PEŘINA

PEŘINA
Před 25-ti lety jsem se přestěhoval do nového bytu. Nic jsem tehdy neponechal náhodě, a
tak do nového bytu jsem chtěl se vším novým. Třeba peří rodinné i to z pozůstalostí jsem nechal
v čistírně vyčistit a zašít do nových látek. Pak jsem čtyři nové peřiny ručně nesl domů, v ten den
tropickým vedrem. Měl jsem radost, že nic špinavého už nemám a uložil je zatím do předsíňové
skříně (to bylo asi v roce 1986).
Po desetiletích užívání mi pod nimi začala být zima. Nějak zplacatěly a asi vlhkostí mě
v noci studily. Byly těžké, tenké a snad i vlhké. Proti nočnímu chladu jsem se na noc balil do
tlustého pyžama, bral si župan a nahoru pokládal deku. Nic nepomohlo, v noci jsem se třepetal
zimou a ráno byl nastydlý.
Musel jsem se odhodlat k mužnému činu – koupit nové modernější. Pomohla mi s pro
muže neobvyklým nákupem kolegyně z práce. Druhý den mi do zaměstnání přinesla dvě peřiny
v obrovském bílém pytli. Byly silikonové (jako ta moderní ňadra) jmenovaly se BEDDING
1
HELSINKY. Obě vážily 1,6 kilo. Dvě peřiny mě stály stejnou finanční částku jako jeden karton
cigaret!!! Kolik peřin jsem to za můj kuřácký život asi prokouřil? Tisíce!
Vláčel jsem městskou hromadnou dopravou domů ohromný bílý peřinový vak.
Spolucestující na mně (boháče) mohly oči nechat. V dnešní demokracii se už toho moc ukrást
nedá; hlavně důchodci by si ale ještě příležitostně přikradli. Já držel peřinový pytel pevně, a
v kapse na sebeobranu žmoulal tvrdé kovové klíče. Nakonec jsem svůj nový majeteček nemusel
před zloději rvačkou uchránit.
Rozčarování přišlo až před naším žižkovským činžákem. Před domem “petrachtovala“
stařičká exdomovnice Pometlová, teď už s jedním „tykadlem“ (berlí). Hned začala „tržně“
hovořit. Doma živí ze svého maličkého důchodu nezaměstnaného syna (pro ožralost vyhozeného
autobusáka). Ten si hledá práci už několik let, ona ho stravuje, kupuje mu kořalku a cigarety.
Jeho dávno rozvedená manželka se o něj nestará. Nezaměstnaný syn si u mámy pročítá
„inzerátové moudrosti“ a snaží se na nabídky šoférské práce reagovat. Teď se to musí vyřizovat
internetově, ten on nemá a ani s ním neumí zacházet. Z Pometlové vylezl návrh, že syn si bude
aktuální nabídky vyřizovat z mého bytového počítače. To by mi on, kořalkou páchnoucí lezl a
vysedával v bytě, matka stářím páchnoucí by ho u mě neustále hledala. Nakonec bych jim já
musel vyvářet, nalévat kořalku a rozdávat cigarety. Řekl jsem domovnici, že já doma počítač
nemám; hned bylo po tržním rozhovoru.
Po povlečení jsem začal novou peřinu používat. Povlékl jsem ji do ještě tuzexového
povlaku z pozůstalosti a pln očekávání pod ni ulehl. Po tolika letech zimování ve „studeném
odchovu“ jsem čekal na první dojmy z ležení. Teplo z pod „silikonu“ se začalo šířit od lýtek.
Pomalu postupovalo na břicho, nakonec i na mé chronicky prochladlé průdušky.
Usnul jsem spánkem spravedlivých. Ani mi nevadilo kapání dešťové vody na peřinu ze
stropu, protékající střechou.
Po nějakých dnech jsem se začal hojit v dýchacích cestách. Začala se mi vracet síla mládí.
Musím za to poděkovat finskému výrobci peřin, klasické české husí peří v dnešní době už
opravdu nestačí!
Miloš Nekvasil
2