Kloudová

Vyšší odborná škola, Obchodní akademie
a Střední odborné učiliště technické Chotěboř
Na Valech 690, Chotěboř
Praxe z informačních technologií – 2. ročník
Jak se žilo v Egyptě
Datum vypracování: 6. října 2014 Zpracoval: Věra Kloudová Třída: 2. ročník
Jak se žilo v Egyptě
Obsah:
1
Jak se žilo v Egyptě............................................................................................... 3
1.1
Zrození ................................................................................................................... 3
1.1
Rodící žena s pomocí dvou bohyní Hathor (Chrám Hathory - Dendera).... 3
1.2
Dětství .................................................................................................................... 4
1.3
Škola hrou .............................................................................................................. 5
1.4
Manželství ............................................................................................................. 6
1.5
Rozvod ................................................................................................................... 8
1.6
Smrt......................................................................................................................... 8
2
Ukázka obřadu mumifikace ................................................................................ 8
2.1
Stolování .............................................................................................................. 10
2.2
Pití a jídlo ............................................................................................................. 10
3
Oblékání, móda a účesy ..................................................................................... 11
4
Bydlení ................................................................................................................. 11
4.1
Špína a odpadky ................................................................................................. 12
4.2
Podhlavnička na spaní ....................................................................................... 12
–2–
Věra Kloudová, 2. A
1 Jak se žilo v Egyptě
1.1
Zrození
Celý proces zrození, tedy od početí po narození dítěte, byl pro Egypťany
naprosto přirozený. Bez zábran hovořili o pohlavních orgánech i o samotném
pohlavním aktu. Početí nebylo zahaleno přetvářkou a falešnou morálkou, jako
je tomu dnes, kdy na jednu stranu konzumujeme dívky pochybných pověstí na
všech médiích a na druhé straně se stydíme hovořit o věcech tak přirozených
a základních, jako je početí a porod. Poměrně dobrá byla i znalost jednotlivých
částí pohlavních orgánů a jejich funkcí. Zajímavé jsou způsoby starých
Egypťanů, jak zjistit, zda je žena těhotná, či nikoli, mimochodem funkčnost
těchto testů byla potvrzena. Jednalo se zejména o tzv. tvořivý princip, který
obsahuje moč těhotné ženy. Taková moč pak dokáže urychlit růst obilí,
zeleniny, či dobu květu. Dalšími znaky těhotenství byly např. chladná záda,
teplý krk a změna žilního oběhu. Podobně jako dnes, i dříve chtěli rodiče
dopředu vědět pohlaví svého potomka. K jeho určení opět posloužila moč
těhotné. Moč ženy s mužským potomkem urychlovala růst ječmene
a u holčičky pak růst pšenice (moderní testy, byly uskutečněny s nejednotnými
závěry, a tedy nepotvrdily ani nevyvrátily správnost této metody).
1.1
Rodící žena s pomocí dvou bohyní Hathor (Chrám Hathory Dendera)
Samotný porod byl záležitostí žen. U porodu asistovaly porodní
pomocnice a lékař se volal pouze při velmi špatném průběhu porodu. Obvyklá
poloha při porodu byla v sedě na bobku, nebo žena klečela. Z reliéfů je patrné,
že ženy stály nohama na jakési podzídce a prostor pod nimi byl tak volný pro
novorozence. Nutno zde podotknout, že tento způsob porodu je mnohem
přirozenější a dnes je i alternativní možností, před klasickým způsobem
nemocničního porodu, kdy je žena uložena na nepohodlné ocelové lůžko
a nohy upevněny v odpudivých „vidlicích“, jen aby se pan doktor nemusel
ohýbat v zádech. Stejně jako dnes, ani před tisíci lety nebyl porod pro ženy
nikterak jednoduchý a stejné byly i komplikace, které však obvykle končily
hůře než dnes. Proti hrozícím potratům se používaly různé druhy nálevů do
genitálů ze směsí bylin, cibule, ovoce, vína a olejů. I před tisíci lety se
praktikovaly umělé potraty, které však byly oficiálně zakázány. Opět se k nim
–3–
Jak se žilo v Egyptě
využívalo různých poševních nálevů z bylin a olejů. Těhotné ženy bojovaly
i s kosmetickými problémy spojenými nejen s těhotenstvím. Ženy si například
natíraly náchylné partie oleji proti vzniku strií
1.2
Dětství
Kojenci1 byli samozřejmě krmeni mateřským
mlékem a to po dobu tří let. Kojení probíhalo zcela
přirozeně i na veřejnosti a nebylo zahaleno
rouškou falešného studu. I v Egyptě trpěly některé
ženy nedostatkem mateřského mléka. V takovém
případě bylo dítě kojeno náhradní kojnou. Kojné si
najímaly i zámožné ženy, které nemohly, anebo
nechtěly kojit. Kojná se tak stala řádnou živností,
kterou provozovaly zejména chudší ženy. Po
skončení očisťování se ženy vrátily ke své Obrázek 1 – Špičatý kousek
každodenní práci. Děti si pak zabalovaly do látky rákosu
a uvazovaly kolem těla, obvykle rozkročmo na zádech či na boku, čímž měly
ženy volné ruce. Další nespornou výhodou tohoto druhu opatrování bylo
předcházení vymknutí kyčlí a neustálý kontakt dítěte s matkou. Po ukončení
kojení děti přešly na stravu, která byla více méně totožná se stravou dospělých
(v tomto období, tedy mezi 3 a 4 rokem života, kdy děti přešly na normální
stravu, docházelo snad z důvodu střevních infekcí, k nárůstu dětské
úmrtnosti). Malé děti chodily nahé a to do
poměrně velkého věku, až v pozdějších dobách
se musely dorůstající dívky oblékat. K dětem
neodmyslitelně patří hračky a hry. Egyptské
děti sice neměly elektronické hračky, o to však
byl jejich svět hraček rozmanitější. Děti nebo
rodiče vyřezávali lidské panenky, zvířata
a pohyblivé loutky, části nábytku a domy.
Hračky se dělaly i z nilského bahna a látek.
Byla nalezena dokonce i miniatura sarkofágu
a mumie. Ke hře dobře posloužily i nalezené
kamínky, klacíky a prkýnka. Když nebyla
Obrázek 2 – Papyrus
nálada na hračky, hrály si děti stejně jako ty
dnešní. Skákaly, honily se, praly se, závodily, tancovaly apod. Známé byly
i míčové hry. Větší děti pak trénovaly střelbu, chytaly ryby, plavaly
1
Kojenci, novorozené děti
–4–
Věra Kloudová, 2. A
v zavlažovacích kanálech, jezdily na oslech apod. Děti od pěti let se pomalu
učily pomáhat při domácích prácích.
1.3
Škola hrou
Děti, jak již bylo řečeno, se přibližně od pátého roku začaly prakticky
seznamovat s domácími pracemi a činnostmi svých rodičů. Do učení svého
budoucího zaměstnání se pak posílaly přibližně od 12. roku dále. Zvykem bylo,
že prvorozený syn pokračoval v učení a činnosti otce. Dovolovalo-li to
zaměstnání, i ostatní synové. Pakliže otcovým nástupcem mohl být pouze
jeden syn, byli ostatní posíláni do učení k někomu, kdo syna neměl, nebo mohl
vyučovat více chlapců. V takovém případě pak byla mezi nimi sepsána
smlouva, kde se „učitel“ zavazuje předat své zkušenosti a naučit učedníka
všemu, co bude potřebovat, v opačném případě je povinen vrátit přijaté
finanční prostředky. Syn v učení pak dva a půl roku nedostával žádnou mzdu
a třetí rok začal pobírat minimální odměnu. Nejvíce dochovaných záznamů se
týká výuky písařů. Ve Staré říši (2700–2190 př. Kristem) tradičně předával
zkušenosti otec synovi, ale od prvního přechodného období (2190–2010 př.
Kristem) se objevují písařské školy, které si zřizovaly jednotlivé úřady
k výchově vlastních písařů. Nástup do písařských škol byl v 5–10 letech. Na
psaní se používaly tabulky z fíkovníkového dřeva pokryté tenkou vrstvou
štuku. Psalo se na ně špičatým kouskem rákosu a černým a červeným
inkoustem. Tabulky se tak často omývaly, že se brzy musely potřít novou
vrstvou štuku. Učitel sledoval skřípání rákosu, dohlížel na písmo žáků
a nestrpěl žádnou chybu. Přesto jich žáci dělali mnoho - pravopisné chyby,
zapomenutá slova, špatně napsané znaky. Byla to těžká práce, protože žáci
museli psát zleva doprava, zprava doleva, zespoda nahoru. Z dobrého písaře
se měl stát vědec nebo umělec. Později se žáci naučili psát na střep hliněné
nádoby s hrubým povrchem, na úlomek vápence a nakonec přišel velký den
a mohli psát na kus papyru.
Jazyky a data používání
Archaická egyptština
před rokem 2600 př. n. l
Stará egyptština
2600 př. n. l. – 2000 př. n. l
Střední (klasická) egyptština
2000 př. n. l. – 1300 př. n. l
Nová egyptština
1300 př. n. l. – 700 př. n. l
Démotština
7. století př. n. l. – 5. století n. l.
Koptština
4. století n. l. – 17. století n. l.
–5–
Jak se žilo v Egyptě
Název doby
Epochy Egypta
Významní vládci
Doba trvání
Archaická doba
Menes
3150–2700 př. n. l.
Stará říše
Džoser
2700–2180 př. n. l.
Střední říše
Mentuhoped II.
2064–1797 př. n. l.
Nová říše
Ahmose I.
1543–1080 př. n. l.
Pozdní doba
Neko II.
665–332 př. n. l.
1.4
Manželství
Manželství se v Egyptě neuzavíralo dnešním způsobem. Dvojice nejprve
spolu nějaký čas žila, a když jim vztah vyhovoval, uzavřeli spolu manželskou
smlouvu. Jednalo se o čistou právní smlouvu a jejich svazku nepožehnával ani
kněz, ani ji nestvrzoval jmenovaný úředník, jako je tomu dnes. Jednalo se
o čistě soukromou záležitost. V případě nedodržování manželské smlouvy
nastupovalo státní právo a soud. Stáří svatebčanů bylo obvykle dáno jejich
pohlavní dospělostí. To znamená, že obvyklý věk nevěsty byl mezi 12–14 lety
a u mužů okolo 15 let (i zde však platilo, alespoň v ideálním případě, že ženit
se má, až když je muž finančně zabezpečen). Zejména pak na královském
dvoře se můžeme setkat i s mnohem mladšími svatebčany (např.
Tutanchamon2 9 a Anchesenamon 13 let). Obvyklé byly i příbuzenské sňatky,
především pak mezi bratrancem a sestřenicí,
strýcem s neteří. Méně obvyklé byly přímé
pokrevní vztahy mezi sourozenci, výjimkou je
opět královský rod, který se v zájmu udržení
moci nevyhýbal ani tomuto druhu sňatku
(neobvyklé nebyl sňatek otce a dcery, či
sourozenců). Ačkoli většinou se brali partneři
stejné sociální vrstvy, jsou známy i případy,
kdy si bohatý a vlivný muž, či žena berou téměř
naprostého chudáka. Překážkou ve sňatku
nebyl ani etnický původ, a to ani na královském
dvoře. Svou partnerku, partnera jste si mohli
vyhlédnout i v znepřáteleném území. Co se
Obrázek 3 – Tutanchamon
týká
počtu
manželek,
byl
teoreticky
2
Tutanchamon, faraon, který vládl v Egyptu v letech 1333-1323 př. n. l.
–6–
Věra Kloudová, 2. A
neomezený. V praxi však naopak velmi omezený, neboť díky systému
manželských smluv si více manželek mohl dovolit pouze král a výjimečně
některý z nejvyšších hodnostářů. Ze smlouvy totiž vyplývala manželova
povinnost zabezpečit finančně jak manželku, tak všechny jejich děti. Smlouva
mimo jiné obsahovala údaje o vkladech jednotlivých manželů do domácnosti,
kdy tyto předměty byly oceněny a i nadále byly majetkem osoby, která je do
manželství přinesla. Postavení ženy v manželství a ve společnosti vůbec, bylo
mnohem důležitější, než bychom předpokládali a dá se říci, že ženy ještě
z počátku tohoto století měly co závidět, i když relativně. Přirozenou rolí ženy
byla výchova dětí a péče o domácnost. Žena nebyla majetkem, jako je tomu
ještě dnes v řadě afrických a arabských státech. Měla svá práva u muže k ní
povinnosti, za jejichž neplnění mohl být výrazně potrestán (stejně jako žena za
neplnění svých). Žena měla stejná práva při rozhodování o chodu domácnosti,
uzavírání smluv. Ženám nebylo upřeno zastávat jakékoli úřady, a to dokonce
na těch nejvyšších místech. Troufám si říci, že na rozdíl ode dneška, zde sehrálo
mnohem větší úlohu vědomí si (a v dřívějších podmínkách i nutnost)
jedinečného ženského daru a poslání - stvořit život. Trochu jiná situace byla na
královském dvoře a v rodinách vysokých hodnostářů. Zde ženy mnohem více
usilovaly o moc a postavení. Královna se celkem třikrát stala i nejvyšší osobou
ve státě (tedy měla veškerá práva a tituly faraóna - Hatšepsovet, Tavosret
a Kleopatra), anebo měla královnina rozhodnutí podstatný vliv na rozhodování
krále. I manželky hodnostářů měly vysoké ambice, ty však raději tahaly za
nitky a splétaly intriky. Intrik se nebály ani příslušnice králova harému, které
se snažily získat postavení pro své syny. To, co by dnes jistě ocenily všechny
ženy, byla skutečnost, že za stejnou práci byl stejně odměněn muž i žena.
Ženám nebyla odepřena ani práce v chrámech. Manželky musely být naprosto
věrné, u muže platilo toto pravidlo o něco méně, zejména pak, šlo-li o zajištění
mužského potomka. Toho také mohli manželé adoptovat (byla-li např. žena
neplodná). Takové shovívavosti se však již nedostávalo při cizoložství
(a nezáviselo na stavu muže). Muž, který spal s cizí manželkou byl zbičován,
nebo mu uřízli nos, či uši, měl-li štěstí, byl deportován do vyhnanství nebo na
nucené práce do kamenolomů. Manželská nevěra se však nevyhýbala ani
mužům, ani ženám.
–7–
Jak se žilo v Egyptě
1.5
Rozvod
Ženina nevěra3, nebo neplodnost byla důvodem k rozvodu. Později i touha
jednoho z partnerů vzít si někoho jiného, nebo prostě odejít. V případě nevěry
nebyla žena vyplácena, jestliže manželství zaniklo z mužovy vůle, dostala žena
zpět vše, co do manželství vnesla a zároveň podíl na získaném majetku
a zabezpečení pro děti a tzv. rozvodovou pokutu. Když manželství opouštěla
žena z vlastní vůle, vzala si zpět svůj majetek a podíl na společně získaném.
Pokud se týká samotného pohlavního aktu, o svou potřebu si otevřeně řekli jak
muži, tak ženy. Mimo to, v Egyptě byla rozšířena homosexualita, zoofilie,
pedofilie, nekrofilie a další.
1.6
Smrt
Smrt i před tisíci lety znamenala smutek a pláč a neměnila na tom nic ani
obrovská víra starých Egypťanů v posmrtný život. Ačkoli se někteří autoři,
v souvislosti s mumifikací a magickými formulemi, domnívají, že Egypťané
věřili v návrat zpět do svého těla a života, který kdysi opustili, domnívám se,
že se jedná o mylnou interpretaci. Texty totiž jasně dokazují, že Egypťané
nevěřili na vrácení se mrtvého na tento svět: „Nikdy již nevstoupíš na zem,
abys spatřil sluneční světlo…“. Jejich víra byla mnohem hlubší a složitější, ale
to bychom se pouštěli na příliš tenký led. Co se týká stáří egyptské populace,
můžeme v odborné literatuře najít mnoho různících se údajů. Obvykle se
odborníci snaží pracovat s průměrným věkem. A tak se můžeme dočíst, že
průměrný dožitý věk byl u mužů 27 let a žen 22 let, nebo 39 a 35 let. Jaký tedy
byl věk osob, které přežily všechny dětské choroby a nestaly se potravou dravé
zvěře? Ideální věk podle samotných Egypťanů byl 110 let. Tohoto stáří se
samozřejmě dožil jen málokdo, z dochovaných záznamů známe pouze čtyři
osoby, které se dožily tohoto stáří: Ptahotep (vezír krále Džedkareho), Pepi II.
a ještě dva šťastlivci. Podle většiny studií se muži dožívali asi o pět let déle než
ženy. Důvodem byly pravděpodobně časté a leckdy velmi složité porody, které
ženu neobyčejně zatěžovaly. Věk průměrného egyptského „starce“ se tedy
pohyboval někde okolo 50–55 let.
2 Ukázka obřadu mumifikace
Aby duše zemřelého mohla dále žít, musela být zachována jeho tělesná
schránka. K tomuto účelu vyvinuli Egypťané složitý proces mumifikace, který
3
Nevěra, podvod
–8–
Věra Kloudová, 2. A
ve své nejdokonalejší formě trval 70 dní. Samotná mumifikace, její postupy
a používané nástroje a látky, se postupně vyvíjela. Své dokonalosti dosáhla
někdy ve Střední říši, koncem Nové říše a hlavně v období Ptolemájovců pak
výrazně upadala. Způsob mumifikace záležel i na majetnosti dotyčného, resp.
pozůstalých, kteří za službu platili. Nejdražší a nejsložitější způsob mumifikace
si ve zkratce uvedeme. Tělo bylo nejprve důkladně omyto a odchlupeno.
Následně pomocí speciálního nástroje a roztoku byl odstraněn mozek
proraženou čichovou kostí. Potom byly odstraněny vnitřnosti z dutiny břišní
a hrudníku, a to malým otvorem vedeným v levém podžebří. Na svém místě
muselo zůstat pouze srdce. Vyjmuté vnitřnosti byly po očištění a vysušení
uloženy v tzv. kanopách, což byly jakési kamenné nádoby tvaru váz
s kamenným víkem. Někdy byly vnitřnosti ukládány do dřevěných skříněk, či
rakviček a později baleny do látky a buď ukládány zpět do dutiny břišní, nebo
mezi stehna mumie. Po vyjmutí vnitřností následovalo vysoušení těla pomocí
pytlíků s natronem, kterými bylo tělo vyplněno a kolem dokola obklopeno.
Spolu s natronem, absorbujícím vlhkost, urychlovalo vysoušení slunce a někdy
i oheň. Doba vysušování byla pravděpodobně 30 dní. Po vysušení bylo tělo
očištěno palmovým vínem s kořením a nakouřeno kadidlem. Dutinu lebeční
zaplnili pryskyřicí a tělo vycpali plátnem napuštěným pryskyřicí, hlínou
s pískem, pilinami nebo slámou. Někdy vkládali do očních důlků umělé oči ze
skla, kamene, dřeva, kosti nebo jen látky s naznačeným okem. Následně byla
hlava natírána olejem a tělo parfémováno. Pak tělo zabalili do látky, ovázali
prsty a u krále na ně nasadili zlatá pouzdra. Pak opět potřeli hlavu olejem
a ovázali ji obinadly a znovu natřeli olejem. Následně obinadly omotali
končetiny a tělo. Jednotlivé vrstvy obinadla natírali pryskyřicí a někdy mezi ně
vkládali amulety. Toto byl nejdražší způsob mumifikace, který byl u krále
dokončen ještě zlatou posmrtnou maskou. Levnější verze mumifikace se obešla
bez vyjmutí mozku a vnitřní orgány byly místo vyjmutí rozpuštěny roztokem
cedrového oleje, nalitého do řitního otvoru. Třetí nejlevnější forma mumifikace
spočívala pouze v omytí těla a vysušení natronem. Následovaly akty obětování
a pohřebního průvodu, který obsahoval přísně dodržované náležitosti. Když
průvod dorazil ke hrobu, započal kněz s obřadem očišťování a obřadem
otevírání úst, který měl oživit všechny smysly zesnulého. Následovala řada
obětí a uložení rakve na své místo. Nakonec byla na své místo uložena
i pohřební výbava. Zemřelému byla pak pravidelně prováděna úlitba
a přinášeny oběti. Faraónům byly vystavěny zádušní chrámy, které měly svůj
stálý personál, který se staral o chod chrámu a o denní přinášení obětí.
–9–
Jak se žilo v Egyptě
2.1
Stolování
Nejdůležitější potravou ve Starém Egyptě byl chléb, pečený převážně
z pšenice. Mouka na chléb nebyla mletá tak na jemno, jako je tomu dnes
a mimo jiné obsahovala i mikroskopické částečky křemene a dalších nerostů,
které se odrolovaly od kamenů používaných k mletí obilí. Těsto na chleba se
skládalo z mouky, kvasnic, soli (používala se pouze sůl těžená, mořská sůl byla
považována za nečistou), vody, mléka, koření a někdy i vajec a másla, podle
chuti mohl být přidán med, či různé druhy ovoce. Kromě bochníků podobných
naším, byl chleba pečen ve formě různých placek, vysokých homolí, rohlíků
a dokonce byl modelován i do různých figurek. Podle tvaru chleba, jeho složení
a hrubosti mouky, můžeme rozeznat na padesát druhů chleba. Dalším
oblíbeným pečivem byly koláče a příprava chleba (Káhirské muzeum) slazené
medem a ochucené kořením, sezamem a ovocem. Součástí jídelníčku byly
samozřejmě luštěniny (boby, čočka, hrách), zelenina (nejvíce oblíbená byla
cibule a česnek, okurky, salát, pórek) a ovoce (datle, fíky, cicimek, později
olivy, vodní meloun, broskve…). Maso bylo výsadou spíše bohatých, chudí si
jej dopřáli pouze o svátcích. Nevyhýbali se žádnému běžnému druhu masa
(mimo např. některých chrámů, ve kterých bylo zakázáno požívat maso zvířete
ztělesňující příslušného boha chrámu), znamená to tedy, že na stole se
objevovalo hovězí, vepřové, skopové, kozí maso, drůbež, výjimečně i zvěřina
a ryby. O přípravě masa se nenalezl žádný záznam, pouze u ryb víme, že je
Egypťané grilovali, nakládali a sušili, pravděpodobně se podobně připravovalo
i ostatní maso. Tuky používali jak živočišné tak rostlinné (sezamový, lněný, ze
semen ředkviček, ricinový, olivový - dováželi a především moringový).
Z koření uveďme např.: kmín, kopr, hořčice, majoránka, fenykl, anýz a tymián.
2.2
Pití a jídlo
Oblíbeným nápojem širokých vrstev bylo
pivo (výsadou bohatých hodnostářů a královské
rodiny bylo víno). Pivo se vyrábělo z pšenice a tak
jeho výroba přišla na řadu při pečení chleba.
Máčená, mletá pšenice (někdy i zbytky starého
chleba) se nechala zkvasit a přefiltrovat. Pak se
přidávaly ochucující přísady (koření, datle, Obrázek 4 – Pivo
mandragora a další). Celá tato směs se řádně rozmačkala a vyluhovala. Pak se
vybraly pecky a z husté hmoty se dělaly kuličky k další spotřebě. Před
konečnou spotřebou piva, se lahodný mok přeléval přes sítko či jemnou
tkaninu, aby se z něho odstranily zbytky pevných příměsí. Rozdíl v sociální
–10–
Věra Kloudová, 2. A
třídě samozřejmě znamenal i rozdíl v jídelníčku a jeho četnosti. Chudí jedli
pouze ráno a večer, zatímco bohatší si dopřáli jedno hlavní jídlo navíc. Strava
bohatších byla mnohem pestřejší, což při nedostatku fyzické námahy velmi
často vedlo k obezitě.
3 Oblékání, móda a účesy
Většina oblečení byla ze skládaného plátna. Muži nosili bederní roušky,
suknice a v některých obdobích košile. Ženy si oblékaly šál a úzké šaty po
kotníky. Naven obouvali Egypťané sandály z kůže nebo z rákosu. Děti běhaly
nahé a kromě jediné kadeře po straně, měly vyholené hlavy. Dospělí nosili
velice složité účesy a bohatí lidé vlastnili množství paruk různé délky a stylu.
Obě pohlaví se zdobila šperky a používala líčidla, hlavně se líčily oči. Egypťané
měli ve velké oblibě parfémy a do pokožky si vtírali vonné oleje.
4 Bydlení
Vynecháme-li příbytky králů a vysokých hodnostářů, byla kultura bydlení
spíše stinnou stránkou starého Egypta. Velikost, provedení a vybavení
záviselo, mnohem více než dnes, na postavení majitele domu. Takový dům
vyšší střední třídy míval jedno až dvě patra. V přízemí (někdy i ve sklepích) byly
dílny a obchůdky, v prvním patře pak „kanceláře“ a místnost pro hosty
a v druhém patře teprve vlastní obydlí majitele domu. Schodiště spojující
jednotlivá patra vedlo i na střechu, kde byly umístněny sýpky, skladovaly se
další věci a byly zřízeny i letní lůžka na spaní. Proti pádu byla střecha
ohraničena nízkou zídkou. Obvyklým stavebním materiálem byly sušené cihly
z nilského bahna a slámy (teprve od dob faraóna Džosera se začal uplatňovat
kámen). Výroba cihel spočívala v několikadenním namáčení této směsi, což
způsobilo začínající rozklad slámy, ze které se pak uvolňovala lepkavá látka,
která dávala cihle potřebnou celistvost a pevnost. Cihly byly spojovány maltou
ze směsi hlíny, písku, plev a slámy. Někdy byly použity namísto cihel i velké
desky z bahnité směsi. Strop tvořily trámy datlových palem pokryté palmovým
listím, hliněnými cihlami, nebo udusanou hlínou, pokryté vrstvou vodotěsného
bahna. Podlahy domů byly z udusané hlíny, hliněných dlaždic, anebo ze směsi
bahna a střepů, která byla pískem vybroušena do naprosté hladkosti. Stěny
domů bývaly omítnuty a natřeny vápnem, popř. ještě zdobeny malbami.
V některých případech se stěny obkládaly např. dřevem. Okna byla poměrně
nevelká a vysoko. Z praktických důvodů se Egypťané snažili situovat okna na
–11–
Jak se žilo v Egyptě
sever, odkud přicházel příjemný chladnější vánek ze severu, od Středozemního
moře. Naopak se chránili před západním větrem, který zejména koncem zimy
a začátkem jara přinášel ze Sahary množství písku a prachu. Dveře a některá
okna byly ze dřeva.
4.1
Špína a odpadky
Kamenem úrazu egyptských obydlí byly odpadky a výkaly. Ačkoli
odpadky hospodyňka čas od času vymetla, neskončily většinou dále, než za
prahem domu (ostatně podobně je tomu i v mnoha dnešních afrických
městech, Egypt je dnes v tomto směru naštěstí trochu více poevropštěn). Jen
výjimečně byly ve městech zřízeny veřejné skládky, ti co měli blízko k Nilu,
odhazovali zbytečnosti tam. Dalším problémem (problémem z našeho
pohledu) byly výkaly, a to jak lidské, tak zvířecí. Se svou potřebou si Egypťané
příliš hlavu nelámali, ti zámožnější měli doma záchody ve formě samostatné
místnůstky s hliněnou nádobou zpola naplněnou pískem. Trus na ulicích
sbíraly a sušily ženy a střádaly jej jako nejlevnější palivo. Je až zarážející, že tak
vyspělá civilizace, jakou byl Egypt, nedokázala vybudovat kanalizaci ani
zavést do domů tekoucí vodu (mnohé asijské a americké kultury dosáhly
v tomto směru až neuvěřitelné zručnosti a složitosti), snad je to díky všude
přítomné a dostupné vodě Nilu a také jisté africké mentalitě.
4.2
Podhlavnička na spaní
K základní vnitřní výbavě domů patřilo:
–12–

ohniště (popř. kamna)

lavice, židle (některé i s opěrkami)

stůl,

větší i menší skříně,

postele

olejové lampičky na svícení