krabičkový atentát na tři nekomunistické ministry první poválečné vlády

krabičkový atentát na tři nekomunistické ministry první poválečné vlády

KRABIČKOVÝ ATENTÁT NA TŘI NEKOMUNISTICKÉ MINISTRY
PRVNÍ POVÁLEČNÉ VLÁDY
V tomto článku autor nechce hodnotit politické pozadí, na naše poměry neobvyklého atentátu na politické
činitele, a proto se omezí pouze na známá fakta.
Dne 9. září 1947 kolem 15.00 hodiny byly podány na poštovním úřadě č. 3 v Ostrovní ulici v Praze 2 tři
přibližně stejné balíčky, adresované náměstku předsedy vlády Petru Zenklovi1, ministru spravedlnosti Prokopu
Drtinovi2 a ministru zahraničních věcí Janu Masarykovi3. Odesílatelkou dvou balíčků byla K. Malá, Parfémy,
Praha III., Nerudova č. 17, u balíčku pro Jana Masaryka byl jako odesílatel uveden K. Malý.
Oblastní úřadovna Státní bezpečnosti v Praze se o této skutečnosti dověděla telefonicky 10. září v 11.20
hodin. Volal jí dr. Ambrož, tajemník místopředsedy vlády dr. Zenkla, z budovy předsednictva vlády. Dr.
Ambrož žádal, aby byl k němu okamžitě vyslán jeden bezpečnostní pracovník, kterému bude předán balíček
podezřelého obsahu. K dr. Ambrožovi byli ihned vysláni pracovníci Státní bezpečnosti Jindřich Martinů a
František Svoboda, kterým zřízenec Spilka předal balíček obsahující krabičku z tvrdého dřeva, jejíž víčko byla
již otevřené. Pracovníci StB v obsahu krabičky poznali třaskaviny, jejich druh však nemohli určit. Když se
vrátili na úřadovnu, byl balíček předán k prozkoumání vojenské pyrotechnické skupině ve Štefánikových
kasárnách. Vojenský pyrotechnik, kapitán Rudolf Gold, třaskavinu zneškodnil a o jejím charakteru později
podal odborný posudek.
Vyšetřovací orgány Ministerstva vnitra zahájily vyšetřování a týž den se zjistily, že na poště v Ostrovní
ulici byly podány ještě dva stejné balíčky, adresované P. Drtinovi a J. Masarykovi. Oblastní úřadovna Státní
bezpečnosti tuto okolnost v 16.30 telefonicky sdělila tajemníkům obou ministrů.
Balíček určený pro ministra spravedlnosti nalezli pracovníci oblastní úřadovny František Svoboda a
Jaroslav Bouda v altánku na zahradě Ministerstva spravedlnosti v Praze na Vyšehradě. Byl zcela otevřený.
Nitky vedoucí od víčka k roznětce byly přestřiženy, takže k výbuchu již nemohlo dojít. Zásilka byla doručena
na Ministerstvo spravedlnosti kolem deváté hodiny 10. září poštovním doručovatelem, od něhož ji převzal
podúředník Bohumil Šindler. Ten ji předal tajemníku ministra dr. Čmelíkovi, který se po odstranění obalu
pokoušel skříňku otevřít v domnění, že je to zásilka cigaret. Jelikož balíček byl označen jako zásilka parfému,
udeřil zřízenec Šindler skříňkou o stůl, aby zjistil, zda neuslyší náraz lahvičky. Mezitím přišla do kanceláře
osobní sekretářka ministra, která si všimla, že víčko je šňůrkou připevněno k obsahu krabičky. Šindler přeřízl
šňůrku, krabičku otevřel a odnesl do altánku v zahradě. Podle sdělení dr. Čmelíka a prezidiálního šéfa dr.
Palečka nehlásili ihned tyto závažné okolnosti bezpečnostním orgánům proto, že bez svolení ministra Drtiny
nechtěli o své vůli věc zveřejňovat.
Třetí balíček, adresovaný ministru Janu Masarykovi, zadrželi bezpečnostní pracovníci v původním stavu
ještě na cílovém poštovním úřadě č. ll ve Střešovicích. V úřadovně pak zásilku odborně otevřel vojenský
pyrotechnik. Z dřevěné krabičky byly sejmuty otisky a potom byl zneškodněn mechanismus pekelného stroje.
Pekelné stroje umístěné v krabičkách odborně prozkoumal vojenský pyrotechnik kpt. Rudolf Gold
společně s pracovníkem Oblastní kriminální úřadovny v Praze dr. Havelkou, a to 11. září 1947. V
pyrotechnikově odborném posudku se uvádělo toto:
„V dřevěné krabičce z dubového dřeva o rozměru 130 x 90 x 45 mm, která je opatřena víkem, jsou uvnitř
umístěny po delších stranách krabice dvě stogramové oblé náložky tritolu, opatřené v lůžku na konci náložky
rozbuškou (č. 5). Uprostřed nálože tritolu je umístěno (upevněno) mechanické rozněcovadlo Minenzünder vzor
42, které má uvnitř úderník se vzpruhou a roznětku Gevelot, do jejíhož lůžka byla vložena rozbuška (č. 8).
Mechanické rozněcovadlo v zajištěné poloze bylo drženo závlačkou, která byla spojena motouzem s víkem
krabice. Motouz na víku krabice byl kryt papírovou nálepkou.
Nálož i mechanické rozněcovadlo byly připevněny svazkem nití ke dnu krabice a spojovací nitě na zevní
straně dna byly připevněny papírovou nálepkou…
Výbušná nálož v každé krabičce sestávala ze dvou stogramových náložek tritolu německé výroby, nesoucí
červenou nálepku označenou nápisem Bohrpatrone 28 o.V.Lfg. 44 cwg 2172; uprostřed nálepky je další
označení Fp 02 Sulfitri H 5. Rok výroby 1944. Ve všech případech se jedná o nálož stejné výrobní série. Nálože
tohoto druhu byly používány německou brannou mocí. Byly určeny hlavně speciálním jednotkám pro destrukční
účely. Nálože uvedeného druhu byly četně nalézány v revoluci a po revoluci na našem území.
Do výbušných náloží tritolu byly vloženy rozbušky (č. 8), opět německé výroby, označené výrobní značkou
m. Jedná se o rozbušky plněné tricinatem sodným jako primární složí a pentritem jako složí sekundární. Tyto
rozbušky byly všeobecně používány v německé armádě a v revoluci i po revoluci na celém území ČSR. Ve dvou
případech byly zjištěny rozbušky maďarské výroby, plněné tricinat azidem jako složí primární a tetrylem jako
složí sekundární, i tyto rozbušky byly nalezeny po revoluci na různých místech ČSR, poněvadž je rovněž
používala německá armáda.
Mechanické rozněcovadlo: jedná se o německý minový zapalovač vzor 42 (Minenzünder 42), který
německá armáda používala do min nejrůznějších druhů (nášlapné, nájezdně, protitankové atd.). Tyto
zapalovače, vyráběné v německých továrnách, byly rovněž po revoluci nalezeny na různých místech našeho
území.
Z konstrukce pekelného stroje možno usoudit, že byl zhotoven odborníkem znalým prací s výbušninami a
třaskavinami, který rovněž byl obeznámen s konstrukcí min a znal funkci minového zapalovače Minenzünder
42.
Jedině z toho důvodu, že pachatel mechanické rozněcovadlo nedostatečně pevně ke dnu krabice připevnil,
nenastal u zásilky určené dr. Zenklovi a dr. Drtinovi výbuch, ačkoliv byly částečně pootevřeny.
Takto zhotovený pekelný stroj byl schopen při uvedení v činnost usmrtit více osob a demolovat místnost o
výměře 120 kubických metrů. Ku konci se ještě podotýká, že uvedené součástky pekelného stroje, mimo krabici
a nitě, nejsou vyráběny na území ČSR. Rovněž nejsou ke koupi u koncesovaných obchodníků, poněvadž se
jedná o vojenský materiál“. Tolik citát z pyrotechnikova posudku.
Fakta a výsledky vyšetřování z pohledu orgánů SNB, podřízených komunistickému
ministru vnitra Václavu Noskovi4.
Vyšetřování i výslech zaměstnanců pošty v Ostrovní ulici Jana Šmítmajera a Julie Drbalové 10. září,
dalších svědků pak v následujících dnech, jakož i rekonstrukce provedená na poště 15. září za účasti všech
zjištěných svědků potvrdily, že balíčky podával muž, jehož popis byl stanoven takto: „Pětatřicet až
pětačtyřicet roků starý, 170 až 172 cm vysoký, štíhlá postava, světle kaštanové vlasy, tmavý nebo tmavošedý
oblek“. Podle výpovědi jedněch svědků byl plného obličeje, podle výpovědi druhých spíše hubeného. Při
podávání balíčků u přepážky stála v řadě před pachatelem Josefa Štiplová, za pachatelem Karel Štér a ještě dále
za ním Bohumil Sedláček. Úředník pošty J. Šmítmajer si pamatoval, že když jeden balíček po převzetí poněkud
nešetrně odhodil, byl pachatelem upozorněn, aby s balíčky zacházel opatrně, protože obsahují vzácné parfémy.
Jiné podstatné údaje k osobě pachatele nebyly zjištěny.
Bezpečnost okamžitě požádala ředitelství pošt o spolupráci, aby mohly být zjištěny eventuálně další
osoby, které přišly s pachatelem do styku v době, kdy podával zásilky. Ředitelství pošt bylo současně vyzváno,
aby všechny poštovní úřady dostaly pokyn věnovat pozornost všem zásilkám adresovaným veřejným činitelům,
zvláště členům vlády.
Další směr šetření se soustředil na ověření adresy odesílatele, jenž byl uveden na zásilkách. Bezpečnostní
pracovníci zjistili, že na Malé Straně v Praze existoval obchod s parfémy a mýdlem, který do roku 1938 vedla
A. Malá (nar. 1851), poté však jej prodala Josefu Populichovi. A. Malá zemřela v roce 1941. Bylo tedy zřejmé,
že adresa odesílatele byla fingovaná.
Bezpečnostní orgány vynaložily velké úsilí, aby zjistily původ dřevěných krabiček a jejich výrobce. Do
pátrání se zapojil velký počet příslušníků, kteří plánovitě navštívili jednotlivé obchody a podniky zabývající se
výrobou a prodejem dřevěných předmětů. Dne 12. září zjistili u firmy Antonín Brázda, obchod dárkovými
předměty v Praze 2, Václavské náměstí č. 42, že buď 4. nebo 5. září 1947 zaměstnankyně obchodu Zdenka
Uttendorfská prodala tři dřevěné kazety neznámému muži. Zaměstnankyně Zdeňka Uttendorfská a její
spolupracovnice Anna Čeňková protokolárně potvrdily, že 4. nebo 5. září 1947 dopoledně kupoval v obchodě
A. Brázdy neznámý muž tři krabičky přesně téhož druhu, který použil pachatel. V obchodě si bezpečnostní
pracovníci současně vyžádali vzorky motouzu a papíru, které byly použity k zabalení nákupu neznámého muže.
V téže době hlásila jiná skupina bezpečnostních pracovníků, že narazila na další stopu. Při jejich pátrání
po krabičkách v jiném pražském obchodě byla náhodně přítomna Růžena Brejchová z Prahy-Vinohrad. Ta jim
sdělila, že podobnou krabičku má doma a koupila ji asi v roce 1944 ve stánku na trhu na Karlově náměstí v
Praze. Bezpečnostní pracovníci šli s R. Brejchovou do jejího bytu a usoudili, že se může jednat o krabičku
totožného druhu a výroby.
Jiný bezpečnostní pracovník vypátral, že Dům dárků v Praze 1 odebíral v době okupace podobné
krabičky od jistého Stanislava Pilaře z Prahy-Vršovic, Moskevská ulice č. 132. Pracovníci Bezpečnosti se tedy
vypravili do Vršovic, ale nezastihli S. Pilaře doma. Při této příležitosti se v domě dozvěděli, že daroval jednu
krabičku vlastní výroby své sousedce Bobkové. Tato krabička měla některé společné znaky s krabičkami
použitými při pokusu o atentát, měla však jiný tvar a velikost. Přivolaní soudní znalci z oboru stavebního a
nábytkového truhlářství (František Klifner a Eduard Žalud z Prahy) po prozkoumání krabiček použitých
pachatelem a krabiček zajištěných (respektive vypůjčených) u R. Brejchové a Pilařovy sousedky Bobkové
shodně prohlásili, že krabičky „z hlediska použitého materiálu jsou totožné“ a že byly zhotoveny podomácku
jedním výrobcem. Oba znalci v této věci zpracovali společný znalecký posudek.
12. září ve 14.00 hodin byl Stanislav Pilař ve svém bytě zastižen. Byla u něho provedena domovní
prohlídka a byl předveden k výslechu na Oblastní kriminální úřadovnu v Praze. Výslechem se zjistilo, že
vyráběl dřevěné krabičky a kazetky různých velikostí a tvarů již za okupace. Podle vlastního odhadu jich
celkem zhotovil asi pět set kusů. Od osvobození Československa vyrobil asi padesát krabiček stejné velikosti, z
nichž deset prodal v červnu 1947 firmě A. Brázda. Pro potřeby odborných znalců podal přesný popis výroby,
použitého dřeva, klihu, mořidla, politury atp. Ve své výpovědi z 13. září potvrdil, že krabičky použité
pachatelem jsou jeho výrobkem. Uvedl tehdy:
„Krabičky, které neznámý pachatel použil ke spáchání pokusu o atentát na některé členy vlády, a byly
mně předloženy, poznávám se vší určitostí jako svůj výrobek. Že tyto krabičky jsou z oněch padesáti kusů mnou
vyrobených v roce 1945, je zcela určité již z toho, že jsem použil pantíčky ze žlutého kovu. Dalším důkazem, že
krabičky jsou mým výrobkem, jsou čísla na vnitřní straně krabiček. Tato čísla jsem uváděl proto, abych při
dávání pantů věděl, který příklop patří na kterou krabičku. Jak jsem již minule podotkl, nabídl jsem zbytek deset krabiček - letošního roku, asi v měsíci červnu 1947, fě Brázda znovu a podařilo se mi je této firmě prodat.
Od zhotovení posledních padesáti kusů v roce 1945 nevyrobil jsem již žádnou krabičku, a to ani jednotlivě“.
Bezpečnostní orgány souběžně prováděly rozsáhlé akce, jejichž cílem bylo zjistit původ a výrobu papíru,
motouzu a jiných předmětů použitých při sestrojování pekelného stroje a zabalení zásilek. Tak například o
papíru, do něhož byly krabičky zabaleny, se zjistilo, že je to běžný balicí papír zn. Superior, vyráběný v papírně
v Červené Řečici a odebíraný asi padesáti velkoobchodníky i nezjištěným velkým počtem maloobchodníků.
Výrobcem tkanice, kterou byla jedna zásilka převázána, byla firma Jeschke, národní správa, Kuks u Jaroměře.
Tkanice se vyráběla od roku 1946 z umělého hedvábí. Růžová stužka, jíž byl převázán balíček pro ministra
Jana Masaryka, byla výrobkem běžně dostupným v obchodech a používaným k zhotovování ramínek k
dámskému prádlu. K upevnění zapalovacího zařízení pachatel použil černých nití. Podle posudku firmy Netz,
akc, spol., Praha I, Rytířská 16, to byly nitě běžné výroby, nevalné kvality, vyráběné hlavně za okupace a ještě
krátce po osvobození. V krabičce zaslané dr. Zenklovi pachatel použil kromě nitě i hnědé lacetky. Šetření
prokázalo, že jde o dvojitou lacetku, která se používá na ozdobu dámských šatů, krojů, k výšivkám atp.
Vyráběla se z umělého hedvábí hlavně v době okupace a neměla žádné zvláštní znaky, které by mohly sloužit
jako podklad k dalšímu šetření. O červenočerné nálepce se čtyřlístkem, jíž pachatel použil k zalepení otvorů na
krabičkách, a o hnědé lepence použité na dně krabiček se zjistilo, že toto běžné papírenské zboží je kdekoliv k
dostání.
Dále bylo třeba odhalit původ třaskavin. Byla nařízena kontrola všech podniků, které se zabývaly jejich
prodejem. Současně se přezkoumávalo uložení třaskavin a výbušnin ve stálých skladech. V celé republice se
přešetřovaly všechny osoby, které ve svém povolání přicházely do styku s výbušninami a trhavinami.
Organizovala se celá řada opatření, jak zjistit pachatele podle typu a podoby písma. Mimo jiné byly v
potřebném počtu rozmnoženy průvodky od zásilek a rozeslány všem poštovním úřadům.
Bezpečnostní složky, především v Praze, prováděly v této souvislosti rozsáhlé speciální akce, například
razie v hotelích, restauracích, nočních podnicích, biografech a jiných veřejných místnostech, a to ve dnech 11. 13. září. Na těchto akcích v Praze se podílelo na čtyři sta pracovníků SNB. Mimořádná opatření však nepřinesla
prakticky žádné výsledky a byla zastavena.
Zvláštní opatření se prováděla i po linii zpravodajské služby. Jejich účelem bylo pátrat po pachateli
atentátu v evidovaných a sledovaných skupinách, mezi osobami s fašistickou minulostí, lidmi podezřelými ze
špionážní činnosti atp. Ani na tomto úseku - kromě některých zajímavých názorů a ohlasů - se nepodařilo
odhalit nic podstatného, co by další šetření posunulo kupředu.
Vypsané odměny za vypátrání pachatele atentátu, v tisku zveřejňované zprávy a instruktážní film
promítaný v biografech přinesly pracovníkům bezpečnostních složek mnoho práce a starostí. Denně
bezpečnostním složkám docházela písemná a telefonická oznámení a anonymní udání, jež bylo třeba rychle
prošetřovat. Touto činností byl celý bezpečnostní aparát, zvláště v Praze, neúměrně zatěžován.
Prokázalo se, že výrobce krabiček použitých k pokusu o atentát byl obuvník Stanislav Pilař z Prahy, a že
pachatel je zakoupil v obchodě A. Brázdy na Václavském náměstí v Praze. Iniciátor a pachatel činu však zůstal
nevypátrán; vyšetřování uvázlo ve slepé uličce. Ani další šetření prováděné v pozdějších letech nevneslo do
případu nic nového.
Vznik „Krčmáňské aféry“.
Koncem září 1947 přišel za okresním tajemníkem Národně socialistické strany Františkem Kolavou muž
jménem Ladislav Loveček, rolník z Krčmáně na Olomoucku, bývalý starosta této obce za Agrární stranu v té
době lidovec. Oznámil, že krabičky podobné těm, kterých bylo použito k pokusu o atentát, vyrábí krčmáňský
stolař Jan Kopka. Popis pražských krabiček podle vyšetřovacích orgánů MV údajně znal pouze z vysílání
rozhlasu. Národně socialistický tajemník se dotazoval na další okolnosti a požádal Lovečka o zjištění
Kopkových styků v Krčmáni. Druhý den Loveček navštívil Kolavu znovu a předal mu požadovaný seznam
Kopkových známých a přátel v Krčmáni, převážně členů KSČ. Národně socialistický tajemník zavedl Lovečka
k Fráně Zemínové, poslankyni Národně socialistické strany, která právě v té době byla na návštěvě v Přerově.
Zemínová o Lovečkově výpovědi ihned po svém příjezdu do Prahy informovala poslance za ČSNS prof. dr.
Vladimíra Krajinu. Ten osobně jel za Lovečkem a na základě osobního rozhovoru s ním, podal trestní oznámení
na olomouckém státním zastupitelství.
Vyšetřováním byli pověřeni odborový rada Ministerstva spravedlnosti dr. Zdeněk Marjanko a olomoucký
státní zástupce dr. František Doležel.
Základem k vyšetřování tzv. krčmáňského případu se stalo udání L. Lovečka. Tento člověk měl však
podle orgánů Ministerstva vnitra rozporuplnou minulost. Údajně v průběhu vyšetřování třikrát změnil svoji
výpověď; v letech 1924 a 1925 zatčen pro křivé svědectví; 8. listopadu 1947, když mu byly na Kriminální
ústředně v Praze předloženy skutečné krabičky použité při pokusu o atentát, prohlásil, že nejsou totožné s těmi,
které vyráběl J. Kopka, atp.
Pozdějším vyšetřováním příslušníky SNB bylo prý zjištěno a potvrzeno, že Loveček své udání učinil
proto, aby získal odměnu dvě stě tisíc korun, kterou pro tento případ vypsala Národně socialistická strana. Za
tyto peníze si chtěl koupit traktor.
Fakta a výsledky vyšetřování z pohledu orgánů státního zastupitelství v Olomouci,
podřízených národně socialistickému ministru spravedlnosti, dr. Prokopu Drtinovi.
V době, kdy Ministerstvo vnitra prověřovalo takzvanou pražskou stopu vedoucí k prodejcům či výrobcům
podobných krabiček, ale nemělo žádný úspěch, přišel za tajemníkem Národních socialistů v Olomouci
Františkem Kolavou rolník z obce Krčmaň u Olomouce Ladislav Loveček. Oznámil, že v dílně krčmaňského
truhláře Jana Kopky viděl krabičky, jejichž fotky byly v novinách. Národní socialisté pak u soudu v Olomouci
podali trestní oznámení a kauzu dostal státní zástupce František Doležel z Prostějova.
Na základě výpovědí svědků a doznáním některých obviněných, došli vyšetřovatelé Ministerstva
spravedlnosti k přesvědčení, že koncem července 1947 byly zhotoveny v Krčmani u Olomouce tři dřevěné
krabičky, při čemž zúčastněné osoby věděly a znaly, k čemu jich bude použito. Věděly totiž, že mají být v
těchto krabicích umístěny pekelné stroje, kterými má být spáchán atentát na tři československé ministry.
Krabičky zhotovil Jan Kopka, stolař v Krčmani, ve své dílně za pomoci svého mladistvého učně, a to na žádost
Aloise Zapletala, domovníka krajského sekretariátu Komunistické strany Československa v Olomouci5.
Zapletal tehdy Kopkovi sdělil účel jejich budoucího použití a osobně je též od zhotovitele převzal a odvezl do
Olomouce.
Po několika dnech byly tyto tři krabičky vráceny další osobou6, která prohlásila, že přichází od
Komunistické strany Československa v Olomouci. Na dotaz Kopkův, který poznal svůj výrobek, prohlásila i
tato osoba, že v těchto třech krabičkách budou umístěny pekelné stroje, a žádala Kopku o jistou úpravu těchto
tří krabiček, a to nejen po stránce technické, ale i po stránce vnějšího zjevu, a dala mu pro to přesné směrnice.
Úprava tato se shoduje se stavem krabiček, kterých bylo použito dne 10. září 1947 k pokusu o atentát v Praze.
Při této příležitosti viděl jeden ze svědků v kuchyni bytu Kopkových jednu z čerstvě namořených krabiček. Při
jejím prohlížení dověděl se důvěrně od Kopky, že má sloužit spolu s dvěma dalšími, které měl Kopka v dílně, k
umístění pekelného stroje. Tehdy byla přítomna též manželka Jana Kopky Božena Kopková, která ve svých
výpovědích připustila pravdivost Kopkových údajů.
Je dále svědecky prokázáno i to, že Kopka se Zapletalem se v té době chlubili, že konají důležitou práci, a
že pošlou ministrům krabice na mouku, která je nestravitelná.
Na rozdíl od výsledků vyšetřování orgánů Ministerstva vnitra, které konstatuje, že výrobce tří krabiček,
kterými byl spáchán pokus o atentát, je bezpečně zjištěn v Praze, a že byl též bezpečně zjištěn i obchod v Praze,
v kterém útočník tyto tři krabičky koupil, vyšetřovatelé Ministerstva spravedlnosti konstatovali, že v tomto
směru dosavadní výsledky soudního přípravného vyšetřování jsou v rozporu s policejním šetřením
bezpečnostních úřadů v Praze.
Do vyšetřovací vazby byli pro podezření z účasti na tomto zločinu vzati Jan Kopka, stolař v Krčmani,
jeho manželka Božena Kopková, Alois Zapletal, domovník v domě krajského sekretariátu KSČ v Olomouci,
Josef Štěpánek, strojvedoucí a předseda MNV v Krčmani, Vlasta Kučová, učitelka v Olomouci-Řepčíně, a
mladistvý stolařský učeň, zaměstnaný u Kopky. Proti uvedeným osobám bylo zavedeno přípravné vyšetřování
pro zločin pokusu úkladné vraždy na třech členech vlády podle § 8, 134, 135 trest. zákona a § 7, č. 2 zák. na
ochranu republiky č. 50/1923 Sb. a zločinu podle § 5 zákona o třaskavinách.
O tom, že Krčmaňský případ má přímou souvislost s pokusem o atentát na tři čs. ministry, svědčilo:
1. Že se v Krčmani a Olomouci nesporně připravoval atentát pomocí pekelných strojů, umístěných ve třech
krabičkách, na tři čs. aktivní ministry již koncem července 1947, tedy víc než půldruhého měsíce před 10.
zářím, kdy byl proveden v Praze pokus o atentát.
2. Že již koncem července 1947, tedy opět jeden a půl měsíce před vlastním zákeřným útokem na tři čs.
ministry, byl v Krčmani v hantýrce mezi obviněným Aloisem Zapletalem a Janem Kopkou jeden z těchto
ministrů označován výrokem, že jedna z krabic s pekelným strojem je určena Janu Židovi z Palestiny.
3. Že tři krabice, použité v Praze při atentátu, shodují se jak do technického provedení, tak i vnější úpravy s
třemi krabicemi vyrobenými odborníkem stolařem Kopkou v červenci 1947, kdežto krabice, vyráběné v Praze
75letým obuvníkem Stanislavem Pilařem, jsou na první pohled prací diletantskou a liší se zřetelně od krabic
použitých při atentátu.
4. Že výrobce Kopka doznal se sám k chybě, které se jako odborník dopustil při zhotovování zmíněných krabic,
a tato chyba byla zjištěna i na krabících použitých při atentátu.
Dle vyjádření ministra vnitra, ve své listopadové zprávě, na zásilkách nebyly ani nemohly býti zjištěny
otisky prstů, protože krabičky prošly, než mohly být daktyloskopicky prozkoumány, více rukama. Toto zjištění
souhlasí ovšem pouze pokud se týká obalu a částečně krabiček samých. Nebyla tím však vysvětlena otázka,
proč nebyl učiněn alespoň pokus o sejmutí otisků prstů na válečcích s výbušninami a ostatních součástkách
uvnitř krabiček, kterých se přece před příchodem policie nikdo nedotýkal kromě pachatele při umisťování
pekelného stroje. Je to tím nepochopitelnější, že vzhledem k mastnému obalu tritolových náloží a šelakovému
povrchu zápalníků muselo být policejními odborníky předpokládáno, že uvnitř na těchto součástkách i na
rozbuškách mohou být zachovány naprosto zřetelné otisky prstů.
Podle policejních zpráv by se toto mohlo týkat jenom dvou zásilek: té, která byla zaslána náměstku
předsedy vlády dr. Zenklovi, a druhé, která byla zaslána ministru spravedlnosti. Nemůže se tento výklad týkat
vůbec oné zásilky, která byla zaslána ministru Janu Masarykovi, protože tato zásilka nebyla adresátovi vůbec
doručena, ba nebyla doručena ani do jeho úřadu, nýbrž policejní úřad sám zabalenou si ji vyzvedl přímo na
poštovním úřadě.
Naprosto nevysvětlitelný je též postup úředníka, pověřeného v Praze tehdy vedením zvláštní odborné
komise Ministerstva vnitra, určené k pátrání po pachatelích, který dal v době, kdy krčmaňská stopa byla
sledována ještě pouze bezpečnostními orgány, tj. 8. listopadu 1947, příkaz k propuštění Jana Kopky z policejní
vazby, ačkoliv již tehdy byl vážně podezřelý, že pracoval ve své dílně v Krčmani na třech krabičkách určených
pro pekelné stroje, k čemuž se podle policejních protokolů již 6., 7. a 8. listopadu 1947 sám několikráte přiznal.
Tento úředník propustil Kopku z policejní vazby bez ohledu na jeho doznání a usvědčení jinou osobou a bez
ohledu na nebezpečí koluse a útěku podezřelého. Tímto svým postupem porušil zřejmě ustanovení § 24 a § 84
trest. řádu.
Propuštění Kopkovo a ostatních spolu s ním zadržených osob nestalo se tehdy v dohodě se státním
zastupitelstvím, jak mylně bylo uvedeno ve zmíněné odpovědi pana Ministra vnitra. Že se Státním
zastupitelstvím v této věci vůbec jednáno nebylo ani být nemohlo, vyplývá z toho, že řízení u státního
zastupitelství v Olomouci bylo zahájeno mnohem později, teprve po podání trestního oznámení posl. prof. dr
Krajinou, tj. dne 19. listopadu 1947. Naproti tomu Ministerstvo vnitra učinilo trestní oznámení v této věci,
teprve 26. listopadu, a to ještě proti neznámým pachatelům, tedy v době, kdy již byly ve vyšetřovací vazbě v
Olomouci pro tento trestní čin čtyři osoby.
Závěr.
Veřejné přelíčení ve věci atentátu na tři čs. ministry se mělo konat v březnu 1948, avšak kvůli únorovému
puči k němu už nedošlo a všichni obvinění byli bez soudu a bez trestu propuštěni.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 byla ustavena zvláštní komise na přešetření tzv. krčmáňského
případu.
Již 27. února 1948 přijela do Olomouce komise StB a postupně zatkla státního zástupce Františka
Doležela, tajemníka Františka Kolavu, JuDr. Ludvíka Reimana, tajemníka vysokého funkcionáře národních
socialistů Vladimíra Krajiny, rolníka Lovečka a další lidi.
Následujících pět a půl roku strávili všichni ve vazbě, kde měla být vyšetřena jejich role na údajném
národně socialistickém spiknutí proti KSČ. Přes několik pokusů o vypracování obžaloby k soudu došlo až v
listopadu 1953. Po dohodě generální prokuratury a vyšetřovatelů StB byli všichni odsouzeni za podíl na
spiknutí proti KSČ, formálně za trestný čin přípravy úkladů o republiku, k trestům mezi šesti a sedmi lety tak,
aby přesahovaly dobu strávenou ve vazbě.
Vazba sama o sobě byla nezákonná. Ovšem ještě daleko horší bylo zacházení, kterého se vězňům dostalo.
Byly jim po léta odpírány návštěvy i korespondence blízkých. Byli opakovaně nezákonně internováni na
vězeňském oddělení Psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích. Na kvalifikované protesty a stížnosti dr. Doležela
nikdo neodpovídal.
V roce 1954 náčelník zdravotní služby pankrácké nemocnice ve zprávě o Doleželovi, kterou adresoval
okresnímu prokurátorovi v Praze, napsal: "Byl k nám dodán z psychiatrického oddělení ústavu v Bohnicích ve
stavu velmi sešlém a téměř beznadějném. Veškerou tekutou nebo tuhou potravu odmítá a nucenou potravu
okamžitě zvrací. Je netečný, na otázky neodpovídá, je spavý, má čtyřicet kilogramů a je na kost vyhublý. Jeho
stav se zkomplikoval růží obličeje. Sešlost pokračuje, stav se rychle zhoršuje a hrozí, že během jednoho až dvou
týdnů zemře." Bývalý státní zástupce František Doležel opouštěl vězení v srpnu 1954 jako doživotní invalida,
mj. po špatně vyléčených zlomeninách obou nohou, které utrpěl při aplikaci elektrošoků v Bohnicích. Zemřel v
roce 1972 v Prostějově.
Odborový rada ministerstva spravedlnosti dr. Zdeněk Marjanko zemřel v květnu 1949 za neobjasněných
okolností ve Zvláštní věznici s utajeným režimem Oblastní úřadovny StB v Praze - Ruzyni. Údajně měl spáchat
sebevraždu oběšením.
František Kolava napsal 31. ledna 1968 prvnímu tajemníkovi KSČ: Byl jsem dne 24. února 1948 zatčen,
uvržen do vězení a jednáno se mnou v soudní vyšetřovací vazbě tak nelidsky, že jsem zmrzačen na doživotí.
Byl jsem po celou dobu soudní vazby od r. 1948 až do r. 1954 neuvěřitelně týrán a mučen, a tak
donucován přiznat, co se vůbec nestalo, zejména účast komunistů. Přes varovné upozorňování vězeňskými
lékaři od r. 1948, že nejsem vůbec vazby schopen, byl jsem za neuvěřitelných okolností, protizákonně, téměř v
bezvědomí a udržován při vědomí pouze injekcemi přinesen na nosítkách dne 25. 2. 1953 k soudnímu přelíčení
u kr. soudu v Praze, a aniž bych věděl, proč, byl jsem souzen a odsouzen na 6 a půl roku. Protože jde u mě o
úplné rozbití kyčelních kloubů a ochromení celého organismu včetně úplné ztráty řeči (zjištění provedl t. r.
OÚNZ v Přerově), a revize procesu podle dosavadního způsobu trvá léta, obracím se na Vás z důvodu lidskosti,
soudruhu první tajemníku ÚV KSČ, aby konečně po vyčerpání všech možností byly vyšetřeny ony tak útrpné
vyšetřovací metody do r. 1953, jakož i provedeno vyšetření nelidského způsobu provedení tzv. Krčmaňského
případu krajským soudem v Praze 25. 2. 1953.
V některých případech jsou však aktéři krčmaňského případu dokonce formálně stíháni dodnes. Jde
například o bývalého předúnorového správce olomoucké vazební věznice Josefa Junka, který zemřel bez
jakékoliv rehabilitace. Státní zastupitelství v Praze ho v srpnu roku 1948 obžalovalo ze zneužití úřední moci.
StB tvrdila, že od listopadu 1947 do 21. února 1948 ve vazbě šikanoval komunisty podezřelé z přípravy
atentátu. Nechával jim prý na celách přes noc svítit světlo, zakázal jim četbu, vycházky a omezil jim i balíčky a
návštěvy. Obžaloba tvrdí, že to dělal mimo jiné na příkaz státního zástupce Františka Doležela, který pro
Drtinovo ministerstvo řídil původní vyšetřování celé aféry. "Nejsem vinen. Nebylo proti mně konáno přípravné
vyšetřování a byl jsem vyslýchán toliko jako svědek. Nebyla mi dána příležitost, abych poznal vše, co proti mně
svědčí, a mohl to vyvrátit," hájil se v jednom z dopisů adresovaných soudu Junk. Řádného procesu se však
nikdy nedočkal.
O rok později dostal výpověď a hledal si práci. "Při vyplnění kádrového dotazníku jsem musel přiznat, že jsem
obžalovaný, a tak mě téměř všude odmítli. Krčmaňským případem jsem byl poznamenán také při přijímání
mých synů na studia i při vyměření starobního důchodu," pokoušel se Josef Junk o rehabilitaci na ministerstvu
spravedlnosti i v dubnu 1968. Až na konci roku 1991 na žádost příbuzných Krajský soud v Ostravě potvrdil, že
propuštění Josefa Junka z funkce vrchního tajemníka olomoucké věznice z konce čtyřicátých let bylo neplatné.
"Bylo provedeno pod tlakem politické perzekuce a v rozporu s obecně uznávanými lidskými právy a
svobodami," rozhodl soud. Zastavení trestního stíhání a stažení obžaloby se však Junk ani po smrti oficiálně
nedočkal.
Orgány Ministerstva vnitra se k této záležitosti vrátily ještě jednou, v roce 1953, a znovu případ
přezkoumávaly. Již v průběhu šetření v roce 1948 se došlo k „jednoznačnému“ závěru, že tzv. krčmáňský
případ byl záměrně vykonstruován některými činiteli Národně socialistické strany, aby byl zneužit proti KSČ k
její kompromitaci a diskreditaci. „Bezpečně“ bylo také prokázáno, že podkladem k zorganizování této
provokace se staly vylhané údaje, a že orgány „drtinovské“ justice vedly celé vyšetřování neobjektivně a
tendenčně. V roce 1953 vojenský soud a krajský soud v Praze údajné inspirátory a organizátory odsoudily,
některé ovšem v nepřítomnosti, neboť mezitím uprchli za hranice.
Rozsudek z listopadu 1953 byl v roce 1968 zrušen a odsouzení byli rehabilitováni. Ovšem roku 1972 byla
rehabilitace zrušena.
Poznámky:
1
PhDr. Petr Zenkl (13. června 1884 Tábor – 2. listopadu 1975 Raleigh, Severní Karolína, USA.) Politik,
ministr, primátor města Prahy (duben 1937 - únor 1939,1945-1946), předseda Národně socialistické strany
(1945-1948), místopředseda čs. vlády (1946-1948), předseda exilové Rady svobodného Československa (19491974).
Krátce po německé okupaci Prahy (březen 1939) byl zatčen a uvězněn na Pankráci, odkud byl transportován do
Dachau a posléze (po 3 týdnech) do koncentračního tábora v Buchenwaldu, kde byl osvobozen armádou
generála Pattona a s pomocí americké vojenské stanice mohl odletět přes Frankfurt a Paříž do Londýna, kde se
dozvěděl, že na jeho místo primátora byl v Praze dosazen komunista dr. Václav Vacek. Také se dozvěděl, že jej
Revoluční výbor čs. strany národně socialistické (ČSNS) zvolil na svém tajném zasedání (25. dubna 1945 v
budově Melantricha v Praze) předsedou ČSNS.
Primátorská funkce byla Zenklovi přiznána až v srpnu 1945 a vykonával ji do května 1946), kdy proběhly volby.
Po volbách 1946 se jako předseda druhé nejsilnější strany (první byla KSČ) stal místopředsedou
československé vlády (květen 1946). Předsedou Národně socialistické strany byl znovu zvolen 2. března 1947
na XIV. sjezdu této strany, kterého se zúčastnilo tři tisíce delegátů. V únoru 1948 podal společně s dalšími
nekomunistickými ministry demisi, aby přiměl komunistického ministra vnitra Noska ke zrušení neústavních
kroků, které Nosek v resortu prováděl.
Po komunistickém únorovém puči byl pod nepřetržitým dozorem StB, přesto se mu v srpnu 1948 podařilo i s
manželkou uprchnout na Západ. V následujících letech se stal hlavou československého politického exilu (v
letech 1949-1974 byl předsedou exilové Rady svobodného Československa se sídlem ve Washingtonu, D.C. a
také předsedou exilové ČSNS).
2
JUDr. Prokop Drtina (13. dubna 1900 Praha – 16. října 1980 Praha). Český právník a politik. Narodil se v
rodině univerzitního profesora Františka Drtiny. V letech 1919–1923 vystudoval právnickou fakultu Univerzity
Karlovy v Praze a poté nastoupil na místo úředníka České finanční prokuratury. Ve dvacátých letech byl činný
ve studentském hnutí a v letech 1925–1928 působil jako předseda studentstva Národní strany práce. V letech
1926–1938 byl předsedou klubu Přítomnost a od roku 1928 předsedou národně socialistické strany. V roce
1929 místo úředníka České finanční prokuratury opustil a začal pracovat v Kanceláři presidenta republiky. V
roce 1936 se stal osobním tajemníkem prezidenta Edvarda Beneše.
Po okupaci v roce 1939 se stal členem odbojové organizace Politické ústředí, 26. prosince 1939 ilegálně
emigroval do zahraničí. Během války působil jako politický referent a spolupracovník prezidenta Edvarda
Beneše a jako komentátor českého vysílání londýnského rozhlasu. Aby neriskoval perzekuci svých blízkých na
území nacistické říše, používal pseudonym Pavel Svatý. V letech 1944–1945 byl členem československé vládní
delegace pro osvobozené území a v říjnu 1944 s ní působil na území Slovenska obsazeném povstalci.
Po válce byl členem předsednictva Československé strany národně socialistické a poslancem národního
shromáždění. Od listopadu 1945 do února 1948 byl ministrem spravedlnosti. V tomto období se snažil hájit
nezávislost justice proti snahám komunistické strany ovládnout ji a upotřebit pro své revoluční cíle. Dosti
kontroverzně jsou vnímány jeho radikální postoje ve věcech vyrovnání se s „okupanty, zrádci a kolaboranty“.
Je mu přisuzována spoluzodpovědnost za tzv. divoký odsun, přehmaty a zneužívání retribučních soudů a
zejména za praxi zneužívání tzv. amnestijního zákona k vyvinění pachatelů i těch nejbrutálních zločinů.
V období 1947–1948 důrazně hájil demokratické zřízení a principy právního státu proti nastupující
komunistické totalit] a 20. února 1948 spolu s ostatními demokratickými ministry podal demisi. Po
komunistickém puči 28. února 1948 se pokusil o sebevraždu skokem z okna. S těžkými zraněními byl přepraven
do nemocnice na Bulovce. Od března 1948 byl ve vyšetřovací vazbě a v prosinci 1953 byl na základě
vykonstruovaných obvinění odsouzen k 15 letům vězení.
V roce 1960 byl propuštěn díky amnestii a v roce 1969 byl plně rehabilitován, v roce 1971 byla však jeho
rehabilitace revokována. Před svojí smrtí ještě stihl podpořit Chartu 77.
3
Jan Masaryk, Dr.h.c., také Jan Garrigue Masaryk, (14. září 1886 Praha – 10. března 1948 Praha). Syn
prvního československého prezidenta T. G. Masaryka a jeden z nejvýznačnějších československých diplomatů
první poloviny 20. století.
Byl mimo jiné velvyslancem v Londýně (1925–1938), ministrem zahraničí Benešovy exilové vlády a nakonec
taktéž ministrem zahraničí ve vládě Klementa Gottwalda. V únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními
demokratickými ministry.
Navštěvoval školy v Praze, Akademické gymnázium (maturoval 1906), a v USA (1907–13). V roce 1913 se
vrátil do Čech. Za první světové války nastoupil vojenskou službu v rakousko-uherské armádě (1915–18 v týlu
uherského pluku na polské frontě, byl povýšen na důstojníka a vyznamenán medailí za statečnost).
Po ukončení války se stal čs. diplomatem, v letech 1919–22 chargé d'affaires ve Washingtonu. V letech 1920–
25 osobní tajemník Edvarda Beneše, tehdy ministra zahraničních věcí ČSR.
V roce 1925 se stal vyslancem v Londýně. V září 1938 po okupaci Sudet z této funkce rezignoval a zůstal v
Londýně. V roce 1940 se stal ministrem zahraničí Benešovy exilové vlády.
Pokračoval ve veřejných vystoupeních a přednáškách, zejména v Angli a USA, o nutnosti systému kolektivní
bezpečnosti, nebezpečí nacismu a mezinárodního postavení Československa za války a po ní. Jako i další
prominentní exulanti spolupracoval s českým vysíláním BBC „Volá Londýn“. V roce 1942 obdržel doktorát
práv LL.D. na Bates College, v Lewistonu, v americkém státě Maine.
Masaryk zůstal ministrem zahraničí i v poválečné, po volbách v roce 1946 komunisty dominované Národní
frontě. Snažil se o udržení přátelství se SSSR, z této doby pochází i jeho – z dnešního hlediska servilní – oslavná
řeč maršálovi Stalinovi. Ale zároveň byl pobouřen sovětskými mocenskými ambicemi – jako bylo i sovětské veto
proti účasti Československa na Marshallově plánu. Při únorové krizi odmítl rezignovat spolu s ostatními
nekomunistickými členy Gottwaldovy vlády. Na venek vystupoval konstruktivně, pronesl i několik provládních
prohlášení. V soukromí ale rezignoval a přemýšlel nad odchodem do dalšího exilu.
10. března byl nalezen mrtev pod oknem svého bytu. Jeho smrt je dodnes záhadou. Existují celkem tři teorie:
podle jedné šlo o vraždu (Masaryk byl z okna prostě vyhozen), podle druhé o sebevraždu (Masaryk z okna sám
vyskočil) a podle třetí verze se Masaryk pokoušel po římse utéci ze svého bytu (kde se v tu chvíli prokazatelně
pohybovali vetřelci) a z této římsy spadl.
Policejní vyšetřování ukončené roku 1948 dospělo k závěru, že se jednalo o vraždu. To je v souladu s
přesvědčením veřejnosti i mnohých historiků, že Jan Masaryk byl zavražděn komunisty, aby jim nepřekážel v
nové vládě. Také se v Moskvě v červenci 1947 jako jediný Stalinovi postavil, což už by samo o sobě postačovalo
k jeho „likvidaci“.
4
Václav Nosek (26. září 1892 Velká Dobrá – 22. července 1955 Praha. Komunistický politik, ministr, v letech
1941–1950 jedna z klíčových osobností Komunistické strany Československa. Jako mladík byl horníkem,
pracoval v dolech na Kladensku a tam se také angažoval v marxistické levici. Zapojil se do odborového hnutí
při Komunistické straně a v roce 1929 se stal členem ÚV KSČ. O 10 let později počátkem 2.světové války
emigroval do Velké Británie. Zde se stal v roce 1941 členem londýnské Státní rady, později jejím
místopředsedou.
Jako ministr vnitra (1945–1953) a člen předsednictva ÚV KSČ byl klíčovou osobností v procesu ovládnutí
Československa komunisty. V letech 1945–1948 využil svých pozic na ministerstvu jednak k rozsáhlé infiltraci
policie naprosto oddanými stoupenci komunismu, jednak k vytvoření téměř čistě komunistické StB a jednak
k dalšímu posílení stranických pozic.
S jeho pomocí komunisté využili nepřátelství k Němcům a možnosti je perzekvovat a okrádat nejen k
rozsáhlému obohacení a uplácení velkého množství obyvatel, ale též k sebrání materiálu pro vydírání řady lidí.
Noskovo ministerstvo spolu s ministerstvem národní obrany blokovalo a sabotovalo vyšetřování zločinů na
Němcích, na druhé straně však o něm StB tajně sbírala materiály a později je používala k vydírání klíčových
osob.
Při únorovém převratu Nosek nejprve vyvolal střet a demisi demokratických ministrů odvoláním klíčových
nekomunistických představitelů z vysokých postů v české policii, načež poté použil policejní síly k potlačení
demonstrací na podporu prezidenta Beneše.
Po roce 1950 jeho vliv slábl. Do roku 1953 zastával funkci ministra vnitra a ke konci života ministra
pracovních sil. Zemřel roku 1955 ve věku 62 let.
5
tehdejším předsedou krajského výboru KSČ v Olomouci byl JuDr. Alexej Čepička (18. srpen 1910, Kroměříž –
30. září 1990, Dobříš). Český komunistický politik, armádní generál, ministr.
Před 2. sv. válkou advokátní koncipient v Ostravě. Od roku 1929 člen KSČ, v letech 1942–1945 vězněn v
koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald.
Po válce se oženil s jedinou dcerou Klementa Gottwalda. V letech 1947–1956 zastával vysoké stranické i státní
funkce: (1947–1948 ministr vnitřního obchodu, 1948–1950 ministr spravedlnosti, 1949–1950 předseda
Státního úřadu pro věci církevní, 1950–1956 ministr národní obrany, 1951–1956 člen předsednictva a
politického sekretariátu Ústředního Výboru KSČ). Měl značnou odpovědnost za nezákonnosti a zločiny
páchané státní správou v letech 1948–1955. Spolu s Klementem Gottwaldem a Rudolfem Slánským byl hlavním
architektem plánů KSČ na likvidaci římskokatolické církve, osobně řídil politické procesy s odpůrci komunistů.
Jeho moc upadla po smrti jeho tchána a v roce 1956 byl odvolán z významných stranických funkcí. Několik let
vykonával funkci předsedy Státního úřadu pro vynálezy a normalizaci. V roce 1963 byl dokonce z KSČ
vyloučen za nezákonnosti, kterých se dopustil v padesátých letech. Dožil se věku 80 let.
6
poslanec za KSČ Jaroslav „Jura“ Sosnar (20. 5. 1914, Hroznová Lhota (u Strážnice) -26. 11. 1989, Praha).
Český politik a prozaik. V listopadu 1947 byl zbaven imunity, vzdal se mandátu a byl zatčen. Po 28. Únoru
1948 propuštěn z vazby.
Vlastním jménem Jiří Sosnar. Po 1930, kdy vstoupil do Komunistické strany Československa, většinou působil
jako politický pracovník. 1933–35 zastával v Hodoníně funkci krajského politického pracovníka Komsomolu,
od 1935 byl (s výjimkou vojenské služby 1937–39) okresním tajemníkem KSČ v Kroměříži, Holešově, Olomouci
a Hodoníně. Za organizaci politických demonstrací a stávek byl několikrát uvězněn. Na počátku okupace
pracoval jako dělník v Olomouci a redigoval ilegální komunistický časopis Svobodná Haná. 1940 byl zatčen
a vězněn mj. v německé káznici Wohlau, kde byl jeho spoluvězněm muzikolog Vladimír Helfert (1886–1945).
Pro těžkou tuberkulózu byl 1942 z vězení propuštěn do nemocničního ošetřování. Nadále se však účastnil
ilegální činnosti: působil jako krajský tajemník KSČ v Olomouci, redigoval noviny Moravská Rovnost a masové
cyklostylované vydání publikace Dějiny VKS(b), byl rovněž komisařem partyzánské skupiny (za odbojovou
činnost mu byla udělena četná vyznamenání). Po skončení války byl zvolen krajským tajemníkem KSČ
v Olomouci (zde také pracoval v redakci Stráže lidu), stal se kandidátem Ústředního výboru KSČ a do 1948 byl
poslancem Národního shromáždění; 1947 absolvoval novinářskou školu – kurz pořádaný ÚV KSČ. 1949 byl
zbaven funkce (pro anarchistické aktivity v únoru 1948) a do 1954 pracoval v ČKD Sokolovo jako soustružník,
pak byl vedoucím internátu (do 1958). Po rehabilitaci 1957 se znovu vrátil k politické i redakční práci: do 1961
byl zástupcem šéfredaktora týdeníku Květy, do 1971, kdy odešel do důchodu, vedoucím redaktorem pražské
redakce Práce (Bratislava)
Literatura: http://cs.wikipedia.org
http://www.totalita.cz/vysvetlivky/a_krcman.php
http://www.czsk.net/svet/clanky/cr/krcma.html
http://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik5-2007/kap05.pdf
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/083schuz/s083002.htm
83. schůze ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé, svolaná na úterý dne 25.
listopadu 1947. Ústní odpověď Ministra vnitra Václava Noska
http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/090schuz/s090003.htm
90. schůze ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé, svolaná na středu dne 21. ledna
1948. Ústní odpověď Ministra spravedlnosti dr. Prokopa Drtiny na interpelaci komunistického poslance Josefa
Zuzaňáka.
Phdr. Vlastislav Kroupa: „Bránili jsme revoluci“. Naše vojsko, Praha 1983
Autor: Karel LUDVÍK