Upolín 2012 - Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor

Transkript

Upolín 2012 - Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor
U P O L Í N
Listopad 2012
Informační zpravodaj Správy Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory
zdarma
Vyhlídková věž Na Čihadle (k článku na str. 3)
Mihule potoční - chráněný mihulovec, který se vyskytuje v Nise pod Libercem (k článku na str. 11)
foto: V. Vršovský
foto: V. Šrédl
UPOLÍN 2012
OBSAH
Aktuálně
ÚVODNÍ SLOVO (Jiří Hušek) ........................................................................................................................................................ 2
RAŠELINIŠTĚ JIZERSKÝCH HOR BYLA ZAPSÁNA NA LISTINU MOKŘADŮ MEZINÁRODNÍHO VÝZNAMU (Vladimír Vršovský) .......... 3
PROČ PŘEHLAŠUJEME „MALOPLOŠKY“ (Jarmila Sýkorová).......................................................................................................... 6
CO JE NOVÉHO V NATUŘE 2000 (Radka Tomášková) ................................................................................................................... 7
TIS - STROM ROKU 2012 (Lenka Hatlapatková) ........................................................................................................................... 8
NOVÉ PTAČÍ DRUHY JIZERSKÝCH HOR (Jakub Čejka)................................................................................................................. 10
RYBY V LUŽICKÉ NISE (Václav Šrédl) ....................................................................................................................................... 11
MEDÚZY V JIZERSKÝCH HORÁCH (Jakub Čejka)........................................................................................................................ 12
JAK PLYNUL EKOVÝCHOVNÝ ROK (Lenka Zadrobilová)............................................................................................................. 13
ZA PAMÁTNÝM STROMEM - BUKEM NA HRÁZI (Tomáš Korytář)............................................................................................... 15
Ochrana přírody prakticky
NOVÉ MALÉ VODNÍ ELEKTRÁRNY S RYBÍMI PŘECHODY (Kamil Farský)..................................................................................... 16
KŘEHOVĚTVEC ŽLUTÝ - ZAPOMENUTÝ KLENOT MEZI STROMY (Šárka Mazánková)................................................................... 17
REVITALIZACE RYBNÍKŮ V PŘÍRODNÍ REZERVACI MEANDRY SMĚDÉ (Václav Šrédl)................................................................. 19
ZÁCHRANNÝ PŘENOS RDESTU ALPSKÉHO (Šárka Mazánková)................................................................................................... 20
OBNOVA LUK NA MARIÁNSKOHORSKÝCH BOUDÁCH (Jana Mejzrová) ...................................................................................... 22
Seriály
Ohrožené druhy rostlin (15):
HOŘEC TOLITOVITÝ (Jarmila Sýkorová) .................................................................................................................................... 25
Ohrožené druhy živočichů (15):
ČÁP ČERNÝ (Jakub Čejka) ......................................................................................................................................................... 26
Památné stromy v CHKO Jizerské hory (8):
KULTIVARY BUKU LESNÍHO A PAMÁTNÝ BUK LESNÍ V RASPENAVĚ V ULICI NA KOPEČKU (Tomáš Korytář) ............................. 28
Nepůvodní druhy v Jizerských horách (2):
LUPINA MNOHOLISTÁ – OKRASNÁ ALE ROZPÍNAVÁ… (Ondřej Šnytr)........................................................................................ 30
Povedené stavby (13):
I PLOT JE STAVBA (Jana Mejzrová) ............................................................................................................................................ 31
Nepovedené stavby (5):
TERÉNNÍ ÚPRAVY JAKO VÝZNAMNÁ TEČKA - DOKONČENÍ STAVBY A ZÁSAH DO KRAJINY (Irena Česká) ................................... 33
Tip na výlet (15):
PTAČÍ KUPY (Jiří Hušek)............................................................................................................................................................ 34
Zeleným pohledem (12):
MNÍŠEK A NOVÁ VES U CHRASTAVY (Jana Mejzrová) .............................................................................................................. 36
Územní systém ekologické stability (1):
CO JE TO ÚSES (Tomáš Korytář)............................................................................................................................................... 38
Představujeme spolupracující nevládní neziskové organizace (8):
SPOLEČNOST PRO JIZERSKÉ HORY, O. P. S. (Lenka Hatlapatková) .............................................................................................. 42
na 1. straně obálky: Malá jizerská louka (foto: V. Vršovský)
1
AKTUÁLNĚ
ÚVODNÍ SLOVO
Jiří Hušek
Ořešník
Územní ochrana přírody v současném Česku tradičně
řeší
vztah
chráněného
přírodního
prostředí
k hospodářským aktivitám, rozvoji inženýrských sítí a
dopravních staveb, stavbám pro bydlení i podnikání,
stále častěji je však konfrontována i se záměry a
projekty, jejichž podstatou je využití krajiny ke sportu a
rekreaci. Bouřlivý rozvoj rekreačního tlaku na chráněná
území započal v devadesátých letech s růstem
ekonomiky, změnou životního stylu a nárůstem volného
času. Tento trend se nezměnil ani v dnešní době, kdy se
Evropa potýká s ekonomickou recesí. Investice do
cestovního ruchu jsou naopak vnímány jako příležitost
k náhradě zanikajícího průmyslu a oživení hospodářsky
slabých regionů. Omezené veřejné a soukromé finance
jsou podpořeny dotačními zdroji, například z evropských
strukturálních fondů - peněz je vposledku dost a
problémem je spíš jejich efektivní využití tak, aby
hospodářství dále přiměřeně rostlo a chráněná příroda
nadměrně netrpěla. Jizerské hory a jejich okolí jsou
přitom ideálním prostředím pro rozvoj rekreačních
aktivit. Mají atraktivní přírodní prostředí, které již
zacelilo jizvy po ekologické katastrofě před čtvrtstoletím,
disponují vyrovnanou nabídkou pro letní i zimní sezónu,
jsou přirozeným zázemím pro jednodenní rekreaci
obyvatel libereckého kraje a díky snadné dopravní
dostupnosti i pro Středočechy, Pražáky i zahraniční
sousedy od Drážďan po Jelení Horu. Správa CHKO
Jizerské hory se s požadavky na rekreační a sportovní
využití svěřeného území a na budování související
2
foto: J. Čejka
infrastruktury setkává prakticky denně. V územních
plánech se objevují nová sportoviště, plochy pro
obslužné objekty či stavby k rekreačnímu bydlení.
Přibývají požadavky na zřizování a značení pěších cest,
cyklotras, úpravy jejich povrchu, strojní údržbu
lyžařských běžeckých tras. O svoje místo na slunci se
hlásí in-line bruslaři, jezdci na koních, musheři, chodci
na sněžnicích, sjezdoví lyžaři a skialpinisti, horolezci,
orientační běžci, geokešeři, letci, vodáci, houbaři,
borůvkáři, lovci a nespočet dalších „konzumentů
přírody“. Víkendy patří závodům, na denním pořádku
jsou žádosti o vjezdy motorových vozidel na lesní cesty,
o budování parkovišť a odstavných ploch. Přibývají
informační a reklamní tabule, bufety, odpočívadla,
přístřešky, rozhledny, dřevěné chodníky; lovecké chaty a
drobné lesní stavby se plíživě stávají chatami
rekreačními a poznenáhlu privatizují. Hřiště pro všechny
zábavy je ale jenom jedno a ještě malé. Měli by se na ně
vejít všichni a kromě toho ponechat dost místa
pro přírodu - ostatně stále je dost lidí, kteří do CHKO
přicházejí právě za ní. Rekreace, sport a jejich vliv
na chráněnou přírodu je v Jizerských horách velké téma.
V novém plánu péče o CHKO patří rozsáhlé kapitoly
o této problematice k nejdůležitějším. Jako základní
rámec pro usměrňování rozvoje těchto aktivit vznikla
jakási „rekreační zonace“, tedy mapa, do které jsou
promítnuty všechny známé limity dané ochranou přírody
a krajiny a která naznačuje obcím, kraji, zájmovým
skupinám nebo investorům možnosti růstu v různých
AKTUÁLNĚ
částech území. Rekreační agenda je denním chlebem
zaměstnanců naší Správy, rozhodně se ale neobejdeme
bez trvalé spolupráce s těmi, kteří mají cestovní ruch
v popisu práce a mají zájem na jeho rozvoji. Je to v první
řadě krajský úřad, který dnes připravuje dlouhodobou
koncepci rozvoje cestovního ruchu v Jizerských horách.
Jsou to obce a jejich sdružení, velcí vlastníci pozemků
jako například Lesy ČR, obslužné organizace jako třeba
Jizerská o.p.s. nebo nevládní neziskové organizace
zastoupené příkladmo Jizersko-ještědským horským
spolkem.
Nepřekročitelnou
podmínkou
rozvoje
rekreačního využití Jizerských hor, a nejen jich, je
dlouhodobá udržitelnost a ponechání dostatku prostoru
přírodě a její ochraně. Kompromis není neúspěchem,
vždy je však potřeba pečlivě vážit újmy a přínosy, ty
přínosy pak zejména pro místní lidi, kteří v naší krajině
žijí a potřebují se v ní slušně uživit. Novoměstský
singltrek je jistě ústupkem ochrany přírody, ale
v porovnání s původním záměrem skiareálu na Smrku je
jeho vliv nepatrný a troufám si říci, že jeho přínosy pro
místní obce mohou být vbrzku násobné. Kultivace okolí
Bedřichova včetně rozšíření některých cest, vybudování
nových nebo využití elektrovodu pro běžecké trati je
dobrou daní za snížení zátěže jiných částí hor. Strojně
upravované stopy Jizerské magistrály soustředí
podstatnou masu lyžařů a dají v klidových územích
vydechnout přírodě i lyžařským „softmoverům“,
hledačům pohody a soukromí. Nová cesta z Čihadel na
Knajpu je dnes surovým zásahem do odrůstajícího lesa,
ale za pár let ji les polidští, vyřezané pichlavé smrky se
nahradí domácími dřevinami a hlavně zmizí úzké hrdlo
centra Jizerek a s ním i trvalé snahy o otevření klidové
okružní cesty kolem Smědavské hory pro masové
lyžování nebo cyklistické závody.
Tuto krátkou úvahu zakončím pozváním do našich
krásných hor, kde po chvilce podzimního vydechnutí
začíná další zimní sezóna. Přeju všem návštěvníkům,
sportovcům i rekreantům, krásné zážitky. Jim i přírodě
přeju dlouhodobou rovnováhu - koneckonců stačí si
uvědomit, že hory nejsou jenom nakloněná rovina,
sportovní stadion, příměstský park nebo hotelový rezort.
RAŠELINIŠTĚ JIZERSKÝCH HOR BYLA ZAPSÁNA NA LISTINU MOKŘADŮ
MEZINÁRODNÍHO VÝZNAMU
Vladimír Vršovský
Velká jizerská louka
V únoru roku 1971 byla v Iránském přímořském
letovisku Ramsar podepsána „Úmluva o mokřadech
majících mezinárodní význam především jako biotopy
vodního ptactva“. Dnes představuje tato úmluva jednu
z nejstarších mezinárodních smluv v oblasti ochrany
přírody a je jediná, která zajišťuje ochranu konkrétního
biotopu. Její vznik iniciovali především odborníci z řad
ornitologů, protože celosvětový úbytek mokřadů měl
negativní vliv na stavy vodního ptactva, ale později
začala být ochrana mokřadů chápána i v širších
souvislostech a dnes není „ramsarský mokřad“ vázán
výlučně na přítomnost vodní ornitofauny.
Česká a Slovenská federativní republika přistoupila
k Ramsarské úmluvě až v roce 1990. Společenská a
politická situace před změnami v roce 1989 nebyla
ochraně přírody příliš nakloněná a představitelé státu a
státní ochrany přírody neměli zájem na tom, aby byli
pod mezinárodní kontrolou. Po rozdělení federace byl
foto: V. Vršovský
v roce 1993 ustaven v České republice Český ramsarský
výbor, který je dnes poradním orgánem Ministerstva
životního prostředí a svoji činností napomáhá účinnému
plnění závazků, plynoucích pro Českou republiku
z ramsarské úmluvy. Úplný oficiální český překlad
Úmluvy lze nalézt ve sdělení federálního ministerstva
zahraničních věcí č. 396/1990 ve Sbírce zákonů.
V odborné literatuře bychom dozajista našli více definic
termínu „mokřad“, zde však bude vhodné uvést tu
oficiální: „Mokřady se v této Úmluvě rozumí území
s močály, slatinami, rašeliništi a vodami přirozenými
nebo umělými, trvalými nebo dočasnými, stojatými i
tekoucími, sladkými, brakickými nebo slanými, včetně
území s mořskou vodou, jejíž hloubka při odlivu
nepřesahuje 6 metrů.“
Podle tohoto obecného vymezení se do termínu mokřad
musí vtěsnat velké množství často různorodých území.
Vedle typů území, kde je ponechána víceméně vláda
3
AKTUÁLNĚ
přírodě, protože využívání je zde obtížné nebo
nezajímavé (rašeliniště, mokré louky, ...), jsou mezi
mokřady řazeny i typy území, která jsou lidmi využívána
velmi intenzivně - např. rybniční soustavy, delty řek, ale
i rýžoviště. Výčet ekosystémových služeb, které
mokřady lidstvu poskytují, je dlouhý a některé z nich
mají zcela zásadní význam. Především představují zdroj
vody, potravin (rybolov), surovin (rákos, ...) a
biodiverzity. Významně ovlivňují klima a přispívají
k čištění vody. A nezanedbatelná je i jejich důležitost
pro dopravu, kulturní dopad a rekreační využívání.
Přes tento nezpochybnitelný význam jsou mokřady
nejohroženější světové ekosystémy. Příčinou ohrožení a
úbytku mokřadů jsou především intenzivní zemědělství,
odvodňování (v samotné ČR bylo za posledních 50 let
odvodněno 1 mil. ha půdy), úpravy vodních toků - jejich
regulace a kanalizace, kácení lesů a úbytek zeleně
obecně, vysušování a degradace půdy a těžba surovin.
Ramsarská úmluva stojí na několika pilířích, z nichž
nejdůležitějšími jsou vlastní ochrana mokřadů a jejich
rozumné, tedy dlouhodobě udržitelné využívání. To je
obtížně myslitelné bez dalších pilířů - mezinárodní
spolupráce a aktivit v oblasti osvěty a vzdělávání. V roce
1971 podepsalo Ramsarskou úmluvu 18 signatářů, dnes
má celkem 163 smluvních stran. Listina mokřadů
majících mezinárodní význam má 2053 položek a
celková plocha těchto mokřadů představuje úctyhodných
193 824 444 ha, (jen pro srovnání - naše republika by se
do této plochy vešla přibližně 24 krát).
Každá smluvní strana (stát) má za povinnost
zařadit na listinu alespoň jeden ze svých mokřadů a
zajistit adekvátní ochranu a rozumné využívání mokřadů
na svém území. Zápis na listinu však není samozřejmostí
- mokřad musí splňovat poměrně přísná kritéria a území
musí mít opravdu mezinárodní význam z hlediska
ekologie, botaniky, zoologie, limnologie nebo
hydrologie. Vlastní žádosti (do sídla sekretariátu
ve Švýcarském Glandu ji podává ministerstvo životního
prostředí) k zařazení území na ramsarskou listinu
předchází zpracování velmi podrobného dotazníku. Ten
obsahuje informace nejen o hodnotách území, ale i
zhodnocení dosavadního využívání a možná rizika
pro existenci mokřadu v budoucnu. Ostatně v rámci
Ramsarské úmluvy je veden také „Seznam ohrožených
mokřadů“, tedy těch, v nichž došlo, dochází, nebo může
dojít z různých důvodů ke změnám jejich ekologického
charakteru a tím k jejich ohrožení, případně zničení.
A jak si s mokřady zapsanými na Ramsarskou listinu
stojí Česká republika a potažmo Jizerské hory?
Přistoupení ČSFR k Úmluvě v roce 1990 bylo
doprovázeno zápisem prvních čtyř mokřadů, mimo jiné
Šumavských rašelinišť. V roce 1993 - už v rámci
samostatné České republiky přibyl zápis dalších pěti
mokřadů, např. Krkonošských rašelinišť. Do letošního
roku bylo zapsáno celkem 12 mokřadů z České
republiky. A minulý čas je zde správně. V září 2012 byly
na listinu připsány další dva - kromě Pramenných vývěrů
a rašelinišť Slavkovského lesa se této cti dostalo i
rašeliništím z Jizerských hor pod souhrnným názvem
Horní Jizera. Předcházel tomu však dlouhý proces, který
měl poněkud kuriózně začátek v sousedním Polsku.
Účastníci konference Geoekologiczne problemy
Karkonosz v roce 2009 navštívili při exkurzi polskou
4
část rašeliniště Jizery a mnozí byli překvapeni hodnotou
a dochovaným stavem přírodního prostředí v této
lokalitě. A někteří se podivovali, že toto území není
zapsáno na Ramsarské listině. Kolegové z Krkonošského
národního parku nám tyto názory sdělili a to byl první
impuls ke snahám o zápis vybraného území
jizerskohorských rašelinišť na ramsarský seznam.
Logicky se nabízela možnost vyhlásit ramsarský mokřad
po obou stranách řeky Jizery, tedy v české i polské části,
neboť příroda nezná správní hranice. První nadějné
kontakty s polským partnerem (ohledně návrhu
vymezení společného území na polské i české straně)
však později vázly, Poláci své aktivity postupně zcela
utlumili a proto nakonec byla upřednostněna možnost
vyhlášení alespoň na české straně.
Správa CHKO Jizerské hory představila svůj návrh
na zasedání Českého ramsarského výboru na podzim
2010 (konalo se ve Slavkovském lese) a na jaře
následujícího roku organizačně zajišťovala zasedání
tohoto výboru přímo v Jizerských horách. Při celodenní
exkurzi se přítomní experti seznámili s navrhovaným
územím přímo v terénu a při následném jednání snahy
Správy CHKO Jizerské hory posvětili a podpořili. Potom
už zbývala jenom „maličkost“ - dopracovat podrobný
dotazník včetně mapových příloh, podrobit tyto podklady
oponentuře a doplnit dle připomínek a v závěru se obrnit
trpělivostí - materiál musel ještě před odesláním do sídla
Úmluvy projít schválením vedení MŽP. Konečně v září
2012 obdržela Správa CHKO Jizerské hory oficiální
certifikát, který potvrzoval, že „Jizera Headwaters has
been designated as a Wetland of International
Importance“. Na české straně tak byl tento proces
uzavřen, doufejme, že v budoucnu úspěšně tyto kroky
podstoupí i polský partner.
Na závěr alespoň stručné představení Ramsarského
mokřadu v Jizerských horách. Přestože pro něj byl
nakonec zvolen souhrnný název „Horní Jizera“, jedná se
o území, které se skládá ze dvou oddělených částí (jejich
celková rozloha je 2 303 ha).
Plošně větší se nachází ve východní části Jizerských hor
při státní hranici s Polskem a zahrnuje jedinečně
zachovalý
fenomén
neregulovaného
horského
meandrujícího toku řeky Jizery. Na tento tok jsou vázána
vrchoviště, svahová rašeliniště, podmáčené a rašelinné
smrčiny a porosty kleče. Převážná část této části již dnes
požívá ochrany v rámci národních přírodních rezervací
Rašeliniště Jizery a Rašeliniště Jizerky a přírodních
AKTUÁLNĚ
rezervací Rybí loučky a Černá jezírka.
Druhou, menší částí, která je situována v náhorní části
Jizerských hor, prochází hlavní evropské rozvodí,
rozdělující úmoří Baltského a Severního moře. Tuto část
ramsarské lokality tvoří rozvodnicová vrchoviště
chráněná prostřednictvím přírodních rezervací Klečové
louky, Na Čihadle a přírodních památek Na Kneipě,
U Posedu a Vlčí louka.
Ramsarská lokalita představuje nejrozsáhlejší komplex
rašelinišť v Jizerských horách a v celých Sudetech.
Výjimečné biotopy říčních zátočin, tůní a mrtvých
říčních ramen hostí unikátní biotu. Květena obsahuje
řadu druhů zvláště chráněných, ohrožených a méně
běžných (blatnice bahenní, klikva bahenní, kyhanka
sivolistá, ostřice bažinná, ostřice chudokvětá, suchopýrek
trsnatý, bříza karpatská, rdest alpský, šicha černá aj.).
Ojedinělá je bohatá populace jalovce obecného nízkého
(největší v ČR) a také nejrozsáhlejší přirozené klečové
porosty v Jizerských horách, v této nadmořské výšce
ve střední Evropě jedinečné.Typickou a velmi cennou
rašeliništní faunu bezobratlých reprezentuje řada
reliktních druhů (pavouci, vážky, motýli, střevlíkovití a
potápníkovití brouci). Z významné ornitofauny nelze
opomenout výskyt tetřívka obecného, bekasiny otavní a
jeřába popelavého.
Především západní část Ramsarské lokality bude dobře
plnit i úlohu osvětovou a výchovnou. Návštěvníci mají
možnost se seznámit s hodnotami území z nově
zřízeného poválkového chodníku a vyhlídkové věže
v rezervaci Na Čihadle a v příštím roce bude kompletně
zrekonstruována vyhlídka na nedaleké Klečové louce,
dnes bohužel v poněkud neutěšeném stavu. Ve východní
části ramsarské lokality nejsou území národních
přírodních rezervací s výjimkou turisticky značených
cest veřejnosti přístupná, tvoří totiž jedny z posledních
klidových území v horách. Dostatečnou představu,
doplněnou o podrobnou informační tabuli, však poskytne
návštěva Vyhlídkové louky v těsné blízkosti osady
Jizerka, která je rovněž zpřístupněna poválkovým
chodníkem. Rozhodně lze doporučit i návštěvu polské
části Jizerských hor, kde turistická cesta vede v těsném
kontaktu s řekou Jizerou a údolní pánev Jizery zde
představuje jedno z přírodně nejcennějších a krajinářsky
nejhezčích území celých Jizerských hor.
mapa: O. Tomášek
Vážným zájemcům je možno doporučit další odbornou literaturu a informace z veřejných zdrojů:
 Jizerskohorská rašeliniště (Miroslav Jóža, Pavel Vonička, 2004)
 Plány péče o maloplošná chráněná území (Rašeliniště Jizery, Rašeliniště Jizerky, Černá jezírka, Rybí loučky, Na Čihadle, Klečové louky,
U posedu, Na Kneipě, U posedu, Vlčí louka) v digitální podobě na www.nature.cz
 www.ramsar.org - oficiální stránka Ramsarské úmluvy (v angličtině)
 www.mzp.cz/cz/ramsarska_umluva_o_mokradech - stránka Ministerstva životního prostředí
 www.wetlands.org
5
AKTUÁLNĚ
PROČ PŘEHLAŠUJEME „MALOPLOŠKY“
Jarmila Sýkorová
Suchopýry na Klikvové louce
V tomto článku chceme shrnou hlavní důvody, které nás
letos vedly k zahájení procesu přehlašování
maloplošných zvláště chráněných území (MZCHÚ) a
informovat Vás o tom, jak dalece jsme zatím pokročili a
jaké jsou naše další plány.
Úvodem zmiňme, že v loňském a letošním roce jsme
pořizovali a schvalovali nové plány péče pro velkou
většinu přírodních rezervací a památek na území CHKO.
Loni jich bylo 13 a letos dalších 6 z celkem 23 dosud
existujících (tato čísla samozřejmě nezahrnují kategorii
„národní“
s
ministerskými
kompetencemi).
Při kompletaci podkladů k plánům péče se opětovně
na světlo vynořil starý a dosud odsouvaný a neřešený
problém nedostatečného územního vymezení všech
starších MZCHÚ a neaktuálnost textu jejich
vyhlašovacích dokumentů, vesměs výnosů již
neexistujících ministerstev z předrevolučních časů
2. poloviny minulého století, tj. z dob, kdy se ochrana
přírody řídila zcela jinými právními předpisy než je tomu
dnes. To tedy byl hlavní impulz k postupnému
vytahování „kostlivců“ z pomyslné skříně, v našem
případě z úředních šanonů, kterým se říká rezervační
knihy a v nichž se shromažďuje vše podstatné, co souvisí
s existencí, úřední ochranou a praktickou péčí o každé
jednotlivé území.
Nejprve tedy bližší odpověď na nastíněnou otázku, jaké
6
foto: J. Sýkorová
hlavní důvody nás k zahájení přehlašovacího procesu
vedly.
1) Nedostatečné územní vymezení. V době vyhlašování
původních státních přírodních rezervací (první velký
vyhlašovací boom se v Jizerských horách odehrál
v r. 1960), ležících bez výjimky na lesní půdě, se hranice
vymezovaly podle jednotek prostorového rozdělení lesa.
Tedy podle uměle (pro účely hospodaření) vytvořených
lesních porostů. Od toho se odvozovala i celková výměra
chráněného území. Pomineme-li fakt, že samotné
prostorové rozdělení lesa se v průběhu času z různých
praktických důvodů měnilo a mění, což se ostatně
nejednou projevilo i faktickým posunem hranice
MZCHÚ v terénu, nelze takto vymezenou hranici
považovat za pevnou a právně jednoznačně definovanou.
To zaručuje pouze geometrický plán, který se následně
promítne i do katastrální mapy.
2) Neaktuálnost textu zřizovacího dokumentu. Tato
neaktuálnost může být dvojího typu, přičemž v našem
případě se zpravidla kombinuje obojí. Jednak jde
o neaktuálnost víceméně formální, danou poplatností
původní vyhlášky či výnosu době jejich vzniku. Tedy
době před platností nynějšího zákona o ochraně přírody a
krajiny č. 114/1992 Sb., který zcela nově definoval
kategorie územní ochrany a stanovil u nich i základní
ochranné podmínky. Zastaralost textu se pak konkrétně
AKTUÁLNĚ
týká těch pasáží, které pracují s již neužívanými pojmy,
jmenují již neexistující instituce a specifikují různé
činnosti, které jsou v daném území „zakázané“ a
ke kterým je potřeba získat výjimku (obvykle právě
od oné neexistující instituce). Uvozovky v předchozí
větě mají naznačit, že se nejedná o faktické zákazy
ve smyslu současné právní úpravy, protože ty nyní
definuje přímo zákon. Vše, co se ve výnosu se zákonným
výčtem neshoduje, je proto nutné chápat jen jako bližší
podmínku ochrany, vyžadující nikoliv výjimku, ale
souhlas. A to je v úřední ochranářské praxi dost velký
rozdíl. Z tohoto terminologického guláše je proto dobré
vybřednout a pro praxi jasně definovat činnosti, které
skutečně mohou být pro chráněné fenomény ohrožující a
u nichž si tedy správní orgán vymiňuje pravomoc do věci
mluvit.
Druhým typem neaktuálnosti vyhlašovacího dokumentu
je neaktuálnost věcná. Částečně souvisí už s tím, co bylo
napsáno výše o podmínkách ochrany. Pokud máme za to,
že je ochrana přírodních hodnot zajištěna nedostatečně,
je třeba stanovit nové tzv. bližší podmínky ochrany.
A naopak se nabízí možnost vypustit ty, které z dnešního
pohledu považujeme za nadbytečné. Jiným věcným
důvodem pro aktualizaci jsou případy, kdy jsou
nedostatečně definovány samotné předměty ochrany.
A nejde přitom zdaleka jen o současný komplexnější
náhled na přírodovědné hodnoty každého území, ale také
o potřebu naplnění zákona v souvislosti s ochranou
evropsky významných lokalit, které jsou na území
Jizerských hor často v překryvu s „maloploškami“.
Tolik tedy v kostce odpověď na otázku „proč“. A jak se
nám práce daří? V letošním roce jsme nově vyhlásili dvě
přírodní rezervace, Klikvovou louku a Rybí loučky.
U druhé vzniklo i speciální ochranné pásmo, které tuto
rezervaci vhodně propojilo se sousední NPR Rašeliniště
Jizery. V obou případech bylo respektováno stávající
vyznačení hranic v terénu a zůstaly zachovány vžité
názvy. Došlo k celkovému zmírnění ochranného režimu
oproti předchozímu stavu - určitá omezení jsme nastavili
jen v oblasti mysliveckého a sportovního využívání
rezervací. Nová nařízení Správy CHKO (jak se správně
nazývá
vyhlašovací
dokument)
jsou
účinná
od 15.10.2012 a jejich plné znění i s přílohami najdete na
internetových stránkách CHKO v sekci činnost
pracoviště  ochrana přírody  přírodní rezervace.
Pro příští kalendářní rok 2013 plánujeme obdobně
přehlásit další tři MZCHÚ: PR Černou horu, PR Černá
jezírka a PR Novou louku. Limitujícím faktorem
pro rychlost přehlašovacího procesu jsou přidělené
peníze, protože geodetické zaměření hranic je finančně
velmi nákladnou záležitostí. Nicméně ani úřední agenda
s přehlašováním spojená není zanedbatelná. Pomineme-li
nezbytně předcházející pořízení geometrických plánů,
pak vlastní přehlašovací proces, jehož jednotlivé etapy a
lhůty opět stanoví zákon a jeho prováděcí vyhláška,
zabere dobrou polovinu roku. Účastníky procesu jsou
územně dotčené obce, kraj a pochopitelně vlastníci
pozemků - připomínky všech těchto subjektů se
po vypořádání mohou promítnout do konečného znění
nařízení.
Pro úplnost ještě zmiňme letos dokončený proces
přehlášení šesti „vojenských“ přírodních památek
na Hamersku, o které naše pracoviště pečuje a u kterých
jsme se proto alespoň spolupodíleli na přípravě podkladů
pro nové vyhlášení. Vlastní úřední proces spadl na bedra
krajského úřadu. Důvody, proč MŽP iniciovalo a také
věcně připravilo přehlášení těchto chráněných území,
jsou v obecné rovině podobné těm našim. U dvou
z těchto památek došlo současně ke změně
(zjednodušení) názvu. V našem kraji tak máme
s účinností od 15.8.2012 „novou“ PP Děvín a Ostrý
(namísto PP Děvín, Ostrý a Schachtstein) a PP Jelení
vrchy (dříve PP Malý a Velký Jelení vrch). PP Široký
kámen doznala drobné územní změny, u zbylých tří (PP
Divadlo, PP Rašeliniště Černého rybníka a PP Stohánek)
se aktualizace týkala jen textu nařízení včetně přesného
definování hranice.
CO JE NOVÉHO V NATUŘE 2000
Radka Tomášková
Představení soustavy Natura 2000,
kterou tvoří ptačí oblasti (PO) a
evropsky významné lokality (EVL),
proběhlo již v předešlých číslech.
V tomto
čísle
se
zaměříme
na aktuality
z
této
oblasti.
V Libereckém kraji se nachází 51
EVL pokrývající 13% plochy kraje. Většina z nich se
překrývá se stávajícími chráněnými územími, ať už
velkoplošnými (CHKO, KRNAP) nebo maloplošnými
(přírodní rezervace,přírodní památky).
Evropsky významné lokality vymezené na území
chráněné krajinné oblasti mají zajištěnou územní
ochranu (která vyplývá z plánů péče o chráněné území).
EVL mimo zvláště chráněná území spravuje krajský úřad
a tyto lokality požívají základní ochranu podle zákona
č. 114/1992 Sb. U lokalit, kde se předpokládá potřeba
specifické péče o předmět ochrany, požaduje zákon
vyhlášení zvláště chráněného území nebo smluvní
ochranu. V Libereckém kraji je smluvně chráněná jedna
EVL, a to Janovické rybníky. Dále Krajský úřad rozběhl
proces vyhlašování vybraných EVL v přírodní památky
(PP). V roce 2012 tak došlo k vyhlášení 4 nových
přírodních památek v kraji, a to PP Cihelenské rybníky,
PP Manušické rybníky, PP Stružnické rybníky a
PP Česká Lípa - mokřad v nivě Šporky.
V lednu 2012 byl zahájen čtyřletý projekt, na kterém
pracuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, v rámci
kterého by se měly zpracovat podrobné zásady péče
o všechny evropsky významné lokality (v České
republice jich je celkem 1082). Takzvané souhrny
doporučených opatření (SDO) pomohou jedinečná místa
chránit. Jejich cílem je zachování nebo zlepšení stavu
předmětů ochrany, a tím i přispění k ochraně těchto
fenoménů na území celého státu. Platnost SDO není
časově omezena, ale mimo jiné určuje také podmínky,
za nichž je třeba dokument aktualizovat. Pro EVL, které
jsou alespoň částečně překryty zvláště chráněným
7
AKTUÁLNĚ
územím, budou SDO a plány péče uvedeny do souladu.
Projekt „Příprava souhrnů doporučených opatření pro
evropsky významné lokality v České republice“ je
hrazen z prostředků Operačního programu Životní
prostředí (OPŽP). Projekt patří do prioritní osy
6 Zlepšování stavu přírody a krajiny, oblast podpory
6.1 Implementace a péče o území soustavy Natura 2000.
SDO pro EVL budou po odsouhlasení Ministerstvem
životního prostředí předávány do Ústředního seznamu
ochrany přírody (drusop.nature.cz) a zveřejněny
na Portálu veřejné správy (portal.gov.cz).
V letošním roce Správa chráněné krajinné oblasti
Jizerské hory a krajské středisko Liberec zpracovává
SDO pro 11 EVL. EVL Bílá Desná - kanál protržené
přehrady a EVL Skalice u České Lípy jsou lokality
s významným zimovištěm netopýra velkého. EVL Česká
Lípa - mokřad v nivě Šporky a EVL Stružnické rybníky
jsou vhodným domovem pro kuňku obecnou.
Významnou lokalitu pro vranku obecnou představují
EVL Rokytka a EVL Smědá, která je mimo jiné i
významnou lokalitou pro mihuli potoční a klínatku
rohatou. Ve smluvně chráněné EVL Janovické rybníky je
předmětem ochrany vážka jasnoskvrnná, pro kterou jsou
domovem rákosiny i v EVL Poselský a Mariánský
rybník. Tato lokalita je domovem i drobného plže vrkoče
bažinného a je cenná i z botanického hlediska - nacházejí
se zde významná rozsáhlé rašeliniště a rákosiny. EVL
Quarré je unikátním vrchovištěm v Jizerských horách,
které je zcela závislé na srážkové vodě. Další významnou
lokalitou je EVL Zahrádky, která zahrnuje zámecký park
a navazující lipové aleje s významnými starými stromy
s mohutnými dutinami a množstvím trouchnivějícího
dřeva pro výskyt páchníka hnědého. Jedna z mála
známých lokalit tesaříka alpského v České republice
představuje EVL Slatinné vrchy.
V následujícím roce 2013 bude SCHKO Jizerské hory a
LK zpracovávat SDO pro 9 EVL, a to Český Dub základní umělecká škola, Západní jeskyně, Jizerské
smrčiny, Cihelenské rybníky, Vápenice - Basa,
Manušické rybníky, Červený rybník, Luční potok a
Bukovec.
TIS - STROM ROKU 2012
Lenka Hatlapatková
Tis ve Fojtce
I letos dodržel státní podnik Lesy ČR tradici a vyhlásil
„strom roku“ - tentokrát je jím tis. Pojďme se tedy na něj
podívat trochu blíž.
Tis je jehličnatá dřevina, která může být stromového
8
foto: J. Hušek
i keřového vzrůstu, záleží na tom, zda jedinec pochází
ze semenáčku (pak z něj zpravidla vyroste strom) nebo
vznikl pomocí vegetativního množení (pak je častější
keřovitý vzrůst). Přestože tis by většina lidí nezařadila
AKTUÁLNĚ
mezi naše domácí jehličnany, jako např. borovici, smrk,
modřín nebo jedli, jde v případě tisu červeného (Taxus
baccata) o dřevinu na území dnešní ČR původní. Tyto
tisy byly v minulosti přirozenou součástí lesních porostů.
Postupem času však z lesů mizely až se v přírodě staly
tak vzácnými, že byly zařazeny jako jedna z mála dřevin
mezi zvláště chráněné druhy rostlin, a to do kategorie
silně ohrožených druhů (podle přílohy č. II vyhlášky
č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny). To s sebou nese složitější postup
při případném kácení tisů - jde-li o dřevinu rostoucí
mimo les, je kromě příslušného povolení nutná i výjimka
z druhové ochrany. Na druhou stranu, přestože je tis
červený silně ohroženým druhem, není úplně neznámý a
každý si jistě hned vybaví, že nějaký tis ve svém okolí
zná a každodenně potkává.
musí si dát práci s odstraněním semen.
A kam se u nás v Libereckém kraji vydat, pokud chceme
vidět nějaké zajímavé tisy mimo městské parky? Tis je
dlouhověká dřevina a jedněmi z nejstarších jedinců v ČR
jsou tři památné tisy na Krompachu. Jde o výjimečně
staré dřeviny (nejstaršímu je v současné době odhadován
věk blížící se k 500 let) a je to na nich vidět - kmeny jsou
opravdu mohutné a aby se nerozpadaly, jsou u některých
z nich stabilizovány obručemi. Rostou na území CHKO
Lužické hory mezi obcí Krompach a vrcholem Hvozd
v blízkosti červené turistické trasy (GPS jednoho z této
trojice: 50°49'36.003“N, 14°42'36.352“E, další dva
naleznete v okruhu cca 200 m).
Semenáček tisu
Míšky tisu
foto: J. Hušek
Tis byl a je často používán v parkových úpravách a
ve výsadbách ve městech. Je to totiž zahradnicky vděčná
dřevina - jako jediný z našich jehličnanů dobře snáší
tvarovací řez a byl tedy oblíben v zámeckých zahradách
v podobě nejrůznějších živých plotů, stěn a v některých
případech i zelených soch. I v městských výsadbách je
často využívána jeho keřová forma jako spodní patro
výsadeb pod vzrostlé dřeviny, protože dobře snáší zástin.
V neposlední řadě je i esteticky zajímavý díky červeným
„bobulím“ (pozor, botanicky nejde o plody, ale pouze
o dužnaté míšky, které obalují semeno), které vypadají
hezky v kontrastu s jeho lesklým temně zeleným
jehličím. Zde ale číhá jedno z úskalí pěstování tisu:
pokud někdo chce mít tis s pěknými červenými
kuličkami, musí si dát pozor, zda si pořizuje samičí
rostlinu, protože tis je dvoudomá dřevina. Druhým
úskalím je jedovatost této dřeviny, která ji vylučuje jako
rizikovou výsadbu například z areálů školek. Jedovatá je
prudce a téměř celá, požití již malého množství (uvádí se
např. cca 200 g jehličí) je smrtelné a protijed není znám.
Ale aby to celé bylo trochu zajímavější, je na ní jedna
nejedovatá část a to právě červený míšek, který obaluje
semeno. Semeno samo ale zase jedovaté je, takže kdo si
chce vyrobit tisovou marmeládu, šťávu, popř. další
produkty dle vlastních možností, dovedností a fantazie,
foto: J. Hušek
Na území CHKO Jizerské hory se zase můžete přijít
podívat, jak vypadá tis ve svém přirozeném prostředí v lese. Přírodní památka Pod Dračí skálou byla
vyhlášena jako jediná lokalita přirozeně se množícího
tisu v Jizerských horách. Leží u Fojtky, prochází jí
naučná stezka, která se odděluje ze zelené turistické
značky mezi Fojtkou a Dračím vrchem. Oplocení chrání
mladé tisy především proti zvěři. Ta totiž i vzdor jeho
jedovatosti volně rostoucí tis poškozuje okusem a
znemožňuje tak jeho zmlazení a odrůstání.
Kmen památného tisu v Krompachu
foto: L. Hatlapatková
9
AKTUÁLNĚ
NOVÉ PTAČÍ DRUHY JIZERSKÝCH HOR
Jakub Čejka
Budníček zelený
Rok 2012 přinesl do Jizerských hor i dva nové,
respektive znovu objevené druhy ptáků.
Prvním z nich je drobný a nenápadný šedozelený ptáček
budníček zelený (Phylloscopus trochiloides). Jde
o blízkého příbuzného hojně rozšířených druhů budníčka menšího a budníčka většího. Velikostí,
vzhledem i způsobem života jsou si budníčci natolik
blízcí, že jejich spolehlivé odlišení je v terénu zpravidla
možné jen podle odlišného zpěvu. Budníček zelený byl
v roce 2012 zjištěn hned na čtyřech lokalitách
v jihovýchodní části Jizerských hor, především v údolí
Jizery v oblasti Kořenova a Jizerky. Nejde o náhodu,
v sousedních Krkonoších je totiž jeho výskyt známý
od 80. let 20. století, a to včetně hnízdění. V roce 2012
byl ale výskyt budníčků zelených v Krkonoších
mimořádně početný, celkem zde bylo zjištěno zhruba
padesát zpívajících samců. Díky tomu došlo patrně
k „přelití“ části populace do sousedních Jizerských hor.
Budníček zelený má těžiště výskytu ve střední Asii,
jedinci kteří se objevují u nás tvoří úplný okraj areálu
tohoto druhu. Do budoucna proto bude zajímavé, zda se
trend šíření budníčka zeleného a zvyšování jeho
početnosti potvrdí, nebo se opět stáhne výhradně
na několik Krkonošských lokalit.
10
foto: Vasanthan P.J. (http://ibc.lynxeds.com)
Druhým znovu nalezeným ptačím druhem Jizerských hor
je středně velký šplhavec datlík tříprstý (Picoides
tridactylus), kterého se podařilo pozorovat a
vyfotografovat v září 2012 v oblasti Josefova Dolu. Jde
o první spolehlivý nález po šedesátileté pauze, poslední
známá pozorování datlíka tříprstého v Jizerských horách
pocházejí z 50. let 20. století. Potvrzuje se tím trend
návratu jednoho z našich nejvzácnějších šplhavců
do severních příhraničních pohoří: V roce 2010 byl
datlík tříprstý po 50 letech poprvé opět potvrzen
v Jeseníkách a v roce 2011 byl po 60 letech znovu zjištěn
v Krkonoších. Letos už byl v Krkonoších nalezen na
deseti lokalitách. Je možné, že datlíci se zde vyskytovali
po celou dobu, ale velmi řídce v minimální početnosti a
proto unikali pozornosti. Datlík má poměrně vyhraněné
potravní a biotopové nároky, většinu jeho potravy tvoří
vývojová stadia kůrovce - lýkožrouta smrkového. Jeho
šíření může tedy souviset s pozvolným stárnutím lesních
porostů a jejich zdravotním stavem.
Datlíci nebývají příliš plaší, proto mějte při putování
Jizerskohorskými lesy oči otevřené - třeba právě vám se
podaří jednoho z nich spatřit. Informace o dalších
výskytech datlíka, ideálně podpořené fotodokumentací,
velmi uvítají i pracovníci Správy CHKO Jizerské hory.
AKTUÁLNĚ
RYBY V LUŽICKÉ NISE
Václav Šrédl
Hrouzek obecný - drobná ryba, která se schovává mezi kameny u dna
Řeka Lužická Nisa pramení v Jizerský horách u obce
Nová Ves nad Nisou v nadmořské výšce 765 m. Odtéká
ze severního úpatí Černé Studnice k Jablonci nad Nisou,
kde se obrací na severozápad k Liberci a u Hrádku
nad Nisou opouští naše území v místě trojmezí Česká
republika-Německo-Polsko v nadmořské výšce 235 m.
Řeka tak na úseku 54 km od pramene ke státní hranici
klesne o 530 m. V různých nadmořských výškách má
Lužická Nisa odlišný charakter. Výše teče divoce a tvoří
peřeje, na středním toku najdeme tišiny a na dolní části
toku již voda líně proplouvá mezi kameny. Tato různá
pásma určují, jaká společenstva ryb se budou v řece
vyskytovat.
Vranka obecná - chráněná rybka vypadající jako malý drak žije v Nise
u Machnína
foto: V. Šrédl
Ve strmých úsecích nad Jabloncem ve vodě žijí dobří
plavci jako jsou pstruzi obecní, lipani podhorní a siveni
američtí. Ostatní druhy ryb nemají moc šancí se v proudu
udržet. V okolí Liberce má už Lužická Nisa smíšený
charakter. Z části najdeme peřejnaté úseky, místy zase
klidnější tůně.
foto: V. Šrédl
Díky tomu je zde o dost pestřejší společenstvo ryb než
v Jablonci. Na celém úseku Lužické Nisy v ČR můžeme
spatřit dravé druhy ryb - pstruhy obecné, pstruhy
americké duhové, lipany podhorní a siveny americké.
Tyto druhy jsou v řece nejpočetnější a to především díky
tomu, že jsou vysazovány rybáři. Pstruh duhový a siven
americký nejsou naše původní druhy ryb, byly k nám
dovezeny koncem 19. století ze Severní Ameriky. Mezi
vodním rostlinstvem můžeme spatřit okouna říčního,
pruhovanou, velice hbitou rybu. Dalším dravcem, na
kterého ale v Lužické Nise narazíme zřídka, je štika
obecná. Ta se zdržuje spíše v klidných úsecích mezi
větvemi a kmeny stromů. Při dně mezi kameny se
schovávají drobnější druhy ryb, jako jsou ježdík obecný,
hrouzek obecný a mřenka mramorovaná, která svými
vousy hledá ve dně potravu. Úhoř říční je (pro někoho
překvapivě) rybou, která podniká třecí výpravy
do Sargasového moře. Je při svých migracích schopen
při překonávání překážek v toku i vylézt z na břeh. Jako
kdekoliv jinde i v Lužické Nise žije běžná ryba plotice
obecná. Je to velice početný druh, který především slouží
jako potrava pro dravé ryby. Klidné partie toku obývají
lín obecný a kapr obecný, kteří se nejspíše do Lužické
Nisy dostávají z přilehlých rybníků. Pod Libercem
u Machnína můžeme v Lužické Nise místy nalézt i
vzácné chráněné druhy jako jsou vranka obecná, střevle
potoční nebo zajímavě vypadající živočich, který není
ryba, ale žije ve vodě - mihule potoční.
Výčet těchto šestnácti druhů ryb žijících v Lužické Nise
napovídá, že kvalita vody se postupně zlepšuje. Bohužel
v porovnání s kvalitou vody v jiných řekách se Lužická
Nisa stále drží pozadu. Popsané společenstvo ryb se
běžně vyskytuje kdekoliv jinde v podobných
11
AKTUÁLNĚ
podmínkách. Čím níže po Nise půjdeme, tím více se
zpestřuje rybí obsádka. Je to také tím, že pod Libercem
je díky samočisticí schopnosti vody kvalita lepší. Řeka
tam má přírodnější charakter bez regulovaných břehů a
opevněného dna. Lépe se i rybám migruje za potravou či
třením. Přirozeným migracím ryb však brání postavené
neprostupné stupně a jezy. Druhy ryb, které se
v současnosti vyskytují jen pod Libercem, se postupem
času budou snažit doputovat proti proudu vody výše tam,
kde mohou obsadit volná stanoviště. K překonání
příčných překážek v toku slouží tzv. rybí přechody.
Na celé Lužické Nise jsou ale vybudovány pouze dva
(Stráž n. N., Bílý Kostel n. N.), kdežto překážek jsou
desítky.
Péče o Lužickou Nisu z hlediska přírody je dlouhodobou
výzvou.
Rybí přechod, jímž vodní živočichové obcházejí jez ve Stráži n. Nisou
foto: V. Šrédl
MEDÚZY V JIZERSKÝCH HORÁCH
Jakub Čejka
Během srpna byli návštěvníci Jizerských hor, kteří
zavítali k oblíbenému rybníku u penzionu Hubert
na Ferdinandově, svědky podívané spojené spíše
s pobytem u moře - ve vodě se vznášely tisíce medúz.
Tedy přesněji medúzek sladkovodních (Craspedacusta
sowerbii), které dosahují velikosti pouze okolo 2 cm.
I přes malou velikost byla ale jejich pulzující průhledná
těla s dobře patrnými vnitřními strukturami a věncem
vlajících chapadélek na obvodu klobouku atraktivní a
velmi neobvyklou podívanou pro pozorovatele a také
zdrojem řady dohadů.
Pojďme si tohoto unikátního živočicha blíže představit.
Medúzka sladkovodní je naší jedinou medúzou, a
příbuzná je spíše sladkovodním nezmarům, než
medúzám mořským. Jde o druh původem z jihovýchodní
Asie, který se ale velmi snadno šíří, a to jak nechtěným
přičiněním člověka (např. spolu s vodou, sedimentem
nebo vodními rostlinami), tak přirozeně na tělech
vodních ptáků, a je tak dnes rozšířena téměř po celém
světě. Na území ČR byla poprvé popsána v roce 1930
ve Vltavě, od té doby je známo okolo 20 lokalit, ale
nálezy jsou vzácné a víceméně náhodné. Výskyt je
soustředěn do středních Čech a na střední a severní
Moravu, v Libereckém kraji dosud nebyla zjištěna.
Medúzka vyžaduje čistou stojatou vodu, u nás se
většinou jedná o zatopené pískovny a lomy, požární
nádrže i některé přehrady, dříve i slepá ramena velkých
řek. Často jde o člověkem vytvořené nebo ovlivněné
lokality, což je i případ rybníka ve Ferdinandově, který
byl vybudován v roce 2002 v rámci Programu
revitalizace říčních systémů.
12
Během svého životního cyklu medúzka střídá dvě fáze.
Většinu života tráví jako drobný polyp, který je přisedlý
na dně a může zde přežívat i mnoho let nepozorovaně.
V příhodných podmínkách, když dojde k prohřátí vody
zhruba nad 20°C, z těchto polypů vypučí pupeny a oddělí
se volně plovoucí medúzová stadia. K tomu dochází
v našich podmínkách obvykle v první polovině srpna a
medúzky pak mohou přežívat až několik týdnů.
Za potravu jim slouží mikroskopický plankton (prvoci,
vířníci) a drobní vodní bezobratlí. Ačkoliv se jedná
o druh nepůvodní, medúzky sladkovodní nepředstavují
žádné nebezpečí pro naši přírodu ani pro člověka, jde
především o zoologickou zajímavost. Žahavá chapadla
mají na rozdíl od svých mořských příbuzných tak malá,
že nejsou schopné jimi člověka zasáhnout, a je tedy
možné bezpečně obdivovat jejich jemnou krásu.
Medúzka sladkovodní
foto: M. Štambergová
AKTUÁLNĚ
JAK PLYNUL EKOVÝCHOVNÝ ROK
Lenka Zadrobilová
Enviromentální vzdělávání se nejen na našem pracovišti
neobejde bez financí. Ty se nám již několik let daří
získavat pomocí grantů. Za stěžejní považujeme podporu
Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor, se kterou
jsme navázali spolupráci již na počátku její existence
v roce 1993. Dalšími významnými zdroji finanční
podpory je Grantový program Libereckého kraje a
podpora PPF a.s.
ve škole, při kterém děti poznávají druhy obojživelníků
žijících v Libereckém kraji, seznamují se s potřebou
ochrany jejich biotopů. Samy potom navrhují své
možnosti pomoci. Je zajímavé pozorovat děti, které
na začátku programu křičí „fůůj slizká žába“ a na konci
programu s úsměvem berou „svou“ ropuchu do dlaně.
foto: L. Zadrobilová
foto: L. Zadrobilová
Díky výše uvedeným grantům můžeme již po několik let
realizovat ekovýchovné programy na školách celého
Libereckého kraje. Se začátkem školního roku
přicházíme do škol s programem Bodlinka ve škole.
V průběhu tohoto programu se žáci seznamují
s potřebami ježků v přírodě, jejich životem a ochranou
biotopů. Školní třídy, které mají zájem, dostávají do
opatrovnictví ježka s nedostatečnou hmotností pro
přezimování ve volné přírodě. Děti si pro ježka musí
připravit bednu s domečkem pro ubytování, nasbírat a
usušit listí, zajišťují mu potravu, čistí bednu, ale také ho
pravidelně váží. Před vánočními prázdninami ho ukládají
k zimnímu spánku. Na jaře jsou ježci vypouštěni zpět
do přírody. Z původních 200 - 300 g miminek jsou
vypipláni na 1200 - 1300 g dospěláky.
Během zimy nabízíme školám program Sovy ve škole.
V rámci tohoto programu se děti setkávají se živými
sovami - s výrem velkým a puštíkem obecným. Žáci jsou
seznamováni životem sov a dravců, s jejich ochranou,
získávají informace o síti záchranných stanic ČR a také
o Ptačí oblasti Jizerské hory.
V jarních měsících realizujeme program Obojživelníci
Při programech se stále více projevuje sterilita prostředí,
ve které hodně dětí žije. Sterilně čisté ruce a vše kolem
sebe dokonale uklizeno, hlavně se neumazat a něco si
neudělat. Na zahradách je trávník posekán skoro
na výšku golfového greenu, listnaté keře a stromy jsou
často nahrazovány za jehličiny, protože po nich není
nepořádek v podobě listí a větví. Mnoho rodičů s dětmi
tráví čas v „chráněných“ prostorách nákupních center.
Odtržení od přírody se potom rychle prohlubuje. Naše,
ale i jiné ekovýchovné programy jsou jen maličkou
kapičkou v moři, kdy se snažíme děti zase zpět přírodě
přiblížit. V podstatě je jedno, jaké živé zvíře se do rukou
dětí dostane, ale již za jednu hodinu je u většiny dětí
vidět posun v náhledu na život v přírodě. A jak tvrdí naše
lektorka, pokud dítě zvíře blížeji pozná, je velká
pravděpodobnost, že mu v přírodě neublíží.
foto: L. Zadrobilová
Stejně jako v minulých letech i letos jsme pro širokou
veřejnost, ale především pro rodiny s dětmi připravili
Soví noc na Jizerce a Vítání ptačího zpěvu. Soví noc,
akce s přespáním ve Středisku ekologické výchovy
na Jizerce, které se každoročně účastní okolo 60
účastníků má vždy velký úspěch. Během pátečního
večera je připraveno povídání o Ptačí oblasti Jizerské
13
AKTUÁLNĚ
hory a o ptácích CHKO Jizerské hory, přednáška
o sovách a dravcích s ukázkou živých sov či Škola soví
řeči, během níž se rodiče i děti naučí rozeznávat hlasy
našich druhů sov a mohou se pak večer vydat
na dobrodružnou cestu za sovím houkáním do okolí
Jizerky. Letos se nám sýc rousný ozval z velké dáli a jen
slabě, ale domnívám se, že účastníci nebyli noční
výpravou zklamáni. Na dopoledne byl ještě připraven
program Letem ptačím světem během něhož se děti
přestrojily za ptáčky a formou hry plnily úkoly.
První květnový víkend je vyhrazen pro ornitology. Vítání
ptačího zpěvu je akce, která navazuje na tradici
založenou pod názvem Dawn Chorus Day v roce 1983
v Birminghamu, kde místní ornitologové přišli
s nápadem přivítat vždy první neděli v květnu
přicházející jaro. Akci později převzali partneři BirdLife
International v celé Evropě a Vítání se tak stalo
nejmasovější ornitologickou akcí vůbec. Již druhým
rokem jsme tuto akci pořádali s přespáním ve vlastních
stanech na Farské louce u Raspenavy. S rozedníváním se
postupně ozývají různé druhy opeřenců, které zúčastnění
mohou poslouchat ze stanů. Zároveň jsou připraveny
odchytové sítě, do kterých se každoročně pár ptáčků
chytí a následně jsou okroužkováni. Program zakončuje
vycházka do okolí za pozorováním ptačích obyvatel
jizerskohorského podhůří.
Tajemná rašeliniště Jizerských hor - tak jsme nazvali
akci pro širokou veřejnost, kterou jsme chtěli upozornit
na významnou událost, a sice zapsání jizerskohorských
rašelinišť na mezinárodní seznam mokřadů v rámci tzv.
Ramsarské úmluvy. Druhý víkend v září byl pro
návštěvníky osady Jizerka připraven bohatý program.
Z parkoviště Na Mořině lákal vodník příchozí
na naučnou stezku, na které děti i dospělí plnili zadané
úkoly. Zázemí pro víkendový pobyt nám poskytla
Společnost pro Jizerské hory o.p.s a její Středisko
ekologické výchovy č.p. 2. V tvořivých dílničkách si děti
pomocí různých přírodnin vyrobily obrázky, panenky či
zvířátka nebo navlékaly korálky. Prostřednictvím ekoher
se seznámily s drsným životem na rašeliništích a ověřily
si teoretické poznatky vlastnoručními pokusy. Pro
dospělé byla připravena přednáška o jizerskohorských
rašeliništích a promítání archivních filmů. Každé dvě
hodiny vedli pracovníci Správy CHKO Jizerské hory
exkurzi do rašelinišť s odborným výkladem. Účastníci se
tak dozvěděli, jak rašeliniště vznikají, jak fungují, jakou
funkci v krajině mají nebo kteří živočichové a rostliny
přežijí drsné podmínky tohoto biotopu. Zároveň zjistili,
jaké výzkumy a opatření zde probíhají. Na vlastní oči se
mohli přesvědčit jak fungují přehrážky, vybudované
v rámci revitalizace rašelinišť. Program vyvrcholil
pozorováním noční oblohy s Astronomickým klubem
v Jablonci nad Nisou. Na tento program navážeme
celoročním školním projektem Jizerky ve škole, které
bude mít ústřední téma Rašeliniště.
První říjnový víkend byla zasedací místnosti historické
budovy sídla Správy CHKO Jizerské hory vyhrazena
houbám. Stejně jako loni i letos jsme se přesvědčili, že
Češi jsou národem houbařů. Velmi vysoká návštěvnost
toto jen potvrzuje. Vystaveno bylo 286 druhů jedlých,
nejedlých, ale i jedovatých hub. Návštěvníci měli
možnost přinést neznámé druhy do mykologické
poradny, kde jim odborníci houby určili.
V letošním roce jsme díky finanční podpoře mohli také
vytisknout druhé vydání letáku Rašeliniště Jizerských
hor. Nově jsme také připravili brožuru Významné stromy
Jizerských hor, která tak doplňuje řadu brožur Sovy
Jizerských hor a Obojživelníci Libereckého kraje.
Všechny publikace jsou zdarma k dispozici v budově
Správy CHKO Jizerské hory a na internetových
stránkách jizerskehory.ochranaprirody.cz.
V současné době se opět rozjíždíme do škol celého
Libereckého kraje...
foto: A. Ducháč
14
AKTUÁLNĚ
ZA PAMÁTNÝM STROMEM - BUKEM NA HRÁZI
Tomáš Korytář
Ač v mnohých místech Jizerských hor nedošla
předpověď meteorologů o silném větru začátkem
listopadu naplnění, údolí Holubího potoka vichr
nevynechal a svou oběť si zde našel.
V brzkých ranních hodinách 1. listopadu 2012 se poryv
větru opřel do z části ještě olistěné koruny památného
buku lesního, který rostl v rohu zahrady hájenky
Na Hrázi, kousek od Šolcova rybníku. Buk byl již léta
sužován houbami a v červnu roku 2010 se ulomila silná
kosterní větev. Do té doby postoupila hniloba kmene
v místě nasazení koruny natolik, že dřevo zde již nemělo
svou potřebnou pružnost a pevnost a strom nedokázal
čelit síle větru. Celá koruna se s výjimkou jediné větve
odlomila a s ohlušujícím rachotem dopadla na blízkou
Buk Na Hrázi 11.11. 2003
foto: J. Mejzrová
Buk Na Hrázi 5. 11. 2012
cestu a louku. Na odlomených větvích se teprve ukázalo,
jakého rozsahu poškození hnilobou bylo. Doposud jsme
vážnost situace pouze odhadovali z množství plodnic hub
v koruně. Byli jsme si vědomi toho, že tento majestátní
buk již pomalu boj s nepřízní osudu prohrává, ale že
zkáza přijde takto brzy, nikdo nečekal.
Ve čtvrtek 1. listopadu 2012 tak nejen Jizerské hory, ale
celý liberecký kraj přišel o pravděpodobně nejmohutnější
buk lesní (obvod kmene činil 600 cm a výška stromu
32 m).
A co bude dál? Správa CHKO Jizerské hory v blízké
době zruší ochranu tohoto stromu a jak bude naloženo
s torzem kmene, není ještě rozhodnuto.
Buk Na Hrázi 7. 3. 2012
foto: P. Menclová
foto: T. Korytář
15
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
NOVÉ MALÉ VODNÍ ELEKTRÁRNY S RYBÍMI PŘECHODY
Kamil Farský
V posledním čísle Upolínu jsme představili vzorovou
stavbu přírodě blízkého rybího přechodu na Bulovském
potoce, na jehož realizaci byla využita dotace
z prostředků Operačního programu Životní prostředí.
V roce letošním zde proběhl v naší režii monitoring
výskytu mihulí a ryb a s potěšením čtenářům sdělujeme,
že tento rybí přechod byl již v prvním roce svojí
existence plně osídlen zejména pstruhy, dále pak
mřenkami a rovněž zvláště chráněnými druhy ryb:
vrankami, střevlemi a dokonce i jedním exemplářem
mníka jednovousého, vzácného zástupce treskovitých.
Mihule potoční osídlily vhodné biotopy v nadjezí zde
posuzovaného objektu.
Rádi budeme i nadále představovat a propagovat
obdobné záměry i v jiných částech námi spravovaného
území, a to nejen za účelem propagace tohoto doposud
opomíjeného oboru vodního stavitelství, ale i
pro informování laické veřejnosti.
V letošním roce vyřizovala Správa CHKO Jizerské hory
nadstandardní počet žádostí o povolení obnov malých
vodních elektráren (MVE), ale i o odsouhlasení záměrů
nových staveb MVE na historicky nevyužívaných
profilech vodních toků. Již na úvod musíme předeslat, že
provozy MVE vždy znamenají nežádoucí zásah
do vodního a splaveninového režimu vodního toku
spojený se změnami ve výskytu a rozmístění populací
mihulí a ryb. V prostoru nad jezy, kde se akumuluje voda
a usazuje se písek, postupně mizí proudomilné druhy a
v derivovaných úsecích vodních toků, odkud je
odebírána voda pro turbíny MVE, zase teče obvykle tak
málo vody, že podmínky pro trvalou existenci vodní
bioty zde nejsou. Bylo by iluzorní myslet si, že všechny
problémy vyřeší pouhopouhé postavení rybího přechodu.
Vnímejme je jen jako částečnou kompenzaci újmy
způsobené existencí a provozem konkrétního
energetického vodního díla. Častým jevem jsou bohužel
nekvalitně provedené stavby, které svůj účel neplní buď
vůbec anebo po průchodu první povodně dochází k jejich
destrukcím a následné opravy nebývají primárním
zájmem provozovatelů MVE.
Konkrétně si nyní představíme dvě nové stavby rybích
přechodů na řekách Desné a Jizeře, které letos postavili
provozovatelé MVE (slangově námi zvaní „elektrárníci“)
ze svých prostředků bez dotací a kde naše pracoviště
„pouze“ dozorovalo průběh stavby.
Rybí přechod na Desné, ř. km 1,445
(k. ú. Šumburk nad Desnou)
Stavbu je možné si prohlédnout na předmětném vodním
toku v blízkosti prvního železničního mostu ozubnicové
trati v bezprostředním sousedství vlakového nádraží
v Tanvaldě. V tomto případě se jedná o obnovu původní
derivační MVE včetně objektu pevného jezu, který již
po mnohá desetiletí neexistoval následkem proběhlých
povodní. Požadavkem Správy CHKO Jizerské hory bylo
zajistit optimální podmínky pro migraci ryb (zde pouze
lososovitých druhů pstruha potočního a sivena
amerického) po i proti proudu toku.
16
foto: P.Menclová
Elektrárník se s tím vypořádal postavením rybího
přechodu typu balvanitá rampa, který v nově vytvořeném
korytě pomocí systému sedmi balvanitých přepážek
postupně převádí cca 200 l/s vody do dolního úseku
řeky. Práce proběhly v dobré kvalitě podle
odsouhlaseného projektu a za zhruba tři měsíce
od zahájení provozu vodního díla nebyla doposud
zjištěna žádná zásadní vada. V říjnu letošního roku zde
byl proveden zkušební odlov ryb v rybím přechodu
s 12 ks odlovených jedinců pstruha obecného potočního
všech věkových kategorií.
Rybí přechod na Jizeře, ř. km 144,745
(k. ú. Polubný)
foto: K. Farský
Zde se můžeme seznámit s technickým rybím přechodem
štěrbinového typu, který se nachází v Martinském Údolí
v blízkosti fotbalového hřiště. Elektrárník zde již před 2
lety obnovil pevný jez a jeho přelivnou hranu obložil
dřevěným obložením. Stejný materiál pak použil i pro
konstrukci jednotlivých vzdouvacích přepážek v kynetě
rybího přechodu. Řečiště Jizery je zde při standardních
průtocích významně ochuzováno o vodu kvůli soustavě
tří na sebe navazujících MVE, jejichž provoz neprobíhá
vždy v souladu s platnou legislativou. Tomu úměrný je i
výskyt ryb, který je zde minimální. Doufejme, že pro
tuto lokalitu s jediným rybochodem nebude do budoucna
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
platit známé přísloví o jedné vlaštovce, která jaro nedělá.
Zkušební odlov ryb z října tohoto roku jejich výskyt
bohužel neprokázal. Rybářští odborníci z Jihočeské
univerzity zde při prováděném monitoringu poukázali
na některé nedostatky v technickém provádění tohoto
typu rybího přechodu. Nechme se překvapit, zda
migrující ryby zde postavený rybochod do budoucna
objeví.
KŘEHOVĚTVEC ŽLUTÝ - ZAPOMENUTÝ KLENOT MEZI STROMY
Šárka Mazánková
Křehovětvec žlutý v Novém Městě pod Smrkem
Když se řekne dendrologická zajímavost, každému se
vybaví nějaký cizokrajný strom, dejme tomu populární
jinan
dvoulaločný
nebo
dekorativní
liliovník
tulipánokvětý a setkání s ním obvykle bývá spojeno
s návštěvou arboreta nebo zámeckého parku.
V Novém Městě pod Smrkem již dobrých devadesát let
roste strom, o kterém lze tvrdit, že je v rámci širokého
okolí raritou. Touto velmi pozoruhodnou a dosud asi také
dobře utajenou dřevinou je křehovětvec žlutý (Cladrastis
lutea). Nachází se ve Švermově ulici před budovou
někdejšího kina, poblíž vlakového nádraží a kolemjdoucí
ani netuší, jakou vzácnost denně míjejí. Osobně o této
exotické dřevině vím díky botanikovi Janu Burdovi, stále
aktivnímu důchodci z Větrova u Frýdlantu, který
křehovětvec sleduje již okolo dvaceti let. Za domovinu
tohoto u nás neobvyklého stromu se považuje Severní
Amerika. V přirozeném prostředí se vyskytuje velmi
vzácně v několika státech na jihovýchodě USA
(Kentucky, Illinois, Missouri), a to ve vlhkých horských
lesích v údolí řek nad zónou lužního lesa, často
na vápencových útesech nebo v jejich blízkosti.
V Americe se někdy užívá do krajinářských výsadeb.
Z různých zdrojů (jejichž aktuálnost jsem však
neověřovala) jsem se dopátrala údajů o výskytu starších
foto: Š. Mazánková
jedinců křehovětevce žlutého v České republice. Nejblíže
roste snad až v Průhonicích, v Praze Na Slupi či
v zámeckém parku v Libochovicích. Udáván je i
ze zámeckých parků, např. v Lednici, Konopišti,
Hluboké, Židlochovicích, Kroměříži, Polstoloprtech a
jinde. Vzhledem ke svému původu nemohl chybět ani
v proslulém arboretu u Chudenic v tzv. Americké
zahradě. Právě tam se s křehovětevcem poprvé setkal
dnes již nestor české dendrologie pan Bohumil Reš, který
mi napsal o svém vztahu k této dřevině: „... má dvě
epizody. První je ta, že velký strom, který krásně kvetl,
se nacházel v přerostlé okrasné školce (snad zásobní
zahradě Americké zahrady v Chudenicích) v Pteníně Újezdci, přes cestu od hájovny, kde jsem skoro
od narození žil a okrasná školka tam stojí za mým
zájmem o dendrologii. Cladrastis byl hned na kraji,
každý den jsem kolem něj chodil a obdivoval. Ale nějak
si nepamatuji, že by plodil. Už bohužel nežije. Druhá
epizoda se týká Prahy, Malé Strany, Nostické zahrady
(u Nostického paláce), tam rostl starý exemplář, hodně
olámaný - větve jsou opravdu křehké - kvetl i plodil,
statečně obrážel, ale už je také po smrti.“
17
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
foto: Š. Mazánková
Křehovětvec na první pohled rozhodně neupoutá zvláštní
mohutností, běžně se udává výška 5 až 10 m. Působí
možná jako jerlín, v době květu připomíná spíš podivný
akát křížený s vistárií. Určitá podoba není náhodná.
Akát, jerlín, vistárii i křehovětvec spolu s notoricky
známým hrachorem, jetelem, vikví či vlčím bobem, řadí
botanici do čeledi bobovitých (Fabaceae). Rostliny této
čeledi, dříve známé také pod jmény vikvovité nebo
motýlokvěté, jsou - pro připomenutí přírodopisu základní
školy - charakteristické mj. pětičetným květem
rozlišeným na pavézu, člunek a křídla, jak koneckonců
posledně jmenované synonymum názvu čeledi napovídá.
Do Nového Města se křehovětvec dostal v době po první
světové válce v souvislosti s otevřením zdejšího kina
Apollo v roce 1919. V urovnané travnaté ploše
před průčelím budovy nejspíš již tehdy vznikl malý
parčík ohraničený živým plotem z ptačího zobu, což
dokládá dobová pohlednice. Výřez fotografie však
bohužel není takového rozsahu, aby zachytil
i křehovětvec, vpravo zobrazuje pouze sousední malý keř
pěnišníku, který se, poněkud urostlejší dochoval dodnes.
dobová pohlednice z archivu R. Jelínka
18
Kdo park projektoval a vzácný americký stromek
vysadil, se už asi nedozvíme. Jisté však je, že tehdejší
sazenice vyrostla v elegantní 9 m vysoký listnatý strom
s rozložitou vzdušnou korunou o šíři celých 15 m. Jeho
kostru tvoří trojkmen (nízký kmen se rozdvojuje již
ve výšce 60 cm, ve výčetní výšce, tj. v 1,3 m, činí obvod
kmínků 115 a 186 cm, mohutnější z nich se opět dále asi
v 1,5 m dělí na dvě větve). Hladká poměrně tenká kůra
se podobá bukové, má ale temněji šedé zbarvení. Část
kmene a větví se vlivem poranění v minulosti obnažila až
na dřevo. Strom se s tímto poškozením statečně
vyrovnává, okraje ran lemuje val hojivého pletiva kalusu - a v úžlabí kosterních větví se vyvíjí tzv.
adventivní kořeny, které jej mechanicky stabilizují a
vyživují. Holé dřevo již osídlují dřevokazné houby i
hmyz. Svěže zelené listy, které se na podzim zbarvují
do zlatožluta, dokáží vykouzlit velmi zajímavou
podívanou. Čepel listu označujeme jako složenou
lichozpeřenou (list má centrální řapíkovou část, z níž
vybíhají jednotlivé řapíčky ukončené malými čepelemi lístky, zakončené koncovým lístkem – tento typ listu
známe i z jasanu nebo akátu). Snad nejvíce upoutají
vonné bílé květy, uspořádané do bohatých nících lat
podobných vistárii. Letos přivábila bohatá květenství
svým okázale atraktivním vzezřením zvídavé zraky
na přelomu května a června. Nyní na podzim
křehovětvec hojně plodí. Podlouhlé, z obou stran
přišpičatělé lusky v převislých plodenstvích zlehka vlají
ve větru. Uvnitř se v počtu po 3-6 vyvíjí žlutohnědá
semena ledvinitého tvaru.
Zdravotní stav i statické poměry stromu jsou narušené.
K rizikovým faktorům patří nestabilní úžlabí, poškození
mechanického i biologického rázu (větve polámané
větrem, plodnice hub na mrtvém dřevě) a hmotnaté
kosterní větve vykloněné v tupém úhlu směrem ven
z málo pevného úžlabí. O naléhavosti a bezodkladnosti
nezbytného zásahu jsme informovali vlastníka, Sbor
Jednoty bratrské. Arborista pan Miloslav Wach navrhl
bezpečnostní řez a systém podpěr jako prevenci proti
rozlomení široce rozevřené koruny. Stabilizace stromu
bude spolufinancována z Programu obnovy přirozených
funkcí krajiny. Novoměstský exemplář tohoto druhu
představuje naprostou raritu v rámci kraje. Ani
v Ústředním seznamu ochrany přírody, tj. v celostátní
evidenci památných stromů a chráněných území, dosud
žádný křehovětvec zapsaný není. Proto Správa CHKO
Jizerské hory navázala spolupráci s ekoložkou
Městského úřadu v Novém Městě, paní Mirkou
Volkovou, a doporučila vyhlášení křehovětevce
za památný strom ve smyslu zákona o ochraně přírody a
krajiny.
Křehovětvec bezesporu patří k zapomenutým klenotům
parků. Okouzlující vzezření obzvlášť v době květu a
na podzim, nízké nároky na stanoviště a mnoha krutými
zimami prověřená mrazuvzdornost, to vše by, navzdory
pomalému růstu a nástupu kvetení, mohlo být námětem
pro pěstitele-průkopníky a majitele menších zahrad.
Křehovětvec nemá zvláštní nároky na stanoviště,
upřednostňuje živnou, hlubokou, vlhkou ale dobře
odvodněnou půdu, většinou si však zvykne téměř všude.
Jeho hluboké kořeny neodčerpávají živiny ze svrchní
části substrátu a umožňují tak růst stínomilných rostlin
pod korunou. Jediným limitem, jak již prozrazuje rodový
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
název dřeviny, se jeví křehkost větví. Rozhodne-li se
někdo pro výsadbu tohoto skvostu, měl by volit
stanoviště chráněné před větrem. Výsev semen je prý
poměrně jednoduchý, po skarifikaci jemným pilníkem
nebo brusným kamenem se nechají nabobtnat ve vodě a
poté se vysévají při 20-25 °C.
Kromě zahradnického využití se křehovětvec, resp. jeho
dřevo, používá k výrobě žlutého barviva, pažeb pušek,
na malý ozdobný nábytek a na další speciální předměty.
Doplňme ještě, že český i vědecký druhový název stromu
žlutý/lutea, i americký lidový Yellowwood, se týká
specifického zbarvení jádrového dřeva. V některých
pramenech se setkáme též s označením křehovětvec
kentucký nebo žlutník bělokvětý. Vědecký název
Cladratis vznikl z řečtiny a znamená lámat, rozvětvený,
synonymum C. kentukea odkazuje na těžiště výskytu
ve státě Kentucky.
Tuto někdejší chloubu královských zahrad a arboret vřele
doporučujeme jako vhodnější alternativu v dnešních
zahradách mnohdy až zbytečně nadužívaných jehličnanů.
Použité podklady:
 Hieke Karel: České zámecké parky a jejich dřeviny
 Hieke Karel: Moravské zámecké parky a jejich dřeviny
 Nádeník Karel, Jelínek Rostislav: Nové Město pod Smrkem,
Neustadt an der Tafel – 100 let Nového Města pod Smrkem
ve fotografii
 Reš Bohumil – písemné sdělení
 Wach Miloslav – projekt ošetření
 www.dendrologieonline.cz
REVITALIZACE RYBNÍKŮ V PŘÍRODNÍ REZERVACI MEANDRY SMĚDÉ
Václav Šrédl
Letecký snímek z léta 2011; vpravo plocha Dubového rybníka hustě zarostlá orobincem a rákosem
Na dohled od Jizerských hor leží ve Frýdlantském
výběžku u obce Višňová Přírodní rezervace Meandry
Smědé. Zde v zimním období, kdy obojživelníci nebyli
aktivní a ptáci nehnízdili, probíhaly dlouho očekávané
stavební úpravy na Dubovém a Černém rybníce.
Dubový rybník je se svými 9,6 hektary největší vodní
plochou ve Frýdlantském výběžku. Jeho význam není jen
v jeho velikosti, ale jedná se i o biotop vzácných a
chráněných druhů rostlin (např. rdest alpský, skřípinec
jezerní) a živočichů (např. rosnička zelená, jeřáb
popelavý).
foto: P. Menclová
Menší Černý rybník s rozlohou do 0,5 ha napodobuje
v rezervaci běžně se vyskytující slepá odříznutá ramena
řeky Smědé. Díky tomuto charakteru je vyhledávaným
stanovištěm především obojživelníků (např. čolek velký)
a bezobratlých živočichů (např. vážka jasnoskvrnná).
Dubový rybník, silně zanesený sedimentem, již neměl
téměř žádnou volnou vodní plochu, která je atraktivní
pro některé vodní ptáky. Rybník z některých pohledů
připomínal spíše louku. Zarůstání vodní plochy
orobincem a rákosem pokračovalo i přes to, že se v roce
2007 opravila hráz a výpustní objekt a vodní hladina se
19
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
umožní v rozlehlém rybníce efektivnější slovení rybí
obsádky. Aby do Dubového rybníka nebyla v budoucnu
splavována nežádoucí rybí obsádka z výše položených
rybníků, bylo obnoveno i přírodní obtokové koryto
doplněné tůní pro obojživelníky. Zarůstající okolí a
vodní hladina Černého rybníku se díky prokácení pěkně
prosvětlily. Opravy se dočkala i hráz s novým
bezpečnostním přelivem a byl osazen i nový požerák.
Práce v přírodní rezervaci probíhaly do konce března
tohoto roku a obnovené a opět napuštěné rybníky
přivítaly v plné kondici stovky rozmnožujících se
obojživelníků a hnízdících ptáků.
Akce byla zrealizována s využitím prostředků
z Operačního programu Životní prostředí.
zvýšila. Zárůstem byla ohrožená vzácná společenstva
rostlin a hnízdící ptactvo (kvůli přístupu zvěře, zejména
prasete divokého, docházelo k ničení snůšek). Hráz a
výpustní objekt sousedního Černého rybníčku byly
ve špatném stavu. Netrvalo by dlouho a voda by se
v rybníku neudržela a tím by zaniklo i stanoviště
vzácných druhů. V neposlední řadě je i povinností
vlastníka, kterým je zde Česká republika prostřednictvím
Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, pečovat o svůj
majetek.
Celé čtyři měsíce trvalo vyvážení tisíců metrů
krychlových bahna na zemědělské pozemky, kam úrodná
půda patří. Zároveň se v zátopě Dubáku, jak se mu
lidově říká, vybudovala odvodňovací stoka a loviště. To
Těžba sedimentu z Dubového rybníka
foto: J. Čejka
Současný stav
foto: Š. Mazánková
ZÁCHRANNÝ PŘENOS RDESTU ALPSKÉHO
Šárka Mazánková
Transfer jsme uskutečnili v horkých dnech, přesto vstup do vody
vyžadoval nemalé sebezapření. Zatímco listy dominantního rdestu
vzplývavého pohltily množství tepelné energie ze slunečního záření,
vodní sloupec pod listím nečekaně chladil.
foto: Š. Mazánková
20
Realizace projektu „Revitalizace rybníků v PR Meandry
Smědé“, popisovaného v předchozím článku, znamenala
zásah do biotopu zvláště chráněných druhů živočichů i
rostlin. Jedním ze vzácných druhů rostlin, kterého se
částečné odbahnění Dubáku nějakým způsobem dotklo,
je i silně ohrožený rdest alpský (Potamogeton alpinus).
Jde o vodní rostlinu s dvěma typy listů: ponořenými a
vzplývavými. Častější ponořené listy přisedající k lodyze
jsou podlouhle kopinatého tvaru a dlouhé až 15 cm.
Horní vzplývavé mají čepel úzce vejčitou a kratičký
řapík. Lodyha a listy mají načervenalou barvu. Zpravidla
od června do září vystupuje nad hladinu klasovité
květenství s nevýraznými žlutozelenými květy.
Ze správního řízení o výjimce z ochranných podmínek
zvláště chráněných druhů, které vždy předchází
povolování každé potenciálně rušivé činnosti, vzešel
požadavek na záchranný transfer této vzácné rostliny.
Záchranný přenos rdestu alpského jsme (pracovníci
AOPK ČR, Správy CHKO Jizerské hory a Krajského
střediska Liberec) provedli 30. června 2010, tj. v době
plné vegetace. Z rybníku Dubáku jsme odebrali asi 10
lodyh rdestu z části zátopy poblíž hráze, kde bylo
projektováno odbahnění. Rostliny jsme umístili
do rybniční soustavy v Polních Domcích (někdy též
uváděné jako V Poli) situované proti proudu toku
napájejícího Dubák. Soustavu tvoří celkem šest menších
rybníků s poetickými názvy Počátek, Hejtmánek,
Volavčí, Vydří, Svatojánský, Mlýnský. Jedná se
o ekologicky velmi cenné území, které je součástí
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
regionálního biocentra ÚSES.
Pro dočasné přemístění rostlin jsme vycházeli z nároků
rdestu alpského na stanoviště: vyžaduje vodu ne příliš
hlubokou a především je náročný na její čistotu. Těmto
požadavkům nejvíce vyhovují první dva rybníčky
soustavy. Přesazení rdestu jsme konzultovali i
s vlastníkem rybníků, panem Stanislavem Kynclem,
který zde zároveň i hospodaří. První a zároveň nejmenší
rybníček Počátek neslouží k rybářskému hospodaření, je
ponechán svému vývoji jako mokřad. Recentně se zde
nachází pestrá škála vodních rostlin, mj. i populace
rdestu alpského. Rybník Hejtmánek bývá rybářsky
využíván, ale jen velmi extenzivně. Obě vodní nádrže se
vyznačují vysokou průhledností vody. Makrofytní
vegetaci tvoří rákosiny s orobincem, zevarem, rákosem,
hladinu pokrývá zejména velmi podobný rdest
vzplývavý, kromě něj se zde vyskytují i další druhy
rdestů, dále například pryskyřníkovitá rostlina lakušník
vodní. V září 2012, tj. po dvou letech, jsme provedli
zpětný přenos rdestu z rybníčku Počátek. Několik lodyh
jsme zasadili do západní části Dubáku k hrázi, zbytek
do tůně vybudované v roce 2006 v jižní části Dubáku.
Tůň je oddělena od plochy rybníka zemní hrází a
propojena je s ním pouze úzkou šíjí vyskládanou
kamením (tzv. hrubocezem), aby sem z rybníka nemohly
pronikat ryby. Tůň není vystavena predačnímu a
vyžíracímu tlaku ryb, funguje jako refugium
obojživelníků i vzácnějších druhů makrofyt. Upoutá
velkým množstvím vodních rostlin v širším okolí méně
běžných (masožravá bublinatka jižní, rdest tupolistý).
Předpokládáme zde vyšší šance na uchycení rdestu
alpského, neboť nebude pod tlakem býložravých ryb.
Máme za to, že i v zátopě Dubáku, se dochovalo
dostatečné množství rdestů, alespoň ve formě
přezimovacích pupenů, semen nebo oddenků, neboť
Vzácný rdest alpský
odbahnění proběhlo jen v části rybníku.
Transfer rdestu z Dubáku do Počátku
Hojný rdest vzplývavý
foto: Š. Mazánková
foto: Š. Mazánková
21
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
OBNOVA LUK NA MARIÁNSKOHORSKÝCH BOUDÁCH
Jana Mejzrová
Pohled na stavení čp. 38, 39 a 65 a 90 v roce 1908
S jistou nadsázkou lze říci, že jsou skrytým
jizerskohorským rodinným stříbrem. A snad jím ještě
nějaký čas i zůstanou. O čem je řeč ? O jizerskohorských
lučních enklávách. Všichni znají Novou louku,
Kristiánov a Smědavu, někteří i Mariánskohorské boudy,
ale jsou tu i další, ukryté v lesích. Vznikaly z různých
důvodů a odlišnými cestami dnes dospěly do podobného
rázu horských luk se starými staveními, obklopených
lesy. Pocházejí většinou z doby rozkvětu sklářského a
zemědělského podnikání v Jizerských horách, jejich
využívání ale bylo později různorodé (hájovny,
stanoviště finanční stráže, hospody a tak dále). Některé
z nich se dochovaly v docela původní podobě, jiné
za dlouhá léta změnily více či méně svoji tvář. Některé
vznikly jako skutečné enklávy uprostřed souvislých lesů
a další opětovným zarůstáním dříve vykácených luk
lesními dřevinami, postupnou sukcesí. Některé leží
vysoko na náhorní plošině Jizerských hor, druhé níže
na okraji lesů nedaleko vesnic. Všechny ale byly, jak už
bývalo v horách zvykem, původně lesu vyrvány díky
těžké dřině prvních osadníků s jediným cílem - uživit se.
Dnes jsou opravdu nejznámější ty sklářské - Nová louka,
Kristiánov, méně se ví o bývalé Karlovské huti, ležící
dnes hluboko pod hladinou Josefodolské přehrady. Také
v nich se na pastvinách pásl dobytek a louky se kosily
na sušení sena.
V Jizerských horách byly založeny i osady ryze
pastevecké, ale na rozdíl od sousedních Krkonoš se
v nich takový způsob hospodaření příliš neuchytil, a tak
tu máme jen tři místa, která lze nazvat budními
22
foto: archiv Správy CHKO JH
enklávami - Mariánskohorské boudy, Václavíkova
Studánka a Novina. Můžeme k nim ještě přiřadit samotu
Na Kobyle s jedinou chalupou a Smědavu, kde před
turistickou chatou stávalo také dřevěné stavení s lučními
pozemky. Všechny vznikly během 18. století vysoko
v horách pro pastvu dobytka, k chalupě vždy příslušná
výměra luk a pastvin. Na všech, i když v různé míře, je
dnes vidět postup lesa na historické louky, nejvíce
na Novině, hodně na Mariánskohorských boudách a jen
málo na Václavíkově Studánce. S ukončením pastvy a
kosení luk se tak enklávy uzavírají a mění se jejich starý
ráz.
Enklávami se během posledních padesáti let skoro nebo
úplně staly i dříve otevřené okraje rozptýlené zástavby
jako desenský Sovín a Morava, lučanský Bramberk,
albrechtický Šeflek nebo i Karlov nad Josefovým Dolem.
Tvrdý život nutil v minulosti lidi žít a hospodařit stále
výše ve svazích - vykácet a vyklučit les a udržovat louky,
pást, kosit, sušit, svážet a tak pořád dokola. Osady se tak
zakusovaly i do souvislých lesů a louky stoupaly
do strání a na podhorské hřebeny. A když člověk
přestával dodávat energii na kosení a pastvu, příroda se
vrací do stavu podobného původnímu lesu.
Takže slovo „luční“ v nadpisu není náhodné, dívejme se
na tyto obydlené ostrůvky také z pohledu luk a pastvin,
díky nimž jsou tím, čím jsou.
Ostatní dnes přechodně nebo trvale obydlená místa
do lučních enkláv nepočítejme - kiosky na Hřebínku a
na Knajpě, rozhledna na Smrku, Hubertka, Hemmrich,
Černá Nisa, Josefodolská přehrada, Protržená přehrada
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
jsou jednotlivými stavbami v lesních porostech
bez tradičních luk, případně technická zázemí vodních
nádrží.
Lovecké chaty a stavby pro lesní hospodářství zatím také
ponechme jako samostatné téma stranou.
Letos se díky spolupráci lesů České republiky, Správy
CHKO Jizerské hory a obce Albrechtice v Jizerských
horách dostaly do popředí zájmu Mariánskohorské
boudy právě díky obnově místních lučních porostů a teď
na konci podzimu je již výsledek vidět v terénu.
„Mariány“, ještě docela nedávno pozapomenutý kout
Jizerských hor, se díky cyklistice a běžeckému lyžování
dostávají do povědomí návštěvníků. Dnes tu najdeme
čtyři domy a louky pomalu zarůstající skupinami smrků.
Jen málokdo objeví rybníček na místním potůčku nebo
plechový křížek u staré cesty.
Luční enkláva v lesích byla nad „mateřskou“ obcí
Mariánská Hora zřízena v nadmořské výšce 850 m roku
jako pastevecká budní osada pro pastvu dobytka
na pozemcích šlechtického rodu Desfoursů. Ti je
spravovali ze svého smržovského poplužního dvora,
odděleného v roce 1662 od turnovského a rohozeckého
panství, zakoupených z pozůstalosti Albrechta
z Valdštejna. Ačkoli se údaje o prvních osadnících
rozcházejí - jeden zdroj říká, že zde jako první sídlili
bratři Posseltovi, kteří pálili dřevěné uhlí, druhý,
že prvním obyvatelem byl hospodář Friedrich Mitlehner
- je jisté, že původní obyvatelé se zabývali pastevectvím.
Smržovský velkostatek tady hodlal zřídit hospodářství
krkonošského typu pro letní pastvu „vrchnostenského
dobytka“. V soupisu farníků z roku 1713 najdeme údaj
„bouda, kde je držen panský dobytek“ a pro smržovský
filiální kostel jsou zapsány ze samoty „dvě duše“.
Letecký pohled z roku 2003 s vyznačením původního rozsahu odlesnění
zdroj: www.mapy.cz
Ze starých map vyplývá, že v roce 1843 se osada
skládala ze 4 domů a jednoho hospodářské stavení.
Chalupy patřily Franzu Seidlovi (čp. 38), Josefu
Mitlehnerovi (čp. 39), Josefu Seidlovi (čp. 65) a Filipu
Seidlovi (čp. 90). Od počátku enkláva čítala něco přes
8 hektarů, tedy asi 2 hektary na každé stavení. V okolí,
směrem k Bílé Desné se pak táhly velké plochy vřesovišť
a bažin, ty ovšem jako součást lesů v majetku Desfoursů,
kde byla pastva řízena přáními majitele. Cesta tenkrát
vedla pouze z Mariánské Hory dál do hor směrem
ke Smědavě.
Až do poloviny 19. století se osadě říkalo Fritzovy
boudy, zřejmě po prvním hospodáři Friedrichu
Mitlehnerovi. V druhé polovině století se místo stalo
oblíbeným letním i zimním cílem a občerstvením turistů
na cestě z Albrechtic přes hory do Josefova Dolu.
Článek z ročenky německého horského spolku za rok
1926 uvádí v osadě 3 osamělé domy čp. 39, 65 a 90,
23
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
které vládnou rozlehlé luční planině. Poslední chalupa
ve starém stylu, s podstávkou a starým krovem, byla
tenkrát blízko rozpadu a čekala na přestavbu. Zbývající,
již novostavby čp. 39 a 90, se posunuly dále
od původních, poměrně nedávno shořelých domů,
nejspíše kvůli stavbě cesty z Josefova Dolu k Protržené
přehradě. Čp. 38 zaniklo nejspíše při stavbě cesty
bez náhrady.
Po roce 1948 přešly domy i pozemky do správy
Československých státních lesů, které je využívaly jako
hájovny nebo k ubytování lesního personálu. Ještě v roce
1953 najdeme enklávu se třemi domy a téměř původním
rozsahem luk, v roce 1977 přibyla terénní stanice Správy
CHKO Jizerské hory „Tomanka“.
Louky v osadě v původní výměře osmi hektarů byly
základním zdrojem obživy místních a hlavní součástí
osady až do poloviny 20. století. Sloužily převážně
k pastvě dobytka nebo sklizni sena. Část pozemků
obyvatelé navzdory drsným podmínkám využívali
i k pěstování obilí, brambor, lnu nebo zelí. Políčka
zanikla už dávno a louky bez sklizně nebo pastvy začaly
zarůstat nálety smrku, nejprve jednotlivými stromy,
postupně souvislými mlazinami. Postupně se tak ztrácel
jedinečný ráz budní enklávy s několika solitéry letitých
javorů klenů, rámovaný okraji souvislého lesa se smrky
zavětvenými k zemi.
Protékající potok zamokřuje údolní část luk a pastvin,
v minulosti odvodňovaných ručně kopanými stružkami,
z nichž většina v posledních desetiletích zanikla a
na mokrých loukách bylo možné ještě před čtvrtstoletím
najít zvláště chráněné druhy rostlin - vachtu trojlistou a
orchidej prstnatec Fuchsův, na sušších místech prhu
arniku. Dnes je bohužel potvrzen jen prostřední z nich.
Postupující les by nakonec pohltil i tato místa.
Pohled na stavení čp. 39 a 65 a 90 v 70. letech 20. století ještě s horskými loukami
24
Do roku 2003 byly postupně ubývající louky každoročně
koseny Lesy ČR, potíže s využitím trávy či sena nakonec
vedly k tomu, že v posledních osmi letech do osady
každé léto přicházelo stádo ovcí, které louky spásalo.
Pastva by mohla dlouhodobě zlepšit druhovou
rozmanitost luk a umožnit návrat chráněných druhů.
Ovce rozrušují travní drn a umožňují vzejít semenům
rostlin, které by se při sekání neprosadily, např. hořců,
hořečků, prhy chlumní. Pastva se stala každoročním
turistickým zpestřením pro návštěvníky Jizerských hor.
I přesto se však náletové smrky pomalu šířily enklávou.
Letos v létě, v hodině téměř dvanácté, se Lesy České
republiky jako správce státních lesních pozemků a
Správa CHKO Jizerské hory společně rozhodly obnovit
původní ráz osady a vykácet smrkové nálety z původních
luk a pastvin. Během letošního podzimu proběhla první
etapa kácení - byl uvolněn pohled na úzkou louku
se starým křížkem při bývalé cestě nad křižovatkou,
odstraněny náletové smrky z ostatních luk a ponecháno
pouze několik nejkvalitnějších solitérů. Otevřel se tak
celý prostor osady a objevily se zapomenuté pohledy a
průhledy z různých směrů. Staré javory kleny na skalních
výchozech a balvanech zůstanou i do budoucna a svojí
barevnou proměnou v průběhu roku budou dále oživovat
toto historické místo. Vhodný management uvolněných
luk by měl zajistit uchování krajinářských hodnot
samoty, která je jednou z mála ukázek budního
hospodaření v Jizerských horách. Snad se podaří obnovit
i její botanické bohatství.
V plánu je i dohoda s obcí Albrechtice v Jizerských
horách o úpravě prostoru na křižovatce a okolí křížku.
foto: archiv Správy CHKO JH
SERIÁLY
Ohrožené druhy rostlin (15)
HOŘEC TOLITOVITÝ (GENTIANA ASCLEPIADEA)
Jarmila Sýkorová
Hořec tolitovitý: detail květenství
Při rozhodování, kterou z mnoha ohrožených rostlin
Jizerských hor Vám, našim pravidelným či náhodným
čtenářům, letos představíme, dostala před všemi těmi
vzácnými, obvykle nenápadnými a tudíž pro laickou
veřejnost „neviditelnými“ bylinkami přednost ta, kterou
nikdo z návštěvníků hor nepřehlédne. Rozhodně ne
v období, kdy léto pomalu předává vládu podzimu a kdy
právě tahle rostlina svými květy ozdobí lemy cest. Už
jenom ta barva! Ale pěkně popořádku, jak má taková
správná návštěva v botanickém světě vypadat.
Hořce (Gentiana) jako rod, stejně jako jim příbuzné
hořečky (Gentianella, Gentianopsis), zeměžluče
(Centaurium) či kropenáče (Swertia) patří do čeledi
rostlin
hořcovitých
(Gentianaceae).
V
jejich
vzdálenějším příbuzenstvu bychom našli i vachty
(Menyanthes), o kterých jsme již dříve na stránkách
Upolínu psali. Z několika druhů hořců rostoucích v naší
republice má v květeně Jizerských hor své místo jen
jediný, hořec tolitovitý. Zajímavé je, že tento druh je
v celém Českém masivu přirozeně a současně dosti hojně
rozšířen jen v našich Jizerských horách (zejména
ve východní části) a v sousedních Krkonoších včetně
podhůří. Lokality v ostatních pohořích Čech, jakkoliv se
mohou jevit přirozeně (jako je tomu např. na nám
blízkém Ještědském hřbetu), jsou odborníky na rostlinné
migrace považovány za nepůvodní. Druh se tam rozšířil
foto: J. Sýkorová
až v souvislosti s novodobou činností člověka, nejčastěji
s dovezeným lesnickým sadebním materiálem nebo
záměrným pěstováním pro okrasu a následným
zplaněním. Celkový areál rozšíření překrývá evropská
horstva tzv. Vysokých Sudet, Alpy a celý karpatský
oblouk. Směrem na jihovýchod ostrůvkovitě zasahuje
na Balkánský poloostrov a odtud vybíhá na východ
do hor Turecka a na Kavkaz. Krkonošský a
jizerskohorský výskyt tedy představuje jakousi
oddělenou arelu (část celkového areálu) a současně
nejsevernější evropskou výspu tohoto druhu.
Hořec tolitovitý je vytrvalá bylina vysoká kolem 0,5 m.
Z tlustého válcovitého oddenku vyrůstají četné bohatě
olistěné převisající lodyhy, uskupené do nápadných trsů.
Listy jsou úzce vejčité, dlouze zašpičatělé s ostře
vyniklou síťnatou žilnatinou. Na lodyze jsou vždy
vstřícně uspořádané. V jejich paždí přisedají obvykle 2
velké zvoncovité květy sytě modré až modrofialové
barvy. Vzácně v přírodě nalezneme i bělokvětou nebo
růžovokvětou barevnou odchylku. Hořec tolitovitý
primárně doprovází vegetaci přirozených horských
smrčin a klenových bučin, odkud, zejména podél toků,
sestupuje i do nižších nadmořských výšek. Nesnáší
pravidelné kosení. Proto se s ním nejčastěji setkáme
v nekosených příkopech podél cest, na travnatých lesních
světlinách, v okrajích lesů, luk nebo sjezdovek. Kromě
25
SERIÁLY
nároků na světlo má i poměrně vysoké nároky na půdní a
především vzdušnou vlhkost. A tu mu naše hory
zaručují.
České jméno daly hořcům hořké látky (hořčiny), které
jsou obsaženy v jejich pletivech, zejména v kořenech.
Účinků těchto látek lidé odevždy využívali v lidovém
léčitelství proti žaludeční nevolnosti podobně jako se
dnes užívá běžnějšího pelyňku. Pil se buď odvar
ze sušené drogy nebo se kořen přidával do různých
bylinných likérů - osvědčené receptury se ostatně dodnes
v likérnické praxi využívají. Nutno dodat, že k tomuto
účelu se nejčastěji sbíraly jiné druhy hořců. To by už
dnes jen tak nešlo, protože všechny hořce jsou u nás
přísně chráněné. Dokonce i ten nejhojnější, náš hořec
tolitovitý, patří do vyhláškové kategorie druhů
ohrožených. Červený seznam je o něco benevolentnější,
řadí ho „jen“ k rostlinám vzácným, vyžadujícím zvláštní
pozornost. V dnešní době se hořec tolitovitý často
pěstuje jako okrasná rostlina. Bělokvětá barevná
odchylka je v zahradnické praxi označována jako
kultivar „Alba“, růžová jako „Pink Swallow“.
A jak je to s původem českého druhového jména? To
vystihuje jen podobnost listů se vzdáleně příbuznou
teplomilnou tolitou lékařskou. Budeme-li pátrat
po významové podstatě latinských jmen, dobereme se
zjištění, že rodové jméno bylo hořcům dáno k poctě
illyrského krále Gentia, který propagoval jejich užívání
jako obrany proti morové nákaze. V latinském druhovém
jméně slyšíme jiné vlastní jméno, a to jméno
starořeckého boha Asclepia, uctívaného jako patrona
zdraví a léčitelství. Bývá vyobrazován s holí, kolem níž
se vine had. Jistě jste se s tímto dodnes užívaným
symbolem lékařství setkali.
Na závěr našeho povídání o hořcích krátce odbočíme
k blízce příbuzným hořečkům. A to jen proto, že jsme
Vás v loňském vydání Upolínu informovali
o pozoruhodném nálezu hořečku ladního (Gentianella
campestris s.l.) na louce pod Bukovcem a současně jsme
tehdy přislíbili upřesnit, o který ze dvou poddruhů
teoreticky zde připadajících v úvahu se vlastně jedná.
Hořečky naštěstí letos znovu na stejném místě vykvetly a
ne právě jednoduchého determinačního úkolu se ujal
expert na hořečky Jiří Brabec, který se na Jizerku vydal
v doprovodu loňského nálezce Jana Gaislera. Verdikt byl
vynesen: jedná se o h. ladní pobaltský (G. campestris
subsp. baltica). Zázrak, že by se v Jizerských horách
nalezl poddruh „ladní“, který je v ČR považován za již
vymřelý, se tedy nekonal. Nicméně i potvrzení
o recentním výskytu zde spíše očekávaného poddruhu
„pobaltský“ je velkou a pro českou odbornou veřejnost
potěšující zprávou, protože soudobé lokality tohoto
hořečku se u nás počítají doslova na prstech jedné ruky.
Hořec tolitovitý vytváří obvykle bohatě kvetoucí trsy
foto: J. Sýkorová
Ohrožené druhy živočichů (15)
ČÁP ČERNÝ (CICONIA NIGRA) A JEHO VÝSKYT V JIZERSKÝCH HORÁCH
Jakub Čejka
Čápa bílého zná snad každý z nás, ať už jako součást
vesnické scenérie s čapím hnízdem na komíně, nebo
alespoň z letního období, kdy se čápi sletují a krmí
na čerstvě posečených loukách. Čáp bílý je obecně
vnímán jako posel štěstí a dokonce je mu připisována
schopnost přinášet děti.
foto: J. Procházka
26
Jeho černý bratránek je proti tomu tajemný lesní duch a
spatřit jej je daleko obtížnější. I přes značnou velikost
žije čáp černý velice skrytě a dokáže unikat i zkušeným
pozorovatelům. Setkání s ním jsou většinou nahodilá a
čáp v okamžiku opět zmizí v lesním porostu. Pojďme
roušku jeho tajemství společně poodhalit.
Čáp černý dosahuje hmotnosti zhruba 3 kg při rozpětí
křídel 180 cm, samci jsou nepatrně větší než samičky.
Ve zbarvení převažuje černá s kovovým leskem, spodina
těla a podpaždí křídel jsou bílé. Zobák a nohy jsou
u dospělců jasně červené, u mláďat šedavé. Pohlavně
dospívá ve třetím roce, dožívá se až 20 let. V ČR se
vyskytuje od nížin do hor, podmínkou je ale dostatek
mokřadů, vodních toků a stojatých vod a alespoň
ostrůvkovitých lesních porostů. Celková početnost čápa
černého v ČR se pohybuje kolem 400 párů a
v posledních letech mírně narůstá. V Jizerských horách
hnízdí zhruba 5-7 párů, další hnízda se nacházejí
v lesních komplexech v širším okolí.
Čáp černý je striktně tažným druhem, do ČR přilétá
od konce března do poloviny dubna, na zimoviště odlétá
během srpna a září. Hnízdo staví na stromech, nejčastěji
SERIÁLY
využívá staré buky s mohutnými bočními větvemi, dále
modříny nebo i další jehličnany s vhodným tvarem, např.
s ulomenou špičkou. Při vhodných podmínkách zahnízdí
i na skalních věžích. Hnízdo obsazuje pravidelně řadu let
po sobě a každý rok jej přistavuje, takže stará hnízda
dosahují výšky i přes 1 metr, průměru okolo 150 cm a
váhy několika set kg. Snáší nejčastěji 2 až 4 vejce,
z nichž se na přelomu května/června líhnou mláďata.
Jelikož vejce jsou na počátku hnízdění snášena
s přestávkou 1-2 dnů, jsou mláďat a v okamžiku líhnutí
nestejně velká. Pokud dojde ke kritickému nedostatku
potravy, přežívají pouze nejstarší, nejsilnější mláďata,
neduživí sourozenci jsou shozeni z hnízda, nebo je rodiče
dokonce skrmí sourozencům. Tento na první pohled
odpudivý akt je důležitým přírodním mechanismem,
který v nepříznivých podmínkách zajistí přežití alespoň
části potomků, a není v přírodě zdaleka výjimečný.
Mláďata jsou na hnízdě krmena zhruba 2 měsíce, vylétají
a osamostatňují se koncem července.
Potravu si čáp černý hledá převážně u drobných lesních
potoků, v klidných partiích řek, v mokřadech, v době
seče navštěvuje i louky. Je výrazně plašší než čáp bílý a
drží se na klidných, skrytých místech, ale v časném ránu,
pokud je klid, je schopný se krmit i blízko obydlí a
na tocích uvnitř zástavby. Potrava čápa černého je téměř
výhradně živočišná a z převážné části tvořená rybami.
Dokáže se ale přizpůsobit aktuální nabídce a konzumuje
od hmyzu přes obojživelníky a plazy po drobné savce.
Za potravou zaletuje i více než 10 km od hnízda.
Čáp černý
Značná pozornost je věnována kroužkování mláďat čápů
černých na hnízdech. Již řadu let jsou systematicky
používány barevné kroužky s dobře viditelným
jedinečným kódem, a několik ptáků bylo vybaveno
i satelitními vysílači umožňujícími detailně sledovat
jejich pohyby. Díky tomu existuje řada údajů pohybech a
migraci čápů černých. Naši černí čápi zimují
v subsaharské Africe, kam táhnou většinou východní
trasou přes Balkán a Izrael, menší část populace
především ze západních a středních Čech využívá
západní tahovou cestu přes Španělsko. Zcela aktuálně
bylo potvrzeno, že i čápi z Jizerských hor táhnou
východní cestu přes Izrael - mláďata označená
barevnými kroužky v letech 2011 a 2012 na hnízdě
v Jizerských horách byla zastižena na tahových
shromaždištích v Maďarsku.
Ochrana čápa černého spočívá především v zajištění
klidu v hnízdních lokalitách ve spolupráci s lesníky.
Dalším problémovým faktorem je skutečnost, že díky
velké váze starých čapích hnízd přirozeně dochází
k odlomení podpůrných větví a jejich pádu, zvlášť
v zimním období. Čápi si pak postaví nové hnízdo,
ovšem při nedostatku vhodných starých stromů
v hospodářských lesích je vhodné existující riziková
hnízda zpevnit podpůrnou konstrukcí. Takto bylo v roce
2010 Správou CHKO JH zpevněno hnízdo u Oldřichova
v Hájích, a hnízdění zde bez problémů proběhlo v letech
2011 i 2012.
foto: Z. Záliš
27
SERIÁLY
Památné stromy v CHKO Jizerské hory (8)
KULTIVARY BUKU LESNÍHO A
V RASPENAVĚ V ULICI NA KOPEČKU
PAMÁTNÝ
BUK
LESNÍ
Tomáš Korytář
List buku okrouhlolistého
S bukem lesním (Fagus sylvatica) jsme se již
na stránkách Upolínu setkali v roce 2009, když jsme
představovali památný a zároveň největší buk Jizerských
hor - Buk Na Hrázi u hájenky nedaleko Šolcova rybníku.
Buky rostou hojně na celém území Jizerských hor, jsou
součástí přirozené skladby horského lesa a
nejcharakterističtější dřevinou lesů severozápadních a
severních svahů Jizerských hor, kde vytvářejí nádherné
souvislé porosty. O jejich významu svědčí i skutečnost,
že i kvůli nim zde byla vyhlášena národní přírodní
rezervace Jizerskohorské bučiny.
Kromě lesních pozemků se buky také volně šířily
i na meze a do remízků a lidé je často vysazovali
do zahrad a parků, případně na návsi obcí a měst. Právě
v obcích mnohdy lidé pro zpestření volili různé kultivary
buku lesního, které se od svého divokého příbuzného
lišily habitem, tvarem či barvou listů. V obcích a
městech tak často můžeme obdivovat červenolistý
kultivar buku lesního (Fagus sylvatica ,Atropunicae‘)
s temně červenou, mnohdy až načernalou barvou listů.
Takovéto buky najdeme např. ve Ferdinandově nebo
v centru Josefova Dolu v zahradě mateřské školky (viz
foto). Mimo území CHKO Jizerské hory bylo několik
těchto červenolistých buků vyhlášeno jako památné
stromy. Za zmínku určitě stojí památný buk u kostela
28
foto: T. Korytář
sv. Kateřiny v Novém Městě pod Smrkem, památné
buky v Heřmanicích u Frýdlantu či památné buky
v Liberci v ulici Frýdlantská a Klostermannova.
List buku lesního okrouhlolistého
kresba: T. Korytář
V hejnickém parku u domu s pečovatelskou službou
(nedaleko jeho jihozápadní zdi) pak roste buk lesní
dubolistý (Fagus sylvatica cv. quercifolia). Jedná se
možná i o největší strom této odrůdy u nás. Objeven a
popsán byl panem Vladimírem Jehlíkem v roce 1961.
SERIÁLY
Bohužel jeho zdravotní stav se po výstavbě domu
s pečovatelskou službou rok od roku stále zhoršuje, což
se projevuje usycháním a tvorbou malých listů. Stavba
pravděpodobně negativně zasáhla do kořenů buku a
ovlivnila vodní režim lokality. Buky jsou obecně
na změny ve své blízkosti velmi citlivé.
List buku lesního dubolistého
foto: Š. Mazánková
Opravdovým unikátem je zhruba stoletý památný strom
Buk Na Kopečku. Jde o cenného jedince buku lesního
okrouhlolistého (Fagus sylvatica cv. rotundifolia)
s drobnými okrouhlými lístečky (2 - 4 cm velkými),
který roste v zahradě secesní Jägrovy vily z roku 1901
Památný buk Na Kopečku
(čp. 585 v Raspenavě). Objeven byl pro odbornou
veřejnost již zmíněným Vladimírem Jehlíkem taktéž
v roce 1961. Jedinci tohoto stáří jsou vzácní
v celoevropském měřítku a náš buk se stal matečním
jedincem pro pěstování tohoto kultivaru. Z jeho bukvic
byly vypěstovány semenáčky shodných vlastností a tento
kultivar se následně mohl rozšířit. Buk Na Kopečku
možná neuchvátí běžného návštěvníka svým vzrůstem či
vzhledem, jedná se o strom tvořený čtyřmi kmeny
(obvod 134 cm, 105 cm, 99 cm a 231 cm) o výšce cca
21 m, ale naši pozornost si určitě zaslouží. Buk je
ve velmi dobrém zdravotním stavu, je vitální a každým
rokem plodí. Rizikem do budoucnosti bude zajisté
větvení kmene ve čtyři části. Správa CHKO Jizerské
hory stav stromu pravidelně sleduje a v příštích letech
uvažuje o preventivní zajištění větvení kmene vazbou,
aby nedošlo k jeho rozlomení. Byla by nesmírná škoda,
kdybychom o tento jedinečný strom přišli.
Pokud budete mít cestu do Hejnic a do Raspenavy,
rozhodně neváhejte navštívit jak hejnický park
s dubolistým bukem (a řadou dalších krásných stromů),
tak i památný buk s okrouhlými lístky v ulici
Na Kopečku. Samotná secesní vila s celou zahrada stojí
za pozornost a mimochodem najdeme v ní i výše
zmíněný buk červenolistý.
foto: P. Menclová Buk červenolistý v Josefově Dole
foto: T. Korytář
29
SERIÁLY
Nepůvodní druhy v Jizerských horách (2)
LUPINA MNOHOLISTÁ – OKRASNÁ ALE ROZPÍNAVÁ…
Ondřej Šnytr
Lupina na Jizerce
Lupinu mnoholistou (Lupinus polyphyllus), dříve vlčí
bob mnoholistý, jistě nemusíme dlouze představovat.
Tuto velmi pohlednou rostlinu z čeledi bobovitých zná
snad každý. V době květu, tedy od června do září, je
opravdu nepřehlédnutelná díky mohutným hroznům
(až 40 cm dlouhým) nápadných modrých, fialových nebo
bělavých květů. Jedná se o trvalku dosahující většinou
výšky 50 – 100 cm s bohatě rozvětveným kořenovým
systémem. Listy jsou dlanitě složené, nejčastěji dvanáctiaž patnáctičetné. Lístky jsou úzké, špičaté, na rubu
přitiskle chlupaté. Plodem je lusk s mírně elipsoidními až
kulovitými semeny, světle hnědé barvy s tmavými
skvrnami. Zralé lusky pukají a semena z nich vyletují
do okolí.
Do Evropy byla dovezena koncem 19. století ze západní
části Severní Ameriky. Až na výjimky se zde plošně
rozšířila. Kromě okrasného pěstování byla vysazována
na chudých kyselých půdách, zejména v lesních
porostech a na jejich okrajích, za účelem zvýšení obsahu
dusíku (tzv. zelené hnojení). Odrůdy s nízkým obsahem
alkaloidů našly uplatnění jako krmivo pro dobytek a
pastva pro lesní zvěř. Případně sloužila semena k výrobě
náhražky kávy. Dodnes je lupina používána
při stabilizaci silničních a železničních náspů a zářezů.
Do budoucna se jeví jako velmi perspektivní plodina
pro výrobu potravin.
Řada pramenů shodně uvádí, že lupina je značně
jedovatá. Nebezpečné alkaloidy, které jsou obsaženy
30
foto: O. Šnytr
zejména v semenech, poškozují játra, nervový systém,
srdce a ledviny. Těžká otrava může vést až k zástavě
dýchání a následné smrti. V menších dávkách jsou
semena halucinogenní. Poměrně časté jsou případy otrav
hospodářských zvířat a zvěře, u lidí se však otravy téměř
nevyskytují. Rizikovou skupinou jsou z důvodu možné
záměny s hrachovými lusky zejména děti.
Vzhledem k poměrně velké hmotnosti semen se lupina
šíří krajinou zdánlivě pomalu. Semena údajně dopadají
maximálně 6 m od mateřské rostliny. Z tohoto důvodu
bývají její invazní schopnosti podceňovány. Její invaze
však postupně nabírá obrátky. Plodící rostlina dokáže
v jednom vegetačním období vyprodukovat až 400
semen, která si udržují klíčivost po mnoho let. Zejména
na chudých lučních stanovištích jako jsou horské
smilkové trávníky tuto skutečnost umocňuje vitalita
lupiny a jejích schopnost obohacovat půdy dusíkem.
Původní řídkou a nízkou vegetaci adaptovanou na kyselé
půdy s nízkým obsahem živin lupina doslova převálcuje.
Nejraději osidluje dlouhodobě neudržované plochy
v lesích, na lesních lemech a pasekách, v okolí cest,
silnic a železničních tratí, na půdách kyselých až
neutrálních, na slunných až polostinných stanovištích,
od nížin až do hor.
V letošním roce zahájila Správa CHKO Jizerské hory
likvidaci lupiny v osadě Jizerka, kde se druh
v posledních letech velmi rozšířil podél místních
komunikací a toku Jizerky. Z dostupných pramenů
SERIÁLY
i praktických zkušeností vyplynulo, že kosení porostů
lupiny je málo efektivní. Proto bude prováděna jejich
chemická likvidace. Jelikož ošetřované plochy leží ve
2. druhé zóně odstupňované ochrany CHKO, kde je
podle zákona zakázáno používat biocidy, bylo nejprve
nutné udělit zhotoviteli výjimku ze základních
ochranných podmínek CHKO. Po ukončení postřiků,
které budou prováděny pravděpodobně 3 - 5 let, bude
nutné plochy dlouhodobě kontrolovat a pravidelně
udržovat kosením.
Použité podklady:
 www.botanickafotogalerie.cz
 botanika.wendys.cz
 botany.cz
 krkonose.krnap.cz
 www.kvetenacr.cz
 Slavík B. a kol., 1995: Květena České republiky 4. Academia,
Praha, 532 s.
 Hurtová J., 2007: Populačně – ekologická studie invazního druhu
Lupinus polyphyllus v oblasti Šumavy. Bakalářská práce.
Biologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích,
43 s.
 Novák J., 2007: Jedovaté rostliny kolem nás. Grada Publishing,
a.s., Praha, 176 s.
 Patočka J., Hon Z., 1998: Lupina a lupininové alkaloidy: Máme
se jich bát?. In: Prevence úrazů, otrav a násilí 2/2008, str.: 194 197.
Povedené stavby (13)
I PLOT JE STAVBA
Jana Mejzrová
I novostavba může fungovat (snad ne jen zatím) bez plotu
A dalo by se dodat „v krajině lépe aby nebyly“.
Podíváme-li se na staré fotografie krajiny Jizerských hor,
málokde na nich uvidíme plot. Nejčastěji se oplocovaly
tzv. předzahrádky před hlavním štítem obytného stavení,
zhruba v její šířce a podobné délce. Jednoduchý
nevysoký plaňkový plot na kamenné podezdívce, která
ale pouze vyrovnávala často značný sklon terénu, chránil
květiny, byliny a drobnou zeleninu. Hranice pozemků se
v krajině vymezovaly mezemi, polními cestami,
foto: J. Mejzrová
v Jizerských horách a okolí se vůbec nepoužívaly
neprůhledné ohrady a ohradní zdi. Se zahušťováním
zástavby přibývaly ploty v souvisle zastavěném území,
stále ale jednoduché dřevěné, pouze u bohatších domů a
vil v centrech se objevily zdobené kovové ploty a
zábradlí u schodišť.
Požadavek na rekreační soukromí v chalupách přinášel
od šedesátých let minulého století do krajiny čtverce
smrkových plotů, dnes často obludně přerostlých
31
SERIÁLY
do velikosti lesíků, podivně pravidelně rozmístěných
ve stráních. Zvyk přetrvává doposud, navíc bohužel
přibývá módních tújí.
Požadavky na bydlení, ať už trvalé nebo rekreační, se
stále zvyšují a přibývá i nároků na vymezení, ohraničení,
ohrazení, oplocení či obehnání nově nabytých
soukromých pozemků. Příklady z městských satelitů,
stavebních katalogů a reklam pak na venkov přinášejí
řadu nešvarů - od vysokých betonových podezdívek a
tlustých pilířků z KB bloků počínaje přes umělohmotné
náhražky dřeva, kýčovité „kované“ ploty až
po neprůhledné dřevěné ohrady. Samostatnou kapitolou
jsou snahy oplocovat celé pozemky ve stylu „Tady je
Krakonošovo“. To vše se šíří z města na venkov a dále
do krajiny.
Co s tím a jak nejlépe řešit vymezení nebo ohrazení
pozemků ?
 Ve volné krajině je nejlepší plot žádný plot neoplocené pozemky kolem domů v krajině volně
Roubená sklářská chalupa z konce 19. století s předzahrádkou na vyšší
podezdívce vyrovnávající terén a dřevěným plotem mezi štíhlými
kamennými sloupky
Tradiční plot v uliční zástavbě je nízký a subtilní, kamenná zídka pod ním
slouží pouze jako vymezení odvodňovacího příkopu
32





navazující na okolní louky jsou ideálním řešením,
možným i u novostaveb.
U tradičního stavení (zděné či dřevěné chalupy)
obnovit předzahrádku s nízkým plaňkovým plotem,
ve svahu na kamenné zídce pro vyrovnání terénu,
na rovině bez ní, zbývající část parcely ponechat
neoplocenou.
Pozemky zemědělského charakteru je v případě
potřeby logické oplotit jednoduchým dřevěným
ohradníkem.
Živé ploty je dobré používat pouze v bezprostřední
blízkosti staveb, spíše v rozvolněných výsadbách než
smrky nebo túje v řadě „jako když střelí“.
Skutečné zeleninové nebo malé ovocné zahrádky lze
oplotit plaňkovým plotem, v krajním případě
průhledným poplastovaným pletivem.
V zástavbě nebo na jejím okraji lze použít buď
jednoduché průhledné nevysoké plaňkové nebo
laťkové ploty, mezi zahradami i průhledné pletivo.
Krásně zachované tradiční stavení na rovině s předzahrádkou s pěkným
plaňkovým plotem bez podezdívky, kamenné sloupky neruší celkový dojem
Detail jednoduchého plotu z planěk, tenké kovové sloupky nepůsobí
v celku rušivě
foto: J. Mejzrová
SERIÁLY
Nepovedené stavby (5)
TERÉNNÍ ÚPRAVY JAKO VÝZNAMNÁ TEČKA - DOKONČENÍ STAVBY A ZÁSAH
DO KRAJINY
Irena Česká
V poslední době se stále více objevují případy, kdy
i sebedokonalejší projektová příprava stavby a snaha
některých osvícených projektantů o osazení stavby
do původního terénu jsou zmařeny požadavkem
investora ve spolupráci s těžkou technikou.
Dříve se stavby umisťovaly na pozemky tak, aby byly co
nejlépe přístupné a co nejvíce funkční, včetně drobné
terénní úpravy s vybudováním malé předzahrádky. Dnes
mají investoři požadavky na odstavnou - parkovací
plochu nejlépe pro 3 osobní auta, příjezdovou cestu
zpevněnou tak, aby bylo možné její vyfrézování
v zimním období, nejlépe malým traktorem, a dále
požadavek na vybudování velké rovné plochy za účelem
Budované odstavné stání pro objekt umístěný
ve stráni
Představa investora
umístění odpočinkové zóny včetně zastřešeného krbu,
posezení apod. Nároky a požadavky investorů nesou
s sebou velké terénní úpravy a tím i přesouvání velkých
hmot zeminy a budování nepřiměřených opěrných zdí a
zídek.
Dalším problémem jsou stále častěji se vyskytující
dodatečně budovaná odstavná stání k objektům, která
nejsou umístěny přímo u komunikace. Jejich
„zakusování“ do svahů podél komunikací působí často
děsivě. Velice nevhodné je pak i zpevňování těchto
svahů vysokými opěrnými betonovými, popř.
kamennými stěnami.
Stavba opěrné zdi nad plánovaným objektem RD
Plocha vzniklá po zásahu těžké techniky
Plocha po zásahu pracovníka Správy CHKO JH
foto: I. Česká
33
SERIÁLY
Tip na výlet (15)
PTAČÍ KUPY
Jiří Hušek
Pohled na Ptačí kupy
Ptačí kupy patří do nepočetné rodiny jizerských
„tisícovek“, vrcholů, které přesahují svojí výškou
hladinu moře o více než kilometr. Jsou severozápadní
výspou mohutného Hejnického hřbetu, který kulminuje
rozložitou Černou horou. Vlastní Ptačí kupy jsou
od táhlého hřbetu Holubníku odděleny mělkým sedlem a
nebýt vrcholových skalisek, nebyly by snad ani
opravdovou horou. Nejvyšší část kopce je tvořena právě
oněmi „kupami“, rozložitými výchozy hrubozrnné
jizerské žuly, které své typické podoby nabyly procesem
zvětrávání - působením vody a mrazu. Dvě nejvyšší
skaliska,
odborně
nazývaná
tory,
vytvářejí
nezaměnitelnou siluetu Ptačích kup a hora jimi dosahuje
nadmořské výšky 1013 metrů, tedy přibližně výšky
Ještědu. Ploché temeno hory přechází na severní straně
záhy ve strmý svah se stametrovým převýšením, který
tvoří úbočí romantické rokle Bílého Štolpichu.
Ptačí kupy, německými starousedlíky nazývané
Vogelkoppen, nesou své jméno odedávna. Jeho původ
můžeme najít ve starobylé činnosti obyvatel Jizerských
hor a podhůří - čižbě. Dnes málokdo zná význam tohoto
slova, avšak ve středověku bylo čihařství (ptáčnictví)
velmi rozšířené. Ptáčníci lapali zpěvné ptáky k potěše
své-ho oka, ucha a především žaludku. Jedno z čihadel
bývalo právě na našich Kupách. V průběhu staletí tu
34
foto: J. Hušek
o svobodu či o život přišla hejna kvíčal, čečetek,
brkoslavů nebo jíkavců při svých tazích z hnízdišť na
dálném severu. Lovy dávno skončily, ptáků ubylo,
ve zdejším místním názvu však zůstali natrvalo.
Neobvyklé terénní tvary, geomorfologie, jsou jednou
z hodnot tohoto území. Velmi cenné jsou i lesní
ekosystémy s řadou vzácných rostlin i živočichů,
přestože jsou zčásti poškozené imisemi a vystavené
extrémním klimatickým vlivům. K ochraně všech složek
přírodního prostředí vyhlásilo již v roce 1960 tehdejší
Ministerstvo školství a kultury ochranu tohoto místa.
V dnešní době jsou Ptačí kupy přírodní rezervací, sice
malou svojí rozlohou (necelých 11 hektarů), ale
důležitou svým významem. Pod samotným vrcholem,
ve výšce 960 metů nad mořem, se nachází nejvýše
položený souvislý porost buku lesního v Jizerských
horách. Buk na Ptačích kupách dosahuje samé horní
hranice svého přirozeného rozšíření. Stromy i ve zdejších
podmínkách pravidelně plodí a dávají vznikat nové
generaci lesa. Mladé semenáčky jsou ve svém vývoji
ohrožovány okusem jelení zvěří a útlakem agresivní
třtiny chloupkaté. Proto lesníci a ochránci přírody
v minulých letech oplotili nejcennější části rezervace a
jejího okolí, chránili bukové nárosty před třtinou
pravidelným ožínáním a dosazovali listnaté sazenice
SERIÁLY
na volná místa. Podařilo se tak zachovat zbytky cenných
bučin a jejich přírodních hodnot na tomto výjimečném
místě. Oplocení splnilo svůj účel, nedávno bylo
odstraněno, mladé bukové nárosty jsou vitální a mají
dobrou perspektivu dalšího vývoje. Postupně se začíná
naplňovat vize propojení bučin Ptačích kup s unikátními
smíšenými lesy nedalekých Jizerskohorských bučin,
chráněných v jedné z největších a nejcennějších
národních přírodních rezervací Česka.
Ptačí kupy jsou místem velice atraktivním a vděčným
pro vnímavého návštěvníka. Celým hřebenem od Sedla
Holubníku vede značená turistická pěšina. Je sice
součástí jizerské turistické magistrály, Nové hřebenovky,
ale zároveň zůstává jednou z mála tras v centru
Jizerských hor, kde pěší turista může vychutnat kdysi
běžný klid a nemusí se o cestu dělit se všudypřítomnými
cyklisty. Stejně tak v zimě sem nevede strojně udržovaná
běžecká stopa, ostatně terén spíše než pro lyže je vhodný
pro výlet na sněžnicích. Skalnatý vrcholek Ptačích kup,
kam lze ze značené cesty odbočit, je výjimečným
vyhlídkovým bodem. Za pěkného počasí poskytne
rozhled nejen na celý severozápad Jizerských hor, ale
také na Ještědský hřbet s Libereckou kotlinou, Lužické
hory a polsko-německou Lužickou nížinu, nebo jizerské
podhůří a Frýdlantsko. Znalcům Jizerek nabídnou Ptačí
kupy i chvilku zadumání u jednoho z nejmalebnějších
pomníčků našich hor - Mietzelova obrázku s pohnutou
pytláckou historií.
zdroj: www.mapy.cz
35
SERIÁLY
Zeleným pohledem (12)
MNÍŠEK A NOVÁ VES U CHRASTAVY
Jana Mejzrová
Krajina ve třetí zóně CHKO JH v okolí Slovákova s panoramatem Jizerských hor na obzoru
Pravidelné střídání obcí z Jablonecka a Liberecka nás
letos přivádí do Mníšku a sousední Nové Vsi
u Chrastavy.
Mníšek
Mníšek leží z větší části v CHKO Jizerské hory
(2288 ha), pouze západní partie kolem „Ameriky“ se
nachází mimo chráněnou oblast. Obec sousedí
s Libercem na jihu, Novou Vsí na západě, Frýdlantem
a Oldřichovem v Hájích na severu a Bedřichovem a
Hejnicemi v lesích na východě.
Terén východo-západně protáhlého území obce
s katastry Mníšek a Fojtka stoupá od Jeřice na západě
(370 m v CHKO JH, 365 m n.m. mimo CHKOJH) až
po vrcholky Olivetské hory (885 m n.m.) a Brda (875 m).
Niva Jeřice je vymezena nižšími vršky kolem Březového
(466 m) a Novoveského vrchu (511 m) a vrchů
K Radčicům (457 m) a Závětří (432 m). Kolem osady
Fojtka stoupají zalesněné svahy přes skalnaté vrchy
Ostrý (552 m), Nad Lomem (681 m), Skalky (711 m)
směrem k okrajům náhorní plošiny s Olivetskou horou,
Brdem a Milířem, za kterými už na bedřichovském
katastru leží přehrada Černá Nisa. Liberecké Radčice
od Fojtky odděluje hřebínek Dračího vrchu (676 m)
s vrcholovou skálou s vyhlídkou. Západní svahy jsou
rozbrázděny sítí drobných údolíček v lesích.
Vody z Mníšku odtékají na západ do Jeřice a jí
do Lužické Nisy, Odry a Baltského moře, jen Radčický
potok směřuje přímo na jih do Černé Nisy. Do Jeřice
přitékající od Oldřichova směřují vějířovitě místní
přítoky - Albrechtický potok, pramenící mezi
36
foto: J. Mejzrová
Kameništěm a Lysým vrchem, s přehradou Mlýnice
na hranicích s Novou Vsí, Včelí potok s prameništěm
v lesích pod Kančím vrchem, Fojtka s několika
pravostrannými přítoky od Kateřinského hřbetu a
přehradou Fojtka a drobný, ale významný Novoveský
potok od Krásné Studánky, pramenící mezi silnicí a tratí
u dnešní kruhové křižovatky.
Přehrada Fojtka vyvolává mimo letní sezónu dojem ryze přírodního
prostředí
foto: J. Mejzrová
Jeřice je unikátní dodnes dochovanou nivou, táhnoucí se
od Oldřichova až po mníšecký kostel, mezi zástavbou je
však říčka, stejně jako potok Fojtka, svázána do nízkých
kamenných opevnění. Současné výzkumy ukazují, že
neregulované části Jeřice a Novoveského potoka jsou
domovem zvláště chráněného druhu - mihule potoční.
Rekreačně jsou využívané protipovodňové nádrže
SERIÁLY
z počátku 20. století - Fojtka a Mlýnice s kamennými,
architektonicky kvalitně ztvárněnými hrázemi. Drobné
rybníčky a tůně vznikají na malých potocích i dnes.
Přírodní hodnoty jsou soustředěné převážně v lesích
západní části obce, na katastru Fojtky, ale i mimo ně lze
nalézt cenné lokality. Místní geologickou zajímavostí
jsou opuštěné staré lomy na „fojteckou“ žulu
(drobnozrnný porfyrický biotitický granit s větším
obsahem amfibolu zbarvený do černa), která tvoří
ostrůvky v masivu okolní „liberecké“ žuly, což je hrubě
až středně zrnitý porfyrický biotitický granit
s nápadnými červenými vyrostlicemi draselného živce.
Svahy s bukovými lesy a smíšenými jsou zařazeny
do 2. zóny CHKO JH (23 % rozlohy obce v CHKO JH).
Třetí zóna (72 %) je vymezená jednak v přeměněných
smrkových lesích na náhorní plošině, jednak ve „volné“
krajině se zemědělskou půdou a nelesní zelení, ale
i v zástavbě Fojtky. Do čtvrté zóny (5 %) je začleněno
celé území mezi silnicí I/13 a železniční tratí a části obce
mezi silnicí na Oldřichov a tratí až po hranice
s Oldřichovem a podél silnice I/13 po křižovatku
na Novou Ves.
Nad Fojtkou najdeme známou lokalitu tisu červeného,
chráněnou v oplocené přírodní památce Pod Dračí
Skálou. Můžeme si tu ve smíšeném porostu buku, klenu,
jasanu a smrku prohlédnout různě staré tisy
od semenáčků po staré stromy, kterých je tu přes 90,
některé z nich i 200 let staré. Nicméně skupinky tisů jsou
roztroušeny po celém okolí Fojtky. Pod prameništěm
Radčického potoka leží přírodní památka Fojtecký
mokřad se zarůstajícím rybníčkem a mokrými loukami
v okolí. Z chráněných druhů se tu vyskytuje třeba vachta
trojlistá a prstnatce májový a Fuchsův.
Na severovýchodě sem od Oldřichova zasahuje lesní
regionální biocentrum Nad Betlémem, kterým prochází
nadregionální
biokoridor
od
kateřinských
do jizerskohorských bučin, na hranicích s Bedřichovem
je to RBC Milíř.
Soustava Natura 2000 zasahuje na území Mníšku velmi
okrajově. V lesních porostech směrem od Oldřichova
sem přechází evropsky významná lokalita Jizerskohorské
bučiny. Ptačí oblast Jizerské hory se území Mníšku a
Nové Vsi nedotýká.
Ani památné stromy v Mníšku nejsou vyhlášené.
Pěkně dochované tradiční zděné má pravidelně uspořádaná, přiměřené
velká a jednoduše orámovaná špaletová okna s křídly v úrovni fasády a
hambalkový tvar střechy s dvěma malými vikýřky
foto: J. Mejzrová
Odlesněná krajina zde vznikala již od 14. století. Mníšek
je uváděn v roce 1381, kdy již byl fungující lesní
lánovou vsí s usedlostmi (uvádí se jich 18) založenými
v pravidelných odstupech nad zaplavovanou nivou
Jeřice. Tyto historické statky byly rozmístěny
od křižovatky u kostela níže podél Jeřice a jejich
pozůstatky ještě dnes mezi pozdějšími domy najdeme.
Několik statků se nacházelo i směrem na Oldřichov.
Mníšek byl tenkrát poměrně významnou obcí, o čemž
svědčí i kostel sv. Mikuláše, dokončený v roce 1740,
který ale stojí na místě staršího kamenného kostelíka
z roku 1570 a ten byl zase postaven na místě ještě starší
dřevěné stavby.
Poloha na křižovatce dvou významných cest a později
silnic, i železniční trať na Frýdlantsko umožnila rozvoj
obce, která je dnes typickým příměstským sídlem, dobře
dostupným z Liberce, a proto se rychle rozvíjejícím.
Zástavba je velmi různorodá, od zbytků původních
usedlostí, jednotlivých dřevěných i zděných chalup, přes
prvorepublikové vilky, továrničky a řemeslné dílny, až
po rozmanité stavby druhé poloviny 20. století i začátku
století jednadvacátého. Centrum se postupně vytváří
mezi poštou a kostelem a díky dostatečně vymezené
4. zóně CHKO JH má obec ještě značné rezervy
v návaznosti na souvisle zastavěné území. Okolní krajina
by však měla být chráněna před neřízeným rozvojem.
V části Mníšku za železniční tratí vznikla v minulosti
dosti necitlivě větší chatová osada nad přehradou.
Původně samostatná obec Fojtka je uváděna od roku
1559 a má úplně jiný charakter než Mníšek, je podobná
spíše obcím jižního jizerskohorského podhůří. Zástavba
stoupá podél potoka Fojtka do strmých západních svahů
hor a bývala poměrně rozvolněná s přízemními
chalupami na zemědělských pozemcích. Blízkost Liberce
a přitažlivost pro bydlení a rekreaci během posledních
desetiletí postupně mění ráz obce, zástavba se zahušťuje,
mizí drobné louky a pastviny uvnitř osady. Zásadou
ochrany krajiny by mělo být nerozrůstání do okolních
svahů a ponechání „volné“ krajiny nezastavěné.
Do architektonického dědictví patří nemovité kulturní
památky - kostel sv. Mikuláše, fara z roku 1767, socha
sv. Jana Nepomuckého v zatáčce silnice I/13 směrem
na Albrechtice, dvě torza liniového opevnění mimo
CHKO JH, nedávno opravená zvonička u místní silnice
ve Fojtce (dvě jiné kapličky ve Fojtce byly v minulosti
zbořeny) a chalupa č. ev. 4.
Kromě státem chráněných se v území nacházejí některé
další stavby, dokládající historický a stavební vývoj venkovská stavení, roubené chalupy s podstávkou
i bez ní, předválečné vilky, továrnická vila se zahradou.
Krajinářsky cenné jsou luční partie okolo lokalit
Skřivany, Slovákov a v okolí Březového vrchu
s neobvyklými výhledy na svahy Jizerských hor i jejich
západní podhůří a dále osada Filipov stoupající
k Albrechticím u Frýdlantu. Kupodivu zůstal zachován
zajímavý původní ráz zástavby podél Jeřice mimo
CHKO JH - přízemní chalupy volně rozmístěné
v loukách podél cesty, nedoplněné novostavbami.
Významnou akcí se na přelomu tisíciletí stala stavba
golfového hřiště, která proměnila část území mezi
Fojtkou a Radčicemi. Původní záměr na výstavbu
viladomů byl odmítnut a představa o golfovém hřišti se
postupně rýsovala během dlouhých konzultací
37
SERIÁLY
se Správou CHKO JH. Výsledek se nemusí líbit
každému, nicméně z krajinářského hlediska zůstal
charakter krajiny zachován (bez změn v reliéfu terénu),
vykácená zeleň byla doplněna na jiných místech,
ochráněny jsou mokré louky podél drobných potoků a
mokřady s cennými rostlinami. Celkově jde o poměrně
pozitivní příklad zapojení golfového hřiště do krajiny
s respektováním místních podmínek. Dlouhodobým
problémem je však částečně narušení prostupnosti
krajiny.
Nová Ves
Obec Nová Ves leží v CHKO JH pouze nepatrnou částí
svého území, a to v katastru Mlýnice mezi silnicí I/13
na Frýdlant a Albrechtickým potokem. Prostor leží ve
3. zóně CHKO JH a je v podstatě součástí albrechtického
údolí, stoupajícího k albrechtickému sedlu. Jedná se o
málo přes 9 ha, pruh široký asi sto metrů, lemovaný
Albrechtickým potokem s pěkným břehovým porostem.
Najdeme tu i dvě pěkně udržovaná tradiční stavení.
Fojtecký mokřad je enklávou vzácných rostlin uvnitř golfového hřiště
foto: J. Mejzrová
Územní systém ekologické stability (1)
CO JE TO ÚSES
Tomáš Korytář
ÚSES zvyšuje hodnotu krajinného rázu - lokální biocentrum Peklo ve stejnojmenném Přírodním parku
Územní systém ekologické stability (ÚSES) je, velmi
stručně řečeno, soustava ploch o větší či menší rozloze,
které jsou vzájemně propojeny a které jsou tvořeny
přírodním nebo přírodě blízkým prostředím, jako jsou
38
foto: T. Korytář
např. smíšené a listnaté lesy s vyvinutým bylinným a
keřovým patrem, mokřadní louky, rašeliniště nebo vodní
toky s dosud neregulovanými koryty a nezastavěnými či
neupravenými nivami. Účelem vymezování ÚSES je
SERIÁLY
ochrana stávajících a zakládání nových ekologicky
stabilních prvků a částí krajiny a jejich propojení
do funkčního celku. Úkolem je pak zachovat a případně
i zvyšovat rozmanitost přírodních společenstev a také
tzv. ekologicko-stabilizačně působit na okolní, činností
člověka narušenou krajinu. Ekologicky stabilní prostředí
je takové, které je díky svým přirozeným vlastnostem
dlouhodobě schopné vyrovnávat změny způsobené
vnějšími zásahy, ať už jde o činnost člověka či např.
extrémní klimatické jevy (sucho, silné větry a pod.)
Vhodně realizované prvky ÚSES nejen vhodně
prostorově rozčleňují krajinu, ale také příznivě působí
na vodní režim krajiny, protože se spolupodílí na
zadržení srážkové vody v krajině, zpomalují její odtok a
podporují její zasakování (tůně, rybníky či jezera, ale
i mokřadní louky zvyšují zásobu vody v krajině a řeky a
potoky s neregulovanými koryty zpomalují průtok
povodňových vod). ÚSES tak vytváří přirozenou
ochranu proti vodní i větrné erozi a tím i nadměrnému
odnosu půdy a živin. Dále se ÚSES podílí na vytváření
vhodného klimatu dané lokality či oblasti - především
bohatá vegetace je schopná tlumit teplotní extrémy a
omezovat prašnost či tlumit šíření hluku.
Jednotlivé části ÚSES představují vhodné biotopy
pro řadu organismů a zároveň umožňují jejich migraci.
Především v prostředí značně ovlivněném činností
člověka, jako jsou zemědělsky intenzivně využívané
oblasti, oblasti s lesními monokulturami, ale i území
měst a obcí, představuje ÚSES útočiště pro řadu druhů
rostlin a živočichů, a to od hmyzu přes drobné ptactvo až
po velké savce.
tak, aby nebyla narušena jeho funkce či ohrožena jeho
obnova. Jako příklad lze uvést vodní nádrž Fojtka, která
je využívána i ke koupání a břehovým porostem vede
i turistický chodník s vyhlídkovou plošinou.
Něco historie
Potřeba vytvořit síť ekologicky stabilních segmentů
krajiny byla vyvolána vývojem české krajiny v druhé
polovině 20. století. Toto období přineslo řadu
negativních
změn
způsobených
především
velkovýrobními technologiemi v zemědělství a lesnictví.
Vznikaly rozsáhlé bloky orné půdy, ve velké míře došlo
k likvidaci mimolesní zeleně, byly narovnávány a
regulovány vodní toky a na lesní půdě se zakládaly
ekologicky nestabilní monokultury. Podíl na likvidaci
cenných, ekologicky stabilních krajinných struktur a
systémů měla i rychle postupující urbanizace, tj. rozvoj
měst i dopravní sítě. V krátké době tak došlo
k destabilizaci krajiny a narušení rovnováhy přírodních a
člověkem pozměněných krajinných složek. Původní
myšlenka tvorby ÚSES vznikla pro oblasti volné
zemědělsky intenzivně využívané krajiny (především
jižní Moravy), kde výrazně převažují rozsáhlé plochy
orné půdy se všemi ekologickými negativy (eroze,
ovlivněný vodní a teplotní režim, minimální biodiverzita
a další).
Pestrá krajina vytváří předpoklad pro výskyt mnoha druhů rostlin a
živočichů - Horní Lučany
foto: T. Korytář
Vodní nádrž s bohatým břehovým porostem - lokální biocentrum Fojtka
foto: T. Korytář
Nezpochybnitelným významem ÚSES je i jeho krajinné
(estetické) působení. Krajina rozčleněná mezemi, alejemi
či lesíky, v městech pak parky či pásy zeleně, je
pro vnímání většiny lidí příjemnější a uklidňující a
poskytuje jim navíc prostor pro rekreaci a dokonce
i užitek. V alejích i sadech lze pěstovat ovoce, keře
na mezích poskytují také dostatek plodů ať už jde
o ostružiny, maliny, šípky či bezinky. V lesích lze
samozřejmě sbírat lesní plody a na loukách, které jsou
součástí ÚSES, lze hospodařit. Pastva zvířat je mnohdy
i přínosem pro biodiverzitu luk. V druhově bohatých
loukách najdeme i celou řadu bylinek, které využívá
lidové léčitelství. ÚSES není nepřístupnou rezervací a
může být využíván lidmi. Ale vždy pouze šetrně, tj. jen
Tři základní prvky ÚSES a jejich úrovně podle
významu
České pojetí ÚSES jako ekologické sítě je ve světovém
měřítku unikátní tím, že do stávající krajiny realizuje
nové skladebné části a dále tím, že ÚSES je u nás
propracován do tří samostatných, avšak vzájemně
propojených úrovní podle biogeografického významu
v krajině.
Základními prvky ÚSES jsou biocentra, biokoridory a
interakční prvky. Biocentrum je biotop nebo centrum
biotopů v krajině (tzn. různě velké plochy tvořené
ekologicky hodnotnými lesy, rybníky, mokřady,
rašeliništi, tůněmi, loukami s mezemi a remízky atd.),
který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci
původních druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících
živočichů, tedy přirozeného či pozměněného, avšak
přírodě blízkého ekosystému. Biokoridorem se označuje
území liniového tvaru, např. pás lesa či louky, vodní tok
s břehovým porostem, stromořadí, aleje atd., propojující
39
SERIÁLY
jednotlivá biocentra takovým způsobem, který umožňuje
migraci organismů a vytváří z oddělených biocenter síť.
Byť může biokoridor představovat vhodné prostředí pro
řadu organismů, trvalá existence rozhodující skupiny
organismů zde není podmínkou. Interakční prvek je
krajinný segment, obvykle lokálního významu, který
doplňuje biocentra a biokoridory a zprostředkovává
jejich příznivé působení na okolní méně stabilní části
krajiny a to mnohdy na větší vzdálenosti. Mimo to
interakční prvky často umožňují i trvalou existenci
organismů s menšími prostorovými nároky (vedle řady
druhů rostlin jsou to některé druhy hmyzu, obojživelníci,
ptáci i drobní savci). Mezi interakční prvky v krajině
řadíme stromořadí včetně břehových porostů, solitérní
stromy i jejich skupiny, drobné háje a lesíky, porosty
dřevin na mezích a kamenicích (tzv. hrobkách), ale
i cenné louky, tůně a okraje lesů a ochranné lesní pásy
s výrazným ekotonálním efektem. Pokud je totiž např.
přechod z lesa do louky pozvolný, tzn. že po stromovém
patře následuje keřové patro, posléze bylinné patro a
travinný pás, najdeme na těchto rozhraních (ekotonech)
dvou různých ekosystémů mnohem více druhů rostlin
i živočichů než v samotném lese nebo louce.
Podle významu rozlišujeme následující úrovně.
Nadregionální ÚSES, to jsou rozlehlé ekologicky
významné krajinné celky a oblasti s minimální plochou
1 000 ha. Jejich síť by měla zajistit podmínky existence
charakteristických společenstev s úplnou druhovou
rozmanitostí rostlin i živočichů v rámci určitého
biogeografického regionu. Příkladem je biocentrum
Jizerskohorské bučiny (2700 ha) nebo Jizerské louky
zahrnující území jizerských rašelinných luk (2300 ha).
Nadregionální biocentra jsou propojena biokoridory,
které jsou vymezeny tzv. osou a ochrannou zónou o šířce
2 km.
Podmáčené louky v regionálním biocentru Malá Strana v Horním
Maxově
foto: T. Korytář
Regionální ÚSES představují plošně rozlehlejší
ekologicky významné krajinné celky s minimální
plochou podle typů společenstev od 10 do 50 ha. Jejich
síť by měla zahrnovat všechny typy přírodního prostředí,
které je charakteristické pro daný region. Regionální
biocentra tvoří základ osy nadregionálních biokoridorů.
Šířka regionálních biokoridorů se liší dle typu prostředí a
měla by být minimálně 40 m.
Místní (lokální) ÚSES tvoří plošně méně rozlehlé
ekologicky významné krajinné celky (obvykle do 5 až
40
10 ha). Jde o síť prostorově vymezených ekosystémů,
reprezentujících rozmanitost prostředí v dané lokalitě.
Místní biocentra by neměla být od sebe vzdálena více
než 2 km a místní biokoridory, které je spojují, by měly
být minimálně 20 m široké.
ÚSES není vyhlašován jako zvláště chráněné území, jako
je např. přírodní rezervace či památka, ale je vymezen a
následně schválen v územním plánu dané obce či
v zásadách územního rozvoje kraje. Při schvalování
ÚSES v procesu územního plánování jsou zohledněny
nejen potřebné minimální prostorové parametry ÚSES,
stav krajiny a přírodní poměry, ale i celospolečenské
limity a záměry. Návrh ÚSES do územního plánu vždy
zpracovává autorizovaný projektant.
Meze a pásy stromů plní funkci interakčních prvků (V Lukách
u Raspenavy)
foto: T. Korytář
Výsledkem by měl být návrh sítě ekologicky stabilních
krajinných segmentů, které přispívají nebo budou
přispívat k zachování biologické rozmanitosti krajiny
daného území, záchraně genofondu rostlin, živočichů
i celých ekosystémů a ozdravení krajinného prostředí a
uchování všech jeho užitečných funkcí. Je nutné si
uvědomit, že realizace ÚSES je dlouhodobý proces.
Samotné vymezení a založení nestačí a mnohdy je třeba
zajistit i následnou péči do doby, kdy bude daný prvek
plnit plně svou funkci.
Existencí a realizací ÚSES dochází mj. i k naplňování
mezinárodní úmluvy o biologické rozmanitosti, kterou
přijala Vláda České republiky usnesením č. 293/1993.
ÚSES je zakotven v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny, kde ust. § 4 odst. 1) říká, že ochrana
ÚSES je povinností všech vlastníků a uživatelů pozemků
tvořících jeho základ; jeho vytváření je veřejným
zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce
i stát.
ÚSES v Jizerských horách
Jizerské hory se oproti některým jiným částem naší
republiky vyznačují relativně vysokým stupněm
ekologické stability krajiny. Je to díky vysokému podílu
lesů v území, ještě stále velkému množství mimolesní
zeleně na zemědělské půdě (meze, háje, jednotlivé
stromy a jejich skupiny apod.), dochovaným druhově
bohatým loukám a pastvinám a nízkému podílu orné
půdy. Taktéž sít vodních toků v Jizerkách je relativně
hustá a jak řeky, tak potoky doprovázejí bohaté břehové
porosty. Vodní toky jsou přirozenými biokoridory.
SERIÁLY
Ale i jizerský ÚSES má svá úskalí. V případě lesů se
jedná o značnou míru druhově uniformních porostů
(především smrkové monokultury na náhorní plošině
Jizerských hor) a je obtížné hledat lokality s přírodě
blízkým lesem, tj. druhově bohatým, věkově
rozrůzněným, s vyvinutým bylinným a keřovým patrem.
Na řadě především lokálních lesních biocentrech je třeba
přistoupit k postupné přeměně lesů, a to především
dosadbou vhodných původních dřevin více druhů a jejich
dalším preferováním během růstu. Les totiž kromě své
produkční funkce plní i funkce ekologické a estetické.
již řadu let i s podporou Správy CHKO Jizerské hory
budovány tzv. rybí přechody.
Také stromy a keře ve volné krajině ubyly. Rozptýlená
zeleň byla likvidována jak na zemědělských plochách
vlivem scelování pozemků do rozsáhlejších bloků, často
z důvodů snahy o získání maximální zemědělské dotace,
tak i ve městech a obcích v reakci na klimatické excesy
minulých let (např. orkán Kyrill v roce 2007).
Rybí přechod v biokoridoru nad Bílým Potokem, realizovaný Lesy ČR
foto: P. Menclová
Přírodě blízký les v regionálním biocentru Nad Betlémem
foto: O. Šnytr
Byť vodních toků mají Jizerky dostatek, s vodními
plochami jsou na tom hůře. Z přírodního hlediska jsou
nejcennější vodní plochy s vyvinutým litorálním pásmem
(pásmo mělčiny s bohatou vegetací), které představuje
útočiště pro život a rozmnožování hmyzu, ryb, plazů,
obojživelníků i vodních ptáků. Hloubka by měla být
v nádrži či rybníce různá, břehy by měly být pozvolné a
alespoň část by měla být dostatečně prosluněná. Vhodný
vegetační doprovod je samozřejmostí. Takových nádrží,
rybníků či tůní však najdeme v Jizerských horách
poskrovnu. Nalézt můžeme rozsáhlé nádrže na pitnou
vodu (Josefův Důl, Souš), historické protipovodňové
nádrže (Mlýnice, Fojtka, Bedřichov) či různě intenzivně
využívané nádrže a rybníčky, které však ne zcela
naplňují výše uvedené. Za výjimku lze považovat např.
Šolcův rybník u Raspenavy či rybník u hotelu Hubert
ve Ferdinandově. Problémem vodních toků je pak jejich
migrační prostupnost. Na řadě míst, především v obcích,
vznikly hráze, jezy a různé stupně, které jsou pro ryby a
další živočichy nepřekonatelnou překážkou. Proto jsou
Ekologickou stabilitu území Jizerských hor značně
snižuje také vysoká a postupující urbanizace okolí měst
Liberec, Jablonec n. N., Tanvald, Desná i dalších.
Oblasti těchto měst se stávají pro řadu živočichů ale
i rostlin nepřekonatelnou překážkou, ti nemohou
migrovat a přirozeně se šířit. Populace některých druhů
rostlin i živočichů se tak mohou dostat do izolace a
u těch menších pak vyvstává riziko jejich vymizení.
Podrobně o ÚSES v Jizerských horách se dočtete
v příštím čísle Upolínu.
Hlavní problém a ohrožení funkčnosti ÚSES v dnešní
době představují územní střety prvků ÚSES
se současnými i navrhovanými liniovými stavbami jako
jsou silnice či sítě technické infrastruktury. U silnic se
často při jejich technickém řešení zapomíná na to, aby
byla zajištěna jejich průchodnost pro živočichy, např.
úpravou navrhovaných průjezdů či mostů. Naopak je
jako ochrana proti střetu se zvěří často budováno
oplocení podél rozsáhlých úseků komunikace a to jako
v případě silnice I/13 v Mníšku u Liberce i napříč
regionálním biokoridorem. Dalším střetem je využívání
nerostných surovin a mnohdy i nejednoznačná a
neprovázaná řešení jednotlivých ÚSES dle dílčích území
obcí. S postupující urbanizací krajiny dochází
k zahušťování zástavby a původně rozptýlená podhorská
zástavba mění svůj charakter, přibývají jak domy, tak
především ploty kolem i rozsáhlých pozemků a krajina
se stává neprůchodnou.
Přestože
ÚSES
je
považován
za
jeden
z nejvýznamnějších stabilizujících faktorů celistvého
působení veřejné správy v péči o krajinu a i zákon
deklaruje, že ÚSES zajišťuje uchování a reprodukci
přírodního bohatství, příznivé působení na okolní méně
stabilní
části
krajiny
a
vytváření
základů
pro mnohostranné využívání krajiny, je jeho ochrana
v současné legislativě bohužel nedostatečně zakotvená
a tím i obtížně vymahatelná.
41
SERIÁLY
Představujeme spolupracující neziskové organizace (8)
SPOLEČNOST PRO JIZERSKÉ HORY, O. P. S.
Lenka Hatlapatková
Společnost pro Jizerské hory o.p.s. jsme v Upolínu
představili již před sedmi lety. Hlavní náplň její činnosti
spočívá v pořádání ekologicko-výchovných programů
v Jizerských horách, konkrétně ve středisku ekologické
výchovy na Jizerce, dále se zabývá péčí o krajinu
Jizerských hor – známé jsou například dvakrát ročně
pořádané úklidy Jizerek. Společnost má nyní novou
ředitelku Ing. Kateřinu Bednářovou. Nastoupila
do vedení této neziskovky na konci roku 2011.
Položili jsme se paní ředitelce na pár otázek týkajících se
činnosti organizace a jejích plánů a přání do budoucna.
Co nového přinesl Váš nástup do společnosti - změnilo se
nějak zásadně její zaměření?
Pevně doufám, že můj nástup znamenal příchod nové
energie a obnovení řady partnerství Společnosti na nové
úrovni. To jsem si předsevzala jako jeden z prvních
úkolů – zmapovat postavení naší organizace mezi
ostatními subjekty působícími v Jizerských horách - a
musím říct, že jsem byla velmi překvapená, jednak kolik
organizací zde působí, za druhé vřelým přijetím a
ochotou hledat možnosti spolupráce.
Zaměření Společnosti se však nijak zásadně nezměnilo –
stále nám jde o harmonický vztah krajiny Jizerských hor
a jejích obyvatel. To chceme naplňovat praktickými
opatřeními i ekologickou výchovou - nejen pro školní
děti, ale také pro širokou veřejnost.
ještě dva další projekty do tohoto programu.
Startují také dva další vzdělávací programy – pobytové
akce na našem středisku na Jizerce a projekt Aquamundi
ve spolupráci s našimi německými kolegy z Drážďan.
Co plánujete na rok příští?
Díky projektům se rozrosteme o nové zaměstnance a
naše činnost bude na téměř dva roky poměrně
stabilizovaná, takže se těším na poněkud poklidnější
práci a hledání nových možností našeho působení. Stále
také myslím na to, jak veřejnosti ukázat, že se toho
pro Jizerky dělá opravdu hodně a že si stále zaslouží naši
pozornost a péči – myslím, že valná většina obyvatel a
návštěvníků hor vůbec netuší, co vše se v ochraně našich
hor v současnosti děje…
Děkujeme za rozhovor :)
Jaké projekty a akce se vám letos podařilo uspořádat a
jak jste spokojena s jejich průběhem? Jaká je odezva
od účastníků či veřejnosti?
Z akcí pro veřejnost to byly tradiční úklidy hor, jarní
Soví noc a podzimní Den dravců. Nově jsme v květnu
uspořádali Žabí stezku a na podzim u příležitosti zapsání
Horní Jizery na Seznam rašelinišť mezinárodního
významu akci Tajemná rašeliniště. Započali jsme také
výstavbu venkovního prožitkového infocentra u našeho
střediska na Jizerce, na nějž jsme dostali prostředky
od Nadace ČEZ. Všechny akce byly veřejností přijímány
velmi kladně a určitě plánujeme jejich opakování
v příštích letech.
Ani dalších projektů nebylo málo – začínáme realizovat
výsadby původních dřevin na Frýdlantsku financované
z Operačního programu Životní prostředí a připravujeme
42
Ing. Kateřina Bednářová
Křehovětvec žlutý v Novém Městě pod Smrkem (k článku na str. 17)
Hořec tolitovitý, bělokvětá forma (k článku na str. 25)
foto: Š. Mazánková
foto: J. Sýkorová
Datlík tříprstý (k článku na str. 10)
foto: I. Dudáček
Toto číslo informačního zpravodaje Správy CHKO Jizerské hory a Krajského střediska Liberec
bylo vydáno s finanční podporou Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor.
UPOLÍN - informační zpravodaj Správy CHKO Jizerské hory a Krajského střediska Liberec. 14. ročník, číslo 1, listopad 2012. Povoleno Ministerstvem kultury
ČR pod evidenčním číslem MK ČR E 11 944. Vydává Správa CHKO Jizerské hory a Krajské středisko Liberec, U Jezu 10, 460 01 Liberec 4,
tel.: 482 428 999, e-mail: [email protected]. Odpovědný redaktor: Ing. Stanislav Budka. Tiskne Geoprint, s. r. o. Náklad 300 ks výtisků. Neprodejné.

Podobné dokumenty

LÉČEBENSKÝ EXPRESS

LÉČEBENSKÝ EXPRESS popsala, na co se právě díváme. Praděd jsme bohužel nezahlédli, ale obrysy Svatého Kopečku u Olomouce byly vidět celkem jasně. Z věže jsme pak zamířili do muzea, ve kterém byla výstava z historie h...

Více

Krvavec_mensi-bakalarka

Krvavec_mensi-bakalarka v Eurasii na suchých až vlhkých loukách. V horkém a suchém počasí může rychle uvadat. Rostliny tolerují polostín, ale nejlépe rostou na plném slunci. To potvrzuje i Vogel (1996). Osevní postup: Vog...

Více

Jaro 2010 - Brabec zahradnické centrum

Jaro 2010 - Brabec zahradnické centrum je v něm skryto velké množství organických látek, jež stimulují růst rostliny a také biologickou aktivitu půdy. Co však rozhodně v balení tohoto hnojiva nenajdete, jsou zárodky plevelů a jiných šků...

Více

pec pod sněžkou

pec pod sněžkou týmu Petr Mikšíček, Matěj Spurný, Ondřej Matějka a Susanne Zetsch již byla vystavena v Praze, Drážďanech, Olomouci, Jihlavě aj. V galerii Veselý výlet v Peci pod Sněžkou ji můžete vidět od 5. září ...

Více

zde - Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor

zde - Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor MÁCHŮV KRAJ ­ LETOS TAK TROCHU ROZLUČKOVĚ (Jarmila Sýkorová).......................................................................................... 41 Významné krajinné prvky Libereckého kraje (...

Více

Zoologie I - Holec M. a Holcová D. - EnviMod

Zoologie I - Holec M. a Holcová D. - EnviMod bývá zvykem udávat za jméno taxonu. Zde, na uvedeném příkladu, tedy za jménem druhu. Dále se v textu budeme držet konkrétně vztahu jména autora a druhu. Jméno autora není součástí jména druhu, je v...

Více