Po stopách Lichtenštejnů na jižní Moravě a v Dolním Rakousku

obsah
Lednice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3
Valtice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
Kulturní krajina Lednicko-valtický areál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Mikulov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
Břeclav. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
Vranov u Brna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
Slavkov u Brna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Černá Hora. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23
Bučovice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
Boskovice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
Adamov. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
Křtiny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
Kyjov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Pozořice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
Olomučany. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34
Ždánice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35
Velké Bílovice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
Tvrdonice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
Kuželov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
Moravský Krumlov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
Hustopeče. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
Hodonín. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
Pouzdřany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
Drnholec. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48
Kunštát. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49
Lanžhot . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
Wilfersdorf . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
2
Lednice
Leží v nivě řeky Dyje a na vysoké terase zasahující i do nivy
potoka Včelínku. Hodnota tohoto umělého krajinného
celku byla vyjádřena vyhlášením do seznamu UNESCO.
První zmínky o Lednici máme k roku 1222, kdy ji držel mocný rod
Sirotků. O městečko měli velmi velký zájem Lichtenštejnové, kteří
ho získali již v roce 1322 a od tohoto roku náleželo k panství mikulovskému. Po ztrátě Mikulova v roce 1560 bylo panství koupeno
v roce 1578 Hartmanem II. z Lichtenštejna a v rukou rodu zůstalo
další staletí až do roku 1945.
Lichtenštejnové panství zahrnuli do svého ohromného
komplexu, který se rozkládal na jihu Moravy a v Dolních Rakou3
sích. Panství Lednice bylo přímo spojeno s panstvím Valtice.
Když pak v roce 1638 Karel Eusebius z Lichtenšejna koupil ještě
i panství břeclavské, vlastnili Lichtenštejnové podél obou stran
moravsko-rakouské hranice ohromný komplex. Lednice byla
jedním z městeček, jejichž význam díky stavitelské a hospodářské
činnosti majitelů panství výrazně přesáhl i hranice lichtenštejnského
dominia. V Lednici stál již od středověku hrad a později v několika
stavebních etapách přestavěný zámek, který sloužil potřebám
rodu hlavně jako lední sídlo. Do dnešní doby můžeme spatřit
na lednickém kostele, který je součástí zámeckého areálu, staré
náhrobní desky připomínající na život Lichtenštejnů v 16. století.
V letech 1850–1869 se Lednice stala součástí soudního okresu Břeclav a od té doby až do roku 1949 spadala pod Mikulov.
V polovině 19. století zde ještě žilo převážně české obyvatelstvo,
avšak díky majitelům panství, kteří sem usazovali celou řadu
úředníků svých statků, došlo k poněmčení městečka. Po vzniku
Československa v roce 1918 se místní německé obyvatelstvo
nechtělo smířit s připojením k nově vzniklé republice a přihlásilo
se k tzv. německému Rakousku. A tak byla obec obsazena československými jednotkami až v prosinci 1918.
4
Již v 16. století, patrně Hartmann II. z Liechtensteina, nechal
zbořit zdejší středověkou vodní tvrz a nahradil ji renesančním
zámkem. Na sklonku 17. století byla i tato stavba zbořena a vybudováno zde barokní sídlo s rozlehlou architektonicky řešenou
zahradou a monumentální jízdárnou podle návrhu Jana Bernarda
Fischera z Erlachu, která se jen v málo pozměněné podobě uchovala dodnes. Autorem sochařské výzdoby atik a štítů je Giovanni
Giuliani. Ideovým autorem stavby byl kníže Karel Eusebius.
Po polovině 18. stol. byl zámek opět upravován stavebně
a roku 1815 byly odstraněny jeho přední trakty, které byly součástí
barokního zámku.
Dnešní vzhled pochází tedy z let 1846–1858, kdy kníže Alois
II. z Lichtenštejna usoudil, že Vídeň je pro pořádání letních slavností nevhodná a nechal Lednici přebudovat na reprezentační
letní sídlo v duchu anglické gotiky. Pro pořádání velkolepých
setkání evropské šlechty sloužily reprezentační sály v přízemí,
které jsou vybaveny vyřezávanými stropy, dřevěným obložením
stěn a vybraným mobiliářem. V prvním patře zámku jsou situovány soukromé pokoje Lichtenštejnů, ve druhém pak pokoje
dětí a jejich guvernantek.
Obec Lednice
www.lednice.cz
Státní zámek Lednice
www.zamek-lednice.com
5
Valtice
Část obce po rodu Puchheimů získal koupí Jan z Lichtenštejna, jak vyplývá z listiny datované 1. února roku 1395.
V roce 1393 přijal Jan z Lichtenštejna lénem Katzelsdorf, který
odkoupil od bratří Rudolfa a Ludvíka z Trnavy, čili před rokem
1395 vlastnili Lichtenštejni nejen celé Valtice, ale také pozdější valtický velkostatek. Z toho je patrné, že lichtenštejnské
statky se rozkládaly nejen na rakouské straně, ale i na moravské, kde Lichtenštejni drželi i svůj rezidenční hrad Mikulov.
Neblahým rokem pro Jana z Lichtenštejna byl rok 1394; tehdy
totiž upadl Jan z neznámých důvodů v nemilost rakouského vévody Albrechta III., jenž ho dosud zahrnoval svou přízní. Jan byl
nečekaně svými příbuznými zajat, uvězněn a všechny rakouské
lichtenštejnské statky propadly konfiskaci. Snad byla důvodem
obava rakouského panovníka z přílišného hospodářského a poli6
tického rozmachu Lichtenštejnů. Bezodkladné podrobení Janovo
zmírnilo krutý trest a dostalo se mu nazpět statků, mezi nimi Valtic.
Město držel rod Lichtenštejnů od roku 1395 až do roku 1945.
Navíc do roku 1920 náleželo město do oblasti Dolních Rakous.
Ve městě došlo k založení kláštera Milosrdných bratří roku
1605, který byl přestavován za knížete Karla Eusebia z Lichtenštejna a jeho manželky Beatrix z Ditrichštejna v 60. letech 17.
století. Ze stejné doby pochází i kostel Navštívení Panny Marie z let
1631–1671, který je dominantou a protiváhou světské moci, kterou
představoval zámek. Model kostela vznikl snad již v roce 1602,
ale základní kámen byl položen až za knížete Maxmiliána v roce
1631. Na projektu a stavbě se podílel Giovanni Giacomo Tencalla
a když jeho stavbě v roce 1638 spadla klenba byl nahrazen bratrem
Giovannim Tencallou a brněnským stavitelem Andreasem Ernou.
Kolem poloviny 16. století byl původní středověký hrad stavebně rozšířen severozápadním směrem. V této části vznikla
palácová stavba, o jedno podlaží vyšší než stávající objekty sídla.
Další úpravy proběhly na počátku 17. století. V této stavební etapě bylo vybudováno severní spojovací křídlo s velkým portálem,
renesanční bastiony byly přebudovány v nárožní rizality a zámek
získal novou interiérovou výzdobu. Autory přestavby byli architekti
Giovanni Maria Filippi a Giovanni Battista Carlone starší. Další stavební úpravy, projektované Andreou Ernou a jeho synem Jenem
Křtitelem, zahrnovaly vybudování nové jízdárny a vstupní brány
s dvojicí věží. Před zámkem tak vznikl čestný dvůr, oddělující rezidenci od města. Kolem roku 1639 malíř Giovanni Battista Ghidoni
pracoval na výzdobě hlavního sálu. Roku 1657 byla dokončena
další reprezentativní místnost se štukovou výzdobou od Giovanniho Tencally. V 80. letech 17. století proběhly nové stavební úpravy
včetně dekorace interiérů, které vytvořil Baldassare Fontana, Pietro
Antonio Baroni a Jacopo Trebelli a malíři Domenico Egido Rossi
a Giovanni Battista Colombo.
Ve století osmnáctém dostaly jízdárny a konírny novou podobu
inspirovanou španělskou barokní architekturou. Tvůrcem úprav
byl architekt školený ve Španělsku a Portugalsku Anton Ospel,
který rovněž vytvořil vstupní bránu spojující areál lichtenštejnské
rezidence s městem. Interiéry dostaly výrazně dekorativní charakter
díky císařskému divadelnímu inženýrovi Antonio Beduzzimu, který
7
Obec Valtice
www.valtice.eu
Státní zámek Valtice
www.zamek-valtice.cz
8
je také autorem výzdoby hlavního průčelí, kde je znázorněna oslava
Řádu zlatého rouna. Podle Beduzziho návrhu provedl Domenico
Mainardi výmalbu zámecká kaple.
Po polovině 18. století byly odstraněny nejstarší části rezidence v podobě hradních budov na jižní straně. Na jejich místě byla
vytvořena nová fasáda projektovaná Antonem Erhort Martinellim
a další plochu zaplnil park, pro který byl navržen mobiliář a byl
osazen barokními sochami. K rezidenci náleželo také divadlo,
které bylo vybudováno v roce 1790. Rod knížat z Lichtenštejna
využíval rozsáhlý zámek jako svoji rodovou rezidenci až do roku
1943, kdy ze zámku odvezli cenná umělecká díla před blížícím
se koncem války.
Zámek je nedílnou součástí architektonicko-krajinářského celku,
který byl v roce 1996 zanesen na seznam Světového kulturního
a přírodního dědictví UNESCO.
Kulturní krajina
Lednicko
valtický areál
Panství Lednice a Valtice se stávají hlavním centrem rozsáhlého rodového majetku Lichtenštejnů. Jakmile došlo k povýšení
Karla I. z Lichtenštejna (1569–1627) do knížecího stavu, stávají
se Valtice hlavní rezidencí vládnoucího knížete a Lednice jeho
letním sídlem. Postupem doby a usilovnou pílí vládnoucích knížat
dochází ke sjednocení obou panství společně se sousední Břeclaví v jeden kompozičně provázaný celek, dnes označovaný jako
kulturní krajina a slouží jako prostor pro relaxaci a reprezentaci
knížat z Lichtenštejnu až do konce druhé světové války.
Za první doložené zásahy prokazatelně působící na tvář krajiny
v okolí obcí Lednice a Valtice je možné považovat snahy knížete
Karla Eusebia, které se projevovaly výsadbou alejí spojující obce
a zámky již ve druhé polovině 17. století. Současně s výsadbami
9
alejí docházelo k zakládání obor s pravidelnými hvězdicovitými
průseky. Ve stopách Karla Eusebia pokračovalo mnoho jeho
následovníků. Výrazně se ovšem do dějin vzniku kulturní krajiny,
tak jak ji do velké míře známe i dnes zapsal hlavně kníže Jan
Josef I. Tento kníže začal tvořit „novou“ krajinu pod nastávajícími
změnami, které postupně přicházely z Anglie a začaly ovlivňovat
vzhled mnoha panství šlechtických rodů také na území českých
zemí. Od první čtvrtiny 19. století se totiž začínají na Lichtenštejnských panstvích prosazovat zásady kultivování zahrad a krajiny
v duchu zásad anglické krajinářské školy. Na úpravách parku
v Lednici se v této době výrazně podílel Bernard Petri. Mimo jiné
založil u zámku v Lednici velký rybník s ostrovy, samozřejmostí
byly bohaté výsadby cizokrajných i domácích dřevin. Poslední
fází těchto nákladných úprav bylo vybudování nového koryta řeky
Dyje a tedy jeho vyvedení ze zámeckého parku v Lednici. Tím bylo
dříve pravidelné riziko ničivých povodní a následných škod eliminováno na minimum. V průběhu první poloviny 19. století dochází
k postupnému obohacování celé krajiny mezi Lednicí a Valticemi
romantické stavby, které byly propojovány pohledovými osami.
Okolí těchto saletů se parkově upravovalo. Krajinářské úpravy
postihly také rozsáhlé plochy kolem rybníků rozprostírajících se
mezi Lednicí a Valticemi. Ze zámečků v krajině kolem zimního
a letního sídla Liechtensteinů se do dnešní doby dochovaly Lovecký
zámeček, Janohrad, Nový dvůr, Památník otci a bratřím na Rajsně, Randevous, Rybniční zámeček, Apollónův chrám, chrám Tří
Grácií, Hraniční zámeček a poslední stavbou v tomto duchu je
kaple sv. Huberta. Následovníkem knížete Jana Josefa I. byl jeho
nejstarší syn Alois Josef, který také pokračoval v krajinářských
úpravách. Byl obdivovatelem anglické gotiky a zajímal se i o politický systém panující na britských ostrovech. Kníže Alois Josef
byl také stavebníkem proslulého zámeckého skleníku v Lednici,
který byl dokončen v roce 1845. Tato 92 metrů dlouhá, 14 metrů
široká a 10 metrů vysoká stavba z litinové konstrukce a skla se
stala pýchou jejich majitelů. Za panování knížete Aloise Josefa se
mimo jiné provedla také novogotická přestavba lednického zámku
podle projektu Jiřího Wingelmüllera v roce 1858. Na úpravy parku
a krajiny navázal jeho syn Jan II. jehož zásahy v podstatě dokončily
areál v architektonické i krajinářské podobě jakou známe dodnes.
10
Za knížete Jana II. z Lichtenštejna došlo výraznému počinu,
který úzce souvisí se zahradnickým oborem a obecně s celým
vysokým školstvím v Lednici, byla tam totiž 5. října 1895otevřena
Střední zahradnické škola. Byla to původně škola s německým
vyučovacím německým jazykem a nesla název „Höhere Obst und
Gartenbauschule“. V celé monarchii šlo tedy o první školu, ze které
vycházeli po tříletém studiu absolventi s maturitou. Školu podporoval sám kníže Jan II., který ji finančně i materiálně zajistil. Školu při
vzniku podpořili také císařský dvůr, ministerstvo orby a řada dalších
vědecko odborných institucí. Na tradici zahradnického školství
v Lednici navázalo založení zahradnického směru na Vysoké škole
zemědělské v Brně a následné přesunutí tehdejší Zahradnické
katedry z Brna do Lednice v roce 1952. Současná Zahradnická
fakulta Mendelovy univerzity v Brně sídlí v Lednici dodnes.
V době kdy tehdejší Československo přistupovalo v roce 1990
k Úmluvě UNESCO o ochraně světového dědictví z roku 1972
se začalo uvažovat o památkách, které jsou u nás hodny zápisu
na tento seznam. Území zahrnující především krajinu mezi Lednicí
a Valticemi mělo být z pochopitelných důvodů mezi nimi. Nikdo
o hodnotách zdejší krajiny nepochyboval. Bylo ovšem nutné překonat všechna schvalovací řízení na různých stupních a dosáhnout
zejména toho, aby kulturní krajina s těžištěm mezi v okolí obcí
Lednice a Valtice požívala nejvyššího ochranného statutu v republice. Proto došlo nejdříve k prohlášení Lednicko-valtického areálu
za tzv. krajinou památkovou zónu vyhláškou ministerstva kultury č.
484/1992 Sb. Následoval dlouhý schvalovací proces trvající několik
let, který vyvrcholil v prosinci 1996 zápisem na seznam UNESCO.
Obec Valtice
www.valtice.eu
Obec Lednice
www.lednice.cz
Státní zámek Lednice
www.zamek-lednice.com
11
Mikulov
Městu vévodí zámek, který se vypíná na skále, kolem níž se
rozkládá městská zástavba. Na východě se nad ním tyčí Svatý
kopeček, ze severu vrch Turold, který je výběžkem Pálavy. Západní
strana se otvírá do roviny, na jižní se nedaleko od města nachází
nevysoký Šibeniční vrch a pod ním rybník Šibeník.
Vznik Mikulova se zpravidla klade na počátek 12. století, kdy
zde byla založena trhová osada, jež se v roce 1279 dočkala povýšení na městečko a v roce 1410 na město. Na místě románského
a gotického hradu vznikl v 17. století zámek. Mikulov byl od roku
1249 v držení rodu Lichtenštejnů, kteří zde měli svoje hlavní rodové
sídlo na Moravě. S Mikulovem je spojen osud známé bílé paní, kterou byla Perchta z Rožmberka provdaná za Jana V. z Lichtenštejna.
V rukou Lichtenštejnů zůstalo město a panství Mikulov do roku
1560, kdy byl prodán uherskému rodu Kerecsényů z Kerecséni.
12
Ti ho byli nuceni prodat okolo roku 1570 Ditrichštejnům, kteří zde
byli až do roku 1945.
Ditrichštejnové se zapsali do historie Mikulova asi nejvýznamněji ze všech panských rodů, které zámek kdy drželi. Kardinálovi
Františkovi z Ditrichštejna se podařilo přebudovat město Mikulov
s okolím do klasické italské krajiny. Proto můžeme do dnešní doby
obdivovat nádherné spojení krajiny a města v otevřených partiích.
Zdejší zámek se stal také svědkem významných vojenskopolitických setkání. Nejprve v roce 1805 zde byly podepsány
předběžné podmínky tzv. Bratislavského míru a pak roku 1866
příměří mezi Rakouskem a Pruskem.
Vrstvu lichtenštejnských stavebních aktivit překrylo výrazné
mohutné budovatelské dílo kardinála Františka Ditrichštejna, který
z města načas udělal centrum Moravy. Založil zde význačnou
kolegiátní kapitulu a mincovnu. Jako první přivedl do zaalpských
zemí řád piaristů, rovněž inicioval příchod kapucínského řádu,
vybudoval křížovou cestu na Svatý Kopeček, později zde vznikla
13
Město Mikulov
www.mikulov.cz
Regionální
muzeum v Mikulově
www.rmm.cz
14
kaple svatého Šebestiána se zvonicí, které tvoří jednu ze základních siluet města.
Pod zámkem za náměstím ční kostel svatého Václava. Gotická
stavba přebudovaná právě při založení kolegiátní kapituly a dozdobena v duchu vrcholného baroka. Štuková výzdoba klenby
je ukázkou vrcholného štukatérského umění vlašských mistrů
druhého a třetího decennia 17. století. Jedním ze dvou center
malířství Mikulova se stal chrám svatého Jana Křtitele spravovaný
piaristickým řádem. Jeho klenbu v polovině 50. let 18. století vyzdobil freskou Franz Anton Maulbertsch. Podle projektu Giovanni
Giacoma Tencally vznikla u kláštera kapucínů Loreta, proměněná
později na rodovou hrobku Ditrichštejnů.
Současná podoba zámku, který stojí v místě původního středověkého hradu, vychází z návrhů Christiána Oedtla ze 20. let
18. století. Zámek byl na konci druhé světové války významně
poškozen a de facto nově zbudován.
Monumentální sochařská výzdoba čestného dvora zámku
a volně stojící plastiky ve městě, zejména sloup na náměstí jsou
dílem Ignáce Lengelachera z 20. let 18. století.
Břeclav
Po zániku hradiska na počátku 10. století se kraj po celé
století ocitl ve víru bojů o velkomoravské dědictví, z něhož vyšli
vítězně čeští Přemyslovci. Po knížeti Břetislavovi získalo své
jméno nové hradiště, které mělo za úkol chránit vstup do země
a bylo postaveno v místě dnešního břeclavského zámku. Tento
zeměpanský hrad založený patrně někdy po roce 1041 se stal
centrem hradské správy. Na počátku 13. století jej získala věnem manželka českého krále Přemysla I. Konstancie Uherská.
Někdy ve třetí čtvrtině téhož století pak byl přestavěn v mohutnou románskou pevnost s věží o síle zdiva téměř 5 metrů.
Hrad často měnil svého majitele. V letech 1426–1434 zde sídlila
dokonce husitská posádka, která svými výpady ohrožovala jak
sousední Rakousko, tak i Slovensko, které bylo v té době součástí
uherského státu.
Po husitských válkách se poblíž hradu usazují obyvatelé, kteří
museli uprchnout z vydrancované Staré Břeclavi a zakládají si
městečko, které se v písemných pramenech nazývá Nová Břeclav.
15
Město Břeclav
www.breclav.org
Městské muzeum
a galerie Břeclav –
Lichtenštejnský dům –
expozice „Historie rodu
Lichtenštejnů“
www.muzeumbv.cz
16
Městečko i s hradem získávají v druhé polovině 20. let 16. století
Žerotínové, kteří přestavují hrad v renesanční sídlo, jež má ovšem
neustále vojenskou funkci pohraničního hradu, protože po bitvě
u Moháče r. 1526 ohrožují Moravu útoky Turků. Ti se nezřídka
spojují s odbojnými uherskými magnáty bojujícími proti Habsburkům, a tak je celý okolní kraj často terčem útoků a nelítostného
drancování. Například nájezd Bočkajovců v r. 1609 znamenal vypálení Staré i Nové Břeclavi a odvlečení mnoha zajatců do otroctví.
Při stavovském povstání stanul v čele odbojných moravských
stavů břeclavský pán Ladislav Velen ze Žerotína. Po roce 1620
mu bylo panství konfiskováno a 1628 prodáno Esteře z Meggau,
přes následné majitele (hrabata z Operrsodrfu a Khuen Bellasy)
ji získal kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna v roce 1638. Město
bylo následnými válečnými událostmi zničeno téměř dokonale. Ze
soupisu poddaných pro berní účely v r. 1673 vyplývá, že ze 141
před válkou usedlých sedláků ve Staré i Nové Břeclavi válku přežilo
jen 29 starých usedlíků, což znamená pokles obyvatel na 20,6 %.
Původní renesanční zámek vystavěn po roce 1534 postupně
ztratil na své honosnosti, neboť sloužil pouze knížecím úředníkům
jako centrum hospodářské správy panství a knížecích lesů. Ve 40.
letech 19. století byl upraven v romantizujícím duchu anglické
novogotiky dle návrhů G. Winellmüllera. Ke krajním křídlům zámeckého objektu byly přistavěny nové věže ukončené rozvolněnými
korunami.
Vranov u Brna
Vranov u Brna
Obec Vranov náležela původně k Ronovskému hradu, který
stával u Útěchova. Nejstarší písemnou zmínkou o obci je listina
z roku 1365, ve které Čeněk Krušina z Lichtenburka a na hradě Ronově daruje Vranov a další obce věnem své ženě Dorotě. Od roku
1567 je zmiňována u Nového Hradu a patří k pozořickému panství,
které získal koupí roku 1569 Albrecht Černohorský z Boskovic
od Mikuláše Kokorského z Kokor. Ten ji odkázal svému bratru Janu
Šemberovi Černohorskému z Boskovic s podmínkou, že bude
vždy náležet rodu a stane se nedělitelným majetkem. Renesanční
moravský velmož Jan Šembera Černohorský z Boskovic zemřel
30. dubna 1597 a v zápise brněnského minoritského kláštera,
jehož byli boskovicové fundátoři a bylo zde rodové mauzoleum,
je uvedeno, že byl posledním mužským potomkem a dědictví jeho
přešlo na rod Lichtenštejnů, když si bratři Karel I. a Maxmilián
17
vzali za ženy jeho dcery Annu a Kateřinu. Ke sňatku obou párů
došlo pravděpodobně v roce 1596. Dědictví po Janu Šemberovi
Černohorském z Boskovic připadlo oběma dcerám přičemž pozořické panství z obcí Vranov spravovala Kateřina s Maxmiliánem.
Panství zůstalo v rukou Lichtenštejnů až do pozemkové reformy
v roce 1924.
Historie poutního místa na Vranově u Brna je svázána s legendou o zázračném zjevení Panny Marie v hlubokých lesích u Nového
Hradu. Roku 1240 se na tomto místě zázračně uzdravil moravský
zemský maršálek Vilém z Rožmberka postižený slepotou. Na místě
zjevení nechal postavit malý dřevěný kostelík. Mariánské zjevení je
zobrazeno na barokním plátně zasazeném v dřevěném obložení
stěn nade dveřmi klášterního repozitoria.
Zájem o starodávné mariánské poutní místo na svém panství
projevil i nový majitel Maxmilián z Lichtenštejna a jeho žena Kateřina
Černohorská z Boskovic, kteří oba konvertovali na katolickou víru
a rozhodli se postavit nový poutní chrám, pravděpodobně pod
vlivem odkazu Jana Šembery a rodového mauzolea Boskoviců
v Brně u minoritů bylo rozhodnuto o vybudování rodového pohřebiště na vranovském poutním místě.
Nový poutní chrám zasvěcený mariánskému zázraku uzdravení
a rodová hrobka nových majitelů – knížat z Lichtenštejna byla budována od roku 1617 brněnským stavitelem Ondřejem Ernou dle
plánů Giovanni Maria Filippiho, stavitele v rudolfínských službách.
Stavba byla dokončena pravděpodobně v roce 1624 a konventní
budovy paulánů roku 1633. Klášter byl sekularizován Josefem II.
v roce 1784 a budovy konventu strženy vyjma západního křídla,
kde vznikla fara. Řád paulánů se na Vranov opět vrátil v roce 1992
a v letech 1997–2011 obnovili v půdoryse původní kvadratury tři
křídla, kde je provozováno Duchovní centrum.
Současná fresková výzdoba kostela vznikla v souvislosti s přípravami oslav 500. výročí poutního místa, které připadlo na rok
1740. Před tímto datem byla realizována celková rekonstrukce
a renovace kostela i paulánského kláštera a do jejich interiérů byly
pořízeny nástěnné malby a další umělecká výzdoba. Úkolem vytvořit fresky na klenbách kostela pověřil tehdejší korektor Jan Gilgi
brněnského malíře a freskaře Jana Jiřího Etgense (1691–1757).
Malby vznikly podle zprávy Jana Petra Cerroniho v červnu 1738.
18
Ideovým centrem hlavního klenebního obrazu v lodi je P. Marie
Vranovská, zázračná pozdně gotická socha P. Marie, k níž na Vranov směřovaly zástupy poutníků. Socha je oblečena do zlatého
brokátového šatu, na hlavě má korunu a na krku závěsy perel.
Stojí na oblaku, který nadnášejí malí andělé, jeden z nich třímá
v ruce žezlo na znamení Mariiny vlády na nebesích. Marii jako
královnu nebes připomínají také andělské hlavičky s křídly seskupené do podoby písmen a vytvářející kolem P. Marie Vranovské
nápis „REGINA“. V době příprav kostela a kláštera na 500. výročí
založení poutního místa na Vranově byly nově upraveny také oltáře.
Hlavní oltář byl pořízen zcela nově díky odkazu Edmundy Marie
Terezie kněžny z Lichtenštejnu (rozené hraběnky z Ditrichštejnu).
Autorem architektonické a sochařské kompozice jsou Rafael
Donner a Gottfried Fritsch, oltářní plátno namaloval Paul Troger.
Další nástěnné malby jsou dochovány v paulánském choru,
který je situován v patře nad sakristií a jehož okna jsou zřejmá
na stěně presbytáře po stranách hlavního oltáře, ten byl do současné bodoby upraven v roce 1777 a autorem výzdoby je Josef
Hager. S výzdobou kostela k 500. výročí mariánského zjevení
souvisí i malby v klášterním repozitoriu, kde je zobrazena i scéna,
kdy stavitel Andreas Erna ukazuje plány kostela knížecímu páru.
19
Nová hrobka
Obec Vranov
www.vranov.cz
Duchovní centrum
Vranov u Brna
www.dc-vranov.cz
20
Knížecí dvorní architekt Josef F. Engel návrhy svého předchůdce Josefa Kornhäusela radikálně změnil a podle svého
samostatného projektu provedl výstavbu nové hrobky v letech
1819–1821. Rozšíření místa posledního odpočinku členů rodu
inicioval kníže Jan Josef I. Lichtenštejn, který se tak rozhodl po té,
co malá krypta pod presbytářem již byla téměř zaplněna (celkem
25 pohřbů) a navíc byla ve špatném technickém stavu. Mauzoleum zaujalo prostor pod celou chrámovou lodí a vstup do něj byl
zbudován mohutným kamenným dórským portikem vysunutým
ve svahu pod kostelem. Ve štítě portiku lemují rodový znak andělé
držící vyhaslé pochodně. Touto bránou se vstupuje do předsíně
s valenou klenbou s kazetami, kde jsou při stěnách sochy andělů
a po stranách schodiště do samotného mauzolea sochy Loučení
a Setkání, autorem sochařské výzdoby je ředitel rytecké školy vídeňské akademie Josef Klieber. Teprve odtud se po schodišti skrze
železné dveře vstupuje do vlastní krypty, rozsáhlého trojlodního
prostoru s křížovými klenbami na dórských sloupech. Boční lodě
jsou zvýšeny a stojí na nich sarkofágy, prostřední lodí se prochází
až do úrovně vítězného obloku, kde celému interiéru vévodí oltář
tvořený mohutnou železnou mříží s křížem a vchody po stranách.
Levými dvířky se přichází do původní staré krypty ze 17. století.
Knížecí hrobka na Vranově u Brna je jedním z nejvýznamnějších
šlechtických pohřebišť u nás.
Slavkov u Brna
První písemný záznam o městě pochází z roku 1237. Tehdy král
Václav I. potvrdil Řádu německých rytířů držbu města Novosedlic
a čtyř okolních vsí. Německé jméno „Austerlitz“ je pravděpodobně
odvozeno z českého „Novosedlice“ – německy původně „Nausedlitz“. Od krále Václava IV. získalo město pečeť a znak, který je
nejstarším dochovaným znakovým privilegiem v Česku.
Na počátku 13. století zde vystavěl Řád německých rytířů baštu,
jejíž zbytky lze ještě dnes najít v podzemí slavkovského zámku.
Po konfiskaci králem Zikmundem Lucemburským počátkem 15.
století se město postupně stalo vlastnictvím mnoha šlechticů.
V průběhu doby zde nacházeli útočiště i němečtí novokřtěnci –
habáni a vznikla zde i početná židovská komunita.
V roce 1509 připadlo panství rodu Kouniců, kteří ho pak ovládali
po více než 400 let. Nejvýznamnějším vlastníkem Slavkova byl
21
Město Slavkov u Brna
www.slavkov.cz
Zámek
Slavkov – Austerlitz
www.zamek-slavkov.cz
22
kníže Václav Antonín Kounic (1711–1794), který v úřadu dvorního
kancléře sloužil rakouské císařovně Marii Terezii i dalším třem jejím
následníkům. Další významnou postavou v historii panství byl hrabě
Václav Kounic (1848–1913), švagr skladatele Antonína Dvořáka
a studentský mecenáš.
Barokní zámek, který má 115 pokojů, obklopuje impozantní
zámecká zahrada ve francouzském a anglickém stylu. Zámek
navrhl italský architekt Domenico Martinelli. V Historickém sále
zámku bylo po bitvě u Slavkova 6. prosince 1805 podepsáno
příměří mezi Rakouskem a Francií.
Kostel Vzkříšení Páně na severní straně náměstí je ojedinělou
církevní stavbou klasicismu z doby, kdy císař Josef II. mnohé kostely rušil. Vystavěn byl v letech 1786–1789 vídeňským architektem
Johannem Ferdinandem Hetzendorfem.
Bitva u Slavkova se nesmazatelně zapsala do dějin města,
potažmo zámku Slavkov. Od té doby je slavkovský zámek spojován se vzpomínkovými akce souvisejícími s připomenutím této
významné bitvy napoleonských válek, které se aktivně rovněž
zúčastnila knížata z Lichtenštejna. Jan Josef I. sloužil v armádě
již od roku 1782. V hodnosti plukovníka se účastnil tureckých
válek v letech 1788–1790. Mezi léty 1792–1809 patřil k předním vojevůdcům francouzských a napoleonských válek. V bitvě
u Slavkova byl jmenován velitelem armádního sboru, jeho pluk se
aktivně podílel na jezdecké bitvě mezi Blažovicemi a Holubicemi.
V bitvách u Aspern a Wagramu (1809) se stal vrchním velitelem
rakouské armády. Po smrti svého bratra Aloise Josefa I. se stal
devátým knížetem. Roku 1806 získal nezávislost pro své domovské
knížectví, odešel z veřejného života i armády a věnoval se plně
správě rodového majetku.
Kníže Mořic Jan velel v letech 1799–1805 druhému pluku hulánů
knížete Schwarzenberga. Po vypuknutí válek v roce 1805 byl povýšen
na generálmajora, vyjednával s francouzským císařem Napoleonem
a v bitvě u Slavkova velel druhé smíšené jezdecké brigádě. V podvečer 4. prosince 1805 byl se svým bratrancem Janem Josefem
I. v císařském doprovodu při setkání Františka I. s Napoleonem
u Spáleného mlýna. Jeho vojenská kariéra pokračovala i v dalších
letech, kdy se stal polním podmaršálem a bojoval v bitvě u Drážďan
i v bitvě národů u Lipska. Zemřel ve věku 44 let roku 1819.
Černá Hora
Černá Hora leží v kopcovité lesnaté krajině na území boskovické brázdy na rozhraní Českomoravské a Drahanské vrchoviny.
V minulosti se zde křižovaly obchodní cesty. Jedna vedla z Brna
do Čech (cesta Trstenická) a druhá z Tišnova do Blanska. Výstavba obce se soustředila ze tří stran kolem kopce Paseka, už
v dávných dobách porostlém jehličnany. Proti okolní výsadbě
listnatých dřevin se jevil kopec tmavší, odtud název Černá Hora.
První písemná zmínka pochází z r. 1279. Od r. 1390 se poprvé
jmenuje městečkem. Kdy získalo znak, není známo, připomíná
však vládu pánů Černohorských z Boskovic, jimž Černá Hora
náležela v letech 1333–1597. Nejstarší doklad znaku je na pečetích nesoucích letopočet 1556 ve svém obrazu. Od panského
erbu se znak městečka odlišuje písmene N, které leží v patě štítu
a vyjadřuje totožnost městečka (Nigromons). Barvy znaku jsou
patrně totožné s barvami pánů z Boskovic.
Panství Černou Horu získal Karel I. z Lichtenštejna, který jej
okamžitě zapojil do struktury svých dominií. Po něm panství
získal jeho syn Karel Eusebius z Lichtenštejna, který je odkázal
svému jedinému synovi Janu Adamovi Ondřejovi. Ten zemřel bez
mužských dědiců, a proto předal panství své dceři Dominice z Lichtenštejna, která panství převedla na svého manžela Jindřicha
Josefa z Aueršperka.
Původní středověký hrad byl přestavěn v 60. a 70. letech 16.
století. Po rozsáhlém požáru v roce 1724 byl rekonstruován podle
projektu vídeňského architekta Theofila von Hansena v letech
1857–1861. Z renesanční stavební fáze je nejzajímavější zdobený
portál hlavního vstupu.
Městys Černá Hora
www.cernahora.eu
23
Bučovice
První písemné zmínky o Bučovicích jako městečku pochází
z roku 1322. Předpokládá se však dřívější existence městečka, což
dokládá objev z konce roku 2000, který prokazuje, že v prostoru
dnešní zámecké zahrady a dvora stávala již v první polovině 13.
století sakrální stavba.
Ve druhé polovině 16. století (1567–1592) dal tehdejší majitel
bučovického panství Jan Šembera Černohorský z Boskovic
postavit renesanční zámek, který patří k nejcennějším příkladům
renesanční arkádové architektury v zaalpském prostoru. Tvůrcem
projektu byl patrně císařský architekt a antikvář Jacopo Strada.
Na výzdobě zámku se podíleli významní umělci rudolfinského
okruhu (např. sochař Hans Mont). Od roku 1597 až do roku 1945
patřil zámek i s panstvím rodu Lichtenštejnů.
24
Ti zámek nevyužívali k reprezentačním potřebám, ale pouze
jako správní budovu pro organizaci většiny svých panství, stal se
sídlem archivu a účtárny. Zásadní výzdobnou intervencí se stalo
zbudování Bakchovy kašny na zámeckém nádvoří. Monumentální
sochařská část je dílem Pietra Materny, který ji zhotovil dle plánů
Giovanniho Giacoma Tencally roku 1635. Původní vodní nádrž byla
odstraněna roku 1780. V roce 2013 byla provedena komplexní
restaurátorská obnova původní sochařské výzdoby a obnovena
nádrž včetně vodního režimu. K další stavební invenci Lichtenštejnů na zámku je možné přiřadit výzdobu kaple, kterou v letech
1637–1641 provedl B. Bianchi.
Městečko bylo těžce postiženo třicetiletou válkou. Nový rozvoj
začal v 18. století, kdy zde začalo prosperovat tkalcovství, bednářství a výroba lidových fajánsí (toufarství). V 19. století byly Bučovice
městem soukenickým, existovalo zde až 14 textilních manufaktur
a továren. Ve městě žila početná židovská komunita. Po úpadku
textilní výroby nastupuje ve městě nábytkářský průmysl. V roce
1894 byla založena Druckerova továrna, pozdější UP.
Město Bučovice
www.bucovice.cz
Státní zámek Bučovice
www.zamek-bucovice.cz
25
Boskovice
Boskovice jako trhová osada byla založena pravděpodobně
ve 13. století. Avšak z archeologických nálezů lze usuzovat, že
osídlení v těchto místech je daleko starší. První uvedení názvu
Boskovice pochází z roku 1222, kdy Jimram z Boskovic byl
svědkem vydání listiny Přemyslem Otakarem I. O sto let později,
roku 1313, je datována první zmínka o Boskovickém hradu. První
písemná zmínka přímo o městě samotném pochází z roku 1413.
V roce 1463 v Praze povoluje král Jiří z Poděbrad Boskovicím
pořádat jarmark a výroční trhy na den svatého Víta.
V roce 1759 bylo prvně v boskovických listinách použito názvu
„město Boskovice“. K povýšení na město tedy pravděpodobně
došlo někdy za vlády Marie Terezie (1740–1780). Za vlády jejího
syna Josefa II. byl v Boskovicích zřízen magistrát, ale také odňato
hrdelní právo, které Boskovice měly právo užívat od roku 1255.
K Boskovicím náleží také židovská obec. V roce 1454 vydal
král Ladislav Pohrobek zákon o vyhnání Židů z královských měst.
Většina Židů přicházejících v této době do Boskovic byla původem
z Brna. Uzavřené ghetto oddělené od města dvěma branami
26
vzniklo v roce 1727. V roce 1930 se k židovské národnosti hlásilo
318 boskovických obyvatel. Ve dnech 14. a 15. března 1942 bylo
z Boskovic do koncentračních táborů deportováno 458 židovských
obyvatel, z nichž se vrátila jen hrstka.
Prvními majiteli města i hradu jsou páni z Boskovic. V letech 1398–1458 je vystřídali páni z Kunštátu, ale po nich se opět
vrací Boskovicové. Od roku 1547 se držení majetku přesouvá
na rod Ederů ze Šťavnice. Po dvaceti letech přebírají panství
Morkovští ze Zástřizl. Na konci 17. století získává Boskovice rod
Ditrichštejnů. Posledním majitelem města se stává rod Mensdorff-Pouilly, který město převzal v 50. letech 19. století.
Hrad tyčící se nad městem byl založen koncem 13. století jako
sídlo pánů z Boskovic. Postupné opravy a přestavby sídla byly
prováděny kontinuálně až do počátku 18. století. Od této doby
chátral a zřícenina byla zabezpečena v roce 1929.
Zámek v podhradí byl vybudován na místě dominikánského
kláštera v letech 1819–1826. Za autora stavby je považován
stavitel Floch.
Ve spodní části náměstí byl od druhé poloviny 14. století budován farní kostel svatého Jakuba Většího. Jeho současná podoba
vychází z pozdněgotických stavebních úprav, klenba trojlodí byla
dokončena v letech 1670–1679. Po roce 1839 byly provedeny
romantizující historické úpravy – přistavěna sakristie, později byla
prodloužena loď.
Město Boskovice
www.boskovice.cz
27
Adamov
Historie Adamova je od prvopočátku spojena se železářskou
výrobou, jejíž kořeny zde sahají až do roku 1360. Tehdy tuto oblast
vlastnil majitel hradu Ronova Čeněk Krušina z Lichtenburka, který
však zemřel bezdětný a panství připadlo odúmrtí moravskému
markraběti Joštovi, který jako centrum panství postavil Nový hrad.
Původní osada se jmenovala Hamry či Staré Hamry podle hamrů,
které zde stály. Novohradské zboží přešlo po smrti markraběte
Jošta do vlastnictví českých králů, kteří ho pronajímali šlechtickým rodům, z nichž k nejvýznamnějším patřili Boskovicové a páni
z Kunštátu. Když v roce 1597 zemřel poslední mužský potomek
Černohorských z Boskovic Jan Šembera z Boskovic, panství
vyženil s jeho dcerou Kateřinou Maxmilián z Lichtenštejna. Ten
roku 1643 zemřel bezdětný a jeho majetek zdědil synovec Karel
Eusebius z Lichtenštejna. Adamov byl součástí panství Pozořice
a připadnul po smrti knížete Jana Adama I. princi Emmanuelovi
z Lichtenštejna.
Za Lichtenštejnů začalo docházet k postupnému rozvoji průmyslu. Patrně od roku 1732 nese osada jméno Adamov, a to
28
podle Adama Josefa z Lichtenštejna, majitele zdejších železáren.
K velkému rozvoji Adamova a místních průmyslových podniků
došlo po roce 1849, kdy byla dobudována železniční trať Brno –
Česká Třebová, dnešní součást 1. železničního koridoru. Kultivaci
adamovského údolí prováděl systematicky od počátku 19. století
kníže Jan I. Josef z Lichtenštejna, když nechal upravit knížecí cestu
vedoucí z Brna podél řeky Svitavy. Na návrších se začaly objevovat
upravená vyhlídková zastavení architektonicky upravená, například
kolonáda a umělá zřícenina, zámeček (architekt Josef Hardmuth
1808–1809) se zahradou upravenou Bernhardem Petrim. Pro
výletníky k Macoše byla postavena útulna Švýcárna.
Dominantou průmyslového a moderního města je farní kostelík
svaté Barbory. Novogotickou stavbu z roku 1857 projektoval Josef
Hieser. V lodi kostela je umístěno monumentální torzo oltáře Nanebevzetí Panny Marie, který byl pro klášterní kostel v rakouském
Zwettlu zhotoven mezi léty 1516–1525. Oltář byl z původního
místa odstraněn v roce 1732 a roku 1852 klášterem odprodán.
Nákladem knížete Aloise z Lichtenštejna byl opraven a doplněn
a od roku 1857 je umístěn v Adamově. Tzv. světelský oltář je
pozoruhodným pozdněgotickým dílem, které nemá na českém
území obdoby. Rozsáhlá sochařská výzdoba byla v době druhé
světové války demontována a z bezpečnostních důvodů odvezena
do krypty pod vranovským poutním chrámem. Komplexní restaurátorská obnova byla prováděna od roku 2005.
Město Adamov
www.adamov.cz
29
Křtiny
Dnešní městys Křtiny se nachází severovýchodně od Brna
v malebné krajině Moravského krasu. Městysu vévodí na místě
dvou původních středověkých kostelů dnešní chrám Jména panny
Marie – nejkrásnější stavba barokního architekta Jana Blažeje
Santiniho-Aichela, právem nazývaná perlou Moravy. Sochařská
výzdoba chrámu pochází z dílny špičkových barokních sochařů
Ondřeje a Antonína Schweigelových, autorem fresek je Jan Jiří
Etgens. Chrám byl dokončen a benedikován 1. května 1750.
Gotická, kamenná přes 2 m vysoká socha Panny Marie Křtinské,
pochází ze 30.–40. let 14. století a korunovační klenoty z r. 1670.
Pozoruhodnými významnostmi jsou křtinská kostnice, objevená v r.
1991 a zpřístupněná v r. 2005, zvonkohra v ambitu se 39 zvony
požehnaná v r. 2004.
Křtiny nebyly ve své historii ušetřeny válečných útrap: v době
husitských bouří došlo k vyvraždění a vypálení ženského kláštera,
v průběhu třicetileté války vyloupili ves žoldnéři knížete Gábora,
30
později ves vydrancovali Valaši a po nich v r. 1645 Švédové. V r.
1809 zde dlela francouzská pěchota po dobu ¼ roku, v r. 1866
za rakousko-pruské války zde byl po dobu asi 11 dní pruský
armádní sbor. Řádily zde též epidemie, např. cholera v r. 1831,
1855 a 1866 zahubila celkem 36 osob. Křtiny byly postiženy také
požáry. V roce 1611 poničily faru a v roce 1844 šindelovou střechu
kostela a kaple sv. Anny. Žár požáru roztavil i zvony.
Během I. světové války padlo 17 místních občanů, během
okupace za II. světové války byli vezněni četní obyvatelé Křtin.
Lidské utrpení bylo vždy nesmírné. V r. 1784 byl v rámci hospodářské a církevní politiky Josefa II.
zrušen téměř po šesti stoletích zábrdovický klášter a pozemková
držba Křtin přešla do vlastnictví státu – Náboženského fondu.
Později byla prodána Františku X. Ditrichštejnovi, pak do majetku
rodiny Mensdorf-Poulily; od ní r. 1864 koupil křtinský velkostatek
Vincenc z Bubna a Litic, jenž adaptoval bývalou residenci na zámek
a v kapli sv. Anny zřídil rodinnou hrobku. Posledním majitelem před
vznikem ČSR byl Jan II. Lichtenštejn, který jej koupil v roce 1894,
a za I. republiky byla majitelkou baronka Offermannová.
Městys Křtiny
www.krtiny.cz
31
Kyjov
Město Kyjov
www.mestokyjov.cz
32
V první písemné zmínce z roku 1126 se připomíná jako trhová
ves, která byla darována klášteru Hradisko u Olomouce. V husitském období se město hlásilo k utrakvismu a roku 1431 je dobyl
král Albrecht II. Habsburský, který zde nechal popravit mnoho
zajatců. V roce 1548 se vykoupilo z poddanství a bylo povýšeno
na královské město. Během 17. století bylo několikrát zničeno
nájezdy, požáry a také postihnuto morem. Renesanční zámek
z roku 1548, upravený v 18. století, byl roku 1911 vyzdobený
sgrafity Jano Köhlera. Od roku 1928 zde sídlí městské muzeum.
Renesanční radnici na náměstí z let 1561–1562 postavili italští
stavitelé. Mariánský sloup před radnicí nechal postavit ve 20. letech
17. století olomoucký kardinál František z Ditrichštejna jako dík
městu za zachování věrnosti císaři Ferdinandovi II. během povstání
českých stavů. Kostel Nanebevzetí Panny Marie na náměstí pochází z let 1713–1720. Na jeho průčelí je umístěn znak princezny
Marie Antonie z rodu Lichtenštejnů.
Pozořice
První písemná zmínka o obci z roku 1297 pocházející z takzvaného Bočkova falza je historicky nevěrohodná. První písemně doložená zmínka o Pozořicích z roku 1318 je v papežské listině, kde
se objevuje jméno majitele panství Půty z Pozořic, pána na hradu
Vildenberk. Roku 1371 Půta z Vildenberka své panství prodal
moravskému markraběti Janovi. Až do roku 1604, kdy panství
zdědil Maxmilián z Lichtenštejna, se na panství střídali majitelé.
Roku 1782 byly Pozořice povýšeny na městečko. V městečku
neexistoval žádný reprezentativní objekt, který by sloužil potřebám
Lichtenštejnů. Panství hrálo hospodářskou roli, a proto byl v městečku zřízen panský dvůr. Další významnou budovou v městečku je
kostel Nanebevzetí Panny Marie vybudovaný podle plánů Antonia
Salla a pozměněných ve Vídni Andreou Pozzem, jehož stavbu v letech 1717–1723 financovali Lichtenštejnové. Jejich erb je umístěn
nad vchodem do kostela. Během bitvy tří císařů, která se odehrála
nedaleko, byl chrám v roce 1805 vypleněn francouzskými vojsky.
Pozemky v katastru Pozořic zůstaly v majetku Lichtenštejnů až
do parcelace po 1. světové válce, lesy vlastnili až do roku 1945,
kdy byly znárodněny.
Městys Pozořice
www.pozorice.cz
33
Olomučany
Obec Olomučany
www.olomucany.cz
34
Obec Olomučany jako osada se připomíná v dějinách poprvé
ve 14. století, přičemž za počátek je považováno datum 1353,
které je vyobrazeno na zatím nejstarší známé pečeti obce. V historických materiálech je většinou spojována s pozořickým panstvím,
ale často docházelo ke sporům o hranice s panstvím blanenským.
Obec byla pravděpodobně založena skupinou olomouckých drvoštěpů a uhlířů, kteří sem byli posláni k vymýcení hustých hvozdů,
jež tehdejší osadu obklopovaly ze všech stran.
Již kolem roku 1580 se dobývala na katastru obce železná
ruda. Většina obyvatelstva byla zaměstnána při jejím primitivním
dobývání a pracovala v adamovských hamrech a blanenských železárnách. Vývoj obce byl úzce spjat s osudy Nového hradu. V obci
se projevily následky válek, nemocí a jednání tehdejší vrchnosti.
Nový hrad často měnil své majitele (pravděpodobně markrabě
Jošt, Václav IV, Černohorští z Boskovic, páni z Kunštátu), od dob
svého založení v roce 1371 až do doby, kdy přešel do držení rodu
Lichtenštejnů. V roce 1645 se Nového hradu zmocnila švédská
vojska (ti v kraji byli již roku 1642 a 1643), která hrad vyrabovala
a vypálila. Událo se tak podle pověsti zradou jednoho z obyvatel
Olomučan. Ovšem je to jen pověst. Události třicetileté války jsou
spojeny s největším úpadkem okolí i obce, k válečnému běsnění
se navíc přidala velká morová rána v letech 1645–1648.
Roku 1660 byly v Olomučanech zřízeny sklárny tehdejšími
majiteli Lichtenštejny, prvním známým sklářem byl Jan Streck.
Po nějaké době továrna upadala, a proto sem byli pozváni odborníci ze Španělska. Ti od roku 1672 upravili a znovuzřídili upadající
sklářskou manufakturu a zavedli zde také výrobu křišťálového skla.
Ždánice
Nad obcí stával v minulosti hrad Palánek, který roku 1538
vyhořel a zpustl. Renesanční zámek byl vystavěn v roce 1569
na místě tvrze. Po roce 1619 získali panství Lichtenštejnové, a to
v osobě knížete Gundakara z Lichtenštejna, kterému jej přidělila
císařská konfiskační komise. Panství původně patřilo Karlovi
z Kounic, kterému bylo zabaveno za účast v českém stavovském
povstání. Odhad hovořil o částce 158 106 tolarů, což byla tehdy
odpovídající cena za panství v kopcovitém terénu. Panství bylo
v držení Lichtenštejnů z gundakarovské větve až do roku 1945.
Znak Lichtenštejnů nese průčelí zámku ve Ždánici do dnešní doby.
V přízemí zámku sídlí již více než šedesát let Vrbasovo muzeum,
založené učitelem a místním historikem Jakubem Vrbasem. Obsahuje soubor velmi cenných, zajímavých i kuriózních historických
předmětů. K zámku přiléhá park se vzácnými dřevinami a stoletým
psím hřbitovem. S parkem sousedí architektonicky zajímavá budova Seidlovy vily s prvky historicismu a modernismu postavená
českým architektem Leopoldem Bauerem z Vídně. Raně barokní
kostel Nanebevzetí Panny Marie vznikl na začátku 18. století
přestavbou starší mariánské kaple.
Obec Ždánice
www.muzdanice.cz
35
Velké Bílovice
Město Velké Bílovice
www.velkebilovice.cz
36
Město Velké Bílovice proslulo působením habánů, kteří zde žili
pohromadě ve velkých usedlostech. Vynikali výrobou keramiky
a kvalitního vína. Pro každou vrchnost byli novokřtěnci velkým
hospodářským přínosem, který se projevoval na ročních výkazech
panství. Habáni (novokřtěnci – toufaři – hutterité), byli novokřtěnecké skupiny křesťanů nucené opustit Švýcarsko, Rakousko
a Německo po selských bouřích namířených proti vládnoucí
šlechtě. Na Moravu přišli na pozvání Linharta z Lichtenštejna.
Ve Velkých Bílovicích koupili roku 1545 dům, který se stal základem jejich dvora. V druhé polovině 16. století jich na Moravě
žilo 20 000–30 000, sídlili ve 108 obcích. V habánském dvoře
ve Velkých Bílovicích žilo v té době na 300 osob.
V kostele jsou uložena unikátní vrcholně barokní roucha ze 40.
let 18. století, která věnovala zdejšímu kostelu princezna Marie
Antonie z Lichtenštejna.
Tvrdonice
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1264. Tvrdonice
náležely k Týneckému, později k Lichtenštejnskému panství. Roku
1538 byly povýšeny na městečko. Na přelomu 16. a 17. století
trpí oblast Tvrdonic pod útoky Bočkajovců. V roce 1606 postihlo
Tvrdonice zemětřesení. V 18. století se pole ve Tvrdonicích obdělávala trojpolním systémem. Zemědělci pěstovali především žito,
pšenici a proso. Bohužel neměli dokonalé nářadí. Měli rádlo, které
půdu neobracelo, ale jen rozrylo. Obyvatelé se živili i vinařstvím,
rybolovem a chovem dobytka (odtud i ve znaku obce). Z tohoto
století pochází i první zmínka o škole ve Tvrdonicích, kde se vyučovalo čtení, psaní, počtům a zpěvu. Obec patřila Lichtenštejnům.
Obec Tvrdonice
www.tvrdonice.cz
37
Kuželov
Obec Kuželov
www.kuzelov.com
38
Kuželov je malebnou horňáckou vesničkou, která leží v krásném
a klidném prostředí na svazích Bílých Karpat na hranici se Slovenskou republikou. Historie obce je dokládána od roku 1406. Z této
doby pochází první písemná zmínka o obci. Největší dominantou
obce je větrný mlýn holandského typu z roku 1842, který stojí
na kopci nad obcí a v současné době funguje jako kulturní a technická památka se stálou expozicí. Kromě mlýna nalezneme ve vsi
také kostel Nejsvětější Trojice, na jehož průčelí je umístěn znak
gundakarovské větve rodu
Lichtenštejnů. V nadpraží je
vyryt pamětní nápis o stavbě
kostela za knížete Antonína
Floriána (1718) a postavení
věže za knížete Josefa z Lichtenštejna (1770).
Moravský
Krumlov
Panství náleželo ve 13. století pánům z Obřan, k roku 1289 je
zde zmiňován jistý Heralt (pravděpodobné je však původní zeměpanské založení na sklonku vlády Přemysla Otakara II.). Ti však již
roku 1312 vymírají a město přechází do držení Jindřicha z Lipé. Již
k roku 1294 je zmiňována existence komendy Řádu německých
rytířů. Čeněk z Lipé zde se svolením papeže Inocence VI. zakládá
augustiniánský klášter, tento rod drží majetky až do roku 1368,
kdy je získávají páni z Kravař. Za jejich působení byl stávající hrad
přebudován v honosné středověké sídlo.
V dobách husitského povstání, kdy se panství opět stalo majetkem rodu pánů z Lipé (s krátkou epizodou pánů z Cimburka),
stál krumlovský pán Pertolt na straně husitů, ti město obsadili
39
a roku 1425 zde pohřbili svého vůdce Bohuslava ze Švamberka,
klášter a komenda zanikl.
Zásadním obdobím pro stavební vývoj hradu a rozvoj města
se stalo 16. století. Z původního hradu jsou ve hmotě dnešního
zámku zachovány části jižního a východního křídla. Paprockého
zpráva o stavbě zámku v roce 1513 Jindřichem z Lipé svědčí
o goticko renesančních úpravách doložených v severním křídle
a o půl století později přichází velkolepá přestavba, kdy středověký hrad byl Perchtoldem V. z Lipé v letech 1557–1562 proměněn na reprezentační renesanční arkádový zámek dle návrhu
stavitele Leonarda Gara de Bisono. Krumlovskou přestavbu lze
považovat za nejstarší dochovanou stavbu řady tzv. „moravských
arkádových zámků“ coby specifické adaptace italského importu.
V devadesátých letech vznikly na popud Jana IV. z Lipé konírny.
Práce na upravách zámku pokračovaly i na počátku 17. století.
Bělohorské období však vše radikálně změnilo, panství bylo
císařem konfiskováno a roku 1625 jej koupil kníže Gundakar z Lichtenštejna, který se roku 1633 pokusil vytvořit z nově získaných
moravských statků Knížectví Lichtenštejnské a Moravský Krumlov
přejmenoval na Lichtenštejn. Nastalá situace spěla k přestavbě
zámku na rezidenční sídlo nového knížectví. Stavebné práce
zcela jistě probíhaly úpravami vstupního a východního průčelí.
Plány na honosné sídlo se rozplinuly po vpádu Švédů a devastaci
40
města i zámku v letech 1645–1646. Kníže z Krumlova odešel
na dolnorakouský zámek ve Wilfersdorfu a moravské sídlo přenechal synovi Ferdinadu Janovi, který zámek i město po roce 1653
začal opravovat za účasti Giovanniho Tencally. Rovněž ve městě
pracoval brněnský zednický mistr Andrea Erna, který roku 1646
zahájil přestavbu farního chrámu Všech svatých. Původní piaristické školy byly předány do rukou řádu pavlínů a na nové výstavbě
se pro nového zámeckého pána Maxmiliána II. Jakuba Mořice
z Lichtenštejna podílel další stavitel Jan Křtitel Erna.
Maxmilián II. coby hlava sekundogeniturní rodové větve Lichtenštejnů se na Moravském Krumlově definitivně usadil roku 1686
a pokusil se dokončit modernizaci rezidenčního sídla zbudováním
barokní zahrady a letohrádku, z velkolepých plánů za účasti architekta Johanna Bernharda Fischera von Erlach nakonec sešlo
a roku 1694 byla nad městem zahájena výstavba votivní kaple
sv. Floriána. Další úpravy zámku prováděl od 70. let 18. století
dvorní architekt Isidore Marcel Canevale, jeho dílem je zejména
úprava fasád a knížecích bytů, které prováděl s dalším knížecím
architektem Johannem Christophem Fabichem. V novém stylu
byly upraveny interiéru hlavního sálu a zámecká kaple.
Když roku 1789 zemřel kníže Karel z Lichtenštejna nechala
jeho choť marie Eleonora vybudovat poblíž farního kostela knížecí
mauzoleum, autorem nového projektu se stal vídeňský architekt
Johann Henrizzi a malířské řešení interiéru provedl profesor vídeňské Akademie výtvarných umění Hubert Mauer.
Město
Moravský Krumlov:
www.mkrumlov.cz
41
Hustopeče
Město Hustopeče
www.hustopece-city.cz
42
Hustopeče se rozkládají v oblasti jednoho z nejstarších osídlení
na jižní Moravě severně od hráze Nových Mlýnů. Přepokládá se
pravidelný výskyt „lovců mamutů“ (20–25 000 let př. n. l.), doložena jsou neolitická sídliště (konec 4. a počátek 3. tisíciletí př.
n. l.) i keltské pohřebiště (3. století př. n. l.). První zmínky o sídle
pocházejí z 1. poloviny 13. století. Významnou roli v jejich historii
sehrály klášter Králové na Starém Brně (Aula Regia), kterému
Hustopeče patřily od počátku 14. do konce 16. století, a knížecí
rod Lichtenštejnů, kterému patřily od roku 1599 Gotický dvoulodní
kostel svatého Václava, v němž ministroval v dětství i T. G. Masaryk, byl zbořen v roce 1964 po pádu osmdesátimetrové věže
v padesátých a šedesátých letech neudržované, dnes na jeho
místě stojí moderní sakrální stavba.
Na město byly Hustopeče povýšeny v roce 1572. Hustopeče
byly po dlouhou dobu hlavním centrem jihomoravského vinařství,
které však od přelomu 19. a 20. století prudce upadalo následkem
plísňových onemocněním a přemnožení škůdců. Na začátku 20.
století došlo k zániku většiny zbývajících vinohradů kvůli révokazu
a plísňových chorobám. Obnovu, která začala ve dvacátých letech,
přerušila 2. světová válka. Úspěšně pokračovala po skončení války
a dnes je město i se svým okolím opět významnou vinařskou oblastí.
Město je dobře dostupné, neboť leží při dálnici spojující Brno s Bratislavou a 1. železničního koridoru (Děčín–Praha–Brno–Břeclav).
Hodonín
Nejstarší písemná zpráva o Hodonínu je uvedena v listině
olomouckého knížete Fridricha z roku 1169, určené rajhradskému benediktinskému klášteru, kde je uváděn svědek Tvrdiše. Castellanus de Godonin (Hodonín) se stává městem již v roce 1228,
když obci udělila městská práva královna Konstancie Uherská,
manželka českého krále Přemysla Otakara I. Tato privilegia byla
následně potvrzena markrabětem moravským Janem Jindřichem
v roce 1350, který město odkázal svému nejstaršímu synu Joštovi.
Roku 1404 vypálila město vojska krále Zikmunda Lucemburského.
Císař Zikmund potvrzuje Hodonínu všechna předchozí privilegia
43
roku 1422. Snaží se zabezpečit, aby Hodonín byl i nadále jeho
baštou, ale ještě v průběhu 15. století bylo město zastavováno
a v roce 1512 jej král Vladislav II. Jagellonský postoupil v dědičnou
držbu rodu Pernštejnů.
Ještě v témže roce Vilém z Pernštejna předává zámek a celé
panství (Hodonín s městečky, vesnicemi, lidmi, dědinami, lukami,
lesy, rybníky, mlýny, řekami, robotami a koni se všemi příslušnostmi)
svému zeti, manželu své dcery Bohunky, Jindřichu z Lipé. Hodonín
přestal být městem královským a stal se městem poddanským.
Panství Hodonín je prodáno pány z Lipé 1594 Juliovi, hraběti ze
Salmu a Neuburku. Kvůli neustálým vojenským aktivitám na horké
východní hranici moravského markrabství ho však Neuburkové
směňují za panství Tovačov uherskému šlechtici Štěpánovi Illešházymu z Illešházu.
Kateřina z Pálffy prodává 1614 hodonínské panství Zdeňku
Žampachovi z Potštýna, manželovi své sestry Barbory. Po bělohorské bitvě nastalo období stálých bojů na moravsko-uherské
hranici; císařská vojska vedla neustále boj s vojsky Gábora Bethlena, který byl spojencem Čechů; v prosinci se Bethlen zmocnil
hodonínského hradu.
Vdova po Janu Burianovi, synovci hraběte Žampacha, Anna
Helena Žampachová se provdala 21. listopadu 1649 za Bedřicha
z Oppersdorfu, od té doby náleží město Oppersdorfům.
Na sklonku 17. století v roce, 29. září 1692, prodal hrabě
Oppersdorf Hodonín pro stálé hraniční spory s Holíčskými, hraběti
Janu Adamovi z Lichtenštejna
Dne 16. června 1695 kníže Jan Adam z Lichtenštejna potvrzuje
privilegia oppersdorfská z let 1651 a 1679 udělující konšelům úlevy
v robotě a z roku 1670 upravující nálev vína mezi křesťanskou
a židovskou obcí v Hodoníně. Roku 1705 vtrhli do města Kuruci
a částečně je vypálili. V roce 1712 po smrti knížete Jana Adama
se stala majitelkou Hodonína hraběnka Marie Antonie Czoborová,
která půlku panství zdědila po otci a druhou odkoupila od své
sestry za 400 000 zlatých.
V roce 1762, 25. července, koupil hodonínské panství císař František Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie, za 1 005 500 zlatých.
K hodonínským pamětihodnostem patří kostel svatého Vavřince, stojící v místě starší svatyně a do současné podoby přestavěný
44
v letech 1780–1786. Zámecké sídlo snad s jádrem z roku 1642
bylo rozšířeno roku 1746 a patřilo k centru hospodářské správy
panství. Dnes zde sídlí Muzeum Hodonínska.
Výrazný kulturní rozvoj zaznamenalo město též na počátku 20.
století, kdy v letech 1911–1913 byl vybudován Dům umělců jako
sídlo a výstavní síň Spolku výtvarných umělců moravských. Budovu
vystavěnou dle plánů A. Blažka malířsky vyzdobil Jano Köhler.
Dominantou hlavního náměstí je morový sloup se sochařskou
výzdobou Antonína Rigy (1716). Vrcholu dominuje socha Panny
Marie Immaculaty a na podnoži jsou situovány sochy morových
patronů svatého Františka Xaverského, svatého Rocha, svatého
Karla Boromejského a svaté Rozálie.
Město Hodonín
www.hodonin.eu
45
Pouzdřany
Nejstarší písemná zmínka o obci je z roku 1244, kdy 12. února
vydává český král Václav I. listinu, v níž potvrzuje, že nově založený
herburský klášter v Brně dostává z majetku Ondřeje Černého vinici
v Pouzdřanech.
V polovině 13. století ves náležela Bočkovi z Obřan, později
dolnokounickému klášteru, který ji roku 1291 prodal Jindřichovi
z Lichtenštejna. Počátkem 14. století ji vlastnili páni z Lipé a od roku
1368 ji přejal Mikuláš Dítě, jenž se psal z Pouzdřan. Dále byla ves
rozdělena mezi dva držitele z Lichtenštejna. Na Pouzdřanech pak
Kryštof Wolf z Lichtenštejna seděl do roku 1556, kdy je koupil Ambrož z Ottersdorfa a ten obci udělil práva na vysazování vinohradu,
zavedení vody potrubím do obecní kašny, právo na obecní dům
aj. V roce 1575 udělil císař Maxmilián manský statek pouzdřanský
Fridrichu z Žerotína na Židlochovicích. Na jeho žádost byla obec
roku 1581 povýšena císařem Rudolfem II. na městečko.
46
Od roku 1538 zde žili novokřtěnci, kteří vlastnili dům se zahradami, valchu, brusírnu, koželužnu a lázeň, již rádi užívali šlechtici.
Obec opustili až v době moravských konfiskací po roce 1622.
V letech 1597–1608 trpěly Pouzdřany průchody vojsk. Za třicetileté války městečko doznalo velkých škod a opět bylo vypleněno
Tatary v roce 1663, vyhořelo znovu v roce 1696.
Pouzdřanský kostel svatého Mikuláše z roku 1498 je trojlodní
stavbou s kněžištěm, ukončeným pěti stranami osmiúhelníku,
obdélníkovou sakristií při severní straně kněžiště, zděnou kruchtou
a konvexně zprohýbanou jehlancovou věží v západním průčelí.
Nad sakristií je situována oratoř. Kněžiště je zaklenuto valenou
klenbou s vytaženými hřebínky, loď dvěma poli valené osazení
plastik sv. Mikuláše, Ivana, Václava, Gertrudy a po stranách obrazu
sv. Kateřiny a Barbory v nástavci jsou dílem I. Lengelachera z let
1748–49. Oltářní obraz Madony s dítětem je od malíře Sterna
z roku 1748. Na vnější zdi presbytáře je mramorový náhrobek
Kryštofa Lichtenštejna se znakem rodu ve spodní části z roku 1553.
Obec Pouzdřany
www.pouzdrany.cz
47
Drnholec
Městys Drnholec
www.drnholec.eu
48
Markrabě Jošt udělil drnholecké panství lénem Hanušovi a Harneidovi, bratřím z Lichtenštejna, jako léno české koruny. Panství
držel rod Lichtenštejnů až do roku 1586, kdy je prodali. Císař
Rudolf II. propustil drnholecké léno do svobodného dědičného
vlastnictví, ještě téhož roku bylo prodáno Kryštofu z Teuffenbachu,
jenž byl velitelem na chorvatsko-slavonské hranici. Nový majitel
pocházel ze staré štýrské rodiny a vyznáním byl luterán. Za jeho
působení na poli válečném byl císařem Rudolfem II. jmenován
polním zbrojmistrem a dvorským válečným radou. Patřil k významným osobnostem na císařském dvoře. Zemřel v roce 1598,
zůstali po něm tři synové a dcera Zuzana, jež se provdala za Víta
Jindřicha Thurna, majitele nedalekých Vlasatic.
Po třicetileté válce (1618–1648) museli lidé vynaložit veškeré
úsilí, aby dali zpustošenou zemi znovu do pořádku. V této těžké
době je velmi podpořil tehdejší majitel drnholeckého panství Rudolf
von Teuffenbach. Z vinohradů začaly tehdy plynout slušné příjmy,
proto bylo vinařství výrazně podporováno a na jeho podporu byly
v roce 1652 vydány tzv. vinařské zákony (horenské právo) pro
drnholecké panství, do jehož pravomoci tehdy patřily městečka
Drnholec, Dolní Dunajovice, Troskotovice a vsi Novosedly, Nový
Přerov, Dobré Pole, Frélichov (Jevišovka), Prátelsbrun (Březí)
a Kolenfurt (Brod nad Dyjí).
K dominantám obce patří zámek stojící patrně na základech
původního středověkého hradu, byl přestavovaný v roce 1376
a potom v renesanci po roce 1585 za Kryštofa Teufenbacha, v přízemí je zachovaná bohatě zdobená štuková klenba s manýristickými motivy vzniklá po roce 1598. Zámek byl přestavěn do barokní
podoby v roce 1762 Františkem Antonínem Grimmem. Stejný
stavitel je autorem kostela Nejsvětější Trojice z let 1750–1757.
V měšťanském domě byl restaurován nově objevený malovaný
trámový strop z 16. století. Dominantou náměstí je mariánský
morový sloup z roku 1715, jehož autorem je Štěpán Pagan.
Kunštát
První písemná zmínka o Kunštátu pochází z roku 1279. Stavitelem hradu a majitelem panství byl Kuna, syn Gerharda ze
Zbraslavi, po něm se sídlo i městečko nazývalo Kunovo místo
(Cunstat – česky Kunovo miesto).
Páni z Kunštátu drželi panství do roku 1521. Nejslavnější člen
tohoto rodu byl český panovník Jiří z Kunštátu a z Poděbrad,
který byl majitelem kunštátského panství v letech 1427–1464.
Posledními držiteli panství byli v letech 1901–1945 hrabata Coudenhove-Honrichsové.
Podoba kunštátského zámku je dána složitou stavební historií.
Původně středověký hrad získal svoji současnou podobu přestavbami v polovině 16. století, dále pak v 2. pol. 17. století. Přestavby
zcela nesetřely stavební slohy, a tak lze dnes sledovat stavební
dějiny šlechtického sídla od doby pozdně románského slohu až
po klasicismus. Unikátní objev pozdně románského paláce řadí
Kunštát mezi nejstarší šlechtické hrady na Moravě.
Panství na konci 16. století držela Jana Eva z Lichtenštejna,
která ho věnovala svému synovci Karlovi I. z Lichtenštejna, který
ovšem panství obratem prodal. Lichtenštejnové drželi panství
pouze 3 roky. Další pamětihodnosti najdete na náměstí. Je nutno
se zmínit o farním kostele sv. Stanislava ze 17. stol., jehož čtvery
historické kovové dveře nelze přehlédnout. Jsou jedinečným
svědectvím dovednosti mistrů řemesla. Druhý kunštátský kostel –
hřbitovní – je zasvěcen sv. Duchu. Je slohově ucelenější než kostel
farní a připomínán je před rokem 1670. Nalezneme v něm kryptu
s rodinnou hrobkou posledních majitelů kunštátského panství,
hrabat Coudenhove-Honrichs.
Město Kunštát
www.kunstat-mesto.cz
Státní zámek Kunštát
www.zamek-kunstat.cz
49
Lanžhot
Město Lanžhot
www.lanzhot.cz
50
Poprvé se jméno městečka v latinizujícím tvaru „Lanczhut oppido“ připomíná u týneckého panství v roce 1384. Jméno naznačuje
funkci městečka ve středověku, neboť překlad německého názvu
Landshut znamená „zemská stráž“. Jeho jádro se rozkládá podél
křižovatky cest směřujících od centra panství Týnce k rakouskému Ranšpurku a ze Slovenska do Břeclavi. Staré městečko mělo
oválnou dispozici, u níž nelze vyloučit jakési jednoduché ohrazení
či opevnění. Postupným rozšiřováním však bylo původní rozvržení
značně setřeno a dnes díky velkému počtu obyvatel je půdorys
Lanžhota velmi komplikovaný. Uprostřed návsi se nachází kostel
Povýšení svatého Kříže a radnice.
Poloha Lanžhota na hranici tří zemí – Moravy, Uher a Rakouska – poznamenala také jeho osudy, neboť přes městečko
se mnohokrát převalila vojska cizí i domácí, přičemž důsledky
pro obyvatele byly nezřídka naprosto stejné. Zajímavé je, že
za třicetileté války zde nedošlo k tak výraznému poklesu počtu
poddaných jako na sousedním břeclavském panství. Zatímco před
válkou zde žilo 77 osedlých, po válce jich zůstaly plné tři čtvrtiny,
tedy 66. Zato si městečko užilo svoje již na počátku 17. století při
vpádu Bočkajovců v roce 1605, kdy bylo nepřátelskými vojsky
zcela vydrancováno a vypáleno. V roce 1716 zde bylo napočítáno
78 rodin a o půlstoletí později 537 osob ve 219 rodinách.
V roce 1496 se Lanžhot dostal do majetku Lichtenštejnů.
V roce 1619 byl spojen se statkem ranšpurským, proto jej Jan
Amos Komenský na své mapě zakreslil
do Rakous, i když vždy náležel k území
Markrabství moravského. Od roku 1638
jej kníže Maxmilián natrvalo připojil
k břeclavskému panství.
Lanžhostký farní kostel Povýšení svatého Kříže je dílem Karla Weinbrennera
z roku 1893, který radikálně v historizujícím duchu přestavěl starší svatyni.
Wilfersdorf
Městys ležící v Dolním Rakousku v okrese Mistelbach. Středověký hrad původně patřil pánům z Maissau, od roku 1436 je
nepřetržitě v rukou rodu Lichtenštejnů a kolem roku 1600 zde
vznikla čtyřkřídlá vodní tvrz. Do barokní podoby ji nechal přestavět
v letech 1713–1721 kníže Antonín Florián. Práce prováděl architekt
Johann Anton Ospel. Kníže Alois z Lichtenštejna nechal tři křídla
zbourat a do dnešní doby je zachováno pouze západní s hlavním
vstupem. Zámek byl poškozen válkami v 19. století i během Druhé světové války. Zásadní rekonstrukce proběhla po roce 2000
a od roku 2002 slouží jako muzeum, kulturní středisko a vinotéka.
V obci sídlí knížecí vinné sklepy.
Po odchodu z Moravského Krumlova ve druhé polovině 40.
let 17. století zde žil zakladatel knížecí sekundogenitury kníže
Gundakar, který je pohřben i se svými potomky v kryptě místního
farního chrámu.
Městys Wilfersdorf:
www.wilfersdorf.at
51
Centrála cestovního ruchu – Jižní Morava, z. s. p. o.
Radnická 2, 602 00 Brno, tel.: +420 542 210 088
e-mail: [email protected], www.ccrjm.cz
Obec Wilfersdorf – Lichtenštejnský zámek Wilfersdorf
Hauptstraße 1, A-2193 Wilfersdorf, tel.: +43/2573/3356
[email protected]
www.liechtenstein-schloss-wilfersdorf.at
www.wilfersdorf.at
849 km Hamburg
556 km Berlin
PL
D
D8
Plzeň D5
536 km Poznaň
261 km Katowice
Praha
D1
Ostrava
Olomouc
Jihlava
587 km München
713 km Frankfurt n. M.
Brno
52
A
Wilfersdorf
D1
D2
SK
129 km Bratislava
326 km Budapest
133 km Wien
317 km Linz
734 km Venezia
1 245 km Rome
www.liechtensteinove.cz
www.lichtenstejnove.cz
Vydala centrála Cestovního ruchu – Jižní Morava, z. s. p. o.,
produkce Advertum s. r. o., grafika Andrej Bielak, texty Ostravská univerzita v Ostravě, Marek Juha
a Martin Číhalík, fotografie Andrej Bielak, Zdeněk Borovanský, Igor Zehl, Peter Futák, archiv CCRJM,
archiv Nadace Partnerství, fotografické sbírky MMG Hustopeče, archiv MÚ Moravský Krumlov,
archiv Lesy ČR, Lesní závod Židlochovice. Sazba a tisk Tiskárna Didot spol. s r. o. Vydáno v roce 2013.
NEPRODEJNÉ