Nadační listy č. 15: září 2009

Nadaèní listy
è. 15/záøí 2009
osobnost
Soòa Èervená
Mikulov
vzpomínka Václav Žilka
krásy naší zemì
PODZIMNÍ NABÍDKA
Kupte si 4 vstupenky a získejte je za poloviční cenu
P. I. Čajkovskij Evžen Oněgin
7. 10. a 27. 11. 2009, ND
H. Ch. Andersen Sněhová královna
15. a 23. 10., 1. 11. 2009, StD
W. A. Mozart Figarova svatba
16. 10. a 20. 11. 2009, StD
H. Ibsen Nepřítel lidu
28. 10., 9. a 27. 11. 2009, StD
B. Martinů Hry o Marii
2. 11. 2009, ND
V. Štech David a Goliáš
1. a 14. 10., 7. 11. 2009, StD
G. Verdi Falstaff
22. 11. 2009, ND
V. Franz Zlatovláska
11. a 31. 10. 2009, StD
W. A. Mozart Don Giovanni
28. 11. 2009, StD
Causa Carmen
T. Stoppard Rock’n’Roll
8. a 16. 10., 18. 11. 2009, ND
S. Prokofjev Romeo a Julie
22. a 24. 10. 2009, ND
B. Němcová Babička
20. 10., 10. 11. 2009, ND
Extrém
Vybírat a kombinovat můžete
z vybraných operních, činoherních a baletních titulů a termínů.
Podmínkou pro uplatnění 50%
slevy je nákup minimálně čtyř
vstupenek. Kombinovat lze
v rámci čtyř vstupenek různé
tituly a termíny z uvedené
nabídky.
Pokud si chcete zakoupit jen dvě
vstupenky, nabízíme Vám na ně
slevu 30%.
Více informací na www.narodni-divadlo.cz,
e-mail: [email protected],
tel: 224 901 448, 638, 419, 410
17. 10. 2009, ND
11. a 12. 11. 2009, Nová scéna
Slovo úvodem
Obsah
Spousta lidí má mìsíc záøí spojen s návalem práce po
odeznívající dovolené. Nemají ho rádi. Stále vzpomínají
na mìsíce uplynulé, na srpen a èervenec. Ale záøí si
to nezaslouží. Je to mìsíc krásný a veselý. Je to mìsíc,
ve kterém jsme se s novým nástupem do školy opìt
potkávali se svými kamarády, kdy jsme po dovolené
pøišli do práce odpoèinutí, s velkou dávkou energie,
nových zážitkù a plánù.
NADACE ŽIVOT UMÌLCE
Nezapomeneme
2
NADACE ŽIVOT UMÌLCE
Hovoøí Miroslav Svoboda
5
TALENT
Oto Reiprich
8
OSOBNOST
Soòa Èervená
12
Ano, nový - to je ten správný pøívlastek k mìsíci záøí.
A v kultuøe obzvlášś. Vždyś zaèíná nová divadelní
a hudební sezóna, plánují se nové a zajímavé projekty...
A novou posilu získala také naše redakce. Redaktora,
který pro vás pøipravil zajímavý rozhovor s operní
pìvkyní Soòou Èervenou, nové jsou také rubriky
s pøekvapivým obsahem, týkající se aś už zdraví nebo
cestování, zajímavý obsah má nadaèní rozhovor
a rozhovor s talentem, a co teprve vzpomínka na
Prof. Václava Žilku. Hned zkraje vzpomínáme i na pány
Voskovce a Wericha, a více už neprozradím, zalistujte
si sami. Psalo se nám pro vás dobøe, neboś za okny
svítilo sluníèko..., nastalo babí léto. A to k záøí patøí.
Stejnì jako hrozny, záøící na slunci a èekající na
sklizeò, stejnì jako hudba, která se rozezní pøi prvních
sezónních koncertech. Záøí je krásné...
(A taky se mi v nìm narodil syn))
Pøeji vám všem krásný, barevný, nadcházející podzim...
Alexandra Stušková, DiS.
šéfredaktorka
Nadaèních listù
Šéfredaktorka: Alexandra Stušková, DiS. , [email protected],
tel: 739 077 131, www.nadace-zivot-umelce.cz
Grafická úprava: Blanka Roubíčková
Redakce: Pavel Sršeň, Radek Brož, Lýdie Soldánová, Jaroslava Řezníčková
Nakladatelství STUŠKOVÁ
IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127, R. č.: MK ČR E 18180
měsíčník 15/09, vychází 25. 9. 2009, příští číslo vyjde 26. 10. 2009
Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, 530 02 Pardubice
FENOMÉN
18
Hudební fórum Hradec Králové
CO MOŽNÁ NEVÍTE
Služby v našich službách
20
KRÁSY NAŠÍ ZEMÌ
Mikulov
22
ZDRAVÍ
Hiporehabilitace
26
HISTORIE
Historie kapesních hodinek
28
VZPOMÍNKA
Václav Žilka
32
KAM ZA KULTUROU
36
1
N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E
Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:
NADACE
Vladimír Prošek – předseda,
dramaturg, hudebník,
zástupce Uměleckého sdružení Artes
Mgr. Vojtìch Jouza – člen České
filharmonie, zástupce UNIE Odborový
svaz orchestrálních hudebníků ČR
RNDr. Jan Komín – hudebník,
zástupce Svazu autorů a interpretů
Miroslav Svoboda – člen sboru Statní
opery Praha, zástupce UNIE
Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR
Prof. Jiøí Tomášek – profesor HAMU,
zástupce Asociace hudebních umělců
a vědců
Marek Vašut – herec,
zástupce Herecké asociace
I pøesto, že se téma dnešní nadaèní rubriky
hodí spíše až do prvních dnù dušièkového
listopadu, zvolili jsme ho už nyní, v záøijovém
vydání. K èasovému posunu nás inspirovala
zejména osobnost tohoto vydání, operní
pìvkynì Soòa Èervená, která je úzce spjata se
jménem Jana Wericha, jemuž jsou tyto stránky
svým zpùsobem také vìnovány.
A pak... vzpomínat bychom mìli v každém dnu
èi mìsíci a neèekat až na listopad...
Dalším z krásných počinů NADACE ŽIVOT UMĚLCE je
. Na nadačních inprojekt nazvaný
ternetových stránkách se dočteme, že se jedná o smutnou stránku poslání péče o ty, kteří nás už bohužel opustili. Dovolíme si autorovi těchto slov malinko oponovat.
Ta stránka nemusí být smutná, naopak, je krásná a často
i veselá. Vzpomínáme na ty, které již sice na jevišti nevídáme, na ulicích nepotkáme, avšak v našich srdcích žijí
stále. Vlastně nás „nikdy neopustili...“
Nezapomeneme
Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY:
Ing. Michal Krùšek – předseda
člen Pražského filharmonického sboru,
zástupce UNIE
Odb. svaz profes. zpěváků ČR
Ivan Pazour – člen orchestru
České filharmonie, zástupce UNIE
Odb. svaz orch. hudebníků ČR
Cyril Jeníèek – hudebník,
zástupce Svazu autorů a interpretů
A PA R ÁT:
Už šestým rokem má NADACE ŽIVOT UMĚLCE v opatrovnictví pietní místo Jiřího Voskovce a Jana Wericha
na Olšanských hřbitovech na Praze 3. Slavnostní odhalení náhrobku se uskutečnilo 31. října 2003 a my si tuto
událost nyní krátce připomeneme.
Ing. Dagmar Hrnèíøová
výkonná ředitelka nadace
Tajemnice nadace L. Soldánová
Lýdie Soldánová – tajemnice
REDAKČNÍ RADA:
Ing. Dagmar Hrnèíøová
výkonná ředitelka nadace
Mgr. Daniel Rùžièka – šéfproducent,
Centrum vzdělávacích pořadů ČT
Ing. Martin Maøan
ředitel společnosti INTERGRAM
2
Po doznění melodických zvuků písničky Život je jen náhoda..., se
ujal slova bývalý ředitel NADACE ŽIVOT UMĚLCE pan Jiří
Novotný: „31. října odešel z tohoto světa pan Werich, o devět měsíců později i pan Voskovec. Odešli, ale jejich názory
na život..., na umění..., zůstávají dodnes.“ Poté poděkoval
ŽIVOT UMÌLCE
Od roku 1926 se s Osvobozeným divadlem, tehdy sdružením avantgardních umělců, sbližují jako diváci a přátelé dva
studenti práv; Jiří Voskovec a Jan Werich. Oba mají ctižádost uplatnit se v umění a oba sympatizují s avantgardou.
Jiøí Voskovec
Okouzluje je němá filmová groteska i její protagonisté. Pro
Jan Werich
obveselení známých vymýšlí řadu improvizovaných scének
a absurdních dialogů založených na parodii. V roce 1927 připravují všechny tyto výstupy v pásmu
skečů a scénických parodií s názvem Vest pocket revue. Představení poprvé předvedli svým spolužákům 19. dubna
1927 pod hlavičkou Osvobozeného divadla v sále Umělecké besedy. Obrovský a fenomenální úspěch byl nečekaný.
Oba komici se rozhodli zanechat studií a věnovat se divadlu trvale. Režisérem her Voskovce a Wericha byl Jindřich
Honzl. Po roztržce,v roce 1929, kdy odešel načas do Národního divadla, se V+W stali uměleckými šéfy Osvobozeného
divadla. V roce 1931 natočili V+W opět pod Honzlovým vedením slavné filmy Pudr a benzin, o rok později Peníze nebo
život. Ještě v roce 1929, v představení Premiéra Skafandr, vstoupil do spolupráce s V+W i třetí podstatný tvůrce, hudební skladatel Jaroslav Ježek. Po Mnichovské konferenci byla Osvobozenému divadlu odňata koncese, V+W uprchli
do USA, odkud ve svých pravidelných rozhlasových relacích povzbuzovali své věrné diváky a posluchače. Po válce
se pokoušeli znovu pokračovat ve společné práci, inscenovali úspěšně americký muzikál Divotvorný hrnec (1947),
únorový puč 1948 však nakonec další spolupráci přerušil. Jiří Voskovec se trvale usadil v USA, Jan Werich zůstal v Československu.
Svìt patøí nám
za přítomnost všem zúčastněným, zejména pak
akademickému sochaři Prof. Vladimíru Preclíkovi, jenž je autorem návrhu náhrobku a který
už bohužel mezi námi není, stejně jako herečka Stella Zázvorková, která byla tehdy ještě
také mezi hosty a všechny přítomné obdařila
těmito slovy: „Konečně jsou zase pohromadě.
Já si dovedu představit, že kdyby tudy pan Werich procházel, jeho malá očka by zářila radostí
a pod vousy by Bývalý øeditel Jiøí Novotný
zašeptal: Děkuji vám kluci, je
to pěkné...“
Stella Zázvorková
Akademický sochaø
Prof. Vladimír Preclík
Pudr a benzin
Nová podoba věčné vzpomínky na pány Voskovce a Wericha vznikla z velké části za finanční podpory Magistrátu hl. města Prahy, ale také
za finanční podpory NADACE ŽIVOT UMĚLCE,
Nadace Českého literárního fondu a Nadace
Českého hudebního fondu. Finanční částkou
přispěly také Divadlo Broadway, Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, Divadlo Ungelt a Národní divadlo. Díky všem jmenovaným se mohlo
podařit uskutečnění důstojného odpočinku
dvou velikánů
naší kultury pod
krásným novým
náhrobkem,
uměleckým
dílem – pozorným návštěvníkům neunikne
důmyslné ztvárnění písmenek
V+W.
3
N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E
Ljuba Hermanová
Zdenìk Dítì
Nadaèní hrob na Vyšehradì
NADACE ŽIVOT UMĚLCE má v opatrovnictví
také druhé pietní místo, a to na Vyšehradském
hřbitově – Slavíně, kde jsou v nadačním hrobě
uloženy ostatky významných českých umělců,
kteří bohužel neměli nikoho, kdo by se o jejich
věčný odpočinek postaral. V současné době
jsou na tomto místě uloženy ostatky herečky
Vlasty Fabiánové, herečky a zpěvačky Ljuby
Hermanové, herce Zdeňka Dítěte, dirigenta
Karla Vlacha, herečky Dagmar Sedláčkové,
pěvkyně Drahomíry Tikalové a zpěvačky Zuzany Navarové.
Závěr dnešního vzpomínání bychom rádi
zakončili slovy jednoho z pravidelných návštěvníků Vyšehradu i Olšanských hřbitovů.
„Vždycky když sem jdu, na chvilku se zastavím
a vzpomínám. Vzpomínám na všechny ty, kteří
tady odpočívají, na jejich moudra, na jejich myšlenky a úvahy. Škoda, že se někteří lidé nedožívají
alespoň dvouset let. Pořád by měli co říct. Na svěI králové začínali „korunou“
číslo účtu pro případné dary 25334111/0100
adresa: NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1
tel.: 224 142 295, www.nadace-zivot-umelce.cz
4
Karel Vlach
tě se dnes pohybuje
tolik lidí, co nemají co
říct...“
Zuzana Navarova
My doufáme, že jsme vám těmito řádky „něco
řekli...“
redakènì
zpracováno
foto: archiv
NŽU
Hovoøí
Miroslav Svoboda
Pøed zaèátkem rozhovoru jsem znala pana Miroslava
Svobodu pouze jako èlena správní rady NADACE
ŽIVOT UMÌLCE. Po skonèení rozhovoru jsem
o nìm vìdìla už témìø vše. Muzikant, typograf,
zpìvák, èlovìk veselý, spoleèenský, s bohatými hudebními zkušenostmi, z nichž nìkteré
byste od èlena sboru pražské Státní opery možná ani neèekali.
Pojďme Vaši pestrou cestičku hudebním životem přiblížit i našim čtenářům.
Můj táta byl vojákem z povolání a zároveň
muzikantem ve vojenských hudbách (hrál na
eufonium a pozoun), naposledy v Posádkové hudbě Praha. S tou mimo jiné hrávali i na
koncertech na Pražském hradě a na Žofíně,
kam jsem s ním chodil odmalička. Pamatuji si,
že v té době tam zpívala např. mladičká Pavla Břínková, budoucí slavná operetní pěvkyně,
paní Marie Mlejnková, pan Jan Soumar, pan Jiří
Staněk, aj. K hudbě mě tedy přivedl táta, vnímal jsem ji už od dětství.
To jste jistě navštěvoval i lidovou školu umění.
Tam mě nepřijali zrovna s nadšením, prý nemám talent. Jsem si ale jistý, že z dětí, které tehdy přijali, se dnes hudbě a zpěvu profesionálně
nevěnuje nikdo. Měl jsem začít s učením na
housle, rodiče však koupili pianino a bylo rozhodnuto. Nakonec jsem absolvoval celý první
cyklus na klavír, ale žádná sláva. Při základní
škole jsem chodil také do dětského pěveckého
sboru ČKD, který tehdy vedli sbormistři Pavel
Staněk a Miroslav Košler, později ještě do sboru
sbormistra Kulínského.
Co následovalo po základní škole?
Nastoupil jsem do učení na obor sazeč-typograf. Tam jsem našel kamaráda, který s bratrem
založil kapelu a sháněli další „muzikanty“. Tak se
ze mě stal „bigbíťák“. Začal jsem s nimi hrát na
piano, ale po čase mně nabídli, že bych mohl
přejít na baskytaru. Tak se i stalo. Hráli jsme samozřejmě pouze amatérsky, na několika koncertech, zábavách, školních akcích apod. Táta
vždy říkal, že děláme akorát kravál, ale stejně
se na nás přišel občas podívat.
Pianista, baskytarista..., pořád ještě nevidím
žádnou spojitost s profesí operního sborového zpěváka.
Vydržte. Budeme se muset sejít asi ještě k jednomu rozhovoru, protože je toho tolik, že se
Vám to na ty stránky ani nevejde. (smích)
Zkusme to.
Tak dobrá, já to zkrátím. Ještě před vyučením mi táta říkal, nauč se foukat, alespoň na
bastrumpetu, a na vojně to zkus k muzice. Půjčil mi svůj nástroj a já se na něj učil hrát. Pak
jsem najednou dostal dopis z obvodní vojenské zprávy, že základní vojenskou službu vykonám za „odměnu“ u pohraniční stráže, a tak
jsem skončil s pozounem. Nastoupil jsem základní vojenský výcviku v Plané u Mariánských
Lázní, kde jsem se setkal s kamarády z učení, se
kterými jsme hráli před vojnou v kapele. Jelikož
nás pak postupně převeleli na Hlavní velitelství
pohraniční stráže do Prahy, mohli jsme v muzicírování pokračovat. Byli jsme tedy tři: kytara,
basa, bicí. Pak jsme v útvaru objevili čtvrtého
hráče, který hrál na klávesy – a zase jsme byli
kapela. Jezdili jsme na různé vojenské soutěže, přehlídky a vystoupení pro vojáky. Velitelé
nám říkali „úderka“. (smích)
Stále nevidím ani malou cestičku směrem
k opernímu zpěvu.
Už se k tomu dostávám. Moje sestra, která
měla pěkný mezzosoprán a také hrála na piano, se rozhodla, že se začne učit zpívat. Táta ji
5
N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E
našel učitele zpěvu, sólistu Národního divadla
Jaroslava Rohana, kterému bylo v té době 73
let a již neúčinkoval, dával však soukromé hodiny. Mě velmi zaujalo, že
zpívat se dá naučit a začal
jsem k němu chodit také,
i když jsem v té době byl
ještě druhým rokem na vojně a pořád hrál ten bigbít.
Vzal mě z milosti. Na hodiny
jsem chodil třikrát týdně,
po tři nebo po čtyři roky,
a poté mi povídá: „Člověče,
není to marné, přece jsi se
něco naučil, nechtěl bys jít
zpívat do sboru?“
Příprava u operního pěvce
Jaroslava Rohana nebyla
marná?
Aida
Nebyla. I když jsem už předtím zpíval v různých kapelách, tanečních, dechových i folkových, pochopil jsem, že zpívat operu je něco úplně jiného.
Ze dne na den jsem skončil s bigbítem, prodal
baskytaru i zesilovač s reprobednama a začal
se věnovat jenom zpěvu. Konkurz do Národního divadla jsem absolvoval dvakrát. Poprvé mi
napsali, že jsem sice perspektivní, ale že je hodně uchazečů a už nemají volné místo, podruhé
mi odpověděli, že už nejsem ani perspektivní.
Tak nevím. Pak jsem najednou dostal dopis,
že se uvolnilo místo v operním sboru Smetanova
divadla
(dnešní Státní
Don Carlos
opera
Praha
pozn.),
které
bylo tehdy složkou Národního
divadla. Dostavil jsem se na
konkurz a byl
jsem přijat. Už
jsem tam 28.
sezónu, z pánů
sboru služebně
nejstarší člen.
Máte ve sboru i mladé lidi? Hlásí se jich v porovnání s dřívějškem více nebo méně?
Hlásí se i mladí adepti, ale ke konkurzům jich
6
chodí stále méně, není pak z čeho vybírat.
Nouze je hlavně o pánské hlasy.
Kolik členů má soubor v současnosti?
Operní sbor SOP má 55 členů,
28 dam a 27 pánů.
Vystupujete také v zahraničí,
kde to na Vás osobně zapůsobilo nejvíce?
To se vrátím do roku 1985, kdy
jsem byl na prvním divadelním
zájezdě v Drážďanech, kde právě nově otevřeli Semperovu
operu s vynikající akustikou.
Představili jsme se zde s čerstvě nastudovaným vrcholným
operním dílem skladatele Bohuslava Martinů – Řeckými
pašijemi, pod taktovkou Jiřího
Bělohlávka a sbormistrem Vladivojem Jankovským. V této opeře jsou těžké,
ale nádherné sborové party a dvojsbory. Když
jsme dozpívali závěr, běhal nám všem mráz
po zádech. Byla to naprostá bomba a obrovský úspěch. Lidé po skončení nadšeně dupali
a aplaudovali. Zážitek, na který nikdy nezapomenu.
Váš soubor často vystupuje i v Japonsku. Jací
jsou Japonci?
Já jsem byl v Japonsku sedmkrát, ale řeknu
Vám, stačí tam být tak jednou, dvakrát, podívat
se a dost. Japonci dokážou být milí a uctiví, ale
když o něco jde, tak se z nich stávají opravdoví,
bojovní „Samurajové“. Je to prostě odlišná kultura, avšak někteří kolegové jsou z Japonska
nadšeni.
V průběhu rozhovoru často zmiňujete tatínka. Podle mě Vás dosti hudebně ovlivnil. Dočkal se Vaší působnosti ve sboru?
S tátou jsme mj. hrávali společně v dechovce,
tedy on hrál a já zpíval, až do roku 1982, kdy
v červnu, v pouhých 50ti letech, náhle zemřel.
Je to takový smutný životní paradox. Byli jsme
spolu ještě u profesora Rohana na hodině zpěvu, aby slyšel, jaký jsem udělal pěvecký pokrok
před konkurzem do Smetanova divadla, bohužel mého přijetí do sboru se nedočkal, zemřel
dřív, než jsem prošel konkurzem, a v září pak
do něj nastoupil. V dechovce jsem zpíval ještě několik dalších let, ale po přijetí do operního sboru Smetanova divadla jsem spolupráci
ukončil, neboť večerní představení v divadle
nešly skloubit s účinkováním s dechovkou.
A věnoval jste se pak už jenom zpěvu?
Kdepak, tím se v té době uživit nedalo. Chodil jsem ještě uklízet do
banky, neboť jsem byl
Carmen
v té době už ženatý a měl
prvního syna.
Uklízet?
Ano,
typografického,
dobře placeného místa
jsem zanechal, a protože
jsme se nějak živit museli, neboť plat ve sboru
byl velmi malý, chodil
jsem ráno na šestou hodinu uklízet do kanceláří
v bance, kde jsem i doléval naftu a topil. A aby
toho nebylo málo, tak
jsem ještě dálkově studoval na konzervatoři, neboť když jsem nastoupil
do Smetanova divadla, ujal se mě starší kolega
Milan Zvěřina, který mi doporučil, abych vystudoval konzervatoř, alespoň dálkově. Tak jsem
zpíval v divadle, uklízel, studoval, staral se
o rodinu a občas po večerech ještě chodil hrát
a zpívat po tancovačkách.
Zmínil jste rodinu, jste tedy ženatý, kolik máte
dětí?
Jsem teď ženatý podruhé. Z prvního manželství
s ženou Hankou mám tři děti, Jana, Miroslava
a nejmladší Kristýnu, té bude letos 18. Klukům
je 28 a 24. To je hrůza, jak to uteklo! S druhou
ženou Michaelou děti nemáme, ale ona má
dvě svoje, Václava a Jana (23 a 15), takže když
se nám podaří sejít se se všemi najednou, včetně jejich protějšků, je nás ažaž. (smích)
Vaše současná manželka je také ze stejného
oboru?
Ano, je členkou a manažerkou operního sboru
SOP. Seznámili jsme se v roce 1983, kdy byla
členkou Hudebního divadla v Karlíně, tehdy
jsme společně natáčeli obraz k operetě Tabákový kapitán. Do Smetanova divadla nastoupila v roce 1990. Do té doby jsme se setkali jen
občas, později jsme navštěvovali konzervatoř
v Praze, ale každý v jiném ročníku. Je o 13 let
mladší a žijeme spolu již 13 let, před pěti lety
jsme se vzali. Moje paní je velmi temperamentní a život, i díky její funkci, máme opravdu pestrý a „veselý“.
To věřím, vždyť Vy
se také pořád smějete a vyzařuje z Vás
takový optimismus.
Ale málem bychom
se zapomněli dostat
k tématu nadace.
Jste členem správní rady NŽU, jak už
dlouho?
Teď to budou dva
roky. Byl jsem vyslaný
za náš odborový svaz
Unie profesionálních
zpěváků, když probíhaly v nadaci organizační změny. Ono
je totiž třeba si uvědomit, že je to organizace,
která má pomáhat hlavně lidem z naší branže
a tady nikdo nezbohatne, rozumíte mi.
Rozumím. Blíží se listopadové oceňování
SENIOR PRIX, na kterém bývá po zásluze
oceněna i řada operních a sborových zpěváků. Mě by zajímalo, jak dlouho se dá vlastně
zpívat. Existuje nějaký odchod do důchodu
i u zpěvu?
Oficiální odchod do důchodu existuje jako
u ostatních povolání, ale „nasluhovat“ můžete,
dokud vám slouží zdraví a hlasivky, což je velmi
individuální.
Závěrem, co byste jako člen správní rady popřál NADACI ŽIVOT UMĚLCE do budoucna?
Já už to v podstatě před chvilkou nastínil. Nejen v nadaci, ale všude jinde, hlavně poctivé
a slušné lidi.
za rozhovor dìkuje: Alexandra Stušková, Dis.
foto poskytl: Miroslav Svoboda
talent
Když mám dìlat rozhovor s nìjakým hráèem na hudební nástroj, pøiznám se, že jsem trochu v rozpacích, neboś ne ve
všech hudebních žánrech a hudebních nástrojích se vyznám.
Nyní pøede mnou sedí mladý, talentovaný flétnista, který
mì však jistì do dalších tajù hudební múzy zasvìtí. Tìším se,
neboś o hraní na flétnu se vypráví celé zkazky, je to hra
krásná, prastará… a také zdraví prospìšná.
Oto Reiprich
flétnista
Souhlasíte s úvodem?
Určitě. Jedná se o jeden z nejstarších hudebních nástrojů na světě, nebereme-li v potaz
nástroje rytmické, kdy lidé v pravěku vytvářeli
zvuky za pomoci různých předmětů. Již naši
praprapředci zjistili, že když vezmou do ruky
stonek trávy nebo dutou kůstku a z určitého
úhlu do ní fouknou, ozve se tón. Ve spoustě
archeologických vykopávek jsou nalezeny obdoby různých píšťalek.
To je pravda, přenesme se nyní z pravěku
o něco blíž, třeba do renesančního období. Ať
už na obrazech, v literatuře nebo i v nově natočených historických filmech, se nám skýtá
pohled na různé prince či panoše, jak okouzlují svoji milou, právě – hrou na flétnu.
Ano. Flétnu nalézáme ve všech stoletích, ve
všech žánrech. Přes období renesance, baroka, klasicismu.., se dostáváme až po současnost, kdy je flétna součástí populárních
hudebních oblastí, jako jsou např. jazz, uplatnění najde ale i v rockové hudbě, popu, funky
a řadě dalších.
8
To je ale už jiná podoba flétny, než například
ta z baroka.
To je. Ale když už jste zmínila baroko, v tom
období se hrálo na zobcové flétny, které byly
rozděleny podobně jako lidský hlas ve zpěvu
– od sopraninových až po basové, rozdíl byl
v jejich délce a vyráběly se ze dřeva. Flétna
prošla dlouhým vývojem a vlastně až v 19. století získala podobu nynější. Také se začala vyrábět z různých slitin kovů a jejich kombinací.
Předcházelo tomu mnoho pokusů výroby flétny, například ze skla, platiny a dalších surovin.
Začátkem 20. století se stávala flétna víc a víc
populární, a to především díky působení Marcela Moyseho a řady dalších.
Kdo byl Marcel Moyse?
Marcel Moyse byl legendární francouzský
flétnista a pedagog, který se celý život věnoval flétně a povýšil ji na sólový nástroj, jakými
byly v jeho době převážně housle nebo klavír.
Byl skvělým profesorem, a to zejména díky
stovkám cvičení a etud, které nejdříve vymýšlel a psal hlavně sám pro sebe. Psal je, aby se
zdokonalil ve všech flétnových technikách.
V dětství totiž onemocněl závažným plicním
onemocněním, které se mu celý život vracelo
v podobě astmatu, a on si vlastně svými cvičeními pomáhal tuto nemoc překonat. Podobným problémem se u nás zabýval např. profesor Václav Žilka.
To mi hezky nahráváte, prof. Václavu Žilkovi se
věnujeme v rubrice Vzpomínka. On vyučoval
hlavně malé děti, ale já bych se ráda zeptala,
zda si myslíte, že s hrou na flétnu se dá začít
v každém věku, poněvadž potíže s dechem
mívá i řada dospělých a seniorů.
Určitě dá, i když už ne samozřejmě na profesionální úrovni. Dokonce se traduje takový vtip,
že na zobcovou flétnu se dá naučit ve vlaku,
po cestě z Pardubic do Prahy. (smích) Václav
Žilka probouzel v dětech nejenom vřelý vztah
k hudbě, pro mnohé z nich měla tato hra velký
význam i při samotné léčbě astmatu. Svoji metodu učení přebral od amerického lékaře Meyera Markse, který ale nepoužíval zobcovou
flétnu. Jenže právě ta se díky malé spotřebě
vzduchu hodí i pro malé děti. Při cvičení dochází k posilování bránice, k důkladnému pročištění dýchacích cest, zlepšuje se hospodaření s dechem a zvyšuje se celková kapacita plic.
Hra na příčnou flétnu je složitější.
Je flétna pro amatéry cenově dostupná?
Zobcová flétna se dá pořídit už za pár stovek.
Příčné flétny se dnes vyrábí převážně z kovu,
tedy z různých slitin kovů, ale také například
ze stříbra, ze zlata nebo také platiny. Ty zlaté
dosahují až částek statisíců, ale ať amatéry neodrazuji, kovové se dají pořídit samozřejmě
mnohonásobně levněji. V porovnání s ostatními hudebními nástroji jsou flétny cenově dostupné i pro amatéry.
Pocházíte z hudební rodiny?
Úplně nejvíc, jak to jen jde. (smích) Já pocházím z Košic a oba moji rodiče tam byli profesory hry na klavír na Hudební konzervatoři. Můj
bratr je také klavírista, studuje Brněnskou konzervatoř, no a pak ještě máme v rodině strýce,
bratra od maminky, který je učitelem hry na
flétnu na základní umělecké škole v Pardubicích, a nesmím zapomenout na dědečka, který
byl amatérským flétnistou a hrával v různých
domácích kapelách. Takže já to měl komplet
připravené už od narození. (smích)
Komplet připravený klavír a flétna… a vyhrála flétna.
Já jsem hrál na klavír i na flétnu, ale flétna mě bavila víc. Když jsem byl ještě malý kluk, tak mi dal
děda poslechnout nějakou flétnovou nahrávku,
mně se to okamžitě zalíbilo, a tak jsem dostal
do ruky zobcovou flétnu, na kterou mě děda začal učit. Hraní jsem si vybral úplně sám…
Jak dlouho hrajete na flétnu?
Od dětství. Později jsem chodil do hudební
školy v Chrasti u Chrudimi a do hodin mého
strýce Otto Cerala v Pardubicích, který mě začal učit hrát na flétnu příčnou.
Jaký je, kromě tvaru a držení, rozdíl mezi příčnou a zobcovou flétnou?
Zobcová flétna měla hlavní využití ve staré
hudbě, v období renesance a baroka. Později
se začala držet vodorovně, ale vypadala stále
podobně jako flétna zobcová. Taková flétna
se jmenovala flauto traverso. V dalším období
procházela flétna stálým vývojem, který pokračuje prakticky až do současnosti. Postupně se přidávaly klapky a zdokonalovala celá
mechanika. O největší pokrok se v 19. století
zasloužil Theobald Boehm, označován jako reformátor příčné flétny. Podoba jeho konstrukce a mechaniky zůstala dodnes. Současná flétna je technicky velmi propracovaná, kvalitní
materiály umožňují lepší a silnější zvuk, a navíc
splňuje potřeby současné hudby.
Zmínil jste, že jste chodil už na základní škole do hudební školy v Pardubicích a Chrasti
u Chrudimi, z Košic jste se tedy přestěhovali
do Čech?
9
talent
Ano, v roce 1995 jsme se s mamkou a bráchou
přestěhovali do Čech. Tady jsem začal chodit
na základní uměleckou školu Jana Nepomuka
Filcíka v Chrasti a zároveň i na základní uměleckou školu v Pardubicích. V roce 2006 jsem
absolvoval Pražskou konzervatoř pod vedením Mgr. Romana Novotného, ve stejném roce
jsem pak nastoupil na Akademii múzických
umění v Praze do třídy doc. Mgr. Radomíra Pivody, kde v současné době nadále studuji.
Vzdělání a talent Vám rozhodně nechybí.
Za mnohé vděčím zejména mému profesorovi na konzervatoři, Romanu Novotnému, který mě opravdu velmi mnoho naučil, ale také
panu profesorovi Pivodovi, který mi umožňuje
dále rozvíjet moje schopnosti a dává mi prostor k seberealizaci.
Kolik je Vám let?
Je mi 23 let.
Dokážete si představit, že se hrou na flétnu
budete jednou i živit? Jde to?
Musí. Já už se vlastně i tak trochu přiživuji, ono
mně ani nic jiného nezbývá. (smích) Mám nějaké orchestrální zkušenosti v České filharmonii,
ve FOKU (Symfonický orchestr hl. m. Prahy),
různé studiové práce, a zrovna od včerejška
jsem začal na rok působit v PKF (Pražská komorní filharmonie). Jedná se o roční orchestrální akademii, do které jsem vyhrál konkurz.
Je to jeden z našich nejlepších orchestrů
a moje působnost v něm, je pro mě vynikající
zkušeností i praxí do budoucna.
10
Působil jste i v zahraničí?
Kromě různých orchestrálních zájezdů jsem
v rámci projektu Erasmus studoval rok na stáži
ve Vídni v Rakousku, ve třídě profesora Hansgeorga Schmeisera. Prostředí je tam podobné
jako tady v Čechách, jen bych řekl, že studenti
tam mají větší školní servis. I když…, po studiu
jsou na tom podobně jako my tady, je pro ně
stejně těžké najít odpovídající uplatnění, většina jich pak vyučuje na hudebních školách
nebo dává soukromé hodiny.
To uplatnění bývá také o kontaktech.
Někdy o kontaktech, někdy o štěstí, někdo má
dlouhé lokty. Je to také ale o píli a každodenní
práci.
Kdy jste měl naposledy štěstí Vy?
Tak ono přichází tak různě (smích), ale stálo
při mně třeba právě na studiu na Akademii, ve
třetím ročníku, když jsem od NADACE ŽIVOT
UMĚLCE dostal příspěvek na flétnové kurzy
v rakouském Fissu. Vzhledem k tehdejším finančním podmínkám bych se tam zřejmě jinak nedostal. Asi Vám to říká spousta studentů
a já budu se opakovat, ale je opravdu dobře, že
NADACE ŽIVOT UMĚLCE podporuje nejenom
starší umělce, ale i nás mladé…
Tak ať Vám to štěstí nepřichází jenom od nadace, ale také od samotného života.
Děkuji
Text: Alexandra Stušková, DiS.
Foto: Kateøina Javùrková
O Mahábháratě
s Ondřejem Zajícem…
„Velké příběhy světa. Jestli jsou současná Městská divadla pražská
něčím charakteristická, tak tím, že se v dnešní nepřehledné době snaží
vracet k tomu základnímu, prapůvodnímu, chcete-li univerzálnímu
z lidské zkušenosti. A pokud se budeme chtít spustit do největší hloubky, nutně narazíme na
několik tisíc let starý indický epos Mahábhárata. Inscenováním skvělé dramatizace tvůrčí dvojice
Brook – Carrière završíme již třetí sezonu intenzivní souborové práce. Původní text duchovního eposu
má gigantický rozsah asi 110 tisíc dvojverší. Poté, co se povznesete nad předsudek „povinné četby“
a překonáte kulturní bariéru, můžete díky obrovské energii někdy až šokujících obrazů Mahábháraty
tomuto dílu totálně propadnout.“
Už předem se ale ozývaly kritické hlasy, že v porovnání
s Carrièrovým a Brookovým kultovním projektem nemáte
šanci uspět. Co vy na to?
„Chápu, že si leckdo klepe na čelo. Tu naši drzost, že se snad chceme
srovnávat… Nevěřím ale, že to jsou Brook s Carrièrem. Když tvořili
svou inscenaci, určitě si tuto velkou story nechtěli na věky přivlastnit
sami pro sebe. My jdeme svou cestou, determinovanou provozními
možnostmi našeho divadla, souboru a geniem loci ABC. Nabízíme
komplexní příběh, který je velice zábavný a ve svých prostředcích
divácký, a který – jsem o tom přesvědčen - může svou velice jednoduchou řečí oslovit i malé dítě. Je to vlastně jakýsi předchůdce žánru
fantasy.“
Můžete divákům přiblížit příběh?
„Hlavním tématem – podobně jako například v Pánovi prstenů – je boj o moc.
Na výsledku tohoto souboje samozřejmě také
závisí osud celého lidstva. Proti sobě stojí
spřízněné rody – bratranci Pánduovci
a Kuruovci. Přes veškerou snahu se konečný konflikt nepodaří odvrátit a vše vrcholí
bratrovražedným masakrem.
Nesmrtelnost tomuto dílu nejspíše zajistila
přítomnost Kršny - největší postavy celého
hinduismu. Kršna je přítelem a rádcem
Pánduovců a díky němu a skrz něj Pándouvci
nakonec… To už bych asi ale prozrazoval
moc. Přijďte se podívat.“
osobnost
h listù
í do nadaèníc
st
o
n
b
so
o
ìr
Výb
k ve lm i p øí je m øí
at
p
E
LC
Ì
M
Ž IVOT U
se sn aøí p r avy. V žd y
p
m
ù
es
c
ro
p
o
n ým
ázející èíslo byl
h
c
vy
ì
áv
r
p
y
žíme, ab
aným
em spjato i s d
b
so
ù
zp
ým
ím
ak
nìj
Co býv á hla vn
í.
yn
k
ìl
m
u
i
è
umìlcem
ji st ì
rn ým è te n áø ù m
zo
o
P
?
em
tk
jí
po
datum výroèí
la
id
av
r
zp
že
,
neuniklo
i v mìsíci
ak tomu bude
in
ej
N
í.
n
ze
o
nar
a n aš e
k d y se n ar o d il
zá øí . V m ìs íc i,
ynì
lá operní pìvk
u
sl
ro
p
vì
o
ìt
sv
Soòa Èer v ená
Nic nesmí umøít proto, abych já žila!
Při přípravě na rozhovor se světoznámou
a světaznalou operní pěvkyní, českou mezzosopranistkou, divadelní herečkou, Soňou
Červenou jsem netušil, jaká energie a jiskra
na mě přeskočí při samotném setkání. To, co
jsem zažil s touto veličinou českého umění ve
dnech, kdy bude „oplakávat“ své 84. narozeniny, na to zřejmě nikdy nezapomenu. Dveře a srdce otevřela úžasná dáma,
která nejenže výborně vypadá, ale
intelektem se jí vyrovná málokdo
o dvě, tři generace mladší. A otevřela jak jinak – v barvě červené…
otcem, který hraje na piano, já sedím pod tím
pianem a poslouchám jeho písničky a jeho improvizace. A právě tyto okamžiky mě k hudbě
přivedly. Má druhá vzpomínka z dětství se váže
již k Národnímu divadlu, kam jsem skoro denně chodívala na tzv. bidýlko, kde jsem nasávala
atmosféru a hudbu.
Byla malá Sonička jemné uhlazené děvčátko, nebo jste byla
raubíř, malá rebelka?
Ne, ne, raubíř ne. Byla jsem stydlín, zamlklá a vlastně jsem taková až dodnes. Rebelkou, jak říkáte, jsem se stala až v okamžiku
rozhodnutí jít k divadlu. Touha
ve mně byla veliká a ta se u mě
rovná rozhodnutí. V té době se
ze mě stala bojovnice.
Dìtství
V těchto dnech slavíte své narozeniny. Pojďme se spolu vydat na pouť
Vaším životem. Jakou máte svoji
nejranější dětskou vzpomínku?
Promiňte, že Vás hned v první větě Se sestrou Jiøinkou
opravím. Já své narozeniny neslavím, já je oplakávám. (smích) Já se při tom neopíjím, ale když se někdo při oslavě svých na- Velkou Vaší rebelií byla
rozenin opije, tak si myslím, že to udělá nikoliv ovšem Vaše emigrace…
z radosti, ale ze smutku, že mu uplynul další Ano, ale to už jsem byla unášena proudem divadla a kumrok jeho života.
Má první vzpomínka z dětství je spojena s mým štu a nebylo zastavení. Byla
12
bych tady nesměla zpívat, měla jsem veliké
potíže s tehdejší totalitou. Měla jsem zakázána
veřejná vystoupení. Z tohoto prvního zákazu
mě vysekal Jan Werich, postavil se za mě. V té
době jsem s ním hrála Káču Maršálkovou a on
docílil, že mi bylo opět povoleno hrát. Přesto
se již začala nade mnou zatahovat obloha.
Studovala jsem operní zpěv a operní herectví,
a hostovala jsem tehdy ve Stavovském divadle
ve Figarově svatbě a v Divadle 5. května (dnes
Státní opera) v Carmen. Na sto procent bylo
dohodnuto, že se stanu členkou ND a tehdy
se proti mně komunistická závodní rada ND
postavila, protože jsem byla tzv. třídní nepřítel,
a zmařili to. Bylo mi jasné, že mě tady zpívat nenechají, a proto jsem se rozhodla opustit svého otce, má matka již v té době nežila, opustit
svoji milovanou Prahu a vydat se do světa za
zpěvem. Nepočítala jsem s tím, že se ještě někdy vrátím. To bylo tehdy „na věčné časy“. Ale
země, kde se dělo tolik bezpráví a vraždění, to
už nebyla moje země.
Jak se mohlo podařit dosáhnout Janu Werichovi zrušení zákazu Vašeho veřejného vystupování?
On měl tehdy ještě výbornou pozici a své
lidi… Rozhodně byl můj zákaz zrušen na jeho
intervenci. Ale třídním nepřítelem jsem pro
ně zůstala: krátce vdaná, můj manžel vlastnil
továrnu, tím pádem byl „vykořisťovatelem“,
i když se vždycky choval ke svým zaměstnancům štědře. Začali ho pronásledovat a on musel uprchnout. A to byla má další kaňka – žena
utečence na západ...
Začátky Vaší kariéry jsou spojené s dvojicí
V+W. Jak dalece Vás formovali právě tito pánové? Ať už umělecky, nebo lidsky? Vzpomenete si ještě dnes na nějakou jejich větu?
Jiří Voskovec byl velmi inteligentní člověk
a senzitivní režisér. Ale já jsem tehdy byla úplný zajíc, já jsem k nim vlastně vzhlížela. Později
jsem se s Jiřím několikrát sešla v New Yorku,
již v době, kdy se mi podařilo ve světě opery
prorazit.
A Werich? S tím jsem hrála v Divotvorném hrnci právě tu Káču Maršálkovou. Scéna, kdy spolu
sedíme na okraji studny, ta je nezapomenutelná. Werich skvostně improvizoval, vždy to někam zatáhl do dálek a výšin a mým úkolem bylo
„přivést“ ho zpátky, abychom vůbec mohli hrát
dál. A to byla pro mě škola. Nebylo to v tomto ohledu s Werichem lehké, ale nádherné.
A jestli mě formovali tito dva pánové lidsky? Já
jsem v té době byla ještě příliš mladá a hloupá,
abych vůbec ty
hloubky a symV roce 1978 se svìtoboly do sebe naznámou nìmeckou choreografkou Pinou Bausch,
sála. Werich říkal:
vpravo rozesmátá Soòa
„Největší kumšt
Èervená
je lidi rozesmát.“
Smích je přece
v našem životě
něco tak drahocenného…
<
S Janem Werichem, Divotvorný hrnec 1948
< S Oldøichem Novým, Moje žena Penelopa
13
osobnost
Máte po své zkušenosti z emigrace nějaké
doporučení pro umělce, kteří se ocitnou v cizí
zemi?
Každý musí stát sám za sebe.
Zrovna tak, když někdo ke mně
přijde žádat o radu ohledně kontaktů, zpívání. Říkám, že neučím,
že neradím. Jsem netrpělivá
a přísná sama k sobě, to, co žádám sama od sebe, to nemohu
žádat od nikoho jiného.
svůj osobní pohled, svůj privátní život, své maléry. Šla jsem do toho jako Milada Horáková.
Diváci to berou úžasně. A co je nejdůležitější,
chodí na to mladí lidé. Je to
představení výborně inscenované, vybavené, skvělá hudba
20. a 21. století. Mladí se tím
snad poučí. Na ty události se
nesmí, nesmí zapomenout! To
je naše poslání.
A jak to celé vzniklo? Když
jsem se po převratu vrátila do
Prahy, dostala jsem nabídku
Jenufa
od amerického režiséra, který
zde inscenoval Janáčkův Osud
Monsieur Beaujolais,
J.Offenbach, Frankfurt 84
a přál si, abych v něm vytvořila
alegorickou postavu osudu. Byl
to velký paradox. Americký režisér mě vyzval,
abych poprvé ve svém životě stanula na prknech ND. Bylo to opravdu osudové. Byl to velký
úspěch a já jsem byla šťastná. Od té doby jsem
ve spojení s Národním divadlem. Dostala jsem
další nabídky, nyní již přímo z ND. Ale já jsem
je odmítala, protože vždy, když přijímám roli,
dívám se, čím bych já mohla tu roli obohatit, co
Nedávno byla pro Vás zkomponována opera jí mohu dát ze sebe, čím té roli mohu já poslouZítra se bude, která vznikla ze soudních pro- žit, ne co by posloužilo mně. Nakonec jsem si
tokolů procesu s Miladou Horákovou. Tehdy, mohla sama zvolit téma, na které by byla
v padesátých letech, sledovala jste tento pro- zkomponována hudba. Začali jsme s hudebním skladatelem Alešem Březinou hledat. Bylo
ces?
nám jasné, že musí
Jistě, že jsme to sledovali!
jít o velkou českou
Všichni lidé z našich kruhů
ženu. Nabízela se
tím byli zničeni, nechápali
Božena Němcová,
jsme, co se to děje. To byl
Ema Destinnová.
tak strašný teror, že za kažNakonec jsme jeddé slovo, které by se bylo
utrousilo na ulici, jsme se
noznačně
zvolili
mohli do stejné situace
Miladu Horákovou,
dostat také. Třeba je nestaneboť to je žena,
tečné, když Vám teď říkám,
o které se právě teď
že jsme k tomu mlčeli, ale
musí mluvit. Zítra
bylo to zinscenované divase bude... je předdlo, aby se zasel strach do
stavení, ve kterém
lidí. A to se jim povedlo…
není nic přidáno
k soudním spisům,
tam vám jde mráz
S jakými pocity jste se ve
Vaší opeře vracela do těch
po zádech! A mně
dnů? Jak jste pojala Milaten mráz po zádu Horákovou? Je to přece
dech opravdu při
tak velmi závažné téma.
každém představeV roli Milady Horákové
ní běhá.
Na jeviště neberu s sebou
14
Stála jste na nejprestižnějších scénách světa,
poznala jste mnoho kultur, díky tomu všemu
možná považujete za svůj nějaký světový názor. Mohu se zeptat v co, či v koho věří Soňa
Červená?
Dvě nejdůležitější věci v životě umělce jsou
disciplína a pokora, tedy kromě talentu, ten je
samozřejmý, tím se stane člověk umělcem. Já
jsem věřící člověk, věřím v Boha, každý večer
se k Němu modlím. Byla jsem vychovaná k víře
v katolické rodině.
Osud
Co Vás vedlo k tomu, že jste se vrátila do
Prahy?
Poprvé jsem přijela do svobodného Československa až za dva roky po revoluci, protože jsem
denně někde ve světě hrála. Nemohla jsem se
proto přijet ani na otočku podívat. Vrátila jsem
se ze dvou důvodů. Kvůli češtině, kterou nadevše ctím a kterou jsem si opatrovala po celých
těch třicet let. Říkala jsem si, že když mi vzali
rodinu, majetek, vlast, tak že češtinu si vzít nenechám. A na tom si hodně zakládám, zvláště
nyní, když slyším, jak se zde na češtinu nedbá.
Vždyť i sms zprávy se dají psát správně česky.
Vrátila jsem se také kvůli Vltavě, to je moje řeka,
moje… Své kořeny však cítím v Hradci Králové,
kde měl pradědeček továrnu na hudební nástroje, která byla světově uznávaná. Během
své pěvecké dráhy jsem jasně vnímala, že jdu
po jeho stopách, včetně ulic, kterými chodil ve
světě i on, Václav.
Thálie. S jakým rozpoložením jste ji přijímala?
Má vůbec smysl ceny udělovat?
(smích, upřímný a radostný) Podívejte se,
vybrala jsem si červenou Thálii. Cena velmi
George Tabori,
Thalia Theater Hamburk
prestižní, jedinečná. Udělení Thálie je pro mě
potvrzením a souhlasem s tím, co jsem kdy
udělala. A když vezmete v potaz, že jsem svoji
uměleckou kariéru prožila především za hranicemi, o to více si jí vážím. Nikdy jsem ve svém
životě nepopírala, že jsem Češka, a tak se také
o mně v těch největších zahraničních kritikách
a článcích psalo, jako o pěvkyni z Prahy. Cením
si Thálie i proto, že mně ji předával osobně
bývalý pan prezident Václav Havel. Určitě má
smysl předávat ceny.
Litujete něčeho ve svém osobním či uměleckém životě, čeho se Vám nepodařilo dosáhnout?
Ne. Jsem optimistka, mám vnitřní pozitivní drive, jakýsi přední náhon. Jak říkám ve své knize Stýskání zakázáno, nad ničím si nestýskám
a ničeho nelituji.
15
o
NsAoDbAnCo Es t Ž I V O T
Většinou se ptají redaktoři pěvců a pěvkyň,
jestli mají vysněnou roli. Já se zeptám z druhého pohledu. Existuje role, kterou byste nikdy nepřijala?
(smích) O tom jsem nikdy nepřemýšlela. V Česku se neví, že jsem třicet let měla velkou operní
kariéru na nejprestižnějších scénách světa, to
byla dlouhá cesta, kterou jsem ušla. Bohužel za
mých časů nebylo CD, DVD, takže mnoho záznamů své práce nemám. Když jsem ukončila
tuto etapu svého života, stala jsem se činoherní herečkou. Deset let jsem byla v Hamburku,
v nejlepším činoherním Divadle Thália, kde
jsem hrála báječné role s báječnými režiséry.
Bylo to úchvatných deset let. Začínala jsem
v divadle W+V,
následovala operní dráha, třetí můj
život byla činohra, a v Čechách
jsem se vrhla na
melodramy, což
mě teď přímo
fascinuje. Spojení mluveného
slova s hudbou.
Žiji svůj již čtvrtý
život. A chystám
další premiéru…
S Filharmonií Hradec Králové
16
Vitalita, kterou se ve Vašem požehnaném
věku prezentujete, je neskutečná. Čím to je,
že máte stále chuť se něčím zabývat? Čím to
je, že nejste jako mnozí, mnohem mladší lidé,
kteří neustále reptají na cokoliv?
Reptání a stýskání je u mne zakázáno. Když
mám čas, cvičím aerobic, denně si u klavíru
chvilku „naolejuji“ hlas. A mé vegetariánství
mě drží ve formě, zdravotně i filozoficky. „Nic nesmí umřít proto, abych já
žila!“ A to mi dává sílu.
Paní Soňo, celý život jste se rozdávala
pro jiné, i když Vám třeba nebylo právě
do smíchu. Zeptal se Vás někdy někdo,
jak Vám je?
Když mi není do smíchu, netahám to
na jeviště. Může se mně stát cokoliv,
ale na jevišti jsem někdo jiný. Nejsem
Soňa Červená, která by tam uronila
slzičku. Jsem samotář, vše si vyřeším
sama, ze samoty také čerpám sílu.
V roce 2002 obdržela paní Soňa
Červená cenu SENIOR PRIX. Tuto
cenu uděluje každoročně NADACE
ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za
dosavadní uměleckou činnost.
Jaká je Soňa Červená?
Je nemožná, ale mám ji ráda.
Vybaví se Vám nějaká replika z Vašeho
bohatého repertoáru, která by Vám
mluvila ze srdce, která Vás provázela
životem?
To ne, ale mám takovou filosofii. Nejsem spokojená, protože se mi daří
dobře. Ale daří se mi dobře, protože
jsem spokojená…
text: Pavel Sršeò
foto poskytla: Soòa Èervená
a Miloš Szabo
MEDAILONEK
Operní pěvkyně Soňa Červená se narodila 9. září
1925 v Praze. Je dcerou Dr. Jiřího Červeného, zakladatele legendárního literárního kabaretu Červená sedma. Studovala na konzervatoři,
v klasickém zpěvu se dále vzdělávala u profesora Roberta Rosnera,
v herectví u Lydie Wegenerové. Po druhé světové válce zakotvila v Divadle V+W a v karlínském Hudebním divadle, kde úspěšně účinkovala
v muzikálu Divotvorný hrnec. V roce 1951 ji angažovala Janáčkova
opera v Brně, kde setrvala až do konce padesátých let. V roce 1962
emigrovala do Západního Berlína a ve zdejší opeře získala angažmá.
Poté přesídlila do Frankfurtu nad Mohanem. V průběhu let hostovala na předních operních scénách Evropy – v Mnichově, Vídni, Londýně, Paříži, Miláně i v zámoří. Absolvovala přes 4000 vystoupení, nepočítaje
koncerty, účinkování v rozhlase či televizi a nahrávky. Během pěvecké kariéry se setkala s významnými
světovými režiséry (Robert Wilson, Walter Felsenstein, Wieland Wagner), i dirigenty (Herbert von Karajan,
Karel Ančerl, Václav Neumann, Rafael Kubelík, Sir Charles Mackerras).V současné době žije v Praze a velmi úspěšně se věnuje melodramu a dalším uměleckým aktivitám. V roce 2004 obdržela cenu Thálie jako
zvláštní cenu kolegia.
17
fenomén
Fenoménem
můžeme v podstatě nazvat
vše, co pokládáme za fenomenální – úžasné,
báječné..., např. i hudební těleso, které se více než úspěšně prezentuje na poli
domácím i zahraničním a poskytuje vynikající umělecké zázemí pěveckým špičkám i samotným
hudebníkům. K takovým hudebním tělesům patří bezesporu Filharmonie Hradec Králové.
„Výstavní skříní“ Filharmonie Hradec Králové je mezinárodní hudební festival Hudební fórum
Hradec Králové, jehož letos již pátý ročník bude probíhat ve dnech 3.–13. listopadu 2009
v prostorech hudební síně FHK, která po generální přestavbě získala akustiku jako nejlepší světové koncertní síně. Festival je pořádán ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava, který přenáší
všechny koncerty v přímém přenosu, což je na českém festivalovém hudebním nebi jedinečná
záležitost. V listopadu budou mít tedy návštěvníci hradeckého festivalu možnost slyšet hvězdný
hlas světoznámé sopranistky Gabriely Beňačkové nebo Lauren Flanigan – operní divy z Metropolitní opery v New Yorku, či vidět při heroickém dirigování Krzysztofa Pendereckého či Bernharda
Kontarského.
Festival boří mýtus
V Hradci Králové se daří věci, které
se jinde nedaří. Podařilo se postavit
koncertní síň, jejíž akustika unese jak
komorní hudbu, tak i největší obsazení
symfonického orchestru. Hráčské umění
Filharmonie svou přesností a kultivovanou barvou dosahuje evropské úrovně.
Hlavní výhrou Hradce Králové je pak jeho
publikum, které spolehlivě naplní sál, dokáže ocenit skvělé výkony, i třeba někdy
trochu pozvednout obočí. Hradecké publikum je natolik zkušené a otevřené novým podnětům,
že bezpochyby dokáže přijmout pozvání i na odvážně
vystavěné koncerty, v nichž se potkává hudba komorní
a symfonická, soudobá i historická.
Festival je slovo odvozené od slovesa „slavit“. Myslím,
že málokterá evropská hudební událost naplňuje obsah toho slova přesvědčivěji než Hudební fórum Hradec
Králové. Jde o oslavu svobody, zejména dramaturgické,
přičemž dramaturgie festivalu nesází jen na slavné kusy,
ale vždy nabídne i něco, co obvykle není k slyšení. Festival Hudební fórum podává přesvědčivý důkaz o tom, že
soudobé umění dokáže naplňovat potřeby dnešního publika. Tento festival boří mýtus o nepřístupnosti soudobé
hudby, o propasti mezi soudobými tvůrci a publikem. Od
samého počátku zázračného fenoménu jménem hudba
18
až do počátku 20.století poslouchali lidé
výhradně muziku, kterou vytvořili jejich
současníci. Zabývat se hudbou třeba deset let starou bylo po tisíce let vnímáno
jako zcela nesmyslné.
Dnešní koncertní sály se proměnily
v hudební starožitnictví, do nichž chodíme obdivovat díla, která navzdory
své kráse a kvalitě nebyla určena nám,
ale našim předkům, žijícím v úplně jiném, dnes již zaniklém světě. Dokonce
i mediálnímu prostředí populární hudby
vládnou hity staré třicet let. Hudební fórum Hradec Králové nabízí díla, která vznikla pro nás. Znějí tu skladby
prověřené koncertním provozem v celém světě, skladby
úspěšné, které sice neprošly dějinným soudem, ale rezonují s dobou, v níž nám bylo dáno žít.
Pohled do programu letošního ročníku dává tušit, že
posluchači budou za svou věrnost bohatě odměněni. Pro
mne je pak radostí, kdykoli mohu navštívit tuto skvělou
„štaci“.
Kéž by návštěvníci festivalu našli na koncertech tu
„svoji“ hudbu
Mgr. Lukáš Hurník, Ph.D., ředitel ČRo 3 – Vltava
www.fhk.cz
www.hfhk.cz
Filharmonie Hradec Králové a Český rozhlas 3 – Vltava
3/11/09 Michaela Kaune soprán
Agnieszka Rehlis mezzosoprán
Ivan Kusnjer baryton
FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ
PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR
KRZYSZTOF PENDERECKI – DIRIGENT
Program: Penderecki
5/11/09 Jan Filip Ťupa violoncello
Trio Praesenz
SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU
BERNHARD KONTARSKY – DIRIGENT
Program: Zimmermann
9/11/09 Aleš Briscein tenor
KOMORNÍ FILHARMONIE PARDUBICE
ANDREAS SEBASTIAN WEISER – DIRIGENT
Program: Zender
11/11/09 Lauren Flanigan soprán
JANÁČKOVA FILHARMONIE OSTRAVA
PETER VRÁBEL – DIRIGENT
Program: Takemitsu, Adams, Glass
13/11/09 Gabriela Beňačková soprán
Kateřina Kněžíková soprán
FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ / PAVEL ŠNAJDR – DIRIGENT
Program: Dutilleux, Lutoslawski
::
::
::
::
::
Sál Filharmonie Hradec Králové ::
Přímé přenosy na ČRo 3 – Vltava ::
Koncerty se světelným designem ::
Začátky koncertů ve 20:00 ::
Vstupenky: tel. 495 221 901,
www.hkpoint.cz ::
www.hfhk.cz
19
co možná nevíte
Před putováním po Krásách naší země, (a nebo také do zahraničí), není od věci si předtím sednout
k televizní obrazovce. Ano, čtete dobře, jen tak se totiž dozvíte, že Česká televize připravila ve
spolupráci s Ministerstvem pro místní rozvoj České republiky – odborem cestovního ruchu,
projekt pořadů na téma „vzdělávání v cestovním ruchu“. Nese název Služby v našich službách a vy se v něm
dozvíte, co můžete například požadovat v hotelu, v restauraci či v lázních, na co máte právo a co byste si naopak dovolit neměli, jak
se na kterých místech chovat, co očekávat apod. První díl pořadu byl odstartován již před prázdninami, v měsíci červnu, ostatní díly
běží každý týden na obrazovkách zmíněné televize. Cyklus pořadů vychází i na DVD, takže kdo promeškal první díly, má možnost je
shlédnout tímto prostřednictvím. Jelikož se jedná o projekt zpracovaný opravdu velmi zajímavou a zábavnou formou, rozhodli jsme
se mu věnovat prostor i na našich stránkách. Postupně vás seznámíme s tvůrci a hlavními protagonisty tohoto pořadu, s přípravou
a natáčením, ale hlavně s cennými informacemi, které se hodí všude a v každé době.
Takže... Co možná nevíte?
Každý někdy někam cestoval, ať už po České republice nebo do vzdálené ciziny. Cestujeme za
odpočinkem, za poznáním, za zdravím, za prací,
nebo za zábavou. Mnozí z nás s turisty, návštěvníky a hosty přicházejí do styku také služebně,
ale ať už jste kdokoliv, cestovnímu ruchu se
v dnešní době nevyhnete, čemu se však vyhnout můžete, to jsou případné nepříjemnosti, trapasy a nečekané události, které dokážou
člověku tolik očekávaný odpočinek, relaxaci či
poznávací pobyt, pěkně znepříjemnit.
Projekt Služby v našich službách je složen
z několika samostatných děl, které dohromady tvoří logicky provázaný celek. První etapa
již běžela, měla 10 částí, z nichž je každá dlouhá 14 minut. Jednotlivé díly jsou samostatně
zaměřeny na určité téma, (př. Cestovní ruch,
Hotel jsou lidé, Obraz hotelu, Penziony, kempy a chaty aj.). Každý díl je zpestřen hranými
hereckými pasážemi i ukázkami ze starých filmů. Zábavným průvodcem je zkušený
rozhlasový a televizní moderátor Václav Žmolík, kterému
jsme hned na úvod našich
připravovaných stránek položili několik otázek.
Cestujete rád?
Velmi rád, a to už odmalička. Spískali to rodiče,
maminka, která mě vozila po hradech a zámcích, táta pilot, a dědeček, který mě brával
o prázdninách na výlety, na které jsem se vždy
těšil celý rok. Už jako kluk jsem miloval cesto-
20
pisy a mapy! Mám pro ně slabost dodnes. Chtěl
jsem zeměpis dokonce i studovat. Ostatně ti,
co sledují moji televizní a rozhlasovou práci,
moji vášeň pro cestování asi zaznamenali. Už
desátý rok natáčím vlastivědný cyklus Po Česku, díky kterému týden co týden cestuji po naší
zemi. Pro Českou televizi jsem připravil víc než
padesát dílů, které se vracejí na televizní obrazovku pravidelně. V Českém rozhlasu – na Radiožurnálu, vysílám tento cyklus bez přerušení
od roku 2001. Navštívil jsem už více než pět
set míst a na návštěvu dalších stovek se těším.
A byly tu i další „cestovatelské“ pořady. V ČT
Kořeny – o památkách lidové architektury,
pohlednice z olympiád v Atlantě a v Naganu,
reportáže z přípravy her v Sydney, reportáže
z několika expedičních cest. Na Radiožurnálu
jsem několik let přibližoval různé cestovatelské
projekty v Okně do světa. A velkým zadostiučiněním pro mě bylo, když přišla paní ředitelka
vydavatelství Radioservis a měla zájem vydat
knížku mých výletů Po Česku. Vyšla vloni.
Spolu s Markétou Štinglovou jste vedoucím
projektu Služby v našich službách, projektu,
který se opravdu podařil. Řekněte, vznikl tento nápad či myšlenka na základě vlastní zkušenosti či z podnětu toho, že lidé jsou v mnoha oblastech cestovního ruchu neznalí?
Bylo to tak, že paní ředitelka Blažena Křížová,
z ministerstva pro místní rozvoj, oslovila s tímto nápadem Českou televizi. Tam našla u paní
šéfdramaturgyně Aleny Müllerové pro tento
projekt velké pochopení. Já byl osloven až
pak. Pokud vím, bylo to i díky tomu, že jsem
znám jako průvodce po různých koutech naší
země.
Kdo pomohl tento
projekt zrealizovat?
Kromě těch, které
jsem už jmenoval, bych
rád uvedl ještě šéfproducenta Daniela Růžičku a vedoucího dramaturga
Milana Vacka. A pak tu byl úžasný tým, který
jsme dali dohromady. Co jméno – to osobnost!
Dramaturgyně Veronika Sobková, scénáristé
Saša Vébrová, Šárka Kubelková, Pavel Cmíral,
Nina Rutová, režiséři David Bonaventura, Petr
Jančárek, Jiří Střecha, Vlastimil Šimůnek, Slobodanka Radun a Petr Prchal. A mohl bych
pokračovat – kameramani, herci. Museli jsme
totiž v rekordně krátké době natočit deset čtrnáctiminutových a osmnáct osmnáctiminutových dílů. Napsat a oponovat scénáře, natočit,
ustříhat, rozmnožit na dévédéčkách pro potřeby ministerstva. To vše za pět a půl měsíce.
Zvládli jsme to!
V oboru cestování nejste žádným nováčkem,
známý je například již zmíněný rozhlasový
a televizní seriál Po Česku nebo Svět na kolejích. Určitě však necestujete jenom pracovně,
ale i soukromě. Preferujete cestování vlakem,
autobusem, autem či letadlem?
Každé má své výhody. V autě jste pánem svých
„kroků“, cesta letadlem voní dálkami, autobus
má kouzlo „účastníků zájezdu“ a vlak, to je
pro mě nostalgie, anebo svoboda s notebookem v pendolinu. Zapomněla jste ještě na loď,
a cestování po vodě, to já miluji. A konečně –
hlavně jsem odjakživa chodec, takže pokud to
jde, nejraději dojdu všude pěšky.
Zažil jste na svých cestách situaci, kdy Vám
opravdu nebylo do smíchu, a nebo naopak,
kdy ta situace byla až směšná?
Takových situací byla celá řada. Napadá mě, že
úsměvné bylo, když mě kdysi v Japonsku oblékaly do kimona drobounké Japonky. Při mé
výšce 189 centimetrů, měly docela problém
sehnat pro mě dost dlouhé kimono. Nakonec
je našly.
Kdybyste měl porovnat služby u nás a v zahraničí, jak by Česká republika v posledních
letech obstála?
Myslím, že situace se hodně zlepšuje. Když
jezdím po natáčeních, chodíme třeba na obědy do restaurací a musím říci, že dnes se u nás
najíte dobře skoro všude. Také hotely už jsou
často nesrovnatelné s těmi, které člověk pamatuje. Na druhé straně, v chování personálu je
ještě co zlepšovat. Hlavně by občas neškodil
nějaký úsměv a více vstřícnosti vůči zákazníkům. Nestydět se za to, že sloužím!
První díly cyklu už běží na obrazovkách a setkávají se s příznivým ohlasem, co byste vzkázal divákům, aby zůstali sedět i u dílů následujících?
Koukejte se dál. Dozvíte se řadu zajímavostí,
ale hlavně praktické věci, které by se vám mohly hodit.
Takže..., jak již bylo řečeno panem Václavem
Žmolíkem, koukejte se dál. A pro ty, kteří nestihli cyklus sledovat od začátku, chystáme
od dalšího vydání seznámení s prvním dílem
– Hotely dnes.
redakènì upravila: A. Stušková
foto: poskytl V. Žmolík a archiv NŽU
21
krásy naší země
Pokud vyjde v letních mìsících poèasí, není
na cestování po krásách naší zemì lepšího
období. My mìli na sluníèko štìstí, a tak
jsme také hodnì cestovali. Ze západních
Èech jsme se pøesunuli až na úplnì opaèný
kraj republiky, dolù k rakouským hranicím, do mìsta Mikulova.
Malebné městečko se nachází v jihomoravském kraji, v okrese Břeclav. Má něco přes 7 000
obyvatel a jeho vznik se zpravidla uvádí na počátek 12. století, kdy byla v místě dnešního Mikulova založena trhová osada, jež byla v roce
1279 povýšena na městečko a v roce 1410 na
město. Dominantu Mikulova tvoří barokní
Cestovní kanceláře nabízejí lákavé
dovolené i poznávací zájezdy
téměř po celém světě. Kdo má
dostatek financí, může si bez problémů zaletět skoro do všech koutů planety.
Zná však člověk zajímavé kouty a zákoutí
své vlastní země? Česká (a také Slovenská) republika má tolik přírodních krás,
historických památek, měst a vesnic,
že určitě stojí za to je navštívit.
A nebudete k tomu potřebovat
ani drahou letenku…
ani vízum.
Mikulov – mìsto s vùní vína
zámek, stojící v těsné blízkosti centra na skalnatém kopci zvaném Zámecký vrch. Na tomto
místě stál původně kamenný románský hrad
z dob Přemyslovců, který ve 13. století připadl Lichtenštejnům a začal být přestavován do
gotické podoby. Lichtenštejnové hrad prodali Ladislavu Kereczenyimu, který začal s jeho
přestavbou na barokní zámek. V roce 1575
se stali novými majiteli hradu Dietrichstejnové, ti pokračovali s rozsáhlými přestavbami,
zejména za Františka z Dietrichstejna. V roce
1719 zámek vyhořel, byl však znovu obnoven
a potřebám Dietrichsteinů sloužil až do roku
1945, kdy v rámci osvobozeneckých bojů opět
vyhořel. Později byl vystavěn podle návrhu architekta Otakara Oplatka. Dnes slouží prostory
zámku ke stálé expozici Regionálního muzea
22
v Mikulově i jako
příležitostné dějiště kulturních
akcí.
Město Mikulov je
památkami doslova protkáno. Přirozené centrum ve své dnešní podobě vzniklo koncem
16. století přesunem původního náměstí do
těsné blízkosti vstupu do zámku. Během první
pol. 17. století zde vyrostla řada renesančních
domů, z nichž se mnohé, téměř ve stejné podobě, dochovaly dodnes. K nejvýznamnějším
patří rohový dům U Rytířů, v dalším rohu náměstí nechal František z Dietrichsteina vybudovat z několika stávajících parcel jednopatrový dům pro kanovníky mikulovské kapituly.
Ozdobou náměstí je kašna, která sloužila jako
zdroj vody pro obyvatelstvo vnitřního města.
Na pilíři je alegorická socha Pomony s rohem
hojnosti a štítem s rodovým znakem Dietrichsteinů. Bez povšimnutí nezůstává ani
nádherné monumentální barokní Sousoší Nejsvětější Trojice.
K velkým turistickým lákadlům patří také Dietrichsteinská hrobka,
dříve bývalý kostel sv. Anny z roku 1623, který
byl vůbec prvním loretánským kostelem v českých zemích. Po požáru byl přestavěn na rodinnou hrobku, v níž dodnes spočívá 45 rakví
s ostatky Dietrichsteinů. A u „zesnulých“ ještě
na chvíli zůstaneme a vydáme se společně na
Dietrichsteinská hrobka
nedaleký židovský hřbitov. Že se Vám zdá tato
představa poněkud morbidní? Kdepak, kdo už
někdy v Mikulově byl, jistě nám dá za pravdu,
že tato prohlídka je velkým zážitkem. Hřbitov
s několika „tisíci náhrobky“ je jedním z nejstarších a nejdůležitějších židovských hřbitovů na
Moravě.
Město Mikulov, a vůbec celý region, přímo vybízí také k pěší turistice a cykloturistice. Čím
dál oblíbenější se stávají projížďky na koních,
na své si přijdou i milovníci golfu v nedaleké
rakouské vesnici Poysdorf, kde mají k dispozici
golfové hřiště. A komu se nechce „za humna“,
do Rakouska a zůstane v Mikulově, tomu je po
celý rok nabídnuta široká nabídka kulturních
akcí. Za všechny jmenujme např. přehlídku
kulinářského
umění
Festival Národů Podyjí, Mikulovské výtvarné
sympozium „dílna“, folklorní Trojfestival Sousedé či tradiční Pálavské
Vinobraní, které má
v Mikulově kořeny již
od roku 1947. Na jeho
Židovský høbitov
oslavy se každoročně
sjíždí tisíce lidí nejen z celé České republiky,
ale i ze zahraničí. Tato významná akce probíhá
vždy druhý zářijový víkend, letos připadla na
dny 12.–14. září. Pro návštěvníky je v průběhu
celých tří dnů připraven bohatý program, který
se odehrává v prostorech historického náměstí, zámecké zahrady a přírodního amfiteátru
pod Turoldem. A kdo z vás letošní Pálavské
vinobraní nestihl, přijměte už nyní pozvání na
rok příští.
23
krásy naší země
Další zajímavostí města
Mikulova je i tzv. Jazzový
chodník slávy před domem slavného mikulovského rodáka,
významného
československého saxofonisty
20.
století, jazzmana Karla
Krautgartnera. Svou hvězdu tu mají např. zpěvačka Eva Pilarová a Vlasta Průchová, bubeník
Pavel Polanský, kapelních Karel Vlach a další.
Hvězdy však nezáří jenom na slavném chodníku, hvězdičky září i nad překrásnou krajinou
celého Mikulovska. Reliéf je utvářen Mikulovskou pahorkatinou s vápencovým hřebenem
Pavlovských vrchů a zalesněným Milovickým
lesem. Nad Mikulovským zámkem se tyčí Svatý kopeček, jeden z kopců Pavlovských vrchů,
který tvoří spolu se zvonicí a kaplí Sv. Šebestiána významnou krajinnou dominantu. Menší
Kaple sv. Rosálie a kaple sv. Barbory se nachází za těmito dvěma dominantami. Kaple
Božího hrobu zaklenutá kopulí je na turistické
stezce v navazujícím lesním porostu.
Svatý kopeèek
Kozí hrádek
vín. Byli si toho vědomi již staří Římané, jejichž
legie tábořily v místech dnešního vodního díla
Nové Mlýny. Po jejich odchodu se pěstování
a zpracování hroznů rozvíjelo zejména v období Velkomoravské říše, kdy vinná réva získala
své pevné místo v zemědělské produkci jižní
Moravy, zejména pak Mikulovska. K vynikajícím značkám tak patří např. víno s příznačným
názvem Probus Marcus Aurelius či Mikulovu
ještě příznačnější Dietrichstein. Vína této značky získávají ocenění na domácích i světových
výstavách. K významným vinařským centrům
mikulovska se řadí také obce Valtice, Dolní Dunajovice, Novosedly, Perná, Sedlec, Pavlov, Dolní Věstonice, Horní Věstonice či Brod nad Dyjí.
My ale zůstali v Mikulově a navštívili jsme pod
Kozím Hrádkem Sklípek u Čermáků, neboť
nedat si v Mikulově pohárek dobrého vína, by
bylo téměř hříchem. Kouzelné prostředí, skvělé víno, něco dobrého na zub, k tomu vstřícný
pan majitel s úžasně veselou
a společenskou maminkou,
pro nás znamenali příjemné
zakončení celodenního putování... abychom příští den
mohli začít znovu.
Sklípek u Èermákù
K základním skalnatým dominantám města
patří také tzv. Kozí hrádek, který se odedávna
podílel na strategické kontrole cest spojujících
Brno s Vídní. Pod ním se nachází v překrásném
prostředí s výhledem na Svatý kopeček řada
vinných sklípků. Vinařství se vůbec na Mikulovsku daří výborně. Zeměpisná poloha, klima
a různorodost půd s vápencovými svahy Pálavy ovlivňují nezaměnitelný charakter místních
24
A začali jsme hned cestou směrem k podzemnímu systému jeskyně Na Turoldu. Nachází se
v přírodní rezervaci vrchu Turold, který je součástí města Mikulova. Jde o největší a nejvýznamnější jeskyni Pavlovských vrchů, které
spolu s jeskyní Liščí díra vytváří více než 2 km
chodeb, síní a dómů.
a nejvyšším počtem slunečných dnů v roce
v celé České republice. Z toho vyplývá, že v Mikulově můžete trávit volný čas a odpočinek
téměř ve všech ročních obdobích. Příjemné
ubytování i zábavu zde naleznete bez jakýchkoliv problémů a veselí a milí lidé vás ochotně
seznámí se vším, co my už nestihli. Co ale vy
ještě stihnout můžete, je blížící se Festival otevřených sklepů. Tak neváhejte a přijeďte!
redakènì zpracováno
foto: Vladimír Stuška
Hodnotu Mikulovska zvyšuje nejenom
krása městských památek, vynikající víno
či okolní krajina. Toto území se vyznačuje také
výjimečným klimatem, tedy mírnější zimou
25
zdraví
K tématu dnešní rubriky Zdraví nás
inspirovalo hned nìkolik událostí.
Tou první byl dojem z naší nedávné
návštìvy mìsta Mikulova, kde jsme
mimo jiné absolvovali i nezapomenutelnou projížïku na koních, tou druhou
bylo pøi návratu do Prahy zcela náhodné setkání s kamarádkou, která se
už léta zabývá hiporehabilitací, nebo-li
léèbou koòmi.
Kùò – toto pøekrásné, ušlechtilé
zvíøe, nás prostì provázelo celým
létem, a to doslova na každém kroku.
Pojïte se nechat provázet také. Pro
mnohé z vás bude jistì pøekvapením,
že jízda na koni je nejenom pøíjemná,
zdraví prospìšná, ale svým zpùsobem
i „zázraèná“.
HIPOREHABILITACE
Kůň v minulosti
Koně byli pro člověka vždy velmi důležití. Už
v pravěku mu sloužili jako potrava, později
člověk koně domestikoval a začal ho využívat
k tahu a jízdě na něm.
Koně sloužili v dopravě,
zemědělství, nezbytní
byli ve vojenství, poskytovali lidem zábavu při
lovech, různých soutěžích a dostizích. Kůň byl
nositelem králů a panovníků, častokrát míval
větší cenu, než zástupkyně ženského pohlaví.
Kůň v současnosti
V současnosti se kůň využívá převážně pro
zábavu, sport a v menší míře ještě i na práci.
Nepostradatelný je například při stahování
dřeva v lesích, zvláště při kalamitních situacích
v obtížném terénu. S koňmi se čím dál častě-
26
ji setkáváme také při
turistickém provozu,
zejména v centrech
historických měst,
můžeme je spatřit
i v cirkusech či pod
policejními hlídkami. Nejkrásnější jsou
však přece jen „na svobodě“, na širokém prostranství. Tam dokážou být
i „zázrační“.
Své o tom ví Mgr. Šárka Smíšková z občanského sdružení Caballinus, která nám tuto
„zázračnost“ více objasní.
Z koňského hřbetu je prý pohled na svět nejkrásnější. Napadlo vás ale někdy, že jízda na
koni může být pro někoho i léčivá? Věděli to již
staří Římané, věděl to i Goethe, věděl to i T. G.
Masaryk... a dnes to ví i rodiče mnoha handicapovaných dětí. Nejenom jízda, ale také kontakt
s tímto ušlechtilým zvířetem, jsou pro mnoho
lidí zdraví velmi prospěšné. Metoda, která terapeutického či pedagogického cíle dosahuje
prostřednictvím spolupráce odborníka a koně,
se nazývá Hiporehabilitace. Patří do skupiny
animoterapií, při kterých se používají nejrozmanitější druhy zvířat. Pouze kůň však svým
klientům nabízí něco navíc. Je to právě pohled
na svět z koňského hřbetu a s ním spojený pohyb, který musí ten, kdo na koni sedí, přijmout
za svůj, přizpůsobit se jeho rozsahu, reagovat
celým tělem na jeho změny. Pravá, levá, přední,
zadní... Je to tak jednoduché a samozřejmé, že
nám ani nepřijde na mysl fakt, že když má člověk sedící na kráčejícím koni nějaké zdravotní
znevýhodnění v oblasti koordinace a řízení pohybu, kůň mu v té chvíli propůjčuje své zdravé nohy a pohyb těla k tomu, aby
zcela bez vědomého úsilí rozhýbal
i on své tělo – v rytmu a rozsahu,
který udává zdravý kůň. „Člověk
a kůň se prolnou v jednu společně
se pohybující bytost“, tak jednoduše popsal tento úžasný pocit již
zmíněný mistr pera Goethe. „Je to
nejrychlejší tělocvik, protože cvičí celé tělo najednou“, tvrdíval zase T. G. Masaryk.
V současnosti oboru hiporehabilitace, využívajícímu k léčbě pohyb koně v kroku, říkáme
Hipoterapie. Nejčastějšími uživateli „této medicíny“ jsou děti s dětskou mozkovou obrnou
a koordinačními potížemi. Nesmíme však opomínat ani další diagnózy, ale jejich výčet by byl
tak dlouhý, že by se sem ani celý nevešel, a tak
uvedu jen ty nejčastější: skolióza, stavy po úra-
zech, amputacích,
roztroušená skleróza, svalová onemocnění. Všechny
jmenované souvisí
s poruchou v oblasti
vzniku a řízení pohybu.
Hiporehabilitace je využitelná i v oblasti psychologie a psychiatrie. Tento její obor se nazývá Terapie s využitím koně psychologickými
prostředky. V maximální míře se při ní zužitkovává kontakt s koněm, nácvik a učení činností
kolem něj v kooperaci s terapeutem a dalšími
klienty. Na svezení, a tudíž protažení a rozhýbání těla, samozřejmě dojde také. Obdobně je
tomu i v oboru, nazývaném Aktivity s využitím koní, kde se při aplikaci metody uplatňují
pedagogové a speciální pedagogové.
Na největší dávku pohybu pak dochází při Parajezdectví. Všichni, kdo Hiporehabilitací začnou ovlivňovat svůj zdravotní stav, zde mají
možnost zúročit své pokroky na poli sportu pro
handicapované. Pod pečlivým vedením a dozorem specializovaných odborníků tak mohou
závodit v disciplínách: paravoltiž, paradrezůra,
parawestern, paravozatajství či paraparkur...
a divili byste se, co všechno dokážou. Pokud se
chcete přesvědčit sami, na vlastní oči, přijeďte
se na některou z akcí podívat. Bližší informace
najdete na webu České hiporehabilitační společnosti www.hiporehabilitace-cr.cz. nebo na
níže uvedeném telefonním čísle. Společnost
ČHS vznikla v roce 1991 a sdružuje všechny
provozovatele, uživatele a sympatizanty Hiporehabilitace v ČR. Nechcete se přidat také?
Mgr. Šárka Smíšková
Èlen výkonného výboru
Èeské hiporehabilitaèní spoleènosti
www.hiporehabilitace-cr.cz
o.s.Caballinus, www.caballinus.cz
tel. + 420 602 137 843
2
27
historie
Historie kapesních
(a náramkových) hodinek
Galileo Galilei
Norimberské vajíèko
28
Roku 1581 sledoval sedmnáctiletý chlapec
v katedrále v italské Pise lampu s věčným světlem. Zaujalo ho, že když lampa opisuje velký
oblouk, kývá se rychle, když se oblouk zkrátí,
rychlost klesne, ale každý kyv, bez ohledu na
to, jak je dlouhý, trvá stejně. Bystrému chlapci
jako časomíra posloužil vlastní tep. Není podstatné, do jaké míry je tento příběh pravdivý.
Podstatné je, že ten chlapec se jmenoval Galileo Galilei a že tento pozdější slavný fyzik, astronom, matematik a filozof dal světu vynález,
který hodiny tak zoufale potřebovaly: kyvadlo. Protože sám
hodinář nebyl, použil kyvadlo
jako časoměrný prvek buď jeho
syn Vincenzo nebo pravděpodobněji známý nizozemský
fyzik a matematik Christian Huygnes (asi roku
1657). Kyvadlo dalo hodinám potřebnou přesnost a umožnilo použít minutovou ručičku.
Dalším důležitým vynálezem tohoto období,
dodnes používaným, byla výroba hodinových
ložisek z drahých kamenů vynikající tvrdosti.
Tento objev je připisován Švýcaru Nicholasu
Facciovi a datován rokem 1704.
Závaží a kyvadlo sice umožňují sestrojení hodinového stroje s relativně značnou přesností, nehodí se však pro kapesní nebo dokonce
náramkové hodinky. Stavbu hodin malých
rozměrů umožnilo nahrazení tíhy závaží silou
spirálové pružiny – hodinového pera. Prvním
kapesním hodinám poháněným pružinou se pro
jejich velikost a tvar říkalo
„norimberské vajíčko”.
Sestrojil je kolem roku
1500 norimberský mistr
hodinář Peter Henlein.
Během následujících let vznikaly desítky dalších návrhů, ale hodiny stále ještě plně nevyhovovaly. Především rozdíly v teplotách způsobovaly, že hodiny ovládané perem měnily
svoji rychlost. Teprve až v 18. století došlo, a to
téměř najednou ve 3 místech, v Anglii, Francii
a Švýcarsku, k sestrojení skutečných chronometrů založených na principu pera a nepokoje.
Nepokoj je tvořen setrvačníkovým kolečkem
(setrvačkou), kterým střídavě na obě strany
pohybuje slabá spirálová pružina (vlásek). 19.
století přineslo do výroby hodin mnoho nového a je dokladem zručnosti a dovednosti Ev-
Norimberské vajíèko
Prázdniny skonèily, dovolená se také
aké pomalu blíží ke konci, konèí doba vyspáce, povinnosti. Nastává èas, kdy je potøeba
vání a lenošení. Zaèíná škola, práce,
éna mladších roèníkù, mùžeme vypozorovat,
sledovat „èas“. U vìtšiny lidí, zejména
že pokud chtìjí zjistit „kolik je“, vytahují z kapes, brašen a kabelek ve velké míøe
mobilní telefony. Je však všeobecnì známo, že charakter a postavení èlovìka
se mìøí i podle toho, zda má na ruce hodinky a nebo jen „èuèí“ do mobilu.
Ohlédneme-li se zpìt do historie, kapesní hodinky byly znakem vysokého spoleèenského postavení. Dnes si je mùže poøídit témìø každý, ale ne každý tak udìlá.
Škoda... i když tøeba po pøeètení našeho èlánku pár nositelù tohoto dalšího
„zázraku“ opìt pøibude.
ropských hodinářů. Za ty nejšikovnější bývají
tradičně považování Švýcaři, z nich pak tím
úplně „nej” zřejmě Louis Brandt, který založil
svoji dílnu ve stejném roce, ve kterém vznikla
i švýcarská konfederace (1848). Jméno tohoto
výrobce není obecně známo, avšak
jméno jeho výrobků určitě: OMEGA.
V roce 1900, kdy
obdržely v Paříži
omega
Velkou cenu, jich
téměř 1 000 zaměstnanců vyrábělo už 200 000
ročně.
Náramkové hodinky
První náramkové hodinky vyrobila roku
1904 firma Cartier pro francouzského letce
Alberta Santose -Dumonta. (Významný letecký průkopník a konstruktér, který sestrojil první
skutečně řiditelnou vzducholoď na svě-
od roku 1969 japonskou firmou Seiko. Indikace
byla zprvu také číslicová, displejem se svítícími
diodami (LED) nebo kapalnými krystaly (LCD).
Později se více prosadily elektronické hodinky
s mechanickou indikací ručkami. Zatím poslední novinkou jsou elektronické hodinky s automatickou rádiovou synchronizací, jejíž chyby
chodu jsou v řádu nanosekund za den.
Slavné znaèky
Dodnes jsou pojmem hodinky švýcarských
značek. Magický nápis „Swiss made“ je určitě
zárukou kvality. K nejvýznamnějším a nejprestižnějším značkám této země se řadí již zmíněná značka OMEGA.
tissot
Tyto hodinky určitě
nepatří k nejlevnějším, ale jde o naprostou klasiku. Další významnou značkou je
TISSOT. Firma, která
v roce 1853 představila první masově vyráběné kapesní hodinky. Již od svého vzniku patří k největším inovátorům. Hodinky této značky nosili např. Elvis
Presley, Nelson Mandela či Carmen Miranda.
Carmen Miranda
Elvis Presley
tě). K jejich rozšíření
pak přispěla zejména
1. světová válka, která oblékla muže celé
Evropy do uniforem,
a u těch nebyly vesty,
do jejichž kapsiček by si mohli hodinky dávat.
Od této doby začaly náramkové hodinky čím dál
rychleji nahrazovat hodinky kapesní. Vyráběly
se v nejrůznějších tvarech
a designu, od levných kolíčkových až po velmi drahé a technicky dokonalé
stroje.
V 50. letech se začaly vyrábět hodinky s automatickým natahováním, nejčastěji excentrickým segmentem (rotor), který se při pohybu
ruky otáčí a natahuje pero. Další významnou
novinkou byly křemenné hodinky (quartz),
poprvé vyvinuté ve Švýcarsku, ale vyráběné
Nelson Mandela
V roce 1930 se firmy TISSOT a OMEGA na určitou dobu spojily a hodinky TISSOT-OMEGA „z této éry“ se staly nejvyhledávanějšími sběratelskými předměty.
Z dalších, neméně významných značek jmenujme např. Alpina, značku s dlouhou tradicí
a pozoruhodnými modely. Cenově dostupná
je značka Atlantic, navíc jde o firmu, která
jako jedna z prvních uvedla na trh vodotěsné
hodinky. Oproti tomu za značku hodinek Patek Philippe je třeba sáhnout do kapsy pěkně
29
historie
Jackie Kennedy
Andy Warhol
Ginna Lolobrigida
hluboko. Sáhli např. nositelé Ginna Lolobrigida, Andy Warhol nebo Jackie Kennedy. V červnu roku 2007 byly náramkové hodinky Patek
Philippe Sky Moon Tourbillon na aukci v New
Yorku vydraženy za 1 240 400 dolarů!
K dalším významným
značkám patří Festina,
tuto značku má asi
většina z nás
spojenou
s nejslavnějším cyklistickým závodem Tour de France, a nesmíme také zapomenout zmínit značku
Rolex, zřejmě nejznámější, avšak
ne nejluxusnější, za jakou je tato
značka často mylně považována. Co se však týká podvodných
prodejů „zaručeně pravých“ ho-
dinek této značky, je bohužel jasnou, smutnou,
držitelkou prvenství. V nekonečném výčtu značek bychom mohli ještě zmínit značku Swatch,
známou ohromnou rozmanitostí jednotlivých
modelů pro pány, dámy i děti, hodinky této
značky jsou charakteristické syntetickými
materiály různých barev, vzhledově často až
„ztřeštěných“ modelů.
Èeské hodinky
Našim hodinářům je známo, že tuzemská výroba náramkových hodinek byla zavedena
v letech 1953 až 1956 v závodě Chronotechna
02 v Novém Městě nad Metují, který se později
30
stal samostatným národním podnikem a přijal název Elton. Málokdo však
ví, že téměř ve stejnou
dobu, v roce 1956 a 1957
se pokusily o zavedení
výroby náramkových hodinek také Adamovské
strojírny n. p. v Adamově u Brna. Tyto hodinky
dostaly značku ADAST.
Nejznámější značkou hodinek na našem trhu,
které hrají „prim“, je ale přece jen značka PRIM.
Je málo lidí, kteří by je neznali. Buďto jsou ještě
příliš mladí, než aby zažili výlučné postavení
této značky na českém trhu, nebo dostali za
dobré vysvědčení hodinky značky Ruhla či Slava. Avšak většina Čechů, Moravanů a Slováků
dostala jako své první náramkové hodinky právě „Primky“. PRIM, původně Spartak,
jsou vyráběny od roku 1949. Od
té doby bylo vyrobeno asi 16
milionů hodinek této značky.
Firma se dnes orientuje na
malosériovou a zakázkovou
výrobu kvalitních mechanických, a méně i quartzových,
náramkových hodinek. Ačkoli
měla kdysi zkušenosti s výrobou
vlastních strojků, osazuje dnes do svých
pouzder švýcarské mechanické strojky ETA
a quartzové Ronda. Značku PRIM lze označit příměrem „rodinné stříbro“. V době, kdy
je většina značkových hodinek vyráběna či
montována pod švýcarskou vlajkou a zbytek
hodinářského průmyslu je umístěn převážně
„v Asii“ měli bychom si tradice a hodnoty značky PRIM o to více vážit.
Závìrem
Nejběžnější podoba dnešních hodinek pro
běžné použití jsou elektronické (quartzové)
náramkové hodinky s ručkovou indikací. Lepší hodinky mají vodotěsné pouzdro, safírové
sklo, které se nepoškrábe, případně certifikát
přesnosti chodu. Kromě toho se vyrábí množství luxusních hodinek, ale také množství „padělků“. Čím dál rozšířenější začíná být i výroba
replik a „nostalgických“, napodobenin starších
hodinek. Na trhu se objevují i hodinky ukazující fázi Měsíce, s hodinovým nebo i minutovým bitím a podobně. Hodinky jsou krásným
módním doplňkem, prestižním předmětem,
bývají různě zdobené jako šperky a podléhají proměnám módy. Ať už máte hodinky
v hodnotě desetitisíců, tisíců či i stokorun,
pamatujte, že pokud se Vás někdo zeptá,
kolik je hodin, zapůsobíte lépe mrknutím
na ruku, než odtrhnutím mobilu od ucha ))
Příště historie šperků
redakènì upraveno
zdroj a foto: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hodinky
www.hodinarstviwildt.cz
| E-mail:[email protected]
SERVIS
Opravujeme hodiny, budíky, hodinky, starožitné hodiny,
celkové opravy, částečné opravy, drobné opravy na počkání,
zkouška vodotěsnosti.
HODINÁŘSTVÍ
V naší prodejně nabízíme hodiny, budíky, hodinky , řemínky, řetízky, prstýnky,
stýnky náramky z chirurgické
oceli. U nás zakoupené řemínky zkracujeme a montujeme zdarma.
E-SHOP
Nakupovat můžete i z pohodlí Vašeho domova, v našem e-shopu je pro vás připraven široký výběr
zboží z naší prodejny. Zboží zakoupené v e-shopu zasíláme na dobírku.
Adresa: U Kavalírky 514, 150 00 Praha-Košíře, telefon: +420 257 215 537, mobil: +420 608 304 999
Otevírací hodiny:
Pondělí–čtvrtek 9.00–12.00 | 14.00–18.00
Pátek: 9.00–12.00 | 13.00–16.00
31
vzpomínka
V dnešní rubrice budeme vzpomínat
na flétnistu, hudebního pedagoga,
zakladatele a propagátora myšlenky
dechové rehabilitace, na èlovìka,
který nadevšecko miloval muziku,
který uctíval základní rodinné tradice a slušnost chování, který byl zapáleným vlastencem a vštìpoval lidem
nejen lásku k hudbì a mateøskému
jazyku, ale také k sobì samým.
Prof. Václav Žilka
Václav Žilka se narodil 19. září 1924 v Ostravě. Lásku k hudbě zdědil po své matce, základy a nadšení pro popularizaci hudby pak získal zejména u svého strýce, skladatele Josefa
Schreibra v Ostravě. Mimo hudební nadání
byl obdařen také krásným hlasem, a tak nějaký čas váhal mezi dráhou tenoristy a flétnisty.
Nakonec zvolil. Vystudoval konzervatoř v Brně
u flétnisty Dr. Hynka Kašlíka, poté studoval na
brněnské JAMU, později AMU v Praze. Sem
přešel v roce 1952 na pozvání Českého noneta,
komorního souboru České filharmonie. Se svou
flétnou měl během jedenácti let, kdy byl členem Noneta, možnost procestovat téměř celý
32
svět. Nejraději vzpomínal na pobyt u jednoho
černošského kmene uprostřed buše v Jihoafrické republice. „...tenkrát mi do smíchu nebylo.
Náčelníkovi kmene se totiž zalíbila moje kamera
a chtěl mi za ni dát své dvě dvanáctileté dcery.
Nakonec se mně i souboru podařilo odjet, ale na
rozloučenou jsem musel vypít podivnou tekutinu
z kokosového ořechu. Později jsem zjistil, že šlo
o sliny bojovníků kmene,“ vyprávěl Václav Žilka,
s humorem sobě vlastním, před několika lety
v rozhovoru pro MF DNES.
Po odchodu z Noneta, k němuž byl podle slov
dcery Veroniky přinucen z politických důvodů,
se stal v letech 1963 až 1987 členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Učil též na
plzeňské konzervatoři, kde v roce 1973 založil
soubor Collegium di flauti. Předtím vyučoval
nějaký čas také na brněnské konzervatoři, na
pražské učit nesměl. „Tatínek byl velkým bojovníkem proti KSČ, proto také nesměl dlouhou dobu učit,“ vzpomíná opět
paní Veronika.
Václav Žilka propagoval hraní na
nástroj, který byl do té doby spíše
opomíjeným. Ukázal, že s kouskem
provrtaného dřeva, jakým zobcová flétna vlastně je, lze dokázat
divy. Hraní na flétnu pojal ne jako
školu „hraní“, ale jako školu „hrou“.
Zaměřil se zejména na nejmenší
děti, které se spolu s rodiči nebo
prarodiči mohly účastnit jeho víkendů v rámci projektu Dřevěná
píšťalka. Tyto projekty vedly děti
k hudbě, ale učily je i správnému
společenskému chování. Bez houževnatosti profesora Žilky, jeho
obětavosti, energie a smyslu pro
humor, se kterými překonával občasné nepochopení a nedůvěru,
by však tato netradiční muzikoterapie jistě nenašla tak široké uplatnění a neměla takovou popularitu, jakou bezesporu měla. Téměř
tři desítky let pořádal letní tábory
v Říčkách v Orlických horách, kam
přijímal jen děti s jedním z rodičů
či prarodičů. Vždy trval na tom,
aby dítě doprovázeli, neboť to tak
podle něj vedlo k utužování vztahů v rodině. „Vnáší to do rodiny
pohodu a lásku,“ zdůrazňoval pan
Václav Žilka věnoval hudbě celý život, veřejnosti byl však nejvíce známý zejména
díky dlouholetému projektu, zvanému
Dřevěná píšťalka. Co i po létech cyklus Dřevěná píšťalka pro Václava Žilku znamenal?
„Kdyby mi někdo z vás položil otázku, co pro
mě po 28 letech na cyklu Dřevěná píšťalka
nejvíce i dnes těší, mám odpověď jako na
dlani: všichni mladí, co mi už léta pomáhají
v souboru Aulos (Aulos - orchestr zobcových
fléten dětí a rodičů, jehož byl Václav Žilka
ředitelem), a také na každém pořadu asistují
při výuce v hledišti. Patří k těm nejmilejším
žákům. Radost mám i z těch, kteří mě často
zastavují na ulici a po letech se připomínají
jako bývalí návštěvníci cyklu; rádi vzpomínají, hudba je i nadále provází životem. Ušlechtilí, nadějní lidé, dali se na správnou cestu.“
Jak se dělá muzikant, nakladatelství Petrklíč, Praha 2004
Žilka. V posledních letech
si však stýskal nad upadajícím zájmem rodičů, kteří
si na své děti neumí nebo
nechtějí udělat čas, ale pak
se diví, jak to dopadá. Bohužel právě kvůli tomuto
nezájmu cyklus Dřevěná
píšťalka, který v 80. letech
o víkendech navštěvovalo
až 800 rodičů a dětí, po 27
letech skončil.
33
vzpomínka
Profesor Václav Žilka, zastánce rodinné výchovy a rodinných vztahů, byl mimo jiné i velmi
uznávaným propagátorem myšlenky léčby
astmatu dětí, právě pomocí hry na zobcovou
flétnu. Dokázal tak skloubit přínos dětí do hudebního dění, navíc spolu s léčebnými účinky.
V projektu nazvaném Léčivá píšťalka, vyučoval dechovou gymnastiku pro léčbu astmatu
hraním na dechové nástroje, zejména na zobcovou flétnu. Tuto metodu převzal v polovině
70. let od amerického lékaře Meyera Markse.
Ten však zobcovou flétnu nepoužíval. Jenže
právě ta se hodí už i pro malé děti, díky velmi
malé spotřebě vzduchu.
víc jim dal radost ze hry a základ muzicírování.
Těžko již spočítat, kolik malých pacientů, ale
také kolik rodičů zapojil a zasvětil do své netradiční „kouzelné píšťalky“.
Václavu Žilkovi se
podařilo zábavnou formou učit
ty nejmenší pískat na zobcovou
flétnu a hraní
dokonce povýšil na léčebnou
metodu při astmatických potížích. Jako první
na světě uvedl
do praxe hudebně terapeutický projekt
již zmíněného
dr.
Markse.
Žilkův slabikář pro
astmatické děti „Veselé pískání, zdravé dýchání“ s podtitulem „slabikář pištců malá škola hry
na zobcovou flétnu“, se stal hitem i v Americe.
Svou metodou přispěl ke zlepšení zdraví mnoha dětí nejenom u nás, ale také v zahraničí.
„Já se vždycky díval s velkou rezervou na
lidi, kteří nemají rádi muziku. Něco s nimi
není v pořádku. Něco vážného. Jako s lidmi,
kteří nemají rádi louky a lesy a děcka. Ono
to není náhoda, že lidi na venkově zpívají
víc než ve městě. Všechny krásné lidové písně se narodily na vesnici. Já kdybych mohl,
tak zavedu pro každého, kdo chce dostat
nějaké veřejné místo, včetně prezidentů,
mnisterských předsedů, poslanců, zkoušku,
a připustil bych jenom ty, co mají rádi
muziku. Já lidem, kteří nemají rádi muziku,
nedůvěřuji.“
Těžko už spočítat všechny ty malé i velké „pištce“, které naučil pomocí bránice „vyfoukávat“
astma, posílil jejich sebedůvěru, psychiku a na-
Jak se dělá muzikant, nakladatelství Petrklíč, Praha 2004
K zajímavým a nezapomenutelným počinům
pana Václava Žilky patří jistě i nesmrtelná
znělka rozhlasového večerníčku Hajaja, kterou
nahrál na flétnu v roce 1961 a dodnes ji rádi
poslouchají jak malí, tak i velcí rozhlasoví posluchači.
Pan Václav Žilka byl ženatý a měl tři děti, z nichž
dvě se vydaly v otcových šlépějích – dcera Jarmila, pěvkyně a dříve harfenistka, a syn Štěpán
flétnista a skladatel. Nejmladší dcera Veronika
Žilková (Stropnická) se dala na hereckou dráhu, hrát na flétnu samozřejmě umí.
Václav Žilka zemøel 13. dubna
2007 v pražské støešovické
nemocnici ve vìku 82 let.
Jarmila a Štìpán
Za propagaci české hudby a projektu pomoci
alergickým dětem byl Václav Žilka několikrát
Senátem navržen na udělení medaile Za zásluhy. Pyšnit se mohl řádem Zlatého srdce,
který mu udělil Svaz invalidních dětí. Hudbě
zasvětil celý život a nikdy nepřestal věřit, že
ono známé „Co Čech, to muzikant“, bude zase
jednou platit...
redakènì zpracováno
zdroj a foto: wikipedia.org/wiki/Václav_Žilka a archiv NŽU
použity citace z knihy: Jak se dìlá muzikant, nakladatelství Petrklíè,
Praha 2004
Verunka 15 let
V roce 1994 obdržel Václav Žilka SENIOR PRIX.
Jde o cenu, kterou uděluje každoročně NADACE
ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za celoživotní
uměleckou činnost.
Václav Žilka pøi nadaèních setkáních
35
k am za kulturou
Kam za kulturou
Praha
22. září – 20. listopadu / Mezinárodní hudební festival Struny podzimu 2009. Letošní 14. ročník
festivalu nabízí více premiér než kdy předtím. Zahájení proběhne ve Stavovském divadle profilovým
koncertem Ivy Bittové, debutově se v České republice představí například legendární jazzová zpěvačka
Cassandra Wilson, hudební divadlo Heinera Goebbelse ad.
www.strunypodzimu.cz
29. října / Bohuslav Martinů – Hry o Marii, PREMIÉRA opery. Originální hudebně dramatické dílo
složené ze čtyř samostatných a kontrastních částí vytvořil Bohuslav Martinů v letech 1933–34.
Ústředním tématem je dobrotivost a soucitnost Kristovy matky Marie
www.narodni-divadlo.cz
10. října / Oscar Wilde – Ideální manžel. I po 100 letech téma stále aktuální, kromě očekávaného
wildeovského humoru rezonuje s dnešní dobou i se současnými politickými praktikami. V hlavní roli
S. Postlerová, A. Elsnerová, Z. Adamovská ad. Uvádí Divadlo na Vinohradech.
www.dnv-praha.cz
23. ledna 2010 ! / Wolfgang Amadeus Mozart – Cosi fan tutte, PREMIÉRA. Další pokračování
mozartovského seriálu ve Stavovském divadle. Účinkuje orchestr a sbor opery Národního divadla.
www.narodni-divadlo.cz
Brno
21. listopadu / Probuzení jara (Spring Awakening), česká PREMIÉRA. Kdysi skandální tragedie
dětství a dospívání německého dramatika Franka Wedekinda dostala novou podobu z pera
amerických autorů, textaře S. Satera a skladatele Duncana Sheika. Uvádí Městské divadlo Brno.
www.mdb.cz
23. října / Thomas Bernhard – Německý oběd, PREMIÉRA. Bernhardovy texty jsou natolik originální,
že je nemožné jejich autora spojovat s určitým literárním směrem. V režii Arnošta Goldflama uvádí
Divadlo Reduta.
www.ndbrno.cz
Ostrava
15.–18. října / XIV. Mezinárodní soutěž velkých dechových orchestrů Ostrava 2009.
Mezinárodní soutěže velkých dechových orchestrů v Ostravě se konají ve dvouletých intervalech
a mají vysokou uměleckou úroveň. Velkou měrou přispívají k rozvoji mezinárodní spolupráce v oblasti
velkých dechových orchestrů. Pořádá Dům kultury města Ostravy.
www.dkmoas.cz
Liberec
10. října / Giacomo Puccini – Tosca. Příběh tří lidí, slavné operní pěvkyně, volnomyšlenkářského
malíře a sadistického policejního ředitele, kteří jsou lapeni v osidlech milostné touhy a politických
intrik. Nového nastudováni Toscy se chopil uznávaný divadelní a operní režisér Luc Bondy.
www.dkmoas.cz
29. října / Marná opatrnost – je nazývána prabábou baletu. Na jevištích celého světa prožila,
a hlavně přežila, pod různými názvy přes 200 let. Uvádí Divadlo F. X. Šaldy.
www.saldovo-divadlo.cz
Pardubice
17. října / V. Vančura, J. Seydler – Markéta Lazarová, 1. PREMIÉRA. Velké plátno i intimní příběh.
Lidství v plné krutosti i něze. Srdnatost mužů a síla žen. Vše v nové dramatizaci klasiky čs. literatury,
filmu a dnes už i divadla. V režii J. Seydlera uvádí Východočeské divadlo Pardubice.
www.vcd.cz
36
Plzeň
9. října / Národní soubor lidových písní a tanců Čínské lidové republiky. Soubor patří
k nejvýznamnějším čínským souborům. Zabývá se studiem, nahráváním a šířením lidového umění, sbírá
a archivuje lidové písně a tance a vytváří nová originální umělecká díla. Vystoupí v Divadle J. K. Tyla, ve
Velkém divadle. Začátek v 19.00 hod.
www.djkt-plzen.cz
Olomouc
16. října / Alan Jay Lerner, Frederic Loewe – My Fair Lady, PREMIÉRA. Nejhranější světový muzikál
o prostořeké květinářce. Na olomoucké scéně mělo uvedení tohoto muzikálu vždy mimořádný
úspěch. Inscenaci, nastudovanou pod režijním vedením pana Gustava Skály, který současně bude
i choreografem tohoto představení, uvádí Moravské divadlo Olomouc.
www.moravskedivadlo.cz
Jihlava
9. září – 7. listopadu / Picasso v Jihlavě! Grafiky, kresby a plakáty – inspirace býčí arénou a minotaury.
Výstava v Domě Gustava Mahlera poprvé prezentuje nejlepší grafické listy s tématikou býčích zápasů.
www.picassovjihlave.cz
Strakonice
21. října / Celtic Energy – the Best Of Irish Dance. Charakteristická irská hudba s velkolepou taneční
show souboru MERLIN. Atmosféru tohoto programu působivě zvýrazňuje scénické a světelné vyznění
a mnoho kostýmových převleků. Dům kultury, začátek v 19.30 hod.
www.strakonice.cz
Valtice
4. října / Valtické vinobraní. Slavnost vinařů a milovníků burčáku a vína začne slavnostním průvodem,
který odstartuje ve 12.00 hod. v areálu Střední vinařské školy.
www.vinopark.cz
Uherské
Hradiště
16. října / Dobrý den (druhý) aneb Každý den dobrý. Hudební revue plnou písní (ne)všedního
humoru, povídání a překvapených hostů, připravili herci Slováckého divadla. Účinkují: David Vacke,
Pavlína Vašková, Josef Fojta, Tomáš Šulaj ad. Začátek v 19.00 hod.
www.slovackedivadlo.cz
Uherský
Ostroh
16.–18. října / Ostrožské hody s právem. Hody z právem je tradice, která se koná každoročně už od
nepaměti. Na přehlídku místních krojů i zvyků se schází velké množství místních i přespolních obyvatel,
hlavní slovo má hodová chasa, která pořádá hody s nápomocí města. Starosta pak udělí nebo neudělí
souhlas k pořádání hodů. Hody v Uherském Ostrohu patří v okolí k nejvyhlášenějším.
www.ostrozsko.cz
Hodonín
13. října / Houslový recitál člena vídeňských filharmoniků Libora Meisla a klavíristky Věry Meislové.
Pořádá Hodonínský symfonický orchestr a smíšený pěvecký sbor. Místem konání je víceúčelový sál
Evropa. Začátek v 19.00 hod.
www.hokus.cz
Kyjov
13.–15. listopadu / Martinské hody. Sdružení přátel Slováckého souboru zve na tradiční každoroční
Martinské hody. Jedná se o místní výroční slavnost, která vrcholí druhým dnem velkým krojovaným
průvodem, třetí den pak odpoledním průvodem zakončeným tradičním Mlácením káčera. Jedná se
o místní přehlídku tradic a folklórních zvyků.
www.slovackysoubor.cz
37
kalendárium
Kalendárium
Paní Kvìta Fialová (Herecká asociace)
NADACE ŽIVOT UMÌLCE
dodateènì blahopøeje všem
uvedeným jubilantùm k jejich
narozeninám.
narozena 1. 9. 1929, SENIOR PRIX udělena v roce 1993
Pan Jiøí Novák (Společnost koncertních umělců)
Záøí
narozen 5. 9. 1924, SENIOR PRIX udělena v roce 1993
Paní Jana Štìpánková (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE)
narozena 6. 9. 1934, SENIOR PRIX udělena v roce 2004
Pan Václav Èapek (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE)
narozen 12. 9. 1934, SENIOR PRIX udělena v roce 2005
SENIOR PRIX – cena,
kterou udìluje NADACE
ŽIVOT UMÌLCE jako
podìkování za celoživotní
umìleckou èinnost.
Pan Jiøí Bažant (Svaz autorů a interpretů)
narozen 27. 9. 1924, SENIOR PRIX udělena v roce 1994
Pan Otakar Brousek (Herecká asociace)
narozen 28. 9. 1924, SENIOR PRIX udělena v roce 1995
Paní Jaroslava Tichá (Herecká asociace)
narozena 30. 9. 1929, SENIOR PRIX udělena v roce 2002
Pøíští vydání: Seznámíme vás s novì chystanou premiérou filmu Pamìtnice, ve které úèinkuje øada umìlcù
ocenìných SENIOR PRIX, osobností vydání bude hereèka Nina Jiránková (jedna z úèinkujících), pøeètete
si zajímavou historii šperkù a šperkovnictví, vzpomeneme na šaramantní hereèku a zpìvaèku Nelly Gaierovou,
zavítáme do mìsta Znojma a mnohé další.
Podìkování: Národní divadlo, Mìstská divadla pražská, Filharmonie Hradec Králové, Nadace Partnerství,
Mìsto Mikulov, Hodináøství Wildt, Vína Dietrichstein, Èeský rozhlas 3 – Vltava.
Všem jmenovaným dìkujeme za poskytnutí inzerce.
38
TAJENKA: Světoznámé značky hodinek
Tajenka: OMEGA ROLEX
- -- -- - - - - - - - - - - - --------------------- ----------------------PØEDPLATNÍ LÍSTEK NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE
Nadaèn í listy
Nadaèní listy
Nadaèn í listy
Nadaèní listy
Nad aèní listy
JAR OS LAV
ÈEJKA
básník
pohybu
ZITA
TOVÁvínku...
KABÁles
ou ve
e ou
obl
ob
s nno
-slo 2 final.indd
JARMILA
ze srdce...
28.5.2008 9:33:41
KAREL FIALA
è.6/08 øíjen
Nadaèní listy
è. 15/záøí 2009
1
8 8:41:18
EELL
KAREL
Jiø í
SUCHÝ
Gentlemanem
v každé dobì
U -slo 3 final.indd 1
è.5/08 záøí
23.9.2008 10:38:01
15.4.200
è.7/08 listop
ad
Nadaèní listy
N d è listy
Nadaèní
Nadaèní listy
N
Na
Nadaèní listy
sty
Nadaèní listy
František
š e k Peterka
e r ka
Eva Hrušková
– šśastná Popelka
por
herec s dušíí ssportovce
è.8/prosinec 08–leden 09
øíkej mi to prosím potichouèku ...
è.9/únor 2009
osobnost
Zorka
Zork
k a Kohoutová
o
Soòa Èervená
Královna
Královn
na èes
èeské ddechovky
e
Mikulov
Václav Žilka
krásy naší zemì
è. 10
10/bøezen
0/bøezen
0
/bøezen
/
2009
Václav
Václ
Vác
Vá
lav P
lav
Po
Pokorný
k
Nadaèní listy
è. 14/èervenec–srpen
èervenec–srpen 2009
vzpomínka
Jaroslavv Su
Suchán
Suchánek
ánek
án
… ctí èeský jazyk
azyk
az
è. 11/duben 2009
èè. 13/èerven 2009
9
Eva Pilarová
Ema Skálová
Krása a temperament...
è. 12/kvìten
12/kvìten 2009
200
09
osobnost
vzpomínka Waldemar Matuška
fenomén Zlatý Slavík
kalendárium
- -- -- - - - - - - - - - - - --------------------- -----------------------
PØEDPLATNÍ LÍSTEK
NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE
...............................................................................................................................................................................
Jméno a příjmení objednávajícího
...............................................................................................................................................................................
Adresa a PSČ
...............................................................................................................................................................................
Telefon / e-mail
půlroční předplatné 100 Kč
roční předplatné 200 Kč
V ceně je zahrnuto balné a poštovné
Kupon zašlete na adresu: A. Stušková, Mánesova 983/36, 120 00 Praha 2, Vinohrady.
Předplatné zašlete na uvedenou adresu nebo na číslo účtu 1830237001/5500,
variabilní symbol: 20042008
Datum ......................................................
40
Podpis ..................................................................