Hejčínské OKO - Farnost Olomouc Hejčín

Hejčínské OKO - Farnost Olomouc Hejčín

Hejčínské OKO
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně
PROSINEC 2015
ADVENT JE DOBOU TICHÉ PŘÍPRAVY NA JEŽÍŠOVO NAROZENÍ,
RADOSTNĚ OSLAVOVANÉ O VÁNOCÍCH. (Foto Marek Pelcl)
Úvodní
slovo
Letošní advent kromě tradičních duchovních momentů, jako
je modlitba u adventního věnce či účast na rorátní mši svaté, bude poznamenán mimořádnou událostí. Papež František
8. prosince o slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie zahájí Svatý rok milosrdenství. Poprvé v dějinách se Svaté brány
otevřou i mimo město Řím. V olomoucké katedrále se tak stane
o 3. neděli adventní 13. prosince při procesní mši svaté, která
začne v kostele Panny Marie Sněžné v 10 hodin, odkud se půjde průvodem do katedrály, kde se otevře Svatá brána. Otec arcibiskup nás k této mimořádné bohoslužbě srdečně zve. Z jeho
podnětu nebude proto v neděli 13. prosince v Hejčíně mše svatá v 10 hodin.
Jak rozumět Svaté bráně? Skrze dveře vstupujeme do prostoru, kde někdo přebývá. Tak například skrze vchodové dveře vstupujeme do domu či bytu. Skrze chrámové dveře vstupujeme do domu Božího, na místo Boží přítomnosti. Svatá brána
nám výjimečným způsobem připomíná nesamozřejmost našeho vstupu do Božího domu. Jaká je to milost dostat se do Boží
blízkosti! Zároveň projití Svatou branou vyjadřuje naši touhu setkat se s nekonečně milosrdným Bohem. Vědom si vlastních
problémů, hříchů, křehkosti a zraněnosti projitím Svaté brány říkám: Pane, potřebuji se s Tebou setkat, dostat se k Tobě,
abys mi pomohl, uzdravil mě a zachránil. Proto papež František
říká, že jde „o bránu Milosrdenství, kde každý, kdo tudy vstoupí, bude moci zakusit lásku Boha, který potěšuje, odpouští a dodává naději“.
Jestliže v adventě celá církev volá „Maranatha! Přijď, Pane
Ježíši!“ (Zj 22,20), tak v adventě Svatého roku milosrden2
ství můžeme volat: „Přijď, Pane Ježíši, se svým milosrdenstvím!“
Přeji vám všem požehnaný advent i Svatý rok milosrdenství!
P. Marian
Svatý
rok milosrdenství
BULA MISERICORDIAE VULTUS (TVÁŘ MILOSRDENSTVÍ), KTEROU PAPEŽ FRANTIŠEK VYHLÁSIL MIMOŘÁDNÝ SVATÝ ROK MILOSRDENSTVÍ
František, římský biskup a služebník Božích služebníků,
všem, kdo budou číst tento list:
Milost, milosrdenství a pokoj!
1. Ježíš Kristus je tváří Otcova milosrdenství. Je zřejmé, že
tento výrok shrnuje tajemství křesťanské víry. Milosrdenství se
stalo živým a viditelným a dosáhlo svého vrcholu v Ježíši Nazaretském. „Nekonečně milosrdný“ (Ef 2,4) Otec poté, co zjevil
Mojžíšovi svoje jméno „Boha milosrdného a milostivého, shovívavého, velmi laskavého a věrného“ (Ex 34,6), různými způsoby a v mnoha dějinných momentech nadále dával poznávat
svoji božskou přirozenost. V „plnosti času“ (Gal 4,4), když bylo
podle jeho plánu spásy všechno připraveno, poslal svého Syna
narozeného z Panny Marie, aby nám zjevil svoji lásku definitivně. Kdo vidí jeho, vidí Otce (srov. Jan 14,9). Ježíš Nazaretský
svým slovem, svými činy a celou svou osobou1 zjevuje Boží milosrdenství.
1
Srov. II. VATIKÁNSKÝ KONCIL, Dogmatická konstituce Dei Verbum, 4.
3
2. O milosrdenství potřebujeme neustále rozjímat. Je zdrojem
radosti, vyrovnanosti a pokoje. Je podmínkou naší spásy. Milosrdenství je slovem, které zjevuje tajemství Nejsvětější Trojice.
Milosrdenství je poslední a svrchovaný čin, kterým nám Bůh vychází vstříc. Milosrdenství je základním zákonem, který přebývá v srdci každého člověka hledícího upřímným zrakem na bratra, kterého na své životní pouti potká. Milosrdenství je cesta,
která sjednocuje Boha a člověka, protože otevírá srdce naději,
že jsme trvale milováni i navzdory hranicím, které způsobil náš
hřích.
3. Jsou chvíle, kdy jsme ještě silněji vyzýváni, abychom upírali svůj zrak k milosrdenství, a tak se stávali účinným znamením
Otcova jednání. Proto jsem vyhlásil mimořádný Svatý rok milosrdenství jako dobu příhodnou pro církev, aby umožnila věřícím
vydávat silnější a účinnější svědectví.
Svatý rok bude zahájen 8. prosince 2015 na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie. Tato liturgická oslava ukazuje, jak Bůh jedná již od počátku našich dějin. Po hříchu Adama
a Evy nechtěl Bůh ponechat lidstvo samotné a napospas zlu.
Proto patřila do jeho úradku a vůle Maria, svatá a neposkvrněná v lásce (srov. Ef 1,4), aby se stala Matkou Vykupitele člověka. Na tíži hříchu odpovídá Bůh plností odpuštění. Milosrdenství bude vždycky větší než každý hřích a Boží lásce, která odpouští, nemůže nikdo klást meze. Na slavnost Neposkvrněného početí mi bude potěšením otevřít Svatou bránu. V tomto případě půjde o Bránu milosrdenství, kde každý, kdo tudy vstoupí,
bude moci zakusit lásku Boha, který potěšuje, odpouští a dodává naději.
Následující neděli, třetí adventní, bude otevřena Svatá brána v římské katedrále, v bazilice sv. Jana v Lateráně. A potom
bude následovat Svatá brána i v ostatních papežských bazi4
likách. Stanovuji, aby se o této neděli v každé místní církvi –
v její katedrále, která je mateřským chrámem pro všechny věřící, anebo v konkatedrále či v jiném kostele zvláštního významu
– Brána milosrdenství otevřela na celý svatý rok. Podle rozhodnutí ordináře ji bude možno otevřít také v jiných svatyních, které jsou cílem mnoha poutníků, jejichž srdcí se na těchto posvátných místech často dotýká milost a nacházejí zde cestu k obrácení. Každá místní církev tak bude přímo zapojena do svatého roku jakožto mimořádného momentu milosti a duchovní obnovy. Proto se rok milosrdenství bude slavit v Římě stejně jako
v místních církvích a stane se viditelným znamením společenství celé církve.
4. Zvolil jsem datum 8. prosince, které v nedávných dějinách
církve nabylo velkého významu. Svatou bránu totiž otevřu v den
padesátého výročí zakončení Druhého vatikánského ekumenického koncilu. Církev cítí, že je třeba tuto událost uchovávat v živé paměti. Tehdy začala nová etapa jejích dějin. Otcové
shromáždění na koncilu silně pocítili – jako opravdové vanutí Ducha – požadavek mluvit k lidem své doby o Bohu srozumitelnějším způsobem. Byly zbořeny hradby, které příliš dlouho
uzavíraly církev do privilegované pevnosti, a nadešel čas zvěstovat evangelium nově. Nastala nová etapa neustálé evangelizace. Pro všechny křesťany je novým závazkem, aby svoji víru
dosvědčovali s větším nadšením a přesvědčením. Církev pocítila odpovědnost, že má být ve světě živým znamením Otcovy
lásky.
Vybavují se nám významná slova svatého Jana XXIII. při zahájení koncilu, jimiž ukázal, kudy je třeba jít: „Nyní ale Kristova
nevěsta místo tvrdosti upřednostňuje lék milosrdenství.a… Katolická církev prostřednictvím ekumenického koncilu pozvedá
pochodeň náboženské pravdy a chce vystupovat pro všechny
5
jako laskavá matka, která je dobrotivá, trpělivá, plná milosrdenství a přívětivá i vůči těm synům, kteří jsou od ní odděleni.b“2 Ke
stejnému horizontu odkazoval také blahoslavený Pavel IV., který při zakončení koncilu řekl: „Přejeme si podtrhnout to, že náboženstvím našeho koncilu byla přednostně láska (caritas).c …
Dávný příběh o Samaritánovi byl vzorem pro spiritualitu tohoto koncilu.d … Na moderní lidský svět koncil vylévá řeku lásky
a obdivu. Bludy jsou odsouzeny, ano, neboť co jiného vyžaduje
láska nežli pravdu, ale osobám přísluší pouze napomenutí, respekt a láska: Místo skličujících diagnóz se nabízejí povzbuzující léky; místo deprimujících předpovědí vycházela od koncilu
směrem k současnému světu poselství vyjadřující důvěru. Hodnoty tohoto světa bylo podpořeno, jeho aspirace byly očištěny
a požehnány.e … Ještě jednu věc musíme připomenout: Veškeré toto naukové bohatství je zaměřeno výhradně jedním směrem, totiž ke službě člověku, ať už se nachází v jakýchkoli podmínkách, v jakékoli vlastní slabosti, ve všem, co je pro jeho život nezbytné.f“3.
S pocity vděčnosti za vše, co církev obdržela, a s odpovědností za úkol, který nás očekává, projděme Svatou branou
v plné důvěře, že nás provází Zmrtvýchvstalý Pán, jenž je nám
v našem putování stálou oporou. Duch Svatý, který vede kroky
svých věřících, aby spolupracovali na díle spásy uskutečněné
Kristem, ať vede a podporuje Boží lid a pomáhá mu, aby mohl
kontemplovat tvář milosrdenství.4
Proslov při zahájení II. vatikánského koncilu, Gaudet Mater Ecclesia, 11. října
1962, 2–3.
3
Promluva při posledním veřejném zasedání, 7. prosince 1965.
4
Srov. II. vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Lumen gentium, 16; Pastorální
konstituce Gaudium et spes,15.
2
6
Pozn. překl.: Proslov papeže Jana XXIII. u příležitosti slavnostního zahájení koncilu, in II. vatikánský koncil očima Jana XXIII. a Pavla VI., ed. Ctirad Václav Pospíšil. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2013, s. 62.
b
Pozn. překl.: Tamtéž, s. 62.
c
Pozn. překl.: Proslov Pavla IV. na 9. zasedání (sessio) koncilu, in II. vatikánský koncil očima Jana XXIII. a Pavla VI., ed. Ctirad Václav Pospíšil. Kostelní
Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2013, s. 189.
d
Pozn. překl.: Tamtéž, s. 190.
e
Pozn. překl.: Tamtéž, s. 190.
f
Pozn. překl.: Tamtéž, s. 191.
a
Modlitba
pro S vatý
papeže
Františka
rok milosrdenství
Pane Ježíši Kriste,
učil jsi nás být milosrdnými,
jako je milosrdný nebeský Otec,
a řekl jsi nám, že kdo vidí tebe, vidí Otce.
Ukaž nám svou tvář a budeme spaseni.
Tvůj láskyplný pohled
osvobodil Zachea a Matouše z otročení penězům,
cizoložnici a Marii Magdalénu
od hledání štěstí jen ve stvořených věcech,
přiměl Petra plakat, když tě zradil,
a zaručil kajícímu zločinci ráj.
Dej, ať každý z nás
slyší tvá slova určená samařské ženě,
jako bys je říkal nám:
„Kdybys tak znala Boží dar!“
Ty jsi viditelnou tváří neviditelného Otce,
Boha, který projevuje svou všemohoucnost
7
nejvíce odpouštěním a milosrdenstvím:
dej, ať je církev pro svět tvou viditelnou tváří,
tváří svého Pána, vzkříšeného a oslaveného.
Tys chtěl, aby také tvoji služebníci
byli podrobeni slabosti,
a tak mohli soucítit s těmi,
kdo se potýkají s nevědomostí a omylem:
dej, ať každý, kdo se s jediným z nich setká,
zakusí, že ho Bůh očekává, miluje a odpouští mu.
Sešli svého Ducha
a posvěť nás všechny jeho pomazáním,
aby se Svatý rok milosrdenství
stal rokem Hospodinovy milosti
a aby tvá církev s obnoveným nadšením
mohla přinášet radostnou zvěst chudým,
vyhlásit svobodu zajatým a zdeptaným
a navrátit zrak slepým.
Na přímluvu Panny Marie, Matky milosrdenství,
o to prosíme tebe, jenž žiješ a kraluješ
s Otcem a Duchem Svatým na věky věků.
Amen.
Svatí
manželé
Martinovi
Je tomu již mnoho let, kdy mě při modlitbě velmi oslovovala
prosba „Za svaté rodiny“ a rezonovala ve mně zvláštním způsobem. Jaká radost, když v roce 2008 (150 let od jejich svatby) byl
8
blahořečen druhý manželský pár1, a to Louis a Zélie Martinovi,
rodiče sv. Terezie z Lisieux. Čas plyne dál a já se sem tam dívám na obrázek manželů Martinových, někdy je poprosím o přímluvu a občas si opakuji Zéliina slova: „Lepší je všechno vložit
do rukou dobrotivého Boha a očekávat události v pokoji a odevzdanosti do jeho vůle.“
Kdo tedy byli Louis a Zélie Martinovi, kteří byli 18. října 2015
svatořečeni během synody o rodině papežem Františkem?
Louis pocházel ze zbožné rodiny. Jeho otec byl kapitánem
francouzské armády a Louis si po něm uchoval smysl pro disciplínu. Učil se hodinářskému řemeslu, rád četl, chodil na poutě a modlil se. V době hodinářského učení odešel do kláštera,
neboť vnímal volání od Pána. Pro neznalost latiny a pro nemoc,
kterou vnímal jako znamení Prozřetelnosti, se s těžkým srdcem
vzdal života v klášteře. Dál tedy žil svým životem, který se podobal životu mnišskému a rozhodně odmítal každé pomyšlení
na manželství. Jeho matka však nechtěla, aby její jediný a milovaný syn skončil jako starý mládenec a našla pro něj vzácnou
perlu.
Zélie pocházela z francouzské katolické rodiny. Otec byl voják. Matka nebyla příliš laskavá. Zélii i jejím dvěma sourozencům, kteří hráli v jejím životě podstatnou roli, se dostalo dobrého vzdělání. Zélie našla oporu v Boží síle a ve svých 21 letech
se domnívala, že je povolána k řeholnímu životu. Představená kláštera však jejímu povolání nevěřila, čímž se pro Zélii tyto
dveře zavřely. Začala se tedy věnovat řemeslu, naučila se rukodělnému umění alenconské krajky a začala podnikat.
Louis a Zélie se znali pouhé tři měsíce a ani na okamžik nezapochybovali, že manželství, které uzavřeli 13. července 1858
Prvním blahořečeným manželským párem byli Alois a Marie Quattrocchi
(21. 10. 2001). [pozn. red.]
1
9
v Alençonu, je Boží vůlí, i když v mládí jejich srdce po tomto povolání netoužila. Louisovi bylo 34 let a Zélii 26 let. Z tohoto manželství se narodilo devět dětí, z čehož čtyři velmi brzy odešly do
nebe.
A jak žili tito manželé, jejichž svatostí se můžeme inspirovat?
Denní rytmus určovala pravidelná modlitba: ranní mše, modlitba před jídlem a díkůvzdání po něm, večerní modlitba, při níž se
scházejí všichni členové rodiny. Po ukončení práce, ještě než šli
Louis a Zélie spát, věnovali svému Pánu poslední chvilku. Dále
také dodržovali všechny církví předepsané půsty. Jejich život
se stal rozhovorem lásky s Tím, o němž vědí, že jsou jeho milované děti. Důvěřovali v Boží prozřetelnost a odevzdávali se do
jeho vůle. Bůh byl na prvním místě v jejich srdci i v jejich životě,
byl pro ně dobrým Otcem, který patří do jejich rodiny. V průběhu let a životních událostí si Zélie uvědomila, že Bůh, který je jí
bližší než ona sama, zná její potřeby, aniž by je musela upřes10
ňovat. Snažila se také méně konat svou vůli a odevzdávat se
do vůle svého dobrého Boha. Tím, že si Louis a Zélie zvykli ve
svém životě obětovat drobné mrzutosti všedního života především za spásu duší, byli později schopni obětovat svá velká utrpení a později i sami sebe.
Pro manžele Martinovy byla výchova dětí posláním i štěstím
a jejich cílem bylo vychovat děti pro nebe. Zélie prohlásila: „Já
mám děti ráda k zbláznění. Narodila jsem se proto, abych je
měla.“ Oba se jim dávali nezištně: „Žijeme už jenom pro ně.“ Vychovávat však mohli jenom šest ze svých dětí, neboť ty ostatní
velmi záhy odňala jejich lásce smrt. V domě Martinových vládlo
veselí navzdory všem strastem a ve všem se u nich projevovala láska. K laskavosti a něze neváhali přidat ráznost a každému
dítěti dávali to, co potřebovalo. Louis a Zélie vytvářeli v rodině
ovzduší důvěry a pro své děti se tak stali živými obrazy Boha.
Své zásady nečerpali z odborných knih, ale z evangelia a své
děti odkazovali na Ježíše. Také věděli, že pokora je cesta ke
svatosti a všemi prostředky je tříbí.
Ke svým zaměstnankyním se Zélie chovala velmi hezky, byla
spravedlivá a odvážná. Zélie nemilovala jen svého manžela
a děti, ale i své zákazníky, dělnice a všechny, kdo zaklepali na
dveře. Martinovi disponovali i menším majetkem a Zélie tento
úspěch připisovala tomu, že měli v úctě den Páně. Vždy byla
v jejich rodinném rozpočtu část pro chudé, na dobročinné sbírky
a pro církev. Louisovým heslem bylo: „Dávej, stále dávej a čiň
lidi šťastnými.“ Svým svědectvím, modlitbami a skutky se Louis
a Zélie horlivě snažili hlásat radostnou zvěst těm, s nimiž se setkávali.
Ve zkouškách a utrpeních poznávali Boží ruku, jak jsou toho
schopni jenom ti, kdo mu plně svěřili svůj život. Utrpení a smrt
pak už nejsou absurdní, ale „rány lásky“. Po dalším smutku Zélie
11
říkala: „Nereptejme, dobrý Bůh je Pán, může nás pro naše dobro nechat tak či onak trpět, avšak jeho pomoc a milost nám nikdy nebudou chybět.“ A dále: „Vedle bolesti je vždycky radost.“
Martinovi se neuzavírali se svým neštěstím a dokázali mít také
prospěch z radosti, kterou si dávali navzájem, a z té, kterou jim
poskytovali děti. Proto bylo v rodinném domě, navzdory zkouškám, vždycky radostné ovzduší.
V roce 1865, ve svých 34 letech si Zélie stěžovala, že ji pobolívá prsní žláza. O 11 let později šla k lékaři, který jí diagnostikoval fibrózní nádor. Oba věděli, že jí už moc času nezbývá. Řekla:
„Snažím se být smířená, avšak podobnou zkoušku jsem zdaleka nečekala.“ A dále: „Velice mě utěšuje pomyšlení, že mám
hodné příbuzné, kteří nás v případě neštěstí zastoupí.“ Během
její nemoci se ukázala všechna její něžná láska: zamlčovala
před ostatními svá utrpení, své obavy a v naprosté odevzdanosti Bohu zakoušela hluboký pokoj. Zemřela ve svých necelých 46 letech s vědomím, že se její čas naplnil. Po smrti Zélie se rodina přestěhovala do Lisieux, kde žil Zéliin bratr se
svojí rodinou.
Život v Lisieux pokojně plynul dál a postupem času zaslechly čtyři z pěti Martinových dcer volání na Karmel. Z otcovského domu odešly s požehnáním. Pátá Celina se rozhodla, že zůstane s otcem tak dlouho, jak bude třeba, a po smrti svého otce
také odešla do kláštera.
Louis v téměř 64 letech onemocněl arteriosklerózou, která ho
trápila sedm let. Přišlo utrpení, ponížení a později se objevily
i halucinogenní poruchy. V nemoci pak často opakovala větu:
„Všechno k větší slávě Boží!“ Následovalo údobí v psychiatrické léčebně, kde strávila tři roky. Po městě se nesly různé zvěsti – mimo jiné lidé tvrdili, že za jeho stav mohou jeho dcery (které odešly od kláštera) a zármutek z opuštění. Sestra, která se
12
měla o Louise starat, ho přijala se slovy, že bude možná vzácným apoštolem pro všechny nemocné kolem sebe, a on odpověděl: „To je pravda, ale raději bych byl apoštolem jinde než
tady. Koneckonců, vždyť je to vůle Boží! Myslím, že to má oslabit mou pýchu.“ Louis i v nemoci projevoval svoji laskavost a dokázal vidět srdce, která bylo třeba obrátit. Neustále jim kázal
o Boží lásce a uměl povzbudit nejen nemocné, ale i zaměstnance. Dva roky před smrtí si ho rodina vzala do domácí péče
a 29. července 1894 Louis zemřel.
A kým se stává tento manželský pár pro nás, v dnešní době?
Velkými přímluvci před Hospodinovou tváří. Modleme se tedy
k nim s důvěrou, neboť oni poznali všechny radosti i bolesti rodinného života a mohou nám být nejen velkým příkladem, ale
i velkou oporou.
Připravila Monika Podkalská
Použitá literatura:
MONGINOVÁ Hélene, Rodiče Terezie z Lisieux. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2009.
13
Střípky ze svatořečení
Ludvíka a Zélie Martinových
Když jsem v pátek 23. října vyjížděl na služební cestu do
Francie, netušil jsem, že se stanu svědkem velikých oslav svatořečení. Měl jsem namířeno do jedné knihovny v Normandii
poblíž Caën, kde jsem hodlal bádat v archívech několika francouzských literátů, kteří se v 50. a 60. letech přátelili s českým
spisovatelem v exilu Janem Čepem. A protože to bylo při cestě, a také proto, že právě tam došlo k památnému setkání Čepa
s kardinálem Beranem, naplánoval jsem si trasu tak, abych se
na několik dní pozdržel v Lisieux.
Řekne-li se Lisieux, každému hned vyvstane na mysli jméno sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, této „největší
světice moderní doby“, jak o ní prohlásil papež Pius X. Přestože jsem před mnoha lety přečetl něco z jejího díla, v paměti mi
nezůstalo takřka nic. Až tady v Lisieux, na konkrétních místech
jejího života, se mi vyjevila nesmírná radikalita, novost a inspirativnost spirituality její „malé cesty“. Ale právě ve dnech mé návštěvy žilo Lisieux ještě něčím jiným. Týden po římské kanonizaci Tereziiných rodičů, Ludvíka a Zélie Martinových, probíhala
zde po celý víkend oslava této události.
Ludvík a Zélie Martinovi se stali v dějinách církve vůbec prvními manžely a rodiči, kteří byli svatořečeni společně, nepočítáme-li mučedníky. Třebaže oba zprvu pomýšleli na zasvěcený život, vzešlo z jejich svazku devět dětí, z nich čtyři zemřely
v dětském věku. Sám fakt, že všech pět dcer vstoupilo do řehole
(čtyři na Karmel v Lisieux, Léonie se stala členkou řádu Sester
navštívení v Caën), mnoho vypovídá o atmosféře v rodině Mar14
tinových. Bylo to prostředí
prostoupené láskou a přirozenou zbožností, rodiče žili
v naprosté důvěře v Boží vedení, každý den chodili na
mši a Terezka je už za života vnímala jako světce. Víra
pro ně byla základní a první skutečností jejich života,
prostupovala veškeré jejich
konání, což v době sílících
antiklerikálních nálad druhé
poloviny 19. století vyžadovalo ve Francii značnou dávku hrdinství. Až do nedávné doby byla veškerá pozornost upřena na
sv. Terezii, teprve mnohem později se pohled obrátil také na její
rodiče a sestry, což vyústilo v nedávně svatořečení a v letošní
zahájení beatifikačního procesu Terezčiny sestry Léonie.
Víkendové oslavy nově svatořečených začaly v Lisieux přednáškou sestry Marie-Moniky, která má na starost – zní to trochu
divně – putování ostatků této svaté rodiny po světě. Její přednášku na téma „Žít svatost v rodině s Ludvíkem a Zélií Martinovými“ poslouchala zaplněná krypta baziliky, která je mimochodem největší církevní stavbou 20. století na světě. V přednášce
se sestra soustředila zejména na vztah obou světců k jednotlivým svátostem. Několik momentů z jejich života mě zasáhlo.
Ludvíkova „tvrdohlavost“ ve věci svěcení dne Páně: i přes našeptávání svého zpovědníka, že si může v neděli svůj hodinářský krámek otevřít, neboť by mu to zvýšilo tržbu a přineslo nemalý příjem do rodinné kasy, to Ludvík nikdy neudělal a věnoval
den Páně výhradně Bohu, rodině, bližním. Potom Zéliina oddanost dětem a rodině: „Od chvíle, kdy jsme měli děti, žili jsme už
15
jenom pro ně,“ píše komusi z rodiny Zélie, stejně obratná v psaní dopisů jako ve tkaní krajek. Dále její životní elán, energičnost, když pracuje od brzkých ranních hodin až do pozdní noci.
Později statečné snášení utrpení spojeného s rakovinou, která
ji přemůže ve věku 46 let. Nakonec Ludvíkova otevřenost Boží
vůli: když Pán povolává k zasvěcenému životu postupně všechny jeho dcery, píše jim v roce 1888 na Karmel: „Chci vám říct,
mé drahé děti, že spěchám poděkovat dobrému Bohu, neboť cítím, že naše rodina, jakkoliv skromná, má tu čest být vyvolená
naším přemilým Stvořitelem.“
Sobotní odpoledne sloužil děkovnou mši pro mládež biskup
z Bayeux a Lisieux, Mons. Boulanger, který se spolu s biřmovanci právě vrátil z kanonizační poutě z Říma a Assisi. Mše
byla plná mladistvého elánu, písní, zážitků mládeže z aktu svatořečení, které se promítly hlavně do osobitých přímluv doprovázených promítáním fotek z poutě… Sobotním vrcholem byl
ovšem večer chval, v němž své místo měla i krásná novéna
k manželům Martinovým a svědectví třináctiletého Pietra a rodičů sedmileté Carmen, dětí, které „zajistily“ Martinovým možnost
vyzdvižení k poctě oltáře. Rozmýšlel jsem o tom, jak asi malý
Pietro prožívá skutečnost, že jeho uzdravení je splněnou podmínkou beatifikace, jak se vnitřně vyrovnává s tím, že on, který
tu před námi stojí a mluví, svým způsobem dal do pohybu obrovský proces, na jehož konci jsou miliony modliteb nás věřících
k svatým Martinovým. Malá Carmen, „zázrak“ uznaný pro svatořečení, zatím nejspíš netrpí takovými myšlenkami. Zdálo se,
že si spíš užívala roli trochu rozmazlené celebrity, s níž se chtěl
každý vyfotit. Po modlitbách došlo i na ohňostroj, a ne ledajaký. Nasvícené fasády baziliky, jiskřící pugéty ohňostroje, sugestivně vyprávěný životní příběh Martinových za doprovodu skvěle vybraných hudebních melodií... Nepřeháním, když tvrdím, že
16
jsem ještě nikdy tak úchvatný ohňostroj neviděl. Taky se na prostranství před bazilikou tísnilo na deset tisíc diváků.
V neděli o půl jedenácté byla v bazilice sloužena pontifikální
mše svatá. Místo avizovaného španělského kardinála Llovery,
kterému v příjezdu zabránila autonehoda, mši pro pět tisíc věřících celebroval pětaosmdesátiletý kardinál Paul Paupard. Ten
dlouhodobě pobývá ve Vatikánu, kde zastával významné funkce
u Svatého stolce jako prezident Rady pro mezináboženský dialog a Rady pro kulturu. Po abbé Pierrovi, Guy Gilbertovi a kardinálu Jean-Marie Lustigerovi jsem tak měl možnost naživo spatřit další významnou osobnost francouzské církve. Po mši svaté
byly vystaveny ostatky Ludvíka a Zélie na schodech před bazilikou, kde je až do večera věřící mohli v klidu uctít. Odpoledne ještě proběhla „rallye“ po stopách sv. Terezie, tj. po místech,
která jsou v Lisieux s jejím životem spjata: rodinný dům v Buissonet, kam se Ludvík s dcerami přestěhoval z Alençonu po smrti Zélie; katedrála sv. Petra, kde Terezie dostala vnuknutí, že má
17
vstoupit na Karmel; dům v ulici Labbey, kde prožil Ludvík poslední léta svého života poznamenaná psychickou chorobou.
Na všech těchto místech nás přivítala sama Terezie (tj. žena
v dobovém kostýmu) a povyprávěla nám historii místa a přečetla vhodně zvolený úryvek z dopisu někoho z rodiny Martinových. Slavnosti svatořečení byly uzavřeny požehnáním rodin
a přímluvnou modlitbou k svatým manželům.
Intenzita duchovního zážitku byla podtržena příjemným zázemím poutního domu Ermitage (Poustevna), spravovaným sestrami, z nichž některé po dlouhá léta působily i v restauraci Živá
voda na brněnském Petrově. Kromě vynikající francouzské kuchyně a velmi milých spolustolovníků pro mne zůstane nezapomenutelná chvíle po večeři, kdy drobná vietnamská sestřička
v růžovém hábitu-kimonu spustila za doprovodu dvanáctistrunné kytary lurdské „Ave“, kterým jsme zakončili společné stolování.
Jan Zatloukal
P.S.: A dostal jsem se i do novin. Za tím, co jsem odpověděl
novináři z deníku Ouest-France, si stojím čím dál víc. Totiž skutečnost, že jsem se ocitl v Lisieux právě v tento okamžik, byla
pro mne mimořádným štěstím a bezpochyby vedením Prozřetelnosti, abych se mohl seznámit s touto novodobou svatou rodinou.
Zpěv
v hejčínském kostele
Bude v našem kostele opět zpívat stálá schola?
Před časem ukončila po několikaletém úspěšném působení
svoji činnost vynikající schola, kterou jsme dobře znali. V sou18
časné době zpívají při bohoslužbách náhodné skupiny obětavých farníků. Většinou bez řádné přípravy, což se někdy nepříznivě projevuje na celkovém výkonu. Je jisté, že zpěvy při bohoslužbách nejsou koncertem, ale právě při mši svaté bychom
měli oslavovat a prosit Boha nejlepším pěveckým výkonem, jakého jsme schopni. To však vyžaduje nezbytnou přípravu.
Potěšující je snaha mládežnické skautské skupiny zapojit se
do duchovních zpěvů. Je to však mladý kolektiv bez větších pěveckých zkušeností, který zpívá s nadšením, ale zatím hledá
svoji tvář. Je zapotřebí jim popřát další úspěchy i nezbytnou trpělivost.
Zdálo by se, že máme nyní scholy dvě. Jenže situace není tak
uspokojivá. Skupina obětavých farníků je nahodilá, někdy se
nesejde a někdy schází i skautská skupina, protože zpívá také
v jiných farnostech a má své skautské programy.
Připomínám skutečnost, že náš kostel je zasvěcený sv. Cyrilovi a Metoději. Takových katolických kostelů je v Čechách a na
Moravě velmi málo. Tito věrozvěstové přinesli v pohnutých dobách do Evropy křesťanství praktikované v podstatě v původních východních římských provinciích. Tam při bohoslužbách
dominoval a dosud dominuje zpěv jako nejvyšší projev úcty
k Bohu. Neměl by zpěv při bohoslužbách dominovat i v naší farnosti a v chrámu zasvěcenému právě spolupatronům Evropy?
Základní mešní zpěvy (žalm a ordinárium) by zajišťoval základní smíšený komorní sbor farníků a „mládežnický sbor“ by
zpěvy doplňoval (Cherubínek, zpěv k přijímání apod.). Pokud
se oba sbory setkají, zpívaly by základní zpěvy společně.
Obracím se proto na farníky, aby se pokusili obohatit bohoslužby svým zpěvem a přihlásili se do smíšeného komorního
sboru co nejdříve buď přímo u mě, varhaníka, nebo přišli rovnou na zkoušku. Zatím by byly zkoušky vždy v neděli přede mší
19
svatou v 9.30 hodin v místnosti nad sakristií. Domnívám se, že
činnost scholy časově nikoho příliš nezatíží. Vše záleží na dobré vůli obětovat Bohu trochu svého času. Chválit Boha zpěvem
mohou i ti, co ve sborech nezpívali.
Dr. Pavel Majer, varhaník
(tel. 606 912 319 • [email protected])
Tříkrálová
sbírka
2016
Neustále stejně přicházejí události konce roku, jakož
i události roku nového. V naší
široké obci věřících vedle událostí veskrze příjemných probíhají i události méně sváteční. Jen Bůh je schopen ve své
vševědoucnosti prozřít a zhodnotit naši snahu pomoci bližnímu. Věřte, že se setkáte z mnoha názory. Při pohledu z vnějšku
se mohou záležitosti kolem pomoci Charity opravdu jevit i jako
rozporuplné. Náš postoj je plně ve svobodné vůli dané naším
Otcem. Otázka: Dám?, Pomohu?, Půjdu? je plně na nás a našem postoji. Tak vás vyzývám k jakékoliv podpoře při naší novoroční Tříkrálové sbírce. U nás již máme tradičně revír rozdělen. Největší potíž je s počtem dětí ve skupinkách a obzvláště
při náhlém onemocnění není záloha, a tak se hledá pomoc nejvyšší v rodině.
Sbírka je vyhlášena na více dnů a to od 1. do 14. ledna 2016.
V naší farnosti bude asi hlavní víkend 2. a 3. ledna. Ale můžete vyrazit kdykoliv podle potřeby. Oblečky pro krále máme k dis20
pozici v dostatečném množství. Korunky máme také, ale pokud
chcete mít svoje, krásnější, je možno si je vyrobit doma.
Krásný a požehnaný advent přeje
Oldřich Chytilík, koordinátor sbírky v hejčínské farnosti
(tel. 606 719 467)
INFORMACE
Aktuální informace naleznete také na farních webových
stránkách www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
ZMĚNA BOHOSLUŽEB V HEJČÍNSKÉM KOSTELE: V neděli 13. prosince nebude mše svatá v 10 hodin.
V době adventní probíhá putování obrazu Svaté rodiny po rodinách ve farnostech Hejčín, Horka a Křelov. Podrobné informace najdete v kostele nebo na webu farnosti http://www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
Přehled bohoslužeb o Vánocích naleznete na přiloženém letáčku uvnitř zpravodaje.
Od 2. neděle adventní (6. prosince) je možné zapisovat úmysly mší svatých na rok 2016.
Svatý Mikuláš navštíví hejčínskou farnost v neděli 6. prosince v 15 hodin. Zveme všechny děti k setkání s ním do hejčínského kostela do místnosti nad sakristií.
Setkání nad Biblí s Mariánem Jahodou bude v neděli 6. prosince v 19 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií.
Další setkání bude v neděli 3. ledna 2016 v 19 hodin.
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a21
Metoděje v Olomouci-Hejčíně.
Adresa redakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9,
tel.: 585 425 025, e-mail: [email protected].
Adventní dětské bohoslužby s lampičkami jsou v hejčínském kostele v úterý 8., 15. a 22. prosince v 6.30 hodin. Po
skončení bohoslužby je možné před odchodem do školy a do
práce posnídat a vypít teplý čaj v místnosti nad sakristií.
Adorační den hejčínské farnosti bude v úterý 8. prosince
o slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie. V 15 hodin
bude vystavena Nejsvětější svátost oltářní v kapli Panny Marie k soukromé adoraci. Adorace bude zakončena v 17 hodin
svátostným požehnáním. Adorační den vyvrcholí mší svatou
v 17.30 hodin v kostele.
Setkávání maminek ke společné modlitbě je každou středu
dopoledne od 10 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií.
Protože o 3. neděli adventní 13. prosince dojde k mimořádné
události – otevření Svaté brány v olomoucké katedrále, nebude
tuto neděli mše svatá v Hejčíně v 10 hodin. Jsme zváni otcem
arcibiskupem na zahájení Svatého roku milosrdenství. Procesní mše svatá začne v 10 hodin v kostele Panny Marie Sněžné, odkud se procesím půjde do katedrály, kde bude otevřena
Svatá brána a slavena mše svatá.
V neděli 13. prosince se v 16.30 hodin v kostele sv. Jiljí v Křelově koná adventní koncert.
Adorační den farnosti Horka nad Moravou je v úterý 15. prosince. Od 14.30 hodin bude vystavena Nejsvětější svátost oltářní, v 16 hodin následuje svátostné požehnání a v 16.15 hodin
mše svatá. V čase adorace bude příležitost k předvánoční svátosti smíření.
22
Modlitební večer chval bude v hejčínském kostele v místnosti
nad sakristií v úterý 15. prosince v 19.30 hodin.
Ve čtvrtek 17. prosince má 79. narozeniny papež František.
Vyslyšme jeho prosby a modleme se za něho a za celou církev,
kterou vede.
Setkání seniorů se uskuteční ve čtvrtek 17. prosince v 10 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií.
Předvánoční úklid hejčínského kostela proběhne v sobotu
19. prosince od 9 hodin. Prosíme o pomoc všechny, kdo mohou
přiložit ruku k dílu. Děkujeme.
V sobotu 19. prosince se bude po naší vlasti rozvážet betlémské světlo. O možnosti převzít si jej do svých domovů budete
informováni v ohláškách při mši svaté a na webu farnosti.
V neděli 20. prosince se uskuteční při bohoslužbách farní spoření a sbírka na opravu hejčínského kostela, dále potravinová sbírka Krajíc chleba pro chudé a sbírka vánočního cukroví na charitní štědrovečerní stůl.
Zdobení stromků v hejčínském kostele proběhne ve středu
23. prosince ve 14 hodin. Prosíme, přijďte pomoci. Děkujeme.
V neděli 27. prosince, na svátek Svaté rodiny Ježíše, Marie
a Josefa bude při mši svaté v 10 hodin obnova manželských
slibů.
Vánoční koncert nazvaný „Ladíme vánočně“ proběhne v hejčínském kostele v neděli 3. ledna 2016 v 16 hodin.
Ve středu 6. ledna 2016 o slavnosti Zjevení Páně bude při mši
svaté v 17.30 hodin žehnání vody, křídy a kadidla.
23
Návštěva nemocných se uskuteční ve čtvrtek 7. ledna 2016
dopoledne, další pak ve čtvrtek 4. února rovněž dopoledne.
Duchovní obnova farnosti proběhne v příštím roce „doma“
v hejčínském kostele ve dnech 29. dubna až 1. května 2016.
Během Svatého roku milosrdenství se bude konat národní
pouť do svatyně Božího milosrdenství v Krakowě-Lagiewniki v sobotu 28. května 2016. Rádi bychom se k této pouti připojili a vypravili z farnosti autobus.
***
Z Centra pro rodinný život Arcibiskupství olomouckého:
Zveme všechny na pravidelnou pouť za víru v našich rodinách, která se uskuteční 13. prosince 2015. Pouť povede od
katedrály sv. Václava v Olomouci do baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce. Cesta je dlouhá cca
8 km a jde zhruba o 2 hodiny chůze. Podle svých fyzických sil
a možností se můžete k pouti přidat: ve 12.45 – 13.00 hodin
(sraz) před katedrálou sv. Václava nebo asi ve 14.30 hodin pod
kopcem v Samotiškách (zde je také možné nastoupit na autobus a vyvézt se nahoru) nebo v 15.00 hodin na mši svaté v bazilice na Svatém Kopečku. Ve 13.00 hodin vyjdeme z katedrály
Branou Milosrdenství, která bude ten den dopoledne slavnostně
otevřena. Mše svatá na závěr bude sloužena za zesnulé děti
a jejich rodiny. Bližší informace jsou na www.rodinnyzivot.cz.
Kontaktní osoba: Marcela Řezníčková, tel. 587 405 251, e-mail:
[email protected].
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně.
Adresa redakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9,
tel.: 585 425 025, mobil: 775 970 461, e-mail: [email protected], internet: www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
Redakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ondřej Koupil, Jaroslava Krejčí, Veronika Lojdová, P. Marian Masařík.
Tisk Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2015.
Příští číslo: 10. ledna 2016.