východní fronta 2012 východní fronta 2012 - KDO JSME?

prázdná
VÝCHODNÍ FRONTA
2012
VÝCHODNÍ FRONTA
2012
Východní fronta 2012
bří Filáčkové
pif studio ©2012
obsah
Prolog
3
Úvod
4
4. září 2012
5
5. září 2012
5
6. září 2012
7
7. září 2012
9
8. září 2012
8
9. září 2012
19
10. září 2012
28
11. září 2012
31
12. září 2012
33
13. září 2012
37
14. září 2012
39
Přílohy
41
2
Prolog
Velká Británie, sídlo SHAEF, 5. června 1944
„To opravdu není žádná naděje?“
„Ne, pane, žádná.“
Vrchní velitel opřel ztěžka lokty o stůl a zabořil svou lysou hlavu do dlaní.
„I když….“
Velitelovy oči se objevily zpoza dlaní a utkvěly na majorově tváři.
„ I když majore…?“
„Zítra by se měla oblačnost na chvíli trochu protrhat, zdá se.“
Velitelova tvář je vidět opět celá.
„A je to jisté?“ zabodne svůj pronikavý zrak do očí majorových.
Major polkl a než odpověděl, uhnul pohledem kamsi na stěnu.
„Co je vlastně jisté, pane…“
Velitel se na dlouhou chvíli odmlčel. Zahleděl se na křeslo, kde seděl maršál, ale ten si náhle začal
usilovně cídit parádní odznak na svém tankistickém baretu.
Velitel se nadechl a řekl:
„OK, invaze se o jeden den odkládá.“
A pak opět položil svou tvář do dlaní a dlouze, odpovědně povzdechl.
Česká republika, sídlo Background, 3. září 2012
„To opravdu není žádná naděje?“
„Ne, pane, žádná.“
Vrchní velitel opřel ztěžka lokty o stůl a zabořil svou lysou hlavu do dlaní.
„I když….“
Velitelovy oči se objevily zpoza dlaní a utkvěly na plukovníkově tváři.
„ I když plukovníku…?“
„Možná bych mohl požádat manželku, zda bych mohl vzít svůj landrover.“
Velitelova tvář je vidět opět celá.
„A je to jisté?“ zabodne svůj pronikavý zrak do očí plukovníkových.
Plukovník polkl a než odpověděl, uhnul pohledem kamsi na stěnu.
„ Co je vlastně jisté, pane…“
Velitel se na dlouhou chvíli odmlčel. Zahleděl se na křeslo, kde ještě před chvílí seděl podvojín Thomas Warmer, kterého eskorta odvedla, aby ho za špionážní podvody s výsledky meteorologických
hlášení (všem tvrdil, že slunečné počasí není problém, i když už týden lilo jako z konve) za úsvitu zastřelila.
Velitel se nadechl a řekl:
„OK, mise se o jeden den odkládá.“
A pak opět položil svou tvář do dlaní a hořce, odpovědně se rozplakal.
3
Úvod
Zvažuji, zda se hodí do reportu popisovat i děje spíše interní povahy či nesouvisející zcela s vlastním
průběhem cesty. Ale přeci jen…
…původně nás mělo jet osm mužů.
Tomáš T. ale svoji účast skrečoval z důvodů, které nám nepřísluší hodnotit. Z tohoto faktu však vyplynulo několik souvislostí, které možná stojí za to vysvětlit.
1. Jisté díky patří Tomášovi za to, že obstaral víza do Ruska, byť mu to trvalo od února 2012 až do 3.
září 2012, tedy něco přes 6 měsíců. Řešil to na poslední chvíli, čímž se to celé stalo zbytečně napínavým a řešil to přes agenturu, čímž se to celé poměrně dost prodražilo. V den, kdy jsme měli původně
odjet, 3. září, víza doručil a oznámil svoji neúčast na misi.
2. Odjezd tedy byl 4. září.
3. Bohužel jsme ztratili Tomášovou neúčastí poměrně zasvěceného znalce ukrajinských a ruských reálií, zdatného lingvistu v ruském jazyce a velmi dobrého znalce a komentátora ukrajinských i ruských,
potažmo polských historických dat.
4. Přišli jsme též o přislíbené pohodlné auto kategorie SUV, o pohodového řidiče, který se
v plánovaných lokalitách dobře orientuje a o aktualizovanou navigaci. Náhradní automobil zajistil
s těžkým srdcem velitel, zdatných řidičů je dost, ale ta plně aktualizovaná navigace a podrobná znalost domorodých zvyků, ta chyběla.
Tolik tedy úvodem.
4
úterý 4. září 2012
Start vozidel z Mělníka; setkání na seřadišti, slunečné ráno. Mirek přijíždí a
sotva vystoupí z Octavie, hned poděluje
účastníky řízky od své ženy, které mužstvo kvituje s povděkem.
Vozidlo č. 1 vyráží v 8:55, doplní nádrž a
směřuje do Hradce Králové pro našeho
Východočecha. Druhá posádka jede přes
Prahu a pak po D1 na Brno, Starý Hrozenkov a po slovenských cestách přes
Na shromaždišti
Trnavu na Žilinu a do Tatranské Štrby, kde je sraz s prvním vozidlem. Pozor neplést s pouhopouhou
Štrbou. Ta je tu sice také, ale asi o 15km dále a hlavně v ní není příjemný a známý motel Sosna.
Tohle slovenské setkání vyšlo dokonale, rozdíl v dojezdu vozidel byly pouhé minuty. Protože máme
dobrý čas, padne rozhodnutí pokračovat dnes ještě dál a dojet až do Svidníku. Renda zaúkoloval telefonicky manželku a ta nám dává kontakt na hotel Dukla, když se tam dovoláme, odpovídají: „Hej, len
príďte, máme voľno, čakáme vás“.
Po ujetí 722 km, tedy ve 20:30, se nacházíme na ulici Sovetských hrdinov, jen kousek od sochy generála Svobody, před ztemnělou budovou hotelu Dukla senior. Tma, netma, je tu příjemná paní a ta nás
ubytuje do prostorných a příjemných pokojů, včetně prezidentského apartmá. A tak můžeme
v místní hotelové krčmě zapít první úspěšný den. Ten ráz slovenské krčmy dokresluje skutečnost, že
pracoviště hostinské je od hostů odděleno dřevěným mřížovím z kulatiny, je tam přítmí, stoly a lavice
jsou prosté, dřevěné, hoblované a poněkud nasáklé pivem, vodou, či pálenkou, kdo ví? Prostě to
všechno trochu lepí.
V závěru večera pak provede Jaromír slavnostní přípitek v prezidentském apartmá a dojatě mezi námi oficiálně vítá Mirka zvaného Bivoj.
Spánek pak v místním čistém a voňavém (skutečně) vzduchu byl vojensky pevný.
Ujeto: 741km
Počasí: jasno
Ubytování: Hotel Dukla senior (Hubertus), trída Sovetských hrdinov 221, Svidník, tel: 054 7523233
středa 5. září 2012
Budíček v 7.30, odjezd v 9.00.
Náš směr: Dukelský průsmyk, Dukla, Rceszów, Jaroslaw, Krakovec – přechod a pak už Ukrajina.
Cesty v Polsku byly pomalé – samá uzavírka, oprava, omezení rychlosti. Navíc jsme tápali při rozlišení
počátku rajónu vesnice a vlastní vesnice, jakéže tu vlastně platí omezení rychlosti. Odbavení na přechodu v Krakovci bylo ovšem překvapivě rychlé, žádné zdržování. Obě strany – polská i ukrajinská –
překypovaly zdvořilostí a ochotou. Neméně rychlá byla i finanční transakce výměny peněz ještě
v areálu celnice, na výjezdu nás pak čekala moderní rychlá dálnice. Byli jsme jak v Jiříkově vidění,
omlácený Východ se nekonal, byli jsme stále v civilizované Evropě. I když se přeci jen postupně mění
charakter vesnic, domů a domečků i úprava, a leckde i neúprava, zahrad. Novotou svítí kostely, cibulovité věže jsou vidět už zdaleka. Jen navigacím se to nelíbí a i přes údajně proklamovanou aktualizaci
přestaly navigovat. Nevadí, kupujeme mapy, však my se nějak protlučeme. Dálnici střídá velmi slušná
silnice první třídy a po ní dorážíme do Lvova. Nečekali jsme žádné potíže, v paměti z roku 2007 a i
2010 jej máme jako krásné město, nynější skutečnost je trochu drsnější.
5
Historické budovy i současná děvčata jsou stále krásná, povrch dlažby
v ulicích tvoří ale rozbouřené moře,
zvrásněné do příčných a podélných
vln vysokých 20 – 30 cm. Pás dlažby
s tramvajovými kolejemi nad to
všechno ještě více vyčnívá. Pokud po
něm jede vozidlo nevybavené pro
jízdu v terénu, nemůže jej často
dlouhé desítky metrů opustit, aniž
by neutrpělo úhony ve spodní části,
něco takového se hned tak nevidí.
Hovoří velitel
Naprosto katastrofální stav ohrožující spodky normálních vozidel a vyžadující mistrovské vedení, což
naše vozy měly a proto městem bez úhony projedeme a míříme na severovýchod.
Za Lvovem byl plánován nocleh, ale přestože jsme si posunuli čas kupředu, je ještě světlo a budeme
tedy pokračovat dál. Nikoli na Tarnopol, ale severnější trasou na Rivne a Žitomir. Kilometry přibývají,
začíná se smrákat, kolem nás je rovina, rovina a zase jen rovina. Ze všech stran stoupají z polí dýmy,
probíhá sklizeň a lidé pálí hromady bramborových natí a kukuřičného šustí. Pohled malebný, ale zapadající slunce nás trochu děsí,
Lvovská dlažba
protože projíždíme oblastí, kde
Kdo takovou dlažnení ani vidu a ani slechu po něbu nechce absolvojakém útulném motelu. Jeden
vat, měl by se Lvonevýrazný hotel sice nalézáme,
vu vyhnout jižním
ale ten je již dávno mimo proobchvatem
voz, jak nám sděluje místní po(severní v roce
kuřující občan, zatímco ko2012 neexistoval).
lemjdoucí občanka se zlatým
zubem nás posílá zpět do města
Brody, které jsme již minuli. Zprvu máme snahu se vrátit, ale pak vítězí v našich myslích akční střelka
všech dobrodruhů – stále vpřed! A tak pokračujeme v původním směru na Dubno a hle! ve vesničce
Tarakaniv (před Dubnem, asi 250 km před Žitomirem) nacházíme motel Zodiak.
Vítá nás paní s figurou a především hlasem dělostřeleckého důstojníka. Huláká víc než Pepin
v Postřižinách a nabízí sedm postýlek, nabízí večeři, nabízí pití. Souhlasí i s vydáním „kvitáncije“.
Ubytování je hlavně v prvním patře, kam se vystoupá po úzkých točitých venkovních schodech,
s bagáží tudy sotva projdeme. Pokojíčky mají saténové záclonky, barevné přehozy, naducané polštářky, proležené matrace a jen nepatrně zrezivělé díly sprchových koutů.
Na balkonku se pak do noci vedla zajímavá diskuze o minulosti, přítomnosti a budoucnosti mělnického regionu. Škoda, že ta moudra a jasnozřivosti nikdo nezaznamenával a nenávratně tak mizely v širých dálavách ukrajinské noci…
Ujeto: 450km
Počasí: jasno
Ubytování: Kafe Motel Zodiak, Tarakaniv, bulvár Lvovský, 146; tel. (03656)51331
(383km mezi Kievem a Čopem), Rivněnská oblat
Кафе Мотель, Тараканів, вул. Львівська 146; Рівненська область
6
čtvrtek 6. září 2012
Budíček nás ráno zastihne před poněkud udiveným personálem, který nám podle objednávky
připravil snídani na 7.30, ale my přicházíme
v 8.30. Opět nám dochází, že jsme již v pásmu,
kde si musíme přidat jednu hodinu (i když to
někteří vlastenecky odmítají a do budoucna zadělávají na pěkný zmatek v našich štábních plánech). Děvčata v kuchyni to uznají a ukrajinská
soljanka je i ohřívaná výtečná. Odjezd je tedy
v 9:00, i když někteří stále hovoří o hodině
Před Zodiakem
osmé…
„Což je ovšem bordel“ hodnotí situaci Renda.
Ukrajinské dálnice
Dálnice má obvykle tři pruhy, a povrch je většinou lepší
než v Česku. Dálnice má ovšem své zvláštnosti. Především široké krajnice, na kterých lze potkat koňské potahy a to v obou směrech. Střední svodidlo bývá občas
přerušené pro otáčení kamionů i ostatních vozidel do
protisměru. O tom informuje dopravní značka, jakási
zakroucená šipka ukazující směr, odkud jedeme. Kuriózní je existence přechodů pro pěší – zeber, zpravidla mezi
dvěma autobusovými zastávkami. Zastávky mají v každé
správní oblasti svůj originální design Na přechodech potkáme sekáče s kosou, děti, babičky o holi
i toulavé psy. Ti jsou krátkosrstí, střední, spíše menší
velikosti, šedavé až okrové barvy. Soustřeďují se u odstavných ploch, parkovišť a vůbec v místech, kde posádky aut zastavují, svačí a močí. Psi jsou v párech, ne
moc vtíraví, ale pořád ve střehu. Chlebem pohrdnou,
preferují maso a uspokojí je i papír nebo igelit od salámu. Když se blíží auto jsou ostražití, než přejdou silnici
rozhlédnou se na obě strany.
A když se dálnice opravuje, opravuje se ještě za večerního soumraku a to plným tempem….
Hned na konci vesnice si za jízdy fotíme tank T-34 na podstavci, o kus dále se nad silnicí divoce vypíná
Mig-19, je vidět, že socrealistický vkus tu stále funguje. I když Ukrajina Rusko a Rusy nemusí, zdá se, že
válečná zkušenost, tehdejší utrpení Ukrajiny ani osvobozenecký boj otázku vhodnosti či nevhodnosti
symbolických pomníků neřeší.
V okolí Dubna míjíme řadu motelů a hotelů, ze silnice 1. třídy se u Rivne stává dálnice a po ní uháníme na
Žitomir. Zaujmou nás autobusové čekárny, každá oblast (Lvovská, Rivenská, Žitomirská…) na nich používá
svůj vlastní design, vždy dvě proti sobě, spojené s přechodem pro chodce, což je u dálnice poněkud pikantní. Na polích shledáváme lány s množstvím dýní, ty vidíme i na dvorcích a hlavně u silnic jako prodejní zboží. Stolek, dýně, ale i med, pytle s bramborami, jablka, hrušky, houby – to vše je možné u zdejších
cest koupit.
Máme snahu zaznamenávat pro případné následovníky, kde jsou hotely či motely. Vypracujeme teorii,
že jsou vždy před či za většími městy, ale není to pravidlo. Prostě čas od času se objeví, zpravidla je jich
více u sebe, většinou, když je nehledáte. A když slunce zapadá, tak ne a ne na nějaký narazit.
7
Cesta od Rivna přes Žitomir do Kyjeva je rovná, přehledná a nudná. Zastávka jedna, u
hřbitova. Hroby jsou ověšené květy, fábory,
kříže i náhrobky výstavné. A mezi hroby nevysekaná tráva a lebeda. Přes hřbitovní zeď
zaznamenáváme řadu náhrobků padlých
rudoarmějců z 2. světové, či spíše Velké
vlastenecké války.
Před Kyjevem stojíme v obci Stojanka (jak
přiléhavý název!). Opravují zde vozovku a
vytvořila se dlouhá zácpa. Daří se nám poně-
Kafe Ogoňok
kud drze, po „pražsku“, protlačit dopředu, přesto je to značné zdržení a čekání. Do Kyjeva vjíždíme za
deště, v lijáku přejíždíme lanový most přes Dněpr a tak z města, které je známo svou malebností, nic
nemáme. Jen „kufr“- místo jižní cestou se probíjíme severním obchvatem. Tam směřují i trasy vedoucí dále na sever k městu Černigov (kdysi družební město Hradce Králové, a možná i nyní…?), což někteří se strachem sledují. Mate nás místní označení pro odbočení trasy. Ukazatel se objeví jen jednou
a hned za ním je nenápadná ulice, u které si nejsme jisti, zda je to ona a …už jste za odbočkou, už je
pozdě, byla to ona! Řešit to jízdou v nejpravějším pruhu není ideální. Tady se pohybují stovky malých
omlácených autobusků, které vyjíždějí a opět zastavují na místních zastávkách, zleva vás míjí stovky
automobilů (poměrně hodně moderních a pěkných, některé jsou možná z Čech a Moravy za pět prstů), na jízdní pruhy se moc nehraje, prostě kolik aut se vejde vedle sebe, tolik jízdních pruhů tu je. Ale
naši řidiči si poradí i bez navigace a vyřeší zdárně všechna zakufrování. Dělají to i proto, že je za to
Jaromír vždycky pěkně pochválí a taková pochvala od doyena výpravy pochopitelně potěší...
Za Kyjevem pokračuje dálnice, v hostinci (vždy označeném Kafe - Кафе) jménem Ogoňok pojíme
boršč a šašlik, obojí dobré. Přestává pršet, přece jenom vzdálenosti, které projíždíme, mají výhodu, že
nás vyvedou z jednoho počasí do druhého, v tomto případě do polojasného bez deště. Slunce je ale
Ukrajinské a ruské ubytování
Motely a hotely jsou vcelku na slušné úrovni, i když samozřejmě ne vždy je to zcela hygienicky vzorné. Nicméně
vždy byl k dispozici sprchový kout a toaleta, ručníky, mýdlo. Interiér je někde veden v duchu východního nevkusu
a přeplácanosti. Jídlo bylo vesměs chutné a neošizené, jak
to vypadá v kuchyni s hygienou jsme nikde nepátrali. Personál byl všude ochotný a usměvavý.
Průměrná cena za nocleh byla v přepočtu cca 130,- Kč za
osobu
už zase nízko nad obzorem, začíná hledání a pochopitelně žádný motel-hotel při cestě není. Silnice se
horší, kilometry moc nepřibývají, ještě projedeme Lubny a za soumraku jsme rádi, že nacházíme pěkný a slušný nocleh v motelu Maetok Inn u obce Chorol, zhruba 120 km před Poltavou. Maetok Inn je
přesně 232km za Kyjevem a také 232km před Charkovem. Co vlastně ten název znamená nevíme, ale
ubytování pro nás mají, čisté, prostorné, hygienické podmínky vzorné. Jen je tu dusno, klimatizace
moc nefunguje a malé okénko pouští zvenku pouze slabý závan teplého vzduchu. Dole v restauraci
posedíme, pojíme a popijeme. Velmi příjemné prostředí.
Ujeto: 633,9km
Počasí: zataženo, déšť, polojasno
Ubytování: Maetok Inn, (mezi městečkem Kovtuni a Chorol) – Lobkovaja Balka;
232 km mezi Kyjevem a Charkovem; tel: +38-096-222-22-02; www.maetok.kiev.ua;
Маеток Інн, Лобкова Ьалка; Ковтуни – Хорол
8
Toskánksý sloup v Poltavě
a bratři Kovaříkové
pátek 7. 9. 2012
Vstáváme v 7.00 jejich času, snídáme chutnou kávu a čaj. V noci
sprchlo, venku je chladno, ale den bude asi slunečný.
V 8.20 odjíždíme, míjíme i další motely, často v podobě nevkusných
hradů s ještě nevkusnějšími ornamenty.
„To je bordel!“ určuje jednoznačně Renda.
Dálnice je krásně rovná a rychlá, byť se často sjíždí do jednoho pruhu, neboť velké týmy dělníků s technikou pracují na výstavbě nových
úseků. Pracují skutečně usilovně, vidíme je ještě večer, jak stále budují novou silniční síť Ukrajiny.
Odbočujeme z hlavní trasy a je tady Poltava. Musíme se zde porozhlédnout, neboť je to místo, odkud pochází rod Kováříků, jehož dva
příslušníci jsou dnes mezi námi. Jeden z nich má u sebe všechny společné peníze a tvrdí neustále, jaká je to dřina, jak vážná a stresující je to odpovědnost a druhý z nich při
tom vážně pokyvuje hlavou a tváří se ustaraně.
Jaromír Kovářík vysvětluje, proč právě Poltava hraje velmi důležitou roli v genealogii jeho rodiny:
„V roce 1878 právě do Poltavy emigruje z mocnářství student techniky v Praze
František Kovářík, náš pradědeček. Tehdy byla matička Rus idolem, který
ospravedlňoval útěk ze „žaláře národů“ do bratrské slovanské země. V roce
1987 se v Poltavě narodil náš dědeček Vladimír, pozdější plukovník ruské artilerie (viz foto). V roce 1911 pak opět v Poltavě narodil se náš tatínek Igor. Idyla života v Rusku skončila vypuknutím bolševické revoluce v roce 1917 a následující krvavou občanskou válkou. Tehdy šlo doslova o život, dědeček je na
frontě, která se stále mění a babička utíká spolu s naším otcem, tehdy osmiletým dítětem, dolů na jih. Dostávají se do Sevastopolu a na parníku Cherson
pro 1000 pasažérů, kde se tísní 9000 utečenců, pokračují do Cařihradu. Tam
uprchlíky odmítají a jsou poté umístěni do vojenského lágru v Gallipoli. Tady
od listopadu 1920 strávili velmi krutých 555 dní, plných nemocí a hladu, než
se pradědečekovi, který se mezitím dostal do Československa, podařilo zorganizovat odjezd babičky s naším otcem z Turecka. 2.7.1922 byla ukončena tato anabáze příjezdem do Šťáhlav. Bohužel babička, která se nakazila v Gallipoli tuberkulózou, příští rok umírá ve stáří 33 let.
Zaparkovat v centru se podařilo celkem hladce. Nalézáme příhodné místo u parčíku a hned vedle je
banka. Je potřeba vyměnit nějaké hřivny a náš bankéř tam tráví dlouhé desítky minut (od carských dob
v těchto zemích úředníci nikdy nikam nespěchali). Po delší době se transakce eur na hřivny podaří. My
pokračujeme dále, podchodem do velkého upraveného parku, kterému vévodí onen pamětní sloup,
připomínající vítězství cara Petra Velikého. Roku 1709 v rámci Severní války (mezi Ruskem, Dánskem,
Polskem a Saskem na jedné straně a Švédskem na straně druhé) tady u Poltavy porazil Petr Veliký švédská vojska, vedená králem Karlem XII.
Bratři Kováříci seberou u památníku kamínek. Ten doputuje na hrob jejich dědečka v dalekém Brandýse
nad Labem jako připomínku domova, který musel opustit ve víru revolucí a válek prvních desetiletí XX.
století.
Fotíme se, okukujeme město – zdá se čisté a upravené, evropské, obchody na pěší zóně nabízejí hlavně
9
zlato a šperky, lidé spěchají za svým úplně
stejně jako kdekoli jinde, přičemž každý druhý při chůzi kamsi a komusi mobiluje. U
zdejší pedagogické fakulty postávají fešné
studentky v minisukních a z průčelí na ně
hledí kromě jiných nám neznámých velikánů
i slavný pedagog Makarenko, který tu v roce
1917 absolvoval a v následujících letech i
pedagogicky působil. Město je zajímavé, dalo by se toho vidět mnohem víc, ale máme
svůj program.
Charkovská oblast
Odjíždíme z Poltavy a pokračujeme dále na východ, směr Charkov. Na místě, kde mohutné návěští
hlásí, že jsme dosáhli Charkovské oblasti, zcela prozaicky posvačíme na příjemném a moderním odpočívadle v jakési vesnici. Ačkoli je ve svahu nad námi chatka s názvem „Kafé 21. století“, uvaříme si kávičku na plynovém vařiči, pojíme zásoby z domova a někteří si siestu ještě vylepšují oblíbenými polévkami „Zalij vodou a sněz“.
Bitva u Poltavy - střetnutí za třetí severní války (1709)
V zimě 1708–1709 zahájil švédský král Karel XII. tažení proti Rusku, které však od začátku provázely nepříznivé okolnosti. Při postupu z Rigy byl zničen švédský pomocný sbor, který měl hlavní
armádě dodat zásoby, nenaplnily se naděje na pomoc kozáků Ivana Mazepy. Švédové měli také
jen málo děl a střelného prachu, navíc panovala tuhá zima. Počet švédských vojáků klesl pod
20000, Karel XII. se přesto rozhodl oblehnout pevnost Poltava na pravém břehu řeky Vorskly. Car
Petr I. mezitím shromáždil 60000 vojáků a většinu z nich v červnu 1709 vyslal k Poltavě. Švédové
byli obklíčeni, 8. 7. se pokusili ruské linie prolomit výpadem. Po nezdaru této akce byli ruskými
silami zatlačeni do malého prostoru u soutoku Dněpru a Vorskly a pobiti. Pouze 1500 švédských
vojáků s Karlem XII. uprchlo na turecké území. Ruské vítězství u Poltavy bylo rozhodujícím mezníkem celé války.
Těsně před Charkovem se stáčíme doleva, na sever. Míříme do vesnice Solonicivka. Mělo by zde být
místo, které bude stát určitě za vidění, kóta 197,3 m. Na ní je údajně Národní památník „Výšina maršála Іvana Stěpanoviče Koněva”. Velitel Stepního frontu zde měl stanoviště, odkud 22. srpna 1943
řídil během závěrečné 4. bitvy o Charkov útok vedoucí k definitivnímu osvobození města.
Během druhé světové války došlo ke čtyřem bitvám o Charkov:
1. bitva – součást německé operace Barbarossa mezi 20. až 24. říjnem 1941
2. bitva – německý úspěšný protiútok z 12. až 28. května 1942, 170 tisíc vojáků RA bylo obklíčeno,
Němci si připravili podmínky k letnímu tažení na Stalingrad a Kavkaz
3. bitva – německá operace z 19. února až 15. března 1943
Rusové útočili přes Charkov a ve vzniklém výběžku si odkryli boky. Němci z Charkova takticky
ustoupili a potom podnikl drtivý protiútok a dobyli Charkov zpět (v obranných bojích účast 1. československého samostatného polního praporu u Sokolova)
4. bitva – sovětská operace z 12. až 23. srpna 1943
Od 11. do 18. srpna se Koněvovy jednotky Stepního frontu a Malinovského Jihozápadního frontu
pokoušely dobýt Charkov, po původních nezdarech se s pomocí 5. gardové armády generála Rotmistrova podařilo zlomit německou obranu a 22.8. v 18.00 hod nařizuje Koněv generální útok na
město. To je obsazeno a definitivně osvobozeno 23. srpna. Po čtyřech těžkých bitvách leží Charkov v troskách, zničeno bylo téměř 70% města.
10
Tady ovšem končí pohodlná cesta a začíná
ukrajinská realita. Díry, výmoly, propasti,
rychlostní stupeň max 3. Probijeme se
nicméně až k rozcestí v Solonicivce, kde jakýsi Ukrajinec prodává auto. Hned vedle je
na podstavci sovětský lehký tank řady BT a u
něj jména padlých rudoarmějců. Prodávající
muž nás směruje na správnou cestu, docela
solidní a novou, která nás navádí na blízké
návrší. Už z dálky je vidět, že jsme na správném místě. Velké parkoviště a od něho vede
V muzeu Výšina maršála Koněva
schodiště k pietnímu areálu. Dominantu kóty tvoří pylon, z jehož stěny se vynořuje nadživotní Koněvova pozlacená hlava, východně od něj je kaple se zlatými cibulovitými věžemi svatého Joana Voina
(pravoslavného svatého, ochránce válečníků) a západně pak kruhové muzeum "Charkov ve Velké vlastenecké válce 1941- 1945".
Národní památník „Výšina maršála І. С. Koněva” – Dergačivská oblast, město Solonicivka.
Charkovská operace v závěrečných fázích války se považuje za součást bitvy u Kurska, ale v historii Ukrajiny
je její hodnota vyšší. Je považována za počátek postupného osvobozování Ukrajiny od fašistických okupantů. Na památku těch dní je v nadmořské výšce
197,3 m - jedné z nejvyšších kót v regionu – památník.
Právě zde bylo velitelské stanoviště velitele I. M. Managarova a přední velitelské stanoviště maršála Koněva, velitele Stepního frontu. Z legendární výšiny 22.
srpna 1943 Ivan Stěpanovič Koněv řídil vojsko k útoku vedoucímu k osvobození Charkova.
V srpnu 2005, v den osvobození Charkova, bylo toto
muzeum otevřeno. Má devět místností, v nichž můžete vidět vojenskou techniku a různé fáze Velké
vlastenecké války. V Síni slávy jsou dokumenty věnované osvobození charkovského regionu. V areálu
památníku je kaple svatého Joana, která byla postavena v roce 2003. V roce 2008 byl památníku udělen prezidentským dekretem status Národního památníku. Dnes je centrem nejen regionálních, ale i
celostátních akcí na výročí významných událostí
Velké vlastenecké války.
V muzeu nás přijmou, mají radost z „inostráncov“, seženou ruskou průvodkyni oblečenou do sovětské
vojenské blůzy, na hlavě vojenskou lodičku, na očích brejličky a v ruce malé rákosové ukazovátko. Výklad chrlí naučeným způsobem v ruštině, jakákoliv otázka mimo osu naučeného vyprávění ji evidentně
znervózňuje. Takže se dovídáme zásadní věci jako: kdy začala operace Barbarossa, kdo nesl největší tíhu
války, kdo vyhrál u Stalingradu a kdo došel první do Berlína.
11
V Charkově
Ale abychom jí nekřivdili - umí i zareagovat v momentě, když mimo připravený projev zmíní výhradu, byť umírněnou, k okupaci Československa v roce
1968. V jejím celém projevu lze vystopovat hrdost příslušnosti k národu, který vyhrál válku.
Mimo zmiňované informace je tu ale
celá řada zajímavých a pro nás neznámých exponátů, zachycujících různé
fáze války. Represe okupantů, bída vál-
ky dopadající na obyvatele, dokumenty z bojů, zbraně obou stran. V Síni slávy jsou pak dokumenty
věnované osvobození Charkovského regionu. Muzeum je nové, otevřeno bylo v roce 2005 a pro nás
jistě znamená zajímavý pohled, náš první pohled na nefalšované válečné muzeum východní fronty.
Venku pak ještě Fanda podrobí těžké kritice vystavený tank T-34, ne snad, že by kritizoval jeho vlastnosti, ale přímo onen vystavovaný kus. Vysvětlil nám, co tomuto typu zde chybí a co naopak přebývá.
Prostě – nevejde se do Fandových tabulek a kritérií. A tak je to správné, protože pořádek musí být.
Vydrkotáme vesnickými silničkami – cestami–necestami, najedeme zase na E40 a po okruhu kolem
Charkova to nejprve zkusíme omylem na sever, abychom se pak správně dostali do jižního směru a
nakonec zastavili těsně před Merefou (asi 20km JZ od Charkova). Tady se ubytujeme v motelu Gorka
a to je skutečně poněkud hodinové zařízení… mají tu baňu a v ceníku taxu pronájmu pokoje na tři hodiny. Pokoje jsou po jednom a na postel se vejdou dva. Dají nám slevu, všechno je jasné.
„Je to bordel“ drží se za hlavu Renda.
Navečer se vypravíme do Merefy. „Někde se tam najíme“ plánuje Mirek. Jediná slušná hospoda je
obsazená svatbou, takže nic. Uděláme malý jízdní průzkum přes řeku Mžu, projedeme obec Selkcijne
a pak ještě dál, kousek po silnici T2102 vedoucí k Sokolovu. Není nejlepší, zítra naše vozidla zase ztratí nějaký ten šroubek…
Asi 10km před Sokolovem zastavíme a Renda zkouší detektorové štěstí. Je pouze malé, pod jeho rozlišovací schopnost a je zklamaný, zatímco my laici nadšeně shromažďujeme nabízené suvenýry.
Večeříme v našem motelu Gorka, mají tu jídelnu
jedlíci boršče
s krbem a andělíčky, stropy jsou vysoké a místnost studená, ovšem s nóbl nátěrem. Borčš,
šašlik, dobré kotlety, obsluha laskavá. Končíme
den venku na zahrádce u kávy, piva a alkoholu
dovezeného z domova. Nikdo neoslepl.
Ujeto: 315km
Počasí: polojasno
Ubytování: motel Gorka, Merefa,
mob. 067-199-24-66; tel: 748-68-48,
jižně od Charkova, směr Simferopol;
Мотель "Gopka" – Mерефа, Харьковская область
12
sobota 8. 9. 2012
Hlavním tématem a cílem naší akce je setkání s ředitelem muzea v Sokolově, nalezení místa, kde spočívají
ostatky Otakara Jaroše, vyčištění a zvelebení náhrobku a bude-li to možné, průzkum a dokumentace bojiště. To vše bylo splněno dnes, od 9:20, kdy jsme v Sokolově zastavili, do 14:30, kdy jsme odjížděli od železného
kříže v místě bývalého pravoslavného kostelíka.
Ale pěkně popořadě:
Vstáváme v 7.00. Našeho. Nebo jejich? Asi jejich. Projíždíme Merefou a na již známé odbočce směřujeme na
Konečně v Sokolově
Zmijiv, k Sokolovu. Cesta je už typicky ukrajinská, čili jede se maximálně na trojku. Vesnici anoncuje
omšelá betonová kruhová bizarnost s nápisem v azbuce i latince „Sokolovo“. Fotíme se tu a okolo jedoucí řidiči se nestačí divit, cože je to za blázny, kteří se fotí u takového nezajímavého místa. Ještě několik snímků okolí a směřujeme do „centra“. Domky a domečky, zahrádky, předzahrádky i políčka jsou
ne snad úplně zanedbaná, ale je to všechno takové chudé, je vidět, že si tu lidé zvykli na určitou úroveň
stavu věcí a zatím není patrná vůle něco měnit.
Nejprve jsme zaparkovali před muzeem a prohlédli si
okolí památníku. Ve stínu korun smrků, sporadicky promíchaných s břízou a bukem, je na malém obdélníkovitém prostranství ústřední trojboký pylon z leštěné žuly,
s ukrajinským a českým nápisem: „Uplynou staletí, ale
v paměti vděčných pokolení navždy zůstanou hrdinské
činy sovětských a československých vojáků, kteří zahynuli v boji proti fašismu.“V popředí vlevo leží pamětní
deska
připomínaNaše vozy před muzeem
jící boj a
hrdinskou
smrt vojáků Rudé armády, mezi nimiž je zmíněn hrdina Sovětského svazu Grigorij S. Posochov. Souměrně k této desce
je vpravo druhá, stejně velká, s ukrajinským nápisem: „Zde
jsou pochováni hrdina Sovětského svazu nadporučík
Otakar Jaroš a 120 vojáků ozbrojených sil Československa,
kteří jako první zahájili boj pod obcí Sokolovo v březnu roku 1943 a spolu s jednotkami Rudé armády usiloval o zničení německo–fašistických okupantů. Věčná sláva hrdinům!“
Kolem obou desek je bujný porost plevelů a mezi ním se
prodírají ven květy. Na vrchní ploše s nápisy leží schnoucí
květiny ve zplihlém celofánu a vyhřívají se tu desítky, ne-li
stovky ploštic druhu Ruměnice pospolná. Z pietního hlediska nám sice jejich přítomnost vadí, ale z výtvarného je třeba
říci, že jasná červeň jejich tělíček je na tmavém podkladu
leštěného kamene přinejmenším zajímavá.
(jak pro koho - pozn. editora)
13
Pylon s českým nápisem
Pan ředitel Kuc
U zamčených dveří muzea zjišťujeme,
že dnes má být otevřeno od 9 do 14
hodin (i když teď, v 9:40 je zavřeno) a
že Oleksanr Ivanovič Kuc je k dosažení
na telefonu. Všechno vyřeší paní, která
přijela na kole a která tu pracuje „v klube“, ta milému panu řediteli zavolá a on
je za pár minut tady. Přiřítil se v Ladě,
kde má za čelním okénkem českou, slovenskou a ukrajinskou vlaječku.
Přivítá nás vřele, opravdu je rád, že tu
jsou Češi. Po úvodních formalitách a
představení jsme uvedeni do jeho pra-
covny. Seznámíme jej s naším plánem, předáme drobné dárky a především naše autorské dílo - dvojjazyčnou informační textovou a obrazovou tabuli přibližující zájemcům vztah Otakara Jaroše k Mělníku. Těší nás, že si ji pozorně prohlédl a s uznáním ji prohlásil za hotový exponát, který prý určitě využije. On sám, jak vyplývá z jeho slov, zná a ví o souvislosti Otakara Jaroše a města Mělníka.
Následující text byl přeložen do ukrajinštiny, vloženy ilustrační fotografie a tato dvojjazyčná
koláž byla předána muzeu:
Otakar Jaroš se narodil 1. 8. 1912 v Lounech. Jeho rodina se brzy přestěhovala do Mělníka. Zde
chodil do školy, za oddíl SK Mělník hrál v létě fotbal a v zimě hokej, byl členem organizací Skaut a
Sokol. Z gymnázia v Mělníku odešel studovat elektrotechnickou školu do Prahy. Do Mělníka, do
domu číslo 465, se však v dalších letech stále vracel. Absolvoval poddůstojnickou školu v Trnavě,
školu pro důstojníky v Turnově a Vojenskou akademii v Hranicích. Do roku 1939 byl velitelem telegrafní čety v Prešově.
V roce 1939 byl v Mělníku naposledy; v srpnu toho roku utekl do Polska a odtud se dostal do Sovětského svazu. V roce 1941 nastoupil do výcvikového tábora v Buzuluku a stal se velitelem 1.
roty 1. československého samostatného praporu v SSSR. Po odeslání čs. jednotky na frontu se
dobrovolně přihlásil do předsunutého postavení a jeho 1. rota bránila Sokolovo. Zde 8. 3. 1943
nadporučík Otakar Jaroš padl. Jaké byly jeho poslední minuty života, na tom se svědectví rozcházejí. Jisté je, že padl při organizování obrany před kostelem. Podle jedné verze byl zasažen při
střelbě z automatické pušky, jiní vojáci ho zase viděli před vchodem do kostela právě v okamžiku,
kdy se chystal hodit svazek granátů pod německý tank a byl zabit dávkou z jeho kulometu.
Jako první cizinec byl oceněn titulem Hrdina Sovětského svazu in memoriam. V roce 1945 byl posmrtně povýšen do hodnosti kapitána. Je o něm známo, že velmi rád fotografoval a mnohé snímky, které pocházejí z Buzuluku, jsou jeho dílem. Byl především voják a přímý člověk bez přetvářky.
Jeho jméno i jeho smrt byly dlouhá léta zneužívány komunistickou propagandou. Ačkoliv byl antikomunista, ideologové jej označovali jako „mladého komunistu“, aby vytvořili mýtus, že výhradně
komunisté byli v naší jednotce hrdiny.
Město Mělník si připomíná památku Otakara Jaroše každoroční pietní vzpomínkou u jeho sochy z
roku 1958. Stojí u Masarykova kulturního domu a jejím autorem je Oskar Kozák. V domě číslo
465 v Nerudově ulici v Mělníku, kde Jarošovi žili, byla 1. srpna 2012 odhalena pamětní deska.
Občané i představitelé města Mělníka jsou vděčni obyvatelům Sokolova i sokolovskému muzeu za
péči, kterou věnují památce Otakara Jaroše a ostatních statečných bojovníků, jimž vděčíme za
porážku fašismu a za svoji svobodu.
14
Pohostil nás kávou, čajem, nakrájenými jablky a
samozřejmě trochou vodky. A dal se do vyprávění, poskytl nám dlouhou a hodnotnou přednášku o Sokolovu, o dobách předválečných, válečných i poválečných. Pan Kuc hovoří o historii
muzea, vývoji expozice i o současných vizích jejího přebudování. Zmiňuje míru návštěvnosti
před a po sametové revoluci, nekompromisně
hovoří o ruském vlivu, který evidentně nesnáší,
ale i on se sklání před všemi oběťmi, které byly
nutné, aby nepřítel, který prošel krvavou cestou
přes Ukrajinu na východ, byl neméně krvavou
cestou toutéž těžce zkoušenou Ukrajinou vy-
sokolovské muzeum a pozorní návštěvníci
hnán zpátky na západ. K těmto obětem patří i naši vojáci 1. československého praporu, později brigády
a sboru.
V jeho řeči a myšlenkách je patrná snaha o poznání faktů nezkreslených ideologií, touha po svobodné
Ukrajině s demokratickou vládou a nechuť k velmocenské politice Ruska. Rád by si zpřesnil informace o
historii československé účasti ve 2. světové válce a byl by vděčný za jakoukoli pomoc, aby znalosti a výsledky mohl přenést do svého muzea, jež má být v dohledné době rekonstruováno. Potěšilo nás, že jednoznačně odsuzuje i okupaci z 21. 8. 1968.
Zmiňuje zajímavé návštěvy z celého světa, dokonce i z Nového Zélandu. Před deseti lety tu byla česká
delegace a s ní gen. Alexander Beer, místopředseda ČsOL, který byl v bitvě u Sokolova velitelem minometného roje a utrpěl zde první zranění. Spolu s ním přijela i tehdejší náměstkyně ministryně obrany
Ing. Jaroslava Přibylová. Samozřejmě tady byl gen. Ludvík Svoboda v roce 1961, byl tu generál Lomský,
návštěvy z celé ČSR i ČSSR. A v době fotbalového mistrovství v Charkově (2012) tu byli i Němci.
Návštěvou u pana Kuce
Pan ředitel mluví o potížích v dohadování s muzeem v Charkově, které je větší a jaksi nadřazené, a tak si
dělá nárok rozhodovat. Charkovská delegace míří do Prahy, tam se domlouvá výstavba rekonstruovaného muzea
a zřejmě i nějaký finanční nebo odborný podíl české strany na tomto projektu.
Ukazuje nám dopis z Loun, rodiště Otakara Jaroše, ukazuje výstřižky z českého tisku, ze skříně ve své pracovně
vyndá a ukazuje vzácnost - polní láhev Antonína Sochora.
A z té nám dolévá do stakanů po 100 gramech výborné
vodky, no řekněte sami – dá se takový pohárek odmítnout?
15
Před diorámatem Bitva u Sokolova
Exkurze v samotném muzeu je zajímavá.
V úvodu projdeme takovou zkratkou československých dějin, od legionářů, první republiku
přes Mnichov a 15. březen až do Buzuluku a Sokolova. Řada fotografií je nám sice známá – generál Svoboda v bílém kožíšku, Jaroš cosi čte vojákům před bojem, sokolovský kostelík, portréty
Sochora, Jaroše, Tesaříka, předávání zástavy čs.
praporu v Buzuluku… ale najdou se i méně známé fotografie, některé možná dokonce z fotoaparátu Otakara Jaroše.
Hlavním exponátem muzea je určitě panoráma
znázorňující boj u Sokolova 7. března 1943. Mal-
ba o rozměrech cca 2x4 m není z výtvarného hlediska nijak mimořádná, ale zato je i přes jistou stylizaci poměrně popisná. Poskytuje reálný pohled na terén a tehdejší zástavbu obce. Scéna znázorňuje
boj na linii předsazené obrany na jihozápadním svahu. V čele obránců je tu vymalován Otakar Jaroš,
po boku je mu Antonín Sochor, další Hrdina Sovětského svazu, naši vojáci mají britské přilby a jsou
promíchaní se sovětskými vojáky; všichni likvidují útočící německé vojáky a tanky. V pozadí hoří domy
Sokolova i kostelík, o který Jaroš opřel svoji obrannou pozici. Dým stoupá i jihovýchodně, nad nedalekým Zmijivem.
Bitva u Sokolova
V expozici jsme se zájmem shlédli a zdokumentovali tabuli s abecedním seznamem Čechoslováků
padlých u Sokolova. Tyto údaje jsme během příprav na tuto akci marně hledali v literatuře i na internetu. Ptali jsme se také pana Kuce, kolik měla obec Sokolovo obyvatel před válkou a kolik po ní, kdy
se začala osídlovat a jakým tempem to šlo. Prý neví, nezná žádná čísla, není to podchycené, ale zmínil
jiný fakt: stalinský hladomor zredukoval během dvou let počet obyvatel žijících v Sokolově
z původních 3000 na pouhých 300. Na závěr nám pan Kuc napsal svůj vzkaz a pozdrav občanům Mělníka, který jsme slíbili publikovat a nádavkem mu přidali ve fólii zaletovanou, barevnou mapu průběhu bitvy u Sokolova, kterou jsme zpracovali na základě internetových zdrojů.
Ale ještě jsme se neloučili.
Naše skupina se před muzeem rozdělila, čtyři z nás se pustili do ošetřování náhrobku Otakara Jaroše,
dva odjeli do nedalekého Zmijiva nakoupit sazenice květin a sedmý člen výpravy (velitel) absolvoval
poznávací cestu v Ladě pana ředitele. Vedla nejprve k místu, kde stával bývalý pravoslavný kostelík.
Je tam jen trávník, na němž se kolem prostého pravoslavného kříže, svařeného z lešenářských trubek,
pasou husy a krůty. Tato mírumilovná scéna se odehrává tam, kde byla Jarošova pozorovatelna, kde
zahynul statečnou smrtí a spolu s ním mnoha jeho spolubojovníků.
Odtud to vzal Oleksanr Ivanovič cestou-necestou na jihozápad, přes pole a brázdy nahoru nad Sokolovo. Ukázal pozice našich rot, dělostřelectva za řekou i směry, odkud utočili Němci. Byla to od Taranovky (jihojihozápad) 4. tanková armáda, o něco západněji, od Mirgorodu, 11. tanková divize.
16
Zde se českoslovenští vojáci střetli s nechvalně
proslulou 1. tankovou divizí SS Leibstandarte
Adolf Hitler a s některými jednotkami 3. SS Panzer Division Totenkopf. Pan Kuc zastavil i v pomyslném bodu, odkud směřuje pohled diváka
hledícího na panoráma boje v muzeu. Pohled na
hořící kostel, výbuchy v polích i mezi domky Sokolova, na bitvu v celé šíři a hloubce. A teprve
tady, z tohoto převýšení si člověk uvědomí, jak
to bylo špatné místo k boji a jak obtížně se zde
budovala obrana. Obránci soustředění na dně
Dnešní Sokolovo
protáhlé ploché mísy byli odtud viditelní jako na dlani, stejně jako výsledky palby vedené na ně z převýšení. Bránit se v tomhle terénu muselo být pro ty naše kluky těžké, přetěžké. Klobouk dolů před jejich
hrdinstvím.
Na místě tehdejšího bojiště
Blíží se druhá hodina odpoledne a všechny části naší skupiny se znovu setkávají u místa posledního odpočinku
Otakara Jaroše. Pan O. I. Kuc se s námi rozloučí, my zalijeme vysazené květiny, vyleštíme a ošetříme povrch náhrobku ochranným nástřikem, dokončíme poslední úpravy místa a umístíme české, resp. československé vlaječky.
Je čas na závěrečné fotografie, na poslední záběry.
Ale Sokolovo ještě neopouštíme. Poodjedeme kousek
zpátky a tam zastavíme pod kaštanem u boudičky bufetu,
pár metrů od místa, kde stával sokolovský kostelík.
Tento kostel, u kterého
Jaroš zahynul, strhli v roce 1954. Tehdejší sovětský vůdce Nikita Chruščov začal novou kampaň
proti náboženství a sokolovský kostel patřil k těm,
které to odnesly. Dnes je
na původním místě pravoslavný kříž z lešenářských trubek.
17
Jarošův hrob
Upravujeme hrob Otakara Jaroše
Vydáváme se jižním směrem nejdříve mezi
domky a potom do svahu, po okraji pole a
kolem hřbitova, prašnou cestou do prostor
tehdejšího bojiště. Snažíme se terén nafotit a natočit tak, abychom byli schopni
publikovat snímky s popisem a zařazením
do mapy. S určením pozic obrany, směry
útoku a hlavně terénem, který rozhodně
nebyl nijak zvlášť vhodný pro obranný boj.
A pak už opravdu odjíždíme. Tohle významné místo naší historie, místo nyní
z historického odstupu čitelné, jasné a čisté, i když tak dlouho politicky zneužívané,
zůstává za námi a naše krátká existence v něm se stává minulostí.
Snad jsme zanechali dobrý dojem a dobrou stopu.
Teď musíme dojet do Charkova a najít cestu do Ruska, držet přitom směr na Belgorod (nebo Bělgorod?). Nutno říci, že průjezd sobotním Charkovem byl infarktovou záležitostí. Zatímco předvolebních
tabulí bylo dost, ty směrové chyběly. Semafory, hustý provoz, občas díry v silnici. Když se k tomu přidá fakt, že se jede v těsném závěsu, protože se snažíme zabránit, aby se mezi nás někdo nacpal, když
nechceme ztratit kontakt mezi vozidly, přitom musíme být stále ve střehu, abychom se nesrazili, víme, že musíme jet na sever, na Moskvu, ale zároveň netušíme, ve které části města jsme … je to riskantní a únavné. Nakonec (byla to půlhodina, hodina bloudění?) se to podařilo a v podvečer jsme dosáhli jízdou po E2105 přechodu Goptivka.
Benzínová pumpa je až těsně před hranicí a navíc v protisměru. Začátek problému. Nemáme rubly a
vozidlo A má málo PHM. Na odpočívadle
před hranicí (a před stanovištěm silniční policie DAI) je rozhodnuto o čerpání vozidla A. To
s přehledem přejelo do protisměru, načepovalo a opět se zařadilo do původního směru
k vozidlu B, které bez problémů projelo kolem hochů z DAI k celnici. Vozidlo A však neprojelo. DAI nejprve pendrekem ukázalo a
posléze i oslovilo řidiče a vyzvalo jej
k odchodu do přilehlé budovy. Řidič šel, protože tušil problém od okamžiku, kdy při přeProkletá stanice DAI
jíždění do protisměru přejel dvojitou čáru a
totéž učinil i po obrátce.
Vrátil se asi po 30min. Dostal dýchnout, a ačkoli rozhodně nepil, usoudili DAI-áci, že pil, protože stoletá trubička po tak dlouhé aktivaci doznala slabě hnědý proužek. Metody měli nevybíravé a bez skrupulí, ovšem efektivní. Měli to nacvičené. Řidič dostal na vybranou. Buď tu nechá vozidlo do druhého
dne (a protože zítra je neděle, tak do pondělí), anebo vysolí 850,- €. Volba Sophiina. Vysolili jsme
850€ a pokračovali dále k hranici.
Za námi zůstali dva hoši od DAI, kteří budou doma určitě pochváleni.
Mají vyděláno.
18
Přechod přes hranici byl pak asi dvouhodinový,
na ruské straně jsme museli vyplnit řadu bumážek, a navíc jsme se trefili do střídání služeb. V
Rusku se ocitáme už za tmy, nicméně po velmi
pěkné silnici míříme do nitra Ruské říše.
V prvním hotelu neberou dolary (cena za 7 lidí –
9000 rublů). Ve druhém, který vybereme (jinak
jsme jich minuli povícero, ale zdálo se nám, že je
tu příliš cetek, blikátek a šantánových lucerni-
Ruský hotel Berezka
ček) nás za 200 dolarů všechny ubytují. Není tu špatné spaní, sprchové kouty slabší, hostinec připomíná
harém, mají tu na pódiu dvě naleštěné tyče, orientální polštářky, nadýchané sesle a oddělené separé
s peřinami. My jsme tu ovšem sami a s námi 300 g vodky. A pivo plechovkové, studené. Večeři a děvočky jsme odmítli, přesto se k nám personál chová slušně a ráno nám poskytuje i potvrzení o zaplacení.
Ujeto: 180km
Počasí: polojasno, až jasno
Ubytování: hotel Berezka, Bělgorod (před příjezdem do města po levé starně), ulice Magistrální;
tel: 8-910-223-13-42; www.berezka-otel.ru; Березка, г. Белгород, ул. Магистральная
Ukrajinská dopravní policie DAI (Dorožnaja avtomobilnaja inspekcija).
Na internetu i v řadě periodik se lze setkat s neuvěřitelnými historkami o zkorumpovanosti ukrajinských policistů, po oranžové revoluci a po zákroku bývalého prezidenta Juščenka se situace podstatně zlepšila.
Policisté dnes cizince bezdůvodně prakticky nezastavují. A pokud ano, chovají se obvykle velice korektně a slušně; s cizincem, umí-li ukrajinsky či rusky, si i velice rádi popovídají. Pokuty jsou na
Ukrajině vcelku mírné. Za překročení rychlosti do 20 km/h zaplatíte asi 40 hřiven, za vyšší rychlost
zaplatíte dvojnásobek. Nejvyšší pokuta činí údajně 200, - €. (Bohužel jsme tyto informace neznali a
jak vidno z naší zkušenosti, svině a zloději tu zůstali. Ale to je všude.)
Přestože je Ukrajina zemí se zvýšenou spotřebou alkoholu, za volantem je jeho tolerance nulová.
Policie má v takovémto případě právo vám odebrat řidičský průkaz a auto může dočasně skončit na
policejním parkovišti.
neděle 9. 9. 2012
V Berezke (tak se jmenuje hotel) máme budíček v 7.00. Je zataženo, děláme průzkum kolem hotýlku,
kde je to skutečně samá bříza, berjozka. Dílem skutečná, dílem umělá (i prkna ohrazení jsou natřená
bíle s umělecky vyvedenými černými fleky). A taky samé umělohmotné zvířátko, trpaslík, muchomůrčička. Ruský nevkus v plné parádě.
„Je to bordel!“ hodnotí s přehledem Renda. A oznamuje, že se mu vzpamatovala navigace.
Jsme kousek od Belgorodu, vlastně už na jeho předměstí, takže odvážně, díky navigaci snad i bezpečně,
pronikáme do jeho ulic. Je to opravdu výstavní město – čisté, široké nové bulváry, domy upravené, celkový dojem velmi příznivý. Ovšem navigace začíná opět nějak selhávat, vede nás chvílemi kamsi do sídlišť, tu a tam i do slepých ulic. Nakonec se ale pochlapí a nasměruje nás k muzeu. Pomohly tomu velkou
měrou také informace od kolemstojících a kolemjdoucích, škoda jen, že někteří z nich, ti dříve narození,
se viditelně bojí mluvit s cizinci a při oslovení hledí nepřítomně kamsi do dáli.
19
Otevřenou směnárnu jsme nenašli, náměstí s muzeem nakonec ano. Je neděle,
v ulicích není mnoho lidí a čtvrť, kde zastavujeme je velmi, velmi evropská a úpravná.
Belgorodské muzeum Dioráma
Nemáme rubly, a tak velitel zkouší svojí
školní ruštinu (na střední škole v letech
šedesátých minulého století v ní patřil
k premiantům! a četl ruské klasiky v originále!!) a jde zjistit, zda by chudé muzeum
nepřijalo naše dolary.
Muzeum je moderní stavba, honosná a
udržovaná, vstupní vestibul je samý mramor a paní, k níž je vznesena naše velkorysá nabídka, je elegantní dáma vybraného chování. Sdělí nám, že směnárny jsou v neděli nejspíš zavřené. Naše dolary a
eura odmítne, protože oni je nepotřebují. S velkorysostí danou široké ruské duši a slovanské pohostinnosti pak prohlásí, že když jsme za jejich historií přijeli tak zdaleka, až z Československa, oni nám
samozřejmě umožní prohlídku. Vpustí nás zdarma, před otvírací dobou a ještě nám bezplatně povolí
fotografování i snímání kamerou. A samozřejmě nám poskytnou výklad.
I ohnuli jsme své mužické hřbety, po pás se před carevnou jasnou krasavicí poklonili, pokornými slovy
jsme jí úctu vzdali, díky jí zahrnuli, ruce políbili (velitel) a vizitku Backgroundu v ruském jazyce slavnostně předali… přitom projevila docela nadšení a pravila, že kolegové historici jistě se zájmem nahlédnou na web – tak uvidíme, jak se zvedne statistika ruských přístupů na naše stránky
www.background.webnode.cz .
Dodatečně pak zjistíme, že tu dobrou ženu lze vidět ve videoklipu na Youtube při zadání linku
http://www.youtube.com/watch?v=n_sANjiZx7g.
Bělgorodské muzeum Dioráma (Белгородский государственный историко-художественный
музей-диорама "Курская битва. Белгородское направление") je
největším muzeem věnovaným vrcholné části bitvy u Kurska - tankové
bitvě u Prochorovky 12. července 1943. Najdeme jej na adrese Belgorod, ulice Popova 2. Má otevřeno denně od 10:00 do 19:00 s přestávkou od 14 do 15:00. Vstupné pro cizí státní příslušníky je 100 rublů. Bylo otevřeno v roce 1987, plocha objektu je více než 500 metrů čtverečních. Diorama je dílem skupiny malířů Studia Grekov z Moskvy. Kromě
diorámatu je v muzeu také velká expozice bitvy. Délka plátna 67m, výška 15m, plocha 1005m 2. Vyrobeno z jednoho utkaného kusu, beze švů. V první místnosti je sál vojenské slávy, druhý sál je vě-
20
v belgorodském muzeu
Ale k vlastnímu muzeu. Nese dlouhý název Belgorodské státní historicko-umělecké museum
Diorama "Bitva u Kurska. Belgorodský směr".
Je věnováno nejen bitvě u Kurska, ale i celkovému pohledu na Velkou vlasteneckou válku (jak
se tady důsledně říká) i na její osobnosti.
Přízemí a patro mají klasické vitrínové uspořádání. V průčelí je velká mapa bitvy u Kurska s barevnými liniemi, nakreslenými na torzu prostříleného pancéřového plátu. Je to jen kašírovaný
pancíř, ale provedený velmi zdařile, k nerozeznání od „živého“. Tady mohl uplatnit své nabyté znalosti
jeden z mužů z našeho středu, který měl za úkol se s podrobnostmi bitvy seznámit tak, aby byl schopen
krátké, leč podstatu věci vystihující přednášky. A opravdu nezklamal, stáli jsme okolo něj v hloučku a
paní průvodkyně na nás nenápadně, leč poněkud překvapeně hleděly…
Kolem ve vitrínách jsou zbraně a výstroj obou stran, uniformy, fotografie, ocenění a medaile. A osvědčení k medailím, například Za odvahu, Za bojové zásluhy, Za obranu Moskvy, Za obranu Leningradu, Za
účast na dobytí Berlína a také za aktivní mobilizaci mládeže k porážce německo-fašistických okupantů.
Vystaveny jsou uniformy nejen prostých vojáků, ale také I. S. Koněva a P. A. Rotmistrova, jejich osobní
věci a dokumenty. Jinde zase vidíme velitelská stanoviště, jsou to ony oblíbené statické figurínové scény: Georgij Žukov nad mapou ve štábu, Pavel Rotmistrov v bunkru řeší nasazení tanků apod. Jedním ze
zajímavých exponátů je roztavený tankový motor, nalezený pod Prochorovkou. Vypadá jako velký kovový meteorit, zrnitá hrouda hliníku, z níž vyčnívají části pístů a ložiskových pouzder. Dokazuje, že onoho
12. července bylo na Prochorovském poli opravdu velké horko…
jak to bylo tenkrát u Kurska...
Ale samozřejmě největší dojem vyvolá dioráma. Kreslená scéna je plátně plochy 105m2. Není sešívané,
je z jednoho jediného kusu délky 67 m a šířky, resp. výšky, 15m. Mezi obrazem a vyhlídkovou plošinou
jsou instalovány skutečné bojové scény. Přechod z tohoto reálného popředí do realistického a samozřejmě poněkud patetického obrazu na plátně v pozadí je zvládnut dokonale. Na fotkách se nedá zachytit
ten mocný trojrozměrný dojem, zesílený navíc nasvícením (doutnající vraky, nebo výdřeva okopů
opravdu žhnou pomocí skrytých žároviček či svítících diod, občas se nad bitevním polem vznáší umělý
dým) a všechno ještě umocňuje reprodukovaný zvuk bitvy.
Dioráma je monumentální, jedním pohledem se nedá vstřebat, je nutno jít po detailech a ty si pak spojit v celek. Jsou tu samozřejmě symbolické nelogičnosti. Tankista ve věži má tvář i vous starce, neboť je
21
to současný portrét tehdejšího
účastníka, hrdiny SSSR. Na nebi
v ústředním letounu, který ničí fašistické Štuky, je budoucí kosmonaut Beregovoj, který v roce 1943
na prochorovském nebi začínal svoji
kariéru válečného letce. Jsou tu i
další konkrétní postavy, ale není
nutno o nich vědět, pro silný zážitek
stačí pocitově vnímat celek. Představit si, že stojíme uprostřed a boj
se nás týká.
vojenská technika v Belgorode
Na závěr ještě chvíli hovoříme s tou hodnou dámou – průvodkyní, rozloučíme se a projdeme se kolem
muzejní budovy.
Před muzeem stojí těžký tank IS-3 a samohybná houfnice SU-152. Za budovou muzea je vystavena
řada válečných strojů – stíhací maketa letounu, něco mezi La-5 a La-7, raketomet BM-13 Kaťuša na
podvozku ZIL-16 a pak následují tanky T34–85, IS–3, IS–2, samohybný kanon SU-85 a nakonec polní
kanon. Tankista František nám k tomu podává zasvěcený výklad, upozorňuje na označení gardových
jednotek i na různé odlišující znaky (poklopy, periskopy, kryty výfuků, držáky pro tankový výsadek
apod.), ale z důvodu jakéhosi nepochopitelného ostychu nechce mluvit do kamery. Inu, tankista –
trémista.
Čestný název „gardový“ byl podle rozkazu STAVKY z 18. září 1941 a rozkazu komisariátu obrany č. 308 udělován těm jednotkám, které se zvláště zasloužily o splnění bojových úkolů a prokázaly přitom mimořádné
hrdinství. Tyto jednotky obdržely zvláštní bojovou zástavu podle rozhodnutí Presidia Nejvyššího Sovětu SSSR z 21. května 1942 a současně s názvem „gardový“ byly přečíslovány, tj. obdržely např. jiné číslo divize.
Presidium NS svým výnosem rovněž zavedlo pro příslušníky gardových
jednotek gardové hodnosti a gardové odznaky nošené na pravé straně
hrudi, často se vyskytovalo umístění tohoto znaku gardových jednotek
na bojové technice (tanky, letouny, lodě). Např. kapitán byl pak nazýván гвардии капитан, tedy
gardový kapitán či kapitán gardy. Tyto jednotky, svazky či svazy pak byly často přednostně zásobovány novými zbraněmi a zásobami, byly nasazovány k plnění těžších úkolů než „řadové“ jednotky, byly považovány za elitu a vládla v nich většinou i tužší kázeň. Tento čestný název nebyl
doménou výhradně pozemních vojsk, ale rovněž jej v průběhu Velké vlastenecké války obdržely i
jednotky a svazky ostatních druhů vojsk, tedy letectva a námořnictva.
O kus dál je stavba připomínající kapli, věnovaná pietní vzpomínce na vojáky z Belgorodu, kteří díky
brežněvovské doktríně vývozu komunismu zahynuli ve válce v Afganistánu.
A nakonec ještě focení na celokovovém sovětském traktoru z let třicátých. Stojí jako exponát těsně u
přilehlého národopisného muzea. Vedle je velký, marsovsky načervenalý kus rudy s vysokým obsahem železa, která prý je tady všude v okolí. U ní, na kousku úzkokolejky stojí důlní vozík. Zdá se, že
ten starý traktor tahal vozíky s rudou, jel přitom předními koly po kolejích a zadní kola se hrabala vedle nich….. nebo tak nějak.
22
Odjíždíme z Belgorodu a mohli bychom jej
z celkového pohledu označit opravdu za
Bílé město. Jeví se tak v převládající barvě
budov. Alespoň nám se dnes tak předvedl
– možná i díky krásnému počasí.
tankové pole u Prochorovky
Držíme směr na Kursk, slunečné belgorodské počasí střídá déšť, silnice je perfektní a
okolní domy, pole i města působí spořádaně a úpravně, o poznání lépe než na Ukrajině.
V Jakovlevu, u památníku s kaťušou (starší verze na podvozku ZIS-5), odbočujeme na Prochorovku. Míjíme širá pole neuvěřitelně černé barvy, a jak se později přesvědčíme, je to jemná černozem zcela prostá
kamenů. Opravdu, hledali jsme polní lopatkou nějaký kamínek na památku – marně. Po pravé straně
máme trať a vzadu tušíme zákruty řeky Psjol, jedeme cestou a trasou, kudy se valily tanky II. SS tankového sboru generála Paula Haussnera s cílem prorazit sovětské obranné pozice u Prochorovky. Dnes je
tu klid, trať přechází na pravou stranu, vidíme velmi pěkný a čistý vlak, úpravné nádražíčko a vzorně vysekané krajnice podél silnice. Na chvíli se zastavíme pod viaduktem, abychom se před Prochorovkou
mohli protáhnout a poradit a přitom byli chránění proti dešťové přeháňce. Dojde i na občerstvení a trochu machorky. A když popojedeme dál, na obzoru se náhle objeví cibulovitá kopule vysoké zvonice na
Prochorovském poli.
Je tu rozlehlé ceremoniální prostranství se zmiňovanou monumentální zvonicí, vpravo je tankové pole s
vyrovnanými obrněnci, nesoucími označení gardových divizí a poněkud stranou shlíží busty tří velikánů
ruského vojenství, symbolizujících významné bitvy: Dmitrij Donský (Kulikovo pole), Michail Illarionovič
Kutuzov (Borodino) a Georgij Konstantinovič Žukov (Stalingrad, Leningrad, operace Bagration, Berlín).
Dmitrij Donský (1361 – 1389)
Vládl mocnou rukou, obehnal Moskvu kamennou zdí, pokořil Rjazaň a
vystoupil proti Tatarům. 1380 porazil chána Mamaje na Kulikovském poli, což mu vyneslo přídomek "Donský". V roce 1386 si podrobil Novgorod.
Je vnímán jako osobnost, která porazila Tatary a započala dílo na sjednocování ruských zemí.
Michail Illarionovič Kutuzov (1747 - 1813)
Bojové zkušenosti získal v období rusko-tureckých válek pod vedením P. A. Rumjanceva a A. V. Suvorova. Po potlačení povstání na
Krymu dostal hodnost generálmajora, po dobytí Izmailu generálporučíka a byl vyznamenán řádem sv. Jiří 3. stupně. V roce 1795 jmenován hlavním velitelem všech pozemních vojsk, loďstva a pevností ve Finsku. V napoleonských válkách jeho ústup od Braunau
k Olomouci vešel do historie jako vynikající vzor strategického manévru. V bitvě u Slavkova byl raněn, car jej vyznamenal řádem sv.
Vladimíra 1. stupně. 1806 byl jmenován vojenským gubernátorem
Kyjeva. Ve válce s Tureckem 1811 se po bitvě u Ruščuku vzdal
Kutuzovovi paša Čaban-oglu se svou 35-tisícovou armádou. Vrchol
kariéry přišel v době Vlastenecké války 1812, v bojích proti Napoleonově armádě (Borodino, Tarutino, Vjazma).
23
Celé prostranství vyvolává pocit
širého prostoru, je to impozantní.
Všechno je upravené, cestičky vysypané pískem a barevnými kamínky,
nikde neleží jediný papírek nebo
nedopalek cigarety. V místech, kde
cesty kryje zeleň, jsou často lavičky
a vždycky odpadkové koše.
Chystá se tu jakási sláva,
v uniformách nastupují nějací ruští
pionýři, mladí vojáci z učilišť a škol i
starší příslušníci současné armády.
tři bitvy - tři bojiště - tři vojevůdci
Je tu plno opáskovaných pořadatelů, jsou tu staří veteráni v civilních šatech plných řádů a samozřejmě mnoho zasloužilých důstojníků dnes v ruských, ale jinak typicky sovětských vojenských uniformách, s obrovskými talíři brigadýrek a s desítkami vyznamenání.
Georgij Konstantinovič Žukov (1896 - 1974)
Po VŘSR bojoval v Rudé armádě. Získal Řád rudého praporu za potlačení povstání rolníků v Občanské válce. V roce 1940 se stal armádním generálem a
velitelem Moskevského vojenského okruhu, poté náčelníkem generálního
štábu. Ve 2. světové válce organizoval obranu Leningradu, koordinoval bitvu,
která skončila zničením německé Paulusovy 6. armády, organizoval prorážení německé blokády Leningradu a velel největší sovětské ofenzivě 2. světové
války - operaci Bagration. Nakonec velel 1. běloruskému frontu, který vedl
čelní útok a obsadil hlavní město Třetí říše Berlín. Přijal německou kapitulaci
a stal se velitelem sovětské okupační zóny v Německu.
Ta evidentně, vzhledem k jejich věku, získali až v mírových službách. Z amplionů zní písně z let 1941 45 plné patosu a ruské melodiky. Dokonale však podtrhují atmosféru místa. Celá pietní akce pak vrcholí příchodem pestrého zástupu ke kapli, kde vyvolení pokládají květiny a věnce a potom zazní projevy - že by nějaká předvolební akce? Všechno pak
nekompromisně a rychle ukončí prudký lijavec. Krajiareál Tankového pole u Prochorovky
nou rovnou jako stůl se přihnala od západu neuvěřitelnou rychlostí průtrž, ohlašována černým trychtýřovitým mrakem a nárazovým větrem a jak rychle přišla,
tak rychle odešla.
Déšť nás zahnal do místní restaurace, která má takovou spíše turistickou, ovšem příjemnou podobu. Venku vybízí
k jídlu figurína vojenského kuchaře stojícího u polní kuhladový voják
chyně, na jídelníčku je boršč, kaše, čaj, chléb a
„frontových sto gramů“. Berou ale pouze rubly a ty nemáme. A tak se snažíme alespoň navázat rozhovor s družstvem mladých tankistů a tankistek, kteří se v bufíku také
ukrývají před deštěm. Jsou to tak 14 -17ti letí hoši, ale i tři
děvčata. Obdarujeme je našimi vizitkami v ruské i anglické
řeči, jinak se s námi moc nebaví, spíše na nás poněkud
vykuleně hledí. Snad jsme jim příliš nepřitížili tímhle kontaktem se západními cizinci - inostránci.
24
Pokračujeme pak ještě o kus dále, přímo do
Prochorovky. Betonové návěští u silnice říká, že byla zřejmě založena v roce 1860. Mineme nějaký průmyslový závod, rozstřikujeme vodu z čerstvě naplněných kaluží přes
celou šířku silnice a potom přejedeme most.
Zabočíme doprava a již vidíme zlaté báně
kláštera Petra a Pavla, zničeného během
druhé světové války a rekonstruovaného
roku 1990. Je to dobrý orientační bod, protože stojí hned vedle muzea, které nese ná-
muzeum Třetí bojiště Ruska v Prochorovce
zev „Třetí válečné pole Ruska“. A opět vše září novotou, budova muzea je moderní, na krásně upraveném prostranství před ní je sousoší, která připomíná známý Taran u Svidníku. Tady je ale větší, složený
z více stylizovaných tanků. Znázorňuje, kterak sovětské T-34 drtí německé Tygry a Pantery. Ale je třeba
říci, že dojem z toho díla nevyznívá v těchto místech nijak tendenčně či falešně. Za budovou muzea jsou
renovované zákopy a opevnění (zřejmě na původních místech?), je tu v nevelkém množství zastoupena
i původní technika z bojiště – kusy tankových věží, jedna celá, zřejmě utržená, jsou zde hlavně děl a
zbytky různých součástí.
Muzeum – přírodní rezervace „Prochorovské pole“
Adresa: 309000, Белгородская область, пос. Прохоровка, ул. Советская, 130
Tento komplex tvoří:
„Tankové pole“ s ukázkami obrněné techniky Rudé armády z období Velké vlastenecké války a památník vítězství „Zvonice“.
Katedrála svatého Petra a Pavla v Prochorovce, která je považována za symbol třetího nejvýznamnějšího bojiště v Rusku.
Muzeum „Třetí válečné pole Ruska“, které mapuje historii Kurské bitvy, bitvy u Prochorovky a všeobecně i průběh Velké vlastenecké války.
Provozní doba: Každý den od 10.00 do 17.00, kromě pondělí, vstupné 3 ruble.
V posledních letech v souladu s rozvojovým plánem muzea-rezervace a s administrativní podporou
Bělgorodské oblasti a Výboru péče o Prochorovské pole, byla vytvořena sochařská kompozice
"Vojákům padlým na prochorovském poli" a "Zvon svornosti třech slovanských národů“.
Problém je, že v muzeu nenacházíme žádnou vstřícnou dámu, která by nás pustila dovnitř bez rublů
(dolary a eura přijmout nemůže, poněvadž je prý na takové rozhodnutí
příliš malá paní).
„Je to bordel!“ posoudí situaci Renda.
A vzápětí si vyčíhá mladého Rusa, který u pokladny obdrží nazpátek větší
množství rublů. Za částku nezbytnou na naše vstupenky je mu nabídnut
dobrý kurz v eurech, ale
Rus je poctivý a na své
kalkulačce vypočítá pro
nás mnohem výhodnější
kurz. A vymění nám. Můžeme do muzea, jeden
z nás může fotit a Renda
katedrála sv Petra a Pavla
je – zejména doyenem
areál renovovaných zákopů
výpravy - chválen.
25
prochorovský taran
V muzeu je všechno o velké Vlastenecké válce, opět je zde multimediální zázemí, zvukové kulisy,
promítané dokumenty i filmy, dotykové obrazovky. A nacházíme
řadu exponátů a dokumentů, které ze západních vojenských muzeí
neznáme. A naopak jsou zde lákadla, která na západě bývají: je
možnost nasadit si tankistickou
přilbu a vyfotit se u T-34, lze si vzít
do vlastních rukou některé ruční
zbraně – pušky, samopaly, lehký kulomet – a potěžkat si je, zamířit, prohlédnout si detaily mechanismů ze všech stran.
Jedna část muzea je ale také věnována historii místního regionu, vidíme tu Tatary a kozáky, figuríny
v tradičních ruských rubáškách, zemědělské produkty, floru i faunu, taková menší vlastivědná expozice.
Návštěvníků je tu dnes skutečně hodně a venku pak vidíme poněkud paradoxní scénu, když důstojníci, kteří podle věku prošli vrcholem své kariéry za Brežněva, míří i se svými metály zbožně do sousedícího kostela Petra a Pavla.
„Je to bordel“ kroutí hlavou Renda.
Vracíme se zpět, na prochorovském poli ještě nabereme trochu prsti, a pokračujeme ve zpáteční cestě, přičemž hledáme místo pro vaření kávy, polévky a třeba i hledání suvenýrů.
Zastavujeme jen kousek od Prochorovky, je tu
vše potřebné – lavička, stolečky a opět krásné
slunečné počasí. Činíme rozhodnutí, že Rusko
definitivně opustíme. V Kursku, který je odsud
asi 160km, je jedno, dvě muzea, ale jednak máme pocit, že už máme bitvy u Kurska dost, jednak
je neděle a směnitelnost valut za rubly je mizivá
a to ohrožuje i možnost přespání, které by zde
z časových důvodů bylo nutné.
náš velitel
Vracíme se tedy na Ukrajinu, cestování Ruskem je pohodlné, dálnice perfektní a krajina se malebně
vlní. Na nebi se tvoří podivuhodné tvary oblačnosti. Jsou to dlouhé pravidelné pásy od obzoru k obzoru, jeden za druhým, v pravidelných rozestupech. Jako když nakladete na skleněnou desku stolu dlouhé veky, pozorujete je zpod stolu a svítí vám do toho podvečerní slunce.
Altocumulus je oblak středního patra a skládá se převážně z
vodních kapek. Často ho tvoří válce, které jsou uspořádány do
řad nebo do vln. Tyto řady bývají orientovány obvykle v jednom
až ve dvou směrech a mohou mít více vrstev. Oblak bývá bílý
nebo šedý, případně obojí. Mechanismem vzniku pravidelných
řad jsou vlnové pohyby v atmosféře, zvlášť poblíž zemského povrchu, dané mechanicky – třením vzduchu o zemský povrch. Na
vzestupné části vln dochází ke kondenzaci a vzniku oblaků.
26
památník obětem hladomoru u Charkova
Míjíme Belgorod a bez problémů dojedeme
k hranici. Tentokrát je odbavení rychlejší,
ruská celní děvčata jsou milá a vstřícná,
Ukrajinci nečiní také problémy. Na jejich
straně si tajně vyfotíme proklatou budovu
DAI, kde jsme včera finančně tolik krváceli a
polohlasně jim věnujeme sérii dvojjazyčných nadávek nejhrubšího kalibru.
Ať vědí, zač je toho loket!
Charkov objíždíme bez pochybení, navigace pracuje, i když se jí zcela důvěřovat nedá. Při objezdu nad
Charkovem směrem západním (kyjevským) zastavujeme ještě u památníku obětem hladomoru let 1930
- 32. Je to mohutné sousoší muže, ženy a dítěte, nepřehlédnutelně umístěné na pahorku, kolem něhož
se stáčí dálniční trasy. Stojí zády k sobě, snad to znázorňuje rozdělování rodin v tehdejší době. Prohlížíme si i výjevy na 4 velkých panelových fotografiích. Odvážení obilí Rudou armádou, fronty u obchodů,
hladovějící rolníci. Areál je ve výstavbě, asi tu bude i nějaká vnitřní expozice, zatím jen toto připomenutí
ukrajinské tragédie
Ukrajinský hladomor let 1932–1933 byl na územích obývaných převážně Ukrajinci cíleně způsobený politikou Stalina, který s jednomyslným souhlasem Ústředního výboru komunistické strany
a za účinné pomoci ČEKY, tisíců milicionářů, ale i řadového vojska, naplánoval a bezohledně provedl rozvrat Ukrajiny. Potřeboval zlomit odpor zemědělců proti násilnému zavádění "sovětského
modelu" kolchozů. Ozbrojené jednotky zabavily všechny potraviny i skryté zásoby, oblehly jednotlivé vesnice a nechaly hladem umírat obyvatele. Kdo se pokusil utéct, byl zastřelen. V nejhůře
postižených oblastech, kam patřila i Kyjevská a Charkovská oblast, v letech 1932-33 zemřelo přes
25 % obyvatel.
Mírnější odhady hovoří o 2 až 4 milionech obětí, radikálnější odhady ale zmiňují až 10 milionů.
Přesná čísla už bohužel nikdy nezískáme proto, že Stalin tajil co mohl a dokonce nechal popravit
ty, kteří v době hladomoru prováděli sčítání lidu. Ukrajina hladomor oficiálně prohlásila za akt
genocidy a takto jej chápou i některé další státy včetně Česka. Sovětská vláda se veškeré zprávy
o hladomoru snažila popírat a bagatelizovat, což prakticky trvá dodnes.
A pak rozjedeme spanilou jízdu za noclehem. Nějak se nám ty ukrajinské a ruské mnohakilometrové
vzdálenosti už zažily a máme pocit, že před pár dny vyzkoušený příjemný motel Maetok Inn není tak
daleko. Byl přece kousek před Poltavou. A tak jsme jeli a jeli, už byla tma a my stále jeli, přejeli jsme i
jiné motely, minuli jsme Poltavu a ejhle, Maetok Inn nebyl hned za ní, jak jsme si mysleli, ale ještě dalších 100km (od Charkova 232km).
Ale po 22 hodině jsme tady, ubytují nás, dají večeři a rozeženou tak i chmury některých z nás, kteří projevují obavy, že budou při tomto tempu příliš brzy doma - a to rozhodně nechtějí!!!
Ujeto: 490,5km
Počasí: polojasno, přeháňky, jasno
Ubytování: Maetok Inn, viz str. 10
27
Kyjev
pondělí 10. 9. 2012
Vstáváme v 7.00, je krásné slunečné
počasí a k snídani máme míchaná
vajíčka, nabízená v ceně pobytu. Také krásná, s opravdu žlutým žloutkem, vždyť slepice se od rána do večera krmí v zeleném výběhu. Oceňujeme úroveň spaní i hygienického
koutku v tomto motelu, se vším
jsme skutečně spokojeni.
Míříme na Kyjev, projedeme Lubny, Pirjatin, Borispol a po dokonalé čtyřproudé dálnici se začínáme
nořit do ukrajinského hlavního města. Máme sice navigaci, ale je to potíž, nefunguje stoprocentně a
my navíc nevíme, kam vlastně ve městě zamířit, kde je nějaké centrum a co tedy chceme vidět. Prostě nejsme teoreticky připraveni a chybí nám tady již zmiňovaný znalec Tomáš.
Zastavíme u pumpy s tím, že si koupíme mapu Kyjeva. Samozřejmě ji nemají. Oslovíme tedy místního
policistu, ten chvíli radí, pak zaběhne do své DAI boudy a přinese ohmatanou mapu města. Ukáže
nám směr do centra, přidá několik rad a potom nám mapu velkoryse přenechá (a zavdá důvod ke
vzniku neumělého verše, který praví, že: Nemusí být nutně …ák každý ukrajinský DAI-ák).
Máme tedy mapu a takto vybaveni zvládneme najít cestu přes Dněpr, dojet až nahoru k dominantám
města a zaparkovat na křižovatce ulic Suvorova a Lavrskaja u Památníku věčné slávy. Od tohoto velkého obelisku s věčným ohněm, sloužícího k uctění hrdinů i obětí Velké vlastenecké války, je nádherný výhled přes Dněpr na levobřežní centrum města.
Projdeme k Památníku obětí hladomoru na Ukrajině. Dominuje mu Památný svícen, 32 metrů vysoká betonová kaple s pozlaceným azurovým
plamínkem. Hrany jsou ozdobené
ornamentem z okének, která připomínají ukrajinskou výšivku. Tato vysekaná okénka-kříže symbolizují duše Ukrajinců zemřelých hladem. Malé kříže jsou duše malých dětí, velké
kříže duše dospělých. Nepřehlédnutelné jsou zlaté sochy jeřábů uvězněných v klecích. Jen jednomu
se podařilo uniknout a symbolizuje tím naději na znovuobrození ukrajinského národa.
památník obětem hladomoru
U vchodu do areálu památky jsou sochy truchlících andělů a uprostřed stojí socha vyzáblé dívky
s hladovýma očima. Jmenuje se Děvčátko s pěti klásky a připomíná tragický osud nejzranitelnějších
obětí hladomoru – dětí. Klásky v jejích rukou symbolizují tzv. zákon o pěti kláscích, což byl název, který rolníci dali vládnímu usnesení, podle kterého stalinistický režim posílal lidi do lágrů a na smrt pouze za to, že sbírali na poli klásky zbylé po sklizni. V kruhu kolem Děvčátka je 24 mlýnských kamenů,
kamenů dějin, které rozemlely každý den 24 tisíc lidských životů. Je to hrůza, bolševická hrůza.
28
Odtud jsme prošli Lávrskou ulicí ke vchodu
do komplexu Kyjevsko - pečerské lávry, duchovní a kulturní kolébky všech Slovanů a
největšího klášterního komplexu na Ukrajině,
zařazeného do seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Koupili jsme vstupenky
a vstoupili hlavním vchodem, Svatou bránou.
Přímo proti nám, uprostřed ústředního náměstí Horní lávry, se zjevil v celé své kráse
hlavní chrám - Velký Pečerský kostel, známý
také jako Uspenský. Dali jsme si sraz za hodinu a jednotlivě si prohlédli další památky.
Blízko Uspenského chrámu to byl chrám Na
Kyjevsko-pečerská lávra
počest Antonia a Feodosija Pečerských. Na východě s ním hraničí Kostel Zvěstování Panny Marie a na
západě Dům představených lávry neboli Kyjevských metropolitů. A téměř z každého místa je vidět nejmajestátnější budova lávry - Velká zvonice vysoká 96,5 metru, s tloušťkou zdí v přízemí neuvěřitelných
8 metrů, jejíž zvony mají celkovou hmotnost kolem 82 tun.
Existence klášterů se datuje až do dob Kyjevské Rusi, i když mnohé z nich zdevastované válkou musely
být náročně opravovány (např. Uspenský chrám byl během druhé světové války prakticky srovnán se
zemí a až v roce 1999 byl znovu celý obnoven).
A jaký máme z návštěvy pocit? Neprošli jsme sice celý komlex staveb, to je skutečně nadlouho, ale i tak
to, co jsme během té hodiny viděli, je velkolepá ukázka ruské a ukrajinské církevní nádhery. Kostely i
přilehlé budovy jsou opravené, svítí novotou, barvami i zlatem, všechno je umocněno krásným počasím. Vnitřky chrámů jsou ortodoxně pravoslavné, je to úplně jiné než v katolických kostelích, tady se
člověk tak trochu bojí. Tváře svatých jsou vousaté a zachmuřené, výzdoba byzantská, lidé se dvojitě křižují, poklekají a zapalují dlouhé svíce… do fotografování či filmování se raději nehrneme (a když, tak jen
pokoutně), aby na nás nevyběhl nějaký ten Rasputin….
Chceme ještě navštívit monumentální sochu Matku vlast, ženskou figuru z nerezavějící oceli vysokou
102 metrů, která se tyčí nad Kyjevem jižně od nás. Mladí hoši se tedy nabízejí, že doběhnou pro auta, za
což jsou staří hoši vděčni a trpělivě čekají na jejich příjezd. Čekají a čekají a nikdo nejede, čekají a čekají
a mají děsivé představy o tom, co se mohlo stát – bouračka, zatčení, krádež vozidla. Po 45 minutách
přijíždí Renda a mobilem komunikuje s Fandou. Ten se zamotal v provozu, musel se dole u řeky otáčet
do protisměru, přejel plnou čáru a odchytli ho DAIkaři. Ale Fanda je lišák, spustil na ně, že se ztratil, že
jeho skupina je nahoře u lávry, že nemá peníze ani doklady, že nás musí najít, bú, bú…. A oni, ač je to
k nevíře, to vzali, rozsvítili majáček a navedli ho až k nám.
29
pohřebiště pod Matkou Vlastí
Tím pádem se všechno v dobré obrátilo,
Renda navolil v navigaci Matku vlast a
ono to fungovalo a dovedlo nás až na
parkoviště pod úpatím hory. Vydáváme
se po schodech vzhůru a pak můžeme
od paty sousoší obdivovat její rozměry,
areál kolem i město ležící dole na obou
březích řeky Dněpr. Pod námi ve svahu
je vybudované pohřebiště, mohutná
sousoší útočících rudoarmějců, dedikační desky, věčný plamen. A jako z jiného
světa tu stojí dva, svými hlavněmi
k sobě obrácené tanky, jeden je modrý, druhý žlutý, oba pomalovány květinami. Vypadá to na nějaký
povolený happening, něco jako náš český růžový tank. Kocháme se výhledem a samozřejmě fotoaparáty mají žně, je to všechno skutečně uchvacující. Možná až neskutečně uchvacující.
Monumentální socha „Matka Vlast“ (Родина Мать) v Kyjevě stojí na
pravém břehu Dněpru na vysokém pahorku. U ní je areál „Národního
muzea historie 2. Světové války 1941-1945“. Komplex otevřel 9. 5. 1981
L. I. Brežněv. Původně byl památník zamýšlen jako symbol Vítězství. Název Matka Vlast vešel do běžného podvědomí až po vybudování.
Kovový skelet sochy je z oceli ukované v Záporoží. Plášť byl svařen z bloků z nerezavějící oceli. Podle geodeticko-technických měření bude monument Matka Vlast stát více než 150 let a může vydržet i zemětřesení o
síle 9 stupňů. Výška sochy 62 metrů, výška s podstavcem 102 metrů, váha 450 tun. V jedné ruce socha drží 16-ti metrový meč o váze 9 tun, v
druhé štít 13x8 metrů s erbem SSSR. Skelet sochy je ukotven v hloubce
17,8 metrů, kde ho drží betonový základ o průměru 34 metrů.
Už jsme unaveni, když vyjíždíme z Kyjeva, ovšem není to jednoduché, kufrujeme opravdu zásadně.
Není divu. Hledáme cestu ven, navigace je trochu mimo mísu, přitom hledáme supermarket, kde se
dá koupit jídlo a zároveň se snažíme udržet formaci a navzájem se neztratit. Únava a hlad stoupají a
to samé platí o hustotě provozu v hlavním městě Ukrajiny teď, na konci pracovní doby.
„Je to bordel!“ rozčiluje se Renda a zastavuje u Mc Donalda, svého kultovního stánku blahobytu. Je to
tu jak někde v New Yorku. Výstavné a vysoké novostavby kolem, lidé jdoucí z práce na fast food, zapadající slunce a hamburgery s Coca-colou. Někteří z nás měli v tomto internacionálním podniku svoji
premiéru a poté, co je ti znalejší poučili a nasměrovali, byli jako v Jiříkově vidění. Baštili mleté maso a
byli spokojeni.
Pak se už dostáváme z Kyjeva, opět kvalitní silnice, kterou už známe a míříme na Žitomir. Zastavujeme u Korostičeva, před chatou a motelem Lisnuka. Ubytování velmi kvalitní, v přilehlé hospůdce se o
nás tři lidově ukrajinsky oblečená děvčata vzorně postarají. Ochutnáváme pravý ukrajinský boršč
s česnekovými máslovými kuličkami a česnekovým olejem (obojí se může aplikovat do boršče, nebo si
s tím vylepšovat pečivo). Dobrá večeře, dobrý nocleh.
Ujeto: 391 km
Počasí: jasno, slunečno
Ubytování: Chata Lisnuka, 103km od Kyjeva na Žitomir; Хата Ліснука; www.mail.lisnuk.com.ua tel.
(04130) – 5- 25 – 67; mob. (066)- 647 – 30 – 44
30
dobrá snídaně v motelu Chata Lisnuka
úterý 11. 9. 2012
Budíček v 7.00 jejich času je tradiční, posnídáme v příjemné hospůdce a za slunečného počasí míříme dále na západ, na Žitomir a dále na Rivne, Dubno, Brody a
Lvov. Cestou jedna zastávka na kávu.
Díky mapě, navigaci a vzájemné domluvě
se nám podaří, i přes hrůznou lvovskou
dlažbu, zaparkovat na vytyčeném místě,
hned u historického centra, v ulici Vinni-
čenka. Dáme rozchod a projdeme si střed města, který už někteří z nás znají z předchozích misí. Nicméně Lvov je vždy zajímavý, plný historických budov, krásných děvčat a příjemných kavárniček
s venkovním posezením. Kupujeme suvenýry a dárky, poslechneme si pouliční hudebníky a okukujeme
dnes tolik módní „živé sochy“.
Lvov byl založen roku 1256 (v září 2006 oslavilo město 750 let existence) a byl centrem Haličskovolyňského knížectví, později hlavním městem Haliče. Po staletí byl součástí Polska, resp. Rakouského císařství, což vtisklo městu originální středoevropský ráz. Centrum města je zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO.
Roku 1772 se Lvov a celá Halič součástí habsburského Rakouska. Přestože státní správa prosazovala germanizaci, byl Lvov i během 19. století jedním z hlavních center polské i ukrajinské kultury. V
období mezi dvěma světovými válkami byl Lvov třetím největším městem 2. Polské republiky. V letech 1939–1941 byl obsazen Rudou armádou, 1941–1944 byl součástí hitlerovského Generálního
gouvernementu. Po 2. světové válce byl Lvov oblastním městem Ukrajinské SSR Sovětského svazu,
Od roku 1991 je město součástí nezávislé ukrajinské republiky a vedle Kyjeva hlavním centrem
ukrajinské kultury. V roce 2004 byl Lvov jedním z epicenter Oranžové revoluce.
Kousek od Rynoku (náměstí ve středu historického Lvova), u jezuitské koleje, je zajímavý, modernisticky
pojatý památník. Je na něm stylizovaná hlava s knírem, do kamenného soklu je vsazena hlaveň děla, pár kulí a podkova. Pod tím je
vepsané jméno Ivan Pidkova a letopočet 16. června 1578. Budeme
si o něm muset něco najít.
Ivan Pidkova (Іван Підкова) byl hejtman ukrajinských Kozáků
(1577 – 1578); možná první hejtman v historii, zvolený
v Záporožské Siči. Název města Záporoží pochází z ukrajinského
za porihy, tj. „za peřejemi“, které ztěžovaly plavbu po Dněpru. V
16. století se zde usadili kozáci a založili pověstnou Záporožskou
Sič, kozáckou pevnost na dněperském ostrově Chortycia. Ivan Pidkova byl od listopadu do prosince 1577 také vévodou Moldávie.
Když se pak vracíme z Rynoku Ruskou ulicí zpátky k autům, zastavíme se ještě na Muzejním náměstí. Místo známe od minulé návštěvy, tehdy se tu pod výraznou nadživotní sochou muže, oblečeného v jakémsi dlouhém kaftanu, hodně obchodovalo s medailemi a militáriemi.
Dnes nabízejí prodavači převážně knihy. Zeptáme se inteligentně vyhlížejícího pána, koho že ta socha
představuje a dostane se nám naprosto vyčerpávající kultivované přednášky na kameru.
31
Lvov
Jde o Ivana Fedorova (v případě té sochy,
informátor nám zůstal neznámý). Fedorov
byl knihtiskař, který ve Lvově roku 1574
vytiskl první tištěnou knihu v moskevské
Rusi. A my, nyní o něco moudřejší, můžeme s lehkým srdcem vypít výborné lvovské točené pivo předtím, než zvedneme
kotvy.
Pozdě odpoledne, spíše navečer se vydáváme ze Lvova ke Zborovu (směrem na
Tarnopol). A rázem mizí všechny ty krásné
silnice a dálnice, po kterých jsme se dopo-
sud pohybovali. Tady je ta pravá a nefalšovaná ukrajinská silnice, podobná zvlněné dlažbě lvovské.
Jede se 50 - 60km/hod, ostatní auta nás vesele předjíždějí, stará, ale i ta nová, evidentně jim stav vozovky nevadí. Potkáváme lidi jdoucí z pole, koňské povozy se sklizní kukuřice, brambor a dýní, hezká
dívka kráčí cestou do vesnice, možná jde ze školy nebo z práce. Zaujatě mluví do mobilu a s chutí kouše jablko. Je čas mobilů, čas jablek.
Ivan Fedorov
Ve 2. pol. XVI. stol. vynikli v jihozápadním Rusku knihtiskaři Ivan Fedorov
a Petr Mstislavec, kteří uprchli z Moskvy a nalezli ochranu u nejvyššího
hetmana knížectví litevského Řehoře Chodkiewicze. Založili knihtiskárnu
v Zabludově a vytiskli zde r. 1569 „Jevangelije učitěljnojel“. Ze Zabludova
odešel Fedorov do Lvova, kde vytiskl první vydání „Apoštolæ“ (1574), pak
je kníže Konstantin Ostrožský povolal do Ostrogu, aby zde zřídil knihtiskárnu. Fedorov pro ni odlil 6 různých církevně-slovanských a řeckých písem a první zde vydanou knihou byl Nový Zákon se žaltářem (1580). Fedorov se vrátil do Lvova, ale svou dřívější knihtiskárnu, kterou zastavil, nemohl vyplatit. Až po jeho
smrti lvovské pravoslavné bratrstvo tuto knihtiskárnu koupilo. Za první tištěnou knihu v moskevské
Rusi je pokládán „Apoštol“ Ivana Fedorova a Petra Mstislavce (z r. 1564). „Apoštol“ se uchovává
jako veliká vzácnost ve stříbrné schránce v petrohradské veřejné knihovně.
My se suneme, suneme, slunce pomalu zapadá a charakter krajiny se mění, objevují se zvlněná úbočí,
vyvýšeniny i údolí, blížíme se k Zoločivu. Před ním je hřbitov padlých vojáků ukrajinské nacionalistické
divize SS Galicia (Halič). I tady již byly v předchozích letech naše dvě výpravy, tak jen krátká zastávka a
pokračujeme do Zoločiva, kde bokem od města zajedeme po vedlejší cestě (ještě příšernější než silnice, kterou jsme již popsali) a po pár metrech stojíme před takovým činžáčkem, zvenku vypadá jako
bytovka z 60 let, nicméně nese hrdé označení Motel Satynok. Tak to zkusíme a nakonec jsme docela
spokojeni. Záchod a sprcha sice společné a nic moc, ale vše ostatní přijatelné a pohodlné. A hlavně je
tu velmi příjemná hospůdka s velmi příjemnou obsluhující slečnou. Dostaneme najíst a napít, i vodky
trochu popijeme. Slečna je první poznanou servírkou na Ukrajině, která je schopná účtovat nás jednotlivě a ne dohromady, s kalkulačkou v ruce to hravě zvládá a to jsme rádi. A ještě něco – jak za stravu, tak za jídlo jsou tady dost nízké ceny.
Renda je z té láce v šoku a překvapivě reaguje: „To není možný!“
Inu, milý Rendo, je v tom prostě bordel.
Ujeto: 513km
Počasí: jasno
Ubytování: Motel Zakutok (zákoutí), Zoločiv, ulice Nádražní 28; tel.: +38 (067) 750-17-00
http://www.doroga.ua/hotel/Ljvovskaya/Zolochev/Zakutok/2963
Мотель Закуток, Золочев;, ул. Вокзальная, 28-а
32
středa 12. 9. 2012
Background ve Zborově
Dnes vstáváme až v 8.00, v plánu je Zborov a zborovské bojiště a večer návrat a
nocleh ve stejném motelu. Nejprve ale
zajedeme do středu Zoločiva, mají tu trh,
ale ten nic unikátního či typicky ukrajinského nenabízí. Jen normální spotřební
zboží, převážně umělohmotného původu.
Umělé jsou i květiny, které kupujeme
k Bratrské mohyle, ale vypadají jako živé a
určitě déle vydrží. Ze Zoločiva musíme odjezd poněkud urychlit, nějak se nám totiž v posádce šíří choroba Alvei profluvium, vyžadující častější jízdní zastávky, nejlépe poblíž maskující vegetace. Brzy se opět
suneme po zvlněné silnici dále ke Zborovu.
Kulinářské postřehy: Co jsme si dávali k jídlu? Boršč, soljanku (není v ní zelí a zelenina i maso je pokrájené na malé kousky; chuťově stejné, jako boršč, mírně navinulé), pelmeně (mleté maso balené
nikoli do těsta, ale do vaječného těstíčka a osmažené), pirohy (mleté maso zabalené do tenkého
těsta, možná listového), šašlik (grilovaný špíz, pouze masové kusy, žádný špek a zelenina), steak
(říkají sice stejk, ale je to kotleta na grilu; nabízejí vepřové, hovězí i kuřecí).
Na hranolky dávají zelenou cibulku, česnek a jemný čerstvý kopr. Jako obloha je vynikající mrkev,
dlouhé silnější nitky, ochucené olejem, v němž se hodinu máčel česnek a koriandr.
Před městem se ještě zastavíme u památníku vítězného střetu kozáků Bogdana Chmelnického s Poláky
u Zborova v r. 1649.
Bohdan Zenobius Michajlovič Chmelnický (asi 1595 – 6. srpna 1657) byl kozácký hejtman, zakladatel prvního státu kozáků. Byl vůdcem kozácké vzpoury proti polsko-litevské nadvládě na Ukrajině a
bránil Ukrajinu proti Tatarům a dalším kmenům. Od r. 1648 byl
jejím hejtmanem, razil vlastní mince a prosazoval protipolskou
diplomacii. Chmelnický byl velký válečník a politik, byl však velmi
krutý, mstivý a oportunistický. Zvlášť neblaze se zapsal do historie jako iniciátor brutálních pogromů na Židy, kdy byly povražděny desetitisíce osob. Roku 1654 byla Ukrajina začleněna do moskevského státu, kozáci ztratili samostatnost a po ukončení bojů
byla Ukrajina rozdělena mezi Rusko a Polsko-litevský stát.
Zborov jsme v minulosti již navštívili, jen dva z nás tu jsou dnes
nováčci. Všichni ale pozorujeme jistý pokrok, hlavní budovy svítí
novou omítkou, přibyly obchody a hlavně je tu plno lidí, protože
dnes je i tady trh. Vyfotíme si z parkoviště neokoukaný pohled na
Zborov od východu a také řeku Strypu.
33
Je vidět na ní odtud dobře vidět a také na
umělou nádrž na jejím rameni směrem
k obci Tustoholovy. Teprve potom pokračujeme dále na Kalinivku.
nový poutač k Bratrské mohyle
To už jsme v typicky současné ukrajinské
vesnici, nic zásadního se od našich posledních návštěv nezměnilo, ale přeci jen…
...hned na začátku vsi je umístěna velká tabule, která oznamuje v jazyce ukrajinském,
českém, slovenském i anglickém (a také s
černobílým obrázkem mohyly), že jsou tu na místním hřbitově pohřbeni českoslovenští legionáři.
Zastavujeme na začátku ulice Československé a z domku, na němž je toto označení, vychází stará bábuška. Dáme se s ní do řeči a ona povídá, že „život tady není nic moc, blízcí odcházejí, ale co naplat,
Bůh dává i bere, penze je malá a dvě děti až v Tarnopoli, snaží se pomáhat, jak mohou, ale nejvíce
pomůže vždycky Bůh… a ano, návštěvníci z Čech sem čas od času přijíždějí, zamávají, pohovoří“.
Postojíme ještě u kamene s vytesaným apelem (i ten je opraven a vyčištěn) vyzývajícím, aby poutník
postál a vzdal úctu památce 190 československých vlastenců pochovaných na Cecovském
(Kalinivském) hřbitově, kteří padli za svobodu, mír, za krásnější budoucnost slovanských národů. Odtud dílem popojedeme a dílem popojdeme Československou ulicí až k místnímu hřbitovu.
Tady je Bratrská mohyla, dodnes symbol statečného boje našich legionářů za samostatné Československo.
Památník zborovské bitvy vznikl po dohodě československé a polské vlády na exteritoriálním československém území nad bývalou improvizovanou mohylou padlých z bitvy u Zborova, severně od
kóty 352 u svatyně řecko-katolické (dnes pravoslavné) církve. Návrh vypracoval architekt Jaroslav
Rössler, který dal památníku podobu legionářské zemljanky, stavbu z betonu a zeminy prováděl
krajanský architekt Jaroslav Hožvic ze Lvova, kovové prvky byly přivezeny z Prahy. Stavební práce
probíhaly od září 1926 do června 1927, osazení bronzové desky s česko-polským nápisem proběhlo
bezprostředně před Národní zborovskou poutí v červenci 1927. Za druhé světové války byl památník značně poškozen, sovětská strana sice povolila jeho opravu a osazení nové desky, nyní již s česko-ukrajinským nápisem, další návštěvy však byly zakázány a o památník se až do roku 1990 starali
pouze obyvatelé vesnice, díky nimž byl uchován v podobě z roku 1945 až do dnešní doby.
34
putovní vlajka u Bratrské mohyly
Mohyla je udržovaná, což opět ukazuje, že se
o ni místní lidé starají, jenom výzdoba tu
dnes není žádná. Ale máme radost a hlavně
naši mladší kolegové, že je tu stále kámen
z Řípu, označený příslušnou cedulkou, který
sem naši mladí hoši dovezli v roce 2010, to je
hodně potěšující. Člověk se nejen vrací na
známá místa, ale nachází tu i něco, co zde
zanechal jako osobní připomínku a jako kousek svého srdce.
Za mohylou jsou dva dřevěné kříže, v roce 2007 tu byl jeden. Po vichřici zmizely stromy v civilní části
hřbitova a vzadu na konci areálu vyrostla zelenou barvou natřená kadibudka. Opravdu. Zřejmě naše
vládní delegace, které se tu čas od času objeví, mají i v důstojných chvílích své potřeby. Pro nás také
dobře a navíc lze z otevřených dveří sledovat řeku Strypu. Myslíme si, že tento tak fundamentálně lidský výrobek nesnižuje nikterak vážnost místa ani důstojnost chvíle, kterou zde prožíváme.
Řeka Strypa. Během pochodu z Jezerné na pozici v bojových liniích u
Zborova bylo nutno přejít řeku Strypu. Bratr Josef Rezek, ruský legionář, vzpomíná: „19. června 1917 vstupujeme do Tarnopole. Odtud
pochodem do Ostašovců a odtud za noci přes řeku Strypu do Cecevíz
u Zborova…“. Někteří z našich legionářů ji možná překonávali broděním, nebo plaváním, ale v literatuře je i zmínka o použití „vojenského
mostu“.
Vyčistíme a ošetříme leštěný kámen mohyly stejně tak, jako jsme to učinili v Sokolově na hrobu Otakara
Jaroše. Potom si připravíme a vykonáme pietní akt s položením květin i umístěním naší vlajky, sbíráme
si kamínky na památku a podepisujeme malou československou
vlajku, kterou vozí Fanda už druhý rok s sebou a má za sebou tři
mise – Zborov 2010, Anglii 2011 a nyní i tu současnou.
Loučíme se Bratrskou mohylou a sjedeme, či spíše se pokoušíme
sjet o ulici níže. Tudy se lze údajně dostat až k břehům Strypy. Bohužel, je tu plno bahna a orobince, i místní nás varují, že by to
chtělo gumáky. A tak okukujeme z bezpečné vzdálenosti řeku,
bábuška u řeky Strypy
kterou naši dědové – legionáři překonávali po ženijním mostě cestou z Jezerné. A tak dvě drobná předsevzetí letošní
mise zůstanou nesplněna – nesmočili jsme se ani ve vodě řeky
Mža, ani tady, ve Strypě. Přichází k nám místní stařenka, která se
diví, co se to v zapadlém koutě jejich vesnice objevuje za lidi. Je
hovorná, drmolí na nás, moc jí nerozumíme, snad něco o deštích,
Strypa
co je Bůh seslal a proto se nemůžeme dostat přes bahno až ke
břehu. Vyprovází nás s přáním Božího požehnání, což je milé a potěšující. Začínáme realizovat průjezd bojištěm, který se odvíjí od cesty z roku 2010. Vede úvozovou cestou na Josefůvku, dále na Godov a pak do Jezerjanky, nejzazšího místa, kam došel útok 4. července
1917. Odtud máme namířeno na kótu 393,5m, kótu Mogilu a pak již zpátky do Zborova.
35
Je nádherný den, na modré obloze krouží plno dravců a místní úrodná pole se
zdají nekonečná. Zastavujeme na návrší
před Josefůvkou, vaříme kávu, snažíme
se najít shodu mezi současným vzhledem krajiny a historickou mapou a hledáme suvenýry.
V dáli rozeznáváme domy Zborova, Kalinivky, podle historických map určujeme
polohu tehdejších linií i hranice průlomu,
kterých naši legionáři 2. 7. 1917 dosáhli.
Naše vozy na kótě Mogila
Pokračujeme pak na Josefůvku, Godov,
míjíme pověstnou autobusovou zastávku (viz mise Zborov 2010) a na těžce hrbolaté cestě k Jezerjance se zdravíme s osamělým sekáčem. Je
jako vystřižený ze starých kalendářů, jen ta basebalová čepice na jeho hlavě je už z jiného světa.
V závěru vyjedeme na kótu 393,5m - Mogila, v roce 2007 jsme odsud brali oficiální prsť pro město
Mělník, aby se opět dostala do schránky v Masarykově kulturním domě, odkud ji komunisté kdysi odstranili. Ze zdánlivě mírného návrší je pěkný rozhled, v téhle ploché krajině znamená i mírné převýšení značnou strategickou výhodu. Však dobývání opěrného bodu Mogila bylo během Zborovské bitvy
jedním z nejobtížnějších úkolů…
Krátce se pak zastavíme ve Zborovském muzeu, abychom se podívali, zda tam mají vystaven náš dar,
který sem přivezli před dvěma lety naši mladí hoši. U vchodu pohovoříme s jednookým strážcem muzea, kterého známe z předcházejících setkání a na němž jsou už hodně vidět přibývající léta.
V maličké expozici věnované legionářům a jejich vystoupení u Zborova v roce 1917 nalezneme na
čestném místě náš exponát (informační nerezovou tabuli o bratrské mohyle, zborovské bitvě a československých legionářích) a také další dárky z Mělníka.
Jsme potěšeni a uspokojeni a tak se také se Zborovem loučíme.
Podíváme se sem ještě někdy…?
36
obchod v Zoločivě
Při návratu se zastavíme ještě v Zoločivě.
Musíme si nakoupit v místním supermarketu, což je normální samoobsluha, ale se
slušným sortimentem obdobným našim
zvyklostem. Nabízí vítanou možnost koupě
především drobných dárků z cest, jako jsou
různé cukrovinky nebo místní alkohol.
Večer pak trávíme v hezké, dřevem obložené restauraci našeho vesnického motelu
Zakutok. Sympatická servírka (moc jí chutná
mělnické víno), sympatické jídlo, sympatic-
ká vodečka. Jen Bivoj dnes chybí, uchýlil se do ústraní a asi někde vysedává (nad svými zápisky). Hovor
se příjemně nese, dochází i k hodnocení dnešní Ukrajiny, za všechny myšlenky snad jen Slovo Igorovo
(Kovaříka):
„I ze starého psa vytrhneš pár dobrých chlupů“
„Je to bordel!“ uzavírá Renda a jdeme spát.
Ujeto: 95km
Počasí: jasno, slunečno
Ubytování: Motel Zakutok, Zoločiv, viz str. 34
Zkušenosti z obchodů.
Obvyklý název obchodu s potravinami je „Produkty“ nebo „Supermarket“. Balené uzeniny koupené
v obchodě byly čerstvé, kvalitní, polosuchého, nebo uherákového typu. Menší byl sortiment sýrů,
k mání je ale hodně konzervované zeleniny, ryb a ovoce. V obchodech je dost konzerv v plechu i ve
skle, cukrovinek, těstovin, mléčných výrobků, prostě normální výběr. Dokonalá je ukrajinská hořčice. Připomíná naši plnotučnou smíchanou s jemně strouhaným křenem. Chleba bílý i tmavý, jde to,
ale náš je náš…
čtvrtek 13. 9.
Vstáváme takřka za tmy, v 6.00 jejich času. Nad Zoločivem svítá, tady budou mít další hezký den. Máme
namířeno přes Lvov k přejezdu v Krakovci, který nás tak mile překvapil při cestě z Polska na Ukrajinu.
Dáváme mu přednost před přechodem Medyka, který by byl sice blíže našemu dalšímu cíli, polskému
Přemyšlu, ale účastníci mise z roku 2010 s ním mají špatné zkušenosti...
Vydáváme se tedy po oné hrozné cestě ze Zoločiva do Lvova, a protože první vozidlo skutečně nemůže
díky svým odrovnaným tlumičům jet plynule, dochází ke střetu. Vozidlo A prudce zastaví, vozidlo B
dobrzdí díky systému ABS, avšak vozidlo C (omlácená ukrajinská Zastava) narazilo do vozidla B. Ani se
nám nechtělo vylézat ven a dívat se na tu spoušť. Ale sláva, Fabia to přečkala bez úhony, zato Zastava
má upadlý nárazník a vysypané sklo. Její řidič byl nejdřív poměrně pokorný, ale pak se oklepal a breptal
něco o tom, že jsme moc prudce brzdili a že bychom mu měli dát peníze. Náš velitel nasadil důstojnický
nekompromisní tón, obvinil Ukrajince z nedodržování dopravních pravidel a milostivě mu oznámil, že
pokud chce, nepovoláme polici. Pak mu podal ruku, naskákali jsme do vozidla a odjeli.
Lvov jsme objeli jižním obchvatem – novým a rychlým a naprosto bez problémů jsme dorazili již
v dobrém rozmaru do Krakovce. Jenomže dnes je všechno jinak. 4 hodiny čekání! Proč to trvá tak dlouho, nedokážeme říci. Prostě vozidla se sunou pomalu a pomaličku, celníci ukrajinští i polští se omezují
na formální prohlídku (počet osob a počet pasů, nakouknutí do kufru), ale přesto je to šíleně pomalé.
37
Proč to šlo tam rychle a ven pomalu, to
ví asi jen Merkur, patron celníků. A ještě
možná soudruzi na polských a ukrajinských byrech.
V Polsku už navigace chodí bez chyby,
dojíždíme do Přemyšlu a hledáme někde
na kopci pevnost, něco jako brněnský
Špilberk. Taková je totiž naše naivní
představa o slavné Přemyšlovské pevnosti. Když vypadl ze hry Tomáš, který si
měl Přemyšl připravit a provést nás, nikdo se už tohoto úkolu pro časovou tí-
Borek & Borek
seň a také pro lenost neujal a jako zcela neinformovaní sirotci jsme nyní ve městě a nevíme, co vlastně máme hledat. Ptáme se sympatických děvčat a zdá se, že chápou, co máme na mysli. Určují objekt, je to podle nich Galerie (asi pevnostní ochozy…dumá velitel), tak tam jedeme a končíme skutečně u galerie, nově postavené výstavní síně, je tu i nová zástavba na zelené louce a u řeky na břehu se
krčí regulérní dělostřelecký srub z konce třicátých let, známe je z našich pohraničních objektů. Holky
měly pravdu, ale my hledáme určitě jiný pevnostní systém.
Nakonec nám poradí starší muž se shovívavým úsměvem. Vyjasní nám, že jde o systém obranných
postavení, která obkružují celý Přemyšl. Tři největší pevnosti z doby před první světovou válkou byly
Antverpy, Verdun a Přemyšl, přičemž Přemyšl v polských rovinách měla bránit postupu ruských armád na rakousko-uherská hlavní města Vídeň a Pešť. Hrozivý komplex nakonec zahrnoval 45 kilometrů vnějšího opevnění okolo Přemyšle, 42 pevností pro pěšáky a 25 dělostřeleckých pevností. Vnitřní
patnáctikilometrové opevnění zahrnovalo 18 pevností, tři samostatné pevnostní okruhy a čtyři dělostřelecké pevnosti. K tomu se přičítala samozřejmě další vojenská infrastruktura - sklady, střelnice,
prachárna, kasárna, silnice, dílny...
Rozhodneme se navštívit pevnostní komplex č. XV pojmenovaný Borek. Proč ne, chceme vidět Borka,
když už se tak jmenuje i náš velitel. A za chvíli jsme z města venku a tam se již orientujeme podle
směrových tabulí.
Fort Borek skýtá k prohlídce – ovšem na vlastní nebezpečí – zarostlé šance, kasárenskou budovu, dělostřelecké palposty a také ocelovou střeleckou kupoli s vročením závodů Škoda, Pilsen, r. 1897.
Mají tady strážní budku a závoru v rakousko - uherských barvách, je zde dekorativně položen ostnatý
drát a hlavně je tu mapa všech objektů. Konečně máme představu o té Přemyšlovské pevnosti, ale
bude třeba si o tom ještě něco přečíst. Vaříme kávu, hledáme suvenýry, odpočíváme. Je pozdní odpoledne, zdržení na hranicích bylo příliš dlouhé. Chceme-li přespat na Slovensku (polské zloté nemaje),
je čas vyjet.
Fort Borek
38
A tak se prodíráme serpentinami
Slunných hor a Bukovského pohoří
(Gór Słonnych i Pogórza Bukowskiego) polského Euroregionu
Karpatského. Krásná silnice, krásné
serpentiny, ale jde to pomalu. Narůstá hlad a tak s nadějí sjíždíme do
údolí řeky San, do města Sanok.
Tam je McDonald, poutače to hlásí
a Renda se těší. Pak se ovšem ukáže, že v něm neberou eura, což
Rendu zcela odrovnalo, to se mu
serpentiny v polských vršcích
ještě v žádném „mekáči“ na světě nestaloI
„No to je bordel!“ zuří a jedeme dál.
V Novosielcích míjíme památník naší 2. paradesantní brigády (byli jsme tu v roce 2007, teď spěcháme),
projedeme oblastí kolem Dukly, měli bychom se sem možná v rámci zítřejšího programu podívat.
Skoro za tmy projíždíme hranici se Slovenskem, naštěstí tu žádné celnice už nejsou a tak jsme za chvíli
ve Svidníku. V ubytovně, kde jsme už nocovali místo mají, paní nás ráda vidí a vítá jako staré známé. Jen
se diví, jak jsme mohli přežít tak dlouhou cestu tou mafiánskou džunglí zvanou Ukrajina a Rusko….
Povečeříme v příjemné pizzerii, mají i řízky a dobré točené pivo zn. Velkopopovický Kozel. Tak nějak se
tu cítíme jako doma. A dostáváme konečně ucelené informace o alkoholové pohromě v Čechách.
Alkoholová pohroma
Zprávy z tisku: Metylalkohol si v ČR vyžádal už 26 obětí. Pitva dnes potvrdila otravu u šedesátiletého muže. Aféra metyl: Hlava chobotnice se přiznala. Spolupracuje s policií. Pro detektivy, kteří se
snaží rozplést metanolovou aféru, byl klíčový minulý pátek. Výslech jednoho z podezřelých konečně
přinesl plody: přiznal se. Po deseti dnech pátrání tak konečně dospěli policisté až k hlavě metylalkoholové chobotnice…..prostě u nás doma se nikdy nenudíme!
ve Svidníku jsme už skoro jako doma
Spaní je příjemné, otevřenými okny dýcháme svěží lesní a
nezačmouděný vzduch z přilehlých karpatských vršků.
Ujeto: 372 km
Počasí: jasno
Ubytování: Svidník, viz str. 7
pátek 14. září 2012
Čas je konečně tak, jak má být, dáváme si budíček na 8.00, ale jak jsme zvyklí a vycepovaní, začínáme se
ve svých pokojíčcích hemžit již od 7.00. Chceme dnes ještě projet dukelským bojištěm a přespat
v Tatranské Štrbě, v Sosně. Prší.
Jediný člen týmu, který nebyl na Dukle, projeví ale náhle přání, že bychom Duklu i přilehlé památky už
vypustili a jeli domů kluci, ne... a na některých tvářích je vidět dychtivý souhlas. Kde jsou ty dny, kdy se
křičelo, že moc spěcháme, že chceme domů až v neděli…
Inu, syndrom návratu.
Přijde nečekán, zákeřně, zezadu a vyhlásí svůj jediný a možný imperativ.
Domů!
39
Ostatním to tedy zásadně nevadí, protože Duklu má koneckonců většina z nás za
sebou a to i několikrát a domů, domů je
to už taky táhne….
Takže se vše rychle krátí, společně sjíždíme do Prešova a pak po dálnici přes Spiš,
Levoču a Poprad do Tatranské Štrby.
V motelu Sosna pojíme a provedeme
závěrečný nástup a demobilizaci
s oficiálním ukončením mise.
Odtud ještě jedeme společně k Žilině,
tam se vozidlo A vydává na jih po dálnici
na Trnavu a Starý Hrozenkov k Brnu a po
D1 na Prahu a Mělník.
Vozidlo B šplhá ze Žiliny Javornickými kopci do Makova a přes Bumbálku do Čech. Rožnov, ValMez,
Hranice, Olomouc, Litomyšl a Plchůvky. Tady si vystoupí kameraman z Hradce, který tu má chatu a
manželku. Vozidlo pak dále pokračuje do Mělníka. Obě posádky jsou v Mělníku zhruba v 21.00 hod.
Ujeto: 744 km
Počasí: zataženo, déšť, v Čechách postupně jasno
Ubytování: doma ve svých postýlkách
Celkem ujeto: 4925 km
Závěr
Poděkování patří všem organizacím a jednotlivcům, kteří přispěli finanční částkou na naši misi,
v nezdolné víře, že věnují své peníze dobré věci.
Doufáme, že jsme je nezklamali.
I když to někdy byl pěkný bordel!
___________________
Jaromír Kovařík
Dalibor Filáček
Miroslav Neumann
René Kontra
František Macek
Igor Kovařík
Ivo Filáček
40