem cehož bojovalo v r. 616 pr. Kr. egyptské vojsko proti
Chaldejcum v samotném Iráku. Proto byli až do posledních desetiletí vlády 26. dynastie
hlavním neprítelem Egypta Chaldejci.
Psammetikuv nástupce Neko II. pokracoval na severu v otcove politice. Zpocátku šlo
všechno hladce a my jsme opet svedky oslnivého úspechu Egyptanu táhnoucích na východ
od Eufratu proti Chaldejcum a porážejících en passant judského krále Jóšijáše v r. 609 pr.
Kr. Díky tomuto tažení se mohli Egyptané na krátký cas usadit u Eufratu, ale o tuto pozici
prišli hned v r. 605 pr. Kr. následkem katastrofálního zvratu v Karchemiši, po nemž
následoval ostrý ústup k východní hranici Egypta. Egyptané však drželi Chaldejce v
patricných mezích a díky tomu nebyla hranice narušena. K cástecnému znovuzískání ztracené
pozice došlo, jak se zdá, za vlády Psammetika II., který v jejím ctvrtém roce podnikl nejakou
výpravu do Palestiny. Navíc svou diplomacií pomohl podporit rozsáhlou vzpouru Levanty
proti Babylónanum, do níž byl mezi jinými zapleten i judský král Sidkijáš. Hérodotos jasne
hovorí o tom, že blízkovýchodní operace techto panovníku se neomezovala pouze na pozemní
akce, a uvádí, že Neko sestavil válecnou flotilu z klounových galér, které se používaly ve
Stredozemním mori a v Rudém mori a které mohly být starším typem triér. Je možné, že
jedním z úcelu nevydareného kanálu vedoucího do Rudého more melo být usnadnení presunu
válecného námornictva z Rudého more do Stredozemního more podle toho, jak to vyžadovaly
okolnosti.
Haibre se energicky vrhl na chaldejský problém. Nejprve proti Chaldejcum podnikl rozsáhlé
vojenské operace spolecne s foinickými mesty a judským Sidkijášem. Tyto akce vedly ke
katastrofe a zrejme i k invazi do Egypta na konci 80. let 6. stol. pr. Kr. Následne byla vedena
strategicky dobre koncipovaná rada tažení na Kypr a do Foiníkie (cca 574-570 pr. Kr.), pri
nichž král využil válecnou flotilu. Ahmose II., který nastoupil na trun po Haibreovi, mel
obrovské štestí.. Ve ctvrtém roce vlády dokázal odrazit chaldejskou invazi, po níž meli
30
Chaldejci sami problémy ve své vlastní ríši, a ty je v pocátecní fázi jeho vlády zcela
zamestnaly. Pozdeji se však stretl s daleko nebezpecnejším neprítelem, jímž byla vzmáhající
se Perská ríše za krále Kýra Velikého, který nastoupil na trun v r. 559 pr. Kr. Proti tomuto
nebezpecí vytvorily ohrožené národy, k nimž patril Egypt, Lýdie, jíž tehdy vládl Kroisos,
Sparta a Chaldejci, velkou alianci. Kýros s dokonalou strategickou dovedností znicil pouto
mezi roztroušenými spojenci tím, že v r. 546 pr. Kr. rozdrtil Lýdii. Pak se obrátil proti
Chaldejcum a v r. 538 pr. Kr. napadl jejich hlavní mesto Babylón, takže Egypt zustal bez
svých blízkovýchodních spojencu. Ahmose reagoval politikou tesných svazku s reckými státy,
které mely posílit jeho ruku proti blížícímu se útoku, a opet mel štestí. Zemrel v r. 526 pr. Kr.,
tedy ješte pred vypuknutím boure, takže útoku Achaimenovcu musel celit až jeho syn
Psammetik III. (526-525 pr. Kr.).
Jih nebyl tak bezprostrední hrozbou jako sever, ale nebylo radno Núbijce ignorovat - už kvuli
tomu, že se urcite ješte nevzdali touhy ovládnout Egypt. Z doby vlády Psammetika I. nemáme
žádné pevné dukazy o nejakých vojenských akcích proti Núbii - naopak, úvod k Neitokretine
Stéle o adopci vyvolává dojem, že byl ochoten zapomenout na všechny neshody s Núbijci
vcetne otcovy smrti v bitve s Núbijci a že prijal smírlivou politiku. Tento stav mohl pretrvat až
do konce jeho vlády, ale vzhledem k nedostatecnosti dukazu bychom nemeli delat ukvapené
závery. Situace se rozhodne zmenila za vlády Nekoa, který byl v blíže neurcené dobe donucen
obrátit pozornost k tomu, co bylo podle útržkovitých textu núbisjkou vzpourou; ale
nejznámejší vojenskou akcí sajských panovníku byla výprava Psammetika II., kterou král
vyslal do Núbie ve tretím roce vlády. Vojenská operace, kterou chtel predejít núbijskému
útoku na Egypt, zavedla egyptskou armádu nejméne ke ctvrtému nilskému kataraktu. Zdá se,
že byla úspešná, a z doby 26. dynastie už nemáme žádné další zprávy o velkých vojenských
akcích zamerených na jih, pomineme-li démotický papyrus z vlády Ahmose II., kde se píše o
tom, že král vyslal do Núbie malou výpravu, jejíž charakter je zcela nejasný, a archeologické
nálezy pozustatku egyptské vojenské posádky v Dorginarti v Dolní Núbii z období sajské
dynastie a perské nadvlády.
Ani vztahy s Libyjci nebyly za sajské dynastie stále jen dobré. Sakkárská stéla z jedenáctého
roku vlády Psammetika I. nám navzdory svému poškozenému stavu poskytuje dostatecný
vhled do problému s libyjskými kmeny na západe. Král se podle ní domnívá, že zvítezil a že ho
již necekají žádné problémy - ale to byl omyl! Asi v r. 571 pr. Kr. žádají Libyjci o egyptskou
pomoc proti rozpínavé politice Kyréné, recké kolonie, založené na jejich území kolem r. 630
pr. Kr. Na konci vlády Haibrea toto mesto zahájilo expanzívní program, který je vehnal do
stretu s egyptskými zájmy, a ve válce, jež následovala, utrpel Egypt katastrofální porážku.
Ahmose II. zaujal ke kyrénskému problému naprosto odlišný postoj. Shledáváme, že již v r.
567 pr. Kr. s nimi vytvárí alianci proti Chaldejcum, a tento diplomatický svazek byl ješte
upevnen snatkem s kyrénskou ženou, která byla nekterými pomerne hodnovernými
Hérodotovými prameny považována za princeznu. Aliance obstála ve zkoušce casu
prekvapive dobre a za perské invaze v r. 525 pr. Kr. stále ješte existovala.
1. perské období
Konfrontace Egypta s Persií kulminovala vpádem do Egypta v r. 525 pr. Kr., který vedl k
porážce Egypta a zajetí Psamteka III. králem Kambýsem (525-522 pr. Kr.) v bitve u Pelúsia.
Kambýsova cinnost je ruznými zdroji hodnocena naprosto protichudne: komentáre antických
autoru jsou velmi nepríznivé, zatímco egyptské prameny podávají obraz panovníka, který se v
31
žádném prípade nechce dotknout citu Egyptanu a predstavuje se jako ve všech ohledech
egyptský král. Tento aspekt je obzvlášt zrejmý v nápisech na soše Vedžahorresneta, kde se
objevují nejméne tri body: za prvé to, že Kambýsés zachoval alespon formální stránku
egyptské královské moci; za druhé to, že byl perfektne pripraven spolupracovat s
domorodými Egyptany a umožnit jim úcast na vláde; a za tretí choval velkou úctu k
egyptskému náboženství. Tento poslední bod potvrzuje i hrobka posvátného býka Hapiho,
kterého nechal pohrbít se všemi starobylými rituály.
Nic z toho však nezabránilo vypuknutí egyptské vzpoury, když Kambýsés v r. 522. pr. Kr.
zemrel, ale nabytá nezávislost byla jen krátkodechá, nebot Dareiovi (522-486 pr. Kr.) se
podarilo znovu ovládnout celou zemi v r. 519/18 pr. Kr. Za jeho vlády se v Egypte ustálil
politický model, jehož pocátky mužeme sledovat už za vlády Kambýsa. Hlavou vlády byl
Velký král, jehož postavení bylo pro egyptské úcely legitimizováno jediným možným
prostredkem - tím, že jeho faraonská moc byla definována stejnými vztahy jako moc
domorodých egyptských faraonu. V Kambýsove politice masírování ideologických citu Egypta
pokracoval i Dareios, a to jak v náboženských záležitostech, tak v rízení zeme: výrazným
rysem jeho politiky byla stavba a obnova chrámu - v Sajích nechal obnovit lékarskou školu,
zacal se stavbou (nebo prestavbou) chrámu Amona z Hibisu v oáze Charga a zahájil také
stavební práce v Búsiride a sakkárském Serapeu a možná i v Elkabu. Dareiovi se rovnež
prisuzuje program reformy zákona.
Samozrejme ne všichni perští králové se vyznacovali takovým jemnocitem. Kupríkladu
Xerxova (486-465 pr. Kr.) bezbožná lhostejnost vuci privilegiu stavby chrámu mela v národe
obzvlášt špatnou odezvu. Co se týce správy zeme, pochopili Peršané (stejne jako po nich i
Ptolemaiovci), že egyptský systém rízení zeme je ten nejlepší možný, a udrželi jej tak, že ho
pouze opatrili povrchovým náterem, nutným k zaclenení provincie do celkové organizace své
ríše. Predevším dosadili do cela správy satrapu. Satrapa, který byl prakticky místokrálem,
pocházel z horní vrstvy perské aristokracie, avšak jeho cinnost byla bedlive sledována pomocí
ríšské síte inspektoru ci informátoru, kterí se honosili tituly jako „královo oko“ ci „naslouchac“.
Rídil centrální administrativní aparát prostrednictvím kanclérství v cele s kanclérem, jehož
pomocníkem byl „písar“. Na kanclérství se jako úrední jazyk používala aramejština a tato
situace vyžadovala zamestnání egyptských prekladatelu. Pod tímto vrchním náterem však
Peršané nejevili pražádnou chut neco inovovat. Právní systém zustal egyptský a v celém
tomto období pozorujeme rady Egyptanu, jejichž postavení bylo spojeno s velkou duležitostí,
ne-li mocí.
Soucasne jsme svedky nekompromisní odhodlanosti udržet si nad provincií pevnou moc. Tato
politika se rozhodne nezastavila u toho, že dosadila neegyptany do tech egyptských institucí,
kde to Peršané považovali za nutné. Soucasne totiž zajištovali prítomnost pocetného vojska k
udržení vnejší i vnitrní bezpecnosti. Od Egypta se také ocekávalo, že bude dobre plnit svou
roli satrapie Perské ríše. Mezi lety 510 a 497 pr. Kr. dokoncil Dareios stavbu kanálu
vedoucího od pelúsijského ramene Nilu pres Wádí Tumílát do Horkých jezer a Rudého more,
kterou zahájil Neko II. Projekt byl evidentne soucástí politiky zaclenování Egypta do ríšské
komunikacní síte. Do vzdálené Persie nebyli posíláni jen egyptští remeslníci, aby zde pomáhali
pri ruzných stavbách, ale za hranice Egypta se vydávali i vojáci, které Persie využívala ke své
expanzivní politice: Egyptané se zúcastnili námorního útoku na Mílétos, který v r. 494 pr. Kr.
ukoncil iónskou revoltu, a egyptské pozemní i námorní vojsko hrálo duležitou roli pri
Dareiových a Xerxových útocích na Recko v letech 490 a 480 pr. Kr. Egyptané dodali lana
pro Xerxuv most z lodí pres Helléspont a pomáhali pri jeho stavbe; ve válecné flotile, kterou
32
Xerxés použil proti státum na recké pevnine v letech 480/79 pr. Kr. bylo i 200 egyptských
triér, jimž velel sám Xerxuv bratr Achaimenés, zatímco Foinicané poskytli 300 triér, z cehož
vyplývá, že Egypt v té dobe nebyl žádnou námorní velmocí. Tento kontingent se osvedcil
zejména v bitve u Artemisia, kde porazil pet reckých lodí i s posádkami, i když se zdá, že
salamidské prameny tento záznam nepotvrzují. Krome toho je také treba pripomenout, že i na
Egypt byly uvaleny financní povinnosti satrapie, nemusely však nutne být nesnesitelné.
Dostupné zdroje vyvolávají prevážne dojem, že perský režim v Egypte zdaleka nebyl
despotický a pro pomerne znacné množství Egyptanu nebylo težké se s ním smírit. Dokonce
máme nezvratné dukazy o tom, že samotní dobyvatelé byli pomalu poegyptštováni. Je nám
ovšem jasné, že v nekterých oblastech mohlo vznikat napetí. Prestože byl Velký král z
ideologických duvodu predstavován jako faraon, byl ve skutecnosti jakýmsi neprítomným
statkárem žijícím stále mimo Egypt a mnohým mohl pripadat jen jako symbolický vládce.
Krome toho perská okupace neoslabovala snahu domácích dynastu ovládnout zemi a oni
urcite bedlive sledovali, nenaskytne-li se príležitost obnovit egyptskou nezávislost a uskutecnit
vlastní ambice. Navíc egyptská xenofobie, na níž v pátém stol. pr. Kr. poukázal Hérodotos,
urcite nepodporovala integraci Peršanu mezi Egyptany a situaci mohly ješte zhoršovat
náboženské otázky, jak nám to ilustruje epizoda z vlády Dareia II. (424-405 pr. Kr.), týkající
se žoldnéru usazených v Elefantine a domácího obyvatelstva. Došlo zde ke konfliktu mezi
knežími Chnuma, boha s beraní hlavou, a židovskými žoldnéri, který skoncil znicením Iaova
(Jahveova) chrámu. S ohledem na tyto rozbušky nás neprekvapuje, že dejiny 1. perského
období jsou rozdeleny vzpourami. Všechna tato povstání se obracela vnivec až do r. 404 pr.
Kr., kdy mladší Amenardis pozvedl prapor vzpoury a zahájil poslední delší období nezávislosti
pod vládou domácích panovníku, jež zažila faraonská civilizace.
Období nezávislosti (404-343 pr. Kr.)
Vetšina zevrubných pramenu píšících o politických a vojenských dejinách této doby pochází z
Recka, což nevyhnutelne znamená, že odrážejí zájmy antických pozorovatelu a ctenáru.
Vykreslují presvedcivý obrázek období, jemuž vládly dva neustále se opakující problémy:
nestabilita na domácí scéne a v zahranicí všudyprítomný prízrak agresivní perské moci.
Ponuré panoráma sváru mezi uchazeci o trun, a to jak uvnitr jednotlivých rodu, tak mezi
rodinami navzájem, vystupuje za vlády 29. a 30. dynastie s krystalickou pruzracností na
povrch. V temné historii vlády techto dvou rodu se setkáváme se situací, kterou v
predchozích dejinách mužeme jenom tušit, ale která - a o tom nemuže být pochyb - se casto
skrývala za ideologickou fatou morgánou, promítající se do písemných památek faraonu.
Antictí komentátori, píšící ze zcela odlišné pesrpektivy, bez skrupulí podávají popis složitého
vzájemného pusobení jednotlivých zájmu, nezatížených loajalitou ci ideologickými faktory, v
jejichž propletenci se politické postavy zmocnovaly každé príležitosti k povýšení, kterou jim
mohly poskytnout dílcí zájmy egyptského domácího vojska, kapitánu reckých žoldnéru a v
menší míre i egyptského knežstva. Naše dukazy z doby 29. dynastie nepokrývají zdaleka celé
období, ale jednoznacne prozrazují, že témer všichni panovníci vládli jen krátce, a navíc
naznacují, že všichni s výjimkou Hakora (393-380 pr. Kr.) mohli být sesazeni, ne-li neco
horšího. Antické prameny vrhají svetlo zejména na následující dynastii. Její zakladatelk
Nachtnebef (380-362 pr. Kr.), generál a clen vojenského rodu, se témer urcite dostal k moci
na základe vojenského coup, a jiste nebudeme daleko od pravdy, když si budeme myslet, že
jej tato zkušenost motivovala k ustanovení syna Džedhora (362-360 pr. Kr.) koregentem, aby
33
tak pred smrtí posilnil nadeji na jeho hladké nástupnictví. Nakonec mu to ovšem nebylo nic
platné, jelikož Džedhor byl sesazen za okolností, o nichž jsme názorne informováni. Skutecne,
nic nám tak žive nepodává príchut dobové politiky jako Plútarchova verze techto událostí:
Poté, když se (Agesilaos) pridal k Tachovi (tj. Džedhorovi), který se pripravoval na
tažení (do Persie), nebyl ustanoven velitelem celého vojska, jak doufal, ale byl poveren
pouze velením žoldnéru, zatímco Athénan Chabrias prevzal velení válecného
námornictva. Vrchním velitelem celého vojska byl sám Tachós. To byla první vec, která
dopálila Agesilaa; poté, když už mu bylo zatežko snášet královu domýšlivost a liché
nároky, byl donucen se s tím smírit. Dokonce s ním vyplul proti Foinicanum a odkládaje
svuj smysl pro cest a prirozené pudy prokazoval mu úctu a poddanost, až nadešla jeho
príležitost. Tachuv bratranec Nektanebós (tj. budoucí Nachthareheb), který velel cásti
vojska, se totiž vzbouril a byl Egyptany prohlášen králem, nacež nechal poslat pro
Agesilaa s prosbou o pomoc a s toutéž prosbou se obrátil na Chabria, nabízeje obema
mužum velkou odmenu. Tachós se o tom okamžite dozvedel a úpenlive je prosil, aby
zustali na jeho strane, ale Chabrias se snažil premlouváním a nabádáním presvedcit
Agesilaa, aby si udržel prátelské styky i s Tachem... Spartané poslali Agesilaovi tajnou
zprávu, v níž mu narizovali udelat to, co je v nejvyšším zájmu Sparty, a tak vzal
Agesilaus své žoldnére a prenesl svou oddanost na Nektaneba... Tachós, kterého jeho
žoldnéri opustili, uprchl, ale mezitím se objevil jiný uchazec o trun v provincii Mendés a
byl prohlášen králem. (Plútarchos, Život Agesilauv 36-9)
Egyptské prameny sice zdaleka nejsou hojné, ale poskytují nám fascinující dukaz o tom, jak
tito poslední domácí panovníci vnímali sami sebe. Zameríme-li se na titulaturu, zjistíme, že
Nefaarudž I. si vypujcil Horovo jméno od Psammetika I. a jméno Zlatého Hora od Ahmose
II., zatímco Hakor používá stejné Horovo jméno a nebtej jako Psammetik I. a jméno Zlatého
Hora prevzal od Ahmose II. Tyto jevy bezpecne prokazují, že oba faraonové chteli být
spojováni s velkými panovníky 26. dynastie, tedy posledního „zlatého veku“ egyptských dejin.
Služba bohum je rovnež trvalým znakem: Nefaarudž I. zanechal stopy stavební cinnosti v
Mendétu, Sakkáre, Sohágu, Achmímu a Karnaku (kde stavel i jeho syn Pašerimut) a
Hakorova stavební cinnost je patrná v celé zemi. Obzvlášt nápadné úsilí vyvinuli panovníci 30.
dynastie: Nachtnebef stavel v Damanhúru, Sajích, Fílé, Karnaku, Hermopoli (kde vztycil
významnou stélu pred pylonem Ramesse II.) a v Edfu, a máme také dukazy o osobní úcasti
Nachtnebefa pri pohrbu býka Hapiho v Sakkáre a také o jeho roli pri povýšení armantského
býka Búchida na úroven posvátného býka Hapiho z Memfidy; existují rovnež písemné dukazy
o zbožnosti, kterou choval k Esete z Behbét el-Hagaru, které zacal stavet obrovský chrám.
Cynismus vedl casto moderní badatele k tomu, že tuto cinnost považovali za výsledek snahy
udržet si prízen kneží, a pravdepodobne je na tom i neco pravdy, ale byla by chyba popírat, že
jejich pohnutkou bylo i ryzí náboženské zanícení. Na hermopolské stéle Nachtnebefa je
potvrzen tradicní oboustranný vztah mezi bohy a králem: král obetuje Thovtovi a
Nehmetaueje na oplátku za podporu, kterou král údajne obdržel pri ovládnutí království; král
také nechal zapsat tradicní tvrzení, že obnovil chrámy, které byly v troskách - jinými slovy, že
potvrzuje starou doktrínu o „vesmírné“ roli faraona. Tentýž panovník pripisuje na své stéle v
Naukratide svuj úspech Neite, velké sajské bohyni (opet spojení s 26. dynastií), a zduraznuje,
že bohatství je darem této bohyne a že uchoval dedictví svých predku. Nemáme žádný duvod
34
pro tvrzení, že tyto staré koncepty ztratily neco ze své síly motivovat panovníka, nebo pro
popírání uprímnosti obsažené v jejich vdeku, kterou se odmenovali za dary prijaté od bohu.
Když obrátíme pohled k zahranicní politice, upoutá naši pozornost Persie, která nikdy
neprijala - a nemohla prijmout - ztrátu Egypta jako konecný stav. Naštestí pro tyto poslední
domácí faraony tlacily Persii záležitosti geograficky daleko bližší a pro Velkého krále bylo
obtížné venovat tak vzdálené provincii svou plnou pozornost, a to až do let 374/3 pr. Kr., kdy
se Artaxerxés II. (405-359 pr. Kr.) poprvé pokusil o znovudobytí zeme. Egyptský prístup k
achaimenovské hrozbe osciloval mezi použitím diplomatických prostredku, jimiž chteli Peršany
udržet v šachu, a velkými vojenskými operacemi. Jelikož oblíbenou rolí Egypta byla vetšinou
role vojenského pokladníka, prímé vojenské intervence prostrednictvím pozemních ci
námorních sil nejsou moc casté a dochází k nim jen v prípadech, kdy si je vyžádá nutnost nebo
neprekonatelná ctižádost. Snadnost, s jakou mohli Egyptané provádet tuto politiku, vysvetluje
skutecnost, že se rozvíjela jako soucást daleko vetší hry, nebot veškerá cinnost Egypta se
odehrávala na pozadí bitvy ostatních západních provincií o nezávislost na Perské ríši a
dlouhotrvajícího souperení Sparty a Persie o urcení mocenských sfér v Egejském mori, Malé
Asii a východním Stredomorí. To vše vytvorilo smrtící souhru pohybu a protipohybu, pri nichž
Egypt vždycky bez obtíží našel nadšenou podporu. Egypt mel skutecne v techto operacích tak
mimorádné postavení, že i když byli Peršané ochotni nechat tohoto spícího psa ležet, nemohli
si to dovolit, jelikož nezávislý Egypt byl vždycky nebezpecím pro strategickou rovnováhu
západní ríše. Neprekvapuje nás proto, že Artaxerxés III. (343-338 pr. Kr.) zorganizoval
dokonce tri velké útoky, aby dobyl tuto ztracenou, ale vysoce nebezpecnou provincii.
Naštestí víme velmi mnoho o organizaci a charakteru vojenských operací tohoto
šedesátiletého válcení. V té dobe se egyptské vojsko skládalo ze trí hlavních složek.
Predevším se casto setkáváme s reckými žoldnéri, nebot vetšina egyptských panovníku jasne
vnímala realitu, což se mimo jiné vyznacovalo pevným presvedcením, že egyptským zájmum
nejlépe poslouží, když zaplatí jiným, aby za ne bojovali. Tak napríklad Hakor postavil v r. 380
pr. Kr. armádu složenou ze žoldnéru, Džedhor v letech 361/0 zamestnal 10 000 vybraných
žoldnéru a Nachthareheb jich prý mel dokonce 20 000, když Artaxerxés III. v letech 343/2
útocil na Egypt. Žoldnérské vojsko v obcanské válce mezi Nachtharehebem a Džedhorem
jasne prokázalo vetší kvality než meli domácí macimoj (milice), ale pri úspešné perské invazi
do Egypta v letech 342/3 se ukázalo jako nespolehlivé. Dále se z mnoha pramenu dozvídáme
o pocetných jednotkách macimoj. Plútarchos je na jednom míste popisuje ponekud
prezíravými slovy jako „smecku remeslníku, kterí si pro svou nezkušenost nezaslouží nic jiného
než opovržení“, ale urcite byli schopni úspešné vojenské akce: Diodóros píše o úcinnosti jejich
taktiky drobných bitev proti Artaxerxovu vojsku v letech 374/3 pr. Kr., a rovnež v obcanské
válce z r. 360 pr. Kr. si proti Agesilaovi a Nachtharehebovi zpocátku vedli dobre, i když byli
nakonec prelsteni a poraženi reckým souperem. Tento konflikt ovšem také jasne ukazuje, že
bylo naprosto nepredvídané, koho obštastní svou loajalitou, a že jim zdaleka nebylo proti srsti
zahrát si na nastolitele králu, zvlášt pokud se jim za to nabídla patricná odmena.
Tretí složkou egyptské armády byly spojenecké jednotky: schopnosti vzboureného perského
generála jménem Glo (ve skutecnosti to byl Egyptan) prinesly v r. 380 pr. Kr. Hakorovu
vojsku znacný zisk; Spartané byli v letech 361/0 pr. Kr. spojenci Džedhorovými a poslali do
Egypta spolu s Agesilaem také 1 000 težkoodencu, ale postupne prešli na stranu
Nachtharehebovu; Foinicané byli zrejme spojenci Nachthareheba, když bojoval proti
Artaxerxovi III.; a Nachthareheb si ve stejném kontextu zase vypomohl cca 20 000 Libyjci.
Recké zdroje obvykle hovorí o pechotním vojsku, ale v jednom prípade se výslovne zminuje i
35
jízda. Jak se dá ocekávat, máme dukazy, že vojenskou techniku využívání ochranných
možností terénu meli Egyptané velmi dobre vypracovanou. O Nachtharehebovi se píše, že v
letech 374/3 pr. Kr. nechal velmi dukladne opevnit pobreží severovýchodní delty. Všechny
prístupové cesty na mori i na souši byly zataraseny: v každém ze sedmi ústí stálo mesto s
velkými vežemi a dreveným mostem u brány; Pelúsium bylo obehnáno príkopem, všechny
prístupové cesty po vode byly opevneny a zataraseny prístavní hrází a všechny pozemní
prístupy byly zatopeny, zatímco mesto ležící u mendétského ústí bylo obehnáno hradbou a
ješte melo uvnitr pevnost. Znalosti Egyptanu v této oblasti se osvedcily i pri operacích
namírených proti Agesilaovi a Nachtharehebovi v r. 360 pr. Kr. a rovnež pri opatreních, která
podnikl Nachthareheb, aby odrazil útok Artaxerxe III. v letech 343/2. Achilovou patou
egyptské armády bylo bohužel príliš casto její velení a soudkem se strelným prachem bývala
vzájemná žárlivost egyptských a zahranicních generálu. Zatímco Hakor mel štastnou ruku,
když v r. 385 pr. Kr. ustanovil generálem svého vojska Athénana Chabria, Džedhorova
nediplomatická opatrení v r. 360 už tak štastná nebyla, jelikož Agesilaos byl poveren pouze
velením Reku, zatímco Džedhor velel egyptským vojákum a nadto ješte celé armáde.
Vojenské chyby na strane faraonu mohly být kritické a nakonec pripravily Egypt o jeho
svobodu, nebot písemné prameny vysvetlují, že hlavním faktorem zde byla neschopnost a
zbabelost samotného Nachthareheba.
Vojenské konflikty se neomezovaly pouze na pozemní operace. Duležitou roli hrály i námorní
akce, jak to ostatne bylo nevyhnutelné vzhledem k tomu, že jedním z klasických strategických
postupu Peršanu bylo krýt z boku pohyb armády pohybem flotily tam, kde to bylo možné.
Nejznámejším príkladem je Xerxuv vpád do Recka v r. 480 pr. Kr., ale každý vetší útok na
Egypt jiste poskytoval skvelou príležitost k využití této taktiky. Egyptané proto museli být
pripraveni na odražení jak námorního útoku, tak pozemských vojsk postupujících na jih. I
když se jednalo o zcela specifický kontext, nemeli bychom zapomínat, že vlastní výkonná
flotila velmi posílila strategickou a taktickou pohyblivost egyptského námornictva po jevišti
stredomorského divadla. Proto se o jeho flotile tak casto píše: dozvídáme se napríklad, že v v
r. 400 pr. Kr. hledal odbojný perský admirál Tamos (bezpochyby Egyptan!) se svou flotilou
útocište v Egypte, kde byl okamžite zavražden záhadným egyptským králem (zrejme
Amenardis), který se tak zmocnil jeho lodí, a jinde se zase docítáme o pocetném lodstvu,
které bylo v letech 361/0 pripraveno po boku armády k úcasti na vzpoure západních provincií
Perské ríše. Technická dokonalost lodí byla evidentne vysoká. Ve všech zmínkách o
egyptských válecných lodích jsou nazývány triérami. Jednalo se o klounové válecné galéry
pohánené tremi radami vesel nad sebou, tedy klasické prvotrídní válecné lodi Stredomorí v
této dobe. V r. 396 vysílá Nefaarudž spartskému Agesilaovi vybavení pro 100 triér - zrejme
jej mel ve svých skladištích nadbytek. Dále se dozvídáme, že kyperský vzbourenec Evagoras
dostal v r. 381 pr. Kr. od Hakora padesát triér a že v letech 361-360 pr. Kr. postavil
Džedhor flotilu skládající se z techto válecných lodí, které byly velmi dobre vybavené.
Prestože jsou egyptské lodi vždy oznacovány jako triéry, nemeli bychom prehlížet, že perská
flotila pripravená k útoku na Egypt v r. 374 pr. Kr. se skládala ze 300 triér a 200 triakontor
(jednoradé galéry s triceti veslari), takže je zrejmé, že egyptské námornictvo urcite také
disponovalo temito lehcími lodemi. Skutecnost, že egyptští velitelé mohli v perském
námornictvu dosáhnout hodnosti admirála, je sama o sobe dostatecným dukazem jejich kvalit,
ale egyptské námornictvo v této dobe uznávalo schopnosti, at už patrily komukoli, a tak
Džedhor v r. 361 pr. Kr. vubec neváhal a jmenoval velitelem své flotily vynikajícího
athénského admirála Chabria.
36
Obnovení perské vlády v Egypte, k nemuž došlo teprve v r. 341 pr. Kr., doprovázelo plenení
chrámu a politika konsolidace v podobe demolice obrany nejduležitejších mest a opetovného
zavedení provincního administrativního aparátu, jehož soucástí byli i egyptští úredníci, jako
napr. Somtutefnacht. Zámerem této politiky byl evidentne návrat ke stavu za minulé okupace,
avšak výsledkem byl nevydarený a zkorumpovaný režim, který vyvolával nespokojenost
prerustající v ozbrojená povstání. Povstání tolik diskutovaného Chababaše - rebelii natolik
úspešnou, že mu vynesla alespon cástecnou vládu nad zemí a nárok na úrad faraona - musíme
datovat do této doby, tj. zhruba do let 339/8 pr. Kr. Stejne povážlivým príkladem
nespokojenosti bylo nadšení, s jakým Egyptané v r. 333 pr. Kr. vítali makedonského
povstalce Amynta. Není proto žádným prekvapením, že když Alexandr Veliký koncem r. 332
pr. Kr. vtrhl do zeme, nebylo pro nej problémem rychle ukoncit nenávidenou vládu Persie.
Kontinuita kultury
Do této chvíle se naše diskuse soustredila na politické, vojenské a hospodárské promeny
Egypta od pocátku sajské dynastie po dobytí Makedonany. I když je nemožné poprít vitalitu a
dovednost, s jakou se Egyptané vyrovnávali s tímto problémem, mohla by naše studie snadno
vyvolat dojem národa postrádajícího jakoukoli kontinuitu. Když se však podíváme na kulturu,
objevuje se zcela odlišný obrázek. Výtvarné umení je v tomto ohledu paradigmatické.
Prestože je na nem patrná snaha napodobovat modely Staré, Strední a Nové ríše a také umení
z doby vlády Kušitu, predvádí všechno, jen ne suchý archaismus, z nehož je tak casto
obvinováno. Naopak, prosazování kontinuity starých tradic se snoubí se znacnou invencí a
originalitou jak ve výberu materiálu, tak v ikonografii, a v oboru socharství v této dobe vznikají
nekterá z nejpozoruhodnejších del celé faraonské epochy. Jiné sféry kulturní cinnosti jsou
ovšem poznamenány sklicujícím nedostatkem dochovaného materiálu - napríklad nemáme
žádné literární texty, které by se daly bezpecne zaradit do této doby. Presto nám analýza
existujících dukazu potvrzuje, že egyptskou spolecnost jako celek charakterizovaly stejné rysy
jako výtvarné umení. Bežne se setkáváme s jevy, které historikové predchozích období dobre
znají.
Hrobní kontexty i nadále odhalují nesmírnou duležitost rodinných pout, jež mají nekdy prímo
okázalou podobu: hrobka vezíra Bakenrinefa v Sakkáre, postavená za vlády Psamteka I., byla
pravdepodobne používaná pro pohrbívání rodinných príslušníku po dobu témer 300 let a
Petosiridova hrobka v Tuna el-Gabalu obsahovala hroby peti generací jeho rodiny, pocínaje
30. dynastií a konce Ptolemaiovskou dobou. Nápisy vyskytující se mimo hrobky ukazují
stejným smerem: Chnumibreuv nápis ve Wádí Hammámátu z doby 27. dynastie obdobným
zpusobem zduraznuje rodinný rodokmen, jelikož zaznamenává genealogii rodu sahající pres
dvacet generací až do 19. dynastie, ovšem co se týce historické presnosti tohoto dokumentu,
musíme být obezretní. Tento materiál rovnež demnostruje, že úrady se stále dedily v rámci
rodiny: Petosiridova rodina zastávala úrad Thovtova velekneze v Hermopoli pres pet generací,
zatímco Chnumibreovi predkové meli po celá staletí pevne v rukou úrady vezíra a dozorce
stavebních prací.
Vernost urcitému místu je snad ješte silnejší: Vedžahorresnet žijící na pocátku 27. dynastie
tvrdil, že vykonal pro své rodné mesto vynikající službu, a Somtutefnachtuv nápis v Herišefove
chrámu v jeho rodném meste Herakleopoli Magne, pocházející ze 4. stol. pr. Kr., uvádí, že
taková služba na sebe brala podobu uctívání místního boha, což byla jednoduchá a prirozená
formulace, která se v té dobe vyskytovala bežne. Uctívání místních bohu má paralelu i v
37
drívejších obdobích, ale nejvýrazneji se projevuje v Pozdní dobe, kdy je vyvolala politická
roztríštenost, príznacná pro období následující po rozpadu Nové ríše. Nutným dusledkem této
situace je výrazná tendence ucinit z predmetu osobní úcty hlavní božstvo mesta, které tak
nabude všemohoucnost a vševedoucnost tradicních velkých bohu pantheonu. Tento jev zase
vytvárel intenzivní pocit blízké prítomnosti bohu, která byla zrejme hlavním faktorem vzniku
zvírecích kultu, jednoho z charakteristických náboženských rysu Pozdní doby. Uctívání
bezprostredne prítomného boha bylo prirozene doprovázeno silným pocitem závislosti cloveka
na prízni bohu, který se casto promítal do soch lidí držících a obetujících obraz místního boha.
Životopisné nápisy dále prozrazují, že lidé stále vnímali príciny životního úspechu tradicním
zpusobem: za nezbytný predpoklad úspechu byla stále považována králova prízen; dále bylo
nezbytné žít v souladu s maat, tedy rádem vesmíru - a to jak hmotným, tak morálním - který
vznikl pri stvorení sveta a byl definitivní, tj. již nezlepšitelný. Jak žít v souladu s maat popisuje
nápis nazvaný „Cesta života“ v Petosiridove hrobce a casto zminovanou hnací silou k
následování této cesty je božský vliv pusobící v srdci cloveka - tedy zdroji jeho morálního
života. Opet není težké najít obdobu tohoto konceptu v drívejší dobe (napr. starý koncept
netdžer imej.k, „buh, který je v tobe“), ale v textech Pozdní doby je vypracován daleko
systematicteji. Kdo se pod vedením boha držel „cesty života“, ten mel zajištený úspech v
tomto svete, ale také v záhrobí, kde cloveka cekaly další sankce. Den soudu v Síni dvou
pravd neminul nikoho a zde neexistoval žádný rozdíl mezi chudými a bohatými. Ani tato silná
víra v konecnou spravedlnost však nepotlacila projevy filosofie carpe diem, z nichž
poznáváme, že Egyptané neztratili lásku k životu, a neprekvapují nás proto príležitostné
protesty proti nespravedlnosti smrti v mládí, která cloveku zabránila užít si všech radostí
života. Ani zde se nesetkáváme s necím úplne novým, nebot krehkost jistoty posmrtného
života je výmluvne vyjádrena i v nekterých starších textech, napr. v Písni slepého harfeníka a
v 175. kapitole Knihy mrtvých. Co se týce principu zádušního kultu, ty zustaly v Pozdní dobe
nezmenené, i když v praxi ponekud méne rozvinuté, a tradicní víra v prospešnost recitování
formulí a vykonávání zádušního kultu si podržela svou sílu.
Koncept nezbytných podmínek pro dosažení posmrtného života predstavoval ponekud
rozporuplný obrázek, ale opet to byla otázka práce se staršími myšlenkami. Ti, kdo si to mohli
dovolit, venovali spoustu úsilí a prostredku na stavbu hrobek, které casto stavely na odiv
nápadnou okázalost. Mentuemhetuv hrobní komplex v Thébách je nejpusobivejší
nekrálovskou památkou v této oblasti a vubec v celém Egypte a mnohý vezír Nové ríše by
závidel Bakenrinefovi jeho hrobku s výhledem na údolí, postavenou na východním svahu
Sakkáry.
Za sajské dynastie se velmi vynalézavým zpusobem stavely nevyloupitelné hrobky, které se po
pohrbu zasypaly pískem; opatrení mela kýžený efekt, ale hrobní výbava už nebyla zdaleka
tak hojná ci tak nákladná jako v Nové ríši, i když se zemrelí stále pohrbívali se zlatými a
zlacenými stríbrnými maskami a šperky. Malé množství výbavy znamená, že jsou krypty malé casto jen o málo menší než samotný sarkofág. Co se týce pohrbívání príslušníku nižších tríd,
máme z této doby lepší informace než z vetšiny ostatních období, a to zejména ze Sakkáry,
kde vykopávky odhalily tela s nepatrnými stopami mumifikace nebo vubec nemumifikovaná,
pohrbená v nejchudších rakvích, jež casto nebyly o mnoho pracnejší než rohože z palmových
listu, a uložená v jáme v písku, která byla v lepších prípadech nad povrchem jednoduše
oznacená, aby nasmerovala pozornost príbuzných ochotných vykonat alespon minimální
službu, jakou mohli zemrelému poskytnout. To všechno je v souladu s náznaky ze starších dob
a dokazuje to, že i na této úrovni pokracovala Pozdní doba v zachovávání starých tradic.
38
Životopisné nápisy odhalují další posunutí durazu na zúžení mezery mezi faraonem a jeho
poddanými. Odráží se to ve snadnosti, s jakou si nekrálovské osoby mohly cinit nárok na
starou královskou pohrební literaturu: v nekolika sakkárských hrobkách ze sajské dynastie
(vcetne hrobky vezíra Bekenrinefa, velitele královské flotily Canenhebua a lékare Psamteka)
byly použity Texty pyramid a rakve ze ctvrtého století pr. Kr. rovnež potvrzují tento vývoj. V
Petosiridove hrobce je doložen obdobný jev, nebot Petosiris na jednom míste svého
životopisného nápisu sám o sobe prohlašuje, že vykonal starý královský rituál natahování
šnury pri zakládání stavby. Ani v tomto prípade se však nesetkáváme s necím úplne novým,
nebot napr. 12. dynastie nám poskytuje hojné príklady ochoty uznat i lidskou stránku
domnelého boha-krále. Nechtejme ignorovat skutecnost, že v každém období egyptských
dejin definovala vztah mezi ideologií královské moci a životní praxí historická zkušenost a že
zmínené zužování mezery mezi faraonem a poddanými, doložené v pramenech z této doby,
neodráží nic jiného než skutecnou podobu rozložení moci v Egypte Pozdní doby.
Záverem lze ríci, že tri století, predcházející invazi Alexandra Velikého (332-323 pr. Kr.) do
Egypta, se nevyznacovala žádnými mimorádnými úspechy a výkony. Prestože zeme byla
dvakrát pod nadvládou Peršanu, na dlouhá období se jí podarilo udržet si nezávislost tvárí v
tvár mocným neprátelum, výrazne ovlivnit prubeh vleklého boje o moc na Blízkém východe a
na horním Nilu prosadit své zájmy. Na úspechu sajské dynastie se spolupodílelo nekolik
faktoru. Predevším se objevil rod panovníku, kterí byli zároven ideologicky prijatelní, politicky
protrelí a vojensky rafinovaní.
Sajští panovníci meli také štestí v tom, že témer po celou dobu jejich vlády se dynamismus
imperialismu na Blízkém východe vyvíjel v jejich prospech. Ríše se rozpínají tak dlouho, jak
dlouho tuto expanzi podporují jejich institucionální struktury a vule jejich panovníku. Když se
Asyrané a Chaldejci pokoušeli privtelit Egypt ke svým ríším, cinili tak již za hranicí své
kapacity. I malé zhoršení situace na jejich území znamenalo omezení vojenských prostredku
použitelných proti Egyptu, a to do té míry, že se tím znemožnily úcinné akce a vposledku i
samotná nadvláda. Neprekvapí nás proto, že vláda Asyranu byla prerušovaná a málo úcinná,
zatímco Chaldejci nebyli schopni dosáhnout o mnoho víc než hrozit, vtrhnout do zeme a
posléze se stáhnout.
Nebezpecí ze strany Persie bylo jiného druhu, jelikož Peršané meli daleko vetší financní fondy
a pocetnejší vojsko a zpocátku také daleko vetší elán, jehož hnacím motorem byl sám Kýros.
Pokud Peršané zapojili do uskutecnení cíle všechny síly, musel Egypt padnout, i kdyby v jeho
cele stál sebelepší faraon. Avšak Peršané podléhali týmž zákonum celkové strategie jako
jejich predchudci a okrajová geografická poloha Egypta vzhledem k Perské ríši znamenala, že
bude urcite obtížné udržet trvalou nadvládu a že tu vždy bude potenciální nebezpecí úspešné
vzpoury.
Na tomto pozadí je nám hned srozumitelnejší panoráma strídajících se povstání, období
nezávislosti a okupací, k nimž docházelo v 5. a 4. stol. pr. Kr. Avšak žádný z techto násilných
podniku nevedl k umenšení životaschopnosti egyptského kulturního života. Zajisté nás mrzí
všechno to ztracené umení, architektura a literární díla tohoto období, ale i tak se nám
dochovalo víc než dost památek na to, abychom mohli odhalit spolecnost, která si silne
uvedomovala svou minulost a zároven objevovala nové cesty, nebo se prinejmenším snažila
nalézt vlastní kulturní aspekty. At se podíváme kamkoli, spatríme mocný proud kontinuity
spojený s vitálním dynamickým vývojem, který nám poskytuje oporu pro vysvetlení
významných úspechu Ptolemaiovské doby, jež následovala.
39